Vyšší odborná škola publicistiky

                            
Jedná se o seminární práci v rámci předmětu Problémy současné společnosti, který jsme absolvovali během 2. ročníku s panem profesorem Vymazalem. Konkrétně je vytvořena v květnu 2008.

Pojmy:
Kultura – soubor znaků, zvyků, jednání a modelů chování typické pro typickou společnost
Etnikum – historicky vzniklá skupina lidí, kteří mají společný historický původ, rasový typ, jazyk, materiální a duchovní kulturu, mentalitu a tradice a obývají společné území
Komunita –  společenství živých bytostí, které sdílejí určitou oblast (omezenou prostorově, jejich společnými zájmy apod), charakterizuje ji zejména sdílená vzájemná interakce, vycházející napřiklad ze společných potřeb nebo zájmů, vytvářejí se obvykle na jednom konkrétním místě
Tolerance – tolerantní je ten, kdo má vlastní přesvědčení a principy, pokládá je za pravdivé, avšak připouští, že jiní mají právo na vlastní názory
Identita – 1) - vědomí svébytné totožnosti  (jsem to stále já, přes všechny tělesné i psychické změny), jako soulad projevů chování a jednání člověka s jeho totožností (tohle chování patří k tobě) nebo jako ztotožnění se s někým jiným, se skupinou, ideou (tyto názory, hodnoty, jednání jsou mi vlastní)
Kulturní a etnická identita: - mnohovrstevná identifikace jednotlivce s nejrůznějšími kulturními, etnickými, sociálními, profesními, zájmovými a jinými skupinami
2) pocit svébytnosti, jedinečnosti a odlišitelnosti individua od druhých
Entita - něco, co je schopné, nebo možné, se nějakým způsobem odlišit, samostatně existovat


Základní uvedení do multikulturalismu
Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr, který se poprvé objevil v roce 1957 ve Švýcarsku. Zjednodušeně je multikulturalismus směr, který usiluje o politické sjednocení všech občanů bez ohledu na přesvědčení, původ a  se zachováním odlišností jednotlivých kultur.
Multikulturalismus je od 60. let 20. století součástí myšlenkového proudu  v Kanadě, kde se jednalo o sjednocení anglofonního a frankofonního obyvatelstva, stal se její oficiální politikou od 70. let 20. století. Dále se pak multikulturalismus začal dostávat i do Evropy, což souviselo ve velké míře s návratem obyvatel bývalých koloniálních území do mateřských zemí.
Myšlenka multikulturalismu vychází ve své podstatě z pluralismu, i když v některých bodech se liší (přístup k asimilaci, toleranci, hranicím mezi kulturami,). Proto by multikulturalismus neměl být označován jako neopluralismus.
Ve své práci vycházím převážně z knihy Giovanni Sartoriho, který je v některých názorech dost kritický a negativní,  ne vždy s ním souhlasím.

Charakteristika multikulturalismu
Multikulturalismus je založen na významném rozlišování a zdůrazňování jednotlivých kultur, svou podstatou z mnohosti dělá až rozdrobenost, říká, že  nejlepší je svět, který je vnitřně diverzifikovaný (rozlišování, rozrůzněný),zkrátka prosazuje jinakost jako svou základní myšlenku, zároveň se snahou politicky sjednotit řešení problému v daném státě. Multikulturalismus také pracuje s myšlenkou, že národ a následně stát je možné vytvořit z více kulturně odlišných skupin. Multikulturalismus je projekt vytvořený na základě členství ve skupině, která není založena dobrovolně (X pluralismu), ale vzniká na základě stejné rasy, jazyka apod. -> odlišností (stejné ke stejným). Problémem je, že hranice mezi těmito skupinami, společenstvími jsou příliš ostré a tak snáze dochází ke konfliktům.
Sartori ve své knize tvrdí, že dnešní multikulturalismus je antipluralitní. Hlavně americký je netolerantní, odmítá vzájemné uznání a oddělování a vytváření hranice převažuje nad snahami o integraci, což jsou předpoklady a znaky pluralismu.
Mulrikulturalismus používáme v souvislosti s dalšími podoblastmi, které s ním úzce souvisí : kulturní tradice, jazyk, náboženství, etnikum, sexuální orientace apod.
    
