Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Trvalá už dnes příliš neletí

Trvalá už dnes příliš neletí

Trvalá už dnes příliš neletí

Generace20
+
Trvalá už dnes příliš neletí

Trvalá už dnes příliš neletí

Generace20

Autor: Anna Basiková

17. 11. 2013

Pod slovem trvalá si dnes mnoho lidí představí beránčí kudrliny, které frčely hlavně v 70. letech a nosili je ženy i muži. Obliba tohoto účesu od té doby výrazně klesla. Hlavním důvodem je poškozování vlasů. Trvalá je totiž silně vysušuje a ničí, navíc nevydrží dlouho.

Dříve byly hlavním důvodem pro trvalou vlnité či kudrnaté vlasy, byla to móda. Teď už se ale tolik nedělá. „Zatímco před čtyřiceti lety chodívalo na trvalou několik lidí denně, dnes už si ji nechá udělat zhruba jeden člověk za měsíc,“ tvrdí kadeřnice Alena Kurcová (39).

Technika trvalé je už několik let stále stejná. Na vlasy se nejprve aplikují tekuté chemické přípravky a natočí se na natáčky. Vlasy se pak při zahřátí na 37 stupňů zvlní. Kudrliny se nedoporučují těm, kteří mají zničené nebo hodně melírované vlasy. „Jelikož jsou už nějak chemicky upravené, trvalá by je úplně zničila. A hlavně, nemusí slušet každému,“ míní Kurcová.

Zvlněné kadeře vydrží do té doby, než odrostou, tedy zhruba tři až šest měsíců. Záleží na jejich délce, čím delší, tím odrůstání trvalá déle, u někoho až rok. Většinou ale po pár měsících vlnky povolí. Vlasy je možné zpětně natrvalo narovnat, ale jedině chemicky, a tím se zničí ještě víc. Je to možné i pomocí žehličky, což ale vydrží jen do dalšího mytí. Vedlejší efekt tohoto účesu je vysoušení. Trvalou je ale možnévyužít také prospěšně, a to v případě, když se někomu příliš mastí vlasy.

Kadeřníci nedoporučují, aby si lidé dělali trvalou sami doma. „Když udělají chybu, můžou si vlasy spálit a ty pak vypadají,“ upozorňuje Kurcová. Nejčastější chyby jsou špatné vypláchnutí chemických přípravků či nesprávné natočení.

Umělé kudrny nejsou pro každého

Klára Jiráková (20) si trvalou nechala udělat z náklonosti ke Carrie Bradshawové (hlavní představitelka amerického seriálu Sex ve městě, pozn. red.) a jejím loknám. „Kadeřnice mě ale upozorňovala, že mé vlasy jsou moc jemné a zničím si je. Přesto jsem do toho šla,“ vypráví.

Na výběr dostala ze tří velikostí kudrlin a rozhodla se pro ty nejmenší. Výsledný efekt se jí ale vůbec nezamlouval. „Když mi kadeřnice vlasy vyfoukala, tak se mi to vůbec nelíbilo. Byla jsem hrozně naštvaná. I proto, že mě to stálo 900 korun,“ pokračuje Jiráková. Dodává, že vypadala, jako kdyby si je upravila krepovacími kleštěmi. Po několika umytích ale už účes vypadal lépe. I přes počáteční nelibost by do trvalé šla znovu. Jen by vyzkoušela větší kudrny.

Naopak Barboře Machové (22) jedna zkušenost s tímto účesem stačila. Vždy se jí líbily vlnité vlasy a ze začátku byla spokojená. „Teď po sedmi měsících musím říct, že bych do toho znovu nešla. Nedržela mi a bylo víc práce s úpravou. Po třech měsících mi úplně spadla,“ říká. Zatímco dříve měl trvalou kde kdo, dnes už dámy k tomuto účesu zaujímají spíše negativní postoj. Nejenže ničí vlasy a je drahý, ale ani dlouho nevydrží.

Posekaná zahrada může zabránit vykradení domova

Posekaná zahrada může zabránit vykradení domova

Posekaná zahrada může zabránit vykradení domova

Generace20
+
Posekaná zahrada může zabránit vykradení domova

Posekaná zahrada může zabránit vykradení domova

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

16. 11. 2013

Rozbité okno či vylomené dveře a peníze i majetek jsou fuč. Tak může vypadat domácnost po vykradení, kterých každým rokem přibývá. Jedinou obranou je co možná nejdůkladnější zabezpeční domu či bytu a prevence. Případnou škodu alespoň částečně pokryje pojištění domácnosti.

Dominice Neumannové (21) a jejím rodičům vykradli dům v Praze. „Zloději odnesli šperky po babičce a 10 tisíc korun v hotovosti. Nejdražší ale byly škody způsobené rozbitím okna, kterým vnikli do domu,“ vzpomíná Neumannová. Sklo poškodilo i parkety. Celkově byla způsobena škoda v hodnotě 100 tisíc korun.

„Nejčastěji lupiči odvrtají zámek, použijí planžety nebo vypáčí okno či dveře,“ uvádí Jozef Bocán, tiskový mluvčí policejního prezidia. Domovní alarm nebo bezpečnostní dveře jsou vnímány jako poměrně účinné zabezpečovací prostředky. I ty však umí někteří zloději překonat.

Houkání nemusí lupiče zastavit

Přesně to se stalo rodině Neumannové, která byla v době krádeže na druhém konci Prahy. Měla nainstalovaný domovní alarm, ten byl ale ve finále k ničemu. Houkání lupiče nevyděsilo a upozornění o vloupání přišlo majiteli na mobil. Než se však dostal domů, byli už lupiči dávno pryč. Policii nevolal, protože se prý již dříve několikrát jednalo o planý poplach.

„Vloupání nás tak vyděsilo, že jsme okamžitě zlepšili zabezpečení,“ říká Neumannová. Alarm je nyní napojen na bezpečností agenturu, která by měla v případě jeho spuštění přijet do deseti minut. Rodina rozmístila pro jistotu i pohybová a světelná čidla na zahradě.

Při instalaci zabezpečovacích zařízení je však třeba připravit se na větší finanční investici. Elektronický zabezpečovací systém přijde alespoň na 10 tisíc korun. Cena bezpečnostních dveří se pohybuje kolem 15 tisíc korun.

Podle policie lze však i dodržováním základních a levných organizačních opatření často krádeži předejít. Nedoporučuje se nechávat plnou schránku, která signalizuje, že nikdo není dlouho doma. Udržovaná zahrada zase vytváří dojem, že v domě stále někdo je.

Pojištěna je polovina domácností

O svém odjezdu by lidé měli informovat jen blízké osoby, kterým věří. Status na Facebooku typu „Jedu na týden do Itálie,“ se nemusí vyplatit. Pro případ, že by přeci jen ke vloupání došlo, je užitečné mít pojištění domácnosti. Práci policii i pojišťovně ulehčí sepsání sériových čísel všech cennějších předmětů a případně jejich fotografie.

Pojišťovna vyplatila rodičům Neumannové asi 50 procent z celkové škody. Při určení výše náhrady záleží na typu i nastavení pojištění. Často ho však lidé nemají vůbec. „V Česku se jedná zhruba o polovinu domácností,“ popisuje Jan Marek, tiskový mluvčí České pojišťovny.

Podle Marka se je to malé číslo. Lidé si totiž často myslí, že stačí pojištění nemovitosti, které mají z 90 procent. Pro případ krádeže je však nutné mít i pojištění domácnosti. „Pokud by šlo obrátit dům vzhůru nohama, tak vše, co by spadlo na zem, patří do pojištění domácnosti, ostatní do nemovitosti,“ vysvětluje Marek.

Někdy ale ani pojišťovna nepomůže. Někteří zloději umí překonat zámek u dveří tak šikovně, že poté policie nenalezne žádné stopy vloupání. Podle Marka může jít často o pojistný podvod. Proto pokud je v policejním protokolu uvedeno „pachatel vnikl nezjištěným způsobem,“ pojišťovna škodu nevyplácí.

Kuchař roku Patrik Bečvář: Soutěž baví lidi a zdokonaluje řemeslo

Kuchař roku Patrik Bečvář: Soutěž baví lidi a zdokonaluje řemeslo

Kuchař roku Patrik Bečvář: Soutěž baví lidi a zdokonaluje řemeslo

Generace20
+
Kuchař roku Patrik Bečvář: Soutěž baví lidi a zdokonaluje řemeslo

Kuchař roku Patrik Bečvář: Soutěž baví lidi a zdokonaluje řemeslo

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

16. 11. 2013

Výstaviště v Českých Budějovicích provoněla jídla, která uvařilo jedenáct finalistů v soutěži pořádané Asociací kuchařů a cukrářů — Kuchař roku 2013/2014. Soutěžící 7. a 8. listopadu připravili tříchodové menu ze sezónních surovin. Prestižní titul si nakonec vyvařil šestadvacetiletý Patrik Bečvář z restaurace Zlatá Praha hotelu InterContinental. Druhé místo obsadil Ondřej Slanina, známý z televizní kulinářské show Kluci v akci a na třetím místě se umístil Ondřej Koráb z hotelu The Augustine v Praze.

Jak se vám během čtyř hodin soutěžního vaření pracovalo?
Musím říct, že jsem si vaření opravdu užil, fakt mě to bavilo. Sám jsem překvapený, že to šlo všechno tak hladce a nic se nezkazilo. Navíc studia byla dobře vybavena, takže jsem byl spokojený.

