Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Generace20
+
Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Generace20

Autor: Monika Kabourková

16. 02. 2020

Canisterapie, neboli léčba psí láskou, je jako jedna ze zooterapií založená na přímém kontaktu člověka se zvířetem. Ulevuje od bolesti či osamělosti, a díky tomu přijdou na lepší myšlenky. Léčebná metoda se využívá především v seniorských domech, u tělesně a psychicky postižených lidí nebo v nemocnicích. Canisterapie se dělí na aktivní, kdy se především děti učí různé motorické dovednosti, a pasivní, při které psi během polohování prohřívají člověku svaly.

V patnácti letech byla Lilianna Jandová (23) dlouhodobě hospitalizovaná v Motolské nemocnici. Návštěva canisterapeutického psa, který na její oddělení docházel se svým psovodem, ji dokázala odreagovat při náročném pobytu. Léčebná metoda ji natolik zaujala, že se ji rozhodla zkusit i se svým psem. „Když jsem se uzdravila a z nemocnice odešla, tak jsem chtěla začít také pomáhat. Napsala jsem do nemocnice Motol, kde vedli canisterapeutické kurzy a začala jsem na ně se svým psem Badym chodit,” vzpomíná Jandová. Po dokončení tříměsíčního kurzu se navíc rozhodla složit canisterapeutické zkoušky u organizace Pomocné tlapky, kde získala certifikát platný ve všech zdravotnických zařízeních. 

Terapie, která má smysl

Jandová teď se svým sedmiletým zlatým retrívrem dochází jednou měsíčně za dětmi, které pobyt v nemocnici špatně snášejí. „Byla jsem ve stejné situaci jako oni. Pamatuji si, jak mě pohled na psa v nemocnici vytrhl ze špatných myšlenek a soustředila jsem se pouze na něj. Proto chci také pomoci,“ říká Jandová. Naopak Lucie Návarová (40) se ke canisterapii dostala úplnou náhodou. „Před šesti lety jsem si pořídila třetí fenku bernského salašnického psa Ann Mary, která oproti ostatním byla velmi kontaktní. Proto mi na cvičáku v Třeboni, kam se svými psy docházím, navrhli, abych s ní zkusila canisterapii. Cvičák provozuje canisterapeutické sdružení Hafík, a tak jsem začala s ročním výcvikem,“ vzpomíná Návarová. 

Chvíle strávené se psy pomahají lidem zapomenout na prostředí, ve kterém se momentálně nacházejí. Zdroj: Archiv oraganizace Animal Therapy

Kurzy se časovou náročností liší podle pořádající organizace. Některé trvají přes víkend, jiné měsíc a další i rok. Především ale záleží, kolik času je majitel psa ochotný do kurzu investovat. „Canisterpie se stále více dostává do povědomí klientů i dobrovolných zájemců se psy. Problém ale je, že výcvik je poměrně náročný a na akce následně chodíte ve svém volném čase, takže ne každý u toho vydrží,“ doplňuje Návarová. Ta nyní každých čtrnáct dní dochází do třídy postižených dětí Speciální školy Trhové Sviny v Českých Budějovicích. Občas zavítá i na jednorázové akce do škol a školek. „Nejlepší pocit je to, když vidím, že má canisterapie opravdu smysl. Například, když se postižené dítě při cvičení se psem krásně uvolní a začne se usmívat,“ říká Návarová. 

Hlavní roli hraje psí povaha

Pro canisterapii nejsou pevně vyhrazená plemena psů. Sice jsou rasy, které mají větší předpoklady k jejímu zvládnutí, ale vždy se jedná o danou povahu psa a jeho vlastnosti. „Na canisterapeutické kurzy k nám dochází i lidé s takzvanými bojovými psi, jako jsou pitbulové a stafordi. Ale i přes všelijaké předsudky a předpoklady jsou tito psi strašně hodní a přítulní. Problém vidím spíše u některých rodičů, kteří jsou s dětmi na výchovných akcích. Mají k těmto plemenům výhrady, a i přesto, že dítě chce bez obav k psovi jít, tak jim to rodiče zakážou,“ vysvětluje Návarová. 

Canisterapeutický pes by měl být přirozeně přátelský ke svému okolí, vyrovnaný a ovladatelný. „Psi musí mít zájem o lidský kontakt a především nesmí vykazovat známky agrese. Je také potřeba zaměřit se na základní poslušnost, zejména na přivolání. Také je vhodné psaseznámit s pomůckami, které klienti využívají – invalidní vozík, berle a v případě dětí přivykat na hlasité zvuky, křik a tahání,“ popisuje trenérka psů Markéta Moravcová, která pracuje pro organizaci Helppes.  

Základem je pevný vztah

Důležitým faktorem je i vztah psovoda se psem. Musí umět rozpoznat signály, kdy je pes už unavený, nebo je mu něco nepříjemné. „Vztah musí být pevný, bez toho by to nešlo. Moji psi mi naprosto důvěřují, jsou mi oddaní a já jim naopak musím rozumět v jejich komunikačních signálech. To znamená zavčasu terapii ukončit nebo udělat přestávku. A to platí i v každodenních činnostech. Mají jasně dáno, co mohou a co ne, ale zároveň ví, že jim do jejich pelechu nikdo jiný nevleze. Každý z nich je jiný, pracuje jinak a vyhovují jim různé skupiny klientů. Na to musím vždy brát ohledy,“ vysvětluje Návarová. 

Fence bernského salašnického psa Ann Mary nevyhovovaly klienti ze seniorských domů. Děti ale miluje. Zdroj: Archiv Lucie Návarové

Majitelé, kteří by chtěli se svými psy začít canisterapii dělat, by si měli hlavně určit, kterému typu pacientů se chtějí věnovat. „Psovodi mohou docházet do mateřských škol, k seniorům, mentálně a fyzicky postiženým nebo třeba problémovým dětem. Pokud si ale nejsou jistí, co by psovi nejvíce vyhovovalo, tak by měli vyhledat odborný kurz s daným tématem a přihlásit se,“ říká Kateřina Preusslerová, která pracuje pro organizaci Animal Therapy specializovanou přímo na canisterapii. Na takový problém narazila i Návarová už při výcviku. Její fence nevyhovovaly seniorské domovy, a tak s ní dochází pouze za dětmi.Už za jeden den si psovod může udělat představu, kde by mohl být se psem nejvíce užitečný.

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Generace20
+
Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

14. 02. 2020

Už při studiu na Vyšší odborné škole publicistiky si vyzkoušela, jak se pracuje v opravdové redakci. Novinářka Gabriela Krejčová (27) psala pro zpravodajský web Novinky.cz nebo působila jako šéfredaktorka Generace 20. Od prosince 2016 pracuje v časopise Sedmička. I když Krejčovou žurnalistika baví, nedokáže si představit, že by se jí věnovala celý život.

Jak jste se dostala do redakce Novinek?
Díky spolužačce. Postupem času jsem se totiž rozhodla, že chci dělat v novinách a konkrétně mě zajímalo zpravodajství. Přála jsem si dělat novinařinu na úrovni a zjistit, jak to všechno funguje.

Proč jste tam nezůstala i po dokončení školy?
Bohužel neměli místo na plný úvazek, i když jsem chtěla zůstat. Musela jsem tedy hledat něco jiného. Nechala jsem se zlákat spolužačkou, která chodila na praxi do PR agentury. Nabídku jsem přijala, líbil se mi malý kolektiv, ale ve finále to bylo hrozné. Vůbec tam nefungovaly vztahy. Navíc jsem horká hlava, takže jsem ze dne na den dala výpověď a přemýšlela dál o tom, co budu dělat.

A tehdy jste našla práci úplně mimo obor, dělala jste vedoucí operátorů na dispečinku taxíků v Kladně…
Ano, byla to práce na směny, takže jsem měla dvanáctky. Vydržela jsem to asi půl roku, noční totiž byly úplně šílené. Poprvé jsem si ale udělala představu o českých celebritách. Volaly nám třeba úplně ožralý, že jim ihned musíme sehnat taxíka a podobně. Aspoň jsem s nimi přišla do kontaktu i z jiného úhlu než jako novinářka.

Nikdy jsem nechtěla dělat bulvár

Jak jste se od práce dispečerky dostala zpět do médií?
Průběžně jsem sledovala nabídky práce v oboru, ale nechtěla jsem brát něco za každou cenu. Úplnou náhodou jsem ale jednou potkala kluka, který pracoval v mediálním domě Empresa Media. Nabídl mi, že se tam poptá po nějaké práci a jednoho dne mi zavolali z redakce časopisu Sedmička. Nejdřív mě to vyděsilo, protože bulvár jsem nikdy dělat nechtěla. Většinou ale píšeme lifestylové články, kdy nám někdo ze slavných řekne, kam třeba jede na dovolenou. Uvědomila jsem si, že tím pádem nikomu nebudu ubližovat, a proto jsem do toho šla. 

Jaké byly vaše začátky v opravdové redakci?
Rozkoukala jsem se poměrně rychle. Chtěli po mně, abych napsala několik článků každý den. A tak jsem pořád jen psala, během půl roku jsem věděla snad všechno o našich celebritách. Nikdy by mě také třeba nenapadlo, že si díky práci mezi prvními v republice přečtu vydanou knížku, nebo půjdu na premiéry filmů a koncerty zdarma.

Soukup pro mě není důvodem odejít

Děláte ve vydavatelství, které patří podnikateli Jaromíru Soukupovi. Ten je některým lidem poslední dobou spíše pro smích, například kvůli tomu, že se ve své televizi Barrandov ve většině pořadů objevuje jen on sám. Nevadí vám to?
Soukup je nejvíce spojovaný s Empresou až teď. Když jsem tu začínala, znalo ho minimum lidí. Myslím si, že bych ale kvůli němu nešla pracovat jinam. Věděla jsem sice, kdo je majitel, ale neřešila jsem to.

A řešíte to třeba v současné době, když je o Soukupovi stále více slyšet?
Vždycky se pod někým pracuje a v dnešní době není příliš na výběr, u koho by mohl novinář psát. U nás v redakci nikdo nikomu neubližuje, neděje se tu nic špatného, a tak jsem v pohodě. Já navíc s majitelem vůbec nepřijdu do osobního kontaktu. Vlastně Soukupa vůbec neznám.

Opravdu jste se s ním nikdy nepotkala?
Samozřejmě jsem se s ním párkrát viděla, ale dostávám se spíš do kontaktu s jeho mluvčí. Například když jsem nastupovala, uspořádal schůzku pro nové zaměstnance, kde nám představil sebe a firmu. Ale rozhodně bych si třeba sama od sebe netroufla, abych mu zavolala. Od toho mám přímé nadřízené, se kterými komunikuji.

