Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

AUDIO: I děti mají co říct

AUDIO: I děti mají co říct

AUDIO: I děti mají co říct

Generace20
+
AUDIO: I děti mají co říct

AUDIO: I děti mají co říct

Generace20

Autor: Marie Šilhová

04. 11. 2013

Poslechněte si absolventskou audio práci Aleny Ondříčkové na téma: I děti mají co říct. Ve své práci se snažila vytvořit pilotní díl pořadu, který by se mohl stát iniciátorem dialogu dětí s dospělými. Cílem jednotlivých dílů pořadu by bylo navodit vždy nové a pro děti důležité téma k diskusi.

V tomto pilotním dílu se autorka zaměřila na kamarádství a přátelství. Autorka Alena Ondříčková s touto prací absolvovala na naší Vyšší odborné škole publicistiky. Poslechněte si:

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Generace20
+
Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Fialový prostředníček české vody nerozvířil

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

03. 11. 2013

Výtvarník David Černý ukotvil na Vltavě čtyři dny před volbami do Poslanecké sněmovny skulpturu se vztyčeným, o dva klouby prodlouženým, prostředníčkem. Ta směřuje k Pražskému hradu a „Fuck off“ gesto má sloužit jako vzkaz pro prezidenta Zemana, který podle Černého porušuje zásady demokracie. Mnohým lidem přijde dílo jako pokus o vlastní zviditelnění se a někteří to vnímají jako přehnané.

Fialová socha zobrazující vztyčený prostředníček, umístěná na pontonu mezi Mostem Legií a Karlovým mostem nedávno vzbudila zájem českých médií. Výtvarník David Černý tím chtěl upoutat pozornost na to, jak demokracie dostává přes čumák. To uvedl v rozhovoru pro idnes.cz.

„Není to otázka líbivosti, ale myslím, že umělec chtěl spíše vzbudit zájem novinářů, kteří ho celkem ochotně poslechli,“ domnívá se profesor Masarykovy univerzity Jiří Pavelka, který přednáší Uměleckou kritiku v tištěných médiích na Fakultě sociálních studií. Dodává ale, že je to gesto, které má na něco upozornit a bez příčiny by nevzniklo.

Kritika argumentuje zbytečností

Pavelka, ale i část laické veřejnosti, zastává názor, že v rovině Černého provokativních počinů není takto vyobrazené vulgární gesto tím nejodvážnějším dílem. „Přijde mi to jako jeho klasický styl, ale třeba satirická plastika Entropa byla podle mě kontroverznější,“ říká lékárník Lukáš Koblasa. Většina oslovených, kteří přítomnost prostředníčku vnímají, na něj ale nahlížejí spíše skepticky. Domnívají se, že výtvarník chtěl upozornit na sebe a zastávají názor, že je plastika nevhodná.

„Je to zbytečná, nikam nevedoucí exprese. Věřím, že stejný názor by šel vyjádřit sofistikovaněji a zachoval by si uměleckou hodnotu,“ komentuje student Vyšší odborné školy publicistiky Petr Kubec. Rebelství Davida Černého se tedy nejen podle něj míjí účinkem. Laičtí kritici také přiznávají, že tento naschvál si může dovolit člověk, který už má nějakou společenskou pozici. „Je to určitě přes čáru, ale je to vzdor, který si nemůže dovolit každý,“ připouští bioanlytik Jan Šafka.

Naprostí odpůrci zastávají názor, že jiná díla Černého, jako jsou Miminka Babies na Žižkovské vězi, mají alespoň vyšší uměleckou a ideovou hodnotu. „Myslím, že Černý jenom čeří vodu a dělá si reklamu. Prezident byl jednou zvolen lidmi a on by si to měl uvědomit. Kdyby Zeman demokracii nepodporoval třeba tím, že vystupuje proti minulému režimu, tak by kupříkladu ta socha už nestála,“ domnívá se student Jan Pospíchal. I lidé, kteří s prostředníčkem sympatizují, uznávají, že Černého díla, například Růžový tank nebo Kůň visící hlavou dolu v pasáži Lucerna, jsou povedenější.

„Fuck off“ jako veřejné mínění

Přívrženci díla argumentují tím, že gesto nejlépe vystihuje názor veřejnosti. „Nejsem zrovna příznivcem Zemana a myslím, že některé nedemokratické postupy, jako prosazování vlastní strany před volbami, mu nejsou cizí, tak si myslím, že je to gesto vcelku trefné,“ přemítá živnostník Michal Šimůnek. Dalším důvodem pro nadšení ze skulptury je podle fanoušků sochy třeba i současná špatná nálada ve společnosti, kterou socha vystihuje.

Někteří lidé zaujímají k plastice kladný postoj i díky jejich politickému pesimismu „Do hloubky jsem tuhle událost nezkoumal, ale v rámci naší nelehké národní situace, kdy ani prezident nezaručuje, díky svým rozporuplným projevům, stabilitu, je tohle na místě,“ sděluje student Technické univerzity v Liberci Jakub Rásl. Podle těchto lidí není tento prostředníček první ani poslední, který naši politici ještě uvidí.

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Generace20
+
Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Francouzské víno pomáhají vyrábět i Češi

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

03. 11. 2013

Končí babí léto a s ním i jedna z tradic ve Francii – vinobraní, neboli vendange. Pro vinaře je to jedno z nejrušnějších období v roce. Sklizeň začíná v polovině srpna na jihu země a pokračuje směrem na sever, kde se poslední hrozny sbírají na konci října. Výsledný produkt není jenom o chuti, barvě a vůni, ale také o práci sběračů na vinohradech.

Při českých slavnostech vinobraní se lidé baví doprovodnými programy jako je folklórní hudba nebo trhy a ve většině případů je ve středu zájmu burčák. Ve Francii jde při slavnostech zejména o proces výroby vína. Turisté jsou provedeni po vinohradech, na kterých můžou vidět sběr hroznů, potom shlédnou samotnou výrobu nápoje z vinné révy – presování a kvašení. Prohlídka končí ve sklípcích, kde se vína degustují.

Některé vinné oblasti ve Francii používají pro sklizeň hroznů stroje místo ruční práce. Ve vesnici Chavot – Courcourt tomu tak ale není a nikdy nejspíš ani nebude. „Nemůžeme nahradit sběrače stroji, protože potřebujeme stříhat celé hrozny a stroj by je rozmačkal už při sběru,“ říká vinař z oblasti Champagne Jacques Tissier (53).

Za výrobou vína se však skrývá mnoho práce, na které se podílí brigádníci, mimo jiné i z Česka. Markéta Charvátová (20) jela do oblasti Champagne do vesnice Chavot – Courcourt jako sběračka. Letos se do Francie podívala podruhé.

Během pauz si brigádníci dají skleničku

Doprava na místo je v režii sběračů, potom už se o ně stará majitel vinice, na které pracují. Do práce brigádníci jezdí společně v dodávce každý den v sedm hodin ráno. „Celý den jsme byli skloněni k hroznům, ale každé dvě hodiny jsme měli desetiminutovou pauzu,“ vypráví Charvátová.

Křest nováčků zahajuje majitel vinice Jacques Tissier (vlevo). Zdroj: Markéta Charvátová

Křest nováčků zahajuje majitel vinice Jacques Tissier (vlevo).
Zdroj: Markéta Charvátová

Denní řád pokračuje obědem, na kterou je vymezena hodinová přestávka. Polední jídlo je o čtyřech chodech – jak je pro Francouze typické. Práce na vinici končí kolem šesté. Podle Charvátové na tom bylo největší výhodou to, že si mohli dát během pauz i sklenku vína nebo šampaňského.

Za jedenáct dní práce si Charvátová vydělala 775 euro, což je v přepočtu přibližně 19 tisíc korun. Za pobyt a stravu majitel vinice denně strhával 13 euro a za dopravu za celých jedenáct dní 50 euro. Cesta autem na vinice trvala kolem deseti minut, ale dva dny strávili v autě hodinu.

Sklizeň končí křtem a slavnostní večeří

Sbírání hroznů je však jedna z prací, ve které nerozhoduje věk, ale výkonnost. „Letos se mnou pracoval ve skupině pán, kterému bylo přes osmdesát let a byl stejně dobrý jako my, ne-li lepší“, potvrzuje Charvátová.

Brigádníky čeká ke konci vinobraní na vesnici Chavot – Courcourt i zábava. Ti, kteří jsou na něm úplně poprvé, čeká poslední den křest. Ten probíhá tak, že je v oblečení položí na zem a mazáci ve sbírání vína na ně vymačkávají hrozny. Druhým způsobem je hodit nováčky do kádě plné révy, ve které se pořádně vykoupou. K závěrečnému večeru celého vinobraní patří i slavnostní večere, francouzsky cochelet, s aperitivem a několika chody.

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Generace20
+
Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Crowdfunding nahrává spíše známým jménům

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

02. 11. 2013

I s prázdnou kapsou může umělec uskutečnit svůj sen, stačí když je štědrý. Umožňuje mu to crowdfunding, který funguje na principu online sbírky. V Česku tento koncept nejvíce nahrává známějším jménům kulturní scény, neboť si díky větší fanouškovské základně mohou dovolit žádat o víc peněz.

Hlava plná nápadů, peněženka ale zeje prázdnotou. Dříve konečná pro neznámé umělce, dnes spíše cesta, jak otestovat fanoušky – to je crowdfunding. „Je to jeden ze způsobů, jak se podílet na kultuře,“ vysvětluje Pavel Eichler z crowdfundingového serveru Hithit. Ten je českou kopií zahraničního webu Kickstarter.com, který je jen pro americké a britské uživatele.

