Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Nejsme opilci ani vrazi zvířat, brání se myslivci. A chystají se napravit si pošramocenou pověst

Nejsme opilci ani vrazi zvířat, brání se myslivci. A chystají se napravit si pošramocenou pověst

Nejsme opilci ani vrazi zvířat, brání se myslivci. A chystají se napravit si pošramocenou pověst

Generace20
+
Nejsme opilci ani vrazi zvířat, brání se myslivci. A chystají se napravit si pošramocenou pověst

Nejsme opilci ani vrazi zvířat, brání se myslivci. A chystají se napravit si pošramocenou pověst

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

05. 11. 2018

Lidé myslivcům vyčítají řadu neřestí - třeba nezodpovědnost nebo pití alkoholu při manipulaci se zbraní. A často oprávněně, jak potvrzují některá smutná svědectví z honů. Myslivci to ale chtějí změnit a napravit si reputaci. Českomoravská myslivecká jednota proto v srpnu najala specialistku pro vztahy s veřejností. Ta má lidem ukázat to dobré a prospěšné, co myslivci dělají.

Radonickou krajinou se rozezněl lesní roh a myslivci zahájili střelbu. Divoké kachny padají k zemi jedna za druhou. Období podzimních mysliveckých honů je v plném proudu. „V Radonicích, kde dělám hospodáře, se bez konfliktů mezi veřejností a myslivci neobejde jediný hon,“ přiznává myslivec a člen Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) Martin Horálek. 

Honitba v Radonicích se koná blízko domů. A místní na myslivce pokaždé volají policii. „Lidé se často mylně domnívají, že nemáme k akci povolení. To ale není pravda. Každý hon oznamujeme na obecní úřad, kde si mohou datum konání zjistit. Dokonce jsme je začali na konání nadcházející události upozorňovat i rozhlasem,“ říká Horálek, který se často setkává s lidmi, kteří mají myslivce jen za opilce a vrahy zvířat. Lidé z Radonic už ale často nevědí, že pokud by se každoročně neregulovaly stavy zvěře, vznikaly by tím zásadní škody na zemědělských a lesních porostech.

Pivo až po honu 

Na Facebooku dokonce existuje stránka, která se jmenuje Myslivci musí být šílení. V té lidé sdílí články, kde se píše o případech, kdy myslivci postřelí civilistu nebo svého kolegu. Poslední taková nehoda se stala na Táborsku 19. září letošního roku, kdy myslivec postřelil svého kolegu v kukuřici při honu na prasata. Pod příspěvky se často objevují komentáře: „Myslivci jsou staří opilci,“ nebo „Jsou nezodpovědní a vůbec se neumí starat o bezpečnost.“

Taková nařknutí nejsou podle mysliveckého hospodáře z Olbramovic Václava Macháčka oprávněná. „Zákaz požívání alkoholu na honu je dán zákonem a na jeho dodržování dohlíží policie. Hlídám si to i já jako hospodář. Pokud bych někoho načapal, že pije před honem, okamžitě bych ho vyloučil,“ říká Macháček. A pracuje se podle něj i na zlepšení bezpečnosti. Standardem jsou dnes reflexní vesty a pásky na klobouku. Před každým honem se také povinně opakují pravidla bezpečnosti. 

Bráníme střetům se zvěří 

Horálek se domnívá, že by se pověst myslivců zlepšila, kdyby lépe spolupracovali s médii a sdělovali jim více o tom, jak to v myslivosti chodí. „Měli bychom lidem ukazovat, že se o bezpečnost staráme a že náš koníček není pouze o zabíjení zvířat. Máme třeba myslivecké brigády, které pořádáme ve svém volném čase. Při těch například umísťujeme pachové ohradníky, abychom zamezili střetům vozidel se zvěří,“ popisuje Horálek.

Zlepšit informovanost veřejnosti se snaží i Českomoravská myslivecká jednota. Ta najala v červu letošního roku specialistku na vztahy s veřejností Martinu Novotnou. Jejím úkolem je aktivně komunikovat s médii a napravit tak myslivcům jejich pošramocenou reputaci. 

Vojenská přehlídka očima jednoho z pochodujících: Déšť jsem ze vzpomínek vytěsnil. Byl jsem hrdý

Vojenská přehlídka očima jednoho z pochodujících: Déšť jsem ze vzpomínek vytěsnil. Byl jsem hrdý

Vojenská přehlídka očima jednoho z pochodujících: Déšť jsem ze vzpomínek vytěsnil. Byl jsem hrdý

Generace20
+
Vojenská přehlídka očima jednoho z pochodujících: Déšť jsem ze vzpomínek vytěsnil. Byl jsem hrdý

Vojenská přehlídka očima jednoho z pochodujících: Déšť jsem ze vzpomínek vytěsnil. Byl jsem hrdý

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

01. 11. 2018

Největší vojenská přehlídka v historii Česka přitáhla na Evropskou třídu v Praze davy lidí. A to i přes chladné a deštivé počasí. Před jejich očima pochodovaly v neděli 28. října 2018 při oslavách 100. výročí od založení Československa čeští i zahraniční vojáci nebo příslušníci integrovaného záchranného systému. Mezi nimi i desátník Filip Černý (32), který slouží jako čestná stráž u posádkového velitelství v Praze. Účastní se pietních aktů, stojí u pomníků či pokládá věnce.

Jaké bylo účastnit se zatím největší vojenské přehlídky v historii České republiky?
Když jsem šel, cítil jsem hrdost, že se takové slávy mohu účastnit. Lidé mávali a tleskali. Byl to hezký pocit. Všichni jsme byli dobře naladění. Klidně bych šel znovu.

Celou neděli pršelo. Nezkazilo vám špatné počasí dojem z přehlídky?
Pravda, počasí moc nevyšlo. Mně ale přijde, že jsem déšť ze vzpomínek vytěsnil. Když jsme pochodovali, vůbec si nevybavuji, že by pršelo.

Finální přípravy na přehlídku trvaly zhruba deset dní, kdy vojáci ladili poslední detaily na letišti v Bechyni. Jak dlouho jste pochod nacvičovali vy jako čestná stráž?
My pochodování nacvičujeme přibližně čtyři hodiny týdně. Na přípravy na bechyňské letiště jsme tak přijeli jen na jeden den. V sobotu večer před přehlídkou jsme měli ještě generální nácvik na Evropské ulici, tam jsme se řadili i s hosty. Šel generál, za ním vojáci s vlajkou, potom šla hradní stráž a pak my. Za námi nesli vojáci historické prapory. Potom šli Slováci a za nimi hosté z Francie, Británie, Itálie a USA.

Jak jste vy osobně oslavil výročí 100 let vzniku Československa?
Mám pocit, že oslavy výročí na mě koukaly odevšad. V práci, z televize, na internetu. I v sobotu 27. října jsme měli akce, kterých jsme se museli jako čestná stráž účastnit. Bylo to náročné. Výročí jsem si užil, ale po přehlídce jsem jel domů za rodinou a byl jsem rád, že jsem doma.

„Na misi bych už kvůli dětem nejel.“

Vaše zaměstnání vojáka má vedle těch příjemnějších částí, jako jsou přehlídky, i velká rizika. Nedávno na misi v Afghánistánu zemřel již čtrnáctý český voják. Někteří politici na to reagovali s tím, že by se Česko mělo z mise stáhnout. Jak to vnímáte vy?
To je vždycky velká tragédie. Když ve středu v noci přivezli ostatky vojáka do Česka, jejich vynášení z letadla jsem se účastnil. Máme to v popisu práce. Smutné chvíle prožíváme s rodinami padlých vojáků, je to hrozný pocit. Já bych na misi už kvůli svým dvěma dětem nejel.

Vyměnil byste tedy práci vojáka raději za nějakou jinou?
Než jsem šel k armádě, sloužil jsem u policie. Ale teď bychpráci určitě neměnil. Je hrozně zajímavá. Baví mě, že vidím i to, co neukazují v televizi. Podívám se tam, kam se normální člověk nepodívá, třeba na různé pietní akty do zahraničí. Prožívám je od začátku do konce. Beru to tak, že sloužím vlasti a jsem na to hrdý.

Obhájit titul českého mistra bylo těžší než bodovat na mistrovství světa, přiznává lezec Adam Ondra

Obhájit titul českého mistra bylo těžší než bodovat na mistrovství světa, přiznává lezec Adam Ondra

Obhájit titul českého mistra bylo těžší než bodovat na mistrovství světa, přiznává lezec Adam Ondra

Generace20
+
Obhájit titul českého mistra bylo těžší než bodovat na mistrovství světa, přiznává lezec Adam Ondra

Obhájit titul českého mistra bylo těžší než bodovat na mistrovství světa, přiznává lezec Adam Ondra

Generace20

Autor: Jiří Charvát

01. 11. 2018

Od zářijového světového šampionátu v rakouském Innsbrucku byl na stěně pouze dvakrát. I přesto vicemistr světa Adam Ondra (25) v neděli 28. října 2018 obhájil titul šampiona České republiky v lezení na obtížnost. Na třináctimetrové stěně v obchodním centru na pražském Zličíně se Ondra dostal nejvýš ze všech finalistů. Obsadil tak první místo před Jakubem Konečným a čtyřnásobným českým mistrem Martinem Stráníkem. „Musel jsem ale pořádně zabrat, abych vyhrál,“ přiznává nejlepší český lezec.

Obhájil jste titul mistra České republiky v lezení na obtížnost. Jak těžké to bylo?
Výkon byl dobrý, ale mohlo to být lepší. Vylezl jsem sice výš než ostatní, ale mrzí mě, že jsem se nedostal až na vrchol třináctimetrové stěny. U posledního kroku jsem ztratil koncentraci. Neměl jsem tak dobrou formu jako dřív.

