Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Každé taneční „dřevo“ jednou změkne

Každé taneční „dřevo“ jednou změkne

Každé taneční „dřevo“ jednou změkne

Generace20
+
Každé taneční „dřevo“ jednou změkne

Každé taneční „dřevo“ jednou změkne

Generace20

Autor: Marie Šilhová

08. 05. 2013

Na tanečníky jsou mnohdy kladeny stejně velké nároky, jako na profesionální sportovce. Profesionální tanečnice Aneta Antošová (24) si to sama vyzkoušela. Vyučuje tanec, připravuje choreografie pro televizní pořady a divadlo. Největším profesním úspěchem je však to, že se jako taneční doprovod zúčastnila turné amerického zpěváka Kanye Westa.

Je tancování podle vás spíše umění, nebo sport?
Tohle je hodně složitá a obsáhlá otázka. Není to nějak rozlišeno. Ale jsou druhy tance, které lze pokládat spíše za sport, a na druhé straně jsou odvětví, na které je pohlíženo více umělecky. Ale podle mě to spadá do obou směrů.

Přeci jen cítíte mezi tím nějaký zásadní rozdíl?
Myslím si, že tanec by se dal považovat za sport především přípravou. Ať už na soutěže, či na taneční vystoupení nebo představení. Protože nároky, které klademe na výkon tanečníků, jsou srovnatelné jako u každého jiného sportu. Umělecká stránka je potom samotné vystoupení.

Jaké jsou rozdíly mezi přípravou choreografie na představení a soutěž?
Samozřejmě je to diametrálně odlišné. Když trénujete na soutěž, pracujete většinou s neprofesionály, respektive se začátečníky, či pokročilejšími tanečníky, kteří to mají jako koníček. A soutěž je pro ně motivací. Takže taneční prvky a nápady se musí odrážet nejen od jejich úrovně, ale také v tom, že se řídíte určitými pravidly.

A jak je to s přípravou na show?
Tam se ve většině případů spolupracuje s profíky.  Práce jde mnohem rychleji od ruky, nápady dáváte společně dohromady na základě svých předchozích zkušeností. I tréninků je podstatně méně a ve výsledné show si můžete vymyslet, co chcete, pokud to ovšem koresponduje s klientovými, nebo finančními možnostmi.

Zaznamenáváte ve skupině rivalitu mezi tanečníky?
Ano, to je naprosto běžný jev. A není to jen v rámci taneční skupiny, dá se to aplikovat obecně na celou taneční scénu. Ale to je asi všude, ne? (smích)

Nemůže tahle řevnivost ve výsledku pokazit vystoupení?
Od toho jsou právě ti trenéři, kteří by tohle měli zvládnout zkorigovat. Každý dobrý kouč nedá dopustit, aby to zkazilo vystoupení a snaží se to okamžitě řešit. Protože jakmile se ten „potížista“ snaží více projevovat už na trénincích, radši ho postavíte ve formaci dozadu, či jej vůbec do programu nezařadíte.

A co vy? Tancujete raději ve skupině, nebo sólo?
Jasně, že sólo! (smích)

Proč?
Nejste závislí na ostatních, ani oni na vás. A pokud něco zkazíte, pak se můžete zlobit jen sám na sebe.

Když pracujete pro televizi nebo divadlo, nesvazuje vás to?
Nenazývala bych to svazováním. Vy do toho jdete už s tím, že oni chtějí od vás nějakou choreografii či show, najímají si vás proto. Spíše jde o schopnost improvizovat v závislosti na momentálních požadavcích. Vše může být za vteřinu úplně jinak. A to mě na tom baví. Je to vždy výzva. Potom máte obrovskou radost, když vše klapne a podaří se to.

Dá se tanec naučit, nebo na to musí mít člověk vlohy?
Lze si osvojit určité prvky, samozřejmě v rámci svých dispozic. Je to jako se vším. Dá se naučit, ale když má k tomu clověk talent, či vlohy, dostane se dál než ostatní.

Pracovala jste někdy s opravdovým „dřevem“?
Ano, a nejednou! Je to těžká práce, ale každé dřevo jednou změkne. Jen je k tomu zapotřebí mnohem delší a náročnější cesta.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Z karierního hlediska považuji za úspěch, kdy na posledním koncertu Kanye Westa mi sám rapper nabídl účast na americké tour jeho nového alba s Jay-Z. Turné se konalo, ale nakonec bez tanečníků. Avšak fakt, že si vybral zrovna mě, ještě s jednou výbornou slovenskou tanečnicí Lady Mel z celé té škály dvaceti tanečnic, mě velmi potěšil.
A z takového toho osobního hlediska považuji za úspěch to, když někoho přivedu k tanci, a po nějakém čase je vidět posun, úspěchy a radost z toho, co dělá! To mě naplňuje opravdu moc.

V laponských barech dáte za pivo i 175 korun

V laponských barech dáte za pivo i 175 korun

V laponských barech dáte za pivo i 175 korun

Generace20
+
V laponských barech dáte za pivo i 175 korun

V laponských barech dáte za pivo i 175 korun

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

06. 05. 2013

Při pohledu na mapu Finska si lidem, kteří v zemi nikdy nebyli, nejspíš vybaví mráz, finská vodka nebo sauna. Česká turistka, která navštívila severní provincii Laponsko, si pravděpodobně vzpomene na rodinné obchůdky a sobí maso. Naopak mladé dobrovolné pracovnici, jež žije ve městě Rovaniemi, pak přijdou na mysli hlavně vysoké ceny potravin.

Za severskou kulturou nebo za krajinou plnou lesů a jezer jezdí do Finska Češi nejčastěji. Šárka Urešová (20) žije pět měsíců v Rovaniemi, obchodním a administrativním centru Laponska. Do města s šedesáti tisíci obyvateli přijela pracovat jako dobrovolnice.  „Původně jsem plánovala jet do Helsinek, práci jsem ale nakonec sehnala v Rovaniemi, takže jsem si nemohla vybírat,“ říká Urešová. Stará se o děti v Youth housu, který slouží jako domov pro mládež, a pomáhá s výukou angličtiny. Stálý plat nepobírá, ale Evropská komise ji zajišťuje ubytování a hradí náklady na dopravu.

Navíc dostává měsíčně 180 euro na stravování. To je v přepočtu okolo 4 500 korun. „Jídlo je tu poměrně drahé. Potřebovala bych tak o sto euro víc, abych si mohla dovolit normálně vařit,“ komentuje kapesné Urešová. V porovnání s Českem jsou zejména ceny potravin mnohem vyšší. Kvůli nízkému rozpočtu Urešová nejčastěji nakupuje těstoviny, jejichž cena se pohybuje od 50 centů a pak také  brambory. Kilové balení ji vyjde na jedno euro, zatím co v České republice by za něj dala okolo patnácti korun. Za chléb si v této severské zemi zaplatí dvě eura.

Laponsko

Denisa Vrňatová s přáteli během zastávky v Rovaniemi. Foto: archiv Denisy Vrňatové

Turistickou tvář Laponska poznala studentka Denisa Vrňatová (21). Na výlet se vydala společně s přáteli ze švédského města Växjö. Cílem výpravy byla vesnice Saariselka za polárním kruhem. Cestovní kanceláři zaplatili 350 euro na osobu. V této částce, která by v korunách činila 8 700, byla započítána cesta autobusem, poplatek za trajekt a ubytování. Jednodenní zastávka v Rovaniemi obsahovala prohlídku města, ale také nákup zásob. „Průvodce nám řekl, ať si nakoupíme hodně jídla, protože za polárním kruhem jsou obchody dražší a zdaleka ne tak vybavené,“ vzpomíná Vrňatová.

Saariselka leží 250 kilometrů severně od Rovaniemi. Ve vesnici s třemi sty padesáti stálými obyvateli jsou tři obchody s potravinami. Vlastní je soukromníci, kteří stanovují výši cen. „Vše je samozřejmě drahé, protože majitelé se jednou za čas musí vydat na několikahodinovou cestu do Rovaniemi, aby nakoupili zboží,“ uvažuje Vrňatová.

Do restaurace na soba a pivo

Stejné je to i s restauracemi. Za polárním kruhem ceny rostou. Na jídelních lístcích dominuje sobí maso upravené na mnoho způsobů. „Je to jejich typické jídlo, jedí ho jako Češi kuřata,“ přirovnává Vrňatová. Za menu složené z restovaného sobího masa, bramborové kaše a piva zaplatila Vrňatová 22, 50 euro. Za večeři tedy v korunách dala 560. Přes to se sobí maso v Laponsku řadí mezi nejlevnější. Její útrata byla vysoká kvůli nákladům, které jsou spojené se složitým zásobováním. Ceny za polárním kruhem jsou proto ještě vyšší než ve zbytku Finska.

To alkohol je poměrně drahý všude. V obchodě se cena piva pohybuje okolo 4 eur, v baru za něj dáte ještě mnohem více. Cena se může vyšplhat až k sedmi eurům. V klasickém supermarketu například vodku nenajdete. Tvrdý alkohol je totiž možné koupit pouze ve specializovaných obchodech, barech a restauračních zařízeních.

