Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Elektromobily životní prostředí nespasí

Elektromobily životní prostředí nespasí

Elektromobily životní prostředí nespasí

Generace20
+
Elektromobily životní prostředí nespasí

Elektromobily životní prostředí nespasí

Generace20

Autor: Monika Kabourková

20. 01. 2020

Lidé si elektromobily kupují především proto, aby šli s dobou a vylepšili si image. Auta na elektrický pohon jsou tišší, bez vícestupňové převodovky a podle výrobců ekologičtější. Jenže experti soudí, že se díky nim životní prostředí nezmění.

Mezi vynálezce, kteří se podíleli na první výrobě elektromobilů, patřil už před 120 lety i František Křižík. Elektromobily tak nejsou inovační vynález poslední dekády, automobilky ale jejich výrobu posílily před čtyřmi lety kvůli Pařížské dohodě. „Ta má za cíl omezit množství oxidu uhličitého v ovzduší. U nás ve firmě chceme tento plyn zcela eliminovat,“ popisuje důvod zahájení výroby elektromobilů Škoda Auto mluvčí Štěpán Řehák.

V Česku nemají elektromobily na životní prostředí tak významný vliv, jako třeba v USA. Z celkového počtu emisí v ovzduší se u nás auta podílejí jen dvěma procenty. „Pochybuji o tom, že během následujících desetiletí budou po ulici jezdit pouze elektromobily. Ostatně i jejich výroba je pro ovzduší stejně náročná, jako výroba aut se spalovacím motorem,“ říká Bohumil Pácl z Autoklubu České republiky.

Pácl také dodává: „Smysl pohonů na elektriku vidím spíše u městské hromadné dopravy a vozů komunálních služeb. Nejezdí totiž dlouhé vzdálenosti a tím pádem nemusí tolikrát svá auta dobíjet.“ Při každém zastavení se navíc baterie sama dobíjí. Elektromobily ujedou na plné nabití zhruba 250 kilometrů. Na elektrický pohon nejezdí v dnešní době jen auta, ale už i formule. Studenti elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze se jako jediní u nás na vývoji eformulí podílí. 

Text vznikl ve spolupráci s Jiřím Lizcem

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Generace20
+
Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

18. 01. 2020

Před rokem 1989 byli vozíčkáři prakticky zcela vyčleněni z veřejného života. Minulý režim je chtěl mít raději zavřené v ústavech a bezbariérových míst bylo minimum. Dnes mohou cestovat, sportovat a vyřizovat si běžné věci sami.

Když byla sametová revoluce, bylo Radku Musílkovi (40) deset let. K životu na invalidním vozíku je odkázán od svého narození, kdy mu při porodu lékaři poškodili míchu. Dobře si pamatuje na to, jak těžké bylo před rokem 1989 vozík získat. „Až do roku 1989 jsem musel jezdit v kočárku, protože na vozíky byla dlouhá čekací doba,“ vzpomíná Musílek. Dnes postižený dostane od pojišťovny invalidní vozík téměř okamžitě.

Už nejsou vyčlenění

V minulosti neexistovaly ani asistenční služby a lidé s tělesným postižením byli odkázáni na pomoc rodiny. „Mám báječné rodiče, kteří mne všude vozili na jednoduchém kočárku pro větší děti. V Liberci se takové vyráběly a počítalo se s tím, že v nich budou jezdit právě postižení než malé děti,“ vysvětluje Musílek.

Komunistický režim postižené také vyčleňoval z veřejného života. „Byli bráni jako něco, co se do společnosti nehodí a lidé ani nevěděli, jak se k nim mají chovat,“ říká tisková mluvčí centra Paraple Monika Warnesová. Proto vozíčkáři trávili většinu času doma. Měli minimum možností seberealizace, pracovních uplatnění či volnočasových aktivit.

Bezbariérový přístup

Po revoluci se situace pro vozíčkáře výrazně změnila. Začalo přibývat bezbariérových prostor a asistenčních služeb. Nyní mohou i vozíčkáři sportovat, cestovat, řídit auto, nebo navštěvovat kina a divadla. „Tenkrát jsem se nedostal ani na nákup, protože do obchodu vedly schody,“ popisuje Musílek. Přestože ani dnes nejsou podmínky pro život na vozíku ideální, s předrevolučním obdobím jsou nesrovnatelné. „Bavila jsem se s kamarádem, který říkal, že dnes je život na vozíku radost,“ směje se vozíčkářka Nina Křehotová (35).

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Generace20
+
Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

17. 01. 2020

Čekání je u konce. Pár dní před Vánoci organizátoři oznámili místo konání Winter Spartan Race. Bude to Brno. Jejich rozhodnutí mě hodně překvapilo. Doufala jsem v místo někde na horách, kde bude aspoň trošku sněhu, protože pak bych se nejspíš vyhnula brodění v ledové vodě. Přijde mi lepší plazit se ve sněhu, z toho člověk aspoň není okamžitě promočený na kost. Ale i přesto věřím, že závod dokončím.

Nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní z toho, že měsíc před závodem závodníci nevěděli, kde se první Spartan sezóny poběží. V diskuzích na Facebooku lidé už skoro nadávali. Pár dní před Vánoci jsem však dostala první dárek: informaci, že můj první Spartan Race se blíží a místo už je jasné. Když jsem zjistila, že to bude v Brně, zděsila jsem se. Nevadí mi místo jako takové, ale myšlenka že běžím ve městě mezi velkými budovami, na betonovém povrchu nebo dlažebních kostkách. Před očima se mi promítla představa, jak mi to na každém kroku klouže kvůli námraze, nebo jak si o beton při pádu rozrazím hlavu. Naštěstí organizátoři místo centra města vybrali park blízko řeky Svratky. Což ale znamená, že se dost možná budeme brodit pod ostnatým drátem v ledové vodě.

Začala jsem pochybovat 

Nechtěla jsem posílat přihlášku, dokud jsem neznala místo konání. Tak dlouho jsem si v hlavě přebírala různé scénáře, až jsem začala pochybovat, jestli mi ta zima za to vůbec stojí. Do poslední chvíle jsem si hrála s myšlenkou, že to vzdám. Jenže existuje spousta lidí, kteří nevěří, že závod dokončím, anebo mě naopak od samého začátku podporují. Také jsem si uvědomila kolik dřiny mě už příprava stála. Takže jsem sebrala všechnu odvahu a vyplnila registraci. Už není cesty zpět.

Vánoční přejídání

Po dvou měsících přípravy na sobě vidím změny. Na začátku mi váha ukazovala 55,5 kilogramů. Dnes už to je o dvě kila více a to především svalové hmoty. Na mou výšku 172 cm to ale není moc. Ideální představa byla přibrat minimálně na 60 kilogramů, protože jinak se svalová hmota vytváří těžko, když není z čeho. A proto jsem během vánočních svátků, kdy se většina sportovců strachuje o svoji váhu, byla v klidu a cpala se vším možným. Už týden dopředu jsem se těšila na hromady řízků s bramborovým salátem, talíře cukroví a vánočky. Ani cvičení jsem se popravdě moc nevěnovala. Během svátků jsem udělala pouze pár sérií angličáků, a běh vypustila úplně.

I tahle křižovatka mě na trase čeká. Zdoj: Facebook Spartan Race Czech Republic

I přesto, že jsem si o prázdninách dala menší oddych, ve fyzičce jsem se přeci jen za ty dva měsíce příprav výrazně posunula.  Ani ne tak v běhu jako v síle. Po deseti klikách už nepadám vyčerpáním a po dvaceti dřepech si nesedám zhroucená na zem. Radost ze zlepšené kondice ale stále střídají obavy, zda mé poraněné koleno během závodu vydrží terén, překážky a zimu. Jestli budu muset lézt do ledové vody tak svaly prochladnou. A ty jsou právě největší oporou, které koleno drží. Ani teď jsem se nevyhnula dnům, kdy jsem musela trénink kvůli bolesti zmírnit, nebo úplně vynechat. Na závod si ale koleno zatejpuji, a věřím, že i ortéza pomůže koleno udržet. Do cíle se doplazím klidně i po čtyřech. Už mi nic nebrání postavit se na start a bojovat až do konce.

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Generace20
+
Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Den s absolventem VOŠP Pavlem Urbanem: Mediální základy jsem se naučil ve škole

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

16. 01. 2020

Novinář Pavel Urban (35) absolvoval VOŠP před téměř třinácti lety. Začínal jako novinář na serveru eFotbal.cz, prošel tiskovou agenturou Mediafax a od roku 2015 pracuje jako redaktor a editor v deníku Metro. Stále je ale věrným „Vošpákem“ a na škole učí například publicistické psaní.

Je pondělí 2. prosince a Pavel Urban mě vede rovnou do redakce deníku Metro. Den pro něj začal už v deset hodin ráno první poradou. Mně ale doporučil přijít až po poledni, kdy v redakci bývá největší ruch. 

Na školu vzpomíná rád

Do další porady zbývá ještě pár minut a tak si Urban sedá za stůl a vypráví o letech ve škole. „Měl jsem hodně rád spisovatele Václava Vokolka, který měl na škole kulturní specializaci. Učily nás opravdu špičky svých oborů a hodně jsme i psali,“ vzpomíná Urban. Vypráví, jak si se spolužáky dělali legraci z toho, že večer v televizi vídali profesionály, které znali ze školy. Skoro všechny základy pro praxi, která jsou v médiích zásadní, mu prý dala právě VOŠP a za to je jí vděčný. „Třeba mediální den nebo Generaci20 jsme ale neměli,“ říká Urban, který je přesvědčený, že taková školní cvičení jsou pro budoucí práci v médiích jedině užitečná.

Porada určuje den

Je 13.02 a všichni se pomalu přesouvají do zasedací místnosti na poradu. Sedám si společně s redaktory k jednomu stolu a Urban mi podává výtisk novin, který už od rána koluje mezi lidmi v metru. „Nejdřív si projdeme, jak to vypadá,“ pobízí ostatní redaktor David Halatka a listuje v novinách. „To ucho je prostě hnusné, to se nám opravdu nepovedlo,“ komentuje záhlaví titulní strany editor Šimon Merta.

Všichni redaktoři mají šanci se k novinám vyjádřit. Dostavují se výtky jako: „titulek má přitáhnout, ne zmást,“ „tohle jsou strašně dlouhé texty, čtenář se v tom nevyzná,“ „často se opakují slova“. Urban se taky hlásí o slovo. „Tenhle text jsem ale nepsal já,“ upozorňuje na svůj podpis pod jedním z článků. Ten totiž napsala redaktorka Petra Macháčková a editor při kontrole textu zřejmě popletl autora. „No tak jí napiš omluvnou zprávu a je to,“ uzavírá incident editor Merta. 

