Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Generace20
+
Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

03. 04. 2019

Solutions Journalism, tedy novinařina zaměřená na řešení problémů, má dávat lidem naději, že se jejich potíže dají vyřešit. Tento relativně nový styl už má i reálné výsledky. Poté, co deník Seattle Times upozornil na vyloučení několika dětí ze základních škol za banální přestupky, změnili vlády několika států USA zákon, který to umožňoval. V pondělí 25. března o možnostech Solutions Journalism mluvila na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy americká novinářka Kathryn Thierová.

Odmlouvání učiteli nebo další běžné přestupky – důvody proč jedna ze základních škol v americkém státě Washington vyloučila několik pěti až desetiletých dětí. Rodiče pak pro ně museli hledat nové školy. „Deník Seattle Times na to upozornil a vláda státu Washington věc začala řešit,“ vysvětluje americká novinářka Kathryn Thierová (42) z Univerzity v Oregonu. Výsledkem byl nový zákon, který školám stanovuje, že tak malé děti nesmí vyloučit ze školy na více než jeden a půl dne, s výjimkou závažných případů. Podobné zákony byly později zavedeny i v Oregonu, Connecticutu nebo v Kalifornii.

Solutions Journalism v Česku

Tento typ žurnalistiky, který vznikl v roce 2013 v USA, si v Česku své místo teprve hledá. Využívá ho například novinář Tomáš Lindner z týdeníku Respekt v reportážích o uprchlické krizi, nebo novinář a vedoucí projektu Nejsi sám Nikita Poljakov z Hospodářských novin v aktuální sérii článků o sebevraždách mužů v Česku.

Poljakovovu sérii tvoří čtyři články, z nichž první reprezentuje problém a v dalších se snaží najít řešení. Zjistil například, že ve Velké Británii existuje speciální tísňová linka, která pomáhá mužům v těžkých situacích, jež mohou vést k sebevraždám. „V Česku ale taková pomoc chybí,“ píše Poljkov.

Média často upozorňují na nejrůznější problémy, ale už k nim nenabízejí řešení. Solutions Journalism nabádá k tomu, aby se s nimi něco dělalo. „To, že někdo říká, že se problém nedá řešit, je vlastně výmluva a novinář ji odhaluje a odstraňuje,“ říká koordinátorka projektu o Solutions Journalism v Česku Lucie Černá (37). Tento typ novinařiny přitom nemá primárně hledat potenciální řešení a podsouvat ho čtenářům, jak se někteří novináři domnívají. „Novinář by měl pouze dávat příklady toho, co je možné,“ říká americká novinářka Kathryn Thierová.

Roste zájem o příběhy s řešením

„Lidé cítí, že média přinášejí hlavně špatné zprávy, a to je frustruje,“ říká Thierová. Když si čtenáři přečtou článek o nějakém problému, k němuž je přiložena ukázka reálného řešení, probouzí to v nich naději a pozitivní náladu. Výhody má tento styl i pro média samotná. „Solutions Journalism není univerzální řešení na navrácení důvěry v média, ale je to jedna z cest, jak se ke čtenářům a publiku dá znovu vybudovat,“ dodává Černá. Příběhy s řešením tak posilují důvěru v média a zároveň zvyšují jejich čtenost.

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Generace20
+
Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Generace20

Autor: Jiří Charvát

02. 04. 2019

Pracovat během dovolené nemusí být tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Obzvlášť pak během takové, která může trvat i roky. Takzvaných digitálních nomádů přibývá, tento způsob života ale není nic pro pohodlné lidi. Vyžaduje totiž disciplínu a zodpovědný přístup k práci.

Představě, že digitální nomádi málo pracují se Lucie Zawadovská (27) směje. „Lidé si často myslí, že jen cestujeme a občas něco uděláme,“ říká absolventka pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Rozdíl mezi nomády a lidmi co denně chodí do kanceláří je v tom, že nomádi mohou pracovat odkudkoliv. Zawadovská například od mala ráda cestuje. Vždy si myslela, že si na cesty do zahraničí bude muset nejprve vydělat doma a teprve pak někam vyrazit. „Nikdy by mě nenapadlo, že to jde i jinak,“ říká Zawadovská, která využívá toho, že ji živí práce přes internet, která jí umožňuje pracovat odkudkoliv. Tedy alespoň z míst, kde je dobré připojení k síti. To je dle Zawadovské zároveň jedna z mála věcí, které digitální nomády limituje. V některých zemích je připojení špatné, či chybí úplně.  

Záloha se může vyplatit

Zawadovská je digitálním nomádem už čtyři roky. Momentálně žije v Indii, do které „utekla“ před českými zimami. Pracuje s různými firemními texty, které opravuje nebo překládá. Smlouvu, kterou vždy podepíše v Česku, má s několika zaměstnavateli. „Další komunikace s nadřízenými už pak probíhá přes e-mail, chat nebo telefonicky. Vždycky jim ohlásím, když odjíždím na cesty,“ vysvětluje Zawadovská. Podobně to má i programátor Radek Hlaváč (22), který většinou vytváří či spravuje webové stránky. Úkoly, které plní, také nevyžadují jeho osobní přítomnost v Česku. Placen není od hodiny, ale za odvedenou práci.

Podle Zawadovské je ale důležité si nastavit svou vlastní pracovní dobu a tu dodržovat. Ona sama pracuje zhruba šest hodin denně obvykle přes poledne, kdy jsou největší horka a ven se moc vycházet nedá. Víkendy má volné a využívá je k nejrůznějším výletům po Indii. „Když jsem poprvé vyrazila v roce 2015 do Thajska, tak jsem si víc užívala, než pracovala, což se pak projevilo na výplatní pásce,“ přiznává Zawadovská. Proto je podle ní nutné dodržovat svou pracovní dobu a nepodlehnout jen lákadlům. Důležité je si stanovit i vlastní rozpočet a ten dodržovat. 

Cestují i celé rodiny

Oblíbenými destinacemi digitálních nomádů jsou státy jihovýchodní Asie, ve kterých většinou není pro západní cizince draho. V některých zemích si lze vystačit v přepočtu třeba s dvanácti tisíci korunami měsíčně. „Je dobré si něco našetřit, než člověk vycestuje do zahraničí. Stalo se mi, že jsem utrácel víc, než jsem chtěl, nebo že mi práce nevyšla a já nedostal zaplaceno. To pak nějaká záloha přijde vhod,“ varuje programátor Radek Hlaváč (22). Ten si před cestou vždy našetří alespoň třicet tisíc, do kterých sáhne v případě nouze. Záloha je užitečná i v případě, že člověka potkají nečekané situace. „Hned na mé první cestě mi v Bangkoku vykradli pronajatou garsonku a sebrali mi notebook a harddisk s téměř veškerou mou prací,“ vypráví Hlaváč. Toho nakonec zachránili rodiče, kteří mu poslali na účet peníze na nový počítač a na zaplacení nájmu.

Donedávna bylo digitální nomádství lákadlem především pro jednotlivce, kterým nevadí opustit na delší dobu rodinu i kamarády a vydat se na vlastní pěst do světa. Přibývá však i těch, kteří s sebou berou své partnery, ba i celou rodinu. Vítězslav Válka (38) se věnuje webdesign a cestuje se ženou a dvěma dětmi v dodávce uzpůsobené i ke spaní. Auto jim poskytuje pohodlí a jistotu na cestách. „Nejdříve jsem cestoval sám po hotelech, později s přítelkyní, kterou jsem si vzal anakonec s dětmi. Kvůli nim jsme si pořídili dodávku, díky které máme dům pořád při sobě,“ vypráví spokojeně Válka.

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Generace20
+
Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Generace20

Autor: Jiří Charvát

01. 04. 2019

Lidé ve Venezuele jsou v zoufalé situaci. V zemi postižené vysokou inflací je nedostatek jídla, běžných hygienických potřeb i léků, na ulicích vládne chaos a kriminalita. Obyvatelé z Venezuely ve velkém utíkají. Jedním z nich je i programátor Wilfredo Sánchez (33). Po domově se mu sice stýská, dokud se ale v jeho zemi nezmění režim, vrátit se nehodlá. Sánchez se kvůli autoritářskému prezidentovi Nicolási Madurovi a důsledkům jeho politiky rozhodl vydat s manželkou až do Evropy. Nejprve žili v Praze, před dvěma měsíci se přestěhovali do Barcelony.

Jak vypadal váš život ve Venezuele než jste se rozhodli odejít? 
Žili jsme ve světě, kde si nemůžete nijak plánovat budoucnost, protože nikdo neví, co bude zítra. Byl nedostatek jakéhokoli zboží, stály se obrovské fronty. Nebyla základní léčiva, ceny se třeba během jednoho měsíce zdvojnásobily, zatímco výplatu měl člověk pořád stejnou. Studenti v celé zemi měli problém dostudovat školu, protože učitelé utekli do zahraničí a žáky neměl kdo učit. Všude kolem nás byla spousta zoufalých lidí, kteří se rozhodovali, zda mají Venezuelu opustit.

Vy sami jste se rozmýšleli dlouho?

Zrálo to v nás nějaký čas. Žili jsme ve městě Maracay, kde jsem měl malou softwarovou společnost. Tu bylo s rostoucí inflací rok od roku těžší udržet v chodu. Od roku 2015 se ale situace ve Venezuele hodně zkomplikovala. Vzrostla kriminalita, zhoršila se bezpečnost v ulicích, běžné věci začaly být hůř k sehnání. Nakonec to dospělo do bodu, kdy jsme si se ženou řekli, že musíme odejít. Naštěstí se nám podařilo našetřit si dost peněz na letenky. Vzhledem k tomu, že jsme ještě neměli dítě, tak nám stačilo vše důležité zabalit do pár kufrů. V Praze jsme si pak pronajali plně vybavený byt.

Proč jste si jako cíl vybrali pravě Prahu?
Česko jsme už dříve navštívili jako turisté a Praha se nám moc líbila.  Přemýšleli jsme i nad Mnichovem, ale Česko zvítězilo, protože tu byl zájem o mou práci. Přijal jsem nabídku od Commerzbank na pozici softwarového programátora. Zažádal jsem tedy o pracovní vízum, které jsem obdržel a díky tomu se mnou mohla přicestovat i má žena. Svou roli hrálo i to, že je Praha jedno z nejbezpečnějších měst na světě.

