Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

Generace20
+
AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

AUDIO: Chlapi v sauně si takové příběhy mohli vyprávět i před dvěma sty lety, říká o své nové knize Jaroslav Rudiš

Generace20

Autor: Anna Žáková

30. 10. 2018

Spisovatel Jaroslav Rudiš v knize Český ráj vypráví příběhy šestnácti mužů. Ti sedí v sauně, relaxují a povídají si o ženách a o životě. „Sám do sauny často chodím. Jedna z těch šestnácti postav proto můžu být i já. Ale také nemusím,“ naznačuje atmosféru novely Rudiš. Audio verzi Českého ráje, která vyšla současně s tištěnou, namluvil herec Petr Čtvrtníček.

Jaroslav Rudiš, česky i německy píšící spisovatel, vydává pět let od prózy Národní třída novou knihu. Jmenuje se Český ráj. Autor ji pokřtil 14. října v Lomnici nad Popelkou, odkud také pochází. Děj Českého ráje se odehrává v prostředí, kde Rudiš rád tráví čas, nabírá energii a také se pořádně zapotí – v sauně. Sedí v ní šestnáct mužů s indiánskými přezdívkami a povídají si příběhy o životě. Současně s tištěnou verzí novely vyšla i audiokniha, kterou namluvil herec Petr Čtvrtníček. Rozhovor s autorem příběhu vedla studentka Vyšší odborné školy publicistiky Tatiana Skoumalová.

 

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Generace20
+
Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Karel Lánský i přes zákaz Sovětů vysílal. Po padesáti letech za to dostal vyznamenání

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

30. 10. 2018

Jedním z pracovníků Československého rozhlasu, kteří během srpnové invaze v roce 1968 zůstali v budově, byl Karel Lánský (95). I přes snahu sovětských vojsk vysílání ukončit, v něm pokračoval. Letos si za tuto odvahu převzal nejvyšší státní vyznamenání - Řád Bílého lva mu ve Vladislavském sále Pražského hradu propůjčil prezident republiky.

S rozhlasem se Karel Lánský (95) setkal už v deseti letech. Roku 1945 se pak jako odbojář zúčastnil Pražského povstání, ve kterém hrál rozhlas také velkou úlohu. Ve stejném roce se stal členem KSČ a nastoupil na vysokou školu. Po ukončení studií působil mimo jiné v tiskovém odboru Ústředního výboru KSČ. S její politikou se ale nikdy neztotožnil a komunisté ho proto ze strany v roce 1961 vyloučili. Několik let pak pracoval jako dělník v Pragovce.

Zkažené rande

Do Československého rozhlasu nastoupil na jaře roku 1968. Před srpnovými událostmi ho tehdejší ústřední ředitel instituce Zdeněk Hajzlar pověřil vedením vysílání. V rozhovoru pro Český rozhlas Lánský vzpomínal, že byl den před začátkem okupace s manželkou v kině. Během večera se k nim ale dostala zpráva, že zemi obsazují vojska Varšavské smlouvy. Zavolal mu to kolega Jiří Kmoch. Lánskému tak zkazil večer a on se ihned vydal do rozhlasu.

Tam strávil noc i následující den 21. srpna, kdy už budovu obsadili vojáci, kteří chtěli přerušit vysílání. Lánský to ale odmítal s tím, že kdyby vysílání zastavili, přišly by před budovu protestovat tisíce lidí. V krizových situacích podle něj mají Češi a Slováci k rozhlasu kladný vztah a šli by k němu i s rizikem, že se po nich bude střílet.

Náhradní ředitelna na Vinohradech

Na srpnové události podrobně vzpomíná Lánský v knize Rozhlas proti tankům, kterou napsal společně s novinářem a politikem Jiřím Dienstbierem. V té mimo jiné zmiňuje, že se dopoledne 22. srpna vystřídala okupační posádka a nastoupili – jeho slovy – podstatně „ostřejší hoši“, kteří začali rozhlas vyklízet. Náhradní rozhlasovou ředitelnu si proto Lánský udělal ve svém bytě na Náměstí Míru, odkud se vysílání řídilo následujících osm dní.

Věděl, že si za vysílání přes zákaz sovětských vojáků ponese následky. A tak to i bylo. V roce 1969 musel Karel Lánský s dalšími pracovníky, kteří se na srpnovém vysílání podíleli, z rozhlasu odejít. Vrátit se mohl až po pádu socialistického režimu. Ocenění své práce se pak dočkal až po padesáti letech od srpnových událostí. Na závěr rozhovoru pro Český rozhlas Lánský svým mladším kolegům vzkázal, aby si vážili minulosti, pokračovali ve své práci a byli ještě lepší.

Hana Řičicová (24), bývalá studentka VOŠP a nynější moderátorka Radia Wave, vnímá vyznamenání Karla Lánského jako poctu pro všechny jeho kolegyně a kolegy, kteří se v srpnu 1968 na vysílání podíleli. „Považuji to za hrdinský čin. Kdyby se situace jakýmkoli způsobem opakovala, měli bychom se zachovat stejně,“ říká Řičicová.

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Generace20
+
Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Uzavřeli ji bez nás a nikdy ji veřejně neukázali. Teď je německý originál Mnichovské dohody poprvé v Praze

Generace20

Autor: Petra Macháčková

30. 10. 2018

Klíčové dokumenty moderních českých i slovenských dějin jsou poprvé v historii přístupné veřejnosti. V Praze ji ke zhlédnutí nabízí nově otevřené Národní muzeum při příležitosti oslav 100. výročí založení Československa. Vedle slavné Mnichovské dohody je ve vitrínách také První a Druhá vídeňská arbitráž, Pittsburská dohoda nebo Protokol Hácha-Hitler.

Pár listů papíru dokázalo změnit život několika milionům lidí. „Na základě těchto dokumentů vznikaly a zanikaly státy. Miliony lidí se v jednu chvíli staly obyvateli jiného státu, pro některé z nich to mělo fatální důsledky,“ poukazuje slovenská ministryně kultury Ľubica Laššáková.

Příjezd speciálního konvoje s výjimečnými dokumenty v pátek netrpělivě očekávalo několik desítek novinářů. Vážnost a dramatičnost celé situaci dodávali i těžkooděnci, kteří se neustále pohybovali v těsném okolí novinářů. Bezmála po deseti minutách čekání přijíždí za zvuku policejních sirén vozy, které zepředu i zezadu chrání policejní složky. „Ustupte!“ zařve rázně těžkooděnec, když auta před vstupem do Národního muzea zastavují. Archiváři vyndávají z kufru dva obrovské boxy a přesouvají se do budovy. V jednom z nich je i to, na co jsou návštěvníci nejvíc zvědaví, a sice originál Mnichovské dohody, která v roce 1938 donutila Československo odstoupit své pohraničí Německu a znemožnila mu tak jakoukoli obranu vnějších hranic.

Převoz historických dokumentů do budovy Národního muzea po celou dobu hlídala policie a těžkooděnci. Zdroj: Veronika Mašková

Dějiny na dosah

Novináři uvnitř muzea jsou na sobě těsně nalepení a přetlačují se, kdo bude mít lepší záběr. Prostorem se ozývají tóny Smetanovy Mé vlasti. Archivář si upraví bílé rukavičky a za pomoci pár hbitých, ale velmi opatrných pohybů ukládá originál Mnichovské dohody do jedné z vitrín. K překvapení všech zúčastněných vypadá dokument velmi zachovale a nepoškozeně. A to i přesto, že je papír za 80 let poněkud zažloutlý.

Originál Mnichovské dohody byl po celou dobu své existence uložen v archivu ministerstva zahraničních věcí Německé spolkové republiky. Veřejnost tak má první příležitost ho vidět na vlastní oči. Dokument je vystaven hned vedle První Vídeňské arbitráže, na jejímž základě muselo Československo postoupit část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusy Maďarsku. Návštěvníci mají možnost prohlédnout si i Protokol Hácha – Hitler, ve kterém tehdejší prezident Emil Hácha de facto stvrdil vznik Protektorátu Čechy a Morava. Podstatně příjemnější konotace má pak pro Čechy a Slováky dokument ještě o 20 let starší než Mnichovská dohoda – v jedné z vitrín je uložený originál Pittsburské dohody z 30. května 1918, díky které vzniklo samostatné Československo. „Jedná se o fantastický mezinárodní úspěch. Takto rozsáhlý soubor klíčových dokumentů k moderním českým a slovenským dějinám nemělo Národní muzeum ještě nikdy šanci vystavovat,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.

Budova Národního muzea se pro veřejnost otevřela po sedmi letech a do konce roku nabízí dvě výstavy. Zdroj: Veronika Mašková

Prezidentská standarta nebo bunda Štefánika

Slavné dokumenty nejsou tím jediným, co mohou návštěvníci na Česko-slovenské/Slovensko-české výstavě vidět. Na více než tisíci metrech čtverečních jsou vedle klíčových momentů československé historie zmapované i osudy obyčejných občanů. Mezi exponáty si tak lidé mohou prohlédnout například kufry židů z transportu do Terezína, prezidentskou standartu Tomáše Garrigua Masaryka z roku 1920 nebo bundu Milana Rastislava Štefánika, kterou měl na sobě v den, kdy havaroval se svým letadlem Caproni 450. „Stojím tu v němém úžasu. Jsou tu skvosty naší společné historie. Společnou kulturu a minulost nám už nikdy nikdo nevezme, je naše,“ uzavírá Laššáková.

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Generace20
+
Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Galerie Albertina dokazuje, že malby Clauda Moneta jsou aktuální i po 170 letech

Generace20

Autor: Petra Macháčková

29. 10. 2018

Přes sto uměleckých děl slavného impresionisty nabízí vídeňská galerie na unikátní výstavě. Návštěvníci se na ní mohou zasnít nad zimními krajinami v mlze, normandskými útesy a skalami nebo hladinami, které jsou plné leknínů. Sebrané dílo Clauda Moneta v Albertině zůstane do 6. ledna 2019, už teď je o něj ale obrovský zájem.

Galerie otevřela teprve před dvaceti minutami a už se tvoří fronty na vstupenky. „Doufám, že se tam vůbec dostaneme,“ hlásí za mnou anglicky mluvící pár. Po bezmála půlhodině jsme se přece jen dovnitř dostali. Přiblížit se ale k nějakému Monetovu obrazu se zdá jako nadlidský úkol. Návštěvníci jsou na sebe namačkaní a pokud člověk nechce být hrubý, nemá skoro žádnou šanci posunout se k dalšímu obrazu. Zážitek moc neprohloubí ani neustálé štěbetání ostatních návštěvníků a cvakání fotoaparátů. Ale krása Monetových obrazů dokáže člověka tak pohltit, že okolní šum hodí za hlavu.