Jestliže má tedy člověk ideu, může peníze na její uskutečnění získat v rámci internetové sbírky. Předem však musí stanovit, jak velkou sumu chce od fanoušků-mecenášů vybrat. Pak už musí jen doufat, že za 45 dní získá celou částku.

Pokud by se totiž ve sbírce vybralo byť jen o korunu méně, než se na začátku stanovilo, všechny peníze se by se vrátily zpět k dárcům. V úspěšném případě se může zakladatel sbírky začít radovat – peníze už jsou skoro doma. Avšak v lehce ořezané částce. Provozovatelům webu jde provize ze zisku 10 procent. Služba po pár letech fungování uživí jen jednoho zaměstnance, jelikož jen asi polovina projektů je úspěšná.

Odměny jsou cestou k úspěchu

„Nejnižší částka, o kterou lze žádat, je 50 tisíc korun,“ říká Eichler. Podle něj je to tak akorát, aby měla sbírka smysl. Zatím nejvíce peněz se na Hithit podařilo vybrat severočeskému hudebníkovi Xavierovi Baumaxovi. Přestože žádal 200 tisíc na natočení dvojalba Dawntempo, tak nakonec od svých fanoušků získal přes 300 tisíc korun.

Vysoké částky se také povedlo vybrat dalším známým jménům. Publicista Miloš Čermák získal na svůj soubor povídek téměř 170 tisíc korun, přestože žádal o zhruba polovinu méně. Také tatér Lukáš Musil, známější pod pseudonymem Musa, vybral na svou vernisáž přes 180 tisíc korun.

Úspěch projektu v crowdfundingu je totiž nabídnout za peníze něco na oplátku. Většinou se hodnota odměny odvíjí od částky, kterou člověk přispěl. Pokud člověk přispěje interpretovi na natočení nového alba 200 korun, tak často dostane CD jako odměnu.

Systém odměn podcenila hudební skupina Tata Bojs. Ta svým fanouškům slibovali za 300 korun „jen“ děkovný email. I díky tomu ve stejné akci pražské kapela neuspěla a peníze od fanoušků si neodnesla.

Třetina jde pro dárce

Lépe než Tata Bojs pochodila i alternativní kapela Lanugo, která je pro širší publikum spíše neznámou. Skupina žádala o částku 50 tisíc korun na nové CD, nakonec však zvládla vybrat přes 80 tisíc korun. Dokonce se jí podařilo získat tolik peněz i bez toho, aby si přispívali sami členové kapely. Platí totiž, že na začátku sbírky obvykle posílají peníze sami interpreti či jejich známí, aby tak prolomili psychologickou hranici pro ostatní.

„Ohlásili jsme svou sbírku v rámci festivalu, kde jsme vystupovali. Pak jsme o ní dávali vědět na všech koncertech, přes sociální sítě, či v rádiu,“ prozrazuje strategii Jakub Švejda, který kapelu zastupuje. Získaná částka však skupině na natočení alba stačit nebude.

Asi třetina získané sumy padne na ceny pro všechny, kteří kapele přispěli. Zbytek má aspoň částečně pokrýt náklady na připravované album. Ty jsou vysoké kvůli tomu, že kapela chce podle Švejdy točit v profesionálních podmínkách. Částka na tvorbu CD se proto pohybuje v rámci statisíců korun. Kdyby menší kapely chtěly finance na pokrytí celé desky, nejspíš by je nezískaly – nemají dost posluchačů.

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Generace20
+
Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Zpěvačka Radka Fišarová: Šansony nejsou pohádky, jsou to písně o životě

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

01. 11. 2013

Edith Piaf zemřela před padesáti lety a památku uctila zpěvačka Radka Fišarová (35) koncertem jejích písní. Právě role slavné šansoniérky v tanečním muzikálu Edith — vrabčák z předměstí, ji přivedla k šansonu. Představitelka titulních rolí v muzikálech Evita, Kleopatra a dalších se nechala okouzlit tímto hudebním stylem, který je typický pro francouzské kabarety.

K muzikálu Edith – vrabčák z předměstí vás přivedli režisér Libor Vaculík a autor hudby Petr Malásek. Čím vás na titulní roli šansonové zpěvačky zlákali?
Bylo to velmi jednoduché. V tu dobu končil muzikál Evita v divadle Spirála a já nevěděla, co bude dál.  Najednou mi večer zatelefonoval můj profesor zpěvu Eduard Klezla a řekl, že mě osloví Libor Vaculík na roli do Plzně, tak ať to vezmu. Akorát, že když jsme se pak i s Petrem Maláskem sešli a vše domluvili, tak jsem zjistila, že se mi písničky Edith Piaf na první poslech vůbec nelíbí. Postrádaly noblesu, bylo to takové sprosté a pouliční. Byla jsem z toho, naštěstí jen dočasně, trochu rozpačitá.

Nakonec se vám ale, podle vašich slov, šanson vryl pod kůži…
Po přeložení textů, jsem si k tomu našla cestu. Jednoznačně proto, že dokáží popsat to, co každý může prožít. Nejsou to jen pohádkové příběhy, ale texty o životě. A nejen o tom smutném, jak si občas lidé o šansonu myslí.

Co vás na roli Edith v muzikále oslovilo nejvíce?
Je to samozřejmě trochu jiné než na vlastním koncertu. A upřímně zrovna na představení Edith se mi vždycky nejvíce líbili moji kolegové – tanečníci z plzeňského baletu. Především tanečnice Zuzana Hradilová, která se mnou ztvárňuje Edith ve dvojroli. Pak samozřejmě hudba Petra Maláska a v neposlední řadě také režie Libora Vaculíka.

Máte za sebou mnoho muzikálových postav významných žen. Proč zrovna tato role vám změnila celé další působení?
Vše co jsem kdy hrála, bylo pro mě důležité. Je to mozaika a jedno by nebylo bez druhého. Jen některé role jsou výraznější. Jako právě Edith, Evita nebo Kleopatra. A to, že mě nejvíc ovlivnila Piaf, je myslím proto, že je symbolem hudebního žánru. Zato Evita nebo Kleopatra jsou historické postavy, o kterých někdo napsal hudební dílo.

Narodila jste se ve stejný den, jako Piaf, vidíte ve svém životě nějakou další podobnost se zpěvačkou?
Určitě. Horoskopy jsou v tomhle zřejmě neúprosné. Máme sice hodně odlišný základ do života a opravdu rozdílné zázemí. Nicméně v povaze bych asi našla mnoho společného většině lidí narozených ve znamení Střelců, například uspěchanost, impulzivnost, dychtivost po životě a touhu stále se něčím zabývat.

Co by pro vás znamenalo postavit se na stejné podium, na kterém Edith Piaf debutovala?
Nejsem člověk, který by měl vysněná přání, co se týče rolí. Ale je fakt, že smět si zazpívat nějakou píseň v sále, kde účinkovala Edith, či nejlépe v kabaretu Olympia, to by pro mě byl asi velký zážitek. V Paříži jsem byla jen jednou a určitě se tam chci vrátit. Byla jsem tam v zimě a hřbitov Per la Chasse, kde Edith odpočívá, byl kvůli náledí uzavřen, takže jí ještě dlužím kytičku.

Výročí její smrti jste uctila koncertem, uctila jste její památku i nějak soukromě?
Edith byla zpěvačka, takže naše pocta patřila na jeviště. I ta moje soukromá.

S písněmi Edith Piaf i dalších francouzských interpretů a svými vlastními vystupujete i na koncertech Malá pocta velké Edith a Paris…Paris… Jak tyto programy vznikly?
Když jsem začala hrát roli Edith v muzikálu, dostala jsem nabídky vystupovat s jejími písničkami na koncertech a já to přijala. Nejdříve jsem jezdila s hudbou nahranou na playback a pak jsem začala spolupracovat s první akordeonistkou. Brzy jsme přibrali i klavír. To mi časem bylo málo, takže přišly ještě basa a bicí. A to je v podstatě naše dnešní podoba základu kapely Jazztrio. Když máme větší akce, přibíráme ještě skupinu Rubin Quartet. No a jak šel čas, řekli jsme si s kamarádkou, která mě zastupovala, proč neudělat šansony symfonicky? A tak vznikl také dodnes fungující program pro filharmoniky Paris…Paris…

Všechny písně Edith Piaf a dalších francouzských interpretů zpíváte v originále. Uměla jste francouzsky, nebo jste se začala učit až s nabídkou na muzikál?
Pořád umím francouzsky velmi špatně, ale ze začátku jsem neuměla ani slovo. Všechny texty jsem si odposlouchávala a vypisovala foneticky. Vše podle ucha. Mám kamarádku, ke které jsem začala chodit na hodiny, abych přesně rozuměla tomu, o čem zpívám, protože jsem si přidala trochu jako podvodník.

Šanson je nyní hlavním tématem vaší tvorby, hodláte se mu věnovat i nadále?
V lednu bychom s triem rádi natočili CD, ještě česko-francouzské, kde zazní písně francouzských interpretů i Edith Piaf a některé mé vlastní texty. A potom se chceme vrhnout na naše věci. Rádi bychom došli k vlastnímu repertoáru. To má ale svou cestu. Každopádně, můj plán je: cokoliv budu dělat, dělat tak nejlépe, jak umím.

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Generace20
+
Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Demokracie v Rusku je jen na oko, tvrdí emigranti

Generace20

Autor: Michael Švarc

31. 10. 2013

Nechali za sebou vše, co kdy vybudovali a odstěhovali se. Manželé Irina (29) a Sergej (26) Polikarpovi před čtyřmi lety opustili svou vlast. Rusko je podle nich stát, kde se totalitní režim skrývá pod rouškou demokracie. V Česku si vytvořili nový domov a na návrat do rodné země rozhodně nepomýšlejí.

