Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Fotbalista Lukáš Mareček: V Anderlechtu jsem se neprosadil, ve Spartě si věřím

Fotbalista Lukáš Mareček: V Anderlechtu jsem se neprosadil, ve Spartě si věřím

Fotbalista Lukáš Mareček: V Anderlechtu jsem se neprosadil, ve Spartě si věřím

Generace20
+
Fotbalista Lukáš Mareček: V Anderlechtu jsem se neprosadil, ve Spartě si věřím

Fotbalista Lukáš Mareček: V Anderlechtu jsem se neprosadil, ve Spartě si věřím

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

01. 12. 2013

Talentovaní mladí hráči jsou ve fotbalovém světě cenným zbožím. V roce 2010 si tehdy devatenáctiletého záložníka Brna Lukáše Marečka vyhlédl belgický velkoklub Anderlecht Brusel. Ale už o rok a půl později se rodák z Ivančic stěhoval do holandského Heerenveenu. Na těchto zahraniční štacích narazil na naprosto odlišný přístup trenérů k hráčům. Nyní působí na Letné.

Proč jste se v srpnu vrátil zpět do Česka, když v Heerenveenu jste se stal jednou z opor týmu?
Heerenveen na mě po ročním hostování neuplatnil opci. Rád bych v Holandsku zůstal, trenér Marco van Basten, trojnásobný držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy, přistupoval k práci výborně. Ale vrátil jsem se na přípravu do Anderlechtu, kde byl trenérem Johan van den Brom. Po přípravě se mnou chtěl mluvit osobně. Sdělil mi, že v „áčku“ již není místo. Největší zájem o mé služby projevila Sparta.

Neberete návrat jako krok zpět?
To určitě ne, právě protože jsem ve Spartě. Samozřejmě, že prioritou je hrát v cizině, ale nyní jsem v top týmu v Česku. Doufám, že vyhrajeme titul a probojujeme se do skupinové fáze Ligy mistrů.

Neobáváte se toho, že se ve středu nabyté letenské zálohy neprosadíte?
Pan Lavička, trenér Sparty, mi řekl, že se mnou počítá. Momentálně sice moc prostoru na hřišti nedostávám, ale to je způsobené tím, že se nám nyní daří a trenér nemá důvod míchat sestavou. Věřím, že se prosadím.

Nemusel jste se poroučel na konci sezóny 2011/12 z  Anderlechtu do Heerenveenu právě proto, že jste se v silné konkurenci neprosadil?
Asi ano. Klub mi doporučil, že bych měl odejít na hostování, protože v nadcházející sezóně se se mnou již nepočítá. Potřeboval jsem herní praxi a působit v základu, což bylo v Heerenveenu reálné. Navíc trénovat pod vedením Marca Van Bastena a učit se od něj, je určitě velká zkušenost.

Před zimní přestávkou 2011/12 jste ale za Anderlecht odehrál pět zápasů v základní sestavě. Proč jste se v lednu neobjevil ani na lavičce?
Po podzimní části ligy jsme byli v Turecku na herním soustředění, kde jsem odehrál všechna přípravná utkání. V posledním zápase jsem ale střídal, a to asi jen na posledních patnáct minut. Dodnes nevím, co se stalo.

Jaké bylo odůvodnění klubového vedení?
Po vydařené sérii zápasů na přelomu roku za mnou přišel manažer klubu a řekl mi, že trenér vidí moje zlepšující se výkony a rozhodně se mnou počítají pro další část sezóny. K tomu, že v prvním zápase po zimní pauze proti Bruggám, jsem nebylani nominovaný, se nikdo nevyjádřil.

Tehdejší trenér Ariël Jacobs vám nevysvětlil proč jste najednou přestal hrát?
Ne. Vedení se mnou úplně přestalo komunikovat. Samozřejmě, že tam nějaký kontakt proběhl, ale to bylo pouze přes manažera a ten se nikdy konkrétně nevyjádřil.

Jakou roli jste zaujal v týmu do konce sezóny?
Byl jsem přeřazen do „béčka“, ale vlastně mi nikdy nikdo neřekl proč. Do „áčka“  mě opět povolali až na poslední dva zápasy ligy, kdy už měl Anderlecht titul jasný. Po posledním zápase jsem mluvil podruhé za mé působení v Belgii přímo s Jacobsem.

Jacobs s vámi tedy po celou dobu působení nemluvil?
Ne, přímo ne. Komunikace s trenérem probíhala pouze ohledně tréninku, nikdy o mé budoucnosti. Jacobs byl hodně zvláštní, mluvil pouze s několika vybranými hráči, kteří měli základní jedenáctku téměř jistou. Se mnou a s ostatními střídajícími hráči se téměř nebavil. Nikdy na tréninku nevtipkoval a neptal se na nic z osobního života. Řešil ryze profesní záležitosti.

Byl Bastenův přístup k hráčům jiný než měl Jacobs?
Ano, choval se úplně jinak. Alespoň pár vět prohodil se všemi hráči na každém tréninku. Nerozebíral pouze profesní věci, ale i osobní. Třeba s cizinci hodně probíral, jak zvládají adaptaci na novou kulturu. Po každém zápase dával prostor všem hráčům, aby zhodnotili zápas. Debatoval s námi i v kabině o přestávce. V Anderlechtu mluvil pouze trenér a hráči poslouchali.

Erotické romány čtou dámy především ze zvědavosti

Erotické romány čtou dámy především ze zvědavosti

Erotické romány čtou dámy především ze zvědavosti

Generace20
+
Erotické romány čtou dámy především ze zvědavosti

Erotické romány čtou dámy především ze zvědavosti

Generace20

Autor: Anna Basiková

30. 11. 2013

Po vydání sexem nabitého příběhu Padesát odstínů šedi je knih tohoto žánru všude plno. Dámy je skupují ve velkém, každý nový titul se chvíli po vydání stává bestsellerem. Je to jednoduchá literatura a čtenářky si při ní mohou odpočinout.

Knihu Padesát odstínů šedi čtou mladé dívky i dospělé ženy. Ačkoliv erotické romány vycházely už dříve, svůj boom zažily až po vydání „Odstínů“. Tyto knihy jsou plné sexuálních scén. Hlavními hrdiny příběhu jsou nesmělá, obyčejná studentka a bohatý muž, který nejen, že vyžaduje neobvyklé sexuální praktiky, ale také je do této dívky zamilovaný. Je to tak trochu moderní a hodně drsný příběh o Popelce, který však uchvátil miliony žen po celém světě.

„Literatura oproti filmu a internetu poskytuje čtenáři možnost zapojení fantazie, ve které jsme všichni zcela svobodní,“ vysvětluje úspěch knihy psycholog Daniel Tůma. Dodává, že z fyziologického hlediska nám imaginace a takzvané denní snění pomáhá se odreagovat a odpočinout si.

S tím souhlasí i čtenářka Zuzana Fiedlerová (31): „Je to fajn čtení na dovolenou, jednoduché, ale nic k zamyšlení.“ Na tom se s ní shoduje i mnoho dalších žen. „Romány s hvězdičkou“ jsou nenáročná literatura, která čtenáři pravděpodobně nic nového nepřinese. Poskytují mu však mentální odpočinek.

Knihu si pořizují i „nečtenáři“

„V těchto románech se snoubí láska s vášní, erotikou, půvabem, elegancí a mužností. Většina těchto atributů je pro ženy důležitá,“ míní psycholog. Očekávání čtenářek ale většinou nebylo nijak velké. Knihu si přečetly hlavně kvůli jejímu obrovskému úspěchu ve světě. Snad každá žena je zvědavá a ráda vyzkouší to, co ostatní tak vychvalují.

E. L. James, autorka této knížky přišla s něčím novým a průlomovým. Dokázala vzbudit zájem takovým způsobem, že číst začali i ti, kteří nikdy žádnou knihu nepřečetli. „Chtěla jsem si přečíst román, o kterém všichni mluví, moc se mi ale nelíbil,“ odůvodňuje svůj zájem Kateřina Svobodová (20).

Podobně na tom byla i Denisa Rutnerová (20). Z několika různých zdrojů slyšela, že je to dobrá knížka. „Kniha mi nic nedala, ale pobavila mě,“ uvádí. Když ji dočetla, šla si koupit druhý díl. Což je prý úspěch, protože má často problém vůbec nějakou knihu přečíst.

Tyto oddychové a navíc vzrušující knihy četlo mnoho žen právě na něčí doporučení. Byla to řetězová reakce. Například kamarád Karolíny Králové (15) usoudil, že by se jí román Padesát odstínů šedi mohl líbit, a tak si ho přečetla. Očekávala zajímavý příběh, něco nového, co ještě nečetla. „Jsou knížky, které čtu, protože se z nich něco dozvím. A pak jsou takové, které čtu pouze pro zábavu. Tohle je ten druhý případ,“ tvrdí Králová.

Až moc sexu

Přemíra erotických scén v této knize ale může čtenáře také odradit. „Knížka byla čtivá, ale občas už to bylo pořád dokola to samé – samý sex, akorát na jiných místech,“ říká Martina Černá (20). Román si prý koupila hlavně ze zvědavosti, ale zalíbil se jí, proto si koupila i další dva díly.

Podobný názor má i Svobodová. Knihu ani nedočetla, jelikož ji časté souložení hlavních hrdinů přestalo bavit.  „Mám ráda díla, která mi něco mohou dát a něco nového a zajímavého se v nich dozvím. Což tohle nesplnilo,“ myslí si. Erotické romány mají úspěch hlavně díky fantaziím, které ve čtenáři probouzí. „Každá žena se ráda líbí a je obdivována,“ říká psycholog. A v těchto románech vlastně o nic jiného nejde.

VIDEO: Studenti mrzli u koně

VIDEO: Studenti mrzli u koně

VIDEO: Studenti mrzli u koně

Generace20
+
VIDEO: Studenti mrzli u koně

VIDEO: Studenti mrzli u koně

Generace20

Autor: Marie Šilhová

29. 11. 2013

Vyrazili na Václavské náměstí, kde si poprvé mohli vyzkoušet roli žurnalisty přímo v terénu. Tuto zkušenost zažili studenti druhého ročníku Vyšší odborné školy publicistiky v Praze.

Všechna audiovizuální zaměření, multimediální žurnalistika, kamera/střih, produkce a mobilní žurnalistika, se sešlave čtvrtek 29. listopadu ráno v učebně v Opatovické ulici. Až tam se studenti dozvěděli, jaké bude téma jejich společného projektu. V týmech složených z redaktora, kameramana a produkčního, měli vypracovat reportáž, která se stane součástí Zpravodajské mozaiky.