Všimla jsem si, že jste byl oproti některým soutěžícím poměrně klidný. Byla to jen lest na publikum, nebo jste se tak opravdu cítil?
Samozřejmě to bylo doopravdy. Je to i tím, že mám už nějakou zkušenost ze soutěží za sebou, tak jsem věděl, co přibližně od akce tohoto typu čekat.

Stihl jste sledovat svou konkurenci?
Při samotném vaření určitě ne, ale potom, když jsme dovařili, jsem se šel podívat na vystavené soutěžní výsledky kolegů. Chtěl jsem je porovnat s těmi svými. Některá jídla byla opravdu povedená.

Během přípravy jídel jste si s ostatními finalisty půjčovali inventář, bavili se, až mi přišlo, že spolu vůbec nesoupeříte. Je takové chování mezi kuchaři běžné?
Na světových soutěžích to takhle opravdu není. Tady to proběhlo v přátelské atmosféře a jsem za to rád. Nikdo si tu nešel po krku, ale naopak. A o tom to je. Na takových akcích se kuchaři sbližují, navzájem si vyměňují svoje názory a tím se vytváří nějaká parta. Nová komunita.

Vítězné menu

Předkrm: Paštika z kachních jater s jablko jeřabinovým chutnej v jablkovém želé. Plátek marinované řepy, toust z dýňového chleba, petrželový olejíček a křenová espuma.

Hlavní chod: Dančí hřbet v křupavém těstíčku plněný kaštany, pyré z pečených kaštanů a česneku, fazolové lusky se slaninou a v másle pošírovaná zelenina, vinná omáčka a dýňové ragů.

Dezert: Perníkový fondant, karamelizované švestky ve víně, jogurtová zmrzlina, máslový cukr, švestkový gel a griliáš z lískových oříšků

Proč jste se vůbec přihlásil do této soutěže?
Byla to pro mě výzva. Přihlásit se mohl každý profesionální kuchař z České republiky. Chtěl jsem se zkusit s ostatními porovnat, abych věděl, jak na tom jsem. Kromě toho každá taková účast donutí kuchaře vymýšlet něco lepšího, nového a tím se zdokonalují. A pro běžné lidi jsou kulinářské soutěže nebo akce hlavně o zábavě. Líbí se jim na to koukat, baví se tím a mají je rádi.

A co vám účast na Kuchaři roku přinesla?
Je dobré se aspoň na chvíli zviditelnit, ale hlavně jsem moc rád, že jsem poznal nové lidi, protože to byla super parta a skvěle se mi s nimi vařilo. Takže jestli ten přátelský kolektiv byl znát i na pohled u diváků, tak to můžu jen potvrdit. A takhle by to mělo být.

Plánujete obhájit titul?
Ty jo, to je až za dva roky! Vůbec nevím, co v té době budu dělat, třeba už ani nebudu vařit.

Až takhle?
Ne to ne. (smích) Dělám si legraci. Ještě nevím, ale asi se o to pokusím. Každopádně to bude určitě mnohem těžší zkoušet obhájit výhru napodruhé.

 

Šéfka rádia StreetCulture Iva Jonášová: Peníze na hypotéku jsme vrazili do rozhlasu

Šéfka rádia StreetCulture Iva Jonášová: Peníze na hypotéku jsme vrazili do rozhlasu

Šéfka rádia StreetCulture Iva Jonášová: Peníze na hypotéku jsme vrazili do rozhlasu

Generace20
+
Šéfka rádia StreetCulture Iva Jonášová: Peníze na hypotéku jsme vrazili do rozhlasu

Šéfka rádia StreetCulture Iva Jonášová: Peníze na hypotéku jsme vrazili do rozhlasu

Generace20

Autor: Klára Kučerová

15. 11. 2013

Jejím teenagerovským snem bylo vlastnit rádio. O několik let později si Iva Jonášová (36) jedno internetové opravdu založila. StreetCulture je podle ní místo, kde se setkávají lidé z různých subkultur či komunit, kteří mají chuť něco nabídnout. Navázala také spolupráci s Vyšší odbornou školou publicistiky, díky které si studenti v rámci semestrální praxe mohou zkusit moderovat vlastní pořad na živo.

Proč jste se rozhodla založit si vlastní rádio?
Měla jsem za sebou deset let praxe v různých médiích, například v České televizi nebo Českém rozhlasu. Tak jsme si řekli s mým manželem a ještě jedním parťákem, že založíme rádio StreetCulture. V podstatě to bylo splnění snu, který jsem měla na filozofické fakultě, kde jsem studovala. S manželem jsme se pak domluvili, že si nebudeme brát hypotéku na dům, ale vrazíme všechno do nového rádia.

Co bylo při jeho založení nejobtížnější?
Asi to, abychom ho zvládli udělat technologicky, finančně, dramaturgicky a programově. Prostě po všech možných stránkách. Zároveň také najít vhodné prostory a obsadit všechny pozice, které byly pro rozjezd rádia potřebné.

StreetCulture je založeno na takzvaném principu D.I.Y. (Do It Yourself — udělej si sám). O co přesně se jedná?
Dalo by se říct, že jde o dobrovolnický princip. V tuhle chvíli jsme tým padesáti šedesáti lidí, kteří vytváří obsahy do rádia pouze na základě toho, že chtějí a baví je to. Jde především o různé subkultury nebo komunity, které mají obsahově co nabídnout. Nebo studenty, kteří chtějí praxi. A upřímně řečeno, většina je vedena úchylnou touhou být slavný moderátor. Mít svůj pořad a lidi, kteří je někde poslouchají ve svém pokojíčku a myslí si, že mají sexy hlas. (smích)

Zamýšleli jste od začátku, že bude rádio neziskové?
Ano. Dneska už není takový problém založit si vlastní rádio. Ale před deseti patnácti lety to bylo nemyslitelné z různých důvodů, například kvůli nedostupnosti technologií, financí a podobně. Takže tahle volba pro nás byla i mnohem snazší.

Ale i tak musel být rozjezd těžký ne?
To byl, ale musím přiznat, že na počátku jsme nezačínali s nějakým přesně vypracovaným byznys plánem. Ale za ty tři roky, co teď bude StreetCulture fungovat, jsme se neuvěřitelně rozrostli. Začínali jsme tak, že dva měsíce jsme hráli hudbu z vlastního playlistu, což byl sestavený seznam písniček, který se nám líbil. Postupně pak ale vznikaly různé pořady a tím jsme náš obsah rozšířili. V tuhle chvíli máme myslím třicet dva pořadů ve vysílání s tím, že éterem jich proběhlo padesát, možná i více.

Jak vznikla spolupráce rádia StreetCultrue s Vyšší odbornou školou publicistiky?
Škola nás sama oslovila. Nejdříve nám studenti se zaměřením PR a marketing chtěli vytvořit způsob propagace. Bylo to v rámci projektu Ukaž, napiš, z propaguj. Poté jsme přemýšleli, jak bychom mohli spolupracovat ještě více. Tak jsme udělali jednu prezentaci o StreetCulture, kterou jsme škole představili. Na základě toho pak vznikla dílna, díky které si mohou studenti z VOŠP zkusit moderovat například vlastní pořad v rádiu.

Jak taková výuka dílny probíhá?
Přesně se jmenuje – Rozhlasová dílna se StreetCulture. Hlavním cílem je to, aby si zkusili vlastní živé vysílání pořadu, který si celý vymyslí sami. A to jak od názvu, tak po obsah a hosty. Kromě toho se také naučí, že být v rádiu neznamená jen vysílat ze studia, jak si většina lidí myslí.

O čem tedy ještě je?
Jde o spoustu práce kolem. Vzhledem k tomu, že máme reálné posluchače, je potřeba, aby si studenti ten svůj pořad také z propagovali. Dále vytvářejí reprízy, aby je mohli zasadit do vysílání. A po skončení pořadu je potřeba ho zpracovat a umístit na náš web, aby po třech vysíláních neskončil v propadlišti dějin. Celé je to postavené tedy na tom, že si nezkouší, jak se dělá rádio, ale rovnou ho vytváří.

Paměti Františka Štveráka přibližují deset let života ve vězení a koncentračních táborech

Paměti Františka Štveráka přibližují deset let života ve vězení a koncentračních táborech

Paměti Františka Štveráka přibližují deset let života ve vězení a koncentračních táborech

Generace20
+
Paměti Františka Štveráka přibližují deset let života ve vězení a koncentračních táborech

Paměti Františka Štveráka přibližují deset let života ve vězení a koncentračních táborech

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

14. 11. 2013

Dvacáté století bylo s nástupem autoritářských systému provázeno rozsáhlou perzekucí křesťanů. Komunismus se pak do velké míry podílel na zapomnění katolických duchovních, kteří svými činy vzdorovali politickému tlaku. Stanislava Vodičková (48) jeden takový příběh ve své nové knize přibližuje. Skládá se z pamětí pátera Františka Štveráka, vězně obou totalitních režimů.