Na kole i ve sněhu

Vyšší ceny se projevují také v cestování po městě. Urešová využívá v Rovaniemi městskou hromadnou dopravu. Náklady na ní má hrazeny, kdyby si ale musela jízdné platit, jeden lístek by jí vyšel na 2,70 eura. To je 67 korun, tedy téměř dvakrát tolik než v České republice. Za měsíční plnocenné jízdné by zaplatila čtyřicet pět euro, což je v korunách 1 125. Mnoho Laponců volí levnější variantu. „Spousta lidí zde jezdí na kolech a to i na sněhu. V zimě tu mnozí využívají jako dopravní prostředek běžky,“ popisuje Urešová.

K cenám jsou ale úměrně vyšší také platy Finů. „Moji spolupracovníci z Youth housu berou zhruba dva a půl tisíce euro,“ uvádí jako příklad Urešová. V přepočtu na koruny je to okolo 62 tisíc. A dodává, že většina zaměstnanců domova mládeže nemá vysokou školu. Vystudovali pouze střední odbornou školu se změřením na výchovu dětí. V Laponsku sice tedy je draho, ale pokud je člověk zaměstnán a nemusí se jednat jen o manažerské funkce, zvládne jeho plat ve většině případů všechny výdaje hravě pokrýt.

„Lenin bojoval za práva pracujících,“ tvrdí jeho ruský zastánce

„Lenin bojoval za práva pracujících,“ tvrdí jeho ruský zastánce

„Lenin bojoval za práva pracujících,“ tvrdí jeho ruský zastánce

Generace20
+
„Lenin bojoval za práva pracujících,“ tvrdí jeho ruský zastánce

„Lenin bojoval za práva pracujících,“ tvrdí jeho ruský zastánce

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

04. 05. 2013

Jedna část veřejnosti ho obdivuje, druhá ho odsuzuje. Někteří Rusové si v pondělí 22. dubna připomněli narození revolucionáře Vladimira Iljiče Uljanova – Lenina. Vůdce bolševické strany by ten den oslavil své 143. narozeniny.

Rusko si připomnělo výročí Vladimira Iljiče Uljanova – Lenina. Na Rudém náměstí v Moskvě, kde v mauzoleu leží jeho tělo dodnes, se čtvrté dubnové pondělí sešli jeho příznivci, aby u Leninovy hrobky položili květiny. Po letech stále zaujímá v ruském povědomí místo, i když už budí mnohem méně emocí než dřív.

Podle Ladislava Šandy, vojenského a leteckého přidělence na české ambasádě v Moskvě, stále přibývá lidí, kteří při vyslovení jeho jména necítí nic. Je to zejména proto, že se o něm už nemluví tak, jako v minulosti. „Jakmile se o někom nemluví, tak upadá o dané osobnosti povědomí. Dneska už Lenin není něco, co by ruskou společnost podstatným způsobem zasahovalo,“ říká. Naopak pro některé starší lidi je stále ikonou Ruska a velký myslitel.

Jedna z Leninových soch v ruském městě Joškar-Ola. Zdroj: Wikimedia.org

Jedna z Leninových soch v ruském městě Joškar-Ola. Zdroj: Wikimedia.org

Jeho vize spočívala v nastolení vlády dělnické třídy a rolnictva. Znárodnil půdu i velké podniky a rozpoutal tak vlnu teroru, během které byl v roce 1918 zavražděn car Mikuláš II. se svojí rodinou. Na Leninův podnět byla pak v sovětském Rusku založena tajná police Čeka, jež bránila bolševický systém a každý kdo byl proti, se stal jejím terčem.

Rozpor je viditelný

V 19. století bylo Rusko sice jedním z největších států světa, ale stále se prohluboval jeho úpadek. Většina lidí měla nízké vzdělání a pomalá modernizace státu postupně vedla k prohlubování sociálně-politické krize.

Oslavy 143. výročí slavili zejména Leninovi příznivci, kteří k jeho památníkům dávali věnce a rudé kytice s oslavnými nápisy. Mezi takovými byl i Rus Lisniak Dmitro (67), který žije v Moskvě. „Pro Rusko udělal spoustu důležitých věcí. Bojoval za práva pracujících a také svrhl carský režim, který měl být zničen už dávno. Země byla díky režimu velmi zaostalá, “ říká.

Naopak jiní ho zase kritizují a odsuzují za nastolení a udržení bolševického systému. Odpůrce Lenina, ruský student žijící v Moskvě, Allan Muller (20), má zcela odlišný názor. „Nebyl to dobrý člověk. Zabil carskou rodinu a chtěl, aby lidé dělali vše, co si zamane. Byl to hlavně vrah, kterému nešlo o lidi, ale o svoji vlastní slávu,“ myslí si.

Vůdce, který má tisíce památníků

Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů tvrdí, že Lenin bude i do budoucna zaujímat důležité místo. „Vytvořil rozsáhlou myšlenkovou konstrukci, kterou se taky pokusil realizovat,“ vysvětluje.

Narození Lenina, se připomíná každý rok téměř po celém Rusku, protože vůdce světového proletariátu, jak si nechával říkat, aktivně cestoval. Dnes se po celém světě nachází tisíce Leninových pamětních desek, bust a soch. První jeho památník vznikl v ruském městě Noginsk hned den po jeho smrti, tedy 22. ledna 1924.

VIDEO: V životě jsem neslyšela tak zoufalý křik, říká svědkyně výbuchu v Praze

VIDEO: V životě jsem neslyšela tak zoufalý křik, říká svědkyně výbuchu v Praze

VIDEO: V životě jsem neslyšela tak zoufalý křik, říká svědkyně výbuchu v Praze

Generace20
+
VIDEO: V životě jsem neslyšela tak zoufalý křik, říká svědkyně výbuchu v Praze

VIDEO: V životě jsem neslyšela tak zoufalý křik, říká svědkyně výbuchu v Praze

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

03. 05. 2013

Exploze plynu v centru Prahy ochromila v pondělí lidi i dopravu. K výbuchu došlo v Divadelní ulici mezi budovami FAMU a Fakulty Sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV). Studentka druhé zmíněné fakulty Pavla Šedivá (21) byla právě ve třídě, když se vše odehrálo.

Bylo pondělní ráno 29. dubna a jediné, co se honilo studentce Pavle Šedivé hlavou, bylo to, aby napsala dobře test z angličtiny. Do budovy FSV, kde studuje žurnalistiku, dorazila v 9.50 a sedla si v učebně v prvním patře do jedné ze zadních lavic. Tato volba ji měla za pár minut ušetřit řezných poranění. „Mluvila jsem s kamarádkou a najednou se za okny objevil červený záblesk a vzápětí přišla ohlušující rána. Jako by přímo vedle mě uhodil hrom,“ popisuje výbuch plynu Šedivá. Následky exploze byly nejsilnější vepředu učebny.

Vzápětí se na ní i spolužáky vysypala okna. Bylo prý doslova cítit, jak se otřásla celá budova. „Jako první mě napadlo, že už došlo i na naší malou zemi a někdo zjevně touží vyhodit budoucí novináře do povětří. Vždyť mi za nic nemůžeme!“ honilo se jí hlavou. Instinktivně se jako mnoho ostatních sehnula pod lavici. Nastalo ticho. Po zlomku vteřiny se všichni vzpamatovali a začali křičet. „V životě jsem tak urputný a zoufalý křik neslyšela,“ vzpomíná na okamžik Šedivá.

Nevyděsil jí ani tak samotný výbuch, jako následný jekot spolužáků. Ona však prý byla, vzhledem k situaci, relativně klidná, ale v jakémsi transu. „Myslela jsem jen na to, že se musím krýt pod lavicí, kdyby ještě něco přišlo a dostat se co nejrychleji pryč,“ vysvětluje. V první chvíli totiž nevěřila, že už je konec. Čekala, že ve třídě ještě přistane třeba granát, nebo že se zřítí strop. Když začal jekot, všichni utíkali pryč ze třídy. Někteří se dokonce plazili po zemi, zbytek šel přikrčeně. Na chodbě se vznášel prach a cítit byl štiplavý kouř. „U vrátnice bylo dokonce tolik střepů a suti, že nebyla téměř vidět podlaha,“ popisuje situaci Šedivá.

Nevěřila, že je to nehoda

Ze školy se její třída dostala jako první. „Lidé čekající na tramvaj museli expozi také slyšet, ale jen tam tak stáli a koukali, jak prcháme ze školy. Jako by je to vůbec nevyvedlo z míry,“ vzpomíná Šedivá. Nechápala zároveň, odkud výbuch přišel. V tom začal někdo volat, ať jdou s nimi do Divadelní ulice všichni, kdo mají jakékoli zdravotnické vzdělání. Šedivá ze zvědavosti běžela za nimi: „Když jsem uviděla tu spoušť, úplně to se mnou otřáslo. Chvíli jsem si myslela, že je budova Hollar hodně zborcená a pod sutinami jsou lidé,“ říká.

Zanedlouho začali vycházet z budovy FSV první ranění. Nejhůř na tom byli lidé, kteří byli v momentě výbuchu vknihovně. Ta byla zasažena nejvíce, protože byla v přízemí. Asi hodinu pak ještě studenti postávali před školou a navzájem se povzbuzovali, protože byli mnozí z nich otřeseni. „Je děsivé, že člověk v dnešní době automaticky předpokládá, že mu chce někdo ublížit,“ zamýšlí se. Možnost, že by to mohla být jen nehoda se, tak jako u ní, zprvu vytrácí. Než shlédla první zprávy myslela si, že byl výbuch úmyslný. I přes to má však pocit, že je tento nevšední zážitek spolužáky hodně sblížil.

