Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Generace20
+
Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

03. 09. 2013

Stadion oddílu ASK Slavia Praha hostil čtvrté kolo I. atletické ligy mužů a žen, které se uskutečnilo v sobotu 24. srpna v Praze. Atleti z Tábora udrželi účast v první lize i pro příští sezónu. Kvalitní výkon předvedl Roman Flaška. Ženy ovládly oštěp a cenné body vybojovaly v dálce a trojskoku.

Atletická I. liga mužů a žen. Soutěž, která má čtyři kola a každý oddíl může do každého nominovat nejvíce čtyřiadvacet závodníků. Za dosažená umístění v jednotlivých disciplínách se sbírají body. Za první místo jedenáct bodů, až po jeden bod za desáté. Celkový součet pak určuje vítěze ligy, který jde do baráže o extraligu a poslední tým, který sestupuje do II. ligy.

Z táborských mužů se nejvíce předvedl Roman Flaška. V Praze zakleknul do bloků své hlavní trati, tedy hladké čtyřstovky. Osmý muž z republikového šampionátu mužů a žen doběhl do cíle v čase 48.47s a obsadil druhé místo. Lepší byl pouze úřadující mistr republiky na této trati a účastník světového šampionátu v Moskvě Jan Tesař, který vyhrál časem 48.41s. „Blíží se konec sezóny a neběhám tak rychle, jak bych chtěl, ale mám celkem náročnou práci a ve výsledku jsme s výkonem spokojený,“ zhodnotil svůj výkon pětadvacetiletý čtvrtkař Flaška, který se momentálně připravuje v Praze.

Ženy se blýskly ve více sektorech

Sarh Leidel nenalezla v oštěpařském sektoru přemožitelku. Její nejdelší pokus měřil 44.53m. Další cenné body za druhé místo v trojskoku vybojovala třicetiletá Zdeňka Pražáková za výkon 11.90m. „Přidat v tréninku, to už snad ani nemůžu, ale nějak to nejde. Druhé místo jsou ale body pro tým,“ řekla rozporuplně po závodě svěřenkyně jihočeské trojskokanské legendy Jiřího Smetany Pražáková.

V konkurenci ženské kategorie obstála ještě juniorka Denisa Chládková. V písku sektoru dálky zanechala stopu ve vzdálenosti 5.67m. Osmnáctiletá táborská rodačka se dokázala poprat s vleklými zdravotními problémy kolen a v letošním roce opět ukazuje svou dávku talentu. Bronzová medailistka z dálky z letošního republikového mistrovství dorostu a juniorů Chládková byla po závodě spokojená a hlavně ráda za navrácení ztracené formy a zdraví.

I. liga bude v Táboře i v příští sezóně

Šéf táborské atletiky David Bor zhodnotil výkony v oddílové soutěži takto: „Myslým, že družstva si vedla dobře. Zachovat prvoligovou příslušnost pro příští sezónu bylo pro Tábor důležité a to se povedlo. Muži navíc v první sezóně po postupu z druhé ligy dokázali udržet krok s lepšími oddíly.“ Červeno černé barvy žen obsadily v konečném zúčtování čtvrté místo. Družstvo muži obsadilo celkově pátou příčku.

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Generace20
+
Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

02. 09. 2013

Druhá světová válka sice skončila přesně před 68 lety, někteří jsou jí však poznamenáni dodnes. Řeč je především o druhé generaci, tedy děti přeživších, a dokonce i o třetí generaci, tedy vnoučata přeživších Židů. Nejvíce jsou postiženi lidé druhé generace, kteří se někdy stále bojí hlásit k židovství.

Těsně předtím, než vypukla druhá světová válka, žilo ve světě přes devět milionů Židů. Ve válce v koncentračních táborech, jich zemřelo téměř šest milionů. Alespoň taková čísla uvádí Židovské muzeum v Praze. Ti, kteří válku přežili, byli poznamenáni hrozivými zážitky, které je provázely zbytek života. A nejen je. Trauma holocaustu se totiž může generačně přenášet.

„Nikdy se u nás o holocaustu příliš nemluvilo. Rodiče nechtěli děti vystavovat utrpení. Komunistický režim byl také skrytě antisemitisní, takže rodiče usoudili, nejen v mém případě, že se k tomu židovskému původu nebudeme příliš hlásit,“ vypráví novinářka Jana Šmídová. Její táta Milan Weiner vyrůstal v židovské rodině, a když mu bylo šestnáct, byl převezen do Terezína. Zemřel předčasně ve věku 45 let v roce 1969.

Otec Jany Šmídové pan Milan Weiner na fotografie pořízené po válce. Foto: Archiv Jany Šmídové

Otec Jany Šmídové pan Milan Weiner na fotografii pořízené po válce. Foto: Archiv Jany Šmídové

Otec Šmídové nemluvil o konkrétních zážitcích, ale spíše jen velmi obecně. „Co se tam dělo jsem se dozvídala více od Arnošta Lustiga, který byl přítelem naší rodiny,“ upřesňuje. V 60. letech docházelo k obnovení židovských tradic a zvyků a začalo se o holocaustu více mluvit. „Začali jsme navštěvovat židovskou obec a různé přednášky,“ říká Šmídová.

Terapie přišla pozdě

Traumatem holocaustu není druhá generace, tedy děti přeživších, postižena skrze vlastní prožitky, ale tím, že měla rodiče, kteří se těžko vyrovnávali se ztrátou rodin. Psychoterapie, které se provádí v dnešní době a zabývají se tímto problémem, měly přijít už mnohem dříve. Při rozvrhování prvních plánů pomoci Židům, kteří přežili holocaust, byla totiž jejich psychická stránka opomenuta a pomoc byla tak pouze materiální. „Výsledek je takový, že někteří přestali vnímat sebe samu. Jedinci jsou sice různí, ale pokud se udělá součet, dá se to tak říci,“ vysvětluje psychoterapeutka Helena Klímová, která se zabývá tímto druhem traumatu.

Typickým příznakem pro druhou generaci je, že většinou neumí mluvit o svých pocitech a neumí jim porozumět. To je způsobeno tím, že první generace se snažila k sobě své dítě příliš nepřipoutat, aby nebylo ohroženo případnou ztrátou. „Rodiče to vlastně dělali z lásky. Ačkoliv se velmi často snažili poskytnout dětem co nejlepší rodinu, ne vždy se jim to podařilo, a proto jsou někteří lidé z druhé generace často poškozeni,“ vysvětluje Klímová.

I když Jana Šmídová pochází z druhé generace a připouští, že taková událost člověka ovlivní, nemyslí si, že by trpěla traumatem, nebo že by o tom co se stalo jejímu otci, nedokázala mluvit. „Já jsem novinářka tak se na to dívám trochu jinak,“ říká. Naopak se o toto téma vždy velmi zajímala.

Prarodiče Terezy Váňové. Mariana Foltýnová a Evžen Foltýn krátce po válce na výletě na Karlštejně. Foto: Archiv Terezy Váňové.

Prarodiče Terezy Váňové. Mariana Foltýnová a Evžen Foltýn krátce po válce na výletě na Karlštejně. Foto: Archiv Terezy Váňové.

Oproti tomu Tereza Váňová, pracovnice nadačního fondu obětem holocaustu, která měla v koncentračním táboře své prarodiče to potvrdit může. Její dědeček, Evžen Foltýn, přijel prvním transportem do Terezína a babička Mariana Foltýnová byla v Terezíně od roku 1942 do konce války. Transport, který jejího dědečka převezl do Terezína, měl označení AK, což byla rota, která Terezín přestavěla na účely budoucího ghetta. „Měl potom jakési právo chránit další dvě osoby. Chránil tedy mou babičku a svojí maminku, která pak také přežila,“ říká Váňová.

Někteří se bojí k židovství hlásit

„To co se říká o druhé generaci je pravda. Vidím to u mého táty,“ připouští Váňová. Přiznává, že nerad mluví o tom, že jeho rodina byla v koncentračním táboře. „Hrozně mu vadí i bezpráví a silně prožívá například projevy antisemitismu,“ pokračuje. Jedním z dalších následků druhé světové války u druhé generace, je nepřiznání se k židovství ze strachu z dalšího stíhání. „Táta je hrozně rád mezi ostatními Židy, ale zároveň má zábrany chodit například do židovské obce, nebo o tom s někým mluvit. U něj v práci dodnes nikdo neví, že je Žid,“ říká Váňová.

Příznaky traumatu však nevidí jen u svého otce, ale také u jiných lidí druhé generace. Pokud chcete chodit do židovské obce, musíte prokázat židovský původ a tyto dokumenty u sebe většinou mají prarodiče. „Někteří je nechtějí vnoučatům poskytnout, protože nechtějí, aby byli někde zapsáni jako Židé,“ potvrzuje Váňová.

Zároveň přiznává, že od té doby co má děti je určitý následek holocaustu i v ní. „Třeba když je mám někde nechat, bojím se, jestli tam mají dostatečné zabezpečení. Někdy jsem sama překvapená svou reakcí,“ popisuje Váňová. U třetí generace přeživších, je například příznakem i to, že se věnují pomáhajícím profesím, tedy zaměstnání, které napomáhají měnit svět. „Pracuji v nadačním fondu obětem holocaustu, a zároveň jako učitelka v židovské škole, takže i to můžu potvrdit,“ říká Váňová.

I Helena Klímová přiznává, že terapii navštěvují lidé ze třetí generace, kteří tam většinou přijdou z jiného důvodu. „Například nemohou spát, trpí depresemi nebo mají psychosomatické poruchy,“ upřesňuje Klímová.

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Generace20
+
Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Generace20

Autor: Tereza Potocká

30. 08. 2013

„Je tady Avon!" Mnoho z nás zná tuto hlášku z amerického Filmu Střihoruký Edward. Kosmetické poradkyni Peggy její práce moc peněz nevynáší a tak se snaží kdekomu kdeco vnutit. O tom, že se prací pro nejrůznější kosmetické firmy — prodejem krémů, make-upů a voňavek — dají vydělat i statisíce měsíčně jsem si povídala s kosmetickou poradkyní Evou Liptákovou (23).

Avon, Fleur de Sante, Mary Kay či Oriflame. To vše jsou kosmetické firmy, jejichž zaměstnankyně k vám přijdou i domů, aby vám předvedly zázraky jejich produků. Eva Liptáková, studentka konzervatoře a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, je jednou z nich. Během čtyř let v oboru si vyzkoušela práci pro dvě firmy. Práci kosmetické poradykně má jako brigádu. „Kvůli své časové vytíženosti si měsíčně vydělám v průměru tak čtyři tísíce. Zatím mi to stačí,“ říká Liptáková. Ze zkušenosti profesně starších kolegyň však ví, že pokud se člověk propracuje na manažerský post, dá se tím slušně uživit.