I zvíře mělo více útrpnosti než člověk. Tak se jmenuje nová kniha Stanislavy Vodičkové (48), bývalé studentky Vyšší odborné školy publicistiky, kterou představila 4. listopadu ve Chvalském zámku. Touto publikací navazuje na svojí první knihu  Uzavírám vás do svého srdce, což je životopis kardinála Josefa Berana, který byl vězněm komunistického a nacistického režimu. „Když jsem začala psát monografii o Josefu kardinálu Beranovi, narazila jsem na příběh Františka Štveráka, který byl jeho blízkým přítelem a ochráncem v koncentračním táboře,“ osvětluje Vodičková.

Páter František Štverák zemřel předčasně ve svých 47 letech v roce 1956. Ve věznicích a pracovních táborech prožil celkem deset let. „Byl neúplatný a nenechal se zastrašit, proto ho museli fyzicky týrat,“ vypráví Vodičková. Štverák na počátku okupace, v roce 1939, vstoupil do ilegálního hnutí Obrana národa, což byla vojenská protinacistická organizace. V roce 1940 byl jako první ze skupiny zatčen za údajnou velezradu.

„Nikdy jsem nic takového nečetla“

Po propuštění na konci války jeho stíhání pokračovalo. Byl jedním z těch, kteří se v roce 1949 podíleli na Katolické akci, neboli sdružení katolických kněží a laiků, jejichž cílem bylo organizování jednotlivých sociálních skupin nebo snaha o prohloubení osobního duchovního života.

„Stál si za tím, co si myslí, že je správné což je podle mě něco následováníhodného,“ domnívá se Vodičková. Tato činnost se však nelíbila komunistům, a proto byla násilně ukončena. Téhož roku byl Štverák zatčen StB a odvezen do pankrácké věznice. „Oba totalitní režimy nechtěly lidi, kteří skrze víru došli ke svobodě, takže on si prožil muka,“ doplňuje.

Páter František Čtverák na přebalu knihy. Foto Klára Sýkorová.

Páter František Čtverák na přebalu knihy. Foto: Klára Sýkorová.

František Štverák po sobě zanechal paměti ve formě deníků, které přibližují oba režimy. V nich vzpomíná na činnost v odbojové organizaci, popisuje své zatčení, výslechy, následné dny v koncentračních táborech nebo porovnává způsoby vyšetřování StB s nacistickými metodami. „Je to strhující příběh, který napsal svižným reportážním stylem. Nikdy jsem nic takového nečetla a to jsem těch pamětí z druhé světové války a z dob komunismu měla opravdu mnoho,“ vysvětluje Vodičková důvod, proč se rozhodla napsat knihu o Františku Štverákovi.

Pracovala na ní dva roky a přiznává, že to bylo náročné. „Jména byla uvedena jen foneticky, takže jsem musela všechno dohledávat. Taky jsem chtěla mít jistotu, že to, co tam píše, je pravda,“ říká. Nakonec se však všechna jeho tvrzení ukázala jako pravdivá.

Mladým stačí levné snubní prsteny

Mladým stačí levné snubní prsteny

Mladým stačí levné snubní prsteny

Generace20
+
Mladým stačí levné snubní prsteny

Mladým stačí levné snubní prsteny

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

14. 11. 2013

Láska k druhému se nedá vyčíslit penězi, nač tedy drahý snubní prstýnek? Tento postoj zastává v průzkumu Generace20 polovina dotázaných mladých žen a mužů. Budoucím ženichům se za prsten nechce příliš utrácet a dívky o to ani nestojí. Obvykle se přitom cena „snubáku“ pohybuje kolem 10 tisíc korun.

Většina mladých lidí se dnes řídí heslem českého výrobce limonád „Když jí miluješ, není co řešit.“ Alespoň co se týče sumy vložené do snubního prstenu. Vyplývá to z odpovědí průzkumu, který provedla Generace20 mezi 50 mladými lidmi ve věku od 18 do 28 let.

„Podle mě může být prsten klidně jen z cínového drátu,“ svěřuje se Tereza Odehnalová. Přestože by se mohl tento výrok zdát jako ojedinělý a možná až příliš radikální, tak podobného smýšlení byla v průzkumu polovina dotazovaných žen. Některé sice neprahly po drátu, ale cena snubního prstenu jím nepřišla vůbec důležitá.

Důvodem nezájmu o investovanou sumuje, že všechny dotazované pokládají „snubák“ pouze jako gesto v láskyplné chvíli. Přesto dívky, které nehledí na cenu, nezamlouvá cokoli. Kupříkladu místo kroužku, který vypadá jako pro poštovního holuba, by raději chtěly prsten do pěti tisíc korun. Ty, jež si přejí prsten drahý, by pak očekávaly prstýnek od pěti tisíc korun výš, vždy by však přihlížely i k finančním možnostem partnera.

Cenu je těžké odhadnout

Oproti ženám se postoj mužů příliš neliší. Chápou prsten totiž hlavně jako nevyzpytatelnou investici, která se může vyplatit do konce života anebo přijde „setsakra“ draho. Jednou z výjimek je David Horáček. „Prsten by měl stát patnáct až dvacet tisíc,“ říká. Jde totiž podle něj o jedinečnou událost, na které by se nemělo šetřit.

Horáček tak svým míněním není daleko od pravdy. Obvyklá cena je od deseti tisíc korun výš. To už jde o prsteny, které mohou mít v sobě zasazený kámen, něco vyrytého, či jsou z dražšího materiálu. Kupříkladu prsten z bílého zlata, se zasazeným zirkonem a vyrytým datem svatby vyjde na sedmnáct tisíc korun „Mnoho zákazníků si nechává dělat prsteny podle svých přání,“ vysvětluje pražská zlatnice Jiřina Kovaříková, proč se může nákup ještě prodražit.

Základní cena prstenu, který je jen úzký a zlatý, se pohybuje od dvou do čtyř tisíc korun. Pokud by někdo preferoval módní trendy, tak by podle Kovaříkové volil prsten z titanu či by se poohlédl po obchodech se známými značkami klenotů.

Na rozdíl od Česka je v USA nepsaná tradice v investici do snubního prstenu. Do něj by měl nápadník investovat své dva měsíční platy. „Proto ho koupím už teď, dokud nemám moc peněz,“ směje se respondent Jakub J.

Fyzioterapeutka závodních jezdců: Někdy masíruji, jindy jen tak ležím na pláži

Fyzioterapeutka závodních jezdců: Někdy masíruji, jindy jen tak ležím na pláži

Fyzioterapeutka závodních jezdců: Někdy masíruji, jindy jen tak ležím na pláži

Generace20
+
Fyzioterapeutka závodních jezdců: Někdy masíruji, jindy jen tak ležím na pláži

Fyzioterapeutka závodních jezdců: Někdy masíruji, jindy jen tak ležím na pláži

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

14. 11. 2013

Burácení silných motorů, nablýskané formule a všudy přítomný zápach benzínu. Takové prostředí přitahuje spíše muže. Fyzioterapeutem u seriálu Formule Renault 3.5 se ale může stát i žena. Lucie Olivierusová (28), má za sebou premiérovou sezónu ve stáji Lotus, v níž má podíl česká společnost Charous Racing.

Jak jste se dostala k pozici fyzioterapeutky u týmu Formule 3.5?
Můj kamarád dělá strojního inženýra v týmu Lotus. Před rokem mi říkal, jestli o někom nevím, protože pracuji jako fyzioterapeutka, že potřebují novou krev. Nikoho jsem nesháněla a kývla na to sama.

Co obnáší vaše práce přímo na místě závodu?
Jsem jezdcům absolutně k dispozici. Mluvím s nimi, připravuji jídlo, dohlížím na pitný režim a když je nějaký zdravotní problém, tak se ho samozřejmě snažím odstranit. Jinak třeba v Monaku jsem ležela čtyři dny na pláži, nikdo nic nechtěl. Ale například v Barceloně, kde náš pilot Marco Sørensen poškodil celý monopost, jsem pracovala s mechaniky celou noc. A můj lak na nehty byl dokonce použit na poslední kosmetické úpravy vozu. Práce mě absolutně pohltila. Zamilovala jsem si vůni borovic, moře a benzínu.

Proč zrovna tuhle kombinaci?
Na okruhu ve Francii všude voněly borovice, v Monaku jsem strávila půlku pracovní doby u moře na pláži a benzín je v boxu cítit všude. Je to krásná práce, pořád cestujete.

Vše, co jste zmínila patří do náplně vaší práce?
Psychická opora a dohlížení na dodržování životosprávy, to není v popisu mé práce. Měla bych plnit pouze roli fyzioterapeutky, ale zvykla jsem dělat i věci navíc. Jako je příprava jídla a dohlížení na pitný režim, klukům tak šetřím čas.

Jaké jsou nejčastější zdravotní problémy pilotů?
Protože u monopostů chybí posilovač řízení, tak nejčastěji problémy jsou s křečemi v rukou a různé blokace krční páteře. Při přetížení, které snáší piloti, často dochází k bolestem trapézů. Trpí ale i nohy a důkladná celková masáž je nezbytnou součástí přípravy.

Máte nějaké speciální fyzioterapeutické zkoušky ?
Ne, mám vystudovanou střední zdravotnickou školu a certifikát na masérský kurz, ale třeba i základní psychologická školení. Jedinou podmínkou pro tuto práci byla angličtina. Tu jsem neuměla, ale přesto na nabídku kývla. Zavázala jsem se k tomu, že se ji během prvního roku naučím. Brala jsem to jako výzvu.

