Seminární práce:
Jeden den v rozhlase a jeden den v televizi
Karolína Kočí
3. semestr
e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
VOŠ publicistiky
Opatovická 18/160, 110 00 Praha 1 - Nové Město
Termín odevzdání: 15.12.2009
OBSAH strana
I.Obsah 1.
II.Úvod 2.
III.Rozhlasová stanice, ve které jsem působila/působím 3.
III.A Forma redakce 3.-4.
III.B Moderátor a čtené zprávy 4.-5.
III.C Tvorba zpravodajských příspěvků 5.-7.
IV. Televizní stanice, ve které jsem působila/působím: 7.
IV.A Forma redakce 7.-8.
IV.B Práce moderátorů 8. IV.C Práce reportérů 8.-9.
IV.D Práce redaktorů 9.-10.
IV.E Vysílání 10.
V. Závěr 11.
II. Úvod
Téma Jeden den v televizi a jeden den v rozhlase jsem si nevybrala náhodně. Už při výběru jsem se soustředila na témata spíše praktického charakteru a bylo jsem moc ráda, že se ve výběru objevilo i toto téma. V době volení tématu jsem už věděla, že nastoupím na odbornou praxi do rozhlasu a tak pro mě srovnání pracovního dne ve dvou rozdílných médiích bylo jasnou volbou.
Původně jsem pracovní den v rozhlase chtěla srovnávat s tiskem. Následně jsem však měla možnost nastoupit na asistentskou pozici do televize a zjistila jsem, že pracovní postup je v obou médiích tak odlišný, že by bylo opravdu škoda neuvést to ve své seminární práci.
V textu bych se chtěla zaměřit na popis pracovního dne v rozhlase a v televizi. Pokusím se poukázat na rozdíly v práci i uvést příklady, ve kterých se obě média shodují.
Ačkoliv oba tyto prostředky masové komunikace mohou přijít lidem dost podobné (většina vidí rozdíl pouze ve vizualizaci sdělení televizí), každodenní práce a především příprava zpravodajství je naprosto odlišná. Jak v množství informací, jejich získávání, tak i v pracovním tempu.
Zajímavé je, že v rozhlase, kde je potřeba připravovat zprávy na každou hodinu, je mnohem méně stresu než v televizi, kde se celý den připravuje jen jedna zpravodajská relace.
Doufám, že se v seminární práci podaří detailně popsat pracovní den, aby si jí po přečtení mohl každý realisticky představit.
III. Rozhlasová stanice, ve které jsem působila/působím
V létě 2008 jsem v rámci povinné školní praxe nastoupila do regionální stanice Českého Rozhlasu v Českých Budějovicích. Byla jsem zařazena do redakce zpravodajství. Původně jsem nastoupila jen na dobu nutnou pro splnění školní praxe, tedy měsíc, ale nakonec tam externě působím dodnes.
Mým úkolem je vytvářet příspěvky. Přes nahrávací zařízení nahrávám s určitou osobou rozhovor na dané téma. Poté zvuk sestříhám, napíšu k němu nahlášení (zhruba 5 vět) a odešlu do systému.
Běžný pracovní den v redakci rozhlasové stanice:
III.A Forma redakce
V reakci zpravodajství mají prakticky všichni stejnou práci a stejné povinnosti. Já jsem v redakci působila na pozici „elévky“, takže pro mě platila jiná pravidla než pro ostatní, kteří kromě tvorby příspěvků museli zpravodajství i v živých vstupech moderovat.
Pracovní doba začíná v rozhlase kolem půl páté ráno. Zprávy se čtou každou hodinu. První jsou ráno v pět, poslední v sedm. Během dne se na pozici moderátora vystřídají dva zprávaři. Ranní směna je od 4:30 do 13.00. Odpolední začíná ve 13:00 a končí zhruba v 18:30. Poslední zprávy (vysílané v sedm večer) už povětšinou bývají předtočené.
