Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Českou televizi nedáme, křičeli lidé v centru Prahy i před Hradem

Českou televizi nedáme, křičeli lidé v centru Prahy i před Hradem

Českou televizi nedáme, křičeli lidé v centru Prahy i před Hradem

Generace20
+
Českou televizi nedáme, křičeli lidé v centru Prahy i před Hradem

Českou televizi nedáme, křičeli lidé v centru Prahy i před Hradem

Generace20

Autor: Anna Žáková

15. 03. 2018

Miloš Zeman zase jednou vyhnal Čechy do ulic. Ve svém inauguračním projevu zpochybnil vyváženost České televize a objektivitu médií a řadu lidí tím zjevně rozčílil. Demonstrantům vadilo především to, že Zeman na média zaútočil krátce po nedávné vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka. Bez toho by by do ulic možná ani nevyšli.

„Média nedáme,“ skanduje dav lidí s transparenty na pražském Václavském náměstí. Vadí jim způsob, jakým se prezident Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu opět opřel do novinářů. Tentokrát ale jeho slova vyvolala mnohem větší vlnu nesouhlasu než obvykle. „Prezident Zeman tentokrát opravdu šlápl vedle. Je nepřijatelné, aby takto útočil na média, která mu nejsou po chuti,“ říká účastnice pražské demonstrace Jana Plíšková (76), která v rukou drží ceduli s postavičkou Večerníčka a nápisem „ČT musí zůstat veřejnoprávní“.

Hlídači demokracie

Demonstrace na obranu nezávislých médií a České televize se ve středu 14. března konaly v řadě českých a moravských měst. Jen v Praze na Václavském náměstí se sešlo na čtyři tisíce lidí. „Česká televize sice občas dělá chyby, její role ve společnosti je ale naprosto nezastupitelná,“ mluví k demonstrujícím bývalý zahraniční zpravodaj České televize a od 1. dubna nový šéfredaktor serveru Aktuálně.cz Josef Pazderka (43). Podle něj jsou média veřejné služby, mezi která patří právě i ČT, důležitá pro fungování demokracie. „Zestátnění médií veřejné služby považuji za nepřípustné. Tato média totiž brání demokracii tím, že odhalují různé politické kauzy,“ myslí si Pazderka.

Demonstrantům vadily i návrhy poslance Tomia Okamury (SPD), který prosazuje zestátnění médií veřejné služby. „Pokud by ČT přestala být veřejnoprávní a spadala pod stát, politici by toho mohli zneužít a ovlivňovat například zpravodajství,“ obává se další z demonstrantů Petr Voděra (35) zatímco mává vlajkou s logem televize. Média veřejné služby jsou na rozdíl od těch soukromých financována z koncesionářských poplatků diváků a řídí se zvláštními mediálními zákony. Podle Voděry někteří současní politici v čele s prezidentem „neustojí“ kritický názor, a tak se brání právě útoky na média.

Protestu „pomohla“ smrt

Zeman ale v inauguračním projevu nenapadal novináře poprvé. V pořadu Týden s prezidentem televize Barrandov již několikrát mluvil o tom, jak je Česká televize neobjektivní. Opakovaně kritizuje i vydavatelství Economia patřící podnikateli Zdeňku Bakalovi. Podle Zemana by Bakala měl přijít o majetek a kvůli kauze OKD by „měl skončit za mřížemi“. Žádný ze Zemanových předešlých projevů ale lidi do ulic nevyhnal. „Na to, že prezident Zeman nadává na novináře, jsem si už zvykla. Problém je, že v tom pokračuje i poté, co na Slovensku zavraždili investigativního novináře Jána Kuciaka,“ říká jedna z demonstrantek Jana Plíšková. Slovenský novinář byl v únoru zavražděn i se svou snoubenkou Martinou Kušnírovou. Zločin podle policie pravděpodobně souvisí s Kuciakovou investigativní činností.

Právě spojitost s Kuciakovou smrtí byla pro některé demonstranty důvodem, proč přijít. „Kdyby nedávno na Slovensku nebyl zavražděn novinář, žádná demonstrace by se tu možná ani nekonala. Zemanovy výroky ohledně médií už ani nesleduji, je jich prostě moc,“ přiznává další účastník demonstrace Michal Šťastný (28). Toho do ulic vyhnal právě fakt, že se Zeman naváží do médií i po tragické události na Slovensku. Za zavražděného Jána Kuciaka dav na Václavském náměstí držel i minutu ticha, poté sborově zazpíval českou i slovenskou hymnu.

Zemanova oslava

Demonstrace se poté z Václavského náměstí přelila k Pražskému hradu. Ve stejný okamžik uvnitř probíhala oslava znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem. Účastnilo se jí zhruba tisíc Zemanových příznivců. Prezident zde poděkoval i všem, kdo jej volili. Zatímco Zemanovi ve Španělském sále zpívala Helena Vondráčková nebo Michal David, venku lidé marně křičeli: „Otevři, Zemane!“

Proti vládě na Slovensku se protestovalo i v Praze. Nechyběla vzpomínka na Kuciaka ani cinkot klíčů

Proti vládě na Slovensku se protestovalo i v Praze. Nechyběla vzpomínka na Kuciaka ani cinkot klíčů

Proti vládě na Slovensku se protestovalo i v Praze. Nechyběla vzpomínka na Kuciaka ani cinkot klíčů

Generace20
+
Proti vládě na Slovensku se protestovalo i v Praze. Nechyběla vzpomínka na Kuciaka ani cinkot klíčů

Proti vládě na Slovensku se protestovalo i v Praze. Nechyběla vzpomínka na Kuciaka ani cinkot klíčů

Generace20

Autor: Klára Dedková

15. 03. 2018

Slovensko zažívá vládní krizi. Politici rezignují na své funkce, premiér ztrácí důvěru a prezident chce předčasné volby. Sled událostí vehnal v sobotu 9. března lidi do ulic. A to nejen na Slovensku. Stovky Slováků žijících v Česku se sešly i v Praze, před slovenským velvyslanectvím.

Lidé držící transparenty s nápisy „Fico odstoupiť“ či „Není nám to jedno“ se pomalu scházejí před slovenskou ambasádou v Praze. Nakonec se jich tu sešlo přes tisíc. Protestující studenti Kristína Synáková (22) a Michal Krimáček (28) žijí oba v Praze a do rodné země se vrátit neplánují. „Jedním z důvodů je i vyostřená politická situace a vládnoucí strana,“ uvádí Krimáček. Demonstrace, které probíhaly 9. března ve více než dvaceti městech na Slovensku i ve světě, měly za cíl jediné – upozornit na nespokojenost Slováků se současnou vládou. Ta vyvrcholila po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka.

Kuciakova předpověď     

Organizátoři vyzývali účastníky demonstrace ke skandování hesel proti aktuální vládě. Zdroj: Petr Stuchlý

Když před půl rokem slovenský investigativní novinář Ján Kuciak odpovídal v rozhovoru pro jeden studentský magazín, těžko mohl tušit, že předpovídá budoucnost. „Nějak nevěřím tomu, co někteří říkají. Že možná stačí jeden případ, který to tady celé rozhýbe,“ řekl serveru Občas Nečas. Tím případem se stala jeho vražda, která byla hlavním impulzem k vyvolání politické krize. Kuciak ve svých článcích upozorňoval mimo jiné i na možné napojení italské mafie do nejvyšších pater politiky a na korupci.

Právě korupce je hlavním problémem slovenské politiky už delší dobu. Upozorňovala na ni i hesla na transparentech demonstrujících. Například „Slušnost se nedá koupit“. Mezi podezřelé z korupce patří i bývalý ministr vnitra Robert Kaliňák (SMER). Ten byl už v roce 2016 obviněn z toho, že dostal finanční příspěvek od svého obchodního partnera a kontroverzního podnikatele s nemovitostmi Ladislava Bašternáka. Na svou funkci nakonec letos 12. března rezignoval.„Vztahy slovenských politiků jsou provázané a prohnilé. Zvláště u těch ze SMER. A to nejen v nejvyšší politice, ale i v té regionální. Proto si myslím, že odvolání nejvyšších představitelů nepomůže,“ domnívá se slovenský student Roman Surgent (25), který má v klopě kabátu slovenskou trikoloru. Řešení pro něj představují předčasné volby.

Dav byl složený hlavně ze Slováků žijících v Česku. Zdroj: Petr Stuchlý

Provázanost V4

V rámci protestů před slovenskou ambasádou v Praze vystoupila i řada známých osobností. „Kuciak psal o korupci vládní strany. O mafii a o schématu, přes které se kradly miliony eur z našeho státu. Zodpovědní za tento stav země stále sedí ve svých křeslech. A zoufale konspirují o převratu a Sorosovi (finančník a filantrop židovského původu, kterého Fico obvinil z toho, že s prezidentem Kiskou chystají státní převrat, pozn. red.) a z toho je vidět, že jsou v koncích,“ zmínila režisérka dokumentu Mečiar Tereza Nvotová, která si u publika vysloužila asi největší potlesk.

Český literární historik a profesor humanitních studií Martin C. Putna upozornil spíše na provázanost všech okolních zemí. Zvláště těch Visegrádské čtyřky. „Zkušenosti našich národů se pořád opakují a prolínají. Ta slovenská a ta česká. Ta polská a ta maďarská. Není rozdíl mezi Zemanem a Ficem, mezi Orbánem a Kaczyńskim, mezi Kotlebou a Okamurou,“ řekl v projevu před slovenskou ambasádou v Praze.

Jako tenkrát

Svými transparenty lidé upozorňovali na nespokojenost se současnou vládou i premiérem Ficem. Zdroj: Petr Stuchlý

Podobné důsledky i varování pro okolní země ve svém projevu zmínil i český investigativní novinář Jaroslav Kmenta: „Případ Jána Kuciaka je závažný a navíc velmi citlivý a naléhavý i pro nás v Česku. Vraždě tam předcházela podobně vyostřená atmosféra, jaká je cítit už dlouho i v české společnosti.“ Jistou podobu mohli demonstrující vidět i jinde. Například ve chvíli, kdy začali cinkat klíči nad hlavou jako při sametové revoluci v roce 1989.

Nejdřív rodiče, pak manažer. Mladí sportovci stále častěji využívají služby profesionálních agentů

Nejdřív rodiče, pak manažer. Mladí sportovci stále častěji využívají služby profesionálních agentů

Nejdřív rodiče, pak manažer. Mladí sportovci stále častěji využívají služby profesionálních agentů

Generace20
+
Nejdřív rodiče, pak manažer. Mladí sportovci stále častěji využívají služby profesionálních agentů

Nejdřív rodiče, pak manažer. Mladí sportovci stále častěji využívají služby profesionálních agentů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

15. 03. 2018

Téměř každý mladý sportovec je zvyklý, že mu ze začátku kariéry pomáhají rodiče. Když se ale sportu chce věnovat na profesionální úrovni, začne se poohlížet po manažerovi, který by mu cestu k vysněné budoucnosti ulehčil. Manažer má totiž přehled a kontakty v branži, což rodič svému dítěti většinou nabídnout nemůže. I tak se stále najdou mladí sportovci, kteří zastoupení agentem odmítají.

Bývalému volejbalovému reprezentantovi České republiky a nynějšímu manažerovi sportovců Peterovi Pláteníkovi (36) na začátku sportovní kariéry pomáhali rodiče. „Řešili mé první angažmá ve volejbalovém klubu Odolena Voda. Dopadlo to tak, že jsem pobíral pět tisíc korun měsíčně, ze kterých jsem nevyšel a naši mě museli ještě nějakou dobu sponzorovat,“ vzpomíná Pláteník na dobu před devatenácti lety.