V Generaci 20 jsem se naučila, jak funguje redakce

Už při studiu jste byla šéfredaktorkou ve studentském magazínu Generace 20. Dalo vám to nějakou zkušenost do profesního života?
Ano, bylo to pro mě přínosné. Za takovou praxi jsem vděčná, protože jsem zjistila, jak to funguje v pravé redakci. Naučili jsme se se spolužáky pracovat v týmu, ale občas se stejně stalo, že měl někdo všechno „na háku“, a nebo v redakci někoho podrazil.

VOŠP jste dokončila v roce 2015. Jak na školní léta vzpomínáte?
Jen v dobrém. Dostala jsem se díky škole do světa médií, který jsem si do té doby neuměla představit. Myslím si, že jsem se na VOŠP našla. Zpětně jsem také ráda, že jsem si vybrala obor autorské žurnalistiky, protože tam jsem se naučila vše, co jsem pak mohla využít v zaměstnání.

Toužila jste odjakživa studovat novinařinu?
Ne, původně jsem se chtěla věnovat restaurování, kam jsem dokonce byla přijatá na Vysoké škole chemicko-technologické. Moje učitelka na gymnáziu mi ale doporučila VOŠP. Do té doby jsem ani neuvažovala nad školou, kde se platí školné. Vždy jsem to považovala za něco, kdy za peníze dostanu titul a nemusím pro to nic moc udělat. Ve finále to ale tak nebylo, platila jsem si za zkušenosti, které mi předávali lidé z praxe. Tenkrát na mě zapůsobilo i hodnocení školy a ohlasy studentů, takže jsem šla zkusit přijímací pohovor.

Nelitovala jste zpětně svého rozhodnutí?
Asi ne. Nikdy jsem však netoužila po tom, že budu novinářka. Netušila jsem, kolik pracovních pozic je v novinách, jak fungují média nebo kolik jich třeba v Česku máme. Koukala jsem se maximálně na zprávy. VOŠP mi ale úplně změnila život a nasměrovala mě na další roky dopředu. I když mě žurnalistika baví, stále nevím, jestli ji chci dělat už napořád. Nedokážu si představit dělat stejnou práci celý život.

A co tedy do budoucna plánujete?
Chci si dodělat pedagogické minimum, protože mám v úmyslu jít ve vyšším věku učit. Dnes jsou jiné možnosti a doufám, že se uživím i jinak než novinařinou. Nebojím se totiž riskovat a klidně bych zase dělala něco úplně mimo obor.

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

Generace20
+
V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

Generace20

Autor: Jiří Lizec

12. 02. 2020

Od jeho první brigády v České televizi uplynulo už přes dvanáct let. V současnosti působí absolvent Vyšší odborné školy publicistiky z roku 2017 Martin Vichnar (28) jako florbalový a biatlonový reportér na stanici ČT Sport. Při výrobě pořadu Branky, body, vteřiny spolupracuje občas i se svým otcem, moderátorem ČT Petrem Vichnarem.

Mezitím, co se na palubovce pražské UNYP Areny chystá pražské florbalové derby mezi Bohemians a Black Angels, se čtvrthodinovým zpožděním přijíždí do sportovní haly reportér živého televizního vysílání Martin Vichnar. „Dnes máme pouze malý přenos bez studia, takže lehký pozdní příjezd nevadí,“ říká Vichnar a rychle se běží připravit na první předzápasový rozhovor. Podle informací, které mu předal vedoucí přenosu a komentátor Ondřej Zamazal, bude Vichnarův respondent před kamerou poprvé v životě a je značně nervózní. „Snad to nebude problém. Raději mu předem řeknu otázky, abych ho něčím nezaskočil,“ popisuje svou přípravu Vichnar.

Zlom v pracovní kariéře nastal po dokončení školy

V České televizi pracuje už od svých šestnácti let, kdy mu jeho otec Petr zařídil brigádu, při které zapisoval důležité momenty sportovních přenosů pro snadnější střih zpravodajských příspěvků. „Tuhle práci jsem dělal zhruba sedm let. Byl jsem zavřený ve střižně u malého monitoru a přepisoval jsem na list papíru. Při porovnání s dnešními technologiemi to byl opravdový pravěk,“ vzpomíná Vichnar. Od práce v médiích ho to ale rozhodně neodradilo. Postupem času začal jezdit s televizním štábem na natáčení a před nástupem na VOŠP v roce 2014 už měl zkušenosti s přípravou reportáží a s prací před kamerou. „Na VOŠP jsem se přišel zdokonalit v tom, co už mě v České televizi naučili. S audiovizuální tvorbou se setkával jak v práci, tak i ve škole, což bylo fajn,“ vzpomíná Vichnar na své studium, při kterém například zkoušeli natáčet sitcom. „Nápad jsme si prosadili u vedení školy. Celou noc jsme byli zavření v jednom bytě, připravovali scénu a natáčeli. Vznikly asi tři díly a s odstupem času musím říci, že to nebylo nic zázračného,“ dodává s úsměvem.

Po absolvování VOŠP se Vichnar mohl začít věnovat svému zaměstnání na sto procent, což prý při studiu na škole nešlo. Zanedlouho dostal nabídku na práci reportéra florbalových utkání. „Sám florbal hraji, takže k němu mám velmi blízko. Navíc jsem se při zápasech mediální ligy potkal v jednom týmu s vedoucím florbalových přenosů Ondrou Zamazalem. Když mi dal tuhle nabídku, neváhal jsem,“ říká Vichnar. Nezůstalo ale jen u florbalu. Za svůj největší dosavadní profesní zážitek považuje práci reportéra z biatlonového mistrovství světa 2019.

Martin Vichnar během předzápasového rozhovoru s florbalistou Jakubem Renčínem. Zdroj: Jiří Lizec

Čekám SMS od táty

To, že je Martin Vichnar synem bývalého sportovního komentátora České televize a současného moderátora pořadu Branky, body, vteřiny Petra Vichnara, není žádným tajemstvím. Vliv na svou práci ze strany otce ale nepociťuje: „Občas spolu pracujeme na pořadu Branky, body, vteřiny, to je asi jediný čas, kdy se v České televizi potkáme. Samozřejmě si občas zajdu pro nějakou radu, přeci jen táta pracuje v médiích přes 40 let.“ Následně dodává, že když se mu nějaký výstup v televizi nepovede, rodiče si toho okamžitě všimnou a upozorní ho na chyby. Z toho má obavy i během utkání Bohemians – Black Angels, protože se při jednom ze živých vstupů trochu zakoktal. „To ze mě zas budou doma mít srandu. Natřikrát jsem nedokázal říci správně jednoduchou větu. Čekám za chvilku SMS od táty, co jsem to vyváděl,“ směje se Vichnar.

Titul v médiích nikoho nezajímá

V médiích a v České televizi by chtěl zůstat, po vzoru svého otce, co nejdéle to půjde. „Na rozdíl od soukromých televizí, které může majitel přes noc v podstatě zrušit, bude Česká televize vysílat pořád. Chtěl bych v ní pracovat co nejdéle,“ přemýšlí o své budoucnosti Vichnar a dodává další důvody, proč chce u práce v médiích a zůstat: „Líbí se mi zejména to, že v této branži nikoho nezajímá, jaké kdo má vzdělání, ale hodnotí se odvedená práce. Nikdy mě nenapadlo napsat si za jméno dosažený titul.“ 

Blíží se konec florbalového zápasu, a protože v utkání padlo hodně branek, vysílání se protáhlo. Vichnar tak do poslední chvíle neví, zda se do živého přenosu vejde ještě jeden pozápasový rozhovor. Nakonec se zvedá a říká: „To je dneska všechno, víc toho nestihneme. Udělal jsem jen tři krátké rozhovory, nebylo to nic náročného. Když moderuji ještě studio, mám samozřejmě víc práce.“

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Generace20
+
Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Generace20

Autor: Jiří Lizec

11. 02. 2020

Mít hned v osmnácti řidičský průkaz není pro každého samozřejmost. I když se počet náctiletých řidičů zvyšuje, najdou se stálé mladí lidé, kteří nepotřebují usednout za volant ještě několik let po dosažení plnoletosti. Zejména ve velkých městech je pak prioritou hromadná doprava.

Podle instruktora autoškoly ve středočeských Hořovicích, Radka Smrže (37), si tam řidičský průkaz dělají budoucí řidiči hned v sedmnácti nebo osmnácti letech: „Zhruba 85 % našich žadatelů přichází do autoškoly ještě před dovršením plnoletosti a rok od roku je jejich počet stále větší. Například loni se přihlásilo dvakrát více lidí než v roce 2018.“ Tento trend ovšem pozorují zejména instruktoři autoškol z menších měst.

I když kurz pro řidiče osobního automobilu vyjde zhruba na 10 tisíc korun, daleko větší roli v tom, zda si zažádat o řidičské oprávnění ještě v sedmnácti, hraje právě místo bydliště. „Jsem z vesnice a bez možnosti řídit bych se asi neobešla. Ale pokud bych žila například v Praze, asi bych si řidičák udělala klidně až později,“ říká studentka Nikola Míková (21). S tím souhlasí i další řidiči, kteří jsou v opačné situaci. „Nebydlet v centru Plzně, ale někde na vesnici, musel bych si řidičský průkaz udělat hned, jak bych mohl. Teď mi je ale 23 a vystačím si s tramvají,“ popisuje svoji situaci Marek Dojniš (23).

Mladí řidiči zaviní každou desátou nehodu

Ne každý chce za volant usednout hned první den po osmnáctých narozeninách. Například Veronika Šťáhlavská (22) si řidičský průkaz zatím dělat odmítá. „Bojím se zejména mladých řidičů, protože většina z nich nejezdí vůbec bezpečně,“ vysvětluje svou obavu Šťáhlavská. Jedním dechem ovšem dodává, že si jednou papíry na auto bude muset udělat, protože plánuje rodinu a nechce jezdit s kočárkem městskou hromadnou dopravou.

Obavy Šťáhlavské podtrhuje i fakt, že mladí řidiči ve věku 21-24 let zaviní během roku zhruba 10 % z celkového počtu dopravních nehod na českých silnicích. Toto číslo je od roku 2008 prakticky neměnné. S tím chce bojovat ministerstvo dopravy, které plánuje navrhnout vládě letos na jaře novelu silničního zákona. Počítá se i se zavedením řidičského průkazu na zkoušku. To znamená, že čerstvým řidičům by ke ztrátě průkazu stačilo pouze šest trestných bodů. „Přijde mi to jako nesmysl. Omezil bych spíš maximální výkon automobilu než bodový systém. Pracoval jsem deset let jako úředník bodového systému a většina mladých řidičů přišla o papíry kvůli alkoholu a drogám, ne kvůli řidičské nezkušenosti. Neříkám, že by to problém vyřešilo, ale 200 koní pod kapotou nezkušeného řidiče riziko nehody určitě nesnižuje,“ komentuje návrh ministerstva instruktor autoškoly Smrž.

