Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Sobotka oficiálně opouští vysokou politiku. Je jedním ze tří expremiérů, kteří vydrželi celý mandát

Sobotka oficiálně opouští vysokou politiku. Je jedním ze tří expremiérů, kteří vydrželi celý mandát

Sobotka oficiálně opouští vysokou politiku. Je jedním ze tří expremiérů, kteří vydrželi celý mandát

Generace20
+
Sobotka oficiálně opouští vysokou politiku. Je jedním ze tří expremiérů, kteří vydrželi celý mandát

Sobotka oficiálně opouští vysokou politiku. Je jedním ze tří expremiérů, kteří vydrželi celý mandát

Generace20

Autor: Anna Žáková

06. 04. 2018

Bohuslav Sobotka (ČSSD), předseda minulé vlády, oficiálně rezignoval na post poslance. Sobotka se tak přidává k většině bývalých premiérů, kteří chvíli po konci mandátu skončili v aktivní politice.

Bohuslav Sobotka (ČSSD) se přidává k bývalým premiérům, kteří po složení svého mandátu skončili s činností ve vysoké politice. Sobotka 31. března rezignoval na post poslance, který od října 2017 zastával. Nadále chce ale zůstat řadovým členem ČSSD. „Moje rozhodnutí je čistě osobní. V aktivní politice jsem strávil přes 25 let, proto bych se nyní rád vydal i jinou cestou než politickou,“ napsal Sobotka na svém Facebookovém profilu v polovině března.

Sobotkovu vládu tvořila od ledna 2014 koalice stran ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Hlavními politickými činy minulé vlády je například odmítnutí uprchlických kvót, přijetí zákona o EET či prohlubování vztahů s Čínou. „V dubnu 2014 podepsal tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek společně s čínským ministrem prohlášení o vzájemném prohloubení vztahů mezi oběma zeměmi,“ říká politolog David Hrabák. Dodává, že v prohlášení je napsáno i to, že Česká republika nepodporuje samostatný Tibet, což následně vyvolalo nevoli mezi některými obyvateli. „O dva roky později přijel do Prahy čínský prezident. Spousta odpůrců Číny tehdy vyvěšovala po městě tibetské vlajky jako formu nesouhlasu s kroky tehdejší vlády,“ připomíná Hrabák.

Nepřítel Zemana a Babiše

Dalším významným krokem, který Sobotka ve své funkci premiéra udělal, bylo loňské odvolání ministra financí Andreje Babiše (ANO), kvůli podezření z dotačních podvodů v kauze Čapí hnízdo. Babiš je v současné době předsedou vlády v demisi. „Nynější předseda je stále podezříván z finančních podvodů. Sobotka nechtěl ve vládě člověka, kolem kterého bylo tolik majetkových nejasností,“ vysvětluje Hrabák. Premiér Sobotka se proto rozhodl podat návrh na odvolání ministra Babiše. Prezident Zeman ale nectil Ústavu a Babiše neodvolal. Sobotka proto podal demisi celé vlády do rukou prezidenta. Tím by ve funkci skončil i ministr financí Babiš.Podle Hrabáka chtěl však prezident Zeman navzdory ústavním zvyklostem Sobotkovu demisi přijmout jen jako rezignaci premiéra, nikoliv celé vlády. Sobotka tedy nakonec demisi vlády stáhl, protože by nevedla k odvolání Babiše. „Zeman neměl Sobotku nikdy v lásce. A dával mu to najevo při každé příležitosti. Ve chvíli, kdy měl premiér přinést na Pražský hrad prezidentovi slíbenou demisi, Zeman během jeho projevu odešel,“ popisuje politolog situaci z loňského května.

Expremiéři České republikyVáclav Klaus (ODS, 1993 – 1998)
Josef Tošovský (nestraník, leden 1998 – červenec 1998)
Miloš Zeman (ČSSD, 1998 – 2002)
Vladimír Špidla (ČSSD, 2002 – 2004)
Stanislav Gross (ČSSD, 2004 – 2005)
Jiří Paroubek (ČSSD, 2005 – 2006)
Mirek Topolánek (ODS, 2006 – 2009)
Jan Fischer (nestraník, 2009 – 2010)
Petr Nečas (ODS, 2010 – 2013)
Jiří Rusnok (nestraník, 2013 – 2014)
Bohuslav Sobotka (ČSSD, leden 2014 – prosinec 2017)
Andrej Babiš (ANO, 2017 – dosud v demisi)

Sobotka místo demise opět navrhl odvolání Babiše z postu ministra financí. Na konci května 2017 prezident Zeman Babiše opravdu odvolal. Na jeho místo jmenoval poslance Ivana Pilného (ANO). Sobotkova vláda tak nakonec vládla po celý zbytek čtyřletého mandátu. „Do konce volebního období vydržely z celkových jedenácti vlád České republiky zatím jen tři –  Sobotkova, Zemanova a Klausova,“ vyjmenovává Hrabák.

Volební období až do konce

Právě Václav Klaus a Miloš Zeman jsou jediní expremiéři, kteří se do vysoké politiky i po vedení vlády vrátili. Oba se nakonec stali prezidenty. Bohuslav Sobotka je ale podle svého prohlášení následovat nehodlá. „Většina premiérů vysoké politiky po konci svého mandátu zanechala. Důvodem je hlavně to, že jejich vlády skončily předčasně kvůli různým kauzám či propadům. Po nich už v politice aktivní být nemohli nebo nechtěli. Navíc funkcí premiéra většina dosáhla svého politického vrcholu,“ říká politolog Hrabák.

Například bývalý premiér Vladimír Špidla z politiky odešel poté, co jeho strana ČSSD propadla ve volbách do Evropského parlamentu. Jeho následovník ve funkci, Stanislav Gross, z funkce odešel kvůli nejasnému financování vlastního bytu na Barrandově. Před tím, než v roce 2015 zemřel, se věnoval advokacii. Expremiér Petr Nečas podal demisi a opustil politiku kvůli „kauze Nagyová“, tedy neoprávněnému vyšetřování z korupce několika politiků. Obviněnou později byla tehdejší ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády Jana Nagyová, dnes Nečasová. Další expremiéři ukončili svou politickou kariéru kvůli tomu, že jejich vládě nevyslovil důvěru parlament. Mezi ně patří Jiří Rusnok a Mirek Topolánek. Důvěru parlamentu prozatím nezískal ani současný premiér v demisi Andrej Babiš.

Modernější verze hymny má až tři minuty. Sportovci změny odmítají

Modernější verze hymny má až tři minuty. Sportovci změny odmítají

Modernější verze hymny má až tři minuty. Sportovci změny odmítají

Generace20
+
Modernější verze hymny má až tři minuty. Sportovci změny odmítají

Modernější verze hymny má až tři minuty. Sportovci změny odmítají

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

06. 04. 2018

Budou vítězové stát na medailové bedně o něco déle? Český olympijský výbor představil možnou novou upravenou verzi české hymny. Autorem je skladatel Miloš Bok, který měl za úkol vytvořit bojovnější variantu. Jelikož státní hymna zní nejčastěji ve spojitosti se sportovními událostmi, chtěl výbor rozpoutat veřejnou diskuzi. Zatím se ale setkal s negativními reakcemi jak od veřejnosti, tak od sportovců.

Aby si sportovec vyslechl státní hymnu, nemusí nutně vyhrát olympiádu. Píseň Kde domov můj se v Česku běžně hraje třeba i u malých sportů a před přátelskými utkáními.  Skladba má 64 sekund, což se ale Českému olympijskému výboru (ČOV) zdálo málo. Proto přišel s alternativní, delší verzí hymny. Sportovcům ale vyhovuje ta stávající. „Nepřijde mi krátká, jsem na ni zvyklý. Líbí se mi a nechápu aktivitu, která vede lidi k předělání hymny, a to z jakýchkoliv důvodů,” říká bývalý kapitán HC Slavia Praha Milan Antoš (47). Ve světě dokonce existují i kratší verze, například slovenská píseň Nad Tatrou sa blýská má dokonce jen půl minuty.

Zapomenutá druhá sloka

ČOV nabídl rovnou tři varianty písně  – vokální, instrumentální a s nevyužívanou druhou slokou. S úspěchem se ale nepotkaly. „Svou jemnou melodií, znělostí a jednoduchostí je ta momentální skvělá. Upravená hymna se mi zdá jako slátanina a její poslech ve mně nevyvolává národní hrdost, jako ta stávající,” říká hráč amerického fotbalu Matěj Setíkovský (23). Předseda ČOV Jiří Kejval tvrdí, že jsou sportovci oproti ostatním zemím ochuzeni o čas, který mohou strávit na stupínku vítězů. Navrhoval by skladbu dlouhou až 80 sekund.

Podle Kejvala vznikla delší verze proto, aby vyvolala debatu, v žádném případě ji prý ale nikomu nenutí. Výbor za ni přitom utratil 600 tisíc korun. „Sportovci mají sportovat a nedělat pokusy. Před zápasem jsme my, jako rozhodčí, tak i hráči soustředěni na utkání. Posloucháním dlouhých písní se ta koncentrace ztrácí,” říká Patricie Vokalová (22), která působí na mezinárodní úrovni jako hokejbalová rozhodčí. Hymna se ale jen tak nezmění, k tomu by se musel přepsat i zákon o státních symbolech, kde je jasně napsané, že má hymna jednu sloku. Dokonce obsahuje i notový zápis, podle kterého se mají všichni řídit.

Pocit národní hrdosti

Sportovci si píseň Kde domov můj spojují s národní hrdostí i s nabuzením do zápasu. „Myslím si, že v každém aspoň trochu vzbuzuje národní hrdost. Obzvlášť při mezinárodních utkáních, kdy si člověk uvědomí, že reprezentuje nejen svůj klub, ale i Česko,” vypráví druholigový hokejista David Vyskočil (22), který si mohl hymnu poslechnout přímo na ledě například před zahájením zápasu na mezinárodních turnajích. 

V některých hráčích vyvolá hymna velmi silné emoce. „Když jsme v minulé sezóně hráli semifinále 3. ligy, tak přišlo více diváků, než jsme zvyklí. Celé se to pojalo slavnostněji, proto nám pustili hymnu. Znervózněl jsem, protože takový ceremoniál dodal celému utkání větší vážnost,” říká Setíkovský. Podle něj je délka současné verze pro sportovní příležitosti dostačující.

AUDIO: Rozhlasové vysílání slaví v Česku 95 let

AUDIO: Rozhlasové vysílání slaví v Česku 95 let

AUDIO: Rozhlasové vysílání slaví v Česku 95 let

Generace20
+
AUDIO: Rozhlasové vysílání slaví v Česku 95 let

AUDIO: Rozhlasové vysílání slaví v Česku 95 let

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

06. 04. 2018

Ve stanu zapůjčeném od skautů se roku 1923 zrodilo první rozhlasové vysílání v Česku. Trvalo pouze hodinu a obsahovalo krátké ohlášení a koncert. Při příležitosti 95. výročí od začátku českého vysílání připravili studenti Vyšší odborné školy publicistiky v rozhlasové dílně pořad Rádio a my.