Ani další smlouva v Belgii na čtyři roky nebyla pro Pláteníka výhodná. Po dvou letech přestupil do řeckého klubu, který za něj zaplatit 100 000 euro. Pláteník kvůli tomu, že byl „drahý“, pak pobíral nižší plat. „Až v roce 2004 jsem podepsal smlouvu s profesionálním manažerem, měl jsem ho až do roku 2013, tedy do konce aktivní hráčské kariéry. Nejednou se mi tato služba vyplatila,“ uznává volejbalista. Díky agentovi dostal takové hráčské příležitosti, jaké by si v té době sám nevyjednal, včetně lepšího finančního ohodocení. 

Změna přišla s nabídkami

Rodiče donedávna zastupovali i reprezentanta ve volejbale Lukáše Vašinu (19). Měl za to, že služby manažera nepotřebuje, ohledně volejbalu mu vždy radil otec. „Změna přišla až po úspěšných reprezentačních startech, kdy jsem začal dostávat různé nabídky nejen od manažerů, ale i přímo od klubů,“ vypráví Vašina. Službu manažera mu doporučili zkušenější kamarádi z týmu. Chválili si, že díky agentovi se mohou věnovat pouze sportu a neřešit organizační věci s klubem.

Například juniorský hokejista pražské Slavie Dávid Kohút (20) ale podobný servis nevyhledává. „Mít po boku profesionála má možná své výhody. V sedmnácti letech jsem měl možnost podepsat smlouvu s agentem, já ho ale nepotřebuju. Táta zná lidi od hokeje, a tak mi spoustu věcí domluví,“ vysvětluje Kohút a dodává, že v jeho týmu skoro nikdo agenta nemá. 

Extraligová volejbalistka Anna Suchá (20) to vidí opět jinak. Časem by se ráda prosadila v zahraničí a  je přesvědčená, že jen podpora rodičů už nestačí. Věří, že větší šanci na angažmá za hranicemi Česka má po boku manažera. „Smlouvu s agentem jsem podepsala teprve před dvěma měsíci, ale už teď mám díky němu více času na tréninky a nemusím řešit nic jiného,“ říká Suchá. „Vím, že se na něj mohu stoprocentně spolehnut a to je pro mne ve volejbalové kariéře důležité,“ dodává.

Kontakty po celém světě

Dle Petera Pláteníka je ale spolupráce s agenty v dnešním světě vrcholového sportu potřebná. „Jde o to, že každý umí něco. Rodič zajišťuje psychickou podporu mladému sportovci a manažer vše ostatní,“ říká Pláteník a vysvětluje, že profesionál má kolem sebe vytvořenou strukturu spolupracovníků a kontakty takřka po celém světě. „Manažer sportovce zastupuje v klubech a zajišťuje mu veškerý servis, a to i v oblasti marketingu a propagace,“ upřesňuje Pláteník. 

Moravskoslezský kraj trápí smog. Řešení je obyvatelům lhostejné, doporučení nedodržují

Moravskoslezský kraj trápí smog. Řešení je obyvatelům lhostejné, doporučení nedodržují

Moravskoslezský kraj trápí smog. Řešení je obyvatelům lhostejné, doporučení nedodržují

Generace20
+
Moravskoslezský kraj trápí smog. Řešení je obyvatelům lhostejné, doporučení nedodržují

Moravskoslezský kraj trápí smog. Řešení je obyvatelům lhostejné, doporučení nedodržují

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

14. 03. 2018

Se zimou přichází kvůli velkým mrazům i smog. Ten přesahuje povolené normy především v Moravskoslezském kraji; nejvíce právě v tomto období, kdy se polétavý prach nerozptyluje a drží se v ovzduší. Kraj se soustavně snaží vymýšlet opatření, jak neutěšený stav napravit, ale řada lidí výzvy ignoruje. „V ježdění autem se neomezuji. Stejně bych byl jen malá kapka v moři. Muselo by nás být víc,“ říká student Jan Sklepek (23).

Smog, který trápí kraj na podzim a během zimy, je na Ostravsku každoročně problémem číslo jedna. Dokazuje to i zdraví nepříliš prospěšná procházka ostravskými ulicemi. Za únor se zde koncentrace polétavého prachu v ovzduší zvýšila hned několikrát. Především v městské části Ostrava – Radvanice. V loňském roce místní obyvatelé dýchali špatný vzduch násobně překračující povolené limity celkem 89 dní v roce. V letních měsících zde sice smogové situace tak často nehrozí, přesto je prach zřetelně vidět na střechách domů či na kapotách automobilů. „Problém se znečištěným ovzduším byl na Ostravsku vždy. Teď se ale v postižených oblastech rodí mnohem častěji děti, které mají astma nebo jiné dýchací onemocnění,“ říká lékař Městské nemocnice Ostrava Radim Koukal (51). Největší podíl na tvorbě prachu mají okolní továrny, ale také ty ze sousedního Polska, ze kterého se dostávají zplodiny až na Ostravsko.

Problém je už v DNA

Město Ostrava chtělo již před několika lety proti smogovým situacím pomoci bezplatnou MHD v době s nadprůměrnými koncentracemi smogu. Chtělo tak přimět obyvatelstvo, aby si během kritických dní pro své cesty vybíralo spíše MHD než auta, která výfukovými plyny ovzduší ještě zhoršovala. Projekt se ale po necelém roce zrušil. Lidé z aut nepřesedli a městu jen vzrostly náklady. „Většina lidí jezdí kdekoli autem. Stejně to mám i já. Vím, že by omezení používání aut ke zlepšení kvality vzduchu asi pomohlo, ale moc mě to nezajímá. Ke zlepšení ovzduší sama nepomůžu. Proto trávím většinu času v Beskydech, kam se plánuji kvůli častému smogu i odstěhovat,“ říká studentka psychologie z Ostravy Anna Bílková (25).

Odstěhovat se ale není podle lékaře Radima Koukala řešení. Špatné ovzduší zde bylo už v 60. nebo 70. letech, ale nedoprovázelo je tak moc zdravotních komplikací jako teď. „Ani já, ani manželka jsme s astmatem neměli problém. Žijeme od malička v Radvanicích, kde je koncentrace prachu nejvyšší. Naše děti už ale problémy s dýcháním mají. Je to dáno geneticky. Je jedno, jestli žijete na horách v Beskydech nebo ve městě, když pocházíte z postižené oblasti. Děti, které se v postižené oblasti narodí, mají větší pravděpodobnost zdravotních problémů,“ říká lékař. Sám ale vyzdvihl snahu kraje vymýšlet preventivní opatření, která zamezí prašnosti. Jde například o kotlíkové dotace, které umožní i sociálně slabším výměnu starého kotle za nízkoemisní. Projekt je tak součástí zlepšování kvality ovzduší a podle ministra životního prostředí v demisi Richarda Brabce do něj stát hodlá investovat další miliardu korun.

Omezení venkovních aktivit

Během smogových situací se s ohledem na zdraví obvykle nedoporučuje ve večerních hodinách sportovat nebo se venku vůbec jakkoliv zdržovat. „Velké množství prachu ve vzduchu je hodně omezující. Vzduch je v těchto chvílích opravdu cítit,“ říká Bílková, která se tak musí občas vzdát večerního běhu venku, na který je zvyklá. „Běhání a jiné sporty nejsou v těchto chvílích doporučované. Často vedou k nachlazení nebo zánětu průdušek,“ říká Koukal. Ve smogových situacích se nedoporučuje také nadměrně větrat, používat automobil nebo rozdělávat oheň. Ne každý se ale doporučeními řídí. „I když vím, že se nedoporučuje jezdit autem, tak s ním do práce stejně jezdím. Myslím, že bych byl jenom kapka v moři. Musela by se omezit většina obyvatel,“ říká student Jan Sklepek.

Akta Pentagon: film Stevena Spilberga o válce ve Vietnamu překvapí svou aktuálností

Akta Pentagon: film Stevena Spilberga o válce ve Vietnamu překvapí svou aktuálností

Akta Pentagon: film Stevena Spilberga o válce ve Vietnamu překvapí svou aktuálností

Generace20
+
Akta Pentagon: film Stevena Spilberga o válce ve Vietnamu překvapí svou aktuálností

Akta Pentagon: film Stevena Spilberga o válce ve Vietnamu překvapí svou aktuálností

Generace20

Autor: Anna Kotábová

13. 03. 2018

Válka ve Vietnamu je zejména pro USA stále silné a bolestivé téma. Jak se na zkušeného režiséra Stevena Spielberga sluší, s převedením i takto náročného námětu na filmová plátna si poradil elegantně. Snímek Akta Pentagon: Tajná válka ukazuje dramatický střet mezi nezávislými novinami, které o konfliktu informovaly veřejnost, a vládou USA. Historický film o jednom momentu amerických dějin tím získává zajímavý přesah do současnosti.

Akta Pentagon ukazují, co všechno jsou novináři ochotni obětovat pro to, aby veřejnost mohli informovat o lžích jejich vlády. Steven Spielberg filmově ztvárnil kauzu Pentagon Papers, jeden z největších politických skandálů USA, kdy vláda v mnoha ohledech lhala veřejnosti o okolnostech války ve Vietnamu. Pentagon Papers, tajný vládní dokument, který odhalil pravdu o tomto konfliktu, vynesl až vojenský analytik Daniel Ellsberg a předal je novinám.

Film okamžitě vtahuje diváka akční bojovou scénou ve Vietnamu. Režisér ale musí dostat diváka do tématu a představit mu klíčové postavy, takže zpočátku jsou všichni až příliš „upovídaní“. Poté se ale rozehrává napínavá hra mezi novináři a Bílým domem, které vévodí špičkoví herci Meryl Streepová jako majitelka novin Washington Post a Tom Hanks jako jejich šéfredaktor. Tito klíčoví hráči pod vedením Spielberga dokáží udržet diváka v napětí i přes to, že výsledek snímku je už daný historií.

Nadčasový orchestr

Akta Pentagon není film pro nejširší obecenstvo. Zejména proto, že bez alespoň základní znalosti moderní americké historie bude divák ochuzen o některé nutné souvislosti. Samotnou válku ve Vietnamu, roli amerických prezidentů ani význam  Washington Post divákovi nikdo nevysvětlí, takže se lze v amerických reáliích snadno ztratit. Stále se však jedná o výborný, i když spíše menší Spielbergův projekt.

Svým pohledem na média coby hlídače mocných má film zároveň obrovský přesah i do současnosti. Sám Spielberg přiznal, že Akta Pentagon natočil zrovna nyní kvůli prezidentování Donalda Trumpa, který média pravidelně osočuje ze lží a pravdu běžně označuje za fake news. Takové pohrdání žurnalistikou je problém nejen v USA, čímž je tento film důležitý i ve světovém měřítku.

Sázka na jistotu

Tom Hanks i Meryl Streepová, které si Spielberg vybral pro hlavní role, ztvárnili své postavy bezchybně. Hanks v roli ostříleného novináře Bena Bradleeho připraveného postavit se elitám působí přesně tak, jak má. Jako silný vůdčí charakter, který trval na tom, že Washington Post musí o Pentagon Papers psát a který šéfoval redakci. Vedle něj nechává Streepová uvěřitelně a bez přehrávání prožít Katherine Grahamovou její osobní konflikt i přerod. Spielbergův dvorní kameraman Janusz Kaminsky, si občas neodpustí netypický záběr z nadhledu či podhledu. Některé scény jsou točeny ze stativu, jiné naopak z ruky, například když kamera sleduje dramatický shon v redakci. I vizuální stránka filmu tak zůstává celou dobu zajímavá a rozmanitá.

