Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Generace20
+
Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

22. 04. 2018

Chátrající budova ve vnitrobloku kousek od Národní třídy v sobě skrývá tajemství v podobě labyrintu chodeb i nejrůznějších běžně nepřístupných prostorů. V pětipatrovém domě se kromě Vyšší odborné školy publicistiky nachází například malířský ateliér, minigolf, ale i psychoterapeutická poradna. Množství zákoutí, točitých schodišť i desítky dveří vytváří dojem bludiště, ve kterém se lze snadno ztratit. V rámci letošního mediálního dne zpracovávali studenti VOŠP reportáže, které měly odhalit minulost i současnost tohoto místa.

Oprýskaná omítka, těžký vzduch a zaprášené místnosti. Spletité chodby v budově Opatovická 18 působí zanedbaně, přesto si uchovávají zvláštní přitažlivost. Starý dům z 30. let 20. století má pět pater, ve kterých jsou místnosti, o kterých studenti Vyšší odborné školy publicistiky nemají ani tušení. První patro zabírají prostory školy, patří k nim i skrytý vstup do sklepa. Ten se nachází naproti vrátnici.

Na přelomu 19. a 20. století se v těchto místech vydávaly knihy Vilímkova nakladatelství. Podzemní prostory byly dříve využívané jako skladiště knih. V současnosti jsou sklepy nevyužité a působí poněkud strašidelným dojmem. Na zemi se povalují kusy železa, kamenů a rozbitých předmětů, například staré tiskařské stroje plné roztříštěného skla. „Víc než redaktorka jsem si tady připadala jako kaskadérka,“ popisuje své zážitky studentka Aneta Bednárová, která pro dobré záběry reportáže v rámci mediální dne vylezla i na strmou stěnu sklepa.

V prázdných polorozpadlých prostorách lze objevit i jiná netušená propojení. „Kvůli reportáži jsme ve sklepě odtáhli těžké dveře, protože nás zajímalo, co je za nimi,“ říká Bednárová, která tím objevila nové schodiště vedoucí do školní kavárny. Pohybovat se mezi jednotlivými patry lze pomocí točitých schodišť, ale i starého výtahu z 60. let, který na první pohled sice vypadá jako nefunkční, ale pořád jezdí.

Cestovat v letité kabině výtahu není nic moc příjemného. V každém patře je slyšet vrzání a skřípot. „Občas se tu někdo zasekne,“ směje se muž, který výtah pravidelně využívá k návštěvě herny Laser Arena. Jeho slova se vzápětí potvrdí a zaseknutý výtah muž zkušeně opravuje několika silnými údery. „Tohle vždycky zafunguje,“ konstatuje.

Výtahem lze vyjet až do nejvyššího patra budovy přímo na střechu komplexu. Zde se nachází i terasa bez zábradlí, z níž je krásný výhled na centrum Prahy. Několik studentů se proto rozhodlo využít prostor jako kulisu ke svým rozhovorům a stand-upům reportáží.

Architekt Zdeněk Lukeš vnímá Opatovickou ulici a domy v ní jako zajímavý fenomén. „Je na ní patrný vývoj Nového Města od středověku až po současnost. Jsou zde totiž zastoupeny nejrůznější architektonické styly jako gotika, novorenesance a z těch novějších art deco,“ vysvětluje. Komplex budov v Opatovické 18 je pozoruhodný. každý jej ale navštívit nemůže. A i ten, kdo sem patří, jako studenti VOŠP, se snadno může ztratit v nekonečných zákoutích této budovy.

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Generace20
+
Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Generace20

Autor: Anna Kotábová

22. 04. 2018

Do záplavy animovaných rodinných filmů se přidala i nová komedie V husí kůži. Největší kvalitou snímku je povedená animace. Kvůli nezajímavému příběhu a málo propracovaným postavám se těžko prosadí mezi konkurencí.

Animované pohádky již dávno nejsou zábavou jen pro nejmenší diváky. Snímky jako Toy Story, Shrek či V hlavě si zamilovali i někteří dospělí díky neotřelým postavám a zajímavým příběhům. Stejné kvality ale nedosáhl nový animovaný snímek V husí kůži. Hlavní postavou je namyšlený a nepozorný houser Peng, který se místo přípravy na zimní migraci svého hejna vytahuje a létá bez rozmyslu. Přitom vrazí do hejna malých kačen a způsobí tak, že se káčata Chi a Chao odpojí od své skupiny. Peng si navíc zraní křídlo, takže za svým hejnem musí jít pěšky. Rozhodne se proto vzít dvě káčata s sebou, aby je dovedl zpět k hejnu. Po vizuální stránce je snímek velmi kvalitní, chybí mu však zajímavé dějové prvky, díky kterým by se mohl vyrovnat konkurenci.

Nerozpracované charaktery i děj

Většinu příběhu tvoří nezáživná pouť rozmanitou přírodou. Místo propracovaného děje čeká diváka sled naprosto náhodných událostí. Během cesty se z nabubřelého frajírka Penga stane zodpovědný houser s velkým srdcem. Od začátku je ale Peng vykreslen jako nesympatický a sebestředný. Divák má tak pocit, že ke hluboké změně jeho osobnosti dojde spíše z povinnosti, kterou filmu ukládá žánr rodinné animované komedie. Zde je jeden z největších nedostatků filmu. Snímek ve výsledku působí jako jakási lepenice, která se snaží s co nejmenší námahou splnit základní podmínky animáku. Jsou v něm roztomilá zvířátka, ze sobce se stane klaďas a všechno skončí dobře. Přidaná hodnota však žádná.

Problematická není jen hlavní postava. Celému snímku zoufale chybí silné a zajímavé charaktery. Kačena Chi je typická starostlivá chytrolínka. Její bratr Chao je až neuvěřitelně hloupý. Jejich cesta trochu připomíná strastiplnou cestu animovaných hrdinů Shreka a Oslíka za záchranou princezny. Tvůrcům se však mezi nimi nepodařilo vytvořit stejně sympatickou chemii. Humor ve snímku je samoúčelný a strohý. Jediné, na co se tvůrci zmohli, jsou vtipy založené na zvířecím pšoukání a nakonec se divák dočká i zvracení. Přihlouplý humor jen těžko zaujme děti či jejich rodiče.

Začátečník mezi profíky

Nejsilnějším prvkem filmu je animace. Děj se totiž odehrává v Číně na přelomu podzimu a zimy, takže filmové plátno jáe neustále plné barev. Vše je navíc animováno velmi precizně a pečlivě. Právě vizuální stránka je to jediné, co se povedlo. Pro Christophera Jenkinse jde o režisérskou prvotinu. Má za sebou zatím pouze práci na scénáři animované pohádky Divoké vlny, která šla do kin v roce 2007. Film V husí kůži tak zapadá mezi mnohem povedenějšími snímky, jakými se pyšní například studio Pixar. To totiž dokáže zaujmout všechny věkové kategorie díky hlubokým příběhům a citlivě vypracovaným postavám. Stačí zmínit Hledá se Nemo, V hlavě nebo nejnovější Coco. Tyto filmy dokazují, že i animáky pro děti jde udělat tak, že si je zamilují i dospělí. Christopher Jenkins by se od Pixaru mohl hodně naučit. Celý jeho snímek totiž kazí lenost tvůrců, které kreativita naprosto minula.

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Generace20
+
Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

22. 04. 2018

Sídlo Edvarda Beneše v Sezimově Ústí mohli lidé doposud navštívit pouze šest víkendů v roce. Letos v září uplyne 70 let od smrti druhého československého prezidenta a vláda rozhodla, že se vila otevře pravidelným prohlídkám třikrát týdně po dobu sedmi měsíců.

Skupina patnácti lidí prochází brankou a před nimi se rozprostře velká zahrada s letním sídlem manželů Benešových. V rámci komentované prohlídky návštěvníci nahlédnout do interiéru vily prezidenta Edvarda Beneše a projdou část jinak nepřístupného pozemku. V parku před brankou je volně přístupná hrobka, kde je Beneš pohřben spolu s manželkou Hanou. „Vilu navštěvují i lidé, kteří druhého československého prezidenta ještě zažili a dokonce se účastnili i jeho pohřbu. Když jsem popisovala jedné skupině místo, kde byla vystavena rakev s tělem prezidenta, někteří zadržovali slzy,“ vypráví průvodkyně Tatiana Dvořáčková.

Vzpomínky na první republiku

Prostor, ve kterém byla vystavena rakev Edvarda Beneše, se nazývá sala terrena. Zdroj: Nikola Mrázková

Jedním z takových návštěvníků je i Miloslav Milostný (87) z Prahy, který Edvarda Beneše osobně viděl: „Bylo to v roce 1948. Jako dorostenec jsem cvičil pro prezidenta Beneše, který seděl ve své lóži na devátém všesokolském sletu. Je to můj zážitek na celý život. O to víc mě vzalo, když dva měsíce na to Edvard Beneš zemřel.“ Další návštěvník Antonín Dvořák (74) zase znal doktora, který vystavoval druhému československému prezidentovi úmrtní list. „Často mi o Benešových vyprávěl a právě i z nostalgie jsem přijel na tohle místo,“ říká.

Lidé mohou v rámci prohlídky nahlédnout například do Benešovy pracovny či jídelny, dozví se také zajímavosti z běžného života druhého československého prezidenta a jeho manželky Hany. „Beneš a Masaryk stáli u zrodu první republiky. Proto k nim měla starší generace velmi blízký vztah. Tu dobu zažili moji rodiče, ale ve škole jsme se o ní moc neučili, proto jsem se chtěl do vily podívat,“ vysvětluje důvod své návštěvy Dvořák. Je rád, že prohlídka vily návštěvníkům období první republiky zprostředkuje; podle něj o této době mladí lidé moc nevědí. Každý pátek jsou ve vile i vzdělávací programy pro základní a střední školy.

Součástí zahrady je i skalka, kterou si založila Hana Benešová, protože milovala zahradničení. Zdroj: Nikola Mrázková

Památník po smrti manželů

Sezimovo Ústí manželé Benešovi navštěvovali už před první světovou válkou, jezdili sem za Edvardovým bratrem Bedřichem. „Zamilovali se do okolí řeky Lužnice, a proto se na konci 20. let rozhodli, že si postaví vilu ve stylu venkovských domků na jihu Francie,“ vypráví průvodkyně Tatiana Dvořáčková. Bývalá první dáma Hana Benešová chtěla, aby sídlo sloužilo po její a manželově smrti veřejnosti jako památník. Úřad předsednictva vlády ČSSR, který budovu získal do vlastnictví v roce 1977, ji ale přestavěl a otevřena byla jen členům vlády. „Až v letech 2006 – 2009 se na podnět bývalého premiéra Mirka Topolánka interiér vrátil do původního stavu jako před rokem 1977,“ doplňuje Dvořáčková.

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Generace20
+
Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Generace20

Autor: Eliška Neradová

20. 04. 2018

Modelování letadel, vláčků nebo aut bylo ještě před několika lety oblíbenou zábavou skoro každého kluka. Dnes už o tento koníček moc dětí nejeví zájem. Podle modelářů, kteří mají tento týden výstavu vláčků v Národním zemědělském muzeu, dorost dává přednost hrám na počítači a telefonům.

Svůj první vláček měl Jiří Hlůžek (60) už v pěti letech. Modelování se začal věnovat ve dvanácti. „V mládí jsem přišel do obchodu, koupil si plánek, poté dřevo a podle návodu jsme pak s tátou tvořili model vlaku,“ vzpomíná Hlůžek. Dnes podle něj rodiče raději koupí hotovou hračku, nebo dítěti strčí do ruky telefon, protože nemají čas si s ním hrát.

