Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

24. 02. 2020

přesto, že s klienty řeší například zvládání stresu, úzkostí a depresí, na sezeních se s nimi i dost nasměje. Tomáš Kufa (31) se svému oboru věnuje sedm let. Má rád pestrost, proto dělá několik různých aktivit. Vede soukromou psychoterapeutickou praxi a pracuje na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde pomáhá lékařům diagnostikovat nejasné poruchy a příčiny chování.

Jak funguje psychoterapie?
Je to takové povídání na několik semestrů. Klienti za mnou chodí do mé soukromé praxe, kde se jim věnuji zpravidla delší dobu. Někteří za mnou dochází i dvakrát týdně po dobu několika měsíců. Řešíme spolu jejich problémy, ale i radosti a občas se s nimi dost nasměji.  V mém vnímání je psychoterapie léčebná metoda, která funguje, pokud se děje v nějaké frekvenci, intenzitě a dávkování. S pacienty si vytvářím osobní vztah a prostor, kde jde říct i to, co jinde ne a zabývat se tím. Pro mě je psychoterapie hledání smyslu. Často jsou nedoceňované i obyčejné rady, například u problémů se spánkem.

Co v takovém případě pacientům radíte?
Když jdete spát, začněte tím, že si vyvětráte. Nebudete se v posteli hádat s partnerkou, nebudete v ní jíst a přes den budete mít dostatek fyzické aktivity. Potom se vám bude usínat lépe.

Jaké další problémy s lidmi řešíte?
Nejrůznější škálu. Od úzkostí, přes propady nálad, potíže ve vztazích, obavy z vlastních myšlenek, představ, pocitů, až po ztrácení se v realitě. Je to hodně odlišné v nemocnici a ve vlastní praxi. Hospitalizovaní lidé mají mnohem větší výkyvy ve schopnosti fungovat. Zatímco pacienti, kteří za mnou docházejí na psychoterapie, fungují stabilněji.

Zmínil jste, že je pro vás psychoterapie hledání smyslu. Jakého?
Toho, co se danému člověku zrovna děje a co prožívá. Snažím se mu pomoci tak, aby si sám víc rozuměl a vyznal se ve svých pocitech. Nebyl tím tolik zahlcený a zmatený.  

Pomáhám lidem orientovat se v psychoterapii

Mimo soukromou praxi se také věnujete hospitalizovaným lidem ve Všeobecné fakultní nemocnici. Co přesně je tam náplní vaší práce? 
 V nemocnici dělám diagnostiku, kde se snažím vyloučit nebo potvrdit nejasné známky psychických potíží nebo určit začínající diagnózu. S nemocnými vedu diagnostický rozhovor a dělám řadu testů. Pomáhám jim také orientovat se v psychoterapii, kam jít, jak terapie vypadá a na co si dát pozor.

Vyvíjí se psychická onemocnění i s dobou, ve které žijeme?
U nejtěžších onemocnění se mění to, jak se projevují. U lehčích poruch možná některé potíže narůstají. V dnešní době se lidé učí chodit k odborníkům na duševní zdraví – psychiatrům, psychologům, sociálním pracovníkům. Lékaři více diagnostikují, péče je na mnohem lepší úrovni. Lidé se tolik ani nestydí. Chodí k psychologům dřív, dokud se dají problémy nějak podchytit. 

Lidé s potížemi mohou i osobně růst

Když máte v práci za úkol analyzovat lidi, nestává se vám, že potom hodnotíte i své přátele nebo kolemjdoucí na ulici?
Ano a ne. Když jde po ulici architekt a kouká po domech, tak si asi také kolikrát něco pomyslí, něco ho zaujme, nadchne, nebo zdvihne obočí. Jiná věc je, jestli jde zazvonit a ptá se lidí, proč si tu budovu tak postavili, jestli o tom nechtějí mluvit, předělat to, pomoct s tím. Samozřejmě se občas neubráním tomu si o druhých něco myslet, ale když jsem s přáteli, tak si rád odpočinu a na práci nemyslím.

Na webových stránkých vaší praxe píšete, že lidem pomáháte i s osobnostním růstem. To znamená, že za vámi může přijít i člověk, který je po psychické stránce naprosto zdravý a chce se jen někam posunout?
Ano, občas tací chodí. Spíše je to ale kombinace. Buď lidé přichází s tím, že chtějí růst a mají problémy, nebo chodí lidé s potížemi a ve skutečnosti pak rostou. Nejsem si jistý, že je lidem úplně jasné, co chtějí, když klepou sami a dobrovolně na dveře psychologa.

Existuje vůbec člověk, který je psychicky zdravý?
Existuje člověk, který je tělesně zdravý? Spousta z nás je občas nachlazená, má chřipku, nebo nás jen bolí záda. Ano, věřím, že tam někde jsou psychicky zdraví lidé, stejně tak jako tělesně. Možná, spíše normálně fungující a spokojení lidé. 

Jak jste se k psychologii dostal?
Přivedli mě k ní profesoři na gymnáziu, kteří měli k psychologii a filozofii blízko. Nadchlo mě jejich myšlení, jak přemýšlí o problémech, o světě. Zároveň naše škola spolupracovala s pedagogicko-psychologickou poradnou. V rámci dobrovolnického programu jsme pomáhali mladším žákům s různými potížemi. Problémy se týkaly například mezilidských vztahů. Chtěl jsem pomáhat lidem, kteří mají problémy a postupně jsem začal cítít, že psychiatrie a psychologie mi budou ze všech oborů nejblíže. 

Co vás zaujalo na psychiatrii?
Že jsem potkal zajímavé lidi, jak na straně personálu, tak pacientů. Viděl jsem, jakým způsobem koukají na svět, jak ho vnímají. Také jsem najednou dostal možnost ptát se cizích lidí na cokoliv. Teď už svou zvědavost trochu krotím a jsem trpělivější. Pacienti lépe snáší, když jen poslouchám a já se toho dozvím víc.

Působil jste v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, v Denním psychoterapeutickém centru Ondřejov, na Psychiatrické klinice VFN. Kde se vám s lidmi pracovalo nejlépe?
Nejvíc vzpomínám na začátky v Horních Beřkovicích hned po studiu, kde jsem měl možnost se ke všemu dostat hned, vyzkoušet řadu oddělení a potkat spoustu pacientů. S kamarádem jsme tam vymýšleli koncepci oddělení ochranných léčeb pro lidi, kteří by se do léčby normálně nedostali a byli tam posláni soudem. Bylo to pracoviště asi s nejtýmovějším duchem. Měli jsme několik výborných starších primářů a klinických psychologů, kteří na nás mladé dohlíželi. 

Co byste poradil těm, kteří zrovna ve svém životě tápou a nevědí kam dál? 
Když už bych radil, tak aby zašli za blízkými rodinnými příslušníky a přáteli. Pokud budou tápat dál a nebude jim v tom dobře, tak ať vyhledají psychoterapeuta. 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“