Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

09. 02. 2020

V médiích se Marie Irová (27) uchytila jako jedna z prvních ze svého ročníku. Během posledního semestru na Vyšší odborné škole publicistiky začala pracovat jako redaktorka v online magazínu Bleskproženy.cz a v současnosti zastává pozici hlavní editorky na serveru Proženy.cz. Lifestyle ji bavil vždycky a jak sama tvrdí, může tím oslovit nejen širokou skupinu lidí, ale některými tématy jim i pomoci.

Proč jste šla během studií pracovat zrovna do Blesku pro ženy? 
Od známých jsem se dozvěděla, že na webu sháněli redaktoru. Bylo to na začátku května roku 2014, takže jsem první dva měsíce pracovala v redakci, dopisovala absolventku a učila se na absolutoria. Bylo to trošku divoké, ale nakonec jsem vše dobře zvládla. Jsem ráda za šanci, kterou jsem od nich dostala. Lepší školu online světa médií jsem si nemohla přát.

Někteří by mohli tento magazín spojovat s bulvárem. Nebyla jste vůči němu ze začátku také skeptická?
Kdybych měla předsudky, nemohla bych tam ani nastoupit. Že je redakce Blesku pro ženy oddělená od té bulvární, jsem věděla z dřívějška. Jsou to dvě samostatné redakce, a tudíž se nijak neovlivňují. Vždycky jsem bojovala za to, aby je lidé rozlišovali, protože občas bylo těžké sehnat i nějaké respondenty. Když jsem jim zavolala a představila se, že jsem z Blesku pro ženy, odpověděli mi: „Sorry, ale s Bleskem nekomunikujeme.“

Cestu si radši vyšlapu sama

Už během studií jste psala převážně lifestylová témata. Věděla jste vždy, že se chcete ubírat tímto směrem?
Lifestyle mě bavil vždycky. Myslím si, že tím mohu oslovit širokou skupinu lidí a zároveň jsem k němu přistupovala tak, že některými tématy mohu lidem i pomoci. Například jsem psala o matkách samoživitelkách, nebo o domácím násilí a kolikrát jsem zažila, že lidem pomohlo i to, že s nimi mluví novinář. Zkrátka se mají komu vypovídat. Také je lifestyle přeci jen oblast, kde má člověk čistší hlavu, než když dělá třeba investigativní novinařinu. Do určité míry jsem ovlivněná i tím, že moje maminka pracuje celý život v lifestylu, takže jsem v tom vyrůstala.

Vaše matka v současné době šéfuje Ona Dnes, příloze MF Dnes. Proč nepracujete u ní?
Párkrát jsme se o tom bavily, ale zatím s ní nechci pracovat hlavně proto, že by mi vadily reakce některých lidí. Říkali by si: „Aha, to je dcera Šilhové, tak ji sem dohodila.“ Radši si tu cestu vyšlapu sama a vím, že mi máma kdykoliv pomůže třeba tím, že mi doporučí nějaké kontakty. Myslím, že s ní budu stejně jednou pracovat. Ale až si vytvořím jméno a lidé z mé branže budou vědět, že jsem dobrá novinářka a budou si mě spojovat spíš s tím než s mojí mamkou.

Z Bleskuproženy.cz jste odešla v roce 2017 a v současnosti pracujete v redakci serveru Proženy.cz, která spadá pod Seznam.cz. Co vás vedlo ke změně?
Měla jsem pocit, že se už nemám kam posouvat. Psala jsem hodně o zdraví a už jsem cítila, že jsem vyčerpala témata. Chvilku to vypadalo, že by mě mohli povýšit, ale nakonec to nedopadlo. A tehdy jsem si řekla, že je na čase jít dál. Shodou okolností do redakce Proženy.cz nastoupila na pozici šéfredaktorky Monika Binarová, která mě oslovila s nabídkou práce. Vůbec jsem neváhala a šla jsem. Od září 2017 jsem pracovala jako redaktorka a od loňského léta dělám šéfeditorku, a mám tak na starosti celý web.

A jak vypadá váš pracovní den?
Do práce chodím na osmou. Přečtu si e-maily a podívám se do rozpisu článků, které musím během dne přečíst. Jednou týdně máme v půl desáté redakční poradu, na které s mojí kolegyní říkáme čísla nejčtenějších článků za minulý týden. Po poradě čtu opět články, které mají vyjít v nejbližších dvou dnech, protože jako šéfeditorka jsem poslední výstupní kontrolor. Během dne pak řeším provozní záležitosti, témata redaktorek, sleduji, co se kde děje. Vymýšlíme různé nové projekty. A k tomu i spousty administrativních úkonů, jako je vyplňování nejrůznějších tabulek. Z práce odcházím kolem sedmé večer. Pracuji také z domova, práce mi denně zabere někdy i deset hodin čistého času.

