1. Úvod do občanské společnosti

Formuje se během 90-tých let 20. Století. Prvním hlavním faktorem ovlivňující tento vznik je stále se zvyšující zájem USA a zemí západní Evropy k šíření demokracie. Samozřejmě přispívá pád SSSR. Vznikají nevládní organizace formující se ze „zájmových skupin" společnosti. Jejich součástí jsou, jak původní socialistické a sociálně ekonomické demokratické názory, stejně tak nově převzaté ideály ze západních zemí. Důležitou roli hraje i rozčarování z možností státních institucí.

1.1     „Definice" občanské společnosti

Občanskou společnost je obtížné definovat, jelikož vychází z teoretických předpokladů převážně morálního a svobodného úsudku. S odkazem na Hegelovu, v současné době, nedostačující definici občanskou společnost tvoří organizace nacházející se mezi rodinou na straně první a státem na straně druhém.

1.2     Politická společnost

V období po revoluci se začíná politika u nás profesionalizovat a fenomén politické společnosti je více viditelný. Tím nechci říci, že tento fenomén sám o sobě u nás neexistoval. Otázkou však je za jakých podmínek, a jak fungoval. Hned po revoluci se formuje Občanské fórum, které vycházelo právě z předpokladů občanské společnosti, realita však ukázala, že pokud je demokracie dlouhodobější, vymezí místo jak pro politickou tak pro občanskou společnost. Politická společnost už v základech „prahne" po moci a usiluje tak „násilně" o svou pozici. Naproti tomu občanská společnost dává prostor každému jedinci vyslovit svůj „názor" a tím je přirozená. Tedy jedná se o rozdíl: jakým způsobem právě každá z těchto společností ovlivňuje samotnou politiku nebo ji tvoří. Politická společnost ve většině případů participuje přímo na samotné moci. Zatímco občanská společnost ovlivňuje politiku nepřímo, jelikož politika sama o sobě není v jejím zájmu. Politická společnost, už ze svého principu vytváří pseudodůvody své vlastní legitimity. Používá takové prostředky, jež vedou k reálnému uplatňování demokratické politiky. V případě zastupitelských politik typu dvou opozičních stran vytváří v předvolebním období témata snadno určitelná pro nejširší masy, naproti tomu reálné vykonávání reforem je otázkou ideologickou.

1.3     Zamyšlení nad definicí.

Občasná společnost není celou společností, je soustavou, pavučinou státních organizací, ale zároveň jen jednou jeho částí.  Z první části je důležité oddělit od sebe organizace, jež se dají považovat za zcela svobodné oproti organizacím „působícím jako svobodné".[1]  Mezi těmito organizacemi je místo, které je jednou z nejdůležitějších stavebních jednotek občanské společnosti. Pokud se narodíme do společnosti, která má jisté vyznání. Naší volbou není její „vyznání" jako takové. Ono vyznání můžeme po zvážení vyměnit za jiné vyznání, které budeme ctít.

Ku příkladu Americká společnost disponuje silně zkotvenou křesťanskou vírou. Lidé se rodí do věřících rodin. Na druhou stranu každý se může „zřict" víry během života. Víra však ve společnosti disponuje značnou „silou", jinými slovy neztrácí „své" věřící. Mnoho jedinců ji chápe jako vlastní identitu a tak se s ní ztotožňuje.

Na druhé straně např. politické strany působí dnes jako dobrovolnická organizace. Avšak na počátku 20. století se evropané rodily přímo členy politických stran sociální demokracie. Každý mohl ukončit členství, přestat platit členské poplatky, ale pro většinu jedinců se stalo členství identitou.

V súdánu se lidé, rodící do příslušných religiozních bratrství, automaticky stávají členem politického vyznání, jež bylo zformováno právě tímto bratrstvím.

Jedním ze základních problémů jsou deteminanty určující, zda-li je členství v politických stranách opravdu dobrovolné nebo vychází ze zájmů vládnoucích politických partají. Velice jednoduše lze tento problém interpretovat u nás v období komunismu. Neúčast ve straně znamená jistý neúspěch v profesním životě. Lidé byli tímto způsobem donuceni k životu ve lži, a následné podpory a upevnění režimu. Tedy totalitní režim chápu jako přirozeného potlačovatele občanské společnosti. V současné době občanskou společnosti sice disponujeme, ale stále stojí na křehkých základech, což bychom měly mít na mysli. Na druhou stranu se občasná společnost přirozeně utváří i za dob potlačování práv. Jak lze u nás chápat signatáře charty 77? Byly to jedinci, dididenti z každého koutu společnosti z pravidla nešlo o to, odkud kdo je, ale spíše o jisté svobodně smýšlející obyvatele, jež stavěli na oné přirozenosti člověk k rovnosti dobrovolnosti. Vlastnili autonomní právo na soukromé, čímž lze Chartu 77 a obdobné organizace považovat za první záblesky občanské společnosti.