„Myslím, že Monet není náhodou hlavním protagonistou impresionismu. Všechno nepevné, ať už to byl kouř, mlha, voda nebo led, ho fascinovalo, a to tu je opravdu vidět,“ říká o výstavě Klaus Albrecht Schröder, ředitel vídeňské Albertiny. „Ach, to je nádhera, jako bych tam stála,“ užasle vydechuje jedna z návštěvnic u obrazu Ráno v Antibes.

Obraz Imprese, východ slunce, který dal jméno novému uměleckému stylu. Zdroj: Adéla Bílková

Nehynoucí zdroj inspirace

Součástí výstavy je i obraz Imprese, východ slunce, který dal název i celému uměleckému směru a svému autorovi vynesl přezdívku Otec impresionismu. „Paradoxní je, že u tohoto období zůstal Monet pouhých šest let, a přesto je považován za impresionistického velikána,“ sděluje spisovatel, umělec a učitel Vyšší odborné školy publicistiky Václav Vokolek.

To je ostatně patrné i ze samotné expozice, která reflektuje všechny umělcovy tvůrčí etapy, nejen už zmíněný impresionismus. Zajímavé je třeba Monetovo abstraktno-expresionistické období, na které později navázali až američtí malíři po druhé světové válce, mezi nimi i Andy Warhol. „Monetova výstava je tak vlastně jakýmsi vzorníkem možností moderní malby, která od impresionismu trvá až dodnes. Proto je Monet tak současný, i když od jeho narození uplynulo neuvěřitelných sto sedmdesát osm let,“ uzavírá pro Generaci20 Václav Vokolek.

Monetův slavný obraz Cesta kvetoucím polem poblíž Ile Saint-Martin ve Vetheuil, který se nachází v galerii Albertina. Zdroj: Adéla Bílková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Generace20
+
Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Pracovní nabídky z New Yorku jsem získala díky Instagramu, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

26. 10. 2018

Práci české ilustrátorky Elišky Podzimkové (26) znají i v New Yorku. Dokreslování obrázků zvířat, lidí a věcí na fotografie dostaly její tvorbu až na stránky amerického módního magazínu Vogue. Pro Podzimkovou to ale nebyla zásadní zkušenost. Mnohem zajímavější pro ni byla spolupráce se zpěvákem Tomášem Klusem. „Právě práce na jeho hudebním turné byla pro mě úplně jiná. Dělala jsem scénu, plakáty a zažila menší tvůrčí krizi,“ svěřuje se Podzimková.

Jste ilustrátorka, animátorka a fotografka. Které z těchto profesí se věnujete primárně?
Nejsem typický reprezentant ani pro jedno z těchto povolání. Nic z toho totiž neumím na profesionální úrovni, ale baví mě vše využívat dohromady a kombinovat do sebe. Například na fotografie dokresluji ilustrace lidí nebo zvířat a poté je rozhýbu animací. Dělat jednu věc samostatně by mě nebavilo.

Kdy jste začala vytvářet ilustrované fotografie?
V šestnácti letech mi diagnostikovali nádorové onemocnění lymfatického systému. Doma jsem trávila rok v kuse a kromě nemocnice jsem nikam chodit nemohla. Hodně jsem se nudila, tak jsem skládala puzzle a modelovala z modelíny. Táta mi jednoho dne přinesl tablet. V té době jsem se učila s Photoshopem a přišlo mi hrozně zábavné vložit fotografii do programu a reagovat na ni právě dokreslením obrázků.

Z nemoci jste se vyléčila. Ovlivnila vás nějak tato zkušenost?
Nejspíš jsem víc spontánnější v rozhodování a jdu si zatím, co chci. Ale těžko říct, třeba bych taková byla i bez té nemoci.

Jaká byla vaše první komerční práce ilustrátorky?
Moje první pracovní nabídka byla v roce 2014 od kuchaře Jamieho Olivera. Do té doby jsem ilustrované fotografie vytvářela jen pro radost.

Letní prázdniny strávila Eliška Podzimková (zprava) s přítelkyní Julií v Americe. Zdroj: archiv Elišky Podzimkové.

Ilustrace v Americe i na hudební scéně

Jak se o vás Jamie Oliver dozvěděl?
V roce 2013 jsem trávila léto v New Yorku. Do Česka jsem si přivezla hodně fotografií, které jsem začala dokreslovat a vkládat na instagramový účet. Ihned jsem měla odezvu od lidí. Z New Yorku mi začali posílat fotografie, abych je upravila. Mezi nimi byl i hlavní fotograf Jamieho Olivera. Měla jsem dokreslit ilustraci na fotografii Olivera jedoucího v metru. Do okýnka vagonu jsem přidala obrázky krajiny složené ze zeleniny. Asi za měsíc se mi ozvali, jestli bych mohla fotografii zanimovat. Vytvořené promo video pak posloužilo jako reklama na jeho sociálních sítích k akci Food Revolution Day, kde Oliver vařil s dětmi. Den před akcí mi poslal děkovný e-mail, ve kterém psal, že se mu moje práce líbí a že se může stát, že se v budoucnu ozve.

Vaše ilustrované fotografie byly i v americkém magazínu Vogue. Kontaktovali vás také přes Instagram?
Ano. Magazín Vogue tehdy oslovil asi deset newyorských fotografů. Mysleli si, že bydlím v New Yorku, a tak oslovili i mě. I když jsem byla v Česku, odletěla jsem tam. Poslali nás fotit modelky do Central parku. Bylo to docela zábavné. Já totiž svět módy moc nechápu, ale říkala jsem siže nabídku od proslulého magazínu odmítnout nemůžu.

Co jste si odnesla ze spolupráce pro Jamieho Olivera a Vogue?
Určitě dobrou zkušenost. I přes to, že jsou Vogue a Jamie Oliver populární, pro mě to tak zásadní práce nebyla. Dělala jsem zakázky, které mě bavily daleko více.

Například?
Třeba spolupráce s Tomášem Klusem v roce 2016 na jeho hudebním turné. Pro mě to bylo něco jiného než vytvářet reklamní spoty. Dělala jsem scénu, plakát a trička. Naštěstí jsem nebyla na všechno sama. Pracovali jsme v týmu, ale já jsem byla ta, kdo přinášel nápady. 

Jak se vám s Tomášem Klusem pracovalo?
Výborně. Tomáš byl skvělý v tom, že mi vě
řil. Líbilo se mu snad všechno, s čím jsem přišla. A navíc mi vůbec nemluvil do práce. Měsíc před začátkem jeho turné jsem ale zažila tvůrčí krizi. Došla mi inspirace a nedokázala jsem vůbec nic vymyslet celé dva týdny. Nakonec to ale nějakým způsobem přešlo.

Co byste udělala na projektech, které máte za sebou, lépe?
Například promo video pro Jamieho Olivera bych daleko víc propracovala.
 Když se totiž podívám zpětně, tak se mi úplně nelíbí, co jsem vytvořila. Člověk se během života neustále učí, a tak se zlepšuje i jeho technika.

Ilustrovaná fotografie Podzimkové v americkém magazínu Vogue. Zdroj: archiv Elišky Podzimkové

Inspirace z německých časopisů

Na fotografii Národního muzea v Praze jste dokreslila člověka, který za sebou na provazu táhne kopuli. Z čeho čerpáte inspiraci pro tyto ilustrace?
Když to jde dobře, tak inspirace přichází sama. Když nevím, od čeho se odrazit, prolistuji si staré německé časopisy z 50. – 60. let, které mám po dědečkovi. Jsou tam super věci k inspiraci. Zkouším různé kombinace obrázků a pak z toho něco vyplyne. Většinou nejdříve fotím, potom vymýšlím ilustraci. Líbí se mi, když ilustrovaná fotografie vzniká v procesu. 

Podle čeho si vybíráte projekty, na kterých budete pracovat?
Komerční věci dělám převážně proto, že mě živí. Zároveň mě ale musí i nějakým způsobem oslovit. Když se mi nelíbí, co firmy dělají, nabídky odmítám. Například jsem odmítla McDonald’s. Nejsem fanoušek fast foodu a nelíbí se mi, co lidem nabízí. Často se mi ozývají i neziskové organizace. Ale spolupracuji s onkologií, se kterou mám vlastní zkušenost. Je to hodně práce, a tak nemám prostor pro ostatní. Také se bojím, že bych si k nim neudělala takový vztah.

Na čem nyní pracujete?
Připravuji seriál Plešouni, který má hravou formou vysvětlit, co se děje v těle onkologicky nemocných dětí. Také pracuji na ilustraci knihy Malého prince, která bude animovaná. Oživené ilustrační obrázky si čtenáři přehrají přes speciální aplikaci. Zatím máme hotovou jen sérii fotek, které jsme fotili dva týdny na Islandu.

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Generace20
+
Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Teprve ve Skotsku jsem pochopil, co je to ragby, říká český reprezentant Cimprich

Generace20

Autor: Jiří Charvát

25. 10. 2018

Aby se stal lepším ragbistou, musel odejít do zahraničí. V České republice se tento sport na profesionální úrovni nehraje, proto se Martin Cimprich (19) vydal do skotského Edinburghu. „Skotsko je moc hezké místo pro život a hraje se tu kvalitní ragby,“ říká odchovanec RC Mountfield Říčany v rozhovoru pro Generaci 20. V Edinburghu, kde Cimprich studuje na univerzitě podnikovou ekonomiku, nastupuje za druholigový tým Musselburgh RFC.

Proč jste odešel právě Edinburghu?
Ve Skotsku jsou dobré týmy a já chtěl posunout svou kariéru na vyšší úroveň. Musel jsem hledat v zahraničí, protože v Česku nejsou profesionální kluby. Zároveň jsou v Edinburghu univerzity zdarma pro studenty z Evropské unie.

Rodina vás ve vašem rozhodnutí odejít studovat i hrát do ciziny podpořila?
Rodiče hlavně nechtěli, abych kvůli hraní přestal se studiem. Přejí si, abych měl jistotu, kdyby mi to s kariérou profesionálního sportovce nevyšlo. Ale jinak mě rodiče podporují v hraní ragby opravdu hodně. Táta mi například pomáhal najít a kontaktovat můj současný klub. 

Jak se vám v novém týmu daří? 

