Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Odjet do ciziny a vydělat si peníze. Aupairství pořád táhne

Odjet do ciziny a vydělat si peníze. Aupairství pořád táhne

Odjet do ciziny a vydělat si peníze. Aupairství pořád táhne

Generace20
+
Odjet do ciziny a vydělat si peníze. Aupairství pořád táhne

Odjet do ciziny a vydělat si peníze. Aupairství pořád táhne

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

04. 03. 2020

Odcestovat do ciziny jako Au pair není jen porevoluční záležitostí. Každý rok se tisíce mladých lidí rozhodnou odjet za vidinou zlepšení jazyka, poznání nových míst a vydělání si peněz. Mladí si už nemusí hledat rodinu jen přes agentury a platit jim peníze za zprostředkování. Mohou ji najít sami přes webové stránky a sociální sítě, na kterých se sdružují.

Studentka Aneta Pfeiferová (21) se před rokem rozhodla stát se Au pair. „Chtěla jsem cestovat, dokud nemám závazky. Navíc mě vždy lákalo podívat se do USA a ráda se starám o děti,” vypráví. Vhodnou hostitelskou rodinu našla až po několika měsících hledání. „Žiji teď v okrajové části města Denver v Coloradu. Starám se o dvě děti, Emelii je deset měsíců a Sawyerovi pět let. Vozím je do školky a hraji si s nimi. Mám za to čtyři a půl tisíce korun týdně a není to tak náročné, jako kdybych pracovala například jako servírka v rámci Work&Travel programu,” myslí si Pfeiferová. Projekt Work&Travel patří k dalším programům, které nabízejí cestu do zahraničí s možností pracovat. Kromě toho existují i studentské pobyty nebo praxe. Plno mladých, zejména žen, ale přesto stále odlétá do ciziny pracovat jako Au pair. Ty si vydělávají převážně hlídáním dětí a hostitelská rodina jim zajišťuje bydlení a stravu.

Lepší slovní zásoba

Nejvíce láká zlepšení v cizím jazyce. „Byla jsem Au pair tři roky a myslím, že jsem se naučila mluvit anglicky velmi dobře. Hlavně se mi neskutečně rozšířila slovní zásoba,” říká studentka Denisa Tomková (23). To samé si pochvaluje i Pfeiferová, která po půl roce vidí zlepšení ve výslovnosti i v mluvení a lépe rozumí rodilým mluvčím. 

Poznávání nových míst a cizích kultur je dalším lákadlem, kvůli kterému Au pair neztrácí na oblibě. Přes facebookové skupiny, ve kterých lidé na cestách navazují kontakty, se mohou dohodnout a jet společně na výlet. „Každý víkend mám volno, takže často jezdím s ostatními na cesty. Nedávno jsme byly v Los Angeles, Chicagu a New Yorku,” vypráví Pfeiferová.

Hledání rodiny na vlastní pěst

S rozmachem sociálních sítí a internetu celkově vzniklo mnoho stránek a blogů, které sdružují hostitelské rodiny. Au pair tak nemusí platit agenturám poplatky za dopravu, cestovní pojištění nebo smlouvu. Může si vše zařídit po vlastní ose. Omezení nastává v případě, kdy chce vycestovat do Ameriky. K tomu potřebuje vízum, které zprostředkovává pouze agentura. „Dvakrát jsem cestovala jako Au pair přes agenturu a potřetí se odhodlala najít si rodinu v Anglii na vlastní pěst. Nechtěla jsem už platit žádné poplatky,” vysvětluje Tomková. Dodává, že byla při výběru rodiny velmi opatrná. Pokud totiž rodiny nespadají pod agenturu, nejsou nijak prověřované. „Trvala jsem na Skype hovorech a na profilu musely mít fotografie, jinak jsem s nimi nekomunikovala,” vypráví.

Při první cestě je ale podle ní lepší využít agenturu, protože zařídí vše, v čem by mohl nezkušený tápat. I při dobře zajištěném vycestování ale mohou přijít komplikace. „Chtěla jsem v Americe ještě půl roku zůstat, protože jsem stále měla platné vízum. Přes agenturu jsem si našla rodinu žijící v Texasu. Ta mi ale úplně zatajila, že jejich děti mají ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.) Vydržela jsem tam tři měsíce a pak si hledala někoho jiného,” sděluje své zážitky Němka Chantal Guitche (20). Agentury se brání, že ve většině případů neví, když rodiny něco zatají nebo přímo lžou. Důležité je o neshodách informovat nejbližší helplinku, která je k dispozici čtyřiadvacet hodin. „Pokud je v rodině nějaký problém, musí nám dát Au pair hned vědět, abychom ho mohli řešit a případně začít hledat novou rodinu,” vysvětluje koordinátorka Kamila Hort z agentury COOLAGENT.

Při výběru rodiny je podstatné zjistit si všechny informace a dohodnout se na podmínkách a finančním ohodnocení. Rodinu je lepší vybírat s rozvahou a případně kontaktovat minulé Au pair. Ty jim mohou pomoct s přípravou na cestu i s odhodláním. „Jsem ráda, že jsem se rozhodla jet jako Au pair do zahraničí, protože je to zážitek na celý život,” říká Pfeiferová.

Podnikat z domova v pyžamu láká spoustu lidí, ve většině případů ale o peníze přijdou, říká investor Dominik Kovařík

Podnikat z domova v pyžamu láká spoustu lidí, ve většině případů ale o peníze přijdou, říká investor Dominik Kovařík

Podnikat z domova v pyžamu láká spoustu lidí, ve většině případů ale o peníze přijdou, říká investor Dominik Kovařík

Generace20
+
Podnikat z domova v pyžamu láká spoustu lidí, ve většině případů ale o peníze přijdou, říká investor Dominik Kovařík

Podnikat z domova v pyžamu láká spoustu lidí, ve většině případů ale o peníze přijdou, říká investor Dominik Kovařík

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

03. 03. 2020

Vydělává přes dvacet milionů korun ročně. Dominik Kovařík (30) vede kurzy o investování a obchodování, radí firmám v oblasti marketingu a rozjíždí startupy. Na druhou stranu ani nedokončil vysokou školu. A svůj první obchodní účet na burze, který vybudoval z dvaceti na dvě stě padesát tisíc korun, prodělal během několika okamžiků.

Víte, kdy jste si vydělal svůj první milion?
To vím přesně. Bylo to z internetových obchodů a trvalo to dva roky. Rodiče měli kamenné obchody, ale k e-shopům byli skeptičtí. Tak jsme je s přítelkyní vybudovali sami. Podnikali jsme v bytových doplňcích a osvětlení. Vytvořili jsme si firmu, která fungovala.

Jak jste se dostal od internetových obchodů k obchodování na burze?
K burze jsem se dostal v roce 2008. V té době jsem se věnoval windsurfingu a jeden můj kamarád, který se mnou surfoval, tímto způsobem obchodoval. Líbilo se mi, že má hodně volného času, může cestovat a zároveň obchoduje a vydělává peníze.

Máte nyní i vy spoustu volného času?
Rozhodně ne, dřív toho času bylo víc. Ale změnil jsem si priority. V devatenácti jsem chtěl jenom obchodovat, vydělat si na život a houpat se v síti někde v Karibiku. Uvědomil jsem si ale, že v životě nejsem sám a není to jen o mě a mé houpací síti. Je potřeba vydělat peněz daleko víc, než si myslíte, na ten standard, který chcete mít. Takže jsem se do toho vrhl naplno a trochu jsem zkrouhl cestování.

Člověk se učí pořád

Za jak dlouho jste se naučil obchodovat?
Já si myslím, že se učím pořád. Člověk musí znát tolik věcí, že asi neexistuje pomyslná hranice, kdy bych si řekl, že teď už to umím a budu jen vydělávat. Všechny trhy se mění a celkově se vzdělávám neustále. Například jsem dlouhou dobu hledal nástroj, přes který bych mohl obchodovat a jakým stylem. Rozhodl jsem se to všechno otestovat, a nakonec mě nejvíce zaujaly opce (Smlouva mezi prodávajícím a kupujícím, která dává kupujícímu právo prodat nebo koupit od prodávajícího konkrétní aktivum za konkrétní cenu, pozn. red.), protože z pohledu rizika a zhodnocení se mi zdály lepší.

K testování jste tedy používal trénovací demo účty, kde se obchoduje s virtuálními penězi?
Na začátku samozřejmě ano. Rychle jsem ale poznal, že tam není psychika, která nás nejvíce ovlivňuje. Člověk se na demo účtech rozhoduje úplně jinak, když to nejsou jeho peníze. Takže jsem se snažil přejít na reálný účet téměř hned.

Nepoužíval jsem žádný stop loss, na což jsem doplatil

Proobchodoval jste ze začátku své účty nebo se vám hned dařilo?
Ano, projel jsem je, ale naštěstí to nebyly velké částky. Paradoxně na začátku se mi podařilo chytit velký trend na zlatě, takže jsem obchodoval s ním. Říkal jsem si, že kupovat zlato je lepší než peníze, které ztrácí svou hodnotu. Nevěděl jsem o tom ale skoro nic. Měl jsem jen štěstí. To trvalo asi půl roku, kdy jsem měl převážně ziskové obchody. Nepoužíval jsem ale žádný stop loss (Limituje riziko obchodu. Předem definovaná maximální ztráta, pozn. red.), věřil jsem, že to vždy půjde výše. Na to jsem samozřejmě doplatil a přišel o celý svůj učet, který jsem vybudoval z dvaceti tisíc na dvě stě padesát tisíc korun.

Jak jste se dostal zpět?
Trvalo to nějakou dobu. Začal jsem se hodně vzdělávat a byl jsem opatrnější než předtím. Obchoduji teď hlavně s akciemi, které nezaberou takový čas a se svým zhodnocením jsem spokojený.

Jak jste se vzdělával?
Semináře, kurzy, zahraniční tradeři (Obchodníci na burze či forexovém trhu, pozn. red.). Načetl jsem hodně knížek a zjistil jsem, že každý obchoduje trochu jinak. Na začátku jsem z toho všeho byl hodně zmatený. Nebyla žádná garance úspěchu. Všichni to dělají jinak a většině to funguje. Jde jen o to, jak zmírnit riziko. Nakonec mi přišla kombinace akcií a opcí jako ta nejlepší. Takže jsem si zkoušel různé strategie a testoval jsem je.

V současné době vedete kurzy o obchodování. Chtěl jste lidem pomoci vyznat se v odvětví nebo jen ukázat vaši cestu?
Na začátku jsem vůbec netušil, že budu dělat kurzy. Založil jsem si facebookový profil a sdílel své obchody. Psal jsem k tomu, kdy jsem prodělal nebo vydělal. Dělal jsem to proto, že trading je hodně samotářská práce. Neměl jsem v okolí nikoho, koho by to zajímalo, a s kým bych o obchodování mohl mluvit. Takže jsem to začal sdílet na sociální síti a lidé se mnou sami chtěli konzultovat různé obchody. Vytvořil jsem hromadný tréninkový program ve formě videolekcí. V nich jsem říkal vše, co vím a postupně jsem to aktualizoval.

Proč jste u videolekcí nezůstal?
Došel jsem k závěru, že forma videa mi vadí. Chtěl jsem vysílat živě, když zadávám obchod a komentovat, proč to dělám. Založil jsem Live room, kde lidé mohou vidět praxi a není to jen teorie.

Co tedy nyní tvoří váš hlavní příjem?
Věnuji se marketingu, poskytuji konzultace ohledně reklam a rozbíhání startupů. S přítelkyní jsme vybudovali několik firem. Vytvořili jsme internetové obchody, které jsme poté prodali. 

Váš obrat je přes 20 milionů ročně. Tohle je váš životní standard?
Většinu peněz držím ve firmě a můj cíl je vracet peníze stále do byznysu a používat  je na investice. Víceméně se snažíme životní standard držet poměrně nízký, na to, co bychom si mohli dovolit.

Co jste si koupil za první velké vydělané peníze?
Musím říct, že jsem si nikdy neřekl: „Vydělal jsem milion a teď jsi jdu koupit nějaký nesmysl.“ Byly to peníze, které jsem potřeboval na něco dalšího. Navyšoval jsem účty k obchodování a velká část padla na vzdělání. Potřeboval jsem informace k obchodování a zkušenosti někoho druhého, abych byl schopný své peníze použít správně. Takže první věc, které jsem nikdy nelitoval bylo to, že jsem zaplatil třicet tisíc za konzultace. Získal jsem informace, o kterých jsem věděl, že je ten člověk sbíral několik let. Úspěšní lidé chtějí sdílet zkušenosti, akorát se jich na to málo lidí ptá.

