Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Tlumočník nabízí nejen originální zpracování tématu holocaustu, ale také skvělého Menzela

Tlumočník nabízí nejen originální zpracování tématu holocaustu, ale také skvělého Menzela

Tlumočník nabízí nejen originální zpracování tématu holocaustu, ale také skvělého Menzela

Generace20
+
Tlumočník nabízí nejen originální zpracování tématu holocaustu, ale také skvělého Menzela

Tlumočník nabízí nejen originální zpracování tématu holocaustu, ale také skvělého Menzela

Generace20

Autor: Eliška Neradová

25. 03. 2018

Nový snímek slovenského režiséra Martina Šulíka vstoupil do českých kin. Film Tlumočník byl v premiéře uveden minulý týden na Mezinárodním filmovém festivalu Febiofest. Za vidění stojí zejména díky kvalitnímu hereckému obsazení. Hlavní postavy této road movie ztvárňují mezinárodně oceňovaný rakouský herec Peter Simonischek a Jiří Menzel, český herec a oscarový režisér. Tato charismatická dvojice se vydává na cestu napříč Slovenskem, aby se dozvěděli více o své minulosti.

Příběh filmu Tlumočník ukazuje, že i dva charakterově odlišné staříky, kteří mají důvod se nenávidět, může spojit jeden cíl. Oba se touží dozvědět více o své minulosti. Martin Šulík přichází s novým celovečerní snímkem po šesti letech. Českému publiku je dobře znám, v 90. letech získal i ocenění Český lev za film Zahrada. Tlumočník proto budí velká očekávání, i díky obsazení hlavních rolí. Jiří Menzel hraje postavu Aliho – upjatého, zatrpklého dědu a syna obětí holocaustu. Herec Peter Simonischek, alias Rakušan Georg, ztvárňuje syna nacisty a příslušníka SS, který poslal Aliho židovskou rodinu na smrt. I když je to v reálném životě hodně nepravděpodobné, osud tyto dva staré pány svede dohromady. Georg si najme Aliho jako tlumočníka na cestu Slovenskem, kde se snaží odhalit pravdu o otcově roli během druhé světové války.

Trojnásobný zvrat

S ohledem na námět nepřekvapí, že film se nese v ponuré a lehce depresivní náladě. Paradoxně pak humorné scény, například kde si hlavní postavy sdělují jakými stařeckými chorobami trpí, působí spíše nežádoucím dojmem a jako odlehčení situace nefungují. Vtipné momenty působí vynuceně, přirozeně nevyplývají z děje a osobností jednotlivých postav. Bezduchá je pak role stopařek, se kterými Georg rozmanitě laškuje; ty jsou pro vyznění filmu naprosto zbytečné. Navíc v žánru road movie, v němž hlavní postavy cestují od zastávky k zastávce, jsou už stopující slečny u silnice spíše kýč.

Na rozdíl od jiných road movie filmů, ve kterých hlavní hrdinové naráží na různá dobrodružství, je děj Tlumočníka hodně vyprázdněný. Jezdí se z místa na místo, ale prakticky se nikde nic překvapivého a zásadního nestane. Divák tím ale získává dostatek prostoru na přemýšlení. Ovšem právě ona poetičnost, v níž hrdinové hledají sami sebe, je pro filmy (Zahrada, Všechno co mám rád a další) režiséra Martina Šulíka typická. K proměně a posunu dojde ale bohužel pouze u postavy Georga, a to navíc až ke konci. Ve finále ale přijde hned trojnásobný zvrat, což dojem ze snímku vylepší.

Dobrý výkon protagonistů

Co ale filmu hodně pomáhá je dvojice Menzel a Simonischek. Ti snímek drží i ve chvílích, kdy diváka začíná děj nudit. Herci v hlavních rolích ztvárnili své role takřka bezchybně. Přestože je Jiří Menzel známý spíše jako oceňovaný režisér, jeho herecký výkon je přesvědčivý a charakter tlumočníka mu sedí. Už v minulosti Menzel dokázal, že hrát umí – třeba v hlavní roli ve filmu režisérky Věry Chytilové Hra o jablko z roku 1976. Za ztvárnění postavy doktora Johna tehdy získal ocenění na mezinárodním festivale filmů na Panenských ostrovech. Peter Simonischek ale působí jako herec přece jenom o něco výrazněji a Menzelovu hlavní postavu tlumočníka místy zastiňuje.

Také kamera Martina Štrby filmu hodně pomáhá. Dobře klade důraz na city postav a detailně a dlouze zachycuje obličeje herců v emočně vypjatějších momentech. Záběry slovenské přírody zaujmou a diváka nepřestanou nudit, protože se zbytečně neopakují. I hudba v podobě emotivních instrumentálních skladeb dobře podkresluje atmosféru filmu.

Přesah do současnosti

Tlumočník je ve svém celku zajímavým a originálním zpracováním tématiky holocaustu. Filmy s podobným námětem se většinou odehrávají v době války, Tlumočník je oproti tomu spíše jen výletem do minulosti zasazeným do současné doby. Režisér Martin Šulík říká, že film Tlumočník natočil zejména proto, aby lidem připomněl krutosti druhé světové války. Důvodem k tomu je podle jeho slov zvýšená aktivita neonacistických skupin ve střední Evropě v posledních letech. V tomto pojetí tedy Tlumočník získává svůj přesah do současnosti. Už jenom díky této aktuálnosti a hereckým výkonům hlavních postav stojí za to jej vidět.

Bývalý americký zpravodaj ČT: Nechápu, proč v USA nedokáží zpřísnit podmínky pro držení zbraní

Bývalý americký zpravodaj ČT: Nechápu, proč v USA nedokáží zpřísnit podmínky pro držení zbraní

Bývalý americký zpravodaj ČT: Nechápu, proč v USA nedokáží zpřísnit podmínky pro držení zbraní

Generace20
+
Bývalý americký zpravodaj ČT: Nechápu, proč v USA nedokáží zpřísnit podmínky pro držení zbraní

Bývalý americký zpravodaj ČT: Nechápu, proč v USA nedokáží zpřísnit podmínky pro držení zbraní

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

25. 03. 2018

Martin Řezníček (42) zná Spojené státy jako málokdo v Česku. V letech 2013 až 2017 tam pracoval na pozici zpravodaje České televize. Během této doby poznal USA i mentalitu tamních občanů. Ta se podle něj oproti té evropské nejvíce liší v přístupu k práci, vnímání práv anebo chápání státu jako opatrovníka.

Jak moc před rokem a půl rozdělily prezidentské volby společnost ve Spojených státech?
Myslím, že volby byly spíše důsledkem rozdělení obyvatel než příčinou. Americká společnost si napříč různými skupinami není blízká minimálně několik posledních dekád, čehož využil Donald Trump pro svůj politický úspěch. Ten je i z dnešního pohledu nebývalý.

Lze přirovnat rozštěpení společnosti v Americe k tomu, které můžeme pozorovat v Česku, kdy je půlka lidí pro a druhá proti prezidentovi?
Dá se to připodobnit v tom kvantitativním měřítku. Co se oblíbenosti hlavy státu týče, je to v Česku i v USA opravdu zhruba padesát na padesát.  V ničem jiném se to ale srovnávat nedá. Česká demokratická společnost je totiž oproti té americké pořád ještě mladá a historicky nedostala příležitost se tolikrát dělit, jako je tomu v USA.

Co byl tedy podle vás základ úspěchu Donalda Trumpa?
Dokázal zahrát na voličskou strunu jako nikdo před ním. Kampaň postavil na nacionalismu, strachu z budoucího vývoje anebo oprávněně poukazoval na nedůvěru v hospodářství. Během kandidatury také vytáhl konkrétní příběhy nezaměstnaných, na což Američané slyšeli. Naopak kritizoval protikandidáty, kteří se schovávali za politickou korektnost třeba v otázce přistěhovalců. Podobně jako v Česku Andrej Babiš, který do prvních voleb šel s tím, že je protisystémový. Oba nabízeli jednoduchá řešení složitých problémů, jako je například problematika hospodářství a ekonomiky.

V USA jste zažil jako reportér Donalda Trumpa i jeho předchůdce Barracka Obamu. Jak vnímají voliči tuhle změnu?
Část z nich si myslí, že hlavním důvodem rozdělení společnosti je právě Obama. Našlo by se dost lidí, co se ani po osmi letech nesmířili s Afroameričanem v čele státu. Často mu mnozí vytýkali nedostatek asertivity v zahraniční politice. Je ale pravda, že společnost obecně akceptuje věci, které by dřív nepovažovala za morální. Například z krajní levice i pravice se najednou stává součást hlavního a silnějšího proud.

Martin ŘezníčekVystudoval mezinárodní studia na Fakultě sociálních věd UK. Pracoval v Praze a Londýně v české redakci BBC World Service. V ČT působí od roku 2006 v zahraniční redakci. Mezi lety 2012 a 2017 byl zpravodajem České televize v USA. Nyní je zástupcem šéfredaktora zpravodajství ČT.

Současný prezident Trump se nyní potýká s další aférou. Mohl by ho ohrozit sexuální skandál s bývalou bývalou pornoherečkou Cliffordovou?
Ne, v žádném případě. Když ho nedokázal poškodit pár týdnů před volbami skandál s nahrávkou „Access Hollywood“, kde veřejně mluvil o tom, že mu ženy dovolují sahat na svá intimní místa jen díky jeho slávě, tak tohle mu vaz určitě nezlomí. Naopak si myslím, že klidně může být v příštích volbách znovu zvolený, protože se zdá, že minimálně třetina voličů mu věří za jakékoliv situace.

Je to důkaz posunutí jistých limitů, o kterých jste mluvil? Bývalého prezidenta Billa Clintona skandál s asistentkou málem stál místo.
Svým způsobem ano. U Clintona tehdy byl největší problém s tím, že opakovaně lhal a zapíral. Je ale pravda, že v minulosti by podobné výroky kandidátů u voličů neprošly a dost možná by je stály mandát.

V Americe jste žil pět let. Jak byste charakterizoval americkou společnost?
Američané jsou strašně různorodí. 350 milionů lidí, co mluví přibližně stejným jazykem, mají jednu měnu, jednu zahraničí politiku, ale jinak je to 50 států s odlišnou mentalitou a historií. Obecně lze říct, že je zde více vyzdvihovaný vztah k práci. Nevnímají stát jako ochránce a pečovatele nad nějaký základní rámec. Naopak Evropané mají pocit, že se o ně má vláda postarat ve všem, a to, že pracují, je jen něco navíc. Možná se v Američanech odráží dobyvatelské geny z doby osidlování, ale prohra pro ně není neúspěch. Berou ji pouze jako možnost odrazit se ode dna a dojít k úspěchu.

Bylo něco, co vás na jejich mentalitě štvalo, nebo něco, pro co jste neměl pochopení?
Dodnes nejsem schopný pochopit to, že Spojené státy americké nejsou po mnoha masových střelbách ochotné zpřísnit legislativu spojenou s držením zbraní. Druhý dodatek americké ústavy neznamená automatické právo všech na zbraň, a hlavně to neznamená právo zabíjet nevinné. Celý problém se musí řešit komplexně, od vzdělávání až po práci s mentálně slabšími jedinci. Pro člověka z venku je to nepochopitelné. Další zvláštnost pro mne byla, že v tak vyspělém státě je tak neúměrně nákladný zdravotnický systém. Je zarážející, že se nedokáží inspirovat například v Kanadě nebo jakékoli jiné vyspělé zemi.

Když se podržíme tématu zbraní, nemůže být poslední střelecký útok na Floridě tím, který by konečně vytvořil dostatečný tlak na americkou vládu, aby začala jednat?
Po celou dobu, co jsem byl v USA, jsem byl skeptický, že se problematika zbraní zlepší. Jednotlivé státy jako Connecticut anebo třeba New York podmínky zpřísňují, stále ale nepřišel federální zásah. Naději vidím v tom, že poprvé nyní za zpřísnění podmínek demonstrují mladí lidé a studenti. Ti by mohli být úspěšnější než starší demonstranti v minulých letech. I díky tomu, že dávají najevo, že jsou ochotní sami sobě po zbytek života zpřísnit podmínky pro držení zbraní.