Vám se před rokem narodila v Praze i dcera Eva. Proč jste se nakonec odstěhovali do Barcelony, když jste byli v Praze spokojení?
Chtěli jsme být blíže rodině. Ze Španělska jsou přímé lety do Venezuely, což zjednodušuje možné budoucí návštěvy. Máme v Barceloně i nějaké vzdálené příbuzné. Roli hraje samozřejmě i jazyk. Česky neumíme, manželka ani anglicky, kvůli čemuž byla dost odříznutá od společnosti. Ve Španělsku nemusíme překonávat jazykovou bariéru, což je o dost pohodlnější. I Barcelona je krásné a bezpečné město, navíc bydlíme kousek od moře, které mi moc chybělo stejně jako teplé počasí. Je úžasné mít možnost plánovat budoucnost a vidět dceru vyrůstat bez neustálých obav o to, co s námi bude. Za to jsem velice vděčný.

Když jste v roce 2016 opustili Venezuelu, odjeli i vaši dva bratři. Váš nejmladší bratr i s rodiči ale pokud vím zůstali ve Venezuele. Máte o ně strach? 

Samozřejmě mám. Rodiče ale nechtějí odcestovat, protože si myslí, že už na to nemají věk. Museli by začít víceméně od začátku, hledat byt, práci a na to už nemají sílu. Chtějí zůstat ve Venezuele a doufají, že se situace obrátí k lepšímu. Rodičům také s bratry pravidelně posíláme peníze. 

Ve Venezuele je kromě jiného i nedostatek léků, vojenské jednotky ale na Madurův příkaz blokují na hranicích dodávky s humanitární pomocí. Posíláte rodičům i nějaké léky?

Je to rozhodně jeden z největších problémů v mé zemi. Se zasíláním je to ale složitější, protože na většinu důležitých léčiv je potřeba předpis. Naštěstí rodiče mají momentálně zásobu a nic zatím nepotřebují. Někteří mí známí jsou na tom ale hůř. Třeba matka mého kamaráda nedávno umřela na rakovinu, aniž měla jakékoli prášky, které by jí tišily bolesti. Snad každý z mých přátel má alespoň jednoho člena rodiny, který se potýká se zdravotními problémy. Například jeden můj kamarád ze studií má cukrovku, na kterou je téměř nemožné sehnat inzulin. Ve Venezuele už kvůli tomu zemřela spousta diabetiků.

Existuje nějaký způsob, jak se dají léky sehnat?
Téměř žádný, nejsou totiž k dostání ani v nemocnicích. Jediné místo, kde se dají občas sehnat, je černý trh. Ten je ale velice drahý a mnoho lidí si to nemůže dovolit.

Plánujete se jednou do Venezuely vrátit?

Určitě ano. Se ženou oba víme, že nechceme zůstat v zahraničí napořád. Musíme ale vidět, že se politická, ekonomická i bezpečnostní situace zlepšila. K tomu je potřeba aby prezident Maduro odstoupil. Španělsko je sice krásné a daří se nám tu dobře, ale stýská se nám po domově.

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Generace20
+
Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Generace20

Autor: Monika Kabourková

01. 04. 2019

I do České republiky přichází trend zkracování pracovní doby z pěti dnů na čtyři. Ty české firmy, které už čtyřdenní pracovní týden zavedly, si změnu pochvalují. Podle Jiřího Suchého, spolumajitele digitální agentury Sherpas, jsou nyní jeho zaměstnanci dokonce produktivnější než předtím.

Pracovní týden od pondělí do čtvrtka jste v testovacím režimu spustili letos v polovině ledna. Jak se na to vaši zaměstnanci tvářili?
Ze začátku to pro ně byl šok, protože o ničem dopředu nevěděli. Namísto toho, abychom jim tento plán postupně představili, jsme ho na ně najednou vybalili. Nedokázali tu novinku nejdříve zpracovat. Následně padaly humorné dotazy, co mají říct doma manželce, protože začali přemýšlet, jak budou stále fiktivně chodit v pátek do práce, aby měli čas sami pro sebe.

Našel se i někdo, komu se změna nelíbila?
Negativní reakce nebyla žádná. Je ale pravda, že pro některé lidi je obtížné si na tento systém navyknout. Včetně mě. K našim zaměstnancům jsme ale byli od začátku velmi benevolentní, co se času týče. Byli zvyklí například odejít na oběd a být pryč hodinu a půl. Teď už jim tolik času nezbývá a mají na jídlo pouze půl hodiny, jak je zákonem stanoveno. Naopak mám ale nyní pocit, že jsou do práce více zapálení. Jsou si totiž vědomi toho, že mají práci, kterou musí zvládnout za kratší čas, a chtějí ji sami v termínu dodělat. 

Zaměstnanci pracovali čtyři dny ještě před změnou pracovní doby

Zvládají teď vaši zaměstnanci práci odevzdat do čtvrtka?   
Není to tak, že bychom se v lednu rozhodli, že najednou zkrátíme pracovní dobu o jeden den. Už sedm let máme zavedený určitý režim, kdy naši zaměstnanci odevzdávají hotové zakázky ve čtvrtek dopoledne. Od samého začátku je pro nás důležité, aby si naši lidé práci řídili sami, protože nejlépe vědí, kolik jim zabere času. Už dříve jsme jim vycházeli vstříc. Například jsme podporovali systém práce z domova. Veškerá dosavadní pravidla jsme tedy ponechali tak, jak byla. Včetně platového ohodnocení. Naši lidé vlastně pracovali čtyři dny v týdnu už před zavedením volného pátku. Rozdíl je v tom, že teď si všichni ušetří čas.

Co na to zákazníci, nevadí jim, že tu pro ně v pátek nejste? 
S našimi klienty spolupracujeme už dlouho a osobně se známe. Z toho také vyplývá, že klienti mají pochopení pro to, že jim náš člověk nezvedne telefon třeba hned. A nebo, že ten jeden pracovní den neodpoví na e-mail. Reakce na zrušení pracovního pátku, které zatím od klientů máme, jsou pouze pozitivní. Řada z nich říká, že by volné pátky brali taky. Může se ale stát, že klient bude na schůzce v pátek trvat. V takovém případě si náš zaměstnanec musí vzít dovolenou, pokud nechce být v ten den vůbec rušen. Pokud si jí nevezme, tak musí kvůli klientovi do práce dorazit. V drtivé většině případů ale mají naši lidé pátky úplně volné.  

Mohou si zaměstnanci volný den vybrat jindy než v pátek? 
Ne. Mohou mít volno pouze v pátek. Máme nastavená určitá základní pravidla. Práce, kterou musí zaměstnanec udělat, by měla být hotová do pátku. 

Práce se dá dělat i efektivně

Znáte nějaké firmy, které by se vámi testovanou změnou pracovní doby inspirovaly?
Takové neznám, ale pokouším se tento trend více prosadit ve svém okolí. V blízké době se chystám mít i přednášku na téma čtyři pracovní dny. Znám ale podniky ve kterých tento systém určitým způsobem delší dobu funguje v podstatě načerno. V pátek tam lidé  často předstírají, že jsou na schůzkách nebo si berou práci na doma. Reálně si ale udělají volný den. Otázkou je, kdy si tofirmy uvědomí a začnou to řešit. V některých oborech se práce dá dělat efektivně i v kratším časovém úseku. 

Myslíte, že se časem tento trend v České republice rozšíří?
Zatím tomu popravdě moc nevěřím. Musí nejprve přestat oboustranné pokrytectví a tváření se, že je v pořádku, když v práci trávíte 12 hodin denně, což v pořádku není. Dalším problémem je přístup k zaměstnancům. Práce má mít smysl a jako zaměstnanec musím vidět, že zaměstnavatel se mi snaží dát to nejlepší. Firmy mají například pro své lidi posilovnu. Ale ne každý chce volný čas trávit v posilovně, takže nakonec se pro spoustu lidí o volno nejedná. My lidem raději dáme ten čas skutečně na odpočinek. Ať si oni sami vyberou, jestli budou koukat na Netflix nebo půjdou cvičit. Tím, že mají volný pátek, mohou trávit více času s rodinou, odpočinout si nebo přemýšlet v klidu o své práci. Není výjimkou ani pátek strávený týmovým výletem, který si lidé zařídí dobrovolně a sami.

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Generace20
+
Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

30. 03. 2019

S březnem končí halová sezóna a od dubna do konce září bude tento čím dál populárnější sport pokračovat venku. V ultimate frisbee přitom nejde jen o výkon, ale taky o ducha hry. Každý hráč nese zodpovědnost za svůj postup i za znalost pravidel. Fauly si hlásí sami. A to vše zvládají bez rozhodčích a s hrajícími trenéry.

Létající talíř už v ruce držel skoro každý. Hráči, kteří se mu věnují sportovně, s ním ale hrají doslova jinou ligu. Podobně jako v rugby se hráč s diskem nesmí hýbat a cílem je ho dopravit za soupeřovu čáru. „Člověk si hodně zaběhá, ale je potřeba, aby byl i kreativní. Neustále si může zkoušet nové typy hodů diskem, což je zábavné. Navíc je potřeba pochopit mnoho taktik a zákonitostí. Všechno to ale vyžaduje trénink a čas,“ popisuje Tomáš Toušek (29), člen týmu Terrible Monkeys, který tento sport začal aktivně hrát před třemi lety. O ultimate frisbee se podle něj říká, že je to hra pro sportovně nadané, ale také inteligentní lidi, protože hráčům nestačí pouze skvělé atletické předpoklady, ale nad hrou je potřeba i hodně přemýšlet. Navíc je to stále ještě neotřelý sport, a právě tím se snaží oslovit mladé lidi.

Pravidla hryV halové lize má na hřišti každý tým pět hráčů, ve venkovní sedm. Cílem hry je pomocí přihrávek dopravit disk do soupeřovy koncové zóny a jeho chycením za čárou získat bod. S diskem se nesmí běhat, do deseti vteřin ho hráč musí odhodit. Disk může házet jakýmkoliv směrem po hřišti. Fyzický kontakt mezi hráči není povolen. Hra na venkovním hřišti končí buď po dosažení maximálního počtu patnácti bodů nebo po ukončení časového limitu sto minut.

