Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Žena by si u nás sáhla na dno svých sil, říká vedoucí pražské zásahovky Jaroslav Černý

Žena by si u nás sáhla na dno svých sil, říká vedoucí pražské zásahovky Jaroslav Černý

Žena by si u nás sáhla na dno svých sil, říká vedoucí pražské zásahovky Jaroslav Černý

Generace20
+
Žena by si u nás sáhla na dno svých sil, říká vedoucí pražské zásahovky Jaroslav Černý

Žena by si u nás sáhla na dno svých sil, říká vedoucí pražské zásahovky Jaroslav Černý

Generace20

Autor: Klára Kučerová

10. 02. 2014

Kukly, zbraně a záchranné vesty jsou jen částí vybavení, kterou nosí členové útvaru zásahové jednotky. O tom, jak je náročné dostat se do elitního týmu a zda do něj může proniknout i žena, promluvil Jaroslav Černý (52). Ten je od roku 2003 vedoucím odboru zásahové jednotky Krajského ředitelství hlavního města Prahy.

Jak jste se k místu v pražské zásahové jednotce dostal?
Nejdřív jsem sloužil na pohotovostní jednotce 158. Po třinácti letech mi nabídli, jestli nechci dělat na oddělení monitorující organizovaný zločin. A po devíti letech přišla nabídka na post vedoucího zásahové jednotky. Musel jsem si ale nejdříve dodělat vysokou školu a absolvovat dvouměsíční stáž v Americe. Nakonec bylo ještě výběrové řízení, ve kterém mě vybrali jako nejvhodnějšího kandidáta.

Co vás na této práci tak lákalo, že jste nabídku přijal?
Líbilo se mi, že není jednotvárná. Nejde o žádnou pásovou výrobu, kde víte od kolika, do kolika děláte a co se přesně bude dít. Tady jsou dny rozmanité. Každý zásah, pachatel či situace je totiž jiná.

Kdybych se chtěla stát členem útvaru, co všechno bych musela absolvovat?
Hlavní kritérium je, že musíte být policistou. Poté na vás čeká kolečko vstupních testů, které musíte splnit. Zkoušky se skládají ze zátěžových psychologických testů, při těch se projeví vaše vlastnosti. Jestli jste spíše týmový hráč nebo sólista, nervák či zbabělec. U nich vás psycholog rozebere opravdu hodně dopodrobna.

Musí uchazeč splnit i nějaké fyzické testy?
Určitě. U těchto zkoušek je důležité nepřecenit síly. Jsou totiž o několik stupňů fyzicky náročnější než ty na místo policisty, například v počtu kliků či sed lehů. Mnoho mužů, kteří třeba i pravidelně sportují, při nich už pohořelo. Hodně také klademe důraz na střelbu. Takže když na pět metrů netrefíte terč, tak jste pro nás, jak já říkám, mrtvý muž.

Je možné, aby se do vašeho útvaru dostala žena?
Možné to je. K nám se ale zatím žádná nepřihlásila a myslím si, že je to jenom dobře. Mám ale pocit, že dvě se chtěly dostat ke Středočeské zásahové jednotce a fyzicky to prostě nezvládly. Něžná pohlaví jsou jinak stavěná a v zásahovce to není žádná zívačka. Samozřejmě bych žádnou neodrazoval nebo jí to rozmlouval, ale myslím si, že ženy nemají fyzicky na to, aby byly bojovnicemi v zásahové jednotce. Doslova by si musely sáhnout až na dno svých sil.

Mohlo by to pro ně být náročnější i z psychického hlediska?
Podle mě ano. Přece jenom přemýšlejí trochu jinak než muži. Mateřský cit v nich zůstává a v této práci by to mohlo být na škodu. Chlap, pokud není mamánek, snáší používaní donucovacích prostředků na pachatele přece jenom o trochu lépe. Ale jako hlavní problém vidím fyzičku. Může jít klidně o atletku, která dobře běhá, pak ale třeba zase neuspěje v silovém tréninku a naopak.

Dokážete ze zkušenosti říci, jací lidé jsou při zatýkání nejnebezpečnější?
Nejhorší jsou podle mého asi narkomani, tedy lidé pod vlivem nějakých drog. Zaprvé mají práh bolesti úplně někde jinde a zadruhé jsou svým chováním velmi nepředvídatelní. Což může být hodně nebezpečné. Jeli jsme už ale také ke schizofrenikovi, který měl u sebe mačetu. Zabarikádoval se doma a všechno kolem sebe rozbíjel.

Jak jste si s ním poradili?
Museli jsme použít donucovací prostředky a zpacifikovat ho. Na tom je smutné to, že jde o nemocného člověka, který za svůj stav v podstatě nemůže.

Zažil jste někdy výjezd, při kterém byste se o své muže opravdu bál?Myslím si, že takový okamžik asi nenastal. Nejdůležitější ale podle mě je si všechno naplánovat. Pokud to tedy jde. Vždycky říkám, že se nic nesmí podcenit. Ať už jedeme k někomu ozbrojenému, nebo ne. Protože nikdy nevíte, jak se ten člověk zachová. Dneska už jsou ale kluci tak vycvičení, že i když se plánovaná akce nějak zvrtne, dokážou pohotově zareagovat a situaci správně vyhodnotit.

A co když akci naplánovat nemůžete?
V těchto případech musíme reagovat co nejrychleji. Jde o to se správně rozhodnout a promyslet, jak celou akci provést. Takže si třeba alespoň v autě při cestě na místo rozmyslíme, co uděláme. Zásah vedou vždycky ti nejzkušenější. Ale jak říkám, jde o to provést zákrok co nejrychleji a nejprecizněji, tak abychom nedali pachateli vůbec žádnou šanci k odporu.

 

 

Ragby je letní sport, Češi by ho měli přestat hrát v zimě, říká trenér

Ragby je letní sport, Češi by ho měli přestat hrát v zimě, říká trenér

Ragby je letní sport, Češi by ho měli přestat hrát v zimě, říká trenér

Generace20
+
Ragby je letní sport, Češi by ho měli přestat hrát v zimě, říká trenér

Ragby je letní sport, Češi by ho měli přestat hrát v zimě, říká trenér

Generace20

Autor: Albína Mrázová

07. 02. 2014

Ragby je oblíbeným sportem především na jižní polokouli, ale i u nás má hodně svých zastánců.Bývalý reprezentant ČR v ragby a extrenér RC Slávie tvrdí, že u nás chybí kvalitní výuka. Proto se Jan Macháček v minulém roce rozhodl založit Ragbyovou akademii, kde předává s kolegy své zkušenosti mladým sportovcům i trenérům.

Co vás přimělo založení Ragbyovou akademii?

Trenérské kurzy a školení pro hráče, která v Česku do té doby byla, podle mě za moc nestála. Tak jsme se s bývalým ředitelem Ragbyové unie Martinem Kafkou rozhodli založit vlastní sportovní školu pro trenéry a mladé sportovce.Z mé zkušenosti o českém ragby téměř nikdo v cizině neví.

Může české ragby prorazit do světa a zlepšit se?
Určitě má potenciál. Musíme však v Česku udělat několik základních změn, které by tento sport posunuly dál. Jedna z nich je přiznat si, že ragby je letní sport. U nás se ale paradoxně hraje v zimě, podle sezóny našich sportů jako je například fotbal. V létě k tomu jsou však příznivější podmínky, nehrozí totiž tolik zranění. Není to jen můj názor, tak doufám, že se to někdy změní. Hráči a funkcionáři na dosavadním zvyku zatím hodně lpí.

Byl to jeden z důvodů, proč jste otevřel akademii?
Dá se to tak říct. Ani ti nejtalentovanější hráči nemusí mít v klubech kvalitní trénink. Trénují se tam často jen jednotlivé části hry, jako je vyhození míče z autu nebo seskupení s týmem soupeře. Někde to připomíná spíše sportovní kroužek. Podle mě se musí více procvičovat samotná hra. Na to se snažíme zaměřit.

Jak vypadá výuka?
Pořádáme čtyři kempy ročně pro všechny, kteří mají zájem. Je to něco jako soustředění. Trvají většinou tři dny. Nejprve naučíme hráče jak se správně chovat, když se snaží vzít protivníkovi balón, aby nedošlo k úrazu. Potom už se věnujeme samotné hře.

Na webových stránkách ale píšete, že vaše škola je určena pro talentované sportovce. Vyřazují se pak ti méně dobří?
Zatím žádné nevylučujeme. Ragbysti většinou sami poznají, že jim to nejde.Jestli má hráč talent můžeme zjistit i později. Ale někdy stačí, když se jen hodně snaží.

Pořádáte i stejně dlouhé kurzy pro trenéry. Co ti se na nich mohou naučit?
Učíme je základy zdravovědy a vedení tréninku. A to jak teoreticky, tak prakticky. Snažíme se jim také vštěpit, jak je důležité připravit hráče do jejich pozic a naplánovat si celý rok. Do kurzu se chodí něco přiučit už hotoví trenéři, ale i ti, kteří se teprve chtějí kouči stát.

Vy sám jste absolvoval trenérské kurzy v zahraničí. Jaké je pro vás učit trenéry, když jste ve své kariéře cvičil především hráče?
Neberu to jako vztah mezi učitelem a žáky, spíš si tak navzájem snažíme pomoct. Já mám výhodu, že jsem zažil ragby na vysoké úrovni a mám i zkušenosti právě z kurzů ze zahraničí.Snažím se tak předat dál, co jsem se naučil.

České lyžaře lákají v zahraničí dlouhé sjezdovky i místní drinky

České lyžaře lákají v zahraničí dlouhé sjezdovky i místní drinky

České lyžaře lákají v zahraničí dlouhé sjezdovky i místní drinky

Generace20
+
České lyžaře lákají v zahraničí dlouhé sjezdovky i místní drinky

České lyžaře lákají v zahraničí dlouhé sjezdovky i místní drinky

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

03. 02. 2014

Ačkoli má Česká republika dostatek lyžařských areálů, lidé si raději jezdí užívat zimní radovánky do zahraničí. Třeba Itálie a Rakousko uspokojí i náročné snowboardisty a freeskieře. Alpské sjezdovky jsou totiž delší, rozmanitější, upravenější a fronty u vleků nebývají tak dlouhé. Restaurace na sjezdovkách navíc nabízejí lyžařům kromě občerstvení také možnost odpočinku na lehátku.

Zimní dovolená v zahraničí nebývá o moc dražší než lyžovačka v Česku. Mnoho Čechů cestuje na hory do Itálie či Rakouska. „Jezdívám do Mölltaler Gletscher v Rakousku. Je tam nádherná příroda a dlouhé sjezdovky,“ hodnotí rakouské hory Martin Novotný (21). Za pět dní ubytování s jídlem i skipasem ho dovolená vyšla na něco málo přes čtyři tisíce plus výlohy na dopravu, které se mohou vyšplhat i na několik tisíc. Výhodou velkých středisek jsou také skibusy, které lyžaře sváží po celé oblasti.

