Semestrální práce vznikla v prosinci 2007 pro předmět Sociologie pod vedením PhDr. MgrTh. Jiřího Vymazala, CSc.
Mládež je soubor jedinců. Je bohatě diferencovaná psychicky, fyzicky (věkově) i sociálně, přičemž mezi těmito rovinami pohledů neexistují předem dané korelace.
Mládež má své specifické postoje, postavení a svou roli. Zvláštní status vyplývá z toho, že je ve stadiu neúplné nebo odložené ekonomické aktivity a profesionální přípravy a že je sociálně a ekonomicky závislá na „světě dospělých". Lidé, kteří zkoumají mládež a píší o ní a pro ni, se shodují na tom, že dospívání je přechodné období mezi dětstvím a dospělostí. Tato etapa lidského života, kdy se mladí bolestivě a namáhavě snaží rozvíjet vlastní osobnost a identitu, mnohé dospělé fascinuje.
„V žádné jiné fázi životního cyklu nestojí tak blízko sebe naděje a nalezení vlastního já a strach ze ztráty sebe samého." Eisenstadt 1963
„V mládí se člověk ocitá na křižovatce dějin - vytváří si svou identitu a mladí svým způsobem života regenerují společnost." Ericsson 1963
Dospělí se na dospívající mohou dívat s nadšením, úzkostí, vzrušením, obavami, odporem či s jakýmkoli jiným pocitem, vždycky jsou ale trochu zvědaví, jak vlastně ti mladí žijí. Pouhá zvědavost ovšem nestačí. Říká se, že dospělý svět má takové dospívající, jaké si sám zaslouží (Coleman 1993). To znamená, že jak se budou dospělí chovat ke své mládeži, tak se jim to později vrátí, ať již v dobrém, nebo ve zlém.
Snaha poskytnout možnost vyjádření dospívajícím a současně dát dospělým, kteří o to mají zájem, informace, které by jim mohly pomoci lépe chápat mladé lidi, není nová. Stromkem (1979) uskutečnil svým způsobem přelomovou studii, kdy rozdal dotazník o 42 otázkách téměř jedenácti tisícům čtrnácti - až se sedmnáctiletých studentů z ekumenických křesťanských skupin ve Spojených státech. Jeho kniha Five Cries of Youth (Pět výkřiků mládí) byla velice podnětným příspěvkem k výzkumu dospívajících, protože výstižně a jasně ukázala názory a postoje zastávané velkým vzorkem mladých lidí.
V současné době probíhají i ve střední Evropě výzkumy názorů mladých lidí, hodnot, které zastávají, a jejich sebepojetí. Alešenok, Čuprov a Zubok (1995) zkoumali problémy a naděje mladých lidí žijících v měnící se ruské společnosti. Dévaji (1990) se zajímal o sebepojetí a sociální prostředí 650 maďarských dětí. Pekrun (1990) uveřejnil zprávu o dlouhodobé studii zabývající se vztahem mezi sociální oporou a sebepojetím u 2770 mladých Němců (z páté, šesté a osmé třídy). Sak a Dubský (1993) zachytil široké spektrum názorů u více než 2500 mladých lidí a srovnávali mladé Pražany s jejich vrstevníky z jiných oblastí Československa. Macek a Osecká (1996) zpracovali cennou studii o vývoji dospívajících v české společnosti (viz také Macek 1999).
Zjištění uvedená v této knize o názorech a postojích mladých Čechů tvoří do značné míry paralelu k rozsáhlé práci, kterou realizovali ve Velké Británii mezi tamějšími dospívajícími Francs a Kay (Francis-Kay 1995, Kay-Francis 1996). Jejich databáze z roku 1995 zahrnující více než třináct tisíc dospívajících vznikla na základě dlouholetého studia názorů, představ a postojů mladých lidí v Anglii a ve Walesu. To, jak mladí lidé chápou své možnosti a příležitosti, může být v současné prudce se rozvíjející společnosti vysoce výbušnou směsí, které bychom měli věnovat značnou pozornost.