Podle Karla Šlechty (50) modelování v dnešní době hodně přebíjí digitální svět. „Děti si raději něco tvoří na počítači ve virtuálním světě, než v reálu rukama,“ míní Šlechta. Upozorňuje ale, že pár dětí, které se modelování vlaků věnují, zná. „Jsou to ale většinou synové a dcerky nás modelářů, kteří jsou k tomu nějakým způsobem vedeni,“ říká Šlechta. Sami o sobě k tomu podle něj děti moc nepřijdou.

Fascinace vláčky

Najdou se ale i výjimky. Přímo na výstavě práci modelářů obdivuje desetiletý Matyáš Kučera. Jak prozrazuje, fascinuje jej už od malička vše, co jezdí po kolejích – vlaky, tramvaje i metro. „S tátou jsme začali modelovat vlaky společně před třemi lety,“ říká malý Matyáš. „Musím ale přiznat, že počítačové hry ho baví víc,“ prozrazuje na něj jeho otec Tomáš Kučera (45).

Modelování se tak věnují zejména ti, jimž zájem o vlaky vydržel až do dospělosti. „Nejmladšímu členovi našeho klubu železničních modelářů v Praze 7 je 45 let,“ vysvětluje Hlůžek s tím, že v 70. letech to byl koníček skoro každého kluka.

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Generace20
+
Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

19. 04. 2018

Veřejné čtení jmen obětí holokaustu pořádá Institut Terezínské iniciativy každoročně. Připomíná si tak lidi, kteří přišli o život v koncentračních táborech. Jedním z pravidelných návštěvníků pietní akce je i Jan Hauer (71).

Na podiu před mikrofonem stojí starší muž a pomalu předčítá jména dávno zemřelých. Na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad se koná již třináctý ročník Veřejného čtení jmen obětí holokaustu. Podobná akce probíhá i v dalších patnácti městech České republiky. Pracovníci Institutu Terezínské iniciativy vybírají jména obětí náhodně. „Menší regiony mají své seznamy přizpůsobené. Snažíme se dohledávat jména lidí, kteří z daného regionu pocházejí,“ říká pracovnice Institutu Eliška Waageová (32). Na Institut se také obrací lidé, kteří nemají záznamy o svých příbuzných odvlečených do koncentračních táborů a snaží se je i po letech dohledat. „Hlavní myšlenkou veřejného čtení je vrátit tato jména do veřejného prostoru,“ vysvětluje Waageová.

Jedním z přihlížejících byl i Jan Hauer (71). Pro něj má tato každoroční akce velký význam. I když se narodil až po válce, v koncentračních táborech přišel o desítky příbuzných a rodinných známých. Mezi nimi bylo šest jeho sourozenců. „V koncentračních táborech Osvětim a Lety u Písku mi zemřelo nejvíce příbuzných. Mé sestře byly tři měsíce. Zemřela v Letech na tifus. Bachař českého původu ji vzal za nohy a hodil do rybníka. Na vlastní oči to viděla naše maminka. Nikdo tomu ale nechtěl uvěřit,“ vzpomíná Hauer. Jeho matka pobyt v koncentračním táboře přežila. Po dlouhém zkoumání, zda není romského původu, ji nakonec propustili. „Měla zelené oči, což ji nejspíš zachránilo,“ říká Hauer. I přes to, že je pro něj tento den důležitý, seznam jmen se ale veřejně číst neodhodlal. Byla by to pro něj příliš bolestná vzpomínka, vysvětluje. Část seznamu četl velvyslanec Rakouska v ČR Alexander Grubmayr, velvyslanec Izraele Daniel Meron a velvyslanec USA Stephen King.

Piety se účastnila i řada mladých lidí. Podívat se přišli například studenti Arcibiskupského gymnázia. „Je dobré, že se čtou všechna ta jména. Oběti tak zůstávají v lidské paměti,“ říká studentka gymnázia Magdaléna Stodulová (17).

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Generace20
+
Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

14. 04. 2018

Po českém ledě jezdí 23letý slovinský obránce v kladenských službách Jurij Repe už devět sezón. Jeho matka chtěla, aby byl lyžařem. Šel si ale za svým a s hokejovou reprezentací se podíval na mistrovství světa i na letošní zimní olympiádu v Pchjongčchangu.

Lyžování je ve Slovinsku sportem číslo jedna, proč jste dal přednost hokeji?
Šli jsme se školou bruslit a mně se to hrozně líbilo. Přijel jsem domů a řekl mamce, že chci hrát hokej. Ona chtěla, aby ze mě byl lyžař. První helma, kterou mi koupila, byla proto kulatá, abych v ní mohl hrát hokej i lyžovat. Hodně jsme se ohledně toho hádali.

Takže jste v dětství hrál hokej i lyžoval?
Tři roky jsem dělal oba sporty. Chodil jsem z tréninku na trénink. Když mi bylo osm, rozhodl jsem se stoprocentně pro hokej. Mamka to tenkrát těžce nesla, ale já jsem si šel za svým.

Jak jste se dostal ze Slovinska do České republiky?
Když mi bylo čtrnáct, hrál jsem za klub HK Bled, který byl pozvaný do Třince na kemp pro mladé hokejisty. Hned druhý den za mnou přišel tehdejší trenér juniorů Aleš Mach a nabídl mi smlouvu. Samozřejmě jsem to okamžitě podepsal. Chtěl jsem se hokejem živit, věděl jsem, že ve Slovinsku není hokej na takové úrovni, abych se mohl posunout někam výš.

Tři roky jste hrál v Třinci za juniory, pak jste byl dva roky v kanadském Quebeku v juniorském týmu. Od roku 2015 hrajete za kladenské Rytíře. Nelitujete toho teď, když Třinec, kde jste v Česku začínal, hraje o titul v extralize?
Možná trošku ano, ale snad příští rok budeme s Kladnem hrát extraligu také.

Myslíte si, že dobře rozehranou baráž dotáhnete k postupu?
Doteď jsme v baráži ukázali hlavně obrovské srdce a bojovnost. Nemáme žádné hvězdy, jsme ale opravdu jeden tým, kde hraje jeden za druhého. Nijak nepočítáme, kolik zápasů ještě musíme vyhrát. Vždy se soustředíme na příští zápas. Když budeme takhle pokračovat, tak určitě na extraligu máme.

Takže na Kladně zůstanete i příští sezónu?
Smlouvu na příští rok nemám podepsanou. Všechno se uvidí podle toho, jak skončí letošní sezóna. Když postoupíme do extraligy, určitě bych chtěl nový kontrakt podepsat. Když ne, zatím nevím. Jednou bych chtěl hrát ruskou KHL. Táhne mě to tam více než do NHL, protože maminka je Ruska.

Po návratu z NHL začal Jaromír Jágr hrát za Kladno. Teď je zraněný a tým podporuje ze střídačky. Změnilo to nějak atmosféru v týmu a celkově způsob hry?
Když Jaromír Jágr hrál na ledě, já byl na olympiádě. Pak se zranil, ale když je na střídačce s trenéry, je to určitě znát. Radí nám. Jde hlavně o zkušenosti, které každému předává. Když se nějakému hráči nedaří, jde za ním, uklidní ho a řekne mu, jak by měl danou situaci vyřešit. Je od něj hezké, že takhle drží s námi.

Jakou nejsilnější vzpomínku máte z únorového olympijského turnaje?
Pominu obrovské sportovní zklamání, že jsme po skalpech Slováků a Američanů ve skupině vypadli v boji o čtvrtfinále s Norskem. Kdybychom ten zápas v prodloužení nepokazili, mohli jsme dopadnout při troše štěstí jako Němci, kteří brali senzační stříbro. Nejvíc mě asi zaujala jídelna, velká asi jako kladenský stadion. Tam byly 24 hodin denně k dispozici snad všechny druhy jídla z různých koutů světa. Čínská, francouzská, německá kuchyně…  Mrzelo mne jen, že jsem neměl čas podívat se na lyžování

Budete hrát za Slovinsko i letos na mistrovství světa nižší divize?
Trenéři chtějí, abych jel. Ale šampionát v Budapešti začíná už 22. dubna, a to máme poslední zápas baráže.  Kdyby bylo jasné, že Kladno postoupí do extraligy, zůstal bych si to užít. Pokud by ale byla zřejmá ta druhá možnost, kterou ani nechci vyslovovat, asi by mě v klubu pustili dřív a na mistrovství bych jel.

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Generace20
+
Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Generace20

Autor: Anna Žáková

14. 04. 2018

Zkrachovalá kladenská huť Poldi má opět nového majitele. Kdysi slavný ocelářský podnik byl 12. dubna vydražen za 261 miliónů korun. Nejvyšší nabídku podal Stanislav Kraslavski, jednatel nově založené společnosti Compagnia del mediterraneo Steel. Ta má být českou filiálkou mezinárodní firmy. Kraslavski je dalším majitelem v řadě, který slibuje obnovu výroby oceli na Kladně.

Místností v Národním domě na Vinohradech se ozve úder dražebního kladívka. „261 miliónů korun českých pro účastníka číslo 16… potřetí,“ ukončil ostře sledovanou dražbu licitátor aukce Josef Machů. Kladenská huť Poldi a podnik Poldi Trade získává nového majitele. Je jím Stanislav Kraslavski, jednatel firmy Compagnia del mediterraneo Steel s.r.o. se sídlem v Brně. Kraslavski se uklání asi třiceti přítomným lidem. Většina z nich jsou novináři. Sledovali souboj o hutě, které přivedl ke krachu podnikatel Vladimír Stehlík.

Plány na obnovu

Účastníci dražby byli pouze dva, přihazovali asi půl hodiny vždy po 500 tisíc od vyvolávací ceny 160 miliónů. Zájemci o Poldi se přihlásili až na poslední chvíli. Dražba začínala v deset hodin dopoledne a ještě v devět nebylo jisté, zda se podnik vůbec prodá. „Chtěli bychom investovat do obnovy výroby oceli a začít znovu zaměstnávat lidi,“ slibuje krátce po vítězství Stanislav Kraslavski, Své záměry popisuje v ruštině, do češtiny je překládá Kraslavského asistentka. Společnost Compagnia del mediterraneo Steel s.r.o., která Poldovku koupila, byla založená teprve na začátku března. Kraslavski je jejím jediným zástupcem. „Jde o filiálku mezinárodní firmy, která má se zpracováním oceli bohaté zkušenosti,“ vysvětluje jednatel. Neprozradil ale, o jakou mezinárodní firmu jde.

Podobně nejasná byla majetková struktura předchozího majitele, společnosti Rucarto Limited. Ta byla zapsaná na Kypru, oblíbeném daňovém ráji. Spekulovalo se o tom, že skuteční majitelé jsou z Ruska. I když slibovali hutím novou prosperitu, provoz byl kvůli narůstajícím dluhům v prosinci zastaven a zhruba 150 zaměstnanců, kteří ve firmě vydrželi, dostalo výpověď. „Bylo by hezké, kdyby se s novým majitelem Poldi obnovil provoz hutí na Kladně. Česká ocel byla ve světě známá a žádaná. A to je potřeba obnovit,“ myslí si bývalý zaměstnanec Poldi Jiří Duška, který se na dražbu přišel podívat.

Zašlá sláva oceláren

Stanislav Kraslavski nyní musí do 14. května složit 261 miliónů korun. Společně s nemovitostí Poldi získal i ochranné známky společnosti i její logo. Bezprostředně po konci dražby nový majitel dostává nabídku ke spolupráci se slévárnami KD Foundry ve Dvoře Králové. „Před lety byly tyto dva podniky propojené, tuto spolupráci bych chtěl obnovit,“ podotýká Jiří Šimsa, jednatel sléváren. Vzápětí ale dodává, že i KD Foundry půjde pravděpodobně brzy do dražby. „Problém je v tom, že jako jednatel sléváren nemám žádného nástupce, který by chtěl podnik převzít. Proto jej možná necháme vydražit,“ vysvětluje Šimsa.

