Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Henna je sice zdravější, ale při barvení vlasů náročnější

Henna je sice zdravější, ale při barvení vlasů náročnější

Henna je sice zdravější, ale při barvení vlasů náročnější

Generace20
+
Henna je sice zdravější, ale při barvení vlasů náročnější

Henna je sice zdravější, ale při barvení vlasů náročnější

Generace20

Autor: Albína Mrázová

19. 12. 2013

Když se řekne henna, spousta lidí si představí tetování na tři týdny. Tento přírodní přpravek má ale i jiné využití - může sloužit i jako barva na vlasy. Ačkoliv jde o zdravější variantu změny odstínu kadeří, lidé častěji sahají po chemických barvách.

Nejen profesionální kadeřnice, ale i amatérky používají k obarvení vlasů především umělé přípravky. Oproti tomu henna tak oblíbená zatím není. Příprava je totiž zdlouhavá a někteří s hennou ve vlasech dokonce i spí, aby dosáhli lepšího výsledku. Obarvit si kadeře chemií přitom trvá jen půlhodiny a to i bez profesionála.

Hennu  příliš nepoužívají ani kadeřnice. „Ve škole jsme se o ní učili jen v teorii, ale v praxi jsme s ní nikdy nebarvili,” říká kadeřnice Veronika Malotíková. Tvrdí také, že po použití henny by se neměly vlasy nijak chemicky ošetřovat. A to ideálně až do té doby, než takto obarvené vlasy odrostou. Mohlo by to na ně mít nežádoucí účinek jak po stránce zdravotní, tak po té vizuální.

Vymývání a hlava jako pomeranč

Barvení pomocí chemie může být zrádně a výsledek může mít opačný efekt, než je celkové zkrášlení. Sára Tejkalová (20) se takto chtěla zbavit své světlé hřívy ve prospěch zrzavé. „Dřív jsem používala klasické barvy, ale často mi nechytly tak, jak jsem chtěla a ničily mi vlasy,” říká. Po pár nevydařených pokusech přešla na hennu, která jí vyhovuje i svou barvou.Kromě šamponu už nepotřebuje další vlasovou kosmetiku . Vlasy jí bohatě vyživí henna.

Přírodní barvení se od použití chemických přípravků velmi liší. Henna musí být při použití teplá, jinak by uživatelka nakonec mohla mít hlavu jak vodník. Narozdíl od klasických barev se také nanáší na vlhké vlasy a  působit na nich může hodinu i více. Nevýhodou ale může být malé spektrum barevných odstínů. A tak ženy zkouší hennu různě míchat. Ovšem zájemkyně o tento způsob barvení by měly vědět, že pokkud vlasy už obsahují chemii, henna se nemusí uchytit vůbec. Uspějí tedy spíše dámy s dosud netknutou hřívou.

Za více odstínů se připlácí

„S hennou jsem nechytla odstín, jaký jsem chtěla,” vysvětluje své důvody přechodu k chemii Eva Grosmanová (21). Aby se jí vlasy tolik neničily, dokupuje si vlasovou kosmetiku. Kadeřnice jí doporučilakondicionéry a regenerační masky.Tento způsob obarvení je ale dražší. Jeden balíček henny stojí okolo 80 korun. „Jedna tuba barvy mě vyjde na 200 korun,” říká Grosmanová, která se barví sama. Značky střídá podle toho, jakého chce dosáhnout odstínu, což se odráží i na ceně, protože někdy musí kupovat i dvě balení.

Na tento způsob změny odstínu vlasů přitom přišli už egypťané ve starověku. Ti zřejmě nevyžadovali tolik odstínů jako my v dnešní době. Henna jako přírodní materiál vyživí vlasy nejvíce. Skládá se z byliny, která se po vysušení používá v prášku jakobarvivo. Ovšem je nutno podotknout, že i chemické přípravky už se snaží do svého složení vtěsnat více vitamínů.

Ve skoku o tyči se pojí láska k výškám s adrenalinem, říká bývalý atlet Kleinert

Ve skoku o tyči se pojí láska k výškám s adrenalinem, říká bývalý atlet Kleinert

Ve skoku o tyči se pojí láska k výškám s adrenalinem, říká bývalý atlet Kleinert

Generace20
+
Ve skoku o tyči se pojí láska k výškám s adrenalinem, říká bývalý atlet Kleinert

Ve skoku o tyči se pojí láska k výškám s adrenalinem, říká bývalý atlet Kleinert

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

18. 12. 2013

Michal Kleinert (21) vyměnil bazén za antuku. Svou plaveckou dráhu začal v pěti letech ve sportovním klubu Motorlet Praha. Jako malý sledoval atletiku v televizi, když skončil s plaváním, vyměnil roli diváka za aktivního sportovce. Kvůli zdravotním problémům však letos v červnu s atletikou skončil.

Za plavecký klub Motorlet vyhrál ve štafetě na Letním mistrovství ČR staršího žactva v roce 2005. Po deseti letech přešel na atletiku, kterou dělal za oddíl Univerzitního sportovního klubu Praha. Obsadil 1. místo v soutěži Mistrovství Čech družstev juniorů a juniorek.

Před lety jste skončil s plaváním, proč?
Deset let je dlouhá doba. Většina lidí si nedovede představit tu dřinu. Hlavní důvod byl ale jiný. Neměl jsem už ten potřebný zapál a měl jsem i menší neshody s trenérem, o kterých ale nechci mluvit.

Co vás pak přivedlo k atletice?
Zajímala mě víceméně od dětství, sledoval jsem ji v televizi. Rád jsem se díval na olympiády a mistrovství světa. Nebyl žádný důvodů proč se do toho nedat. Druhým důvodem bylo, že mi ji doporučil můj spolužák ze základní školy. Neváhal jsem a šel vyzkoušet první trénink.

Zaměřil jste se hned na skok o tyči?
Nejdříve jsem si oťukal snad všechny disciplíny. Chvíli jedno a pak druhé. Začínal jsem s desetibojem. Nakonec mě ale nejvíce začal bavit skok o tyči a v něm jsem pokračoval.

Proč vás tolik oslovila zrovna tato disciplína?
Mám rád výšky a adrenalin a skok o tyči v sobě kloubí obojí. I když jsem předtím gymnastiku nedělal byl jsem velmi ohebný a fyzicky zdatný. Svůj díl má na tom i fakt, že ve volných chvílích provozuji Le- Parkour. Při něm překonávám překážky v městském nebo přírodním prostředí, pomocí různých skoků a pohybů.

Pomohlo vám, že jste předtím plaval?
Určitou výhodu vidím v tom, že jsem měl lepší fyzičku než měli začátečníci, kteří nastupovali se mnou.

Vidíte velký rozdíl v náročnosti tréninků mezi oběma sporty?
V obou případech děláte zcela jiné pohyby a zapojujete odlišné svaly. Nebál bych se říci, že plavání patří mezi nejnáročnější sporty co se tréninků týče. Občas jsem z bazénu odcházel doslova po čtyřech. Atletika byla samozřejmě také těžká. Ale jedna příprava v bazénu je stejně obtížná, jako když jste na stadionu, kde provádíte vše od běhů krátkých po dlouhé, všechny skoky a pak doplňkové hody diskem oštěpem a koulí.

Která z těchto dvou aktivit je finančně náročnější?
Oba sporty vyjdou skoro nastejno. Na plavání jsme platili příspěvky kolem osmi set korun měsíčně, cena klasických plavek se pohybovala do pěti set korun za jedny. Ale poslední plavky, které jsem dostal, byly speciální od kotníku po ramena a stály dokonce patnáct tisíc. V atletice jsme za příspěvky hradili menší sumu, šlo o dva tisíce korun za rok. Zato vybavení bylo dražší, když se to spočítá dohromady. Jenom jedny tretry stály tři tisíce korun a já musel mít na každou disciplínu jiné.

Letos jste skončil i s atletikou, jaký byl důvod?
Jedním důvodem byly a stále jsou zdravotní problémy. Mám velké bolesti kloubů, kolena zlobí z atletiky a ramena z plavání. Navíc mě to přestalo bavit a tím jsem ztratil i potřebný elán.

Plánujete se ke sportu vrátit?
Rekreačně určitě, co mohu, to si rád zahraji. Týká se to těch klasických aktivit jako fotbal, lyže, brusle, kolo a jiné. V brzké době plánuji začít s thaiboxem, kvůli kondici a také proto, že jsem ho nikdy nedělal a láká mě poznat zase něco nového.

 

Pojištění psa ušetří starosti. Přijde však i na třicet tisíc korun

Pojištění psa ušetří starosti. Přijde však i na třicet tisíc korun

Pojištění psa ušetří starosti. Přijde však i na třicet tisíc korun

Generace20
+
Pojištění psa ušetří starosti. Přijde však i na třicet tisíc korun

Pojištění psa ušetří starosti. Přijde však i na třicet tisíc korun

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

17. 12. 2013

S vlastnictvím psa nebo jiného domácího mazlíčka jsou spojeny nejen hezké zážitky, ale také náklady. Majitel musí platit za stravu i veterináře. Mnohdy si však nepřipouští, že by se zvířeti mohlo něco stát. Často ho pak překvapí účet za veterinární ošetření, který může přijít na desetitisíce korun. Řešením může být pojištění.

Pojištění psa může ušetřit mnohé starosti. I Petra Melounová zhruba před třemi lety uvažovala, zda svého zlatého retrívra pojistit, či ne. Nakonec od rozhodnutí upustila, později však litovala. „Fenka snědla jedovaté houby. Čtyři dny se trápila na veterinární klinice, nakonec zemřela. Za její ošetření jsme museli zaplatit kolem třiceti tisíc korun,“ vzpomíná Melounová.

Navzdory své zkušenosti nenechala pojistit ani fenku, kterou má doma teď. „I kdyby se jednalo jen o tisíc korun ročně, je to další výdaj. Takovýchto ‚malých‘ částek platím každý rok několik, při součtu to pak není málo,“ vysvětluje Melounová.

Pojištění psů a jiných domácích mazlíčků začaly první pojišťovny postupně nabízet před šesti lety. Majitel může zvíře pojistit například pro případ úrazu či nemoci nebo úhynu a to až do výše 30 tisíc korun, nebo za škody plynoucí z odpovědnosti. Zde je pojistné plnění až dva miliony korun. „Většina klientů volí léčbu úrazu a nemoci, hodně k tomuto základu také připojují odpovědnost. U třetiny smluv je sjednáno i riziko uhynutí,“ vysvětluje mluvčí České pojišťovny Jan Marek.

Podmínkou je čip nebo známka

Zájem o pojištění domácího mazlíčka se ve srovnání s ostatními lety lehce zvyšuje. „Jak se o něm lidé častěji dozvídají z médií, poptávka postupně narůstá. Uzavíráme stovky takových smluv ročně,“ říká mluvčí Slavia pojišťovny Jaroslav Sauer. Největší zájem je stejně jako u konkurenčních firem o pojištění psů. Základní podmínkou je však jednoznačná identifikace. Pes tedy musí mít čip nebo evidenční známku.