1
Rozvoj osobnosti u dospívajících a faktory, které jej ovlivňují:
Z historického hlediska existují dva tábory, které mají různý teoretický pohled na dospívání - psychoanalytický a sociologický. Obě strany mají tendenci považovat fázi dospívání za krizovou. Jeden tábor považuje toto životní období za jednu z etap, kterými člověk prochází, než se dostane do cílové stanice dospělosti. Hlavní podněty v průběhu těchto etap pocházejí zevnitř, ale určitou roli mohou sehrát i vnější vlivy. Teoretici zastávající tento názor se většinou považují za zastánce „stadiálních teorií vývoje".
Jiní sice souhlasí s myšlenkou, že v období dospívání se může projevit určité chování vyvolané stresem, ale toto životní stadium nepovažují za samostatnou etapu, která by se nějak výrazně odlišovala od jiných. Vývoj je ovlivňován kulturními podmínkami a společenským očekáváním, nikoli interními biologickými vlastnostmi. Zastánci této teorie jsou obvykle zařazováni do skupiny označované jako „kulturní antropologie" nebo „ teorie sociálního učení se".
Existují ovšem i vědci, kteří se pokoušejí přistoupit k vývoji dospívajících spíše holistickým způsobem. Jedním z nich byl i Erik Erikson (1902-1994), který zastával myšlenku, že lidé se vyvíjejí v průběhu určitých období, ale nepodceňoval vliv společenské atmosféry na osobní vývoj člověka. Jeho teorie se zabývá nejen individuálním pubescentem, ale i prostředím, v němž se pohybuje a vyrůstá.
Základní otázka: Kdo jsem?
Erikson (1968) rozšířil Fredovu teorii rozvoje osobnosti a vytvořil koncepci „osmi vývojových etap v životě člověka", které názorně dokumentují jeho pohled na vývoj člověka. V každé z těchto osmi etap dochází k nějakému ústřednímu konfliktu, který má dvě možná konečná řešení - jedno negativní a druhé pozitivní. Pokud je konflikt vyřešen konstruktivně, výsledek je pozitivní, stává se součástí lidského já a vede jej k dalšímu zdravému vývoji. Když důsledně uznáváme vše, co dítě dosáhlo a co se mu podařilo, zvyšujeme tím možnost úspěšného vyřešení daného konfliktu. Opačná situace nastává v případě neúspěšného řešení konfliktu, což pak vede k postoji rezignace a k narušení dalšího vývoje osobnosti. V této teorii nemají etapy hierarchickou povahu a vyřešení jedné etapy neznamená, že daný problém úplně zmizí. Řešení konfliktu důvěry a nedůvěry k něčemu ještě neznamená, že se v budoucnosti již problémy tohoto typu neobjeví.
Páté období označované jako „osobní identita versus konfuze rolí" se týká speciálně dospívání. Erikson tvrdí, že základním úkolem této životní etapy je ustavit si pevné pojetí vlastního já, své osobnosti. To je vyjádřeno otázkou: „Kdo jsem?" Dospívající proto zkouší své role prostřednictvím interakce s druhými a hledá zakotvení ve vytváření vztahu se svými vrstevníky, v proudu životních událostí a v rolích, které v nich zaujímá.
Erikson rovněž tvrdí, že pro mladého člověka procházejícího obdobím dospívání je úspěšným cílem dosažení dospělosti a zralosti. Bude pak schopen navazovat jak sexuální, tak i emocionální vztahy s druhými lidmi a bude moci vytvářet pevná přátelství vyžadující si i určité sebeodříkání, aniž by se musel bát o ztrátu vlastního já.
