Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Generace20
+
Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

06. 04. 2019

Balet vyměnil Pavel Kolář (27) před čtyřmi lety za tanec na tyči. Od té doby získal třikrát zlato na mistrovství České republiky v pole sportu a po boku své manželky v kategorii dvojic zvítězil i na mistrovství světa v roce 2017. Kolář je jedním z mála mužů, kteří se pole dance v Česku věnují na profesionální úrovni.

Vystudoval jste taneční konzervatoř a šest let tancoval v brněnském Národním divadle. Jak jste se od baletu dostal k pole dance?
Přivedla mne k němu moje manželka Lenka. Před čtyřmi lety jsem měl vykloubenou kyčel a tři měsíce byl na neschopence. Když jsem se cítil lépe, začal jsem si hledat nějaký přivýdělek. Po několika měsících jsem začal učit balet v taneční škole, kde jsem se seznámil se svou současnou manželkou, která se pole dance věnovala. Když jsem ji viděl trénovat, řekl jsem si, že to vypadá jednoduše a že to zkusím také. Ona mi ale ukázala, že to tak lehké není. 

Pole dance vás nyní živí?
Ano. S manželkou máme taneční studio, ve kterém vyučujeme balet, moderní tanec a tanec na tyči. Ve studiu trávíme veškerý náš čas a v současnosti nás to i uživí. 

Kdy jste se definitivně rozhodl vyměnit profesi tanečníka za pole dancera?
K mému rozhodnutí napomohlo naše první společné vystoupení. Tři týdny po tom, co jsem začal trénovat, jsme jeli na soutěž, kde jsem vystupoval jen jako „taneční rekvizita“. Dlouho jsme nemohli nic vymyslet a ona pak z legrace řekla, že bychom to mohli pojmout tak, že se veverka zamilovala do ježka, ale nemůže jim to klapat, když ona je na stromě a ježek na zemi. A tak jsme postavili choreografii na téma smutného milostného duetu. Nečekaně jsme s tím vyhráli, a to mě nakoplo. Tehdy jsme se do toho pustili naplno a začali soutěžit v kategorii dvojic.

Pavel Kolář se svou manželkou Lenkou
na mistrovství ČR v pole Art 2017. Zdroj: archiv tanečního studia Schola Artist

Pole dance jako krasobruslení

Měl jste jako profesionální tanečník lehčí výchozí pozici pro tanec na tyči?
Naopak to bylo velmi náročné. Po fyzické stránce má tanečník sice silné nohy, ale slabý střed těla. Také zvedat někoho znamená něco jiného, než se přidržovat a přitahovat na tyči. Takže si myslím, že jsem měl naopak těžší výchozí pozici. Dosud nedělám tak silové věci jako moji kolegové, kteří se dříve věnovali cvičením s váhou vlastního těla nebo kapueře (brazilský taneční styl obsahující prvky bojového umění, pozn. red.). Nemám tu sílu a bojuji s tím, zatímco oni jdou a udrží na tyči kolmý vis snožmo. Ale na druhou stranu mám oproti nim výhodu v lepším estetickém provedení prvků. 

Třikrát jste vyhrál mistrovství ČR v pole sportu a stal jste se i mistrem světa v kategorii dvojice. Je právě ona estetika to, čím si získáváte porotu?
Na soutěžích, ať už v kategorii doubles, nebo jednotlivcích, vyhrávám nejen díky estetickému provedení, ale i díky tomu, že mají jednotlivé sestavy svůj příběh. Ostatní ukazují jen sestavy složené z prvků. My je prokládáme tancem. Na soutěžích se hodnotí nejen prvky, ale i umělecký dojem, kostýmy a hudba. Česká i světová federace, která mistrovství pořádá, se tento sport snaží přiblížit krasobruslení. Krasobruslaři mají povinnou jízdu, kde se snaží odvést správně skoky a točky a nehledí se na to, jak je to zabalené. A pak mají volnou jízdu, kde se hodnotí hlavně umělecký dojem. A v pole dance je to podobné. 

Ženská společnost muže vyděsí

U baletu se tanečníci setkávají často s předsudky ohledně jejich sexuální orientace. Jak se s tím vyrovnáváte u pole dance?
Člověku nezbývá nic jiného, než se nad tím povznést a zasmát se tomu. Jako baleťáka se mě lidé často ptali, jestli tančím na špičkách, nosím růžovou sukýnku a zda jsem gay. U pole dance, stejně jako baletu, je hodně chlapů, kteří skutečně jsou homosexuálové. Většinou si ale na sebe vezmou podpatky a tancují snahu o sexy styl. Buď je to hloupé, nebo vtipné, ale lidi se tím zkrátka baví. Já se pak ale setkávám s lidmi, kteří si myslí, že když dělám pole dance, tak také tancuji na podpatcích a svíjím se u tyče. 

Do tanečního studia Schola Artist k vám na lekce pole dance momentálně chodí dva muži, což není moc. Je to právě i kvůli zmíněným předsudkům? 
Ano, ale chlapy dost často odrazuje i to, že přijdou na lekci, kde jsou samé ženy. Osobně bych to spíš využil k tomu, abych se začal trochu předvádět. Ale já jsem na to zvyklý od mala. Celý život jsem měl vedle sebe tanečnice v trikotu, ve své podstatě skoro nahé. Ale tohle je jeden z důvodů, proč někteří přijdou jednou, a pak už nedorazí. Ve společnosti žen se tu cítí zkrátka nesví a stydí se. Na pole dance totiž chodí holky v topíkách a kraťáskách, a to je vyděsí. Takže k nám v současnosti chodí dva muži, ale neradi o tom moc mluví. Když je například během lekce chceme fotit, odmítají to. Profesionálně se v Česku pole dance věnuje asi deset kluků. Myslím si ale, že těch, kteří to mají jako koníček, je mnohem víc. Akorát o tom prostě nemluví. Asi se bojí toho, co na to řekne jejich okolí.

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Generace20
+
Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

05. 04. 2019

Před čtyřiceti lety bylo normální rodit ve dvaceti. V dnešní době to ale takto mladé matky nemají jednoduché. Většina jejich vrstevníků studuje a cestuje. Ony se ale starají o své děti a učí se, jak být dobrými rodiči.

Ještě v 80. letech bylo těhotenství ve dvaceti běžné. Holky měly maturitu nebo výuční list a na vysokou školu chodil jen malý počet studentů. Chvíli tedy pracovaly a přitom se s přítelem nebo manželem snažily o založení rodiny. V dnešní době se na vysokou školu přihlásí téměř stejný počet studentů jako byl maturantů. Děti plánují až po ukončení vysokoškolských studií, tedy kolem 26. roku života. Proto už nejsou dvacetileté maminky tak obvyklé. Výjimkou je třeba Jana Komárková (21), která otěhotněla v devatenácti letech. S přítelem chodila čtyři měsíce. „Ukončila jsem vysokou školu, protože mě nebavila a pracovala jsem. Cítila jsem, že bych chtěla mít dítě, proto jsme se o něj snažili. S přítelem jsem sice byla chvíli, ale rozuměli jsme si a věděla jsem, že se o mě postará,“ vysvětluje matka půlroční Rozárie Jana Komárková. Svatbu zatím s přítelem nepovažují za důležitou a plánují ji případně někdy v budoucnu.

Negativní reakce

Rodiče Komárkové tušili, že se o miminko pokouší a byli šťastní, že se to podařilo. Ostatní reakce okolí ale nebyly vždy tak pozitivní. „Těhotenství bylo šílené. Každý se mě vyptával, jestli nejsem moc mladá a jestli to vůbec chci. Negativních reakcí jsem se bohužel dočkala i od vzdálené rodiny, se kterou se od té doby nestýkám,“ popisuje Komárková. Jednadvacetiletá maminka si se svým přítelem pořídila byt a musela se rychle naučit starat o svou novou rodinu. Se vším jí ale pomohla její matka, která bydlí ve stejném městě. „Pár lidí mi řeklo, že jsem si zničila život a zkrátila mládí. Před otěhotněním bych mluvila asi jinak, ale s miminkem mi došlo, že si život nejvíce užívám po boku své rodiny,“ říká Komárková. Cestovat plánuje i se svou dcerou a přítelem, v dnešní době to podle ní není problém skloubit. Má ale pocit, že ve svém věku má na dceru energii, kterou by už třeba po třicítce mít nemusela.

Podobně to vidí i Adéla Vinterová (21), jejímuž synovi Alexovi je pět měsíců. „Až budou holky mého věku mít děti, moje už bude samostatné a já jim budu moci poradit a pomoci, budu zkušená,“ upřesňuje Vinterová. S přítelem, se kterým byla tři měsíce, se domluvila, že vysadí antikoncepci, a dítě buď přijde, nebo ne. Přišlo nakonec velmi záhy. Vinterová se proto odstěhovala se svým přítelem do bytu v domě jeho rodičů, kteří jí hodně pomáhají. Vypadla ale z kolektivu svých kamarádů. „Kamarádi studují nebo pracují a než by za mnou přijeli, tak jde malej spát, takže se moc nevidíme. Jsme ale v kontaktu alespoň přes telefon,“ říká Vinterová. Věří, že až syn povyroste, tak se s přáteli zase uvidí častěji.

Mnoho dívek jejího věku si ale nedokáže představit, že by už byly matkami. „Dítě bych ještě nechtěla. Studuji a poté chci získat praxi. Můj přítel také studuje, takže by mě a dítě ani finančně nezabezpečil,“ říká například studentka Lucie Prokešová (21).

Finanční náročnost

Mít dítě ve dvaceti není lehké především z finanční stránky. „Dostala jsem mateřský příspěvek, protože jsem měla úspěšně ukončené studium s maturitou a na mateřskou jsem nastupovala ze zaměstnání. Tam za mě platili nemocenské pojištění,“ popisuje Komárková. Pokud by se ale stala rodičem, aniž by za ní zaměstnavatel platil nemocenské pojištění, měla by nárok pouze na rodičovský příspěvek, tedy 220 tisíc korun čerpaných po dobu tří let. „Mateřskou jsem pobírala deset tisíc po dobu šesti měsíců. Takže kdyby přítel nevydělával, bylo by to složitější. Čím je dítě starší, tím je finančně náročnější. Navíc nás občas podporují i naše rodiče penězi v podobě dárků,“ říká s vděkem Komárková.