Za pád kladenských hutí je zodpovědný podnikatel Vladimír Stehlík, který Poldi koupil v roce 1993. Tehdy v nich pracovalo přes devět tisíc lidí. Stehlík sliboval, že obnoví slávu hutí, které měly za socialismu velké zakázky ve strojírenském průmyslu a že splatí dluhy, které Poldi měla u dodavatelů materiálu a energií. Po třech letech se ale podnik pod Stehlíkovým vedením dostal do konkurzu, Stehlík dluhy nesplácel. Později byl obviněn ze způsobení škody podniku a porušení zákona při neoprávněném nakládání s majetkem hutí. 10. dubna 2018 jej soud uznal vinným ze způsobení škody nejméně 590 000 korun. Stehlík si rozsudek vyslechl po 22 letech od obvinění.

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Generace20
+
Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

14. 04. 2018

Učitel jógy smíchu Petr Fridrich (46) byl v Česku prvním certifikovaným učitelem jógy smíchu. Pořádá veřejné semináře a kurzy pro budoucí lektory, kteří chtějí prostřednictvím smíchu pomáhat lidem zlepšovat jejich psychický a fyzický stav. Józe smíchu se Fridrich věnuje jedenáct let a jeho lekcemi prošlo přes tři sta lidí.

Máte zkušenosti s lidmi, na kterých jste mohl vidět pozitivní vliv smíchu ihned po skončení vašeho semináře?
Ano, při aktivitách se seniory. Když přicházejí na kurzy, špatně se pohybují a jsou pomalí. Ale po skončení kurzu je vidím růžolící, rozesmáté a s jiskrou v očích. Je na nich jednoduše znát energie, kterou na začátku neměli. Při józe smíchu jsem zažil i pár dojemných chvil. Například jednou za mnou přišel pán po skončení semináře. Hodně si lekci užil a děkoval mi. Také se mi svěřil, že se zasmál naposled někdy před osmi lety, než zemřela jeho manželka. V takových chvílích si člověk říká, že dělat takovou práci má smysl.

Setkal jste se naopak s lidmi, kterým se tato aktivita nelíbila?
Setkal jsem se s různými typy odpíračů. Říkají, že smát se bezdůvodně není normální a cítí se při tom divně. Siláctvím a bodrým humorem se nejčastěji snaží zakrýt své nízké sebevědomí. Mám ale pár triků, kterými se snažím těmhle myšlenkovým procesům předejít. Pokud se lidé bojí, říkám jim, aby si z té situace vytvořili humornou hru. Například když někdo cvičí takzvaný trapný smích ve skupině 15 lidí, trapnost jde po chvíli stranou a bude se prostě smát.

Jak probíhá cvičení, která děláte během jógy smíchu?
Praktikujeme takzvaný cvičný smích. Ten se postupně díky pohybu a skupinové dynamice stává nakažlivým, spontánním a nenuceným. Vycházím z konceptu cvičení, při kterém se každý může smát jen tak, bez důvodu, tedy bez vtipu či komedie. Tím, že je smích nepodmíněný, obchází naše myšlenkové procesy, které nám brání v uvolnění a které jsou brzdou přirozeného smíchu.

Smích okysličuje naše tělo

Smíchocviky (cviky procvičující smích, pozn.red.) vyvolávají pocit radosti uměle. Mají přesto  stejný dopad jako přirozený smích?
Naše tělo v podstatě nerozlišuje předstíraný smích od přirozeného. Mozek dostává stejné nebo velmi podobné impulsy. Aktivují se centra radosti, spustí se biochemické reakce a začnou se uvolňovat endorfiny. Rozproudí se krev, naše tělo se okysličí a prokrví. Člověk získá energii a časem se začne smát přirozeně.

Ve vztahu ke smíchu se často používá výrok, že „smích léčí.“ Souhlasíte s tím?
Smích stimuluje imunitní systém a také podporuje emocionální uvolnění. Strach, úzkost a smutek ustoupí. Jóga smíchu učí prohloubit naše dýchání. Lidé obvykle nedýchají do bránice, což je chyba. Smích kultivuje člověka, aby se nenásilně a zábavně naučil pořádně vydechovat a současně hlubokými nádechy a výdechy okysličovat tělo. Prudkým stlačováním bránice, která je spojená se smíchem, člověk vysměje ven přebytečný vzduch. Je jasné, že když člověk půjde na jógu smíchu jen jednou, tak se nic zásadního nestane, ale primárně si alespoň lépe okysličí a prokrví tělo.

Jóga smíchu v Česku není příliš známá. Jak jste se o ní dozvěděl?
V roce 2003 jsem si koupil knihu doktora Karla Nešpora Léčivá moc smíchu. Díky ní jsem zjistil, že léčba smíchem existuje. Říkal jsem si, že je léčba smíchem skvělé téma a rád bych se k tomu v budoucnu věnoval.

Cvičení smíchem beru jako sportovní aktivitu

Co vás přimělo se tématem znovu zabývat?
V roce 2008 zasáhla Česko světová krize, která měla zásadní dopad na společnost. Lidé měli často deprese a byli úzkostní. V tomto období jsem i já procházel syndromem vyhoření. Tehdy jsem začal podle knih a internetu zkoušet smíchocviky. Na jaře roku 2009 přijel dánský smícholog Ejvind Jacobsen. Uspořádal první kurz v Česku pro budoucí učitele jógy smíchu. Od té doby jsem věděl, že se chci této aktivitě věnovat a rozšířit ji mezi lidmi. Tahle poměrně jednoduchá věc může pomoci mnoha lidem.

Jaké byly vaše pocity, když jste experimentoval se smíchocviky, poprvé?
Když jsem se pokoušel smát bezdůvodně cvičným způsobem, cítil jsem se trapně a ulítle. Hodně záleží na tom, jak to máme poskládané v hlavě. Na začátku lidem brání jejich omezující přesvědčení, kvůli kterým vnímají bezdůvodný smích jako trapný a nenormální. Jako lektor jsem se musel naučit nejtěžšímu, smát se bez příčiny. Smát se bezdůvodně pro nás není přirozené. Jsme primárně sociální bytosti, a pokud se smějeme, tak v okruhu přátel a rodiny. Postupně jsem se naučil pomocí smíchocviků smát se spontánně. Lezl jsem po zemi po čtyřech a brečel smíchy. Díky těmto cvičením jsem nastartoval svůj organizmus. O smíchocvicích jsem začal mluvit jako o sportu. Cvičím smích a beru to jako sportovní aktivitu.

Češi uctili památku obětí holocaustu veřejným čtením jejich jmen

Češi uctili památku obětí holocaustu veřejným čtením jejich jmen

Češi uctili památku obětí holocaustu veřejným čtením jejich jmen

Generace20
+
Češi uctili památku obětí holocaustu veřejným čtením jejich jmen

Češi uctili památku obětí holocaustu veřejným čtením jejich jmen

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

13. 04. 2018

Lidé po celém světě si připomínají památku obětí holokaustu různými akcemi. Podle hebrejského kalendáře Den holokaustu a hrdinství připadá na 12. dubna. V Izraeli je vyhlášený jako státní svátek a připomíná se i v Česku.

„Vzala jsem na Veřejné čtení jmen obětí holokaustu jedenáct izraelských studentů, kteří jsou týden na návštěvě našeho gymnázia v Praze. Oni dnes mají ve své zemi státní svátek, kdy si tuto památku připomínají,“ říká Martina Moravcová, učitelka z Arcibiskupského gymnázia. Nejvíce se památka obětí holokaustu slaví 12. dubna v Izraeli, ve kterém se na dvě minuty za naprostého ticha zcela zastaví život. I v České republice vzpomínají lidé na šest milionů zavražděných Židů veřejným čtením jmen obětí holokaustu, které pořádá Institut terezínské iniciativy.

Každoročně se také v bývalém německém vyhlazovacím táboře Osvětim–Březinka v Polsku účastní tisíce lidí takzvaného Pochodu živých. V rámci něj se účastníci z několika zemí světa vydávají na cestu dlouhou tři a půl kilometru. Šárka Procházková, která se před čtyřmi lety pochodu účastnila, říká, že se na tuto část dějin nesmí zapomínat. „Přijde mi, že to dlužíme jak přeživším, tak lidem kteří neměli šanci nám vyprávět svůj příběh,“ říká.

Úcta a respekt

Od roku 1988 se Pochod živých koná každoročně. Je součástí vzdělávacího programu, který přivádí studenty z celého světa do Polska, aby viděli důsledky holokaustu. Celá akce začíná tím, že lidé projdou branou bývalého koncentračního tábora v Osvětimi s nápisem „Arbeit macht frei“ (Práce osvobozuje). „Postupně jsme se všichni seřadili podle toho, kde se nacházela deska s názvem našeho státu. Samotný pochod byl pro mě velice emotivní. Na lidech byla vidět úcta a respekt k lidem, kteří to peklo v koncentračním táboře přežili nebo zde bohužel zemřeli,“ vypráví Procházková.

Pochod je dlouhý tři kilometry a symbolizuje mnohakilometrové pochody smrti, které koncem války využívali nacisté k likvidaci vyčerpaných a vyhladovělých vězňů. „Všude byl nekonečný ostnatý plot. U repliky nákladního vagónu se modlila skupinka mladých Židů. Vše trvalo do pozdního odpoledne. Celou akci jsme zakončili zapálením šesti pochodní a lidé také zpívali izraelskou hymnu,“ vzpomíná Procházková.

Uplynulo 57 let od prvního letu člověka do vesmíru. Souboj velmocí se mění v soukromý byznys

Uplynulo 57 let od prvního letu člověka do vesmíru. Souboj velmocí se mění v soukromý byznys

Uplynulo 57 let od prvního letu člověka do vesmíru. Souboj velmocí se mění v soukromý byznys

Generace20
+
Uplynulo 57 let od prvního letu člověka do vesmíru. Souboj velmocí se mění v soukromý byznys

Uplynulo 57 let od prvního letu člověka do vesmíru. Souboj velmocí se mění v soukromý byznys

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

13. 04. 2018

Lidé létají do vesmíru rovných 57 let. Byl to Jurij Gagarin, kdo se 12. dubna 1961 dostal jako první člověk do kosmu. Ze sovětského vojenského pilota se díky tomu stala celosvětová celebrita. Na jeho počest je právě dnešek označovaný za Mezinárodní den letectva a kosmonautiky.

Vesmírné závody mezi USA a SSSR trvaly od 50. let až do konce 80. let Obě mocnosti soupeřily ve vědeckotechnickém výzkumu, jehož úspěšnost se měřila i doletem raket v kosmu. První, kdo měl navrch byl Sovětský svaz. V roce 1953 se mu povedlo vypustil na oběžnou dráhu Země družici Sputnik. O tři měsíce později v listopadu pak dokázali poslat do vesmíru prvního živého tvora, fenu Lajku. Stále ale chyběla nejvyšší možná meta – dostat do vesmíru člověka.

To se povedlo Sovětům 12. dubna 1961. „Za úspěchem byla ochota zdravě riskovat. Gagarin se měl původně dostat do vesmíru až v srpnu. Dvě předchozí testovací lodě zvládly let již v březnu a vedení mise se tak rozhodlo, že se vše uskuteční dříve,“ říká popularizátor kosmonautiky Tomáš Přibyl.

Vliv na bezpečnost

Přesně o dvacet let později vypustili Američané do vesmíru první raketoplán Columbia, slávu Gagarina ale nikdy nepřekonali. Smůlou amerického projektu podle expertů bylo, že jej spolufinancovala armáda. To mělo vliv například na velikost lodě. „NASA by nikdy takto velký raketoplán nepotřebovala. Mělo to vliv na bezpečnost, na což nakonec Columbia doplatila,“ komentuje Michal Václavík z České kosmické kanceláře. Raketoplán se v roce 2003 rozpadl při návratu z mise a všech sedm členů posádky zahynulo.