Z hlediska historické věrnosti nejde snímku snad nic vytknout. Spielberg do příběhu navíc zapracoval skrze Streepovou málo známý příběh Katharine Grahamové, nejisté a úzkostlivé majitelky Washington Post, která na svou pozici ženy obklopené průbojnými muži nebyla z připravená, ale nakonec se dokázala prosadit. Dílo tím vedle neosobní obrany demokratických ideálů dostává i silnou individuální lidskou rovinu.

Úspěchem pro nás bude umístění v první pětce, říká český paralympijský lyžař

Úspěchem pro nás bude umístění v první pětce, říká český paralympijský lyžař

Úspěchem pro nás bude umístění v první pětce, říká český paralympijský lyžař

Generace20
+
Úspěchem pro nás bude umístění v první pětce, říká český paralympijský lyžař

Úspěchem pro nás bude umístění v první pětce, říká český paralympijský lyžař

Generace20

Autor: Martin Choc

12. 03. 2018

Alpský lyžař Patrik Hetmer (35) vidí pouhý zlomek toho co zdravý člověk. Důvodem je vrozená vada, zvaná dědičná dystrofie sítnice, která jeho zorné pole zužuje na pouhé čtyři stupně. Navíc ho trápí šeroslepost. Přesto se spolu se svým trasérem Miroslavem Máčalou účastní zimních paralympijských her v jihokorejském Pchjongčchangu, které začaly 9. března. Pro dvojici je zatím největším úspěchem bronzová medaile z mistrovství světa v Kanadě v roce 2015.

Začátkem minulého roku jste si po pádu přetrhl achilovu šlachu na levé noze. Zvládl jste se tedy dostatečně připravit na zimní sezonu a paralympiádu?
Tu achilovku jsem si utrhl loni v lednu a na lyžích jsem stál znovu v červnu. Výrazné časové omezení tam tedy nebylo. Spíš ten návrat byl postupný, zatížení ze začátku nemohlo být příliš velké. Třeba v prosinci na začátku závodní sezony bylo ještě znát, že je ta noha slabší, ale teď už to nepociťuji.

V jaké disciplíně si nejvíce věříte?
Nejvíc asi na rychlostní disciplíny, to znamená sjezd a superobří slalom. Dost jsme trénovali i obří slalom, takže tyhle tři disciplíny budou asi stěžejní. Naopak slalom je naše asi nejslabší stránka, protože jsme na něj moc netrénovali, ale stát se může cokoliv.

Jaké umístění byste považoval za úspěch?
Konkurence bude na paralympiádě obrovská. Uvést mohu třeba Itala Giacoma Bertagnolliho, který v roce 2017 získal zlato v superkombinaci na mistrovství světa v italském Tarvisiu. Favoritem je i Kanaďan Mac Marcoux, který má zlato z obřího slalomu z paralympiády v Soči. Našli by se samozřejmě i další. V každém závodu může být na bedně klidně deset lidí a myslím si, že kvůli našim českým podmínkám bude úspěchem umístění v první pětce.

Jaké podmínky máte na mysli?
Naše konkurence má mnohem lepší možnosti. Jsou na sněhu třeba už od května, každý měsíc trénují minimálně týden až deset dní. My se na sníh dostáváme až někdy v září a jezdíme hlavně do Rakouska. Ledovce k lyžování si vybíráme podle aktuálních podmínek. V Česku jsou podmínky pro trénink třeba až v prosinci a tou dobou nám už začínají závody. Proto musíme do zahraničí, což dělá lyžování velmi nákladné. Řádově ale máme dnů na sněhu třeba desetkrát méně než konkurence. Jestli oni natrénují během roku okolo 120 dnů na sněhu a my natrénujeme před zimou třeba 15 dní na soustředěních, tak je to prostě málo.

Náklady máme dvojnásobné. 

Odkud tedy berete finanční prostředky?
S financemi kolikrát bojujeme. Sezona nás vyjde se vším všudy zhruba na 700 tisíc korun. Bez podpory sponzorů a různých nadací bychom se neobešli. Protože navíc musím jezdit za trasérem, náklady se nám zdvojnásobí oproti zdravým lyžařům. Peníze zkrátka hrají v našem sportu velkou roli, ať máte talent, jaký chcete.

Co je úkolem traséra během závodů?
On jede na trati přede mnou a hlásí mi každou změnu rytmu, či směru. Také mě varuje třeba před dírami na sjezdovce, či ledovými plotnami. Když jedeme, soustředím se pouze na něj a na jeho pohyby. Snažím se kopírovat každou změnu polohy, či těžiště těla. Mluvíme spolu pomocí interkomu, což je dorozumívací zařízení zabudované do helmy. Komunikace je hrozně důležitá.

Jak daleko před vámi trasér jede?
To se odvíjí od typu disciplíny a je to dáno pravidly. Ale obecně vzato u disciplín, které vyžadují prudší změny směru, jako je třeba slalom, či obří slalom, je rozestup mezi námi kratší a nesmí být víc, než dvě brány. U rychlejších disciplín, tedy třeba u sjezdu nebo superobřího slalomu, jsme od sebe dál, protože ve vyšších rychlostech je potřeba mít více času reagovat na pokyny traséra a i brány jsou od sebe dál.

Nemáte při ježdění ze svahu obavy vzhledem k vašemu omezení?
Někdy mám k vyšším rychlostem zbytečně velký respekt, ale to je asi dáno tím, že jsem se vloni při sjezdu zranil. Každopádně čím víc máme ve vysokých rychlostech naježděno, tím je to lepší.

Kdy jste spolu začali jezdit?
Známe se odmalička a lyžovali jsme spolu rekreačně v podstatě od nějakých šesti let. Závodně spolu jezdíme teď pátou sezonu.

K lyžování jsem šel přes snowboard.

A předtím jste se lyžování věnoval také?
Spíš jsem na to šel trochu oklikou. Sice jsem na lyžích stál poprvé už ve třech letech, ale potom jsem ve 13 propadl kouzlu snowboardu. Lyže jsem odložil a jezdil na nich vlastně jen na lyžařském kurzu na vysoké škole. Vrátil jsem se na ně až těsně před tím, než jsem oslavil třicetiny. Tehdy jsem začal závodit za zrakově postižené lyžaře. Na prkně totiž zrakově postižení nezávodí, takže jsem se musel na lyže vrátit.

Proč zrakově postižení nezávodí na snowboardu?
Vlastně nevím. Kategorie zrakově postižených prostě na snowboardech není. Handicapovaní na nich jezdí, třeba ampuťáci, kteří mají nějakou protézu. Ale zrakově postižení ne, možná je nás prostě málo. Pro mě s Mírou by ale jinak prkno bylo jasná volba.

To je škoda. Jinak byste si mohl jako Ester Ledecká „jen tak“ dojet pro medaili z druhého sportu…
To se bohužel nestane. Výkon Ester Ledecké byl ale parádní, nemohl jsem tomu uvěřit ještě tři dny poté. Zrovna jsme byli na mistrovství republiky v Rokytnici. Hodně se tam slavilo. Ráno, když jsme jeli lanovkou nahoru na start, nějací kluci tam snad v mínus deseti stupních bez triček vyřvávali její jméno a popíjeli pivo. A já jí to moc přeju, protože je to dříč a skloubit tyto dva sporty na takové úrovni je neskutečné.

Nakolik vás omezuje vaše onemocnění v běžném životě?
Asi největší handicap je, že nemůžu mít řidičský průkaz.  To omezuje i možný výběr povolání, která mohu dělat. Jinak jsem se s tím naučil žít, protože je to vrozené.

Učíte na sportovní škole Emila Zátopka ve Zlíně. Chtěl jste učit, nebo byl tedy výběr profese ovlivněn vaším onemocněním?
Abych pravdu řekl, byla to taková znouzectnost. Na gymplu jsem v ničem příliš nevynikal a nevěděl jsem, co budu dělat. Odmala jsem však sportoval, a proto jsem se rozhodl, že chci dělat něco spojeného se sportem. Šel jsem tedy studovat učitelství tělocviku a k tomu jsem si vybral zeměpis, který mě bavil. Absolvoval jsem Fakultu sportovních studií a Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity.

Jak zachytit život? „Často spoléhám na náhodu,“ přiznala dokumentaristka Helena Třeštíková studentům

Jak zachytit život? „Často spoléhám na náhodu,“ přiznala dokumentaristka Helena Třeštíková studentům

Jak zachytit život? „Často spoléhám na náhodu,“ přiznala dokumentaristka Helena Třeštíková studentům

Generace20
+
Jak zachytit život? „Často spoléhám na náhodu,“ přiznala dokumentaristka Helena Třeštíková studentům

Jak zachytit život? „Často spoléhám na náhodu,“ přiznala dokumentaristka Helena Třeštíková studentům

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

12. 03. 2018

Dokumenty režisérky Heleny Třeštíkové o recidivistovi Reném nebo narkomance Katce znají i mnozí studenti. Učitelé tyto filmy promítají už i dětem na základních školách jako odstrašující příklad. Jméno režisérky si ale vybaví spíše starší generace. S cílem upozornit na tvorbu Třeštíkové i mladší obecenstvo uspořádal Studentský spolek Agora 27. února debatu pod názvem Jak zachytit život.

Plné auditorium lidí si přišlo v úterý poslechnout příběh režisérky Heleny Třeštíkové o jejím profesním životě a zážitcích z natáčení. Autorka více než čtyřiceti dokumentárních filmů však v dnešní době zůstává v povědomí spíše u starších lidí. Na jméno autorky si každý student hned tak nevzpomene. „V rámci protidrogového programu jsme se základní školou šli na dokument Katka. Bylo to realistické a myslím, že to mohlo mít i odstrašující účinky. Jméno režisérky si však spojit s tímto filmem vůbec nedokážu,“ přiznává Kateřina Tomanová (23). 

Jen malá hrstka vysokoškoláků zná Helenu Třeštíkovou jako režisérku dokumentárních filmů. Lenka Rudová (25) se o její tvorbě dozvěděla díky svým rodičům. Ti před osmi lety sledovali druhou řadu Manželských etud, asi nejznámější dokumentární sérii Třeštíkové. „Rodiče často komentovali příběhy, které viděli, a vyprávěli, že přesně takové situace zažili. Dostávali jsme se tím k rodinným historkám, a to mě bavilo,“ vzpomíná Rudová.

Scény vznikají náhodou

Většinu dokumentů vytváří Třeštíková časosběrnou metodou a samotné natáčení trvá i desítky let. Zaměřuje se zejména na mezilidské vztahy a sociální problémy, což dělá její tvorbu ojedinělou. Samotná režisérka nikdy neví, čím daný příběh skončí nebo jak se bude vyvíjet, zachycuje životní osudy lidí tak, jak jsou. „Často spoléhám na náhodu. Scény, které vzniknou nečekaně, bývají často zajímavější, než ty předem připravované,“ popsala Třeštíková (68) na debatě pořádané Studentským spolkem Agora. Cílem jejích dokumentů je prý donutit lidi k zastavení a zamyšlení se nad jejich životy. To se režisérce na setkání se studenty zjevně podařilo. „Spousta mladých lidí vidí všechno růžově. Je to tím, že jsme nezažili sametovou revoluci a život před ní. Vše je nám podáno na stříbrném podnose. A jelikož mezi námi panuje takový naivní optimismus, říkáme si často, proč bychom pak měli řešit nebo jen sledovat problémy ostatních,“ říká studentka Tereza Marešová (23).