Svého čtyřnohého přítele si před pěti lety nechala pojistit i Klára Volaufová. Zvolila pouze odpovědnost škody. Přesto, že pojistku nikdy nevyužila, investice 400 korun ročně nelituje. „Šlo o velice temperamentního psa, který byl ztělesněním katastrofy,“ popisuje Volaufová, proč se rozhodla svého mazlíčka, který je dnes už po smrti, pojistit. Pokud by si někdy pořídila dalšího, postupovala by stejně. „Ušetří to hodně starostí,“ říká.

Přiznává také, že by dnes určitě nechala psa pojistit také pro případ úrazu či nemoci: „Veterinární služby nejsou levná záležitost,“ myslí si. Jana Hrubešová by svého psa naopak nikdy nepojistila. „Člověk si zkrátka nepřipouští, že by se něco mohlo stát,“ říká Hrubešová. O pojištění odpovědnosti za škody by ani neuvažovala. Podle ní je to hlavně o výchově.

Průměrně zaplatíte dva tisíce ročně

Cena pojištění může být různá. „V průměru u komplexního pojištění pohybuje kolem dvou tisíc korun ročně,“ říká Sauer. Tato částka však může být pro někoho matoucí. Záleží na mnoha faktorech, především na rozsahu pojištění, váze a věku psa a stanovené výši částky, která by měla být případně majiteli vyplacena.

V konkrétních číslech pak přijde tato služba například ve Slavia pojišťovně od 1 540 do 29 260 korun za rok. Nejvyšší částku zaplatí vlastník jen výjimečně, pokud vlastní psa staršího 12 let a těžšího než 50 kilogramů. Například v České pojišťovně pak přijde pojištění jen proti úrazu a nemoci u dvouletého pejska do pěti kilogramů 4 500 korun. U většího zvířete do 30 kilogramů zaplatíte již 6 100 korun. „To jsou dva nejobvyklejší typy psů,“ říká mluvčí Marek.

Čím dříve nechá majitel psa pojistit, tím zaplatí méně. Je však důležité, aby si nejprve důkladně pročetl smlouvu. Zjistí tak, na co konkrétně se pojištění vztahuje a na co ne. Do výluk z pojištění nemoci či úrazu spadají většinou chronická onemocnění, vrozené vady či následky zranění. Odpovědnost se pak vztahuje pouze na škody způsobené na třetích osobách a jejich majetku a žádné peníze nedostanete také v případě přirozené smrti zvířete.

Posilte svou vůli stejně jako svaly v posilovně, radí autor knihy Konec prokrastinace

Posilte svou vůli stejně jako svaly v posilovně, radí autor knihy Konec prokrastinace

Posilte svou vůli stejně jako svaly v posilovně, radí autor knihy Konec prokrastinace

Generace20
+
Posilte svou vůli stejně jako svaly v posilovně, radí autor knihy Konec prokrastinace

Posilte svou vůli stejně jako svaly v posilovně, radí autor knihy Konec prokrastinace

Generace20

Autor: Klára Kučerová

16. 12. 2013

Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra. Přísloví, kterým se však většina světové populace příliš neřídí. Téměř osmdesát procent lidí totiž trpí takzvanou prokrastinací, což je chorobné odkládání úkolů a povinností. Podle Petra Ludwiga, autora knihy Konec prokrastinace, je důvodem jejího nárůstu především doba ve kterém žijeme a neschopnost lidí uvědomit si, co by chtěli v životě dělat.

Je prokrastinace novým jevem nebo se ve společnosti vyskytovala již odedávna?
Nejde o nový jev, lidé odkládají své úkoly téměř od nepaměti. Akorát naše doba tomuto jevu mnohem více nahrává. I to je důvod proč tolik lidí trpí chorobným odkládáním věci. Když se kolem sebe rozhlédneme, všude jsou nejrůznější lákadla. Internetem počínaje, seriály, filmy a sociálními sítěmi konče.

Lidé tedy trpí na prokrastinaci kvůli nepřebernému množství lákadel ze kterých si umí jen těžko vybrat?
Přesně tak. Dnešní společnost má takovou svobodu v rozhodování jako nikdy předtím. Jedná se o takzvanou rozhodovací paralýzu. A ve chvíli, kdy má člověk na výběr z tolika možností, má samozřejmě tendenci mnoho věcí odkládat. Dá se říct, že můžeme úplně všechno, což ale často vede k tomu, že neděláme vůbec nic.

I kvůli rozhodovací paralýze mnoho studentů třeba ani nedostuduje?
Bohužel ano. Dnes je fenoménem, že studují i více vysokých škol najednou. Nevědí totiž, co je baví a čím by chtěli v budoucnu být. Ale netýká se to jen jich. Mnoho lidí si neumí položit základní otázku, co je smyslem jejich života. Například jako to čím by se chtěli jednou živit.

Proč je podle vás důležité, aby lidé věděli, co chtějí dělat?
Ten, kdo ví, co chce dělat a zbytečně neprokrastinuje, obvykle umí prožít svůj den smysluplně a naplno. V mozku se mu pak automaticky vyplavuje více dopaminu, což je látka, která ovlivňuje naši spokojenost. Takoví lidé jsou pak celkově šťastnější než flákači, to dokazují i nejrůznější výzkumy.

Pomáhá, když si člověk stanovuje nějaké dlouhodobé cíle?
S těmi je to trochu složitější. Lidé si totiž často myslí, že budou spokojeni až jich dosáhnou. A kvůli tomu nejsou spokojeni v přítomnosti. Mnohem účinnější je však takzvaná vnitřní motivace cestou, která je postavená na myšlence, že i cesta může být cíl. Pokud totiž člověk dělá to, co ho baví a vidí v tom smysl, dosahuje větších výsledků, než když je orientovaný pouze na cíle.

Je nějaký rozdíl mezi líným člověkem a prokrastinátorem?
Určitě a docela zásadní. Pro lenošivého člověka je vrcholem života ležet na gauči. Kdežto ten, kdo trpí prokrastinací, by rád něco dělal, jen se k tomu sám neumí dokopat. To znamená, že selhává v takzvané seberegulaci. Poručí si, ale jen těžko se poslechne. Například ráno mu zvoní budík a on místo toho, aby hned vstal, tak ho ještě pětkrát posune a pak zaspí.

Jenže jak sám sebe člověk přinutí k tomu, aby se poslechl?
Problém je, že lidé prokrastinují především kvůli činnostem, ke kterým mají určitou averzi. Často jde o věci složité nebo moc velké a pro nás se tak jeví jako nepřekonatelné překážky. Cesta, jak takové nechutenství porazit, je posílit svou vůli a problémy rozložit na menší části. Velké skokové změny v životě obvykle nedělají dobrotu. Je totiž těžké ze dne na den obměnit své návyky.

Jak lze posílit vůli?
Naše vůle funguje velmi podobně jako svaly. Když člověk žádné nemá, jde do posilovny a tam si je může postupně vytrénovat. A stejným způsobem si může vytrénovat i svou vůli. Musí však postupovat po krůčcích. Například postupně snižovat denní dávky cigaret a přestat tak kouřit úplně. Nebo začít cvičit, každý den třeba patnáct kliků. Když to vydrží dělat dvacet, třicet dní za sebou, může pak dávky navyšovat nebo snižovat. Pro boj s prokrastinací je velmi důležité posilovat svou vůli co nejvíce.

Je ještě něco dalšího co musí člověk udělat, aby mohl s tímto fenoménem bojovat?
Kromě posilování vůle radím, aby si lidé vedli na papíře tabulky, říkám jim buzer–lístky. Do nichž si mohou zapisovat, jestli každý den opravdu splňují to, co si předsevzali. Mají tam jak své denní návyky, tak i zlozvyky, kterých se chtějí zbavit. Je dobré mít ho doma někde na viditelném místě a vyplňovat jej každý den. Připomínají si tak totiž, proč to vlastně celé dělají. Slouží jim tedy i jako určitá motivace.

A co lidé, kteří jsou velmi zaměstnaní a snaží se s prokrastinací bojovat. Jak ti si organizují svůj čas?
Většina naší klientely jsou ředitelé ve velkých firmách, kteří mají úkolů víc, než kolik jim na ně zbývá času. Jedna paní mi říkala, že má tolik povinností, že pokaždé když přijde do kanceláře, tak neví kterým začít a proto jde raději zalévat kytky. Což pak dělá třeba celé odpoledne. A to je učebnicový příklad chorobného odkládání povinností.

Co jste jí poradil?
Že si musí úkoly nejenom rozdělit na malé části, například že se lépe vypořádá s deseti dvaceti emaily za odpoledne než se sto, ale aby si také opravdu dobře naplánovala své činnost. To znamená od kdy přesně začne na dané věci pracovat a kdy skončí. Zdá se to možná trochu přehnané, ale jenom tímto způsobem může člověk stihnout dvakrát až třikrát více práce. A to bez toho aniž by se cítil unavený.

Jak je to možné?
Člověk se totiž musí naučit efektivně odpočívat i během dne. Když někdo prokrastinuje, energie mu ubývá právě z toho, jak nic nedělá. Je tedy velký rozdíl mezi tím, když někdo celý den pracuje a večer si pustí film, u kterého si odpočine, než když se celý den válí u televize. Stačí třeba jen na hodinu vypnout mobil a na chvilku ztratit kontakt s okolím. Jít se projít kolem domu či si sednout, zavřít oči a odpočívat. Večer se pak totiž člověk cítí nabytí větší energií, než když ráno vstal.

AUDIO: Chmelová brigáda byla dobrou zkušeností a velkým dobrodružstvím

AUDIO: Chmelová brigáda byla dobrou zkušeností a velkým dobrodružstvím

AUDIO: Chmelová brigáda byla dobrou zkušeností a velkým dobrodružstvím

Generace20
+
AUDIO: Chmelová brigáda byla dobrou zkušeností a velkým dobrodružstvím

AUDIO: Chmelová brigáda byla dobrou zkušeností a velkým dobrodružstvím

Generace20

Autor: Tereza Potocká

13. 12. 2013

Spaní na slámě nad kravínem, sprchování se ve studené vodě a povinnost nasbírat dva věrtely chmelových šištic denně, aby si vydělali na jídlo. Tak nějak vypadala klasická chmelová brigáda v dobách československého socialismu.

Za každý chmelem naplněný věrtel navíc si tenkrát brigádníci vydělali 2,60 korun československých „Někdo si za celých čtrnáct dní vydělal stovku, někdo nic a kdo byl šikovný a pracovitý, tak si vydělal i pětikilo,“ říká důchodkyně z Prahy Drahomíra Preissová (64), se kterou jsme si povídali o tom, jak vzpomíná na svou první brigádu.

 

Vybrat vhodné lyže může být složitější než sjet kopec

Vybrat vhodné lyže může být složitější než sjet kopec

Vybrat vhodné lyže může být složitější než sjet kopec

Generace20
+
Vybrat vhodné lyže může být složitější než sjet kopec

Vybrat vhodné lyže může být složitější než sjet kopec

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

13. 12. 2013

Lyžařská sezóna začala a půjčovny se sportovním zbožím se zaplňují. Někteří se rozhodli udělat sjezdovými lyžemi radost svým blízkým v podobě vánočního dárku. Jejich koupě je však poměrně složitá. Už dávno neplatí pouhé pravidlo, že by měly jezdci dosahovat po bradu. Aby zajistily lyžaři co největší komfort, musejí splňovat určité parametry.