Skloubit velké rozměry s bezpečností je téměř nemožné i dnes. Václavík se s Přibylem shoduje, že budoucnost letů do vesmíru je právě v raketoplánech, které se dají s minimálními finančními náklady opakovaně posílat mimo oběžnou dráhu Země. NASA s tím ale momentálně nepočítá.

Podle Přibyla by novým motorem vesmírného výzkumu mohly být soukromé firmy. „Mnoho investorů věří, že vesmír je budoucnost v těžbě surovin a jejich aktivity by mohly posunout člověka zase o něco dál,“ dodává Přibyl. Momentálně nejznámějším komerčním projektem je americký SpaceX. Společnost se na začátku roku proslavila vypuštěním elektromobilu na oběžnou dráhu.

První zkouškou bude zápas s Francií, říká nováček hokejové reprezentace

První zkouškou bude zápas s Francií, říká nováček hokejové reprezentace

První zkouškou bude zápas s Francií, říká nováček hokejové reprezentace

Generace20
+
První zkouškou bude zápas s Francií, říká nováček hokejové reprezentace

První zkouškou bude zápas s Francií, říká nováček hokejové reprezentace

Generace20

Autor: Martin Choc

13. 04. 2018

Hokejista Jakub Galvas (18) se v dresu seniorské reprezentace poprvé postavil na led před týdnem proti Švýcarsku. Při zápase se zranil a jeho další start nebyl jistý.Nyní je ale Galvas už připraven na boj proti Francii, který český tým čeká v pátek a v sobotu v přípravných zápasech Euro Hockey Challenge.

Mezi dospělými se Jakub Galvas uvedl skvěle. Hned ve svém prvním zápase proti Švýcarsku již v deváté minutě vstřelil gól. Vzápětí však dostal od jednoho ze Švýcarů ránu loktem do brady. Pokusil se ve hře pokračovat, ale nakonec musel ze zápasu odstoupit. Teď už se těší na přípravný zápas s Francií. „Hra proti Švýcarům se ani nedá počítat. Za první větší start považuju utkání s Francií. Snad už ho odehraju celé,“ řekl Generaci 20 Galvas, který očekává náročný duel. „Skoro všechny týmy, které hrají na mistrovství světa, se v poslední době hodně zvedly. Francouzi minulý rok porazili favorizované Finsko. Myslím, že mají dobrý tým. Snad nám to proti nim vyjde,“ věří hokejista. Zda mu tento zápas pomůže také k nominaci na květnové mistrovství světa v Dánsku zatím netuší. Každopádně se může spolehnout na zkušenosti a rady svého otce Lukáše Galvase (39), také bývalého reprezentanta, s nímž hraje ve stejném týmu – HC Olomouc.

„Táta je zkušený hráč, to mi na ledě dost pomáhá. Máme spíš kamarádské vztahy, snažíme se do hry netahat rodinné záležitosti,“ uvedl Jakub Galvas. Plány do budoucnosti mladý hokejista zatím příliš řešit nechce. Soustředí se spíš na cíle v horizontu dnů či týdnů. „Třeba si řeknu, že chci ten den lépe střílet a podle toho hraju. To mi pomáhá zůstat motivovaný,“ konstatuje Galvas.

Nemám rád turisty, ničí nám město, přiznává reportér Janek Rubeš. Přesto pro ně točí videa

Nemám rád turisty, ničí nám město, přiznává reportér Janek Rubeš. Přesto pro ně točí videa

Nemám rád turisty, ničí nám město, přiznává reportér Janek Rubeš. Přesto pro ně točí videa

Generace20
+
Nemám rád turisty, ničí nám město, přiznává reportér Janek Rubeš. Přesto pro ně točí videa

Nemám rád turisty, ničí nám město, přiznává reportér Janek Rubeš. Přesto pro ně točí videa

Generace20

Autor: Klára Dedková

13. 04. 2018

Proslavil se především odhalováním podvodů pražských taxikářů, ale nyní točí hlavně videa pro turisty. Dokumentarista a cestovatel Janek Rubeš (30) vydává pravidelně na YouTube a portál Seznam Zprávy svůj pořad v angličtině Honest Guide. V průvodci radí nejen s tím, jaké restaurace v Praze navštívit, ale také varuje například před podvodnými směnárnami. Turisté v Praze mu však paradoxně vadí. V rozhovoru pro Generaci 20 říká, že jeho cílem je rozptýlit je do míst, která nejsou tak přeplněná.

Točíte videa pro turisty, ve kterých doporučujete, co v Praze i v zahraničí navštívit. Upozorňujete ale i na nástrahy a podvody. Na čem se cizinci nechávají nejčastěji nachytat?
Lidé jsou důvěřiví, nechají se okrást skoro na čemkoliv. Nejčastějšími příklady podvodů jsou taxíky, směnárny a restaurace. Například kurzovní lístek, na kterém je napsáno:„Toto není kurzovní lístek“. Většinou se jedná o lehce přehlédnutelný nápis, který se vztahuje pouze k výměně nadlimitního množství peněz, od tisíce eur. Najdete ho asi v padesáti směnárnách po Praze. Za jedno euro tam dostanete 15 až 16 korun, aktuální kurz se však pohybuje kolem 25 korun.

Vy na tyto situace ve svém pořadu Honest Guide upozorňujete. Anglicky, aby tomu cizinci rozuměli. Co je vaší motivací?
Vlastně nemám rád turisty. Vadí mi. Myslím si, že Prahu hodně ničí. Proto točíme náš pořad, kterým se snažíme ten turistický svět trošku kultivovat. Ulice i prostředky městské hromadné dopravy jsou jimi přeplněné a město se jim velmi přizpůsobilo. Zvláště obyvatele Prahy 1 to velmi omezuje. Nemůžou chodit do restaurací, protože mají často kvůli turistům navýšené ceny. Stejné je to s taxíky. Jejich sazby jsou velmi vysoké, aby taxikáři na cizincích vydělali, to je pro místní velmi omezující. Tak to být podle mě ale nemá.

V ostatních hlavních městech to tak není? 
Určitě je a také to místní omezuje. Proto se s tím snažím něco dělat. Chtěl bych tu obrovskou koncentraci turistů na stále stejných lokacích rozptýlit do míst, kterým turisté nevěnují takovou pozornost.

Janek RubešPo studiu multimediální komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se začal věnovat tvorbě videí pro server Stream.cz. Mezi jeho pořady patří například Praha vs. Prachy, Život v luxusu nebo Honest Guide. Časopis Forbes ho v roce 2016 zařadil do žebříčku 30 pod 30, který označuje 30 nejtalentovanějších lidí v Česku, kteří ještě nedosáhli věku 30 let. O rok později vyhrál anketu Křišťálová lupa v kategorii osobnost roku a nyní pracuje pro Seznam zprávy.

Naším pořadem se snažíme turistický svět trošku kultivovat.

Jak se o onu kultivaci snažíte?
Pražský hrad, Staroměstské náměstí či Karlův most jsou místa, která jsme turistům plně odevzdali. My se v Honest Guide snažíme lidem říkat, ať tam nechodí; sledují to dva miliony diváků ze zahraničí. Radíme turistům, ať místo Pražského hradu navštíví raději Vyšehrad. Ten v klidu unese víc lidí. Vždycky mi také udělá radost, když mi cizinci posílají fotky se směnárnami, na které jsem upozorňoval ve videích, místo fotek z Hradu. I to je jistým důkazem, že to rozptýlení částečně funguje.

Neodevzdáváme tak turistům ale i další místa, která se časem mohou stát přeplněnými stejně, jako nyní například Pražský hrad?
Přijde tam pár lidí, ne hned miliony. V průvodcích si ale přečtou – jděte na Pražský hrad, vyfoťte se u orloje. Takhle jen vytváříme turistická ghetta. Já si myslím, že ta místa by měla být pro všechny a my bychom se měli naučit s cizinci žít.

Jaké je podle vás tedy řešení?
Rozmělnit turisty, to je to řešení. Je to stejná situace, jako kdyby přijelo klidně tisíc Syřanů a chtěli tu žít. Udělám všechno pro to, aby nebydleli pospolu. Jako když si sedají kamarádi u stolu. Aby se netvořily skupinky a nepovídali si spolu stále ti stejní, je lepší to namíchat, aby si všichni povídali mezi sebou. Víc se pak poznají a dokáží spolu lépe pracovat i žít. Na tomto principu funguje teambuilding, což je druh aktivit, které vedou k zlepšení mezilidských vztahů například v nějakém novém kolektivu. Měli bychom udělat místo přesně vymezených ghett takový turistický teambuilding.

S cizinci se musíme naučit žít, zatím jen vytváříme turistická ghetta.

Nabídky na natáčení dostáváte i od jiných světových měst. Zatím jste takto byli v New Yorku, Helsinkách či Innsbrucku. Není to oproti Praze, kterou znáte jako své boty, spíše nevýhoda? 
Jasně, že je. Navíc nás to ani nebavilo, takže jsme to přestali dělat. V cizím městě je to těžší, musím si dát alespoň dva dny jen na objevování a stejně si nejsem tak jistý jako v Praze, Bratislavě či New Yorku, které znám velmi dobře. V žádném případě se ale netvářím tak, že bych těm lidem řekl, a teď vám ukážu, jak to tady chodí. Já se přiznám, že jsme tady s kameramanem Honzou poprvé a jen poukážu na to, co jsme za tu dobu objevili a stojí to podle nás za vyzkoušení.

V zahraničí už tedy točit neplánujete?
V případě odhalování podvodů bych se tomu asi úplně nebránil. Na to nepotřebuji takovou přípravu a moc mě to baví. Navíc mě v jiných městech neznají a tak můžu hrát turistu sám. Například nedávno jsem slyšel o jedné restauraci v Benátkách, kde se najíte za 300 eur. Tam bych hned vyrazil, akorát za tato videa by nám moc měst honorář nezaplatilo.

Mediální den na VOŠP online: Generace 20 byla u toho, abyste nepřišli o nic důležitého

Mediální den na VOŠP online: Generace 20 byla u toho, abyste nepřišli o nic důležitého

Mediální den na VOŠP online: Generace 20 byla u toho, abyste nepřišli o nic důležitého

Generace20
+
Mediální den na VOŠP online: Generace 20 byla u toho, abyste nepřišli o nic důležitého

Mediální den na VOŠP online: Generace 20 byla u toho, abyste nepřišli o nic důležitého

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

12. 04. 2018

Na Vyšší odborné škole publicistiky začal další mediální den. Studenti si při něm na vlastní kůži zkouší práci novinářů v terénu. Tématem je tentokrát „genius loci Opatovická 18", což je adresa, která má pestrou historii a škola zde už od roku 1996 sídlí. Online reportáž, v níž zachycujeme, jak studenti píší a točí o sedmi vybraných námětech, najdete níže. Sledujte nás i na Twitteru a Facebooku.

22:00

Začíná vysílání televizní mozaiky na téma „genius loci Opatovická 18″. A to je definitivní za vyčerpávajícím, ale krásným dnem, kdy jsme vám chtěli ukázat kouzla i taje míst, kde se nachází naše škola. Děkujeme za pozornost i za přízeň.

20:00 – 21:00

Moderátorka Anna Bábovská se připravuje na živé vysílání. Dva štáby ještě dodělávají reportáže. Student Lukáš Panoch opět zachraňuje „životy“, protože pomáhá kameramanům se střihem. Ostatní studenti VOŠP čekají na terase školy a diskutují s pedagogem Romanem Bradáčem o průběhu celého dne. Všichni se těší, až uvidí svou celodenní práci. Redakce Generace 20 právě vydala magazín Echo speciál a tím svou část mediálního dne končí. Jakmile začne audiovize vysílat svůj pořad živě, budeme vás okamžitě informovat.