Jak jste to zvládala?
Zezačátku to byl boj. Seděla jsem v místnosti a netušila, jak mám s týmem komunikovat. Ovšem ihned jsem si najala učitele a i když občas řeknu blbost, tak nyní již bez problému komunikuji.

Kolik dní v měsíci trávíte s týmem?
Jeden závod trvá s přesunem na místo šest až sedm dní. V měsíci jsou maximálně dva a celkem se jede devět závodů za sezónu.

Stačí vám pracovat čtrnáct dní v měsíci?
Z finančního hlediska by to stačilo, ale z vlastní iniciativy mám ještě jednu práci, vlastním regenerační centrum.

Co vás na této práci nejvíce baví?
Formule mě úplně pohltila, žiji tím. Cestuji s týmem a podívám se tak do měst, kam bych asi nikdy nejela, ale třeba v Moskvě to bylo hrozné.

Proč to tam bylo hrozné?
V Moskvě, ve čtyř hvězdičkovém hotelu, byly k snídani opečené buřty. Když jsem se anglicky ptala, co to znamená, tak mi personál odpověděl, že se bude bavit pouze v rodném jazyce. To, že do vás někdo ťukne na křižovatce při cestě na okruh, je normální. Ovšem i toto k mé práci patří a já se musím soustředit jenom na piloty a ne na snídani.

Chcete v této práci pokračovat i v další sezóně?
Ano, nevidím důvod, proč bych měla končit. Mohla bych přestoupit do jiné stáje, ale v Lotusu je opravdu skvělá parta. Můžu říct, že formule se staly mým životním stylem, ne jenom prací.

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Generace20
+
Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Proslavit se díky večírkům a skandálům je snadné, ale jen na krátkou dobu

Generace20

Autor: Anna Basiková

13. 11. 2013

Každý den se bulvární plátky plní fotkami těch, kteří jsou sice slavní, ale rozhodně za to nemůže jejich talent či tvrdá dřina. Tito lidé se zviditelňují bez velkého umění, nebo díky spojení se s opravdovou celebritou. Jejich sláva ale většinou netrvá dlouho.

Média jsou plná informací o lidech, kteří jen vymetají večírky, upozorňují na sebe, dělají skandály a snaží se stát slavnými. V Americe se takovým lidem říká „celebutanti“ a asi nejznámější z nich je dědička slavného hoteliéra, Paris Hilton.

U nás pro ně žádné speciální pojmenování zatím není. Těchto „známých neznámých“ je tu ale víc než dost a nemusí se jednat jen o ženy. Jsou to například účastníci televizních pořadů nebo ti, kteří se přiživují na slávě druhých.

Stačí být vidět

„Většina takových jedinců pochází z různých reality show, kam se obvykle hlásí ti, kteří se chtějí zviditelnit. Sami ale nic kromě exhibicionismu předvést nedokáží,“ říká redaktorka bulvárního serveru Super.cz Alexandra Šeflová. Dodává, že pokud nejde o jedince vzešlé z tohoto žánru televizní zábavy, jedná se většinou o milence či milenky známých osobnosti, na jejichž slávě parazitují.

Takto vznikla asi nejslavnější „pseudocelebrita“ Ornella Štiková. Stránky bulváru začala plnit jen kvůli tomu, že má dítě s manželem (Josef Kokta) známé moderátorky Gabriely Partyšové. Od té doby se pravidelně objevuje ve společnosti celebrit a zná ji každý, kdo občas přijde do styku s bulvárem.

K tomu, aby se stal člověk mediálně známým, je podle Šeflové potřeba jediné — být vidět. Pravidelně se objevovat na večírcích zaručí, aby se člověk vyskytl posléze i  na stránkách některých magazínů. „Občas stačí opravdu málo. Dobrým příkladem je Julča z metra. (Žena, která se proslavila díky videu kolujícímu po internetu. Je na něm natočená při hádce s cestujícími v metru, pozn. redakce). Není nutné být krásný, úspěšný nebo talentovaný. Čím jsou začátky bizarnější, tím lépe,“ míní.

Proslavit se pomocí televizních pořadů je jednoduché. Když už se tam jednou někdo objeví a upozorní na sebe, má potom větší šanci objevit se i v jiných médiích. „Zpravidla to ovšem bývá krátkodobá záležitost. Sláva těchto celebrit má jepičí život,“ tvrdí Šeflová.

Radost z cizího neúspěchu

Články o „pseudocelebritách“ mají u čtenářů úspěch. A to srovnatelný s materiály o opravdových umělcích, mnohdy i větší. To potvrzuje i studentka Veronika Letochová (21): „Baví mě číst si o skandálech těchto celebritek. Je to pro mě zábavnější než dozvídat se, komu to kde slušelo a kdo má nové cédéčko.“

Čtenář se s těmito lidmi buď může ztotožnit, nebo naopak být rád, že on sám až v tak špatné situaci není. Když se například jedná o dlouhodobý příběh, jako třeba u Ornelly Štikové, čtenáře prý zajímá vývoj situace.  „Daný člověk se pro něj stává součástí jeho světa, rodiny, více či méně virtuální reality. To čtenáři skutečné hvězdy šoubyznysu nedají, jejich svět je mu příliš vzdálený,“ tvrdí Šeflová.

„Pseudocelebrity“ vyloženě touží po tom, dostat se do médií. Na večírcích se předvádí, upozorňují na sebe. Snaží se kontaktovat někoho, o kom si myslí, že by jim mohl pomoci do světa šoubyznysu. Jedním z těch, koho sami oslovují, je bulvár. V podstatě se ale jedná o protislužbu. „Celebritky“ jsou rády, že se dostanou do médií a bulvár má o čem psát.

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Generace20
+
Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Reprodukovaná hudba na Můstku hledá svého posluchače

Generace20

Autor: Darja Thomasová

13. 11. 2013

Horní část stanice metra A Můstek ovládla reprodukovaná instrumentální hudba. Od 30. října se totiž Dopravní podnik hlavního města Prahy rozhodl po dobu šesti měsíců zlepšovat cestujícím náladu. Háček je ale v tom, že se projekt prozatím u lidí nesetkal s příliš pozitivní odezvou. Někteří si změny dokonce ani nevšimli.

Podle magistrátu hlavního města Prahy podchodem stanice metra A Můstek denně projde v průměru 92 000 lidí. A právě těmto desetitisícům se dopravní podnik rozhodl zlepšit náladu vážnou reprodukovanou instrumentální hudbou, a to převážně filmovými soundtracky. Reakce cestujících a zaměstnanců metra nejsou jednoznačné.

Během cesty se lidé v podchodu na Můstku nezdrží déle než několik málo minut. Za tak krátkou chvíli je pro cestující velmi těžké ocenit snahu dopravního podniku. „Tady hraje nějaká hudba? Ani jsem si nevšimla,“ zaskočeně reaguje studentka Lucie Selingrová (17). Až hudební reprodukci zaznamenala, označila ji za pozitivní změnu, prodloužení projektu by však nevítala, jelikož jí instrumentální hudba nesedí.

Hudbu na Můstku si cestující mohou poslechnout pouze v podchodu, nikoli však v celé stanici metra. Mnozí si tak žádného zpestření prostředí mnohdy ani nevšimnou. Buď mají nasazena sluchátka anebo si myslí, že se zvuky nesou z jednoho ze stánků.

Prodejci novince nefandí

Lidé, kteří mohou bezprostředně nejvíce ohodnotit počin dopravního podniku, jsou prodejci u stánků v podchodu. „Je to šílené! Ta hudba mi leze na nervy. poslouchat to dvanáct hodin vkuse je příšerné, slyším to i v zadní části stánku,“ komentuje „zpříjemnění“ prostředí Anna Pešečková (62). Podle prodavačky oblečení se hlasitost a provedení hudby nedá snést. „Zaskočeni jsou i zákazníci, ptají se proč tu ta hudba hraje,“ dodává.

Pešečková již po pár dnech od zavedení novinky vtipkovala s kolegy, kteří v prostorách prodávají občerstvení o tom, kde by se daly přestřihnout dráty, aby byl klid. Toho se ale stánkaři nedočkají celých šest měsíců. V případě, že se projekt uchytí, vedení Prahy ho může prodloužit i na neurčito. Zatím se tedy jedná pouze o zkušební dobu.

Ani zahraniční návštěvníci nejsou z hudební reprodukce na Můstku nadšení. Například britské turistce Vanesse Moyleové (36) smysl novinky uniká. „Nelíbí se mi to, hudba je moc nahlas. V Británii tohle nemáme. Jaký to má důvod?“ ptá se. Zda se projekt uchytí, záleží na reakci cestujících. Na konci dubna se tak zjistí, jestli se experiment dočká prodloužení.

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

Generace20
+
VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

VIDEO: Týden vědy a techniky fascinuje návštěvníky

Generace20

Autor: Marie Šilhová

12. 11. 2013

Fascinuje vás svět a chtěli byste ho lépe pochopit? Pak máte šanci navštívit festival Týden vědy a techniky, který se koná od 1. do 15. listopadu 2013 ve všech krajských městech České republiky. Jedním z míst, kde mají návštěvníci možnost vyzkoušet, jak funguje věda a technika, je i Akademie věd ČR v Praze.