Když téma není sexy

Pro jiné ale není žánr časosběrného dokumentu tak zajímavý. „Myslím si, že většinu mladých lidí nezajímají témata se sociálním podtextem. Ať už je to třeba život za dob socialismu versus život dnes nebo osudy lidí žijících na ulici. Prostě jsou to témata, která nejsou dost sexy,“ vypráví studentka Linda Michalíčková (26).

V době přeplněné informacemi si lidé podle ní všimnou spíše zprávy, která je něčím neobvyklá. „Člověka upoutá smyšlená zpráva o sežraném praseti v Austrálii než lokální české problémy, například zdlouhavá mašinérie umísťování dětí z dětských domovů do náhradních rodin,“ konstatuje Michalíčková. Přítomní studenti s diskusi přiznali, že často sledují svět skrz sociální sítě; na internetu přitom občas nedokáží odlišit svět skutečný od toho smyšleného. Režiséři jako je Třeštíková přenáší na filmové plátno osudy skutečných lidí a snaží se tak pozornost veřejnosti obrátit zpět k realitě.

Staroměstský orloj je uprostřed rozsáhlé rekonstrukce. Při opravách se musí dbát na každý detail

Staroměstský orloj je uprostřed rozsáhlé rekonstrukce. Při opravách se musí dbát na každý detail

Staroměstský orloj je uprostřed rozsáhlé rekonstrukce. Při opravách se musí dbát na každý detail

Generace20
+
Staroměstský orloj je uprostřed rozsáhlé rekonstrukce. Při opravách se musí dbát na každý detail

Staroměstský orloj je uprostřed rozsáhlé rekonstrukce. Při opravách se musí dbát na každý detail

Generace20

Autor: Anna Žáková

12. 03. 2018

Jedna z nejvyhledávanějších pražských památek je již měsíc zahalena lešením. Staroměstský orloj s celou radnicí prochází velkou rekonstrukcí, která potrvá až do podzimu. Opravit orloj ale není vůbec jednoduché. „Při rekonstrukci musíme dávat bedlivý pozor na to, abychom nepoškodili původní historické součásti,“ říká orlojník Petr Skála. Orloj díky němu dostane i nový pohon. Bude odpovídat tomu ze středověku.

Staroměstský orloj si turisté až do podzimu neprohlédnou. Radnice totiž prochází velkou rekonstrukcí. V jejím průběhu se například opravovala střecha budovy či se montovaly nové ciferníky hodin. Změny čekají i samotný hodinový stroj z roku 1410. „Letos je to poprvé od konce druhé světové války, co někdo celý orloj kompletně rozebral,“ říká orlojník Petr Skála, který se o památku stará již deset let.

Zachování historické hodnoty

Opravit tak složitý mechanismus ale není vůbec jednoduché. Restaurátoři musí dbát na to, aby nepoškodili historickou hodnotu orloje. „Na restaurování něčeho tak unikátního neexistuje žádný památkářský předpis, který by říkal, co si při opravách můžeme dovolit a na co už nesmíme sáhnout,“ popisuje Skála. Každý zásah do orloje a jeho částí je proto na orlojníkově vlastním uvážení. Největší pozornost proto věnuje dílům, které pocházejí již ze středověku.

Minulost starobylé památkyPražský orloj pochází z počátku 15. století. Na Staroměstské radnici byly nejprve jen věžní hodiny, roku 1410 k nim královský hodinář Mikuláš z Kadaně vytvořil i současný orloj. O šedesát let později byly vytvořeny i ozdobné sochy. V roce 1490 rozsáhlý stroj upravil mechanik Jan Růže, známý jako mistr Hanuš. Ten je často chybně označován za pravého tvůrce orloje. Legendy o jeho oslepení radními Prahy ale vyvrátil až v minulém století historik Zdeněk Horský. Na konci 19. století k orloji přibyla zlacená kalendářní deska od malíře Josefa Mánesa. Její originál je dnes uložen v Muzeu města Prahy. V květnu 1945 při Pražském povstání byl orloj poničen požárem a následně rekonstruován.

Původní součástky v orloji zůstanou i po rekonstrukci. Restaurátoři je však musí vyčistit a opravit. „Středověké díly orloje jsou většinou nádhernou kovářskou prací, kterou chceme zachovat i pro příští generace. Nesou ale stopy koroze a ohně,“ vysvětluje Skála. 8. května 1945 při Pražském povstání totiž začala hořet radnice a oheň se dostal i do strojovny. „Když po požáru orloj opravovali, dali do něj některé nové části, které nemají historickou hodnotu,“ říká orlojník Skála. Modernější součásti se proto nyní nahrazují úplně novými z nerezu či se natírají barvou. Odstín barvy bude od starých částí lehce odlišný, aby při příští rekonstrukci bylo na první pohled patrné, které díly jsou nové a které původní.

Tikající hodiny

Orloj také dostane úplně nový pohon. V současné době totiž hodiny pohání elektrický motor, který nemá s původní památkou nic společného. Stejný motor pohání i procházející apoštoly. „Novodobý elektrický pohon nahrazujeme mechanickým, který odpovídá tomu původnímu historickému,“ vysvětluje Skála. Hodináři, kteří na opravách pracují, proto zhotovují nový pohon podle dobových dokumentů. Orloj tak budou po rekonstrukci pohánět dřevěné bubny s konopnými lany a závažími z pískovce jako u starých pendlovek.

Rekonstrukce samotného stroje by měla skončit 31. srpna letošního roku. Do té doby musí být orloj plně funkční. Včetně opravených soch a nově pozlacené kopie kalendářní desky, nejvýraznější součásti orloje. „Může se zdát, že půl roku je na opravy dost času. Nikdy ale nevíme, co na nás při opravách orloje vykoukne za problém a s čím se budeme potýkat,“ obává se stanoveného termínu Skála.

Arktida zažívá jaro v zimě. Neobvyklé klima může ovlivnit počasí v příštích měsících

Arktida zažívá jaro v zimě. Neobvyklé klima může ovlivnit počasí v příštích měsících

Arktida zažívá jaro v zimě. Neobvyklé klima může ovlivnit počasí v příštích měsících

Generace20
+
Arktida zažívá jaro v zimě. Neobvyklé klima může ovlivnit počasí v příštích měsících

Arktida zažívá jaro v zimě. Neobvyklé klima může ovlivnit počasí v příštích měsících

Generace20

Autor: Aneta Řezníčková

11. 03. 2018

Mezitím, co některá místa v Evropě či Americe sužovaly sněhové vánice a mrazy, zaznamenaly teploměry v Arktidě abnormálně vysoké teploty. Místo běžných −30 stupňů Celsia se teplota pohybovala o 20 stupňů výše. V letošním roce bylo v Grónsku dokonce až šest stupňů nad nulou a několik dní v kuse nemrzlo. Podle mnoha vědců je důvodem narušený polární vír, který odklonil studené proudy nad kontinenty a vpustil teplo na severní pól. To může znamenat nepředvídatelné počasí a rychleji stoupající hladinu moří.

Místo obvyklých −40 stupňů Celsia pod nulou bylo na severním pólu spíše jarní počasí. Přestože se slunce nad horizontem Arktidy objeví až těsně před jarní rovnodenností, zažilo letos Grónsko již 61 hodin bez mrazů. Nejseverněji položená meteostanice Cape Morris Jesup naměřila minulou neděli až šest stupňů nad nulou, což bylo více než v Londýně či Curychu.

Věděli jste, že...Jediné, co mají jižní pól (Antarktida) a severní pól (Arktida) společného, je označení „země věčného ledu“. Arktida není na rozdíl od svého jižního protějšku pevnina. Tvoří ji nahromaděný led v Severním ledovém oceánu a okolních mořích. Její území je rozdělené mezi osm států: Norsko, Finsko, Rusko, USA, Kanada, Island, Grónsko (Dánsko) a Laponsko. Globální oteplování je zde velmi patrné. Antarktida je na rozdíl od Arktidy kontinentem a nepatří žádnému státu. Mořský led sice na západě Antarktidy taje, avšak silné sněžení a mrazy na východě a v centrální oblasti zase způsobují, že led přibývá.

Ačkoli nejde o rekordní výkyvy, vědci nad situací v posledních dnech kroutí hlavou. „Ano, i v letech 2011 a 2017 byly teploty na severu Grónska nad nulou, ale mnohem kratší dobu. Situace je odlišná v tom, že současná událost nemá známé historické srovnání co do rozsahu a délky trvání,“ vysvětluje klimatolog Alexander Ač z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd.

Viníkem je polární vír

Abnormální teplé ovzduší na severním pólu a mrazivé počasí v Evropě i Americe spolu úzce souvisí. Podle mnoha vědců má neobvyklé jevy na svědomí polární vír, tedy krouživé proudění studeného vzduchu vysoko ve stratosféře. Vír byl podle Ače zhruba před dvěma týdny narušen. Nelze však přesně říci, proč. Jedním z důvodů však může být právě rychlejší oteplování Arktidy.

Kvůli tomu se chladný sibiřský vzduch odklonil nad kontinenty. „Naopak teplý vzduch, obvykle jde o oceánský vzduch, má pak otevřené dveře a proudí do Arktidy,“ dodává Ač. K takovému teplotnímu kolísání docházelo podle statistik i v minulosti. Výkyvy však byly méně časté, výrazné a trvaly kratší dobu.

Zvedá se i průměrná teplota v celé Arktidě, která byla Ače v posledních dnech rekordní a co se týče trvání historicky nejdelší. „Význam situace spočívá v tom, že se v okolí severního Grónska nachází nejstarší plovoucí arktický led. Ten začal letos poměrně dost ustupovat. Nemáme záznamy, že by k těmto událostem docházelo v minulosti, nejméně od roku 1979, od kdy jsou satelitní údaje k dispozici,“ říká Ač. Například v Beringově moři roztála jen během několika dní třetina ledu.

Plyny na dně moře

Podle klimatologa Radima Tolasze z Českého hydrometeorologického ústavu může mít celá situace dopad na proudění vzduchu, a tak lze očekávat proměnlivé klimatické změny po celém světě. „Jaké projevy počasí to přinese, nelze zatím odhadovat. Může být extrémně teplo, vlhko nebo naopak sucho. Pravděpodobnost, že bude normální průměrné počasí, je hodně nízká,“ myslí si Tolasz. Současné studené klima by však Čechy v únoru nemělo zaskočit. Období, ve kterém se střídá sněžení s táním a mrznutím však může vytvořit ledový povrch, který komplikuje život nejen lidem, ale i zvířatům, pro které je těžší najít si potravu.

Více než zima na kontinentech přitahuje vědeckou pozornost právě situace na Arktidě. Kvůli rychlému oteplování Severního ledového oceánu se do ovzduší začíná dostávat metan a oxid uhličitý, které přispívají ke skleníkovému efektu. Doposud byly plyny uvězněny na mořském dně a jejich úniku do ovzduší bránil ledový pokryv na hladině. Ten však poslední dobou poměrně rychle ubývá. „A přijdou další překvapení – zrychlené tání půdy v okolí Arktidy a růst hladiny světových oceánů. Tyto události nejsou samy o sobě překvapující, ale může nás zaskočit rychlost, závažnost a jejich dopad na lidskou společnost,“ dodává Ač.

Studenti mediálních škol navštívili Brusel. Evropská unie podle nich má smysl

Studenti mediálních škol navštívili Brusel. Evropská unie podle nich má smysl

Studenti mediálních škol navštívili Brusel. Evropská unie podle nich má smysl

Generace20
+
Studenti mediálních škol navštívili Brusel. Evropská unie podle nich má smysl

Studenti mediálních škol navštívili Brusel. Evropská unie podle nich má smysl

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

11. 03. 2018

Dvacet českých studentů z mediálních škol nahlédlo do centra dění Evropské unie. Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice každý rok pořádá tři semináře pro novináře a jeden z nich je určený studentům tohoto oboru. Ti během svého pobytu debatovali s europoslanci a zahraničními zpravodaji.

