S Jiřím Macháčkem jsme se sešli v nahrávacím studiu v centru Prahy. Ještě než jsem stačil zapnout diktafon, poznamenal, že všechny jeho rozhovory začínají tím, že novinář nedokáže zapnout diktafon. Bavili jsme především o médiích, o mystifikaci a o vzorech.
Když jsem se připravoval na tento rozhovor, přemýšlel jsem, jaký asi může být člověk, který o sobě říká, že je rozmazlený, rád si hraje, a v textu písničky ze svého nejaktuálnějšího alba tvrdí, že už ví, proč je na světě. Jaký tedy jste, podíváme-li se na to z tohoto pohledu?Když se na to podíváte z tohoto pohledu, tak jsem přesně takový, jaký jste řekl.
Ale to všechno jste řekl vy.
Nene, vy jste to řekl. Já jsem něco z toho zazpíval, něco jsem si vymyslel do nějakého rozhovoru a něco jsem někomu blábolil zase někde jinde. Myslím, že by sedělo, že si rád hraji, protože už jenom to že si tady spolu povídáme je součást té hry.
To říkáte často, že si s médii musíte umět hrát. Tedy, prohlásil jste to několikrát, ale později už jste tvrdil, že si média naopak pohrávají s vámi.
Ale to je pořád stejné. Je to hra dvou sportovních partnerů, z nichž jeden je na jedné straně hřiště, druhý je na straně druhé. Já jsem ten, co odpaluje míčky směrem k médiím a média zase odpalují míčky na mou stranu hřiště. To platí pořád.
Máte nějaké negativní zkušenosti s médii? Co nejhoršího o vás napsala?
Mně by tak ani nevadilo co nejhoršího o mně média napsala, pokud by to byla pravda. Spíš mi vadilo, že v jednom časopise se mnou třeba vyšel rozhovor, který jsem s tím časopisem vůbec nedělal. Nebo že věci, které člověk řekne, dávají média do jiných kontextů, než v kterých to řekl. A když jsem začal mít tuto zkušenost s médii, tak jsem si řekl, že jediná cesta, jak v médiích obstát, je roztřídit si je. Některým se vyhnout úplně, v některých se neobjevovat často, a s některými si jenom hrát a nebrat to vážně. A když už by chtěl člověk opravdu otevřít své srdce, tak by si to měl hodně rozmyslet. Myslím si, že to je takový postoj, který by měl člověk mít, aby pak nebyl zklamaný z toho, co se z nich o sobě dozví.
Vidíte takový postoj i u kolegů z branže?
Myslím si, že lidé, kteří často přijdou do styku s médii, si k nim nakonec nějakou svojí pozici vytvoří. Pokud já vím, tak jsou třeba lidé, kteří na bázi rozhovorů nebo focení přestali s médii úplně komunikovat. A jsou lidé, kterým je to úplně jedno, kteří jsou zřejmě rádi, že se objeví v jakémkoli kontextu, kdykoli, kdekoli. Ale já neodsuzuji nikoho; myslím, že každý si má zvolit svoji cestu.
Narodil jste se a dětství jste strávil v Litoměřicích. Jak probíhala vaše cesta z Litoměřic do Prahy?
Přestěhovali jsme se sem s rodiči když mi bylo čtrnáct let. Normálním stěhovacím vozem, který převezl nábytek, i nás. Přijímačky na gympl jsem udělal v Litoměřicích, ale do prváku jsem nastoupil už v Praze, Na Zatlance.
Na DAMU jste se hlásil čtyřikrát. Jak to, že vás ani jednou nevzali?
Tak to je otázka spíš na členy komise, než na mě.
Já se ptám na váš názor. Byl jste tak špatný, nebo jste na ně jen dostaečně nezapůsobil?
Nevím. Oni tehdy museli vzít jedenáct lidí, a hlásilo se jich tam třeba pět set. Spoustě lidí napsali, že to není z důvodu nedostatku talentu, ale že prostě nemají místo. A to mně napsali vždycky taky.
A nebylo to tak, že to psali všem?
Myslím, že všem ne. Některým třeba napsali že se prostě bohužel nedostavili na talentovky, takže je nemůžou vzít. Důvody byly různé, nevím. Já jsem členem komise nebyl.