Ve světě oslavují Den svatého Patrika alkoholem. Pro Iry má ale náboženský přesah

Ve světě oslavují Den svatého Patrika alkoholem. Pro Iry má ale náboženský přesah

Ve světě oslavují Den svatého Patrika alkoholem. Pro Iry má ale náboženský přesah

Generace20
+
Ve světě oslavují Den svatého Patrika alkoholem. Pro Iry má ale náboženský přesah

Ve světě oslavují Den svatého Patrika alkoholem. Pro Iry má ale náboženský přesah

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

24. 03. 2018

Někteří lidé oslavují Den svatého Patrika tím, že jdou na mši, jiní zamíří rovnou do hospody. Svátek, který se slaví na počest patrona Irska, se postupně rozšířil po celém světě. Původně náboženská událost se tak proměnila především v bujaré oslavy plné alkoholu. Pro Iry má však svátek i duchovnější význam.

Mnoho lidí v České republice vnímá Den svatého Patrika jen jako dobrou záminku, proč se opít. V Irsku jde však o významný státní svátek. Obyvatelé během něj oslavují patrona země, svatého Patrika, který v zemi rozšířil křesťanství. Oslavy připadají na 17. březen, kdy misionář údajně zemřel. I přes to, že Ir Max Dennehy (17) žije v Česku, každý rok zajde do nějakého podniku, aby se setkal s lidmi ze své rodné země. „Těší mě, že se po Praze koná tolik tématických akcí. Jsem ale rozmrzelý z toho, že Češi kolikrát nevědí, kdo to svatý Patrik byl a proč se tento den oslavuje. Je to pro ně často pouze důvod jít na party a opít se,“ podotýká Dennehy. Svatý Patrik má přitom spojitost i s Českem – je mu zasvěcený oltář v kostele Nejsvatější Trojice v Kuksu.

Tradice spojená se mší 

Po celém světe se hospody a bary předhánějí v tom, jak nalákat obyvatele na večer v irském stylu. V Praze zve například na Tour svatého Patrika výrobce whiskey Jameson a už posedmé má limitovanou edici lahví. Lidé si kromě irské whiskey rádi zajdou na zelené pivo. Český student Daniel Válek (21) začal Den svatého Patrika slavit až po návštěvě Zeleného ostrova, kterému se tak přezdívá kvůli národní barvě. „Slavím Den svatého Patrika rád, protože si tím připomínám, jak super to v Irsku bylo. Zajdu si na irské pivo Guinnesse nebo na whiskey a vyhledávám takové akce, kde hraje živá hudba,“ vysvětluje Válek.

Irové na Den svatého Patrika alkoholem také nepohrdnou. Jelikož jde ale o státní svátek, dávají většinou přednost rodinným sešlostem, než aby slavili se sklenkou whiskey v baru. „Dříve šlo pouze o náboženskou událost. Proto všichni jdeme ráno na mši do kostela. Poté vaříme slavnostní oběd a vyrážíme se s celou rodinou podívat na největší průvod v Dublinu,“ říká irská studentka Caoimhe Gaughn (19), jejíž rodina dodržuje dlouholetou tradici. Svatý Patrik působil v Irsku v druhé polovině pátého století, ale původem byl Říman. O jeho životě se tak spíše tradují nejrůznější pověsti.

Příslušnost k národu 

Bujaré oslavy svátku přijali obyvatelé Zeleného ostrova až poté, co se svátek rozšířil i do ostatních zemí světa. Irští přistěhovalci začali tento den slavit na konci 18. století v Americe a poté se postupně přidávaly další státy. „Je úžasné, jak se po celém světě oslavuje naše tradice. Svatý Patrik je symbolem historie mé země, sjednocuje náš lid,“ vysvětluje Gaughn. Typický pro zemi je také jetelový trojlístek, na kterém svatý Patrik údajně vysvětloval princip Nejsvatější Trojice. Od tohoto symbolu je odvozena i tradiční barva země a lidé při oslavě svátku obarvují jídlo, pivo i vodu v řekách.

Irové v současné době totiž oslavují hlavně příslušnost ke svému národu. Pořádají proto průvody skrze města v zelených oblecích a kloboucích, všude hraje hudba a zpívají se národní písně. Celý den pak společně zakončí v podobné atmosféře v jedné z místních hospod. „Každý je na oslavách vítán, všichni mají radost z toho, že jsou spolu, zpívají, tančí a baví se. Pro náš národ je to hlavně o tom, se setkat,“ dodává Dennehy.

Scenérie jako z filmu Bába z ledu. Vltava otužilce prověřila, neměla ani tři stupně

Scenérie jako z filmu Bába z ledu. Vltava otužilce prověřila, neměla ani tři stupně

Scenérie jako z filmu Bába z ledu. Vltava otužilce prověřila, neměla ani tři stupně

Generace20
+
Scenérie jako z filmu Bába z ledu. Vltava otužilce prověřila, neměla ani tři stupně

Scenérie jako z filmu Bába z ledu. Vltava otužilce prověřila, neměla ani tři stupně

Generace20

Autor: Eliška Neradová

23. 03. 2018

Je neděle 18. března a do Vltavy u Karlova mostu skáčou desítky otužilců. Vševltavský spolek zde pořádá tradiční Den Vltavy. Účastní se ho také členové České otužilecké unie. Otužování je podle nich způsob, jak si zlepšit zdraví i zmírnit stres.

Miroslava Košumberská (47) měla jako praneteř Alfreda Nikodéma, průkopníka zimního plavání v Československu, k otužilectví vždycky blízko. Věnovat se mu ale začala teprve loni. „Právě proto, že jsem příbuzná Alfreda Nikodéma, jsem často zvaná na akce spojené se zimním plaváním, jako je například i Den Vltavy. Tam mě vždy členové České otužilecké unie přemlouvali, abych začala plavat také,“ říká Košumberská. Když se dal loni na otužováním i její sedmnáctiletý syn, rozhodla se, že do toho půjde také.

Zimou ku zdraví

Otužování je pro Košumberskou cesta k železnému zdraví. „Moje tělo je méně náchylnější k nachlazení i chřipkám,“ vysvětluje Košumberská. Zároveň ji plavání v zimě pomáhá i k psychické pohodě. „Když vylezu z té ledové vody, cítím se lépe. Člověk pokaždé překonává sám sebe, což je vždycky super pocit,“ říká. Také na Dni Vltavy vylézají zarudlí otužilci z řeky s dobrou náladou a vypadá to, že koupání v zimě si užívají.

Podle Košumberské je nejlepší začít s otužováním na podzim. „Když skončí léto, je voda ještě relativně teplá. Pak je potřeba chodit pravidelně plavat a nechat tělo si zvykat na stále chladnější vodu,“ vysvětluje Košumberská s tím, že do Vltavy chodí minimálně třikrát týdně. Také otužilec Zdeněk Hrdý (63), který se Dne Vltavy účastí už podruhé, si myslí, že je plavání v zimě hlavně o tréninku. „Já si dávám studenou sprchu a v ložnici spím zásadně s otevřenými okny. Jde o zvyk, tělo se to prostě naučí,“ říká Hrdý, který se zimnímu plavání věnuje už deset let.

Není pro každého

Tabule na břehu u Karlova mostu ukazuje teplotu vzduchu -4°C a voda má 2,5 °C. Skočit v zimě do tak studené řeky bez tréninku může být nebezpečné a vždy je nutné jít na otužování postupně. „Když vleze netrénovaný člověk do ledové vody, nemůže popadnout dech a ani plavat. Trénovanému člověku to vnitřně s tělem neudělá skoro nic. Prostě si jenom uvědomuje, že ta voda je studená,“ vysvětluje Košumberská. Otužování se také nedoporučuje lidem se srdečními onemocněními, plavání v zimě totiž srdce hodně namáhá.

Někteří lidé mohou mít podle Košumberské otužilce za pomatence. „Občas, když nás někdo zahlédne plavat někde ve Vltavě, zatímco oni jdou kolem nabalení s čepicemi a rukavicemi, musí si pomyslet, že jsme blázni,“ vysvětluje Košumberská. Zároveň ale říká, že to chápe, protože otužování skutečně není pro všechny. „Je to hlavně o hlavě a ne každý se k tomu dokáže odhodlat,“ objasňuje Košumberská. Milovníci ledové vody ale doufají, že popularitu zimního plavání zvedne nedávno natočený film představující prostředí otužilců – Bába z ledu, který letos ovládl České lvy.

Ze slavné Zeměplochy televizní seriál. Fanoušci věří, že svět Terryho Pratchetta obstojí i na obrazovce

Ze slavné Zeměplochy televizní seriál. Fanoušci věří, že svět Terryho Pratchetta obstojí i na obrazovce

Ze slavné Zeměplochy televizní seriál. Fanoušci věří, že svět Terryho Pratchetta obstojí i na obrazovce

Generace20
+
Ze slavné Zeměplochy televizní seriál. Fanoušci věří, že svět Terryho Pratchetta obstojí i na obrazovce

Ze slavné Zeměplochy televizní seriál. Fanoušci věří, že svět Terryho Pratchetta obstojí i na obrazovce

Generace20

Autor: Anna Kotábová

23. 03. 2018

Britský spisovatel Terry Pratchett dokázal spojit žánr fantasy s osobitým humorem. Do povědomí čtenářů se zapsal zejména rozsáhlou sérií Zeměplocha. Právě propracovanost tohoto knižního světa čtenáře nepřestává okouzlovat. Opakovaně se vracejí k jeho textům, protože v nich mnohdy objeví nové vrstvy humoru. Díky tomu je Pratchettova tvorba stále aktuální a zajímavá. Stanice BBC i proto oznámila vznik dvou nových seriálů založených na jeho tvorbě.
Sir Terry, rytíř fantasy Sir Terrence „Terry“ Pratchett se narodil 28. dubna 1948 v anglickém Beaconsfieldu. Už ve 13 letech publikoval ve školním časopise svou povídku. První knihu Kobercové vydal v roce 1971. Známý je zejména díky rozsáhlé sérii fantasy knih Zeměplocha. Na ní pracoval od roku 1983. O pět let později dostal za přínos literatuře Řád britského impéria. V roce 2009 byl královnou Alžbětou II. jmenován rytířem. Zemřel v 66 letech 12. března 2015 na následky Alzheimerovy choroby.

Čtenář knižní série Zeměplocha Vojtěch Gross (23) toto klíčové dílo Terryho Pratchetta popisuje jako „do detailu propracovaný fantasy svět s pořádnou dávkou osobitého humoru“. Pratchett, který by v dubnu oslavil sedmdesáté narozeniny, pracoval na Zeměploše celý život. Výsledkem je rozsáhlé dílo čítající 41 knih. Pratchettova tvorba je i po desítkách let natolik oblíbená, že britská stanice BBC oznámila vznik dvou seriálů založených na jeho tvorbě.

Jako první zpracuje knihu Dobrá znamení napsanou ve spolupráci se spisovatelem Nielem Gaimanem, poté zeměplošskou policii: Městskou hlídku. Nadšená Pratchettova čtenářka Veronika Cihlářová (40) se na televizní zpracování těší. Viděla i filmové adaptace. Pro další čtenářku Adélu Šrutovou (25) je ale nejdůležitější Pratchettovo psané dílo. „Na nové zpracování jsem samozřejmě zvědavá, ale nijak dramaticky to neprožívám. Víc než nepovedený seriál by mě trápilo, kdyby se v Zeměploše někdo pokoušel pokračovat,“ říká.

„Kouzlo jeho tvorby je zcela jistě v ucelenosti a komplexnosti jeho světa,“ myslí si Cihlářová. I příroda, smrt nebo náboženství mají totiž své vlastní zákony, podle kterých fungují. „Díky tomu jsou knihy opravdu věrohodné, i když jsou smyšlené. Například moc božstev mnohdy odpovídá tomu, kolik bytostí v ně věří. Nic se neděje náhodně, pokud to zrovna není autorův záměr,“ vysvětluje Gross.

Humor nade vše

Všechna Pratchettova díla spojuje osobitý humor, který je velmi propracovaný. „Zeměplocha se vyznačuje širokým typem postaviček, přehršlí slovních hříček a situačních gagů, které vycházejí ze zeměplošských specifik,“ vysvětluje Boris Hokr, knižní redaktor a zástupce šéfredaktora fantasy magazínu Pevnost. Nejedná se o vtipy bez kontextu. „V tomto ohledu je Pratchett na čtenáře náročný. Je potřeba mít načteno a znát souvislosti, aby člověk text opravdu pochopil,“ říká další čtenářka Adéla Šrutová (25). Dobrodružství ze Zeměplochy baví čtenáře zejména proto, že i když čtou knihu poněkolikáté, pokaždé objeví nějaký nový vtip či narážku. „Pratchetta jsem začala číst už zhruba v roce 2006. Opakovaně se k jeho knihám vracím a pořad mě baví, protože vždy narazím na nové vtipy,“ potvrzuje Šrutová.

