Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Generace20
+
Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Generace20

Autor: Anna Basiková

13. 11. 2013

Každý den se bulvární plátky plní fotkami těch, kteří jsou sice slavní, ale rozhodně za to nemůže jejich talent či tvrdá dřina. Tito lidé se zviditelňují bez velkého umění, nebo díky spojení se s opravdovou celebritou. Jejich sláva ale většinou netrvá dlouho.

Média jsou plná informací o lidech, kteří jen vymetají večírky, upozorňují na sebe, dělají skandály a snaží se stát slavnými. V Americe se takovým lidem říká „celebutanti“ a asi nejznámější z nich je dědička slavného hoteliéra, Paris Hilton.

U nás pro ně žádné speciální pojmenování zatím není. Těchto „známých neznámých“ je tu ale víc než dost a nemusí se jednat jen o ženy. Jsou to například účastníci televizních pořadů nebo ti, kteří se přiživují na slávě druhých.

Stačí být vidět

„Většina takových jedinců pochází z různých reality show, kam se obvykle hlásí ti, kteří se chtějí zviditelnit. Sami ale nic kromě exhibicionismu předvést nedokáží,“ říká redaktorka bulvárního serveru Super.cz Alexandra Šeflová. Dodává, že pokud nejde o jedince vzešlé z tohoto žánru televizní zábavy, jedná se většinou o milence či milenky známých osobnosti, na jejichž slávě parazitují.

Takto vznikla asi nejslavnější „pseudocelebrita“ Ornella Štiková. Stránky bulváru začala plnit jen kvůli tomu, že má dítě s manželem (Josef Kokta) známé moderátorky Gabriely Partyšové. Od té doby se pravidelně objevuje ve společnosti celebrit a zná ji každý, kdo občas přijde do styku s bulvárem.

K tomu, aby se stal člověk mediálně známým, je podle Šeflové potřeba jediné — být vidět. Pravidelně se objevovat na večírcích zaručí, aby se člověk vyskytl posléze i  na stránkách některých magazínů. „Občas stačí opravdu málo. Dobrým příkladem je Julča z metra. (Žena, která se proslavila díky videu kolujícímu po internetu. Je na něm natočená při hádce s cestujícími v metru, pozn. redakce). Není nutné být krásný, úspěšný nebo talentovaný. Čím jsou začátky bizarnější, tím lépe,“ míní.

Proslavit se pomocí televizních pořadů je jednoduché. Když už se tam jednou někdo objeví a upozorní na sebe, má potom větší šanci objevit se i v jiných médiích. „Zpravidla to ovšem bývá krátkodobá záležitost. Sláva těchto celebrit má jepičí život,“ tvrdí Šeflová.

Radost z cizího neúspěchu

Články o „pseudocelebritách“ mají u čtenářů úspěch. A to srovnatelný s materiály o opravdových umělcích, mnohdy i větší. To potvrzuje i studentka Veronika Letochová (21): „Baví mě číst si o skandálech těchto celebritek. Je to pro mě zábavnější než dozvídat se, komu to kde slušelo a kdo má nové cédéčko.“

Čtenář se s těmito lidmi buď může ztotožnit, nebo naopak být rád, že on sám až v tak špatné situaci není. Když se například jedná o dlouhodobý příběh, jako třeba u Ornelly Štikové, čtenáře prý zajímá vývoj situace.  „Daný člověk se pro něj stává součástí jeho světa, rodiny, více či méně virtuální reality. To čtenáři skutečné hvězdy šoubyznysu nedají, jejich svět je mu příliš vzdálený,“ tvrdí Šeflová.

„Pseudocelebrity“ vyloženě touží po tom, dostat se do médií. Na večírcích se předvádí, upozorňují na sebe. Snaží se kontaktovat někoho, o kom si myslí, že by jim mohl pomoci do světa šoubyznysu. Jedním z těch, koho sami oslovují, je bulvár. V podstatě se ale jedná o protislužbu. „Celebritky“ jsou rády, že se dostanou do médií a bulvár má o čem psát.

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Generace20
+
Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Generace20

Autor: Darja Thomasová

13. 11. 2013

Horní část stanice metra A Můstek ovládla reprodukovaná instrumentální hudba. Od 30. října se totiž Dopravní podnik hlavního města Prahy rozhodl po dobu šesti měsíců zlepšovat cestujícím náladu. Háček je ale v tom, že se projekt prozatím u lidí nesetkal s příliš pozitivní odezvou. Někteří si změny dokonce ani nevšimli.

Podle magistrátu hlavního města Prahy podchodem stanice metra A Můstek denně projde v průměru 92 000 lidí. A právě těmto desetitisícům se dopravní podnik rozhodl zlepšit náladu vážnou reprodukovanou instrumentální hudbou, a to převážně filmovými soundtracky. Reakce cestujících a zaměstnanců metra nejsou jednoznačné.

Během cesty se lidé v podchodu na Můstku nezdrží déle než několik málo minut. Za tak krátkou chvíli je pro cestující velmi těžké ocenit snahu dopravního podniku. „Tady hraje nějaká hudba? Ani jsem si nevšimla,“ zaskočeně reaguje studentka Lucie Selingrová (17). Až hudební reprodukci zaznamenala, označila ji za pozitivní změnu, prodloužení projektu by však nevítala, jelikož jí instrumentální hudba nesedí.

Hudbu na Můstku si cestující mohou poslechnout pouze v podchodu, nikoli však v celé stanici metra. Mnozí si tak žádného zpestření prostředí mnohdy ani nevšimnou. Buď mají nasazena sluchátka anebo si myslí, že se zvuky nesou z jednoho ze stánků.

Prodejci novince nefandí

Lidé, kteří mohou bezprostředně nejvíce ohodnotit počin dopravního podniku, jsou prodejci u stánků v podchodu. „Je to šílené! Ta hudba mi leze na nervy. poslouchat to dvanáct hodin vkuse je příšerné, slyším to i v zadní části stánku,“ komentuje „zpříjemnění“ prostředí Anna Pešečková (62). Podle prodavačky oblečení se hlasitost a provedení hudby nedá snést. „Zaskočeni jsou i zákazníci, ptají se proč tu ta hudba hraje,“ dodává.

Pešečková již po pár dnech od zavedení novinky vtipkovala s kolegy, kteří v prostorách prodávají občerstvení o tom, kde by se daly přestřihnout dráty, aby byl klid. Toho se ale stánkaři nedočkají celých šest měsíců. V případě, že se projekt uchytí, vedení Prahy ho může prodloužit i na neurčito. Zatím se tedy jedná pouze o zkušební dobu.

Ani zahraniční návštěvníci nejsou z hudební reprodukce na Můstku nadšení. Například britské turistce Vanesse Moyleové (36) smysl novinky uniká. „Nelíbí se mi to, hudba je moc nahlas. V Británii tohle nemáme. Jaký to má důvod?“ ptá se. Zda se projekt uchytí, záleží na reakci cestujících. Na konci dubna se tak zjistí, jestli se experiment dočká prodloužení.

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

Generace20
+
VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

Generace20

Autor: Marie Šilhová

12. 11. 2013

Fascinuje vás svět a chtěli byste ho lépe pochopit? Pak máte šanci navštívit festival Týden vědy a techniky, který se koná od 1. do 15. listopadu 2013 ve všech krajských městech České republiky. Jedním z míst, kde mají návštěvníci možnost vyzkoušet, jak funguje věda a technika, je i Akademie věd ČR v Praze.

Zajímá vás, co vše musí kriminalisté podstoupit, než odhalí vraha? Chtěli byste ochutnat nějakou delikatesu z kuchyně molekulární gastronomie? Pak byste měli navštívit festival Týden vědy a techniky, s letošním podtitulem Fascinace světem. Do zákulisí kriminalistiky i do vědecké kuchyně můžou návštěvníci nakouknout v prostorách Akademie věd ČR v Praze.

Festival je v dopoledních hodinách přístupný hlavně středním školám, odpoledne je program připraven pro všechny zájemce. Návštěvníci se však musí na některé akce předem zaregistrovat na stánkách Týdne vědy a techniky.

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Generace20
+
Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Generace20

Autor: David Loch

12. 11. 2013

Zdá se, že klasickým deníkům na stáncích odzvonilo. Mezi mladými ztrácí tento formát smysl a nahrazují ho internetovým obsahem, za který jsou ochotni platit. Zároveň dodávají, že nehodlají hradit něco, co naleznou na jiném webu zdarma. Když už si mají koupit papírové verze, pak raději sáhnou po časopise než novinách.

U mladé generace vítězí bezplatná digitální verze zpravodajství namísto tradičních forem deníků. Ačkoli ale internet nabízí luxus rychlého informování, stále se naleznou tací, kterým papír voní a jsou si za něj schopni připlatit. Většinou se ale jedná o čtenáře časopisů. „Mám radši tištěnou verzi časopisu, přestože mám tablet a digitální obsah bych využila,“ říká Simona Hegerová (23).

