Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

Generace20
+
VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

11. 04. 2013

Upozornit na nekalost nebo dopravní nehodu. Záměr médií by měl být vždy stejný – informovat. V tomto duchu se nesl devátý ročník nezávislého festivalu publicistiky Všemi směry s podtitulem „Za jedním cílem", jenž proběhl 4. dubna v prostorách Divadla Komedie.

Stejně jakoby měly vést všechny cesty do Říma, tak by měla média směřovat ke stejnému cíly. Tím by mělo být informovat veřejnost. Alespoň tak vysvětlili organizátoři devátého ročníku festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry podtitul „Za jedním cílem“. Tato akce pořádaná studenty Vyšší odborné školy publicistiky proběhla v Divadle Komedie.

Jak média vypadají i z druhé strany se mohli návštěvníci přesvědčit 4. dubna, kdy akce probíhala. „Dorazilo přes tři sta lidí,“ řekla programová ředitelka festivalu Miriam Lapourová s ohledem na počet prodaných lístků. Tento počet lehce zanikal v rozsáhlosti divadla, kde se lidé pohybovali všemi směry a málokdy se shromáždili na jednom místě.

Nejdůležitější je obsah

Mezi hlavní lákalda festivalu patřily besedy o investigativní žurnalistice a o budoucnosti médií. V druhé jmenované se sešli šéfredaktor Mladé fronty Dnes Robert Čásenský, programový řiditel České televize Milan Fridrich, ředitel Frekvence 1 Miroslav Škoda a šéfredaktorka Tablet Media Eva Hanáková. Všichni jmenovaní se shodli, že pro média je rozhodující obsah.

Podle Škody je však třeba, aby média začala přemýšlet o regulaci obsahu zdarma. „Když se zeptám lidí, zda by chtěli informace zadarmo, řeknou, že ano. Když se zeptám, zda by pracovali zadarmo, tak už je odpověď opačná,“ mínil Škoda. Podle Čásenského přináší internetové zpravodajství novinám peníze, které pak mohou vynaložit na zlepšení obsahu.

V diskusi s investigativními novináři Josefem Klímou z pořadu Na vlastní oči, Jaroslavem Kmentou z Mladé fronty Dnes a Daliborem Bártkem z pořadu Reportéři ČT se mohl posluchač dozvědět, že tato práce má efekt bodového světla. „Vždy odkryjeme jen nějakou nekalost ze všech, co existují. Všechny odkrýt nejdou,“ prozradil Kmenta.

Nakouknout přes rameno profesionálům

Podle investigavce Bártka je pro začínající novináře lepší, když kariéru odstartují v regionálních médiích. „Člověk může ještě udělat chybu, která však nebude mít takový dopad, jako kdyby vyšla v celostátním médiu,“ prohlásil. Přestože diskuze oplývaly známými jmény z mediální scény, budily rozporuplné reakce. „Přišla jsem kvůli besedám. Ty se mi líbily, ale zároveň mi přišly občas nudné a náročné,“ líčila Tereza Nekonečková, jež studuje na mediální škole.

Kromě besed nabízel festival též interaktivní workshopy. Během nich si mohl člověk vyzkoušet kupříkladu práci se čtecím zařízením či tvorbu sloganů. „Za jednu hodinu člověk může nakouknout na způsob práce, ale těžko se něco naučí,“ vysvětlila copywriterka Adéla Jansová, jedna z vedoucích workshopu v tvorbě sloganu.

První ročník festivalu Všemi směry proběhl v roce 2005 v prostorách Vyšší odborné školy publicistiky. V roce 2009 se přemístil ze školního prostředí do veřejného prostoru, kdy umožnil komukoli nahlédnout do mediálního zákulisí. Mezi hosty dřívějších ročníků patřili Erik Tabery, Dalibor Balšínek, Jolana Voldánová či Michal Viewegh.

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Generace20
+
Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Generace20

Autor: Lucie Švábová

10. 04. 2013

Poezie je spíše okrajová záležitost, vydat básnickou sbírku proto dnes není vůbec snadné. Problémem je nedostatek financí, špatná propagace i nedostatek čtenářů. Podle básnířky Renaty Bulvové se za jejich nezájmem skrývá především nevědomost, jak poezii uchopit.

Poezie v knihkupectvích i knihovnách leží opomíjena a vrstvu prachu z ní často sfoukne jen školák, který si nedovolí čtenářský deník opsat z internetu. Vydání básnické sbírky současného autora se proto někdy může rovnat i zázraku. „Osvícených nakladatelů není moc,“ říká Renata Bulvová, autorka sbírky Nebude válek. Jak říká, soubor musí nakladatel vydat spíše z osobního zájmu, vydělat se na ní nedá.

Na vydání poezie většinou chybí peníze a může trvat i měsíce, než se seženou. Využívají se různé granty od Českého literárního fondu nebo od ministerstva kultury, ty ale většinou nepokryjí všechny náklady. Proto své peníze do projektu často vkládá nakladatel i sám autor. Po vydání se vyrovnávají náklady a autoři nemají ze svých knih téměř nic. „Málokdo ví, jak poezii komerčně uchopit,“ vysvětluje Bulvová nesnáze při vydávání.

V současné době se až na výjimky v jednom nákladu vydává tři sta, maximálně čtyři sta kusů básnických sbírek. Zdaleka nejvíce se jich pak prodá na festivalech a autorských čteních. Tam mají čtenáři možnost si autora poslechnout a často je zde možné koupit knihu i se slevou. I tady se ale jedná spíše o jednotky prodaných kusů. „Básníci jsou často takoví uklizení a schovaní, měli by jít víc do veřejného prostoru. To je taky důležité,“ myslí si Bulvová. Jedině tak mají autoři neznámých jmen šanci oslovit nové čtenáře.

Knihovní výpůjčka na dva roky

Které knihy veršů jsou nejžádanější a kolik se jich přesně prodá, je v podstatě nemožné zjistit. Jednotlivé obchodní řetězce a nakladatelství většinou zveřejňují pouze první stovku svých nejprodávanějších titulů, ve kterých se poezie vůbec neobjevuje. Jeden příklad tu ale přeci jenom je — žánrově rozdělené žebříčky prodejnosti za deset let své existence zveřejnil v září 2012 obchod Neoluxor. S více než jedenácti sty prodanými tituly u něj zvítězil Karel Plíhal a jeho kniha plná hravých čtyřverší nazvaná Jako cool v plotě.

Druhé místo obsadil Václav Hrabě a Blues pro bláznivou holku s téměř tisícem prodaných kusů. Třetí příčku získal Leonard Cohen už jen s 398 prodanými knihami. Jen pro představu: nejprodávanější knihou vůbec se v tomto obchodě stala Brownova Šifra mistra Leonarda, kterou si koupilo více než 16 tisíc zákazníků.  Ani v knihovnách nenajdeme v kolonce poezie vysoká čísla. Sama Bulvová přiznává, že má doma některé básnické sbírky vypůjčené už dva roky. Nikdo jiný o ně v malé knihovně nemá zájem, a tak si výpůjční lhůtu může stále prodlužovat.

Básně mezi reklamními plakáty

Podle básníka a programového pracovníka Domu čtení Městské knihovny v Praze Josefa Straky se v knihovně nejvíce půjčuje právě povinná literatura. Shakespeare, Seifert, Erben nebo Mácha jsou typickými učebnicovými spisovateli, s jejichž texty se ve škole setká každé dítě. Nové generace jsou ale opomíjeny. „Ve školách děti získávají pouze povrchní povědomí o básnících posledních dvou generací. Látka se probírá letem světem, chvíli před maturitou,“ vysvětluje nezájem o poválečná díla Straka.

Kromě školní četby se v knihovnách hodně půjčují také písňové texty, především od Karla Kryla, Ivan Martin Jirous nebo ročenky — výběry nejlepších básní. Z knihovních výpůjček lze vysledovat i různé módní vlny, kdy se z nějakého důvodu zvýší zájem o určitého básníka. „Když ale říkám, že se půjčují hodně, znamená to párkrát,“ upozorňuje Straka. „Poezie byla vždy minoritní, je o ni stále stejný zájem — malý, ale konstantní,“ dodává.