 Další problémem v určování pojmu občanská společnost je hegelova definice sama o sobě: Občanská společnost zahrnuje všechny svobodně dobrovolné organizace nacházející se mezi rodinou a státem. Definice kombinuje organizace bojující za lidská práva s organizacemi, které lidská práva potlačují. společnost vede k diskuzím, ale někdy může jít do přímé konfrontace s demokracií samotnou.

V reálu to mohou být organizace shlukující různé nacionalistické skupiny, jež nejdou politickou organizací. Na druhou stranu i na druhou politického spektra stranu můžeme brát stejný metr.

2. Občanská společnost ve sférách života

2.1     Vliv nadnárodní politiky a organizací na občanskou společnost.

Občanská společnost by měla být čistě produktem určité společnosti. Avšak v mnoha světových šířkách se rodí pod vlivem nadnárodních společností, které kontrolují jejich vývoj. Jestliže se daná společnost vyvíjí pod vlivem a je pod stálou kontrolou nadnárodních společností, není tak přirozená a může být odsouzena k brzkému zániku. Nejprve nadnárodní společnosti usilují o ospravedlnění záminky šíření demokracie a tedy „jejich zájmů" na druhou stranu by spíše měli v těchto společnost vyvolat přirozený zájem o danou problematiku pomocí vhodného druhu vzdělání, které by v ideálním případě nemělo být zabarveno ideologií správního státu (např. zásah USA v Iráku) tedy jinými slovy v současném světě lze jako nejideálnější organizaci označit s nadsázkou OSN a jí podobné. Což by ve spojitosti s pozitivními vlivy globalizace mohlo být přínosné. Stimulace společnosti daného státu by také nevedla k rapidní globalizaci, ale naopak by vytvářela vhodnější prostředí pro národní tématiku.

Otázka nadnárodních společností jako činitele a tvůrce „občanských společností" je velice choulostivá. Nadnárodních organizace vycházejí z vlastní „ideologie" - „šíření demokracie" - udržení válečného klidu v politicky napjatých oblastech nebo na druhou stranu rozšíření vlastního ekonomického podílu. Pro současnou pro západní politiku je v ohledu na liberalizaci trhu jednoduší ustanovit občasnou společnost dle svých parametrů. Ideální stimulace tamějšího prostředí by vedlo k velice dlouhodobým procesům vzniku občanské společnosti, liberalizaci trhu a možná by vedl i k ohražení trhu samotného. Jednoduše by se daná země neúčastnila globálního trhu tak rychle. Možná by i odmítala „dovezené" ideje a produkty intervenující země. Témata, která nutí vzniknout „umělou" občanskou společnost jsou většinou jiná než témata, která by dali za vznik národní občanské společnosti. V případě, že téma je jiné musí buďto změnit směřování společnosti na společnost intervenující, nebo musí být nahrazena společností „národně" občanskou. Přesvědčení některých současných demokratů jsou příliš zkreslená v zájmu vpadající země. Nadnárodní aktivita tak není na správném místě. Nejenže provokuje tamější prostředí, ale zároveň jej radikálním způsobem globalizuje a staví proti sobě.

2.2     Ekologie

V posledních několika letech se prohloubil vliv „hnutí", které lze považovat za občanskou společnost. Ekologická hnutí, ta opravdová, jinými slovy hnutí, která nevycházejí z žádných ideologických představ, ale naopak jsou přirozeně formována na základě předpokladů špatného životního prostředí. Tedy jsou legitimní reakcí na „opravdové" problémy se životním prostředím. - v idealním[2] případě můžeme za takovouto organizaci považovat např. Greenpeace.

Na druhé straně se utváří ekologická tématika na místech, která se jasně vymezuje svou ideologickou zaujatostí, mimo sféru občanské společnosti. Jsou to vlastně hnutí politická, která bojují ideologickými prostředky za „lepší planetu Zemi". - v logickém důsledku vznikají zřejmá politická hnutí, tedy jasně ideologická, jako např. Strana zelených apod.. S důrazem opět ponoukám na nutnost rozdělovat politickou společnost se společností občanskou.

