Spisovatel a hlavně spisovatel takový je Ludvík Vaculík. Muž, jenž pobíral svou inspiraci z politiky a povznesl tak kulturu nad její rámec. Politika a společnost Ludvíka Vaculíka zajímala již od počátku. V roce 1946 nastoupil na Vysokou školu politickou a sociální v Praze, „… byla krásná! Studium vzrušující. Hlavní předměty přednášeli dva profesoři: marxista a nemarxista. Zapsal jsem si marxisty, ale urvával jsem se, abych slyšel i ty druhé. Po únoru 1948 nekomunističtí profesoři museli odejít ... a já jsem opustil Prahu. Tu školu jsem jaksi distančně dodělal: chodě na semináře, skládaje zkoušky. Ale dělal jsem to už jen kvůli rodičům a paní učitelce Svatoňové. Mám titul inženýra, ale prvně jsem ho viděl vytištěný v Rudém právu ve zprávě o mém vyloučení z KSČ.“ Po studiích Ludvík Vaculík nastoupil do Sdružení bavlnářských závodů v Benešově. Nepřivedla ho sem náhoda nýbrž jeho budoucí manželka Marie Komárková. Avšak zpět k tématu. Ludvík Vaculík vlastnil svou vizi socialismu, jež mu byla tak blízká, až ji předával dál. Úspěšně mezi „své učně“ až tak úspěšně, že byl po půl roce vyhozen a musel si spolu se svou ženou hledat místo nové. V průběhu let Ludvík Vaculík chápal socialismus jako vlastní vizi, tvořil si své, načež totalita takové lidi nemá ráda.
Ludvík Vaculík si ve velice brzké době našel novou práci v ČKD opět jako vychovatel. Jak se stále a stále dokola potýkal se socialismem, který mu přinášel jen čím dál tím větší odpor, ke stavu, v jaké se výchova odehrávala. Inspirace vedla k ručně psaným stížnostem. Ve dvou letech tak dal dohromady počáteční materiály na jeho první knihu Rušný dům. Mezitím a to v roce 1953 nastupuje do rudého práva, do politické sekce odkud ho zdravý rozum, žene v roce 1957 pryč. Ludvík Vaculík otiskl ne jeden text v časopise Květen, kde vyšly stížnosti z Rušného domu. Je určitě odpovídající, že autor jen čekal na chvíli, kdy nesouhlas a jiný názor dostane prostor. Aby se alespoň trochu osobního ospravedlnění, dostalo ven, publikoval i další články. Když přišla chvíle lámání chleba a Ludvík Vaculík dostal nabídku práce v rádiu, velice se zdráhal pracovat ve státním podniku takové moci. Všude však lidé byli takoví či onací, „straníci“ i „nestraníci“. Dobrá pokračoval do silného média, kde převládá slovo. „Stranická část“ redakce zdá se, velice uznávala Vaculíkovi kousky a přivedla ho až ke státnímu ocenění. Je možné snad, že by cesty socialismu a Ludvíkova názoru přišli na své. Velmi často se zdráhal, ale socialismus se utvářel, ne však jak by měl. Na neplechu v den, kdy mu bylo předáno ocenění, odvysílal pořad, za nějž byl disciplinárně kárán. Strávil měsíc na praxi ve fabrice.
„Neříkejte, že se mě něco netýká, protože všechno se mě týká.“ Politika byla, po jeho boku celý život asi to byl pocit Ludvíka Vaculíka.
V této době se Ludvík Vaculík nezdráhal vyjadřovat svým názorům, neurazil sebe ani svou hrdost, prosťe si ulehčil frustraci, jenž socialismus vytvářel. Všechny „prodané“ informace byly šifrou darovanou okolí, šifrou zřetelnou provokativní. Lehce provokativní vygradovaly v balík, který se dále nakupoval do větší šíře. Kniha Sekyra, vyšla na výsluní svou kvalitativností, prý nejlepší z jeho tvorby jak i sám jistě uzná, že byla velmi dobrá: „Říkávají mi to starší čtenáři a mně někdy napadne: tys asi od té doby toho moc nepřečetl... A mám někdy pocit, že tím nepřímo kritizují moje pozdější psaní. Jako by chtěli naznačit, jak jsem se mravně zkazil. A já myslím, že ano: porušil jsem některé články svého řádu, a psal o tom.“ V knize vyjádřil pocit z idealismu, který byl zneužit v rámci moci. Tento román spolu s Kunderovým Žertem označil Václav Černý za román téměř velký.