Na řadu přichází diskuze o novinách, které vyjdou další den. Redaktoři měli editorovi poslat své nápady na témata a ty se postupně schvalují. „Vždy u článků potřebujeme znát hlavně názor protistran,“ vysvětluje editor na příkladu článku o cestující, které revizor neuznal platnou jízdenku. Protože redaktor zatím znal jen názor cestující, text by nebyl objektivní. Zhruba po půl hodině porada pomalu končí. Někomu ale přišla moc dlouhá. Redaktorovi Filipovi Jaroševskému schválili téma jako jednomu z prvních a nejspíš se začal nudit. Z titulní strany novin si vytrhl dvě díry na oči a skrze ně teď kouká na ostatní.

Drtivá část práce je za stolem

Po poradě Urban odchází zpět ke svému stolu. V počítači ve speciálním programu Hermes, ve kterém se vytváří stránky, začíná psát svou část novin. Ukazuje také, jak se dělají infoboxy nebo vkládají fotky, které jsou nedílnou součástí článků. Píše svou hlavní zprávu o smlouvě mezi Prahou a Tchaj-pejí. „Informace si můžu brát i z České tiskové kanceláře. Pak si je v tomhle programu upravím podle prostoru, který na článek mám. Něco přepíšu, něco úplně smažu,“ vysvětluje Urban. Emailovou schránku kontroluje snad každých pět minut. „Tohle je typické, mluvím s vámi sotva půl hodiny a už mi přišlo jedenáct emailů,“ kroutí hlavou Urban. Většina z nich jsou tiskové zprávy nebo pozvánky na akce, které by redaktory mohly zajímat. Schoval si třeba email o divadelním představení Louskáček, ostatní rovnou maže.Urban dopisuje ještě sloupek o charitativní aukci fotografií. Začíná také editovat texty, které napsali jiní redaktoři. Ačkoliv se redakce zdá být klidná, stačí jeden zásah do cizího textu a může z toho být i hádka. „Pavle, ty jsi mi zeditoval článek, ale teď vůbec nedává smysl. Napsal jsem ho já a chci, aby to z toho bylo poznat,“ zlobí se redaktor Jaroševský, kterému Urban v článku nahradil zájmeno „já“ za „my“, aby v textu mluvila celá redakce. „V tomhle kontextu je to ale úplně jedno,“ brání se Urban. Jaroševský ale nesouhlasí. „Tak si to dočti až do konce, stojím si za tím, abych tam mluvil jen já,“ argumentuje. Spor nakonec vyhrál Urban, jakožto editor, a v článku zůstalo zájmeno „my“.

Překvapení na konec

Venku už se dávno setmělo a v redakci se schyluje k uzávěrce. „Nejpozději do šesté večer musí být všechny články hotové, protože potom se posílají do tiskárny,“ objasňuje Urban. Už má svou práci dokončenou, ale ještě mu na jedné straně zbývá malý prostor. „Tak když už vás tady máme, zkusíte si napsat, jak se vám tu líbilo. Když to bude dobré, otiskneme to,“ oznamuje mi. Čas na nás ale tlačí. „Přijdu tak za 20 minut, jestli už to máte hotové,“ sděluje mi. Sloupek „Jak to vidím já“ schválil jak on, tak editor Merta a mně ho vytiskli na památku. „Vždycky je fajn mít alespoň kousek novin o den dřív,“ usmívá se Urban.

Sloupek po schválení vyšel v novinách v úterý 3. prosince. Zdroj: Eliška Havlíčková

Z redakce odchází krátce po šesté večer. Den hodnotí jako relativně klidný. „Takhle tiché to tu není vždycky,“ ujišťuje. Uvědomuje si, že novinařina se odvíjí od momentálního dění, a právě proto ho baví.

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Generace20
+
Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

14. 01. 2020

Když bylo Sagar Iliyasan Rakin (32) deset let, uprchla s rodiči a dvěma sourozenci před válkou z Afghánistánu do Česka. Jejího otce tvrdě pronásledoval tehdejší režim a situace začala být pro rodinu příliš nebezpečná. Rakin raději většinu vzpomínek z dětství stráveného v uprchlickém táboře vytěsnila. Náročná cesta ke svobodě její rodině trvala šest let. České občanství ale ani po více než dvaceti letech stále všichni nemají.

Před dvaadvaceti lety jste s rodinou emigrovala do Česka. Co vás k tomu vedlo?
Utíkali jsme před válkou. V Afghánistánu už to pro nás nebylo bezpečné. Otce pronásledovali, protože jako univerzitní profesor germanistiky spadal pod inteligenci, kterou režim tvrdě potlačoval. Život tam už se zdál do budoucna nemožný. Člověk nevěděl, jestli se druhý den vůbec vzbudí.

Co jste pro útěk museli udělat?
Část majetku rodiče prodali, zbytek rozdali po rodině. Získali tím peníze na útěk a hlavně pro převaděče. Bez něj by to asi nevyšlo. Dovedl nás v pořádku až do Česka. Cesta nám trvala rok. Měla jsem štěstí, že jsem při útěku zůstala se svými rodiči a dvěma sourozenci. Neztratili jsme se.  

Jak jste jako malá útěk vnímala?
Je pro mě náročné na to vzpomínat. Dítě ty špatné momenty zkrátka vypustí. Alespoň já si to myslím. V tu chvíli ani nemá dostatečnou emocionální výbavu, aby to vše zpracovalo. Pamatuji si, jak nám převaděč řekl, ať se ihned nahlásíme na místní policejní stanici a ta nás přidělí do určitého uprchlického tábora. Bála jsem se, co s námi bude. Ze začátku jsme byli v Jezové.

Všude byly mříže, přišla jsem si jako ve vězení

Jak to u výslechu vypadalo?
Přijdete do místnosti, kde sedíte mezi ostatními uprchlíky několik hodin, a čekáte, než se dostanete k pohovoru. Připadalo mi to tam jako v koncentračním táboře v Terezíně, kde jsem později se základní školou byla na exkurzi. Dlouhá chladná chodba, pár dřevěných míst na sezení. Měli jsme hlad a byla nám hrozná zima, protože jsme se tam dostali někdy v prosinci 1997.

Na co se vás tehdy vyptávali?
Nejdřív se policisté ptali rodičů, proč utíkají. Na jejich cestu, na život v Afghánistánu. Chtěli slyšet hlavně rodinnou historii. Pak si zavolali nás děti a ptali se na stejné otázky. Ty odpovědi potom porovnávali, jestli sedí a náhodou někdo nelže. Děti jsou vždy dobré vodítko, jestli rodič mluví pravdu. Pro nejmenší to je ale šílený stres. Vůbec netuší, co se s nimi děje.

Jak to bylo s překladem? Přeci jen jste byla dítě, které nemluvilo česky.
U pohovoru byli vždy tlumočníci. Mluvila jsem persky a oni to potom překládali do češtiny. V tu chvíli se ale velmi jednoduše může stát, že dojde k nějakému nedorozumění. Tlumočník prostě něco chybně přeloží. Nehlídáte ho, když mu nerozumíte ani slovo.

Tři roky jste strávila v uprchlickém táboře. Co všechno jste po pohovoru absolvovala?
Poslali nás do karantény, kde jsme byli asi měsíc. Zdravotníci sledovali náš zdravotní stav, jestli jsme s sebou nepřinesli nějaké nemoci. Znovu kontrolovali všechny naše výpovědi. Zároveň porovnávali naší životosprávu. Dávali nám třikrát denně jídlo. To bylo všechno. Byli jsme zavření, nemohli jsme chodit ven, všude byly mříže. Tábory jsou situované většinou za městem. Přišla jsem si jako ve vězení.

Na den jsme dostali jen 12 korun

Jak vypadá karanténa v táboře?
Jsou v ní místnosti, kde bydlí klidně i více rodin. Měli jsme štěstí, že jsme bydleli s jednou afghánskou rodinou. Měla i podobný osud, takže si rodiče měli o čem povídat. Díky tomu jsme neupadali do depresí. V jedné místnosti nás bydlelo asi dvanáct, spali jsme na starých palandách. Na celý blok, kde bylo asi deset pokojů, bylo jen pár sprch a záchodů. Po propuštění z karantény nás zařadili mezi ostatní, dostávali jsme opět třikrát denně jídlo a dvanáct korun na den, které jsme šetřili na krátké vycházky jednou týdně. Alespoň tak jsme se trochu dostali mezi lidi. Jednou měsíčně nám dodávali i hygienické potřeby a oblečení jsme získávali z charit.

Co se dělo potom?
Začal u nás proces integrace. Museli jsme se naučit jazyk, reálie. Po třech měsících jsme my děti byly vyslány do klasické školy ve městě. Rodiče se jazyk učili v táboře a čekali na vyjádření Ministerstva vnitra. Trvalo dlouho, než jsme se dostali pryč. Po třech letech nás převezli do hotelu v Dubici, který byl už pro veřejnost uzavřen. Neměli jsme totiž dál na tábor právo. Rodiče byli bez práce a peněz, my jsme chodili do školy. Jednou za čas nám charitativní organizace přidělily i jídlo. V tu dobu moje maminka docela vážně onemocněla. Díky tomu jsme ale konečně dostali po šesti letech pobytu humanitární azyl, kdy nad námi Česká republika drží mezinárodní ochrannou ruku. Občanství ale stále většina rodiny, včetně mě, nemá. Paradoxní je, že moje nejmladší sestra Donia (20) ho získala až letos, a to se narodila tady. Byla také brána jako uprchlík.

Bylo pro vás těžké zvykat si na nový jazyk, školství?
Na začátku to bylo těžké. Jako děti jsme byly do školy dány brzo, už po pár měsících. Autobus nás vždy odvezl ráno pryč, a potom nás zase přivezl zpět do tábora. Nesměly jsme se pohybovat jinde. Prvních pár let jsme toho moc neuměly. Učitelé nás na začátku neklasifikovali. Šly jsme se sestrou o ročník níž, abychom se vše naučily. Byly jsme zařazeny do třetí třídy. Postupně jsme se ale lepšily, dokonce se nám později povedlo přeskočit čtvrtou třídu a šly jsme rovnou do páté. V tu dobu jsme už začaly být hodnocené.