Renata Bulvová si nízkou popularitu poezie vysvětluje hlavně tím, že lidé mají málo odvahy si přiznat, že je něco hezké, a nevědí, jak ji uchopit a jak se k ní přiblížit. Dodnes se prý setkává s lidmi, kteří jí děkují za akci Poezie pro cestující, na které se podílela. Reklamní plochu v dopravních prostředcích zabíraly na přelomu tisíciletí krátké texty od různých autorů. Báseň, která na ně v metru nečekaně vykoukla mezi záplavou reklamních plakátů, si mnohdy dodnes pamatují. Zkrátka když nejde člověk k poezii, musí poezie k člověku. Pak má šanci oslovit i širší publikum.

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

Generace20
+
VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

Generace20

Autor: Marie Šilhová

08. 04. 2013

Kolektivní bezkontaktní sport není úplně obvyklý. Tchoukball si na tom ale zakládá a i díky této vlastnosti si v České republice nachází své příznivce. Ovšem prosadit téměř neznámý sport není vůbec jednoduché.

Hřistě na basket, dvě trampolíny, jeden míč a čtrnáct nadšenců. To vše dejte dohromady a vyjde vám z toho tchoukball. Sport, který převzal pár prvků z jiných kolektivních her, ale přesto ho těžko k něčemu přirovnat. „Možná je trochu to trochu podobné házené. Ale ta je tak tvrdý sport, že to vlastně srovnávat ani moc nejde,“ říká Michal Matějovský, zakladatel pražského týmu tchoukballu. Tento sport je totiž bezkontaktní. Útočníkovi musí protihráči uvolnit cestu a pokud se náhodou dva srazí, vždy je na vině obránce.

V hlavní roli číslo tři

Jednotlivá družstva nemají svá pole a svoji trampolínu, ale můžou útočit na kteroukoliv z obou dvou. Záleží jen na jejich taktice. Míč může hráč držet maximálně tři vteřiny, nebo tři kroky. Tato číslovka se objevuje v pravidlech dál. Před hodem na konstrukci si smí přihrát pouze třikrát a trampolína stojí v půlkruhu o průměru tři metry. Body získává tým, kterému se podařilo střelit na trampolínu tak, aby protější mužstvo střelu nezachytilo, a ani nedopadla na zem.

Základním předpokladem pro tento sport je pochopit trochu složitější pravidla. „Ono to může znít složitě, ale horší je spíš to, že si člověk zásady tohoto sportu nemůže osvojit z jiného,“ dodává Matějovský. Florbal lze podvědomě spojit s hokejem, ping pong s tenisem, ale hru, kde se používají trampolíny, k ničemu nepřiřadíte.

Ovšem s obyčejnou klasickou trampolínou si nevystačíte. Jde o speciálně vyrábené v Itálii a Švýcarsku, kde má na produkci monopol jen pár firem a nikdo jiný je nesmí vyrábět. Sada trampolín stojí v řádech deseti tisících korun. „Máme v Praze zatím jen dvě trampolíny, na víc nemáme zatím peníze,“ říká Matějovský. Postupem času by však chtěli pořídit ještě další, aby sport mohli dál rozvíjet.

Od amerického fotbalu k bezkotaktnímu sportu

K tchoukballu přicházejí často lidé, kteří dříve dělali jiný sport, ale z nejrůznějších důvodů ho opustili. Jejich bývalé činnosti se pak promítají do chování na hřišti. „Hraje s námi kluk, který předtím dělal americký fotbal. Je paradox, že od takového sportu přejde k úplně bezkontaktnímu,“ vypráví Matějovský. Zmíněnému hráči ze zezačátku dělalo problém proběhnout s míčem přes celé hřiště a do nikoho nevrazit. „Teď už si ale zvykl a užívá si tu bezbolestnou hru,“ dodává Matějovský.

Nesložitější na samotném sportu je ale prosadit ho. Do České republiky se dostal před asi osmi lety. Od té doby se ale žádného extra vývoje nedočkal. „Snažíme se sehnat peníze z různých grantů, ale není to moc nadějné,“ stěžuje si Matějovský. Je jen málo subjektů, které dají peníze na téměř neznámou věc. Proto celou osvětu dělají samotní hráči a většina nákladů jde z jejich kapsy.

Samotný sport vznikl v 70.letech ve Švýcarsku. Začal se pomalu rozvíjet a dnes je oblíbený například v Itálii, kde mají dokonce tři ligy. V České republice je však stále nováčkem. Za osm let své existence u nás funguje pouze osm týmů. I přes malý počet hráčů se však snaží prosadit i ve světě a zúčastňují se nejrůznějších turnajů. Minulý rok skončil tým z Jičína na šestém místě na evropském tchoukballovém turnaji European Winners cup.

Jak tento sport vypadá se můžete podívat zde:

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

Generace20
+
V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

05. 04. 2013

Vodní dýmky jsou v tureckých podnicích minulostí. Tamní úřady totiž vydaly zákaz jejich užívání ve všech veřejných uzavřených prostorách, protože jsou zdraví škodlivé stejně jako cigarety, které se v barech a restauracích nemůžou kouřit od roku 2009. Nové opatření se ale příliš nezamlouvá majitelům restauračních zařízení. Obávají se, že jim výrazně poklesnou tržby.

Kouřit se smí jen venku na terasách — tak zní ustanovení turecké vlády, které zakazuje užívat vodní dýmky v uzavřených prostorách. Nařízení je součástí boje proti kouření, jež bylo v Turecku zahájeno v červenci 2009. Obyvatelé Istanbulu, které jsme elektronicky kontaktovali, se tak budou muset v restauracích či barech obejít bez cigaret a vodních dýmek.

Šíša, nebo nargila, jak se slangově říká vodní dýmce, je v Turecku velmi oblíbená. Především si lidé jejím kouřením zpříjemňují posezení u kávy nebo čaje. To přiznává i majitel restaurace Serkan Karanfil. „Spousta lidí si sem chodí prostě jen posedět a popovídat, a k tomu nargila neodmyslitelně patří,“upřesňuje.

Právě proto se obává, že toto nařízení může mít vliv na ziskovost podniků zejména v létě během sezony, kdy je turecká šíša lákadlem hlavně pro turisty. Majitelé restaurací a kaváren tak vymýšlí jiná vábidla, a to nejen pro zahraniční výletníky. „Nalákat může třeba živá muzika, nebo různé akce na alkohol, či jiné nápoje,“ popisuje čísník Yakup Yolaçan.

Šíša škodí stejně jako cigarety

I když je vodní dýmka v Turecku velmi oblíbená, někteří lidé s jejím zákazem souhlasí. „Nargila je stejně nebezpečná jako cigarety, takže nevidím důvod, proč by se měl zákaz vztahovat jenom na ně,“ odpovídá elektrikář Serkan Kara.
S tímto názorem se shoduje i lékař Jiří Gutwirth z plicního oddělení příbramské nemocnice. Podle něho vodní dýmka škodí stejně jako cigarety, protože jak v šíše, tak v cigaretě se spaluje tabák, který je sice odlišného složení, ale v konečné fázi je výsledek stejný. Navíc vodní dýmka obsahuje i těžké kovy.

„Vznikající kouřové zplodiny obsahují podobné škodlivé látky jako u cigaret. Vodní filtr dýmky na tom nic moc nezmění. Tím, že je teplota hoření menší umožňuje snazší, ale zato silnější vdechování,“ upozorňuje doktor Gutwirth. Dodává, že k vodní dýmce se hlásí pacienti jen málokdy. Připouští, že to může být i proto, že její kouření vlastně za škodlivé nepovažují.

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Generace20
+
Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

03. 04. 2013

Jedním z hostů festivalu Všemi směry 2013, který začíná už zítra 4. dubna v Divadle Komedie, je investigativní novinář deníku Mladá fronta Dnes Jaroslav Kmenta. Ten se stejně jako kuchař kouká pod pokličku věcí, zda se něco „nevaří“. Že to není činnost, která končí úderem páté a jak moc jí ovlivňuje médium za novinářovými zády, prozradil v rozhovoru s Generací 20.

Investigativní novinář píše hlavně o negativních věcech. Nestane se pak z něj pesimista?
Musí si zvyknout, že si ta šílená témata nosí s sebou i domů. Musí si od nich řádně odpočinout a vypnout, jinak by se fakt zbláznil. Když se na mě podíváte, tak se usmívám, nejsem zamračený. Nepropadám tomu tak, abych byl pesimista tělem i duší.