Pravidlem zůstává, že moderátor, který má směnu odpolední, moderuje následující den zprávy ranní. Důvod je ten, že příprava zpráv zabere poměrně dlouhou dobu. Moderátor si tedy večer může v klidu připravit zprávy na následující ranní vysílání a přichází až v oněch 4:30. Pokud z nějakého důvodu je osoba, která čte večerní zprávy jiná, než moderátor následujících ranních zpráv, musí do redakce dorazit ještě před čtvrtou, aby si ranní zprávy stihla připravit.
V redakci zpráv Českého rozhlasu v Českých Budějovicích pracuje momentálně pět stálých pracovníku (včetně šéfredaktorky), jedna „interní externistka“ a mnoho externích pracovníků.
Externisté se dělí na dvě skupiny.
1) Pracovníci úřadů, kteří pravidelně volají do redakce novinky z obce, ve které působí. Externisté málokdy volají kvůli jedné zprávě. Většinou jich shromáždí více a potom přes telefon namluví zprávy do vysílání. Jedná se většinou o informace budoucí typu:
ü co se v obci chystá nového (rekonstrukce, poutě, výstavy, koncerty)
ü kdo a proč přijede na oficiální návštěvu (např. výhra v soutěži Vesnice roku)
ü jaké finance se obci podařilo získat (většinou dotace), kde je získala a jak chce peníze využít
ü změny otvírací doby na různých kulturních památkách, nebo ve společenských a sportovních provozovnách
2) Druzí externisté bývají už novináři, kteří působí v daném regionu. Příspěvky si nahrávají už na mikrofon sami a po zpracování je mailem posílají do redakce. Tito lidé jsou neustále na cestách. Znají prakticky všechny důležité osoby regionu. Samozřejmě musí mít absolutní přehled o tom, co se v jejich regionu děje.
Zprávy mohou být charakteru budoucího. Ale výhodou je, že „krajánci“ mohou být na místě přesně ve chvíli, kdy se tam zrovna něco děje. Pořizují záznamy přímo na místě a kromě zprávy mohou někdy připravit do vysílání i celou reportáž. Zabývají se i dlouhodobými problémy, jako policejní šetření, žádosti o dotace, šarvátky mezi lidmi a úřady.
Těchto krajánků působí v Českém rozhlase momentálně pět:
o Jindřichohradecký
o Prachatický
o Strakonický
o Písecký
o Českokrumlovský
(Českobudějovický kraj je zastoupen interními pracovníky rozhlasu.)
Interní pracovníci se kromě směn na moderování zpráv ještě střídají na pozici těch, kdo mají „pohotovost“. Tento člověk nesmí vycestovat z města. Musí být stále na telefonu, aby v případě potřeby mohl okamžitě dorazit. Buď jako náhrada za moderátora a nebo jako reportér na místo dění. Tento člověk má většinou volno a je doma. Zpravidla to bývá osoba, která má za sebou večerní a ranní vysílací maratón.
V redakci tak přes den bývají čtyři pracovníci z čehož jeden vždy moderuje zprávy a ostatní vytvářejí příspěvky.
III.B Moderátor a čtené zprávy
Moderátor sedí v samostatné místnosti, tzv. kukani. V počítači má (na rozdíl od ostatních) přístup do redakčního programu, do kterého vpisuje tzv. boďák. Dále se na počítači dostane do interního systému Českého rozhlasu, kde se mu objevují všechny příspěvky z republiky. Moderátor si tak vybírá zprávy, které bude číst.
Když má moderátor příspěvky vybrané, zkontroluje zvuky., zda s textem opravdu korespondují a popřípadě odstřihne konec, kde se autor příspěvku jmenuje. Bylo by hloupé, aby posluchači Českého rozhlasu České Budějovice slyšeli reportéra, který říká: „ pro Český rozhlas Praha Petr Novák.“
Boďák si moderátor musí vždy ve tři čtvrtě vytisknout. Jednu verzi si nechá a druhou odnese technickým pracovníkům, aby věděli, kdy mají pustit jaký zvuk, kdy předěl a kdy znělku. Poté si text ještě projde, podtrhne si slova, která se špatně vyslovují a za pět celá už sedí moderátor ve studiu. Na přípravu dalších zpráv má tedy 30 minut.