Foto: Jan Červenka, Oživme Hollar

Brazilci v Česku aneb optimisté poznávají pesimisty

Brazilci v Česku aneb optimisté poznávají pesimisty

Brazilci v Česku aneb optimisté poznávají pesimisty

Generace20
+
Brazilci v Česku aneb optimisté poznávají pesimisty

Brazilci v Česku aneb optimisté poznávají pesimisty

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

02. 05. 2013

Vyměnit slunce, pláže a moře za místo v srdci Evropy a zimní období. Tak to vypadá, když se Brazilci rozhodnou žít nový život v Praze. Allan Lemaja a Silva Rodriguesová vědí, že ztotožnit se s jinou mentalitou je zpočátku náročné, ale po nějaké době strávené v České republice se i z tak temperamentního národa Brazilců stávají poloviční Češi.
Brazilec Allan Lemaja žije v ČR už 10 let, Zdroj: Archiv Allan Lemaja

Brazilec Allan Lemaja žije v ČR už 10 let, Zdroj: archiv Allan Lemaja

Životní styl v Praze a Rio de Janeiru spolu nemá mnoho společného. Najdou se ale lidé, kteří dokáží skloubit dohromady tyto dvě odlišné mentality a žít s brazilskou náturou v Česku. První zjevný rozdíl oproti životu v Brazílii pociťují přistěhovalci z Latinské Ameriky zejména v počasí. „Chybí mi tu moře, proto jezdím domů alespoň jednou za rok, abych si ho připomněla,“ vypráví Brazilka SilvaRodriguesová (32), servírka v pražské restauraci, která se přistěhovala do Prahy, aby mohla žít společně se svým českým přítelem.

Stopy komunismu přežívají

Podle dvou dotazovaných Brazilců je český národ pesimistický a ovlivněný komunistickou minulostí. „I když mají lidé v Praze práci a mají co jíst, neustále si stěžují,“ vysvětluje Allan Lemaja (36) z Ria de Janeuira, který přicestoval do České republiky jako tanečník už před deseti lety. Dodává, že se občas přistihne, jak je nešťastný kvůli zbytečnosti jako je například sražené oblečení ze sušičky a podobně. V takové chvíli si uvědomuje, že už se vlastně chová jako pesimistický Čech.

Na tom, že jsou Češi disciplinovaným národem, který se bojí více prosadit se shodují oba Brazilci. „Disciplína je správná věc, ale jen v určité míře. Tady se tím lidé zbytečně stresují,“ popisuje Rodriguesová. Naopak zde vítá státní podporu a větší respekt k zákonům v porovnání s Brazílií. S tím souhlasí i Lemaja, který si myslí, že je v jeho rodné zemi ostatními pochválen hlavně ten, kdo je chytrý natolik, že dokáže zákon nějakým způsobem obejít.

Komunistický odkaz spatřují také v chování, kdy se Češi bojí prosadit svůj vlastní názor proti autoritě. To znamená, že se neradi pouští do konfrontace s ostatními, i když mají pravdu. „Myslím si, že se lidé tady bojí následků, které by jejich názor mohl vyvolat,“ říká Lemaja, který se s takovými zkušenostmi setkal při své práci tanečníka.

Budoucnost v srdci Evropy

I přes negativnější pohled na Česko se ani jeden zpět do rodné země nechystá. „Nedokážu si představit vrátit se do chaotického dopravního systému, který tam máme,“ pronáší s úsměvem Lemaja. V Brazílii totiž lidé cestují většinou autobusy, které ale nemají žádný jízdní řád, takže se může stát, že si člověk na zastávce počká třeba i hodinu.

Rodriguesová teď se svým českým přítelem plánuje založit rodinu v jeho rodné zemi. „Potom, co po takové době mluvím konečně česky, se mi odtud opravdu nechce,“ vtipkuje a dodává, že své děti bude učit oběma jazyky.

Jelikož měli oba přistěhovalci možnost poznat dva kulturně odlišné národy, mentalita obou zemí je chtě nechtě ovlivnila. Zjistili, že věci mohou fungovat i jinak, než je tomu učili rodiče. A tak se dá říct, že po době strávené v Praze jsou oba nyní polovičními Čechy.

Vladimír Körner: Politikům vadí autoři, kteří umějí pojmenovat zlo

Vladimír Körner: Politikům vadí autoři, kteří umějí pojmenovat zlo

Vladimír Körner: Politikům vadí autoři, kteří umějí pojmenovat zlo

Generace20
+
Vladimír Körner: Politikům vadí autoři, kteří umějí pojmenovat zlo

Vladimír Körner: Politikům vadí autoři, kteří umějí pojmenovat zlo

Generace20

Autor: Lucie Švábová

29. 04. 2013

Lepší než žít, je o životě psát. To alespoň tvrdí oceňovaný český prozaik a scénárista Vladimír Körner, který byl hostem letošního Festivalu spisovatelů. Festival proběhl 17. – 19. dubna v Praze a jeho tématem bylo zrození národů. V Městské knihovně Körner mluvil o své tvorbě, totalitních režimech a odsunu Němců po druhé světové válce.

Třiadvacátý pražský Festival spisovatelů letos ozdobilo několik významných jmen. Velké pozornosti se dostalo například nositeli Nobelovy ceny Orhanu Pamukovi z Turecka nebo Sun’alláhovi Ibrahímovi z Egypta. Ti přijeli do Prahy diskutovat o mnohaletém procesu zrodu národů a nových svobodných států, který byl v posledních letech završen sérií revolucí známých jako arabské jaro.

Mezi  hosty letos patřil i český prozaik a scénárista Vladimír Körner (73), který svou besedou v Městské knihovně v Praze celý festival zahájil. „Národy vytvářejí politiku. A Vladimír Körner poukázal ve svých knihách na to, že člověk často není schopen se diktátorské moci a totalitnímu myšlení bránit,“ vysvětlila návštěvníkům výkonná ředitelka festivalu Vlasta Brtníková March, proč zvolili zrovna tohoto spisovatele.

Vladimíra Körnera a jeho tvorbu ovlivnily oba totalitní režimy minulého století. Jako pětiletému mu v květnu 1945 přímo před očima nacisté zabili otce a toto trauma ho ovlivnilo na zbytek života. „Když pak člověk dospívá, má dvě možnosti: buď se zblázní, nebo začne psát. Psaní pro mě byla droga, utěšitelka v nouzi,“ svěřil se Körner při besedě. Jeho válečné a poválečné zážitky také vysvětlují, proč se ve svých dílech věnuje zejména česko-německým vztahům.

Od scénářů k literatuře

Další ideologií, která jeho dílo ovlivnila, byla ta komunistická. Zákazy a cenzura ho přivedly od současných témat k historickým příběhům a také od scénářů k literatuře. Vystudovaný scénárista a dramaturg začal psát romány a novely, až když jeho scénáře byly zakázány realizovat. „Politikům vždycky vadí autoři tragických příběhů, kteří umějí pojmenovat zlo. Najdou se v tom a cítí se potrefeni. Ať je to jakýkoliv režim,“ prohlásil Körner. Mezi jeho nejznámější zfilmovaná díla patří Údolí včel nebo Adelheid. V rámci festivalu se pak promítal jeho mnoha cenami ověnčený film Zánik samoty Berhof, v němž opět dochází ke konfrontaci Čechů s Němci.

Při diskuzi, kterou řídil literární historik a kritik Lubomír Machala, se řešil i stále živý problém poválečného odsunu Němců a zda je vůbec správné ho odsunem nazývat. „Odsun nebo vyhnání, to byly normální pogromy a vraždy. Špatné je, že my jako děti, jsme toho byly svědky,“ řekl Körner a dal tím publiku najevo, že o slovíčkaření tady nejde. Podle jeho zkušeností se odsun většinou týkal pouze starých lidí, dětí a postižených, protože muži šli rovnou do ruského nebo amerického zajetí nebo ve válce padli. Kromě samotné diskuze bylo součástí besedy i čtení z Körnerova posledního románu Oklamaný z roku 1994, z nějž úryvek přečetl herec Radek Valenta.

Spisovatel z minulého století

Současné filmy a literaturu nemá Körner příliš v oblibě. Podle něj přišla v poslední době velká vlna amatérismu a plagiátorství a autoři nemají svůj vlastní rozpoznatelný styl. Körner dokonce prohlásil, že se mu zdá, že jeho filmy získaly dohromady více ocenění než celá česká porevoluční kinematografie dohromady. To se nelíbilo ani některým divákům z málo početného publika. „Byl vtipný, ale často také velmi arogantní. Nelíbilo se mi, že shazoval díla mladších generací,“ myslí si například student Petr Šoukal.

Körner svůj kritický postoj vysvětloval tím, že dnes už mají filmy jinou poetiku a on sám je z minulého století. Skvělé filmy se podle jeho mínění točily například v letech 1947 a 1967 — tedy vždy před velkým společensko-politickým zlomem. „Všichni si v roce 1912 říkali, proč autoři píšou takové pesimistické věci, když svět je v největším rozpuku. A ona přišla první světová válka. Teď žádný rozpuk není, takže nás čekají velmi požehnaná mírová léta,“ předpověděl Körner v nadsázce budoucnost.

