Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

VIDEO: Kaplického chobotnice možná ožije. Souhlasí i prezident

VIDEO: Kaplického chobotnice možná ožije. Souhlasí i prezident

VIDEO: Kaplického chobotnice možná ožije. Souhlasí i prezident

Generace20
+
VIDEO: Kaplického chobotnice možná ožije. Souhlasí i prezident

VIDEO: Kaplického chobotnice možná ožije. Souhlasí i prezident

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

10. 03. 2014

Ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) se rozhodl vrátit k projektu Jana Kaplického, jednoho z nejslavnějších českých architektů. Jeho stavba, příznačně nazývaná chobotnice či blob, by tak mohla nakonec v Praze vyrůst.

Praha si podle ministra kultury Daniela Hermana zaslouží stavbu 21. století. Tou by se mohla stát takzvaná chobotnice zesnulého architekta Jana Kaplického. Projekt se ale od původních plánů liší. Chobotnice by neměla být pouze knihovnou, ale i společensko-kulturním centrem a vyrůst by mohla na Rohanském ostrově nebo na Smíchově.

Realizaci stavby podporuje například vdova po umělci Eliška Kaplický či prezident Miloš Zeman. Společnost má ale na chobotnici i po letech  různé názory. Zatímco někteří na „blobu“ nevidí nic špatného, jiní s výstavbou knihovny po smrti autora nesouhlasí.

Podívejte se na videopříspěvek:

Novinář Poláček: Psát rozhovor je jako luštit sudoku. Musí mít logiku

Novinář Poláček: Psát rozhovor je jako luštit sudoku. Musí mít logiku

Novinář Poláček: Psát rozhovor je jako luštit sudoku. Musí mít logiku

Generace20
+
Novinář Poláček: Psát rozhovor je jako luštit sudoku. Musí mít logiku

Novinář Poláček: Psát rozhovor je jako luštit sudoku. Musí mít logiku

Generace20

Autor: Klára Kučerová

10. 03. 2014

SERIÁL JAK PSÁT. Zaručený recept jak napsat dobrý rozhovor zřejmě neexistuje, ale pár rad od zkušenějších se hodit může. Tomáš Poláček, který působí několik let jako redaktor magazínu MF DNES, tvrdí, že žádná pravidla vlastně nemá. I přesto se však podělil o to, jak k psaní rozhovorů přistupuje on.

Pracujete teď na nějakém rozhovoru?
Jistě, příští týden mám rozhovor s Petrem Uhlem, takže za několik dní musím přečíst celkem tlustou knížku, která o něm vyšla. A pak ještě nějaké texty, které na něj vyšťourám.

Vždycky se připravujete takhle důkladně?
Jojo, snažím se o daném člověku najít co nejvíce informací z různých článků a rozhovorů, které jsou dostupné. Někdy u toho sedím klidně šest osm hodin a dělám si poznámky. Takže dobrá rešerše mi klidně zabere i celý den.

Proč je podle vás dobrá příprava tak důležitá?
Když respondent vidí, že jste výborně připravený, tak to většinou ocení. Navíc pracuji v magazínu, kde jsou rozhovory obsáhlé na pět šest stran, takže strávím s respondentem třeba hodinu a půl, klidně i dvě. Pochopitelně se o něčem bavit musíme, takže bez rešerše to prostě nejde.

Co je při vedení rozhovoru vlastně důležité?
Vždycky se snažím vymýšlet a pokládat otázky tak, aby se ten člověk nenudil. Takže vymýšlím nová témata, o kterých třeba vůbec nikdy nemluvil. A pokud se tomu nemůžu vyhnout, že se musíme bavit o něčem, co už bylo řečeno, snažím se to pojmout z jiného úhlu. Chci být originální, aby se bavil jak respondent, tak i čtenář.

Takže máte připravený papír s otázkami?
Mám, stejně jako ho máte teď vy. Na velké rozhovory mám třeba i třicet otázek, kterých se pak samozřejmě striktně nedržím. Je to spíš taková moje jistota.

Jak to myslíte?
Když bych náhodou nevěděl, co dál, tak se neztratím a nezaseknu. Podívám se na papír a hned se zorientuju. Nemyslím si, že je úplně šťastné, když se někdo striktně drží otázek, které si napsal. Člověk musí poslouchat, co mu respondent říká a reagovat na něj. A klidně se může od toho, co má připravené oprostit. Stačí se nechat vést tím, co sám vypráví a pokládat mu různé doplňovací otázky.

A nemůže se v tom pak novinář spíš ztratit?
Tady bych spoléhal na obyčejný selský rozum. Pokud máte pocit, že od tématu ubíhá až moc, musíte ho vrátit k tomu, na co jste se ho ptala. Jinak to nejde. Nejčastější prosba novinářů ale podle mě je, aby respondent mluvil konkrétněji. Nejhorší co se může stát je, když jsou odpovědi moc obecné.

Jak tomu zabráním?
Když mám pocit, že odpovídá moc povrchně, vždycky se zeptám, jestli by mohl odpověď doplnit nějakým příkladem či historkou. I když pan Miroslav Donutil mi jednou říkal, že je spíš zpruzený z toho, když chce po něm každý novinář slyšet nějakou historku. Takže nic se nesmí přehánět.

Do jaké míry zasahujete do odpovědí při psaní?
Hodně, nenechávám je nedotčené. V podstatě ten mluvený rozhovor nemá nic moc společného s tím, jak pak vypadá rozhovor ve finální verzi. Odpovědi upravuju tak, aby byly napsané hezkou češtinou, a hrozným způsobem škrtám a prohazuju otázky. Asi se mi nikdy nestalo, že bych napsal do rozhovoru stejnou první otázku, na kterou jsem se při setkání zeptal.

Z jakého důvodu?
Ta totiž bývá obvykle spíše na rozehřátí. Respondent se musí trochu rozpovídat, aby se uvolnil a cítil se příjemně. Takže se mi stalo mockrát, že to o čem jsme se bavili na konci rozhovoru, jsem dal na úvod.

Takže na začátek se snažíte nacpat nejzajímavější části?
Snažím. Když si někdo přečte první otázku a odpověď musí si říct: „Hm, tak to mě zajímá!“ A začte se. Nejhorší co se může asi u začátečníků stát je, že jako první otázku dají něco ve smyslu – jak jste s něčím začínal nebo jaké bylo vaše dětství. V tu chvíli neodpadne půlka čtenářů, ale osmdesát procent.

A co titulek a perex?
U těch tohle platí stejně. Titulek musí být vždycky co nejzajímavější a nejpoutavější. Titulek, perex, první otázka a odpověď totiž rozhovor buď zabijí, nebo zachrání. Je to trochu jako luštit sudoku, člověk u toho musí přemýšlet, vše by do sebe mělo nějakým způsobem zapadat a mít logiku.

Stane se, že vás napadne titulek hned při rozhovoru?
Málokdy, ale sem tam ano. Nedávno jsem dělal rozhovor se zpěvákem skupiny Vanessa Samirem Hauserem. A on udělal takovou show v České televizi, že tam šňupal kokain z Bible. Hned jsem přemýšlel, jak tohle dostat do titulku. Nakonec to během rozhovoru vyplynulo samo.

Jaký jste vymyslel?
Touhle akcí si kluci udělali hroznou reklamu, protože se o tom hodně mluvilo i psalo. A jelikož Hauser dělá v reklamce, ptal jsem se ho, kolik by taková reklama stála, kdyby byla placená. Odpověděl, že nejmíň milion korun. A v tu chvíli mi to cvaklo – šňupnutí za milion.

Jaké rozhovory jsou podle vás nejtěžší?
Nespecializuji se na rozhovory s politiky, kteří by mohli být nějak problematičtí. Takže z mého hlediska je největší „sranda“ dělat rozhovor s někým, kdo je starý a nemůže moc mluvit nebo s někým kdo je po mrtvici. To je někdy opravdu výzva. Ale dodnes se pamatuju na rozhovor s Pavlem Liškou, který přišel nalitý, to teprve byla opravdová sranda!

Se správou peněz pomohou mobilní aplikace i obyčejný papír a tužka

Se správou peněz pomohou mobilní aplikace i obyčejný papír a tužka

Se správou peněz pomohou mobilní aplikace i obyčejný papír a tužka

Generace20
+
Se správou peněz pomohou mobilní aplikace i obyčejný papír a tužka

Se správou peněz pomohou mobilní aplikace i obyčejný papír a tužka

Generace20

Autor: Jakub Zelenka

08. 03. 2014

V lepším přehledu o vlastních výdajích dnes pomáhají nejen aplikace pro chytré telefony a tablety, ale i tradiční systém v podobě notýsku a tužky. Díky tomu mohou oslovení mladí lidé nepotřebné výdaje omezit. Najdou se však i odpůrci pečlivého zapisování a plánování.

Student Vyšší odborné školy (VOŠP) Petr Vojtěch se rozhodl své finance zkrotit pomocí speciální aplikace pro iPad. “S přítelkyní tam zapisujeme, kolik za co utratíme. Největší položkou vždy bylo nájemné a jídlo. Obzvlášť u toho jídla člověk snadno ztratí přehled,“ řekl Vojtěch. Do aplikace zadává i menší platby a sestavuje si rozpočet, aby věděl, kolik může za jednotlivé položky utratit. Nutné je však být důsledný a pečlivě vše zaznamenávat, jinak součty a statistiky nesedí.

Některé údaje o útratě mohou překvapit. „Díky aplikaci jsem zjistil, že za jídlo utratím mnohonásobně víc, než jsem si původně myslel. Kvůli tomu se teď snažím držet na uzdě a nekupovat si vše, na co dostanu chuť,“ líčí Vojtěch přínos aplikace.

Stačí i papír a tužka

I přes nadšení mladých lidí do moderních technologií vsází někteří při správě peněz na osvědčené metody. „Používám notýsek a tužku. Notýsek mi slouží zároveň i jako deníček. Do něho si zapisuji všechny své výdaje,“ vysvětluje svůj systém mladá recepční Magdalena Šuková.

Zapisování jí pomohlo lépe vyjít s prvními výplatami v nové práci a více se tak osamostatnit. „Člověk má pak opravdu zajímavou sebereflexi, když třeba vidí, kolik toho projí nebo propije, to je opravdu k vzteku. Když vidím ty prachy lítat, a začnu si své utrácení uvědomovat, vede mě to k lepšímu zacházení s penězi,“ dodává Šuková.

