Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Generace20
+
Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 09. 2018

Dovolená v pětihvězdičkových hotelech s all inclusive má své výhody. Člověk se může opálit, přejíst se a pořádně si odpočinout. Existují však i jiné možnosti, jak se někam podívat, například low costovou formou. Během tohoto stylu cestování si sice příliš komfortu neužijete, za to si ale přivezete mnoho nezapomenutelných zážitků. Třeba jako já, když jsem se vydala s kamarádkou na desetidenní túru po jižním pobřeží Velké Británie.

Cesty na vrcholky útesů s těžkými krosnami na zádech jsou náročné. Zdroj: Dáša Šamanová

Šest dní chodíme po stezce South West Coast Path. Zdroj: Barbora Bocková

V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. „Pojmeme to jako low cost dovolenou. Přesouvat se budeme pěšky, nebo stopem. Spát se bude ve stanu, nebo pod širákem. Kupovat budeme jen to nejzákladnější jídlo a pít budeme vodu,“ určujeme si před odletem pravidla s kamarádkou Bárou. Cestu po pobřeží Anglie začínáme v jihovýchodním městě Dover. Každá neseme dvacetikilovou krosnu na zádech, do které jsme sbalily vše potřebné včetně stanu, spacáků a karimatek. Vypadáme, že se nám pod váhou našich batohů každou chvíli podlomí kolena, my jsme ale připraveny téměř na všechno. Nebo si to alespoň myslíme. Máme před sebou tři dny stopování a následujících šest dní pěší túry po stezce South West Coast Path. Cílem naší cesty je totiž město Exeter, které leží na jihozápadě Anglie.

V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. Zdroj: Dáša Šamanová

Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytování a nejezdíme po Británii autem.

Během stopu nám zastavuje šest aut. Zdroj: Dáša Šamanová

Stop nemusí být tak nebezpečný, jak se o něm traduje. Zejména když dodržujete několik základních pravidel. Když jsem se před cestou zeptala zcestovalého kamaráda, co by mi ohledně stopu poradil, odpověď zněla: „Jdi do toho po hlavě.” Důležité je samozřejmě nenastupovat k lidem, kteří se vám na první pohled nezdají. Také záleží na tom, jak moc je vámi navštívená zem bezpečná. Řidiči, kteří zastaví, za svezení žádné peníze nečekají. Když s nimi ale během cesty prohodíte alespoň pár slov, jsou rádi.

Při druhém stopování nás vezou Belgičané. Zdroj: Dáša Šamanová

V Anglii stopujeme celkem šestkrát. Vezou nás Nizozemci, Belgičané i lidé z Walesu. Britové nám zastavují pouze dvakrát. V obou případech se jedná o mladé Angličany, kteří míří na hudební festival. Ptají se, kam jedeme a proč to všechno vlastně děláme. Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytovaní a nejezdíme po Británii autem. Mají pocit, že jsme finančně na mizině a nezbývá nám, než cestovat tímto stylem. Těžko se jim chápe, že jsme si takový způsob zkrátka vybraly. „Když jsme byli ve vašem věku, také jsme si takhle užívali. Dnes už bychom to nezvládli,“ zastavuje nás s úsměvem po cestě několik staříků, kteří vzpomínají na své zážitky z mládí.

Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech.

Dechberoucí výhledy z vršků útesů nám dodávají sílu jít dál. Zdroj: Dáša Šamanová

Chodíme mezi krávami i ovcemi. Zdroj: Dáša Šamanová

Stezka South West Coast Path vede po celém jižním pobřeží. Je dlouhá přibližně 630 mil. Lidé na ní tráví i měsíce. My jsme se rozhodly ujít během následujících šesti dnů malý kousek z ní. „Denně ujdeme alespoň 20 kilometrů,“ domlouváme se s kamarádkou a určujeme si body, kam který den dorazíme. Cesta je náročná. Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech. Na útesech ale nepotkáváme skoro žádné lidi, což nám dává nepopsatelný pocit svobody. Dechberoucí výhledy z vršků útesů máme jen pro sebe. A i když už jsme po několikahodinovém putování vyčerpané, přesně takový výhled nám dodává sílu pokračovat v cestě. Během šesti dnů přibývá puchýřů na nohách a střídavě se objevují bolesti v různých partií těla, samozřejmě z namožení. Táhnout dvacetikilovou krosnu na zádech, není žádná sranda.

Každý pohled z útesů si užíváme. Zdroj: Dáša Šamanová

Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne, ruší mě ze snění kamarádka.

Na plážích spíme po širým nebem, na útesech ve stanu. Zdroj: Dáša Šamanová

Dny jsou náročné, noci však mnohdy ještě náročnější. „Na útesech budeme spát ve stanu, na pláži pod širým nebem,“ zněla jasně dohoda. U moře ve městě Eastbourne ale neodhadujeme délku přílivu. „Vstávej, nebo nás to smete,“ třese se mnou Bára v půl druhé v noci. Voda je od nás asi metr daleko. Sbíráme všechny věci a utíkáme na konec pláže, který je poměrně blízko. Když se konečně uvelebíme, toužíme po jediném – usnout. Nejistotu v nás však vzbuzuje cedule s výstrahou, že ze skály nad pláží padají kameny. Nezbývá nám než to risknout. Pláž je dlouhá a na hledání jiného místa už zkrátka nemáme sílu.

Jednu z nocí spíme na pláži pod přírodní památkou Durdle Door. Zdroj: Dáša Šamanová

Poslední noc nás při spánku pod širým nebem budí déšť. „Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne,“ ruší mě ze snění opět kamarádka. Unaveně procházíme pláží a jedinou střechu objevujeme na nedaleké autobusové zastávce. Prosedíme zde dlouhé dvě hodiny a pozorujeme padající kapky. V hlavě máme obě jedinou myšlenku – ať už prosím přestane pršet a my se můžeme v klidu vyspat.

 

 

Na pláži v Eastbourne nás překvapila délka přílivu. Zdroj: Dáša Šamanová

Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává.

Vodu čerpáme z pítek pro krávy a ovce. Zdroj: Dáša Šamanová

Dobrodružství na nás ale samozřejmě nečeká jen po nocích.V průběhu pěší túry spoléháme na to, že každý den dojdeme do města, kde bude obchod a kde si koupíme alespoň vodu, dobijeme telefony či chytneme signál, abychom se podívaly na mapu. Opak je pravdou. Během prvních tří dnů chůze sice do jakési civilizace přicházíme. Mapa ji označuje městem, ale jedná se spíš o uskupení několika statků. Situace začíná být kritická v momentu, kdy nám po celém dni chození zbývá jen 300 ml vody. Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává, a tak jdeme rychle spát, abychom nevnímaly hlad. Další dny nacházíme po cestě pítka, ze kterých teče voda do koryt pro krávy a ovce. „Já jsem viděla na videu, že se to pít dá,“ přesvědčujeme mě kamarádka Bára o nezávadnosti tamní vody. Další dny se dělíme o vodu s krávami a ovcemi. Inu lepší nějaká voda než žádná.