Druhá rodina

Ve hře neexistují rozhodčí, každý hráč si tak nese zodpovědnost za svou hru i za znalost pravidel. „Většinou se sporné situace snažíme řešit tak, že děláme, jako by se nestaly a vrátíme se k té poslední, která byla v pořádku,“ vysvětluje kapitán českobudějovického 3SB týmu Pavel Pelikán (22). Někdy se ale hráči dokáží hádat třeba i pět minut, než se domluví. „I na nejvyšších turnajích, jako je mistrovství světa, jsou rozhodčí pouze poradci, kteří slouží jen na vyžádání. Fauly si hlásí samotní hráči,“ upřesňuje Tomáš Toušek.

Hráči také oceňují soupeřův výjimečný výkon potleskem nebo radí nováčkovi z druhého týmu. To je dokonce zakotveno v pravidlech. Na konci zápasu se hráči všech týmů tradičně chytí za ramena do kolečka, kde hodnotí hru a řeší případné nepříjemnosti, které během hry vznikly. Na konci většiny turnajů se vyhlašuje i cena Spirit, tedy duch hry. Jeho vítěze vybírají sami hráči. „Ultimate frisbee je odlišné od ostatních sportů hlavně v tom, jak se k sobě hráči chovají, respektují se. Pokud má navíc člověk štěstí jako já, může se z jeho týmu stát i jeho druhá rodina,“ usmívá se Denisa Havlová (15), která se k týmu 3SB přidala vloni v září.

Chybí základna trenérů

V České republice vznikla první asociace ultimate frisbee před 28 lety. Od té doby jeho popularita stále roste, na čemž se podílí i středoškolská liga. Do té se mohou přihlásit všechny střední školy, případně i poslední ročník základních škol. „Neměla jsem potřebu se zajímat o jiné sporty, protože ultimate frisbee má vše, co bych si představovala,“ popisuje Havlová. I přes letitou tradici si sport podle Tomáše Touška zatím nedokázal vytvořit základnu trenérů. „Na klubové úrovni mají všechny týmy hrajícího trenéra, což je špatně. Každý, kdo přestane hrát ve zkušeném věku, odejde ze sportu úplně, než aby trénoval mladší generaci,“ lituje. Základna trenérů by podle něj sportu mohla hodně pomoci.

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Generace20
+
Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Generace20

Autor: Monika Kabourková

29. 03. 2019

Noví majitelé si čím dál častěji pořizují zvířata z množíren, aniž by o tom věděli. V chovných zařízeních lidé rozmnožují pro peníze především psy a kočky. Zvířata bývají zavřena v malých klecích, ale vždy to tak být nemusí. Některá jsou chována naopak v luxusním prostředí. I přesto v řadě případů trpí nejrůznějšími nemocemi, které mohou končit i smrtí.

Caroline Podhorová (24) si toužila pořídit psa. Začátkem ledna si na internetu našla inzerát, ve kterém majitelkanabízela na štěně modré čivavy, které bylo bez dokladů o původu a stálo 7 000 korun. Prostředí, ve kterém byla fena chována, se jí zdálo dobré, a tak se ji rozhodla koupit. Už při předání peněz ale začaly první komplikace. Podhorová nedostala kupní smlouvu, ani doklad o zaplacení zálohy. „Z fenky jsem byla tak nadšená, že mi to ten den vůbec nedošlo,” vzpomíná Podhorová. Chovatelka ale Podhorové volala už týden po koupi fenky a nutila ji k pořízení dalšího, dražšího psa. „Řekla mi, že fena je psychicky narušená po matce a že si mám od ní koupit dalšího psa za 10 000 korun. Pokud tak neudělám, tak fenka pravděpodobně zemře na stesk,” říká Podhorová. 

Po pár týdnech navíc nová majitelkazjistila, že má její fena cukrovku. „Před předáním s ní chovatelka navštěvovala několikrát týdně veterináře a ujišťovala mě, že tam chodí pouze kvůli očkování a odčervení. Myslím si, že moc dobře věděla, že prodává nemocného psa. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem koupila fenu z množírny,” říká Podhorová. Nakonec jí v polovině února čivava zemřela na následky epileptického záchvatu. Po smrti psa přestalachovatelka s Podhorovou komunikovat.„Když jsem se jí poté ptala, kolik psů doma vůbec má, po dlouhé odmlce odpověděla, že asi dvacet,” dodává Podhorová. Redakce se také pokusila chovatelku několikrát kontaktovat, ta ale nebyla ochotná případ komentovat.

Štěňata měla ve sklepě

Zkušenost s tím, jak funguje množírna, popisuje Kateřina Vacheková (31). Její známá, které občas hlídala dceru, chovala psy. „Když jsem přišla k chovatelce domů, našla jsem tam psa, který už měl být dávno prodaný do ciziny. Rozhodla jsem se ho od ní koupit, protože byl v tak příšerném stavu, že ho nešlo ani učesat. Po celém těle měl slepené chlupy od svých výkalů,“ vzpomíná Vacheková. Chovatelka jí ale oznámila, že psa prodá za cenu výstavního štěněte, což je asi 16 000 korun. „Nechtěla jsem ho tam nechat už ani o chvilku déle. Nakonec jsme se domluvili na 4 000 korun za psa,“ pokračuje Vacheková.

Podle ní byli i další psi její známé chováni v příšerných podmínkách. „Pamatuji si, že mi dcera chovatelky řekla, že dole ve sklepě jsou štěňata. Šla jsem se tam podívat. Opravdu tam byla a válela se ve vlastních exkrementech. Měla zapnutou televizi, prý aby se cítila více socializována. Bylo mi příšerně,” popisuje Vacheková. Chovatelčino jméno ale nechtěla s redakcí sdílet, protože se dlouho znají.

Musí se prokázat týrání

Česká legislativa nedefinuje pojem množírna. Většinou to bývá špinavá místnost plná klecí se zvířaty, není to ale podmínkou. Někdy mohou být zvířata chována i v luxusním prostředí. Takový byl právě případ chovatelky čivav. „Když jsem si pro čivavu přijela, tak jsem se nestačila divit. Dům, ve kterém jsem si čivavu brala, byl pouze pro psy a vevnitř to vypadalo jako na zámku,” vzpomíná Podhorová.

Aby bylo možné zvíře majiteli odebrat, musí být jednoznačně prokázáno jeho týrání. Například tím, že je na něm vidět silná podvýživa, velmi špatný zdravotní stav nebo má majitel nedostatečné podmínky pro jeho chov. Kontroly těchto zařízení se často konají na popud lidí, kteří napíší písemné prohlášení na Krajskou veterinární správu. Ta následně místo prošetří. Často ale tito chovatelé stihnou místo uklidit a psy schovat například do stodol nebo po svých známých. 

Není výjimkou, že pes z množírny má i dokumenty, které na první pohled vypadají jako pravé. „I přesto že chovatelka nevěděla, jaký pes s fenou štěňata má, tak papíry původu dostala. Vše si nějak zařídila,” říká o své zkušenosti Kateřina Vacheková. Budoucí majitelé by si tak měli před pořízením psa zjistit informace o chovateli a následně k němu zajet, klidně i na nezávaznou návštěvu.

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Generace20
+
Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Generace20

Autor: Petra Macháčková

29. 03. 2019

Možná už od letošního léta budou muset být cestující v Praze ve střehu. Mohlo by se jim totiž stát, že když nebudou na zastávce vidět, autobus jim nezastaví a ujede. Při výstupu budou naopak muset včas zmáčknout signalizační tlačítko, aby jejich spoj zastavil a zastávku neprojel. Vedení hlavního města totiž zvažuje, že všechny autobusové zastávky na jeho území budou pouze na znamení.

Jaroslav Vaněk (60) řídí autobus už přes třicet let, ale na novinku, která na něj čeká možná už od léta se rozhodně netěší. „Kdybychom se nerozjížděli s autobusy tak často, šetřilo by to životní prostředí, ale nemyslím si, že nějak převratně. Teď jsme naučeni stavět ve stanicích, kde člověk stojí, a nezáleží, jestli zastávka na znamení je nebo není,“ říká Vaněk. Podle něj bude zastavování autobusů na znamení problém zejména pro cestující, co se schovávají v přístřešcích, nebo spoj dobíhají na poslední chvíli.

Regionální organizátor pražské integrované dopravy (Ropid) novinku zvažuje zavést od letošního července. Všechny autobusové zastávky, kterých je v Praze celkem 2342, by byly pouze na znamení. „Vypadá to, že se zavádí něco převratného, ale zhruba 60 % zastávek už na znamení je, celkem přes 1300 stanic. Reálný dopad na cestující by tak neměl být skoro žádný,“ je přesvědčen náměstek ředitele Ropidu Martin Šubrt. 

Méně špíny i hluku

Systém zastávek výhradně na znamení je v řadě měst v zahraničí tradiční a zcela běžný. Příkladem je Vídeň, Paříž, Londýn nebo Berlín. I turisté vědí, že bez mávnutí jim řidič nezastaví. „Přijde mi to jako dobrý nápad si na autobus jen mávnout. Navíc jsou díky tomu přehlednější jízdní řády a člověk se v nich pak lépe vyzná,“ myslí si Češka Martina Techlovská (21), která v Londýně studuje vysokou školu. 

Ropid si od novinky slibuje mimo jiné i úsporu pohonných hmot, zhruba za pět milionů korun ročně. Jedno zastavení a rozjezd autobusu vyjde prý přibližně na jednu korunu. Dalším plusem má být nižší míra emisí v ovzduší, menší vibrace, hluk a nižší opotřebení silnic. 

Návrh má i úskalí

Plošné zavedení všech autobusových zastávek na znamení by mohlo zpočátku dělat problém hlavně mimopražským cestujícím. „Než jsem se v Praze zabydlel, měl jsem se zastávkami na znamení problém. Několikrát se mi stalo, že jsem přejel, protože jsem nezmáčkl tlačítko. Nebyl jsem na to zvyklý,“ přiznává David Rošlapil (28). S návrhem Ropidu nesouhlasí ředitel pražského Dopravního podniku Petr Blažek. Podle něj není třeba dělat všechny zastávky na znamení. Příkladem je podle něj zastávka Nemocnice Krč. Tam jezdí více než dvacet linek a řidiči by tak nepoznali, na který autobus cestující čekají a stejně by podle předpisů museli zastavit. „Na hodně vytížených stanicích není důvod, aby se systém ‚na znamení‘ zaváděl, “ myslí si Blažek

Kdy přesně a zda se změna spustí, bude podle mluvčího Ropidu Filipa Drápala nakonec záviset na tom, jaký návrh schválí vedení Prahy. Ideu už projednal a podpořil magistrátní výbor pro dopravu, musí ji ale ještě schválit rada města.