Investigativní novinář Jaroslav Kmenta. Foto: Alexandra Zemanová

Vadí vám to české stěžování si, jak je u nás špatně? Přeci jenom tomu svou prací možná napomáháte.
Taky si občas povzdechnu, což neznamená, že bychom měli být znechucení. Jde také o to, udělat něco pro změnu. Já jako novinář zatnu zuby a tím jak poukazuji na špatnosti, dělám něco pro zlepšení zdejšího stavu. Ne kvůli slávě nebo penězům, ale protože jsme odpovědní za společnost, děti, budoucnost.

Co mohou dělat ti, kteří nejsou novináři?
Nejde se zvednout a jít křičet do ulic, ač je to asi někdy nutné. Setkávám se s lidmi, co si nejen povzdechnou, ale udělají i něco pro to, aby se levoty vymýtily. Někdy přijde člověk – takzvaný whistleblower – že viděl či zažil v práci něco, co poukazuje na korupci nebo nějaké nečestné jednání, a je ochotný se svěřit na policii nebo médiím. Výsledkem je rozvíření nějaké kauzy. Nechci, aby zde vznikl udavačský stát, ale jde o jednu z forem, kdy člověk koná, než aby jen svěsil hlavu.

Může pomoci třeba i Nadační fond proti korupci založený Karlem Janečkem?
Myslím, že situaci napomáhá. Minimálně vědomí, že miliardář bojuje s korupcí, je správné. Zvlášť když se snaží být transparentní. Každý rok dávají cenu whistleblowerům, což je hrozně pozitivní, protože se ještě před pěti šesti lety s nimi nic nedělalo, zatímco v Americe už měli na tyto případy speciální zákony.

Zajímá vás politika i jako občana nebo už ji máte z práce dost a chcete si od ní odpočinout?
Samozřejmě zajímá. Nejde, abych o víkendu všechno hodil za hlavu a neposlouchal zprávy. Ba naopak. Naskočil jsem holt do vlaku, ze kterého nelze vystoupit. Lidé, kteří mě znají, se mě ptají, jaký mám názor na toho či onoho politika. Což je pro mě hrozně složité.

Proč?
Jako novinář vidím za kulisy dění, což je více, než se zveřejní. Některé informace třeba nejsou úplně stoprocentně jisté, takže s nimi nemůžeme jít do novin. Vím toho tedy hodně a je pro mě pak složité posoudit nějakého politika. Takže si je třídím do kategorií většího a menšího zla.

Frustruje vás něco na českých politicích?
Vadí mi, že se nepoučí. Když poukážeme na nějakou zločinnost, tak se stane, že je politik nucený odstoupit, ale je nahrazen stejným typem člověka. Když rezignoval Stanislav Gross, tak na jeho místo nastoupil Jiří Paroubek. Pak si říkáte, zda jste udělal dobře. Nesmíte ale na svou práci rezignovat a říct si: „Jeden loupežník odešel a druhý přišel – má cenu pokračovat?“ Je to trochu sisyfovská práce.

Psal jste pro deníky MF Dnes, Super, chvíli na volné noze – lišila se nějak cesta k informacím podle média, pro které jste pracoval?
Mám zkušenost, že když jste ve větším a vlivném médiu, tak je vyšší pravděpodobnost, že se víc dozvíte. Lidé mají ve vás větší důvěru a možná k vám i více tíhnou, protože si dokáží představit tu sílu, která za vámi stojí. Něco jiného je, když jste v bulváru, menším periodiku nebo časopise. Pak je důvěryhodnost nižší. Jsem přesvědčen, že kdybych nedělal v MF Dnes, tak bych za sebou neměl tak velký počet případů a kauz, které se teď za mnou táhnou, protože by nepřipoutaly tak velkou pozornost, jako kdyby byly otištěny v médiu s nižším nákladem.

Takže když jste pracoval v bulvárním deníku Super nebo na volné noze, bylo složitější se dostat k informacím?
Přijde mi, že se podmínky příliš nelišily, ale nedá se to pořádně posoudit. Možná je to i tím, že novinařinu dělám od roku 1991 a mé jméno bylo známé, ať jsem byl v Mladé frontě Dnes, bulváru nebo jinde. Takže ti, kteří četli noviny, věděli, kdo jsem, že nejsem nikdo nový, kdo by se teprve učil a hledal zdroje.

Do deníku Super jste šel, protože měl být politickým bulvárem, ač nakonec nebyl. Je u nás vůbec místo pro takový formát?
Tady není patrně vůle nějakého vydavatele do toho investovat. U nás je ten mediální rybník malý a mnozí podnikatelé jsou napojeni na politiky a státní úředníky, takže když v redakci nemáte svobodného ducha, tak nemůžete pracovat úplně naplno. Najednou na něco narazíte, ale ta osoba se dobře zná s vydavatelem a máte smůlu.

Proč jste přijal nabídku na festival Všemi směry?
Domnívám se, že jedna z klíčových úloh nás novinářů není jenom psát do novin, ale přenášet zkušenosti, které máme, na mladou generaci. Je potřeba, aby mladí načichli novinařinou, protože je to jeden z pilířů demokracie.

Krátce o životě Jaroslava Kmenty

  • Narodil se 16. února 1969 v Nymburce.
  • Prošel ČTK, Zemskými novinami, deníky Super a Impuls, časopisem Instinkt.
  • Od roku 1993 do 2000 pracoval v MF Dnes, v roce 2003 se vrátil a píše zde dodnes.
  • Je autorem sedmi knih a držitelem ceny Karla Havlíčka Borovského.

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

Generace20
+
VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

02. 04. 2013

Velikonoční svátky jsou ve znamení církevních i světských tradic. Jednou takovou je i Velikonoční trh na Staroměstském náměstí v Praze, které po předchozí vánoční nadílce zahalily jarní barvy.

Jaké zvyky se stále dodržují a co patří mezi nejprodávanější zboží, zjišťoval štáb Generace 20.

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Generace20
+
Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

30. 03. 2013

Vlastimil Zima je zaměstnán jako vedoucím telefonní linky důvěry, kde mohou již od roku 2001 hledat pomoc nejen oběti domácího násilí. Nese název Dona linka a je jedním z pracovišť Bílého kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů. Zima se s námi podělil o své poznatky a přiblížil nám její fungování.

Jaký je rozdíl mezi vaší službou a ostatnímilinkami důvěry?
Mnoho z nich, jako například Linka bezpečí, jsou bezplatné. Klient může hovořit, jak dlouho potřebuje a úkolem konzultanta je udržet ho na telefonu, aby se zklidnil, nezavěsil a podobně. Rozdíl je hlavně takový, že nám volají lidé, kteří už chtějí řešit nějaký problém a jdou rychleji k jádru věci.Hovory na naše číslo jsou také placeny běžným tarifem.

Jak takový telefonát probíhá?
Konzultant vede hovor o tom nejzásadnějším a v jeho závěru vše shrne a dá volajícímu doporučení, kam se obrátit či jak řešit daný problém.

Takže už dál s klienty nespolupracujete?
Nabízíme opakovaný telefonát, ale můžeme s nimi být v konatktu pouze přes telefon, protože jsme linka důvěry. Z toho důvodu nikde neuvádíme ani adresu. Odkazujeme proto například na poradny Bílého kruhu bezpečí, kde se dotyčný setká při konzultaci s právníkem a psychologem, nebo na jiná místa pomoci jako jsou například občanské poradny, soudy či policie.

Vlastimil Zima, vedoucí Dona Linky. Foto: Alexandra Zemanová

Vlastimil Zima, vedoucí Dona Linky. Foto: Alexandra Zemanová

Nefunguje ten proces i obráceně? Neobracejí se jiné organizace naopak na vás?
V případech odborného sociálního poradenství nám občas pracovníci jiné linky předávají klienty. Jinak nás kontaktují jak lidé osobně, tak také například psychologové, pracovníci nemocnic, úřadů či policisté, kteří potřebným osobám zprostředkují kontakt. My jim pomáháme zvládnout různé zátěžové situace.

Podobně jste pomáhali u případu trojnásobné vraždy v Mukařově, kdy byla ubodána žena a tři muži, že?
Ano, naše pracovnice byla s pozůstalými denně v několikahodinovém kontaktu a pomáhala jim překlenout problémy, které byli jak na místě, tak i posléze s úklidem domu, ubytováním a podobně. Také v tom je naše parketa.