Obě maminky také zvažují, že by si studium na vysoké škole ještě dodělaly. „Vystudovala jsem gymnázium, a tak nemám žádnou specializaci. Vzdělání je důležité, a tak jsem letos poslala přihlášku na vysokou školu na dálkové studium. Chci využít toho, že jsem ještě ve věku studenta,“ říká Komárková. Stejně jako Vinterová věří, že péči o dítě s učením skloubí, pokud jí s hlídáním pomohou rodiče nebo přítel.

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Generace20
+
Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

04. 04. 2019

Česko-francouzský spisovatel Milan Kundera 1. dubna oslavil 90. narozeniny. Od roku 1975 žije trvale v Paříži a píše pouze ve francouzštině. Jeho jméno si lidé spojují s knihami Žert, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Směšné lásky. Přesto, že jsou Kunderova díla napsaná složitým stylem, studenti je pořád čtou nejen v povinné četbě.

Studentka Anna Zahálková (20) čte knihy Milana Kundery ráda. „Vyhovuje mi, že se děj odehrává v Československu, že jsou tam často motivy okupace z roku 1968 nebo praktiky a vliv komunistů. To mě zajímá,“ svěřuje se. 

Podle profesorky českého jazyka na gymnáziu Lenky Perutky si současní studenti cestu ke Kunderovi nacházejí i přesto, že jde o náročnější literaturu. „Na Kunderův styl psaní je potřeba si navyknout. Považujeme ho za složitý z důvodu, že se zabývá historickými tématy, které navíc spojuje s filozofickými úvahami,“vysvětluje profesorka Perutka. Studentům se proto snažídoporučit nejprve jednodušší díla ze spisovatelovy tvorby, jako třeba soubor Směšné lásky nebo divadelní inscenaci Jakub a jeho pán.

Milan KunderaMilan Kundera psal v mládí socialistickou poezii a do konce 60. let byl členem komunistické strany. V době normalizace ale byly jeho knihy zakázané a nesměl publikovat, protože začal kritizovat režim. Roku 1975 emigroval do Francie, kde vyučoval na vysokých školách. V roce 1981 přijal francouzské občanství. Do Čech se vrací zřídka a vždy potají. Od 90. let nechce, aby jeho díla byla překládaná z francouzštiny do jiných jazyků.

Nejoblíbenější je próza

Sbírku povídek Směšné lásky si přečetla i studentka Zahálková. „Na hodině literárního semináře ve třetím ročníku na gymnáziu mi byla doporučena povídka Falešný autostop ze sbírky Směšné lásky. Dílo mě překvapilo příběhem, který se týká vztahů mužů a žen a jejich her na lásku,“ přiznává Zahálková. Od Kundery už přečetla pět knih včetně asi nejslavnější Nesnesitelné lehkosti bytí nebo Žertu.

Student Ondřej Čermák (20) se také považuje za příznivce Kunderovy tvorby. Na jeho knihy přitom narazil náhodou. „U rodičů v knihovně mě zaujal černý obal s bílým nápisem. Jednalo se o román Nesmrtelnost,“ vzpomíná Čermák. Dodává, že toto dílo se později stalo i jeho nejoblíbenějším. „Líbilo se mi autorovo zamyšlení nad světem, lidmi a životem. Kundera dokáže vidět do nitra každého z nás,“ říká.

Život propojuje s filosofií

Kunderova tvorba je podle profesorky českého jazyka Perutky výjimečná zejména díky kompozici a postoji postav k životu. „Jeho díla jsou hořkosladká a zobrazují veselé i smutné stránky života,“ říká Perutka. S tím souhlasí i nadšená čtenářka Anna Zahálková. „Kundera je schopný dokonale vykreslit nejrůznější lidské charaktery a zachytit podstatu věci. Umí skvěle propojit linii příběhu s filosofií,“ vysvětluje.

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Generace20
+
Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

03. 04. 2019

Solutions Journalism, tedy novinařina zaměřená na řešení problémů, má dávat lidem naději, že se jejich potíže dají vyřešit. Tento relativně nový styl už má i reálné výsledky. Poté, co deník Seattle Times upozornil na vyloučení několika dětí ze základních škol za banální přestupky, změnili vlády několika států USA zákon, který to umožňoval. V pondělí 25. března o možnostech Solutions Journalism mluvila na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy americká novinářka Kathryn Thierová.

Odmlouvání učiteli nebo další běžné přestupky – důvody proč jedna ze základních škol v americkém státě Washington vyloučila několik pěti až desetiletých dětí. Rodiče pak pro ně museli hledat nové školy. „Deník Seattle Times na to upozornil a vláda státu Washington věc začala řešit,“ vysvětluje americká novinářka Kathryn Thierová (42) z Univerzity v Oregonu. Výsledkem byl nový zákon, který školám stanovuje, že tak malé děti nesmí vyloučit ze školy na více než jeden a půl dne, s výjimkou závažných případů. Podobné zákony byly později zavedeny i v Oregonu, Connecticutu nebo v Kalifornii.

Solutions Journalism v Česku

Tento typ žurnalistiky, který vznikl v roce 2013 v USA, si v Česku své místo teprve hledá. Využívá ho například novinář Tomáš Lindner z týdeníku Respekt v reportážích o uprchlické krizi, nebo novinář a vedoucí projektu Nejsi sám Nikita Poljakov z Hospodářských novin v aktuální sérii článků o sebevraždách mužů v Česku.

Poljakovovu sérii tvoří čtyři články, z nichž první reprezentuje problém a v dalších se snaží najít řešení. Zjistil například, že ve Velké Británii existuje speciální tísňová linka, která pomáhá mužům v těžkých situacích, jež mohou vést k sebevraždám. „V Česku ale taková pomoc chybí,“ píše Poljkov.

Média často upozorňují na nejrůznější problémy, ale už k nim nenabízejí řešení. Solutions Journalism nabádá k tomu, aby se s nimi něco dělalo. „To, že někdo říká, že se problém nedá řešit, je vlastně výmluva a novinář ji odhaluje a odstraňuje,“ říká koordinátorka projektu o Solutions Journalism v Česku Lucie Černá (37). Tento typ novinařiny přitom nemá primárně hledat potenciální řešení a podsouvat ho čtenářům, jak se někteří novináři domnívají. „Novinář by měl pouze dávat příklady toho, co je možné,“ říká americká novinářka Kathryn Thierová.

Roste zájem o příběhy s řešením

„Lidé cítí, že média přinášejí hlavně špatné zprávy, a to je frustruje,“ říká Thierová. Když si čtenáři přečtou článek o nějakém problému, k němuž je přiložena ukázka reálného řešení, probouzí to v nich naději a pozitivní náladu. Výhody má tento styl i pro média samotná. „Solutions Journalism není univerzální řešení na navrácení důvěry v média, ale je to jedna z cest, jak se ke čtenářům a publiku dá znovu vybudovat,“ dodává Černá. Příběhy s řešením tak posilují důvěru v média a zároveň zvyšují jejich čtenost.

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Generace20
+
Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Generace20

Autor: Jiří Charvát

02. 04. 2019

Pracovat během dovolené nemusí být tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Obzvlášť pak během takové, která může trvat i roky. Takzvaných digitálních nomádů přibývá, tento způsob života ale není nic pro pohodlné lidi. Vyžaduje totiž disciplínu a zodpovědný přístup k práci.

Představě, že digitální nomádi málo pracují se Lucie Zawadovská (27) směje. „Lidé si často myslí, že jen cestujeme a občas něco uděláme,“ říká absolventka pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Rozdíl mezi nomády a lidmi co denně chodí do kanceláří je v tom, že nomádi mohou pracovat odkudkoliv. Zawadovská například od mala ráda cestuje. Vždy si myslela, že si na cesty do zahraničí bude muset nejprve vydělat doma a teprve pak někam vyrazit. „Nikdy by mě nenapadlo, že to jde i jinak,“ říká Zawadovská, která využívá toho, že ji živí práce přes internet, která jí umožňuje pracovat odkudkoliv. Tedy alespoň z míst, kde je dobré připojení k síti. To je dle Zawadovské zároveň jedna z mála věcí, které digitální nomády limituje. V některých zemích je připojení špatné, či chybí úplně.  

Záloha se může vyplatit

Zawadovská je digitálním nomádem už čtyři roky. Momentálně žije v Indii, do které „utekla“ před českými zimami. Pracuje s různými firemními texty, které opravuje nebo překládá. Smlouvu, kterou vždy podepíše v Česku, má s několika zaměstnavateli. „Další komunikace s nadřízenými už pak probíhá přes e-mail, chat nebo telefonicky. Vždycky jim ohlásím, když odjíždím na cesty,“ vysvětluje Zawadovská. Podobně to má i programátor Radek Hlaváč (22), který většinou vytváří či spravuje webové stránky. Úkoly, které plní, také nevyžadují jeho osobní přítomnost v Česku. Placen není od hodiny, ale za odvedenou práci.

Podle Zawadovské je ale důležité si nastavit svou vlastní pracovní dobu a tu dodržovat. Ona sama pracuje zhruba šest hodin denně obvykle přes poledne, kdy jsou největší horka a ven se moc vycházet nedá. Víkendy má volné a využívá je k nejrůznějším výletům po Indii. „Když jsem poprvé vyrazila v roce 2015 do Thajska, tak jsem si víc užívala, než pracovala, což se pak projevilo na výplatní pásce,“ přiznává Zawadovská. Proto je podle ní nutné dodržovat svou pracovní dobu a nepodlehnout jen lákadlům. Důležité je si stanovit i vlastní rozpočet a ten dodržovat. 

Cestují i celé rodiny

Oblíbenými destinacemi digitálních nomádů jsou státy jihovýchodní Asie, ve kterých většinou není pro západní cizince draho. V některých zemích si lze vystačit v přepočtu třeba s dvanácti tisíci korunami měsíčně. „Je dobré si něco našetřit, než člověk vycestuje do zahraničí. Stalo se mi, že jsem utrácel víc, než jsem chtěl, nebo že mi práce nevyšla a já nedostal zaplaceno. To pak nějaká záloha přijde vhod,“ varuje programátor Radek Hlaváč (22). Ten si před cestou vždy našetří alespoň třicet tisíc, do kterých sáhne v případě nouze. Záloha je užitečná i v případě, že člověka potkají nečekané situace. „Hned na mé první cestě mi v Bangkoku vykradli pronajatou garsonku a sebrali mi notebook a harddisk s téměř veškerou mou prací,“ vypráví Hlaváč. Toho nakonec zachránili rodiče, kteří mu poslali na účet peníze na nový počítač a na zaplacení nájmu.