Někteří doručovatelé balíků nechtějí sledovat ceny benzinu

Někteří doručovatelé balíků nechtějí sledovat ceny benzinu

Někteří doručovatelé balíků nechtějí sledovat ceny benzinu

Generace20
+
Někteří doručovatelé balíků nechtějí sledovat ceny benzinu

Někteří doručovatelé balíků nechtějí sledovat ceny benzinu

Generace20

Autor: Klára Kučerová

27. 04. 2013

Zastavovat u čerpadel a zapisovat ceny benzínu. To bude další pracovní povinnost doručovatelů balíků České pošty. Ta vytvořila internetový portál tankuj-levněji.cz, na kterých bude veřejnosti k dispozici mapa s aktuálními cenami benzínu po celé České republice. Některým zaměstnancům pošty se však nové pracovní povinnosti nelíbí, považují to za ztrátu času a peníze navíc neuvidí.

Doručovatelé balíků České pošty budou nově na svých trasách zastavovat na každé čerpací stanici, kde zapíšou ceny paliv a sms zprávou je odešlou do celostátního systému. Pošta tyto údaje následně zpracuje a převede do aplikace, kterou si pak lidé budou moci stáhnout do svých chytrých telefonů. Program jim tak dá přehled o tom, na jakých čerpacích stanicích mohou sehnat nejlevnější benzín a naftu v Česku.

Je to ztráta času, říká pošťák

Nové povinnosti se však nelíbí doručovatelům balíků, přibude jim totiž práce, za kterou ale nedostanou přidáno. K situaci se vyjádřil i třicetiletý zaměstnanec pošty, který pracuje jako doručovatel zásilek. Své jméno ani odkud pochází prozradit nechtěl. Bojí se, že by dostal pokutu, v horším případě i vyhazov. „Nesouhlasím s tímto projektem. Pošta by se měla zabývat tím, co je v její kompetenci a nevymýšlet blbosti. Je to pro nás naprostá ztráta času,“ dodává.

Stejně situaci vidí i jednadvacetiletý Patrik Somsedík z Kladna. Doručovatele dělá již dva roky a nechápe důvod, proč pošta s tímto projektem přišla. „U nás se o tom zatím moc nemluví a doufám, že ani nebude. Přijde mi, že pořád vymýšlí nesmysly, “ říká.

Česká pošta se rozhodla do projektu jít nejen proto, aby lidé měli přehled o nejlevnějších cenách pohonných hmot po celé České republice. Ale také proto, že by tímto projektem mohla být užitečná i v jiné oblasti. „Klasické poštovní služby už lidé berou jako samozřejmost. Touto službou chceme takové vnímání změnit,“ říká ředitel odboru komunikace České pošty Ivo Mravinac.

Za práci navíc peníze nebudou

Platy zaměstnanců pošta zvyšovat nechce, i když Mravinac přiznává, že tato práce je nad rámec jejich povinností. Nemyslí si však, že by doručovatelé balíků měli dostat přidáno. „Jedou svoji obvyklou trasu, poté akorát zastaví na několika čerpacích stanicích. Zabere jim to maximálně deset minut, což není tak hrozné.“ vysvětluje. A dodává, že časem se z toho podle něj stane prostě zvyk.

Somsedík má však na věc jiný názor: „Myslím si, že máme dost práce s doručováním balíků a někdy ani nestíháme ani to, co máme. Takže nové povinnosti navíc, byť jen na pár minut by mi vadily,“ komentuje. Dodává také, že zvýšení platu považuje za samozřejmost, alespoň o jeden či dva tisíce korun.

Mravinac si však myslí, že nejdůležitější by pro doručovatele zásilek měl být benefit, který projekt přinese. Tím je podle něj dobrá pověst České pošty.

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Generace20
+
Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu

Generace20

Autor: Lucie Švábová

26. 04. 2013

Ten, kdo je zvyklý se na výstavách chovat ukázněně a pouze nesměle okukovat exponáty, bude z interaktivní výstavy Vikýře Play nejspíš zprvu trochu rozpačitý. Výstava, která slibuje různé zvukové, optické a kinetické nástroje, odstartovala 28. března a zaplnila celá tři horní patra Malostranské besedy. Hrát si zde není jen dovoleno, ale přímo doporučeno.

Interaktivní výstava Vikýře Play si klade za cíl především rozvíjet lidské smysly. Má být hravá a zábavná a tím navazovat na myšlenky Jana Amose Komenského. Návštěvníkům ponechává svobodu a umožňuje vyzkoušet si nejrůznější zvukové, optické a pohybové nástroje a panuje zde proto čilý ruch. Od konce března se totiž do Malostranské besedy hrnou zástupy maminek i učitelek se svými svěřenci různých věkových kategorií. „Děti si to tu hrozně užívají, baví je to,“ tvrdí jedna z návštěvnic. Všudypřítomné pískání, zvonění, smích a rozpustilé štěbetání jí dává za pravdu.

Pokreslené zdi nevadí

V Sensoriu si návštěvníci mají uvědomit své smysly. Foto: Alexandra Zemanová

Úplně první zastávkou výstavy je Sensorium, kruhový dřevěný objekt, ve kterém autoři návštěvníkům představují ne pět, ale rovnou dvanáct lidských smyslů. Kromě těch základních zde najdou i smysl pro pohyb, rovnováhu, slovo nebo smysl pro myšlenky druhého člověka. Ke každému z dvanácti zastavení je připravena nějaká činnost nebo názorná pomůcka, jak si daný smysl uvědomit.

Zdá se, že nejen předškoláci a školáci, ale i parta gymnazistů, se tu dobře baví. „Mně se to tu líbí. Oproti jiným výstavám je to tu úžasný,“ směje se asi sedmnáctiletá extravagantní slečna, která s kamarádkou nadšeně pobíhá po výstavě jako malé dítě. Názor jejího spolužáka už je o něco střízlivější. „Asi by se toho dalo hodně zlepšit, ale spousta věcí mě tu zaujala. Hlavně prostorová projekce a to s těmi smysly. To je takové na přemýšlení,“ hodnotí výstavu osmnáctiletý Petr.

Prostorová projekce nazvaná Otisky spočívá v tom, že se návštěvník dotýká speciálního plátna, na kterém se v místě jeho dotyku objevují nejrůznější barevné a neustále proměnlivé skvrny. Ve vedlejší místnosti je potom kreslírna, která dětem umožňuje pokreslit si doslova vše, co najdou. Ačkoli fix v rukou dítěte často spíše připomíná zbraň, tady ani pokreslené zdi nikomu nevadí.

Nejoblíbenější je závěsný pytel

To hlavní ale na návštěvníky čeká až v nejvyšším patře besedy — na půdě. Právě neobvyklé podkrovní prostory a jejich vikýře daly výstavě název. Zajímavé místo, které navíc nabízí dobrý výhled na malostranské střechy a kostel sv. Mikuláše, si pochvalují i dvě oslovené maminky s dětmi. Lákavý prostor, má ale i svou stinnou stránku. „Děti si to užívají, ale vadí mi tu schody, které jsou snad všude. Malého proto musím pořád hlídat,“ upozorňuje návštěvnice Renata.

Podobného názoru je i její kamarádka. „Dětem se tady hrozně líbí, ale já jsem trochu zklamaná. Byla jsem před dvěma lety na té první výstavě v Mánesu a tam toho bylo víc,“ vzpomíná paní Michaela na první a velmi úspěšnou interaktivní výstavu v rámci projektu Orbis pictus, která probíhala na přelomu let 2010 a 2011 ve Výstavní síni Mánes. Co do počtu návštěvníků je zatím úspěšná i současná výstava. „Maminky se mě občas ptají, kdy mají přijít, kdy je tu nejmíň lidí, ale to je těžké říct. O víkendu je tu narváno a ve všední dny sem chodí školy a školky,“ tvrdí kustodka Martina Kubiasová, která na půdě dohlíží na bezpečnost dětí.

Z půdních atrakcí je podle Kubiasové u dětí nejoblíbenější obrovský závěsný pytel, do kterého mohou zespodu vlézt. Dospělí si prý zase pochvalují Lavičku na výsluní. Posadí se, začnou šlapat jako na kole a často jsou překvapení, že celé zařízení začne vydávat zvuk, který mohou šlapáním a otáčením kola uprostřed ovlivňovat. Objektů, které nějakým způsobem vydávají zvuk, je tu zdaleka nejvíc. „Vzhledem k tomu, že jsme všichni docela hudebně založení, tak si tady s těmi xylofony a strunami hodně vyhrajeme. Pro nižší věkové kategorie to může být hodně zábavné. Já být o dva tři roky mladší tak se tu zblázním,“ směje se již zmíněný gymnazista Petr.

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Generace20
+
Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Záliby mohou o pár stovek vylepšit rozpočet

Generace20

Autor: Sylvie Zapletalová

24. 04. 2013

Kromě brigády se zruční studenti rozhodli využít k drobnému výdělku i svůj volný čas. Přivydělávají si různými zálibami. A to, že se výtěžek mnohdy vyšplhá jen k několika stokorunám měsíčně, jim nevadí. Dělají to především pro svou zábavu a odreagování.

Bez příjmů z brigád si studentský život umí představit jen málokdo. A stejné je to s koníčky. Pokud jsou ale mladí lidé šikovní, mohou si přivydělat prodejem vlastních výrobků. Martina Hosmanová studuje České vysoké učení technické a brigádně si vydělává jako pečovatelka. Ve volném čase jí baví vyráběníkorálkových a plstěných šperků nebo malování na porcelán. „Vždycky se mi ručně dělané šperky líbily, a tak jsem se před třemi roky rozhodla, že nějaké zkusím vyrobit,“ vypráví Hosmanová.