Jaká je vaše náplň práce jako vedoucího?
Mám na starosti chod pracoviště, kde se v nepřetržitém provozu střídá dvacet pracovníků. I já sám působím přímo na telefonu. Je tam vždy jeden z nás a střídáme se po šesti až dvanácti hodinách.

Kdybych u vás chtěla pracovat, co bych pro to musela udělat?
Jako sociální pracovník byste musela mít vystudovanou jednu ze sociálně zaměřených škol nebo absolvovat určité přípravné kurzy. To vše je blíže uvedeno v zákonu o sociálních službách. Dále pak čistý trestní rejstřík. Vzhledem ke specifické problematice, na kterou se naše linka zaměřuje, vyžadujeme také věk nad 21 let a také znalost práva.

Máte prý také vlastní výcvikový kurz.
To je pravda. Pokud byste splňovala všechny požadavky, musela byste ještě absolvovat výcvik telefonické krizové pomoci, který má u nás 150 hodin teoretické výuky a praxi. Teprve pak byste mohla nastoupit na pracoviště. Tam byste si procházela náslechy,  seznámila se s prací a slyšela, jak zkušenější kolegové vedou hovory.

V Dona lince působíte jako vedoucí téměř od jejího zrodu, pozorujete nějaký vývoj?
Z počátku jsme byli v podstatě jediná organizace, která prezentovala problém domácího násilí a otevřeně o něm hovořila. Snažili jsme se vytvořit prostředí, ve kterém by všichni věděli, o co se jedná, jaké jsou základní poznatky a způsoby řešení. Pomáhali jsme prosazovat některé zákony jako například ten o řešení domácího násilí nebo o vykázání. V poslední době se snižují počty volání, která jsou zaměřená přímo na domácí násilí. Z původních 80% kleslo toto číslo zhruba na 40% z celkového počtu hovorů.

Proč si myslíte, že to tak je?
Souvisí to s tím, že domácí násilí se stalo v posledních letech „hitem“ pro sociální organizace. Na základě lepší legislativy se do této problematiky zapojily také soudy, policie a místní orgány. Lidé už mají k dispozici také literaturu nebo intervenční centra, která jsou ze zákona zaměřena na pomoc těmto obětem. Skladba hovorů je proto již různorodější a naše služba se tak svým způsobem dostává do oblasti řadové linky důvěry.

Určitě se jedná o psychicky náročnou práci. Máte nějaký způsob, jak ji po této stránce zvládat?
Já relaxuji prací na zahradě, ale máme také pravidelné supervize, kde je prostor pro diskusi o tom, co jsme v práci prožili. Máme také možnost individuálně probrat případný problém s odborníky z Bílého kruhu bezpečí. Je pravda, že se hodně hovoří o takzvaném vyhoření lidí v sociálních službách z důvodu jakéhosi opotřebení, ale jeden z mých starších kolegů říká, že je to jen „okecávání“ toho, že člověk není dobře profesně připravený.

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Generace20
+
Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

29. 03. 2013

Mlsný jazyk nebo zapomnětlivá hlava – možný důvod návštěvy automatu na pizzu či květiny. Ač o jejich existenci mnoho lidí neví, tak se tyto stroje dostaly už i do Česka. Přestože v nich pracovníci pizzerií a květinářství nevidí hrozbu, nejsou jejich přítomností nadšeni.

Technické vymoženosti přibývají takovou rychlostí, že už i mladí lidé mají důvod říkat: „To za našich mladších let nebývalo…“ Nelze se tedy divit, že pokrok dorazil i k automatům. Díky tomu vypadají přístroje na kávu vedle těch moderních jako vějíř vedle větráku – účel je stejný, jen to novější nabízí větší show.

Automat na pizzu obslouží zákazníka do tří minut. Foto: Alexandra Zemanová

Automat na pizzu obslouží zákazníka do tří minut. Foto: Alexandra Zemanová

Jedním z těchto nových strojů, který se objevil už i u nás, je pizzomat. Italská pochutina se v tomto červeném zařízení vyrobí během tří minut před zraky lačného zákazníka. Za celé představení musí člověk, pokud si ze čtyř druhů pizzy vybere, zaplatit zhruba 90 Kč. „Cena je asi jediná výhoda tohoto automatu,“ myslí si pizzař Jan Budín.

Rychle a bez velkého vybírání

Podle Budína je však levnost na úkor kvality. „Suroviny na pizzu jsou v pizzerii čerstvé, zatímco u automatu takovou jistotu nemáte,“ přibližuje pracovník pizzerie La Barca v Sadské. Xenie Fedorinová ze společnosti Let’s pizza, která automaty provozuje, dodává: „Ingredience v pizzomatu se doplňují jednou za tři dny.“

Tyto stroje se ale nepokouší konkurovat pizzeriím kvalitou. „Chceme uspokojit poptávku zákazníků v kteroukoli hodinu,“ osvětluje výhodu nonstop pizzomatu marketingová manažerka Fedorinová. Jestliže tedy někoho chytne „žravá“ během noci, může být tento stroj být ku prospěchu. A to hlavně díky rychlosti přípravy.

V té pizzomaty poráží nonstop pouliční pizzerie, které se, stejně jako stroje, nacházejí v hlavním městě. Svou cenou, jež se pohybuje od 90 do 100 Kč, konkurují červeným přístrojům. Přestože příprava jídla lidmi trvá kolem deseti minut, může si zákazník vybrat z více druhů pizzy, než nabízí automat za zhruba 600 tisíc Kč. Případně si může nechat nějakou ingredienci přidat, což stroj zatím neumí.

Puget dá, ale neporadí

Kromě přístrojů, které nabízejí italský pokrm, jsou i ty se stravou pro oči – automaty na květiny. Spíše než o rozmanitou plejádu barev v nich jde o to, že pokud někdo zapomene své milé koupit puget a květinářství už mají zavřeno, má možnost zachránit kyticí z automatu situaci a to v jakoukoli hodinu.

Cena kvalitní kytice se pohybuje od 200 do 500 Kč. Foto: Alexandra Zemanová

Cena kvalitní kytice se pohybuje od 200 do 500 Kč. Foto: Alexandra Zemanová

Trocha voňavé zeleně však zapomnětlivou osobu vyjde od 200 do 500 Kč. „V takovém cenovém rozmezí se pohybují i kvalitní kytice v běžném květinářství,“ vysvětluje květinářka Magdaléna Česalová. Toho, že by jí automat na květiny bral zákazníky se nebojí. „Stroj vám na rozdíl od květináře neporadí, jaké květiny se hodí k jaké příležitosti či pro jakou osobu,“ myslí si Česalová.

Vyjma strojů na pizzu a květiny fungují v Česku stroje na mléko. Jejich boom přišel v roce 2009 a díky poptávce o ně se uvažovalo i o automatech na maso. Jelikož zájem o čerstvé mléko klesnul, a mnohé automaty provozovatel stáhl z provozu, sešlo i z plánů na masové přístroje.

Autor: Benedikt Lederer, s přispěním Sylvie Zapletalové a Moniky Šimůnkové

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

28. 03. 2013

Václav Klaus byl již v pomyslném prezidentském křesle vystřídán, ale ještě zdaleka nezmizel z popředí zájmu veřejnosti. Třicet osm senátorů se postaralo o to, aby byl konec prezidentova mandátu patřičně dramatický – podali na něj ústavní žalobu za velezradu. Je vůbec toto obvinění opodstatněné?

Nebál se jít proti proudu a pramálo ho zajímal názor zákonodárců. Exprezident Václav Klaus má vyhraněné názory téměř na vše – na Evropskou unii, na globální oteplování, na homosexualitu. I díky tomu kolem něho občas panovalo velké napětí.
S jeho rozhodnutími nemusí každý souhlasit, ba může k nim mít odpor, ale žalovat ho za zradu státu? Za čin, který je definován jako směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky a jejímu demokratickému řádu? To už je snad trochu moc silná káva.