Lezec Adam Ondra během svého finálového pokusu. Zdroj: Veronika Mašková

Proč?
Po záříjovém světovém šampionátu jsem lezl po skalách, které mám raději než umělou stěnu. Podcenil jsem trénink a na stěně jsem byl jen dvakrát, což bylo znát. S touhle formou bych v Innsbrucku stříbro rozhodně nezískal.

Byla tedy obhajoba českého titulu složitější?
Určitě. Jakub Konečný, který skončil na druhém místě, byl v dobré formě. Je vidět, že přípravu nepodcenil a byl před turnajem na stěně častěji než já. Musel jsem pořádně zabrat, abych ho porazil.

„Olympiádu v Tokiu chci vyhrát.“

Co říkáte na atmosféru, kterou zde diváci vytvořili?
Atmosféra byla jiná než na předchozím šampionátu. Řekl bych, že byla mnohem lepší. Davy lidí, které fandily, byly hodně slyšet během celého víkendu. Je dobře, že se kromě lezců přišli podívat i návštěvníci obchodního centra. Já doufám, že se jim šampionát líbil a lezení třeba i jednou vyzkouší.

Finalisté MČR v lezení na obtížnost na stupních vítězů. Zleva Jakub Konečný, Adam Ondra, Martin Stráník a Vojtěch Trojan. Zdroj: Veronika Mašková

Letos jste jako první člověk vylezl jednu z nejtěžších skalních cest v Kanadě Disbelief, získal jste dvě stříbrné medaile na světovém šampionátu v Innsbrucku a nyní jste mistrem České republiky. Co plánujete dál?
Teď se zase chci věnovat skalám, hned po šampionátu odlétám do USA zdolat skalní cestu Book of Hate, která je v Yosemitském národním parku. Od příštího roku se pak začnu připravovat na letní olympiádu v Tokiu 2020. V olympijské kombinaci lezení na obtížnost, lezení na rychlost a bouldering, což je lezení bez lana na nízkých stěnách, jsem v Innsbrucku skončil na druhém místě. To mi naznačilo, že bych měl ještě hodně trénovat. Chci vyhrát.

V neoficiálním světovém žebříčku lezců jste na prvním místě. I proto se o vás hovoří jako o favoritovi na zlatou olympijskou medaili. Cítíte se kvůli tomu pod tlakem?
Zatím ani ne. Možná to ještě přijde, ale i na mistrovství světa se se mnou počítalo jako s favoritem. Už jsem si zvykl, takže si nemyslím, že mě to nějak rozhodí.

Strach o ryby vystřídalo nadšení. Na rybníku Musík sucho kapry nepoznamenalo

Strach o ryby vystřídalo nadšení. Na rybníku Musík sucho kapry nepoznamenalo

Strach o ryby vystřídalo nadšení. Na rybníku Musík sucho kapry nepoznamenalo

Generace20
+
Strach o ryby vystřídalo nadšení. Na rybníku Musík sucho kapry nepoznamenalo

Strach o ryby vystřídalo nadšení. Na rybníku Musík sucho kapry nepoznamenalo

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

01. 11. 2018

Dva dny před svátečním 28. říjnem trávili sedlčanští rybáři po kolena v bahně. Na největším z tamních rybníků se konal výlov. Letošní sucho kaprům z rybníka Musík neublížilo. Zatímco v řadě českých rybníků ryby horkem zahynuly, na Musíku se rybářům podařilo odchovat kapry ve stejném množství a s podobnými mírami jako v minulých letech.

Rybáři ženou směrem ke břehu kapry, štiky, ale i amury. Postupují pomalu, nohy se jim z hutného bahna daří vytáhnout jen těžko. Trvá to, než se se sítěmi dostanou až k mužům s podběráky. „Pepíku, nekoukej jak leklá ryba a přitáhni pořádně tu síť, nebo nám všechny uplavou,“ nabádá s úsměvem starý rybář svého mladšího kolegu. Ostatní muži dávají vylovené kousky na pás, na kterém je jejich kolegové třídí a hází do kádí.

Tři týdny hladovění

Vedoucí rybářů Oldřich Pecha (52) kouří doutník a spokojeně sleduje, jak se kádě rychle plní. „Nebýt sucha, mohly být letos rekordní úlovky. Teplo bylo od března do září, a tak měly ryby dlouhou vegetační dobu, kdy mohly růst,“ říká Pecha. Kvůli tomu, že rybník přes léto vysychal a voda byla chudá na kyslík, ale museli rybáři přestat kapry na tři týdny přikrmovat a to se na nich podepsalo. I přes to jsou jejich velikost i množství podle Pechy podobné jako minulý rok. Ryb je asi 50 tun a mají v průměru tři kila.

Barevné stromy, sychravo a občasná přeháňka dodávaly výlovu tu správnou atmosféru. Zdroj: Denisa Bartůňková

Na vypasené kousky a jejich výlov se přišlo podívat kolem tisíce lidí. Neodradilo je ani typické podzimní sychravé počasí. Naopak mlha a jemné poprchávání dodalo události tu správnou atmosféru, shodují se návštěvníci. Ty přilákalo i dobré jídlo. Některé ryby, které ještě před chvílí plavaly v Musíku, pracovníci sádek na místě připravují a hned je prodávají. A to jak syrové, tak i smažené. V okolí vody je tak cítit vůně koření a pečínky. Tu si užívá i Jiří Fejt (27). „Mě nejvíce zajímá, jak se podaří Musík znovu naplnit, když je všude v okolí tak málo vody,“ přiznává a s chutí se zakusuje do kapřích hranolek. Jeho dcera ho tahá za nohavici a křičí: „Rybičky, rybičky. To už budou Vánoce?“

Společenská událost podzimu

Výlov je největší atrakcí právě pro děti. Ty hladí slizké kapry v kádích a některé dokonce pobíhají v holinkách po dně vypuštěného rybníka. V loužích pomocí sítěk chytají drobné rybky podobným způsobem, jaký viděly u rybářů. „Přijeli jsme se sem podívat z Rakovníka, protože jsem chtěla, aby dcera viděla, jak takový výlov probíhá,“ říká Kateřina Dovcová (41) a směje se, když si všimne malého chlapečka, kterému se zabořila noha do bahna a ztratil v něm holinku.

Zatímco nejvíc dětí je na dně vypuštěného rybníka, dospělí se nejčastěji scházejí u stánků na hrázi, kde pozorují rybáře při práci a popíjí horký grog. „Pro mě k podzimu výlov neodmyslitelně patří. Navíc ho beru jako společenskou událost. Rád se tu setkávám se svými přáteli,“ říká Richard Možný (46). Výlov rybníka Musík patří k jedné z největších společenských událostí na Sedlčansku.

Oslavy stého výročí republiky jsou hlavně českou záležitostí, myslí si mladí Slováci

Oslavy stého výročí republiky jsou hlavně českou záležitostí, myslí si mladí Slováci

Oslavy stého výročí republiky jsou hlavně českou záležitostí, myslí si mladí Slováci

Generace20
+
Oslavy stého výročí republiky jsou hlavně českou záležitostí, myslí si mladí Slováci

Oslavy stého výročí republiky jsou hlavně českou záležitostí, myslí si mladí Slováci

Generace20

Autor: Anna Žáková

31. 10. 2018

Zatímco Češi honosně oslavili sto let republiky, Slováci vznik Československa moc neprožívají. Podle slovenských studentů totiž pozice jejich země vůči Česku nebyla před sto lety spravedlivá a nejsou proto velké důvody k oslavě. Slováci se také místo na historické události soustředí spíš na Dušičky. Letos výjimečně si události roku 1918 připomněli jednorázovým státním svátkem, který na 30. října vyhlásil parlament.

Sto let od založení samostatného Československa oslavili Češi mnoha způsoby, například velkou vojenskou přehlídkou, koncertem na Václavském náměstí v Praze nebo otevřením Národního muzea po rozsáhlé rekonstrukci. Česká národní banka také vydala omezený počet výročních dvacetikorun, na které lidé stáli několikahodinové fronty. Na slovenské straně někdejšího Československa se ale moc velkých akcí nekonalo. Výjimkou bylo setkání slovenských politiků v Martině, kde zazněla i Rusalka od Antonína Dvořáka. „Vůbec jsem nezaslechla, že by se u nás nějaké oslavy konaly. Nikde nebyly žádné poutače ani plánované události, prostě nic,“ popisuje slovenská studentka Lucia Pavlíková.

Slovenský parlament letos vyhlásil jednorázový státní svátek na 30. října. Právě v toto datum roku 1918 zástupci země podepsali Deklaraci slovenského národa a odtrhli tak Slovensko od Rakouska-Uherska. „Slovensko se k Česku oficiálně přidalo až třicátého října 1918. Proto máme jen výjimečný svátek. Slovenský národ založení republiky nevnímá jako událost, která by se měla nějak moc oslavovat,“ říká Slovenka Martina Kráľovská, která studuje v Česku. Naopak mnoho Čechů vnímá sté výročí jako velkou událost.

Soustředí se na Dušičky

Kráľovská dodává, že někteří Slováci dodnes nevnímají tehdejší postavení země vůči Česku jako spravedlivé. „O slovenské části se vždy hovořilo daleko méně než o české, stejně jako o Štefánikovi, který se o založení Československa také zasloužil,“ myslí si Kráľovská. Milan Rastislav Štefánik, slovenský politik a voják, je považován za jednoho ze tří zakladatelů Československa. Podle Kráľovské se ale vždy více mluvilo o Češích Edvardu Benešovi a Tomášovi Garrigueovi Masarykovi. Oslavy založení republiky proto s dalšími slovenskými studenty považuje za hlavně českou záležitost.