Ale nakonec jsem se tam dostal bez přijímaček. Doktor Vyskočil si tam otevřel svoji katedru a nabídl mi, jestli bych nechtěl jít do prvního ročníku bez přijímaček, že by tam rád začal takový nový směr. Řekl jsem tak jo, jít na DAMU bylo moje velké přání. A i když mi bylo už osmadvacet, tak jsem tam šel. Ale potom jsem panu Vyskočilovi řekl nezlobte se pane doktore, já už musím jít do práce, a on byl na mě trochu rozhněvaný. Ale později jsme spolu někde popíjeli a on mi řekl, že to bylo správné rozhodnutí.
Ale vystudoval jste práva, i když jste se právnické praxi nikdy nevěnoval. Opravdu vás ani na škole nikdy nenapadlo, že byste se tím mohl živit?
No v prváku a druháku, kdy tam ještě byly hlavně dějiny, když to bylo ještě docela zajímavé a byli tam zajímaví profesoři, tak jsem o tom třeba ještě uvažoval, že bych to případně jednou, někdy, možná nevyloučil.
Jak jste se potom dostal k rádiu Mama?
Tam jsem se dostal přes Jaroslava Duška, který tehdy to rádio s Dušanem Všelichou zakládal. Chtěli si vytvořit okruh lidí, víceméně nepoznamenaných, mladých, a ten okruh se dost rekrutoval z řad studentů Jaroslava Duška. A já byl jedním z nich.
Vy o Jaroslavu Duškovi mluvíte poměrně často.
Protože se mě na něj poměrně často lidé ptají. Ale já o něm mluvím vždycky rád.
Jak by se dal charakterizovat vliv Jaroslava Duška na vaší osobu v průběhu dějin?
Jaroslav na mě měl docela velký vliv jako učitel i jako člověk. Potkali jsme se v době, kdy jsem byl na konzervatoři Jaroslava Ježka, v době, kdy jsem se dost hledal, a Jaroslav pro mě byl v určitou chvíli dost silně ovlivňující bytostí. Myslím, že jsem ho hodně kopíroval nejen v obsahových, ale i ve formálních věcech. My jsme se o tom tehdy bavili a on mi říkal, ať se tím netrápím, že ty formální věci nakonec stejně odpadnou, což si myslím, že se nakonec i stalo. Jsem za to setkání s ním do dneška vděčný a jsem rád, že bylo.
Jak jste se dostal do Sklepa?
Díky rádiu Limonádový Joe, kam začali chodit víc a víc vysílat Sklepáci. Poprosili mě, abych jim pokřtil cédéčko Vykopávky, tak jsem jim ho pokřtil. Byl jsem oblečen jako myslivec a říkal jsem takovou mysliveckou historku, se kterou jsem potom začal vystupovat pravidelně. Pak jsem si napsal ještě nějaké další písničky a scénky a tak jsem tam tak vplynul. Teď s nimi už ale vystupuji zřídka, tak dvakrát třikrát za měsíc.
Na práci v rádiu se vám líbila možnost mystifikace, volnost kterou poskytoval jen zvukový projev. Teď, když v žádném rádiu nejste, nechybí vám ta volnost?
V rádiu je jednoduchá ta cesta k mystifikaci. Řeknete dobrý den, já jsem řidič traktoru Pavel Vopička a vedle mě sedí můj automechanik Karel Jenčík. A v tu chvíli je to pravda a nemusíte pro tu fikci běžet nikam daleko. Mystifikace u filmu musí být strašně připravená. Celý ten film je vlastně mystifikace, celý ten film je vlastně hra na realitu, celý ten film je vlastně fikce. Ale připravovaná strašně pečlivě, dlouho placená – a je to mystifikace, kterou divák očekává a chce jí. Divák jde do kina na hraný film, protože je to hraný film a ne dokument. Pravidla hry jsou jasná. Zatímco pravidla hry během radiového vysílání si můžete vytvářet a měnit ve vteřině. Jste pořád krok před posluchačem, v tom je ta hra, a on by měl pochopit, že jste o krok napřed a chcete, aby vám byl vděčný a aby se pobavil tím, že je o krok pozadu. A proto to poslouchá, tím se baví, takhle jsme to rádio chtěli dělat a tak jsme se ho snažili dělat.
Nechybí vám tahle spontánnost?