Na dnešní podobu vysílání Českého rozhlasu se podívali studenti Vyšší odborné školy publicistiky různými úhly pohledu. Zpracovali například reportáž o přípravě mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio. Oba díly pořadu si můžete poslechnout zde:

Domácí úkoly jsou pro děti nezbytnou součástí učiva, říkají výchovné poradkyně

Domácí úkoly jsou pro děti nezbytnou součástí učiva, říkají výchovné poradkyně

Domácí úkoly jsou pro děti nezbytnou součástí učiva, říkají výchovné poradkyně

Generace20
+
Domácí úkoly jsou pro děti nezbytnou součástí učiva, říkají výchovné poradkyně

Domácí úkoly jsou pro děti nezbytnou součástí učiva, říkají výchovné poradkyně

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

05. 04. 2018

Domácí úkoly ničí vztah mezi dětmi a rodiči, napsal na Facebooku český bloger Táta parťák. Vyvolal tím velkou bouři a k reakci donutil i ministerstvo školství. Otec prvňáčka si ve svém příspěvku stěžuje na to, že úkoly podle něj údajně ničí vztah mezi dítětem a rodičem. S tím však nesouhlasí některé výchovné poradkyně.

Devětatřicetiletý bloger s přezdívkou „Táta parťák“ na Facebooku zveřejnil příspěvek, ve kterém si stěžuje na povinnost školáků plnit domácí úkoly. Podle něj jsou zbytečné a jemu prý ničí vztah s jeho synem, prvňáčkem. Je přesvědčen, že úkoly by měly být dobrovolné. Ve své stížnost také zmínil, že úkoly nemají své zakotvení ve školním řádu. Spouštěčem, který otce naštval, byly poznámky v žákovské za nesplněné úkoly.

Tvrzení, že školy ničí vztah mezi rodiči, není podle výchovné poradkyně na prvním stupni Základní školy K Dolům Denisy Horáčkové (45) pravdivé. „Záleží na přístupu rodičů k pravidelné školní přípravě dítěte v domácím prostředí. Pokud se bude rodič ke škole stavět negativně, bude to dítětem vnímané jako obtěžující a ne jako obohacující,“ říká Horáčková.

Trénink do zaměstnání

Podle školní metodičky prevence Martiny Zelené by rodičům mělo záležet na tom, jak se jejich potomek vzdělává. Proto by na plnění domácích úkolů měli trvat. „Rodiče by měli děti vést ke správnému učení. Záleží samozřejmě na věku školáka. Velkou podporu při psaní úkolů tvoří i pochvala a ocenění za snahu. To je důležité zejména u dětí na prvním stupni,“ říká Zelená. Dodává, že postupně s věkem se dítě osamostatní a bude se připravovat samo. „Pokud si žák zopakuje pomocí zadaného úkolu novou látku třeba ještě ten den odpoledne, lépe si ji upevní v paměti,“ vysvětluje smysl této přípravy Zelená.

Zadání domácích úkolů by však podle ní mělo být jednoduché. Jejich náplň a téma má korespondovat s předchozí výukou a náročnost nemá být vysoká. „Na prvním stupni základní školy jsou úkoly zadané většinou formou hry nebo lehkého opakování. Na druhém stupni už ale záleží na postoji učitele a jestli je bude vůbec zadávat,“ říká výchovná poradkyně na základní škole Milena Vincenciová (60). Dodává, že ve vyšších ročnících jsou domácí úlohy často pojaté formou referátů a prezentací, které už žáky připravují na středoškolská studia nebo budoucí zaměstnání. Podle Vincenciové se prezentací referátu nebo jakékoli práce před třídou odbourá strach z vystupování před publikem.

Zaměření na úsilí a výkon

Jestli bude učitel úkoly zadávat, nebo se bez nich obejde úplně, záleží podle poradkyň pouze na kantorovi. Stejně jako to, jak bude úkoly hodnotit. „Je důležité se zaměřit především na úsilí a výkon žáka. Prioritou by mělo být to, aby se žák vůbec připravoval a snažil se,“ říká metodička.

K tomu, jakou formu a obtížnost by měly úkoly mít a jak by se měly hodnotit, se vyjádřilo i ministerstvo školství. „Zadávání domácích úkolů je v souladu s právními předpisy, pokud jsou rozsah a obtížnost úkolů přiměřeně vývoji osobnosti dítěte. Domácí úkoly je možné známkovat nebo hodnotit i jinak, například slovně. Hodnocení domácích úkolů je možné zahrnout do klasifikace,“ shrnula pro iDnes.cz mluvčí ministerstva Jarmila Balážová.

Podle výchovných poradkyň je důležité, aby se do domácích příprav mladších dětí zapojovali i rodiče. Jejich dohled nad malými školáky má být zárukou, že se žák nebude připravovat zbytečně dlouho a látce porozumí.

Planeta Česko přibližuje divočinu. Diváka uchvátí nejen přizpůsobivost zvířat

Planeta Česko přibližuje divočinu. Diváka uchvátí nejen přizpůsobivost zvířat

Planeta Česko přibližuje divočinu. Diváka uchvátí nejen přizpůsobivost zvířat

Generace20
+
Planeta Česko přibližuje divočinu. Diváka uchvátí nejen přizpůsobivost zvířat

Planeta Česko přibližuje divočinu. Diváka uchvátí nejen přizpůsobivost zvířat

Generace20

Autor: Anna Kotábová

04. 04. 2018

Pozoruhodná tuzemská zvířata žijí i tam, kde by je nikdo nečekal. Fauna, zajímavé informace o přírodě a prvotřídní vizuální zachycení jsou hlavními lákadly dokumentu Planeta Česko. Režisér a kameraman Marián Polák také napsal procítěný komentář, čímž se mu podařilo do snímku dostat další zajímavou rovinu. V té divákovi předává vlastní zážitky i zkušenosti z natáčení.

Planeta Česko je první celovečerní snímek o tuzemské přírodě. Vznikl z popudu kameramana, režiséra a producenta Mariána Poláka ukázat vlastním dětem, že i divočina v Česku může být stejně zajímavá jako třeba amazonská džungle. Polák dokáže udržet divákovu pozornost. V jeho podání totiž nejsou k dramatickým snímkům fauny potřeba ani exotická zvířata. Jak v záběrech opakovaně ukazuje, zajímavými tvory se hemží i česká příroda. Tu dokumentarista navíc odkrývá v těsné blízko lidí a jejich domovů, třeba i uprostřed sídliště.

Hlavním lákadlem snímku je povedené vizuální zachycení zvířat. Divák se dočká zpomalených záběrů lovících ledňáčků, ale i zajímavé časosběrné sekvence několikadenního růstu mladých jehličnanů ze semene. Polák není v tomto odvětví žádný nováček. Podílel se na mnoha projektech pro Českou televizi, například na pořadu Cestománie. Pracoval také pro pražskou ZOO. Za svou tvorbu získal několik ocenění, například na festivalu Ekofilm a NaturVision. V jeho podání totiž i „herci“ Planety Česko jako kulíšek nejmenší – nejdrobnější česká sova či brouk tesařík alpský vypadají naprosto majestátně.

V české přírodě se vyskytují i pestrobarevní ledňáčci. Zdroj: Pixabay

Procítěně, ale objektivně

Skrze hlas herce Kryštofa Hádka, který v dokumentu namluvil vypravěče, předává tvůrce divákovi své pocity, myšlenky i zážitky ze samotného natáčení. Ačkoliv je díky tomu doprovodný komentář velmi osobní, celkově nepůsobí jako agitace za ochranu prostředí. Polák totiž předává divákům informace o dopadu lidské činnosti na přírodu objektivně. Nechává na nich, jak si to „přeberou“. Nesnaží se moralizovat a divákovi nevnucuje, jak se má vůči přírodě chovat.

Dokument dokáže zaujmout jak dospělé, tak i mladší diváky. Oběma skupinám přináší dost zajímavostí o fauně a jejím přirozeném prostředí. Polák zaznamenal i unikátní případy adaptace zvířat na člověkem poznamenanou přírodu. Ani dolování uhlí tak skrze kameru nevypadá jako čistě destruktivní činnost, za kterou je zodpovědný člověk. Polák totiž ukazuje, že i v takto proměněném prostředí mohou najít útočiště jedinečné druhy zvířat. Například korýši listonozi se usídlili v bývalém vojenském areálu Milovice v kalužích, které zde jízdou vyhloubily tanky.

Tesařík alpský obměkčí i odpůrce brouků. Zdroj Pixabay

Neposední herci

Polák během natáčení bojoval s „neochotou“ zvířat nechat se natočit. Neposednými herci byli například bobři, kteří se před kamerou schovávali. Když se dokumentaristovi konečně povedlo je zachytit, šlo o noční záběry, na kterých nejsou zvířata příliš vidět. I to dokazuje, že při natáčení přírodovědného dokumentu se musí tvůrci vypořádat s mnoha nepředvídatelnými situacemi. Oněch pár hluchých míst, které tvoří nepovedené záběry, ale lze prominout. Dokument má totiž i díky osmdesáti minutové stopáži dostatečně rychlý spád. Před kamerou se navíc několikrát objeví i Polák, čímž snímek dostává další zajímavou rovinu. Diváci si tak mohou uvědomit i to, kolik dřiny stálo za snímkem, který právě viděli. Natáčení se totiž odehrávalo v průběhu celého roku. Štáb proto musel přenášet těžkou techniku sněhem a nebát se namočit se i ve studené vodě.

V Kralupech nad Vltavou bouchla část chemičky. Podobných havárií Česko zažilo několik

V Kralupech nad Vltavou bouchla část chemičky. Podobných havárií Česko zažilo několik

V Kralupech nad Vltavou bouchla část chemičky. Podobných havárií Česko zažilo několik

Generace20
+
V Kralupech nad Vltavou bouchla část chemičky. Podobných havárií Česko zažilo několik

V Kralupech nad Vltavou bouchla část chemičky. Podobných havárií Česko zažilo několik

Generace20

Autor: Romana Landová

03. 04. 2018

Průmyslové havárie se v Česku často nestávají. Ale pokud ano, mívají tragické následky. Výbuch v kralupské chemičce Synthos patřící rafinérské společnosti Unipetrol to potvrzuje.

V Kralupech nad Vltavou zemřelo následkem výbuchu v chemičce Synthos šest lidí. Pravděpodobnou příčinou exploze výparů v prázdné tankovací nádrži byla nedbalost a nedodržení pracovního postupu. Mluvčí Unipetrolu Pavel Kaidl říká, že se chemička před výbuchem připravovala na pravidelnou odstávku kvůli údržbě. Kaidl způsobenou škodu odhaduje na 30 milionů korun, vyšetřování nehody stále pokračuje. „Nikdo nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Byl jsem tou dobou v práci mimo město. S manželkou bydlíme v okolí Kralup, výbuch ale neslyšela,“ říká Jan Pospíšil (25), který v Kralupech nad Vltavou pracuje jako závozník pro tamní firmu Nowaco.

Nejtragičtější nehoda na území Česka se stala v roce 1975. Výbuch v teplárně v Brně-Špitálce si tehdy vyžádal 18 obětí. Od té doby se událost takového rozsahu nestala. Nedávný výbuch v Kralupech nad Vltavou je proto považován za nejhorší porevoluční tragédii v chemickém průmyslu. Přinášíme přehled dalších havárií průmyslových podniků z minulosti.

Továrna Explosia, Pardubice-Semtín, 2017 a 2011

V pardubické továrně na střelivo koncem srpna minulého roku bouchl lis na tvarování zrn střelného prachu. Incident zranil tři zaměstnance, žádný z nich však nebyl v přímém ohrožení života. Na místě zasahovala policie i záchranné jednotky. „Byl to náročný zásah se středně a těžce zraněnými. Šlo hlavně o vážné popáleniny a jedno velmi vážné zranění ruky,“ uvedl mluvčí Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje Aleš Malý pro Pardubickýdeník.cz.

