Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Generace20
+
Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

27. 02. 2019

V jedné ruce pálka, v druhé pivo. Poslední únorovou sobotu se sešli příznivci stolního tenisu v komunitním centru Plechárna v Praze 14. O hlavní cenu, tedy o litrový plecháček, přišlo zabojovat rekordních 45 lidí. Stolní tenis patří mezi nejpopulárnější sporty na světě, a možná i proto tato akce tak trochu přerostla svoji komunitu.

Malá sportovní hala je plná téměř k prasknutí. Občas se mezi lidmi dá jen těžko proplést. Posedávají na židlích i na schodech. Organizátoři musí přistavit další dva pingpongové stoly, aby soutěžící nemuseli čekat a turnaj se zbytečně neprotáhl. „Takový zájem jsem nečekal,“ komentuje velkou účast Vladimír Němeček (32), který třetí ročník spoluorganizuje. Hlavní organizátorka Zuzana Vernerová (32) už mezitím vítá přítomné a oznamuje čísla hráčů, kteří nastoupí proti sobě. „Zdenda číslo pět proti Lukášovi číslo šest,“ ozývá se sálem. Přihlásit se může každý, kdo má chuť si zahrát. Na turnaji se tak objevují lidé všech věkových kategorií – od desetiletých dětí až po šedesátníky.

Turnaj konečně začíná. Prostorem se nesou jen zvuky odrazů míčků a hovory mezi přihlížejícími. Nikdo nikoho nepodporuje pokřikováním, dokonce chybí i potlesk pro vítěze sady. Lidé si přišli spíš odpočinout, než aby brali dnešní výkony příliš vážně. Míček lítá všude možně, odráží se ode zdí, někdy trefí i diváky. Mezi hráči není nikdo, kdo by svými schopnostmi výrazně vyčníval. Najdou se ale i tací, kteří taktizují. „Při hře používám každou část těla. Musím přemýšlet nad tím, jak udeřit míček. Není to tak prosté, jak by si někdo mohl myslet,“ říká jeden z účastníků turnaje Burak Deniz Binay (30). Hlavní rozdíl mezi profesionálním a amatérským turnajem je ale ten, že tu chybí rozhodčí. „Necháváme počítání přímo na dvojici a věříme tomu, že jsou dostatečně čestní, nebudou podvádět a shodnou se,“ vysvětluje organizátorka Vernerová.

Vyhrát není nejdůležitější

Jakmile je u konce kategorie dětí, sál se trochu vylidní. Senioři si našli útočiště v rohu haly. V sobě mají další pivo, na jejich hře to ale není znát. Ping pong je prostě pro všechny. Celosvětově patří k nejrozšířenějším sportům, a to jak na profesionální, tak i na rekreační úrovni. „Stolní tenis není tak fyzicky náročný, jde tam spíš o techniku než o sílu. Člověk se nemusí nějak moc pohybovat, udělá jen pár kroků a obsáhne celou plochu. Všichni to berou hlavně jako zábavu a tím je to pro ně zajímavější,“ myslí si jeden z organizátorů Vladimír Němeček. S tím souhlasí i hráči. „Nehrajeme tady jen s přáteli, ale i s jinými soupeři, se kterými si jinak nezahrajeme. Líbí se mi i zdejší komunita,“ přitakává pan Binay. Bílý plecháček je tak pro vítěze jen třešničkou na dortu.

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Generace20
+
Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Generace20

Autor: Anna Žáková

27. 02. 2019

Smíšená bojová umění MMA se stále potýkají s předsudky. Pro některé lidi jde o brutální sport, ve kterém si soupeři mohou dovolit cokoliv. Podle trenéra Daniela Bartáka (45) pověst sportu souvisí s jeho minulostí, kdy téměř žádná pravidla opravdu nebyla. V současné době je ale podle něj MMA sport jako každý jiný.

V Česku se na konci února poprvé uskutečnila soutěž UFC, což je nejslavnější profesionální organizace, která zápasy MMA pořádá. Myslíte, že tato událost ovlivní popularitu sportu mezi Čechy?
Nějaký dopad na oblíbenost MMA v Česku to určitě mít bude. Díky tomu, že se v pražské O2 areně vůbec poprvé zápasilo pod záštitou elitní UFC, se o MMA hodně mluvilo. A to i v médiích, která jinak tento sport tolik nesledují. Myslím ale, že MMA je v Česku už tak populární dost, soutěž UFC je jen taková třešinka na dortu. I tak ale věřím, že tahle událost přiláká do tělocvičen další lidi, kteří si MMA budou chtít vyzkoušet.

MMA má ale pověst kontroverzního a brutálního bojového sportu.
Tahle pověst se s MMA táhne hlavně kvůli tomu, jak zápasy vypadaly dříve. Před lety zápasy neměly téměř žádná pravidla. Proto někdy byly opravdu brutální. Dnes je ale MMA úplně normálním sportem s vlastními pravidly. Většina technik pochází z jiných bojových sportů, které jsou i na olympiádě. Například z boxu, zápasu či taekwonda. Nevidím proto důvod, proč by kolem MMA měla stále panovat nějaká kontroverze. K té v současnosti přispívají už jen samotní zápasníci.

Jak?
Třeba tím, že si navzájem nadávají před zápasem. To je ale jen divadlo okolo, zápasníci to nemyslí vážně. I kvůli tomu se ale někteří lidé dívají na MMA skrz prsty. Já si ale myslím, že podobné divadlo dělá tento sport naopak zajímavějším.

Kdo není odhodlaný rozdávat a přijímat rány, neuspěje.

Hodně bojovníků MMA ale končí s vážnými úrazy v nemocnicích.
To se sice stává, ale úrazy jsou ve sportu, zvlášť bojovém, úplně normální. Zranění ke sportování prostě patří a aktivní sportovec se nějakému úrazu někdy nevyhne. Třeba v hokeji je úrazů také spousta a hokejisté se spolu moc nemažou. O jiných bojových sportech ani nemluvím. MMA je v tomhle ohledu akorát hodně vidět. Přeci jenom se zápasníci třeba mlátí i do hlavy. MMA je plně kontaktní bojový sport, a tak se na to musí i nahlížet.

V pravidlech MMA je poměrně krátký seznam zakázaných technik, například kousání, úder hlavou nebo útoky na genitálie. Vše ostatní se tedy běžně používá?
Spíš bych řekl, že v pravidlech je jenom vypíchnuté to, co už je opravdu přes čáru. Při zápasech se normálně hledí na zdraví obou zápasníků a je několik možností, jak boj ukončit. To může udělat rozhodčí nebo i trenér zápasníka, když vidí, že je jeho svěřenec v ohrožení. A sám bojovník má také možnost dát znamení rozhodčímu, vzdát se a zápas tak ukončit ještě před tím, než ho protivník nějak vážněji zraní. To, že lidé někdy bojují i přes zranění, je jejich volba.

Co tedy musí zápasník všechno natrénovat, aby byl připraven na boj?
Samozřejmě různé bojové techniky, kterých je velká škála. MMA je složené ze všech možných bojových sportů. V oktagonu (speciální aréně ve tvaru osmiúhelníku, pozn. red.) se tak může postavit specialista na karate proti někomu, kdo je silný v boxu. Je proto nutné být připravený na všechno a umět různé techniky propojovat. Bojovník musí umět zápasit v postoji na nohou i v chvatech na zemi. Když všechno dohromady neposkládá, celý styl se mu rozpadne a neuspěje. Stejně tak nemá v oktagonu šanci uspět člověk, který není opravdu odhodlaný rozdávat rány. A nejen rozdávat, ale i přijímat.

Je součástí tréninků i nějaká psychická příprava?
Nevím, jestli to dělají všichni trenéři, já ale lidem vždycky říkám, aby nechodili přes své možnosti. Když totiž člověk přijde na první trénink, netuší, kde jsou jeho hranice. Třeba si nechá od soupeře moc propnout ruku a druhý den ho to bolí. Tak zjistí, že by měl partnerovi na tréninku signalizovat daleko dřív a raději trénink přerušit. Praxí lidé zjišťují, kde jsou jejich možnosti a práh bolesti, a své hranice posouvají. Každý by měl nakonec vědět, kdy je načase zahodit hrdost a zaklepat, tedy se vzdát. Když si na tréninku někdo nechá vykloubit nebo zlomit ruku jen proto, že se včas neozval a nevzdal se, je to už čistě věc ega.

Když jsem ztratil motivaci závodit, stal jsem se raději trenérem.

Před MMA jste se věnoval čínskému bojovému umění Wing Tsun. Proč jste přešel k MMA?

Ve Wing Tsun se snoubí krásná technika, typická pro asijská bojová umění, s brutalitou úderů. Není to sport, je to čistě bojové umění zaměřené na účinnou likvidaci soupeře. Já se ale chtěl dostat do sportovního okruhu a chodit na zápasy, soutěžit s ostatními. Tak jsem na nějakou dobu přešel k thajskému boxu Muaythai. Ten mi ale přišel až moc tvrdý.