Docela se mi daří. Doposud jsem ke všem zápasů nastoupil v základní sestavě, buď jako útoková spojka nebo zadák. Jen těch pětek bych si představoval víc. Zatím jsem dal tři.

Klub vás neplatí, jelikož hrajete v poloprofesionální lize. Vyděláváte si sám?

Zatím mě živí rodiče, protože kvůli tréninkům není moc prostor na nějakou časově náročnou brigádu. Klub se mi ale taky snaží pomoct a vypadá to, že nejspíš budu pracovat v klubovém baru.

A stíháte se při sportu učit?

Můj obor, podniková ekonomika, není tak časově náročný. Mám celkem tři předměty, takže do školy chodím třikrát týdně. Na trénování mám tudíž času dost.

„Táta mi pomáhal najít a kontaktovat můj současný klub.“

Říkáte, že jste si musel hledat klub sám. To nemáte ani jako reprezentant žádného agenta?

Nemám, protože za hraní nedostávám žádné peníze. Neměl bych agenta z čeho platit. V Česku to většinou funguje tak, že hráč dostane kontakt na klub, ale zbytek si musí domluvit sám. 

Ještě nedávno jste pravidelně nastupoval za českou reprezentaci. Poslední dva zápasy jste ale vynechal. Proč?
Loňskou sezonu jsem hrál za českou reprezentaci snad všechny zápasy, letos jsem ale zatím nastoupil jen k jednomu. A to proti USA v Říčanech. Od té doby se hrály kvalifikační duely s Polskem a Litvou. Já jsem sice byl na obě utkání nominovaný, ale bohužel jsem nemohl přijet. Ve skotském klubu mě nechtěli uvolnit, protože mě potřebovali na zápasy.

„Národní tým pořád stavím jako prioritu.“

Takže jste vázaný smlouvou?
Nejsem, ale klub mi tu zařídil byt, který mi platí. Mám tak vůči klubu závazek, protože bych prostě neměl kde jinde bydlet. I díky tomu mi můžou říct, že mě tady na nějaké zápasy chtějí. Český národní tým ale pořád stavím jako prioritu.

Nemrzí vás tedy, že nemůžete za českou reprezentaci nastupovat?
Mrzí. Chtěl jsem na oba zápasy, protože reprezentovat mě vždycky baví. Teď na podzim má být ještě jedno utkání proti Švýcarsku. S reprezentačním trenérem jsem se domluvil, že pokud mě nominují, tak bych znova rád nastoupil. Na druhou stranu ve Skotsku je nějaký zápas každý víkend, takže ragby si zahraji dost.

Plánujete ve Skotsku zůstat?

Hodně nad tím s přítelkyní, která je tu se mnou, přemýšlíme. Zatím se mi tu moc líbí, jediná negativní věc je, že je tu trošku chladnější počasí. Jinak země je to moc hezká a lidi jsou tu fajn. Řekl bych, že je to moc hezké místo pro život a hlavně se tu hraje kvalitní ragby. Ale může se stát cokoliv. Mám ambice a cíl postoupit do vyšší ligy, nechat se přetáhnout do nějakého profesionálního týmu. Uvidíme, jak mi to půjde. Chci zjistit, kam až to můžu dotáhnout.

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

Generace20

Autor: Jiří Charvát

24. 10. 2018

Komunální a senátní volby dopadly pro ČSSD fiaskem a jen potvrdily mizerný výsledek z loňských voleb do sněmovny. Stranu nedokázal pozvednout ani předseda Jan Hamáček, ani nikdo další z vedení strany.  

Právě nejasné a také nemastné a neslané vůdcovství ČSSD škodí. Strana by potřebovala výraznou osobu, jasnou tvář, s níž si ji volič spojí. Jako ANO s Andrejem Babišem, obrozenou ODS s Petrem Fialou, nebo třeba jako kdysi ČSSD s Milošem Zemanem či Jiřím Paroubkem, jakkoli ti se nakonec rozešli se stranou ve zlém. Problém současné sociální demokracie je, že nemá z čeho vybírat. Silní lídři zoufale chybějí. Její kdysi hlavní osobnosti Milan Chovanec a Lubomír Zaorálek se podílely na propadáku ve sněmovních volbách a moc se  neukazují. Mediálně výrazný Jaroslav Foldyna má zase názory, které patří spíš k vyhraněným populistickým stranám. Letošní únorová volba Jana Hamáčka předsedou byla spíše z nouze ctnost. 

Volební výsledky dokazují, že se ČSSD nepoučila z minulého volebního období, kdy vládla s ANO. Znovu šla s Babišem do vlády a ANO jim sebralo další várku voličů. Osobní ministerské ambice několika jedinců, v čele s Hamáčkem, tak nakonec mohou pohřbít nejstarší českou politickou stranu. 

Je příznačné, že i někteří zasloužilí straníci, jako bývalá ministryně Milada Emmerová, už veřejně prohlašují že jim ve volbách do senátu členství v ČSSD dokonce uškodilo. Nejsou daleko od pravdy. Ve fotbale platí, že když se týmu nedaří, vymění se trenér. ČSSD by mohla spasit už jen výměna předsedy. Jenže nemá odkud brát a dá se proto čekat, že se propadne ještě hlouběji.

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Generace20
+
Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

23. 10. 2018

Pro studenty VOŠP byla přednáška Niny Fasciauxové v mnohém překvapivá. Americká novinářka na půdě školy v polovině října představila metodu "solution journalism", která si postupně hledá své místo v novinářském světě.

Novinářům by už nemělo stačit jen odhalovat a popisovat chyby, omyly a problémy, ale měli by čtenářům nabízet rovnou i řešení. Aspoň tak si ideální žurnalistiku představuje Nina Fasciauxová (32), evropská ambasadorka americké nadace Solutions Journalism Network. Společně s koordinátorkou projektu Ashoka Lucií Černou (37) představily studentům VOŠP žurnalistiku, která se soustředí na řešení problémů a promítá je na příkladech.
„Někde je problém. Zjistím, jak ho řeší jinde, a informuji o tom,“ zjednodušeně vysvětluje nový novinářský přístup koordinátorka projektu Ashoka Lucie Černá. „Často si myslíme, že žijeme ve světě problémů, které nemají řešení. Ale je to spíše tím, že jsme o žádném neslyšeli,“ doplňuje Fasciauxová, která styl práce ukázala i na konkrétních textech. „O Solutions Journalism jsem už slyšel. Na přednášce jsem si ale uvědomil, jak pozitivní vliv by mohla mít na společnost. Byl bych rád, kdyby se tento styl informování uplatnil i v České republice,“ říká student VOŠP Tomáš Kotas.

Konkrétní příklad nabídla i Lucie Černá na projektu Chudé Česko webu Aktuálně.cz. „Web sice popisuje problémy Česka, ale bylo by užitečné k němu přidat i příklad, jak se chudoba řeší v jiných zemích. Tedy dopsat poslední část příběhu,“ vysvětluje Černá.

Organizace Solutions Journalism Network vznikla v Americe v roce 2013. Po čtyřech letech začal tento styl žurnalistiky zaměřené na řešení problémů pronikat i do České republiky. „Letos už aktivně spolupracujeme s českými novináři. Chceme je přesvědčit, že je to styl, který by mohli do své praxe zapracovat,“ říká Černá.

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Generace20
+
Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

22. 10. 2018

Každou sobotu ráno děti z českých rodin žijících v Anglii vědí, že musí zase do školy. Tam se učí češtinu, která se jim kvůli pobytu v Británii často plete s angličtinou. Bez dokonale zvládnutého mateřského jazyka by v budoucnu mohly mít problém dostat se na vysokou školu v České republice.

V české škole v Leedsu, městě na severu Velké Británie, se pravidelně schází zhruba dvanáct českých žáků. Převážně se jedná o potomky Čechů, kteří odjeli do Anglie za prací, či pochází ze smíšených rodin Čechů a Britů. Sobotní školu navštěvují žáci od tří do dvanácti let. „Děti jsou rozdílného věku, to je při vyučování znát. Snažíme se jim tak předávat pouze základní informace zábavnou a nenucenou formou, aby si z hodin něco odnesly,“ popisuje Jan Kubíček (23), který studuje prvním rokem navazující magisterský obor na Karlově Univerzitě. Ne vždy se ale výuka podaří podle jeho plánu, protože žáci jsou, jak říká, „občas divocí“.

Podle budoucích učitelů děti chodí do české školy dobrovolně, ne z donucení rodičů. „Žáci se hodně snaží a zajímají o probíranou látku. Na vyučování chodí rádi, i když je to něco navíc,“ usmívá se Kubíček. Podotýká, že pro děti je sobotní vyučování možností vidět se s českými kamarády, protože každý z nich většinou navštěvuje jinou anglickou základní školu.

Boj se skloňováním a časováním

Čeština pro děti žijící v Anglii není jednoduchá. „Někteří žáci bojují se skloňováním nebo časováním. Záleží na tom, jak s nimi doma mluví rodiče,“ vysvětluje Kubíček. Dodává, že když děti mluví mezi sebou, často sklouzávají do angličtiny. „Před vyučováním si s dětmi prohlížíme české knížky, které nám nosí ukazovat a čteme je s nimi,“ vypráví studentka pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Dominika Benešová (23). Ta si všimla reklamy na výuku češtiny ve Velké Británii, prošla výběrovým řízením v programu Erasmus+ a odjela.

Výuka je rozdělena na tři bloky. Nejdřív se děti učí češtinu, poté dějepis a zeměpis. „Součástí dějepisu nebo zeměpisu je vždy výtvarná činnost, která navazuje na probíranou látku,“ vysvětluje Benešová. „To znamená, že když jsme probírali české státní svátky, děti si mohly vyrobit například vlastní svatováclavskou korunu,“ dodává. Zábava na závěr podle ní pomáhá k tomu, aby žáci udrželi pozornost a sobotní škola je bavila.

Dvě stě korun za den 

Českých škol či krajanských sdružení je podle českého velvyslanectví v Londýně jedenáct, navštěvuje je přes 700 dětí. Studenti pedagogických fakult jezdí do Anglie v rámci programu Erasmus+. Díky němu mají možnost vycestovat vícekrát za rok a mohou v cizí zemi strávit až dvanáct měsíců. „Rodiče žáků platí organizaci Comenius School in United Kingdom necelých 200 korun za dítě na den,“ popisuje studentka Karlovy Univerzity Dominika Doležalová (23) na příkladu školy v Leedsu. Podle ní se jedná jen o drobný poplatek za to, že děti jsou ve škole tři a půl hodiny.