V chemičce Synthos v roce 2017 vybuchl lis na tvarování zrn střelného prachu, stroj přitom nevykazoval žádné závady. Zdroj: Ondřej Bičiště

 

O šest let dříve, v roce 2011, ve stejné továrně Explosia vybouchl nitroglycerin, který se používá k výrobě výbušnin. Při tragédii zemřeli čtyři lidé. Do ovzduší se tehdy podle mluvčího Explosie Martina Vencla dostalo nepatrné množství zplodin, které však nebylo pro okolí škodlivé. Havárie však zcela zlikvidovala dva objekty, kde se vyráběla trhavina Perunit. Určit přesnou příčinu však nebylo možné. „Mohlo jít o skrytou vadu materiálu či únavu některé ze součástek zařízení. Jednoznačně se přesnou příčinu výbuchu určit nepodařilo,“ dodává Vencl. Celková škoda byla vyčíslena na více než 60 milionů korun.

 

Zbrojovka Sellier&Bellot, Vlašim, 2015

Výbuch střelného prachu si v roce 2015 vyžádal tři oběti, příčina nehody se nezjistila. Na obrázku pohled na chemičku Sellier&Bellot z ptačí perspektivy. Zdroj: zpravyextra.cz

V podniku Sellier&Bellot, specializujícím se na výrobu střeliva, v září roku 2015 explodoval střelný prach. Incident tehdy usmrtil tři zaměstnance. Vyšetřování trvalo kvůli podezření z obecného ohrožení z nedbalosti rok. Policistům se však ani tak příčina nehody zjistit nepodařila. „Policejní komisař 10. listopadu 2016 proto prošetřovanou událost odložil,“ uvedl policejní mluvčí Zdeněk Chalupa na webových stránkách středočeské policie. Dodává, že se nikdy nezjistilo, co způsobilo výbuch uskladněné a přepravované třaskaviny.

 

Chemička Synthesia, Pardubice-Semtín, 1984

V chemičce Synthesia v Pardubicích-Semtíně (předchůdce dnešní Explosie, pozn. red.) explodoval sklad se střelným prachem. Výbuch a následná tlaková vlna usmrtila pět lidí, dalších 200 zranila. „Do nemocnice bylo převezeno na 50 pracovníků, z nichž deset je zraněno těžce,“ informovala tehdy bezprostředně po neštěstí Československá tisková kancelář. Následky nehody byly rozsáhlé – kromě hluboké jámy v zemi o rozměrech deseti metrů popraskala i okenní skla v téměř 20 kilometrů vzdálené Chrudimi.

Výbuch v brněnské teplárně z roku 1975 byl až do konce března letošního roku považován za nejtragičtější nehodu v chemickém průmyslu. Zdroj: šíp.cz

 

Teplárna, Brno-Špitálka, 1975

Výbuch v brněnské teplárně se stal 28. února 1975. Příčinou bylo vznícení uhelného prachu. Smrtelně zraněny byly čtyři osoby, dalších 24 utrpělo vážné popáleniny. V nemocnici pak na jejich následky zemřelo 14 osob. Co přesně uhelný prach zapálilo se nikdy zjistit nepodařilo. Celková škoda byla vyčíslena na zhruba 50 milionu korun československých. Ze spalování nebezpečného černouhelného prachu se po havárii mělo přejít na plyn, změny se však prováděly pomalu. O dva roky později se proto podobná událost opakovala, vyžádala si dalších osm obětí.

Chemické závody, Záluží, 1974

Při požáru po výbuchu v Chemických závodech v Záluží u Mostu zahynulo na místě 15 osob. Další dva lidé zemřeli v nemocnici, 79 jich bylo zraněno. Plameny pohltily plochu o rozloze 36 tisíc metrů čtverečních a poničily část chemičky včetně 313 dalších objektů v okolí. Vyšetřovatelé později zjistili, že prvotní příčinou havárie byla koroze potrubí.

Česká tradice s čínskými výrobky. Asijský konkurent kazí obchody výrobcům pomlázek

Česká tradice s čínskými výrobky. Asijský konkurent kazí obchody výrobcům pomlázek

Česká tradice s čínskými výrobky. Asijský konkurent kazí obchody výrobcům pomlázek

Generace20
+
Česká tradice s čínskými výrobky. Asijský konkurent kazí obchody výrobcům pomlázek

Česká tradice s čínskými výrobky. Asijský konkurent kazí obchody výrobcům pomlázek

Generace20

Autor: Aneta Řezníčková

02. 04. 2018

Víkend před Velikonočním pondělím se nese v duchu zdobení vajec, pečení mazanců či beránků. Pro české výrobce pomlázek však začínají Velikonoce hned s příchodem nového roku, kdy objednávají vrbové proutky. Jejich tradiční pomlázky mají ale na trhu již několik let konkurenta. Čínské napodobeniny jsou levnější a více nazdobené, což je pro zákazníky často rozhodujícím faktorem.

Dokonce i něco tak ryze českého jako pomlázka může mít označení „made in China“. Výrobky z asijského proutí, nejčastěji z ratanu, zaplavily český trh přibližně před 15 lety. „Materiálově mi to připomíná klepačku na koberce. Jde o suché proutí, které je pravděpodobně splétané na strojích. Ta pomlázka bude vypadat stejně za rok i za dva, což je pro prodejce určitě výhoda. Může se dlouho skladovat,“ myslí si Jan Slanec, který vyrábí pomlázky již od roku 1995.

Starost o české pomlázky je náročnější, protože se splétají z čerstvých proutků. Musí být proto v chladném prostředí a ve stínu, aby nezačaly rašit. Před pletením se mohou namáčet. Po dokončení ale musí naopak výrobek zůstat v suchu, aby mu vlhkem nezčernaly konce.

Dovoz asijských pomlázek má negativní dopad na české výrobce. Vedle českých, německých či polských pomlázek jsou totiž ty čínské pro zákazníky cenově atraktivnější a více zdobené. „Nejdelší čínské pomlázky stojí v obchodních řetězcích maximálně třicet korun. Za českou pomlázku stejné délky ale zaplatí zákazník minimálně 40 korun. Když je vyrábíte ručně, málokdy se dostanete s cenou níž. Čína je v tomto ohledu pro nás velká konkurence,“ vysvětluje Jaroslava Louženská, která s manželem splétá a prodává pomlázky zhruba 7 let.

Poslední dobou však vnímá, že se situace na domácím trhu zlepšuje. „Když sem čínské pomlázky začaly dovážet, tak je dost lidí koupilo a nevnímali rozdíl. Nedovedu říci proč, ale myslím, že teď už hodně lidí rozlišuje, co je tradiční česká pomlázka a co ne,“ dodává Louženská. Pomlázky z Asie totiž nejsou ohebné a sloužit mohou spíše jako dekorace. „Chlapi chodí vyšupat ženské právě proto živými, mladými, krásnými, pružnými pruty, aby byla ženská celý rok pružná, svěží, zdravá,“ řekl košíkář Ladislav Maťaš pro ČT24.

Přípravy už v lednu

Na velikonoční sezónu se výrobci začínají připravovat již začátkem ledna. Louženská s manželem objednává proutí od pěstitelů z Moravy či jižních Čech. Slanec si materiál obstarává na vlastním pozemku. „V Dobříši, kde s manželkou žijeme, máme takovou plantáž. Na ploše zhruba o půli fotbalového hřiště rostou stovky vrbiček, a to postupně sklízíme,“ říká Slanec. Pruty se poté nechávají svázané v otepích na skladě a ve stínu.

Zhruba v půli ledna už začínají obě rodiny s výrobou. Někteří zákazníci totiž poptávají pomlázky již měsíc a půl před velikonočními svátky. „Muž začíná plést od sedmi ráno a končí až večer. Já expeduji zboží a pracuji třeba až do desíti večer. Je to náročné na hlavu i na ruce. Za den upleteme zhruba 200 až 250 pomlázek,“ říká Louženská. Rodinná firma, ve které občas pomáhají i Louženské děti, tak ročně prodá zhruba na 8 tisíc pomlázek. O výrobky se zajímají především jednotlivci či firmy, které dále využijí pomlázky jako marketingový produkt nebo dárek pro zaměstnance.

Pro Slance je pletení pomlázek jen z jednou činností podnikání. Na dušičky nabízí chvoj a věnce. Živí se také jako dřevorubec, na Vánoce prodává zase stromky a jmelí. Pro Louženskou představuje velikonoční sezona start do zelinářské a ovocné sezony: „Pomlázky mají na našich ročních příjmech tak čtvrtinový podíl. Je to pro nás vykrytí období, než začneme s ovocem a zeleninou,“ dodává.

Španělé si o Velikonocích zakládají na dodržování tradic. Náboženský přesah se však vytrácí, hlavně u mladých

Španělé si o Velikonocích zakládají na dodržování tradic. Náboženský přesah se však vytrácí, hlavně u mladých

Španělé si o Velikonocích zakládají na dodržování tradic. Náboženský přesah se však vytrácí, hlavně u mladých

Generace20
+
Španělé si o Velikonocích zakládají na dodržování tradic. Náboženský přesah se však vytrácí, hlavně u mladých

Španělé si o Velikonocích zakládají na dodržování tradic. Náboženský přesah se však vytrácí, hlavně u mladých

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

02. 04. 2018

Náboženská procesí sedm dní křižují španělské ulice. Velikonoce, známé také jako Svatý týden, slaví velkými průvody skrze města nebo vesnice, na které se většina lidí připravuje po celý rok. Pro křesťany jsou Velikonoce jedním z nejdůležitějších svátků, kterým si připomínají zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V současnosti Španělé tento především duchovní svátek vnímají hlavně jako společenskou událost. Duchovní přesah se však mnohdy vytrácí, především u mladých.

O Velikonocích mluví Španělé spíše jako o Svatém týdnu (španělsky Semana Santa). Jde především o náboženský svátek, při kterém oslavují různými průvody zmrtvýchvstání Ježíše Krista. „Procesí vypadají jako sekta. Všichni chodí pomalu, houpou se, zpívají a dávají bonbony malým dětem,“ popisuje průvod Veronika Adamová (22), která minulý rok studovala na jihovýchodě Španělska ve městě Alicante a proto se oslav účastnila. Svatý týden začíná na poslední postní Květnou neděli a končí o Velikonoční, která připadá na neděli po prvním jarním úplňku. Každý den se proto ulice většiny španělských měst zaplní lidmi. Jednotlivá katolická bratrstva pořádají průvody s podobiznami nebo sochami Ježíše Krista a Panny Marie.

Procesí bratrstev

Členové bratrstev vynášejí v rámci procesí sochy z kostelů na zdobených oltářích. Zdroj: Wikimedia Commons

Španělé chodí o Velikonocích na mše a také je společně oslavují v rámci průvodů. A i když je křesťanství jedním z nejrozšířenějších náboženství v zemi, oslavy postupně ztrácejí duchovní význam. „Hlavně mladí lidé se v současnosti k víře moc nepřiklání a chtějí se především bavit. Průvody berou spíše jako společenskou událost,“ říká průvodkyně turistů v Česku i ve Španělsku Lucie Mrázková (50). Podle ní není mladá generace k víře tolik vedena. I proto se procesí mohou po celé zemi lišit atmosférou. „Pro většinu Španělů je to ale také doba, kdy mají čas sejít se s přáteli nad sklenkou dobrého vína,“ říká Adamová.

Ta největší procesí se konají přes víkend a hlavně na Velký pátek, během kterého si věřící připomínají ukřižování Ježíše Krista. „Nejvíce je jimi proslavená jižní španělská provincie Andalusie a hlavně město Sevilla. Lidé nosí tradiční kroje, zpívají písně a vynášejí z kostelů sochy svatých na oltářích,“ přibližuje Mrázková. Obyvatelé na jihu země se podle ní chtějí hlavně bavit a dbají na radostnou atmosféru, která připomíná karneval. Velikonoční pondělí ani tradiční pomlázku ve Španělsku nemají. Podle Mrázkové neřeší ani jídlo. Hodně jedí ryby, obarvená vejce dávají pouze do sladkého pečiva, které je podobné mazanci.