Donedávna bylo digitální nomádství lákadlem především pro jednotlivce, kterým nevadí opustit na delší dobu rodinu i kamarády a vydat se na vlastní pěst do světa. Přibývá však i těch, kteří s sebou berou své partnery, ba i celou rodinu. Vítězslav Válka (38) se věnuje webdesign a cestuje se ženou a dvěma dětmi v dodávce uzpůsobené i ke spaní. Auto jim poskytuje pohodlí a jistotu na cestách. „Nejdříve jsem cestoval sám po hotelech, později s přítelkyní, kterou jsem si vzal anakonec s dětmi. Kvůli nim jsme si pořídili dodávku, díky které máme dům pořád při sobě,“ vypráví spokojeně Válka.

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Generace20
+
Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Generace20

Autor: Jiří Charvát

01. 04. 2019

Lidé ve Venezuele jsou v zoufalé situaci. V zemi postižené vysokou inflací je nedostatek jídla, běžných hygienických potřeb i léků, na ulicích vládne chaos a kriminalita. Obyvatelé z Venezuely ve velkém utíkají. Jedním z nich je i programátor Wilfredo Sánchez (33). Po domově se mu sice stýská, dokud se ale v jeho zemi nezmění režim, vrátit se nehodlá. Sánchez se kvůli autoritářskému prezidentovi Nicolási Madurovi a důsledkům jeho politiky rozhodl vydat s manželkou až do Evropy. Nejprve žili v Praze, před dvěma měsíci se přestěhovali do Barcelony.

Jak vypadal váš život ve Venezuele než jste se rozhodli odejít? 
Žili jsme ve světě, kde si nemůžete nijak plánovat budoucnost, protože nikdo neví, co bude zítra. Byl nedostatek jakéhokoli zboží, stály se obrovské fronty. Nebyla základní léčiva, ceny se třeba během jednoho měsíce zdvojnásobily, zatímco výplatu měl člověk pořád stejnou. Studenti v celé zemi měli problém dostudovat školu, protože učitelé utekli do zahraničí a žáky neměl kdo učit. Všude kolem nás byla spousta zoufalých lidí, kteří se rozhodovali, zda mají Venezuelu opustit.

Vy sami jste se rozmýšleli dlouho?

Zrálo to v nás nějaký čas. Žili jsme ve městě Maracay, kde jsem měl malou softwarovou společnost. Tu bylo s rostoucí inflací rok od roku těžší udržet v chodu. Od roku 2015 se ale situace ve Venezuele hodně zkomplikovala. Vzrostla kriminalita, zhoršila se bezpečnost v ulicích, běžné věci začaly být hůř k sehnání. Nakonec to dospělo do bodu, kdy jsme si se ženou řekli, že musíme odejít. Naštěstí se nám podařilo našetřit si dost peněz na letenky. Vzhledem k tomu, že jsme ještě neměli dítě, tak nám stačilo vše důležité zabalit do pár kufrů. V Praze jsme si pak pronajali plně vybavený byt.

Proč jste si jako cíl vybrali pravě Prahu?
Česko jsme už dříve navštívili jako turisté a Praha se nám moc líbila.  Přemýšleli jsme i nad Mnichovem, ale Česko zvítězilo, protože tu byl zájem o mou práci. Přijal jsem nabídku od Commerzbank na pozici softwarového programátora. Zažádal jsem tedy o pracovní vízum, které jsem obdržel a díky tomu se mnou mohla přicestovat i má žena. Svou roli hrálo i to, že je Praha jedno z nejbezpečnějších měst na světě.

Vám se před rokem narodila v Praze i dcera Eva. Proč jste se nakonec odstěhovali do Barcelony, když jste byli v Praze spokojení?
Chtěli jsme být blíže rodině. Ze Španělska jsou přímé lety do Venezuely, což zjednodušuje možné budoucí návštěvy. Máme v Barceloně i nějaké vzdálené příbuzné. Roli hraje samozřejmě i jazyk. Česky neumíme, manželka ani anglicky, kvůli čemuž byla dost odříznutá od společnosti. Ve Španělsku nemusíme překonávat jazykovou bariéru, což je o dost pohodlnější. I Barcelona je krásné a bezpečné město, navíc bydlíme kousek od moře, které mi moc chybělo stejně jako teplé počasí. Je úžasné mít možnost plánovat budoucnost a vidět dceru vyrůstat bez neustálých obav o to, co s námi bude. Za to jsem velice vděčný.

Když jste v roce 2016 opustili Venezuelu, odjeli i vaši dva bratři. Váš nejmladší bratr i s rodiči ale pokud vím zůstali ve Venezuele. Máte o ně strach? 

Samozřejmě mám. Rodiče ale nechtějí odcestovat, protože si myslí, že už na to nemají věk. Museli by začít víceméně od začátku, hledat byt, práci a na to už nemají sílu. Chtějí zůstat ve Venezuele a doufají, že se situace obrátí k lepšímu. Rodičům také s bratry pravidelně posíláme peníze. 

Ve Venezuele je kromě jiného i nedostatek léků, vojenské jednotky ale na Madurův příkaz blokují na hranicích dodávky s humanitární pomocí. Posíláte rodičům i nějaké léky?

Je to rozhodně jeden z největších problémů v mé zemi. Se zasíláním je to ale složitější, protože na většinu důležitých léčiv je potřeba předpis. Naštěstí rodiče mají momentálně zásobu a nic zatím nepotřebují. Někteří mí známí jsou na tom ale hůř. Třeba matka mého kamaráda nedávno umřela na rakovinu, aniž měla jakékoli prášky, které by jí tišily bolesti. Snad každý z mých přátel má alespoň jednoho člena rodiny, který se potýká se zdravotními problémy. Například jeden můj kamarád ze studií má cukrovku, na kterou je téměř nemožné sehnat inzulin. Ve Venezuele už kvůli tomu zemřela spousta diabetiků.

Existuje nějaký způsob, jak se dají léky sehnat?
Téměř žádný, nejsou totiž k dostání ani v nemocnicích. Jediné místo, kde se dají občas sehnat, je černý trh. Ten je ale velice drahý a mnoho lidí si to nemůže dovolit.

Plánujete se jednou do Venezuely vrátit?

Určitě ano. Se ženou oba víme, že nechceme zůstat v zahraničí napořád. Musíme ale vidět, že se politická, ekonomická i bezpečnostní situace zlepšila. K tomu je potřeba aby prezident Maduro odstoupil. Španělsko je sice krásné a daří se nám tu dobře, ale stýská se nám po domově.

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Generace20
+
Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Generace20

Autor: Monika Kabourková

01. 04. 2019

I do České republiky přichází trend zkracování pracovní doby z pěti dnů na čtyři. Ty české firmy, které už čtyřdenní pracovní týden zavedly, si změnu pochvalují. Podle Jiřího Suchého, spolumajitele digitální agentury Sherpas, jsou nyní jeho zaměstnanci dokonce produktivnější než předtím.

Pracovní týden od pondělí do čtvrtka jste v testovacím režimu spustili letos v polovině ledna. Jak se na to vaši zaměstnanci tvářili?
Ze začátku to pro ně byl šok, protože o ničem dopředu nevěděli. Namísto toho, abychom jim tento plán postupně představili, jsme ho na ně najednou vybalili. Nedokázali tu novinku nejdříve zpracovat. Následně padaly humorné dotazy, co mají říct doma manželce, protože začali přemýšlet, jak budou stále fiktivně chodit v pátek do práce, aby měli čas sami pro sebe.

Našel se i někdo, komu se změna nelíbila?
Negativní reakce nebyla žádná. Je ale pravda, že pro některé lidi je obtížné si na tento systém navyknout. Včetně mě. K našim zaměstnancům jsme ale byli od začátku velmi benevolentní, co se času týče. Byli zvyklí například odejít na oběd a být pryč hodinu a půl. Teď už jim tolik času nezbývá a mají na jídlo pouze půl hodiny, jak je zákonem stanoveno. Naopak mám ale nyní pocit, že jsou do práce více zapálení. Jsou si totiž vědomi toho, že mají práci, kterou musí zvládnout za kratší čas, a chtějí ji sami v termínu dodělat. 

Zaměstnanci pracovali čtyři dny ještě před změnou pracovní doby

Zvládají teď vaši zaměstnanci práci odevzdat do čtvrtka?   
Není to tak, že bychom se v lednu rozhodli, že najednou zkrátíme pracovní dobu o jeden den. Už sedm let máme zavedený určitý režim, kdy naši zaměstnanci odevzdávají hotové zakázky ve čtvrtek dopoledne. Od samého začátku je pro nás důležité, aby si naši lidé práci řídili sami, protože nejlépe vědí, kolik jim zabere času. Už dříve jsme jim vycházeli vstříc. Například jsme podporovali systém práce z domova. Veškerá dosavadní pravidla jsme tedy ponechali tak, jak byla. Včetně platového ohodnocení. Naši lidé vlastně pracovali čtyři dny v týdnu už před zavedením volného pátku. Rozdíl je v tom, že teď si všichni ušetří čas.

Co na to zákazníci, nevadí jim, že tu pro ně v pátek nejste? 
S našimi klienty spolupracujeme už dlouho a osobně se známe. Z toho také vyplývá, že klienti mají pochopení pro to, že jim náš člověk nezvedne telefon třeba hned. A nebo, že ten jeden pracovní den neodpoví na e-mail. Reakce na zrušení pracovního pátku, které zatím od klientů máme, jsou pouze pozitivní. Řada z nich říká, že by volné pátky brali taky. Může se ale stát, že klient bude na schůzce v pátek trvat. V takovém případě si náš zaměstnanec musí vzít dovolenou, pokud nechce být v ten den vůbec rušen. Pokud si jí nevezme, tak musí kvůli klientovi do práce dorazit. V drtivé většině případů ale mají naši lidé pátky úplně volné.  

Mohou si zaměstnanci volný den vybrat jindy než v pátek? 
Ne. Mohou mít volno pouze v pátek. Máme nastavená určitá základní pravidla. Práce, kterou musí zaměstnanec udělat, by měla být hotová do pátku. 

Práce se dá dělat i efektivně

Znáte nějaké firmy, které by se vámi testovanou změnou pracovní doby inspirovaly?
Takové neznám, ale pokouším se tento trend více prosadit ve svém okolí. V blízké době se chystám mít i přednášku na téma čtyři pracovní dny. Znám ale podniky ve kterých tento systém určitým způsobem delší dobu funguje v podstatě načerno. V pátek tam lidé  často předstírají, že jsou na schůzkách nebo si berou práci na doma. Reálně si ale udělají volný den. Otázkou je, kdy si tofirmy uvědomí a začnou to řešit. V některých oborech se práce dá dělat efektivně i v kratším časovém úseku. 