Ti mladí lidé, kteří si úspěšně nevyřešili otázku „Kdo jsem?" , mají pochybnosti o sobě samých a trpí zmatením rolí. Až nezdravě je zajímá to, co si o nich myslí druzí, a jsou uzavření do sebe. Mají rovněž sklony k jednání, které ohrožuje je samotné. Ačkoli je konfuze rolí normální fází vývoje dospívajících, Erikson se domnívá, že neschopnost smířit se s tímto stavem může vést k psychologickým problémům v dospívání nebo rané dospělosti. (Erikson 1968)
2
Sociální prostředí:
Sociální prostředí, v němž se dospívající pohybuje, hraje určitou roli ve formování jeho identity. Nikdo nevyrůstá ani nedozrává ve vakuu (Markstrom-Adams 1992). Když zkoumáme život dospívajícího jedince, musíme vzít v úvahu to, co předcházelo před tímto obdobím, i to, co bude následovat. Smyslem tohoto období je připravit se na dospělost - a v tomto ohledu existuje samozřejmě i pohyb. Při výzkumu dospívání je proto nutné věnovat pozornost jak tomuto pohybu tak i kontextu, v němž se jedinec pohybuje (Steinberg 1995).
Dospělí a dospívající:
Dospělí a dospívající reagují na různé životní situace různě a často to záleží na tom, jaký vztahový rámec si na danou situaci aplikují. Dospělí, protože jsou na světě delší dobu, mají již většinou zažitý postoj, na jehož základě pak přistupují k řešení různých životních problémů. Mladí lidé si tyto vztahové rámce teprve začínají budovat. Dospělí a mladí lidé mohou ve stejné situaci reagovat velice rozdílně. Generaci dospívajících bývá nejbližší přítomnost, zatímco pro dospělé je nejdůležitější minulost (Conger 1975). V prostředí, kde dochází k rychlým společenským změnám, se tento rozdíl v postojích může stát generační propastí mezi dospělými a dospívajícími.
Dospělí ovšem ve vývoji mladých lidí hrají významnou roli. Mohou vystupovat jako laskaví vrátní otevírající bránu k nadějné budoucnosti, nebo jako lidožraví obři, kteří na most vedoucí na druhou stranu nikoho nepustí. Dospělí, kteří se zdají být důležitější, než jsou, nebo ti, kteří mají své postavení zaručené stávajícím společenským řádem se mohou pro dospívající stát nejdůležitějšími představiteli světa dospělých. Mohou vystupovat v roli instruktorů ve vědeckém a technickém výzkumu i v praxi, mohou mladým sdělovat osvědčené pravdy a morální zásady a překládat jim celou řadu myšlenek, které pak mladí mohou sami posuzovat (Erikson 1963).
Rodiče:
Nejdůvěrnější vztah mají dospívající ke svým rodičům. Rodiče, kteří jsou nároční na chování svých dětí, dávají jim najevo svou lásku a zaručují jim určitou samostatnost, budou mít velice pravděpodobně děti, které budou ve škole úspěšné, nepropadnou drogám ani jiným nepravostem a budou mít samy na sebe pozitivní názor. Některé studie skutečně naznačují, že důsledná rodičovská výchova inspiruje mladé lidi k takovým vlastnostem, díky nimž pak navazují kontakt s určitými skupinami lidí a straní se jiných (Brown-Huang 1995).
„Děti vychovávané chápajícími rodiči projevujícími dostatek citu se samy většinou hodnotí velmi kladně, považují se za spokojené, aktivní, hodné a sebejisté lidi." (Thomas-Gecas-Weigert-Rooney 1974). Rodiče tedy mají největší vliv (Seltzer 1989).