Lidé si před vámi i odplivnou

Jak vás přijali spolužáci?
S nimi to vždycky bylo náročné. Na prvním stupni základky nás vůbec nepřijali. Byli jsme jiní. Děti se k nám chovaly hůř, než později na druhém stupni a střední škole. Hodně nás přirovnávaly k Romům a chovaly se k nám špatně, posmívaly se a stranily se nás. Našli se ale i tací spolužáci, kteří se k nám chovali slušně. Ale kamarády jsme neměli. Ani na střední. Vždycky jsme byly mimo skupinu. Učitelé a profesoři nás ale podporovali, protože viděli naši snahu zapadnout.

Setkáváte se hodně s předsudky?
Rasistické narážky tady v Čechách byly vždycky. Když jsme se ale přestěhovali do Prahy, asi před šestnácti lety, situace byla najednou o trochu lepší. V hlavním městě je více kultur a zdá se mi, že jsou na to lidé už zvyklí. Situace se zhoršila, když v Evropě propukla uprchlická krize. Od té doby to začínám pociťovat i tady v Praze, ty pohledy a narážky. Nedávno jsem byla venku s kamarádkou a jejím mužem, který je Ind. Procházel kolem nás nějaký pán a před námi si odplivl.

Letos jste se zapojila i do projektu HateFree, který se vymezuje vůči rasismu. Co je vašim cílem?
Chceme rozšířit povědomí o tom, že Praha patří i nám, že patří všem. I my, co máme jiný původ, se můžeme cítit jako Češi. Připojila jsem se do kampaně Praha, metropole všech. Zaobíráme se tam hlavně migrační problematikou. Ještě před projektem jsem ale dělala po školách besedy, abych dětem vysvětlila pojmy jako imigrace nebo integrace.

V Česku žijete 22 let. Jaké to pro vás bylo přijmout cizí kulturu?
Já jsem si vytvořila svojí vlastní třetí, kde jsem přijala pozitivní prvky z obou kultur. Mám přizpůsobené kulturní prvky tak, aby mi v ní bylo dobře. Podobně to mám s vírou. Nepřipisuji se k náboženství, ale považuji se za duchovního člověka, ne náboženského. Nejsem vymezená.

Oproti tomu, co jste zažívala v minulosti, jste teď spokojená?
Momentálně ano. Ale smířit se s tím vším bylo náročné. Existenční a existenciální krize tu byla dlouho. Asi deset let. Po odchodu z tábora člověk ze začátku nevěděl, jestli má vůbec na jídlo ze dne na den. Začínali jsme od nuly. Při odbourávání traumat mi hodně pomohla meditace a jóga, kterou studuji již čtvrtým rokem pod záštitou Karlovy univerzity. Krom toho pracuji v softwarové firmě jako konzultantka mezinárodní mobility.

Vrátila byste se po tom všem zpět do Afghánistánu?
Teď se vrátit nemůžu, protože jsem stále azylant. Možná v budoucnu, pokud budu mít české občanství jako humanitární pracovník. Ale žít bych tam nemohla. Cítím se doma tady, v Praze. 

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Generace20
+
Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Když jsem hrál v NHL, skoro nikdo o tom nevěděl

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

12. 01. 2020

Čech, který to dotáhne v hokeji až do NHL, je obvykle hvězda. Před rokem 1989 to tak nebylo. Čechoslováků v zámoří hrálo minimum a sportovní fandové o tom většinou ani nevěděli. Napravuje to Síň slávy českého hokeje, která mnohé zapomenuté příběhy připomíná.

Hrát hokej v zahraničí nebylo před sametovou revolucí téměř možné. V roce 1982 se ale podle bývalého hokejisty Jaroslava Pouzara (67) trochu uvolnila atmosféra a režim začal pouštět hráče ven i bez toho, aby kvůli svému snu museli emigrovat. Pouzar odjel do kanadského klubu Edmonton Oilers hrát NHL. „Hráčům muselo být minimálně 30 let a museli odehrát minimálně 150 zápasů za národní mužstvo, což jsem měl,“ vysvětluje Pouzar pro Generaci 20. „Českobudějovický klub mě díky přímluvě spoluhráčů uvolnil, ani nároďák už mě nepotřeboval,“ dodává slavný hokejista, který byl prvním Čechem, jenž vyhrál Stanely Cup.

Jaroslav Pouzar jako hráč v českobudějovickém Motoru. Zdroj: Facebook HC Motor České Budějovice

Před rokem 1989 se lidé v České republice sice o hokej zajímali, dostávaly se jim informace ale jen o místní lize. „Pomalu nikdo nevěděl, že hraju NHL. Jen skalní fanoušci to někde zaslechli v rádiu,“ říká Pouzar. Až v roce 2008 založil Český svaz ledního hokeje virtuální síň slávy, kde shromáždil vše, co se v českém hokeji do té doby událo, včetně českých průkopníků v NHL. „V roce 2015 před mistrovstvím světa v Česku se naskytl prostor v obchodním centru Harfa, což byla příležitost. Říkali jsme si, že o hokej bude velký zájem a také se to potvrdilo,“ vysvětluje manažer Síně slávy českého hokeje Otakar Černý.

Postupně shromáždili 134 členů, další čtyři jména přibyly 12. prosince. Hokej byl prvním sportem, který své „muzeum“ v Česku založil. „Po revoluci všichni začali mluvit o NHL a o každém hráči. Všichni píšou o tom, jestli někdo zakopne o branku nebo dá gól,“ vidí Pouzar rozdíl mezi vnímáním NHL tehdy a nyní. V roce 1984 sice mohl dovézt Stanely Cup domů, ale komunisté o to nestáli. „Takže jsem zavolal do Edmontonu, že ho sem přivézt nechci a nikdy jsem ho tu neměl. Tehdy mi trochu zkazili radost,“ říká Pouzar, který je členem Síně slávy od roku 2009.

Vlevo Jaroslav Pouzar se svým bývalým spoluhráčem z kanadského klubu Edmonton Oilers Donem Jacksonem. Zdroj: Facebook Hokejové Centrum Pouzar

Při sledování českých zimních komedií diváka nebolí bránice, ale oči

Při sledování českých zimních komedií diváka nebolí bránice, ale oči

Při sledování českých zimních komedií diváka nebolí bránice, ale oči

Generace20
+
Při sledování českých zimních komedií diváka nebolí bránice, ale oči

Při sledování českých zimních komedií diváka nebolí bránice, ale oči

Generace20

Autor: Petra Macháčková

11. 01. 2020

V prosinci měl premiéru film Šťastný nový rok. Od něj si scénáristé slibovali minimálně takový úspěch, jaký měly dnes už legendární a hláškami nabité snímky jako S tebou mě baví svět, Sněženky a machři nebo Anděl na horách. Těm se ale současné komedie ani zdaleka nevyrovnají. Místo vtipně vystavěných dialogů a zápletek čeká diváka jen nekonečná palba jednoho klišé za druhým, sexuálních narážek a poslepovaných scén bez pointy.

Poslední roky v období Vánoc nezasypává Česko sníh, ale spíš nadílka zimních komedií. Divák by očekával, že se aspoň královsky pobaví nad tím, jak party kamarádů jezdí do Špindlu a zažívají neobyčejně vtipné situace, i když je to už značně vyčerpané téma. Problém je ale v tom, že všechny české zimní komedie z posledních let nejsou legrační ani překvapivé, ale naprosto předvídatelné. Výsledek vypadá tak, že scénáristé seberou pár trapných klišé, obsadí snímek převážně seriálovými herci nebo lidmi ze showbyznysu a děj zasadí do náhodného hotelu ve Špindlu. Navíc tamní skiareál je v případech obou stejnojmenných filmů i hlavním sponzorem.

Tvůrci se pak navíc často mylně domnívají, že romantická komedie musí být plná dvojsmyslů, sexuálních narážek a bizarních milostných scén. Jako když například herec Jakub Prachař ve snímku Padesátka obšťastňuje herečku Pavlu Tomicovou v krmelci kousek od bežecké trati a ona mezi vzdechy konstatuje: „Tak takovýhle parohy mi ještě nikdy nikdo nenasadil“. Člověk má pak často takový pocit trapnosti, jako v dětství při sledování milostné scény ve filmu společně s rodiči. Zimní komedie jako Špindl, Špindl 2, Padesátka nebo poslední počin české kinematografie Šťastný nový rok mají často nízká hodnocení jak od filmových kritiků, tak od uživatelů Česko-Slovenské filmové databáze. Ovšem kde je poptávka, tam je i nabídka. Snímky Špindl 2 a Šťastný nový rok dohromady za necelé dva měsíce navštívilo přes 400 tisíc lidí. Náročnější diváci, kteří očekávají kvalitní vtipy a dialogy, by si měli své peníze za lístek do kina raději ušetřit a pustit si několika desítkami let ověřenou klasiku, i když by už vtipné scénky mohli z hlavy přeříkávat místo herců

Člověk by měl být vůči novinařině pokorný, myslí si absolventka VOŠP Klára Antonová

Člověk by měl být vůči novinařině pokorný, myslí si absolventka VOŠP Klára Antonová

Člověk by měl být vůči novinařině pokorný, myslí si absolventka VOŠP Klára Antonová

Generace20
+
Člověk by měl být vůči novinařině pokorný, myslí si absolventka VOŠP Klára Antonová

Člověk by měl být vůči novinařině pokorný, myslí si absolventka VOŠP Klára Antonová

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

10. 01. 2020

Po dokončení Vyšší odborné školy publicistiky vydala svou první knihu o přeživších holocaustu Osudy ve stínu šoa. Novinářka Klára Antonová (29) už od dětství věděla, že se chce živit psaním. Při studiu Autorské žurnalistiky působila také jako šéfredaktorka v Generaci 20. Zkušenosti nabrala i v reklamní agentuře, kde se starala o sociální sítě. Nyní je na rodičovské dovolené a pracuje z domova. Od října přispívá do zdravotní rubriky webu Proženy.cz

Jak s odstupem času vzpomínáte na VOŠP?
Na školu mám vesměs pozitivní vzpomínky. Na gymnáziu jsem neměla ideální partu lidí a moc jsem si to tam neužila. VOŠP pro mě naopak byla odměna za protrpěné čtyři roky na střední. Navíc jsem tam našla obrovský prostor k seberealizaci, kterou jsem jinak uplatňovala jen doma, když jsem si psala texty do šuplíku.