Eva Liptáková. Foto: Archiv Evy Liptákové

Eva Liptáková. Foto: Archiv Evy Liptákové

Jak jste se k práci kosmetické poradkyně dostala?
Úplně náhodou. Šla jsem ze školy a zastavila mě paní, která právě takto nabízela kosmetiku. Nějak jsme se zapovídaly a ona se mě pak zeptala, zda bych to nechtěla dělat také. Tak jsme si řekla. Proč ne. Při studiu je každá koruna dobrá a navíc jsem měla kosmetiku a různé doplňky se slevou.

Teď už ale pracujete pro jinou firmu. Proč?
Když se na to zpětně podívám, tak v té první firmě mi nikdo nic neřekl. Jaký přípravek je na co dobrý, kde jsou jaké alergeny, na co si dát pozor a tak. Byla jsem sice kosmetická poradkyně, ale klientce jsem poradit moc neuměla. I když je pravda, že tato firma na poradenství příliš nebazírovala. Spíš jí šlo o prodej samotný.

Takže proto jste odešla?
Hlavní důvod to nebyl. Tenkrát jsem ani netušila, že je něco špatně. To jsem zjistila, až když jsem si povídala s mojí tetou ze Slovenska, která dělá právě pro tu druhou firmu, u které jsem teď.

A co vám říkala?
Ptala se mě, zda chodím na pravidelná školení a zda znám složení všech výrobků, které nabízím a zda je mám odzkoušené a vím, jak fungují a  co způsobují. Také mě zkoušela z barevné typologie. Nic jsem nevěděla. A tehdy jsem si uvědomila, že když nemám tušení o tom, co vlastně prodávám, tak v tom nemůžu pokračovat.

Okamžitě jste s tím tedy přestala?
Přestala, ale jen na chvilku. Asi po měsíci jsem se opět viděla s tetou. Původním povoláním je učitelka, ze školy však odešla a já si všimla, že najednou vypadá líp, svěžeji a spokojeněji. Ještě aby ne, když se zbavila stresu a finančně si polepšila. Její nejúspěšnější měsíc byl, když si vydělal 160 tisíc korun. Tak jsem se jí svěřila, že bych ráda pracovala s ní a už to bylo.

Na jakém postu se dá vydělat 160 tisíc?
Teta má pod sebou svůj tým kosmetických poradkyň a také své stálé klientky, které od ní pravidelně odebírají. U nás jsou docela vysoké provize z prodeje. Dostáváme 35% z ceny produktu. Někdy je to i více, to záleží na množství prodaných výrobků. U té první jsem měla jen 10% z ceny, takže když jsem prodala rtěnku za sto korun, moc jsem si nevydělala. (smích)

Když jsme u výrobků. Jaké je počáteční investice?
Vlastně ani není velká. Na začátku si musíte koupit jakýsi startovací balík s kosmetikou, ale samozřejmě ne za plnou cenu. Firmy novým zaměstnankyním pomáhají. V té první jsem měla slevu 50% a u druhé to bylo dokonce 70%. Takže jsem za velký kufřík, kde je kosmetika v hodnotě 11 tisíc korun, zaplatila jen tři tisíce.

Obsah kufříku je tedy brán jako tester?
V podstatě ano, s tím začnete obcházet klientky a ukazujete jim produkty. Kufřík také musíte mít proto, aby jste se seznámila se všemi produkty firmy a vyzkoušela si je. S tím vám pomůže vaše vedoucí, která si vás vzala do týmu. Ta má povinnost vás zaučit. Firma mimo jiné nabízí také výukové manuály. Jak líčit, jak jednat s klientkami, jak si budovat svůj tým a podobně. Bez těchto vědomostí to ani nemá cenu dělat. To jsem si vyzkoušela.

Taky si ale musíte nakoupit zboží, které budete prodávat, do toho také musíte nejprve investovat a pak až to prodat ne?
Jistě, ale opět v tom pomáhá firma. První dva měsíce jsem měla 50% slevu na vše.

Takže zpočátku to nevydělává vůbec?
Skoro ne. Musíte si vybudovat síť klientek. A pak už stačí prodat každý měsíc produkty čtyřem až pěti klientkám, každé tak okolo 2500 korun a vyděláte si ty čtyři tisíce.

2500 je poměrně dost…
Málo to není, ale klientky jsou ochotny to za kosmetiku dát.

Lze si vydělat i jinak než z provizí za prodej?
Ano, jednoho dne zjistíte, že vám jen prodej nic nevydělává, tak začnete budovat tým, který budete řídit. Chce to ale více času a dobré komunikační a organizační schopnosti. Ty samozřejmě musíte mít i jako poradkyně, ale pokud chcete ve firemní hierarchii postupovat výše a mít pod sebou lidi, tak je to nezbytná podmínka.

A potom?
Začnete si budovat tým. Vyškolíte ho a pak vám plynou procenta z prodeje každé členky týmu. Ona má svých 35% a já ještě dostanu od firmy procenta dvě. A čím větší tým máte, tím jste na tom lépe. A pokud se ukážete jako dobrá vedoucí, můžete stoupat i výše. Můžete se stát direktorkou.

Co je direktorka?
Pokud máte pod sebou více než osm poradkyň, můžete se jí stát. To se však podaří málo komu. Většinou má direktorka více jak 30 poradkyň.  Musíte se s nimi každý měsíc scházet, hodnotit je, motivovat je  a informovat o novinkách. A tím, že už máte poměrně zodpovědnou funkci a mnoho povinností, dostáváte poměrně zajímavé finanční ohodnocení od firmy. Tak okolo 25 tisíc měsíčně plus k tomu provize z prodeje.

A postupuje se i výše?
Určitě. Nejvyšší pozice je národní direktorka. V Česku a na Slovensku jsou dohromady čtyři a ty už si vydělávají přes půl milionu měsíčně. Reprezentují firmu a jezdí na zahraniční setkání všech národních direktorek. Ale samozřejmě i ty mají pár svých VIP klientek.

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Generace20
+
Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Generace20

Autor: Kateřina Horáková

26. 08. 2013

Neznalost zákona neomlouvá. Barbora Koniakovská (23) je pár kroků za prahem dospělosti a drží se na vlastních nohou. Nyní jí je ale podráží exekuce kvůli dluhům, které zavinila cizí chyba. Podle zákona si to ale měla sama ohlídat.

Vydělávám peníze, abych se měla dobře. S takovou myšlenkou odjížděla mladá prodavačka Barbora Koniakovská na letošní dovolenou, kterou si chtěla užít . Věděla totiž, že hned po návratu dostane výplatu. Ke svému překvapení ale na účtu místo potřebných peněz objevila třicetitisícový dluh. Díky detailům transakce zjistila, že se jedná o exekuci kvůli neplacení zdravotního pojištění VZP.

Koniakovská se začala pídit po detailech. „Já celý život studuju nebo pracuju, nevynechala jsem jediný měsíc. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát,“ říká. Nakonec zjistila, že příčinou exekuce je dluh ve výši 3 240 korun z období od ledna do dubna 2010. To ale měla těsně před maturitou. Zároveň tehdy pracovala  hotelu, a tak bylo jasné, že se jedná o omyl.

Barbora Koniakovská. Zdroj: Archiv Barbory Koniakovské

Barbora Koniakovská. Zdroj: Archiv Barbory Koniakovské

Škola je jistota – ale kdeže!

Podle VZP je v tomto případě na vině sama Koniakovská. Za studenty do 26 let sice platí pojistné stát, ale to musí někdo nahlásit. Většinou to dělají právě školy, přesto tato povinnost ze zákona leží primárně na bedrech pojištěnce, a tak si to musí ohlídat. „Studenti obvykle spoléhají na to, že za ně oznámení provede hromadně škola. Většina škol oznámení skutečně provádí, případy, kdy se to nestane, jsou výjimečné,“ uvádí Oldřich Tichý z VZP a dodává, že i přesto by si studenti měli stav svého pojištění průběžně kontrolovat.

Koniakovské ale k vyřešení problému nakonec stačilo donést maturitní vysvědčení. Peníze by se jí měly vrátit, na to má VZP tříměsíční lhůtu. Navíc bude muset pravděpodobně zaplatit poplatky za exekuční řízení a hrozí jí také další postih – zhruba dvacetitisícová pokuta – za to, že se exekuci nevěnovala dřív.

Zároveň vzpomíná na období před třemi lety, kdy už jedné exekuci čelila. Tehdy měla uhradit dvacet tisíc korun kvůli nesplacené pokutě od DPP. „Pokutu jsem dostala v životě třikrát a pokaždé mě to tak vystresovalo, že jsem to hned druhý den běžela zaplatit,“ dušuje se Koniakovská. Doklad, který by to potvrzoval, u sebe ale nemá. Dlužnou částku tak musela vyrovnat.

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Generace20
+
Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Generace20

Autor: Klára Tichá

23. 08. 2013

Žongléři, akrobati a herci ovládli Václavské náměstí. Konal se zde již pátý ročník mezinárodního festivalu pouličního divadla Za dveřmi. Turisté i kolemjdoucí tak mohli zadarmo zhlédnout každý den několik divadelních představení v podání profesionálních umělců.

Václavské náměstí se proměnilo v divadelní prostor. V půlce července se uskutečnil pátý ročník divadelního festivalu Za dveřmi  a kolemjdoucí tak mohli zhlédnout dohromady za celý týden více jak dvacet představení, která se odehrávala od odpoledne až do večerních hodin. Kdo žil v domnění, že divadelní festival bude plný účinkujících amatérů, mýlil se. Byla to akce plná špičkových profesionálů. Mezi vystupujícími nebyli jen čeští umělci, ale hostovali zde divadelníci z Německa, Francie a dokonce i z Japonska.„Dostali jsme se na evropskou festivalovou mapu a do Prahy se nám daří přivážet stále více skvělých představení a iniciovat vznik speciálních festivalových projektů,“ sdělil v tiskové zprávě ředitel festivalu Za dveřmi Jakub Vedral.