Domov a zvláště vztah rodičů hrají rozhodující roli ve vytváření pohledu dospívajícího na sebe sama. Podle výzkumů existuje přímá korelace mezi rodičovským hodnocením dítěte a jeho vlastním sebehodnocením. Bylo rovněž zjištěno, že kladné sebehodnocení dítěte souvisí s příznivým názorem rodičů na dítě, s jasně vymezenými limity chování, které dítě musí zachovávat, respekt k jeho individuálním projevům a prostor těmto projevům poskytovaný. Z dítěte vychovávaného v rodině, kde cítí ve svých rodičích velkou oporu, většinou vyroste zdravý, vyrovnaný člověk. (Thomas-Gecas-Weigert-Rooney 1974). Mladí lidé, kteří cítili podporu rodičů, také byli v životě úspěšnější (Lomař-Gammill 1984).
3
Vrstevníci:
Vztah k vrstevníkům tvoří jedinečný a důležitý kontext, v němž mohou dospívající dále budovat svou vlastní identitu. Obecně vzato zde existují čtyři funkce, které všechny významnou měrou přispívají k formování osobnosti:
- poskytování životních vzorů,
- poskytování prostoru, kde mohou dospívající leccos zkoušet, komunikovat, porovnávat a stavět proti sobě,
- poskytování prostoru, kde člověk může hodnotit sám sebe, kolikrát chce, aniž by byl nucen dojít k nějakému jednoznačnému závěru,
- poskytování skupiny vnímavých posluchačů, před nimiž může člověk experimentovat s různými rolemi a postoji.
Vzájemné vstřícné vztahy mezi dospívajícími mají v jejich dalším psychosociálním vývoji ještě větší význam. V tomto období mladí často hodnotí své vrstevníky, jejich projevy, chování i vzhled (Seltzer 1989).
Kamarádi poskytují podněty k dalšímu vývoji mladého člověka. Kvalita příležitostí a odměna, kterou si dospívající od svých přátel vyslouží, může ukázat, zda se bude dál úspěšně vyvíjet až do dospělosti, nebo zda se vrátí zpátky do světa konfliktů infantilní povahy (Erikson 1980). Protože jsou vrstevníci pro dospívajícího tak emocionálně důležití, jsou v procesu dospívání ideálními pomocníky (Seltzer 1989).
Vliv víry v Boha na formování vlastní identity:
Pokud jde o náboženství, český národ je převážně ateistický. Historicky to lze doložit na statistikách sledující vztah k regulérním církvím - například v roce 1980 byla v kostele uzavřena pouze 4% sňatků, pokřtěno tam bylo 13% obyvatel a 30% mělo církevní pohřeb (Horn 1993). Sak a Dubský ve své práci (1993) ukazují, že na křesťany se lidé dívají jen jako na jednu z několika menšinových skupin, která se v žádném případě nemůže považovat za hlavní proud.
James Fowler (1995) ve své práci tvrdí, že to nevypovídá o nedostatku víry, ale že víra má spíše podobu henoteismu či se vztahuje k jakémusi centrálnímu bodu, kde se soustřeďují ty hodnoty a síly, které jsou v přírodě nejdůležitější. Proto tento rezervovaný přístup k náboženství nebo spíše k instituci církve jako takové nevylučuje rozmanité projevy duchovního života a ni tradiční expresivní projev víry, například modlení.
Jak si kdo představuje Boha je otázkou jeho individuální víry. Většina dětí kreslí Boha podobného člověku, ale když dospívají, zaměřuje se jejich pohled už méně na vnější podobu a jejich vztah je niternější. Mezi třinácti a patnácti lety mají dospívající často problémy se samotnou vírou v Boží existenci (Tamminen 1991). Ale v celé řadě studií o dospívajících se ukazuje, že „kladný postoj ke křesťanství pravděpodobně posiluje kladný vztah ke druhým lidem, kladný vtah k sobě samému i pozitivní postoj k tradičním hodnotám křesťanské morálky" (Kay-Francis 1996).
Jednoduše řečeno, výzkum prokázal v několika studiích v různém kulturním kontextu pozitivní účinek víry v Boha na širokou škálu názorů a postojů dospívajících (Francis-Kay 1995, Kay-Francis 1996). Jde o formativní prvek při vytváření vlastní identity dospívajících.