Zima se blíží a s ní i sezónní sporty jako je lyžování. Ti, co si výbavu nechtějí každý rok půjčovat a uvažují o její koupi, by se o výběru měli poradit s odborníkem. Základními parametry pro správné zvolení sjezdových lyží jsou váha a výška jezdce. Rozhodující ale může být i jeho zdatnost a styl jízdy, například rychlost či délka oblouků.

Při výběru lyží se musí brát ohled i na terén. Pro klidnou jízdu na českých kopcích je potřeba jiná výbava než na alpské sjezdovky. Rozdíl je ve vykrojení lyží a jejich délce. „Začátečníkům nebo těm, co nemají vyhraněný styl jízdy, doporučuji allround lyže, ty jsou univerzální,“ vysvětluje Jaromír Lédr (35) z prodejny a půjčovny Ski-Evropská v Praze. Allround lyže mají vysokou stabilitu a snadnou točivost, díky tomu se hodí pro všechny druhy svahů.

Kupující by měli věnovat svou pozornost i ceně zboží. „Nováčci by neměli volit ani nejlevnější, ale ani ten nejdražší variantu. Volil bych zlatou střední cestu, která se pohybuje kolem dvanácti tisíc korun za lyže s vázáním,“ vysvětluje Boris Poláček (32) z prodejny Intersport v Praze.

Při správné jízdě nesmějí chybět hůlky. Pro jejich výběr však platí jednoduché pravidlo. „Pokud postavíme hůlku rukojetí na zem a chytneme vrchní košíček do ruky, musí svírat naše paže s předloktím pravý úhel,“ říká Poláček.

Přeskáče bez vyzkoušení? Nekupovat

Někteří lidé se ale rozhodnout lyžemi překvapit pod stromečkem. Lze je vybrat bez obdarovaného, kupující ale musí znát potřebné informace. To ale neplatí u koupi lyžařských bot. Při jejich výběru je důležitá délka a šířka chodidla v nejširším místě. Dále rozhoduje tuhost bot neboli fexindex, který určuje jakou sílu musíme vyvinout při pohybu dopředu. „Přeskáče by si ale každý měl vyzkoušet sám na sobě. Sice tím blízcí přijdou o překvapení, budou však mít dostatečný komfort při jízdě,“ konstatuje Poláček.

Jiný názor má loutkař Štěpán Brabenec (39), který koupil lyžařské boty své přítelkyni a seděly jí. „Stačilo vědět, jak velkou má nohu,“ říká Brabenec. „Šel jsem do výběru naslepo, protože vím, že přesky lze uvolnit či utáhnout podle potřeby,“ dodává. Přeskáče totiž tvoří dvě části — plastový skelet a textilní bota. Je možné dokoupit vložku, jejíž velikost se stupňuje po půl čísle.

Výběr snowboardu je snazší než u lyží. I v případě snowboardu rozhoduje typ svahu. „Dále je důležitá velikost nohy. Čím je větší, tím by mělo být prkno širší. Svou délkou by nemělo být menší než je snowboardistova brada, ale ne vyšší než jeho nos,“ říká Adam Málek (30) z prodejny Popcorn v Praze. Pokud se výběr sportovních potřeb naslepo nepovede, je možnost nepoužité lyže v obchodech vyměnit do čtrnácti dnů.

Černé dětské oblečení s drzými nápisy jedny pobouří, jiné naopak pobaví

Černé dětské oblečení s drzými nápisy jedny pobouří, jiné naopak pobaví

Černé dětské oblečení s drzými nápisy jedny pobouří, jiné naopak pobaví

Generace20
+
Černé dětské oblečení s drzými nápisy jedny pobouří, jiné naopak pobaví

Černé dětské oblečení s drzými nápisy jedny pobouří, jiné naopak pobaví

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

12. 12. 2013

Batole v černém tričku s potiskem „Tichá noc? To chceš moc". To je představa spolumajitelky značky Little Rock Star Eleonory Přikrylové (40) o vtipné dětské konfekci. Firma se specializuje na netradiční černé či bílé oblečení s mnohdy až kontroverzními nápisy pro malé rošťáky.

Co vás inspirovalo k založení značky oblečení s odvážnými potisky?
Hlavně moje tři děti. Když se mi narodil syn, kterému je dneska už dvanáct let, nebylo v obchodech žádné dětské oblečení, které by se mi líbilo. Nebo ho bylo velmi málo. Téměř na všem byla nějaká zvířátka a holčičí věci byly většinou růžové. Jednou nám někdo přivezl z ciziny body s kapelou The Clash. Mně to přišlo opravdu super a říkala jsem si, že by bylo potřeba něco v tomhle duchu udělat i tady, ale v české verzi.

Kdy tedy přišel hlavní impuls pustit se do podnikání?
Když od nás můj manžel před čtyřmi lety odešel a já jsem zůstala s dětmi sama. Potřebovala jsem se z toho vzpamatovat a něco dělat. A právě kamarádka Lenka Attelová mi říkala: „Pojď, začneme podnikat, máme nápady, potřebuješ přijít na jiné myšlenky a vyděláme si nějaké peníze.“

Co bylo v začátcích nejtěžší?
Vrhly jsme se do toho bez velkých zkušeností. Já neměla žádné, kamarádka jen z reklamy. Vyznala se v prostředí divadla a televize, ale to je jiný obor.

Nebály jste se zpočátku?
Ani ne, začínaly jsme totiž nejprve s e-shopem. A nevložily jsme do toho žádné cizí peníze. Kamenný obchod jsme otevřely až tenhle rok v květnu.

Jak jste řešily propagaci, abyste se dostaly do povědomí lidí?
Jezdily jsme po nezávislých, alternativních trzích nebo po různých akcích pro děti. Tam jsem se poprvé setkávala s možnými zákazníky a získávala od nich nějakou zpětnou vazbu. Některým se to líbilo, jiným ne.

Co nejčastěji kritizovali?
Většinou černou barvu. Říkali mi, že je to jako do rakve. A jiní zase tvrdili, že černá barva bere energii. Já si to ale nemyslím. Často jim také vadí některé kontroverzní nápisy.

Jaké?
Třeba tričko s nápisem „S komunisty nemluvím“, to se někoho může dotknout. Případně máme i trička „Na nácky seru“. Ale někomu vadilo i dětské body s nápisem „Svobodný Tibet“.

A jaké nápisy vám jdou naopak na odbyt nejvíc?
Teď před Vánoci máme vyprodáno body s nápisem „Tichá noc? To chceš moc“. Ale mimo Vánoce je velmi populární „Pořád bydlím z matkou“. Což ale občas taky někdo neskousne. On to tak totiž napsal můj syn. Bylo mu osm a udělal tam hrubku. A mně to přišlo vtipné, tak jsme to tam nechaly. Jednou to paní kvůli té hrubce dokonce chtěla vrátit. Tak jsem jí ujistila, že je tam chyba schválně.

Můžete nějak charakterizovat vaši klientelu? Kupují vaše oblečení pro děti spíš mladší rodiče?
Je to různé, ale mám spíš pocit, že chodí víc ti starší. Ono je teď trend mít děti v pozdějším věku, takže mám spíš pocit, že jsou to věkově moje vrstevnice. Ale není problém ani s babičkami, co tady vybírají věci pro vnoučata.

Máte stálý sortiment oblečení nebo ho pravidelně obměňujete?
Občas to obměňujeme, protože lidé se k nám vrací a chtějí nové nápady. Nemůžeme ustrnout a dělat dokola pořád pár zaběhnutých kousků. Takže se snažíme přicházet i s něčím novým.

A pokud by za vámi přišel zákazník s nějakým nápadem, který by chtěl na tričko, bylo by možné mu to splnit?
Na přání to neděláme, že bychom vytiskly jen jeden kus. Už se nám ale stalo, že jeden pán měl bezvadný nápad a napsal nám ho. My jsme se s ním domluvily, že to uděláme a pak jsme mu jeden kus toho oblečení daly jako odměnu.

Jaroslav Dušek: Divadelníci z Rolničky předvedou pokaždé velký nářez

Jaroslav Dušek: Divadelníci z Rolničky předvedou pokaždé velký nářez

Jaroslav Dušek: Divadelníci z Rolničky předvedou pokaždé velký nářez

Generace20
+
Jaroslav Dušek: Divadelníci z Rolničky předvedou pokaždé velký nářez

Jaroslav Dušek: Divadelníci z Rolničky předvedou pokaždé velký nářez

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

11. 12. 2013

Známý český herec Jaroslav Dušek (51) se kromě své profese věnuje i pomoci postiženým. V pátek 29. 11 v Divadle Kampa provázel programem souboru Rolnička ze stejnojmenné speciální školy pro mentálně postižené. Kromě toho také moderoval dražbu vyrobených či darovaných předmětů.

Jak jste se dostal ke spolupráci s jihočeskou Rolničkou? Byla to vaše iniciativa?
Ne, vyhecovala mě k tomu moje známá, která mi nabídla, abych se přijel podívat do Soběslavi na jeden zábavný soubor tamní speciální školy. Tenkrát to bylo opravdu příjemné a tak jsem se rozhodl jim pomáhat. Potom jsem s nimi začal jezdit třeba na rekreační zájezdy do Chorvatska k moři.

Co vás na souboru nejvíce zaujalo?
Jejich permanentně skvělá nálada. Oni vždycky nacvičí nějaké velmi vtipné představení a tím ji předávají ostatním lidem. Tenhle duch a náboj který nese, je mi velmi blízký. Navíc setkání s dětmi z Rolničky je velice neformální a funguje tam jistá velkorysost ze strany vedoucích, kteří nikomu nekladou meze a do souboru tak může příjít téměř kdokoli s jakýmkoli postižením. Dnes jsme například mohli vidět i herečku s Dawnovým syndromem.

Podílíte se například i na tvorbě scénáře nebo jiných aktivitách, týkajících se souboru?
Ne, vše si Rolnička dělá sama. Já spíš jenom uvádím jednotlivé části programu a pomáhám s pořádáním těchto akcí. Nejvíc jsem na pódiu vidět při dražbě, která je součástí večerů a lidé si v ní mohou koupit buď produkty z dílny Rolničky, výtvarná školní díla nebo dary lidí, kteří školu podporují. Tahle akce se většinou odehrává po skončení představení.

Dnes večer jste za výrobky žáků ze speciálních dílen vydražili přes osmdesát sedm tisíc korun, což je vcelku vysoká částka. Jak si vysvětlujete, že je o věci takový zájem?
Někdy se stane, že naprosto iracionálně ta cena vystoupá do závratných výšin, ačkoli se to předem nezdálo. A to se týká i věcí zdánlivě méně cenných. Stačí, když tu samou věc chtějí dva nebo tři lidé a mají zrovna peníze. Minulý rok jsme například vydražili kus uzeného, který někdo daroval, za dvacet tisíc. Stejně si ale myslím, že jde hlavně o to, že peníze jdou na konto Rolničky a lidé, kteří jejich produkty kupují to tak i berou.

