Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Brankář Lukáš Souček: Nedokážu si představit, že by někteří čeští florbalisté mohli hrát na olympiádě

Brankář Lukáš Souček: Nedokážu si představit, že by někteří čeští florbalisté mohli hrát na olympiádě

Brankář Lukáš Souček: Nedokážu si představit, že by někteří čeští florbalisté mohli hrát na olympiádě

Generace20
+
Brankář Lukáš Souček: Nedokážu si představit, že by někteří čeští florbalisté mohli hrát na olympiádě

Brankář Lukáš Souček: Nedokážu si představit, že by někteří čeští florbalisté mohli hrát na olympiádě

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

18. 05. 2018

Od tenisu až k české florbalové reprezentaci. Brankář ostravského týmu 1. SC Tempish Vítkovice Lukáš Souček (27) hraje florbal už 15 let. Během své kariéry v české Tipsport Superlize ve Vítkovicích se dostal i do národního týmu, díky kterému si během uplynulých šesti let zachytal například proti Švédům nebo Finům. Největší rozdíly ve hře seveřanů vidí především v motivaci a přístupu hráčů.

Během zápasů v reprezentaci jste chytal několikrát proti seveřanům. Byly nějaké rozdíly ve hře, kterých jste si jako brankář všimnul?
Jsou rychlejší, jak v přihrávkách, střelách, tak i pohybu na hřišti. Mají lepší herní myšlení a gólmany na vyšší úrovni. Zápasy za reprezentaci mám rád, protože se při nich setkávám s nejlepšími hráči světa. Rád jejich hru i pozoruji. Je ale důležité, aby brankář na reprezentační úrovni chytil „něco navíc“. To znamená, že musí chytit nejen to, co je jeho povinností, ale také řešit chyby spoluhráčů tak, aby z nich nebyly góly.

Čím je to způsobené?
Přijde mi, že někteří hráči ze severu mají mnohem lepší techniku, kondici a motivaci, která je na vyšší úrovni než ta naše. Když tým splňuje tyto tři základní body, tak už záleží jen na trenérovi, jak vše spojí dohromady.

Seveřané jsou na rozdíl od Čechů více přímí.

Proč si myslíte, že mají Češi problém s motivací?
Seveřané jsou na rozdíl od Čechů více přímí. Chtějí dobrý výsledek za každé situace. Je jim jedno, proti komu hrají. Chtějí své protihráče porazit za každou cenu. My Češi si většinou neumíme udržet stejnou laťku po celou dobu zápasu. Naše mentalita je známá tím, že často chceme co nejlepší výsledek s co nejmenším úsilím. Tohle u seveřanů nehrozí.

Co by podle vás napomohlo tomu, aby se v Česku zvedla úroveň florbalu?
Například zahraniční hráči. Pokud by do Česka přišlo více kvalitních hráčů a předávali by nám své zkušenosti, tak by se to jistě objevilo i ve hře. To, jak jsou k florbalu hodně odhodlaní, by nám jistě pomohlo.

Florbal si v budoucnu své místo na olympiádě určitě najde.

Mnoho českých hráčů už ale v zahraničí hrálo a zkušenosti si jistě přivezli. Tak proč není kvalita hry stejná doma jako za hranicemi?
Záleží to vždycky na daném člověku. Napadá mě třeba Tomáš Sladký z Vítkovic. Je to typ člověka, který chce své zkušenosti z Finska, Švédska i Švýcarska předávat dál. Má temperament a odhodlání, takže to českému florbalu určitě pomůže. Ale jsou i hráči, kteří se vrátí a nechtějí nic předávat. Superliga je poté spolkne a tím, že svůj vrchol zažili jinde, nemají opět motivaci to zkusit znovu i tady.

Vás angažmá v zahraničí neláká?
Chytat v zahraničí jsem chtěl a stále mě to tam láká. Už se mi ale trošku změnily osobní hodnoty. Vysoká škola pro mě byla důležitější. Nakonec jsem se rozhodl, že tady chci zůstat. Pokud bych však přestoupit chtěl, tak by se nějaký zahraniční klub určitě našel. Ve Švédsku totiž existuje hráčská agentura, která se o angažmá stará a mají velkou úspěšnost s nalezením vhodného týmu ve Švédsku, Finsku nebo Švýcarsku. Ale kdo ví, třeba svou kariéru budu ukončovat právě ve Švýcarsku. Tam je florbal také kvalitní, i když ne tak moc jako například ve zmíněném Švédsku.

S florbalovou reprezentací se dostanete nejdál na mistrovství světa. Měl by florbal ambice uspět i na olympiádě?
Z mého pohledu si florbal v budoucnu své místo na olympiádě určitě najde. V současnosti není až tak rozšířený na všech kontinentech, aby mohl zajímat více lidí. Tím, že nemáme takovou tradici jako třeba hokej, musíme zaujmout fanoušky kvalitou hry. K té jsou potřebné různé atributy, které například zatím někteří čeští florbalisté nesplňují.

Jde hlavně o kondici, techniku a herní myšlení.

Jaké atributy myslíte?
Jde hlavně o kondici, techniku a herní myšlení. Osobně si nedokážu představit, že by někteří čeští hráči ze superligy mohli hrát na olympijských hrách. Problém je v tom, že občas Čechům chybí základní sportovní návyky, které jsou u profesionálních sportovců běžné. Jako třeba péče o tělo, kvalitní spánek, strava nebo i takové věci, jako je pravidelný strečink.

Od 19 let trénujete mladé brankáře. Zaměřujete tréninky tak, aby si tyto základní sportovní návyky osvojili?
Je to jedna z mých priorit. Podstatné však je, jak poté v této práci pokračují brankáři ve svých klubech. Ze zkušenosti vím, že se jim nikdo moc nevěnuje, takže to je hodně o svědomitosti jednotlivců. Spíše si myslím, že v Česku chybí pořádný systém, který by brankářům zajistil vývoj. Neplatí to však jen u brankářů, ale i u běžných hráčů. Proto jsou pak rozdíly mezi českým a třeba skandinávským florbalem tak znatelné.

Glosa: Okamura může být podle Nejvyššího soudu Pitomiem. Za svou přezdívku si může sám

Glosa: Okamura může být podle Nejvyššího soudu Pitomiem. Za svou přezdívku si může sám

Glosa: Okamura může být podle Nejvyššího soudu Pitomiem. Za svou přezdívku si může sám

Generace20
+
Glosa: Okamura může být podle Nejvyššího soudu Pitomiem. Za svou přezdívku si může sám

Glosa: Okamura může být podle Nejvyššího soudu Pitomiem. Za svou přezdívku si může sám

Generace20

Autor: Anna Žáková

17. 05. 2018

Často je politicky nekorektní a svým odpůrcům nadává, satiru na vlastní jméno ale neunese. Místopředseda sněmovny Tomio Okamura (SPD) se znovu pokusil ohradit proti přezdívce Pitomio, kterou v roce 2012 použil týdeník Reflex. Časopis se později na příkaz Městského soudu v Praze musel Okamurovi omluvit, přezdívku ale mohl použít i nadále. Politik se následně odvolal k Vrchnímu soudu. Případ nakonec došel až k Nejvyššímu soudu.

Má ale smůlu. Oba soudy rozsudek Městského soudu v Praze potvrdily. Označení Pitomio je podle Nejvyššího soudu nelichotivé, ale ne vulgární. Nadále se může používat jako součást kritiky konkrétních postojů a výroků politika. Nelichotivé výrazy by ale média proti politikům neměla používat bezdůvodně a samoúčelně. Jedním z argumentů soudu je i fakt, že se Okamura velmi často neumí vyjadřovat jinak než vulgárně. Ve svých veřejných projevech je mnohdy politicky nekorektní a má kontroverzní názory. Například když prohlásil, že koncentrační tábor v Letech byl pouze pracovním táborem a lidé v něm nebyli hlídáni.

To se ale na místopředsedu Poslanecké sněmovny České republiky zrovna nehodí. Okamura si tak za rozsudek i popularitu přezdívky Pitomio může sám. Bez okolků neváhá nazvat novináře z České televize ksindlem. Zaměstnanci médií spadající pod vydavatelství Economia Zdeňka Bakaly jsou pro něj bez výjimky novinářskou žumpou. Svým odpůrcům na sociálních sítích nadává nebo je pro jistotu rovnou zablokuje, aby mu na stránku jeho hnutí Svoboda a přímá demokracie nemohli už nic kritického napsat.

Tomio Okamura by byl zřejmě nejradši, kdyby všichni, kdo nesouhlasí s jeho názory a kdo ho uráží, byli řádně potrestáni. Jinak se jeho snaha u soudu vysvětlit nedá. Takové očekávání a jednání je ale opravdu pitomé. Pokud místopředseda sněmovny nechce být pro celý národ Pitomiem i nadále, měl by místo běhání po soudech raději spolknout zbytečnou hrdost a přestat se brát tak vážně. To ale u Okamury zřejmě nehrozí. Pitomiovi je jakákoliv sebereflexe a smysl pro humor zkrátka cizí.

Hlavně jsem nechtěla zničit auto, říká jediná ženská jezdkyně Octavia Cupu

Hlavně jsem nechtěla zničit auto, říká jediná ženská jezdkyně Octavia Cupu

Hlavně jsem nechtěla zničit auto, říká jediná ženská jezdkyně Octavia Cupu

Generace20
+
Hlavně jsem nechtěla zničit auto, říká jediná ženská jezdkyně Octavia Cupu

Hlavně jsem nechtěla zničit auto, říká jediná ženská jezdkyně Octavia Cupu

Generace20

Autor: Martin Choc

16. 05. 2018

Jen jedna ženská závodnice se letos zúčastnila série automobilových závodů Octavia Cup. Tereza Zajíčková (25) přitom před letošní sezonou neměla se závoděním žádné zkušenosti. U motorsportu se však pohybuje několik let, poslední čtyři sezony totiž pracuje jako manažerka organizace závodů na mosteckém autodromu. O víkendu 27. až 29. dubna si právě na tomto okruhu vyzkoušela první ostrý start. Neodradilo ji ani to, že neměla příliš času na přípravu.

Motorsport je vnímán spíše jako mužská záležitost. Jak vás mezi sebe  vzali ostatní závodníci?
Ze začátku jsem se toho dost bála. Nějakých 80 procent jezdců jsem předem vůbec neznala, jen některé díky svojí práci manažerky u autodromu. Myslela jsem si, že jim bude vadit, když se mezi ně cpe nějaká ženská. A hlavně někdo, kdo závodům příliš nerozumí a bude ostatním jezdcům překážet. Nakonec mě ale překvapilo, jak to kolegové vzali pozitivně. Snažili se mi poradit a pomoct.

Říkáte, že motorsportu příliš nerozumíte. Proč jste se rozhodla právě pro něj?
Mám ráda rychlá auta. Asi i proto, že pocházím z Mladé Boleslavi, kde sídlí Škodovka. Navíc se můj táta s dědou autům odjakživa věnují. Motorsport jako takový mě ale chytil až od doby, kdy pracuji na mosteckém okruhu, kde teď začínám čtvrtou závodní sezonu.

Se startem jsem nejdříve příliš nepočítala.