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Generace20
+
Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

28. 03. 2019

Jedno z nejvyhledávanějších turistických míst na Malé Straně v Praze, Lennonova zeď, dostala zcela novou podobu. V pondělí 18. března ji dvě desítky umělců znovu pomalovaly. Tvůrci se drželi zejména motivů svobody a tématu třicátého výročí od pádu komunismu, které měla tato akce připomínat.

V pondělní poledne se u Lennonovy zdi sešlo dvacet českých i zahraničních umělců. Mezi nimi byl i výtvarník a pedagog Pavel Šťastný, mimo jiné autor loga Občanského fóra, a jeho studenti. „Chtěli jsme Lennonově zdi vrátit tvář. Poslední dobou ztrácela svou uměleckou podobu. Začínal to být soubor nenávistných textů a malůvek, kde si každý napsal, co chtěl,“ říká student grafického designu David Pícha (20), který se přemalování účastnil. Touto akcí chtěli kolemjdoucím připomenout, že zeď neslouží k psaní sprostých výkřiků a vulgarit, ale k vyjádření lásky, volnosti a svobody. Tedy hodnot, které zastával i John Lennon, po kterém zeď získala své jméno.

Všechno, co potřebuješ, je láska

Hlavním mottem akce byla píseň anglické skupiny Beatles „All You Need Is Love“, tedy česky „všechno, co potřebuješ, je láska“. Právě slovo láska je na zdi vyobrazeno ve třiceti jazycích. Další obrazy připomínají třicáté výročí od pádu komunismu a znovunabytí svobody. „Bez toho bychom tu nemohli být a volně malovat. Je to událost, které bychom si měli velmi vážit,“ myslí si malířka Alžběta Müllerová (23). Na zeď namalovala dvě slečny, které na počest svobody společně ruku v ruce odhazují podprsenky. „Aby to nebylo příliš vulgární, tak nám ukazují jen obnažená záda. K tomu patří nápis Free since 1989 (Svobodní od roku 1989, pozn. red.). Odhození podprsenky je pak metaforou pro shození okovů komunistického režimu v roce 1989,“ popisuje své dílo Müllerová.

Tématem svobody se inspirovali i další umělci. Šimon Dub (23) vytvořil barevný vzor z takzvaných Havlových véček, kterými spojil jednotlivé kresby dalších umělců. „Ruka se dvěma prsty tvořícími písmeno V. Myslím, že tento symbol odkazuje jak ke třicátému výročí od pádu komunismu, tak i ke zpěvákovi Lennonovi, který toto gesto používal, a proto by mělo být na jeho zdi,“ vysvětluje Dub. Tento klasický symbol míru a svobody vybral spolu se svými kolegy také proto, že je srozumitelný Čechům i cizincům.

Malovali i velvyslanci

První nápisy se na zdi začaly objevovat v šedesátých letech 20. století. Od sedmdesátých let byla zeď nazývaná Zdí nářků. Lidé na ni psali své názory formou vzkazů nebo básní. Po smrti zpěváka Johna Lennona v roce 1980 neznámý autor využil kamenné desky u zdi a vytvořil symbolický náhrobek. Tehdy získalo místo svůj nynější název. „Lennonova zeď je ztělesněním hodnot, které zastával John a celé hnutí hippies – lásku, mír a svobodu. Zároveň je pro mě jakousi památkou svobody ducha z dob, kdy u nás byla svoboda omezována. Lidé na ní vyjadřovali názory, které nebyly žádané. Pro mnoho lidí, kteří chodili okolo, to byl ale střípek naděje, že v tom nejsou sami,“ popisuje Müllerová. 

Naposledy zeď přetřela v roce 2014 studentská streetartová skupina Pražská služba na bílo, čímž chtěla dát prostor pro nová díla. Letos umělci zeď nepřetírali a malovali přímo na staré nápisy. „Některé původní obrazy jsme zachovali, takže bylo občas složité držet se v chaosu, aby neujel štětec. Ale jinak se mi malovalo bez problémů, protože jsem si zprvu natřela celou plochu jinými barvami. Ani mi nebylo líto přetřít některé nápisy, protože nevypadaly už moc dobře,“ říká malířka Eliška Nováková (21), která na zeď přepsala úryvek z knihy Můj svět od Bohumila Hrabala. Kromě umělců na zeď psali i velvyslanci různých zemí, kteří byli na akci pozvaní. „Seznámil jsem se s ománským umělcem Salehem, nebo vyslancem ze Spojených arabských emirátů, který je autorem tamní vlajky,“ popisuje Pícha. Tentokrát měli organizátoři povolení, a tak nehrozilo, že by na ně majitelé podali trestní oznámení tak, jako na streetartovou skupinu před pěti lety.

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

28. 03. 2019

Už 30. března vyberou Slováci v druhém kole voleb novou hlavu státu. Zvolit si můžou buď místopředsedu Evropské komise Maroše Šefčoviče nebo právničku Zuzanu Čaputovou, která má podle průzkumů, i podle výsledků prvního kola, větší šanci na vítězství. Čím Slováky tolik zaujala ještě nedávno neznámá Čaputová?

Slovensko vloni zažilo velkou ránu; zavražděn byl novinář Ján Kuciak se svojí přítelkyní, což vyvolalo velký společenský otřes i volání po slušnosti a upřímnosti v politice. A právě téhle poptávce jde vstříc Zuzana Čaputová. Vsadila na upřímnost a kampaň bez intrik či útočení a zaujala. V prvním kole získala 40,6 procent hlasů, druhý postupující Maroš Šefčovič výrazně méně – 18,7 procent. Plusem Čaputové je i politická svěžest, která by mohla Slováky oslovit. I proto by podle průzkumů agentury Median SK mohla získat v rozhodujícím kole 60% hlasů. Šefčovičovi pravděpodobně nepomůže jeho důraz na křesťanské a tradiční hodnoty, které jinak Slováci vyznávají, může ale ještě překvapit. Podobně jako v roce 2004 bývalý prezident Ivan Gašparovič, který volby vyhrál, i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. V prvním kole získal jen 22 % hlasů, v tom druhém svého protikandádáta Vladimíra Mečiara nečekaně porazil s téměř 60 % hlasů. 

Klíčové bude, kdo osloví voliče kandidátů, kteří se do druhého kola nedostali. Například předseda strany Most-Híd Béla Bulgár, vyzval své podporovatele, aby volili Čaputovou. On sám ale získal v prvním kole jen 3,1 %. Naopak soudce Štefan Harabin, který získal 14,34 % hlasů, se rozhodl nepodpořit nikoho. Dokonce před pár dny zpochybnil výsledky prvního kola voleb. Harabin vítězil hlavně na východě Slovenska, kde je velká část Slováků spíše konzervativní. Jeho voliči k volbám pravděpodobně buď nepůjdou, nebo zvolí Šefčoviče. To samé platí o voličích krajně pravicového politika Mariana Kotleby, který je úplným protipólem liberální Čaputové. I tak se ale nejpravděpodobněji jeví varianta, že Slovensko bude mít po víkendu poprvé v historii v čele státu ženu.

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Generace20
+
Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Generace20

Autor: Anna Kotábová

27. 03. 2019

Zvířata z množíren se rodí do tak špatných podmínek, že trpí i vážnými a dlouhodobými zdravotními potížemi, které mohou skončit jejich předčasnou smrtí. Taková byla i zkušenost Kateřiny Rozehnalové (36), která se skrze dobrovolnickou pomoc ohroženým psům ujala australského ovčáka Eliota. Kvůli nevhodnému křížení množiteli byl hluchý. Měl také epileptické záchvaty, kvůli kterým zemřel v nedožitých dvou letech. Rozehnalová ale zároveň zjistila, že i papírové zvíře za 30 tisíc korun může zdravotně trpět, pokud chovatel psa přešlechtí.
Eliot trpěl epileptickými záchvaty, kvůli kterým nežil ani dva roky. Stejný problém má i jeho bratr Melmen. Zdroj: Archiv Kateřiny Rozehnalové

Váš pes Eliot pocházel z množírny. Měla jste s takovými zvířaty předchozí zkušenost?

Ano, už několik let se snažím například přednáškami bojovat proti množitelům. To jsou lidé, kteří ve velkém rozmnožují vybraná plemena zvířat, nejčastěji psů, čistě za účelem zisku. Nevěnují proto zvířatům potřebnou péči, naopak je mnohdy nechávají zavřené v kotcích ve vlastních výkalech a nevhodně je mezi sebou kříží, čímž jim způsobují vrozené zdravotní problémy. Také poskytuji dočasnou péči psům, kteří nemají domov, potřebují intenzivní péči a třeba jim i hrozí utracení. Snažím se je naučit základním návykům jako chození na vodítku a socializovat je, aby si zvykli nejen na dospělé, ale i na děti a jiná zvířata. Nechávám je také vyšetřit veterinářem a pak jim hledám nový domov. Eliot byl první takové zvíře, které jsem si nechala poté, co byl jako štěně zachráněn vykoupením z množírny. Byl hluchý a měl problémy se zrakem, kvůli kterým hrozilo, že v budoucnu oslepne. Trpěl také epileptickými záchvaty zhruba každé dva měsíce. Poslední záchvat pro něj byl osudný. Měla jsem ho rok, umřel letos 13. října 2018. Dožil se jen dvaceti měsíců.

Dokázali jste z jeho špatného stavu vytěžit i něco pozitivního?