2.3     Ekonomie

Občanská společnost je ve své podstatě sobeckou autonomní společností. Podniky ve smyslu soukromých firem lze za občanskou společnost považovat. Nesmějí se však stávat střetem politických zájmů, tedy neexistovat z důvodů politického vlivu. Na rozdíl od politiky, jejíž primárním smyslem je vliv, ekonomické subjekty tedy firmy usilují o profit. 

Subjekty typu firem nejlépe fungují v poměrně dosti liberalizovaných podmínkách. Pro jejich vznik by měly být vhodné podmínky. Např. možnost založit firmu „kdykoliv a kdekoliv" bez poplatků státu, bez čekací lhůty apod.. V rozvojových zemích v zájmu rychlého růstu ekonomiky, jako je Honkong dokonce v jisté době existovaly naprosto výborné podmínky. Nejprve člověk začal podnikat a teprve po-té se zašel registrovat. Samozřejmě trvale neudržitelné a nebezpečné, ale v počátcích rozvojových ekonomik jak se ukázalo, na jistém území a v jistý čas, velice vhodné.

2.4     Neziskové organizace

Neziskové organizace působí jako jeden z nejtypičtějších produktů občanské společnosti. Jak však jejich existence ukazuje, v jejich případě jde o prospěšnou sobeckost[3]. Existence neziskových organizací je povětšinou spojena s ekonomickou nesoběstačností jiných zemí, s prosazováním lidských práv, industrializací apod.. jejich cílem je tedy veřejná podpora, která může být ve formě statků nebo jiné podpory. Praxe ukazuje, že většinou neziskové organizace vznikají tam, kam politická kultura nedosáhne.

Jako příklad bych chtěl uvézt neziskovou organizaci Naděje. Její existenci podmínil náhlý příliv uprchlíků a lidí bez domova, kteří vzešli z rozpadu ČSSR.

2.5     Další sektory

Výše jsem uvedl několik míst, kde může občanská společnost působit. Její vznik se může odvíjet z mnoha témat. Jen záleží na době a dané rozpoložení společnosti. Jak jsem zmínil, národní občanská společnost mnohem více odpovídá realitě země, v níž se vyskytuje a vede tak k trvalejší existenci. Lze si občanskou společnost představit na mnoha místech - kluby, zájmové skupiny a další..

3. Občanská společnost a politické systémy vládnutí

Občanská společnost může existovat pouze v jistém prostředí. Občanskou společnost určuje svoboda a autonomie vycházející z definovatelné společnosti. Vliv politického zřízení autonomii buď nechává svobodnou, napadá ji, nebo úplně likviduje.

3.1     Zřízení vyžadující a podporující občanskou společnosti

Nejen že, můžeme demokracii považovat za upevňovatele občanské společnosti, ale i jejího „tvůrce". Demokracie vytváří ideální podmínky pro vznik občanské společnosti. Beru v úvahu, že je jen na člověku, zda-li bude konat, „politické" činy a nebo bude „apolitický". Může být obojí zároveň. Není přitom otázkou, jaký žije život veřejný nebo soukromý. Důležité je že obé může konat. Politika se sice snaží, zaobírat všechny sféry veřejného života, avšak někdy ji trvá, než svůj zájem zaměří na některé z nich. Tuto sféru doplňují některé občanské společnosti, jak již jsem zmínil neziskové organizace, kluby apod.. Umožňuje tak být demokracii mnohem rychlejší a flexibilnější na straně první[4].

Ostatní občanskou společnost míním podniky apod.. také doplňují společnost o produkty, služby, zábava atd. Jsou přirozeným produktem liberálnosti trhu.

3.2     Zřízení občanské společnosti do jisté míry tolerující

Jedná se o autoritativní režimy[5]. Legitimita diktátora nebo jedné vládnoucí partaje, častěji je to první z možností, je odvíjena od nějakého cíle, úkolu apod.. Tedy smyslem diktátora není zaujmout veškeré sféry společnosti, ale pouze politické, někdy i další to však záleží na daném cíly, úkolu. Jednoduše se snaží zbavit a zlikvidovat politický názor, který není stejného nebo alespoň podobného názoru. „Oponenty" podporuje pouze v případě, že danému diktátorovi vytvářejí ještě lepší podmínky. Z pravidla to však není trvalé, ale krátkodobé. Po dokončení úkolu daného diktátora, je nutno buď najít nový nástroj legitimity, nebo dochází k převratu.