Není důvodem právě to, že jejich semináře stojí desítky tisíc korun?
Lidé chtějí příliš brzy vydělávat. Byl jsem na tom úplně stejně. Nejsou ochotní utratit peníze za to, že se naučí úplně novou věc. Mají našetřeno třeba sto tisíc korun, které si dají na obchodní účet a hned příští měsíc chtějí zhodnotit příjem o 10 %. Podařit se to samozřejmě může, mně se to na začátku chvíli také dařilo, ale ve většině případů se to neděje. Statistika je taková, že 90 % lidem to nefunguje. Trading na začátku působí tak, že je to hodně snadné. Otevřu si brokerský účet, zůstanu v pyžamu a ani nevylezu ven. Láká to spoustu lidí, ale ve většině případů o peníze přijdou.

Byznys na sociálních sítích. Influenceři vydělávají na reklamě tisíce, často jde o podvod na sledujících

Byznys na sociálních sítích. Influenceři vydělávají na reklamě tisíce, často jde o podvod na sledujících

Byznys na sociálních sítích. Influenceři vydělávají na reklamě tisíce, často jde o podvod na sledujících

Generace20
+
Byznys na sociálních sítích. Influenceři vydělávají na reklamě tisíce, často jde o podvod na sledujících

Byznys na sociálních sítích. Influenceři vydělávají na reklamě tisíce, často jde o podvod na sledujících

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

02. 03. 2020

Být influencerem je pro řadu lidí možná povolání snů. Za to, že jsou lidé známí na sociálních sítích, dostávají od firem produkty zdarma a jsou placeni za zveřejňování příspěvků, které uvidí co nejvíce lidí. Takové fotky by ale měly být označené jako reklama. Ne vždy se to děje, a to i zcela úmyslně.

V Česku je 1890 influencerů, tedy lidí, kteří ovlivňují významné množství osob. Vychází to z dat společnosti Lafluence, která propojuje firmy s online tvůrci pro efektivní marketing. I přesto, že je u nás tento druh marketingu v počátcích, influenceři si tím vydělávají měsíčně i desítky tisíc korun. Firmy oslovují známé lidi, aby na sociálních sítí propagovali a vyzdvihovali výrobky, které jim značka zdarma poskytne. V roce 2015 vznikla agentura Elite Bloggers s cílem zastupovat vlivné lidi a propojit je s firmami. Řeší také téma transparentního označování reklamy. 

Ne vždy je odlišení původního obsahu od toho placeného zvykem. Například český kontroverzní youtuber narozený na Ukrajině Taras Anatolievich Povoroznyk (27) není vždy ke svým sledujícím upřímný. Při návštěvě nemocnice v prosinci roku 2018 obdaroval děti hračkami od značky Bambule a tvrdil, že je nakoupil za sto tisíc korun. I když vše vypadalo jako dobrý skutek, zboží dostal od firmy zdarma. Jen se pak o tom ve světě internetu zapomněl zmínit. 

Agentury, které chtějí být seriózní a férové, bojují za to, aby pod každým placeným příspěvkem bylo hned na začátku textu označení #ad nebo #spolupráce.  „V textu pod příspěvkem vždy uvádím, že se jedná o sponzorovanou fotku. Samotný hashtag mi nepřijde přehledný. Pokud ale spolupracuji se zahraničním klientem, používám #sponsored, který je například v USA často vyžadován,“ říká instagramerka a blogerka Aki Votrubová (28).

Počet reklam roste

S rostoucí oblibou influencer marketingu se zvyšuje i počet reklam na profilech uživatelů Instagramu. Je protostále těžší rozpoznat, zda se skutečně jedná o reklamu, nebo jen osobní doporučení. „Snažím se komerční influencery nesledovat. Vadí mi jejich reklama. Nejsem typ člověka, který by šel do obchodu a koupil si věc jen proto, že mu ji doporučil někdo, kdo za to dostal zaplaceno,“ říká student chemie Tomáš Kulda (18). Právě to je jedno z největších úskalí marketingu na sociálních sítích. Lidé často nevědí, jestli jsou jim věci doporučovány z vlastních zkušeností influencerů, nebo proto, že za reklamu dostali zaplaceno. Datový analytik Ondřej Bergman (24) si kvůli reklamě na Instagramu přestal prohlížet stories – patnácti sekundová videa, která jsou dostupná jen jeden den. „Nelíbilo se mi, že za každým třetím videem od lidí, které jsem sledoval, byla další reklama přidaná Instagramem,“ dodává Bergman s tím, že už tak je na této sociální síti reklamy dost.

Instagram sesadil z trůnu oblíbenosti Facebook. Zdroj: Pixabay
Důležité pojmyInfluencer – Osoba, která ovlivňuje významné množství lidi.
Influencer marketing – Jedna z marketingových technik. Spíše než na velké skupiny se zaměřuje na vlivné jednotlivce.
Barterový obchod – Neboli směnný obchod. Jde o výměnu zboží nebo služeb za jiné, bez použití peněz.
Hashtag – Je slovo označené #. Význam slova označeného tímto symbolem je chápán jako klíčové slovo.

Spolupráce jako fenomén

Mnohým uživatelům sociálních sítí ale reklama nevadí. I proto, že by se chtěli sami jako influenceři živit. Lidé s vyšším počtem zobrazení fotek si touto prací mohou vydělávat buď na plný úvazek, nebo aspoň dobře přilepšit tím, co je baví. Částka vždy záleží na domluvě influencera s firmou. „Snažím se firmám vycházet vstříc, ale musím být za svou práci dobře ohodnocen. Většinou se částky pohybují okolo několika tisíc za jeden příspěvek. Pokud mám dlouhodobou spolupráci, honorář je fixně daný na určité období. Měsíčně tak vydělávám do deseti tisíc korun,“ říká instagramový influencer Jakub Černý (27), kterého sleduje dvacet šest tisíc uživatelů a Instagram dělá jen jako svůj koníček. Pevný honorář nemá ani Aki Votrubová. „Focení a psaní příspěvků je tvůrčí činnost, která vyžaduje čas a energii jako jakákoli jiná práce. Je tedy fér, aby byla patřičně ohodnocena. Často mi nezáleží jen na povaze obchodu, či výši finančního honoráře. Pro mě je také důležitý osobní přístup jednotlivců, se kterými jednám. Ten při mém rozhodování hraje velkou roli,“ vysvětluje.

Influencer musí umět i management

I firmy si pečlivě vybírají vlivné lidi, s nimiž spojí svou značku. Jsou také už ve většině případů rozhodnuti, zda preferují výměnný obchod nebo mají rozpočet na finanční odměny. Obecně platí, že menší společnosti mají zpravidla nízký rozpočet na reklamu a nemohou si dovolit placené příspěvky u lidí s velkým dosahem. Větší společnosti naopak vyhledávají vlivné „internetové lidi“ s nabídkou dlouhodobé spolupráce. Například jeden český e-shop s módou oslovil influencerky Dominiku Šťovíčkovou, známou jako Mama Domisha, Kamilu Šiklovou či Anetu Chovanovou vystupující na internetu jako A.N.D.U.L.A. Všechny mají přes sto tisíc sledujících.

GLOSA: Umyjme si ruce nad prázdnými regály českých obchodů

GLOSA: Umyjme si ruce nad prázdnými regály českých obchodů

GLOSA: Umyjme si ruce nad prázdnými regály českých obchodů

Generace20
+
GLOSA: Umyjme si ruce nad prázdnými regály českých obchodů

GLOSA: Umyjme si ruce nad prázdnými regály českých obchodů

Generace20

Autor: Marek Veselý

01. 03. 2020

Když budete Čechům neustále opakovat, ať nepanikaří, většina z nich začne panikařit. Mediální hysterie kolem koronaviru způsobila, že mnoho lidí ze strachu začalo vykupovat potraviny nebo ochranné roušky do zásoby. Ani jedno by jim při případné nákaze nepomohlo. Na situaci pak nejvíce doplácejí ti, kteří ráno nemůžou ke své pomazánce sehnat rohlíky, protože ty jsou vyprodány.


Je jedno, kolikrát média upozorňují na to, že v posledních dnech přibývá více vyléčených lidí než těch, co zmíněnému viru podlehli. Někteří Češi také ignorují fakt, že pravděpodobnost nákazy a následné smrti člověka v produktivním věku na koronavirus je asi stejně velká jako to, že křečkující Čech stihne dojíst všechny nakoupené potraviny dřív, než projde jejich trvanlivost.

Největší chyba je ale přístup masových médií, která kvůli pár klikancům navíc neustále recyklují hrozby koronaviru a věnují mu více prostoru, než by bylo zdrávo. Pak se nedivme, že Italové jsou dnes v České republice vítáni asi stejně, jako Andrej Babiš 17. listopadu na Národní třídě.

Hysterie kolem koronaviru se ovšem netýká pouze Česka. Mediální masáž a následný strach škodí obchodu a podnikání po celém světě. Například poměrně oblíbené mexické pivo Corona jen kvůli svému názvu podobnému zákeřnému viru už nyní na paniku silně doplatilo. Firma vyčíslila propady prodeje na 170 milionů dolarů.

S prvním březnovým dnem potvrdila první nakažené i Česká republika. Proto by měli Češi místo vykupování obchodů věnovat zvýšenou pozornost své hygieně, která je podle expertů tou nejlepší prevencí. Je na nic, že má člověk ve sklepě takovou zásobu rýže, že by se jí mohl ládovat do smrti, když si po příchodu domů neumyje ruce. A mimochodem – antibakteriální gel je proti virům k ničemu… 

Český dabing se budoucnosti bát nemusí, myslí si Viktorie Taberyová

Český dabing se budoucnosti bát nemusí, myslí si Viktorie Taberyová

Český dabing se budoucnosti bát nemusí, myslí si Viktorie Taberyová

Generace20
+
Český dabing se budoucnosti bát nemusí, myslí si Viktorie Taberyová

Český dabing se budoucnosti bát nemusí, myslí si Viktorie Taberyová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

28. 02. 2020

Spojit práci a zábavu se podařilo studentce Viktorii Taberyové (23), která má dabování jako placený koníček. Svůj hlas propůjčuje filmovým a seriálovým postavám od sedmi let. Diváci ji mohou slyšet v trilogii Fakjů pane učiteli jako Chantal nebo například v seriálu Taková moderní rodinka. Taberyová měla za loňský rok přes tři sta rolí, i přesto ji ale dabing nedokáže do budoucna finančně zajistit a i teď při studiu má další brigády.

Dabingu se věnujete už šestnáct let. Jak jste se k němu dostala?  
Díky mé mamce, Zuzaně Schulzové, která je režisérka a herečka. Když jsem byla hodně malá, tak začala s režií dabingu a zkoušela mě doma z různých filmů a seriálů. Ze začátku se mnou chodila do studia a ťukala mi prstem na kódy, abych věděla, kdy mám začít mluvit. Ukazovala mi, co mám říkat, nebo mě lechtala, abych se ve správné pasáži rozesmála. Postupem času jsem se naučila texty správně číst a od třinácti jsem začala po studiích jezdit úplně sama.

Bylo něco, co vám v začátcích dělalo problémy? 
Jako malá jsem neuměla pořádně vyslovit ř, a tak mě mamka brala na logopedii. Když jsem ale jako prcek dabovala své mini roličky, tak to nebylo tak slyšet, a dokonce to bylo roztomilé. Ze začátku jsem ale měla hlavně problémy texty vůbec přečíst, protože jsem dyslektik a dysgrafik. Navíc pro mě bylo hrozně těžké se uvolnit a nestresovat. Po čase jsem si ale uvědomila, že o nic nejde a při dabování jsem se uklidnila.

Dá se podle vás v této profesi vybudovat celoživotní kariéra?
Určitě ano. Mnozí dabingoví herci to tak mají. Ono už u toho slova herec je obrovský rozdíl. Dabingový herec hraje pouze svým hlasem a nemá možnost zapojit svoji tvář a gesta. Například Bohdan Tůma se takto živí a má těch rolí opravdu hodně. Stejně tak Filip Švarc. To jsou velká známá jména českého dabingu. Já to mám ale spíše jako placený koníček. Přivydělávám si tím, ale určitě mě to v budoucnosti neuživí. 

Jak hodnotíte finanční ohodnocení českých dabérů?
Myslím, že by to mohlo být více. Ano, zaplatí mi to nájem, ale to je vše. Obzvlášť v Praze, kde jsou nájmy extrémně vysoké. Spousta lidí si myslí, že dabing hodně vynáší a lidé, co dabují, dostávají ohromné peníze, ale tak to vůbec není. Dříve dabing jako takový měl daleko lepší ohodnocení, ale jak doba spěje kupředu, tak šly odměny a jeho postavení dolů a dabéři se kvůli tomu musí často ohánět.