Pro budoucí učitele je stáž v Anglii neplacenou praxí. Dostávají ale příspěvek v rámci programu Erasmus+, asi 600 euro na měsíc. Musejí pracovat čtyřicet hodin týdně, a tak během pracovních dnů působí i jako asistenti v anglických školách, nebo doučují dospělé Čechy angličtinu. „Vyučováním českých dětí v Anglii získávám především zkušenosti, což je pro mě důležité,“ říká Jan Kubíček. Dodává, že ve Velké Británii si navíc může procvičit i svou angličtinu, což by při výuce češtiny v České republice nemohl.

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Generace20
+
Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

22. 10. 2018

V Křečovicích, kde se v roce 1985 natáčel film Vesničko má středisková, hodlají vzkřísit atmosféru slavné komedie režiséra Jiřího Menzela. Kde jinde než v hospodě. Vytváří jí Josef Bucek, který chce návštěvníky lákat i na pražákův sloupek či kolo, na kterém jezdila ve filmu Libuše Šafránková v roli Jany Turkové.

Josef Bucek (36) stojí na návsi ve středočeské obci Křečovice, kde se natáčel snímek Vesničko má středisková, a ukazuje na nově opravenou stodolu. „Tam napasuji zadní část škodovky, se kterou ve filmu jezdil Rudolf Hrušínský alias doktor Skružný,“ popisuje svou vizi Bucek. Ten v obci koupil již několik objektů. Z nich se chystá vytvořit kulturní stodolu a hospodu, kam umístí řadu rekvizit, které budou připomínat příběh stále populárního filmu.

Nápad vznikl podle Bucka náhodou. „Chtěl jsem se přestěhovat z Prahy na venkov a když jsem jednou projížděl Křečovicemi, všiml jsem si, že jsou tu na návsi domy na prodej. Proto jsem je v listopadu 2017 koupil. Už při prohlídce prostorů jsem si ale usmyslel, že z nich bude hospoda a kulturní stodola,“ říká Bucek. Až později se k svému překvapení dozvěděl, že se v Křečovicích natáčel film Vesničko má středisková. Rozhodl se toho využít a na filmovém příběhu založit styl hospody. „Ne že bych byl nějaký skalní fanoušek filmu. Spíše se mi to hodilo jako marketingový nástroj,“ přiznává Bucek, který svou vizi představoval obyvatelům Křečovic v sobotu 13. října.

Socha Drápalíka nebude

Bucek už pomalu začíná svůj plán uskutečňovat. Zakoupené domy postupně opravuje a plánuje, jak do hospody umístit rekvizity odkazující na slavné scény z filmu. Jednou z nich bude například pražákův sloupek. Do toho v jedné ze scén narazil řidič Karel Pávek při couvání s nákladním autem kvůli nepozornému závozníkovi Otíkovi. „Chtěl jsem do hospody umístit i sochu Drápalíka – muže, kterého ve filmu přejel kombajn a on jako zázrakem přežil. Nakonec tu ale odlitek nebude, protože bych tím porušil autorská práva,“ vysvětluje Bucek. Kompletně by chtěl mít hostinec hotový v červnu příštího roku.

Objekty, které Bucek koupil, sousedí s chalupou, ve které bydlel filmový Otík. Před tímto stavením se každé ráno závozník scházel s panem Pávkem a odcházeli pracovat do Jednotného zemědělského družstva (JZD) na druhé straně návsi. Scéna, ve které Pávek s Otíkem míří do JZD, je pro diváky asi jednou z nejznámějších. V záběru dominuje vstupní brána s rudou hvězdou a nápisem JZD Mír Neveklov, středisko Křečovice. „Brána skutečně dlouhé roky ke Křečovicím patřila, nebyla výtvorem filmařů. Později ji omylem při průjezdu strhl zemědělský stroj a pak dlouho rezivěla někde pod senem,“ říká vedoucí zemědělského družstva Křečovice Jan Kryštofík. Až vloni v lednu se JZD Křečovice rozhodlo u příležitosti 30. výročí natáčení Vesničky mé střediskové bránu znovu postavit.

Rudá hvězda budí emoce

„Když jsem do Křečovic přišel, ani mě nenapadlo, že jsem ve „vesničce střediskové“. Občas k nám ale do družstva chodili různí lidé a na bránu se ptali. To nás přimělo ji znovu postavit,“ vzpomíná  Kryštofík. Je přesvědčen, že brána dává vesnici správný ráz. Někteří obyvatelé obce si ale naopak myslí, že slavobrána s rudou hvězdou podobu vesnice kazí. „Rudá hvězda rozdmýchala emoce zejména u starších lidí, kteří ji berou jako symbol komunistického režimu. Tak to ale vůbec myšleno nebylo,“ zdůrazňuje Kryštofík. Zemědělské družstvo Křečovice prý bránu obnovilo pouze jako poctu filmu režiséra Jiřího Menzela, jehož snímek byl v roce 1987 nominovaný na Oscara.

Podobně bude snímek připomínat i hostinec Josefa Bucka. K jeho nápadu se většina obyvatel vesnice staví pozitivně. „Já mu přeji, aby svou vizi dotáhl do konce. Nikdo z místních doposud nedokázal potenciál příběhu Vesničky k něčemu smysluplnému využít. Takže jsem rád, že se někdo konečně našel,“ říká křečovický rodák Jaroslav Hodík. Hostinec by navíc mohl pozvednout i společenský život. Původní hospoda U Kohouta, ve které pronesl Oldřich Vlach v roli pana Kunce známou hlášku: „Chlapi, nelejte to pivo z oken“ je totiž už mnoho let zavřená.

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Generace20
+
Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Generace20

Autor: Petra Macháčková

18. 10. 2018

Českým juniorským sportovcům se na říjnových Olympijských hrách mládeže 2018 v Buenos Aires dařilo. Získali rekordních 13 cenných kovů. Nejvíc, konkrétně tři získala osmnáctiletá plavkyně Barbora Seemanová. Úspěchy mezi juniory ale nemusí být zárukou pro další úspěch, řada z nich přechod mezi seniory nezvládne.

V zimě přitom měla česká plavkyně tříměsíční tréninkový výpadek kvůli mononukleóze a znovu plavat začala až v dubnu letošního roku. Navíc se rozhodla pro olympijský úspěch obětovat účast na letošním mistrovství Evropy. „Je to obrovská satisfakce. Bára měla hodně naplaváno z minulých let. Je bojovnice, která se jen tak nevzdá. Pro nás to byla snová olympiáda,“ řekla její trenérka a vedoucí výpravy plavců na OH mládeže Petra Škábová.

Výsledky juniorů na Olympijských hrách mládeže v Argentině dokazují, že Česko má řadu sportovních nadějí. Seemanová, která vybojovala dvě zlata a jeden bronz, vítězstvím na kraulařské stovce dokonce o devět setin vylepšila český rekord. Nejvíc se ale nadřela na třetí místo z dvoustovky. „Zlato na nejdelší trati bylo opravdu hodně daleko, něco přes vteřinu. Tato disciplína mě i hodně bolela, jak fyzicky, tak psychicky,“ konstatovala Seemanová, která si nejdříve vyzkoušela klasické olympijské hry a pak se teprve kvalifikovala na ty juniorské. Seemanová plavala štafetu už před dvěma lety v brazilském Riu, kde byla nejmladší členkou české výpravy.

OH mládežeVidina pořádat olympijské hry i pro „juniory“ napadla manažera Johanna Rosenzopfa už v roce 1998. Šlo o reakci na zvyšující se dětskou obezitu a klesající zájem mládeže o pohybové aktivity, především v rozvinutých zemích. Mezinárodní olympijský výbor návrh nejprve zamítl, po několika letech ale představil vylepšenou vizi. OH mládeže se konají jednou za čtyři roky, jsou rozděleny na zimní a letní, a účastnit se jich mohou sportovci ve věku od 15 do 18 let.

Důraz na vzdělání

„Účast na OH mládeže přináší juniorským sportovcům mnoho výhod. Okusí atmosféru olympijských her a mohou být více motivováni, neb cesta na vrchol mezi dospělé je opravdu náročná,“ vysvětluje Škábová. Podle šéfa české výpravy Martina Doktora navíc tyto hry nejsou jen o sportu, ale i o vzdělávání. „Mladí olympionici na akci zůstávají, i když už mají po závodech, a absolvují rozmanité workshopy a teambuildingové akce,“ říká Doktor.

Pro mnoho sportovců tak OH mládeže mohou být dobrým odrazovým můstkem pro další rozvoj a cestu na klasické olympijské hry. Ne všichni sportovci ale dokážou nabyté zkušenosti ze závodu využít. „Obecně vzato „úmrtnost“ úspěšných juniorů mířících mezi dospělé je poměrně vysoká,“ přiznává Tibor Alföldi, ředitel komunikace Českého olympijského výboru. Podle něj je výkonnostní rozdíl mezi juniory a dospělými tak vysoký, že někteří jedinci psychicky nevydrží několikaletý posun výsledkovým pořadím směrem dolů.

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Generace20
+
Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Generace20

Autor: Petra Macháčková

10. 10. 2018

Drobná česká boxerka s kosovskými kořeny Fabiana Bytyqi (22) předčila svého trenéra Lukáše Konečného (40) a postarala se o historický zápis. V ringu porazila o 24 let starší soupeřku, Britku Denise Castleovou, a získala titul mistryně světa v minimuší váze do 46,27 kg organizace WBC. „Ráda bych svým úspěchem motivovala lidi ke sportu," říká v rozhovoru pro G20 boxerka Bytyqi.

Dosáhla jste největšího úspěchu, který český box zažil a stala jste se mistryní světa. Jaké to je, trumfnout vlastního trenéra?
Je to skvělý pocit. On byl mým celoživotním boxerským vzorem a dotáhl to podle mne z českých boxerů dotáhl nejdál. A já ho teď překonala. Teď můžu sama říct, že jsem také jednou z těch, co to dotáhli daleko. A to je naprosto nepopsatelný pocit, splnit si ve 22 letech životní sen.

Myslíte si, že budete sama pro někoho vzorem?
Já jsem si to vždycky tajně přála. Svůj život se snažím vést normálně, bez jakýchkoliv skandálů. Snažím se jít za svými sny. Je to dřina, bolí to, zvlášť v boxu. Ale přijde mi to skvělé. Byla bych šťastná, kdybych motivovala děti k boxu nebo jakémukoliv jinému sportu.