Ludvík Vaculík, což by také stálo za zmínku, byl od roku 1965 součástí, později periodika reformátorské inteligence, zde působí až po 1969, kdy je periodikum přejmenováno na Listy a stává se po ideologické pletky nové reformované strany.
Blížil se IV. Sjezd československých spisovatelů a nejen v Ludvíku Vaculíkovi dřímala touha po odpoutání kultury od idejí ÚV KSČ. Chvíli před začátkem sjezdu vstoupil do svazu spisovatelů. Blížil se sjezd a Ludvík Vaculík tajil a tajil. Snad kvůli přátelským radám, které by mohly nastat a přednes mu rozmluvit: „Jen jednou jsem ještě musel ustoupit veřejné potřebě, kterou mi přednesli pánové, jichž jsem si vážil: abych napsal nějaké provolání, které by povzbudilo národ a zavázalo ty členy komunistické strany, jimž se ten národ rozhodl podmíněně věřit.“ Na IV. Sjezdu svazu českých spisovatelů pronesl svou známou řeč. Uzavřel tak nesmířlivým a rozchodným postojem se stranou celý sjezd. Pravda dala za své a za dveřmi Pražské Jaro. Shrnutě ztvárnil slovy to co si každý myslel již dávno, ale bál se říct. Slova byla pro stranu tak jedovaté, že nemohly být bez odezvy. Ludvík Vaculík ještě téhož roku byl vyřazen ze strany.
V roce 1968 se autor nezdráhal vyjádřit a dokonala zanalyzovat vůdčí a absolutní moc strany ÚV KSČ. V Literárních novinách byla otisknuta jeho analýza Dva tisíce slov. V vpádu vojsk a příchodu normalizace byl Ludvík Vaculík zaháněn do rohu. Stal se jesnou z nejvíce pronásledovaných osob režim. Dva tísíce slov bylo označeno jako vrchol kontrarevoluce. Spolu s označním článku byly zakázány i Literární noviny.
„Dne 21. srpna 1969“ tak jest uvedeno na dopisu, deseti bodů, který zaslala skupina jasně nespokojených: Rudolf Battěk, poslanec ČNR, Václav Havel, spisovatel , doc. dr. Luboš Kohout, politolog; Karel Kyncl, novinář; Emil Zátopek, sportovec; Vladimír nepraš, redaktor Reportéra; Luděk Pachman, novinář ; Jan Tesař, historik; Ludvík Vaculík, spisovatel; Josef Wagner, místopředseda; Rady sdružení mládež; Mám říkat snad skupina statečných, ano to také, ale hlavně občanů. Pro Ludvíka Vaculíka byl prostě vstup vojsk jako pro každého československého občana dýka do zad. Přitažení řetězu přišlo zrádně a hlavně socialistickými státy – způsob jak tenhle akt působil, vedl přes sousedy do Sovětského svazu, ale hlavně přes sousedy.
Ludvík Vaculík v roce 1970 vydává své dílo Morčata. Vydává jej v Torontu. Vypadá to, že Ludvík Vaculík se už nemohl účastnit spisovatelské činnosti jak by toužil. Režim se postaral o to, aby jeho dílo Morčata u nás prostě nevyšlo. Jestli sjezd spisovatelů byl nesouhlas, tak tahle realita se ukázala jako rozhodnutí o řádné spoluúčasti na samizdatové liretauře.V dalších letech se již Vaculík veze ve fejetonové smršti, na které se podílí spousta známých jmen z té doby. Ale černobílou izolovanost, která se projevila již u Morčat je náhle zjevnější, možná proto, že kdyby cokoliv „vyšlo“ ven tak by vlastně nevyšlo. Názory se kumulují, v tom je síla sborníku fejetonů, který je nálevkou pro Československý žal, který se rozzařoval v tak rudé nerovnováze. Je fejeton vtipný a žalostný zároveň. Žalostná byla doba, od které se Ludvík Vaculík osvobodil. Myšlenky se všeobecně kumulují. Smutný stav Československa dohání Ludvíka Vaculíka k účasti na Chartě 77, přidává svůj podpis a vkládá oficiální formu svému: „Ne“!