Festival byl zahájen českým souborem nesoucím název V.O.S.A. Theatre. Tito domácí umělci si ke své show připravili obří pětimetrové kolo, které se ovládalo tím, jak ho zatěžovali a houpali se na něm. Polský ansámbl Teatr feta se svým představením Nešikovní kuchaři: Žaludeční odysea 2011 předvedl metaforický výstup plný gastronomických „chuťovek“. Ke svému vystoupení si dokonce vybral slečnu z davu. Ta se nenechala odradit ostychem a do divadelního placu skvěle zapadla. Za pozření kombinací jídel, mezi kterými nechyběla šlehačka ve spreji nebo sardinky, si pak společně s Taetr feta zasloužila náležitý aplaus.

Nejen čeští divadelníci Hombres byli důkazem toho, že na ně reaguje dav, při jejich vystoupení se totiž objevili jedinci lehce opojeni alkoholem, kteří se s nimi snažili zavést dialog. I takovéto „vyrušení“ v jejich divadelním výstupu ladilo a utvářelo to živou podívanou.

Okolo divadelní podívané se to vždy hemžilo místními diváky i turisty. Dokazuje to i fakt, že Za dveřmi v tomto roce navštívilo přes deset tisíc návštěvníků.  Představení byla víceméně nonverbální, tudíž nedocházelo k jazykovým bariérám.

„Představení se mi líbí. Něco takového by se v Praze mohlo pořádat častěji,“ vyjádřil se k festivalu student Lukáš Mráz. Okolo divadelní podívané se to vždy hemžilo místními diváky i turisty. Dokazuje to i fakt, že Za dveřmi v tomto roce navštívilo přes deset tisíc návštěvníků.  Představení byla víceméně nonverbální, tudíž nedocházelo k jazykovým bariérám

O návštěvnost nikdy nebylo nouzi, i když se akce odehrávala na „Václaváku“, kterému se spousta Pražanů snaží vyhnout, protože je to místo přeplněné turisty, mezi kterými kličkují.  Protentokrát se ve spodní části náměstí zastavovali, posedávali na zemi a nasávali atmosféru. „Prostor spodní části Václavského náměstí se v loňském roce ukázal být výzvou a musíme uznat, že pouličnímu divadlu sluší. Stejně tak Praze sluší pouliční divadlo.“ dodává Vedral.

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Generace20
+
Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Generace20

Autor: Klára Tichá

21. 08. 2013

Třpytivá krutost, tak lze nazvat plátna, která tvoří umělec Raqib Shaw. Jeho tvorbu těžko přirovnat k nějakému z dosavadních uměleckých stylů. Má svoji zvláštní techniku, která může na první pohled působit jako kýč. Tou pak tvoří bizarní díla, která jsou nyní k vidění poprvé v pražské Galerii Rudolfinum.

Umělec Raqib Shaw. Foto: Wikimedia.org

Raqib Shaw, umělec s indickými kořeny žijící nyní v Londýně, představuje poprvé v České republice svoji tvorbu plnou blyštivé metafory. Pro výstavu v pražské Galerii Rudolfinum byla vybraná jeho nejranější díla, která budou ke zhlédnutí až do půlky září.

Raqib Shaw pracuje s jedinečnou technikou, při které používá emailové barvy a drahé kameny. Dikobrazími ostny pak vytváří výjevy, které mohou pomocí euforického přirovnání naznačovat zvrácenost lidské společnosti. „Raqib Shaw je vypravěč příběhů, pracuje s metaforami, pracuje s bohatou obrazností, ale na druhé straně jeho malířská forma je poměrně pevná, přesná, jinými slovy – rozpoznáme, co na té malbě je,“ řekl pro Český rozhlas kurátor výstavy Petr Nedoma.

Výstava je tvořena převážně cykly. Jedním z nich je Ztracený ráj, což je soubor osmi maleb. Devítimetrové plátno zobrazuje časový koloběh ročních období. Je zde znázorněna minulost, přítomnost i budoucnost a odraz lidského chování k přírodě.

Na diváka může Shawova tvorba na první pohled působit jako kýč, když se ale zahledí, uvidí propracovaná bizarní a hybridní stvoření, vyprávějící příběhy lidských konání. „Ta malba je krásná, napovrch je krásná, ale ve spod je mnohdy velmi rozporuplná, protože zobrazuje krutosti, které v západní kultuře bývají i obvykle skryty pod povrchem,“ dodává Nedoma.

Z umělcovy tvorby je znatelná inspirace východní kulturou, díla jsou třpytivá a působí jako drahokamy. Je to přesně ten typ díla, na který se člověk podívá a pokaždé si všimne něčeho nového. „Shaw mě zaujal především barevností, vnitřní dynamikou a neobvyklou technikou svých děl.  Výstavu bych doporučil zejména příznivcům Bosche a Holbeina, protože v mnohých dílech lze nalézt podobný obraz fantaskní bestiality,“ prozradil návštěvník výstavy Jakub Kaňák.

Na takřka čtyřicetiletém umělci, který žije polovinu života v Londýně je vidět, jak se v něm mísí jeho indické kořeny se západním světem. „Je výjimečným talentem, který se po velmi dlouhé době objevil na malířském nebi,“ sdělil Nedoma.

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Generace20
+
Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Generace20

Autor: Marie Šilhová

19. 08. 2013

Věta „Jedu do Chorvatska,“ dnes už nikoho ze židle nezvedne. Mnozí lidé si představí zarudlé turisty od sluníčka korzující večer na molu, betonové pláže a vůni gulášové polévky z pytlíku. Přitom existuje ještě pár míst, kde čeština není nejvýraznějším jazykem. Jedno z nich leží na nejjižnějším cípu Istrijského poloostrova a jmenuje se Kamenjak.

V malém městě Premantura na jihu Istrie nenajdete molo vedoucí podél moře, ani oblázkové pláže, kde leží hlava na hlavě. Zato tu najdete přírodní rezervaci Kamenjak, která čítá desítky pláží všech možných velikostí. Rezervace je nejjižnější cíp Istrijského poloostrova, což má své nesporné klady, ale i zápory.

Kvůli své poloze a otevřenému moři je zdejší klima dost větrné. Větry bóra a jugo, které vanou od moře a od pevniny často způsobují bouře. Pokud si tedy člověk chce užít sedm dnů azurově modré oblohy bez jediného obláčku, Premantura pro něj nebude tím pravým ořechovým. „Do Premantury se nejezdím válet na pláži, vždy počítám s tím, že to bude aktivní dovolená,“ říká Radek Kutěra (43), který krásy tohoto místa poznal už na konci osmdesátých let a do té doby se sem rád vrací.

Bóra a jugo bývají vítanými hosty

Na druhou stranu tyto klimatické podmínky si velmi pochvalují místní surfaři. Na západní straně poloostrova jsou po většinu doby ideální podmínky pro windsurfing a kitesurfing. Nejen vyznavači těchto sportů si tu však přijdou na své. Díky pohybu litosférických desek před miliony let je mořské dno velmi členité, a tedy skvělým bydlištěm pro spousty mořských tvorů.

Na výlet za nimi se lze vydat s jednou ze dvou potápěčských bází v Premantuře. To je také jeden z důvodů, proč se sem vrací Kutěra. ,,Podvodní svět je tu krásný, něco naprosto jiného než jižněji v Chorvatsku. Navíc to tu ještě není tolik vybydlené, jako jinde,“ pochvaluje si.

Výhled na moře na nejjižnějším cípu Kamenjaku a zároveň i celého Istrijského poloostrova. Foto: autorka

Ovšem i plážoví povaleči si přijdou na své. Před bórou a jugem se dá docela dobře schovat na jedné z mnoha pláží a zátok Kamenjaku. Výběr je z nepřeberného množství, od malých soukromých pláží, přes ty nudistické, až po masovější, kde se kolem druhé hodiny odpolední budete cítit jak na Makarské riviéře.

Pláže pro adrenalinové nadšence

Jeskyně podél pobřeží jsou velmi oblíbené nejen pro potápěče. Foto: autorka

Jednou z nejkrásnějších míst na Kamnejaku je Safari bar.Nenechte se zmást názvem, bar je zde pouze jako doplňující služba. Tato pláž ale leží nejníže na poloostrově, dál se rozprostírá už jen volné moře a na dohled maják Porer. Pobřeží je tvořeno skalnatými útvary, na některých místech sahají až deset metrů nad vodu. Ti, co mají v sobě dostatek adrenalinu, si mohou vyzkoušet skoky do vody ze skalních říms. Ostatní si mezitím mohou proplouvat jeskyně ve skalách, které jsou všem přístupné.

Navštívit Premanturu a rezervaci Kamenjak je možné jak pěšky, tak na kole. Pokud je ale člověk zvyklý na své pohodlí a trochu lenosti, za příplatek ho do parku pustí i autem. Kouzlo místa není ale takové, dokud si ho neprojdete pěšky.

Doufám, že téměř neporušený ráz krajiny zde zůstane ještě mnoho let, stejně jako průzračně čistá voda s viditelností desítky metrů. To samé si přeje i Kutěra. Největší změny pociťuji ve stavení nových apartmánů, jinak se toho moc nezměnilo. „Třeba Kamenjak je pořád stejný, akorát že dnes o to pečují a chrání před lidmi,“ uzavírá.

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Generace20
+
Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Generace20

Autor: Klára Tichá

16. 08. 2013

Slam poetry je umělecká performance, při které vystupují básníci se svými vlastními texty před publikem. O exhibici, originální básnické obraty a energii prostupující sálem tu není nouzi. Tento autorský přednes poezie se před pár lety dostal i do České republiky a stal se zde velmi oblíbeným. Každou chvíli se pořádají akce, kde se „slameři“ objevují. Jedním z nich je i Ondřej Lidický (28), který přiblížil, jak to na slam poetry chodí.

Ondřej Lidický. Foto: Klára Tichá

Jak jste se ke slam poetry dostal?
Nejdřív jsem se pokoušel o něco na způsob fyzického básnictví, což je kombinace hudby, divadla a poezie, se kterým přišel umělec Petr Váša. Zkoušel jsem psát poezii, a pak ji přednášet jako předskokan na koncertech.  O slam poetry jsem se dozvěděl až o hodně let později přes jednoho kamaráda a rozhodl jsem se, že to taky zkusím.

Měl jste někdy i klasické autorské čtení?
Většinou jsem dělal performance, ale několik čtení mám také za sebou. V poslední době především v rámci Literární akademie jako prezentaci kurzů tvůrčího psaní.

Co vás na vystoupení nejvíce baví?
Mám na tom rád především tu atmosféru a kontakt s publikem. Ta moc uchvátit dav a nasměrovat jej přesně tam, kam chci. Při čtení z papíru se ten magický kontakt vytrácí a účinkující tak přichází o značnou dávku zábavy.