Ano, Eliot se mnou bojoval proti množírnám. Navštěvovali jsme spolu akce, na kterých svým jedinečným vzhledem budil pozornost. Eliot byl australský ovčák, měl krásně bílou srst a modré oči, což se teď lidem líbí. Kvůli tomu množitelé záměrně přivedli taková štěňata na svět. Díky tomu jsem měla šanci mluvit s lidmi o tom, proč je špatné pořizovat psa z množírny a že by se zájemci o zvíře měli vždy detailně zabývat tím, od koho a z jakého prostředí si zvíře pořizují.

Byli majitelé množírny, ze které Eliot pocházel, nějak potrestáni?

Eliot kromě epileptických záchvatů trpěl i problémy se zrakem a byl hluchý. Zdroj: Archiv Kateřiny Rozehnalové

Vůbec netuším. Ani od organizace Tail Story, přes kterou jsem se k Eliotovi zprostředkovaně dostala, nemá moc informací. Vím jen, že ti lidé už měli jeden vrh od stejných rodičů, kteří byli pro křížení právě kvůli vysoké šanci na vrozené vady štěňat nevhodní. Tehdy prý organizace majitele poučila, že nemůžou tímhle způsobem křížit psy, protože jinak budou mít štěňata vážné zdravotní problémy. Údajně majitelé poprvé nevěděli, že tak vážné problémy mohou nastat, ale pak je záměrně i přes upozornění namnožili znovu.

Proč je po zvířatech z množíren taková poptávka, ačkoliv jsou nemocní a trpí ve špatných podmínkách?

Moje osobní zkušenost je taková, že Češi si opravdu primárně vybírají zvíře podle vzhledu a nezajímají se o jeho původ. Mimo jiné proto jsou u nás množírny tak rozšířené. Může se také stát, že člověk, který si chce pořídit psa a nemá v situaci přehled, požádá o radu v nějaké skupině chovatelů na sociálních sítích, ale špatně pochodí. Občas jsou členové těchto skupin přehnaně nesnášenliví. Takoví lidé jsou ale všude. Neznalého člověka dokáží zlými komentáři tak odradit, že si raději půjde pořídit psa přes online nabídky, skrze které se zvířata z množírny často prodávají.

Brala jste k sobě psy, kteří potřebovali pomoc a ujala se štěněte z množírny. Proč jste si zároveň koupila papírového psa z chovu?

Dcera, které je teď tři a půl roku, si hned po narození zvykla být se psy, ráda se o ně se mnou starala. Naučila se s nimi zacházet velmi dobře. Nakonec jsem se rozhodla splnit jí přání a k prvním narozeninám, i když to určitě někdo odsoudí, jsem jí pořídila vlastního psa, bostonskou teriérku Bagetku. Velmi rychle se naučila o ni sama do velké míry starat.

Bagetka měla být zdravý pes z chovu. Kvůli přešlechtění ale trpí zdravotními problémy, které vyžadovaly operaci. Zdroj: archiv Kateřiny Rozehnalové

Můžete porovnat zdravotní stav psa z oficiálního chovu se psem z množírny, jako byl Eliot?

Zvířata z množíren zpravidla zdravotně trpí kvůli špatným podmínkám, ze kterých pocházejí. Množitelé je totiž vidí jen jako věc určenou k finančnímu zisku, ne jako živého tvora. Psi, kteří se ke mně dostali do dočasné péče z množírny, byli mnohdy na pokraji sil, vyčerpaní, nemocní. To jsem pro svou malou dceru samozřejmě nechtěla, proto jsem Bagetku nakonec koupila od chovatelky za 30 tisíc s očekáváním, že bude zdravá. O to větší bylo moje překvapení, když jsem se náhodou kvůli rentgenovému vyšetření dozvěděla, že i Bagetka má vážnou vrozenou vadu pánve a úplně jí chybí křížová kost. Najednou jsem zjistila, že bude potřebovat operace za další desetitisíce.

Takže ani původ od chovatele není zárukou dobrého zdravotního stavu zvířete.

Ano, byla to pro mě opravdu rána. Do té doby jsem bojovala proti množírnám a podporovala jsem chovatele. Teď už ale vím, že situace není jen černobílá. Od kynologické soudní znalkyně jsem totiž zjistila, že tyhle případy nejsou ojedinělé. Navíc se s dalšími odborníky shodli, že je Bagetka přešlechtěná, což je důvod jejích zdravotních problémů. Chovatelka ale tvrdila, že jsem Bagetce problém způsobila sama špatnou stravou a pohybem, což byl i podle veterináře nesmysl, a situaci odmítla řešit. Až když jsem jí řekla, že na ní a její chování upozorním zveřejním posudků od odborníků a rentgenů, ozvala se, že je ochotná se finančně vyrovnat. Musela jsem ale podepsat smlouvu o mlčenlivosti, takže nemohu o situaci mluvit detailně. Vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka s malou dcerou a věděla jsem, že budu muset nějak sehnat peníze na operace Bagetky, přistoupila jsem.

Je v takové situaci, kdy se množitelé i chovatelé orientují primárně na zisk, možná změna?

Doufám, že ano. Mimo jiné zakládám organizaci Drahý Eliote, skrze kterou mám v plánu pomáhat nejen psům, ale i dalším skupinám, jako jsou děti z chudých rodin nebo senioři. Každá organizace je ale bezmocná bez lidí, kteří její práci sdílejí a různými způsoby přispívají. Chci také pokračovat v šíření osvěty. Žijeme totiž v době, kdy mnoho lidí nemá úctu k životu a politici situaci řeší jen minimálně. Bohužel mi proto přijde, že pokud nebudeme pomáhat my, obyčejní lidé, moc se toho nezlepší.

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Generace20
+
Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Generace20

Autor: Anna Kotábová

27. 03. 2019

Nákup zboží v bezobalových prodejnách získává na popularitě. Je totiž vnímán jako součást ekologického uvažování, které pomáhá snižovat množství odpadu. Právě plast, papír a jiné obalové materiály končí buď na skládkách, nebo v lepším případě jako materiál k recyklaci. Bezobalový nákup ale vyžaduje motivaci udělat pro planetu něco navíc a také čas zajít do specializované prodejny. Proto se mu zatím věnuje jen zlomek společnosti. To se nejspíš nezmění, dokud se možnost tohoto typu nákupu nerozšíří i do větších obchodů, jako jsou supermarkety.

Snaha zredukovat odpad je již pro mnoho lidí součástí životního stylu. Zejména plastové obaly, ve kterých se prodává například sypké zboží jako rýže či těstoviny a plastové lahve na aviváž či mycí saponáty, jsou hlavním zdrojem neorganických odpadků. Proto začaly vznikat obchody jako Bezobalu, které se soustředí na prodej zboží takovým způsobem, aby v první řadě vznikalo co nejméně odpadu z obalových materiálů. Zákazníci si v nich kupují zboží do vlastních dóz, sklenic či sáčků. „Hodně plastu z lahví se ušetří například u stáčené drogerie, tedy u saponátů na nádobí, pracích gelů či aviváží. Jen za letošní říjen jsme prodali cca 1000 litrů produktů, tzn. že jsme ušetřili 1000 litrových lahví z tvrdého plastu,“ zdůrazňuje Ondřej Tesař z obchodu Bezobalu.

Ekologie pro mainstream

Podle Tesaře bude obtížné rozšířit bezobalový prodej mezi běžné spotřebitele do supermarketů. Pro obchody by to znamenalo vzrůst nákladů na zavedení i provoz, protože takový prodej je náročný. Například zabere více prostoru a na zboží by měla dohlížet obsluha, která jej naváží a dohlédne na dodržení hygieny. „Všechny problémy, které by řetězce musely kvůli zavedení bezobalového prodeje překonat, by se promítly do vyšších cen zboží. To by nemusel průměrný spotřebitel tolerovat. Cena je pro mnoho nakupujících důležitější faktor než ekologie,“ myslí si. Podmínkou by tedy byl obchodní model, který by vyšel výhodně pro obchody i zákazníky.

O to se aktuálně snaží český projekt MiWa (Minimum Waste – minimální plýtvání, pozn. red.). „Pracujeme s konceptem znovupoužitelných kapslí. Výrobce do nich naplní zboží a poté je dodá obchodu, kde se produkt postupně prodá. Kapsle se poté vyčistí a odešle se opět prodejci k opětovnému naplnění,“ popisuje ve zkratce Hynek Balík, který se ve společnosti MiWa stará o marketing. Pilotní spuštění projektu je domluveno s obchody PROBIO a Country Life. V nich bude prodej spuštěn nejdříve, a to v druhém čtvrtletí roku 2019. „Otestujeme tak v praxi ekonomickou stránku našeho projektu pro všechny členy dodavatelského řetězce,“ vysvětluje Balík.

Zájem stoupá

Projekty jako Bezobalu a MiWa by neměly šanci na realizaci bez dostatečné podpory zákazníků. „Zájem roste zejména v poslední době, kdy se začalo hodně mluvit o problémech plastového znečištění, limitech recyklace a nevhodnosti jednorázových obalů,“ komentuje situaci Balík. Obchodníci i výrobci jsou podle něj vystaveni velkému tlaku veřejnosti. K prioritám odpadového hospodářství tak začínají patřit znovupoužitelnost materiálů a prevence vzniku odpadu.

Pozitivní pohled má i Tesař. „Vzrůstá nám návštěvnost našich dvou obchodů v pražských ulicích Bělehradská a Hradčanská. Navíc neustále vznikají nové bezobalové prodejny po celé republice. Podle serveru Reduca.cz už jich je v České republice 63,“ říká. Radost má také z toho, že je velký zájem o víkendová školení pro lidi, kteří chtějí otevřít vlastní bezobalový obchod a která pomáhá vést. Spuštění konceptu bezobalového prodeje v supermarketech proto vypadá jako pouhá otázka času.

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Generace20
+
Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Generace20

Autor: Anna Kotábová

26. 03. 2019

Video potápěče plavajícího se zvířaty mezi všudypřítomným plastovým odpadem se na jaře 2018 rozletělo po internetu a rozpoutalo bouři na sociálních sítích. Najednou se téma nadbytečného plastu ve společnosti zvýraznilo a na hladině mediálních rybníčků se drželo jako prázdná PET lahev.
Planetě nepomůže používání jiných materiálů, ale uskromnění a opakovaně použitelné materiály. Zdroj: Flickr

Na problém kromě Evropské unie zareagovaly i firmy jako Starbucks nebo Costa Coffee. Slíbily například nahrazení papírových kelímků na kávu, které obsahují příměs plastu a nejdou proto zrecyklovat, kalíškem z kukuřičného škrobu. A svět opět pomalu ulehl ke spánku a cítil se spasen.