Ačkoli 57% mladých Čechů a Češek je striktně nevěřících a jen 13% věřících, výzkum ukázal významný vliv víry v Boha na vývoj osobnosti dospívajících. Bylo již jednoznačně prokázáno, že u mladých Čechů je víra důležitým faktorem.
4
Vliv temperamentových vlastností na formování identity:
V průběhu minulých sedmdesáti let jsme byli svědky mnoha pokusů vysvětlit osobnost člověka a její vliv na jeho vývoj. Hans Eysenck vypracoval komplexní systém sloužící k pochopení osobnosti člověka v období zmatku, kterým se vyznačoval střed 20. století. Jeho teorie byla úspěšná, protože byla jednoduchá a svým způsobem vyčerpávající.
Eysenckův přístup k teorii osobnosti je založen na zjišťování temperamentových vlastností projevujících se v chování člověka. Osobnost je pro Eysencka „více či méně stabilní a trvalé uspořádání charakteru daného člověka, jeho povahy, intelektu a stavby těla, které rozhoduje o jeho jedinečném vztahu k okolnímu prostředí" (Eysenck 1970)
Ve své podstatě jde o biologický model, lidé se v reálném světě chovají většinou podle toho, jaké fyziologické reakce probíhají v jejich těle. Tyto vlastnosti lze zařadit do jedné ze tří kategorií, které Eysenck při popisu osobnosti používá.
extroverze (extrovert/introvert)
neuroticismus (emocionální stabilita/labilita)
psychoticismus („tvrdost, zajatost"/"poddajnost)
Podle této klasifikace osobnosti jsou lidé více či méně extrovertní, více či méně neurotičtí, více či méně psychotičtí, ale nikoli buď jedno, nebo druhé.
Eysenckova osobnostní škála je soubor otázek v písemné formě, na něž se odpovídá „je to pravda/není to pravda"). V této škále jsou i otázky, které ukazují, zda testovaná osoba odpívá pravdivě. Např. lhaní může naznačovat snahu o společenskou konformitu (sociální žádoucnost), upřímost nebo nedospělost. Která z těchto variant je správná můžeme zjistit pomocí korelace skóre lží s ostatními osobnostními vlastnostmi. Protože se v této knize o skóre liž vždy zmiňujeme pouze při diskusi o klíčových predikátorech pro každou zkoumanou oblast musíme si uvědomit, že lež zde bude vždy interpretována jako míra sociálního přizpůsobení. Kladné skóre na škále lži proto znamená, že se respondent snaží splnit, co od něj společnost očekává, co je žádoucí, dodržet ty normy a ta pravidla, u kterých má pocit, že jej ovlivňují.
Prostředí života:
Prostředí, ve kterém člověk žije, může značně ovlivnit jeho pohled na svět. V této kapitole se budeme zabývat jak kladnými, tak i zápornými postoji dospívajících Čechů a Češek k prostředí, ve kterém žijí. Kladně formulované otázky zjišťují, zda se mladým lidem jejich prostředí líbí, zda jim nabízí dostatek příležitostí k vlastní činnosti a zda poskytuje dostatek možností k nakupování. V záporném spektru zkoumáme nárůst některých problémů tak, jak se jeví mladým lidem. Výsledný obraz by nám měl dát dobrou představu o prostředí, kde mladí lidé žijí.
Mladí Češi:
Velké většině mladých Čechů se jejich životní prostředí líbí (84%). Možná je to i tím, že v něm mladí lidé nevidí žádný zdroj ohrožení, a protože mají pocit bezpečnosti, a prostředí se jim líbí.
U položek týkajících se problémů v místě bydliště se odpovědi „nejsem si jist" pohybují v rozmezí od 22% do 29%. To ukazuje, že pětina až čtvrtina dospívajících v České republice nemá dostatečné informace nebo si tuto problematiku neuvědomuje tak, aby si byli jisti, že v místě jejich bydliště existuje nárůst problémů uvedených v dané položce.
