Vyšší odborná škola publicistiky

Práce Tábory nucených prací vznikla v květnu 2008 v rámci předmětu Tvorba tištěných médií (jako ročníková práce) pod vedením vyučujícího pana Vágnera.

Slzy, smutek, vysílení, otupělost, krev, beznaděj. Slova, která spojují prožitky obyvatel obou dvou typů táborů. Avšak už ve své účelové podstatě působí tábory rozdílně. Koncentrační tábory kumulují určité nevyhovující osoby a snaží se zabránit jejich existenci, většinou formou vyhlazování. Tábory nucených prací také soustřeďují nežádané lidi, ale na práci – to, že taktéž zemřou, je pouze vedlejší. Hranice mezi těmito druhy táborů je velmi tenká…

V Československu TNP vznikly na základě zákona o táborech nucené práce. Zákon byl schválen dne 25. října 1948 a byl jedním z prvních, které komunistická vláda po Vítězném únoru nechala nabýt platnosti. Díky tomu získala možnost posílat kohokoliv na nucené práce a bez soudního příkazu.

Na území tehdejší Československé republiky byly TNP vystavěny v místech s nedostatkem pracovních sil. Zejména u železnic, hutí, dolů nebo stavebních závodů. Největšího rozkvětu dosáhly v letech 1948 až 1954.

Kvůli TNP byl zřízen zákon tzv. preventivní. Znamenalo to, že člověk nemusel vůbec nic udělat, ale mohl být přikázán na nucené práce. Ve skutečnosti stačilo pouhé podezření, že ona osoba trestný čin chystá. Bylo to jakési opatření proti trestným činům. Do TNP mohla být poslána osoba ve věku 18 – 60 let bez jakéhokoliv soudního řízení na dobu 3 měsíců až 2 let.

Většinou takto úřadovali funkcionáři Národních výborů, členové KSČ a KSS, když se jim někdo protivil svými politickými názory.

Význam TNP spočíval v izolaci nepřátel tehdejšího zřízení (zřejmě v tom byla i snaha o zlepšení ekonomické situace). O všechny ale mělo být postaráno tak, aby nestrádali. Dostávali pravidelnou mzdu a komunistická společnost se je snažila převychovat prací k obrazu svému.

Za dobrý zdravotní stav vězňů odpovídal táborový lékař a velitel TNP. Osobám s oslabeným zdravím byl pobyt v táboře přerušen na dobu nezbytně nutnou k vyléčení.

Za nejznámější lze považovat tábory zřízené při těžbě uranové rudy. Byly zřízeny v oblastech Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram – říkalo se jim české souostroví Gulag. Odhadem těmito tábory prošlo asi 80 tisíc politických i kriminálních vězňů.

První německé pracovní tábory byly však data staršího. Z vyprávění Václava Hurty vyšlo najevo, že byl v TNP již v letech 1943 – 1945. V mládí se u řezníka učil řemeslu, přišli Němci a vybírali pracovní síly na hutě. Mistr řezník si musel vybrat, zda tam pošle svého syna, nebo učně. A tak se Václav Hurta dostal ve svých 14 letech do tábora nucených prací.

Existoval také tábor nucených prací, který se po dvou letech své činnosti zvrhnul v naprosto nekontrolovatelný útvar. Lety u písku se staly synonymem pro vyhlazování, vraždy, znásilňování a popravy. Jediný záznam, který byl přístupný veřejnosti však obsahoval informace o tom, že všichni vězni zemřeli na tyfus.

A jak k tomu došlo? Vláda tzv. druhé republiky připravila po obsazení českého a moravského pohraničí německým wehrmachtem návrh na první opatření k pronásledování Romů. Předseda vlády tehdy chtěl zřídit pracovní tábory pro cikánské rodiny a další potulné osoby. Nakonec byl tento nápad schválen a cílovou skupinu označoval takto: Osoby práce se štítící, které dovršily osmnáctý rok věku a nemohou prokázat, že mají řádným způsobem zajištěnou obživu. Všichni, kteří se ztotožňovali s tímto popisem byli odkázáni na pracovní tábor. A jako vhodná lokalita v Čechách byly vybrány ubytovací prostory Let u Písku (původně dělnické domky, používané pouze v letních měsících). První dozorci a vězni dorazili do tábora v létě roku 1940 a jejich úkolem bylo upravit místo na kárný tábor. Postavili strážní budovy a oplotili vše ostnatým drátem. Později vězni, jejichž řady se stále rozrůstaly, pracovali v nedalekém kamenolomu a na stavbě dálnice Plzeň-Ostrava.