Může se zdát, že je to poměrně dlouhá doba, když si moderátor zprávy jen vybírá ze systému. Když se však připočte, kolik zpráv si při výběru musí přečíst a kolik zvukových stop poslechnout a upravit, je půl hodina docel šibeniční. Poté, co si zprávy vybere a seřadí, musí si moderátor napsat titulky a aktuální počasí, dopravu, popřípadě sportovní výsledek.
Forma zpráv je pevně daná:
o tři zpravodajské upoutávky (region, domov, svět)
o upoutávka na počasí
o upoutávka na dopravu
o důležitá zpráva z regionu (většinou aktuální, bez zvuku)
o dvě zprávy z regionu (aspoň jedna se zvukem)
o dvě zprávy z domova (aspoň jedna se zvukem)
o dvě zprávy ze světa (aspoň jedna se zvukem)
o jedna zpráva ze sportu (zvuk může a nemusí být)
o krátká zpráva o počasí
o krátká zpráva z dopravy
Zprávy trvají většinou deset minut. Ranní relace v šest hodin a polední v jednu hodinu jsou dlouhé 15 minut.
III.C Tvorba zpravodajských příspěvků
Redaktoři, kteří zrovna nemoderují, musí připravovat příspěvky do vysílání. Opět se dělí na dvě skupiny.
1) Ti první přijdou do redakce v klidu na osmou. Dají si kafeJ a začnou hledat informace na internetu a číst Denníky z jihočeských regionu. Vybírají zajímavosti, které by podle nich stály za natočení. Tzn., že tato část redaktorů si vybírá události ze sekundárních zdrojů. Většinou to jsou události, které již proběhly, ale jsou natolik zajímavé, že stojí za to je dát do vysílání.
Tyto příspěvky se nahrávají přes telefonní nahrávací zařízení. Je zbytečné jezdit několik kilometrů za starostou, který vám má podat informace ohledně probíhající nákladné rekonstrukce chodníků, když si jej můžete natočit přes telefon. Také nemá smysl jezdit si točit zvuk ohledně akce, která se teprve chystá. V takovýchto případech se „pozvánka“ na akci natočí s pořadatelem přes telefon a na samotnou akci se později pošle reportér.
Tito redaktoři mají klidný den. Sedí v redakci, čtou noviny a obvolávají různé starosty, sportovce, lékaře, pořadatele atd… Není určeno, kolik příspěvků musí vytvořit, ale každý se snaží natočit jich co nejvíce, neboť za každý příspěvek je malý bonus k platu.
Hlavním problém bývá fakt, že většina lidí, se kterými chcete točit, nejsou zrovna k zastižení. Starostové jsou na zasedání (v lepším případě), v tom horším jsou na dva dny v Praze na radě. Pořadatelé jsou k zastižení jen na mobilním telefonu (přes který nahrávat neleze) a většinou netuší, kdy budou u pevné linky. A s ostatními je to dost podobné.
Nikdy nemá smysl telefonovat na úřady v době oběda (to telefon neber ani spojovatelka), po druhé hodně odpolední už se také prakticky nikam nedovoláte a pátek je zabitý úplně. To je největší problém redaktorů. I když máte času dost a vybraných zpráv ještě víc, stejně jich natočíte minimu, protože půlku pracovní doby se jen snažíte někam dovolat.
2) Druhá skupina redaktorů jsou ti, kteří mají na daný den domluvené různé schůzky, rady, soudy a podobně. Tito lidé mají pracovní den pokaždé jiný. Někdy jdou natočit pouze verdikt soudu, který začíná až po obědě. Jindy ale musí být už v půl osmé na krajské radě, o hodinu později dělají rozhovor s zpěvačkou, která má večer v Českých Budějovicích koncert a nakonec běží natočit aspoň pár zvukových stop na studentský festival.
