Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Generace20
+
Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Jazykový kurz v zahraničí nemusí stát majlant

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

26. 10. 2013

Koupit si učebnici pro samouky nebo si zaplatit jazykové kurzy nejsou jediné způsoby, jak se naučit cizí jazyk. Existuje ještě další možnost – vycestovat za hranice. Možná se to zdá jako nákladná investice. Ve skutečnosti to však může vyjít levněji, než když si někdo zaplatí soukromého učitele.

Umět mluvit alespoň jednou cizí řečí je už dnes téměř nutností. I přesto, že se někdo učí jazyk několik let, nic ho nezdokonalí tak, jako když se do země vycestuje. Jazykový kurz v zahraničí ale není nejlevnější, i proto mladí lidé mezi osmnácti až třiceti lety využívají programu Evropské dobrovolné služby. Vycestovat mohou na dva až dvanáct měsíců.

Do Finska jako evropský dobrovolník odjela pracovat s dětmi i studentka Šárka Urešová (20). „Chtěla jsem studovat finštinu na Karlově univerzitě, obor se ale otevírá jednou za dva roky a po mojí maturitě se zrovna neotvíral.“ Urešová přemýšlela, zda si zaplatí roční jazykové kurzy, ale nakonec se rozhodla pro dobrovolnictví a odcestovala na osm měsíců učit se cizí řeč rovnou do Finska.

Peníze stačí, ale musí se šetřit

Náklady na cestu jsou z devadesáti procent hrazené z grantu Evropské unie. Mladí dobrovolníci mají zajištěné ubytování a podmínkou je, aby měli samostatný pokoj. Dostávají i kapesné na jídlo a ostatní potřeby. „Měla jsem 180 euro měsíčně (v přepočtu asi 4 500 korun), ale ve Finsku je všechno hrozně drahé. Třeba půl chleba stojí skoro tři eura,“ vypráví Urešová. S penězi nakonec jakž takž vyšla, musela ale šetřit a kupovat levnější věci. Výška kapesného se liší podle země, kde dobrovolník pracuje. Ve Francii je to například o třicet euro méně.

V rámci programu jsou hrazeny i jazykové kurzy. „Na finštinu jsem chodila dvakrát týdně, ze začátku mi přišla těžká, když ji ale slyšíte všude kolem sebe, je snazší se cizí jazyk naučit,“ vysvětluje Urešová, které se Finsko i samotné dobrovolnictví líbilo. Byl to pro ni dobrý způsob, jak poznat na vlastní kůži svoji oblíbenou zemi.

Místa v Anglii bývají obsazená

Finsko2

Urešová pracovala ve městech Rovaniemi a Oulu. Zdroj: Šárka Urešová

Existují i případy, kdy se uchazeč do ciziny nedostane. Podle Urešové záleží na tom, do jaké země chtějí mladí lidé jet. Myslí si, že nejnáročnější je dostat se do Anglie, kam by chtěl každý. O Finsko prý takový zájem není. Kromě všech členských zemí Evropské unie je v nabídce například i Rusko, Turecko či Norsko.

Důležité také je, co budete v zemi dělat. Na výběr je například práce s dětmi či výpomoc v různých neziskových organizacích. Dobrovolníci mohou pomáhat organizovat různé koncerty či workshopy. Urešová pracovala v domě dětí a mládeže, kde připravovala zábavné činnosti a hry a to ji bavilo.Ve Finsku byli všichni milí, pořídili Urešové dokonce i kolo a kávovar. Všichni ale nemusí mít takové štěstí, jako ona.

„Znám jednoho kluka, který po čtrnácti dnech své dobrovolnictví ukončil,“ sděluje Urešová. „Pracoval v Německu v administrativě a prý tam na něj byli nepříjemní. Navíc mu na pokoji celých čtrnáct dní netekla teplá voda.“ Podle ní je dobrovolná práce dobrý způsob, jak se lépe naučit cizí jazyk a poznat kulturu dané země. „Žijete tam stejně jako oni. Ne vždy to ale musí vyjít,“ uzavírá Urešová.

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Generace20
+
Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Mistrem světa v MotoGP se stane Španěl

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

25. 10. 2013

Španěl Marc Márquez se mohl v neděli stát nejmladším mistrem světa MotoGP, ale byl z Velké ceny Austrálie diskvalifikován. Za vítězství si 25 bodů připsal jeho krajan Jorge Lorenzo. Tím snížil náskok Márqueze na pouhých 18 bodů a může obhájit titul mistra světa. O vítězi se tak rozhodne v posledních dvou závodech.
Jorge Lorenzo

Jorge Lorenzo je mistrem světa v MotoGP z let 2010 a 2012.

První Velkou cenu MotoGP jel v roce 2008 v Kataru, kde skončil na druhém místě.

Celkem vyhrál Grand Prix, královskou kubaturu, devětadvacetkrát a na stupních vítězů se objevil už dvaasedmdesátkrát.

Jorge Lorenzo ze Španělska má šanci stát se potřetí mistrem světa. Velká cena Austrálie byla jeho jubilejní stá Grand Prix v Moto GP a zároveň vyhrál poprvé na australském okruhu v Phillip Island. Stáj Yamaha, kde Lorenzo jezdí, tu zvítězila teprve potřetí, naposledy v roce 2005 s Valentinem Rossim. Lorenzo oslavil také svůj padesátý vyhraný závod v MS silničních motocyklů. ,,Je neuvěřitelné, že jsem ve svých 26 letech vyhrál už popadesáté,“ řekl pro oficiální stránky soutěže MotoGP.com.

Honda proti Yamaze

Za vítězství v Austrálii získal Lorenzo 25 bodů. Snížil tak rozdíl mezi ním a stále vedoucím krajanem Marcem Márquezem na 18 bodů. Dvacetiletý Márquez byl totiž ze soutěže diskvalifikován. Nedodržel nové nařízení, které přikazovalo všem jezdcům vyměnit si kvůli novému asfaltu motocykly nejpozději v desátém kole, a svou Hondu prostřídal až v kole jedenáctém. „V Austrálii pochybovala celá stáj Honda,“  říká o situaci sportovní komentátor Viktor Tamayo. Tým se totiž domníval, že do boxů může jezdec zajet až na konci jedenáctého kola.

Podle Tamaya je ale i tak Jorge Lorenzo s Yamahou skutečně velkou konkurencí. „V minulosti se hodně naučil od Valentina Rossiho a umí ustát psychicky náročné situace. Málo chybuje, a pokud mu správně funguje motorka, dokáže být hodně rychlý, ‘‘ vysvětluje.

Tamayo: Rozhodne se ve Valencii

Do konce šampionátu MotoGP zbývají dva závody. Márquez má stále velkou šanci stát se ve svých dvaceti letech nejmladším mistrem světa v historii soutěže. Sám Lorenzo uznává, že velkou roli v jeho nedělním vítězství hrálo štěstí. „Kdyby Marc neudělal tu chybu, byl by první nebo druhý. Teď se šampionát hodně změnil, před závodem jsem měl šance na titul tak dvě, tři procenta. Teď to je dvacet, možná třicet,“ přiznal pro MotoGP.com.

To, že poslední dva závody budou boj, očekává i Tamayo. „Podle mě se rozhodne až v posledním závodě. V Japonsku oba dojedou na stupni vítězů a o titul rozhodnou doma ve španělské Valencii,‘‘ předpovídá.

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Generace20
+
Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Hokejistka Fialová: Tady v Kanadě jsou trenéři mírnější

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

25. 10. 2013

Na bruslích stála poprvé ve třech letech a hokej se jí stal náplní života. Jako jedna z mála českých hokejistek se Jana Fialová (20) díky svému talentu dostala až do Kanady, přestože neuměla dobře anglicky. Hráčka českého národního týmu odjela v 16 letech do Ameriky, kde chodila do prestižní hokejové školy Banff Hockey Academy. V současné době studuje na vysoké škole v Edmontonu osobní trenérství.

Kdy jste dostala nabídku hrát v zahraničí?
Po mistrovství světa juniorek v roce 2009 v Německu mi přišlo několik nabídek od středních škol v USA, které mi nabízely hokejové stipendium. Vybrala jsem si střední školu ve Vermontu (USA) a hrála ve školní lize za tým Rice Knights. Po roce mi přišla nabídka z kanadské školy Banff Hockey Academy (BHA).

Proč jste přestoupila do Kanady?
Protože v Banffu je delší hokejová sezóna a BHA je prestižní instituce zaměřená přímo na tento sport. Zde jsem strávila dva roky a odmaturovala. Nyní studuji na vysoké škole v Edmontonu osobní trenérství. Mám stipendium a hokej hraji za školní tým Nait Ooks.

Nelitujete, že jste odešla do zahraničí tak mladá?
Byl to můj sen, ale když se teď podívám zpátky, bylo by možná lepší, kdybych svůj odchod alespoň o rok odložila. V 16 letech jsem byla hodně mladá, stýskalo se mi po rodině. Jenže v Kladně už nebyla možnost hrát s chlapci a v ženské lize jsem většinu spoluhráček převyšovala svým odhodláním.

Jak reagovali na váš odchod rodiče?
Máma to ještě teď bere těžce. Ale žijeme v době, kdy existuje internet, skype a podobně, takže není problém se s mými blízkými spojit. Táta mě v hokeji hodně podporoval, byl rád, že jsem dostala takovou nabídku.

Co vás v Americe nejvíce šokovalo?
V Banffu, městečku v horách blízko Calgary, pro mě bylo překvapující úplně všechno. Krásná příroda, jeleni si chodí po ulici a z auta jsem několikrát zahlídla medvěda. Ale největší problém jsem měla s tím, jak všichni mluvili rychle, a já nerozuměla.

Jak jste tedy zvládala začátky se svojí angličtinou?
Můj první rok byl příšerný. Nevěděla jsem ani, jak se řekne branka, takže když trenér nenakreslil cvičení, netušila jsem, o co jde. Ve škole jsem nerozuměla zadáním testů, takže jsem se vše učila zpaměti. Naštěstí se mi učitelé i spolužáci snažili pomáhat.

A teď zvládáte školu i hokej?
Ano, ale není to lehké. Ráno odejdu a vracím se až večer. Celý den jsem ve škole nebo na zimáku, ale stojí to za to. Na střední jsme mívali každý den určený čas, kdy jsme se společně učili a dělali úkoly. Celý tým dohlíží na to, abychom si ve škole udělali dobré jméno a neměli špatné známky.

jana2

Jana Fialová na Challenge Cup Prague 2011
Zdroj: Stephane Novel

Chovají se v Kanadě i trenéři jinak než v Česku?
To rozhodně. Kanaďané jsou profesionálnější, ale mírnější, vše vysvětlují po dobrém a s hráči jednají jak v peřince. Když trenér zařve, všichni jsou vyplašení. Holky by tu hokej měly brát více sportovně a na kluky by měli být kouči přísnější. Po střídání, přestože jsem neudělala nic zvláštního, mi kouč pokaždé řekne dobrá práce. V Česku jsem si vážila víc, když mě trenér pochválil.