Pedagog Roman Bradáč, který se pro celý den stal šéfem základny, vyhlásil hlavní téma „Václavské náměstí“. Studenti měli možnost dostat se po vylosování do jedné ze tří skupin: AV tým, rozhlasový tým a anketní tým. Po rozdělení do týmů proběhlo seznámení jednotlivých studentů se svými novými spolupracovníky. Zároveň se zde už rýsovaly počínající nápady na jejich výstupy. Když se témata reportáží v rámci skupin zúžily a schválily Bradáčem, mohlo se vyrazit.

Jako první vyrazil tým, který si pro svou práci zúžil téma „Trhy na Václavském náměstí“. Po příchodu na spodní část náměstí, kde obvykle trhy probíhají, zjistili studenti první problém. Podzimní trhy, které zde celý minulý měsíc probíhaly, skončily a nastala čtyřdenní pauza, než se připraví vánoční trhy. Panika v hlase produkční Kateřiny Pařezové byla znatelná. „Co budeme dělat? Rychle jiné téma. Volej Bradáčovi!“. Po cestě na horní část náměstí si však všimla dalších stánků, které byly již v provozu. Krize byla zažehnána.

Vládla nervozita i zmatek

Odbila dvanáctá hodina a týmy se pomalu začaly vracet na základnu. Ve dveřích jsem potkala redaktorku Veroniku Bohmanovou z rozhlasového týmu, který natáčel v galerii Národního muzea tiskovou konferenci k zahájení výstavy „Peníze, nebo život“. Na otázku, jak se cítí po natáčení, řekla: „Ze začátku to bylo utrpení, byla to moje první tisková konference. Ale jsem zvědavá na výsledek, snad to bude dobré.“

Ve střižnách poté byla cítit znatelná nervozita z blížící se uzávěrky odevzdání příspěvků. Atmosféra celého dne působila celkově zmateně. Studenti ze začátku nevěděli jak téma uchopit, poté však zformovali své myšlenky a dali se do práce. Samotné natáčení už šlo hladčeji, ač s menším zpožděním, nakonec všechny týmy své práce odevzdaly.

Text: Lucie Olešovská

Vánoční prodej vitráží mi zajistí příjem až do jara, říká stánkařka

Vánoční prodej vitráží mi zajistí příjem až do jara, říká stánkařka

Vánoční prodej vitráží mi zajistí příjem až do jara, říká stánkařka

Generace20
+
Vánoční prodej vitráží mi zajistí příjem až do jara, říká stánkařka

Vánoční prodej vitráží mi zajistí příjem až do jara, říká stánkařka

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

29. 11. 2013

V období adventu se konají vánoční trhy po celé republice. Pro většinu stánkařů jsou největší prodejní událostí roku. Příchod prosince tak očekává i Helena Halová, která vyrábí skleněné vitráže.

Helena Halová (60) z Prahy nabízí ve stánku na trzích po Česku vlastnoruční výrobky – skleněné vitráže. Ty si mohou zákazníci pověsit například jako ozdobu do okna. Halová se věnuje vitrážím téměř 14 let. Nejprve vyráběla lustry a lampy, nyní už 10 let prodává ve stáncích menší dekorace.

Asi rok je už v důchodu, přesto prodává dál, musí: „Jako živnostník jsem si celý život přiznávala malé příjmy, abych neplatila vysoké daně. Teď se mi to vymstilo,“ smutní. Málo peněz tak šlo na její sociální pojištění, ze kterého stát vyplácí důchod.

Lidé už pět let šetří

Tak, jako pro většinu obchodníků, jsou pro Halovou předvánoční prodeje největší událostí roku. „Vitráže jsou netradičním dárkem, na který často zákazníci nenarazí,“ vysvětluje zájem o výrobky stánkařka. Již koncem srpna začíná vyrábět zboží do zásoby, aby ho měla do svátků dostatek.

Nejvíce si v prosinci vydělá na trzích v Domě bytové kultury v Praze. Za každý ze čtyř dnů, kdy tam nabízí své zboží, si přijde na 15 tisíc korun. Vydělá si tak dost peněz na to, aby až do příchodu jara nemusela moc prodávat. Po Vánocích totiž tržby rapidně klesají. „Lidé šetří nebo dokonce splácí půjčky na dárky,“ odůvodňuje si Halová.

Snahu zákazníků šetřit však v pozoruje celoročně. „Oproti dřívějšku si lidé kupují menší vitráže. Čím levnější, tím pro ně lepší,“ vysvětluje stánkařka. I když výroba a prodej vitráží není podle Halové zlatý důl, ještě před pěti lety ze zisků poměrně slušně vyžila. Roční obrat má nyní o polovinu nižší než tehdy, pouhých 150 tisíc. „Kromě toho, že lidé už příliš neutrácí, vzrosly i výrobní náklady,“ říká Halová.

Dražší kusy kupují cizinci

Andílek z barevného skla může být netradičním dárkem pod stromeček. Foto: Eliška  Bramborová

Andílek z barevného skla. Foto: Eliška Bramborová

Nejvíce peněz jsou za její výrobky ochotni zaplatit cizinci. Ti si na rozdíl od Čechů kupují větší výrobky. Cena samozřejmě roste s velikostí vitráže. Malý andílek, či čtyřlístek, který se vejde do ruky, vyjde zhruba na 60 korun. Nejdražší jsou pak velicí motýli či slunce. Za ty zákazník zaplatí i 600 korun. Stánkařka provozuje také internetový obchod se svými výtvory, ale příjmy z něj jsou zanedbatelné.

Z barevných kombinací vitrážového skla se dají vytvářet kromě dekorací do oken také obrazy, svícny, či okna budov. Sklo, které je barveno již při výrobě, není však levná záležitost. Metr čtvereční vyjde na dva až čtyři tisíce korun. Halové vystačí takový kus zhruba na 40 malých vitráží a jednu velikou. Cena materiálu a vedlejší náklady tvoří 50 procent z prodejní ceny jejích výrobků. Tu se snaží stanovovat co možná nejnižší a bojovat tak proti konkurenci.

Halová přiznává, že by se dalo tímto řemeslem vydělat i více. Zná několik rodin, které se tím živí hodně úspěšně. „Sama ženská v paneláku, jako jsem já, nezvládne rozjet byznys v takové míře. Chtělo by to aleliér, pomocníky a především peníze na reklamu,“ přemýšlí prodejkyně. O podobnou věc se snažila kdysi s přítelkyní, nyní už ale nezbývají síly.

Bobek si zakládal na tom, aby jeho texty byly totožné s originálem

Bobek si zakládal na tom, aby jeho texty byly totožné s originálem

Bobek si zakládal na tom, aby jeho texty byly totožné s originálem

Generace20
+
Bobek si zakládal na tom, aby jeho texty byly totožné s originálem

Bobek si zakládal na tom, aby jeho texty byly totožné s originálem

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

28. 11. 2013

Pavel Bobek (†76) přezpíval mnoho slavných zahraničních písní a nesmazatelně tak sebe i je zapsal do české country.

Bobek byl jedním z těch, kteří v šedesátých letech pomáhali rock’n’rollu na jeho cestě do tehdejšího Československa. Zemřel ve středu 20. listopadu ve svých sedmdesáti šesti letech. „Byl českým průkopníkem číslo jedna ve sledování a šíření nových podnětů americké populární hudby v postswingové éře,“ říká Aleš Opekar, hudební dramaturg Českého rozhlasu Vltava.

Mohlo za to Bobkovo pečlivé a systematické poslouchání populární hudby na vlnách zahraničních stanic. Písně, které se mu líbily, začal uvádět i na českou scénu. I díky němu se do československého povědomí dostala jména jako Dean Martin, Frank Zappa, Frank Sinatra či Johny Cash. „Nové country a rock’n’rollové písně začal brzy přezpívávat a stal se tak novým šiřitelem trendů populární hudby,“ dodává Opekar.

Ze začátku nebyl Bobek ochoten akceptovat jiný jazyk než angličtinu pro její zvukové a rytmické vlastnosti, nakonec ale dal na radu svého kolegy z divadla Semafor Jiřího Grossmanna. „Trval na tom, aby české texty byly totožné s originálem. V tom byl ojedinělý a myslím, že takhle už nikdo nepostupoval,“ míní Karel Skála, moderátor Country radia. Právě Grossmann byl jedním z klíčových textařů v Bobkově kariéře.

Muž, který vyprávěl svůj příběh

Jeho zásluhou vznikla první reeditace písně amerického zpěváka Kennyho Rogerse, Ruby, don’t take your love to town, ke které Grosmann napsal český text, jenž si zachoval svůj původní význam. Píseň Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, se v roce 1970 stala hitem.

V tomto duchu Pavel Bobek pokračoval. Písně si ale vybíral velmi pečlivě. „Vytvořil svébytný typ zpěváka, který nemá extrémní tónový rozsah, zato však disponuje nezaměnitelnou nazální barvou hlasu a k interpretaci přistupuje osobitě,“ míní Opekar.

S tímto názorem souhlasí i muzikant Oto Jarka, který v minulosti coby člen Petr Kocman Bandu několikrát Pavla Bobka doprovázel na bicí. „S ohledem na svůj projev, barvu a rozsah hlasu si písně vybíral velmi vkusně. Obohatil tak českou populární scénu o ryzí americkou country a postavu muže, který vypráví svůj příběh,“ myslí si Jarka.

 

Letošní Svatomartinská vína chutnají po meruňkách a višních

Letošní Svatomartinská vína chutnají po meruňkách a višních

Letošní Svatomartinská vína chutnají po meruňkách a višních

Generace20
+
Letošní Svatomartinská vína chutnají po meruňkách a višních

Letošní Svatomartinská vína chutnají po meruňkách a višních

Generace20

Autor: Barbora Turková

28. 11. 2013

Svátek svatého Martina si už mnozí nedokážou představit bez tradičního vína a propečené husy. Vinaři letos dodají do obchodů asi dva miliony lahví mladého vína a od zákazníků očekávají velký zájem. Lidé Svatomartinské preferují především kvůli jeho ovocné chuti.

Svatomartinské víno není vyhrazeno jen na svátek, který připadá k 11. listopadu. V tento den se víno slavnostně představuje, ale konzumuje se pak po celou zimu. Studentka prvního ročníku psychologie Denisa Řeháková (20) je jeho velkým milovníkem. Příbuzné má na Moravě, kam jezdí i na oslavy. „Nejvíce mi chutná růžové víno z oblasti Mikulova. Mám ho ráda kvůli jeho ovocné chuti,“ říká.

Dominantou Svatomartinského je svěžest a silná chuť ovoce. Tento rok bude ve znamení především kdoulí, třešní, višní a meruněk, které měly velkou hojnost. Pro sezónu 2013/2014 vinaři sklidili 650 tisíc kilo hroznů, což je ve srovnání s minulým rokem o 160 tisíc kilo víc.