Myslíte, že se časem tento trend v České republice rozšíří?
Zatím tomu popravdě moc nevěřím. Musí nejprve přestat oboustranné pokrytectví a tváření se, že je v pořádku, když v práci trávíte 12 hodin denně, což v pořádku není. Dalším problémem je přístup k zaměstnancům. Práce má mít smysl a jako zaměstnanec musím vidět, že zaměstnavatel se mi snaží dát to nejlepší. Firmy mají například pro své lidi posilovnu. Ale ne každý chce volný čas trávit v posilovně, takže nakonec se pro spoustu lidí o volno nejedná. My lidem raději dáme ten čas skutečně na odpočinek. Ať si oni sami vyberou, jestli budou koukat na Netflix nebo půjdou cvičit. Tím, že mají volný pátek, mohou trávit více času s rodinou, odpočinout si nebo přemýšlet v klidu o své práci. Není výjimkou ani pátek strávený týmovým výletem, který si lidé zařídí dobrovolně a sami.

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Generace20
+
Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

30. 03. 2019

S březnem končí halová sezóna a od dubna do konce září bude tento čím dál populárnější sport pokračovat venku. V ultimate frisbee přitom nejde jen o výkon, ale taky o ducha hry. Každý hráč nese zodpovědnost za svůj postup i za znalost pravidel. Fauly si hlásí sami. A to vše zvládají bez rozhodčích a s hrajícími trenéry.

Létající talíř už v ruce držel skoro každý. Hráči, kteří se mu věnují sportovně, s ním ale hrají doslova jinou ligu. Podobně jako v rugby se hráč s diskem nesmí hýbat a cílem je ho dopravit za soupeřovu čáru. „Člověk si hodně zaběhá, ale je potřeba, aby byl i kreativní. Neustále si může zkoušet nové typy hodů diskem, což je zábavné. Navíc je potřeba pochopit mnoho taktik a zákonitostí. Všechno to ale vyžaduje trénink a čas,“ popisuje Tomáš Toušek (29), člen týmu Terrible Monkeys, který tento sport začal aktivně hrát před třemi lety. O ultimate frisbee se podle něj říká, že je to hra pro sportovně nadané, ale také inteligentní lidi, protože hráčům nestačí pouze skvělé atletické předpoklady, ale nad hrou je potřeba i hodně přemýšlet. Navíc je to stále ještě neotřelý sport, a právě tím se snaží oslovit mladé lidi.

Pravidla hryV halové lize má na hřišti každý tým pět hráčů, ve venkovní sedm. Cílem hry je pomocí přihrávek dopravit disk do soupeřovy koncové zóny a jeho chycením za čárou získat bod. S diskem se nesmí běhat, do deseti vteřin ho hráč musí odhodit. Disk může házet jakýmkoliv směrem po hřišti. Fyzický kontakt mezi hráči není povolen. Hra na venkovním hřišti končí buď po dosažení maximálního počtu patnácti bodů nebo po ukončení časového limitu sto minut.

Druhá rodina

Ve hře neexistují rozhodčí, každý hráč si tak nese zodpovědnost za svou hru i za znalost pravidel. „Většinou se sporné situace snažíme řešit tak, že děláme, jako by se nestaly a vrátíme se k té poslední, která byla v pořádku,“ vysvětluje kapitán českobudějovického 3SB týmu Pavel Pelikán (22). Někdy se ale hráči dokáží hádat třeba i pět minut, než se domluví. „I na nejvyšších turnajích, jako je mistrovství světa, jsou rozhodčí pouze poradci, kteří slouží jen na vyžádání. Fauly si hlásí samotní hráči,“ upřesňuje Tomáš Toušek.

Hráči také oceňují soupeřův výjimečný výkon potleskem nebo radí nováčkovi z druhého týmu. To je dokonce zakotveno v pravidlech. Na konci zápasu se hráči všech týmů tradičně chytí za ramena do kolečka, kde hodnotí hru a řeší případné nepříjemnosti, které během hry vznikly. Na konci většiny turnajů se vyhlašuje i cena Spirit, tedy duch hry. Jeho vítěze vybírají sami hráči. „Ultimate frisbee je odlišné od ostatních sportů hlavně v tom, jak se k sobě hráči chovají, respektují se. Pokud má navíc člověk štěstí jako já, může se z jeho týmu stát i jeho druhá rodina,“ usmívá se Denisa Havlová (15), která se k týmu 3SB přidala vloni v září.

Chybí základna trenérů

V České republice vznikla první asociace ultimate frisbee před 28 lety. Od té doby jeho popularita stále roste, na čemž se podílí i středoškolská liga. Do té se mohou přihlásit všechny střední školy, případně i poslední ročník základních škol. „Neměla jsem potřebu se zajímat o jiné sporty, protože ultimate frisbee má vše, co bych si představovala,“ popisuje Havlová. I přes letitou tradici si sport podle Tomáše Touška zatím nedokázal vytvořit základnu trenérů. „Na klubové úrovni mají všechny týmy hrajícího trenéra, což je špatně. Každý, kdo přestane hrát ve zkušeném věku, odejde ze sportu úplně, než aby trénoval mladší generaci,“ lituje. Základna trenérů by podle něj sportu mohla hodně pomoci.

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Generace20
+
Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Generace20

Autor: Monika Kabourková

29. 03. 2019

Noví majitelé si čím dál častěji pořizují zvířata z množíren, aniž by o tom věděli. V chovných zařízeních lidé rozmnožují pro peníze především psy a kočky. Zvířata bývají zavřena v malých klecích, ale vždy to tak být nemusí. Některá jsou chována naopak v luxusním prostředí. I přesto v řadě případů trpí nejrůznějšími nemocemi, které mohou končit i smrtí.

Caroline Podhorová (24) si toužila pořídit psa. Začátkem ledna si na internetu našla inzerát, ve kterém majitelkanabízela na štěně modré čivavy, které bylo bez dokladů o původu a stálo 7 000 korun. Prostředí, ve kterém byla fena chována, se jí zdálo dobré, a tak se ji rozhodla koupit. Už při předání peněz ale začaly první komplikace. Podhorová nedostala kupní smlouvu, ani doklad o zaplacení zálohy. „Z fenky jsem byla tak nadšená, že mi to ten den vůbec nedošlo,” vzpomíná Podhorová. Chovatelka ale Podhorové volala už týden po koupi fenky a nutila ji k pořízení dalšího, dražšího psa. „Řekla mi, že fena je psychicky narušená po matce a že si mám od ní koupit dalšího psa za 10 000 korun. Pokud tak neudělám, tak fenka pravděpodobně zemře na stesk,” říká Podhorová. 

Po pár týdnech navíc nová majitelkazjistila, že má její fena cukrovku. „Před předáním s ní chovatelka navštěvovala několikrát týdně veterináře a ujišťovala mě, že tam chodí pouze kvůli očkování a odčervení. Myslím si, že moc dobře věděla, že prodává nemocného psa. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem koupila fenu z množírny,” říká Podhorová. Nakonec jí v polovině února čivava zemřela na následky epileptického záchvatu. Po smrti psa přestalachovatelka s Podhorovou komunikovat.„Když jsem se jí poté ptala, kolik psů doma vůbec má, po dlouhé odmlce odpověděla, že asi dvacet,” dodává Podhorová. Redakce se také pokusila chovatelku několikrát kontaktovat, ta ale nebyla ochotná případ komentovat.

Štěňata měla ve sklepě

Zkušenost s tím, jak funguje množírna, popisuje Kateřina Vacheková (31). Její známá, které občas hlídala dceru, chovala psy. „Když jsem přišla k chovatelce domů, našla jsem tam psa, který už měl být dávno prodaný do ciziny. Rozhodla jsem se ho od ní koupit, protože byl v tak příšerném stavu, že ho nešlo ani učesat. Po celém těle měl slepené chlupy od svých výkalů,“ vzpomíná Vacheková. Chovatelka jí ale oznámila, že psa prodá za cenu výstavního štěněte, což je asi 16 000 korun. „Nechtěla jsem ho tam nechat už ani o chvilku déle. Nakonec jsme se domluvili na 4 000 korun za psa,“ pokračuje Vacheková.

Podle ní byli i další psi její známé chováni v příšerných podmínkách. „Pamatuji si, že mi dcera chovatelky řekla, že dole ve sklepě jsou štěňata. Šla jsem se tam podívat. Opravdu tam byla a válela se ve vlastních exkrementech. Měla zapnutou televizi, prý aby se cítila více socializována. Bylo mi příšerně,” popisuje Vacheková. Chovatelčino jméno ale nechtěla s redakcí sdílet, protože se dlouho znají.

Musí se prokázat týrání

Česká legislativa nedefinuje pojem množírna. Většinou to bývá špinavá místnost plná klecí se zvířaty, není to ale podmínkou. Někdy mohou být zvířata chována i v luxusním prostředí. Takový byl právě případ chovatelky čivav. „Když jsem si pro čivavu přijela, tak jsem se nestačila divit. Dům, ve kterém jsem si čivavu brala, byl pouze pro psy a vevnitř to vypadalo jako na zámku,” vzpomíná Podhorová.

Aby bylo možné zvíře majiteli odebrat, musí být jednoznačně prokázáno jeho týrání. Například tím, že je na něm vidět silná podvýživa, velmi špatný zdravotní stav nebo má majitel nedostatečné podmínky pro jeho chov. Kontroly těchto zařízení se často konají na popud lidí, kteří napíší písemné prohlášení na Krajskou veterinární správu. Ta následně místo prošetří. Často ale tito chovatelé stihnou místo uklidit a psy schovat například do stodol nebo po svých známých. 

Není výjimkou, že pes z množírny má i dokumenty, které na první pohled vypadají jako pravé. „I přesto že chovatelka nevěděla, jaký pes s fenou štěňata má, tak papíry původu dostala. Vše si nějak zařídila,” říká o své zkušenosti Kateřina Vacheková. Budoucí majitelé by si tak měli před pořízením psa zjistit informace o chovateli a následně k němu zajet, klidně i na nezávaznou návštěvu.

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Generace20
+
Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Generace20

Autor: Petra Macháčková

29. 03. 2019

Možná už od letošního léta budou muset být cestující v Praze ve střehu. Mohlo by se jim totiž stát, že když nebudou na zastávce vidět, autobus jim nezastaví a ujede. Při výstupu budou naopak muset včas zmáčknout signalizační tlačítko, aby jejich spoj zastavil a zastávku neprojel. Vedení hlavního města totiž zvažuje, že všechny autobusové zastávky na jeho území budou pouze na znamení.