Navíc začátečníci mohou být nebezpeční v každém věku. To, že zkušenosti s řízením zejména v hustém provozu získá řidič pouze praxí, pociťuje Petr Fiala (28), který dokončil autoškolu na konci minulého roku. „Řidičák jsem si musel udělat proto, že jsem chtěl zůstat v mém současném zaměstnání. Teď řídím každý den a občas mám ještě problém dělat věci automaticky,“ říká Fiala. Uznává, že měl začít hned v osmnácti, protože učit se ve třiceti novým věcem je prý daleko složitější.

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Generace20
+
Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

09. 02. 2020

V médiích se Marie Irová (27) uchytila jako jedna z prvních ze svého ročníku. Během posledního semestru na Vyšší odborné škole publicistiky začala pracovat jako redaktorka v online magazínu Bleskproženy.cz a v současnosti zastává pozici hlavní editorky na serveru Proženy.cz. Lifestyle ji bavil vždycky a jak sama tvrdí, může tím oslovit nejen širokou skupinu lidí, ale některými tématy jim i pomoci.

Proč jste šla během studií pracovat zrovna do Blesku pro ženy? 
Od známých jsem se dozvěděla, že na webu sháněli redaktoru. Bylo to na začátku května roku 2014, takže jsem první dva měsíce pracovala v redakci, dopisovala absolventku a učila se na absolutoria. Bylo to trošku divoké, ale nakonec jsem vše dobře zvládla. Jsem ráda za šanci, kterou jsem od nich dostala. Lepší školu online světa médií jsem si nemohla přát.

Někteří by mohli tento magazín spojovat s bulvárem. Nebyla jste vůči němu ze začátku také skeptická?
Kdybych měla předsudky, nemohla bych tam ani nastoupit. Že je redakce Blesku pro ženy oddělená od té bulvární, jsem věděla z dřívějška. Jsou to dvě samostatné redakce, a tudíž se nijak neovlivňují. Vždycky jsem bojovala za to, aby je lidé rozlišovali, protože občas bylo těžké sehnat i nějaké respondenty. Když jsem jim zavolala a představila se, že jsem z Blesku pro ženy, odpověděli mi: „Sorry, ale s Bleskem nekomunikujeme.“

Cestu si radši vyšlapu sama

Už během studií jste psala převážně lifestylová témata. Věděla jste vždy, že se chcete ubírat tímto směrem?
Lifestyle mě bavil vždycky. Myslím si, že tím mohu oslovit širokou skupinu lidí a zároveň jsem k němu přistupovala tak, že některými tématy mohu lidem i pomoci. Například jsem psala o matkách samoživitelkách, nebo o domácím násilí a kolikrát jsem zažila, že lidem pomohlo i to, že s nimi mluví novinář. Zkrátka se mají komu vypovídat. Také je lifestyle přeci jen oblast, kde má člověk čistší hlavu, než když dělá třeba investigativní novinařinu. Do určité míry jsem ovlivněná i tím, že moje maminka pracuje celý život v lifestylu, takže jsem v tom vyrůstala.

Vaše matka v současné době šéfuje Ona Dnes, příloze MF Dnes. Proč nepracujete u ní?
Párkrát jsme se o tom bavily, ale zatím s ní nechci pracovat hlavně proto, že by mi vadily reakce některých lidí. Říkali by si: „Aha, to je dcera Šilhové, tak ji sem dohodila.“ Radši si tu cestu vyšlapu sama a vím, že mi máma kdykoliv pomůže třeba tím, že mi doporučí nějaké kontakty. Myslím, že s ní budu stejně jednou pracovat. Ale až si vytvořím jméno a lidé z mé branže budou vědět, že jsem dobrá novinářka a budou si mě spojovat spíš s tím než s mojí mamkou.

Z Bleskuproženy.cz jste odešla v roce 2017 a v současnosti pracujete v redakci serveru Proženy.cz, která spadá pod Seznam.cz. Co vás vedlo ke změně?
Měla jsem pocit, že se už nemám kam posouvat. Psala jsem hodně o zdraví a už jsem cítila, že jsem vyčerpala témata. Chvilku to vypadalo, že by mě mohli povýšit, ale nakonec to nedopadlo. A tehdy jsem si řekla, že je na čase jít dál. Shodou okolností do redakce Proženy.cz nastoupila na pozici šéfredaktorky Monika Binarová, která mě oslovila s nabídkou práce. Vůbec jsem neváhala a šla jsem. Od září 2017 jsem pracovala jako redaktorka a od loňského léta dělám šéfeditorku, a mám tak na starosti celý web.

A jak vypadá váš pracovní den?
Do práce chodím na osmou. Přečtu si e-maily a podívám se do rozpisu článků, které musím během dne přečíst. Jednou týdně máme v půl desáté redakční poradu, na které s mojí kolegyní říkáme čísla nejčtenějších článků za minulý týden. Po poradě čtu opět články, které mají vyjít v nejbližších dvou dnech, protože jako šéfeditorka jsem poslední výstupní kontrolor. Během dne pak řeším provozní záležitosti, témata redaktorek, sleduji, co se kde děje. Vymýšlíme různé nové projekty. A k tomu i spousty administrativních úkonů, jako je vyplňování nejrůznějších tabulek. Z práce odcházím kolem sedmé večer. Pracuji také z domova, práce mi denně zabere někdy i deset hodin čistého času.

To vám moc času na osobní život asi nezbývá…
Občas je to složitější, ale jde to. Manžel mi často vyčítá, že mám pořád v ruce telefon. Ale pro mě je mobil pracovní nástroj. Sleduji naši čtenost a k žurnalistice patří mít i přehled o tom, co se kde šustne. S nadsázkou řečeno, tohle trochu můj život nabourává, ale dnes si z toho děláme už spíš legraci. Manžel je také dost pracovitý, kolikrát trávíme nedělní dopoledne tím, že sedíme oba u počítače. On si něco rýsuje a já zas píši nebo upravuji texty. 

A stíháte jako šéfeditorka psát články?
Bohužel moc nepíšu, ale ráda bych, protože mi to dost chybí. Když jsem se stala šéfeditorkou, tak to byl šílený hukot naučit se všechny věci kolem a pochopit fungování redakce z té druhé stránky. Jako redaktorka jsem napsala článek, odevzdala ho a měla čistou hlavu. Ale teď musím hlídat spoustu věcí a držet v hlavě například texty, které musí vyjít, které musíme někam poslat nebo věci, které musíme vyřešit. Takže než jsem si našla správný systém, chvíli mi to trvalo. Ale myslím, že teď už to funguje a dostává se do kolejí a už se těším, že až si to sedne úplně, budu moct zase i psát. Kvůli časové vytíženosti ale zvládnu napsat třeba jeden článek za několik týdnů. 

Nemůžete psát o něčem, co v osobním životě zpochybňujete

Někteří lidé považují lifestyle za čtení ke kávě. Jak se k tomu stavíte vy?
To, co mi vadí u lifestylu, je, že ho spoustu lidí bere jako nějaký holčičí bláboly, a přitom to vůbec není pravda. Myslím si, že pokud je lifestyle dobře napsaný, dokáže doplňovat klasické zpravodajství a nenáročnou formou lidi edukovat. Například k třicátému výročí sametové revoluce jsme měli projekt Ženy za revolucí, kde jsme připravovali rozhovory s ženami mužů, kteří dělali revoluci. Celý týden se ve všech médiích psalo o revolucionářích. Jak byli skvělí, že jsme díky nim tam, kde jsme, ale nikde nebylo nic o ženách. Přitom ony mají stejnou sílu, právo a dokážou toho v životě kolikrát víc než chlapi. A v klasickém zpravodajství je to možná nevědomky potlačováno, ty jejich příběhy tam často nejsou. Lifestyle je možná stále zafixovaný jako čtení ke kafičku, ale může to být i novinařina na vyšší úrovni.

Píšete hodně o zdravém životním stylu. Vybíráte si témata, která vás zajímají i v osobním životě?
Redaktor by měl psát o tom, co je mu blízké, co ho baví, zajímá a naopak. Nemůžete psát o něčem, čemu nevěří, nebo co sám v osobním životě zpochybňuje. Neznělo by to důvěryhodně. 

VOŠP jste ukončila před šesti lety. Co jste si ze školy odnesla?
Zpětně člověk dochází k tomu, že to, co se na škole naučil a co mu kolikrát přišlo zbytečné, během profesního života využije. Třeba mnou nenáviděné pojmy z mediálních studií, které jsme se museli učit, jsem později využila v profesním životě k pochopení souvislostí. Autorská žurnalistika mě pak naučila, jak psát články. A tím, jak člověk na škole opakuje stejný chyby furt dokolečka a ví, že takhle se to nemá dělat, tak se vše časem naučí a zautomatizuje. V reálné žurnalistice pak pro mě bylo mnohem jednodušší psát. Už jsem věděla, jak stavět titulky, perex a samotný článek.

Je naopak něco, co vás škola nenaučila?
Online žurnalistiku. Nikdo o tom tenkrát na škole nemluvil a vlastně mi to přijde škoda. Člověk totiž musí zohledňovat mnohem více proměnných, které do toho rázem vstupují. Ze školy jsem odešla před šesti lety a myslím, že za tu dobu se online zpravodajství hodně proměnilo. Tištěné noviny budou vycházet stále, ale čím dál tím více je pracovních pozic v současné době na onlinu. 

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

Generace20
+
I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

Generace20

Autor: Jiří Charvát

08. 02. 2020

Ponor do hlubin kontejnerů s odpadky ze supermarketů má svůj odborný název: říká se mu dumpster diving. "Odpadkoví potapěči" se do kontejnerů noří ne proto, že je k tomu nutí hlad, chtějí především zabránit plýtvání. Vadí jim, že obchody vyhazují produkty jen kvůli tomu, že jsou prošlé nebo poškozené, i když jsou stále nezávadné a vhodné k jídlu.

Ne každý člověk, který prohrabává popelnice, musí být bezdomovec. Přestože hledání potravin v popelnicích si téměř každý spojí s chudobou, dumpster diving provozují mnohdy pracující lidé nebo studenti, kteří finanční problémy nemají. Jedním z „lovců pokladů“ v kontejnerech je i ajťák Jindřich Kos (26). Tomu vadí, že obchody s potravinami plýtvají jídlem, které po vypršení spotřební lhůty vyhodí. To ale ne vždy musí být zkažené. „Když se někomu zmíním, že se hrabu v odpadcích, kouká na mě jako na blázna. Já to ale dělám proto, že obchody ročně vyhodí několik tisíc tun potravin. Ty jsou často v naprostém pořádku, jen mají třeba poškozený obal,“ vysvětluje Kos a dodává, že supermarkety mnohdy vyhodí celé balení jogurtů jen proto, že se jeden z obalů poškodil a zašpinil ty ostatní. 