Není paradox, že vám thajský box přišel tvrdý a MMA ne?
Trochu je, ale má to svůj důvod. V thajském boxu se zjednodušeně řečeno lidi jenom mlátí do hlavy, což mi moc nevyhovovalo. V MMA se často pracuje i na zemi. Člověk může protivníka shodit dolů a tam ho umotat v nějakém technicky náročném chvatu. A to se mi líbilo. Přišlo mi fajn, že se v MMA můžu vyhnout tomu, aby mě někdo jenom řezal do hlavy.

V současné době už nezápasíte. Co vás přimělo přestat bojovat v oktagonu a stát se trenérem?
Závodění mě přestalo naplňovat. V ringu už jsem se neměl kam posouvat. Dvakrát jsem vyhrál titul mistra republiky ve Vale Tudo, tehdejším předchůdci MMA. Pak už to vedlo jen k tomu, že mě ostatní vyzývali a souboj se mnou si brali jako metu, chtěli mě porazit. Já už ale věděl, že z toho kolotoče zápasů chci pryč. Ztratil jsem motivaci a odhodlání vyhrávat zápasy, i proto jsem ten poslední prohrál. Takže jsem to raději zapíchl a začal trénovat ostatní. Tak můžu své zkušenosti předávat jiným.

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Generace20
+
Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Generace20

Autor: Petra Macháčková

21. 02. 2019

Roste počet případů, kdy mladé lidi postihují duševní onemocnění. Vyplývá to z loňského průzkumu americké zdravotní pojišťovny The Blue Cross Blue Shield. Jednou z hlavních příčin jsou stále větší nároky nejen ze strany rodičů, školy či partnerů, ale také sledování sociálních sítích a prahnutí po dokonalosti. Spousta lidí se také ztrácí v možnostech, které jim dnešní doba nabízí a neví, co se sebou. Lékem může být kvalitní odpočinek, strava, ale i nadhled.

Je jim kolem dvaceti, celý život mají ještě před sebou, přesto jsou sklíčení pocity strachu, neúspěchu a cítí se pod velkým tlakem. Řeč je o generaci Z, tedy lidech, kteří se narodili v druhé polovině 90. let. Podle odborníků jsou oproti předchozím generacím náchylnější k duševním nemocem. “Druhá nejčastější příčina smrti do 34 let je sebevražda, což je skutečně alarmující. Pokud jedinec trpí duševními poruchami, na 75 procent se to u něj projeví do 25 let,“ vysvětluje zakladatelka organizace Nevypusť duši Marie Salomonová (27), která sama v průběhu dospívání trpěla depresemi. Podle ní je důležité vidět rozdíl mezi depresí a běžnou „depkou“, tedy stavem, kdy nás trápí něco ve škole, práci nebo v partnerském vztahu, ale nemá to dlouhodobé trvání. Skutečná deprese je naopak závažná nemoc, která se musí léčit. 

Nesmí si dovolit žádné chyby

Z průzkumu americké zdravotní pojišťovny The Blue Cross Blue Shield vyplývá, že se počet diagnostikovaných depresí ve Spojených státech zvýšil mezi roky 2013 a 2016 téměř o třetinu. U lidí narozených mezi lety 1995 až 2000 to byl nárůst téměř o 47 procent a u těch narozených už v 21. století to bylo dokonce o 63 procent. A podobný trend je vidět i v Evropě. A spolu s tím roste i užívání antidepresiv. Ty už nějaký čas bere i Adéla Bílková (20), které lékaři diagnostikovali depresi už v 15 letech. „Pro někoho jsou antidepresiva jako berlička, aby se cítil trochu lépe, a někomu skutečně mohou zachránit život. Doslova. Mně osobně antidepresiva pomohla. Samozřejmě bez řádné psychoterapie se zdravotní stav zásadně nezlepší ani s prášky,“ vysvětluje Bílková.

Rostoucí počty diagnóz ale mohou být zavádějící.Odborníci se shodují, že depresemi mohli trpět i rodiče dnešní generace dvacetiletých, jen se o tom ve společnosti tolik nemluvilo, protože duševní zdraví bylo tabu. Podle Martina Duřta (22) je ale na něj a jeho vrstevníky vyvíjen takový nátlak, s jakým se například jeho rodiče nesetkali. „Díky sociálním sítím jsme pod neustálým drobnohledem ostatních a nesmíme si dovolit žádnou chybu, aby nás okolí neodsoudilo,“ říká Duřt.

Umět vypnout

Dnešní dvacátníci mají bezesporu úplně jiné možnosti, než měli jejich rodiče. Vyrůstali na internetu, během základní školy dostávali první chytré telefony a cestování za hranice pro ně není nic neobvyklého. Ale právě dostupnost všeho a téměř neomezené možnosti v nich vyvolávají pocit, že neví, co si z toho nepřeberného množství vybrat. „Přijde mi, že v minulosti se lidé nechtěli moc odlišovat a být v něčem jiní. Šlo asi i o tu dobu, v jaké žili naši rodiče. Neměli tolik možností jako my. Dnes adorujeme ty nejdivnější z nás, protože právě oni mají odvahu být jiní. Nezažili jsme žádnou hlubokou krizi nebo válku, ale krizí jsou naše životy, které neumíme žít,“ popisuje své pocity student práv Vojtěch Felix (20).

Důležité je dle zakladatelky organizace Nevypusť duši Marie Salomonové starat se kromě svých studijních výsledků, financí nebo bydlení, také o duševní hygienu. Mladí lidé, ale samozřejmě i ti starší, by podle ní měli umět občas vypnout sociální sítě, nic chvíli neřešit a relaxovat. Důležité je také udržet si nadhled, odstup od aktuálních problémů a umět si čas od času něco odpustit. Odborníci také doporučují zařadit do svého života více pohybu a pestrou stravu namísto rychlého stravování ve fastfoodech. A pokud lidé nejsou schopni své problémy řešit sami, měli by vyhledat odbornou pomoc a neřešit své trable alkoholem či drogami.

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

Generace20
+
GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

Generace20

Autor: Jiří Charvát

20. 02. 2019

Americká Akademie filmového umění a věd rozhodla, že diváci v letošním přímém přenosu udílení Oscarů neuvidí předávání cen v některých kategoriích. O odvysílání vítězného momentu a děkovné řeči přijdou výherci v kategorii střih, kamera, masky a krátký hraný film. Předávání Oscarů totiž podle statistik ztrácí zájem diváků, což je podle názoru Akademie zapříčiněno přílišnou délkou pořadu.

Tomu lze dát za pravdu, vezme-li se v potaz tříhodinová stopáž, při které nejednoho diváka svrbí prst na ovladači. Nepochopitelné ale je, že Akademie vybrala ze spousty hudebních show, komických a rádoby komických vystoupení právě vyhlášení oněch čtyř kategorií. Přitom by člověk řekl, že právě vyhlášení jednotlivých kategorií je to, proč divák Oscary sleduje.

Jen těžko se dá vcítit do role umělce, který má obdržet cenu za svůj životní výkon, ale lidé místo toho uvidí jen reklamy. Pro výherce dané kategorie je to přeci čest a životní zážitek převzít sošku za své dílo, zatímco ho přitom živě sledují miliony lidí. A právě o tento pocit část budoucích vítězů z rozhodnutí Akademie přijde. 

Také je jistě „potěší“, že jejich kategorie bude vynechaná pouze letos. Akademie oznámila, že aby vše bylo v duchu fair play, vystřihnou příští rok čtyři jiné kategorie. Divák se tak může dočkat dne, kdy se neodvysílá vyhlášení v kategorii nejlepší film, nebo nejlepší herec či herečka. Buďme ale upřímní, zas tak moc fér zřejmě Akademie nebude.

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Generace20
+
Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Generace20

Autor: Jiří Charvát

17. 02. 2019

Ještě před pár lety se v oblasti alkoholu investovalo především do letitých lahví whisky. V současnosti je ale čím dál oblíbenější ukládat finance do rumů, ginů a dalších druhů alkoholu. Nemusí se přitom nutně jednat o archivní ročníky, které už při vydání atakují částky v řádu desetitisíců. Právě naopak, velké množství investičních lahví v počátku nestojí víc než dva tisíce korun. Přitom svou hodnotu s postupem času mnohdy zněkolikanásobí. Na rozdíl třeba od nemovitostí tak stačí investovat podstatně menší částku. Chce to ale hledat.

Z necelých dvou tisíc korun vystoupal na téměř 40 tisíc. Přesně takový cenový skok předvedl rum Diplomatico z limitované edice Single Vintage 2001 během jediného roku.Jedná se přitom o vyloženě český úkaz. Takový skok jezapříčiněn vysokou poptávkou právě na domácím trhu. Kdo si lahev stihl pořídit za původní cenu a nevypil ji, mohl ji v minulém roce prodat v aukcích za částku v řádech desetitisíců. Podobný cenový růst mají i jiné lahve. Sběratel ale musí vědět, které z nich mají potenciál znásobit svou hodnotu a které ne.