Jenže představa, že nahrazení plastového výrobku nebo obalu nějakou alternativou představuje řešení, je jen naivní víra ve spásu. Jde o spoléhání se na zázraky, které lidem umožní žít ve standardu, na který jsou zvyklí. Stanovisko Starbucksu získalo velkou, ale krátkozrakou podporu. Málokdo zvažoval, jaké důsledky vlastně takový krok má. Kolik zemědělské plochy se bude muset vyhradit na pěstování kukuřice pro výrobu kelímků. Do jaké míry poškodí růst této plodiny, která patří mezi nejméně šetrné, půdu.

Pětiletý výzkum Ústavu experimentální botaniky Akademie věd České republiky navíc ukázal, že se tyto takzvané bioplasty v přírodě nerozkládají tak dobře, jak výrobci deklarují. Potřebují totiž k rozkladu správné podmínky ve speciálním kompostéru, které na skládce odpadu nikdy nenastanou.

Lidstvo žije stylem, který velmi brzo Zemi vyčerpá, což je prostá realita, kterou si prostě někteří nechtějí přiznat. Raději pochybnosti o ekologii zabalí do černých pytlů a hodí na skládku v naději, že když jim sejdou z očí, sejdou i z mysli. Hlavním předpokladem pro zlepšení situace je zejména osvěta lidí, ochota přemýšlet v souvislostech a na tomto základě upravit životní styl.

Bohužel i přesto, že jsou v současnosti informace z historického hlediska dostupné nejsnáze, velkému podílu populace prostě sebevzdělávání za tu námahu nestojí. Pak by ale lidé měli počítat s tím, že život stylem „Po nás potopa“ přinese světu záplavu s plastovým odpadem na vlnách. Nepotřebujeme kupovat každý den kávu s sebou do „lepšího“ kelímku, ale do znovupoužitelného.

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Generace20
+
Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Generace20

Autor: Anna Žáková

25. 03. 2019

Lyžování ve volném terénu spousta lidí považuje za nebezpečný a nezodpovědný sport. Neprávem, myslí si nejznámější český freerider Robin Kaleta. Lyžaři mimo sjezdovky si podle něj musí uvědomovat vlastní zodpovědnost daleko víc než lidé na upravených svazích.

Freeride je známý extrémními sjezdy a je vnímán jako nebezpečný sport. Právem?
Lidé mají většinou z freeridu skutečně strach. Ale to hlavně proto, že o něm nic nevědí. Třeba v Česku je lyžování ve volném terénu vnímáno negativně neprávem hlavně asi proto, že se k nám dostanou jen negativní zprávy o tom, kdo kde skončil v lavině. Ale kdo jezdí třeba do Alp, ví, že tam je lyžování mimo sjezdovky běžné. V terénu samozřejmě rizika jsou, ale ta se dají předvídat.

Jaká rizika to jsou?
Člověk může třeba spadnout ze skály nebo narazit do stromu. Případně se ztratit při špatném počasí. To jsou ale věci, kterým se dá jednoduše předejít znalostí terénu. Laviny jsou samozřejmě největší strašák, ale i ty se dají studiem poměrně dobře předvídat. Před každou cestou se snažím zjistit co nejvíc informací o lokalitě, kam jedu. Nějaký čas před odjezdem sleduji předpověď počasí a lavinovou předpověď. A když mě na místě zastihne špatné počasí, musím mít plány B a C. Třeba bezpečnější terén nebo i sjezdovku.

Lidem, co jezdí mimo sjezdovky se někdy vyčítá bezohlednost k přírodě. Respektují freerideři při jízdách i chráněné krajinné oblasti?
Neznám žádného freeridera, který by po sobě v přírodě nechával nepořádek. To je spíš věcí náhodných návštěvníků, kteří k přírodě nemají žádný vztah. Naopak spousta freeriderů jezdí do volného terénu právě proto, že má ráda přírodu a nedotčenou krajinu. Proto ji ani neničí. Pokud jde o chráněné krajinné oblasti, je otázka, jakou škodu může člověk jedoucí po sněhu napáchat. Tam podle mého názoru žádné poškození nehrozí. Něco jiného jsou přírodní rezervace, tam je sjezd přímo zakázaný a nikdo by tam skutečně jezdit neměl.

Hlavní je odhodlat se a vyjet mimo sjezdovku. 

Je freeridové lyžování oproti jízdě po sjezdovkách náročnější?
Fyzická náročnost freeridingu je dána hlavně tím, že se člověk k vytouženému terénu, nejčastěji prašanu, musí nějak dostat. Třeba je nutné na místo startu dlouho šlapat s lyžemi přes rameno. Nebo projet boulemi a rozježděným sněhem. Samotné lyžování v prašanu ve volném terénu tak těžké být nemusí. Pak je také možnost se na vytoužené místo nechat dopravit vrtulníkem.

Takže freeride není jen pro pokročilé lyžaře?
Asi spíš jo, ale pokud chce někdo jezdit mimo sjezdovky, musí se prostě a jednoduše odhodlat vyjet za její mantinely. To bohatě stačí. Není ani nutné jet do Alp, do Švédska nebo do Kanady, kde jsou podmínky pro freeride lepší. Stačí začít jezdit i tady v Česku a po malých krůčcích se zlepšovat. Třeba i jízda v boulích na sjezdovce je dobrá příprava na freeride.

Na kurzech musím hlídat, aby nikomu neruplo v bedně.

Jako organizátor nebo vedoucí freeridingových kempů máte za účastníky odpovědnost. V čem je musíte hlavně hlídat?
Rozhodně je to trochu vnitřní boj. V terénu musím neustále vnímat, co se kolem děje. Nemůžu lítat myšlenkami někde jinde. Vím, že pokud by se nedejbože něco semlelo a někdo se třeba zranil, byl by to důsledek mého rozhodnutí. Taky musím uhlídat, aby někomu z kurzistů neruplo v bedně a neudělal něco neočekávaného, z čeho by mohl být průšvih. V terénu člověka nikdo neochrání a pomoc většinou přijede až za dlouho, je nutné vážit každý krok.

Co vás na lyžování mimo sjezdovky baví?
Úplně všechno. Od toho, že jsem v krásné přírodě až po adrenalin. Zároveň pro mě freeride znamená i jiné nastavení mysli než na sjezdovce. Člověk je mimo sjezdovku na vlastní nebezpečí a zodpovědnost a ve volném terénu si to uvědomuje. Naopak na sjezdovce si lidé koupí permanentku a očekávají upravenou trasu, dokonale urolbovaný sníh, mantinely a sloupy obalené molitanem. A když se jim náhodou něco stane, mají tendenci vinu shazovat na ostatní. Třeba na majitele skicentra za to, že pořádně nezajistil terén a podobně. To mi přijde úsměvné i smutné zároveň.

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Generace20
+
Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

24. 03. 2019

Známé písně zpěvačky Heleny Vondráčkové si diváci mohou poslechnout v novém muzikálu Radka Balaše Kvítek mandragory. Na prknech pražského divadla Broadway měl premiéru 13. března. Představení pojmenované po jedné ze zpěvaččiných nejznámějších písní láká na herecké obsazení a srozumitelný děj. Příběh trochu narušují muži převlečení za ženy, kteří místy předvádí cosi podobného travesti show, což zastiňuje jinak kvalitní herecké i pěvecké výkony.

Po divácky úspěšném muzikálu Mýdlový princ s hity Václava Neckáře představil režisér a autor scénáře Radek Balaš další podobné představení. Muzikál Kvítek mandragory je poctou zpěvačce Heleně Vondráčkové a reakce publika dokazují, že Balaš opět vsadil na správného interpreta. Na veřejné generálce si diváci od dětí až po důchodce nejznámější písně prozpěvovali po celou dobu představení.

Inspirací k novému muzikálu byl americký film Někdo to rád horké. Podobně jako ve slavném snímku si muži i v Kvítku Mandragory navlékají silonky a nazouvají boty s podpatky. V převlečení pak proniknou do klubu Copacabana coby zpěvačky, protože chtějí dostat majitele – mafiánského bosse – do vězení. Promyšlený plán se ale trojici mužů nakonec zvrtne.

Muzikál ale nespoléhá jen na oblíbené písně nebo komickou zápletku. Tvůrčí tým vsadil také na známé tváře jako je Sagvan Tofi, Bronislav Kotiš nebo Jaromír Nosek. Ti působí dojmem, že si svou roli skutečně užívají. A to i ve chvílích, kdy na jevišti hopsají v šatech a punčochách a jejich taneční kreace divákům občas mohou připomínat travesti show. Divácky vděčná je role bodyguarda Sergeje v podání Ondřeje Bábora, který mluví jako rodilý Rus. Výborné jsou i některé pěvecké výkony. Třeba v provedení zpěvačky Michaely Gemrotové znějí písně Heleny Vondráčkové minimálně stejně dobře jako v originále.

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Generace20
+
Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

23. 03. 2019

Transporty, věznění, fyzické a sexuální násilí. I těmto formám perzekuce musely ženy čelit za Protektorátu. Jejich osudy připomněli historici u příležitosti 80. výročí okupace v Senátu na konferenci Rok 1939 – čekání na válku.

Do nacistických představ o ženách prosakovaly rasové teorie. Nacisté definovali pouze árijskou nebo německou ženu. „Podle vyjádření Adolfa Hitlera z roku 1935 měla rovnoprávnost této árijské ženy spočívat v tom, že se jí dostane zaslouženého ocenění v určitých oblastech života, které jí jsou od přírody určeny,“ říká historička Pavla Plachá (42) z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich posláním bylo podle Hitlera rodit děti za účelem zachování rasy. Od mladého věku byly organizovány do dívčích a ženských svazů. Nesměly se ale profesně angažovat na prestižních pracovních postech, třeba jako soudkyně nebo advokátky. 