Obecně v takovém to prostředí může do jisté míry nějaký limitovaný druh občanské společnosti existovat. Nejčastěji to bývají firmy. Tržní prostředí se s politikou v autoritativním režimu po většinou nepojí. Lobbing může znatelně ztrácet na síle a existenci.

3.3     Zřízení popírající občanskou společnost

V některých politických zřízení nemůže občanská společnost přežívat a to z důvodu, že by sama delegitimizovala onu politickou vládnoucí stranu. Jedná se o totalitarismus[6].

Vzhledem k tomu, že samotné vysvětlení pojmu totalitarismus je dostačující k pochopení, nebudu dále rozvíjet. Jenom dodám, že k tomu aby se totalita mohla uskutečnit, dochází k postupnému, avšak poměrně rychlému zestátnění a ovládnutí všech složek společnosti. Samozřejmě v dobrém zájmu, činnost musí být legitimní. 

4. Závěrem

Občanská společnost by měla být vnímána a lidé by ji měli umět pojmenovat. A to z důvodu nebezpečí režimů, které nás ovládaly. Její existence sama o sobě je důkazem svobody, kterou vlastníme, je jakýmsi jejím zhmotněním. Povědomí o ní by tedy mělo být větší, stejně tak jako povědomí o našich blízkých dějinách komunismu, o kterých dnešní mladá generace ví opravdu pramálo.

Zdroje:

Balík, S., & Kubát, M. (2004). Teorie a praxe totalitních režimů. Praha: Dokořán.

Heywood, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o.

Norberg, J. (2006). Globalizace. Praha: Liberální institut.

Peter Burnell & Vicky Randall. (2005). Politics in the Developing World. Oxford: Oxfrod Univeristy Press.

[1] Plně svobodná jednotka je např. klub. Do něhož se jedinci hlásí s vlastní vůlí. Druhou možností je rodina do, které se narodíme, lze říci, že není naší volbou ani není možné z ní po zvážení „odejít". Svoboda je zde spíše myšlena ve smyslu dobrovolnosti. (Peter Burnell & Vicky Randall, 2005)

[2] V ideálním proto, že Greenpeace prosazuje většinu změn, je nuceno sahat do politiky a prosazovat tak věci ideově, aby tématiku tzv. rozhýbali.  Jak jinak by daných změn mohla dosáhnout. Tím pádem už z principu nemůže být apolitickou organizací. Na druhou stranu jako ideální složku organizace Greenpeace můžeme považovat její vědecké jádro. Poukazuje na fakta, jež nevycházejí z představ - idejí - dané organizace. Legitimizují kroky Greenpeace. Celosvětově se organizace Greenpeace však skládá z mnoha, i laických složek, které jsou ovlivněny environmentální myšlenkou.

[3] Sobeckost proto, že se nepodílí na veřejném životě ku prospěchu všech na rozdíl od politiky. A prospěšný proto, že usilují na druhou stranu nesobecky o něco konkrétnějšího.

[4] Na straně druhé tento dar je za cenu někdy pomalých, často populistických praktik politiků.

[5] Panuje v nich víra ve vládnutí „shora", resp. Praktické uskutečňování takového vládnutí. Autorita se zde uplatňuje bez ohledu na souhlas lidu. Autoritářské režimi zdůrazňují, že autorita má přednost před individuální svobodou. Autoritarismus se však odlišuje od totalitarismu. Při vládnutí „shora", spojovaném s monarchistickým absolitatismem, tradičními diktaturami a většinou vojenských režimů jde spíše o potlačení opozice a politické svobody než o daleko radikálnější cíl, jímž je setření rozdílu mezi státem a občanskou společností. Autoritářské režimy tudíž někdy tolerují poměrně širokou škálu náboženských a jiných svobod. (Heywood, 2004)

[6] Totalitarismus je všezahrnující systém politického vládnutí, typicky nastolovaný masivní ideologickou manipulací a neskrývaným terorem a brutalitou. Od autokracie i totalitarismus se odlišuje tím, že usiluje o „totální" naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence. Totalitarismus také znamená veškerou likvidaci občanské společnosti: odstranění „soukromého". Totalitní režimi se často identifikují pomocí „syndromu šesti bodů" (Friedrich a Brzezinski 1963): Oficiální ideologií, stát s jednou politickou stranou, obvykle vedenou všemocným vůdcem, systém teroristického policejního dohledu, monopol masových sdělovacích prostředků, monopol ozbrojených sil, státní kontrola nad všemi stránkami ekonomického života.  (Heywood, 2004)