Může se zdát, že jde pouze o další medializované téma, vždyť kolik odposlechů bylo novináři v posledních letech odtajněno? Tato otázka je ale od základu špatná, ve věci zákazu zveřejňování odposlechů nelze argumentovat nízkou četností jejich skutečného zveřejnění, důležitý je přeci fakt, že zde pro novináře možnost tohoto zveřejnění existuje. A to nehledě na to, zveřejní-li se ročně jeden nebo deset odposlechů.
129. Přesně tolik poslanců zvedlo pro zákon ruku bez otázek, připomínek či stížností. Přesně tolik poslanců schválilo útok na jeden ze základních rysů svobody každého z nás – právo na informace.
Politika, podnikání, podsvětí
Minulostí jsou tak nejen úsměvné rozhovory fotbalových funkcionářů, ale i odposlechy svědčící o prorůstání politiky organizovaným zločinem. Nemluvíme tu o škobrtnutí té či oné partaje, ani o tahanicích jednotlivých politiků. Takzvaný „náhubkový zákon“ má své jiné, mnohem hlubší, půvaby. Trestá kohokoli, kdo se pomocí zveřejnění odposlechů pokusí rozkrýt zločinné jednání, mafiánské praktiky či jen cudné koketování našich zákonodárců s podsvětím. A nezáleží na tom, jestli tu takové praktiky v současnosti jsou nebo ne. V sousedních zemích je nemyslitelné, aby zákony byť jen potenciálu takovéhoto jednání propůjčovaly legitimitu. Pakliže mají novináři – a odhlédněme od skutečnosti, že se tomu tak často neděje – plnit roli a funkci hlídacího psa demokracie, není možné jim současně nastavovat překážky, které tuto činnost očividně omezují. Nasadíme-li psovi náhubek, pak nás nepokouše. A to ani ve chvíli, kdy bude takovéto „pokousání“ ve vyšším společenském zájmu. A to je, oč tu běží. Nezbývá tedy než doufat, že zvítězí zdravý rozum a senátoři uspějí se svou stížností k Ústavnímu soudu.