 

Odjíždíme s mnoha puchýři na nohách. Zdroj: Dáša Šamanová

Po deseti dnech putování odjíždíme s několika obřími puchýři na nohách, rozlámanými těly a vlasy zapletenými do dredů.„To už není ani mastnota,“ směje se spokojeně kamarádka při cestě domů. Šampon během cesty nepoužíváme, myjeme se pouze v moři. Jsme unavené, ale neuvěřitelně spokojené. Během dovolené se staráme pouze o to, kde budeme spát, co budeme jíst, kde vezmeme vodu a jakým směrem půjdeme. Žádné problémy ani stresy všedního života nás netrápí. Nic podobného jsme nikdy nezažily. Deset dní mimo civilizaci. Za ten nekonečný pocit svobody to zkrátka stálo.

Těšíme se, až se umyjeme a pořádně vyspíme. Zdroj: Dáša Šamanová

A i když se těšíme na to, až se pořádně umyjeme, lehneme si do čerstvě povlečené postele nebo si dáme teplé jídlo, odjíždíme domů s dobrým pocitem. Obě se shodujeme na tom, že jsme rády, že jsme se k takovému typu cestování odhodlaly. Komfort v luxusních hotelech je sice příjemný a člověk si na něj rychle zvykne, jenže v hotelovém resortu jen těžko zažije spontánní dobrodružství. Dovolená v low cost stylu nám dala více, než jsme očekávaly. Ujely jsme a ušly celkem 400 km, to všechno během devíti dvní v přírodě. A celý tenhle trip nás včetně letenek vyšel na pouhých 5 000 korun.

Předávání cen TV DOT

Předávání cen TV DOT

Předávání cen TV DOT

+

Předávání cen TV DOT

14. 09. 2018

Kamera/střih: Michal Petrus Henry Parsley - Take it Higher http://www.hudební banka.cz © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Generace20
+
Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

14. 09. 2018

Odchod od rodičů a osamostatnění se je důležitým životním milníkem. Mladí Češi ale toto rozhodnutí odkládají v průměru na 26,4 let, což je podle průzkumu Českého statistického úřadu nad průměr Evropské unie. Dívky jsou však v tomto ohledu vyspělejší. „Chlapci jsou fixovanější na matku více než slečny. Mladí jedinci osamostatnění odkládají také kvůli tomu, že v rodině často chybí mužský element, který by je vyslal do světa,“ říká k tématu dětský psychiatr Peter Pöthe (50).

Osamostatnit se, nebo raději zůstat u rodičů a užívat si pohodlí domova? Český statistický úřad (ČSÚ) má na tuto otázku jasnou odpověď. Podle průzkumu se mladí Češi k odchodu z domova odhodlávají mezi 26. a 27. rokem života, což je mírně nad průměrem Evropské unie, který je 26 let. „Rozdíl mezi Českem a jinými státy je především ve směřování výchovy. U nás se většinou tolik neklade v rámci výchovy důraz na nezávislost, seberealizaci a pracovní úspěch. Mladí tak nemusí mít důvod se odstěhovat, pokud je k tomu rodiče nenutí,“ říká dětský psychiatr Peter Pöthe.

Málo peněz

Z průzkumu je také patrné, že chlapci bývají na rodičích více závislejší než dívky. Češky odcházejí z domova průměrně ve věku 25,1 roku, zatímco mužské pohlaví kolem 27,7 roku. „Chlapci jsou fixovanější na matku více než dívky. Ty se jí chtějí vyrovnat a plánují vlastní život,“ objasňuje Pöthe. Závislost ale není jen o vztahu k rodičům, ale také o péči, kterou jim poskytují. Studenti tak ušetří za nájem a různé služby, které doma neplatí. „Rodiče mi řekli, že do doby, kdy budu student, mohu zůstat doma. Bydlíme v rodinném domě, takže si nepřekážíme. Osamostatnění má své výhody, ale počkám, až dokončím vysokou školu,“ říká student ekonomiky Ivo Kalivoda (23).

Rodiče ale často své děti k odchodu nenutí. Příkladem je Jana Tomašíková, matka čtyřiadvacetileté pracující Daniely. Svou dceru nechává, ať se k osamostatnění rozhodne sama. „Nevadí mi, že u nás dcera stále bydlí. Rodiče jsou od toho, aby se o své děti starali. Až bude chtít, odstěhuje se. Nutit ji ale nebudu,“ říká. Vidina samostatného života a odpoutání se od matky a otce je ale pro některé mladé lidi naopak lákavá. „Z Ostravy jsem se přestěhoval za studiem do Prahy hned po maturitě. Vždycky jsem se těšil na to, až budu bydlet sám a nebudu pod drobnohledem rodičů,“ říká Roman Hrázdil (24), který pracuje jako policista, a zároveň dálkově studuje vysokou školu.

Fenomén úzkostlivých matek

Stejně důležitým krokem jako osamostatnění, je však podle psychologa i vlastní bydlení. Mladí se tak naučí postarat sami o sebe, což je pro další fungování v životě stěžejní záležitostí. „Člověk musí umět žít sám se sebou, aby psychicky dozrál. Není dobré, aby po odstěhování následovalo společné bydlení s partnerem,“ říká psychiatr, který dodává, že absence tohoto kroku, může mít za následek problémy v budoucím životě. Jedním z faktorů, který může ovlivňovat, proč mladí nespěchají do vlastního, je fenomén takzvaných úzkostlivých matek.  Podle psychiatra má totiž tento typ matek neustálou potřebu své děti dlouhodobě opečovávat. A často i v případě, kdy už to není třeba.

ANKETA:

Proč bydlíte stále u rodičů?

Pavla Bialasová (24) studentka pedagogiky, Ostrava – „U rodičů bydlím především kvůli financím. Stále studuji a nedokázala bych si vydělat tolik peněz, abych mohla mít svůj byt a zároveň prezenčně studovat na vysoké škole. Navíc bydlíme v rodinném domě, a tak ani rodičům nevadí, že u nich stále bydlím.“

 

 

Martin Duřt (22) student Vyšší odborné školy publicistiky, Praha – „Díky bydlení u rodičů nemusím platit nájem, jídlo, energie a internet. Byt, ve kterém žijeme, je asi pětkrát větší než ten, který bych si jako student mohl dovolit. Navíc mi cesta do školy zabere asi jen deset minut.“

 

 

Michaela Rotterová (23) studentka technologie hospodaření s vodou, Karviná  – „Přes školní rok bydlím v Ostravě v bytě se dvěma spolubydlícími, ale na víkend jezdím domů k mamce do Karviné. Zatím jsem se stále neodstěhovala především kvůli financím. Nedokázala bych sama zatím pokrýt všechny potřebné náklady.“

 

 

Michal Kuchař (24) student Fakulty aplikované informatiky ve Zlíně – „Studuji vysokou školu ve Zlíně, kde si platím koleje. Pokud nemusím být ve škole, tak jedu domů do Ostravy, kde jsem u rodičů. Podle mě by bylo kontraproduktivní a finančně nemožné, abych si navíc platil nájem i v Ostravě.“

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Generace20
+
Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

09. 09. 2018

Pokud se nebojíte upustit uzdu své fantazie a uspořádat si osobitou svatbu, můžete mít za svědka třeba Darth Vadera. Podle matrikářky Jaroslavy Vrňákové si lidé vybírají neobvyklá místa a netradiční svatební témata hlavně proto, aby se odlišili od ostatních. Sjednat si svatbu mimo obřadní síň není nijak náročné. Stačí podat žádost a zaplatit poplatek 1 000 korun.

