Karel Hvížďala je jedním z nejvýraznějších českých publicistů a mediálních teoretiků. Kniha Moc a nemoc médií je výběrem jeho rozhovorů nejen s osobnostmi české a světové žurnalistiky, ale i s jinými významnými intelektuály. Za všechny jmenuji například českého filosofa Václava Bělohradského, nebo tibetského duchovního vůdce dalajlamu. V druhé části knihy jsou Hvížďalovy eseje, ve kterých se zamýšlí nad vybranými problémy současných médií.
Hlavními tématy knihy jsou etické otazníky a jiná úskalí novinářské práce, vztah médií a veřejnosti, ale i celkový stav společnosti. Hvížďala se svými protějšky diskutuje o roli médií, o tom, zda mohou být společnosti něčím užitečná. Pídí se potom, zda současní novináři nejsou jen lovci senzací a skandálů, ptá se, jaký je osud seriózní žurnalistiky a zdá má v dnešním globalizovaném světě ještě místo.Dnešní média podle autora knihy poskytují posluchačům a divákům pouhé „výřezy" ze skutečnosti. Ale může pak příjemce získat skutečný obraz světa, když předkládané informace mu někdo pouze vyřeže?
V rozhovoru s českým sociologem Jiřím Večerníkem Hvížďala médiím vytýká, že informace, které přinášejí, jsou příliš povrchní a neúplné. Servírují jich konzumentům příliš mnoho, a příliš rychle, zpravidla na úkor kvality. Nevychovávají kritické posluchače a čtenáře, kteří by si na základě faktů utvořili vlastní názor. Navíc, sdělení, které nelze dostatečně zjednodušit, se stává pro média nezajímavým. To může být jednou z příčin, proč například v českých novinách není místo pro analýzy, eseje a rozsáhlejší komentáře. Místo toho deníky dodávají přílohy typu „Zhubněte s námi" a „300 poloh lásky."
V tomto ohledu také autor upozorňuje, že v Česku neexistují seriózní noviny, jaké znají na 'Západě'. Hvížďala připomíná, že jedním z důvodů je i to, že vývoj české mediální krajiny, byl kvůli totalitnímu režimu výrazně odlišný od vývoje ve Francii, Anglii, USA, nebo třeba Německu a Rakousku. Zatímco v socialistickém Československu sloužila média jako berlička komunistickému režimu, za železnou oponou byli novináři a média pověstnými „hlídacími psy demokracie. Čeští novináři tak, i po dvaceti letech demokracie, těžko dohánějí náskok svých kolegů ze 'Západu'.
Podstatný rozdíl existuje například mezi českým a zahraničním bulvárem. Zatímco v Česku jsou bulvární plátky skutečný odpadem médií, ve standardní společnosti plní i určité sociální funkce. Odstrašující případ českého bulvárního deníku uvádí autor v eseji BULVÁR SUPER. Noviny, které nemusíte číst. Hvížďala podrobně rozebírá strukturu tohoto plátku. Kritizuje zejména bezcennost informací, jejich neaktuálnost, neobjektivitu a politickou zaujatost. Vytvářením umělých kauz bez podložených zdrojů a zveřejňováním nevkusných materiálů deníku Super ztratil čtenáře, a co pro něj bylo ještě horší, ztratil inzerenty. Bez příjmů z reklamy je dnes každé médium odsouzené ke krachu, proto i Super po patnácti měsících existence skončil.
Další podstatný rozdíl mezi českými a zahraničními médii vidí Karel Hvížďala v komentářích. Zatímco v seriózních „západních" listech mají komentáře a komentátoři výsadní postavení a bez výjimky platí, že utváří charakter deníku, v Česku jsou komentáře spíše novinářskou popelkou, doplňkem ke zpravodajství. „Komentář by měl něco sdělit, zaujmout stanovisko. Mělo by to být stanovisko pro list příznačné, dokonce cosi jako svědomí listu...," cituje Hvížďala Paula Greenberga.
Nejen, že se na rozdíl od zahraničních kolegů čeští komentátoři málokdy dostanou na titulní stranu, ale dostává se jim i výrazně méně prostoru. České noviny se tak jeví jako „beznázorové", jako by se bály vyjádřit své stanovisko. Přitom otevřeně přiznat názor podložený fakty, je pro společnost užitečnější a zajímavější, než se utápět v prázdných frázích. Právě v konfrontaci s cizím názorem si nejlépe můžeme utvořit svůj vlastní.
Druhým výrazným problémem českých názorových stránek je podle Hvížďaly, že na ně vstupují i politici. České deníky se tak stávají prostorem, kde si politici mohou nahrabat politické body, popřípadě pohanit svého oponenta. Politika se ale nemá dělat v novinách - úkolem novin je o politice informovat a analyzovat ji. Nehledě na to, že uveřejněním svého příspěvku získá politik přístup i k lidem, které by jeho názory jinak nezajímaly.
„Naše noviny si tedy nezakládají na svém charakteru, komentáře neanalyzují důsledky spekulací, nepředstavují různé verze světa a vpouštěním politiků na své stránky znejasňují role ve veřejném prostoru," shrnuje autor nedostatky komentářů v českých novinách.