V Itálii je velmi navštěvovanou oblastí Val di Fiemme. „Vybrala jsem si Cavalese v Itálii místo lyžování v Česku, protože je to za téměř srovnatelnou cenu a úroveň se nedá srovnávat. Sjezdovky jsou upravené a nikdy na nich není narváno,“ míní Lenka Jandourková (20). Oceňuje také to, že v rozlehlém areálu nebývají u vleku fronty, a díky krásnému počasí může lyžovat jen v jarní bundě. V italském lyžařském areálu Val di Fiemme je k dispozici několik sjezdovek. Mnozí lyžaři nestihnou všechny vyzkoušet ani za celý den.

Ti, kteří jsou z lyžování unavení, se mohou zastavit u jedné z restaurací nabízejících horké nápoje na zahřátí i hlavní jídla. Lyžaři tedy obvykle tráví v areálu celý den a do penzionu či hotelu se vracejí až večer. „Když jsem si chtěla odpočinout, prostě jsem zastavila u jedné z mnoha hospod, koupila si zdejší výborný drink Aperol Spritz nebo Bombardino, našla jsem si lehátko a opalovala se,“ vzpomíná Jandourková. Oba nápoje jsou typicky italské, Aperol Spitz je nízkoalkoholický pomerančový aperitiv a Bombardino horký vaječný koňak se šlehačkou.

Ne všichni jsou ale z velkých lyžařských areálů nadšení. „Jezdívala jsem na hory do Itálie a Rakouska, ale už mě to nebaví. Preferuji Česko,“ říká Soňa Molnárová (46). Vadí jí především to, že v zahraničních oblastech, které navštěvovala, stály chaty daleko od sjezdovek a byla proto závislá na skibusech. „Všechno je tam hektické, lidé se rychle obují a celý den jezdí sem a tam, i když jsou unavení, a to jen proto, aby se jim vyplatila permanentka,“ dodává.

Vyžití pro snowboardisty i freeskiery

Zahraniční sjezdovky si chválí především snowboardisté, kteří tráví čas v místních speciálních parcích. „V září a říjnu bývá dobré rakouské středisko Hintertux, přes léto je nejlepší švýcarský areál Saas-Fee. Přes zimu je super Livigno v Itálii,“ míní mistryně Evropy ve snowboardingu Kateřina Vojáčková (16).

Právě ledovec Hintertux s 86 kilometry sjezdovek patří v Rakousku mezi nejvyhledávanější oblasti. Je v provozu celý rok a kromě klasických sjezdovek a snowparků má také sjezdovky s boulemi a terény s hlubokým sněhem.

Lyžování ve švýcarském Saas-Free nabízí13 čtyřtisícových vrcholů a devět ledovců. Oblast Livigno, kde se rozkládá národní park, ocení především milovníci přírody. Pokud by si chtěl někdo zalyžovat mimo Evropu, doporučuje Vojáčková sjezdovky v americkém Coloradu.

Velkou rozmanitost sjezdovek nabízí také rakouský Soelden, zajezdí si tu začátečníci, děti i nároční lyžaři. To potvrzuje také Patrik Dobřichovský (21), který se věnuje freeskiingu, tedy volnému lyžování s akrobatickými prvky. „Je to super středisko, kde jsou dva ledovce a jediné středisko v Rakousku kde jsou tři třítisícovky v jednom areálu,“ shrnuje Dobřichovský.

Barbora Hrušínská: Na herectví jsem moc stydlivá

Barbora Hrušínská: Na herectví jsem moc stydlivá

Barbora Hrušínská: Na herectví jsem moc stydlivá

Generace20
+
Barbora Hrušínská: Na herectví jsem moc stydlivá

Barbora Hrušínská: Na herectví jsem moc stydlivá

Generace20

Autor: Marie Šilhová

31. 01. 2014

Naproti mně sedí u stolu drobná dívka, trochu tichá. Každé slovo si pečlivě rozmýšlí. Když se na Barboru Hrušínskou (23) člověk lépe zadívá, pozná v její tváři nezaměnitelné rysy jedné velké herecké dynastie. Vzhled je ale to nejvýraznější, co po svých rodičích Janu Hrušínském a Miluši Šplechtové zdědila. Na herectví ale, dle svých slov, nemá tu správnou povahu. Divadlu by se chtěla věnovat, ale z té druhé strany, kde nebude příliš vidět.

Máte pocit, že vám příjmení Hrušínská přináší nějaké výhody?
Vzhledem k tomu, že jsem nešla v rodinných šlépějích a nedala se na herectví, tak asi ani ne. Lidé si mě často ani nespojí s Hrušínskými. Jasně, občas se někdo zeptá, ale nebývá to nijak pravidelně.

A vás herectví nelákalo?
No to víte, že jo! Když jsem byla menší, byla jsem přesvědčená, že půjdu na konzervatoř a budu herečka, jako jsou naši. Vyrostla jsem ale z takového toho dětského předvádění se a začala jsem být hrozná trémistka. Na divadle bych se neuživila. Snad možná ve filmu, kde na vás nekouká dvě stě lidí naživo.

Barbora se svým dědečkem. Zdroj: archiv Barbory Hrušínské

Barbora se svým dědečkem. Zdroj: archiv Barbory Hrušínské

Vy už ale máte zkušenosti s filmem, ne?
Jo, mám. Bylo mi dvanáct a film se jmenoval Město bez dechu. Tenkrát to bylo asi domluvené přes tátu, ale šla jsem normálně na konkurz. Ve filmu jsem hrála osmiletou holčičku, která se vrací z houslí a nastoupí do autobusu, který unesou nějací aktivisté. Pak mne odvedli do nějakého hangáru a já se tak bála, až jsem se z toho počůrala. Naštěstí to bylo vyřešené hadičkou, kterou mi zavedli do kalhot.

Dala vám ta role něco?
Vzhledem k tomu, že jsem se nevydala tímhle směrem, tak asi ani ne. Ale pamatuji si na to natáčení, bylo to hrozně fajn.

Takže se ve vás žádné herecké geny neprojevují?
Myslím, že ne, nebo si toho alespoň nevšímám. Naopak jsem taková stydlivá. Jsem radši, když se o mně moc neví a nejsem nikde příliš vidět.

Vzhledem k tomu, z jaké rodiny pocházíte, je to docela zvláštní.
Viďte? Ale výjimka potvrzuje pravidlo.

Věnujete se třeba nějak jinak rodinnému divadlu?
Dělám Divadlu na Jezerce grafiku. Od inzerce do novin, přes plakáty k hrám, programy, programové letáky, až třeba k bookletu CD Já, Francois Villon. Prací na něm jsem strávila vlastně skoro celé minulé léto. Ale strašně moc mě grafika baví. Občas se povinností nahromadí moc, takže sedíte u počítače, shrbená a nemáte čas na nic jiného. Ale tohle je asi moje cesta, kterou bych se chtěla vydat. Navíc v tom propojuji vše, co mě kdy bavilo – studium Uměleckoprůmyslové školy, nynější studium ekonomiky a navíc to divadlo.

Jak často chodíte na Jezerku?
Zatím tam ještě netrávím víc času než doma. Ale mám to tam moc ráda. Vždycky večer, když mám volno a nemám ani službu v divadle jako uvaděčka, tam zajdu. Za našima, za kamarády… Mám tohle divadlo ráda i proto, že je poměrně malé. Po představení mají diváci možnost setkat se v restauraci s herci, kteří tam chodí na jídlo, na skleničku. Můžou si s nimi popovídat, říct si o podpis. To se mi líbí, je to takové lidské.

Jak vzpomínáte na dětství? Vaši asi doma moc večerů netrávili.
Naši měli obrovskou výhodu, že jsme v baráku měli babičku — bábinku, tátovu maminku. Všechny večery jsme trávili s ní. Navíc mám starší sourozence, takže když pak bábinka zemřela, hlídali mě oni. Ale mně se vždycky děsně stýskalo po mámě. Byla jsem hroznej mamánek. (smích)

A nebrala vás třeba někdy s sebou do divadla?
Občas jo, když hrála v Národním. Pamatuji se, jak na mě navěšeli různé šperky a líčili mě. To mě moc bavilo.

O čem se teď v posledních dnech nejčastěji mluvilo doma u Hrušínských?
Dvanáctého prosince jsme měli premiéru hry Komedianti, kde hraje táta, máma i ségra. Takže se o tom bavili, probírali zkoušení a tak.

Komedianti, to mi nic neříká…
Je to nová hra, kterou napsal Arnošt Goldflam a celé to i režíroval. Je to vlastně jeden týden ze života kočovných herců. Je to taková milá oddychová komedie, žádné haha k popukání. Ale neurazí a je to přesně to, co lidé od divadla očekávají – jít si odpočinout.

Nadšenec se raduje, zemědělec trpí. Záhadné kruhy v obilí znamenají tisícové škody

Nadšenec se raduje, zemědělec trpí. Záhadné kruhy v obilí znamenají tisícové škody

Nadšenec se raduje, zemědělec trpí. Záhadné kruhy v obilí znamenají tisícové škody

Generace20
+
Nadšenec se raduje, zemědělec trpí. Záhadné kruhy v obilí znamenají tisícové škody

Nadšenec se raduje, zemědělec trpí. Záhadné kruhy v obilí znamenají tisícové škody

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

28. 01. 2014

Srdce nadšenců do záhad bijí radostí, jakmile se objeví nový kruh v obilí. Zato zemědělci mají do úsměvu daleko. Škodu na majetku jim nikdo neproplatí a na pozemek se chodí koukat desítky lidí. Chtějí vidět obrazec, který mnohdy nemusí být ani dílem mimozemských civilizací.

Dělat dozor u bazénu s hloubkou 1,5 metru není příliš náročné a akční povolání. Člověka pak nuda může dohnat až k pátrání po kruzích v obilí. Alespoň tak to bylo v případě Jana Frolíka (27), který dělal čtyři roky práci plavčíka. Dlouhé chvíle v zaměstnání se krátil čtením o záhadách a mimozemských civilizacích.

Zájem o mysteriózní věci měl však už v dětství, kdy měl stejnou zálibu v bádání po nevysvětlitelných jevech jeho otec. Mladý muž se pak díky četbě začal nejvíce zajímat o kruhy v obilí. Těch se během roku 2013 objevilo na území České republiky osm. „To je hodně. Navíc byly velké a propracované,“ přibližuje Frolík.

Ten založil i skupinu Crop Circle Club zabývající se těmito úkazy v polích, která čítá okolo tři set lidí. O svém zájmu však běžně ve společnosti nemluví. Okolí si z osob věřících na mimozemské civilizace často dělá legraci nebo si klepou na čelo.

„Kdyby byla v naší sluneční soustavě další civilizace, vědci by o ní už nejspíš věděli,“ domnívá se vysokoškolačka Rebecca Vernerová. Pokud je život v jiné části vesmíru, tak je podle ní hloupost, aby mimozemšťané létali takovou dálku kvůli naší planetě. Všechny symboly v obilí proto vnímá jako dílo člověka.

