Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Generace20
+
Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

07. 02. 2020

Už jsem měla nachystanou tašku s věcmi a byla jsem odhodlaná letošní Winter Spartan Race zvládnout. Smířila jsem se i s dlouhou cestou na závod a nepříznivým počasím, které Česko poslední dny trápí. Stačila však malá chvilka nepozornosti a vyřadila jsem se ze závodu ještě dříve, než začal.


Týdny příprav byly zbytečné. Spartan Race nepoběžím, tedy aspoň ne ten zimní. Pár dní před odjezdem do Brna jsem při procházce na horách nešťastně uklouzla a moje zraněné koleno nápor nevydrželo. Naštěstí nemám nic zlomeného a zranění není nijak vážné. Na nohu sice došlápnu, ale pouze s ortézou. Rozběhnout se bohužel nezvládnu a už vůbec ne seskočit z překážky a dopadnout celou svou vahou na zem.

Jedno uklouznutí

Týden před závodem jsem se rozhodla jet domů do Krkonoš a trochu si odpočinout. Vybrala jsem si ale zrovna čas, kdy napadl sníh a všude hrozila námraza. Neměla jsem v plánu jít lyžovat, nebo si užívat jiných sportovních aktivit, protože bych se mohla před závodem zranit. Stačila však malá chvilka nepozornosti a při obyčejné procházce po lesní cestě mi uklouzla noha na ledě. Ostatní lidé by se zasmáli a hned vstali. Jenže kvůli zranění menisku a předních křížových vazů z minulosti mi koleno vypadlo z kloubní jamky. Jen na pár sekund a zase zpět. Bolest byla ostrá a za chvíli se proměnila v nepříjemné táhnutí.

Už když jsem vstávala ze země, bylo mi jasné, že na Spartan Race 8. února nejedu. Za týden je závod, a to se uzdravit nezvládnu. Mrzí mě to. A moc. Byl to zvláštní druh natěšenosti. Ne takový, jako když jedu konečně na dovolenou, byla v tom spousta adrenalinu. Teď mám ale pocit, že jsem zklamala všechny, co mi věřili, a hlavně sebe, což mě mrzí ze všeho nejvíc. Věděla jsem, že když se na start postavím, závod dokončím za jakoukoliv cenu. Klidně i po čtyřech a kulhajících. Ale takhle se musím vzdát bez boje, aspoň tedy protentokrát.

Neúspěch jako motivace

Skutečnost, že se neobjevím na Winter Spartan Race však neznamená, že se vzdávám úplně. Celá myšlenka závodu se mi dostala pod kůži. Začala jsem chápat, co se lidem na této výzvě líbí. Překonávat své hranice. Proto bych chtěla v přípravě pokračovat. Samozřejmě až se mi koleno aspoň trochu uzdraví. V tréninku mám pořád co zlepšovat a do dalšího závodu, který proběhne v Kroměříži, zbývají čtyři měsíce. Neváhala jsem a na závod se přihlásila. A rovnou jsem se začala těšit. Bude léto. Tady se mi už do cesty nemůže postavit žádný led ani námraza.

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Generace20
+
Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Generace20

Autor: Jiří Lizec

05. 02. 2020

Díky skvělým předpokladům, tvrdé píli a poctivému tréninku se stal jedním z neúspěšnějších basketbalistů historie. Za dvacet let své kariéry odehrál Kobe Bryant přes 1 300 zápasů, ve kterých nastřílel více než 33 000 bodů. Rodák z Filadelfie, s přezdívkou „Černá Mamba“, tragicky zahynul 26. ledna při havárii vrtulníku v nedožitých 42 letech. Svou hrou na palubovkách zámořské NBA inspiroval mnoho lidí, a to nejen ve světě sportu.

Předpoklady k vrcholovému sportu měl už od narození. K basketbalu ho přivedli společně  otec Joe Bryant a strýc John „Chubby“ Cox, oba bývalí hráči NBA. V kombinaci s talentem, nesmírnou dřinou a výbornými fyzickými předpoklady, bylo už na střední škole jasné, že z Kobeho Bryanta nebude jen průměrný basketbalový hráč. 

Po maturitním ročníku nešel na vysokou, ale rozhodl se vstoupit do NBA. V devadesátých letech to sice nebylo úplně běžné, postupem času se ale ukázalo, že se rozhodl správně. Byl vyspělý, a protože v dětství bydlel s otcem v Itálii a ve Španělsku, ovládal kromě angličtiny další dva světové jazyky. V osmnácti letech si ho tak v prvním kole draftu 1996 vybral tým Charlotte Hornets. Ještě v tom samém roce byl ale Bryant vyměněn za jiné tři hráče do Los Angeles Lakers, kde nakonec strávil celou svou dvacetiletou kariéru.

Třikrát nejmladší

Kobe Bryant se stal postupně nejmladším hráčem, který vstoupil do NBA, nejmladším hráčem v základní sestavě a nakonec také nejmladším hráčem v základu All-Star Games (exhibice pro vybrané nejlepší hráče ligy pozn.red.). Bryant se postupem času stával oporou svého mužstva, ale na týmový úspěch v NBA si musel počkat až do roku 2000 na příchod trenéra Phila Jacksona. Dohromady se spoluhráčem Shaquillem O’Nealem dotáhli Lakers za třemi tituly v řadě. „Neexistují slova, který by vyjádřila bolest, kterou cítím v tento tragický a smutný okamžik, kdy ztrácím přítele, bratra, partnera ve vítězných bitvách, parťáka a kámoše,“ napsal na twitter O’Neal po Bryantově smrti.

Bryant a O’Neal se neměli, hlavně na začátku jejich společného působení v Lakers, úplně rádi. Na hřišti jim to klapalo, ale mimo něj ne. Zejména Braynt chtěl být hlavní hvězdou soutěže a všechno rozhodovat sám. „Když O’Neal v roce 2004 odešel, postupně se změnil i Bryant. Zatímco dřív, když mluvil se spoluhráči, říkal většinou něco jako “dej mi ten zatracený míč“, později jim radil, podporoval je a po zápasech na hřištích soupeře zval celý tým na večeři,“ vzpomíná na Bryantovu proměnu trenér Phil Jackson.

Málo symbolizovalo Kobeho Bryanta tak, jako žlutý dres LA Lakers a číslo 24. Zdroj: Keith Allison

Měl přátele i v jiných sportech

Vítězem NBA v dresu Lakers s číslem 24 na zádech se stal Bryant celkem pětkrát. Po třech titulech s O’Nealem v letech 2000-2002 přidal další až v sezónách 2008-2010. Tentokrát měl po svém boku zejména další dva výborné spoluhráče – Španěla Marca Gasola a Američana Andrewa Bynuma. V obou vítězných ročnících se stal Bryant nejužitečnějším hráčem finále. „Vzpomínám, jak jsem koukal na každý zápas finálové série a s obdivem sledoval Kobeho, jak převyšuje svou hrou všechny ostatní. Byl pro mě velkou inspirací,“ popisuje rok 2010 basketbalista Milan Nový (26). Bryant během své kariéry vyhrál ještě dvakrát olympijské hry, byl osmnáctkrát vybrán do All-Star Games a je čtvrtým nejlepším střelcem historie NBA.

Pronikl nejen do basketbalového světa

Bryant nebyl jen výborným sportovcem, ale také manželem a otcem. S ženou Vanessou měli dohromady čtyři dcery. Druhá nejstarší, třináctiletá Gianna, zemřela společně s otcem při nehodě vrtulníku. „Kobe byl skvělým rádcem, ale hlavně přítelem. Ty i tvoje dcera budete navždy žít v našich srdcích. Soustrast Bryantově rodině i dalším, co při té tragédii někoho ztratili, nejde vyjádřit slovy,“ uvedl tenista Novak Djokovič, který má s rodinou Bryantů velmi dobré vztahy.

Kobe Bryant byl také velikým fanouškem fotbalu, zejména italského AC Milán. Například fotbalista Neymar slavil svůj gól ukázáním číslic dva a čtyři, jako připomínku čísla, které Bryant nosil na zádech. Tenista Nick Kyrgios zase nastoupil k zápasu přímo v dresu Lakers a i další tenisté, jako například Petra Kvitová nebo Karolína Plíšková, vyjádřili na sociálních sítích soustrast se smrtí výjimečného basketbalisty. „Byl příkladem vynikajícího profesionála, několikanásobný vítěz. Kobe byl příkladným sportovcem,“ řekl na tiskové konferenci fotbalový trenér anglického Tottenhamu José Mourinho. K tragické nehodě se vyjádřil i šestinásobný vítěz NBA z osmdesátých a devadesátých let Michael Jordan: „Bolest, kterou teď cítím, se nedá popsat slovy. Miloval jsem Kobeho, byl jako můj malý bráška.“

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20
+
Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

04. 02. 2020

Do světa médií se Marek Táborský (31) dostal poměrně brzy. Už po maturitě pracoval jako elév ve sportovní redakci Týden.cz, kterou o pět let později i vedl. Poté psal pro časopis Instinkt a magazín Interview. Během toho vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky, kde před šesti lety absolvoval. Práci v časopise vyměnil od začátku minulé hokejové sezóny za post tiskového mluvčího HC Sparta Praha. A i když je Táborský v práci téměř pořád, říká, že je pro něj čest pracovat pro svůj klub.

„Víkend nevíkend, na Spartě se maká pořád,“ vítá mě tiskový mluvčí v neděli v devět ráno v pražské O2 areně. Ve spěchu mě vede do své kanceláře, kde sídlí společně s celým PR týmem i marketingem. Kanceláří se místnost dá nazvat ale jen v uvozovkách, jedná se totiž o obyčejnou šatnu, kde zaměstnanci Sparty sedí na dřevěných lavicích a nad sebou mají háčky a poličky na věci. Před nimi jsou jednoduché stolky a na nich několik krabic s věcmi. „To všechno se večer většinou uklízí, O2 arenu má Sparta totiž jen pronajatou. Proto si tu nemůžeme připravit nic předem a dny zápasů jsou pro nás nejnáročnější,“ vysvětluje Táborský. Stálou kancelář má totiž v Holešovicích v Tipsport areně, tedy v bývalém působišti HC Sparta Praha.

Klasické zmatky

Dnešní den je v O2 areně divoký už od rána. Na chodbách mezi kanceláří a šatnami se vyhýbáme maskotovi klubu, obcházíme stolky s fotbálkem a míjíme spoustu lidí s dětmi, kteří míří na ledovou plochu. „Od deseti hodin je tu akce pro partnery. Ve dvě pořádáme vedle v obchodním centru Harfa autogramiádu bývalých hokejistů Sparty, kteří se v sezoně 1989-1990 stali mistry tehdejší nejvyšší domácí soutěže. A od čtyř hraje Sparta s Olomoucí výroční zápas v historických dresech,“ vypočítává Táborský a vypadá, že neví, kam dřív skočit. Z každé strany na něj někdo mluví a v jednom kuse mu zvoní telefon.

„Klasické zmatky, typický den na Spartě,“ směje se Kateřina Eisová, která je podle Táborského jeho pravou rukou a parťákem z PR týmu. Společně spravují sociální sítě Sparty, což je pro Táborského další činností ke komunikaci s novináři, partnery klubu a hráči. Tiskový mluvčí neustále někam odbíhá s telefonem v ruce.

Marek Táborský s Kateřinou Eisovou spravují sociální sítě Sparty. Zdroj: Dáša Šamanová

Vzpomínky na studentská léta

„Jsou hotové grafiky na legendy?“ vykřikuje po chvíli Táborský směrem k jinému bývalému studentovi VOŠP Vladimíru Kočovi, někdejšímu šéfredaktorovi Generace 20. Ten sedí o kousek dál u stolu a kouká do počítače. Pro hokejovou Spartu dělá grafiku, videa a občas fotí. „Marku, alespoň v tomhle se na mě můžeš spolehnout,“ odpovídá ironickým hlasem Koča. Potom se ale Táborský nemůže dopočítat hokejistů, které má na seznamu, a tak nezapomíná přidat vtípek spojený s jeho bývalou školu. „Šel jsem na VOŠP, protože tam není matematika,“ naráží na jednu z nejznámějších hlášek pedagoga autorské žurnalistky z VOŠP Martina Kézra.

Tiskový mluvčí Sparty má telefon v ruce téměř pořád. Zdroj: Dáša Šamanová

V poledne si tiskový mluvčí mezi prací najde chviličku na oběd v kantýně O2 areny, a tak vzpomíná na svou alma mater. „Byla to škola, kam se mi chodilo příjemně. Profesoři si na nic nehráli a mluvili se studenty jako se sobě rovnými. Jejich práce je bavila, a to bylo na výuce znát,“ vrací se Táborský myšlenkami do svých studentských let. „Až zpětně dokážu docenit, jak zajímavé a praktické zkušenosti jsme na VOŠPu mohli posbírat. Spolužáci z ročníku si díky tomu bez potíží našli super zaměstnání, a to ještě během studií,“ dodává a rychle dojídá. Pak se zvedá a spěchá směrem k ledu, tam totiž začíná nácvik na uctění legend na ledě před zápasem.