Jak vás napadlo startovat v Octavia Cupu?
Byl to nápad mého táty, který je majitelem mosteckého autodromu. Vlastní také firmu Benet, která Octavia Cup promuje. Táta se na tom dohodl spolu s Petrem Fulínem, mistrem Evropy v kategorii cestovních vozů z let 2014 a 2015, který má Octavia Cup na starosti. Přišlo jim zajímavé, že by mohla startovat žena. Domluvili se, že obsadím poslední auto, které se uvolnilo. Pořád ale byla šance, že se přihlásí někdo, kdo bude mít o uvolněné auto zájem. Takže jsem s tím moc nepočítala. Do přípravy jsem tak šla teprve tři týdny před závodem, za to ale naplno.

Motorsport nepatří zrovna mezi nejbezpečnější sporty. Nebojí se o vás otec?
Ne, říká, že okruhové závodění není tak nebezpečné jako třeba rallye. Navíc mě posadil do auta, kterému věří a na kterém pracovali jeho lidé.

Cítila jste před závodem nervozitu?
Před prvním jsem měla jen lehkou trému. Přitom mě všichni na nervozitu připravovali. Možná to ale bylo způsobeno i tím, že mi zas o tolik nešlo. Navíc jsem se během dne věnovala povinnostem okolo organizace závodu a neměla moc čas nad nervozitou uvažovat. Hlavně jsem nechtěla zničit auto. Také jsem nechtěla dojet úplně poslední, což se povedlo. V prvním závodu jsem dojela jedenáctá, ale jeden z jezdců dostal po závodě trestné sekundy, což mě posunulo na desátou příčku ze třinácti. Z druhého závodu jsem měla již lepší pocit, věděla jsem víc, do čeho jdu. Přesto jsem skončila předposlední. Po skončení obou závodů jsem měla hroznou radost, že jsem dojela v pořádku.

V 60 stupních není snadné v autě vydržet.

Na závod jste se chystala na poslední chvíli. Co pro vás bylo během přípravy náročné?
Mou výhodou je, že na mosteckém okruhu pracuji, takže ho znám. Musela jsem se ale seznámit s pravidly závodu. Připravovala jsem se také fyzicky. Hlavně jsem posilovala ruce, protože po jednom z tříhodinových tréninků v autě jsem je vůbec necítila. Cvičila jsem také dýchání, abych zvládla nával adrenalinu před startem. Navíc v autě bývá horko. Během závodu v Mostě bylo v kabině okolo 60 stupňů a vydržet v tom půl hodiny závodit není vůbec snadné.

Probíhaly také testovací jízdy přímo na okruhu?
Musela jsem na něm trénovat správnou stopu, abych věděla, kudy přesně třeba najíždět do zatáček. Také jsem se učila ovládat vozidlo. Jsou v něm jen dva pedály – plynový a brzdový. Rychlostní stupně se řadí pádly pod volantem. Okruh je ale během sezony skoro pořád plný, takže jsem v autě seděla jen dvakrát tři hodiny a pak až o závodním víkendu, kde bylo také před závody nějaké testování a až pak kvalifikace. Závody, které byly dva, se jely v neděli.

Jak moc se vyznáte v autech po technické stránce?
Určitě nejsem žádný odborník. Snažím se postupně zjišťovat, jak co funguje. Jsem samozřejmě během závodu v kontaktu s mechaniky, kteří očekávají, že jim řeknu, co na autě není v pořádku. Takže to určitě není tak, že bych jen přiběhla na závod, auto bylo hotové a já se o něj vůbec nestarala. Učím se za běhu.

Zájem o české pivo v zahraničí roste. Podle sládků se totiž klasický ležák dobře pije

Zájem o české pivo v zahraničí roste. Podle sládků se totiž klasický ležák dobře pije

Zájem o české pivo v zahraničí roste. Podle sládků se totiž klasický ležák dobře pije

Generace20
+
Zájem o české pivo v zahraničí roste. Podle sládků se totiž klasický ležák dobře pije

Zájem o české pivo v zahraničí roste. Podle sládků se totiž klasický ležák dobře pije

Generace20

Autor: Anna Žáková

15. 05. 2018

Množství uvařeného piva v Česku sice za minulý rok mírně klesl, v cizině se ale tradiční české pivo těší stále větší oblibě. Důvodem je především to, že se oproti ostatním typům lehce pije.

České pivovary za minulý rok uvařily nejméně piva za posledních pět let. Nebylo to o mnoho, ale přesto. „Za pokles výroby piva mohou ve velké míře různé regulace a byrokratická nařízení. Hlavně EET a protikuřácký zákon, kvůli kterému se v hospodách a restauracích nesmí kouřit,“ říká předseda Českého svazu pivovarů a sladoven František Šámal. Dohromady se vloni v zemi vyrobilo 20,3 milionů hektolitrů, což je o 0,7 procenta méně než v roce 2016.

Poptávka po českém pivu klesla pouze v tuzemsku. Naopak v cizině je typický český ležák stále oblíbenější a jeho export roste. Podle Jana Lumberta, sládka Únětického pivovaru, stojí za narůstající spotřebou českého piva v zahraničí jeho charakteristika. „Tradiční český ležák se dobře pije. Když člověk popíjí třeba tmavý britský stout, dá si jich pár a má toho dost, podobná piva jsou hodně těžká a hutná. Českého spodně kvašeného ležáku člověk zvládne vypít víc,“ vysvětluje.

Krása v jednoduchosti

Právě jednoduchost českého ležáku je podle sládka důvodem jeho úspěchu. „V zahraničí se vaří především pivní speciály, netradiční a nové typy nápoje. Například i ochucené,“ popisuje. Tato piva jsou určená hlavně k degustacím, při kterých zákazníci ochutnávají různé druhy. Český ležák je tak oproti ostatním pivům poměrně obyčejný a stále stejný. „Právě proto se k němu ale lidé často vracejí,“ dodává Lumbert.

České pivovary loni do zahraničí vyvezly 4,6 milionů hektolitrů nápoje. „Nejčastěji se pivo exportuje na Slovensko, do Německa, Polska, Británie a Korejské republiky,“ vyjmenovává František Šámal. Zájem roste i v USA, Číně a Rusku, kam svůj ležák exportuje například Plzeňský Prazdroj.Většina vyvezeného piva pochází právě z Plzně. Prazdroj i díky silnému exportu loni vyrobil 11 milionů hektolitrů piva, tedy nejvíce za dobu své existence.

Doma je nejlíp

I přes velký zájem v cizině zůstává většina českého piva v tuzemsku. Podle statistiky Českého svazu pivovarů a sladoven se za hranice vyveze sotva čtvrtina uvařeného nápoje. Větší část se rozprodá po České republice. „Pivo je i přes malý pokles výroby stále nejtypičtějším českým nápojem. Spousta lidí chodí do hospod popíjet, pivo si zákazníci objednávají i jen tak třeba k obědu. Odběr je proto i nadále velký,“ říká Michal Hájek, výčepní z pražské restaurace Na Růžku. Česká republika je tak dlouhodobě zemí s nejvyšší spotřebou piva na světě. V průměru vypije každý Čech za rok 138 litrů piva.

Demolice Libeňského mostu by byla podle expertů kulturní zločin. Záchrana je přitom možná

Demolice Libeňského mostu by byla podle expertů kulturní zločin. Záchrana je přitom možná

Demolice Libeňského mostu by byla podle expertů kulturní zločin. Záchrana je přitom možná

Generace20
+
Demolice Libeňského mostu by byla podle expertů kulturní zločin. Záchrana je přitom možná

Demolice Libeňského mostu by byla podle expertů kulturní zločin. Záchrana je přitom možná

Generace20

Autor: Romana Landová

14. 05. 2018

Libeňský most je architektonickým unikátem, kvůli nedostačující údržbě je však v havarijním stavu. Radní hlavního města Prahy jej proto chtějí zbourat a nahradit kopií. Plán musí odsouhlasit pražské zastupitelstvo. S demolicí však nesouhlasí někteří architekti. Podle nich by stačilo vyměnit nosné oblouky, po nichž jezdí tramvaje.

Libeňský most je světová architektonická rarita, jako jediný na světě je postavený v kubistickém slohu. „Kubismus se projevil v architektuře jen v Čechách, jedná se tak o velké lákadlo pro turisty,“ říká architekt Jakub Jaroš. Mimo Libeňský most je v kubistickém slohu v Praze postaveno například několik domů na Rašínově nábřeží.

Typickými prvky kubismu v architektuře, který vznikl v Československu v roce 1911, jsou ostré lomené hrany budov a geometrické členění fasády. Na Libeňském mostu je kubismus patrný zejména na obloucích a podpůrných pilířích. Je však významný i svou historií – architekt Pavel Janák jej postavil v roce 1928 k oslavě desátého výročí vzniku Československa. Mezi Janákovy další významné stavby patří například krematorium v Pardubicích.

Nesmyslná novostavba

Podle primátorky Adriany Krnáčové. (ANO) a radního pro dopravu Petra Dolínka (ČSSD) je most v havarijním stavu. Novostavba, která by stávající most nahradila, by byla podle nich levnější a nevyžadovala by velkou údržbu. „Ze všech podkladů expertů vychází tato možnost jako nejrychlejší a nejefektivnější s ohledem na životnost, funkčnost a bezpečnost mostu,“ uvedl na svých facebookovych stránkách Petr Dolínek. Pražské zastupitelstvo se však názorově střetává, někteří politici by naopak uvítali celkovou rekonstrukci a zachování původního mostu.

S plánem nahradit Libeňský most kopií nesouhlasí ani architekt Jaroš. „Projekt ve skutečnosti neřeší stavbu nového mostu, ale jen stavbu nových oblouků na stávajících pilířích. Ty jsou přitom tou nejpoškozenější částí mostu,“ vysvětluje.

Výměna nosných oblouků

Za současný stav Libeňského mostu může podle Jaroše vedení hlavního města, které nechalo stavbu roky chátrat. O Libeňský most se totiž bojuje od roku 2005. Už tehdy také padl první návrh na prohlášení mostu za kulturní památku. Kritická situace Libeňského mostu je tedy známá nejméně 13 let. „Že most takto zchátral, je vina jedině hlavního města. To se teď tváří, že není jiná možnost než most zbourat. A to je něco mezi barbarstvím a potenciálním kulturním zločinem,“ řekl pro Rádio Wave i architekt Richard Biegel.

Existuje však řešení, které by zbourání mostu zabránilo. Na základě expertního posudku z Kloknerova ústavu ČVUT byl zpracován plán, jak most zachránit. „Spočívá ve výměně prostředních častí nosných oblouků, tedy těch častí, nad kterými projíždí tramvaje,“ říká architekt Jaroš. To by přineslo potřebný nárůst nosnosti mostu a zachovaly by se i všechny viditelné kubistické části. Podle radního pro dopravu Petra Dolínka (ČSSD) by bylo zapotřebí vybudovat nové nájezdy na most a rozšířit navazující ulice. Plán Kloknerova ústavu ČVUT by však ponechal most i jeho okolí beze změn. Aby se oprava zrealizovala, muselo by podle architekta Jaroše vedení města před politickým prospěchem upřednostnit světově výjimečnou stavbu.

Češi na cestách. Autem do Chorvatska, letecky hlavně do Řecka a do Turecka

Češi na cestách. Autem do Chorvatska, letecky hlavně do Řecka a do Turecka

Češi na cestách. Autem do Chorvatska, letecky hlavně do Řecka a do Turecka

Generace20
+
Češi na cestách. Autem do Chorvatska, letecky hlavně do Řecka a do Turecka

Češi na cestách. Autem do Chorvatska, letecky hlavně do Řecka a do Turecka

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

13. 05. 2018

I když Chorvatsko zůstává pořád mezi Čechy vysoko v oblibě, cesty autem nebo autobusem už lidi vyjíždějící na dovolenou tolik nebaví. Podle cestovních kanceláří se proto na přední příčky dostávají země, kam se létá - Egypt nebo Turecko.