Proč jste se odstěhovali z Ruska?
Irina: Chtěli jsme se cítit více v bezpečí. Bydleli jsme na sídlišti v Petrohradu, ne v centru, ale ani na okraji. Ve večerních hodinách se venku ale nedalo chodit. Několikrát mě na ulici přepadli. Na zastávce v metru mi někdo sebral mobil z ruky a utekl pryč. Manžela dvakrát zbili a ukradli mu peníze. Moji maminku taky několikrát napadli, jednou skončila i v nemocnici.

Je celé město takhle nebezpečné?
Irina: V centru, kde je více lidí, se budete cítit více v bezpečí, než někde na okraji. Ale třeba děti by měly v Rusku vždy chodit po ulicích s rodiči, aby se jim něco nestalo.

Jak se řeší například krádeže či jiné trestné činy?
Irina: Jednou, když mi ukradli kabelku, jsme šli na policii. Dostala jsem potvrzení, že jsem byla okradena. Díky tomu jsem měla přednost při zařizování nových dokladů. To je asi celý efekt, který nahlášení na policii má.

Sergej: Když se ztratí dítě a nahlásíte to na policii, tak se nic neděje. Tady v Česku o problému ví celá země, ale v Rusku vám řeknou, že se dítě zbláznilo a uteklo od vás.

Proč jste si vybrali zrovna Českou republiku?
Irina: Původně jsme si mysleli, že bychom se přestěhovali do Německa. Mám tam hodně vzdálených příbuzných a Sergej má vystudovanou němčinu na univerzitě. V Německu to je však tak, že cizinec navždy zůstane cizincem. V Česku takový pocit nemám. Nakonec se první přestěhovali Sergejovi rodiče a my po nich.

Irino, vaši rodiče se přestěhovat nechtěli, když měli podobné zkušenosti s přepadením?
Irina: Moji rodiče se odstěhovali na jih Ruska k Černému moři. Oni ale odešli především za lepším počasím, protože to je v Petrohradu opravdu špatné. Skoro celý rok je šedé nebe a sluníčko svítí jen velmi málo, což není moc vhodné pro zdraví. To byl další z důvodů našeho stěhování.

Sledujete stále situaci v Rusku? Co říkáte například na to, že budou všichni sportovci na Olympijských hrách v Soči monitorováni?
Sergej: Já situaci v Rusku sleduji přes sociální síť podobnou Facebooku, která se jmenuje V kontaktu. Tam lidé mohou sdílet různé články z médií o současném dění nebo o nových zákonech. Co se nedozvíme tímhle způsobem, dozvíme se přímo od lidí. Přes jednoho známého jsem se například doslechl, že Soči bude od sedmého ledna pro obyčejné občany Ruska uzavřeno. Prý budou vytvořeny kontrolní zóny a bude potřeba speciální povolení ke vstupu. Budou tam jen „vzdělanější“ lidé, aby turisté viděli jen to nejlepší. Taková iluze.

Jaký na to máte názor?
Sergej: Je neuvěřitelné, že politici dokáží oblbovat celý národ. Totalitní režim v Rusku zůstává, i když na oko vypadá hodně demokraticky. Jediné, co se mění, jsou tváře.

Pokud je Rusko opravdu tak hrozné, proč se z něj nestěhuje více lidí?
Sergej: Lidé se bojí udělat krok. Narodíte se v Rusku, kde máte rodinu, známé, zkrátka celý svůj život. Najednou musíte změnit vše kolem sebe. Z toho jde samozřejmě strach. Navíc není komfortní jen tak si sbalit věci a odstěhovat se. Teď už jsme v Česku přes čtyři roky a sám se divím, že jsme do toho vůbec šli. Rozhodně bych se už nikdy nikam stěhovat nechtěl.

Takže vás nenapadlo, že byste se někdy vrátili?
Sergej: Rozhodně ne, my už zpět nechceme.

Irina: Pamatuju si, že jsme jednou na cizinecké policii dostávali prodloužení víza a nějak se to opozdilo. Sergejův tatínek říkal, že pokud ho nedostaneme, tak musíme vymyslet, kam pojedeme dál. Jedna z variant byla Kanada, ale do Ruska bychom se už nevrátili. Jak říkal Sergej, už se nikam stěhovat nechceme.

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Generace20
+
Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Odstranění i malého tetování stojí jako tři nová

Generace20

Autor: David Loch

30. 10. 2013

Nesmyvatelné symboly na kůži už dávno nejsou znakem vězňů, vojáků či Maurů. Tetování na viditelném místě však může být i dnes překážkou při hledání práce. Řešením jsou dlouhé rukávy, překrytí původního motivu přijatelnějším nebo laserové odstranění. Poslední možnost přitom může stát až „bolestivých" 50 000 korun.

Nedostatek praxe není jediným bodem, který může v dnešní době zmařit pracovní pohovor. „Když jsem se poprvé ucházela o místo pečovatelky, tak mě nepřijali,“ svěřuje se Pavlína Křivánková. Až napodruhé byla úspěšně zaměstnána. Zpětně se dozvěděla, že poprvé to bylo především kvůli tetování, které minulé vedení nerado vidělo. Sama ale o odstranění nikdy nepřemýšlela, zčásti kvůli nákladnosti.

Úplné odstranění tetování je dobré si předem důkladně rozmyslet. „Gumování“ středně velkého motivu se totiž průměrně pohybuje od pěti do dvaceti tisíc korun. Cena je stanovena individuálně. Odvíjí se od zpracování, barevnosti i lokality, v níž potetovaný člověk proceduru podstupuje. Křivánková zmiňuje rovnici, podle níž se každá koruna investovaná do tetování rovná dalším čtyřem za jeho odstranění.

Čím straší „kérka“, tím zmizí snadněji

I přestože procedura není rychlá a zabere ve většině případů tři a více sezení, je o ni zájem. „Až 30 procent našich klientů tvoří zájemci o odstranění tetování,“ říká Miroslava Kráčmarová, ředitelka estetické kliniky Evergreen. Mezi jednotlivými sezeními musí navíc pokožka přibližně šest týdnů odpočívat. Celý proces tak spolkne mnoho času a peněz.

„Všeobecně platí, že čím starší nebo vybledlejší kérka, tím lépe se odstraňuje,“ tvrdí Marek Stehlík ze studia Magic Tattoo. Pro laserové impulsy je totiž mnohem jednodušší se dostat přes slabší vrstvu tetování než přes čerstvý tetovací inkoust.

Pokud na odstranění někdo pospíchá, může využít takzvaný erbiový typ laseru. Výhodou je rychlost, té ovšem odpovídá výsledek. Většinou není stoprocentní a po zákroku často zůstávají jizvy.

Na internetu lze najít také domácí lasery. „Takové bych rozhodně nedoporučila,“ říká lékařka Karolína Kykalová z dermatologického oddělení centra Esthesia. Absence profesionála údajně zvyšuje riziko poškození kůže. Levnější lasery jsou často z asijského dovozu, který mnohdy nabízí spíše dobře vypadající atrapy. Kvalitní přístroj stojí od 150 000 korun výš.

Festivalové publikum láká amatérské kytaristy

Festivalové publikum láká amatérské kytaristy

Festivalové publikum láká amatérské kytaristy

Generace20
+
Festivalové publikum láká amatérské kytaristy

Festivalové publikum láká amatérské kytaristy

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

29. 10. 2013

Šestnáctý ročník festivalu Kytara napříč žánry nabízí umělcům možnost předvést publiku svou tvorbu. Ta jim může přinést nejen finanční odměny, ale třeba i rozhovor pro rádio. Pro mnoho hráčů, kteří se zúčastní soutěže o vlastní nejpovedenější skladbu na akustickou kytaru, je však největší motivací právě vystoupení před posluchači v sále.

Muzikatni všech věků se shodují na tom, že je v dnešní době těžké sehnat si početnější publikum, protože pořadatelé různých akcí mají zájem spíše o známá jména. Proto často uvítají, když se naskytne příležitost, při které mohou svoji hudbu veřejně prezentovat.

Festival Kytara napříč žánry skýtá poprvé za svou existenci i tuhle možnost, přičemž pro mnoho umělců není samotné obdržení peněžní prémie příliš důležité. „Do soutěže jsem se nepřihlásil kvůli penězům, ale hlavně proto, abych si mohl zahrát před lidmi,“ potvrzuje jeden z přihlášených, Michal Čálik (21).

Samotná výhra nepůsobí nijak závratně. „Vítěz dostane 1000 korun a voucher na nákup v obchodě kytary.cz v hodnotě 5000 korun. Pro další dva finalisty je cena analogicky nižší,“ představuje výhry ředitel a dramaturg festivalu Stanislav Barek. Nejúspěšnější kytarista si může díky vyhrané částce dovolit spíše doplnit výbavu o některé finančně méně náročné položky. Jen těžko mu dopomůže k lepší kytaře nebo vlastnímu demo CD.

Nejde pouze o slávu

Podle některých odborníků by mělo toto klání sloužit také k tomu, aby mladší lidé neztratili zájem o hru na kytaru, které se věnovali buď za pomoci svého učitele nebo jako samouci. „Mladí hudebníci mají obecně problém najít si uplatnění nebo vybytí, jelikož o ně není velký zájem. Takováto akce jim může pomoci v tom, že nezahodí všechno, co se naučili a dodá jim vůli v tom pokračovat,“ tvrdí učitel hry na kytaru Josef Mádlo. Soutěžící by si podle Barka neměli od účasti v soutěži slibovat větší zviditelnění svého jména. „Nemyslím si, že by jim to výrazně pomohlo ke slávě,“ přiznává ředitel projektu.

