Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Generace20
+
Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Generace20

Autor: Lucie Švábová

26. 04. 2013

Ten, kdo je zvyklý se na výstavách chovat ukázněně a pouze nesměle okukovat exponáty, bude z interaktivní výstavy Vikýře Play nejspíš zprvu trochu rozpačitý. Výstava, která slibuje různé zvukové, optické a kinetické nástroje, odstartovala 28. března a zaplnila celá tři horní patra Malostranské besedy. Hrát si zde není jen dovoleno, ale přímo doporučeno.

Interaktivní výstava Vikýře Play si klade za cíl především rozvíjet lidské smysly. Má být hravá a zábavná a tím navazovat na myšlenky Jana Amose Komenského. Návštěvníkům ponechává svobodu a umožňuje vyzkoušet si nejrůznější zvukové, optické a pohybové nástroje a panuje zde proto čilý ruch. Od konce března se totiž do Malostranské besedy hrnou zástupy maminek i učitelek se svými svěřenci různých věkových kategorií. „Děti si to tu hrozně užívají, baví je to,“ tvrdí jedna z návštěvnic. Všudypřítomné pískání, zvonění, smích a rozpustilé štěbetání jí dává za pravdu.

Pokreslené zdi nevadí

V Sensoriu si návštěvníci mají uvědomit své smysly. Foto: Alexandra Zemanová

Úplně první zastávkou výstavy je Sensorium, kruhový dřevěný objekt, ve kterém autoři návštěvníkům představují ne pět, ale rovnou dvanáct lidských smyslů. Kromě těch základních zde najdou i smysl pro pohyb, rovnováhu, slovo nebo smysl pro myšlenky druhého člověka. Ke každému z dvanácti zastavení je připravena nějaká činnost nebo názorná pomůcka, jak si daný smysl uvědomit.

Zdá se, že nejen předškoláci a školáci, ale i parta gymnazistů, se tu dobře baví. „Mně se to tu líbí. Oproti jiným výstavám je to tu úžasný,“ směje se asi sedmnáctiletá extravagantní slečna, která s kamarádkou nadšeně pobíhá po výstavě jako malé dítě. Názor jejího spolužáka už je o něco střízlivější. „Asi by se toho dalo hodně zlepšit, ale spousta věcí mě tu zaujala. Hlavně prostorová projekce a to s těmi smysly. To je takové na přemýšlení,“ hodnotí výstavu osmnáctiletý Petr.

Prostorová projekce nazvaná Otisky spočívá v tom, že se návštěvník dotýká speciálního plátna, na kterém se v místě jeho dotyku objevují nejrůznější barevné a neustále proměnlivé skvrny. Ve vedlejší místnosti je potom kreslírna, která dětem umožňuje pokreslit si doslova vše, co najdou. Ačkoli fix v rukou dítěte často spíše připomíná zbraň, tady ani pokreslené zdi nikomu nevadí.

Nejoblíbenější je závěsný pytel

To hlavní ale na návštěvníky čeká až v nejvyšším patře besedy — na půdě. Právě neobvyklé podkrovní prostory a jejich vikýře daly výstavě název. Zajímavé místo, které navíc nabízí dobrý výhled na malostranské střechy a kostel sv. Mikuláše, si pochvalují i dvě oslovené maminky s dětmi. Lákavý prostor, má ale i svou stinnou stránku. „Děti si to užívají, ale vadí mi tu schody, které jsou snad všude. Malého proto musím pořád hlídat,“ upozorňuje návštěvnice Renata.

Podobného názoru je i její kamarádka. „Dětem se tady hrozně líbí, ale já jsem trochu zklamaná. Byla jsem před dvěma lety na té první výstavě v Mánesu a tam toho bylo víc,“ vzpomíná paní Michaela na první a velmi úspěšnou interaktivní výstavu v rámci projektu Orbis pictus, která probíhala na přelomu let 2010 a 2011 ve Výstavní síni Mánes. Co do počtu návštěvníků je zatím úspěšná i současná výstava. „Maminky se mě občas ptají, kdy mají přijít, kdy je tu nejmíň lidí, ale to je těžké říct. O víkendu je tu narváno a ve všední dny sem chodí školy a školky,“ tvrdí kustodka Martina Kubiasová, která na půdě dohlíží na bezpečnost dětí.

Z půdních atrakcí je podle Kubiasové u dětí nejoblíbenější obrovský závěsný pytel, do kterého mohou zespodu vlézt. Dospělí si prý zase pochvalují Lavičku na výsluní. Posadí se, začnou šlapat jako na kole a často jsou překvapení, že celé zařízení začne vydávat zvuk, který mohou šlapáním a otáčením kola uprostřed ovlivňovat. Objektů, které nějakým způsobem vydávají zvuk, je tu zdaleka nejvíc. „Vzhledem k tomu, že jsme všichni docela hudebně založení, tak si tady s těmi xylofony a strunami hodně vyhrajeme. Pro nižší věkové kategorie to může být hodně zábavné. Já být o dva tři roky mladší tak se tu zblázním,“ směje se již zmíněný gymnazista Petr.

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Generace20
+
Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

24. 04. 2013

Kromě brigády se zruční studenti rozhodli využít k drobnému výdělku i svůj volný čas. Přivydělávají si různými zálibami. A to, že se výtěžek mnohdy vyšplhá jen k několika stokorunám měsíčně, jim nevadí. Dělají to především pro svou zábavu a odreagování.

Bez příjmů z brigád si studentský život umí představit jen málokdo. A stejné je to s koníčky. Pokud jsou ale mladí lidé šikovní, mohou si přivydělat prodejem vlastních výrobků. Martina Hosmanová studuje České vysoké učení technické a brigádně si vydělává jako pečovatelka. Ve volném čase jí baví vyráběníkorálkových a plstěných šperků nebo malování na porcelán. „Vždycky se mi ručně dělané šperky líbily, a tak jsem se před třemi roky rozhodla, že nějaké zkusím vyrobit,“ vypráví Hosmanová.

Po úspěšném zhotovení prvního páru náušnic se rozhodla pochlubit výtvorem na sociální síti a mezi přáteli. Vzhledem k zájmu vyrobila další kusy i pro ně. Když se po špercích začaly ptát i kamarádky kamarádek musela kvůli materiálu stanovit pevnou cenu. „Výrobou náhrdelníku strávím okolo čtyř hodin čisté práce,“ odůvodňuje Hosmanová. Jeden zhotoví za 25 korun a prodává je od padesáti do devadesáti korun.

Hlavně zábava, pak prodej

Vzhledem k tomu, že po čase už poptávek po špercích ubylo, rozhodla se Hosmanová využít internetu. Zřídila si účet na portálu votocvohoz.cz, kde své výrobky nabízí. „Když mám dobrý měsíc, vydělám si okolo pětistovky,“ říká Hosmanová. Zároveň ale přiznává, že několik jejích spolužaček se pokoušelo také prodávat. Vyráběly podložky pro hrnky a šperky z peří, prodej ale brzy ukončily. Nechtěly totiž kvůli malým ziskům investovat do výroby tolik času.

Martina Hosmanová před necelým půlrokem přidala k výrobě bižuterie také malování na porcelán. Za hrnek a barvy dá čtyřicet korun. Výrobek ale prodává okolo osmdesáti až stovky. Záleží na složitosti obrázku, který nakreslí po předchozí domluvě. Jak sama přiznává, objednávek hrnků ale zatím není mnoho.

Oblečení z druhé ruky do třetí

Další vynalézavou studentkou je Anna Müllerová z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Její zálibou a při výdělkem je prodej obnošeného oblečení. Využívá k tomu stejnou internetovou stránku jako Hosmanová. „Prodala jsem už okolo 150 kousků,“ uvádí Müllerová.

Šaty neshání pravidelně, bere to jako formu odreagování se nebo tak tráví čas s kamarádkami. Má několik vytipovaných secondhandů a  obvykle se zaměřuje na výprodeje. Takže za kousky často zaplatí jen v řádech desetikorun. Oblečení pak nafotí na postavě a nabízí k prodeji. Jako největší úspěch uvádí nákup šatů. „Nakoupila jsem je za deset korun a následně prodala za čtyři sta,“ vysvětluje.

Jedním ze záporů je kromě nízkého výdělku také jeho nestálost. Prodejce si totiž nemůže být nikdy jistý, kdy a za kolik své zboží prodá. „Jednou jsem si vydělala i dva tisíce za měsíc, byla to spíš ale shoda náhod,“ uvědomuje si Müllerová. Spoléhat se tedy pouze na příjmy z prodeje a odsunout brigády ve většině případů nejde.