A tréninky jsou také profesionálnější?
Ano, na ledě jsme každý den alespoň tři hodiny a máme větší disciplínu. Tady je hokej o hodně rychlejší a v Česku je trénink volnější. V týmu je nás dvacet a o místo v sestavě se musíme poprat.

Jste v týmu jediná cizinka?
Ne, je tu se mnou ještě jedna Češka, Renata Mastná (24). Zbytek jsou Kanaďanky. Vidíme se na trénincích, ve škole i na koleji.

A nelezete si na nervy?
Občas docela hodně, proto jsem si letos našla ubytování sama. Dvacet holek pohromadě celý rok nedělalo nikdy dobrotu, často se projevovala ponorková nemoc. Ale jsme na tom všechny stejně, takže respektujeme, když někdo nechce s nikým mluvit.

Co vám na spoluhráčkách vadí nejvíce?
To, že se jim nelíbí česká hudba. Vůbec nemají zájem poznat naši kulturu a v kabině se pouštějí pořád ty samé písně dokola.

Našla jste si v Americe nějaké známé z Česka?
S Renatou jsme se tu seznámily s pár lidmi ze Slovenska a Česka přes internet. Někdy zajdeme na pivo a všechny Kanaďany pořádně pomluvíme.

A jak často se dostanete domů?
Loni jsem byla v Kladně třikrát, což je zatím nejvíce. Ale častěji jsem tam s národním týmem než s rodinou. Domů jezdím každé léto a letos přijedu dokonce na Vánoce.

Když jste v Kladně, trénujete nebo odpočíváte?
Musím trénovat na reprezentaci, ale o prázdninách si dávám od všeho dva týdny pauzu a hodně spím. Pak si sestavím individuální trénink a připravuji se opět na sezonu.

A máte i jiné zájmy mimo hokej?
Ani nevím, hokej hraji celý život. Ale i kdybych ho nedělala, chtěla bych se věnovat právě osobnímu trenérství. Je to práce, kde jsou vidět pozitivní výsledky.

Takže se chcete živit tím, co studujete?
Ano, ale s hokejem končit nechci. Ráda bych šla ještě někam do Evropy, do Švédska nebo Ruska, abych se naučila nějaký další jazyk. A samozřejmě mým velkým snem je zimní olympiáda. Až potom si chci najít klienty a věnovat se osobnímu trenérství.

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Generace20
+
Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Česká Mongolka: Jsem exotická asi jako blondýnka v Asii

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

24. 10. 2013

Úsměv a pozitivní energie rozhodně nechybí exotické studentce Narantuje Dašbajarové (23) pocházející z Mongolska. Její rodiče se dokonale trefili, když své dceři dali jméno značící v mongolštině sluneční záři. Do České republiky se Dašbajarová spolu se svými rodiči přestěhovala z finančních důvodů už před 15 lety. Kromě studia mongolistiky se v Česku věnuje svému koníčku – modelingu, v němž jí její asijský vzhled zvýhodňuje.

Co vás k modelingu přivedlo?

Když mi bylo 14 let, tak jsme si tehdy s kamarádkami často hrávaly na modelky. Převlékaly jsme se a předstíraly, že chodíme po molu. Prostě mě to bavilo a začala jsem s tím sama od sebe. Člověk to musí mít asi v sobě, protože mě k tomu nic a nikdo nepřivedl.

V jaký moment jste tedy přešla od hraní ke skutečnosti?
Jednou jsem viděla krásné fotky rodačky z Mongolska a také jsem chtěla mít takové. Kontaktovala jsem proto fotografa Jiřího Šubrta, který měl s focením Asiatek už zkušenosti. Díky němu jsem tak v 17 letech získala první profesionální obrázky. Jeho zájem ve mně vyvolal pocit, že jsem asi atraktivní.

Není váš odlišný vzhled při práci modelky někdy na překážku?
Ale ano. Kvůli tomu, že jsem Asiatka, mám většinou problém s líčením! Je tady strašně málo lidí, kteří umí udělat make up slušící šikmým očím. Občas jsem smířená s tím, že mi to nesluší. Ale jinak vnímám svůj vzhled více jako výhodu.

Proč?
Celkově si myslím, že pro Evropany je asijský vzhled atraktivní. Nebo možná není, ale zájem o focení exotických dívek je tady z mé zkušenosti poměrně velký. Naopak třeba blondýnky jsou považovány za exotické a přitažlivé zase u nás v Asii.

Dostáváte tady nějaké nabídky jen díky tomu, že jste Asiatka?
Ano, upřímně mám pocit, že se mi to stává docela často. Kolikrát jsem vybraná z mnoha dívek jen díky svému asijskému obličeji. Kdybych ho neměla, tak mám pravděpodobně méně nabídek.

Máte v Česku mezi asijskými modelkami velkou konkurenci?
Já si toho moc nevšímám a ani ostatní dívky, zejména tedy Vietnamky, jako konkurenci neberu. Soustředím se více sama na sebe, takže se s dalšími modelkami nesrovnávám.

Pletou si vás zdejší lidé s Vietnamkou?
Ano. Je to asi proto, že jich je tu spousta, což mi zase tolik nevadí. Ale nemám ráda, když se mě chlap zeptá, jestli nejsem Thajka, protože Thajsko je proslulé svými společnicemi.

 Zkoušela jste štěstí i za hranicemi České republiky?
Nezkoušela. Tím, že studuju prezenčně mongolistiku na sociální fakultě Univerzity Karlovy, tak ani nemůžu. Studium je mou prioritou, takže modeling jde trochu stranou. Beru ho spíš jako koníček, kterým si přivydělám. Všechno má přeci svůj čas.

 

Prostory fary se proměnily v galerii

Prostory fary se proměnily v galerii

Prostory fary se proměnily v galerii

Generace20
+
Prostory fary se proměnily v galerii

Prostory fary se proměnily v galerii

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

23. 10. 2013

Výstava ilustrací Milady Mikulové se jmenuje Dialog se starověkem. Námětem se stal starověký svět mytologické krajiny a osudy postav řeckých a římských bájí. Ve Spálené ulici v prostorách fary byla zahájena 9. října. Hlavním důvodem této expozice je oživení místa, které nebylo doposud příliš navštěvované.

Vyšší odborná škola publicistika (VOŠP) hostí výstavu ilustrací Milady Mikulové, která zobrazuje řecké a římské náměty. V přízemí fary ve Spálené ulici 8, tak vznikla do 30. října galerie, kam se mohou nejen studenti, ale i veřejnost přijít podívat.  Výstavou chce škola dát lidem důvod tento prostor navštívit.  „S kolegy jsme přemýšleli, jak faru ve Spálené ulici oživit a zpřístupnit,“ vysvětluje ředitel VOŠP Petr Uherka.

 Podle něj je to frekventované místo, ale jen proto, že tam jezdí tramvaje. S tímto záměrem souvisí i název výstavy Dialog se starověkem. „Chtěli jsme naznačit, že jde o setkání a to není možné bez dialogu,“ objasňuje ředitel Uherka. Dalším důvodem bylo i to, že podle něho si přízemí fary žádá něco vážného, zajímavého a zároveň i něco, co má výtvarnou kvalitu.

Jedna z ilustrací Milady Mikulové. Foto: Dana Ondráčková

Jedna z ilustrací Milady Mikulové. Foto: Dana Ondráčková

S nápadem uspořádat výstavu obrazů Milady Mikulové přišel spisovatel a publicista Václav Vokolek, který celou akci koncipoval. Podle něho zobrazuje malířka dávný svět bez sentimentu a ukazuje ho jako střed vášní, nelítostných osudů a nadlidských cílů. Výsledkem jsou kresby, ve kterých zpracovává nejen jednotlivé osudy postav řeckých a římských bájí, ale i mytologické krajiny, které vnímá jako scény dávných příběhů, v nichž se mytické a lidské vzájemně osudově prolíná.

„Nejsou to jenom ilustrace, ale mají velký symbolický náboj. Paní Mikulová je filozofující malířka, takže umí ukázat mnohem víc, než to, co je vidět,“ říká Petr Uherka. Součástí této výstavy je také doprovodný program, který probíhá každou středu od 18:00 hodin. Zahrnuje přednášky a autorské čtení zabývající se antikou.

V plánu je další výstava

Oživit prostor fary a přilákat lidi se povedlo a na vernisáž se kromě studentů přišla podívat i široká veřejnost. „Na výstavy moc nechodím, ale díky tomu, že to pořádá škola, jsem přišel. Líbila se mi úvodní přednáška, ale bylo tu na mě moc lidí. Obrazy si budu muset prohlédnout, až tu nebude tak plno,“ hodnotí student VOŠP Ondřej Noskievič. Zájemci mohou expozici navštívit ve všední dny od 14:00 do 17:00 hodin.

Po skončení expozice má škola s tímto prostorem i další záměry. Protože VOŠP podporuje Akademii věd, ráda by uspořádala výstavu vědeckých fotografií profesora Tomáše Tyce z brněnské Masarykovy university. Tedy snímků, které se snaží zachytit přesné zobrazení reality a jsou většinou vytvořené pro popsání snímaného předmětu. „Nebylo by to pouze pro vědce, ale i pro středoškolskou veřejnost, protože vědecká fotografie je prostředí, na kterém se ukazují zajímavé věci i pro novináře,“ uzavírá Petr Uherka.

 

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

Generace20
+
VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

VIDEO: Nevěra politiků? V USA téma na titulní stranu seriózních novin

Generace20

Autor: Klára Kučerová

23. 10. 2013

Měla by být „viróza“ prezidenta Miloše Zemana předmětem veřejného zájmu či nikoliv? I takové otázky zazněly na konferenci Člověk a média — hranice mezi soukromým a veřejným prostorem, s podtitulem Kam až mohou média zajít a kam už nesmí. Debata se uskutečnila ve čtvrtek 17. října v pražském Americkém centru.

Letošními hosty na 23. konferenci Člověk a média byl zástupce šéfredaktora Respektu Petr Třešňák a bývalý novinář Tomáš Klvaňa, který několik let žil a přednášel v USA. Přiblížil tak problematiku hranice mezi veřejným a soukromým prostorem médií v zahraničí. Hlavním tématem debaty byla především otázka soukromého života politiků. Zda jejich milostné aféry či rozvody mohou nějakým způsobem ovlivnit jejich rozhodování a tím i veřejný zájem.

Podle Petra Třešňáka je situace českých médií specifická v tom, že jsou mnohem shovívavější ve věcech, které se týkají zejména osobních problémů politiků. „V jiných zemích je dnes například nevěra či nemanželské dítě předmětem obrovského mediálního zájmu. U nás tyhle eskapády tolerujeme mnohem více,“ myslí si. Dodává totiž, že ona hranice mezi veřejným a soukromým prostorem není nijak daná, ale vytváří ji sama společnost.