Nejdůležitejší jsou kontakty a talent

Jak se normální člověk může dostat k dabingu?
Tohle je otázka, kterou dostávám velmi často od svých kamarádů. Já jim vždy odpovídám, že jim bohužel nemohu nijak pomoci. Především je potřeba mít talent a nejlépe kontakt na samotného režiséra. Díky tomu se pak snáze dostanou do samotného studia. Mohou jít také na kurz dabingu nebo na konzervatoř a tam se přes někoho dostat do dabingového studia. Já jsem měla to štěstí, že jsem se narodila do herecké rodiny a maminka začala dělat režii. Jinak si myslím, že bych se tam nedostala. Dabérů je poměrně málo, asi tři sta, a ti šikovní se pořád točí dokola. Je nesmírně náročné dostat se tam v dospělém věku. 

Jak vypadá samotný průběh ve studiu ?
Nejdříve zavolá produkce, která navrhne časy, ze kterých si vyberu. Přijdu chvíli před začátkem. Někdy se ale jedná o těžší roli, a tak dorazím ještě dříve, abych si stihla podškrtat své pasáže. Poté se jde do studia a režisér mi krátce představí moji postavu – jakou zde má roli, kolik je jí let a její příběh. Díky tomu se člověk může do role vžít. Poté nastaví do filmu kód – jakou minutu a sekundu moje postava mluví a já se podle toho řídím. 

A jaké u vás byly ty těžší role? 
Rozhodně filmy do kin. Například role Chantal ve Fakjů pane učiteli, Zabíjačka v Kick-Ass nebo Leta Lestrangeová ve Fantastických zvířatech. Jsou to filmy na delší dobu a jsou náročnější. Dabéři se vydrží soustředit maximálně čtyři hodiny. Poté už jsme unavení, umluvení a potřebujeme přestávky. 

Dabéři by měli být především spojeni s jedním hercem

Máte nějakou herečku, které často propůjčujete hlas? 
Má dvorní herečka je Chloe Grace Moretz, která hrále v Kick-Ass nebo Carrie. Takže pokud by přišla nějaká další role, ve které by byla, tak bych moc ráda její postavu dabovala. Je to ale komplikované s režiséry, protože se stává, že nevěnují takovou pozornost tomu, aby se podívali, kdo tyto herce v česku dabuje a obsadí tam někoho jiného. Často je to nevědomky, ale i přesto mě to mrzí. Dabovala jsem ji už v osmi filmech a podle mě by dvorní dabéři měli být spojeni s jedním hercem. Takto to mají především velká jména, ale Moretz není až tak známá. 

Takže za výběrem dabéru stojí vždy režiséři?
Občas to není úplně v rukou režisérů. Někdy to ovlivňují televize, které si vyberou nějakého člověka, který mermomocí musí tuto postavu dabovat, i když se tam třeba ani hlasem nehodí. Většinou si ale režiséři vybírají sami. Také se stává, že dabéři jsou v zahraničí, a tak musí režisér vybrat někoho jiného, kdo danou roli dostane. To se mi například stalo s Hrou o trůny ve třetí sérii, kdy jsem dabovala Aryu, protože kolegyně byla v zahraničí. Rozumím posluchačům, že je to může štvát, ale často za výběrem stojí mnoho různých důvodů.

Myslíte, že má dabing v Česku jistou pozici do budoucna? Především mladí totiž upřednostňují původní znění a české titulky…
Rozhodně si myslím, že své místo má jisté. Například s příchodem Netflixu na český trh se spousta filmů z této platformy nově předabovává do češtiny. Díky tomu je teď i hodně práce pro dabéry. A navíc český dabing je jedním z nejlepších na světě. Myslím, že u nás má takovou tradici, že nezakrní. Stále se bude dabovat. Řekla bych, že minimálně dalších dvacet let bude stále chtěným zbožím.

Pokud chcete pracovat v médiích, nesmíte se bát mocných, říká Marek Wollner

Pokud chcete pracovat v médiích, nesmíte se bát mocných, říká Marek Wollner

Pokud chcete pracovat v médiích, nesmíte se bát mocných, říká Marek Wollner

Generace20
+
Pokud chcete pracovat v médiích, nesmíte se bát mocných, říká Marek Wollner

Pokud chcete pracovat v médiích, nesmíte se bát mocných, říká Marek Wollner

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

28. 02. 2020

Novinář Marek Wollner (53) působí v České televizi jako dramaturg a moderátor investigativního pořadu Reportéři ČT. „Nových nadějných absolventů bohužel v branži potkávám málo,“ posteskl si během diskuse se studenty Vyšší odborné školy publicistiky. Řešil i vliv médií na politiku nebo důsledek moci velkých společností.

„Obávám se, abyste mě nevypískali. Vím, že to tady děláte,“ přivítal s úsměvem aulu plnou studentů novinář Marek Wollner. Reagoval tím na nedávnou návštěvu šéfredaktora MF Dnes Jaroslava Plesla a následně publikovaný článek, který popisoval, jeho vystoupení i reakce studentů.

Wollner svou přednášku otevřel tématem fake news (úmyslně šířené dezinformace, pozn. red.). „Tyto zprávy jsou významnou municí pro některé politiky. Klamání lidí je základní politickou potřebou, která zde vždy byla,“ začal vysvětlovat Wollner. Za dezinformace podle něj často nemohou pouze ti, kteří tyto zprávy dále šíří. „Velká část lidí raději věří nesmyslům, než pravdě,“ doplnil Wollner s tím, že to není problémjen České republiky, ale celého světa. 

Vlivní giganti jsou nebezpeční 

S fake news se pojí i „pofidérní“ média, kterým často k popularitě pomáhají internetoví giganti jako Google nebo Facebook. Zkušenosti s tím má i Wollner. „Platforma Google News mi opakovaně přednostně navrhovala takové spiklenecké weby, až jsem se cítil jako nějaký fanatik,“ konstatoval Wollner. Za příklad takových zdrojů, které mu Google nabízel se štítkem ‘Pro vás’‎,uvedl web Parlamentní listy. Poukazoval tím na fakt, že velké americké společnosti prodávají až příliš mnoho reklamního prostoru dezinformačním webům. „Krásně se mi z paměti vynořila stará pravdivá věta, že kapitalisté nakonec prodají komunistům i ten provaz, na kterém je pak dotyční oběsí,“ dodal s nadsázkou Wollner. V aule byla v tu chvíli mezi budoucími novináři patrná jistá deziluze. 

Podle Wollnera ale stav novinařiny není fatální a mladá generace může být nadějí pro změnu. „Těch nových nadějných absolventů ale bohužel v branži potkávám málo,“ dodal. K udržení se v mediích potřebují podle něj značnou odolnost vůči stresu. „Je třeba nebát se kontaktu s nejmocnějšími lidmi,“ nabádal studenty Wollner. Zároveň upozorňoval, že je důležité i relaxovat a odpočívat, protože k profesi novináře mnohdy patří syndrom vyhoření.

Osobnost, která má co říct

I když Wollner předem oznámil, že raději než přednášku chce vést se studenty diskuzi, po většinu času nikoho nepustil ke slovu. Na druhou stranu budoucí novináři mohli Wollnera s klidem konfrontovat a nečekat na vyhrazený čas pro otázky. Moc toho ale nevyužili. Studenti i tak hodnotili jeho výklad kladně. „Líbilo se mi, že byl objektivní i kritický. Trefně se vyjadřoval k sociálním sítím a k tomu, jaký mají dopad na vývoj a chování dnešní společnosti. Je to téma, o kterém všichni ví, ale často o něm mluví pouze povrchně,“ myslí si student druhého ročníku VOŠP Jan Nosek (20).

Podobně setkání s Wollnerem vidí i studentka prvního ročníku Kateřina Vavřínová (22). „Přednáška byla skvělá. Podle mého názoru to je rozhodně člověk, který má budoucím novinářům co říct. Dotkl se témat morálky a vnímání pravdy, to ve mně rezonovalo,“ svěřila se Vavřínová.

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Generace20
+
Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Generace20

Autor: Jiří Lizec

27. 02. 2020

Z regálů obchodů kvapem ubývají trvanlivé potraviny. Lidé nakupují v obavách z koronaviru, například firma Rohlík.cz byla v tomto segmentu nějaký čas prakticky vyprodána. Bez ohledu na strachy z pandemie jsou online supermarkety a rozvozové společnosti v Česku v kurzu.

Ještě před deseti bylo nemožné, aby si člověk objednal jídlo z oblíbené restaurace, která nenabízí vlastní rozvoz. V současné době si ale lidé mohou nechat dovézt nejen hotové jídlo, ale i potraviny z online supermarketů. Rozvozové společnosti, z důvodu velké poptávky po svých službách, rozšiřují pole působnosti už i do menších měst a vesnic. 

Zájem o jejich služby se nyní skokově zvýšil v posledních dnech v souvislosti s tím, jak se lidé snaží pro jistotu předzásobit trvanlivými potravinami. „Prodeje například luštěnin, paštik nebo dětské výživy jsou zhruba pětkrát větší než obvykle. Za den toho prodáme tolik, jako normálně za týden. Momentálně máme úplně vyprodaný sklad,“ komentoval 26. února pro web Forbes.cz ředitel společnosti Rohlík.cz Tomáš Čupr. Dodal, že se poprvé od založení firmy stalo to, že by lidé nakupovali více než o Vánocích. V mezičase se firmě podařilo zásoby doplnit. 

Cesta zabere polovinu času 

Lidí, kteří si nechávají dovést jídlo od rozvozových služeb, je stále více bez ohledu na obavy z koronaviru. „Během denní špičky rozvezeme přibližně 2500 jídel a meziročně jsme zaznamenali nárůst objednávek o více než padesát procent,“ přibližuje situaci na trhu Břetislav Stromko (37), marketingový ředitel společnosti Dáme jídlo. Vedle rozvozu jídla roste podobnou rychlostí také popularita online nákupu potravin. „Minulý rok jsme doručili zhruba 100 tisíc objednávek, což je o polovinu více, než v předcházejících letech. Postupně se snažíme pokrývat stále větší část České republiky,“ řekl pro web zboziaprodej.cz letos v lednu generální ředitel společnosti Košík.cz Tomáš Jeřábek. 

To, že online supermarkety začínají rozvážet potraviny stále více za okraj velkých měst, potvrzuje i studentka Nikola Míková (21) z malé vesnice Neumětely ve Středočeském kraji. Tam začala letos v únoru jezdit společnost Košík.cz a Míková toho hned využila. „Do nejbližšího velkého supermarketu to mám dvacet minut jízdy autem. Nákup i s cestou mi tedy zabere nejméně hodinu a půl. A protože jsou ceny stejné jako v klasických obchodech, tak raději zaplatím maximálně třicet korun navíc a nemusím nikam cestovat,“ vysvětluje svou situaci Míková.

Není nad domácí svíčkovou

V odlišné situaci je prodavačka Pavla Brůžková (21), která přes týden bydlí v Praze a na víkendy jezdí za rodinou do středočeských Hostomic. Tam ale potraviny ani jídlo zatím nikdo nevozí, takže rozvozových společností může využívat pouze v hlavním městě. „Když se mi nechce vařit, tak si objednám už hotové jídlo až ke dveřím mého pražského bytu. Většinou tak pětkrát do měsíce,“ popisuje Brůžková a dodává, že je pro ní ušetřený čas daleko výhodnější. Nevadí jí dát k ceně jídla navíc šedesát korun za krabičku a dovoz.

V nejbližší době by si ovšem mohla Brůžková objednávat potraviny i o víkendech. „Poptávku po rozvozu jídla registrujeme ze všech regionů, takže chceme pokrývat stále větší část České republiky,“ říká Břetislav Stromko. Trochu jiný postoj než Brůžková zastává číšník Petr Záruba (28) z Prahy. Přes týden si sice jídlo z jeho oblíbených restaurací objednává, o víkendu na to ale chuť nemá. „V týdnu chodím většinou na odpolední směny, takže se vracím domů až večer. Hotové jídlo mi tedy pomůže. Ale když jedu na víkend k babičce na venkov, nedokážu si představit, že bych si místo domácí svíčkové objednal třeba čínské nudle,“ vysvětluje Záruba.

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Generace20
+
Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

26. 02. 2020

Původně psal výhradně o dění ve fotbalové Spartě, po třech letech mu ale vedení redakce svěřilo psaní o Slavii. Jan Podroužek (30) je absolventem VOŠP, po studiu nastoupil do deníku Sport a na web iSport.cz. Obě média vlastní Daniel Křetínský, jemuž zároveň od roku 2004 patří i fotbalová Sparta. To se některým čtenářům moc nezamlouvá a horlivě diskutují nejen pod Podroužkovými články o vlivu Křetínského na jeho média.

Daniel Křetínský vlastní sportovní deník a zároveň fotbalový klub. Pociťujete v redakci jeho vliv?
Tohle je u fanoušků hodně žhavé téma, zvlášť u těch slavistických. Když se něčím opřu do Slavie, tak za tím vidí Křetínského noty. Ale já jsem se s ním nikdy nesetkal a žádným vlivům jsem osobně nečelil. Upřímně za sebe říkám, že bych si uměl představit ideálnější složení majetkové struktury. Ale jako zaměstnanec ji nezměním. Svoji práci dělám podle nejčistšího svědomí a tak, abych se mohl na sebe podívat do zrcadla. To by mělo být důležité pro každého novináře.