Zajímá vás, co vše musí kriminalisté podstoupit, než odhalí vraha? Chtěli byste ochutnat nějakou delikatesu z kuchyně molekulární gastronomie? Pak byste měli navštívit festival Týden vědy a techniky, s letošním podtitulem Fascinace světem. Do zákulisí kriminalistiky i do vědecké kuchyně můžou návštěvníci nakouknout v prostorách Akademie věd ČR v Praze.

Festival je v dopoledních hodinách přístupný hlavně středním školám, odpoledne je program připraven pro všechny zájemce. Návštěvníci se však musí na některé akce předem zaregistrovat na stánkách Týdne vědy a techniky.

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Generace20
+
Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Papírové noviny sice „voní“, ale internet je zdarma, shodují se mladí lidé

Generace20

Autor: David Loch

12. 11. 2013

Zdá se, že klasickým deníkům na stáncích odzvonilo. Mezi mladými ztrácí tento formát smysl a nahrazují ho internetovým obsahem, za který jsou ochotni platit. Zároveň dodávají, že nehodlají hradit něco, co naleznou na jiném webu zdarma. Když už si mají koupit papírové verze, pak raději sáhnou po časopise než novinách.

U mladé generace vítězí bezplatná digitální verze zpravodajství namísto tradičních forem deníků. Ačkoli ale internet nabízí luxus rychlého informování, stále se naleznou tací, kterým papír voní a jsou si za něj schopni připlatit. Většinou se ale jedná o čtenáře časopisů. „Mám radši tištěnou verzi časopisu, přestože mám tablet a digitální obsah bych využila,“ říká Simona Hegerová (23).

Tištěné časopisy kupuje ze zvyku a protože je jí papír příjemnější. Sama dá měsíčně okolo sto koruny především za módní časopisy. Za publicistický článek na internetu by zaplatila mezi 15 až 20 korunami, jen když by si chtěla například přečíst rozhovor, který jinde nesežene.

Také Radim Kohák (20) si rád zajde pro své oblíbené časopisy přímo do trafiky. Měsíčně takto utratí dvě stě korun. Platit za tematický text na internetu mu však nevadí. „Klidně dám za článek na netu dvacet korun,“ reaguje na otázku, jakou částku je schopen obětovat. Nicméně očekává, že za svoje peníze dostane víc informací, fotek nebo grafů než v časopisu.

Za klasické deníky příliš neutrácí, většinou si zakoupí okolo tří výtisků za měsíc, což v součtu znamená investici do padesáti korun. U papírového tisku vítá přehlednost a také to, že má nejdůležitější informace pohromadě v jednom vydání. Na rozdíl od internetu tedy udělal za něj někdo jiný první selekci zpráv.I tak dá ale většinou peníze spíše do svačiny nebo si je ušetří na koupi dražšího časopisu či týdeníku.

Oběd je důležitější

Respondenti se shodli v tom, že do papírových novin investují málokdy. A to především kvůli internetu, kde jsou informace aktuálnější. Některé deníky se snaží této skutečnosti využít a nabízejí proto svůj obsah i online. Například Hospodářské noviny umožňují koupi jednotlivých článků přímo na svém webu. Zatímco ale fyzický výtisk HN stojí běžně 25 Kč, za jeden článek na internetu zaplatí čtenář 10 Kč.

„Novin se nenajím. Studentský rozpočet je omezený,“ zmiňuje své důvody Andrea Hlaváčková (21). Proto využívá spíše internetové portály, kde si přečte jen to, co potřebuje, aniž by musela zbytečně platit za jeden výtisk novin. Většinou ho totiž ani nestihne přečíst celý a druhý den se k němu již nevrátí.

Třeba Mladá Fronta Dnes a Lidové noviny proto nabízejí studentům a učitelům předplatné za 2 729 korun ročně. Oproti standardní nabídce tak student ušetří až 1 819 korun. Měsíčně tak vyjdou noviny ve schránce přibližně na 230 korun. K předplatnému se navíc většinou pojí i dárky a výhody plynoucí z členství v abonentském klubu.

Filip Bečka (23) sice předplatné nemá, ale nebrání se mu. „Přesvědčila by mě pravděpodobně elektronická verze média,“ shrnuje. Verze pro smartphone a tablet totiž považuje za rozumnou alternativu k papírové verzi, poněvadž nezabere tolik místa. Jediným z velkých českých deníků, který papírové vydání v elektronické verzi prozatím nepodporuje, je Právo. Tento deník však čtenářům nabízí zasílání novinek formou SMS. Cena jedné zprávy se pohybuje okolo 1,50 koruny bez DPH. 

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Generace20
+
Turci stále útočí na české chuťové buňky

Turci stále útočí na české chuťové buňky

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

11. 11. 2013

Ani mlsný jazýček mladých českých požitkářů kávy nezabraňuje invazi „turků“. Mladší generace dávají přednost espressu, cappuccinu či latté a jsou otevření k degustaci různých druhů nápojů. Ti starší se naopak spoléhají na ověřenou chuť instantní kávy či turka, v nich však odborníci vidí spíše projev kávové nekultury.

„Přijď na kafíčko,“ taková pozvání jsou pro Čechy typická, protože tento nápoj je pro většinu z nich součástí každodenního života. Obvykle takové návštěvy začínají otázkou: „Turek nebo rozpustný?“ To ovšem nepotěší žádného baristu a odborníka v oblasti kávy.

„Vedle mezinárodních výrazů jako jsou robot a tunelování by měl stát i turek – český vynález a symbol kávové nekultury,“ komentuje kavárenský číšník Vojta Fiala (23). Problém vidí zejména v nekontrolovatelné extrakci kávy. To znamená, že namletý prach se louhuje příliš dlouho a může uvolňovat i škodlivé látky, které nesvědčí trávicímu traktu.

Rozpustná, jinak také instantní, káva si u odborníků nevede o moc lépe. Vyrábí se totiž pomocí sušení vylouhovaných, mletých a pražených zrn kávovníku. „Protože je už jednou vyextrahovaná, považuju ji za takový ‚druhák′, který má toho s kafem pramálo společného,“ říká mistr republiky v přípravě kávy – barista roku 2012 Adam Neubauer (27).

Přitom si lidé mohou doma, kromě druháků a turků, připravit kvalitní a dobrou kávu. To je ta, která má jasný původ z konkrétního regionu dané země. Navíc musí být čerstvá, vybraná jako zelené zrno a poté šetrně upražena. Sehnat se dá ve vybraných kamenných obchodech, ale lehce přístupná je zejména díky internetu, kde si lidé objednávají kávu přímo od různých pražíren.

Vítěz při domácím popíjení

I přes kritiku odborníků ale na turka nedají dopustit zejména starší generace. „Turka piji zásadně kvůli jeho chuti. Jiné kávy nejsou pro mě to pravé,“ tvrdí Rostislav Domes (67). Zároveň si pochvaluje, že ho i po několika letech konzumace stále nabíjí energií.

Překvapivě ale neodsuzují turka ani mladší generace, která sice dává přednost modernějším úpravám kávy, jako například cappuccinu či espressu, ale turkem většinou nepohrdnou. „Když není jiná možnost, tak mi nedělá problém ho vypít. Dávám si ho hlavně u babičky,“ připouští Jan Beneš (25). Podobný názor měli i ostatní mladí dotázaní, kteří by si turka v kavárně či restauraci neobjednali, ale pro domácí popíjení jim nepřijde tak špatný.

I když jsou Češi věrní druhákům a turkům, jsou to praví požitkáři: „Češi mají kávu rádi, ale problém je v tom, že jí většinou moc nerozumí a jsou to spíše rozumbradové,“ přiznává Neubauer. Zároveň doplňuje, že přibývá lidí, kteří si chtějí nechat poradit a jsou otevření novým názorům. Takoví lidé prý dokáží ocenit dobrou kávu, i když předtím pili jen tu špatnou.

 

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Generace20
+
Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Lou Reed? Toho neznám, říká většina mladých

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

11. 11. 2013

Jméno zpěváka a kytaristy Lou Reeda mladé generaci už moc neříká. Ovšem píseň Perfect Day znají téměř všichni. Americká rocková hvězda zesnula v 71 letech v neděli 27. října letošního roku. Hudebník ovlivnil celé generace a přispěl k utvoření nových hudebních stylů jako alternativní rock, punk a glam rock. Dnes už mladí Reedovo jméno tolik neskloňují.

Kdo to je? Přesně takto odpověděla většina mladých na otázku, zda poslouchají Lou Reeda. Ačkoli americký hudebník vydal téměř třicet alb, jeho jméno znají spíše jen rockoví fanoušci. Oproti tomu stačí zmínit píseň Perfect Day a téměř každý ví o čem je řeč. „Je to jedna ze dvou, které od něj znám,“ přitakává student Petr Němeček (18). Tou druhou písní je Romeo and Juliette.

Píseň o perfektním dni, kdy může člověk zapomenout na problémy, je hitem Reedovi singlové kariéry. Na tu se vydal v roce 1971 po odchodu z kapely The Velvet Underground, kterou založil. Autora hitu Perfect Day ale i přes její oblíbenost určí málokdo. „Tuhle píseň znám a dokonce v několika verzích, ale kdo ji napsal nevím,“ přiznává třiadvacetiletý student Petr Hammer.