Jako v loňském roce i letos Češi zamíří letadlem v létě nejčastěji do Řecka. „Zájem je hlavně o ostrovy jako Kréta, Rhodos nebo Kos,“ říká tiskový mluvčí cestovní kanceláře Fischer Jan Bezděk. Stejné trendy potvrzuje cestovní kancelář Blue-style. Podle Jana Šatného, marketingového ředitele CK Alexandria, stoupl o Řecko zájem v roce 2015. V tu dobu byly v muslimských zemích protesty proti vládě či teroristické útoky. Lidé se do zemí jako je Turecko nebo Egypt báli jezdit a naučili se navštěvovat právě Řecko. „Je to místo, kam se dovolenkáři rádi vracejí. Tím, že je tam spousta ostrovů a každý je v něčem jiný, může jet člověk do Řecka desetkrát a vždy pozná něco nového,“ vysvětluje Jan Bezděk.

Úřednice Jana Švíková (25) by chtěla letos navštívit právě řecké ostrovy. „Mám pocit, že v Řecku je bezpečně,“ vysvětluje Švíková. Dodává však, že se bezpečně cítila i v zemích, do kterých mnoho lidí nejelo. Dvakrát navštívila Egypt. Tam v roce 2017 spáchal stoupenec Islámského státu teroristický útok; v egyptském turistickém letovisku Hurghada usmrtil dvě německé turistky a smrtelně zranil Češku, ta poté zranění podlehla. Kvůli obavám turistů se tak cena těchto destinací drží stále níže než dříve. Bezděk říká, že poslední dobou se Egypt a Turecko ale vrací na přední příčky oblíbených destinací: „Turecko v letošní sezóně roste nejrychleji z pohledu žádanosti zejména díky poměru ceny a výkonu pracovníků,“ upřesňuje. V roce 2017 strávilo dovolenou v Egyptě podle Českého statistického úřadu 245 000 lidí, což je oproti roku 2015 více než dvojnásobek.  Podle Šatného se situace v muslimských zemích uklidnila, a tak tyto destinace můžou být pro Čechy „černým koněm“ v poměru ceny a kvality dovolené.„V Turecku je dobrá strava, moře, je tam klid a také je to levné,“ pochvaluje si majitel autoservisu Josef Balga (51), který se do této země letos v létě vrátí již po čtvrté. Snaží se ale každý rok navštívit jiný hotel, aby s manželkou mohl prozkoumat nová místa.

Za komfort si připlatím

Podle Josefa Balgy může dovolená letecky do destinací jako Egypt, Turecko či Tunisko vyjít levněji než cesta autobusem nebo autem do Chorvatska: „Dříve jsem jezdil s manželkou a dětmi do Chorvatska. Když jsme si na konci spočítali, na kolik nás to vyšlo, tak se to s cenou za leteckou dovolenou do Turecka moc nelišilo.“ Dodává, že cestování do Chorvatska na vlastní pěst přinášelo i mnoho starostí se stravou, dopravou, bydlením a podobně. „Dnes jezdíme do čtyřhvězdičkových hotelů s all inclusive (všechno jídlo a vybrané alkoholické nápoje i nealko zahrnuty v ceně zájezdu, pozn. red.) a hlídáme si, abychom měli v ceně i lehátka,“ říká Balga.

Lidé si dovolené s cestovní kanceláří oblíbili hlavně kvůli vlastnímu pohodlí. „Když už jedu na dovolenou, chci mít klid. Za komfort si raději připlatím, než abych se stresovala se zařizováním,“ vysvětluje Jana Švíková. Cestovní kancelář zařídí od parkování auta na letišti, přes pojištění, hotel, stravu i dopravu vše, co daný klient vyžaduje. Pro ty, kteří neumí cizí jazyky, je tu navíc vždy delegátka, která je klientům na dovolené k dispozici. Ne vždy jsou ale služby cestovní kanceláře stoprocentní. Někteří cestovatelé mohou mít pocit, že jsou pod stálým dohledem. Dokonce i některé služby místních mohou být v cizích zemích levnější, než je nabízí cestovní kanceláře.

Na vlastní pěst a levněji

Mladý dobrodruh Ondřej Bocek (29) fanouškem cestovních kanceláří není. Dovolenou si skládá podle sebe. „Největšími výhodami cestování na vlastní pěst je volnost a cena. Pokud si dovolenou sestavíte sami, můžete ušetřit oproti cestovkám nemalé peníze,“ říká Bocek, který letos navštívil už Brazílii, Argentinu, Mauricius a koncem roku se chystá do Bangkoku.Na svých cestách ale nemá žádné zázemí ani člověka, na kterého by se při nějakém problému mohl obrátit. Bocek si uvědomuje, že pro někoho může být překážkou jazyková bariéra nebo starosti ohledně letenek, stravy, pojištění a všeho potřebného. Cestuje však od svých jednadvaceti let, takže ví, jak si dovolenou zařídit co nejlépe za nejnižší peníze. Pro to, že si spoustu Čechů raději zaplatí pohodlnou dovolenou s cestovní kanceláří má ale pochopení.

GLOSA: Nobelova cena kontroverze

GLOSA: Nobelova cena kontroverze

GLOSA: Nobelova cena kontroverze

Generace20
+
GLOSA: Nobelova cena kontroverze

GLOSA: Nobelova cena kontroverze

Generace20

Autor: Klára Dedková

12. 05. 2018

Nobelova cena míru by se klidně mohla jmenovat Nobelova cena kontroverze. Její vítěz ji totiž téměř vždy vyvolá. A kandidáti také. Přesto, že se cena vyhlašuje až na podzim, už teď se živě spekuluje nad tím, kdo ji obdrží. Začátkem května navrhla skupina amerických republikánů prezidenta USA Donalda Trumpa. Ocenění by si zasloužil i podle jihokorejského prezidenta Mun Če-ina za zprostředkování míru mezi Severní a Jižní Koreou. Jenže, co je vlastně takovým důkazem míru? Občas to vypadá, že jde norské komisi především o to, aby laureát byl co nejkontroverznější.

Mezi ty, o kterých se v souvislosti s cenou v minulosti nejvíce mluvilo, patří i palestinský politik Jásir Arafat. Uzavřel sice v roce 1993 mírové jednání s Izraelem, ale o tři roky později svůj chvályhodný čin zcela popřel jiným. Nařídil spáchat sérii sebevražedných atentátů, při kterých zemřelo 76 lidí. Nobelovu cenu sice získal v roce 1994, kdy se o jeho napojení na teroristy pouze spekulovalo, ale i přesto poté odstoupila třetina komise.

Jako by to vypadalo, že někdy není na světě vhodnější kandidát. Možná je, jen jeho jméno komise pro jistotu skryje do tajných seznamů nominovaných. Možná právě proto, aby laureáty nemohl nikdo napadnout s argumentem, že někdo jiný měl na míru ve světě větší zásluhu.

Cenu získanou v minulosti však nelze vítězi odebrat. Kdyby zde ta možnost byla, zajisté by se to dotklo třeba třeba amerického politika Henryho Kissingera. Ten ji v roce 1973 dostal za ukončení války ve Vietnamu i přes to, že spolupracoval s prezidentem Nixonem na dalším bombardování severu země. Nobelova cena míru pro bývalého amerického prezidenta Baracka Obamu vyvolala též velkou diskuzi. Získal ji příliš brzy, rok po svém zvolení. Výbor ocenil jeho „výjimečné úsilí o posílení světové diplomacie a spolupráce mezi národy“, což ale podle kritiků nemohl za krátkou dobu svého působení stihnout.

A nyní se znovu spekuluje o ceně pro nejmocnějšího muže Ameriky. Toho, který ve svých předvolebních slibech řekl, že chce zakázat vstup muslimů do své země. Toho, co postaví zeď na hranici s Mexikem, které za to ještě bude muset zaplatit. Toho, kdo deportuje ze země jedenáct milionů ilegálních přistěhovalců. Vypadá to, že v tradicích kontroverzních kandidátů se přeci musí pokračovat. Možná by to ale chtělo změnit název této ceny.

Česnek ve svatební kytici a obřad jedině ve středu. Vdavky v 19. století měly pevná pravidla

Česnek ve svatební kytici a obřad jedině ve středu. Vdavky v 19. století měly pevná pravidla

Česnek ve svatební kytici a obřad jedině ve středu. Vdavky v 19. století měly pevná pravidla

Generace20
+
Česnek ve svatební kytici a obřad jedině ve středu. Vdavky v 19. století měly pevná pravidla

Česnek ve svatební kytici a obřad jedině ve středu. Vdavky v 19. století měly pevná pravidla

Generace20

Autor: Eliška Neradová

11. 05. 2018

Svatební zvyklosti a tradice prošly za uplynulých 200 let velkou proměnou. Některé z nich, jako například rozbíjení talíře či přenášení nevěsty přes práh, se dochovaly až dodnes. Jiné se postupem času vytratily či proměnily. Svatební zvyky a etiketu 19. století přibližuje Muzeum Kouzlo starých časů v Praze, ve kterém je až do konce května k vidění výstava s názvem Svatební výbava.

Svatební tradice a zvyky měly ve společnosti vždy své místo, některé se ale postupem času proměnily či zcela vytratily. Například bílá barva svatebních šatů nebyla vždy úplně typická. Tradiční byly do poloviny 19. století hlavně modré či růžové odstíny. „Bílé svatební šaty začaly nosit nevěsty od roku 1840, kdy je měla v Anglii na své svatbě královna Viktorie. A protože je to královna, okamžitě ji začali všichni napodobovat,“ vysvětluje Dana Dvořáková, která pracuje jako průvodkyně v Muzeu Kouzlo starých časů, kde nyní probíhá výstava svatebních rób a doplňků z 19. století. Podle tehdejší etikety byly bíle šaty určeny pouze pro mladé nevěsty do 23 let. „U starších dívek nebo u žen, které se vdávaly například po druhé, byla bíla barva šatů nepřípustná,“ říká Dvořáková a dodává, že tehdejší společnost by tuto volbu považovala za nevkusnou.

Ochrana před zlými duchy

Bílé svatební šaty začaly nosit nevěsty od roku 1840, kdy je měla v Anglii na své svatbě královna Viktorie. Zdroj: Eliška Neradová

 

Podle věku nevěsty byl také v 19. století omezován počet družiček. „Zatímco mladá žena jich měla většinou šest až osm, nevěsty starší 25 let mohly mít podle společenských pravidel maximálně dvě.“ vysvětluje Dvořáková. Zatímco v dnešní době si družičky oblékají šaty barevně odlišené od nevěstiných, dříve se dbalo na to, aby si byly co nejvíce podobné. „Družičky měly totiž za úkol mezi sebou schovat nevěstu, aby ji cestou do kostela nemohl posednout zlý duch,“ říká Dvořáková.

Před zlými duchy měl nastávající manžele ochraňovat také česnek, který byl vždy součástí svatební kytice. Jako okrasný doplněk nosily nevěsty také umělé květy na hlavě, které byly většinou z vosku. „Dnes se ženy běžně vdávají s čerstvými květinami ve vlasech. V 19. století se to ale nedělalo. Květ by totiž po čase zvadl, což by znamenalo, že zvadne také manželství,“ podotýká Dvořáková. Také závoje, které dříve nevěsty nosily jako znak cudnosti a nevinnosti, dnes nejsou příliš oblíbené. „Ve 20. letech 20. století se závoje přestaly nosit a dámy od té doby volily spíše klobouky,“ říká Dvořáková. Podle ní už svatební závoje moc moderních žen nevyhledává. Kromě šatů a doplňků je na výstavě k vidění také dobová svatební tabule či výbava nevěsty, kterou si nesla do nového domu.