Kromě zážitku z živého vystoupení a případného peněžního ocenění mohou finalisté získat i další zkušenosti jako například natočení rozhovoru pro rádio nebo mohou poskytnout interview pro hudební portál muzikus.cz. Na závěrečném koncertu, který se odehraje 31. 10. v pražském Atriu, bude odborná porota vybírat definitivního vítěze ze tří finalistů. Při této příležitosti dorazí i zvláštní host, jehož jméno je zatím utajeno.

Vedle něj ale festival od dvanáctého října do prvního prosince láká i na jiná, konkrétní zvučná jména. Podle oficiálního webu fesitvalu lze do prvního prosince vidět ještě třeba držitele ceny Grammy Laurence Jubera, který spolupracoval s Paulem McCartneym, nebo německé uskupení Malbrook. Ačkoliv se převážná část festivalu odehrává v Praze, nevystupují umělci pouze v hlavním městě. Některé z nich lze vidět například na pardubickém zámku, ve Varnsdorfu nebo v německém Riedelhofu.

Povídky Alice Munroové jsou plné nelehkých osudů

Povídky Alice Munroové jsou plné nelehkých osudů

Povídky Alice Munroové jsou plné nelehkých osudů

Generace20
+
Povídky Alice Munroové jsou plné nelehkých osudů

Povídky Alice Munroové jsou plné nelehkých osudů

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

29. 10. 2013

Celosvětově známá povídkářka Alice Munroová byla jako první Kanaďanka v historii oceněna Nobelovou cenou za literaturu. Povídky, jež výhradně píše, jsou situované do kanadského Ontaria. Vypráví v nich příběhy o více, či méně silných a nezávislých ženách. Spisovatelka má své čtenáře a obdivovatele i v Česku.

Pohnuté osudy žen, podivínů a i na první pohled obyčejných lidí, zpracovává ve svých povídkách spisovatelka Alice Munroová. Čerstvé laureátce Nobelovy ceny za literaturu vyjde v Česku další sbírka povídek. Která kniha to bude, se nakladatelství ještě nedohodlo. Její fanoušci se ale mají rozhodně na co těšit.

V nakladatelství Paseka jí zatím vyšly čtyři tituly z celkových devatenácti. Obzvláště oblíbená je u českých čtenářů sbírka Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. „Prodejností v Česku by se dala zařadit mezi bestsellery. Do konce měsíce září se prodalo téměř deset tisíc výtisků a to bez jakékoli větší propagace,“ uvádí vedoucí obchodního oddělení nakladatelství Filip Mikeš.

Hrdinky porušují společenské konvence

Důležité mezníky
v životě Alice Munroové

1931, 10. července – narozena ve Winghamu v provincii Ontario, Kanada

1950 – od tohoto roku vydávala své první literární počiny na Univerzity of Western Ontario

1963 – otevření úspěšného knihkupectví Munro’s Book, které funguje dodnes

1968 – vydání první sbírky povídek Dance of the Happy Shades, která získala kanadské ocenění Governor General’s Award

1978 – další oceněné dílo Who do you think you are?

2006 – zfilmovaná povídka The Bear Came Over the Mountain pod režijní aktovkou Sarah Polley byla nominována na Oscara za nejlepší adaptovaný scénář

2009 – Munroová získala Man Bookerovu cenu za celoživotní dílo

2013 – oznámila redakci deníku National Post úmysl skončit s psaním ze zdravotních důvodů

2013, 10. října – byla Munroové udělena Nobelova cena za literaturu

Povídky jsou zasazené do kanadského Ontaria, kde se 10. července v roce 1931 jejich autorka narodila. V jejich vyprávění se zaobírá problémy milostných a rodinných vztahů. A to vše na pozadí převážně první poloviny 20. století, kdy se stále ještě dodržovaly určité společenské konvence, které její hrdinky většinou porušují.

Děj je vystavěný hlavně na osudech silných a zároveň zranitelných žen, které utíkají z domova, či se před svatbou vydají na nevhodný výlet s jiným mužem. „Zajímají ji pověstní kostlivci ve skříních, ale ještě více náhlé, až pudové ženské chování, které její hrdinky nedokáží vysvětlit a autorka se o to také nepokouší,“ napsal v recenzi pro server iliteratura.cz literární publicista Pavel Mandys.

Náměty čerpá z lidských osudů, se kterými se v životě potkala. Její povídky jsou podle bývalého literárního redaktora The New York Times Charlese MacGratha „romány v miniatuře“, čímž naráží na dějovou výživnost i těchto kratších útvarů.

Autorka důkladně zkoumá psychiku postav

Ačkoliv za svou práci obdržela několik prestižních ocenění jako je Governor General’s Award, Man Bookerovu cenu a již zmiňovanou Nobelovu cenu, ne každý ji oceňuje. „Příběhy jsou samy o sobě zajímavé, ale přijde mi, že autorka zahlcuje čtenáře příliš mnoha zbytečnými a popisnými informacemi,“ říká čtenářka Klára Prokopcová (23). Munroová v povídkách detailně zkoumá psychiku svých postav. Představuje surové příběhy z každodenního života okořeněné zločiny a násilím. I na malém rozsahu stihne nabídnout několik zvratů.

K časové posloupnosti se Munroová staví dost přezíravě, což povídky mnohdy dělá zajímavějšími a napínavějšími. „Příběh není jako cesta, po které se má jít,“ napsala v úvodu ke své antologii vybraných povídek Selected Stories z roku 1996. „Je to spíš jako dům. Můžete vejít dovnitř a na chvíli tam zůstat. Porozhlédnout se, kde se vám líbí a zjistit, jak se okolní svět mění při pohledu z oken.“

Dalších příběhů se od této spisovatelky fanoušci už však nemusejí dočkat. Na jaře roku 2013 totiž oznámila v deníku National Post, že ze zdravotních důvodů s psaním možná skončí. Po vyhlášení Nobelovy ceny na otázku reportéra ze zmíněných novin, zda svůj záměr přestat psát nepřehodnotí, odvětila: „Myslím, že ne, protože jsem stále poněkud stará.“

Vycpávání zvířat není řezničina, říká profesionální preparátor

Vycpávání zvířat není řezničina, říká profesionální preparátor

Vycpávání zvířat není řezničina, říká profesionální preparátor

Generace20
+
Vycpávání zvířat není řezničina, říká profesionální preparátor

Vycpávání zvířat není řezničina, říká profesionální preparátor

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

28. 10. 2013

Michal Fišer vycpává stovky zvířat za rok. Je jedním z mála profesionálních preparátorů v Česku. Na rozdíl od svých kolegů, kteří se většinou specializují jen na lovnou zvěř, on vycpe cokoliv. Za patnáct let profesní kariéry mu prošli pod rukama ptáci, zebry, jedna žirafa, ale i domácí mazlíčci.

Než jste se začal živit preparátorstvím, dělal jste provozního ředitele hotelu v Třeboni. Co vás přimělo změnit profesní dráhu?
V roce 1998 mě srazilo auto a dlouho jsem se zotavoval. Měl jsem roztříštěné rameno a nohu zlomenou asi na 29 kusů. Rok jsem byl nepohyblivý. Dal jsem si proto inzerát, že pro zájemce vypreparuji ptáka. Byl to totiž můj koníček. Za dva měsíce se mi sešly zakázky asi za 200 tisíc.

Jak jste se k takové netradiční zálibě dostal?
Příroda byla vždy moje veliké hobby. Už jako malý jsem měl rád zvířata, ptáci mě zajímali nejvíc. Od osmi let jsem chodil na ornitologický kroužek, fascinovaly mě skleněné vitríny s vycpanými exponáty na školních chodbách. S preparováním jsem pak začal asi ve dvaceti letech.

Jaké byly začátky?
V Jižních Čechách jsem objevil krámek s vycpanými zvířaty. Koupil jsem si tehdy káně a kunu. Doma jsem je roztrhal a rozebral. Postupně jsem kupoval další. Zkoumal jsem, jak jsou uvnitř zvířata dělaná, protože v Česku neexistuje o preparování žádná literatura. V malém nákladu vycházejí odborné publikace pouze v Německu nebo Anglii. Teprve před osmi lety jsem si koupil první knihu. Stála mě v přepočtu asi 10 tisíc korun a za dalších 30 tisíc jsem si ji nechal přeložit.Uvažuji, že časem sám nějakou napíšu.

Michal Fišer

Narodil se v Praze roku 1968, ale nyní bydlí ve vesničce Srdcov na Litoměřicku. Na svém pozemku má tento milovník přírody také pracovní dílnu, muzeum preparátů i ochočenou volně pobíhající divokou zvěř. Jeho soukromé muzeum i zoocentrum, které provozuje pro radost, lze navštívit.

Kromě jednotlivých zakázek také pracuje pro čtyři muzea, správu Národního parku České Švýcarsko nebo správy třech chráněných oblastí. Sám je strážcem přírody v CHKO České středohoří. Sponzorsky také opravuje vycpaná zvířata ze školních sbírek.

Takže jste byl samouk?
Hodně jsem se toho snažil naučit sám. Objížděl jsem ale také české preparátory a snažil se něco vyzvědět. Nikdo se však příliš o zkušenosti dělit nechtěl. Pověděli toho vždy jen trochu. Profesionálů je v České republice asi jen 14 a každý si chrání svoje postupy. Přijde mi však, že někdy dělali zbytečné tajnosti.

Proč myslíte?
Preparátor zraje jako víno. Trvá alespoň deset let, než se zdokonalí na tolik, že výsledek vypadá přesně tak, jak vypadat má. Při pohledu na staré fotky se často úplně zděsím, co jsem vyráběl za zrůdnosti. Pokaždé si myslím, že dnes už je to dokonalé, ale pravda je, že je stále co zlepšovat.