Jsou vaši kolegové ze Sparty ovlivňováni majitelem?
Já doufám, že ne. Nerad bych je hodnotil, ale některé věci bych dělal a psal jinak, kdybych měl Spartu na starost já. Sparta hraje příšerně, i když majitelé do ní investují velké peníze. Výkony neodpovídají ceně týmu.

Hlavní roli hraje reklama a mediální dosah

Myslíte si, že i kvůli drahým přestupům hráčů hrají peníze ve fotbale větší roli než třeba u jiných sportů?
Fotbal je populární a peníze do něho patří. Jsme v éře, kdy hlavní roli hraje reklama a mediální dosah. Třeba práva na Ligu mistrů stojí velké peníze. Když to vezmu z hlediska příchodů hráčů do české ligy, tak mi přijde jako nesmysl přivádět sem hráče ze zahraničí za desítky i stovky miliónů. Jako je třeba nejdražší přestup ligy Nicolae Stanciu do Slavie. Jsme malá země, aby se tu takový hráči prosadili. Ale to je už problém klubů a jejich vedení. 

Dostal jste se kvůli svému psaní o sportu do nějakých sporů či kontroverzí?
Měl jsem třeba problém s dřívějším generálním ředitelem Slavie Martinem Kropem. Bylo to, když jsem začal v roce 2016 psát, že by měl Dušan Uhrin mladší skončit na lavičce Slavie. To se za pár týdnů stalo. Nelíbil se mi ani způsob hledání náhrady za něho. Proto se na mě Martin Krop naštval. Asi dva roky jsme spolu neměli dobré vztahy, dokonce mě nepustil na jednu tiskovku. Ale to jsou cenné zkušenosti, které vás formují. Všechny ty věci se dají časem srovnat, napravit, ale důležité je nepřijít o nestrannost.

Dokážete se ve volném čase třeba při sledování fotbalu, oprostit od role novináře?
Ne. Já jsem svojí prací opravdu zasažený do morku kostí. Když mám volno, pustím si fotbal v televizi, nebo se na něj jedu podívat. Když jsme na dovolené a zavolá mi fotbalový agent, nebo někdo z práce, tak to normálně zvednu a bavíme se o práci třeba hodinu.

Jak to snáší vaše partnerka?
Důležité pro partnerský život je mít vedle sebe člověka, který respektuje vaši práci a je smířený, že třeba nechodíte domů úplně včas. Já to štěstí mám. Nedávno jsem přemluvil přítelkyni, vzali jsme 18 měsíční dcerku a jeli se podívat na fotbal. Hrála Slavie B a já jsem věděl, že ji potřebuji vidět kvůli práci. A nemusel jsem tam být, jel jsem tam čistě kvůli sobě. A to jsem mohl mít volnou sobotu. Snažím se ty dva světy skloubit, ale jak říkám, zbavit se toho novinářského nejde.

Chtěl jsem být fotbalista

Musel jste vědět, že je obtížné mít rodinu a dělat tuhle práci, i přesto jste chtěl být vždycky novinářem?
Nechtěl. Hrál jsem dorosteneckou ligu za Tábor, proto jsem chtěl být fotbalista. Tehdy byla pro jihočeské hráče spádová oblast Dynamo České Budějovice. Pro kluky, kteří to chtěli někam dotáhnout, to byla jediná možnost. Já jsme se ani nepokoušel dostat do Dynama. Protože jsem začal přemýšlet, jaký by pro mě mělo smysl vsadit jen na tuhle možnost. Prosadit se tam by bylo těžké a z toho mála peněz, které jako hráč dostáváte, si toho moc do budoucna nenašetříte. A co pak ve 36 letech s oddělanými koleny. Takže jsem vsadil na studia a nastoupil na VOŠP.

Byl jste na VOŠP spokojený?
Musím říct, že ano. Vlastně se naplnilo všechno, co jsem očekával. Naučil jsem se základní věci, a hlavně získal praxi, která je při studiu povinná. V médiích si musí člověk rychle začít budovat pozici a získávat kontakty, protože v Česku je novinářský rybníček hrozně úzký a nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí. I kdyby člověk měl ze začátku dělat zadarmo, je potřeba se chytnout šance. Já se při praxi dostal do iSportu, kde jsem byl měsíc. Když jsem měl končit s praxí, tak si mě tam nechali a tím jsem si vydělával během studia. Hned po absolutoriích jsem dostal smlouvu na plný úvazek a teď už to bude deset let, co jsem ve Sportu.

Když dokončíte VOŠP máte jen titul DiS, nelákalo vás si dodělat alespoň bakaláře?
Ne. Všechno, co jsem potřeboval, jsem získal ve škole. A titul v médiích opravdu nic neznamená. Spousta kolegů dostudovala vysokou školu, ale jejich titul neznám a nikdo se jím nechlubí.

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Generace20
+
Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

24. 02. 2020

přesto, že s klienty řeší například zvládání stresu, úzkostí a depresí, na sezeních se s nimi i dost nasměje. Tomáš Kufa (31) se svému oboru věnuje sedm let. Má rád pestrost, proto dělá několik různých aktivit. Vede soukromou psychoterapeutickou praxi a pracuje na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde pomáhá lékařům diagnostikovat nejasné poruchy a příčiny chování.

Jak funguje psychoterapie?
Je to takové povídání na několik semestrů. Klienti za mnou chodí do mé soukromé praxe, kde se jim věnuji zpravidla delší dobu. Někteří za mnou dochází i dvakrát týdně po dobu několika měsíců. Řešíme spolu jejich problémy, ale i radosti a občas se s nimi dost nasměji.  V mém vnímání je psychoterapie léčebná metoda, která funguje, pokud se děje v nějaké frekvenci, intenzitě a dávkování. S pacienty si vytvářím osobní vztah a prostor, kde jde říct i to, co jinde ne a zabývat se tím. Pro mě je psychoterapie hledání smyslu. Často jsou nedoceňované i obyčejné rady, například u problémů se spánkem.

Co v takovém případě pacientům radíte?
Když jdete spát, začněte tím, že si vyvětráte. Nebudete se v posteli hádat s partnerkou, nebudete v ní jíst a přes den budete mít dostatek fyzické aktivity. Potom se vám bude usínat lépe.

Jaké další problémy s lidmi řešíte?
Nejrůznější škálu. Od úzkostí, přes propady nálad, potíže ve vztazích, obavy z vlastních myšlenek, představ, pocitů, až po ztrácení se v realitě. Je to hodně odlišné v nemocnici a ve vlastní praxi. Hospitalizovaní lidé mají mnohem větší výkyvy ve schopnosti fungovat. Zatímco pacienti, kteří za mnou docházejí na psychoterapie, fungují stabilněji.

Zmínil jste, že je pro vás psychoterapie hledání smyslu. Jakého?
Toho, co se danému člověku zrovna děje a co prožívá. Snažím se mu pomoci tak, aby si sám víc rozuměl a vyznal se ve svých pocitech. Nebyl tím tolik zahlcený a zmatený.  

Pomáhám lidem orientovat se v psychoterapii

Mimo soukromou praxi se také věnujete hospitalizovaným lidem ve Všeobecné fakultní nemocnici. Co přesně je tam náplní vaší práce? 
 V nemocnici dělám diagnostiku, kde se snažím vyloučit nebo potvrdit nejasné známky psychických potíží nebo určit začínající diagnózu. S nemocnými vedu diagnostický rozhovor a dělám řadu testů. Pomáhám jim také orientovat se v psychoterapii, kam jít, jak terapie vypadá a na co si dát pozor.

Vyvíjí se psychická onemocnění i s dobou, ve které žijeme?
U nejtěžších onemocnění se mění to, jak se projevují. U lehčích poruch možná některé potíže narůstají. V dnešní době se lidé učí chodit k odborníkům na duševní zdraví – psychiatrům, psychologům, sociálním pracovníkům. Lékaři více diagnostikují, péče je na mnohem lepší úrovni. Lidé se tolik ani nestydí. Chodí k psychologům dřív, dokud se dají problémy nějak podchytit. 

Lidé s potížemi mohou i osobně růst

Když máte v práci za úkol analyzovat lidi, nestává se vám, že potom hodnotíte i své přátele nebo kolemjdoucí na ulici?
Ano a ne. Když jde po ulici architekt a kouká po domech, tak si asi také kolikrát něco pomyslí, něco ho zaujme, nadchne, nebo zdvihne obočí. Jiná věc je, jestli jde zazvonit a ptá se lidí, proč si tu budovu tak postavili, jestli o tom nechtějí mluvit, předělat to, pomoct s tím. Samozřejmě se občas neubráním tomu si o druhých něco myslet, ale když jsem s přáteli, tak si rád odpočinu a na práci nemyslím.

Na webových stránkých vaší praxe píšete, že lidem pomáháte i s osobnostním růstem. To znamená, že za vámi může přijít i člověk, který je po psychické stránce naprosto zdravý a chce se jen někam posunout?
Ano, občas tací chodí. Spíše je to ale kombinace. Buď lidé přichází s tím, že chtějí růst a mají problémy, nebo chodí lidé s potížemi a ve skutečnosti pak rostou. Nejsem si jistý, že je lidem úplně jasné, co chtějí, když klepou sami a dobrovolně na dveře psychologa.

Existuje vůbec člověk, který je psychicky zdravý?
Existuje člověk, který je tělesně zdravý? Spousta z nás je občas nachlazená, má chřipku, nebo nás jen bolí záda. Ano, věřím, že tam někde jsou psychicky zdraví lidé, stejně tak jako tělesně. Možná, spíše normálně fungující a spokojení lidé. 

Jak jste se k psychologii dostal?
Přivedli mě k ní profesoři na gymnáziu, kteří měli k psychologii a filozofii blízko. Nadchlo mě jejich myšlení, jak přemýšlí o problémech, o světě. Zároveň naše škola spolupracovala s pedagogicko-psychologickou poradnou. V rámci dobrovolnického programu jsme pomáhali mladším žákům s různými potížemi. Problémy se týkaly například mezilidských vztahů. Chtěl jsem pomáhat lidem, kteří mají problémy a postupně jsem začal cítít, že psychiatrie a psychologie mi budou ze všech oborů nejblíže. 

Co vás zaujalo na psychiatrii?
Že jsem potkal zajímavé lidi, jak na straně personálu, tak pacientů. Viděl jsem, jakým způsobem koukají na svět, jak ho vnímají. Také jsem najednou dostal možnost ptát se cizích lidí na cokoliv. Teď už svou zvědavost trochu krotím a jsem trpělivější. Pacienti lépe snáší, když jen poslouchám a já se toho dozvím víc.

Působil jste v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, v Denním psychoterapeutickém centru Ondřejov, na Psychiatrické klinice VFN. Kde se vám s lidmi pracovalo nejlépe?
Nejvíc vzpomínám na začátky v Horních Beřkovicích hned po studiu, kde jsem měl možnost se ke všemu dostat hned, vyzkoušet řadu oddělení a potkat spoustu pacientů. S kamarádem jsme tam vymýšleli koncepci oddělení ochranných léčeb pro lidi, kteří by se do léčby normálně nedostali a byli tam posláni soudem. Bylo to pracoviště asi s nejtýmovějším duchem. Měli jsme několik výborných starších primářů a klinických psychologů, kteří na nás mladé dohlíželi. 

Co byste poradil těm, kteří zrovna ve svém životě tápou a nevědí kam dál? 
Když už bych radil, tak aby zašli za blízkými rodinnými příslušníky a přáteli. Pokud budou tápat dál a nebude jim v tom dobře, tak ať vyhledají psychoterapeuta. 

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

Generace20
+
GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

Generace20

Autor: Monika Kabourková

22. 02. 2020

Udílení amerických anticen The Golden Raspberry Awards, která je v Česku známá jako Zlatá malina, si letos dává opět načas. Protipól Americké Akademie filmového umění a věd se tradičně od roku 1980 uděloval den před slavnostním vyhlášením zlatých Oscarů. Od loňského roku si ale diváci zvykají na novou tradici a vyhlašení se bude konat poslední víkend v únoru. Adepti ale nesmutní, pro pozlacenou malinu si totiž málokdo dojde.

Zlatá malina se předává hned v deseti kategoriích, které se v mnohém shodují se zlatými Oscary. Například ceny za nejhorší film se letos může obávat především snímek Cats, který kritici strhali ihned po uvedení do kin, a tak si okamžitě vyčerpal všechny své kočičí životy. Číslo děvet je pro adaptaci broadwayského muzikálu nejspíše osudné. Své nominace totiž může v ocenění proměnit hned devětkát. Organizátoři se letos navíc rozhodli, že čtyřicáté udílení anticen posunou o stupínek výš, a tak se letošní vyhlášení bude vysílat živě v televizi na stanici Comedy Dynamics Network. Tímto krokem si nadace lehce pojistila svoji navyšujicí se popularitu.