Letošní odrůdy koštovala i studentka historie v Plzni Nela Drunecká (24). „Minulý týden jsem ochutnala Muškát moravský, tento ročník a musím říct, že nebyl vůbec špatné,“ chválí Drunecká. Zároveň ale dodává, že ji víno nepřijde až tak výjimečné a chutná jako jakýkoliv jiný muškát.

Raději si pochutná na mase

Ne každý se však těšil na Svatomartinské víno. Studentka zemědělské školy v Praze Kateřina Krištofová (22) preferuje raději husu. „Každoročně vyrážíme na oslavy spojené s vínem, já si ale raději pochutnám na jídle než na pití,“ komentuje a vysvětluje, že ji nechutná kvůli jeho trpkosti. V lásce nemá příliš ani běžné víno.

Nadšence není ani grafik Luděk Šesták (47), který nejraději pije klasické červené víno. Šestákovi Svatomartinské nechutná, je raději pro starší ročníky, kde je příchuť více rozpoznatelná. I on je spíše zastáncem dobrého jídla než tohoto tradičního nápoje.

Liší se dobou skladování

Postup výroby Svatomartinského vína je standardní jako u klasických zrajících vín. Hrozny se odzrňují, lisují a následně kvasí. Jediné, v čem se od ostatních druhů liší, je doba skladování. Zraje jen několik týdnů, je to tedy mladé víno.

Značku Svatomartinské mohou nést jen některý druhy vín. „Jedná se o značky z odrůdy Müller Thurgau, což jsou bílá vína. U červených vín to může být například Modrý Portugal,“ popisuje Daniel Kříž. Dodává také, že vína jsou hodně trpká.

Nejvíce se prodá na na slavnostech spojené s ochutnáváním a restauracích, které vytvářejí speciální Svatomartinské menu. „Obecně jsou tato vína svěží a dobře pitelná kvůli své lehkosti. V letošním roce budou díky teplému počasí bílá, růžová i červená vína s lehkou kyselinkou, líčí Kříž.

Hanspaulskou ligu můžou hrát i fotbalem nepolíbení hráči

Hanspaulskou ligu můžou hrát i fotbalem nepolíbení hráči

Hanspaulskou ligu můžou hrát i fotbalem nepolíbení hráči

Generace20
+
Hanspaulskou ligu můžou hrát i fotbalem nepolíbení hráči

Hanspaulskou ligu můžou hrát i fotbalem nepolíbení hráči

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

27. 11. 2013

Mezi zájmy většiny kluků patří kamarádi, pivo a fotbal. Hanspaulská liga spojila všechny tyto záliby do jednoho. Přátelé se mohou pravidelně scházet, přitom si protáhnou svou kostru a zápas spláchnou v nejbližší hospodě oroseným mokem.

Pro většinu mužů je fotbal srdeční záležitostí. Některým z nich se podaří postavit si na fotbale kariéru, pro jiné zůstane pouze koníčkem. Hanspaulskou ligu, která původem pochází z pražské části Hanspaulka a nese po ní i název, má většina lidí jako hobby a mohou ji hrát i úplní amatéři.

„Beru kopanou na Hanspaulce jako zálibu, při které si můžu zahrát s partou kamarádů,“ potvrzuje Ondřej Krtek (22), který se věnoval fotbalu od osmi do deseti let, kdy hrál v přípravce AC Sparta Praha. Kvůli zranění se tomu pak ale nemohl věnovat na vyšší úrovni. „Hanspaulku“ už ale hraje druhou sezónu.

Protože jde o malou kopanou, tým musí mít šest hráčů. Stačí tedy sehnat bandu známých. Družstva jsou často složená z party spolužáků. Ligy se mohou účastnit týmy z celé Prahy, které se zapíšou.

Díky pravidelným tréninkům a zápasům se kamarádi vídají častěji a udržují tak právě například třídní vztahy i po absolvování školní docházky. „Díky hanspaulské kopané se scházím pravidelně se svými spolužáky z gymnázia,“ říká Martin Kubiče (24), který se fotbalu věnuje už čtyři roky.

Dá se narazit i na špatné soupeře

Podobný názor má i Martin Charvát (22), který kope za Hanspaulku čtvrtým rokem, ale fotbalu se věnuje už od druhé třídy základní školy. „Malá kopaná je jediná možnost jak se spolužáky ze základky udržovat i nadále vztah,“ vysvětluje Charvát.

Zápasy se hrají dvě sezóny v roce – na jaře a na podzim. Dnes už se fotbalová utkání nekonají pouze na Hanspaulce, ale po celé Praze. Hraje se jak přes týden, tak i o víkendech. Hráči si sami určí dny, kdy jim to vyhovuje. Ne vždy se ale narazí na dobré soupeře. „Už několikrát se nám stalo, že jsme hráli proti úplným dřevům a kvůli nim jsme z toho nic neměli,“ stěžuje si Krtek.

Náladu však hráčům může spravit pivo. „Pokud to vyjde, zajdeme po zápase nebo po tréninku aspoň na jedno,“ shodují se Krtek, Kubiče i Charvát. Přeci jenom při tréninku nebo při hře si kluci moc nepopovídají. V zápalu boje navíc padne i několik nadávek, které by si jinak kamarádi neřekli. „V hospodě se všechny emoce uklidní a vše, co si v zápalu hry řekneme na hřišti, se spláchne pivem,“ říká Krtek.

Státní bezpečnost dostihla Havlova hrdinu Vaňka

Státní bezpečnost dostihla Havlova hrdinu Vaňka

Státní bezpečnost dostihla Havlova hrdinu Vaňka

Generace20
+
Státní bezpečnost dostihla Havlova hrdinu Vaňka

Státní bezpečnost dostihla Havlova hrdinu Vaňka

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

27. 11. 2013

Knižní hrdina Ferdinand Vaněk 16. listopadu naposledy ožil před zraky diváků. Místy až symbolická hra ve formě scénického čtení Marka Hejduka (39), nazvaná Rest, totiž slibuje uzavření celého cyklu věnovaného této postavě, kterou vymyslel Václav Havel. Ukazuje, že resty, které člověku zůstaly u Státní bezpečnosti, ho mohou dostihnout i v demokratických časech.

Pražští diváci v Divadle v Řeznické měli možnost zhlédnout scénické čtení Marka Hejduka. Dílo bývalého novináře a někdejšího studenta Vyšší odborné školy publicistiky bylo totiž zařazeno do programu festivalu s názvem Noc divadel.

Jeho hra Rest se dostala i do finále soutěže o Cenu Alfreda Radoka. Odehrává se v současnosti a má uzavírat sérii „Vaňkovek“, které byly sepsány disidentskými spisovateli, především dramatikem a bývalým prezidentem Václavem Havlem. Ten postavu Ferdinanda Vaňka vymyslel. Kromě Havlových představení se však tato postava stala hlavním hrdinou například i pro některá díla Pavla Kohouta nebo Jiřího Dientsbiera.

Vysoký post jako forma vězení

Dílo Rest nese podtitul Skutečně poslední aktovka ze života spisovatele Ferdinanda Vaňka. Ten se ocitne v pozici ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). „Skutečně poslední by měla být proto, že Vaňka vlastně dostane Státní bezpečnost tím, že mu nabídne místo ředitele v tomto ústavu,“ popisuje Hejduk.

Ve hře jde o to, že bývalí utajení příslušníci StB, o nichž není příliš jasné, jak se do instituce dostali, nabídnou Vaňkovi prestižní pracovní pozici. Možnost důležitých rozhodování, účasti v televizních diskuzích, psaní do novin a přirozeně i vysoký plat ho nakonec přesvědčí.

Bývalý disident a zaměstnanec pivovaru tedy po krátkém váhání návrh přijímá. Na konci inscenace se však dozvídá, že pouze podlehl jejich mámením a bude tedy muset ústavu velet podle rozhodnutí svých oficiálně podřízených kolegů, kteří budou určovat, co se o nich může veřejnost dozvědět.

Velký vliv na Hejdukovu jednoaktovku měl život našeho bývalého prezidenta Václava Havla. „Dalo by se považovat za určité znamení, že jsem hru dopsal sedmnáctého prosince kolem půlnoci a osmnáctého ráno Havel zemřel,“ vzpomíná Hejduk. Další zvláštností je podle něj i fakt, že první scénické čtení jeho díla bylo naplánováno na 17. dubna 2013, přičemž 10. dubna byl odvolán tehdejší ředitel ÚSTR Daniel Hermann.

Navíc samotný název Rest volil Hejduk i kvůli koncovce tohoto slova. „Většina Vaňkovek, kromě Audience, končí písmeny – st. Známe Protest, Atest, Marast a já jsem se snažil zachovat i tohle pravidlo,“ přiznává Hejduk. Autor scénáře a režisér v jedné osobě se tedy plně hlásí k Havlovu odkazu.

Převažují optimistické reakce

„Mně přijde hezké, že v rámci prvního českého ročníku Noci divadel mohl zaznít tenhle Havlův odraz a odkaz, protože to byla jedna z nejvýznamnějších českých osobností,“ říká herec Kajetán Písařovic, představující roli Ferdinanda Vaňka. Naopak některým lidem, přijde tento počin jako těžení z něčeho, co mělo význam pouze v době totality. „Myslím, že je to určitá forma vykrádání a těžení z hrůz minulého režimu, což se mi zdá trochu nedůstojné,“ kritizuje jeden z diváků Josef Jungman.

Většinu lidí v hledišti ale nápad příjemně překvapil. „To, co Matěj Hejduk vyjádřil, si u nás ještě nikdo nedovolil. Podobné věci o bývalých komunistických členech si mnoho lidí myslí, ale málokdo je dokáže takhle veřejně projevit,“ sympatizuje s tématem hry divačka Alexandra Alvarová. Ta zároveň věští Matěji Hejdukovi slavnou budoucnost.

Swingový festival rozjela britská jazzová hvězda

Swingový festival rozjela britská jazzová hvězda

Swingový festival rozjela britská jazzová hvězda

Generace20
+
Swingový festival rozjela britská jazzová hvězda

Swingový festival rozjela britská jazzová hvězda

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

26. 11. 2013

Návštěvníci 16. festivalu swingové hudby si 6. a 7. listopadu mohli poslechnout písně typické spíše pro minulé století. Avizovanou hvězdou festivalu byl jazzový klavírista a zpěvák Anthony Strong, jehož doprovázel Rozhlasový Big Band Gustava Broma. Před ním se na podiu v Národním domě na Vinohradech vystřídala česká čtyřčlenná skupinaThe Swings a Sestry Havelkovy.

