Pohádka inspirovaná skutečným příbehem, semestrální práce pro předmět sportovní publicistika z ledna 2009
Psal se rok 1952 a v rodině Hadamczika, před válkou uznávaného prodejce bicyklů, se narodil druhý syn. Celé opavské Kravaře věděli o té zprávě. K třináctiletému Evženovi přibyl malý bratr Alois.
Ve škole to Aloise příliš nebavilo, vyučil se zámečníkem, později pracoval jako údržbář v Ostravě. Během těchto let si ale našel svou životní zálibu - hokej. Hrát začínal oproti jiným hráčům poměrně pozdě, až v dorosteneckém věku, ale svou vytrvalou pílí a zarputilostí se stal brzy jedním z nejlepších útočníků v Kravařích, Opavě, později v Novém Jičíně a Havířově. Nakonec zakusil v kopřivnické Tatře i I. národní ligu. Přestože platil za profesionálního hokejistu, už v jednadvaceti letech se oženil a po večerech studoval strojní průmyslovku. Jeho velkým vzorem byl po celou dobu především bratr Evžen.
„Jestli chceš být jednou trenér, musíš mít maturitu," radil mu. On sám už v té době slavil trenérské úspěchy s fotbalisty Benešova, ty opavské přivedl do druhé ligy a na konci sedmdesátých let přišla štace největší, nejslavnější, nejzásadnější - severomoravský klenot Baník Ostrava. Nikdy v historii nebyl ostravský klub na takové výši jako za Evžena. Za pět let jeho působení se stal Baník dvakrát mistrem republiky, zbylé tři roky skončil jako vicemistr. V Evropě se probojoval dokonce až do semifinále Poháru vítězů pohárů a Bazaly hostily slavné evropské kluby. „My jsme fanoušci - chlapci jako fík. A náš kapelník - Evžen Hadamczik!" vzývali jméno svého milovaného trenéra zástupy spokojených Ostravanů. Pro mladšího bratra byla laťka zdvižena příliš vysoko.
A pak se to stalo. Ten všemi milovaný a davy opěvovaný trenér Evžen Hadamczik tragicky zemřel. Smutek se rozlil po krajích Moravských, nevíce však truchlil tehdy dvaatřicetiletý Alois. Jakoby se i zhroutil svět a vše, v co do té doby věřil, v co vzhlížel a obdivoval, bylo v nenávratnu pryč.
Dlouho ztrátu svého bratra oplakával, dokonce se zdálo, že snad skončí se sportem úplně a uzavře se do sebe. Nedlouho po pohřbu se vydal na hřbitov a kleče nad jeho hrobem vzpomínal na společné chvíle. Otevřel oči, pohlédl na stříbrně vepsané jméno na náhrobku. Vytáhl z kapsy Evženovu starou plastovou píšťalku a pověsil si ji na krk. Měla už něco za sebou, ale stále se jakoby leskla, skoro jako čerstvě zhotovený nápis. „Přísahám, Evžene, slibuji na tuhle píšťalku, že jednou získám mistrovský titul. Nechť je mi Bůh svědkem. Získám jej pro tebe," šeptal svůj slib, načež strčil píšťalku pod kabát, zvedl se a odešel domů.
Ještě týž rok se Alois přihlásil k dálkovému studiu trenérství na fakultě tělovýchovy v Praze a začal trénovat hokejisty Třince. Pro jeho ofenzivní styl si jej fanoušci brzy oblíbili, ale k jejich nelibosti zamířil v devadesátém roce za praxí do Německa. Po návratu do Čech okusil olomoucký hokej. V tom roce jej potkala nepříjemná událost. Po zánětu hlasivek a následně nezdařené operaci takřka přišel o hlas. Na trénincích musel vyvíjet velké úsilí a se skřípěním hlasivek, jež se mu stalo pověstné, křičel na všechny hráče. Nebál se nikoho a měl jediný cíl. Ač na svůj velký úspěch stále čekal, na slib svému bratrovi nezapomněl a trpělivě s pečlivostí pracoval.
Čeho si nemohl nevšimnou, byla pokleslá morálka hráčů svého týmu. Snad všichni si sázeli na vlastní zápasy, čímž si přišli na slušný přivýdělek, ale to se Aloisovi nezamlouvalo, on chtěl hrát poctivý hokej. A tak na nastalou situaci veřejně upozornil. Stálo ho to místo, ale toho ihned využily Vítkovice a nabídly mu další angažmá. Po dvou letech ale zamířil zpátky do třetiligového Třince a ten přivedl až do extraligy.