Myslíte si, že vybraná částka odpovídá umělecké hodnotě?
To je velmi sporný pojem. Spoustě umělcům, jako byl třeba malíř van Gogh, se nepodařilo za jejich života prorazit a spíš se jim lidé smáli, protože tehdy jejich umění nechápali. Je to záhadná kombinace štěstí, shody okolností a aktuálního rozpoložení vědomí kolem. Podle mě ale obrazy, které Rolnička vystaví na podobných akcích hodnotu mají, protože poskytují úplně jiný pohled na svět a vyzařují svobodného ducha. Navíc za obraz, který žádnou hodnotu nemá, by asi člověk nedal čtyřicet tisíc korun, což jsme mohli dnes vidět.

Jak se vám s mentálně postiženými lidmi pracuje na jevišti?
Výborně, oni totiž nemají problém se projevit, takže se málokdy stane, že by bylo představení nebo další průběh večera nudnou záležitostí.

Máte v Rolničce svého favorita, o kterém byste mohl říct, že je opravdu talent?
Podle mě o každém z nich. Mně jako divákovi stačí to jejich ohromné vnitřní zaujetí. Je mi celkem jedno jestli dělají chyby. Vždycky je to velký nářez, protože jedou naplno. Jeden z nejsmutnějších zážitků v divadle je, když herci hrají jenom naučené věci z povinnosti a bez života, což tady nehrozí.

Mají tito lidé nějakou možnost uplatnit se v opravdovém divadle?
To je otázka určité vnitřní vytrvalosti. Dnes již některé obory psychologie nepoužívají termíny jako zaostalý nebo postižený, ale zvláštně obdařený. Tenhle jev nabourává naši představu o nich a může určit i jiné nahlížení na to, co je to talent, krása a podobně. Když budou rozvíjet své schopnosti a mít vůli chtít to dělat, tak v tom není problém. U nás navíc existuje například divadelní soubor Inventura, ve kterém zvláštně obdaření lidé hrají celovečerní představení.

Podporujete i jiné podobné zařízení?
Já sám kromě Rolničky podporuji dlouhodobě ještě třeba Federaci rodičů a přátel sluchově postižených nebo občanské sdružení ANAON, které pořádá různé charitativní akce. Sháněl jsem i peníze na nákup pozemku pro projekt Zeměloď u Sázavy, což je naprosto soběstačný dům, postavený z recyklovaného materiálu.

Přidávají se k vám i kolegové z branže?
Ano například s naším divadlem Vizita se snažíme podporovat například lesní školky, hospice, zvláštní školy, někdy i onkologická oddělení a podobně. Vždycky se snažím podpořit organizaci, která se nachází v lokalitě, kde hrajeme. Dbáme ale i na doporučení pořadatelů.

České století je pro diváky složité, myslí si o seriálu historik

České století je pro diváky složité, myslí si o seriálu historik

České století je pro diváky složité, myslí si o seriálu historik

Generace20
+
České století je pro diváky složité, myslí si o seriálu historik

České století je pro diváky složité, myslí si o seriálu historik

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

10. 12. 2013

V dějepisu na základních školách je dvacáté století často zjednodušováno kvůli nedostatku času. Možná i to je důvod, proč diváky zaujal seriál České století, vysílaný Českou televizí. Jeho autorem je spisovatel a literární historik Pavel Kosatík. Podle historika Zdeňka Špitálníka (26), jenž byl i odborným poradcem pořadu, však lidé nemusí porozumět složité formě cyklu, protože nemají dostatečné znalosti dějin.

Baví se historik u seriálu o dějinách nebo spíš hledá chyby?
Většina pořadů je dělaná pro laiky, takže je tam pak větší prostor sledovat detaily. U Českého století je ten rozdíl, že nejdříve musí divák znát spoustu faktů kolem. Až pak přichází na řadu hledání much.

Například?
Třeba chování důstojníků v díle Den po Mnichovu. Ti tam jsou v jedné scéně rozvaleni na židlích, hrají si s pistolemi, což by pro ně bylo normálně naprosto nepřijatelné. Byli totiž elitou společnosti, a tak se předpokládalo, že v sobě budou mít základy slušného chování a to i při jednání mezi sebou.

Takže epizoda s Danielem Landou v roli Emanuela Moravce…
…byla trošku silnější. K tomu byly podle mě ještě jednotlivé dialogy dost vyhrocené. Hlavně co se týče mluvy, která byla někdy až příliš žoviální a vulgární. Kdyby se dílo postavilo na podobně silných dialozích, ale vedených slušnou formou, tak by to působilo jinak.

Copak se tak nemohli bavit?
Jen výjimečně by řeč překročila hranici vulgarity. Samozřejmě chápu, že režisér chce přiblížit dialogy současné generaci, ale i z prvorepublikových filmů je vidět, že doba byla o slušnějším chování.

Co si myslíte o diskuzích probíhajících na internetu o odvysílaných částech cyklu?
Je hrozně zvláštní, jak jsou jednotlivé díly hodnocené. Buď to lidé strhají nebo jsou nadšení. Nejpovedenější zatím podle mě byla Kulka pro Heydricha. Jen mi v ní trochu vadilo nadměrné řešení německé otázky.

Ta se v té době tolik neřešila?
Jednalo se o ní, jen ne do takových detailů, jak je v seriálu prezentováno. Díl měl být spíše o plánování atentátu československými zpravodajci, protože to v jiných snímcích pořádně není. Také situace odboje před rokem 1941 byla hezky znázorněna. Třeba ve scéně, kdy čtou depeše z Protektorátu.

Mrzí vás kromě německé otázky na díle ještě něco?
Je škoda, jak malý prostor dostali parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík. A že tam hlavně nebyli ani jmenováni. Přitom jde o klíčové postavy atentátu.

Abychom jen nekritizovali, co dobrého České století přináší?
Jsou v něm některá témata, která dosud nebyla pořádně zpracována. Seriál však mnohdy počítá s tím, že divák zná základy probíraného tématu.

Pokud nezná, může si je dodatečně zjistit.
Jenže kolik lidí si řekne, že si informace dodatečně vyhledají? Moc jich nebude, spíše se na to vykašlou. Bohužel naše společnost nemá v současnosti znalosti vlastních dějin na takové úrovni, aby tvůrci nezmínili základní dějinné souvislosti a pustili se rovnou do detailů.

Například jakých?
První díl Veliké bourání pomíjí československé legie v Rusku, které byly podstatným argumentem pro vznik našeho samostatného státu. To je podle mě jedna z věcí, kterou měli autoři alespoň částečně ukázat.

Jak moc autoři naslouchali názorům odborníků?
Já posuzoval hlavně stejnokroje, ale i tak vím, že odborníci byli lidmi ze štábu posloucháni. Jenže ono to razení je vždycky takové zrádné.

Proč?
Člověk nemá jistotu, že s ním konzultují úplně všechno. Oni zavolají a zeptají se: „Tohle takhle můžeme mít?“ Odborník to potvrdí, jenže filmaři pak občas přidají ještě další tři věci, pod čímž je ale také ten poradce podepsaný.

A kontaktoval vás už někdo z diváků kvůli nepřesnosti?
Ano, takové reakce jsou. Zrovna nedávno mi volal nějaký pán, jestli byly stejnokroje v díle Kulka pro Heydricha v pořádku. Tak jsem přiznal chybu a vysvětlil mu, že jsem zrovna u jím zmiňovaného příkladu nebyl. Viděl tam prý moje jméno, tak si to chtěl ověřit.

O co se jednalo?
Plukovník František Moravec hraný Ivanem Trojanem měl špatně hodnostní označení. V tomto případě se asi chtěl divák ujistit, jestli stejnokrojům rozumím a kdo tedy udělal chybu. Natáčení je hrozný zmatek. Poradce by na něm musel být na plný úvazek, aby všechno mohl ohlídat. Například jestli mají herci ve správné výšce posazené opasky.

Správně posazené opasky? Ty se snad nosí podle toho, jak má kdo břicho.
Tenhle názor je ovlivněn „esenbáky“, kteří opasky nosili pod pupkem, aby je netlačili. Jinak stejnokroj je vždy ušit tak, aby byl pásek nad spodními kapsami. Za první republiky i druhé světové války se dokonce nosil těsně pod žebry, protože se tak lidé snažili vypadat vyšší.

Sdělujete si své dojmy ze seriálu s kolegy historiky?
Jen tak mezi sebou na chodbách Vojenského historického ústavu. Nejlépe zatím v hodnocení dopadlo Zabíjení soudruha, které mělo spád a nebyly tam snad ani žádné chyby.

VIDEO: Po Praze jezdila tramvaj podporující boj proti AIDS

VIDEO: Po Praze jezdila tramvaj podporující boj proti AIDS

VIDEO: Po Praze jezdila tramvaj podporující boj proti AIDS

Generace20
+
VIDEO: Po Praze jezdila tramvaj podporující boj proti AIDS

VIDEO: Po Praze jezdila tramvaj podporující boj proti AIDS

Generace20

Autor: Marie Šilhová

09. 12. 2013

Na celém světě si lidé připomínají 1. prosinec jako Světový den boje proti AIDS. Jedním z cílů je upozornit na problémy souvisejíc s epidemií. Proto i v České republice vznikla akce na podporu větší informovanosti mezi lidmi.

Na začátku prosince zdobí spoustě lidem klopy kabátů malá červená stužka. Tím vyjadřují podporu akce Světový den proti AIDS. Akce má za úkol dostat lidem více do povědomí problematiku této nemoci. Letos se podesáté do boje proti neinformovanosti o AIDS a HIV zapojila i Česká republika. Novinkou však je, že se do celé akce zapojil i Dopravní podnik hlavního města Prahy.

Ten nechal vyjet informační tramvajový vůz, který projížděl pražskými ulicemi. Cestující se mohli zadarmo svést a ještě navíc dostali materiály pro prevenci. Kampaní se připomenuly široké veřejnosti problémy s HIV/AIDS, adresy bezplatného a anonymního testování a aktuální situace výskytu infekce HIV v ČR. Sami lidé mohli podpořit boj zakoupením plastového odznáčku s červenou stužkou – symbolem vyjadřujícím sympatie s HIV pozitivními.

Portrétní fotografka o photoshopu: Občas je to virtuální plastická chirurgie

Portrétní fotografka o photoshopu: Občas je to virtuální plastická chirurgie

Portrétní fotografka o photoshopu: Občas je to virtuální plastická chirurgie

Generace20
+
Portrétní fotografka o photoshopu: Občas je to virtuální plastická chirurgie

Portrétní fotografka o photoshopu: Občas je to virtuální plastická chirurgie

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

09. 12. 2013

Nicol Farell (23) se živí jako portrétní fotografka. Na objednávku fotí lidi, kteří s pózováním nemají žádné zkušenosti. Výsledné fotografie pak musí odpovídat jejich představám a proto je někdy potřeba do nich více zasáhnout. „Záleží na tom, jestli lidé chtějí spíše přirozenou nebo upravenou fotku,“ řekla v rozhovoru.

Proč se zaměřujete zrovna na portréty?
Baví mě zachycovat emoce. Snažím se, aby z každé mé fotky něco vyzařovalo a hlavně aby to nebyla nuda. Navíc podle mě je nemožné, aby byl fotograf širokospektrální. Já si třeba myslím, že neumím fotit krajiny. Proto se zaměřuji na portréty. Navíc mě to baví, a když pak za mnou lidé přijdou s tím, že takový výsledek ani nečekali, je to úžasný pocit. Proto to také dělám.