Hlavním důvodem třídenního semináře v Bruselu bylo přiblížit studentům fungování Evropské unie a jejich institucí. Zúčastnit se mohli vybraní studenti žurnalistiky z vyšších odborných a vysokých škol z celé České republiky. „Budoucím novinářům by měl seminář ulehčit pochopení souvislostí, které se skrývají za často zjednodušovaným pojmem Brusel, který shrnuje instituce Evropské unie,“ vysvětluje organizátorka semináře Irena Kubášková.

Z každé školy vybral vedoucí katedry nebo garant oboru jednoho nebo dva studenty, kteří školu v Bruselu reprezentovali. Na celé tři dny měli vždy od rána naplánované různé přednášky a exkurze. Účastníky překvapila velikost celého Evropského parlamentu, nejvíce ale ocenili setkání s lidmi, kteří v něm pracují. „Očekával jsem náročný program, a to se potvrdilo. Nejvíce mě bavila debata s europoslankyní Martinou Dlabajovou z hnutí ANO, se kterou jsem vedl otevřený rozhovor od politických témat přes osobní život až po její sbírku Malého prince,“ říká Tomáš Hadač (24), který studuje na Akademii žurnalistiky a nových médií v Praze.

Život zahraničního zpravodaje

Studenti z Vyšší odborné školy publicistiky Tomáš Dohodil a Zuzana Kovaříková. Zdroj: Tomáš Dohodil

Cesty do Bruselu se zúčastnili i dva studenti Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP). Zuzanu Kovaříkovou (21) nejvíce zajímalo, jak to v Evropském parlamentu funguje. „Zúčastnili jsme se zasedání a dozvěděli jsme se o různých problémech ve světě. Europarlament aktuálně řeší například nadbytek plastového odpadu a omezení jeho dovozu do Číny. Také jsme si prohlédli audiovizuální studia, ze kterých vysílají veškerá zasedání,“ vypráví Kovaříková.

Účastníky zaujala i večeře s Lukášem Dolanským, zahraničním zpravodajem České televize v Bruselu. Do této funkce nastoupil začátkem roku 2018. „Působil na mě velice pozitivně. Vyprávěl nám o tom, jak je jeho práce akční a baví ho, že se pořád něco děje. Také se zmínil o svém osobním životě, protože rodinu si přivezl s sebou,“ říká Tomáš Dohodil (20), který studuje taktéž na VOŠP. Debata s Dolanským bavila i Kateřinu Čákorovou (26), která studuje Mediální studia a komunikaci na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze: „Dozvěděli jsme se, jak je časově náročné správně pracovat s informacemi a určitě se mi to bude hodit pro práci redaktorky.“

Dvacet studentů, kteří na konci února navštívili Evropský parlament. Zdroj: Tomáš Dohodil

Sociální sítě europarlamentu

Kromě zpravodajů pracují v europarlamentu i lidé, kteří se starají o sociální sítě. „Hodně mě zaujalo, že fungují jako redakce a kontrolují sdílený obsah. Příspěvky prochází editacemi a poté je publikují na Facebook, Instagram a další sítě. Také na ně přidávají výroky různých poslanců,“ dodává Dohodil. Program semináře, který končil i kolem desáté hodiny večer, byl podle Kovaříkové náročný. Přesto se účastníci vydali i do města a stihli se podívat například na symbol Bruselu, sochu čurajícího chlapečka.

Mnozí studenti přijeli do Bruselu s představou, že se toho v Evropském parlamentu příliš neděje. „Europoslanci mají na svědomí kromě řešení závažných problémů také podporu vzdělávacích programů, levnější volání a data v rámci EU a možnost jednoduchého cestování. Sice to bylo celkově hektické, ale stálo to za to,” říká Hadač. Většina studentů mediálních škol se shodla, že i přes stoupající kritiku Evropská unie, její fungování smysl má.

 

Smrt Jána Kuciaka zasáhla celé Slovensko. Lidé znovu nabývají důvěry v média

Smrt Jána Kuciaka zasáhla celé Slovensko. Lidé znovu nabývají důvěry v média

Smrt Jána Kuciaka zasáhla celé Slovensko. Lidé znovu nabývají důvěry v média

Generace20
+
Smrt Jána Kuciaka zasáhla celé Slovensko. Lidé znovu nabývají důvěry v média

Smrt Jána Kuciaka zasáhla celé Slovensko. Lidé znovu nabývají důvěry v média

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

10. 03. 2018

Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka otřásla Slovenskem. Sedmadvacetiletý žurnalista byl zastřelen na konci února společně se svou snoubenkou. Jedna z možných verzí je, že zabítí souvisí s jeho investigativní prací. Kuciak mimo jiné odhaloval organizovaný zločin italské mafie. Slováci, kteří se zúčastnili pietních akcí, věří, že Kuciakovi kolegové dokáží vraždu a vyřešit.

Pohled Slováků na média byl ještě do posledního únorového pondělí podobný jako ten český. PodleReuters Institutu věřilo novinářům v druhém pololetí roku 2017 v Česku 32 procent lidí, na Slovensku ještě o tři procenta méně. V obou zemích byla nedůvěra v média navíc často přiživována výroky politických špiček. Nyní se ale situace u východních sousedů začíná pomalu měnit.

Jedním z důvodů, proč lidé na Slovensku začínají více důvěřovat médiím, je vražda investigaitvního novináře Jána Kuciaka. „Ještě nedávno se premiér Fico o novinářích mimo jiné vyjádřil, že to jsou jen protislovenské prostitutky. Dnes už útočí pouze na opozici a s novináři komunikuje s lítostí a dojetím,” říká Nina Sobotovičová (22), která studuje žurnalistiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Změna rétoriky vlády vůči novinářům jí však připadá pokrytecká a myslí si, že až současná situace utichne, politici se vrátí zpět ke svému způsobu komunikace.

Pochody za svobodu slova 

Studentům žurnalistiky v Bratislavě se zdá, že lidé opět začínají vkládat více důvěry v média než v plané výroky politků. Po celém Slovensku proběhly vzpomínkové průvody za zavražděného Kuciaka. Na pietních akcích vyjádřili lidé podporu nejen rodinám zavražděných, ale i tamním novinářům, kteří budou v Kuciakově práci pokračovat. Bratislavského pochodu, který se uskutečnil první březnový pátek a byl největší v zemi, se zúčastnila i Frederika Petrovská (22), která taktéž studuje žurnalistiku na Univerzitě Komenského. „Lidé si začali všímat, jak strašně náročná je investigativní novinařina. Kolik hodin práce, telefonátů, strachu a spojování informací stojí za jedinou kauzou,” hodnotí Petrovská. Obě studentky se ale shodují, že je nesmírně smutné, že společnost potřebovala takovou tragédii, aby si uvědomila, proč je role žurnalistiky nezastoupitelná.

Odlišné vnímání strachu

Zatímco Petrovská cítí strach z postupné ztráty demokracie a svobody slova, Sobotovičová vnímá spíše vlnu vzbouření, kterou iniciují hlavně lidé z mediálních kruhů. „Vrah zastřelil žurnalistům kamaráda a kolegu. Investigativní novináři, jako jsou Zuzana Petková anebo třeba Marek Vagovič, budou chtít jeho práci dotáhnout. I přes to, že vědí, jaké riziko jim nyní reálně hrozí,” komentuje jejich odhodlání Petrovská. Věří však, že lidé i přes strach nedovolí, aby se vrátila 90. léta. V této době byly běžné násilné střety mezi slovenskými mafiány. Jejich praktiky se často týkaly i novinářů, kterým chodily neustále výhrůžky. Pokud by se taková éra měla opakovat, skončila by podle ní svoboda slova, která by přinesla i konec slovenské žurnalistiky.

Tragédie způsobila, že se Slováci začali bouřit proti vládě. Po již zmíněné pietní akci v Bratislavě se dav přesunul k úřadu vlády, kde skandoval pokřiky jako „Demisi“ anebo „Mafie, mafie.“ Tato vlna kritiky vznikla především díky Kuciakově práci, ve které mimo jiné poukazoval na zapletenost slovenské vlády s italskou mafií. Společnost v čele s novináři vyvíjí nátlak i na policii, aby případ důkladně prošetřila.

Jubilant Menzel. Lidé si s ním spojují Hrabala, filmové Oscary i pozadí telegrafistky Svaté

Jubilant Menzel. Lidé si s ním spojují Hrabala, filmové Oscary i pozadí telegrafistky Svaté

Jubilant Menzel. Lidé si s ním spojují Hrabala, filmové Oscary i pozadí telegrafistky Svaté

Generace20
+
Jubilant Menzel. Lidé si s ním spojují Hrabala, filmové Oscary i pozadí telegrafistky Svaté

Jubilant Menzel. Lidé si s ním spojují Hrabala, filmové Oscary i pozadí telegrafistky Svaté

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

09. 03. 2018

Režisér Jiří Menzel letos v únoru oslavil osmdesáté narozeniny. Jeho jméno se lidem vybaví v souvislosti se snímky jako Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále nebo Na samotě u lesa. Filmy, které režíroval, jsou známé napříč všemi generacemi.

Sám Menzel říká, že chtěl vždy točit filmy, kterým by rozuměl jeho otec, intelektuál a spisovatel, i jeho matka – prostá švadlena.  A to se mu také podle filmového kritika Kamila Fily povedlo. Jeho díla jsou dobře srozumitelná pro všechny. Menzel patří bezesporu mezi nejlepší české filmové režiséry všech dob, říká Fila a připomíná, že jeho snímek Ostře sledované vlaky získal v roce 1968 Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Podle filmového kritika navíc diváky velmi oslovilo Menzelovo umění dobře vystihnout život obyčejných lidí na venkově.

Vesnický život se při zmínce o Menzelovi okamžitě vybaví studentovi Janu Stehlíkovi (23), který se považuje za filmového nadšence. Když se řekne Menzel, hned si vzpomenu na jeho filmy o venkově, třeba Vesničko má středisková. V tomto snímku hrál můj oblíbený umělec Rudolf Hrušínský. Herecké obsazení je to, co oceňuji na Menzelových filmech asi nejvíce, přiznává Stehlík. Celkem viděl deset Menzelových režisérských počinů. Nejvíce se mu líbilo Rozmarné léto, ale i Ostře sledované vlaky zfilmované podle stejnojmenné knihy Bohumila Hrabala.

Hrabalova díla uhlazoval

Menzel svoje filmy často natáčel podle kvalitní literatury, v šedesátých letech právě podle děl Bohumila Hrabala. Příkladem jsou snímky Perličky na dně, Ostře sledované vlaky nebo Skřivánci na niti. Spousta lidí zná Hrabalovu tvorbu hlavně prostřednictvím Menzelových filmů. To by nebyl takový problém, kdyby Menzel ta díla tolik neuhlazoval a neidealizoval. Vytahuje z nich nejhezčí a nejpoetičtější věci a většinou v nich chybí taková ta syrovost, kterou je Bohumil Hrabal známý, myslí si filmový kritik Fila.

Studentka Šárka Bilinová (20) si tvorbu Jiřího Menzela spojuje právě především s Hrabalem. Zfilmování Hrabalových děl se mi líbí. Nejvíce mi v hlavě utkvěl oscarový film Ostře sledované vlaky a scéna, kdy výpravčí Hubička razítkuje holé pozadí mladé telegrafistky Zdeničky Svaté, připomíná Bilinová slavnou scénu, která se zapsala do dějin filmu.