Zapovězená témata už nemusejí táhnout

Kytarista, zpěvák a textař zesnul v neděli 27. října a na sociálních sítích či u článků se objevují komentáře smutných fanoušků. Dvacátníků je v nich ale opravdu poskrovnu. Některým mladým ale zpráva o jeho úmrtí úplně unikla. Ohlasy se spíše ozývají od lidí, kteří dospívali v  minulém století. Tedy v době, kdy byl Reed hudebně i textově nejaktivnější.

Básník Reed, jehož texty vyráželi často dech a které mohly stát i samy o sobě bez hudby, se věnoval tématům, která byla ve své době tabu. Například sadomasochismu, narkomanii, transvestitismu a prostituci. Nejoblíbenější písní rockového fanouška a mladého hudebníka Miloslava Bíma (19) je Heroin, která byla vydaná na první desce kapely. „Na Velvetech se mi líbí právě výběr témat a to, že se nebáli o takových věcech psát a zpívat,“ uvádí.

V dnešní době jsou ale tato témata zpracovávána hojně jak v hudbě tak i třeba ve filmech. I proto už nemusí být kapela pro posluchače tímto tak zajímavá, jako byla v době svého působení v 60. letech. „Když tehdy někdo uveřejnil píseň o takovýchto věcech, vyvolalo to salvu emocí, záporných i nadšených. Teď už se ale o černých stránkách života mluví běžně a nikoho to nešokuje,“ myslí si o tom fanoušek The Velvet Underground Petr Štoček (46).

Dalším důvodem může být i fakt, že málokdo textům zahraničních kapel rozumí, či si je popřípadě překládá. Neznalost textů přiznávají i Hammer s Němečkem. Oba uvádějí, že rozumějí jen kouskům z písní, a že je pro ně spíše důležitější hudba a chytlavost.

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Generace20
+
Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Vydání knihy vlastním nákladem většinou neznamená zisk

Generace20

Autor: David Loch

10. 11. 2013

Mít připravený rukopis, investovat do jeho publikování a nakonec i ukázat obchodního ducha. Vydání knihy vlastním nákladem, takzvaný vanity press, může být první krok ke kariéře spisovatele. Ceny takových služeb jsou vstřícné, za nadstandard však může autor zaplatit i deset tisíc korun za padesát výtisků.

Zatímco u velkého nakladatelství je spisovatel jedním článkem z mnoha, při vydávání vlastním nákladem v sobě musí skloubit jak cit pro text, tak schopnost prodat sebe sama. I tak ale služby, které za úplatu připraví knihu k vydání, budí mezi autory zájem. „Týdně připravíme jednu až dvě knihy,“ říká Roman Horák, jednatel vydavatelství a nakladatelství Nová Forma.

Cena je přitom odvozena individuálně od autorových požadavků a množství nákladu. Například klasický černobílý tisk se při padesáti kusech o přibližně sto padesáti stranách pohybuje i s korekturou okolo čtyř tisíc korun. Jeden kus tak vyjde na osmdesát korun, přičemž většina vanity press nakladatelství bere objednávky minimálně o devíti výtiscích.

Nadstandard až za trojnásobek

Jestliže ale autorovi nestačí mít „jen“ svázáno, může využít množství doplňujících služeb. Podle přání lze nastavit typ papíru, formát, barevnost nebo třeba druh vazby. Každým takovýmto zásahem se pochopitelně zvyšuje konečná cena, která může být víc než trojnásobná.

„V průměru se počáteční investice pohybuje okolo tří tisíc,“ zmiňuje Horák. Sám dodává, že se většinou náklady spojené s vydáním knihy autorovi vrátí v podobě honoráře. Ten například u nakladatelství Nová Forma dosahuje čtvrtiny z prodejní ceny.

Pozitivní zkušenost potvrzuje Jan Ureš, který publikoval touto formou u služby Knihovnička.cz. Do vydání básnického almanachu investoval přes pět tisíc korun. „Návratnost byla okolo osmdesáti procent. Ztráty byly především kvůli rozdaným kusům,“ říká a do budoucna takto plánuje vydat i vlastní autorskou publikaci.Tentokrát ale až ve čtyřnásobném nákladu, sto výtisků almanachu totiž údajně zmizelo už během měsíce.

 Zavedená značka je stále víc

Hotovým výtiskem však práce autora nekončí. Aby se totiž dílo zhodnotilo, nebo si na sebe alespoň částečně vydělalo, musí člověk znát a využívat vhodné distribuční kanály. Ne všechny vanity press nakladatelství totiž nabízejí prodej autorských knih skrze jejich vlastní e-shopy. Pak autorům nezbývá než obcházet s výtisky nejbližší okolí a knihkupectví a nabízet odkup.

Zkušenost je taková, že knihkupci v tomto případě slyší spíše na jméno již zavedeného nakladatelství. „Oficiálně vydaných knih jsem za jeden měsíc prodala dvakrát tolik, než samizdatu za tři roky,“ shrnuje na svém blogu mladá fantasy spisovatelka Tereza Matoušková.

Podle Zprávy o českém knižním trhu, vydané začátkem října Svazem českých nakladatelů a knihkupců, vzrostl prodej knih od roku 2011 zhruba o miliardu. Průměrná cena knih se pak pohybuje mezi 230 a 240 korunami, u samizdatových většinou od 150 korun.

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

KOMENTÁŘ: Roztříštěnost politické scény odráží náladu občanů

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

09. 11. 2013

Předčasné parlamentní volby jsou za námi a je tu další šance pro českou nejvyšší politiku. Dlouhodobá neschopnost poslanců obstát v očích voličů a co možná nejúspěšněji řídit stát, vede jen k frustraci společnosti.

Je to stále dokola. Skandály a rozepře politiků, znechucení občanů, nové volby, nové naděje, opětovné zklamání. Koloběh, který snad nemá konce. Politici nejsou schopni vést a spravovat zemi jasným směrem a často nedokáží dospět ke vzájemné shodě. Někteří občané stále jen doufají, že se to zlepší a hledají nové tváře, jiní to už však vzdali.

Frustraci občanů z politiky odráží také roztříštěnost sil na povolební politické scéně. Veliké strany dostaly lekci a nová uskupení i lidovci naopak šanci vnést do parlamentu čerstvý vzduch a konečně něco změnit. Pohádce byl však konec už několik hodit po zveřejnění volebních výsledků.

Další předčasné volby?

Úspěšné strany předčasných voleb 2013

ČSSD 20,45 %(50 mandátů)
ANO 2011 18,65 % (47 mandátů)
KSČM 14,91 % (33 mandátů)
TOP 09 11,99 % (26 mandátů)
ODS 7,72 % (16 mandátů)
Úsvit 6,88 % (14 mandátů)
KDU-ČSL 6,78 % (14 mandátů)

Na sestavení vlády není čas, protože v ČSSD probíhá boj o moc. Místo řešení státních záležitostí se tak jen čeká, až si její členové mezi sebou vyřídí. Jak odpudivě bude boj uvnitř vítězné strany působit na voliče, zřejmě žádný z nich nezvážil.

Ihned po volbách je tu tak ihned hrozba dalších předčasných. Pokud se sociální demokracie opět nesjednotí, mohou být klidně už na jaře. Ani tak se jim však možná nevyhneme. Sedm stran v poslanecké sněmovně znamená také hodně rozdílných názorů. Hrozí, že poslanci na důležitých věcech neshodnou a nebude možné sestavit smysluplně fungující vládu. Pokud by došlo k dalším předčasným volbám, vymotání se z onoho začarovaného kruhu české politiky zůstane v nedohlednu.

Ať vypadaly volební výledky v první chvíli jakkoli optimisticky, nezdá se, že by se něco změnilo. Spíše opět nastupují obavy „jak tohle všechno dopadne.“ Vše je o důvěře. U politiků však není nikdy zcela jasné, kdo si naši důvěru zaslouží. A opravdu nezbývá nic jiného, než doufat. Jednou nás třeba někdo překvapí.

 

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Generace20
+
Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Valérie Zawadská: Práce v dabingu byla dříve mnohem pečlivější

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

08. 11. 2013

Hlas Valérie Zawadské (55) je rozpoznatelný na první poslech. K dabingu se dostala v roce 1979 během studia v prvním ročníku na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Pod svá křídla si ji tehdy vzala režisérka Olga Walló. Jak herečka sama říká, i když se dnes už dabingem uživit nedá, je to její srdeční záležitost.

Dabingu se věnujete už přes třicet let. Na kterou postavu ráda vzpomínáte?
Rozhodně na Jill z filmu Tenkrát na západě, kterou hrála Claudie Cardinálová. Tím se odstartovala moje dabingová kariéra. Tvůrcům se podařilo natočit úžasný snímek. Skvělá režie, hudba i herecké obsazení. Já měla díky režisérce Olze Walló tu čest podílet se na českém znění. Od té doby diváci začali vnímat můj hlas.

Právě režisérka Olga Walló má velkou zásluhu na vaší dabingové kariéře…
Přesně tak. Ale vše způsobila v prvním ročníku na DAMU herečka a profesorka Jana Andresíková. Vzala nás na Kavčí hory do České televize právě k Olze Walló, abychom si zkusili křoví, což je v dabingu ten dav v okolí. Herci mají za úkol pokrýt svými hlasy některé typy v tom davu. Posléze si Olga Walló vytáhla několik studentů, kterým svěřovala nejdříve malé roličky, pak větší, střední až i hlavní. Právě u ní jsem se dabing učila.