Pratchettovi získala mnoho fanoušků i podobnost jeho charakterů se skutečnými obyčejnými lidmi. „Postavy jsou mnohdy nešikovní smolaři, introverti nebo lenoši. V postavě policisty Tračníka například dokonale vidím svého bratra, který u policie pracuje. Nejraději by se stejně jako on zašil někam do hospody a práci vůbec neřešil,“ dává za příklad Gross. Vedle postav ze života se Pratchett věnoval i tématům inspirovaným skutečností. „Někoho tak může vedle příběhu o hledání nesmrtelnosti, zaujmout vyprávění o tom, jak na Zeměplochu udeřila vlna rock’n’rollu nebo pohyblivé obrázky z tajemného Holly Woodu,“ říká Hokr.

Hravý překlad

Pratchettovy knihy se i ve zdánlivých detailech opírají o citlivou práci s jazykem. Například i jména mnoha postav vyjadřují jejich osobnosti, podstatu a charakteristiky. Pro zachování kvality textu tak bylo potřeba vybrat správného člověka, který dokáže i drobné nuance převést do češtiny a pomůže tak vytvořit českou fanouškovskou základnu. Tím je Jan Kantůrek, který se stal nekorunovaným vrchním překladatelem Pratchettových knih. „Je jisté, že bez pečlivě promyšlených překladů jmen by se u nás Zeměplocha nikdy tak neuchytila,“ hodnotí Hokr. Na českém textu je podle něj vidět obrovské množství práce. Ale také to, že to byla práce zábavná. „Kantůrek možná není dokonalý po formální stránce, ale jeho obrovskou výhodou je, že dokázal vyhmátnout esenci Pratchettova jazyka a předat ji Čechům,“ vysvětluje Hokr.

Pratchett si za své dílo vysloužil roku 1998 Řád britského impéria a v roce 2009 ho královna Alžběta II. jmenovala rytířem, díky čemuž se mohl titulovat „sir“. Měl totiž dopad na žánr fantasy jako takový. „Spisovatel Patrick Rothfuss například vzpomíná, že to kdysi byly právě regály se Zeměplochou označené jako bestsellery, co vlilo celým generacím fantasy autorů sebedůvěru a naději, že budou něco víc než obskurní partička spisovatelů pro ještě obskurnější čtenáře,“ vysvětluje Hokr. Pratchett podle něj pomohl zavést fantasy jako žánr, se kterým je třeba počítat.

 

Vladimir Putin znovu prezidentem. K jasnému vítězství pomohly hlasy navíc i vstřícná média

Vladimir Putin znovu prezidentem. K jasnému vítězství pomohly hlasy navíc i vstřícná média

Vladimir Putin znovu prezidentem. K jasnému vítězství pomohly hlasy navíc i vstřícná média

Generace20
+
Vladimir Putin znovu prezidentem. K jasnému vítězství pomohly hlasy navíc i vstřícná média

Vladimir Putin znovu prezidentem. K jasnému vítězství pomohly hlasy navíc i vstřícná média

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

22. 03. 2018

Éra Vladimira Putina pokračuje. Staronový prezident Ruska si připsal ve volbách drtivé vítězství; získal přes 76 % hlasů. V některých okrscích byly výsledky anulovány kvůli potvrzené manipulaci s hlasovacími lístky. Přisypané hlasy změnily očekávané vítězství na drtivou výhru.

Vladimir Putin už dvacet let dokonale splňuje ruskou poptávku po silném vůdci. „Pokud bychom se ptali Rusů, proč potřebují mocného vůdce, pravděpodobně by odpověděli, že tak velké území s různorodým etnickým dělením nemůže vést nikdo slabý,“ říká Marek Příhoda z Ústavu východoevropských studií Univerzity Karlovy. Roli podle něj hraje i to, že po rozpadu Sovětského svazu nebylo Rusko v 90. letech tolik mezinárodně uznávané a finančně upadalo. Proto i dnes tamní občané chtějí silnou postavu nejen na domácí, ale i mezinárodní politické scéně.

Vladimír Putin ihned po zvolení na tiskové konferenci řekl, že Západu nabízí dialog. Podle Příhody jde pouze o gesto bez většího obsahu. Napovídá tomu fakt, že Kreml odmítá změnu postoje vůči Ukrajině a poloostrovu Krym, který Rusové obsadili v roce 2014 . „Putin říká, že hájí zájmy Ruska a jeho občanů a v žádném případě nemíní ustoupit. I přes to, že zasahuje do zájmů jiných států, jako právě například na Ukrajině,“ komentuje to Příhoda.

Zmanipulované volby

Ruská volební komise uznala, že na některých místech „byly zaznamenány nesrovnalosti“. Dokonce kvůli tomu v některých okrscích výsledky anulovala. Důvodem byly hlasy přidávané navíc nebo zakryté kamery, které měly hlídat férový průběh voleb. Putin by ale podle expertů s jistotu zvítězil, i bez těchto manipulací. „Staronový prezident potřebuje v rukách důkaz, že on je tím pravým vůdcem, kterému věří absolutní většina. Tak drtivého výsledku by se v nezmanipulované soutěži nedočkal,“ hodnotí situaci politický geograf Michael Romancov.

Podobný názor zastává i Příhoda. Podle něj ale ovlivňování voleb nespočívá jen v doplňování hlasů pro Putina, ale i v obrovské podpoře prezidentovi ze strany státních médií, která tlačila na to, aby občané šli volit. „V Rusku je jednoznačně vládou narušená kvalita společenské diskuze. Její oslabení spočívá v potlačování protivládních demonstrací nebo třeba v médiích, která jsou propagandistická,“ hodnotí. Svobodná diskuze je přitom podle něj ještě důležitější než jsou formální mechanismy demokracie, jako jsou volby a soutěž kandidátů. Tento problém dokazuje například i fakt, že představitel ruské opozice Alexej Navalnyj nebyl připuštěný k volbám.

Poslední mandát

Současná ruská ústava povoluje, aby byl v úřadě stejný prezident jen na dvě volební období za sebou. Za šest let by tedy Putin už neměl znovu kandidovat. „Je ale možné, že by se mohla opakovat situace z let 2008–2012, kdy se současný prezident stal premiérem země,“ uvažuje Příhoda. Podle Michaela Romancova se dá těžko odhadnout, jak se situace bude vyvíjet. Oba se ale shodují, že je to dost možná poslední prezidentské období Putina. I kvůli tomu, že na začátku toho dalšího, ve kterém by mohl být zvolen, mu bude už 77 let.

Ministerstvo chce přimět Čechy k menší spotřebě plastových kelímků. Řeší to i samy kavárny

Ministerstvo chce přimět Čechy k menší spotřebě plastových kelímků. Řeší to i samy kavárny

Ministerstvo chce přimět Čechy k menší spotřebě plastových kelímků. Řeší to i samy kavárny

Generace20
+
Ministerstvo chce přimět Čechy k menší spotřebě plastových kelímků. Řeší to i samy kavárny

Ministerstvo chce přimět Čechy k menší spotřebě plastových kelímků. Řeší to i samy kavárny

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

22. 03. 2018

Vzít si s sebou kávu do kelímku je běžná věc. Jenže recyklace těchto kelímků není jednoduchá a představuje ekologický problém. Do boje proti nadměrnému odpadu z jednorázových šálků se jako první zapojila Velká Británie. Česká republika se však problémem kolem jednorázových obalů začala zabývat také. Ministerstvo životního prostředí chce motivovat Čechy i k nižší spotřebě krabiček na jídlo, plastových příborů a kelímků na nápoje.

Londýnské pobočky společnosti Starbucks vybízejí své zákazníky, aby si kávu kupovali do vlastních hrnků. Kdo nechce, ten si za každý jednorázový kelímek připlatí pět pencí, v přepočtu asi korunu padesát. České kavárny podobné opatření zatím neplánují, přesto i ony problém s nadměrným odpadem z kelímků na kávu začínají řešit. Nejde však pouze o jednorázové šálky, ale také o všechno papírové nebo plastové nádobí.

Ministerstvo životního prostředí plánuje regulovat spotřebu jednorázových krabiček a kelímků na základě domluvy s obchodními centry a kiny, kde je odpad největší. „Tohle řešení je momentálně v plenkách. V nejbližší době ale plánujeme zaměřit na snížení spotřeby plastových kelímků, příborů a krabiček,“ potvrzuje ministerský rada z odboru odpadů Petr Bažil.

Přednost ceny před kvalitou

Problémem vysoké spotřeby šálků a jejich následného recyklování se začaly zabývat i některé české kavárny. Zaměřují se hlavně na materiál, z nichž se kelímky vyrábějí. Klasické, které nabízí většina kaváren, jsou sice papírové, ale z vnitřní strany jsou potažené polyethylenem. Díky plastu sice dobře izolují, ale nejdou pak lehce recyklovat.

Ekologičtější varianty kelímků jsou ale dražší až o 150 procent. Ty běžné stojí kolem jedné koruny, zatímco z cukrové třtiny vyjdou mezi třemi až čtyřmi korunami za kus. „Kupujeme kelímky z cukrové třtiny, které jsou sice dražší, ale šetrnější pro přírodu. Nejsou však tak pohodlné pro zákazníka, protože postupně měknou, ale zákazníci si zvykli,“ říká majitelka pražské kavárny Super Tramp Coffee. I pro zákazníky jsou šálky s polyethylenem uvnitř pohodlnější, než ty z cukrové třtiny. „Ekologické kelímky jsou hezké a stylové, ale často mám pocit, že se mi rozpadnou v ruce,“ říká zákaznice Super Tramp Coffee Hana Kotalíková (27).

Ekologičtější varianta za více peněz

Mnoho kaváren se ale soustředí spíše na cenu kelímků, než na materiál a ekologii. „Nakupujeme běžné kelímky s polyethylenem uvnitř. Nejsou drahé a získáváme je přes dodavatele kávy. Takže jsou ještě levnější než normálně,“ říká majitel ostravské kavárny The Bird Martin Holub.

Ekologické myšlenky kavárníků mnohdy omezují finanční možnosti. Řešením mohou být plastové nádoby a kelímky, které zákazník může použít opakovaně. Některé kavárny, jako například Starbucks, nabízí slevu na nápoj s sebou, pokud si zákazník donese svůj vlastní. Ani to ale některé zákazníky nemotivuje. „Osobně jsem nikdy moc nepřemýšlela nad tím, proč si kávu dávám vždy automaticky do kelímku. Jsem na to zvyklá,“ říká studentka gymnázia Adéla Drgová (17).

Motýly nechytám a nemučím zaživa, říká šperkařka o výrobcích z hmyzích křídel

Motýly nechytám a nemučím zaživa, říká šperkařka o výrobcích z hmyzích křídel

Motýly nechytám a nemučím zaživa, říká šperkařka o výrobcích z hmyzích křídel

Generace20
+
Motýly nechytám a nemučím zaživa, říká šperkařka o výrobcích z hmyzích křídel

Motýly nechytám a nemučím zaživa, říká šperkařka o výrobcích z hmyzích křídel

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

21. 03. 2018

K výrobě šperků používá Denisa Vášová (32) pryskyřici, květiny ale i motýlí křídla. Kvůli netradičním materiálům, které používá, ale mnohdy sklízí kritiku od svého okolí. „Reakce lidí jsou dost rozporuplné. Někomu se zdá taková práce krásná a někomu nehumánní," svěřuje se Vášová. Výplň do svých šperků sbírá v přírodě a některé dostává od kurátorů výstav a botanických zahrad.

Lidé si často myslí, že motýly odchytáváte a z jejich křídel vyrábíte šperky. Jak je to ve skutečnosti?
Motýlí křídla nezískávám tak, jak si představuje většina zákazníků. Používám materiály ze starých sbírek, které vykupuji na Aukru. Občas z výstav hmyzu ve sklenících. S kurátory těchto výstav jsem domluvená, že mi mrtvé jedince uschovají. V Praze mám kontakt na kurátorku Botanické zahrady, kam si mohu pro odložená křídla přijít. Rozhodně ale motýly nechytám a nemučím za živa, jak si někteří mohou myslet. To bych nikdy neudělala.