Nedostatek hereckého talentu?

Menzel vystudoval pražské FAMU obor filmová režie. Původně se však hlásil na DAMU, kam ho nevzali pro nedostatek talentu. Nakonec si ale cestu na divadelní prkna přeci jen našel. Objevil se například ve hře Penzion pro svobodné pány v Činoherním klubu. Zahrál si ale i ve filmech a televizních seriálech. Menzela si jako herce pamatuji především ze seriálu Hospoda, říká absolvent Vysoké školy ekonomické Lukáš Zoul (28). Nejnovější film, ve kterém se Menzel objeví, se jmenuje Tlumočník, do kin jde 15. března.

Lidé bez domova mohou v zimě přespat v teple. Ne všichni o to ale stojí

Lidé bez domova mohou v zimě přespat v teple. Ne všichni o to ale stojí

Lidé bez domova mohou v zimě přespat v teple. Ne všichni o to ale stojí

Generace20
+
Lidé bez domova mohou v zimě přespat v teple. Ne všichni o to ale stojí

Lidé bez domova mohou v zimě přespat v teple. Ne všichni o to ale stojí

Generace20

Autor: Romana Landová

09. 03. 2018

Projekt Armády spásy Nocleženka běží již druhým rokem a funguje na bázi voucheru. Po jeho předložení může v noclehárně člověk bez domova přespat v teple. Podle Armády spásy se jich za letošní zimu prodalo na 30 000 kusů. Některým bezdomovcům nocleženka pomůže k nastartování nového života, jiní však podobné služby využívat nechtějí.

Lidská solidarita dokáže zachraňovat životy. Přikrývky z rozložených krabic pod mosty a nedostatek teplého oblečení lidem bez domova v mrazech nestačí, proto mnoho z nich na následky podchlazení umírá. Podle Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy v průběhu letošní zimy zemřelo jen v hlavním městě 13 bezdomovců. Nezisková organizace Armáda spásy proto před rokem vytvořila projekt Nocleženka, který funguje hlavně v zimních měsících. Lidem bez domova kartičku na bázi voucheru může přes internet za sto korun pořídit každý, kdo chce darovat člověku bez domova noc v teple.

Nocleženka zajistí přespání, teplé občerstvení a možnost umýt se v noclehárnách Armády spásy po celé České republice. A to například v Praze, Šumperku, Brně, Ostravě i menších městech jako je Jirkov. „Po dlouhé době se můžu vyspat v klidu a teple. Hlavně se nemusím bát, že mě na ulici někdo okrade, což se bohužel stává často,“ říká Jan Hrouda (46), který je bez domova téměř deset let. Nocleženku uplatnil v noclehárně Bohuslava Bureše v pražských Holešovicích.

Poukaz využila i Jarmila Plecitá (42), která žije na ulici již čtvrtým rokem. „Zima je v noci opravdu k nevydržení, proto jsem ráda, že se mám kde schovat,“ tvrdí. Jakmile nocleženku dárce přes internet uhradí, terénní pracovník ji vytiskne a předá bezdomovci. Takovým způsobem se k první nocležence dostala i Plecitá. „Poprvé jsem ji dostala minulou zimu od terénní pracovnice, která mi předtím dala i přikrývky a oblečení,“ vzpomíná. Až díky nocležence a noci v teple si Plecitá uvědomila, že svůj život musí změnit.

Pomáhat i jinak

K tomu aby mohla zlepšila svou životní situaci, využívá i jiné služby Armády spásy. Pravidelně dochází do Nízkoprahového centra v Praze, kde jí sociální pracovníci pomáhají s finančními problémy. „Snažím se podobně jako ostatní lidé bez domova, co neztratili vůli, zlepšit svou životní situaci. Velký úspěch je pro mě už jen to, že jsem po letech na život a lidi kolem přestala nahlížet negativně,“ popisuje Plecitá.

Další možností, jak se vrátit zpět do normálního života, jsou azylové domy. V těch se lidé bez domova mohou ubytovat a stejně jako v Nízkoprahovém centru získat i právní a lékařskou pomoc. Podle Plecité ale ne každý bezdomovec o takové služby stojí. „Mezi bezdomovci jsou i tací, kteří podobné služby, ať už nocleženku nebo možnost bydlet v azylovém domě, odmítají. Smíří se se svým osudem a začnou si myslet, že není jiné východisko,“ podotýká. S Plecitou souhlasí i Hrouda. Podle něj jsou hlavními důvody, proč někteří lidé bez domova nechtějí služby využívat, podmínky, které pro noc v teple musí splňovat.

Člověk bez domova musí v první řadě přijít do noclehárny střízlivý. To podle Hroudy dělá spoustě bezdomovcům problém. „Znám jejich pocity. Měl jsem, a bohužel stále mám, problémy s alkoholem. Dlouho jsem přespání v noclehárně odkládal, protože jsem musel přijít střízlivý,“ přiznává. Z podobných důvodů se pak stává, že přidělenou nocleženku bezdomovec uplatní až v zimě následujícího roku. Stejnou podmínku musí lidé bez domova splňovat i v případě, že chtějí využít ostatních služeb. Pokud jsou bezdomovci podmínku o střízlivosti ochotní přijmout, podle Hroudy tím projeví dostatečnou snahu a zodpovědnost sami za sebe. Pak už je jen otázkou času, kdy se vrátí zpět do normálního života.

Strašidelný dům v Praze není pro zbabělce. Hrůzu vám nažene pitevna od krve i muž s motorovou pilou

Strašidelný dům v Praze není pro zbabělce. Hrůzu vám nažene pitevna od krve i muž s motorovou pilou

Strašidelný dům v Praze není pro zbabělce. Hrůzu vám nažene pitevna od krve i muž s motorovou pilou

Generace20
+
Strašidelný dům v Praze není pro zbabělce. Hrůzu vám nažene pitevna od krve i muž s motorovou pilou

Strašidelný dům v Praze není pro zbabělce. Hrůzu vám nažene pitevna od krve i muž s motorovou pilou

Generace20

Autor: Lucie Fryšová

09. 03. 2018

Probudit v návštěvnících strach a úzkost se pokoušejí majitelé strašidelného domu ve Vodičkově ulici v Praze. Nejde však o běžnou pouťovou atrakci, kde na vás vybafne pár strašidel. Fear House je dům se sklepením, který na první pohled připomíná strašidelný hřbitov a za velkými kovovými dveřmi se ukrývají herci převlečeni za nejrůznější hororové postavy. 

Problikávají světla a ze dveří vybíhá muž s motorovou pilou. Ihned se mi vybaví slova recepční, která naši čtyřčlennou skupinu před začátkem prohlídky seznamovala s pravidly strašidelného domu: ,,Nesmíte sahat na herce, ale oni na vás ano. Můžete křičet, ale stejně vám to nebude nic platné. Řeknu vám kouzelné heslo, když ho řeknete, herci se uklidní. Možná.“

,,To snad ani nebudeme potřebovat,“ pronese muž z naší skupinky. Přesto je na všech návštěvnících vidět, jak se snaží vrýt do paměti tajné heslo Fear House pro záchranu. Nikdo tu ale není proto, aby předčasně ukončil patnáctiminutový strašidelný zážitek, pro který jsme si přišli.

Na odvaze ale nikomu nepřidává podoba místnosti, ve které se zrovna nacházíme. Jako bychom se přenesli do  jednoho z dílů hororu Saw. Místnost připomíná pitevnu stejně jako v hororovém snímku. Podlaha i strop jsou špinavé od krve. Uprostřed se navíc nachází zrezivělý pitevní stůl, na kterém leží atrapa lidské nohy. „Bylo mi líp, když jsme byli ve tmě a já skoro nic neviděla,“ pronáší kamarádka ke skupince.

Hardcore verze

Při nakupování vstupenek jsme se rozhodli pro méně strašidelnou verzi prohlídky. Na slevovém portálu jsem sehnala lístek za necelé čtyři stovky, normálně se dá koupit na místě za 450 korun.
,,Cena vstupného mi přijde trochu přehnaná. Když ale uvážím v jaké lokalitě dům je a jak jsou prostory velké, asi se není čemu divit,“ komentuje jeden z návštěvníků Jiří Varga.

Málo z nás si asi umí představit, co by přišlo během takzvané hardcore prohlídky. Trvá třicet minut a chodí se jednotlivě. Jak už název napovídá, dít se tam může téměř cokoliv. ,,Příšery s vámi mohou dělat, co je napadne. Nemají stanovený scénář. Jedině co nesmí, je ublížit hostům. Jednou nám herec návštěvníka pokousal a ten si pak stěžoval. Od té doby se to neopakovalo,“ říká jedna z majitelek Leona Nejedlá.

Strašidelnější, než by se mohlo zdát

Se skupinou se pomalu přesouváme do ložnice. Místnost osvětluje jen malá lampička na nočním stolku. Na stěnách jsou staré, v některých místech otrhané, tapety. Místnost působí velmi pochmurně a je cítit mírné ochlazení teploty. V tom mi k nohám padá Samara, postava z hororu Kruh, která se tiše ukrývala v jednom z temných koutů. Dívka s dlouhými černými vlasy, které jí překrývají obličej, nám pisklavým, pronikavým smíchem nahnala takovou hrůzu, že se raději zběsile otáčím, abych se ujistila, že zůstala v předchozí místnosti.

Jenže postava s nepřirozeně bílou barvou kůže je nám stále v patách. A když se znovu otáčím, Samara na mě najednou zírá ze vzdálenosti několika desítek centimetrů. Přesně jako ve filmu. V šeru místnosti je strašidelnější, než by se mohlo zdát. Dlouhá noční košile, kterou má na sobě, se skoro dotýká podlahy, vidět jsou jen její bosé nohy.

Setkání s Kruegerem

Přistihnu se, že neovladatelně křičím. Hrůzostrašná Samara stojící naproti mě zrovna tak. Jenže ona to má na rozdíl ode mě v popisu práce. Z transu mě vytrhne až hlas mé kamarádky: „Nemačkej mi tak tu ruku!“ křičí na mě. V momentě, kdy si obě uvědomujeme, že se vzájemně nedotýkáme, vyloudíme ze sebe dlouhý a vytrvalý jekot. V tom zpoza dřevěných mříží chytne kamarádku za ruku postava vypadající jako Freddy Krueger. Tiskne ji a odmítá pustit. Po několika vteřinách křiku a zoufalství se jí povede příšeře vytrhnout a prchá co nejdál může.

V baru, který svým vybavením připomíná hřbitov, mě napadá palčivá otázka: opravdu je člověk ochoten zaplatit čtyři stovky, aby se nechal vyděsit k smrti? Zároveň začínám chápat, proč na místě prodávají náhradní spodní prádlo.

Zemanova inaugurace. Největší ohlas měly odchody ze sálu

Zemanova inaugurace. Největší ohlas měly odchody ze sálu

Zemanova inaugurace. Největší ohlas měly odchody ze sálu

Generace20
+
Zemanova inaugurace. Největší ohlas měly odchody ze sálu

Zemanova inaugurace. Největší ohlas měly odchody ze sálu

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

08. 03. 2018

Inaugurace znovuzvoleného prezidenta Miloše Zemana se dala sledovat i z velkoplošné obrazovky na Hradčanském náměstí. Hlouček přihlížejících asi nejbouřlivěji reagoval, když několik pozvaných hostů opustilo Vladislavský sál na protest proti vyznění projevu hlavy státu.