Mapy s nezamčenými popelnicemi

Jelikož lze vybírání popelnic a kontejnerů považovat za krádež (odpad ze zákona stále patří majiteli popelnice), je je pro hledače odpadků mnohdy obtížné sehnat v blízkosti obchodů přístupný kontejner. „Většina supermarketů, obzvlášť těch velkých, je umisťuje za zamčený plot a když ne, tak zamykají samotné popelnice,“ popisuje Kos. V hledání snáze dostupných kontejnerů mu pomáhá řada internetových stránek, jako je například web dumpstermap.org. Na něm je mapa, v níž jsou zaznamenané přesné souřadnice míst, kde se nachází volně přístupné kontejnery a popelnice po celé Evropě. Ty do mapy zadávají samotní dumpster diveři, což lze do češtiny převést jako „odpadkoví potápeči“. „Lidem, kteří kontí (vybírají popelnice, pozn. redakce), jde především o to, aby se neplýtvalo jídlem, tak rádi sdílí polohu nezamčeného kontejneru,“ vysvětluje student Jan Šafek (19), který se dumpster divingu věnuje od svých patnácti let. 

Šafka proto potěšil zákon z roku 2018, který v Česku nařizuje supermarketům povinnost posílat neprodejné jídlo charitám. Cílem zákona je snížit plýtvání potravinami do roku 2030 o 50 procent. Potravinové banky tak za rok 2018 dostaly od supermarketů přes čtyři tuny neprodejného jídla, což je oproti předchozímu roku přibližně dvojnásobek. Díky zákonu se tak snížilo plýtvání jídlem a zároveň banky mohly poskytnout tyto potraviny většímu množství lidí v hmotné nouzi.  „Problém ale je, že nařízení platí jen pro obchody s rozlohou větší než čtyři sta metrů čtverečních. Většina malých poboček supermarketů proto neprodejné potraviny stále vyhazuje,“ stěžuje si Šafek. 

V koších jsou i „poklady“ 

Ne všichni „popelnicoví potápěči“ jsou motivovaní pouze odporem k plýtvání jídlem. Student Jakub Rašovec (23) se minulý rok v létě vydal s kamarády na cestu po severu Evropy, kde jsou pro turisty nejdražší evropské země. Když byli v Norsku, napadlo je, že v rámci nízkorozpočtového výletu vyzkouší objet několik supermarketů a podívat se do kontejnerů, zda v nich naleznou něco užitečného. „Většina byla zamčená, protože v Norsku je dumpster diving nelegální, ale našli jsme pár otevřených a tomu, co v nich bylo, jsme se nestačili divit. Spousta druhů ovoce, jako třeba broskve, melouny a banány, vše zabalené v plastové folii a nic z toho nevykazovalo známky plísně. Prostě to bylo jen trochu přezrálé,“ vypráví Řašovec, který si „kontění“ v Norsku vyzkoušel poprvé a prozatím i naposledy, protože v Česku bydlí u rodičů, kteří ho živí a o jídlo se – jak říká – nemusí starat. 

I s odstupem času ale vzpomíná, jak v dalších norských popelnicích našli neotevřené sklenice marmelád, balení oříšků a spoustu vyhozených sušenek s dobou expirace v ten den, kdy je objevili. „Schválně jsme si pak zašli do supermarketu zjistit jejich cenu a jedna krabička sušenek Oreo stála přibližně 20 norských korun, tedy zhruba 60 českých. My jsme přitom v kontejneru našli patnáct balení,“ říká Řašovec. Zdůrazňuje ale, že se v odpadcích vždy přehrabovali s rukavicemi a poté si ještě pro jistotu otřeli ruce desinfekčními ubrousky. Jak dodává, i pro dumpster diving platí heslo: hygiena především.

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Generace20
+
Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

07. 02. 2020

Už jsem měla nachystanou tašku s věcmi a byla jsem odhodlaná letošní Winter Spartan Race zvládnout. Smířila jsem se i s dlouhou cestou na závod a nepříznivým počasím, které Česko poslední dny trápí. Stačila však malá chvilka nepozornosti a vyřadila jsem se ze závodu ještě dříve, než začal.


Týdny příprav byly zbytečné. Spartan Race nepoběžím, tedy aspoň ne ten zimní. Pár dní před odjezdem do Brna jsem při procházce na horách nešťastně uklouzla a moje zraněné koleno nápor nevydrželo. Naštěstí nemám nic zlomeného a zranění není nijak vážné. Na nohu sice došlápnu, ale pouze s ortézou. Rozběhnout se bohužel nezvládnu a už vůbec ne seskočit z překážky a dopadnout celou svou vahou na zem.

Jedno uklouznutí

Týden před závodem jsem se rozhodla jet domů do Krkonoš a trochu si odpočinout. Vybrala jsem si ale zrovna čas, kdy napadl sníh a všude hrozila námraza. Neměla jsem v plánu jít lyžovat, nebo si užívat jiných sportovních aktivit, protože bych se mohla před závodem zranit. Stačila však malá chvilka nepozornosti a při obyčejné procházce po lesní cestě mi uklouzla noha na ledě. Ostatní lidé by se zasmáli a hned vstali. Jenže kvůli zranění menisku a předních křížových vazů z minulosti mi koleno vypadlo z kloubní jamky. Jen na pár sekund a zase zpět. Bolest byla ostrá a za chvíli se proměnila v nepříjemné táhnutí.

Už když jsem vstávala ze země, bylo mi jasné, že na Spartan Race 8. února nejedu. Za týden je závod, a to se uzdravit nezvládnu. Mrzí mě to. A moc. Byl to zvláštní druh natěšenosti. Ne takový, jako když jedu konečně na dovolenou, byla v tom spousta adrenalinu. Teď mám ale pocit, že jsem zklamala všechny, co mi věřili, a hlavně sebe, což mě mrzí ze všeho nejvíc. Věděla jsem, že když se na start postavím, závod dokončím za jakoukoliv cenu. Klidně i po čtyřech a kulhajících. Ale takhle se musím vzdát bez boje, aspoň tedy protentokrát.

Neúspěch jako motivace

Skutečnost, že se neobjevím na Winter Spartan Race však neznamená, že se vzdávám úplně. Celá myšlenka závodu se mi dostala pod kůži. Začala jsem chápat, co se lidem na této výzvě líbí. Překonávat své hranice. Proto bych chtěla v přípravě pokračovat. Samozřejmě až se mi koleno aspoň trochu uzdraví. V tréninku mám pořád co zlepšovat a do dalšího závodu, který proběhne v Kroměříži, zbývají čtyři měsíce. Neváhala jsem a na závod se přihlásila. A rovnou jsem se začala těšit. Bude léto. Tady se mi už do cesty nemůže postavit žádný led ani námraza.

Quest Cafe [reportáž]

Quest Cafe [reportáž]

Quest Cafe [reportáž]

+

Quest Cafe [reportáž]

05. 02. 2020

Ne tak obyčejná kavárna, kde si kromě teplého nápoje vyřešíte i logické hádanky. Redaktor: Filip Jirák Kamera/střih: Tereza Lysá Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa Náš Domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

+

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

05. 02. 2020

Že káva a únikové hry nejdou dohromady? Omyl. Redaktor Filip Jirák vás zavede do kavárny, kde můžete kromě pití kávy i unikat. Redaktor: Filip Jirák Kamera/střih: Tereza Lysá Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa, náš domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Generace20
+
Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Generace20

Autor: Jiří Lizec

05. 02. 2020

Díky skvělým předpokladům, tvrdé píli a poctivému tréninku se stal jedním z neúspěšnějších basketbalistů historie. Za dvacet let své kariéry odehrál Kobe Bryant přes 1 300 zápasů, ve kterých nastřílel více než 33 000 bodů. Rodák z Filadelfie, s přezdívkou „Černá Mamba“, tragicky zahynul 26. ledna při havárii vrtulníku v nedožitých 42 letech. Svou hrou na palubovkách zámořské NBA inspiroval mnoho lidí, a to nejen ve světě sportu.

Předpoklady k vrcholovému sportu měl už od narození. K basketbalu ho přivedli společně  otec Joe Bryant a strýc John „Chubby“ Cox, oba bývalí hráči NBA. V kombinaci s talentem, nesmírnou dřinou a výbornými fyzickými předpoklady, bylo už na střední škole jasné, že z Kobeho Bryanta nebude jen průměrný basketbalový hráč. 

Po maturitním ročníku nešel na vysokou, ale rozhodl se vstoupit do NBA. V devadesátých letech to sice nebylo úplně běžné, postupem času se ale ukázalo, že se rozhodl správně. Byl vyspělý, a protože v dětství bydlel s otcem v Itálii a ve Španělsku, ovládal kromě angličtiny další dva světové jazyky. V osmnácti letech si ho tak v prvním kole draftu 1996 vybral tým Charlotte Hornets. Ještě v tom samém roce byl ale Bryant vyměněn za jiné tři hráče do Los Angeles Lakers, kde nakonec strávil celou svou dvacetiletou kariéru.

Třikrát nejmladší

Kobe Bryant se stal postupně nejmladším hráčem, který vstoupil do NBA, nejmladším hráčem v základní sestavě a nakonec také nejmladším hráčem v základu All-Star Games (exhibice pro vybrané nejlepší hráče ligy pozn.red.). Bryant se postupem času stával oporou svého mužstva, ale na týmový úspěch v NBA si musel počkat až do roku 2000 na příchod trenéra Phila Jacksona. Dohromady se spoluhráčem Shaquillem O’Nealem dotáhli Lakers za třemi tituly v řadě. „Neexistují slova, který by vyjádřila bolest, kterou cítím v tento tragický a smutný okamžik, kdy ztrácím přítele, bratra, partnera ve vítězných bitvách, parťáka a kámoše,“ napsal na twitter O’Neal po Bryantově smrti.

Bryant a O’Neal se neměli, hlavně na začátku jejich společného působení v Lakers, úplně rádi. Na hřišti jim to klapalo, ale mimo něj ne. Zejména Braynt chtěl být hlavní hvězdou soutěže a všechno rozhodovat sám. „Když O’Neal v roce 2004 odešel, postupně se změnil i Bryant. Zatímco dřív, když mluvil se spoluhráči, říkal většinou něco jako “dej mi ten zatracený míč“, později jim radil, podporoval je a po zápasech na hřištích soupeře zval celý tým na večeři,“ vzpomíná na Bryantovu proměnu trenér Phil Jackson.

Málo symbolizovalo Kobeho Bryanta tak, jako žlutý dres LA Lakers a číslo 24. Zdroj: Keith Allison

Měl přátele i v jiných sportech

Vítězem NBA v dresu Lakers s číslem 24 na zádech se stal Bryant celkem pětkrát. Po třech titulech s O’Nealem v letech 2000-2002 přidal další až v sezónách 2008-2010. Tentokrát měl po svém boku zejména další dva výborné spoluhráče – Španěla Marca Gasola a Američana Andrewa Bynuma. V obou vítězných ročnících se stal Bryant nejužitečnějším hráčem finále. „Vzpomínám, jak jsem koukal na každý zápas finálové série a s obdivem sledoval Kobeho, jak převyšuje svou hrou všechny ostatní. Byl pro mě velkou inspirací,“ popisuje rok 2010 basketbalista Milan Nový (26). Bryant během své kariéry vyhrál ještě dvakrát olympijské hry, byl osmnáctkrát vybrán do All-Star Games a je čtvrtým nejlepším střelcem historie NBA.