Tištěné časopisy kupuje ze zvyku a protože je jí papír příjemnější. Sama dá měsíčně okolo sto koruny především za módní časopisy. Za publicistický článek na internetu by zaplatila mezi 15 až 20 korunami, jen když by si chtěla například přečíst rozhovor, který jinde nesežene.

Také Radim Kohák (20) si rád zajde pro své oblíbené časopisy přímo do trafiky. Měsíčně takto utratí dvě stě korun. Platit za tematický text na internetu mu však nevadí. „Klidně dám za článek na netu dvacet korun,“ reaguje na otázku, jakou částku je schopen obětovat. Nicméně očekává, že za svoje peníze dostane víc informací, fotek nebo grafů než v časopisu.

Za klasické deníky příliš neutrácí, většinou si zakoupí okolo tří výtisků za měsíc, což v součtu znamená investici do padesáti korun. U papírového tisku vítá přehlednost a také to, že má nejdůležitější informace pohromadě v jednom vydání. Na rozdíl od internetu tedy udělal za něj někdo jiný první selekci zpráv.I tak dá ale většinou peníze spíše do svačiny nebo si je ušetří na koupi dražšího časopisu či týdeníku.

Oběd je důležitější

Respondenti se shodli v tom, že do papírových novin investují málokdy. A to především kvůli internetu, kde jsou informace aktuálnější. Některé deníky se snaží této skutečnosti využít a nabízejí proto svůj obsah i online. Například Hospodářské noviny umožňují koupi jednotlivých článků přímo na svém webu. Zatímco ale fyzický výtisk HN stojí běžně 25 Kč, za jeden článek na internetu zaplatí čtenář 10 Kč.

„Novin se nenajím. Studentský rozpočet je omezený,“ zmiňuje své důvody Andrea Hlaváčková (21). Proto využívá spíše internetové portály, kde si přečte jen to, co potřebuje, aniž by musela zbytečně platit za jeden výtisk novin. Většinou ho totiž ani nestihne přečíst celý a druhý den se k němu již nevrátí.

Třeba Mladá Fronta Dnes a Lidové noviny proto nabízejí studentům a učitelům předplatné za 2 729 korun ročně. Oproti standardní nabídce tak student ušetří až 1 819 korun. Měsíčně tak vyjdou noviny ve schránce přibližně na 230 korun. K předplatnému se navíc většinou pojí i dárky a výhody plynoucí z členství v abonentském klubu.

Filip Bečka (23) sice předplatné nemá, ale nebrání se mu. „Přesvědčila by mě pravděpodobně elektronická verze média,“ shrnuje. Verze pro smartphone a tablet totiž považuje za rozumnou alternativu k papírové verzi, poněvadž nezabere tolik místa. Jediným z velkých českých deníků, který papírové vydání v elektronické verzi prozatím nepodporuje, je Právo. Tento deník však čtenářům nabízí zasílání novinek formou SMS. Cena jedné zprávy se pohybuje okolo 1,50 koruny bez DPH. 

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Generace20
+
Turci stále útočí na české chuťové buňky

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

11. 11. 2013

Ani mlsný jazýček mladých českých požitkářů kávy nezabraňuje invazi „turků“. Mladší generace dávají přednost espressu, cappuccinu či latté a jsou otevření k degustaci různých druhů nápojů. Ti starší se naopak spoléhají na ověřenou chuť instantní kávy či turka, v nich však odborníci vidí spíše projev kávové nekultury.

„Přijď na kafíčko,“ taková pozvání jsou pro Čechy typická, protože tento nápoj je pro většinu z nich součástí každodenního života. Obvykle takové návštěvy začínají otázkou: „Turek nebo rozpustný?“ To ovšem nepotěší žádného baristu a odborníka v oblasti kávy.

„Vedle mezinárodních výrazů jako jsou robot a tunelování by měl stát i turek – český vynález a symbol kávové nekultury,“ komentuje kavárenský číšník Vojta Fiala (23). Problém vidí zejména v nekontrolovatelné extrakci kávy. To znamená, že namletý prach se louhuje příliš dlouho a může uvolňovat i škodlivé látky, které nesvědčí trávicímu traktu.

Rozpustná, jinak také instantní, káva si u odborníků nevede o moc lépe. Vyrábí se totiž pomocí sušení vylouhovaných, mletých a pražených zrn kávovníku. „Protože je už jednou vyextrahovaná, považuju ji za takový ‚druhák′, který má toho s kafem pramálo společného,“ říká mistr republiky v přípravě kávy – barista roku 2012 Adam Neubauer (27).

Přitom si lidé mohou doma, kromě druháků a turků, připravit kvalitní a dobrou kávu. To je ta, která má jasný původ z konkrétního regionu dané země. Navíc musí být čerstvá, vybraná jako zelené zrno a poté šetrně upražena. Sehnat se dá ve vybraných kamenných obchodech, ale lehce přístupná je zejména díky internetu, kde si lidé objednávají kávu přímo od různých pražíren.

Vítěz při domácím popíjení

I přes kritiku odborníků ale na turka nedají dopustit zejména starší generace. „Turka piji zásadně kvůli jeho chuti. Jiné kávy nejsou pro mě to pravé,“ tvrdí Rostislav Domes (67). Zároveň si pochvaluje, že ho i po několika letech konzumace stále nabíjí energií.

Překvapivě ale neodsuzují turka ani mladší generace, která sice dává přednost modernějším úpravám kávy, jako například cappuccinu či espressu, ale turkem většinou nepohrdnou. „Když není jiná možnost, tak mi nedělá problém ho vypít. Dávám si ho hlavně u babičky,“ připouští Jan Beneš (25). Podobný názor měli i ostatní mladí dotázaní, kteří by si turka v kavárně či restauraci neobjednali, ale pro domácí popíjení jim nepřijde tak špatný.

I když jsou Češi věrní druhákům a turkům, jsou to praví požitkáři: „Češi mají kávu rádi, ale problém je v tom, že jí většinou moc nerozumí a jsou to spíše rozumbradové,“ přiznává Neubauer. Zároveň doplňuje, že přibývá lidí, kteří si chtějí nechat poradit a jsou otevření novým názorům. Takoví lidé prý dokáží ocenit dobrou kávu, i když předtím pili jen tu špatnou.

 

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Generace20
+
Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

11. 11. 2013

Jméno zpěváka a kytaristy Lou Reeda mladé generaci už moc neříká. Ovšem píseň Perfect Day znají téměř všichni. Americká rocková hvězda zesnula v 71 letech v neděli 27. října letošního roku. Hudebník ovlivnil celé generace a přispěl k utvoření nových hudebních stylů jako alternativní rock, punk a glam rock. Dnes už mladí Reedovo jméno tolik neskloňují.

Kdo to je? Přesně takto odpověděla většina mladých na otázku, zda poslouchají Lou Reeda. Ačkoli americký hudebník vydal téměř třicet alb, jeho jméno znají spíše jen rockoví fanoušci. Oproti tomu stačí zmínit píseň Perfect Day a téměř každý ví o čem je řeč. „Je to jedna ze dvou, které od něj znám,“ přitakává student Petr Němeček (18). Tou druhou písní je Romeo and Juliette.

Píseň o perfektním dni, kdy může člověk zapomenout na problémy, je hitem Reedovi singlové kariéry. Na tu se vydal v roce 1971 po odchodu z kapely The Velvet Underground, kterou založil. Autora hitu Perfect Day ale i přes její oblíbenost určí málokdo. „Tuhle píseň znám a dokonce v několika verzích, ale kdo ji napsal nevím,“ přiznává třiadvacetiletý student Petr Hammer.

Zapovězená témata už nemusejí táhnout

Kytarista, zpěvák a textař zesnul v neděli 27. října a na sociálních sítích či u článků se objevují komentáře smutných fanoušků. Dvacátníků je v nich ale opravdu poskrovnu. Některým mladým ale zpráva o jeho úmrtí úplně unikla. Ohlasy se spíše ozývají od lidí, kteří dospívali v  minulém století. Tedy v době, kdy byl Reed hudebně i textově nejaktivnější.

Básník Reed, jehož texty vyráželi často dech a které mohly stát i samy o sobě bez hudby, se věnoval tématům, která byla ve své době tabu. Například sadomasochismu, narkomanii, transvestitismu a prostituci. Nejoblíbenější písní rockového fanouška a mladého hudebníka Miloslava Bíma (19) je Heroin, která byla vydaná na první desce kapely. „Na Velvetech se mi líbí právě výběr témat a to, že se nebáli o takových věcech psát a zpívat,“ uvádí.