Správa osobních financích nemá ale jen zastánce. „Osobní účetnictví si nedělám. Absolutně mě to nezajímá a dokonce si myslím, že by mě to i uráželo si zapisovat kolik dám měsíčně za kvalitní žitný chléb. Když mám třeba chuť na pizzu, prostě si jí koupím a nepřemýšlím o tom,“ tvrdí student VOŠP Zdeněk Bašus. Vyjít s penězi prý nemá moc velký problém.

Lepší přehled o útratě může zajistit i samotná banka pomocí internetového bankovnictví. Vytváření vlastních rozpočtů a rozřazování plateb do kategorií a skupin zatím umožňuje jen nízkonákladová mBank. Každá platba kartou se zaindexuje a automaticky přesune do předřazené kategorie. „Až budu mít k dispozici nové bankovnictví od mBank, vyměním ho asi za svou aplikaci v mobilu,“ přiznává Vojtěch. Tato možnost správy peněz se mu zdá komfortnější, než vše zadávat ručně do mobilní aplikace.

Fanoušci olympioniků by si chtěli zkusit biatlon, nebojí se ani skoků na lyžích

Fanoušci olympioniků by si chtěli zkusit biatlon, nebojí se ani skoků na lyžích

Fanoušci olympioniků by si chtěli zkusit biatlon, nebojí se ani skoků na lyžích

Generace20
+
Fanoušci olympioniků by si chtěli zkusit biatlon, nebojí se ani skoků na lyžích

Fanoušci olympioniků by si chtěli zkusit biatlon, nebojí se ani skoků na lyžích

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

07. 03. 2014

Nejúspěšnějším sportem na letošních zimních olympijských hrách (ZOH) v Soči byl pro Čechy biatlon, ve kterém získali pět medailí. Není proto divu, že by si ho nejeden fanoušek, který olympiádu sledoval v televizi, chtěl vyzkoušet. Kombinaci běhu na lyžích a střelby láká spíše chlapce. Některé dívky by se nebály ani saní či skoků na lyžích. Většinu dotázaných naopak vůbec neláká curling.

Na letošních ZOH byli čeští biatlonisté mimořádně úspěšní. Mnozí lidé by si tento sport po zhlédnutí v televizi rádi vyzkoušeli na vlastní kůži. Biatlon se zdá řadě mladých Čechů atraktivní díky kombinaci běhu na lyžích a střelby z malorážné pušky.

„Vyzkoušel bych si biatlon, rád jsem ho sledoval v televizi.  Jsou to dva úplně rozdílné sporty v jednom, a to je velmi zajímavé,“ říká automechanik Michael Krtil (20). Ke stejnému sportu se přiklání také student Jakub Kouba (21): „Obdivuji biatlonisty, jak zvládnou uběhnout sedm kilometrů a pak se naprosto uklidnit a zasáhnout terč. Zajímalo by mě, jestli bych to také dokázal.“

Některé běh na lyžích se střelbou z pušky láká, protože jim na rozdíl od jiných olympijských sportů přijde jednoduchý. „Nemyslím si, že je to extrémně těžký sport, takže já bych si to také rád zkusil,“ míní fanoušek českých biatlonistů Jakub Lochman (23).

Můstek ano, kameny ne

Leckoho při pouhém pohledu na skokanský můstek přepadají mrákoty. Studentka Aneta Müllerová (21) se skoků na lyžích ale vůbec nebojí. „Chtěla bych si zazávodit na můstku, musí to být obrovský adrenalin. Navíc ráda a poměrně dobře lyžuji, a zajímalo by mě, jak se v těch dlouhých lyžích jezdí,“ mluví nadšeně o olympijském sportu.

Jedním z nejnebezpečnějších sportů na ZOH je jízda na saních. Řítit se po ledové dráze rychlostí přes sto kilometrů v hodině by chtěla skladnice Michaela Hájková (20), kterou láká právě nebezpečí se sáňkováním spojené. Modřin a pádů se nebojí ani studentka Sofye Shchepoteva (19), která by chtěla vyzkoušet krasobruslení. „Je mi jasné, že i když se naučím pár skoků či piruetu, nikdy nebudu na ledě bruslit tak ladně jako profesionálové na olympiádě. Musí to být ale těžké, už odmala každý den trénovat.“

Týmový sport s názvem curling většinu dotázaných naopak nenadchl. Odhazování kamenů a jejich vyrážení na ledové dráze si mladí lidé vyzkoušet nechtějí. „Curling je možná těžký, ale přijde mi to stejné, jako kdyby se na letních olympijských hrách závodilo v kuličkách,“ míní studentka Soňa Hrbková (21).

Sacher zrušil StB, přesto si ho někteří lidé nevybavují

Sacher zrušil StB, přesto si ho někteří lidé nevybavují

Sacher zrušil StB, přesto si ho někteří lidé nevybavují

Generace20
+
Sacher zrušil StB, přesto si ho někteří lidé nevybavují

Sacher zrušil StB, přesto si ho někteří lidé nevybavují

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

07. 03. 2014

Richard Sacher, který nedávno zemřel ve věku 71 let, se zapsal do naší historie jako první československý polistopadový ministr vnitra. Ve své funkci podal například návrh na zrušení Statní bezpečnosti, kterým dopomohl tehdejšímu Československu k demokratickému zřízení. Mnoho lidí si ho však prakticky nevybavuje.

Za největší zásluhu Richarda Sachera, prvního československého polistopadového ministra vnitra, je považováno ukončení existence sboru Státní bezpečnosti (StB). Tato tajná policie, zneužívaná k politickým cílům, měla za doby československého socialismu upevňovat moc Komunistické strany, což se jí nezřídka dařilo pomocí velmi brutálních praktik. V únoru roku 1990 Sacher svým návrhem na odstranění StB jasně podpořil demokratické principy.

Nemalé části české společnosti však dnes jeho jméno příliš neříká. Nemám vůbec tušení, kdo to byl,“ přiznává například studentka Střední školy služeb, obchodu a gastronomie Petra Honcová (19) z Chlumce nad Cidlinou. Mezi třiceti dotázanými lidmi se zejména u mladších ročníků najde jenom málo těch, kterým Sacherovo jméno přijde alespoň povědomé. Zaslechl jsem o něm cosi v televizním zpravodajství, ale už si nepamatuji čeho se to přesně týkalo,“ říká student Vysoké školy ekonomické Martin Petřina (21) z Prahy.

Několik pamětníků vlády Mariána Čalfy, ve které Sacher zastával mandát, si Sachera sice vybavuje, nic převratného mu však nepřipisují, a to ani ve spojitosti se Státní bezpečností. Historik Jan Adamec přisuzuje tento jev především brzkému odchodu ministra z vrcholné politiky. Hlavní roli sehrál kolem roku 1990. Poté, co prohrál vnitrostranické volby v Československé straně lidové (ČSL) s Josefem Luxem se, až na kandidaturu do Senátu v roce 2000, stáhl do soukromé sféry,“ komentuje Adamec.

Pochyby vyvrací odborníci

Někteří z pamětníků nahlížejí na Sacherovo působení v roli ministra skepticky. „On sice zrušil StB, ale potom se stejně dostalo na povrch, že to udělal, aby nebyl moc podezřelý,“ tvrdí Josef Čermák z Prahy (62). Podobné názory se však politik snažil vyvrátit například třemi lustračními osvědčeními z let 1992, 2000 a 2005.

Polistopadový ministr vnitra byl však přesto několikrát nařčen, že spolupracoval s tajnou vojenskou kontrarozvědkou (VKR). Dále mu bylo mimo jiné vyčítáno i to, že nechal skartovat některé jednotlivé svazky záznamů o členech a spolupracovnících StB.

Lidem, kteří mají o jeho minulosti pochybnosti, oponují odborníci. „Vzhledem k tomu, že se záznam o spolupráci s VKR vztahuje opravdu jenom k době jeho základní vojenské služby, nešlo o nic fatálního. Myslím si, že to nemělo žádný vliv na jeho historickou úlohu,“ řekl v Událostech České televize historik a ředitel Kanceláře Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček (45).

Zdá se, že narozdíl od jiných polistopadových politiků, jako například prezidenta Václava Havla nebo pozdějšího ministra vnitra ČR Jana Rumla, nezůstane po Sacherovi tak výrazná stopa. Zrušil sice totalitní StB nebo stál u zrodu prvních svobodných voleb v naší zemi, avšak kvůli tomu, že se vzdal dráhy politického života na něj mnoho Čechů zapomnělo.  

Moskva si vpádem na Krym poškodila image, tvrdí historik

Moskva si vpádem na Krym poškodila image, tvrdí historik

Moskva si vpádem na Krym poškodila image, tvrdí historik

Generace20
+
Moskva si vpádem na Krym poškodila image, tvrdí historik

Moskva si vpádem na Krym poškodila image, tvrdí historik

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

06. 03. 2014

Krym - poloostrov, který byl kdysi součástí Sovětského svazu. Aktuální nepokoje se odvíjejí především od faktu, že jej roku 1954 daroval Nikita Chruščov Ukrajinské socialistické republice. Podle historika Jana Adamce však vojenský konflikt není v současnosti zrovna tím nejlepším řešením problému a poškodí světové vnímání Ruska

Napětí a vyostřená situace na Krymu jsou úzce spjaty s historií Sovětského svazu. Tehdy byla jeho součástí i Ukrajinská socialistická republika, ke které někdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov v roce 1954 poloostrov připojil. Někteří Ukrajinci jsou proto přesvědčeni, že je Krym již zcela nezpochybnitelnou součástí jejich státu, přestože 58 procent tamní populace tvoří Rusové.

Podle historika  Adamce je územní podoba současné Ukrajiny výsledkem poměrně značných přesunů a změn během 20. století. Dobrým řešením podle něj však není území jednostrannými mocenskými kroky dělit. „Eskalovaný vojenský konflikt by téměř jistě vyvolal i etnické násilí a vynucenou migraci obyvatel,“ tvrdí Adamec. Domnívá se také, že Moskva si výrazně poškodila svoji image tím, že ruská armáda překročila hranice Ukrajiny. Říká rovněž, že se tak Rusové dopustili dlouhodobé chyby s krátkodobými zisky.