Ben Affleck vyhrál v roce 2004 Zlatou malinu hned za tři filmy – Daredevil, Láska s rizikem a Výplata. Zdroj: YouTube

Tvůrcům se to povedlo už v minulosti, například v roce 2004 s hercem Benem Affleckem, který vyhrál cenu pro nejhoršího herce hned za tři snímky – Daredevil, Láska s rizikem a Výplata. Pro cenu si sice osobně nedošel, ale organizátorům sám napsal s dotazem, kde je jeho ,,pytel zlatých hroznů“. Je docela absurdní, že vyhlašování jako takové bylo dle všeho pod jeho úroveň, ale vidina pozlacené trofeje ve sbírce byla nejspíš silnější. Ta mu nakonec byla týden po vyhlášení předána v Larry King Night. Zde ji ale, překvapivě, Affleck okamžitě rozlomil. Jak se ukázalo, tak Affleck neměl nejmenší tušení, že se jedná o pětidolarovou plastovou cenu, která byla pouze přesprejována na zlatou barvu. Zakladatel malinových cen John Wilson se však rozhodl z údajného odpadu vytvořit poklad a nabídl Affleckovým fanouškům cenu na ebay. A co s vybranými penězi udělal? Prozíravě výtěžek investoval do pronájmu pro nadcházející rok. 

Není ani výjimkou, že je film nebo herec nominován zároveň na Zlatou malinu i na Oscara. Letos se to ,,poštěstilo“ pouze filmu Joker, který má možnost získat sošku v kategorii ,,Nejhorší vyobrazení lidského života.“ Přitom Cenu Akademie za nejlepšího herce získal právě představitel Jokera – Joaquin Phoenix. Právě výběr nominovaných filmů a herců je najčastěji kritizován diváky. Podle nich je hlavním cílem nadace zneuctít největší jména, která se daný rok na černé listině objeví. Úsměvným paradoxem byla v minulosti nominace Jamese Cocoa a Amy Irvingovéna nejlepší a zároveň nejhorší herecký výkon ve stejné roli, který oba, jako jediní umělci v historii, proměnili. V těchto případech je na pováženou vkus organizátorů zlatých anticen.

Sandra Bullock si den po získání Zlaté maliny došla pro svoji první zlatou sošku Oscara za film Blind Side. Zdroj: Shari B. Ellis

Svoji hrdost v minulosti spolklo, a pro cenu si osobně došlo, jen velmi málo herců. Například Sandra Bullock, která si pro trofej hrdě dokráčela a organizátorům věnovala i DVD filmu All About Steve, za který si cenu vysloužila. Podobný scénář by se mohl uskutečnit i letos, například u herečky z filmů Cats a The Hustle, Rebel Wilson, která je nominovaná hned ve dvou kategoriích. Kočičí oblek, který vyvenčila na Oscarech, by tak ještě nemusel přijít vniveč, a mohla by si v něm za dohledu kamer pro cenu ladně dojít. Letošním jubilejním ročníkem tak organizátoři spečetili rozhodnutí, že to nejhorší přeci jen patří na konec.

Rebel Wilson ve svém kočičím oblečku na předávání Oscarů. Zdroj: Youtube.com

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Generace20
+
Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

21. 02. 2020

Skaut je pravdomluvný, zdvořilý a pomáhá druhým. Tyto hodnoty vyznávají skauti už více než sto let. Krédem jsou i pro členy nejstaršího českého oddílu Pražská dvojka. V něm svého času působil i spisovatel a průkopník českého skautingu Jaroslav Foglar. V posledních letech v Česku skaut nabírá na popularitě a počet jeho členů stále roste.
Autoři: Sofie Krýžová, Noemi Bláhová, Jiří Lizec

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Generace20
+
Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

20. 02. 2020

Šířící se epidemie koronaviru je téma číslo jedna téměř ve všech médiích i na sociálních sítích. Zvlášť Instagram se v posledních týdnech hemží nastylizovanými fotografiemi lidí s rouškami. Uživatelé ke snímkům nezapomínají připisovat hashtagy typu #coronavirus či #chinavirus. Ve většině případů na sobě mají klasické papírové ústenky, které proti viru nijak neochrání. Proč mají někteří lidé potřebu dávat takové fotografie na sociální sítě? A proč si o ochraně proti nákaze nezjistí dostatek informací?

Fotografie s rouškou jsou novým trendem na Instagramu. K tomu nesmí chybět ani patřičné hashtagy, díky kterým si příspěvků všimne větší počet lidí a uživatelé tak mohou získat více lajků. Například hashtag #coronavirus už zmiňuje přes 500 tisíc příspěvků. Na mnoha z nich jsou zachyceni lidé se stylovým oděvem a rouškou na ústech v póze typu ‚je mi jedno, že mě fotíš‘. Zřejmě se snaží přiživit na globální epidemii, nebo chtějí pomocí fotografií a rádoby vtipných komentářů zlehčovat celou situaci. To mi ale v případě, kdy umírají stovky lidí, nepřijde vhodné.

Ignorace nebo lenost zjišťovat informace?

Uživatelé na fotografiích i mladí lidé, které jsem potkala v centru Prahy, většinou nosili klasické papírové roušky, které před viry neochrání. Tento typ ústenek se nosí proto, aby bylo chráněno okolí před nositelem. Naopak proti nákaze je nejefektivnější využít respirátory s vyměnitelným filtrem. Proč si v době, kdy jsme na internetu neustále, nejsou někteří lidé schopni zjistit informace do hloubky? Je to jen lenost nebo čirý nezájem?

Mezi těmi, kteří se s klasickou rouškou vyfotografovali, bylo i několik influencerů. Právě ti by měli díky vlivu vzdělávat své sledující. Místo focení v papírových rouškách na nádherných destinacích a v drahém oblečení mohli vysvětlit, jak se efektivně proti virům chránit. Musí se dodržovat i základní hygienické zásady. Mezi ně patří časté a správné mytí rukou, dezinfekce používaných předmětů jako jsou mobilní telefony nebo zamezení kontaktu s nakaženými lidmi.

Hashtag koronaviru je na Instagramu zmíněn ve více než 500 tisíc příspěvcích. Zdroj: Anna Čmuchálková

Davová panika kvůli koronaviru

Když jsem se ptala několika vrstevníků, skutečně si mysleli, že je klasická rouška proti nákaze ochrání. K neznalosti se přidala davová panika a možná to byl důvod, proč se lidé rozhodli nejdříve nakupovat roušky a až poté zjišťovat informace. Na internetu se totiž objevovaly různé poplašné zprávy. Kolovaly fámy, že se virus dostal i do Česka, a že je několik nakažených. Tyto informace byly nakonec vyvráceny. Mnoho Čechů na vzniklou situaci ale zareagovalo tím, že začali objednávat roušky a antibakteriální gely, aby se před virem chránili. Ve většině lékáren i na skladech byly do několika dnů tyto potřeby vyprodané.

Žijeme v jednadvacátém století, kdy se dokumentování jakýchkoliv okamžiků stalo součástí našich životů. Občas by se lidé ale měli zamyslet nad tím, co sdílejí. Také by neuškodilo, kdyby se společnost naučila myslet více racionálně, nepodléhat panice a zajímat se o informace do hloubky.

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Generace20
+
Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Generace20

Autor: Jiří Lizec

18. 02. 2020

Kdo chce vyhrát titul Krále Jizerek, musí se zúčastnit zimní běžkařské i letní běžecké Jizerské padesátky a ještě být v součtu obou závodů ze všech nejlepší. To se servisnímu technikovi z Liberce Přemyslu Ježkovi (41) povedlo, i když v předešlé sezóně prodělal operaci páteře. Letos se na obhajobu titulu ale nechystá, protože ho provází i další zdravotní komplikace. V létě plánuje účast na veteránském mistrovství světa v běhu do vrchu. V rámci svého největšího koníčku, kterým je historie běžeckého lyžování, si občas na vlastní kůži vyzkouší, jaké to bylo běžkovat v dobách jeho dědy.

Jste známý tím, že občas běžkujete v kostýmu, který znázorňuje lyžaře třeba z doby před sto lety. Co vás k tomu vede?
Vždycky mě zajímalo, jak běžkoval můj děda. Takže jsem jednou sehnal běžky z roku 1920, přidal k tomu patřičné oblečení a vytvořil jsem si kostým. Ale vytáhnu ho jen na zahájení Jizerské 50, protože jeho součástí je tradiční závod v převlecích. Není to nic dloudobého, spíše takové zpestření.

Zkusil jste někdy ve vašem kostýmu jet třeba celou Jizerskou 50?
To jsem nezkusil, protože by to bylo strašně fyzicky náročné. Staré dřevěné běžky jsou hodně těžké a oblečení by hned promoklo. Ale mám ještě jedny lyže zhruba z roku 1970 a na těch se občas jedu jen tak projet v rámci tréninku. Samozřejmě zase musím přidat i dobové oblečení. Bez něj by to nešlo.

A není jedním z důvodů, že v kostýmu nejezdíte závody, také to, že byste neměl šanci vyhrát?
Samozřejmě, že když jedu na nějaký závod, tak chci dojet co nejlépe. Ale spíše jde o to, že samotná zimní Jizerská 50 je už hodně těžký závod a já si nejsem jistý, jestli bych ji v kostýmu celou zvládl. To platí také pro tu letní. Nedovedu si představit, že bych běžel třeba ve svetru.

Místo diváků jsem viděl jen šmouhu

Která varianta Jizerské padesátky je tedy pro vás osobně náročnější?
I když má každá svá specifika, tak rozhodně ta letní. Přeci jen na běžkách si z kopce alespoň trochu odpočinu, to při běhu nejde. Závodím už přes dvacet let, minulý rok pro mě byla letní Jizerská 50 asi nejtěžším běžeckým závodem v životě.

Co se během něj stalo?
Největší problémy jsem měl s počasím, protože bylo strašné vedro. Asi osm kilometrů před cílem mě začaly brát křeče do nohou a musel jsem asi 300 metrů jít. Bohužel mi v těchto místech utekl můj největší soupeř a já už ho nedoběhl. Možná i proto, že jsem si chvílemi myslel, že zkolabuji. Pak jsem místo diváků viděl jen rozmazané šmouhy. I přes tyto komplikace jsem závod dokončil jako druhý.

Určitě to musel být pro vaše tělo šok. Jak dlouho vám trvalo, než jste se dostal zpět do formy?
Co se týče regenerace, tak člověk musí chodit běhat pravidelně pořád, ale třeba kratší vzdálenosti. Ale celkově jsem se cítil unavený ještě deset dní po závodě, což mě překvapilo. Jednou bylo mé tělo v útlumu snad tři měsíce, a to se mi běželo dobře. Asi jsem měl tenkrát lépe natrénováno.

V roce 2019 se běžela Jizerská padesátka ve velkém vedru. Zdroj: Archiv Přemysla Ježka

Po operaci ještě nejsem zpět ve formě

Kolik kilometrů musíte naběhat, abyste byl na letní i zimní závod podle vás připravený?
Na letní padesátku začínám trénovat tak tři měsíce dopředu a snažím se běhat 80-120 kilometrů týdně. S běžkami je to složitější, protože záleží hlavně na počasí. Zima je celkově dost krátká a ještě když není sníh, tak toho moc nenajezdím. Třeba letos mám jen okolo 400 kilometrů, takže to na žádný velký výsledek nevidím. Hlavně když k tomu připočtu můj zdravotní stav.

Co tím máte na mysli?
Od půlky ledna se potýkám s nějakou virózou, a jelikož je Jizerská 50 už 9. února, tak jsem si šance na hezké umístění odstřelil. Ještě mám od roku 2018 dlouhodobější problémy se zády a vlastně bych ani neměl takhle dlouhé závody absolvovat.

To se asi jedná o závažnější zdravotní problémy…
V lednu 2018 mě najednou začala bolet levá hýždě. Já jsem tomu ze začátku nevěnoval moc velkou pozornost. Odjel jsem zimní Jizerskou 50, ale bolest byla stále větší. Dostal jsem se do fáze, kdy mi začala ochrnovat levá noha, nemohl jsem s ní hýbat a pouze jsem ji tahal za sebou. U doktora mi řekli, že mám vyhřezlou ploténku a musel jsem na operaci páteře.

A za jak dlouho jste se opět vrátil ke sportu?
Operovali mě v červnu 2018 a na konci září toho samého roku už jsem stál na startu Běchovické desítky, mého srdečního závodu. Od té doby cvičím každý den a jednou za dva týdny chodím na fyzioterapii. Bohužel do formy, kterou jsem měl před operací, jsem se zatím zdaleka nedostal. Zejména na lyžích mě záda pořád hodně bolí. Ale dávám tomu tak rok až dva, a budu na tom zase tak, jak bych chtěl být.