V lednu 1942 se objevila první myšlenka, která se týkala změny pracovního tábora na koncentrační. Srpen 1942 nápad potvrdil.

„Z tábora vede jen cesta do nebe,“ říkal vedoucí nově nabytého koncentračního tábora. Nemístná poznámka k tomu, že cikáni jdou do nebe.

Koncentrační tábor je místo, kde se soustřeďují političtí vězni, členové etnických a menšinových skupin za účelem věznění, nebo likvidace. Dostat se tam mohl každý, dokonce bez řádného právního procesu, ale ven téměř nikdo - pokud ovšem neměl veliké štěstí a nepodařilo se mu uprchnout.

V letech 1933 až 1945 koncentrační tábory sklízely nevídaný úspěch u nacistů. Němci vytvořili dva typy táborů - přestupní, v nichž lidé pouze čekali na transport do dalších táborů, a vyhlazovací, kde kralovala smrt. Lidé umírali na následky vyčerpání, hladovění, týrání nebo  pseudolékařských pokusů. Později vyvrcholilo hromadné vraždění vynalezením plynové komory (denně mohlo být plynováno až 8 000 osob).

Zpočátku byli do táborů odesíláni političtí odpůrci režimu, homosexuálové, Romové a Svědci Jehovovi. Ale až po vzniku Norimberských zákonů vypuklo masové zatýkání Židů. Norimberské zákony ustanovovaly pravidla rasové a biologické méněcennosti, diskriminace a genocidy.

V Polsku stále ještě stojí, a je obdivován turisty jako nějaká atrakce v Disneylandu, koncentrační tábor Osvětim. Avšak když si člověk představí, že pod jeho nohama je půda nasáklá krví mnoha lidí, nebude mu do smíchu.

Celkem Osvětim sestávala ze tří částí. První útvar - Auschwitz I – byl jakýmsi středem celého komplexu, sloužil jako koncentrační tábor a sídlo vedení. Auschwitz II symbolizoval konec, protože právě tam se nacházelo vyhlazovací centrum. A Auschwitz III sloužil víceméně jako pracovní tábor.

Dohromady v Osvětimi zemřelo minimálně 1,1 milionu osob.

Kolik z nás, kteří jsme byli dětmi v Terezíně v letech 1942 až 1945, si mohlo myslet, že se dožijí konce století? A kolik z nás mohlo v pekle Birkenau snít takové sny? V Terezíně i v Osvětimi jsme skládali básně o budoucnosti, nikdo si ale nedovedl představit, že se dožije roku 2000. My, takzvaní „Birkenau boys“, jsme byli mezi těmi, kteří prošli selekcí 6. července 1944 v rodinném táboře Birkenau. Byli jsme mezi posledními. Po nás už jen konec a nářek matek, dětí, starců a nemocných. Smrt v plynové komoře si pro ně přišla 10. a 11. července. Tuhle poslední selekci provedl „lékař“ Mengele poté, co jeden z chlapců našel odvahu a požádal ho o to.

Být umělcem v koncentračním táboře Terezín? Ano, Petr Kien se poezií vzpíral nacistům.

Z tábora nucených prací rovnou v koncentrační tábor nejtěžšího kalibru. Přesně touto změnou prošli již zmiňované Lety u Písku. Srpnem 1942 to všechno začalo.

Romové byli posíláni do Letů s tím, že tam najdou trvalou práci, ale už v tu dobu jim byly vykopány masové hroby a byl přichystán vagón vápna, aby jejich mrtvá těla zápachem neupozorňovala na nelidské chování uvnitř tábora.

Jeden z dozorců vzpomínal, jak velitel doslova nacpal 50 dětí do buňky o rozloze 6 metrů čtverečních. Ženy byly v domku namačkané natolik, že mohly pouze sedět a muži na tom nebyli o mnoho lépe.

Jídlo nedostávali téměř žádné. K obědu byly brambory, někdy polévka se zelným listem, který vůbec nebyl očištěn a kolikrát na něm ulpívaly housenky. Hygienu vězni vykonávali v bahnité strouze, kde se ženy musely potupně svlékat před cizími muži.

Nakonec byl tábor uzavřen v srpnu roku 1943. Údajně kvůli tyfové epidemii. Pravda je však jiná. S lidmi se jednalo jako s věcmi, proto umírali v hojném počtu dennodenně a ti, co přežili Lety u Písku, našli svůj konec v jiném z koncentračních táborů.