Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

Generace20
+
V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

06. 05. 2018

Tisíce lidí oblečených do oranžové barvy se účastnily oslav na plavidlech nebo procházely bleší trhy. Narozeniny panovníka jsou v zemi totiž národním svátkem. Králův den připadá na datum narození současného vladaře Viléma Alexandra, který 27. dubna oslavil 51 let.

Oslava narozenin panovníka má v zemi tulipánů dlouhou tradici. Poprvé ji lidé uspořádali 31. srpna 1885 na narozeniny princezny a pozdější královny Vilemíny. „V současnosti Nizozemci občas sice opomíjejí vlastní narozeniny panovníka, ale pořád si tento den užívají jako před sto lety. Považují ho za zábavný a vhodný pro párty,“ vysvětluje nizozemský student Bastian Zoodsma (20).

Lidé se o Kárlově dni chtějí hlavně bavit a užít si den volna. Zdroj: Sofie de Jong

První párty o Králově noci

Oslavy králových narozenin však začínají již noc před národním svátkem. Majitelé klubů pořádají párty, kterých se účastní převážně mladí. Následující den se kolem 11 odpoledne zaplní ulice měst lidmi, kteří jsou oblečeni v kostýmech oranžové barvy, jenž je národní barvou země. „Když vyjde hezké počasí, je všude tolik lidí, že se člověk nemůže ani hnout. Pořádají se totiž i různé tematické festivaly,“ říká studentka Sofie de Jongová (19). Oranžové jsou i stovky plavidel, které se tísní v amsterdamských kanálech. Bastian Zoodsma tvrdí, že mnohdy není vidět ani hladina vody. Lidé mají na palubě také mixážní pulty. Hudba se rozléhá po celém městě, tančí se a nechybí ani alkohol.

Podle studenta Dannyho van Luxzenburga (25) měli dříve lidé k vládcům bližší vztah. Nizozemci jsou podle něj hodně vlastenečtí a na své panovníky byli vždy hrdí. Po 113 letech, kdy vládly v zemi pouze královny, na trůn nastoupil král Vilém Alexandr. „Někteří lidé ho považují za otce země s velkou odpovědností. Jeho narozeniny slaví ale i ti, kteří si myslí, že králova funkce je zbytečná a měl by z ní odstoupit,“ dodává Zoodsma.

Bleší trhy bez danění

Ne bleším trhu lidé prodávají různé věci. Zdroj: Sofie de Jong

O narozeninách král každý rok vyjíždí do dvou různých měst v zemi a v průvodu oslavuje s obyvateli. „Průvodu se mladí lidé většinou neúčastní, protože nemají ke králi bližší vztah, je to pro ně jen formalita. Raději se baví na velkých oslavách například v Amsterdamu, kde se slaví i v lodích na kanálech,“ dodává de Jongová.

Nizozemci také během oslav prodávají věci na bleších trzích, což někteří považují za velkou zábavu. „Můj největší zážitek je, že jsme si jako děti mohli dát deku na ulici, na ni hračky a prodávat je. V den králových narozenin se totiž nic nedaní,“ říká van Luxzenburg. Obchody jsou zavřené, hospody a kavárny však návštěvníky vítají. „Tento den může každý slavit po svém. Hlavním cílem však je užít si den volna,“ dodává van Luxzenburg.

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Generace20
+
Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

05. 05. 2018

Zkušený profík si vzal do parády české dětské hráče baseballu. Cal Ripken junior (57), vítěz Major League Baseball, jim věnoval odpoledne 24. dubna během své návštěvy Prahy. Celou svou dvacetiletou kariéru hrál Ripken na pozici spojky a třetího metaře. Kromě autogramů rozdal cenné rady budoucím baseballistům. Třeba jak nejlépe hodit míček nebo kam mířit.

V pražské Troji, na hřišti baseballového týmu Sabat, se právě schází nadšené děti s pálkami v ruce. Do Prahy na týden přijel Cal Ripken junior, americká baseballová legenda, kterého většina zná pod přezdívkou Železný muž. Za 16 let totiž odehrál v týmu Baltimore Orioles 2632 zápasů bez přerušení. Děti ve věku 12–15 let nastupují na rozlehlé hřiště a čekají, co se bude dít. „Kde je? To je on? Vypadá jinak než na fotkách,“ říká jedno z dětí. „Protože jsi koukal na ty, kde byl mladší. Teď už vypadá jinak,“ vysvětluje mu jeho spoluhráč. Okolo pobíhá několik fotografů a trenérů. Jakmile vysoký a statný Ripken promluví, děti soustředěně poslouchají.

Rodiče jako podpora

Ripken nejdříve předvádí tři různé způsoby krátkého hodu a příhozu. „Sice hraju už pět let, ale tenhle pohyb s otočenou rukou jsem neznal,“ říká jeden z hráčů. Nedočkavci v hloučku už mávají rukama. Tým se rozdělí na půlku a jedna jde hrát s Ripkenem. Děti po sobě pokukují a už ani nedutají. Nejdříve hází míč jeden druhému v kruhu. Snaží se kopírovat to, co jim před chvílí americká legenda ukazovala. Černovlasý kluk se rozeběhne, padá, ale okamžitě vstává. „Nevadí, zkus to znova,“ povzbuzuje ho Ripken a dodává, že by chtěl ostatním předat něco z toho, co se naučil od svého otce. Ten byl totiž po 36 let baseballovým koučem. Chlapec chytá míček a hod se mu podaří. S radostí cupitá zpět do řady.

Cal Ripen junior trénoval české hráče. Zdroj: Kristýna Dvořáková

Celý trénink trval pro jednu skupinu třicet minut. Opravdový zápas se ale hraje na 9 směn a trvá i tři hodiny. „Naučil jsem se nový pohyb rukou, dříve jsem ji měl moc napnutou. A taky jsem nevěděl, že se dá házet i na jinou stranu, než jsem zvyklý,“ říká jeden z hráčů. S každým dítětem, které má hod za sebou, si baseballová hvězda plácne. „Velmi dobře,“ chválí probíhajícího chlapce, který se okamžitě začne usmívat. Trénink končí a všichni se shromažďují uprostřed hřiště. „Jaké byly ty tři hody, které jsme se dnes naučili?” zkouší Ripken děti a ty okamžitě předvádí, co si pamatují. Jeden z pohybů, který je pro Ripkena typický, jsou takzvané housle. Při nadhazování se bradou dotkne ramene.

Rychlá autogramiáda

Jakmile Ripken odchází, hlouček dětí, rodičů a fotografů ho okamžitě pronásleduje. „Na, tady máš ten míček a jdi. Já tě u toho vyfotím,“ běží tatínek za svým synem, který chce podpis. Pro děti byl trénink s americkou hvězdou rozhodně velký zážitek, i když některé přiznaly, že hráče dřív neznaly. „Táta mi řekl, že tady bude a vyprávěl mi, co všechno dokázal,“ říká Liam Murphy (15), který je v týmu Sabat už pět let. Ripken strávil s dětmi skoro dvě a půl hodiny. Jakmile podepsal všechny kartičky a čepice, naskočil do připraveného auta směr Brno. Tam ho čekají další tréninky a setkání s mladými hráči.

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Generace20
+
Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Generace20

Autor: Anna Kotábová

04. 05. 2018

Navštěvoval šumavské samotáře, aby zaznamenal jejich neobvyklé zážitky a myšlenky. Spisovatel a publicista Aleš Palán (52) sepsal ve své knize Raději zešílet v divočině příběhy lidí, kteří se rozhodli žít v ústraní mimo civilizaci. Všechny respondenty v jeho knize spojuje potřeba duchovna. Mezi motivacemi lidí pro odchod do divočiny je i víra v konspirační teorie či útěk před úspěchem.

Jak vás napadlo zpracovat příběhy lidí, kteří jako poustevníci žijí mimo společnost?
Před dvěma lety jsem přijel za Romanem Szpukem, básníkem, který na –Šumavě pracuje jako meteorolog. Nakonec se stal prvním respondentem této knihy. Když jsme se procházeli po šumavských slatích, vykračoval si jen v tričku v nějakých deseti stupních. Říkal, že spí od jara do podzimu pod širákem v údolí Losenice.  Napadlo mě, že kdyby bylo víc takových lidí, kteří se dobrovolně společnosti straní, byla by z toho kniha jak víno. A ono jich víc bylo. 

Bylo obtížné kontaktovat další samotáře, když žijí v ústraní? 
Všechno proběhlo na základě doporučení těch, kteří je znali. Nejel jsem za nimi jako výzkumník nebo někdo, kdo je pokládá za exoty. Vlastně ani ne primárně v roli spisovatele, ale prostě jako Aleš, který se o ně zajímá. Když jsme se trochu spřátelili, poznali, že se o ně hluboce zajímám. Fascinovali mě, chtěl jsem zaznamenat jejich příběhy. Pak na rozhovory kývli i ti, kteří nejdřív váhali.

Předcházela rozhovorům nějaká speciální příprava z vaší strany?
Ne, nebylo možné se připravit. Jejich historky a postoje pro mě byly ostatně úplně nové. Snažím se jít do všeho s otevřenou myslí, reaguji na to, co vyprávění přinese. A nechám druhého mluvit. Poslouchám, opravdu mu naslouchám. To člověk vycítí, ten můj zájem. Po mnoha hodinách naslouchání jsem býval unaven, bylo to skutečně setkání s jinakostí, která občerstvuje, ale i bere. Pak jsem tedy i já rád vyhledal nějakou samotu a mlčení.

Nejel jsem za nimi jako za exoty, ale jako Aleš, který se o ně lidsky zajímá.