Proč jste začala tyto netradiční šperky vyrábět?
Prvních pár let to bylo mým koníčkem. Přes den jsem chodila do práce a ve volném čase navštěvovala umělecké trhy a vyráběla přívěsky. Po čase jsem zjistila, že se lidem mé výrobky líbí a začala je prodávat přes internet. Ze začátku jsem pracovala hlavně s pryskyřicí a květinami. Během dovolené na Tenerife (španělském ostrově v Atlantickém oceánu pozn. red.) jsem však v motyláriu narazila na zalaminovaná motýlí křídla. Ihned mě napadlo zkusit pracovat i s tímto materiálem. V dnešní době je složité vymyslet originální šperk, který ještě nikdo jiný před vámi nevytvořil.

Už jsem pracovala s materiály, jako jsou dětské zuby… 

Prvotní nápad k vytvoření šperků z přírodních materiálů jste získala ze zahraničí. Co vás inspiruje v současnosti?
Hlavně příroda. Odrážím se od toho, co je sezónní, co zrovna roste a co se mi podaří utrhnout. V únoru sbírám sněženky, v květnu šeřík a v září čerstvě opadané listy stromů. Kromě přírodních materiálů ale používám například součástky ze starých hodinek, které obalím v několika vrstvách pryskyřice a za pomoci formiček jim určím tvar. Díky speciálnímu pigmentu, který přidávám do pryskyřice, jsou tyto přívěsky různě zabarvené. Jednotlivé dílky dostávám od své kamarádky, která dříve kupovala hodinky na bleších trzích a následně je rozebírala. Občas se ale odrážím i od toho, co mi zrovna přinesou zákazníci.

Šperky tedy vyrábíte i na zakázku. Jaké neobvyklé materiály vám zákazníci svěřují?
Už jsem pracovala s materiály, jako jsou dětské zoubky, vlasy i psí chlupy. Například první vypadlý zoubek dítěte, který zasadím do pryskyřice, vydrží mnoho let. Tyto věci pro lidi něco znamenají a nechávají si přívěsky vyrábět na památku. Někdo by si asi mohl myslet, že je to dost zvláštní. Ale já si myslím, že je to dobrý způsob, jak si uschovat vzpomínku na důležitý moment. Vyráběla jsem i náhrdelník, který si objednali čtyři sourozenci jako dárek pro svou maminku. Jednalo se o pramínky vlasů všech čtyř sourozenců spojené stříbrnou stužkou. Pro někoho možná trošku bizarní, ale obdarovaná byla z výsledku nadšená.

Jakou mají tyto šperky životnost?
Každý šperk vydrží tak dlouho, jak dobře se o něj vlastník stará. Jelikož se jedná o přírodní materiály, jejich barvy mohou časem vyblednout. Své šperky proto doporučuji nevystavovat přímému slunci a mimo nošení uchovávat někde v šuplíku. Výrobě šperků se věnuji šestým rokem a za tu dobu jsem se už naučila vybírat správné rostliny. Například u sněženek nebo květů třešně je případná změna barvy minimální. Mám jeden náhrdelník, který nosím skoro každý den už třetím rokem a vypadá stále jako nový. Pryskyřice, do které je přírodní materiál zasazen, je navíc sama o sobě velmi odolná a nerozbije se, když vám šperk upadne na zem.

Co obnáší postup výroby takového šperku?
Způsob výroby není ani tak technicky náročný, jako spíš časově. Na některých špercích je až šest vrstev pryskyřice a každá z nich schne okolo 24 hodin. Aby měl šperk dokonalý tvar, následuje broušení a leštění jednotlivých vrstev. Než vyrobíte jeden kus, tak to trvá i pět, šest dní. Musela jsem se naučit být hodně soustředěná a trpělivá. Zkrátka je to taková práce v zenu.

Americký fotbal má nálepku nebezpečné hry. Zranění se ale od ostatních sportů neliší, říká jedna z hráček

Americký fotbal má nálepku nebezpečné hry. Zranění se ale od ostatních sportů neliší, říká jedna z hráček

Americký fotbal má nálepku nebezpečné hry. Zranění se ale od ostatních sportů neliší, říká jedna z hráček

Generace20
+
Americký fotbal má nálepku nebezpečné hry. Zranění se ale od ostatních sportů neliší, říká jedna z hráček

Americký fotbal má nálepku nebezpečné hry. Zranění se ale od ostatních sportů neliší, říká jedna z hráček

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

20. 03. 2018

Americký fotbal už dávno není sport jen pro muže. Anna Francová (29), která je čtyři roky členkou týmu Prague Harpies říká, že hra je lákavá především pro holky, které nechtějí jen posilovat na strojích, ale užít si i adrenalin v týmu. V Česku se o tento sport zvedá zájem také díky tomu, že ho vysílají sportovní televizní stanice. Ženských klubů je ale stále málo, jedná se tak o aktivitu na amatérské úrovni.

Jak vás napadlo věnovat se tomuto ne tak úplně typickému holčičímu sportu?
Dříve jsem cvičila závodně aerobic, ale chtěla jsem si vyzkoušet i něco víc týmového. Náhodou jsem narazila na fotky z tréninku amerického fotbalu u kamarádky na Facebooku, tak jsem se rozhodla, že si to půjdu vyzkoušet. Na první pohled vypadá, že jde ve hře jen o násilí, ale není to tak. Důležitou součástí je i taktika. Také se říká, že americký fotbal je nejtýmovější sport. Každý hráč má svou úlohu, všichni o sobě navzájem musí vědět. Navíc si myslím, že už neplatí, že by kontaktní sport nebyl pro holky.

V čem se liší ženský americký fotbal od toho mužského?
Rozdíl je v počtu. My hrajeme v osmi, originálně je to v jedenácti. Pravidla jsou ale jinak stejná, možná u holek se víc kouká na to, aby hra byla bezpečná. Například nárazy hlavou jsou hodnocené u obou pohlaví jako faul. U žen se ale více hlídají právě takovéhle násilné zákroky.

Už se vám stal nějaký vážnější úraz?
Druhý rok, co jsem hrála, jsem si přetrhla zkřížený vaz v koleni. Stalo se to během zápasu v říjnu 2016, špatně jsem došlápla a do toho mě zrovna skládaly na zem. V tu chvíli jsem si nic neuvědomila a pokračovala dál. Pak mě ale koleno začalo bolet, šla jsem k doktorovi a nezahrála jsem si až do srpna následujícího roku. Úrazy ale nejsou vážnější nebo častější než v jiných sportech. Nálepka nebezpečného sportu je zbytečná, jsou tu stejná zranění jako u házené nebo u volejbalu.

Nepřipadáte si zrovna jako ladná víla.

Je tento sport spíše pro mohutné ženy?
Ne, váha se vůbec neřeší, každý má nějakou svou roli. Některé pozice jsou běhavější, některé víc rvavé, někdo míč hází a někdo chytá. Je super, že máme v partě různorodé členky. Jsou tu úplně drobounké holky nebo i takové, které by člověk nechtěl potkat v noci v metru. Není to ale tak, že každý, kdo přijde na trénink, by si bez přípravy mohl zahrát. Musí mít už nějakou fyzičku.

Co vás na hře nejvíc baví?
Asi to, že je jde o týmový sport a také mě baví ten adrenalin. Já jsem kliďas, ale když jsem na hřišti s týmem, tak se nechám hrou úplně strhnout. Vtipná je ale výstroj. Hlavně ty kalhoty vypadají na holkách trochu legračně, elasťáky a veliký ramena. No nepřipadáte si zrovna jako ladná víla.

Setkala jste se s nějakými negativními reakcemi od vašeho okolí, že hrajete právě americký fotbal?
Vyloženě negativní ne, navíc už si zvykli. Prvotní reakce je ale vždycky údiv nebo překvapení. Lidé kolem mě to brali trochu stereotypně, že je americký fotbal pro totální choleričky, které se potřebují vymlátit. Nebo že je tento sport jen pro velké mohutné holky. Pak se ale začali zajímat, jak to funguje. Doma jsem třeba vysvětlovala, že nejde o něco brutálního.

Holky jen tak nenapadne, začít hrát americký fotbal.

V nejvyšší české lize, kterou hrajete, jsou jen tři týmy a sezona trvá pouze od září do listopadu. Vynahrazujete si nějak nedostatek zápasů?
Snažíme se hrát i přípravné zápasy. Byly jsme třeba v Německu a v Maďarsku. V Polsku a Maďarsku máme spřátelený tým. Cílem je, abychom nehrály se stejným týmem, se kterým pak soutěžíme. Během roku hlavně hodně cvičíme a běháme, a to nemusí bavit někoho, kdo si chce hlavně zahrát. Teď jsme v předsezonní přípravě, neboli off season. Trénink je hodně zaměřený na atletiku a posilování. Až bude venku hezky, což bude zhruba v dubnu, začneme trénovat na hřišti. Tam už se soustředíme víc na věci spojené s hrou jako je práce s míčem nebo házení.

Americkému fotbalu se věnujete již několik let. Máte pocit, že se zájem o tento sport v Česku zvyšuje?
Určitě, vznikají i nové týmy. Loni byla poprvé druhá liga pro menší party, kde se hrálo v sedmi nebo v pěti lidech, myslím. Jsou to týmy z Plzně nebo Ostravy. Zájem pomaličku roste, ale holky jen tak nenapadne, začít hrát americký fotbal. Většina se k němu dostala jako já, tedy náhodou. V Praze teď vznikl třetí tým. Dokonce už se objevují ve větší míře i ženské trenérky. Jednu máme už delší čas u nás v týmu. Ženský americký fotbal je ale v České republice mladý sport, takže nás zatím trénují převážně muži.

Snad nepraskne led. Hokej na rybníku je kromě tradice spojený i s adrenalinem

Snad nepraskne led. Hokej na rybníku je kromě tradice spojený i s adrenalinem

Snad nepraskne led. Hokej na rybníku je kromě tradice spojený i s adrenalinem

Generace20
+
Snad nepraskne led. Hokej na rybníku je kromě tradice spojený i s adrenalinem

Snad nepraskne led. Hokej na rybníku je kromě tradice spojený i s adrenalinem

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

19. 03. 2018

Přísloví „mrzne, až praští” už několik let příliš neplatí pro Českou republiku. Zimy jsou teplejší a hokej na rybníku vzácnější. Chuť zahrát si pod modrým nebem ale stále přetrvává. Tradiční hokejové turnaje na zamrzlém rybníku jsou součástí vesnického života. V Kanadě pořádají i mistrovství světa v hokeji na rybníku.

Asi všichni profesionálové i amatéři se shodnou, že hokej na rybníku a na umělém ledě je téměř nesrovnatelný. Rozdílů je hned několik. „Na přirozeně zamrzlé ploše hrají kluci čistě pro zábavu. A protože stojí na ledě jen párkrát za rok, hra většinou nemá žádný systém. Hráči si ten hokej zkrátka užívají,“ porovnává ledové plochy bývalý profesionální hokejista Martin Černý (23). Vysvětluje, že na zimním stadionu se musí dodržovat určitý systém a taktika, protože v takovém zápase jde především o výhru.

Amatérský hokejista Vít Miláček (24) pociťuje rozdíl především v míře adrenalinu. „Na rybníku člověk nikdy neví, do jaké praskliny vjede. Navíc tu je vždycky riziko a pocit strachu, protože není jisté, jestli se pod ním led nepropadne a nebude se koupat. To se na zimním stadionu nestane,“ směje se Miláček, který si hokej na rybníku spojuje hlavně s dobou, kdy byl ještě dítě.

V sedmdesáti hokejistou

Miláček neni jediný, kdo dříve trávil na ledě každou volnou chvilku. „Odpoledne se sešli všichni kluci z vesnice, rozhodili jsme hokejky a sestavili týmy. Branky jsme udělali z bot a mastili hokej, dokud nebyla tma,“ vzpomíná na mrazivější zimy hokejový nadšenec Miroslav Lehký (70). Prý v tu dobu nic moc jiného dělat nešlo. Lehký si ani dnes nenechá ujít šanci znovu si zahrát. „I letos jsem byl s mladýma klukama na rybníku. Dělal jsem brankaře, protože na brusle bych si v mém věku už netroufl,“ vysvětluje.

Rozdíly v pravidlechPravidla hry na přirozeně zamrzlém ledě se od klasického hokeje liší. Na rybníku se oproti běžným třem dvacetiminutovkám hraje jen dvakrát 15 minut. Plocha dosahuje rozměrů přibližně 50-80% velikosti standartního hřiště NHL. V poli jsou čtyři hráči na každé straně, kteří si vystačí pouze s bruslemi, hokejkou a dresem. Hra nemá brankáře, branka je proto menší. Mantinely tvoří odhrnuté hromady sněhu. Místo rozhodčího stojí na kraji hřiště pozorovatel, který jen eviduje skóre, takže se spoléhá na fair play. Za každý faul se připočítává gól soupeři.