Pronikl nejen do basketbalového světa

Bryant nebyl jen výborným sportovcem, ale také manželem a otcem. S ženou Vanessou měli dohromady čtyři dcery. Druhá nejstarší, třináctiletá Gianna, zemřela společně s otcem při nehodě vrtulníku. „Kobe byl skvělým rádcem, ale hlavně přítelem. Ty i tvoje dcera budete navždy žít v našich srdcích. Soustrast Bryantově rodině i dalším, co při té tragédii někoho ztratili, nejde vyjádřit slovy,“ uvedl tenista Novak Djokovič, který má s rodinou Bryantů velmi dobré vztahy.

Kobe Bryant byl také velikým fanouškem fotbalu, zejména italského AC Milán. Například fotbalista Neymar slavil svůj gól ukázáním číslic dva a čtyři, jako připomínku čísla, které Bryant nosil na zádech. Tenista Nick Kyrgios zase nastoupil k zápasu přímo v dresu Lakers a i další tenisté, jako například Petra Kvitová nebo Karolína Plíšková, vyjádřili na sociálních sítích soustrast se smrtí výjimečného basketbalisty. „Byl příkladem vynikajícího profesionála, několikanásobný vítěz. Kobe byl příkladným sportovcem,“ řekl na tiskové konferenci fotbalový trenér anglického Tottenhamu José Mourinho. K tragické nehodě se vyjádřil i šestinásobný vítěz NBA z osmdesátých a devadesátých let Michael Jordan: „Bolest, kterou teď cítím, se nedá popsat slovy. Miloval jsem Kobeho, byl jako můj malý bráška.“

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20
+
Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

04. 02. 2020

Do světa médií se Marek Táborský (31) dostal poměrně brzy. Už po maturitě pracoval jako elév ve sportovní redakci Týden.cz, kterou o pět let později i vedl. Poté psal pro časopis Instinkt a magazín Interview. Během toho vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky, kde před šesti lety absolvoval. Práci v časopise vyměnil od začátku minulé hokejové sezóny za post tiskového mluvčího HC Sparta Praha. A i když je Táborský v práci téměř pořád, říká, že je pro něj čest pracovat pro svůj klub.

„Víkend nevíkend, na Spartě se maká pořád,“ vítá mě tiskový mluvčí v neděli v devět ráno v pražské O2 areně. Ve spěchu mě vede do své kanceláře, kde sídlí společně s celým PR týmem i marketingem. Kanceláří se místnost dá nazvat ale jen v uvozovkách, jedná se totiž o obyčejnou šatnu, kde zaměstnanci Sparty sedí na dřevěných lavicích a nad sebou mají háčky a poličky na věci. Před nimi jsou jednoduché stolky a na nich několik krabic s věcmi. „To všechno se večer většinou uklízí, O2 arenu má Sparta totiž jen pronajatou. Proto si tu nemůžeme připravit nic předem a dny zápasů jsou pro nás nejnáročnější,“ vysvětluje Táborský. Stálou kancelář má totiž v Holešovicích v Tipsport areně, tedy v bývalém působišti HC Sparta Praha.

Klasické zmatky

Dnešní den je v O2 areně divoký už od rána. Na chodbách mezi kanceláří a šatnami se vyhýbáme maskotovi klubu, obcházíme stolky s fotbálkem a míjíme spoustu lidí s dětmi, kteří míří na ledovou plochu. „Od deseti hodin je tu akce pro partnery. Ve dvě pořádáme vedle v obchodním centru Harfa autogramiádu bývalých hokejistů Sparty, kteří se v sezoně 1989-1990 stali mistry tehdejší nejvyšší domácí soutěže. A od čtyř hraje Sparta s Olomoucí výroční zápas v historických dresech,“ vypočítává Táborský a vypadá, že neví, kam dřív skočit. Z každé strany na něj někdo mluví a v jednom kuse mu zvoní telefon.

„Klasické zmatky, typický den na Spartě,“ směje se Kateřina Eisová, která je podle Táborského jeho pravou rukou a parťákem z PR týmu. Společně spravují sociální sítě Sparty, což je pro Táborského další činností ke komunikaci s novináři, partnery klubu a hráči. Tiskový mluvčí neustále někam odbíhá s telefonem v ruce.

Marek Táborský s Kateřinou Eisovou spravují sociální sítě Sparty. Zdroj: Dáša Šamanová

Vzpomínky na studentská léta

„Jsou hotové grafiky na legendy?“ vykřikuje po chvíli Táborský směrem k jinému bývalému studentovi VOŠP Vladimíru Kočovi, někdejšímu šéfredaktorovi Generace 20. Ten sedí o kousek dál u stolu a kouká do počítače. Pro hokejovou Spartu dělá grafiku, videa a občas fotí. „Marku, alespoň v tomhle se na mě můžeš spolehnout,“ odpovídá ironickým hlasem Koča. Potom se ale Táborský nemůže dopočítat hokejistů, které má na seznamu, a tak nezapomíná přidat vtípek spojený s jeho bývalou školu. „Šel jsem na VOŠP, protože tam není matematika,“ naráží na jednu z nejznámějších hlášek pedagoga autorské žurnalistky z VOŠP Martina Kézra.

Tiskový mluvčí Sparty má telefon v ruce téměř pořád. Zdroj: Dáša Šamanová

V poledne si tiskový mluvčí mezi prací najde chviličku na oběd v kantýně O2 areny, a tak vzpomíná na svou alma mater. „Byla to škola, kam se mi chodilo příjemně. Profesoři si na nic nehráli a mluvili se studenty jako se sobě rovnými. Jejich práce je bavila, a to bylo na výuce znát,“ vrací se Táborský myšlenkami do svých studentských let. „Až zpětně dokážu docenit, jak zajímavé a praktické zkušenosti jsme na VOŠPu mohli posbírat. Spolužáci z ročníku si díky tomu bez potíží našli super zaměstnání, a to ještě během studií,“ dodává a rychle dojídá. Pak se zvedá a spěchá směrem k ledu, tam totiž začíná nácvik na uctění legend na ledě před zápasem.

Chvilka slávy

Po generálce se Táborský rychle převléká z černé mikiny a kalhot do košile a saka. „Při prvním zápase sezony jsem propotil dvě košile,“ popisuje, když míříme k Síni slávy českého hokeje do obchodního centra Harfa, kde se ve dvě hodiny bude konat autogramiáda. Fanoušci už se scházejí. Pomáhám Táborskému rozmisťovat pití pro bývalé hokejisty a jejich jmenovky. Chvíli na to se začíná scházet několik bývalých slavných hokejistů Sparty, dnes již starších pánů v čele s Leem Gudasem, Martinem Hostákem nebo Janem Reindlem.

Autogramiáda legend Sparty se uskutečnila před Síní slávy českého hokeje. Zdroj: Dáša Šamanová

Po autogramiádě se všichni rychle přemisťujeme do O2 areny, za pár minut totiž vypukne zápas sparťanů v historických dresech proti Olomouci. Na Táborském je znát nervozita, uvědomuje si, že se autogramiáda neplánovaně značně protáhla. Ve čtyři hodiny ale přesně podle plánu legendy vcházejí na červený koberec a fanoušci je hlasitě vítají. Pak už je na řadě ligové utkání. 

Sparťanem po dědovi

„Pracovat tady pro mě byl dream job. Sparťanem jsem po dědovi, se kterým jsem v dětství vyrůstal a od deseti let s ním chodil na hokej. Zemřel rok před tím, než se mi ozvala Sparta. Říkal jsem si, že by byl určitě hrdý na to, že dělám ve Spartě, a proto jsem se pro ni rozhodl,“ vypráví ve volné chvíli Táborský. „Nešel jsem ale do úplně neznámého prostředí, kdysi jsem totiž býval poměrně aktivní fanclubák. Vytvářel jsem choreografie a chodil do kotle, takže mě lákalo poznat to i z druhé strany,“ dodává. 

Marek Táborský oslovuje hokejisty, se kterými chtějí mluvit novináři. Zdroj: Dáša Šamanová

Během zápasu neustále drží v ruce telefon, natáčí videa a přidává grafiky na sociální sítě, po třetinách kontaktuje hokejisty, s nimiž chtějí mluvit přítomní sportovní novináři. Protože Sparta prohrála s Olomoucí 1:2, nevládne příliš veselá atmosféra. Na Táborském je vidět, že už je dost unavený. Je skoro sedm hodin večer, přesouváme se na tiskovou konferenci, kterou Táborský moderuje. Oba trenéři zhodnotí zápas, novináři se na něco doptají a za chvíli už tiskovka končí. 

Nezbývá čas na osobní život

Táborský s Eisovou ještě uklízí ubrus ze stolu, když k nim přichází ředitel marketingu Jakub Hospůdka. „Dneska to bylo vážně náročné. Dobrá práce, bando, zítra si můžete vzít volno,“ chválí je. „To je snad poprvé za sezónu,“ nevěří pochvale kameraman Vladimír Koča. Táborský se netají tím, že se na volno těší, protože za posledních čtrnáct dní měl bez práce jen jednu sobotu. „V práci jsem skoro pořád, nemám moc času na osobní život,“ přiznává. 

Pak ještě přidává poslední příspěvky na sociální sítě, zavírá notebook a jde se převléct zpět do trika a mikiny. „Často si říkám, proč tuhle práci vlastně dělám. Zní to jako klišé, ale pro mě je čest dělat pro svůj klub. Baví mě komunikovat s lidmi a mám kolem sebe kolegy, se kterými rád pracuji i o víkendech. Navíc jsem ve Spartě zapomněl prokrastinovat,“ usmívá se Táborský, už nad pivem, kterým šel spolu s kolegy náročný den, jak se říká, spláchnout.

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Generace20
+
Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Generace20

Autor: Marek Veselý

04. 02. 2020

Když 4. dubna 2018 poslal anonym varovný email o bombě umístěné na Vysoké škole ekonomické v Praze, nikdo asi netušil, že se tehdy jednalo o pilotní díl stále běžícího seriálu. Za necelé dva roky přišlo na adresu školy dalších jedenáct emailů, které vedly vždy k falešným poplachům. Neznámý pachatel je vyvolává nejčastěji během zkouškového období. Situace komplikuje život studentům i škole, která celkovou škodu odhaduje na deset milionů korun.

Že opakovaný vtip není vtipem, většina studentů VŠE dávno pochopila. Kvůli častému nahlašování bomb musí policie evakuovat budovy školy na Žižkově i Jižním městě, čímž se ruší naplánované termíny zkoušek. „Už mi takto zrušili čtyři zkoušky. Většinou to bývá tak, že se ráno probudím a v emailu se dočtu, že je v důsledku hlášení bomby škola evakuována a uzavřena,“ říká student Tomáš Borota (22), kterému se stává, že škola následně nevypíše náhradní termín, z těch zbylých jsou všechny plné nebo časově nevyhovující.