Zakládá si tedy slam poetry na improvizaci?
České publikum sice víc oceňuje improvizaci, ale předem připravený text mívá větší hodnotu. Oboje má ale svoje pro a proti. Fenomén „Teď a tady!“ je něco s čím, se s připraveným textem těžko soupeří. Když ho má člověk připravený, dá se víc experimentovat s přednesem a nezůstává se jen u  jedné polohy. Během vystoupení není úplně jednoduché podat publiku vše tak, aby to okamžitě zpracovalo, a proto fungují zpravidla věci jednodušší, nad kterými není třeba tolik přemýšlet. Když vytvářím vystoupení, jsem oproti divákům ve výhodě, protože mám čas si to promyslet. Vlastně to je vůči nim nefér.

Vybíráte si téma, na které chcete rýmovat nebo je to vždycky individuální a reagujete na momentální situaci?
Většinou se v textu, které si připravím já, odráží něco, co člověk skutečně prožil,  aktuální situace ať už třeba životní nebo politická. O politice se vůbec hodně slamuje, rejpání má u nás asi dlouhou tradici. Většinou se ty texty snažím tvořit tak, aby byly funkční i podruhé, i když právě ta aktuálnost je pro publikum hodně přitažlivá.

Je obvyklé číst na slam poetry z papíru?
Slam poetry v zahraničí je specifická tím, že se tam čte daleko víc z papíru, zatímco u nás to je jen zřídka. Nejde jen o to mít ten text naučený, ale i o to umět ho podat, zapojit tělo a vyzkoušet i nějaké možnosti pohybu, které rozvíjejí interpretaci jednotlivých veršů.

Máte někdy problém s dodržením tříminutového časového rámce?
To se dodržuje především na soutěži, a ta je jenom jednou do roka. Pak jsou exhibice, které sice mají formát soutěže, ale časomíra není tak svazující a projdou i delší texty.

Zkoušel jste někdy slam poetry i v zahraničí?
Jednou jsem odjel do Londýna, kde jsem to chtěl vyzkoušet v rámci Open Micu (pozn. red. živá show před mikrofonem) , ale nestalo se tak. Může tam vystoupit každý, ale ten večer už byl nabitý program a nabídli mi termín až na další týden, ale to už jsem byl zase v Čechách. Takže jediný můj zahraniční zážitek je z Košic.

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Generace20
+
Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Generace20

Autor: Tereza Potocká

12. 08. 2013

Správný sklon psaní, jednotlivá písmenka musí hezky sedět na řádcích a hlavně musí být pěkně spojena. Jedno slovo se rovná jednomu tahu perem. Tak nás v první třídě učili psát. Po několika letech ve školní lavici si každý z nás písmo zjednodušil a píše tak, jak mu to vyhovuje. I proto vzniklo nové písmo Comenia Script.

Autorkou nového písma Comenia Script (CS) je grafička Radana Lencová. „Oproti stávajícímu školnímu psacímu písmu je Comenia Script jednodušší, jak je vidět již ze samotných tvarů písmen. Žáci také nenacvičují jednotlivé spojovací tahy,“ vysvětluje. Slova písmen CS totiž vznikají na principu přiřazování. Lencová toto písmo navrhla a po několika letech na základě zájmu učitelů připravila didaktické pomůcky a písanky. „Já však neříkám a nikdy jsem neříkala, že by se děti měly učit psát pouze Comenia Scriptem,“ zdůrazňuje.

Vytvořit nový systém písma napadlo Lencovou v okamžiku, kdy si uvědomila, že se snižuje věk, kdy si děti samy přizpůsobují písmo tak, aby jim vyhovovalo. Právě toto zjednodušování si psaní je u mnohých na úkor čitelnosti textu. „Realita je taková, že v současné době si takto ‚ulehčují’ psaní již žáci ve čtvrté třídě, tedy ihned poté, co se naučí psát,“ vysvětluje Lencová. Předmět psaní se totiž na českých základních školách vyučuje po dobu tří let.

Každý si najde svůj styl

Kateřina Poláková, pedagožka ze základní školy Emy Destinové v Praze, CS učí. „Děti psaní Comenia Scriptem baví, ale není možné nic srovnávat, protože se klasickým vázaným písmem psát neučily, taže nic jiného než Comenia Script neznají,” říká. Zároveň však upozorňuje na to, že není dobré přesvědčovat zaryté odpůrce, aby jejich děti psaly tímto typem písma. S tím souhlasí i Lencová. „Své písmo neprosazuji, pouze komunikuji a spolupracuji s těmi, kteří o něj projeví zájem.“

Písmo se hodně podobá tomu tiskacímu. Proto se jím děti naučí rychleji psát i ho přečíst. Důležitým kritériem je právě čitelnost a úhlednost písma. „Podíváte-li se na písmo žáků na druhém stupni, tak je velmi často stále spojité a nečitelné. Jen část dětí přechází k písmu nevázanému,“ podotýká Poláková, která se o existenci CS dozvěděla před třemi lety. Písmo ji ihned zaujalo a je jeho velkým zastáncem.

K odpůrcům revoluce v psaní patří učitelka a nyní důchodkyně Milena Jandová. Ta vnímá to, že se děti neučí vázat jednotlivá písmenka jako jakousi lenost či pohodlnost. „Děti se na psaní méně soustředí a jsou roztěkané. Rozhodně se mi to nelíbí,“ vysvětluje.Učit děti klasickému psacímu písmu je podle ní základem. Naučí se totiž pořádně držet tužku či pero v ruce a také si zlepšují jemnou motoriku.

Obě se však shodou na jednom. CS tedy není žádný univerzální způsob psaní. Je to alternativa, kterou některé školy svým žákům nabízejí. Rodiče prvňáčků tak mohou rozhodnout o tom, jakým písmem se bude jejich ratolest učit psát.

Do Česka míří nové fastfoody. „Větší změnu životního stylu to nezpůsobí,“ říká výživová poradkyně

Do Česka míří nové fastfoody. „Větší změnu životního stylu to nezpůsobí,“ říká výživová poradkyně

Do Česka míří nové fastfoody. „Větší změnu životního stylu to nezpůsobí,“ říká výživová poradkyně

Generace20
+
Do Česka míří nové fastfoody. „Větší změnu životního stylu to nezpůsobí,“ říká výživová poradkyně

Do Česka míří nové fastfoody. „Větší změnu životního stylu to nezpůsobí,“ říká výživová poradkyně

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

05. 08. 2013

Chuť Ameriky nejsou jenom hamburgery nebo smažené hranolky. Na český gastronomický trh se chystá vstoupit deset velkých amerických řetězců restaurací a provozoven rychlého občerstvení. I když se úroveň obézních lidí od roku 2008 nezměnil, výživová poradkyně varuje. Hodně tuku a cukru může být návykové.

Milovníci rychlého občerstvení se mohou těšit na širší výběr. Do Česka totiž přibydou nové americké fastfoody. Mezi nimi je například druhý největší fastfood na světě, který se specializuje na kuřata Church’s Chicken. Českým zákazníkům chce nabízet pizzu také třetí největší americký řetězec Papa John’s. „Firmy všeobecně zvažují expanzi do Evropy. Takže i do Česka,“ potvrzuje Petra Ritschelová, výkonná manažerka České asociace franchisingu.

Zájem o tuzemský trh má i společnost Dairy Queen, která prodává především nealkoholické a mléčné koktejly. Namířeno sem má i americký řetězec Denny’s, jenž nabízí snídaně, obědy, večere i dezerty. Mimo jiné je známý především tím, že má otevřeno nonstop. Ochutnat budete moci i známé americké sušenky Great Amerikan Cookies, nebo americké preclíky, které prodává Pretzel Maker. Zatím se však neví, kdy řetězce na český trh vstoupí. „Stále ještě probíhají jednání s některými jejich zástupci“, objasňuje Ritschelová.

Podle výživové poradkyně Hany Mojžíšové je to sice krok špatným směrem, i přesto se však domnívá, že příliš zvýšenou návštěvnost rychlých občerstvení ani větší změnu životního stylu to u lidí nezpůsobí. „Hodně Čechů má vyhranění názor a nezmění ho jen proto, že tu bude několik dalších fastfoodů,“ myslí si. To dokazuje i nejnovější průzkum obezity v Česku prováděný v lednu společností STEM/MARK. Ukazuje, že od roku 2008, kdy byl výzkum prováděn naposledy, zůstává počet lidí s obezitou a nadváhou na stejné úrovni, což je více než 56% populace.

Většina mužů si nadváhu nepřipouští

„Bohužel tento stav není uspokojivý,“ uvádí obezitolog Štěpán Svačina, přednosta III. interní kliniky 1 LF UK a VFN v Praze. Průzkum navíc ukazuje, že stále více mužů se nachází v oblasti nadváhy a obezity a až 86% z nich to nevnímá jako problém a zůstává v klidu.

Hlavním faktorem, který ovlivňuje nadměrnou hmotnost, je především pohybová aktivita a pravidelná strava. Pak následuje právě návštěva fastfoodů a konzumace uzenin. Roli navíc hraje i to, jestli vlastníte automobil. „I přesto na tom ještě nejsme tak špatně jako v Americe a myslím, že ani nebudeme, protože tam je to především sociální problém. Mnohdy vyjde levněji vzít čtyřčlennou rodinu do fastfoodu než uvařit. V Česku je to přesně naopak,“ porovnává Mojžíšová.

Hlavním problémem je především složení nabízených jídel. „Je v nich hodně cukru a tuku, což působí na mozek. V konečné fázi jsou tato jídla svým složením návyková. Navíc nás nezasytí a brzy máme pocit hladu,“ uzavírá Mojžíšová.

Rybolov je koníčkem, ale můžete se stát i mistrem světa

Rybolov je koníčkem, ale můžete se stát i mistrem světa

Rybolov je koníčkem, ale můžete se stát i mistrem světa

Generace20
+
Rybolov je koníčkem, ale můžete se stát i mistrem světa

Rybolov je koníčkem, ale můžete se stát i mistrem světa

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

30. 07. 2013

„Kaprařina,“ tak se rybáři nazývá cílený lov velkých kaprů. Tento odpočinkový koníček se může proměnit i v soutěž. World Carp Classic, neboli Mistrovství světa v lovu kapra je každoročně nejprestižnějším závodem.