Jako na srazu důchodců. I tak se dá popsat situace v sále před začátkem 16. festivalu swingové hudby. Jsou tu však i skupiny mladých nadšenců, kteří mají rádi tuto hudbu také rádi. Věkový průměr ale stejně neklesá pod padesát let. Sálem se od pořadatelů ozývá, že návštěvníci mohou tančit v omezených prostorách u vchodů či pokud by se někdo styděl, můžou si skočit také na chodbě. Ale staří ani mladí se do tance zrovna nehrnou.

K pohybu diváky nepovzbudí ani čtyřčlenná česká skupina The Swings. „Je to takové komorní, ale to k této hudbě a době trochu patří,“ říká návštěvnice festivalu Simona Maršíčková (40).  I přesto se po každé písni zvedne vlna potlesku a u těch českých songů je na některých návštěvnících vidět, jak si spolu s kapelou tiše prozpěvují. A stejné je to i se Sestrami Havelkovými. Ne, že by bylo vystoupení nudné, ale zdá se, že tomu chybí jistá rozdováděnost a neformálnost.

Ta přichází až s avizovanou hvězdou večera a celého festivalu. Britský jazzový klavírista a zpěvák, devětadvacetiletý Anthony Strong sice není moc vysoký ani robustní, ale v okamžiku kdy zasedá ke klavírnímu křídlu a začíná zpívat, vyroste o půl metru. Stejně tak vzrůstá nadšení na straně diváků v sále.

Publikum si Strong získává i vtipem

Úsměv, nepolevující energie a samozřejmě jeho umění nejednou roztleská celý sál. Diváci kvitují právě jeho zápal. „Je famózní, jeho písně mě opravdu baví. Navíc je tak rozjetý, že se to přenáší i na mne a musím si aspoň podupávat,“ chválí během představení Stronga Maršíčková. Ne nadarmo se stal oblíbencem amerického bluesového kytaristy a zpěváka B.B. Kinga, jak informoval program rozdávaný u vchodu.

I humor přispívá k uvolněnější atmosféře ubíhajícího večera. Asi v polovině vystoupení Strong prosí diváky, zda by si je mohl v neosvětleném sále vyfotit. „Když nás z podia gesty žádal, abychom se v nabitém sále trochu smrskli, bylo to opravdu vtipné,“ říká další návštěvník Jan Šleichrt (21). Stejně tak se účastníci baví při Strongově nadskočeních nad stoličku ve snaze návštěvníky ještě více nabudit.

O tom, že Strong splnil očekávání, která do něj vkládali pořadatelé, nebylo v sále pochyb. A to i přes to, že dost diváků se zvedá ještě před koncem představení, což se v publiku setkává i s velkým pohoršením. Buď je Strong neokouzlil jako zbytek sálu, či jen nevydrželi více jak hodinový koncert. Ostatní však sedí na svých místech až do konce a nutí zpěváka ještě k přídavku. „Mrštné hádě“, jak Stronga na odchodu nazývá procházející paní ve středním věku, byl skvělou tečkou za dvouhodinovým programem.

Moravanům se nelíbí protahování, Pražané nerozumí žufánku

Moravanům se nelíbí protahování, Pražané nerozumí žufánku

Moravanům se nelíbí protahování, Pražané nerozumí žufánku

Generace20
+
Moravanům se nelíbí protahování, Pražané nerozumí žufánku

Moravanům se nelíbí protahování, Pražané nerozumí žufánku

Generace20

Autor: Barbora Turková

26. 11. 2013

Co zme jidávale, deš sem bela doma? Přesně takhle se můžou lidé zeptat člověka lidé z Olomouce, co měl k jídlu, když byl doma. Když totiž přijede Pražan do moravského města, jednou z překážek je pro něj rozdílnost v nářečí. Mnohdy se ale nesetká ani s laskavým přístupem, což platí i opačně, od Pražanům k Moravanům.

Říká se „rožnout“ nebo „rozsvítit“? Je lepší dát si ke svačině „tvargle“ nebo „tvarůžky“? Největší rozdíly mezi Prahou a Moravou pociťuje návštěvník v jednotlivých městech především v odlišné mluvě. Mezi nářečími se najdou slova, kterým zbytek republiky nemusí rozumět a může vzniknout mnoho komunikačních nedorozumění.

Učitelka v mateřské školce Marie Malá (55) z Prahy má za manžela rodáka z Olomouce. Jeho středomoravský dialekt ji i po několika letech dokáže překvapit. „Dodnes mám s tím jeho nářečím problém,“ říká Malá. Mezi slova, která ji nejvíce zaujala, patří například žufánek, který pro Pražany značí naběračku. Nemá ráda ani tvargle – olomoucké tvarůžky.

Brňákům se nelíbí rozsvítit

S Moravany tráví učitelka Malá hodně času, s manželem totiž navštěvuje příbuzné, kteří v Olomouci žijí. Občas si z ní jeho krajané dělají legraci. „Nejvíce napodobují pražské „že“, které prý protahujeme a jim to zní jako zpěv,“ stěžuje si Malá a dodává, že když začne manžel a jeho rodina mluvit olomouckým nářečím, téměř jim nerozumí. I proto prý na Moravu nejezdí moc ráda.

Podobně, jako Malá vidí Moravany, pozoruje studentka Petra Peňásová (22), která pochází z Brna, Pražany. V Praze studuje druhým rokem Vysokou školu hotelovou. I přesto, že v hlavním městě tráví hodně času, necítí se tu vůbec jako doma a také má problém se zdejším dialektem. Rozčiluje ji, že pražští slova hodně protahují. „Vadí mi třeba slovo „rozsvítit“, je hrozné,“ líčí Peňásová. V Brně se totiž říká „rožnout“. Upozorňuje také na to, že ji přijde, že Pražané při mluvení hrozně křičí.

Ani studentka Báňské univerzity v Ostravě Lada Vaculíková (21) není z pražské mluvy nadšená. Stejně, jako u Peňásové, ji nejvíce rozčiluje protahování slov, například u slova „hele“, které Pražané podle ní používají velice často. A často zbytečně. „Když slyším „přijdu dýl“, mám chuť vraždit,“ stěžuje si Vaculíková, která pochází ze Zlína, kde se mluví velice spisovně. Krom tohoto sdělení nemůže ještě vystát dodatek „viď“.

Pražská arogance

Jazykové rozdíly nejsou však jedinou věcí, se kterou mají Pražané a Moravané problém. Podle Peňásové je to i namyšlenost obyvatel hlavního města, která ji vadí. „Někteří si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa jenom proto, že bydlí v Praze,“ tvrdí studentka. Nejvíce je to prý vidět na tom, jak se k ní chovají někteří její pražští spolužáci ze školy. Ti si často dělají legraci z toho, že pochází z Brna. Na druhou stranu ale přiznává, že podobně se chovají Brňáci k Pražanům.

Dodává také, že podle jejích zkušeností nejsou lidé původem z Prahy moc přátelští a vůbec se na své okolí se vůbec neumí usmívat. Vidí také neochotu pomoct druhým. Především z těchto důvodů se ráda vrací domů do Brna. V Praze tráví čas jen ve škole. Pokud vyrazí někam do společnosti v hlavním městě, je to převážně s kamarády z Brna, kteří v Praze rovněž studují.

Šprtat se nazpaměť? Díky mnemotechnikám to jde i jinak

Šprtat se nazpaměť? Díky mnemotechnikám to jde i jinak

Šprtat se nazpaměť? Díky mnemotechnikám to jde i jinak

Generace20
+
Šprtat se nazpaměť? Díky mnemotechnikám to jde i jinak

Šprtat se nazpaměť? Díky mnemotechnikám to jde i jinak

Generace20

Autor: Klára Kučerová

25. 11. 2013

Probdělé noci nad knihami jsou noční můrou mnoha studentů. Málo z nich však ví, že memorováním si mnohdy zbytečně přidělávají práci. Jinou alternativou k snadnějšímu zapamatování totiž mohou sloužit takzvané mnemotechniky. Ty pomáhají ukládat potřebné informace do dlouhodobé paměti a to i na delší čas.

Červená opice žrala zelený meloun indickému fakírovi. BeFeLeMe Pes Se VeZe. Na první pohled nesmyslné věty. Ve skutečnosti jde ale o mnemotechnické pomůcky. První slouží k zapamatování základních barev duhy, druhá pro obojetné hlásky. Podle předsedkyně Společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging Danuše Steinové, existuje mnoho různých typů takových to technik a jejich kombinací. Naučit se je používat může každý, a to v jakémkoliv věku.

Principem mnemotechnik je, že se informace dostane snadněji z krátkodobé paměti do té dlouhodobé. Jedině tam se totiž může bezpečně uložit na delší dobu. Jakmile dokážeme myšlenku mozku naservírovat v co nejzajímavější formě, dychtivě po ní chňapne a následně uloží. „U věcí, které si potřebujeme pamatovat déle, je použití těchto technik nezbytné. Díky nim si totiž i za dva měsíce většinu bez problémů vybavíte,“ říká Steinová.

Mozek si musí zvyknout

Podle jejích slov tento princip u memorování naopak vůbec neplatí. Přeříkávání nahlas často fádních, nezajímavých informací je pro dospělý mozek zbytečné a spíše namáhavé. Myšlenky se tak nestihnou v krátkodobé paměti ani příliš ohřát a člověk je do druhého dne zapomíná. A to je z hlediska tréninku paměti naprosto neefektivní.

Studenti, kteří se učí látku nazpaměť, si podle Steinové zbytečně přidělávají práci. „Přijde mi to téměř trestuhodné, že mladí nevyužívají mnemotechniky, ušetřili by tak spoustu času,“ vysvětluje. Takových lidí však není málo. Příkladem je i vysokoškolák David Pelc (22). „Celý život se učím všechno nazpaměť, je těžké to jen tak změnit. A tyhle pomůcky mi přijdou jako zbytečná komplikace, která ani nefunguje,“ ospravedlňuje svůj způsob učení.

Mnoho studentů sdílí názor, že mnemotechnické pomůcky jsou spíše složitou zbytečností, která jim učení příliš neulehčí. Jednou z výjimek je však studentka vysoké školy Zuzana Novotná (20), která si díky mnemotechnice – zapamatování pomocí obrazů, ulehčila učení na maturitní zkoušku. „Měla jsem jen barevné papíry s poznámkami, které jsem rozmístila v pokoji na známá místa,“ vypráví. Při zkoušce pak jen stačilo, aby si daný list vybavila a učivo ji samo naskočilo.

Atraktivita je klíčem k úspěchu

Mnemotechniky však nemusí sloužit pouze k učení. Dají se totiž využít i v běžném životě. „Jedna paní u mě v kurzu nebyla schopná zapamatovat si jméno sousedova psa – Antis. Tak si prostě řekla, že to byl antisovětský pes,“ líčí Steinová příklad pomůcky. Dodává také, že všichni komu tuto historku vypráví, pak mají problém jeho jméno zapomenout. A to právě proto, že jde o takové bláznivé spojení.