Tematické svatební obřady jsou mezi budoucími novomanželi stále oblíbenější. Pro svou letošní červnovou svatbu si Ema Rálišová (29) zvolila téma legendární ságy Star Wars. Nápad vznikl půl roku před svatbou, když si její manžel Jakub (35) sestavoval kostým Stormtroopera, skládající se z černobílé kombinézy a bílých plastových štítů. „Tehdy manžel zavtipkoval, že by bylo fajn se v něm oženit. A já mu na to řekla: ,proč ne?‘ Pak se spustila lavina nápadů, co budeme mít na sobě a jaká hudba bude hrát. Všechny ty představy nás bavily, tak jsme do toho šli,“ popisuje Rálišová. Její manžel měl na sobě kostým Stormtroopera a ona si nechala ušít bílé šaty po vzoru princezny Leiy Organy. Svěděk byl v černém kostýmu a přilbě s dýchacím přístrojem Dartha Vadera.

Obřad ve věznici či porodnici

Podle matrikářky Jaroslavy Vrňákové si lidé vybírají neobvyklá místa, témata nebo data proto, že chtějí být něčím zajímaví a originální. „Mladí si také často myslí, že jim netradiční svatba přinese více štěstí do manželství. Je to ale především o srdci a zda k sobě ti dva najdou cestu,“ popisuje Vrňáková, a dodává, že podle jejích zkušeností místo ani datum obřadu manželství nijak neovlivní. Za svou sedmatřicetiletou praxi matrikářky zažila různé obřady. Ve věznici ve Vinařicích, na fotbalovém hřišti nebo dokonce v porodnici.

Někteří si však vybírají neobvyklá témata svateb kvůli tomu, že zkrátka nemají rádi formální obřady. Ondřej Fleislebr (34) spolu se svou manželkou Jitkou (32), se v červnu tohoto roku rozhodli uspořádat svatbu ve stylu setkání přátel na louce. „Neslavíme Vánoce ani narozeniny. Chtěli jsme proto mít svatbu podle svého, a hlavně bez stresu,“ vypráví Fleislebr. Na svatbu mohli lidé přijít v čemkoli. Jeden host dokonce dorazil v kraťasech a v oranžovém tričku s obrázkem lebky. „Po obřadu jsme uspořádali piknik a pustili gramofon. Květiny jsme nasbírali na louce a přinesené občerstvení jedli na dece,“ vzpomíná s úsměvem Fleislebr.

Heslem svatby Ondřeje a Jitky bylo: Nenoste nám dary, přineste něco k jídlu. Zdroj: archiv Jitky Fleislebr

S nápaditostí a vděkem

Éra netradičních svateb začala v roce 2000, kdy vešel v platnost zákon, který umožňuje uspořádat obřad na jiném místě než na matrice. „Ať už se jedná o klasičtější svatby, nebo netradiční, vždycky záleží na lidech a okolnostech, zda se svatba povede, nebo ne,“ říká Vrňáková. Nejvíce jsou podle ní kreativní homosexuální páry. Jsou milí, vymýšlí nádherné obřady a hlavně jsou vděčnější. „Po obřadu mi vždy posílají děkovné dopisy a fotografie ze svateb,“ vypráví. Jeden homosexuální pár oddávala ve vlaku a jiný zas na vodě, kde všichni hosté i partneři byli velká vodácká skupina.

 

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Generace20
+
Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Generace20

Autor: Eliška Neradová

06. 09. 2018

Sucho letos způsobilo zemědělcům podle Agrární komory ČR škody až 11 miliard korun. Údaje Českého statistického úřadu dokazují, že úroda obilovin je ještě slabší než v loňském roce. Obchodníci proto mohou zvýšit ceny některých potravin jako je například pečivo či pivo. Extrémně málo srážek v období léta má za následek také nedostatek krmiva pro hospodářská zvířata. Velký počet z nich budou muset chovatelé porazit.

Soukromý zemědělec Jaroslav Klička (54) obdělává ve Středočeském kraji zhruba 100 hektarů půdy. „Letošní extrémní sucho nám způsobilo největší újmu na úrodě základních obilovin, jako je například pšenice či ječmen,“ říká Klička. Prvotní odhad Agrární komory ČR je, že počasí letos napáchalo škody v českém zemědělství až 11 miliard korun. „Konkrétní čísla zatím nemáme. Čekáme, jak dopadnou plodiny, které jsou ještě na poli – jako brambory či cukrovka,“ upřesňuje předseda Zemědělského svazu České republiky Martin Pýcha.

Předčasné žně

Žně přitom tento rok začaly o 2 až 3 týdny dříve, než je zvykem. „Některé plodiny bohužel nestačily dorůst do správné velikosti a budou na běžném trhu neprodejné,“ stěžuje si Klička. Na špatnou sklizeň a nižší očekávaný hektarový výnos reagují obchodníci zvýšením cen daných komodit. Na světových burzách roste cena pšenice, což podle Agrární komory může vést ke zdražení pečiva. Na takové úvahy je ale podle pekařů brzy, zatím totiž kupují obilí ze skladů za staré ceny. „Teprve až uvidíme, jak se škody způsobené suchem odrazí na cenách mouky, začneme uvažovat, za kolik budeme pečivo prodávat dál,“ říká majitel pekárny v Křepenicích.

Také cena ječmene je stále vyšší. „Téměř na třetině pozemků pěstuji sladovnický ječmen, který je základem do piva. Úroda byla téměř poloviční,“ říká Klička. Proto se dá očekávat také zdražení piva. „Ceny potravin budou záviset především na rozhodnutí zpracovatelů a obchodníků. Ale hodnota jednotlivých surovin ve finálních produktech hraje jen malou roli. Větší vliv na cenu mají například ceny energií, pohonných hmot či práce,“ vysvětluje Pýcha.