Začalo díky vám boxovat více dívek?

Myslím si, že ano. Posledních pár let přichází na boxerské tréninky víc a víc slečen. I do našeho klubu v Ústí nad Labem. Mně i trenérům to samozřejmě dělá velkou radost.

Fabiana BytyqiFabiana Bytyqi (22) se začala ve čtyřech letech věnovat karate, později přesedlala na kickbox a v posledních letech se specializuje na klasický box, občas zvládne i zápas v thajském boxu. Narodila se v České republice, její otec pochází z Kosova, matka je Češka. Má bratra Sebastiana (21), který se též věnuje profesionálnímu boxu. Fabiana studuje poslední ročník Ergoterapie na ústecké univerzitě UJEP.

Ženský box byl ale dříve vnímán spíš negativně. Stává se nyní pro společnost atraktivnějším?
Rozhodně. Myslím si, že nám medializace pomáhá. Například kamarádkám mé maminky se box, hlavně ten ženský, nikdy nelíbil. Odsuzovaly ho. A dnes je potkávám na boxerských galavečerech, kam mě chodí s úsměvem pozdravit.

Jaký je to pocit bít se v ringu s někým, kdo je jen o rok starší než vaše matka?
Mám na to naprosto jednoduchou odpověď. Je to pro mě stejně tak těžké, jako bylo pro moji soupeřku boxovat s někým, kdo je o rok starší než její vlastní dcera.

V kolika letech jste vy začala boxovat ?
To se těžko odlišuje. Ve čtyřech letech jsem začala chodit na karate. Později jsem přesedlala na kickbox a v posledních letech se specializuji na klasický box. Občas k tomu přidám i zápas v thajském boxu.

Začala jste tedy již v útlém věku. Je problém, pokud se na box přihlásí třeba dvacetiletá dívka?
To záleží, na jaké úrovni by chtěla boxovat. Jako amatér by určitě neměla problém. Pokud by se snažila, zvládla by i profi box. Boxeři obecně totiž mají svůj fyzický i psychický vrchol kolem třicátého roku. Box je skvělý i jako rekreační sport. Člověk se u něj vybije a není to jen o tom se mlátit. Je to o fyzické zdatnosti, psychické přípravě, řádu, dietách. Box je velmi komplexní sport. Všem ho vřele doporučuji.

Fabiana Bytyqi se právě stala mistryní světa v minimuší váze do 46,27 kg. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi

Diety, ale i zasloužené odměny

Na vašem Instagramu píšete, že musíte před zápasy držet ještě dietu, abyste zhubla do své váhové kategorie. Je to pro vás těžké?
Když se dozvím o zápase, což je tak dva tři měsíce dopředu, tak už trochu upravuji jídelníček. Při zápase totiž nesmím být těžší nad limit dané váhové kategorie. Zhruba měsíc před zápasem vyřazuji přílohy, jím hodně masa a k němu jen saláty, abych váhu srazila co nejníž.

A čím se pak odměníte, když už nejste v tréninkovém režimu?
Upřímně, já jsem jako sportovec spíš neposlušná. Miluji McDonald´s, donuty, pizzu. Teď jsem si například během držení diety psala seznam, na co jsem měla chuť, ale nemohla si to dát. Po zápase si pak všechno odškrtávám. Takže teď jsem si už dala například guláš, sushi, pizzu. Vlastně skoro celý seznam už mám snědený. 

Dostáváte se tedy zpět na svou přirozenou váhu?
Musím říct, že za poslední týden od vítězného zápasu jsem už zvládla přibrat šest kilo. Jsem zpátky na své normální váze, což je okolo 51 kilogramů.

Utrpěla jste někdy vážnější zranění?
Úrazy se mi zatím naštěstí vyhýbají, nesmím to zakřiknout. Měla jsem jednou výron kotníku, což pro mě bylo v podstatě to nejhorší zranění z boxu. Měla jsem samozřejmě i pár monoklů, ale ty se díky make-upu dají dobře maskovat, takže to není často ani poznat.

Boxerka Bytyqi převzala pás mistryně světa organizace WBC. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi

Všechno je o hlavě 

Jste před zápasy nervózní? 
Když jdu těsně před zápasem k ringu, hraje mnou vybraná písnička a pozornost kamer i diváků směřuje na mne, tak nervózní jsem. To je ale asi jediná chvíle, kdy si nervozitu uvědomuji. Jakmile ale prolezu mezi provazy do ringu, jsem hlavou jinde. Nervozita úplně zmizí a já jsem natěšená na zápas. Ostatně zdravá nervozita je potřeba, člověk o sobě musí trošku pochybovat, aby se vyhecoval k lepším výsledkům.


Vy ale máte za sebou už 14 vítězství. Cítíte se díky tomu sebevědomější? 
U nás profesionálních boxerů, co jsme v určitém klubu, se buduje postupný vývoj. Na začátku jsem nedostávala úplnou světovou špičku, takže ty zápasy nebyly tak těžké jako dnes, ale musela jsem se v nich hodně rozboxovat a pracovat s taktikou. A teď vím, že s každým zápasem, do kterého půjdu, přijde těžší a těžší soupeřka. Neříkám si, že jsem na koni a neporažená. Beru to s pokorou a beru v potaz i to, že může přijít soupeřka, která mne porazí. Sebevědomá se tedy rozhodně necítím. 

Váš bratr Sebastian se také věnuje boxu. Máte v rodině velkou oporu?
Myslím, že máme v tomto ohledu skvělé rodiče, kteří mě a bráchu vždy drželi při zemi. Když jsem začala boxovat, chtěla jsem se vykašlat na školu. Říkala jsem si, že nebude v budoucnu potřeba. Maminka mě ale tvrdě uzemnila, že to v žádném případě. Že si vysokou školu mám vystudovat. Od mala, když jsme s bratrem měli úspěchy v karate, nás vždy rodiče stáhli zpátky na zem a nedovolili, abychom měli nos nahoru. Nebýt jich, mohla bych lítat hlavou v oblacích, ale velmi brzy tvrdě spadnout na zem.

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

Generace20
+
V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

09. 10. 2018

V Íránu jsme se cítili bezpečně. Tak hodnotí oblast na blízkém východě Michal Muška (22), který tam s kamarádem Šimonem Kalným (20) strávil 23 dní. Muška se půl roku před cestou do Íránu učil perštinu, aby mohl lépe poznat místní. Ti jsou podle něj velmi pohostinní a vděční.

V Íránu se podle cestovatelů nebylo čeho bát. „Chodili jsme po nocích v uličkách měst s foťákama na krku. Věděli jsme, že v Íránu jsou přísné tresty, zejména za ublížení turistovi,“ popisuje Michal Muška.

Mnoho Íránců podle něj využívá kontakt s turisty k tomu, aby načerpali informace o okolním světě nebo aby si procvičili angličtinu. Na ulicích je zastavovali sami od sebe. „Několik Íránců říkalo, že s turisty z Evropy mluví poprvé v životě,“ vzpomíná dobrodruh. „V jednom hostelu, kde jsme spali, jsme byli za šedesát let jeho fungování první Evropané, kteří se tam ubytovali,“ dodává.

Íránci si s Čechy chtěli povídat. Zdroj: Šimon Kalný

Umět persky se vyplatilo

Cestu do Íránu začali Muška s Kalným plánovat půl roku dopředu. „Naučil jsem se základní fráze perštiny, také psát a číst arabskou abecedu,“ říká Michal Muška. „Íránci byli nadšení především z toho, že umím i číst a psát v jejich jazyce. Lidé tak byli milejší, ochotnější.“

Typickým příkladem místní pohostinnosti bylo setkání s taxikářem Nematoláhem. „Měl nás odvézt na autobusové nádraží. Nakonec nás vzal na oběd k sobě domů na vesnici. Dům byl zařízen dle jejich možností. Ať už zvenčí vypadal sebehůř, zevnitř byl velice čistý a vkusný,“ popisuje Muška. „K obědu jsme měli rýži se zeleninou. Po obědě došly děti koupit brambůrky. To podle výrazu v jejich očích vypadalo, jako kdyby slavily nějaký svátek,“ vypráví. K večeři měli kuře. „Nevím, jak často si rodina může maso dovolit. Její pohostinnost byla opravdu nevšední,“ dodává cestovatel.

Taxikář Nematoláh pohostil cestovatele rýží a kuřetem. Zdroj: Michal Muška

Čtrnáctiletá tlumočnice

V Nematoláhově domě uměla anglicky jen čtrnáctiletá dívka, která fungovala jako tlumočnice mezi Čechy a íránskou rodinou. Tu zajímaly hlavně osobní životy cestovatelů. „Kamarád jim ukázal fotku své přítelkyně. Mít přítelkyni není v Íránu zvykem, a tak ji před rodinou raději nazval svou manželkou. Dědeček byl i tak velmi pohoršený, že Šimon cestuje se mnou a svou manželku nechal doma,“ vypráví Michal Muška.

Taxikář svolal celou rodinu, aby okamžik prožila s ním. „Svou devatenáctiletou dceru dokonce vytáhl z práce. Neuměla anglicky, tak se na nás zbytek dne jen dívala,“ směje se Muška.

Dědeček z íránské rodiny. Zdroj: Michal Muška

Pohledy z Českých Budějovic

Stejně jako při svých předchozích cestách, i do Íránu vzali Muška s Kalným několik pohledů z Českých Budějovic, odkud pochází. „Pohledy jsme dávali Íráncům, u kterých jsme přespávali a vždy je persky podepsali svými jmény,“ říká Muška. „Pohled přijímali s vděkem ve tváři. Pak ho drželi, hladili rukou a starali se, aby ho třeba náhodou nepomačkali,“ dodává.

Michal Muška se do Íránu chce v nejbližší době vrátit. Další cestu zatím plánuje doma na pravém perském koberci a popíjí íránský čaj. Říká, že když se člověk na cestu do Íránu důkladně připraví, může být velmi příjemnou dovolenou.

Muška s Kalným dovezli Íráncům pohledy z Českých Budějovic. Zdroj: Šimon Kalný

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Generace20
+
Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Generace20

Autor: Jiří Charvát

09. 10. 2018

Češi si možná budou muset při cestě na Slovensko posunout ručičku na hodinkách. A to i přesto, že se obě země nacházejí ve stejném časovém pásmu. Pokud projde návrh Evropské komise na zrušení střídání zimního a letního času, budou si moct státy Evropské unie vybrat jen jeden z nich.