V dnešní době jsou ale tato témata zpracovávána hojně jak v hudbě tak i třeba ve filmech. I proto už nemusí být kapela pro posluchače tímto tak zajímavá, jako byla v době svého působení v 60. letech. „Když tehdy někdo uveřejnil píseň o takovýchto věcech, vyvolalo to salvu emocí, záporných i nadšených. Teď už se ale o černých stránkách života mluví běžně a nikoho to nešokuje,“ myslí si o tom fanoušek The Velvet Underground Petr Štoček (46).

Dalším důvodem může být i fakt, že málokdo textům zahraničních kapel rozumí, či si je popřípadě překládá. Neznalost textů přiznávají i Hammer s Němečkem. Oba uvádějí, že rozumějí jen kouskům z písní, a že je pro ně spíše důležitější hudba a chytlavost.

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Generace20
+
Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Generace20

Autor: David Loch

10. 11. 2013

Mít připravený rukopis, investovat do jeho publikování a nakonec i ukázat obchodního ducha. Vydání knihy vlastním nákladem, takzvaný vanity press, může být první krok ke kariéře spisovatele. Ceny takových služeb jsou vstřícné, za nadstandard však může autor zaplatit i deset tisíc korun za padesát výtisků.

Zatímco u velkého nakladatelství je spisovatel jedním článkem z mnoha, při vydávání vlastním nákladem v sobě musí skloubit jak cit pro text, tak schopnost prodat sebe sama. I tak ale služby, které za úplatu připraví knihu k vydání, budí mezi autory zájem. „Týdně připravíme jednu až dvě knihy,“ říká Roman Horák, jednatel vydavatelství a nakladatelství Nová Forma.

Cena je přitom odvozena individuálně od autorových požadavků a množství nákladu. Například klasický černobílý tisk se při padesáti kusech o přibližně sto padesáti stranách pohybuje i s korekturou okolo čtyř tisíc korun. Jeden kus tak vyjde na osmdesát korun, přičemž většina vanity press nakladatelství bere objednávky minimálně o devíti výtiscích.

Nadstandard až za trojnásobek

Jestliže ale autorovi nestačí mít „jen“ svázáno, může využít množství doplňujících služeb. Podle přání lze nastavit typ papíru, formát, barevnost nebo třeba druh vazby. Každým takovýmto zásahem se pochopitelně zvyšuje konečná cena, která může být víc než trojnásobná.

„V průměru se počáteční investice pohybuje okolo tří tisíc,“ zmiňuje Horák. Sám dodává, že se většinou náklady spojené s vydáním knihy autorovi vrátí v podobě honoráře. Ten například u nakladatelství Nová Forma dosahuje čtvrtiny z prodejní ceny.

Pozitivní zkušenost potvrzuje Jan Ureš, který publikoval touto formou u služby Knihovnička.cz. Do vydání básnického almanachu investoval přes pět tisíc korun. „Návratnost byla okolo osmdesáti procent. Ztráty byly především kvůli rozdaným kusům,“ říká a do budoucna takto plánuje vydat i vlastní autorskou publikaci.Tentokrát ale až ve čtyřnásobném nákladu, sto výtisků almanachu totiž údajně zmizelo už během měsíce.

 Zavedená značka je stále víc

Hotovým výtiskem však práce autora nekončí. Aby se totiž dílo zhodnotilo, nebo si na sebe alespoň částečně vydělalo, musí člověk znát a využívat vhodné distribuční kanály. Ne všechny vanity press nakladatelství totiž nabízejí prodej autorských knih skrze jejich vlastní e-shopy. Pak autorům nezbývá než obcházet s výtisky nejbližší okolí a knihkupectví a nabízet odkup.

Zkušenost je taková, že knihkupci v tomto případě slyší spíše na jméno již zavedeného nakladatelství. „Oficiálně vydaných knih jsem za jeden měsíc prodala dvakrát tolik, než samizdatu za tři roky,“ shrnuje na svém blogu mladá fantasy spisovatelka Tereza Matoušková.

Podle Zprávy o českém knižním trhu, vydané začátkem října Svazem českých nakladatelů a knihkupců, vzrostl prodej knih od roku 2011 zhruba o miliardu. Průměrná cena knih se pak pohybuje mezi 230 a 240 korunami, u samizdatových většinou od 150 korun.

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

09. 11. 2013

Předčasné parlamentní volby jsou za námi a je tu další šance pro českou nejvyšší politiku. Dlouhodobá neschopnost poslanců obstát v očích voličů a co možná nejúspěšněji řídit stát, vede jen k frustraci společnosti.

Je to stále dokola. Skandály a rozepře politiků, znechucení občanů, nové volby, nové naděje, opětovné zklamání. Koloběh, který snad nemá konce. Politici nejsou schopni vést a spravovat zemi jasným směrem a často nedokáží dospět ke vzájemné shodě. Někteří občané stále jen doufají, že se to zlepší a hledají nové tváře, jiní to už však vzdali.

Frustraci občanů z politiky odráží také roztříštěnost sil na povolební politické scéně. Veliké strany dostaly lekci a nová uskupení i lidovci naopak šanci vnést do parlamentu čerstvý vzduch a konečně něco změnit. Pohádce byl však konec už několik hodit po zveřejnění volebních výsledků.

Další předčasné volby?

Úspěšné strany předčasných voleb 2013

ČSSD 20,45 %(50 mandátů)
ANO 2011 18,65 % (47 mandátů)
KSČM 14,91 % (33 mandátů)
TOP 09 11,99 % (26 mandátů)
ODS 7,72 % (16 mandátů)
Úsvit 6,88 % (14 mandátů)
KDU-ČSL 6,78 % (14 mandátů)

Na sestavení vlády není čas, protože v ČSSD probíhá boj o moc. Místo řešení státních záležitostí se tak jen čeká, až si její členové mezi sebou vyřídí. Jak odpudivě bude boj uvnitř vítězné strany působit na voliče, zřejmě žádný z nich nezvážil.

Ihned po volbách je tu tak ihned hrozba dalších předčasných. Pokud se sociální demokracie opět nesjednotí, mohou být klidně už na jaře. Ani tak se jim však možná nevyhneme. Sedm stran v poslanecké sněmovně znamená také hodně rozdílných názorů. Hrozí, že poslanci na důležitých věcech neshodnou a nebude možné sestavit smysluplně fungující vládu. Pokud by došlo k dalším předčasným volbám, vymotání se z onoho začarovaného kruhu české politiky zůstane v nedohlednu.

Ať vypadaly volební výledky v první chvíli jakkoli optimisticky, nezdá se, že by se něco změnilo. Spíše opět nastupují obavy „jak tohle všechno dopadne.“ Vše je o důvěře. U politiků však není nikdy zcela jasné, kdo si naši důvěru zaslouží. A opravdu nezbývá nic jiného, než doufat. Jednou nás třeba někdo překvapí.

 

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Generace20
+
Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

08. 11. 2013

Hlas Valérie Zawadské (55) je rozpoznatelný na první poslech. K dabingu se dostala v roce 1979 během studia v prvním ročníku na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Pod svá křídla si ji tehdy vzala režisérka Olga Walló. Jak herečka sama říká, i když se dnes už dabingem uživit nedá, je to její srdeční záležitost.

Dabingu se věnujete už přes třicet let. Na kterou postavu ráda vzpomínáte?
Rozhodně na Jill z filmu Tenkrát na západě, kterou hrála Claudie Cardinálová. Tím se odstartovala moje dabingová kariéra. Tvůrcům se podařilo natočit úžasný snímek. Skvělá režie, hudba i herecké obsazení. Já měla díky režisérce Olze Walló tu čest podílet se na českém znění. Od té doby diváci začali vnímat můj hlas.

Právě režisérka Olga Walló má velkou zásluhu na vaší dabingové kariéře…
Přesně tak. Ale vše způsobila v prvním ročníku na DAMU herečka a profesorka Jana Andresíková. Vzala nás na Kavčí hory do České televize právě k Olze Walló, abychom si zkusili křoví, což je v dabingu ten dav v okolí. Herci mají za úkol pokrýt svými hlasy některé typy v tom davu. Posléze si Olga Walló vytáhla několik studentů, kterým svěřovala nejdříve malé roličky, pak větší, střední až i hlavní. Právě u ní jsem se dabing učila.