Siréna houká během testu

Škola má ovšem v tomto ohledu svázané ruce a nemůže situaci nijak ovlivnit. Sám Borota evakuaci jednou zažil. „Během testu začala houkat siréna. Učitel nás vyzval, ať pokračujeme v práci a šel se podívat na chodbu. Poté, co se vrátil zpátky, nás moc nepřekvapilo, že budovu musíme opustit,“ komentuje situaci. Podle něj se celá škola sebrala a v poklidu odešla. „Neprobíhala žádná panika, nikdo se nebál, všichni situaci vnímali už jako běžnou rutinu,“ dodává Borota.

Paradoxní je, že studenti už ani nemusí slyšet v budově hlášení, aby jim došlo, že se jedná o falešné ohlášení bomby. „Jednou jsem přijela ke škole a když jsem viděla před budovou studenty a policejní auta, tak mi to bylo hned jasné – mohla jsem jet zase domů,“ vysvětluje studentka Leona Uhrová (22).

Z náměstí Winstona Churchilla může veřejnost pozorovat postupy policie během častých evakuací školy. Zdroj: Daniela Dlabolová

Sem tam se některým evakuace hodí

Někteří studenti ovšem přiznávají, že jim náhlé zrušení zkoušek občas hraje i do karet. „Sem tam se mi hodí, že se mi vlivem nahlášené bomby zruší test, na který jsem nebyl pořádně naučený,“ říká student Jakub Vinařický (22). Následně ale dodává: „Na druhou stranu znám lidi, kteří si kvůli bombám musí přesouvat termíny zkoušek na dobu, kdy už chtěli mít volno, a rušit tak své dovolené.“ Dalším problémem podle Vinařického je fakt, že jsou studenti znevýhodňováni v zapisování nových předmětů, protože nemají kvůli zrušeným zkouškám včas potřebné kredity.

Někteří učitelé na problém reagují tak, že své zkoušky přesouvají na veřejná místa. „Jednou jsem byl nucen k psaní testu přímo v parku,“ popisuje Tomáš Borota, který od přátel také slyšel historky o zkouškách absolvovaných v hospodách či fastfoodech. „Vrcholem absurdity bylo, když bráchovi den před zkouškou přišel email s instrukcemi, jak bude zkouška probíhat, kdyby byla hlášena bomba,“ dodává Borota.

Škola maximálně spolupracuje s policií

I když situace na VŠE působí beznadějně, škola se ji snaží za každou cenu vyřešit, a to například prodloužením zkouškového období. Lukáš Hulínský (26), akademický senátor VŠE, se už delší dobu snaží být pomyslným mostem mezi studenty a učiteli. Hulínský předpokládá, že hlášení bomb je formou msty. Dále podle jeho slov škola maximálně spolupracuje s policií.

Hulínský chce požádat rektorku, ať s vyšetřovateli zkusí prodiskutovat, jestli by nemohli alespoň nějaké informace o pátrání pustit ven, což by si podle něj škola zasloužila. Student Jakub Vinařický varuje před tím, že hlášení bomb na škole každému zevšednilo. „Možná je úsměvné, že si ze situace dělají srandu už i politici a influenceři, ale přesně tohle jednání znevažuje reálnou hrozbu nahlášené bomby,“ říká Vinařický. Podle něj by se také jednou mohlo stát, že na Žižkově nebo Jižním městě něco opravdu vybouchne, jenže to už se asi nikdo smát nebude.

Z VŠE si dělají legraci i známé osobnosti jako například Tomáš Břínek alias TMBK. Zdroj: tmbkofficial

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20
+
Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

04. 02. 2020

Do světa médií se Marek Táborský (31) dostal poměrně brzy. Už po maturitě pracoval jako elév ve sportovní redakci Týden.cz, kterou o pět let později i vedl. Poté psal pro časopis Instinkt a magazín Interview. Během toho vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky, kde před šesti lety absolvoval. Práci v časopise vyměnil od začátku minulé hokejové sezóny za post tiskového mluvčího HC Sparta Praha. A i když je Táborský v práci téměř pořád, říká, že je pro něj čest pracovat pro svůj klub.

„Víkend nevíkend, na Spartě se maká pořád,“ vítá mě tiskový mluvčí v neděli v devět ráno v pražské O2 areně. Ve spěchu mě vede do své kanceláře, kde sídlí společně s celým PR týmem i marketingem. Kanceláří se místnost dá nazvat ale jen v uvozovkách, jedná se totiž o obyčejnou šatnu, kde zaměstnanci Sparty sedí na dřevěných lavicích a nad sebou mají háčky a poličky na věci. Před nimi jsou jednoduché stolky a na nich několik krabic s věcmi. „To všechno se večer většinou uklízí, O2 arenu má Sparta totiž jen pronajatou. Proto si tu nemůžeme připravit nic předem a dny zápasů jsou pro nás nejnáročnější,“ vysvětluje Táborský. Stálou kancelář má totiž v Holešovicích v Tipsport areně, tedy v bývalém působišti HC Sparta Praha.

Klasické zmatky

Dnešní den je v O2 areně divoký už od rána. Na chodbách mezi kanceláří a šatnami se vyhýbáme maskotovi klubu, obcházíme stolky s fotbálkem a míjíme spoustu lidí s dětmi, kteří míří na ledovou plochu. „Od deseti hodin je tu akce pro partnery. Ve dvě pořádáme vedle v obchodním centru Harfa autogramiádu bývalých hokejistů Sparty, kteří se v sezoně 1989-1990 stali mistry tehdejší nejvyšší domácí soutěže. A od čtyř hraje Sparta s Olomoucí výroční zápas v historických dresech,“ vypočítává Táborský a vypadá, že neví, kam dřív skočit. Z každé strany na něj někdo mluví a v jednom kuse mu zvoní telefon.

„Klasické zmatky, typický den na Spartě,“ směje se Kateřina Eisová, která je podle Táborského jeho pravou rukou a parťákem z PR týmu. Společně spravují sociální sítě Sparty, což je pro Táborského další činností ke komunikaci s novináři, partnery klubu a hráči. Tiskový mluvčí neustále někam odbíhá s telefonem v ruce.

Marek Táborský s Kateřinou Eisovou spravují sociální sítě Sparty. Zdroj: Dáša Šamanová

Vzpomínky na studentská léta

„Jsou hotové grafiky na legendy?“ vykřikuje po chvíli Táborský směrem k jinému bývalému studentovi VOŠP Vladimíru Kočovi, někdejšímu šéfredaktorovi Generace 20. Ten sedí o kousek dál u stolu a kouká do počítače. Pro hokejovou Spartu dělá grafiku, videa a občas fotí. „Marku, alespoň v tomhle se na mě můžeš spolehnout,“ odpovídá ironickým hlasem Koča. Potom se ale Táborský nemůže dopočítat hokejistů, které má na seznamu, a tak nezapomíná přidat vtípek spojený s jeho bývalou školu. „Šel jsem na VOŠP, protože tam není matematika,“ naráží na jednu z nejznámějších hlášek pedagoga autorské žurnalistky z VOŠP Martina Kézra.

Tiskový mluvčí Sparty má telefon v ruce téměř pořád. Zdroj: Dáša Šamanová

V poledne si tiskový mluvčí mezi prací najde chviličku na oběd v kantýně O2 areny, a tak vzpomíná na svou alma mater. „Byla to škola, kam se mi chodilo příjemně. Profesoři si na nic nehráli a mluvili se studenty jako se sobě rovnými. Jejich práce je bavila, a to bylo na výuce znát,“ vrací se Táborský myšlenkami do svých studentských let. „Až zpětně dokážu docenit, jak zajímavé a praktické zkušenosti jsme na VOŠPu mohli posbírat. Spolužáci z ročníku si díky tomu bez potíží našli super zaměstnání, a to ještě během studií,“ dodává a rychle dojídá. Pak se zvedá a spěchá směrem k ledu, tam totiž začíná nácvik na uctění legend na ledě před zápasem.

Chvilka slávy

Po generálce se Táborský rychle převléká z černé mikiny a kalhot do košile a saka. „Při prvním zápase sezony jsem propotil dvě košile,“ popisuje, když míříme k Síni slávy českého hokeje do obchodního centra Harfa, kde se ve dvě hodiny bude konat autogramiáda. Fanoušci už se scházejí. Pomáhám Táborskému rozmisťovat pití pro bývalé hokejisty a jejich jmenovky. Chvíli na to se začíná scházet několik bývalých slavných hokejistů Sparty, dnes již starších pánů v čele s Leem Gudasem, Martinem Hostákem nebo Janem Reindlem.

Autogramiáda legend Sparty se uskutečnila před Síní slávy českého hokeje. Zdroj: Dáša Šamanová

Po autogramiádě se všichni rychle přemisťujeme do O2 areny, za pár minut totiž vypukne zápas sparťanů v historických dresech proti Olomouci. Na Táborském je znát nervozita, uvědomuje si, že se autogramiáda neplánovaně značně protáhla. Ve čtyři hodiny ale přesně podle plánu legendy vcházejí na červený koberec a fanoušci je hlasitě vítají. Pak už je na řadě ligové utkání. 

Sparťanem po dědovi

„Pracovat tady pro mě byl dream job. Sparťanem jsem po dědovi, se kterým jsem v dětství vyrůstal a od deseti let s ním chodil na hokej. Zemřel rok před tím, než se mi ozvala Sparta. Říkal jsem si, že by byl určitě hrdý na to, že dělám ve Spartě, a proto jsem se pro ni rozhodl,“ vypráví ve volné chvíli Táborský. „Nešel jsem ale do úplně neznámého prostředí, kdysi jsem totiž býval poměrně aktivní fanclubák. Vytvářel jsem choreografie a chodil do kotle, takže mě lákalo poznat to i z druhé strany,“ dodává. 

Marek Táborský oslovuje hokejisty, se kterými chtějí mluvit novináři. Zdroj: Dáša Šamanová

Během zápasu neustále drží v ruce telefon, natáčí videa a přidává grafiky na sociální sítě, po třetinách kontaktuje hokejisty, s nimiž chtějí mluvit přítomní sportovní novináři. Protože Sparta prohrála s Olomoucí 1:2, nevládne příliš veselá atmosféra. Na Táborském je vidět, že už je dost unavený. Je skoro sedm hodin večer, přesouváme se na tiskovou konferenci, kterou Táborský moderuje. Oba trenéři zhodnotí zápas, novináři se na něco doptají a za chvíli už tiskovka končí. 

