Starou Tatru 12 už pan Urban nevlastní, ale jeho zážitky jsou stále živé a cesta na Aljašku se mu stala celoživotním zážitkem a koníčkem.

„Velká cesta“ Miloslava Urbana se odehrála na konci 70. let. Celý příběh však začal o mnoho let dříve na pražském Smíchově, kde se pan Urban narodil. Jeho život byl díky tatínkovi již od raného dětství spojen s vozy Tatra. Svou Tatru 12 z roku 1930 si pořídil v roce 1964. Automobil dostal jméno Čochta podle zvuku motoru, který dělá „čoch čoch čoch“.  Nějakou dobu s ní dokonce taxikařil. Tatra budila velký zájem, a tak se pan Urban rozhodl pro její rekonstrukci. Celá přestavba proběhla částečně na ulici před domem. A částečně v jednom ze dvou pokojů jeho malého bytu na Petřinách, kde tehdy bydlel i se svou početnou rodinou.

 
   Se zrozením „nové“ Tatry se také začaly rodit nápady na uskutečnění nejrůznějších cest. „Nápady se prý rodí v příjemné vanové koupeli nebo na WC. Mne přepadl v posteli v sedmdesátém prvním roce při mírné horečce, kterou jsem léčil svařeným mlékem a rumem v poměru jedna ku jedné. Jak jinak by mohlo člověka napadnout vydat se v půl století starém automobilu kolem světa, nota bene přes Čukotku a Aljašku.“ Píše Míla Urban ve své knize. Inspirace pro cestu kolem světa stařičkou Tatrou však byla i jinde. Vzorem se mu stal profesor Miloš Skořepa, který ve své knize popsal automobilovou jízdu z Pekingu do Paříže. Další inspirací pro něj byl závod New York – Paříž. Tato cesta se měla konat celá po souši. Z New Yorku Severní Amerikou, přes Aljašku, zamrzlý Beringgův průliv a dál přes Čukotku a Sibiř, Varšavu a Berlín do Paříže. V době kdy byl tento závod uskutečněn, však nebylo možné se dostat do Kanady, natož na Aljašku. Trasa závodu musela být změněna. Automobily byly převezeny ze Seattlu do Vladivostoku lodí a dále pokračovaly
po transsibiřské magistrále do Moskvy a přes evropské Rusko do Paříže.

   Pana Urbana natolik nadchla myšlenka na uskutečnění této fantastické cesty, že začal shánět vše potřebné. Nutno podotknout, že to nebylo v době hluboké totality jednoduché. Podařilo se mu to po několika letech jen díky jeho tvrdosti a houževnatosti, jak sám říká. Původní záměr byl, jet přes Rusko a pak přes Beringgův průliv do Ameriky. Ukázalo se však, že uskutečnit jízdu touto trasou není možné a to nikoliv z důvodu, že by trasa byla neprůjezdná, nýbrž z důvodů politických. Nedostal povolení cestovat přes SSSR. A zařizování začalo nanovo. Tentokrát však byl pozměněn plán trasy. Na polovinu sedmdesátých let velmi odvážný. Pan Urban se rozhodl pro jízdu z New Yorku do Kanady, přes Aljašku až k Beringovu průlivu. Největší problém pochopitelně byl, jak přepravit Tatrovku do Ameriky. Cesta lodí byla příliš drahá. Osudný den nastal 3. prosince 1975, kdy se ho jeho kamarád zeptal: „Pane, a proč Tatru nepřepravíte do New Yorku érem, dyť jste zaměstnancem Československých aeroliníí?“ A tak začalo velké přeměřování a propočítávání. Aby se celá Tatra vešla do letadla, bylo nutné ji rozebrat na jednotlivé díly. A pak už stačilo „jen“ vyřídit potřebné dokumenty a oběhat příslušné úřady a osoby. To v té době nebylo nic jednoduchého a nikomu se cesta pana Urbana nezamlouvala. Všichni ho samozřejmě podezřívali, že tam chce zůstat. Pro Mílu Urbana však tato cesta měla význam především sportovní, nikoliv politický. Nakonec se opravdu podařilo s vypětím všech sil a na poslední chvíli sehnat všechna nutná povolení.