Aféry na denním pořádku

Klvaňa jeho slova potvrzuje. V USA je totiž řešení nevěry, nemocí či jiných osobních skandálů nejenom politiků považováno za naprosto normální. „Zahraniční média o těchto tématech píšou právě proto, že různé skandály mohou ovlivnit, jak se daný politik rozhoduje,“ vysvětluje. Například to, že se dcera prezidenta Kateřina Zemanová údajně zúčastnila porno párty, by byla i pro seriózní deník New York Times zpráva na první stranu.

Třešňák vyzdvihl také jeden důležitý princip, který se v průběhu posledních let proměnil. V České republice se totiž v 90. letech o soukromí politiků spíše mlčelo. Připomněl zde například politika ODS Miroslava Macka, který měl image proutníka. Také ale zesnulého prezidenta Václava Havla, kterému společnost jeho milenecké eskapády vcelku tolerovala.

Klvaňa taktéž potvrzuje, že o intimních věcech ze života politiků se dříve příliš nereferovalo. „Málo lidí v USA například vědělo, že jejich bývalý prezident Franklin Roosvelt byl na vozíčku. Televize v té době nebyla a tohle téma bylo tabu. Proto je také na všech fotkách vidět, jak sedí,“ dodává.

Premiér bez tajemství

Podle Třešňáka má politik právo na soukromí tehdy, když osobní události neovlivňují jeho jednání a rozhodování v politice. Jako příklad uvedl bývalého premiéra Topolánka, kterému praskla nevěra v době, kdy sestavoval vládu a rozváděl se. Blízké zdroje pak uváděly, že premiér byl netrpělivý a až zbytečně vzteklý. „Týdeník Respekt nezajímají bulvární informace. Uvědomili jsme si však, že o těchto tématech má cenu psát, pokud ovlivňují negativně veřejnou sféru,“ říká Třesňák. Jako další podobný příklad uvedl domnělou alkoholovou „virózu“ prezidenta Zemana.

Existují však i témata, která by měla zůstat utajena. Jedním z nich je například homosexualita politiků. Otázku, zda takto důvěrné informace vypouštět ven, okomentoval Třešňák slovy: „V redakci jsme se rozhodli, že o tom psát nebudeme. Domníváme se totiž, že v tomto jde pouze o soukromí každého člověka.“ Jediný smysl zveřejnit tuto zprávu by podle něj bylo ve chvíli, kdyby se někdo takový stal třeba premiérem. Mohl by se totiž stát předmětem vydíráním či nátlaku.

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

Generace20
+
VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

VIDEO: Terapie smíchu pomáhá proti podzimním depresím

Generace20

Autor: Marie Šilhová

23. 10. 2013

Každý jistě zná pohádku Šíleně smutná princezna, kde nešťastnice musí být podrobena lekcím smíchu. Princezna se tomu zarputile bránila, snažila si zachovat svoji kamennou tvář a celé cvičení přišlo vniveč. To naštěstí neplatí pro terapie smíchu, kde se místností line smích ze všech stran.

Nadcházejí dny, kdy je věta „Mám depku, to je z toho hnusného počasí,“ jednou z nejčastějších. Lze se ale proti tomu bránit několika způsoby. Jednu z variant představil „smícholog“ Petr Fridrich, který na své terapii smíchu nabízí různé druhy cviků. Uvolnění obličejových svalů je však prospěšné nejen pro proti špatné náladě. „Smích kultivuje mezilidské vztahy. Pokud se smějeme, většinou spolu nesoupeříme,“ vysvětluje Fridrich.

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Generace20
+
Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Prodej hudby pod cenou není lék na úspěch

Generace20

Autor: David Loch

23. 10. 2013

Za málo peněz hodně muziky. Tak by se mohl prezentovat hudební obchod Vivala.cz. Muzikantům totiž nabízí prodej jejich tvorby za cenu, jež si sami stanoví. Za měsíc svého fungování vzbudil mezi umělci zájem. Podle kritiků jde o místní alternativu k zahraničním stránkám, nikoli byznys, jenž nastartuje kariéru.

Na první pohled se projekt Vivala.cz tváří jako obvyklý online obchod s hudbou. Návštěvníka vítá přehledný design, jasné obchodní podmínky a databáze okolo dvou set alb převážně tuzemských interpretů. Na rozdíl od jiných ale tato služba ponechává zcela na umělci, jakou cenovku si k albu přilepí. Za jednu „placku“ tak lze dát od 0 Kč do 150 Kč, přičemž 90% z částky náleží interpretovi, zbytek padne na nutné náklady. Jedná se o první český obchod tohoto druhu.

Přilepšete svým oblíbencům

„Začínající kapela, která má pár svých fanoušků, jenž by si za symbolickou částku rádi jejich skladby koupili, doposud neměla možnost jakkoliv svou tvorbu lidem jednoduše nabídnout,“ představuje službu Tomáš Tenkrát, jenž je zodpovědný za obsah webu. Vivala.cz může zaujmout jak zákazníky, pro něž hraje důležitou roli slovo zdarma, tak ty, kteří rádi podpoří svého oblíbeného interpreta.

Konečnou podobu částky totiž neovlivňují pouze interpreti. Také zákazníci mají možnost navrhnout cenu a kombinovat svůj nákup. Pokud jim tedy album připadá podhodnocené, mohou zvýšit nabídku a „přeplatit“ původní sumu. Anebo zakoupit pouze jednotlivé skladby.

„Že by to živilo kapely nebo že by si kapely díky tomu vydělaly na vytvoření nového cédéčka, to asi těžko,“ říká Zdeněk Ceral, kytarista skupiny Ready Kirken, jenž má s tímto způsobem distribuce zkušenosti z portálu Ulož.to. Tam měli fanoušci Ready Kirken také možnost stáhnout album a dobrovolně přispět.

Tenkrát dodává, že existují lidé, kteří si stáhnou album, u něhož není stanovena cena, takže je zdarma, a zároveň přispějí symbolickou částkou. Většinou do stokoruny. V porovnání se západními zeměmi, kde tento obchodní model funguje již od roku 2008, se ale stále jedná jen o desítky věrných platičů.

Staronová služba se silnou konkurencí

Hudební kritici jsou v pozitivním hodnocení české služby opatrnější. Dle nich má velmi silnou konkurenci v podobě zahraniční stránky Bancamp.com, která funguje na stejném principu. „Osobně Bandcamp využívám poměrně často a nevidím důvod, proč bych měl sledovat mnohonásobně menší a méně propracovaný český web, když je k dispozici vyzkoušená a dlouhodobě funkční celosvětová alternativa,“ říká Jiří Špičák z Radia Wave.

Projekt je ale možností pro kapely, za nimiž nestojí velké vydavatelské firmy. Nezávislé skupiny jsou jinak odkázány na vlastní výrobu a distribuci, která nemusí být běžným posluchačem vždy objevena. „Vivala.cz může sehrát v kariéře svoji roli, stejně jako sto jiných portálů nebo faktorů, ale nikoli nutně,“ odpovídá Maxim Horovic z hudebního magazínu Full Moon.

Tvůrci Vivala.cz na oficiálních stránkách nijak nezastírají inspiraci stránkou Bandcamp.com. Za poslední měsíc dostali umělci zaregistrovaní právě na těchto stránkách od svých fanoušku dohromady v přepočtu okolo šedesáti milionu korun, což je pro hudební průmysl příznivá informace. Nakolik se západní model podpory kapel přizpůsobí místnímu trhu, ukáže čas.

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Generace20
+
Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Vyvlastnit a zbourat? Aktivisté transparentem na Národním divadle brojili proti těžbě uhlí

Generace20

Autor: Darja Thomasová

22. 10. 2013

Na budově Národního divadla v Praze se dnes ráno objevily dva obří transparenty s nápisem „Vyvlastnit a zbourat?“ a portréty pěti známých politiků, kteří podporují prolomení těžebních limitů. Organizace Greenpeace tak chtěla apelovat na voliče, aby tyto kandidáty nevolili.

Vyvěšením transparentu  „Vyvlastnit a zbourat?“ na historickou budovu v centru Prahy chtěla organizace Greenpeace upozornit na možné prolomení uhelných těžebních limitů v severních Čechách. Transparent doplnily portréty Vojtěcha Filipa (KSČM), Martina Peciny (SPOZ), Milana Urbana (ČSSD), Michala Haška (ČSSD) a Jany Bobošíkové (Hlavu vzhůru). Tito politici byly vybráni údajně proto, že jsou nejvýraznějšími tváří stran, které podporují zrušení limitů.

Za tři dny se konají volby do Poslanecké sněmovny a podle vedoucího energetické a klimatické kampaně Greenpeace ČR Jana Rovenského voliči mají být dobře informování a správně se rozhodnout, komu dají přednost. „S velkým překvapením jsme zjistili, že většina voličů vůbec neví, jaký názor mají politici na problematiku vyvlastňování a devastaci severních Čech pokračující těžbou,“ nastiňuje důvod dnešní akce.

Národní divadlo nikdo nezbourá

Proč si Greenpeace pro konání akce, která na problematiku upozorňuje, vybral zrovna budovu Národního divadla, Rovenský vysvětluje tím, že kvůli těžbě uhlí od šedesátých a devadesátých let padlo několik desítek historických památek. Podle něj se v některých případech jednalo o daleko cennější objekty než je Národní divadlo, které pochází z 19. století.

Za zvolením Národního divadla stála podle Rovenského úvaha, zda by politici, kteří podporují zrušení územních limitů, zbourali i Národní divadlo, kdyby pod ním uhlí bylo. Transparenty byly za přítomnosti policie sundány zhruba po třech hodinách. V deset hodin dopoledne byla k vidění už jenom část transparentu s nápisem „Vyvlastnit a zbourat?“.

VIDEO: Selhání techniky i nudní hosté. Studenti si vyzkoušeli živé vysílání v rádiu StreetCulture

VIDEO: Selhání techniky i nudní hosté. Studenti si vyzkoušeli živé vysílání v rádiu StreetCulture

VIDEO: Selhání techniky i nudní hosté. Studenti si vyzkoušeli živé vysílání v rádiu StreetCulture

Generace20
+
VIDEO: Selhání techniky i nudní hosté. Studenti si vyzkoušeli živé vysílání v rádiu StreetCulture

VIDEO: Selhání techniky i nudní hosté. Studenti si vyzkoušeli živé vysílání v rádiu StreetCulture

Generace20

Autor: Klára Kučerová

22. 10. 2013

Moderovat své vlastní živé vysílání v rádiu? Téhle nelehké úlohy se zhostili studenti Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP) v internetovém rádiu StreetCulture s pořadem, který nazvali Jednohubky. Moderátoři Lukáš Kramer (21) a Jiří Škroch (29) se tak museli poprat jak s nervozitou, tak i nudnými hosty a špatnou technikou.