Chvilka slávy

Po generálce se Táborský rychle převléká z černé mikiny a kalhot do košile a saka. „Při prvním zápase sezony jsem propotil dvě košile,“ popisuje, když míříme k Síni slávy českého hokeje do obchodního centra Harfa, kde se ve dvě hodiny bude konat autogramiáda. Fanoušci už se scházejí. Pomáhám Táborskému rozmisťovat pití pro bývalé hokejisty a jejich jmenovky. Chvíli na to se začíná scházet několik bývalých slavných hokejistů Sparty, dnes již starších pánů v čele s Leem Gudasem, Martinem Hostákem nebo Janem Reindlem.

Autogramiáda legend Sparty se uskutečnila před Síní slávy českého hokeje. Zdroj: Dáša Šamanová

Po autogramiádě se všichni rychle přemisťujeme do O2 areny, za pár minut totiž vypukne zápas sparťanů v historických dresech proti Olomouci. Na Táborském je znát nervozita, uvědomuje si, že se autogramiáda neplánovaně značně protáhla. Ve čtyři hodiny ale přesně podle plánu legendy vcházejí na červený koberec a fanoušci je hlasitě vítají. Pak už je na řadě ligové utkání. 

Sparťanem po dědovi

„Pracovat tady pro mě byl dream job. Sparťanem jsem po dědovi, se kterým jsem v dětství vyrůstal a od deseti let s ním chodil na hokej. Zemřel rok před tím, než se mi ozvala Sparta. Říkal jsem si, že by byl určitě hrdý na to, že dělám ve Spartě, a proto jsem se pro ni rozhodl,“ vypráví ve volné chvíli Táborský. „Nešel jsem ale do úplně neznámého prostředí, kdysi jsem totiž býval poměrně aktivní fanclubák. Vytvářel jsem choreografie a chodil do kotle, takže mě lákalo poznat to i z druhé strany,“ dodává. 

Marek Táborský oslovuje hokejisty, se kterými chtějí mluvit novináři. Zdroj: Dáša Šamanová

Během zápasu neustále drží v ruce telefon, natáčí videa a přidává grafiky na sociální sítě, po třetinách kontaktuje hokejisty, s nimiž chtějí mluvit přítomní sportovní novináři. Protože Sparta prohrála s Olomoucí 1:2, nevládne příliš veselá atmosféra. Na Táborském je vidět, že už je dost unavený. Je skoro sedm hodin večer, přesouváme se na tiskovou konferenci, kterou Táborský moderuje. Oba trenéři zhodnotí zápas, novináři se na něco doptají a za chvíli už tiskovka končí. 

Nezbývá čas na osobní život

Táborský s Eisovou ještě uklízí ubrus ze stolu, když k nim přichází ředitel marketingu Jakub Hospůdka. „Dneska to bylo vážně náročné. Dobrá práce, bando, zítra si můžete vzít volno,“ chválí je. „To je snad poprvé za sezónu,“ nevěří pochvale kameraman Vladimír Koča. Táborský se netají tím, že se na volno těší, protože za posledních čtrnáct dní měl bez práce jen jednu sobotu. „V práci jsem skoro pořád, nemám moc času na osobní život,“ přiznává. 

Pak ještě přidává poslední příspěvky na sociální sítě, zavírá notebook a jde se převléct zpět do trika a mikiny. „Často si říkám, proč tuhle práci vlastně dělám. Zní to jako klišé, ale pro mě je čest dělat pro svůj klub. Baví mě komunikovat s lidmi a mám kolem sebe kolegy, se kterými rád pracuji i o víkendech. Navíc jsem ve Spartě zapomněl prokrastinovat,“ usmívá se Táborský, už nad pivem, kterým šel spolu s kolegy náročný den, jak se říká, spláchnout.

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Generace20
+
Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Generace20

Autor: Marek Veselý

04. 02. 2020

Když 4. dubna 2018 poslal anonym varovný email o bombě umístěné na Vysoké škole ekonomické v Praze, nikdo asi netušil, že se tehdy jednalo o pilotní díl stále běžícího seriálu. Za necelé dva roky přišlo na adresu školy dalších jedenáct emailů, které vedly vždy k falešným poplachům. Neznámý pachatel je vyvolává nejčastěji během zkouškového období. Situace komplikuje život studentům i škole, která celkovou škodu odhaduje na deset milionů korun.

Že opakovaný vtip není vtipem, většina studentů VŠE dávno pochopila. Kvůli častému nahlašování bomb musí policie evakuovat budovy školy na Žižkově i Jižním městě, čímž se ruší naplánované termíny zkoušek. „Už mi takto zrušili čtyři zkoušky. Většinou to bývá tak, že se ráno probudím a v emailu se dočtu, že je v důsledku hlášení bomby škola evakuována a uzavřena,“ říká student Tomáš Borota (22), kterému se stává, že škola následně nevypíše náhradní termín, z těch zbylých jsou všechny plné nebo časově nevyhovující.

Siréna houká během testu

Škola má ovšem v tomto ohledu svázané ruce a nemůže situaci nijak ovlivnit. Sám Borota evakuaci jednou zažil. „Během testu začala houkat siréna. Učitel nás vyzval, ať pokračujeme v práci a šel se podívat na chodbu. Poté, co se vrátil zpátky, nás moc nepřekvapilo, že budovu musíme opustit,“ komentuje situaci. Podle něj se celá škola sebrala a v poklidu odešla. „Neprobíhala žádná panika, nikdo se nebál, všichni situaci vnímali už jako běžnou rutinu,“ dodává Borota.

Paradoxní je, že studenti už ani nemusí slyšet v budově hlášení, aby jim došlo, že se jedná o falešné ohlášení bomby. „Jednou jsem přijela ke škole a když jsem viděla před budovou studenty a policejní auta, tak mi to bylo hned jasné – mohla jsem jet zase domů,“ vysvětluje studentka Leona Uhrová (22).

Z náměstí Winstona Churchilla může veřejnost pozorovat postupy policie během častých evakuací školy. Zdroj: Daniela Dlabolová

Sem tam se některým evakuace hodí

Někteří studenti ovšem přiznávají, že jim náhlé zrušení zkoušek občas hraje i do karet. „Sem tam se mi hodí, že se mi vlivem nahlášené bomby zruší test, na který jsem nebyl pořádně naučený,“ říká student Jakub Vinařický (22). Následně ale dodává: „Na druhou stranu znám lidi, kteří si kvůli bombám musí přesouvat termíny zkoušek na dobu, kdy už chtěli mít volno, a rušit tak své dovolené.“ Dalším problémem podle Vinařického je fakt, že jsou studenti znevýhodňováni v zapisování nových předmětů, protože nemají kvůli zrušeným zkouškám včas potřebné kredity.

Někteří učitelé na problém reagují tak, že své zkoušky přesouvají na veřejná místa. „Jednou jsem byl nucen k psaní testu přímo v parku,“ popisuje Tomáš Borota, který od přátel také slyšel historky o zkouškách absolvovaných v hospodách či fastfoodech. „Vrcholem absurdity bylo, když bráchovi den před zkouškou přišel email s instrukcemi, jak bude zkouška probíhat, kdyby byla hlášena bomba,“ dodává Borota.

Škola maximálně spolupracuje s policií

I když situace na VŠE působí beznadějně, škola se ji snaží za každou cenu vyřešit, a to například prodloužením zkouškového období. Lukáš Hulínský (26), akademický senátor VŠE, se už delší dobu snaží být pomyslným mostem mezi studenty a učiteli. Hulínský předpokládá, že hlášení bomb je formou msty. Dále podle jeho slov škola maximálně spolupracuje s policií.

Hulínský chce požádat rektorku, ať s vyšetřovateli zkusí prodiskutovat, jestli by nemohli alespoň nějaké informace o pátrání pustit ven, což by si podle něj škola zasloužila. Student Jakub Vinařický varuje před tím, že hlášení bomb na škole každému zevšednilo. „Možná je úsměvné, že si ze situace dělají srandu už i politici a influenceři, ale přesně tohle jednání znevažuje reálnou hrozbu nahlášené bomby,“ říká Vinařický. Podle něj by se také jednou mohlo stát, že na Žižkově nebo Jižním městě něco opravdu vybouchne, jenže to už se asi nikdo smát nebude.

Z VŠE si dělají legraci i známé osobnosti jako například Tomáš Břínek alias TMBK. Zdroj: tmbkofficial

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20
+
Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro můj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

04. 02. 2020

Do světa médií se Marek Táborský (31) dostal poměrně brzy. Už po maturitě pracoval jako elév ve sportovní redakci Týden.cz, kterou o pět let později i vedl. Poté psal pro časopis Instinkt a magazín Interview. Během toho vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky, kde před šesti lety absolvoval. Práci v časopise vyměnil od začátku minulé hokejové sezóny za post tiskového mluvčího HC Sparta Praha. A i když je Táborský v práci téměř pořád, říká, že je pro něj čest pracovat pro svůj klub.

„Víkend nevíkend, na Spartě se maká pořád,“ vítá mě tiskový mluvčí v neděli v devět ráno v pražské O2 areně. Ve spěchu mě vede do své kanceláře, kde sídlí společně s celým PR týmem i marketingem. Kanceláří se místnost dá nazvat ale jen v uvozovkách, jedná se totiž o obyčejnou šatnu, kde zaměstnanci Sparty sedí na dřevěných lavicích a nad sebou mají háčky a poličky na věci. Před nimi jsou jednoduché stolky a na nich několik krabic s věcmi. „To všechno se večer většinou uklízí, O2 arenu má Sparta totiž jen pronajatou. Proto si tu nemůžeme připravit nic předem a dny zápasů jsou pro nás nejnáročnější,“ vysvětluje Táborský. Stálou kancelář má totiž v Holešovicích v Tipsport areně, tedy v bývalém působišti HC Sparta Praha.

Klasické zmatky

Dnešní den je v O2 areně divoký už od rána. Na chodbách mezi kanceláří a šatnami se vyhýbáme maskotovi klubu, obcházíme stolky s fotbálkem a míjíme spoustu lidí s dětmi, kteří míří na ledovou plochu. „Od deseti hodin je tu akce pro partnery. Ve dvě pořádáme vedle v obchodním centru Harfa autogramiádu bývalých hokejistů Sparty, kteří se v sezoně 1989-1990 stali mistry tehdejší nejvyšší domácí soutěže. A od čtyř hraje Sparta s Olomoucí výroční zápas v historických dresech,“ vypočítává Táborský a vypadá, že neví, kam dřív skočit. Z každé strany na něj někdo mluví a v jednom kuse mu zvoní telefon.

„Klasické zmatky, typický den na Spartě,“ směje se Kateřina Eisová, která je podle Táborského jeho pravou rukou a parťákem z PR týmu. Společně spravují sociální sítě Sparty, což je pro Táborského další činností ke komunikaci s novináři, partnery klubu a hráči. Tiskový mluvčí neustále někam odbíhá s telefonem v ruce.

Marek Táborský s Kateřinou Eisovou spravují sociální sítě Sparty. Zdroj: Dáša Šamanová

Vzpomínky na studentská léta

„Jsou hotové grafiky na legendy?“ vykřikuje po chvíli Táborský směrem k jinému bývalému studentovi VOŠP Vladimíru Kočovi, někdejšímu šéfredaktorovi Generace 20. Ten sedí o kousek dál u stolu a kouká do počítače. Pro hokejovou Spartu dělá grafiku, videa a občas fotí. „Marku, alespoň v tomhle se na mě můžeš spolehnout,“ odpovídá ironickým hlasem Koča. Potom se ale Táborský nemůže dopočítat hokejistů, které má na seznamu, a tak nezapomíná přidat vtípek spojený s jeho bývalou školu. „Šel jsem na VOŠP, protože tam není matematika,“ naráží na jednu z nejznámějších hlášek pedagoga autorské žurnalistky z VOŠP Martina Kézra.

Tiskový mluvčí Sparty má telefon v ruce téměř pořád. Zdroj: Dáša Šamanová

V poledne si tiskový mluvčí mezi prací najde chviličku na oběd v kantýně O2 areny, a tak vzpomíná na svou alma mater. „Byla to škola, kam se mi chodilo příjemně. Profesoři si na nic nehráli a mluvili se studenty jako se sobě rovnými. Jejich práce je bavila, a to bylo na výuce znát,“ vrací se Táborský myšlenkami do svých studentských let. „Až zpětně dokážu docenit, jak zajímavé a praktické zkušenosti jsme na VOŠPu mohli posbírat. Spolužáci z ročníku si díky tomu bez potíží našli super zaměstnání, a to ještě během studií,“ dodává a rychle dojídá. Pak se zvedá a spěchá směrem k ledu, tam totiž začíná nácvik na uctění legend na ledě před zápasem.