Krátkodobá vycházka k vodě s jedním prutem a chlebovou kuličkou je klasika, kterou jako malý vyzkoušel snad každý. Tak to funguje i dnes, ale někteří rybáři se začali specializovat na lov kapřích mohykánů, jejichž váha přesahuje dvacet, třicet, ale i čtyřicet kilo. Trofej která zůstane po boji s kaprem je fotografie, všechny kapitální kousky jsou totiž navráceni zpětdo vody. „Když mi bylo sedm, chytal jsem na lískový prut a na háček napíchnul žížalu. Bylo to hezké, ale boj s dvacetikilovým kaprem pro mě je extáze,“ říká Radek Buchta (19), který se lovu kaprů věnuje šestým rokem.

Výpravy na tyto říční a jezerní obry se můžou protáhnout až na několik týdnů, proto cena vybavení pro pobyt v přírodě a zápas s velkým kaprem se může vyšplhat až na stovky tisíc korun. Tito kolosální jedinci se nechají lovit na sladkovodních vodách po celém světě, ale země zaslíbená pro kapraře je Francie. Jako nástraha se používají speciální kuličky zvané boilie, které vymysleli angličtí rybáři v osmdesátých letech 20. století.

Boilie se vyrábí z množství mouček, proteinů, nejrůznějších esencí a jako pojivo směsi se slouží vajíčka. Hotové kuličky se uvaří a usuší. Kilo této dobroty pro kapry se nechá koupit od 150 do 490 Kč.

Žádný koníček není levnou záležitostí, ale kaprařina vás může stát i manželství. „Přišla za mnou manželka, že jsme pořád jenom na rybách. Řekla, ať si vyberu mezi manželstvím a rybolovem. Tak jsem se sbalil věci a odjel na ryby,“ říká dnes již rozvedený kaprař Pavel Miňha (59).

Západ Slunce nad připravenými pruty. Foto: Vojtěch Novotný

Západ Slunce nad připravenými pruty. Foto: Vojtěch Novotný

Každoročně se také pořádá World Carp Classic neboli Mistrovství světa v lovu kapra. Nejlepší kapraři z 27 zemí světa se letos sejdou na italském jezeře Bolsena. Od 30. 9 – 5. 10. budou chtít předvést své umění. „Chci vyhrát, jako každý a velmi se na závody těším. Zdejší atmosféra se nedá popsat. Při úvodním ceremoniálu vás až mrazí, skoro jako při zahájení olympijských her,“ uvádí Karel Nikl, jeden z největších odborníků na lov kapra v České republice. Startovné na letošní šampionát je 1200 liber (36 tisíc korun). Vítěz získává prestižní titul a prémii 10 000 liber.

Španělské město Lloret de Mar nespí. Lidé uctívají sv. Kristýnu

Španělské město Lloret de Mar nespí. Lidé uctívají sv. Kristýnu

Španělské město Lloret de Mar nespí. Lidé uctívají sv. Kristýnu

Generace20
+
Španělské město Lloret de Mar nespí. Lidé uctívají sv. Kristýnu

Španělské město Lloret de Mar nespí. Lidé uctívají sv. Kristýnu

Generace20

Autor: Tereza Potocká

23. 07. 2013

Slavnostní procesí, ohňostroje, tance, stovky lodí a modré trojúhelníkové šátky. To vše neodmyslitelně patří k posledním deseti dnům v katalánském městě Lloret de Mar. V tu dobu se tam totiž konají nejdůležitější slavnosti města — Fiesta de Santa Cristina.

Patronce rybářů a města Lloret de Mar, sv. Kristýně, vzdávají každoročně hold tisíce lidí pobývajících na konci července ve španělském přímořském letovisku Lloret de Mar. Hlavní oslavy trvají tři dny, od 24. do 26. července. Město však slaví podstatně déle. „Vše začíná okolo 20. července a končí až poslední den v měsíci,“ popisuje místní obyvatelka, pětasedmdesátiletá důchodkyně, která se ve městě narodila, Marta Barrónová.

„S’amorra, s’amorra!” už připlula, křičí diváci na pláži Svaté Kristýny, když se loď s patrončinými ostatky dotkne břehu. Vždy 24. července v osm hodin ráno vyplouvá na sto lodí, rybářských,turistických, ale i kánoí či kajaků, od farního kostela Svatého Romána na pláž Svaté Kristýny, která je zhruba tři kilometry od města. Bosí rybáři oblečení v tradičích krojích, které už dnes běžně nenosí, přináší po městské pláži ostatky své patronky na loď.

Relikvie světice, vlastně jen její lebeční kost a úlomek jiné kosti, doprovazí na moři i muzikanti. Ze břehu sledují celé procesí stovky lidí. Mezi nimi jsou jak místní obyvatelé, radní a představitelé církve, tak i turisté, kteří neváhají si přivstat, aby tuto netradiční slávu nezmeškali. „V mládí jsem také jezdívala s bratrem na lodi. Teď už procesí sleduji jen ze břehu. Musím proto vstát už v pět ráno, abych byla vpředu a na vše dobře viděla,“ říká důchodkyně.

Hudba a tanec nesmí chybět

Loď veze ostatky na pláž, nad níž se tyčí kopec, kde je chrám sv. Kristýny. Tam se pak slouží mše a po ní rybáři zasednou k jídlu pod pětisetletou posvátnou borovicí. „Jí se dušené maso. Proto, aby nás Kristýna i nadále ochraňovala a rybářům zajistila dobré úlovky a obživu,“ vysvětluje Barrónová.Většina místních obyvatel, ale i turistů po dobu oslav nosí okolo krku modrý šátek. Ten je pro každý rok trochu jiný. „Je to tradiční symbol úcty. K dostání je skoro ve všech obchodech ve městě. Stačí si jen o něj říci,“ vysvětluje Barrónová.

Ještě téhož večera se všichni schází na antukové promenádě před radnicí. Oslavy pokračují tradičním tancem Ball de les almorratxes. Barrónová vypráví, že tento tanec připomíná strou arabskou legendu. Mladý Arab se zamiloval do křesťanské dívky a když ji poprosil o tanec, daroval jí skleněný flakón s parfémem. Ona ho však odmítla a lahvičku rozbila, protože nechtěla zradit svou víru. V té době byla láska mezi Maurem a křesťanskou nemyslitelná. Ball de les almorratxes tancují čtyři mladé páry. Chlapci věnují svým tančenicím lahvičku s parfémem a ony ji rozbijí o  zem. Říká se, že které z dívek rozbije flakón na nejmenší kousky, do roka se vdá.

Na stejném místě se předcházejícího dne konala přehlídka zástupců nejrůznějších tradičních řemesel v jejich krojích. „Jsou to třeba pekaři, mlékaři, ševci, švadleny a samozřejmě nechybí ani rybáři. Těch je tu nejvíc,“ popisuje manžel Barrónové, sedmdesátiletý Francisco. Všichni se tu baví, tancují a zpívají. Lloret zkrátka v tomto období téměř nespí.

Hlavní slavnosti jsou zakončeny velkým ohňostrojem. Od brzkého rána 26.července je vždy uzavřena velká část městské pláže. Světelná show trvá okolo patnácti minut a je vidět téměř z každé části města. „Nejlépe si ji samozřejmě užijete z pláže, když stojíte přímo pod místem, odkud jsou rachejtle odpalovány,“ říká Barrónová. Pocit, když na vás z nebe „padá“ zlatý déšť je prý nepopsatelný.

Po ohňové show následuje koncert. Hudba a tanec doprovázejí všechny dny oslav. Koncerty u radnice, před kostelem, na menších náměstíčkách či průvody muzikantů po městě. Lidé se zde potkávají s dávnými přáteli. „Nevidíme se celý rok, ale i tak máme jistotu, že při sv. Kristýně se vždy potkáme,“ uzavírá Francisco a dokresluje tím společenskou důležitost tohoto svátku.

Osobní trenér musí být pro zákazníka oporou, ne kotvou

Osobní trenér musí být pro zákazníka oporou, ne kotvou

Osobní trenér musí být pro zákazníka oporou, ne kotvou

Generace20
+
Osobní trenér musí být pro zákazníka oporou, ne kotvou

Osobní trenér musí být pro zákazníka oporou, ne kotvou

Generace20

Autor: Klára Kučerová

16. 07. 2013

Rozhodnout se radikálně změnit životní styl a začít pravidelně cvičit může být pro mnoho lidí stresující záležitostí. Pomoci jim mohou i fitness instruktoři, kteří dokážou poradit ohledně dobrého tréninkového plánu i správného jídelníčku. Jejich hlavním úkolem je ale také motivovat svého klienta k tomu, aby dosáhl co nejlepších výsledků. Objevují se totiž však trenéři, kteří umí sebevědomí spíše zašlapat do země.

Léto je tu a s ním i noční můra jménem plavky. Ne každý člověk má takové odhodlání a motivaci k tomu, aby pravidelně cvičil a zdravě se stravoval. Dostat se do dobré fyzické kondice však může pomoct osobní fitness instruktor. Pro tuto volbu se rozhodla i Nikola Matějková (26), která se po narození dvojčat chtěla vejít do svých starých džínsů. „Chtěla jsem trenéra, protože vím, že mám slabou vůli a s dvěma malými dětmi člověk myslí na jiné věci než na to, jaký cvičební plán si na dnešek vymyslí. Nechtěla jsem na to být prostě sama,“ vysvětluje.

Když se ale odhodlala k návštěvě jedné z posiloven, místo motivace dostala takovou lekci, na kterou jen tak nezapomene. „Když jsem se zeptala, kolik by mě stál fitness instruktor na půl roku, majitel tělocvičny si mě přeměřil a přede všemi se mi vysmál, že prý nic platit nemusím, protože podle něj mi už nic nepomůže. Celá zkoprnělá jsem odešla domů,“ popisuje svůj zážitek.

Základem je dobrá komunikace

Tento negativní přístup trenérů však není ojedinělý. Podle Michala Dlouhého (23), který působí jako fitness instruktor téměř šest let, je to proto, že se „přemnožili“ trenéři s neprofesionálním přístupem a nedostatečným vzděláním v oboru. „Bohužel případ paní Matějkové není jediný, já sám jsem byl svědkem několika podobně nepříjemných situací. V koučování je osobní a slušný přístup k zákazníkovi velmi důležitý. Pokud tomu tak není, může klienta odradit natolik, že už se do posilovny nejspíš nikdy nebude chtít vrátit a to je samozřejmě úplně špatně,“ vysvětluje.

