Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

18. 10. 2019

Za druhé světové války sem byli deportováni Židé, Poláci, Romové, sovětští zajatci a řada dalších lidí mnoha národností. V rámci „Akce Sokol” nechal Reinhard Heydrich poslat do Osvětimi i několik stovek členů České obce sokolské. Mezi nimi i Josefa Bergra, náčelníka Sokola v Jičíně.

Hned z dálky vidím obří budovy obehnané plotem v oparu mlhy. V nose mě štípe kouř z výfuku autobusu. Nemůžu se zbavit pocitu, že zápach vychází z pecí krematorií, kde nacisté pálili těla obětí. Mezi nimi mohl být i můj pradědeček, Josef Bergr, kterého jako člena Sokola do Osvětimi deportovali z jičínské župy a který zde 10. května 1942 zemřel. Atmosféra na mne i kvůli tomu působí tíživě a nepříjemně. Budovy i zbytky dalších staveb, které zůstaly prakticky ve stejném stavu, jak je vězni po osvobození Rudou armádou opouštěli, tenhle dojem ještě podtrhují. 

Důsledky Akce Sokol

Členové Sokola byli gestapem vnímání jako silní vlastenci, s odporem proti nacistům. Na podzim roku 1941 je proto nechali uvěznit v koncentračním a vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Jedním z nich byl i Josef Bergr, náčelník jičínské župy, můj pradědeček. „Sokol tělem i duší, ocelových svalů i nervů, hrdý a nesmlouvavý, jehož poslední slova ženě zněla: Jen nechoď, prosím Tě, za mne prosit,” napsal o něm JUDr. Karel Klouček, který věznění v Osvětimi přežil, v Jičínském almanachu z roku 1992. „Zemřel vzdálen vlasti i své rodině v Osvětimi dne 10. května 1942,“ píše dále.  

Bez průvodce ani ránu

Do Osvětimi se vydávám právě kvůli rodinné historii a je to moje první návštěva vůbec. Společně s dalšími turisty jedeme do koncentračního tábora autobusem z Krakova. Naše skupina se skládá z Čechů, Španělů, Korejců ale také Němců. Každý dostává knihu s informacemi o Osvětimi ve svém mateřském jazyce. Zájem většiny turistů je ale spíše laxní, jeden Korejec si dokonce fotí vysmáté selfie na kolejích, i když kritika podobných fotek na pietních místech byla několikrát propírána prakticky celosvětově. Přidávám se k české skupince s polským průvodcem, který se pokouší mluvit česky. „Na tomto místě končila cesta pro více než půl milionů Židů deportovaných do Auschwitz II. Birkenau,“ začíná vyprávět. 

Od vstupní brány koncentračního tábora Birkenau se přemisťujeme rovnou k ruinám plynových komor a krematorií, kde byli vězni systematicky vražděni a spalováni. „Byli to většinou mladí kluci, kteří museli být neustále ožralí, aby zvládli mrtvoly spalovat,“ říká průvodce o členech Sonderkommanda, skupiny vězňů, kteří v táboře vykonávali právě práci spalovačů. Z krematorií a plynových komor zbyly jen trosky –  vojáci SS se před tím, než z tábora utekli před postupující Rudou armádou, snažili zahladit stopy zvěrstev, která se zde děla.

Oproti tomu plynové komory z Auschwitzu I. jsou zachovalé díky rekonstrukci. Chladné stěny s několika otvory ve stropě, kudy byl dovnitř vhazován smrtící plyn Cyklon B, ve mně i teď budí strach. Problikávající žárovka a zvláštní akustika podtrhuje autentičnost a depresivitu prostoru. Na plynovou komoru navazuje spalovna. „Dokonce zde mezi vězni proběhlo i několik pokusů o dobrovolné otrávení plynem. Když však na to dozorci přišli, upálili vězně zaživa ve spalovně,” vypráví průvodce. Z vyprávění mi běhá mráz po zádech.