Pokud si každá země zvolí jiný čas, rozbije to dosavadní systém časových pásem, na jaký byli Evropané zvyklí. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nechává definitivní rozhodnutí na státech osmadvacítky. „Členské státy by se samy měly rozhodnout jednou provždy, zda chtějí jejich obyvatelé žít v letním čase, nebo v tom zimním,“ vyjádřil se ve svém projevu v europarlamentu Juncker.

Domluva je na sousedních státech

Europoslanci, kteří prosazují změnu, ale věří, že poskytnutá volnost ve výběru problémy nezpůsobí. „Domníváme se, že výběr mezi zimním a letním časem v jednotlivých státech proběhne ve spolupráci se sousedními zeměmi. Sjednotily by se tak oblasti států, které si vyberou zimní nebo letní čas,“ říká europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL). O konkrétních oblastech už ale nemluví. „Je to jenom naše úvaha, jak by to mohlo fungovat. Není to oficiální doporučení Komise,“ reaguje Svobodova tisková mluvčí Eva Spišáková.

Státům by mohly napovědět výsledky srpnové ankety, která byla umístěná na webu Evropské komise. Hlasování se zúčastnilo přes 4,6 milionu lidí z Evropské unie a většina podpořila právě zrušení každoročního střídání času. Z ankety lze také vyčíst, že pro letní čas hlasovalo nejvíc obyvatel z Portugalska (79 %), z Kypru (73 %) a Polska (72 %). Největší počet hlasujících pro zimní čas byl ve Finsku (48 %), Dánsku (46 %) a Nizozemsku (45 %). V Česku bylo pro zimní čas přes 40% respondentů a pro letní přes 37 procent dotázaných.

Dopravci jsou na změnu připraveni

Změna by výrazně postihla dopravce, kterým by zkomplikovala sestavování jízdních řádů. České dráhy (ČD) tak počítají i s možností, že se země nedomluví. „V minulosti již došlo k neshodě časů u jednotlivých zemí. Pokud by tedy v Evropě nastala podobná situace, dopravci a jednotlivé země by s trasami podle příslušného času v daném státě počítali a do jízdních řádů je zapracovali,“ říká odborový specialista ČD Petr Šťáhlavský.

Původně měla změna času uspořit energii pomocí využívání přirozeného světla. To už ale odborníci v době LED svítidel považují za přežitek. Europoslanci odůvodňují zrušení i zdravotními problémy, které jsou se změnou času spojené.

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Generace20
+
Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

08. 10. 2018

Boromejky pomáhají potřebným na českém území již více než 180 let. Jejich historii aktuálně připomíná výstava v Klementinu, která potrvá do 28. října. Řádu boromejek se podařilo přečkat období odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce, kdy řád přišel o většinu německých sester, i éru komunistické totality. Dnes zájem o členství v řádu upadá. Pokud tato tendence bude pokračovat, hrozí kongregaci svatého Karla Boromejského v Česku zánik.

Ke kongregaci se přidává stále méně mladých žen. „Počet přijatých v době mého příchodu k boromejkám před 25 lety se pohyboval kolem 10 a více ročně. V současné době k nám vstoupí jedna či dvě ženy za rok,“ uvádí řádová sestra Carmen (47), která pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici Milosrdných sester svatého Karla Boromejského pod Petřínem.

Kdo jsou boromejky?Kongregace svatého Karla Boromejského je ženská katolická organizace. Jejím posláním je péče o staré či nemocné lidi, ale třeba i o drogově závislé či vězně. Jméno získala kongregace podle svého patrona, italského biskupa svatého Karla Boromejského, který se staral stejně jako ony o chudé a nemocné.

Menší zájem o vstup do řádu podle sester souvisí s klesajícím počtem věřících, ale i se strachem mladých lidí ze závazků. „Často přirovnávám svůj vztah k Bohu k manželství a kongregaci k rodině. A nechci mladé shazovat, ale kolik z nich se dnes hrne do manželství? A kolik z těch svazků vydrží? Je to můj osobní pohled, ale mám pocit, že se mladí v dnešní době bojí dlouhodobých závazků,“ myslí si sestra Carmen.

Vstup nelze vynutit

Než se dívka stane boromejkou, trvá to i několik let. Nejdříve je dva roky v noviciátu. V tomto období se ženy učí o životě ve společenství. Po dvou letech skládá čtyři sliby: milosrdenství, čistotu, chudobu a poslušnost. Ty se opakují několikrát a pokud za tuto dobu budoucí boromejka své rozhodnutí nezmění, skládá věčný slib. Sestra Carmen uvádí, že se dnes dívky přidávají k řádu s větší rozvahou. „Dříve přicházelo dívek více a v nižším věku, třeba i kolem čtrnácti let. Ale mnoho jich v procesu přijímání skončilo. Dnes do řádu vstupují většinou až po škole, ve věku kolem 24 let a jejich rozhodnutí bývá definitivní,“ říká Carmen.

Boromejky si uvědomují, že může řád pomalu zaniknout. „Zatím ale novicky pořád máme, takže se tímto problémem ještě moc nezabýváme. Navíc vstup do našeho společenství není něco, k čemu se může člověk nutit nebo nějakým způsobem přimět. Je důležité, aby se pro to žena rozhodla dobrovolně a sama. Musí cítit opravdovou lásku k Bohu. Bez toho být v našem řádu nejde, takže to můžeme jen těžko ovlivnit,“ vysvětluje sestra Carmen.

Propojení čtyř světů

Zatímco v 50. letech bylo v Československu kolem tisíce boromejek, v současné době jich je 130. Asi jedné třetině z nich je přes 80 let. Boromejka Remigie Češíková (64) přiznává, že už v současné době počet sester v řádu nestačí. „Lidí, kteří potřebují pomoc je mnoho,“ říká sestra Remigie. Například do léčebného zařízení v Řepích se hlásí tolik lidí, že musí mít pořadník. Odborníci pak vybírají podle závažnosti zdravotního stavu, kdo se do Domova svatého Karla Boromejského dostane.

Ten ale neslouží jen jako ošetřovatelský ústav. Část objektu je využívána jako věznice. Boromejky v zařízení zaměstnávají odsouzené ženy. Starají se o zahradu, pomáhají v kuchyni a pokud si udělají kurz, mohou na lůžkovém oddělení pečovat o nemocné lidi. „V Domově svatého Karla Boromejského se nám podařilo propojit čtyři rozdílné světy. Myslím, že je tahle kooperace pro všechny strany prospěšná. Odsouzeným ženám tato práce pomáhá zůstat v kontaktu s běžnou realitou,“ vysvětluje sestra Remigie. Naplňuje se tak životní poslání boromejek: nabízí pomoc bez rozdílu všem, kteří ji potřebují. A to se ani za více než 180 let nezměnilo.

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Generace20
+
Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

08. 10. 2018

Lidé z celého Česka navštěvují v době sběru révy moravská města. Chtějí si užít nejen atmosféru při sběru hroznů, ale také se dozvědět zajímavosti o vínech, která mají možnost ochutnat. Během vinobraní mají ale místní mnoho práce se sklizní a tak i méně času se návštěvníkům věnovat.

Lubomír Ivičič pěstuje víno v Hustopečích už 20 let. Podzimní měsíce jsou pro něj každoročně vrcholem sezóny. Stejně to podle něj vnímá i řada Čechů, kteří na vinobraní přijíždějí. Neuvědomují si ale, že vinař má v tu dobu úplně jiné starosti. „Češi mají často dojem, že během vinobraní je nejlepší termín k návštěvě sklepa, ale zrovna v tu dobu máme nejvíce práce,“ vysvětluje vinař Ivičič.

Omezený počet ochutnávek

Například vinař Pavel Hruška z Blatnic pod Svatým Antonínkem v době sklizně počet degustací omezuje, aby se mohl návštěvníkům pořádně věnovat. „Z pohledu vinaře se vždycky těším, až vinobraní skončí. Na velké oslavy osobně moc nejsem, protože je práce až nad hlavu,“ vysvětluje Hruška. Podle něj je hlavní si uvědomit, že víno se dělá ve vinohradu a ne jenom ve sklepě.

Vinař pozoruje zasazenou révu po celý rok. Musí určit správně termín sklizně a poté ji zorganizovat. Měsíc tráví každý den mezi vinicemi a do noci lisuje šťávu z bobulí. Celý proces je ale ještě delší, posunout se od sběru révy po zkvašený mošt trvá většinou dva až tři měsíce. „Dny, při kterých jsem od rána do večera ve vinohradu a nebo zavřený ve sklepě, pominou přibližně v polovině listopadu. Až když jsou hrozny doma, tak potom je ten nejlepší čas na degustaci přijet,“ dodává Ivičič.

O měsíc dřívější sklizeň

Letošní rok byl ale mimořádně teplý a víno dozrálo rychleji. Také vinobraní kvůli počasí začalo téměř o měsíc dříve. „Letos jsme začali sbírat hrozny na začátku září a skončili jsme na začátku října, ve kterém většinou sklizeň zahajujeme,“ vysvětluje Ivičič. I z toho důvodu byl v některých sklepech omezený počet degustací už od září. „Mrzelo mě, že někteří vinaři měli v polovině září tolik práce, že u nich ve vinném sklepě nebyla ani možnost degustace,“ říká studentka Kristýna Čechová (20).

Na Moravu se rozhodla jet na konci září i studentka Tereza Nekovářová (21): „Sehnat ubytování a volné místo na řízené degustaci na poslední chvíli nebylo vůbec jednoduché. Většina majitelů sklípků mi řekla, že lidé si svá místa většinou zamlouvají i rok dopředu,“ říká. Vinaři jsou ale se sklizní spokojeni. Hrozny jsou totiž díky vysokým teplotám sladší.

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Generace20
+
Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

07. 10. 2018

Jen za první pololetí roku 2018 přišlo z Ukrajiny do České republiky za prací přibližně 5 600 lidí. Oproti předchozím rokům přijíždí čím dál více Ukrajinců s vysokoškolským vzděláním. Zajistit si lepší pracovní podmínky a zkrátit čekací lhůtu na vízum jim pomáhá projekt Režim Ukrajina.

Na konci září přijel za lepším výdělkem do České republiky Ukrajinec Taras Lazarev (36). Bude pracovat jako řidič nákladního vozu. Na Ukrajině mu zůstali rodiče, manželka i děti. „Rodičům je kolem šedesáti let, důchod ještě nepobírají a zaměstnání neseženou. Jenom na jejich léky potřebuji měsíčně přes 7 500 korun,“ popisuje Lazarev, a dodává, že nebýt složité situace, Ukrajinu by nikdy neopustil. „Mám vysokoškolské vzdělání, ale pracovní nabídka je na Ukrajině minimální. Za některá místa musí lidé dokonce zaplatit zaměstnavateli, aby vás vůbec přijal,“ vysvětluje Lazarev.