Nedostatek krmiva

Velké škody evidují zemědělci zejména u krmných plodin jako je například kukuřice. Krmiva pro hospodářská zvířata proto budou letos mnohem dražší a tím se zvýší i náklady zemědělců v živočišné výrobě. „V tuto chvíli děláme průzkum mezi členy Zemědělského svazu České republiky a zatím se nám ukazuje, že o redukci počtu zvířat uvažuje necelá třetina chovatelů,“ říká Pýcha. Jaroslav Klička, který chová téměř stovku hospodářských zvířat, má také obavy. „Pokud neseženu více krmiva za přijatelnou cenu, budu muset dát část skotu předčasně na jatka,“ stěžuje si Klička. Pokud se tak stane, vybrané maso bude zřejmě na přechodnou dobu levnější.

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Generace20
+
Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

05. 09. 2018

Ani farářům se povinná vojenská služba nevyhnula. Plukovníku Jaroslavu Knichalovi (42) ale zásadně změnila nejen pracovní sféru. Duchovní Římskokatolické církve je již patnáct let kaplanem v Armádě České republiky. Od roku 2015 tuto službu vede. Smyslem jeho práce je příprava vojáků na mise i pomoc pozůstalým vyrovnat se se smrtí jejich blízkých. Tohoto úkolu se musel ujmout i v minulých dnech po smrti tří českých vojáků v Afghánistánu.

Na začátku srpna zabil atentátník v Afghánistánu tři české vojáky. Jaká je v takovém případě hlavní úloha kaplana na misi?
V tu chvíli je kaplan psycholog. Primárně se věnuje jednotce, která je na místě tragické události. S těmi, kteří přežili, vede takzvaný debriefing, kde rozebírají traumatickou příhodu. Zároveň připravuje pietní akt před převozem ostatků do Česka.

Jeden z nejtěžších úkolů mají ale kaplani doma. Musí vyjíždět k rodinám předat smutnou zprávu o úmrtí jejich blízkého. Osobně jste tuto situaci zažil čtyřikrát. Jak moc je to těžké?
Nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o svého syna a manželce, že ztratila svého partnera, jsem v životě nezažil. V mladém věku mi zemřel tatínek, ale tohle bylo ještě náročnější. Je to součást mojí služby, ale nejhorší je, že se na to moc nedá připravit. Protože i když máte připravené co a kdy říct, reakce pozůstalých jsou vždy odlišné a vy nevíte, jaká může přijít.

Zůstáváte s pozůstalými v kontaktu?
Vždy rodině a nejbližším nabídnu, že se na mě mohou kdykoliv obrátit a většinou neodmítnou. Je pro ně obrovskou oporou vědomí toho, že je tam pro ně někdo, kdo si je vyslechne a sdílí s nimi tak bolestné okamžiky.

Na základně jsme k dispozici dvacet čtyři hodin denně.

Kromě pomoci při extrémních či tragických situacích sloužíte i jako duchovní opora pro věřící vojáky. Jaká je ale vaše funkci pro ty, kteří nevěří?
Duchovní služba v armádě není primárně postavena na tom, jestli jsou příslušníci armády věřící, nebo ne. Pro nás je hlavní vnímat vojáka jako člověka. Naše práce se pak zásadně liší tím, jestli jsme v České republice, nebo na misi v zahraničí. Doma připravujeme různé semináře a vojáky poznáváme. V cizině je pak naše nasazení stoprocentní už jen tím, že jsme na základně k dispozici dvacet čtyři hodin denně po dobu šesti měsíců.

Obracejí se na vás vojáci se svými problémy často?
To se nedá obecně říct. Jsou týdny, kdy máte jeden rozhovor za druhým. Pak jsou ale období, kdy jich je daleko méně. Zajímavé je, že ačkoliv jsou na misi obvykle dva nebo tři praktikující vojáci, na bohoslužbách mívám v kapli plno. Kluci tam chodí přemýšlet o sobě i rodině a bývá pro ně takovou oázou klidu. Po rozhovorech jim nabízím, že se za ně a jejich blízké pomodlím. Zajímavé je, že tuto nabídku nikdo nikdy neodmítl a naopak jsou překvapení, že se za ně vůbec chci pomodlit.

Nosíte u sebe na misích zbraň?
Kaplani jsou ve službě beze zbraně. Samozřejmě ale existují určitá pravidla, která musíme respektovat. Například v okamžiku, kdy vyjíždím ze základny, tak ji u sebe mám pro vlastní ochranu.

Byl byste ochotný ji v případě ohrožení života použít?
Každý voják, který vyjíždí do zahraničí má jasně stanovené, za jakých okolností může zbraň použít. Mám za sebou základní vojenský výcvik a vystřelit umím. Navíc v katechismu církve (souhrn křesťanských nauk, pozn. redakce) jasně stojí, že v určitých životních situacích je legitimní, aby člověk použil zbraň k ochraně lidí a majetku mu svěřených.

Ačkoliv tu stejnou příhodu slyšíte posté, stále musíte naslouchat.

Jak je pro vojáky těžké vyrovnat se s faktem, že na misi někoho zastřelili?
Jedná se o individuální věc. Drtivé většině vojáků se daný moment v hlavě vrací stále dokola a potřebují, aby si je někdo vyslechl. Protože v okamžiku, kdy něco silného prožijete, tak to prostě nevymažete. Zůstane to ve vás. A stačí malý impuls a vrátí se to. V ten moment je důležité si člověka vyslechnout, a ačkoliv tu stejnou příhodu slyšíte posté, stále musíte naslouchat.

Lze vůbec vojáka připravit na to, že může nastat chvíle, kdy bude muset někoho zastřelit, nebo že někdo v jeho okolí v boji padne?
Strašně těžko. Před misemi pořádáme etické semináře, kde simulujeme určité scénáře tak, abychom přiblížili různé krize. Pokud vytváříme situace spojené se smrtí, všichni začínají v hlavě vymýšlet co udělat, aby to nenastalo. Navíc pokaždé mají členové armády v podvědomí, že jde pouze o hru. Voják odjíždí s vědomím, že taková situace nastat může, ale nepřipouští si to. Lze to přirovnat k případům, kdy slýcháme o dopravních nehodách, ale když vstupujeme do auta, tak si nepřipouštíme, že právě my na silnici zemřeme.

I pro vás musí být těžké prožívat bolest s ostatními…
Nejhorší pro nás je, že známe všechny vojáky a dost často i jejich rodiny. Lidsky je to hrozně bolestivé, ale v tu chvíli to prostě musíme zvládnout. Oporu máme v kaplanech a psycholozích, kteří jsou na jiných základnách.