Co vám povídání s lidmi, kteří žijí tak neobvykle, dalo?
Zmatek. Snažím se věci nedefinovat, neškatulkovat je, protože to človka jen omezuje. Tahle setkání mi znejistila i věci, které jsem malinko definované měl. Proč chodíme do práce? Proč se potkáváme s druhými lidmi? Ochrání nás komunikace před osaměním? Sám jsem začal uvažovat o tom, jestli bych nechtěl taky žít v divočině. V 80. letech jsem se toulal po Československu, takže nějaké zkušenosti v tomto ohledu mám. Tak uvidíme.

Co vás na respondentech a práci s nimi nejvíc překvapilo?
Ta jinakost. Jsou úplně odlišní. Nejen vůči civilizaci, ale i mezi sebou.  Například Dáša Macháčková byla úspěšná podnikatelka, která zatoužila po samotě. Nechtěla se už věnovat byznysu a žít neustále s mobilem u ucha. Někteří žijí v maringotkách, v osamělých domech, které nejsou na mapách, nebo si postavili v lese na cizím pozemku srub. Mají společnou snad jen potřeba samoty a nějakou duchovní linka. 

Češi jsou často označováni za ateistický národ. Tak silná náboženská potřeba je poměrně neobvyklá…
Ano a ještě neobvyklejší je zájem, s jakým o duchovnu mluví. Jde o skutečně hlubokou víru.  Někteří z respondentů prožili setkání s lesními duchy. O většině bych mohl říct, že jsou esoterici, jeden o sobě říká, že je prokřesťansky orientovaný pohan, další je katolík, jiný studuje židovské text…. Cítí se být spojení s přírodou na duchovní úrovni. Je to vztah, do které jsem mohl jen nahlédnout. Abych o něm věděl víc, musel bych ho sám žít. 

Samotáře z mé knihy spojuje jen potřeba duchovna a samoty.

Máte pocit, že se vám v knize podařilo vyčerpat téma lidí žijících jako poustevníci?
Naopak, začínám pracovat na druhém dílu. Jsou lidé z různých koutů Česka, kteří mě velmi zajímají, ale do první knihy se nevešli. Tu jsem zúžil jen na Šumavu, protože jsem zde našel dost respondentů na samostatnou publikaci. Po jejím vydání se mi začali ozývat čtenáři, kteří znají další samotáře z různých oblastí. Dokonce se mi ozvali i dva lidé, kteří sami žijí mimo civilizaci s tím, že se jim moje kniha líbila a že mám přijet na návštěvu. Což samozřejmě udělám.

Říkal jste, že jste se snažil se samotáři spřátelit. Budete je tedy navštěvovat i nadále?
Ano, s některými jsme se velmi sblížili, takže se s nimi budu rád dál stýkat. Už jen proto, že na základě mojí výzvy v předmluvě se mi ozývají čtenáři, že by respondentům rádi něco dali. Tyhle kontakty zprostředkovávám a nějaký příspěvek občas doručím.

Takže jim tak trochu zprostředkováváte kontakt se světem, ze kterého zmizeli?
Tihle samotáři odešli ze společnosti, protože v í z různých důvodů  nemohli vydržet. Ale nechtěli přijít úplně o všechny lidi. Někteří z nich před lety zmizeli do lesů a spálili za sebou mosty. A teď se mi ozval čtenář: Já toho člověka znám, kamarádili jsme se, rád bych ho zase viděl.‘ Dotyčného zkontaktuji a zeptám se, jestli se s tím člověkem nechce vidět. A on někdy kývne. Takhle se podařilo obnovit jedno dvě přátelství, která byla třeba deset let přetržená. V tom vidím další smysl mé knihy.

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Generace20
+
Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

03. 05. 2018

Cestovatel Jakub Šolc (22) se vydal sám na pěší túru severním Švédskem. Protože studuje geografii na Karlově univerzitě, chtěl vidět švédskou přírodu formovanou ledovcem, o které slyšel na školních přednáškách. Také toužil zjistit, jestli dokáže přežít v divočině odkázaný jen sám na sebe. Celkem chůzí strávil 25 dní od 17. srpna do 8. září. V současné době předává své zážitky a zkušenosti lidem na přednáškách v pražských knihovnách.

Jste student geografie. Přivedl vás na nápad vydat se pešky severním Švédskem váš obor?
V únoru roku 2017 jsem po zkoušce z geomorfologie (věda o tvarech zemského povrchu pozn. red) narazil na fotografii řeky, která se v jednom údolí větví do více koryt. Když jsem ten snímek viděl, okamžitě mě napadlo, že takovou krajinu musím spatřit naživo. Potom jsem si o tomto místě hledal další informace a zjistil jsem, že se nachází v severním Švédsku. Navíc tudy vede Královská cesta dlouhá 440 kilometrů. A protože miluji chůzi, tak do sebe všechno hezky zapadlo a plán byl na světě.

Trasa je vedená jako obtížná a vy jste se na ní vydal sám. Uvědomoval jste si rizika?
Moc dobře jsem věděl, jaký risk je být v přírodě odkázaný jen sám na sebe. Samozřejmě bych nešel sám bez nějaké předchozí zkušenosti s chůzí na tak velké vzdálenosti. Například rok před Královskou cestou jsem byl s kamarády na Bajkale, kde jsme nachodili asi 300 kilometrů. Ani přípravu jsem nepodcenil. Balil jsem si čtyři dny. Na cestě jsem si dokonce říkal, že jsem to s tou pečlivostí možná i přehnal.

Švédové si svou přírodu záměrně udržují bez signálu.

Jak to?
Můj batoh měl i s vodou přes 20 kilogramů. Příště už bych si nevzal například antimikrobiální krém na nohy. Ten měl posloužit k ošetření chodidel po celodenní chůzi ve vlhku. Nakonec se ukázalo, že tahle pomůcka není tak potřebná, jak jsem si myslel. Naopak bych se ale neobešel bez Spotu, tedy zařízení napojené na družici, díky kterému může kdokoliv online sledovat mou polohu na internetu i přes to, že já připojení nemám. Další výhoda je, že si tím můžu zavolat pomoc, kdyby se mi něco stalo. Naštěstí jsem tuto funkci nemusel využít. Ale ocenila ho moje rodina, která díky němu sledovala, kde se zrovna pohybuji. A také jsem s sebou měl satelitní telefon, na Královské cestě totiž téměř nikde není signál.

Vadilo vám, že tam signál není?
Vůbec. Severní Švédsko mě lákalo i proto, že je to jedna z posledních evropských divočin. Švédové si údolí, které je mezi Norskem s Švédskem, záměrně udržují bez signálu a jsou rádi, že tam není. Naopak v Norsku se může turista připojit všude, ale pak ta příroda podle mě ztrácí své kouzlo.

Jak jste snášel samotu v přírodě?
Po sedmi dnech chůze přišla první krize. Dostal jsem se do takového úzkého údolí. Jak jsem tam stál sám mezi strmými srázy a neměl jsem s kým sdílet zážitky i strasti, najednou jsem se začal cítit psychicky na dně. Do pár hodin to ale přešlo a naštěstí to byla první a zároveň poslední slabá chvilka. Naučil jsem se takové stavy překonat. Pomohlo mi třeba sníst celou tabulku čokolády, pak jít dál co nejrychleji a vydat se ze svých sil. Bylo pro mě důležité naučit se pracovat se svou psychikou, protože ta cesta je boj hlavně sám se sebou.

Ani fotografie nedokáže krásu švédské přírody zachytit.

Dosáhl jste nakonec svého cíle?
Nakonec jsem dorazil i na přesné místo, které jsem tehdy viděl na fotografii. Jmenovalo se údolí Rapadalen a byl to úžasný zážitek. Když jsem tam přišel a uviděl jsem, jak se 500 metrů pode mnou větví řeka Rapa, mrazilo mě v zádech. Ta krajina mi přišla jako namalovaná, ani fotografie nedokáže takovou scenérii dokonale zachytit. Cesta se mi povedla dokonce rychleji, než jsem předpokládal. Říkal jsem si, že ujdu za den tak 20 kilometrů, ale když jsem nachozenou vzdálenost zprůměroval zjistil jsem, že jsem denně ušel asi 24,5 kilomeptru. Posledních pár set metrů jsem dokonce běžel a těšil jsem se na cíl. Měl jsem radost, že jsem to dokázal.

Co vám ta cesta přinesla?
Došlo mi třeba, jak je nesmyslné se s někým hádat o tom, jestli doma je nebo není uklizeno. Takové problémy dnešního městské života se mi najedou jeví jako banální, skoro směšné. Zvlášť když je porovnám s tím, jak jsem byl v přírodě a zabýval se jen tím jak přežít. Také jsem zjistil, že výrok: štěstí není štěstí, pokud není sdílené, skutečně platí. A rozhodně bych po tomhle zážitku už vždy raději cestoval s někým, s kým si můžu předávat své pocity a zážitk

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Generace20
+
Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

02. 05. 2018

Rumové pralinky nebo jiné cukrovinky již nesmí obsahovat rumové aroma. Ochucovadlo se nemůže do potravin dávat od 22. února. Zákaz od Evropské unie se však netýká tradičního českého ani slovenského tuzemáku. Oblíbená lihovina může rumovou tresť obsahovat dalších pět let. Cukráři, kteří do svých výrobků používali pro ochucení právě tuzemák nebo jinou náhražku klasického rumu z cukrové třtiny, jej ale budou muset nahradit. Látka obsažená v aromatu má být podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin rakovinotvorná.

Tradiční alkoholický nápoj tuzemák sice dostal od Evropské unie pětiletou výjimku ohledně používání rumového éteru, do cukrovinek se ale přidávat nesmí. Látka furan, která je v něm obsažena, je totiž podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin rakovinotvorná. Výrobci tuzemáku mají pět let na to, aby dokázali, že je éter neškodný a mohou jej i nadále používat.