Mezitím stále běhají do redakce, aby mohli pořízené záznamy v co nekratší době zpracovat, neboť je potřeba, aby se okamžitě objevily ve vysílání. V lepším případě musí udělat rychle jen krátkou zprávu. V horším případě musí udělat zprávu mnohem delší a ještě se nechat živě přepojit do zpravodajského vysílání např. Radiožurnál (Zde se jedná o důležité informace. Například verdikt Českobudějovického krajského soudu nad celorepublikově známým případem). Večer je pak čeká třeba ještě nějaká kulturní akce, kde také natáčejí.
Všichni pracovníci se mezi sebou střídají v těchto čtyřech rolích (moderátor, pohotovostní pracovník, redaktor v redakci, redaktor v terénu). Já osobně jsem působila po celou dobu na funkci redaktora v redakci. I když asi dvakrát jsem měla možnost navštívit s redaktorem v terénu soud a městskou radu. Jsem za tuto zkušenost moc ráda.
IV. Televizní stanice, ve které jsem působila/působím:
V říjnu 2008 jsem díky veliké náhodně nastoupila do začínající TV Barrandov do redakce zpravodajství. Práce ještě není zcela ustálená, neboť se stále vysílá „do zdi“. Živé vysílání má začít až 11.ledna 2009.
Spolu se třemi spolužáky z VOŠP zde působíme ve funkci redaktorů společensko - zpravodajského pořadu 90 minut.
Práce je to však naprosto odlišná od rozhlasového zpravodajství.
Běžný pracovní den v redakci televizní stanice:
IV.A Forma redakce
V rozhlase byla nejvýše postavenou osobou šéfredaktorka. Rozhodovala o všem, ale sama dělala stejnou práci jako ostatní redaktoři. Nic se nemuselo výrazně a složitě domlouvat a schvalovat.
V televizní redakci zpravodajství jsou funkce naprosto odlišné. Kromě šestnácti pracovníků působících ve funkcích moderátorů, reportéru a redaktorů je zde i mnohočlenné a vrstvené vedení. Šéfredaktor, dva dramaturgové, dva vedoucí vydání, dvě produkční, dvě hlavní redaktorky. A ti všichni jsou samozřejmě naprosto závislí na režisérovi, kameramanech a především technicích. Technik je v televizi paradoxně tou nejdůležitější osobou. Když zlobí technika, není vysíláníJ.
Pořad 90 minut je sám o sobě velmi náročný a vyžaduje práci mnoha lidí. Na rozdíl od klasického zpravodajského vysílání, v pořadu TV Barrandov se nejedná pouze o uvedení reportáží. Reportáže 90 minut samozřejmě obsahují. Kromě nich však během pořadu debatují moderátoři na nejrůznější témata. Do pořadu jsou zváni jak samotní reportéři, tak i jiní hosté z řad politiků, diplomatů či odborníků. Kromě debat, polemik, expertýz a reportáží se připravují i přehledy zpráv či společenské rubriky.
Pořad se bude vysílat každý všední den od 17:30 do 19:00. Připravit během jednoho dne kvalitní materiál na devadesát minut je velmi náročné.
V následujícím textu se věnuji pouze pracovnímu dni moderátorů, reportéru a redaktorů. Kdybych měla napsat, co přes den všechno musí stihnout a ohlídat vedení, vyšlo by to na samostatnou seminární práci.
IV.B Práce moderátorů:
Všeobecně se míní, že moderátor je člověk, který jen dostane do ruky napsaný text a ten na kameru přečte. Povětšinou to tak opravdu bývá. Ale v debatním pořadu musí být moderátor schopen reagovat a odborně argumentovat a jeho role je tak mnohem těžší, než se zdá.
V pořadu devadesát minut působí dva týmy moderátorů, kteří se po týdnu střídají. Jeden tým má tři členy. Ti přicházejí do televize až na poradu, která začíná každý den v půl desáté dopoledne.