Dnes se říká, že každý kdo má dobrý foťák, může být fotografem. Co si o tom myslíte?
Tohle je právě průser. Protože ve finále když se jich pak zeptáte, jestli ho umí nastavit, tak devadesát procent dotázaných řekne, že fotí na automat. Foťák je jen nástroj k tomu, aby ten snímek byl dobrý. Ale fotit se musí především hlavou.

Důležité je, aby si lidé během focení připadali sebejistí.

Důležité je, aby si lidé během focení připadali sebejistí. Foto: Archiv Nicol Farell

Většinou pracujete s lidmi, kteří s pózováním nemají zkušenosti. Na fotkách ale vypadají sebejistě a uvolněně…
Pokouším se jim vysvětlit, že pokud se nebudou cítit dobře, tak to bude na fotkách vidět. Proto s nimi vše proberu a snažím se k nim přistupovat jako k profesionálům. Chci, aby to byl jejich den, takže je nalíčí vizážistka, která mi u focení i asistuje a kontroluje make-up, případně s něčím pomůže. Třeba na ženách je znát, že se jednou za čas nechají rády obskakovat. I to jim zvedne sebevědomí a na výsledných fotografiích je tohle vše vidět.

Nedělají to také závěrečné úpravy?
Samozřejmě. Každá fotka je potřebuje. Některá více, některá méně. Ale žádná dodatečná postprodukce vám sebevědomí nezařídí.

Je tedy těžké lidi přesvědčit aby se tak cítili?
A jak! Většina žen má strašně sražené sebevědomí. Třeba maminky, které během těhotenství přibraly, se na sebe nedokáží ani podívat do zrcadla. S tím se setkávám až příliš často. Právě proto se snažím, aby z nich na fotkách to sebevědomí vyzařovalo a aby tomu, že jsou krásné, samy uvěřily.

Přesto je postprodukce potřeba u každé fotky. Kolik vám tedy zabere času?
Někdy jen deset minut. Třeba u miminek, protože ta mají ještě krásnou a časem nepoznamenanou pleť a nepotřebují téměř žádné úpravy. Jindy ale retušování trvá i hodinu. Záleží na tom, jestli lidé chtějí spíše přirozenou nebo upravenou fotku.

Není to pak až moc umělé, když na tom děláte tak dlouho?
Máte pravdu, že na jednu stranu je to oblbování reality, protože ti lidé třeba tak ve skutečnosti nevypadají. Občas je to tak trochu virtuální plastická chirurgie. Pokud se jim to tak ale líbí, je to správně. Dnes je každá fotka, kterou vidíte na ulici, billboardu nebo v magazínu upravená ve photoshopu. Navíc já se necítím jako umělecký fotograf, ale spíše ten komerční.

Proč jste se rozhodla jít právě touto cestou?
Kvůli lidem. Ráda vidím, že se jim mé fotky líbí a že z nich mají radost. Umělecká fotka je sice krásná věc, ale pokud nejste někdo jako Saudek, myslím, že je téměř nemožné se s ní v dnešní době uživit

Zmínila jste vizážisty. Takže nepracujete sama?
Ne. Dělají se mnou ještě tři vizážistky, které se na každém jednom focení střídají.

Jak dlouho takové focení trvá? 
To je individuální. Navíc mně není jedno, jak to celé dopadne. Takže skončím až tehdy, když jsem spokojená jak já, tak lidi, kteří si mě najali.

Miminka nepotřebují téměř žádné úpravy. Foto: Archiv Nicol Farell

Miminka nepotřebují téměř žádné úpravy. Foto: Archiv Nicol Farell

Pracujete radši venku nebo v ateliéru?
Rozhodně venku.

Proč?
Protože v ateliéru je to čistě jenom o tom člověku. Maximálně tam můžete změnit pozadí. Venku máte ale spoustu možností, které můžete vymýšlet a kombinovat. Také raději pracuji s denním světlem, které je přirozenější a stále se mění.

Co kolemjdoucí, pozorují vás během focení?
No jasně. Asi před rokem jsem s modelkou fotila na Staroměstském náměstí. Kolem šla skupina asi padesáti turistů z asijských zemí, kteří celou naši akci hlasitě komentovali, smáli se a pozorovali ji. Byla jsem z toho trochu nervózní, protože mi brali modelku a chtěli se s ní fotit.

Pořád mluvíte o modelkách. Fotíte tedy jen ženy?
Fotím i muže, ale ne tak často.

Proč si myslíte, že muži nemají zájem o profesionální fotky? 
Nemají tu potřebu. Podle mě je to tak nastavené odjakživa. Ženy se vždy chtěly líbit. Proč se malujeme a snažíme se vypadat hezky? No většinou kvůli chlapům. To je podle mě i ten hlavní důvod proč si mě ženy objednávají. Chtějí se líbit nejen sobě, ale třeba udělat radost manželovi. Většina mužů takovou potřebu nemá. Nebo alespoň ne v takové míře.

 

 

 

 

Nejlepším fotbalistou Evropy je nyní Ronaldo, shodují se čeští experti

Nejlepším fotbalistou Evropy je nyní Ronaldo, shodují se čeští experti

Nejlepším fotbalistou Evropy je nyní Ronaldo, shodují se čeští experti

Generace20
+
Nejlepším fotbalistou Evropy je nyní Ronaldo, shodují se čeští experti

Nejlepším fotbalistou Evropy je nyní Ronaldo, shodují se čeští experti

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

09. 12. 2013

Odborníci i fanoušci fotbalu se celoročně dohadují, kdo je vlastně tím nejlepším hráčem. Někteří sportovní experti o tom mají jasno — v současné době je to Ronaldo. Tato otázka ale bude zodpovězena až 13. ledna příštího roku na galavečeru Zlatý míč FIFA, kde bude oficiálně vyhlášen nejlepší fotbalista Evropy za rok 2013. Může to být Lionel Messi z Barcelony, Cristiano Ronaldo z Madridu, nebo někdo úplně jiný. Například Zlatan Ibrahimovič z Paris Saint-Germain.

Podzimní dění na fotbalové scéně ukázalo, že pořád není jasno, kdo by se mohl pyšnit titulem nejlepší fotbalista Evropy. Experti v Česku si myslí, že v současné době jím je Ronaldo. V těsném závěsu se ale drží ještě Messi, který se ovšem už několik týdnů uzdravuje na marodce.

S přízviskem nejlepší hráč byl v posledních týdnech spojován ještě jeden hráč, a to Ibrahimovič. „Vzhledem ke kvalitám francouzské ligy, kde působí, se nedá považovat za nejlepšího,“ míní fotbalový komentátor ČT Vlastimil Vlášek. Francouzská Ligue 1 se totiž svou prestiží a kvalitou řadí až za anglickou Premier Ligue, německou Bundesligu a španělskou Primera Division.

Nejvíce šancí má ale asi mladý Portugalec, který udivuje svou formou na klubové scéně. „Ronaldo dal v domácí lize a Lize mistrů dohromady v osmnácti zápasech již pětadvacet gólů,“ vysvětluje fotbalový komentátor Pavel Čapek, který ho v tuto chvíli považuje za nejlepšího hráče a útočníka Evropy.

Jeho kolega David Kozohorský je stejného názoru. Podotýká, že Ibrahimovič je skvělý, ale nedosahuje kvalit Ronalda s Messim. K hráči Bílého baletu se přiklání hlavně proto, že se dokázal prosadit jak v Anglii v Manechesteru United, tak nyní ve španělském Realu Madrid.

Pro Messiho, který má ve smlouvě výstupní částku 250 milionů eur, existuje ale také silný argument. „Nejlepším zůstává Lionel Messi. Všechny kluby, proti kterým nastoupí, na něj nasazují dva obránce a přesto se dokáže prosadit,“ říká bývalý trenér Petr Uličný o šestadvacetileté hvězdě katalánského velkoklubu Barcelona.

Kdo je opravdu nej, bude jasné v lednu

Podle Vlastimila Vláška z ČT není úplně jasné, kdo je nejlepší. Jde to těžce odhadnout, každý vyniká trochu jinak. „Je mnoho druhů útočníků, každý má jiný styl. Pro Ronadla je typická individuální hra na křídlech, stejně jako například pro Ribéryho z Bayernu Mnichov,“  míní Vlášek, který upozorňuje, že Messi naopak těží z dlouhodobé spolupráce celého týmu Barcelony. „Pokud se však budeme bavit o posledním měsíci, tak za nejlepšího považuji Ronalda,“ dodává.

Tajenka se odkryje až 13. ledna 2014 v Curychu, kde bude předáno ocenění Zlatý míč FIFA pro nejlepšího fotbalistu Evropy za sezónu 2012/2013. Toto prestižní ocenění uděluje francouzský magazín France Football společně s fotbalovou asociací FIFA.

Dle předběžné nominace má největší šanci na titul Messi, který by toto prestižní ocenění získal již počtvrté v řadě. Ale již téměř měsíc nenastoupil do soutěžního utákní kvůli natrženému stehnnímu svalu, a proto se nyní na výsluní vyhřívá Ronaldo. Je však pravděpodobné, že svého soka z Madridu malý Argentinec předčí. Černým koněm je ovšem i Franck Ribéry, Francouz podávající po celou sezónu stabilní výkony na vysoké úrovni.

Běžné účty leckdy hrají se studentskými vyrovnanou partii

Běžné účty leckdy hrají se studentskými vyrovnanou partii

Běžné účty leckdy hrají se studentskými vyrovnanou partii

Generace20
+
Běžné účty leckdy hrají se studentskými vyrovnanou partii

Běžné účty leckdy hrají se studentskými vyrovnanou partii

Generace20

Autor: David Loch

08. 12. 2013

Naučit se hospodařit s financemi a postupně se osamostatnit. To je argument mladých, kteří už potřebují vlastní účet. V Česku nabízí konta pro studenty do 26 let celkem sedm bank. Vybrat správný studentský účet ale není tak jednoduché. Banky lákají zejména na vedení účtů zdarma. V poplatcích se ale kolikrát běžný účet vyrovná speciálnímu.

Kam s penězi z brigád, kapesným od rodičů nebo s dlouho očekávaným stipendiem? Právě s tím kalkulují banky nabízející studentské účty. Lákají tak nové klienty, kteří u nich mnohdy zůstanou i po ukončení studia. Na první pohled jsou studentské účty od těch běžných odlišné. Zejména v absenci poplatků za zřízení, vedení účtu a příchozí platby. První pohled ale leckdy klame.

Student musí už zpočátku počítat s vkladem první částky. „Počáteční vklad postačí ve výši 300 korun,“  uvádí Marcela Bečáková z Komerční banky. U účtu od Era Poštovní spořitelny činí minimální povinný vklad 200 korun, u České spořitelny jen 100 korun. „Startovné“ u běžného účtu od Air Bank či Fio banky je ale například stejné jako u České spořitelny. Těmito částkami si zároveň klient stanovuje i minimální měsíční zůstatek. Pokud mu na účtu zůstane méně, může dostat pokutu.