Je nějaké zvíře, na které si stále netroufnete?

Preparoval jsem už snad všechno. Začal jsem s ptáky, ty mě dodnes nejvíce baví, ale dělám i ryby, hady, krokodýly, antilopy, zebry nebo medvědy. Měl jsem i zakázku na jaguára a žirafu. Na té jsem pracoval asi týden. Až vloni jsem si však troufl udělat stehlíka na zakázku. Malí ptáčci jsou vůbec nejtěžší. Nedělal jsem asi jen slona a ani mě to neláká. Bylo by to hodně technicky náročné.

Proč jste se odvážil udělat stehlíka až vloni?
Je to titěrná a časově náročná práce. Čím menší živočich, tím je vycpávání náročnější. Krásu preparátu navíc dělá detail. A malá zvířátka jsou hlavně o detailech.

Není potřeba mít na preparování silný žaludek? Neměl jste s tím ze začátku problémy?
Každý to má asi trochu jinak. Není to však žádná řezničina nebo smradlavá práce, jak si často lidé myslí. Jakmile zvíře trošičku smrdí, nedá se preparovat. Musí být vždy naprosto čerstvé nebo zamražené. Jinak by se nedal preparát kvalitně zpracovat.

Jak tedy vypadá ve skutečnosti postup?
Asi čtyři hodiny týdně dělám krvavou práci. Vezmu si zástěru a stáhnu zvířata z kůže. Těla jdou do kafilérie a kůže do pračky. Vše se vypere a už se pracuje jen s voňavými věcmi. To je jen nesmyslná představa lidí, že se hrabeme ve střevech.

Vycpáváte také domácí mazlíčky. Je o to veliký zájem?
Je to taková pitomá móda. Dříve jsem udělal v průměru dva psy nebo kočky za pět let a jenom letos už jich mám na kontě osm. Práce trvá zhruba tři dny a cena se pohybuje podle velikosti zvířete od pěti do dvaceti tisíc. Tento trend začal v zahraničí asi před dvěma roky. V Česku se toho lidé hned chytili. Kromě psů a koček už jsem vycpával i křečky, králíky nebo morčata.

V jaké pozici si nechávají lidé domácí mazlíčky zvěčnit?
V zahraničí je to různé, já však psa nebo kočku dělám jen stočené do klubíčka. Vypadá to, jako že spí. To je vždy má jediná podmínka. Jinak zakázku nepřijmu. Každá kočka a pes má osobitý výraz. Když zvíře neznám, nikdy ho nemůžu přesně trefit. Aby zvíře vypadalo věrohodně, výraz je zásadní. I s pomocí fotografie je to hodně pracné.

Pro takové zákazníky musejí jejich mazlíčci asi hodně znamenat
Ano, často brečí tak, jako bych ani nebrečel já, kdyby mi zabili dítě. Preparoval jsem například kosa pro Itala, který žije v Praze. Choval ho v kleci patnáct let. Když umřel, brečel jak želva a byl zlomený tak, jako by mu vyvraždili celou rodinu. Následně ještě volal a chtěl, abych kosovi vyřízl srdíčko a naložil ho do formaldehydu. Ten kos měl dokonce i svůj cestovní pas a pravidelné lékařské kontroly.

Majitel koně zaplatí za ustájení nejvíce v Praze. Až šest tisíc měsíčně.

Majitel koně zaplatí za ustájení nejvíce v Praze. Až šest tisíc měsíčně.

Majitel koně zaplatí za ustájení nejvíce v Praze. Až šest tisíc měsíčně.

Generace20
+
Majitel koně zaplatí za ustájení nejvíce v Praze. Až šest tisíc měsíčně.

Majitel koně zaplatí za ustájení nejvíce v Praze. Až šest tisíc měsíčně.

Generace20

Autor: Albína Mrázová

27. 10. 2013

Jezdectví vypadá na první pohled jednoduše, ve skutečnosti je těžké udržet se nejen v sedle, ale i tento sen při životě. Obzvlášť pak v Praze, kde je cena ustájení největší v republice, běžně se pohybuje na částce 6 000 korun měsíčně. A to i přes to, že není mnoho míst, kam by se tu dalo vyjet do přírody.

Kvůli dostupnosti lokality jsou velká města dražší a to nejen pro člověka, ale i pro kobyly. „Za nájem boxu pro koně dávám měsíčně 6 000 korun,“ říká Kristýna Svobodová (23), která má kobylu ustájenou v pražské Hostivaři. Platí za svého mazlíčka základní péči. K tomu si jednou za půl roku připlácí za koňského zubaře. Peníze na to, aby uživila svůj koníček, si vydělává modelingem.

Do základní péče patří neustálý přísun vody a každodenní vyčištění boxu, kde je kůň ustájen. Dostává krmení dvakrát denně a vyvádí se na travnatou pastvu. Navíc si majitel měsíčně připlácí 1 000 korun za půjčování jízdárny se skokovými překážkami a kování, které vyjde na 900 korun jednou za šest týdnů. V Praze a středních Čechách vyjde tato péče nejdráže. Měsíčně tak člověk ze své kapsy musí vytáhnout kolem 9 000 korun.

V menších městech a vesnicích mimo Prahu je cena mnohem nižší. Za základní péči o svého miláčka zde majitel zaplatí maximálně 5 000 korun. Běžně je ale cena skoro o třetinu nižší. Nejlevněji vyjdou boxy pronajímané soukromníky, kteří potřebují zaplnit místo ve stáji. Sice je pak nutné, aby si veterináře, kováře i trenéra obstarával majitel zvířete sám, ale jeho měsíční investice se sníží na 1 500 korun.

Zdravější nesportovní zvíře se vyplatí

K základní péči se dá připlatit ještě kouč, který cvičí koně, když majitel jezdit nemůže. „Trenérovi platím 500 korun za hodinu, cvičí s kobylou dvakrát týdně,“ říká Svobodová. Na této položce se dá ale i ušetřit. Vlastník si většinou sežene jiného jezdce, který by mu na zvíře usedl v době, kdy sám nemůže. Tím lze ušetřit i 2 000 korun měsíčně, které mu jezdec uhradí.

To vše platí jen v případě, že je kůň zdravý a nejezdí závody. Péče o nemocné, ale i o závodní zvíře se v Praze pohybuje okolo 11 000 měsíčně. Sportovní chovance navštěvuje zvěrolékař častěji, kvůli potvrzení o zdraví a aby mohli mezi ostatní zvířata. K nemocným koním chodí více, aby dostávali patřičnou péči. Stejně jako atleti musí i tato zvířata dostávat doplňky stravy nebo léky.

Soukromníci jsou s ustájením nejskromnější

Zatím, co nadšení „koňáci“ na svých mazlíčcích spíše prodělávají, majitelé stájí na pronájmu často těží. „Vydělávat se dá spíše na stájích s více zvířaty. Pokud někomu nabízíte ustájení, cena by měla pokrýt i administrativu a zaměstnance,“ říká chovatelka koní u Domažlic, Marie Vondrovicová (31). Majitelé větších stájí si tedy vydělají více a to i přes to, že sami tato zvířata chovají.

Pokud má vlastník stáje svoje pozemky, jeho finančí náklady na koně se snižují. Nemusí dále zakupovat balíky sena a slámy, jejichž cena se pohybuje kolem 500 korun za kus. Za to platí většinou zaměstnance, kteří mu pomáhají se zvířaty, tak na poli. Většina majitelů stájí má i vlastní koně. Tato zvířata mají svůj pobyt ve stáji zadarmo a to i přes výdaje na nové vybavení. Pro jezdce může být tedy výhodnější ustájení u malých chovatelů, kteří na volných místech tolik netěží.

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Generace20
+
Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

26. 10. 2013

Koupit si učebnici pro samouky nebo si zaplatit jazykové kurzy nejsou jediné způsoby, jak se naučit cizí jazyk. Existuje ještě další možnost – vycestovat za hranice. Možná se to zdá jako nákladná investice. Ve skutečnosti to však může vyjít levněji, než když si někdo zaplatí soukromého učitele.

Umět mluvit alespoň jednou cizí řečí je už dnes téměř nutností. I přesto, že se někdo učí jazyk několik let, nic ho nezdokonalí tak, jako když se do země vycestuje. Jazykový kurz v zahraničí ale není nejlevnější, i proto mladí lidé mezi osmnácti až třiceti lety využívají programu Evropské dobrovolné služby. Vycestovat mohou na dva až dvanáct měsíců.

Do Finska jako evropský dobrovolník odjela pracovat s dětmi i studentka Šárka Urešová (20). „Chtěla jsem studovat finštinu na Karlově univerzitě, obor se ale otevírá jednou za dva roky a po mojí maturitě se zrovna neotvíral.“ Urešová přemýšlela, zda si zaplatí roční jazykové kurzy, ale nakonec se rozhodla pro dobrovolnictví a odcestovala na osm měsíců učit se cizí řeč rovnou do Finska.

Peníze stačí, ale musí se šetřit

Náklady na cestu jsou z devadesáti procent hrazené z grantu Evropské unie. Mladí dobrovolníci mají zajištěné ubytování a podmínkou je, aby měli samostatný pokoj. Dostávají i kapesné na jídlo a ostatní potřeby. „Měla jsem 180 euro měsíčně (v přepočtu asi 4 500 korun), ale ve Finsku je všechno hrozně drahé. Třeba půl chleba stojí skoro tři eura,“ vypráví Urešová. S penězi nakonec jakž takž vyšla, musela ale šetřit a kupovat levnější věci. Výška kapesného se liší podle země, kde dobrovolník pracuje. Ve Francii je to například o třicet euro méně.