5
Dvě položky zkoumající, zda je o mladé lidi v místě jejich bydliště dobře postaráno, se v celkovém hodnocení zdají být méně významné. Kladné odpovědi na tyto položky jsou poměrně nízké (47% a 33%).
Většině anglických a velšských středoškolských studentů se jejich bydliště také líbí (76%), ačkoli pouze malá část (21%) se jich domnívá, že je tam o mládež dobře postaráno (Francis-Kay 1995) Čeští dospívající v obou těchto položkách dosahují podstatně vyššího skóre.
Mladí lidé ve Velké Británii posuzovali nárůst problémů poněkud jinak než Češi. Pro anglické a velšské respondenty byly nejzávažnějším problémem násilí (39%), drogy (39%) a opilství (38%). Češi dávali na první tři místa v nárůstku problémů v místě jejich bydliště vandalismus (30%), opilství (30%) a kriminalitu (29%).
Výběr budoucího povolání
Mladý člověk si má zvolit povolání. „Sotva odrostl zmatku první puberty," píše Theodor Scharmann v knize „Práce a povolání" - „shledává, že je zevnitř i zvenčí nucen učinit rozhodnutí, které je pro celý jeho pozdější život rozhodující, a to uprostřed soustavy povolání, která je svým uspořádáním spíše chaotická než povzbuzující a která disponuje přibližně 20 000 možnostmi práce a povolání, jakož i 700 místy s vyučením nebo zaučením, nemluvě o možnostech školního vzdělání...Pro mladého člověka je většinou zhola nemožné učinit si představu o rozmanitých druzích práce...." Mladistvý člověk to nemůže posoudit, protože mu schází možnost „poznat podle vlastního názoru různé oblasti výroby a hodnot". Svět práce, do kterého má vstoupit, je houština, kdo se v ní vyzná? Dělba práce dosáhla takového stupně, že často rozhoduje náhoda, jaké zaměstnání mladý člověk získá, je to krok do nejistoty. „O povolání hovoří úsudky, že se dítě v něm má mít lépe než rodiče, že to je „kvalifikované zaměstnání", že je „jisté", že na něm „něco" je..."
Co je to vlastně povolání? Dělbou práce, specializací, přílišným rozčleněním ztratilo povolání většinou svůj obsah. Starý řemeslník měl své konkrétní řemeslo, mladý člověk našeho věku získává „job", něco, zač je možno dostávat peníze, a čím je možné se zajistit. Ten, kdo pracuje tvůrčím způsobem, má své povolání většina má jenom práci, mechanickou, monotónní, bezobsažnou. Paul Lazarsfeld zpracoval ve své studii „Mládež a povolání" z rokku 1931 výsledek dotazníků: „Na otázku, jaké má povolání, odpovídá dvaadvacetiletý mladík ze Štýrského Hradce: Žádné, jsem jenom pomocný dělník. Sedmnáctiletý Vídeňák odpovídá: Žádné (poslíček)......Ještě zřetelněji to formuluje osmnáctiletý z Traisenu: „Jaké povolání máš?" „Pomocný dělník." „Uspokojuje tě tvé povolání?" „Ne, protože to žádné povolání není."
Povolání je nejenom zbaveno obsahu, práce je nejenom roztříštěná, nudná neuspokojivá, ale mizí také naděje postoupit někdy k vyšším formám práce. Vance Packard, který zkoumá vývoj ve Spojených státech, poukazuje na to, že dříve se mohl kvalifikovaný dělník nebo zkušený praktik povznést k vyšším funkcím. Dnes se vybírají specialisté nikoliv z dělnictva závodu, ale z vysokých technických a odborných škol. Ačkoliv se člověk stal v pradávné době člověkem díky práci, zdá se mu teď, že je v této sféře rozhodující činnosti ošizen o své lidství, že je ponížen ana součástku nepřehledné mašinérie, na zlomek sebe sama. Ve své prázdnotě se stala práce přízračnou abstrakcí, zeskutečněnou skutečností.