Poloostrov patří nám, míní někteří Ukrajinci

„Žijí tam lidé považující se za Ukrajince, takže nevidím důvod k odtržení,“ říká Marija Nobilisová (26), Ukrajinka žijící v Brně, která se domnívá, že Krym by si Rusko nárokovat nemělo a upozorňuje také, že by v případě oddělení musel poloostrov řešit dodávky vody, plynu i dotací z Ukrajiny, na kterých je závislý.

Ira Pompová (22) z Kyjeva si také myslí, že Krym by Rusku připadnout neměl. Přátelům Pompové, kteří na poloostrově žijí, jde prý především o to, zachovat si jednotu s krymskými Rusy a respektovat se navzájem jako jeden národ. „Aktuální situaci nepovažují moji přátelé za správnou a jsou přesvědčeni, že Krym by měl zůstat náš,“ říká Pompová.

Opačný názor ovšem zastává Ruska studující v Praze Vlada Petrovová (19). Ta se domnívá, že by Krym měl být odtržen od Ukrajiny. „Většinu obyvatel tvoří ‚naši’. Navíc jsem přesvědčena, že nejen kultura, ale i dějiny jsou více spjaty s Ruskem,” tvrdí. Na Krymu je prý i určitá část Ukrajinců, kteří si myslí, že by bylo ekonomicky výhodné patřit znovu pod správu Ruska.

Nasazení vojáků na území Krymu schválil ruský parlament 1. března. Nobilisová si myslí, že pro vtržení vojsk na Ukrajinu není žádný důvod a jde o zásadní porušení mezinárodních mírových dohod. Podle Adamce by nejlepším řešením bylo vytvoření rovnocenné federace, v níž by byly uspokojeny ukrajinské zájmy a také ošetřena práva nezanedbatelné ruské většiny. Domnívá se také, že se na nějakou dobu velice zhorší vztahy mezi Ruskem a Evropskou unií.

Na editaci je nejtěžší rozpoznat a vysvětlit chyby v článku

Na editaci je nejtěžší rozpoznat a vysvětlit chyby v článku

Na editaci je nejtěžší rozpoznat a vysvětlit chyby v článku

Generace20
+
Na editaci je nejtěžší rozpoznat a vysvětlit chyby v článku

Na editaci je nejtěžší rozpoznat a vysvětlit chyby v článku

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

06. 03. 2014

SERIÁL JAK PSÁT Editace je pro vydání článku klíčová. Autor je mnohdy tématem tak pohlcen, že text nemusí místy dávat smysl, není schopen vidět chyby a posoudit svou práci z pohledu čtenáře. Právě proto je téměř v každé redakci editor, který hledá nedostatky či nepřesnosti v textu a poskytuje novináři svůj vlastní pohled na věc.

Po napsání článku cesta za jeho publikací ještě nekončí. Většinou je nezbytné, aby si ho ještě někdo přečetl a vyslovil na něj svůj názor. Editor je prvním okem poučeného čtenáře, který si všímá, jestli text drží pohromadě a dává smysl i někomu jinému než autorovi. Vysvětluje, co v textu chybí nebo naopak přebývá, co je úplně špatně, kde nemůže být například citován anonymní zdroj a podobně.

„Editor má navíc možnost text obohatit o nové souvislosti a dodat mu další význam“, říká Ivan Lamper, editor týdeníku Respekt. Dodává, že také musí hlídat, aby nebyl článek jen souhrnem dat, které by nikdo nepochopil, ale aby to byl příběh, který bude dávat čtenáři smysl a přinese mu poučení nebo určitou katarzi.

Osvědčený tandem

Důležitost úlohy editora v redakci potvrzuje i Lenka Nezjebachová z časopisu Týden: „Novinář, byť sebelepší, nemůže s odstupem správně posoudit svůj text. Editor vidí, co autor ne.“ Podle ní dokáže dobrý editor hodně pomoci článku i několika drobnými zásahy, dramaturgií textu nebo návrhem na krácení, aby byl text svižnější. „Tandem autor-editor je základní tým v novinařině. Když je funkční a dobrý, pak je našlápnuto na lepší články, než jak je napíše novinář sám,“ míní Nezjebachová.

Rozpoznat, co přesně je na textu špatně a navíc být schopný vysvětlit svůj názor autorovi článku, je na editaci to hlavní, ale zároveň nejtěžší. „Že je text špatný nebo nudný pozná kde kdo. Ale jen tohle povědět nestačí, protože autor neví, jak přesně to napravit,“ říká Lamper. On sám se snaží do článku vůbec nezasahovat a jen říct svou reflexi – od úplných maličkostí až po celkový dojem z textu. Autor to pak přijme nebo nepřijme. Nikdo samozřejmě není rád, když se pod tlakem uzávěrky dozví, že je třeba celá jeho práce špatně.

Hlavní je důvěra

Přestože občas dochází k diskusím nad jednotlivými body editorovi reflexe, nakonec většinou novinář poznámky přijme a zapracuje. Autor zkrátka musí svému editorovi podle Lampera důvěřovat. Musí vědět, že editace probíhá proto, aby byla práce ještě lepší. „Když vám nevěří, tak je to stejné jako kdybyste nesli v náručí bezvládného, nebo někoho kdo vám klade odpor. Nikdy ho nikam nedonesete,“ popisuje Lamper.

I Nezjebachová občas s editorem o některých poznámkách diskutuje a výjimečně se s ním dostane i do konfliktu. „Pokud mám však pocit, že si editora mohu vážit, je šikovný a dělá dobře svou práci, pak jeho úpravy většinou ráda do textu zanesu,“ říká Nezjebachová.

Přes všechny poznámky a připomínky by editor neměl, pokud k tomu není závažný důvod, stylisticky měnit text. Každý má svůj vlastní styl psaní, a pokud by takto upravoval práce častěji, magazín by byl hodně monotónní. To souvisí s tím, že nesmí chtít autorovi ukrást článek a psát si místo něj svůj. „Úloha editora v médiu je velice svébytná profese. Všechny úspěchy jdou za autorem, a když se cokoli pokazí, tak na tom má on sám značný díl viny,“ uzavírá Lamper.

Výrazná vizuální proměna přinesla McConaugheymu Oscara

Výrazná vizuální proměna přinesla McConaugheymu Oscara

Výrazná vizuální proměna přinesla McConaugheymu Oscara

Generace20
+
Výrazná vizuální proměna přinesla McConaugheymu Oscara

Výrazná vizuální proměna přinesla McConaugheymu Oscara

Generace20

Autor: Darja Thomasová

05. 03. 2014

Přes dvacet kilogramů - tolik musel zhubnout Matthew McConaughey kvůli roli ve filmu Klub poslední naděje. Ve zmíněném snímku ztvárnil příležitostního jezdce rodea nakaženého AIDS. Tentokrát herce americká Akademie filmového umění a věd nepřehlédla. Na svého prvního Oscara si ale musel počkat do čtyřiačtyřiceti let.

Bouřlivé spekulace o kategorii Nejlepší herec v hlavní roli skončily. Letošní 86. ročník jedné z nejprestižnějších filmových cen Oscar zná své vítěze. Matthew McConaughey (44) nakonec porazil i tak zvučná jména kinematografie jakými jsou Leonardo DiCaprio či Christian Bale. O akademii se říká, že tíhne k odměňování herců, kteří pro roli něco obětují, změní svůj zevnějšek a jejichž výkon je zasazen do těžkého dramatu. McConaughey kvůli natáčení filmu Klub poslední naděje musel zhubnout přes dvacet kilogramů.

Podle spoluzakladatele webu MovieZone.cz a bývalého filmového kritika Reflexu Petra Cífky nebylo pro akademii těžké se rozhodnout komu sošku dát. Postavy nominovaných herců jsou zasazeny do naprosto odlišných příběhů a každá tak vyníká jinak. Cífka práci porotců objasňuje jednoduše: „Jsou zvyklí poměřovat nepoměřitelné.“ Zároveň zdůrazňuje, že by si sošku zasloužil i Leonardo DiCaprio, který ztvárnil drzého a vynalézavého makléře Jordana Belforta ve Vlku Z Wall Street.

Změna stylizace se vyplatila

O tom, zda McConaughey cenu získá, se aktivně spekulovalo hlavně během posledního měsíce. Ve světě kinematografie se pohybuje od roku 1992. Akademie si ale herce všimla až letos díky realistickému ztvárnění člověka s nevyléčitelnou nemoci, které však odmítá podlehnout. Tato role je ve velkém kontrastu se samolibým právníkem, úspěšným trenérem fotbalového týmu nebo milovníkem žen, které hrál dříve.

Při odpovědi na otázku, zda čerstvý vítěz kategorie Nejlepší herec v hlavní roli následoval určitých postupů nutných k získání Oscara anebo si jednoduše zahrál v dobrém filmu, je Cífka přesvědčen, že se jedná o kombinaci obojího. „Hrát umírajícího cynika s AIDS, který se divákovi hroutí před očima, je vždycky vděčnější než ztvárnit normálního pohodového chlápka. Klub poslední naděje ale není velkofilm, těžko mohl McConaughey tušit, že ho vytáhne až k Oscarovi,“ vysvětluje.

I přes to, že McConaughey je zkušenou rybou hollywoodských vod, neznamená to, že na Oscara vyloženě čekal. Podle Cífky ocenění přišlo v momentě, kdy se herec přerodil z hezouna tuctových romantických a dobrodružných filmů ve vážného herce se strhaným výrazem a neklidnou duší.

Jednašedesátiletý výškař Lorenc: Veteránský světový rekord skáču běžně

Jednašedesátiletý výškař Lorenc: Veteránský světový rekord skáču běžně

Jednašedesátiletý výškař Lorenc: Veteránský světový rekord skáču běžně

Generace20
+
Jednašedesátiletý výškař Lorenc: Veteránský světový rekord skáču běžně

Jednašedesátiletý výškař Lorenc: Veteránský světový rekord skáču běžně

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

05. 03. 2014

Rodák z Třeboně Jaroslav Lorenc (61) si brousí zuby na veteránský světový rekord ve výšce v kategorii 60 – 65 let. V pokročilém atletickém věku stále zvládá trénovat pětkrát týdně a skok do výšky se stal jeho celoživotní vášní. Mezi veterány již dokázal vybojovat dva tituly mistra světa a několik medailí z mistrovství Evropy. Stále přitom skáče takzvaným stredlem, což je starší styl, kdy závodník překonává laťku „čelem“. Na rozdíl od modernějšího flopu, při kterém je výškař k laťce zády.

