Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

Generace20
+
V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

12. 09. 2019

Řada vysokoškolských studentů sociální a humanitární práce má možnost vyjet na zahraniční stáže do rozvojových zemí. Velká část Evropanů v posledních letech míří do Indie, kde pomáhají v místních vesnicích. Ve spolupráci s humanitárními organizacemi, které tamním dětem financují vzdělání, se stážisti ve školách účastní výuky a vymýšlejí program pro děti. Tři měsíce takto strávila i Denisa Stýskalová (21), když vyjela na stáž do států Maháráštra a Karnátaka.

Na vesnicích v Maháráštře je poměrně těžké se s místními domluvit. Používají specifický jazyk maráthštinu, která se vyvinula ze sanskrtu a oproti hindštině má složitější slovní zásobu i pády. „Některé učitelky nebo sociální pracovnice sice trochu uměly anglicky, ale dětem jsem musela často ukazovat, co po nich chci,“ vysvětluje Stýskalová.

Zahraniční studenti sociální a humanitární práce, kteří vyjedou na stáž právě do Indie, většinou místní učí na základních školách, ale také jim často doplňují zcela elementární znalosti přímo v jejich vesnicích. „Učila jsem v angličtině například dny v týdnu nebo geometrické tvary. Na vesnicích jsou lidé často negramotní, takže i tyto základní znalosti potřebují,“ říká Stýskalová. Konkrétně ve vesnici, kde pomáhala, měly děti vždy dvě hodiny společný program se zahraniční lektorkou a pak teprve šly do své regulérní školy, kde byly rozděleny podle věku. 

Tímto systémem chtějí humanitární organizace podpořit indické děti a motivovat je ke studiu. Často jim platí i školné, které by si jejich rodiny nemohly dovolit. Školy jsou oproti těm českým zařízeny většinou skromně. „Ve třídách byly akorát lavice, stůl, nějaké plakáty na stěnách, ale žádné počítače,“ přibližuje Stýskalová. Na jednu základní školu docházelo i tisíc děti. „Výuka v té základní škole, kam jsem docházela, zrovna probíhala v angličtině, takže tam jsem se s dětmi mohla normálně domluvit,“ vysvětluje Stýskalová.


Indické děti stráví velkou část dne studiem. Zdroj: Archiv Denisy Stýskalové

Většinu dne věnují studiu

Většina dětí bydlí od jedenácti do šestnácti let na internátu. Na významné indické svátky jezdí domů, jinak spíš rodiče navštěvují je. „Děti doma nemají dostatečně dobré podmínky pro studium. Humanitární organizace, které jim studium financují, proto chtějí dohlížet na to, že do školy chodí a učí se,“ říká Stýskalová. Poukazuje také na to, že indické děti tráví ve škole mnohem více času než ty české. „Výuka na základní škole trvala do čtyř odpoledne. Pak se děti musely ještě od šesti do půl deváté večer učit. Musí pro ně být těžké se soustředit takhle večer,“ myslí si Stýskalová.

Podobně jako řadu lidí, kteří Indii navštívili poprvé, i Stýskalovou zaujal všeobecný nepořádek, a to ve městech i na vesnicích, který ale místním nijak nevadil. „U nás je vše tišší, čistší, není tady tolik prachu a odpadků. V Indii nebyla sprcha, ale jen kbelík. Pitná voda také neteče hned z kohoutku,“ vzpomíná Stýskalová. „Lidé nás ale vždy hezky přijali. Možná to bylo i tím, že na vesnici je vzácnější potkat se s Evropany,“ domnívá se Stýskalová.

Sto korun na den

Několik dní strávila Stýskalová také v denním centru pro děti stavebních dělníků v Púně, osmém největším městě Indie. Dělníci se často stěhují za prací a jejich děti kvůli kočovnému stylu života nemají možnost chodit do normální školy. „Byly tam děti od jednoho roku do 13 let, jejichž rodiče si je večer vyzvedávali a přes den pracovali na stavbě, kde vydělávali kolem 300 rupií denně, což je zhruba 100 korun,“ popisuje Stýskalová. V areálu, který v Púně navštívila, žije zhruba dvě stě dělnických rodin v plechových boudách. Středisko denní péče tam zřizuje humanitární organizace H.O.P.E., jedna ze čtyř pod níž Stýskalová v Indii pracovala. „Poskytuje dětem v centru jídlo, nošené oblečení, základní vzdělání a zdravotní péči,“ říká Stýskalová. Od založení centra v roce 2005 se 150 dětí dostalo do normální základní školy. Tam pokračují ve studiu, v němž organizace H.O.P.E. vidí do budoucna naději na lepší postavení těchto dětí ve společnosti.