Nezbývá čas na osobní život

Táborský s Eisovou ještě uklízí ubrus ze stolu, když k nim přichází ředitel marketingu Jakub Hospůdka. „Dneska to bylo vážně náročné. Dobrá práce, bando, zítra si můžete vzít volno,“ chválí je. „To je snad poprvé za sezónu,“ nevěří pochvale kameraman Vladimír Koča. Táborský se netají tím, že se na volno těší, protože za posledních čtrnáct dní měl bez práce jen jednu sobotu. „V práci jsem skoro pořád, nemám moc času na osobní život,“ přiznává. 

Pak ještě přidává poslední příspěvky na sociální sítě, zavírá notebook a jde se převléct zpět do trika a mikiny. „Často si říkám, proč tuhle práci vlastně dělám. Zní to jako klišé, ale pro mě je čest dělat pro svůj klub. Baví mě komunikovat s lidmi a mám kolem sebe kolegy, se kterými rád pracuji i o víkendech. Navíc jsem ve Spartě zapomněl prokrastinovat,“ usmívá se Táborský, už nad pivem, kterým šel spolu s kolegy náročný den, jak se říká, spláchnout.

Téměř sto tisíc lidí ročně onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Téměř sto tisíc lidí ročně  onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Téměř sto tisíc lidí ročně onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Generace20
+
Téměř sto tisíc lidí ročně  onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Téměř sto tisíc lidí ročně onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

03. 02. 2020

Mladí lidé často podceňují prevenci, a to i v případě nádorových onemocnění. Kontrola přitom zabere jen několik minut. Důvodem, proč se samovyšetření nevěnují, je především strach z nechtěného nálezu. Nezisková organizace Loono mladé lidi učí, jak na sebe v rámci prevence nádorových onemocnění dohlížet.

Anna Šimáková (19) z Prahy dbá na své zdraví jak nejvíc to jen jde. Její obavy z možného onemocnění prohloubil i fakt, že si její kamarádka před třemi měsíci nahmatala v prsu bulku. Nádor byl nezhoubný, a proto jí stačila jen operace. „Sama si kontroluji prsa radši alespoň jednou týdně. Do prevence tlačím i mámu a své kamarádky. Doufám, že to k něčemu je,“ dodává. Samovyšetřením to u Anny ale nekončí. V rámci prevence dochází i ke svému lékaři. „Občasná kontrola u mého doktora mě jen ujistí v tom, že je vše v pořádku,“ říká. Jak správně provádět domácí kontroly se naučila od neziskové organizace Loono, která mezi lidmi šíří manuál, jak si správně vyšetřit u žen prsa a u mužů varlata. O organizaci se dozvěděla díky festivalu Evolution, který se zaměřuje na zdravý životní styl. I tam Loono učilo mladé lidi, že prevence je důležitá a že pravidelná kontrola může přecházet vzniku nemoci. „Až díky nim jsem získala větší povědomí o nádorových onemocněních,“ vysvětluje Šimáková.

Zdraví na prvním místě

I když to platí i u jiných druhů onemocnění, prevence je zásadní obzvláště z onkologického hlediska. Základem úspěšné léčby je totiž zjistit nemoc včas. V pokročilém stádiu se už šance na vyléčení rapidně snižuje. Třeba Michaela Buchtová (22) kontroluje svá prsa každý měsíc. „Na organizaci Loono jsem narazila na internetu. Podívala jsem se na jejich manuál a pak teprve jsem se začala prohmatávat a pozorovat, zda se nezměnil tvar nebo povrchkůže,“ vysvětluje Buchtová a dodává, že spousta jejích přátel se také pravidelně kontroluje.

Někteří lidé ale stále kontrole nepřikládají velkou důležitost nebo se dokonce natolik obávají, že se nechtějí ani preventivně prohlížet. „Bojím se, že bych si tam dole něco opravdu našel. Proto nad tím radši ani nepřemýšlím,“ vysvětluje student Martin Rodigari (22). „Vždycky jsem si ale myslel, že bych to poznal sám od sebe,“ dodává. Ani Miroslav Slusarčík (23) nechce o kontrole u doktora ani slyšet. „Máme v rodině nádorové onemocnění. Proto je to už odmalička téma, které nerad řeším,“ vypráví. Právě prevenci by ale lidé neměli z jakýchkoliv důvodů ignorovat. Čím dříve totiž člověk přijde k lékaři, tím větší šance je, že bude nádor vyléčen. „Jsou onemocnění, jako nádory varlat nebo nádory prsu, u kterých při včasné diagnóze přežívají pacienti ve stejném procentu jako běžná populace,“ vysvětluje doktor přírodních věd Jan Mužík z Institutu biostatistiky a analýz Masarykovy univerzity pro Český rozhlas.

Čísla se zvyšují

Podle Ústavu zdravotnických informací a statistik ČR je karcinom prsu jedním z nejčastějších zhoubných onemocnění v České republice, a to i u mladých a zdravých žen. Nádor varlat postihuje nejvíce muže ve věku dvacet až čtyřicet let. Za posledních patnáct let se výskyt rakoviny varlat dokonce zdvojnásobil. „Spouštěčem může být stres, užívání některých pohlavních hormonů, nedostatek pohybu, nevyvážená strava nebo i špatné životní prostředí,“ vysvětluje onkoložka Lucie Reifová. V roce 2016 bylo do Národního onkologického registru nahlášeno 37 žen s karcinomem prsu ve věku dvacet až dvacet devět let. Nádor varlat postihl v tomtéž roce 125 mužů ve stejném věkovém rozmezí. Dohromady bylo nahlášeno celkem 96 500 případů zhoubných nádorů. Čísla dokazují, že nádorová onemocnění jsou závažný problém právě i mezi mladými lidmi. Stejně jako Loono i ostatní neziskové organizace věnující se onkologické problematice nabádají k pravidelné kontrole. Záleží ale především na lidech a jejich zodpovědném přístupu ke svému zdraví.

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Generace20
+
Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

01. 02. 2020

Už v dětství Barbora Zpěváčková (26) snila o tom být novinářkou. Od psaní básniček a přípravy školního časopisu se dostala až k politickému zpravodajství na serveru Novinky.cz. V redakci začala pracovat, zatímco dokončovala poslední ročník Vyšší odborné školy publicistiky. Jak říká, musí počítat s tím, že se jí plány mohou kdykoli zhatit a nemůže plánovat nic dopředu. Nikdy totiž neví, jak dlouhé budou schůze, nebo zda se nestane nějaká nečekaná událost.

V den našeho setkání posouvá Zpěváčková sraz o patnáct minut. Ráno potřebovala nečekaně sepsat článek o auditu Evropské komise týkající se premiéra Andreje Babiše. Přesně v půl dvanácté se potkáváme na Malé straně, v blízkosti Úřadu vlády České republiky, kde dnes strávíme většinu dne. „Článek mám napsaný, takže ‚‎door step‘ vlády, komentování aktuálního dění a zákonů, které má vláda na programu, bychom měly stihnout,” říká ve spěchu Zpěváčková.

Tréma ji už dávno nedoprovází
Má pravdu, žádný z ministrů zatím nedorazil. Dlouhé čekání v aule Strakovy akademie si Zpěváčková zkracuje popíjením kávy, přátelským povídáním s kolegy novináři a rešerší k tématům na svém notebooku. Tréma na ní není vůbec znát. „Nebylo tomu ale tak vždycky,“ svěřuje se a vzpomíná na doby studia na VOŠP. „Tenkrát jsem nevěděla, jestli tak velké sousto, jako je pracovat pro Novinky, zvládnu. Bála jsem se, že nemám dostatečný přehled a nejsem ostřílená. Odvahu mi ale dodali někteří profesoři z VOŠPu. Přitom teď už je to pět let, co pracuji jako politická zpravodajka,“ vysvětluje Zpěváčková. 

Ministři si dávají načas
Po hodinovém čekání přichází z jednání první ministr. Miroslav Toman, ministr zemědělství (za ČSSD) novinářům sděluje informace o průběhu jednání a Zpěváčková stojí v první řadě. Hned ho konfrontuje s otázkou ohledně zemědělských dotací pro Agrofert a údajného střetu zájmu premiéra Babiše. „Audit neustále probíhá, žádná závěrečná zpráva nám nepřišla,“ odpovídá suše Miroslav Toman. Zpěváčková opět zasedá k notebooku a přepisuje si potřebné části rozhovoru z diktafonu. Její výraz je kamenný. „Moc nám toho neřekl,” hodnotí výstup ministra. I tak je to pro ni informace důležitá do nového článku, který se opět týká dotací Andreje Babiše.

Je před jednou hodinou a v aule panuje mírné dusno. „Kolegové by byli rádi, aby to šlo jako po másle a mohli si dojít na oběd,” říká Zpěváčková a dodává, že stravování se v terénu je opravdu obtížné. Na vládě novinářům sice dávají bagety, ale jak říká, po pěti letech je nemůže ani cítit. Po dalším dlouhém čekání přichází ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD). Novináři ho zpovídají z projednávaných témat. Ministr odpovídá dlouze, ale ne moc věcně. „Dneska je zrovna slabší den,” hodnotí další čekání Zpěváčková.

Být novinářkou není snadné
Při čekání mi vypráví o hektických dnech na vládě, v Poslanecké sněmovně či Senátu. Občas se v terénu potká s přítelem, který také pracuje v mediích. „Být novinář není jako chodit do klasické práce, kde je osmihodinová pracovní doba. Můj přítel má pro mojí práci pochopení, protože je také politický zpravodaj. „Jednou jsme se přistihli, jak při společné romantické koupeli probíráme prezidentské volby,” směje se a dodává, že dělat v médiích je tak trochu diagnóza. 

Krátce před druhou hodinou přerušuje náš rozhovor příchod ministra obrany Lubomíra Metnara (za ANO). Novináři, včetně Zpěváčkové, bojují o nejlepší pozici pro mikrofon či diktafon. Po pár odpovědích ministr odchází na jednání a Zpěváčková zasedá ke svému notebooku. Nabraný materiál konzultuje s redakcí po telefonu a využívá volné chvíle k psaní dalšího článku, který se týká domobrany. 

Zpěváčková využívá každou volnou chvíli k rešerši či psaní článků. Zdroj: Denisa Korityáková

I čekání může být produktivní
Dostává se k nám informace, že nikdo další dorazit nemá. A tak se krátce po druhé hodině přemisťujeme do novinářského atria. Místnosti, kde bude probíhat tisková konference kabinetu. Čekání je dlouhé, ale Zpěváčková nelení. K rannímu článku o dotacích EU pro Agrofert přišla na další doplňující informaci a článek tak na notebooku aktualizuje. Přesto se zvědavě ptám na vše, co mě zajímá. Zpěváčková mi je schopná odpovídat na cokoliv a přitom zručně psát všemi deseti.

Je půl páté, čas, kdy má začínat tisková konference. Nikdo v sále se ale nerozrušuje. „Není zvykem, že se začíná na čas,” říká Zpěváčková. Ta má přes dlouhé čekání stále úsměv na tváři. „Už začínáme,” prohlásil mluvčí vlády po další hodině čekání a novináři se rychle usazují. Na pódium přichází tři ministři.. „Babiš dnes nedorazí,” slyším zpovzdálí od jednoho z novinářů s jízlivým dovětkem, že jeho novoroční projev byl dostatečně dlouhý a premiér má s proslovy vybráno dopředu. „Andrej Babiš ale chodí na tiskové konference docela často,” sděluje mi Zpěváčková a zároveň si dělá podrobné poznámky.