Jaroslav Vaněk (60) řídí autobus už přes třicet let, ale na novinku, která na něj čeká možná už od léta se rozhodně netěší. „Kdybychom se nerozjížděli s autobusy tak často, šetřilo by to životní prostředí, ale nemyslím si, že nějak převratně. Teď jsme naučeni stavět ve stanicích, kde člověk stojí, a nezáleží, jestli zastávka na znamení je nebo není,“ říká Vaněk. Podle něj bude zastavování autobusů na znamení problém zejména pro cestující, co se schovávají v přístřešcích, nebo spoj dobíhají na poslední chvíli.

Regionální organizátor pražské integrované dopravy (Ropid) novinku zvažuje zavést od letošního července. Všechny autobusové zastávky, kterých je v Praze celkem 2342, by byly pouze na znamení. „Vypadá to, že se zavádí něco převratného, ale zhruba 60 % zastávek už na znamení je, celkem přes 1300 stanic. Reálný dopad na cestující by tak neměl být skoro žádný,“ je přesvědčen náměstek ředitele Ropidu Martin Šubrt. 

Méně špíny i hluku

Systém zastávek výhradně na znamení je v řadě měst v zahraničí tradiční a zcela běžný. Příkladem je Vídeň, Paříž, Londýn nebo Berlín. I turisté vědí, že bez mávnutí jim řidič nezastaví. „Přijde mi to jako dobrý nápad si na autobus jen mávnout. Navíc jsou díky tomu přehlednější jízdní řády a člověk se v nich pak lépe vyzná,“ myslí si Češka Martina Techlovská (21), která v Londýně studuje vysokou školu. 

Ropid si od novinky slibuje mimo jiné i úsporu pohonných hmot, zhruba za pět milionů korun ročně. Jedno zastavení a rozjezd autobusu vyjde prý přibližně na jednu korunu. Dalším plusem má být nižší míra emisí v ovzduší, menší vibrace, hluk a nižší opotřebení silnic. 

Návrh má i úskalí

Plošné zavedení všech autobusových zastávek na znamení by mohlo zpočátku dělat problém hlavně mimopražským cestujícím. „Než jsem se v Praze zabydlel, měl jsem se zastávkami na znamení problém. Několikrát se mi stalo, že jsem přejel, protože jsem nezmáčkl tlačítko. Nebyl jsem na to zvyklý,“ přiznává David Rošlapil (28). S návrhem Ropidu nesouhlasí ředitel pražského Dopravního podniku Petr Blažek. Podle něj není třeba dělat všechny zastávky na znamení. Příkladem je podle něj zastávka Nemocnice Krč. Tam jezdí více než dvacet linek a řidiči by tak nepoznali, na který autobus cestující čekají a stejně by podle předpisů museli zastavit. „Na hodně vytížených stanicích není důvod, aby se systém ‚na znamení‘ zaváděl, “ myslí si Blažek

Kdy přesně a zda se změna spustí, bude podle mluvčího Ropidu Filipa Drápala nakonec záviset na tom, jaký návrh schválí vedení Prahy. Ideu už projednal a podpořil magistrátní výbor pro dopravu, musí ji ale ještě schválit rada města.

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Generace20
+
Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

28. 03. 2019

Jedno z nejvyhledávanějších turistických míst na Malé Straně v Praze, Lennonova zeď, dostala zcela novou podobu. V pondělí 18. března ji dvě desítky umělců znovu pomalovaly. Tvůrci se drželi zejména motivů svobody a tématu třicátého výročí od pádu komunismu, které měla tato akce připomínat.

V pondělní poledne se u Lennonovy zdi sešlo dvacet českých i zahraničních umělců. Mezi nimi byl i výtvarník a pedagog Pavel Šťastný, mimo jiné autor loga Občanského fóra, a jeho studenti. „Chtěli jsme Lennonově zdi vrátit tvář. Poslední dobou ztrácela svou uměleckou podobu. Začínal to být soubor nenávistných textů a malůvek, kde si každý napsal, co chtěl,“ říká student grafického designu David Pícha (20), který se přemalování účastnil. Touto akcí chtěli kolemjdoucím připomenout, že zeď neslouží k psaní sprostých výkřiků a vulgarit, ale k vyjádření lásky, volnosti a svobody. Tedy hodnot, které zastával i John Lennon, po kterém zeď získala své jméno.

Všechno, co potřebuješ, je láska

Hlavním mottem akce byla píseň anglické skupiny Beatles „All You Need Is Love“, tedy česky „všechno, co potřebuješ, je láska“. Právě slovo láska je na zdi vyobrazeno ve třiceti jazycích. Další obrazy připomínají třicáté výročí od pádu komunismu a znovunabytí svobody. „Bez toho bychom tu nemohli být a volně malovat. Je to událost, které bychom si měli velmi vážit,“ myslí si malířka Alžběta Müllerová (23). Na zeď namalovala dvě slečny, které na počest svobody společně ruku v ruce odhazují podprsenky. „Aby to nebylo příliš vulgární, tak nám ukazují jen obnažená záda. K tomu patří nápis Free since 1989 (Svobodní od roku 1989, pozn. red.). Odhození podprsenky je pak metaforou pro shození okovů komunistického režimu v roce 1989,“ popisuje své dílo Müllerová.

Tématem svobody se inspirovali i další umělci. Šimon Dub (23) vytvořil barevný vzor z takzvaných Havlových véček, kterými spojil jednotlivé kresby dalších umělců. „Ruka se dvěma prsty tvořícími písmeno V. Myslím, že tento symbol odkazuje jak ke třicátému výročí od pádu komunismu, tak i ke zpěvákovi Lennonovi, který toto gesto používal, a proto by mělo být na jeho zdi,“ vysvětluje Dub. Tento klasický symbol míru a svobody vybral spolu se svými kolegy také proto, že je srozumitelný Čechům i cizincům.

Malovali i velvyslanci

První nápisy se na zdi začaly objevovat v šedesátých letech 20. století. Od sedmdesátých let byla zeď nazývaná Zdí nářků. Lidé na ni psali své názory formou vzkazů nebo básní. Po smrti zpěváka Johna Lennona v roce 1980 neznámý autor využil kamenné desky u zdi a vytvořil symbolický náhrobek. Tehdy získalo místo svůj nynější název. „Lennonova zeď je ztělesněním hodnot, které zastával John a celé hnutí hippies – lásku, mír a svobodu. Zároveň je pro mě jakousi památkou svobody ducha z dob, kdy u nás byla svoboda omezována. Lidé na ní vyjadřovali názory, které nebyly žádané. Pro mnoho lidí, kteří chodili okolo, to byl ale střípek naděje, že v tom nejsou sami,“ popisuje Müllerová. 

Naposledy zeď přetřela v roce 2014 studentská streetartová skupina Pražská služba na bílo, čímž chtěla dát prostor pro nová díla. Letos umělci zeď nepřetírali a malovali přímo na staré nápisy. „Některé původní obrazy jsme zachovali, takže bylo občas složité držet se v chaosu, aby neujel štětec. Ale jinak se mi malovalo bez problémů, protože jsem si zprvu natřela celou plochu jinými barvami. Ani mi nebylo líto přetřít některé nápisy, protože nevypadaly už moc dobře,“ říká malířka Eliška Nováková (21), která na zeď přepsala úryvek z knihy Můj svět od Bohumila Hrabala. Kromě umělců na zeď psali i velvyslanci různých zemí, kteří byli na akci pozvaní. „Seznámil jsem se s ománským umělcem Salehem, nebo vyslancem ze Spojených arabských emirátů, který je autorem tamní vlajky,“ popisuje Pícha. Tentokrát měli organizátoři povolení, a tak nehrozilo, že by na ně majitelé podali trestní oznámení tak, jako na streetartovou skupinu před pěti lety.

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

28. 03. 2019

Už 30. března vyberou Slováci v druhém kole voleb novou hlavu státu. Zvolit si můžou buď místopředsedu Evropské komise Maroše Šefčoviče nebo právničku Zuzanu Čaputovou, která má podle průzkumů, i podle výsledků prvního kola, větší šanci na vítězství. Čím Slováky tolik zaujala ještě nedávno neznámá Čaputová?

Slovensko vloni zažilo velkou ránu; zavražděn byl novinář Ján Kuciak se svojí přítelkyní, což vyvolalo velký společenský otřes i volání po slušnosti a upřímnosti v politice. A právě téhle poptávce jde vstříc Zuzana Čaputová. Vsadila na upřímnost a kampaň bez intrik či útočení a zaujala. V prvním kole získala 40,6 procent hlasů, druhý postupující Maroš Šefčovič výrazně méně – 18,7 procent. Plusem Čaputové je i politická svěžest, která by mohla Slováky oslovit. I proto by podle průzkumů agentury Median SK mohla získat v rozhodujícím kole 60% hlasů. Šefčovičovi pravděpodobně nepomůže jeho důraz na křesťanské a tradiční hodnoty, které jinak Slováci vyznávají, může ale ještě překvapit. Podobně jako v roce 2004 bývalý prezident Ivan Gašparovič, který volby vyhrál, i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. V prvním kole získal jen 22 % hlasů, v tom druhém svého protikandádáta Vladimíra Mečiara nečekaně porazil s téměř 60 % hlasů. 

Klíčové bude, kdo osloví voliče kandidátů, kteří se do druhého kola nedostali. Například předseda strany Most-Híd Béla Bulgár, vyzval své podporovatele, aby volili Čaputovou. On sám ale získal v prvním kole jen 3,1 %. Naopak soudce Štefan Harabin, který získal 14,34 % hlasů, se rozhodl nepodpořit nikoho. Dokonce před pár dny zpochybnil výsledky prvního kola voleb. Harabin vítězil hlavně na východě Slovenska, kde je velká část Slováků spíše konzervativní. Jeho voliči k volbám pravděpodobně buď nepůjdou, nebo zvolí Šefčoviče. To samé platí o voličích krajně pravicového politika Mariana Kotleby, který je úplným protipólem liberální Čaputové. I tak se ale nejpravděpodobněji jeví varianta, že Slovensko bude mít po víkendu poprvé v historii v čele státu ženu.