Zvědavci se nachytají

Zda kruh v obilí vytvořili lidé nebo „něco neznámého“ se posuzuje podle propracovanosti a přesnosti jevu. Agrosymboly, jak jsou též jevy v polích nazývány, udělané mimozemskou civilizací prý mají přesné okraje. „Někdy jsou kolínka klasů puklá zevnitř, což jde jen pomocí mikrovlnného záření,“ tvrdí Frolík s odvoláním na knihy a výzkumy, které četl.

Že mohou takové kruhy udělat lidé mu přijde jako hloupost. Nedokáže si představit, že by někdo s mikrovlnnou troubou chodil po poli a nechával pukat kolínka. Existují totiž takzvaní circle-makeři, kteří sami tvoří symboly v polích. A to jak pro svou vlastní zábavu, tak z recese, jestli se někdo na jejich dílo nachytá.

Jejich práce lze poznat podle díry od kolíku uprostřed obrazce. Ten se používá k tomu, že se na něj naváže provázek, s nímž se vyměří co nejpřesnější kruh. Poté se pomocí prken ohýbá obilí k zemi. Výroba asi třicetimetrového jednoduchého obrazce zabere alespoň dvě hodiny.

„Problém je, že člověk může narazit na pravý symbol, kde však už někdo před ním naschvál udělal falešné důkazy. Tyto úkazu pak snižují uvěřitelnost,“ lamentuje Frolík. Podle něj někteří lidé naschvál takto ničí kruhy. Buď jen z schválnosti, nebo aby ostatní neuvěřili, že jevy jsou dílem něčeho nadpřirozeného.

Na pole patří kasička

Někdy se však stane, že lidé jako Frolík, nestihnou agrosymboly dostatečně prozkoumat, zda-li nejde o podvrh. Zemědělci totiž nejsou často nadšeni, že jim na jejich pozemku někdo ohnul pěstované rostliny a ještě se na ně chodí dívat desítky lidí.

Pole proto raději předčasně zpracují kombajnem, aby zamezili přístup dalším zvědavcům. „Obilí polehlé v jednom směru stroje zvládnou sklidit. Jakmile je ale zválené do kruhu, tak to nejde,“ vysvětlil zemědělec Josef Burík.

Frolík kroutí hlavou nad tím, že někdy dokonce agrárníci podají trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli škodě na úrodě. „Je hloupost, že by byl někdo dopaden, kvůli nedostatku důkazů.“

Podle něj by pro zemědělce bylo lepší zavést systém, který se používá v Anglii. Tam se vydal před třemi lety za jevy v obilí. Majitel pozemku dá k agrosymbolu kasičku, do které mu přispívají drobnými částkami lidé jdoucí se na jev podívat. Kruhy v obilí navštíví podle Frolíkovi zkušenosti stovky lidí, než se pole sklidí.

Kdyby tak dal každý návštěvník deset korun, případnou škodu by příspěvky alespoň zčásti pokryly. „Lidé v Česku by nebyli tak štědří, aby jejich peníze pokryly celou škodu,“ míní Burík. Ten by se kruhů ve své úrodě zbavil co nejdříve. Bojí se, že by mu zvědavci pošlapali i symboly nezasažené části sklizně.

Jak vyzrát na povánoční panděro? Hlavní je nepanikařit a vytrvat

Jak vyzrát na povánoční panděro? Hlavní je nepanikařit a vytrvat

Jak vyzrát na povánoční panděro? Hlavní je nepanikařit a vytrvat

Generace20
+
Jak vyzrát na povánoční panděro? Hlavní je nepanikařit a vytrvat

Jak vyzrát na povánoční panděro? Hlavní je nepanikařit a vytrvat

Generace20

Autor: Kateřina Horáková

28. 01. 2014

Tu vanilkový rohlíček, tu řízeček, no a ještě trochu toho bramborového salátu. Vánoční svátky jsou plné hodování. S novým rokem pak ale mnohdy přijde zděšení při pohledu na váhu. Pokud se člověk chce nabraných kil zbavit, neměl by panikařit. Stačí trocha pohybu a úprava jídelníčku, kterou je však potřeba dobře naplánovat a hlavně dlouhodobě udržet. Při tom by měl každý brát v potaz také svůj osobní metabolický typ.

Štědrý večer, návštěvy u příbuzných a potom dojídání zbytků — několikadenní „žranice“ k vánočním svátkům téměř neodmyslitelně patří. V  lednu se ale život vrátí do starých kolejí a nově nabyté špíčky ho mohou znepříjemnit. A tak začínají panikařící lidé ve snaze o rychlé zhubnutí často dělat zásadní chyby.

„Vyděsí se a chtějí změnu hned, takže je nenapadne nic lepšího, než přestat jíst úplně,“ říká výživová poradkyně Pavlína Dostalíková. Jenže hladovění nikdo moc dlouho nevydrží, navíc to jen málokdy přináší kýžené výsledky, takže návrat ke starému režimu na sebe nenechá dlouho čekat.

Dostalíková ale uznává, že ne všichni volí tento extrém. Na základě rad od známých či z internetu se někteří snaží svůj jídelníček změnit rozumně. To je podle ní chvályhodné, mnoho obecných rad – jako třeba nevynechávat maso nebo dopřát si sem tam kostičku čokolády – prý pro redukční dietu stačí. Upozorňuje ale na fakt, že každý je stavěný jinak, a tak není dobré držet se obecných diet dlouhodobě. Vytrvat je ale při tom jediný způsob, jak zabránit jo-jo efektu.

Na cukry nezapomínat

Aby člověk zhubl zdravě a postavu si udržel, nevyhne se trvalé změně jídelníčku. Při té už je dobré znát svůj osobní metabolický typ. Mnoho lidí spadá do smíšeného typu, který v rozumné míře může jíst prakticky cokoliv a na jeho váze by se to nemělo nijak projevit. Existuje ale také sacharidový a proteinový typ.

Sacharidový by měl mít stravu složenou především z cukrů. „Lidé při dietě automaticky berou cukry jako něco, čeho se musí úplně zbavit, to je špatně. A pokud to udělá sacharidový typ, tak je zle, ten je naopak musí přijímat v průběhu celého dne,“ varuje Dostalíková. Dále by měl člověk tohoto typu jíst světlé netučné maso a ryby, těstoviny, hodně ovoce a zeleniny všeho druhu. Vyvarovat by se měl tuků a také nenasycených mastných kyselin, které obsahují například ořechy.

Proteinový typ si oproti tomu může pochutnat na všech druzích masa, a to i těch tučných, jako je například losos. Nemusí se bát sníst ani hutnou smetanovou omáčku. Ovoce by ale měl omezit a definitivní sbohem by měl dát všem sladkostem. V jídelníčku proteinového typu vedou smetanové výrobky, kořenová zelenina a luštěniny.

Pitný režim, ale s mírou

Pro správný chod organismu je nezbytné dodržovat pitný režim. Obzvláště v zimě se na něj často zapomíná, protože k doplňování tekutin nevybízí teplé počasí. Dostalíková poznamenává, že právě v období Vánoc a konce roku si lidé dopřávají hodně teplých alkoholických nápojů. Třeba takový svařák je přímo cukrovou bombou. I tady ale platí střídmost. Pro průměrně vysokou osobu s váhou v normějsou dva litry tekutin denně maximum. Nejlepší je pít čistou nesycenou vodu, a to průběžně během celého dne.

Než řešit v lednu hubnutí je lepší stále myslet do budoucna. „Člověk si musí uvědomit, že i když jde o výjimečnou příležitost, neměl by se přestat hlídat,“ říká Dostalíková. To, že přírodní kuřecí prsa se zeleninou jednou vystřídá kuřecí řízek s přiměřenou porcí bramborového salátu, nevadí. Důležité je si vše pravidelně plánovat a rovnoměrně si rozvrhnout, v jakých konkrétních jídlech budeme ty které živiny přijímat. Zároveň je potřeba brát režim stravování vážně a příliš často ho neporušovat. Změna jídelníčku znamená změnu životního stylu. Je to dlouhodobá záležitost a výsledky se dostavují až po čase.

Pohyb na vozíku florbalový zápas příliš nezpomalí

Pohyb na vozíku florbalový zápas příliš nezpomalí

Pohyb na vozíku florbalový zápas příliš nezpomalí

Generace20
+
Pohyb na vozíku florbalový zápas příliš nezpomalí

Pohyb na vozíku florbalový zápas příliš nezpomalí

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

27. 01. 2014

Také florbal je jednou z aktivit tělesně handicapovaných lidí. Kvůli pohybu na vozíku má však hra upravená pravidla. Rozdíl je například v takzvaném T-sticku, který supluje hokejku. Jde o radlici ve tvaru písmena T, která je připevněná zespodu vozíku. Tam pomáhá zachytit míček a posouvat s ním. Svižnost hry se tím ale neztrácí.

Florbal pro handicapované patří v Česku mezi mladé sporty. První tým vznikl v roce 2002. Pravidla pro vozíčkáře jsou pozměněná, vycházejí však z klasické podoby hry. V upravené verzi jsou například v poli čtyři hráči místo pěti a jeden chytač v bráně. Upravená je i branka, která je vysoká dvacet centimetrů a dva až dva a půl metru široká. Její velkou část vyplní brankářům vozík. Standardní brána je skoro šestkrát nižší.

Vladimír Šmilauer (19) se florbalu pro fyzicky handicapované věnuje přes rok. Do prosince hrál za tým Jaguars Praha, ze kterého odstoupil spolu s dalšími hráči. Důvodem bylo rozhodnutí týmu, že nebude hrát českou ligu, bude se účastnit jen mezinárodních turnajů. S bývalými spoluhráči nyní zakládá nový tým Red Dragons.

Šmilauer má omezený pohyb nejen nohou, ale i rukou. Trpí nemocí zvanou Werdnig-Hoffman, tedy degenerací nervových buněk, která je spojená se spinální svalovou atrofií. Hokejku sice chytne, ale nemůže s ní hrát naplno.

Lidé, kteří nemohou hrát s florbalovou holí, mají na spodní části sportovního elektrického vozíku připojený T-stick neboli „téčko“, kterým mohou míček zachytit. „Jde o radlici, která nahrazuje florbalovou hokejku,“ vysvětluje Šmilauer. Florbalisté s téčkem góly primárně nedávají, spíše blokují protihráče. V rámci jednoho týmu musí hrát brankář a minimálně ještě jeden hráč T-stickem.

Vozíky musí být také opatřeny kryty na kola, aby se do nich nemohl míček zachytit. „I když se nepohybujeme po svých, hra je svižná a taktická. Dokonce se stává, že se nám vozíky zavaří,“ komentuje Šmilauer.

Cedule na opěrkách suplují dresy

Tělesně postižení hráči mají k ruce své asistenty. Jejich pomoci využívají hlavně před zápasem a v poločase. Asistenti hráčům pomáhají například s přesazením na elektrický vozík. Jsou tu i pro případ zdravotních komplikací. Nesmějí však vstoupit do hracího pole a ovlivnit tak utkání, které trvá dvakrát patnáct až dvacet pět minut. Normální hrací čas  florbalu je třikrát dvacet minut.