19:00 – 20:00

V aule mají studenti, kteří již mají své reportáže dávno hotové, docela pohodu. „Máme hotovo už tři hodiny,“ raduje se redaktor Matěj Setíkovský. Členové štábů, kteří odpočívají v aule, se občerstvují a poslouchají písničky. Jiní studenti postávají ve skupinkách na terase školy. Moderátorka Anna Bábovská zde sbírá pracovní postřehy od moderátorky loňského mediálního dne Zuzany Kovaříkové. V učebně 106 se mezitím poslední týmy snaží dodělat své reportáže. Redakce Generace 20 míří také do finále. Editují se a kontrolují články, aby ve finálové verzi nebyly žádné hrubky. Grafička G20 Patrice Vokalová upravuje fotky a ostatní detaily.

18:00 – 19:00

V 19:00 pedagog VOŠP Roman Bradáč zavádí nové právidlo pro ty, kteří stále nemají hotovo: „Za každých deset minut mi dáte desetikorunu,“ zavtipkoval. Zároveň doufá, že vysílání začne nejpozději mezi osmou a devátou hodinou. Několik štábů ale už má hotovo a jejich členové se mohou jít konečně občerstvit. Rozhodně ale nezamíří ke školnímu automatu, který je po celém dnu poloprázdný. Moderátorka Anna Bábovská se mezitím připravuje na večerní vysílání, šla se nalíčit a učesat. V redakci Generace20 se bojuje s posledními úpravami článků.

17:00 – 18:00

Uběhla další hodina mediálního dne. Moderátorka Anna Bábovská několikrát řešila, zda si má při vysílání vlasy rozpustit, nebo stáhnout do drdolu. S časovým presem se objevují i technické potíže. Studentský tým Pavlíny Papírkové musel vyřešit dlouhý export reportáže. Tým kameramana Michaela Hajna má již sestříháno, musí ale upravit zvuk v reportáži. Redaktorka Niki Katsianikoy zase musela přetočit asynchrony. Zvuk té původní totiž kazil její ucpaný nos a rýma. „Většina týmů ještě nemá hotový ani střih, uzávěrku v sedm večer proto bude opravdu těžké dodržet,“ povzdechla si zástupkyně ředitele Jolana Dvořáková. Skupina studentů pod vedením absolventky VOŠP Hany Řičicové proto závěrečné titulky zpravodajské mozaiky připravovala s velkým předstihem. Týmy studentů ale stále usilovně pracují.

16:00 – 17:00

Na LCD televizoru se odpočet zastavil na nule, deadline pro štáby vypršel přesně v 16:00. Včas ale stihl odevzdat reportáž jen tým Matěje Setíkovského, který pracoval na tématu zajímavých osobností a projektů v Opatovické. Ostatní štáby na svém výstupu zatím stále pracují. „Trochu mě to mrzí, doufal jsem, že jich to před čtvrtou stihne víc,“ komentuje situaci pedagog Roman Bradáč. „Rádi bychom vysílali v sedm,“ dodává naopak optimisticky zástupkyně ředitele VOŠP Jolana Dvořáková.

Zatímco televizní reportéži pomalu finišují, moderátorka Anna Bábovská má práci teprve před sebou. Ve studiu si za dohledu pedagoga Michala Schustera trénuje svůj mluvený projev.

 

15:00 – 16:00

Většina štábů už dokončuje reportáže. Někteří vybírají hudbu, jiní zkracují materiál nebo dodávají pokrýváky. V 16:00 je totiž deadline pro odevzdání. „Máme už základní kostru,“ říká Michael Hajn a dodává, že zřejmě nestihnou dodělat reportáž včas. Do 17:00 by ale chtěli mít hotovo.

Grafička Patricie Vokalová domlouvá s pedagogem VOŠP Martinem Kézrem finální podobu tištěného magazínu Echo. Většina redaktorů Generace 20 už se vrátila z terénu a postupně tak vznikají první články. Například sportovní redaktor Martin Choc zpracovává článek o Jakubovi Galvasovi, nováčkovi české hokejové reprezentace.

14:00 – 15:00

Všechny týmy by měly sedět ve střižně a postupně dávat dohromady své reportáže. Někteří nabírají v terénu finální materiál. „Teď jsme dotočili poslední záběry na střeše školy v pátém patře, protože nám byl přístup umožněn až od dvou hodin odpoledne,“ vysvětlila redaktorka Aneta Bednárová. Deadline pro odevzdání videí mají však všichni studenti audiovizuální komunikace stejný – 16:00.

Z Kladna se mezitím přihlásila redaktorka Generace 20 Dáša Šamanová, která na hokejovém stadionu dělala rozhovor se slovinským hokejistou hrajícím za Kladno Jurijem Repem. Ten zavzpomínal například na zimní olympijské hry v Pchjongčchangu: „Jídelna tam byla velká jako celý kladenský stadion,“ řekl. Celý rozhovor si budete moct přečíst již dnes na webu Generace 20.

 

13:00 – 14:00

Čas běží. Většina týmů už začíná s postprodukcí, jiné se vrací do terénu, aby dotočily chybějící záběry. Stříhat reportáž začíná i tým Zuzany Kovaříkové, který měl během natáčení problémy s vybitými bateriemi. „Uklidnilo mě, že některé štáby jdou ještě v půl druhé natáčet. My už máme naštěstí všechno,“ svěřuje se redaktorka. Zatímco se audiovizuální týmy snaží svou práci dokončit před redakční uzávěrkou, která je v 16:00, redaktoři Generace 20 se vracejí z terénu a sedají k počítačům. „Na veletrhu umění Art Prague jsem mluvila s galeristy, kteří si díky této akci otevřeli vlastní prostory,“ líčí Denisa Bartůňková z kulturní rubriky. Vedoucí sportu Kristýna Dvořáková se mezitím vrátila z tiskové konference k nominaci na MS hokejistů do 18 let. „Byla jsem tam jediná žena mezi samými novináři,“ směje se. Plné ruce práce má i Anna Bábovská, která si připravuje moderátorský výstup.

12:00 – 13:00

Jednotlivé týmy se postupně vrací z terénu a chystají se ke stříhání nabraného materiálu. Nervozita studentů sílí, u některých je příčinou hlad. Student VOŠP Lukáš Panoch připravuje studio k živému vysílání. Do čtyř hodin bude probíhat testování techniky a poté proběhne generální zkouška. U vchodu z Opatovické ulice se nachází točna, na kterou najížděla auta, aby se mohla vykládat. Zde natáčel tým redaktorky Kamily Svárovské. Mezitím produkční Lucie Jurčová zastává i funkci osobní maskérky redaktora Tomáše Vaňáska. Studenti ze školní fotografické dílny mezi tím zaznamenávají průběh mediálního dne. Fotografka Nikola Krupičková se právě vrátila z Karlova náměstí, kde byla s týmem redaktorky Zuzany Kovaříkové a začíná upravovat fotky.

11:00 – 12:00

Blíží se čas oběda, většina týmů ale na jídlo nemá ani pomyšlení. Stále v terénu pracují na svých reportážích. Někteří z nich jsou pro dobrý záběr schopni udělat cokoli. Zatímco redaktor Matěj Setíkovský leze kvůli dobrému světlu i na nebezpečná místa, redaktorka Aneta Bednárová zase šplhá po kamenných zdech, aby objevila ta nejskrytější zákoutí budovy VOŠP. Ačkoli se téma mediálního dne týká buvody v Opatovické ulici, někteří studenti opustili její prostor a vyrazili za bývalými studenty. Jeden z týmů dokončil rozhovor s architektem Zdeňkem Lukešem, který mluvil například o nakladatelských domech. Mezi ty dříve patřila i budova, v níž se nacházelo Vilímkovo nakladatelství.

10:00 – 11:00

Všechny týmy jsou již v terénu. Někteří studenti prolézají sklep školy, jiní jdou na Mosteckou věž, která bude sloužit jako ukázka urbanismu na Novém Městě, další skupinka natáčí stand-up na skateboardu. Práce na reportážích jsou tak v plném proudu. Štáby do svých záběru hojně zapojují i bývalé studenty této školy. Příkladem je tým v čele s redaktorem Adamem Hejdou, který natáčel s editorem Generace 20 a séfredaktorem webu HlídacíPes.org, s absolventem VOŠP, Robertem Brešťanem. Redaktor Tomáš Vaňásek s týmem točí na Rádiu Wave s moderátorkou Hanou Řičicovou, taktéž bývalou studentkou školy. Protože mají studenti plné ruce práce a rozutekli se na různá místa, ve škole je v tuto chvíli téměž prázdno a ticho jako před bouří. V aule osaměla i moderátorka večerního vysílání Anna Bábovská, na kterou dolehla nervozita, prozatím totiž nemá co na práci. Stres tak zahání pitím kávy.

9:00 – 10:00

Začíná jít do tuhého. Už na začátku se mediální den neobešel bez drobných komplikací: „Jdeme točit rozhovor a Daniel zapomněl baterky do portu,“ řekla Pavlína Papírková, když ve spěchu vběhla do poloprázdné auly. Většina týmů už totiž vyrazila do terénu. Stejně tak i někteří redaktoři Generace 20. Například Anna Žáková vyrazila na dražbu kladenské hutě Poldovka. Atmosféra v redakci byla uvolněná, někteří redaktoři snídali a nabírali sílu na náročný zbytek dne. Mezitím na terase natáčel jeden z týmů rozhovor s historikem Eduardem Burgetem o nakladatelství Vilímek.  „Všechno jde zatím hladce. Právě jsme dokončili první verzi bodového scénáře,“ řekl pedagog Roman Bradáč.

8:00 – 9:00

Na Vyšší odborné škole publicistiky začal mediální den. Studenti si dnes vyzkouší, jak to chodí v médiích. Zatímco pedagog Roman Bradáč studenty nabádal, aby při natáčení nelezli na vratká a nebezpečná místa, student Daniel Válek přišel pozdě. Studenti, rozdělení do týmů, poté představovali ostatním témata svých reportáží. Budou točit například o škole v 90. letech, o absolventech, kteří dnes pracují v rádiích či o významných osobnostech v Opatovické ulici, kde škola sídlí. „Jsem zmatená, nevím, co mám dělat. Ještě jsem nedostala žádné pokyny,“ obávala se letošní moderátorka Anna Bábovská. Do jejího večerního výkonu je ale ještě času dost. Některé týmy již vyráží do terénu. Studenti magazínu Generace 20 obhajují témata svých článků, které dnes budou psát.

Reportáže vznikají na tato témata:

  1. Nové Město a urbanismus této pražské části
  2. Historie místa, především Vilímkova nakladatelství
  3. VOŠP jako místo nezávislé publicistiky 90. let (pohled do historie školy)
  4. VOŠP v současnosti – Praktická dílna médií v centru Prahy a lidé v ní
  5. Skrytá zákoutí domu v Opatovické 18
  6. Labyrint Opatovická (prostor, kde se realizují zajímavé projekty)
  7. Zajímavé osobnosti působící v Opatovické 18

Od 8:00 začal na Vyšší odborné škole publicistice mediální den. On-line reportáže z průběhu akce sledujte na Facebooku https://www.facebook.com/generace20/ a Twitteru Generace20 https://twitter.com/Generace20

Voskovec a Werich jsou stále součástí Divadla ABC. Z jejich působení se toho ale dochovalo jen málo

Voskovec a Werich jsou stále součástí Divadla ABC. Z jejich působení se toho ale dochovalo jen málo

Voskovec a Werich jsou stále součástí Divadla ABC. Z jejich působení se toho ale dochovalo jen málo

Generace20
+
Voskovec a Werich jsou stále součástí Divadla ABC. Z jejich působení se toho ale dochovalo jen málo

Voskovec a Werich jsou stále součástí Divadla ABC. Z jejich působení se toho ale dochovalo jen málo

Generace20

Autor: Eliška Neradová

12. 04. 2018

Dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich bavila diváky svými komediemi i trefnými satirami společenského dění ve 30. letech 20. století. Právě oni také položili základy současného Divadla ABC v Paláci u Nováků v pražské Vodičkově ulici. V rámci Světového dne divadla bylo možné nahlédnout do zákulisí místa, kde Voskovec a Werich působili.