Dá se to vůbec naučit?
Myslím, že ano. Ovšem pokud k tomu má člověk předpoklady. Tím myslím dobrou artikulaci, schopnost pochopit jakou postavu člověk namlouvá a především musí mít chuť to dělat. Já si pokaždé vzpomenu na paní Stellu Zázvorkovou, se kterou jsem měla tu čest potkat se na jevišti Divadla ABC. Vždycky říkala: „Valérko, jak to děláte, že vy to umíte? Já vlezu do dabingu a já to neumím.“ A já jsem jí zase kolikrát odpověděla: „Stellinko jak to děláte? Vy vlezete na jeviště a je to tam, a já tam vlezu a nic tam není.“

Často jste spolupracovala s hercem Miroslavem Moravcem, který vás také zasvětil do tajů této práce. Vzpomenete si, co vám třeba radil?
Byla to nádherná práce. Když jsem se s ním poprvé setkala ve studiu, hrozně mě potěšilo a zalichotilo, když mě vzal za ruku a řekl: „Tamhle se na tu ženskou dívej a nauč se s ní dýchat. To je všechno.“  Zní to jednoduše. Ale zkuste to, když někdo rodí, nebo když má sedmiminutový záchvat smíchu nebo pláče.

Máte nějakého svého následovníka?
Zatím o tom nevím. I když teď se nacházíme na půdě Mezinárodní konzervatoře Praha, kam se nám do výuky podařilo vměstnat práci s mikrofonem, práci před kamerou a práci v dabingu. Pokud se nám podaří dobudovat studio, tak budu první šťastná kantorka, která bude seznamovat studenty s dabingem.  Dnes by měl totiž herec zvládat daleko víc věcí, než dejme tomu před třiceti lety.

Jak tedy dabing probíhal třiceti lety?
Dříve ho dělala jen Česká televize nebo filmové studio Barrandov. Ta práce byla mnohem pečlivější, podrobnější a zdlouhavější. To myslím v nejlepším slova smyslu. Mohli jsme se podívat na celý film, měli jsme dopředu k dispozici scénáře a měli jsme možnost si to několikrát vyzkoušet.

Jak se to dělá dnes?
Dostaneme krátkou charakteristiku postavy a jedem. Pravým uchem poslouchám originál a levým sebe. Většinou vidím scénář až na místě. Nestěžuji si. Ale je to strašně náročné. Pokud vše režisér neohlídá, tak je to smůla.

Není to na úkor kvality?
Je.

Proč se celý ten proces takhle prokrátil?
Budeme mluvit o penězích, protože o nich to je. Zadavatelé chtějí mít film během dvou dnů nadabovaný, upravený a připravený k vysílání. Stalo se mi, že jsem přijela do studia v osm ráno a odcházela ve tři v noci, protože se to prostě muselo nadabovat. Kolikrát ani nevím, když mi volají jestli můžu přijet do studia, co budu dabovat.

Co kdyby se vám postava nelíbila? Například to, co říká nebo jak se chová. Odmítla byste?
Tak do téhle situace jsem se nikdy nedostala. Ale stalo se mi, že jsem přijela a najednou koukám, že namlouvám nějaký erotický film!

To vám neřekli?
Ne. Ale je to prostě práce a těch pár vzdechů a čtyři větičky, to se dalo zvládnout.

Dá se dabingem uživit?
Dnes už rozhodně ne.

A dříve to bylo možné?
To ano. Teď jsou honoráře v průměru asi 16x nižší. Jen pro porovnání. Třeba seriál Ženatý se závazky jsem dabovala dva roky. Dostala jsem dva a půl tisíce za jeden díl. Za den jsem jich nadabovala šest. Je pravda, že nikdy už dabér nedostane žádné tantiémy, neboli peníze za reprízy. A zrovna tenhle seriál vysílá kdejaká televize. Podle smlouvy sice dostanete nějaké mizivé procento za opakování, ale jenom dvakrát. A pak už nikdy víc. Dneska za stejnou práci dostanu 100 až 150 korun za jeden díl.

I přesto se mu stále věnujete…
Ale také hrozně ráda pracuji v rozhlase, kdy herec není vidět a jen hlasem musí dokázat tu postavu vytvořit. Ale dabing, to je moje srdeční záležitost. Prostě mám svou práci ráda.

 

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Generace20
+
Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

07. 11. 2013

Po rezignaci trenéra Michala Bílka pověřila Fotbalová asociace ČR dočasným vedením reprezentace jeho asistenta, Josefa Pešiceho. Otázkou je, kdo bude vést národní tým dál. Fanoušci by na postu trenéra reprezentace rádi viděli Pavla Vrbu, ke kterému se přiklání většina z dotázaných, ačkoli vědí, že ho Plzeň neuvolní.

„Líbil by se mi Pavel Vrba,“ byla nejčastější odpověď studentů Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP) na otázku, kdo by se jim líbil jako trenér české fotbalové reprezentace. Většina dotázaných tedy preferuje současného trenéra FC Viktoria Plzeň, který dovedl Plzeň dvakrát k titulu mistra České republiky.

Když v září, po prohře s Arménií a Itálií v kvalifikaci na MS 2014, rezignoval Michal Bílek na post trenéra české fotbalové reprezentace, pověřila Fotbalová asociace České republiky vedením Josefa Pešiceho. Mužstvo tak dohrálo kvalifikaci pod vedením bývalého asistenta, jehož derniérou na postu kouče by měl být 15. listopadu olomoucký duel s Kanadou.

Pro studenty VOŠP je jedním z nejlepších českých trenérů Pavel Vrba, který působí v klubu Viktoria Plzeň. Jsou si ale vědomi, že je momentálně nereálné, aby vedl reprezentaci. Vrba má totiž v Plzni smlouvu platnou až do června 2015. Ačkoliv pro předsedu Fotbalové asociace ČR Miroslava Peltu je Vrba kandidátem číslo jedna, vedení Plzně vyloučilo, že by Vrbu uvolnilo do reprezentace.

Na svém favoritovi studenti nejvíce oceňují jeho autoritu, kterou u hráčů má, a doufají, že by Vrba mohl do reprezentace dostat mladší fotbalisty. „Dokáže hráče vyhecovat. Nároďák potřebuje někoho, kdo v nich probudí touhu reprezentovat. Někoho, koho si budou vážit, a nebudou hrát za sebe, ale za tým,“ říká Adéla Zimmermannová (20).

Ve hře jsou i jiní koučové

Vrba je hlavním favoritem také pro Jiřího Nováka (20). „Líbil by se mi nejvíce, ale je jasné, že ho Plzeň nepustí, a já se jí nedivím. Druhou volbou je pro mě Šilhavý,“ míní. Současného trenéra Slovanu Liberec, Jaroslava Šilhavého, by jako trenéra české reprezentace rád viděl i student Robert Friš (23). „Má s Libercem výsledky, dá se říci, nad očekávání. Je vidět, co od týmu chce – hrát ofenzivnější fotbal. Spíš se mu líbí rychlejší přechod do útoku,“ míní. Šilhavý navíc už u reprezentace působil jako asistent.

Někteří fanoušci se přiklánějí k volbě Zdeňka Zemana, u kterého oceňují jeho zkušenosti z Itálie, kde působil přes třicet let. Zeman momentálně jedná o trenérském angažmá s chorvatským klubem Dinamo Záhřeb a k české reprezentaci se zatím nevyjádřil. Student Václav Trousil (20) preferuje Jakuba Dovalila, trenéra reprezentace do 21 let. „Generace třicátníků kolem Čecha a Rosického jde postupně do kytek a nastupují mladší a dravější hráči. Dovalil umí pracovat právě s mladými kluky, kteří mají ještě chuť dokázat, že Češi nejsou špatní hráči,“ vysvětluje Trousil, který jako druhého kandidáta uvedl Zdeňka Zemana.

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Generace20
+
Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

07. 11. 2013

Americká tajná služba odposlouchávala telefonáty milionu Evropanů a také 35 lídrů světové politiky. Mezi nimi byla i německá kancléřka Angela Merkelová. Podle politologa tato kauza nijak zásadně vztahy obou zemí nenaruší. Mezi občany v Německu však vůči USA narůstá určitá nedůvěra.

Špehování politiků patří k hlavní práci tajných služeb. To řekl britskému deníku The Telegraph šéf Národní bezpečnostní agentury (NSA) James Clapper. Mezi politiky, které NSA sledovala, patřila i německá kancléřka Angela Merkelová. Podle studenta mezinárodních vztahů Stefana Gradwohla z Německa kvůli tomu mezi německými obyvateli vzrůstá určitá antipatie ke Spojeným státům americkým.

„Zjistili jsme, že země, které jsme důvěřovali, nás špehuje. To není nic dobrého,“ říká Gradwohl. Aféra prý pouze dokazuje to, že každý stát zajímají pouze jeho zájmy a takové odposlouchávání je ostudou hlavně pro politiky. „Myslím si ale, že kauza nebude mít na spolupráci Merkelové a Obamy žádný dopad,“ dodává Gradwohl.

„V amerických novinách se nedočtete skoro nic jiného, než o téhle aféře. Američané si myslí, že Obama neudělal nic špatného,“ tvrdí Němka Lisa Sedlagová, která nyní žije v USA. Američani, se kterými o odposleších mluvila, jsou prý přesvědčeni o Obamově nevině. Podle ní je to ale normální. Každý si prý hájí zájmy své země.