Nechybí. Co se týká rádia, tak jsme se vyřádili tak, že už ke konci toho projektu jsme si těžko dokázali vybavit něco, co jsme ještě nedělali, do čeho jsme ještě nešli, co jsme si ještě nevymysleli. Potom to vypadalo tak, že jsme si říkali: „tohle už jsme stejně dělali, před dvěma lety, pamatuješ“. I když to třeba v danou chvíli fungovalo, tak jsme věděli, že už to tady jednou bylo.
Potom ale přišly filmy. Mnoho lidí vás má ještě zafixovaného jako zhulence z legendárních Samotářů.
Teď už trávu nekouřím tolik, jako během natáčení Samotářů. Trošku jsem ji kouřil i před tím natáčením, v největší míře v životě jsem ale hulil právě během toho natáčení. Tam jsem se opravdu dostával do takových stavů, kdy jsem díky té droze pochopil, co všechno je možné i nemožné. Měl jsem nad sebou takovou kontrolu celého filmového štábu, kdybych třeba mluvil mimo kameru, což se i párkrát stalo, zapomínal text nebo mi došel materiál - ta tráva - tak mi v tom štáb asistoval. Takže jsem byl klidný a mohl jsem si to natáčení užít úplně na plný pecky - což jsem taky udělal.
Takže jste v tomhle měl takovou oficiální podporu.
Ano, ta podpora byla oficiální. My jsme se domluvili tak, že to buď zahraji, nebo to zahraji pod vlivem té drogy. A vybrali jsme si tu druhou možnost. Nastavili jsme si s Davidem Ondříčkem, což byl producent a režisér v jedné osobě, nějaké podmínky, a tou cestou jsme prostě šli.
Teď jste mi odpověděl možná ještě víc, než jsem potřeboval slyšet. Tato otázka nicméně po Samotářích padala asi docela často. Jak jste se k ní stavěl?
Já jsem nikdy nezastíral, že jsem tu trávu během Samotářů opravdu kouřil a nikdy jsem nezastíral ani to, že jsem si zároveň vědom, že je to droga a že na ní člověk může být závislý. To si každý musí rozhodnout sám a já se rozhodně nestavím do nějakého vzoru zhulenců. To jste spíš řekl vy, že si mě tak lidi zafixovali, a pokud si mě tak zafixovali, tak je to jejich fixace, a ne moje.
A myslíte si, že to tak není?
Myslím si, že to tak je. Poměrně často dostávám tuhle otázku.
Hrál jste zhulence (Samotáři), průseráře (Jedna ruka netleská) a hooligana (Horem pádem), charaktery veskrze blízké mladým lidem. Hrajete v populární kapele, na jejíž vystoupení jich chodí zástupy. Máte tím blíž k mladší generaci?
Ano.
Můžete být pro mladé lidi vzor?
Že jsem některými – opakuji některými – mladými lidmi vnímán jako jejich vzor, to jsem se už od nich párkrát dozvěděl. Jenom se je vždycky snažím trochu zkorigovat a vyvarovat se toho, aby si projektovali nějaký vzor někam jinam, než sami do sebe. Ale na druhou stranu, sám jsem měl také spoustu vzorů, takže vím, že v určitém období vývoje to mladý člověk potřebuje a úplně přirozeně si to hledá. Nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného. Ale zároveň, že bych kvůli tomu cítil vůči mladé generaci nějakou odpovědnost, a z toho vyplývající pravidla nějakého chování, která musím dodržovat, abych tím vzorem zůstal, tak to opravdu není.
Nebojíte se, že byste nějakým svým chováním mohl zanedbat výchovu?
Já nejsem zodpovědný za výchovu jiných mladých lidí, než svojí dcery.
Necítíte tedy žádnou zodpovědnost, pokud se bavíme o tom, že jste vzor?
Ne.
Vy sám jste měl celou řadu vzorů. Za všechny bych jmenoval Vinnetoua, Johna Lennona, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Suchého, Voskovce s Werichem.
Ještě si tam připište Křemílka a Vochomůrku.
Máte teď s některým z nich, včetně Křemílka a Vochomůrky, něco společného?
No minimálně hezkou vzpomínku.
Myslíte, že jste se jim nepřiblížil, podíváte-li se zpátky s časovým odstupem?
Můj život se do této doby odvíjel takovým způsobem, že jsem se se svými vzory nepotřeboval rozloučit tak, že bych je musel zabít nebo nenávidět. Zůstávají stále v mém srdci, i když už se nemusím snažit jednat šablonovitě, tak, jak jednali oni v mých představách a ve vizích, které uskutečnili.