Při zápase mají hráči svá jména a čísla nejen na dresech, ale také na ceduli upevněné na zadní straně opěrky vozíku. Přes ni totiž nejsou týmová trika hráčů tolik vidět. Naopak kalhoty se mezi jednotné oblečení družstva nepočítají, a tak může mít každý hráč, jaké chce.

Šmilauera baví florbal natolik, že si v listopadu 2013 udělal zkoušky na rozhodčího. „K testům jsem musel znát samozřejmě pravidla, ale i gesta a posunky. Svůj omezený pohyb rukama nahrazuji slovy.“ Při letním zápase v Německu, kde dělal rozhodčího, se však setkal s jazykovou bariérou. Situaci zachránila právě drobná gestikulaci a posunky.

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Generace20
+
Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Generace20

Autor: Albína Mrázová

20. 01. 2014

Národní divadlo se po vyhoření z vybraných peněz opět postavilo. Dnešní pouliční sbírky už ale takové úspěchy neslaví. Přesto, že se brigádníkům v metru většina lidí vyhýbá, mohou si přijít na slušné peníze. Obvykle mají nárok na 30 procent z vybrané částky, nebo jsou placeni od hodiny.

Lidé, kteří sáhnou do peněženky a přispějí na dobrou věc, dostanou od brigádníka, který vybírá příspěvky, většinou za odměnu plyšovou hračku nebo třeba náramek. Dobrých duší je ale málo, alespoň to tvrdí jeden z brigádníků Robin Müller, který vybírá peníze na zvířata v nouzi.

Aby vybral co nejvíce, postává ve stanici metra Dejvická mnohdy i osm hodin. Podobně jsou na tom i jeho kolegové. “Snažím se získat co nejvíce peněz, protože moje odměna dělá třicet procent z tržby,“ vysvětluje Müller. Některé společnosti však platí svým zaměstnancům od hodiny.

„Většinou tu jsem od osmi do dvanácti, to lidé přispívají nejvíc. Pak se mi daří až večer,” uvádí Müller. Pracuje každý den, ve všední dny i osm hodin denně, o víkendu jen polovinu času. Pracovní doba je totiž volitelná a tak záleží na brigádníkovi, kolik tomu chce věnovat času. Po půl roce vybírání příspěvků ho tato práce stále nepřestala bavit. Rád prý dělá něco pro dobrou věc.

Nejtěžší je kasička v létě

Müllerovi přispívají lidé nejvíc peněz v létě. Myslí si, že je to hlavně proto, že tráví kvůli hezkému počasí více času venku. V tuto dobu si tak vydělá i 1 500 korun na den. O Vánocích mají naopak lidé podle Müllera jiné starosti a chtějí investovat spíše do dárků pro své blízké. I přestojeho denní mzda dosáhne v tomto období obvykle 700 korun. „Záleží také na tom, kde vybírám. Na ulici neutržím zdaleka tolik jako v horních prostorech metra,” konstatuje Müller.

„Výběrčí příspěvků“ však často nebudí důvěru. Příliš jim nevěří ani Štěpánka Mrázková, která studuje Vyšší odbornou školu publicistiky (VOŠP). „Nelíbí se mi, že mají za prodej peníze. Takovou práci by měli dělat spíše doborovolníci,“ myslí si Mrázková. Do kasičky proto vhodí několik mincí spíše výjimečně. „Přispívám jen na sbírky pro Světlušku a jiné známé organizace,“ říká.

Například Lada Šandová, také studentka VOŠP vhodí do kasičky padesát až sto korun každý měsíc. Tvrdí, že pár desítek korun jí chybět nebude a jde především o pomoc. „Kam přispěji si vybírám podle důvěryhodnosti brigádníka nikoliv podle toho, na co sbírka jde,“ říká Šandová.

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Generace20
+
Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Generace20

Autor: Michael Švarc

17. 01. 2014

Tanec na pláži či na sněhu do brzkých ranních hodin s flaškou alkoholu v ruce. I tak si někteří představují svoji dovolenou. Jan Barek (23) založil se svým kamarádem cestovní kancelář Party Kýbl. Ta, jak sám název napovídá, zprostředkovává party zájezdy do zahraničí. V rozhovoru například prozradil, že většinu klientů tvoří pracující lidé, nikoliv studenti, jak by se mohlo zdát.

Jak vás napadlo založit cestovní kancelář zaměřenou právě na party zájezdy?
Bylo to na jedné velké akci v Thajsku. Ta nás inspirovala k tomu, že jsme se rozhodli podobný zážitek zprostředkovat více lidem.

V čem byla ta thajská akce výjimečná?
Prostředím u moře. Navíc tam byly takové kýble s ledem a lahvemi alkoholu. Na základě toho jsme pojmenovali naši cestovku právě Party Kýbl.

Zájezdy pořádáte do Chorvatska a do Tater. Proč jste vybrali zrovna tyto dvě destinace?
Byla to víceméně náhoda. Ptali jsme se známých a četli recenze. Slyšeli jsme, že v Chorvatsku na Zrče je velký počet klubů. Tatry jsme vybrali, protože podle nás nejsou tolik profláklé jako Alpy a navíc se tam člověk bez problémů domluví.

Jak tedy takový zájezd probíhá?
Nástupním místem je Praha. Do Chorvatska se jezdí autobusem, do Tater teď vypravujeme party vlak. V něm je každý vagón nějak tematický. V jednom se nachází dýdžej, druhý je určen pro seznamování a třetí pro zahraniční studenty. Po příjezdu se lidé seznámí s destinací, a pak už se jen nonstop paří.

party

Zakladatelé Party Kýblu Jan Lenčo (vlevo) a Jan Barek (vpravo). Zdroj: Archiv Jana Barka

Najde se vůbec čas na odpočinek?
To je individuální. Občas někdo nejde spát i celý týden. Vždycky také záleží na jednotlivci, co vše si předem zaplatí. Jestli má jen stravování či také ubytování v hotelu. Může ale klidně spát i na pláži.

Program tedy nezařizujete vy?
V Chorvatsku ne, tam se pořádají přes léto hudební festivaly. Na pláži je také několik klubů, kam mohou lidé zajít. Do Tater ale letos chystáme náš vlastní program.

Jaký?
Pozvali jsme několik dýdžejů, kteří se postarají o hudební složku. Mimo to je ale na programu i lyžování a termální prameny.

Museli jste už někdy řešit třeba problémy s příliš opilými účastníky?
Toho jsme se na začátku strašně obávali, ale kupodivu se zatím nic nestalo. Maximálně taková drobná zranění, když někdo šlápl na střep v klubu, ale jinak nic. Byli jsme však svědky rozchodu. Jeden pár, co s námi jel, se začal v pět hodin ráno celkem nahlas hádat.

Stává se, že si někdo na tak velké akci dá i drogy?
Víme, že si občas někdo vezme extázi nebo si zakouří marihuanu. Ručíme však pouze za naše služby, na místě už je každý zodpovědný sám za sebe.

Jezdí s vámi spíše studenti nebo lidé, kteří už pracují?
Před Party Kýblem jsme měli název Student holiday a spousta lidí se nás ptala, jestli mohou jet s námi, i když nejsou studenti. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč se přejmenovat a celou myšlenku vložit především do slova „party“. Popravdě se nám víc hlásí mladí pracující lidé než studenti a zhruba deseti procentům našich klientů je více než třicet let.

Vy osobně jezdíte na každý pořádaný zájezd?
Zatím jsem byl na všech. Naposledy o prázdninách celé dva měsíce v Chorvatsku. A také se nám s kolegou párkrát stalo, že jsme spali na pláži.

 

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Generace20
+
Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

13. 01. 2014

V padesátých letech se světem začala šířit rock’n’rollová horečka. Divoký styl plný rychlých rytmů to ale ze začátku neměl vůbec jednoduché. I když vznikl v Americe, měl své místo i v tehdejším Československu. O tom se v rozhovoru rozpovídal Karel Skála, moderátor autorského pořadu na Country radiu a specialista na rock’n’roll a country hudbu.

Rock’n’roll vznikl z country hudby začátkem 50. let. V čem byl zásadní rozdíl mezi těmito styly?
Tenkrát si byly velmi podobné, rozdíl byl především v textech. Country texty byly mnohem korektnější a bez zbytečných výkřiků, které v rock’n’rollu uprostřed písní zpěváci dělají. Takové to „jéjéjé.“

Ve svých začátcích byl rock’n'roll velmi kontroverzním stylem hudby a nehrála ho skoro ani rádia. Proč?
Lidé na to totiž nebyli zvyklí.  Poslouchali například Franka Sinatru nebo Deana Martina. Při tanci se drželi za ruce nebo kolem pasu. Ale když se hrál rock’n’roll, tak se mladí vyhazovali do výšky, dělali kotrmelce, podlézali si mezi nohama. A lidé střední a starší generace to vytřeštěně pozorovali a křičeli: „Zarazte to! Zatkněte je!“ Dokonce to nazývali ďábelskými rytmy a šílenou hudbou. Když byl v New Yorku první rock’n’rollový koncert, tak tam přijeli policisté a jeho účastníky rozehnali.

Jaká byla situace v Československu?
Podobná jako v Americe. Byla to celosvětová reakce. V rozhlase se třeba tenkrát hrály jen dojímavé písničky. Rock’n’roll se pak dostal do éteru skrze rádio Luxembourg, které mělo sídlo v Londýně a mohlo se naladit i u nás. V něm se rock’n’rollové hity hrály. Mladí je pak začali hrát třeba v parcích na kytaru a často si vymýšleli slova, která jen anglicky zněla. Začaly tu vznikat i české kapely, například George a Beatovens. Naše dětství na konci 50. a začátekem 60. let bylo ale ovlivněno americkou country hudbou a americkým rock’n’rollem. Nikoliv českým.

Dalo se v Československu k rock’n'rollu dostat i jiným způsobem, než posloucháním rádia?
Ano, například ve vršovické sokolovně, kde v 60. letech existoval New club. Každý čtvrtek tam budoucí pracovník československého rozhlasu Míla Jakub Langer seznamoval posluchače s americkou country hudbou a rock’n’rollem. Hrával tam desky, které jsou dnes nesmírně vzácné. Získával je od své sestry, která emigrovala do Nashvillu. Chodilo tam velké množství tehdejších zpěváků, kteří tam získávali texty a mohli tak přezpívávat některé západní hity v češtině. Například Viktor Sodoma, Miki Volek, Pavel Bobek, Karel Kahovec a mnoho dalších. Klub zanikl po začátku sovětské okupace v roce 1968.

V Praze ale byly i černé burzy, kde se daly pořídit gramodesky…
Máte pravdu. Protože co není možné sehnat oficiálně, je možné sehnat neoficiálně. Takže v 60. až 80. letech vznikaly černé burzy. Jedna taková byla například na Letné. V Praze se dalo sehnat spoustu desek, ale byly za nehorázné peníze. Jedna taková stála třeba 500 korun, což byla čtrnáctidenní výplata začínajícího inženýra. Takže lidé radši nejedli a šetřili si na ně.