„Lidé obvykle nechápou, že si tolik pamatujeme. Například seznam sto českých panovníků na jejich pozicích, to znamená i na přeskáčku. Když to na seminářích ukazuji, myslí si, že jde o magii,“ směje se Steinová. Vysvětluje ale, že v tom žádné čáry nejsou. A i když jsou tyto techniky o něco složitější, stačí pouze vědět, jakou správnou pomůcku nebo jejich kombinaci použít.

Říká, že účastnici jejího kurzu se mnohdy snaží mnemotechniky obejít. Když se je ale naučí správně používat, přijdou jim na chuť. Studenti by ale podle jejích slov neměli nikdy zapomínat, že pokud si nechají mnoho učiva naráz, nezachrání je už nic. Lidský mozek totiž není uzpůsobený k tomu, aby vstřebal obrovské množství informací najednou.

Studenti se nebojí do internetové hry investovat i 300 korun měsíčně

Studenti se nebojí do internetové hry investovat i 300 korun měsíčně

Studenti se nebojí do internetové hry investovat i 300 korun měsíčně

Generace20
+
Studenti se nebojí do internetové hry investovat i 300 korun měsíčně

Studenti se nebojí do internetové hry investovat i 300 korun měsíčně

Generace20

Autor: Albína Mrázová

24. 11. 2013

Představa o pěkné postavě je pro každého jiná. Někdo pečuje o svojí figuru v reálném životě, jiní se jí věnují spíše své virtuální podobě. Internetová hra World of Warcraft umožňuje nadšencům fantasy proměnit se třeba v trpasličího bojovníka. Jejím cílem pak je dostat postavu na nejvyšší level a zajistit jí nejlepší brnění. Někteří hráči jsou ochotni zaplatit za svou online postavu 300 korun měsíšně.

Ve hře World of Warcraft se uživatelé mohou stát bájnými rytíři nebo čaroději. K dispozici jsou oficiální i pirátské verze. Za oficiální verzy hry se platí každý měsíc. Existují i pirátské verze zdarma, které mají ale své „mouchy“. Nejsou tolik kvalitní, postavy nedisponují tolika kouzly a jejich nepřátelé se často objevují tam, kde by být neměli. Proto si někteří hráči za zábavu raději zaplatí.

Uživatel si může vybrat čím bude, jaké si obleče brnění, nebo na jakém zvířeti bude jezdit. Tyto věci musí získat v aukci ve hře nebo za splněné úkoly. Do toho se hráči pokouší sehnat co nejlepší vybavení, díky kterým sílí kouzla jejich postavy.

První platbou na oficiálním serveru je registrační poplatek 700 korun. Ten je uhrazen při nákupu originálního CD, díky kterému je možná instalace a přístup na server. „ Ale kdybych si chtěl koupit ještě něco navíc, musím si taky připlatit,“ říká David Viterna (23), který studuje na Vysoké škole ekonomické. Například osedlanou kudlanku, na které postava jezdí, lze zakoupit za tisíc korun. Mnoho lidí si další vybavení pro svou postavu ale nekupuje.

Na oficiálním serveru se hra předplácí každý měsíc. Do dvacáté úrovně to má hráč zadarmo, po jejím dosažení musí platit 300 korun za další měsíc. Dostat se na tuto úroveň většinou nezabere více než dva týdny. „Takhle postava vždy reaguje na to, co chci dělat a ty peníze bych utratil stejně za něco jiného,” vysvětluje Viterna proč nehraje na servech zdarma.

Měsíční příjem tohoto studenta VŠE je po sečtení kapesného a výdělku z brigády 8000 korun. Když zaplatí náklady na bydlení a jídlo ještě mu zbyde dost na to, aby mohl investovat do hry.

Zábava zdarma je spíše pro trpělivé

Na serverech, které umožňují hraní zdarma, vydrží jen trpěliví hráči. Postava často nefunguje tak, jak by měla, například její kouzla se ve hře vůbec neobjeví nebo působí jinak.„Hraju jen třikrát až čtyřikrát týdně. Když si najdu kvalitní ,free’ server, tak se některé chyby přetrpět dají,” komentuje Tereza Marytová (20), která studuje na Západočeské univerzitě a její kapesné činí 2 000 korun měsíčně.

Někdy se jí hra sama od sebe restartuje, jindy jí vypovídá službu její postava nebo figurky spoluhráčů. Například dlouhým načítáním potřebného kouzla nebo náhlým vypnutím útoku. Administrátorů tu není tolik jako na oficiálním serveru a opravy tedy trvají déle, ale hráči se tu baví zdarma.

Volné servery výjimečně nabízejí doplňkové služby za poplatek. Stejně jako u placené verze hry je to například výměna jezdeckého zvířete, kterou musí hráč uhradit vlastními penězi. Cena osedlané kudlanky je třeba o 200 korun nižší než na oficiálním serveru. Tyto doplňky si hráči na neplacených serverech objednávají častěji.

Přes veškeré nevýhody free serverů se někteří hráči přejít na oficiální stránky nechystají. „Nechce se mi investovat do hry, je to pro mě ztráta peněz,” říká Marytová, která utrácí za ježdění na koních. Sama by byla ochotná zaplatit si jedině nějakou vzácnou herní zbraň a to maximálně 200 korun.

Dokonalá kopie je jistota, říká zpěvák kapely Judas Priest revival

Dokonalá kopie je jistota, říká zpěvák kapely Judas Priest revival

Dokonalá kopie je jistota, říká zpěvák kapely Judas Priest revival

Generace20
+
Dokonalá kopie je jistota, říká zpěvák kapely Judas Priest revival

Dokonalá kopie je jistota, říká zpěvák kapely Judas Priest revival

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

23. 11. 2013

Petr Varhaník (48) působí jako frontman v populární skupině, která věrně napodobuje britské heavy metalisty Judas Priest i s jejich ikonickým zpěvákem Robem Halfordem. Jeho role ve skupině Judas Priest revival spočívá v tom, že má napodobovat melodie tohoto zpěváka. Český Rob Halford, prozrazuje, jak by se měl dělat správný revival a co to obnáší.

Proč jste se rozhodli založit Judas Priest revival?
My jsme nejdřív měli kapelu Caravela s naší tvorbou a vydali jsme i dvě CD. Do repertoáru jsme časem zařadili několik písniček z alba Painkiller, které Judas vydali v roce 1990 a já tuhle desku dodnes obdivuji. Časem jsme si ale všimli, že lidi reagují na převzaté písně mnohem lépe než na naše, tak jsme se v roce 1999 dohodli, že zkusíme štěstí cestou revivalu. Tenkrát nám šlo hlavně o zájem fanoušků.

Jak dlouho vám trvalo nacvičit první setlist?
Některé skladby jsme už uměli a zbytek jsme se učili zhruba půl roku. Samozřejmě v téhle fázi, kdy jsme secvičovali nové skladby, přišly i personální potíže. Museli jsme si například najít baskytaristu, protože ten náš původní revival zásadně odmítal, takže se doba příprav prodlužovala. Tyhle počáteční problémy má asi každá kapela, která chce změnit svou orientaci na něco, by’t jen trochu jiného.

Patříte mezi revivaly, které se snaží o zcela autentickou show. V čem je hlavní výhoda toho, že úplně kopírujete Judas Priest?
Zezačátku to tak ale nebylo. Měli jsme každý jednu koženou bundu a s tím jsme si vystačili. Postupem času jsme ale došli k tomu, že udělat ze sebe co nejvěrnější kopie je jistou cestou, jak dosáhnout úspěchu. A na fanoušky to opravdu působí. Kdybych si vzal teplákovku a botasky, tak by to asi tolik neuchvátilo.

Kolik peněz jste museli do kapely investovat, aby jste vypadali co nejvíce jako váš vzor?
Podobnou výbavu je u nás těžké sehnat a třeba oblečení si proto děláme sami. Ročně to je třeba kolem deseti tisíc korun za outfity a doplňky. Ale pořídit například stejnou kytaru na jakou hraje Glenn Tipton, vyrobenou na zakázku, stojí pětačtyřicet tisíc korun a každý si výdaje platí sám. Potom se s kluky smějeme, když si říkáme: já už jsem v tom za osmdesát tisíc a tyjenom za šedesát.

Jde u vás osobně pouze o podívanou nebo vzhled Roba Halforda přijímáte i za svůj a líbí se vám?
Oboje je trochu pravda. Samozřejmě třeba tetování by měl mít každý originální a já nemám všechny stejné jako Halford, jenom ty, co jsou vidět. Ale v zásadě se mi líbí, že vypadám jako on.

Zpěvák Judas Priest je známý i svou homosexualitou. Jste si podobní i v tomhle směru?
Nejsme. Občas si ale říkám, že by to možná bylo lepší. Myslím čistě po pěvecké stránce, protože někdo říká, že se s tím pojí i velký rozsah.

A Rob Halford takovým hlasovým rozpětím opravdu disponuje, což mnohým lidem značně ztěžuje jeho imitaci. Musel jste vy kvůli některým jeho polohám navštěvovat speciální hodiny zpěvu?
Cvičil jsem to sám, nikam do školy jsem nechodil. Mám různé postupy, kterými jsem se metodou pokus – omyl dostal k současné technice zpěvu. Vím, že do Halforda mám ještě daleko, ale aspoň se snažím, a když si tu a tam něco upravím, tak se to dá.

800px-Robhalford

Skutečný Rob Halford v jednom ze svých typických kožených oděvů. Zdroj: wikimedia.org

 Kde a jak často vaše skupina vystupuje?
My vystupujeme zhruba třicetkrát až čtyřicekrát ročně. Hraní nám shání jedna německá agentura, která si nás už před časem všimla. Z těch větších koncertů jsou to různé festivaly, nebo známější motosrazy. Několikrát jsme byli i v Německu, Rakousku nebo na Slovensku.

Uživí vás kapela nebo musíte mít ještě i jiný příjem?
Jde o to, co si pod tím pojmem představit. Řekl bych spíš, že vydělaná částka se často pohybuje pod průměrným platem. Závisí to i na různých okolnostech, jako je například roční období. V létě je lidí hodně v zimě méně. Ostatní členové naší kapely mají rodiny a jsou zaměstnaní i jinde. Já žiju sám, o rodině neuvažuji a peníze z kapely mi zatím stačí.