Je pravda, že ještě chcete překonat halový světový rekord v kategorii 60 až 65 let?
Ano. Dělám si na něj zálusk už letos v hale, protože je poměrně nízko. Jen 173 centimetrů a to je v mých možnostech, na tréninku to skáču běžně.

Proč jste tedy rekord ještě neskočil?
V závodě se mi to nepodařilo, protože je tam daleko větší tlak a úplně jiná atmosféra. Také se pokouším radikálně změnit techniku skoku a chtěl bych zaútočit i na venkovní světový rekord, který je 181 centimetrů. Když mi dá pán Bůh zdraví, tak to vidím jako reálný cíl.

Jakým způsobem měníte techniku?
Jsou to pouze maličkosti. Rozbourávat styl a vytvářet nový znamená, že se v podstatě mění jenom detaily. Ale právě ty vás dělají mistrem. Jde například o přesné načasování odrazu a švihu z rozběhu, který je vypočítaný téměř na milimetry. To obyčejný divák nemá šanci postřehnout. A hodě mi pomáhá trenér Jiří Couf.

S vašimi zkušenostmi nemůžete trénovat bez kouče?
Ano, to bych mohl. Jirka je ale geniální a obrovsky trpělivý. S jeho pomocí se snažím radikálně změnit techniku již sedm let. Také si myslím, že mnoho lidí s takovými morálními vlastnostmi, jako má on, se v atletickém světě moc nepohybuje.

Vidíte tedy po sedmi letech úsilí nějakou změnu?
Samozřejmě, že vidím zlepšení, ale vše jde hrozně pomalu. Když v závodě skočím tak, jako na tréninku, jsem nadmíru spokojený. Mám za sebou tisíce skoků jako přes kopírák a teď se snažím odraz a švih načasovat jinak. To prostě trvá dlouho.

Z jakého důvodu měníte na „stará kolena“ zažitý styl?
No abych se mohl i v tomhle věku ještě zlepšit.

Věříte, že v jednašedesáti se můžete ještě zlepšit?
Ano. Jsem přesvědčený, že neustálým tréninkem a dobrým životním stylem se můžu posunout nahoru. Takových pět centimetrů je stále v mých silách.

Nemyslíte, že flopem můžete skočit výš?
Je to možné, ale tento moderní styl mě nebaví. Ve čtyřiadvaceti letech jsem tak sice překonal 205 centimetrů, ale osobák s hodnotou 208 centimetrů mám skočený, pro mě zábavnějším a vzrušujícím stredlem.

Z čeho soudíte, že stredl je zábavnější?
Protože jsem k laťce čelem a utkám se s ní přímo! Pořád jí sleduji očima, když se přes ni dostávám. To je mnohem větší adrenalin, než jí překonávat zády.

Jezdíte i na meetingy, kde soupeříte s dvacetiletými kluky. Jak na vás pohlíží, když překonáte laťku tímto stylem?
Koukají na mě jako na exotické zvířátko. Znají to už jenom z dokumentů o atletice. Ale vždy mi fandí a tleskají. Myslím, že u nich mám respekt.

Kdy plánujete skončit s kariérou?
Nevím. Naprosto mě to pohlcuje. Jsou veteráni, kteří závodí i v devadesáti letech, takže se k nim třeba přidám.

 

Anketa: Co si myslíte o dění na Ukrajině a jak získáváte informace?

Anketa: Co si myslíte o dění na Ukrajině a jak získáváte informace?

Anketa: Co si myslíte o dění na Ukrajině a jak získáváte informace?

Generace20
+
Anketa: Co si myslíte o dění na Ukrajině a jak získáváte informace?

Anketa: Co si myslíte o dění na Ukrajině a jak získáváte informace?

Generace20

Autor: Jakub Zelenka

04. 03. 2014

Díky moderním technologiím a sociálním sítím mohl kdokoliv sledovat protesty na kyjevském náměstí Majdan doslova v reálném čase. Magazín Generace 20 se studentů Vyšší odborné školy publicistiky zeptal, co si myslí o dění na Ukrajině a jak získávají nové informace.

Protesty na Ukrajině, které vyvolalo odmítnutí tamního prezidenta Viktora Janukovyče podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, eskalovaly v pouliční boje. Ty měly za následek desítky mrtvých. Opozice se snaží zemi dovést k předčasným prezidentským volbám. Studentů jsme se ptali 22. února.

Petr Vojtěch. Zdroj: Archiv Petra Vojtěcha

Petr Vojtěch. Zdroj: Archiv Petra Vojtěcha

Petr Vojtěch, 21 let, student 3. ročníku audiovizuálních a digitálních médií na VOŠP

Dění na Ukrajině sleduji hlavně na Twitteru, kde významní novináři sdílejí názory a aktuální články. Koukal jsem taky na živé přenosy z náměstí při největších bojích v Kyjevě. Myslím, že se v dění, díky médiím, dobře orientuji a uvědomuji si, že situace není jednoznačná. V mnoha ohledech mi připomíná náš listopad 89. Jak se nás díval tehdejší západní svět? Také spousta lidí provolávala, že jsme teroristé?

Kryštof Netopil. Zdroj: Archiv Kryštof

Kryštof Netopil. Zdroj: Archiv Kryštofa Netopila

Kryštof Netopil, 23 let, 3. ročníku audiovizuálních a digitálních médií na VOŠP

Jsem přesvědčen, že v Ukrajině nejde o zdravý demokratický protest, ale o probuzení radikálních skupin. Začátky protestů považuji za hodně výmluvné. „Opozice“ nastoupila okamžitě velice tvrdě bez smysluplných požadavků. Vše se organizovalo až v průběhu, ale bohužel ne pod taktovkou vcelku demokraticky jednajícího Klička, ale pod brutální silou radikálních protisystémových organizací. Podle mě to dopadne hodně špatně i s ohledem na momentální nové příměří. Dost informací o Ukrajině se dozvídám na internetu nebo z televize.

Tomáš Kabát. Zdroj: Archiv Tomáše Kabáta

Tomáš Kabát. Zdroj: Archiv Tomáše Kabáta

Tomáš Kabát, 22 let, student 3. ročníku audiovizuálních a digitálních médií na VOŠP

Ukrajinu sleduji z velmi rozmanitých zdrojů, jelikož toto téma občas zpracovávám pro rádio Impuls. Tamní spory pozoruji již od prosince, kdy mě jeden z mých ukrajinských přátel na hrozící protesty upozornil. Dá se tedy říci, že je pozoruji od začátku. Nezabývám se tím, kdo má pravdu. Pohlížím na událost jako redaktor. Popisuji to, co se děje. Nijak to nehodnotím. Primárními zdroji jsou pro mě spolupracovníci, kteří jsou přímo na místě a informují o aktuální atmosféře i dění v ulicích. Kontext dále získávám ze stránek či vysílání BBC, ČT24, Aktualne.cz nebo Lidovky.cz. Dále využívám ukrajinských přátel, kteří sice žijí v ČR, ale jsou v kontaktu se svými kolegy či rodinou.

Barbora Kuchařová. Zdroj: Archiv Barbory Kuchařové

Barbora Kuchařová. Zdroj: Archiv Barbory Kuchařové

Barbora Kuchařová, 22 let, student 3. ročníku audiovizuálních a digitálních médií na VOŠP

O Ukrajinu se zajímám. Je to strašné. Ale nejsem v tom zas tolik zorientovaná, abych měla přesný názor na to, zda by se Ukrajina měla rozdělit na dvě části nebo jak tuto situaci vyřešit. Je to složité. Protesty sleduji hlavně na internetových zpravodajských serverech. Občas kouknu i na zprávy v televizi, ale víceméně mám většinu informací z internetu.

Sára Klepáčová. Zdroj: Archiv Sáry Klepáčové

Sára Klepáčová. Zdroj: Archiv Sáry Klepáčové

Sára Klepáčová, 22 let, student 3. ročníku PR a digitálních médií na VOŠP

Zajímá mě to už z toho důvodu, že Ukrajina je nám celkem blízko. Zajímá mě také vliv Ruska i EU na samotnou politiku Ukrajiny. Co se tam děje, sleduji nejčastěji prostřednictvím Twitteru a speciálního vysílání ČT24. Orientuji se v zásadních informacích, která media vynesou na povrch a o tech interních se snažím hledat víc informaci. Pokoušela jsem se třeba kontaktovat naší rodinnou známou z Ukrajiny, ale bohužel mi zatím neodpověděla.

Studenti na horách šetří, raději chodí pěšky i do svahu

Studenti na horách šetří, raději chodí pěšky i do svahu

Studenti na horách šetří, raději chodí pěšky i do svahu

Generace20
+
Studenti na horách šetří, raději chodí pěšky i do svahu

Studenti na horách šetří, raději chodí pěšky i do svahu

Generace20

Autor: Albína Mrázová

03. 03. 2014

Řada studentů, kteří rádi lyžují, si výlet na alpské sjezdovky nemůže dovolit. Tuzemské hory jsou pro ně dostupnější. I přesto se však snaží na zimní dovolené co nejvíce ušetřit. Permanentka může být levnější díky kartičce ISIC, k ježdění ve snowparku nepotřebují lyžaři často skipas vůbec.

Mnoho studentů si zimu nedokáže představit bez řádění na horách. Většina z dotázaných upřednostňuje Krkonoše. Přestože některým přispívají na zimní dovolenou rodiče, snaží se studenti za pobyt na horách utratit co nejméně. Většinou tedy ani nepomýšlejí na zahraniční sjezdovky.

Aby ušetřili, nebydlí mnozí studenti v hotelu či penzionu. Ubytování zdarma jim totiž někdy nabídnou příbuzní nebo kamarádi, třeba na chalupě. „Utrácím pak jen za jídlo a pití,“ pochvaluje si Šárka Svobodová (21). Hledání penzionu přichází na řadu až poté, co se podobná možnost nenaskytne.

Při výběru ubytování rozhoduje u studentů zase především cena. „Za jeden nocleh jsem ochotný utratit maximálně 200 korun,“ tvrdí Václav Trousil (20). Jeho největším výdajem je totiž vždycky permanentka. Na tu si dává peníze stranou. „Někde za ni utratím i 500 korun na den,“ říká Trousil.