Po úspěšném zhotovení prvního páru náušnic se rozhodla pochlubit výtvorem na sociální síti a mezi přáteli. Vzhledem k zájmu vyrobila další kusy i pro ně. Když se po špercích začaly ptát i kamarádky kamarádek musela kvůli materiálu stanovit pevnou cenu. „Výrobou náhrdelníku strávím okolo čtyř hodin čisté práce,“ odůvodňuje Hosmanová. Jeden zhotoví za 25 korun a prodává je od padesáti do devadesáti korun.

Hlavně zábava, pak prodej

Vzhledem k tomu, že po čase už poptávek po špercích ubylo, rozhodla se Hosmanová využít internetu. Zřídila si účet na portálu votocvohoz.cz, kde své výrobky nabízí. „Když mám dobrý měsíc, vydělám si okolo pětistovky,“ říká Hosmanová. Zároveň ale přiznává, že několik jejích spolužaček se pokoušelo také prodávat. Vyráběly podložky pro hrnky a šperky z peří, prodej ale brzy ukončily. Nechtěly totiž kvůli malým ziskům investovat do výroby tolik času.

Martina Hosmanová před necelým půlrokem přidala k výrobě bižuterie také malování na porcelán. Za hrnek a barvy dá čtyřicet korun. Výrobek ale prodává okolo osmdesáti až stovky. Záleží na složitosti obrázku, který nakreslí po předchozí domluvě. Jak sama přiznává, objednávek hrnků ale zatím není mnoho.

Oblečení z druhé ruky do třetí

Další vynalézavou studentkou je Anna Müllerová z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Její zálibou a při výdělkem je prodej obnošeného oblečení. Využívá k tomu stejnou internetovou stránku jako Hosmanová. „Prodala jsem už okolo 150 kousků,“ uvádí Müllerová.

Šaty neshání pravidelně, bere to jako formu odreagování se nebo tak tráví čas s kamarádkami. Má několik vytipovaných secondhandů a  obvykle se zaměřuje na výprodeje. Takže za kousky často zaplatí jen v řádech desetikorun. Oblečení pak nafotí na postavě a nabízí k prodeji. Jako největší úspěch uvádí nákup šatů. „Nakoupila jsem je za deset korun a následně prodala za čtyři sta,“ vysvětluje.

Jedním ze záporů je kromě nízkého výdělku také jeho nestálost. Prodejce si totiž nemůže být nikdy jistý, kdy a za kolik své zboží prodá. „Jednou jsem si vydělala i dva tisíce za měsíc, byla to spíš ale shoda náhod,“ uvědomuje si Müllerová. Spoléhat se tedy pouze na příjmy z prodeje a odsunout brigády ve většině případů nejde.

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

Generace20
+
VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

VIDEO: Pražská tržnice v zajetí nezávislé módy a designu

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

22. 04. 2013

V Pražské tržnici proběhl pátý ročník Holešovice Fashion Market. Zájemci o alternativní módní scénu, šperky a design, tak mohli v halách tržnice vidět přes 140 stánků nezávislých návrhářů a designérů, kteří prezentovali své aktuální kolekce. Kreativní atmosféru marketu doplňovaly módní přehlídky, workshopy a DJs. Co všechno nabízely stánky a jaký byl zájem o alternativní módu, uvidíte ve videu.

Kreativní atmosféru marketu doplňovaly módní přehlídky, workshopy a DJs. Co všechno nabízely stánky a jaký byl zájem o alternativní módu, uvidíte ve videu.

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Generace20
+
Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Turistické karty, které svádějí k boji o čas

Generace20

Autor: Šarlota Vilímková

20. 04. 2013

Památky a atrakce lákají turisty na velkou podívanou a zábavu. S tím ale souvisí i dlouhé fronty lidí a předražené vstupné. Ušetřit čas a peníze se lidé snaží pomocí karet Citypass. Z dobrého úmyslu se však někdy stává boj o počet navštívených míst.

Mnoho lidí chce mít fotku z Eiffelovy věže nebo ze sochy Svobody. Tak jako je samozřejmé pěkné panoráma z těchto míst, jsou samozřejmé mnohdy i několika hodinové fronty návštěvníků. Překonat tento problém se pokusily karty Citypass. „Myšlenka ušetřit hodiny a koruny je pěkná, ale lidí, co využívají Citypass je hodně, a tak tento systém selhává,“ říká uživatel karty Martin Vašata.

Všechny karty typu Citypass fungují na stejném principu. Turisté si na určitý počet dní zakoupí kartu, která zahrnuje vstupy zdarma či slevy na několik desítek atrakcí v určitém městě. Každý si pak individuálně zvolí, jaká místa navštíví. „Lidi si vyberou většinou ty populární atrakce, kvůli kterým to kupují, takže je tam vždy plno,“ vzpomíná na zkušenost z New Yorku Vašata.

Proto, aby se turistům karta finančně vyplatila, musí navštívit určitý počet míst, v tom případě jde mnohdy o boj s časem. „Jelikož jsme chtěli využít toho, co karta nabízela, pořád se spěchalo a nikde jsme si to vlastně pořádně neužili,“ popisuje Vašata. A dodává, že navštívil i taková místa, která za to nestála jen proto, aby opravdu ušetřil nějaké koruny.

Většinou je možné karty zakoupit přes internet. „Ceny se liší podle časové platnosti a podle lokality. To znamená, že třídenní karta je dražší než dvoudenní,“ vysvětluje Slávek Horský zakladatel českého Citypassu – Prague Card. Například v Praze zaplatí turista za třídenní kartu 990 Kč, zatímco v New Yorku pak utratí za stejný počet dní okolo 3000 Kč.

Ve frontě si počká každý

Jsou ale lidé, kterým tento systém turistiky vyhovuje. „Se Citypassem mám pokaždé akční dovolenou, protože můžu s kartou vidět tolik míst,“ uvádí Dominika Horová.  A připouští, že proto, aby stihla obejít všechny vybrané památky, si musí nejdříve správně zorganizovat svůj čas.

Turistické karty se těší velké oblibě a jen v Česku se jich ročně prodá okolo 40 tisíc kusů. Lidé vidí největší výhody v tom, že mají s kartou přednostní vstup a tím šetří čas. Nicméně v současné době už využívá Citypassy tolik lidí, že si u oblíbených atrakcí počkají ve frontě zkrátka všichni. Takže vize, že by člověk nemusel čekat ve frontě a tím šetřil čas i peníze, je zkrátka nereálná.

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Generace20
+
Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Pátrání po předcích může vyjít i na desítky tisíc korun

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

19. 04. 2013

Modrá krev v žilách či sláma čouhající z bot. Odkud pocházeli a čím byli rodinní předci zajímá stále více lidí. Přestože internet umožňuje získat některé informace, pro důkladnější už pátrání musí člověk vyrazit do terénu. Pokud mu jde jen o výsledek a ne o proces hledání, může si na to najmout odborníka. To však může stát i dvacet tisíc korun.

Pátrání po předcích může připomínat detektivku. Rozdíl je však v tom, že se nepátrá po stopách zločince, ale příbuzenstva. Nejde ale o snadnou či rychle hotovu práci. I přes to stojí pohled na rodinou linii mnoha lidem za námahu.

Internet k hledání nestačí

Ačkoli se lidstvo nachází ve věku internetu, ve kterém je soukromí stále vzácnějším, tak se většina předků nedá vypátrat zmáčknutím několika tlačítek klávesnice. Zájemce o historii rodiny musí vyrazit do archivů a matrik. „Základ rodopisu zpracujete asi za tři až čtyři měsíce,“ vysvětluje genealožka Helena Voldánová. To znamená, že se pátrá po přímé rodové linii – rodiče a děti.

Jestliže je někdo zvědavý z koho vzešel, ale nemá dostatek elánu nebo času se do pátrání po předcích pustit, může využít služeb odborníků. „Cena jednoho zpracování rodokmenu přímé linie stojí okolo patnácti až dvaceti tisíc korun,“ říká Voldánová. Záleží však i na náročnosti a rozsahu podkladů pro sestavení.

Jelikož se někdy stává, že se příbuzenstvo stěhovalo, tak doprava nutná k pátrání zvyšuje náklady. Stejně tak i poplatky za využití odborných služeb. Za rešerši tak může zájemce zaplatit okolo 450 korun za hodinu práce, za opis archiválií v matrikách či archivech okolo 50 korun.

Modrá krev nabízí delší cestu

Bez odborné pomoci se rozhodl hledat své předky Jiří Podroužek (52). „Rodokmenu se věnuji jako koníčku od ledna 2013. Do června bych rád navštívil státní archiv,“ přibližuje své plány.  Ač zatím informace zjišťoval jen z rodných listů, dostal se po matčině větvi až do 18. století.

Protože většina lidí pochází ze selských rodů, tak často stopování předků končí v 17. století. To díky tomu, že předtím neexistovaly řádné záznamy. Až Josef  II. zavedl jednotné fungování matrik. Když bude mít člověk štěstí, a jeho předci budou pocházet z bohatého měšťanského nebo dokonce ze šlechtického rodu, může se v pátrání dostat  hlouběji, protože si tyto rody již tenkrát vedly rodokmeny.