Dá se to vůbec naučit?
Myslím, že ano. Ovšem pokud k tomu má člověk předpoklady. Tím myslím dobrou artikulaci, schopnost pochopit jakou postavu člověk namlouvá a především musí mít chuť to dělat. Já si pokaždé vzpomenu na paní Stellu Zázvorkovou, se kterou jsem měla tu čest potkat se na jevišti Divadla ABC. Vždycky říkala: „Valérko, jak to děláte, že vy to umíte? Já vlezu do dabingu a já to neumím.“ A já jsem jí zase kolikrát odpověděla: „Stellinko jak to děláte? Vy vlezete na jeviště a je to tam, a já tam vlezu a nic tam není.“

Často jste spolupracovala s hercem Miroslavem Moravcem, který vás také zasvětil do tajů této práce. Vzpomenete si, co vám třeba radil?
Byla to nádherná práce. Když jsem se s ním poprvé setkala ve studiu, hrozně mě potěšilo a zalichotilo, když mě vzal za ruku a řekl: „Tamhle se na tu ženskou dívej a nauč se s ní dýchat. To je všechno.“  Zní to jednoduše. Ale zkuste to, když někdo rodí, nebo když má sedmiminutový záchvat smíchu nebo pláče.

Máte nějakého svého následovníka?
Zatím o tom nevím. I když teď se nacházíme na půdě Mezinárodní konzervatoře Praha, kam se nám do výuky podařilo vměstnat práci s mikrofonem, práci před kamerou a práci v dabingu. Pokud se nám podaří dobudovat studio, tak budu první šťastná kantorka, která bude seznamovat studenty s dabingem.  Dnes by měl totiž herec zvládat daleko víc věcí, než dejme tomu před třiceti lety.

Jak tedy dabing probíhal třiceti lety?
Dříve ho dělala jen Česká televize nebo filmové studio Barrandov. Ta práce byla mnohem pečlivější, podrobnější a zdlouhavější. To myslím v nejlepším slova smyslu. Mohli jsme se podívat na celý film, měli jsme dopředu k dispozici scénáře a měli jsme možnost si to několikrát vyzkoušet.

Jak se to dělá dnes?
Dostaneme krátkou charakteristiku postavy a jedem. Pravým uchem poslouchám originál a levým sebe. Většinou vidím scénář až na místě. Nestěžuji si. Ale je to strašně náročné. Pokud vše režisér neohlídá, tak je to smůla.

Není to na úkor kvality?
Je.

Proč se celý ten proces takhle prokrátil?
Budeme mluvit o penězích, protože o nich to je. Zadavatelé chtějí mít film během dvou dnů nadabovaný, upravený a připravený k vysílání. Stalo se mi, že jsem přijela do studia v osm ráno a odcházela ve tři v noci, protože se to prostě muselo nadabovat. Kolikrát ani nevím, když mi volají jestli můžu přijet do studia, co budu dabovat.

Co kdyby se vám postava nelíbila? Například to, co říká nebo jak se chová. Odmítla byste?
Tak do téhle situace jsem se nikdy nedostala. Ale stalo se mi, že jsem přijela a najednou koukám, že namlouvám nějaký erotický film!

To vám neřekli?
Ne. Ale je to prostě práce a těch pár vzdechů a čtyři větičky, to se dalo zvládnout.

Dá se dabingem uživit?
Dnes už rozhodně ne.

A dříve to bylo možné?
To ano. Teď jsou honoráře v průměru asi 16x nižší. Jen pro porovnání. Třeba seriál Ženatý se závazky jsem dabovala dva roky. Dostala jsem dva a půl tisíce za jeden díl. Za den jsem jich nadabovala šest. Je pravda, že nikdy už dabér nedostane žádné tantiémy, neboli peníze za reprízy. A zrovna tenhle seriál vysílá kdejaká televize. Podle smlouvy sice dostanete nějaké mizivé procento za opakování, ale jenom dvakrát. A pak už nikdy víc. Dneska za stejnou práci dostanu 100 až 150 korun za jeden díl.

I přesto se mu stále věnujete…
Ale také hrozně ráda pracuji v rozhlase, kdy herec není vidět a jen hlasem musí dokázat tu postavu vytvořit. Ale dabing, to je moje srdeční záležitost. Prostě mám svou práci ráda.

 

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Generace20
+
Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Fanoušci chtějí za trenéra fotbalové reprezentace Pavla Vrbu

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

07. 11. 2013

Po rezignaci trenéra Michala Bílka pověřila Fotbalová asociace ČR dočasným vedením reprezentace jeho asistenta, Josefa Pešiceho. Otázkou je, kdo bude vést národní tým dál. Fanoušci by na postu trenéra reprezentace rádi viděli Pavla Vrbu, ke kterému se přiklání většina z dotázaných, ačkoli vědí, že ho Plzeň neuvolní.

„Líbil by se mi Pavel Vrba,“ byla nejčastější odpověď studentů Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP) na otázku, kdo by se jim líbil jako trenér české fotbalové reprezentace. Většina dotázaných tedy preferuje současného trenéra FC Viktoria Plzeň, který dovedl Plzeň dvakrát k titulu mistra České republiky.

Když v září, po prohře s Arménií a Itálií v kvalifikaci na MS 2014, rezignoval Michal Bílek na post trenéra české fotbalové reprezentace, pověřila Fotbalová asociace České republiky vedením Josefa Pešiceho. Mužstvo tak dohrálo kvalifikaci pod vedením bývalého asistenta, jehož derniérou na postu kouče by měl být 15. listopadu olomoucký duel s Kanadou.

Pro studenty VOŠP je jedním z nejlepších českých trenérů Pavel Vrba, který působí v klubu Viktoria Plzeň. Jsou si ale vědomi, že je momentálně nereálné, aby vedl reprezentaci. Vrba má totiž v Plzni smlouvu platnou až do června 2015. Ačkoliv pro předsedu Fotbalové asociace ČR Miroslava Peltu je Vrba kandidátem číslo jedna, vedení Plzně vyloučilo, že by Vrbu uvolnilo do reprezentace.

Na svém favoritovi studenti nejvíce oceňují jeho autoritu, kterou u hráčů má, a doufají, že by Vrba mohl do reprezentace dostat mladší fotbalisty. „Dokáže hráče vyhecovat. Nároďák potřebuje někoho, kdo v nich probudí touhu reprezentovat. Někoho, koho si budou vážit, a nebudou hrát za sebe, ale za tým,“ říká Adéla Zimmermannová (20).

Ve hře jsou i jiní koučové

Vrba je hlavním favoritem také pro Jiřího Nováka (20). „Líbil by se mi nejvíce, ale je jasné, že ho Plzeň nepustí, a já se jí nedivím. Druhou volbou je pro mě Šilhavý,“ míní. Současného trenéra Slovanu Liberec, Jaroslava Šilhavého, by jako trenéra české reprezentace rád viděl i student Robert Friš (23). „Má s Libercem výsledky, dá se říci, nad očekávání. Je vidět, co od týmu chce – hrát ofenzivnější fotbal. Spíš se mu líbí rychlejší přechod do útoku,“ míní. Šilhavý navíc už u reprezentace působil jako asistent.

Někteří fanoušci se přiklánějí k volbě Zdeňka Zemana, u kterého oceňují jeho zkušenosti z Itálie, kde působil přes třicet let. Zeman momentálně jedná o trenérském angažmá s chorvatským klubem Dinamo Záhřeb a k české reprezentaci se zatím nevyjádřil. Student Václav Trousil (20) preferuje Jakuba Dovalila, trenéra reprezentace do 21 let. „Generace třicátníků kolem Čecha a Rosického jde postupně do kytek a nastupují mladší a dravější hráči. Dovalil umí pracovat právě s mladými kluky, kteří mají ještě chuť dokázat, že Češi nejsou špatní hráči,“ vysvětluje Trousil, který jako druhého kandidáta uvedl Zdeňka Zemana.

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Generace20
+
Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Odposlechy zřejmě nenaruší vztah USA a Německa

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

07. 11. 2013

Americká tajná služba odposlouchávala telefonáty milionu Evropanů a také 35 lídrů světové politiky. Mezi nimi byla i německá kancléřka Angela Merkelová. Podle politologa tato kauza nijak zásadně vztahy obou zemí nenaruší. Mezi občany v Německu však vůči USA narůstá určitá nedůvěra.

Špehování politiků patří k hlavní práci tajných služeb. To řekl britskému deníku The Telegraph šéf Národní bezpečnostní agentury (NSA) James Clapper. Mezi politiky, které NSA sledovala, patřila i německá kancléřka Angela Merkelová. Podle studenta mezinárodních vztahů Stefana Gradwohla z Německa kvůli tomu mezi německými obyvateli vzrůstá určitá antipatie ke Spojeným státům americkým.

„Zjistili jsme, že země, které jsme důvěřovali, nás špehuje. To není nic dobrého,“ říká Gradwohl. Aféra prý pouze dokazuje to, že každý stát zajímají pouze jeho zájmy a takové odposlouchávání je ostudou hlavně pro politiky. „Myslím si ale, že kauza nebude mít na spolupráci Merkelové a Obamy žádný dopad,“ dodává Gradwohl.

„V amerických novinách se nedočtete skoro nic jiného, než o téhle aféře. Američané si myslí, že Obama neudělal nic špatného,“ tvrdí Němka Lisa Sedlagová, která nyní žije v USA. Američani, se kterými o odposleších mluvila, jsou prý přesvědčeni o Obamově nevině. Podle ní je to ale normální. Každý si prý hájí zájmy své země.