Novomanželé se neznali

Dnes si podle Dvořákové mohou ženy většinou naplánovat svatbu podle svých představ. „V 19. století rodiče nevěsty plánovali vše dopředu. Rozhodnout nemohly dívky ani o svém manželovi,“ vysvětluje Dvořáková s tím, že nebylo běžné, že by se novomanželé před svatbou nějak výrazně znali. Jasně stanovený byl často i den obřadu. „Podle tehdejších tradic znamenal pondělní sňatek, že bude nevěsta bohatá. Svatba v úterý měla zaručit, že bude žena zdravá. Nejlepší den pro obřad byla ale středa, protože ta v sobě pojila obojí,“ říká Dvořáková. V dnešní době se lidé s ohledem na pracovní týden berou nejčastěji v sobotu. Lidé ale dříve věřili, že svatba v tento den přináší smůlu.

Součástí svatební kytice byl vždy česnek, který měl nastávající manžele ochraňovat před zlými duchy. Zdroj: Eliška Neradová

I přesto, že některé svatební zvyky upadly v zapomnění, do současnosti se jich dochovalo poměrně velké množství. „Jako v 19. století, i dnes se říká, že nevěsta by měla mít něco nového a starého, vypůjčeného a modrého. Pokud to dodrží, bude manželství šťastné,“ konstatuje Dvořáková s tím, že z generace na generaci se předává mnoho dalších tradic jako například rozbíjení talíře pro štěstí či přenášení nevěsty přes práh. „Dnes už ale lidé význam těchto zvyků moc neznají a spousta těchto tradic má v dnešní době i zcela jinou interpretaci než kdysi,“ říká. Tradice a zvyky se podle ní v dnešní době neberou skutečně symbolicky, ale spíše jen jako zpestření svatby.

Semenyaová musí podstoupit hormonální léčbu. Nové atletické pravidlo chce vyrovnat podmínky závodnic

Semenyaová musí podstoupit hormonální léčbu. Nové atletické pravidlo chce vyrovnat podmínky závodnic

Semenyaová musí podstoupit hormonální léčbu. Nové atletické pravidlo chce vyrovnat podmínky závodnic

Generace20
+
Semenyaová musí podstoupit hormonální léčbu. Nové atletické pravidlo chce vyrovnat podmínky závodnic

Semenyaová musí podstoupit hormonální léčbu. Nové atletické pravidlo chce vyrovnat podmínky závodnic

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

10. 05. 2018

Příběh atletky Caster Semenyaové opět budí emoce. Jihoafričanka se podle nového pravidla Mezinárodní atletické federace (IAAF) bude muset hormonálně léčit, stejně jako ostatní běžkyně s vysokou hladinou testosteronu. Nařízení začne platit od listopadu letošního roku a bude se vztahovat na tratě 400 až 1 600 metrů. Podobný předpis IAAF v roce 2015 zrušila Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS) pro nedostatek důkazů. IAAF si proto nechala vypracovat analýzu, která dokazuje, že běžkyně s vyšší hladinou testosteronu mají oproti svým soupeřkám výhodu.

Běžkyně Caster Semenyaová se bude muset znovu hormonálně léčit. Může za to její vysoká hladina testosteronu v krvi. Převážně mužský hormon ji napomáhá k lepším výkonům a zvýhodňuje ji oproti „zdravým“ atletkám. Podobné pravidlo již v letech 2011–2015 platilo a 27letá Jihoafričanka již léčbu snižující hladinu testosteronu podstupovala.

Stalo se tak poté, co v pouhých 18 letech vyhrála na mistrovství světa osmistovku v čase 1:55:35. Zaběhnutý čas udivil svět stejně, jako její mužný vzhled. Atletická veřejnost tak začala spekulovat, jestli  se Semenyaová nedopustila podvodu. Následná dopingová kontrola však byla negativní. „Atletka nakonec podstoupila lékařské testy, které prokázaly, že je hermafroditní, tedy že má jak ženské, tak i mužské pohlavní orgány,“ říká expert České televize na atletiku David Lukšů. Právě hermafroditismus může za vysokou hladinu testosteronu v krvi.

Rozdíl osmi vteřin

Vedení IAAF se tehdy na základě testů rozhodlo, že atletky s hladinou testosteronu vyšší než 10 nanomolů na jeden litr krve se budou muset hormonálně léčit. Užívání léků na snížení hladiny testosteronu mělo na výsledky Semenyaové rychlý dopad. „Výkonnost Jihoafričanky se brzo začala zhoršovat. V roce 2013 se například nekvalifikovala na mistrovství světa, o dva roky později pak skončila poslední v semifinále s časem 2:03:18 a začala jezdit na méně důležité mítinky,“ hodnotí David Lukšů dopady její léčby.

Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS) však v roce 2015 pravidlo zrušila pro nedostatek důkazů o ovlivnění výkonu sportovkyň testosteronem. Semenyaová tak opět zrychlila a vybojovala zlato na olympiádě v Riu a o rok později zvítězila s časem 1:55:16 i na MS v Londýně. „Pokud bychom nesledovali nic jiného než příběh Semenyové, tak je evidentní, jak se projevuje hladina testoteronu na výkonech závodnice,“ myslí si Lukšů.

Férové podmínky

Arbitráž požadovala po IAAF přímý důkaz o vlivu testosteronu na výkon atletek. Proto si Mezinárodní atletická federace nechala vypracovat analýzu, která říká, že vzorek žen s vyšší hladinou testosteronu je v tomto sportu asi 140krát větší než ve zbytku populace. Přibližně sedm sportovkyň z 1 000 se tak musí vyrovnat s touto hormonální poruchou. Nejde však jen o případ Semenyaové, ale například i mílařky Francin Niyonsabaovou (24) či Margaret Wambuiovou (22) z Burundi.

Ještě na začátku století však podobné tahanice o férové podmínky běžkyň neexistovaly. Všechny atletky totiž musely od konce 60. let podstupovat testy pohlaví. Pokud jimi neprošly, nesměly do závodů nastoupit. „Jsem opravdu ráda, že jsem proti takovým holkám jako je Semenyová nemusela závodit. Podmínky jsou naprosto neregulérní,“ řekla pro ČT Ludmila Formanová, která zvítězila v běhu na 800 metrů na MS ve španělské Seville 1999.

I v tuzemsku se najde příběh podobný Semenyaové. Zdena Koubková v roce 1934 vytvořila na osmistovce dokonce světový rekord. Stejně jako Jihoafričanka na sebe přitahovala pozornost odlišným vzhledem, převážně pak pánským sestřihem, výraznou svalovou hmotou i vystouplým ohryzkem na krku. Koubková nakonec učinila prohlášení, že se cítí více jako muž a podstoupila operaci změny pohlaví. Zdeněk Koubek pak na závodech v mužských kategoriích nestačil a rozhodl se s atletikou skončit.

Nové podmínky závodů

Vypracovaná analýza dále ukázala, že testosteron nejvíce napomáhá na tratích dlouhých 400, 800 a 1500 metrů. IAAF se na tomto základě rozhodla, že opět začne platit pravidlo, které nakazuje hormonální léčbu atletkám trpícím hermarfoditismem. Povolená hladina je nyní pouze pět nanomolů na litr krve. Podle Davida Lukšů je ale dost možné, že se pravidlo rozšíří i na technické disciplíny jako jsou vrh koulí a skoky. Hladina testosteronu je dlouhodobým problémem ženské atletiky. Poškozené běžkyně považuji znovuzavedení pravidla za nemorální a chtějí se bránit jeho napadením u arbitráže.

 

Mladí znají spíše Formanovy hollywoodské snímky. Mají pro ně větší šmrnc než jeho československá tvorba

Mladí znají spíše Formanovy hollywoodské snímky. Mají pro ně větší šmrnc než jeho československá tvorba

Mladí znají spíše Formanovy hollywoodské snímky. Mají pro ně větší šmrnc než jeho československá tvorba

Generace20
+
Mladí znají spíše Formanovy hollywoodské snímky. Mají pro ně větší šmrnc než jeho československá tvorba

Mladí znají spíše Formanovy hollywoodské snímky. Mají pro ně větší šmrnc než jeho československá tvorba

Generace20

Autor: Anna Kotábová

08. 05. 2018

Jeden z nejvýznamnějších českých režisérů Miloš Forman dokázal zaujmout několik generací diváků po celém světě. Rodáka z Čáslavi, který po náhlé nemoci zemřel 13. dubna 2018 ve věku 86 let, znají mladí spíše díky jeho hollywoodským snímkům. Filmy, které natočil, než emigroval z Československa, například komedie Černý Petr a Hoří má panenko, jim mnohdy moc neříkají.

Potrhlý smích Amadea a Martiniho zvolání „Hovno!“ se mladým divákům ve spojitosti s režisérem Milošem Formanem vybaví nejčastěji. Jde o ikonické prvky z jeho nejslavnějších filmů Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem, které Forman natočil ve Spojených státech amerických. Roku 1968 totiž po srpnové sovětské okupaci Československa emigroval do USA. Tam i 13. dubna 2018 zemřel. „Forman zobrazoval obyčejné věci neobyčejně. Vždy se mu podařilo zakomponovat do filmů humor a lidskost,“ popisuje kulturní redaktorka pro iRozhlas Kristina Roháčková (25) hlavní rysy, díky kterým je tvorba zesnulého režiséra jedinečná.

Forman se velmi rychle uchytil ve filmařském ráji – v Hollywoodu. V roce 1971 zaujal americké divákkomediálním dramatem Odcházím…. O čtyři roky později sklidil obrovský úspěch, když zrežíroval drama Přelet nad kukaččím hnízdem, adaptaci stejnojmenného bestselleru Kena Keseyho. Film získal pět Oscarů, jednu sošku i za režii. „Formanova americká tvorba se kloní k tématu svobody. Jeho hrdinové jsou převážně komplikované osobnosti, které na okolní svět nepůsobily zrovna sympaticky. Právě jako problémový rebel Randle z tohoto dramatu, popisuje Roháčková.

Srdcem stále Čech

Ani v USA Forman nezapomněl na své kořeny a do jedné ze scén filmu Přelet nad kukaččím hnízdě zahrnul památné české zvolání „Hovno!“, které pronesla jedna z postav zavřených v psychiatrickém zařízení. Šlo o malé mrknutí na českého diváka, zámořský pozdrav od rodáka z Čáslavi. A právě toto drama si mladší generace českých filmových nadšenců spojuje s Formanovým jménem nejčastěji. Někteří diváci, jako například studentka Michaela Šámalová (24), se k filmu dostali díky tomu, že v rámci studia na střední škole museli knihu přečíst. Zalíbila se ji natolik, že se rozhodla podívat se i na Formanův film. „Nejvíc mě zaujala scéna, ve které Randle, hraný Jackem Nicholsonem, jen přemýšlí. Není slyšet žádný vnitřní monolog, divák prostě sleduje zamyšlenou tvář postavy. Je to zajímavý moment, který je ve výrazném kontrastu s jinak živelným charakterem Randlea,“ vzpomíná.