Nebylo riskantní tyto trhy navštěvovat?
Čas od času tam vtrhla policie. Všichni popadli své desky a utíkali pryč. Když je policisté chytili, tak je odvezli, desky jim rozlámali a poslali je domů.

Vám se tohle stalo?
Nikdy jsem je neprodával, naopak, byl jsem rád, když jsem vůbec nějakou sehnal. Já je vyměňoval a měl jsem vždycky štěstí. Jednou policisté zastavili u mé hromádky, ale utíkali jiným směrem. Tak jsem rychle popadl své desky a utíkal na druhou stranu.

Půjčovali jste si desky navzájem?
To ano a dokonce nějakou dobu bylo v Praze v nejvyšším patře Lucerny nahrávací studio Fotofon. Tam bylo možné desku přinést a oni vám ji nahráli na jinou desku. Stálo to devadesát korun. To vím přesně, protože jsem byl častým návštěvníkem.

Předpokládám, že studio moc dlouho nevydrželo…
Po 21. srpnu 1968 zaniklo. Tehdy nebylo v kurzu, aby se tímto způsobem propagoval americký styl života.

Dnes se klasický rock’n’roll už tolik neposlouchá, proč si myslíte, že to tak je?
Protože neexistuje stanice, která by ho hrála. Možná jedině Oldies. Ta ovšem hraje všechno možné, takže i rock’n’roll. Hudba co se hraje dnes, se dá nazvat plevelná. Lidé, kteří měli v dětství rádi rock’n’roll nebo country hudbu ji budou mít rádi, dokud nezemřou. Ale když dnešním mladým pustíte písně, které poslouchali před třemi lety, tak jsou pro ně už moc staré. Takže hudbu, která se pouští dnes, už pravděpodobně nikdo sbírat nebude.

 

 

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Generace20
+
Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

10. 01. 2014

Práce v Afghánistánu byla výzvou pro anestezioložku Evu Kušíkovou (33), která dříve pracovala v pražské nemocnici Královské Vinohrady. Za hranice Česka odjela pomáhat s neziskovou humanitární a zdravotnickou organizací Lékaři bez hranic. Když prvně přiletěla do Kábulu, cítila se kvůli všudypřítomným ozbrojeným hlídkám jako ve filmu. Přesto se v této zemi podle svých slov ani jednou necítila v bezprostředním nebezpečí.

Eva Kušíková absolvovala dvě mise v Afghánistánu, které dohromady trvaly šest a půl měsíce. Působila jako vedoucí jednotky intenzivní péče a urgentního příjmu traumacentra ve městě Kunduz na severovýchodě země. V říjnu loňského se vrátila a plánuje se usadit na rodném Slovensku. Tam se prý hodlá „zregenerovat“.

Proč jste se zapojila do programu Lékařů bez hranic?
Důvodů bylo několik. Jedním z nich byla výzva zkusit pracovat v podmínkách výrazně jiných, než máme ve střední Evropě. Také jsem měla pocit, že to je způsob, jak můžu využít svoje schopnosti a zkušenosti k pomoci lidem.

Neodrazuje vás od misí vaše rodina?
Moje rodina i kamarádi o mě mají strach, to je ale přirozené. Chápou však mé důvody, kvůli kterým se této práci věnuji. Nikdy mě od ní neodrazovali, spíše naopak. Cítím v nich velkou podporu. Ta je pro mě moc důležitá, protože mi dává jistotu, že se vždy mám kam vrátit.

Co jste čekala, když jste do Afghánistánu odjížděla poprvé?
V době před odjezdem jsem potkala několik lidí, kteří tam předtím pracovali a jejich zkušenosti byly vesměs pozitivní. To mě povzbudilo. Stejně jsem ale odjížděla plná nejistoty, která pramenila zejména z velké odlišnosti kultur. Ta se odráží hlavně v jiných pravidlech chování i oblékání. Také jsem netušila, jak se ke mně budou chovat afgánští muži v pozici mých podřízených.

A jak se chovali?
Moje původní obavy z udržení autority se vůbec nepotvrdily. Pro mé kolegy jsem byla v první řadě šéf a učitel, a potom také přítel. S tamním domácím personálem se mi celkově spolupracovalo velmi dobře. Lidé, které jsem poznala, byli přátelští, usměvaví a až neuvěřitelně uctiví a pohostinní. Jejich motivace učit se od nás cizinců byla vskutku mimořádná.

Takže se vaše představy od reality lišily.
Celá atmosféra v nemocnici a v mém týmu byla mnohem uvolněnější, než jsem čekala. Tamější personál je již zvyklý pracovat s cizinci. Měla jsem štěstí na kolegy, se kterými jsme byli sehraní a navzájem si věřili.

Jaké byly vaše dojmy, když jste poprvé přiletěla do Afghánistánu?
Na letišti a při jízdě ulicemi Kábulu jsem se cítila jako ve scéně z filmu. Nebyla jsem zvyklá, že za každým rohem stojí nějaká hlídka se samopalem na rameni. Pamatuji si také všudypřítomný jemný prach a chaotickou dopravu. Při dalším letu do cílové destinace – města Kunduz, jsem byla uchvácená pohledem na hory, které jsme přelétali.

Nastal během vašeho pobytu okamžik, kdy jste se cítila v nebezpečí?
Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení. Zvláště v přítomnosti afgánského personálu jsem měla naopak pocit jistoty. Brala jsem to tak, že když jsou domácí v klidu, znamená to, že všechno, co se kolem mě v tu chvíli děje, je normální a není důvod k panice. Strategie Lékařů bez hranic je postavená na nestranné péči pro všechny, kteří ji potřebují. Není tak v ničím zájmu nás přímo ohrožovat. Spíš se může stát, že se ocitneme ve špatnou dobu na špatném místě. Z bezpečnostních důvodů je pohyb mimo nemocnici a ubytovnu, ve které spolu bydlí celý zahraniční tým pracovníků, striktně omezen na absolutní minimum.

Jak to vypadá na takové ubytovně?
Je docela dobře zařízená, abychom měli možnost si odpočinout. Kromě pokojů, koupelen a kuchyně tam najdete i jednoduchou posilovnu, pingpongový stůl, internet nebo třeba dataprojektor na promítaní filmů.

Proběhla vám někdy hlavou myšlenka, že jste do Afghánistánu neměla jezdit?
Nevzpomínám si, že bych toho litovala. To ovšem neznamená, že jsem nezažila několik náročných situací. V oboru anestezie a intenzivní medicíny pacienti prostě umírají. Často to nedává žádný smysl a občas je těžké se s tím vyrovnat. Na misi navíc máte omezené možnosti vyšetření a přímá zodpovědnost za rozhodnutí je hlavně na vás. Proto si i výsledky svého snažení někdy berete osobněji. Má to ale dvě stránky. Úspěchy vás zase potěší o něco více, protože na nich cítíte svoji větší zásluhu.

Proč jste se rozhodla jet do Afghánistánu podruhé?
I když moje první mise byla docela vyčerpávající, práce na projektu mě velmi těšila a naplňovala. Proto dávalo smysl v ní pokračovat. V dané chvíli dokonce větší, než zůstat v Praze. A také jsem byla nadšená ze spolupráce s týmem tvořeným domácím i zahraničním personálem. V průběhu obou misí jsem tam potkala hodně výjimečných lidí a našla jsem si několik dobrých kamarádů.

Jaké profesní zkušenosti vám mise přinesly?
Zcela výjimečné. Nemluvím pouze o diagnózách, které mohou být v českých podmínkách vzácné. Jako vedoucí jsem dostala možnost nést zodpovědnost za výkon celého týmu. Nové pro mě bylo, že rodina pacienta se bezprostředně účastnila léčebného procesu. Rozhodování o zásadních terapeutických postupech jako operace či amputace je totiž v Afghánistánu věcí širší rodiny. Pohled na autonomii pacienta, v Česku tolik zdůrazňovanou, tak nabral jiné dimenze.

Změnil vás v něčem pobyt v Afghánistánu?
Snad nejdůležitější osobní zkušeností pro mě byla příležitost zamýšlet se při rozhovorech s kolegy nad vlastní kulturou a vnímáním světa. Získala jsem jiný přístup k rozhodování a osobní zodpovědnosti, k řešení problémů či rozdílných názorů. A také k pojetí svobody.

Plánujete další spolupráci s Lékaři bez hranic?
Nějaká další mise by byla asi moc prima, ale nyní si užívám trochu volna a regeneruji. V nejbližší budoucnosti bych si chtěla najít práci na Slovensku, blíže k rodině. Ale je pravda, že člověk nikdy neví. (smích)

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Generace20
+
Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

07. 01. 2014

Srandovním dárekem, rychlým kadeřníkem a pro nemocné lidi, kteří přišli o vlasy, především snahou o normální vzhled — tím vším může být paruka. Kolik stojí, jak s ní zacházet a zda vybrat umělou či z pravých vlasů, prozradila v rozhovoru Lenka Slezáková. Ta se prodeji paruk věnuje už 15 let. Pracuje jako vedoucí obchodu Salon Gizela v Praze.

Jací lidé u vás nejvíce nakupují?
Většina zákazníků jsou nemocné ženy, které mají rakovinu nebo jsou po úraze. Často trpí alopecií, která způsobuje vypadání všech chlupů na těle. Mnohdy jsou nemocné ženy hodně nerozhodné. Na druhou stranu paruky nakupují také ty, které mají náročné zaměstnání a musí pořád vypadat udržovaně. Paruku tak používají jako rychlého kadeřníka. Občas přijdou také mladá děvčata, která chtějí rychlou změnu barvy vlasů, nebo jdou na nějakou party.

Proč jsou nemocné zákaznice nerozhodné? Mají z koupě paruky obavy?
Ano, kolikrát přijdou i třikrát, než se odhodlají k nákupu. Poprvé přijdou třeba jen proto, že dostaly poukaz od lékaře na slevu. Nakonec však řeknou, že to vlastně není nic pro ně. Podruhé přijdou za týden, že by to tedy asi přece jen zkusily, ale nakonec nakoupí až napotřetí. Všechno se to musí rozležet v hlavě. Jsou také lidé, kteří mají k parukám vyloženě odpor.

Co pak s tím?
Pokud dělá taková žena v byznysu, tak je to docela problém. Když je ale během nemoci doma, nebo pracuje například jako umělkyně, stačí, když si vezme na hlavu čepici nebo šátek.

Vaše práce musí být někdy psychicky náročná.
Ano, to je. Mnohdy nestačí být jen prodavačka, ale také napůl psycholog. Musím vědět, jak řešit chvíle, kdy se například rozpláče zákaznice v kabince. Málokdo si uvědomuje, že když žena přijde o vlasy, tak jí to mnohdy vezme více síly než třeba chemoterapie. Ženy to hodně řeší. Říká se také: „Vlasy, koruna krásy.“ A je to tak.

Chodí k vám také muži?
Ano, ale mnohem méně než ženy. Muži nakupují paruky spíše pro legraci. Třeba plešatému kamarádovi k narozeninám. Spíše než Češi chodí k nám do obchodu muži z ciziny. Diví se, že máme v Česku tak levné paruky. V zahraničí vyjdou na dvojnásobek až trojnásobek.