Cukrovinky pouze z třtinového rumu

Tuzemák je jako ochucovadlo do cukrovinek zakázaný od 22.dubna. Zdroj: Kateřina Holíková

Podle mluvčího potravinářské inspekce Pavla Kopřivy mohou cukráři rum použít jen v případě, že nebude obsahovat zakázaný éter. „Když někdo například do pralinek od 22. dubna použije rumový nápoj, který bude obsahovat tresť, bude to v rozporu s nařízením EU,“ říká Kopřiva.

Zákaz ale komplikuje práci některým českým cukrářům: „Doteď jsme konkrétní složení náhražky rumové příchuti tolik neřešili, protože rumový éter moc nepoužíváme. Nahrazovali jsme ho třeba tuzemákem Božkovem. Původně jsem si myslela, že jako ochucení můžeme i nyní použít tuzemák, když nejde o čistý éter, to ale není pravda,“ říká spolumajitelka Perníkářství a cukrářství Erben z Miletína Jaroslava Erbenová. V pralinkách nebo perníku jej teď musí nahradit pravým rumem z cukrové třtiny, který je dražší. Nařízení Evropské unie tak zasáhne i do rozpočtu provozoven.

Místo náhražky alkohol

Ne každý cukrář nebo majitel podniku s cukrovinkami se ale zákazem podrobně zabýval. „Myslela jsem si, že když Evropská unie povolila tuzemák, můžeme ho použít i my do cukrovinek. Nevyužíváme ho sice až tak často, takže jej nahradím pravým třtinovým rumem. Ten je ale dražší než tuzemák, takže zasáhne do rozpočtu. Budu si muset více připlatit, což třeba u Božkova nebyl takový problém,“ říká cukrářka Dagmar Gebauerová (27) z Opavy. Některé cukráře zákaz použití náhražky rumu nijak neomezil. Tresť buď vůbec nepoužívají, nebo jsou zvyklí na klasický rum z cukrové třtiny. „Rumovou příchuť potřebuji především do kynutých výrobků nebo pralinek. K tomu používám většinou nějaký tmavší rum,“ říká ostravská cukrářka Kateřina Nerušilová (24).

Tradiční český a slovenský tuzemák se tak dalších pět let může konzumovat jen jako nápoj. Cukrovinky se budou muset obejít bez náhražky, která údajně škodlivou látku furan obsahuje. Pokud se však do konce výjimky neprokáže, že je látka neškodná, bude muset skončit i výroba tradičního tuzemáku.

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

Generace20
+
AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

01. 05. 2018

Glosa znamenala ve středověké literatuře poznámku na okraji textu. Písaři pomocí ní vysvětlovali nejasné pasáže. Dnes je glosa novinářský žánr, který vtipně komentuje určité téma a nabízí osobní pohled autora. Studenti rozhlasové dílny na Vyšší odborné škole publicistiky se na tento útvar zaměřili v pořadu Fenomén glosa.

Víte, co je to glosa? ptají se studenti Vyšší odborné školy publicistiky svých spolužáků i učitelů. V pořadu Fenomén glosa se studenti rozhlasové dílny snaží přijít na definici tohoto žánru a zároveň nabízejí několik glos z vlastní tvorby.

Restaurace zůstanou i nadále nekuřácké. Oddělené místnosti by podle majitelů stejně vyšly draho

Restaurace zůstanou i nadále nekuřácké. Oddělené místnosti by podle majitelů stejně vyšly draho

Restaurace zůstanou i nadále nekuřácké. Oddělené místnosti by podle majitelů stejně vyšly draho

Generace20
+
Restaurace zůstanou i nadále nekuřácké. Oddělené místnosti by podle majitelů stejně vyšly draho

Restaurace zůstanou i nadále nekuřácké. Oddělené místnosti by podle majitelů stejně vyšly draho

Generace20

Autor: Anna Žáková

01. 05. 2018

Poslanci chtějí zmírnit protikuřácký zákon. Novela by v restauracích umožnila zřídit kuřácké prostory, menší hospody by se opět mohly stát kuřáckými. Podnikatelům se ale do budování oddělených místností pro kuřáky příliš nechce. Stály by je moc peněz.

Poslanci usilují o to, aby v hospodách mohly vzniknout oddělené kuřárny. Pomocí novely chtějí zmírnit protikuřácký zákon, který platí již rok. „Speciální kuřácký prostor by musel být neprůchozí a musel by mít dobré odvětrávání,“ zamýšlí se nad návrhem novely Michal Hájek, výčepní z pražské restaurace Na Růžku. Zákon chtěli už dříve zmírnit senátoři. Většinu jejich návrhů však 18. dubna zamítl Ústavní soud. Protikuřácký zákon tedy stále platí. V žádném podniku si lidé nebudou moci zapálit. 

Práce navíc

Do budování vnitřních prostor pro kuřáky se ale některým majitelům hospod už ani nechce. „Na protikuřácký zákon si už všichni zvykli. Kdyby novela prošla, asi bychom vše nechali při starém. Oddělená kuřárna by kvůli vybudování stála peníze a čas,“ myslí si Hájek. Kuřárny by podle zákona musely být bez obsluhy, aby zaměstnanci podniku nemuseli chodit do zakouřeného prostoru. Podle Hájka ale protikuřácký zákon přinesl pozitiva. „Do restauracích obecně začalo chodit více mladých lidí a rodin. A i práce je příjemnější. Přeci jen je lepší trávit pracovní dobu v čistém prostředí, kde není neustále cítit cigaretový dým,“ dodává.

Zatímco velké podniky by mohly mít kuřárnu, v těch menších by se mohlo kouřit v celém prostoru. Návrh novely majitelům hospod do 80 metrů čtverečních dává na výběr. Mohli by si sami rozhodnout, zda jejich bar bude nekuřácký či naopak. V kuřáckém podniku by se ale nesmělo podávat jídlo.

Změna by mohla pomoci hlavně vesnickým hospodám. „Zákaz kouření v barech mi pro venkovské podniky přijde nesmyslný. Většina štamgastů jsou stejně kuřáci, takže ven na cigaretu chodí celá hospoda,“ říká Filip Tater, pravidelný zákazník několika různých podniků v okolí Slapské přehrady.

Anarchie na venkově

Podle Tatera se ale v případě vesnických pivnic zákon někdy dodržuje jen „naoko“. Na dveřích podniků sice cedule se zákazem kouření bývají, realita je ale mnohdy odlišná. „V některých barech se zákaz dodržuje, jinde se ale kouří nadále. V zapadlých putykách, kam chodí jen pár místních, dodržování protikuřáckého zákona stejně nikdo nikdy nekontroloval a myslím si, že ani nebude,“ vysvětluje Tater. Novela zákona by podle výčepního Hájka mnoho změn nakonec pravděpodobně nepřinesla. „Rozhodně by ale byla vstřícným gestem vůči podnikatelům,“ myslí si.

První dámy Ameriky: Bushová byla babičkou všech, Kennedyová zas módní ikonou

První dámy Ameriky: Bushová byla babičkou všech, Kennedyová zas módní ikonou

První dámy Ameriky: Bushová byla babičkou všech, Kennedyová zas módní ikonou

Generace20
+
První dámy Ameriky: Bushová byla babičkou všech, Kennedyová zas módní ikonou

První dámy Ameriky: Bushová byla babičkou všech, Kennedyová zas módní ikonou

Generace20

Autor: Klára Dedková

01. 05. 2018

Za posledních sto let se v Bílém domě vystřídalo osmnáct prvních dam. Jejich role není sice zakotvena v ústavě, jde však o funkci reprezentativní. Nedávno zesnulá Barbara Bushová (92), manželka prezidenta George H. W. Bushe, patřila svou přirozeností a vtipem mezi nejoblíbenější první dámy americké historie. Američané ji přezdívali „babička všech" a to především podle bílých vlasů, které si nikdy nebarvila.

Stála po boku hned dvou amerických prezidentů, svého manžela i syna. Barbara Bushová, která zemřela 17. dubna, byla známá svým přirozeným vystupováním, vtipem i dlouholetou charitativní činností. Vystupování a chování prezidentské rodiny ovlivňuje veřejné mínění a má vliv na celkové hodnocení prezidentovy práce (tzv. job approval). „První dáma je důležitou součástí reprezentace státu, ale zásadním způsobem vytváří i veřejnou image svého manžela už jen tím, že stojí vždy po jeho boku,“vysvětluje politolog Vladimír Hanáček.

Dříve pouze jako hostitelky

Role manželek amerických prezidentů se během uplynulých let velmi proměňovala. Eleanor Rooseveltová, manželka prezidenta Franklina Delana Roosevelta, ji začátkem dvacátého století od hostitelek a žen v domácnosti výrazně posunula. Jako první se začala zajímat o politická témata a veřejně je komentovala. Barbara Bushová roli poslušné manželky, která nemluví do manželovy práce jako byla například Lou Hooverová, také nikdy nepřijala. Například v otázce potratů, které hájila, se dokázala postavit i republikánské straně, kterou zastupoval její muž.

Bushová zastávala tradiční rodinné hodnoty a vychovala šest dětí. Během funkčního období svého manžela George H. W. Bushe bojovala také proti snížení gramotnosti v zemi a podporovala zájem o čtení, k čemuž ji přivedla i skutečnost, že jeden z jejích synů Neil neuměl číst. Její nejstarší syn George Walker Bush se stal po vzoru svého otce v pořadí 43. prezidentem Spojených státu amerických. „Osobně velmi oceňuji, když první dáma vystupuje bezprostředně a hlavně dokáže svojí roli spojit s rolí matky či babičky,“ komentuje Hanáček.

Zákulisní vliv

První dáma bývá veřejnostní vnímána také jako módní ikona. Bushová působila spíše jako babička, nebarvila si vlasy a byla nejstarší první dámou v Bílém domě. Když její manžel vyhrál volby, bylo jí třiašedesát let. Za téměř ikonickou v oblastni módy lze považovat její předchůdkyni Jacqueline Kennedyovou, manželku Johna Fitzgeralda Kennedyho, která nosila pro ni tak typické áčkové sukně. „Soustředila se na interiér Bílého domu a celkové estetické povznesení míst spojených s životem prezidenta,“ popisuje historik a pedagog Vyšší odborné školy publicistiky Jan Adamec.