„Zdravím a vítám vás u živého vysílání pořadu Jednohubky,“ zazní mužský, trochu nesmělý hlas z jednoho reproduktoru hned vedle vysílacího studia. Právě totiž probíhá první živé vysílání studentů Vyšší odborně školy publicistiky (VOŠP) v roli moderátorů. Ve studiu, odkud dvojice Lukáš Kramer a Jiří Škroch vysílá, nesmí být prozatím nikdo jiný. „Potřebují se trochu rozmluvit, aby z nich opadla nervozita,“ vysvětluje ředitelka rádia Iva „Ajva“ Jonášová.

Po prvním vstupu a uvedení hostů rockové kapely Monna vede rozhovor Lukáš. Dovnitř smějí konečně i novinář a kameraman. Nervozita, která byla slyšet v Jirkově hlase, je na něm i vidět. Pod stolem si hraje s tužkou a třesou se mu ruce. Zato Lukáš vypadá uvolněně. Po celou dobu vysílání je to znát i na jeho projevu. A když nečekaně selže technika, bryskně zareaguje a nefungující mikrofon rychle vymění. Vtipkování s hosty mu také není cizí. V závěru vstupu než pustí písničku, si neodpustí poznámku, že zpěvačka má pořádné „koule“, stejně jako jejich drsná písnička.

Vysílání z bunkru

V průběhu vysílání je povzbuzuje i Ajva: „Máte zatím 80 posluchačů. To pro začátek není vůbec špatné,“ říká. Uvolněný a nespisovný projev moderátorů je jak na míru ušitý tomu, jak to v celém rádiu vypadá. Prostory připomínají spíše podzemní kryt a ihned na vás padne pohodová atmosféra, která sálá z lidí kolem. Samotné vysílací studio je mrňavé, sotva se do něho vejdou hosté a moderátoři. Natož delegace v zástupu kameramana, novináře a fotografa. Na stěnách místo klasického rádiového polstrování visí fialově nabarvená plata od vajec. Prostě rádio ve vlastním stylu.

Když už se zdá, že se kluci mnohem více uvolnili, v druhé půlhodině vysílání začínají ztrácet půdu pod nohama. Další dva hosté, Jan Jílek a Martin Hurych, kteří mluví o východočeském festivalu Půda, na kterém vystupují nejrůznější kapely, totiž příliš nespolupracují. Jejich odpovědi jsou dlouhé a nudné. Jirka každou situaci zachraňuje slovy: „Jasně, jasně, jasně…“ Později si z toho u piva dělají srandu. Podle Ajvy z toho bude výborná znělka pro rádio. Kluci mezi sebou mohou komunikovat pouze posunky či vzkazy, které si píšou na papír. Chvíli to tak místo v rádiu vypadá jako ve škole pro hluchoněmé.

Pořad s vlastní chutí

Vysílání sice doprovázely problémy s technikou a některá místa při rozhovorech vyplňovaly trapné chvilky ticha, kluci se však s těmito problémy v živém vysílání poprali obstojně. Oba se shodují na tom, že šlo o pozitivní zážitek. „I když vím, že byl hlavní tahoun Lukáš, bavilo mě to a klidně bych si to zopakoval,“ komentuje Jirka. Důvod, proč pořad pojmenovali Jednohubky, vysvětluje Lukáš: „Asi proto, že jsme každý trochu jiný. Přineseme tak nová a rozmanitá témata se specifickou chutí,“ uzavírá s úsměvem.

Základní princip internetového rádia je postaven na ideje D.I.Y. (Do It Yourself). To znamená, že o výběru hostů i obsahu pořadu rozhodují sami moderátoři. Celý projekt proběhl v rámci školní praxe – práce v médiích, pod záštitou ředitelky rádia Ajvy Jonášové. Na další dvojici studentů VOŠP Alex Zemanovou a Martina Minhu z pořadu Jednohubky, se tak můžete těšit 28. listopadu taktéž v rádiu StreetCulture.

Podívejte se na videoreportáž:

Reakce tvůrčího týmu Jednohubky:

Milá Kláro,

díky za uveřejnění článku o prvním vysílání Jednohubek. Jsme rádi, že jste o nás napsali a postarali se o medializaci našeho vysílání.
Nemyslíme si ale, že by všechna tvrzení a formulace v článku byly vhodné a dobře zvolené, proto na ně chceme reagovat.
Chápeme snahu o výraznost až provokativnost titulku „Selhání techniky i nudní hosté“ a perexu, ale technika ve StreetCulture rozhodně nebyla špatná a neselhala. Šlo o to, že moderátoři museli donastavovat průběžně mixpult a vyměnit mikrofon za vhodnější vzhledem k tomu, že hosté měli velmi tichý projev a oddalovali se směrovému mikrofonu, který poté nebyl schopen rovnoměrně zaznamenat zvuk.

Nejenže je v článku nesprávně interpretováno „selhání techniky“ (na což jste se na místě jako redaktoři mohli zeptat), ale chybně je taky vysvětlen princip DIY. DIY (Do It Yourself) je druhem kultury a obecně rozšířeným přístupem při realizaci určitých druhů (např. komunitních) aktivit a spočívá v tom, že jednotlivec (nebo skupina) veškeré fáze a druhy své činnosti obstarává sám (nepoptává je u odborníků). V případě provozování rádia StreetCulture to znamená, že (téměř) veškeré aktivity související s provozováním rádia a kulturní činností jsou schopni obstarat na bázi DIY sami dobrovolníci projektu. DIY princip tedy neznamená zúženě jen to, že si moderátoři rozhodují o výběru hostů a obsahu pořadu.

Dojem z reportáže

Ačkoli samozřejmě uznáváme tvoje právo na vlastní názor, tak označit plaché hosty, kteří kvůli našemu vysílání přijeli mimochodem až z východních Čech (předpokládáme, že ač jste to zobecnili na celkově nudné hosty, měli jste na mysli spíše organizátory Půdy) a kteří s vystoupením v médiích měli svou vůbec první zkušenost, za nudné a „nespolupracující“ není z našeho úhlu pohledu úplně šťastné a fér. Spojení „nudní hosté“ se v článku vyskytuje několikrát a přitom byli dobře připraveni, předali všechny důležité informace a odprezentovali festival. Jen forma projevu, a to uznáváme, byla ovlivněna trémou, vyhnanou do extrému. Chápej, nebereme nikomu, jak na něj výsledek působil, jde nám o dojem, který pak vzbudí přečtení reportáže v lidech, co relaci ani neslyšeli.

Pro názornost si zkusme představit, že ve studiu nebyli organizátoři regionálního hudebního festivalu, ale trenér národního hokejového týmu. V okamžiku, kdy o něm některá z médií napíší, že při rozhovoru nespolupracoval nebo že byl nudný, nedá se očekávat, že tomuto médiu v dohledné době poskytne další rozhovor. Vzhledem k tomu, že zastupujeme jednu organizaci, domníváme se, že bychom měli ctít i jisté principy kolegiálnosti. Všichni dobře víme, jak nesnadné může být domlouvat hosty do živého vysílání, kteří vyhoví našim termínovým požadavkům a přitom budou schopni sdělit posluchačům něco nového. Víme, že nejsi náš PRista a ani po tobě nic takového nechceme, jen máme za to, že v rámci naší studijní spolupráce nebylo nezbytné formulovat to celé tímto stylem.

A ještě vysvětlení: to, že ve studiu nemohl být na začátku nikdo jiný než moderátoři a hosté, bylo způsobeno tím, že se předem nikdo z přítomných redaktorů s námi nebo rádiem StreetCulture nedomluvil na konkrétní představě o natáčení při našem prvním vysílání. Kdyby k tomu došlo, mohli jsme se dohodnout, připravit, popř. uzpůsobit tomu vysílání. Kluci ale s vaší účastí v prvních minutách nepočítali, s nervozitou před prvním vysíláním by to dohromady nebylo nikomu příjemné, proto ředitelka StreetCulture hájila – stejně jako pro všechny prvně vysílající autory pořadů – jejich vysílací prostor.

Proč tak negativně?

Stejně jako ty známe kouzlo první věty i nutnou poutavost titulku. Podle nás ale nebylo nezbytně nutné upozorňovat tolik na to negativní. Dál v článku píšeš o vysílání a o tom, jak se s tím kluci poprali velice pěkně. Nás mrzí právě to, že tyto skutečnosti se ztrácí v kontextu nudných hostů apod. V textu například také trochu postrádáme informaci, kolik času měli studenti na přípravu prvního vysílání, co všechno příprava zahrnovala, že se vše odehrálo v časově dosti nekomfortních podmínkách, jakožto protiváha všech uvedených nedostatků a nervozity.

Článek bychom – vzhledem k tématu a celkovému zaměření studentů i vysílání – pojali spíše s nadsázkou, vtipně i neformálně, k čemuž atmosféra rozhodně vybízela. Ale třeba jsme to viděli prostě jinak.
Jsme si jisti, že naši kluci odvedli dobrou práci, a jak jsme již psali, je škoda, že se tato skutečnost v článku nakonec téměř ztrácí. Třeba s námi v něčem nesouhlasíš a můžeme na to mít rozdílný pohled, chtěli jsme ti ale poskytnout i ten náš, vysvětlit naše postoje, upozornit na pár faktických chyb a třeba ti nabídnout i něco k zamyšlení. Poslouchej nás dál, možná ti příště zavdáme nová témata pro článek, u kterého, díky našim i tvým výkonům, budeme moci všichni jen blaženě chrochtat.

Zdraví tvůrčí tým pořadu Jednohubky
(mezitiulky jsou redakční)

Více než Kim Čong-un dělá Jihokorejcům starosti radiace z Japonska

Více než Kim Čong-un dělá Jihokorejcům starosti radiace z Japonska

Více než Kim Čong-un dělá Jihokorejcům starosti radiace z Japonska

Generace20
+
Více než Kim Čong-un dělá Jihokorejcům starosti radiace z Japonska

Více než Kim Čong-un dělá Jihokorejcům starosti radiace z Japonska

Generace20

Autor: Michael Švarc

22. 10. 2013

Napětí mezi Korejskou lidově demokratickou republikou a Jižní Koreou přetrvává už od konce druhé světové války. Jihokorejci se však v tuto chvíli necítí být ohroženi. Větší obavy mají z radiace z vybuchlé jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku.

Spousta lidí může vnímat Korejský poloostrov jako velmi nebezpečné místo. Napětí mezi Korejskou lidově demokratickou republikou, nyní v čele s diktátorem Kim Čong-unem a Jižní Koreou se táhne už od roku 1950, kdy sever překročil hranice a zaútočil na jih. Bezmála po půl století už není situace pro Korejce tak vyhrocená, přesto je však komunikace mezi zeměmi nemožná.