Letec

Letec

Letec

+

Letec

29. 08. 2018

Absolventská práce studentů Vyšší odborné školy publicistiky Markéty Lietavcové a Vojtěcha Grosse. Pedagogické vedení: Roman Bradáč Hudební banka Chris Haugen - Fresh Fallen Snow Sara Dorothy Maria Herbert, Clint Gomez - Air Sara Dorothy Maria Herbert, Clint Gomez - Fall Together http://www.hudebnibanka.cz © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Hlas bez tváře

Hlas bez tváře

Hlas bez tváře

+

Hlas bez tváře

24. 08. 2018

Absolventská práce studentky Vyšší odborné školy publicistiky Barbory Černé. Pedagogické vedení: Jolana Dvořáková Hudební banka Michael Larcanche, Dominique Gentot - Tea in the Castle Gy Judd - Pure Carter William, Leo Paul - Slow It Down Something Related - Broke for Free http://www.hudebnibanka.cz © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Generace20
+
Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

24. 08. 2018

Ještě dnes generace pamětníků sovětskou invazi v srpnu 1968 odsuzuje jako zbytečný a krutý vpád ozbrojených sil. Přesně před padesáti lety vstoupila vojska zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Většina Rusů však o konfliktu neměla do 80. let 20. století ani ponětí. Cenzura v Sovětském svazu totiž informace striktně filtrovala.

Na první dny okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vzpomínají lidé tehdejšího Československa se smutkem. Těsně před půlnocí 20. srpna vtrhly do Československa vojska pěti států – Sovětského svazu, Polska, Bulharska, Maďarska a Německé demokratické republiky. Zuzana Korecká (56) trávila letní prázdniny roku 1968 s prarodiči na chalupě v Jizerských horách. „Ve velké společenské místnosti ráno 21. srpna seděli chlapi a s údivem koukali na televizi. Kolem šesté hodiny jsem přiběhla do místnosti. V tu chvíli dědeček vyděšeně vykřikl: ,podívejte se, obsadili nás Rusáci!‘“ vzpomíná stále s úzkostí Korecká na první okamžiky okupace.

Rodiče jí až po několika letech detailněji vyprávěli, co se ten den v Praze přesně odehrávalo. „Do fabriky jel tatínek na motorce, protože nejezdily tramvaje ani autobusy. Po rozlehlém dvoře stály tanky s ruskými vojáky,“ vypráví Korecká. Po práci se její otec vydal domů za matkou a společně pak chvátali k tehdejšímu Československému rozhlasu podpořit ostatní. „Na silnici ležel mrtvý kluk přikrytý českou vlajkou. Maminka se strašně vyděsila a utekla pryč. Otec se přidal k ostatním Pražanům bránící rozhlas,“ dodává.

Zdroj: youtube.com

Proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se lidé vydali protestovat do ulic. Zdroj: youtube.com

Třídenní cesta do neznáma

Sovětská vojska obsadila většinu důležitých měst tehdejšího ČSSR. Mezi nimi byla například i Mladá Boleslav nebo Klatovy. František Vrhel (75) si na sovětské vojáky v Klatovech vzpomíná jen letmo. Jednadvacátého srpna jel se svým budoucím švagrem a přáteli na svatbu. „Autem jsme zastavili na křižovatce a kamarád říkal: ,zprava dobrý, zleva tanky,‘“ vypráví Vrhel, který v roce 1967 nastoupil na roční vojenskou službu. Bavit se s okupanty jim zakazovali. „Někteří mí klatovští kamarádi za vojáky přeci jen šli a vyptávali se, co tu vlastně pohledávají. Vysvětlovali jim, že jsou tu jen na cvičení,“ popisuje Vrhel. Byl to šok nejen pro místní, ale i pro příchozí sovětské vojáky, kteří nevěděli, kde přesně jsou.

Podobné pocity měl i přítel Ljudmily Klevecké (71) Volodja, který v roce 1968 sloužil v ruské armádě. „V té době mu bylo 18 let. Vyprávěl mi, že mu zavolali a řekli, ať si sbalí věci a nachystají se k odjezdu. Jeli tři dny a nikomu nebylo řečeno, kam přesně jedou a proč,“ vypravuje Klevecká, která celý  život prožila na jihu Ruska. Dále dodává, že ani dnes, po padesáti letech, jí k tomu nedokázal říct víc. Vojáci byli přinuceni podepsat dohodu o mlčenlivosti.

Totalitní dohled

O invazi sovětských vojsk do Československa se Klevecká dozvěděla až v 80. letech 20. století, tedy v době takzvané Perestrojky. Do té doby neměla ani tušení, že tehdejší sovětská vojska vnikla na území Československa. „S odstupem času se v médiích mluvilo o tom, že předsednictvo ČSSR požádalo o pomoc samo. Podle nich mělo dojít s podporou nepřátelských imperialistických zemí k převratu a svržení socialismu,“ vzpomíná Klevecká. Konflikt, který se odehrál v tehdejším ČSSR, vnímá dnes jako něco strašného. „Během srpnových událostí zemřeli nevinní lidé. Změnit historii nemůžeme. Avšak půl století po těchto událostech, bychom se z toho měli hlavně poučit a snažit se, aby se to v budoucnu nikdy neopakovalo,“ dodává.

Totalitní režim Sovětského svazu lidem nedovoloval dozvídat se informace ze zahraničí. „Sovětský komunistický režim byl podle politického vedení jediná správná cesta a všechny ostatní státy byly prezentovány jako hnijící kapitalistické země,“ vysvětluje Klevecká. Lidé žijící v tehdejším Rusku tak podle ní příliš nevěděli, co se odehrává za hranicemi SSSR. O událostech ze zahraničí se mohli dopátrat například z antisovětského Samizdatu, který byl však zakázaný a vydával se jen v omezeném množství.

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Generace20
+
Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Generace20

Autor: Anna Žáková

23. 08. 2018

Vzpomínky na boje v pražských ulicích ožívají. Přesně před padesáti lety zabrala tehdejší Československo vojska Varšavské smlouvy. K výročí srpnových událostí roku 1968 se před budovou Českého rozhlasu konala velká pietní akce. Ta se ale chvílemi zvrhla v demonstraci proti současnému premiérovi Andreji Babišovi. Většina pamětníků srpna ´68 ale sledovala skandující dav spíše smutně – přišli totiž zavzpomínat na mrtvé kamarády, kteří při obraně Prahy položili život.

Původně tichá pieta nyní připomíná spíše hlučnou demonstraci. „Ať odejde Bureš!“ skanduje dav před budovou Českého rozhlasu a protestuje proti premiéru Andreji Babišovi. Právě ten má na pietním aktu k příležitosti 50. výročí srpnových událostí 1968 promluvit. Lidé jej ale mluvit nenechají. Když si Babiš bere slovo, rozezní se pískot a křik. Premiérův proslov není přes hluk vůbec slyšet.