Tam zjistí, jaká témata se budou ten den v pořadu probírat a na co se tedy musí připravit. Po poradě tak moderátoři zasednou k počítačům, kde dohledávají informace a fakta, ze kterých následně připraví rešerše. Poté, co dostanou od redaktorů přehled zpráv, rozdělí si mezi sebou, kdo bude co číst. Následně si musí zprávy upravit tak, aby jim vyhovovaly a napsat je do složitého redakčního programu.
Když dorazí reportéři ze svých výjezdů, musí se s nimi moderátoři dohodnou, jak se budou ve studiu bavit. Na co se budou ptát a jak dlouhý vůbec výstup bude. Musí se také dohodnout, zda si reportér svoji reportáž uvede sám a zda přijde do studia i na odbornou expertýzu. Pokud reportér tyto věci odmítne, musí si to všechno moderátoři připravit za něj.
Poté, co je program hotový a vše dohodnuté, mají moderátoři ještě čas, aby si znovu prošli všechna fakta a zopakovali si přípravu na debaty. Následně odcházejí do maskérny a poté do studia, kde na nich stojí celý pořad.
IV.C Práce reportérů:
Reportéři přicházejí do práce různě. Záleží na tom, zda už reportér ví, co bude ten den točit.
- Pokud reportér už ví, co chce točit a z předešlého dne má vše dohodnuté, přichází až na poradu v půl desáté.
- Reportéři, kteří už ví, co budou točit, ale nemají vyjednané výjezdy, přicházejí do redakce dříve, aby si vše ještě připravili.
- Pokud reportér ví, co chce točit, ale nemá téma schválené, přijde až na poradu, kde mu vedení téma schválí a nebo neschválí.
- No a reportér, který nemá vůbec představu o tom, co bude točit, přijde většinou také až na poradu a vybere si jedno z témat, které připravili redaktoři.
Po poradě mají reportéři krátkou chvilku na konečné přípravy. Například najít si informace na počítači. Vytelefonovat rozhovor. Požádat někoho o zaslání informací.
Po posledních přípravách zajde reportér za produkční. Ta mu dá disk do kamery a určí mu štáb. Poté se reportér spolu s kameramanem a zvukařem může vydat točit.
Když se reportér vrátí z výjezdu, zajde s diskem za technikem, který mu záznam nahraje do počítače. V tuto chvíli má reportér krátkou chvilku na oběd. Většinou však stihne maximálně kafe.
Poté se posadí k počítači, kde si musí natočený materiál předstříhat a napsat si text. S tímto zajde do střižny, kde střihač reportáž definitivně upraví a reportér ji namluví.
Pak se reportér dohodne s moderátory, jak veliký prostor reportáž dostane. Následně se reportér buď odebere do maskérny a vystoupí ve studiu a nebo jde do kanceláře, kde si začne připravovat materiály k reportáži na následující den.
IV.C Práce redaktorů:
Redaktoři jsou celkem čtyři, ale na směně se vždy střídají jen dva. V práci musí být jako první - přicházejí už kolem půl osmé ráno. Na recepci si vyzvednou psané noviny, v kanceláři „listují“ ve zprávách elektronických. Na poradu musí být připraveno minimálně 30 témat, která lze dle jejich mínění ten den zpracovat. Ať už jen jako obyčejnou zprávu, nebo jako reportáž či dokonce jako debatu. Při hledání informací musí už sledovat, zda je k dané informaci na tiskových serverech video nebo alespoň fotografie.
Na poradě v půl desátou přečtou vybraná témata a události, které se reportéři a moderátoři mezi sebou rozeberou. Z toho, co zůstane, vybere vedoucí vydání 24 událostí, které musí reportéři následně zpracovat do krátkých zpráv. Pokud je zpráv méně, musí redaktoři vybrat další a znovu si je nechat schválit vedoucím vydání.
V deset hodin je připraven archivační štáb, kterému redaktoři dají seznam věcí, které je potřeba natočit. Jsou to věci nebo události, na které se ráno nepodařili najít videa a fotografie.