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Generace20
+
Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Generace20

Autor: Anna Kotábová

27. 03. 2019

Zvířata z množíren se rodí do tak špatných podmínek, že trpí i vážnými a dlouhodobými zdravotními potížemi, které mohou skončit jejich předčasnou smrtí. Taková byla i zkušenost Kateřiny Rozehnalové (36), která se skrze dobrovolnickou pomoc ohroženým psům ujala australského ovčáka Eliota. Kvůli nevhodnému křížení množiteli byl hluchý. Měl také epileptické záchvaty, kvůli kterým zemřel v nedožitých dvou letech. Rozehnalová ale zároveň zjistila, že i papírové zvíře za 30 tisíc korun může zdravotně trpět, pokud chovatel psa přešlechtí.
Eliot trpěl epileptickými záchvaty, kvůli kterým nežil ani dva roky. Stejný problém má i jeho bratr Melmen. Zdroj: Archiv Kateřiny Rozehnalové

Váš pes Eliot pocházel z množírny. Měla jste s takovými zvířaty předchozí zkušenost?

Ano, už několik let se snažím například přednáškami bojovat proti množitelům. To jsou lidé, kteří ve velkém rozmnožují vybraná plemena zvířat, nejčastěji psů, čistě za účelem zisku. Nevěnují proto zvířatům potřebnou péči, naopak je mnohdy nechávají zavřené v kotcích ve vlastních výkalech a nevhodně je mezi sebou kříží, čímž jim způsobují vrozené zdravotní problémy. Také poskytuji dočasnou péči psům, kteří nemají domov, potřebují intenzivní péči a třeba jim i hrozí utracení. Snažím se je naučit základním návykům jako chození na vodítku a socializovat je, aby si zvykli nejen na dospělé, ale i na děti a jiná zvířata. Nechávám je také vyšetřit veterinářem a pak jim hledám nový domov. Eliot byl první takové zvíře, které jsem si nechala poté, co byl jako štěně zachráněn vykoupením z množírny. Byl hluchý a měl problémy se zrakem, kvůli kterým hrozilo, že v budoucnu oslepne. Trpěl také epileptickými záchvaty zhruba každé dva měsíce. Poslední záchvat pro něj byl osudný. Měla jsem ho rok, umřel letos 13. října 2018. Dožil se jen dvaceti měsíců.

Dokázali jste z jeho špatného stavu vytěžit i něco pozitivního?

Ano, Eliot se mnou bojoval proti množírnám. Navštěvovali jsme spolu akce, na kterých svým jedinečným vzhledem budil pozornost. Eliot byl australský ovčák, měl krásně bílou srst a modré oči, což se teď lidem líbí. Kvůli tomu množitelé záměrně přivedli taková štěňata na svět. Díky tomu jsem měla šanci mluvit s lidmi o tom, proč je špatné pořizovat psa z množírny a že by se zájemci o zvíře měli vždy detailně zabývat tím, od koho a z jakého prostředí si zvíře pořizují.

Byli majitelé množírny, ze které Eliot pocházel, nějak potrestáni?

Eliot kromě epileptických záchvatů trpěl i problémy se zrakem a byl hluchý. Zdroj: Archiv Kateřiny Rozehnalové

Vůbec netuším. Ani od organizace Tail Story, přes kterou jsem se k Eliotovi zprostředkovaně dostala, nemá moc informací. Vím jen, že ti lidé už měli jeden vrh od stejných rodičů, kteří byli pro křížení právě kvůli vysoké šanci na vrozené vady štěňat nevhodní. Tehdy prý organizace majitele poučila, že nemůžou tímhle způsobem křížit psy, protože jinak budou mít štěňata vážné zdravotní problémy. Údajně majitelé poprvé nevěděli, že tak vážné problémy mohou nastat, ale pak je záměrně i přes upozornění namnožili znovu.

Proč je po zvířatech z množíren taková poptávka, ačkoliv jsou nemocní a trpí ve špatných podmínkách?

Moje osobní zkušenost je taková, že Češi si opravdu primárně vybírají zvíře podle vzhledu a nezajímají se o jeho původ. Mimo jiné proto jsou u nás množírny tak rozšířené. Může se také stát, že člověk, který si chce pořídit psa a nemá v situaci přehled, požádá o radu v nějaké skupině chovatelů na sociálních sítích, ale špatně pochodí. Občas jsou členové těchto skupin přehnaně nesnášenliví. Takoví lidé jsou ale všude. Neznalého člověka dokáží zlými komentáři tak odradit, že si raději půjde pořídit psa přes online nabídky, skrze které se zvířata z množírny často prodávají.

Brala jste k sobě psy, kteří potřebovali pomoc a ujala se štěněte z množírny. Proč jste si zároveň koupila papírového psa z chovu?

Dcera, které je teď tři a půl roku, si hned po narození zvykla být se psy, ráda se o ně se mnou starala. Naučila se s nimi zacházet velmi dobře. Nakonec jsem se rozhodla splnit jí přání a k prvním narozeninám, i když to určitě někdo odsoudí, jsem jí pořídila vlastního psa, bostonskou teriérku Bagetku. Velmi rychle se naučila o ni sama do velké míry starat.

Bagetka měla být zdravý pes z chovu. Kvůli přešlechtění ale trpí zdravotními problémy, které vyžadovaly operaci. Zdroj: archiv Kateřiny Rozehnalové

Můžete porovnat zdravotní stav psa z oficiálního chovu se psem z množírny, jako byl Eliot?

Zvířata z množíren zpravidla zdravotně trpí kvůli špatným podmínkám, ze kterých pocházejí. Množitelé je totiž vidí jen jako věc určenou k finančnímu zisku, ne jako živého tvora. Psi, kteří se ke mně dostali do dočasné péče z množírny, byli mnohdy na pokraji sil, vyčerpaní, nemocní. To jsem pro svou malou dceru samozřejmě nechtěla, proto jsem Bagetku nakonec koupila od chovatelky za 30 tisíc s očekáváním, že bude zdravá. O to větší bylo moje překvapení, když jsem se náhodou kvůli rentgenovému vyšetření dozvěděla, že i Bagetka má vážnou vrozenou vadu pánve a úplně jí chybí křížová kost. Najednou jsem zjistila, že bude potřebovat operace za další desetitisíce.

Takže ani původ od chovatele není zárukou dobrého zdravotního stavu zvířete.

Ano, byla to pro mě opravdu rána. Do té doby jsem bojovala proti množírnám a podporovala jsem chovatele. Teď už ale vím, že situace není jen černobílá. Od kynologické soudní znalkyně jsem totiž zjistila, že tyhle případy nejsou ojedinělé. Navíc se s dalšími odborníky shodli, že je Bagetka přešlechtěná, což je důvod jejích zdravotních problémů. Chovatelka ale tvrdila, že jsem Bagetce problém způsobila sama špatnou stravou a pohybem, což byl i podle veterináře nesmysl, a situaci odmítla řešit. Až když jsem jí řekla, že na ní a její chování upozorním zveřejním posudků od odborníků a rentgenů, ozvala se, že je ochotná se finančně vyrovnat. Musela jsem ale podepsat smlouvu o mlčenlivosti, takže nemohu o situaci mluvit detailně. Vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka s malou dcerou a věděla jsem, že budu muset nějak sehnat peníze na operace Bagetky, přistoupila jsem.

Je v takové situaci, kdy se množitelé i chovatelé orientují primárně na zisk, možná změna?

Doufám, že ano. Mimo jiné zakládám organizaci Drahý Eliote, skrze kterou mám v plánu pomáhat nejen psům, ale i dalším skupinám, jako jsou děti z chudých rodin nebo senioři. Každá organizace je ale bezmocná bez lidí, kteří její práci sdílejí a různými způsoby přispívají. Chci také pokračovat v šíření osvěty. Žijeme totiž v době, kdy mnoho lidí nemá úctu k životu a politici situaci řeší jen minimálně. Bohužel mi proto přijde, že pokud nebudeme pomáhat my, obyčejní lidé, moc se toho nezlepší.

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Generace20
+
Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Generace20

Autor: Anna Kotábová

27. 03. 2019

Nákup zboží v bezobalových prodejnách získává na popularitě. Je totiž vnímán jako součást ekologického uvažování, které pomáhá snižovat množství odpadu. Právě plast, papír a jiné obalové materiály končí buď na skládkách, nebo v lepším případě jako materiál k recyklaci. Bezobalový nákup ale vyžaduje motivaci udělat pro planetu něco navíc a také čas zajít do specializované prodejny. Proto se mu zatím věnuje jen zlomek společnosti. To se nejspíš nezmění, dokud se možnost tohoto typu nákupu nerozšíří i do větších obchodů, jako jsou supermarkety.

Snaha zredukovat odpad je již pro mnoho lidí součástí životního stylu. Zejména plastové obaly, ve kterých se prodává například sypké zboží jako rýže či těstoviny a plastové lahve na aviváž či mycí saponáty, jsou hlavním zdrojem neorganických odpadků. Proto začaly vznikat obchody jako Bezobalu, které se soustředí na prodej zboží takovým způsobem, aby v první řadě vznikalo co nejméně odpadu z obalových materiálů. Zákazníci si v nich kupují zboží do vlastních dóz, sklenic či sáčků. „Hodně plastu z lahví se ušetří například u stáčené drogerie, tedy u saponátů na nádobí, pracích gelů či aviváží. Jen za letošní říjen jsme prodali cca 1000 litrů produktů, tzn. že jsme ušetřili 1000 litrových lahví z tvrdého plastu,“ zdůrazňuje Ondřej Tesař z obchodu Bezobalu.

Ekologie pro mainstream

Podle Tesaře bude obtížné rozšířit bezobalový prodej mezi běžné spotřebitele do supermarketů. Pro obchody by to znamenalo vzrůst nákladů na zavedení i provoz, protože takový prodej je náročný. Například zabere více prostoru a na zboží by měla dohlížet obsluha, která jej naváží a dohlédne na dodržení hygieny. „Všechny problémy, které by řetězce musely kvůli zavedení bezobalového prodeje překonat, by se promítly do vyšších cen zboží. To by nemusel průměrný spotřebitel tolerovat. Cena je pro mnoho nakupujících důležitější faktor než ekologie,“ myslí si. Podmínkou by tedy byl obchodní model, který by vyšel výhodně pro obchody i zákazníky.

O to se aktuálně snaží český projekt MiWa (Minimum Waste – minimální plýtvání, pozn. red.). „Pracujeme s konceptem znovupoužitelných kapslí. Výrobce do nich naplní zboží a poté je dodá obchodu, kde se produkt postupně prodá. Kapsle se poté vyčistí a odešle se opět prodejci k opětovnému naplnění,“ popisuje ve zkratce Hynek Balík, který se ve společnosti MiWa stará o marketing. Pilotní spuštění projektu je domluveno s obchody PROBIO a Country Life. V nich bude prodej spuštěn nejdříve, a to v druhém čtvrtletí roku 2019. „Otestujeme tak v praxi ekonomickou stránku našeho projektu pro všechny členy dodavatelského řetězce,“ vysvětluje Balík.