V čem jste se na škole rozvíjela?
Najednou jsem dělala to, čím jsem se chtěla v budoucnosti živit. Některým spolužákům se mohlo zdát, že jsem byla přehnaně aktivní. Já jsem ale ráda pracovala na 120 %, protože jsem věděla, že později své získané zkušenosti uplatním.

Při studiu jste působila jako šéfredaktorka Generace 20. Jak vám zrovna tato zkušenost pomohla v budoucím zaměstnání?
Šéfovat svým kamarádům je to nejtěžší, co na škole může být. Musela jsem si najít způsob, jak s nimi komunikovat, abychom dál zůstali přátelé. Zažila jsem i to, že za mnou redaktor přišel a řekl: „Hele promiň. Byli jsme na pivu a už jsem nestihl upravit článek.“ V tu chvíli jsem ale musela odpovědět: „Nezlob se, ale mě to nezajímá.“ Museli pochopit, že když se budou chovat nezodpovědně, tak to za ně odnesu já.

Jakým pravidlem by se podle vás měli řídit stávající studenti žurnalistiky?
Je dobré si uvědomit, že když se někdo na své pozici vypracuje a pak přejde do jiné redakce, nebude tam za krále. I po několika letech v redakcích si myslím, že by člověk měl být pokorný vůči novinařině. I když má zkušenosti, tak to neznamená, že všemu rozumí. 

Terezín mě zajímal od malička

Dva roky po absolvování VOŠP jste vydala svou první knihu Osudy ve stínu šoa. Jak vás napadlo psát o přeživších holocaustu?
Během studia jsem psala texty na motivy holocaustu a vždycky jsem věděla, že chci jednou napsat knihu. Ale nechtěla jsem si ji vynutit. Čekala jsem, až si mě konkrétní motiv najde. A to se stalo, když jsem si volila téma absolventské práce. Zaměřila jsem se na uměleckou tvorbu terezínského ghetta. Tak jsem poznala i jednotlivé pamětníky. Navíc mě už od malička Terezín nějakým způsobem přitahoval.

Jak na vás tehdy setkání s pamětníky působilo?
Byla jsem nervózní. Myslím, že to jsou hrdinové dnešní doby. Jsou to nesmírně skromní lidé s úžasnými hodnotami. Viděli hrůzy, které si já jen představuji, píšu o nich a chci je zaznamenat pro další generace.

Takových knih ale vyšla spousta. V čem je vaše jiná?
Všichni vědí, že pamětníci už odcházejí. Ti, kteří jsou v mé knize, patří mezi opravdu poslední, kteří ještě mohou o svých vzpomínkách promluvit. Zestárli a pomalu umírají. Jejich příběhy, které se dnes odhalí, jsou už skoro jediné na světě.

Bylo pro vás psychicky náročné psát o tak závažném tématu?
Ano, bylo. Nejhorší byly momenty, kdy mi pamětníci vyprávěl o těch nejhorších okamžicích války, a já jsem nevěděla, co na to říct. Nestačila mi slova. Všechno mi docházelo, až když jsem rozhovor doma přepisovala. Ve chvíli, kdy jsem s nimi mluvila, jsem se především soustředila na fakta. Když jsem se ale uvolnila do tvůrčí nálady, bylo to náročné. Při přepisování rozhovorů jsem několikrát brečela.

Změnilo vás to?
Myslím, že ano. Najednou jsem lidi ve svém okolí viděla v jiném světle. S některými jsem se už nemohla ani dál přátelit. Došlo mi, jak neskutečná ztráta času je rozebírat, který hřeben si má kamarádka koupit. Myslím, že už nikdy nebudu taková, jako dřív. Kdybych si tím neprošla, možná bych pořád řešila takové povrchnosti.

Společně s manželem natočila krátké video pro její knihu. Zdroj: Klára Antonová

Poprvé jsem se setkala s kritikou

Dva roky jste pracovala pro reklamní agenturu Euro RSCG, kde jste se starala o sociální sítě. Proč jste nestudovala marketing?
Obor reklamy mi připadal kreativní a hravý. Ale když jsem nastoupila do reklamní agentury, jediné volné místo bylo PR, které mě nenaplňovalo. Po čase jsem se dostala k sociálním sítím, ve kterých se pohybuji dodnes. To už pro mě bylo mnohem kreativnější. Vždycky jsem se ale cítila být víc novinářkou a ostatní věci, které dělám, jsou způsob dobrého přivýdělku a rozvíjení kreativity.

Po studiu jste půl roku pracovala pro Reflex, později tři roky pro Novinky.cz. Nyní přispíváte do webového magazínu Proženy.cz. Co jste se v redakcích naučila?
V Reflexu mi nikdy neshodili nápad ze stolu. Největším přínosem pro mě ale byla spolupráce s redaktorem Milošem Čermákem a jeho zpětná vazba. V Novinky.cz jsem měla zase plnou zodpovědnost za rubriku o cestování. Poprvé jsem se setkala i s kritikou čtenářů. Autora v diskuzi uráží, ale ani si kolikrát nepřečtou jeho jméno. Nemá smysl brát si to k srdci. Teď pracuji z domova, protože jsem na rodičovské dovolené. Píšu články do rubriky o zdraví a je to zase nová zkušenost. Editorka mě občas profackuje, protože jsem o tom nikdy nepsala, a tak samozřejmě nevím všechno. Je to pro mě zase nový začátek, což je vždycky emocionálně náročné. Prvotní proplesknutí ale vždycky dává smysl a zase si z toho vezmu něco do příště. Nová rubrika je pro mě výzva a uvidíme, jak se mi bude dařit.

Štědrý den na pláži: zkušenost, kterou si hned tak zopakovat nechci

Štědrý den na pláži: zkušenost, kterou si hned tak zopakovat nechci

Štědrý den na pláži: zkušenost, kterou si hned tak zopakovat nechci

Generace20
+
Štědrý den na pláži: zkušenost, kterou si hned tak zopakovat nechci

Štědrý den na pláži: zkušenost, kterou si hned tak zopakovat nechci

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

09. 01. 2020

Poprvé v životě jsem se rozhodla strávit svátky u moře, a navíc bez rodiny. Ještě 23. prosince u mě převládal pocit, že mi Vánoce mimo domov nebudou vadit. Na Štědrý den jsem ale zadržovala slzy. I když Thajsko bylo kouzelné, aspoň dalších pár let zůstanu na svátky raději doma.


Nemám ráda změny a zimu zbožňuji. Proto pro mě nebylo jednoduché kývnout příteli na zimní výlet do Thajska. Navíc, když jediný možný termín byl ke konci prosince. Dvaadvacátého prosince jsme už ale nasedali do letadla směr Koh Samui.

Kýč je slabé slovo

Vánoční výzdoba zářila opravdu všude. Od umělých a přezdobených stromků, přes svítící palmy, až po sněhuláka z pneumatik nabarvených na bílo. Každá restaurace byla doslova posetá světýlky a prodejcům, kteří lákali turisty na své zboží, nechyběla na hlavě červená santovská čepička. Koledy, většinou anglické, hrály v hotelu a restauracích od našeho příjezdu až do začátku ledna. Ačkoliv to byla snaha místních o navození slavnostní atmosféry, převažoval spíš dojem kýče.

Štědrovečerní večeře na ostrově Samui. Zdroj: Eliška Havlíčková

Když nesedíte doma u pohádek a necpete se cukrovím, v exotické zemi a v teple si skoro neuvědomíte, že jsou Vánoce. Proto jsem si myslela, že je letos nebudu tak intenzivně prožívat, jako obvykle. Potom ale nastal Štědrý den a veškeré sebeujišťování přišlo na zmar. Čtyřiadvacátého mi bylo vážně smutno. Chyběly mi české koledy, zdobení stromečku a především rodina. To nepřekoná ani tyrkysový oceán a písčitá pláž. Ke štědrovečerní večeři byla polévka z humra, kapra vystřídaly plody moře, a místo cukroví lepkavá rýže s mangem. Jídlo to bylo dobré, ale české  vánoční večeři se prostě nic nevyrovná.

Lidé na svátky cestují, ale spolu

Na Štědrý den se do resortu začali sjíždět další hosté, a přibývalo jich až do Silvestra. Překvapilo nás, že se tolik lidí rozhodlo utéct na Vánoce do ciziny. Češtinu jsme slyšeli jen párkrát, zato angličtinu a ruštinu v jednom kuse. Často sem ale na svátky přijely celé rodiny. Zahlédli jsme jen několik mladých párů jako my, jinak tu příchod nového roku slavila třeba i desetičlenná rodina.

Možná, že kdybychom jeli za exotikou také s celou rodinou, mrzelo by mě méně, že nejsem doma. Přesto Vánoce v Thajsku byly zážitek. Namísto tradičního „pyžamového“ dne u televize jsem na Boží hod navštívila mořský národní park Angthong, den před Silvestrem jsem zase namísto lyžování v Krkonoších krmila a koupala slony uprostřed džungle. Rozhodně to byla zajímavá zkušenost, je fajn zažít něco jiného a nového, ale zároveň už můžu z vlastní zkušenosti říkat, že trávit Vánoce daleko od domova není nic pro mě.

Dnešní generace je rozmazlená, byli jsme tvrdší, říká nejúspěšnější český thaiboxer

Dnešní generace je rozmazlená, byli jsme tvrdší, říká nejúspěšnější český thaiboxer

Dnešní generace je rozmazlená, byli jsme tvrdší, říká nejúspěšnější český thaiboxer

Generace20
+
Dnešní generace je rozmazlená, byli jsme tvrdší, říká nejúspěšnější český thaiboxer

Dnešní generace je rozmazlená, byli jsme tvrdší, říká nejúspěšnější český thaiboxer

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

08. 01. 2020

Nezneužívejte svých dovedností v běžném životě. Takovou zásadu opakuje svým svěřencům mistr světa v thaiboxu Jiří Žák (41). Nové zápasníky trénuje ve vlastním klubu v Chomutově, když zrovna sám nesoutěží v ringu. Thajskému boxu se věnuje už skoro třicet let a za svoji kariéru získal sedm světových titulů.

Jak jste se dostal k thajskému boxu?
Ve třinácti jsem měl nutkání dělat bojový sport. K Muay Thai (thajský box, pozn. red.) mě přivedl film Kickboxer 3 a bojové umění mě uchvátilo natolik, že jsem začal hledat cestu, jak ho dělat. V roce 1994 to byl poměrně nový sport a nebylo jednoduché najít nějaký klub.