Některé méně známé skupiny občas mají vůči revivalům určitou averzi, kterou vysvětlují tím, že jim „berete kšefty“. Jaký máte na tohle názor?
Já je chápu a jejich postoj má logiku. Většinou si myslí, že jsme sami nic nedokázali, jen kopírujeme ostatní, a přesto přilákáme víc lidí. Ale na druhou stranu by se podle mě by se stejný postoj mohl uplatnit třeba ve vztahu lidí k Národnímu divadlu nebo České filharmonii, protože svým způsobem to jsou také revivalisti. Touhle optikou také nepřinesli prakticky nic nového nebo vlastního, ale lidé je chtějí vidět.

Takže vám není líto, že jste se neprosadil sám za sebe, ale spíše jako něčí kopie?
V začátcích mě to hodně mrzelo. Když jsme začínali jako revival, tak jsem si stejně pořád říkal, že jsem třeba mohl někde něco dělat jinak. Teď mě to ale nemrzí vůbec. Naopak jsem rád, že jsme to dotáhli až na tuhle úroveň.

Proč myslíte, že lidi chodí bavit na revivaly?
Myslím, že fanoušci mají díky tomu možnost slyšet něco, co mají rádi, ale v menší podobě. Judas Priest tu nejsou příliš často a proto se snažíme naši show dělat co nejvěrněji, aby si z toho měli lidé co nejvíc. Myslím ale, že to platí na každý revival band.

Co je pro kapelu zatím největším úspěchem?
To, že vůbec ještě hraje. (smích) Nic většího není, ale koncertovali jsme s několika slavnějšími lidmi nebo skupinami jako Aleš Brichta Band, Kabát, slovenská Tublatanka a podobně. Je fajn, že nás berou i lidi, kteří přišli primárně na ně. Asi je to prostě tím, že to, co revivaly hrají, je pro ně známé a nemají problém se v repertoáru vyznat.

Setkali jste se někdy s Judas Priest?
Já osobně ne, ale náš kytarista se dostal do jejich šatny a má podepsanou kytaru od Glenna Tiptona, kterého napodobuje v kapele. Kromě něj se tam setkal ještě s bubeníkem Scottem Travisem a kytarisou Kennethem Downingem, známějšího jako K. K. Downing.

Na Filipíny zamířil tříčlenný tým z Česka i finanční pomoc

Na Filipíny zamířil tříčlenný tým z Česka i finanční pomoc

Na Filipíny zamířil tříčlenný tým z Česka i finanční pomoc

Generace20
+
Na Filipíny zamířil tříčlenný tým z Česka i finanční pomoc

Na Filipíny zamířil tříčlenný tým z Česka i finanční pomoc

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

22. 11. 2013

Domy na několika filipínských ostrovech zasáhla během jednoho dne živelná katastrofa. Tajfun Haiyan ohrožoval v pátek 8. listopadu dvacet milionů lidí a celkový počet obětí zatím přesáhl číslovku 5 000. Na místo připomínající konec světa míří pomoc i z Česka. Nadace Člověk v tísni vyslala na Filipíny tříčlenný tým. Ostatní charitativní organizace ČR otevírají sbírky na pomoc.

Nejhorší situace je ve městě Toclaban, které bylo srovnáno se zemí. „Někteří lidé kvůli hladu i ztrátě svých blízkých naprosto zešíleli. Rabují všude, jen aby se dostali k jídlu. Obávám se, že se kvůli jídlu začne i vraždit,“ popsal situaci v Toclabanu agentuře AFP místní učitel. Ve městě nefunguje elektřina, mezi sutinami nacházejí lidé další mrtvoly. Filipínské úřady se obávají, že celkový počet obětí tajfunu dosáhne čísla deset tisíc. Pitnou vodu, léky, dezinfekční prostředky i hygienické potřeby zajišťují charitativní organizace z celého světa.

Na nejvíce postižená místa se ale dobrovolníci dostávají pomalu. Situaci komplikuje nefunkční infrastruktura – silnice jsou zničené nebo neprůjezdné. Tým české nadace Člověk v tísni dorazil na Filipíny ve středu 13. listopadu. „Na místě už nakoupili potřebné věci a teď probíhají pokusy dopravit je do postižených oblastí. Tým je tam poprvé, ale už má naplánováno, kudy se vydá,“ uvedl pracovník nadace Tomáš Urban.

philippines-map-thumbnail-2013-11-12

Mapa znázorňující oblasti postižené tajfunem Haiyan
Zdroj: www.icrc.org

 

Člověk v tísni se chce zaměřit na pomoc na územích, která nejsou mediálně známá. „Tým bude zjišťovat situaci například ve městě Guiuan, které leželo jako první v dráze tajfunu,“ uvedl vedoucí humanitárních programů Člověka v tísni Marek Štys na oficiálních webových stránkách. Potvrzuje, že do epicentra katastrofy je přitom teď velmi těžké se dostat. Létá se pouze na ostrov Cebu a dále se cestuje lodí a po zemi.

Česko věnuje téměř 19 milionů korun

Ministr zahraničních věcí ČR  schválil poskytnutí okamžité pomoci Filipínám ve výši čtyř milionů korun. Peníze budou předány tamějšímu Červenému kříži. Pomoc Červeného kříže pro 600 tisíc nejpostiženějších obyvatel je naplánována na rok a půl a vyžádá si necelé dvě miliardy korun,“ uvedl Červený kříž na českých webových stránkách.

Na kontě Člověka v tísni pro oběti tajfunu na Filipínách je téměř devět milionů korun. Přispěl také Magistrát hlavního města Prahy a předal organizaci jeden milion korun. Pomocnou ruku podala i nadace společnosti Vodafone, která ke každé poslané DMS přidá 30 korun. V souvislosti s tragickými následky tajfunu Haiyan nashromáždily nadace spolu s Českou republikou necelých 19 milionů korun.

České pobočky celosvětových nadací Unicef a Adra vybraly přes pět milionů korun. „Z Česka od nás na Filipíny nikdo neletěl, ale každý den probíhají telekonference s kolegy, kteří už jsou na místě,“ sdělila předsedkyně Adry Miroslava Žaludová. První tři měsíce se bude nadace zabývat nákupem potravin, dezinfekčních prostředků a hygienických potřeb. Potom se zaměří na humanitární rozvoj a dobrovolníci pomohou také s opravami domů, aby se lidé měli kam vrátit.

Amatérští golfisté se musí prosadit mezi profesionály, jinak se neuživí

Amatérští golfisté se musí prosadit mezi profesionály, jinak se neuživí

Amatérští golfisté se musí prosadit mezi profesionály, jinak se neuživí

Generace20
+
Amatérští golfisté se musí prosadit mezi profesionály, jinak se neuživí

Amatérští golfisté se musí prosadit mezi profesionály, jinak se neuživí

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

22. 11. 2013

Na milimetrovém, precizně vysekaném pažitu se s holemi ohánějí jak amatérští, tak i profesionální golfisté. Jedním z nich je i amatérský hráč Vojtěch Dostál (21). Rád by se však dostal mezi profesionály, protože ve své kategorii se golfem neuživí. K jeho vzestupu mu má pomoct slavný trenér Clive Trucker.

Snad každý někdy slyšel o Tigeru Woodsovi. Američanovi, který proslavil profesionální golf a stal se jeho živoucí legendou. Miliónové prémie od sponzorů a tučné odměny z prestižních turnajů jsou ale určeny pouze vyvoleným. Golf se totiž stále ještě na vrcholové úrovni dělí na profesionály a amatéry, kteří se odlišují od toho rekreačního.

„Nepocházím z bohaté rodiny, to že si můžu dovolit hrát golf, je štěstí,“ říká student mediálních studií Vojtěch Dostál (21). Jeho roční náklady na hru činí 250 000 korun. S tím, že obvykle objíždí tuzmeské turnaje a zhruba třikrát do roka se účastní soutěží v zahraničí. V současné době hraje za golfový klub Černý Most. S tímto sportem začal v devíti letech, když viděl otce, který si chodil hrát rekreačně. „Byl jsem tlustý, nespolečenský, ale chtěl jsem něco dělat. Golf jsem zvolil také proto, že je to individuální hra,“ vysvětluje Dostál.

Od třinácti let se účastní turnajů se seniory (hráči starší jedenadvaceti let, pozn.red.) a pohybuje se v první pětce na amatérském žebříčku v České republice. „Hraji za amatéry, protože mám výhodnou smlouvu s klubem. Proplácejí mi veškeré náklady spojené s golfem, například cesty na turnaje, oblečení i vybavení,“ uvádí Dostál.

Amatéři se zapisují na turnaje podle postavení v žebříčku — takzvaného „rankingu“. Neplatí žádné startovné, ale veškeré odměny plynoucí z jejich výkonu přechází do rukou klubu. „Jako amatér nezbohatnu, ale když budu objíždět turnaje po Evropě a vyhrávat, můžu dostat pozvánku na profesionální turnaj,“ říká Dostál.

Cesta vede přes profesionály

Když se amatér dokáže prosadit na profesionálním turnaji, tak se objeví v hledáčku silních sponzorů. V tu chvíli se sen o lukrativní smlouvě a pohádkovém honoráři může stát skutečností. Hráč již není v područí daného klubu. „Ročně se takový přestup podaří jenom několika hráčům v Česku, musejí svojí výkonnost potvrdit na dlaším turnaji“ říká Dostál, který se nyní pohybuje okolo osmnácti stého místa na světovém amatérském žebříčku v konkurenci, kde je přes šest tisíc hráčů.

Hrát za profesionály se samozřejmě dá i v Česku. Jenomže honorář za vyhraný turnaj se pohybuje okolo 50 000 korun, protože chybí silní sponzoři. Po zdanění, spočítání nákladů na cestu a ubytování se částka sníží na polovinu. Navíc takto dotovaných turnajů v Česku je jen několik za sezónu.

Hráč, který se tak rozhodne vstoupit mezi profesionály, musí mít opravdu velkou finanční podporu. Jedinou možností, jak získat výdaje zpět, je hrát prestižní světové turnaje a dostat se do hledáčku silných sponzorů. Neznámý hráč ovšem pozvánku, která je nutností pro účast na těchto turnajích, jen tak neobdrží. Kvůli silné světové konkurenci se čekání může protáhnout i na několik let a veškeré výdaje si musí platit po celou dobu sám.

Výpomoc z ostrovů

Dostál má štěstí, jelikož si ho všiml Angličan Clive Trucker, trenér Ira Grahama McDowella, který nyní figuruje na jedenáctém místě světového profesionálního žebříčku. „Jednou za tři týdny spolu máme trénink v České republice, jinak spolu komunikujeme přes skype. Clive má honorář 4500 korun za hodinu tréninku, ale to mi také pokrývá smlouva v klubu,“ vysvětluje Dostál, který tráví na hřišti šest hodin denně. Potom ještě chodí do posilovny a na atletický ovál.