6
Přizpůsobení se
Zvíře se přizpůsobuje světu, člověk si svět přizpůsobuje sobě. Okolnostmi, jimiž je člověk vytvářen, jsou jím přetvářeny. Tato cílevědomá aktivita, schopnost proměňovat svět, dělat ho příhodným pro jeho bytost, pozdvihuje člověka nad přírodu. V mladé generaci vysoce průmyslového kapitalistického světa se křižují navzájem dvě tendence: sklon přizpůsobovat se bez odporu tomu, co existuje, a potřeba uniknout v explozivním zážitku, v opojné revoltě diktatuře věcí. Opatrní mladí lidé byli a jsou ve velké většině. Avšak malá menšina „rozhněvaných mladých mužů" je jádrem, okolo kterého se shromažďuje budoucnost. Přizpůsobivost je chování průměru. V revoltě možná vyrůstá rozhodující typ zítřka. Byrokracie dodává společnosti vzor konformismu. Na druhém pólu vzniká jako extrémní negace parta.
Americký sociolog M. Blau hovoří o čtyřech základních rysech byrokracie: je to neosobnost, systém předpisů, žebříček autorit a specializace na úzký obor. Takové propracované byrokratické organizace poslouchají, jak zjišťuje James Worthy, nějakého „vůdce", podřízení vedoucí se přísně přidržují předpisů, aniž by měli sklon nebo způsobilost k sebedůvěře a iniciativě. Totální přizpůsobení se šéfovi, „podnikovému klimatu", které nařídil, vpravení se do určitého „stavu", která nemá ani pancíř, který by chránil člověka zvnějšku, ani páteř, která by ho držela zevnitř, jakož i přání vplížit se do nejblíže vyššího „stavu", to vše deformuje charakter a dává tak vzniknout směsici brutálnosti a snaživosti, náruživé touhy po uplatnění a přizpůsobivosti, která je poznávacím znamením našeho věku.
Všechny teorie socializace totiž vycházejí z předpokladu, že charakter člověka je socializací v ontogenesi vytvářen anebo přinejmenším podstatnou měrou spoluvytvářen, stojí tedy na pozici culture. Na počátku devadesátých let, po recidivě zostřené polemiky nad rodovým určením a socializací, konečně zavládlo mezi oběma tábory příměří buď - anebo. Že jde o interakci obou principů, je dnes teoreticky vysvětlováno sociologickou koncepcí i pozorováními vývojových psychologů, která ukazují, že díky své specifické genetické výbavě každé dítě vyvolává ve svém prostření specifickou reakci, takže i v téže rodině je každé dítě vychováváno trochu jinak: ani rodiče nemohou odhlédnout od faktu, že každé jejich dítě je jiné.
Vrstevnická skupina a mimorodinná socializace
Ať už bohudík anebo bohužel, rodina nemá na socializaci svých dětí monopol. Stupně k dospělosti jsou také stupni k autonomii od rodičovského vlivu, a vlivy odjinud vstoupí do dětského světa velmi záhy. Je tomu tak ve všech kulturách a společnostech, ve společnostech našeho kulturního okruhu jsou to dnes zejména masmédia a vzdělávací instituce, jež spolupůsobí či konkurují při socializaci dítěte.
Působení těchto externích vlivů je spojeno se socializací ve vrstevnické skupině, kterou vzdělávací instituce zakládají povinným trávením podstatné části dětského dne ve školní třídě. Nikdy dříve v dějinách naší kultury a zřídka kdy v jiných společnostech existoval socializační systém, jenž by tak přísně věkově rozděloval děti do vrstevnických skupin, jak to dělá naše povinná školní docházka do věkově homogenních tříd. Takto nespontánně vzniklá vrstevnická skupina získává ale postupně relativní autonomii i od školy jako od „rodičovské" instituce. Generuje v interakci s médii své vlastní hodnosty, vzorce chování a priority, a jejich prismatem pak vnímá působení všech ostatních socializačních vlivů.