Činnost označená u prezidenta republiky jako velezrada je posuzována u ostatních občanů jako vlastizrada. Tou jsou chápány třeba teroristické útoky nebo sabotáž proti státu.Klaus často sice bruslil v rámci ústavy na tenkém ledě, ale jeho takzvaná provinění nejsou přece ani podle výkladu velezrady natolik mohutná, aby rozvrátila demokratický stát a zanechala ho v troskách. Za podobně závažný čin by se dalo považovat snad, kdyby rozpustil celý parlament a sám se chopil moci.

Všechna obvinění by jistě mohla být předmětem sporu o výklad ústavy, ale o jejím závažném překročení nemůže být řeč. Klausovi je vyčítáno například to, že nepodepsal evropský stabilizační mechanismus, který schválil parlament. Nebyl však loutkou, která by musela vše podepisovat. Ze zákona takovou povinnost neměl. Navíc je známý svým postojem k Evropské unii a tak by se dalo říct, že jednal v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím.

A samozřejmě také hlavní bod obžaloby – ona proklínaná amnestie. Hromadné omilostňování vždy vyvolávalo emoce a to Klausovo nebylo jediné, které vyvolalo ty negativní. Když ji vyhlásil v roce 1990 Václav Havel, vzbudila také značné protesty, ale jakkoli byly amnestie v naší historii kontroverzní, nikdy nebyly spojovány s přečiny za velezradu.

Amnestie je zkrátka jednou z pravomocí prezidenta, navíc pravomocí kontrasignovanou. Aby vešla v platnost, musí ji tedy nejprve schválit svým podpisem předseda vlády. Pokud tedy senátorům amnestie leží tolik v žaludku, proč neposlali před soud také Petra Nečase? Ze zákona za toto rozhodnutí nese spoluzodpovědnost.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením se proto jeví verze zahraničních médií a to, že celá žaloba je jen symbolické nicméně velmi dramatické gesto, kterým dávají senátoři najevo svůj nesouhlas. Možná ale s žalobou otáleli příliš dlouho. Zdá se totiž, že si nikdo neví rady s tím, zda může být za velezradu souzen také exprezident. Při tvorbě ústavy zřejmě nikdo s touto variantou nepočítal.

Profesor Halík: Ocením, když je novinář připraven

Profesor Halík: Ocením, když je novinář připraven

Profesor Halík: Ocením, když je novinář připraven

Generace20
+
Profesor Halík: Ocením, když je novinář připraven

Profesor Halík: Ocením, když je novinář připraven

Generace20

Autor: Marie Šilhová

27. 03. 2013

Vyznávat novinářskou etiku a myslet samostatně. To jsou rady, které vyslali do řad studentů profesor Tomáš Halík a ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg. Vyšší odborná škola publicistiky přivítala mezi svými zdmi ministra zahraničních věcí a prezidenta České Křesťanské akademie v rámci natáčení pořadu „V souvislostech“ TV Noe.

Existuje recept na dobrého novináře?. „Učte se, učte se, učte se,“ vzkazuje do řad studentů profesor Tomáš Halík. Ten společně s Karlem Schwarzenbergem navštívil 21.března Vyšší odbornou školu publicistiky (VOŠP). Škola propůjčila televizní studio TV Noe, která zde natáčela relaci „V souvislostech“. V pořadu se debatovalo  nejen o blížících se Velikonočních svátcích, ale i o vnímání církve v České republice.

Inteligence a schopnost sám přemýšlet

V dnešní době lze Leninovo heslo o učení chápat spíše jako ,,Studovat, studovat, studovat.“ Samotné vzdělání bohužel vždy nezaručuje kvalitu profesního jednání absolventa. ,,Na mediální škole by se měli studenti učit mimo jiné i novinářské etice, která mi u nich občas chybí,“ říká profesor Tomáš Halík.

Dobré jméno získá novinář i dobrou přípravou na rozhovor.  Zvláště, pokud jde o respondenta, který jich poskytl už mnoho a není jednoduché vymyslet originální dotazy. S tím jde samozřejmě ruku v ruce inteligence, kterou profesor Halík dovede ocenit.  „Už jsem se setkal s mnoha novináři a musím říci, že jsou mezi nimi obrovské rozdíly. Hned poznám, kdo se na setkání připravil a kdo je mimo,“ říká. S úsměvem dodává, že s některými zažil mnoho komických situací.

Pokud se člověk chce pohybovat v mediální sféře, měl by si uvědomit, že vystudovat školu s tímto zaměřením nestačí. Aby byl ve svém oboru nejlepší, musí mít také dostatečný všeobecný přehled a ještě další specializaci.  „To nejdůležitější je myslet samostatně, mít otevřené oči a bedlivě pozorovat vše kolem sebe,“ dodává k tomu všemu ministr Schwarzenberg.

Pořad „V souvislostech“ vysílá TV Noe teprve od března tohoto roku. Hlavními tématy jsou aktuální společenské, kulturní, duchovní, či jiné významné události, které komentují pozvaní hosti. Relaci moderují na střídačku Veronika Sedláčková a Tomáš Bouška. Díl s Karlem Schwarzenbergem byl odvysílán v premiéře v sobotu 23.března v 19:45. Díl s Tomášem Halíkem bude k vidění v premiéře v sobotu 30. března ve stejném čase.

VIDEO: Jak se hledá práce na veletrhu Jobs Expo

VIDEO: Jak se hledá práce na veletrhu Jobs Expo

VIDEO: Jak se hledá práce na veletrhu Jobs Expo

Generace20
+
VIDEO: Jak se hledá práce na veletrhu Jobs Expo

VIDEO: Jak se hledá práce na veletrhu Jobs Expo

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

26. 03. 2013

Na Výstavišti v Praze Holešovicích proběhl třetí ročník mezinárodního veletrhu pracovních příležitostí Jobs Expo 2013.

Na veletrhu Jobs Expo se potvrdilo, že ne vždy jsou pracovní úřady vhodným pomocníkem. Veletrh prolomil hranice mezi zaměstnavateli a potenciálními zaměstnanci, kteří si mohli promluvit tváří v tvář na místě. Jaká byla nabídka zjišťoval štáb Generace 20.

Politolog: Jakýkoliv prodemokratický hlas znamená v KLDR trest smrti

Politolog: Jakýkoliv prodemokratický hlas znamená v KLDR trest smrti

Politolog: Jakýkoliv prodemokratický hlas znamená v KLDR trest smrti

Generace20
+
Politolog: Jakýkoliv prodemokratický hlas znamená v KLDR trest smrti

Politolog: Jakýkoliv prodemokratický hlas znamená v KLDR trest smrti

Generace20

Autor: Anna Žižková

25. 03. 2013

Napětí, jaderné zbraně a vzájemná nenávist. Tato situce panuje na Korejském poloostrově již šedesát let. Do 11. března letošního roku bylo mezi Jižní Koreou a Korejskou lidově demokratickou republikou (KLDR) uzavřeno příměří. Jenže komunistická Severní Korea, která je pro většinu světa záhadou, se rozhodla, že šedesát let starý kompromis ukončí.

Jižní Korea a KLDR jsou země, které se od konce Druhé světové války odcizily natolik, že už šedesát let nemohou najít cestu, jak spolu komunikovat. Zatímco demokratický jih se postupem času stal čtvrtou nejvyspělejší zemí Asie, sever je ekonomicky závislý na ostatních státech. Jeho politická, sociální a ekonomická situace se neustále zhoršuje. Přesto lidé tento režim neustále podporují a stojí za ním. „V Severní Koreji nemají lidé přístup k objektivním informacím. Všechno je omezené,“ vysvětluje koreanista Petr Bláha, proč Severokorejci věří oficiální propagandě.

Čína se odvrátila

Paradoxem je, že země které Severní Koreu humanitárně podporují, jsou nejvíce v ohrožení.  Závislá je nejen na Číně, ale i na Jižní Koreji a Spojených státech amerických. „V KLDR se i v 21. století vyskytují pracovní tábory a jakýkoliv prodemokratický hlas znamená trest smrti,“ říká politolog Vladimír Hanáček. Navzdory těmto faktům má tato země třetí největší armádu světa čítající asi 1,3 milionu vojáků. V neposlední řadě také desítky let pracuje na vývoji jaderných zbraní.