Španělé během Velikonoc sehrávají příběh o ukřižování Krista a přivazují na kříž dobrovolníka. Zdroj: flickr.com

Ukřižování jako divadlo

Většina lidí ve Španělsku dbá na dodržování tradic. Oslavy Svatého týdne pro ně mají hluboký duchovní význam. Již od brzkých ranních hodin chodí ulicemi procesí. „V čele jsou lidé s dýmovnicemi, které šíleně kouří a po okolí je hluk. Poté vychází z kostela průvod se sochou Krista, kterého nesou na podstavci lidé v kápích, kteří představují kajícníky a hraje u toho ponurá hudba,“ vzpomíná Adamová. Průvodů může být po městě několik, protože je pořádají jednotlivá bratrství, která mají ve Španělsku dlouhou tradici. Jedním z nich je například Bratrstvo rytířů svatého hrobu a nejsvětějšího Krista lásky. Většinou chodí po staré části města nebo od jednoho kostela k druhému. „Členové bratrstva v průvodu na sobě mají pláště a dlouhé kuželové čepice. Tento oděv pochází z 12. století z doby inkvizice, která se vypořádávala z hříšníky. Ti nosili podobné oblečení jako symbol pokání,“ vysvětluje Mrázková.

Kvůli průvodům se zastavuje i provoz ve městech, aby lidé mohli v klidu procházet. „Obyvatelé jednotlivých měst soutěží o nejhezčí oltář nebo barevnou sochu. Výtvory, které nevyhrají, lidé spálí,“ říká Adamová. Na několika místech se také během dne odehrávají pašijové hry. Španělé se oblékají jako biblické postavy a vyprávějí příběh o utrpení a smrti Ježíše Krista. „Vždy se najde nějaký dobrovolník a s ním sehrají příběh o ukřižování. Nabarví ho červenou barvou a symbolicky ho pouze přiváží provazy ke kříži,“ vypráví Mrázková. Celý den jé poté většinou zakončen ohňostrojem.

Hody, hody, doprovody! Říkanky si děti „googlí”, chodit koledovat je ale stále baví

Hody, hody, doprovody! Říkanky si děti „googlí”, chodit koledovat je ale stále baví

Hody, hody, doprovody! Říkanky si děti „googlí”, chodit koledovat je ale stále baví

Generace20
+
Hody, hody, doprovody! Říkanky si děti „googlí”, chodit koledovat je ale stále baví

Hody, hody, doprovody! Říkanky si děti „googlí”, chodit koledovat je ale stále baví

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

02. 04. 2018

Děti dostanou vajíčko, dospělému doprovodu nalijí v hospodě panáka na zahřátí. Tak to vypadá na Velikonoční pondělí v obci Trubská ve Středočeském kraji. Malí koledníci obchází vesnici s pomlázkami už od rána. Za velikonoční říkanky dostávají podle tradice malovaná vejce, se kterými si někteří dávají i obvzlášť záležet.

Stejně jako po celé republice i v obci Trubská vyráží na Velikonoční pondělí koledníci do ulic. Ačkoli v obci žije ani ne 200 obyvatel, nejvíc živo je na návsi, kde se nachází hospoda. Kolem se na stromcích ve větru kývají zavěšená plastová vajíčka. Děti courají po silnici s pomlázkami a pijí vykoledovanou limonádu. Ve skupinkách tu u místní hospůdky také postávají rodiče, kteří chodí s ratolestmi jako dozor. Dospělí však místo usrkávání limonády dávají přednost něčemu tvrdšímu na zahřátí. „Už nám zima není, máme Jägermeistery,“ říká tatínek Luděk Váňa (40), který po očku sleduje osmiletého syna. Ačkoli je teprve dopoledne, i díky alkoholu je v obci veselo. „A odpoledne přijďte k nám, můžeme pokračovat,“ volají na sebe dvě skupinky rodičů, když následují své ratolesti.

Ulicemi chodí menší skupinky dětí – nejčastěji tři nebo čtyři koledníci. Od rána fouká studený vítr, venku je na březnové počasí „pouhých“ 14 stupňů Celsia. Ne příliš přívětivé počasí ale koledníkům nevadí. Od osmé hodiny ráno jsou po celé vesnici slyšet výskající děti, které spolu „šermují“ pomlázkami a přeříkávají si navzájem velikonoční říkanky. Recitují si jak ty notoricky známé, tak i ty méně populární. „Já jsem malý koledníček, tetičko,” odříkává zamyšleně asi šestiletý kluk s tím, že si tuhle básničku „vygooglil“ na internetu.

Cibulová vajíčka

S pomlázkou by měli podle tradice chodit pouze chlapci. Ti děvčatům vyšupáním vrbovým proutím zajistí zdraví a mládí. Na Trubské ovšem běžně chodí s pomlázkou i dívky a žádné z nich to nepřipadá divné. „Koledovat mě baví. Chodím s kluky každý rok,“ říká desetiletá Ema Horká, které pomlázka sahá vysoko nad hlavu. Dívky kolednice nejsou v Česku nic neobvyklého. Například na Rychnovsku v Královéhradeckém kraji chodila dva týdny před Velikonocemi na koledu i děvčata. „Stejně jako hoši i ony za odříkanou koledu dostaly nějakou sladkost,“ řekla pro deník.cz historička Tereza Pavlíčková z rychnovského muzea.

V Trubské tak mají všechny děti připravené košíky a vzorně upletené pomlázky s barevnými mašlemi. „Táta mi letos s pomlázkou pomohl, protože jsem tu svou starou nemohl najít,“ vypráví devítiletý koledník Matěj Kapoun, který s dalšími dvěma kamarády míří koledovat k sousedům. „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný,“ spouští kluci tradiční říkanku hned, jak se otevřou dveře jednoho z domů ve vsi. Za odměnu dostávají malovaná vejce. Ta jsou nejčastěji polepená různými samolepkami. Najdou se však i tací, kteří si se zdobením vajec dali větší práci. Například je obarvili cibulovými slupkami. „Barvila jsem je celou sobotu. Taky na ně padlo dost cibule,“ směje se důchodkyně Alena Vodanská, která se na koledníky těší každoročně.

Podle tradice by mělo koledování v poledne končit. Odpoledne chodí do ulic zase dívky, polévat koledníky studenou vodou. Tento zvyk se však v obci Trubská nedrží. Kolem dvanácté hodiny se tak ulice pomalu vyprazdňují a vesnice se zase vrací zpět ke svému „běžnému“ chodu. Místo výskotu dětí je tak opět slyšet foukání větru a zpěv ptáků. Koledníci se vrací zpátky domů, aby spočítali vykoledovaná vajíčka a zjistili, co do košíků od lidí vlastně dostali.

Před 105 lety v Krkonoších zahynuli Hanč s Vrbatou. Dobové noviny ale psaly jen o jednom z nich

Před 105 lety v Krkonoších zahynuli Hanč s Vrbatou. Dobové noviny ale psaly jen o jednom z nich

Před 105 lety v Krkonoších zahynuli Hanč s Vrbatou. Dobové noviny ale psaly jen o jednom z nich

Generace20
+
Před 105 lety v Krkonoších zahynuli Hanč s Vrbatou. Dobové noviny ale psaly jen o jednom z nich

Před 105 lety v Krkonoších zahynuli Hanč s Vrbatou. Dobové noviny ale psaly jen o jednom z nich

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

02. 04. 2018

Zatímco se v krkonošských údolích děti těšily na velikonoční pomlázku, na horských hřebenech český závodník bojoval o svůj život. V březnu 1913 se tam konal mezinárodní závod v běhu na lyžích na 50 kilometrů. Stal se osudným českému závodníkovi Bohumilu Hančovi i jeho příteli Václavu Vrbatovi.

Hanč byl sportovec, kterého znali lidé po celém Rakousku-Uhersku, nejen na horách. Dokazuje to i krátká zpráva, která vyšla 26. března 1913 v Lidových novinách den po závodě, při němž Hanč zemřel. Hančovi je na zažloutlých stranách věnován asi desetiřádkový text. „Dnes v noci došly sem zprávy, že lyžařský sport o Velikonocích vyžádal si na Krkonoších dvě oběti. Při včerejších lyžařských závodech ve Vrchlabí byl známý český lyžař Bohumil Hanč na tuře přepaden divokou vánicí a mrazem klesl.“

Tragický příběh, který se na krkonošských pláních odehrál, lépe popsaly Národní listy. Na 105 let starých listech je bežkařský závod popsán v v rubrice Sportovní věstník. V čísle z 26. března novináři Hanče popsali jako „dokonalého gentlemana a uvědomělého člověka, který se stal obětí svého mistrovského umění“.

Bohumil Hanč skutečně patřil k nejlepším českým závodníkům v běhu na lyžích, za sebou měl již řadu vítězství. „Byl několikanásobným mistrem zemí Koruny české v běhu na lyžích na 50 kilometrů,“ říká historik Jan Adamec, který vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky. Dodává, že svými výkony se Hanč řadí mezi průkopníky běžek u nás.

Zapomenutý hrdina

Bylo pondělí 24. března 1913 a na Labské boudě startoval závod na 50 kilometrů v běhu na lyžích. Ačkoli závodníci vyráželi na trať v košilích za téměř jarního počasí, po dvou hodinách se azurové nebe zatáhlo a přihnala se sněhová vánice. Závod byl proto zrušen a běžkaři se postupně vraceli. „Na trati zbyl už jen Hanč. Jel v čele závodu a kvůli vichru neslyšel volání rozhodčího, že se závod kvůli počasí zrušil,“ vysvětloval už dříve ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec.

Když se Hanč nevracel, vypravili se ho ostatní hledat. Jako první ho našel Emmerich Rath, pražský Němec, který se závodu také účastnil. Ten byl ale po válce z příběhu „vymazán“. „Rath po válce z příběhu ,zmizel‘, protože svou obětavou snahou o záchranu Hanče narušil pozdější mýtus o soupeření Čechů a Němců,“ objasňuje historik Adamec příběh zapomenutého hrdiny.

Ovšem tehdejší noviny statečnost Němce ocenily. „Rath předstihl všechny ostatní, kteří Hanče hledali. Nalezl na Krakonoši zapíchnuté lyže a u nich nešťastného lyžaře, jehož rty svíraly ještě píšťalu, kterou marně se dovolával pomoci,“ píší Národní listy. Rath se pokusil Hanče zachránit – vlekl ho vánicí téměř 100 metrů, ale šlo to ztěžka. Doběhl proto zpátky na Labskou pro pomoc.

Druhá záchranná skupinka mezitím našla dalšího zmrzlého – Václava Vrbatu. Závod se ještě běžel, když Vrbata potkal ve sněhové bouři Hanče. Dal mu svůj kabát a čepici, aby jeho přítel mohl v závodu pokračovat. Sám se tím ale odsoudil k smrti.

Druhý neznámý

Samotnému Vrbatovi se v tehdejších novinách dostalo jen malé pozornosti. V obou citovaných listech se sice píše o dvou nalezených tělech, ale ani v jednom periodiku není zmínka o tom, že šlo o Václava Vrbatu. Identita druhého mrtvého zůstala neznámá až do druhého dne, kdy se ukázalo, že jde zřejmě o Hančova přítele z vojny.