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

Generace20
+
VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

22. 04. 2013

V Pražské tržnici proběhl pátý ročník Holešovice Fashion Market. Zájemci o alternativní módní scénu, šperky a design, tak mohli v halách tržnice vidět přes 140 stánků nezávislých návrhářů a designérů, kteří prezentovali své aktuální kolekce. Kreativní atmosféru marketu doplňovaly módní přehlídky, workshopy a DJs. Co všechno nabízely stánky a jaký byl zájem o alternativní módu, uvidíte ve videu.

Kreativní atmosféru marketu doplňovaly módní přehlídky, workshopy a DJs. Co všechno nabízely stánky a jaký byl zájem o alternativní módu, uvidíte ve videu.

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Generace20
+
Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

20. 04. 2013

Památky a atrakce lákají turisty na velkou podívanou a zábavu. S tím ale souvisí i dlouhé fronty lidí a předražené vstupné. Ušetřit čas a peníze se lidé snaží pomocí karet Citypass. Z dobrého úmyslu se však někdy stává boj o počet navštívených míst.

Mnoho lidí chce mít fotku z Eiffelovy věže nebo ze sochy Svobody. Tak jako je samozřejmé pěkné panoráma z těchto míst, jsou samozřejmé mnohdy i několika hodinové fronty návštěvníků. Překonat tento problém se pokusily karty Citypass. „Myšlenka ušetřit hodiny a koruny je pěkná, ale lidí, co využívají Citypass je hodně, a tak tento systém selhává,“ říká uživatel karty Martin Vašata.

Všechny karty typu Citypass fungují na stejném principu. Turisté si na určitý počet dní zakoupí kartu, která zahrnuje vstupy zdarma či slevy na několik desítek atrakcí v určitém městě. Každý si pak individuálně zvolí, jaká místa navštíví. „Lidi si vyberou většinou ty populární atrakce, kvůli kterým to kupují, takže je tam vždy plno,“ vzpomíná na zkušenost z New Yorku Vašata.

Proto, aby se turistům karta finančně vyplatila, musí navštívit určitý počet míst, v tom případě jde mnohdy o boj s časem. „Jelikož jsme chtěli využít toho, co karta nabízela, pořád se spěchalo a nikde jsme si to vlastně pořádně neužili,“ popisuje Vašata. A dodává, že navštívil i taková místa, která za to nestála jen proto, aby opravdu ušetřil nějaké koruny.

Většinou je možné karty zakoupit přes internet. „Ceny se liší podle časové platnosti a podle lokality. To znamená, že třídenní karta je dražší než dvoudenní,“ vysvětluje Slávek Horský zakladatel českého Citypassu – Prague Card. Například v Praze zaplatí turista za třídenní kartu 990 Kč, zatímco v New Yorku pak utratí za stejný počet dní okolo 3000 Kč.

Ve frontě si počká každý

Jsou ale lidé, kterým tento systém turistiky vyhovuje. „Se Citypassem mám pokaždé akční dovolenou, protože můžu s kartou vidět tolik míst,“ uvádí Dominika Horová.  A připouští, že proto, aby stihla obejít všechny vybrané památky, si musí nejdříve správně zorganizovat svůj čas.

Turistické karty se těší velké oblibě a jen v Česku se jich ročně prodá okolo 40 tisíc kusů. Lidé vidí největší výhody v tom, že mají s kartou přednostní vstup a tím šetří čas. Nicméně v současné době už využívá Citypassy tolik lidí, že si u oblíbených atrakcí počkají ve frontě zkrátka všichni. Takže vize, že by člověk nemusel čekat ve frontě a tím šetřil čas i peníze, je zkrátka nereálná.

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Generace20
+
Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

19. 04. 2013

Modrá krev v žilách či sláma čouhající z bot. Odkud pocházeli a čím byli rodinní předci zajímá stále více lidí. Přestože internet umožňuje získat některé informace, pro důkladnější už pátrání musí člověk vyrazit do terénu. Pokud mu jde jen o výsledek a ne o proces hledání, může si na to najmout odborníka. To však může stát i dvacet tisíc korun.

Pátrání po předcích může připomínat detektivku. Rozdíl je však v tom, že se nepátrá po stopách zločince, ale příbuzenstva. Nejde ale o snadnou či rychle hotovu práci. I přes to stojí pohled na rodinou linii mnoha lidem za námahu.

Internet k hledání nestačí

Ačkoli se lidstvo nachází ve věku internetu, ve kterém je soukromí stále vzácnějším, tak se většina předků nedá vypátrat zmáčknutím několika tlačítek klávesnice. Zájemce o historii rodiny musí vyrazit do archivů a matrik. „Základ rodopisu zpracujete asi za tři až čtyři měsíce,“ vysvětluje genealožka Helena Voldánová. To znamená, že se pátrá po přímé rodové linii – rodiče a děti.

Jestliže je někdo zvědavý z koho vzešel, ale nemá dostatek elánu nebo času se do pátrání po předcích pustit, může využít služeb odborníků. „Cena jednoho zpracování rodokmenu přímé linie stojí okolo patnácti až dvaceti tisíc korun,“ říká Voldánová. Záleží však i na náročnosti a rozsahu podkladů pro sestavení.

Jelikož se někdy stává, že se příbuzenstvo stěhovalo, tak doprava nutná k pátrání zvyšuje náklady. Stejně tak i poplatky za využití odborných služeb. Za rešerši tak může zájemce zaplatit okolo 450 korun za hodinu práce, za opis archiválií v matrikách či archivech okolo 50 korun.

Modrá krev nabízí delší cestu

Bez odborné pomoci se rozhodl hledat své předky Jiří Podroužek (52). „Rodokmenu se věnuji jako koníčku od ledna 2013. Do června bych rád navštívil státní archiv,“ přibližuje své plány.  Ač zatím informace zjišťoval jen z rodných listů, dostal se po matčině větvi až do 18. století.

Protože většina lidí pochází ze selských rodů, tak často stopování předků končí v 17. století. To díky tomu, že předtím neexistovaly řádné záznamy. Až Josef  II. zavedl jednotné fungování matrik. Když bude mít člověk štěstí, a jeho předci budou pocházet z bohatého měšťanského nebo dokonce ze šlechtického rodu, může se v pátrání dostat  hlouběji, protože si tyto rody již tenkrát vedly rodokmeny.

Podobně daleko jako Podroužek se ve svém pátrání dostal i Jan Čech (22). Ten sestavuje historii své rodiny už od svých deseti let, kdy se ptal svých příbuzných a všechny informace si pečlivě zapisoval. „Nyní náš rodokmen stagnuje co se týče růstu do hloubky, ale díky ostatním příbuzným ho teď hlavně rozšiřuji,“ říká Čech.

Náhodná setkání kmenového druhu

Na rozdíl od Podroužka se však nechce v blízké době dostat dál do rodinné minulosti. „Mám v plánu spíš zkvalitnit údaje o již známých předcích,“ objasňuje Čech. Jelikož jeho pomyslný příbuzenský strom má větve velmi doširoka, rozhodl se převést na internet všechny své dosud získané informace.

Díky digitalizaci rodokmenu na stránce myheritage.cz Čechovi s rozšiřováním obsahu pomáhají i příbuzní. Jako hlavní výhodu této stránky vidí možnost narazit na příbuzenskou větev, o které dříve netušil. „Když si někdo jiný vede rodokmen a systém pozná souvislosti mezi mým a tím jeho, nabídne porovnat ‚podezřelé′ vazby a rodokmeny tak lze propojit a rozšířit,“ raduje se.

Tvorba vlastního rodokmenu zaznamenala v posledních letech boom. Podle genealožky Heleny Voldánové je to i díky pořadu České televize Tajemství rodu, který pátrání po předcích pomohl propagovat. „Obrací se na mě desítky zájemců,“ prozrazuje Voldánová. V roce 2007 začala digitalizace českých matrik. Ta by do budoucna měla zjednodušit a zlevnit hledání příbuzenstva a uchovat archiválie pro další generace.

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Generace20
+
Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Generace20

Autor: Tereza Potocká

17. 04. 2013

Učitelé mají zakázaný vstup do škol. Ačkoli to zní absurdně, v Dánsku to tak vypadá. Tamní učitelské odbory Lærernes Centralorganisation nesouhlasily s novým vzdělávacím plánem, které vymyslelo dánské ministerstvo školství ve spolupráci s ministerstvem financí. A městské úřady, které jsou zřizovately základních škol, rozhodly, že učitelé po Velikonocích nesmí nastoupit zpět do práce.