Americkou tvorbu spojil Forman se svou domovinou i ve snímkAmadeus z roku 1984, založeném na divadelní hře Petera Schaffera. Natáčel ho totiž v Praze. Spolu s Přeletem nad kukaččím hnízdem patří i Amadeus mezi jeho nejoceňovanější filmy. Oceněn byl osmi Oscary, opět i za režii. „Jde o naprosto jedinečný film. Příběhově, výpravou i hereckými výkony je naprosto špičkový,“ popisuje svůj zážitek ze sledování filmu student Jaroslav Totušek (25). Šámalová vnímá snímek podobně silně. „Vím, že do svých filmů obsazoval mnohdy neznámé herce, kterým dával hodně prostoru hrát po svém. Díky tomu jsou snímky zajímavé a neotřelé,“ myslí si.

Neherci v hlavní roli

Velká důvěra v neherce byla jako červená nit vinoucí se celou Formanovou předemigrační tvorbou. Mezi ně patří například dělnice Milada Ježková nebo Josef Šebánek, který se mimo jiné živil jako automechanik či řidič autobusu. Oba si zahráli ve Formanových filmech Lásky jedné plavovlásky (1965) a Hoří, má panenko (1967) a poté i v dalších snímcích jiných režérů. Šlo o lidi, kteří neměli zkušenosti s hraním, režiséra však zaujali třeba svým temperamentním chováním. Forman po nich mnohdy chtěl, aby nehráli podle scénáře, ale improvizovali. Vznikla tak naprosto jedinečná díla jako komediální drama Černý Petr (1963) nebo komedie Hoří má panenko. „Jsou to vlastně příběhy ,malých lidí‘. Nepopisují žádný velký příběh, ale životy obyčejných lidí. Mnohdy je navíc dokresluje výborný humor,“ popisuje Totušek. 

Formanova československá tvorba tedy spíše zaznamenává průměrné lidské osudy. Právě to může být podle Totuška důvod, proč je pro jeho vrstevníky známějším hrdinou spíše živelný Amadeus než průměrný mladík Černý Petr. „Formanovy hollywoodské snímky totiž mají výraznější hlavní charaktery a propracovanější příběhy,“ zvažuje. Studentka Šámalová viděla film Hoří má panenko díky rodičům, se kterými se na snímek dívala. I přes to, že mladí diváci mohou vnímat Miloše Formana spíše jako tvůrce zahraničních děl, podle Roháčkové budoval most mezi americkým a českým publikem, jak nejlépe mohl.

Nejsem žádný vandal, říká o své tvorbě v přírodě sochař Proško

Nejsem žádný vandal, říká o své tvorbě v přírodě sochař Proško

Nejsem žádný vandal, říká o své tvorbě v přírodě sochař Proško

Generace20
+
Nejsem žádný vandal, říká o své tvorbě v přírodě sochař Proško

Nejsem žádný vandal, říká o své tvorbě v přírodě sochař Proško

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

08. 05. 2018

Hyperrealistické sochy mamutů a zvětšené modely hmyzu živí umělce Patrika Proška (42). Před čtyřmi lety se chtěl vymanit z oboru sochařiny, tak začal vytvářet umělecká díla přímo v přírodě. Během svých cest do zahraničí si vybírá náhodné přírodní objekty, ať už kamenné balvany, či ledovce, u kterých zvýrazňuje jejich kontury pomocí barvy. V přírodě tvoří bez povolení, za vandala se však sochař nepovažuje.

Co pro vás představovalo největší výzvu z vaší tvorby v přírodě?
Loňská návštěva Norska a zejména návštěva ledovce Svartisen, který v překladu znamená černý led. Byla to nejnebezpečnější a nejpomíjivější práce, co jsem v životě dělal. Do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda mám cestu na ledovec riskovat. Bylo těžké se na místo vůbec dostat. Nachází se tam dvacetimetrové kusy ledu pod náklonem. Ledovec v létě hodně tál a uvnitř něj tekly potoky. Když jsem na led začal malovat, barva se hned rozpíjela. Práce mi zanikala přímo pod rukama. Měl jsem půl hodiny na namalování a vyfocení ledovce. Za hodinu byla malba už nečitelná.

Z této cesty jste pořídil několik fotografických snímků ledovce, kde jsou zvýrazněné jeho kontury černou barvou. Čeho se snažíte konturováním objektů docílit?
Linii nebo konturu vnímám jako výchozí sochařský nástroj, skrze který můžu přetvářet vybraný objekt v sochu. To, co je nám známé, například kámen nebo kra se proměňuje na nově viděné. Interpretace původního objektu je potlačena a myšlení lidí zaměstnává nový útvar, který doposud nepoznali. Zejména když je nalezen náhodně a nečekaně. Svou práci nepodepisuji, takže ti, kteří náhodou narazí na mé výtvory, bývají hodně překvapení. Občas mi i někteří psali na sociálních sítích, kde sdílím výsledné fotografie z cest, že si pokládali vesmírné otázky typu: ,Odkud se to tu vzalo? Co to je?‘

Ke své práci využívá Proško ekologickou barvu, která se v přírodě časem rozloží. Zdroj: archiv Patrika Proška

 

Na cestách cítím svobodu.

Vracíte se na stejná místa v přírodě, kde jste už něco vytvořil?
Právě že ne. Na cestách to dělám tak, že něco vytvořím, vyfotím a hned odjíždím. Nikoho se neptám, jestli to můžu udělat, či ne. Nejsem ale žádný vandal, nechci ničit cizí majetek ani přírodu. Podle toho si také vybírám místa a objekty. Třeba v Norsku, při návštěvě severního mysu Nordkapp, kde jsem vytvořil asi třicetimetrovou malbu bílou barvou na skále, jsem se schovávat musel. Říkal jsem si, že by bylo špatné, kdyby mě policie nachytala a dala mi pokutu v rozsahu několika stovek, nebo dokonce tisíce eur. Měl jsem ale štěstí. Byl polární den, a tudíž jsem měl možnost za světla pracovat i přes noc. A když jsem ráno odcházel, už přicházeli turisté. Takže to pro ně bylo takové překvapení.

Nebylo by jednodušší si o povolení k práci na vámi vybraných objektech přeci jen zažádat?
Objekty si vybírám náhodně a při cestách na to nemám ani čas. Bylo by to příliš zdlouhavé zařizování a ve většině případů, jako například v Norsku, je to předem prohraný boj. V zemi, jako je tato, která si hodně potrpí na čistotu a ochranu životního prostředí, mi povolení nikdo nedá.

Není důvodem, proč byste nedostal povolení od příslušného úřadu právě barva, kterou konturujete objekty?
Používám speciální barvu, která je biologicky odbouratelná. Tudíž není nijak závadná. Časem se v přírodě rozloží nebo oprší. Používá se také na fotbalové hřiště či trávníky. K barvám mám i ekologický certifikát nezávadnosti, ale po kapsách ho s sebou nenosím. Popravdě řečeno na to zapomínám. Pár pokut jsem už sice dostal, ale v 99 procentech případů ho nepotřebuji. Jde hlavně o mé vědomí, že neničím svou seberealizací okolí. Co se týče prostorových realizací, jde jen o dočasné instalace. Například nafukovací míče, které jsem natřel načerno a fotil mezi stromy v lese, jsem odvezl. Nenechávám po sobě nepořádek.

Objekty pro svou tvorbu si umělec vybírá náhodně. Zdroj: archiv Patrika Proška

Sochařství je taková alchymie.

Co vás k tvorbě v přírodě přivedlo?
Toužil jsem najít svou vlastní hodnotu. Realita okolo mě nabízí nepřeberné množství podnětů k tvorbě. Probíhající děje, proměny v okolí a čase nebo i v umění, ale také chování lidí. To vše se pro mě stalo stimulem k tvoření. Tento způsob vyjádření ve veřejném prostoru je pro mě jakési odlehčení od oboru sochařství. Když už jsem měl volno od práce, tak bylo krátké a nebyly finance na seberealizaci. Ze začátku jsem tvořil v českých lesích. Poté jsem začal hodně cestovat do zahraničí. Stále se snažím objevovat nové způsoby vyjádření, proto své výtvory nikdy neopakuji.

Od vysídlení Sedlčan uběhlo 75 let. Pamětníkům se i po tolika letech mluví o ztrátě domova těžko

Od vysídlení Sedlčan uběhlo 75 let. Pamětníkům se i po tolika letech mluví o ztrátě domova těžko

Od vysídlení Sedlčan uběhlo 75 let. Pamětníkům se i po tolika letech mluví o ztrátě domova těžko

Generace20
+
Od vysídlení Sedlčan uběhlo 75 let. Pamětníkům se i po tolika letech mluví o ztrátě domova těžko

Od vysídlení Sedlčan uběhlo 75 let. Pamětníkům se i po tolika letech mluví o ztrátě domova těžko

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

07. 05. 2018

Vysídlení Sedlčan patří mezi méně známé příběhy druhé světové války. Obyvatelé tohoto města se museli vystěhovat ze svých domovů, když na tomto území zřídili nacisté v letech 1943 až 1945 výcvikový tábor německých jednotek Schutzstaffel (SS). Domy obyvatel posloužily jako ubytování pro vojáky či jako cíle tanků. Příběh města připomíná v Městském muzeu výstava s názvem 75. výročí vystěhování Sedlčanska.

Když v roce 1943 začali Němci na území Sedlčan zřizovat výcvikový vojenský tábor, bylo Marii Hronové 15 let. „Nejvíc mi z té doby v hlavě utkvěl strach a pocit nejistoty. Nikdo nevěděl, zda ho nezavřou nebo nezastřelí,“ vzpomíná nyní již devadesátiletá Hronová. Zhruba 60 procent obyvatel se muselo z města vystěhovat, aby se do jejich domovů mohli nastěhovat němečtí vojáci. Vystěhování města a zřízení výcvikového táboru jednotek SS připomíná výstava v Městském muzeu Sedlčany, která se koná na oslavu 75. výročí od této události.

Krátce o cvičišti SSV sedlčanském kraji se nacházelo největší cvičiště jednotek SS na českém území a bylo jedním z nevýznamnějších v Evropě. Proběhla zde nejmasivnější protektorátní migrační vlna, zřízení výcvikového táboru zasáhlo do života 100 000 lidí. Prostor zabraný nacisty se nacházel na území ohraničeném řekou Vltavou a Sázavou. Probíhal zde výcvik vojáků, zejména dělostřelci zde trénovali střelbu a domy lidí využívali jako terč. Stopy po vojácích jsou na území Sedlčanska a Benešovska patrné dodnes. Zejména v severní části cvičiště jsou například betonové vojenské pozorovatelny.

Část lidí si v Sedlčanech vojáci nechali jako pracovní sílu. Podobný osud postihl i rodiče Marie Hronové. Němci je vystěhovali, ne však daleko. Nový domov našli na druhém konci města. V Sedlčanech musel otec podle nařízení německého úřadu spravovat silnice. Matka se starala o úrodu na poli, aby měli vojáci co jíst. Tehdy patnáctiletou Hronovu však nacisté odtrhli od rodiny a přesídlili do 50 kilometrů vzdáleného města Vlašimi, kde třídila ve zbrojovce náboje. I její čtyři sourozenci museli pracovat. Bratr Hronové například hloubil zákopy, Hronová však netušila kde. „Maminka často plakala, že ani neví, kde můj nejstarší sourozenec je. Vrátil se až po válce a o zážitcích z práce pro Němce moc nemluvil, nejspíš tam nezažil nic dobrého,“ vzpomíná Hronová.