Tento stalinistický režim byl do Severní Koreje nasazen Čínou po Druhé světové válce. Čína měla vytvořit Severní Koreu dostatečně silnou k obraně proti cizím zásahům a kapitalismu. Po celá léta tato ekonomická velmoc za KLDR stála. Po letošním jaderném testu už Čína pomocnou ruku nepodala. Zastala by se jí asijská velmoc, kdyby došlo ke konfliktu mezi Korejskými státy? Podle Hanáčka, by bylo od Číny nesprávné, kdyby se nepostavila na stranu KLDR. Nemyslí si ovšem, že by se do sporu mezi zeměmi zapojila.

Padají i sexistické úražky

Situace na Korejském poloostrově se přiostřuje a nezdá se, že by se státy chtěly usmířit. Komunistická Korea ukončila příměří s dokonce slovně útočí i na nově zvolenou jihokorejskou prezidentku Pak Kun-hje. „Toto běsnění rozpoutané jihokorejskými válečnými štváči souvisí s jedovatým svištěním sukní té, která už zase okupuje Modrý dům,“ uvedla KLDR v oficiálním prohlášení, že se prezidentka usadila v sídle jihokorejské hlavy státu. Kam až tyto slovní útoky povedou, je prozatím ve hvězdách.

Na Rychnovsku mají i holky svoji koledu

Na Rychnovsku mají i holky svoji koledu

Na Rychnovsku mají i holky svoji koledu

Generace20
+
Na Rychnovsku mají i holky svoji koledu

Na Rychnovsku mají i holky svoji koledu

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

22. 03. 2013

Vyšlehat kluky pomlázkou— to je privilegium holčičí koledy. Tato tradice se koná každý rok čtrnáct dní před Velikonoční nedělí. Zvyk se drží ve městech a na vesnicích na Rychnovsku, v kraji pod Orlickými horami.

Holčičí, nebo také „holčenčí“ koleda probíhá stejně jako ta chlapecká. Dívky celé dopoledne chodí po domech a zpívají koledy. Za odměnu kolednice dostávají nabarvená vajíčka, sladkosti nebo pentle na pomlázku. Ty starší si většinou vykoledují panáka něčeho ostřejšího.

Chlapci jsou na tradici zvyklí, takže většina hrdě otevírá a nechává se dobrovolně vymrskat. „Holčičí koledu držím a nevadí mi, že mě holky mlátí. Při té naší jim to totiž můžu zase oplatit,“ říká s úsměvem dvacetiletý Jiří Grulich.

Na koledu nechodí jen malé holčičky. Svou šanci využívají jak starší ženy, tak dívky, které si zvyk velmi chválí. „Když můžu pořádně uhodit kluky, je to skvělý pocit. Hlavně když vás celý rok deptají svým chováním. Škoda jen, že nám to potom o čtrnáct dní později kluci vrací. Ale i tak mám koledu ráda,“ směje se Lucie Koblásová (15).

Poctivě dodržovaná tradice

I přes to, že je holčičí koleda na Rychnovsku silnou a poctivě dodržovanou zvyklostí, většina lidí z jiných částí naší země o ní nikdy neslyšela. Martina Svatoňová (44), která se provdala na jižní Moravu, vypráví: „Když bylo datum holčičí koledy, šla jsem s pomlázkou na svého švagra. Koukal na mě jako na blázna a smál se mi.“ Pro Svatoňovou bylo překvapením, že se tato tradice drží jen v Podorlicku. ,,Švagr nikdy o holčičí koledě neslyšel a nechtěl mi uvěřit, že u nás ve východních Čechách chlapi dopustí, aby je mlátily ženské,“ dodává Svatoňová.

Holčičí koleda ale není žádným novým výmyslem. To potvrzuje i Květa Musilová (76), která chodila koledovat, když byla malou holkou. „Vše probíhalo stejně jako dnes, jen to dříve bylo trochu pestřejší. Hochy jsme polévaly vodou a po celé vesnici jsme dělaly rámus s řehtačkami,“ vzpomíná Musilová.

Originální design nábytku pomáhá živnostníkům přežít

Originální design nábytku pomáhá živnostníkům přežít

Originální design nábytku pomáhá živnostníkům přežít

Generace20
+
Originální design nábytku pomáhá živnostníkům přežít

Originální design nábytku pomáhá živnostníkům přežít

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

20. 03. 2013

Strategickou hru připomíná souboj velkých nábytkářských společností a malých obchodníků. V sázce ale není trofej, nýbrž zájem zákazníků. Zatímco velké firmy si na jejich úbytek nemohou stěžovat, malí živnostníci musí vymýšlet nové taktiky, které by jim udržely stávající klientelu nebo v ideálním případě nalákaly nové kupující.

Stejně jako velké supermarkety dosud vytlačovaly z trhu malé samoobsluhy a koloniály, nyní je ohroženo mnoho drobných prodejců nábytku. Spát jim nedají hlavně velké nadnárodní kolosy. Michaela Jelínková vede rodinný podnik již patnáct let. Její obchod prodává jak jednotlivé kusy nábytku tak také vytváří celé interiéry na klíč. Vzhledem k vyšší kvalitě i cenám musí svou konkurenceschopnost zajistit jinak. „Musíme být flexibilní a maximálně se přizpůsobit potřebám zákazníků. To je jeden ze základních kamenů, jinak bychom se neudrželi na trhu,“ přiznává majitelka.

Odlišit se je základ

Obchod Jelínkové sází na odlišný design nábytku, než nabízí ostatní firmy na českém trhu. Specializuje se mimo jiné na repliky anglického a viktoriánského stylu. Kvůli prostoru v prodejně ale i vyšším požadavkům na dodavatele je výběr menší a cena vyšší než u velkých prodejců.

„Zájemci o tento typ nábytku se dosud vyznačovali tím, že neměli problém s finančními prostředky, ale s časem,“ popisuje Jelínková. Podobnou zkušenost má i truhlář Josef Kordík, který vyrábí nábytek na míru. „Mými zákazníky jsou z větší části zámožnější lidé, kteří si za nábytek klidně připlatí,“ vysvětluje.

Oba živnostníci obchodují se zbožím, které obvykle vydrží několik let. Většinou proto jde  o jednorázovou investici. Jelínková se tak musí spoléhat pouze na spokojenost a následné doporučení. Podobně svou situaci popisuje i Kordík: „Mám stálou klientelu a jejím prostřednictvím se snažím získávat další zakázky.“

Mládí fandí retru

„Čím dál častěji jsou našimi zákazníky mladí lidé,“ říká Jelínková. Marketingovým tahem, který se alespoň zatím vyplácí, je pro Jelínkovou sestavení plánu, jak by mohl interiér v budoucnu vypadat, a dokupování jednotlivých komponent v závislosti na financích. „Tento postup je nenutí investovat jednorázově nějakou vysokou částku. Pořídí si nejdříve hlavní položky, o kterých jsou přesvědčeni, že je nezbytně potřebují,“ prozrazuje. Obchod sice nevydělá okamžitě, ale je pravděpodobné, že se do něj budou zákazníci vracet.

Úskalím, se kterým se malé obchody často potýkají, jsou také prostory. Zde drží jasně v rukou trumfy obchodní řetězce. Nabízí větší sortiment a jejich zboží je také o něco praktičtější. Sestavit nábytek sériové výroby s návodem u ruky zvládne totiž i člověk, který není rozený kutil, u menších prodejců je montáž započítána v ceně, která se tak ještě více zvedne.

Firma rodiny Jelínkových láká zvláště mladé lidi na originalitu a různá barevná provedení. Na rozdíl od obchodních domů se nejedná o sériově vyráběný nábytek a na to mnozí převážně z mladší generace slyší. Skutečností ale zůstává, že v obchodních domech seženou například sedací soupravu od šesti tisíc korun, v obchodě Michaely Jelínkové řádově od třiceti tisíc.

Nejen technické dovednosti, ale i show je v krasobruslení důležitá

Nejen technické dovednosti, ale i show je v krasobruslení důležitá

Nejen technické dovednosti, ale i show je v krasobruslení důležitá

Generace20
+
Nejen technické dovednosti, ale i show je v krasobruslení důležitá

Nejen technické dovednosti, ale i show je v krasobruslení důležitá

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

19. 03. 2013

Léta těžké dřiny, odříkání, brzkého vstávání a čas věnovaný tréninku místo rodině a kamarádům. Takto vypadá život většiny vrcholových sportovců mezi něž patří i krasobruslaři. Hovořit by o tom mohli i současní nejúspěšnější čeští reprezentanti v tomto sportu Tomáš Verner a Michal Březina. Oba se zúčastnili mistrovství světa, které proběhlo od 10. do 17. března v Kanadě. Medaile bohužel nevybojovali.