Bývalý profesionální hokejista Kladna a pražské Sparty Martin Černý svou hokejovou kariéru venku na ledě začínal. Vzpomíná, že na brusle si poprvné stoupnul na rybníku u babičky na Vysočině. „Bylo mi tenkrát asi pět. Měli jsme tam partu kluků mého věku a tátové nás společně učili hrát hokej,“ říká brankář Černý. Až na bruslení se skoro vše učil za pochodu při hře. Základy pořádného hokeje mu ale dali až trenéři klubu HC Hvězda Praha, kde začal hrát v šesti letech. Černý tak na zimní stadion nedá dopustit: „Hokej na umělém ledě mám už zarytý pod kůží, a tak mě rybník příliš neláká.,“ dodává.

Vesnická Winter classic

Tradiční vesnické turnaje jsou nedílnou součástí hokeje na rybníku. Americkou Winter classic se nechali inspirovat mladíci z jihočeské vesnice Kostelní Radouň. Během mrazivého víkendu uspořádali turnaj pro amatéry z okolních vesnic. „Dorazilo osm týmů, s tím jsme nepočítali. Nakonec jsme museli prohrnout dvě hřiště,“ upřesňuje jeden z organizátorů vesnické Winter classic Vítkův bratranec Marek Miláček. Tvrdí, že hokej na zamrzlém rybníku je čím dál tím vzácnější, a proto mají lidé obrovskou chuť hrát.

Hra na přírodní ledové ploše je však stále velmi oblíbená například v Kanadě. Od roku 2002 se v městečku Plaster Rock v kanadské provincii Nový Brunšvik koná mistrovství světa v hokeji na rybníku. V roce 2017 se ho poprvé zúčastnil tým složený z Čechů a Slováků s názvem První československá legie. Ti o celém turnaji natočili dokument Hokejový sen, který odvysílala Česká televize. Mistrem světa v rybníkovém hokeji se na stejném místě v roce 2018 stal český tým ze Žďáru nad Sázavu zvaný Staré Pušky.

 

Česká pošta potřebuje změnu, shodují se zaměstnanci. Ta je však v nedohlednu

Česká pošta potřebuje změnu, shodují se zaměstnanci. Ta je však v nedohlednu

Česká pošta potřebuje změnu, shodují se zaměstnanci. Ta je však v nedohlednu

Generace20
+
Česká pošta potřebuje změnu, shodují se zaměstnanci. Ta je však v nedohlednu

Česká pošta potřebuje změnu, shodují se zaměstnanci. Ta je však v nedohlednu

Generace20

Autor: Romana Landová

19. 03. 2018

Zaměstnanci České pošty jsou dlouhodobě nespokojení s náplní své práce. Mají nízké mzdy a podle některých z nich jsou kvůli přemíře povinností přepracovaní. Bývalá pracovnice pošty Zdenka Fišarová říká, že by se situace zlepšila, kdyby se Česká pošta opět soustředila hlavně na poštovní služby.

Radka Čubanová (47) pracuje už deset let za přepážkou v jedné z poboček České pošty v Praze. Tvrdí, že za tu dobu pošta prošla výraznou změnou. S její podobou ale není spokojená. „Už neděláme jen pošťáckou práci jako tomu bylo kdysi. Musíme sepisovat smlouvy, prodávat losy, pastelky, časopisy. A pokud toho prodáme málo, strhávají se nám peníze ze mzdy. To je velmi stresující,“ říká. Ani finančním ohodnocení se jí nelíbí. „Vydělám si za měsíc dvacet tisíc hrubého, což mi za dvanáctihodinové turnusové směny ve stresujícím pracovním prostředí připadá opravdu málo,“ stěžuje si Čubanová. U poštovních doručovatelů je mzda ještě nižší. Průměrně si za měsíc vydělají kolem třinácti tisíc hrubého, což se blíží hranici minimální mzdy. Ta od ledna vzrostla na 12 200 korun. Odboráři proto sepsali petici, jejímž prostřednictvím vyzývají vedení České pošty ke zvýšení mezd pro zaměstnance.

Česká pošta je státní podnik, ale na svůj provoz si musí z větší části sama vydělat. Finance, které má pošta k dispozici, jsou však podle předsedkyně poštovních odborářů Jindřišky Budweiserové (54) nedostatečné. „Stát hradí pouze čtvrtinu všech vynaložených nákladů pošty, což je půl miliardy za rok. Přitom celkové náklady se pohybují kolem dvou miliard,“ vypočítává Budweiserová. Aby Česká pošta získala dostatek financí na provoz, zavádí neustále nové služby. Podle mluvčího České pošty Ivo Mravinace je takový postup nutný.  „Pokles počtu listovních zásilek je kvůli elektronické komunikaci rok od roku dramatičtější, představuje meziročně zhruba 10 procent. A tyto ztracené výnosy musí pošta něčím nahradit,“ říká Mravinac.

Neurvalé chování

Čubanová by si také přála, aby se zlepšilo chování některých zákazníků. Mnoho z nich se na ni totiž obrací s požadavky, kterým nemůže vyhovět. To pak často vede ke konfliktu. Neslušné chování klientů si vysvětluje i tím, že Česká pošta ztratila dobré jméno. „Nedávno se mě nějaký pán ptal, jestli nevím, kde je nějaká ulice. Když jsem mu řekla, že netuším, nadával mi, řval a divil se, že to nevím. Prý pracuji na poště a vědět bych to měla,“ říká a tvrdí, že podobných situací za směnu zažije hned několik. Ačkoliv by zvýšení platu uvítala, byla by raději, kdyby Česká pošta fungovala jako před lety a soustředila se pouze na své původní poslání.

Pracovat na poště byla prý v minulosti pro zaměstnance čest. Tak to aspoň i po letech v penzi vnímá bývalá pošťačka Zdenka Fišarová (86), která na poště pracovala přes třicet let. Nejraději vzpomíná na doby, kdy chodívala po domech s dopisy a s téměř každým, komu poštu nosila, se osobně znala. Právě to prý vytvářelo přátelskou pracovní atmosféru. „Neumím si představit, že bych v dnešní době znovu pracovala na poště. Jak se začaly přidávat další nesmyslné služby, které s poštou nemají nic společného, začala připomínat spíše trafiku. Myslím si, že lidé přestali mít poštu rádi také proto, že je kolem ní tolik kauz,“ myslí si.

Návrh neprošel

Zvýšení platů podle Fišarové ke spokojenosti zaměstnanců stačit nebude. Podle ní by se musela velká část služeb zrušit. „Snah o zlepšení už bylo mnoho, proto si nemyslím, že petice odborů něčemu pomůže,“ říká Fišarová. Poslední pokus změnit Českou poštu, tedy převést ji ze státního podniku na akciovou společnost, proběhl v roce 2014. Tehdy vláda České republiky návrh o transformaci zamítla, proti byl i současný premiér v demisi Andrej Babiš (ANO) a bývalý ředitel České pošty Martin Elkán, kterého koncem února odvolal ministr vnitra v demisi Lubomír Metnar (ANO). Podle Metnara České poště chyběla smysluplná vize, jak by měl podnik fungovat. Na post ředitele bylo vypsáno výběrové řízení, firmu dočasně vede Vít Bukvic, ředitel divize poštovního provozu.

Zemřela ikona světové vědy. Fyzik Stephen Hawking přispěl k lepšímu pochopení vesmíru

Zemřela ikona světové vědy. Fyzik Stephen Hawking přispěl k lepšímu pochopení vesmíru

Zemřela ikona světové vědy. Fyzik Stephen Hawking přispěl k lepšímu pochopení vesmíru

Generace20
+
Zemřela ikona světové vědy. Fyzik Stephen Hawking přispěl k lepšímu pochopení vesmíru

Zemřela ikona světové vědy. Fyzik Stephen Hawking přispěl k lepšímu pochopení vesmíru

Generace20

Autor: Klára Dedková

18. 03. 2018

Stal se známý svým životním příběhem, popularizací vědy i specifickým humorem. Britský vědec Stephen Hawking, jeden z nejznámějších vědců na světě, zemřel 14. března ve svých 76 letech. Napsal přes 200 odborných knih, ale několik publikací věnoval i laické veřejnosti. Fyzikální teorie totiž dokázal vysvětlit srozumitelným způsobem i pro ni. Ve svých jednadvaceti letech Hawking onemocněl nevyléčitelnou nemocí, která mu způsobila ochrnutí celého těla. I přes to, že mu lékaři dávali maximálně tři roky života, nevzdal se a žil o více než půl století déle. 

Na základní škole Hawkingovi přezdívali génius. Dva jeho spolužáci se údajně vsadili o pytlík bonbónů, že to nikdy nikam nedotáhne. Stephen Hawking se však zapsal do povědomí nejenom v oblasti vědeckého světa. Narodil se 8. ledna 1942 v Oxfordu, kam se rodiče přestěhovali těsně před jeho narozením kvůli bombardování Londýna během druhé světové války. Když Hawkingovi bylo jednadvacet let, objevili mu lékaři nevyléčitelnou a poměrně vzácnou nemoc – amyotrofickou laterální sklerózu. Jde o onemocnění mozku a míchy, způsobující ztrátu buněk, které ovládají svalové pohyby. Ani nevyléčitelná nemoc mu však ve výzkumu vesmíru nezabránila. Vědě se věnoval i při studiu Cambridgské univerzity a ze svého pomocného vozíčku, na který byl po zbytek života upoután, si vytvořil specifickou image.

Život by byl tragický, kdyby nebyl zábavný.

Neurodegenerativní porucha, kterou mu lékaři diagnostikovali, měla za následek postupné ochrnutí celého těla. K pohybu tedy potřeboval nejen speciální vozík, ale o něco později i obrazovku se zařízením, které mu umožňovalo mluvit. Svůj hlas totiž ztratil ve 43 letech, po zápalu plic. „Pro veřejnost jsem možná tím nejznámějším fyzikem na světě částečně díky tomu, že odpovídám populární představě mrzáka s geniálním mozkem,“ napsal ve své knize Stručná historie mého života. Uměl si ze sebe dělat legraci a i díky tomu dokázal oslovil miliony lidí po celém světě.

Odborníci se shodují, že jeho síla byla především v tom, že dokázal jakékoliv fyzikální teorie zprostředkovat i širší veřejnosti. A to velmi stručně a jednoduše. O tom svědčí i jeho dvě nejznámější knihy Stručná historie času a Vesmír v kostce, které neobsahují téměř žádné rovnice. „Otevřel dveře k vědě milionům lidí a to i mně osobně. Nepřispěl pouze k lepšímu pochopení vesmíru, ale i k tomu, že lidi baví věda. Díky němu přemýšlíme o světě, který je kolem nás,“ řekl o něm v pořadu Události, komentáře moderátor Daniel Stach.

Pokud se mi podařilo přispět k pochopení vesmíru, jsem šťastný.

Na vědce vzpomínají i další významné osobnosti, jako je například britská premiérka Theresa Mayová. „Odvaha, humor a odhodlání získat co nejvíce ze života byly inspirující. Jeho odkaz nebude zapomenutý,“ uvedla na svém twitterovém profilu. Naopak americký moderátor Larry King situaci odlehčil: „Kdysi jsem se v rozhovoru Hawkinga ptal, s čím si ve vesmíru nejvíce láme hlavu. Odpověděl, že se ženami,“ vzpomíná. Do své Last Week Tonight show si ho pozval i americký moderátor John Oliver. „Možná existuje takový vesmír, ve kterém byste byl vtipný,“ řekl mu Hawking.

Hawking se nebránil vystupování v zábavných pořadech či seriálech. Kromě seriálu Simpsonovi se objevil také ve Star Treku nebo Teorii velkého třesku. „Hawking se nebál bavit lidi. Líbilo se mi na něm, že vědu bral s humorem a objevoval se i v televizních sitcomech,“ podotýká student jaderného inženýrství Šimon Beránek (21), který oceňuje právě Hawkingovu schopnost popularizovat vědu. Vědcův život byl inspirací i pro filmaře. Podle knihy Jane Hawkingové, první exmanželky vědce, byl roku 2014 natočen snímek Teorie všeho, který pojednává hlavně o jeho životě. Herec Eddie Redmayne, který ztvárnil Stephena Hawkinga, za roli získal dokonce i Oscara.

Posmrtný život je pohádka pro ty, kteří se bojí tmy.