Parkety na horním jevišti Divadla ABC jsou vyšlapané, ztrouchnivělé a pod tíhou asi dvaceti lidí se značně prohýbají. Návštěvníci stojí na podlaze, po které se kdysi procházeli také herci Jiří Voskovec a Jan Werich. „Tady na vrchu je ještě původní podlaha z 20. let minulého století. Byla tu ponechána právě i na památku těchto herců,“ vysvětluje návštěvníkům průvodkyně Monika Brejchová. Osvobozené divadlo, které je úzce spjato se jmény Voskovec a Werich, v těchto prostorách fungovalo ve 30. letech 20. století. Tuto éru dnes divákům ve foyer divadla připomínají i busty obou slavných herců.

Voskovec a WerichJan Voskovec a Jiří Werich se poznali už na střední škole a významně se zapsali nejen do historie českého divadla, ale i do kulturně politických dějin. V roce 1926 společně vstoupili do avantgardního Osvobozeného divadla, kde vtipně reagovali na tehdejší politické a sociální problémy. Protože jejich vystoupení byla otevřeně protifašistická, museli v roce 1938 divadlo zavřít a na začátku roku 1939 oba emigrovali do USA. Po druhé světové válce se Voskovec a Werich pokusili v Československu Osvobozené divadlo obnovit. Poté, co v zemi převzali moc komunisté, ale nebyl režim politické satiře příliš nakloněn a dvojice tak přerušila spolupráci. Voskovec se přestěhoval zpět do USA a Jan Werich se stal po roce 1948 ředitelem Divadla ABC. Jeho zástupcem a zároveň novým jevištním partnerem byl poté herec, spisovatel a dramatik Miroslav Horníček.

Busty Voskovce a Wericha ve foyer divadla. Zdroj: Eliška Neradová

Forbíny vznikly náhodou

I dolní jeviště nese vzpomínku na Voskovce a Wericha. Návštěvníci stojí na předním okraji pódia, který se nachází mezi oponou a hledištěm – tedy na takzvané předscéně. „Právě tady Voskovec a Werich pravidelně vystupovali, improvizovali mezi jednotlivými dějstvími a vtipně reagovali na různé společenské a politické problémy své doby,“ vysvětluje Brejchová. Těmto hereckým výstupům se říká forbíny a pro Osvobozené divadlo se staly typické. Vznikly tak, že jednou údajně došlo k jakési závadě na technice, a tak byli Voskovec a Werich vystrčeni před oponu, aby zabavili diváky. V listopadu roku 1938 bylo Osvobozené divadlo zrušeno kvůli narůstajícímu nátlaku Němců po podepsání Mnichovské dohody.

Návštěvníci Divadla ABC procházejí chodbami tmavého zákulisí, které se nachází až 13 metrů pod zemí. Bez průvodkyně by nebylo těžké se tady ztratit. Prostory jsou doslova zaplněné kulisami a rekvizitami a občas někdo zakopne o povalující se náčiní. „Působí to tady jako jeden velký chaos, ale ničeho se nedotýkejte a nic nepřemisťujte,“ varuje Brejchová návštěvníky s tím, že v tom prý mají herci svůj systém a přesně vědí, co kde leží a kam pro co sáhnout.

Zůstal původní nábytek

Po druhé světové válce se Werich snažil na tradici Osvobozeného divadla navázat a od roku 1955 v Paláci u Nováků působilo Divadlo satiry. Tato scéna byla v roce 1958 z politických důvodů přejmenována právě na současné Divadlo ABC. Zákulisí je po četných rekonstrukcích zmodernizované a skupinku návštěvníků nejvíce zajímá, co se v divadle z působení Wericha a Voskovce dochovalo. „V kanceláři ředitele je rohová skřínka, kterou měl Werich na víno a doutníky, jeho křeslo a také stůl, ve kterém je prý schovaná první pětikoruna, kterou si Werich vydělal,“ říká Brejchová a dodává, že se ještě dochoval kostým z představení Golem.

Více hmatatelného toho v Divadle ABC po Voskovcovi a Werichovi nezbylo. „Lidé, kteří v divadle působili v době druhé republiky a následné okupaci, nepohlíželi na jejich věci jako na něco, co by se mělo zachovat pro další éru,“ vysvětluje průvodkyně Brejchová. V kostymérně a maskérně, kde je cítit lak na vlasy a lepidlo na vousy, mají svou přihrádku i kostýmy z inscenace V+W Revue. Tato hra zábavnou formou mapuje zásadní okamžiky Osvobozeného divadla. Vznikla v roce 2015 a Divadlo ABC si jí připomnělo 110 let od narození Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Poslední šanci mají v červnu. Poté deblkanoe mužů na vrcholových soutěžích končí

Poslední šanci mají v červnu. Poté deblkanoe mužů na vrcholových soutěžích končí

Poslední šanci mají v červnu. Poté deblkanoe mužů na vrcholových soutěžích končí

Generace20
+
Poslední šanci mají v červnu. Poté deblkanoe mužů na vrcholových soutěžích končí

Poslední šanci mají v červnu. Poté deblkanoe mužů na vrcholových soutěžích končí

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

11. 04. 2018

Na divoké vodě strávili bok po boku patnáct let, vybojovali dvě medaile. Mezinárodní kanoistická federace ale vyřadila kategorii mužských dvojic z olympiády, mistrovství i jiných velkých závodů. Deblkanoisté Jonáš Kašpar (26) a Marek Šindler (25) tak končí kariéru, i když mají pocit, že vrcholu teprve mohli dosáhnout. Poslední závod pojedou v červnu na mistrovství Evropy v Praze.

Mezinárodní kanoistická federace IFC už v roce 2017 rozhodla o vyřazení kategorie C2, deblkanoe mužů, z programu olympijských her. Deblkanoisté i tak doufali, že tento sport bude zachován alespoň na ostatních vrcholových soutěžích. „O vyřazení z programu olympijských her se mluvilo už od roku 2013, takže toto rozhodnutí zas tak překvapující nebylo. Všichni jsme ale doufali, že naše kategorie zůstane alespoň na mistrovství světa, Evropy a na světových pohárech,“ říká pro Generaci 20 Jonáš Kašpar.

Patnáct let dřiny

Oblíbenost deblkanoí mužů postupně klesala. Mezinárodní kanoistická federace uvádí, že nemůže tuto kategorii zachovat, protože není dost federací, které by o nijevily zájem. Hodlá ji nahradit deblkanoí mix, ve které jezdí žena i muž. Federace do smíšených dvojic vkládá větší naděje.

Kašparův parťák Marek Šindler ale ženy v kanoi odmítá: „Tato teorie mi přijde nesmyslná. Stejně jako chlapi nikdy nebudou dělat akvabely, ženy nepatří do deblkanoe.“ Podle něj se jedná o disciplínu, která je velmi silově náročná a ženy ji nikdy nedokážou dělat na takové úrovni, aby to bylo divácky atraktivní. V září loňského roku na mistrovství světa ve vodním slalomu ve francouzském Pau přitom česká smíšená deblkanoe uspěla. Veronika Vojtová a Jan Mašek vybojovali stříbro.

Deblkanoisty Kašpara a Šindlera nejvíce mrzí, že v jejich teprve šestadvaceti letech musí ukončit kariéru. „Myslím, že těch patnáct let dřiny bychom ještě dokázali prodat. Mrzí mě, že jsme nedostali možnost dotáhnout to do konce,“ lituje Šindler. I Kašpar má pocit, že vrcholu své kariéry teprve mohli dosáhnout. „Olympiáda a medaile byly vždycky naším snem. Jedné části jsme dosáhli, druhé se nám už nedostane. Myslím, že jsme vrcholu byli hodně blízko,“ říká Kašpar. V roce 2016 na Olympijských hrách v Riu mohli vyhrát zlato. V poslední protivodné brance se ale na chvíli převrátili a kvůli této chybě cenný kov nevybojovali; skončili osmí.

Parťáka za ženu nevymění

O tom, že by začali soutěžit v deblkanoích se ženami oba sportovci ani neuvažovali. „S Markem jsme si už jako malí kluci řekli, že až jednou budeme končit, tak na vrcholu a společně,“ vysvětluje Kašpar. Ani Marek Šindler by Jonáše Kašpara za ženu v lodi nevyměnil: „Dělat něco jen proto, abych se udržel ve sportu, by mě nebavilo. Nemělo by to hodnoty, kvůli kterým sport dělám.“ První červnový víkend se tak sportovci zúčastní posledního závodu, mistrovství Evropy v Praze. „Celou zimu jsme trénovali tak, jak nejlépe umíme. Takže Evropa je teď náš největší cíl. Co bude dál, se uvidí potom,“ upřesňuje Kašpar. Se Šindlerem už nějaké plány mají, ale momentálně se ještě naplno věnují deblkanoím.

Australané hrají kriket odmalička. V Česku zná pravidla málokdo

Australané hrají kriket odmalička. V Česku zná pravidla málokdo

Australané hrají kriket odmalička. V Česku zná pravidla málokdo

Generace20
+
Australané hrají kriket odmalička. V Česku zná pravidla málokdo

Australané hrají kriket odmalička. V Česku zná pravidla málokdo

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

11. 04. 2018

I když je kriket druhým nejoblíbenějším sportem na světě, v České republice není ani zdaleka tak populární. Někteří si ho dokonce pletou s kroketem či baseballem. Přestože se v Česku hrál první zápas už v roce 1997, pálkové hře se věnují především cizinci. V Praze existují 4 týmy a trenéři se snaží šířit sport i do základních škol. I přes pověst nudné hry, většinu dětí kriket baví.

Baseball nebo kriket? Oba jsou to pálkovací míčové sporty, a i když si je lidé mohou plést, velmi se liší. A to jak ve výbavě, tak v pravidlech. V Česku je kriket spíše neznámým sportem. Mnohem více se mu věnují cizinci. Jedním z nich je australský trenér kriketu Scott Page (50), který žije v Praze už dvacet let. „Přišel jsem do Česka jako cestovatel. Zamiloval jsem si české pivo a také jsem si tu našel přítelkyni. V Austrálii je kriket národní sport, něco jako tady hokej. Třeba v Pákistánu jsou hráči kriketu hvězdy,“ říká Page, který se rozhodl rozšířit svůj koníček i v ČR.

Mimo trénování je Page majitelem hřiště ve Velvarech a také se podílel na výstavbě hřiště na Olšanském náměstí. „Doma jsem hrál na pláži už od malička. Když jsem se přestěhoval, chtěl jsem se věnovat kriketu i tady. Působím v několika týmech. Ten nejstarší je Prague Cricket Club,“ vysvětluje Page. Pod Českomoravský kriketový svaz, který spravuje týmy, spadá například i skupina z Brna nebo Drážďan. Ta se rozhodla připojit se k české lize a účastní se hry s omezeným počtem sad, která trvá až pět hodin.

Táborové zápasy

Momentálně se Page ve Velvarech věnuje hlavně trénování dětí. V létě jezdí na sportovní či anglické tábory. „Scott mě oslovil s nabídkou, že přijede a věnuje jeden den výuce kriketu. Jelikož je to něco netradičního, byla jsem nadšená,“ vypráví organizátorka anglického letního tábora Judita Horová. Page program rozdělil na dvě části. Dopoledne vysvětloval, jak se drží pálka nebo jak odpálit míček a odpoledne se věnoval samotné hře. Podle Horové byl zájem dětí velký. Některé z nich se dokonce po návratu z tábora rozhodly přihlásit na kroužek kriketu.