Američané budou opatrnější

Podle politologa Vladimíra Hanáčka by se však vzhledem k ekonomické propojenosti USA a Německa vztahy mezi zěměmi zkomplikovat neměly. „S ohledem na současné vnitřní problémy USA i Eurozóny nemůže kauza vztahy zásadně narušit,“ tvrdí Hanáček. Kdyby se však podobné skandály opakovaly, možná by zde nastaly nějaké předěly, například by se omezily obchodní styky. To je ale podle politologa velmi nepravděpodobné.

Podobný názor má i šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery. Podle něj skandál odezní a vše se vrátí do normálních kolejí. Obě země se prý navzájem potřebují. „Špehování tu bylo i dříve, Evropané dokonce odposlouchávali Američany, takže si vlastně nemají co vyčítat. Chyba ale je, když se tak děje přímo mezi lídry zemí,“ říká Tabery. Myslí si, že tahle událost to změní a USA budou opatrnější.

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Generace20
+
Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

06. 11. 2013

Dát několik korun a vyhrát milion – sen snad všech sázkařů. Pravděpodobnost úspěchu je však nízká, hlavně pak ve sportce. Pokud ale člověk oželí sedmicifernou sumu, má naději, že peníze získá. V sázení na sportovní výsledky mu správný tip může ze stokoruny vynést až desetitisíce.

Skoncovat s dluhy, získat peníze na dům či se jen chlubit s „balíkem peněz“ před sousedem. To vše může být důvodem, proč někdo chodí do sázkových kanceláří či trafik a vyplňuje sázkový tiket. Pak už stačí jen doufat, že člověk bude tím, na kterého sedá štěstěna. Pravděpodobnost, že sázkař vyhraje ve sportce jackpot, je totiž 1:6,9 milionu.

Jelikož se vysoké sumy peněz ve sportce vyhrávají zřídka, nynější jackpot v loterii Sazky se vyšplhal na skoro půl miliardy korun. Nakonec jeho velkou část, 400 milionů korun, vyhrál v neděli 3. listopadu neznámý výherce z Chrudimska.  „Sázím vždycky, když se hraje o obří částky. Jako je tomu i teď ,“ prozrazuje sázkař František Česal z Klatovska. Ten odevzdává vyplněný tiket dvakrát týdně s napětím, zda mu jeho čísla přinesou „pár melounů“. Jeden tiket ho přitom stojí 170 korun.

Do práce by chodil i jako milionář

Česal má dvě kombinace, které opakovaně zaškrtává. Jedna je na středeční tahy a druhá na tahy nedělní. Bojí se, že kdyby čísla změnil, tak by naneštěstí mohla být vylosována a jemu by zbyly jen oči pro pláč. Tipované číslice jsou pro něj navíc i osobního charakteru; důležitá data nebo škrtnutá pole tvořící na sázence obrazec.

Aby přestal sázet, tak by prý musel vyhrát pět milionů korun. „Za to bych si koupil dům a auto. Dál bych ale chodil do zaměstnání,“ říká. Až při výhře 10 milionů by přestal pracovat a užíval by si získaných peněz. Zatím mu však štěstí nepřeje – nejvíce dosud vyhrál jen okolo 100 korun.

Více se v sázení daří Antonínu Klasovi, který na rozdíl od Česala nesází sportku, ale na sportovní výsledky. Jednou si už odnesl 10 tisíc korun ze vsazených 200 korun. „Byla to ale jen náhoda,“ míní Klas, který třikrát týdně odevzdává vyplněný tiket u sázkového terminálu. Dělá to tak už skoro sedm let.

Na fotbal se statistikou

Nejvíce se Klas zajímá o fotbal. Vede si i statistiky podle nichž vyhodnocuje, na které mužstvo se vyplatí vsadit. Českou ligu však ve svém hledáčku nemá. Výsledky v ní jsou prý hrozně nepředvídatelné, a proto dává přednost tipům na anglické či německé mančafty.

Často dává Klas za tiket okolo 100 korun. „Nedělám to, abych zbohatl. Beru to jako zpestření zápasu,“ tvrdí fanoušek kopané. Když už vyhraje oblíbený tým, má důvod k radosti o to větší. Dobrý tip mu totiž vydělá okolo 1 000 korun.

Přestože v sázení na sportovní výsledky nemůže člověk za 170 korun vyhrát několik milionů, tak se mu vyplatí více. Je v něm větší pravděpodobnost úspěchu, která se dá navýšit i tím, že se sázkař zajímá o dění ve sportu, na který sází.

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Generace20
+
Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

05. 11. 2013

Studium textilní tvorby skloubila Veronika Benešová (27) s prací pro komerční oděvní značky. Po letech si ale uvědomila, že módní návrhářkou nechtěla být kvůli kreslení do přednastavených šablon v počítači. Stala se jí kvůli práci se střihy a látkami. I proto založila svou vlastní značku Sophistic.

Při studiu oděvního návrhářství jste pracovala jako designérka pro společnost Time out. Jak jste se k práci dostala?
Na internetu jsem našla inzerát. Nejdřív jsem pracovala na částečný, potom na plný úvazek. Výtvarná škola a hlavně fakulta umění a designu na univerzitě J. E. Purkyně, kterou jsem navštěvovala, studentům v tomhle vycházela vstříc. Nebyla tolik náročná na čas, takže díky spolupráci a toleranci, jak vysoké školy, tak i zaměstnavatelů, jsem mohla studovat a pracovat dohromady.

Co nejcennějšího vám práce pro oděvní řetězec dala?
Měla jsem možnost několikrát vyjet do zahraničí na různé veletrhy outdoorového nebo volnočasového oblečení. To jsou cenné zkušenosti. Zjistíte, jak funguje velkovýroba a celé průmyslové oděvní odvětví. Během těch tří let, co jsem pracovala nejdříve v Time outu, ale potom také v Alpine Pro, mě to ovlivnilo natolik, až jsem si uvědomila, že nechci být komerční návrhářkou.

Proč ne?
Protože být komerční návrhářkou znamená sedět u počítače a malovat do předkreslených šablon střihy a designové řešení. A o tom ten oděv není.

O čem tedy podle vás šaty jsou?
Jsou to pro mě objekty, 3D věci, které musí fungovat na člověku. Dnes při navrhování kolekcí zjišťuji, že papír snese hrozně moc, ale realita je potom úplně jiná. Látka se kolikrát chová jinak. Třeba při modelaci na panně zjistím, že látka chce úplně něco jiného. Že model vypadá daleko lépe než na papíře, nebo naopak, že to, co jsem nakreslila, nejde zrealizovat.

Takže pro vás je nynější práce pro vlastní značku Sophistic kreativnější…
Určitě. Je to daleko kreativnější a svobodnější, protože jako komerční návrhář se musíte přizpůsobovat filozofii brandu, pro který tvoříte. Člověk je ovlivňován obchodním oddělením a vizemi vedení. Já jsem v tomhle hodně svobodomyslný člověk. Ráda si prostě dělám věci po svém.

Kdy přišel první impuls k individuálnímu podnikání?
On to byl postupný vývoj. Pracovala jsem pro komerční značky, ale zároveň jsem si tvořila nějaké vlastní návrhy. První takový prostor, kde jsem zkoušela, jestli jsou moje modely obstojné na trhu, byl internetový obchod Fler. Založila jsem si tam účet a začala nabízet svoje věci. Prodávaly se rychle a práce se nabalovala, až jsem zjistila, že kromě zaměstnání a školy ještě dělám zakázky a věnuju tomu celý svůj volný čas. A tak přišel jednoho dne impuls vykašlat se na komerční značky a začít si to dělat po svém.

Vytváříte čtyři kolekce ročně. Oproti dalším českým návrhářům je to poměrně hodně. Co vás k tomu vede?
Čtyři kolekce dělám proto, že to tak funguje v zahraničí u velkých módních domů a já se tomu alespoň malinko snažím přiblížit. Navíc mám u ateliéru také obchod a potřebuji v něm mít nějaké zboží, které mohu nabídnout nebo minimálně představit zákazníkům. Takže z toho důvodu, aby byl obchod víceméně stále plný.

Mohla byste nějak charakterizovat vaši klientelu?
Nejširší skupinou jsou ženy okolo třiceti, ale mám také jednu charismatickou dámu, které je sedmdesát. Ona se normálně obléká do věcí, u kterých třicetiletá žena řekne: „Ježiš, to nemůžu, v tom bych byla moc výstřední.“ Jinak jsou to většinou ženy, které chtějí vypadat jinak. Nechtějí nosit oblečení, ve kterém pak potkají další čtyřicet žen na ulici.