To vám moc času na osobní život asi nezbývá…
Občas je to složitější, ale jde to. Manžel mi často vyčítá, že mám pořád v ruce telefon. Ale pro mě je mobil pracovní nástroj. Sleduji naši čtenost a k žurnalistice patří mít i přehled o tom, co se kde šustne. S nadsázkou řečeno, tohle trochu můj život nabourává, ale dnes si z toho děláme už spíš legraci. Manžel je také dost pracovitý, kolikrát trávíme nedělní dopoledne tím, že sedíme oba u počítače. On si něco rýsuje a já zas píši nebo upravuji texty. 

A stíháte jako šéfeditorka psát články?
Bohužel moc nepíšu, ale ráda bych, protože mi to dost chybí. Když jsem se stala šéfeditorkou, tak to byl šílený hukot naučit se všechny věci kolem a pochopit fungování redakce z té druhé stránky. Jako redaktorka jsem napsala článek, odevzdala ho a měla čistou hlavu. Ale teď musím hlídat spoustu věcí a držet v hlavě například texty, které musí vyjít, které musíme někam poslat nebo věci, které musíme vyřešit. Takže než jsem si našla správný systém, chvíli mi to trvalo. Ale myslím, že teď už to funguje a dostává se do kolejí a už se těším, že až si to sedne úplně, budu moct zase i psát. Kvůli časové vytíženosti ale zvládnu napsat třeba jeden článek za několik týdnů. 

Nemůžete psát o něčem, co v osobním životě zpochybňujete

Někteří lidé považují lifestyle za čtení ke kávě. Jak se k tomu stavíte vy?
To, co mi vadí u lifestylu, je, že ho spoustu lidí bere jako nějaký holčičí bláboly, a přitom to vůbec není pravda. Myslím si, že pokud je lifestyle dobře napsaný, dokáže doplňovat klasické zpravodajství a nenáročnou formou lidi edukovat. Například k třicátému výročí sametové revoluce jsme měli projekt Ženy za revolucí, kde jsme připravovali rozhovory s ženami mužů, kteří dělali revoluci. Celý týden se ve všech médiích psalo o revolucionářích. Jak byli skvělí, že jsme díky nim tam, kde jsme, ale nikde nebylo nic o ženách. Přitom ony mají stejnou sílu, právo a dokážou toho v životě kolikrát víc než chlapi. A v klasickém zpravodajství je to možná nevědomky potlačováno, ty jejich příběhy tam často nejsou. Lifestyle je možná stále zafixovaný jako čtení ke kafičku, ale může to být i novinařina na vyšší úrovni.

Píšete hodně o zdravém životním stylu. Vybíráte si témata, která vás zajímají i v osobním životě?
Redaktor by měl psát o tom, co je mu blízké, co ho baví, zajímá a naopak. Nemůžete psát o něčem, čemu nevěří, nebo co sám v osobním životě zpochybňuje. Neznělo by to důvěryhodně. 

VOŠP jste ukončila před šesti lety. Co jste si ze školy odnesla?
Zpětně člověk dochází k tomu, že to, co se na škole naučil a co mu kolikrát přišlo zbytečné, během profesního života využije. Třeba mnou nenáviděné pojmy z mediálních studií, které jsme se museli učit, jsem později využila v profesním životě k pochopení souvislostí. Autorská žurnalistika mě pak naučila, jak psát články. A tím, jak člověk na škole opakuje stejný chyby furt dokolečka a ví, že takhle se to nemá dělat, tak se vše časem naučí a zautomatizuje. V reálné žurnalistice pak pro mě bylo mnohem jednodušší psát. Už jsem věděla, jak stavět titulky, perex a samotný článek.

Je naopak něco, co vás škola nenaučila?
Online žurnalistiku. Nikdo o tom tenkrát na škole nemluvil a vlastně mi to přijde škoda. Člověk totiž musí zohledňovat mnohem více proměnných, které do toho rázem vstupují. Ze školy jsem odešla před šesti lety a myslím, že za tu dobu se online zpravodajství hodně proměnilo. Tištěné noviny budou vycházet stále, ale čím dál tím více je pracovních pozic v současné době na onlinu. 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“