Dalo by se čekat, že takový tým bude hrát na chvostu tabulky a bude jen doplněním ligy, jenže ouha. Alois si dál foukal do své zděděné píšťalky a až v samotném finále play-off propadli třinečtí jednoznačně nejlepšímu týmu ligy - Vsetínu, který v té době po mnoho let dominoval českému hokeji. Rok na to skončilo jeho mužstvo třetí.
Jelikož se mu dařilo i jako podnikateli, rozhodli se se svým kamarádem Petrem Lamichem koupit většinový podíl ve fotbalovém Baníku Ostrava. Klub zmítající se v dluzích byl v úpadku a hrozil mu konkurz. Alois byl ale srdcař a především nechtěl zapomenout na úspěchy tohoto klubu, na tradici, fanoušky a především svého bratra. Během tří let se mu podařilo vysekat Baník z nejhoršího a jako zkušený obchodník si počínal i s hráči. Především v Milanovi Barošovi viděl největší vycházející hvězdu a tak si jej i hýčkal. Baroš musel nastupovat v každém zápase a jen tak někomu se neprodal. Nakonec přišla nabídka z anglického Liverpoolu - 190 milionů korun putovalo do Ostravy.
Nové vedení shánělo peníze, dbalo na včasné výplaty všem zaměstnancům Baníku a stanovilo pro hráče nový, pobídkový prémiový řád. Klub řádně fungoval. Ale Alois seděl vlastně na několika židlích. Brzy zjistil, že má příliš mnoho starostí s řízením fotbalového Baníku a současně trénováním hokejistů. Klub proto prodal.
Na přelomu milénia okusil znovu angažmá ve Vítkovicích a vůbec ne neúspěšně. Silný kádr měl na příčky nejvyšší a Aloisovi svitla naděje. První rok skončili vítkovičtí třetí, rok poté v posledním finále hraném na tři zápasy prohráli se Spartou. A znovu jen stříbro. Znovu ten samý scénář. Jakoby byl on sám prokletý, toužil po titulu, ale vždy mu na poslední chvíli unikl. Trápilo ho to, ale vyčkával, byl trpělivý a věřil, že jeho čas přijde.
Co naplat, žádný úspěšný trenér dlouho nezůstává na místě činu, a tak i Alois znovu měnil. Po neúspěšné nominaci na post reprezentačního trenéra se pokusil dobýt Prahu. Po skvělých základních částech patřila jeho Sparta vždy k hlavním aspirantům na pohár pro mistra extraligy, ale dvakrát ukončily její cestu v semifinále Slavisté, napotřetí osudově už ve čtvrtfinále Vítkovice. V těch samých letech začínal trénovat i reprezentaci juniorů a dovedl ji v Americe až k bronzovým medailím.
Pro jiného nesporné úspěchy, ale pro Aloise Hadamczika jen sbírka druhých a třetích míst. On slíbil bratrovi titul! Jakoby s jeho osláblým hlasem ztratila tehdy i Evženova tyrkysová píšťalka své kouzlo. K jeho potěše snad mohlo být jediné, že fotbalisté Baníku Ostrava rok po jeho prodeji získali republikový titul. On u toho však nebyl.
Vladimírovi Růžičkovi se podařilo s reprezentací, stále ještě zlomené úmrtím oblíbeného kouče Ivana Hlinky, získat ve Vídni v roce 2005 titul pro mistry světa. Vladimír však dál s reprezentací pokračovat nechtěl a měl v úmyslu se plně věnovat klubovému hokeji. Tím se otevřely dveře Aloisovi. V té době byl bez angažmá a předchozí zkušenosti pro něj také mluvily příznivě.
Krátce po zlatém šampionátu došlo k volbě nového trenéra a Alois porazil kolegu Vladimíra Vůjtka poměrem hlasů 11:0. Právě naprostá oddanost pouze reprezentaci nahrála Hadamczikovi do karet. Jedině on se mohl plně věnovat českým hokejistům, aniž by byl po většinu sezony rozptylován jinými soutěžemi. Navíc šlo o volbu přechodnou, na jeden rok. Aloise čekaly olympijské hry v Turíně a následně mistrovství světa v Lotyšsku. Po Naganu, nepovedeném Salt Lake City a zlaté Růžičkově medaili česká veřejnost očekávala stupně nejvyšší. Aloisovi se věštila velká budoucnost a on věděl, že zde by mohla přijít jeho chvíle, chvíle splnit svůj slib. Dlouho žil ve stínu svého slavného bratra, ale ani on se nedostal tak vysoko, nestihl to.