Jeden z nejvýraznějších teoretických fyziků o svém zdravotním stavu hovořil s nadhledem. „Smrti se nebojím, umřít ale nespěchám. Mám toho ještě tolik, co chci nejdříve udělat,“ řekl Hawking v době, kdy mu bylo 20 let. Jedním z jeho snů bylo podívat se do vesmíru, což se mu částečně splnilo. V roce 2007 si vyzkoušel v jednom speciálním letadle stav beztíže. Díky tomu mohl Hawking létat a připadat si jako ve vesmíru. V něm také viděl jedinou naději, jak lidé můžou přežít, až definitivně zničí planetu, na které žijí. Podle vědce je budoucnost života na Zemi ohrožena například jadernou válkou nebo geneticky vyrobeným virem.

Ve svých průlomových studiích, které pocházejí již ze šedesátých let, spolupracoval s kolegou a matematikem Rogerem Penrosem. Vycházeli z Einsteinovy obecné teorie relativity a snažili se vysvětlit původ prostoru a času, ale i jejich konec. Hawkingovy teorie se však nedají nijak prokázat, což je také důvodem, proč nezískal Nobelovu cenu. Stephen Hawking zemřel v symbolický den 14. března 2018, přesně 300 let po smrti astronoma Galilea Galileiho a zároveň v ten samý den, jako se narodil fyzik Albert Einstein. S ním ho spojuje i věk, kterého se oba dožili – 76 let.

Já, Tonya: příběh o padouchovi, který není černobílý

Já, Tonya: příběh o padouchovi, který není černobílý

Já, Tonya: příběh o padouchovi, který není černobílý

Generace20
+
Já, Tonya: příběh o padouchovi, který není černobílý

Já, Tonya: příběh o padouchovi, který není černobílý

Generace20

Autor: Tereza Tancerová

18. 03. 2018

Místo olympijského zlata doživotní zákaz závodění. Snímek režiséra Craiga Gillespieho Já, Tonya, jež vypráví o osudu americké krasobruslařky Tonyi Hardingové, je důkazem toho, že se za skutečnými sportovními osudy skrývají kvalitní filmové náměty. A že i příběh padoucha může být odvyprávěn z pohledu oběti.

Režisér Craig Gillespie (Lars a jeho vážná známost) nabízí nový pohled na napadení krasobruslařky Nancy Kerriganové, jež před více než dvaceti lety šokovalo celý svět. Maskovaný muž ji před kvalifikací na zimní olympijské hry v Lillehammeru několikrát udeřil do kolena tyčí. Tímto způsobem měl krasobruslařku vyřadit ze závodu a zároveň tak zajistit start na olympiádě její soupeřce Tonye Hardingové (Margot Robbieová). Životopisný snímek plný cynismu, Já, Tonya, natočený na základě výpovědí aktérů, kteří byli do případu zapleteni, ale představuje Hardingovou jako oběť, nikoli viníka. Jak ve snímku sama řekla: „Jaká nestvůra by přerazila kamarádce koleno železnou tyčí?“

Tyranská matka a násilnický manžel. Hardingová rozhodně neměla lehký život, což tvůrci dali jasně najevo už v první půlce filmu, která se na ledě odehrávala jen minimálně. Líčení domácího násilí, na které byla krasobruslařka od dětství zvyklá, tak na první pohled zabírá zbytečně moc prostoru, ale ve finále to snímku spíše prospívá. Divák minimálně pochopí, proč Hardingová neohlásila policii, když zjistila, že je do napadení Kerriganové zamotaný i její manžel.

Pletky se špatnými lidmi

Hardingová, jíž soud v této kauze označil za vinnou, je ve snímku prezentována jako oběť, která se zapletla se špatnými lidmi. Oběť, kterou nehledě na talent nenáviděla i soutěžní porota. Hardingová přitom chtěla jen bruslit. Co na tom, že svým buranským zjevem do seriózního krasobruslařského světa vůbec nezapadala? Na tom, jestli s napadením Kerriganové měla něco společného, nakonec tolik nezáleží. Když na ni soudce uvalí doživotní zákaz závodění, divák ji stejně lituje. A ne snad proto, že by ji považoval za nevinnou, spíše kvůli tomu, že bruslení obětovala celý život.

Jak film, tak skutečný příběh Tonyi Hardingové, jsou navíc perfektním příkladem lidské rozmantosti. Důkazem toho, že svět není černobílý, toho, že se nedá dělit na hodné a zlé. Vždyť i Hardingová, kterou svět vnímá jako padoucha se najednou ocitne v roli oběti. A on jí to divák i věří. Prožila přeci hrozné dětství a o moc lehčí to neměla ani v dospělosti, kdy místo ponižování od matky, schytávala rány od manžela. Ať už oběť nebo padouch, jedno je jasné: na základě filmu může člověk jen těžko zaujímat nějaké stanovisko. Ať už je snímek sebereálnější…

Kvalitu snímku bezesporu podpírá fakt, že je inspirovaný skutečnou událostí. Pomáhá i způsob, jakým režisér příběh líčí. Na autentičnosti filmu tak přidávají třeba hrané rozhovorové vstupy, kterými je dějová linka přerušována, a jež jsou natočeny na základě výpovědí skutečných aktérů. Příběh oživují i přímé pohledy herců do kamery, kdy charakter na chvíli „vyskočí“ ze snímku a příběh sám vypráví.

Trochu jiná mateřská láska 

Gillespie rozhodně udělal dobře, když vedle sebe postavil Margot Robbievou (Vlk z Wall Street) a Allison Janney (Západní křídlo), jež za ztvárnění Tonyiny matky LaVony Goldenové získala Oscara. Dramatické scény mezi oběma charaktery rozhodně patřily k tomu nejlepšímu, co snímek nabídl.

Specifický byl už jen způsob, jakým Goldenová dávala své dceři najevo lásku: ponižovala ji, mlátila, v jedné scéně po ní dokonce hodila nůž. V krasobruslení ji navíc podporovala slovy: „Když jsi naštvaná, bruslíš nejlépe.“ Divák ale paradoxně i přesto cítí, že matce na dceři záleží. I když zřejmě ani zdaleka ne tolik, jako Hardingové na bruslení. To ostatně Robbieová dokonale vystihla, když se před jízdou na zimní olympiádě v Lillehammeru při pohledu do kamery zároveň smála i brečela.

Glosa: Mlátička Ondráček se bojí výprasku. A přitom by stačila obyčejná omluva

Glosa: Mlátička Ondráček se bojí výprasku. A přitom by stačila obyčejná omluva

Glosa: Mlátička Ondráček se bojí výprasku. A přitom by stačila obyčejná omluva

Generace20
+
Glosa: Mlátička Ondráček se bojí výprasku. A přitom by stačila obyčejná omluva

Glosa: Mlátička Ondráček se bojí výprasku. A přitom by stačila obyčejná omluva

Generace20

Autor: Anna Žáková

17. 03. 2018

Před devětadvaceti lety mlátil studenty obuškem, dnes podle svých slov opouští funkci kvůli strachu z lynčování. Poslanec Zdeněk Ondráček (KSČM) rezignoval na post předsedy komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). V této funkci se dlouho neohřál – jako předseda oficiálně působil pouhé čtyři dny.

Déle ho Češi dohlížet na bezpečnostní složky nenechali. Vyšli proti němu demonstrovat do ulic s jasným argumentem: Proč by měl na českou policii dohlížet někdo, kdo před lety bil protestující studenty? Zdeněk Ondráček se v lednu 1989 aktivně účastnil Palachova týdne – jako příslušník Sboru národní bezpečnosti.

To by ještě nebyl ten největší problém. V mládí dělá chyby spousta lidí, ať už sebehorší. Ondráčkovi bylo v lednu 1989 teprve devatenáct let, ovšem komunismu byl bezmezně oddaný. Což mu ostatně zůstalo dodneška. Horší ale je, jak tento bývalý „esenbák“ neustále omlouvá to, co se během Palachova týdne a pozdější sametové revoluce dělo. Je přesvědčen, že mlácení lidí bylo naprosto v pořádku – vše přeci bylo v souladu se zákonem a navíc šlo o rozkaz. A rozkazy se musí plnit… I přes své přesvědčení ale snad sám tuší, že úplně v pořádku to nebylo a není. Teď sám říká, že se bojí lynčování. Svou rezignaci odůvodnil právě tím, že se bojí o své zdraví a rodinu.

Zdeněk Ondráček byl dlouho veřejnosti spíše neznámý. Po sametové revoluci působil až do roku 2011 u policie. Vyšetřoval korupční podvody a finanční kriminalitu. Vedl například vyšetřování pražské kauzy Opencard. Poté se dal na politiku a v minulém volebním období vedl čtyři roky v komisi pro kontrolu Bezpečnostní informační služby (BIS). Již tehdy prohlašoval, že ve svém působení v SNB nevidí problém. Ondráčkovo dohlížení na BIS ještě Češi přetrpěli, jeho zvolení předsedou komise pro kontrolu GIBS už ne.

Těžko říct, zda by mu v očích veřejnosti pomohla upřímná lítost.  Obyčejná veřejná omluva totiž dokáže mnohé spravit. Jak by to dopadlo, to se ale nikdy nedozvíme. Ondráček se neomlouvá. Místo toho s pohrdáním mluví o demokracii a tisíce demonstrantů označuje za pouhé „křiklouny. Inu – co se v mládí naučíš…

Vyřazení soupeřů bylo správné. Rozhodčí jednali podle pravidel, shoduje se Maslák i jeho trenér

Vyřazení soupeřů bylo správné. Rozhodčí jednali podle pravidel, shoduje se Maslák i jeho trenér

Vyřazení soupeřů bylo správné. Rozhodčí jednali podle pravidel, shoduje se Maslák i jeho trenér

Generace20
+
Vyřazení soupeřů bylo správné. Rozhodčí jednali podle pravidel, shoduje se Maslák i jeho trenér

Vyřazení soupeřů bylo správné. Rozhodčí jednali podle pravidel, shoduje se Maslák i jeho trenér

Generace20

Autor: Martin Choc

17. 03. 2018

Diskvalifikace dvou soupeřů vynesly českému atletovi Pavlu Maslákovi (27) třetí titul mistra světa v běhu na 400 metrů. Rozhodčí byli nekompromisní v průběhu celého Halového mistrovství světa v Birminghamu. Celkem vyřadili na dvě desítky atletů a týmů.

Nečekaný zvrat přineslo finále závodu na 400 metrů, které se běželo první březnovou sobotu v anglickém Birminghamu. Španěl Husillos časem 44,92 dosáhl životního výkonu, kterým by zlomil evropský halový rekord reprezentanta NDR Thomase Schönlebeho z roku 1988. Rozhodčí však Husillose a Dominikánce Santose, který doběhl druhý, diskvalifikovali za šlápnutí na čáru. Zlato tím pádem k překvapení svého týmu získal český čtvrtkař Pavel Maslák. „Všechny nás to v první chvíli zaskočilo,“ říká Maslákův trenér Dalibor Kupka.

Řada fanoušků španělského běžce Husillose nesla Maslákovo vítězství nelibě. Jejich komentáře se objevily pod příspěvky na Maslákově osobním profilu na Facebooku. „Každý viděl, že Óscar Husillos je skutečným šampionem,“ stálo například v jednom z nich. Další fanoušci kritizovali rozhodnutí rozhodčích, nejčastěji s námitkou, že tak drobný přešlap by neměl být záminkou k vyloučení.

Oprávněná rozhodnutí

Kupka soudí, že jakékoliv diskuze o přísnosti rozhodčích jsou nepodstatné, protože rozhodnutí byla oprávněná. „Šlápnutí na lajnu při běhu je to samé, jako když skočí dálkař, ale přitom přešlápne o jediný centimetr. Také bude diskvalifikován,“ říká Kupka. „Já jsem ten Husillosův přešlap viděl, on opravdu šlápl jednou nohou dva centimetry na lajnu,“ doplňuje trenér.

Na předcházení přešlapům Kupka při tréninku svých svěřenců neklade důraz. Výjimkou jsou pouze konkrétní případy, kdy se podobný prohřešek vyskytne. „Nesoustředíme se na to. Když se něco takového stane, jen si k tomu něco krátce řekneme, ale to je vše,“ uvádí Kupka.

Rozpaky jsou pryč

Maslák se ale přešlapy při trénování příliš nezatěžuje. „Nemyslím si, že by přísnost rozhodčích měla na atlety vliv. Já osobně jsem si na to nikdy nedával pozor. Když běžíte naplno a chcete vyhrát, tak neuvažujete nad šlápnutím na čáru,“ uvádí český atlet. Rozhodčí podle něj jednali v souladu s pravidly.