Chvilka slávy

Po generálce se Táborský rychle převléká z černé mikiny a kalhot do košile a saka. „Při prvním zápase sezony jsem propotil dvě košile,“ popisuje, když míříme k Síni slávy českého hokeje do obchodního centra Harfa, kde se ve dvě hodiny bude konat autogramiáda. Fanoušci už se scházejí. Pomáhám Táborskému rozmisťovat pití pro bývalé hokejisty a jejich jmenovky. Chvíli na to se začíná scházet několik bývalých slavných hokejistů Sparty, dnes již starších pánů v čele s Leem Gudasem, Martinem Hostákem nebo Janem Reindlem.

Autogramiáda legend Sparty se uskutečnila před Síní slávy českého hokeje. Zdroj: Dáša Šamanová

Po autogramiádě se všichni rychle přemisťujeme do O2 areny, za pár minut totiž vypukne zápas sparťanů v historických dresech proti Olomouci. Na Táborském je znát nervozita, uvědomuje si, že se autogramiáda neplánovaně značně protáhla. Ve čtyři hodiny ale přesně podle plánu legendy vcházejí na červený koberec a fanoušci je hlasitě vítají. Pak už je na řadě ligové utkání. 

Sparťanem po dědovi

„Pracovat tady pro mě byl dream job. Sparťanem jsem po dědovi, se kterým jsem v dětství vyrůstal a od deseti let s ním chodil na hokej. Zemřel rok před tím, než se mi ozvala Sparta. Říkal jsem si, že by byl určitě hrdý na to, že dělám ve Spartě, a proto jsem se pro ni rozhodl,“ vypráví ve volné chvíli Táborský. „Nešel jsem ale do úplně neznámého prostředí, kdysi jsem totiž býval poměrně aktivní fanclubák. Vytvářel jsem choreografie a chodil do kotle, takže mě lákalo poznat to i z druhé strany,“ dodává. 

Marek Táborský oslovuje hokejisty, se kterými chtějí mluvit novináři. Zdroj: Dáša Šamanová

Během zápasu neustále drží v ruce telefon, natáčí videa a přidává grafiky na sociální sítě, po třetinách kontaktuje hokejisty, s nimiž chtějí mluvit přítomní sportovní novináři. Protože Sparta prohrála s Olomoucí 1:2, nevládne příliš veselá atmosféra. Na Táborském je vidět, že už je dost unavený. Je skoro sedm hodin večer, přesouváme se na tiskovou konferenci, kterou Táborský moderuje. Oba trenéři zhodnotí zápas, novináři se na něco doptají a za chvíli už tiskovka končí. 

Nezbývá čas na osobní život

Táborský s Eisovou ještě uklízí ubrus ze stolu, když k nim přichází ředitel marketingu Jakub Hospůdka. „Dneska to bylo vážně náročné. Dobrá práce, bando, zítra si můžete vzít volno,“ chválí je. „To je snad poprvé za sezónu,“ nevěří pochvale kameraman Vladimír Koča. Táborský se netají tím, že se na volno těší, protože za posledních čtrnáct dní měl bez práce jen jednu sobotu. „V práci jsem skoro pořád, nemám moc času na osobní život,“ přiznává. 

Pak ještě přidává poslední příspěvky na sociální sítě, zavírá notebook a jde se převléct zpět do trika a mikiny. „Často si říkám, proč tuhle práci vlastně dělám. Zní to jako klišé, ale pro mě je čest dělat pro svůj klub. Baví mě komunikovat s lidmi a mám kolem sebe kolegy, se kterými rád pracuji i o víkendech. Navíc jsem ve Spartě zapomněl prokrastinovat,“ usmívá se Táborský, už nad pivem, kterým šel spolu s kolegy náročný den, jak se říká, spláchnout.

Téměř sto tisíc lidí ročně onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Téměř sto tisíc lidí ročně  onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Téměř sto tisíc lidí ročně onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Generace20
+
Téměř sto tisíc lidí ročně  onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Téměř sto tisíc lidí ročně onemocní zhoubným nádorem. Samovyšetření je základ prevence

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

03. 02. 2020

Mladí lidé často podceňují prevenci, a to i v případě nádorových onemocnění. Kontrola přitom zabere jen několik minut. Důvodem, proč se samovyšetření nevěnují, je především strach z nechtěného nálezu. Nezisková organizace Loono mladé lidi učí, jak na sebe v rámci prevence nádorových onemocnění dohlížet.

Anna Šimáková (19) z Prahy dbá na své zdraví jak nejvíc to jen jde. Její obavy z možného onemocnění prohloubil i fakt, že si její kamarádka před třemi měsíci nahmatala v prsu bulku. Nádor byl nezhoubný, a proto jí stačila jen operace. „Sama si kontroluji prsa radši alespoň jednou týdně. Do prevence tlačím i mámu a své kamarádky. Doufám, že to k něčemu je,“ dodává. Samovyšetřením to u Anny ale nekončí. V rámci prevence dochází i ke svému lékaři. „Občasná kontrola u mého doktora mě jen ujistí v tom, že je vše v pořádku,“ říká. Jak správně provádět domácí kontroly se naučila od neziskové organizace Loono, která mezi lidmi šíří manuál, jak si správně vyšetřit u žen prsa a u mužů varlata. O organizaci se dozvěděla díky festivalu Evolution, který se zaměřuje na zdravý životní styl. I tam Loono učilo mladé lidi, že prevence je důležitá a že pravidelná kontrola může přecházet vzniku nemoci. „Až díky nim jsem získala větší povědomí o nádorových onemocněních,“ vysvětluje Šimáková.

Zdraví na prvním místě

I když to platí i u jiných druhů onemocnění, prevence je zásadní obzvláště z onkologického hlediska. Základem úspěšné léčby je totiž zjistit nemoc včas. V pokročilém stádiu se už šance na vyléčení rapidně snižuje. Třeba Michaela Buchtová (22) kontroluje svá prsa každý měsíc. „Na organizaci Loono jsem narazila na internetu. Podívala jsem se na jejich manuál a pak teprve jsem se začala prohmatávat a pozorovat, zda se nezměnil tvar nebo povrchkůže,“ vysvětluje Buchtová a dodává, že spousta jejích přátel se také pravidelně kontroluje.

Někteří lidé ale stále kontrole nepřikládají velkou důležitost nebo se dokonce natolik obávají, že se nechtějí ani preventivně prohlížet. „Bojím se, že bych si tam dole něco opravdu našel. Proto nad tím radši ani nepřemýšlím,“ vysvětluje student Martin Rodigari (22). „Vždycky jsem si ale myslel, že bych to poznal sám od sebe,“ dodává. Ani Miroslav Slusarčík (23) nechce o kontrole u doktora ani slyšet. „Máme v rodině nádorové onemocnění. Proto je to už odmalička téma, které nerad řeším,“ vypráví. Právě prevenci by ale lidé neměli z jakýchkoliv důvodů ignorovat. Čím dříve totiž člověk přijde k lékaři, tím větší šance je, že bude nádor vyléčen. „Jsou onemocnění, jako nádory varlat nebo nádory prsu, u kterých při včasné diagnóze přežívají pacienti ve stejném procentu jako běžná populace,“ vysvětluje doktor přírodních věd Jan Mužík z Institutu biostatistiky a analýz Masarykovy univerzity pro Český rozhlas.

Čísla se zvyšují

Podle Ústavu zdravotnických informací a statistik ČR je karcinom prsu jedním z nejčastějších zhoubných onemocnění v České republice, a to i u mladých a zdravých žen. Nádor varlat postihuje nejvíce muže ve věku dvacet až čtyřicet let. Za posledních patnáct let se výskyt rakoviny varlat dokonce zdvojnásobil. „Spouštěčem může být stres, užívání některých pohlavních hormonů, nedostatek pohybu, nevyvážená strava nebo i špatné životní prostředí,“ vysvětluje onkoložka Lucie Reifová. V roce 2016 bylo do Národního onkologického registru nahlášeno 37 žen s karcinomem prsu ve věku dvacet až dvacet devět let. Nádor varlat postihl v tomtéž roce 125 mužů ve stejném věkovém rozmezí. Dohromady bylo nahlášeno celkem 96 500 případů zhoubných nádorů. Čísla dokazují, že nádorová onemocnění jsou závažný problém právě i mezi mladými lidmi. Stejně jako Loono i ostatní neziskové organizace věnující se onkologické problematice nabádají k pravidelné kontrole. Záleží ale především na lidech a jejich zodpovědném přístupu ke svému zdraví.

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Generace20
+
Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Barbora Zpěváčková z Novinky.cz: Práce v mediích je tak trochu diagnóza

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

01. 02. 2020

Už v dětství Barbora Zpěváčková (26) snila o tom být novinářkou. Od psaní básniček a přípravy školního časopisu se dostala až k politickému zpravodajství na serveru Novinky.cz. V redakci začala pracovat, zatímco dokončovala poslední ročník Vyšší odborné školy publicistiky. Jak říká, musí počítat s tím, že se jí plány mohou kdykoli zhatit a nemůže plánovat nic dopředu. Nikdy totiž neví, jak dlouhé budou schůze, nebo zda se nestane nějaká nečekaná událost.

V den našeho setkání posouvá Zpěváčková sraz o patnáct minut. Ráno potřebovala nečekaně sepsat článek o auditu Evropské komise týkající se premiéra Andreje Babiše. Přesně v půl dvanácté se potkáváme na Malé straně, v blízkosti Úřadu vlády České republiky, kde dnes strávíme většinu dne. „Článek mám napsaný, takže ‚‎door step‘ vlády, komentování aktuálního dění a zákonů, které má vláda na programu, bychom měly stihnout,” říká ve spěchu Zpěváčková.

Tréma ji už dávno nedoprovází
Má pravdu, žádný z ministrů zatím nedorazil. Dlouhé čekání v aule Strakovy akademie si Zpěváčková zkracuje popíjením kávy, přátelským povídáním s kolegy novináři a rešerší k tématům na svém notebooku. Tréma na ní není vůbec znát. „Nebylo tomu ale tak vždycky,“ svěřuje se a vzpomíná na doby studia na VOŠP. „Tenkrát jsem nevěděla, jestli tak velké sousto, jako je pracovat pro Novinky, zvládnu. Bála jsem se, že nemám dostatečný přehled a nejsem ostřílená. Odvahu mi ale dodali někteří profesoři z VOŠPu. Přitom teď už je to pět let, co pracuji jako politická zpravodajka,“ vysvětluje Zpěváčková. 

Ministři si dávají načas
Po hodinovém čekání přichází z jednání první ministr. Miroslav Toman, ministr zemědělství (za ČSSD) novinářům sděluje informace o průběhu jednání a Zpěváčková stojí v první řadě. Hned ho konfrontuje s otázkou ohledně zemědělských dotací pro Agrofert a údajného střetu zájmu premiéra Babiše. „Audit neustále probíhá, žádná závěrečná zpráva nám nepřišla,“ odpovídá suše Miroslav Toman. Zpěváčková opět zasedá k notebooku a přepisuje si potřebné části rozhovoru z diktafonu. Její výraz je kamenný. „Moc nám toho neřekl,” hodnotí výstup ministra. I tak je to pro ni informace důležitá do nového článku, který se opět týká dotací Andreje Babiše.

Je před jednou hodinou a v aule panuje mírné dusno. „Kolegové by byli rádi, aby to šlo jako po másle a mohli si dojít na oběd,” říká Zpěváčková a dodává, že stravování se v terénu je opravdu obtížné. Na vládě novinářům sice dávají bagety, ale jak říká, po pěti letech je nemůže ani cítit. Po dalším dlouhém čekání přichází ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD). Novináři ho zpovídají z projednávaných témat. Ministr odpovídá dlouze, ale ne moc věcně. „Dneska je zrovna slabší den,” hodnotí další čekání Zpěváčková.

Být novinářkou není snadné
Při čekání mi vypráví o hektických dnech na vládě, v Poslanecké sněmovně či Senátu. Občas se v terénu potká s přítelem, který také pracuje v mediích. „Být novinář není jako chodit do klasické práce, kde je osmihodinová pracovní doba. Můj přítel má pro mojí práci pochopení, protože je také politický zpravodaj. „Jednou jsme se přistihli, jak při společné romantické koupeli probíráme prezidentské volby,” směje se a dodává, že dělat v médiích je tak trochu diagnóza. 

Krátce před druhou hodinou přerušuje náš rozhovor příchod ministra obrany Lubomíra Metnara (za ANO). Novináři, včetně Zpěváčkové, bojují o nejlepší pozici pro mikrofon či diktafon. Po pár odpovědích ministr odchází na jednání a Zpěváčková zasedá ke svému notebooku. Nabraný materiál konzultuje s redakcí po telefonu a využívá volné chvíle k psaní dalšího článku, který se týká domobrany. 