V jakých cenových kategoriích se paruky pohybují?
Nejlevnější jsou strojově vyráběné z umělého vlákna. Ty vyjdou minimálně na tři až čtyři tisíce korun. Dražší jsou monofilové, které se vyrábějí ručně. U těch začínají ceny na osmi tisících. Monofilové paruky mají však mnoho předností. Látka uvnitř, kterou nazýváme montura, protože se na ní „montují“ vlasy, je v tomto případě téměř průsvitná. Na hlavě vypadá přirozeně, navíc je lehká a prodyšná. Nemocným přispívá zdravotní pojišťovna na všechny paruky většinou tisíc korun.

Dělají se ale také paruky z pravých vlasů. Ty jsou asi ještě dražší.
U vlasových strojově vyráběných paruk začíná cena na devíti tisících korun. Ručně dělané pak přijdou minimálně na 12 tisíc. Máme také jednu hodně dlouhou a objemnou paruku, která stojí 33 tisíc. To jsou už hodně dobře zpracované vlasy, které si i po vyprání drží svůj objem. Lidé ale často nechtějí do paruky příliš investovat. Když jim řeknu, že ty nejhezčí stojí třeba devět tisíc, okamžitě odvětí: „No tak na to rychle zapomeňte.“

Pro koho je vhodnější vlasová paruka a pro koho naopak ta z umělého vlákna?
Každá má své přednosti. Syntetická paruka je praktičtější, protože vlasy drží stále svůj tvar. Stačí ji nasadit a jdete. Po vyprání se nechá jen uschnout na umělé hlavě, pročeše se hřebenem a máte původní účes. Některým lidem s citlivější kůží umělé vlákno, které může být trochu pichlavější, vadí. S přírodními vlasy je zase víc práce. Po umytí musíte udělat navíc nějaký kadeřnický úkon a zformovat tak znovu účes. Vlasové paruky proto kupují především ženy, které nikdy neměly vlasy a chtějí si trochu s jejich česáním a tvarováním pohrát.

Jak často se musí paruka prát?
Když nosí člověk neustále jen jednu, tak zhruba každý týden. Používá se na to speciální šampon a kondicionér, který pečuje o vlákno a zároveň zbaví paruku potu. Při každodenním nošení vydrží opravdu hezká tak rok. Při delším používání je opotřebovanost mnohdy znát už na první pohled. Hodně záleží na tom, jak člověk o paruku pečuje.

Drží paruka na hlavě dobře? Nemusí se třeba přichycovat sponkami?
Nemusí, naopak by se mohla zevnitř poškodit. V montuře je všité na spáncích takové prolamovací pérko, díky kterému drží paruka na hlavě sama o sobě. Ženy v ní chodí cvičit, plavat, mohou dělat i kotrmelce. Měla by vydržet. Pokud se nenasazuje na holou lebku, ale na vlasy, je lepší dát pod paruku tenkou síťovanou čepičku, aby neklouzala.

Jaká omezení nošení paruky přináší?
Žena jde třeba na rande a bojí se, aby ji náhodou muž nepohladil po vlasech. Nebo jede s kolegy někam na víkend a nespí v pokoji sama. Na noc si musí paruku sundat, ale nikdo neví, že ji nosí. Často to proto není jednoduché. Jsou ale i ženy, které se to nebojí říct narovinu. Asi je jen otázka času, než to člověk vstřebá, protože s tím nějak musí existovat. Navíc jsou na světě horší věci než nosit paruku.

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Generace20
+
Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

05. 01. 2014

S pomyslným cejchem na čele může skončit novinář, který šel na zkušenou do oblasti vztahů s veřejností. To ale nemusí nutně znamenat konec v žurnalistické branži. Pokud má známé v médiích, tak se lze k profesi vrátit. Hrozí však, že člověk bude pracovat pod drobnohledem redakce.

Z novinařiny do PR a zase zpět se v dnešní době jeví jako bezproblémová záležitost. Stát se znovu žurnalistou však ve skutečnosti nemusí být úplně snadné. Lidem z médií totiž není po chuti, když se k nim vrací člověk z oblasti vztahů s veřejností. Obzvlášť pokud se snažil ukázat v co nejlepším světle větší společnost či instituci.

Hrozí, že si z předchozího působení udrží vztahy k lidem, které tam poznal. O nich by například mohl psát neobjektivně, aby jim příliš neublížil. „Takový člověk poškozuje důvěryhodnost sobě i médiu, pro které teď pracuje,“ říká Martina Vojtěchovská, šéfredaktorka Mediaguru.cz, webu o médiích, reklamě a marketingu. Tento názor zastává také Jana Hanušková, vedoucí regionálního zpravodajství deníku Právo.

Minulost někdy škodí i médiu

Podle Vojtěchovské se z PR do médií dostane člověk hlavně díky známému jménu a konexím. Až poté záleží na jeho schopnostech a dřívější „štaci“. Známí mu však už ale nezajistí klidnou práci. „Člověk je pod lupou kolegů z redakce i ostatních médií,“ tvrdí Jiří Ovčáček, jenž během své kariéry stanul na obou stranách barikády. Nyní působí jako mluvčí prezidenta republiky.

Nejtěžší návrat, pokud je vůbec možný, čeká bývalé „píáristy“ veřejných zakázek, politických stran či státních institucí. Tím se podle Hanuškové člověk nejčastěji diskvalifikuje pro práci novináře. Přesto jsou na českém mediálním poli i výjimky.

Jiří Ovčáček se dostal přes komunistické Haló noviny a bulvární Blesk do tiskového odboru Úřadu vlády. Podobnou práci dělal i pro ČSSD, z níž odešel na web Novinky.cz. Z něj pak do domácí rubriky deníku Právo, kde psal o politice.

Výhodou je rozpoznání triků

„S návratem do médií jsem neměl problém,“ míní Ovčáček. Za rozhodující pokládá spíše schopnosti, než předchozí angažmá. Člověk se „škraloupem“ může mít díky své praxi výhodu oproti novinářům, kterých je v současnosti mnoho, ale nemají takové zkušenosti.

Člověk s poznatky z marketingu a vztahů s veřejností drží v rukou oproti novinářům s „čistým štítem“ ještě jeden trumf. Zná totiž různé triky pracovníků z této oblasti a může si tak dát pozor, aby jeho práce nebyla ovlivněná reklamními informacemi. Ty totiž člověk leckdy nepozná a tak jeho text, ač nechtěně, nese sdělení, které chtěli „píáristi“ dostat mezi veřejnost.

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Generace20
+
Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

02. 01. 2014

I sport má své stinné stránky a jednou z nich jsou zakázané léky. Kvůli antidopingovým kontrolám závodníci musejí hlásit pár měsíců dopředu, kde se budou pohybovat, aby byli neustále k zastižení. Testy na stimulující látky je tak mohou překvapit kdekoliv.

Sportovci se před dopingovými kontrolami nikam neschovají, protože komisaři mohou závodníky náhle odchytnout na testy. Zkušenost s testy má i Pavlína Zasterová (20), která se věnuje vodnímu slalomu a studuje na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP). Přišla s nimi do kontaktu na Olympijských hrách mládeže v Singapuru v roce 2010, kde se umístila jako druhá v kategorii dívek.

„Sportovci, kteří jsou v olympijském programu, mohou být přepadeni kdykoliv a kdekoliv,“ potvrzuje. Zasterová to bere jako samozřejmost, některým závodníkům však připadají kontroly dost otravné. „Musí se uvést třeba až rok dopředu, kde který den budeme. To je nepříjemné,“ vysvětluje Zasterová. Uvádí se přibližné informace o pohybu závodníka, ale tyto informace se průběžně aktualizují. Pokud nebudou k zastižení, dostanou napomenutí.

Člověk může být vybrán k testování také před samotným závodem nebo pak v cíli. První desítka sportovců tam proto musí čekat, dokud se losem neurčí, koho z reprezentantů si kontroloři vyberou. „Pověřený člověk potom chodí pořád s námi a to do té doby, než se převlečeme nebo dokud se nám nechce na toaletu. To proto, abychom si náhodou nevzali nějakou protilátku rušící účinky dopingu,“ vysvětluje sportovkyně.

Úsměvný zážitek si Zasterová vybavuje právě z Olympijských her mládeže v Singapuru. Na dopingové testy mělo jít více závodníků, ale nikomu z nich se zrovna na toaletu nechtělo. „Pamatuji si jak jsme tam všichni seděli, pili a čekali, až se nám konečně bude chtít. Trvalo to docela dlouho, “ vypráví kanoistka.

Kontrola losuje účastníka testu

Nikola Šrámková (19) hraje florbalovou extraligu za pražský Žižkov a také studuje VOŠP. V klubu vždy na sezonu vyberou jednu hráčku, která bude v antidopingovém programu. Výběr probíhá tak, že hlavní trenérky napíšou 10 hráček hlavního kádru a antidopingová kontrola losuje jednoho z nich.

Podle Šrámkové ve florbalu ale nejsou kontroly až tak rozšířené. „Do styku s nimi přijdou hráči většinou až na vyšší úrovni, třeba na Poháru mistrů nebo reprezentanti na mistrovstvích světa,“ říká Šrámková, která se zatím antidopingových testů nemusela zúčastnit.

Takové testy se dělají z odběru krve a moči. Během doby, kdy probíhají, nad sebou mají sportovci neustálý dozor. Může se také stát, že někteří hráči užívají ze zdravotních důvodů léky obsahující látky, které se považují za doping. Proto s sebou musí nosit potvrzení od lékaře.

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Generace20
+
Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

31. 12. 2013

Luxusně vypadající čtyři hvězdičky na hotelu v centru srbského Bělehradu se při vstupu na pokoj pomyslně změnily v jednu „studenou“. Netekla tu teplá voda a teploměr ukazoval pět stupňů Celsia. Takovou premiéru si odbyla třetí neděli v prosinci česká vytrvalkyně Lucie Sekanována mistrovství Evropy v krosu mezi ženami. Vzhledem k nevyhovujícím podmínkám považuje svěřenkyně Roberta Štefka 25. místo za dobrý výsledek.

Splnilo se vám pětadvacátým místem očekávání?
Na umístění jsem nijak nelpěla. Trénovala jsem v rozmezí 3:30 až 3:25 minut na kilometr. Trenér říkal, že když v tomhle tempu poběžím celý závod, tak bude spokojený, i když skončím šedesátá. Navíc to byla moje premiéra mezi ženami. Nikdy jsem neběžela osm kilometrů kros.

Brala jste to tedy pouze jako test?
Ano. Na závod jsem se přímo nepřipravovala. Kdyby ano, tak končím sezónu už na začátku září. Jedu na tři týdny do Tater, kde můžu běhat ve vyšší nadmořské výšce a tři týdny bych byla na Kanárských ostrovech kvůli rychlým úsekům po rovině. Ale nejsou na to peníze a hlavně na trénink nebyl časový prostor. Takže jsem to pojala jako test a trénovala jenom v Česku na Šumavě.