Znaky a jevy s multikulturalismem spojené

Affirmative action, politika uznání a univerzálnost zákonů
Často se mluví o tzv. affirmative action tj preferenční přístup (týká se hlavně zaměstnání, daní, nemovitostí) – znamená, že se znevýhodněná skupina = přistěhovalci, zvýhodní na úkor původních obyvatel a tím by se po čase mělo dosáhnout rovné příležitosti pro všechny. Ale je toto spravedlivé? Proč se uplatňuje celkový rovný přístup, když rovný není vůči jednotlivým skupinám, jen se střídá vůči kterým více a vůči kterým méně. A vyřešilo by se něco? Pokud se už zařadí odlišná kultura či minorita do hostitelské země, přijde další a opět nastane proces zvýhodňování a znevýhodňování, takže se situace dostane do začarovaného kruhu. Cílem preferenčního přístupu by měl být rovný přístup – ten, který neusiluje o diferenciovaného občana, jenže tento cíl rovnosti příležitostí je v rozporu s multikulturalismem. Multikulturalismus totiž uplatňuje affirmative action, zvýhodňuje, ale bez cíle v rovnosti příležitostí. S tímto souvisí politika uznání, nárok na uznání vznášený menšinami je oprávněný a důrazný, ale jejich zneuznání může být až formou útlaku a vede ke konfliktům. Je to v podstatě obrácená diskriminace – diskriminuje, aby zdůraznila odlišnosti. Sartori dále říká (cituji):  „ Oproti tomu rozdíly, které zajímají politiku uznání, nejsou považovány za nespravedlivé, a tudíž za hodny odstranění. Jedná se o rozdíly nespravedlivě neuznané, jež je proto zapotřebí zhodnotit a posílit. Cílem se tak stává právě vytvoření diferencovaného občana a ustavení státu citlivého k odlišnostem, který své občany separuje a v separaci je i udržuje.“ A toto je politika uznání, jež je součástí multikulturalismu, na ní staví, láká na ni a propaguje tak rozdíly a prohlubování hranic mezi jednotlivými odlišnostmi. S politikou uznání souvisí i další problém a to je tzv. univerzální právo. Univerzální právo je právo, které je pro všechny stejné, nepovoluje výjimky. Jenže právě výjimky a ústupky jsou součástí dílčích zákonů, kterými se vyznačuje politika uznání. Sartori tvrdí, že pojem svobody závisí na tom, že člověk je svobodný politicky i právně pouze tehdy, je – li podřízen neosobnosti univerzálních pravidel, jinak se totiž člověk dostává do vlivu a područí jiných lidí (to jsou právě ty dílčí zákony – nejsou univerzální).

Občan a diferencované občanství

Člověk je občanem, pokud patří do nějakého státu tj. má občanství, má určitá práva (soukromá, politická i sociální ) a povinnosti. Princip občanství je spojen s rovnými občany, což jsou občané, u nichž nejsou v rámci fungování ve společnosti důležité kulturní nebo etnické odlišnosti a stát je k nim neutrální. To ovšem popírá myšlenku multikulturalismu, takže se dostává do popředí tvrzení, že rovné občanství je platné pouze v národním státu, přičemž národní stát je takový, který předpokládá pouze jeden národ na území státu, maximálně s nějakými menšinami, stát splývá s národem. Multikulturalismus hlásá myšlenku tzv. diferencovaného občanství. To je občanství, které se zakládá na odmítnutí národního státu jako státu, který je nespravedlivý, protože nevidí a nepočítá s etnicko – kulturními rozdíly a tudíž je utiskuje. Sartori se k diferencovanému občanství vyjadřuje takto: říká, že se práva podle multikulturalistů mají zaměřit na mezigenerační přežití té které kulturní formy, což ovšem vede k dezintegraci, která je podle něj bohužel důsledkem multikulturalismu jako takového. Dokonce říká, že myšlenka diferencovaného občanství nás může dostat zpět k despotické vládě.