Některé manželky prezidentů však využívaly svého vlivu na hlavu státu a často jim mluvily do rozhodování. „Říká se, že mimořádný zákulisní vliv měla například Nancy Reaganová, manželka Ronalda Reagana. Pomáhala přijímat i propouštět prezidentovy poradce a stála za několika omluvami Reagana v televizi, například poté, co vypluly na povrch okolnosti aféry Íran-Contra, při které představitelé prezidentské administrativy za zády Kongresu vyzbrojovali nikaragujské povstalce,“ vysvětluje Adamec. Hillary Clintonová, choť prezidenta Billa Clintona, dokonce využila zkušeností, které odkoukala z prostředí vrcholné politiky k tomu, aby sama do nejvyššího úřadu v roce 2016 kandidovala. První prezidentkou Spojených států se však nestala. Porazil ji její republikánský protikandidát Donald Trump, který má po boku o 22 let mladší první dámu Melaniu Trumpovou.

Nechceme, aby tradice požárního sportu na vesnici zanikla, shodují se mladí dobrovolní hasiči

Nechceme, aby tradice požárního sportu na vesnici zanikla, shodují se mladí dobrovolní hasiči

Nechceme, aby tradice požárního sportu na vesnici zanikla, shodují se mladí dobrovolní hasiči

Generace20
+
Nechceme, aby tradice požárního sportu na vesnici zanikla, shodují se mladí dobrovolní hasiči

Nechceme, aby tradice požárního sportu na vesnici zanikla, shodují se mladí dobrovolní hasiči

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

30. 04. 2018

Sbor dobrovolných hasičů (SDH) má především na vesnicích velikou tradici. Ačkoliv mají sbory v obcích více funkcí, neodmyslitelně k nim patří i soutěže v požárním útoku. Dobrovolní hasiči na ně jezdí rádi, i když si vysloužilci myslí, že mladší generace už v dnešní době o tyto závody nejeví zájem. Členství u SDH je často rodinná tradice. Na vesnicích však mladé nadšené hasiče mnohdy postrádají.

S příchodem jara začali dobrovolní hasiči trénovat na závody v požárním sportu. „Hasiče dělám od osmi let a moc mě to baví. Ve sboru jsme jedna velká rodina, rádi spolu trávíme víkendy na hasičských soutěžích,“ říká Matěj Svozil (18), který je dobrovolným hasičem v Nové Bystřici. První soutěž ho čeká již 5. května. „Nemůžemese dočkat, trénujeme každý víkend,“ dodává. S týmem běhá jindřichohradeckou okresní ligu. Jezdí však pouze na soutěže O pohár starosty obce, kterých se účastní především amatérské týmy a jde v nich hlavně o zábavu.

Pravidla profesionální hasičské ligy jsou jednotná, u amatérských závodů dobrovolných hasičů O pohár starosty závisí spíše na organizátorech. V Jindřichově Hradci dobrovolní hasiči pořádají soutěž O pohár starosty města každý rok. „Naše soutěž spočívá v tom, že v prvním kole se voda saje z řeky. Běháme se dvěma základními hadicemi a vodu míříme na desetilitrové nástřikové terče. Při druhém kole sajeme vodu už normálně z kádě podle pravidel jindřichohradecké hasičské ligy,“ popisuje místní soutěž dobrovolný hasič David Bušta (23). Po skončení obou kol rovnou vyhlásí vítěze.

Pokles popularity

Několik vesnických sborů ale postrádá tým nadšených mladých lidí, kteří by se zapojovali do těchto soutěží. Starosta dobrovolných hasičů z Malíkova nad Nežárkou Rudolf Žáček (65) si myslí, že v dnešní době požární sport ztrácí na popularitě. „Na vesnici se mladí k hasičům nehlásí. Na soutěži pořádané v naší obci tedy musím běhat i já,“ vysvětluje Žáček, který v týmu působí jako strojník (hasič, jenž ovládá mašinu pozn. red.) už skoro padesát let.

Pokles popularity požárního sportu podle dobrovolného hasiče z jihočeské vesnice Políkno Jiřího Prokeše (43) může být způsoben i tím, že mladé kluky k této aktivitě už nikdo nevede. „Ve spoustě vesnic se tomu už nikdo ze zkušených hasičů nevěnuje, a tak to nemá mladé kdo naučit,“ vysvětluje. Dodává, že jeho generace se dělila na hasiče nebo fotbalisty. Každý kluk na vesnici patřil alespoň k jednomu spolku. Žáček říká, že ani zkušení hasiči z Malíkova nad Nežárkou se o sbor příliš nezajímají. Není tedy divu, že se mladí o členství neuchází.

Novobystřický hasič Matěj Svozil naopak tvrdí, že u nich ve městě mladá generace o SDH zájem má: „Loni jsme začali v Nové Bystřici organizovat kroužek pro malé hasiče. Chodí tam kolem třiceti dětí. Na město o zhruba 3 300 obyvatelích je to vysoké číslo,“ upozorňuje.

Členství, které se dědí

Členství u hasičů se podle Prokeše spíše dědí, než aby se k nim mladí hlásili sami od sebe. V rodině Davida Veselého (25), dobrovolného hasiče z Horní Pěny, byl členem sboru každý chlap, i proto se stal dobrovolníkem on. „Můj děda, táta i strejda jsou členy SDH Horní Pěna. Jsem rád, že mohu být součástí sboru s tak pestrou minulostí. Nechci, aby tradice požárního sportu ve vesnici zanikla,“ říká Veselý. V Horní Pěně se vysloužilí hasiči stále zapojují do organizování soutěží. I to mladé doborovlníky motivuje k tréninku požárního útoku.

Ačkoliv k SDH soutěže v požárním útoku neodmyslitelně patří, na vesnicích mají sbory i další funkce. „Hasiči dělají různé dobrovolné brigády, jezdí k menším požárům a pořádají zábavy. Lidi na vesnicích dříve slyšeli na to, že když něco potřebovali, hasiči tam byli pro ně,“ upřesňuje Jiří Prokeš. Říká, že díky hasičským akcím se lidé na vesnicích rádi setkávali. Jeho přáním je, aby tato tradice zůstala zachována i pro další generace.

O trenéra Stramaccioniho je i přes jeho neúspěchy zájem. Jen charisma ale nestačí

O trenéra Stramaccioniho je i přes jeho neúspěchy zájem.  Jen charisma ale nestačí

O trenéra Stramaccioniho je i přes jeho neúspěchy zájem. Jen charisma ale nestačí

Generace20
+
O trenéra Stramaccioniho je i přes jeho neúspěchy zájem.  Jen charisma ale nestačí

O trenéra Stramaccioniho je i přes jeho neúspěchy zájem. Jen charisma ale nestačí

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

29. 04. 2018

Andrea Stramaccioni – trenér, který kam šlápne, tam fotbalová tráva neroste. Dvaačtyřicetiletý Ital je po nepovedené štaci na Spartě blízko dalšímu angažmá. Tentokrát v italském týmu Udinese, které po 11 porážkách v řadě odvolalo trenéra Massima Odda. Vedení klubu jedná se Stramaccionim i přes to, že jeho bilance je zatím tristní a největším úspěchem jsou dva tituly s v italské juniorské lize s týmem AS Řím. A to opravdu není závratný výkon, který by měl majitele klubů ohromit.

I tak se o Stramaccioniho bossové týmů zajímají. Možná mu napomáhá ve vyjednávání jeho oslňující charisma, to ale k úspěšnému vedení týmu nestačí, jak ukazoval ještě před necelými dvěma měsíci i v české lize.

Do letenského klubu si Ital přivedl deset drahých posil, jako je například bývalý hráč Interu Milan Jonathan Bibiany nebo izraelský útočník Ben Chaim, jehož přestup byl nejdražší v historii české ligy. Přizval si i svůj trenérský tým z řeckého Panathinaikosu. A výsledek? Jak v Praze, tak i v Aténách stejněmizerný. Majitele Sparty Daniela Křetínského tento experiment vyšel na téměř půl miliardy korun a minimálně jednu zpackanou sezónu, na jejímž konci budou hráči z Letné daleko za očekávaním. Řecký klub se z působení Itala nevzpamatoval dodneška a stále má finanční potíže.

Na vině může být i trenérova povaha. Vždy elegantně oblečený kouč má tendenci si v kabině vybírat oblíbence a těm „nevyvoleným“ dává jejich postavení najevo. Na tiskových konferencích nepřiznává chyby a je zajímavé, že má o sobě tak silné mínění i navzdory prázdné vitríně na poháry ve svém obývacím pokoji.

A i přes všechna předchozí angažmá se rýsuje Stramaccionimu staronové útočiště. Trénování Udinese by pro kouče znamenalo návrat do tohoto klubu po třech letech. V sezóně 2014/15 jeho tým skončil až na 16. místě a trenér pak už nový kontrakt nezískal. Italský sportovní novinář Gianluca Di Marzia přišel na svém twitterovém účtu s informací, že  by vyjednávání mohlo být ovlivněné tím, že exsparťanský kouč je dlouholetým kamarádem Gina Pozza – syna majitele klubu. A ten má údajně lobbovat za další trenérovu kariéru.

Zdá se, že jedinou překážkou ve vyjednávání může být trenérův požadavek. Chce dvouletou smlouvu bez ohledu na úspěchy či neúspěchy. I to potvrzuje vysoké ego Stramaccioniho. Vedení Udinese v každém případě potvrzuje pořekadlo „tonoucí se stébla chytá“.