A podařilo se vám to?
Ano, vyhledal jsem v Chomutově klub pod názvem Elgo Aquamat, kde se thaibox zrovna rozvíjel. Byli jsme vlastně průkopníci Muay Thai na Chomutovsku. Už o tři roky dřív vznikl první klub thajského boxu v Praze.

Co jste udělal pro to, abyste byl nejlepší?
V roce 1997 jsem se utkal o svůj první titul mistra ČR. Potom jsem odcestoval na měsíc do Thajska, kde jsem hodně trénoval. Po návratu jsem získal ještě několik titulů v Česku. V roce 2001 jsem se poprvé utkal o pás světového šampiona. Byl jsem vůbec první v Česku, kdo tento titul získal.

Tradice thajského boxu

Bojovník Muay Thai nosí před zápasem upletenou čelenku z provazu, kterou mu nasazuje jeho trenér. Rituál má přinést štěstí v boji.
Zápas začíná tradičním ceremoniálem Wai-Kru. Bojovník prochází po kraji ringu, drží lano a v každém rohu se pomodlí.
Před každým zápasem je v ringu povinný obřad Ram Muay. Jde o tanec, při kterém bojovník střídá pozici na kolenou a ve stoje a přitom pohybuje pažemi. Vzdává tak poctu bohům, rodičům, učitelům, milovaným, králi a zemi.
Obřad i zápas doprovází hudba, která udává tempo bojovníků.


Jak se k thaiboxu dostávají mladí lidé dnes?
Mají to trochu jednodušší. Skoro v každém větším městě je klub, kde se Muay Thai trénuje. Jsem rád, že se dostává mezi širší veřejnost. K nám do klubu teď chodí asi osmdesát lidí různých věkových kategorií.

Studenty chci vést správným směrem

Máte vlastní sportovní klub Muay Thai v Chomutově. Využijí studenti v běžném životě to, co se u vás naučí?
Každého žáka se snažím vést správným směrem. Chci, aby nezneužívali toho, co se naučí. Což neplatí v případě obrany. Zatím se mi nestalo, že by někdo machroval, že dělá thaibox a vyvolával konflikty.

Takže se nebojíte, že vychováte násilníky? 
Ne, nebojím. Když s těmi lidmi trénujete, dokážete odhadnout jejich povahu. Vidíte, jak se chovají a jednoduše je zkrotíte.

Jak je krotíte? 
Přidám v tréninkovém tempu a pak už nemají sílu na ostatní kraviny. Myslím, že lidé, kteří dělají bojové umění, jsou méně konfliktní než ti, kteří si to nikdy nezkusili.

Proč myslíte?
Záleží, jak to mají v hlavě srovnané, ale ti, kteří dělají nějaké bojové umění, se většinou snaží jít správnou cestou. A ostatní, kteří vidí rvačky v televizi, si pak dají pár piv a hned jsou agresivnější. Mají tendenci si to vyzkoušet. 

V Česku se najdou lidé, kteří tvrdí, že thaibox je pro tupé svalnatce. Jak takový předsudek vyvracíte?
Pochybuji. Kdyby tomu tak bylo, nemám já, ani ostatní kluby narvanou tělocvičnu dětmi od šesti let. Thaiboxu se nevěnují jen kluci, ale dnes ve velké míře i holky. Trénuji i chlapa, kterému je 54 let. 

Vnímáte nějaký rozdíl mezi vaší a současnou generací, která teprve začíná? 
Dnešní generace je trochu rozmazlenější, ale to je dané dobou. Dřív jsme byli podle mě tvrdší. Neměli jsme tolik technologií a tréninkových pomůcek jako dnes a tréninky tak byly náročnější. Každý sport se ale nějak vyvíjí. Nyní jsou nové metody i pomůcky a záleží nám víc na bezpečnosti při sportu.

Rodina ho v thaiboxu podporuje. Zdroj: Archiv Jiřího Žáka

Zranění vznikají z neopatrnosti

I přesto se při bojovém sportu člověk snadno zraní. Jaké nejhorší zranění jste si z ringu přinesl vy?
Ze zápasů jsem žádný závažný úraz neměl. Až na tréninku jsem utrpěl horší poranění. Vznikají ale hlavně z neopatrnosti a nesoustředěnosti. Nedávno mě při cvičném souboji zasáhl můj soupeř a zlomil jsem si lebeční kost nad pravým okem.

Máte rodinu a dvě děti. Jak reagují na to, že se pořád aktivně věnujete jednomu z nejtvrdších bojových umění?
Rodina je s tím smířená. Úrazy k thaiboxu prostě patří. Mě ale zatím nic neodradilo, abych přestal. 

Občas trochu nostalgicky zamáčku slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Občas trochu nostalgicky zamáčku slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Občas trochu nostalgicky zamáčku slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Generace20
+
Občas trochu nostalgicky zamáčku slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Občas trochu nostalgicky zamáčku slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

06. 01. 2020

Absolventka Vyšší odborné školy publicistiky Aneta Šmídová Vojtěchová (35) patřila k nejlepším investigativním novinářům v Česku. Připravovala pátrací reportáže pro Reportéry ČT a po deseti letech od absolutoríí se na VOŠP vrátila jako vyučující. Po narození druhého dítěte z médií ale odešla a obor zcela změnila. Nyní přes rok vede Montessori školku.

Proč jste se rozhodla studovat VOŠP?
Máma mi vždy říkala, že bych měla být novinářka. Shodou okolností můj kamarád v té době končil Vyšší odbornou školu publicistiky a doporučil mi ji. Okouzlila mě svou atmosférou. Ve třetím ročníku jsem absolvovala důležitou novinářskou praxi pro mé budoucí zaměstnání v Media Agency. Tam jsem natočila i svou první reportáž pro Reportéry ČT.

V České televizi jste se od začátku věnovala investigativní žurnalistice?
Ano. Jelikož jsem už s Reportéry ČT měla zkušenosti, nastoupila jsem hned po studiu do redakce a točila přímo pro ně. Začátek byl ale náročný. Bylo mi 22 let a i když jsem měla nějaké znalosti, měla jsem pocit, že jsem něco přeskočila.

Děláte nyní ještě publicistickou činnost?
Myslela jsem si, že budu přinejmenším blogovat o rodičovství a vzdělání. Přiznám se ale, že vůbec nic nestíhám. S vedením školky a dvěma dětmi už prostě není čas. Což mě trochu i mrzí. Ale je možné, že to ještě přijde.

Takže litujete toho, že jste z médií odešla?
Přiznám se, že občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu. Beru to ale tak, že nám vesmír připravuje různé životní cesty a musíme je vnímat tak, jak přicházejí. Takže toho nelituji. Předtím jsem měla určitou cestu, na které jsem se snažila obstát a dělat věci, jak jsem nejlépe uměla. Teď mám jinou cestu, ale přistupuji k ní úplně stejně.

V práci v televizi jsem viděla smysl

V rozhovoru pro studentský magazín Echo, který vycházel na VOŠP, jste odpověděla na otázku „kde se vidíte za deset let“, že byste chtěla do britské BBC. Nemrzí vás neuskutečněný sen?
Kdybych se držela novinářské profese, tak by novinařina na takové úrovni určitě byla moje meta. Teď mám ve své práci také vzory v Británii, kde je Montessori hodně daleko. V Brightonu je proslulá Montessori škola. Takže teď bych možná mohla chtít být za deset let tam, kde jsou oni, ale já už si raději takové životní cíle nedávám. Poslední změna mé životní dráhy mi ukázala, že za pár let může být všechno jinak.

Vidíte smysl v tom, co nyní děláte?
Když jsem pracovala v televizi, tak jsem měla práci, ve které jsem viděla smysl. Byl v tom, že jsem se mohla podílet na zobrazování pravdy a velké sdělení se dostalo k mnoha lidem. Nicméně potom, když jsem učila na VOŠP v blokové výuce televizní publicistiku, smysl jsem viděla zase v tom, že můžu vzdělávat mladé budoucí novináře a vést je k tomu, aby práci dělali dobře, svědomitě, s kritickým myšlením, a aby veřejnosti předkládali věci tak, jak jsou. Ale teď jsem poznala, že pokud se něco opomene v dětství dítěte, pak nepomůže sebelepší novinařina. Když nemají kritický a svobodný úsudek, jsou strašně snadno manipulativní. 

Natáčecí den měl mnohdy i 14 hodin

Média jste tedy po třinácti letech opustila a založila Montessori školku. Co vás k odchodu vedlo?
Když se mi narodila první dcera, tak jsem se ještě snažila něco točit a udržet se v oboru. S příchodem druhého dítěte to ale už nešlo. Začala jsem učit na VOŠP a plánovala jsem, že se ještě někdy do televize vrátím. Nedovedla jsem si to ale s dvěma malými dětmi z časových důvodů představit. Rozhodně ne tak, jak jsem byla zvyklá pracovat předtím. Víkendy ve střižně a natáčecí den měl klidně i 14 hodin. Tak jako většině lidem, i mě děti změnily život.

Metoda Montessori vychází z individuálních potřeb a rozvíjí všechny vývojové složky dítěte. Proč jste se rozhodla pro tento typ školky?
Dávalo mi to smysl. S manželem a dcerou jsme se tímhle směrem začali ubírat ještě když byla malá a přišlo mi dobré, že tento styl výuky vede děti k samostatnosti. Chodili jsme na dílny, kde se ji od malička učila a viděla jsem, že to pro dítě má daleko větší význam než sedět v dětské herně a hrát si tam s plastovými hračkami. V rámci vzdělání jsem věděla, že Montessori je cesta, kterou bychom chtěli jít. Nutno ale dodat, že se jedná o docela drahou cestu. Měsíční školné se pohybuje kolem desetitisíc korun. Když se naskytla příležitost, že bychom mohli školku provozovat sami, vyřešilo to naši finanční otázku. Dvě děti v naší školce, za které bychom jinde zaplatit nemohli.

Musela jste projít kurzem nebo složit potřebné zkoušky, jak školku provozovat?
Je to tak. Zrovna včera mi skončily čtyřdenní zkoušky. Kurz trval rok a půl a zvládla jsem ho úspěšně. Chybí mi jen diplomová práce jako zakončení vzdělání.

Dítě má svobodu volby v rámci mantinelů

Děti se v Montessori institucích rozhodují sami o tom, co a jak se budou učit. Myslíte si, že si malé dítě dokáže uvědomit, co je pro něj dobré?Dokáže. Italská lékařka Marie Montessori vypozorovala, jaké tendence děti mají a co potřebují. Pro dítě je ale důležité prostředí, které jim dospělý k výuce připravuje. Dítě má sice svobodu volby, co bude dělat, kdy to bude dělat, případně s kým, ale je to v rámci mantinelů, které jsou dané. Máme ve školce oblast, kde je matematika, začátek biologie, zeměpisu, dějepisu, jazyková výchova, smyslová výchova a praktický život, kde se děti učí už od malička sebeobsluze.