Korejský konflikt

K rozdělení Korejského poloostrova došlo na konci druhé světové války, kdy se severní území stalo okupační zónou Sovětského svazu a jižní Spojených států amerických. Vyvrcholení zvyšujícího se napětí nastalo roku 1950, kdy tehdy již vzniklá Korejská lidově demokratická republika napadla svého souseda. Tímto začala Korejská válka. Na jedné straně bojovali Severokorejci za podpory Číny a na druhé Jihokorejci s podporou USA a OSN. Tento krvavý konflikt byl ukončen o tři roky později uzavřením příměří a složením zbraní. Příměří ovšem neznamená mír a napětí mezi zeměmi přetrvává dodnes.

„Když jsem studovala před deseti lety v Bratislavě, všichni mi tam říkali, jak je Korea hrozně nebezpečná,“ vzpomíná obyvatelka Soulu Eun-kyung Jangová (30). To ji prý vyděsilo. Bála se, že od doby, co vycestovala ze země, se něco zlého stalo. Tvrdí, že i její známí, kteří studovali v zahraničí, měli podobné zkušenosti. „Západní státy si myslí, že tu není kvůli Severní Koreji bezpečno. My se však necítíme v ohrožení.“

Jangová přiznává, že Jihokorejci si už z případné hrozby hlavu příliš nedělají. Jak uvedl i britský sever BBC, mnohem víc je nyní trápí radiace z vybuchlé japonské jaderné elektrárny Fukušima, která může poškodit mořské produkty. S tím souhlasí i voják jihokorejské armády Sonny Lee (23). „Atmosféra je teď poklidná, ale armáda je samozřejmě připravená zaútočit, kdyby nás Severní Korea napadla.“

Spojení zemí je tabu

Hranice mezi zeměmi, ležící na 38. rovnoběžce, je jednou z nejstřeženějších na světě. Území KLDR se nemůže narušovat ani ve vzduchu či po vodě. „Připadáme si trochu jako bychom žili na ostrově. S obyvateli Severní Koreje se nesmíme stýkat,“ vysvětluje Jangová. Pro spoustu lidí ze starší generace je to velmi těžké, protože mají často na severu někoho z rodiny.

Na otázku ohledně sjednocení obou Korejí prý většina obyvatel odmítá odpovědět. Podle Jangové je to v současnosti to nejcitlivější téma. Prý si nedokážou představit, co by se po spojení odehrálo. „Možná bychom byli mocnou zemí, ale na druhou stranu já určitě nechci platit své daně pro blahobyt severokorejského rozvoje,“ uzavírá.

 

 

Mladí by se měli od rodičů učit chodit k volbám, říká sociolog Lukáš Linek

Mladí by se měli od rodičů učit chodit k volbám, říká sociolog Lukáš Linek

Mladí by se měli od rodičů učit chodit k volbám, říká sociolog Lukáš Linek

Generace20
+
Mladí by se měli od rodičů učit chodit k volbám, říká sociolog Lukáš Linek

Mladí by se měli od rodičů učit chodit k volbám, říká sociolog Lukáš Linek

Generace20

Autor: Klára Kučerová

21. 10. 2013

Letos bude v Česku pravděpodobně vůbec nejnižší účast při parlamentních volbách. Alespoň to tvrdí sociolog Lukáš Linek (37), který se zaměřuje především na volební chování, politické strany a parlamentarismus. Rozhovořil se například také o tom, proč mladí nechodí k volbám nebo zda lze nějakým způsobem zvýšit zájem lidí o politické dění.

Před nedávnem jste vydal knihu Kam se ztratili voliči?, jejímž cílem je vysvětlit pokles účasti v parlamentních volbách. Proč podle vás v Česku nevoličů přibývá?
Faktorů, které za to můžou, je celá řada a s politkou nemusí přímo souviset. Například jde o nižší účast lidí v odborech a malá frekvence chození do kostela. Tyto dvě instituce jsou významné z hlediska toho, že dokážou své členy přesvědčit k politickému chování.

Jakým způsobem?
Tak například odbory, které jsou napojené na levicové strany, mobilizují voliče aby šli dát hlas sociální demokracii. A církev zase křesťanské demokratické straně. Díky poklesu vlivů těchto sekularizačních procesů se snížila volební účast zhruba o tři nebo čtyři procenta a to od roku 1992 až do roku 1996. Asi se to nezdá moc významné, ale jde o kontinuální proces. Pak hraje velký význam také fakt, že se lidé hodně rozvádějí a nechtějí se brát.

Proč zrovna tyhle dva faktory hrají důležitou roli?
Protože manželé se většinou dokáží přinutit jít společně volit. A to i v případě, že je politika vůbec nezajímá. Sezdané páry si z voleb mohou udělat například i rituál, jako třeba společnou procházkou do volební místnosti a podobně.

Jsou i nějaké politické okolnosti, které mají vliv na nízkou volební účast?
Jistě. První z nich je, že mezi lidmi převládá pocit nevýznamnosti. Dramaticky narostl počet lidí, kteří si myslí, žehlasovat a chození k volbám nemá smysl. Tento postoj se v Česku začal objevovat na konci 90. let, kdy ODS uzavřela s ČSSD opoziční smlouvu. V tu chvíli si řada voličů uvědomila, že politici se stejně domlouvají mezi sebou, jak chtějí a to bez ohledu na to, co voliči řeknou.

Nemají pak tedy lidé pocit, že se ze společnosti vytrácí prvky demokracie?
Rozhodně. Pokud hlasování nemá smysl, narůstá v nich přesvědčení, že ani parlament nemá smysl a jde jen o zbytečnou žvanírnu. Ono celkově odpočátku 90. let výrazně pokleslo pozitivní hodnocení demokracie u lidí.

Je účast lidí ve volbách podmíněna i jejich vzděláním?
Ano, dokonce i dost věkem. K volbám v Česku nechodí zejména mladí. To znamená, že přijde například jen padesát procent z celkového počtu dvacetiletých a pětadvacetiletých lidí .

A s tím vzděláním je to jak?
U vysokoškoláků volební účast téměř neklesá, jen opravdu malinko. Třeba o pět procentních bodů. Naopak u lidí, kteří mají pouze základní vzdělání či střední školu bez maturity, se volební účast velmi snižuje. Ten pokles je okolo dvaceti až třiceti procentních bodů. Důvodů, proč rozdíly ve studiu hrají takovou roli, je několik. Například vzdělanější lidé jsou většinou schopni nějak kriticky myslet. Jedna studie dokonce říká, že dlouhodobé chození do školy, studentům napomáhá k utváření jejich občanských hodnot.

Proč nemají mladí lidé chuť chodit volit?
Zde se můžeme bohužel jen domnívat, proč tomu tak je a co to způsobuje. Podle mě jde o to, že mladí jsou politicky socializování v situaci, kdy v celé české společnosti převládá pocit zmaru a neochoty jít k volbám. Vidí, že je to skoro normou a nejde o nic neobvyklého. Je také rozdíl, když člověk vyrůstá v rodině, kde rodiče chodí volit pravidelně. Pokud totiž nechodí, dítě se to nemá od koho naučit a nechápe, že jde vlastně o povinnost občana.

Takže problémem je i fakt, že povinnost jít k volbám není v naší společnosti dostatečně zakořeněna?
Je to jeden z těch významných faktorů. U některých vysokoškoláků také hraje roli to, že studují mimo místo svého trvalého bydliště. Když pak mají jet dvě hodiny vlakem či autobusem domů kvůli volbám, obvykle je to pro ně spíše komplikace. I když mají možnost vyřídit si volební průkaz.

Podle nynějších průzkumů studentských voleb vyhrála strana TOP 09. Proč se podle vás studenti rozhodli zrovna takto?
Protože TOP 09 je ztělesněním pokroku a modernity. Mladí lidé totiž chtějí do světa, ovládat více jazyků a pracovat s technologiemi. Naopak třeba ČSSD má svou cílovou skupinu především u starších lidí. Nepředstavují žádný pokrok, ale spíše jistotu.

Jak velkou účast předvídáte v letošních předčasných parlamentních volbách?
Domnívám se, že bude velmi nízká. Dokonce bych si troufnul říct, že klesne i pod tu prozatím nejnižší hranici 58 %, která byla v roce 2002. Jedním z hlavních důvodů jsou podle mě volební kampaňe stran, které vůbec nemotivují voliče k účasti. Dalším významným aspektem je i to, že v lednu 2013 proběhly přímé prezidentské volby. Toto zavedení mělo na náš politický systém výrazný demobilizační efekt.

Proč?
Lidé mají totiž pocit, že svůj díl práce už odvedli. Svou občanskou povinnost již splnili a vybrali si buď Karla, nebo Miloše. Když teď mají jít volit znovu, nechce se jim. Možná mají občané také pocit, že výběr prezidenta je důležitější než volby do parlamentu.

Lze nějak pomoci tomu, aby lidé začali více chodit k volbám?
Existuje opravdu málo způsobů a možností, jak tohle vyřešit. Nejjednodušším a relativně nejlevnějším řešením je podle mě zavedení takzvaného poštovního hlasování. Což je možnosthlasování poštou, bez nutnosti dojít do volební místnosti. Oproti volebnímu průkazu má tu výhodu, že se nemusíte chodit nikam registrovat a vyzvedávat si ho. Do schránky dostanete akorát obálku s lístky a můžete je odeslat klidně už týden před volbami.

Existuje ještě nějaký způsob jak řešit tento problém s nízkou účastí?
Napadá mě pak už snad jediná možnost. A to je lepší politický výběr, nic jiného v zásadě neexistuje. Tedy s výjimkou toho, že by se v České republice zavedla povinná volební účast.

Talentovaní mladí designéři se předvedli veřejnosti

Talentovaní mladí designéři se předvedli veřejnosti

Talentovaní mladí designéři se předvedli veřejnosti

Generace20
+
Talentovaní mladí designéři se předvedli veřejnosti

Talentovaní mladí designéři se předvedli veřejnosti

Generace20

Autor: Anna Basiková

20. 10. 2013

Podzim je každoročně věnován týdnům módy a designu. Jen u nás v České republice jich můžeme navštívit hned několik. Jedním z nich je akce Designblok, která mimo jiné podporuje talentované studenty z uměleckých škol. Publicita je to hlavní a zároveň jediné, co jim akce přináší.

Designblok nedávno oslavil patnácté narozeniny. Návštěvníci na akci, která probíhala v Praze od 7. do 13. října, mohli vidět mnoho zajímavých kousků, a to od nábytku, bytových doplňků, přes oblečení až po boty a šperky. To vše nejen od tuzemských předních návrhářských stálic, ale i od mladých studentů.