V málokterém sportu musí člověk ovládat tolik schopností jako v krasobruslení. K tomu, aby se někdo dostal do světové špičky, musí zvládat nejen technické dovednosti. Důležitý je i projev, umělecké ztvárnění a pohybová nadanost. „Krasobruslař musí být tanečníkem, hercem a sportovcem,“ říká dvaadvacetiletá studentka Tereza Šebková, která také několik let  v tomto oboru závodila a účinkovala i v dětské lední revue.

Známky za umělecký přednes jsou důležitou součástí hodnocení, uvádí Šebková. „Pokud perfektně odskáčete, ale pojedete jako tělo bez duše, nemůžete být mistrem světa,“ myslí si. Uměním je, aby každý pohyb provedený na ledové ploše byl naprosto přirozený a splynul s hudbou. Každý prvek, tedy i skoky by měly být zařazené jako součást „show“, kterou jednotlivec nebo pár na ledě předvádí.

České jedničky bez medailí

Zábavnost programu oceňují hlavně diváci. I přes horší technické provedení a pády může krasobruslař přivést lidi do varu. Na medialové pozice by měl ale zvládnout obojí. Předvést na ledě příběh a perfektně provést povinné prvky. „České jedničky Březina i Verner mě velice baví, ale teď mají oba problémy s psychickou přípravou před závodem a jejich technika není na vrcholu,“ hodnotí vystoupení našich reprezentantů Šebková.

Krasobruslař Michal Březina měl šance vyhoupnout se na medailové pozice na letošním mistrovství světa, které se konalo od 10. do 17. března v Kanadě ve městě Londýn. Poté, co ve volné jízdě nedokázal ustát ani jeden pokus o čtverný skok, se bohužel propadl ze šestého místa na desáté.

Chybou podle něj bylo myšlení. „Šel jsem do prvního čtveráku s tím, že ho musím skočit, místo toho, abych do něj šel s tím, že ho umím skočit,“ uvedl pro iDNES.cz. Ve velkých problémech stále zůstává náš druhý nejlepší krasobruslař Tomáš Verner. Ten skončil na 21. místě, což je jeho nejhorší výsledek za posledních devět let. I přes to oba sportovci předvedli vystoupení, které diváky bavilo.

Dal bych si grog a klobásu, sní o fandění biatlonový komentátor Jiří Rejman

Dal bych si grog a klobásu, sní o fandění biatlonový komentátor Jiří Rejman

Dal bych si grog a klobásu, sní o fandění biatlonový komentátor Jiří Rejman

Generace20
+
Dal bych si grog a klobásu, sní o fandění biatlonový komentátor Jiří Rejman

Dal bych si grog a klobásu, sní o fandění biatlonový komentátor Jiří Rejman

Generace20

Autor: Tereza Potocká

18. 03. 2013

Užít si biatlonový závod jen jako fanoušek. I to by chtěl zažít čtyřicetiletý Jiří Rejman, komentátor tohoto sportu na České televizi. Šampionát v biatlonu v Novém Městě na Moravě skončil před měsícem. Atmosféra, která ve Vysočina aréně panovala však pořád doznívá. Své o tom ví i Rejman, s nímž jsem si o tomto tématu povídala.

Stihl jste si jako komentátor atmosféru Mistrovství světa užít?
Moc jsem si neužíval, pro mě to byla předvším práce a pořádný zápřah. Na druhou stranu ale musím říct, že to bylo hodně příjemné.

V čem příjemné?
Myslím, že to byl hodně povedený šampionát. Hlavně zásluhou samotných pořadatelů, kteří vytvořili perfektní zázemí pro diváky, početné televizní štáby, novináře i samotné závodníky. To se pak nemůže zrodit jiná, než parádní atmosféra a dobré podmínky pro práci.

Když jsme u pracovních podmínek, tak jak se liší, když se MS koná doma od toho když je v zahraničí?
Kvůli špatné finanční situaci v ČT musí při šampionátu ze zahraničí komentátor plnit nejen komentátorské úkoly ale třeba i reportérské, kameramanské, střihačské, produkční či zvukařské.

To musí být náročné…
To tedy je. Ale už jsem si zvykl, že dnes často komentátor ČTfunguje při výjezdech do zahraničí i jako autor příspěvků pro přenos či zpravodajství, které vyrábí zcela sám.

V Novém Městě Vám tedy toto odpadlo?
Přesně. Tam jsem měl o tyto úkoly své působení ulehčené, ovšem na druhou stranu tady byly zase jiné povinnosti spojené s organizací a koordinací vysílání.

Jaké?
Třeba zajišťování živých ranních vstupů pro ČT24, plánování vysílání, úkolování kolegů či natáčení pořadů VIP biatlon.

Jaktože jste je úkoloval?
Byl jsem totiž i spoluatorem celého televizního projektu Mistrovství světa. Bylo to poprvé v mé dvacetileté kariéře, co jsem se účastnil tak velké operace. Přípravy trvaly více než dva roky. Jako spoluautor jsem tedy měl možnost ovlivnit vysílání v mnoha ohledech.

Třeba?
Mohl jsem si vybrat velký počet kolegů s nimiž jsem realizoval plány dle našich, společných představ. Připravili jsme téměř 30 hodin vysílání. Byla to fuška, ale snad se to povedlo a přenesli jsem kus biatlonové atmosféry i televizním divákům.

Dá se porovnat atmosféra, která panovala ve Vysočina aréně s atmosférou ve velkých německých biatlonových střediscích jako je třeba Oberhof nebo Ruhpolding?
Ano, ale zároveň i ne. Nové Město na rozdíl od Německa působilo hodně ,domácky‘.

Jiří Rejman při natáčení pořadu VIP biatlon s finskou biatlonistkou Kaisou Makarainnenovou. Foto: archiv Jiřího Rejmana

Jiří Rejman při natáčení pořadu VIP biatlon s finskou biatlonistkou Kaisou Makarainnenovou. Foto: archiv Jiřího Rejmana

Domácky?
Je to můj pocit. Pohostinnost Vysočiny byla vynikající. A pak taky fakt, že Nové Město překvapilo vysokým počtem českýchfanoušků. Zatímco na posledních MS byla odhadovaná návštěva cca 60% ze zahraničí a 40% domácí, tak zde tomu bylo naopak.

Chtěl byste někdy jet na závody jen jako divák?
Někdy o tom sním. Vzal bych si do termosky hodně grogu, koupil klobásu, pověsil někde vlajku, občas bych zafandil a hlavně se těšil z toho, že nemusím koukat do monitorů. No a pak bych samozřejmě zašel do partystanu, kde je ta atmosféra po závodě taky fantastická.

A když se vrátíme zpět do reality ke komentování. To má pro vás jaké kouzlo?
Pořád se tam něco děje. Během vteřiny může být vše jinak. A to mě baví.

To musíte být pořád ve střehu…
Jistě, musím reagovat na neustále se měnící vývoj závodu, nesmí mi nic uniknout. Není to vždy jednoduché, ale nemůžu si stěžovat, komentátorská práce není na biatlonovém přenosu to nejtěžší.Co mají  říkat režisér a střihač?

Co by měli říkat?
Oba musí  během dvou hodin každých deset vteřin volit jedno ze čtyř až osmi  řešení, které vývoj závodu nabízí.  Samozřejmě po závodu, nebo na pohovce doma v obýváku všichni víme, co se mělo zrovna ukazovat v záběru. Jestli v jeden okamžik dát přednost domácímu biatlonistovi na střelnici, nebo startu nějaké hvězdy, nebo na mezičasu ukázat jinou hvězdu, či upřednostnit  dojezd do cíle jiného biatlonisty, který se možná stane vítězem. Vybrat jednu správnou ze 43 kamer, to je těžké.

VIDEO: Matějská nebo mrazivá pouť?

VIDEO: Matějská nebo mrazivá pouť?

VIDEO: Matějská nebo mrazivá pouť?

Generace20
+
VIDEO: Matějská nebo mrazivá pouť?

VIDEO: Matějská nebo mrazivá pouť?