V rámci programu jsou hrazeny i jazykové kurzy. „Na finštinu jsem chodila dvakrát týdně, ze začátku mi přišla těžká, když ji ale slyšíte všude kolem sebe, je snazší se cizí jazyk naučit,“ vysvětluje Urešová, které se Finsko i samotné dobrovolnictví líbilo. Byl to pro ni dobrý způsob, jak poznat na vlastní kůži svoji oblíbenou zemi.

Místa v Anglii bývají obsazená

Finsko2

Urešová pracovala ve městech Rovaniemi a Oulu. Zdroj: Šárka Urešová

Existují i případy, kdy se uchazeč do ciziny nedostane. Podle Urešové záleží na tom, do jaké země chtějí mladí lidé jet. Myslí si, že nejnáročnější je dostat se do Anglie, kam by chtěl každý. O Finsko prý takový zájem není. Kromě všech členských zemí Evropské unie je v nabídce například i Rusko, Turecko či Norsko.

Důležité také je, co budete v zemi dělat. Na výběr je například práce s dětmi či výpomoc v různých neziskových organizacích. Dobrovolníci mohou pomáhat organizovat různé koncerty či workshopy. Urešová pracovala v domě dětí a mládeže, kde připravovala zábavné činnosti a hry a to ji bavilo.Ve Finsku byli všichni milí, pořídili Urešové dokonce i kolo a kávovar. Všichni ale nemusí mít takové štěstí, jako ona.

„Znám jednoho kluka, který po čtrnácti dnech své dobrovolnictví ukončil,“ sděluje Urešová. „Pracoval v Německu v administrativě a prý tam na něj byli nepříjemní. Navíc mu na pokoji celých čtrnáct dní netekla teplá voda.“ Podle ní je dobrovolná práce dobrý způsob, jak se lépe naučit cizí jazyk a poznat kulturu dané země. „Žijete tam stejně jako oni. Ne vždy to ale musí vyjít,“ uzavírá Urešová.

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Generace20
+
Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

25. 10. 2013

Španěl Marc Márquez se mohl v neděli stát nejmladším mistrem světa MotoGP, ale byl z Velké ceny Austrálie diskvalifikován. Za vítězství si 25 bodů připsal jeho krajan Jorge Lorenzo. Tím snížil náskok Márqueze na pouhých 18 bodů a může obhájit titul mistra světa. O vítězi se tak rozhodne v posledních dvou závodech.
Jorge Lorenzo

Jorge Lorenzo je mistrem světa v MotoGP z let 2010 a 2012.

První Velkou cenu MotoGP jel v roce 2008 v Kataru, kde skončil na druhém místě.

Celkem vyhrál Grand Prix, královskou kubaturu, devětadvacetkrát a na stupních vítězů se objevil už dvaasedmdesátkrát.

Jorge Lorenzo ze Španělska má šanci stát se potřetí mistrem světa. Velká cena Austrálie byla jeho jubilejní stá Grand Prix v Moto GP a zároveň vyhrál poprvé na australském okruhu v Phillip Island. Stáj Yamaha, kde Lorenzo jezdí, tu zvítězila teprve potřetí, naposledy v roce 2005 s Valentinem Rossim. Lorenzo oslavil také svůj padesátý vyhraný závod v MS silničních motocyklů. ,,Je neuvěřitelné, že jsem ve svých 26 letech vyhrál už popadesáté,“ řekl pro oficiální stránky soutěže MotoGP.com.

Honda proti Yamaze

Za vítězství v Austrálii získal Lorenzo 25 bodů. Snížil tak rozdíl mezi ním a stále vedoucím krajanem Marcem Márquezem na 18 bodů. Dvacetiletý Márquez byl totiž ze soutěže diskvalifikován. Nedodržel nové nařízení, které přikazovalo všem jezdcům vyměnit si kvůli novému asfaltu motocykly nejpozději v desátém kole, a svou Hondu prostřídal až v kole jedenáctém. „V Austrálii pochybovala celá stáj Honda,“  říká o situaci sportovní komentátor Viktor Tamayo. Tým se totiž domníval, že do boxů může jezdec zajet až na konci jedenáctého kola.

Podle Tamaya je ale i tak Jorge Lorenzo s Yamahou skutečně velkou konkurencí. „V minulosti se hodně naučil od Valentina Rossiho a umí ustát psychicky náročné situace. Málo chybuje, a pokud mu správně funguje motorka, dokáže být hodně rychlý, ‘‘ vysvětluje.

Tamayo: Rozhodne se ve Valencii

Do konce šampionátu MotoGP zbývají dva závody. Márquez má stále velkou šanci stát se ve svých dvaceti letech nejmladším mistrem světa v historii soutěže. Sám Lorenzo uznává, že velkou roli v jeho nedělním vítězství hrálo štěstí. „Kdyby Marc neudělal tu chybu, byl by první nebo druhý. Teď se šampionát hodně změnil, před závodem jsem měl šance na titul tak dvě, tři procenta. Teď to je dvacet, možná třicet,“ přiznal pro MotoGP.com.

To, že poslední dva závody budou boj, očekává i Tamayo. „Podle mě se rozhodne až v posledním závodě. V Japonsku oba dojedou na stupni vítězů a o titul rozhodnou doma ve španělské Valencii,‘‘ předpovídá.

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Generace20
+
Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

25. 10. 2013

Na bruslích stála poprvé ve třech letech a hokej se jí stal náplní života. Jako jedna z mála českých hokejistek se Jana Fialová (20) díky svému talentu dostala až do Kanady, přestože neuměla dobře anglicky. Hráčka českého národního týmu odjela v 16 letech do Ameriky, kde chodila do prestižní hokejové školy Banff Hockey Academy. V současné době studuje na vysoké škole v Edmontonu osobní trenérství.

Kdy jste dostala nabídku hrát v zahraničí?
Po mistrovství světa juniorek v roce 2009 v Německu mi přišlo několik nabídek od středních škol v USA, které mi nabízely hokejové stipendium. Vybrala jsem si střední školu ve Vermontu (USA) a hrála ve školní lize za tým Rice Knights. Po roce mi přišla nabídka z kanadské školy Banff Hockey Academy (BHA).

Proč jste přestoupila do Kanady?
Protože v Banffu je delší hokejová sezóna a BHA je prestižní instituce zaměřená přímo na tento sport. Zde jsem strávila dva roky a odmaturovala. Nyní studuji na vysoké škole v Edmontonu osobní trenérství. Mám stipendium a hokej hraji za školní tým Nait Ooks.

Nelitujete, že jste odešla do zahraničí tak mladá?
Byl to můj sen, ale když se teď podívám zpátky, bylo by možná lepší, kdybych svůj odchod alespoň o rok odložila. V 16 letech jsem byla hodně mladá, stýskalo se mi po rodině. Jenže v Kladně už nebyla možnost hrát s chlapci a v ženské lize jsem většinu spoluhráček převyšovala svým odhodláním.

Jak reagovali na váš odchod rodiče?
Máma to ještě teď bere těžce. Ale žijeme v době, kdy existuje internet, skype a podobně, takže není problém se s mými blízkými spojit. Táta mě v hokeji hodně podporoval, byl rád, že jsem dostala takovou nabídku.

Co vás v Americe nejvíce šokovalo?
V Banffu, městečku v horách blízko Calgary, pro mě bylo překvapující úplně všechno. Krásná příroda, jeleni si chodí po ulici a z auta jsem několikrát zahlídla medvěda. Ale největší problém jsem měla s tím, jak všichni mluvili rychle, a já nerozuměla.

Jak jste tedy zvládala začátky se svojí angličtinou?
Můj první rok byl příšerný. Nevěděla jsem ani, jak se řekne branka, takže když trenér nenakreslil cvičení, netušila jsem, o co jde. Ve škole jsem nerozuměla zadáním testů, takže jsem se vše učila zpaměti. Naštěstí se mi učitelé i spolužáci snažili pomáhat.

A teď zvládáte školu i hokej?
Ano, ale není to lehké. Ráno odejdu a vracím se až večer. Celý den jsem ve škole nebo na zimáku, ale stojí to za to. Na střední jsme mívali každý den určený čas, kdy jsme se společně učili a dělali úkoly. Celý tým dohlíží na to, abychom si ve škole udělali dobré jméno a neměli špatné známky.

jana2

Jana Fialová na Challenge Cup Prague 2011
Zdroj: Stephane Novel

Chovají se v Kanadě i trenéři jinak než v Česku?
To rozhodně. Kanaďané jsou profesionálnější, ale mírnější, vše vysvětlují po dobrém a s hráči jednají jak v peřince. Když trenér zařve, všichni jsou vyplašení. Holky by tu hokej měly brát více sportovně a na kluky by měli být kouči přísnější. Po střídání, přestože jsem neudělala nic zvláštního, mi kouč pokaždé řekne dobrá práce. V Česku jsem si vážila víc, když mě trenér pochválil.

A tréninky jsou také profesionálnější?
Ano, na ledě jsme každý den alespoň tři hodiny a máme větší disciplínu. Tady je hokej o hodně rychlejší a v Česku je trénink volnější. V týmu je nás dvacet a o místo v sestavě se musíme poprat.

Jste v týmu jediná cizinka?
Ne, je tu se mnou ještě jedna Češka, Renata Mastná (24). Zbytek jsou Kanaďanky. Vidíme se na trénincích, ve škole i na koleji.

A nelezete si na nervy?
Občas docela hodně, proto jsem si letos našla ubytování sama. Dvacet holek pohromadě celý rok nedělalo nikdy dobrotu, často se projevovala ponorková nemoc. Ale jsme na tom všechny stejně, takže respektujeme, když někdo nechce s nikým mluvit.