Obě periodika ale neopomněla vyjádřit upřímnou soustrast vdově, jež tou dobou čekala s Hančem potomka. Na Slávku Hančovou se vypisovaly dokonce i pomocné sbírky. „Když se jí pak v dubnu narodil syn Bohumil mladší, matka mu zakázala chodit do hor, protože byl slabý na srdce,“ připomněl v roce 2013, tedy při stém výročí krkonošské tragédie, týdeník Respekt.

Místo peněz báseň. Na Světový den poezie platili zákazníci útratu v kavárnách vlastními verši

Místo peněz báseň. Na Světový den poezie platili zákazníci útratu v kavárnách vlastními verši

Místo peněz báseň. Na Světový den poezie platili zákazníci útratu v kavárnách vlastními verši

Generace20
+
Místo peněz báseň. Na Světový den poezie platili zákazníci útratu v kavárnách vlastními verši

Místo peněz báseň. Na Světový den poezie platili zákazníci útratu v kavárnách vlastními verši

Generace20

Autor: Eliška Neradová

30. 03. 2018

Zákazníci několika kaváren po celém světě mohli dát prostor své kreativitě a uhradit kávu nebo čaj vlastními verši. Podle organizátorů je smyslem projektu Zaplať básní alespoň na jeden den v roce vzbudit v lidech zájem o poezii. Akce se konala jednadvacátého března a zapojily se do ní i české podniky.

První jarní den se místo penězi platilo básněmi. Na Světový den poezie byl spuštěn mezinárodní projekt s názvem Zaplať básní, do kterého se zapojilo téměř 1400 kaváren, barů i restaurací ve 40 zemích světa. Zákazníci mohli v těchto podnicích uhradit čaj nebo kávu vlastnoručně psanými verši. „Některým stačí málo na to, aby popustili uzdu fantazie. Jiní zase potřebují silnější impuls, jako je například projekt Zaplať básní. Rádi bychom díky této globální iniciativě alespoň trochu přispěli k našemu cíli – přivést postupně poezii více k životu,“ říká Václav Lednický, český generální ředitel vídeňské pražírny kávy Julius Meinl, která stojí za vznikem projektu.

Ke kafi tužku a papír

I v Česku mohli lidé vyměnit kávu za rýmy. Do projektu se zapojilo 21 kaváren. Do podniku Café Louvre v Praze zavítala studentka medicíny Tereza Macháčková (23). „Když jsme si s přítelem objednávali kávu, číšník nás upozornil, že za ni můžeme zaplatit vlastní básní. Trochu nás to oba zaskočilo,ale ta myšlenka se nám tak zalíbila, že jsme si řekli, proč to nezkusit,“ vysvětluje Macháčková s tím, že s přítelem dostali tužku a papír, aby napsali verše jeden o druhém. Báseň mohla být prakticky o čemkoli. Hodnotící obsluha, která texty pročítala, uznávala také krátké úvahy nebo zajímavé příběhy.

Majitelka zlínské kavárny Cafe la Fe Pavlína Matějková podotýká, že skládání básní bavilo více muže než ženy. „Chlapi se zapojili mnohdy s větším nadšením. Paní a slečny většinou hodně váhaly,“ říká Matějková s tím, že po počátečních rozpacích a nedůvěře ve vlastní básnické schopnosti ale veršovaly ženy jako profíci. „Bylo to nevšední a příjemné zpestření dne. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy poezii četla, natož psala,“ přiznává Macháčková s tím, že příště si v knihovně místo prózy vypůjčí raději nějakou básnickou sbírku. 

Něco o projektu:Světový den poezie připadá na 21. březen. Vídeňská pražírna kávy Julius Meinl se rozhodla využít toto datum pro spuštění svého mezinárodního projektu s názvem Zaplať básní. Ve spřízněných podnicích pražírny mohou lidé v tento den zaplatit za kávu či čaj vlastnoručně napsanými verši. Podle vídeňské kavárenské kultury totiž dobrá káva a básně vždy patřily k sobě. Akce probíhá už pátým rokem. Česká republika se ji poprvé zúčastnila v roce 2015. Zaplať básní má podle pořadatelů inspirovat lidi po celém světě, probudit v nich zájem o poezii a dokázat, že pocity jsou hodnotnější než peníze.

Podle personálu podniků lidé možnost zaplatit útratu vlastními verši většinou uvítali, našli se ale i tací, kteří dali přednost klasickému placení, na které jsou zvyklí. „Sem tam k nám zavítal někdo, kdo by raději zaplatil kafe klidně celé kavárně, než aby musel skládat báseň,“ objasňuje Matějková. Některé nadšené milovníky poezie ale projekt Zaplať básní do kavárny přímo přilákal. „Nejsem sice žádný velký básník, ale poezii píšu rád, takže tuhle akci jsem si nemohl nechat ujít. To kafe zdarma už byla jenom taková třešnička na dortu,“ vysvětluje student filosofie Petr Hrdý (25), který navštívil Kavárnu Dobrovský v Brně a rozhodl se napsat básně hned dvě.

Lákadlo pro lidi

Akci ale uvítali i někteří vlastníci podniků. Přilákala jim totiž nové zákazníky. „Vzhledem k tomu, že je naše cukrárna otevřená teprve tři měsíce, byl pro nás tento projekt i příjemné promo,“ říká jeden z majitelů Cukrového nebe Jaroslav Schimmer. Zákazníci v tomto podniku napsali celkem 50 básní. Některé prý budou zdobit jeho interiér, jiné poputují k organizátorům projektu. Verše zákazníků totiž nemusí zůstat jen na papíře v kavárnách. Můžou se stát i součástí písně amerického zpěváka JP Coopera, který hledá inspiraci pro muziku právě v poezii. Slíbil, že z nejinspirativnějších básní, kterými zákazníci zaplatili kávu, chce složit nový hit. Cooper bude mít možnost vybírat i z české tvorby, verše mu organizátoři přeloží do angličtiny.

Komentář: Petrželův výrok byl přes čáru. Za svou chybu by se měl přinejmenším omluvit

Komentář: Petrželův výrok byl přes čáru. Za svou chybu by se měl přinejmenším omluvit

Komentář: Petrželův výrok byl přes čáru. Za svou chybu by se měl přinejmenším omluvit

Generace20
+
Komentář: Petrželův výrok byl přes čáru. Za svou chybu by se měl přinejmenším omluvit

Komentář: Petrželův výrok byl přes čáru. Za svou chybu by se měl přinejmenším omluvit

Generace20

Autor: Martin Choc

30. 03. 2018

Pozornost veřejnosti na sebe upoutal trenér fotbalistů FC Fastav Zlín Vlastimil Petržela. Po zápase 21. kola HET ligy, kde jeho svěřenci podlehli Plzni 0:1, označil v televizním rozhovoru jednoho z vlastních hráčů „tím černochem“, protože si nevzpomněl na jméno hráče. V západní Evropě by nejspíš Petržela po podobně nekorektním výroku ve funkci trenéra skončil. V Česku trénuje nadále, dokonce se nemusí ani omluvit.

Celý humbuk vypukl, když Petržela po zápase hodnotil situaci před inkasovaným gólem. „Byla tam hrubá chyba toho černocha,“ řekl redaktorovi po prohraném zápasu s Plzní v neděli 18. března. Na mysli měl konžského stopera Jonathana Bijimineho, který ve zlínském klubu působí. Do zlínského trenéra se obuli především další hráči tmavé pleti hrající v Česku, ale i někteří fanoušci. Jiní se ho naopak zastávali, údajně si pouze nemohl vzpomenout na jméno.

Petržela se ve vyjádření pro Seznam Zprávy hájil podobně. V klubu je přece jen krátce a nezná všechny hráče. Trenérem Zlína byl však jmenován již na konci února. Je tedy zarážející, že si téměř po měsíci nepamatuje jména vlastních svěřenců. Ale i to by se dalo pochopit. Každý může přeci zapomenout. Jenže Petržela místo toho, aby se omluvil za své neprofesionální chování, dělá jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Pro Seznam Zprávy k celé věci uvedl: „Tady u nás (ve Zlíně, pozn. redakce) o tom nemluví vůbec nikdo, všichni jsou v pohodě a smějou se. Mě to taky nezajímá.“ Petrželovi možná jeho výroky připadají normální, některým jeho hráčům ovšem nikoliv. Ibrahim Traoré z Pobřeží slonoviny, který též hraje ve Zlíně, Petrželovu hlášku sdílel na Instagramu. Doplnil ji komentářem, že takto je v ČR běžné mluvit. K příspěvku přidal též hashtagy „stop rasismu“ a „rovnost“. A nebyl jediným černošským hráčem hrajícím v českých soutěžích, který Petrželu kritizoval. Podobná atmosféra jistě týmovému duchu v kabině Zlína příliš neprospěje.

Věc základní slušnosti

Důležitější než paměť trenéra Petržely je ovšem fakt, že podobné výroky zkrátka nejsou přípustné. Je krajně nevhodné ve veřejných vystoupeních pojmenovávat ostatní podle jejich vzhledu či snad barvy kůže. Pokud si Petržela nemohl vzpomenout na jméno, měl řadu jiných možností, jak se o hráči vyjádřit slušněji, než říct zkrátka „černoch“. Kdyby se takto vyjadřoval každý, budou podobné výrazy brzy na denním pořádku.

Drtivá většina mužů se také v baru nepřitočí k ženě s otázkou:„Hej ty prsatá, nedáš si se mnou skleničku?“ Jde o určitý druh respektu a slušného vychování, který ale neplatí jen ve vztahu muže a ženy, ale i ve vztahu trenéra a jeho hráčů. Jak uvedl pro Seznam zprávy Jiří Hošek, bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu v Británii, v anglickém prostředí by musel trenér Petržela svou pozici opustit, ať už dobrovolně, či nedobrovolně. V západní Evropě by byl takový výrok zkrátka nemyslitelný.

Zlín zatím pod Petrželou prohrál tři ze čtyř zápasů, jedinou výhru si připsal v poháru proti druholigovému Hradci Králové. Možná by si tak FC Fastav Zlín měl položit otázku, zda je pro klub a jeho budoucnost nejlepší právě Petržela. Jistě, chybovat může každý. Měl by však také umět za své chyby přijmout zodpovědnost a přinejmenším se omluvit. Jenže přesně to Petržela neudělal.

Náročný trénink odrazuje mladé zájemce i jejich rodiče, říká cyklistický trenér

Náročný trénink odrazuje mladé zájemce i jejich rodiče, říká cyklistický trenér

Náročný trénink odrazuje mladé zájemce i jejich rodiče, říká cyklistický trenér

Generace20
+
Náročný trénink odrazuje mladé zájemce i jejich rodiče, říká cyklistický trenér

Náročný trénink odrazuje mladé zájemce i jejich rodiče, říká cyklistický trenér

Generace20

Autor: Martin Choc

30. 03. 2018

Závodní cyklistika znamená stovky kilometrů strávených v sedle za každého počasí. Náročné tréninkové podmínky podle sekretáře klubu SK Petřín Plzeň Karla Machačného (43) řadu zájemců odradí. Pomocnou ruku nyní nabízí úspěšný český cyklista Roman Kreuziger (31). Ve spolupráci s SK Petřín Plzeň a dalšími vybranými cyklo-kluby z okolí Plzně se rozhodl založit novou akademii pro rozvoj mladých talentů.

Silniční cyklistika je fyzicky i časově náročný sport. Jak říká sekretář klubu SK Petřín Plzeň Karel Machačný, děti u ní mnohdy dlouho nevydrží, protože tréninky jsou čtyřikrát až pětkrát týdně, bez ohledu na roční období.  V průběhu letní sezony se k nim pak přidávají víkendové závody.  „Momentálně nemáme žádný velký talent. Děti sem popravdě moc nechtějí. Když zjistí, jak je to náročné, hodně jich to odradí,“ říká Machačný.