Během piety byla odhalena i nová deska se jmény obětí na budově rozhlasu. 
Zdroj: Anna Žáková

S vlajkami proti tankům

Ne všichni účastníci akce ale skandují. „Já si sem přišla vychutnat pietu za své kamarády, kteří tu před padesáti lety padli. A ne poslouchat další demonstraci proti politikům,“ usmívá se smutně Jana Vorlíčková (73). V srpnu 1968 šla proti invazi vojsk Varšavské smlouvy protestovat před budovu tehdy ještě Československého rozhlasu. Právě rozhlas totiž v noci z 20. na 21. srpna odvysílal prohlášení, které invazi odsuzovalo. Sovětští vojáci se vysílání snažili přerušit. „V tom jim bránili pražští obyvatelé. Někteří při obraně rozhlasu i padli. Zcela neozbrojení lidé se jen s českými vlajkami postavili tankům a obrněným vozům. Jejich oběť nebyla zbytečná,“ řekl ještě před Babišovým proslovem současný generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Hlášení Československého rozhlasu„Včera, dne 20. srpna 1968, kolem dvacáté třetí hodiny večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů,“ zněl 21. srpna 1968 ve dvě hodiny ráno hlas moderátora Vladimíra Fišera z vysílání Československého rozhlasu.

 

Na rozdíl od premiérova projevu vyslechli lidé Zavorala téměř se zatajeným dechem. „Je otázka, jestli na této akci k uctění památky obětí invaze měl mluvit právě Andrej Babiš, který býval příslušníkem Státní bezpečnosti,“ zpochybňuje výběr řečníků sedmdesátník Milan Bajgar, který se protestů proti invazi účastnil. Dodává, že by při pietním kladení smutečních věnců k rozhlasu slyšel raději lidi, které by účastníci akce v úctě a klidu vyslechli.

Letadla přehlušila vysílání

Stejně jako Bajgar, i další pamětníci vzpomínali na půl století staré události. „V noci na 21. srpna mě vzbudil táta. Křičel, že k nám vtrhli Rusové,“ vypráví Alena Prokešová (78), která před padesáti lety bydlela v pražských Vršovicích. „Invaze si nešlo nevšimnout. Po ulicích jezdily sovětské tanky a nad městem létala letadla,“ popisuje. Přes zvuk vojenských letadel se celá její rodina snažila poslouchat dnes již památné hlášení Československého rozhlasu.

Některé z transparentů lidé umístili i na Václavské náměstí. 
Zdroj: Anna Žáková

 

Alena Prokešová s rodinou ale nezůstala u rádia sedět dlouho. „Lidé se vždy nejlépe sjednotí proti společnému nepříteli, tehdy sovětským vojskům. Do ulic se proto vyrojily houfy lidí, kteří nechtěli dát svou zemi zadarmo,“ vypráví Prokešová. Pražští obyvatelé začali okamžitě vyměňovat cedule s názvy ulic ve snaze vojska Varšavské smlouvy alespoň trochu zmást. „Bohužel celkem neúspěšně. Nakonec se situace zvrhla v naprosto nerovné boje. Rusové tak v Československu zůstali i přes náš odpor. Tehdy ale ještě nikdo z nás nevěděl, že zde zůstanou až do roku 1991,“ vzpomíná pamětnice.

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

Generace20
+
GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

Generace20

Autor: Martin Choc

19. 08. 2018

Liberečtí komunisté nedávno na svém oficiálním facebookovém profilu nostalgicky zavzpomínali na počátek 80. let v bývalém Československu. Podle nich šlo o dobu, kdy pivo stálo dvě padesát, hranice byly zavřené a Havel také. Předsedkyně krajské organizace KSČM a liberecká zastupitelka Dana Lysáková ve svém vyjádření pro Seznam Zprávy zlehčovala výrok jako politický vtip. Možná si však neuvědomuje, že mezi vtipem a populistickými řečmi bez opodstatnění, je velký rozdíl.

Lákat lidi na zlaté dobré časy je od komunistů mazané. Kdo by si v horském letním dni nechal ujít vychlazenou Plzeň za dvě padesát? Jenže jak již bývá u populistů zvykem, když řeknou A, neprozradí B – tedy tu méně líbívou část pravdy. Nejen počátkem 80. let byly platy v Československu mnohem nižší než dnes. A k čemu levné pivo, když byl nedostatek základních druhů zboží? Chvástat se, že dříve bylo lépe, není žádné umění. Vidět však věci v souvislostech a říkat lidem i ty nepřijemné věci, které politickým stranám nutně nezajistí přísun hlasů, to už je jiná věc. Snažit se tedy porovnávat, jak skvěle bylo tehdy oproti současnosti, je přinejmenším nesmyslné.

Výroky o uzavřených hranicích jsou na hraně vtipnosti. Zřejmě mělo jít o narážku na migrační krizi. Ano, Evropa má problém s imigranty, ale opravdu je řešením zavřít hranice? Nebo se snad nostalgicky navracet do minulosti a vzpomínat na to, že když jste chtěli jet na dovolenou k moři jinam než na Balaton nebo do NDR, tak jste měli smůlu.

Zbabělost jako heslo

A zmiňovat bývalého prezidenta a disidenta Václava Havla je už jen ukázkou zbabělosti. Opírat se do někoho, kdo je sedm let po smrti, tudíž se nemůže podobným výrokům bránit, je prostě podlost. A těžko říct, zda KSČM nezapomněla na to, že byl Václav Havel vězněn právě v době komunistického režimu.

KSČM se dnes na svém webu prezentuje jako moderní levice, otevřená rovnoprávnému dialogu a skutečně demokratické společnosti. Pokud si takto někdo z KSČM tyto hodnoty představuje, co přijde příště? Nostalgické vzpomínání na politické procesy z padesátých let? Neměli bychom zapomínat, že několik tisíc lidí se kvůli komunistickému režimu z vězení a lágrů už nikdy nevrátilo.

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Generace20
+
Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

17. 08. 2018

Čtrnáct let čekání na druhý díl filmu Úžasňákovi se vyplatilo. Humorný animovaný snímek je nabitý vtipnými a akčními scénami. Dílna Pixar spolu s režisérem a scénáristou Bradem Birdem, tentokrát vsadila na šarm mimina Jack-Jacka, který je nejmladším dítětem v rodině Úžasňákových. I když hlavní roli přisoudili tvůrci matce Elastičce, která se snaží zachránit svět, veškerou pozornost na sebe strhlo batole.

Hlavní hrdinkou animovaného filmu Úžasňákovi 2 se tentokrát stala Elastička. Matka tří dětí, která má schopnost napínat své tělo, dostala v prvním dílu mnohem méně pozornosti. Tvůrci ale v tomto ohledu nebyli moc kreativní, protože ji postavili před téměř identický problém jako dříve jejího manžela – pana Úžasňáka. Zápletka je tak od první chvíle podobná té z „jedničky“, což může být pro diváka po čtrnácti letech čekání poněkud frustrující zjištění.

Hlavním tématem celého snímku je honba emancipované Elastičky za skrytým padouchem Hypnotizérem, jehož identitu může divák tušit už od začátku. V prvním dílu se matka starala spíše o děti a do akce vyrazila až ke konci filmu. Nyní se projíždí na motorce a stává se superhrdinkou, kterou miluje celý svět. Největší pozornost však na sebe strhává nejmladší dítě Jack-Jack s charismatickými grimasami. V některých pasážích filmu se tak děj točí pouze kolem batolete. Což ale není na škodu, protože tak divák nemusí téměř dvě hodiny sledovat pouze tuctový příběh matky. 