Kompletní kolekce mají větší hodnotu

V drtivé většině případů mají šanci se zúročit lahve z limitovaných edicí. „Skotská destilérka Glenmorangie stabilně vydává desetiletou lahev The Original, která je ke koupi snad v každém větším obchodě. Taková lahev má nulovou šanci navýšit svou hodnotu. Od roku 2010 ale vydávají omezený počet Private edition, která každý rok nese jiný název. Vyšlo tak celkem osm různých lahví. První z nich už zaznamenaly nárůst své hodnoty,“ vysvětluje princip limitovaných edicí sběratel Martin Šimek (31). Sám vlastní několik kusů z Private edition, které už svou původní částku 1500 korun zdvojnásobily. Měly by ale mnohem větší hodnotu, kdyby vlastnil všech osm druhů doposud vydaných lahví. Kompletní kolekce bývají vzácné. Přesto se nevzdává naděje a své kusy si hodlá ještě nějaký čas ponechat. „Třeba v nějakém obchodě narazím na další lahve z kolekce, nebo je získám za rozumnou cenu na nějaké aukci,“ doufá Šimek.

Vzácným se alkohol stává i v případě, že daná destilérka zanikne. Jednou takovou je společnost Caroni Rum z Trinidadu. „V minulém století se jednalo o jednu z největších rumových společností na ostrově. V roce 2003 ale stát zavřel svou třtinovou rafinerii, na které bylo Caroni závislé. Krátce poté společnost skončila. Nicméně některé jejich lahve se nyní prodávají i kolem dvaceti tisíc korun,“ vypráví další sběratel alkoholu Kryštof Lédl (22). Ten jednu takovou lahev vlastní a čeká, až její hodnota ještě naroste, aby ji mohl prodat za co možná největší částku. „Natrefil jsem na ni náhodou v jednom obchodě, stála mě 1800 korun. Nyní má hodnotu jedenáct tisíc,“ chlubí se Lédl.

Hledání v obchodech je základ úspěchu

Sbírání investičního alkoholu je tak nejen o vědomostech, ale i o jeho hledání. Kdo by čekal, že vše zvládne přes internet z pohodlí domova, tak by se mýlil. Na internetových obchodech totiž u takových lahví často svítí nápis „vyprodáno“ nebo mají nesmyslně přehnanou cenu. Nejúčinnější je tak vyrazit do obchodů a hledat. „Často procházím podniky, které nabízejí prémiové lahve. Občas se na mě usměje štěstí a já natrefím na lahev, která má mnohem větší hodnotu, než za jakou ji v obchodě prodávají. Obchodníci mnohdy netuší, jaké poklady vlastní,“ popisuje svůj hon za prémiovým alkoholem Šimek.

Právě hledání je mnohdy to, co sběratele baví. „Já už jsem na tom hledání závislý. Kdykoliv jdu kolem obchodu s alkoholem, musím nakouknout dovnitř. I když třeba spěchám na letišti do letadla, jako nedávno v Dubaji. Odlet jsem málem nestihl, každopádně to stálo za to. Přivezl jsem si limitovanou edici whisky Macallan Concept No.1 za 2900 korun, u které pravděpodobně cena ještě naroste na trojnásobek,“ říká Šimek. V případě, že by nakonec cena nevzrostla, zůstane mu jediná možnost. Jednoduše si vychutná kvalitní drink.

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Generace20
+
Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

17. 02. 2019

Ke kávě s sebou nabízí 139 českých podniků nejen jednorázové kelímky. Od července loňského roku si zákazník může vzít kávu s sebou i ve vratném kelímku, za který zaplatí zálohu 50 korun. Poté si ho může nechat, nebo vrátit v kterékoliv jiné kavárně, která je součástí projektu Otoč kelímek. Podle iniciátora projektu Jana Havránka (31) doplní za pár týdnů kelímky také víčka. Zatím se ale teprve testují.

Jednou z prvních pražských kaváren, která se zapojila do projektu zálohovaných kelímků na kávu, je Café Lajka na Praze 7. Ta se stala součástí projektu Otoč kelímek v prosinci loňského roku. „Jako kavárna se snažíme být šetrnější k přírodě. Sice máme stále v nabídce papírové kelímky, ale díky těm vratným, které se mohou použít až 600krát, se snižuje odpad. Právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli zapojit se do projektu,“ vysvětluje provozní kavárny Lajka Aja Pávková (29).

V prosinci loňského roku obdržela kavárna 150 kusů vratných kelímků. Ty jsou vyrobené z tvrdého plastu polypropylenu, který je nejen odolný, ale hlavně dobře recyklovatelný a šetrnější k přírodě. Podle Pávkové si po dvou měsících, co jsou v oběhu, získaly mezi zákazníky velkou oblibu. „Naši barmani zákazníkům vždy nabídnou za zálohu 50 korun ten plastový, který je vratný nejen u nás, ale i v dalších 45 kavárnách v Praze. A ten papírový za 5 korun. Což ale znamená, že pokud zákazník užije jeden vratný kelímek desetkrát a rozhodne se ho nevracet, tak se vyrovná ceně papírového. To mnozí zákazníci oceňují,“ popisuje Pávková. Vratné nádoby na pití si vybere šedesát procent zákazníků.

Inspirace z Německa

V současné době je v Česku v oběhu více než 9 600plastových kelímků. Součástí projektu Otoč kelímek je pak 139 podniků hlavně v Praze, Brně a Olomouci, kde projekt vznikl. A jejich počet neustále roste. „Zapojit se do projektu není nijak komplikované. Podniky musí splnit základní hygienické požadavky, jako například mít myčku na provozovně a zavázat se k několika drobným požadavkům, třeba výkupu špinavých kelímků. Součástí vstupu do systému je pak také platba měsíčního poplatku,“ vysvětluje iniciátor projektu Jan Havránek (31).

Inspiraci k zavedení vratných kelímků získal Havránek od německé společnosti CupforCup. Právě ta je i současným výrobcem a dodavatelem kelímků do Česka. „Nechtěli jsme je dovážet přes půl světa z Číny. A není příliš mnoho jiných společností, které něco takového vyrábí. Výrobní formy jsou totiž docela velká investice. Spojení s provozovatelem podobného systému v sousední zemi nám tak dávalo největší smysl,“ vysvětluje Havránek. S touto společností momentálně spolupracuje i na výrobě opakovaně použitelných víček, která si dodnes musely podniky obstarávat samy. Převážně tak používaly ta jednorázová. „Víčka bychom měli mít hotová během několika týdnů. Zatím probíhá testování materiálu, který musí být pružnější kvůli přiléhavosti,“ dodává.

Zákazníci ocení větší dostupnost

Zavedení vratných kelímků si pochvaluje pravidelný zákazník Café Lajky Martin Hamouz (31). „Nechci zbytečně vyhazovat odpad a už vůbec ne ten, který je špatně recyklovatelný. Vždy, když mám možnost, beru si v kavárně vratný kelímek. Většinou je pak vracím po dvou nebo třech kusech buď tady v Café Lajka, nebo v jiné kavárně na Praze 7,“ vysvětluje. Ocenil by také, kdyby byly tyto kelímky dostupné na více místech v Praze, aby kavárny nemusel vyhledávat přes webové stránky projektu Otoč kelímek.

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

Generace20
+
V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

17. 02. 2019

Natočil Tři oříšky pro Popelku, Arabelu, Dívku na koštěti či Prince a Večernici. Režisér Václav Vorlíček zemřel ve věku 88 let v úterý 5. února. Mladí filmaři ho obdivují hlavně proto, že se u jeho pohádek baví děti i dospělí a pravidelně se k nim vrací. V dnešní době se podle nich těžko hledá podobně kvalitní pohádkový režisér.

Vorlíčkovy pohádky ovlivnily nejednoho filmaře. „Když vzpomínám na své dětství, okamžitě se mi vybaví Dívka na koštěti. Tu jsem sledoval nejraději, protože mě zajímalo zákulisí kouzelnického světa,“ říká režisér Milan Balek (27), který režíruje pořad MenZone na Prima COOL. Student pražské konzervatoře Aleš Kaizner (20) přiznává, že ho Vorlíčkova tvorba ovlivňuje dodnes. Inspiroval se především vizuálními efekty, například u Saxany. „V jednom díle leží na stole hlava Jana Hrušínského, což bylo udělané jednoduše, před stolem stálo zrcadlo. I tak to vypadalo skvěle,“ popisuje Kaizner.