Máte za toto umístění na Evropě nějaké finanční prémie?
Ne. Proto také běhám silniční závody, jako je například Ženeva, Basilej, Berlín, a tam se snažím vydělat na další sezónu. Jsou tam totiž silní sponzoři. Většinu těchto závodů jsem však v letošní sezóně vypustila, abych se alespoň částečně připravila na Evropu, protože jsem chtěla reprezentovat.

Jaké bylo v Bělehradě zázemí pro závodníky?
Šílené. Začalo to už odletem z Prahy.

Co se stalo?
Výprava odlétala v pátek dopoledne v jedenáct hodin z Prahy do Bělehradu s přestupem ve Vídni. Foukal silný vítr, měli jsme hodinové zpoždění a ve Vídni spoj nečekal. Museli jsme tam zůstat šest hodin. Další spoj navíc letěl přes Curych. Na hotel jsme se tak dostali v jednu ráno.

Bylo alespoň ubytování lepší než cesta?
Při příchodu do pokoje čtyřhvězdičkového hotelu, kde jedna noc stála v přepočtu dva a půl tisíce korun, teploměr ukazoval pět stupňů Celsia. Nešlo zapnout topení. Vysvětlili nám, že ovladač na regulaci teploty už na nás nezbyl, protože jsme přijeli pozdě. Spala jsem v mikině a teplácích zmrzlá na kost. Také veškeré jídlo bylo studené, mohla jsem se zahřát jenom čajem.

Jak jste vyřešila problém s topením?
Protože nefungovalo manuální nastavení, půjčila jsem si ovladač od kluků z vedlejšího pokoje a snažila se nastavit program na topení. To se mi nakonec povedlo. Zatím jsem se chtěla zahřát horkou vodu ve sprše, ale tekla jen studená.

A co areál samotného závodu?
To bylo asi jediné, co bylo v pořádku. Po šesti hodinách spánku jsme se šli v sobotu rozcvičit a vyzkoušet si trať. To šok nebyl, další přišel až při návratu na hotel.

Jaký šok?
Na pokoji bylo pro změnu třicet stupňů Celsia. Snažila jsem se nastavit přijatelnou teplotu. Pak jsem odešla na večeři a vrátila jsem se znovu do pěti stupňů. Klimatizace foukala naplno, ale studeně.

Vzhledem k podmínkám jste tedy s výsledkem spokojená?
Ano. To rozhodně. Protože nejdůležitější je noc dva dny před závodem. To se potřebujete pořádně vyspat. Před startem už ani tolik nespíte, protože jste nervózní. Takže tu nejdůležitější noc jsem spala asi šest hodin v hrozné zimě.

Nejen potraviny, ale i šminky mohou po vypršení spotřební lhůty způsobit potíže

Nejen potraviny, ale i šminky mohou po vypršení spotřební lhůty způsobit potíže

Nejen potraviny, ale i šminky mohou po vypršení spotřební lhůty způsobit potíže

Generace20
+
Nejen potraviny, ale i šminky mohou po vypršení spotřební lhůty způsobit potíže

Nejen potraviny, ale i šminky mohou po vypršení spotřební lhůty způsobit potíže

Generace20

Autor: Anna Basiková

30. 12. 2013

Kosmetika a líčidla jsou každodenním doplňkem mnoha žen, ale ne vždy plní svůj účel, občas mohou naopak uškodit. A to především tehdy, když jsou prošlé. Používání starých výrobků může být příčinou vyrážky, která se často léčí déle než týden.

Některé ženy obsah své kosmetické taštičky vůbec nekontrolují. Když jim dojde řasenka či make-up, koupí si nový. To je ale chyba. Každý zkrášlovací produkt má stejně jako jídlo svoji trvanlivost. Ne vždy je ale na obalu uvedeno datum spotřeby, proto je třeba dávat si v tomto případě větší pozor.

Problém nastává především při používání tekutých či mastných výrobků, jako jsou krémy, make-upy, rtěnky, řasenky, či tekuté oční stíny a linky. Po jejich aplikaci kůže zarudne, naskáčou pupínky, které mnohdy začnou svědit. „Například prošlý krém často způsobí onemocnění kůže, stará řasenka zánět oka,“ varuje kosmetička Jana Ambrožová.

Pravidelná inventura

Stáří kosmetiky se dá zjistit i jinak než podle data spotřeby. Třeba podle zápachu nebo změny barvy jde poznat, že produkt není čerstvý. „Dalším významným ukazatelem je oddělení vody od oleje,“ tvrdí kosmetička. Z tuby nejdříve vyteče mastná voda, až potom samotný krém.

Výrobkům může nejen vypršet spotřební lhůta, ale můžou se i zkazit. Předejít tomu jde například důsledným zavíráním. V dnešní době už existují i krémy, které se snadno vymačkávají, a není třeba sahat do nádoby. „Krém by se měl nabírat umytýma rukama, a rtěnky či lesky na rty by se neměly nikomu půjčovat,“ upozorňuje kosmetička. Šminky a drogerie by měly být uchovávány na správném místě. Škodí jim přetopené místnosti, ale zase není potřeba je skladovat v lednici. Stáří produktů by se mělo pravidelně kontrolovat.

Pozor na slevy

Drogerie či parfumerie nabízejí velký výběr kosmetických produktů.  Aby se vše prodalo, obchodníci mnohdy zlevňují zboží, kterému se krátí doba životnosti nebo už není úplně v pořádku. Zákazníci proto často kvůli touze ušetřit, koupí tak trochu zajíce v pytli.

To se stalo i studentce Beátě Böhmové (20). „Koupila jsem si zlevněný make-up. Ale byly v něm hrudky a po jeho použití se mi po celém obličeji udělala spousta malých pupínků,“ vzpomíná na nepříjemnou zkušenost. Stejnou značku ale používala už dříve a žádné problémy s ní neměla. V tomto případě naštěstí k vyřešení potíží stačilo make-up nepoužívat a pár dnů se nelíčit.

Prošlá kosmetika ale může škodit i v případě, že na sobě její uživatelé žádné změny nepozorují. „Alergie se může objevit až po čase, a to je pak velmi nepříjemné,“ říká kosmetička Ambrožová. Do pleti totiž soustavně pronikají škodlivé látky a to se vizuálně nemusí projevit hned.

Léčba trvá minimálně týden

Je to jako s jídlem. Po zkaženém jídle je lidem špatně od žaludku, ze staré kosmetiky je „špatně“ pleti. Problém se dá léčit několika způsoby. „Samozřejmě jakmile žena zjistí, že je produkt prošlý, měla by ho přestat používat,“ upozorňuje dermatoložka Kateřina Macháčková. Kůže se pak musí zklidnit. Pokud už je zarudlá, je třeba aplikovat protizánětlivé krémy, které obsahují kalcium nebo zinek. Léčení trvá minimálně jeden týden.

Ve chvíli, kdy se na kůži objeví fleky nebo mokvavá ložiska, je nutná návštěva lékaře. V dnešní době totiž kosmetické produkty obsahují mnoho účinných látek, jako je třeba kyselina hyaluronová nebo ovocné kyseliny. „Pokud se nedodrží doba používání nebo jsou výrobky špatně skladovány, tak se konzervační látky zkazí,“ tvrdí dermatoložka. Zkažené jídlo by většina lidí asi nesnědla, s kosmetikou by to mělo být stejné.

Na Vltavě se vesluje, dokud se neobjeví ledové kry

Na Vltavě se vesluje, dokud se neobjeví ledové kry

Na Vltavě se vesluje, dokud se neobjeví ledové kry

Generace20
+
Na Vltavě se vesluje, dokud se neobjeví ledové kry

Na Vltavě se vesluje, dokud se neobjeví ledové kry

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

27. 12. 2013

Cvaknout se s lodí na ledové Vltavě není nic příjemného. To potvrzuje studentka Lucie Jiřinská (20) z Prahy, která se devět let věnuje veslování. Na svém kontě má několik medailí z juniorských závodů. Když Jiřinská přešla do ženské kategorie, se sportem na profesionální úrovni skončila. I o tom se rozpovídala v rozhovoru.

Proč jste začala s veslováním?
Mám skoro celou veslařskou rodinu. Vždycky jsme se jezdili dívat na závody na staršího bráchu a říkala jsem si, že bych to mohla také zkusit. Šla jsem do stejného klubu, ve kterém byl on — do Slavie.

Teď jste ale ve Veslařském klubu Blesk na Vyšehradě. Proč jste přešla?
Můj tehdejší kouč Tomáš Kacovský trénoval Mirku Knapkovou a odjel na soustředění na Nový Zéland. Abych nemusela trénovat sama, šla jsem na Vyšehrad. Byla tam dobrá parta, víc holek v mém věku a zalíbilo se mi to. Na Slavii byly navíc problémy mezi trenéry, hádali se a mně se v takové atmosféře nesportovalo moc dobře.

Lucka_Jirinska

Lucie Jiřinská se veslování věnuje devět let. Zdroj: Archiv Lucie Jiřinské

Nyní už ale na vodě moc času netrávíte. Z jakého důvodu?
Občas si nějaký závod zajedu, ale spíš pro radost. Důvody jsou dva. První, že jsem šla do kategorie žen a tam je méně soutěží a finanční podpora není tak velká jako v juniorech. Hodně lidí přestane veslovat v době, když mají přejít do dospělých. Podle mě je to proto, že se sejde hodně životních událostí – maturita, vysoká škola. To je druhý důvod. Lidé se musí rozhodnout, co chtějí, protože všechno dohromady stíhat nejde. Já jsem si také vybrala studium ekonomického oboru na České zemědělské univerzitě.

Nelákala vás vidina, že byste se mohla jednou podívat na olympiádu?
Nojo, lákala, když vidím ty idoly – Knapkovou a Ondřeje Synka. Ale já jsem takový pesimista a realista, takže myslím, že je to pro mě nedosažitelné.

Proč?
Neumím si to představit. Nejsem skifařka, jsem do posádky. A k tomu, abych se někam dostala, jsou potřeba další tři lidi. První rok v ženách jsme chtěly něco dokázat, ale dvě holky vůbec netrénovaly, kašlaly na to. My zbylé jsme se snažily, ale potom jsme se dohodly, že kvalifikaci na mistrovství světa ani nepojedeme. Ty holky nás tak naštvaly a tím to vlastně celé skončilo..

Veslařské disciplíny Veslování se dělí na několik disciplín. Základní členění je na párové a nepárové. První znamená, že každý ze sportovců má dvě vesla, při nepárovém má naopak každý jedno. Jednotlivci jezdí na skifu, pár na dvojskifu. Existují ještě dvojky, čtyřky a osmy, vesluje se s kormidelníkem nebo bez něj.

Lucie Jiřinská získala mimo jiné i jedenáct zlatých medailí z juniorských mistrovství republiky ve veslování na tratích různé délky a bronzovou z Mistrovství Evropy v Kruszwici 2001 ve čtyřce bez kormidelníka. Na Mistrovství světa v Praze 2011 jela osmu a získala páté místo. 