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

16. 03. 2013

Matějská pouť je v Praze jedním z každoročních symbolů jara. Letos to tak zatím bohužel nevypadá.

Pár dní ještě potrvá, než se do areálu Holešovického výstaviště nahrnou davy příznivců adrenalinu a tradičních pouťových radovánek. Štáb Generace 20 se podíval, jak taková první jarní pouť vypadá, když je jaro teprve za dveřmi.

Svět zezelená — přichází Den svatého Patrika

Svět zezelená — přichází Den svatého Patrika

Svět zezelená — přichází Den svatého Patrika

Generace20
+
Svět zezelená — přichází Den svatého Patrika

Svět zezelená — přichází Den svatého Patrika

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

15. 03. 2013

Irsko a spolu s ním i téměř celý svět v neděli opět zezelená. Není to příchodem jara, nýbrž blížícím se Dnem svatého Patrika, který s sebou kromě této barvy přináší také hudbu, tanec, dobré jídlo a pití. Pro Iry má však tento svátek hlubší význam.

Už v neděli 17. března přivítá svět Den svatého Patrika. Důležitou součástí tohoto dne je zelené barva, která se odvíjí od toho, že se Irsku přezdívá Zelený ostrov. I když byl tento svátek původně oslavován na počest patrona Irska, který přinesl do své rodné země křesťanství, v posledních letech ho nadšenci vnímají hlavně jako čas zábavy.

„Osobně si myslím, že v současné době už není tento den chápán jako něco, co má spojitost s náboženstvím,“ vysvětluje Paul Regan z irského Bandonu. Dodává, že je to spíše oslava charakteru a nátury Irů, kteří jsou velmi společenští a milují zábavu.

Radovat se z maličkostí

V Irsku je Den svatého Patrika státním svátkem. Proto se najdou i tací, kteří dávají přednost rodinným sešlostem před tradičním způsobem oslav s hudbou a plnou sklenkou whisky. Ať je to tak nebo onak v Irsku se zkrátka nenajde někdo, kdo by tento den neslavil.

Irové svůj svátek vnímají podobně, jako ho přijal zbytek světa. Připomíná jim totiž, že by se lidé měli umět bavit i v těžkých chvílích a neměli by brát věci tak vážně. „Irové prochází v době recese těžkým obdobím a přesto se dokáží radovat z maličkostí a z toho, že jsou všichni zdraví a spolu,“ říká Regan.

Irové jsou pyšní na to, že jeden malý ostrov na západním pobřeží Evropy se čtyřmi a půl milióny obyvatel dokáže na chvíli zastavit a pobavit svět. „Náš národ každý rok přinutí spoustu lidí obléknout směšné klobouky, barvit jídlo i pití na zeleno nebo si malovat trojlístky na obličej,“ uvádí Regan s úsměvem.

Slavit se bude i v Česku

K oslavám patří hlavně hudba a alkohol, Zdroj: Wikimedia

K oslavám patří hlavně hudba a alkohol, Zdroj: Wikimedia

I Česko se o víkendu zbarví do zelena. Již po šestnácté pořádá v Praze irský přistěhovalec Frank Haughton tradiční hudební festival v duchu jeho rodné země. Pro návštěvníky bude na Staroměstském náměstí připravené pódium, kde vystoupí několik hudebních kapel.

Irské hospody pak nabídnou tradiční pokrmy například v podobě vařeného hovězího, mořských plodů a ryb. „Nejsme národem, který by byl známý pro své jídlo,“ svěřuje se Regan s tím, že jim jde hlavně o zábavu, která je spojena především s alkoholem.

Proudem poteče i zelené pivo, které má v Česku už sedmiletou tradici. To se ovšem bude čepovat i v klasických českých restauracích. „Zelené pivo nabízíme už čtvrtým rokem a určitě se těší čím dál tím větší oblibě,“ říká majitelka restaurace Na Michelské Taťána Venderová.

Za pádem Komety stojí hlavně nekázeň hráčů na ledě

Za pádem Komety stojí hlavně nekázeň hráčů na ledě

Za pádem Komety stojí hlavně nekázeň hráčů na ledě

Generace20
+
Za pádem Komety stojí hlavně nekázeň hráčů na ledě

Za pádem Komety stojí hlavně nekázeň hráčů na ledě

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

15. 03. 2013

Ačkoliv i tuto sezonu měla HC Kometa Brno velkou šanci, na postup ze základní části české hokejové extraligy tentokrát nedosáhla. Důvodem je podle fanoušků špatná hra a nesoudržnost týmu, který v loňském roce pod vedením trenéra Zdeňka Venery došel až do finále. Venera byl po základní části i přes odpor fanoušků, kteří si nemyslí, že by za neúspěchem stálo jeho koučování, vedením odvolán.

Velké zklamání prožívají fanoušci, vedení a především hráči HC Komety Brno. Od té doby, co tým v prosinci začal klesat tabulkou české hokejové extraligy, spadl až na nepostupová místa. Důvody nehledá jen vedení, které situaci řešilo odvoláním trenéra Zdeňka Venery, ale také příznivci klubu. Na sociálních sítích se rojí názory o špatných přesilovkách a velkému počtu vyloučení. Jasný názor na to má šéfkomentátor sportovní redakce ČT Robert Záruba. „Nekázeň hráčů pak měla za následek hru v oslabení, která se týmu stala osudná,“ upřesňuje.

Statistiky ale ukazují, že ani v loňském úspěšném roce nebyly tyto disciplíny právě silnou stránkou brněnského kádru. Podle údajů z webového portálu hokej.cz je procento využitých přesilovek dokonce lepší než vloni, ale stále jsou s tímto výkonem čtvrtí nejhorší v tabulce.

Počet minut, které museli hráči odehrát ve sníženém počtu, byl letos o něco vyšší. V obou ročnících překonal hranici tisíce a Kometa tak byla pokaždé nejtrestanějším týmem. Brněnští mají dokonce o necelou hodinu více trestných minut než druhý nejvylučovanější klub HC Verva Litvínov.

Tým nebyl soudržný

Se sestupem tabulkou byly myšlenky příznivců čím dál tím více pochmurnější, i když stále velká část z nich až do konce základní části věřila, že se kádr zvedne. „Bylo to špatné, mrzela nás každá zbytečná prohra, především v nastavení nebo po samostatných nájezdech,“ komentuje náladu fanynka Martina Recmanová.

Nejvíce ale fanoušci kritizovali samotné hráči, kteří podle většiny příznivců špatně spolupracovali, nehráli srdcem a vzdávali boj před koncem utkání. „Mužstvo nebylo tak soudržné jako loni, a uvnitř týmu mělo dojít i k nějakým ostrým sporům,“ potvrzuje názory fanoušků Záruba.

Ohromnou podporu nadšenci Komety prokázali právě propuštěnému Zdeňku Venerovi. V komentářích k příspěvku na Facebooku o změně koučů mu děkovali za loňský úspěch a litovali tohoto kroku brněnského vedení. „Výměna trenérů neměla vůbec přijít, a pokud ano, tak až na konci sezony,“ říká Recmanová.

Někteří nyní doufají, že tým dostane od nastupujícího trenéra Vladimíra Kýhose nový podnět k zlepšení hry a spolupráce na ledě. O tom, jestli vezmou hráči výměnu trenéra jako nový impuls, je Záruba skeptický. „Myslím, že to obecně spíše neplatí, ale je to individuální,“ dodává závěrem.

VIDEO: Reportáž z inaugurace Miloše Zemana

VIDEO: Reportáž z inaugurace Miloše Zemana

VIDEO: Reportáž z inaugurace Miloše Zemana

Generace20
+
VIDEO: Reportáž z inaugurace Miloše Zemana

VIDEO: Reportáž z inaugurace Miloše Zemana

Generace20

Autor: Markéta Prokšanová

14. 03. 2013

Historicky první přímá volba českého prezidenta byla 8. března již pomyslně ukončena. Miloš Zeman tento den totiž složil inaugurační slib a tím byl uveden do úřadu.

Na Hradčanském náměstí se sešlo několik desítek lidí, aby celý průběh této významné události na velkoplošných obrazovkách. Mezi nimi byli i mladí lidé, kterých jsme se zeptali, proč přišli a jaký mají názor na osobnost nové hlavy státu.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“