Třídy v těchto školkách jsou ale smíšené. Nehrozí, že starší dítě bude dělat aktivity, které jsou určené mladším nebo naopak?
Každé dítě si ve školce najde to, co ho zrovna baví, zajímá a co potřebuje. Někdy se stane, že starší děti dělají aktivity pro mladší. Je to tím, že si potřebují odpočinout, protože předtím pracovaly se složitějším materiálem. Naopak když chce malé dítě pracovat s pomůckami pro starší, tak zjistí, že je to pro ně ještě náročné.

Montessori školkách děti nenahlíží na svého učitele jako na autoritu, ale jako na rovnocenného partnera. Jak to vnímají vaši potomci, kteří jsou s vámi zároveň ve školce i doma?
Upřímně je to složitá situace. Nedoporučuje se, aby byl rodič zároveň průvodcem ve školce. Většinou se děti dávají do vedlejších tříd, ale u nás máme jen jednu a do toho jsme s tím šli. Samozřejmě se stává, že to naše Montessori, které funguje ve školce, doma nefunguje. Ale je to především o důslednosti. Principy, jako jsou řád, soustředění, samostatnost a zodpovědnost, dodržujeme i doma. 

Co byste s odstupem času poradila studentům VOŠP? 
Spoustu věcí nemůžeme ovlivnit. Pouze to, jak s nimi naložíme. Důležité je jít si za vlastním přesvědčením. Pokud člověk dělá věci, které sám chce a dávají mu smysl, tak je úplně jedno, co dělá. Kdo chce dělat novinařinu z vlastního přesvědčení a ze srdce, tak ji bude dělat dobře. Pokud ale nastane nějaká životní změna, je vždy lepší ji přijmout. Znám lidi, kteří odešli z médií, protože toho na ně bylo prostě moc a neustáli velký tlak. Člověk by si měl vždy stát sám za sebou. 

Občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Generace20
+
Občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu, hodnotí odchod z médií Aneta Šmídová Vojtěchová

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

06. 01. 2020

Absolventka Vyšší odborné školy publicistiky Aneta Šmídová Vojtěchová (35) patřila k nejlepším investigativním novinářům v Česku. Připravovala pátrací reportáže pro Reportéry ČT a po deseti letech od absolutoríí se na VOŠP vrátila jako vyučující. Po narození druhého dítěte z médií ale odešla a obor zcela změnila. Nyní přes rok vede Montessori školku.

Proč jste se rozhodla studovat VOŠP?
Máma mi vždy říkala, že bych měla být novinářka. Shodou okolností můj kamarád v té době končil Vyšší odbornou školu publicistiky a doporučil mi ji. Okouzlila mě svou atmosférou. Ve třetím ročníku jsem absolvovala důležitou novinářskou praxi pro mé budoucí zaměstnání v Media Agency. Tam jsem natočila i svou první reportáž pro Reportéry ČT.

V České televizi jste se od začátku věnovala investigativní žurnalistice?
Ano. Jelikož jsem už s Reportéry ČT měla zkušenosti, nastoupila jsem hned po studiu do redakce a točila přímo pro ně. Začátek byl ale náročný. Bylo mi 22 let a i když jsem měla nějaké znalosti, měla jsem pocit, že jsem něco přeskočila.

Děláte nyní ještě publicistickou činnost?
Myslela jsem si, že budu přinejmenším blogovat o rodičovství a vzdělání. Přiznám se ale, že vůbec nic nestíhám. S vedením školky a dvěma dětmi už prostě není čas. Což mě trochu i mrzí. Ale je možné, že to ještě přijde.

Takže litujete toho, že jste z médií odešla?
Přiznám se, že občas trochu nostalgicky zamáčknu slzu. Beru to ale tak, že nám vesmír připravuje různé životní cesty a musíme je vnímat tak, jak přicházejí. Takže toho nelituji. Předtím jsem měla určitou cestu, na které jsem se snažila obstát a dělat věci, jak jsem nejlépe uměla. Teď mám jinou cestu, ale přistupuji k ní úplně stejně.

V práci v televizi jsem viděla smysl

V rozhovoru pro studentský magazín Echo, který vycházel na VOŠP, jste odpověděla na otázku „kde se vidíte za deset let“, že byste chtěla do britské BBC. Nemrzí vás neuskutečněný sen?
Kdybych se držela novinářské profese, tak by novinařina na takové úrovni určitě byla moje meta. Teď mám ve své práci také vzory v Británii, kde je Montessori hodně daleko. V Brightonu je proslulá Montessori škola. Takže teď bych možná mohla chtít být za deset let tam, kde jsou oni, ale já už si raději takové životní cíle nedávám. Poslední změna mé životní dráhy mi ukázala, že za pár let může být všechno jinak.

Vidíte smysl v tom, co nyní děláte?
Když jsem pracovala v televizi, tak jsem měla práci, ve které jsem viděla smysl. Byl v tom, že jsem se mohla podílet na zobrazování pravdy a velké sdělení se dostalo k mnoha lidem. Nicméně potom, když jsem učila na VOŠP v blokové výuce televizní publicistiku, smysl jsem viděla zase v tom, že můžu vzdělávat mladé budoucí novináře a vést je k tomu, aby práci dělali dobře, svědomitě, s kritickým myšlením, a aby veřejnosti předkládali věci tak, jak jsou. Ale teď jsem poznala, že pokud se něco opomene v dětství dítěte, pak nepomůže sebelepší novinařina. Když nemají kritický a svobodný úsudek, jsou strašně snadno manipulativní. 

Natáčecí den měl mnohdy i 14 hodin

Média jste tedy po třinácti letech opustila a založila Montessori školku. Co vás k odchodu vedlo?
Když se mi narodila první dcera, tak jsem se ještě snažila něco točit a udržet se v oboru. S příchodem druhého dítěte to ale už nešlo. Začala jsem učit na VOŠP a plánovala jsem, že se ještě někdy do televize vrátím. Nedovedla jsem si to ale s dvěma malými dětmi z časových důvodů představit. Rozhodně ne tak, jak jsem byla zvyklá pracovat předtím. Víkendy ve střižně a natáčecí den měl klidně i 14 hodin. Tak jako většině lidem, i mě děti změnily život.

Metoda Montessori vychází z individuálních potřeb a rozvíjí všechny vývojové složky dítěte. Proč jste se rozhodla pro tento typ školky?
Dávalo mi to smysl. S manželem a dcerou jsme se tímhle směrem začali ubírat ještě když byla malá a přišlo mi dobré, že tento styl výuky vede děti k samostatnosti. Chodili jsme na dílny, kde se ji od malička učila a viděla jsem, že to pro dítě má daleko větší význam než sedět v dětské herně a hrát si tam s plastovými hračkami. V rámci vzdělání jsem věděla, že Montessori je cesta, kterou bychom chtěli jít. Nutno ale dodat, že se jedná o docela drahou cestu. Měsíční školné se pohybuje kolem desetitisíc korun. Když se naskytla příležitost, že bychom mohli školku provozovat sami, vyřešilo to naši finanční otázku. Dvě děti v naší školce, za které bychom jinde zaplatit nemohli.

Musela jste projít kurzem nebo složit potřebné zkoušky, jak školku provozovat?
Je to tak. Zrovna včera mi skončily čtyřdenní zkoušky. Kurz trval rok a půl a zvládla jsem ho úspěšně. Chybí mi jen diplomová práce jako zakončení vzdělání.

Dítě má svobodu volby v rámci mantinelů

Děti se v Montessori institucích rozhodují sami o tom, co a jak se budou učit. Myslíte si, že si malé dítě dokáže uvědomit, co je pro něj dobré?Dokáže. Italská lékařka Marie Montessori vypozorovala, jaké tendence děti mají a co potřebují. Pro dítě je ale důležité prostředí, které jim dospělý k výuce připravuje. Dítě má sice svobodu volby, co bude dělat, kdy to bude dělat, případně s kým, ale je to v rámci mantinelů, které jsou dané. Máme ve školce oblast, kde je matematika, začátek biologie, zeměpisu, dějepisu, jazyková výchova, smyslová výchova a praktický život, kde se děti učí už od malička sebeobsluze.

Třídy v těchto školkách jsou ale smíšené. Nehrozí, že starší dítě bude dělat aktivity, které jsou určené mladším nebo naopak?
Každé dítě si ve školce najde to, co ho zrovna baví, zajímá a co potřebuje. Někdy se stane, že starší děti dělají aktivity pro mladší. Je to tím, že si potřebují odpočinout, protože předtím pracovaly se složitějším materiálem. Naopak když chce malé dítě pracovat s pomůckami pro starší, tak zjistí, že je to pro ně ještě náročné.

Montessori školkách děti nenahlíží na svého učitele jako na autoritu, ale jako na rovnocenného partnera. Jak to vnímají vaši potomci, kteří jsou s vámi zároveň ve školce i doma?
Upřímně je to složitá situace. Nedoporučuje se, aby byl rodič zároveň průvodcem ve školce. Většinou se děti dávají do vedlejších tříd, ale u nás máme jen jednu a do toho jsme s tím šli. Samozřejmě se stává, že to naše Montessori, které funguje ve školce, doma nefunguje. Ale je to především o důslednosti. Principy, jako jsou řád, soustředění, samostatnost a zodpovědnost, dodržujeme i doma. 

Co byste s odstupem času poradila studentům VOŠP? 
Spoustu věcí nemůžeme ovlivnit. Pouze to, jak s nimi naložíme. Důležité je jít si za vlastním přesvědčením. Pokud člověk dělá věci, které sám chce a dávají mu smysl, tak je úplně jedno, co dělá. Kdo chce dělat novinařinu z vlastního přesvědčení a ze srdce, tak ji bude dělat dobře. Pokud ale nastane nějaká životní změna, je vždy lepší ji přijmout. Znám lidi, kteří odešli z médií, protože toho na ně bylo prostě moc a neustáli velký tlak. Člověk by si měl vždy stát sám za sebou. 