Státní základní školy v Dánsku jsou po Velikonocích bez učitelů. Tamní ministerstvo školství přišlo s nápadem, jak dosáhnout toho, aby se děti více naučily a zároveň jak za to nezaplatit ze státní pokladny více peněz. Záměrem bylo prodloužení času výuky. „Jednalo se o upřesnění pracovní doby mezi učitelskými odbory a Krajským svazem, který je zaměstnavatelem učitelů. Tento konflikt se táhl delší dobu, téměř čtyři měsíce, a teď se vyostřil, ” upřesňuje Ilona Poštová z Dánského velvyslanectví v Praze.

Děti by měly ve škole trávit každý den od osmi do čtyř odpoledne. Učitelům by přibyly odpracované hodiny, ale na výplatní pásce by se nic nezměnilo. Ministerstvo financí by tak výrazně ušetřilo. Kantoři ale na tento návrh nechtěli přistoupit a proto jsou nyní bez práce. Úřady vyhlásili takzvaný lockout — zakázali učitelům vstup do škol. „Nevyhodili nás, jen po Velikonocích už nesmíme do školy a nebudeme dostávat mzdu,“ popisuje situaci dánský učitel Nashaat Nasser.

Odborné expertízy, které si nechalo dánské ministerstvo školství vypracovat, potvrdily stanovisko učtitelských odborů. Děti nebudou schopné se po tak dlouhou dobu, kterou rezort navrhuje, soustředit. Tento plán by zřejmě nepřinesl žádně převratné výsledky ani nárůst vzdělanosti Dánů. To mělo údajně být hlavním záměrem ministerstva. „Myslím si, že vůbec nejde o vzdělání, ale o šetření peněz, jako všude v Evropě,“ říká Nasser.

Rodiče budou muset spolupracovat

Budovy škol zůsatnou pro děti normálně otevřené. Jen není jasné, kdo bude školáky hlídat, když jejich učitelé musí zůstat doma. „Zřejmě to bude tak, že ve škole bude muset vždy zůstat někdo z rodičů o děti se nějak postarat,“ říká češka žijící v Dánsku Jana Nasserová. Lockout se však netýká služebního personálu škol, ředitelů, ani jejich zástupců. Děti tedy má kdo hlídat a zadávat jim úkoly.

Tato situace by mohla trvat až tři měsíce. „Nikdo neví, jak dlouho to bude. Hlavně jsme nepředpokládali, spíš nevěřili, že tato situace opravdu nastane,“ přiznává Nasser. V zápětí dodává, že kantoři i vedení téměř všech škol si mysleli, že vše byly jen výhružky, aby učitelé přistoupili na navýšení pracovní doby.

Kdo má radost, jsou jednoznačně děti. „Je to super, nebudeme psát testy a nic podobného,“ raduje se osmiletý Rami Nasser.Ale ne všichni jeho nadšení nesdílejí. Ti, kteří budou letos základní školu končit, potřebují pro přijetí na střední školu pololetní průměr známek. „Zkoušky mají být v květnu, ale pokud tato situace potrvá, tak nebudou. Protože nebude mít kdo děti hodnotit,“ krčí rameny Nashaat Nasser.

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

Generace20
+
VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

16. 04. 2013

Běžeckou vytrvalostní sezónu zahájil světově uznávaný Pražský půlmaraton. V historických ulicích Prahy se objevilo přes dvanáct tisíc běžců.

I když nebylo zrovna teplo, tak si účastníci chválili atmosféru. Jak se atletům a sportovním nadšencům na letošním patnáctém ročníku maratonu běželo, uvidíte v následujícím videu.

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

Generace20
+
VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

Generace20

Autor: Lucie Švábová

15. 04. 2013

I pouhé dva dny práce mohou stačit k úspěchu v Hollywoodu. Slavit mohou autoři studentského snímku Hlavní chod, který vznikl na podzim 2012 v rámci soutěže 48 hours film project. Z mezinárodního finále v Los Angeles si totiž odvezli hned dvě ceny, a to za nejlépe použitou rekvizitu a za ženský herecký výkon.

Pětiminutový film Hlavní chod z dílny studentského týmu Láska zvítězil v českém kole soutěže 48 hours film project loni v říjnu. Na konci března uspěl i v mezinárodním kole stejné soutěže v Los Angeles. Českému filmu, ve kterém přijde dceřin přítel na rodinný oběd a nelíbí se své budoucí tchyni, dala porota přednost před vítěznými snímky z ostatních zemí z celého světa. A to hned ve dvou kategoriích.

Podle producentky filmu Kristýny Drozdové, která účast v soutěži iniciovala, si tým jel do LA především užít. „Nejeli jsme tam s očekáváním, že získáme ceny. Chtěli jsme, aby mezinárodní publikum film pochopilo, což se stalo. Lidé se smáli ve správných momentech,“ říká Drozdová. Tým Láska sestavila ze svých známých a spolužáků z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. A právě jim se podařilo nejlépe splnit pravidla soutěže — natočit za 48 hodin film v délce čtyři až sedm minut podle vylosovaného zadání.

Praha, Hollywood, Cannes

Tým Láska s vítěznými plaketami po návratu z Los Angeles. Foto: Archiv Kristýny Drozdové

Tým Láska s vítěznými plaketami po návratu z Los Angeles. Foto: Archiv Kristýny Drozdové

„Zajímavé bylo na sestavování týmu to, že se mnozí dopředu neznali. Všechny jsem znala pouze já, proto mě těší, že tým fungoval,“ pochvaluje si Drozdová. Režie se ujal student Jan Pivoňka, kameru měl na starosti Vladimír Matoušek a střih Jakub Havránek. Za úkol měli natočit historický film, v němž se objeví smyšlená postava — personální stylista Daniel Černý, prstýnek a věta: „Říkali mi kapitán.“ Právě prstýnek sehraje ve filmu důležitou roli, mimo jiné spadne do záchodu a jedna z postav ho spolkne.

Vtipné zapojení rekvizity mezinárodní porota ocenila. „Rekvizita nebyla pouze okrajově zasazena do příběhu, ale vlastně jej sama utvářela,“ vysvětluje si úspěch v této kategorii Drozdová. Její tým měl šťastnou ruku i při obsazení hlavní herecké role. Po dlouhém hledání se na poslední chvíli týmu podařilo získat Kateřinu Pindejovou, která byla za svůj výkon také v USA oceněna.

V České republice, kde se soutěž uskutečnila teprve podruhé, se projektu účastní především amatéři a studenti filmu. Ve světě se ale běžně zapojují i profesionálové. O to je také výhra cennější. „Jsme mladí a tento úspěch nám může pomoci v našich profesních kariérách,“ myslí si Drozdová, která se se svým týmem chce soutěže zúčastnit letos znovu.

Za svůj dvoudenní projekt se mladí filmaři kromě dvou plaket dočkají ještě jednoho významného ocenění. Jejich Hlavní chod se bude spolu s dalšími deseti nejlepšími snímky promítat v květnu 2013 na festivalu v Cannes.

Snímek Hlavní chod

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Generace20
+
Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

13. 04. 2013

Kalendář obohatí dva nové významné dny. Poslanci schválili, že bude i tímto způsobem každý rok uctěna památka upáleného studenta Jana Palacha a narození „učitele národů" Jana Ámose Komenského. Názory na sebevražedný čin prvního z nich se však různí.

V českých kalendářích zřejmě přibudou dva významné dny. Novelu zákona o státních svátcích a ostatních svátcích již schválili poslanci. Pokud ji odsouhlasí také senát, bude 16. leden Dnem památky Jana Placha, který se upálil roku 1969 na protest proti sílící lhostejnosti a pasivitě spoluobčanů v důsledku nastupující normalizace. Narození Jana Ámose Komenského pak bude kalendář připomínat 28. března.

Ne všichni však vnímají upálení Palacha pozitivně. Dvaapadesátiletá Lenka Prchalová jeho čin neuznává: „S uctěním památky Komenského souhlasím, ale myslím, že Palachova oběť byla zbytečná,“ říká. Život má pro ni jedinečnou hodnotu a tento sebevražedný čin proto nedokáže pochopit. „Bylo kolem toho hodně povyku, ale stejně si myslím, že to nic nezměnilo,“ vzpomíná.

Busta Jana Palacha na stěně Filozofické fakulty v Praze. Foto: Alexandra Zemanová

Busta Jana Palacha na stěně Filozofické fakulty v Praze. Foto: Alexandra Zemanová

Naopak osmadvacetiletý Jiří Škroch rozhodnutí Jana Palacha respektuje a chápe ho: „Jeho čin považuji za hrdinský projev vzdoru a nesobeckosti. Nebyl mu lhostejný tehdejší politický vývoj, a jelikož nebyly účinné možnosti odporu, rozhodl se pro takto extrémní řešení,“ říká. Dodává, že po jeho sebevraždě sice nenastala zásadní změna, výročí jeho smrti však hrálo významnou roli v počátcích Sametové revoluce.