Imigrace

Přistěhovalectví je jev, který je s multikulturalismem, jeho vznikem a rozvíjením spojen víc než kterýkoliv jiný. Předešlé jevy byly jakési teze, podle kterých multikulturalismus funguje, toto je ovšem přímý prvopočátek jeho vzniku.
Přistěhovalectví je spojeno s odlišnostmi – ty hlavní jsou jazykové, odlišnosti tradic a zvyklostí, náboženství a etnika. Přistěhovalec vypadá v očích „domácích“ divně, je cizí, je jiný. Největší překážkou a problémem není jazyk nebo tradice, to je tzv. přeučitelné, doučitelné, zkrátka snáze přizpůsobitelné, ale náboženské vyznání případně jiné etnikum. S tím se i „supermultikulturní západ“ těžko srovná, stačí se podívat okolo sebe. Příklad ze života je jasný – i v pražském metru, kde vedle nás sedí člověk z arabského světa nebo černoch si člověk připadá divně a  nemá takový pocit bezpečí a klidu, jako když je metro plné bělochů. Je zajímavé, že lidé se nejhůře srovnávají právě s muslimy a černochy, Asiaté je nechávají celkem v klidu. Nejedná se jen o příklad z pražského metra, takhle to totiž vypadá v celé Evropě, hlavně však v té dříve západní. Ta je totiž cílem přistěhovalců déle než bývalé východní státy.
Imigrační politika je založena na snaze o co nejsnazší integraci, ale v rámci multikulturalismu. To znamená přizpůsobit přistěhovaleckou komunitu, včlenit do sebe, ale s výše zmiňovaným zachováním odlišností a hranic mezi nimi. Imigrační politika je v západním světě velmi podobná – totiž udělit občanství, uplatnit preferenční přístup s dílčími právy a zařadit přistěhovalce do pracovního procesu (který stát má totiž prostředky je dotovat a nedostávat práci). Problémem samozřejmě je, že ne všichni, kteří se dostanou do hostitelské země, mají zájem se přizpůsobit, třeba v něčem i ustoupit a pracovat. Druhým vážným problémem je fakt, že přistěhovalci z méně vyspělých zemí nebo ze zemí, kde byli ve finanční a sociální tísni, nemají dostatečné vzdělání. Jenže právě na vzdělání je v západním světe kladen velký nárok už i v povoláních, kde tomu tak dříve nebylo. Integrace také probíhá jen tehdy, pokud je přijímána a akceptována. Jestliže se totiž snažíme integrovat někoho, kdo o to nemá zájem je to zbytečné a ještě to může vyvolat zbytečné konflikty. Integrovaný občan je takový občan, který nejen pobírá výhody a práva, ale také něco respektuje, plní povinnosti, zkrátka plní povinnosti občana.
V „historii emigrace a imigrace“ to bylo dříve tak, že Evropa jen vyvážela emigranty, ale nepřijímala imigranty. Tady bych ráda zmínila americký tavicí kotlík. V  19. století, když byl příval nových obyvatel do Ameriky největší, fungoval vznik americké kultury na principu již zmiňovaného tavicího kotlíku (meeting pot) – znamená to, že odlišná etnika a kultury se tzv. smíchají dohromady a vznikne tím nová kultura.  V současné době však Evropa neprodukuje emigranty, ale je častým cílem imigrantů. A Evropa je v podstatě přijímá, je to pro to, že Evropané zbohatli, nechce se jim dělat podřadné a manuální práce, takže se přistěhovalci hodí. Dalším důvodem, proč je Evropa přijímá je fakt, že je nedokáže zastavit.