Little story: Jsme fér

Little story: Jsme fér

Little story: Jsme fér

+

Little story: Jsme fér

09. 09. 2019

Video vzniklo v rámci dílny Little stories pod vedením Jana Novotného a Petra Šoukala. Kamera/střih: Michal Petrus Produkce: Michaela Exnerová Režie: Tereza Lysá http://www.hudebnibanka.cz © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Ebaseda s Pavlem Dobrovským (4. díl)

Ebaseda s Pavlem Dobrovským (4. díl)

Ebaseda s Pavlem Dobrovským (4. díl)

+

Ebaseda s Pavlem Dobrovským (4. díl)

08. 09. 2019

Absolventská práce Tomáše Kotase. © VOŠP 2019

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Generace20
+
Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

08. 09. 2019

Prvním remakem klasické pohádky od Disneyho, který se setkal u diváků s úspěchem, byl v roce 2010 film Alenka v říši divů. Od té doby uvedlo studio do kin dalších sedm adaptací, z toho tři letos - konkrétně Dumba, Aladina a Lvího krále. Mladé, kteří na klasických disneyovských filmech vyrůstali, láká do kin hlavně nostalgie a zvědavost. Na originální verze ale nezapomínají.

Do Česka vtrhly disneyovské animované filmy po pádu železné opony a v devadesátých letech tuzemské publikum zcela okouzlily. Především současné dvacátníky, kteří tehdy byli dětmi. „Na konci devadesátých let mi byly čtyři roky a doma jsme měli VHS přehrávač. Táta mi kupoval videokazety s disneyovkami a právě tehdy jsem si je zamilovala,“ vzpomíná Yana Tomaidu (24). Líbilo se jí, že ji vždy dokázaly pozitivně naladit, pobavit a rozesmát. Podobně to měla i studentka Tatiana Skoumalová (22). „Vždy mě dokázaly vtáhnout do svého pohádkového světa. Měla jsem chuť tančit a zpívat s nimi a také jsem to většinou dělala,“ popisuje Skoumalová. Disneyovské pohádky si pouští ráda dodnes.

V posledních letech uvedlo studio Disney do kin nové adaptace a mladí tak mají možnost své oblíbené filmy zhlédnout v modernější verzi. „Do kina mě přitáhla hlavně zvědavost a nostalgie. Je skvělé jít s kamarády na film, na kterém jsme vyrůstali,“ říká další fanynka disneyovek Eva Řeřichová (21). Mezi její oblíbené remaky patří Alenka v říši divů a Kráska a zvíře. „U Alenky mě nejvíce zaujala režie v podání Tima Burtona. U Krásky a zvířete mě oslovily herecké i pěvecké výkony a obsazení,“ vysvětluje Řeřichová. Podle ní je také v remaku postava zvířete mnohem děsivější než v původní verzi.

Star factor v každém remaku

V letošním roce vyšly v kinech hned tři remaky, a to Dumbo, Aladin a Lví král. Na podzim by se pak diváci měli dočkat i hrané verze příběhu o psech Lady a Trampovi. „Nejvíce se mi líbila nová adaptace Aladina. Fascinovalo mě prostředí. Také jsem se obávala, jak ztvární Will Smith postavu džina, ale dokázal mu vytvořit zcela nový obrázek. Ukázal se zábavnější a svěží,“ popisuje své dojmy Tomaidu. S kritikou mladých se ale setkal třeba snímek Lví král, který má na Česko-Slovenské filmové databázi vcelku pozitivní hodnocení 81 procent, tedy o devět procent víc než Aladin. Některým divákům vadilo, že všechny postavy byly ztvárněny pouze graficky. „Chápu, že se snažili udělat postavy co nejvíce podobné realitě, ale chyběla mi tam mimika a emoce. U animovaného filmu bychom měli být schopní rozpoznat emoce, i když vypneme zvuk. To se nepovedlo,“ myslí si Řeřichová.