Jen pár řádků navíc

Poslankyně Jana Černochová (ODS), předkladatelka návrhu, uvedla, že se jedná především o symbolický akt a historické memento. Přiznala však, že si museli během projednávání návrhu ve sněmovně vyslechnout rozličné interpretace činu Jana Palacha. Zpochybnil ho například bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček.

Novela by měla vejít v platnost symbolicky 11. srpna letošního roku. Právě v ten den by měl Palach 65. narozeniny. Nepůjde však o státní svátky, volno navíc tedy nebude. Významné dny mají spíše symbolický smysl.

Možná proto schválení této novely nevzbuzuje v některých žádné emoce. „Jde to nějak mimo mě. Nevadí mi to, ale je mi to v podstatě jedno. Vždyť jaký to bude mít praktický dopad? Jen se v kalendáři objeví pár řádků navíc,“ vysvětluje svůj postoj čtyřiadvacetiletá Barbora Seifertová.

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

Generace20
+
„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

Generace20

Autor: Klára Kučerová

12. 04. 2013

Živím se prostitucí a chci se legitimovat na úřadě. I tuhle větu možná budete moct slyšet na úřadě. Pražští radní totiž představili nový zákon o regulaci prostituce. Pokud projde, lidé živící se v oblasti sexuálních služeb budou muset vystoupit z anonymity a hlásit se na úřadě. Čtyřiadvacetiletá Kateřina, která pracuje několik let v jednom z pražských klubů, má ale na zákon spíše negativní názor.

Udělat z prostituce svobodné podnikání, tak by se dal charakterizovat navrhovaný zákon o regulaci prostituce. Ten má podle navrhovatele zákona, Lukáše Manharta (TOP 09), dvě roviny. Jednu, která se týká provozovatelů veřejných domů a druhou, která platí pro osoby činné v prostituci mimo veřejná prostranství. Pro obě skupiny tak budou zákonem platit nová pravidla. Například, že bez přihlášení se na úřad a řádného povolení nebude ani jeden z nich svou činnost smět vykonávat.

Studentka vysoké školy Katka se však na zákon dívá kriticky. V jednom z pražských klubů si přivydělává už od posledního ročníku gymnázia a anonymita je prý to hlavní co mají. „Ve společnosti, kde se pohybuji, jsou společnice v normálním životě obvykle obyčejné dívky a často by to do nich nikdo neřekl. Obávám se, že s touto registrací by se už nemohly nikdy do slušného života vrátit, smetly by je totiž společenské předsudky,“ a dodává, že ona sama by k registraci nejspíše také nešla.

Anonymita jako obrana

Problém s anonymitou přiznává i radní Lukáš Manhart. „Překážka to asi bude, ale rozhodli jsme, že seznam, ve kterém budou tyto osoby vedeny, nebude veřejnosti přístupný, aby nemohlo dojít k jeho zneužití,“ vysvětluje. Podle něj zákon prostitutky nijak neohrožuje, naopak věří, že by jim mohl pomoci zlepšit kvalitu jejich života.

Kateřina se však obává, že pokud by někdo chtěl, systém stejně obejde. „Dneska není zas tak těžké získat tajné informace. Tímto zákonem nás akorát ocejchují a dostaneme se tak do ještě složitější společenské situace.“ Podle ní se zákon mine účinkem, ve svém okolí totiž nezná žádnou z dívek, která by se chtěla dobrovolně na úřad přihlásit.

Podle Manharta je ale tento zákon důležitý. Díky němu totiž budou mít night cluby lépe pod kontrolou, jelikož rozhodnou o jejich počtu i umístění. „V poslední době nevěstinců především v centru Prahy přibylo a stále přibývá. Dosud jsme je mohli zakazovat pouze podle vyhlášky na ochranu veřejného pořádku a mravnosti, což se ale velmi často minulo účinkem,“ doplňuje.

Pojišťovna nic platit nebude

Jedním z bodů zákona jsou také povinné prohlídky u lékaře. Ty by si museli prostituti či prostitutky platit sami a to včetně testů na pohlavní nemoci. Konečná suma by se tak mohla vyšplhat až v řádu několika tisíc korun měsíčně. Byli by také zapsáni do živnostenského rejstříku jako podnikatelé, stanula by jim tak povinnost platit daně z příjmu, zdravotní i sociální pojištění. „Lékař ani daně by mi nevadili, tyhle pravidla platí pro všechny. Neumím si ale moc představit, jak by to bylo s lékařskými prohlídkami u podřadnějších privátů, kde hygiena většinou není tím hlavním.“ říká Kateřina.

Manhart doplňuje, že výdělky v této oblasti jsou obvykle dost vysoké na to, aby si lidé živící se v oblasti sexuálních služeb mohli dovolit utrácet větší sumy za své zdraví. Doufá také, že tímto zákonem se oddělí legální prostituce od té nelegální. „Neděláme si žádné iluze, že přijdou všechny prostitutky a prostituti na úřad, aby se zaregistrovali. Pořád je ale lepší taková to podoba zákona než nic,“ uzavírá. Návrh již schválila rada, nyní se bude projednávat u zastupitelů hlavního města. Pokud projde, budou o osudu nejstaršího řemesla rozhodovat poslanci.

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

Generace20
+
ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

12. 04. 2013

Devátý ročník festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry se letos konal v Divadle Komedie. Akce se uskutečnila 4. dubna a pořádali ji studenti Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP). Cílem bylo poodhalit návštěvníkům práci v médiích a zprostředkovat debaty s osobnostmi pracujících ve sdělovacích prostředcích. Letošní festival navštívilo přes tři sta lidí. Generace 20 se ptala návštěvníků, proč na Všemi směry přišli.

Foto: Barbora Zpěváčková

Jindřich Oukropec, 19 let

Nemohl jsem si nechat utéct příležitost, poslechnout si naživo osobnosti, které jsou ve světě médií uznávané. Proto jsem dorazil. Těšil jsem se hlavně na debatu, které se účastnil šéfredaktor Mladé Fronty Dnes Robert Čásenský. Myslím si, že má zajímavé názory a obdivuji ho jako osobnost.

Foto: Barbora Zpěváčková

Adéla Nečásková, 27 let

Přišla jsem se podívat na svoji sestru Pavlínu Nečáskovou, která absolvovala právě Vyšší odbornou školu publicistiky. Teď pracuje jako redaktorka Českého rozhlasu a studenti ji pozvali, aby se zúčastnila diskuze absolventů VOŠP. Byla to pro ni pocta a já sama jsem byla na debatu zvědavá.

Foto: Barbora Zpěváčková

Jan Novotný, 23 let

Všemi směry jsem navštívil, protože jsem se chtěl setkat s přáteli, které tolik ve škole moc často nepotkávám. Doufal jsem, že se tu seznámím i s nějakými studenty z prvního ročníku, protože jich zatím moc neznám. Ale hlavně jsem chtěl podpořit akci, která už má docela dlouhou tradici.

Foto: Archiv Anny Francové

Anna Francová, 24 let

Do Divadla Komedie jsem přišla, protože jsem jako bývala absolventka VOŠP zvědavá, kam se škola posouvá. Kromě toho jsem se těšila, že potkám své bývalé učitele a kolegy ze školy. Ze zkušenosti vím, že Všemi směry nejsou jenom o skvělém programu, ale i o skvělých lidech.

Foto: Barbora Zpěváčková

Ondřej Hlíza, 23 let

Já navštěvuji festival každoročně a ani tento rok jsem nemohl vynechat. Letos mě nalákalo hlavně to, že organizátory jsou lidé z mého ročníku. Myslím si, že jsou to schopní pořadatelé a byl jsem zvědavý, jak vše nakonec dopadne.

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

Generace20
+
VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

11. 04. 2013

Upozornit na nekalost nebo dopravní nehodu. Záměr médií by měl být vždy stejný – informovat. V tomto duchu se nesl devátý ročník nezávislého festivalu publicistiky Všemi směry s podtitulem „Za jedním cílem", jenž proběhl 4. dubna v prostorách Divadla Komedie.

Stejně jakoby měly vést všechny cesty do Říma, tak by měla média směřovat ke stejnému cíly. Tím by mělo být informovat veřejnost. Alespoň tak vysvětlili organizátoři devátého ročníku festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry podtitul „Za jedním cílem“. Tato akce pořádaná studenty Vyšší odborné školy publicistiky proběhla v Divadle Komedie.

Jak média vypadají i z druhé strany se mohli návštěvníci přesvědčit 4. dubna, kdy akce probíhala. „Dorazilo přes tři sta lidí,“ řekla programová ředitelka festivalu Miriam Lapourová s ohledem na počet prodaných lístků. Tento počet lehce zanikal v rozsáhlosti divadla, kde se lidé pohybovali všemi směry a málokdy se shromáždili na jednom místě.