Tiskovka netrvá dlouho. Novináři se přesto dozvídají potřebné informace a postupně všichni opouštíme sál. Notebook z ruky Zpěváčková nepustí a přiznává, že kus práce bude muset dodělat doma ještě před srazem s přáteli. „Skvěle, dnes stihnu setkání možná i včas. Máme v plánu lezení na stěně,” raduje se Zpěváčková. A tak se loučíme stejně hekticky, jako jsme se vítaly dopoledne.

Výročí úmrtí Václava Havla [reportáž]

Výročí úmrtí Václava Havla [reportáž]

Výročí úmrtí Václava Havla [reportáž]

+

Výročí úmrtí Václava Havla [reportáž]

31. 01. 2020

Připomenutí 8. výročí úmrtí Václava Havla. Redaktorka: Barbora Wolfová Kamera/střih: Michaela Vaňková Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa Náš Domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Výročí úmrtí Václava Havla [Evropa, náš domov]

Výročí úmrtí Václava Havla [Evropa, náš domov]

Výročí úmrtí Václava Havla [Evropa, náš domov]

+

Výročí úmrtí Václava Havla [Evropa, náš domov]

31. 01. 2020

Už je to osm let, co zemřel muž, který proslavil krátké kalhoty od obleku a náš první polistopadový prezident. Připomeňte si Václava Havla s redaktorkou Barborou Wolfovou. Redaktorka: Barbora Wolfová Kamera/střih: Michaela Vaňková Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa, náš domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Free Hugs [LittleStories]

Free Hugs [LittleStories]

Free Hugs [LittleStories]

+

Free Hugs [LittleStories]

30. 01. 2020

Reportáž o muži, který má schizofrenii. Léčí ji však zcela jiným způsobem, než byste čekali - objetím. Redaktorka: Klára Penzová Kamera, střih: Adéla Veselá Produkce: Vendula Šmejkalová Vyrobili studenti v rámci dílny Little stories pod vedením Jana Novotného a Petra Šoukala. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Generace20
+
Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

30. 01. 2020

Studenty nutí kriticky přemýšlet a uvědomovat si hodnotu zážitků. Učitelka češtiny na prestižním pražském gymnáziu Alena Švejdová (55) učí takřka celou dobu v demokratickém režimu, přesto pozoruje, jak se její žáci v posledních letech mění.

Jak podle vás mladí vnímají svobodu?
Myslím si, že míra svobody a možností, které v dnešní době máme, je úžasná. Nenapadlo by mě ale, že mladí lidé budou míň číst a nebudou spolu mluvit tváří v tvář. Nechtějí, ani neumí jít do hloubky. Zdá se mi, že jsme byli v určitém směru mnohem vynalézavější. Já třeba založila anglický klub, kde jsme se jednou týdně scházeli u mě doma a hodiny jsme spolu mluvili v angličtině.

Setkáváte se s neschopností jít do hloubky u mladých lidí?
Už nevydrží delší dobu sedět a soustředit se. Třeba i proto, že mají u sebe neustále mobily. Navíc mají pocit, že když nemají tohle a nebyli támhle, jsou mimo. Já kdysi dostala jedinou možnost vycestovat do Itálie a pamatuji si tu cestu do detailů, věděla jsem, že se tam možná už nikdy nepodívám. Dnešní mladí lidé jezdí po celém světě, ale často si nepamatují, co tam dělali. Vůbec to v nich nezanechává hlubší dopad. 

Je to jenom jejich vina?
Určitě ne, jen se snaží přizpůsobit dnešní době. Díky sociálním sítím jsou mladí lidé pod velkým tlakem a zároveň stupňují intenzitu zážitků. Že třeba pojedou do ještě exotičtější země. Ne vždycky znamená intenzita kvalitu. Mladí lidé mají mnoho zážitků, ale otázka je, co jim z nich zůstane.

Po čem tedy mladí lidé podle vás v současné době prahnou?
Spousta z nich se chce něco dozvědět a studovat na dobrých univerzitách. Získat vzdělání na univerzitě dnes není problém, ale vzdělanost je ještě něco více. Proto se snažím také vychovávat studenty k hodnotám a učit je kriticky přemýšlet, protože to by mělo být součástí vzdělání.

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Generace20
+
Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

29. 01. 2020

Rozhlasový redaktor Tomáš Kabát (28) se v mediálním prostředí pohybuje už od sedmnácti let. Díky stáži poprvé vysílal v osmnácti jako krajánek na Rádiu Kiss Morava, kde později uváděl ranní zprávy. Původně chtěl studovat letectví, rozhodl se ale pro média. Rok pracoval v Rádiu City, teď dělá redaktora, dramaturga a editora v Rádiu Impuls. Vyšší odbornou školu publicistiky začal studovat, aby získal další mediální zkušenosti. Dokončil ji před šesti lety.

Ve čtvrtek 12. prosince krátce po půl deváté ráno mě redaktor Tomáš Kabát provádí rádiem. Popisuje jeho historii, počet posluchačů a co vše můžu najít v jednotlivých místnostech třípatrového domu. Do redakční porady zbývá asi půl hodina a Kabát má čas zavzpomínat na zážitky ve škole. „VOŠP mi přišla jako fajn volba pro další poznání médií. Chtěl jsem z ní vytěžit maximum. Zdokonalovat se. Člověk ale musel chtít sám,“ usmívá se Kabát.

Pokaždé pracuje jiný editor

„Tohle je studentka žurnalistiky. Bude dneska mým stínem,“ představuje mě s humorem Kabát v redakci, kde momentálně sedí dva redaktoři. „Vedení má zase zpoždění, porada začne později,“ informuje mě vzápětí. Kabát kromě pozice redaktora zastává i roli editora. Střídá se se třemi dalšími kolegy, editorskou službu má většinou párkrát do měsíce. Snaží se jí spíše vyhnout, protože raději působí v terénu.

Tomáš Kabát mi rychle ukazuje střihačský program. Na druhý den totiž musí sestavit reportáž na téma vánoční večírky. Hledá informace z archivu a doufá, že najde něco dobrého, co by mohl jednoduše vystřihnout a použít.

Deset minut po deváté začíná porada, na kterou přichází i programový ředitel František Matějíček. Řeší se vysílání na příští týden, a jak ho vtipně pojmout.

Všechno se děje rychle

Po čtvrthodinové poradě se Kabát vrací k reportáži. Mobil na stole mu neustále vyzvání. „Chci alespoň tři respondenty do repky. Stručné odpovědi a hlavně k věci,“ vyjmenovává kritéria. „Zvuková zpráva musí mít svou ohlášku a odhlášku, background a přibližně deseti sekundový vstup,“ vysvětluje mi Kabát a pokračuje: „Mělo by to být sexy. Musí se to ale i logicky dobře číst.“ Nakonec zprávu kóduje. To znamená, že ji pojmenuje a přidělí datum, autora a rubriku.

Najednou ale Kabát rychle vstává. Od kolegy dostal kontakt, takže společně odcházíme do studia. „Když chceme nahrát odpověď respondenta, jdeme vždycky do studia a voláme přímo z něj,“ vysvětluje, když vstupujeme do prosklené místnosti. Respondent to nezvedá. „V médiích musíte mít kontakty. Bez nich to nejde,“ konstatuje s klidem, protože ví, že čísel má v záloze dost. 

Příprava pořadu trvá klidně i šest týdnů

V redakci je najednou hluk. Jeden z redaktorů kvůli zlomené noze nemůže do studia, a proto vysílá přímo od stolu. Křičí a směje se do mikrofonu. Kabát se tím nenechává rozptýlit a kromě reportáže začíná připravovat i materiály pro dnešní rozhovor s politikem Vojtěchem Filipem, předsedou KSČM. „Každý všední den o adventu vysíláme pořad Politické příměří. Během čtrnácti dnů zveme různé politiky a snažíme se je ukázat v jiném světle, ne jak je lidé vidí například ve sněmovně,“ vysvětluje mi Kabát a ukazuje tabulku s naplánovanými hosty. „Rozhovor trvá celkem čtyřicet minut, ale vysílá se v pětiminutových intervalech, ne v kuse. Pak z jednotlivých vstupů vytáhnu to nejlepší a sestříhám do rekapitulací během dne,“ popisuje mi svou práci. Na pořadu dělal šest týdnů. „Musel jsem politiky obvolat, domluvit na rozhovor a vše připravit. Bylo to těžké. Ale bavilo mě to,“ vzpomíná.

Kabát neustále přepíná z jedné práce na druhou. Chvíli se věnuje politice, za minutu opět večírkům. Zmatek v tom ale nemá. V krátké pauze mi představuje moderátora Vlastu Korce, který vysílá z druhého studia. Ukazují mi, jak funguje samotné vysílání. Sleduji živý vstup, který trvá asi deset vteřin.

Chyťte Bureše pro Filipa

V půl dvanácté přijíždí předseda KSČM Vojtěch Filip. Kabát si bere ze židle sako a míříme do zasedačky. Ve dveřích míjíme moderátora rozhovoru Jana Benešovského. Při čekání se mě Filip ze slušnosti ptá, co studuji. Když odpovím, že novinařinu, tvář se mu mírně zkroutí. Zatímco Filip nenápadně sleduje tác s chlebíčky, Kabát nastiňuje jasná pravidla: odreagovat se a slovně neútočit na ostatní politiky. 

Po dvanácté rozhovor začíná. S Kabátem sedíme za pracovním stolem v redakci a posloucháme. Benešovský zrovna rozebírá s Filipem jeho hudební vášeň. Předseda byl totiž v mládí členem rockové kapely a hrál na baskytaru. „Mám rád Kabáty. Jejich poslední koncert jsem si hodně užil. Rocková hudba, to je moje,“ svěřuje se Filip. Kabát se neúmyslné narážce hned zasměje. Mimo jiné měl Filip za úkol, stejně jako předchozí politici, přinést dalšímu hostovi dárek. Pro Jana Hamáčka, ministra vnitra, donesl pivní dárkovou kazetu. Od Ivana Bartoše, předsedy Pirátů, dostal Filip hru Chyťte Bureše. „Bude se vám to moc líbit. Je to sranda. Můžete to hrát ve více lidech,“ vzkázal mu Bartoš ve zprávě.

Kolem třetí odpoledne náš společný čas s Kabátem končí. Až do večera bude dělat stále totéž – stříhat úseky z rozhovoru a pouštět je. Dodává, že přesně neví, kdy bude končit. „Někdy jsem v rádiu až do noci. Ale ta pestrost a originalita mě na tom právě baví. Každý den je úplně jiný,“ usmívá se.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“