Právě herecké obsazení v nových filmových adaptacích je tím, na čem Disney staví. Podle Pavla Koláře (31), který se věnuje filmovým podcastům, potřebuje každý z těchto remaků takzvaný star factor, tedy slavné herce, kteří stabilně přivádějí do kin tisíce až miliony diváků. „Při těch velkých rozpočtech, které se pohybují od sto sedmdesáti milionů až ke dvě stě šedesáti, je potřeba pojistit výsledek a velká jména do kina natáhnou víc diváků,“ vysvětluje Kolář. Právě džin v podání Willa Smithe je ideální příklad. Aladin sklidil průměrné reakce od kritiků, kterým vadilo neuvěřitelné stavění světa a nevýrazné postavy. Ale lidi se bavili a film v kinech vydělal přes miliardu dolarů. „Naopak se to ale nedá říct o filmu Dumbo, kde podobně silné jméno mezi herci nenajdete. Snímek stavěli pouze na režii Tima Burtona a jeho úspěchu s Alenkou v Říši divů,“ dodává Kolář.

Originál zůstává originálem

Seznam již natočených remaků studia Disney se má v nejbližších letech ještě rozšířit. Už příští rok by se diváci měli dočkat hrané verze Legendy o Mulan a v dalších letech studio slibuje třeba Cruellu, založenou na postavě z filmu 101 dalmatinů, nebo Malou mořskou vílu. Mezi zatím nepotvrzené možnosti pak patří Pinocchio, Sněhurka a sedm trpaslíků či Zvoník u Matky Boží. „Studio Disney přináší filmy, které lidé znají. Na poslední originální filmy, které Disney do kina přivedl, a teď rozumějme nezavedené značky a knižní adaptace,se moc lístků neprodávalo,“ říká Kolář třeba na adresu filmů V pasti času nebo Země zítřka. Naopak Lví král, Kráska a zvíře i Aladin vydělaly každý přes miliardu dolarů. „Rád bych věřil tomu, že do toho studio šlo s dobrým úmyslem přinést nové verze klasických příběhů nové generaci diváků, ale postupem času mi to celé přijde víc a víc jako sázka na jistotu a snadné peníze,“ hodnotí Kolář.

Současní dvacátníci, kteří na disneyovkách vyrostli, mají o svých favoritech jasno. Pochopení ale mají i pro novinky. „Originál bude vždycky originál. Starší animované filmy mají své kouzlo, časem ale přestanou být pro mládež dostatečně graficky dobré a nahradí je remaky,“ myslí si Skoumalová. Podle ní jsou nové verze nejen modernější, ale i vtipnější a tvůrci jim přidali drobná poselství navíc, která se v původních filmech nevyskytují.

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Generace20
+
Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Generace20

Autor: Monika Kabourková

04. 09. 2019

Prohlídka zámku, hradu či jeskyně s průvodcem. To, co je pro Čechy běžné, považují například v západní Evropě za nadstandard. Zatímco na tamních památkách si turista musí vystačit s informačními cedulemi či audioprůvodci, v Česku se mu velmi často dostane výkladu od živého člověka. Ne každý návštěvník to ale náležitě ocení, stejně jako průvodce není nadšený z každého turisty. S čím vším se brigádníci i profesionálové na českých památkách musí potýkat? Na jeden den jsme si to vyzkoušeli, konkrétně naše redaktorka Monika Kabourková na zámku v Dětenicích.

Zbývá pár minut do další prohlídky. Sleduji kamerový systém a počítám své posluchače. Skupina je poměrně velká, podle mého odhadu třicet dospělých a několik malých dětí. Každých pár vteřin někdo z nich vytáhne z kapsy mobil a kontroluje čas. „Měli bychom vyrazit, ať nejsou nevrlí,“ říká s lehkým úsměvem kolegyně. Přikývnu, rychle se naposledy napiji vody a vyrážíme.

„Klasická prohlídka zámku, dobrý den,“ volám. Začíná tlačenice. Každý chce interiér zámku vidět jako první. Kontroluji lístky a zdravím příchozí. „Mámo, to je jak u nás doma,“ hodnotí usměvavý muž. Snažím se protlačit do středu haly skrze početnou skupinu. Je to boj, protože nikdo nechce přijít o své těžce získané místo. Nakonec se úspěšně dostanu na svou pozici mezi děly, odkud už vím, že je mě nejlépe slyšet, a čekám, až se lidé ztiší. Paní v květinových šatech se jako první ujímá slova a napomíná celou skupinu. Moje hlasivky jsou jí vděčné.