Vaše poslední kolekce obsahuje nabírané košile, áčkové sukně nebo šaty s límečky. Inspirovala jste se padesátými léty záměrně?
To období je pro mě hrozně krásné. Nemůžu ale říct, že bych si vyloženě vzala encyklopedii a hledala historii odívání padesátých let. Spíš to v sobě mám zakořeněné, protože tam se kladl velký důraz na ženskost.

AUDIO: I děti mají co říct

AUDIO: I děti mají co říct

AUDIO: I děti mají co říct

Generace20
+
AUDIO: I děti mají co říct

AUDIO: I děti mají co říct

Generace20

Autor: Marie Šilhová

04. 11. 2013

Poslechněte si absolventskou audio práci Aleny Ondříčkové na téma: I děti mají co říct. Ve své práci se snažila vytvořit pilotní díl pořadu, který by se mohl stát iniciátorem dialogu dětí s dospělými. Cílem jednotlivých dílů pořadu by bylo navodit vždy nové a pro děti důležité téma k diskusi.

V tomto pilotním dílu se autorka zaměřila na kamarádství a přátelství. Autorka Alena Ondříčková s touto prací absolvovala na naší Vyšší odborné škole publicistiky. Poslechněte si:

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Generace20
+
Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

03. 11. 2013

Výtvarník David Černý ukotvil na Vltavě čtyři dny před volbami do Poslanecké sněmovny skulpturu se vztyčeným, o dva klouby prodlouženým, prostředníčkem. Ta směřuje k Pražskému hradu a „Fuck off“ gesto má sloužit jako vzkaz pro prezidenta Zemana, který podle Černého porušuje zásady demokracie. Mnohým lidem přijde dílo jako pokus o vlastní zviditelnění se a někteří to vnímají jako přehnané.

Fialová socha zobrazující vztyčený prostředníček, umístěná na pontonu mezi Mostem Legií a Karlovým mostem nedávno vzbudila zájem českých médií. Výtvarník David Černý tím chtěl upoutat pozornost na to, jak demokracie dostává přes čumák. To uvedl v rozhovoru pro idnes.cz.

„Není to otázka líbivosti, ale myslím, že umělec chtěl spíše vzbudit zájem novinářů, kteří ho celkem ochotně poslechli,“ domnívá se profesor Masarykovy univerzity Jiří Pavelka, který přednáší Uměleckou kritiku v tištěných médiích na Fakultě sociálních studií. Dodává ale, že je to gesto, které má na něco upozornit a bez příčiny by nevzniklo.

Kritika argumentuje zbytečností

Pavelka, ale i část laické veřejnosti, zastává názor, že v rovině Černého provokativních počinů není takto vyobrazené vulgární gesto tím nejodvážnějším dílem. „Přijde mi to jako jeho klasický styl, ale třeba satirická plastika Entropa byla podle mě kontroverznější,“ říká lékárník Lukáš Koblasa. Většina oslovených, kteří přítomnost prostředníčku vnímají, na něj ale nahlížejí spíše skepticky. Domnívají se, že výtvarník chtěl upozornit na sebe a zastávají názor, že je plastika nevhodná.

„Je to zbytečná, nikam nevedoucí exprese. Věřím, že stejný názor by šel vyjádřit sofistikovaněji a zachoval by si uměleckou hodnotu,“ komentuje student Vyšší odborné školy publicistiky Petr Kubec. Rebelství Davida Černého se tedy nejen podle něj míjí účinkem. Laičtí kritici také přiznávají, že tento naschvál si může dovolit člověk, který už má nějakou společenskou pozici. „Je to určitě přes čáru, ale je to vzdor, který si nemůže dovolit každý,“ připouští bioanlytik Jan Šafka.

Naprostí odpůrci zastávají názor, že jiná díla Černého, jako jsou Miminka Babies na Žižkovské vězi, mají alespoň vyšší uměleckou a ideovou hodnotu. „Myslím, že Černý jenom čeří vodu a dělá si reklamu. Prezident byl jednou zvolen lidmi a on by si to měl uvědomit. Kdyby Zeman demokracii nepodporoval třeba tím, že vystupuje proti minulému režimu, tak by kupříkladu ta socha už nestála,“ domnívá se student Jan Pospíchal. I lidé, kteří s prostředníčkem sympatizují, uznávají, že Černého díla, například Růžový tank nebo Kůň visící hlavou dolu v pasáži Lucerna, jsou povedenější.

„Fuck off“ jako veřejné mínění

Přívrženci díla argumentují tím, že gesto nejlépe vystihuje názor veřejnosti. „Nejsem zrovna příznivcem Zemana a myslím, že některé nedemokratické postupy, jako prosazování vlastní strany před volbami, mu nejsou cizí, tak si myslím, že je to gesto vcelku trefné,“ přemítá živnostník Michal Šimůnek. Dalším důvodem pro nadšení ze skulptury je podle fanoušků sochy třeba i současná špatná nálada ve společnosti, kterou socha vystihuje.

Někteří lidé zaujímají k plastice kladný postoj i díky jejich politickému pesimismu „Do hloubky jsem tuhle událost nezkoumal, ale v rámci naší nelehké národní situace, kdy ani prezident nezaručuje, díky svým rozporuplným projevům, stabilitu, je tohle na místě,“ sděluje student Technické univerzity v Liberci Jakub Rásl. Podle těchto lidí není tento prostředníček první ani poslední, který naši politici ještě uvidí.

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Generace20
+
Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

03. 11. 2013

Končí babí léto a s ním i jedna z tradic ve Francii – vinobraní, neboli vendange. Pro vinaře je to jedno z nejrušnějších období v roce. Sklizeň začíná v polovině srpna na jihu země a pokračuje směrem na sever, kde se poslední hrozny sbírají na konci října. Výsledný produkt není jenom o chuti, barvě a vůni, ale také o práci sběračů na vinohradech.

Při českých slavnostech vinobraní se lidé baví doprovodnými programy jako je folklórní hudba nebo trhy a ve většině případů je ve středu zájmu burčák. Ve Francii jde při slavnostech zejména o proces výroby vína. Turisté jsou provedeni po vinohradech, na kterých můžou vidět sběr hroznů, potom shlédnou samotnou výrobu nápoje z vinné révy – presování a kvašení. Prohlídka končí ve sklípcích, kde se vína degustují.

Některé vinné oblasti ve Francii používají pro sklizeň hroznů stroje místo ruční práce. Ve vesnici Chavot – Courcourt tomu tak ale není a nikdy nejspíš ani nebude. „Nemůžeme nahradit sběrače stroji, protože potřebujeme stříhat celé hrozny a stroj by je rozmačkal už při sběru,“ říká vinař z oblasti Champagne Jacques Tissier (53).

Za výrobou vína se však skrývá mnoho práce, na které se podílí brigádníci, mimo jiné i z Česka. Markéta Charvátová (20) jela do oblasti Champagne do vesnice Chavot – Courcourt jako sběračka. Letos se do Francie podívala podruhé.

Během pauz si brigádníci dají skleničku

Doprava na místo je v režii sběračů, potom už se o ně stará majitel vinice, na které pracují. Do práce brigádníci jezdí společně v dodávce každý den v sedm hodin ráno. „Celý den jsme byli skloněni k hroznům, ale každé dvě hodiny jsme měli desetiminutovou pauzu,“ vypráví Charvátová.

Křest nováčků zahajuje majitel vinice Jacques Tissier (vlevo). Zdroj: Markéta Charvátová

Křest nováčků zahajuje majitel vinice Jacques Tissier (vlevo).
Zdroj: Markéta Charvátová

Denní řád pokračuje obědem, na kterou je vymezena hodinová přestávka. Polední jídlo je o čtyřech chodech – jak je pro Francouze typické. Práce na vinici končí kolem šesté. Podle Charvátové na tom bylo největší výhodou to, že si mohli dát během pauz i sklenku vína nebo šampaňského.

Za jedenáct dní práce si Charvátová vydělala 775 euro, což je v přepočtu přibližně 19 tisíc korun. Za pobyt a stravu majitel vinice denně strhával 13 euro a za dopravu za celých jedenáct dní 50 euro. Cesta autem na vinice trvala kolem deseti minut, ale dva dny strávili v autě hodinu.

Sklizeň končí křtem a slavnostní večeří

Sbírání hroznů je však jedna z prací, ve které nerozhoduje věk, ale výkonnost. „Letos se mnou pracoval ve skupině pán, kterému bylo přes osmdesát let a byl stejně dobrý jako my, ne-li lepší“, potvrzuje Charvátová.

Brigádníky čeká ke konci vinobraní na vesnici Chavot – Courcourt i zábava. Ti, kteří jsou na něm úplně poprvé, čeká poslední den křest. Ten probíhá tak, že je v oblečení položí na zem a mazáci ve sbírání vína na ně vymačkávají hrozny. Druhým způsobem je hodit nováčky do kádě plné révy, ve které se pořádně vykoupou. K závěrečnému večeru celého vinobraní patří i slavnostní večere, francouzsky cochelet, s aperitivem a několika chody.