Vztah novinářů a politiků, potažmo médií a politiky, je rovněž jedním z témat, jemuž se Hvížďala věnuje nejen v rozhovorech, ale i v esejích. Politik, jako osoba veřejně činná, má povinnost se veřejnosti zpovídat, dělat odpovědná rozhodnutí a přijímat jejich následky. Povinností novináře je, jak už bylo řečeno, o činnosti politiků informovat, popřípadě ji analyzovat.
Je však nutné si položit otázku, jakou činnost máme na mysli. Mají voliči právo vědět skutečně všechno? Kde končí veřejné a začíná soukromé? Má politik vůbec právo na soukromí?
Novináře by měla zajímat především ta činnost politika, která bude mít dopad na voliče. Tajné schůzky s milenkou nesvědčí o ničem jiném, než o tom, že daná osoba má milenku. Je těžko představitelné, že taková činnost má nějaký vliv na hlasování poslance, přesto je toto sdělení mnohem atraktivnější, a proto má mnohem větší šanci dostat se na titulní strany.
Jiná situace nastává, když noviny odhalí korupční aféru, či nekalé praktiky politické strany. Pak je ale třeba poznat, kde jsou hranice mezi investigativní žurnalistikou a policejním vyšetřováním. Média nemají prostředky, ani pravomoci na to, aby dělala práci policie. Na druhou stranu, novináři už odhalili tolik kauz, ve kterých dosud nebyl nikdo potrestán ...
Není se co divit, že vztah politiků a novinářů je nejen nepřátelský, ale mnohdy se jedná o otevřenou válku. Proslulé jsou výroky Miloše Zemana, který novináře považuje za hlupáky, odpad společnosti a žumpu. Bitvy novinářů a politiků ale nejsou soukromými spory, vždy se na ně dívá i veřejnost a obě strany by na to měly při vzájemných výpadech pamatovat.
Politici si dobře uvědomují moc médií, stačí si jen vzpomenout na 70. léta a aféru „Watergate", která stála amerického prezidenta Raegana křeslo. Novináři si zase dobře uvědomují, že jejich nezávislost chrání zákony, které mohou měnit právě politici. Možná je to právě strach, který mezi těmito skupinami udržuje napětí. A možná je to právě strach, který vede politiky k tomu, aby se pokoušeli média zkrotit.
V demokratické společnosti by ale vztah novinářů a politiků měl být založený na vzájemné toleranci a respektu spíše než na nenávisti a strachu. Navíc, oni se přeci navzájem potřebují. Politik, který se nedostane do médií, jako by nebyl a noviny by bez politických událostí neměly o čem psát.
Ačkoli politika je jedním z hlavních témat médií, není jediným. Mezi rozhovory, které jsou zařazeny do knihy, mě nejvíce zaujal ten s válečnými reportéry Petrou Procházkovou a Jaromírem Štětinou. Právě práce takových lidí ukazuje, že novináři nejsou jen žumpa, že to jsou i odvážní lidé, kteří mnohdy nasazují své životy, aby mohli upozorňovat na nebezpečí a bezpráví. Zajímavým momentem rozhovoru je spor Procházkové a Štětiny o to, nakolik má novinář - válečný korespondent - být nezávislým pozorovatelem a nakolik má upozorňovat na nespravedlnost. Petra Procházková zastává názor, že jejím úkolem je popsat, co se děje, co viděla. Pokud je někdo vinen, ukáže se to. Jaromír Štětina je naopak přesvědčen, že je třeba říct, kdo páchá zločiny, kdo dá první ránu.
V rozhovorech s lidmi znalými mediálního prostředí v zahraničí dochází ke konfrontaci zvyků českých novinářů a médií s praxí v zahraničí. Nenásilnou formou se tak dozvídáme, jaké nedostatky mají české noviny, co v nich chybí a co v nich přebývá.
Karel Hvížďala se ale nezabývá jenom médii. Zajímá ho také stav společnosti. Zajímá ho, proč nás více než fakta a souvislosti láká povrchní zábava. Proč upřednostňujeme rychlost před kvalitou a jednoduchost před pravdou, proč se neptáme po podstatě.
Podle mého názoru je autor v tomto ohledu příliš skeptický. Jistě, společnost se proměňuje, proudí k nám mnohem více informací a jejich kvalita není vždy valná. Na druhé straně, Hvížďala se ve své knize zabýval především situací v denících Lidové noviny, MF Dnes a Právo. Na české mediální scéně je ale novin a časopisů mnohem více. Masová média se jistě snaží vyhovět populárnímu trendu infotainmentu, existují ale i taková, která si drží svou tvář a dávají přednost kvalitě.
Autor také zcela opomíjí fenomén internetu, přitom právě tady je prostor, který chybí na stránkách novin. Tady se skutečně dají najít komentáře, názory a analýzy. Ano, je třeba mezi nimi rozlišovat, je třeba nad nimi přemýšlet, je třeba si vybírat - ale o to přeci jde.
Jde o to se zamyslet a vybrat si.