Strach na silnici

Vedoucí trenér klubu Václav Novák (59) jeho slova potvrzuje. „Nejvhodnější pro děti bývá se silniční cyklistikou začít zhruba v 11 letech. Od té doby prostě musí sedět na kole,“ uvádí Novák. Cyklistika je podle něho v tomto směru obtížnější než mnohé jiné sporty. Náročné podmínky prý zájemce odrazovaly vždy, avšak v současné době mají rodiče navíc obavy o bezpečnost svých dětí při tréninku na silnici v běžném provozu.

„Pohyb v silničním provozu není žádná legrace. Snažíme se zajistit bezpečnost tím, že při společných trénincích s námi jezdí vozidlo s majákem,“ říká vedoucí trenér Novák. Rodičům také vadí, že jejich děti vedle cyklistiky už nemají čas na další činnosti.

„Je to každodenní zápřah. Jde s tím skloubit školu, ale pokud chtějí jezdit třeba na republikové úrovni, na jiné aktivity už prostě nemají čas,“ vysvětluje Machačný. Momentálně má klub celkem šest závodníků. Značnou část vybavení přitom zaplatí samotní rodiče.

Vedle výdajů, které zaplatí rodiče závodníků, vyjde provoz oddílu zhruba na 80 tisíc korun ročně. Klub samotný vybavení zaplatit nedokáže, proto je financován především rodiči. „Děti jezdí obvykle na vlastním kole. Cena průměrného stroje se pohybuje okolo 20 až 30 tisíc,“ uvádí sekretář Machačný.

Akademie pro talentované

Dříve klub fungoval ve spojení s plzeňským Sportovním centrem mládeže (SCM), které bylo založeno roku 1998, a finančně ho podporuje Českým svaz cyklistiky. Shromažďuje mladé naděje silniční a dráhové cyklistiky z plzeňského a karlovarského kraje. „V SCM však došlo k určitým reorganizacím ze strany svazu cyklistiky. Tím byl tok peněz hodně omezen,“ uvádí Novák. Právě tento fakt byl jednou z pohnutek ke vzniku nové cyklistické akademie Romana Kreuzigera.

Akademii založil český jezdec a juniorský mistr světa v silniční cyklistice z roku 2004 Roman Kreuziger. Novák bude v akademii zastávat pozici sportovního ředitele. Oddíl SK Petřín Plzeň spolu s dalšími kluby z plzeňské a karlovarské oblasti bude s akademií spolupracovat na výchově závodníků. „Naši jezdci s dobrými výsledky budou mít možnost přejít do akademie, ostatní zůstanou s námi,“ uvádí Machačný.

Podle Kreuzigera zatím není jisté, jak dobře se projekt podaří rozběhnout a zda se povede získat sponzorskou podporu. „Snažíme se vytvořit především dobře šlapající systém. O závodníky se bude starat trenér, fyzioterapeut a budou mít k dispozici vynikajícího mechanika,“ uvedl pro Generaci 20 Kreuziger, který chce prozatím pomáhat zejména při získávání sponzorů. Po ukončení profesionální kariéry by si však Kreuziger dovedl představit, že se bude věnovat práci s novými talenty.

V letošním prvním roce do akademie nastoupí 11 chlapců a děvčat ve věku od 11 do 17 let. V dalších letech chce Kreuziger počty závodníků navýšit. Záleží zejména na tom, jak dobře se akademii v jejím prvním roce letos povede

80. výročí Rychlých šípů: ve světě komiksu byly revolucí. Dnes nemají nástupce

80. výročí Rychlých šípů: ve světě komiksu byly revolucí. Dnes nemají nástupce

80. výročí Rychlých šípů: ve světě komiksu byly revolucí. Dnes nemají nástupce

Generace20
+
80. výročí Rychlých šípů: ve světě komiksu byly revolucí. Dnes nemají nástupce

80. výročí Rychlých šípů: ve světě komiksu byly revolucí. Dnes nemají nástupce

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

30. 03. 2018

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Těchto pět postav, jež oživil Jaroslav Foglar v komiksu Rychlé šípy, slaví letos 80. výročí. Pro komiksového odborníka Tomáše Prokůpka jsou Rychlé šípy zásadním milníkem ve světě evropských kreslených příběhů. Výročí komiksu se oslavovalo například 23. března během celorepublikové akce knihoven Noc s Andersenem pro podporu dětské četby .

Komiks Rychlé šípy slaví 80. narozeniny. Jubileum se připomínalo například 23. března na akci zvané Noc s Andersenem. Tuto událost pořádá Klub dětských knihoven po celé České republice a měla by sloužit k posílení zájmu o literaturu u menších čtenářů. Knihovnice Alena Budková z vlastní zkušenosti říká, že děti si Rychlé šípy příliš často nepůjčují. Pro komiks si většinou přijdou, jen když jim ho někdo výslovně doporučí, nebo jim zadají povinnou četbu knih spisovatele Foglara ve škole. „Často se ale snažíme děti k Rychlým šípům navést i my knihovnice, protože si myslíme, že jde o kvalitní literaturu,“ vysvětluje Budková.

Z historie dílaRychlé šípy jsou komiks spisovatele Jaroslava Foglara. V příběhu tvoří Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka partu kluků. Ti prožívají nejrůznější dobrodružství, ze kterých pro malé čtenáře většinou vyplývá nějaké poučení. Komiks vycházel od roku 1938 (s několika přestávkami) do roku 1989. První sérii nakreslil Jan Fischer, další vydání pak Marko Čermák, Bohumír Čermák nebo Václav Junek. První série vyšla v časopise Mladý hlasatel a Vpřed.

Foglar bez pokračovatele

Rychlé šípy podle odborníka na komiksy Tomáše Prokůpka znamenaly ve třicátých letech, kdy vyšlo jejich první vydání, revoluci ve vývoji českého komiksu. „V Česku ani jinde v Evropě ještě nebylo nijak běžné užívání promluvových bublin v komiksech. Většina obrázkových seriálů pracovala s komentáři pod jednotlivými panely. A právě tohle Rychlé šípy změnily – prokázaly, že s bublinami je vizuální vyprávění mnohem svižnější,“ vysvětluje Prokůpek. 

V dnešní době podle Prokůpka nevychází žádný moderní komiks, který by měl i vzdělávací funkci a zároveň byl tak populární jako Rychlé šípy. „Momentálně nevím o jakémkoliv domácím projektu, který by dokázal navázat na žánr „klubácký“ komiks vytvořený spisovatelem Foglarem a ilustrátorem Janem Fischerem. Tito dva umělci dokázali oslovit velké množství dětských čtenářů civilními příběhy,“ vysvětluje Prokůpek. Podle něj se současní tvůrci většinou snaží příběh udělat atraktivnější tím, že ho zasazují do jiného prostředí, než je běžná realita dětí. Ta totiž nebývá pro mladé čtenáře v době moderních technolgií natolik záživná. V časopisu ABC se tak objevují komiksy odehrávající se v budoucnosti, za první světové války nebo třeba v Číně.

Dárek k jubileu

Obnovit zájem o partu kluků z Rychlých šípů by mohlo nové zpracování komiksu. V květnu na literárním festivalu Svět knihy představí Nakladatelství Akropolis antologii Rychlé šípy a jejich úžasná dobrodružství. „Soubor krátkých komiksů tvořilo 50 autorů, kteří měli při psaní více méně volnou ruku. Snažili jsme se udržet základní étos Rychlých šípů, to znamená, aby byly kladnými hrdiny. Ale někteří tvůrci je zasadili do jiných prostředí či žánrů. V jedné z epizod se tak parta Rychlých šípů přenese třeba do New Yorku. V jiné prožije čistě hororové dobrodružství,“ říká Prokůpek, jenž je editorem publikace určené k uctění jubilea. Rychlé šípy se tak přesunou do pro ně neobvyklých a zajímavějších míst než v klasickém ztvárnění. Prokůpek bere antologii jako určitý experiment. Měl by pomoci autorům zjistit, jestli se v současnosti dá na Rychlé šípy tvůrčím způsobem navázat tak, aby oslovil současného čtenáře.

Také Skautská nadace Jaroslava Foglara připravuje množství vzpomínkových akcí, které spojila pod názvem Rok Rychlých šípů. Do oslav spadá i již zmíněná Noc s Andersenem, které se účastnila například knihovna v Uherském Hradišti. Ta si Rychlé šípy připomínala hrou pro děti. Malí čtenáři měli za úkol najít ježka v kleci stejně jako „rychlošípáci“ v příběhu Záhada hlavolamu. „Noc s Andersenem probíhala na 108 místech po celé České republice. Odhaduji, že si výročí připomnělo 8 000 dětí a dospělých,“ podotýká hlavní organizátorka Noci s Andersenem Hana Hanáčková.

Praha opět řeší novou trasu metra. Pro část Pražanů jde jen o další předvolební slib

Praha opět řeší novou trasu metra. Pro část Pražanů jde jen o další předvolební slib

Praha opět řeší novou trasu metra. Pro část Pražanů jde jen o další předvolební slib

Generace20
+
Praha opět řeší novou trasu metra. Pro část Pražanů jde jen o další předvolební slib

Praha opět řeší novou trasu metra. Pro část Pražanů jde jen o další předvolební slib

Generace20

Autor: Anna Žáková

30. 03. 2018

Pražský magistrát chce v létě začít s přípravami pro výstavbu metra D. Podle dopravního podniku by celá trasa z náměstí Míru do Písnice měla být hotová v roce 2025. O čtvrté lince se ale diskutuje již přes třicet let, první studie o nové trase pochází z roku 1991. Pro některé Pražany je proto plán magistrátu jen součástí kampaně před podzimními komunálními volbami.

Pražané by se do sedmi let měli dočkat čtvrté trasy metra. Ve čtvrtek 22. března o plánech na výstavbu jednalo Zastupitelstvo hl. města Prahy společně s Dopravním podnikem hl. města Prahy (DPP). „Ještě v létě chceme začít s geologickým a archeologickým průzkumem, který je pro stavbu metra nezbytný,“ řekl na jednání zastupitelstva Martin Gillar, generální ředitel a předseda představenstva DPP.

Samotná trasa D by měla vést z náměstí Míru do Písnice. Radní pro dopravu Petr Dolínek (ČSSD) nově přišel s návrhem, aby linka D vedla i přes Žižkov, kde momentálně kolabuje doprava kvůli rekonstrukci Husitské ulice. Žižkovská zastávka však příliš pravděpodobná není. Současný plán trasy předpokládá, že metro bude končit na náměstí Míru. Stavba by měla vyjít na více než 50 miliard korun. „Celkové financování stavby metra ještě není dořešeno. Hodláme ale čerpat z evropských dotací, velkou část výstavby plánuje zaplatit i magistrát a vláda ČR,“ říká Aneta Řehková, tisková mluvčí dopravního podniku. Podle ní by město mělo v dohledné době začít vykupovat i potřebné pozemky.

Pouhá politická kampaň

Podobné úvahy o stavbě čtvrté linky metra se vracejí opakovaně už posledních třicet let. Žádné konkrétní práce ale nikdy nezačaly, návrhy zůstaly jen na papíře. Pro některé politiky jde proto o pouhý předvolební tah pražské primátorky Adriany Krnáčové (ANO). „Je zvláštní, že se o nové trase metra začalo znovu mluvit takhle rychle a těsně před volbami,” uvedl pro Novinky.cz Jakub Michálek, předseda pirátských poslanců a bývalý zastupitel hl. města Prahy. V říjnu totiž mají v Česku proběhnout volby do zastupitelstev obcí – komunální volby.