Podobně daleko jako Podroužek se ve svém pátrání dostal i Jan Čech (22). Ten sestavuje historii své rodiny už od svých deseti let, kdy se ptal svých příbuzných a všechny informace si pečlivě zapisoval. „Nyní náš rodokmen stagnuje co se týče růstu do hloubky, ale díky ostatním příbuzným ho teď hlavně rozšiřuji,“ říká Čech.

Náhodná setkání kmenového druhu

Na rozdíl od Podroužka se však nechce v blízké době dostat dál do rodinné minulosti. „Mám v plánu spíš zkvalitnit údaje o již známých předcích,“ objasňuje Čech. Jelikož jeho pomyslný příbuzenský strom má větve velmi doširoka, rozhodl se převést na internet všechny své dosud získané informace.

Díky digitalizaci rodokmenu na stránce myheritage.cz Čechovi s rozšiřováním obsahu pomáhají i příbuzní. Jako hlavní výhodu této stránky vidí možnost narazit na příbuzenskou větev, o které dříve netušil. „Když si někdo jiný vede rodokmen a systém pozná souvislosti mezi mým a tím jeho, nabídne porovnat ‚podezřelé′ vazby a rodokmeny tak lze propojit a rozšířit,“ raduje se.

Tvorba vlastního rodokmenu zaznamenala v posledních letech boom. Podle genealožky Heleny Voldánové je to i díky pořadu České televize Tajemství rodu, který pátrání po předcích pomohl propagovat. „Obrací se na mě desítky zájemců,“ prozrazuje Voldánová. V roce 2007 začala digitalizace českých matrik. Ta by do budoucna měla zjednodušit a zlevnit hledání příbuzenstva a uchovat archiválie pro další generace.

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Generace20
+
Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Školy bez učitelů. Tak to vypadá od Velikonoc v Dánsku

Generace20

Autor: Tereza Potocká

17. 04. 2013

Učitelé mají zakázaný vstup do škol. Ačkoli to zní absurdně, v Dánsku to tak vypadá. Tamní učitelské odbory Lærernes Centralorganisation nesouhlasily s novým vzdělávacím plánem, které vymyslelo dánské ministerstvo školství ve spolupráci s ministerstvem financí. A městské úřady, které jsou zřizovately základních škol, rozhodly, že učitelé po Velikonocích nesmí nastoupit zpět do práce.

Státní základní školy v Dánsku jsou po Velikonocích bez učitelů. Tamní ministerstvo školství přišlo s nápadem, jak dosáhnout toho, aby se děti více naučily a zároveň jak za to nezaplatit ze státní pokladny více peněz. Záměrem bylo prodloužení času výuky. „Jednalo se o upřesnění pracovní doby mezi učitelskými odbory a Krajským svazem, který je zaměstnavatelem učitelů. Tento konflikt se táhl delší dobu, téměř čtyři měsíce, a teď se vyostřil, ” upřesňuje Ilona Poštová z Dánského velvyslanectví v Praze.

Děti by měly ve škole trávit každý den od osmi do čtyř odpoledne. Učitelům by přibyly odpracované hodiny, ale na výplatní pásce by se nic nezměnilo. Ministerstvo financí by tak výrazně ušetřilo. Kantoři ale na tento návrh nechtěli přistoupit a proto jsou nyní bez práce. Úřady vyhlásili takzvaný lockout — zakázali učitelům vstup do škol. „Nevyhodili nás, jen po Velikonocích už nesmíme do školy a nebudeme dostávat mzdu,“ popisuje situaci dánský učitel Nashaat Nasser.

Odborné expertízy, které si nechalo dánské ministerstvo školství vypracovat, potvrdily stanovisko učtitelských odborů. Děti nebudou schopné se po tak dlouhou dobu, kterou rezort navrhuje, soustředit. Tento plán by zřejmě nepřinesl žádně převratné výsledky ani nárůst vzdělanosti Dánů. To mělo údajně být hlavním záměrem ministerstva. „Myslím si, že vůbec nejde o vzdělání, ale o šetření peněz, jako všude v Evropě,“ říká Nasser.

Rodiče budou muset spolupracovat

Budovy škol zůsatnou pro děti normálně otevřené. Jen není jasné, kdo bude školáky hlídat, když jejich učitelé musí zůstat doma. „Zřejmě to bude tak, že ve škole bude muset vždy zůstat někdo z rodičů o děti se nějak postarat,“ říká češka žijící v Dánsku Jana Nasserová. Lockout se však netýká služebního personálu škol, ředitelů, ani jejich zástupců. Děti tedy má kdo hlídat a zadávat jim úkoly.

Tato situace by mohla trvat až tři měsíce. „Nikdo neví, jak dlouho to bude. Hlavně jsme nepředpokládali, spíš nevěřili, že tato situace opravdu nastane,“ přiznává Nasser. V zápětí dodává, že kantoři i vedení téměř všech škol si mysleli, že vše byly jen výhružky, aby učitelé přistoupili na navýšení pracovní doby.

Kdo má radost, jsou jednoznačně děti. „Je to super, nebudeme psát testy a nic podobného,“ raduje se osmiletý Rami Nasser.Ale ne všichni jeho nadšení nesdílejí. Ti, kteří budou letos základní školu končit, potřebují pro přijetí na střední školu pololetní průměr známek. „Zkoušky mají být v květnu, ale pokud tato situace potrvá, tak nebudou. Protože nebude mít kdo děti hodnotit,“ krčí rameny Nashaat Nasser.

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

Generace20
+
VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

VIDEO: Pražský půlmaraton očima běžců

Generace20

Autor: Zbyšek Nádeník

16. 04. 2013

Běžeckou vytrvalostní sezónu zahájil světově uznávaný Pražský půlmaraton. V historických ulicích Prahy se objevilo přes dvanáct tisíc běžců.

I když nebylo zrovna teplo, tak si účastníci chválili atmosféru. Jak se atletům a sportovním nadšencům na letošním patnáctém ročníku maratonu běželo, uvidíte v následujícím videu.

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

Generace20
+
VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

VIDEO: Český film natočený za 48 hodin slaví úspěch v USA

Generace20

Autor: Lucie Švábová

15. 04. 2013

I pouhé dva dny práce mohou stačit k úspěchu v Hollywoodu. Slavit mohou autoři studentského snímku Hlavní chod, který vznikl na podzim 2012 v rámci soutěže 48 hours film project. Z mezinárodního finále v Los Angeles si totiž odvezli hned dvě ceny, a to za nejlépe použitou rekvizitu a za ženský herecký výkon.

Pětiminutový film Hlavní chod z dílny studentského týmu Láska zvítězil v českém kole soutěže 48 hours film project loni v říjnu. Na konci března uspěl i v mezinárodním kole stejné soutěže v Los Angeles. Českému filmu, ve kterém přijde dceřin přítel na rodinný oběd a nelíbí se své budoucí tchyni, dala porota přednost před vítěznými snímky z ostatních zemí z celého světa. A to hned ve dvou kategoriích.

Podle producentky filmu Kristýny Drozdové, která účast v soutěži iniciovala, si tým jel do LA především užít. „Nejeli jsme tam s očekáváním, že získáme ceny. Chtěli jsme, aby mezinárodní publikum film pochopilo, což se stalo. Lidé se smáli ve správných momentech,“ říká Drozdová. Tým Láska sestavila ze svých známých a spolužáků z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. A právě jim se podařilo nejlépe splnit pravidla soutěže — natočit za 48 hodin film v délce čtyři až sedm minut podle vylosovaného zadání.

Praha, Hollywood, Cannes

Tým Láska s vítěznými plaketami po návratu z Los Angeles. Foto: Archiv Kristýny Drozdové

Tým Láska s vítěznými plaketami po návratu z Los Angeles. Foto: Archiv Kristýny Drozdové

„Zajímavé bylo na sestavování týmu to, že se mnozí dopředu neznali. Všechny jsem znala pouze já, proto mě těší, že tým fungoval,“ pochvaluje si Drozdová. Režie se ujal student Jan Pivoňka, kameru měl na starosti Vladimír Matoušek a střih Jakub Havránek. Za úkol měli natočit historický film, v němž se objeví smyšlená postava — personální stylista Daniel Černý, prstýnek a věta: „Říkali mi kapitán.“ Právě prstýnek sehraje ve filmu důležitou roli, mimo jiné spadne do záchodu a jedna z postav ho spolkne.

Vtipné zapojení rekvizity mezinárodní porota ocenila. „Rekvizita nebyla pouze okrajově zasazena do příběhu, ale vlastně jej sama utvářela,“ vysvětluje si úspěch v této kategorii Drozdová. Její tým měl šťastnou ruku i při obsazení hlavní herecké role. Po dlouhém hledání se na poslední chvíli týmu podařilo získat Kateřinu Pindejovou, která byla za svůj výkon také v USA oceněna.

V České republice, kde se soutěž uskutečnila teprve podruhé, se projektu účastní především amatéři a studenti filmu. Ve světě se ale běžně zapojují i profesionálové. O to je také výhra cennější. „Jsme mladí a tento úspěch nám může pomoci v našich profesních kariérách,“ myslí si Drozdová, která se se svým týmem chce soutěže zúčastnit letos znovu.

Za svůj dvoudenní projekt se mladí filmaři kromě dvou plaket dočkají ještě jednoho významného ocenění. Jejich Hlavní chod se bude spolu s dalšími deseti nejlepšími snímky promítat v květnu 2013 na festivalu v Cannes.