Zápletka bez špetky fantazie

Jack-Jack svou moc proměnit se v hořící kouli ukázal už na konci prvního dílu, své superschopnosti však projevil naplno až v tom druhém. To, že umí například procházet zdí, přidělává starosti jeho otci Úžasňákovi, který se místo své ženy stará o všechny tři děti. Téměř legendární je Jack-Jackova scéna s mývalem, proti kterému začne bojovat a ukáže tak všechny své speciální dovednosi, jako je například zmnožení osobnosti. Domácí atmosféra plná strastí s miminem, zlomeným srdcem dcery Violet nebo doučování matematiky prostředního dítěte Dashe, je tak mnohdy zábavnější než celá filmová zápletka.

Závěrečné rozuzlení je až super rychlé. Než si divák uvědomí, co se vlastně stalo, je konec filmu a běží závěrečné titulky. Po čtrnácti letech by si diváci přeci jen zasloužili více rozvinutější a kreativnější konec. A i když jsou Úžasňákovi animovaným snímkem pro děti, je otázkou, zda si ho více neužijí dospělí. Narážky na emanipaci žen, politickou situaci či uporzorňování na různé problémy v domácnosti, které se ve filmu objevují, totiž rozhodně nejsou pro děti. 

Snímek je ale mnohem akčnější než první díl a za některé scény Elastičky by se nemusel stydět ani Tom Cruise ve filmu Mission Impossible. Úžasňákovi 2 jsou více propracovanější. Ať už humorem či bravurně provedenou animací, díky které si divák všimne i jemných tkanin bavlny na tričku pana Úžasňáka.

Toulová kamera jako fenomén

Toulová kamera jako fenomén

Toulová kamera jako fenomén

+

Toulová kamera jako fenomén

15. 08. 2018

Absolventská práce studentky Vyšší odborné školy publicistiky Sabiny Dračkové. Pedagogické vedení: Roman Bradáč © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Toulavá kamera jako fenomén

Toulavá kamera jako fenomén

Toulavá kamera jako fenomén

+

Toulavá kamera jako fenomén

15. 08. 2018

Absolventská práce studentky Vyšší odborné školy publicistiky Sabiny Dračkové. Pedagogické vedení: Roman Bradáč © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

Generace20
+
První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

Generace20

Autor: Martin Choc

09. 08. 2018

Na startovním roštu stanul poprvé vloni, téměř s nulovými zkušenostmi. Přesto nyní Tom Beckhäuser (19), syn podnikatele z Německa, v juniorské kategorii Formule 4 jezdí za tým US Racing - CHRS. Šéfuje mu Ralf Schumacher, bývalý závodník a mladší bratr několikanásobného mistra světa Formule 1 Michaela Schumachera. Začátky závodní kariéry přitom podle českého pilota připomínaly špatný film, končil totiž často poslední.

První testovací jízdu ve formuli jste absolvoval v zimě 2016 v italské Imole. Jaký to byl pocit usednout poprvé do kokpitu?
Samozřejmě jsem měl hrozný strach. Prvně jsem seděl za volantem závodního vozu a ještě k tomu v dešti. Formule 4 je juniorská kategorie, takový přechod mezi motokárami a silnějšími vozidly. Přesto, když jsem poprvé pořádně sešlápl plyn, tak mě její rychlost až vylekala. Mokrá vozovka navíc klouzala a já se dokonce přetočil do protisměru. Ale chtěl jsem pokračovat, proto jsem podstoupil další testy. Začátky byly jak ze špatného filmu, vždy jsem jezdil takových 500 metrů za ostatními. Ale pomalu jsem se učil a do prvního ostrého závodu jsem se kvalifikoval v dubnu 2017.

Šlo o vaši první závodnickou zkušenost?
Ve formuli ano. Ale ještě předtím jsem v roce 2016 absolvoval dva amatérské závody s půjčeným vozem Ford Fiesta na HK Rally v Hradci Králové a jednu jízdu jsem vyhrál. Ukázalo se, že mi to docela jde. Později jsem tátovi řekl, že by mě zajímaly formule. On zná českého závodníka Antonína Charouze, a tak jsme se s ním šli poradit, jak by se dalo začít. Charouz nám pomohl zkontaktovat německý tým Mücke Motorsport, u něhož jsem v zimě 2016 absolvoval onen test v Imole.

Závodit profesionálně jste začal v 18 letech. Není to pozdě?
Začal jsem hrozně pozdě, ale je to o zkušenostech. Já jich mám zatím málo. Ostatní jezdci závodí od deseti let, někdy začínají i dříve. Navíc předtím jezdili třeba na motokárách, zatímco já ne. V tomhle mám proti nim velkou nevýhodu. Vše se ale zlepšuje. Letos už jsem schopen bojovat o bodované pozice v první desítce. V téhle sezoně se mi také ve dvou závodech povedlo probojovat se mezi deset nejlepších. Minulý rok bylo pro mě něco takového skoro nemyslitelné.

Ještě je možné dostat se na lepší umístění, ale jednoduché to nebude.

V německém šampionátu ADAC Formule 4 jste zatím letos v celkovém pořadí poslední. Přitom zbývá už jen poslední závodní víkend ze sedmi. Máte ještě dost sil pro boj o lepší umístění?
Upřímně řečeno nevím. Ještě je možné dostat se na lepší umístění, ale jednoduché to nebude. Strašně těžko se to předpovídá, svou roli hraje mnoho faktorů.

Například?
Zrovna ke konci července se o víkendu jezdilo v německém Hockenheimu. V jednom ze závodů mi ve druhé zatáčce nešla zařadit rychlost a propadl jsem se skoro na poslední pozici. Následně mě nabourali. Tím pro mě závod v podstatě skončil, dojel jsem poslední. Musel jsem zajet do boxů a nechat si vyměnit zadní křídlo. Proto je těžké cokoliv předvídat.

Letos jezdíte pro tým US Racing – CHRS. Šéfuje vám Ralf Schumacher, bratr bývalého mistra světa ve Formuli 1 Michaela Schumachera. Jsou na vás kladeny vysoké nároky?
US Racing byl založen Ralfem Schumacherem a bývalým jezdcem Gerhardem Ungarem. Šéfuje nám hlavně Gerhard, který očekává maximum. Chce, abychom se časem zlepšovali. Oba mě se Schumacherem docela chválí, protože vědí, že mám málo zkušeností a zatím u mě zlepšení patrné je. Spolupracuje s nimi také Antonín Charouz, který se ovšem příliš aktivně v chodu týmu neangažuje.

Ježdění v závodním autě je velmi fyzicky náročné.