Prsten, který splní všechna přání

Tvorby Václava Vorlíčka si současná generace váží i proto, že uměl propojit pohádku s komedií a baví tak všechny generace. „V jeho pohádkách si najde své kouzlo jak dítě, tak dospělý. Navíc se k nim diváci stále vrací. To považuji za největší úspěch režiséra,“ vysvětluje Balek. Student filmu na Masarykově univerzitě Vlastimil Musel (22) si v dětství oblíbil především třináctidílný seriál o Arabele a kouzelném prstenu, který vznikl roku 1980. „Jde o krásnou ukázku propojení pohádkového světa se světem reálných lidí. Postavy mezi těmito dvěma světy cestují. Vorlíček se svým proslulým scénáristou Milošem Macourkem vytvořili v době normalizace pohádkové dílo, na které koukají mladí i starší,“ říká Musel a dodává, že Arabela patří mezi pohádky, které se asi každému vryjí do paměti: „Kdo by totiž nechtěl mít prsten, který mu splní vše, na co pomyslí.“

V dnešní době se podle řady mladých filmařů točí převážně pohádky konzumní. Ty nemají atmosféru, divák se na ně podívá jednou a má problém je dokoukat. Podle Musela byla Vorlíčkova tvorba jedním z největších přínosů české kinematografii. „Bez něj by televizní programy o Vánocích zely prázdnotou. Lidé by se pak museli spokojit se současnou podprůměrnou produkcí,“ vysvětluje Musel.

Není lehké najít konkurenci

Vlastimil Musel uznává Vorlíčka i přesto, že svá nejznámější díla točil v komplikovaném období normalizace. „Václav Vorlíček zvolil pro sebe tu nejméně bolestivou cestu. Za cenu občasného režírování agitačního filmu mohl natáčet vše, co neodporovalo tehdejší ideologii. A právě v této době natočil své nejznámější počiny,“ upřesňuje Musel.

Podle Musela nemá Vorlíček v pohádkách v dnešní době konkurenci.„Porovnávat Vorlíčkovy pohádky s posledními pohádkami Zdeňka Trošky je nesmysl. Z hlediska stylizací postav bych k němu přirovnal maximálně Jana Svěráka,“ říká Musel. Podle režiséra Balka v Česku za poslední dobu natočil dobrou pohádku jen Jiří Strach, a to Anděla Páně. Oba mladí filmaři doufají, že se třeba právě jim jednou podaří natočit film Vorlíčkových kvalit.

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

Generace20
+
„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

15. 02. 2019

Swap, neboli výměna nevyužívaných věcí za další použité, ovlivňuje nakupovací zvyky lidí po celém světě. Výměny už mají své pravidelné zákazníky, kterých přibývá. Ti se shodují na tom, že používáním věcí z druhé ruky šetří nejen finance, ale i přírodu. A netýká se to jen oblečení. Druhý únorový víkend se v IKEA Point na Václavském náměstí uskutečnila první výměna nábytku a bytových doplňků.

Kupovat si jen nové zboží v dnešní době není nutností. Swapy nabízí mnohem zajímavější zážitky než jen přehrabování se věšáky. „Mou vizí je změnit návyky v nakupování a snížit odpad,“ říká organizátorka některých swapů v Česku Lucie Poubová (35). Výměny pořádá už tři roky a jejich prostřednictvím se snaží své vize uskutečnit. „Měníme myšlení lidí, učíme je sdílet, nelpět na věcech a na penězích,“ vysvětluje. Výměny jsou pro lidi i společenskou událostí a odpočinkem, kde panuje příjemná atmosféra a mohou si popovídat s ostatními.

Swap spočívá v tom, že lidé na vybrané místo přinesou použité věci, které jsou stále v dobrém stavu, ale nehodí se jim. Organizátoři a dobrovolníci je roztřídí. Účastníci výměn si pak mohou vybrat něco, co se hodí zrovna jim. Je jen na jejich svědomí, kolik si toho odnesou. Věc získají zadarmo, nebo za symbolické vstupné. Dají tak úlovku šanci na delší život a zároveň jej pošlou zpět do koloběhu věcí. „Když se mi něco, co si odsud odnesu, přestane líbit, přinesu to na swap příště. Dokonce jsem jednou narazila na svoje triko, které jsem asi před rokem donesla na swap,“ říká dobrovolnice Petra Hyklová. Věci, které si z výměn nikdo neodnese, putují společnosti POTEX, která je rozdělí do různých neziskových organizací.

Kupovat si nové věci přestává být in

Věci, které se na výměnách objevují, často skrývají i hlubší příběh. „Vždycky si představuji, co všechno ten člověk zažil, kde byl, skutečnost ale neznám. Kolikrát to ani nejde, pokud se s předchozím majitelem té věci nedáte do řeči,“ říká Alice Matůšů, kterou nebaví kupovat věci z velkovýroben. Naopak je ráda, když za použitými věcmi vidí příběh, který u zboží v obchodech nenajde. „Přinesla jsem sem tunel, kterým lezou malé děti. Dcera ho skoro nepoužívala, hned si ho někdo vzal,“ vypráví návštěvnice swapu Jiřina Nováková (45), které udělalo radost, že si tunel našel nového majitele. 

Zájem o věci z druhé ruky roste. Před třemi lety byla Lucie Poubová jediná v Česku, kdo swapy dvakrát až třikrát do roka pořádal. Nyní organizuje výměny každý měsíc a chystá se je pořádat i častěji. Podle Poubové jsou návštěvníky swapů převážně ženy různých věkových kategorií. Pravidelně se vracejí a doporučují je i svým známým. „Chodí sem kamarádky, kolegyně z práce, tři generace žen. Jednou přijde jedna, podruhé dvě, pak tři. Zájem se zvyšuje,“ potvrzuje Poubová. Příčinou toho jsou měnící se zvyky v nakupování. Stále víc lidí místo návštěvy obchodu radši počká, až se bude konat další swap a potřebnou věc seženou tam. „Kupovat si nové a nové věci a plýtvat tím teď není in. Swap bude populární jako Dior,“ myslí si Poubová.

Výměnami se šetří zdroje, příroda i peníze

V dnešní společnosti není podle Poubové problém něco získat, ale něčeho se zbavit, aniž by vznikl odpad. Právě na tom je myšlenka swapu založená. Lidé mají doma věci v dobrém stavu, které nepoužívají, a ty pak ztrácí hodnotu. „Mám dost zbytečného nakupování a zbytečného vyhazování. Úplně mě vytočí, když vidím, jak přetékají popelnice. Lidé si nakupují hromadu věcí, které nepotřebují, a pak je vyhodí,“ vysvětluje dobrovolnice Hyklová. Účastníci výměn se shodují na tom, že předáním věcí dál šetří nejen finance, ale i přírodu, a nepodporují tím masovou výrobu. Swap jim připadá jako nejekologičtější cesta, jak se něčeho zbavit a zároveň něco získat. Domů si s sebou odnáší také dobrý pocit, že mohli svými věcmi udělat radost někomu jinému.

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Generace20
+
Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

13. 02. 2019

Mladé Rusy do Česka táhne možnost kvalitnějšího vzdělání. Jsou po Slovácích druhou nejpočetnější skupinou cizinců studujících na tuzemských vysokých školách. Z více než 43 tisíc zahraničních studentů tvoří 13 procent. Díky přípravnému kurzu českého jazyka dokáží přijímačky na vysoké školy zvládnout. Problémy jim dělá především mluvení a pády.

Daria Mikerinová (31) vystudovala magisterský obor na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Do Česka přijela proto, aby získala kvalitnější vzdělání. Jít studovat do zahraničí je teď podle ní v Rusku trend. „Právě Česká republika je pro Rusy komfortní, protože se mohou za necelý rok naučit česky,“ vysvětluje. Daria češtinu ovládá díky absolvování přípravného kurzu. Na něm se rychle naučila číst a rozumět ostatním. Bála se ale mluvit. „Vím, že mám špatnou výslovnost a bála jsem se, že mi nebude dobře rozumět,“ přiznává.

Problém dělají koncovky, pády a přízvuk

Podobný problém mají Rusové běžně. „Je třeba dát pozor na výslovnost, protože ruský přízvuk je přeci jenom velmi silný,“ vysvětluje učitelka češtiny pro cizince Jana Hudečková. Při ústních pohovorech by ale neměl být překážkou. S přízvukem tak silným, že by cizinci nebylo rozumět, se Jana Hudečková během své desetileté praxe setkala jen výjimečně. „Je třeba dát pozor na určitou podobnost, protože v našem jazyce a v ruštině jsou mnohdy podobné koncovky. Student má pak pocit, že to umí, protože mu ostatní rozumí, ale říká to špatně,“ uvádí Hudečková. Právě koncovky dělají problém i Rusce Ekatěrině Makové (21), která do Prahy přijela pokračovat v magisterském studiu mezinárodního obchodu. „Největší problém mi dělá množné číslo a právě koncovky,“ přiznává.

I přesto, že se Daria Mikerinová původně bála mluvit česky, přijímací zkoušky zvládla. Školu úspěšně dokončila a pokračuje na stejné fakultě v doktorském studiu. Zároveň pomáhá dalším cizincům naučit se česky. Absolventi přípravných kurzů, na kterých spolupracuje, mají 80% úspěšnost u přijímaček. „Považujeme to za úspěch,“ říká. Tyto kurzy jsou ale pro cizince náročné nejen po obsahové stránce, ale i po finanční. Vyšplhat se běžně můžou i na 5000 euro, tedy zhruba na 125 tisíc korun. Mikerinová je ale přesvědčená, že bez navštěvování kurzu cizinci mají jen malou šanci uspět. 