Na vízum si musí počkat

Logistická společnost EuroAsia, ve které bude Lazarev pracovat, je součástí projektu Režim Ukrajina spuštěného v roce 2016 Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem vnitra České republiky. Projekt je určený pro firmy, které chtějí zaměstnat kvalifikované pracovníky z Ukrajiny. Podmínkou pro vstup je finanční a správní kontrola. „Do projektu posíláme doklady vybrané osoby. Oni nám následně nabídnou termín pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, se kterou cizinec získá povolení k dvouletému pobytu a práci. Celý proces je tak několikanásobně rychlejší než tomu bylo doposud,“ vysvětluje pracovník společnosti Dominik Dostálek. Lazarev tak čekal na vízum jen půl roku, nikoliv pár let jako někteří jeho známí. „Musel jsem mít naprosto jasně prokazatelný důvod, proč do Česka jedu. Do poslední chvíle jsem však nevěděl, zda mi vízum vůbec udělí,“ dodává.

Hlavní výhoda, kterou má Režim Ukrajina pro uchazeče o práci v Česku, je, že jim zajišťuje konkrétní zaměstnání za konkrétních podmínek. Pracovní agentury v Česku totiž běžným žadatelům o víza někdy nabízí dobrou pracovní pozici, ale po příjezdu ji změní na práci ve skladu za minimální mzdu. Problém také nastává při úrazu nebo nemoci. Zdravotní pojištění jim totiž často nikdo nehradí. „Ukrajinští uchazeči o práci podepisují smlouvy s agenturami, aniž by si je pečlivě přečetli. I přes špatné podmínky někteří z nich zůstávají a pracují. Lepší pracovní vyhlídky nemají,“ vysvětluje Marie Prokopjuková z Ukrajinské iniciativy v České republice.

Do Evropy za každou cenu

Od spuštění projektu přišlo do Česka už 13 300 lidí z Ukrajiny. Ti, kteří nemají možnost využít tohoto projektu, cestují s krátkodobými vízy. Ta jsou udělována na 180 dní, z nichž v Česku mohou strávit pouze 90 dnů. Poté musí podle zákona Schengenský prostor opustit. Za další tři měsíce mohou opět zažádat o nové vízum. Podle pracovníka cizinecké policie hledají někteří z nich nejrůznější cesty, jak tuto 90denní lhůtu, kterou musí strávit mimo Schengen zkrátit a dostat se co nejdříve zpět. „V úvahu přicházejí falešné doklady. Jsou ale i tací, kteří v zemích střední Evropy pracují na polská víza,“ říká pracovník cizinecké policie, který nechtěl uvádět své jméno. Tato víza obdrží cizinci mnohem rychleji a s větší jistotou. Nejprve vycestují do Polska, polovina z nich ale následně odjede do Česka, Německa nebo na Slovensko.

Lazarev se do České republiky dostal oficiální cestou, někteří jeho známí ale jezdí pracovat do Česka právě s polskými vízy. „Ukrajinci jezdí pracovat do Německa nebo Česka hlavně proto, že tamní zaměstnavatelé poskytují lepší finanční ohodnocení než firmy v Polsku,“ říká Lazarev. Pracovat v České republice s polskými vízy je ale nezákonné.

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Generace20
+
Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 09. 2018

Dovolená v pětihvězdičkových hotelech s all inclusive má své výhody. Člověk se může opálit, přejíst se a pořádně si odpočinout. Existují však i jiné možnosti, jak se někam podívat, například low costovou formou. Během tohoto stylu cestování si sice příliš komfortu neužijete, za to si ale přivezete mnoho nezapomenutelných zážitků. Třeba jako já, když jsem se vydala s kamarádkou na desetidenní túru po jižním pobřeží Velké Británie.

Cesty na vrcholky útesů s těžkými krosnami na zádech jsou náročné. Zdroj: Dáša Šamanová

Šest dní chodíme po stezce South West Coast Path. Zdroj: Barbora Bocková

V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. „Pojmeme to jako low cost dovolenou. Přesouvat se budeme pěšky, nebo stopem. Spát se bude ve stanu, nebo pod širákem. Kupovat budeme jen to nejzákladnější jídlo a pít budeme vodu,“ určujeme si před odletem pravidla s kamarádkou Bárou. Cestu po pobřeží Anglie začínáme v jihovýchodním městě Dover. Každá neseme dvacetikilovou krosnu na zádech, do které jsme sbalily vše potřebné včetně stanu, spacáků a karimatek. Vypadáme, že se nám pod váhou našich batohů každou chvíli podlomí kolena, my jsme ale připraveny téměř na všechno. Nebo si to alespoň myslíme. Máme před sebou tři dny stopování a následujících šest dní pěší túry po stezce South West Coast Path. Cílem naší cesty je totiž město Exeter, které leží na jihozápadě Anglie.

V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. Zdroj: Dáša Šamanová

Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytování a nejezdíme po Británii autem.

Během stopu nám zastavuje šest aut. Zdroj: Dáša Šamanová

Stop nemusí být tak nebezpečný, jak se o něm traduje. Zejména když dodržujete několik základních pravidel. Když jsem se před cestou zeptala zcestovalého kamaráda, co by mi ohledně stopu poradil, odpověď zněla: „Jdi do toho po hlavě.” Důležité je samozřejmě nenastupovat k lidem, kteří se vám na první pohled nezdají. Také záleží na tom, jak moc je vámi navštívená zem bezpečná. Řidiči, kteří zastaví, za svezení žádné peníze nečekají. Když s nimi ale během cesty prohodíte alespoň pár slov, jsou rádi.

Při druhém stopování nás vezou Belgičané. Zdroj: Dáša Šamanová

V Anglii stopujeme celkem šestkrát. Vezou nás Nizozemci, Belgičané i lidé z Walesu. Britové nám zastavují pouze dvakrát. V obou případech se jedná o mladé Angličany, kteří míří na hudební festival. Ptají se, kam jedeme a proč to všechno vlastně děláme. Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytovaní a nejezdíme po Británii autem. Mají pocit, že jsme finančně na mizině a nezbývá nám, než cestovat tímto stylem. Těžko se jim chápe, že jsme si takový způsob zkrátka vybraly. „Když jsme byli ve vašem věku, také jsme si takhle užívali. Dnes už bychom to nezvládli,“ zastavuje nás s úsměvem po cestě několik staříků, kteří vzpomínají na své zážitky z mládí.

Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech.

Dechberoucí výhledy z vršků útesů nám dodávají sílu jít dál. Zdroj: Dáša Šamanová

Chodíme mezi krávami i ovcemi. Zdroj: Dáša Šamanová

Stezka South West Coast Path vede po celém jižním pobřeží. Je dlouhá přibližně 630 mil. Lidé na ní tráví i měsíce. My jsme se rozhodly ujít během následujících šesti dnů malý kousek z ní. „Denně ujdeme alespoň 20 kilometrů,“ domlouváme se s kamarádkou a určujeme si body, kam který den dorazíme. Cesta je náročná. Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech. Na útesech ale nepotkáváme skoro žádné lidi, což nám dává nepopsatelný pocit svobody. Dechberoucí výhledy z vršků útesů máme jen pro sebe. A i když už jsme po několikahodinovém putování vyčerpané, přesně takový výhled nám dodává sílu pokračovat v cestě. Během šesti dnů přibývá puchýřů na nohách a střídavě se objevují bolesti v různých partií těla, samozřejmě z namožení. Táhnout dvacetikilovou krosnu na zádech, není žádná sranda.

Každý pohled z útesů si užíváme. Zdroj: Dáša Šamanová

Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne, ruší mě ze snění kamarádka.

Na plážích spíme po širým nebem, na útesech ve stanu. Zdroj: Dáša Šamanová

Dny jsou náročné, noci však mnohdy ještě náročnější. „Na útesech budeme spát ve stanu, na pláži pod širým nebem,“ zněla jasně dohoda. U moře ve městě Eastbourne ale neodhadujeme délku přílivu. „Vstávej, nebo nás to smete,“ třese se mnou Bára v půl druhé v noci. Voda je od nás asi metr daleko. Sbíráme všechny věci a utíkáme na konec pláže, který je poměrně blízko. Když se konečně uvelebíme, toužíme po jediném – usnout. Nejistotu v nás však vzbuzuje cedule s výstrahou, že ze skály nad pláží padají kameny. Nezbývá nám než to risknout. Pláž je dlouhá a na hledání jiného místa už zkrátka nemáme sílu.

Jednu z nocí spíme na pláži pod přírodní památkou Durdle Door. Zdroj: Dáša Šamanová

Poslední noc nás při spánku pod širým nebem budí déšť. „Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne,“ ruší mě ze snění opět kamarádka. Unaveně procházíme pláží a jedinou střechu objevujeme na nedaleké autobusové zastávce. Prosedíme zde dlouhé dvě hodiny a pozorujeme padající kapky. V hlavě máme obě jedinou myšlenku – ať už prosím přestane pršet a my se můžeme v klidu vyspat.

 

 

Na pláži v Eastbourne nás překvapila délka přílivu. Zdroj: Dáša Šamanová

Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává.

Vodu čerpáme z pítek pro krávy a ovce. Zdroj: Dáša Šamanová

Dobrodružství na nás ale samozřejmě nečeká jen po nocích.V průběhu pěší túry spoléháme na to, že každý den dojdeme do města, kde bude obchod a kde si koupíme alespoň vodu, dobijeme telefony či chytneme signál, abychom se podívaly na mapu. Opak je pravdou. Během prvních tří dnů chůze sice do jakési civilizace přicházíme. Mapa ji označuje městem, ale jedná se spíš o uskupení několika statků. Situace začíná být kritická v momentu, kdy nám po celém dni chození zbývá jen 300 ml vody. Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává, a tak jdeme rychle spát, abychom nevnímaly hlad. Další dny nacházíme po cestě pítka, ze kterých teče voda do koryt pro krávy a ovce. „Já jsem viděla na videu, že se to pít dá,“ přesvědčujeme mě kamarádka Bára o nezávadnosti tamní vody. Další dny se dělíme o vodu s krávami a ovcemi. Inu lepší nějaká voda než žádná.