V pondělí ráno 7. června 1976 se tedy Miloslav Urban společně s kamarádem Ájou Bufkou vydali na „velkou cestu“ do Ameriky. Let proběhl bez obtíží s mezipřistáním v Amsterodamu. A pak už je čekal výstup z letadla ve vytoužené Americe a cesta směr Aljaška. Dvojici dobrodruhů se však podařilo dojet pouze do Tenesse. Zde do nich za záhadných okolností narazil kamion. Jako zázrakem oba vyvázli bez zranění. Za to chudinka Čochta se po nárazu stala nepoužitelnou. Touto nešťastnou událostí byla cesta na Aljašku překažena (alespoň prozatím). Tato událost byla také velmi nepříjemnou zkušeností pro paní Urbanovou. Zůstala sama s dětmi v Československu a o svém muži neměla skoro žádné zprávy. O nehodě se sice dozvěděla, ale bez jakýchkoli podrobností. Nevěděla, zda je její manžel a jeho spolujezdec v pořádku, či ne? Naštěstí se zdravý vrátil v pořádku domů i s rozmetanou Tatrou.

Tato událost pana Urbana od jeho snu nijak neodradila. Znovu se pustil do opravy svého vozidla a dál snil o cestě k Beringgovu průlivu. Opět začalo vyjednávání s úřady a také shánění finanční podpory na cestu. Avšak všichni od toho dávali ruce pryč. Jak Národní podnik Tatra, tak Svazarm. Nakonec se podařilo sehnat několik sponzorů, kteří přispěli na přepravu automobilů přes oceán. Ano automobilů, tentokrát se cesta měla uskutečnit s dvěma posádkami. První byla opět Tatra 12 „Čochta“ s panem Urbanem a jeho spolujezdcem Jiřím Janovským. Druhou posádkou byla Tatra 11 „Ťapina“ (její motor dělal ťap ťap ťap) a v ní majitel František Valšuba a spolujezdec Dušan Neuman.
     Na cestu dobrodruhové vyrazili 19. května 1978 z Prahy. Na Staroměstské náměstí je přišlo podpořit mnoho příznivců. A tak začala jejich „velká cesta“. Jejich jízda vedla přes Německo do Francie a odtud ruskou lodí Michail Lermontov rovnou do USA. Plavba trvala celých osm dní, ale pro pana Urbana byla taktéž velkým zážitkem. Plavba včetně s vyloděním proběhla bez problémů a tak mohly obě posádky bez starostí vyrazit napříč Amerikou směr Kanada. Než dojeli do Kanady, projeli šest států a prožili cestou mnoho dobrodružství a viděli spoustu zajímavých věcí. Vše pro ně bylo tak nové a překvapující (oproti tehdejšímu Československu), že už se pak ani ničemu nedivili, říká pan Urban. Jen vše přijímali a pokorně se seznamovali s novými věcmi. Ani na Aljašce tomu nebylo jinak. Čekala je zde nádherná příroda, setkání se zajímavými lidmi, indiány nebo také první setkání se psy Husky, kteří se obzvlášť zamlouvali panu Urbanovi. Po dlouhých kilometrech a mnoha dobrodružstvích se jim podařilo dojet až do vytouženého cíle - „Na konec světa“. Bylo to nejzazší místo Aljašky, kam se dalo stařičkými Tatrami dojet. V tu chvíli měly Tatry ujeto ze Staroměstského náměstí 9 166 kilometrů. Poté se cestovatelé vydali na jízdu domů. Vydali se po západním pobřeží Ameriky směrem na Jih. Ještě se stačili podívat do Seatlu, San Francisca a nastřádat tak spoustu dalších zajímavých zážitků. Pak už je čekal New York a návrat domů do Československa.
Cesta Miloslava Urbana zůstala v Československu ve své době nedoceněna. Dokonce byla spíš zatracována a dokument, který byl během putování natočen se ani nesměl vysílat. Když pomineme, že cesta byla do Ameriky, problémem byla také Svobodná Evropa, která se o tomto úžasném výkonu několikrát vyjádřila ve svém vysílání. Pánové Urban, Valšuba, Janovský a Neuman o tomto vysílán však neměli vůbec tušení, jelikož proběhla v době, kdy byli za oceánem. Mnozí lidé v Československu si proto mysleli, že už se zpět nevrátí. Pan Urban se chtěl ještě do Ameriky někdy vrátit, ale už to nebylo možné jak z důvodů politických, tak zdravotních. Ale na svou „velkou cestu“ nikdy nezapomene a vrací se k ní ve svých vzpomínkách a v knize, kterou o svém dobrodružství napsal.