AUDIO: Rozhovor s Hanou Řičicovou

AUDIO: Rozhovor s Hanou Řičicovou

AUDIO: Rozhovor s Hanou Řičicovou

Generace20
+
AUDIO: Rozhovor s Hanou Řičicovou

AUDIO: Rozhovor s Hanou Řičicovou

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

05. 01. 2020

Hana Řičicová, moderátorka proudového vysílání a kontaktního pořadu Volej, projektová manažerka a slovesná dramaturgyně Radia Wave, a také absolventka Vyšší odborné školy publicistiky. V rozhovoru mluví o začátcích v rádiu, ale také o tom, jak ji VOŠP připravila na střet s realitou.
Zdroj: Jaroslav Moravec

V Evropě je složitější se islámem řídit, myslí si Adam Aataya

V Evropě je složitější se islámem řídit, myslí si Adam Aataya

V Evropě je složitější se islámem řídit, myslí si Adam Aataya

Generace20
+
V Evropě je složitější se islámem řídit, myslí si Adam Aataya

V Evropě je složitější se islámem řídit, myslí si Adam Aataya

Generace20

Autor: Marek Veselý

04. 01. 2020

I když se Mohamad Adam Abu Aataya (22) narodil v Praze, jako doma se cítí spíš v Egyptě. Řidič taxislužby, který má kořeny z Egypta a Palestiny, na dovolených v těchto zemích vnímá, že více patří k místním. Jak sám říká, Egypťané mu dávají mnohem více najevo, že je jedním z nich.

Celý svůj život žijete v Praze. Považujete se za Čecha?
Nepovažuji a Češi mě tak ani neberou. Jedná se o vcelku homogenní národ, který je všímavý ohledně toho, kdo jak vypadá. Paradoxně mi přijde, že k Egypťanům mám blíž i přesto, že jsem se tam nenarodil. I když se občas napiji alkoholu a nedodržuji Ramadán (islámský svátek trvající zhruba měsíc, drží se půst; pozn. red.), Egypťané mi dávají mnohem více najevo, že jsem jedním z nich. Cítím se tam jako evropský Arab. V taxíku mě sice natáhnou, ale méně než běžného Evropana. Jsem pro ně takový bohatý příbuzný z Evropy.

Matka udělala maximum pro to, abych se řídil muslimskými zvyky

Říkáte, že jste muslim, přitom nedodržujete Ramadán a sem tam se napijete. Berete své vyznání vážně?
Beru, jenže v Evropě je složitější se islámem řídit. Třeba v Egyptě můžou rodiny trávit půst v restauracích a majiteli nevadí, že si celý den nic neobjednají. Navíc když člověk žije v Praze celý život, chtě nechtě se místním zvykům přizpůsobí. A já si zde zvykl na to, že je naprosto běžné v restauracích pít pivo nebo mít sex před svatbou.

A co na to říká vaše matka?
Udělala v rámci mezí maximum pro to, abych se řídil muslimskými zvyky. Nadšená není, ale respektuje to.

Dříve jste Ramadán dodržoval?
Do patnácti let jsem ho držel poctivě, do dvaceti jen některé dny a potom jsem skončil úplně. Je mi to líto. Jak už jsem ale říkal, není to zde jednoduché. I kdybych se k tomu chtěl vrátit, neumím si představit, jak bych fungoval třeba v práci. Například do auta vám nastoupí opilý agresivní zákazník, ale vy se podle Ramadánu stejně musíte vyvarovat jakémukoliv hněvu.

Žiji v bezpečné zemi s fungujícími službami

Jak se vám vůbec žije v Praze?
Mám se tu dobře. Asi nemusíme srovnávat vyspělost Česka s Egyptem. Žiji v bezpečné zemi s fungujícími službami, za což jsem rád. Snad jen ty nájmy by mohly být nižší. Když ale přejdeme z ekonomické roviny k té lidské, pořád nemám úplně pocit, že bych tu byl doma.

Pokud se tady necítíte jako doma, jak s Čechy vycházíte?
S některými výborně, s některými je to horší. Mnozí jsou k jakýmkoliv menšinám velice skeptičtí a byli by raději, aby tu nebyly vůbec. Přijde mi pokrytecké nadávat na Ukrajince ze stavby, když by nikdo z místních za ty peníze pracovat nechtěl. Ještě typičtější je kritika vietnamských večerek. Odpoledne si Češi stěžují na to, že jim Vietnamci berou práci, a v noci jsou nadšeni z toho, že mají kde koupit alkohol.

Potýkal jste se někdy s diskriminací či rasismem?
Mnohokrát. Třeba jednou se mi stalo, že jsem vezl zákaznici, které bylo kolem pětatřiceti. Když šla přes přechod zahalená paní připomínající muslimku, zákaznice mi řekla: „Měl jste tu verbež přejet.“ Na to jsem odpověděl, že jsem také muslim. Zbytek jízdy jsme neprohodili ani slovo. K takovým událostem sice nedochází tak často, ale když už na to přijde, není to vůbec příjemné.

Co myslíte, že tyto nálady ve společnosti způsobuje?
Řekl bych, že na tom mají podíl někteří politici. Například poslanec Tomio Okamura je z poloviny Japonec, který o sobě hlásá, že je Čech. To by samo o sobě nevadilo, kdyby to nebyl obchodník se strachem, který v Česku manipuluje spoustu lidí. Je menšinou, která chce ničit jiné menšiny. Chybí mi u něj empatie, kterou kdyby měl, tak by nemohl všechny cizince házet do stejného pytle.

Jaké jsou tedy vaše politické preference?
O politiku jako takovou se zas tolik nezajímám. Ano, mám nějaký přehled, ale nejsem žádný politický aktivista. K volbám chodím i proto, že mě k tomu vedou přátelé.

Odlišné kultury komplikují můj vztah s přítelkyní

Jste absolventem gymnázia. Zvažujete možnost, že byste ještě někdy pokračoval ve studiích?
Definitivní rozhodnutí jsem ještě neučinil. Stále uvažuji nad tím, že bych vyzkoušel soukromou školu. Nějakou, která je zaměřená na podnikání nebo obchod. Lákala by mě hlavně pro získání praxe a titulu. Lidé se na vás potom dívají jinak.

Jak tedy vypadá náplň vašeho běžného dne?
Většinu času jsem v práci. Ráno vstanu, pobudu chvíli s mámou a jdu jezdit až do večera. O víkendu jezdím hlavně v noci, protože je v tu dobu po řidičích největší poptávka. Každý víkend se alespoň část mého času snažím věnovat své přítelkyni a kamarádům.

Vaše přítelkyně je české národnosti. Komplikují nějak odlišné kultury váš vztah?
Bohužel komplikují. Nejde ani tak o nás dva, spíš o její matku. Ta příliš nerozlišuje Araby od radikálních teroristů, což brání bližšímu kontaktu s mou potenciální tchyní. Jsem rád, že má přítelkyně na to takhle nepohlíží. Také mě těší, že mezi mou matkou a přítelkyní panuje velice dobrý vztah. Nijak se mezi sebou neodsuzují, a tak by to podle mě mělo být.

Při ranní službě se musím propleskávat, abych neusnul. Nakopne mě až adrenalin z toho, že jdu před kameru

Při ranní službě se musím propleskávat, abych neusnul. Nakopne mě až adrenalin z toho, že jdu před kameru

Při ranní službě se musím propleskávat, abych neusnul. Nakopne mě až adrenalin z toho, že jdu před kameru

Generace20
+
Při ranní službě se musím propleskávat, abych neusnul. Nakopne mě až adrenalin z toho, že jdu před kameru

Při ranní službě se musím propleskávat, abych neusnul. Nakopne mě až adrenalin z toho, že jdu před kameru

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

02. 01. 2020

To, že bude pracovat v televizi, by do něj při studiích řekl málokdo. Vojtěch Tichava (27) nastoupil v lednu roku 2015 na pětiměsíční stáž do televize Nova. Začínal ve sportovní redakci na webu tn.cz, postupně se vypracoval až na pozici redaktora a moderátora poledních televizních novin. Po třech letech usedl i před komentátorský mikrofon. Dělat novináře a fotbalového komentátora v komerční televizi ho baví. Sám říká, že do práce nechodí jen makat, ale užít si den s kolegy.

Redaktor a moderátor Vojtěch Tichava se po 13. hodině vrací z redakční porady, která probíhala za zavřenými dveřmi. Asi po patnácti minutách má od editora schválená témata. Tichava, kterému v redakci nikdo neřekne jinak než Vojtík, usedá za svůj stůl a zadává do redakčního systému témata reportáží na daný den. Ta se odvysílají v odpoledních, nebo večerních Sportovních novinách. Zároveň se s kolegy podělí o to, co budou jednotlivě zpracovávat. „Večerky asi začneme hokejovou NHL. Nevím, jaký jiný otvírák tam dát,“ přemýšlí nahlas Tichava. Večerní Sportovní noviny jsou v programu až po osmé večer. Služba před ním je ještě dlouhá.

Na školu má hezké vzpomínky

Čas ho zatím netlačí, proto se pohodlněji usazuje na své židli a nemá problém se v myšlenkách vrátit do školních let. „Na VOŠP vzpomínám jedině v dobrém, nemůžu o škole říct špatné slovo. Byly to tři super roky,“ říká Tichava. Na Vyšší odborné škole publicistiky studoval zaměření multimediální žurnalistika, absolvoval v roce 2014. Bez toho by si prý pracovat v médiích netroufl. „Studium mi dalo hodně. Přicházela tam spousta dobrých učitelů z médií, třeba bývalý ředitel zpravodajství na České televizi Roman Bradáč. Ten je pro mě dodnes obrovská osobnost, hltal jsem každé jeho slovo,“ vychvaluje svého oblíbeného učitele, na něhož z pedagogického sboru vzpomíná nejvíc. To, že jednou bude Vojtěch Tichava pracovat zrovna na Nově, by do něj při studiích řekl málokdo. „Ze začátku jsem byl tichý, a to i tady. Nejsem moc extrovertní typ, proto příliš nekomunikuji, když jdu do nového kolektivu. Ve druháku už jsem se ale cpal před kameru,“ vysvětluje navzdory tomu, že při rozhovoru jako introvert rozhodně nepůsobí. 