Poté redaktoři píší a píší. Z tiskových serverů si objednají vybraná videa. Když je technici upraví, musí je redaktoři sestříhat a zajít do střižny, aby jim technici dali čísla. Tato čísla se pak v redakčním systému píší ke zprávám, aby technik věděl, co má ke které zprávě pustit. S obrázky, které pořídí archivační štáb je to stejné.
Pokud se k nějaké události nepodaří nalézt video, musí redaktor požádat grafiky, aby našli a připravili aspoň fotografie.
Ve dvě hodiny už musí být vše hotové. Potom se jen čeká, zda se nestane nějaká důležitá událost, která by se měla ještě objevit ve vysílání.
Redaktoři samozřejmě ještě musí během celého dne hlídat, zda nepřijde důležitý materiál o nějaké události od krajských redaktorů. Pokud ano, musí stejně jako reportéři předstříhat hrubý materiál, který od „krajánků“ přišel. Následně jej ve střižně definitivně postříhat a namluvit.
Kolem půl čtvrté odchází jeden z redaktorů domů. Druhý zůstává, neboť během pořadu hlídá moderátorům ve studiu čas. Ukazuje jim, kolik minut mají do konce debaty.
IV.E Vysílání
Samotné vysílání se z rozhlasovým zpravodajstvím nedá vůbec srovnat. V rozhlase jsou zprávy každou hodin, trvají kolem deseti minut a na samotné vysílání je potřeba jeden moderátor a jeden technik.
V televizi se zpravodajský pořad vysílá jen jednou denně, ale zato trvá několikanásobně déle a na jeho přípravu je potřeba velmi noho lidí.
Během samotného vysílání sedí šéfredaktor a režisér ve speciální kabině a sledují dění na velkých obrazovkách. Kdykoliv se mikrofonem mohou spojit do studia. Stejně tak jsou v jiných kabinách u obrazovek technici a zvukaři.
Ve studiu jsou během vysílání kromě moderátorů a čtyř kameramanů přítomni i: dramaturg, produkční, jeden vedoucí vydání, redaktor a samozřejmě všichni, kteří se mají objevit ve vysílání (reportéři, experti, hosti).
Jak jsem řekla na začátku, příprava pořadu je velmi náročná a stresující. Před začátek vysílání se stresují především moderátoři, reportéři a redaktoři. Musí totiž vše stihnout včas. Na samotné vysílání přicházejí už tito lidé celkem klidní.
Během pořadu se naopak stresuje vedení, které doufá, že vše dobře dopadne.
V. Závěr
Ačkoliv jsem si původně myslela opak, práce ve zpravodajství rozhlasovém a televizním je úplně odlišná.
V rozhlase má člověk sice velmi krátkou dobu na přípravu vysílání. Postup je však vždy stejný a každý si za chvíli asi najde způsob, jak nejlépe práci zvládnout. Redaktoři, kteří daný den nemoderují mají času celkem dost. Myslím, že v rozhlase se člověk mnohem méně stresuje. Prakticky k tomu není žádný důvod. Vždy se všechno nějak stihne a když náhodou redaktor nestihne natočit nějakou událost do zpráv v jednu hodinu, tak se to odvysílá až ve zprávách ve dvě. Nic se nestane. Popravdě musím přiznat, že chvílemi jsem se v redakci až nudilaJ.
To rozhodně nemohu tvrdit o práci v televizi. Od rána má člověk stažený žaludek a bojí se, zda všechno stihne čas. Když už je konečně druhá hodina a vše je hotovo, zase má člověk stažený žaludek, protože se bojí, že se narychlo stane něco důležitého a on to bude muset na poslední chvíli připravovat. Což o to napsat zprávu, to je to nejmenší. Nejhorší je vyhledat do porady několik desítek zajímavých událostí a potom mít včas připraveno dost vizuálních materiálů.
Tak i tak jsem moc ráda, že jsem si mohla vyzkoušet dva různorodé způsoby práce v teoreticky stejném mediálním odvětví. Jak říkám – jen teoreticky. Způsob a rychlost práce jsou úplně odlišné.
Kdybych si však musela vybrat, co se mi líbilo více, nerozhodla bych se. Každé má svá pro i proti.