Historie versus historky

„Krásný dobrý den, vítám vás na zámku v Dětenicích,“ začínám naučený text, který jsem v průběhu dne řekla už pětkrát. Vysvětluji, že je v prostorách zámkuzakázáno fotit, natáčet a připomínám, že se návštěvníci nesmí dotýkat žádných vystavených exponátů. Pozorně sleduji hlavně tři malé děti, které se mnou během výkladu závodí, kdo bude hlasitější. S přehledem vyhrávají. 

Začíná nejtěžší úkol prohlídky – splnit očekávání co největšího počtu návštěvníků. Skupiny se skládají z několika generací a každý přišel na prohlídku z jiného důvodu. Prohlížím si starší pár, který se zaujetím studuje každou vystavenou zbraň, obraz nebo listinu. Nevraživě hledí na tři hlučné děti, které naopak zajímají jen historky o bílé paní a kouzelných zrcadlech. Podruhé upozorňuji maminku holčičky v růžových šatech, že si ji opravdu nemůže vyfotit, jak sedí na dělu z osmnáctého století. Ostatní vyzývám, aby už skutečně pokračovali do prvního patra. 

Je pan majitel k mání?

Vystoupáme po původních dřevěných schodech, které většinu skupiny vůbec nezajímají, a já pokračuji ve výkladu. Chci zapojit i posluchače a využívám klasický průvodcovský chyták: „Zkusíte si někdo tipnout kolik je na tomto lustru svíček?“ Děti se je pokouší všechny spočítat. Na chvíli je v sále ticho. „Sto třicet,“ volá malý kudrnatý chlapec. „Tři sta třicet?“ zkouší mladá slečna, která se ledabyle zahákne do svého přítele. „Ani jedna. Nejsou to totiž svíčky, ale žárovky, a je jich sto osmdesát,“ prozrazuji. 

Výklad neustále přerušují zvědavé, ale i šťouravé otázky návštěvníků. „Prosím vás, jak je pan majitel starý? A je zadaný?“ ptá se manželka staršího pána. „Paní, a odkud je tohle? To vypadá jako nádobí u nás doma,“ vyptává se asi pětiletý chlapec. Úspěšně procházím jeho testem a trpělivě zodpovídám každou otázku. 

Po další hodině a deseti místnostech plných otázek výklad končí a já se lehce ukláním. Začíná se ozývat bolest nohou po dni stráveném chozením. Bylo to nejméně deset kilometrů. Myšlenkami na mast proti bolesti se pokouším přebít nekonečné tepání v chodidlech. Úsměv na rtech ale stále drží. Návštěvníci tleskají a podobně jako pro herce v divadle je to i pro mě ta nejlepší odměna. Tak ještě pár minut, kdy si snad stihnu alespoň odběhnout na záchod, a hurá na další prohlídku.

Návrat vinylových desek

Návrat vinylových desek

Návrat vinylových desek

+

Návrat vinylových desek

02. 09. 2019

Vyrobili studenti dílny Univerzální voják pod vedením Romana Bradáče. Redaktor: Jan Krejsa Kamera/střih: Magdalena Zindulková Produkce: Barbora Šindlerová © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Ebaseda s Michalem Vrátným (3. díl)

Ebaseda s Michalem Vrátným (3. díl)

Ebaseda s Michalem Vrátným (3. díl)

+

Ebaseda s Michalem Vrátným (3. díl)

01. 09. 2019

Absolventská práce Tomáše Kotase. © VOŠP 2019

UnderPraGround

UnderPraGround

UnderPraGround

+

UnderPraGround

28. 08. 2019

Absolventská práce Michala Petruse. © VOŠP 2019

Mluvený projev moderátora

Mluvený projev moderátora

Mluvený projev moderátora

+

Mluvený projev moderátora

26. 08. 2019

Absolventská práce Anny Bábovské. © VOŠP 2019

Ebaseda s Janem Olejníkem (2. díl)

Ebaseda s Janem Olejníkem (2. díl)

Ebaseda s Janem Olejníkem (2. díl)

+

Ebaseda s Janem Olejníkem (2. díl)

25. 08. 2019

Absolventská práce Tomáše Kotase. © VOŠP 2019

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Generace20
+
Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

25. 08. 2019

Ve Španělsku začalo 23. srpna mistrovství Evropy v ženském boxu. Českou republiku reprezentují čtyři boxerky včetně Martiny Schmoranzové (32). V současnosti nejlepší česká amatérka v boxu se tomuto sportu věnuje už čtrnáct let. Do historie českého ženského boxu se zapsala v roce 2006, a to díky bronzové medaili z mistrovství Evropy. Schmoranzová přivezla cenný kov jako vůbec první Češka v historii.