Nejdůležitější je obsah

Mezi hlavní lákalda festivalu patřily besedy o investigativní žurnalistice a o budoucnosti médií. V druhé jmenované se sešli šéfredaktor Mladé fronty Dnes Robert Čásenský, programový řiditel České televize Milan Fridrich, ředitel Frekvence 1 Miroslav Škoda a šéfredaktorka Tablet Media Eva Hanáková. Všichni jmenovaní se shodli, že pro média je rozhodující obsah.

Podle Škody je však třeba, aby média začala přemýšlet o regulaci obsahu zdarma. „Když se zeptám lidí, zda by chtěli informace zadarmo, řeknou, že ano. Když se zeptám, zda by pracovali zadarmo, tak už je odpověď opačná,“ mínil Škoda. Podle Čásenského přináší internetové zpravodajství novinám peníze, které pak mohou vynaložit na zlepšení obsahu.

V diskusi s investigativními novináři Josefem Klímou z pořadu Na vlastní oči, Jaroslavem Kmentou z Mladé fronty Dnes a Daliborem Bártkem z pořadu Reportéři ČT se mohl posluchač dozvědět, že tato práce má efekt bodového světla. „Vždy odkryjeme jen nějakou nekalost ze všech, co existují. Všechny odkrýt nejdou,“ prozradil Kmenta.

Nakouknout přes rameno profesionálům

Podle investigavce Bártka je pro začínající novináře lepší, když kariéru odstartují v regionálních médiích. „Člověk může ještě udělat chybu, která však nebude mít takový dopad, jako kdyby vyšla v celostátním médiu,“ prohlásil. Přestože diskuze oplývaly známými jmény z mediální scény, budily rozporuplné reakce. „Přišla jsem kvůli besedám. Ty se mi líbily, ale zároveň mi přišly občas nudné a náročné,“ líčila Tereza Nekonečková, jež studuje na mediální škole.

Kromě besed nabízel festival též interaktivní workshopy. Během nich si mohl člověk vyzkoušet kupříkladu práci se čtecím zařízením či tvorbu sloganů. „Za jednu hodinu člověk může nakouknout na způsob práce, ale těžko se něco naučí,“ vysvětlila copywriterka Adéla Jansová, jedna z vedoucích workshopu v tvorbě sloganu.

První ročník festivalu Všemi směry proběhl v roce 2005 v prostorách Vyšší odborné školy publicistiky. V roce 2009 se přemístil ze školního prostředí do veřejného prostoru, kdy umožnil komukoli nahlédnout do mediálního zákulisí. Mezi hosty dřívějších ročníků patřili Erik Tabery, Dalibor Balšínek, Jolana Voldánová či Michal Viewegh.

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Generace20
+
Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Generace20

Autor: Lucie Švábová

10. 04. 2013

Poezie je spíše okrajová záležitost, vydat básnickou sbírku proto dnes není vůbec snadné. Problémem je nedostatek financí, špatná propagace i nedostatek čtenářů. Podle básnířky Renaty Bulvové se za jejich nezájmem skrývá především nevědomost, jak poezii uchopit.

Poezie v knihkupectvích i knihovnách leží opomíjena a vrstvu prachu z ní často sfoukne jen školák, který si nedovolí čtenářský deník opsat z internetu. Vydání básnické sbírky současného autora se proto někdy může rovnat i zázraku. „Osvícených nakladatelů není moc,“ říká Renata Bulvová, autorka sbírky Nebude válek. Jak říká, soubor musí nakladatel vydat spíše z osobního zájmu, vydělat se na ní nedá.

Na vydání poezie většinou chybí peníze a může trvat i měsíce, než se seženou. Využívají se různé granty od Českého literárního fondu nebo od ministerstva kultury, ty ale většinou nepokryjí všechny náklady. Proto své peníze do projektu často vkládá nakladatel i sám autor. Po vydání se vyrovnávají náklady a autoři nemají ze svých knih téměř nic. „Málokdo ví, jak poezii komerčně uchopit,“ vysvětluje Bulvová nesnáze při vydávání.

V současné době se až na výjimky v jednom nákladu vydává tři sta, maximálně čtyři sta kusů básnických sbírek. Zdaleka nejvíce se jich pak prodá na festivalech a autorských čteních. Tam mají čtenáři možnost si autora poslechnout a často je zde možné koupit knihu i se slevou. I tady se ale jedná spíše o jednotky prodaných kusů. „Básníci jsou často takoví uklizení a schovaní, měli by jít víc do veřejného prostoru. To je taky důležité,“ myslí si Bulvová. Jedině tak mají autoři neznámých jmen šanci oslovit nové čtenáře.

Knihovní výpůjčka na dva roky

Které knihy veršů jsou nejžádanější a kolik se jich přesně prodá, je v podstatě nemožné zjistit. Jednotlivé obchodní řetězce a nakladatelství většinou zveřejňují pouze první stovku svých nejprodávanějších titulů, ve kterých se poezie vůbec neobjevuje. Jeden příklad tu ale přeci jenom je — žánrově rozdělené žebříčky prodejnosti za deset let své existence zveřejnil v září 2012 obchod Neoluxor. S více než jedenácti sty prodanými tituly u něj zvítězil Karel Plíhal a jeho kniha plná hravých čtyřverší nazvaná Jako cool v plotě.

Druhé místo obsadil Václav Hrabě a Blues pro bláznivou holku s téměř tisícem prodaných kusů. Třetí příčku získal Leonard Cohen už jen s 398 prodanými knihami. Jen pro představu: nejprodávanější knihou vůbec se v tomto obchodě stala Brownova Šifra mistra Leonarda, kterou si koupilo více než 16 tisíc zákazníků.  Ani v knihovnách nenajdeme v kolonce poezie vysoká čísla. Sama Bulvová přiznává, že má doma některé básnické sbírky vypůjčené už dva roky. Nikdo jiný o ně v malé knihovně nemá zájem, a tak si výpůjční lhůtu může stále prodlužovat.

Básně mezi reklamními plakáty

Podle básníka a programového pracovníka Domu čtení Městské knihovny v Praze Josefa Straky se v knihovně nejvíce půjčuje právě povinná literatura. Shakespeare, Seifert, Erben nebo Mácha jsou typickými učebnicovými spisovateli, s jejichž texty se ve škole setká každé dítě. Nové generace jsou ale opomíjeny. „Ve školách děti získávají pouze povrchní povědomí o básnících posledních dvou generací. Látka se probírá letem světem, chvíli před maturitou,“ vysvětluje nezájem o poválečná díla Straka.

Kromě školní četby se v knihovnách hodně půjčují také písňové texty, především od Karla Kryla, Ivan Martin Jirous nebo ročenky — výběry nejlepších básní. Z knihovních výpůjček lze vysledovat i různé módní vlny, kdy se z nějakého důvodu zvýší zájem o určitého básníka. „Když ale říkám, že se půjčují hodně, znamená to párkrát,“ upozorňuje Straka. „Poezie byla vždy minoritní, je o ni stále stejný zájem — malý, ale konstantní,“ dodává.

Renata Bulvová si nízkou popularitu poezie vysvětluje hlavně tím, že lidé mají málo odvahy si přiznat, že je něco hezké, a nevědí, jak ji uchopit a jak se k ní přiblížit. Dodnes se prý setkává s lidmi, kteří jí děkují za akci Poezie pro cestující, na které se podílela. Reklamní plochu v dopravních prostředcích zabíraly na přelomu tisíciletí krátké texty od různých autorů. Báseň, která na ně v metru nečekaně vykoukla mezi záplavou reklamních plakátů, si mnohdy dodnes pamatují. Zkrátka když nejde člověk k poezii, musí poezie k člověku. Pak má šanci oslovit i širší publikum.

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

Generace20
+
VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

VIDEO: Tchoukball – hra složitější než samotná pravidla

Generace20

Autor: Marie Šilhová

08. 04. 2013

Kolektivní bezkontaktní sport není úplně obvyklý. Tchoukball si na tom ale zakládá a i díky této vlastnosti si v České republice nachází své příznivce. Ovšem prosadit téměř neznámý sport není vůbec jednoduché.

Hřistě na basket, dvě trampolíny, jeden míč a čtrnáct nadšenců. To vše dejte dohromady a vyjde vám z toho tchoukball. Sport, který převzal pár prvků z jiných kolektivních her, ale přesto ho těžko k něčemu přirovnat. „Možná je trochu to trochu podobné házené. Ale ta je tak tvrdý sport, že to vlastně srovnávat ani moc nejde,“ říká Michal Matějovský, zakladatel pražského týmu tchoukballu. Tento sport je totiž bezkontaktní. Útočníkovi musí protihráči uvolnit cestu a pokud se náhodou dva srazí, vždy je na vině obránce.