Slováci se také v první řadě soustředí na úplně jiný svátek – Dušičky. „Prožíváme jej víc než Češi. Lidé se proto tradičně připravují na to, že půjdou svým zesnulým příbuzným dát květiny a svíčky na hroby,“ vysvětluje slovenský student fyziky Michal Červeňák. I kvůli tomu jdou podle něj oslavy stého výročí vzniku republiky na Slovensku stranou.

Výuka genderových studií v Česku se omezuje. Důvodem není politika, ale klesající zájem studentů

Výuka genderových studií v Česku se omezuje. Důvodem není politika, ale klesající zájem studentů

Výuka genderových studií v Česku se omezuje. Důvodem není politika, ale klesající zájem studentů

Generace20
+
Výuka genderových studií v Česku se omezuje. Důvodem není politika, ale klesající zájem studentů

Výuka genderových studií v Česku se omezuje. Důvodem není politika, ale klesající zájem studentů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

31. 10. 2018

Maďarská vláda zakázala koncem října výuku genderových studií zvláštním dekretem. Redakce Generace20 se proto podívala na to, jak se tomuto oboru daří v Česku. Z informací dvou největších tuzemských vysokých škol vyplývá, že zájem o studium gendru výrazně klesá. Masarykova univerzita dokonce jeho samostatnou výuku ruší.

Maďarská vláda v oboru genderová studia nevidí pro svoji zemi žádný potenciál. „Je jasně přesvědčena, že lidé se rodí buď jako muži, nebo jako ženy. V životě si pak vedou podle svého uvážení co nejlépe, ale kromě toho maďarský stát nechce utrácet veřejné prostředky na vzdělávání v tomto oboru,“ vysvětluje pro ČTK šéf úřadu maďarské vlády Gergely Gulyás.

Podle Petra Pavlíka, jednoho z vyučujících genderových studií na Karlově univerzitě, ale tento zákaz pouze odráží stav tamní společnosti a politiky. Přínos oboru pro demokracii je podle něj zřejmý. „Pokud chceme tvrdit, že jsme si všichni rovni, neměla by zde existovat diskriminace na základě pohlaví, nerovné zacházení, sexismus a podobně,“ vysvětluje Pavlík.

Genderová studia patří už na základní školy

Podle Pavlíka je proto nezbytné učit o tom, jak tyto problémy vznikají a jaký mají dopad. „Naše životy ovlivňuje, zda jsme ženy či muži, nebo jakou máme sexuální orientaci. Má to dopad na naše představy o životě, na pracovní kariéru, plat i dělbu práce v rodině,“ upozorňuje Pavlík. A pozastavuje se nad tím, proč se genderová studia nevyučují i na základních či středních školách. „Na základní škole dítě naučí, kolik má kočka chlupů. Ale to, že žena bude brát v dospělosti v průměru o dvacet procent nižší plat než její vrstevníci muži, už nikdo neřekne. Natož proč k tomu dochází.“

Kritiku oboru bere Pavlík stoicky a s humorem. „Útoky jsou vesměs motivovány nevzdělaností. Lidé, kteří mají všeobecný rozhled, vědí, že genderová studia jsou normální součástí vzdělávání a přináší důležitá témata.“

Zájem dlouhodobě klesá

I přesto, že jsou genderová studia v Česku vyučována na celé řadě škol, zájem o jejich studium klesá. Třeba na Karlově univerzitě se k jejich studiu hlásilo nejvíce lidí v roce 2012, tehdy škola přijala 193 studentů. Letos počet klesl na 75 přihlášených a pouze 35 z nich se do oboru zapsalo. Podobnou zkušenost má i Masarykova univerzita, kde v roce 2020 samostatný bakalářský obor genderová studia zanikne. Vyučovat se bude už jen v rámci sociologie.

Podle vyučujících i webu Karlovy Univerzity je přitom uplatnění absolventů oboru poměrně široké. Pracovat mohou například ve státní správě, v oblasti sociální politiky a práva, v sociální a zdravotní péči, nebo v poradenství.

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

Generace20
+
AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

Generace20

Autor: Anna Žáková

30. 10. 2018

Spisovatel Jaroslav Rudiš v knize Český ráj vypráví příběhy šestnácti mužů. Ti sedí v sauně, relaxují a povídají si o ženách a o životě. „Sám do sauny často chodím. Jedna z těch šestnácti postav proto můžu být i já. Ale také nemusím,“ naznačuje atmosféru novely Rudiš. Audio verzi Českého ráje, která vyšla současně s tištěnou, namluvil herec Petr Čtvrtníček.

Jaroslav Rudiš, česky i německy píšící spisovatel, vydává pět let od prózy Národní třída novou knihu. Jmenuje se Český ráj. Autor ji pokřtil 14. října v Lomnici nad Popelkou, odkud také pochází. Děj Českého ráje se odehrává v prostředí, kde Rudiš rád tráví čas, nabírá energii a také se pořádně zapotí – v sauně. Sedí v ní šestnáct mužů s indiánskými přezdívkami a povídají si příběhy o životě. Současně s tištěnou verzí novely vyšla i audiokniha, kterou namluvil herec Petr Čtvrtníček. Rozhovor s autorem příběhu vedla studentka Vyšší odborné školy publicistiky Tatiana Skoumalová.

 

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Generace20
+
Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

30. 10. 2018

Jedním z pracovníků Československého rozhlasu, kteří během srpnové invaze v roce 1968 zůstali v budově, byl Karel Lánský (95). I přes snahu sovětských vojsk vysílání ukončit, v něm pokračoval. Letos si za tuto odvahu převzal nejvyšší státní vyznamenání - Řád Bílého lva mu ve Vladislavském sále Pražského hradu propůjčil prezident republiky.

S rozhlasem se Karel Lánský (95) setkal už v deseti letech. Roku 1945 se pak jako odbojář zúčastnil Pražského povstání, ve kterém hrál rozhlas také velkou úlohu. Ve stejném roce se stal členem KSČ a nastoupil na vysokou školu. Po ukončení studií působil mimo jiné v tiskovém odboru Ústředního výboru KSČ. S její politikou se ale nikdy neztotožnil a komunisté ho proto ze strany v roce 1961 vyloučili. Několik let pak pracoval jako dělník v Pragovce.

Zkažené rande

Do Československého rozhlasu nastoupil na jaře roku 1968. Před srpnovými událostmi ho tehdejší ústřední ředitel instituce Zdeněk Hajzlar pověřil vedením vysílání. V rozhovoru pro Český rozhlas Lánský vzpomínal, že byl den před začátkem okupace s manželkou v kině. Během večera se k nim ale dostala zpráva, že zemi obsazují vojska Varšavské smlouvy. Zavolal mu to kolega Jiří Kmoch. Lánskému tak zkazil večer a on se ihned vydal do rozhlasu.

Tam strávil noc i následující den 21. srpna, kdy už budovu obsadili vojáci, kteří chtěli přerušit vysílání. Lánský to ale odmítal s tím, že kdyby vysílání zastavili, přišly by před budovu protestovat tisíce lidí. V krizových situacích podle něj mají Češi a Slováci k rozhlasu kladný vztah a šli by k němu i s rizikem, že se po nich bude střílet.

Náhradní ředitelna na Vinohradech

Na srpnové události podrobně vzpomíná Lánský v knize Rozhlas proti tankům, kterou napsal společně s novinářem a politikem Jiřím Dienstbierem. V té mimo jiné zmiňuje, že se dopoledne 22. srpna vystřídala okupační posádka a nastoupili – jeho slovy – podstatně „ostřejší hoši“, kteří začali rozhlas vyklízet. Náhradní rozhlasovou ředitelnu si proto Lánský udělal ve svém bytě na Náměstí Míru, odkud se vysílání řídilo následujících osm dní.

Věděl, že si za vysílání přes zákaz sovětských vojáků ponese následky. A tak to i bylo. V roce 1969 musel Karel Lánský s dalšími pracovníky, kteří se na srpnovém vysílání podíleli, z rozhlasu odejít. Vrátit se mohl až po pádu socialistického režimu. Ocenění své práce se pak dočkal až po padesáti letech od srpnových událostí. Na závěr rozhovoru pro Český rozhlas Lánský svým mladším kolegům vzkázal, aby si vážili minulosti, pokračovali ve své práci a byli ještě lepší.

Hana Řičicová (24), bývalá studentka VOŠP a nynější moderátorka Radia Wave, vnímá vyznamenání Karla Lánského jako poctu pro všechny jeho kolegyně a kolegy, kteří se v srpnu 1968 na vysílání podíleli. „Považuji to za hrdinský čin. Kdyby se situace jakýmkoli způsobem opakovala, měli bychom se zachovat stejně,“ říká Řičicová.

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Generace20
+
Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Generace20

Autor: Petra Macháčková

30. 10. 2018

Klíčové dokumenty moderních českých i slovenských dějin jsou poprvé v historii přístupné veřejnosti. V Praze ji ke zhlédnutí nabízí nově otevřené Národní muzeum při příležitosti oslav 100. výročí založení Československa. Vedle slavné Mnichovské dohody je ve vitrínách také První a Druhá vídeňská arbitráž, Pittsburská dohoda nebo Protokol Hácha-Hitler.

Pár listů papíru dokázalo změnit život několika milionům lidí. „Na základě těchto dokumentů vznikaly a zanikaly státy. Miliony lidí se v jednu chvíli staly obyvateli jiného státu, pro některé z nich to mělo fatální důsledky,“ poukazuje slovenská ministryně kultury Ľubica Laššáková.