Letos v Madridu se chcete pokusit zopakovat svůj úspěch z roku 2006. Kolik musíte porazit soupeřek, abyste měla šanci odvézt si domů medaili?
Přesný počet soupeřek se dozvím buď v den příletu, nebo v den vážení a lékařské prohlídky. Zpravidla to ale bývá pět zápasů do finále.

Vybírají se vám soupeřky podle určitých měřítek a kritérií?
Kdepak. Soupeřky se losují přes generátor na počítači. Takže výběr je čistě o náhodě. Následně se ale pokračuje podle klasického pavouka. Kdo prohraje, vypadává a takhle se jde až do samotného finále.

Našla jste si mezi ostatními boxerkami kamarádky? Není to pro vás těžké je pak v ringu udeřit?
S ostatníma holkama, soupeřkama, se bavím hodně. Přeci jenom už se nějaký ten pátek známe. Většinou si před zápasem pokecáme, pak si jdeme rozbít čumáky a po boxování si zase pokecáme. Ale samozřejmě musím rány dávat a nevadí mi to. Nejsem velikánský bijec, který by chtěl soupeřky zabít, ale spíše technický typ. Člověk tento sport nemůže brát tak, že někomu ubližuje, jinak ho nemůže dělat.

Běh na dlouhou vzdálenost z duše nenávidím

Letos se účastníte mistrovství Evropy podeváté. Jak se na něj připravujete?
Ať se jedná o mistrovství Evropy, světa nebo olympiádu, tak je příprava vždy přibližně dva měsíce dlouhá. Probíhají různá soustředění, tréninky a sparingy. Zaměřujeme se především na boxerské věci, ale příprava musí obsahovat všechno. Svalové a objemové cviky, zaměření na dynamiku, box a samozřejmě člověk musí mít i hodně naběháno. Pokud je něco, co na přípravě z duše nenávidím, tak je to běh na dlouhou vzdálenost. 

Proč musíte mít jako boxerka hodně naběháno?
Kvůli lepší fyzické kondici. Na začátku trati máme objemovou část, kdy běháme právě dlouhé tratě. Poté následuje dynamická část, takže výběhy do kopce, rychlejší úseky a na závěr sprinty. Tratě se ale mění především podle toho v jaké jsem přípravě.

V roce 2016 jste se jako jediná Češka dostala do kvalifikace na letní olympijské hry v Riu de Janeiru. Byla jste na sebe pyšná?
Olympiáda mi o jeden zápas utekla. Takže nemám čím machrovat. Sice jsem na sebe byla trochu hrdá, ale ego mi rozhodně nenarostlo. Myslím, že ani kdybych se kvalifikovala, tak bych se tím nevytahovala. Nejsem ten typ. Pyšná na sebe budu až zvládnu vybojovat medaili z mistrovství světa, nebo se kvalifikuji na příští olympijské hry. Kvalifikace máme v plánu koncem ledna a v květnu příštího roku. Uvidím, jak to vše vyjde. Teď mám před sebou mistrovství Evropy a na to se zaměřuji.

Jsem sice amatérka, ale box mě živí

Na rozdíl od profi boxerů nemáte žádné fixní finanční ohodnocení za zápasy. Jak s tolika soutěžemi stíháte svojipráci?
Já to mám trochu lepší než mé kolegyně. Pracuji pro policii u ochranné služby, ale jsem na stáži pod ministerstvem vnitra. Zde jsem zapsaná pod olympijským výborem jako amatérský sportovec. Takže já nějakou měsíční výplatu od ministerstva a výboru mám a box mě vlastně živí. Poté ještě jako amatéři získáváme finanční odměnu, pokud domů ze zápasu přivezeme nějakou mediali.

A nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste přešla k profesionálnímu boxu?
Dlouhá léta jsem dostávala nabídky boxovat za dobré stáje u profíků, ale má vidina je v mistrovstvích a olympiádě. V profi soutěžích nic takového nemají, tam se bojuje o světové pásy. Ano, říkala jsem si, že bych po příští olympiádě do profíků přešla a zkusila jeden dva zápasy, ale není to můj cíl. Box dělám, protože mě baví a profesionální kariéra by mi už nic nedávala. Navíc si myslím, že české a německé stáje nejsou na takové úrovni, aby člověk mohl vyhrávat proti světovým boxerům.