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Generace20
+
Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

11. 02. 2019

O bruslařskou dráhu ve Frymburku na vodní nádrži Lipno pečují jen čtyři dobrovolníci. Přesto je ve skvělém stavu i za špatného počasí. Letos se otevřela veřejnosti v sobotu 26. ledna. Týden poté jsem zavázala brusle a vydala se ji otestovat.

Teploměr v sobotu dopoledne ukazuje čtyři stupně nad nulou, což pro led není ideální. Ve Frymburku se na dvoukilometrovém ovále přesto bruslí. „Dneska je led měkčí, takže se nám trochu boří brusle. Ale jsem rád, že mám kde dceru učit bruslit,“ říká jeden z návštěvníků Karel Samek. Na víkend byla vyhlášena teplotní obleva a mnoho bruslařů proto nepřijelo. Led je ale ještě stále pevný, a tak se na magistrále ve Frymburku schází alespoň místní. Děti s nadšením využívají prohrnuté hřiště vedle dráhy, na kterém hrají hokej. A rodiče mají kromě samotné dráhy radost i ze stánku s občerstvením přímo na ledě.

Dobrovolníci dráze obětují čas i peníze

Dříve se o ledovou plochu starali frymburští dobrovolní hasiči. Ti ale mají v zimě práce dost, a proto dělají na ledě pouze víkendový zdravotní a bezpečnostní dozor. O ledovou magistrálu tak pečují jen čtyři dobrovolníci. Věnují jí ale téměř všechen volný čas. „Led začínáme upravovat v pět večer, kdy končí bruslení. Technikou shrnujeme vybruslený sníh a led brousíme. To děláme často i do půlnoci,“ popisuje údržbu dráhy Antonín Labaj, který se ve Frymburku o ledovou magistrálu stará už jedenáctým rokem. Nejtěžší je pak šichta před víkendem. Dobrovolníci na dráhu nastupují i v pět ráno se zametacím kartáčem, protože očekávají hodně bruslařů.

Sami ale z péče o led nic nemají, jen dobrý pocit. Ze svého si dokonce zaplatili i stroje, které používají na údržbu ledu. „Jsme srdcaři. Proto dráze obětujeme čas i peníze. Ledová magistrála přináší ekonomiku pro místní podnikatele a dobrou reklamu Frymburku. Navíc nás to baví,“ usmívá se Labaj, jehož čtyři děti se prohání na ledovém hřišti s hokejkou. S tím, že dráha dělá dobrou reklamu, souhlasí i městys. Proto si na její údržbu vyhradil 150 tisíc. Všechny peníze se ale spotřebují na benzín do techniky a na zaplacení zdravotního a bezpečnostního dozoru.

Minimální tloušťka ledu pro hromadné bruslení je osmnáct centimetrů. První víkend v únoru má podle Labaje tloušťku až 25 centimetrů. A tak se správci ledové magistrály tradičně snaží propojit bruslařskou dráhu z Frymburka až do Lipna nad Vltavou a Přední Výtoně. Zatím se jim to kvůli tajícímu ledu nedaří. „Propojení drah je naší prioritou. Za poslední dva roky se nám to bohužel nepovedlo. Zatím je tedy ve Frymburku na bruslení prohrnutý ovál dlouhý dva kilometry a v Lipně nad Vltavou čtyři,“ vysvětluje Labaj. Dodává, že pokud se lipenskou a frymburskou dráhu podaří propojit i s Přední Výtoní, okruh bude dlouhý až dvanáct kilometrů. „Zima je ještě mladá, máme před sebou celý únor. Snad letos budeme mít opět magistrálu se vší parádou,“ doufá.

GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

Generace20
+
GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

Generace20

Autor: Petra Macháčková

08. 02. 2019

Není teď v Česku diskutovanějšího a kontroverznějšího seriálu, než je MOST!. Podle mě, jakožto mostecké rodačky, až nečekaně realisticky vystihuje jedinečnost města i tamní společnosti. Seriál dokazuje, že město Most je na hraně, podobně jako humor televizního díla. A to nejen na pomyslné hraně sociálního napětí, ale i docela konkrétně na hraně povrchových dolů a na okraji republiky.

Vždyť kde jinde ve volbách uspějí i strany, které mají jako hlavní body programu vystěhování nepřizpůsobivých obyvatel z města?

Které jiné město má tak nechvalně známé sídliště hrůzy, do kterého se málokdo odváží vkročit? A vtipy o přesunutém a pak dlouho nevysvěceném kostele si také nemůžete dělat jinde než v Mostě. To, co se tam děje, by bylo v jakémkoliv jiném městě za hranicí normálu. 

Seriál dává možnost nahlédnout pod pokličku života v oblasti s nejvyšší mírou nezaměstnanosti, poznamenanou z dob minulých i současných. Dostává i jinak neznalé na místo, kde je tenká hrana mezi láskou a nenávistí, často určená i barvou pleti.

Zdejší obyvatelstvo má trochu drsnější slupku, mnohdy i radikálnější názory než zbytek republiky, ale v jádru to jsou dobří lidé, který se i čas od času sami nad sebou dokáží zamyslet a něco v životě změnit. A MOST! není jen o smíchu, ale je v něm i slza a taky třeba nějaká naděje. Tu přece potřebujeme všichni.

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20
+
Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20

Autor: Petra Macháčková

21. 01. 2019

Na konci minulého roku se v Bubenečských nebo Strahovských kolejích v Praze se objevily štěnice. Podle vedení ČVUT jsou problémy s těmito nepříjemnými parazity stále častější a viní z toho zejména zahraniční studenty, kteří do Česka jezdí na studijní výměnné pobyty. Štěnice se ale objevují i v domácnostech. Pomoc může jen profesionální desinsekce, běžné prostředky z drogerií na vyhubení nestačí.

Některé studentské koleje na v průběhu loňského roku zamořily štěnice. Problém se netýkal jen pražské Bubenečské koleje, ale i kolejí na Strahově nebo na Jarově. Podobně je na tom i brněnská Masarykova univerzita, Univerzita Hradec Králové či Technická univerzita v Liberci. Vedení jednotlivých kolejí se shoduje na tom, že za častý výskyt parazitů můžou hlavně zahraniční studenti. „Důvodem výskytu štěnic je Erasmus. Na kolejích začínají bydlet občané především z bývalých zemí Sovětského svazu a jižních států, u kterých se štěnice vyskytují. Tito studenti mají neuvěřitelný nepořádek na pokojích a nedodržují základy hygienických zásad,“ sdělil pro Aktuálně.cz ředitel Správy účelových zařízení VŠE Ota Zima. Na druhé straně je zjevné, že štěnice se objevují i mimo studentské koleje a ne vždy za to může nepořádek a nedostatečná hygiena.

Parazité jsou i bytech

Štěnice mohou být problémem i v běžných domácnostech. Přesvědčila se o tom i Lenka Radová (49) z Litvínova. Její dcera Nikola Klímová (17) byla několik týdnů poštípaná, ale  na důvod přijít nemohly. Po pár týdnech si Klímová všimla, jak jí něco malého lezlo po displeji telefonu. Byla to štěnice. „Cítila jsem se jako nějaká špindíra, i když jsme doma měli uklizeno. Nejdříve jsme se pokusili štěnice hubit různými přípravky, ale nezabralo to. Jedinou pomocí byla profesionální desinsekce,“ říká Lenka Radová.

Lidé si štěnice mohou přinést například ve starém nábytku, který si nastěhují do domu. Dovézt si je mohou i z dovolené. Malí parazité nejdříve zalezou do postelí, kde se rozmnoží, a následně se přesunou pod koberec nebo za obrazy. Podle majitele firmy zaměřené na desinsekci Michala Beckera je výskyt štěnic v Česku čím dál častější. Lidé přítomnost štěnic v domácnosti poznají hlavně podle štípanců na těle. Štěnice jsou velmi odolný hmyz, který bez hostitele, kterému by mohly sát krev, vydrží i několik měsíců.

Důležitá je kontrola nábytku

V panelových domech je problém se štěnicemi ještě horší. Hmyz totiž zalézá do rozvodného potrubí a tím se snadno může šířit z bytu do bytu. „U nás se štěnice objevily za kuchyňskou linkou. Dostaly se k nám přes stoupačky od sousedů, kteří bydleli pár pater nad námi. Naštěstí měl náš dům placenou desinsekci, takže brzy bylo brzy po problému,“ popisuje Tereza Šeinerová z Mostu.

Odhalit výskyt štěnic pomůže důkladná kontrola postele a nábytku. Indicií přítomnosti parazita jsou drobné černé tečky – štěničí trus. Běžně dostupné prostředky na štěnice nepůsobí, zbavit se jich proto není jednoduché. „Hlavním důvodem zvýšeného výskytu je, že štěnice dnes už téměř nic nezabije, protože jsou čím dál tím odolnější,“ míní Michal Becker. Za profesionální desinsekce si firmy účtují okolo 2 000 korun.