 

Odjíždíme s mnoha puchýři na nohách. Zdroj: Dáša Šamanová

Po deseti dnech putování odjíždíme s několika obřími puchýři na nohách, rozlámanými těly a vlasy zapletenými do dredů.„To už není ani mastnota,“ směje se spokojeně kamarádka při cestě domů. Šampon během cesty nepoužíváme, myjeme se pouze v moři. Jsme unavené, ale neuvěřitelně spokojené. Během dovolené se staráme pouze o to, kde budeme spát, co budeme jíst, kde vezmeme vodu a jakým směrem půjdeme. Žádné problémy ani stresy všedního života nás netrápí. Nic podobného jsme nikdy nezažily. Deset dní mimo civilizaci. Za ten nekonečný pocit svobody to zkrátka stálo.

Těšíme se, až se umyjeme a pořádně vyspíme. Zdroj: Dáša Šamanová

A i když se těšíme na to, až se pořádně umyjeme, lehneme si do čerstvě povlečené postele nebo si dáme teplé jídlo, odjíždíme domů s dobrým pocitem. Obě se shodujeme na tom, že jsme rády, že jsme se k takovému typu cestování odhodlaly. Komfort v luxusních hotelech je sice příjemný a člověk si na něj rychle zvykne, jenže v hotelovém resortu jen těžko zažije spontánní dobrodružství. Dovolená v low cost stylu nám dala více, než jsme očekávaly. Ujely jsme a ušly celkem 400 km, to všechno během devíti dvní v přírodě. A celý tenhle trip nás včetně letenek vyšel na pouhých 5 000 korun.

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Generace20
+
Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

14. 09. 2018

Odchod od rodičů a osamostatnění se je důležitým životním milníkem. Mladí Češi ale toto rozhodnutí odkládají v průměru na 26,4 let, což je podle průzkumu Českého statistického úřadu nad průměr Evropské unie. Dívky jsou však v tomto ohledu vyspělejší. „Chlapci jsou fixovanější na matku více než slečny. Mladí jedinci osamostatnění odkládají také kvůli tomu, že v rodině často chybí mužský element, který by je vyslal do světa,“ říká k tématu dětský psychiatr Peter Pöthe (50).

Osamostatnit se, nebo raději zůstat u rodičů a užívat si pohodlí domova? Český statistický úřad (ČSÚ) má na tuto otázku jasnou odpověď. Podle průzkumu se mladí Češi k odchodu z domova odhodlávají mezi 26. a 27. rokem života, což je mírně nad průměrem Evropské unie, který je 26 let. „Rozdíl mezi Českem a jinými státy je především ve směřování výchovy. U nás se většinou tolik neklade v rámci výchovy důraz na nezávislost, seberealizaci a pracovní úspěch. Mladí tak nemusí mít důvod se odstěhovat, pokud je k tomu rodiče nenutí,“ říká dětský psychiatr Peter Pöthe.

Málo peněz

Z průzkumu je také patrné, že chlapci bývají na rodičích více závislejší než dívky. Češky odcházejí z domova průměrně ve věku 25,1 roku, zatímco mužské pohlaví kolem 27,7 roku. „Chlapci jsou fixovanější na matku více než dívky. Ty se jí chtějí vyrovnat a plánují vlastní život,“ objasňuje Pöthe. Závislost ale není jen o vztahu k rodičům, ale také o péči, kterou jim poskytují. Studenti tak ušetří za nájem a různé služby, které doma neplatí. „Rodiče mi řekli, že do doby, kdy budu student, mohu zůstat doma. Bydlíme v rodinném domě, takže si nepřekážíme. Osamostatnění má své výhody, ale počkám, až dokončím vysokou školu,“ říká student ekonomiky Ivo Kalivoda (23).

Rodiče ale často své děti k odchodu nenutí. Příkladem je Jana Tomašíková, matka čtyřiadvacetileté pracující Daniely. Svou dceru nechává, ať se k osamostatnění rozhodne sama. „Nevadí mi, že u nás dcera stále bydlí. Rodiče jsou od toho, aby se o své děti starali. Až bude chtít, odstěhuje se. Nutit ji ale nebudu,“ říká. Vidina samostatného života a odpoutání se od matky a otce je ale pro některé mladé lidi naopak lákavá. „Z Ostravy jsem se přestěhoval za studiem do Prahy hned po maturitě. Vždycky jsem se těšil na to, až budu bydlet sám a nebudu pod drobnohledem rodičů,“ říká Roman Hrázdil (24), který pracuje jako policista, a zároveň dálkově studuje vysokou školu.

Fenomén úzkostlivých matek

Stejně důležitým krokem jako osamostatnění, je však podle psychologa i vlastní bydlení. Mladí se tak naučí postarat sami o sebe, což je pro další fungování v životě stěžejní záležitostí. „Člověk musí umět žít sám se sebou, aby psychicky dozrál. Není dobré, aby po odstěhování následovalo společné bydlení s partnerem,“ říká psychiatr, který dodává, že absence tohoto kroku, může mít za následek problémy v budoucím životě. Jedním z faktorů, který může ovlivňovat, proč mladí nespěchají do vlastního, je fenomén takzvaných úzkostlivých matek.  Podle psychiatra má totiž tento typ matek neustálou potřebu své děti dlouhodobě opečovávat. A často i v případě, kdy už to není třeba.

ANKETA:

Proč bydlíte stále u rodičů?

Pavla Bialasová (24) studentka pedagogiky, Ostrava – „U rodičů bydlím především kvůli financím. Stále studuji a nedokázala bych si vydělat tolik peněz, abych mohla mít svůj byt a zároveň prezenčně studovat na vysoké škole. Navíc bydlíme v rodinném domě, a tak ani rodičům nevadí, že u nich stále bydlím.“

 

 

Martin Duřt (22) student Vyšší odborné školy publicistiky, Praha – „Díky bydlení u rodičů nemusím platit nájem, jídlo, energie a internet. Byt, ve kterém žijeme, je asi pětkrát větší než ten, který bych si jako student mohl dovolit. Navíc mi cesta do školy zabere asi jen deset minut.“

 

 

Michaela Rotterová (23) studentka technologie hospodaření s vodou, Karviná  – „Přes školní rok bydlím v Ostravě v bytě se dvěma spolubydlícími, ale na víkend jezdím domů k mamce do Karviné. Zatím jsem se stále neodstěhovala především kvůli financím. Nedokázala bych sama zatím pokrýt všechny potřebné náklady.“

 

 

Michal Kuchař (24) student Fakulty aplikované informatiky ve Zlíně – „Studuji vysokou školu ve Zlíně, kde si platím koleje. Pokud nemusím být ve škole, tak jedu domů do Ostravy, kde jsem u rodičů. Podle mě by bylo kontraproduktivní a finančně nemožné, abych si navíc platil nájem i v Ostravě.“

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Generace20
+
Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

09. 09. 2018

Pokud se nebojíte upustit uzdu své fantazie a uspořádat si osobitou svatbu, můžete mít za svědka třeba Darth Vadera. Podle matrikářky Jaroslavy Vrňákové si lidé vybírají neobvyklá místa a netradiční svatební témata hlavně proto, aby se odlišili od ostatních. Sjednat si svatbu mimo obřadní síň není nijak náročné. Stačí podat žádost a zaplatit poplatek 1 000 korun.

Tematické svatební obřady jsou mezi budoucími novomanželi stále oblíbenější. Pro svou letošní červnovou svatbu si Ema Rálišová (29) zvolila téma legendární ságy Star Wars. Nápad vznikl půl roku před svatbou, když si její manžel Jakub (35) sestavoval kostým Stormtroopera, skládající se z černobílé kombinézy a bílých plastových štítů. „Tehdy manžel zavtipkoval, že by bylo fajn se v něm oženit. A já mu na to řekla: ,proč ne?‘ Pak se spustila lavina nápadů, co budeme mít na sobě a jaká hudba bude hrát. Všechny ty představy nás bavily, tak jsme do toho šli,“ popisuje Rálišová. Její manžel měl na sobě kostým Stormtroopera a ona si nechala ušít bílé šaty po vzoru princezny Leiy Organy. Svěděk byl v černém kostýmu a přilbě s dýchacím přístrojem Dartha Vadera.

Obřad ve věznici či porodnici

Podle matrikářky Jaroslavy Vrňákové si lidé vybírají neobvyklá místa, témata nebo data proto, že chtějí být něčím zajímaví a originální. „Mladí si také často myslí, že jim netradiční svatba přinese více štěstí do manželství. Je to ale především o srdci a zda k sobě ti dva najdou cestu,“ popisuje Vrňáková, a dodává, že podle jejích zkušeností místo ani datum obřadu manželství nijak neovlivní. Za svou sedmatřicetiletou praxi matrikářky zažila různé obřady. Ve věznici ve Vinařicích, na fotbalovém hřišti nebo dokonce v porodnici.

Někteří si však vybírají neobvyklá témata svateb kvůli tomu, že zkrátka nemají rádi formální obřady. Ondřej Fleislebr (34) spolu se svou manželkou Jitkou (32), se v červnu tohoto roku rozhodli uspořádat svatbu ve stylu setkání přátel na louce. „Neslavíme Vánoce ani narozeniny. Chtěli jsme proto mít svatbu podle svého, a hlavně bez stresu,“ vypráví Fleislebr. Na svatbu mohli lidé přijít v čemkoli. Jeden host dokonce dorazil v kraťasech a v oranžovém tričku s obrázkem lebky. „Po obřadu jsme uspořádali piknik a pustili gramofon. Květiny jsme nasbírali na louce a přinesené občerstvení jedli na dece,“ vzpomíná s úsměvem Fleislebr.

Heslem svatby Ondřeje a Jitky bylo: Nenoste nám dary, přineste něco k jídlu. Zdroj: archiv Jitky Fleislebr

S nápaditostí a vděkem

Éra netradičních svateb začala v roce 2000, kdy vešel v platnost zákon, který umožňuje uspořádat obřad na jiném místě než na matrice. „Ať už se jedná o klasičtější svatby, nebo netradiční, vždycky záleží na lidech a okolnostech, zda se svatba povede, nebo ne,“ říká Vrňáková. Nejvíce jsou podle ní kreativní homosexuální páry. Jsou milí, vymýšlí nádherné obřady a hlavně jsou vděčnější. „Po obřadu mi vždy posílají děkovné dopisy a fotografie ze svateb,“ vypráví. Jeden homosexuální pár oddávala ve vlaku a jiný zas na vodě, kde všichni hosté i partneři byli velká vodácká skupina.

 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“