Příjezd speciálního konvoje s výjimečnými dokumenty v pátek netrpělivě očekávalo několik desítek novinářů. Vážnost a dramatičnost celé situaci dodávali i těžkooděnci, kteří se neustále pohybovali v těsném okolí novinářů. Bezmála po deseti minutách čekání přijíždí za zvuku policejních sirén vozy, které zepředu i zezadu chrání policejní složky. „Ustupte!“ zařve rázně těžkooděnec, když auta před vstupem do Národního muzea zastavují. Archiváři vyndávají z kufru dva obrovské boxy a přesouvají se do budovy. V jednom z nich je i to, na co jsou návštěvníci nejvíc zvědaví, a sice originál Mnichovské dohody, která v roce 1938 donutila Československo odstoupit své pohraničí Německu a znemožnila mu tak jakoukoli obranu vnějších hranic.

Převoz historických dokumentů do budovy Národního muzea po celou dobu hlídala policie a těžkooděnci. Zdroj: Veronika Mašková

Dějiny na dosah

Novináři uvnitř muzea jsou na sobě těsně nalepení a přetlačují se, kdo bude mít lepší záběr. Prostorem se ozývají tóny Smetanovy Mé vlasti. Archivář si upraví bílé rukavičky a za pomoci pár hbitých, ale velmi opatrných pohybů ukládá originál Mnichovské dohody do jedné z vitrín. K překvapení všech zúčastněných vypadá dokument velmi zachovale a nepoškozeně. A to i přesto, že je papír za 80 let poněkud zažloutlý.

Originál Mnichovské dohody byl po celou dobu své existence uložen v archivu ministerstva zahraničních věcí Německé spolkové republiky. Veřejnost tak má první příležitost ho vidět na vlastní oči. Dokument je vystaven hned vedle První Vídeňské arbitráže, na jejímž základě muselo Československo postoupit část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusy Maďarsku. Návštěvníci mají možnost prohlédnout si i Protokol Hácha – Hitler, ve kterém tehdejší prezident Emil Hácha de facto stvrdil vznik Protektorátu Čechy a Morava. Podstatně příjemnější konotace má pak pro Čechy a Slováky dokument ještě o 20 let starší než Mnichovská dohoda – v jedné z vitrín je uložený originál Pittsburské dohody z 30. května 1918, díky které vzniklo samostatné Československo. „Jedná se o fantastický mezinárodní úspěch. Takto rozsáhlý soubor klíčových dokumentů k moderním českým a slovenským dějinám nemělo Národní muzeum ještě nikdy šanci vystavovat,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.

Budova Národního muzea se pro veřejnost otevřela po sedmi letech a do konce roku nabízí dvě výstavy. Zdroj: Veronika Mašková

Prezidentská standarta nebo bunda Štefánika

Slavné dokumenty nejsou tím jediným, co mohou návštěvníci na Česko-slovenské/Slovensko-české výstavě vidět. Na více než tisíci metrech čtverečních jsou vedle klíčových momentů československé historie zmapované i osudy obyčejných občanů. Mezi exponáty si tak lidé mohou prohlédnout například kufry židů z transportu do Terezína, prezidentskou standartu Tomáše Garrigua Masaryka z roku 1920 nebo bundu Milana Rastislava Štefánika, kterou měl na sobě v den, kdy havaroval se svým letadlem Caproni 450. „Stojím tu v němém úžasu. Jsou tu skvosty naší společné historie. Společnou kulturu a minulost nám už nikdy nikdo nevezme, je naše,“ uzavírá Laššáková.

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Generace20
+
Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Generace20

Autor: Petra Macháčková

29. 10. 2018

Přes sto uměleckých děl slavného impresionisty nabízí vídeňská galerie na unikátní výstavě. Návštěvníci se na ní mohou zasnít nad zimními krajinami v mlze, normandskými útesy a skalami nebo hladinami, které jsou plné leknínů. Sebrané dílo Clauda Moneta v Albertině zůstane do 6. ledna 2019, už teď je o něj ale obrovský zájem.

Galerie otevřela teprve před dvaceti minutami a už se tvoří fronty na vstupenky. „Doufám, že se tam vůbec dostaneme,“ hlásí za mnou anglicky mluvící pár. Po bezmála půlhodině jsme se přece jen dovnitř dostali. Přiblížit se ale k nějakému Monetovu obrazu se zdá jako nadlidský úkol. Návštěvníci jsou na sebe namačkaní a pokud člověk nechce být hrubý, nemá skoro žádnou šanci posunout se k dalšímu obrazu. Zážitek moc neprohloubí ani neustálé štěbetání ostatních návštěvníků a cvakání fotoaparátů. Ale krása Monetových obrazů dokáže člověka tak pohltit, že okolní šum hodí za hlavu.

„Myslím, že Monet není náhodou hlavním protagonistou impresionismu. Všechno nepevné, ať už to byl kouř, mlha, voda nebo led, ho fascinovalo, a to tu je opravdu vidět,“ říká o výstavě Klaus Albrecht Schröder, ředitel vídeňské Albertiny. „Ach, to je nádhera, jako bych tam stála,“ užasle vydechuje jedna z návštěvnic u obrazu Ráno v Antibes.

Obraz Imprese, východ slunce, který dal jméno novému uměleckému stylu. Zdroj: Adéla Bílková

Nehynoucí zdroj inspirace

Součástí výstavy je i obraz Imprese, východ slunce, který dal název i celému uměleckému směru a svému autorovi vynesl přezdívku Otec impresionismu. „Paradoxní je, že u tohoto období zůstal Monet pouhých šest let, a přesto je považován za impresionistického velikána,“ sděluje spisovatel, umělec a učitel Vyšší odborné školy publicistiky Václav Vokolek.

To je ostatně patrné i ze samotné expozice, která reflektuje všechny umělcovy tvůrčí etapy, nejen už zmíněný impresionismus. Zajímavé je třeba Monetovo abstraktno-expresionistické období, na které později navázali až američtí malíři po druhé světové válce, mezi nimi i Andy Warhol. „Monetova výstava je tak vlastně jakýmsi vzorníkem možností moderní malby, která od impresionismu trvá až dodnes. Proto je Monet tak současný, i když od jeho narození uplynulo neuvěřitelných sto sedmdesát osm let,“ uzavírá pro Generaci20 Václav Vokolek.

Monetův slavný obraz Cesta kvetoucím polem poblíž Ile Saint-Martin ve Vetheuil, který se nachází v galerii Albertina. Zdroj: Adéla Bílková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Generace20
+
Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

26. 10. 2018

Práci české ilustrátorky Elišky Podzimkové (26) znají i v New Yorku. Dokreslování obrázků zvířat, lidí a věcí na fotografie dostaly její tvorbu až na stránky amerického módního magazínu Vogue. Pro Podzimkovou to ale nebyla zásadní zkušenost. Mnohem zajímavější pro ni byla spolupráce se zpěvákem Tomášem Klusem. „Právě práce na jeho hudebním turné byla pro mě úplně jiná. Dělala jsem scénu, plakáty a zažila menší tvůrčí krizi,“ svěřuje se Podzimková.

Jste ilustrátorka, animátorka a fotografka. Které z těchto profesí se věnujete primárně?
Nejsem typický reprezentant ani pro jedno z těchto povolání. Nic z toho totiž neumím na profesionální úrovni, ale baví mě vše využívat dohromady a kombinovat do sebe. Například na fotografie dokresluji ilustrace lidí nebo zvířat a poté je rozhýbu animací. Dělat jednu věc samostatně by mě nebavilo.

Kdy jste začala vytvářet ilustrované fotografie?
V šestnácti letech mi diagnostikovali nádorové onemocnění lymfatického systému. Doma jsem trávila rok v kuse a kromě nemocnice jsem nikam chodit nemohla. Hodně jsem se nudila, tak jsem skládala puzzle a modelovala z modelíny. Táta mi jednoho dne přinesl tablet. V té době jsem se učila s Photoshopem a přišlo mi hrozně zábavné vložit fotografii do programu a reagovat na ni právě dokreslením obrázků.

Z nemoci jste se vyléčila. Ovlivnila vás nějak tato zkušenost?
Nejspíš jsem víc spontánnější v rozhodování a jdu si zatím, co chci. Ale těžko říct, třeba bych taková byla i bez té nemoci.

Jaká byla vaše první komerční práce ilustrátorky?
Moje první pracovní nabídka byla v roce 2014 od kuchaře Jamieho Olivera. Do té doby jsem ilustrované fotografie vytvářela jen pro radost.

Letní prázdniny strávila Eliška Podzimková (zprava) s přítelkyní Julií v Americe. Zdroj: archiv Elišky Podzimkové.

Ilustrace v Americe i na hudební scéně

Jak se o vás Jamie Oliver dozvěděl?
V roce 2013 jsem trávila léto v New Yorku. Do Česka jsem si přivezla hodně fotografií, které jsem začala dokreslovat a vkládat na instagramový účet. Ihned jsem měla odezvu od lidí. Z New Yorku mi začali posílat fotografie, abych je upravila. Mezi nimi byl i hlavní fotograf Jamieho Olivera. Měla jsem dokreslit ilustraci na fotografii Olivera jedoucího v metru. Do okýnka vagonu jsem přidala obrázky krajiny složené ze zeleniny. Asi za měsíc se mi ozvali, jestli bych mohla fotografii zanimovat. Vytvořené promo video pak posloužilo jako reklama na jeho sociálních sítích k akci Food Revolution Day, kde Oliver vařil s dětmi. Den před akcí mi poslal děkovný e-mail, ve kterém psal, že se mu moje práce líbí a že se může stát, že se v budoucnu ozve.