Američané budou opatrnější

Podle politologa Vladimíra Hanáčka by se však vzhledem k ekonomické propojenosti USA a Německa vztahy mezi zěměmi zkomplikovat neměly. „S ohledem na současné vnitřní problémy USA i Eurozóny nemůže kauza vztahy zásadně narušit,“ tvrdí Hanáček. Kdyby se však podobné skandály opakovaly, možná by zde nastaly nějaké předěly, například by se omezily obchodní styky. To je ale podle politologa velmi nepravděpodobné.

Podobný názor má i šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery. Podle něj skandál odezní a vše se vrátí do normálních kolejí. Obě země se prý navzájem potřebují. „Špehování tu bylo i dříve, Evropané dokonce odposlouchávali Američany, takže si vlastně nemají co vyčítat. Chyba ale je, když se tak děje přímo mezi lídry zemí,“ říká Tabery. Myslí si, že tahle událost to změní a USA budou opatrnější.

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Generace20
+
Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Sázení na sportovní výsledky nese větší šanci na výhru

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

06. 11. 2013

Dát několik korun a vyhrát milion – sen snad všech sázkařů. Pravděpodobnost úspěchu je však nízká, hlavně pak ve sportce. Pokud ale člověk oželí sedmicifernou sumu, má naději, že peníze získá. V sázení na sportovní výsledky mu správný tip může ze stokoruny vynést až desetitisíce.

Skoncovat s dluhy, získat peníze na dům či se jen chlubit s „balíkem peněz“ před sousedem. To vše může být důvodem, proč někdo chodí do sázkových kanceláří či trafik a vyplňuje sázkový tiket. Pak už stačí jen doufat, že člověk bude tím, na kterého sedá štěstěna. Pravděpodobnost, že sázkař vyhraje ve sportce jackpot, je totiž 1:6,9 milionu.

Jelikož se vysoké sumy peněz ve sportce vyhrávají zřídka, nynější jackpot v loterii Sazky se vyšplhal na skoro půl miliardy korun. Nakonec jeho velkou část, 400 milionů korun, vyhrál v neděli 3. listopadu neznámý výherce z Chrudimska.  „Sázím vždycky, když se hraje o obří částky. Jako je tomu i teď ,“ prozrazuje sázkař František Česal z Klatovska. Ten odevzdává vyplněný tiket dvakrát týdně s napětím, zda mu jeho čísla přinesou „pár melounů“. Jeden tiket ho přitom stojí 170 korun.

Do práce by chodil i jako milionář

Česal má dvě kombinace, které opakovaně zaškrtává. Jedna je na středeční tahy a druhá na tahy nedělní. Bojí se, že kdyby čísla změnil, tak by naneštěstí mohla být vylosována a jemu by zbyly jen oči pro pláč. Tipované číslice jsou pro něj navíc i osobního charakteru; důležitá data nebo škrtnutá pole tvořící na sázence obrazec.

Aby přestal sázet, tak by prý musel vyhrát pět milionů korun. „Za to bych si koupil dům a auto. Dál bych ale chodil do zaměstnání,“ říká. Až při výhře 10 milionů by přestal pracovat a užíval by si získaných peněz. Zatím mu však štěstí nepřeje – nejvíce dosud vyhrál jen okolo 100 korun.

Více se v sázení daří Antonínu Klasovi, který na rozdíl od Česala nesází sportku, ale na sportovní výsledky. Jednou si už odnesl 10 tisíc korun ze vsazených 200 korun. „Byla to ale jen náhoda,“ míní Klas, který třikrát týdně odevzdává vyplněný tiket u sázkového terminálu. Dělá to tak už skoro sedm let.

Na fotbal se statistikou

Nejvíce se Klas zajímá o fotbal. Vede si i statistiky podle nichž vyhodnocuje, na které mužstvo se vyplatí vsadit. Českou ligu však ve svém hledáčku nemá. Výsledky v ní jsou prý hrozně nepředvídatelné, a proto dává přednost tipům na anglické či německé mančafty.

Často dává Klas za tiket okolo 100 korun. „Nedělám to, abych zbohatl. Beru to jako zpestření zápasu,“ tvrdí fanoušek kopané. Když už vyhraje oblíbený tým, má důvod k radosti o to větší. Dobrý tip mu totiž vydělá okolo 1 000 korun.

Přestože v sázení na sportovní výsledky nemůže člověk za 170 korun vyhrát několik milionů, tak se mu vyplatí více. Je v něm větší pravděpodobnost úspěchu, která se dá navýšit i tím, že se sázkař zajímá o dění ve sportu, na který sází.

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Generace20
+
Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Módní návrhářka Benešová: Práce pro oděvní firmu znamená jen malovat do šablon

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

05. 11. 2013

Studium textilní tvorby skloubila Veronika Benešová (27) s prací pro komerční oděvní značky. Po letech si ale uvědomila, že módní návrhářkou nechtěla být kvůli kreslení do přednastavených šablon v počítači. Stala se jí kvůli práci se střihy a látkami. I proto založila svou vlastní značku Sophistic.

Při studiu oděvního návrhářství jste pracovala jako designérka pro společnost Time out. Jak jste se k práci dostala?
Na internetu jsem našla inzerát. Nejdřív jsem pracovala na částečný, potom na plný úvazek. Výtvarná škola a hlavně fakulta umění a designu na univerzitě J. E. Purkyně, kterou jsem navštěvovala, studentům v tomhle vycházela vstříc. Nebyla tolik náročná na čas, takže díky spolupráci a toleranci, jak vysoké školy, tak i zaměstnavatelů, jsem mohla studovat a pracovat dohromady.

Co nejcennějšího vám práce pro oděvní řetězec dala?
Měla jsem možnost několikrát vyjet do zahraničí na různé veletrhy outdoorového nebo volnočasového oblečení. To jsou cenné zkušenosti. Zjistíte, jak funguje velkovýroba a celé průmyslové oděvní odvětví. Během těch tří let, co jsem pracovala nejdříve v Time outu, ale potom také v Alpine Pro, mě to ovlivnilo natolik, až jsem si uvědomila, že nechci být komerční návrhářkou.

Proč ne?
Protože být komerční návrhářkou znamená sedět u počítače a malovat do předkreslených šablon střihy a designové řešení. A o tom ten oděv není.

O čem tedy podle vás šaty jsou?
Jsou to pro mě objekty, 3D věci, které musí fungovat na člověku. Dnes při navrhování kolekcí zjišťuji, že papír snese hrozně moc, ale realita je potom úplně jiná. Látka se kolikrát chová jinak. Třeba při modelaci na panně zjistím, že látka chce úplně něco jiného. Že model vypadá daleko lépe než na papíře, nebo naopak, že to, co jsem nakreslila, nejde zrealizovat.

Takže pro vás je nynější práce pro vlastní značku Sophistic kreativnější…
Určitě. Je to daleko kreativnější a svobodnější, protože jako komerční návrhář se musíte přizpůsobovat filozofii brandu, pro který tvoříte. Člověk je ovlivňován obchodním oddělením a vizemi vedení. Já jsem v tomhle hodně svobodomyslný člověk. Ráda si prostě dělám věci po svém.

Kdy přišel první impuls k individuálnímu podnikání?
On to byl postupný vývoj. Pracovala jsem pro komerční značky, ale zároveň jsem si tvořila nějaké vlastní návrhy. První takový prostor, kde jsem zkoušela, jestli jsou moje modely obstojné na trhu, byl internetový obchod Fler. Založila jsem si tam účet a začala nabízet svoje věci. Prodávaly se rychle a práce se nabalovala, až jsem zjistila, že kromě zaměstnání a školy ještě dělám zakázky a věnuju tomu celý svůj volný čas. A tak přišel jednoho dne impuls vykašlat se na komerční značky a začít si to dělat po svém.

Vytváříte čtyři kolekce ročně. Oproti dalším českým návrhářům je to poměrně hodně. Co vás k tomu vede?
Čtyři kolekce dělám proto, že to tak funguje v zahraničí u velkých módních domů a já se tomu alespoň malinko snažím přiblížit. Navíc mám u ateliéru také obchod a potřebuji v něm mít nějaké zboží, které mohu nabídnout nebo minimálně představit zákazníkům. Takže z toho důvodu, aby byl obchod víceméně stále plný.

Mohla byste nějak charakterizovat vaši klientelu?
Nejširší skupinou jsou ženy okolo třiceti, ale mám také jednu charismatickou dámu, které je sedmdesát. Ona se normálně obléká do věcí, u kterých třicetiletá žena řekne: „Ježiš, to nemůžu, v tom bych byla moc výstřední.“ Jinak jsou to většinou ženy, které chtějí vypadat jinak. Nechtějí nosit oblečení, ve kterém pak potkají další čtyřicet žen na ulici.

Vaše poslední kolekce obsahuje nabírané košile, áčkové sukně nebo šaty s límečky. Inspirovala jste se padesátými léty záměrně?
To období je pro mě hrozně krásné. Nemůžu ale říct, že bych si vyloženě vzala encyklopedii a hledala historii odívání padesátých let. Spíš to v sobě mám zakořeněné, protože tam se kladl velký důraz na ženskost.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“