Malíř Herel: Chci zjistit, jak by mohly moje obrazy pomoci drogově závislým a alkoholikům

Malíř Herel: Chci zjistit, jak by mohly moje obrazy pomoci drogově závislým a alkoholikům

Malíř Herel: Chci zjistit, jak by mohly moje obrazy pomoci drogově závislým a alkoholikům

Generace20
+
Malíř Herel: Chci zjistit, jak by mohly moje obrazy pomoci drogově závislým a alkoholikům

Malíř Herel: Chci zjistit, jak by mohly moje obrazy pomoci drogově závislým a alkoholikům

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

29. 04. 2018

Umí vytvořit obraz, který se člověku promění před očima. Malíř Peter Herel (51) během patnáctiletého pobytu v Holandsku vyvinul novou techniku malby. Jeho obrazy vypadají podobně jako negativ fotografie, až po nasazení brýlí s růžovými skly lze zřetelně rozpoznat, co je na plátně namalováno. Snem Herela je, aby jeho obrazy pomáhaly při odvykání narkomanům či alkoholikům. Malíř vystavoval například od 10. do 15. dubna na Art Prague festivalu.

Jak dokážete namalovat objekty, které lze vidět až po nasazení růžových brýlí?
Tvořím obrazy na základě optické iluze. Na plátno nanáším zhruba dvacet vrstev červené a modré. Červená je neměnná a tvoří okolí, modrou maluji kontury a obrysy. Poté, co si někdo nasadí brýle s růžovými skly podobné těm z 3D kina a podívá se na obraz, vyfiltruje se červená a modrá zůstane. Tím se zřetelně ukáže zobrazovaný objekt, například obličej portrétované osoby. Tuhle techniku jsem vyvinul sám, přišel jsem na ni zhruba před patnácti lety úplnou náhodou.

Jakou náhodou?
Když jsem žil v Holandsku, jeden kamarád chtěl, abych mu nějak bláznivě vymaloval jeho techno bar. Tenkrát jsem zvolil červenou a modrou a řekl jsem si, že když už to dělám, tak bar vyzdobím pořádně. A tak jsem vymaloval stropy, podlahy a dokonce i natřel nějaké hrníčky, co tam byly. Za několik dní mi ale majitel volal, že chce svůj podnik přemalovat na jinou barvu. Kombinace modré a červené měla totiž na lidi špatný vliv. Zákazníci si objednávali málo pití a barmanovi se dělalo špatně. Ten také vypozoroval, že se v takovém prostoru cítili dobře jenom narkomani a alkoholici. Takže jsem podnik musel přemalovat červenou a žlutou.

Pobyt v červeno-modré místnosti by mohl narkomanům pomoci.

Zjistil jste, proč se v červeno-modré místnosti líbí zrovna drogově závislým a alkoholikům?
Sice netuším, proč kombinace červené a modré působí zrovna na tenhle druh lidí blahodárně, ale stačí mi, že díky zkušenosti z Holandska vím, že to tak je. I proto jsem začal s těmito barvami experimentovat, různě je kombinovat a vrstvit, až jsem náhodou přišel na techniku s růžovými brýlemi.

Důvod, proč zrovna tyhle dvě barvy působí na lidi, vás tedy nezajímá?
Myslím, že se důvod ani vyzkoumat nedá. Už staří Egypťané si ale uvědomovali, jak jsou barvy pro člověka důležité a pomocí nich léčili. Já osobně si nemyslím, že by moje obrazy mohly narkomany a alkoholiky úplně uzdravit. Mým hlavním záměrem je přijít na to, jestli bych jimi mohl nějak těmto lidem pomoct. Třeba by je pohled na má díla nebo na místnost vymalovanou červenou a modrou mohl uklidnit. Byla by to pro ně určitá berlička. Třeba by v takovém prostoru alespoň na chvíli zapomněli na svou závislost. Mým snem je natřít červenou a modrou co největší plochu v interiéru s co nejvíce detaily, aby vymalovaný prostor na lidi maximálně působil.

Vedlejší účinky obrazu jsem vyřešil fialovým sprejem.

Ze zkušenosti z techno baru ale víte, že těm, kdo nejsou drogově závislí se z této kombinace barev dělá nevolno. Neodrazuje to lidi od vašich obrazů?
Samotná červená a modrá na jednom plátně tvoří určitý optický klam takovým způsobem, že se modrý motiv na červeném podkladu jakoby pohybuje. Z toho po chvíli bolí oči a některým lidem se pak dělá špatně. Tenhle vedlejší účinek se mi ale podařilo odstranit tak, že jsem přidal jako podklad fialový sprej, takzvanou magentu. To je barva, která je na škále přesně mezi červenou a modrou. I když purpurová není na první pohled vidět, oči si ji na obraze samy najdou, zaměří se na ni a tím se malba uklidní.

Jak dlouho jste na této technice vrstvení barev pracoval?
S barvami jsem experimentoval patnáct let, co jsem žil v Holandsku. Ale aktivně červeno-modré obrazy maluji poslední tři roky. V současné době se snažím vytvořit takové dílo, u kterého by bez brýlí na první pohled nebylo poznat, co na něm je. Maluji třicet let a objev nové techniky pro mě hodně znamená.

Příprava kávy alternativním způsobem může být i pěkná podívaná

Příprava kávy alternativním způsobem může být i pěkná podívaná

Příprava kávy alternativním způsobem může být i pěkná podívaná

Generace20
+
Příprava kávy alternativním způsobem může být i pěkná podívaná

Příprava kávy alternativním způsobem může být i pěkná podívaná

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

28. 04. 2018

Vedle tradičního espressa nabízejí kavárníci běžně už i kávy připravené pomocí speciálních nádob, filtrů či varných baněk. K vidění byly podobné alternativní přípravy káv na festivalu Barista roku, který se konal 7. a 8. dubna v prostorách galerie Pragovka.

Jedním z nejstarších způsobů přípravy je takzvaný kávový sifon, dnes nazývaný také vakuum pot. V Česku se tato technika stává populární až v posledních letech. „Díky ní je chuť kávy jemnější a lahodnější než u espressa. A je to i hezká podívaná. Výroba kávy vypadá jako středověká alchymie,“ říká IT specialista a milovník kávy Kirill Putrik (23).

Vakuový přístroj, skládající se ze dvou skleněných baněk, vyvinuli v roce 1841 v Berlíně. Kvůli křehkosti skla však tehdy neobstál. Až rok 1915 byl v tomto směru přelomovým. Vzniklo sklo odolné vysokým teplotám, následující století se přístroj zdokonaloval zejména v Japonsku a USA. Káva v tomto přístroji vzniká tak, že se pomalým zahřátím voda dostane do horní nádobky, kde dojde k samotné extrakci kávy. Postupným chladnutím proteče vylouhovaná káva zpět do baňky.  

Například pražská kavárna Momoichi využívá k této přípravě kávy americký přístroj zvaný Steampunk. Funguje na stejném principu jako vakuum pot s tím rozdílem, že je plně elektronický. Stroj mají v kavárně už druhým rokem, ale v České republice jsou zatím pořád jediní, kdo Steampunk vlastní. „Tato neobvyklá technika přípravy kávy lidi přitahuje,“ říká baristka kavárny Olga Vostráková (22). Nevýhodou je, že případná porucha se řeší složitě. Kvůli opravě by stroj musel až do USA.

Někteří upřednostní klasiku

Alternativní příprava pomocí aeropressuAeropress vyvinul americký vynálezce Alan Adler v roce 2005. Přístroj funguje na principu protlačování extrahované kávy přes papírový filtr. Do sítka aeropressu se vloží filtr, který se propláchne horkou vodou. Poté se nasype namletá káva a po dobu 5 až 10 sekund míchá proti víru vody. Nasadí se píst a rovnoměrně stlačuje dolů.

Jako další metody přípravy nabízí kavárny filtrovanou kávu z chemexu či aeropressu. „Podobné alternativní přípravy jsou v oblibě hlavně u mladých lidí a u těch, kteří si přišli do kavárny posedět na delší dobu,“ říká majitel kavárny ve Vršovicích Taras Burakov (42). Zákazníci této kavárny však dávají přednost nápojům na bázi espressa. „Vždycky si dávám v kavárnách espresso nebo doppio. Káva má výraznou chuť a je mnohem rychlejší na přípravu,“ říká zákazník Miroslav Musil (39). Nemusí tak čekat, než se káva přelije do několika džbánků a sklenic, jako je tomu u alternativní přípravy.

Většina podniků nabízí nové způsoby vaření kávy jako možnou variantu těm, kteří chtějí zkusit něco jiného než běžné espresso. Například kavárna v Doksech U pana Theodora nabízí filtrované kávy připravované pomocí dripu a chemexu jako základní a espresso jako doplněk. Je naopak i řada kaváren, kde žádné podobné novinky nevedou. „Nenabízíme je, protože o ně není zatím zájem. Bohužel se do Kladna kultura pití kávy dostává pomaleji. Teprve minulý rok se nám povedlo obeznámit lidi s tím, že espresso není obrovský hrnek, ale šálek s desítkami mililitrů nápoje,“ popisuje majitel kladenské kavárny Owl Coffee Alexey Fedorov (32).

Bývalé Vilímkovo nakladatelství se zasloužilo nejen o verneovky, ale i o první billboardy

Bývalé Vilímkovo nakladatelství se zasloužilo nejen o verneovky, ale i o první billboardy

Bývalé Vilímkovo nakladatelství se zasloužilo nejen o verneovky, ale i o první billboardy

Generace20
+
Bývalé Vilímkovo nakladatelství se zasloužilo nejen o verneovky, ale i o první billboardy

Bývalé Vilímkovo nakladatelství se zasloužilo nejen o verneovky, ale i o první billboardy

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

28. 04. 2018

Dobře schovaný dům v Opatovické ulici působí na první pohled poněkud zanedbaně. Omítka opadává a z oken se loupe nátěr. Budova však má za sebou slavnou minulost. V 19. století dům doslova zářil – na této adrese se nacházelo proslulé Vilímkovo nakladatelství.