Zájem stoupá

Projekty jako Bezobalu a MiWa by neměly šanci na realizaci bez dostatečné podpory zákazníků. „Zájem roste zejména v poslední době, kdy se začalo hodně mluvit o problémech plastového znečištění, limitech recyklace a nevhodnosti jednorázových obalů,“ komentuje situaci Balík. Obchodníci i výrobci jsou podle něj vystaveni velkému tlaku veřejnosti. K prioritám odpadového hospodářství tak začínají patřit znovupoužitelnost materiálů a prevence vzniku odpadu.

Pozitivní pohled má i Tesař. „Vzrůstá nám návštěvnost našich dvou obchodů v pražských ulicích Bělehradská a Hradčanská. Navíc neustále vznikají nové bezobalové prodejny po celé republice. Podle serveru Reduca.cz už jich je v České republice 63,“ říká. Radost má také z toho, že je velký zájem o víkendová školení pro lidi, kteří chtějí otevřít vlastní bezobalový obchod a která pomáhá vést. Spuštění konceptu bezobalového prodeje v supermarketech proto vypadá jako pouhá otázka času.

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Generace20
+
Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Generace20

Autor: Anna Kotábová

26. 03. 2019

Video potápěče plavajícího se zvířaty mezi všudypřítomným plastovým odpadem se na jaře 2018 rozletělo po internetu a rozpoutalo bouři na sociálních sítích. Najednou se téma nadbytečného plastu ve společnosti zvýraznilo a na hladině mediálních rybníčků se drželo jako prázdná PET lahev.
Planetě nepomůže používání jiných materiálů, ale uskromnění a opakovaně použitelné materiály. Zdroj: Flickr

Na problém kromě Evropské unie zareagovaly i firmy jako Starbucks nebo Costa Coffee. Slíbily například nahrazení papírových kelímků na kávu, které obsahují příměs plastu a nejdou proto zrecyklovat, kalíškem z kukuřičného škrobu. A svět opět pomalu ulehl ke spánku a cítil se spasen.

Jenže představa, že nahrazení plastového výrobku nebo obalu nějakou alternativou představuje řešení, je jen naivní víra ve spásu. Jde o spoléhání se na zázraky, které lidem umožní žít ve standardu, na který jsou zvyklí. Stanovisko Starbucksu získalo velkou, ale krátkozrakou podporu. Málokdo zvažoval, jaké důsledky vlastně takový krok má. Kolik zemědělské plochy se bude muset vyhradit na pěstování kukuřice pro výrobu kelímků. Do jaké míry poškodí růst této plodiny, která patří mezi nejméně šetrné, půdu.

Pětiletý výzkum Ústavu experimentální botaniky Akademie věd České republiky navíc ukázal, že se tyto takzvané bioplasty v přírodě nerozkládají tak dobře, jak výrobci deklarují. Potřebují totiž k rozkladu správné podmínky ve speciálním kompostéru, které na skládce odpadu nikdy nenastanou.

Lidstvo žije stylem, který velmi brzo Zemi vyčerpá, což je prostá realita, kterou si prostě někteří nechtějí přiznat. Raději pochybnosti o ekologii zabalí do černých pytlů a hodí na skládku v naději, že když jim sejdou z očí, sejdou i z mysli. Hlavním předpokladem pro zlepšení situace je zejména osvěta lidí, ochota přemýšlet v souvislostech a na tomto základě upravit životní styl.

Bohužel i přesto, že jsou v současnosti informace z historického hlediska dostupné nejsnáze, velkému podílu populace prostě sebevzdělávání za tu námahu nestojí. Pak by ale lidé měli počítat s tím, že život stylem „Po nás potopa“ přinese světu záplavu s plastovým odpadem na vlnách. Nepotřebujeme kupovat každý den kávu s sebou do „lepšího“ kelímku, ale do znovupoužitelného.

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Generace20
+
Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Generace20

Autor: Anna Žáková

25. 03. 2019

Lyžování ve volném terénu spousta lidí považuje za nebezpečný a nezodpovědný sport. Neprávem, myslí si nejznámější český freerider Robin Kaleta. Lyžaři mimo sjezdovky si podle něj musí uvědomovat vlastní zodpovědnost daleko víc než lidé na upravených svazích.

Freeride je známý extrémními sjezdy a je vnímán jako nebezpečný sport. Právem?
Lidé mají většinou z freeridu skutečně strach. Ale to hlavně proto, že o něm nic nevědí. Třeba v Česku je lyžování ve volném terénu vnímáno negativně neprávem hlavně asi proto, že se k nám dostanou jen negativní zprávy o tom, kdo kde skončil v lavině. Ale kdo jezdí třeba do Alp, ví, že tam je lyžování mimo sjezdovky běžné. V terénu samozřejmě rizika jsou, ale ta se dají předvídat.

Jaká rizika to jsou?
Člověk může třeba spadnout ze skály nebo narazit do stromu. Případně se ztratit při špatném počasí. To jsou ale věci, kterým se dá jednoduše předejít znalostí terénu. Laviny jsou samozřejmě největší strašák, ale i ty se dají studiem poměrně dobře předvídat. Před každou cestou se snažím zjistit co nejvíc informací o lokalitě, kam jedu. Nějaký čas před odjezdem sleduji předpověď počasí a lavinovou předpověď. A když mě na místě zastihne špatné počasí, musím mít plány B a C. Třeba bezpečnější terén nebo i sjezdovku.

Lidem, co jezdí mimo sjezdovky se někdy vyčítá bezohlednost k přírodě. Respektují freerideři při jízdách i chráněné krajinné oblasti?
Neznám žádného freeridera, který by po sobě v přírodě nechával nepořádek. To je spíš věcí náhodných návštěvníků, kteří k přírodě nemají žádný vztah. Naopak spousta freeriderů jezdí do volného terénu právě proto, že má ráda přírodu a nedotčenou krajinu. Proto ji ani neničí. Pokud jde o chráněné krajinné oblasti, je otázka, jakou škodu může člověk jedoucí po sněhu napáchat. Tam podle mého názoru žádné poškození nehrozí. Něco jiného jsou přírodní rezervace, tam je sjezd přímo zakázaný a nikdo by tam skutečně jezdit neměl.

Hlavní je odhodlat se a vyjet mimo sjezdovku. 

Je freeridové lyžování oproti jízdě po sjezdovkách náročnější?
Fyzická náročnost freeridingu je dána hlavně tím, že se člověk k vytouženému terénu, nejčastěji prašanu, musí nějak dostat. Třeba je nutné na místo startu dlouho šlapat s lyžemi přes rameno. Nebo projet boulemi a rozježděným sněhem. Samotné lyžování v prašanu ve volném terénu tak těžké být nemusí. Pak je také možnost se na vytoužené místo nechat dopravit vrtulníkem.

Takže freeride není jen pro pokročilé lyžaře?
Asi spíš jo, ale pokud chce někdo jezdit mimo sjezdovky, musí se prostě a jednoduše odhodlat vyjet za její mantinely. To bohatě stačí. Není ani nutné jet do Alp, do Švédska nebo do Kanady, kde jsou podmínky pro freeride lepší. Stačí začít jezdit i tady v Česku a po malých krůčcích se zlepšovat. Třeba i jízda v boulích na sjezdovce je dobrá příprava na freeride.

Na kurzech musím hlídat, aby nikomu neruplo v bedně.

Jako organizátor nebo vedoucí freeridingových kempů máte za účastníky odpovědnost. V čem je musíte hlavně hlídat?
Rozhodně je to trochu vnitřní boj. V terénu musím neustále vnímat, co se kolem děje. Nemůžu lítat myšlenkami někde jinde. Vím, že pokud by se nedejbože něco semlelo a někdo se třeba zranil, byl by to důsledek mého rozhodnutí. Taky musím uhlídat, aby někomu z kurzistů neruplo v bedně a neudělal něco neočekávaného, z čeho by mohl být průšvih. V terénu člověka nikdo neochrání a pomoc většinou přijede až za dlouho, je nutné vážit každý krok.

Co vás na lyžování mimo sjezdovky baví?
Úplně všechno. Od toho, že jsem v krásné přírodě až po adrenalin. Zároveň pro mě freeride znamená i jiné nastavení mysli než na sjezdovce. Člověk je mimo sjezdovku na vlastní nebezpečí a zodpovědnost a ve volném terénu si to uvědomuje. Naopak na sjezdovce si lidé koupí permanentku a očekávají upravenou trasu, dokonale urolbovaný sníh, mantinely a sloupy obalené molitanem. A když se jim náhodou něco stane, mají tendenci vinu shazovat na ostatní. Třeba na majitele skicentra za to, že pořádně nezajistil terén a podobně. To mi přijde úsměvné i smutné zároveň.

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Generace20
+
Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

24. 03. 2019

Známé písně zpěvačky Heleny Vondráčkové si diváci mohou poslechnout v novém muzikálu Radka Balaše Kvítek mandragory. Na prknech pražského divadla Broadway měl premiéru 13. března. Představení pojmenované po jedné ze zpěvaččiných nejznámějších písní láká na herecké obsazení a srozumitelný děj. Příběh trochu narušují muži převlečení za ženy, kteří místy předvádí cosi podobného travesti show, což zastiňuje jinak kvalitní herecké i pěvecké výkony.

Po divácky úspěšném muzikálu Mýdlový princ s hity Václava Neckáře představil režisér a autor scénáře Radek Balaš další podobné představení. Muzikál Kvítek mandragory je poctou zpěvačce Heleně Vondráčkové a reakce publika dokazují, že Balaš opět vsadil na správného interpreta. Na veřejné generálce si diváci od dětí až po důchodce nejznámější písně prozpěvovali po celou dobu představení.

Inspirací k novému muzikálu byl americký film Někdo to rád horké. Podobně jako ve slavném snímku si muži i v Kvítku Mandragory navlékají silonky a nazouvají boty s podpatky. V převlečení pak proniknou do klubu Copacabana coby zpěvačky, protože chtějí dostat majitele – mafiánského bosse – do vězení. Promyšlený plán se ale trojici mužů nakonec zvrtne.