Snímek Hlavní chod

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Generace20
+
Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Palach i Komenský dostanou svá místa v kalendáři. Ne všichni to vítají

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

13. 04. 2013

Kalendář obohatí dva nové významné dny. Poslanci schválili, že bude i tímto způsobem každý rok uctěna památka upáleného studenta Jana Palacha a narození „učitele národů" Jana Ámose Komenského. Názory na sebevražedný čin prvního z nich se však různí.

V českých kalendářích zřejmě přibudou dva významné dny. Novelu zákona o státních svátcích a ostatních svátcích již schválili poslanci. Pokud ji odsouhlasí také senát, bude 16. leden Dnem památky Jana Placha, který se upálil roku 1969 na protest proti sílící lhostejnosti a pasivitě spoluobčanů v důsledku nastupující normalizace. Narození Jana Ámose Komenského pak bude kalendář připomínat 28. března.

Ne všichni však vnímají upálení Palacha pozitivně. Dvaapadesátiletá Lenka Prchalová jeho čin neuznává: „S uctěním památky Komenského souhlasím, ale myslím, že Palachova oběť byla zbytečná,“ říká. Život má pro ni jedinečnou hodnotu a tento sebevražedný čin proto nedokáže pochopit. „Bylo kolem toho hodně povyku, ale stejně si myslím, že to nic nezměnilo,“ vzpomíná.

Busta Jana Palacha na stěně Filozofické fakulty v Praze. Foto: Alexandra Zemanová

Busta Jana Palacha na stěně Filozofické fakulty v Praze. Foto: Alexandra Zemanová

Naopak osmadvacetiletý Jiří Škroch rozhodnutí Jana Palacha respektuje a chápe ho: „Jeho čin považuji za hrdinský projev vzdoru a nesobeckosti. Nebyl mu lhostejný tehdejší politický vývoj, a jelikož nebyly účinné možnosti odporu, rozhodl se pro takto extrémní řešení,“ říká. Dodává, že po jeho sebevraždě sice nenastala zásadní změna, výročí jeho smrti však hrálo významnou roli v počátcích Sametové revoluce.

Jen pár řádků navíc

Poslankyně Jana Černochová (ODS), předkladatelka návrhu, uvedla, že se jedná především o symbolický akt a historické memento. Přiznala však, že si museli během projednávání návrhu ve sněmovně vyslechnout rozličné interpretace činu Jana Palacha. Zpochybnil ho například bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček.

Novela by měla vejít v platnost symbolicky 11. srpna letošního roku. Právě v ten den by měl Palach 65. narozeniny. Nepůjde však o státní svátky, volno navíc tedy nebude. Významné dny mají spíše symbolický smysl.

Možná proto schválení této novely nevzbuzuje v některých žádné emoce. „Jde to nějak mimo mě. Nevadí mi to, ale je mi to v podstatě jedno. Vždyť jaký to bude mít praktický dopad? Jen se v kalendáři objeví pár řádků navíc,“ vysvětluje svůj postoj čtyřiadvacetiletá Barbora Seifertová.

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

Generace20
+
„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

„Hlásit se povinně na úřadě? To je jako cejch na čelo,“ říká prostitutka Kateřina

Generace20

Autor: Klára Kučerová

12. 04. 2013

Živím se prostitucí a chci se legitimovat na úřadě. I tuhle větu možná budete moct slyšet na úřadě. Pražští radní totiž představili nový zákon o regulaci prostituce. Pokud projde, lidé živící se v oblasti sexuálních služeb budou muset vystoupit z anonymity a hlásit se na úřadě. Čtyřiadvacetiletá Kateřina, která pracuje několik let v jednom z pražských klubů, má ale na zákon spíše negativní názor.

Udělat z prostituce svobodné podnikání, tak by se dal charakterizovat navrhovaný zákon o regulaci prostituce. Ten má podle navrhovatele zákona, Lukáše Manharta (TOP 09), dvě roviny. Jednu, která se týká provozovatelů veřejných domů a druhou, která platí pro osoby činné v prostituci mimo veřejná prostranství. Pro obě skupiny tak budou zákonem platit nová pravidla. Například, že bez přihlášení se na úřad a řádného povolení nebude ani jeden z nich svou činnost smět vykonávat.

Studentka vysoké školy Katka se však na zákon dívá kriticky. V jednom z pražských klubů si přivydělává už od posledního ročníku gymnázia a anonymita je prý to hlavní co mají. „Ve společnosti, kde se pohybuji, jsou společnice v normálním životě obvykle obyčejné dívky a často by to do nich nikdo neřekl. Obávám se, že s touto registrací by se už nemohly nikdy do slušného života vrátit, smetly by je totiž společenské předsudky,“ a dodává, že ona sama by k registraci nejspíše také nešla.

Anonymita jako obrana

Problém s anonymitou přiznává i radní Lukáš Manhart. „Překážka to asi bude, ale rozhodli jsme, že seznam, ve kterém budou tyto osoby vedeny, nebude veřejnosti přístupný, aby nemohlo dojít k jeho zneužití,“ vysvětluje. Podle něj zákon prostitutky nijak neohrožuje, naopak věří, že by jim mohl pomoci zlepšit kvalitu jejich života.

Kateřina se však obává, že pokud by někdo chtěl, systém stejně obejde. „Dneska není zas tak těžké získat tajné informace. Tímto zákonem nás akorát ocejchují a dostaneme se tak do ještě složitější společenské situace.“ Podle ní se zákon mine účinkem, ve svém okolí totiž nezná žádnou z dívek, která by se chtěla dobrovolně na úřad přihlásit.

Podle Manharta je ale tento zákon důležitý. Díky němu totiž budou mít night cluby lépe pod kontrolou, jelikož rozhodnou o jejich počtu i umístění. „V poslední době nevěstinců především v centru Prahy přibylo a stále přibývá. Dosud jsme je mohli zakazovat pouze podle vyhlášky na ochranu veřejného pořádku a mravnosti, což se ale velmi často minulo účinkem,“ doplňuje.

Pojišťovna nic platit nebude

Jedním z bodů zákona jsou také povinné prohlídky u lékaře. Ty by si museli prostituti či prostitutky platit sami a to včetně testů na pohlavní nemoci. Konečná suma by se tak mohla vyšplhat až v řádu několika tisíc korun měsíčně. Byli by také zapsáni do živnostenského rejstříku jako podnikatelé, stanula by jim tak povinnost platit daně z příjmu, zdravotní i sociální pojištění. „Lékař ani daně by mi nevadili, tyhle pravidla platí pro všechny. Neumím si ale moc představit, jak by to bylo s lékařskými prohlídkami u podřadnějších privátů, kde hygiena většinou není tím hlavním.“ říká Kateřina.

Manhart doplňuje, že výdělky v této oblasti jsou obvykle dost vysoké na to, aby si lidé živící se v oblasti sexuálních služeb mohli dovolit utrácet větší sumy za své zdraví. Doufá také, že tímto zákonem se oddělí legální prostituce od té nelegální. „Neděláme si žádné iluze, že přijdou všechny prostitutky a prostituti na úřad, aby se zaregistrovali. Pořád je ale lepší taková to podoba zákona než nic,“ uzavírá. Návrh již schválila rada, nyní se bude projednávat u zastupitelů hlavního města. Pokud projde, budou o osudu nejstaršího řemesla rozhodovat poslanci.

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

Generace20
+
ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

ANKETA: Co vás nalákalo přijít na studentský festival Všemi směry?

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

12. 04. 2013

Devátý ročník festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry se letos konal v Divadle Komedie. Akce se uskutečnila 4. dubna a pořádali ji studenti Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP). Cílem bylo poodhalit návštěvníkům práci v médiích a zprostředkovat debaty s osobnostmi pracujících ve sdělovacích prostředcích. Letošní festival navštívilo přes tři sta lidí. Generace 20 se ptala návštěvníků, proč na Všemi směry přišli.

Foto: Barbora Zpěváčková

Jindřich Oukropec, 19 let

Nemohl jsem si nechat utéct příležitost, poslechnout si naživo osobnosti, které jsou ve světě médií uznávané. Proto jsem dorazil. Těšil jsem se hlavně na debatu, které se účastnil šéfredaktor Mladé Fronty Dnes Robert Čásenský. Myslím si, že má zajímavé názory a obdivuji ho jako osobnost.

Foto: Barbora Zpěváčková

Adéla Nečásková, 27 let

Přišla jsem se podívat na svoji sestru Pavlínu Nečáskovou, která absolvovala právě Vyšší odbornou školu publicistiky. Teď pracuje jako redaktorka Českého rozhlasu a studenti ji pozvali, aby se zúčastnila diskuze absolventů VOŠP. Byla to pro ni pocta a já sama jsem byla na debatu zvědavá.

Foto: Barbora Zpěváčková

Jan Novotný, 23 let

Všemi směry jsem navštívil, protože jsem se chtěl setkat s přáteli, které tolik ve škole moc často nepotkávám. Doufal jsem, že se tu seznámím i s nějakými studenty z prvního ročníku, protože jich zatím moc neznám. Ale hlavně jsem chtěl podpořit akci, která už má docela dlouhou tradici.

Foto: Archiv Anny Francové

Anna Francová, 24 let

Do Divadla Komedie jsem přišla, protože jsem jako bývala absolventka VOŠP zvědavá, kam se škola posouvá. Kromě toho jsem se těšila, že potkám své bývalé učitele a kolegy ze školy. Ze zkušenosti vím, že Všemi směry nejsou jenom o skvělém programu, ale i o skvělých lidech.