Vilímkovo nakladatelství patřilo ve své době mezi nejznámější nakladatelství v Praze. Vzniklo v 19. století a v jeho čele stál vydavatel Josef Richard Vilímek. Původně se tiskárny nacházely v domě ve Spálené ulici, ale protože byl podnik velmi úspěšný, přikoupil Vilímek i dům v Opatovické. Pozoruhodná historie nakladatelství se stala tématem cyklu přednášek, které uspořádala Vyšší odborná školy publicistiky ve středu 18. dubna právě v budově v Opatovické.

Populární knihy

Jak upozornil jeden z přednášejících, historik Eduard Burget, nakladatelství sice založil Vilímek starší, proslavil jej ale hlavně jeho syn. A to především díky tomu, že dokázal vybírat tituly, které měly u diváků úspěch. „Vilímek mladší se zaměřil na populární literaturu. Chtěl vydávat knihy, které se budou dobře prodávat,“ vysvětluje Burget.

Josef Richard Vilímek mladší tiskl knihy spisovatelů jako byl Karel May, sir Arthur Conan Doyle či Alois Jirásek. Největší úspěch zaznamenal s knihami francouzského spisovatele Julese Verna. „Byl to trochu risk, protože nebyl první, kdo tady Verna vydával. Ale Vilímek spolu s právy na verneovky kupoval i originální francouzské ilustrace a díky tomu je tady proslavil,“ dodává Burget. Právě působivými ilustracemi se knihy z Vilímkova nakladatelství vyznačovaly. Například uznávaný malíř Zdeněk Burian zde působil jako kmenový ilustrátor, logo nakladatelství vycházelo z návrhu secesního malíře Alfonse Muchy.

Nesmrtelný podnik

V knihách z tohoto nakladatelství neexistovalo, že by v nich byla nějaká prázdná místa, využity byly všechny stránky. Buď jako samotný text nebo jako reklamní plocha. „Vilímek věděl, že svůj podnik musí nějak propagovat. Vydával proto i různé letáky, prospekty, dával poutače na vagony – dělal jakési první billboardy,“ říká historička Václava Kofránková, která učí na Vyšší odborné škole publicistiky a měla prezentaci právě na téma J. R. Vilímek a reklama. Dodává, že Vilímek vydával i knižní katalogy, které byly revoluční tím, že obsahovaly nejen informace o knize, ale třeba i recenze z denního tisku. Za vzor si poté tyto katalogy brala i jiná nakladatelství. „Nakladatelství v Chicagu  Vilímkův katalog doslova okopírovalo. Jen si tam dosadilo svoje tituly a knihy, které vydávalo,“ popisuje Kofránková.

Podnik prosperoval, nezastavil jej ani požár v roce 1899, který zničil jak celou tiskárnu, tak sklady plné již vytištěných knih. „Nakladatelství přečkalo velkou hospodářskou krizi ve 30. letech 20. století i obě světové války. Fungovalo i po smrti Vilímka mladšího, kdy jej převzal jeho zeť,“ vysvětluje historik Burget. Smrtelnou ranou pro nakladatelství byl až rok 1949. Tehdy byli již rok u moci komunisté a podnik znárodnili. Až do roku 1989 pak sloužily budovy bývalé tiskárny jako sklady. Nyní se v objektu nachází například mini golf, tělocvična, ve které se cvičí bojové umění krav maga a od roku 1994 zde sídlí Vyšší odborná škola publicistiky.

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Generace20
+
Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Generace20

Autor: Tereza Tancerová

27. 04. 2018

Co je v pohádkách pravidlem tří, pro Thirty Seconds To Mars nutně neplatí. Americká rocková skupina by za tři koncerty odehrané v Praze během posledních osmi let princeznu nedostala. Oproti předchozím rokům si umělci nepolepšili, kromě jednoho člena doma letos nechali i slušnost. Za nekompletní sestavu se ani neomluvili.

Skoro jako kdyby přijeli z donucení. Konceramerické rockové kapely Thirty Seconds To Mars začal 19. dubna v holešovické Tipsport areně s půlhodinovým zpožděním, bez omluvy a v nepřítomnosti kytaristy Toma Miličeviče, který v březnu oznámil, že potřebuje pauzu. Chybějícího člena přitom frontman Jared Leto ani jeho bratr bubeník Shannon, jenž v Praze kvůli problémům se zákonem chyběl o čtyři roky dříve, rovněž nekomentovali. V kompletní sestavě tak koncert v české metropolodehráli jen v roce 2010 a o tři roky dříve jako předkapela skupiny Linkin Park.

Kromě slušnosti v Americe očividně zapomněli také energii, kterou tříčlená skupina obvykle bere poctivě s sebou. Divokým vystupováním je známý především frontman kapely, jenž byl na pódiu tentokrát ztracený jako turista v centru Prahy. Kontakt s diváky se navíc blížil nule a pohyb po pódiu připomínal chronické šlapání zelí, kdy se zpěvák kolíbal ze strany na stranu. K akci se frontman rozhoupal až v druhé polovině koncertu, kdy začal šplhat po konstrukci pódia směrem nahoru.

Slova, která nejsou slyšet

Skupina si oproti poslednímu vystoupení v Praze z roku 2015, vůbec nepolepšila, o čemž se fanoušci přesvědčili už po vyslechnutí prvních tónů. Od samotného začátku se skupina potýkala s technickými problémy v podobě špatného ozvučení. Zpěvákův osobitý chraplák tak vyzněl jen v okamžiku, kdy do mikrofonu hlasitě zařval. Nebýt zpěvu fanoušků, člověk by pomalu nepoznal, kdy přijde refrén. Milé gesto frontman předvedl zhruba v polovině večera, kdy vyzval diváky z vrchní části haly, aby si ho přišli poslechnout o několik řad níž. A jak už je jeho zvykem, zhruba dvacet jedinců si před posledním singlem pozval i na pódium.

V průběhu koncertu se hala několikrát ponořila do tmy. Kvůli časové prodlevě mezi jednotlivými singldiváky pomalu opouštělo prvotní nadšení. Po většinu času se tak bavila jen skupina u pódia, která byla v bližším kontaktu se frontmanem. Fanoušci zabírající zhruba polovinu plochy na stání již tradičně poslušně reagovala na zpěvákovo: „Jump!“ a „Hands in the air!“. Jenže zatímco kotel příznivců skákal s rukama nad hlavou, zbytek haly v tichosti seděl. Sem tam se někdo zakymácel v rytmu a zabroukal refrén. Celá Tipsport arena se postavila až tehdy, kdy je o to zpěvák sám požádal.

To nejlepší si hudebníci zřejmě schovávali na konec. Loňským singlem Walk On Water a osvědčenou klasikou Closer To The Edge zdaleka nezaplněnou halu rozproudili až v posledních minutách koncertu. Na osvědčené hity jako Beautiful Lie nebo From Yesterday, kterými se skupina v roce 2005 dostala do povědomí veřejnosti, ale čekali fanoušci zbytečně. Místo toho jim frontman sice obstojně, ale zcela nevhodně interpretoval píseň Stay od americké zpěvačky Rihanny. Fanoušci přitom chtěli slyšet jejich vlastní tvorbu. Což se skupině nebáli dát najevo hlasitým křikem, který propukal v momentě, kdy názvy oblíbených písní zpěvák zmínil.

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

Generace20
+
KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

27. 04. 2018

Česká hymna by měla více motivovat sportovce a být bojovnější, myslí si předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval. Zadal proto skladateli Miloši Bokovi úkol, aby k písni napsal nové aranžmá. Bok se bojovnost snažil vytvořit monumentálností hudební úpravy, která ale sklidila kritiku, a přidáním druhé sloky. Ta byla součástí státní hymny až do roku 1930. „Odpověď na otázku ‚kde domov můj?‘ přichází až na konci druhé sloky: ‚mezi Čechy domov můj‘,“ vysvětlil Kejval médiím tento návrh. Text druhé sloky je ale natolik zastaralý, že dnešnímu publiku sotva něco řekne. Pokud by se měl stát součástí hymny, zasloužil by novodobou úpravu.

Píseň Kde domov můj bude opravdu jen obtížně burcovat sportovce k touze po boji, když text v první sloce, tedy oficiální části hymny, popisuje pouze krásy země. Hledání odpovědi na otázku, kde jsou Češi vlastně doma, rozhodně není tak burcující jako třeba úsek francouzské Marseillaisy: „Vpřed, vpřed! Ať krev nečistá naplní brázdy našich polí.“

Záblesky bojovnosti se objevují právě až ve druhé sloce české hymny, která obdivuje povahu místních: „Mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu vzdoru zmar.“ Problém je v tom, že tento téměř 200 let starý text je pro dnešní Čechy jen obtížně srozumitelný. Když se k tomu přidá ještě zmínka o „kraji Bohu milém“, která má popisovat jednu z nejateističtějších zemí světa, je druhá sloka úplně diskreditovaná.

V případě, že by se o přidání sloky k hymně uvažovalo, bylo by dobré inspirovat se u jiných států, které se nebály sáhnout na státní symbol a text prostě změnit podle aktuální potřeby. Třeba kanadský parlament začátkem roku schválil genderovou vyváženost hymny a změnil konec druhého verše, který dříve zněl: „Láska pravého vlastence vede všechny tvé syny.“ Nyní Kanaďané zpívají o lásce, jež „vede všechny z nás“. Neoficiálně si v roce 2015 odhlasovali úplnou změnu hymny i Švýcaři. Podobného kroku by se nemuseli bát ani Češi. A pokud by se o slova hymny vedly příliš velké rozepře, je tu ještě řešení ze Španělska, Kosova nebo San Marina – tamní hymny žádný oficiální text nemají.