Jednou z těch, kterým se povedlo na akci předvést svou práci prostřednictvím módní přehlídky, je například Kateřina Plamitzerová, studentka Vysoké školy uměleckoprůmyslové (VŠUP), Ateliéru designu a obuvi.

Na akci se prezentovala projektem Tradice vol. 2, což je kolekce průsvitných šatů. „Jsem ráda, že se práce studentů dostane k veřejnosti. Můžeme se zviditelnit a hlavně potkat lidi, získat kontakty, což je pro nás velká výhoda. Zatím se ale primárně věnuji studiu,“ tvrdí.

Výstava jim zajistila publicitu

IMG_2266

Kolekce Nostalgia Now inspirovaná oděvem ruských rolníků. Foto: Kristina Andonová

Organizátoři akce vypsali výběrové řízení a studenti vysokých škol se zaměřením na umění či design mohli posílat přihlášky. Těm nejlepším pak odborná porota udělila takzvané „talentové karty“ v oborech design a móda.

Jejich držitelé získali možnost zdarma vystavovat na akci své výrobky nebo uspořádat módní přehlídky. Dostali hlavně šanci ukázat svou práci veřejnosti, což pro ně může být dobrým rozjezdem v kariéře.

Podobný názor jako Plamitzerová má i Daria Makeeva (26), autorka kolekce Nostalgia Now inspirované oděvem ruských rolníků. „Designblok nám nabízí publicitu, tudíž máme možnost seznámit se s ostatními tvůrci a navázat s nimi profesionální vztah,“ říká mladá návrhářka. Dodává však, že nabídku ke spolupráci zatím nedostala, i když by o to velmi stála.

Větší štěstí měla autorka kolekce šperků, Markéta Kratochvílová (25), studentka VŠUP. Přála si na Designbloku najít výrobce pro své produkty a potkat ostatní tvůrce, což se jí podařilo. Seznámila se s oděvní designérkou a jsou domluvené na spolupráci.

gj

Kolekce šperků Markéty Kratochvílové. Foto: Kristina Andonová

Studenti se shodují v tom, že pro ně byla akce přínosná především proto, že se o nich dozví veřejnost. Ať už díky výstavě nebo prostřednictvím médií. Designblok pro ně udělal v podstatě jediné – dovolil jim prezentovat svou práci širší veřejnosti. Očekávali, že budou osloveni ke spolupráci, většina takové štěstí ale neměla.

 

Češi na Tunisko nezanevřeli ani přesto, že se v zemi vraždí politici

Češi na Tunisko nezanevřeli ani přesto, že se v zemi vraždí politici

Češi na Tunisko nezanevřeli ani přesto, že se v zemi vraždí politici

Generace20
+
Češi na Tunisko nezanevřeli ani přesto, že se v zemi vraždí politici

Češi na Tunisko nezanevřeli ani přesto, že se v zemi vraždí politici

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

19. 10. 2013

Egyptem otřásají poslední měsíce mohutné nepokoje. Kvůli riziku tak tuzemští turisté podle dotázaných cestovních kanceláří upřednostňují Tunisko před Egyptem. I tam ale probíhají protesty vůči vládě.

Egypt byl vždy oblíbenou destinací pro výběr dovolené. V poslední době, kvůli stále více agresivnějším nepokojům, tomu tak není. Češi mají stále ještě nedůvěru k cestování do Egypta, a proto u nich Tunisko vítězí, i přesto že tam atmosféra není zcela poklidná. Během posledních dnů se dostala na povrch informace o vykonaných vraždách na objednávku na členy parlamentu v Tunisku. Ani tato zpráva, ale neovlivnila prodejnost dovolených do země.

Při dosavadní situaci panující v Tunisku by se mohlo zdát, že Češi zanevřou také na tuto turisticky oblíbenou oblast. „Žádný odliv zájemců o dovolenou do Tuniska jsme nezaznamenali,“ uvedla Petra Alingerová za cestovní kancelář Exim tours. Na nejnavštěvovanějších místech se ale turisté s problémy přímo nesetkají. Pouze ve městě lze spatřit skupiny lidí s transparenty hlásající „Konec vlády islamistů“. Protesty na ulicích probíhají klidně bez projevů agrese a ani vojáci proti nim nezasahují. Nehrozí tak nebezpečí ani v hotelovém resortu, ani v centrech měst.

Poslední věcí, které by si turista mohl všimnout, je narůstající špína v ulicích. Kvůli nestabilní ekonomice byli propuštěni lidé z oblasti veřejných služeb. Není tedy nikdo, kdo by se o úklid ulic postaral.

 Češi mají z Egypta stále obavy

„Jedním z rozhodujících faktorů pro výběr dovolené v Tunisku může být jeho nízká cena nebo fakt, že situace v Egyptě je v Česku mediálně známější. Tuzemští turisté mají ještě stále z cesty do Egypta obavy,“ komentuje situaci Jakub Baroch z cestovní kanceláře Blue Style. Zatímco o Egyptě byla cestovní kanceláři poslána výstraha z ministerstva zahraničí o hrozícím nebezpečí, u Tuniska tomu tak není.

„Byla jsem před pár týdny v Tunisu na dovolené. O nepokojích v Egyptě jsem věděla, ale o tom, že se něco děje Tunisku vůbec,“ říká Karolína Štěrbová (21), studentka. Přestože se v zemi vraždí politici a protesty v ulicích neustávají, ministerstvo ani delegáti cestovní kancelář o případném nebezpečí neinformovali.

Sen o svobodném státu je v nedohlednu

Po Jasmínové revoluci byla v Tunisku v roce 2011 ustanovena prozatímní vláda a parlament na období jednoho roku. Měly za úkol připravit ústavu a svobodné volby. To se ale nestalo.

Islamistická strana An – Nahdá začala upevňovat svou pozici zastrašováním parlamentu. V únoru roku 2013 byl zavražděn jeden z poslanců a ke konci července druhý. Na vraždy byl najat libyjský terorista Abdul Hakim Belhaj. Islamistická strana svým jednáním pošlapala jakékoliv naděje o svobodném státu a Tunisko je v současné době bez parlamentu. Pokud vláda neodstoupí nebo ji nesvrhnou, žádné svobodné volby nebudou.

Pražská kapela Discoballs: V Rumunsku nás málem sežrali

Pražská kapela Discoballs: V Rumunsku nás málem sežrali

Pražská kapela Discoballs: V Rumunsku nás málem sežrali

Generace20
+
Pražská kapela Discoballs: V Rumunsku nás málem sežrali

Pražská kapela Discoballs: V Rumunsku nás málem sežrali

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

17. 10. 2013

Více i méně známé české a slovenské kapely si mohli užít studenti na pražském festivalu Back to School. Pódium přivítalo třeba UDG, Charlie Straight, Horkýže Slíže nebo Discoballs. O svých zážitcích nejen z této akce vyprávěli zpěvačka Anna Vondrysková (23) a bubeník Lukáš Vyskočil (30) z posledně jmenované kapely, která podle svách slov hraje „ska a něco“.

Na Back to School jste dostali možnost zahrát si vedle známých českých kapel. Čím to je, že jste se dostali do tak úzkého výběru?
Anna Vondrysková: Myslím, že je to dost o kontaktech. Přeci jenom když člověk má hodně známých mezi muzikanty a organizátory, tak je pak mnohem jednodušší dostat se jako předkapela na větší koncerty a na festivaly.
Lukáš Vyskočil: Oslovil nás produkční festivalu Jan Lippert, se kterým jsme jednali už když se připravoval letošní ročník festivalu Rock for People. Napsal nám, že se s námi dobře spolupracuje a zda bychom si nechtěli zahrát i tady. A my jsme po tom hned skočili.

V Praze a Olomouci jste na Back to School hráli jako první a začínali jste už ve tři hodiny. Nevadí vám vystupovat tak brzy, když většina lidí chodí až později odpoledne?
AV: Už jenom dostat se na tak velkou akci je paráda. Takže to, že jsme byli první, nám náladu nezkazilo. I když je jasné, že tam ještě nebylo tolik lidí. Pro nás je to především možnost ukázat se lidem, který nás třeba ještě neslyšeli.
LV: Původně jsme měli hrát v jiných hodinách. Nevím, co se nakonec stalo, že to přehodili. Ale i na Rock for People jsme hráli první a bylo to super.

Nezáleží vám tedy na pořadí, hlavní je že si zahrajete?
AV: Nás vystupování vždycky baví. Já si tedy teď ty dva poslední koncerty kvůli nemoci nemohla užívat na plno. Vždycky po pódiu běhám a skáču a teď jsem moc nemohla. Tak jsem zjistila, že taková ta barová zpěvačka s kytarou ze mě asi nikdy nebude.
LV: Samozřejmě bychom uvítali lepší čas, ale i takhle si to všichni užíváme. Já sice běhat nemůžu, ale šaškuju aspoň s rukama. Ostatní skáčou, kytarista mi třeba leze po bicích a tak dále.

V hlavním městě jste měli před pódiem okolo dvou stovek lidí, ale doopravdy se to rozjelo až později. V čem si myslíte, že to bylo?
AV: Na začátku bývá vždycky méně lidí, více se stydí. Ale někteří se bavili..
LV: Nejsou ještě opilí.
AV: A většinou se lidi umí bavit, jenom když mají v sobě nějaké pivo, panáka. Což je docela problém. Pár lidí stojí před pódiem, ale spousta jich přijde na festival a sednou si k pivu, na to můžou jít do hospody.

Vidíte v tomhle specifikum českého publika?
LV: Tak o tom, že jsme národ pivařů a rádi se napijeme se tak nějak ví. Záleží na každém, jsou lidi, kteří se umí bavit bez alkoholu a jsou lidi, kteří ne.

Čekali jste víc lidí, kteří přijdou hned na začátek?
LV: Spíš méně. Já si vždycky říkám, že tam určitě nebude ani noha a pak jsem překvapený, když se tam někdo objeví. Samozřejmě třeba na festivale MightySounds, kde jsme hráli už několikrát, je to jiné. Už tam máme vybudovanou fanouškovskou základnu. Ale i tady jsme byli spokojení s tím, jak to dopadlo.

Vystupovali jste i v zahraničí, kde vás přijali nejlépe?
AV: Byli jsme v několika zemích na koncertních šňůrách ale myslím si, že nejvíc se nám líbilo asi ve Slovinsku. Byli jsme tam několikrát a pokaždé byli lidé velmi milí a pohostinní. Ale všechna místa, kde jsme hráli, měla něco do sebe. Je pravda, že v každé zemi mají lidé trochu jinou mentalitu. Třeba v Rumunsku jsme měli pocit, že by nás nejraději sežrali. Bylo to trošku nepříjemné, ale oni jsou prostě takoví.
LV: Chtěli s Ančou tancovat. Odmítnutí brali jako urážku, takže byli pak naštvaní a různě tam pobíhali. Asi nám jí chtěli ukrást. (smích) Ale i Chorvatsko bylo skvělý. Tam jsme hráli v nějaké malé kavárně a bylo úplně natřískáno, hlava na hlavě. To byla pecka!