Lukáš Ježek (18) se na svém Era účtu sám přesvědčil, že je třeba mít přehled o svých výdajích. „Jednou jsem vybíral větší obnos a zůstalo mi na účtu necelých dvě stě korun,“  říká Ježek. Posléze musel zaplatit třísetkorunovou pokutu za to, že přečerpal minimální limit. Nepozornost tak může studenta vyjít pěkně draho. Předejít pokutě se dá. A to včasným informováním se při zakládání účtu přímo u pracovníka banky, limity se totiž dají ještě dodatečně upravovat. Ze sazebníku student většinou vyčte pouze výši penále.

 Zbytečné sazby

V boji o mladé zákazníky může být pro někoho překvapením běžný účet od Air Bank. Ta sice žádný studentský tarif nenabízí, v lecčems se ale vyrovná nebo dokonce vítězí nad konkurenty nabízejícími speciální účty. V takzvaném Malém tarifu totiž zájemce neplatí žádný paušální poplatek a není omezen počtem výběrů z vlastního bankomatu. Česká spořitelna a Era jsou shovívavé pouze u dvou výběrů, poté účtují jako u svých běžných účtů. V prvním případě šest korun, ve druhém pět korun.

„Pro studenta, který žije téměř od platu k platu nebo dostává kapesné, jsou některé poplatky nesmyslné,“  říká Jiří Brož (21), který u svého konta G2 od Komerční banky platí šest korun za každou odchozí platbu přes internet. Brož uznává, že jde sice o symbolickou částku, nicméně udělá-li převod třeba pětkrát do měsíce, už se z jeho pohledu nejedná o zanedbatelnou sumu.

ČSOB takový poplatek nevyžaduje, Raiffeisenbank ho má zas započítaný v paušálu. U zbytku bank nabízejících speciální účty se cena za jednu odchozí platbu přes internet pohybuje mezi dvěma až šesti korunami. Klienti s běžným účtem od Fio banky i Air Bank jsou nicméně zbaveni tíhy takovýchto poplatků

Jolana Hrubá (21) si svůj studentský účet u ČSOB pochvaluje. Nejvíce jí vyhovuje, že nemusí platit poplatek za vedení účtu. Ten dělá u běžného účtu 25 korun měsíčně. Hrubá zmiňuje, že se při rozhodování, u jaké banky si účet založit, řídila především cenou za výběr z bankomatu a za příchozí platbu, které má momentálně zdarma. Tyto služby využívá nejčastěji kvůli příjmu z brigád.

Takovou nabídku má nicméně i běžný účet u Air Bank. U Fio banky je rozdíl v deseti výběrech zdarma, každý další stojí devět korun. Ačkoli se tedy leckde výhody studentského účtu kryjí s běžným účtem, přesto jsou z dlouhodobějšího hlediska příznivější zmiňované standardní účty. U nich totiž po dovršení 26 let nedochází ke změně podmínek plateb.

Profesionálové si našli místo i ve světě soudruhů

Profesionálové si našli místo i ve světě soudruhů

Profesionálové si našli místo i ve světě soudruhů

Generace20
+
Profesionálové si našli místo i ve světě soudruhů

Profesionálové si našli místo i ve světě soudruhů

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

07. 12. 2013

Herec Lewis Collins, který koncem listopadu zemřel, se proslavil jako agent Bodie v akčnímu seriálu Profesionálové. Společně se svými párťáky, Doylem a Cowleym řešili případy, které byly příliš nebezpečné pro normální policii, ale zároveň moc banální pro tajnou službu. Seriál se vysílal v 70. a 80. letech a stal televizní legendou. Tehdy jako jeden z mála západních kousků dobyl i československé obrazovky.

Sedmašedesátiletý Lewis Collins, který se proslavil hlavně díky seriálu Profesionálové,  zemřel ve středu 28. listopadu po pětiletém boji s rakovinou. Divákům se zapsal do paměti jako drsný agent Bodie, jenž pracoval se dvěma parťáky ve speciální policejní službě CI5.

Ústřední trio chlapíků, kteří svojí práci dělají na sto procent a ještě stihnou diváky pobavit, si v 70. a 80. letech oblíbili i lidé v tehdejším Československu. Podobné seriály se k nám tehdy totiž téměř nedostávaly. „Moc dobrých věcí v televizi nebylo, takže tu byl hlad po takovém tom západním pozlátku, soudruzi to tušili, a proto nám to v televizi moc neukazovali,“ říká Pavel Jelen, vedoucí filmových laboratořích Barrandov Studio.

I přes tento fakt se však seriál na tehdejších československých obrazovkách objevil. Otázkou ale zůstává, jak je možné, že se k nám vůbec dostal. „Musím přiznat, že to sám nechápu. Na druhou stranu v dílech, které u nás tehdy běžely, nebylo nic, co by bylo nevysílatelné,“ vzpomíná Petr Pospíchal, jeden z režisérů českého znění seriálu Profesionálové.

Stoprocentně na to nedokáže odpovědět ani Jelen, který zároveň dodává, že to mohlo být i tím, že osmdesátá léta už byla více uvolněná. „Leckdo se odvážil a prošlo to. Ale těžko říct,“ uvažuje.

Seriál byl kontroverzní

Z původních 57 epizod se u nás do roku 1989 odvysílalo jen 21 dílů. „Díly, ve kterých Bodie, Doyle a Cowley mají problémy s východními agenty, k nám tehdy pochopitelně nepustili kvůli ideologickým důvodům,“ míní Pavel Fiala, pedagog společenských věd na Obchodní akademii v Karlíně.

Seriál byl zajímavý i svojí kontroverzností. Rostoucí násilí ve společnosti, korupce nebo například objevující se terorismus byla témata, na která začala britská televize reagovat. Navíc některé díly obsahovaly i rasistické narážky.

Proto byly vybrané scény vystřiženy a v mnoha zemích se nikdy neodvysílaly. „Některé scény, které nejsou v daném státu ideologicky přijatelné, se musí vystřihnout. Stává se to i dnes a nejenom u nás,“ vysvětluje Pospíchal. „Faktem zůstává, že to byla záruka kvality, protože je to mistrně natočený kousek, který nezestárnul. Proto se na něj lidi rádi koukají i dnes,“ doplňuje.

Profesionály sledoval například i pedagog Tomáš Holubec (33) společně se svými prarodiči. „Klasická zápletka a dobré hlášky. Do té doby bylo nepředstavitelné, že by v detektivce byly nějaké humorné hlášky,“ vzpomíná.

Seriál se proslavil také svojí úvodní ikonickou znělkou. „Líbila se mi i hudba a ústřední melodii si pamatuji dodneška,“ dodává Holubec. Poslední epizoda měla v Británii premiéru 6. února 1983. U nás však fanoušci mohli všechny díly zhlédnout až po roce 1989.

 

 

 

 

Dvě tváře ostrova Hispaniola: východ je plný turistů, na západě nemají lidé co jíst

Dvě tváře ostrova Hispaniola: východ je plný turistů, na západě nemají lidé co jíst

Dvě tváře ostrova Hispaniola: východ je plný turistů, na západě nemají lidé co jíst

Generace20
+
Dvě tváře ostrova Hispaniola: východ je plný turistů, na západě nemají lidé co jíst

Dvě tváře ostrova Hispaniola: východ je plný turistů, na západě nemají lidé co jíst

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

07. 12. 2013

„Je to nejkrásnější země, jakou lidské oko spatřilo,“ řekl Kryštof Kolumbus v roce 1492, když zakotvil u ostrova Hispaniola, na němž leží dnes dva státy – Haiti na západě a Dominikánská republika na východě. V obou zemích byla dlouhá léta politická nestabilita, řada nepokojů, americká invaze i diktátorský režim. Přesto jsou dnes oba státy naprosto rozdílné. Dominikánská republika je vyhledávanou turistickou destinací a Haiti nejchudším státem na americkém kontinentu.

Východní část ostrovu Hispaniola je vyhledávaným místem turistů a Dominikánské republice (DR)se přezdívá perla Karibiku. Na západním Haiti panuje bída. „Humanitární organizace děti na Haiti nakrmí, naočkují, pošlou do školy a dají jim pitnou vodu. Ale co s nimi bude potom, když jim nikdo nedá produktivní práci?“ přemýšlí historička a etnoložka Markéta Křížová (39). Není proto divu, že je v zemi vysoká kriminalita. Na Haiti neexistují bezpečná místa a Haiťané jsou schopni zabít turisty i kvůli hodinkám. Dominikánská republika je sice také stále chudou rozvojovou zemí, ale díky rostoucímu cestovnímu ruchu se má relativně dobře a turistů si proto váží.

V březnu 2004 uzavřela Dominikánská republika s USA dohodu o začlenění do Středoamerické zóny volného obchodu. Karibská země vyváží především cukrovou třtinu, kávu a tabák, na jejichž zpracování se staví montovny na pobřeží. „Tato místa nabízí lidem produktivní práci, kterou tolik potřebují. Je to efektivní pro další generaci, která si díky kontaktu s moderním světem může už sama určovat osud,“ vysvětluje Křížová. Jen o několik kilometrů dál by tyto montovny pomohly i Haiťanům. „Alespoň tohle, kdyby bylo na Haiti. Lidé tam jen přežívají, přírodních zdrojů ubývá, půda je zabitá. Stát nemá z čeho vyžít,“ dodává Křížová. Už tak zbídačené Haiti navíc v roce 2010 postihlo ničivé zemětřesení.

Na Haiti vládne antiamerikanismus

Haiti je poznamenáno hlavně masivním otroctvím z 18. století, které vedlo k násilnému povstání a vyvražďování bělochů v zemi. Podle Křížové právě otroctví dodnes vyvolává na Haiti extrémní nenávist vůči bělochům a silný antiamerikanismus. Není proto divu, že země o mezinárodní spolupráci nestojí. „V Dominikánské republice naopak otroctví vyšumělo a nevolníci byli postupně propouštěni a začleňováni do společnosti,“ vysvětluje historička.

Mapa ostrova Hispaniola v Karibiku. Zdroj: wikimedia.org

Mapa ostrova Hispaniola v Karibiku. Zdroj: wikimedia.org

Dominikánská republika byla obsazena Spojenými státy americkými v letech 1916 – 1924, Haiti bylo okupováno o deset let déle. Ještě v roce 1965 se USA snažilo uklidnit politickou situaci v DR a vzrůstající nepokoje. Na Haiti se střídali prezidenti jak na běžícím pásu, v DR vzrůstaly politické nepokoje a nakonec se k moci dostali diktátoři. „Haiti je tak zoufale chudá země, že se tam neuživil ani žádný diktátor,“ míní Křížová.

Země nemá žádné prostředky, kterými by se mohl diktátor obohatit. „Naopak v Dominikánské republice byla vojenská diktatura a stát byl vedený jako podnik, který dobře fungoval,“ dodává. Nejvíce na tom ale vydělal vládnoucí generál Rafael Trujillo, který zemi okrádal, a jeho rodina se stala jednou z nejbohatších na světě.

V ulicích je bezpečno

Dnes je politická situace v obou zemích relativně klidná. V DR je od roku 1996 zavedena demokracie, na Haiti působí od roku 2004 stabilizační mise Organizace spojených národů, aby zabránila dalším nepokojům. Záchranného lana v podobě turismu se ale chytla pouze DR. Zahraniční firmy, které hotelové resorty většinou vlastní, pomáhají státu zvýšit ekonomickou úroveň.