Od trenéra slavného Ira si český hráč slibuje do nadcházející sezóny zlepšení postavení ve světovém žebříčku a také zviditelnění ve světě golfu. „Nadcházející rok bych se chtěl dostat na pětisté místo na světě mezi amatéry, na divokou kartu se podívat na profesionální turnaj a pak se uvidí,“ plánuje budoucnost Dostál.

Koňské maso k obědu? Pro seniory známá věc, pro mladé noční můra

Koňské maso k obědu? Pro seniory známá věc, pro mladé noční můra

Koňské maso k obědu? Pro seniory známá věc, pro mladé noční můra

Generace20
+
Koňské maso k obědu? Pro seniory známá věc, pro mladé noční můra

Koňské maso k obědu? Pro seniory známá věc, pro mladé noční můra

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

21. 11. 2013

Koňská líčka na víně, steak nebo paštika. Pochoutky, které se již téměř vytratily z českého jídelníčku. Mnoho lidí v Evropě koňské maso odmítá a obecně je po něm menší poptávka než ještě zhruba před třiceti lety. Koně jsou totiž dnes vnímáni jako ušlechtilá zvířata. Mnozí tak mají ke konzumaci jejich masa zarytý odpor. Paradoxně je však kvalitnější než třeba hovězí nebo vepřové.

„Koňské maso bych nikdy dobrovolně nesnědla. Bylo by to stejné jako jíst psa nebo kočku,“ říká s odporem Gabriela Reifová, studentka České zemědělské univerzity v Praze. A není jediná, kdo má zarytě negativní postoj ke konzumaci tohoto druhu masa. Kůň je totiž v dnešní době vnímán jako ušlechtilé zvíře, které není primárně určeno na porážku. Když se ještě více využíval v hospodářství, jeho maso se jedlo běžně.

„Postoj lidí ke konině je spíše etického charakteru,“ potvrzuje Petr Zach, provozní restaurace U Bulánka v Batňovicích v Podkrkonoší. Na jaře zařadil na týden pokrmy z tohoto masa na jídelní lístek a pro veliký úspěch hodlá akci opakovat. Podle Zacha je toto tmavě červené maso jedno z nejkvalitnějších. Obsahuje totiž minimum tuků a větší množství bílkovin. Je nasládlé a chuťově se podobá zvěřině.

Restaurace s koninou riskují

Přesto, že je po koňském mase v Česku nízká poptávka, podle Zacha má u nás stále své místo. „Od nepaměti patří tato surovina k české gastronomii a jsem přesvědčen, že bude i nadále,“ míní Zach. V několika restauracích v Česku je dokonce stálicí na jídelním lístku. Jednou z nich je restaurace Liberecká výšina v Liberci. „Z počátku jsme se báli reakce hostů na zařazení pokrmů z tohoto masa do nabídky, ale riziko se nakonec vyplatilo,“ popisuje provozní Michaela Imlaufová.

Až na několik negativních reakcí s tím nemá prý většina zákazníků žádný problém. Jídla naopak bývají hned vyprodána. „Více si koninu dávají zákazníci nad čtyřicet pět let, mladší jsou spíš jen zvědaví a chtějí ji ochutnat,“ popisuje Imlaufová. Po první zkušenosti jsou údajně všichni spokojeni. Koňské maso se podle ní servíruje v restauracích jen zřídka, protože se majitelé bojí, že by mohli přijít o zákazníky.

Lze ochutnat i uzeniny

V obchodech se však toto maso shání ještě hůře. „Koninu jsem jedla naposled asi před třiceti lety. Dělali jsme z něj tehdy doma vynikající svíčkovou,“ vzpomíná důchodkyně Marie Kokešová z Prahy. Tehdy se dalo sehnat lépe než dnes. Od té doby se jí do rukou dostaly jen uzeniny. „Známá mi nedávno přivezla koňské klobásky z Polska. Jedny z nejlepších, co jsem jedla,“ hodnotí Kokešová.

Ani Zach na takové uzeniny nedá dopustit: „Teplá sekaná nebo klobásky s koňským masem u mě nemají konkurenci. Barvou i chutí jsou výraznější než ostatní,“ sbíhají se mu sliny. Zatímco na koninu narazíte jen zřídka, uzeniny z ní se čas od času na pultech řezníků objeví.

Spoření? Na to nemáme peníze, říkají studenti

Spoření? Na to nemáme peníze, říkají studenti

Spoření? Na to nemáme peníze, říkají studenti

Generace20
+
Spoření? Na to nemáme peníze, říkají studenti

Spoření? Na to nemáme peníze, říkají studenti

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

20. 11. 2013

Už student z pověsti Faustům dům neměl s penězi moc štěstí, a jak to tak vypadá, platí to i o dnešních vysokoškolácích. Měsíčně si během studia někteří vydělají od dvou tisíc až k deseti tisícům korun. Než se však měsíc nachýlí ke konci, tak už peněženka zeje prázdnotou. Vinu prý nese nízký příjem a neschopnost dlouhodobě šetřit.

Peníze sice nemají křídla, nedá-li si však člověk pozor, rychle se mu rozlétnou do všech stran. A je jedno, jestli jde o tisíce korun nebo jen o pár drobných. Jedním z viníků je zábava, kterou si chtějí vysokoškoláci dopřát. Proto pak mají problém dlouhodobě šetřit.

Záleží ovšem i na částce, na kterou si „študáci“ za měsíc přijdou. „Průměrně si vydělám okolo dvou tisíc korun včetně kapesného,“ prozrazuje Martin Sluka. Tato částka však není pro všechny měsíce stejná. Sluka totiž nemá stálou brigádu a přivydělává si na stavbách, či jako pomoc při inventurách.

Na dvojnásobnou částku si přijde Anita Žáčková, která oproti Slukovi pravidelně pracuje v kavárně. Zhruba čtyři tisíce korun na měsíc však nejsou jen za práci, kterou dělá jako obsluha. Patří do toho i kapesné, které je okolo dvou tisíc korun.

V alkoholu se utopí výplata

Co však Žáčková v jednom podniku vydělá, to zas v jiném nechá. „Mám ráda kavárenské vysedávání. Tomu se oddávám tak dvakrát třikrát týdně,“ vypráví. Sezení sice není nikde účtováno, avšak káva a víno, které si studentka objednává, už ano. Pití jí vyjde na několik stovek korun za jedu návštěvu. Stejně tak cigarety. Za ty měsíčně dá okolo tisíce korun.

Přestože Sluka není kuřák, tak má též problém udržet své peníze dlouhodobě pohromadě. „Šetřit dovedu, ale jen krátkodobě,“ říká. Důvodem je, že nemá žádný cíl, jako třeba letní dovolená, na kterou by potřeboval šetřit.

Spoří si tak peníze na případnou zábavu, jako jsou kupříkladu výlety, na které vyráží skoro každý měsíc. Výdaje za ně se mohou vyšplhat až k tisíci korunám, do kterých je započítána doprava a jídlo na několik dní. Do budoucna si nezvládá šetřit, protože peníze, které má stranou vždy nakonec utratí.

Půlka je pro prasátko

Žáčková si nešetří do budoucna kvůli tomu, že má na to prý nízký příjem. Jinak se ale domnívá, že studenti spořit umí. To potvrzuje i Viktoria Reklová, která však o peníze nemá nouzi. Měsíčně si za různé brigády vydělá kolem deseti tisíc korun. „Získanou částku si pak dělím na polovinu,“ poodhaluje Reklová způsob svého šetření.

Jednu půlku peněz má dívka vyčleněnou na stravu a zábavu, kdy největší část zůstane v hospodách a obchodech s oblečením. Druhou polovinu si vždycky dává stranou do prasátka. Na tyto úspory se snaží nesahat – plánuje je využít až o prázdninách, kdy nechce pracovat.

Na bankovní účet si peníze dávat nechce, přestože by jí z částky alespoň malé úroky. „Z účtu si vybírám, když mi najednou dojdou peníze, co mám u sebe. V prasátku mám jistotu, že si ho celý neprošustruji,“ směje se Reklová. I tak studentka přiznává, že spoření na několik let dopředu jí zatím neláká. „Zítra mě může srazit tramvaj a na co mi pak budou peníze na spořícím účtu?“

Švédský učitel: V Česku zažívám jedno z největších dobrodružství svého života

Švédský učitel: V Česku zažívám jedno z největších dobrodružství svého života

Švédský učitel: V Česku zažívám jedno z největších dobrodružství svého života

Generace20
+
Švédský učitel: V Česku zažívám jedno z největších dobrodružství svého života

Švédský učitel: V Česku zažívám jedno z největších dobrodružství svého života

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

19. 11. 2013

Leif Joley (51) pracoval ve Švédsku jako novinář pětadvacet let. Na začátku letošního školního roku se přestěhoval ze své rodné severské země do Prahy, aby zkusil pracovat v cizině. V Česku nyní vyučuje švédštinu na Karlově univerzitě. Nikdy před tím za hranicemi nežil, i proto svůj pobyt hodně prožívá.

Pracoval jste ve Švédsku jako novinář. Do jakých rubrik jste psal?
Když jsem začínal, psal jsem jen o hudbě a filmech. Ale postupně jsem prošel všemi možnými rubrikami. Jen ne sportem, tomu vůbec nerozumím. Pracoval jsem jak v ranních novinách, ty jsou seriózní, tak i ve večerních, například v Aftonbladet. Ty jsou bulvárnější.

Je bulvár ve Švédsku populární?
Myslím, že je. Třeba bulvární večerník Expressen je druhým nejprodávanějším deníkem. Má náklad asi 260 tisíc kusů. Nejprodávanější seriózní noviny mají jen o dvacet tisíc více. Ale na druhou stranu to každým rokem klesá. Máme internet a také deník Metro, což je dokonce švédský „výmysl“. Lidé nebudou platit za něco, co si přečtou jinde zdarma. Vím, že taková situace není jenom ve Švédsku. Redakce snižují náklady a propouštějí novináře. To je i můj případ. O práci jsem takto přišel zhruba před třemi roky.

Hledal jste si místo v jiné redakci?
Nehledal. Říkal jsem si, že bych měl zkusit něco jiného. Novinařinu jsem dělal dvacet pět let. To je dost a stačilo mi to. Psaní jsem miloval, bavilo mě. Ale po tolika letech se z toho stala rutina. Navíc přichází noví a mladší novináři. Začal jsem tedy učit imigranty švédštinu.

Proč jste začal zrovna učit?
Když jsem byl novinářem, občas jsem měl na školách přednášky o médiích a bavilo mě to. Tak jsem si udělal certifikát, abych mohl učit imigranty švédsky. Slyšel jsem, že je to zajímavé a také bylo. Ve třídě jsem měl třeba třicet lidí a každý byl z jiné země – z Afgánistánu, Indie či Polska. Navíc ve věkovém rozmezí dvacet až pětašedesát let. Takový divoký mix.