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Generace20
+
Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Generace20

Autor: Anna Žáková

27. 04. 2018

Nadávat na Evropskou unii je v Česku populární. A máme tu zase jeden domnělý důvod navíc. Pětadvacátého května vstoupí po celé Evropské unii v platnost Obecné nařízení na ochranu osobních údajů neboli GDPR (z anglického General Data Protection Regulation). A opět slyšíme, jaké že to zase přišlo nesmyslné nařízení a jak jsme pod diktátem zlého Bruselu.

Pravda, GDPR s sebou přinese nějaká omezení. Firmy například budou muset zaznamenávat, jak nakládají s osobními údaji lidí. Také vznikne pozice pověřence pro ochranu osobních údajů, který bude údaje spravovat a bude mít povinnost komunikovat s dozorovým úřadem. Pověřencem ale může být kdokoliv, firma kvůli tomu nemusí najímat nového člověka. Nejedná se dokonce ani o nic drasticky nového. Už od roku 1995 platí směrnice o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů, kterou se členské státy unie, včetně Česka, už roky řídí. Firmy tedy už nyní musejí ohlašovat zpracování osobních údajů dozorovým úřadům. V moderním světě plném technologií ale nemůže přes dvacet let starý zákon stačit. 

Vždyť v roce 1995, kdy vstoupil v platnost, ještě ani neexistoval internet tak, jak jej známe dnes. Natož Facebook, Marku Zuckerbergovi bylo tou dobou jedenáct…  Teď ovšem osobní data uživatelů Facebooku unikají k nesprávným osobám a informace se ve velkém zneužívají. Třeba společnost Cambridge Analytica tajně pomocí aplikace získala údaje 50 milionů uživatelů. Využila je k manipulaci amerických prezidentských voleb v roce 2016. Nový systém na ochranu osobních a citlivých údajů proto dává smysl. Jinak budou podobné excesy v Evropě stále přibývat. A proto se EU rozhodla zákon změnit a modernizovat.

Z GDPR je tedy zbytečný strašák. Ano, nařízení bude pro firmy, společnosti a instituce znamenat další papírování. Po čase se ale nakonec ukáže, že šlo o další nafouklou bublinu. Stejně jako v případě vyhlášky o pěstování zelí či zahnutosti banánů. Mýtu o všemocném a zlém Bruselu se ale Češi stejně nezbaví. Tak schválně, na jaký další zákon či nařízení se bude nadávat třeba za rok, za dva?

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Generace20
+
Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Generace20

Autor: Anna Kotábová

26. 04. 2018

Česká hymna je krásná, zapamatovatelná a originální, ale podle Českého olympijského výboru nedokáže rozproudit krev sportovců. Proto ČOV nechal vytvořit hned tři nové verze této skladby. V nich se ale to nejlepší z národní písně ztrácí pod zbytečnou pompézností.

Podle tuzemského olympijského výboru je hymna málo bojovná a příliš krátká. Sami sportovci si přitom na hymnu nikdy nestěžovali. Celá tato snaha nastolit ve společnosti téma, kterým se nikdy netrápila, působí zbytečně.

Zavedená verze hymny zní krásně i bez řinčivého orchestru a doprovodu silných hlasů sboru, jak je tomu v nových variantách objednaných ČOV. Výhodou tradičního ztvárnění je přitom to, že jak ve verzi zahrané orchestrem, tak jen zazpívané malým sborem zní pořád stejně líbezně. Hraje si s nostalgií, ne s přehnanou pompézností a dramatičností. Právě v tom je jedinečná. Ostatně v písni zmiňovaný jara květ a šumící borovice by rozproudily adrenalin v krvi snad jen kdyby zpěv doprovázelo mlácení víky od popelnic či rituální kmenové tance. Česká hymna prostě není prvoplánově dramatická a válečnická. Bez výrazné změny textu taková ani být nemůže.

Není ani jasné, co by podle ČOV české hymně onu „bojovnost“ přidalo. Opravdu to mají být jen ty uši drásající instrumentální úpravy? Nebo by raději olympijský výbor měl hymnu ve stylu té francouzské, která doslova volá po tom, aby krev nepřátel zalila pole? Ani v takovém případě však není jisté, že by to sportovcům do žil vlilo to „správné“ odhodlání.

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Generace20
+
Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

25. 04. 2018

Nacisté jej věznili a komunisté vyhnali do exilu, ze kterého se už nevrátil. Kardinál Josef Beran odmítl podřídit katolickou církev totalitnímu režimu, a proto musel až do konce života žít ve Vatikánu. Do vlasti se vrátil až posmrtně. V pondělí 23. dubna byly Beranovy ostatky uloženy ve svatovítské katedrále.

Po padesáti letech se splnilo přání kardinála Josefa Berana, který se chtěl vrátit zpátky domů. Komunistický režim mu návrat do Československa nedovolil, a to dokonce ani po kardinálově smrti v roce 1969. Zpět do vlasti byl Beran převezen až v pátek 20. dubna tohoto roku a na začátku posledního dubnového týdne byly jeho ostatky uloženy v Praze. Kardinál Dominik Duka pak odsloužil mši za svatého Vojtěcha. Právě k tomuto českému světci Duka Berana přirovnal. „Obhajoba lidské svobody a zápas s otroctvím spolu s vytrvalým úsilím o láskyplné rodinné soužití. To byl misijní program obou našich velkých exulantů,“ pronesl kardinál Duka v katedrále svatého Víta.

Vězení i afrodiziaka

Josefa Berana věznili nacisté za druhé světové války v koncentračním táboře v Dachau. Rok po osvobození byl jmenován pražským arcibiskupem a stal se hlavou katolické církve v Československu. O dva roky později se však dostali k moci komunisté a postavili Berana před jasnou otázku: „Podřídíte církev režimu?“ Beran odmítl a proti kolaborantské katolické církvi vystoupil. Dal tak jasně najevo, že s režimem nesouhlasí. Také dočasně zbavil hodnosti pátera Josefa Plojhara, který přes Beranův přísný zákaz přijal pozici ministra zdravotnictví v komunistické vládě.

Komunistická diktatura odpověděla po svém a Berana pronásledovala. Knězi dokonce StB tajně přimíchávala do pití afrodiziaka. Nápoje mu pak nosila nastrčená žena a státní policie doufala, že Beran poruší celibát. „Akce skončila debaklem,“ napsala ve své knize Uzavírám vás do svého srdce spisovatelka Stanislava Vodičková. Ta v životopisném titulu popsala Beranovy osudy a dílo.

Život plný podmínek

Beran byl však velmi silnou osobností. Dokonce tak silnou, že si ho komunisté netroufli přímo zatknout. Místo toho drželi kardinála „jen“ v domácím vězení. Amnestován byl až po dlouhých čtrnácti letech v roce 1963. Neobešlo se to však bez sankcí. Beran dostal podmínku, že se nesmí zdržovat v Praze. I na tento popud odjel o dva roky později do Vatikánu. Tam ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.

Josef Beran rozhodnutí odjet z domova s pokorou přijal. I z Říma se pak zasloužil o duchovní správu českých katolíků a stál například za vznikem náboženského střediska na Velehradě. Ve Vatikánu žil Beran pouze tři roky a zemřel na karcinom plic. Jako prvnímu Čechovi se mu pak dostalo té cti, být pohřben ve svatopetrské kryptě ve Vatikánu. Nyní jeho ostatky spočívají už v rodné zemi.

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Generace20
+
Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Generace20

Autor: Klára Dedková

25. 04. 2018

Chemický útok v syrském městě Dúmá, při kterém zahynulo 7. dubna čtyřicet lidí, vyvolal ve světě velkou negativní odezvu. Americký prezident Donald Trump z útoku obvinil syrskou vládu a jejího spojence Rusko.S Velkou Británií a Francií se proto rozhodl pro odvetný krok a v noci z 13. na 14. dubna zaútočil na sklady chemických zbraní v Sýrii. Reportérka Lenka Klicperová (41) v rozhovoru vysvětluje, jak danou situaci chápe a co pro ni osobně znamená. Sama syrskou občanskou válku pokrývala přímo na místě už od roku 2015; nyní je v Česku.

Jaké je to pro vás sledovat situaci v Sýrii z České republiky?
Je to hrozné, chtěla bych být na místě. Myslím na to každý den, hned jak se probudím. Je velmi frustrující, že jsem odkázaná pouze na zprávy z různých aplikací a komunikačních kanálů jako jsou Twitter či Facebook. Pomáhá mi ale moje zkušenost. Znám to prostředí, zažila jsem občanskou válku v Sýrii a díky tomu si to dokážu zasadit do jistého kontextu.

Jak byste zhodnotila to, jak o událostech v Sýrii informují média? 
Od té mé zkušenosti s realitou se to velmi liší. Celý syrský konflikt totiž provází i mediální válka. Po tom údajném útoku v Dúmá, a údajném zdůrazňuji proto, že to stále není prošetřeno a veškeré důkazy zatím přinesla pouze jedna strana konfliktu, se to teď opravdu mění v totální propagandistickou válku. Američané se trumfují s Rusy, kdo přinese větší mediální senzaci. Proto musí být čtenáři obezřetní. Přijde mi, že jsme opět v časech studené války, kdy ta propaganda nabírá neuvěřitelně na obrátkách.

Jde s tím nějak bojovat a zmírnit to?
Podle mě je to džin vypuštěný z lahve, který se úplně zvrhl. Nejhorší je, že nemám pořád sílu každému vyvracet ty bludy. Nemůžete být všude. Samozřejmě, že občas napíšu nějaký článek, ale pak vidím, kolik je tady, zvláště na sociálních sítích, ,odborníků‘, mezi nimiž se to ztratí.

Nejhorší je, že se vůbec válčí.