S Piráty souhlasí i někteří obyvatelé Prahy. „Trasa D je v plánu již roky. Vždycky se o ní město jen zmíní, ale nikdy se nic neděje. Plány i se stanicemi jsme už viděli mockrát, práci na nich ale ještě žádnou,“ říká Václav Říha (37), který bydlí v pražské Krči. Právě zde by měla být jedna z nových stanic. „Nepřekvapuje mě ale, že se o lince D mluví právě před volbami. Přijde mi to jako předvolební kampaň,“ myslí si Říha.

Dlouholeté plány

První přípravné studie k lince D pocházejí již z roku 1991. S poukazem na nedostatek peněz byly ale plány odloženy. Výstavbu první části trasy, z Pankráce do Písnice, schválili pražští radní v čele s tehdejším radním pro dopravu Jiřím Pařízkem již v říjnu 2013. „Pravomocné územní rozhodnutí pro výstavbu bylo vydáno až v červnu 2014. O dva roky později se ale řízení zastavilo kvůli tomu, že žádost na stavbu nebyla kompletní. Nyní se město s DPP snaží zajistit potřebné pozemky, aby stavba mohla začít,“ vysvětluje Řehková.

Češi milují věrnostní karty. Jejich sbírání je především dámská záležitost

Češi milují věrnostní karty. Jejich sbírání je především dámská záležitost

Češi milují věrnostní karty. Jejich sbírání je především dámská záležitost

Generace20
+
Češi milují věrnostní karty. Jejich sbírání je především dámská záležitost

Češi milují věrnostní karty. Jejich sbírání je především dámská záležitost

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

29. 03. 2018

Peněženky některých zákazníků praskají ve švech – kvůli množství věrnostních karet, které v nich nosí. V peněžence má každý Čech v průměru nejméně tři. Mezi nejpopulárnější patří ty do lékáren a supermarketů. Karty mají lidé většinou ze dvou důvodů – buď nedokázali odmítnout prodavačku, která jim ji nabízela, nebo je lákají slevy a další výhody, které obchody za členství nabízí. Vedlejší efekty, jako je ztráta soukromí, lidé většinou neřeší.

Podle průzkumu agentury Public Data Research mají Češi ve svých peněženkách nejméně tři věrnostní karty. Stačí vyplnit několik základních údajů a člověk si může členství zařídit téměř všude – v supermarketu, drogerii, lékárně nebo na čerpací stanici.

Dejte nám osobní údaje

Průzkum ukázal i to, že sběratelkami věrnostních karet jsou především ženy. Z pěti tisíc dotázaných přiznalo vlastnictví kartiček 80 % žen, naopak mužů jen 66 %. „U nás má věrnostní kartičku manželka a vždy, když jdu na nákup, tak mi ji podstrkuje. Díky tomu máme levnější nákup. Ale vlastní si zakládat nechci, to už by bylo zbytečné,“ říká podnikatel Petr Bouda (47). Z průzkumu vyplynulo i to, že 52 % lidí považuje za nejzajímavější výhody věrnostních karet v supermarketech, následují lékárny a drogerie.

Pro někoho jsou ale i tři karty málo. „Mám dvanáct karet a používám víceméně všechny. Nejvíc ale asi ty do supermarketu a drogerie. Sice jsou to ty dražší obchody, ale s kartou v nich dostanu i 15% slevu,“ pochvaluje si ekonomka Anežka Voláková (28).

Ani ona, ani další zákazníci už obvykle neřeší to, že obchodníci takto dostanou o zákaznících řadu citlivých údajů. Ke zřízení karty člověk musí uvést osobní údaje a obchod získává i detailní informace o nákupním chování. Některé karty také fungují jen poté, co je zákazník nabije penězi – pro obchod je to tak takřka zaručený příjem.

Nakoupím si výhodněji

Větší množství karet se zákazníkům v peněžence často plete. „Jednou, při platbě nákupu, se mě prodavač ptal, jestli mám jejich kartičku. Tu správnou jsem pak vytáhla až na třetí pokus,“ vzpomíná Voláková.

Někteří lidé dokonce vlastní i karty, které ve skutečnosti vůbec nepoužijí. „Mám asi sedm věrnostních karet, ale aktivně využívám jen čtyři. Zbylé jsou do obchodů, které v Česku nejsou – například oděvní značka Brandy Melville. Tyhle kartičky tak používám přibližně dvakrát do roka, když jsem v zahraničí,“ říká studentka Aneta Šmídová (25). Největší motivací Čechů pro zakládání věrností karet zůstává vidina toho, že nakoupí výhodněji.

Sport pomáhá hendikepovaným žít znovu aktivně, nepřipadají si odlišní

Sport pomáhá hendikepovaným žít znovu aktivně, nepřipadají si odlišní

Sport pomáhá hendikepovaným žít znovu aktivně, nepřipadají si odlišní

Generace20
+
Sport pomáhá hendikepovaným žít znovu aktivně, nepřipadají si odlišní

Sport pomáhá hendikepovaným žít znovu aktivně, nepřipadají si odlišní

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

28. 03. 2018

Lidé se zdravotním postižením nalezli ve sportu ztracenou chuť do života. Hendikepovaní sportovci Ivan Nestával a Adam Šimonek bez pohybu už nedokážou žít. Dokonce soutěží na mezinárodní úrovni. Aktivní pohyb jim dává psychickou vzpruhu a pomáhá jim začlenit se do běžného života.

Od čtyř let lyžoval, od sedmi dělal kickbox a v osmi začal hrát baseball. Ivan Nestával (18) nezavrhl sport ani po boji s autoimunitní nemocí ADEM. Kvůli té mu v devíti letech ochrnuly obě nohy. „Hned po nemoci jsem se začal věnovat jízdě na handbiku (speciálně upravené ruční kolo pro hendikepované, pozn. red.). Díky této aktivitě jsem se nakonec dostal k plavání, které teď dělám závodně,“ vysvětluje Nestával, jenž se na republikové úrovni věnuje také florbalu.

Na začátku onemocnění byla pro Nestávala podporou hlavně rodina. Ze sportu později začal čerpat jak fyzickou, tak psychickou sílu. „Díky plavání a florbalu jsem se seznámil s vozíčkáři, kteří mi pomohli žít znovu aktivně. Prostě tak, jako bych byl zdravý,“ vypráví. Sportovní psycholog Václav Petráš vysvětluje, že sport může ovlivnit život každého člověka, ať už je postižený, či nikoliv. „I hendikepovaný v něm může najít náplň volného času, či dokonce profesi,“ podotýká.

Pohyb problémy neřeší

Nestával vysvětluje, že pevný vztah k aktivnímu pohybu bývá pro člověka s hendikepem mnohdy klíčový: „Spousta lidí v mém okolí nemá v životě nic jiného než sport. Znamená pro ně úplně všechno.“ Psycholog Petráš namítá, že pohyb může mít velmi pozitivní vliv na hendikepovaného, ale je potřeba mít k němu správný přístup. „Sport jako takový za člověka problémy nevyřeší. Může mu ale pomoci tyto problémy lépe zvládat,“ říká.

Od malička žije sportem i rodák z Českých Budějovic Adam Šimonek (20). Ten se na rozdíl od Nestávala s vývojovou vadou tří končetin už narodil. Čelit vrozenému hendikepu je podle něj o něco jednodušší, než se s ním učit žít v průběhu života. Tělo i hlava totiž neznají nic jiného, nepřichází tedy šok po úrazu. „Pocházím ze sportovní rodiny, takže pohyb byl vždycky všude kolem mě. Rodiče mě brali už od čtyř let plavat,“ vypráví Adam Šimonek, mistr České republiky ve florbalu i plavání.

Víc než koníček

Momentálně Šimonek přemýšlí o dalších sportech jako například o basketbalu nebo o volejbale sedících. Na sportovní prostředí je zkrátka natolik zvyklý, že si bez něj už nedokáže představit život. „Díky tomu, že mohu sportovat, si v rodině nepřipadám odlišný.“ Podobný názor má i Nestával, jenž trénuje šestkrát týdně a několikrát do měsíce jezdí na sportovní soutěže. Psycholožka Helena Šaldová zdůrazňuje, že pro každého člověka je v životě důležité mít nějaký koníček. „Jde o nějakou vášeň, kterou může být ale například i sbírání známek. Důležité je, že se člověk má z čeho těšit,“ vysvětluje.

V Praze začne jezdit ženské taxi. Podobným službám se ale v Česku moc nedaří

V Praze začne jezdit ženské taxi. Podobným službám se ale v Česku moc nedaří

V Praze začne jezdit ženské taxi. Podobným službám se ale v Česku moc nedaří

Generace20
+
V Praze začne jezdit ženské taxi. Podobným službám se ale v Česku moc nedaří

V Praze začne jezdit ženské taxi. Podobným službám se ale v Česku moc nedaří

Generace20

Autor: Romana Landová

28. 03. 2018

Pražská taxislužba Taxita začne začátkem dubna převážet i zaměstnávat pouze ženy. Koncept není žádnou novinkou, v minulosti se pokoušelo na českém trhu uchytit několik podobných projektů. Žádný se ale nesetkal s úspěchem a po čase přestal fungovat. Ve světových městech, jako je například New York, se ale takovým službám daří.

Plán nové pražské taxislužby Taxita zní jednoduše: nabídnout bezpečný odvoz pro ženy ve společnosti profesionální řidičky. Podle zaladatelky Taxity Daniely Vrbové (42) se tak ženy vyhnou sexuálním narážkám, které mohou od mužů za volantem slyšet. Taxita se chce od běžného taxi lišit i jinými věcmi. Například pokud se klientka ráno nestihne nalíčit, přivolá si vůz s kosmetickou taštičkou. Taxita hodlá nabízet služby i vícečlenným rodinám. Ženy si tak budou moci přes aplikaci podobnou Uberu objednat auto podle velikosti. A v nabídce bude i odvoz psů.

Žen – řidiček je málo

Jestli se Taxita osvědčí, ukáže až čas. Některé konkurenční taxi služby však nápadu moc nevěří. Podle ředitele pražského City Taxi Tomáše Horčičky stížnosti na sexuální obtěžování taxislužby evidují jen ojediněle. Projektu nevěří i proto, že podobných nápadů se v minulosti objevilo několik. „Žádná ženská taxislužba se neosvědčila, protože se nijak nelišila od běžného taxi,“ souhlasí i Daniel Michek, obchodní manažer Profesional taxi. Běžné taxislužby také nabízejí k zapůjčení například dětskou sedačku, i když požadavek musí zákazník nahlásit dopředu. „Samozřejmě, že se velmi bojím neúspěchu. Uděláme ale vše proto, aby služba fungovala,“ kontruje Vrbová.

Ženské taxi ve světěPrvní taxislužba pouze pro ženy vznikla v roce 2006 v Londýně s názvem Lady in Pink. V americkém New Yorku zase jezdí ženské taxi SheTaxis od roku 2013. Založila ji Stella Mateová, která plánuje taxislužbu rozšířit do dalších amerických měst jako je Washington či Miami. V Indii a Moskvě se ženské taxi odlišuje bílo-růžovou barvou auta.

Taxita bude mít pravděpodobně i jiný problém – sehnat řidičky, protože licencovaných je málo. V celém Česku jich je zhruba 400, zatímco řidičů je celkem osm tisíc. Problém může být i v tom, že se ženy – jak klientky, tak řidičky – v porovnání s muži více bojí jezdit v noci. „Osobně znám jen tři řidičky, ty ale v noci nevyjíždějí vůbec. Bojí se, že by se jim mohlo něco stát,“ tvrdí Roman Ostrovskij (23), který už dva roky jezdí s českým Uberem. S ním souhlasí i Jiří Kvasnička, majitel největší pražské taxislužby AAA Taxi. „Z 1150 našich aut řídí ženy asi deset vozů, je to nebezpečné povolání,“ řekl pro Aktuálně.cz. S tím však Vrbová nesouhlasí. Argumentuje tím, že vozy Taxity na ulici jen tak někomu zastavovat nebudou a klientky si řidičky budou vybírat samy.