Ostatní ženy byly pro nacisty buď nehodné větší pozornosti, nebo přímo problematické, což vedlo k perzekucím a diskriminaci. Nacisté odmítali feminismus, který považovali za výmysl židů. „Nacistický stát se snažil svojí politikou ženy vytlačit do prostoru rodiny, zatímco veřejná sféra a politika měla být určena výhradně mužům,“ napsal pro Nový Prostor sociolog Jan Kratochvíl. O osudu tehdejších žen se toho podle historiků ale stále neví dost. „Ženská perspektiva v dějinách obecně není příliš přítomna,“ vysvětluje Plachá.

První vlna zatýkání

Nacisté přišli v březnu 1939 do Česka už s hotovými seznamy lidí k zatčení. Mezi prvními na nich byly i funkcionářky komunistické strany a členky jiných levicových organizací. Hned za nimi byly ženy z okraje společnosti, takzvané asociálky, ženy obviněné z hanobení rasy, nebo odpůrkyně okupace. Část z nich byla za krátkou dobu propuštěna, řadu z nich ale nacisté poslali do koncentračních táborů.

Deportována byla za své protiokupační projevy i Otýlie Hrušková, učitelka z dívčí měšťanské školy ve Vsetíně. „Jako přesvědčená vlastenka projevovala nevoli vůči okupaci tím, že svým žákyním předčítala obsahy protiněmeckých letáků. Ve škole provolávala na chodbě heslo ‚ať žije Beneš, ať žije republika‘ a na pochodových cvičeních zpívala se žákyněmi zakázané písně Hej Slovane, Šestého července, U Zborova a další,“ popisuje její příběh Plachá. Otýlie Hrušková byla zadržena na základě udání z roku 1939. Tehdy se jí obvinění podařilo u výslechu vyvrátit a byla propuštěna. O tři roky později byla z podobných důvodů zadržena znovu a následně poslána do koncentračního tábora.

Ženské peklo Ravensbrück 

Speciálně pro internaci žen byl vybudován koncentrační tábor u vesnice Ravensbrück, přibližně sto kilometrů severně od Berlína. „Do roku 1942 zůstal Ravensbrück jediným ženským koncentračním táborem německé říše,“ popisuje Plachá. V tomto táboře zemřela také novinářka a spisovatelka Milena Jesenská, která se aktivně účastnila protinacistického odboje.

V táboře se musely vězeňkyně potýkat s různými formami násilí, ať už fyzickým nebo sexuálním. „Už při samém příchodu ženy byly nuceny se vysvléct a promenádovat se před dozorci SS nahé, což byl pro většinu z nich velice traumatický zážitek. Součástí trestů v koncentračních táborech bylo i bití na holý zadek, což bylo pro ženy velmi ponižující,“ říká Plachá. Docházelo také k umisťování žen do nevěstinců, nebo k nuceným sterilizacím. S další formou perzekuce se setkávaly při výsleších gestapa. O konkrétních praktikách dozorců je ale relativně málo záznamů, protože pro oběti bylo později bolestivé o těchto zážitcích hovořit.

Konference byla v Zeleném salonku Senátu. Zdroj: Veronika Mašková

Konference byla příznačně v Zeleném salonku Senátu. Právě tam 15. března 1939 zasedala také vláda ministerského předsedy Rudolfa Berana, aby se seznámila s výsledky jednání tehdejšího prezidenta Emila Háchy s Adolfem Hitlerem v Berlíně. Den na to byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Generace20
+
Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

22. 03. 2019

Dětem, které vyrostly na Kouzelné školce, pomalu odcházejí postavy, které je provedly dětstvím. Ve čtvrtek 14. března zemřel Stanislav Zindulka, před dvěma lety Libuše Havelková. S každým odchodem někoho takového, jako byl kouzelný děda Standa nebo babička Libuška, si nutně uvědomujeme, že i my stárneme. Jako by nám s každou takovou ztrátou ubyl i kousek z našeho dětského světa.

Když jsme byli malí, všichni jsme to měli stejně. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme seděli v obýváku před televizí a čekali na náš nejoblíbenější pořad. „Ahoj holky, ahoj kluci,“ je to tady. František nás zdraví a nám začala nejkouzelnější půlhodina dne. A tak je pro nás vždy velkou ránou, když se dozvíme, že odešel někdo, s kým jsme prožili kus dětství. Před dvěma lety umřela televizní babička Libuška, před rokem děda Lubin a minulý týden i děda Standa. Postupně tak odešli naši školkoví prarodiče.

Pořad Kouzelná škola byl pro mě, ale i pro mé vrstevníky středobodem vesmíru. Ať se během dne dělo cokoliv, ve čtyři hodiny jsme museli být u televize, přes to – jak se říká – nejel vlak. Nikdo nechtěl propásnout další vylomeniny dědy Lubina nebo nový příběh dědy Standy. Ruku na srdce, kdo z nás jim tenkrát neposlal (či alespoň nechtěl) do Kouzelné školky svůj nejkrásnější obrázek?

Pro rodiče pořad znamenal půl hodiny klidu, pro nás zase chvíli plnou radosti, na kterou vzpomínáme s úsměvem dodnes. Na Facebooku před rokem dokonce vznikla stránka, která spojuje děti famfárové generace. Ta má v současnosti přes deset tisíc fanoušků a nikdo z nich na Kouzelnou školku nedá stále dopustit. Stárneme, i přes to má ale naše generace navždy něco společného. Díky Kouzelné školce jsme prožili famfárové dětství, a za to vděčíme právě i babičce Libušce, dědovi Lubinovi a dědovi Standovi.

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Generace20
+
Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Generace20

Autor: Jiří Lizec

22. 03. 2019

Po necelých dvaceti letech je florbalová Sparta opět v bojích o titul českého mistra. Ve dvou sezónách po sobě postoupila do semifinále Superligy, v letošním ročníku útočila i na vítězství v základní části. Podle útočníka Sparty Marka Zouzala (20) je za tímto vzestupem zejména to, že tým je zkušenější a po letech našel správného lídra.

Do týmu přibyli dva zkušení obránci Milan Garčar a Radim Křenek. Co se s jejich příchodem změnilo?
Příchod Milana Garčara, jednoho z nejzkušenějších českých reprezentantů, nám dodal klid, pozvedl celou naši hru. Na druhou stranu je za tím i celková změna v týmu. Sedli jsme si, tým je skvěle seskládaný a to je ten důvod, proč bojujeme o nejvyšší příčky. Radim Křenek je velkou posilou naší obrany. Jeho přítomnost na hřišti je znát a pětka, ve které hraje, z jeho kreativní hry hodně těží. Velký podíl na vzestupu Sparty v posledních dvou sezónách má také příchod trenéra Ondřeje Kašpárka. 

V letošní sezoně byly zápasy hodně vyrovnané. Každý může porazit každého, a to se mi líbí.

Vy sám v nejvyšší soutěži nastupujete už čtyři roky. Jak se za tu dobu změnila její úroveň? 
Florbal šel hodně nahoru, zápasy jsou náročnější. Když se liga před dvěma lety rozšířila o dva týmy,  čekal jsem, že některé zápasy budou jednoznačné. Ale v letošní sezoně byly zápasy hodně vyrovnané. Každý může porazit každého, a to se mi líbí.

Florbal je unikátní tím, že ve vyřazovací části si výše postavený tým může vybrat soupeře, s nímž bude chtít hrát. Takže nehraje automaticky první proti osmému. Co si o této změně myslíte?
Mně se ten model moc nelíbí. Přijde mi, že týmy, které končí na osmé až páté pozici, ztrácejí ke konci soutěže motivaci dostat se na lepší pozice. Stačí se dostat do play off a pak jen čekají, kdo si je z těch nejlepších vybere. Z mého pohledu bylo spravedlivější, když hrál první s osmým, druhý se sedmým a tak dále.

Váš tým si vybíral soupeře jako druhý v pořadí a zvolili jste Bohemians Praha, kteří skončili osmí. Proč zrovna je?

Nejvíce jsme chtěli hrát proti týmu Otrokovic, ale ten si vybrala jako první Mladá Boleslav. Pak jsme měli na výběr mezi Ostravou a Bohemians Praha. Trenéři to nechali na nás, na hráčích. V týmu jsme měli každý jeden hlas, nejvíc jich nakonec dostala Bohemka. Teď už víme, že jsme si vybrali dobře, protože jsme je vyřadili. 

Pokud porazíte v semifinálové sérii Vítkovice, pojedete na superfinále do Ostravy. Zatímco úvodní série play off se hrají na čtyři vítězná utkání, ve finále o titulu rozhodne jeden zápas. Vyhovuje vám to? 
Pro zviditelnění florbalu je to určitě lepší. Na zápas přijde hodně lidí, vysílá ho televize. Prostě velká marketingová akce. Ale ze sportovního pohledu mi to nepřijde dobré. V jednom zápase se může stát cokoliv, a série bude vždycky spravedlivější. Na čtyři vítězné zápasy se lépe ukáže, který tým si titul opravdu zaslouží.

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Generace20
+
Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

21. 03. 2019

Místo školy vyrazili středoškoláci v pátek 15. března ve více než sto zemích světa protestovat za lepší budoucnost. Akce „Fridays for future“ se konala i v Česku. Studenti se v jejím rámci snaží upozornit politiky a společnost na potřebu důsledné ochrany klimatu a snižování emisí. Školy se k problému staví různě, některá gymnázia vyžadují po studentech omluvenky, někde si dokonce učitelé vzali na stávku dovolenou. Protesty inspirovala Švédka Greta Thunbergová (16), která v srpnu loňského roku seděla každý pátek před švédským parlamentem a požadovala, aby vláda dodržovala pařížské klimatické dohody.

Je pátek. Po osmé hodině ranní se Malostranské náměstí pomalu zaplňuje stovkami natěšených teenegerů, kteří drží v ruce transparenty s nápisy jako „Klima teď, škola potom“ nebo „Dinosauři si taky mysleli, že mají čas“. Začíná celosvětová akce – boj za planetu. Stejně jako v Praze demonstrují studenti třeba ve Švýcarsku, Německu nebo Japonsku. Skupina na náměstí strhává i několik kolemjdoucích, kteří se zastavují a akci sledují. Nechybějí ani asijští turisté, kteří si vše horlivě fotí zpovzdálí. Před třemi měsíci jsme byli tři a nevěděli jsme, jak zorganizovat stávku. Když skupina dětí zvládne tohle, představte si, co by mohli udělat politici, kdyby opravdu chtěli,“ zahajujestávku Petr Doubravský (17), jeden ze středoškolských organizátorů demonstrace. 