Na rozdíl od některých svých kamarádů ale může ještě stále využívat studentskou slevu. Leckteré areály nabízejí držitelům karty ISIC výhodnější ceny. Například v krkonošských Herlíkovicích díky ní mladý lyžař ušetří při koupi skipasu až 20 procent.

Levněji autem s přáteli

Přestože se studentům na horách často nechce příliš utrácet za ubytování, při výběru konkrétního areálu hraje hlavní roli lyžařské zázemí a úroveň sjezdovek, nikoliv cena služeb. Někteří hledají za klasické sjezdovky o něco zábavnější alternativu — snowpark. Lze tu dokonce také ušetřit.

„Radši jsem ve snowparku. Taky si dobře zajezdím a nemusím navíc platit za permici,” vysvětluje Svobodová. K dispozici tam má zadarmo nejrůznější skokánky a rampy, ale místo využití vleku, na který by potřebovala skipas, musí vyjít do kopce pěšky.

Dalším výdajem je také doprava. Pokud se student rozhodne jet skibusem z Prahy do Krkonoš, zaplatí za zpáteční jízdenku maximálně 350 korun. Levněji může vyjít jízda autem s kamarády. „Cesta tam a zpátky stojí každého z nás asi 250 korun. Proto raději jedu autem,”říká Karel Anderle (23).

Mnoho studentů si vozí na hory vlastní výbavu, do níž patří lyže, snowboard, helma a speciální obuv. Vypůjčení těchto věcí stojí okolo 300 korun na den. V ceně je obvykle seřízení lyží či snowboardu podle váhy i pomoc s nastavením helmy a bot.

Operní pěvec Adam Plachetka: Na konzervatoř mě přijali jako experiment

Operní pěvec Adam Plachetka: Na konzervatoř mě přijali jako experiment

Operní pěvec Adam Plachetka: Na konzervatoř mě přijali jako experiment

Generace20
+
Operní pěvec Adam Plachetka: Na konzervatoř mě přijali jako experiment

Operní pěvec Adam Plachetka: Na konzervatoř mě přijali jako experiment

Generace20

Autor: Klára Kučerová

28. 02. 2014

Hudební průpravu měl pouze ze sboru a na konzervatoř ho vzali spíše jako pokus, který by se mohl povést. Operní pěvec, bassbarytonista Adam Plachetka (29) však ukázal, že v něm talent přece jen dřímá. V roce 2005 debutoval v Národním divadle a nyní působí především ve Vídni, kde je podle něj publikum sice nejnáročnější, ale zároveň nejsrdečnější.

Říká se, že operu si buď zamilujete, nebo ji nenávidíte. Co je na tom pravdy?
Úplně takhle se to asi říct nedá. Záleží na tom, jak se na to díváte. V zahraničí chodí do opery hodně podnikatelů, kteří se musí především kvůli společenskému postavení a prestiži jednou za čas na opeře objevit. Takže věřím, že všichni tento druh hudby nemilují. Ale opera není jako film, který se prostě natočí a hotovo. Každé představení je jiné, příběh je sice stejný, ale dá se udělat stokrát jinak.

Proto vás opera uchvátila?
Nejen z toho důvodu. Podle mě se jedná o nejkomplexnější představení, které se na jevišti dá vůbec předvést. Samozřejmě muzikály na Brodwayi pracují s mnohem většími efekty a podobně. Ale co do síly zážitku s živým orchestrem, velkým sborem, baletem a zpěvem, člověk nic podobného jinde nenajde a když se do toho nechá vtáhnout, může si ji opravdu zamilovat.

Musíte mít dobrou hudební průpravu už od dětství, aby se z vás stal operní pěvec?
Hudební ano, pěveckou ne. K hudbě jsem sice od mala veden byl, ale jen ve sboru. Že bych mohl jít na konzervatoř, byl nápad kamaráda, který tam tehdy studoval. V té době jsem viděl svou budoucnost v muzikálech, ale na popový zpěv jsem se hlásit nechtěl.

Proč?
Přišlo mi fajn mít z konzervatoře klasickou pěveckou techniku. Opera měla být prostředek jak se dostat k popu. Nakonec mě ale pohltila natolik, že už jsem u ní zůstal.

Nebyly pro vás talentové zkoušky horor, když jste neměl téměř žádné pěvecké vzdělání?
Vlastně ani ne. Na konzervatoř se chodí hned po základní škole, není to akademie. A měl jsem dvě výhody. Za prvé se tam hlásí relativně málo kluků a za druhé mě paradoxně přijali právě proto, že jsem nic moc neuměl.

Jak je to možné?
Nebyl jsem ničím zkažený. Děti si s sebou často nosí špatné návyky, které se naučí například v liduškách. A ty se pak hrozně těžko odstraňují. V podstatě mě vzali jako posledního do počtu. Byl jsem takový experiment. Buď se to povede, nebo ne.

A povedlo se, ještě při studiích jste debutoval v Národním divadle. Byl to pro vás kariérní zlom?
Rozhodně. Byl jsem v té době jeden z mála, který se do divadla dostal. Účinkoval tam se mnou pouze jeden můj spolužák z konzervatoře. Takže jsem se pohyboval spíše mezi zavedenými jmény, což mě naučilo úctě k divadlu jako instituci a hierarchii, jež v něm je. To se mi hodilo o pár let později, když jsem se stal členem ansámblu Vídeňské státní opery, i když jsem zprvu váhal, jestli mám na nabídku vůbec kývnout.

Bál jste se?
Zprvu ano. Ve Vídni jsem přijal své první stálé angažmá. Do té doby jsem všude pouze hostoval, takže jsem si mohl role vybírat, podle toho na co jsem měl zrovna chuť. Ale jakmile jste v úvazku a máte podepsanou smlouvu, musíte plnit úkoly, které vám divadlo uloží. Může se pak stát, že vás tlačí do něčeho, o čem máte pochybnosti, jestli zvládnete.

Kdyby se vám ale představení nepovedlo, byl by to problém i divadla ne?
Samozřejmě můžete odmítnout part, pokud máte pocit, že by to hlasově nebylo ono. Někdy ale stačí, když dostanete roli, která vás nebaví nebo vám po hudební stránce nic neříká. V tu chvíli se s tím prostě musíte nějak popasovat. Vídeň má neuvěřitelně široký repertoár, takže jsem chvíli váhal. Na nabídku jsem nakonec kývnul i tak trochu ze strachu, abych si tam nezavřel dveře.

Jaký z toho máte pocit dnes?
Teď zpětně musím říct, že to vnímám jako nejlepší krok. Právě díky vídeňskému rozmanitému repertoáru, krátkým zkouškovým obdobím a různým záskokům do rolí, jsem se naučil být mnohem flexibilnější. Také jsem získal pořádnou praxi, kterou podle mě nikde jinde na světě nedostanete.

Je nějaký rozdíl mezi českým publikem a tím vídeňským?
Ano a velký. České publikum je bohužel početně o mnoho slabší. Fanoušků, kteří se u nás o operu zajímají, je málo. Mladí lidé si ji podle mě hodně spojují s minulým režimem, anebo si myslí, že to není nic pro ně, tak jí vůbec nedají šanci.

A ve Vídni?
Tam je opera celkově mnohem více v centru zájmu. Píše o ní i hodně v tisku, takže má samozřejmě větší publicitu. Stane se mi, že jdu třeba na nákup, někdo mě zastaví a řekne: „Vy jste předevčírem zpíval opravdu moc hezky.“ Myslím, že tam lidé tuto hudbu umí ocenit mnohem více než kdekoliv jinde.

Takže podle vás je vídeňské publikum tím nejlepším?
Nevím, jestli nejlepším, ale rozhodně je nejkritičtější a zároveň nejsrdečnější. Tam na operu chodí lidé třeba stokrát ročně třicet let v kuse, takže v podstatě slyšeli všechno. Říká se, že nejtěžší je si Vídeňany získat, když se to však povede, zůstanou věrnými fanoušky. A mám pocit, že já jsem si jejich přízeň dokázal získat.

Učil jsem svou bývalou lektorku, říká mladý tanečník

Učil jsem svou bývalou lektorku, říká mladý tanečník

Učil jsem svou bývalou lektorku, říká mladý tanečník

Generace20
+
Učil jsem svou bývalou lektorku, říká mladý tanečník

Učil jsem svou bývalou lektorku, říká mladý tanečník

Generace20

Autor: Anna Basiková

27. 02. 2014

Robin Tardík (21) tancuje od dětství. Už tři roky pracuje jako lektor. Kvůli svému věku se potkal i s negativními názory, a nejen proto se snaží neustále zlepšovat.

Tanci se věnujete od šesti let. Omezovalo vás tancování tehdy nějak?

Trénoval jsem v podstatě pořád. Klasické tréninky byly třikrát týdně, ale chodil jsem i na soukromé lekce. Bylo to časově velmi náročné, ale bavilo mě to.

Vyzkoušel jste  několik tanečních stylů, nebo se stále držíte jednoho?

Zhruba od šesti let jsem tancoval disco dance, třinácti let tancuji street dance. Teď ale zjišťuji, že je potřeba umět všechno. Je výhoda znát více stylů. Snažím se neustále vzdělávat a zdokonalovat. V tancování je totiž všechno propojené.

Kdy jste začal pracovat jako lektor?

V patnácti si mě vybrala lektorka z naší taneční školy. Líbil se jí můj přístup a chtěla se mnou začít spolupracovat. Naší hlavní trenérce se ten nápad moc nezdál, ale dovolila nám, že spolu můžeme pracovat. Chodil jsem s lektorkou na její tréninky, kde jsem si zkoušel vlastní choreografie. Díky ní jsem se učil učit. Dávala mi lekce, jak přistupovat k žákům, jak postupovat během tréninku. Bylo velmi důležité, abych třeba někoho nezranil.

Stalo se to někdy?

Naštěstí ne, ale jednou se mi stalo, že jsem špatně začal hodinu. Začal jsem s choreografií, aniž by se studenti protáhli a zahřáli, což je chyba.

Kdy jste začal učit na profesionální úrovni?

Musel jsem počkat do osmnácti let. Pokud chce člvěk vyučovat sám, tak to není dříve možné. Vlastně jsem to dostal jako dárek. Krátce před narozeninami mi volala hlavní lektorka, že pro mě má otevřený kurz, který jsem převzal po zraněné kolegyni. Teď vedu pět lekcí týdně, učím děti a mládež.