Letos v dubnu jste dělali předskokany španělské kapele Ska-P. Je právě tento koncert pro vás největším zážitkem?
AV: Tak přišlo na něj asi nejvíce lidí, a hrát před takto známou kapelou bylo super. Já myslím, že předtím, když jsem s kapelou nezpívala, tak měli jenom takové menší akce. (smích)
LV: No jasně. Anča totiž tahá lidi. (smích) Bylo jich tam asi pět tisíc. To bylo fakt něco! Nečekali jsme, že tam bude tolik lidí i během našeho koncertu. Hala se během asi čtvrt hodiny celá zaplnila a my z toho byli totálně paf. Měli jsme i docela trému a hodně jsme se na to připravovali. Bylo to opravdu skvělé.

Modernizace Střeleckého ostrova a Malešického parku vyvolala rozporuplné reakce

Modernizace Střeleckého ostrova a Malešického parku vyvolala rozporuplné reakce

Modernizace Střeleckého ostrova a Malešického parku vyvolala rozporuplné reakce

Generace20
+
Modernizace Střeleckého ostrova a Malešického parku vyvolala rozporuplné reakce

Modernizace Střeleckého ostrova a Malešického parku vyvolala rozporuplné reakce

Generace20

Autor: Darja Thomasová

17. 10. 2013

Během letního období v Praze proběhla řada oprav a rekonstrukcí a to nejen kvůli červnovým povodním. Nejzásadnějšími proměnami však prošel Střelecký ostrov a Malešický park. Tyto změny ovlivnily původní podobu trávení volného času obyvatel hlavního města. A ne každý je s modernizaci spokojen.

Pražský Střelecký ostrov byl od října 2012 uzavřen kvůli rozsáhlé rekonstrukci. Jeho znovuotevření bylo naplánováno právě na červen 2013. Jenže místo slavnostního otevření Pražané a návštěvníci hlavního města pozorovali, jak ostrov postupně mizí pod hladinou. Poté, co opadla voda, opravy Střeleckého ostrova pokračovaly a provoz byl obnoven až 26. září. Rekonstrukce kromě nových možností přinesly i zásadní změny v jeho využití.

Na ostrově je nově zakázáno jezdit na bruslích, skateboardech a kolech, nocovat či vstupovat do břehových prostorů. Lidé si také musí zvyknout na otevírací dobu, která je platná od zahájení provozu, mít psy na vodítku a zapomenout na popíjení alkoholu na veřejném prostranství Střeleckého ostrova.

„Návštěvní řád ostrova vznikl na základě problémů, které se týkají centra metropole,“ upřesňuje důvod zavedení striktnějších pravidel užívání ostrova tisková mluvčí MČ Prahy 1 Veronika Blažková. Konkrétně se jednalo o pití alkoholu na veřejnosti, drogově závislé, neposlušné chovatelé psů či bezdomovectví. To vše překáželo zachování čistého a bezpečného prostoru, který má sloužit všem věkovým kategoriím. Během rekonstrukce schodiště mostu Legií přibyl výtah, který usnadní přístup na ostrov.

„Kouzlo Střeláku bylo vždycky v tom, moci si tam sednout na břeh, koukat na Vltavu, něco popíjet a kecat o všem možném. Byla to krásná oáza klidu uprostřed Prahy. Teď je z toho výběh pro skautíky,“ komentuje změny Pavel Hák (35). Pokud lidé nedělají nepořádek, neničí prostory a nedělají hluk, nevidí důvod k takto striktním změnám.

Filip Hořejší (27) si myslí, že je to pěkný park, není však určen pro lidi a odpočinek ale spíše pro parádu. Vadí mu, že se nesmí vstupovat na trávu, což omezuje výhled na Karlův most.Ne všichni Pražané jsou ale se změnami nespokojeni. Třeba Rebece Stoklasové (21) se úpravy líbí. „Ostrov získal jisté uspořádání. Jediné mínus vidím v tom, že i přes zákaz volného pobíhání psů se to stejně děje,“ hodnotí nynější situaci.

Výtah na Střelecký ostrov je primárně určen pro rodiče s dětmi a handicapované osoby. Foto: Darja Thomasová

Výtah na Střelecký ostrov je primárně určen pro rodiče s dětmi a handicapované osoby. Foto: Darja Thomasová

Se starou zdí se nepočítalo

Malešický park na Praze 10 sice povodní zasažen nebyl, veřejnost ho však během prázdnin navštěvovat nemohla. Na ploše o rozloze devět hektarů totiž pokračovala celková rekonstrukce parku. Velký projekt přinesl obyvatelům této městské části k rekreaci nové cesty, dva okruhy pro cyklisty a bruslaře, dětská hřiště a v neposlední řadě nově zasazené stromy. Park tak získal novou moderní podobu.

Během revitalizace došlo ke zbourání Malešické zdi, která stála již od roku 1970 hned u vchodu do parku. Pro část obyvatel Malešic byla zeď vzpomínkou, symbolem městské části a jejich dětství. Proto požádali radnici o její obnovení. Do prostoru parku se zeď sice vrátí, bude ale mít novou podobu a nové místo. Autorem projektu se stal architekt Tomáš Podrazský.

Podle vedoucího odboru životního prostředí, dopravy a rozvoje ÚMČ Prahy 10 Martina Pecánka s původní zdi nebylo v projektu revitalizace parku počítáno. Zeď byla totiž ve velmi špatném technickém stavu a nový projekt počítal s vytvořením volné nástupní plochy s vodní kaskádou, do této koncepce ji nebylo možné zakomponovat. Proto se nakonec zvolilo nové místo pro její výstavbu a to vlevo od původní zdi mezi vstupem do parku a dětským hřištěm.

Část dotazovaných občanů, převážně mladší generace, která na desítce bydlí, o existenci zdi nic nevěděla. Na to navazuje i názor Jiřího Nováka (20) podle kterého historická hodnota zdi spočívala právě v jejím umístění. „Je dobré, že se inovují staré věcí, otázkou ale je, za jakou cenu. Podle mě by poloha měla být zachována. Myslím si, že pro moderní generaci není tak důležité, zda tam stoji stará či nová zeď,“ komentuje proměnu parku.

Na otázku, zda nová zeď bude nést stejný odkaz, jako ta původní, odpovídá Michal Voska, iniciátor hnutí vedoucího k znovu postavení Malešické zdi: „Pochopitelně to nebude stejné jako dříve. Nová zeď se ale stane krásnou moderní připomínkou.“

Tandem je způsob, jak zažít volný pád

Tandem je způsob, jak zažít volný pád

Tandem je způsob, jak zažít volný pád

Generace20
+
Tandem je způsob, jak zažít volný pád

Tandem je způsob, jak zažít volný pád

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

16. 10. 2013

Vyskočit z letadla ve výšce čtyř kilometrů může v dnešní době i nezkušený parašutista. Stačí k tomu patnáctiminutová příprava a instruktor, ke kterému je nadšenec při seskoku připoután.

Překvapivě platí pravidlo, že z čím větší výšky se skáče, tím je to bezpečnější. Instruktor neboli tandem-pilot má tak více času na řešení případných nečekaných událostí. V České republice se nesmí skákat z menší výšky než je 2 500 m. n. m. a cena tandemového seskoku se pohybuje mezi třemi až čtyřmi tisíci korun.

Parašutismus si může vyzkoušet téměř každý, kdo je starší osmi let a měří alespoň 120 cm. „V Mladé Boleslavi si dokonce v roce 2004 skočil pětaosmdesátiletý pán. Maximální věková hranice tedy není stanovena,“ upřesňuje instruktor tandemových seskoků Jindřich Kantor (47).

Další podmínkou je váha. Toto omezení je především kvůli bezpečnosti v letadle, zabrání se tak jeho přetížení. „ Ačkoli vážím 125 kilo, po předešlé domluvě s provozovatelem nebyl problém skok uskutečnit. V letadle bylo totiž méně lidí než obvykle,“ říká Petr Krejčí (47), který si seskok osobně vyzkoušel.

Hlavně, aby se otevřel padák

Z letadla, které dopraví parašutisty do výšky čtyř kilometrů, je sice krásný výhled, ale nervozita roste. Proběhnou poslední technické úpravy a jde se na seskok. Volný pád trvá přibližně 60 sekund a rychlost se pohybuje kolem 200 km/h.

„Padák se musí otevřít ve výšce 1500 m. n. m. Ten hlavní se v drtivé většině otevře pokaždé, ale může se stát, že při takové rychlosti nastane nějaká chyba, například se zamotá šňůra, a nefunguje tak, jak má. Součástí každé výbavy proto musí být i záložní, “ vysvětluje Kantor. Následný let na otevřeném padáku trvá přibližně 10 minut.

Výjimečně se stává, že někdo po volném pádu omdlí, a to z důvodu hyperventilace, kdy je tělo překysličené. Ale i na takovou situaci jsou tandem-piloti vyškoleni a s klientem se dopraví bezpečně na zem.

Ne každé přistání je hladké

Další vlna adrenalinu se dostaví, když se jde na přistání. Brzdit se totiž začíná až několik metrů nad zemí. „Při správném přistávání by měly být natažené nohy, ale občas se při dojezdu stane, že si někdo narazí kostrč,‘‘ dodává Kantor. Tvrdé přistání nebývá vina pilota, většinou za to může náhlá změna větru.

Nejvíce smrtelných nehod se bohužel stává na plně funkčním padáku. Většinou parašutisté přecení své síly a podlehnou dojmu, že se jim nemůže nic stát. Správný profesionál se nepředvádí. „Tandem je bezpečný sport, nejvíce nehod se stává cestou na letiště,“ říká Kantor.

Na mimořádné situace jsou instruktoři připraveni

Výcviky tandemových pilotů probíhají v Česku již od roku 1992. Každý profesionál musí mít na svém kontě více než 1000 seskoků, osm hodin volného pádu a měl by někdy zažít mimořádnou situaci, kdy musel ve vzduchu řešit nějaký problém. Právě na to se piloti připravují nejvíce.

Během výcviku se tandem-piloti dozví vše o padáku, seskoku i letu samotném. Kromě toho musí mít dobrou orientaci, znalosti meteorologie i fyziky. Znají zakázané manévry a jsou dobří psychologové. „Mí klienti jsou naprosto cizí lidé a každý je úplně jiný. Je důležité lidem pomoci s nervozitou a přimět je, aby mi věřili a komunikovali se mnou, pokud by nastal jakýkoliv problém,“ uzavírá Kantor.