Jakmile domluví, několik novinářů oslovuje studenty z předních řad, kteří jsou z jejich přítomnosti nadšení. „Tyjo, právě jsem dal rozhovor do Lidovek, hustý,“ přibíhá mladík v šusťákovce ke svým kamarádům, kteří ho hned chválí za vše, co řekl. Mladí mají velkou radost z toho, že se problém dostane více do povědomí. „Jsem tu, protože je super, že můžeme projevit svůj názor na současnou situaci. Asi teď úplně rapidně nic nezměníme, ale rozhodně dáme najevo, že se o svou budoucnost zajímáme a více to rozšíříme,“ říká Adéla Šerfová (16). K mikrofónu se pak opět dostává hlavní moderátor. Ten vyzývá všechny přítomné, aby začali u sebe a také přesvědčili rodiče, že má cenu zajímat se o klimatické změny.

Bez omluvenky není stávka

Aby na protesty mohli vůbec jít, museli si někteřístudenti zařídit omluvenku ve škole. „Dnes jsme neměli oficiální volno, škola stávku nepodpořila. Ale je nutné projevit náš názor a proto jsem tady, abych přiměl společnost panikařit nad aktuálním vývojem klimatu,“ prohlašuje hrdě student Adam Khalaila (16). Naopak skupinka děvčat, které drží velký transparent „Pátky za budoucnost“ s sebou mají i svého vyučujícího. „Doufala jsem v podobnou akci, zdálo se mi, že je u nás moc ticho. Vzala jsem si na dnešek dovolenou a jsem tu se svými žáky,“ říká Irena Svobodová, učitelka biologie. 

Školáci protestují po vzoru Švédky Grety Thunbergové (16), která loni v srpnu seděla každý pátek před švédským parlamentem a požadovala, aby vláda dodržovala pařížské klimatické dohody. Mladou aktivistku proto skupina norských poslanců nominovalana Nobelovu cenu míru. „Zaslouží si to, protože ona jako jedinec dokázala vytvořit takovéhle hnutí. Jen se podívejte, kolik je tu dnes lidí. Musíme si uvědomit, že změna je potřebná,“ vypráví jedna z organizátorek pražského protestu Veronika Zemanová (17). Hned na to se ozývá hlášení, že začíná dvouhodinový průvod Prahou. Vydáváme se na cestu a všichni hromadně křičí „Stávka za klima“. To vůbec netěší řidiče aut, kteří nervózně čekají, až obrovská skupina přejde na druhou stranu ulice.

Nemáme planetu B

Turisté trochu zoufale sedí na zastávce Malostranská a sledují průvod, který je zdržel cestou na Pražský hrad, protože žádná tramvaj momentálně nejede. Protestující ze všech stran hlídají policisté a školáci tak mohou v klidu pochodovat Prahou. „Ve škole se ochraně země věnujeme, šli jsme i pochod za úklid plastů v okolí Smíchova. Důležité je začít u sebe, a třeba omezit spotřebu masa, což dělám,“ líčí mi během pochodu Vincent Klusák (15), který drží transparent „Tvoje slanina, vyšší hladina“. 

Nejoblíbenějším heslem celého protestu je ale slogan „Nemáme planetu B“, který všichni sborově alespoň jednou za půl hodiny křičí. Stávka se po necelých dvou hodinách pomalu přesouvá zpátky na náměstí. „Jsem tady, protože si myslím, že to má větší smysl, než sedět ve škole a dělat, že se ve světě nic neděje,“ říká svým spolužákům kudrnatý demonstrant. V jednom z posledních projevů středoškoláci apelují na to, aby se globální oteplování stalo tématem celé společnosti. Protesty končí okolo druhé hodiny a studenti pomalu opouští Malostranské náměstí ve vášnivé debatě o tom, jestli budou politici na stávku reagovat.

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Generace20
+
Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Generace20

Autor: Jiří Lizec

20. 03. 2019

Každý semestr využívá Koleje Strahov skoro pět tisíc studentů. Ty jsou kromě bydlení a společenského života nerozlučně spojené i s fotbalovou ligou. Do 48. ročníku, který odstartoval první týden v březnu, nastoupilo přes 2000 nadšenců.

O všechny typy vysokoškoláků je zde postaráno. Mnoho klubů, hospod, obchodů a časté spojení do centra Prahy. Studentům areál nabízí všechno, co pro každodenní život potřebují. A ti, kteří potřebují ke svému životu pohyb, často hrají Strahovskou fotbalovou ligu. „Mezi zdejšími studenty vždy najdeme mnoho sportovců. V současné době máme přihlášeno přes 160 týmů a 2200 hráčů,“ říká jeden z hlavních organizátorů ligy Michal Janoušek. Prostor kolejí je tak podle něj pro fotbalovou ligu tím nejlepším místem.

Parta, zápas a pivo

Hrát ale můžou i ti, kdo mají svá studia dávno za sebou. Jedním z takových týmů je Soubor gymnaziálních kapromilů. Všichni hráči spolu chodili na stejnou střední školu, jen do jiných ročníků. „Dokonce s námi hraje i náš bývalý tělocvikář. Momentálně nás vysokou školu studuje devět a pět kluků už pracuje. Jinde bychom se všichni nesešli,“ popisuje kapitán týmu Pavel Řepka (21).

Pro vstup do Strahovské ligy si stačí najít pár dobrých přátel, kteří si každý týden půjdou zahrát. Pro většinu hráčů ale večer fotbalem nekončí. „Vždy si po zápase jdeme s klukama sednout do nějaké hospody a dáme pivko. To ke sportu a zejména k fotbalu patří,“ popisuje zápasový večer jeden z hráčů Martin Batko. Po utkání se hráči potkají nejen s kolegy z týmu, ale i s protihráči. „Poznáme nové lidi, a když proti nim za týden nastoupíme na hřišti, hned to dodává zápasu nový náboj,“ dodává Batko. 

Nejde o byznys

Ve Strahovské lize hraje i několik fotbalistů, kteří mají zkušenosti například s třetí nejvyšší fotbalovou soutěží v Česku. „Pro účastníky první Strahovské ligy je hlavním lákadlem vítězná trofej − Pohár ředitele Správy účelových zařízení ČVUT Praha. Pro ty ostatní jde zejména o získávání nových a udržování letitých přátelství. To je to kouzlo celého projektu,“ popisuje organizátor Janoušek. 

Startovné za jeden tým se pohybuje kolem 3000 Kč za semestr. Podle organizátorů se s financemi začíná každou sezónu od nuly. „Pronájem hřišť a další výdaje spojené s pořádáním se nám daří pokrýt ze startovného,“ vysvětluje Janoušek. Na konci každého ročníku je i slavnostní vyhlášení výsledků. „Na to se skládají peníze z pokut, které platí týmy za obdržené karty, pozdní nástupy do zápasů a podobně. Takže vlastně čím více faulů, tím větší a honosnější je rozlučka,“ shrnuje s úsměvem Janoušek.

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Generace20
+
Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

19. 03. 2019

Minulý rok spustila čínská vláda nový systém na hodnocení obyvatelstva, v němž každý člověk dostává trestné body za různé přestupky. Pokud lidé nedodržují nařízení, mohou se rozloučit například s cestováním dopravními prostředky. Část Číňanů, kteří žijí v České republice, považují tento systém za znak tyranie a domů se i proto vracet nechtějí.

Student umělecké vysoké školy Cun Xu (25) se přistěhoval do České republiky teprve nedávno, ale do Číny by se zpět vracet nechtěl. Systém sociálního hodnocení, který se v Číně postupně rozšiřuje, považuje za vyhrocený. Každý občan by měl mít v budoucnu osobní kredit, který bude růst, nebo se snižovat podle toho, jak dodržuje zákony nebo jak se vyjadřuje na sociálních sítích. „Je to omezení lidské svobody a narušování soukromí. Proč by měli mít ostatní přístup k tomu, kde se pohybujete, s kým telefonujete nebo co komu píšete? Jsem absolutně proti tomu,“ říká.

Za odhozený nedopalek tresty

Vláda systém vysvětluje tím, že má ukazovat, kdo je důvěryhodný občan, což by mělo být údajně výhodné kupříkladu pro firmy při přijímání nových zaměstnanců. Podle expertního serveru o Číně sinopsis.cz shromažďuje čínská vláda informace o občanech prostřednictvím kamer na ulicích, cloudových databází nebo třeba plateb na internetu. Vše pak ukládá a pokud vyhodnotí, že člověk páchá opakovaně přestupky, může přijít i o práci. Se systémem nesouhlasí ani Jona Xu, která se z Prahy do Číny příležitostně vrací za rodinou. „Nelíbí se mi, že nás chtějí ovládat. Za poslední rok jsem byla doma pouze dvakrát a přijde mi, že se situace v zemi jen zhoršuje,“ líčí.

Podle Cuna Xu má být dodržování určitých pravidel samozřejmostí. „Pokud se jedná třeba o to, že jste jeli načerno a dostanete pokutu, to je podle mě normální. Jenže sledování kamerovým systémem a následné zneužívání informací už zavání tyranií,“ opakuje. Podle čínské vlády vznikl systém proto, aby nezodpovědné občany potrestal. „Jestli se na veřejnosti chováte nevhodně, například házíte nedopalky na zem, tak souhlasím s nějakou pokutou. Nemělo by to ale dojít do extrému, kdy tyto přestupky rozhodují o tom, jestli dostanete třeba půjčku od banky,“ namítá Xu.

Postupné zavádění kontrol

Do Číny se nechce vracet ani podnikatelce Yongie Lu (36), která do České republiky v minulosti přijela studovat vysokou školu. „Doma jsem nebyla už deset let a i když mi občas chybí to prostředí, zpátky už bych se asi nevrátila. Spoustě Číňanů situace přijde asi v pořádku, protože souhlasí s názory Komunistické strany,“ říká. Podle ní vidí někteří Číňané v kreditovém systému dobro, které by mohlo společnosti přinést spravedlnost. Tak to tvrdí i čínská vláda, podle níž by měl být systém zavedený do konce příštího roku po celé Číně. 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“