Jaký to je pocit, když dříve učili tanečníci vás, a teď předáváte své zkušenosti i vy?

Je dobré zjištění, že to, co mě dříve někdo naučil, mi opravdu k něčemu bylo. Naučil jsem se toho tolik, že už i já jsem schopen někoho učit. Dokonce se mi teď shodou okolností stalo, že jsem učil lektorku, která dřív učila mě. Po hodině mi děkovala, že si to skvěle užila. Byl to skvělý pocit. Ale byl jsem před ní hodně nervózní.

Mají vůči vám vaši svěřenci předsudky? Jste jen o pár let starší než oni.

S negativními reakcemi jsem se setkal několikrát. Když mě ale pak vidí tančit, pochopí, proč tuhle práci dělám. Učil jsem už mnohem starší lidi, než jsem já, a respektovali mě. Ale vždycky se najde někdo, kdo to nechápe. Ale časem se vztah vždy urovná.

Měl jste strach před první hodinou, kterou jste vedl?

Před každou první hodinou jsem nervózní. Vždy na začátku semestru, když se otvírá nový kurz,tak se bojím. Důkladně se na ni připravuju, promýšlím, jak by měla probíhat. Samozřejmě nikdy neproběhne tak, jak si představuji (smích). Nikdy nevím, kolik přijde lidí, jací budou, jestli si sedneme. Jsou děti, které jsou hyperaktivní nebo naopak utlumené. Musím umět pracovat se všemi. Těm, které učím, je kolem šesti sedmi let.

Dokázal byste naučit tancovat i „nemehlo“?

Zrovna teď ke mně do kurzu chodí chlapeček, který na začátku ani nevěděl, která je pravá a levá. Neuměl ani vytleskat rytmus, což je v tancování velice důležité. Po čase se ale začal zlepšovat. Některým dětem to jde líp, některým hůř. Ale myslím si, že se to dá naučit. Kdyby se tomu člověk jednou týdně věnoval, tak třeba za rok bude umět tancovat alespoň na základní úrovni. I přes to, že ten člověk nemá pro pohyb vlohy.

Radí vám kolegové?

Dřív se chodili dívat na moje hodiny a pak mi řekli, co bylo dobré a co špatné. Teď už mi ale věří a nechávají mě tvořit.

Chodíte vy sám ještě na kurzy?

Ano, minimálně třikrát týdně. Můj lektor se neustále zdokonaluje, je pro mě inspirativní ho sledovat. Stále se učím. Chodím i k lektorům z konkurenčních studií, abych měl větší rozhled a více zkušeností.

Chcete se tanci věnovat profesionálně?

Momentálně studuji Vyšší odbornou školu pedagogickou a sociální, ale nesplňuje mé představy. Šel jsem tam s vidinou, že se naučím učit, čemuž se ale zatím vůbec nevěnujeme. Uvažuji o tom, že skončím. Když něco nestíhám, tak do školy nejdu. Stoprocentně teď upřednostňuji tanec před školou. Takže když to půjde, chci se tancování věnovat co nejvíc.

Hospoda není jen o pití, představuje i část naší kultury

Hospoda není jen o pití, představuje i část naší kultury

Hospoda není jen o pití, představuje i část naší kultury

Generace20
+
Hospoda není jen o pití, představuje i část naší kultury

Hospoda není jen o pití, představuje i část naší kultury

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

24. 02. 2014

Česká hospoda může představovat víc, než jenom místo, kam člověk chodí na pivo či panáka. Typický kouřový odér, výčep a několik stolů často působí svým způsobem nostalgicky a příjemně. Mnoho Čechů se dokonce shoduje na tom, že krčmy jsou významnou součástí českého folklóru a možná přímo kultury.

Češi jsou ve světě známí svým kvalitním pivem, na které si rádi zajdou do hospody. Mnoho našinců však přiznává, že zdaleka nejde jen o to, aby se napili pěnivého nápoje. Většina z nich totiž v těchto zařízeních nachází místo, kde na ně dýchne jiná atmosféra, kterou svět za dveřmi oblíbené knajpy postrádá.

„Já vidím v chození do hospody jistý obřad, při kterém můžu nerušeně přemýšlet, ale přitom si čistit hlavu a o nic se nestarat,“ zdůvodňuje truhlář a výčepní Pavel Firbas (36) z Malých Výklek u Lázní Bohdaneč v Pardubickém kraji. Určitou roli pro něj hraje také pocit soudržnosti, který podle něj v místnostech hostinců panuje. Mnoho dotázaných zároveň přiznává, že pro ně hospoda představuje formu kulturního vyžití.

V současnosti je téměř v každém zařízení televize nebo rádio. Do hospody tak chodí lidé často i kvůli sledování sportovních přenosů. Síla hostinců pak spočívá v tom, že lidé mohou o utkáních diskutovat. Díky debatě tak mohou postupně zabrousit i do jiných témat, nad kterými by se často můžou jen zamýšlet. „Na stadionu se po skončení zápasu lidé rozejdou a často se o něm už dál nebaví. Podle mě se tím trochu ochuzují,“ dodává Vladislav Černý (64) z Prahy.

Pro někoho může návštěva krčmy představovat i jistou sociálně – kulturní instituci. Zastáncem tohoto názoru je například automechanik Václav Chára (21) z Chlumce nad Cidlinou. „Kromě toho, že restaurace a hospody sbližují, jsou také určitou hybnou silou společnosti. Vznikala v nich spousta revolucí jako například Velká Francouzská, nebo se v nich lidé projevovali nesouhlas kulturním stereotypem, ve kterém museli žít. Například nadávali na socialistické vize,“ říká.

Šlo by žít i bez putyk

Je faktem, že osazenstvo různých podniků může působit poněkud jednotvárně. V hospodách či barech tvoří větší část hostů často muži. Některé ženy totiž na hostince nahlíží spíše jako na zábavu než na rituální místo. Podobné názory často vycházejí z toho, že se v podnicích nachází i lidé nadmíru posilněni alkoholem.

To může na některé potenciální návštěvníky působit nepříjemně či je od posezení u piva přímo odrazovat. „Neberu hospodám jejich zásluhy, ale myslím, že se člověk může kulturně nasytit víc například v divadle. To aspoň není cítit cigaretami a tolik lidí tam na vás podnapile nekouká,“ tvrdí manželka Pavla Firbase, Jana (37).

Několik dotazovaných reaguje ještě rázněji a tvrdí, že by bez alkoholu, který k hospodám patří, bylo lépe. Lidé však často souhlasí tím, že tato zařízení patří a jsou součástí české kultury. „Hrají v našich životech důležitou úlohu, protože v dnešním zastavěném světě zůstávají místem, kde si může člověk vyčistit hlavu, pohádat se nebo předávat informace, což je de facto i úděl umění,“ tvrdí student návrhářství Jakub Rásl z Liberce (22).

Místo zápasu chtěly hráčky jezdit za babičkou, říká basketbalový trenér Zrůst

Místo zápasu chtěly hráčky jezdit za babičkou, říká basketbalový trenér Zrůst

Místo zápasu chtěly hráčky jezdit za babičkou, říká basketbalový trenér Zrůst

Generace20
+
Místo zápasu chtěly hráčky jezdit za babičkou, říká basketbalový trenér Zrůst

Místo zápasu chtěly hráčky jezdit za babičkou, říká basketbalový trenér Zrůst

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

21. 02. 2014

Malý školní zázrak, i tak by se mohlo nazvat snažení trenéra Ladislava Zrůsta (48). Ten přišel v roce 2000 do tehdy basketbalově nepolíbené vesnice Borotína na Táborsku. Každoročně se řadí se svým týmem žákyň od osmi do dvanácti let mezi kandidáty na republikový titul. Pilíř jeho týmu přitom tvoří hráčky z tamní základní školy, která má okolo 120 děti.

Proč jste se přestěhoval právě do malé vesnice Borotína na jihu Čech ?
Moje manželka pochází kousek odsud a zdejší prostředí nám tak nebylo úplně cizí. Proto, když jsem tehdy hledal nový sportovní impuls a výzvu, padla volba na školu v Borotíně. S rodinou jsme se přistěhovali ze středočeských Líbeznic v roce 2000. Od té doby učím na prvním stupni základní školy a trénuji basketbal.

V době, kdy jste přišel, se veškerý sport na škole točil kolem fotbalu a atletiky. Jak se vedení koukalo na basketbal?
Začátek nabyl jendoduchý. Starosta obce po mně chtěl, abych založil tenisový oddíl, protože hala v Borotíně vznikla primárně pro tenis. Ale tehdejší vedení školy mně velmi pomohlo a na můj nápad založit basketablový odídl mi pomohlo zrealizovat.

Byl váš cíl patřit do republikové špičky hned od začátku?
Ano, to byla moje vize. Vedení školy jsem oznámil, že do dvou let budeme v patách elitě žákovského basketbalu v Česku. To se podařilo.

Nejprve jste klad důraz hlavně na kluky. Proč jste se postupem času začal soustředit na holky?
Kluky jsem preferoval asi pět let. Ale problém byl v tom, že mě každý víkend nebavilo řešit, jestli pojedou na basketbal nebo na fotbal. Skloubit dva sporty na vrcholové úrovni se prostě nedá.

S holkami podobné problémy nebyly?
Byl zde jiný problém. Místo zápasu chtěly hráčky jezdit o víkendu za babičkou. To jsem musel odnaučit je i jejich rodiče. Trvalo mi to dlouho, ale myslím, že tohle máme už za sebou. Přesvědčilo je to, že začaly vyhrávat.

Máte nějaké speciální metody, jak vychovat z malého školního klubu konkurenta republikové špičky?
Bude to znít jako klišé, ale je to tvrdá práce. Požaduji stoprocentní účast na trénincích. Když hrajeme soutěž, tak se tým schází třikrát až čtyřikrát týdně. Některá cvičení jsou jen po úzkých skupinkách, kdy se hráčky seznamují pro bezchybnou spolupráci na hřišti. Tak je to v úterý a ve středu. Pátek je vyhrazený učení systému, který zapadá do hry na rychlé protiútoky.

Myslíte si, že vaše tréninky se právě tímto liší od práce jiných týmů?
Ano. Také se domnívám, že většina oddílů v tomto věku převážně jen hraje. To já odmítám. Ač je basketbal týmový sport, tak pracujeme hlavně na individuálním rozvoji a práci s balónem. Když mají hráčky na čem stavět, tak to při zápase přijde samo. To hraní je jenom třešnička na dortu. Také dbám na výbornou fyzickou kondici.