Hygiena a nepohodlí

Pokračujeme vstupem do obří dřevěné budovy, podobající se stáji pro koně. Je  strohá. V rozlehlé místnosti je slyšet jen déšť bubnující do střechy. Nikdo ani nedutá. Jakoby děsivé vzpomínky byly součástí místa. Uprostřed dřevěné budovy jsou tři podlouhlé kamenné bloky s desítkami otvorů, které nahrazovaly toalety. O slově intimita nemůže být ani řeč. Při pohledu na improvizované záchody se ani nedivím, že střevní problémy se staly fatálními pro mnoho vězňů, včetně mého pradědečka Josefa Bergra, který zemřel necelý půl rok po zajetí, ve věku 37 let. 

Vězni museli spát v podobně obřích budovách. Nocovali na dřevěných palandách o třech patrech, natlačeni na sebe. „Nahoře bylo nejtepleji, avšak mnohdy vězni neměli sílu se tam vyškrábat. To znamenalo ustlat si na spodní posteli. Někdy vězeň schytal moč, kterou ten nad ním neudržel,” dodává průvodce. Koukám na palandy a představuji si, jak se na nich vězni museli tlačit.

Připomínky domova byly zakázány

Jakákoli drobnost připomínající domov vězňů byla zakázána. Osobní věci jako například obuv, kartáče, oblečení, kufry, fotografie, nebo nádobí, které si Židé a jiní vězni přivezli do koncentračního tábora, byly zabaveny a rozděleny na hromady. To, co se zachovalo, je dosud k vidění v Auschwitzu I.. Jen pohled na hromadu dětských botiček trhá srdce. 

Necelých osm hodin strávených v Osvětimi mi dalo psychicky zabrat. I když k podrobné prohlídce komplexu o rozloze 191 hektarů ani půl dne nestačilo, jsem ráda, že je výlet u konce. Nejen díky promoklým botám a oblečení.

Česká obec sokolská

Organizace známá spíše pod názvem Sokol. Vychází z odkazu zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Jejím účelem a cílem je „zvyšovat tělesnou zdatnost svých členů, organizovat a vykonávat tělovýchovnou, sportovní, kulturní a společenskou činnost, podporovat rozvoj osobnosti a vychovávat k čestnému jednání v životě soukromém i veřejném, k národnostní, rasové a náboženské snášenlivosti, k lásce k rodné zemi a úctě k duchovnímu dědictví našeho národa“.

Koncentrační tábor v Osvětimi

Byl komplexem více než 40 koncentračních a vyhlazovacích táborů postavených a provozovaných nacistickým Německem v okupovaném Polsku během druhé světové války. Skládal se z Osvětimi I., hlavního tábora v Osvětimi; Osvětim II – Birkenau, koncentrační a vyhlazovací tábor vzdálený tři kilometry v Brzezince; Osvětim III – Monowitz, tábora v Monowicích vytvořeného pro práci v továrnách a z desítek dalších menších táborů. První tábor zde vznikl 27. dubna 1940. Existoval až do konce ledna roku 1945, kdy byl osvobozen Rudou armádou.

Portrét Josefa Bergra. Zdroj: Denisa Korityáková

Rodný list Josefa Bergra. Zdroj: Denisa Korityáková

Portrét dcery Josefa Bergra – Blanky. Zdroj: Denisa Korityáková

Průkaz členství ve svazu protifašistických bojovníků jeho manželky Blaženy. Zdroj: Denisa Korityáková

Úryvek z jičínského almanachu z roku 1992. Zdroj: Denisa Korityáková

Pamětní deska Josefa Bergra v Jičíně. Zdroj: Denisa Korityáková

Vstupní brána s nápisem Arbeit macht frei. Zdroj: Denisa Korityáková

Pece a krematorium v části Osvětim I. – hlavní tábor. Zdroj: Denisa Korityáková

Botičky uvězněných dětí. Zdroj: Denisa Korityáková

Areál koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zdroj: Denisa Korityáková

 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“