Jeho slova potvrzuje i Matějková, která se ke cvičení ani nedostala. „Byla jsem z toho opravdu v šoku, nečekala jsem takové jednání. Naprosto mě to odradilo od jakéhokoliv dalšího tréninku. Zůstala jsem doma, jen občas zašla na skupinové lekce jako je Zumba či posilování. Jenže to k radikálnímu zhubnutí bylo málo.“

Tvrdí, že jí trvalo přes půl roku, než se znovu odhodlala k tomu zeptat se v jiné posilovně na osobní lekce od fitness instruktora, tentokrát však nelitovala „S pomocí osobního trenéra se mi povedlo shodit téměř dvacet kilo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nezavítám do mé „první“ posilovny ukázat se, ale řekla jsem si, že ne. Rozhodla jsem se totiž cvičit kvůli sobě a svému zdraví,“ vysvětluje.

Člověk se nesmí nechat odradit

Podle Dlouhého je případ Matějkové z těch šťastnějších. „Obézní lidé mají většinou problémy se sebevědomím. Pokud je někdo kvůli jejich váze ztrapní a ještě ke všemu to udělá samotný trenér, obvykle to vede k mentálnímu bloku a ke cvičení už je jen tak něco nepřiměje.“ Dodává, že lidé by si měli dobře prověřit, komu vlastně svěřují svůj čas a peníze.

Říká také, že dobrý trenér se pozná obvykle podle zkušeností v oboru a vzdělání. Například na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově či řádný kurz akreditovaný ministerstvem školství. „Důležité je nenechat se odradit. Pokud člověk chce cvičit, nesmí dát na povýšené řeči. Ba naopak, měl by se nad ně pozvednout. Právě arogantní lidé by měli být tím pravým „nakopávačem“ proč to nevzdat,“ říká Dlouhý.

Informací o Evropské unii je všude dost, říká europoslanec Jan Zahradil

Informací o Evropské unii je všude dost, říká europoslanec Jan Zahradil

Informací o Evropské unii je všude dost, říká europoslanec Jan Zahradil

Generace20
+
Informací o Evropské unii je všude dost, říká europoslanec Jan Zahradil

Informací o Evropské unii je všude dost, říká europoslanec Jan Zahradil

Generace20

Autor: Tereza Potocká

09. 07. 2013

„Zlý Brusel už nám zase něco nakazuje." To je jedna z nečastějších vět, kterou používají někteří Češi v okamžiku, kdy se jim nelíbí nové nařízení vzniklé na půdě Evropské Unie (EU). Jiní naopak centrální řízení Evropy vítají a další, těch je nejvíce, jsou k evropskému dění lhostejní. Právě o převažujícím nezájmu Čechů o EU jsem si povídala s europoslancem za ODS Janem Zahradilem (50).
Eurofederalista, eurohujer, euroskeptik či eurofob. To vše jsou zjednodušující škatulky, do kterých se uměle řadí lidé podle jejich postoje k Evropské unii. Podle prvního by měly vzniknout Spojené státy evropské. Druhý Bruselu podlézá, třetí nevěří ve funkčnost unie a poslední se děsí myšlenky silné sjednocené Evropy. Vedle nich jsou však v Česku i tací, a není jich málo, kteří se o dění v EU vůbec nezajímají. Europoslanec za ODS Jan Zahradil, který v Bruselu hájí zájmy Čechů již druhé volební období, prozradil, proč jsou podle něj Češi v otázkách EU tak opatrní.
 

Je podle Vás dění v Evropské unii naší domácí záležitostí?
Spíš než ‚je‘ lze říci ‚mělo by být‘.

Proč?
To, co se děje v Evropské unii, co připraví a schválí Evropská komise nebo Evropský parlament, ovlivňuje život lidí v členských zemích EU mnohdy více, než domácí politika.

Měla by být tedy témata týkající se EU řazena v médiích do domácí rubriky? Je to až takto blízké?
To je asi jedno, jak to bude v médiích řazeno. Hlavní je, aby si to vůbec někdo přečetl.

Proč je v Čehách zakořeněn negativní pohled na ‚zlý‘ Brusel, který nám už zase něco nařizuje?
Myslím, že Češi nemají dobrou zkušenost s fungováním v nadnárodních celcích.

Jakto?
Je to součástí naší historické paměti již od Rakouska-Uherska. Vstup do EU byl jakousi symbolickou tečkou za naším nedobrovolným pobytem v sovětském impériu, byla s ním spojována přehnaná očekávání, ovšem žádný ráj na zemi se po něm nedostavil.

Právě naopak…
Ano, Unie se nyní potácí ve strukturální i ekonomické krizi. A mnohé reakce evropských lídrů — bohužel — nejsou svým tónem a obsahem příliš vzdáleny od toho, co nám kdysi předváděli různí straničtí tajemníci. Skepse je tedy do jisté míry pochopitelná.

A není to i tím, že nebyl Čechům poskytnut dostatek informací o fungování Evropské unie a proto evropskému dění moc nerozumí?
Kdo chce informace o EU mít, najde si je. Je jich všude dost, v tištěných i elektronických médiích. Ovšem je patrno, že to zajímá jen menšinovou část obyvatel.

Lze to podle vás nějak zlepšit?
Evropské instituce se pokouší tuto, pro ně nepříznivou situaci zvrátit pomocí různých drahých propagačních kampaní, většinou s žalostným výsledkem. Tudy cesta nevede.

Tak jak tedy udělat EU pro lidi přístupnější a možná i srozumitelnější?
Je třeba říkat pravdu, mluvit normálním jazykem, přestat lakovat věci narůžovo. To i v EU umí málokdo. Navíc chybí univerzální komunikační prostředek – jazyk. Chybí evropská identita, apolečné veřejné mínění, koneckonců i evropský lid. Bez těchto atributů, které ovšem nejdou nadirigovat seshora, se těžko celoevropská témata v informační konkurenci prosadí.

A když to tedy převedeme do českého prostředí, je to i chyba tuzemských médií, že málo informují nebo dávají přednost pro ně zajímavějším tématům?
Česká média to sice neumí, a nejen pokud jde o informování o EU, ale to není hlavní problém. Myslím, že zcela platí odpověd´z předchozí otázky.

Neumí? Ale třeba o výši poslaneckých platů a různých náhrad informují docela dobře… A lidi to zajímá.
To souvisí s celkovým stavem médií, s jejich sledovaností a prodejností. Negativní nebo bulvární zpráva má prostě vždy větší dosah než něco pozitivního, vlastně nudného. Média tedy ve snaze obstát na trhu na nás chrlí poněkud pokřivený obraz světa, plný katastrof, špatných zpráv a senzačních kauz.

Je tento nezájem o evropské dění českým specifikem nebo se objevuje i u občanů jiných členských států?
Je to celoevropský jev. Účast ve volbách do Evropského parlamentu od roku 1979 setrvale klesá. Národní politika je zkrátka lidem pořád bližší, lépe se v ní orientují. Evropská integrace je do značné míry záležitostí elit, nikoliv širokých vrstev populace.

Češi nadávaji na EU a dokonce to dospělo do té míry, že se objevují hlasy, které žádají vystoupení ČR z EU. Myslíte si, že kdyby bylo nyní vypsáno toto referendum, že by lidé ‚dodrželi‘ slovo a opravdu by hlasovali pro vystoupení nebo by to ‚vyšumělo‘?
Myslím, že bychom si ani nyní vystoupení z EU neodhlasovali, kromě toho si myslím, že takové referendum by nemělo smysl, protože to není reálné. Jiné by to bylo třeba u referenda o vstupu do eurozóny, to smysl má. Podporuji myšlenku, že by si lidé měli sami zvolit, zda chtějí vyměnit českou korunu za euro. Zde jsem přesvědčen, že jednotnou měnu by v současné situaci lidé odmítli.

„Byl jsem líný chodit pravidelně do práce,“ říká mladý podnikatel Jakub Vobořil

„Byl jsem líný chodit pravidelně do práce,“ říká mladý podnikatel Jakub Vobořil

„Byl jsem líný chodit pravidelně do práce,“ říká mladý podnikatel Jakub Vobořil

Generace20
+
„Byl jsem líný chodit pravidelně do práce,“ říká mladý podnikatel Jakub Vobořil

„Byl jsem líný chodit pravidelně do práce,“ říká mladý podnikatel Jakub Vobořil

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

01. 07. 2013

Někdo si v šestnácti vyzkouší první brigádu, ale Jakub Vobořil (21) se vrhl rovnou na podnikání. Konkrétně na tvorbu webových stránek. Sám přiznává, že to nejdřív bral jen jako příležitostný přivýdělek. To se však v sedmnácti letech změnilo.

Proč jste v šestnácti začal podnikat? 
Studoval jsem prvním rokem na střední škole výpočetní techniky a ukázalo se, že mi kapesné nestačí. Dostával jsem tisícovku na měsíc a pro mě to bylo málo. Vždycky jsem měl velké výdaje, chodím třeba často do restaurací. Nechtěl jsem si pořád říkat rodičům o peníze. Ostatní měli brigády, ale já jsem byl líný chodit pravidelně do práce a mít šéfa. Proto jsem si vytvořil obchodní jméno Voboja a začal se věnovat tvorbě webových stránek.

Není jednodušší mít brigádu?
Záleží jak v čem. Na jednu stranu má člověk pravidelný příjem, na druhou stranu je vázaný pracovní dobou. U podnikání je ten příjem spíš nárazový, ale jsem svůj vlastní pán. A navíc mě tohle baví.

Bylo vám šestnáct, důvěřovali vám lidé, když jste s nimi jednal?
Tak první objednávky byly jenom přes známé a ti mě znali. Takže to problém nebyl. S cizími lidmi jsem začal komunikovat až později, a to bylo bez problémů. Hodně lidí mi většinou tipuje víc, než kolik mi ve skutečnosti je.

Jaké byly začátky?
Nejdřív mi musela pomáhat máma, protože jsem nevěděl třeba nic o daních. Využil jsem toho, že má živnostenský list, takže mi to zastřešila a používal jsem její IČO. Ale Voboju jsem nejdřív bral spíš jako brigádu ke studiu. Člověk přeci jen nemá v šestnácti nějaké velké ambice. Jenomže to se postupem času změnilo a mě to začalo bavit.

Kdy jste podnikání začal brát vážně?
V sedmnácti, když mi zemřel táta. Zůstali jsme s mámou sami. Byl to těžký rok. Chtěl jsem něco dokázat a potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Pak jsem si v osmnácti zařídil vlastní živnostenský list a začal se víc věnovat podnikání. Na lyžáku jsem se seznámil s Filipem Drahošem, který rozumí grafice a programování a začali jsme pracovat spolu. On ty weby teď tvoří a já komunikuju s lidmi a probírám s nimi, jak by jejich webové stránky měly vypadat a co by v nich mělo být.