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Generace20
+
Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Generace20

Autor: Marek Veselý

17. 02. 2020

Když minulý rok režisér Alfonso Cuarón získal Oscara za nejlepší režii u snímku Roma, filmová akademie tím dala jasný signál, že neanglicky mluvené filmy tu nejsou jen tak do počtu. Korejská černá komedie Parazit ovšem úspěch cizojazyčných filmů dostala letos do úplně jiné dimenze. Obdržela totiž sošky nejen za zahraniční film a nejlepší režii, ale také za původní scénář a nejlepší film. Parazit je tak prvním zahraničním snímkem v historii, kterému se něco takového povedlo.

Režisér Pon Džun-ho (50) během slavnostního ceremoniálu pronesl, že bude pít až do rána. Na tom není vůbec nic divného, když vyfoukl nejprestižnější ceny tvůrcům, jako je legendární Martin Scorsese (77), jehož filmy Pon Džun-ho studoval už na škole.

Scorseseho Irishman na rozdíl od Parazita ze svých deseti nominací nakonec neproměnil ani jednu, zatímco korejský konkurent získal čtyři sošky z šesti nominací. Irishman rozhodně nebyl jediným horkým favoritem na Oscary, který vyšel relativně naprázdno. Je potřeba si připomenout, že rok 2019 přinesl výjimečné filmové podívané. Například psychologický thriller Joker, válečný snímek 1917 nebo nostalgické vzpomínání na zlatou éru Hollywoodu pod taktovkou Quentina Tarantina (56). Proto je až skoro neuvěřitelné, co se Parazitovi na předávání Oscarů povedlo.

Nutno zmínit, že korejskému snímku pomáhá jeho samotné ukotvení. Mezi silné motivy patří kritika kapitalismu, jak ho obejít a parazitovat na něm. Dále film věrně vyobrazil sociální nespravedlnosti v podobě velmi stísněných korejských sklepních bytů, které se v hlavním městě Soulu běžně vyskytují a žijí v nich tisíce Korejců.

Současné trendy zabývající se nerovností sociálních tříd, politickou nekorektností a rasovou diskriminací tak určitě nahrávaly Parazitovi v tom, aby vykradl celý Hollywood. Rasová korektnost se dnes řeší na všech frontách a Ceny Akademie v tom rozhodně nejsou výjimkou.

Na druhou stranu by bylo levné a nespravedlivé svádět úspěchy Parazita na, pro něj, příznivé tendence současných trendů. Je nutno si přiznat, že hned po premiéře mnoho filmových kritiků věštilo Parazitovi na Oscarech velký úspěch. Ať už svá ocenění získal zaslouženě, či ne, nakonec se jedná o výjimečný a velmi vydařený film.

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Generace20
+
Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Generace20

Autor: Monika Kabourková

16. 02. 2020

Canisterapie, neboli léčba psí láskou, je jako jedna ze zooterapií založená na přímém kontaktu člověka se zvířetem. Ulevuje od bolesti či osamělosti, a díky tomu přijdou na lepší myšlenky. Léčebná metoda se využívá především v seniorských domech, u tělesně a psychicky postižených lidí nebo v nemocnicích. Canisterapie se dělí na aktivní, kdy se především děti učí různé motorické dovednosti, a pasivní, při které psi během polohování prohřívají člověku svaly.

V patnácti letech byla Lilianna Jandová (23) dlouhodobě hospitalizovaná v Motolské nemocnici. Návštěva canisterapeutického psa, který na její oddělení docházel se svým psovodem, ji dokázala odreagovat při náročném pobytu. Léčebná metoda ji natolik zaujala, že se ji rozhodla zkusit i se svým psem. „Když jsem se uzdravila a z nemocnice odešla, tak jsem chtěla začít také pomáhat. Napsala jsem do nemocnice Motol, kde vedli canisterapeutické kurzy a začala jsem na ně se svým psem Badym chodit,” vzpomíná Jandová. Po dokončení tříměsíčního kurzu se navíc rozhodla složit canisterapeutické zkoušky u organizace Pomocné tlapky, kde získala certifikát platný ve všech zdravotnických zařízeních. 

Terapie, která má smysl

Jandová teď se svým sedmiletým zlatým retrívrem dochází jednou měsíčně za dětmi, které pobyt v nemocnici špatně snášejí. „Byla jsem ve stejné situaci jako oni. Pamatuji si, jak mě pohled na psa v nemocnici vytrhl ze špatných myšlenek a soustředila jsem se pouze na něj. Proto chci také pomoci,“ říká Jandová. Naopak Lucie Návarová (40) se ke canisterapii dostala úplnou náhodou. „Před šesti lety jsem si pořídila třetí fenku bernského salašnického psa Ann Mary, která oproti ostatním byla velmi kontaktní. Proto mi na cvičáku v Třeboni, kam se svými psy docházím, navrhli, abych s ní zkusila canisterapii. Cvičák provozuje canisterapeutické sdružení Hafík, a tak jsem začala s ročním výcvikem,“ vzpomíná Návarová. 

Chvíle strávené se psy pomahají lidem zapomenout na prostředí, ve kterém se momentálně nacházejí. Zdroj: Archiv oraganizace Animal Therapy

Kurzy se časovou náročností liší podle pořádající organizace. Některé trvají přes víkend, jiné měsíc a další i rok. Především ale záleží, kolik času je majitel psa ochotný do kurzu investovat. „Canisterpie se stále více dostává do povědomí klientů i dobrovolných zájemců se psy. Problém ale je, že výcvik je poměrně náročný a na akce následně chodíte ve svém volném čase, takže ne každý u toho vydrží,“ doplňuje Návarová. Ta nyní každých čtrnáct dní dochází do třídy postižených dětí Speciální školy Trhové Sviny v Českých Budějovicích. Občas zavítá i na jednorázové akce do škol a školek. „Nejlepší pocit je to, když vidím, že má canisterapie opravdu smysl. Například, když se postižené dítě při cvičení se psem krásně uvolní a začne se usmívat,“ říká Návarová. 

Hlavní roli hraje psí povaha

Pro canisterapii nejsou pevně vyhrazená plemena psů. Sice jsou rasy, které mají větší předpoklady k jejímu zvládnutí, ale vždy se jedná o danou povahu psa a jeho vlastnosti. „Na canisterapeutické kurzy k nám dochází i lidé s takzvanými bojovými psi, jako jsou pitbulové a stafordi. Ale i přes všelijaké předsudky a předpoklady jsou tito psi strašně hodní a přítulní. Problém vidím spíše u některých rodičů, kteří jsou s dětmi na výchovných akcích. Mají k těmto plemenům výhrady, a i přesto, že dítě chce bez obav k psovi jít, tak jim to rodiče zakážou,“ vysvětluje Návarová. 

Canisterapeutický pes by měl být přirozeně přátelský ke svému okolí, vyrovnaný a ovladatelný. „Psi musí mít zájem o lidský kontakt a především nesmí vykazovat známky agrese. Je také potřeba zaměřit se na základní poslušnost, zejména na přivolání. Také je vhodné psaseznámit s pomůckami, které klienti využívají – invalidní vozík, berle a v případě dětí přivykat na hlasité zvuky, křik a tahání,“ popisuje trenérka psů Markéta Moravcová, která pracuje pro organizaci Helppes.  

Základem je pevný vztah

Důležitým faktorem je i vztah psovoda se psem. Musí umět rozpoznat signály, kdy je pes už unavený, nebo je mu něco nepříjemné. „Vztah musí být pevný, bez toho by to nešlo. Moji psi mi naprosto důvěřují, jsou mi oddaní a já jim naopak musím rozumět v jejich komunikačních signálech. To znamená zavčasu terapii ukončit nebo udělat přestávku. A to platí i v každodenních činnostech. Mají jasně dáno, co mohou a co ne, ale zároveň ví, že jim do jejich pelechu nikdo jiný nevleze. Každý z nich je jiný, pracuje jinak a vyhovují jim různé skupiny klientů. Na to musím vždy brát ohledy,“ vysvětluje Návarová. 

Fence bernského salašnického psa Ann Mary nevyhovovaly klienti ze seniorských domů. Děti ale miluje. Zdroj: Archiv Lucie Návarové

Majitelé, kteří by chtěli se svými psy začít canisterapii dělat, by si měli hlavně určit, kterému typu pacientů se chtějí věnovat. „Psovodi mohou docházet do mateřských škol, k seniorům, mentálně a fyzicky postiženým nebo třeba problémovým dětem. Pokud si ale nejsou jistí, co by psovi nejvíce vyhovovalo, tak by měli vyhledat odborný kurz s daným tématem a přihlásit se,“ říká Kateřina Preusslerová, která pracuje pro organizaci Animal Therapy specializovanou přímo na canisterapii. Na takový problém narazila i Návarová už při výcviku. Její fence nevyhovovaly seniorské domovy, a tak s ní dochází pouze za dětmi.Už za jeden den si psovod může udělat představu, kde by mohl být se psem nejvíce užitečný.

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Generace20
+
Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

14. 02. 2020

Už při studiu na Vyšší odborné škole publicistiky si vyzkoušela, jak se pracuje v opravdové redakci. Novinářka Gabriela Krejčová (27) psala pro zpravodajský web Novinky.cz nebo působila jako šéfredaktorka Generace 20. Od prosince 2016 pracuje v časopise Sedmička. I když Krejčovou žurnalistika baví, nedokáže si představit, že by se jí věnovala celý život.

Jak jste se dostala do redakce Novinek?
Díky spolužačce. Postupem času jsem se totiž rozhodla, že chci dělat v novinách a konkrétně mě zajímalo zpravodajství. Přála jsem si dělat novinařinu na úrovni a zjistit, jak to všechno funguje.

Proč jste tam nezůstala i po dokončení školy?
Bohužel neměli místo na plný úvazek, i když jsem chtěla zůstat. Musela jsem tedy hledat něco jiného. Nechala jsem se zlákat spolužačkou, která chodila na praxi do PR agentury. Nabídku jsem přijala, líbil se mi malý kolektiv, ale ve finále to bylo hrozné. Vůbec tam nefungovaly vztahy. Navíc jsem horká hlava, takže jsem ze dne na den dala výpověď a přemýšlela dál o tom, co budu dělat.

A tehdy jste našla práci úplně mimo obor, dělala jste vedoucí operátorů na dispečinku taxíků v Kladně…
Ano, byla to práce na směny, takže jsem měla dvanáctky. Vydržela jsem to asi půl roku, noční totiž byly úplně šílené. Poprvé jsem si ale udělala představu o českých celebritách. Volaly nám třeba úplně ožralý, že jim ihned musíme sehnat taxíka a podobně. Aspoň jsem s nimi přišla do kontaktu i z jiného úhlu než jako novinářka.

Nikdy jsem nechtěla dělat bulvár

Jak jste se od práce dispečerky dostala zpět do médií?
Průběžně jsem sledovala nabídky práce v oboru, ale nechtěla jsem brát něco za každou cenu. Úplnou náhodou jsem ale jednou potkala kluka, který pracoval v mediálním domě Empresa Media. Nabídl mi, že se tam poptá po nějaké práci a jednoho dne mi zavolali z redakce časopisu Sedmička. Nejdřív mě to vyděsilo, protože bulvár jsem nikdy dělat nechtěla. Většinou ale píšeme lifestylové články, kdy nám někdo ze slavných řekne, kam třeba jede na dovolenou. Uvědomila jsem si, že tím pádem nikomu nebudu ubližovat, a proto jsem do toho šla. 

Jaké byly vaše začátky v opravdové redakci?
Rozkoukala jsem se poměrně rychle. Chtěli po mně, abych napsala několik článků každý den. A tak jsem pořád jen psala, během půl roku jsem věděla snad všechno o našich celebritách. Nikdy by mě také třeba nenapadlo, že si díky práci mezi prvními v republice přečtu vydanou knížku, nebo půjdu na premiéry filmů a koncerty zdarma.

Soukup pro mě není důvodem odejít

Děláte ve vydavatelství, které patří podnikateli Jaromíru Soukupovi. Ten je některým lidem poslední dobou spíše pro smích, například kvůli tomu, že se ve své televizi Barrandov ve většině pořadů objevuje jen on sám. Nevadí vám to?
Soukup je nejvíce spojovaný s Empresou až teď. Když jsem tu začínala, znalo ho minimum lidí. Myslím si, že bych ale kvůli němu nešla pracovat jinam. Věděla jsem sice, kdo je majitel, ale neřešila jsem to.

A řešíte to třeba v současné době, když je o Soukupovi stále více slyšet?
Vždycky se pod někým pracuje a v dnešní době není příliš na výběr, u koho by mohl novinář psát. U nás v redakci nikdo nikomu neubližuje, neděje se tu nic špatného, a tak jsem v pohodě. Já navíc s majitelem vůbec nepřijdu do osobního kontaktu. Vlastně Soukupa vůbec neznám.