Lidé z brazilské Bataypory tančí polku a poslouchají Nohavicu

Lidé z brazilské Bataypory tančí polku a poslouchají Nohavicu

Lidé z brazilské Bataypory tančí polku a poslouchají Nohavicu

Generace20
+
Lidé z brazilské Bataypory tančí polku a poslouchají Nohavicu

Lidé z brazilské Bataypory tančí polku a poslouchají Nohavicu

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

15. 10. 2013

I na místě vzdáleném téměř deset tisíc kilometrů od naší republiky se můžete domluvit česky. V Brazílii totiž existuje několik měst, které založil Jan Antonín Baťa. Právě v těchto místech někteří z tamějších obyvatel udržují české tradice a navštěvují hodiny českého jazyka.

„Ahoj, jak se máš?“ Těmito slovy se nezdraví pouze Češi, ale i někteří Brazilci. V největším státě Jižní Ameriky se totiž nachází takové malé „české městečko“. Leží na území Matto Grosso do Sul a jmenuje se Bataypora, což v překladu znamená Baťova dobrá voda. Po vzoru Zlína ho roku 1953 nechal vystavět Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše Bati – zakladatele slavných obuvnických závodů.

Do Bataypory se letos v létě vypravil Jakub Petera (27). „Od hrníčku po traktory je to tam jedna vzpomínka na českou zemi vedle druhé. Farmáři jezdí v Zetoru, vědí, kdo to byl Havel a znají písně Jarka Nohavici, “ vypráví Petera. V současné době žijí v Bataypoře tři rodiny s českým původem, ale tradice neudržují jen oni.

Vyuka_cestiny_v_Bataypore_opt

Výuka českého jazyka v brazilském městečku. Foto: Jakub Petera

Ve městě, které má zhruba deset tisíc obyvatel, existuje i škola, na které se od roku 2005 vyučuje český jazyk a někteří krajani ho díky tomu ovládají velmi dobře. Každý rok se kurzu účastní asi třicet lidí. Mezi Brazilce, kteří mluví česky patří i Dolores Baťa Arambasic (65), vnučka zakladatele města.

„Češi mají tradice, my sambu“

S Dolores vedl Jakub Petera rozhovor, o který se s redakcí Generace20 podělil. Baťova vnučka v něm svérázně vypráví, jaký má na Čechy názor: „Vy máte dobrou hlavu. Nejste vojáci a bojovníci, co by se někde rvali, ale statečnost máte obrovskou. Vy jste zvítězili, vy jste přežili. Máte tradice.“ Podle Dolores Brazilci takoví nejsou. „My máme fotbal a sambu,“ dodává se smíchem.

Bataypořané mají Českou republiku v oblibě a dokazují to i tím, jak bravurně tančí české tradiční tance. Naučili se je v tanečním spolku Klenot, který vlastní i moravské kroje. „Když nám tam jeden černoch předváděl, jak umí polku, připadal jsem si, jako bych nikdy nebyl v tanečních,“ vzpomíná Petera.

Bataypora ale není jediné město založené Baťou. Mezi další patří například Batatuba, Bataguassu či Mariapolis – pojmenovaná po jeho manželce. V tamních končinách mimo jiné zakládal i obuvnické závody, stavěl kina, silnice a železnice.

Tajná podpora exilové vládě

Taneční soubor Klenot vlastní několik moravských krojů. Foto: Jakub Petera

Taneční soubor Klenot vlastní několik moravských krojů. Foto: Jakub Petera

Když firmu Baťa vedl Jan Antonín, dostala se téměř na všechny kontinenty. Po Mnichovské dohodě obchodník odcestoval do zahraničí, odkud pod pseudonymy posílal Benešově exilové vládě peníze. Velká Británie a USA však Baťu neprávem umístily na černou listinu kolaborantů s nacistickým Německem, protože se prý otevřeně nepřipojil k odbojovému hnutí.

Byl odříznut od veškerého majetku a odjel právě do Brazílie, kde ho za zrádce nepovažovali. Chtěli po něm, aby ze země vytvořil druhé Spojené státy. Druhá světová válka skončila a Baťa, místo toho, aby se mohl vrátit do rodné země, byl bez jakéhokoliv předvolání roku 1947 odsouzen Národním soudem na patnáct let vězení a konfiskaci majetku. Janovi nakonec zůstala pouze část firmy na území Brazílie. Zemřel v roce 1965 v Batatubě. Byl očištěn až v roce 2007.

VIDEO: Staronový Karlín představil moderní zástavbu

VIDEO: Staronový Karlín představil moderní zástavbu

VIDEO: Staronový Karlín představil moderní zástavbu

Generace20
+
VIDEO: Staronový Karlín představil moderní zástavbu

VIDEO: Staronový Karlín představil moderní zástavbu

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

14. 10. 2013

Přeměna Karlína v posledních deseti letech, to byl hlavní bod jedné z přednášek projektu Den architektury. Během třetího ročníku se zájemci od architekta Martina Rusiny například dozvěděli, kolik kancelářské plochy nové budovy poskytují, nebo jak jsou zabezpečené proti povodním. Projekt každoročně nabízí pohled na zajímavé budovy v mnoha městech v Česku.

Vyměnit vyhřátou postel za teplé oblečení museli zájemci o přednášku Martina Rusiny v rámci Dne architektury. Kromě odborného výkladu si návštěvníci v sobotu 5. října měli možnost prohlédnout interiéry nových administrativních budov. Dostat se dovnitř ale bylo možné kvůli kapacitě jen individuálně.

Karlín dnes může být považován za jedno z pražských administrativních středisek. Na Rohanském ostrově vyrostl například areál RiverCity, jehož tři nejvýznamnější budovy se jmenují podle světových veletoků. Kromě Nile House, je tam Danube House a Amazon Court. „Snažil jsem se spočítat, kolik je v těch nově postavených budovách kancelářských ploch a vyšlo mi něco kolem 150 tisíc metrů čtverečních,“ sdělil Rusina. Nové prostory poskytují 15 procent veškerých administrativních prostor na území Prahy.

Voda je pomocník i hrozba

Součástí zástavby Rohanského ostrova je od roku 2011 budova Main Point Karlín.Ta slouží jako sídlo pojišťovací společnosti a je netypická zejména pro svůj nepravidelný půdorys. Stojí na pozemku, kde bývalo parkoviště a je obklopena z jedné strany silnicí a z druhé bloky domů.

 Budova Main Point Karlín na Rohanském ostrově. Zdroj: Kristina Andonová.

Budova Main Point Karlín na Rohanském ostrově. Zdroj: Kristina Andonová

Na místě, kde dnes stojí Main Point Karlín bylo v roce 2002 vše zaplaveno. Autoři stavby se rozhodli pro opatření, která by v případě povodně zabránila poškození drahého vybavení. „Veškerá technické zařízení jsou v takové železobetonové vaně, která vede až nad úroveň pětisetleté vody,“ vysvětlil Rusina.

Stavba je umístěna na okraji Rohanského ostrova, kde byl v minulosti přístav. To umožnilo využít proplachovací kanál v bezprostřední blízkosti Main Point Karlín. „K chlazení budovy se využívá voda z Vltavy, která má stálou teplotu.“ uvedl Martin Rusina. Přes funkční klimatizaci je v domě možné otevírat okna, celý systém ale řídí řídí počítač.

Projít se a něco se dozvědět

Den architektury nabídl pohled také na Corso Karlín, Keystone nebo Anděl´s hotel. „Jsem v důchodu, mám hodně času. Je to pro mě zajímavá příležitost něco nového se dozvědět a spojit to s procházkou,“ uvedla jako důvod své účasti Milada Králíková, která přišla s kamarádkou. Kromě Prahy se projekt realizoval také v mnoha dalších městech po celé České republice. Celý seznam čítal přes čtyřicet měst, která se do projektu zapojila.

I školní jídelna má svá pravidla

I školní jídelna má svá pravidla

I školní jídelna má svá pravidla

Generace20
+
I školní jídelna má svá pravidla

I školní jídelna má svá pravidla

Generace20

Autor: Klára Tichá

10. 10. 2013

Zajišťovat stravu ve školních jídelnách se nemusí zdát na první pohled jako ten nejsnazší úkol. Je zapotřebí vyhovět normám a nepřesáhnout stanovené finanční limity. Ve školní jídelně Střední zemědělské školy v Rakovníku zvládají vařit i pro předškolní děti.

„Pro nás je sestavování jídelníčku už běžnou rutinou,“ svěřuje se vedoucí školní jídelny Lenka Hrdličková ze Střední zemědělské školy v Rakovníku. Strava se zde sestavuje ze sezónních potravin dle spotřebního koše a musí se dbát, aby se nepřekročil stanovený finanční limit.

Školní jídelna v Rakovníku vaří pro téměř všechny věkové skupiny. Jídla se rozvážejí poblíž do mateřské školky, do základní speciální školy a samozřejmě se vaří i pro střední školu a její zaměstnance, kde vývařovna sídlí. „Za den připravíme přibližně kolem tři sta obědů,“ říká Hrdličková.

Už neplatí, že by bylo na výběr pouze jedno jídlo. Strávníci zde mají možnost navolit si týden dopředu mezi dvěma hlavními chody. Samozřejmostí je i polévka dle denní nabídky a kompot nebo zeleninový salát. „Děti mají možnost navolit si jídlo, které si přejí, ale i přesto nechávají zbytky,“ tvrdí Hrdličková. Ceny obědů se odvíjí podle věkových kategorií, do kterých jsou strávníci rozděleni. Za hlavní jídlo tedy zaplatí v rozmezí dvaceti až třiceti korun.

Ne vždy všem chutná

Všem se do chuti strefit pokaždé nedá. Nejen kvůli vybíravosti se zde sestavují individuální plány ze zdravotních důvodů. „Kromě běžných obědů jsme schopni zajistit i dietní stravu, jako je například bezlepková nebo žaludeční dieta,“ svěřila se Hrdličková. I když se mohou zdát tyto alternativní jídelníčky finančně nákladnější, jídelna s tím problém nemá a doplatky za ně nestanovuje.

Aby se dodržel spotřební koš, tak musí zahrnovat tělu prospěšné potraviny v určitém poměru jako je například maso, zelenina nebo luštěniny. „Z masa preferujeme převážně drůbeží a ryby připravujeme minimálně jednou až dvakrát do týdne,“ vyjádřila se Hrdličková. Nepříliš oblíbené luštěniny jsou také základem spotřebního koše ať už ve formě polévky nebo hlavního chodu. „Na některých školách nebývají luštěniny ve spotřebním koši splněny tak, jak by měly být, ale nám se to naštěstí daří,“ tvrdí Hrdličková.

Školní jídelna se snaží, aby poskytovala to nejlepší ze sezónních a čerstvých potravin. Strávníci pak mají možnost najíst se zdravě, chutně a za příznivou cenu. „V letošním roce začínáme pociťovat zvýšení obědů. Pro rodiče dětí je to finančně zajímavé a dítěti je poskytnut vyvážený teplý pokrm,“ uzavírá Hrdličková

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“