Z rohu Hradčanského náměstí se ozývá aplaus. Hlouček lidí, kteří se současným prezidentem nesouhlasí, radostně tleská bývalé předsedkyni poslanecké sněmovny Miroslavě Němcové (ODS). Ta se právě zvedla ze židle a odešla z Vladislavského sálu Pražského hradu, kde prezident Zeman zrovna pronáší inaugurační projev. Němcovou zanedlouho následují i další hosté, kteří byli na inauguraci pozváni. Mezi nimi je například i bývalý ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg (TOP 09) nebo ex ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL). Všichni odchází na protest proti Zemanovu projevu, ve kterém prezident neomaleně kritizuje média.

Přímý přenos z celé inaugurace ve Vladislavském sále je promítán na Hradčanském náměstí, kde postávají skupinky lidí. „Jsem tu hlavně proto, že panu prezidentovi fandím, tak jsem ho přišla podpořit. Inauguraci jsem nikdy naživo neviděla. Navíc jsem z Prahy, a tak pro mě nebyl problém sem dojet,“ říká důchodkyně Ladislava Novotná (72).

Selfie se Zemanem

Na Hradčanském náměstí je vidět i slyšet, že těch, kteří Miloše Zemana podporují, je více. Nahlas diskutují a někteří se i mírně hádají se Zemanovými odpůrci. Ačkoli účast není nijak zvlášť hojná, ti, kteří stojí za prezidentem, neváhali přijet i z velké dálky. „Já jsem až od Českého Krumlova a přijel jsem vyjádřit podporu panu prezidentovi,“ tvrdí další důchodce, který stojí přímo před velkoplošnou obrazovkou obklopen Zemanovými voliči.

Mezi občany sledujícími inauguraci se vmísilo i hodně zahraničních turistů. Ti pochodují v zástupu za průvodcem, který nese křiklavě žlutý deštník. Cizinci nechápou, co se na Hradě děje. Když ale kamera v sále zabírá českého prezidenta, skupinka ruských dívek vytahuje telefony a s velkoplošnou obrazovkou si dělá selfie.

Česká nátura

O inauguraci však netušili ani někteří Češi. „My jsme tady jenom na výletě. Kvůli slibu a projevu tu nejsme. Ani jsme nevěděli, že má být dneska,“ říká mladík s tím, že s maminkou jen prochází kolem Pražského hradu dál do Nerudovy ulice.

Kromě skupinek podporovatelů a odpůrců Miloše Zemana tu byli i lidé, kteří se celou událostí tak trochu ironicky bavili. „Já jsem zvědavá, co z něj zase vypadne,“ smějí se dvě ženy a upíjí kávu. Zemana už podle svých slov znají a vědí, co od něj mohou očekávat. A tak se místo sledování přímého přenosu ptají přítomných strážníků, kdy bude Pražský hrad zase otevřen.

Hokejistou navždy. Patrik Eliáš je teprve třetím českým hokejistou v NHL s vyřazeným dresem

Hokejistou navždy. Patrik Eliáš je teprve třetím českým hokejistou v NHL s vyřazeným dresem

Hokejistou navždy. Patrik Eliáš je teprve třetím českým hokejistou v NHL s vyřazeným dresem

Generace20
+
Hokejistou navždy. Patrik Eliáš je teprve třetím českým hokejistou v NHL s vyřazeným dresem

Hokejistou navždy. Patrik Eliáš je teprve třetím českým hokejistou v NHL s vyřazeným dresem

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

08. 03. 2018

Stalo se tradicí, že se dres s číslem výjimečného hráče vyřadí po konci jeho kariéry ze sestavy a symbolicky se zavěsí ke stropu arény. Tento zvyk pochází z kanadsko-americké NHL, kde se této pocty dostalo zatím jen třem českým hokejistům – útočníku Milanu Hejdukovi, brankáři Dominiku Haškovi a čerstvě také útočníku Patriku Eliášovi. V budoucnu se očekává, že se k oceněným hráčům připojí i Jaromír Jágr.

Nekončící potlesk a věčná sláva. Ceremoniál, při kterém některý z klubů NHL vzdává hold výjimečnému hokejistovi tím, že jeho dres natrvalo zavěsí pod strop hokejové haly, je pro hráče velká pocta. Aby si ji zasloužil, musí nejdříve mnoho dokázat a zanechat v týmu velkou stopu. „Je to tradiční rituál a velká společenská událost, která upozorňuje na největší osobnosti klubu,” říká bývalý kapitán HC Slavia Praha Milan Antoš (47). Hlavním smyslem akce je podle něj uchovat velké osobnosti hokeje navždy v paměti.

Česká stopa v NHL

Teprve pátým hráčem klubu New Jersey Devils, jemuž se téhle pocty dostalo, se nedávno stal i český útočník Patrik Eliáš. V týmu strávil dvacet let. Za tu dobu se mu podařilo dvakrát vyhrát Stanley Cup a dvakrát se s „ďábly” dostal až do finále. „Jedna z věcí na které jsem nejvíce hrdý, je ta, že jsem mohl celou dobu hrát v jednom týmu,” řekl dojatý Eliáš při slavnostním ceremoniálu. Jeho číslo dresu 26 už žádný nový hráč Devils neoblékne.

V budoucnu se k již oceněnému Haškovi, Hejdukovi a Eliášovi pravděpodobně přidá i Jaromír Jágr. Jágr působil v NHL 28 let, stal se nejúspěšnější Evropanem NHL a s klubem Pittsburgh Penguins vyhrál v letech 1991 a 1992 Stanley Cup. „Očekával bych, že dalším z Čechů bude právě Jágr, ale u něj to bude spíš přijetí do síně slávy NHL, než vyvěšení dresu pod střechu,” myslí si Antoš. Síň slávy je v hokejovém světě ještě větší pocta; sportovci totiž vzdává hold celá soutěž, ne jen klub. Z České republiky se to zatím podařilo jen Dominiku Haškovi.

Adepti na ocenění

Pocty v podobě vyřazení čísla by se mohlo dostat i dalším kandidátům. „Na řadu by mohl přijít Radim Vrbata v Phoenixu, kde odehrál stovky zápasů a je tam třetím nejlepším střelcem i třetím nejproduktivnějším hráčem klubu. Pokud se Tomáš Plekanec v létě vrátí do Montrealu a odehraje tam svůj tisící zápas, může přicházet v úvahu i on,” přemítá sportovní redaktor MF Dnes Jiří Punčochář. Plekanec momentálně zamířil do týmu Toronto Maple Leafs, kterému zbývalo do konce základní části osmnáct zápasů. Českému útočníkovi jich ale k tisícovce chybí devatenáct.

I v České republice jsou úspěšní hráči oceňováni tím, že klub vytáhne jejich dres symbolicky pod střechu haly. Ne vždy to ale musí mít právě tuto podobu a ne vždy to musí souviset s odchodem do hokejové výslužby. „Může to mapovat celkovou historii týmu a tím poukazovat na klub jako na organizaci, která má přesah a nevěnuje se pouze sportovní činnosti,” říká Antoš. Ve Zlíně takto například vzdali hold hokejistovi Luďku Čajkovi, který podlehl svému zranění během zápasu. Je po něm také pojmenován zlínský zimní stadion. Stejné pocty se dostalo i útočníkovi Janu Markovi v Jindřichovi Hradci, který zahynul během letecké havárie v ruské Jaroslavli.

Jenom talent nestačí. Za sportovními úspěchy stojí kromě dřiny i miliony korun

Jenom talent nestačí. Za sportovními úspěchy stojí kromě dřiny i miliony korun

Jenom talent nestačí. Za sportovními úspěchy stojí kromě dřiny i miliony korun

Generace20
+
Jenom talent nestačí. Za sportovními úspěchy stojí kromě dřiny i miliony korun

Jenom talent nestačí. Za sportovními úspěchy stojí kromě dřiny i miliony korun

Generace20

Autor: Tereza Tancerová

08. 03. 2018

Talent a píle nejsou ani zdaleka jediné faktory, které rozhodují o úspěchu sportovce. Neméně důležitou roli hrají také finance. Jenže mladých zaopatřených sportovců je jen hrstka, a tak se potenciální Jágrové a Ledecké musejí často smířit s tím, že na světovou špičku nedosáhnou. Nebo spoléhat na podporu svých rodičů.

Bez finanční podpory rodičů, se sport na vrcholové úrovni dělat nedá. Alespoň ne v období dospívání, kdy se závodnímu lyžování začal věnovat i student Lukáš Pařízek (27): „Měl jsem slevy na skipasy od známých, občas jsem dostal nějaké oblečení, jinak je to v téhle juniorské ráži, opravdu o rodičích.“ Ti za jednu sezonu zaplatili přibližně 150 tisíc korun, a to především za vybavení, cestování a trenéra.

Na ledovce Pařízek vyjížděl primárně do Rakouska, pravidelně na sedm dní každý druhý nebo třetí týden v měsíci. „Kdo se chce fakt prosadit a mít možnost účasti na světovém poháru, tak by měl být na ledovci vždy alespoň 14 dní vkuse – sezona pak ale vyjde třeba na 200 nebo 300 tisíc,“ vysvětluje Pařízek, který kvůli zranění ve svých 22 letech se sportem přestal a později díky zálibě v letadlech přešel k letecké akrobacii. Ta ho vyjde ještě dráž. „Ze začátku člověku stačí tak 150 až 200 tisíc ročně. Já teď ale budu létat ve druhé nejvyšší kategorii, v Advanced, kde budu mít lepší letadlo, což ale znamená i větší výdaje,“ říká.

Skeptičtí sponzoři

Pařízkova kategorie tak ročně vyjde zhruba na půl milionu, nejvyšší kategorii Unlimited pak i na milion a půl či dva „Rodiče mi dají 250 tisíc, na zbytek si vydělám prací na poloviční úvazek a brigádami,“ svěřuje se. Určitou roli hrají u některých sportovců i sponzoři. Ti jsou ale k podpoře mladých a neznámých sportovců často skeptičtí, navíc se zaměřují spíše na sporty, které jsou mezi Čechy populární. „Snažím se v akrobacii oslovovat sponzory, ale není to snadné, protože ten sport moc lidí nezná,“ vypráví Pařízek z vlastní zkušenosti.

Větší štěstí měl na finanční podporu Jan Bašný (25), který se už 15 let věnuje závodnímu skateboardingu. Výdaje za sezonu se v jeho případě často vyšplhají do řádek statisíců, sponzoři pokryjí přibližně třicet procent, na zbytek si Bašný vydělává mimo jiné i spoluprací s distributory různých značek. „Mám zhruba desetitisícové budgety od firem, s kterými spolupracuji. Není to nic extra, ale mohu z toho financovat alespoň pár věcí – zaplatím si start na závodě, koupím letenku nebo natočím video,“ vysvětluje.