Dominikánci ale bohatí příliš nejsou. „Dělají taxikáře nebo pracují na stavbách a žijí v chudých čtvrtích – slumech na okrajích měst. Zbytek se živí zemědělstvím,“ vysvětluje situaci Leoš Mrázek (22), který navštěvuje DR pravidelně. Dodává, že se ženy často živí prostitucí, ale pro místní to prý žádná ostuda není.

„Dominikánci jsou milí a přívětiví, hlavně k turistům. Ti jsou pro ně jako ,gringoʻ cizinci, kteří mají peníze, a podle toho se k nim také chovají,“ dodává. Pro cestovatele je v zemi bezpečno. Jen je dobré vyhýbat se tmavým uličkám, nechodit nikam s cizími a nenosit zbytečně drahé šperky. „Nikdy mě tam nepřepadli, a to ani ve slumech, kde jsem trávil čas s místními přáteli,“ říká Mrázek.

Dominikánské Republice pomohl turismus i montovny, které dají lidem práci, nicméně je to i nadále rozvojová země. Místní ale turisty respektují. Současná situace na Haiti turisty zatím odrazuje. Ministerstvo zahraničních věcí ČR doporučuje nevycházet po setmění a vyhýbat se venkovským oblastem. V případě ozbrojené loupeže neodporovat a vydat požadované věci v zájmu zachování si vlastního života.

KOMENTÁŘ: Politici by měli lustrační zákon zpřísnit a ne ho rušit

KOMENTÁŘ: Politici by měli lustrační zákon zpřísnit a ne ho rušit

KOMENTÁŘ: Politici by měli lustrační zákon zpřísnit a ne ho rušit

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Politici by měli lustrační zákon zpřísnit a ne ho rušit

KOMENTÁŘ: Politici by měli lustrační zákon zpřísnit a ne ho rušit

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

06. 12. 2013

Sundat hříšníkům okovy, zapomenout na jejich činy a ještě jim otevřít dveře k moci. Jestliže se zruší lustrační zákon, jak navrhuje KSČM, tak vše zmíněné hrozí. K vládnutí se tak budou moct dostat lidé, kvůli kterým už jednou český národ cinkal klíči. Pro budoucnost státu by to byl mílový krok zpět a ukázka kolektivní amnézie.

Po volbách do Poslanecké sněmovny už klasicky přichází kromě povolebního vyjednávání i návrh komunistů na zrušení lustračního zákona. Kdo nemá čisté lustrační osvědčení, nesmí zastávat funkci v orgánech státní správy, justici, armádě, veřejnoprávních médiích, České národní bance či v podnicích, které jsou z větší části vlastněné státem.

Zákaz platí pro osoby, které byli v letech 1948 až 1989 příslušníky či spolupracovníky Státní bezpečnosti (StB). Totéž platí pro ty jedince, jenž se angažovali minimálně v okresních výborech komunistické strany, v lidových milicích nebo studovali aspoň tři roky na vysokých školách sovětské tajné policie KGB. Nevztahuje se tedy na lidi, kteří ve straně sice byli, ať už dobrovolně nebo z donucení, ale nebyli aktivní.

Návrh KSČM nedávno podpořil předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Pro něj zákon pětadvacet let po sametové revoluci splnil svůj účel a není třeba ho dál udržovat v platnosti. Nejde však o Sobotkovu naivitu, ale o jeho touhu po vládě, kdy chce pomoci každému možnému koaličnímu partnerovi. Na začátku listopadu se totiž Sobotka stavěl za zvyklost mít lustrační osvědčení v pořádku.

Ještě ale neuplynula dostatečná doba zajišťující bezpečí státních institucí před bývalými „estébáky“. Což ostatně potvrzuje svou přítomností Andrej Babiš, předseda hnutí ANO. Nechme stranou, zdali byl či nebyl spolupracovníkem tajné policie minulého režimu. Jeho osoba je pouze důkazem, že vhodný čas na rušení zákona ještě nepřišel. Mnohdy totiž stačí mít peníze a být obklopen správnými lidmi, aby se člověk s diskutabilní minulostí dostal do vysoké politiky.

Konec pro kličkování

Pokud totiž nějakému spolupracovníkovi bylo v roce 1989 kolem třiceti let, což není nereálné, je teď ve věku, kdy rozhodně není odepsaný pro politickou kariéru. Kupříkladu Karel Schwarzenberg je politicky aktivní i v pětasedmdesáti letech. Doba, po které už bude zrušení lustračního zákona vhodné, je uplynutí sta let od sametové revoluce. Jedině velmi vysoký věk či smrt všech těchto lidí, kterým zákon upírá moc, je jistotou pro jeho bezpečné zrušení.

Proč nechávat skulinku pro lidi, kteří pracovali pro organizaci, jež mučila a zabíjela lidi s protikomunistickým smýšlením? A že děr v zákoně se dá využít dokazuje i řešení nerudovské otázky: Kam s ním (Babišem)? Pro člověka s nejasnou minulostí se možná vytvoří místo vicepremiéra pro ekonomiku. Jen aby měl alespoň nějakou funkci, když na ministra financí nemá v pořádku lustrační osvědčení.

Pro takové případy by měl být zákon ještě přísnější a ne ho zahazovat. Lidem s nečistým štítem lze dovolit maximálně poslanecký mandát, byť se skřípěním zubů. Žádná šance na kličkování mezi paragrafy pro pochybné osoby, má-li náš stát rozvíjet k lepšímu.

Za měsíc a půl natrénovala na maraton

Za měsíc a půl natrénovala na maraton

Za měsíc a půl natrénovala na maraton

Generace20
+
Za měsíc a půl natrénovala na maraton

Za měsíc a půl natrénovala na maraton

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

05. 12. 2013

Člověk by měl trénovat alespoň půl roku, než se pustí do tak náročného závodu, jako je maraton. Někomu však stačí i měsíc a půl a dlouhých 42 kilometrů překoná. Takovým příkladem je výživová poradkyně Petra Klimešová (26), která se zúčastnila amsterodamského maratonu. Byla si však vědoma toho, že běhat dlouhé trasy po tak krátkém tréninku s sebou nese i zdravotní rizika.

„Jestli chcete něco vyhrát, běžte sto metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton,“ řekl Emil Zátopek, československý čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu. Pod jeho slova by se podepsala i výživová poradkyně Petra Klimešová (26) z Hradce Králové. Ta s běháním začala vloni na podzim a hned si ukousla velkého sousta – maratonu v Amsterodamu.

Přivedl ji k tomu kamarád, který se maratonů účastní. „Hecla jsem se, že s ním zvládnu ten amsterodamský, který se v té době konal za měsíc a půl,“ vysvětluje Klimešová, která nikdy před tím neběhela. Začala tedy trénovat každý druhý den, nejdříve zkoušela kratší trasy kolem pěti kilometrů a postupně přidávala.

Petra Maraton

Petra Klimešová se amsterodamského maratonu zúčastnila i v roce 2013. Zdroj: Archiv Petry Klimešové

Když v Holandsku stála na startovní čáře, nejdelší trať, kterou měla do té doby v nohách, byla osmnáct kilometrů. „Byl to extrém. Nikdy před tím jsem takhle dlouhou vzdálenost nezkoušela. Prostě jsem čekala, co bude,“ směje se. Závod nakonec uběhla v čase 4 hodiny, 21 minut, s čímž byla spokojená. Čas vítěze byl 2 hodiny a 5 minut. „Já jsem se chtěla hlavně dostat do cíle, na čase mi nezáleželo,“ vysvětluje Klimešová.

Legální zdrogování

Od třicátého kilometru se však potýkala s vekými bolestmi nohou, občas musela přejít do rychlé chůze. Jiní běžci mají zase často problémy s dechem, protože si během závodu nehlídají tepovou frekvenci. Ta by měla být po celou dobu pohybu vyrovnaná. „Když jsem viděla, jak lidi kolem mě zoufale funí, říkala jsem si, jestli to vůbec zvládnou.“ V Amsterdomu prý dokonce jeden francouzský běžec ve 45 letech zemřel na srdeční zástavu.

Když se Klimešová blížila k cíli, který byl na amsterodamském olympijském stadionu, bolest ji přešla. „Je to úžasný pocit dobíhat na tom oválu, když na tribunách všichni tleskají a mávají. Endorfiny potom lítají na všechny strany. Je to takové legální zdrogování,“ popisuje. Přiznává však, že zúčastnit se maratonu po tak krátkém tréninku, který by měl ideálně trvat alespoň půl roku, bylo trochu riskantní.

Klimešová je ale netrpělivá a potřebuje vidět výsledky hned, i proto se do toho pustila. Zároveň věděla, že při běhání tak dlouhých vzdáleností existují určitá zdravotní rizika, například, když se člověk špatně stravuje. Mělo by se jíst pravidelně a mít vyrovnaný přísun bílkovin, sacharidů a tuků. „Tělo potřebuje i dost vitaminů, aby mohly svaly zregenerovat. Tím se předejde zraněním,“ vysvětluje.

Začít by se mělo s odborníkem

Běhat tak dlouhé závody je vhodné maximálně třikrát až čtyřikrát do roka. „Je to extrém. Skoro v žádném sportu netrvá zátěž čtyři hodiny v kuse bez oddechu,“ vysvětluje Klimešová. Ona sama se během roku zúčastnila čtyř maratonů, například Pražského nebo Rychnovského. Myslí si, že se člověk může zvednout z gauče a natrénovat na ně. Všem, kteří to chtějí zkusit, však doporučuje začít s odborníkem nebo s někým, kdo s tím má zkušenosti.

Podle Klimešové je zásadní i psychická pohoda. Jakmile člověk moc prožívá bolest, tak je to špatně. Neměl by si ji připouštět. „Když jsem běžela poprvé, byla jsem taková ufňukaná. Teď po roce si říkám: No jo, tak mě to bolí, no a co. Vždyť tě to už bolelo tolikrát,“ popisuje.

Ke konci maratonu jsou prý navíc kolem trati „odpadlíci“, což je na psychiku také náročné. „Působí to depresivně, když lidi zkolabují, leží tam bílí a přikrytí termodekou,“ vzpomíná. I proto jsou prý nejlepší vytrvalci ve věku pětařiceti let, k psychické vyrovnanosti se totiž musí dopracovat. Klimešová doufá, že i ji ta nejlepší kondice teprve čeká.

Kvůli zákaznickým výhodám kupovala i nepotřebné věci

Kvůli zákaznickým výhodám kupovala i nepotřebné věci

Kvůli zákaznickým výhodám kupovala i nepotřebné věci

Generace20
+
Kvůli zákaznickým výhodám kupovala i nepotřebné věci

Kvůli zákaznickým výhodám kupovala i nepotřebné věci

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

04. 12. 2013

Věrnostní karta nabízí větší výběr z výhodných nabídek obchodů. Úsporu ale znamenat nemusí. Velmi totiž záleží na tom, jak k lákavým slevám zákazník přistupuje. Pro Adélu M. je nápis „výhody pro věrné" jako zaříkávadlo, které ji místo úspory nutí k nákupu zbytečností.