Zpěváčková využívá každou volnou chvíli k rešerši či psaní článků. Zdroj: Denisa Korityáková

I čekání může být produktivní
Dostává se k nám informace, že nikdo další dorazit nemá. A tak se krátce po druhé hodině přemisťujeme do novinářského atria. Místnosti, kde bude probíhat tisková konference kabinetu. Čekání je dlouhé, ale Zpěváčková nelení. K rannímu článku o dotacích EU pro Agrofert přišla na další doplňující informaci a článek tak na notebooku aktualizuje. Přesto se zvědavě ptám na vše, co mě zajímá. Zpěváčková mi je schopná odpovídat na cokoliv a přitom zručně psát všemi deseti.

Je půl páté, čas, kdy má začínat tisková konference. Nikdo v sále se ale nerozrušuje. „Není zvykem, že se začíná na čas,” říká Zpěváčková. Ta má přes dlouhé čekání stále úsměv na tváři. „Už začínáme,” prohlásil mluvčí vlády po další hodině čekání a novináři se rychle usazují. Na pódium přichází tři ministři.. „Babiš dnes nedorazí,” slyším zpovzdálí od jednoho z novinářů s jízlivým dovětkem, že jeho novoroční projev byl dostatečně dlouhý a premiér má s proslovy vybráno dopředu. „Andrej Babiš ale chodí na tiskové konference docela často,” sděluje mi Zpěváčková a zároveň si dělá podrobné poznámky.

Tiskovka netrvá dlouho. Novináři se přesto dozvídají potřebné informace a postupně všichni opouštíme sál. Notebook z ruky Zpěváčková nepustí a přiznává, že kus práce bude muset dodělat doma ještě před srazem s přáteli. „Skvěle, dnes stihnu setkání možná i včas. Máme v plánu lezení na stěně,” raduje se Zpěváčková. A tak se loučíme stejně hekticky, jako jsme se vítaly dopoledne.

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Generace20
+
Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Sedět a soustředit se delší dobu už studenti nevydrží, říká učitelka Švejdová

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

30. 01. 2020

Studenty nutí kriticky přemýšlet a uvědomovat si hodnotu zážitků. Učitelka češtiny na prestižním pražském gymnáziu Alena Švejdová (55) učí takřka celou dobu v demokratickém režimu, přesto pozoruje, jak se její žáci v posledních letech mění.

Jak podle vás mladí vnímají svobodu?
Myslím si, že míra svobody a možností, které v dnešní době máme, je úžasná. Nenapadlo by mě ale, že mladí lidé budou míň číst a nebudou spolu mluvit tváří v tvář. Nechtějí, ani neumí jít do hloubky. Zdá se mi, že jsme byli v určitém směru mnohem vynalézavější. Já třeba založila anglický klub, kde jsme se jednou týdně scházeli u mě doma a hodiny jsme spolu mluvili v angličtině.

Setkáváte se s neschopností jít do hloubky u mladých lidí?
Už nevydrží delší dobu sedět a soustředit se. Třeba i proto, že mají u sebe neustále mobily. Navíc mají pocit, že když nemají tohle a nebyli támhle, jsou mimo. Já kdysi dostala jedinou možnost vycestovat do Itálie a pamatuji si tu cestu do detailů, věděla jsem, že se tam možná už nikdy nepodívám. Dnešní mladí lidé jezdí po celém světě, ale často si nepamatují, co tam dělali. Vůbec to v nich nezanechává hlubší dopad. 

Je to jenom jejich vina?
Určitě ne, jen se snaží přizpůsobit dnešní době. Díky sociálním sítím jsou mladí lidé pod velkým tlakem a zároveň stupňují intenzitu zážitků. Že třeba pojedou do ještě exotičtější země. Ne vždycky znamená intenzita kvalitu. Mladí lidé mají mnoho zážitků, ale otázka je, co jim z nich zůstane.

Po čem tedy mladí lidé podle vás v současné době prahnou?
Spousta z nich se chce něco dozvědět a studovat na dobrých univerzitách. Získat vzdělání na univerzitě dnes není problém, ale vzdělanost je ještě něco více. Proto se snažím také vychovávat studenty k hodnotám a učit je kriticky přemýšlet, protože to by mělo být součástí vzdělání.

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Generace20
+
Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Den s absolventem VOŠP Tomášem Kabátem v Rádiu Impuls: Práce je můj druhý domov, často jsem tu až do noci

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

29. 01. 2020

Rozhlasový redaktor Tomáš Kabát (28) se v mediálním prostředí pohybuje už od sedmnácti let. Díky stáži poprvé vysílal v osmnácti jako krajánek na Rádiu Kiss Morava, kde později uváděl ranní zprávy. Původně chtěl studovat letectví, rozhodl se ale pro média. Rok pracoval v Rádiu City, teď dělá redaktora, dramaturga a editora v Rádiu Impuls. Vyšší odbornou školu publicistiky začal studovat, aby získal další mediální zkušenosti. Dokončil ji před šesti lety.

Ve čtvrtek 12. prosince krátce po půl deváté ráno mě redaktor Tomáš Kabát provádí rádiem. Popisuje jeho historii, počet posluchačů a co vše můžu najít v jednotlivých místnostech třípatrového domu. Do redakční porady zbývá asi půl hodina a Kabát má čas zavzpomínat na zážitky ve škole. „VOŠP mi přišla jako fajn volba pro další poznání médií. Chtěl jsem z ní vytěžit maximum. Zdokonalovat se. Člověk ale musel chtít sám,“ usmívá se Kabát.

Pokaždé pracuje jiný editor

„Tohle je studentka žurnalistiky. Bude dneska mým stínem,“ představuje mě s humorem Kabát v redakci, kde momentálně sedí dva redaktoři. „Vedení má zase zpoždění, porada začne později,“ informuje mě vzápětí. Kabát kromě pozice redaktora zastává i roli editora. Střídá se se třemi dalšími kolegy, editorskou službu má většinou párkrát do měsíce. Snaží se jí spíše vyhnout, protože raději působí v terénu.

Tomáš Kabát mi rychle ukazuje střihačský program. Na druhý den totiž musí sestavit reportáž na téma vánoční večírky. Hledá informace z archivu a doufá, že najde něco dobrého, co by mohl jednoduše vystřihnout a použít.

Deset minut po deváté začíná porada, na kterou přichází i programový ředitel František Matějíček. Řeší se vysílání na příští týden, a jak ho vtipně pojmout.

Všechno se děje rychle

Po čtvrthodinové poradě se Kabát vrací k reportáži. Mobil na stole mu neustále vyzvání. „Chci alespoň tři respondenty do repky. Stručné odpovědi a hlavně k věci,“ vyjmenovává kritéria. „Zvuková zpráva musí mít svou ohlášku a odhlášku, background a přibližně deseti sekundový vstup,“ vysvětluje mi Kabát a pokračuje: „Mělo by to být sexy. Musí se to ale i logicky dobře číst.“ Nakonec zprávu kóduje. To znamená, že ji pojmenuje a přidělí datum, autora a rubriku.

Najednou ale Kabát rychle vstává. Od kolegy dostal kontakt, takže společně odcházíme do studia. „Když chceme nahrát odpověď respondenta, jdeme vždycky do studia a voláme přímo z něj,“ vysvětluje, když vstupujeme do prosklené místnosti. Respondent to nezvedá. „V médiích musíte mít kontakty. Bez nich to nejde,“ konstatuje s klidem, protože ví, že čísel má v záloze dost. 

Příprava pořadu trvá klidně i šest týdnů

V redakci je najednou hluk. Jeden z redaktorů kvůli zlomené noze nemůže do studia, a proto vysílá přímo od stolu. Křičí a směje se do mikrofonu. Kabát se tím nenechává rozptýlit a kromě reportáže začíná připravovat i materiály pro dnešní rozhovor s politikem Vojtěchem Filipem, předsedou KSČM. „Každý všední den o adventu vysíláme pořad Politické příměří. Během čtrnácti dnů zveme různé politiky a snažíme se je ukázat v jiném světle, ne jak je lidé vidí například ve sněmovně,“ vysvětluje mi Kabát a ukazuje tabulku s naplánovanými hosty. „Rozhovor trvá celkem čtyřicet minut, ale vysílá se v pětiminutových intervalech, ne v kuse. Pak z jednotlivých vstupů vytáhnu to nejlepší a sestříhám do rekapitulací během dne,“ popisuje mi svou práci. Na pořadu dělal šest týdnů. „Musel jsem politiky obvolat, domluvit na rozhovor a vše připravit. Bylo to těžké. Ale bavilo mě to,“ vzpomíná.

Kabát neustále přepíná z jedné práce na druhou. Chvíli se věnuje politice, za minutu opět večírkům. Zmatek v tom ale nemá. V krátké pauze mi představuje moderátora Vlastu Korce, který vysílá z druhého studia. Ukazují mi, jak funguje samotné vysílání. Sleduji živý vstup, který trvá asi deset vteřin.

Chyťte Bureše pro Filipa

V půl dvanácté přijíždí předseda KSČM Vojtěch Filip. Kabát si bere ze židle sako a míříme do zasedačky. Ve dveřích míjíme moderátora rozhovoru Jana Benešovského. Při čekání se mě Filip ze slušnosti ptá, co studuji. Když odpovím, že novinařinu, tvář se mu mírně zkroutí. Zatímco Filip nenápadně sleduje tác s chlebíčky, Kabát nastiňuje jasná pravidla: odreagovat se a slovně neútočit na ostatní politiky. 

Po dvanácté rozhovor začíná. S Kabátem sedíme za pracovním stolem v redakci a posloucháme. Benešovský zrovna rozebírá s Filipem jeho hudební vášeň. Předseda byl totiž v mládí členem rockové kapely a hrál na baskytaru. „Mám rád Kabáty. Jejich poslední koncert jsem si hodně užil. Rocková hudba, to je moje,“ svěřuje se Filip. Kabát se neúmyslné narážce hned zasměje. Mimo jiné měl Filip za úkol, stejně jako předchozí politici, přinést dalšímu hostovi dárek. Pro Jana Hamáčka, ministra vnitra, donesl pivní dárkovou kazetu. Od Ivana Bartoše, předsedy Pirátů, dostal Filip hru Chyťte Bureše. „Bude se vám to moc líbit. Je to sranda. Můžete to hrát ve více lidech,“ vzkázal mu Bartoš ve zprávě.

Kolem třetí odpoledne náš společný čas s Kabátem končí. Až do večera bude dělat stále totéž – stříhat úseky z rozhovoru a pouštět je. Dodává, že přesně neví, kdy bude končit. „Někdy jsem v rádiu až do noci. Ale ta pestrost a originalita mě na tom právě baví. Každý den je úplně jiný,“ usmívá se.

GLOSA: Apu ze Simpsonů ztratil nejen hlas, ale nejspíš i svůj význam

GLOSA: Apu ze Simpsonů ztratil nejen hlas, ale nejspíš i svůj význam

GLOSA: Apu ze Simpsonů ztratil nejen hlas, ale nejspíš i svůj význam

Generace20
+
GLOSA: Apu ze Simpsonů ztratil nejen hlas, ale nejspíš i svůj význam

GLOSA: Apu ze Simpsonů ztratil nejen hlas, ale nejspíš i svůj význam

Generace20

Autor: Jiří Charvát

28. 01. 2020

Disney trpí paranoidní obavou z kontroverzí. Jinak si nelze vysvětlit krok největší světové produkční společnosti, která ukončila spolupráci s hercem a dabérem Hankem Azariou (55). Ten od roku 1990 daboval animovanou postavu indického prodavače potravin Apua Nahasapeemapetilona ve slavném americkém seriálu Simpsonovi.

Kolem seriálu se za poslední rok vytvořila kontroverze spojená právě s postavou Apua, která má údajně podporovat stereotypní vnímání indické menšiny. Kromě toho, že charakter slavného obchodníka ze samoobsluhy Kwik-E-Mart, který se objevil ve všech 31 sériích, dozná v blízké budoucnosti několika úprav, přišel i o hlas Azarii. Trnem v oku kritiků totiž byl fakt, že Azaria napodoboval indický přízvuk, jelikož původem není Ind. Těžko si lze představit agónii těch samých lidí, kdyby se dozvěděli, že v některých zemích dabuje jeden člověk všechny postavy.

Už tak dost bizarní situace se stává ještě více nepochopitelnou vzhledem k tomu, že Simpsonovi jsou satirickou komedií, která si často nebere servítky a její humor mnohdy stojí na ironii a sarkasmu. Příkladem budiž epizoda Může za to Líza, ve které je vyobrazena Brazílie jako špinavý stát plný zločinu. Kontroverzních dílů mají Simpsonovi více než dost, často si berou na paškál světové hvězdy, politiky a režimy. Navíc už samotný základ seriálu, který tvoří rodina Simpsonových, je posměšným vyobrazením americké domácnosti. Hlava rodiny Homer vystupuje jako líný a oplácaný vidlák, matka Marge je naopak zakřiknutou vzornou manželkou, která pere, vaří a stará se o rodinu. Američtí tvůrci si tak vlastně dělají i srandu sami ze sebe, bohužel někteří lidé to nesvedou a kroky hollywoodského myšáka je akorát podporují.