Pavel Maslák též přiznal, že se jeho pocity od osudného závodu změnily. Zatímco krátce po vítězství opakovaně v médiích uváděl, že cítil jisté rozpaky a radost spíš odpovídající bronzové pozici, nyní již docenil zlatou medaili. „Běžel jsem, jak nejlépe jsem mohl. Byla jejich chyba, že porušili pravidla, nikoliv moje. Časem mi to již došlo,“ uzavírá Maslák.

Diskvalifikacemi se mistrovství v Birminghamu jen hemžilo. Již den před triumfem Masláka byli vyřazeni všichni závodníci z třetího rozběhu závodu na 400 metrů. Jeden kvůli předčasnému startu, zbylí čtyři pak za přešlapy. Atletický statistik Mark Butler uvedl v článku na webu BBC, že šlo o první případ v historii atletických šampionátů, kdy byli eliminováni všichni běžci v jednom závodě. Celkem bylo během mistrovství diskvalifikováno 21 týmů nebo jednotlivých sportovců, většinou právě za prohřešek vyšlápnutí z dráhy.

Nahradit hlasy v Simpsonech je obtížné. Popularitu seriálu určují i dabéři

Nahradit hlasy v Simpsonech je obtížné. Popularitu seriálu určují i dabéři

Nahradit hlasy v Simpsonech je obtížné. Popularitu seriálu určují i dabéři

Generace20
+
Nahradit hlasy v Simpsonech je obtížné. Popularitu seriálu určují i dabéři

Nahradit hlasy v Simpsonech je obtížné. Popularitu seriálu určují i dabéři

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

17. 03. 2018

Vlastník jaderné elektrárny pan Burns, otec Homer nebo jeho dcera Líza. Všem těmto postavám se v české verzi seriálu Simpsonovi v průběhu času změnil dabing. Čeští diváci mohou tento seriál sledovat již 26 let. Podle režiséra Zdeňka Štěpána mají na popularitě žluté rodiny ze Springfieldu velkou zásluhu právě herci, kteří propůjčují postavám svůj hlas. Ten je po odchodu dabéra velmi těžké nahradit.

Změna hlasu otce Homera ze seriálu Simpsonovi byla podle herce a dabéra Martina Janouše jedna z největších. Spousta lidí si doposud pamatuje původní hlas Homera Simpsona, kterému svůj hlas deset let propůjčoval herec Vlastimil Bedrna. Ten 6. března ve věku 89 let zemřel. „Když se potvrdilo, že Bedrna nebude po mozkové mrtvici v roce 2002 schopný dál pracovat, nastalo dlouhé vybírání, kdo jeho zažitý hlas nahradí,“ vzpomíná Janouš, který v Simpsonech dabuje čtyři postavy, jednou z nich je například podivínský chlapec Ralph Wiggum. V úvahu připadali například herci Bohdan Tůma nebo Richard Genzer.

Režisér české verze dabingu Simpsonových Zdeněk Štěpán tvrdí, že vybírá herce zejména podle toho, zda jejich charakter ladí s postavou. „Pan Bedrna začal dělat Homera, když mu bylo šedesát a Homer je třicátník. I přes to si myslím, že byl Bedrna povahou Homerovi velice podobný, takže vlastně nemusel ani tolik hrát,“ domnívá se režisér. A stejně tak je kreslené postavě podle něj podobný i současný dabér hlavní postavy herec Vlastimil Zavřel.

Správný tón

Český dabing seriálu Simpsonovi patří v tuzemsku k jednomu z nejlepších. Získal například ocenění Františka Filipovského. Velkou zásluhu na kvalitě hlasové složky seriálu měl i herec Vlastimil Bedrna. Štěpán i Janouš se shodují na tom, že ačkoliv je Vlastimil Zavřel schopný dabér, více jim k Homerovi seděl hlas Bedrny. „Asi je to tím zvykem, protože jsem ho měl za ta léta hodně naposlouchaného. Nebo možná tím, že Bedrna mluvil hlubším tónem a tudíž zněl trochu víc jako správný buran, jakým má otec rodiny Simpsonových být,“ uvažuje Janouš.

Poslední velkou změnou, kterou má každý velký fanoušek Simpsonů v živé paměti, je hlas malé studentky Lízy. Zesnulou herečku Helenu Štáchovou nahradila od března roku 2017 dabérka Ivana Korolová. V roce 2015 po smrti herce Bedřicha Šeteny přišli Simpsonovi dokonce hned o tři hlasy najednou, a to o souseda Neda Flanderse, ředitele Skinnera a miliardáře pana Burnese.

Konec nehrozí

Studentka Jihočeské univerzity Martina Macková (21) je dlouholetou fanynkou seriálu Simpsonovi: „Osobně jsem se velmi obávala řeči Lízy v podání Ivany Korolové. Přeci jen nakřáplý hlas herečky Heleny Štáchové je prostě nezaměnitelný. Ale Korolová byla velkým překvapením a chopila se toho se ctí. Takže když nad tím teď přemýšlím, musím říct, že nejvíce mi vadí jiný dabing u postavy pana Burnese. Současný dabér Jan Vlasák se mi k postavě majitele jaderné elektrárny nehodí. Přijde mi, že má příliš zastřený hlas,“ myslí si studentka.

Když zemře některý z amerických dabérů, mohou tvůrci nechat v seriálu Simpsonovi skonat i postavu. Stalo se tak například v případě Edny Krabappelové, která ze seriálu zmizela kvůli smrti své dabérky Marcie Wallanceové. V České republice se ale seriál musí namluvit tak, jak se převezme od zahraniční produkce. Mnoho českých dabérů je ale už v pokročilejším věku. „Když jsem se Simpsony před 27 lety začínal a vybíral jsem herce, bylo už v tu dobu některým z nich kolem padesátky. Dnes už je tedy spoustě dabérům hodně přes sedmdesát. Například herci Dalimilovi Klapkovi, který dabuje dědu Simpsona, je 84,“ uvádí režisér. Podle něj je tedy nevyhnutelné, že postupem času k Homerovi, Lise a panu Burnsovi přibudou další postavy, které bude muset dabovat někdo jiný. Jelikož seriál i po tolika letech stále profituje, Američané v dohledné době konec Simpsonových podle Štěpána neplánují.

Italské volby dělí společnost. Populistické strany zvítězily hlavně u mladých

Italské volby dělí společnost. Populistické strany zvítězily hlavně u mladých

Italské volby dělí společnost. Populistické strany zvítězily hlavně u mladých

Generace20
+
Italské volby dělí společnost. Populistické strany zvítězily hlavně u mladých

Italské volby dělí společnost. Populistické strany zvítězily hlavně u mladých

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

16. 03. 2018

Hlavním tématem italských parlamentních voleb byla migrační a ekonomická krize. Většinu hlasů proto 4. března dostaly populistické strany. Přesto volby do obou komor italského parlamentu nemají jasného vítěze. Žádná z koalic nezískala většinu. Volby ovlivnila frustrace obyvatelstva z politického vývoje posledních let. Sestavování vlády tak nebude jednoduché.

Italové se odvrátili od tradičních stran a hlasovali v březnových parlamentních volbách spíše pro euroskeptické a populistické strany. Nejvíce hlasů dostala středopravicová koalice složená ze stran Liga severu, Bratři Itálie, My s Itálií a strany expremiéra Silvia Berlusconiho Vzhůru, Itálie se ziskem 37,5 procent. Za druhého vítěze se dá počítat Hnutí 5 hvězd, které obdrželo 32 procent hlasů. Politolog Vladimír Hanáček se domnívá, že vítězstvím populistických stran se poslanci začnou více převádět před veřejností a uchylovat se k mediální show. „Stranický systém ani politické instituce se po volbách nijak zásadně nezmění. Dá se očekávat, že strany umírní své populistické názory, protože musí získat podporu od dalších stran k vytvoření vlády,“ říká Hanáček.

Volební systémParlament se v Itálii volí na pět let a je složený z  630 poslanců a 315 senátorů. Politický systém je v Evropě ojedinělý v tom, že obě komory mají stejné pravomoci, jsou na sobě závislé a volí se na stejný počet let. Od roku 2016 mají Italové nový volební systém. Kandidovat může jednotlivá strana nebo koalice složená z několika stran. Pro vítězství musí dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů. S reformou systému nesouhlasilo hlavně Hnutí 5 hvězd. Nelíbilo se jim, že norma podporuje vznik volebních koalic. 

Uzavřený kruh

Hnutí 5 hvězd, které před osmi lety založil komik a politický bloger Beppe Grillo, vděčí za svůj úspěch hlavně mladým voličům do 30 let. Napomohly mu Grillovy populistické výroky proti Evropské unii a zavedeným stranám. „Myslím si, že mnoho lidí volilo Hnutí 5 hvězd, protože se zdají být upřímní a pravděpodobně se budou ve vládě snažit. Osobně nevěřím ani jedné ze stran, ale rozhodla jsem se volit jednu z levicových stran jako nejmenší zlo,“ říká Italka Giulia Rognoniová (28). Přesto doposud vládnoucí levicová Demokratická strana propadla. Podle Hanáčka to souvisí s tím, že lídrové stran byli nevýrazní a nezajímali se příliš o frustraci lidí ze současného stavu v Itálii.

Český student historie František Talíř (24), který v současné době pobývá ve středu Itálie, vysvětluje, že mezi obyvateli je cítit určitá rezignace na politické dění. „Skepse vyplývající z nestability systému nahrává populistům, kteří zpravidla v programech státotvorné prvky nemají. Jde tak do jisté míry o uzavřený kruh, ze kterého bude po těchto volbách opět náročnější vykročit,“ dodává Talíř.

Frustrace z migrace

V některých zemích Evropy, jako je Česká republika, Francie a nově i Itálie, jsou obyvatelé rozděleni na dvě poloviny. Tradiční strany mají stále své voliče, většina se ale začíná nově přiklánět k těm populistickým a antisystémovým. To vadí Giulii Rognoniové, která kritizuje hlavně Matea Salviniho, předsedu strany Liga severu: „Stydím se, že tolik Italů dalo hlas Salvinimu. Je proti migrantům a Evropě. Bojím se, že kvůli jeho výrokům bude v zemi více rasistů a mám pocit, že lidé začínají obviňovat přistěhovalce ze všech problémů Itálie.“

Nově zvolení poslanci se sejdou 23. března. Nejdříve si musí obě komory zvolit své předsedy a poté začne vyjednávání. Italský prezident Sergio Mattarella poté oznámí, kdo dostane šanci vytvořit vládu. „Osobně bych za nejlepší možnost považoval pokus o vytvoření koalice mezi středopravým blokem a Hnutím 5 hvězd. Není to ale příliš pravděpodobné ani uskutečnitelné, protože se neshodují ve volebním programu,“ vysvětluje Hanáček.

Hudba může i léčit. Muzikoterapie pomáhá lidem vyrovnat se s emocemi

Hudba může i léčit. Muzikoterapie pomáhá lidem vyrovnat se s emocemi

Hudba může i léčit. Muzikoterapie pomáhá lidem vyrovnat se s emocemi

Generace20
+
Hudba může i léčit. Muzikoterapie pomáhá lidem vyrovnat se s emocemi

Hudba může i léčit. Muzikoterapie pomáhá lidem vyrovnat se s emocemi

Generace20

Autor: Eliška Neradová

16. 03. 2018

Muziku lze poslouchat ve volných chvílích pro pobavení, dokáže však i léčit. Muzikoterapie pomáhá především s problémy emocionálního charakteru. Lékaři ji tedy doporučují jako jednu z mnoha podpůrných léčebných terapií.

Když Elišce Fořtové (23) před pěti lety lékaři diagnostikovali úzkostně depresivní poruchu, rozhodla se najít pomoc v hudbě. „Pravidelně docházím na psychoterapii a k tomu ještě jednou za měsíc na muzikoterapii,“ říká Fořtová. Jako podpůrnou léčbu jí to doporučil psychiatr. „Abychom vyjádřili své nejhlubší emoce, nepotřebujeme slova. S pomocí hudby se můžeme hodně rychle a relativně snadno dostat k jádru člověka, k jeho prožívání a díky tomu s ním pak efektivněji pracovat,“ vysvětluje princip muzikoterapeutka Anna Neuwirthová.