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Generace20
+
Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

25. 08. 2019

Ve Španělsku začalo 23. srpna mistrovství Evropy v ženském boxu. Českou republiku reprezentují čtyři boxerky včetně Martiny Schmoranzové (32). V současnosti nejlepší česká amatérka v boxu se tomuto sportu věnuje už čtrnáct let. Do historie českého ženského boxu se zapsala v roce 2006, a to díky bronzové medaili z mistrovství Evropy. Schmoranzová přivezla cenný kov jako vůbec první Češka v historii.

Letos v Madridu se chcete pokusit zopakovat svůj úspěch z roku 2006. Kolik musíte porazit soupeřek, abyste měla šanci odvézt si domů medaili?
Přesný počet soupeřek se dozvím buď v den příletu, nebo v den vážení a lékařské prohlídky. Zpravidla to ale bývá pět zápasů do finále.

Vybírají se vám soupeřky podle určitých měřítek a kritérií?
Kdepak. Soupeřky se losují přes generátor na počítači. Takže výběr je čistě o náhodě. Následně se ale pokračuje podle klasického pavouka. Kdo prohraje, vypadává a takhle se jde až do samotného finále.

Našla jste si mezi ostatními boxerkami kamarádky? Není to pro vás těžké je pak v ringu udeřit?
S ostatníma holkama, soupeřkama, se bavím hodně. Přeci jenom už se nějaký ten pátek známe. Většinou si před zápasem pokecáme, pak si jdeme rozbít čumáky a po boxování si zase pokecáme. Ale samozřejmě musím rány dávat a nevadí mi to. Nejsem velikánský bijec, který by chtěl soupeřky zabít, ale spíše technický typ. Člověk tento sport nemůže brát tak, že někomu ubližuje, jinak ho nemůže dělat.

Běh na dlouhou vzdálenost z duše nenávidím

Letos se účastníte mistrovství Evropy podeváté. Jak se na něj připravujete?
Ať se jedná o mistrovství Evropy, světa nebo olympiádu, tak je příprava vždy přibližně dva měsíce dlouhá. Probíhají různá soustředění, tréninky a sparingy. Zaměřujeme se především na boxerské věci, ale příprava musí obsahovat všechno. Svalové a objemové cviky, zaměření na dynamiku, box a samozřejmě člověk musí mít i hodně naběháno. Pokud je něco, co na přípravě z duše nenávidím, tak je to běh na dlouhou vzdálenost. 

Proč musíte mít jako boxerka hodně naběháno?
Kvůli lepší fyzické kondici. Na začátku trati máme objemovou část, kdy běháme právě dlouhé tratě. Poté následuje dynamická část, takže výběhy do kopce, rychlejší úseky a na závěr sprinty. Tratě se ale mění především podle toho v jaké jsem přípravě.

V roce 2016 jste se jako jediná Češka dostala do kvalifikace na letní olympijské hry v Riu de Janeiru. Byla jste na sebe pyšná?
Olympiáda mi o jeden zápas utekla. Takže nemám čím machrovat. Sice jsem na sebe byla trochu hrdá, ale ego mi rozhodně nenarostlo. Myslím, že ani kdybych se kvalifikovala, tak bych se tím nevytahovala. Nejsem ten typ. Pyšná na sebe budu až zvládnu vybojovat medaili z mistrovství světa, nebo se kvalifikuji na příští olympijské hry. Kvalifikace máme v plánu koncem ledna a v květnu příštího roku. Uvidím, jak to vše vyjde. Teď mám před sebou mistrovství Evropy a na to se zaměřuji.

Jsem sice amatérka, ale box mě živí

Na rozdíl od profi boxerů nemáte žádné fixní finanční ohodnocení za zápasy. Jak s tolika soutěžemi stíháte svojipráci?
Já to mám trochu lepší než mé kolegyně. Pracuji pro policii u ochranné služby, ale jsem na stáži pod ministerstvem vnitra. Zde jsem zapsaná pod olympijským výborem jako amatérský sportovec. Takže já nějakou měsíční výplatu od ministerstva a výboru mám a box mě vlastně živí. Poté ještě jako amatéři získáváme finanční odměnu, pokud domů ze zápasu přivezeme nějakou mediali.

A nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste přešla k profesionálnímu boxu?
Dlouhá léta jsem dostávala nabídky boxovat za dobré stáje u profíků, ale má vidina je v mistrovstvích a olympiádě. V profi soutěžích nic takového nemají, tam se bojuje o světové pásy. Ano, říkala jsem si, že bych po příští olympiádě do profíků přešla a zkusila jeden dva zápasy, ale není to můj cíl. Box dělám, protože mě baví a profesionální kariéra by mi už nic nedávala. Navíc si myslím, že české a německé stáje nejsou na takové úrovni, aby člověk mohl vyhrávat proti světovým boxerům.