Není na kondiční přípravu u takto malých hráček brzo?
Ano, souhlasím, ale mám své metody — a fungují. Celá příprava je bez balónu. Zbytek sezóny už udržujeme fyzičku jen při jednorázových trénincích, které trvají celý den a jsou zhruba jednou za měsíc.

Takže se domníváte, že fyzička je u desetiletých dětí to nejdůležitější?
To ne, ale vycházím z toho, že jsme malý tým a nemáme tak široký kádr. Každoročně nám chybí vysoká podkošová hráčka, na kterou bychom mohli hrát a trochu si odpočinout. Soustředíme se tedy na rychlé protiútoky. To se bez výborné fyzičky neobejde. Na prázdniny dostávají holky individuální plán. Nechci, aby chodily na tréninky pořád, to by je přestalo bavit. Ať si jezdí za babičkou a dědečkem, ale při tom trénují doma.

Jak se vám daří motivovat začínající basketbalistky k individuálnímu tréninku a dostat je tak od počítače a televize?
Říkám jim, že šidí jen samy sebe a to funguje. Když přijdou například po Vánocích, jsou ve stejné kondici a formě jako před nimi. Cítí to na sobě a já to vidím na společném tréninku. Jediné, co se mi nedaří, je dostat na zápasy více rodičů. To považuji za svoji největší prohru.

Oživování starého herního automatu trvá desítky hodin, říká majitel muzea

Oživování starého herního automatu trvá desítky hodin, říká majitel muzea

Oživování starého herního automatu trvá desítky hodin, říká majitel muzea

Generace20
+
Oživování starého herního automatu trvá desítky hodin, říká majitel muzea

Oživování starého herního automatu trvá desítky hodin, říká majitel muzea

Generace20

Autor: Jakub Zelenka

20. 02. 2014

Dřív byly pouťové maringotky s herními automaty jako poselství z budoucnosti, míní Jan Orna (35), který kousek od Prahy v Červeném Újezdě vytvořil největší videohernu v Evropě s názvem Arcade Hry. V ní si návštěvníci mohou historické stroje vyzkoušet na vlastní kůži a zábavnou formou se něco dozvědět o dlouhé historii počítačových her.

Jak jste propadl zálibě sbírání herních automatů?
Od mladých let jsem byl z her úplně nadšený. Hrával jsem je u kamarádů, na poutích v maringotkách a později doma na konzolích, které jsem i sbírat. Jak moje kolekce rostla, začal jsem si snít sen o tom, že si pořídím jeden nebo dva herní automaty, jako zlaté grály mojí sbírky. Po pořízení několika unikátních strojů jsem tomu ale naprosto propadl.

Bylo tedy muzeum Arcade Hry logické vyústění vaší vášně?
Ano. Vyústěním a řešením trvalého problému s nedostatkem volného místa na nové stroje. Dnes jich máme již téměř 140.

Jak dlouho vám stavba muzea trvala?
Budova samotná stála na místě tři roky před námi. Objekt byl ale opuštěný a neměl žádné využití, takže jsme investovali nemalé prostředky do přestavby a přes zimu 2010/2011 jsme sem tehdejší kolekci asi 70ti strojů odvezli.

Na kolika automatech si mohli zákazníci v den otevření zahrát?
V první otevírací den nám běželo 55 herních automatů.

Videoherna a muzeum Arcade Hry. Zdroj: Arcadehry.cz

Videoherna a muzeum Arcade Hry. Zdroj: Arcadehry.cz

Pomáhal vám někdo s budováním?
Veškeré úspěchy si Arcade Hry zasluhují zejména skvělou týmovou prací. Každý člen našeho týmu má své úkoly. Nejen že nám běží i hry staré více než 30 až 35 let, ale opticky díky našemu grafikovi vypadají stále lépe a provozní tým se pak stará o to, aby byly automaty čisté.

Jak případně probíhá shánění historických strojů?
Dnes je to víceméně jen o štěstí, kdy nám někdo nabídne automat nebo si některého všimneme v zahraniční aukci. Získání přístroje je jen polovina úspěchu. V Dánsku mají muzeum, kde mají více než 1400 automatů, ale neumějí je efektivně opravovat, takže jim jich běží padesát. K čemu jim tedy je, že leccos mají 5x? My jdeme českou cestou, takže opravujeme a restaurujeme každý jednotlivý kus.

Je projekt finančně soběstačný?
Na počátku stála investice do objektu Arény, zejména do zateplení a posílení elektroinstalace z rodinných prostředků. Záporné bilance první sezóny jsem musel často tučně dorovnávat ze zbytků svých úspor. Od srpna 2012 je ale projekt plně finančně soběstačný.

Jaké je povědomí o herních automatech v Česku?
Automaty jsou v drtivé většině našich návštěvníků hluboce zakořeněny z dětství. V dobách kdy neexistoval internet, byl příjezd pouťové maringotky poselstvím z budoucnosti. Po revoluci ve větších městech i u nás přežívalo pár heren, ale automaty rychle vytlačil nástup herních konzolí a u nás zejména rozmach počítačového hraní.

Videoherna a muzeum Arcade Hry. Zdroj: Arcadehry.cz

Videoherna a muzeum Arcade Hry. Zdroj: Arcadehry.cz

Jací návštěvníci do muzea nejčastěji chodí?
Naši Arénu navštěvují hráči od 25 do 45 let a mezi nimi, možná překvapivě, je velké procento žen. Mladší návštěvníky táhnou ranné 3D hry, kterých u nás nemáme tolik, ale přece jen jsme chtěli ukázat, jakými hrami celý ten boom končil. Bez podpory komunity našich fanoušků bychom nebyli nic.

Máte nejoblíbenější herní automat?
To je jako říct, které dítě máte raději. Vážím si vlastnictví každého jednotlivého kusu, těch desítek hodin práce co nás stálo jeho oživování a rovněž financí investovaných do jeho opravy. Všeobecně ale platí, že mám nejraději automaty z 80. let.

Jsou v muzeu vyloženě nějaké kuriozity nebo vzácnosti?
Kuriozit byste u nás našli hned několik, ať již stále plně funkční Challenge (Pong) z roku 1974, Space Invaders jedoucí na originálním hardwaru z roku 1978 nebo Ms. Pac-Man (Pac-Man v ženském podání).

Jak plánujete Arcade Hry rozšiřovat do budoucna?
V Červeném Újezdě už nám pomalu dochází místo, proto možností co podniknout dál existuje celá řada. Nebylo by ode mě ale teď moudré popisovat směry, kterými se chci vydat, abych někoho příliš nenatěšil.

Jak na reportáž? Nejdůležitější je všímat si detailů

Jak na reportáž? Nejdůležitější je všímat si detailů

Jak na reportáž? Nejdůležitější je všímat si detailů

Generace20
+
Jak na reportáž? Nejdůležitější je všímat si detailů

Jak na reportáž? Nejdůležitější je všímat si detailů

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

20. 02. 2014

SERIÁL JAK PSÁT Reportáž je častým kamenem úrazu začínajících novinářů. Přitom právě v tomto útvaru má žurnalista možnost se autorsky vyřádit. Jak by měla vypadat dobrá reportáž sdělil v rozhovoru Jakub Kvasnička, novinář časopisu Týden.

Čím se liší reportáž od článku?
Reportáž je více subjektivní a živější. Autor by měl svým pohledem přenést čtenáře na místo události. Je to vyprávění, příběh, v podstatě kratší literární útvar. Měl by být čtivý, může se v něm objevit vtip, ale vždy se musí nějak projevit pocity novináře. Text se však musí také vhodně mísit s fakty a stejně jako v článku nesmí chybět citace primárních zdrojů. Aby nebyl suchý, je nutné si hlavně hodně všímat detailů. Většinou se píše také v přítomném čase.

A jak to vypadá v praxi?

Vždy by mělo být poznat, že novinář na místě, ze kterého reportáž píše, skutečně byl. Autor by měl čtenáři přiblížit i atmosféru a barvitě vykreslit zajímavé drobnosti. Například v reportáži z filmového festivalu nestačí napsat, jaký jste zhlédli film, ale důležité je přiblížit i to, jak na vás celá akce působí, jak to vypadá na večírcích nebo jak se chovají hvězdy v zákulisí.

Do jaké míry je vhodné, aby se v reportáži projevilo osobní hodnocení autora?
V tomhle balancuje novinář na tenké hranici. Hodnocení by se v textu mělo objevit, ale vždy takovým způsobem, aby nebyly znát sympatie či nesympatie například ke konkrétnímu člověku. Autor by se měl snažit ho popsat tak, aby si na něj čtenář udělal názor sám. Je proto velice důležité pozorně sledovat lidi i dění kolem a všímat si veškerých detailů, které chvíle nabízí. O člověku může hodně vypovědět i jeho gestikulace.

Říká se, že reportáž je jeden z nejtěžších novinářských útvarů. Vnímáte to stejně?

Podle mě je to suverénně nejtěžší útvar, ale mě osobně hodně baví. Novinář musí umět psát, mít velikou slovní zásobu, hrát si se slovy, umět sestavit text tak, aby to bylo od začátku do konce poutavé čtení. Já osobně mám rád takový mix – nejprve hodně reportáže, potom zase hodně faktů, a když už jich začíná být moc, zařadím opět reportážní prvky.

Co vás na tomto útvaru tak baví?

Baví mě psát to, co vidím na vlastní oči. Veliký zážitek pro mě byl dělat reportáže ze zimní olympiády ve Vancouveru v roce 2010. Někteří novináři dělali třeba jen rozhovory s hokejisty po zápase a podobně. Mě bavilo všímat si jednotlivých fragmentů her, například, jak se liší úsměv Američana a Kanaďana. Osobně si myslím, že reportáž je budoucností tištěných novin. Aby přežily, musí nabízet vlastní kauzy, názorové články a literární dovednosti autorů. Nikoho nebaví číst to, co se dozvěděl už den před tím na internetu.