Foto: Barbora Zpěváčková

Ondřej Hlíza, 23 let

Já navštěvuji festival každoročně a ani tento rok jsem nemohl vynechat. Letos mě nalákalo hlavně to, že organizátory jsou lidé z mého ročníku. Myslím si, že jsou to schopní pořadatelé a byl jsem zvědavý, jak vše nakonec dopadne.

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

Generace20
+
VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

VIDEO: Festival Všemi směry zpestřila známá mediální jména

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

11. 04. 2013

Upozornit na nekalost nebo dopravní nehodu. Záměr médií by měl být vždy stejný – informovat. V tomto duchu se nesl devátý ročník nezávislého festivalu publicistiky Všemi směry s podtitulem „Za jedním cílem", jenž proběhl 4. dubna v prostorách Divadla Komedie.

Stejně jakoby měly vést všechny cesty do Říma, tak by měla média směřovat ke stejnému cíly. Tím by mělo být informovat veřejnost. Alespoň tak vysvětlili organizátoři devátého ročníku festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry podtitul „Za jedním cílem“. Tato akce pořádaná studenty Vyšší odborné školy publicistiky proběhla v Divadle Komedie.

Jak média vypadají i z druhé strany se mohli návštěvníci přesvědčit 4. dubna, kdy akce probíhala. „Dorazilo přes tři sta lidí,“ řekla programová ředitelka festivalu Miriam Lapourová s ohledem na počet prodaných lístků. Tento počet lehce zanikal v rozsáhlosti divadla, kde se lidé pohybovali všemi směry a málokdy se shromáždili na jednom místě.

Nejdůležitější je obsah

Mezi hlavní lákalda festivalu patřily besedy o investigativní žurnalistice a o budoucnosti médií. V druhé jmenované se sešli šéfredaktor Mladé fronty Dnes Robert Čásenský, programový řiditel České televize Milan Fridrich, ředitel Frekvence 1 Miroslav Škoda a šéfredaktorka Tablet Media Eva Hanáková. Všichni jmenovaní se shodli, že pro média je rozhodující obsah.

Podle Škody je však třeba, aby média začala přemýšlet o regulaci obsahu zdarma. „Když se zeptám lidí, zda by chtěli informace zadarmo, řeknou, že ano. Když se zeptám, zda by pracovali zadarmo, tak už je odpověď opačná,“ mínil Škoda. Podle Čásenského přináší internetové zpravodajství novinám peníze, které pak mohou vynaložit na zlepšení obsahu.

V diskusi s investigativními novináři Josefem Klímou z pořadu Na vlastní oči, Jaroslavem Kmentou z Mladé fronty Dnes a Daliborem Bártkem z pořadu Reportéři ČT se mohl posluchač dozvědět, že tato práce má efekt bodového světla. „Vždy odkryjeme jen nějakou nekalost ze všech, co existují. Všechny odkrýt nejdou,“ prozradil Kmenta.

Nakouknout přes rameno profesionálům

Podle investigavce Bártka je pro začínající novináře lepší, když kariéru odstartují v regionálních médiích. „Člověk může ještě udělat chybu, která však nebude mít takový dopad, jako kdyby vyšla v celostátním médiu,“ prohlásil. Přestože diskuze oplývaly známými jmény z mediální scény, budily rozporuplné reakce. „Přišla jsem kvůli besedám. Ty se mi líbily, ale zároveň mi přišly občas nudné a náročné,“ líčila Tereza Nekonečková, jež studuje na mediální škole.

Kromě besed nabízel festival též interaktivní workshopy. Během nich si mohl člověk vyzkoušet kupříkladu práci se čtecím zařízením či tvorbu sloganů. „Za jednu hodinu člověk může nakouknout na způsob práce, ale těžko se něco naučí,“ vysvětlila copywriterka Adéla Jansová, jedna z vedoucích workshopu v tvorbě sloganu.

První ročník festivalu Všemi směry proběhl v roce 2005 v prostorách Vyšší odborné školy publicistiky. V roce 2009 se přemístil ze školního prostředí do veřejného prostoru, kdy umožnil komukoli nahlédnout do mediálního zákulisí. Mezi hosty dřívějších ročníků patřili Erik Tabery, Dalibor Balšínek, Jolana Voldánová či Michal Viewegh.

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Generace20
+
Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná

Generace20

Autor: Lucie Švábová

10. 04. 2013

Poezie je spíše okrajová záležitost, vydat básnickou sbírku proto dnes není vůbec snadné. Problémem je nedostatek financí, špatná propagace i nedostatek čtenářů. Podle básnířky Renaty Bulvové se za jejich nezájmem skrývá především nevědomost, jak poezii uchopit.

Poezie v knihkupectvích i knihovnách leží opomíjena a vrstvu prachu z ní často sfoukne jen školák, který si nedovolí čtenářský deník opsat z internetu. Vydání básnické sbírky současného autora se proto někdy může rovnat i zázraku. „Osvícených nakladatelů není moc,“ říká Renata Bulvová, autorka sbírky Nebude válek. Jak říká, soubor musí nakladatel vydat spíše z osobního zájmu, vydělat se na ní nedá.

Na vydání poezie většinou chybí peníze a může trvat i měsíce, než se seženou. Využívají se různé granty od Českého literárního fondu nebo od ministerstva kultury, ty ale většinou nepokryjí všechny náklady. Proto své peníze do projektu často vkládá nakladatel i sám autor. Po vydání se vyrovnávají náklady a autoři nemají ze svých knih téměř nic. „Málokdo ví, jak poezii komerčně uchopit,“ vysvětluje Bulvová nesnáze při vydávání.

V současné době se až na výjimky v jednom nákladu vydává tři sta, maximálně čtyři sta kusů básnických sbírek. Zdaleka nejvíce se jich pak prodá na festivalech a autorských čteních. Tam mají čtenáři možnost si autora poslechnout a často je zde možné koupit knihu i se slevou. I tady se ale jedná spíše o jednotky prodaných kusů. „Básníci jsou často takoví uklizení a schovaní, měli by jít víc do veřejného prostoru. To je taky důležité,“ myslí si Bulvová. Jedině tak mají autoři neznámých jmen šanci oslovit nové čtenáře.

Knihovní výpůjčka na dva roky

Které knihy veršů jsou nejžádanější a kolik se jich přesně prodá, je v podstatě nemožné zjistit. Jednotlivé obchodní řetězce a nakladatelství většinou zveřejňují pouze první stovku svých nejprodávanějších titulů, ve kterých se poezie vůbec neobjevuje. Jeden příklad tu ale přeci jenom je — žánrově rozdělené žebříčky prodejnosti za deset let své existence zveřejnil v září 2012 obchod Neoluxor. S více než jedenácti sty prodanými tituly u něj zvítězil Karel Plíhal a jeho kniha plná hravých čtyřverší nazvaná Jako cool v plotě.

Druhé místo obsadil Václav Hrabě a Blues pro bláznivou holku s téměř tisícem prodaných kusů. Třetí příčku získal Leonard Cohen už jen s 398 prodanými knihami. Jen pro představu: nejprodávanější knihou vůbec se v tomto obchodě stala Brownova Šifra mistra Leonarda, kterou si koupilo více než 16 tisíc zákazníků.  Ani v knihovnách nenajdeme v kolonce poezie vysoká čísla. Sama Bulvová přiznává, že má doma některé básnické sbírky vypůjčené už dva roky. Nikdo jiný o ně v malé knihovně nemá zájem, a tak si výpůjční lhůtu může stále prodlužovat.

Básně mezi reklamními plakáty

Podle básníka a programového pracovníka Domu čtení Městské knihovny v Praze Josefa Straky se v knihovně nejvíce půjčuje právě povinná literatura. Shakespeare, Seifert, Erben nebo Mácha jsou typickými učebnicovými spisovateli, s jejichž texty se ve škole setká každé dítě. Nové generace jsou ale opomíjeny. „Ve školách děti získávají pouze povrchní povědomí o básnících posledních dvou generací. Látka se probírá letem světem, chvíli před maturitou,“ vysvětluje nezájem o poválečná díla Straka.

Kromě školní četby se v knihovnách hodně půjčují také písňové texty, především od Karla Kryla, Ivan Martin Jirous nebo ročenky — výběry nejlepších básní. Z knihovních výpůjček lze vysledovat i různé módní vlny, kdy se z nějakého důvodu zvýší zájem o určitého básníka. „Když ale říkám, že se půjčují hodně, znamená to párkrát,“ upozorňuje Straka. „Poezie byla vždy minoritní, je o ni stále stejný zájem — malý, ale konstantní,“ dodává.

Renata Bulvová si nízkou popularitu poezie vysvětluje hlavně tím, že lidé mají málo odvahy si přiznat, že je něco hezké, a nevědí, jak ji uchopit a jak se k ní přiblížit. Dodnes se prý setkává s lidmi, kteří jí děkují za akci Poezie pro cestující, na které se podílela. Reklamní plochu v dopravních prostředcích zabíraly na přelomu tisíciletí krátké texty od různých autorů. Báseň, která na ně v metru nečekaně vykoukla mezi záplavou reklamních plakátů, si mnohdy dodnes pamatují. Zkrátka když nejde člověk k poezii, musí poezie k člověku. Pak má šanci oslovit i širší publikum.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“