Jméno Voboja se pak přejmenovalo na VMD software, proč?
Protože s Filipem Drahošem jsme se spojili ještě s Michalem Majerem, což byl kluk ze školy, který dělal to samé co my. Voboja byla složenina z mého jména a příjmení a my jsme chtěli nový start. Takže jsme se přejmenovali na VMD software, což jsou počáteční písmena našich příjmení. Rozhodně toho spojení nelituji, protože se nám otevřely nové dveře. Získali jsme více kontaktů a vše je teď mnohem jednodušší.

Jak sháníte zakázky?
Většinou nás doporučí lidé, kterým jsme už web udělali. Máme také různé reklamy a inzeráty na internetu.

Věnujete se i něčemu jinému, než tvorbě webů?
Chtěli bychom vytvářet aplikace do mobilů, tabletů a taky vytvořit nějaké hry. Už máme představy, ale o tom nechci moc mluvit, abych to nezakřikl. Ale třeba teď se věnujeme i správě sítí. Snažíme se pořád něco vymýšlet, protože prosadit se je hodně těžké, navíc když do toho ještě všichni studujeme vysokou školu. Já jsem na soukromé škole výpočetní techniky a kluci studují ČVUT.

Co jste za ty roky podnikání naučil?
Spoustu věcí. Určitě se mi zlepšila komunikace a více se vyznám v lidech. Například když jsem s nimi na jednání, kde domlouváme, jak mají jejich webové stránky vypadat, lépe odhadnu, co by se jim mohlo líbit a co ne.

Deset setin znamenalo pro Masláka zklamání

Deset setin znamenalo pro Masláka zklamání

Deset setin znamenalo pro Masláka zklamání

Generace20
+
Deset setin znamenalo pro Masláka zklamání

Deset setin znamenalo pro Masláka zklamání

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

29. 06. 2013

Esa české atletiky se představila v Táboře na Stadionu Míru, kde se 15. – 16. 6. konalo mistrovství České republiky v atletice. Znovu po pěti letech se do tohoto jihočeského města vrátila bitva o cenné kovy. Jedním z největších magnetů pro diváky byl Pavel Maslák, který se v běhu na 200 metrů pokusil překonat čas 20,59.

Oči všech diváků jsou upřeny na start dvoustovky. Komentátor Jacek Přibáň vsází na čtvrtou dráhu a nový český rekord.  Ve druhé nejkratší sprinterské distanci pod širým nebem se představuje dvaadvacetiletý Pavel Maslák.

Komentátor zvyšuje hlas: „Čtvrtá dráha, český rekordman na 400 a 200 metrů Pavel Maslák.“ Je slyšet hlasitý potlesk zaplněných ochozů. Ve vzduchu je cítit velké očekávání. Nikdo nepochybuje o tom, že překoná svůj vlastní rekordní čas 20,59, který zaběhl v roce 2012 právě zde v Táboře.

Znělka před povely startéra ještě zvyšuje napětí. Zavládá hrobové ticho. Naposled se zhluboka nadechnu a očekávám strhující podívanou stejně jako celý stadion. „Připravte se,“ zní pokyn startéra. Svěřenec trenéra Dalibora Kupky zaklekává do bloků. Zraky obecenstva jsou upřeny na malého muže v červenožlutém dresu pražské Dukly s červenými návleky na rukou.

„Pozor!“ V osmi drahách se předklání šlachovitá těla. Prásk – ozve se startovní výstřel. „Pavel Maslák běží výtečně,“ křičí komentátor. Vybíhá zatáčku. Je na startu stovky. S náskokem se řítí cílovou rovinkou. Diváci na hlavní tribuně vstávají ze sedadel. Dychtí vidět nejrychlejší dvoustovku všech dob v podání českého atleta.

Maslák se předklání na šachovnici. Tabule ukazuje čas 20,69. Zlostné máchnutí rukou a zamračené čelo značí jeho nespokojenost. Rekord nepadl. Přesto zaplněný stadion tleská vestoje novému mistrovi České republiky na 200 metrů. „Rekord jsem chtěl zaběhnout, bohužel to nevyšlo. Foukal protivítr 0,9 metru za sekundu. Nadále se budu věnovat čtyřstovce. Dvoustovka byl jenom test mojí rychlosti,“ komentuje svůj výkon úřadující mistr Evropy na čtvrtku Maslák.

Pro jídlo jsme skákali přes Berounku, vypráví studentka zasažená povodněmi

Pro jídlo jsme skákali přes Berounku, vypráví studentka zasažená povodněmi

Pro jídlo jsme skákali přes Berounku, vypráví studentka zasažená povodněmi

Generace20
+
Pro jídlo jsme skákali přes Berounku, vypráví studentka zasažená povodněmi

Pro jídlo jsme skákali přes Berounku, vypráví studentka zasažená povodněmi

Generace20

Autor: Marie Šilhová

24. 06. 2013

Týden byli bez elektřiny a voda v jejich domě sahala do pasu. Tak to vypadalo na řadě míst během povodní, které v prvních dvou červnových týdnech ochromily většinu Čech. Například rodina Žižkových z Dolních Černošic u Prahy na vlastní kůži poznala jaké to je být naprosto odříznutí od civilizace.

Voda už opadla a někomu by se mohlo zdát, že tím povodně skončí. Obyvatelé zasažených oblastí teď ale před sebou mají možná to nejhorší. Sčítání škod a úklid po vodním živlu, který se na začátku června prohnal skoro celými Čechy. Čisticích prostředků a vysoušečů se už chopila i rodina Žižkových z Dolních Černošic.

Voda začala stoupat už v sobotu 1. června večer. „Šla jsem do města a viděla jsem, jak jsou zaplavené zahrádky u domů blízko Berounky,“ popisuje Anna Žižková (21). Tehdy tomu ještě nepřikládala zvětšenou míru pozornosti, protože zahrádky bývají zatopené při každém větším dešti.

Tentokrát však nešlo pouze o běžný déšť. Hladina Berounky se začala rychle zvedat, a během pár hodin dosahovala až do obytných částí Dolních Černošic. „Někdy před půlnocí jsme už měli vodu u domu,“ vzpomíná Žižková. Brzy přestala fungovat elektřina a voda zaplavila sklepy a přízemí rodinných domů.

Pomocná ruka souseda

Odříznuta od civilizace zůstala rodina Žižkových týden. Po tu dobu byli bez elektřiny a pro zásoby jídla museli podstoupit adrenalinovou cestu. „V pondělí nám došlo jídlo, tak jsme se rozhodli, že se pro něj vydáme sami. Akorát lávka byla už tehdy zavřená, a tak jsme museli přeskakovat přes v tu chvíli asi dvoumetrovou Berounku,“ vypráví a ještě při vzpomínce na to se oklepe strachem.

Obyvatelé Dolních Černošic a okolí teď už pomalu sčítají škody, které jim velká voda způsobila. „Celé sklepy a přízemní jsou v naší ulici na odpis, stejně jako chodník a silnice, které silný proud úplně zdemoloval,“ vyjmenovává Žižková. Doma mají v současné době už téměř vše umyté, vyházené a vyčištěné. „Pomáháme si navzájem se sousedy, což na mě působí hodně optimisticky,“ zakončuje.

Nejhorší je vnořit se do hořícího domu, říká dobrovolný hasič

Nejhorší je vnořit se do hořícího domu, říká dobrovolný hasič

Nejhorší je vnořit se do hořícího domu, říká dobrovolný hasič

Generace20
+
Nejhorší je vnořit se do hořícího domu, říká dobrovolný hasič

Nejhorší je vnořit se do hořícího domu, říká dobrovolný hasič

Generace20

Autor: Kateřina Horáková

18. 06. 2013

V nouzi poznáš přítele, ale dobrovolníka abys pohledal. Michal Korbel (32) se živí jako obchodní zástupce v tiskárně, vedle toho ale také už rok a půl pomáhá ve Sboru dobrovolných hasičů Libuš. O tom, jak náročná je to práce a také o posledních povodních se rozpovídal v hospůdce, kam jeho sbor chodí pravidelně hasit žízeň.

Jak jste se k dobrovolným hasičům dostal?
Já jsem tady na Libuši vyrůstal. Pak jsem se odstěhoval a asi před rokem a půl jsem se vrátil. Většina mých starých kamarádů dělala právě hasiče, a tak mě přijali mezi sebe a dnes už jsem dokonce místostarostou sboru. Já měl tu zkušenost už z Budyně, kde jsem měl dřív chalupu a tam jsem také pomáhal tamějším dobrovolníkům.

Co musí člověk zvládnout, aby byl ke sboru přijat?
Když se přihlásí někdo nový, tak si ho nejdřív komise, která se skládá z osmi členů – je tam třeba starosta, velitel a tak – trochu proklepne. Během pohovoru taky zjistí, jestli má něco v hlavě a jestli tu práci psychicky zvládne. Potom si nováčka samozřejmě vyzkoušíme i v tělocvičně, a když projde, následuje řada školení, například školení na slaňování, dýchací techniku…

Kolik času vám dobrovolnictví zabírá?
Většinou máme jednou týdně schůzku se sborem, pak taky jednou týdně cvičení – odhaduji to tak na osm hodin za týden. Plus papírování, ale to už je bonus k tomu mému funkcionářskému postavení. Ale třeba teď o povodních, to jsme na začátku jeli 26 hodin v kuse a za ten týden jsme vyjížděli čtyřiadvacetkrát. To je celkem dost, to máme většinou tak za rok, možná ani to ne.

A jak to zvládáte s prací, která vás živí?
Já osobně jsem svým pánem, takže ten problém neřeším. Měli bychom dostávat refundace, což znamená, že když kvůli zásahu druhý den nemůžeme do práce, mzda by nám měla být nahrazena. Vím, že přes povodně tohle spousta kluků ze sboru řešila, ale většinou jim to v práci uznali, jakoby tam normálně byli.

Kdo rozhoduje o tom, kdy a kde budete jako dobrovolníci zasahovat?
Většinou dostáváme hlášení z centrály Hasičského záchranného sboru. Je logické, že když tady za rohem spadne strom, pošlou tam nás a ne jednotku z centrály profesionálů na Budějovické. Někdy vyjíždíme i z vlastního popudu, když zaregistrujeme nějaký problém anebo nám volají naši známí přímo. I to pak ale musíme centrále hlásit.