V hlavní roli číslo tři

Jednotlivá družstva nemají svá pole a svoji trampolínu, ale můžou útočit na kteroukoliv z obou dvou. Záleží jen na jejich taktice. Míč může hráč držet maximálně tři vteřiny, nebo tři kroky. Tato číslovka se objevuje v pravidlech dál. Před hodem na konstrukci si smí přihrát pouze třikrát a trampolína stojí v půlkruhu o průměru tři metry. Body získává tým, kterému se podařilo střelit na trampolínu tak, aby protější mužstvo střelu nezachytilo, a ani nedopadla na zem.

Základním předpokladem pro tento sport je pochopit trochu složitější pravidla. „Ono to může znít složitě, ale horší je spíš to, že si člověk zásady tohoto sportu nemůže osvojit z jiného,“ dodává Matějovský. Florbal lze podvědomě spojit s hokejem, ping pong s tenisem, ale hru, kde se používají trampolíny, k ničemu nepřiřadíte.

Ovšem s obyčejnou klasickou trampolínou si nevystačíte. Jde o speciálně vyrábené v Itálii a Švýcarsku, kde má na produkci monopol jen pár firem a nikdo jiný je nesmí vyrábět. Sada trampolín stojí v řádech deseti tisících korun. „Máme v Praze zatím jen dvě trampolíny, na víc nemáme zatím peníze,“ říká Matějovský. Postupem času by však chtěli pořídit ještě další, aby sport mohli dál rozvíjet.

Od amerického fotbalu k bezkotaktnímu sportu

K tchoukballu přicházejí často lidé, kteří dříve dělali jiný sport, ale z nejrůznějších důvodů ho opustili. Jejich bývalé činnosti se pak promítají do chování na hřišti. „Hraje s námi kluk, který předtím dělal americký fotbal. Je paradox, že od takového sportu přejde k úplně bezkontaktnímu,“ vypráví Matějovský. Zmíněnému hráči ze zezačátku dělalo problém proběhnout s míčem přes celé hřiště a do nikoho nevrazit. „Teď už si ale zvykl a užívá si tu bezbolestnou hru,“ dodává Matějovský.

Nesložitější na samotném sportu je ale prosadit ho. Do České republiky se dostal před asi osmi lety. Od té doby se ale žádného extra vývoje nedočkal. „Snažíme se sehnat peníze z různých grantů, ale není to moc nadějné,“ stěžuje si Matějovský. Je jen málo subjektů, které dají peníze na téměř neznámou věc. Proto celou osvětu dělají samotní hráči a většina nákladů jde z jejich kapsy.

Samotný sport vznikl v 70.letech ve Švýcarsku. Začal se pomalu rozvíjet a dnes je oblíbený například v Itálii, kde mají dokonce tři ligy. V České republice je však stále nováčkem. Za osm let své existence u nás funguje pouze osm týmů. I přes malý počet hráčů se však snaží prosadit i ve světě a zúčastňují se nejrůznějších turnajů. Minulý rok skončil tým z Jičína na šestém místě na evropském tchoukballovém turnaji European Winners cup.

Jak tento sport vypadá se můžete podívat zde:

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

Generace20
+
V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

V tureckých restauracích už si vodní dýmku nevykouříte

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

05. 04. 2013

Vodní dýmky jsou v tureckých podnicích minulostí. Tamní úřady totiž vydaly zákaz jejich užívání ve všech veřejných uzavřených prostorách, protože jsou zdraví škodlivé stejně jako cigarety, které se v barech a restauracích nemůžou kouřit od roku 2009. Nové opatření se ale příliš nezamlouvá majitelům restauračních zařízení. Obávají se, že jim výrazně poklesnou tržby.

Kouřit se smí jen venku na terasách — tak zní ustanovení turecké vlády, které zakazuje užívat vodní dýmky v uzavřených prostorách. Nařízení je součástí boje proti kouření, jež bylo v Turecku zahájeno v červenci 2009. Obyvatelé Istanbulu, které jsme elektronicky kontaktovali, se tak budou muset v restauracích či barech obejít bez cigaret a vodních dýmek.

Šíša, nebo nargila, jak se slangově říká vodní dýmce, je v Turecku velmi oblíbená. Především si lidé jejím kouřením zpříjemňují posezení u kávy nebo čaje. To přiznává i majitel restaurace Serkan Karanfil. „Spousta lidí si sem chodí prostě jen posedět a popovídat, a k tomu nargila neodmyslitelně patří,“upřesňuje.

Právě proto se obává, že toto nařízení může mít vliv na ziskovost podniků zejména v létě během sezony, kdy je turecká šíša lákadlem hlavně pro turisty. Majitelé restaurací a kaváren tak vymýšlí jiná vábidla, a to nejen pro zahraniční výletníky. „Nalákat může třeba živá muzika, nebo různé akce na alkohol, či jiné nápoje,“ popisuje čísník Yakup Yolaçan.

Šíša škodí stejně jako cigarety

I když je vodní dýmka v Turecku velmi oblíbená, někteří lidé s jejím zákazem souhlasí. „Nargila je stejně nebezpečná jako cigarety, takže nevidím důvod, proč by se měl zákaz vztahovat jenom na ně,“ odpovídá elektrikář Serkan Kara.
S tímto názorem se shoduje i lékař Jiří Gutwirth z plicního oddělení příbramské nemocnice. Podle něho vodní dýmka škodí stejně jako cigarety, protože jak v šíše, tak v cigaretě se spaluje tabák, který je sice odlišného složení, ale v konečné fázi je výsledek stejný. Navíc vodní dýmka obsahuje i těžké kovy.

„Vznikající kouřové zplodiny obsahují podobné škodlivé látky jako u cigaret. Vodní filtr dýmky na tom nic moc nezmění. Tím, že je teplota hoření menší umožňuje snazší, ale zato silnější vdechování,“ upozorňuje doktor Gutwirth. Dodává, že k vodní dýmce se hlásí pacienti jen málokdy. Připouští, že to může být i proto, že její kouření vlastně za škodlivé nepovažují.

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Generace20
+
Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Jaroslav Kmenta o své práci: Je to vlak, z něhož nejde vystoupit

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

03. 04. 2013

Jedním z hostů festivalu Všemi směry 2013, který začíná už zítra 4. dubna v Divadle Komedie, je investigativní novinář deníku Mladá fronta Dnes Jaroslav Kmenta. Ten se stejně jako kuchař kouká pod pokličku věcí, zda se něco „nevaří“. Že to není činnost, která končí úderem páté a jak moc jí ovlivňuje médium za novinářovými zády, prozradil v rozhovoru s Generací 20.

Investigativní novinář píše hlavně o negativních věcech. Nestane se pak z něj pesimista?
Musí si zvyknout, že si ta šílená témata nosí s sebou i domů. Musí si od nich řádně odpočinout a vypnout, jinak by se fakt zbláznil. Když se na mě podíváte, tak se usmívám, nejsem zamračený. Nepropadám tomu tak, abych byl pesimista tělem i duší.

Investigativní novinář Jaroslav Kmenta. Foto: Alexandra Zemanová

Vadí vám to české stěžování si, jak je u nás špatně? Přeci jenom tomu svou prací možná napomáháte.
Taky si občas povzdechnu, což neznamená, že bychom měli být znechucení. Jde také o to, udělat něco pro změnu. Já jako novinář zatnu zuby a tím jak poukazuji na špatnosti, dělám něco pro zlepšení zdejšího stavu. Ne kvůli slávě nebo penězům, ale protože jsme odpovědní za společnost, děti, budoucnost.

Co mohou dělat ti, kteří nejsou novináři?
Nejde se zvednout a jít křičet do ulic, ač je to asi někdy nutné. Setkávám se s lidmi, co si nejen povzdechnou, ale udělají i něco pro to, aby se levoty vymýtily. Někdy přijde člověk – takzvaný whistleblower – že viděl či zažil v práci něco, co poukazuje na korupci nebo nějaké nečestné jednání, a je ochotný se svěřit na policii nebo médiím. Výsledkem je rozvíření nějaké kauzy. Nechci, aby zde vznikl udavačský stát, ale jde o jednu z forem, kdy člověk koná, než aby jen svěsil hlavu.

Může pomoci třeba i Nadační fond proti korupci založený Karlem Janečkem?
Myslím, že situaci napomáhá. Minimálně vědomí, že miliardář bojuje s korupcí, je správné. Zvlášť když se snaží být transparentní. Každý rok dávají cenu whistleblowerům, což je hrozně pozitivní, protože se ještě před pěti šesti lety s nimi nic nedělalo, zatímco v Americe už měli na tyto případy speciální zákony.