Co vám na spoluhráčkách vadí nejvíce?
To, že se jim nelíbí česká hudba. Vůbec nemají zájem poznat naši kulturu a v kabině se pouštějí pořád ty samé písně dokola.

Našla jste si v Americe nějaké známé z Česka?
S Renatou jsme se tu seznámily s pár lidmi ze Slovenska a Česka přes internet. Někdy zajdeme na pivo a všechny Kanaďany pořádně pomluvíme.

A jak často se dostanete domů?
Loni jsem byla v Kladně třikrát, což je zatím nejvíce. Ale častěji jsem tam s národním týmem než s rodinou. Domů jezdím každé léto a letos přijedu dokonce na Vánoce.

Když jste v Kladně, trénujete nebo odpočíváte?
Musím trénovat na reprezentaci, ale o prázdninách si dávám od všeho dva týdny pauzu a hodně spím. Pak si sestavím individuální trénink a připravuji se opět na sezonu.

A máte i jiné zájmy mimo hokej?
Ani nevím, hokej hraji celý život. Ale i kdybych ho nedělala, chtěla bych se věnovat právě osobnímu trenérství. Je to práce, kde jsou vidět pozitivní výsledky.

Takže se chcete živit tím, co studujete?
Ano, ale s hokejem končit nechci. Ráda bych šla ještě někam do Evropy, do Švédska nebo Ruska, abych se naučila nějaký další jazyk. A samozřejmě mým velkým snem je zimní olympiáda. Až potom si chci najít klienty a věnovat se osobnímu trenérství.

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Generace20
+
Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

24. 10. 2013

Úsměv a pozitivní energie rozhodně nechybí exotické studentce Narantuje Dašbajarové (23) pocházející z Mongolska. Její rodiče se dokonale trefili, když své dceři dali jméno značící v mongolštině sluneční záři. Do České republiky se Dašbajarová spolu se svými rodiči přestěhovala z finančních důvodů už před 15 lety. Kromě studia mongolistiky se v Česku věnuje svému koníčku – modelingu, v němž jí její asijský vzhled zvýhodňuje.

Co vás k modelingu přivedlo?

Když mi bylo 14 let, tak jsme si tehdy s kamarádkami často hrávaly na modelky. Převlékaly jsme se a předstíraly, že chodíme po molu. Prostě mě to bavilo a začala jsem s tím sama od sebe. Člověk to musí mít asi v sobě, protože mě k tomu nic a nikdo nepřivedl.

V jaký moment jste tedy přešla od hraní ke skutečnosti?
Jednou jsem viděla krásné fotky rodačky z Mongolska a také jsem chtěla mít takové. Kontaktovala jsem proto fotografa Jiřího Šubrta, který měl s focením Asiatek už zkušenosti. Díky němu jsem tak v 17 letech získala první profesionální obrázky. Jeho zájem ve mně vyvolal pocit, že jsem asi atraktivní.

Není váš odlišný vzhled při práci modelky někdy na překážku?
Ale ano. Kvůli tomu, že jsem Asiatka, mám většinou problém s líčením! Je tady strašně málo lidí, kteří umí udělat make up slušící šikmým očím. Občas jsem smířená s tím, že mi to nesluší. Ale jinak vnímám svůj vzhled více jako výhodu.

Proč?
Celkově si myslím, že pro Evropany je asijský vzhled atraktivní. Nebo možná není, ale zájem o focení exotických dívek je tady z mé zkušenosti poměrně velký. Naopak třeba blondýnky jsou považovány za exotické a přitažlivé zase u nás v Asii.

Dostáváte tady nějaké nabídky jen díky tomu, že jste Asiatka?
Ano, upřímně mám pocit, že se mi to stává docela často. Kolikrát jsem vybraná z mnoha dívek jen díky svému asijskému obličeji. Kdybych ho neměla, tak mám pravděpodobně méně nabídek.

Máte v Česku mezi asijskými modelkami velkou konkurenci?
Já si toho moc nevšímám a ani ostatní dívky, zejména tedy Vietnamky, jako konkurenci neberu. Soustředím se více sama na sebe, takže se s dalšími modelkami nesrovnávám.

Pletou si vás zdejší lidé s Vietnamkou?
Ano. Je to asi proto, že jich je tu spousta, což mi zase tolik nevadí. Ale nemám ráda, když se mě chlap zeptá, jestli nejsem Thajka, protože Thajsko je proslulé svými společnicemi.

 Zkoušela jste štěstí i za hranicemi České republiky?
Nezkoušela. Tím, že studuju prezenčně mongolistiku na sociální fakultě Univerzity Karlovy, tak ani nemůžu. Studium je mou prioritou, takže modeling jde trochu stranou. Beru ho spíš jako koníček, kterým si přivydělám. Všechno má přeci svůj čas.

 

Prostory fary se proměnily v galerii

Prostory fary se proměnily v galerii

Prostory fary se proměnily v galerii

Generace20
+
Prostory fary se proměnily v galerii

Prostory fary se proměnily v galerii

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

23. 10. 2013

Výstava ilustrací Milady Mikulové se jmenuje Dialog se starověkem. Námětem se stal starověký svět mytologické krajiny a osudy postav řeckých a římských bájí. Ve Spálené ulici v prostorách fary byla zahájena 9. října. Hlavním důvodem této expozice je oživení místa, které nebylo doposud příliš navštěvované.

Vyšší odborná škola publicistika (VOŠP) hostí výstavu ilustrací Milady Mikulové, která zobrazuje řecké a římské náměty. V přízemí fary ve Spálené ulici 8, tak vznikla do 30. října galerie, kam se mohou nejen studenti, ale i veřejnost přijít podívat.  Výstavou chce škola dát lidem důvod tento prostor navštívit.  „S kolegy jsme přemýšleli, jak faru ve Spálené ulici oživit a zpřístupnit,“ vysvětluje ředitel VOŠP Petr Uherka.

 Podle něj je to frekventované místo, ale jen proto, že tam jezdí tramvaje. S tímto záměrem souvisí i název výstavy Dialog se starověkem. „Chtěli jsme naznačit, že jde o setkání a to není možné bez dialogu,“ objasňuje ředitel Uherka. Dalším důvodem bylo i to, že podle něho si přízemí fary žádá něco vážného, zajímavého a zároveň i něco, co má výtvarnou kvalitu.

Jedna z ilustrací Milady Mikulové. Foto: Dana Ondráčková

Jedna z ilustrací Milady Mikulové. Foto: Dana Ondráčková

S nápadem uspořádat výstavu obrazů Milady Mikulové přišel spisovatel a publicista Václav Vokolek, který celou akci koncipoval. Podle něho zobrazuje malířka dávný svět bez sentimentu a ukazuje ho jako střed vášní, nelítostných osudů a nadlidských cílů. Výsledkem jsou kresby, ve kterých zpracovává nejen jednotlivé osudy postav řeckých a římských bájí, ale i mytologické krajiny, které vnímá jako scény dávných příběhů, v nichž se mytické a lidské vzájemně osudově prolíná.

„Nejsou to jenom ilustrace, ale mají velký symbolický náboj. Paní Mikulová je filozofující malířka, takže umí ukázat mnohem víc, než to, co je vidět,“ říká Petr Uherka. Součástí této výstavy je také doprovodný program, který probíhá každou středu od 18:00 hodin. Zahrnuje přednášky a autorské čtení zabývající se antikou.

V plánu je další výstava

Oživit prostor fary a přilákat lidi se povedlo a na vernisáž se kromě studentů přišla podívat i široká veřejnost. „Na výstavy moc nechodím, ale díky tomu, že to pořádá škola, jsem přišel. Líbila se mi úvodní přednáška, ale bylo tu na mě moc lidí. Obrazy si budu muset prohlédnout, až tu nebude tak plno,“ hodnotí student VOŠP Ondřej Noskievič. Zájemci mohou expozici navštívit ve všední dny od 14:00 do 17:00 hodin.

Po skončení expozice má škola s tímto prostorem i další záměry. Protože VOŠP podporuje Akademii věd, ráda by uspořádala výstavu vědeckých fotografií profesora Tomáše Tyce z brněnské Masarykovy university. Tedy snímků, které se snaží zachytit přesné zobrazení reality a jsou většinou vytvořené pro popsání snímaného předmětu. „Nebylo by to pouze pro vědce, ale i pro středoškolskou veřejnost, protože vědecká fotografie je prostředí, na kterém se ukazují zajímavé věci i pro novináře,“ uzavírá Petr Uherka.

 

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

Generace20
+
VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

Generace20

Autor: Klára Kučerová

23. 10. 2013

Měla by být „viróza“ prezidenta Miloše Zemana předmětem veřejného zájmu či nikoliv? I takové otázky zazněly na konferenci Člověk a média — hranice mezi soukromým a veřejným prostorem, s podtitulem Kam až mohou média zajít a kam už nesmí. Debata se uskutečnila ve čtvrtek 17. října v pražském Americkém centru.

Letošními hosty na 23. konferenci Člověk a média byl zástupce šéfredaktora Respektu Petr Třešňák a bývalý novinář Tomáš Klvaňa, který několik let žil a přednášel v USA. Přiblížil tak problematiku hranice mezi veřejným a soukromým prostorem médií v zahraničí. Hlavním tématem debaty byla především otázka soukromého života politiků. Zda jejich milostné aféry či rozvody mohou nějakým způsobem ovlivnit jejich rozhodování a tím i veřejný zájem.

Podle Petra Třešňáka je situace českých médií specifická v tom, že jsou mnohem shovívavější ve věcech, které se týkají zejména osobních problémů politiků. „V jiných zemích je dnes například nevěra či nemanželské dítě předmětem obrovského mediálního zájmu. U nás tyhle eskapády tolerujeme mnohem více,“ myslí si. Dodává totiž, že ona hranice mezi veřejným a soukromým prostorem není nijak daná, ale vytváří ji sama společnost.