Vaše ilustrované fotografie byly i v americkém magazínu Vogue. Kontaktovali vás také přes Instagram?
Ano. Magazín Vogue tehdy oslovil asi deset newyorských fotografů. Mysleli si, že bydlím v New Yorku, a tak oslovili i mě. I když jsem byla v Česku, odletěla jsem tam. Poslali nás fotit modelky do Central parku. Bylo to docela zábavné. Já totiž svět módy moc nechápu, ale říkala jsem siže nabídku od proslulého magazínu odmítnout nemůžu.

Co jste si odnesla ze spolupráce pro Jamieho Olivera a Vogue?
Určitě dobrou zkušenost. I přes to, že jsou Vogue a Jamie Oliver populární, pro mě to tak zásadní práce nebyla. Dělala jsem zakázky, které mě bavily daleko více.

Například?
Třeba spolupráce s Tomášem Klusem v roce 2016 na jeho hudebním turné. Pro mě to bylo něco jiného než vytvářet reklamní spoty. Dělala jsem scénu, plakát a trička. Naštěstí jsem nebyla na všechno sama. Pracovali jsme v týmu, ale já jsem byla ta, kdo přinášel nápady. 

Jak se vám s Tomášem Klusem pracovalo?
Výborně. Tomáš byl skvělý v tom, že mi vě
řil. Líbilo se mu snad všechno, s čím jsem přišla. A navíc mi vůbec nemluvil do práce. Měsíc před začátkem jeho turné jsem ale zažila tvůrčí krizi. Došla mi inspirace a nedokázala jsem vůbec nic vymyslet celé dva týdny. Nakonec to ale nějakým způsobem přešlo.

Co byste udělala na projektech, které máte za sebou, lépe?
Například promo video pro Jamieho Olivera bych daleko víc propracovala.
 Když se totiž podívám zpětně, tak se mi úplně nelíbí, co jsem vytvořila. Člověk se během života neustále učí, a tak se zlepšuje i jeho technika.

Ilustrovaná fotografie Podzimkové v americkém magazínu Vogue. Zdroj: archiv Elišky Podzimkové

Inspirace z německých časopisů

Na fotografii Národního muzea v Praze jste dokreslila člověka, který za sebou na provazu táhne kopuli. Z čeho čerpáte inspiraci pro tyto ilustrace?
Když to jde dobře, tak inspirace přichází sama. Když nevím, od čeho se odrazit, prolistuji si staré německé časopisy z 50. – 60. let, které mám po dědečkovi. Jsou tam super věci k inspiraci. Zkouším různé kombinace obrázků a pak z toho něco vyplyne. Většinou nejdříve fotím, potom vymýšlím ilustraci. Líbí se mi, když ilustrovaná fotografie vzniká v procesu. 

Podle čeho si vybíráte projekty, na kterých budete pracovat?
Komerční věci dělám převážně proto, že mě živí. Zároveň mě ale musí i nějakým způsobem oslovit. Když se mi nelíbí, co firmy dělají, nabídky odmítám. Například jsem odmítla McDonald’s. Nejsem fanoušek fast foodu a nelíbí se mi, co lidem nabízí. Často se mi ozývají i neziskové organizace. Ale spolupracuji s onkologií, se kterou mám vlastní zkušenost. Je to hodně práce, a tak nemám prostor pro ostatní. Také se bojím, že bych si k nim neudělala takový vztah.

Na čem nyní pracujete?
Připravuji seriál Plešouni, který má hravou formou vysvětlit, co se děje v těle onkologicky nemocných dětí. Také pracuji na ilustraci knihy Malého prince, která bude animovaná. Oživené ilustrační obrázky si čtenáři přehrají přes speciální aplikaci. Zatím máme hotovou jen sérii fotek, které jsme fotili dva týdny na Islandu.

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Generace20
+
Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Generace20

Autor: Jiří Charvát

25. 10. 2018

Aby se stal lepším ragbistou, musel odejít do zahraničí. V České republice se tento sport na profesionální úrovni nehraje, proto se Martin Cimprich (19) vydal do skotského Edinburghu. „Skotsko je moc hezké místo pro život a hraje se tu kvalitní ragby,“ říká odchovanec RC Mountfield Říčany v rozhovoru pro Generaci 20. V Edinburghu, kde Cimprich studuje na univerzitě podnikovou ekonomiku, nastupuje za druholigový tým Musselburgh RFC.

Proč jste odešel právě Edinburghu?
Ve Skotsku jsou dobré týmy a já chtěl posunout svou kariéru na vyšší úroveň. Musel jsem hledat v zahraničí, protože v Česku nejsou profesionální kluby. Zároveň jsou v Edinburghu univerzity zdarma pro studenty z Evropské unie.

Rodina vás ve vašem rozhodnutí odejít studovat i hrát do ciziny podpořila?
Rodiče hlavně nechtěli, abych kvůli hraní přestal se studiem. Přejí si, abych měl jistotu, kdyby mi to s kariérou profesionálního sportovce nevyšlo. Ale jinak mě rodiče podporují v hraní ragby opravdu hodně. Táta mi například pomáhal najít a kontaktovat můj současný klub. 

Jak se vám v novém týmu daří? 

Docela se mi daří. Doposud jsem ke všem zápasů nastoupil v základní sestavě, buď jako útoková spojka nebo zadák. Jen těch pětek bych si představoval víc. Zatím jsem dal tři.

Klub vás neplatí, jelikož hrajete v poloprofesionální lize. Vyděláváte si sám?

Zatím mě živí rodiče, protože kvůli tréninkům není moc prostor na nějakou časově náročnou brigádu. Klub se mi ale taky snaží pomoct a vypadá to, že nejspíš budu pracovat v klubovém baru.

A stíháte se při sportu učit?

Můj obor, podniková ekonomika, není tak časově náročný. Mám celkem tři předměty, takže do školy chodím třikrát týdně. Na trénování mám tudíž času dost.

„Táta mi pomáhal najít a kontaktovat můj současný klub.“

Říkáte, že jste si musel hledat klub sám. To nemáte ani jako reprezentant žádného agenta?

Nemám, protože za hraní nedostávám žádné peníze. Neměl bych agenta z čeho platit. V Česku to většinou funguje tak, že hráč dostane kontakt na klub, ale zbytek si musí domluvit sám. 

Ještě nedávno jste pravidelně nastupoval za českou reprezentaci. Poslední dva zápasy jste ale vynechal. Proč?
Loňskou sezonu jsem hrál za českou reprezentaci snad všechny zápasy, letos jsem ale zatím nastoupil jen k jednomu. A to proti USA v Říčanech. Od té doby se hrály kvalifikační duely s Polskem a Litvou. Já jsem sice byl na obě utkání nominovaný, ale bohužel jsem nemohl přijet. Ve skotském klubu mě nechtěli uvolnit, protože mě potřebovali na zápasy.

„Národní tým pořád stavím jako prioritu.“

Takže jste vázaný smlouvou?
Nejsem, ale klub mi tu zařídil byt, který mi platí. Mám tak vůči klubu závazek, protože bych prostě neměl kde jinde bydlet. I díky tomu mi můžou říct, že mě tady na nějaké zápasy chtějí. Český národní tým ale pořád stavím jako prioritu.

Nemrzí vás tedy, že nemůžete za českou reprezentaci nastupovat?
Mrzí. Chtěl jsem na oba zápasy, protože reprezentovat mě vždycky baví. Teď na podzim má být ještě jedno utkání proti Švýcarsku. S reprezentačním trenérem jsem se domluvil, že pokud mě nominují, tak bych znova rád nastoupil. Na druhou stranu ve Skotsku je nějaký zápas každý víkend, takže ragby si zahraji dost.

Plánujete ve Skotsku zůstat?

Hodně nad tím s přítelkyní, která je tu se mnou, přemýšlíme. Zatím se mi tu moc líbí, jediná negativní věc je, že je tu trošku chladnější počasí. Jinak země je to moc hezká a lidi jsou tu fajn. Řekl bych, že je to moc hezké místo pro život a hlavně se tu hraje kvalitní ragby. Ale může se stát cokoliv. Mám ambice a cíl postoupit do vyšší ligy, nechat se přetáhnout do nějakého profesionálního týmu. Uvidíme, jak mi to půjde. Chci zjistit, kam až to můžu dotáhnout.

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

Generace20

Autor: Jiří Charvát

24. 10. 2018

Komunální a senátní volby dopadly pro ČSSD fiaskem a jen potvrdily mizerný výsledek z loňských voleb do sněmovny. Stranu nedokázal pozvednout ani předseda Jan Hamáček, ani nikdo další z vedení strany.  

Právě nejasné a také nemastné a neslané vůdcovství ČSSD škodí. Strana by potřebovala výraznou osobu, jasnou tvář, s níž si ji volič spojí. Jako ANO s Andrejem Babišem, obrozenou ODS s Petrem Fialou, nebo třeba jako kdysi ČSSD s Milošem Zemanem či Jiřím Paroubkem, jakkoli ti se nakonec rozešli se stranou ve zlém. Problém současné sociální demokracie je, že nemá z čeho vybírat. Silní lídři zoufale chybějí. Její kdysi hlavní osobnosti Milan Chovanec a Lubomír Zaorálek se podílely na propadáku ve sněmovních volbách a moc se  neukazují. Mediálně výrazný Jaroslav Foldyna má zase názory, které patří spíš k vyhraněným populistickým stranám. Letošní únorová volba Jana Hamáčka předsedou byla spíše z nouze ctnost. 

Volební výsledky dokazují, že se ČSSD nepoučila z minulého volebního období, kdy vládla s ANO. Znovu šla s Babišem do vlády a ANO jim sebralo další várku voličů. Osobní ministerské ambice několika jedinců, v čele s Hamáčkem, tak nakonec mohou pohřbít nejstarší českou politickou stranu. 