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Generace20
+
Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

21. 01. 2019

Situace, která se týká hlavně mladých mužů: denně posilují, váží si porce a striktně dodržují jídelníček. Cvičení obětují maximum svého času, protože je baví pozorovat vývoj svého těla. Líbí se jim, že mají disciplínu a jsou na tento přístup k životu hrdí. Někteří z těchto mladých mužů ale cítí, že už překročili míru, a závislosti na fyzické námaze se chtějí zbavit.

Pro někoho je každodenní dřina v posilovně smyslem života. Jiní mají s odstupem času pocit, že jim boj za vyrýsované tělo kus života vzal. Bývalý amatérský kulturista Filip Opička (21) začal každodenně posilovat na střední škole a bylo to pro něj velmi náročné. „Vstával jsem ráno v půl šesté, abych si stihl uvařit na celý den. Protože jsem byl hodně hubený, míval jsem až sedm jídel denně. Nestaral jsem se o nic jiného,“ popisuje Opička. Po dvou letech strávených v posilovně ale skončil kvůli zdravotním problémům.

Doktor Jaromír Havel upozorňuje, že profesionální kulturisté jsou dnes hlídáni odborníky, kteří jim kontrolují zátěž i správnou stravu. Mladí lidé ale často posilují, aniž by na ně někdo dohlížel. „Amatéři se většinou nezaměřují na celé tělo. Cvičí například jen ramena, aby je měli co největší. Může tak dojít k přetížení svalových skupin nebo kloubů,“ upřesňuje Havel. Opička potvrzuje, že o posilování se radil pouze s přáteli ve svém věku a četl knihy. Za to, že ho především zničené klouby donutily přestat cvičit, je ale s odstupem času rád. „Vrátil jsem se k fotbalu, obnovil stará přátelství a našel jsem si holku. Konečně jsem začal na plno žít,“ vysvětluje.

Cvičí celé dny

Pro Zdeňka Brabce (22) se z každodenního pohybu a hlídání jídelníčkustala závislost, ale nestěžuje si. „Už na základní škole mě začaly zajímat holky a fotbal mě nebavil. Chtěl jsem dělat individuální sport a pracovat na sobě, tak jsem začal posilovat,“ popisuje Brabec, který pravidelně cvičí tři roky. Baví ho to hlavně proto, že má disciplínu a může pozorovat neustálé změny svého těla. „Někteří lidé říkají, že trávením veškerého volného času v posilovně přicházím o plno zážitků, ale to si nemyslím,“ brání se Brabec. Přiznává ale, že přišel o spoustu kamarádů. 

Jednou z nejtěžších věcí na kulturistice je podle Filipa Opičky fakt, že nemá jasný cíl. „Člověk se snaží každý den překonat sám sebe. Nikdy ale není spokojený. Vždycky se chce posunout o level výš,“ upřesňuje Opička. To ale Zdeňku Brabcovi vyhovuje. Posilování si dokonce oblíbil natolik, že se na podzim loňského roku přihlásil na své první závody do kategorie men’s physique, což je novější forma kulturistiky. „Příprava byla hodně náročná jak fyzicky, tak psychicky. Intenzita tréninků musela být každým dnem vyšší a energie ubývala. Čtyři měsíce jsem jedl jen maso, vajíčka, zeleninu a trochu rýže,“ říká Brabec. I když na své první soutěži neuspěl, za rok se chce zúčastnit další. „Jednou si chci zazávodit v Americe v kategorii Classic physique a také zažít focení s jedním z nejlepších fotografů kulturistů, s Luisem Rafaelem,“ popisuje Brabec své sny.

Bral jsem steroidy

Kvůli neustálé potřebě se zlepšovat Brabec začal užívat látky, které mu k lepší postavě dopomohly rychleji. „Chvíli jsem bral anabolické steroidy, které podporují nadměrnou tvorbu bílkovin v těle. V progresu mi hodně pomohly. Byl to pocit, jako když si přesednu ze škodovky do Lamborghini. V tu dobu jsem jedl denně kilo masa, to by běžný člověk rozhodně nezvládl strávit,“ upozorňuje Brabec. Anabolické steroidy ale nemohl brát dlouhodobě, protože mu ovlivňovaly psychiku. „Byl jsem neustále nepříjemný. Dokonce se se mnou kvůli mé náladovosti rozešla přítelkyně,“ říká. Hormony je podle něj potřeba mít pod kontrolou. Pravidelně proto chodí na krevní testy a provádí detoxy těla. Už teď je rozhodnutý, že chce posilováním strávit zbytek života. Nedávno si proto koupil i vlastní posilovnu.

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Generace20
+
Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

21. 01. 2019

Půjčil si auto a vyrazil z Thajska do Laosu a Kambodži. Sochař Patrik Proško (43) chtěl poznat tamní kulturu a vyzkoušet si nové metody tvorby. Autem plánoval jet i do Vietnamu a Myanmaru, na hraničních přechodech ho ale zastavili a pokračovat musel autobusem. Po jihovýchodní Asii Patrik Proško cestoval sám tři měsíce a cestu zakončil benefiční výstavou v Bangkoku, jejíž výtěžek pomůže chudým a dětem zmrzačeným nevybuchlou municí. Do Česka se vrátil 18. prosince.

Co vás přivedlo k tomu, vycestovat zrovna do Asie?
Původně jsem se rozhodoval mezi Amerikou a Asií. Chtěl jsem se ale odklonit od západního způsobu myšlení, což bych měl v Americe naopak přiblížené. Asie se mi pak líbila zejména proto, že některá její místa jsou turisty skoro nedotčená. Zejména Kambodža, Myanmar a Laos. Některé z mnou navštívených zemí mají také dodnes komunistický režim. Pro mě to byl takový návrat o třicet let zpátky. Hlavně ve Vietnamu a Laosu. Připomněl jsem si, jak jsem vděčný, že mohu svobodně cestovat. 

V jihovýchodní Asii jste navštívil celkem pět zemí. Která na vás udělala největší dojem?
To je otázka, na kterou se nedá jednoznačně odpovědět. Největší dojem na mě udělal asi Laos, kde jsem strávil nejvíce času, asi tři týdny a měl možnost ho blíže poznat. Projel jsem ho od západu na východ a ze severu na jih. Až na pár výjimek jsem navštěvoval neturistická místa, kde jsem viděl život v původním znění. Ze 70 procent pokrývají Laos hory. Většinu této cesty jsem jel třicetikilometrovou rychlostí po totálně zničených a strmých cestách, nebo místech, kde ani cesty nebyly. To člověku zůstane hodně pod kůží, zvláště když je na těch vrcholcích sám. Druhou věcí, která mi rezonuje v hlavě je, že se tam téměř nedá domluvit anglicky. Ani světově známá slova, jako jsou třeba help, car nebo internet, tam většina lidí nezná. Z Vietnamu pak mám jeden z nejhezčích zážitků.

Jaký? Popište nám ho.
Jelikož jsem byl v kontaktu s českým velvyslanectvím, měl jsem to štěstí zúčastnit se oslav stého výročí vzniku Československa v Hanoji. To oslavovali Vietnamci, kteří v Československu kdysi žili. Vzpomínali na časy, které u nás prožili, a oslavovali tak své mládí. Někteří z nich uměli česky. Na akci vystupovala hanojská hudební skupina Ahoj, která zpívala písničky v češtině a slovenštině. Oslava se zahajovala českou hymnou a stoly se prohýbaly knedlíky, chlebem a gulášem. 

Na své cestě po jihovýchodní Asii se Proško stravoval ve stáncích, kde si převážně dával lepivou rýži a ryby pečené na ohni. Zdroj: archiv Patrika Proška

Autem s thajskou značkou vás do Vietnamu nepustí.

Jezdil jste převážně terénním autem Suzuki Caribian, které vám zapůjčil dlouholetý kamarád z Thajska. Proč jste se rozhodl cestovat zrovna tímto způsobem?
Auto mi dává zázemí, je jako můj druhý domov. Mám s sebou sbalenou dílnu s nářadím, barvami a štaflemi, které potřebuji k práci. Ale hlavní důvod je ten, že mi dává velkou svobodu, můžu jet, kam chci, kdy chci a kdykoliv si zastavit. Člověk toho mnohem víc stihne a vidí.

Během tří měsíců jste autem ujel 7456 kilometrů. Měl jste na cestách nějaké potíže?
Už při příjezdu do Laosu jsem měl problém natankovat. Na čerpací stanici nerozuměli anglicky a nevěděli, co znamená slovo benzín, petrol nebo gasoline. Nedokázali jsme se domluvit, a tak jsem odjel. Poté jsem si nechal napsat na kartičku laosky benzín a vždy, když jsem se nedomluvil, jsem ji vytáhl. Také mi několikrát praskl klínový řemen, ale největší problémy jsem ale měl kvůli autu na hranicích. Do Myanmaru a Vietnamu se mi thajským autem dostat nepodařilo. Nikdo totiž nevěděl, za jakých okolností by to bylo vůbec možné. 

