V sobotu, 24. dubna 2010, se parta odvážných jedinců z řad studentů i zaměstnanců Vyšší odborné školy publicistiky vydala do nejhlubších chodeb města pražského. Tato odvážná skupinka se poprala nejen s ranním vstáváním, ale i se všemi nástrahami, které ji v průběhu této nebezpečné expedice čekaly.
Sraz byl chytře naplánovaný s časovou rezervou na Senovážném náměstí, které bylo již dříve svědkem mnoha historických mezníků. Odtud se vzrušením nadšená skupina přesunula do domu č. 11, jehož sklepní prostor obývá tajemná společnost Kolektory Praha a.s. V těchto místech se publikum seznámilo se svým průvodcem a dozvědělo se nejdůležitější informace nutné pro přežití v následujících hodinách.
Po tomto vědomostním bloku, se všichni měli možnost vyzbrojit: odskočit si (a předejít tak hrůznému společenskému fau-pax v hlubinách pod pražskou dlažbou), vzít si přilbu a naposledy se nadechnout nezatuchlého vzduchu. Ten následující velmi připomínal umrlčí dech svatojakubské zvonice z Foglarových Rychlých šípů, ale naši akční hrdinové se přesto bez bázně vrhli do podzemí, kde je čekal první náročný úkol.
Tím se stala jízda podzemním vlakem, jehož rychlost zastínila i Pendolino. Ač se zdálo téměř nadlidským činem, vtěsnat se do prostoru malého vláčku a po cestě ani jednou nevystrčit ruku či hlavu (které by tím propadly společnosti Kolektory Praha a.s.), neztratila výprava ani jednoho člena.
V následující části společně mladí nadšenci procházeli chodby, jejichž patra pamatovala všechny naše dávné předky. Při tom poslouchali výklad o systému této hrozivé stavby a zároveň bilancovali nad filozofickými tématy. Často je však umlčel strach, to když byli nuceni vrhnout se do hloubky o podlaží níž položené chodby, či naopak stoupat do výšky, která by mohla končit u nebeské brány.
To už ale tváře jednotlivých členů skupiny zalilo slunce, které je vítalo opět na zemském povrchu, mezi lidmi, v místě mobilního signálu. Stejnou cestu, kterou urazili v podzemí nyní procházeli na povrchu a přemýšleli o temném zážitku, který jim nabídly tunely pražských kolektorů.
Drobný komentář podzemního nadšence:
Co někomu může přijít zatuchlé, jinému připadá jako normální vůně podzemí. Co někomu přijde hrozivé, jinému krásné a velkolepé. Ale to je v pořádku, jaký by to byl nudný svět, kdybychom byli všichni stejní. 
Drobný komentář pro fajnšmekry:
Kolektory jsou podzemní tunely (jak je asi zřejmé z fotografií), kterými vedou nejrůznější inženýrské sítě - typicky tlaková pitná voda, plyn, elektřina a datové kabely, klasické kovové i optické. Proč v tunelu? Nejčastěji se sítě vedou po povrchem ulic, kde se různě kříží, proplétají, a když se s nimi něco stane, je potřeba zavřít ulici, rozkopat ji, najít příslušné vedení, závadu opravit a znovu vše uvést do původního stavu. To vše stojí čas, peníze a nervy všech zasažených. A tak někoho chytrého napadlo soustředit všechna tato vedení do speciálních tunelů, které jsou dobře přístupné, zabezpečené a mají kapacitu na mnoho dalších trubek a kabelů. Když se v kolektoru některá ze sítí porouchá, okamžitě o tom víte a můžete ji bez velkých problémů a omezení opravit.
V Praze se síť kolektorů začala budovat koncem sedmdesátých let, v kolektorech najdete páteřní rozvody všech velkých pražských sídlišť (vedle výše zmiňovaných sítí jsou využity i pro vedení horkovodů). V centru Prahy je nejstarší kolektor z osmdesátých let, nejnovější se brzy začne stavět pod Hlávkovým mostem. Kolektory jsou zde budovány dvouúrovňové, v nižším patře (okolo 35 metrů pod povrchem) jdou tunely nejpřímější cestou a využívají se pro páteřní rozvody, nad nimi jsou lokální kolektory (2 - 10 metrů pod povrchem) kopírující ulice, z nich vedou místní přípojky do jednotlivých domů.
Výstavba kolektorů je relativně náročná a nákladná. Na zelené louce (budoucím sídlišti) se kolektor hloubí z povrchu, do rýhy vytvořené bagrem se vkládají betonové prefibrikáty budoucího kolektoru a vše se po zaizolování jednoduše zasype. V centru města se tunely razí podobně jako např. metro, jen v menším průřezu. Pražské geologické podmínky jsou velmi složité, od relativně pevných prvohorních břidlic přes nejrůznější písečné nánosy až po tekuté bahno, které je třeba nejprve zpevnit injektážemi, v tom všem je potřeba udělat díru a zabezpečit ji proti závalu (nejčastěji 2 vrstvy stříkaného betonu s ocelovou výztuží mezi nimi). Tělesa kolektorů nejsou projektována ani stavěna jako vodotěsná, nejrůznější drobné průsaky se jímají a přečerpávají po pečlivých rozborech nezávadnosti vody do Vltavy. Větší průsaky se řeší opět injektážemi. Přes všechny tyto drobné nepříjemnosti kolektory vydrží 100 let a více let, přes velké počáteční investice (metr kolektoru stojí řádově statisíce až miliony korun) se několikanásobně vyplatí ve spolehlivosti, dostupnosti a úsporách narušených metrů ulic a psychiky obyvatel. V současné době má Praha jednu z nejvyspělejších kolektorových sítí v Evropě.
Zájemcům vřele doporučujeme www.kolektory.cz, kde najdete mnoho dalších podrobností a zajímavostí a kde si můžete objednat i exkurzi do technického podzemí našeho hlavního města.
(komentář - rk)