Muzikál ale nespoléhá jen na oblíbené písně nebo komickou zápletku. Tvůrčí tým vsadil také na známé tváře jako je Sagvan Tofi, Bronislav Kotiš nebo Jaromír Nosek. Ti působí dojmem, že si svou roli skutečně užívají. A to i ve chvílích, kdy na jevišti hopsají v šatech a punčochách a jejich taneční kreace divákům občas mohou připomínat travesti show. Divácky vděčná je role bodyguarda Sergeje v podání Ondřeje Bábora, který mluví jako rodilý Rus. Výborné jsou i některé pěvecké výkony. Třeba v provedení zpěvačky Michaely Gemrotové znějí písně Heleny Vondráčkové minimálně stejně dobře jako v originále.

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Generace20
+
Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

23. 03. 2019

Transporty, věznění, fyzické a sexuální násilí. I těmto formám perzekuce musely ženy čelit za Protektorátu. Jejich osudy připomněli historici u příležitosti 80. výročí okupace v Senátu na konferenci Rok 1939 – čekání na válku.

Do nacistických představ o ženách prosakovaly rasové teorie. Nacisté definovali pouze árijskou nebo německou ženu. „Podle vyjádření Adolfa Hitlera z roku 1935 měla rovnoprávnost této árijské ženy spočívat v tom, že se jí dostane zaslouženého ocenění v určitých oblastech života, které jí jsou od přírody určeny,“ říká historička Pavla Plachá (42) z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich posláním bylo podle Hitlera rodit děti za účelem zachování rasy. Od mladého věku byly organizovány do dívčích a ženských svazů. Nesměly se ale profesně angažovat na prestižních pracovních postech, třeba jako soudkyně nebo advokátky. 

Ostatní ženy byly pro nacisty buď nehodné větší pozornosti, nebo přímo problematické, což vedlo k perzekucím a diskriminaci. Nacisté odmítali feminismus, který považovali za výmysl židů. „Nacistický stát se snažil svojí politikou ženy vytlačit do prostoru rodiny, zatímco veřejná sféra a politika měla být určena výhradně mužům,“ napsal pro Nový Prostor sociolog Jan Kratochvíl. O osudu tehdejších žen se toho podle historiků ale stále neví dost. „Ženská perspektiva v dějinách obecně není příliš přítomna,“ vysvětluje Plachá.

První vlna zatýkání

Nacisté přišli v březnu 1939 do Česka už s hotovými seznamy lidí k zatčení. Mezi prvními na nich byly i funkcionářky komunistické strany a členky jiných levicových organizací. Hned za nimi byly ženy z okraje společnosti, takzvané asociálky, ženy obviněné z hanobení rasy, nebo odpůrkyně okupace. Část z nich byla za krátkou dobu propuštěna, řadu z nich ale nacisté poslali do koncentračních táborů.

Deportována byla za své protiokupační projevy i Otýlie Hrušková, učitelka z dívčí měšťanské školy ve Vsetíně. „Jako přesvědčená vlastenka projevovala nevoli vůči okupaci tím, že svým žákyním předčítala obsahy protiněmeckých letáků. Ve škole provolávala na chodbě heslo ‚ať žije Beneš, ať žije republika‘ a na pochodových cvičeních zpívala se žákyněmi zakázané písně Hej Slovane, Šestého července, U Zborova a další,“ popisuje její příběh Plachá. Otýlie Hrušková byla zadržena na základě udání z roku 1939. Tehdy se jí obvinění podařilo u výslechu vyvrátit a byla propuštěna. O tři roky později byla z podobných důvodů zadržena znovu a následně poslána do koncentračního tábora.

Ženské peklo Ravensbrück 

Speciálně pro internaci žen byl vybudován koncentrační tábor u vesnice Ravensbrück, přibližně sto kilometrů severně od Berlína. „Do roku 1942 zůstal Ravensbrück jediným ženským koncentračním táborem německé říše,“ popisuje Plachá. V tomto táboře zemřela také novinářka a spisovatelka Milena Jesenská, která se aktivně účastnila protinacistického odboje.

V táboře se musely vězeňkyně potýkat s různými formami násilí, ať už fyzickým nebo sexuálním. „Už při samém příchodu ženy byly nuceny se vysvléct a promenádovat se před dozorci SS nahé, což byl pro většinu z nich velice traumatický zážitek. Součástí trestů v koncentračních táborech bylo i bití na holý zadek, což bylo pro ženy velmi ponižující,“ říká Plachá. Docházelo také k umisťování žen do nevěstinců, nebo k nuceným sterilizacím. S další formou perzekuce se setkávaly při výsleších gestapa. O konkrétních praktikách dozorců je ale relativně málo záznamů, protože pro oběti bylo později bolestivé o těchto zážitcích hovořit.

Konference byla v Zeleném salonku Senátu. Zdroj: Veronika Mašková

Konference byla příznačně v Zeleném salonku Senátu. Právě tam 15. března 1939 zasedala také vláda ministerského předsedy Rudolfa Berana, aby se seznámila s výsledky jednání tehdejšího prezidenta Emila Háchy s Adolfem Hitlerem v Berlíně. Den na to byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Generace20
+
Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

22. 03. 2019

Dětem, které vyrostly na Kouzelné školce, pomalu odcházejí postavy, které je provedly dětstvím. Ve čtvrtek 14. března zemřel Stanislav Zindulka, před dvěma lety Libuše Havelková. S každým odchodem někoho takového, jako byl kouzelný děda Standa nebo babička Libuška, si nutně uvědomujeme, že i my stárneme. Jako by nám s každou takovou ztrátou ubyl i kousek z našeho dětského světa.

Když jsme byli malí, všichni jsme to měli stejně. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme seděli v obýváku před televizí a čekali na náš nejoblíbenější pořad. „Ahoj holky, ahoj kluci,“ je to tady. František nás zdraví a nám začala nejkouzelnější půlhodina dne. A tak je pro nás vždy velkou ránou, když se dozvíme, že odešel někdo, s kým jsme prožili kus dětství. Před dvěma lety umřela televizní babička Libuška, před rokem děda Lubin a minulý týden i děda Standa. Postupně tak odešli naši školkoví prarodiče.

Pořad Kouzelná škola byl pro mě, ale i pro mé vrstevníky středobodem vesmíru. Ať se během dne dělo cokoliv, ve čtyři hodiny jsme museli být u televize, přes to – jak se říká – nejel vlak. Nikdo nechtěl propásnout další vylomeniny dědy Lubina nebo nový příběh dědy Standy. Ruku na srdce, kdo z nás jim tenkrát neposlal (či alespoň nechtěl) do Kouzelné školky svůj nejkrásnější obrázek?

Pro rodiče pořad znamenal půl hodiny klidu, pro nás zase chvíli plnou radosti, na kterou vzpomínáme s úsměvem dodnes. Na Facebooku před rokem dokonce vznikla stránka, která spojuje děti famfárové generace. Ta má v současnosti přes deset tisíc fanoušků a nikdo z nich na Kouzelnou školku nedá stále dopustit. Stárneme, i přes to má ale naše generace navždy něco společného. Díky Kouzelné školce jsme prožili famfárové dětství, a za to vděčíme právě i babičce Libušce, dědovi Lubinovi a dědovi Standovi.

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Generace20
+
Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Generace20

Autor: Jiří Lizec

22. 03. 2019

Po necelých dvaceti letech je florbalová Sparta opět v bojích o titul českého mistra. Ve dvou sezónách po sobě postoupila do semifinále Superligy, v letošním ročníku útočila i na vítězství v základní části. Podle útočníka Sparty Marka Zouzala (20) je za tímto vzestupem zejména to, že tým je zkušenější a po letech našel správného lídra.

Do týmu přibyli dva zkušení obránci Milan Garčar a Radim Křenek. Co se s jejich příchodem změnilo?
Příchod Milana Garčara, jednoho z nejzkušenějších českých reprezentantů, nám dodal klid, pozvedl celou naši hru. Na druhou stranu je za tím i celková změna v týmu. Sedli jsme si, tým je skvěle seskládaný a to je ten důvod, proč bojujeme o nejvyšší příčky. Radim Křenek je velkou posilou naší obrany. Jeho přítomnost na hřišti je znát a pětka, ve které hraje, z jeho kreativní hry hodně těží. Velký podíl na vzestupu Sparty v posledních dvou sezónách má také příchod trenéra Ondřeje Kašpárka. 

V letošní sezoně byly zápasy hodně vyrovnané. Každý může porazit každého, a to se mi líbí.

Vy sám v nejvyšší soutěži nastupujete už čtyři roky. Jak se za tu dobu změnila její úroveň? 
Florbal šel hodně nahoru, zápasy jsou náročnější. Když se liga před dvěma lety rozšířila o dva týmy,  čekal jsem, že některé zápasy budou jednoznačné. Ale v letošní sezoně byly zápasy hodně vyrovnané. Každý může porazit každého, a to se mi líbí.

Florbal je unikátní tím, že ve vyřazovací části si výše postavený tým může vybrat soupeře, s nímž bude chtít hrát. Takže nehraje automaticky první proti osmému. Co si o této změně myslíte?
Mně se ten model moc nelíbí. Přijde mi, že týmy, které končí na osmé až páté pozici, ztrácejí ke konci soutěže motivaci dostat se na lepší pozice. Stačí se dostat do play off a pak jen čekají, kdo si je z těch nejlepších vybere. Z mého pohledu bylo spravedlivější, když hrál první s osmým, druhý se sedmým a tak dále.

Váš tým si vybíral soupeře jako druhý v pořadí a zvolili jste Bohemians Praha, kteří skončili osmí. Proč zrovna je?

Nejvíce jsme chtěli hrát proti týmu Otrokovic, ale ten si vybrala jako první Mladá Boleslav. Pak jsme měli na výběr mezi Ostravou a Bohemians Praha. Trenéři to nechali na nás, na hráčích. V týmu jsme měli každý jeden hlas, nejvíc jich nakonec dostala Bohemka. Teď už víme, že jsme si vybrali dobře, protože jsme je vyřadili. 

Pokud porazíte v semifinálové sérii Vítkovice, pojedete na superfinále do Ostravy. Zatímco úvodní série play off se hrají na čtyři vítězná utkání, ve finále o titulu rozhodne jeden zápas. Vyhovuje vám to? 
Pro zviditelnění florbalu je to určitě lepší. Na zápas přijde hodně lidí, vysílá ho televize. Prostě velká marketingová akce. Ale ze sportovního pohledu mi to nepřijde dobré. V jednom zápase se může stát cokoliv, a série bude vždycky spravedlivější. Na čtyři vítězné zápasy se lépe ukáže, který tým si titul opravdu zaslouží.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“