Spal jste celou dobu v autě?
Ne, vůbec. Snažil jsem se vždy najít nějakou větší vesničku, kde se ubytování vždycky našlo v nějakém hotelu. Pokoje jsem si ale raději nechával předem ukazovat. Občas jsem viděl, že v posteli už někdo spal a byla neustlaná nebo špinavá. Většinou to byla taková sdílená postel, na což jsem si ale po čase zvykl. V Laosu jsem měl například v posteli i cestičku z mravenců. Když jsem se paní zeptal, co to je, že v mraveništi přece nemůžu spát, pokrčila jen rameny a řekla: „To je Laos.“

Prostor mezi světy.

Umělecká díla vytváříte často tak, že si v přírodě vyberete objekt, například kus ledovce, a následně ho malířsky zpracováváte. Tvořil jste v Asii stejným způsobem, nebo se vaše tvorba nějakým způsobem lišila?
V Asii jsem se chtěl právě odklonit od této manýry a naučených metod, zkusit změnit materiály a prozkoumat nové přístupy k tvorbě. To se pak nejvíce projevilo v instalaci z kovových zábran zvané Intermundium. Intermundium znamená něco jako prostor mezi světy, který vnímám jako zastřešující téma všech mých dosavadních prací, ať už teritoriálně, mentálně nebo umělecky. Právě teritoriální vnímání hranic mezi státy bylo to, co jsem při cestě Asií hodně prožíval a v prostoru mezi světy strávil docela hodně času. Proto vnímám tuto instalaci jako zhmotnění leitmotivu, který všechny mé dosavadní práce propojuje.

Jedním z hlavních cílů vaší cesty byla právě benefiční výstava v Bangkoku. K čemu přesně posloužila? 
Výtěžek z výstavy byl použit na materiální pomoc chudým a zmrzačeným dětem z nevybuchlé munice, která v Laosu zůstala po Američanech z vietnamské války ze 60. a 70. let. Na této výstavě jsem vystavoval práce, které jsem vytvářel na cestě po Evropě a Asii.

Co vám tato cesta Asií přinesla?
Určitě něco, co mi žádná z mých evropských cest dát nemohla, a to je například konfrontace s chudobou a především srovnání úplně jiného vesmíru s tím naším a s tím související přísun nových podnětů do života. Také velmi přátelský a pozitivní přístup lidí konkrétně ke mě jako bělochovi, mě v Asii hodně překvapil a máme se v tomhle směru od nich hodně co učit. Proto také vždy s oblibou říkám, že jsem se vrátil sice úplně švorc, ale nesmírně bohatý.

Proškova istalace zvaná Intermundium sahá do výšky čtyř metrů. Zdroj: archiv Patrika Proška

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

Generace20
+
I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

14. 01. 2019

Studentka Vyšší odborné školy publicistiky Kateřina Klabzubová ve spolupráci s Tyflocentrem Ústí nad Labem nafotila benefiční kalendář. Zároveň se podílela i na výstavě, která má na snímcích a textových medailoncích přiblížit veřejnosti příběhy nevidomých a jejich koníčky. 

Jsou nevidomí, přesto kreslí, sportují, hrají šachy a věnují se mnoha dalším koníčkům. Výstava Tyflocentra v Ústí nad Labem boří zažité představy, že mají zrakově postižení lidé kvůli svému handicapu ochuzený život. Série fotografií v Ústí nad Labem naopak prezentuje rozmanitost koníčků, kterým se mohou věnovat.  „Výstava vznikla z ročního projektu, kdy jsme dělali medailonky s životními příběhy našich klientů a s jejich fotografiemi,“ říká sociální pracovnice a autorka medailonků Barbora Žárská.

Nenechají se odradit

Na výstavě je možné vidět například fotografii Pavla Pechmana, který musí mít při malování obrazů obličej jen pár milimetrů od plátna. Jedině tak je schopný něco vidět, protože má kvůli nádoru na mozku pouze zbytkový zrak. To ho ale neodradilo od jeho záliby. „Kreslím stejně jako zdraví lidé, protože své dílo vidím ve své hlavě,“ vysvětluje Pechman. 

Portréty klientů Tyflocentra nafotila studentka Vyšší odborné školy publicistiky Kateřina Klabzubová. Jak sama říká, projekt pro ni byl velká zkušenost i škola do života. „Největší rozdíl byl pro mě v tom, že jsem nemohla klienty navádět pouze slovy, jak se postavit, tvářit nebo natočit. Několikrát se mi při focení stalo, že jsem klientům řekla: ‚Podívejte se na mě‘, jak jsem zvyklá u běžného focení. Naštěstí jsem fotila skvělé lidi se smyslem pro humor a nikdo se neurazil,“ přiznává Klabzubová.

Celý projekt trval deset měsíců a každý měsíc fotila studentka jednoho z klientů. Nejtěžší bylo podle Klabzubové fotit zrakově postiženého autistu. „Nemá rád změny ani kontakt s cizími lidmi. A já jsem byla narušitelkou jeho denního režimu. Focení trvalo dlouho, protože se často uzavíral do sebe, občas byl i trochu agresivní, nadával a nechtěl spolupracovat,“ popisuje svou zkušenost. Aby ho fotografka ještě nerozrušovala, nesměla ho vůbec navádět, jak se má tvářit. Se spoluprací s klientem jí ale velmi pomohla chlapcova maminka, která ho uklidňovala.

Putování po kraji 

I přes všechny komplikace se nakonec podařilo výstavudokončit a podle Klabzubové měla úspěch. Do konce roku 2018 visely fotografie v ústeckém muzeu a od nového roku budou putovat po celém Ústeckém kraji. Navíc se fotky klientů Tyflocentra  staly i součástí benefičního kalendáře. „Mám z toho vážně radost,“ přiznává Klabzubová. Z výsledku práce se mohou těšit i ti nevidomí, kteří stáli fotografce modelem. Jak říká Klabzubová, příbuzní nevidomým fotografie na vernisáži detailně popsali.

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Generace20
+
Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

21. 12. 2018

Přežít za každou cenu. To je hlavní cíl sebeobrany odvozené z bojového umění krav maga. Letos je to dvacet let od smrti jejího zakladatele Imricha Lichtenfelda. Žid původem z Bratislavy krav magu vytvořil po druhé světové válce pro izraelské milice. V současnosti ale slouží každému, kdo se chce efektivně bránit.

Krav maga vychází z přirozených a instinktivních reakcí člověka. Osvojit si její techniky by proto měl zvládnout každý. „To, co je v jiných sportech nežádoucí a zakázané, v lidech naopak podporujeme. V našem pojetí chápeme boj tak, že se nechceme prát a měli bychom udělat vše proto, abychom se mu vyhnuli. Pokud je ale neodvratný, musíme bojovat tak, abychom útočníka co nejrychleji zneškodnili a získali čas na útěk,“ vysvětluje smysl sebeobrany instruktor Michal Otipka (38).

Zneškodnit útočníka třeba telefonem

Miroslava Matějková (29) se krav maze věnovala dva roky a hned při první lekci musela předložit výpis z trestního rejstříku. Pokud by byla trestána za násilný čin, tak by ji nepřijali. Podle Otipky slouží tento krok k první selekci lidí, aby se tomuto umění neučil někdo, kdo ho zneužije. Miroslava si z lekcí odnesla hlavně ostražitost. „Vyhýbám se nebezpečným místům. Pokud vím, že půjdu potmě domů, automaticky držím telefon v ruce a pokud by na mě někdo zaútočil, praštím ho telefonem do zápěstí a způsobím mu silnou bolest,“ popisuje Matějková.

Vedle speciálních technik hraje při obraně s pomocí krav maga zásadní roli i fyzická a mentální příprava. „Pokud umím dobře běhat, rychleji uteču. Pokud mám větší sílu, tak je to také výhodou. Všechny tyto věci pomáhají zvýšit naše šance na přežití,“ vysvětluje lektor Otipka a dodává, že lidi cíleně připravují k různým konfliktním situacím, aby při nečekaném útoku měli několik možností řešení. „Jsou pak více v klidu a mají větší šanci situaci zvládnout,“ říká Otipka.

Podle jednoho z členů Hradní stráže, který se krav maze věnuje, se dá toto bojové umění využít jen k prvotnímu odstrašení protivníka. Šance, že se díky ní člověk dokáže ubránit, podle něj není nikdy stoprocentní. „Je složité předvídat faktory napadení. Nikdy nevíte, jestli má člověk u sebe zbraň, ať už střelnou nebo sečnou. Nikdy také nevíte, jestli je člověk pod vlivem drog, kdy jeho pudy fungují úplně jinak a nemá problém zabíjet,“ říká. Pokud by se on dostal do krizové situace, využil by první rady, kterou na lekcích krav maga opakuje každý instruktor bojových umění: pokud to jde, nejlepší je vzít nohy na ramena a utéct.