Na hráče byl ostrý, na led je posílal vyhrát, jako jeden z mála jim neustupoval. Na společnou souhru neměli příliš času, vždyť ještě dva dny před zahájením turnaje se hrála NHL. Alois ale věřil, že k velkým hokejistům nebude třeba víc, než říct před prvním utkáním pár slov, stručně a jasně vysvětlit jejich úkoly a poté už bude vše jen koordinovat a koučovat ze střídačky. Bez dobré party není výsledek, uvědomoval si dobře, a tak i tým sestavoval. Patnáct šampiónů z Vídně a mezi nimi i Jaromír Jágr. S sebou si samozřejmě nezapomněl přibalit ani svou píšťalku.
Slunečné počasí, po sněhu ani památky. Přesto jedenáctého února začal olympijský hokejový turnaj a hned v prvním utkání proti Německu se zranili dva největší tahouni mužstva - Dominik Hašek a Patrik Eliáš. Což o to, řeklo by se, Dominika nahradil v brance zkušený Tomáš Vokoun, jenže jeho chvíle přišla v nevhodnou dobu a on se zrovna potýkal s mizernou formou.
Oslabený tým, jakoby si s ním nerozuměl, překvapivě klopýtl se Švýcary a cesta ke slávě se začala klikatit. S Finskem prohráli 2:4 a jen díky nevýrazné povinné výhře nad domácími Italy 4:1 se definitivně posunuli do čtvrtfinále. Nadějný byl ještě zápas proti Kanadě, kde rozhádané mužstvo podlehlo těsně 2:3, ale přesto byla výsledková bilance neúprosná, na Čechy čekal první tým ve skupině B - neporažení Slováci. Jakoby fungovala osvědčená alchymie, Slovensko jsme porazili! Vše však zkalila vysoká prohra se Švédskem v semifinále a ani vítězstvím nad silným ruským soupeřem v souboji o bronz nesmazal z českého úspěchu ošklivou nálepku.
Měl to být vrchol jeho kariéry, nakonec sklidil i za třetí místo jen kritiku. Co naplat, že Kanaďané a Američané vypadli už ve čtvrtfinále, český fanoušek byl po několika letech světové hokejové nadvlády namlsaný kovy nejcennějšími a dobře si uvědomoval médii tolik propírané nepříjemnosti, které společně se čtyřmi prohrami z osmi odehraných zápasů tak pošpinily cestu k bronzu.
Reparát mohl Aloisův výběr složit v lotyšské Rize. Už v základní skupině ale nepodávali čeští hokejisté nijak zvlášť dobré výkony, chuť si alespoň trochu spravili až proti Norsku a Kanadě, do čtvrtfinále ale postupovali až z čtvrtého místa. Bez trochy toho štěstí by to nešlo, a tak Rusové podlehli, Finové podruhé neodolali a až ve finále prohrál český výběr se Švédskem, které získalo senzační duble v podobě olympijského zlata a mistrovského titulu.
Opět zdánlivě úspěšné výkony, znovu třetí, znovu druhé místo. Jenže reprezentace nebyla Třinec, Vítkovice ani Sparta. Každý toužil po skvělém hokeji, a proto Hadamczikovi nelíbivou hru tolik vyčítali. Pro jeho vadu v řeči mu začali přezdívat „šišlavej Lojza". Kdyby Alois pro sport nežil a nedýchal, jeden by si pomyslel, zda mu to všechno stojí za to. Přesto to nevzdal a podepsal s reprezentací další kontrakt.
Jenže následující šampionát v Rusku byl jedním velkým zklamáním. Češi nedokázali navázat na úspěšný vstup do turnaje a především kvůli nepříznivým vztahům v jádru týmu vypadli už ve čtvrtfinále a dosáhli pouze sedmého místa, za dlouhou dobu nejhoršího umístění.
V Euro Hockey Tour Češi nikdy velkého úspěchu nedosáhli, ale pokud šlo o Aloise, jedna prohra za druhou v těchto téměř nepodstatných zápasech jen přilévala sůl do jeho ran a dávala za pravdu všem odpůrcům. Mistrovství světa 2008 v Kanadě pak Aloisovi definitivně podřízlo větev. Češi skončili pátí a nikdo se neptal, zda mužstvo složené s dostupných hráčů mohlo mít opravdu na víc, všichni to brali za samozřejmost.
Stříbřitě bronzová kariéra jednoho trenéra se uzavřela.