Jsou útoky pomocí chemických zbraní tím nejzásadnějším problémem syrských válek?
Já to chápu spíš jako nějakou linii, kterou bychom v té válce neměli překročit, ale ve výsledku to není to nejpodstatnější. Nejhorší je, že se vůbec válčí. Nevidím rozdíl mezi dítětem, které zemře na otravu plynem a dítětem, kterému bomby urvou nohy a rozervou břicho. Co je horší? Jak vůbec můžeme srovnávat, že chemický útok je horší než ty útoky dosavadní?

Lenka KlicperováLenka Klicperová (41) je reportérka, fotografka a dokumentaristka. Původně byla učitelkou dějepisu, ale u této práce nevydržela a začala se věnovat novinařině. Od roku 2004 je šéfredaktorkou časopisu Lidé a země. Navštívila řadu afrických zemí, Irák, Afghánistán a v posledních letech především Sýrii, kam cestuje se svou kolegyní Markétou Kutilovou. Klicperová je také čtyřnásobnou vítězkou ceny Czech Press Photo a vydala čtyři knihy, z nichž nejznámější je bestseller Islámskému státu na dostřel.

Takže si myslíte, že je to vyvolané a vyhrocené uměle? Co by to mělo za cíl?
Je to věc, která se dá využívat k takovému trošku divadlu. Některé mocnosti zkrátka potřebují záminku k invazi. Ignorují to, že se tam sedm let válčí, děti umírají při bombardování. Ale najednou, když umřou při chemickém útoku, což stále nemáme potvrzené, jak již dříve zmiňuji, se svět probudí a řekne si, tam někdo umírá? To je prostě takové pokrytectví. Je jen otázkou, zda se to bude vyhrocovat dál, nebo si Rusové s Američany sednou ke stolu a začnou nějaká jednání. Takováto situace může za čas klidně eskalovat do nějakého potenciálně většího nebezpečí, či konfliktu.

Hrozí podle vás tedy otevřený konflikt mezi západními spojenci a Ruskem?
Jde jen o to, jak budou mocnosti naladěny a co budou vlastně chtít získat. Tady nehrají roli žádné emoce, to jsou prostě kalkuly, dopředu promyšlené tahy. Nějaké zabité děti jsou s prominutím vždycky jen záminkou, kterou mocnosti zneužívají.

Popíráme své vlastní hodnoty, na kterých stojíme.

Je podle vás ten odvetný krok USA, Velké Británie a Francie na sklad chemických zbraní v Sýrii oprávněný, nebo je to spíše vměšování se do syrských vnitřních vztahů?
Pokud si chceme říkat demokratické země a demokratický blok, tak přeci nemůžeme bez jakéhokoliv vyšetřování a jasných důkazů o tom, že se něco stalo, dělat nějakou odvetu. To popíráme své vlastní hodnoty, na kterých stojíme. Všichni se tu teď ženou jen za tou americkou verzí.

Proč si myslíte, že mají lidé blíž právě k ní?
Argumentují tím, že přece vědí, že syrský prezident už v minulosti použil chemické zbraně. Já ale vím, že to samé udělali islamisté. Proč by prezident Asad využíval chemické zbraně, když měl už Dúmu celou dobytou? To je první legitimní otázka, kterou si musíme položit. Samozřejmě mohl za tím stát nějaký jeho velitel, ale také je tu verze, že ten útok mohl být zinscenovaný. Stále jsme v rovině takových spekulací, které nikdo nevyšetřil a podle mě nikdy nevyšetří.

Může přijít nyní odveta z Ruska?
Ne, to si nemyslím. Obě dvě strany mají teď zájem to napětí trošku víc tupit. Neříkám, že se nemůže stát něco, co to opět vyeskaluje, ale i ten odvetný útok Američanů byl provedený velmi opatrně, žádné škody nenapáchal. Asadovi bojeschopnost nesnížil a spojenci se velmi snažili, aby nezasáhli nějaké cíle, kde jsou přítomné například ruské základny. Celkově to bylo velice promyšlené. Obecně však konflikt nemůžeme predikovat, nedá se odhadnout, co se stane druhý den. Válka tam je a bude. Podle mě ještě hodně let.

 

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Generace20
+
Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Generace20

Autor: Anna Kotábová

24. 04. 2018

Novodobé české dějiny v sobě skrývají dostatek zápletek a silných okamžiků na to, aby výsledkem nebyly jen strohé učebnice, ale i úspěšná počítačová hra jako je Attentat 1942. Tým českých vývojářů z Karlovy univerzity a Akademie věd ji ve spolupráci s historiky a učiteli původně vytvořil hlavně jako učební pomůcku. Herní zpracování období po atentátu na Heydricha a následujících perzekucí během druhé světové války mělo tak dobré ohlasy, že vznikla i verze pro širokou veřejnost.

Vžít se do kůže mladíka, jehož dědeček byl zatčen během heydrichiády, je díky hře Attentat 1942 docela snadné. Hráčům – studentům se tím přibližuje období perzekucí, které následovaly po atentátu na Reinharda Heydricha. Ten byl zastupujícím říšským protektorem protektorátu Čechy a Morava během nacistické okupace.  Vnuk pamětníka se jednoho dne rozhodne odhalit dědečkovu minulost. Proto hledá různé dokumenty a snaží se poskládat útržky dějin dohromady. „Moderní české dějiny se na našich školách mnohdy probírají nedostatečně,“ zdůvodňuje výběr tématu vedoucí projektu Vít Šisler. Tým vývojářů z Karlovy univerzity a Akademie věd proto vytvořil s pomocí historiků hru, která má dětem pomoci při studiu dějepisu. Pro německy psanou verzi slova „atentát“ v názvu hry se prý vývojáři rozhodli proto, aby bylo jméno jejich díla srozumitelné nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Protože se videohra využívá k výuce, byla pro autory klíčová zejména historická věrohodnost příběhu.

Hráč rozmlouvá s fiktivními pamětníky, aby se dozvěděl o dědečkově minulosti, zdroj: Videohra Attentat 1942

Výuka historie s příběhem

Hra se skládá z interaktivních rozhovorů s pamětníky, při kterých je třeba pečlivě vybírat otázky, aby hráč získal potřebné odpovědi. Hráči například i píší dopisy nebo schovávají nebezpečné důkazy před nacistickou policií. S dětmi vyzkoušela hru Jitka Šimková, učitelka na střední průmyslové škole v Kutné Hoře. Věří, že Attentat 1942 studenti nevnímali jen jako zábavu, ale že si opravdu převzali historické reálie. „Hře jsme věnovali dvě vyučovací hodiny. Přijde mi to jako adekvátní čas, protože se jedná o významnou událost českých dějin,“ říká Šimková. Šisler a jeho tým se chtěli vyhnout popisnému stylu učebnic, které podle nich mnohdy vykládají historii pouze jako soubor informací a dat. „Chtěli jsme ukázat minulost skrze intimní osobní zážitky,“ vysvětluje Šisler. Hlavní postavy, zejména pamětníci, mají proto vlastní příběhy a na historii nahlížejí po svém na základě zkušeností.

Simulace má pomoci žákům lépe si danou dobu představit a pochopit hlubší souvislosti událostí. „Měla by také rozvíjet kritické čtení historických materiálů a výpovědí, vybízet k reflexi a diskuzi,“ vyjmenovává Šisler hlavní cíle hry. Původně měla hra sloužit jen školám, tvůrci ji nakonec ale přizpůsobili tak, aby byla atraktivní i pro širokou veřejnost. Například vylepšili animace a přeložili ji do cizích jazyků, jako jsou angličtina či němčina. Komerční verze hry byla mimo jiné nominována na festivalu nezávislých videoher Independent Games Festival Awards v San Franciscu za kvalitní zpracování příběhu.

Historický příběh doplňují i deníkové záznamy. Zdroj: Videohra Attentat 1942

Spolupráce ve třídách

Attentat 1942 má děti nejen naučit historii, ale také vzájemné spolupráci. „Žáci se totiž domlouvají na jednání hlavní postavy za celou třídu. Mají před sebou řadu možností, jak mohou ve hře pokračovat. Musí se dohodnout, kterou vybrat,“ vysvětluje Šimková. Studenti mají nad rozhodnutími vést debatu, snažit se vcítit do postav, přemýšlet nad kontextem situace a každou možnost zvážit. Podle ní by ale nejspíš nešlo vyučovat touto metodou celý dějepis. „To by pro studenty asi bylo nakonec stejně monotónní jako klasická výuka,“ říká. Probrat takto všechnu látku by navíc bylo časově příliš náročné. Podle Šislera navíc tento styl výuky klade větší nároky i na samotné učitele, protože příprava na výuku tímto stylem jim trvá déle. „Celkově ale od pedagogů máme velmi pozitivní ohlasy,“ dodává Šisler.

Výuka hrou nemusí samozřejmě zaujmout všechny studenty. „Někteří žáci byli i pasivní, nechtěli se zapojit do diskuze ani hraní,“ říká Šimková a dodává, že i tak byly podle ní děti aktivnější než během klasické výuky. Vyplácí se tak skutečnost, že Šislerův tým od počátku spolupracoval s pedagogy. „Učitelé testovali s žáky naši hru od prototypu až po finální verzi. Bez jejich pomoci by nemohla fungovat tak dobře,“ říká Šisler. Jelikož byla tato učební pomůcka vytvořena primárně pro školy a za podpory ministerstva kultury, mohou ji učitelé využívat v rámci výuky zdarma. Školy již mají k dispozici i druhý díl simulace s názvem Československo 38-89: Vnitřní pohraničí. „Ten pojednává o poválečných událostech, odsunu sudetských Němců a nástupu komunismu k moci,“ popisuje Šisler. Nyní jeho tým pracuje na komerční verzi tohoto dílu, vylepšuje herní prvky a překládá ho do angličtiny.

 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“