Z finančního hlediska je naprosto pochopitelné, že se Disney snaží vyhýbat sebemenším kontroverzím, nicméně to nakonec ublíží samotnému obsahu, jehož humor se stane sterilním. Vždyť známý herec a komik Sacha Baron Cohen se nestal jedním z nejoblíbenějších současných komiků proto, že by disponoval „bezpečným“ humorem. Podobně si dělají srandu ze stereotypů a třeba i národnostních menšin značky takového formátu, jako je třeba britský Monty Python nebo Červený trpaslík. Vzpomeňme na nedávný český seriál Most, který by se jen těžko stal oblíbeným fenoménem, kdyby byl Luďan slušnou a erudovanou postavou. Český divák tak může jen doufat, že Vítězslava Bouchnera, který v češtině dabuje Apua, nahradí v rámci absolutní korektnosti nějaký česky hovořící rodák z Indie. A rovnou by se to takhle mohlo začít dělat v každém filmu a seriálu.

Za minulé éry si lidé vytvářeli vlastní módní kousky. Oblečení totiž bylo nezajímavé

Za minulé éry si lidé vytvářeli vlastní módní kousky. Oblečení totiž bylo nezajímavé

Za minulé éry si lidé vytvářeli vlastní módní kousky. Oblečení totiž bylo nezajímavé

Generace20
+
Za minulé éry si lidé vytvářeli vlastní módní kousky. Oblečení totiž bylo nezajímavé

Za minulé éry si lidé vytvářeli vlastní módní kousky. Oblečení totiž bylo nezajímavé

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

26. 01. 2020

V módním průmyslu nebyla před rokem 1989 téměř žádná originalita. Oblečení bylo na „jedno brdo“ a kdo chtěl vyčnívat, musel být kreativní. Stačilo si koupit časopis Burda, pořídit látku a ženy mohly ušít oblečení pro celou rodinu.

Vlastnoručně ušitými modely oblékala nejen sebe, ale i své tři dcery. Vyčnívat z davu chtěla před rokem 1989 například Marie Hladíková (61). „Raději jsem si ušila takové oblečení, které nikdo neměl. Chtěla jsem být extravagantní a kombinovat barvy. Navíc jsem neměla peníze na Tuzex,“ vypráví Hladíková a dodává, že jí mnoho lidí kousky chválilo.

I návrhářka Ivana Šafránková (59) před revolucí raději používala šicí stroj. „Módní trh byl plný věcí, které byly nezajímavé nebo nedostupné,“ vysvětluje spoluzakladatelka značky Timoure et Group.

Prahlo se po džínovině

Zatímco na západě byly oblíbeným módním kouskem džíny, v Čechách frčely manšestrové kalhoty. Vlastnit jakýkoliv kousek z džínoviny znamenalo být v té době in. „Džíny dodávaly lidem šmrnc, ale byly k dostání jen v Tuzexu nebo jako podpultové zboží. Člověk si je nemohl dovolit, pokud neměl přístup k bonům,“ říká návrhářka Šafránková.

Před sametovou revolucí se v módě prosazovaly také umělé materiály. Podle návrhářky se ale vyrábělo oblečení nejen z dederonu nebo silonu: „Bylo i hodně kvalitních materiálů, jenže ty se vyvážely do zahraničí. Fabriky tak neměly možnost vyrábět oblečení z lepších materiálů i pro zákazníky v Československu.“

Móda se vrací zpět

Módní scéna se po roce 1989 vrátila zpátky k životu a každý tak může mít vlastní styl. „Líbí se mi, jak dnes mají lidé lepší vkus. Je na výběr z různých druhů kolekcí, takže se dá oblékat podle toho, jak se člověk cítí,“ myslí si Hladíková. Vrací se například saka s vycpávkami, zvonáče nebo ledvinky, ale jejich provedení je mnohem kreativnější.

Podle Šafránkové je móda jako moře a funguje na principu přílivu a odlivu: „Ve chvíli, kdy se nosí například krátké sukně a mají je už všichni, musí se přijít s něčím novým a odlišným, třeba naopak sukně prodloužit. Móda je prostě založená na kontrastech.“

Text vznikl s přispěním Karolíny Urbanové.

S mediální gramotností nemají problém jen děti, ale i dospělí, říká absolventka VOŠP Lucie Folbergerová

S mediální gramotností nemají problém jen děti, ale i dospělí, říká absolventka VOŠP Lucie Folbergerová

S mediální gramotností nemají problém jen děti, ale i dospělí, říká absolventka VOŠP Lucie Folbergerová

Generace20
+
S mediální gramotností nemají problém jen děti, ale i dospělí, říká absolventka VOŠP Lucie Folbergerová

S mediální gramotností nemají problém jen děti, ale i dospělí, říká absolventka VOŠP Lucie Folbergerová

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

24. 01. 2020

Učitelství na střední škole vyměnila za přednášky o mediální výchově. Lucie Folbergerová (31) absolvovala Vyšší odbornou školu publicistiky před osmi lety, dva roky poté nastoupila jako učitelka mediální komunikace na střední školu EKONOM v Litoměřicích, kterou před začátkem školního roku 2019 opustila. Nyní pořádá besedy a přednášky pro děti i dospělé na téma mediální gramotnost.

Proč podle vás lidé potřebují rozvíjet svou mediální gramotnost?
Vysvětlím to na příkladu. Všimla jsem si, co všechno moji bývalí studenti, které jsem vyučovala na střední škole, dávali na sociální sítě. Jak si nebyli schopni ověřit článek. Když jsem zadávala úkoly, hlavním jejich zdrojem byla Wikipedie. Všímala jsem si toho i ve svém okolí, nejen ve škole. Na Facebooku jsem třeba viděla, jak má kolegyně sdílela poplašné zprávy, tzv. hoaxy s titulky jako: „Ztratilo se dítě, pomozte!“ Když jsem ale článek rozklikla, snadno jsem zjistila, že je ve skutečnosti pět let starý.

Čím to je, že lidé neumí správně pracovat s internetem a s informacemi?
Podle mě v tomto směru zaostalo školství, protože se vyučují staré věci a chybějí mladí učitelé. Navíc internet se velmi rychle vyvíjí. Když jsem byla dítě, připojovali jsme se na weby přes pevnou linku. Platilo se vždy za minutu a byla to velmi drahá záležitost, proto jsem mohla být na internetu jen hodinu týdně. Dnes stačí zaplatit pár stovek a mám k dispozici neomezená data. Zejména starší učitelé neměli možnost se v tak krátkém časovém úseku naučit s novými technologiemi. Dostali sice do ruky tablety nebo chytré mobily, ale nikdo jim neřekl, co s nimi mají dělat.

To byl důvod, proč jste založila dětský kroužek, ve kterém se mediální gramotnosti také věnujete?
Skončila jsem jako učitelka na střední škole a začala kontaktovat domovy mládeže v Ústeckém kraji. Nadnesla jsem myšlenku, jestli by neměl vzniknout kroužek, který nějakým způsobem rozvíjí mediální gramotnost. Jako první na můj nápad kývla ředitelka volnočasového centra v Libochovicích. Sama učí na gymnáziu, takže věděla, o čem mluvím. Nyní provozuji kroužek i v Domovu dětí a mládeže (DDM) v Litoměřicích, Štětí nebo Roudnici nad Labem.

Co jste musela udělat, abyste děti svým kroužkem zaujala?
Musela jsem tomu dát pro začátek zajímavý název. Vymyslela jsem proto Svět Youtuberingu, na což děti slyší. Ale do tohoto tématu spadá jak marketing, sociální sítě, zabezpečení pomocí hesla nebo jak rozeznat dezinformace. Snažím se kombinovat to, co je zajímá, s tím, co by měly umět. Když jsme se bavili o soukromí na Instagramu, tak ani nevěděly, že existuje funkce soukromého účtu. Mají většinou veřejné profily, kde všichni mohou vidět, co tam přidávají.

S mediální gramotností mají problém i dospělí

Kromě besed v rámci DDM chodíte přednášet na střední a také základní školy, kde je mediální výchova povinná. Přijde vám výuka dostatečná? 
Ona je taková povinná nepovinná. Problém je v tom, že na školách nemají mediální výchovu kam dát. Proto v mnoha případech končí v hodinách občanské nauky, kde si na jedné přednášce řeknou něco o médiích. Není žádný předmět, ve kterém by se každý týden alespoň jednu hodinu učili, co je to marketing, cílená reklama, svoboda slova nebo kritický pohled na události. S mediální gramotností bohužel nemají problém jen děti, ale i mnoho dospělých. Když jsem říkala, jak je špatné mít jedno heslo na všechny sociální sítě, viděla jsem, jak si i učitelky vytahují telefony, aby si heslo změnily. Pro lidi, kteří pracují v médiích nebo ti, kteří umí kriticky uvažovat, je to samozřejmost, ale spousta jiných lidí to zkrátka neví.

Přednášíte i pro matky na mateřské dovolené. V čem jste u nich viděla největší problém týkající se mediální gramotnosti?
Pro matky, se kterými jsem se v centrech setkala, je naprosto běžné dát třeba fotografii jejich nahého syna na veřejný profil na Facebooku. Když jsem se jich zeptala, jestli si myslí, že to je vhodné, odpověděly mi proč ne, vždyť to vidí jen kamarádky. Na to jsem jim odvětila, že jsem to podle jejich jména našla i já. Mnoho z nich zkrátka nechápe, že cokoliv dají na internet, může kdokoliv vidět, pokud si správně nenastaví soukromí. Na jedné přednášce za mnou přišel kluk asi ze třetí třídy s tím, že se mu ve škole děti posmívají, protože jeho máma přidala na sociální síť fotografii, kde on sedí na nočníku. Když si doma stěžoval, matka prý lhostejně odpověděla: „Vždyť jsi to jen ty na nočníku, nic tam není vidět.“ A fotografii nechala veřejně.

Takže se dá říci, že jste nakonec našla něco, čemu se chcete v budoucnu doopravdy věnovat.
Ano, našla jsem své poslání. Chci, aby se lidé naučili základy mediální gramotnosti a aby správně používali sociální sítě a internet celkově. Je důležité ověřit si článek, a ne jen slepě věřit všemu, co je napsané na internetu.

Ještě před rokem jste mediální komunikaci vyučovala na plný úvazek na střední škole. Jak jste se k této práci jako původně novinářka dostala?  
Pracovala jsem pro regionální médium Litoměřicko24.cz. Jan Dostal, který médium vedl, mi jednou řekl, že na litoměřické střední škole chtějí vymyslet nový zajímavý obor týkající se novinařiny. V můj prospěch hovořilo asi to, že jsem ji jako jediná v okolí měla vystudovanou. Původně jsem měla jen vymyslet školní vzdělávací plán, ale nakonec jsem tam zůstala právě jako učitelka mediální komunikace.

Když jsem poprvé přišla do třídy, nevěděla jsem, co mám studentům říkat

Jaké to bylo stoupnout si před studenty bez jakékoliv předchozí zkušenosti? 
Když jsem poprvé přišla do třídy, vůbec jsem nevěděla, co mám studentům říkat nebo jak mám psát a známkovat písemné práce. Nicméně jsem zjistila, že s dětmi velmi ráda komunikuji. Měla jsem sice jen titul DiS., ale v zákoně existovaly výjimky, jak dlouho lze bez vyššího titulu učit. Později jsem si ale pedagogické minimum musela dodělat. Učila jsem nějakých sedm let. Mezitím jsem se stala třídní učitelkou jedné třídy, kterou jsem dovedla k maturitní zkoušce. A musím říct, že být na této pozici pro mě byla nevděčná práce.

Proč nevděčná?
V daný moment se z toho stalo papírování. Už to nebylo jen o komunikaci se studenty. Neustále jsem řešila, jestli mám v pořádku třídní knihu nebo vyplněné veškeré papíry. Byla jsem otrokem své práce, kdy jsem netrávila čas se svými žáky, ale papírováním. Uvědomila jsem si ale během těch let tu zásadní věc, že děti i dospělí potřebují rozvíjet mediální gramotnost.

Vzhledem k vašim současným aktivitám se již k novinařině vracet nechcete?
Nabíjelo mě být novinář, chtěla jsem to dělat celý život, ale problém byl v tom, že jako novinář, zvláště regionální, jsem musela neustále pracovat. Navíc bych už chtěla založit rodinu a být doma. V redakci jsme byli tři a často jsme neměli možnost se ani o víkendu vystřídat. Podle mě téměř každý dojde časem do určitého stádia, kdy zjistí, že je novinařina krásná práce, ale že chce mít také své volno. 