Ale ne tak úplně, jak by se mohlo zdát. Alois si dal na pár týdnů od sportu a médií pauzu, chtěl být s rodinou, s přáteli, srovnat si myšlenky. Možná i zapochyboval, zda vůbec někdy splní slib, který dal bratrovi, zda někdy získá opravdový mistrovský titul.
Netrvalo však dlouho a přikývl na nabídku hokejových Vítkovic. V nejvyrovnanější sezoně, kterou extraliga pamatovala, mohl získat pohár pro mistra ligy snad kdokoli, kdo se probojoval do play-off. Chvíli byl Aloisův tým ve středu tabulky, poté několik kol vedl, tu opět spadl o pár příček níže, a tak stále dokola. Kluby střídaly pozice, jako když mícháte karty. Ale přesto měl Alois od všeho klid, mohl se soustředit pouze a jen na hokej, novináři jakoby na něj zapomněli.
Do závěrečných bojů odstartovaly Vítkovice z třetího s Třincem. Proti klubu jeho srdce musel nasadit všechny své síly a běsnil na střídačce za každou nepovedenou akci. V domácím pátém zápase série bylo jasno - postupují Vítkovice! Soupeř pro další boje nebyl znám hned, ale nakonec postoupili všechna čtyři mužstva z prvních pozic základní skupiny. Vítkovice vyzve Litvínov, hlásaly novinové titulky.
Robert Reichel jako domácí kapitán vedl zahajovací formaci proti té vítkovické Róberta Petrovického. Vyrovnaná utkání, souboje do posledních vteřin. Skvělá taktika se tříštila s hvězdami v soupeřově týmu a naopak. Vítkovice však přesto vybojovaly v sérii 4:2 na zápasy kýžené finále a mohly se těšit na pražskou Spartu.
Bylo to tu znova, zjevilo se to jako démon a Aloise postihl strach z neúspěchu. Tolikrát už byl tak blízko... Teď, nebo nikdy, řekl si a odešel před prvním finálovým zápasem do kabiny za svými svěřenci. Příliš mnoho jim neříkal, každý v kabině věděl, že vítězství neznamená mnoho jen pro ně samotné, ale i pro trenéra. Žádný nevěděl o slibu, snad nikdo nemohl ani pamatovat Evžena Hadamczika, ale spojovalo je jediné - touha po vítězství, chuť něco dokázat.
Po šesti zápasech měly na svém kontě oba týmy shodně tři výhry a stěhovaly se k rozhodujícímu duelu do Prahy. Tak blízko konečnému vítězství Alois ještě nikdy nebyl.
Když vystupoval před hotelem z klubového autobusu, vypadla mu z kapsy už dvakrát slepovaná tyrkysová píšťalka. Než si toho stačil kdo všimnout, vyskočil za ním z autobusu řidič. Aniž by viděl kam ze schůdku seskočil, dopadl přímo na onu píšťalku a křehký plast pod jeho vahou na několika místech praskl.
Dlouho do noci svíral Alois zbytky polámané píšťalky v dlaních, bylo mu jasné, že tentokrát se mu je již slepit nepodaří.
Druhý den bojovali vítkovičtí tak, jako nikdy předtím a Spartu Praha porazili vysoko 6:1. Alois měl neskutečnou radost z mety, které doposavad nikdy nedosáhl. Poprvé v životě získal titul pro mistra republiky! Na tiskové konferenci po utkání nezapomněl ani na svého bratra: „Evžen byl celý život můj vzor, denně na něj myslím. To pro něj jsem chtěl zvítězit."
Po několikatýdenních oslavách se vše vrátilo do původních kolejí. Alois zamířil na bratrův hrob, kde vyhloubil mělkou rýhu, vložil do ní zbytky rozlámané píšťalky a zakryl je hlínou. Chvíli beze slov postál nad náhrobkem, ze kterého dávno vyprchalo děsivé kouzlo novoty, a poté odešel.
V dalších letech dál trénoval Vítkovice, v nichž byl zároveň generálním manažerem. Podnikání, rodina a po skončení trenérské kariéry klub z úřednické pozice pro něj byly hlavními pilíři po zbytek života.
Alternativní konec: Po získaném titulu ve Vítkovicích se Alois zaslouží o změnu v klubech ve věci přístupu k mládeži a klubovému financování. Chvíli potrvá, než nová ustanovení ponesou své ovoce, ale do několika let české mládežnické týmy pravidelně bojují o medaile a reprezentace A mužstva vyhraje znovu olympiádu. Alois Hadamczik je národem oslavován jako nejlepší předseda Svazu ledního hokeje za kolik let. Zlatá éra českého hokeje načíná svou novou kapitolu.
Tomáš Trenkler