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Generace20
+
Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

02. 11. 2013

I s prázdnou kapsou může umělec uskutečnit svůj sen, stačí když je štědrý. Umožňuje mu to crowdfunding, který funguje na principu online sbírky. V Česku tento koncept nejvíce nahrává známějším jménům kulturní scény, neboť si díky větší fanouškovské základně mohou dovolit žádat o víc peněz.

Hlava plná nápadů, peněženka ale zeje prázdnotou. Dříve konečná pro neznámé umělce, dnes spíše cesta, jak otestovat fanoušky – to je crowdfunding. „Je to jeden ze způsobů, jak se podílet na kultuře,“ vysvětluje Pavel Eichler z crowdfundingového serveru Hithit. Ten je českou kopií zahraničního webu Kickstarter.com, který je jen pro americké a britské uživatele.

Jestliže má tedy člověk ideu, může peníze na její uskutečnění získat v rámci internetové sbírky. Předem však musí stanovit, jak velkou sumu chce od fanoušků-mecenášů vybrat. Pak už musí jen doufat, že za 45 dní získá celou částku.

Pokud by se totiž ve sbírce vybralo byť jen o korunu méně, než se na začátku stanovilo, všechny peníze se by se vrátily zpět k dárcům. V úspěšném případě se může zakladatel sbírky začít radovat – peníze už jsou skoro doma. Avšak v lehce ořezané částce. Provozovatelům webu jde provize ze zisku 10 procent. Služba po pár letech fungování uživí jen jednoho zaměstnance, jelikož jen asi polovina projektů je úspěšná.

Odměny jsou cestou k úspěchu

„Nejnižší částka, o kterou lze žádat, je 50 tisíc korun,“ říká Eichler. Podle něj je to tak akorát, aby měla sbírka smysl. Zatím nejvíce peněz se na Hithit podařilo vybrat severočeskému hudebníkovi Xavierovi Baumaxovi. Přestože žádal 200 tisíc na natočení dvojalba Dawntempo, tak nakonec od svých fanoušků získal přes 300 tisíc korun.

Vysoké částky se také povedlo vybrat dalším známým jménům. Publicista Miloš Čermák získal na svůj soubor povídek téměř 170 tisíc korun, přestože žádal o zhruba polovinu méně. Také tatér Lukáš Musil, známější pod pseudonymem Musa, vybral na svou vernisáž přes 180 tisíc korun.

Úspěch projektu v crowdfundingu je totiž nabídnout za peníze něco na oplátku. Většinou se hodnota odměny odvíjí od částky, kterou člověk přispěl. Pokud člověk přispěje interpretovi na natočení nového alba 200 korun, tak často dostane CD jako odměnu.

Systém odměn podcenila hudební skupina Tata Bojs. Ta svým fanouškům slibovali za 300 korun „jen“ děkovný email. I díky tomu ve stejné akci pražské kapela neuspěla a peníze od fanoušků si neodnesla.

Třetina jde pro dárce

Lépe než Tata Bojs pochodila i alternativní kapela Lanugo, která je pro širší publikum spíše neznámou. Skupina žádala o částku 50 tisíc korun na nové CD, nakonec však zvládla vybrat přes 80 tisíc korun. Dokonce se jí podařilo získat tolik peněz i bez toho, aby si přispívali sami členové kapely. Platí totiž, že na začátku sbírky obvykle posílají peníze sami interpreti či jejich známí, aby tak prolomili psychologickou hranici pro ostatní.

„Ohlásili jsme svou sbírku v rámci festivalu, kde jsme vystupovali. Pak jsme o ní dávali vědět na všech koncertech, přes sociální sítě, či v rádiu,“ prozrazuje strategii Jakub Švejda, který kapelu zastupuje. Získaná částka však skupině na natočení alba stačit nebude.

Asi třetina získané sumy padne na ceny pro všechny, kteří kapele přispěli. Zbytek má aspoň částečně pokrýt náklady na připravované album. Ty jsou vysoké kvůli tomu, že kapela chce podle Švejdy točit v profesionálních podmínkách. Částka na tvorbu CD se proto pohybuje v rámci statisíců korun. Kdyby menší kapely chtěly finance na pokrytí celé desky, nejspíš by je nezískaly – nemají dost posluchačů.

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Generace20
+
Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

01. 11. 2013

Edith Piaf zemřela před padesáti lety a památku uctila zpěvačka Radka Fišarová (35) koncertem jejích písní. Právě role slavné šansoniérky v tanečním muzikálu Edith — vrabčák z předměstí, ji přivedla k šansonu. Představitelka titulních rolí v muzikálech Evita, Kleopatra a dalších se nechala okouzlit tímto hudebním stylem, který je typický pro francouzské kabarety.

K muzikálu Edith – vrabčák z předměstí vás přivedli režisér Libor Vaculík a autor hudby Petr Malásek. Čím vás na titulní roli šansonové zpěvačky zlákali?
Bylo to velmi jednoduché. V tu dobu končil muzikál Evita v divadle Spirála a já nevěděla, co bude dál.  Najednou mi večer zatelefonoval můj profesor zpěvu Eduard Klezla a řekl, že mě osloví Libor Vaculík na roli do Plzně, tak ať to vezmu. Akorát, že když jsme se pak i s Petrem Maláskem sešli a vše domluvili, tak jsem zjistila, že se mi písničky Edith Piaf na první poslech vůbec nelíbí. Postrádaly noblesu, bylo to takové sprosté a pouliční. Byla jsem z toho, naštěstí jen dočasně, trochu rozpačitá.

Nakonec se vám ale, podle vašich slov, šanson vryl pod kůži…
Po přeložení textů, jsem si k tomu našla cestu. Jednoznačně proto, že dokáží popsat to, co každý může prožít. Nejsou to jen pohádkové příběhy, ale texty o životě. A nejen o tom smutném, jak si občas lidé o šansonu myslí.

Co vás na roli Edith v muzikále oslovilo nejvíce?
Je to samozřejmě trochu jiné než na vlastním koncertu. A upřímně zrovna na představení Edith se mi vždycky nejvíce líbili moji kolegové – tanečníci z plzeňského baletu. Především tanečnice Zuzana Hradilová, která se mnou ztvárňuje Edith ve dvojroli. Pak samozřejmě hudba Petra Maláska a v neposlední řadě také režie Libora Vaculíka.

Máte za sebou mnoho muzikálových postav významných žen. Proč zrovna tato role vám změnila celé další působení?
Vše co jsem kdy hrála, bylo pro mě důležité. Je to mozaika a jedno by nebylo bez druhého. Jen některé role jsou výraznější. Jako právě Edith, Evita nebo Kleopatra. A to, že mě nejvíc ovlivnila Piaf, je myslím proto, že je symbolem hudebního žánru. Zato Evita nebo Kleopatra jsou historické postavy, o kterých někdo napsal hudební dílo.

Narodila jste se ve stejný den, jako Piaf, vidíte ve svém životě nějakou další podobnost se zpěvačkou?
Určitě. Horoskopy jsou v tomhle zřejmě neúprosné. Máme sice hodně odlišný základ do života a opravdu rozdílné zázemí. Nicméně v povaze bych asi našla mnoho společného většině lidí narozených ve znamení Střelců, například uspěchanost, impulzivnost, dychtivost po životě a touhu stále se něčím zabývat.

Co by pro vás znamenalo postavit se na stejné podium, na kterém Edith Piaf debutovala?
Nejsem člověk, který by měl vysněná přání, co se týče rolí. Ale je fakt, že smět si zazpívat nějakou píseň v sále, kde účinkovala Edith, či nejlépe v kabaretu Olympia, to by pro mě byl asi velký zážitek. V Paříži jsem byla jen jednou a určitě se tam chci vrátit. Byla jsem tam v zimě a hřbitov Per la Chasse, kde Edith odpočívá, byl kvůli náledí uzavřen, takže jí ještě dlužím kytičku.

Výročí její smrti jste uctila koncertem, uctila jste její památku i nějak soukromě?
Edith byla zpěvačka, takže naše pocta patřila na jeviště. I ta moje soukromá.