VOŠP jste dokončila v roce 2011, jak na tuto životní etapu vzpomínáte? 
Kdybych mohla, tak se do časů studií vrátím. I když jsme se museli hodně učit, byla to hezká a bezstarostná léta. Nedávno jsem si na facebookové skupině Vošpáci sobě četla nejoblíbenější hlášky a zjistila jsem, že většina z těch, které znám, tam koluje dodnes. 

Předsevzetí zhubnout patří mezi ta nejčastější. Dieta ale není nejlepší volbou

Předsevzetí zhubnout patří mezi ta nejčastější. Dieta ale není nejlepší volbou

Předsevzetí zhubnout patří mezi ta nejčastější. Dieta ale není nejlepší volbou

Generace20
+
Předsevzetí zhubnout patří mezi ta nejčastější. Dieta ale není nejlepší volbou

Předsevzetí zhubnout patří mezi ta nejčastější. Dieta ale není nejlepší volbou

Generace20

Autor: Monika Kabourková

23. 01. 2020

Tradičně si v lednu začínají lidé sepisovat novoroční předsevzetí, mezi která patří především cíl shodit přebytečná kila. S tím je často spojené hledání ideální diety. Před jejich držením ale varuje výživový poradce a fitness trenér David Racocha (28). Podle něj jsou téměř všechny redukční diety dlouhodobě neudržitelné a mají za následek nechtěný jo-jo efekt. Svým klientům proto radí, aby dodržovali zdravý životní styl s důrazem na cvičení.

Po delších zdravotních problémech s plotýnkou a třísly si letos předsevzal zhubnout i prodejce elektroniky Petr Maršík (29). „Chtěl jsem pro sebe něco udělat a nový rok pro mě byl skvělým začátkem,” vysvětluje. Výrazně si upravil jídelníček, ve kterém se řídí podle hodnotových tabulek. Najal si také trenéra na cvičení, který mu sestavil plán přímo pro něj. „Nyní mám především kruhové tréninky. K těm jsem se navíc rozhodl přidat tréninky boxu,” říká Maršík. O radikální dietě ale nikdy neuvažoval. Vystavovat se zbytečnému stresu z nedodržování striktních pravidel mu přišlo nelogické.

Stejný názor má i výživový poradce David Racocha. „Lidé, kteří začínají držet dietu, by si měli uvědomit, že budou neustále pod tlakem kvůli tomu, že se musí celý den hlídat, aby jedli přesně podle stanovených pravidel. A z toho důvodu se jim nebude dařit zhubnout tak, jak by chtěli. Za mě je rozhodně lepší nastavit si jídelníček, který bude splňovat požadavky, kterých chce dotyčný docílit – zhubnout, nebo nabrat svalovou hmotu,” vysvětluje Racocha. Osmdesát procent úspěchu podle něj tvoří právě nastavení jídelníčku a zdravého životního stylu. „Cvičení je pak skvělý prostředek k doplnění celého procesu, jak se svým tělem něco udělat,” dodává Racocha.

Základem jsou znalosti

Přejít na zdravý životní styl ale není lehké. „Ze začátku je složité naučit se, že si člověk musí odepřít jídla, která nejsou úplně zdravá a která mám rád. Musel jsem omezit i pití kávy, protože není při hubnutí ideální. Navíc si člověk vaří jídlo především sám, takže musí mít i dostatek času na jeho přípravu,“ popisuje Maršík. Jednou za čas si ale dopřeje i něco nezdravého. „Povolil jsem si čokoládovou zmrzlinu, ale jenom odpoledne a výjimečně,“ dodává Maršík. Naučit se zásadám zdravého životního stylu bylo komplikované i pro studenta pedagogické fakulty Západočeské univerzity Daniela Řežábka (22). „O své tělo jsem se začal zajímat na konci základní školy. Byl jsem ale nezkušený a nic jsem si nezjistil dopodrobna. Myslel jsem si, že když vyhodím ze svého jídla sladké a budu jíst hodně bílkovin, tak budu vypadat dobře. Zjistil jsem ale, že to nebude ta správná cesta,” vzpomíná Řežábek, který je nyní i vytrvalostní sportovec. 

Dieta je především pro zkušené

Řežábek se později rozhodl vyzkoušet keto dietu, která je známá jako nejrychlejší způsob, jak zhubnout. Nazývá se také tuková dieta, protože při ní člověk nekonzumuje sacharidy a tělo bere energii z tuků. „Chtěl jsem vyzkoušet něco nového, protože se zajímám o své tělo a také zjistit, jak efektivní ta dieta je,” pokračuje Řežábek. Po jejím měsíčním dodržování a cvičení usoudil, že dieta doopravdy funguje, protože zhubl čtyři kila. 

Keto dietu i jako jednu z mála doporučuje výživový poradce Racocha. „Sám ji několik let dodržuji a doporučuji ji svým známým a klientům. Největší plus vidím v tom, že je založena na proteinech, se kterými se kombinuje. Je dlouhodobě udržitelná a po jejím skončení je minimální riziko jo-jo efektu,” vysvětluje Racocha. Lékaři ale varují před možnými zdravotními komplikacemi, které může keto dieta vyvolat. Těmi mohou být průjem, silné bolesti hlavy, únava, ale i selhání ledvin. 

Pokud se lidé rozhodnou začít hubnout, měli by vycházet především z dosavadních návyků a změny provádět postupně. „Pokud lidé nejsou zvyklí snídat, k obědu slupnou sušenku a večer sní pytlík brambůrků, tak je bláhové si myslet, že se od zítra začnou pravidelně a zdravě stravovat,” říká nutriční terapeutka Andrea Mokrejšová (24), která se na svém instagramovém účtu pokouší vysvětlit lidem nejčastější chyby. Radí, aby se lidé vykašlali na držení všemožných diet a snažili se o trvalé nastavení jídelníčku a úpravu životního stylu. „Špatně nastavená dieta se projevuje únavou, zhoršeným spánkem, náladovostí a člověk má neřízené chutě na sladké, která často končí přejedením. Proto by si člověk neměl zakazovat žádnou potravinu, protože žádná není ze své podstaty zdravá nebo nezdravá. Vždy záleží na jejím množství a na kontextu celého jídelníčku a životního stylu,” vysvětluje Mokrejšová. Chybu vidí i v tom, že lidé očekávají vytoužené výsledky okamžitě. Podle ní by si měli lidé uvědomit, že svá kila nepřibrali za měsíc, a tak je nemohou chtít za měsíc zase shodit.

Namísto řvoucích motorů, hrobové ticho. Závody elektrických formulí zatím diváky netáhnou

Namísto řvoucích motorů, hrobové ticho. Závody elektrických formulí zatím diváky netáhnou

Namísto řvoucích motorů, hrobové ticho. Závody elektrických formulí zatím diváky netáhnou

Generace20
+
Namísto řvoucích motorů, hrobové ticho. Závody elektrických formulí zatím diváky netáhnou

Namísto řvoucích motorů, hrobové ticho. Závody elektrických formulí zatím diváky netáhnou

Generace20

Autor: Jiří Lizec

22. 01. 2020

Na závody formulí bez vůně benzínu, jen s bzučením elektromotorů, si zatím fanoušci nezvykli. Formule E, která vznikla vedle známe Formule 1 v roce 2014, má za sebou již pět soutěžních ročníků. Ten šestý odstartoval v listopadu 2019 v Saúdské Arábii. Vozy tohoto nového odvětví motoristického sportu jezdí výhradně na elektronický pohon. Zakladatelé soutěže chtějí ukázat, že existuje i ekologicky šetrná budoucnost světového motorismu.

Aby organizátoři přitáhli na Formuli E více návštěvníků, snaží se dělat závody výrazně dostupnější, než je tomu u Formule 1. Podniky se proto konají na menších okruzích, ke kterým se diváci často dostanou městskou hromadnou dopravou. Velký rozdíl je také v ceně vstupenek, které jsou oproti F1 až desetkrát nižší. I přes tyto výhody je však srdce většiny fanoušků motosportu stále nakloněno klasickým formulím. „Na Formuli 1 jsem byl, ale na Formuli E se určitě nikdy nevydám. Abych jen koukal na monoposty, jak jezdí a nic u toho neslyšel, to prostě není motorismus,“ říká jeden z nich Marek Malý (21). Právě absence hluku a typického zápachu benzínu návštěvníkům závodů  elektroaut nejvíce chybí. 

Elektromobilita je trend

Za e-formulemi stojí zejména Mezinárodní automobilová federace. Ta drží nad seriálem Formule E ochranou ruku a v posledních letech se jí povedlo na svou stranu zlákat i velké automobilky typu Porsche, BMW a Mercedez-Benz. Podle Bohumila Pácla z Autoklubu České republiky je cílem především to, aby se motorismus přizpůsobil novým trendům. „Propojení závodění a elektromotorů ale podle mě nejde dohromady. Divák z toho nemá žádný požitek. Snad jen kdyby měl každý vůz v sobě zabudovaný reproduktor, tak by to za něco stálo,“ usmívá se Pácl. Jeho kolega Libor Budina dává k dobru příklad, kdy diváci při jednom závodu elektromobilů vyčítali jezdcům, že nejezdí rychle. Jenže důvodem pomalé jízdy bylo to, že při nízké viditelnosti za deště museli závodníci zapnout světla, a baterie vozu se jim kvůli tomu vybila natolik, že chyběl potřebný výkon.

I Češi vyvíjí monopost 

Na českém území se žádný ze závodů Formule E nepořádá, přesto je zde místo, kde je možné formuli s elektrickým motorem vidět: na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze. Zde mají studenti dokonce svůj vlastní tým eForce FEE Prague Formula, který každoročně vyvíjí nový monopost a objíždí s ním studentské soutěže po celém světě. „Práce na formulích je pro nás obrovskou zkušeností. Problémy, které na monopostech řešíme, jsou v automobilovém průmyslu úplně běžné. Díky tomu nás v zaměstnání po škole nic nepřekvapí,“ říká elektromechanik týmu Jan Čančík (22).

S touto formulí se prezentovali studenti ČVUT na mezinárodních soutěžích v roce 2019. Zdroj: Jiří Lizec

Ani členové studentského týmu ale dlouhodobému spojení motorismu a elektromobility nevěří. Sami se formulím věnují zejména proto, že je láká možnost pracovat na reálných vozech, které pak poměřují s konkurencí ze zahraničí. „Každý rok vyvineme jeden monopost, a s ním jezdíme přes léto na soutěže. Nejde ani tolik o závodění, ale hlavně o inženýrský návrh sportovního vozu. Hodnotí nás například lidé z velkých automobilek a průmyslových firem z oblasti strojírenství a elektrotechniky, kteří jsou ve svých oborech opravdoví profesionálové,“ popisuje členka eForce Kateřina Antošová (24).

Studentský tým nad sebou nemá žádný pedagogický dohled, na soutěžích vystupují pouze pod záštitou fakulty. Kvůli tomu musí neustále hledat sponzory, protože škola může poskytnout jen část z potřebného rozpočtu projektu. Od prvotního nápadu až po dokončení vozu jde tedy o čistě studentský projekt. V tom vidí Čančík jednu z největších výhod oproti jiným týmům ze zahraničí: „Například Němci mají daleko více peněz než my, takže si nakoupí většinu dílů a pak je jen smontují dohromady. My si všechno děláme sami a díky tomu známe náš vůz do posledního šroubku,“ dodává. S konkurencí se studenti z ČVUT měří na celosvětové soutěži Formula Student, kde v roce 2019 získali šest medailových umístění. Dlouhodobě je pro tým eForce nejúspěšnější disciplína s názvem akcelerace, kdy se měří zrychlení vozu na 75 metrů. Soupeře v Česku zatím eForce nemají, to se ale může brzy změnit. O vývoji e-formulí přemýšlí i studenti z Brna, Plzně nebo Liberce.

Text vznikl s přispěním Moniky Kabourkové

Elektromobily životní prostředí nespasí

Elektromobily životní prostředí nespasí

Elektromobily životní prostředí nespasí

Generace20
+
Elektromobily životní prostředí nespasí

Elektromobily životní prostředí nespasí

Generace20

Autor: Monika Kabourková

20. 01. 2020

Lidé si elektromobily kupují především proto, aby šli s dobou a vylepšili si image. Auta na elektrický pohon jsou tišší, bez vícestupňové převodovky a podle výrobců ekologičtější. Jenže experti soudí, že se díky nim životní prostředí nezmění.

Mezi vynálezce, kteří se podíleli na první výrobě elektromobilů, patřil už před 120 lety i František Křižík. Elektromobily tak nejsou inovační vynález poslední dekády, automobilky ale jejich výrobu posílily před čtyřmi lety kvůli Pařížské dohodě. „Ta má za cíl omezit množství oxidu uhličitého v ovzduší. U nás ve firmě chceme tento plyn zcela eliminovat,“ popisuje důvod zahájení výroby elektromobilů Škoda Auto mluvčí Štěpán Řehák.