Období smutných vzpomínek

Na výstavu se přišel podívat i Jaroslav Hodík (61), jehož rodiče bydleli v Sestrouni. Tato malá vesnice poblíž Sedlčan byla taktéž vystěhována nacisty. „Když jsem byl mladý, moc jsem se o zážitky rodičů z války nezajímal. Naši navíc o tomhle období neradi mluvili. Jakmile jsem na vysídlení narazil, hned zesmutněli a uzavřeli se do sebe,“ popisuje Hodík. „Dál jsem se už raději nevyptával,“ dodává. Přiznává však, že mohl na rodiče trochu více naléhat, aby se s ním podělili i o špatné vzpomínky. Se smrtí matky i otce Hodíka upadla tato část jeho rodinné historie v zapomnění.

I Hronová podotýká, že se jí o tomto období mluví velmi těžko. Podle ní je plné smutných vzpomínek. V roce 1944 přijela do Sedlčan navštívit rodiče. Chtěla se podívat na svůj rodný dům v Žižkově ulici, který tehdy museli opustit. „Viděla jsem, že vojáci, kteří tam byli místo nás, použili jako palivo na topení všechno, co se dalo spálit. Plot, dveře a dokonce i vzácnou truhlici s knihami, kterou jsme měli na půdě. Byl to strašný pohled,“ popisuje Hronová své zážitky z období války.

Štěstí v neštěstí

Roku 1945 přijela Sedlčany osvobodit Rudá armáda. Tehdy stála Marie Hronová na Hlavním náměstí (dnes náměstí T. G. Masaryka pozn. red.) spolu s ostatními dívkami, které vítaly tanky a házely na ně šeříky. Hronová se nakonec nastěhovala spolu s rodinou zpět do původního domu, který se jim povedlo opravit. Ne všichni ale měli takové štěstí. Mnoho lidí se už domů nikdy nevrátilo. Buď se zabydleli jinde, nebo byla jejich stavení srovnaná se zemí, jelikož je německá armáda použila jako terč při výcviku.

V Městském muzeu v Sedlčanech je v současné době k vidění výstava, která dokumentuje právě události a příběhy z období vysídlení Sedlčan. Jsou zde k vidění předměty z války jako například zbraně či plynové masky. Na panelech jsou dobové fotografie doplněné textem, který dokumentuje průběh vysídlování a příběhy lidí, kteří museli opustit své domovy. Výstava probíhá od 19. dubna do 15. června.

Volejbalisté Karlovarska mají své první zlato. Zvítězili po čtyřech letech v extralize

Volejbalisté Karlovarska mají své první zlato. Zvítězili po čtyřech letech v extralize

Volejbalisté Karlovarska mají své první zlato. Zvítězili po čtyřech letech v extralize

Generace20
+
Volejbalisté Karlovarska mají své první zlato. Zvítězili po čtyřech letech v extralize

Volejbalisté Karlovarska mají své první zlato. Zvítězili po čtyřech letech v extralize

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

07. 05. 2018

Ze hry vyřadili i dlouholeté a zkušenější kluby. Volejbalisté z VK ČEZ Karlovarsko se po čtvrtečním zápasu stali mistry extraligy. Letos se týmu podařilo zvítězit nad klubem Kladno volejbal cz. Cesta za titulem však trvala čtyři roky, kdy karlovarští skončili třikrát v semifinále.

Karlovarsko odsunulo na čtvrtou pozici i loňské mistry, klub Jihostroj České Budějovice. Ten existuje již od roku 1994 a na svém kontě má dokonce devět zlatých medailí. Tým Karlovarska však vznikl teprve před čtyřmi lety. Jsme na scéně sice chvíli, ale tohle je odměna za ty roky práce. Jsem šťastný, že se mi povedlo získat titul ve Varech. Mám tak možnost hrát na špičce české ligy,“ vypráví smečař Marek Zmrhal (24), který v posledním utkání s Kladnem uhrál 16 bodů. 

Hvězdný tým

V boji za zlatou medailí ještě zbývalo porazit klub Kladno volejbal cz, který nebyl lehkým protivníkem. V extralize se pohybuje už 14 let a za tu dobu získal dvě zlaté, čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili. „Protivník pro nás byl výzvou, v sezoně jsme ho neporazili. Vyhrát v domácím prostředí soupeře pro nás bylo nadmíru těžké,“ komentuje rozhodující utkání Zmrhal.

Šéf karlovarského klubu Jakub Novotný (39) dal dohromady skupinu zkušených volejbalistů. Kromě Zmrhala, bývalého brněnského hráče, je v týmu na pozicuniverzála i Filip Rejlek, který strávil tři sezony v Brazílii nebo blokař Henri Treial z Estonska. „Na začátku bylo nejtěžší najít partnery, vymyslet celou strategii, dát dohromady tým. Když budujete nový klub, je to vždycky složitější,“ říká Novotný. 

Poslední zápas

Za svou čtyřletou existenci se Karlovarsko dostalo pokaždé do semifinále extraligy. Loni je o další postup připravil klub ze Zlína. O letošním vítězství rozhodli v nejkratším možném termínu, po třetím utkání. Poslední krok k vítězství je ten nejtěžší. Panovala lehká nervozita, která se projevila právě v posledním zápasukterý tak kvalitní nebyl,“ dodává Novotný. Po prvním setu mělo totiž Kladno navrch. Rozhodla pátá zkrácená sada, kladenští volejbalisté ji prohráli 12:15. „Průběh byl dost napínavý. Ke konci, když to bylo 13:8, jsem si říkal, že už je výhra blízko a že budeme mít konečně titul. Nakonec tam ješ drama bylo, Kladno během chvíle dalo další tři body, ale týmu jsem věřil,“ říká Zmrhal. 

Vydřená extraligová medaile volejbalistů Karlovarska je jejich prvním velkým úspěchem. V týmu  byla velká motivace dotáhnout to až k titulu. „Pocit, že už můžeme vyhrát, stresují nebyl. Měli jsme matchball a věřili jsme si. Věděli jsme, že když ne teď, tak další hru určitě zvládneme,“ podotýká Zmrhal. Volejbalisté se momentálně soustředí na reprezentaci, kde je z týmu Karlovarska kromě Zmrhala i libero Daniel Pfeffer.

Děti nevidomých jsou samostatnější a dříve zodpovědné. Často musí svým rodičům pomáhat

Děti nevidomých jsou samostatnější a dříve zodpovědné. Často musí svým rodičům pomáhat

Děti nevidomých jsou samostatnější a dříve zodpovědné. Často musí svým rodičům pomáhat

Generace20
+
Děti nevidomých jsou samostatnější a dříve zodpovědné. Často musí svým rodičům pomáhat

Děti nevidomých jsou samostatnější a dříve zodpovědné. Často musí svým rodičům pomáhat

Generace20

Autor: Eliška Neradová

07. 05. 2018

I přes všechny překážky a komplikace zvládnou zrakově postižení vychovávat šťastné a spokojené děti. Než ale potomci dospějí do věku, kdy jsou schopné rodičům pomáhat, musí se nevidomí rodiče vypořádat s řadou složitých situací. Problémy jim dělá například krmení dětí lžičkou či učení barev. O svých zkušenostech s rodičovstvím hovořili nevidomí ve středu 25. dubna ve Skautském institutu v Praze.

Nevidomá matka Kateřina Kavalírová (38) má tři děti. Dva syny (5 měsíců a 8 let) a jednu dceru (5). Za nejnáročnější období výchovy považuje Kavalírová zavádění příkrmů, kdy dítě začíná jíst i jinou potravu než jen mateřské mléko. „Když jsem děti krmila lžičkou, jídlo bylo všude. Nepořádek byl ale menší zlo, než se s nimi přetahovat o lžičku a netrefovat se jim do pusinek,“ vzpomíná Kavalírová s tím, že na to bohužel neexistuje žádná kompenzační pomůcka, kterých má doma jinak několik. Výchovu dítěte jí usnadňuje vidící manžel, ale také ozvučené pomůcky jako teploměr, hodiny, elektronický zápisník nebo také vysílačky s funkcí chůvičky, díky kterým dobře ví, co dítě dělá.

Obdiv nebo odsouzení

Ohlídat svého potomka, je pro nevidomé rodiče často velice obtížné. Když zrovna nejsou s nemluvnětem ve fyzickém kontaktu, nemají o něm přehled. Z toho důvodu je pro některé zrakově postižené maminky nepřijatelný třeba kočárek. „Rodiče nemají nad dítětem kontrolu. Nevidí, zda je v kočárku, nebo ne,“ říká Kavalírová s tím, že své potomky raději nosí v šátku a dobře tak ví, co dělají. Nevidomí, kteří chtějí mít jistotu, že jim dítě na procházce skutečně neuteče, používají například kšíry. Dítě má okolo hrudníku a přes ramena upevněn speciální postroj, ke kterému je připnuto samonavíjecí vodítko. „Lidé na kšíry často negativně reagují. Nechápou ale, že nám jde hlavně o bezpečí dětí,“ vysvětluje Kavalírová.

Rodiče se zrakovým postižením se ve společnosti setkávají s různými předsudky. Například nevidomí manželé Petr a Zuzana Kynclovi (oba 44), kteří nyní vychovávají pětiletou dceru Žanetu, mají nepříjemný zážitek již z porodnice. „Se ženou tam jednali jako s někým, kdo není schopný se postarat o dítě. Když šla na šestinedělí, dětské sestry řekly, že jí dceru dají, až přijdu já,“ vzpomíná Kyncl a dodává, že si myslely, že on sám vidí a v rodině bude jako rodič fungovat hlavně on. „Přijde mi, že lidé na ulici nás nevidomé rodiče buď obdivují nebo naopak odsuzují,“ říká Kavalírová s tím, že okolí často pochybuje o tom, že by nevidomý člověk dokázal pečovat o dítě stejně dobře jako vidící. Tato obava však podle ní pramení pouze z neznalosti problematiky života se zrakovým postižením. „Určitě nás to nějak omezuje, ale jsme inteligentní a když potřebujeme pomoc, tak si o ni umíme říct,“ vysvětluje Kyncl.

Závislost na pomoci druhých

V některých situacích se nevidomí bez pomoci okolí neobejdou. Především v prvních letech dítěte. „Aby se dcera naučila rozeznávat barvy, museli jsme požádat o spolupráci učitelky ve školce,“ říká Kyncl. Podporu od ostatních potřebují také například při nakupování oblečení na dítě nebo když chtějí jít na hřiště či na procházku. „Musíme se hodně podřizovat tomu, jak mají čas ostatní,“ vysvětluje Kyncl. Upozorňuje ale, že jejich dcera je s narůstajícím věkem čím dál tím více samostatná.

Někteří zrakově postižení rodiče mají zkušenost, že jejich děti jsou opatrnější a mají méně úrazů. Podle Kavalírové je to tím, že se dříve učí odhadovat svoje možnosti a v mnoha situacích si musí poradit sami. „Děti nevidomých rodičů jsou hodně samostatné. Přejímají zodpovědnost sami za sebe už v útlém dětství a často se musí postarat i o své rodiče,“ vysvětluje Kyncl s tím, že pětiletá dcera jim často pomáhá při orientaci v prostoru i mapování prostředí doma. „Je ale třeba hlídat, aby se pomáhání nestalo pro děti otravnou povinností,“ říká Kavalírová a dodává, že se snaží být co nejvíce soběstačná a potomky nadměrně nezaměstnávat.