Nemrzí vás to?
Zrovna nedávno jsem si prohlížela tréninkový deník a přepadla mě taková nostalgie. Ale potom jsem si vzpomněla, že bych tomu musela věnovat zase spoustu času. Je to dřina, fyzická i psychická. Ten sport vypadá lehce, když se na něj koukáte třeba v televizi, ale je to opravdu náročné. Když jsem byla v nejlepší kondici, nacvičovala jsem od šesti ráno, ještě než jsem šla do školy. Potom mě kouč odvezl na vyučování, a po něm zase trénink. Přišla jsem domů večer, snědla co se dalo a šla spát. A od rána zase ten samý koloběh

Liší se letní tréninky od zimních? Chodíte na Vltavu třeba i v lednu?
Když už jsou na řece kry, tak se nechodí, to by se zničila loď. Ale dokud není led, tak ano. Akorát jdeme více nabalení. Mně to ani nevadilo. I když jednou jsme se cvakly na začátku března, to bylo hrozné. Nemohla jsem se v té ledové vodě ani nadechnout, potom jsme byly všechny nemocné. Ale jinak se tréninky neliší, dělá se všechno — běhání, trenažér, posilovna, plavání, doplňková cvičení jako třeba jóga.

Jaký je váš největší zážitek z veslování?
Mistrovství světa v anglickém Etonu v roce 2011. Zkoušely jsme olympijskou trať. Bydlely jsme v olympijské vesničce, spaly jsme v postelích, kde rok na to spal třeba Michael Phelps. Byla tam skvělá atmosféra a spousta fanoušků. To se v Česku moc nevidí.

Jak to tedy chodí u nás?
Jediný závod, který je v Praze propagovaný, jsou primátorky. To je potom celé nábřeží plné. Je tam úplně jiná a výjimečná atmosféra. Jinak mi přijde, že tady moc lidí veslování ani nezná. Na soutěže se chodí většinou dívat maminky, tatínkové, babičky.

Klobása se zelím a kachna. I tak může vypadat večeře na Štědrý den u našich sousedů

Klobása se zelím a kachna. I tak může vypadat večeře na Štědrý den u našich sousedů

Klobása se zelím a kachna. I tak může vypadat večeře na Štědrý den u našich sousedů

Generace20
+
Klobása se zelím a kachna. I tak může vypadat večeře na Štědrý den u našich sousedů

Klobása se zelím a kachna. I tak může vypadat večeře na Štědrý den u našich sousedů

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

23. 12. 2013

Blíží se Štědrý večer, kdy se na slavnostní tabuli většiny domácností objeví kapr. Tradice, která sahá v různé podobě až za hranice České republiky, se však nedodržuje všude. Zatímco dotazovaní Poláci a Slováci se snaží své zvyklosti zachovat, Rakušané dávají před kaprem přednost lahodnějším rybám a Němci zase preferují kachnu.

Ohořelé svíčky na adventním věnci nám napovídají, že se blíží Štědrý den. K němu kromě pohodové rodinné atmosféry a dárků patří také tradiční vánoční dobroty. Za hranicemi Česka si lidé pochutnávají na tolika štědrovečerních receptech, až je někdy těžké určit, který z nich je vlastně tím tradičním.

Smažený kapr je u zahraničních sousedů stále častěji nahrazován pokrmy, na kterých si lidé pochutnají více. „Za tradiční vánoční jídlo se tady považuje kapr, ale ten se v poslední době střídá s jinými rybami,“ tvrdí David Oberwinkler z Rakouska. Důvodem je podle něho lahodnější chuť jiných druhů, třeba candáta nebo lososa.

Pro ty, kteří rybám příliš neholdují, mají sousedé řešení podobné jako v Česku. Na štědrovečerní tabuli se tak někde objevuje místo kapra také vepřový či kuřecí řízek v trojobalu. Kromě toho se v posledních letech stává populární také husa či kachna.

Někde se však za tradiční vánoční jídlo kapr vůbec nepovažuje. „Jinde se jí ryba, u nás v Bavorsku se za štědrovečerní hlavní chod považuje párek se zelím. Hodně rodin ale tuto zvyklost nedodržuje,“ vysvětluje Němec Mike Annau. Osobně dává přednost právě pečené kachně, protože by se podle svých slov na párek se zelím vůbec netěšil.

Tradice má přinést zdraví

Annau zároveň připouští, že tradiční jídlo v Německu již neexistuje. „Jednou jsme měli k večeři rybu, podruhé zase jen sýr,“ popisuje. Takový přístup by mu ale třeba v Polsku, kde má tradiční jídlo pro místní hlubší význam, neprošel. Poláci si totiž pochutnávají rovnou na dvanácti chodech, které symbolizují počet měsíců v roce nebo apoštoly. „Jídla se servírují naráz a každý postupně vše ochutná. Je to takový zvyk, který má přinést zdraví, štěstí a dlouhý život,“ říká Dominika Kurová z Polska.

Kromě polévky z červené řepy jsou součástí dvanácti chodů také pokrmy z fazolí, hub a zelí. Během večera nejedí jiné maso, než ryby a to v různých podobách. „Dáváme si sledě se smetanovou omáčkou a kapra na více způsobů – v aspiku, se zeleninou i smaženého,“ popisuje Kurová. Zároveň dodává, že některé rodiny už také nahrazují kapra jinými rybami.

Na stole nechybí ani dezerty, mezi ty tradiční patří nudle s mákem a rozinkami. V některých částech Polska se podává takzvaná kuťa, což je sladký pudink s mákem, cukrem, medem, pomerančovou kůrou a ořechy.

Hlubší smysl v jídle vidí i Slováci. Těm přináší zdraví zase sladké oplatky máčené v medu, ke kterým lidé přikusují česnek. „Je to tradice a my ji dodržujeme každý rok,“ říká Lucie Kusá ze Slovenska. Více než na oplatky se však Kusá těší na polévku. Takzvaná kapustnice nahrazuje naší rybí polévku a je obdobou české zelňačky.

 

AUDIO: Před 30 lety neměly matky v porodnicích žádné soukromí

AUDIO: Před 30 lety neměly matky v porodnicích žádné soukromí

AUDIO: Před 30 lety neměly matky v porodnicích žádné soukromí

Generace20
+
AUDIO: Před 30 lety neměly matky v porodnicích žádné soukromí

AUDIO: Před 30 lety neměly matky v porodnicích žádné soukromí

Generace20

Autor: Marie Šilhová

21. 12. 2013

Hledání brigád patří ke studentskému životu dnes, stejně jako před třiceti lety. Pokud byste si chtěli vyzkoušet práci třeba v porodnici v Podolí, mohli byste dnes zažít něco úplně jiného, než na počátku 80. let.

Studentka zaměření Audio Rebeka Stoklasová se ptala Veroniky Sieberové, která na počátku 80. let studovala na zdravotní sestru. V rozhovoru se dozvíte, jak tehdy probíhala její první brigáda v pražské porodnici.

Profesionální předvánoční úklid přijde na tisíce. Ušetří však čas i energii

Profesionální předvánoční úklid přijde na tisíce. Ušetří však čas i energii

Profesionální předvánoční úklid přijde na tisíce. Ušetří však čas i energii

Generace20
+
Profesionální předvánoční úklid přijde na tisíce. Ušetří však čas i energii

Profesionální předvánoční úklid přijde na tisíce. Ušetří však čas i energii

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

20. 12. 2013

Předvánoční gruntování je tradičním strašákem v mnoha domácnostech. Opravdu důkladný úklid však stojí mnoho času i sil. Ti, kteří jsou ochotni obětovat několik tisíc, mohou tuto starost přenechat profesionálům.

Mnoho lidí si přeje mít před Vánoci hezky uklizenou domácnost. Proto před svátky několikanásobně nazrůstají tržby všem úklidovým firmám. „Zájem o jednorázový úklid domů či bytů nám vždy vzroste třikrát až čtyřikrát,“ říká Tomáš Kratochvíl, jednatel společnosti Housekeeping. Důvodem, proč lidé volí tuto možnost pro zkrášlení svých příbytků, je často nedostatek času nebo prostě jen pohodlí.

Profesionály si minulý rok objednala i Tereza Stoklasová. „Moc jsem nestíhala a měla jsem zrovna trochu peněz stranou, tak jsem si řekla, že si pro jednou ušetřím starosti,“ vysvětluje Stoklasová. Panelákový byt 4+1 jí firma vygruntovala za čtyři tisíce korun. Za pět hodin jí tým uklízečů vyčistil domácnost od podlahy až ke stropu včetně umytí oken, koberců a kuchyňských spotřebičů. „Byl to skvělý pocit, ale každý rok bych za to peníze asi nedala,“ vysvětluje Stoklasová.

Tuto službu podle Kratochvílových zkušeností využívají spíše movitější lidé. „Úklid může stát zhruba pět tisíc korun, což je suma, za kterou někteří nakoupí dárky k Vánocům pro celou rodinu. To už si pak raději mnozí raději domácnost vyčistí sami,“ říká Kratochvíl.

Sazba za plochu nebo za hodinu

Úklidové firmy si určují cenu buď podle rozlohy bytu (od 25 až 35 korun za metr čtvereční), anebo jsou placeny od hodiny (200 až 250 korun za hodinu). Konečná částka se poté odvíjí od míry znečištění nebo šíře požadavků. Každá společnost má také stanovenou minimální cenu, pod kterou nepůjde. Před určeným termínem si byt prohlédne a změří vše, co je potřeba.

Největší zájem je před Vánoci o takzvaný generální úklid. Ten je rozsáhlejší, než běžný jednorázový úklid. Zahrnuje komplexní čištění včetně mytí oken, lustrů, koupelny, hloubkové čistění všech povrchů, mikrovlnné i elektrické trouby či impregnace podlah. „U nás se do ceny nepočítá jen strojní čištění koberce a sedací soupravy,“ vysvětluje Kratochvíl.

Ti, kteří chtějí ušetřit, si mohou sehnat „paní na úklid“, jejíž služby většinou vyjdou levněji. Služba však bude pravděpodobně trvat déle a někdy se nemusí vyplatit. „Jednou jsem si objednala pomocnici jen na mytí oken. Omylem převrhla kýbl s vodou a zničila mi tak knihy a rodinná alba,“ vzpomíná Vlasta Pařízková. Od té doby si raději okna myje sama. Tak, jako mnoho soukromnic, neměla ani její uklízečka pojištění odpovědnosti. To naopak úklidové firmy mívají a případnou škodu tak dostane majitel zaplacenou.

Pařízková si po špatné zkušenosti objednala jednorázový úklid už jen jednou. Pořádala doma oslavu a potřebovala celý dům narychlo uklidit. Opět zvolila levnější variantu. Uklízečka ji stála 700 korun. „Bylo krásné mít doma rychle uklizeno a hlavně bez námahy. Uvažovala jsem poté, že bych si mohla nechat i před Vánoci pořádně vygruntovat,“ říká Pařízková. Dosud si svůj malý sen ale nesplnila. Už před tím totiž přemýšlela, co by si bývala koupila, kdyby těch 700 korun ušetřila. Důslednější úklid by jí navíc přišel ještě dráž.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“