V Česku nemají elektromobily na životní prostředí tak významný vliv, jako třeba v USA. Z celkového počtu emisí v ovzduší se u nás auta podílejí jen dvěma procenty. „Pochybuji o tom, že během následujících desetiletí budou po ulici jezdit pouze elektromobily. Ostatně i jejich výroba je pro ovzduší stejně náročná, jako výroba aut se spalovacím motorem,“ říká Bohumil Pácl z Autoklubu České republiky.

Pácl také dodává: „Smysl pohonů na elektriku vidím spíše u městské hromadné dopravy a vozů komunálních služeb. Nejezdí totiž dlouhé vzdálenosti a tím pádem nemusí tolikrát svá auta dobíjet.“ Při každém zastavení se navíc baterie sama dobíjí. Elektromobily ujedou na plné nabití zhruba 250 kilometrů. Na elektrický pohon nejezdí v dnešní době jen auta, ale už i formule. Studenti elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze se jako jediní u nás na vývoji eformulí podílí. 

Text vznikl ve spolupráci s Jiřím Lizcem

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Generace20
+
Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

18. 01. 2020

Před rokem 1989 byli vozíčkáři prakticky zcela vyčleněni z veřejného života. Minulý režim je chtěl mít raději zavřené v ústavech a bezbariérových míst bylo minimum. Dnes mohou cestovat, sportovat a vyřizovat si běžné věci sami.

Když byla sametová revoluce, bylo Radku Musílkovi (40) deset let. K životu na invalidním vozíku je odkázán od svého narození, kdy mu při porodu lékaři poškodili míchu. Dobře si pamatuje na to, jak těžké bylo před rokem 1989 vozík získat. „Až do roku 1989 jsem musel jezdit v kočárku, protože na vozíky byla dlouhá čekací doba,“ vzpomíná Musílek. Dnes postižený dostane od pojišťovny invalidní vozík téměř okamžitě.

Už nejsou vyčlenění

V minulosti neexistovaly ani asistenční služby a lidé s tělesným postižením byli odkázáni na pomoc rodiny. „Mám báječné rodiče, kteří mne všude vozili na jednoduchém kočárku pro větší děti. V Liberci se takové vyráběly a počítalo se s tím, že v nich budou jezdit právě postižení než malé děti,“ vysvětluje Musílek.

Komunistický režim postižené také vyčleňoval z veřejného života. „Byli bráni jako něco, co se do společnosti nehodí a lidé ani nevěděli, jak se k nim mají chovat,“ říká tisková mluvčí centra Paraple Monika Warnesová. Proto vozíčkáři trávili většinu času doma. Měli minimum možností seberealizace, pracovních uplatnění či volnočasových aktivit.

Bezbariérový přístup

Po revoluci se situace pro vozíčkáře výrazně změnila. Začalo přibývat bezbariérových prostor a asistenčních služeb. Nyní mohou i vozíčkáři sportovat, cestovat, řídit auto, nebo navštěvovat kina a divadla. „Tenkrát jsem se nedostal ani na nákup, protože do obchodu vedly schody,“ popisuje Musílek. Přestože ani dnes nejsou podmínky pro život na vozíku ideální, s předrevolučním obdobím jsou nesrovnatelné. „Bavila jsem se s kamarádem, který říkal, že dnes je život na vozíku radost,“ směje se vozíčkářka Nina Křehotová (35).

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Generace20
+
Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

17. 01. 2020

Čekání je u konce. Pár dní před Vánoci organizátoři oznámili místo konání Winter Spartan Race. Bude to Brno. Jejich rozhodnutí mě hodně překvapilo. Doufala jsem v místo někde na horách, kde bude aspoň trošku sněhu, protože pak bych se nejspíš vyhnula brodění v ledové vodě. Přijde mi lepší plazit se ve sněhu, z toho člověk aspoň není okamžitě promočený na kost. Ale i přesto věřím, že závod dokončím.

Nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní z toho, že měsíc před závodem závodníci nevěděli, kde se první Spartan sezóny poběží. V diskuzích na Facebooku lidé už skoro nadávali. Pár dní před Vánoci jsem však dostala první dárek: informaci, že můj první Spartan Race se blíží a místo už je jasné. Když jsem zjistila, že to bude v Brně, zděsila jsem se. Nevadí mi místo jako takové, ale myšlenka že běžím ve městě mezi velkými budovami, na betonovém povrchu nebo dlažebních kostkách. Před očima se mi promítla představa, jak mi to na každém kroku klouže kvůli námraze, nebo jak si o beton při pádu rozrazím hlavu. Naštěstí organizátoři místo centra města vybrali park blízko řeky Svratky. Což ale znamená, že se dost možná budeme brodit pod ostnatým drátem v ledové vodě.

Začala jsem pochybovat 

Nechtěla jsem posílat přihlášku, dokud jsem neznala místo konání. Tak dlouho jsem si v hlavě přebírala různé scénáře, až jsem začala pochybovat, jestli mi ta zima za to vůbec stojí. Do poslední chvíle jsem si hrála s myšlenkou, že to vzdám. Jenže existuje spousta lidí, kteří nevěří, že závod dokončím, anebo mě naopak od samého začátku podporují. Také jsem si uvědomila kolik dřiny mě už příprava stála. Takže jsem sebrala všechnu odvahu a vyplnila registraci. Už není cesty zpět.

Vánoční přejídání

Po dvou měsících přípravy na sobě vidím změny. Na začátku mi váha ukazovala 55,5 kilogramů. Dnes už to je o dvě kila více a to především svalové hmoty. Na mou výšku 172 cm to ale není moc. Ideální představa byla přibrat minimálně na 60 kilogramů, protože jinak se svalová hmota vytváří těžko, když není z čeho. A proto jsem během vánočních svátků, kdy se většina sportovců strachuje o svoji váhu, byla v klidu a cpala se vším možným. Už týden dopředu jsem se těšila na hromady řízků s bramborovým salátem, talíře cukroví a vánočky. Ani cvičení jsem se popravdě moc nevěnovala. Během svátků jsem udělala pouze pár sérií angličáků, a běh vypustila úplně.

I tahle křižovatka mě na trase čeká. Zdoj: Facebook Spartan Race Czech Republic

I přesto, že jsem si o prázdninách dala menší oddych, ve fyzičce jsem se přeci jen za ty dva měsíce příprav výrazně posunula.  Ani ne tak v běhu jako v síle. Po deseti klikách už nepadám vyčerpáním a po dvaceti dřepech si nesedám zhroucená na zem. Radost ze zlepšené kondice ale stále střídají obavy, zda mé poraněné koleno během závodu vydrží terén, překážky a zimu. Jestli budu muset lézt do ledové vody tak svaly prochladnou. A ty jsou právě největší oporou, které koleno drží. Ani teď jsem se nevyhnula dnům, kdy jsem musela trénink kvůli bolesti zmírnit, nebo úplně vynechat. Na závod si ale koleno zatejpuji, a věřím, že i ortéza pomůže koleno udržet. Do cíle se doplazím klidně i po čtyřech. Už mi nic nebrání postavit se na start a bojovat až do konce.

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Generace20
+
Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

16. 01. 2020

Novinář Pavel Urban (35) absolvoval VOŠP před téměř třinácti lety. Začínal jako novinář na serveru eFotbal.cz, prošel tiskovou agenturou Mediafax a od roku 2015 pracuje jako redaktor a editor v deníku Metro. Stále je ale věrným „Vošpákem“ a na škole učí například publicistické psaní.

Je pondělí 2. prosince a Pavel Urban mě vede rovnou do redakce deníku Metro. Den pro něj začal už v deset hodin ráno první poradou. Mně ale doporučil přijít až po poledni, kdy v redakci bývá největší ruch. 

Na školu vzpomíná rád

Do další porady zbývá ještě pár minut a tak si Urban sedá za stůl a vypráví o letech ve škole. „Měl jsem hodně rád spisovatele Václava Vokolka, který měl na škole kulturní specializaci. Učily nás opravdu špičky svých oborů a hodně jsme i psali,“ vzpomíná Urban. Vypráví, jak si se spolužáky dělali legraci z toho, že večer v televizi vídali profesionály, které znali ze školy. Skoro všechny základy pro praxi, která jsou v médiích zásadní, mu prý dala právě VOŠP a za to je jí vděčný. „Třeba mediální den nebo Generaci20 jsme ale neměli,“ říká Urban, který je přesvědčený, že taková školní cvičení jsou pro budoucí práci v médiích jedině užitečná.

Porada určuje den

Je 13.02 a všichni se pomalu přesouvají do zasedací místnosti na poradu. Sedám si společně s redaktory k jednomu stolu a Urban mi podává výtisk novin, který už od rána koluje mezi lidmi v metru. „Nejdřív si projdeme, jak to vypadá,“ pobízí ostatní redaktor David Halatka a listuje v novinách. „To ucho je prostě hnusné, to se nám opravdu nepovedlo,“ komentuje záhlaví titulní strany editor Šimon Merta.

Všichni redaktoři mají šanci se k novinám vyjádřit. Dostavují se výtky jako: „titulek má přitáhnout, ne zmást,“ „tohle jsou strašně dlouhé texty, čtenář se v tom nevyzná,“ „často se opakují slova“. Urban se taky hlásí o slovo. „Tenhle text jsem ale nepsal já,“ upozorňuje na svůj podpis pod jedním z článků. Ten totiž napsala redaktorka Petra Macháčková a editor při kontrole textu zřejmě popletl autora. „No tak jí napiš omluvnou zprávu a je to,“ uzavírá incident editor Merta. 

Na řadu přichází diskuze o novinách, které vyjdou další den. Redaktoři měli editorovi poslat své nápady na témata a ty se postupně schvalují. „Vždy u článků potřebujeme znát hlavně názor protistran,“ vysvětluje editor na příkladu článku o cestující, které revizor neuznal platnou jízdenku. Protože redaktor zatím znal jen názor cestující, text by nebyl objektivní. Zhruba po půl hodině porada pomalu končí. Někomu ale přišla moc dlouhá. Redaktorovi Filipovi Jaroševskému schválili téma jako jednomu z prvních a nejspíš se začal nudit. Z titulní strany novin si vytrhl dvě díry na oči a skrze ně teď kouká na ostatní.

Drtivá část práce je za stolem

Po poradě Urban odchází zpět ke svému stolu. V počítači ve speciálním programu Hermes, ve kterém se vytváří stránky, začíná psát svou část novin. Ukazuje také, jak se dělají infoboxy nebo vkládají fotky, které jsou nedílnou součástí článků. Píše svou hlavní zprávu o smlouvě mezi Prahou a Tchaj-pejí. „Informace si můžu brát i z České tiskové kanceláře. Pak si je v tomhle programu upravím podle prostoru, který na článek mám. Něco přepíšu, něco úplně smažu,“ vysvětluje Urban. Emailovou schránku kontroluje snad každých pět minut. „Tohle je typické, mluvím s vámi sotva půl hodiny a už mi přišlo jedenáct emailů,“ kroutí hlavou Urban. Většina z nich jsou tiskové zprávy nebo pozvánky na akce, které by redaktory mohly zajímat. Schoval si třeba email o divadelním představení Louskáček, ostatní rovnou maže.Urban dopisuje ještě sloupek o charitativní aukci fotografií. Začíná také editovat texty, které napsali jiní redaktoři. Ačkoliv se redakce zdá být klidná, stačí jeden zásah do cizího textu a může z toho být i hádka. „Pavle, ty jsi mi zeditoval článek, ale teď vůbec nedává smysl. Napsal jsem ho já a chci, aby to z toho bylo poznat,“ zlobí se redaktor Jaroševský, kterému Urban v článku nahradil zájmeno „já“ za „my“, aby v textu mluvila celá redakce. „V tomhle kontextu je to ale úplně jedno,“ brání se Urban. Jaroševský ale nesouhlasí. „Tak si to dočti až do konce, stojím si za tím, abych tam mluvil jen já,“ argumentuje. Spor nakonec vyhrál Urban, jakožto editor, a v článku zůstalo zájmeno „my“.

Překvapení na konec

Venku už se dávno setmělo a v redakci se schyluje k uzávěrce. „Nejpozději do šesté večer musí být všechny články hotové, protože potom se posílají do tiskárny,“ objasňuje Urban. Už má svou práci dokončenou, ale ještě mu na jedné straně zbývá malý prostor. „Tak když už vás tady máme, zkusíte si napsat, jak se vám tu líbilo. Když to bude dobré, otiskneme to,“ oznamuje mi. Čas na nás ale tlačí. „Přijdu tak za 20 minut, jestli už to máte hotové,“ sděluje mi. Sloupek „Jak to vidím já“ schválil jak on, tak editor Merta a mně ho vytiskli na památku. „Vždycky je fajn mít alespoň kousek novin o den dřív,“ usmívá se Urban.