Prodavačky se u pokladny často zákazníků ptají, zda už věrnostní kartu mají nebo si ji přejí založit. Zřízení je ale třeba si dobře promyslet. Kromě řady nabízených slev a výhod, jenž obchody pro své věrné zákazníky poskytují, se také zvýší četnost lákadel, kterým bude třeba odolat.

Zkušenost s tím, že se mohou věrnostní karty prodražit, má i administrativní pracovnice Adéla M. (23), která si nepřeje uvést své celé jméno. „Věrnostní karty jsem vždy brala jako pozitivní věc, která šetří peníze,“ vypráví. Z nových nabídek členství byla proto nadšená a bez rozmyslu je přijímala.

V jednu chvíli měla ve své peněžence celkem dvanáct zákaznických karet. Předkládala je při placení v drogerii, lékárně, francouzské pekárně, juice baru i hypermarketu. „Kamarádky už si mě dobíraly za to, že na vše, co kupuji mám slevu nebo body,“ přiznává.

Obchody se samozřejmě předhánějí v akcích, které mají věrné zákazníky nalákat. „Když jsem viděla zlevněnou voňavku pro stálé zákazníky o 40 procent, neodolala jsem,“ líčí. V tu chvíli ji nezajímalo, že jeden parfém už doma má. A to zdaleka nebyl jediný případ, kdy nepotřebným výrobkům v akci podlehla. Podobně to měla s veškerou kosmetikou. „Říkala jsem si, že věci uložím a později se budou hodit,“ uvádí.

 Utrácení omezila

Věrnostní programy jsou nejčastěji postaveny na sbírání bodů. Obchody svým zákazníkům například za každou utracenou stokorunu připíší na účet jeden bod. Při nastřádání padesáti bodů je pak možné uplatnit výhody pro stálého zákazníka. Držitelům těchto karet zároveň chodí do e-mailové schránky informace o aktuálních zvýhodněních a bodovém stavu konta.

Na podobné bázi jsou postavena i procenta z platby, která se připisují na účet a pak je možné věrnostní kartou platit. Tento způsob odměn využívají častěji sítě kaváren nebo fresh barů. Obvykle se během osmi až deseti návštěv nasbírá dostatek peněz na jednu kávu nebo džus zdarma. „Pokud jsem měla možnost určit si místo schůzky, vybírala jsem podle toho, kolik jsem měla zrovna naspořeno na věrnostní kartě,“ vzpomíná.

Nakupování ve velkém se začalo projevovat v jejím rozpočtu i úbytku místa v bytě. Třeba koupelnu měla přeplněnou kosmetikou, čistícími přípravky a pracími prášky. Za měsíc byla kvůli pořizování zbytečností chudší zhruba o osm set korun. A tak se rozhodla používání slevových karet omezit. „Aktuálně jich mám pět. Většině jsem nechala doběhnout platnost a znovu je neobnovovala,“ říká. Zůstaly jí věrnostní karty obchodů, do kterých chodí častěji než jednou za měsíc a snaží se více rozmýšlet, zda to, co zrovna kupuje, opravdu potřebuje.

 

 

Krásný jarní víkend je zabijákem filmů, míní distributor Aleš Danielis

Krásný jarní víkend je zabijákem filmů, míní distributor Aleš Danielis

Krásný jarní víkend je zabijákem filmů, míní distributor Aleš Danielis

Generace20
+
Krásný jarní víkend je zabijákem filmů, míní distributor Aleš Danielis

Krásný jarní víkend je zabijákem filmů, míní distributor Aleš Danielis

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

03. 12. 2013

Není sice režisérem, přesto mu může mnoho českých diváků vděčit za shlédnutí velkých hollywoodských trháků. Aleš Danielis (60) pracuje jako programový ředitel v distribuční společnosti Cinemart a rozhoduje, který titul půjde do tuzemských kin. V rozhovoru vysvětluje, co přiláká do kin nejvíce lidí a jaké jsou důvody neúspěchu filmu.

Jak Cinemart vybírá zahraniční filmy, které půjdou do českých kin?
Zastupujeme hollywoodské společnosti na českém trhu. Průběžně tedy máme informace o všem, co studia dělají a mezinárodně distribuují. Posílají nám pak hotové filmy, které shlédneme a uděláme na ně odhad, jak by mohly na českém trhu dopadnout.

V čem odhad spočívá?
Usuzujeme, kolik diváků na film přijde. Z toho se pak propočítává, kolik peněz dílo vydělá. Dál se hledí také na tvůrce, příběh, žánr a někdy také na předlohu.

Na jaký druh snímků chodí Češi nejčastěji?
Všude po světě fungují velké výpravné fantasy filmy jako Harry Potter, či rodinné komedie. V Česku jsou úspěšná díla Quentina Tarantina, která zde mají hojnou návštěvnost. Na druhou stranu se tu příliš nedaří melodramatům.

Posílají tipy na film i diváci?
Ano, ale jen zřídka. Většinou ale nejsou moc směrodatné. Titul může mít silnou fanouškovskou základnu, jež je ale zároveň malá. Takže dostanete sice sto emailů, aby se snímek uvedl, ale pak na něj nikdo nepřijde.

Je to i případ titulu U konce světa, parodie na žánr sci-fi?
Přesně tak. Chtěli jsme ho u nás promítat, ale byl problém v tom, že měl špatnou návštěvnost v Británii, kde startoval. Přestože se nám pak podařilo studio přesvědčit k nasazení snímku do Česka, tak nakonec úspěšný nebyl. I tak jsem však rád, že jsme ho uvedli.

Takže filmy s pravděpodobným prodělkem distribuujete spíš pro radost?
Do jisté míry ano. Filozofií firmy je být rozkročeni mezi nezávislou a studiovou produkcí. Na druhé jmenované se staví funkční systém distribuce filmů, z nějž jdou zisky. Výdělek pak může být použit na distribuci menších titulů. Když dopadne takový film dobře, tak něco vyděláme. Pokud je průměrný, tak nic neproděláme a jen ojediněle dochází ke ztrátám.

Nikdy se nenasazuje dílo, u kterého se očekává ztráta?
To se dá dělat jen výjimečně a to spíše u tuzemského filmu, kdy chcete někomu takto pomoct. Nedají se ale vozit díla, u kterých automaticky předpokládáte, že na nich nevyděláte.

Je nějaká hranice, kolik dát za rok snímků do kin?
Podle mě je padesát filmů absolutní strop. Přijde mi jako nešťastný model, kdy dáváme do kin dva tituly týdně. Aby si zároveň nekonkurovaly, tak musí být od sebe hodně odlišné. Například jeden je horor a druhý komedie. Pro malé společnosti je pak limit zase dvanáct až třináct premiér ročně.

Jak moc důležitý je pro dílo první promítací víkend?
Dělá standardně téměř polovinu návštěvnosti kin. Výsledek pak může být ovlivněn i počasím, které nelze dopředu odhadnout. První jarní krásný víkend je vždycky největší zabiják, protože lidé chodí ven. Pokud je film průměrný, tak vám ho slunečné dny mohou pohřbít, protože takových snímků se promítá spousta.

Může počasí ohrozit i kvalitní filmy?
Jestliže je snímek nějak odlišný, třeba tématem, tak to nemusí být vůbec problém. V létě po Karlovarském festivalu šel do kin Revival od Alice Nellis. První týden měl mizerný, ale nakonec se v kinosálech udržel deset týdnů a vydělal patnáctinásobek prvního víkendu.

Jak je možné, že velká kina nestáhla Revival z programu po prvním týdnu, když měl nízkou návštěvnost?
Pro velká kina je rozhodující, v jakém pořadí návštěvnosti dopadly filmy nehledě na počet diváků. Pokud je snímek na prvním místě, tak ho nevyhodí, byť na něj moc lidí nepřišlo.

Přestože se v Číně zmírní politika jednoho dítěte, řada párů potomky vůbec nechce

Přestože se v Číně zmírní politika jednoho dítěte, řada párů potomky vůbec nechce

Přestože se v Číně zmírní politika jednoho dítěte, řada párů potomky vůbec nechce

Generace20
+
Přestože se v Číně zmírní politika jednoho dítěte, řada párů potomky vůbec nechce

Přestože se v Číně zmírní politika jednoho dítěte, řada párů potomky vůbec nechce

Generace20

Autor: Michael Švarc

02. 12. 2013

Čína plánuje rozsáhlé reformy zákona. Jedním z hlavních bodů má být zmírnění politiky jednoho dítěte. Obyvatelé, kteří chtějí založit větší rodinu, tuto změnu s nadšením vítají. Najdou se však i tací, kteří po dětech netouží vůbec. Podle socioložky čínští představitelé počítají s větší porodností, díky které se v budoucnosti posílí trh práce.

Nucený potrat čekal každou matku, která žila ve městě a měla už jednoho potomka. Čínská politika jednoho dítěte by však nyní měla projít reformou. Čtyřčlennou rodinu si tak bude moci založit více párů než dosud. Vláda chce tímto krokem posílit ekonomiku země a vyrovnat demografický deficit.

Podle některých Číňanů však ne všechny páry po dítěti touží, a to hlavně kvůli finančním výdajům. „Myslím, že je řada rodičů, kteří nechtějí mít dvě či tři děti a jedno jim stačí. Podle průzkumu, o kterém informoval také deník South China Morning Post je v Číně dvanáct procent lidí, kteří potomky nechtějí vůbec,“ říká Lan-sin Čangová (20) ze Šanghaje. Takové „rodině“ se říká DINK, z anglické zkratky double income, no kids, znamenající dvojitý příjem, žádné děti.

Zmírnění politiky jednoho dítěte naopak vítají někteří s ohledem na zaopatření ve stáří. Číňanka Fa Wongová (33) z Čchao-čou uvádí příklad, kdy je rodina složena ze čtyř prarodičů, dvou rodičů a jednoho potomka: „Když dítě vyroste, musí se o svou rodinu finančně postarat. Pokud má sourozence, břemeno je menší,“ říká.

Populace stárne, pracovní síla slábne

Vládní představitelé prý slibují reformy každoročně. Nyní to však vypadá, že se nezůstane pouze u slov. „Hlavním důvodem, proč chce vláda zmírnit politiku jednoho dítěte je stárnutí populace,“ vysvětluje Wongová. Poukazuje na to, že kvůli dlouhodobému zákazu mít více potomků je společnost nevyvážená. V Číně se narodilo za posledních desítek let mnohem méně žen, kvůli vyšší preferenci mužských potomků. Mnoho z pánů tak prý ani nemá šanci najít si partnerku a založit rodinu.

Druhým důvodem je také pokles ekonomiky. V Číně totiž ubývá lidí v produktivním věku. „Tím, že populace stárne a blíží se ke svému věkovému vrcholu, tedy odchodu do důchodu, se snižuje dostatek pracovních sil,“ říká Čangová. Podle socioložky Lenky Formánkové ze Sociologického ústavu Akademie věd čínští představitelé doufají, že se bude skutečně rodit více dětí. „Na druhou stranu, ten předpoklad je sám o sobě dost problematický – i pokud se děti v následujících letech narodí, dostanou se na trh práce v řádu dvaceti let,“ říká. Podle jejího názoru však ani Čína nemůže naplánovat, v jaké ekonomické kondici bude.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“