Sebeobrana pro každého

Krav maze se kromě civilistů a vojáků učí i policejní jednotky. „Policisté jsou ozbrojeni a většinou pracují v týmech. A podle toho se liší i to, co je učíme. Potřebujeme aby vyhověli zákonným postupům, potřebují umět ochránit a použít donucovací prostředky. Umět pracovat v týmu, útočníka zpacifikovat, zadržet, spoutat nebo někam odvést,“ vysvětluje Otipka. Metody civilistů, policie a armády se tak v mnohém liší. Zatímco cílem civilisty je zachránit si život a utéct, u policistů jde naopak o to, aby šli lidem na pomoc.

Variace pro policisty a civilisty ale vznikly až dodatečně. Původní systém krav maga vymyslel bratislavský rodák Imrich Lichtenfeld pro izraelské milice, které působily v Palestině, později ho uzpůsobil pro izraelskou armádu. „Do armády narukovali lidé od 13 do 60 let. Otázka tedy byla, co naučit někoho v tomto věkovém spektru, nehledě na fyzické dispozice, věk a pohlaví. Aby i přesto dosáhli co nejefektivnějších výsledků v co nejkratší době,“ vysvětluje instruktor Jakub Otipka. Proto je podle něj krav maga tak efektivní i v civilní sebeobraně, nehledě na to, kdo ji používá.

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Generace20
+
Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Generace20

Autor: Petra Macháčková

20. 12. 2018

Poslední týden před Vánoci – na Vyšší odborné škole publicistiky se stupňuje nervozita z blížících se zkoušek. I přesto si studenti udělali chvilku pro dobrou věc. Letos poprvé uspořádali charitativní bazar. Jeho výtěžek půjde na pomoc dvanáctileté Tereze z podkrkonošského Trutnova, jejíž rodina je v těžké životní situaci.

Během posledního středečního odpoledne se galerie ve Spálené 8 změnila v jeden velký bazar. Začal ve 12 hodin a trval až do osmi do večera. „Původně byl v plánu vánoční večírek, ale chtěli jsme, aby akce měla nějaký větší přesah. Líbil se nám i nápad, že by se oblečení, co sem studenti nebo učitelé přinesou, mohlo někomu předat. Rozhodli jsme se proto pomoct Tereze,“ vysvětluje studentka produkce Kristýna Placková, která se na akci podílela.

Pozdrav do Krkonoš

Dvanáctiletá Terezka nemá jednoduché dětství ani dospívání. Na podzim jí při autonehodě zemřela starší sestra Eliška a pár týdnů poté přišel další šok, když její bratr spáchal sebevraždu. Osud Terezy osobně zná jedna ze studentek školy, jejíž rodiče pomáhali o dívku pečovat.

A jelikož na tom není Terezčina matka po finanční stránce nejlépe, rozhodla se Vyšší odborná škola publicistiky podpořit rodinu a udělat Tereze a její tříleté sestře Rozárce na Vánoce radost. Nad rámec charitativního bazaru škola pro Rozárku zakoupila hračky, knížku a omalovánky. O dárky pro její starší sestru se postarali hlavně studenti. „I když jsem sama tady na bazaru prodávala, koupila jsem si dost věcí, které mi doplní šatník. Všechno, co jsem za prodané oblečení utržila, věnuji Terezce a zbytek oblečení poputuje také k ní, “ říká studentka třetího ročníku Amálie Knotová. Z výtěžku bazaru studenti nakoupili i jídlo a potřebnou drogerii pro celou její rodinu.

Začátek dobré tradice

Nápad na pop up (tedy v moderní terminologii bazar oblečení), kde by si studenti vyměňovali nebo prodávali své obnošené šatstvo, vznikl před více než půl rokem v hlavě organizátorky a bývalé studentky VOŠP Martiny Novákové. „Před dvěma týdny dny jsme se spontánně rozhodli, že uděláme něco pro naše přeplněné šatníky a spojíme to s dobrou věcí. Myslím, že akce byla povedená a výtěžek také nebyl vůbec špatný,“ říká Nováková. Podle té by se z akce mohla stát tradice, která by uzavírala každý semestr a nebylo by podle ní na škodu, zapojit i veřejnost.

Akce se nesla nejen v duchu recyklované módy. Účastníci se mohli občerstvit připraveným pohoštěním, kde nechybělo ani vánoční cukroví či svařené víno. V průběhu večera návštěvníků postupně přibývalo. Spokojeni byli i ti, co se na pop up přišli jen podívat. „Jsem ráda, že se nás tu sešlo víc a vidím tu spolužáky, které normálně nepotkám. Jako velké plus beru svařák, který se organizátorům moc povedl,“ pochvalovala si studentka PR Marie Kučerová.

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Generace20
+
Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Generace20

Autor: Anna Žáková

20. 12. 2018

Ani zdravotní hendikep jim nezabrání ve sportování. Někteří vozíčkáři hrají závodně florbal v rámci ligy hendikepovaných. Jak sami říkají, při sportu se odreagují a přijdou na jiné myšlenky. Florbal pro vozíčkáře ale hrají i lidé bez hendikepu. Láká je na něm netradiční atmosféra i náročnost sportu.

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

Generace20
+
AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

Generace20

Autor: Anna Žáková

19. 12. 2018

Budovu Vyšší odborné školy publicistiky vnímá většina jejího osazenstva jako místo plné povinností. Studenti dílny Základy rozhlasu se na ni ale pokusili podívat z trochu jiného úhlu. Zaměřili se třeba na průchod, ve kterém se natáčely známé filmy, ale také na zajímavé příběhy lidí. To vše pod časovým tlakem - na nahrání zadaného tématu měli jen dvacet minut, dalších dvacet strávili zpracováním a stříháním, posledních dvacet minut pak skládali reportáž dohromady. Během hodiny si tak vyzkoušeli, jaké to je pracovat rychle, lehce ve stresu a pokud možno kreativně.

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Generace20
+
Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

19. 12. 2018

Mezi balením dárků, sháněním vánočního stromečku či kapra, je dobré se zastavit a užít si v klidu adventní čas. Možná trochu nečekaným místem, které to umožňuje, je stará hornická chalupa v Příbrami. Ukazuje, jak trávili předvánoční čas havíři v 19. století.

V příbramské Havířské ulici se mezi novodobou zástavbou skrývá 400 let stará dřevěná chalupa. Jakmile návštěvníci překročí její práh, ocitnou se v domově hornické rodiny z 19. století, která očekává příchod Vánoc. „Zdař bůh,“ zdraví nově příchozí návštěvníky havíř v bílé vázance s černým kloboukem. Zve lidi, aby si prohlédli tradiční řemesla spojená s Vánoci, která tu předvádí pracovníci Hornického muzea ve třech malých místnostech s nízkými stropy.

Jakoby se zastavil čas

V přítmí jedné ze světniček sedí babička v nadýchané sukni s bílým čepcem. Pečlivě vybarvuje malé bílé figurky. „Tyto postavičky se jmenují chlebáčci. Ženy horníků je vyráběly z těsta podobného tomu na chléb, barvily je a pak je prodávaly na vánočních trzích,“ vysvětluje tradici dětem, které stojí v půlkruhu kolem ní a pozorují její zručnost. Některé se odhodlají a malování si samy vyzkoušejí.

Vedle stanoviště s chlebáčky stojí muž s bílým plnovousem, je to perníkář. Z pece, v níž vznikají medové perníčky, se celým prostorem line typická  vůně a v chalupě je teplo.

Chalupa se nachází v Havířské ulici. Zdroj: Denisa Bartůňková

Příjemná atmosféra láká mnoho návštěvníků, kteří se každý rok vracejí. Třeba Marie Cigánková (59) si bez hornické chaloupky nedokáže Vánoce představit. Navštěvuje ji pravidelně s vnoučaty již několik let. „Tohle místo působí kouzelně. Úplně tu zapomenu na stres, vánoční úklid nebo shánění dárků a pomůže mi to připomenout, že pravé Vánoce jsou hlavně o rodině, klidu a pohodě,“ snaží se Cigánková překřičet dudáka, který zrovna začal hrát a zpívat koledu Narodil se Kristus pán.

Vzpomínky na dětství

Na okně stojí váza s barborkami, tedy větvičkami třešně nařezanými na počátku prosince, na den svaté Barbory. Ta byla patronkou horníků. Hned vedle je postavený betlém. Pro ty příbramské jsou typické malé lesklé kamínky, které si horníci přinášeli z důlních šachet. „Říká se: co horník, to řezbář. Muži v dolech občas našli volnou chvilku, například když čekali na výtah z šachty nebo až se usadí prach. Tyto prostoje trávili vyřezáváním figurek do betlémů,“ vysvětluje etnoložka z Hornického muzea Klára Posekaná.

Obdivovat figurky v betlému a užít si koledy přišly i studentky Nikol Kokštejnová (24) a Kateřina Štiková (24), které dříve navštěvovaly chaloupku se základní školou. „Vrátily jsme se sem po letech načerpat vánoční atmosféru a možná i trochu nostalgicky zavzpomínat na krásné období, kdy jsme ještě věřily na ježíška,“ přiznává Kokštejnová. Hornické Vánoce připravuje příbramské muzeum již podevatenácté a tento rok akce trvá do 21. prosince. Znovu se pak chaloupka otevře zase až o Velikonocích.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“