V čem spočívala vaše pomoc při povodních?
Naše práce byla hlavně odčerpávat zatopené sklepy, také jsme pomáhali se stavěním protipovodňových hrází a se skládáním pytlů, protože dobrovolníků z řad lidí bylo málo. Taková ta „těžší“ práce je na profesionálních hasičích, i když takový ten mýtus, dobrovolníci versus profesionálové, ten už teď pomalu padá.

Jaký mýtus?
No, že dobrovolní hasiči umí nejlíp ze všeho pít. (smích) Ale například technické vybavení naše a profesionálů je dnes už v podstatě srovnatelné. A to i přesto, že třeba náš libušský sbor spadá pod stejnou radnici, jako ten písnický, takže se s nimi dělíme o dotaci. Ta teď činí asi 800 tisíc na rok, což je dost málo pro dva sbory.

SDH Libuš během jednoho z výjezdů během letošních povodní. Zdroj: Archiv SDH Libuš

SDH Libuš při jednom z výjezdů během letošních povodní. Zdroj: Archiv SDH Libuš

Co byl pro vás za tu dobu, co děláte hasiče, nejhorší zážitek?
Myslíte fyzicky nebo psychicky?

Tak třeba fyzicky.
No asi skládání pytlů a zvedání hrází po celé Praze, to šestadvaceti hodinové nasazení. A taky se mi vrylo do paměti jedno cvičení v obci Přestavlky. To bylo celonoční cvičení, které začínalo zinscenovaným požárem domu a končilo nahranou autonehodou. Pamatuji si, že třeba zlomeniny byly jako pravé, skvěle nafingované, i ti zranění hráli, že jsou v šoku, prali se s námi, bránili se.

A psychicky?
Nejhorší je vnořit se do hořícího domu s dýchacím přístrojem v ruce a nevědět, co tam na vás čeká, prodírat se tím neprůhledným dýmem. A vlastně ani teď při povodních jsem to neměl úplně lehké, protože hned ten první den mi žena rodila.

Vážně?
Ano, jednatřicátého, takže vlastně v předvečer. To už jsme za sebou ale měli první výjezdy třeba k podemletým a převráceným stromům. V porodnici jsem byl ještě v hasičském a musím říct, že se mnou sestry hned jednaly jinak. Jsem rád, že uniforma pořád budí respekt, protože se snažíme vážně pomáhat. A když pak někdo přijde a poděkuje, je to pro nás nejlepší odměna.

Mladý hráč pozemního hokeje chce najít štěstí za hranicemi

Mladý hráč pozemního hokeje chce najít štěstí za hranicemi

Mladý hráč pozemního hokeje chce najít štěstí za hranicemi

Generace20
+
Mladý hráč pozemního hokeje chce najít štěstí za hranicemi

Mladý hráč pozemního hokeje chce najít štěstí za hranicemi

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

14. 06. 2013

Šest dní v týdnu na tréninku a víkendy zaplněné zápasy. Tak vypadá život sedmnáctiletého hráče pozemního hokeje pražského klubu President Vojtěcha Koláře. Trénuje se třemi týmy, reprezentuje Českou republiku a vypomáhá coby asistent trenéra mladších žáků. K tomu studuje na Gymnáziu Christiana Dopplera a rád by v budoucnu navštěvoval vysokou školu.

Jak je možné, že působíte ve třech týmech najednou?
Stále nastupuji za dorost, kam věkově patřím a ve stejném klubu hraji už od čtrnácti let s muži. Bylo jich málo, a tak museli kádr doplnit i někým mladším. No a já jsem patřil asi k těm lepším, tak mě vybrali. K tomu jsem zařazený do širšího výběru na reprezentaci naší země a chodím trénovat i tam.

Byl nějaký problém s přestupem k mužům? Není tam třeba nějaká věková hranice?
Není, je jen hranice kdy už se nemůže hrát za dorost, což bude nově od příští sezóny do 18 let, pak už je možné nastupovat pouze za muže. My tam máme dobrou partu, takže s tím  přestupem žádný problém nebyl. Záhul jsem nedostával, ale ze začátku jsem se styděl, protože jsem jich spoustu neznal.

Působil jste v reprezentaci České republiky na Mistrovství Evropy do 16 let v Barceloně. Jaké to bylo hrát v českých barvách?
Byla to samozřejmě velká čest. A já si to opravdu užíval, i když jsem měl i trochu trému. Hráli jsme v A skupině, ale neuspěli jsme a spadli do skupiny B. To bylo samozřejmě obrovské zklamání, ale i tak jsem byl rád, že jsem tam mohl být. Nyní doufám, že se dostanu do reprezentace mužů. Už jsem s nimi v letošní sezóně odehrál pár přátelských utkání, tak jsem se snad osvědčil.

Byla účast na takto velkém turnaji váš zatím nejlepší hokejový zážitek?
Nejvíc si zatím cením toho, že se nám podařilo s klubem Profesor třikrát za sebou vyhrát Mistrovství České republiky v hale s dorostem. S muži je to zase z předminulé sezony druhé místo v extralize. Reprezentovat bylo skvělé, ale vzhledem k výsledku to řadím až za tyto úspěchy.

Kolikrát týdně máte tréninky a zápasy?
Každý den. Teď mi to opravdu vychází, že je mám šestkrát týdně a k tomu  zápasy. Těmi mám většinou celé víkendy zaplněné. Třeba teď mám až do konce června jen tři volné dny. Chodím na tréninky reprezentace, dorostu, mužů a ještě jsem asistent trenéra žáků, což je asi šest mých plus dva kde s tím jen pomáhám.

Jak to zvládáte se školou a co plány do budoucna?
Hokej je trochu v popředí všeho, ale že bych kvůli tomu zatahoval školu to zase úplně ne. Procházím v ní, asi takhle bych to řekl. Vzhledem k tomu, že v dnešní době bych se hraním neuživil, tak určitě plánuju jít na vysokou a to na České Vysoké Učení Technické v Praze obor architektura a stavebnictví.

Dá se pozemním hokejem uživit?
Třeba v Německu nebo Holandsku ano. V těchto zemích už je tento sport na vyšší úrovni, ale pořád to člověku nestačí, aby nemusel dělat ještě něco. Chtěl bych se dostat do zahraničí a stát se vrcholovým sportovcem.

Nevadí vám, že nemáte čas téměř na nic jiného?
Naštěstí se nikdy nestalo, že by se mi tréninky nebo zápasy křížily s nějakou událostí, na které bych musel nebo chtěl být. Občas mě mrzí, že nemám tolik času na přátele, ale nikdy jsem se kvůli tomu na hokej vykašlat nechtěl. Beru to tak, že člověk pro svůj sen prostě něco obětovat musí.

Musíme doufat, že Klokánky nezavřou, říka jedna z vychovatelek

Musíme doufat, že Klokánky nezavřou, říka jedna z vychovatelek

Musíme doufat, že Klokánky nezavřou, říka jedna z vychovatelek

Generace20
+
Musíme doufat, že Klokánky nezavřou, říka jedna z vychovatelek

Musíme doufat, že Klokánky nezavřou, říka jedna z vychovatelek

Generace20

Autor: Klára Kučerová

12. 06. 2013

Poslanci vydali novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která měla Klokánkům z Fondu ohrožených dětí pomoct. Ty měly být hromadně umisťovány do pěstounských rodin. Projekt ale úspěch neměl a peníze, které stát fondu odebral už jim zpátky nevrátil. Klokánky se tak ocitají v existenční krizi. Jedna z vychovatelek Jana Pavlíčková (48), která působí v pražském Klokánku na Chodově, kvůli menším dotacím už několik měsíců nedostala výplatu.

Stát se snažil zavést program hromadného umisťování dětí do pěstounských rodin. Proč podle vás nevyšel?
Je to nedomyšlený projekt. Všechny pěstounské rodiny chtějí zdravá, bílá miminka a těch tu moc není. Co bude s Romy, staršími nebo s psychicky postiženými dětmi? Když zavřou Klokánky, půjdou do dětských domovů, kam se za prvé nevejdou, jelikož v současnosti zastřešujeme celkově přes 600 dětí a to je pro ně příliš velká kapaicta. A za druhé nikdy nepoznají, jak funguje opravdová rodina jako tady u nás.

Zákon byl prý zamýšlen jako pomoc od státu. Jak to vnímáte vy?
Můj osobní pocit je, že o žádnou pomoc rozhodně nešlo. Někdo z poslanců se asi jednoho dne probudil a rozhodl se, že Klokánkům „pomůže“. Což bych pak asi připisovala šílenství. Nebo to bylo ryze osobní a někomu jsme asi hodně nepohodlní.

Proč by měly být Klokánky někomu nepohodlné?
Předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková, si nikdy nebrala servítky. Vždycky říká přesně to, co si myslí. Povedlo se jí za několik let vybudovat něco, co skvěle funguje. Možná se jen s někým na vyšších místech nepohodla. Když se na tu novelu podíváte, zjistíte, že to poslední oč v ní jde, jsou právě děti. Myslím, že hledat zde nějaké racionální řešení asi nemá smysl.

Kraje vám zasílají dotace podle toho odkud dané dítě je. Jak je to s penězi teď?
Peníze posílají, jak se jim zachce, teď přišly pouze od pěti krajů.A výplatu za únor jsme dostali teprve minulý týden. Já mám naštěstí partnera, dospělou dceru i rodiče. Ti by se o mě určitě postarali, kdyby něco. Nedovedu si ale představit, že bych byla úplně sama. A takové „tety“ tu jsou.

Takže všichni zaměstnanci Klokánků teď pracují zadarmo?
V podstatě ano. Všechny dotace, které přijdou, dáváme na potřeby dětí. Ty naštěstí po materiální stránce zatím netrpí. Jídlo, jízdné a jiné nutnosti se vždy nějak zaplatí. Jenže veškerý personál, to znamená „tety“, ale i odborní zaměstnanci jako třeba psychologové, jsou bez výplat.

Odešli nějaké vychovatelky z vaší pobočky?
Ano, čtyři. Zoufalá situace je bohužel donutila. Když jste totiž sama nebo váš muž vydělává málo či vůbec, z něčeho ty účty prostě platit musíte. K masivním odchodům ale naštěstí nedošlo.

Jak ministerstvo řeší špatnou finanční situaci Klokánků?
„Tety“ už psaly několik desítek dopisů na ministervo a reakce žádná. Malá naděje nám svitla, když si nás pod patronát vzala první dáma Ivana Zemanová a začala se o naši špatnou situaci zajímat. Říkali jsme si, že by se třeba mohlo začít i něco dít. Prozatím se ale neděje nic, takže nezbývá než doufat.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“