 Nyní bych zdůraznila hlavní důvody, proč je Evropa tak častým cílem lidí z afro – arabského světa. Jedním z hlavních důvodů je přelidnění, extrémní počet novorozenců a dalším důvodem je, že lidé z chudých částí venkova odcházejí do měst. Odcházejí tam za vidinou lepší budoucnosti. Jenže na venkově se většinou pracuje v zemědělství, takže je zaměstnaný a má aspoň nějakou obživu. Ve městě ale o toto přijde a žije v ještě větší chudobě. Jediným řešením je pro něj únik do jiné (pokud možno vyspělé země).
 Lidé z východní Evropy a částečně i Asie unikají na západ, protože to dříve bylo zakázané, chtějí zažít ten velký západ a také za vidinou rychlého a relativně snadného výdělku, což ovšem není tak úplně pravda. Proto v posledních letech blokují nebo blokovali imigrační politiku např. Kanada či Velká Británie.
V dnešní době není problémem jen neakceptování integrace a zpřísňování imigrační politiky, problémem se také stává, že integrace už integrovaných nabírá zpětný chod – tento jev můžeme vidět u amerických černochů, kteří se vracejí ke kořenům v Africe a také hispánských imigrantů z Jižní Ameriky, kteří se stali tak početnými, že se dožadují vlastní kulturní a jazykové nedotknutelnosti.
Zpět do Evropy; Francouzská imigrační politika umožňuje získat snadno občanství, ale také má podmínku, že nemůže mít osoba dvojité občanství – přistěhovalců je relativně málo,
Velká Británie – umožňuje návrat potomků Britských koloniálních obyvatel, ale k ostatním je přísnější, hrozí jí totiž, že by přišla o svou identitu, Itálie – má pozitivní přístup k přistěhovalcům – domnívá se, že pomáhá rozvojovým zemím. Může nastat i taková situace, že se tito přistěhovalci budou v rámci multikulturalismu dožadovat práv na vlastní a zdůrazněnou kulturu. Čím víc se však bude kultura přistěhovalců prosazovat, tím více může být ohrožena kultura původních obyvatel. V pojetí multikulturalismu by tato situace neměla nastat, kultury by měly být schopny vedle sebe fungovat a tolerovat se, nikde ale není stanovena hranice, kdy jedna má přestat a druhá začít více se zapojovat. Když je totiž ohrožena původní identita obyvatel hostitelské země, může dojít i projevům rasismu a xenofobie.
Není tedy jasné, jak moc udělování občanství pomáhá integraci imigrantů – politici se domnívají, že když udělí přistěhovalcům volební právo, automaticky se budou podílet na fungování země.