Váš týmový kolega Němec Lirim Zendeli vede průběžné pořadí německého šampionátu, další z kolegů Rakušan Mick Wishofer je pátý. Panuje v týmu velká rivalita?
Mezi kolegy rivalita patrná je. Dokonce už došlo jednou k maléru, když se na trati navzájem několikrát předjeli. Mick při jednom z útoků naboural do Lirima, kterému se naštěstí nic nestalo, ale Mick si rozbil křídlo a nedojel. Přitom mohl obsadit velice slušnou pozici, měl závod dobře rozjetý. Podobná kolize dvou týmových jezdců je to nejhorší, co se může stát. Mně spíše oba pomáhají v přípravě, zejména Lirim. On je perfektní učitel, protože je nejlepším jezdcem v roštu Formule 4. Jeho výsledky to jasně ukazují. Soupeřit s nimi zatím příliš nemohu vzhledem k jejich umístěním.

Jak vypadá vaše obvyklá příprava na závody?
Ježdění v závodním autě je velmi fyzicky náročné. Netrénovaný člověk by řízení dlouho nevydržel. Na celé tělo, zejména na krk, působí velké odstředivé síly. Navíc nemáte posilovač řízení a musíte tak vynaložit při zatáčení mnohem víc sil. Roli hraje i teplota ve voze. Trénuji hlavně na kole, běhám a používám i simulátor. Nebo jezdím na motokárách a samozřejmě se zlepšuji také přímo na trati ve formuli.

Zbývá vám při tak náročném tréninku i čas na jiné aktivity?
Přípravě musím věnovat hodně času. Ale jinak bych řekl, že jsem normální teenager. Takže se věnuji i svým koníčkům. Jezdím na kole, koukám na filmy, běhám a občas si zahraju na počítači. Od chvíle, kdy jsem vloni odmaturoval, se ale opravdu věnuji především kariéře závodníka, jiné plány nemám.

Richard Pucholt – Život s DMO

Richard Pucholt – Život s DMO

Richard Pucholt – Život s DMO

+

Richard Pucholt – Život s DMO

08. 08. 2018

Absolventská práce studentky Vyšší odborné školy publicistiky Veroniky Rohlíčkové. Pedagogické vedení: Roman Bradáč Hudba Z hecu - Na gumičku nos © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Lightpainting 2018

Lightpainting 2018

Lightpainting 2018

+

Lightpainting 2018

07. 08. 2018

Autoportrét 2018

Autoportrét 2018

Autoportrét 2018

+

Autoportrét 2018

06. 08. 2018

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Generace20
+
Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

02. 08. 2018

S letními prázdniny se nejen v parcích objevují skupinky nadšenců, kteří si přišli zacvičit jógu. Oproti tréninkům v sálech, se však musí lidé při cvikách mnohem více koncentrovat kvůli okolním ruchům. Podle lektorky jógy může člověk zažít intenzivní propojení s přírodou a zapomenout tak na každodenní starosti.

Hodiny jógy v přírodě pravidelně navštěvuje Evelína Kamlenková (35). O józe v Havlíčkových sadech na Vinohradech se dozvěděla od své kamarádky, která lekci vedla. Cvičení venku pro ni představuje, oproti běžným tréninkům v sále, velkou výzvu. „Cvičení v parku, který je poměrně rušivý, vyžaduje značné soustředění. Díky tomu zapomínáte na okolní svět, na kolemjdoucí, a svou pozornost věnujete správnému provedení jednotlivých pozic. Vaše mysl si tak dokonale odpočine,“ popisuje Kamlenková.

Spojení s přírodou

Právě díky zvýšené koncentraci si jogíni mohou protáhnout tělo, zklidnit dech i roztěkanou mysl. Což potvrzuje i lektorka Jana Provazníková, podle které člověk cítí intenzivnější propojení s přírodou. „Při cvičení venku vnímáme věci, které v životě běžně neregistrujeme – šum listí, proudění vzduchu nebo prozpěvování různých druhů ptáků,“ vysvětluje. Slyšet jsou však i zvuky, jako hluk projíždějících aut, které mohou při cvičení rušit. „V tu chvíli jde o nejlepší trénink koncentrace, při kterém se snažíme udržet pozornost na svém těle a správném dýchání,“ dodává Provazníková.

V parcích se většinou schází lidé různé úrovně pokročilosti. Lekce jsou pořádány buď zdarma, nebo za symbolickou cenu 30 Kč až 50 Kč, která je oproti tréninkům v sálech několikanásobně nižší. Na venkovní jógu chodí převážně ženy, a to ve věku od dvaceti do padesáti let. „Chtěly jsme začít cvičit ideálně někde venku s jednoduchými cviky, abychom si hned ze začátku neublížily,“ popisuje Renata Hantlová (34), která si přišla poprvé jógu vyzkoušet do Havlíčkových sadů s kamarádkou.

Po skončení hodiny se cítila uvolněně a odpočatě: „Lekce se mi líbila a ráda bych s jógou v parku pokračovala. Největší dojem na mě udělal ten intenzivní kontakt s přírodou. Je ale pravda, že pár cviků jsem nezvládala,“ vypráví Hantlová. Potíže jí dělala například pozice zvaná uttkasána neboli hluboký předklon. Cílem cvičení je dosáhnout dlaněmi až na zem, a přitom mít propnutá kolena. „Mám docela zatuhlé tělo, takže mi šly některé cviky ztěžka,“ dodává.

Hlavně si neublížit

Začátečníci mají podle lektorky Provazníkové nejvíce problémy s pozicemi, ve kterých je třeba mít pružnou páteř, uvolněné kyčle a kolena. Potíže jim také dělají záklony. Ty jsou pro tělo nepřirozené a lidé mají strach, aby se nezranili. „Důležité je postupovat velmi jemně a zbytečně si neubližovat, na což je potřeba velká dávka pokory a trpělivosti,“ upozorňuje Provazníková. S nutnou dávkou opatrnosti cvičí i Evelína Kamlenková: „Pozice se snažím provádět tak, jak mi to umožňuje tělo. Naslouchám mu a zbytečně se nepřetěžuji.“

Lidé si chodí zacvičit jógu nejen do Havlíčkových ale i Letenských sadů či do Malešického parku v Praze 10. Lekce probíhají jedenkrát týdně, a to buď ve středu, nebo ve čtvrtek od 18:00 hodin. Jóga v parku je vhodná také pro ty, kdo si chtějí vyzkoušet různé typy cvičení. Lekce totiž vedou různí instruktoři a často se tak střídají jejich styly vedení hodiny.

Profesionální hráči

Profesionální hráči

Profesionální hráči

+

Profesionální hráči

01. 08. 2018

Absolventská práce studenta Vyšší odborné školy publicistiky Lukáše Panocha. Pedagogické vedení: Veronika Müllerová Hudební banka Bernd Norbert Wuertz - Contour Bernd Norbert Wuertz - Shadow Exit http://www.hudebnibanka.cz © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“