Příznivý vliv na psychiku

Muzikoterapie má mnoho metod – od poslechu nahrávek až po aktivní tvoření hudby. „Já nejraději pracuji s živou hudbou a s živým poslechem. Během toho sleduji energii klienta, jeho náladu a emoce, se kterými mohu dále pracovat,“ říká Neuwirthová. Každý muzikoterapeut pracuje trochu jinak a reakce lidí mohou být různé. „U mě bývají lidé většinou mile překvapeni a potěšeni, když zjistí, jak to funguje a že jim muzikoterapie přináší úlevu. Klienti se ke mně často vrací nebo naopak dlouhodobě zůstávají,“ říká Neuwirthová. Vnímá to jako důkaz toho, že lidem muzikoterapie pomáhá.

Hudba má příznivý vliv na psychiku člověka, aktivuje emocionální pochody, snižuje stres a mimo jiné reguluje krevní tlak. „Muzikoterapie mě dokáže vždy uklidnit, zlepší se mi nálada, cítím se vyrovnaně. Pokaždé odcházím v lepším psychickém rozpoložení, než ve kterém jsem přišla,“ tvrdí Fořtová.

Nevyhovuje každému

Jsou ale i pacienti, kterým některé prvky muzikoterapie nesedí a dávají raději přednost jiné terapii. „Na začátku jsme dělali relaxační cvičení, abychom se uvolnili a pak jsme poslouchali samotnou hudbu. Některé skladby působily opravdu relaxačně, ale z klavírních skladeb a obecně vážné hudby jsem neměla dobrý pocit a nakonec jsem musela z místnosti odejít,“ popisuje svou zkušenost Nikola Nováková (24), která se setkala s muzikoterapií během své hospitalizace v psychiatrické léčebně.

Lékaři také upozorňují na to, že muzikoterapie je často zaměňována se zábavou.„Bohužel pozoruji rozsáhlý trend nadužívaní slova muzikoterapie v nesprávných kontextech – například v situacích, kdy se jedná třeba jen o relaxaci doprovázenou hudbou bez primárního léčebného cíle,“ vysvětluje Neuwirthová. U muzikoterapie jde ale především o vztah mezi klientem a terapeutem, o vnímaní reakcí pacienta a následné práci s ním. Nejde tedy pouze o využití zvuku a hudby jako relaxace, jak si mnoho lidí myslí. Terapeuti proto usilují o to, aby byl obor muzikoterapie vnímán širokou veřejností ve správném kontextu a ne jen jako příležitostný koníček. Z toho také vyplývají požadavky a vysoké nároky na zájemce, kteří se chtějí muzikoterapeuty stát. Kromě vysokoškolského vzdělání a muzikoterapeutického výcviku musí mít podle organizace CZMTA (pozn.red. Muzikoterapeutická asociace České republiky) uchazeči o profesi alespoň pět let praxe, která se týká přímé práce s klienty.

Oscarový Gary Oldman: herec rozmanitých rolí se po čtyřiceti letech dočkal zlaté sošky. Pomohl mu i maskér

Oscarový Gary Oldman: herec rozmanitých rolí se po čtyřiceti letech dočkal zlaté sošky. Pomohl mu i maskér

Oscarový Gary Oldman: herec rozmanitých rolí se po čtyřiceti letech dočkal zlaté sošky. Pomohl mu i maskér

Generace20
+
Oscarový Gary Oldman: herec rozmanitých rolí se po čtyřiceti letech dočkal zlaté sošky. Pomohl mu i maskér

Oscarový Gary Oldman: herec rozmanitých rolí se po čtyřiceti letech dočkal zlaté sošky. Pomohl mu i maskér

Generace20

Autor: Anna Kotábová

15. 03. 2018

Gary Oldman má na svém hereckém kontě širokou škálu rolí od zkorumpovaného policisty až po jednu z nejvýražnějších postav britské historie. Za ztvárnění britského premiéra Winstona Churchilla ve snímku Nejtemnější hodina dostal po čtyřiceti letech herecké kariéry prvního Oscara. K jeho výrazné proměně vzhledu dopomohl i jeden z nejlepších maskérů Kazuhiro Tsuji.

Garyho Oldmana údajně na ztvárnění Winstona Churchilla ve filmu Nejtemnější hodina děsila živelnost britského premiéra. Přesto za tento herecký výkon získal v 59 letech svého prvního Oscara. Oldman se během čtyřicetileté kariéry dostal do povědomí fanoušků zejména díky rolím postav s pokřiveným charakterem. „Hlavně z počátku kariéry ho režiséři nejraději stylizovali do lehce vyšinutých záporáků,“ vysvětluje filmová recenzentka zpravodajského serveru Českého rozhlasu irozhlas.cz Kristina Roháčková. Mezi jeho nejvýraznější první role patří Drákula ze stejnojmenného filmu, padouch Zorg z Pátého elementu či zkorumpovaný policista ve snímku Leon.

Ze záporáka hrdinou 

Časem se ale vymanil z postav záporáků a kladné postavy si zahrál například v Batmanovské trilogii Christophera Nolana a v úspěšné čarodějné sérii Harry Potter. Oldman tak podle Roháčkové během své dlouhé kariéry dokázal, že zvládne zahrát širokou škálu charakterů. Díky tomu byl obsazen i do role Winstona Churchilla, protože film potřeboval silného ústředního herce, aby nezapadl mezi dalšími životopisnými díly. „Nejtemnější hodina není čisté drama, protože každý vážný motiv vyrovnává nejméně jedna scéna balancující na hranici grotesky, což je poloha, kterou Oldman zvládá s bravurou,“ vysvětluje. Za úspěch a nominaci na nejlepší film roku tak podle ní může zejména Gary Oldman.

Snímků, které popisují život Winstona Churchilla a potažmo i jeho roli v událostech druhé světové války, existuje bezpočet. Film Nejtemnější hodinatak musel zaujmout i jinak než jen silným ústředním hercem. „Ukazuje známého politika v jeho nejzranitelnějším období, takže diváci viděli i jeho odlišnou stránku, než na jakou jsou zvyklí z dějepisu. Důležité je ale také to, že snímek vznikl právě teď, kdy v něm řada lidí vidí připomínku silných vůdců bojujících za své morální přesvědčení, kteří v dnešním chaotickém politickém světě chybí,“ vysvětluje Roháčková úspěch nejnovějšího díla režiséra Joa Wrighta.

Maska jako živá tvář

Lví podíl na Oldmanově proměně ve Winstona „Bulldoga“ Churchilla a jeho následné výhře má maskér Kazuhiro Tsuji, který pracoval například na maskách pro film Hellboy a Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Že je ve svém oboru vrcholným umělcem, dokazuje, že Oldman si jeho účast na snímku vyžádal. Přemluvil ho ke spolupráci i přes to, že se chtěl Tsuji místo filmového maskérství věnovat už jen hyperrealistickému sochařství. Oldman také přiznal, že bez něj by do natáčení nešel. Moc dobře si totiž uvědomoval, že Churchillovi není podobný. Snímek by bez pomoci Tsujiho podle Roháčkové hodně ztratil na svém kouzle. „Volba toho správného maskéra byla pro snímek klíčová,“ myslí si.

Někteří kritici dokonce přikládají hercův úspěch právě bezchybné masce. „To je ale upřímně trochu nefér, protože Oldman pro tuto roli zcela změnil i způsob mluvení či chůze, což ostatně dělá v každé roli,“ nesouhlasí Roháčková. Tsuji byl za svou dokonalou kombinaci umění a make-upu stejně jako Oldman oceněn zlatou soškou Americké filmové akademie. Návrat z filmového důchodu se tak Tsujimu rozhodně vyplatil. Přeměna gentlemana Oldmana v bulldoga Churchilla trvala dlouhé čtyři hodiny, díky tomu ale Tsuji dosáhl až neuvěřitelně realistického vzhledu.

Jestli si vedle Tsujiho zasloužil Oscara i Oldman, se podle Roháčkové ukáže až za pár let. „Rádo se říká, že Oldmanova výhra je takovou cenou za celoživotní dílo. Nejde nyní říct, zda na jeho roli budeme vzpomínat se stejným obecným uznáním, jako například na jeho ztvárnění špiona britské tajné služby v Tinker Tailor Soldier Spy z roku 2011, za kterou byl taktéž nominován na Oscara,“zvažuje Roháčková. Jak dobře jeho podání Churchilla ustojí zkoušku času, ukáží až následující roky.

Studenti „vyšli ven“. Na výstražnou stávku proti Zemanovi i Babišovi

Studenti „vyšli ven“. Na výstražnou stávku proti Zemanovi i Babišovi

Studenti „vyšli ven“. Na výstražnou stávku proti Zemanovi i Babišovi

Generace20
+
Studenti „vyšli ven“. Na výstražnou stávku proti Zemanovi i Babišovi

Studenti „vyšli ven“. Na výstražnou stávku proti Zemanovi i Babišovi

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

15. 03. 2018

Studenti více než 300 vysokých a středních škol po České republice vyrazili do ulic. Výstražnou stávku s názvem #VyjdiVen pořádala pražská Divadelní fakulta Akademie múzických umění. Někteří studenti dostali na akci ve školách volno, jiní šli za školu.

Ještě není ani poledne a Karlova ulice před DAMU v Praze se plní studenty. Objevují se i první transparenty, které karikují prezidenta Miloše Zemana i premiéra v demisi Andreje Babiše. Jiní studenti si místo plakátu vzali například pravítko s nápisem „Měřme všem stejným metrem!“. Výstražná stávka studentů právě začala a úzkou uličkou se nese hlasitý zvuk píšťalek. Ten přerušuje i skandování hesel, jako například „Hanba!“ nebo „Ať žije Havel!“.

„Nepočítáme s tím, že se po téhle stávce všechno změní a například trestně stíhaný premiér v demisi Andrej Babiš odstoupí. Je důležité, že se studenti takto vůbec sejdou,“ říká student DAMU a jeden z organizátorů akce Václav Strýček (24).

Babiše do koše

Organizátoři začínají stávku s humorem: „Tahle stávka je první dobrá věc po Tomáši Klusovi, co dala naše škola společnosti.“ Cílem je sehnat co nejvíce podpisů pod výzvu, která má oslovit především prezidenta Miloše Zemana. Ten nemá podle studentů jmenovat premiérem nikoho, kdo je trestně stíhaný. „Jsem tady především kvůli tomu, že jsem naštvaná na vládu. Konkrétně na pana Babiše, který jako premiér v demisi dělá zásadní rozhodnutí,“ říká studentka alternativního herectví na DAMU Andrea Berecková (23).

Stávka u DAMU v půl jedné odpoledne končí. Někteří studenti míří do kavárny vedle fakulty, ti další rovnou na náměstí Václava Havla, kde program v půl druhé pokračuje. I zde se to začíná hemžit studenty. Někteří dostávají možnost promluvit na maličkém pódiu. „Požaduji, aby se premiér Andrej Babiš vzdal funkce,“ říká do mikrofonu jeden z nich. Obecenstvo okamžitě reaguje: „Babiše do koše,“ skanduje. Organizátoři a účastníci vysvětlují, že stávkou necílí na konkrétní osoby, ale na jejich činy. „Protestujeme proti politické kultuře, ne proti výsledkům voleb,“ ujišťuje student a organizátor z DAMU Václav Strýček (24).

Volno ve vyučování

Někteří studenti sice na akci nedostali ve svých školách volno, přesto přišli. „Jsem studentem na francouzském lyceu, které stávku nepodporuje. Hodinu, místo které tady jsem, omluvenou nemám. Přesto jsem si řekl, že vyjádřím nesouhlas s momentální situací ve vládě a přijdu,“ přiznává Alexandr Pilous (19). Náměstí je zaplněné zhruba z poloviny, jsou zde i dívky základní školou povinné. „Vyučování nám skončilo, tak jsme přišly s kamarádkami. Mně, ani mým rodičům se nelíbí, jak to ve vládě vypadá,“ říká dvanáctiletá žákyně blízké Základní školy svatého Voršily Viktorie Bártová.

Náměstí naproti Národnímu divadlu se i hodinu po začátku programu dále zaplňuje, v rohu postává i prezidentský kandidát Marek Hilšer (41). „Chtěl jsem se podívat, jak tato akce bude vypadat. Ke studentům mám jako vysokoškolský učitel vztah. Myslím si, že by tady měli být všichni občané, nejen studenti. Ti tady ale budou žít ještě dlouho a je správné, že se zajímají o to, jak to v Česku funguje,“ říká Hilšer. Podle organizátorů to není poslední akce, kterou pořádali. Bude ale záležet na tom, jaká bude na výstražnou stávku odezva.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“