Fungovat to může

Ryze ženské taxi má však své zastánce i mezi taxikáři. „Je to sympatický nápad. Má žena řídí taxi už roky. Teď ale máme malé dítě a mám pocit, že by práce v Taxitě pro ni mohla být bezpečnější. Byla by ve společnosti žen, což by možná i uvítala. Také bych se o ní tolik nebál,“ říká Ostrovskij.

Aby Taxita fungovala bez problémů, musí si podle obchodní manažera Daniela Micheka vybudovat dostatečně silný marketing. „Bez toho, aby Taxita měla dostatečnou poptávku, to nepůjde. Jedině tak nezkrachuje,“ konstatuje.

Knihovna romské literatury obsahuje 250 titulů. Vznikla z touhy uchovat tradice

Knihovna romské literatury obsahuje 250 titulů. Vznikla z touhy uchovat tradice

Knihovna romské literatury obsahuje 250 titulů. Vznikla z touhy uchovat tradice

Generace20
+
Knihovna romské literatury obsahuje 250 titulů. Vznikla z touhy uchovat tradice

Knihovna romské literatury obsahuje 250 titulů. Vznikla z touhy uchovat tradice

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

27. 03. 2018

Ústní vyprávění příběhů, které je pro Romy velmi důležitou tradicí, se v samotné romské komunitě začíná pomalu vytrácet. I kvůli snaze zachovat zvyky a vzpomínky dalším generacím vnikla v Praze knihovna Romafuturismo. Je v ní zatím zhruba dvě stě padesát knih romských autorů.

Sehnat knihy od romských autorů je podle Daniely Hottmarové (24) obtížné. Ani ona sama, Romka ze Sedlčan, se s žádnou nikdy nesetkala. Knížky psané Romy jsou velmi vzácné. Většinou je vlastní bohatší rodiny, opatrují je a dědí z generace na generaci, říká. V Praze od února funguje knihovna Romafuturismo, která právě takovou literaturu shromažďuje. Momentálně v ní je k zapůjčení zhruba 250 titulů.

I zakladatelka knihovny Ladislava Gažiová potvrzuje, že získat některá díla romských autorů bylo náročné. Romská literatura většinou vycházela ve velmi malém nákladu a není k sehnání ani v antikvariátech. Mnoho knih jsme sháněli prostřednictvím svých známých, kteří nám je darovali, popisuje Gažiová, výtvarná umělkyně ze Slovenska. Knihovna má částečně sloužit jako osvěta o romské literatuře, ale primárně má podle ní směřovat k romské komunitě, které by měla pozvednout sebevědomí.

Komunita jako rodina

Johana Hořejší je pracovnice neziskové organizace Tranzit a vypomáhá s provozem knihovny. Podle ní zatím není o půjčování knih zájem, vyřešit by to ale mohl přesun knihovny.  Do budoucna plánujeme přestěhovat knihovnu z Dittrichovy ulice do míst s větší koncentrací romského obyvatelstva. Zatím ještě přesnou lokaci nevíme, přiznává Hořejší. Většinu svazků si na své jméno a kontaktní údaje může zapůjčit kdokoliv. V knihovně se nacházejí díla, která se týkají romského holocaustu, ale i knihy obsahující lidovou ústní slovesnost: říkadla, povídky a pohádky.

Zlatý hlas Zlatý hlas je romská pohádka, která byla v roce 2004 zfilmována slovenským režisérem Jozefem Banyákem. Příběh vypráví o romském chlapci Žigovi, kterému jeho otec namlouvá, že bude šťastný jen když zapomene na svůj původ a bude žít po vzoru ostatních. S tím Žigo ale nesouhlasí a po smrti matky se vydává do světa. Tam se mu podaří pochopit spoustu věcí a dokáže osvobodit své bratry. 

Válka a romský holocaust se do života Romů promítly velmi silně. Velká většina Romů v Protektorátu Čechy a Morava byla transportována do koncentračních táborů, na Slovensku čelili tvrdým represivním opatřením. Slovenští Romové byli až do konce do roku 1945 naprosto odděleni od ostatních lidí mimo města. Měli své osady třeba v lesích za městem a tvořili pevnou, jednotnou komunitu. V podstatě to byla jedna velká rodina, popisuje Gažiová. V těchto osadách se ještě podle Gažiové dodržovaly tradice, například večerní vyprávění pohádek. Ve skutečnosti to byly spíš takové příběhy pro dospělé. V romštině se nazývají paramisa.

Rozmanitost jazyků

Daniela Hottmarová říká, že romské příběhy se u nich doma dosud občas vypráví, hlavně u babičky. Vždy jsme se sešli celá rodina a ten nejstarší vyprávěl. Potom jsme si popovídali o tom, jaké z příběhu plyne poučení, přibližuje Hottmarová tradici. Podle Gažiové postupem času hlavně ve městech zvyk vyprávění pohádek upadá. Tuto tendenci cítí i někteří Romové, a proto si začali svoje tradice a vzpomínky zapisovat a uchovávat je pro další generace. Významným spisovatelem, jenž zprostředkovával romské ústní lidové tradice, byl Andrej Giňa, který zemřel v roce 2015. Mezi jeho známá díla patří například Paťiv: ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky (2013).

V knihovně nacházejí knihy psané slovensky, česky, polsky, německy, francouzsky, anglicky nebo srbochorvatsky. „Romové často díla píší v jazyce země, ve které žijí,“ říká Gažiová. Najdou se zde ale i knížky psané v romštině, ačkoliv vytvořit text v tomto jazyce může pro Romy představovat problém. Mnoho Romů zná jen mluvenou podobu romštiny, a tak často neumí v psané formě určit hranice slov nebo rozlišit předložky, spojky a podobně. Navíc má romština mnoho dialektů. Vyprávění Romů pomohli zachovat i lidé mimo romskou komunitu. Například již zesnulá romistka Milena Hübschmannová vytvořila sbírku příběhů nazvanou Romské pohádky. V ní také vysvětlila svou motivaci: Bylo by škoda, kdyby se toto procítěné, naivní umění nechalo odejít do hrobu spolu se svými vypravěči.

Nová hrdinka Lara Croft má chyby, díky nim je ale film Tomb Raider reálnější

Nová hrdinka Lara Croft má chyby, díky nim je ale film Tomb Raider reálnější

Nová hrdinka Lara Croft má chyby, díky nim je ale film Tomb Raider reálnější

Generace20
+
Nová hrdinka Lara Croft má chyby, díky nim je ale film Tomb Raider reálnější

Nová hrdinka Lara Croft má chyby, díky nim je ale film Tomb Raider reálnější

Generace20

Autor: Aneta Řezníčková

26. 03. 2018

Lara Croft dostala lidštější tvář. Švédská herečka Alicia Vikanderová (27) přijala velkou výzvu, když se chopila role, kterou v předchozích dílech Lara Croft – Tomb Raider z roku 2001 a 2003 ztvárnila tehdy pětadvacetiletá Angelina Jolie (42). S novou herečkou se však Lara stala přirozenější. Emoce v jejím výrazu vtáhly diváka do děje. I díky tomu člověk v průběhu filmu zapomene na fakt, že je Angelina Jolie v této roli vlastně nenahraditelná.

Tahle nová Lara Croft je ještě takové nedochůdče. Mladičká jednadvacetiletá dívka dostane na tréninku v boxu pěknou nakládačku, kromě luku v ruce zatím žádnou zbraň nedržela, nikdy nikoho nezabila. Ze začátku nic nenasvědčuje tomu, že by právě tohle měla být sebevědomá archeoložka a dědička rodinného impéria žijící v paláci, kterou před více než patnácti lety ztvárnila herečka Angelina Jolie. Ale to vlastně vůbec nevadí, příběh je totiž zasazen do doby, kdy Lara Croft teprve objevuje samu sebe a začíná se do Angeliny teprve „vypracovávat“.

Z historie Tomb RaiderTomb Raider je původem série počítačových her, komiksů a filmů, které se točí kolem hlavní postavy – britské archeoložky Lary Croft, která pátrá po pradávných pokladech a navštěvuje zapomenutá historická místa. První hra byla uvedená v roce 1996, od té doby popularita fiktivní archeoložky stoupá. V roce 2006 byla Lara Croft dokonce zapsána do Guinnessovy knihy rekordů jako nejúspěšnější hrdinka videoher. Ve filmech ji proslavila americká herečka Angelina Jolie a postava se tak stala jakýmsi sex symbolem. První film s názvem Lara Croft – Tomb Raider byl natočen v roce 2001, druhý snímek Lara Croft – Tomb Raider: Kolébka života v roce 2003.

Dobrodružný snímek norského režiséra Roara Uthauga, který se inspiroval hrou Tomb Raider z roku 2013, přibližuje život Lary těsně před tím, než se stala drsnou archeoložkou. Když se její otec Richard Croft (Dominic West) začne pohřešovat, je jeho dceři teprve čtrnáct let. Ani o sedm let později však dívka nepřestává věřit, že je její otec naživu. Pomocí vodítek, které po sobě zanechal, Lara zjišťuje, že její otec odhalil prastaré tajemství, hrobku dávné japonské císařovny, která podle legendy zabíjela pouhým dotekem. Odvážná hrdinka se proto na místo vydává a začíná tak její dobrodružství coby nezkušené archeoložky.

Lidskostí k dokonalosti

Oproti Angelině Jolie však nemá Vikanderová zkušený tým, který by jí pomáhal, ani zbraně či peníze, které by jí cestu ulehčily. Spoléhat se musí jen sama na sebe. Nová Lara ale právě díky tomu působí o dost lidštěji. Některé situace ji rozhodí, je zranitelná a umí plakat. Právě její nezkušenost a lidskost utvářejí obraz dokonalosti. A přestože je to obraz, který se naprosto liší od bezchybné a za všech okolností půvabné Lary z předchozích dílů, diváka si tím Vikanderová naprosto podmaní.

Nová hlavní hrdinka byla jedinou změnou, kterou režisér Roar Uthaug ve filmu udělal. Snímek se jinak nadále podobá filmům o dobrodruhovi Indianu Jonesovi, avšak hrubou mužskou tvář nahradí žena. Klasické scény, kdy se v nebezpečných hrobkách při špatném šlápnutí na žulovou kostku propadají podlahy či se z nich vysouvají ostré bodáky, nechybí ani zde.

Stejně jako v herní předloze Lara zažívá situace, při kterých podává naprosto nadlidské výkony a stojí při ní štěstěna. Například když se snaží dostat ze zrezivělého vraku letadla uvízlého na samém úpatí vysokého vodopádu. Ten se pomalu začíná rozpadat a hlavní hrdince hrozí, že se společně s ním zřítí do hlubin hladovějících peřejí. To by však nebyla Lara, aby si za každé situace nedokázala poradit. S tím počítá každý divák, který tuto fiktivní postavu alespoň trochu zná. To ale dělá z děje trochu předvídatelný kousek, jehož plus jsou především velkolepé efekty a přírodní scenérie.

Uthaugovi se rozhodně povedlo navázat na předešlé dva snímky a ukázat, jak se zrodila neohrozitelná Lara Croft, kterou znají diváci už od roku 2001, kdy vyšel první film. A ačkoliv je Angelina Jolie nenahraditelná, atmosféra ani kouzlo z filmu nezmizely.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“