Sloupek po schválení vyšel v novinách v úterý 3. prosince. Zdroj: Eliška Havlíčková

Z redakce odchází krátce po šesté večer. Den hodnotí jako relativně klidný. „Takhle tiché to tu není vždycky,“ ujišťuje. Uvědomuje si, že novinařina se odvíjí od momentálního dění, a právě proto ho baví.

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Generace20
+
Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

14. 01. 2020

Když bylo Sagar Iliyasan Rakin (32) deset let, uprchla s rodiči a dvěma sourozenci před válkou z Afghánistánu do Česka. Jejího otce tvrdě pronásledoval tehdejší režim a situace začala být pro rodinu příliš nebezpečná. Rakin raději většinu vzpomínek z dětství stráveného v uprchlickém táboře vytěsnila. Náročná cesta ke svobodě její rodině trvala šest let. České občanství ale ani po více než dvaceti letech stále všichni nemají.

Před dvaadvaceti lety jste s rodinou emigrovala do Česka. Co vás k tomu vedlo?
Utíkali jsme před válkou. V Afghánistánu už to pro nás nebylo bezpečné. Otce pronásledovali, protože jako univerzitní profesor germanistiky spadal pod inteligenci, kterou režim tvrdě potlačoval. Život tam už se zdál do budoucna nemožný. Člověk nevěděl, jestli se druhý den vůbec vzbudí.

Co jste pro útěk museli udělat?
Část majetku rodiče prodali, zbytek rozdali po rodině. Získali tím peníze na útěk a hlavně pro převaděče. Bez něj by to asi nevyšlo. Dovedl nás v pořádku až do Česka. Cesta nám trvala rok. Měla jsem štěstí, že jsem při útěku zůstala se svými rodiči a dvěma sourozenci. Neztratili jsme se.  

Jak jste jako malá útěk vnímala?
Je pro mě náročné na to vzpomínat. Dítě ty špatné momenty zkrátka vypustí. Alespoň já si to myslím. V tu chvíli ani nemá dostatečnou emocionální výbavu, aby to vše zpracovalo. Pamatuji si, jak nám převaděč řekl, ať se ihned nahlásíme na místní policejní stanici a ta nás přidělí do určitého uprchlického tábora. Bála jsem se, co s námi bude. Ze začátku jsme byli v Jezové.

Všude byly mříže, přišla jsem si jako ve vězení

Jak to u výslechu vypadalo?
Přijdete do místnosti, kde sedíte mezi ostatními uprchlíky několik hodin, a čekáte, než se dostanete k pohovoru. Připadalo mi to tam jako v koncentračním táboře v Terezíně, kde jsem později se základní školou byla na exkurzi. Dlouhá chladná chodba, pár dřevěných míst na sezení. Měli jsme hlad a byla nám hrozná zima, protože jsme se tam dostali někdy v prosinci 1997.

Na co se vás tehdy vyptávali?
Nejdřív se policisté ptali rodičů, proč utíkají. Na jejich cestu, na život v Afghánistánu. Chtěli slyšet hlavně rodinnou historii. Pak si zavolali nás děti a ptali se na stejné otázky. Ty odpovědi potom porovnávali, jestli sedí a náhodou někdo nelže. Děti jsou vždy dobré vodítko, jestli rodič mluví pravdu. Pro nejmenší to je ale šílený stres. Vůbec netuší, co se s nimi děje.

Jak to bylo s překladem? Přeci jen jste byla dítě, které nemluvilo česky.
U pohovoru byli vždy tlumočníci. Mluvila jsem persky a oni to potom překládali do češtiny. V tu chvíli se ale velmi jednoduše může stát, že dojde k nějakému nedorozumění. Tlumočník prostě něco chybně přeloží. Nehlídáte ho, když mu nerozumíte ani slovo.

Tři roky jste strávila v uprchlickém táboře. Co všechno jste po pohovoru absolvovala?
Poslali nás do karantény, kde jsme byli asi měsíc. Zdravotníci sledovali náš zdravotní stav, jestli jsme s sebou nepřinesli nějaké nemoci. Znovu kontrolovali všechny naše výpovědi. Zároveň porovnávali naší životosprávu. Dávali nám třikrát denně jídlo. To bylo všechno. Byli jsme zavření, nemohli jsme chodit ven, všude byly mříže. Tábory jsou situované většinou za městem. Přišla jsem si jako ve vězení.

Na den jsme dostali jen 12 korun

Jak vypadá karanténa v táboře?
Jsou v ní místnosti, kde bydlí klidně i více rodin. Měli jsme štěstí, že jsme bydleli s jednou afghánskou rodinou. Měla i podobný osud, takže si rodiče měli o čem povídat. Díky tomu jsme neupadali do depresí. V jedné místnosti nás bydlelo asi dvanáct, spali jsme na starých palandách. Na celý blok, kde bylo asi deset pokojů, bylo jen pár sprch a záchodů. Po propuštění z karantény nás zařadili mezi ostatní, dostávali jsme opět třikrát denně jídlo a dvanáct korun na den, které jsme šetřili na krátké vycházky jednou týdně. Alespoň tak jsme se trochu dostali mezi lidi. Jednou měsíčně nám dodávali i hygienické potřeby a oblečení jsme získávali z charit.

Co se dělo potom?
Začal u nás proces integrace. Museli jsme se naučit jazyk, reálie. Po třech měsících jsme my děti byly vyslány do klasické školy ve městě. Rodiče se jazyk učili v táboře a čekali na vyjádření Ministerstva vnitra. Trvalo dlouho, než jsme se dostali pryč. Po třech letech nás převezli do hotelu v Dubici, který byl už pro veřejnost uzavřen. Neměli jsme totiž dál na tábor právo. Rodiče byli bez práce a peněz, my jsme chodili do školy. Jednou za čas nám charitativní organizace přidělily i jídlo. V tu dobu moje maminka docela vážně onemocněla. Díky tomu jsme ale konečně dostali po šesti letech pobytu humanitární azyl, kdy nad námi Česká republika drží mezinárodní ochrannou ruku. Občanství ale stále většina rodiny, včetně mě, nemá. Paradoxní je, že moje nejmladší sestra Donia (20) ho získala až letos, a to se narodila tady. Byla také brána jako uprchlík.

Bylo pro vás těžké zvykat si na nový jazyk, školství?
Na začátku to bylo těžké. Jako děti jsme byly do školy dány brzo, už po pár měsících. Autobus nás vždy odvezl ráno pryč, a potom nás zase přivezl zpět do tábora. Nesměly jsme se pohybovat jinde. Prvních pár let jsme toho moc neuměly. Učitelé nás na začátku neklasifikovali. Šly jsme se sestrou o ročník níž, abychom se vše naučily. Byly jsme zařazeny do třetí třídy. Postupně jsme se ale lepšily, dokonce se nám později povedlo přeskočit čtvrtou třídu a šly jsme rovnou do páté. V tu dobu jsme už začaly být hodnocené.

Lidé si před vámi i odplivnou

Jak vás přijali spolužáci?
S nimi to vždycky bylo náročné. Na prvním stupni základky nás vůbec nepřijali. Byli jsme jiní. Děti se k nám chovaly hůř, než později na druhém stupni a střední škole. Hodně nás přirovnávaly k Romům a chovaly se k nám špatně, posmívaly se a stranily se nás. Našli se ale i tací spolužáci, kteří se k nám chovali slušně. Ale kamarády jsme neměli. Ani na střední. Vždycky jsme byly mimo skupinu. Učitelé a profesoři nás ale podporovali, protože viděli naši snahu zapadnout.

Setkáváte se hodně s předsudky?
Rasistické narážky tady v Čechách byly vždycky. Když jsme se ale přestěhovali do Prahy, asi před šestnácti lety, situace byla najednou o trochu lepší. V hlavním městě je více kultur a zdá se mi, že jsou na to lidé už zvyklí. Situace se zhoršila, když v Evropě propukla uprchlická krize. Od té doby to začínám pociťovat i tady v Praze, ty pohledy a narážky. Nedávno jsem byla venku s kamarádkou a jejím mužem, který je Ind. Procházel kolem nás nějaký pán a před námi si odplivl.

Letos jste se zapojila i do projektu HateFree, který se vymezuje vůči rasismu. Co je vašim cílem?
Chceme rozšířit povědomí o tom, že Praha patří i nám, že patří všem. I my, co máme jiný původ, se můžeme cítit jako Češi. Připojila jsem se do kampaně Praha, metropole všech. Zaobíráme se tam hlavně migrační problematikou. Ještě před projektem jsem ale dělala po školách besedy, abych dětem vysvětlila pojmy jako imigrace nebo integrace.

V Česku žijete 22 let. Jaké to pro vás bylo přijmout cizí kulturu?
Já jsem si vytvořila svojí vlastní třetí, kde jsem přijala pozitivní prvky z obou kultur. Mám přizpůsobené kulturní prvky tak, aby mi v ní bylo dobře. Podobně to mám s vírou. Nepřipisuji se k náboženství, ale považuji se za duchovního člověka, ne náboženského. Nejsem vymezená.

Oproti tomu, co jste zažívala v minulosti, jste teď spokojená?
Momentálně ano. Ale smířit se s tím vším bylo náročné. Existenční a existenciální krize tu byla dlouho. Asi deset let. Po odchodu z tábora člověk ze začátku nevěděl, jestli má vůbec na jídlo ze dne na den. Začínali jsme od nuly. Při odbourávání traumat mi hodně pomohla meditace a jóga, kterou studuji již čtvrtým rokem pod záštitou Karlovy univerzity. Krom toho pracuji v softwarové firmě jako konzultantka mezinárodní mobility.

Vrátila byste se po tom všem zpět do Afghánistánu?
Teď se vrátit nemůžu, protože jsem stále azylant. Možná v budoucnu, pokud budu mít české občanství jako humanitární pracovník. Ale žít bych tam nemohla. Cítím se doma tady, v Praze. 

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Generace20
+
Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

12. 01. 2020

Čech, který to dotáhne v hokeji až do NHL, je obvykle hvězda. Před rokem 1989 to tak nebylo. Čechoslováků v zámoří hrálo minimum a sportovní fandové o tom většinou ani nevěděli. Napravuje to Síň slávy českého hokeje, která mnohé zapomenuté příběhy připomíná.

Hrát hokej v zahraničí nebylo před sametovou revolucí téměř možné. V roce 1982 se ale podle bývalého hokejisty Jaroslava Pouzara (67) trochu uvolnila atmosféra a režim začal pouštět hráče ven i bez toho, aby kvůli svému snu museli emigrovat. Pouzar odjel do kanadského klubu Edmonton Oilers hrát NHL. „Hráčům muselo být minimálně 30 let a museli odehrát minimálně 150 zápasů za národní mužstvo, což jsem měl,“ vysvětluje Pouzar pro Generaci 20. „Českobudějovický klub mě díky přímluvě spoluhráčů uvolnil, ani nároďák už mě nepotřeboval,“ dodává slavný hokejista, který byl prvním Čechem, jenž vyhrál Stanely Cup.

Jaroslav Pouzar jako hráč v českobudějovickém Motoru. Zdroj: Facebook HC Motor České Budějovice

Před rokem 1989 se lidé v České republice sice o hokej zajímali, dostávaly se jim informace ale jen o místní lize. „Pomalu nikdo nevěděl, že hraju NHL. Jen skalní fanoušci to někde zaslechli v rádiu,“ říká Pouzar. Až v roce 2008 založil Český svaz ledního hokeje virtuální síň slávy, kde shromáždil vše, co se v českém hokeji do té doby událo, včetně českých průkopníků v NHL. „V roce 2015 před mistrovstvím světa v Česku se naskytl prostor v obchodním centru Harfa, což byla příležitost. Říkali jsme si, že o hokej bude velký zájem a také se to potvrdilo,“ vysvětluje manažer Síně slávy českého hokeje Otakar Černý.

Postupně shromáždili 134 členů, další čtyři jména přibyly 12. prosince. Hokej byl prvním sportem, který své „muzeum“ v Česku založil. „Po revoluci všichni začali mluvit o NHL a o každém hráči. Všichni píšou o tom, jestli někdo zakopne o branku nebo dá gól,“ vidí Pouzar rozdíl mezi vnímáním NHL tehdy a nyní. V roce 1984 sice mohl dovézt Stanely Cup domů, ale komunisté o to nestáli. „Takže jsem zavolal do Edmontonu, že ho sem přivézt nechci a nikdy jsem ho tu neměl. Tehdy mi trochu zkazili radost,“ říká Pouzar, který je členem Síně slávy od roku 2009.

Vlevo Jaroslav Pouzar se svým bývalým spoluhráčem z kanadského klubu Edmonton Oilers Donem Jacksonem. Zdroj: Facebook Hokejové Centrum Pouzar

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“