S písněmi Edith Piaf i dalších francouzských interpretů a svými vlastními vystupujete i na koncertech Malá pocta velké Edith a Paris…Paris… Jak tyto programy vznikly?
Když jsem začala hrát roli Edith v muzikálu, dostala jsem nabídky vystupovat s jejími písničkami na koncertech a já to přijala. Nejdříve jsem jezdila s hudbou nahranou na playback a pak jsem začala spolupracovat s první akordeonistkou. Brzy jsme přibrali i klavír. To mi časem bylo málo, takže přišly ještě basa a bicí. A to je v podstatě naše dnešní podoba základu kapely Jazztrio. Když máme větší akce, přibíráme ještě skupinu Rubin Quartet. No a jak šel čas, řekli jsme si s kamarádkou, která mě zastupovala, proč neudělat šansony symfonicky? A tak vznikl také dodnes fungující program pro filharmoniky Paris…Paris…

Všechny písně Edith Piaf a dalších francouzských interpretů zpíváte v originále. Uměla jste francouzsky, nebo jste se začala učit až s nabídkou na muzikál?
Pořád umím francouzsky velmi špatně, ale ze začátku jsem neuměla ani slovo. Všechny texty jsem si odposlouchávala a vypisovala foneticky. Vše podle ucha. Mám kamarádku, ke které jsem začala chodit na hodiny, abych přesně rozuměla tomu, o čem zpívám, protože jsem si přidala trochu jako podvodník.

Šanson je nyní hlavním tématem vaší tvorby, hodláte se mu věnovat i nadále?
V lednu bychom s triem rádi natočili CD, ještě česko-francouzské, kde zazní písně francouzských interpretů i Edith Piaf a některé mé vlastní texty. A potom se chceme vrhnout na naše věci. Rádi bychom došli k vlastnímu repertoáru. To má ale svou cestu. Každopádně, můj plán je: cokoliv budu dělat, dělat tak nejlépe, jak umím.

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Generace20
+
Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Generace20

Autor: Michael Švarc

31. 10. 2013

Nechali za sebou vše, co kdy vybudovali a odstěhovali se. Manželé Irina (29) a Sergej (26) Polikarpovi před čtyřmi lety opustili svou vlast. Rusko je podle nich stát, kde se totalitní režim skrývá pod rouškou demokracie. V Česku si vytvořili nový domov a na návrat do rodné země rozhodně nepomýšlejí.

Proč jste se odstěhovali z Ruska?
Irina: Chtěli jsme se cítit více v bezpečí. Bydleli jsme na sídlišti v Petrohradu, ne v centru, ale ani na okraji. Ve večerních hodinách se venku ale nedalo chodit. Několikrát mě na ulici přepadli. Na zastávce v metru mi někdo sebral mobil z ruky a utekl pryč. Manžela dvakrát zbili a ukradli mu peníze. Moji maminku taky několikrát napadli, jednou skončila i v nemocnici.

Je celé město takhle nebezpečné?
Irina: V centru, kde je více lidí, se budete cítit více v bezpečí, než někde na okraji. Ale třeba děti by měly v Rusku vždy chodit po ulicích s rodiči, aby se jim něco nestalo.

Jak se řeší například krádeže či jiné trestné činy?
Irina: Jednou, když mi ukradli kabelku, jsme šli na policii. Dostala jsem potvrzení, že jsem byla okradena. Díky tomu jsem měla přednost při zařizování nových dokladů. To je asi celý efekt, který nahlášení na policii má.

Sergej: Když se ztratí dítě a nahlásíte to na policii, tak se nic neděje. Tady v Česku o problému ví celá země, ale v Rusku vám řeknou, že se dítě zbláznilo a uteklo od vás.

Proč jste si vybrali zrovna Českou republiku?
Irina: Původně jsme si mysleli, že bychom se přestěhovali do Německa. Mám tam hodně vzdálených příbuzných a Sergej má vystudovanou němčinu na univerzitě. V Německu to je však tak, že cizinec navždy zůstane cizincem. V Česku takový pocit nemám. Nakonec se první přestěhovali Sergejovi rodiče a my po nich.

Irino, vaši rodiče se přestěhovat nechtěli, když měli podobné zkušenosti s přepadením?
Irina: Moji rodiče se odstěhovali na jih Ruska k Černému moři. Oni ale odešli především za lepším počasím, protože to je v Petrohradu opravdu špatné. Skoro celý rok je šedé nebe a sluníčko svítí jen velmi málo, což není moc vhodné pro zdraví. To byl další z důvodů našeho stěhování.

Sledujete stále situaci v Rusku? Co říkáte například na to, že budou všichni sportovci na Olympijských hrách v Soči monitorováni?
Sergej: Já situaci v Rusku sleduji přes sociální síť podobnou Facebooku, která se jmenuje V kontaktu. Tam lidé mohou sdílet různé články z médií o současném dění nebo o nových zákonech. Co se nedozvíme tímhle způsobem, dozvíme se přímo od lidí. Přes jednoho známého jsem se například doslechl, že Soči bude od sedmého ledna pro obyčejné občany Ruska uzavřeno. Prý budou vytvořeny kontrolní zóny a bude potřeba speciální povolení ke vstupu. Budou tam jen „vzdělanější“ lidé, aby turisté viděli jen to nejlepší. Taková iluze.

Jaký na to máte názor?
Sergej: Je neuvěřitelné, že politici dokáží oblbovat celý národ. Totalitní režim v Rusku zůstává, i když na oko vypadá hodně demokraticky. Jediné, co se mění, jsou tváře.

Pokud je Rusko opravdu tak hrozné, proč se z něj nestěhuje více lidí?
Sergej: Lidé se bojí udělat krok. Narodíte se v Rusku, kde máte rodinu, známé, zkrátka celý svůj život. Najednou musíte změnit vše kolem sebe. Z toho jde samozřejmě strach. Navíc není komfortní jen tak si sbalit věci a odstěhovat se. Teď už jsme v Česku přes čtyři roky a sám se divím, že jsme do toho vůbec šli. Rozhodně bych se už nikdy nikam stěhovat nechtěl.

Takže vás nenapadlo, že byste se někdy vrátili?
Sergej: Rozhodně ne, my už zpět nechceme.

Irina: Pamatuju si, že jsme jednou na cizinecké policii dostávali prodloužení víza a nějak se to opozdilo. Sergejův tatínek říkal, že pokud ho nedostaneme, tak musíme vymyslet, kam pojedeme dál. Jedna z variant byla Kanada, ale do Ruska bychom se už nevrátili. Jak říkal Sergej, už se nikam stěhovat nechceme.

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Generace20
+
Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Generace20

Autor: David Loch

30. 10. 2013

Nesmyvatelné symboly na kůži už dávno nejsou znakem vězňů, vojáků či Maurů. Tetování na viditelném místě však může být i dnes překážkou při hledání práce. Řešením jsou dlouhé rukávy, překrytí původního motivu přijatelnějším nebo laserové odstranění. Poslední možnost přitom může stát až „bolestivých" 50 000 korun.

Nedostatek praxe není jediným bodem, který může v dnešní době zmařit pracovní pohovor. „Když jsem se poprvé ucházela o místo pečovatelky, tak mě nepřijali,“ svěřuje se Pavlína Křivánková. Až napodruhé byla úspěšně zaměstnána. Zpětně se dozvěděla, že poprvé to bylo především kvůli tetování, které minulé vedení nerado vidělo. Sama ale o odstranění nikdy nepřemýšlela, zčásti kvůli nákladnosti.

Úplné odstranění tetování je dobré si předem důkladně rozmyslet. „Gumování“ středně velkého motivu se totiž průměrně pohybuje od pěti do dvaceti tisíc korun. Cena je stanovena individuálně. Odvíjí se od zpracování, barevnosti i lokality, v níž potetovaný člověk proceduru podstupuje. Křivánková zmiňuje rovnici, podle níž se každá koruna investovaná do tetování rovná dalším čtyřem za jeho odstranění.

Čím straší „kérka“, tím zmizí snadněji

I přestože procedura není rychlá a zabere ve většině případů tři a více sezení, je o ni zájem. „Až 30 procent našich klientů tvoří zájemci o odstranění tetování,“ říká Miroslava Kráčmarová, ředitelka estetické kliniky Evergreen. Mezi jednotlivými sezeními musí navíc pokožka přibližně šest týdnů odpočívat. Celý proces tak spolkne mnoho času a peněz.

„Všeobecně platí, že čím starší nebo vybledlejší kérka, tím lépe se odstraňuje,“ tvrdí Marek Stehlík ze studia Magic Tattoo. Pro laserové impulsy je totiž mnohem jednodušší se dostat přes slabší vrstvu tetování než přes čerstvý tetovací inkoust.

Pokud na odstranění někdo pospíchá, může využít takzvaný erbiový typ laseru. Výhodou je rychlost, té ovšem odpovídá výsledek. Většinou není stoprocentní a po zákroku často zůstávají jizvy.

Na internetu lze najít také domácí lasery. „Takové bych rozhodně nedoporučila,“ říká lékařka Karolína Kykalová z dermatologického oddělení centra Esthesia. Absence profesionála údajně zvyšuje riziko poškození kůže. Levnější lasery jsou často z asijského dovozu, který mnohdy nabízí spíše dobře vypadající atrapy. Kvalitní přístroj stojí od 150 000 korun výš.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“