Globalizace a multikulturalismus

Globalizace je poměrně nový jev stejně jako multikulturalismus, ale je také jasnější a srozumitelnější. Globalizace je větší a rychlejší ekonomická závislost zemí, je spojena s fungováním nadnárodních společností a mezinárodních organizací, rozšíření produktů a služeb do světa. Je svým způsobem v opozici k multikulturalismu, protože na rozdíl od něj světovou populaci spojuje, nadnárodní společnosti přinášejí různé věci do světa, vše je rychlejší,  bližší  a jednodušší. Kultura západního světa je  v některých oblastech velmi úzce propojena. Ať už v oblasti módy, umění či architektury. Mezi hlavní centra patří Paříž, Londýn, Berlín, New York. Svět je také přístupný novým druhům zábavy, komunikace, působení médií je také na vysoké mezinárodní úrovni, což je dáno i tím, že  hlavním globalizačním jazykem je angličtina tím je výše zmíněné přístupné mnohem širšímu publiku. Samozřejmostí je i propojení vědeckého světa, což zlepšuje výsledky ve zdravotnictví, vývoji, řešení ekologických problémů atd.

Islámský svět a jeho působení v rámci ostatního světa

Co se týče tohoto problému je ve „své kategorii“ naprosto ojedinělý. Je tomu tak pro to, že muslimské smýšlení je značně odlišné nejen západního, ale kromě něj celosvětového. Islám je oproti ostatním náboženstvím velmi mladý, založil ho v 7. století Muhammad ve jménu Alláha. Hlavní knihou a naukou je Korán. Není to však pouze náboženská kniha, je to i návod jak žít a vychází z něj i islámské právní zřízení a fungování státu. Což znamená, že islám je mnohem více svazující, Sartori dokonce říká, že je až totalizující. Na rozdíl od západního nebo spíše křesťanského světa (z Bible nikdy nevycházela právní moc státu ani moc panovníka v dřívějších dobách), jsou islámské státy svým zřízením teokratické. Víra je totiž podle muslimů bezmezná, jednoznačně se řídí podle práva šaría (cesta zjevená Alláhem). Ale v posledních 50ti letec o tuto jedinečnou cestu přišli, právě proto, že se začali více „integrovat“ v rámci světa a přijali některé prvky západního světa. Z toho pramení nenávist radikálních muslimů vůči západu a hlásají nutnost se od těchto prvků osvobodit. S tím souvisí  svatá válka (džihád), která má za cíl převést všechny nevěřící (tj. hlavně západní kulturu) k islámu. Muslimové totiž věří, že všichni co nejsou vyznavači islámu jsou nevěřící. U ostatních náboženství to tak není, víra je v dnešním světě založena více méně na dobrovolnosti, o čemž svědčí i značná sekularizace světa.
Jak souvisí s multikulturalismem? Tak, že právě vyznavače islámu nejhůře přijímá jakákoliv hostitelská země. A to nezávisle na míře jejího postavení k multikulturalismu. Když už totiž větší část přistěhovalců z různých zemí (Židé, Asiaté i Indové) přijme občanství a integraci v dané zemi, muslimové bývají ti, kdo vybočují. Schází se v mešitách, případně na místech, která mají mešity nahrazovat a právě tam se utváří jejich kultura, cítění, je to jakýsi stmelující prvek a možnost kontroly své minority. Proč je tak složité integrovat muslimy? Protože na rozdíl od ostatních nejsou tak pružní, to znamená, neumí a nejspíš ani nechtějí udržovat rovnováhu mezi setrváním na své kultuře a tradicích a vstřícností k hostitelské zemi.
V posledních letech jsou také velkým problémem vzdělaní, mladí, chytří muslimové, kteří jsou zmanipulovaní vidinou džihádu a kteří i přes své znalosti nebo právě proto působí západu největší příkoří. Mám na mysli samozřejmě terorismus. Ten je také dalším důvodem xenofobie a strachu z muslimů. I další menší či větší skupiny působí problémy, ne však takových rozměrů jako islámský terorismus – 11. září 2001 či útoky na londýnské metro z roku 2005 má v paměti snad každý.
 

Závěr

Výše zmíněný problém s muslimským světem je hlavním důvodem, proč upadá projekt multikulturalismu, proč se proti němu zvedá nevole a je v úpadku, lidé mu nevěří. Snaha přijmout arabský svět byla, ale západ vidí jen nevděk a útoky. Myslím, že ani jedna strana nemá jednoznačně pravdu.  Jistě přistěhovalectví je taky zásadním problémem, ale bohužel strach z ohrožení terorismem a nevypočitatelností akcí a reakcí muslimů je větší. Proto je také problém muslimy mezi sebe přijmout, jsou mezi nimi i slušní lidé, ale islám je tak radikální, že strach o lidský život převažuje jak na národní, tak na mezinárodní úrovni.



Zdroje:

1)    SARTORI, Giovanni, Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci – Esej o multietnické společnosti, Praha: Dokořán, 2005
2)    MEZŘICKÝ, Václav (ed.), Globalizace, Praha: Portál, 2003
3)    http://www.wikipedia.cz
4)    http://clovekvtisni.cz/
5)    http://www.euportal.cz/
6)    http://www.eurabia.cz/