Zajímá vás politika i jako občana nebo už ji máte z práce dost a chcete si od ní odpočinout?
Samozřejmě zajímá. Nejde, abych o víkendu všechno hodil za hlavu a neposlouchal zprávy. Ba naopak. Naskočil jsem holt do vlaku, ze kterého nelze vystoupit. Lidé, kteří mě znají, se mě ptají, jaký mám názor na toho či onoho politika. Což je pro mě hrozně složité.

Proč?
Jako novinář vidím za kulisy dění, což je více, než se zveřejní. Některé informace třeba nejsou úplně stoprocentně jisté, takže s nimi nemůžeme jít do novin. Vím toho tedy hodně a je pro mě pak složité posoudit nějakého politika. Takže si je třídím do kategorií většího a menšího zla.

Frustruje vás něco na českých politicích?
Vadí mi, že se nepoučí. Když poukážeme na nějakou zločinnost, tak se stane, že je politik nucený odstoupit, ale je nahrazen stejným typem člověka. Když rezignoval Stanislav Gross, tak na jeho místo nastoupil Jiří Paroubek. Pak si říkáte, zda jste udělal dobře. Nesmíte ale na svou práci rezignovat a říct si: „Jeden loupežník odešel a druhý přišel – má cenu pokračovat?“ Je to trochu sisyfovská práce.

Psal jste pro deníky MF Dnes, Super, chvíli na volné noze – lišila se nějak cesta k informacím podle média, pro které jste pracoval?
Mám zkušenost, že když jste ve větším a vlivném médiu, tak je vyšší pravděpodobnost, že se víc dozvíte. Lidé mají ve vás větší důvěru a možná k vám i více tíhnou, protože si dokáží představit tu sílu, která za vámi stojí. Něco jiného je, když jste v bulváru, menším periodiku nebo časopise. Pak je důvěryhodnost nižší. Jsem přesvědčen, že kdybych nedělal v MF Dnes, tak bych za sebou neměl tak velký počet případů a kauz, které se teď za mnou táhnou, protože by nepřipoutaly tak velkou pozornost, jako kdyby byly otištěny v médiu s nižším nákladem.

Takže když jste pracoval v bulvárním deníku Super nebo na volné noze, bylo složitější se dostat k informacím?
Přijde mi, že se podmínky příliš nelišily, ale nedá se to pořádně posoudit. Možná je to i tím, že novinařinu dělám od roku 1991 a mé jméno bylo známé, ať jsem byl v Mladé frontě Dnes, bulváru nebo jinde. Takže ti, kteří četli noviny, věděli, kdo jsem, že nejsem nikdo nový, kdo by se teprve učil a hledal zdroje.

Do deníku Super jste šel, protože měl být politickým bulvárem, ač nakonec nebyl. Je u nás vůbec místo pro takový formát?
Tady není patrně vůle nějakého vydavatele do toho investovat. U nás je ten mediální rybník malý a mnozí podnikatelé jsou napojeni na politiky a státní úředníky, takže když v redakci nemáte svobodného ducha, tak nemůžete pracovat úplně naplno. Najednou na něco narazíte, ale ta osoba se dobře zná s vydavatelem a máte smůlu.

Proč jste přijal nabídku na festival Všemi směry?
Domnívám se, že jedna z klíčových úloh nás novinářů není jenom psát do novin, ale přenášet zkušenosti, které máme, na mladou generaci. Je potřeba, aby mladí načichli novinařinou, protože je to jeden z pilířů demokracie.

Krátce o životě Jaroslava Kmenty

  • Narodil se 16. února 1969 v Nymburce.
  • Prošel ČTK, Zemskými novinami, deníky Super a Impuls, časopisem Instinkt.
  • Od roku 1993 do 2000 pracoval v MF Dnes, v roce 2003 se vrátil a píše zde dodnes.
  • Je autorem sedmi knih a držitelem ceny Karla Havlíčka Borovského.

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

Generace20
+
VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

VIDEO: Velikonoce přinesly na Staroměstské náměstí barvy jara

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

02. 04. 2013

Velikonoční svátky jsou ve znamení církevních i světských tradic. Jednou takovou je i Velikonoční trh na Staroměstském náměstí v Praze, které po předchozí vánoční nadílce zahalily jarní barvy.

Jaké zvyky se stále dodržují a co patří mezi nejprodávanější zboží, zjišťoval štáb Generace 20.

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Generace20
+
Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Na linku důvěry už nevolají jen oběti domácího násilí

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

30. 03. 2013

Vlastimil Zima je zaměstnán jako vedoucím telefonní linky důvěry, kde mohou již od roku 2001 hledat pomoc nejen oběti domácího násilí. Nese název Dona linka a je jedním z pracovišť Bílého kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů. Zima se s námi podělil o své poznatky a přiblížil nám její fungování.

Jaký je rozdíl mezi vaší službou a ostatnímilinkami důvěry?
Mnoho z nich, jako například Linka bezpečí, jsou bezplatné. Klient může hovořit, jak dlouho potřebuje a úkolem konzultanta je udržet ho na telefonu, aby se zklidnil, nezavěsil a podobně. Rozdíl je hlavně takový, že nám volají lidé, kteří už chtějí řešit nějaký problém a jdou rychleji k jádru věci.Hovory na naše číslo jsou také placeny běžným tarifem.

Jak takový telefonát probíhá?
Konzultant vede hovor o tom nejzásadnějším a v jeho závěru vše shrne a dá volajícímu doporučení, kam se obrátit či jak řešit daný problém.

Takže už dál s klienty nespolupracujete?
Nabízíme opakovaný telefonát, ale můžeme s nimi být v konatktu pouze přes telefon, protože jsme linka důvěry. Z toho důvodu nikde neuvádíme ani adresu. Odkazujeme proto například na poradny Bílého kruhu bezpečí, kde se dotyčný setká při konzultaci s právníkem a psychologem, nebo na jiná místa pomoci jako jsou například občanské poradny, soudy či policie.

Vlastimil Zima, vedoucí Dona Linky. Foto: Alexandra Zemanová

Vlastimil Zima, vedoucí Dona Linky. Foto: Alexandra Zemanová

Nefunguje ten proces i obráceně? Neobracejí se jiné organizace naopak na vás?
V případech odborného sociálního poradenství nám občas pracovníci jiné linky předávají klienty. Jinak nás kontaktují jak lidé osobně, tak také například psychologové, pracovníci nemocnic, úřadů či policisté, kteří potřebným osobám zprostředkují kontakt. My jim pomáháme zvládnout různé zátěžové situace.

Podobně jste pomáhali u případu trojnásobné vraždy v Mukařově, kdy byla ubodána žena a tři muži, že?
Ano, naše pracovnice byla s pozůstalými denně v několikahodinovém kontaktu a pomáhala jim překlenout problémy, které byli jak na místě, tak i posléze s úklidem domu, ubytováním a podobně. Také v tom je naše parketa.

Jaká je vaše náplň práce jako vedoucího?
Mám na starosti chod pracoviště, kde se v nepřetržitém provozu střídá dvacet pracovníků. I já sám působím přímo na telefonu. Je tam vždy jeden z nás a střídáme se po šesti až dvanácti hodinách.

Kdybych u vás chtěla pracovat, co bych pro to musela udělat?
Jako sociální pracovník byste musela mít vystudovanou jednu ze sociálně zaměřených škol nebo absolvovat určité přípravné kurzy. To vše je blíže uvedeno v zákonu o sociálních službách. Dále pak čistý trestní rejstřík. Vzhledem ke specifické problematice, na kterou se naše linka zaměřuje, vyžadujeme také věk nad 21 let a také znalost práva.

Máte prý také vlastní výcvikový kurz.
To je pravda. Pokud byste splňovala všechny požadavky, musela byste ještě absolvovat výcvik telefonické krizové pomoci, který má u nás 150 hodin teoretické výuky a praxi. Teprve pak byste mohla nastoupit na pracoviště. Tam byste si procházela náslechy,  seznámila se s prací a slyšela, jak zkušenější kolegové vedou hovory.

V Dona lince působíte jako vedoucí téměř od jejího zrodu, pozorujete nějaký vývoj?
Z počátku jsme byli v podstatě jediná organizace, která prezentovala problém domácího násilí a otevřeně o něm hovořila. Snažili jsme se vytvořit prostředí, ve kterém by všichni věděli, o co se jedná, jaké jsou základní poznatky a způsoby řešení. Pomáhali jsme prosazovat některé zákony jako například ten o řešení domácího násilí nebo o vykázání. V poslední době se snižují počty volání, která jsou zaměřená přímo na domácí násilí. Z původních 80% kleslo toto číslo zhruba na 40% z celkového počtu hovorů.