Je příznačné, že i někteří zasloužilí straníci, jako bývalá ministryně Milada Emmerová, už veřejně prohlašují že jim ve volbách do senátu členství v ČSSD dokonce uškodilo. Nejsou daleko od pravdy. Ve fotbale platí, že když se týmu nedaří, vymění se trenér. ČSSD by mohla spasit už jen výměna předsedy. Jenže nemá odkud brát a dá se proto čekat, že se propadne ještě hlouběji.

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Generace20
+
Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

23. 10. 2018

Pro studenty VOŠP byla přednáška Niny Fasciauxové v mnohém překvapivá. Americká novinářka na půdě školy v polovině října představila metodu "solution journalism", která si postupně hledá své místo v novinářském světě.

Novinářům by už nemělo stačit jen odhalovat a popisovat chyby, omyly a problémy, ale měli by čtenářům nabízet rovnou i řešení. Aspoň tak si ideální žurnalistiku představuje Nina Fasciauxová (32), evropská ambasadorka americké nadace Solutions Journalism Network. Společně s koordinátorkou projektu Ashoka Lucií Černou (37) představily studentům VOŠP žurnalistiku, která se soustředí na řešení problémů a promítá je na příkladech.
„Někde je problém. Zjistím, jak ho řeší jinde, a informuji o tom,“ zjednodušeně vysvětluje nový novinářský přístup koordinátorka projektu Ashoka Lucie Černá. „Často si myslíme, že žijeme ve světě problémů, které nemají řešení. Ale je to spíše tím, že jsme o žádném neslyšeli,“ doplňuje Fasciauxová, která styl práce ukázala i na konkrétních textech. „O Solutions Journalism jsem už slyšel. Na přednášce jsem si ale uvědomil, jak pozitivní vliv by mohla mít na společnost. Byl bych rád, kdyby se tento styl informování uplatnil i v České republice,“ říká student VOŠP Tomáš Kotas.

Konkrétní příklad nabídla i Lucie Černá na projektu Chudé Česko webu Aktuálně.cz. „Web sice popisuje problémy Česka, ale bylo by užitečné k němu přidat i příklad, jak se chudoba řeší v jiných zemích. Tedy dopsat poslední část příběhu,“ vysvětluje Černá.

Organizace Solutions Journalism Network vznikla v Americe v roce 2013. Po čtyřech letech začal tento styl žurnalistiky zaměřené na řešení problémů pronikat i do České republiky. „Letos už aktivně spolupracujeme s českými novináři. Chceme je přesvědčit, že je to styl, který by mohli do své praxe zapracovat,“ říká Černá.

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Generace20
+
Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

22. 10. 2018

Každou sobotu ráno děti z českých rodin žijících v Anglii vědí, že musí zase do školy. Tam se učí češtinu, která se jim kvůli pobytu v Británii často plete s angličtinou. Bez dokonale zvládnutého mateřského jazyka by v budoucnu mohly mít problém dostat se na vysokou školu v České republice.

V české škole v Leedsu, městě na severu Velké Británie, se pravidelně schází zhruba dvanáct českých žáků. Převážně se jedná o potomky Čechů, kteří odjeli do Anglie za prací, či pochází ze smíšených rodin Čechů a Britů. Sobotní školu navštěvují žáci od tří do dvanácti let. „Děti jsou rozdílného věku, to je při vyučování znát. Snažíme se jim tak předávat pouze základní informace zábavnou a nenucenou formou, aby si z hodin něco odnesly,“ popisuje Jan Kubíček (23), který studuje prvním rokem navazující magisterský obor na Karlově Univerzitě. Ne vždy se ale výuka podaří podle jeho plánu, protože žáci jsou, jak říká, „občas divocí“.

Podle budoucích učitelů děti chodí do české školy dobrovolně, ne z donucení rodičů. „Žáci se hodně snaží a zajímají o probíranou látku. Na vyučování chodí rádi, i když je to něco navíc,“ usmívá se Kubíček. Podotýká, že pro děti je sobotní vyučování možností vidět se s českými kamarády, protože každý z nich většinou navštěvuje jinou anglickou základní školu.

Boj se skloňováním a časováním

Čeština pro děti žijící v Anglii není jednoduchá. „Někteří žáci bojují se skloňováním nebo časováním. Záleží na tom, jak s nimi doma mluví rodiče,“ vysvětluje Kubíček. Dodává, že když děti mluví mezi sebou, často sklouzávají do angličtiny. „Před vyučováním si s dětmi prohlížíme české knížky, které nám nosí ukazovat a čteme je s nimi,“ vypráví studentka pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Dominika Benešová (23). Ta si všimla reklamy na výuku češtiny ve Velké Británii, prošla výběrovým řízením v programu Erasmus+ a odjela.

Výuka je rozdělena na tři bloky. Nejdřív se děti učí češtinu, poté dějepis a zeměpis. „Součástí dějepisu nebo zeměpisu je vždy výtvarná činnost, která navazuje na probíranou látku,“ vysvětluje Benešová. „To znamená, že když jsme probírali české státní svátky, děti si mohly vyrobit například vlastní svatováclavskou korunu,“ dodává. Zábava na závěr podle ní pomáhá k tomu, aby žáci udrželi pozornost a sobotní škola je bavila.

Dvě stě korun za den 

Českých škol či krajanských sdružení je podle českého velvyslanectví v Londýně jedenáct, navštěvuje je přes 700 dětí. Studenti pedagogických fakult jezdí do Anglie v rámci programu Erasmus+. Díky němu mají možnost vycestovat vícekrát za rok a mohou v cizí zemi strávit až dvanáct měsíců. „Rodiče žáků platí organizaci Comenius School in United Kingdom necelých 200 korun za dítě na den,“ popisuje studentka Karlovy Univerzity Dominika Doležalová (23) na příkladu školy v Leedsu. Podle ní se jedná jen o drobný poplatek za to, že děti jsou ve škole tři a půl hodiny.

Pro budoucí učitele je stáž v Anglii neplacenou praxí. Dostávají ale příspěvek v rámci programu Erasmus+, asi 600 euro na měsíc. Musejí pracovat čtyřicet hodin týdně, a tak během pracovních dnů působí i jako asistenti v anglických školách, nebo doučují dospělé Čechy angličtinu. „Vyučováním českých dětí v Anglii získávám především zkušenosti, což je pro mě důležité,“ říká Jan Kubíček. Dodává, že ve Velké Británii si navíc může procvičit i svou angličtinu, což by při výuce češtiny v České republice nemohl.

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Generace20
+
Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

22. 10. 2018

V Křečovicích, kde se v roce 1985 natáčel film Vesničko má středisková, hodlají vzkřísit atmosféru slavné komedie režiséra Jiřího Menzela. Kde jinde než v hospodě. Vytváří jí Josef Bucek, který chce návštěvníky lákat i na pražákův sloupek či kolo, na kterém jezdila ve filmu Libuše Šafránková v roli Jany Turkové.

Josef Bucek (36) stojí na návsi ve středočeské obci Křečovice, kde se natáčel snímek Vesničko má středisková, a ukazuje na nově opravenou stodolu. „Tam napasuji zadní část škodovky, se kterou ve filmu jezdil Rudolf Hrušínský alias doktor Skružný,“ popisuje svou vizi Bucek. Ten v obci koupil již několik objektů. Z nich se chystá vytvořit kulturní stodolu a hospodu, kam umístí řadu rekvizit, které budou připomínat příběh stále populárního filmu.

Nápad vznikl podle Bucka náhodou. „Chtěl jsem se přestěhovat z Prahy na venkov a když jsem jednou projížděl Křečovicemi, všiml jsem si, že jsou tu na návsi domy na prodej. Proto jsem je v listopadu 2017 koupil. Už při prohlídce prostorů jsem si ale usmyslel, že z nich bude hospoda a kulturní stodola,“ říká Bucek. Až později se k svému překvapení dozvěděl, že se v Křečovicích natáčel film Vesničko má středisková. Rozhodl se toho využít a na filmovém příběhu založit styl hospody. „Ne že bych byl nějaký skalní fanoušek filmu. Spíše se mi to hodilo jako marketingový nástroj,“ přiznává Bucek, který svou vizi představoval obyvatelům Křečovic v sobotu 13. října.

Socha Drápalíka nebude

Bucek už pomalu začíná svůj plán uskutečňovat. Zakoupené domy postupně opravuje a plánuje, jak do hospody umístit rekvizity odkazující na slavné scény z filmu. Jednou z nich bude například pražákův sloupek. Do toho v jedné ze scén narazil řidič Karel Pávek při couvání s nákladním autem kvůli nepozornému závozníkovi Otíkovi. „Chtěl jsem do hospody umístit i sochu Drápalíka – muže, kterého ve filmu přejel kombajn a on jako zázrakem přežil. Nakonec tu ale odlitek nebude, protože bych tím porušil autorská práva,“ vysvětluje Bucek. Kompletně by chtěl mít hostinec hotový v červnu příštího roku.

Objekty, které Bucek koupil, sousedí s chalupou, ve které bydlel filmový Otík. Před tímto stavením se každé ráno závozník scházel s panem Pávkem a odcházeli pracovat do Jednotného zemědělského družstva (JZD) na druhé straně návsi. Scéna, ve které Pávek s Otíkem míří do JZD, je pro diváky asi jednou z nejznámějších. V záběru dominuje vstupní brána s rudou hvězdou a nápisem JZD Mír Neveklov, středisko Křečovice. „Brána skutečně dlouhé roky ke Křečovicím patřila, nebyla výtvorem filmařů. Později ji omylem při průjezdu strhl zemědělský stroj a pak dlouho rezivěla někde pod senem,“ říká vedoucí zemědělského družstva Křečovice Jan Kryštofík. Až vloni v lednu se JZD Křečovice rozhodlo u příležitosti 30. výročí natáčení Vesničky mé střediskové bránu znovu postavit.