Cvičení kameramanů v Olomouci 2019

Cvičení kameramanů v Olomouci 2019

Cvičení kameramanů v Olomouci 2019

+

Cvičení kameramanů v Olomouci 2019

23. 08. 2019

Praktické cvičení kameramanů v Olomouci pod vedením Veroniky Müllerové.

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Generace20
+
Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

20. 08. 2019

Některé děti si dnes několik týdnů bez elektřiny a pod stanem nedokáží ani představit. Pro většinu skautů je to ale v létě samozřejmost. Díky kamarádům a táborovému programu na internet a technologie ani nemyslí. Letos skauti organizují 1076 táborů, na které vyrazí 32 tisíc dětí.

Kateřina Haklová (21) jezdí na skautské tábory pravidelně už dvanáct let. Když vzpomíná na svůj první, vybavuje si hlavně to, jak moc se jí stýskalo. Smutek ale nakonec přebily zážitky, které ji motivovaly ve skautingu pokračovat. Několikatýdenní tábory ale nejsou pro všechny, obzvlášť v dnešní době, kdy jsou lidé zvyklí trávit mnoho času na internetu. „Asi každému to nemusí sednout. Záleží, jestli se sejdou lidé na podobné vlně a jestli se člověk dokáže trochu odpoutat od domácího pohodlí,“ myslí si Haklová.

Technologie jim nechybí

Skautské tábory vypadají stále stejně už přes sto let. A právě to jejich účastníci oceňují. „Program lidi propojí, takže nemají zas takové nutkání sahat po mobilu nebo počítači,“ říká tisková mluvčí organizace Junák – český skaut Barbora Trojak. Podle ní hraje velkou roli i to, že člověka vtáhne okolní příroda natolik, že na technologie a internet nemyslí. „Dnešní děti jsou sice na své mobily zvyklé, ale i pro ně má táboření v přírodě bez zbytečné techniky něco lákavého,“ říká táborová vedoucí Magdalena Zindulková.  „Je to veliké plus, moct si na pár dní odpočinout od elektroniky,“ pochvaluje si Haklová. Přesto přiznává, že i mobil a připojení k internetu má na táboře své místo. „Je vždycky někdo, bývá to většinou vedoucí, kdo má mobil zapnutý a je stále na příjmu, kdyby se něco dělo. Je tu i možnost dobití ze solární nabíječky,“ vysvětluje. Na příjmu je vždy alespoň jedno číslo, na které se mohou rodiče dovolat. „Technologie částečně používáme, ale nemáme na ně moc čas, protože všechny síly napínáme na přípravu programu,“ říká Zindulková. K technologiím se ale skauti snaží uchýlit jen v nejnutnějších případech.

Tradice žije dodnes

Na klasických táborech mají děti a vedoucí základní věci jako ubytování a stravu předem připravené. Skauti se o sebe ale v přírodě musí postarat sami. Kromě obstarání jídla si musí vybudovat tábořiště a zajistit pitnou vodu. „Pramení to z tradice, kdy první skautské tábory na začátku minulého století trvaly i měsíc, s tím, že veškeré vybavení se dovezlo na místo, tábor se postavil a posléze zboural a vybavení se zase odvezlo,“ vysvětluje Haklová. Podobně to skauti dělají i dnes. Spí buď v podsadových stanech, nebo teepee. Oddílů, které si vyrábějí podsady pokaždé nové ale už moc není. Důvodem je převaha čtrnáctidenních táborů, kde by výroba zabrala jejich velkou část. „Na třítýdenním táboře si to ale mohou dovolit, protože jeden týden tábor staví a dva týdny tam žijí,“ popisuje Trojak. Budování tábora umožňuje skautům propojení s přírodou a zároveň si vyzkoušejí něco, co se jim běžně nepoštěstí. „Je fajn vybudovat něco na místě, kde předtím nic nebylo, žít tam nějakou dobu, udržovat to místo, a pak zase všechno sbalit,“ myslí si Haklová.

Pokud není v tábořišti studna, čerpají skauti vodu buď z přírodních zdrojů, nebo ji dováží. „Musí mít zdroj pitné vody s pravidelným dovozem, barely s vodou nemůžou v táboře jen stát. Někde jezdí autem s barelem do blízké vesnice, kde si vodu mohou nabrat, nebo chodí pěšky s vozíčkem ke studánce,“ vysvětluje situaci na táborech Trojak.