Aféry na denním pořádku

Klvaňa jeho slova potvrzuje. V USA je totiž řešení nevěry, nemocí či jiných osobních skandálů nejenom politiků považováno za naprosto normální. „Zahraniční média o těchto tématech píšou právě proto, že různé skandály mohou ovlivnit, jak se daný politik rozhoduje,“ vysvětluje. Například to, že se dcera prezidenta Kateřina Zemanová údajně zúčastnila porno párty, by byla i pro seriózní deník New York Times zpráva na první stranu.

Třešňák vyzdvihl také jeden důležitý princip, který se v průběhu posledních let proměnil. V České republice se totiž v 90. letech o soukromí politiků spíše mlčelo. Připomněl zde například politika ODS Miroslava Macka, který měl image proutníka. Také ale zesnulého prezidenta Václava Havla, kterému společnost jeho milenecké eskapády vcelku tolerovala.

Klvaňa taktéž potvrzuje, že o intimních věcech ze života politiků se dříve příliš nereferovalo. „Málo lidí v USA například vědělo, že jejich bývalý prezident Franklin Roosvelt byl na vozíčku. Televize v té době nebyla a tohle téma bylo tabu. Proto je také na všech fotkách vidět, jak sedí,“ dodává.

Premiér bez tajemství

Podle Třešňáka má politik právo na soukromí tehdy, když osobní události neovlivňují jeho jednání a rozhodování v politice. Jako příklad uvedl bývalého premiéra Topolánka, kterému praskla nevěra v době, kdy sestavoval vládu a rozváděl se. Blízké zdroje pak uváděly, že premiér byl netrpělivý a až zbytečně vzteklý. „Týdeník Respekt nezajímají bulvární informace. Uvědomili jsme si však, že o těchto tématech má cenu psát, pokud ovlivňují negativně veřejnou sféru,“ říká Třesňák. Jako další podobný příklad uvedl domnělou alkoholovou „virózu“ prezidenta Zemana.

Existují však i témata, která by měla zůstat utajena. Jedním z nich je například homosexualita politiků. Otázku, zda takto důvěrné informace vypouštět ven, okomentoval Třešňák slovy: „V redakci jsme se rozhodli, že o tom psát nebudeme. Domníváme se totiž, že v tomto jde pouze o soukromí každého člověka.“ Jediný smysl zveřejnit tuto zprávu by podle něj bylo ve chvíli, kdyby se někdo takový stal třeba premiérem. Mohl by se totiž stát předmětem vydíráním či nátlaku.

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

Generace20
+
VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

Generace20

Autor: Marie Šilhová

23. 10. 2013

Každý jistě zná pohádku Šíleně smutná princezna, kde nešťastnice musí být podrobena lekcím smíchu. Princezna se tomu zarputile bránila, snažila si zachovat svoji kamennou tvář a celé cvičení přišlo vniveč. To naštěstí neplatí pro terapie smíchu, kde se místností line smích ze všech stran.

Nadcházejí dny, kdy je věta „Mám depku, to je z toho hnusného počasí,“ jednou z nejčastějších. Lze se ale proti tomu bránit několika způsoby. Jednu z variant představil „smícholog“ Petr Fridrich, který na své terapii smíchu nabízí různé druhy cviků. Uvolnění obličejových svalů je však prospěšné nejen pro proti špatné náladě. „Smích kultivuje mezilidské vztahy. Pokud se smějeme, většinou spolu nesoupeříme,“ vysvětluje Fridrich.

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Generace20
+
Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Generace20

Autor: David Loch

23. 10. 2013

Za málo peněz hodně muziky. Tak by se mohl prezentovat hudební obchod Vivala.cz. Muzikantům totiž nabízí prodej jejich tvorby za cenu, jež si sami stanoví. Za měsíc svého fungování vzbudil mezi umělci zájem. Podle kritiků jde o místní alternativu k zahraničním stránkám, nikoli byznys, jenž nastartuje kariéru.

Na první pohled se projekt Vivala.cz tváří jako obvyklý online obchod s hudbou. Návštěvníka vítá přehledný design, jasné obchodní podmínky a databáze okolo dvou set alb převážně tuzemských interpretů. Na rozdíl od jiných ale tato služba ponechává zcela na umělci, jakou cenovku si k albu přilepí. Za jednu „placku“ tak lze dát od 0 Kč do 150 Kč, přičemž 90% z částky náleží interpretovi, zbytek padne na nutné náklady. Jedná se o první český obchod tohoto druhu.

Přilepšete svým oblíbencům

„Začínající kapela, která má pár svých fanoušků, jenž by si za symbolickou částku rádi jejich skladby koupili, doposud neměla možnost jakkoliv svou tvorbu lidem jednoduše nabídnout,“ představuje službu Tomáš Tenkrát, jenž je zodpovědný za obsah webu. Vivala.cz může zaujmout jak zákazníky, pro něž hraje důležitou roli slovo zdarma, tak ty, kteří rádi podpoří svého oblíbeného interpreta.

Konečnou podobu částky totiž neovlivňují pouze interpreti. Také zákazníci mají možnost navrhnout cenu a kombinovat svůj nákup. Pokud jim tedy album připadá podhodnocené, mohou zvýšit nabídku a „přeplatit“ původní sumu. Anebo zakoupit pouze jednotlivé skladby.

„Že by to živilo kapely nebo že by si kapely díky tomu vydělaly na vytvoření nového cédéčka, to asi těžko,“ říká Zdeněk Ceral, kytarista skupiny Ready Kirken, jenž má s tímto způsobem distribuce zkušenosti z portálu Ulož.to. Tam měli fanoušci Ready Kirken také možnost stáhnout album a dobrovolně přispět.

Tenkrát dodává, že existují lidé, kteří si stáhnou album, u něhož není stanovena cena, takže je zdarma, a zároveň přispějí symbolickou částkou. Většinou do stokoruny. V porovnání se západními zeměmi, kde tento obchodní model funguje již od roku 2008, se ale stále jedná jen o desítky věrných platičů.

Staronová služba se silnou konkurencí

Hudební kritici jsou v pozitivním hodnocení české služby opatrnější. Dle nich má velmi silnou konkurenci v podobě zahraniční stránky Bancamp.com, která funguje na stejném principu. „Osobně Bandcamp využívám poměrně často a nevidím důvod, proč bych měl sledovat mnohonásobně menší a méně propracovaný český web, když je k dispozici vyzkoušená a dlouhodobě funkční celosvětová alternativa,“ říká Jiří Špičák z Radia Wave.

Projekt je ale možností pro kapely, za nimiž nestojí velké vydavatelské firmy. Nezávislé skupiny jsou jinak odkázány na vlastní výrobu a distribuci, která nemusí být běžným posluchačem vždy objevena. „Vivala.cz může sehrát v kariéře svoji roli, stejně jako sto jiných portálů nebo faktorů, ale nikoli nutně,“ odpovídá Maxim Horovic z hudebního magazínu Full Moon.

Tvůrci Vivala.cz na oficiálních stránkách nijak nezastírají inspiraci stránkou Bandcamp.com. Za poslední měsíc dostali umělci zaregistrovaní právě na těchto stránkách od svých fanoušku dohromady v přepočtu okolo šedesáti milionu korun, což je pro hudební průmysl příznivá informace. Nakolik se západní model podpory kapel přizpůsobí místnímu trhu, ukáže čas.

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Generace20
+
Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Generace20

Autor: Darja Thomasová

22. 10. 2013

Na budově Národního divadla v Praze se dnes ráno objevily dva obří transparenty s nápisem „Vyvlastnit a zbourat?“ a portréty pěti známých politiků, kteří podporují prolomení těžebních limitů. Organizace Greenpeace tak chtěla apelovat na voliče, aby tyto kandidáty nevolili.

Vyvěšením transparentu  „Vyvlastnit a zbourat?“ na historickou budovu v centru Prahy chtěla organizace Greenpeace upozornit na možné prolomení uhelných těžebních limitů v severních Čechách. Transparent doplnily portréty Vojtěcha Filipa (KSČM), Martina Peciny (SPOZ), Milana Urbana (ČSSD), Michala Haška (ČSSD) a Jany Bobošíkové (Hlavu vzhůru). Tito politici byly vybráni údajně proto, že jsou nejvýraznějšími tváří stran, které podporují zrušení limitů.

Za tři dny se konají volby do Poslanecké sněmovny a podle vedoucího energetické a klimatické kampaně Greenpeace ČR Jana Rovenského voliči mají být dobře informování a správně se rozhodnout, komu dají přednost. „S velkým překvapením jsme zjistili, že většina voličů vůbec neví, jaký názor mají politici na problematiku vyvlastňování a devastaci severních Čech pokračující těžbou,“ nastiňuje důvod dnešní akce.

Národní divadlo nikdo nezbourá

Proč si Greenpeace pro konání akce, která na problematiku upozorňuje, vybral zrovna budovu Národního divadla, Rovenský vysvětluje tím, že kvůli těžbě uhlí od šedesátých a devadesátých let padlo několik desítek historických památek. Podle něj se v některých případech jednalo o daleko cennější objekty než je Národní divadlo, které pochází z 19. století.

Za zvolením Národního divadla stála podle Rovenského úvaha, zda by politici, kteří podporují zrušení územních limitů, zbourali i Národní divadlo, kdyby pod ním uhlí bylo. Transparenty byly za přítomnosti policie sundány zhruba po třech hodinách. V deset hodin dopoledne byla k vidění už jenom část transparentu s nápisem „Vyvlastnit a zbourat?“.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“