Rudá hvězda budí emoce

„Když jsem do Křečovic přišel, ani mě nenapadlo, že jsem ve „vesničce střediskové“. Občas k nám ale do družstva chodili různí lidé a na bránu se ptali. To nás přimělo ji znovu postavit,“ vzpomíná  Kryštofík. Je přesvědčen, že brána dává vesnici správný ráz. Někteří obyvatelé obce si ale naopak myslí, že slavobrána s rudou hvězdou podobu vesnice kazí. „Rudá hvězda rozdmýchala emoce zejména u starších lidí, kteří ji berou jako symbol komunistického režimu. Tak to ale vůbec myšleno nebylo,“ zdůrazňuje Kryštofík. Zemědělské družstvo Křečovice prý bránu obnovilo pouze jako poctu filmu režiséra Jiřího Menzela, jehož snímek byl v roce 1987 nominovaný na Oscara.

Podobně bude snímek připomínat i hostinec Josefa Bucka. K jeho nápadu se většina obyvatel vesnice staví pozitivně. „Já mu přeji, aby svou vizi dotáhl do konce. Nikdo z místních doposud nedokázal potenciál příběhu Vesničky k něčemu smysluplnému využít. Takže jsem rád, že se někdo konečně našel,“ říká křečovický rodák Jaroslav Hodík. Hostinec by navíc mohl pozvednout i společenský život. Původní hospoda U Kohouta, ve které pronesl Oldřich Vlach v roli pana Kunce známou hlášku: „Chlapi, nelejte to pivo z oken“ je totiž už mnoho let zavřená.

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Generace20
+
Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Generace20

Autor: Petra Macháčková

18. 10. 2018

Českým juniorským sportovcům se na říjnových Olympijských hrách mládeže 2018 v Buenos Aires dařilo. Získali rekordních 13 cenných kovů. Nejvíc, konkrétně tři získala osmnáctiletá plavkyně Barbora Seemanová. Úspěchy mezi juniory ale nemusí být zárukou pro další úspěch, řada z nich přechod mezi seniory nezvládne.

V zimě přitom měla česká plavkyně tříměsíční tréninkový výpadek kvůli mononukleóze a znovu plavat začala až v dubnu letošního roku. Navíc se rozhodla pro olympijský úspěch obětovat účast na letošním mistrovství Evropy. „Je to obrovská satisfakce. Bára měla hodně naplaváno z minulých let. Je bojovnice, která se jen tak nevzdá. Pro nás to byla snová olympiáda,“ řekla její trenérka a vedoucí výpravy plavců na OH mládeže Petra Škábová.

Výsledky juniorů na Olympijských hrách mládeže v Argentině dokazují, že Česko má řadu sportovních nadějí. Seemanová, která vybojovala dvě zlata a jeden bronz, vítězstvím na kraulařské stovce dokonce o devět setin vylepšila český rekord. Nejvíc se ale nadřela na třetí místo z dvoustovky. „Zlato na nejdelší trati bylo opravdu hodně daleko, něco přes vteřinu. Tato disciplína mě i hodně bolela, jak fyzicky, tak psychicky,“ konstatovala Seemanová, která si nejdříve vyzkoušela klasické olympijské hry a pak se teprve kvalifikovala na ty juniorské. Seemanová plavala štafetu už před dvěma lety v brazilském Riu, kde byla nejmladší členkou české výpravy.

OH mládežeVidina pořádat olympijské hry i pro „juniory“ napadla manažera Johanna Rosenzopfa už v roce 1998. Šlo o reakci na zvyšující se dětskou obezitu a klesající zájem mládeže o pohybové aktivity, především v rozvinutých zemích. Mezinárodní olympijský výbor návrh nejprve zamítl, po několika letech ale představil vylepšenou vizi. OH mládeže se konají jednou za čtyři roky, jsou rozděleny na zimní a letní, a účastnit se jich mohou sportovci ve věku od 15 do 18 let.

Důraz na vzdělání

„Účast na OH mládeže přináší juniorským sportovcům mnoho výhod. Okusí atmosféru olympijských her a mohou být více motivováni, neb cesta na vrchol mezi dospělé je opravdu náročná,“ vysvětluje Škábová. Podle šéfa české výpravy Martina Doktora navíc tyto hry nejsou jen o sportu, ale i o vzdělávání. „Mladí olympionici na akci zůstávají, i když už mají po závodech, a absolvují rozmanité workshopy a teambuildingové akce,“ říká Doktor.

Pro mnoho sportovců tak OH mládeže mohou být dobrým odrazovým můstkem pro další rozvoj a cestu na klasické olympijské hry. Ne všichni sportovci ale dokážou nabyté zkušenosti ze závodu využít. „Obecně vzato „úmrtnost“ úspěšných juniorů mířících mezi dospělé je poměrně vysoká,“ přiznává Tibor Alföldi, ředitel komunikace Českého olympijského výboru. Podle něj je výkonnostní rozdíl mezi juniory a dospělými tak vysoký, že někteří jedinci psychicky nevydrží několikaletý posun výsledkovým pořadím směrem dolů.

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Generace20
+
Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Generace20

Autor: Petra Macháčková

10. 10. 2018

Drobná česká boxerka s kosovskými kořeny Fabiana Bytyqi (22) předčila svého trenéra Lukáše Konečného (40) a postarala se o historický zápis. V ringu porazila o 24 let starší soupeřku, Britku Denise Castleovou, a získala titul mistryně světa v minimuší váze do 46,27 kg organizace WBC. „Ráda bych svým úspěchem motivovala lidi ke sportu," říká v rozhovoru pro G20 boxerka Bytyqi.

Dosáhla jste největšího úspěchu, který český box zažil a stala jste se mistryní světa. Jaké to je, trumfnout vlastního trenéra?
Je to skvělý pocit. On byl mým celoživotním boxerským vzorem a dotáhl to podle mne z českých boxerů dotáhl nejdál. A já ho teď překonala. Teď můžu sama říct, že jsem také jednou z těch, co to dotáhli daleko. A to je naprosto nepopsatelný pocit, splnit si ve 22 letech životní sen.

Myslíte si, že budete sama pro někoho vzorem?
Já jsem si to vždycky tajně přála. Svůj život se snažím vést normálně, bez jakýchkoliv skandálů. Snažím se jít za svými sny. Je to dřina, bolí to, zvlášť v boxu. Ale přijde mi to skvělé. Byla bych šťastná, kdybych motivovala děti k boxu nebo jakémukoliv jinému sportu.

Začalo díky vám boxovat více dívek?

Myslím si, že ano. Posledních pár let přichází na boxerské tréninky víc a víc slečen. I do našeho klubu v Ústí nad Labem. Mně i trenérům to samozřejmě dělá velkou radost.

Fabiana BytyqiFabiana Bytyqi (22) se začala ve čtyřech letech věnovat karate, později přesedlala na kickbox a v posledních letech se specializuje na klasický box, občas zvládne i zápas v thajském boxu. Narodila se v České republice, její otec pochází z Kosova, matka je Češka. Má bratra Sebastiana (21), který se též věnuje profesionálnímu boxu. Fabiana studuje poslední ročník Ergoterapie na ústecké univerzitě UJEP.

Ženský box byl ale dříve vnímán spíš negativně. Stává se nyní pro společnost atraktivnějším?
Rozhodně. Myslím si, že nám medializace pomáhá. Například kamarádkám mé maminky se box, hlavně ten ženský, nikdy nelíbil. Odsuzovaly ho. A dnes je potkávám na boxerských galavečerech, kam mě chodí s úsměvem pozdravit.

Jaký je to pocit bít se v ringu s někým, kdo je jen o rok starší než vaše matka?
Mám na to naprosto jednoduchou odpověď. Je to pro mě stejně tak těžké, jako bylo pro moji soupeřku boxovat s někým, kdo je o rok starší než její vlastní dcera.

V kolika letech jste vy začala boxovat ?
To se těžko odlišuje. Ve čtyřech letech jsem začala chodit na karate. Později jsem přesedlala na kickbox a v posledních letech se specializuji na klasický box. Občas k tomu přidám i zápas v thajském boxu.

Začala jste tedy již v útlém věku. Je problém, pokud se na box přihlásí třeba dvacetiletá dívka?
To záleží, na jaké úrovni by chtěla boxovat. Jako amatér by určitě neměla problém. Pokud by se snažila, zvládla by i profi box. Boxeři obecně totiž mají svůj fyzický i psychický vrchol kolem třicátého roku. Box je skvělý i jako rekreační sport. Člověk se u něj vybije a není to jen o tom se mlátit. Je to o fyzické zdatnosti, psychické přípravě, řádu, dietách. Box je velmi komplexní sport. Všem ho vřele doporučuji.

Fabiana Bytyqi se právě stala mistryní světa v minimuší váze do 46,27 kg. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi

Diety, ale i zasloužené odměny

Na vašem Instagramu píšete, že musíte před zápasy držet ještě dietu, abyste zhubla do své váhové kategorie. Je to pro vás těžké?
Když se dozvím o zápase, což je tak dva tři měsíce dopředu, tak už trochu upravuji jídelníček. Při zápase totiž nesmím být těžší nad limit dané váhové kategorie. Zhruba měsíc před zápasem vyřazuji přílohy, jím hodně masa a k němu jen saláty, abych váhu srazila co nejníž.

A čím se pak odměníte, když už nejste v tréninkovém režimu?
Upřímně, já jsem jako sportovec spíš neposlušná. Miluji McDonald´s, donuty, pizzu. Teď jsem si například během držení diety psala seznam, na co jsem měla chuť, ale nemohla si to dát. Po zápase si pak všechno odškrtávám. Takže teď jsem si už dala například guláš, sushi, pizzu. Vlastně skoro celý seznam už mám snědený. 

