Český rozhlas hrál důležitou úlohu nejen v dějinách národních, ale i zpravodajského vysílání. Ať už rok 1945 a Pražské jaro nebo sovětská okupace v roce 1968 byla pro rozhlas těžkou zkouškou plnou bojů o její přežití. „Prvákovské" čtvrteční putování po stopách rozhlasové publicistiky tedy zakončila návštěva hlavní budovy Českého rozhlasu ve Vinohradské ulici. Ve čtvrtek 25. 3. 2010 jsme si po premiérových výtiscích dvou konkurenčních týdeníků Rozhled a Echo mohli na vlastní kůži dopřát gigantickou, naprosto nepřehlednou budovu rozhlasu a vyzkoušet si jízdu otevřeným „hotelovým" výtahem, který vzbudil nevídanou pozornost.
Naším průvodcem se stal sympatický a upovídaný Jiří Kokmotos. Své povolání rozhlasového redaktora na stanici ČRo 2 - Praha zkrátka nikdo nezapře. Prohlídka začala netradičně u dvou skleněných vitrín. Ovšem nebyly to ledajaké vitríny. Byly kouzelné. Obě v sobě ukrývaly nahrávací zařízení a diktafony všech „věkových kategorií", a to od nejstarší až po nejmodernější. Obrovské prostory budovy doplňovaly úzké chodby s „únikovými" schodišti a my si tak chvílemi připadali jak v bludišti.
Po architektonické stránce byla instituce velmi pestře vyprojektována a postupem let samozřejmě několikrát rekonstruována. Její současná podoba by se dala přirovnat hned k několika typům budov. Jedna z větších prostornějších částí v prvním patře, používaná nejen k politickým diskusím, připomínala umělecký ateliér. Obří prosklená okna a stěny tvořené z nenahozených betonových kvádrů dodávaly místnosti zajímavě syrový ráz. Zato samotná vysílací studia vypadala velmi vkusně. Stejně tak vkusný byl i výkon Milana Radosty, který své hlasatelské zkušenosti z Rádia Beat přenesl i do Českého rozhlasu a s hrstkou humoru měl za úkol přednést úryvek zpráv, na kterých nám pan technik mohl ukázat stříhání v praxi, a to jak v počítačovém programu, tak na studiovém kotoučovém magnetofonu.
Další část budovy připomínala nemocniční prostředí. Holé bílé zdi, úzké dlouhé chodby, prosklené „lítací" dveře, vysoké stropy s obdélníkovými zářivkami. Tam jsme však objevili naši největší atrakci celé exkurze - výtah, který mimochodem díky své dřevěné a moderní vizáži do nevýrazného prostředí vůbec nepasoval. Nicméně i tak jsme si cestu výtahem užili, někteří z nás dokonce několikrát. Jako poslední jsme zavítali do „rozhlasové" garáže, která svým vzezřením připomínala obří tovární halu. Žádní továrníci nás naštěstí nepřivítali a místo nich jsme měli možnost nahlédnout do menších i větších dodávek vybavených a přizpůsobených k externímu vysílání po republice.
Zdeňka Brychtová, 1.ročník VOŠP