Jak vás napadlo odjet pracovat za hranice?
Přemýšlel jsem, jestli budu už do důchodu učit imigranty a uvědomil jsem si, že já sám jsem vlastně nikdy za hranicemi nepracoval. Nejdříve jsem chtěl jet do Ruska, protože jsem takový rusofil a navíc mám i ženu původem odtamtud. Při pročítání inzerátů s nabídkami prací jsem ale náhodou narazil na to, že v Česku na Karlově univerzitě shání učitele švédštiny. Tak jsem o místo zažádal a dostal ho.

Líbí se vám v České republice?
Zatím tu nejsem moc dlouho, takže se teprve snažím porozumět vašim rutinám a systému na univerzitě. Zvykám si na českou kulturu. Prvních pár dní jsem byl hodně nervózní z jiného prostředí. Je to ale jedno z největších dobrodružství v mém životě. Praha je nádherné město a já doufám, že se brzy podívám i do jiných částí republiky.

Chcete se naučit česky?
Ve švédské organizaci, která mi vše pomohla zařídit, mi řekli, že mě budou v Česku nabídnuty kurzy jazyka zdarma. Ale zatím se tak bohužel nestalo. Chtěl bych se naučit alespoň trochu. Je ale dobré, že skoro každý, s kým jse se setkal, uměl anglicky. Takže se dorozumím i bez češtiny.

Napadlo vás, že byste se zde usadil na delší dobu?
Ani ne. Chci se vrátit zpět do Švédska, mám tam rodinu. Jsem tady pouze na dva semestry.

Vaší rodině nevadilo, že na rok odjedete do jiné země?
Se svou ženou jsme se potkali před pěti lety a teprve dva roky bydlíme spolu. Takže na sebe nejsme ještě tolik zvyklí. A ona ví, že jsem potřeboval změnu prostředí. Nebránila mi v mém rozhodnutí. Navíc za mnou přijede do Česka na Vánoce. A já do Švédska pojedu, až bude zkouškové období a nebudu vyučovat. Takže to odloučení není tak hrozné.

Stýská se vám po něčem z vaší rodné země?
Po technické vybavenosti. Tady mi to trochu připomíná dobu kamennou. U nás jsou všude xeroxy, můžu na nich skenovat, tisknout barevně a na obě strany. To, co je tady na škole, tiskne pouze černobíle a pořád to nejde. Ale nechci si stěžovat. To je jen to, co mi tu chybí.

Čepování piva: dámy preferují mlíko, Angličané čochtana

Čepování piva: dámy preferují mlíko, Angličané čochtana

Čepování piva: dámy preferují mlíko, Angličané čochtana

Generace20
+
Čepování piva: dámy preferují mlíko, Angličané čochtana

Čepování piva: dámy preferují mlíko, Angličané čochtana

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

19. 11. 2013

„Dám si jednoho šnyta! Toho větráka můžete odnést a mému příteli přineste hladinku prosím.“ Taková objednávka v hospodě rozhodně nevykolejí pravé pivní fajnšmekry, kteří vědí, že kromě druhů a velikostí si mohou lidé zvolit i způsob čepování piva. Jenže k tomu je potřeba hlavně znalý výčepní.

Ke zlatavému moku samozřejmě patří i pěna. S tou si umí pohrát výčepní tak, že vznikají pivní nápoje jako mlíko, šnyt, čochtan nebo klasická hladinka. Takové hospodské umění dává lidem možnost obohatit jejich tak oblíbený český rituál – popíjení piva s přáteli.

Načepovat pivo je možné hned několika způsoby. Všechny však mají společný úvodní postup k tomu, aby host dostal na stůl kvalitní a dobré pivo. „Základem je opláchnutá čistá sklenice. Ta má projít nejprve čistícím kartáčem a poté se musí přemýt přes ostřik,“ vysvětluje mistr České a Slovenské republiky roku 2008 v čepování piva David Vaněk. Navíc doporučuje nechat půllitr v ostřiku déle, aby se studenou vodou nachladil.

Důležité je také nechat před samotným čepováním odtéct přibližně jednoho panáka piva, které v trubce oxiduje. Potom už nebrání nic tomu natočit čerstvé pivo. Čepuje se vždy po skle a pod úhlem 45 stupňů. „Hezky to tak sklouzne po hraně sklenice a pod tímto úhlem se začne vytvářet pěna přirozenou cestou,“ upozorňuje Vaněk.

Stále vede hladinka

Nejčastějším způsobem čepování je hladinka. Takové pivo se natočí na jeden zátah, má říz a jeho pěna je tekutá. „Je to takzvaný rychlý pivo, v jehož případě je nejlepší dát si jedno a jít,“ říká mistr. Pokud by se totiž někdo rozhodl pít celý večer pouze hladinky, tak se kvůli vyššímu obsahu oxidu uhličitého pravděpodobně zavzdušní.

Pro celovečerní popíjení doporučuje Vaněk konzumovat pivo čepované nadvakrát či natřikrát. Protože v tomto případě se nápoj natočí, pěna klesne a to se opakuje. Díky pomalému sedání a přitáčení se dostává ven oxid uhličitý, takže pivo není tak agresivně sycené. Kromě toho má i lepší pěnu než hladinka. „Češi mají rádi hustou pěnu, která zanechá po napití bílý knírek,“ doplňuje Vaněk. Takové čepování spolu s hladinkou je v Česku nejrozšířenější.

Šnyt jen na ochutnávku

Pivo se dá čepovat mnoha způsoby. Zleva: hladinka, šnyt a mlíko. Zdroj: Kristina Andonová

Pivo se dá čepovat mnoha způsoby. Zleva: hladinka, šnyt a mlíko. Zdroj: Kristina Andonová

Méně známé je mlíko, které spojují hospodští spíše s ženským pohlavím, protože pivo je sladší. Mlíko se čepuje napůl otevřeným kohoutem, kdy vytéká jemná a tekutá pěna plná piva. Takový nápoj vypadá ve sklenici jako mléko. „Část pitné pěny se po nějaké době přemění na pivo,“ sděluje Vaněk.

Přesně opačným způsobem se čepuje čochtan, se kterým se člověk setká nejčastěji ve Velké Británii. Pro Angličany je totiž typické pivo jen s malým množstvím pěny. Její nedostatečná vrstva je ale také důvodem rychlé oxidace neboli zvětrávání. Takovému pivu se pak říká větrák.

Mezi neobvyklé způsoby čepování patří i šnyt, kdy tekutina není úplně dotočená do rysky. Někdy se také přirovnává k malému pivu v půllitru. Takové popíjení se využívá zejména při ochutnávkách. I když mají lidé možnosti volby, většinou stejně zůstávají u klasického způsobu čepování. „Vyzkoušela jsem ze zvědavosti mlíko i čochtana, ale stejně mám nejraději hladinku,“ připouští manažerka restaurace Michaela Fousková.

Proto, aby lidé mohli zkusit tyto způsoby čepování piva, si musí zajít do vybraných pivnic, restaurací či hospod, kde mají speciálně vyškolený personál. Jistotou bývají řetězce podniků, které spadají přímo pod značku pivovarů.

 

Vietnamská tržnice Sapa nabízí nejen levný nákup, ale i náhled do asijské kultury

Vietnamská tržnice Sapa nabízí nejen levný nákup, ale i náhled do asijské kultury

Vietnamská tržnice Sapa nabízí nejen levný nákup, ale i náhled do asijské kultury

Generace20
+
Vietnamská tržnice Sapa nabízí nejen levný nákup, ale i náhled do asijské kultury

Vietnamská tržnice Sapa nabízí nejen levný nákup, ale i náhled do asijské kultury

Generace20

Autor: Michael Švarc

18. 11. 2013

K poznání vzdálené kultury nemusí Češi nutně jezdit za hranice republiky. Tržnici Sapa na Praze 4 se kvůli pestré nabídce služeb a její rozloze přezdívá vietnamské „město”. Většina lidí do této čtvrti jezdí kvůli levnému nákupu. Najdou se však i tací, kteří návštěvu české Asie berou jako výlet za poznáním cizí kultury.

Letenky do Asie nejsou levnou záležitostí, ale obyvatelé Prahy nemusí kvůli návštěvě jiné země vypláznout přes 12 tisíc korun za cestu a letět přes půlku planety. V pražské Libuši se totiž na 250 tisících metrech čtverečních rozkládá vietnamská tržnice Sapa. Ta slouží lidem především jako obchodní centrum, kde se dá levně sehnat oblečení, domácí potřeby, ale i ryze asijské produkty. Někoho však návštěva láká i z důvodu přiblížení vzdálené kultury.

„Sapu navštěvuji mimo jiné za účelem nákupu specifických produktů a jídla, které bych jinde nesehnala,“ říká studentka Markéta Truncová. V rozhlehlém areálu tržnice lze najít spoustu věcí k přípravě tradičních pokrmů asijské kuchyně. V porovnání se supermarkety tu například za ingredience na japonské sushi utratí lidé o polovinu méně. Lákadlem však není jen nižší cena surovin. „Jezdím tam kvůli nákupu zeleniny a mořských produktů, které jsou vždycky čerstvé,“ říká pracující Zuzana Konůpková.

Za branou tržnice se nachází zcela jiný svět. V areálu je například budhistický chrám, redakce časopisů, ale i obchod s vietnamskými knihami či DVD. „Na Sapě se mi líbí, že kromě klasických stánků s oblečením či zeleninou, tam mají například i svou školu,“ svěřuje se se svými zážitky studentka Lucie Kaštánková. Obdivuje, že si tamní lidé umí zachovat některé své tradice, i když jsou od svého domova tak daleko.

Špína a zpustlost zvyšují autenticitu

Mnohým návštěvníkům Sapy však není po chuti špína v ulicích. Podle jiných však právě tento aspekt přidává na opravdovosti. „Do jisté míry jde o skanzen asijské kultury. Ačkoliv působí tržnice zpustle a neudržovaně, přidává to na autenticitě celého místa,“ tvrdí Truncová. Líbí se jí, že tamní kultura není přizpůsobena evropským poměrům a vkusu, díky čemuž neztrácí svoji přirozenost.

Studentka Klára Špinarová navštívila Dálný východ a tvrdí, že pražská tržnice se od tamních liší snad jen tím, že okolo nejsou palmy. Podle ní se však nedá říci, že by toto „město“ odráželo kompletní podobu asijské kultury. „Nemůžete si udělat z jedné tržnice obrázek o celé zemi a jejich hodnotách. I tak je však Sapa dobrým náhledem do orientu.“

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“