Pravidla kriketuKriketový tým má 11 hráčů a hraje se na oválném hřišti. Nadhazovač odpaluje míček, aby mohl běžet na druhý konec hřiště a bodovat. Pálkaři jsou ve hře dokud nejsou vyautováni. Tým, který je na pálce, pokračuje ve hře, dokud není vyautováno deset pálkařů. Nebo dokud nadhazovači nedokončí předem určený počet sad po šesti nadhozech. Potom jde pálkovat druhý tým. Zdroj:
http://kriket.cz/kriket/pravidla 

V roce 2015 vznikla v Praze Kriketová akademie, která si vzala za cíl rozšířit povědomí o kriketu. „Chtěli jsme ukázat, že nejde jen o nudný a dlouho trvající sport. Problém je většinou s rodiči, kteří kriket vůbec neznají. Dokonce se nás často ptají, jestli je to kroket nebo jestli bude potřeba kůň – pletou si to s pólem,“ říká projektová manažerka Kriketové akademie Renata Marková.

Sportovní show

Akademie představuje sport především na základních školách, protože vidí v dětech novou kriketovou generaci. „Začali jsme s prvním stupněm, aby se děti věnovaly kriketu už od malička. Později se rozhodnou, jestli se mu budou chtít věnovat dál. Jezdíme po školách a představujeme hru na hodinách tělocviku. Už vedeme několik kroužků pro základní školy,“ podotýká Marková. Děti hrají s měkkým míčkem, na rozdíl od dospělých sportovců. 

Někoho může odradit, že je kriket zdlouhavý. Existují různé typy zápasů. Nejkratší venkovní formát se nazývá T20 a hraje se tři hodiny. V profesionální lize se může dokonce hrát na směny po dobu pěti dní. V Anglii, Indii nebo Austrálii je ale zápas kriketu velkou událostí. Lístky na utkání jsou často velmi rychle vyprodané. „Pro někoho je hra dlouhá. Celé odpoledne se stojí na hřišti a čeká se. Sice nejde o tolik akční sport, zato je ale napínavý. Hráči kriketu jsou u nás velmi oblíbení,“ říká PageDokonce už existuje i český národní tým. Každý rok se také v Praze pořádá Pepsi Cup, kde se utkají hráči z celé Evropy.

Čínské prostředí je nabité dravou energií, která mě motivuje, říká umělec Jiří Straka

Čínské prostředí je nabité dravou energií, která mě motivuje, říká umělec Jiří Straka

Čínské prostředí je nabité dravou energií, která mě motivuje, říká umělec Jiří Straka

Generace20
+
Čínské prostředí je nabité dravou energií, která mě motivuje, říká umělec Jiří Straka

Čínské prostředí je nabité dravou energií, která mě motivuje, říká umělec Jiří Straka

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

10. 04. 2018

Svou lásku ke všemu čínskému objevil už v dětství. Malíř Jiří Straka (51) již na základní škole sbíral obaly s čínskými znaky a překresloval si je tuší. Nyní v Číně malbu vyučuje na Ústřední akademii v Pekingu. Umělec, který na čínském trhu prodává své obrazy i za půl milionu korun, vystavuje v galerii Zdeňka Sklenáře do 7. dubna porcelán.

O čínské umění jste se začal zajímat už na základní škole. Vzpomenete si, kdy přesně?
Už asi v šesté nebo sedmé třídě jsem si začal všímat v obchodech výrobků, které byly dovážené z Číny. Například v papírnictví se prodávaly všelijaké tužky a gumy, na kterých byly čínské znaky. Když jsem je viděl, úplně mě z toho mrazilo, velice mě ty znaky přitahovaly. Také jsem u rodičů v knihovně narazil na monografii čínského malíře Čchi Paj-š’, který se stal mým vzorem a stejně jako on jsem si začal překreslovat tuší čínské znaky z obalů. A tak začalo mé nadšení pro čínskou tušovou malbu.

Tento druh malby je tradiční čínská disciplína. Bylo pro vás jako pro cizince náročné prosadit se v této oblasti?
Mnoho zahraničních umělců do této oblasti zabrousí, experimentují v ní, ale nevěnují se jí dlouhodobě a systematicky. Proto Číňané k cizincům, kteří se zabývají tušovou malbou, přistupují hned od začátku s rezervou.

Uspět na čínském trhu vyžaduje trpělivost.

Vám se ale daří prodávat své obrazy a dokonce tušovou malbu vyučujete. Jak se vám to podařilo?
Hodně mi pomohlo, že jsem se do Číny přestěhoval, bydlím v ní již šestnáct let. Také si myslím, že je důležitá trpělivost. Nehnal jsem se hned ze začátku prodávat obrazy. Nejdříve jsem dělal tlumočníka Čechům, kteří přijeli do Číny, a snažil jsem se sledovat, jak to na trhu s uměním chodí. Až později jsem začal obrazy sám prodávat. Výhodu mi také poskytlo studium na prestižní Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu v letech 1995 až 1997. Stejně tak je pro prodej na trhu s uměním prospěšné to, že na této pekingské univerzitě v současnosti vyučuji.

Kromě zaměstnání jste na škole našel i svou manželku, která je také čínská umělkyně. Pomohla vám i vaše žena prosadit se na tamním trhu s uměním?
Je to sice jen jeden z mnoha faktorů, ale dozajista ano. A také své zásluhy ráda zdůrazňuje (smích). Často mi pomáhá prodávat mé obrazy, navíc i díky ní jsem se přestěhoval do umělecké kolonie Sung-čuang na východním okraji Pekingu. V tomto místě je velká koncentrace umělců, kteří se sem stáhli na konci 90. let. Manželka si splnila sen, koupila pozemek a s pomocí architekta Zdeňka Fránka vytvořila Art Factory. Je to budova, ve které jsou ateliéry, výstavní prostory a navíc zde i bydlíme. Podle mě je to největší Art District v Asii, možná i na světě.

Nyní na pekingské Ústřední akademii umění každý semestr vedete třítýdenní workshopy. Jak jste se k práci učitele dostal?
Panu profesoru Wu Yi, významnému malíři, přišlo zajímavé moje pojetí tušové malby. V tradiční čínské malbě se běžně zobrazují ptáci a květiny a podobné tradiční motivy. Ty jsem maloval do roku 2005. Pak mě ale klasické vzory přestaly bavit a rozhodl jsem se zobrazovat například staveniště, která jsou v Číně vidět na každém rohu. Jemná malba tuší ve spojení se syrovostí stavenišť tvoří takový zvláštní kontrast, a to se mi líbí. A proto mě Wu Yi požádal, jestli bych svůj pohled na tuto techniku nechtěl předat studentům. První workshop byl o staré evropské kresbě a její výuce tady u nás a pak jsem na to navázal novým pojetím tušové malby.

Čínští studenti jsou pilní, ale chybí jim kreativita.

Když jste učitel z ciziny a navíc pojímáte konzervativní čínskou malbu netradičním způsobem, uznávají vás čínští studenti?
Myslím si, že ano. Čínští studenti jsou velmi disciplinovaní a pilní. Vždycky svědomitě udělají všechno, co po nich chci. Na druhou stranu jim bohužel schází samostatné myšlení a kreativita. Nemají žádné vlastní ambice a místní učitelé se v nich nesnaží touhu po samostatném tvoření burcovat.

A vy jste se je snažil nějak povzbudit k samostatnosti?
Ze začátku jsem měl ideály s těmi studenty něco udělat. Osobně by mi bylo sympatičtější, kdyby projevili snahu vytvořit něco samostatně za pomoci své kreativity a ne jen to, co jim nadiktuji. Ale bohužel se mi to moc nedaří, protože mladí jsou zvyklí na úplně jiný přístup kantorů. V Číně se člověk jen těžko setká s pedagogem, který by učení bral jako své poslání a chtěl žáky skutečně něco naučit. Spíš to tak nějak rychle odučí, a co si z toho vzali ti studenti, už je nezajímá. Ale musím uznat, že mladí jsou velmi pracovití, což platí o Číňanech obecně.

Motivuje vás tohle prostředí plné pilných lidí?
Ano, Čína je prostředí nabité zdravou energií. I moje žena je velmi činorodá a musí pořád něco organizovat a vytvářet. Hodně jsem to od ní pochytil. Je pravda, že je v Číně velká konkurence, ale právě ta mě motivuje a pohání dopředu.

Závodit mě naučil táta, říká český jezdec rallye Jan Kopecký

Závodit mě naučil táta, říká český jezdec rallye Jan Kopecký

Závodit mě naučil táta, říká český jezdec rallye Jan Kopecký

Generace20
+
Závodit mě naučil táta, říká český jezdec rallye Jan Kopecký

Závodit mě naučil táta, říká český jezdec rallye Jan Kopecký

Generace20

Autor: Martin Choc

09. 04. 2018

Člen továrního týmu automobilky Škoda Jan Kopecký (36) vyhrál úvodní podnik letošní sezony, 37. ročník Valašské rallye. Na své konto si tak připsal již osmnácté vítězství na domácích tratích v řadě. Zároveň úspěšně vykročil za ziskem čtvrtého titulu mistra České republiky za sebou.

V týmu Škody spolupracujete s vaším otcem, který je též bývalým závodním jezdcem. Vedl vás k závodnické kariéře?
Táta mě naučil vlastně všechno, za což jsem mu strašně vděčný. Začátky samozřejmě nebyly jednoduché, protože mi to nešlo úplně podle jeho představ. Na druhou stranu jsem za ním mohl kdykoliv přijít, aby mi poradil. V tom jsem měl obrovskou výhodu, protože mi mohl předat své zkušenosti.

Kdy jste spolu začali profesionálně spolupracovat?
Jako malý jsem chodil koukat na jeho závody. V 11 letech jsem ho pak poprosil, jestli bych mohl zkusit také závodit a začal jsem jezdit na motokárách. K automobilovým závodům jsem pak přešel někdy v roce 1998. V týmu Škodovky jsme spolu od roku 2009. Táta má na starosti přípravu projektu českého mistrovství v rallye. Stará se jak o tým, tak o techniku. Vlastně je se mnou u auta skoro pořád a jezdí i na závody.

A ještě stále váš otec hodnotí, jak jezdíte?
Ano, i po těch letech mi vždycky jasně poví svůj názor na to, jak jedu. Hlavně mě ale dokáže povzbudit, když je to potřeba.

Závodění se dělá srdcem.

Jak se vaše matka stavěla k tomu, že její syn bude závodník po otci?
Matka nechtěla, abych závodil, protože automobilové závody zkrátka patří k těm méně bezpečným sportům. Riziko tam vždy nějaké je. Ale jak jsem vyrůstal, bylo jí jasné, že k tomu stejně asi jednoho dne dojde a já si do závodního auta sednu. Strach má pořád, ale už poznala, že svou práci dělám profesionálně a zbytečně neriskuji. Mám její podporu, ačkoliv má obavy. Za to jí patří velké díky.

Nastal někdy moment, kdy se vás matka snažila od závodění odradit?
V roce 2003 na slovenské Rallye Matador Tatry jsem měl asi svou nejhorší nehodu. Po defektu přední pneumatiky jsem narazil do sloupu a i s mým tehdejším spolujezdcem Filipem Schovánkem nás to poslalo v kotrmelcích do pole. Naše Octavie tehdy skončila jako hromada šrotu. Naštěstí jsme vyvázli jen s lehkými zraněními, jako je vymknutý kotník a slabý otřes mozku. Relativně rychle jsme se oklepali. Tehdy měla matka nějaké pochybnosti o tom, jestli bych měl pokračovat v závodění. Pochopila však, že se nenechám přemluvit, abych s tím skončil.

Zbývá vám vůbec během sezony nějaký volný čas?
Času je hrozně málo. Tenhle sport ho sežere strašně moc, jsou to víkendy, svátky. Dělá se to prostě srdcem. Když se volné chvilky najdou, rodina se schází u naší babičky v Ličně. A to jsou asi ty nejkrásnější chvíle, které můžu prožít mimo závod.

Chci obhájit titul mistra České republiky v rallye.