V mladých letech byl český člověk rozčarován stejně tak jako Ludvík Vaculík. Jeho literatura se v podstatě rýsuje z barev onoho času a získává tak velice zajímavý, osobitý nádech. Veškerý um a záměr, jenž vložil do svého psaní je právě tak podbarven. Mladé představy, náhlý smutek a žal z původních kouzelných představ, které se roplynuly a ukázaly člověka, českého člověk i jako zlého tvora. Není Čech jako Čech ani člověk jako člověk. Každý byl zaměnitelný dle potřeb. Umělá atmosféra trhala nervy a brala lidem životy. Čas představil mlhavý a vzdalující se cíl nebylo jen tak vydat knihu, některé výstupy byly opravdu „ostré“. V téhle době snad už každé slovo muselo být protiprávní, bylo vůbec možné napsat něco, co se dalo číst a netrhaly za to ruce? Bylo to těžké a riskantní, ale přeci jenom se tak povedlo i Ludvíku Vaculíkovy v roce 1978 spolu s Jiřím Grušou a Milanem Uhdem vydávají Hodinu naděje - Almanach české literatury 1968 – 1978. Takové hezké, někomu nic neříkající názvy a přes to se jim to nelíbí. Být spisovatelem znamená být v těchto podmínkách „politikem“. Oponentům režimu, bohužel šlo pouze a jenom o svobodné vyjádření. Spisovateli nešlo však o politiku jako takovou, bohužel jen ta politika u nás byla právě postavenou zdí mezi možností to, co považoval za správné. Předat trochu morálky a sebe sama hlavně. Z děl Ludvíka Vaculíka, jeho podíl na fejetonech almanachu apod.. však jasně vyjadřoval nesouhlas s garniturou, která vládla. Nesouhlas podal přesně tak jak by je podal spisovatel a občan v jednom. Byly to malé střípky třípky, které dohromady dávaly opravdovou českou společnost kulturních lidí.
V letech 1979 až 1980 dává Vaculík dohromady materiál pro svou nejvýznamnější prózu, knihu "deníkové fikce" Český snář (Toronto, 1983, Brno 1990). Tento obratný a členitý text, v němž autor zpřítomňuje danou realitu, a přitom si stále dokola klade otázky o své totožnosti. Kniha se stává nejobratnějším výtvorem, který dokonale reflektuje realitu totalitní moci v Československu. Kontroverzní ohlasy na svou knihu shromáždil ve sborníku Hlasy nad rukopisem Českého snáře.
V osmdesátých letech, přesněji v roce 1986 vydává dílo Milí spolužáci!. Po několika knihách, které vydal, si čtenáři zasloužili vědět vlastní prapůvod toho osobitého uvažování a vůbec chtěli to vědět jen tak ze zvědavosti. Dílo se vrací do jinošských let a ilustruje tak všechno co Ludvík Vaculík, kdy v podstatě reprezentoval. Mimo knižní samizdatovou činnost, vzhledem k faktu, že byl za Chartu 77 a další činnosti perzekuován, zakládá vlastní samizdatovou edici Petlice. V podstatě ji i rediguje. Petlice vydala několik knih a samizdatových textů např.: J.Hanáková:Seznam Edice Petlice, M.Šimečka:Knihy-neknihy, J.Gruša:Pod petlicí a zpod petlice, L.Vaculík:O Petlici na zámku Švarcenberku a další. Do roku 1989 stále pomocí pera a textu bojuje s režimem, což přináší úspěch.
Ludvík Vaculík byl a je bojovník. Nevyhnul se ničemu, prostě si šel tzv. „za svým“. Nenechal se obalamutit a ve chvíli, kdy byla potřeba za režimu „sázet“ odvážná slova, nebo spíš slova, která rýsovala sama realita, vyslovil je. Jeho spisovatelský intelekt byl velice „rváčský“. Vše dotáhl do hloubky, někdy čtenáře až mystifikoval.
Zdroje:
Vaculík, Ludvík. Ludvík Vaculík. [Online] [Citace: 1. 5 2008.] http://www.ludvikvaculik.cz/.
Bednařík, Petr. Kurz Dějiny Médií na Vyšší odborné škole Publicistiky. Praha, 2008.