Dostáváte se tedy zpět na svou přirozenou váhu?
Musím říct, že za poslední týden od vítězného zápasu jsem už zvládla přibrat šest kilo. Jsem zpátky na své normální váze, což je okolo 51 kilogramů.

Utrpěla jste někdy vážnější zranění?
Úrazy se mi zatím naštěstí vyhýbají, nesmím to zakřiknout. Měla jsem jednou výron kotníku, což pro mě bylo v podstatě to nejhorší zranění z boxu. Měla jsem samozřejmě i pár monoklů, ale ty se díky make-upu dají dobře maskovat, takže to není často ani poznat.

Boxerka Bytyqi převzala pás mistryně světa organizace WBC. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi

Všechno je o hlavě 

Jste před zápasy nervózní? 
Když jdu těsně před zápasem k ringu, hraje mnou vybraná písnička a pozornost kamer i diváků směřuje na mne, tak nervózní jsem. To je ale asi jediná chvíle, kdy si nervozitu uvědomuji. Jakmile ale prolezu mezi provazy do ringu, jsem hlavou jinde. Nervozita úplně zmizí a já jsem natěšená na zápas. Ostatně zdravá nervozita je potřeba, člověk o sobě musí trošku pochybovat, aby se vyhecoval k lepším výsledkům.


Vy ale máte za sebou už 14 vítězství. Cítíte se díky tomu sebevědomější? 
U nás profesionálních boxerů, co jsme v určitém klubu, se buduje postupný vývoj. Na začátku jsem nedostávala úplnou světovou špičku, takže ty zápasy nebyly tak těžké jako dnes, ale musela jsem se v nich hodně rozboxovat a pracovat s taktikou. A teď vím, že s každým zápasem, do kterého půjdu, přijde těžší a těžší soupeřka. Neříkám si, že jsem na koni a neporažená. Beru to s pokorou a beru v potaz i to, že může přijít soupeřka, která mne porazí. Sebevědomá se tedy rozhodně necítím. 

Váš bratr Sebastian se také věnuje boxu. Máte v rodině velkou oporu?
Myslím, že máme v tomto ohledu skvělé rodiče, kteří mě a bráchu vždy drželi při zemi. Když jsem začala boxovat, chtěla jsem se vykašlat na školu. Říkala jsem si, že nebude v budoucnu potřeba. Maminka mě ale tvrdě uzemnila, že to v žádném případě. Že si vysokou školu mám vystudovat. Od mala, když jsme s bratrem měli úspěchy v karate, nás vždy rodiče stáhli zpátky na zem a nedovolili, abychom měli nos nahoru. Nebýt jich, mohla bych lítat hlavou v oblacích, ale velmi brzy tvrdě spadnout na zem.

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

Generace20
+
V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

09. 10. 2018

V Íránu jsme se cítili bezpečně. Tak hodnotí oblast na blízkém východě Michal Muška (22), který tam s kamarádem Šimonem Kalným (20) strávil 23 dní. Muška se půl roku před cestou do Íránu učil perštinu, aby mohl lépe poznat místní. Ti jsou podle něj velmi pohostinní a vděční.

V Íránu se podle cestovatelů nebylo čeho bát. „Chodili jsme po nocích v uličkách měst s foťákama na krku. Věděli jsme, že v Íránu jsou přísné tresty, zejména za ublížení turistovi,“ popisuje Michal Muška.

Mnoho Íránců podle něj využívá kontakt s turisty k tomu, aby načerpali informace o okolním světě nebo aby si procvičili angličtinu. Na ulicích je zastavovali sami od sebe. „Několik Íránců říkalo, že s turisty z Evropy mluví poprvé v životě,“ vzpomíná dobrodruh. „V jednom hostelu, kde jsme spali, jsme byli za šedesát let jeho fungování první Evropané, kteří se tam ubytovali,“ dodává.

Íránci si s Čechy chtěli povídat. Zdroj: Šimon Kalný

Umět persky se vyplatilo

Cestu do Íránu začali Muška s Kalným plánovat půl roku dopředu. „Naučil jsem se základní fráze perštiny, také psát a číst arabskou abecedu,“ říká Michal Muška. „Íránci byli nadšení především z toho, že umím i číst a psát v jejich jazyce. Lidé tak byli milejší, ochotnější.“

Typickým příkladem místní pohostinnosti bylo setkání s taxikářem Nematoláhem. „Měl nás odvézt na autobusové nádraží. Nakonec nás vzal na oběd k sobě domů na vesnici. Dům byl zařízen dle jejich možností. Ať už zvenčí vypadal sebehůř, zevnitř byl velice čistý a vkusný,“ popisuje Muška. „K obědu jsme měli rýži se zeleninou. Po obědě došly děti koupit brambůrky. To podle výrazu v jejich očích vypadalo, jako kdyby slavily nějaký svátek,“ vypráví. K večeři měli kuře. „Nevím, jak často si rodina může maso dovolit. Její pohostinnost byla opravdu nevšední,“ dodává cestovatel.

Taxikář Nematoláh pohostil cestovatele rýží a kuřetem. Zdroj: Michal Muška

Čtrnáctiletá tlumočnice

V Nematoláhově domě uměla anglicky jen čtrnáctiletá dívka, která fungovala jako tlumočnice mezi Čechy a íránskou rodinou. Tu zajímaly hlavně osobní životy cestovatelů. „Kamarád jim ukázal fotku své přítelkyně. Mít přítelkyni není v Íránu zvykem, a tak ji před rodinou raději nazval svou manželkou. Dědeček byl i tak velmi pohoršený, že Šimon cestuje se mnou a svou manželku nechal doma,“ vypráví Michal Muška.

Taxikář svolal celou rodinu, aby okamžik prožila s ním. „Svou devatenáctiletou dceru dokonce vytáhl z práce. Neuměla anglicky, tak se na nás zbytek dne jen dívala,“ směje se Muška.

Dědeček z íránské rodiny. Zdroj: Michal Muška

Pohledy z Českých Budějovic

Stejně jako při svých předchozích cestách, i do Íránu vzali Muška s Kalným několik pohledů z Českých Budějovic, odkud pochází. „Pohledy jsme dávali Íráncům, u kterých jsme přespávali a vždy je persky podepsali svými jmény,“ říká Muška. „Pohled přijímali s vděkem ve tváři. Pak ho drželi, hladili rukou a starali se, aby ho třeba náhodou nepomačkali,“ dodává.

Michal Muška se do Íránu chce v nejbližší době vrátit. Další cestu zatím plánuje doma na pravém perském koberci a popíjí íránský čaj. Říká, že když se člověk na cestu do Íránu důkladně připraví, může být velmi příjemnou dovolenou.

Muška s Kalným dovezli Íráncům pohledy z Českých Budějovic. Zdroj: Šimon Kalný

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Generace20
+
Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Generace20

Autor: Jiří Charvát

09. 10. 2018

Češi si možná budou muset při cestě na Slovensko posunout ručičku na hodinkách. A to i přesto, že se obě země nacházejí ve stejném časovém pásmu. Pokud projde návrh Evropské komise na zrušení střídání zimního a letního času, budou si moct státy Evropské unie vybrat jen jeden z nich.

Pokud si každá země zvolí jiný čas, rozbije to dosavadní systém časových pásem, na jaký byli Evropané zvyklí. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nechává definitivní rozhodnutí na státech osmadvacítky. „Členské státy by se samy měly rozhodnout jednou provždy, zda chtějí jejich obyvatelé žít v letním čase, nebo v tom zimním,“ vyjádřil se ve svém projevu v europarlamentu Juncker.

Domluva je na sousedních státech

Europoslanci, kteří prosazují změnu, ale věří, že poskytnutá volnost ve výběru problémy nezpůsobí. „Domníváme se, že výběr mezi zimním a letním časem v jednotlivých státech proběhne ve spolupráci se sousedními zeměmi. Sjednotily by se tak oblasti států, které si vyberou zimní nebo letní čas,“ říká europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL). O konkrétních oblastech už ale nemluví. „Je to jenom naše úvaha, jak by to mohlo fungovat. Není to oficiální doporučení Komise,“ reaguje Svobodova tisková mluvčí Eva Spišáková.

Státům by mohly napovědět výsledky srpnové ankety, která byla umístěná na webu Evropské komise. Hlasování se zúčastnilo přes 4,6 milionu lidí z Evropské unie a většina podpořila právě zrušení každoročního střídání času. Z ankety lze také vyčíst, že pro letní čas hlasovalo nejvíc obyvatel z Portugalska (79 %), z Kypru (73 %) a Polska (72 %). Největší počet hlasujících pro zimní čas byl ve Finsku (48 %), Dánsku (46 %) a Nizozemsku (45 %). V Česku bylo pro zimní čas přes 40% respondentů a pro letní přes 37 procent dotázaných.

Dopravci jsou na změnu připraveni

Změna by výrazně postihla dopravce, kterým by zkomplikovala sestavování jízdních řádů. České dráhy (ČD) tak počítají i s možností, že se země nedomluví. „V minulosti již došlo k neshodě časů u jednotlivých zemí. Pokud by tedy v Evropě nastala podobná situace, dopravci a jednotlivé země by s trasami podle příslušného času v daném státě počítali a do jízdních řádů je zapracovali,“ říká odborový specialista ČD Petr Šťáhlavský.

Původně měla změna času uspořit energii pomocí využívání přirozeného světla. To už ale odborníci v době LED svítidel považují za přežitek. Europoslanci odůvodňují zrušení i zdravotními problémy, které jsou se změnou času spojené.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“