Šetřit, kde se dá

Podle závodní snowboardistky Kláry Janíkové (20) nebývají sponzoři k mladým talentům příliš důvěřiví,  je proto důležité, aby měl sportovec vlastní finanční zázemí. „Nikdo ti neřekne: jsi šikovný, tak tady máš 300 tisíc na sezonu. Sponzoři jdou spíše na jistotu. Takže si holt dám v létě brigádu, prodám staré oblečení a šetřím, kde můžu,“ vysvětluje Janíková, kterou sezona stojí přibližně 150 tisíc korun. Jen za závod v evropském poháru utratila 20 tisíc: „A to jsem jezdila jen po Evropě. Jsou holky, co na podzim odjedou do Ameriky, přes zimu trénují v Rakousku a na léto odjedou za sněhem do Austrálie. Kdyby měl táta milion na účtu, tak jsem na horách taky každý den.“

Nedostatek financí je podle Janíkové vidět i na českém reprezentantovi na snowboardu Petru Horákovi, který se na letošních zimních olympijských hrách neprobojoval do finále slopestylu. „Sice má nějaké peníze od svazu, něco vyhrál nebo dostal na Dukle, ale je to kluk, který jede do Ameriky a spí tam na gauči, aby tu sezonu nějak odjel a ušetřil,“ říká Janíková. Na spoření je do budoucna připravený i Pařízek, který by se jednou rád probojoval až do kategorie Unlimited či do soutěže Redbull Air Race: „Letecká akrobacie je zkrátka sport, který člověk neustále dotuje.“

Američané si právo na zbraň nenechají vzít. I přes palbu kritiky

Američané si právo na zbraň nenechají vzít. I přes palbu kritiky

Američané si právo na zbraň nenechají vzít. I přes palbu kritiky

Generace20
+
Američané si právo na zbraň nenechají vzít. I přes palbu kritiky

Američané si právo na zbraň nenechají vzít. I přes palbu kritiky

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

07. 03. 2018

Americká vláda je po další střelbě na střední škole opět pod palbou kritiky. Masakr, při kterém teprve devatenáctiletý Nicolas Cruz zabil 17 lidí, vyvolal silnou vlnu protestů a nových debat o ozbrojování občanů. Jenže... Ve Spojených státech je právo na zbraň staré jako druhý dodatek americké ústavy z roku 1791. Na něj jsou Američané velmi hrdí a nikdy se ho nevzdají, stejně jako se nevzdají práv na majetek anebo svobodu slova. Demonstrace, protesty ani apely s tím nepohnou. 

Politici jsou však pod tlakem a čeká se od nich nějaké řešení, ale to nebude lehké. Silná zbrojařská lobby v čele se společností NRA sponzoruje republikány. Ti se pak při hlasování o změně legislativy odvolávají v kongresu na druhý dodatek Ústavy.

Hlavním argument republikánů je pak právě historie a tradice. Vždyť první boom zbraní v Americe přišel už po občanské válce (1861–65), kdy se většina mužů se zbraněmi naučila zacházet. Po tomto konfliktu se zbrojařský průmysl začal zaměřovat i na běžné obyvatele a svůj vliv si drží dodnes, ačkoliv nyní k němu potřebuje i vládní podporu.

Je fér připustit, že kolem práva na držení zbraní v USA panuje i řada fám a nepravdivých informací. Ze zákona, jehož název se dá přeložit jako „doktrína hradu“ (castle doctrine), který dává možnost chránit dům střelnou zbraní, vychází snad ta nejznámější fáma. Podle ní může být beztrestně zastřelen kdokoliv, kdo bez dovolení vstoupí na cizí pozemek. Jenže v žádném z 50 států by takové „právo“ před soudem neobstálo.

Pivo nebo samopal

Ani argument, že si zbraň v USA může snadno koupit kdokoliv starší 18 let, není  úplně pravdivý. Rozhodně je absurdní, že si střelec z Floridy mohl koupit legálně zbraň dříve než pivo v baru, nicméně každý, kdo chce v Americe získat zbraň, musí splnit dle federálního zákonu jedenáct různých podmínek. Policie pak zamítne žádost každého, kdo měl například v minulosti problém s drogami nebo třeba s napadením. Klíčová je bezúhonnost žadatele, která je nastavena ještě přísněji, než v České republice při žádosti o zbrojní průkaz.

Američané jsou na svou ústavu silně fixovaní. Držení zbraně jim dodává svým způsobem pocit svobody, který je pro ně tolik důležitý. Navíc fakt, že zbraně mají v zemi silnou tradici, ovlivňuje myšlení celé společnosti, a ta se pušek a pistolí dobrovolně nezbaví. Sama si tedy musí přebrat, nakolik se bude cítit spoluzodpovědná za další masakr, který dříve či později opět přijde.

Světová senzace z České republiky. Příběh Ledecké pobláznil média i fanoušky

Světová senzace z České republiky. Příběh Ledecké pobláznil média i fanoušky

Světová senzace z České republiky. Příběh Ledecké pobláznil média i fanoušky

Generace20
+
Světová senzace z České republiky. Příběh Ledecké pobláznil média i fanoušky

Světová senzace z České republiky. Příběh Ledecké pobláznil média i fanoušky

Generace20

Autor: Martin Choc

06. 03. 2018

Ester Ledecká (22) napsala novou kapitolu sportovní historie. Na Zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu jako první žena získala zlaté medaile ze dvou různých sportů na jediných hrách. Už její zcela nečekaný úspěch v lyžařském superobřím slalomu spustil vlnu celosvětové mediální pozornosti, jakou český sport dlouho nepamatuje. Svým druhým úspěchem v obřím slalomu na snowboardu se zařadila mezi české sportovní legendy.

Celý svět udivil výkon české reprezentantky na lyžích. „Kdo jsi, Ester Ledecká?“ ptal se v titulku francouzský deník L’Équipe. Světová média se předháněla v žádostech o rozhovor. Přitom během samotného závodu americká televize NBC již předem označila za vítězku Rakušanku Annu Veithovou (28), která začínala slavit triumf a obhajobu zlata ze Soči. Ledecká ji však následně o jedinou setinu sekundy připravila o radost z prvního místa v lyžařském Super-G.

Druhým vítězstvím se pak Ledecká zapsala do historie sportu. „Zájem zahraničních kolegů byl velký,“ uvádí sportovní redaktor MF Dnes Miroslav Němý, který byl v průběhu olympiády přímo v Pchjongčchangu. „Odpovídalo to ale příběhu. Dva různé sporty, dvě různá zlata, triumf na lyžích o zlomek vteřiny a otec česká celebrita. Rozhodně šlo o jednu z nejzajímavějších story letošní olympiády,“ říká Němý.

Estermánie v Česku

Na internetu se v souvislosti s úspěchy Ledecké vyrojila celá řada vtipů. Jeden z nich se týkal nástupu snowboardistky do národního hokejového týmu a objevil se spolu s videem, kde Ledecká figuruje jako součást obrany. „Pracuju na tom,“ reagovala na vtip Ledecká během vítání olympioniků na přeplněném Staroměstském náměstí. V Praze také děkovala fanouškům za podporu a uznala, že jí internetové vtipy zvedaly během olympiády náladu.

Příznivci sportu začali porovnávat příběh Ledecké s jinými výkony českých olympioniků. „Je víc úspěch Ledecké, Zátopka nebo Čáslavské?“ ptali se lidé na sociálních sítích. Němý soudí, že takové dotazy nemají smysl. „Poměřovat její počiny s Emilem Zátopkem, či Věrou Čáslavskou je lákavé, ale všichni z nich dosáhli takových úspěchů, že jde z principu o srovnávání nesrovnatelného,“ vysvětluje Němý a dodává, že mezi naše nejúspěšnější sportovce se Ledecká bezpochyby zařadila.

Příčiny úspěchu

Ledecké k medailím dopomohla kombinace několika okolností, jako je velká dávka talentu, vůle, ale i dobrý tým. Pravděpodobně nejvíc na sebe ale upoutala svým uzavíráním se do takzvané „předstartovní bubliny“, kdy odmítala komunikovat s novináři. „Z hlediska žurnalistické práce jde o vysoce neobvyklý přístup, který však zafungoval,“ uvádí Němý. Ostatně i samotná Ledecká přiznala, že jí izolace před médií při přípravě na závody pomáhá.

Estermánie ale nekončí Pchjongčchangem. V tureckém Kayseri skončila Ledecká týden po olympiádě druhá v paralelním obřím slalomu na závodu Světového poháru. Nestačila ve finále pouze Rusce Bykovové. I přesto ale nemůže přijít o křišťálový malý globus, který je udělován jako trofej za vítězství v celkovém pořadí této disciplíny. Získává jej podruhé v kariéře, poprvé globus vybojovala předloni.

Zájemců o řemeslo je rok od roku méně. Jde přitom o perspektivní povolání

Zájemců o řemeslo je rok od roku méně. Jde přitom o perspektivní povolání

Zájemců o řemeslo je rok od roku méně. Jde přitom o perspektivní povolání

Generace20
+
Zájemců o řemeslo je rok od roku méně. Jde přitom o perspektivní povolání

Zájemců o řemeslo je rok od roku méně. Jde přitom o perspektivní povolání

Generace20

Autor: Eliška Neradová

06. 03. 2018

Řemeslníků ubývá, zájem o ně roste. Podle Českého statistického úřadu je zájemců o studium řemeslných oborů stále méně. Zruční pracovníci přitom nemají problém se uplatnit na trhu práce ihned po škole a vydělat si slušné peníze.

Protože se Adam Máčel (27) vždycky považoval za manuálně zručného, rozhodl se studovat řemeslo. „Nikdy bych nemohl dělat kancelářskou práci. Zakrněl bych u toho,“ říká Máčel, který se vyučil truhlářem. Najít si pak práci v oboru pro něj nebyl problém. „Po studiu jsem se jako truhlář uplatnil prakticky ihned. Vyráběl jsem nábytek nebo třeba dřevěné schody. Práce bylo vždycky hodně, naopak řemeslníků nedostatek,“ vysvětluje Máčel.

O řemeslné obory není v České republice celkově příliš velký zájem. Také proto minulý týden Novoměstská radnice uspořádala spolu s učilišti festival řemeslných workshopů, kde se mohli návštěvníci s řemesly seznámit a vyzkoušet si je. Údaje Českého statistického úřadu dokazují, že počet studentů středních odborných škol a učilišť každým rokem klesá. Poptávka po lidech se specializací je však čím dál tím větší.

Dobře placená práce

Někteří řemeslníci se dokonce mohou uplatnit i v oboru, kterému se nevyučili. Nějaký čas se Máčel živil také pokládáním podlah. „Dostal jsem příležitost pracovat jako podlahář s otcem. Práce byla dobře placená, tak jsem si řekl, proč nezkusit zase něco jiného,“ vzpomíná Máčel. Právě proto, že je řemeslníků málo, firmy se o ně perou a nabízí jim stále lepší platové ohodnocení. „Přijdu si na opravdu slušné peníze a o práci není nouze. Bez problému si měsíčně vydělám kolem třiceti tisíc korun. Občas jezdím pracovat i do Německa, kde je řemeslníků také nedostatek,“ říká truhlář Vítek Vymětal (22).

Uplatnění na trhu práce a dobrý výdělek není to jediné, co zájemce na řemeslech láká. „Dělat rukama a tvořit něco, co dobře slouží dlouhá léta, mě naplňuje,“ říká Máčel. Nakonec se rozhodl, že vyzkouší ještě další řemeslo. „Od známého jsem dostal nabídku pracovat pro jedno brašnářství. Zaujalo mě to. Brašnařina je vymírající řemeslo a já jsem chtěl být součástí jeho záchrany,“ vysvětluje Máčel, který nyní ručně vyrábí kožené opasky.

Rozhoduje prestiž profese

Dělat řemeslo ale není pro každého. „Pracovat rukama je často fyzicky náročné, je nutné mít vysoce rozvinuté technické myšlení, být pečlivý a hlavně trpělivý,“ myslí si Vítek Vymětal. Náročnost povolání ale není hlavním důvodem toho, proč je řemeslníků nedostatek. U mladých lidí hraje při rozhodování se o budoucnosti hlavně prestiž profese. „Řemeslo lidé často považují za špinavou a podřadnou práci,“ vysvětluje Vymětal. Před tradičními řemesly tak mladí dávají přednost spíše zaměstnáním, u nichž mají za to, že jsou ve společnosti váženější.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“