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

Generace20
+
V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

V Nizozemsku oslavují narozeniny krále v ulicích. Lidé si chtějí užít den volna

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

06. 05. 2018

Tisíce lidí oblečených do oranžové barvy se účastnily oslav na plavidlech nebo procházely bleší trhy. Narozeniny panovníka jsou v zemi totiž národním svátkem. Králův den připadá na datum narození současného vladaře Viléma Alexandra, který 27. dubna oslavil 51 let.

Oslava narozenin panovníka má v zemi tulipánů dlouhou tradici. Poprvé ji lidé uspořádali 31. srpna 1885 na narozeniny princezny a pozdější královny Vilemíny. „V současnosti Nizozemci občas sice opomíjejí vlastní narozeniny panovníka, ale pořád si tento den užívají jako před sto lety. Považují ho za zábavný a vhodný pro párty,“ vysvětluje nizozemský student Bastian Zoodsma (20).

Lidé se o Kárlově dni chtějí hlavně bavit a užít si den volna. Zdroj: Sofie de Jong

První párty o Králově noci

Oslavy králových narozenin však začínají již noc před národním svátkem. Majitelé klubů pořádají párty, kterých se účastní převážně mladí. Následující den se kolem 11 odpoledne zaplní ulice měst lidmi, kteří jsou oblečeni v kostýmech oranžové barvy, jenž je národní barvou země. „Když vyjde hezké počasí, je všude tolik lidí, že se člověk nemůže ani hnout. Pořádají se totiž i různé tematické festivaly,“ říká studentka Sofie de Jongová (19). Oranžové jsou i stovky plavidel, které se tísní v amsterdamských kanálech. Bastian Zoodsma tvrdí, že mnohdy není vidět ani hladina vody. Lidé mají na palubě také mixážní pulty. Hudba se rozléhá po celém městě, tančí se a nechybí ani alkohol.

Podle studenta Dannyho van Luxzenburga (25) měli dříve lidé k vládcům bližší vztah. Nizozemci jsou podle něj hodně vlastenečtí a na své panovníky byli vždy hrdí. Po 113 letech, kdy vládly v zemi pouze královny, na trůn nastoupil král Vilém Alexandr. „Někteří lidé ho považují za otce země s velkou odpovědností. Jeho narozeniny slaví ale i ti, kteří si myslí, že králova funkce je zbytečná a měl by z ní odstoupit,“ dodává Zoodsma.

Bleší trhy bez danění

Ne bleším trhu lidé prodávají různé věci. Zdroj: Sofie de Jong

O narozeninách král každý rok vyjíždí do dvou různých měst v zemi a v průvodu oslavuje s obyvateli. „Průvodu se mladí lidé většinou neúčastní, protože nemají ke králi bližší vztah, je to pro ně jen formalita. Raději se baví na velkých oslavách například v Amsterdamu, kde se slaví i v lodích na kanálech,“ dodává de Jongová.

Nizozemci také během oslav prodávají věci na bleších trzích, což někteří považují za velkou zábavu. „Můj největší zážitek je, že jsme si jako děti mohli dát deku na ulici, na ni hračky a prodávat je. V den králových narozenin se totiž nic nedaní,“ říká van Luxzenburg. Obchody jsou zavřené, hospody a kavárny však návštěvníky vítají. „Tento den může každý slavit po svém. Hlavním cílem však je užít si den volna,“ dodává van Luxzenburg.

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Generace20
+
Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Americká baseballová legenda v Praze. Cal Ripken junior učil děti, jak nejlépe házet

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

05. 05. 2018

Zkušený profík si vzal do parády české dětské hráče baseballu. Cal Ripken junior (57), vítěz Major League Baseball, jim věnoval odpoledne 24. dubna během své návštěvy Prahy. Celou svou dvacetiletou kariéru hrál Ripken na pozici spojky a třetího metaře. Kromě autogramů rozdal cenné rady budoucím baseballistům. Třeba jak nejlépe hodit míček nebo kam mířit.

V pražské Troji, na hřišti baseballového týmu Sabat, se právě schází nadšené děti s pálkami v ruce. Do Prahy na týden přijel Cal Ripken junior, americká baseballová legenda, kterého většina zná pod přezdívkou Železný muž. Za 16 let totiž odehrál v týmu Baltimore Orioles 2632 zápasů bez přerušení. Děti ve věku 12–15 let nastupují na rozlehlé hřiště a čekají, co se bude dít. „Kde je? To je on? Vypadá jinak než na fotkách,“ říká jedno z dětí. „Protože jsi koukal na ty, kde byl mladší. Teď už vypadá jinak,“ vysvětluje mu jeho spoluhráč. Okolo pobíhá několik fotografů a trenérů. Jakmile vysoký a statný Ripken promluví, děti soustředěně poslouchají.

Rodiče jako podpora

Ripken nejdříve předvádí tři různé způsoby krátkého hodu a příhozu. „Sice hraju už pět let, ale tenhle pohyb s otočenou rukou jsem neznal,“ říká jeden z hráčů. Nedočkavci v hloučku už mávají rukama. Tým se rozdělí na půlku a jedna jde hrát s Ripkenem. Děti po sobě pokukují a už ani nedutají. Nejdříve hází míč jeden druhému v kruhu. Snaží se kopírovat to, co jim před chvílí americká legenda ukazovala. Černovlasý kluk se rozeběhne, padá, ale okamžitě vstává. „Nevadí, zkus to znova,“ povzbuzuje ho Ripken a dodává, že by chtěl ostatním předat něco z toho, co se naučil od svého otce. Ten byl totiž po 36 let baseballovým koučem. Chlapec chytá míček a hod se mu podaří. S radostí cupitá zpět do řady.

Cal Ripen junior trénoval české hráče. Zdroj: Kristýna Dvořáková

Celý trénink trval pro jednu skupinu třicet minut. Opravdový zápas se ale hraje na 9 směn a trvá i tři hodiny. „Naučil jsem se nový pohyb rukou, dříve jsem ji měl moc napnutou. A taky jsem nevěděl, že se dá házet i na jinou stranu, než jsem zvyklý,“ říká jeden z hráčů. S každým dítětem, které má hod za sebou, si baseballová hvězda plácne. „Velmi dobře,“ chválí probíhajícího chlapce, který se okamžitě začne usmívat. Trénink končí a všichni se shromažďují uprostřed hřiště. „Jaké byly ty tři hody, které jsme se dnes naučili?” zkouší Ripken děti a ty okamžitě předvádí, co si pamatují. Jeden z pohybů, který je pro Ripkena typický, jsou takzvané housle. Při nadhazování se bradou dotkne ramene.

Rychlá autogramiáda

Jakmile Ripken odchází, hlouček dětí, rodičů a fotografů ho okamžitě pronásleduje. „Na, tady máš ten míček a jdi. Já tě u toho vyfotím,“ běží tatínek za svým synem, který chce podpis. Pro děti byl trénink s americkou hvězdou rozhodně velký zážitek, i když některé přiznaly, že hráče dřív neznaly. „Táta mi řekl, že tady bude a vyprávěl mi, co všechno dokázal,“ říká Liam Murphy (15), který je v týmu Sabat už pět let. Ripken strávil s dětmi skoro dvě a půl hodiny. Jakmile podepsal všechny kartičky a čepice, naskočil do připraveného auta směr Brno. Tam ho čekají další tréninky a setkání s mladými hráči.

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Generace20
+
Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Generace20

Autor: Anna Kotábová

04. 05. 2018

Navštěvoval šumavské samotáře, aby zaznamenal jejich neobvyklé zážitky a myšlenky. Spisovatel a publicista Aleš Palán (52) sepsal ve své knize Raději zešílet v divočině příběhy lidí, kteří se rozhodli žít v ústraní mimo civilizaci. Všechny respondenty v jeho knize spojuje potřeba duchovna. Mezi motivacemi lidí pro odchod do divočiny je i víra v konspirační teorie či útěk před úspěchem.

Jak vás napadlo zpracovat příběhy lidí, kteří jako poustevníci žijí mimo společnost?
Před dvěma lety jsem přijel za Romanem Szpukem, básníkem, který na –Šumavě pracuje jako meteorolog. Nakonec se stal prvním respondentem této knihy. Když jsme se procházeli po šumavských slatích, vykračoval si jen v tričku v nějakých deseti stupních. Říkal, že spí od jara do podzimu pod širákem v údolí Losenice.  Napadlo mě, že kdyby bylo víc takových lidí, kteří se dobrovolně společnosti straní, byla by z toho kniha jak víno. A ono jich víc bylo. 

Bylo obtížné kontaktovat další samotáře, když žijí v ústraní? 
Všechno proběhlo na základě doporučení těch, kteří je znali. Nejel jsem za nimi jako výzkumník nebo někdo, kdo je pokládá za exoty. Vlastně ani ne primárně v roli spisovatele, ale prostě jako Aleš, který se o ně zajímá. Když jsme se trochu spřátelili, poznali, že se o ně hluboce zajímám. Fascinovali mě, chtěl jsem zaznamenat jejich příběhy. Pak na rozhovory kývli i ti, kteří nejdřív váhali.

Předcházela rozhovorům nějaká speciální příprava z vaší strany?
Ne, nebylo možné se připravit. Jejich historky a postoje pro mě byly ostatně úplně nové. Snažím se jít do všeho s otevřenou myslí, reaguji na to, co vyprávění přinese. A nechám druhého mluvit. Poslouchám, opravdu mu naslouchám. To člověk vycítí, ten můj zájem. Po mnoha hodinách naslouchání jsem býval unaven, bylo to skutečně setkání s jinakostí, která občerstvuje, ale i bere. Pak jsem tedy i já rád vyhledal nějakou samotu a mlčení.

Nejel jsem za nimi jako za exoty, ale jako Aleš, který se o ně lidsky zajímá.

Co vám povídání s lidmi, kteří žijí tak neobvykle, dalo?
Zmatek. Snažím se věci nedefinovat, neškatulkovat je, protože to človka jen omezuje. Tahle setkání mi znejistila i věci, které jsem malinko definované měl. Proč chodíme do práce? Proč se potkáváme s druhými lidmi? Ochrání nás komunikace před osaměním? Sám jsem začal uvažovat o tom, jestli bych nechtěl taky žít v divočině. V 80. letech jsem se toulal po Československu, takže nějaké zkušenosti v tomto ohledu mám. Tak uvidíme.

Co vás na respondentech a práci s nimi nejvíc překvapilo?
Ta jinakost. Jsou úplně odlišní. Nejen vůči civilizaci, ale i mezi sebou.  Například Dáša Macháčková byla úspěšná podnikatelka, která zatoužila po samotě. Nechtěla se už věnovat byznysu a žít neustále s mobilem u ucha. Někteří žijí v maringotkách, v osamělých domech, které nejsou na mapách, nebo si postavili v lese na cizím pozemku srub. Mají společnou snad jen potřeba samoty a nějakou duchovní linka. 

Češi jsou často označováni za ateistický národ. Tak silná náboženská potřeba je poměrně neobvyklá…
Ano a ještě neobvyklejší je zájem, s jakým o duchovnu mluví. Jde o skutečně hlubokou víru.  Někteří z respondentů prožili setkání s lesními duchy. O většině bych mohl říct, že jsou esoterici, jeden o sobě říká, že je prokřesťansky orientovaný pohan, další je katolík, jiný studuje židovské text…. Cítí se být spojení s přírodou na duchovní úrovni. Je to vztah, do které jsem mohl jen nahlédnout. Abych o něm věděl víc, musel bych ho sám žít. 

Samotáře z mé knihy spojuje jen potřeba duchovna a samoty.