Právě sepětí s přírodou s sebou ale nese i větší závislost na ní a na počasí. Kvůli silným dešťům či záplavám musí skauti výjimečně tábor i předčasně ukončit. Většinou se ale nepřízeň počasí snaží překonat. „Jednou nám spadl stan. Asi jediné, co se dá dělat, je to přečkat, stan postavit znovu a mokré věci usušit,“ říká Haklová. Upozorňuje také, že vše je dobrovolné a nikdo se ve větru a dešti trápit nemusí. A to se týká i vedoucích, kteří se skautingu věnují ve volném čase a zcela zdarma. Největší odměnou jim tak jsou nezapomenutelné zážitky a další generace nadšených skautů.

Můj život hokejové rozhodčí

Můj život hokejové rozhodčí

Můj život hokejové rozhodčí

+

Můj život hokejové rozhodčí

19. 08. 2019

Absolventská práce Patricie Vokálové. © VOŠP 2019

Ebaseda s Čeňkem Cibienem (1.díl)

Ebaseda s Čeňkem Cibienem (1.díl)

Ebaseda s Čeňkem Cibienem (1.díl)

+

Ebaseda s Čeňkem Cibienem (1.díl)

18. 08. 2019

Absolventská práce Tomáše Kotase. © VOŠP 2019

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Generace20
+
Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 08. 2019

Cyklistický závod Tour de France možná potká podobný osud jako španělskou Vueltu nebo Formuli 1. Feministickým aktivistkám se nelíbí více než stoletá tradice, kdy je po každé etapě vítěz od hostesek obdarován šampaňským, květinou a polibkem na tvář.

Fatima Benomarová, mluvčí skupiny Les Effrontées (Nestydy), 23. července na svém twitterovém účtu sdílela petici, která žádá konec hostesek na nejslavnějším cyklistickém závodě na světě. Tu na internetu podepsalo už více než 37 tisíc lidí.

Co konkrétně feministkám na hosteskách při sportovních či jiných událostech tolik vadí? Některé na Twitteru mluví o polibcích na tvář jako o „neskutečném sexismu“. Přitom jde vlastně o pouhé gesto, stejné jaké řada z nás používá, když se zdraví se svými známými, nebo přeje dědečkovi k narozeninám. Hostesky samotné to jako problém nevnímají a naopak stojí dlouhé fronty, aby se například právě na Tour mohly ukázat. Je to jejich práce, která je samozřejmě dobře placená, a dělají ji ze svého přesvědčení. Feministky by se tak možná nejprve měly zamyslet nad tím, jestli polibky vadí samotným hosteskám, a nekritizovat to, co zřejmě samy bezmyšlenkovitě také dělají při každém blahopřání nějakému oslavenci.

Ve zmíněné petici feministky také kritizují, že ženy působí pouze jako odměna či dekorace. Uvědomme si ale, že byť se mění svět, mnoho dívek a žen stále stejně jako dřív touží po pozornosti díky svému zevnějšku. Jsou na svoji krásu hrdé, chtějí ji prezentovat a nijak to neodráží, jestli jsou jinak chytré či hloupé, milé či arogantní. Ostatně, ženská krása se vždy prezentovala a hodnotila na společensky významných událostech.

Častým argumentem aktivistek, proč působení hostesek na Tour de France ukončit, bývala i délka sukní. Letošní modely ale dosahují většinou až ke kolenům či do půli lýtek, čímž s přehledem předčí délku veškerých šortek soutěžících cyklistů. Mám proto dojem, že se společnost v roce 2019 zvládne s nějakým tím pohledem na polibek na tvář – ať už od duchaplné, či zcela prostoduché hostesky – docela dobře vyrovnat.

Nástroj s duší

Nástroj s duší

Nástroj s duší

+

Nástroj s duší

12. 08. 2019

Absolventská práce Daniela Válka. © VOŠP 2019

Slam poetry

Slam poetry

Slam poetry

+

Slam poetry

07. 08. 2019

Absolventská práce Niki Katsianiku. © VOŠP 2019

Jak jít „S barvou ven“

Jak jít „S barvou ven“

Jak jít „S barvou ven“

+

Jak jít „S barvou ven“

05. 08. 2019

Absolventská práce Jany Matoušové. © VOŠP 2019

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“