Myslíte, že se dá napsat reportáž z každé události? Někdy může být akce tak nezajímavá, že se novinář rozhodne napsat raději článek.
Myslím, že se dá napsat reportáž i z jízdy tramvají. Samozřejmě pokud jde člověk na akci, kde se toho děje nakonec méně než očekával, je to problém. Schopnější autor by ale měl být schopný i z relativně nezajímavé události něco vymáčknout. Někdy se může například návštěva chemičky zdát nudná, pokud si ale najdu zajímavé lidi nebo věci, kterých se lze chytit, může to být nakonec třeba docela čtivá reportáž. Většinou nejde napsat reportáž třeba z tiskové konference, kde se nic neděje. To je pak vhodnější článek. Reportáž z vězení, dětského domova nebo třeba z olympiády se naopak píše úplně sama. V takových případech je zajímavé už samotné téma.

Je lepší psát v ich formě nebo ve třetí osobě?
Vždy je lepší psát ve třetí osobě. Figurovat v textu jako pozorovatel je i literárně jednodušší. Ich forma se může třeba dvakrát, třikrát v rozsáhlejším textu objevit, ale nemělo by se to přehánět, a měla by se zařazovat s citem. Přehnaná ich forma nikoho nebaví. Čtenáře nezajímá autor, ale samotný obsah.

Máte nějakou radu pro začínající novináře?
Mě třeba pomáhá dělat si v průběhu akce poznámky. Píšu si v krátkosti co vidím, osobní postřehy a nápady. Když se potom člověk dostane k počítači, je nejlepší hned vše sepsat. Je důležité, aby byly dojmy a emoce ještě čerstvé. Později se text teprve upraví a poskládá, aby byl pro čtenáře srozumitelný. Pro dobrou čtivost reportáže je také dobré střídat dlouhé věty s krátkými.

AUDIO: Olympijský park na Letné navšívily desítky tisíc lidí

AUDIO: Olympijský park na Letné navšívily desítky tisíc lidí

AUDIO: Olympijský park na Letné navšívily desítky tisíc lidí

Generace20
+
AUDIO: Olympijský park na Letné navšívily desítky tisíc lidí

AUDIO: Olympijský park na Letné navšívily desítky tisíc lidí

Generace20

Autor: Administrátor

20. 02. 2014

Mohutná stavba olympijského parku na Letné se díky teplému počasí těší velkému přívalu obyvatel především z Prahy 7. Kvůli nebývalému zájmu až 60 tisíc návštěvníků musel být během víkendu omezen vstup.

Letošní zimní olympijské hry jsou pro Českou republiku zatím povedené, možná právě kvůli koncentrované podpoře z Letné.  Sportovní park o rozloze 17 000 metrů čtverečních totiž láká nejen k aktivnímu sportování, ale i k fandění našim sportovcům v Soči. Díky teplému počasí si o víkendu přišlo zasportovat mnoho rodin s dětmi. To sebou neslo dlouhé fronty a další komplikace. Organizátoři proto radí (pokud je to jen trochu možné), park navštívit mimo víkendové dny. Více v audio příspěvku Moniky Sukové.

 

Módě se v Česku nevěnuje dostatečná pozornost, říká americká stylistka

Módě se v Česku nevěnuje dostatečná pozornost, říká americká stylistka

Módě se v Česku nevěnuje dostatečná pozornost, říká americká stylistka

Generace20
+
Módě se v Česku nevěnuje dostatečná pozornost, říká americká stylistka

Módě se v Česku nevěnuje dostatečná pozornost, říká americká stylistka

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

17. 02. 2014

Šaty dělají člověka – tím se řídí i mladá módní stylistka Michelle Nguyenová (20) z texaského Dallasu, která radí lidem, co si mají vzít na sebe. Během kurzu na London Collage of Fashion v Anglii navštívila také Prahu, kde věnovala pozornost nejen památkám, ale právě také české módě.

Jak byste charakterizovala pražskou módu?
Styl oblékání je velmi jednoduchý, pohodlný a ležérní. Všimla jsem si, že mladí Češi se cítí nejlépe v klasickém tričku, džínách a teniskách. Jinak je pražská móda určitě o krok napřed před tou americkou.

Opravdu? A v čem přesně?
Samozřejmě větším výběrem konfekcí. Je to tím, že se Česká republika nachází v Evropě, která je považována za hlavní módní scénu a sama o sobě je o krok dál před tou americkou. Proto mají Češi jednodušší přístup ke stylovým produktům.

Jsou podle vás evropské ceny oblečení vysoké?
Móda v Evropě je ve srovnání s našimi cenami opravdu drahá. Hlavně když tady jdete nakoupit a nejsou žádné slevy a akce, tak za jeden kus oblečení dáte téměř dvojnásobné částky než my ve Státech. Nicméně i v Praze se dají během slev sehnat výhodné nabídky.

Překvapilo vás něco na českém stylu oblékání?
Upřímně mě udivilo, že Češi mají podobný vkus jako Američané. I když máme jiné zboží, většina z nás preferuje ležérní styl. Nicméně lidé tady příliš neexperimentují a sází na jistotu. Je to hodně o stereotypu. Kromě toho si myslím, že je v Praze bohužel pořád ještě málo lidí, kteří mají nadšení a vášeň pro módu.

A co s tím?
Móda je tady trochu v pozadí, protože ji lidé nevěnují příliš pozornosti. Myslím si, že Češi by přiblížili módu veřejnosti nejlépe třeba blogováním, nebo aspoň krátkými odbornými články v novinách, kde by se objevily třeba nové trendy. Tudy podle mě vede cesta získat si publikum a vzbudit v lidech zájem.

Co byste poradila těm, kteří na sebe chtějí více upozornit?
Úplně běžné věci jako třeba výraznější náhrdelník. Ten může udělat z obyčejného outfitu elegantní model. Obecně doplňky – náušnice, prsteny, náramky, náhrdelníky, sluneční brýle, šátky a další drobnosti skutečně zosobňují každodenní kousky oblečení. Zároveň díky těmto kombinacím vypadá pak náš vzhled více stylově.

Proč jste se vůbec začala věnovat módnímu poradenství?
Móda mě odjakživa bavila. Vždycky jsem fotila své přátele, dělala jim makeup a oblékala je. Brzy jsem si uvědomila, že bych chtěla posílit své schopnosti, abych více porozuměla módnímu průmyslu.

Co vás na téhle práci vlastně nejvíc baví?
Líbí se mi to, že pro mě představuje kombinaci práce a hry. Domnívám se, že hraní je základní předpoklad proto, aby člověk dělal práci rád a bavila ho. A nejradši mám asi nové kolekce oblečení, protože se mám díky nim vždycky na co těšit, móda se totiž mění strašně rychle.

Na London Collage of Fashion jste studovala také historii módního průmyslu. Víte, jak vypadá tradiční český kroj?
Ano! Vlastně se mi docela líbí, až na ty rukávy. Na můj vkus jsou moc velké. (smích) Ale líbí se mi ty kombinace barev, kterými bývá černá, bílá, zelená a žlutá. Originální mi přijdou také různé vzory krajek, které dělají model jedinečný. Ale mojí nejoblíbenější částí kroje je sukně áčkového střihu.

 

Weboví autostopaři jedou bez přestupů a někdy levněji než busem

Weboví autostopaři jedou bez přestupů a někdy levněji než busem

Weboví autostopaři jedou bez přestupů a někdy levněji než busem

Generace20
+
Weboví autostopaři jedou bez přestupů a někdy levněji než busem

Weboví autostopaři jedou bez přestupů a někdy levněji než busem

Generace20

Autor: David Loch

14. 02. 2014

Pohodlí a žádné běhání po perónu kvůli přestupování na jiný spoj. To jsou hlavní taháky takzvaných spolujízd. Účastníci, kteří se většinou vzájemně neznají, cestují jedním autem do společného cíle. Taková jízda ušetří desítky korun jak řidičům, tak spolujezdcům.

Ne každý má auto nebo je rozeným stopařem, jenž vydrží stát dlouhé hodiny u silnice. Shánění řidičů, kteří jedou správným směrem, proto usnadňují bezplatné weby, na nichž jsou zveřejňovány nabídky nebo žádosti o spolujízdy. Stačí se jen zaregistrovat a „složit“ na benzín. Taková cesta trumfne v nákladech i hromadnou dopravu.

Služby těchto webů využívá i Isabela Vilingerová. „Jezdím tak dvakrát týdně. Vždy, když jedu na kolej nebo zpátky domů,“ říká studentka Jihočeské univerzity. Cesta z Chodova u Karlových Varů, kde bydlí, ji většinou vyjde na 200 korun. Stejnou částku utratí i při cestování hromadnou dopravou. Vilingerová ale dodává, že někteří řidiči chtějí klidně i o několik desítek korun méně.

Běžně ji řidič sveze až před její studentskou kolej. Nemusí ani řešit přestupy, vůz jede jednu trasu a zbytečně nezajíždí. Vilingerová tak na cestě stráví tři hodiny, v hromadné dopravě o hodinu více. Pochvaluje si tedy hlavně rychlost cestování a možnost poznat nové lidi.

 Problém může být domluva

Program spolujízdy však přináší výhody i řidičům. To potvrzuje Slovenka Jana Karpátyová, která jezdí vlastním autem mezi Popradem a Prahou. „Peníze od spolujezdců mi pokryjí ze tří čtvrtin náklady na benzín,“ pochvaluje si. Za místo v jejím autě pasažér zaplatí okolo 400 korun, cestu autobusem by měl o 80 korun dražší. Kdyby jela sama, tak by tankovala za víc jak 1 600 korun. I pro své pohodlí tak Karpátyová vítá možnost spolujízdy.

Portál Jízdomat.cz, který letos oslavil třetí rok fungování, poskytuje navíc registrovaným uživatelům slevu na tankování. Srážka činí třicet haléřů  z jednoho litru benzínu. Výhoda však platí jen u čerpacích stanic EuroOil.

Přes výhody sdíleného cestování, jakými jsou rychlost, pohodlí a snížení cestovních nákladů, se ale na trase mohou vyskytnout problémy. „Většinou se jedná o stížnosti typu špatná domluva na místě setkání nebo spolujezdec nepřišel a nedal vědět,“ říká Martina Čmielová z portálu Jízdomat.cz. Na něm evidují přes sedmdesát tisíc registrovaných uživatelů, přičemž dvě třetiny tvoří spolujezdci.

Webů pro stopaře ale existuje celá řada. To je však podle Karpátyové často problém. Podle jejích slov poptávka po spolujízdách nechybí. Případní pasažéři jsou ale roztroušení po různých webech, takže ji někdy dělá problém vždy naplnit kapacitu vozu.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“