Jaké cíle jste si stanovil pro letošní sezonu?
V Česku bych rád obhájil titul mistra republiky. Spolu s mým spolujezdcem Pavlem Dreslerem jsme jediní dva Češi, kteří mají výhodu zázemí továrního týmu Škodovky. Navíc nejsme žádní začátečníci, takže chceme mít co nejlepší výsledky. V zahraničí jsme letos v lednu s Fabií R5 vyhráli kategorii WRC2 (kategorie vozů s pohonem všech čtyř kol, pozn. redakce) na Rallye Monte Carlo. O víkendu 7. a 8. dubna nás čeká korsická rallye, kde bychom také rádi zvítězili. Potvrdit pak mohu ještě start na Sardinii v červnu. Záleží na tom, co se nám s Pavlem v naší Fabii R5 podaří předvést. Pokud budou výsledky adekvátní, věřím, že nás nechají startovat i na dalších závodech.

S vozem Škoda Fabia R5 získali vaši týmoví kolegové minulý rok titul mistrů světa v kategorii WRC2. V čem je podle vás silná stránka tohoto vozu?
Fabii R5 náš tým vyvíjel poměrně dlouho, asi dva roky. Vývoj skončil v první polovině roku 2015. Snažili jsme se zajistit, aby to byl spolehlivý vůz, který nebude mít technické problémy. Vývoj tak byl u Škodovky delší než u konkurence, ale vyplatilo se. Myslím si, že výsledky v kategorii WRC2 hovoří samy za sebe. Víc než vítězství v mistrovství světa už vlastně s Fabií R5 získat nejde.

Večírky, cigarety a selfie. Režisér Frič vytvořil novodobou verzi Fausta

Večírky, cigarety a selfie. Režisér Frič vytvořil novodobou verzi Fausta

Večírky, cigarety a selfie. Režisér Frič vytvořil novodobou verzi Fausta

Generace20
+
Večírky, cigarety a selfie. Režisér Frič vytvořil novodobou verzi Fausta

Večírky, cigarety a selfie. Režisér Frič vytvořil novodobou verzi Fausta

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

08. 04. 2018

Po jednadvaceti letech se na jeviště Stavovského divadla vrací činohra Faust. Představili ji režisér Jan Frič s dramaturgy Martou Ljubkovou a Janem Tošovským ve zcela odlišném zpracování. Moderní inscenaci Goethova románu uvedlo poprvé Národní divadlo 15. března.

Chtěl všechno, a tak upsal svoji duši ďáblu. Středověká legenda o J. G. Faustovi, jíž se německý básník a spisovatel Johann Wolfgang Goethe inspiroval, vypráví o učenci, který touží po skutečném poznání světa, jmění a uznání. Když si však uvědomí, že jeho vlastní síly nestačí, a že už je příliš starý, upíše svou duši ďáblu. Mefistofeles tak Fausta provází na jeho cestě plné hříchů. V případě, že Faust bude alespoň na okamžik ve svém životě spokojen, propadne jeho duše peklu. „Je to příběh o muži, který si uvědomil, že už půlku života prožil a promarnil. Začne mít strach z konce a snaží se s tím něco udělat,“ popisuje režisér Jan Frič. Podle něj je takové pojetí člověka zcela univerzální a dá se interpretovat i do dnešní doby.

Aby byl příběh lépe pochopitelný pro současné diváky, ztvárnili autoři Fausta novodobě za pomoci nekonečných večírků, cigaret a mobilních telefonů. Rekvizity, které herci užívají během představení, mají přiblížit divákům dnešní dobu. „Musíme mluvit takovým jazykem, aby tomu současný člověk rozuměl,“ říká Frič.

Kamion mužství 

Moderně pojaté zpracování Fausta se odráží především v kamionu, kterým se vydává Faust s Mefistofelem na dobrodružství napříč celým světem. Podle režiséra Friče kamion symbolizuje mužství. „Goethův román vidíme jako takový chlapecký příběh o muži středního věku a jeho tužbách. Člověk může svou božskou podstatu a nesmrtelnost realizovat tím, že plodí a rozmnožuje se. Z těchto důvodu jsme chtěli na jeviště dostat falický symbol, stylizované zobrazení mužského genitálu,“ vysvětluje Frič.

Ne nutně však musí diváci v kamionu vidět právě symbol mužství. Autoři chtěli tříbit fantazií lidí, a tak si mohou symbol interpretovat po svém. Někdo může v nákladním voze vidět třeba znázornění současné konzumní doby. Jiní ho zas mohou vnímat jako životní cestu. „V jízdě, na kterou se vydali Faust s Mefistofelem, jsem spatřil průběh života a jeho úseky. Symbol mužství jsem v tom ale neviděl,“ popisuje divák Alexey Fedorov (32).

Dalším soudobým prvkem v činohře je alternativní postava Hospodina. Bůh je zde vyobrazen jako nedávno zesnulý fyzik Stephen Hawking. Autoři jej chtěli ukázat jako zesláblou bytost, jelikož v ní věří čím dál méně lidí. Upsání duši ďáblu stvrzují hlavní hrdinové příběhu selfie fotkou. „Chtěli jsme stvrzení smlouvy, kterou Faust upisuje svou duši Mefistofelovi, pojmout moderně a zároveň to vzít přes pověru indiánských domorodců,“ vypráví Frič. Některé indiánské kmeny totiž věří, že fotografie kradou lidskou duši.

Aktualizace Goethova díla

Goethe pracoval na svém románu s přestávkami skoro celý svůj život. První díl knihy byl publikovaný v roce 1808, druhý až v roce 1832 po smrti autora. Autoři nové úpravy zpracovali oba díly knihy, což v divadelních inscenacích nebývá běžné. „První díl je tradiční mýtus o Faustovi, který se často uvádí na divadle. Druhý díl je spíše Goethův filosofický román, který nemá tak jasný děj a tudíž není ani divácky vděčný. Druhou část tak u nás moc lidí nezná. Chtěli jsme ji proto blíže představit,“ vysvětluje Frič. Do hlavní role Fausta obsadili autoři inscenace herce Martina Pechláta. Jeho ďábelského průvodce Mefistofela hraje Saša Rašilov.

Originální veršovanou tragédii přeložil z německého jazyka Radek Malý (40) na míru nové inscenaci. Překladatel text podle potřeby zjednodušoval. Hlavní podstatu se však snažil zachovat tak, aby se co nejvíce blížila originálu Goethova Fausta. „Je to jakási mozaika z Fausta, která se snaží zachytit podstatu příběhu,“ říká Malý. Na české divadelní scéně s touto tragédií v minulosti pracoval režisér Otomar Krejča, který uvedl Fausta ve Stavovském divadle v roce 1997.

V Kapském Městě dochází pitná voda. V budoucnosti se problém může týkat celé planety

V Kapském Městě dochází pitná voda. V budoucnosti se problém může týkat celé planety

V Kapském Městě dochází pitná voda. V budoucnosti se problém může týkat celé planety

Generace20
+
V Kapském Městě dochází pitná voda. V budoucnosti se problém může týkat celé planety

V Kapském Městě dochází pitná voda. V budoucnosti se problém může týkat celé planety

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

07. 04. 2018

Ve světě přibývá míst, v nichž se lidé stále více potýkají s nedostatkem pitné vody. Od letošního ledna velkou krizi zažívá jihoafrické Kapské Město. To přijalo různá opatření a vyzývá obyvatele, aby šetřili každou kapku. České republiky se zatím takto rozsáhlý problém netýká, ale podle hydrologů vše závisí hlavně na nakládání s vodními zdroji.

V druhém největším městě Jihoafrické republiky mohou obyvatelé spotřebovat nejvýše 50 litrů denně a všudypřítomné nápisy vyzývají k tomu, aby lidé vodou maximálně šetřili. Podle odborníků by mohlo být Kapské Město, kde žije přes čtyři miliony obyvatel, prvním velkoměstem, ve kterém úplně dojde pitná voda. „V této oblasti započalo v letech 2015 a 2016 extrémní sucho. Do Kapského Města také přichází stále více nových obyvatel z venkova, ale zastaralá vodohospodářská infrastruktura nápor nezvládá,“ vysvětluje český hydrolog Jan Unucka.

Většinou se s nedostatkem vody potýkají celé státy, ve kterých probíhají válečné konflikty nebo v nich přetrvává období extrémního sucha. „Třeba v Etiopii chodí lidé ke studním až pět hodin, protože blíže žádnou nenajdou,“ říká Jakub Charvát z mezinárodní humanitární organizace pro rozvoj a pomoc Adra. Podle Jana Unucky nemohou Jihoafrické republice pomoci okolní africké státy, protože na tom nejsou se zásobami vody lépe. „Po suchu v roce 2017 se nepočítalo s tím, že se bude v takto extrémní podobě opakovat. Schválený projekt na zajištění zásobování vody Východního Kapska byl proto koncem uplynulého roku zrušen,“ řekl český velvyslanec v Jihoafrické republice Michal Král v rozhovoru pro vzdělávací a informační portál o vodě Vodarenstvi.cz.

Situace se opakuje

V Kapském Městě proto úřady zavedly opatření proti plýtvání vodou. V rádiích, televizích nebo na letištích upozorňují různé kampaně obyvatele a turisty na problém v zemi. Na úřadech zavedli suché záchody. „Obyvatelé mohou mít z nedostatku vody kožní problémy, například plísňová onemocnění, protože se tak často nemohou sprchovat. Průměrně totiž člověk spotřebuje kolem 110 litrů denně,“ říká student pátého ročníku medicíny Kryštof Prášil (23), který se o téma aktivně zajímá. Jak dodává, dehydratace může skončit až selháním ledvin. Kapské Město je zásobované z šesti velkých nádrží, ale množství vody v nich stále klesá. Navíc má město špatnou vodohospodářskou infrastrukturu a kvůli tomu, že netěsní potrubí se voda zbytečně plýtvá.

Vláda ale místo oprav zatím zajišťuje dovoz cisteren. Velvyslanec Michal Král v rozhovoru pro Vodarenstvi.cz také uvedl, že dokud lidem nepřestane téct voda z kohoutku, závažnost problému si neuvědomí. „Vhodné a uvážlivé využití zásob podzemních vod je z mého pohledu racionálnější. Musí mu ale předcházet kvalitní průzkum, který stanoví jejichkvalitu, spotřebu a také časovou osu jejich využívání a doplňování. To je ale občas zdlouhavý proces,“ vysvětluje Jan Unucka.

Krize možná i v Česku

V oblastech zasažených vodní krizí proto pomáhají neziskové organizace jako například Adra. Snaží se obyvatele naučit, jak vodu efektivně využívat. Také zajišťují její čištění, ve snaze zlepšit hygienické podmínky místních obyvatel. „S nedostatkem vody souvisí mnoho problémů. Lidé kvůli tomu nemohou chovat dobytek, proto jim pomáháme zakládat zahrádky s jednoduchým zavlažovacím systémem a také je učíme, jak šetrně zacházet s tak malým množstvím vody,“ dodává Jakub Charvát. Dobrovolníci aktuálně pomáhají v Etiopii, kterou zachvátila extrémní sucha, ale také v Libanonu nebo v Damašku, kde je špatná infrastruktura.

Na problematiku nedostatku pitné vody ve světě upozornil i nedávný Světový den vody připadající na 22. března. Česká republika má sice jednu z nejvyspělejších vodohospodářských soustav, podle Jana Unucky to ale samo o sobě není spolehlivou pojistkou. Taková situace jako v Kapském Městě se v budoucnosti může týkat i Česka. „Další léta přinesou hodně problémů a zkoušek. Je na nás, zda ukážeme, že jsme schopni pracovat se zdroji na naší neopakovatelné planetě,“ říká Unucka. Planetu sužují stále větší sucha a podle Jakuba Charváta s tím souvisí i to, jak se k přírodě chová zbytek světa: „Je to provázané s velkou spotřebou a také zbytečným plýtváním přírodních zdrojů. To platí i pro Českou republiku.“

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“