Opravdu jste se s ním nikdy nepotkala?
Samozřejmě jsem se s ním párkrát viděla, ale dostávám se spíš do kontaktu s jeho mluvčí. Například když jsem nastupovala, uspořádal schůzku pro nové zaměstnance, kde nám představil sebe a firmu. Ale rozhodně bych si třeba sama od sebe netroufla, abych mu zavolala. Od toho mám přímé nadřízené, se kterými komunikuji.

V Generaci 20 jsem se naučila, jak funguje redakce

Už při studiu jste byla šéfredaktorkou ve studentském magazínu Generace 20. Dalo vám to nějakou zkušenost do profesního života?
Ano, bylo to pro mě přínosné. Za takovou praxi jsem vděčná, protože jsem zjistila, jak to funguje v pravé redakci. Naučili jsme se se spolužáky pracovat v týmu, ale občas se stejně stalo, že měl někdo všechno „na háku“, a nebo v redakci někoho podrazil.

VOŠP jste dokončila v roce 2015. Jak na školní léta vzpomínáte?
Jen v dobrém. Dostala jsem se díky škole do světa médií, který jsem si do té doby neuměla představit. Myslím si, že jsem se na VOŠP našla. Zpětně jsem také ráda, že jsem si vybrala obor autorské žurnalistiky, protože tam jsem se naučila vše, co jsem pak mohla využít v zaměstnání.

Toužila jste odjakživa studovat novinařinu?
Ne, původně jsem se chtěla věnovat restaurování, kam jsem dokonce byla přijatá na Vysoké škole chemicko-technologické. Moje učitelka na gymnáziu mi ale doporučila VOŠP. Do té doby jsem ani neuvažovala nad školou, kde se platí školné. Vždy jsem to považovala za něco, kdy za peníze dostanu titul a nemusím pro to nic moc udělat. Ve finále to ale tak nebylo, platila jsem si za zkušenosti, které mi předávali lidé z praxe. Tenkrát na mě zapůsobilo i hodnocení školy a ohlasy studentů, takže jsem šla zkusit přijímací pohovor.

Nelitovala jste zpětně svého rozhodnutí?
Asi ne. Nikdy jsem však netoužila po tom, že budu novinářka. Netušila jsem, kolik pracovních pozic je v novinách, jak fungují média nebo kolik jich třeba v Česku máme. Koukala jsem se maximálně na zprávy. VOŠP mi ale úplně změnila život a nasměrovala mě na další roky dopředu. I když mě žurnalistika baví, stále nevím, jestli ji chci dělat už napořád. Nedokážu si představit dělat stejnou práci celý život.

A co tedy do budoucna plánujete?
Chci si dodělat pedagogické minimum, protože mám v úmyslu jít ve vyšším věku učit. Dnes jsou jiné možnosti a doufám, že se uživím i jinak než novinařinou. Nebojím se totiž riskovat a klidně bych zase dělala něco úplně mimo obor.

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

Generace20
+
V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

Generace20

Autor: Jiří Lizec

12. 02. 2020

Od jeho první brigády v České televizi uplynulo už přes dvanáct let. V současnosti působí absolvent Vyšší odborné školy publicistiky z roku 2017 Martin Vichnar (28) jako florbalový a biatlonový reportér na stanici ČT Sport. Při výrobě pořadu Branky, body, vteřiny spolupracuje občas i se svým otcem, moderátorem ČT Petrem Vichnarem.

Mezitím, co se na palubovce pražské UNYP Areny chystá pražské florbalové derby mezi Bohemians a Black Angels, se čtvrthodinovým zpožděním přijíždí do sportovní haly reportér živého televizního vysílání Martin Vichnar. „Dnes máme pouze malý přenos bez studia, takže lehký pozdní příjezd nevadí,“ říká Vichnar a rychle se běží připravit na první předzápasový rozhovor. Podle informací, které mu předal vedoucí přenosu a komentátor Ondřej Zamazal, bude Vichnarův respondent před kamerou poprvé v životě a je značně nervózní. „Snad to nebude problém. Raději mu předem řeknu otázky, abych ho něčím nezaskočil,“ popisuje svou přípravu Vichnar.

Zlom v pracovní kariéře nastal po dokončení školy

V České televizi pracuje už od svých šestnácti let, kdy mu jeho otec Petr zařídil brigádu, při které zapisoval důležité momenty sportovních přenosů pro snadnější střih zpravodajských příspěvků. „Tuhle práci jsem dělal zhruba sedm let. Byl jsem zavřený ve střižně u malého monitoru a přepisoval jsem na list papíru. Při porovnání s dnešními technologiemi to byl opravdový pravěk,“ vzpomíná Vichnar. Od práce v médiích ho to ale rozhodně neodradilo. Postupem času začal jezdit s televizním štábem na natáčení a před nástupem na VOŠP v roce 2014 už měl zkušenosti s přípravou reportáží a s prací před kamerou. „Na VOŠP jsem se přišel zdokonalit v tom, co už mě v České televizi naučili. S audiovizuální tvorbou se setkával jak v práci, tak i ve škole, což bylo fajn,“ vzpomíná Vichnar na své studium, při kterém například zkoušeli natáčet sitcom. „Nápad jsme si prosadili u vedení školy. Celou noc jsme byli zavření v jednom bytě, připravovali scénu a natáčeli. Vznikly asi tři díly a s odstupem času musím říci, že to nebylo nic zázračného,“ dodává s úsměvem.

Po absolvování VOŠP se Vichnar mohl začít věnovat svému zaměstnání na sto procent, což prý při studiu na škole nešlo. Zanedlouho dostal nabídku na práci reportéra florbalových utkání. „Sám florbal hraji, takže k němu mám velmi blízko. Navíc jsem se při zápasech mediální ligy potkal v jednom týmu s vedoucím florbalových přenosů Ondrou Zamazalem. Když mi dal tuhle nabídku, neváhal jsem,“ říká Vichnar. Nezůstalo ale jen u florbalu. Za svůj největší dosavadní profesní zážitek považuje práci reportéra z biatlonového mistrovství světa 2019.

Martin Vichnar během předzápasového rozhovoru s florbalistou Jakubem Renčínem. Zdroj: Jiří Lizec

Čekám SMS od táty

To, že je Martin Vichnar synem bývalého sportovního komentátora České televize a současného moderátora pořadu Branky, body, vteřiny Petra Vichnara, není žádným tajemstvím. Vliv na svou práci ze strany otce ale nepociťuje: „Občas spolu pracujeme na pořadu Branky, body, vteřiny, to je asi jediný čas, kdy se v České televizi potkáme. Samozřejmě si občas zajdu pro nějakou radu, přeci jen táta pracuje v médiích přes 40 let.“ Následně dodává, že když se mu nějaký výstup v televizi nepovede, rodiče si toho okamžitě všimnou a upozorní ho na chyby. Z toho má obavy i během utkání Bohemians – Black Angels, protože se při jednom ze živých vstupů trochu zakoktal. „To ze mě zas budou doma mít srandu. Natřikrát jsem nedokázal říci správně jednoduchou větu. Čekám za chvilku SMS od táty, co jsem to vyváděl,“ směje se Vichnar.

Titul v médiích nikoho nezajímá

V médiích a v České televizi by chtěl zůstat, po vzoru svého otce, co nejdéle to půjde. „Na rozdíl od soukromých televizí, které může majitel přes noc v podstatě zrušit, bude Česká televize vysílat pořád. Chtěl bych v ní pracovat co nejdéle,“ přemýšlí o své budoucnosti Vichnar a dodává další důvody, proč chce u práce v médiích a zůstat: „Líbí se mi zejména to, že v této branži nikoho nezajímá, jaké kdo má vzdělání, ale hodnotí se odvedená práce. Nikdy mě nenapadlo napsat si za jméno dosažený titul.“ 

Blíží se konec florbalového zápasu, a protože v utkání padlo hodně branek, vysílání se protáhlo. Vichnar tak do poslední chvíle neví, zda se do živého přenosu vejde ještě jeden pozápasový rozhovor. Nakonec se zvedá a říká: „To je dneska všechno, víc toho nestihneme. Udělal jsem jen tři krátké rozhovory, nebylo to nic náročného. Když moderuji ještě studio, mám samozřejmě víc práce.“

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Generace20
+
Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Generace20

Autor: Jiří Lizec

11. 02. 2020

Mít hned v osmnácti řidičský průkaz není pro každého samozřejmost. I když se počet náctiletých řidičů zvyšuje, najdou se stálé mladí lidé, kteří nepotřebují usednout za volant ještě několik let po dosažení plnoletosti. Zejména ve velkých městech je pak prioritou hromadná doprava.

Podle instruktora autoškoly ve středočeských Hořovicích, Radka Smrže (37), si tam řidičský průkaz dělají budoucí řidiči hned v sedmnácti nebo osmnácti letech: „Zhruba 85 % našich žadatelů přichází do autoškoly ještě před dovršením plnoletosti a rok od roku je jejich počet stále větší. Například loni se přihlásilo dvakrát více lidí než v roce 2018.“ Tento trend ovšem pozorují zejména instruktoři autoškol z menších měst.

I když kurz pro řidiče osobního automobilu vyjde zhruba na 10 tisíc korun, daleko větší roli v tom, zda si zažádat o řidičské oprávnění ještě v sedmnácti, hraje právě místo bydliště. „Jsem z vesnice a bez možnosti řídit bych se asi neobešla. Ale pokud bych žila například v Praze, asi bych si řidičák udělala klidně až později,“ říká studentka Nikola Míková (21). S tím souhlasí i další řidiči, kteří jsou v opačné situaci. „Nebydlet v centru Plzně, ale někde na vesnici, musel bych si řidičský průkaz udělat hned, jak bych mohl. Teď mi je ale 23 a vystačím si s tramvají,“ popisuje svoji situaci Marek Dojniš (23).

Mladí řidiči zaviní každou desátou nehodu

Ne každý chce za volant usednout hned první den po osmnáctých narozeninách. Například Veronika Šťáhlavská (22) si řidičský průkaz zatím dělat odmítá. „Bojím se zejména mladých řidičů, protože většina z nich nejezdí vůbec bezpečně,“ vysvětluje svou obavu Šťáhlavská. Jedním dechem ovšem dodává, že si jednou papíry na auto bude muset udělat, protože plánuje rodinu a nechce jezdit s kočárkem městskou hromadnou dopravou.

Obavy Šťáhlavské podtrhuje i fakt, že mladí řidiči ve věku 21-24 let zaviní během roku zhruba 10 % z celkového počtu dopravních nehod na českých silnicích. Toto číslo je od roku 2008 prakticky neměnné. S tím chce bojovat ministerstvo dopravy, které plánuje navrhnout vládě letos na jaře novelu silničního zákona. Počítá se i se zavedením řidičského průkazu na zkoušku. To znamená, že čerstvým řidičům by ke ztrátě průkazu stačilo pouze šest trestných bodů. „Přijde mi to jako nesmysl. Omezil bych spíš maximální výkon automobilu než bodový systém. Pracoval jsem deset let jako úředník bodového systému a většina mladých řidičů přišla o papíry kvůli alkoholu a drogám, ne kvůli řidičské nezkušenosti. Neříkám, že by to problém vyřešilo, ale 200 koní pod kapotou nezkušeného řidiče riziko nehody určitě nesnižuje,“ komentuje návrh ministerstva instruktor autoškoly Smrž.

Navíc začátečníci mohou být nebezpeční v každém věku. To, že zkušenosti s řízením zejména v hustém provozu získá řidič pouze praxí, pociťuje Petr Fiala (28), který dokončil autoškolu na konci minulého roku. „Řidičák jsem si musel udělat proto, že jsem chtěl zůstat v mém současném zaměstnání. Teď řídím každý den a občas mám ještě problém dělat věci automaticky,“ říká Fiala. Uznává, že měl začít hned v osmnácti, protože učit se ve třiceti novým věcem je prý daleko složitější.

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Generace20
+
Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

09. 02. 2020

V médiích se Marie Irová (27) uchytila jako jedna z prvních ze svého ročníku. Během posledního semestru na Vyšší odborné škole publicistiky začala pracovat jako redaktorka v online magazínu Bleskproženy.cz a v současnosti zastává pozici hlavní editorky na serveru Proženy.cz. Lifestyle ji bavil vždycky a jak sama tvrdí, může tím oslovit nejen širokou skupinu lidí, ale některými tématy jim i pomoci.

Proč jste šla během studií pracovat zrovna do Blesku pro ženy? 
Od známých jsem se dozvěděla, že na webu sháněli redaktoru. Bylo to na začátku května roku 2014, takže jsem první dva měsíce pracovala v redakci, dopisovala absolventku a učila se na absolutoria. Bylo to trošku divoké, ale nakonec jsem vše dobře zvládla. Jsem ráda za šanci, kterou jsem od nich dostala. Lepší školu online světa médií jsem si nemohla přát.

