Ač jsem měla za sebou zdárně zakončený první ročník studia, praxe v tomto oboru pro mě značila jednu velkou neznámou. Popravdě, představovala jsem si to celé jako Hurvínek válku. Soudě podle všemožných amerických seriálů o novinářích jsem si představovla, že redakční práce je jedno velké kafe a články se píší bez té nejmenší námahy. Bude to pohoda. Zažiji zde konečně opravdovou redakci a bude ze mě „velká novinářka“. Ano, i takto jsem ve své hlavě přemítala o svém budoucím povolání. A teď se za to trošku stydím, jak jsem ještě před rokem byla tolik naivní.
Konečna jsem poprvé vstoupila do obrovské budovy MAFRA a zvědavě si prohlížela pracovní prostory pravých novinářů. Opravdu to vypadalo jako ve filmu a tudíž se má přihlouplá představa o novinářské práci rozjížděla naplno dál. Pamatuji si, že můj první úkol zněl nějak takto: najít pár dětí a vytvořit s nimi anketu na určité téma. Dokonce jsem k sobě dostala i fotografa a mé nadšení pro tuto práci se stupňovalo. Druhý den jsem „svou“ anketu našla oněch novinách a já jsem v sobě náhle pociťovala jakousi zvláštní hrdost.
Další den jsem se těšila na další pohodičku, která mě v práci čekala. Ovšem byla jsem posazena k počítači a měla jsem napsat článek, obvolat snad všechny instituce, které na světě existují a stihnout to nejlépe do půl hodiny. V prvních chvílích jsem si myslela, že se jedná jen o takový žertík – bylo přeci nemožné, abych já jakožto elév dostala tak zodpovědný úkol. Ten byl však myšlen doslovně. Tudíž jsem se jala telefonovat a zkoušet sesmolit cosi, z čeho by čtenář mohl alespoň vytušit, o co se v článku jedná. Po dost dlouhé době mi má kolegyně pomohla, ale to takovým způsobem, že mi v kratičkém sloupku zbyly snad jen dvě vlastní slova.
Začínala jsem mít pocit, že se přes jakýsi vzdušný zámek, který jsem si o novinařině vytvořila, začala konečně prokopávat k realitě. A ta byla poměrně tvrdá. Celý týden jsem přicházela a odcházela se zvláštní bolestí břicha a nechápala jsem proč. Byla jsem stážistka, tudíž mi nemohli nic strhnout z platu, když jsem žádný neměla. A vyhodit mě? Možná že by se tím oběma stranám dost ulevilo. Po týdnu snažení jsem se pomalu dostávala k názoru, že tato práce je přesně to, co dělat nechci.
Ovšem už druhý týden byl lepší. Články jsem již nepsala celé odpoledne a po kontrolách editorů mi v nich zůstávalo čím dál tím více vlastních vět. Dostávala jsem i pochůzky po různých akcích a poté jsem o nich psala minireportáže. Můj pocit o „nepravém“ povolání vymizel a já naopak doznávala, že novinařina by pro mě nakonec nebyla špatná. Pár obědů a posezení s „kolegy“ mi také dopomohly začít se s nimi cítit fajn.
Musím říci, že měsíční praxe mi zbořila jednu mou představu, ale nabídla mi realitu a nadšení pro mou budoucí práci.