Máte pocit, že se vám v knize podařilo vyčerpat téma lidí žijících jako poustevníci?
Naopak, začínám pracovat na druhém dílu. Jsou lidé z různých koutů Česka, kteří mě velmi zajímají, ale do první knihy se nevešli. Tu jsem zúžil jen na Šumavu, protože jsem zde našel dost respondentů na samostatnou publikaci. Po jejím vydání se mi začali ozývat čtenáři, kteří znají další samotáře z různých oblastí. Dokonce se mi ozvali i dva lidé, kteří sami žijí mimo civilizaci s tím, že se jim moje kniha líbila a že mám přijet na návštěvu. Což samozřejmě udělám.

Říkal jste, že jste se snažil se samotáři spřátelit. Budete je tedy navštěvovat i nadále?
Ano, s některými jsme se velmi sblížili, takže se s nimi budu rád dál stýkat. Už jen proto, že na základě mojí výzvy v předmluvě se mi ozývají čtenáři, že by respondentům rádi něco dali. Tyhle kontakty zprostředkovávám a nějaký příspěvek občas doručím.

Takže jim tak trochu zprostředkováváte kontakt se světem, ze kterého zmizeli?
Tihle samotáři odešli ze společnosti, protože v í z různých důvodů  nemohli vydržet. Ale nechtěli přijít úplně o všechny lidi. Někteří z nich před lety zmizeli do lesů a spálili za sebou mosty. A teď se mi ozval čtenář: Já toho člověka znám, kamarádili jsme se, rád bych ho zase viděl.‘ Dotyčného zkontaktuji a zeptám se, jestli se s tím člověkem nechce vidět. A on někdy kývne. Takhle se podařilo obnovit jedno dvě přátelství, která byla třeba deset let přetržená. V tom vidím další smysl mé knihy.

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Generace20
+
Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Cestovatel Jakub Šolc: Chtěl jsem naživo vidět krajinu, o které se učím ve škole

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

03. 05. 2018

Cestovatel Jakub Šolc (22) se vydal sám na pěší túru severním Švédskem. Protože studuje geografii na Karlově univerzitě, chtěl vidět švédskou přírodu formovanou ledovcem, o které slyšel na školních přednáškách. Také toužil zjistit, jestli dokáže přežít v divočině odkázaný jen sám na sebe. Celkem chůzí strávil 25 dní od 17. srpna do 8. září. V současné době předává své zážitky a zkušenosti lidem na přednáškách v pražských knihovnách.

Jste student geografie. Přivedl vás na nápad vydat se pešky severním Švédskem váš obor?
V únoru roku 2017 jsem po zkoušce z geomorfologie (věda o tvarech zemského povrchu pozn. red) narazil na fotografii řeky, která se v jednom údolí větví do více koryt. Když jsem ten snímek viděl, okamžitě mě napadlo, že takovou krajinu musím spatřit naživo. Potom jsem si o tomto místě hledal další informace a zjistil jsem, že se nachází v severním Švédsku. Navíc tudy vede Královská cesta dlouhá 440 kilometrů. A protože miluji chůzi, tak do sebe všechno hezky zapadlo a plán byl na světě.

Trasa je vedená jako obtížná a vy jste se na ní vydal sám. Uvědomoval jste si rizika?
Moc dobře jsem věděl, jaký risk je být v přírodě odkázaný jen sám na sebe. Samozřejmě bych nešel sám bez nějaké předchozí zkušenosti s chůzí na tak velké vzdálenosti. Například rok před Královskou cestou jsem byl s kamarády na Bajkale, kde jsme nachodili asi 300 kilometrů. Ani přípravu jsem nepodcenil. Balil jsem si čtyři dny. Na cestě jsem si dokonce říkal, že jsem to s tou pečlivostí možná i přehnal.

Švédové si svou přírodu záměrně udržují bez signálu.

Jak to?
Můj batoh měl i s vodou přes 20 kilogramů. Příště už bych si nevzal například antimikrobiální krém na nohy. Ten měl posloužit k ošetření chodidel po celodenní chůzi ve vlhku. Nakonec se ukázalo, že tahle pomůcka není tak potřebná, jak jsem si myslel. Naopak bych se ale neobešel bez Spotu, tedy zařízení napojené na družici, díky kterému může kdokoliv online sledovat mou polohu na internetu i přes to, že já připojení nemám. Další výhoda je, že si tím můžu zavolat pomoc, kdyby se mi něco stalo. Naštěstí jsem tuto funkci nemusel využít. Ale ocenila ho moje rodina, která díky němu sledovala, kde se zrovna pohybuji. A také jsem s sebou měl satelitní telefon, na Královské cestě totiž téměř nikde není signál.

Vadilo vám, že tam signál není?
Vůbec. Severní Švédsko mě lákalo i proto, že je to jedna z posledních evropských divočin. Švédové si údolí, které je mezi Norskem s Švédskem, záměrně udržují bez signálu a jsou rádi, že tam není. Naopak v Norsku se může turista připojit všude, ale pak ta příroda podle mě ztrácí své kouzlo.

Jak jste snášel samotu v přírodě?
Po sedmi dnech chůze přišla první krize. Dostal jsem se do takového úzkého údolí. Jak jsem tam stál sám mezi strmými srázy a neměl jsem s kým sdílet zážitky i strasti, najednou jsem se začal cítit psychicky na dně. Do pár hodin to ale přešlo a naštěstí to byla první a zároveň poslední slabá chvilka. Naučil jsem se takové stavy překonat. Pomohlo mi třeba sníst celou tabulku čokolády, pak jít dál co nejrychleji a vydat se ze svých sil. Bylo pro mě důležité naučit se pracovat se svou psychikou, protože ta cesta je boj hlavně sám se sebou.

Ani fotografie nedokáže krásu švédské přírody zachytit.

Dosáhl jste nakonec svého cíle?
Nakonec jsem dorazil i na přesné místo, které jsem tehdy viděl na fotografii. Jmenovalo se údolí Rapadalen a byl to úžasný zážitek. Když jsem tam přišel a uviděl jsem, jak se 500 metrů pode mnou větví řeka Rapa, mrazilo mě v zádech. Ta krajina mi přišla jako namalovaná, ani fotografie nedokáže takovou scenérii dokonale zachytit. Cesta se mi povedla dokonce rychleji, než jsem předpokládal. Říkal jsem si, že ujdu za den tak 20 kilometrů, ale když jsem nachozenou vzdálenost zprůměroval zjistil jsem, že jsem denně ušel asi 24,5 kilomeptru. Posledních pár set metrů jsem dokonce běžel a těšil jsem se na cíl. Měl jsem radost, že jsem to dokázal.

Co vám ta cesta přinesla?
Došlo mi třeba, jak je nesmyslné se s někým hádat o tom, jestli doma je nebo není uklizeno. Takové problémy dnešního městské života se mi najedou jeví jako banální, skoro směšné. Zvlášť když je porovnám s tím, jak jsem byl v přírodě a zabýval se jen tím jak přežít. Také jsem zjistil, že výrok: štěstí není štěstí, pokud není sdílené, skutečně platí. A rozhodně bych po tomhle zážitku už vždy raději cestoval s někým, s kým si můžu předávat své pocity a zážitk

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Generace20
+
Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Cukráři musí do pralinek přidávat pravý rum, který je dražší než náhražka. Nevystačí si však ani s tuzemákem

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

02. 05. 2018

Rumové pralinky nebo jiné cukrovinky již nesmí obsahovat rumové aroma. Ochucovadlo se nemůže do potravin dávat od 22. února. Zákaz od Evropské unie se však netýká tradičního českého ani slovenského tuzemáku. Oblíbená lihovina může rumovou tresť obsahovat dalších pět let. Cukráři, kteří do svých výrobků používali pro ochucení právě tuzemák nebo jinou náhražku klasického rumu z cukrové třtiny, jej ale budou muset nahradit. Látka obsažená v aromatu má být podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin rakovinotvorná.

Tradiční alkoholický nápoj tuzemák sice dostal od Evropské unie pětiletou výjimku ohledně používání rumového éteru, do cukrovinek se ale přidávat nesmí. Látka furan, která je v něm obsažena, je totiž podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin rakovinotvorná. Výrobci tuzemáku mají pět let na to, aby dokázali, že je éter neškodný a mohou jej i nadále používat.

Cukrovinky pouze z třtinového rumu

Tuzemák je jako ochucovadlo do cukrovinek zakázaný od 22.dubna. Zdroj: Kateřina Holíková

Podle mluvčího potravinářské inspekce Pavla Kopřivy mohou cukráři rum použít jen v případě, že nebude obsahovat zakázaný éter. „Když někdo například do pralinek od 22. dubna použije rumový nápoj, který bude obsahovat tresť, bude to v rozporu s nařízením EU,“ říká Kopřiva.

Zákaz ale komplikuje práci některým českým cukrářům: „Doteď jsme konkrétní složení náhražky rumové příchuti tolik neřešili, protože rumový éter moc nepoužíváme. Nahrazovali jsme ho třeba tuzemákem Božkovem. Původně jsem si myslela, že jako ochucení můžeme i nyní použít tuzemák, když nejde o čistý éter, to ale není pravda,“ říká spolumajitelka Perníkářství a cukrářství Erben z Miletína Jaroslava Erbenová. V pralinkách nebo perníku jej teď musí nahradit pravým rumem z cukrové třtiny, který je dražší. Nařízení Evropské unie tak zasáhne i do rozpočtu provozoven.

Místo náhražky alkohol

Ne každý cukrář nebo majitel podniku s cukrovinkami se ale zákazem podrobně zabýval. „Myslela jsem si, že když Evropská unie povolila tuzemák, můžeme ho použít i my do cukrovinek. Nevyužíváme ho sice až tak často, takže jej nahradím pravým třtinovým rumem. Ten je ale dražší než tuzemák, takže zasáhne do rozpočtu. Budu si muset více připlatit, což třeba u Božkova nebyl takový problém,“ říká cukrářka Dagmar Gebauerová (27) z Opavy. Některé cukráře zákaz použití náhražky rumu nijak neomezil. Tresť buď vůbec nepoužívají, nebo jsou zvyklí na klasický rum z cukrové třtiny. „Rumovou příchuť potřebuji především do kynutých výrobků nebo pralinek. K tomu používám většinou nějaký tmavší rum,“ říká ostravská cukrářka Kateřina Nerušilová (24).

Tradiční český a slovenský tuzemák se tak dalších pět let může konzumovat jen jako nápoj. Cukrovinky se budou muset obejít bez náhražky, která údajně škodlivou látku furan obsahuje. Pokud se však do konce výjimky neprokáže, že je látka neškodná, bude muset skončit i výroba tradičního tuzemáku.

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

Generace20
+
AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

AUDIO: Fenomén glosa. Novinářský žánr nabízející osobní pohled i vtip

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

01. 05. 2018

Glosa znamenala ve středověké literatuře poznámku na okraji textu. Písaři pomocí ní vysvětlovali nejasné pasáže. Dnes je glosa novinářský žánr, který vtipně komentuje určité téma a nabízí osobní pohled autora. Studenti rozhlasové dílny na Vyšší odborné škole publicistiky se na tento útvar zaměřili v pořadu Fenomén glosa.

Víte, co je to glosa? ptají se studenti Vyšší odborné školy publicistiky svých spolužáků i učitelů. V pořadu Fenomén glosa se studenti rozhlasové dílny snaží přijít na definici tohoto žánru a zároveň nabízejí několik glos z vlastní tvorby.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“