Někteří by mohli tento magazín spojovat s bulvárem. Nebyla jste vůči němu ze začátku také skeptická?
Kdybych měla předsudky, nemohla bych tam ani nastoupit. Že je redakce Blesku pro ženy oddělená od té bulvární, jsem věděla z dřívějška. Jsou to dvě samostatné redakce, a tudíž se nijak neovlivňují. Vždycky jsem bojovala za to, aby je lidé rozlišovali, protože občas bylo těžké sehnat i nějaké respondenty. Když jsem jim zavolala a představila se, že jsem z Blesku pro ženy, odpověděli mi: „Sorry, ale s Bleskem nekomunikujeme.“

Cestu si radši vyšlapu sama

Už během studií jste psala převážně lifestylová témata. Věděla jste vždy, že se chcete ubírat tímto směrem?
Lifestyle mě bavil vždycky. Myslím si, že tím mohu oslovit širokou skupinu lidí a zároveň jsem k němu přistupovala tak, že některými tématy mohu lidem i pomoci. Například jsem psala o matkách samoživitelkách, nebo o domácím násilí a kolikrát jsem zažila, že lidem pomohlo i to, že s nimi mluví novinář. Zkrátka se mají komu vypovídat. Také je lifestyle přeci jen oblast, kde má člověk čistší hlavu, než když dělá třeba investigativní novinařinu. Do určité míry jsem ovlivněná i tím, že moje maminka pracuje celý život v lifestylu, takže jsem v tom vyrůstala.

Vaše matka v současné době šéfuje Ona Dnes, příloze MF Dnes. Proč nepracujete u ní?
Párkrát jsme se o tom bavily, ale zatím s ní nechci pracovat hlavně proto, že by mi vadily reakce některých lidí. Říkali by si: „Aha, to je dcera Šilhové, tak ji sem dohodila.“ Radši si tu cestu vyšlapu sama a vím, že mi máma kdykoliv pomůže třeba tím, že mi doporučí nějaké kontakty. Myslím, že s ní budu stejně jednou pracovat. Ale až si vytvořím jméno a lidé z mé branže budou vědět, že jsem dobrá novinářka a budou si mě spojovat spíš s tím než s mojí mamkou.

Z Bleskuproženy.cz jste odešla v roce 2017 a v současnosti pracujete v redakci serveru Proženy.cz, která spadá pod Seznam.cz. Co vás vedlo ke změně?
Měla jsem pocit, že se už nemám kam posouvat. Psala jsem hodně o zdraví a už jsem cítila, že jsem vyčerpala témata. Chvilku to vypadalo, že by mě mohli povýšit, ale nakonec to nedopadlo. A tehdy jsem si řekla, že je na čase jít dál. Shodou okolností do redakce Proženy.cz nastoupila na pozici šéfredaktorky Monika Binarová, která mě oslovila s nabídkou práce. Vůbec jsem neváhala a šla jsem. Od září 2017 jsem pracovala jako redaktorka a od loňského léta dělám šéfeditorku, a mám tak na starosti celý web.

A jak vypadá váš pracovní den?
Do práce chodím na osmou. Přečtu si e-maily a podívám se do rozpisu článků, které musím během dne přečíst. Jednou týdně máme v půl desáté redakční poradu, na které s mojí kolegyní říkáme čísla nejčtenějších článků za minulý týden. Po poradě čtu opět články, které mají vyjít v nejbližších dvou dnech, protože jako šéfeditorka jsem poslední výstupní kontrolor. Během dne pak řeším provozní záležitosti, témata redaktorek, sleduji, co se kde děje. Vymýšlíme různé nové projekty. A k tomu i spousty administrativních úkonů, jako je vyplňování nejrůznějších tabulek. Z práce odcházím kolem sedmé večer. Pracuji také z domova, práce mi denně zabere někdy i deset hodin čistého času.

To vám moc času na osobní život asi nezbývá…
Občas je to složitější, ale jde to. Manžel mi často vyčítá, že mám pořád v ruce telefon. Ale pro mě je mobil pracovní nástroj. Sleduji naši čtenost a k žurnalistice patří mít i přehled o tom, co se kde šustne. S nadsázkou řečeno, tohle trochu můj život nabourává, ale dnes si z toho děláme už spíš legraci. Manžel je také dost pracovitý, kolikrát trávíme nedělní dopoledne tím, že sedíme oba u počítače. On si něco rýsuje a já zas píši nebo upravuji texty. 

A stíháte jako šéfeditorka psát články?
Bohužel moc nepíšu, ale ráda bych, protože mi to dost chybí. Když jsem se stala šéfeditorkou, tak to byl šílený hukot naučit se všechny věci kolem a pochopit fungování redakce z té druhé stránky. Jako redaktorka jsem napsala článek, odevzdala ho a měla čistou hlavu. Ale teď musím hlídat spoustu věcí a držet v hlavě například texty, které musí vyjít, které musíme někam poslat nebo věci, které musíme vyřešit. Takže než jsem si našla správný systém, chvíli mi to trvalo. Ale myslím, že teď už to funguje a dostává se do kolejí a už se těším, že až si to sedne úplně, budu moct zase i psát. Kvůli časové vytíženosti ale zvládnu napsat třeba jeden článek za několik týdnů. 

Nemůžete psát o něčem, co v osobním životě zpochybňujete

Někteří lidé považují lifestyle za čtení ke kávě. Jak se k tomu stavíte vy?
To, co mi vadí u lifestylu, je, že ho spoustu lidí bere jako nějaký holčičí bláboly, a přitom to vůbec není pravda. Myslím si, že pokud je lifestyle dobře napsaný, dokáže doplňovat klasické zpravodajství a nenáročnou formou lidi edukovat. Například k třicátému výročí sametové revoluce jsme měli projekt Ženy za revolucí, kde jsme připravovali rozhovory s ženami mužů, kteří dělali revoluci. Celý týden se ve všech médiích psalo o revolucionářích. Jak byli skvělí, že jsme díky nim tam, kde jsme, ale nikde nebylo nic o ženách. Přitom ony mají stejnou sílu, právo a dokážou toho v životě kolikrát víc než chlapi. A v klasickém zpravodajství je to možná nevědomky potlačováno, ty jejich příběhy tam často nejsou. Lifestyle je možná stále zafixovaný jako čtení ke kafičku, ale může to být i novinařina na vyšší úrovni.

Píšete hodně o zdravém životním stylu. Vybíráte si témata, která vás zajímají i v osobním životě?
Redaktor by měl psát o tom, co je mu blízké, co ho baví, zajímá a naopak. Nemůžete psát o něčem, čemu nevěří, nebo co sám v osobním životě zpochybňuje. Neznělo by to důvěryhodně. 

VOŠP jste ukončila před šesti lety. Co jste si ze školy odnesla?
Zpětně člověk dochází k tomu, že to, co se na škole naučil a co mu kolikrát přišlo zbytečné, během profesního života využije. Třeba mnou nenáviděné pojmy z mediálních studií, které jsme se museli učit, jsem později využila v profesním životě k pochopení souvislostí. Autorská žurnalistika mě pak naučila, jak psát články. A tím, jak člověk na škole opakuje stejný chyby furt dokolečka a ví, že takhle se to nemá dělat, tak se vše časem naučí a zautomatizuje. V reálné žurnalistice pak pro mě bylo mnohem jednodušší psát. Už jsem věděla, jak stavět titulky, perex a samotný článek.

Je naopak něco, co vás škola nenaučila?
Online žurnalistiku. Nikdo o tom tenkrát na škole nemluvil a vlastně mi to přijde škoda. Člověk totiž musí zohledňovat mnohem více proměnných, které do toho rázem vstupují. Ze školy jsem odešla před šesti lety a myslím, že za tu dobu se online zpravodajství hodně proměnilo. Tištěné noviny budou vycházet stále, ale čím dál tím více je pracovních pozic v současné době na onlinu. 

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

Generace20
+
I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

Generace20

Autor: Jiří Charvát

08. 02. 2020

Ponor do hlubin kontejnerů s odpadky ze supermarketů má svůj odborný název: říká se mu dumpster diving. "Odpadkoví potapěči" se do kontejnerů noří ne proto, že je k tomu nutí hlad, chtějí především zabránit plýtvání. Vadí jim, že obchody vyhazují produkty jen kvůli tomu, že jsou prošlé nebo poškozené, i když jsou stále nezávadné a vhodné k jídlu.

Ne každý člověk, který prohrabává popelnice, musí být bezdomovec. Přestože hledání potravin v popelnicích si téměř každý spojí s chudobou, dumpster diving provozují mnohdy pracující lidé nebo studenti, kteří finanční problémy nemají. Jedním z „lovců pokladů“ v kontejnerech je i ajťák Jindřich Kos (26). Tomu vadí, že obchody s potravinami plýtvají jídlem, které po vypršení spotřební lhůty vyhodí. To ale ne vždy musí být zkažené. „Když se někomu zmíním, že se hrabu v odpadcích, kouká na mě jako na blázna. Já to ale dělám proto, že obchody ročně vyhodí několik tisíc tun potravin. Ty jsou často v naprostém pořádku, jen mají třeba poškozený obal,“ vysvětluje Kos a dodává, že supermarkety mnohdy vyhodí celé balení jogurtů jen proto, že se jeden z obalů poškodil a zašpinil ty ostatní. 

Mapy s nezamčenými popelnicemi

Jelikož lze vybírání popelnic a kontejnerů považovat za krádež (odpad ze zákona stále patří majiteli popelnice), je je pro hledače odpadků mnohdy obtížné sehnat v blízkosti obchodů přístupný kontejner. „Většina supermarketů, obzvlášť těch velkých, je umisťuje za zamčený plot a když ne, tak zamykají samotné popelnice,“ popisuje Kos. V hledání snáze dostupných kontejnerů mu pomáhá řada internetových stránek, jako je například web dumpstermap.org. Na něm je mapa, v níž jsou zaznamenané přesné souřadnice míst, kde se nachází volně přístupné kontejnery a popelnice po celé Evropě. Ty do mapy zadávají samotní dumpster diveři, což lze do češtiny převést jako „odpadkoví potápeči“. „Lidem, kteří kontí (vybírají popelnice, pozn. redakce), jde především o to, aby se neplýtvalo jídlem, tak rádi sdílí polohu nezamčeného kontejneru,“ vysvětluje student Jan Šafek (19), který se dumpster divingu věnuje od svých patnácti let. 

Šafka proto potěšil zákon z roku 2018, který v Česku nařizuje supermarketům povinnost posílat neprodejné jídlo charitám. Cílem zákona je snížit plýtvání potravinami do roku 2030 o 50 procent. Potravinové banky tak za rok 2018 dostaly od supermarketů přes čtyři tuny neprodejného jídla, což je oproti předchozímu roku přibližně dvojnásobek. Díky zákonu se tak snížilo plýtvání jídlem a zároveň banky mohly poskytnout tyto potraviny většímu množství lidí v hmotné nouzi.  „Problém ale je, že nařízení platí jen pro obchody s rozlohou větší než čtyři sta metrů čtverečních. Většina malých poboček supermarketů proto neprodejné potraviny stále vyhazuje,“ stěžuje si Šafek. 

V koších jsou i „poklady“ 

Ne všichni „popelnicoví potápěči“ jsou motivovaní pouze odporem k plýtvání jídlem. Student Jakub Rašovec (23) se minulý rok v létě vydal s kamarády na cestu po severu Evropy, kde jsou pro turisty nejdražší evropské země. Když byli v Norsku, napadlo je, že v rámci nízkorozpočtového výletu vyzkouší objet několik supermarketů a podívat se do kontejnerů, zda v nich naleznou něco užitečného. „Většina byla zamčená, protože v Norsku je dumpster diving nelegální, ale našli jsme pár otevřených a tomu, co v nich bylo, jsme se nestačili divit. Spousta druhů ovoce, jako třeba broskve, melouny a banány, vše zabalené v plastové folii a nic z toho nevykazovalo známky plísně. Prostě to bylo jen trochu přezrálé,“ vypráví Řašovec, který si „kontění“ v Norsku vyzkoušel poprvé a prozatím i naposledy, protože v Česku bydlí u rodičů, kteří ho živí a o jídlo se – jak říká – nemusí starat. 

I s odstupem času ale vzpomíná, jak v dalších norských popelnicích našli neotevřené sklenice marmelád, balení oříšků a spoustu vyhozených sušenek s dobou expirace v ten den, kdy je objevili. „Schválně jsme si pak zašli do supermarketu zjistit jejich cenu a jedna krabička sušenek Oreo stála přibližně 20 norských korun, tedy zhruba 60 českých. My jsme přitom v kontejneru našli patnáct balení,“ říká Řašovec. Zdůrazňuje ale, že se v odpadcích vždy přehrabovali s rukavicemi a poté si ještě pro jistotu otřeli ruce desinfekčními ubrousky. Jak dodává, i pro dumpster diving platí heslo: hygiena především.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“