Proč si myslíte, že to tak je?
Souvisí to s tím, že domácí násilí se stalo v posledních letech „hitem“ pro sociální organizace. Na základě lepší legislativy se do této problematiky zapojily také soudy, policie a místní orgány. Lidé už mají k dispozici také literaturu nebo intervenční centra, která jsou ze zákona zaměřena na pomoc těmto obětem. Skladba hovorů je proto již různorodější a naše služba se tak svým způsobem dostává do oblasti řadové linky důvěry.

Určitě se jedná o psychicky náročnou práci. Máte nějaký způsob, jak ji po této stránce zvládat?
Já relaxuji prací na zahradě, ale máme také pravidelné supervize, kde je prostor pro diskusi o tom, co jsme v práci prožili. Máme také možnost individuálně probrat případný problém s odborníky z Bílého kruhu bezpečí. Je pravda, že se hodně hovoří o takzvaném vyhoření lidí v sociálních službách z důvodu jakéhosi opotřebení, ale jeden z mých starších kolegů říká, že je to jen „okecávání“ toho, že člověk není dobře profesně připravený.

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Generace20
+
Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Pizzomaty rychle obslouží, ale neposkytnou gurmánský požitek

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

29. 03. 2013

Mlsný jazyk nebo zapomnětlivá hlava – možný důvod návštěvy automatu na pizzu či květiny. Ač o jejich existenci mnoho lidí neví, tak se tyto stroje dostaly už i do Česka. Přestože v nich pracovníci pizzerií a květinářství nevidí hrozbu, nejsou jejich přítomností nadšeni.

Technické vymoženosti přibývají takovou rychlostí, že už i mladí lidé mají důvod říkat: „To za našich mladších let nebývalo…“ Nelze se tedy divit, že pokrok dorazil i k automatům. Díky tomu vypadají přístroje na kávu vedle těch moderních jako vějíř vedle větráku – účel je stejný, jen to novější nabízí větší show.

Automat na pizzu obslouží zákazníka do tří minut. Foto: Alexandra Zemanová

Automat na pizzu obslouží zákazníka do tří minut. Foto: Alexandra Zemanová

Jedním z těchto nových strojů, který se objevil už i u nás, je pizzomat. Italská pochutina se v tomto červeném zařízení vyrobí během tří minut před zraky lačného zákazníka. Za celé představení musí člověk, pokud si ze čtyř druhů pizzy vybere, zaplatit zhruba 90 Kč. „Cena je asi jediná výhoda tohoto automatu,“ myslí si pizzař Jan Budín.

Rychle a bez velkého vybírání

Podle Budína je však levnost na úkor kvality. „Suroviny na pizzu jsou v pizzerii čerstvé, zatímco u automatu takovou jistotu nemáte,“ přibližuje pracovník pizzerie La Barca v Sadské. Xenie Fedorinová ze společnosti Let’s pizza, která automaty provozuje, dodává: „Ingredience v pizzomatu se doplňují jednou za tři dny.“

Tyto stroje se ale nepokouší konkurovat pizzeriím kvalitou. „Chceme uspokojit poptávku zákazníků v kteroukoli hodinu,“ osvětluje výhodu nonstop pizzomatu marketingová manažerka Fedorinová. Jestliže tedy někoho chytne „žravá“ během noci, může být tento stroj být ku prospěchu. A to hlavně díky rychlosti přípravy.

V té pizzomaty poráží nonstop pouliční pizzerie, které se, stejně jako stroje, nacházejí v hlavním městě. Svou cenou, jež se pohybuje od 90 do 100 Kč, konkurují červeným přístrojům. Přestože příprava jídla lidmi trvá kolem deseti minut, může si zákazník vybrat z více druhů pizzy, než nabízí automat za zhruba 600 tisíc Kč. Případně si může nechat nějakou ingredienci přidat, což stroj zatím neumí.

Puget dá, ale neporadí

Kromě přístrojů, které nabízejí italský pokrm, jsou i ty se stravou pro oči – automaty na květiny. Spíše než o rozmanitou plejádu barev v nich jde o to, že pokud někdo zapomene své milé koupit puget a květinářství už mají zavřeno, má možnost zachránit kyticí z automatu situaci a to v jakoukoli hodinu.

Cena kvalitní kytice se pohybuje od 200 do 500 Kč. Foto: Alexandra Zemanová

Cena kvalitní kytice se pohybuje od 200 do 500 Kč. Foto: Alexandra Zemanová

Trocha voňavé zeleně však zapomnětlivou osobu vyjde od 200 do 500 Kč. „V takovém cenovém rozmezí se pohybují i kvalitní kytice v běžném květinářství,“ vysvětluje květinářka Magdaléna Česalová. Toho, že by jí automat na květiny bral zákazníky se nebojí. „Stroj vám na rozdíl od květináře neporadí, jaké květiny se hodí k jaké příležitosti či pro jakou osobu,“ myslí si Česalová.

Vyjma strojů na pizzu a květiny fungují v Česku stroje na mléko. Jejich boom přišel v roce 2009 a díky poptávce o ně se uvažovalo i o automatech na maso. Jelikož zájem o čerstvé mléko klesnul, a mnohé automaty provozovatel stáhl z provozu, sešlo i z plánů na masové přístroje.

Autor: Benedikt Lederer, s přispěním Sylvie Zapletalové a Moniky Šimůnkové

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

KOMENTÁŘ: Žalovat Klause je nesmysl

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

28. 03. 2013

Václav Klaus byl již v pomyslném prezidentském křesle vystřídán, ale ještě zdaleka nezmizel z popředí zájmu veřejnosti. Třicet osm senátorů se postaralo o to, aby byl konec prezidentova mandátu patřičně dramatický – podali na něj ústavní žalobu za velezradu. Je vůbec toto obvinění opodstatněné?

Nebál se jít proti proudu a pramálo ho zajímal názor zákonodárců. Exprezident Václav Klaus má vyhraněné názory téměř na vše – na Evropskou unii, na globální oteplování, na homosexualitu. I díky tomu kolem něho občas panovalo velké napětí.
S jeho rozhodnutími nemusí každý souhlasit, ba může k nim mít odpor, ale žalovat ho za zradu státu? Za čin, který je definován jako směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky a jejímu demokratickému řádu? To už je snad trochu moc silná káva.

Činnost označená u prezidenta republiky jako velezrada je posuzována u ostatních občanů jako vlastizrada. Tou jsou chápány třeba teroristické útoky nebo sabotáž proti státu.Klaus často sice bruslil v rámci ústavy na tenkém ledě, ale jeho takzvaná provinění nejsou přece ani podle výkladu velezrady natolik mohutná, aby rozvrátila demokratický stát a zanechala ho v troskách. Za podobně závažný čin by se dalo považovat snad, kdyby rozpustil celý parlament a sám se chopil moci.

Všechna obvinění by jistě mohla být předmětem sporu o výklad ústavy, ale o jejím závažném překročení nemůže být řeč. Klausovi je vyčítáno například to, že nepodepsal evropský stabilizační mechanismus, který schválil parlament. Nebyl však loutkou, která by musela vše podepisovat. Ze zákona takovou povinnost neměl. Navíc je známý svým postojem k Evropské unii a tak by se dalo říct, že jednal v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím.

A samozřejmě také hlavní bod obžaloby – ona proklínaná amnestie. Hromadné omilostňování vždy vyvolávalo emoce a to Klausovo nebylo jediné, které vyvolalo ty negativní. Když ji vyhlásil v roce 1990 Václav Havel, vzbudila také značné protesty, ale jakkoli byly amnestie v naší historii kontroverzní, nikdy nebyly spojovány s přečiny za velezradu.

Amnestie je zkrátka jednou z pravomocí prezidenta, navíc pravomocí kontrasignovanou. Aby vešla v platnost, musí ji tedy nejprve schválit svým podpisem předseda vlády. Pokud tedy senátorům amnestie leží tolik v žaludku, proč neposlali před soud také Petra Nečase? Ze zákona za toto rozhodnutí nese spoluzodpovědnost.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením se proto jeví verze zahraničních médií a to, že celá žaloba je jen symbolické nicméně velmi dramatické gesto, kterým dávají senátoři najevo svůj nesouhlas. Možná ale s žalobou otáleli příliš dlouho. Zdá se totiž, že si nikdo neví rady s tím, zda může být za velezradu souzen také exprezident. Při tvorbě ústavy zřejmě nikdo s touto variantou nepočítal.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“