Výchozím krokem k rozpadu rodičovského monolopu na socializaci dítěte je jeho první svěření do péče jeslí či mateřské školky.
7
Od kdy může být matka zastoupena a odloučena třeba i jen na krátký čas od malého dítěte, je samozřejmě otázka pro vývojovou psychologii. V Evropě se to však stalo předmětem velké veřejné debaty, spojené s problematikou zaměstnání žen.
Základním sociologickým tématem zůstává vztah, vzájemné ovlivnění či vzájemná paralysace socializačního působení rodiny a institucí širší společnosti. Nabývá na váze s přibývajícím věkem dítěte.
Badatelské úsilí se tu soustředilo na dva problémové okruhy. Jedním je problematika charakteristik rodiny, které způsobují, že rodina ztrácí na dítě vliv rychleji a úplněji, druhým je zkoumání povahy socializační determinace veřejnými institucemi a vrstevnickou skupinou a jejich vzájemné interakce.Výsledky z prvního problémového okruhu jsou celkem triviální: čím slabší rodina (neúplná s „mizejícím otcem", s deficitem v kulturním a ekonomickém kapitálu...), tím povrchněji socializuje a tím snadněji ztrácí vliv. Na její místo pak vstupují nejdříve média a pak vrstevnická skupina, jež se v pubertě stává pro adolescenta zástupnou rodinou.
Alkoholismus mládeže a jeho statistky
Alkohol zřejmě dospělým nedělá tak těžkou hlavu jako tvrdé drogy nebo chemikálie, a přece důsledky mohou být stejně škodlivé. Zřejmě proto, že alkohol je legální a protože většina dospělých čas od času trochu alkoholu při různých společenských příležitostech požije, není pití alkoholu považováno za tak nebezpečné. Dospívající ho mohou snadno a relativně levně získat a jakmile jsou plnoletí, neporušují opatřováním a pitím alkoholu zákon.
I krátkodobá konzumace alkoholu má neblahé důsledky. Alkohol se vstřebává do krve a začne působit během pěti nebo deseti minut a jeho vliv trvá v závislosti na požitém množství až několik hodin. Většina lidí cítí zhruba po dvou pivech menší zábrany a větší jsou značně přehnané a proměnlivé. Další konzumace alkoholu může způsobit zadrhávání řeči, dvojité vidění a ztrátu rovnováhy. Nakonec může člověk ztratit vědomí. Hlavní riziko úrazu je například při pádu nebo řízení vozidla. Kocovina po propité noci je tak dobře známý jev, že si z něho lidé dělají vtipy, ve skutečnosti je to však velmi nepříjemná zkušenost. Dlouhodobá konzumace větších dávek alkoholu (5 až 7 piv pro muže a 3,5 až 5 piv pro ženy) může způsobit onemocnění jater, vředy, srdeční vady, poruchy krevního oběhu a poškození mozku.
Velmi zajímavé je porovnání odpovědí dotázaných studentů na otázku, kde naposledy konzumovali alkohol. Nejvíce dotázaných uvedlo, že alkohol pili v baru nebo hospodě (35,2 %) a na diskotéce (29,9 %), což je vzhledem k jejich věku zarážející, protože v České republice ze zákona zakázáno podávat alkohol osobám mladším 18 let. Dále studenti konzumovali alkohol doma (25,1 %) nebo doma u někoho jiného (17,8 %). Rozdíly podle pohlaví shrnuje tabulka 1.
Prameny:
Ernst Fischer „Problémy mladé generace"
Bohumil Geist „Sociologický slovník"
Ivo Možný „Sociologie rodiny"
Gary Chapman „Dospívání pět jazyků lásky"
Sheila Dainowová „Jak přežít dospívání svých dětí"