Nesnáší stereotyp

Pracovní dny Vojtěcha Tichavy se hodně liší. „Není to stereotypní práce typu v šest tam, domů ve dvě. Takovou bych ani dělat nechtěl,“ říká Tichava. Když komentuje fotbal, chodí do práce až večer, jindy zase kolem poledne. Někdy začíná už ve čtyři ráno kvůli pořadu Snídaně s Novou, do kterého připravuje reportáže. „Na vstávání si tělo zvykne. Kolem deváté ráno ale přichází krize. Musím se propleskávat, ale stejně usínám. Nakopne mě až adrenalin z toho, že musím před kameru,“ přiznává Tichava. Roli hraje i nervozita, kterou pociťuje pokaždé při živém vysílání. Podle něj je to ale ku prospěchu věci. „Když člověk není nervózní a je si až moc jistý, nemusí to dopadnout dobře. Nervozita je tam k tomu, abych se plně soustředil a nepokazil to. Ale během vysílání se postupně uklidním,“ popisuje Tichava.

Citace mu zkřížily cestu

Ale zpět do redakce: pokračuje příprava na večerní sportovní noviny. Tichava zrychleně projíždí záběry ze zápasu zámořské NHL mezi týmy Washington Capitals a Anaheim Ducks. „Dívám se, zda tady není nějaká použitelná kuriozita, jako třeba gól přes celé hřiště,“ vysvětluje a pár záběrů z utkání vystříhá. Zádrhel se objeví, jakmile dojde na citace. Tichava zrovna na serveru iSport.cz objevil zajímavé narážky na nesportovní chování hokejového útočníka Garneta Hathawaye, který během utkání poplival svého protihráče Erika Gudbransona. Bohužel nejsou v audiovizuální podobě, ale pouze v psané. Zkouší hledat na YouTube, Twitteru i na oficiálních stránkách NHL. Nikdo však původní rozhovory nenabízí. „Tím mi do toho trochu hází vidle. Možná to tam ještě nahrají, protože v Americe je teď brzy ráno,“ doufá Tichava. Zbývá mu poslední možnost, a to zadat do systému grafiku, kterou pak někdo z redaktorů načte, byť by byla reportáž s pravými hlasy hodnotnější. 

Jeho dalším úkolem je nahrát do systému fotografie, které se objevují při relaci za moderátorem. „Byl by průšvih, kdybych třeba nahrál fotku bývalého hokejisty Václava Nedomanského k basketbalistovi Tomáši Satoranskému,“ vysvětluje. Některé dříve použité fotky bere z archivu, zbytek nově dohledává. „Také tam nemůžu dát fotku, kde se Satoranský usmívá, když reportáž bude o tom, že prohráli,“ konstatuje a v mezičasech odbíhá zahrát si s kolegy šipky.

Kolem čtyř hodin začíná v redakčním systému tvořit bodový scénář. „Když jsem nastoupil na Novu, na všechno jsem se ptal, dost jsem se s tím trápil, přemýšlel jsem nad textem několik hodin. Také chvíli trvalo, než se mi „zažral“ novácký styl. Teď už vše dělám automaticky,“ říká a přemýšlí, jak reportáž postaví. Mezi tím po očku sleduje, zda se někde neobjeví rozhovor o Hathawayově plivnutí.

Někdy po sobě řvou

Po páté hodině má scénář reportáže hotov a v klidu se odebírá do kantýny. „Jsou dny, kdy je několik tiskovek, musím udělat reportáž, a pak ještě večer jedu na fotbal, který trvá třeba do jedenácti hodin. Domů se pak dostanu až v půl jedné v noci,“ vypráví a hází při tom do sebe brokolicovou polévku. Oproti jiným dnům je podle něj dnešní služba v redakci klidná a převládá tam přátelská a pohodová atmosféra. „Jindy, když je toho hodně, tak se stresujeme a řveme po sobě,“ přiznává. I když je v redakci mnohdy zmatek a neví, kam dřív skočit, do práce chodí rád. „Nejedu sem jen makat, ale i užít si den s kolegy, protože je tady skvělá parta. Zároveň je to zábava a můj koníček,“ pochvaluje si, přestože o profesi sportovního novináře původně neuvažoval. Přiznává, že byl nerozhodný v tom, jakým směrem se bude profesně ubírat. „Jediné, co jsem ale sledoval, byl sport. Nic jiného mě moc nebavilo. Informovat například o politice není úplně můj šálek kávy,“ směje se. Sportu se věnuje i aktivně. Do devatenácti let hrál fotbal, nyní dělá badminton, tenis či poker.

Kolem šesté jde Tichava namluvit reportáž o NHL. „Největší chaos je tady až mezi sedmou a osmou večer,“ oznamuje, když hledá volnou střižnu. V jedné se usazuje na židli k mikrofonu. Když pak dojde na obraz, musí střihači vysvětlovat, jak má záběry poskládat. Ukazuje mu například, kterého hráče má v souboji zakroužkovat, aby divák věděl, na co se zaměřit. Netrvá to ani čtvrt hodiny a reportáž je hotová. Zbývá ještě schválení editorem a také druhá reportáž, z hokejového duelu mezi Třincem a Kometou Brno. Ten se však ještě nedohrál. „Někdy se stane, že dokončujeme reportáž těsně před vysíláním. Takže když je hotová minutu před tím, než jde ven, už ji nemá kdo zkontrolovat a může se stát, že tam je pak chybička.“ 

Kariéru v televizi neplánoval

Vrací se zpátky do malé redakční místnosti, kde pracuje už skoro pět let. „Nebyl jsem nikdy člověk, který by věci moc plánoval. Chci se pořád zlepšovat v tom, co dělám. Myslím si, že to mě posouvá k dalším a dalším věcem, které pak přicházejí samy,“ říká Tichava. Tak se postupně vypracoval z místa píšícího redaktora až k moderování poledních Sportovních novin v nejsledovanější komerční televizi v Česku. Nějaký čas si po ukončení studia dokonce vydělával hraním pokeru. Neměl ale jistotu, zda bude mít peníze na nájem, dokud neobjevil nabídku neplacené stáže v televizi Nova. „Tenkrát jsem měl vlastně štěstí,“ přiznává Tichava.

Naším cílem není závislé vyléčit, ale zbavit je touhy po drogách, říká terapeut Karel Chodil

Naším cílem není závislé vyléčit, ale zbavit je touhy po drogách, říká terapeut Karel Chodil

Naším cílem není závislé vyléčit, ale zbavit je touhy po drogách, říká terapeut Karel Chodil

Generace20
+
Naším cílem není závislé vyléčit, ale zbavit je touhy po drogách, říká terapeut Karel Chodil

Naším cílem není závislé vyléčit, ale zbavit je touhy po drogách, říká terapeut Karel Chodil

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

31. 12. 2019

Příběhy drogových závislostí jsou často drsné, ale i emotivní. Zvlášť, když se týkají v podstatě ještě dětí. Terapeut a odborník na drogové závislosti Karel Chodil (35) se s takovými osudy setkává denně už deset let. V Terapeutické komunitě Karlov u Písku začínal jako řadový člen týmu a před dvěma lety se dopracoval až na pozici jejího ředitele. Komunita Karlov léčí ze závislosti na drogách lidi od 16 do 25 let a matky s dětmi. Je jedinou komunitou v Česku, která dává matkám možnost léčit se za přítomnosti svých dětí.

S jakými závislostmi k vám nejčastěji docházejí mladí lidé?
Primárně s kombinacemi závislostí na THC (látka, kterou obsahuje například marihuana, pozn. red.), pervitinu a alkoholu. Potom třeba nebezpečně experimentují s extází nebo lysohlávkami.

Setkáváte se v komunitě u klientů i s moderními závislostmi, jako jsou sociální sítě?
Čím dál častěji, ale pořád to je právě v kombinaci s návykovou látkou. Zatím si tu od nelátkových závislostí držíme odstup. Máme pocit, že s nimi neumíme pracovat, protože jsou hodně abstraktní. Zatím jsme nikoho s nelátkovou závislostí nepřijali. Myslím, že se naší komunitě tito lidé i sami vyhýbají, protože vědí, že tu u sebe nesmějí mít telefon. U nás je to způsob očisty od rizikového prostředí, které by jim mohlo připomínat jejich starý život.

Je podle vás důležité se moderním závislostem věnovat stejně vážně jako drogovým?
Určitě. Nedávno docent Kamil Kalina, přední odborník na závislosti v Česku, předpovídal, že virtuální realita dost možná úplně nahradí návykové látky. Je daleko dostupnější a lidé nemusí vynakládat veliké úsilí, aby v ní něco získali. 

Myslet si, že klient se nevrátí k drogám, je utopie.

Jak se liší váš postup uzdravování tady v Karlově od psychiatrických léčeben?
V léčebnách lékař odborně pracuje s pacientem a potom odchází domů. Na oddělení s pacienty zůstává možná tak zdravotní sestra. V komunitě je to jinak. Máme tu adiktology, ne lékaře, a přístup je daleko osobnější. Komunita funguje 24 hodin denně, během kterých se střídají terapeuti, kteří s klienty bydlí ve stejné budově. Poznávají nás tak v běžných životních situacích, třeba, že s nimi jdeme na oběd a povídáme si. Líp si tak představí, k čemu mohou směřovat. Jsme pro ně lidi, ne role, jako třeba lékař.

Pacienti se občas bojí se svým problémem za doktory přijít, protože mají strach, že před lékařem budou vypadat hloupě. I proto ten rozdíl tolik zdůrazňujete?
Ano, protože nejsme zařízení, ale služba. S klienty pracujeme s pokorou k tomu, čím si prošli. Přináší to požadovaný výsledek: rehabilitovat. Dalo by se říct i vyléčit, ale to je zavádějící. Může to totiž znamenat, že člověk už se nikdy nedotkne drogy. To je utopie.

Takže vaši klienti se po léčbě mohou opět vrátit k drogám?
Jeden z mechanismů závislosti je, že když je mi zle, dám si čáru nebo flašku vodky, abych si ulevil. Tento přístup je potřeba aktivně nabourat. Skrz rehabilitaci člověk pozná zdravý život. Musí najít své silné stránky i slabiny, aby nepodléhal droze jako prostředku, který mu uleví od starostí. Když tohle klienti během léčby poznají, můžou se ke zdrojům energie vracet právě ve chvíli, kdy se cítí na dně. Oni na drogy budou myslet a řeknou si: „Teď bych si dal“. Možná se dostanou do situace, kdy budou na cestě ke svému starému dealerovi, anebo si od něj i něco koupí a třeba i aplikují. Důležité ale je, aby s tou situací uměli dobře naložit, a pokud si drogu ještě nevzali, zastavit se. Ideální je, když umějí pracovat se svými chutěmi. Dokáží si uvědomit, že na drogy myslí z nějakého důvodu, třeba že mají problémy v práci, s rodinou, s dítětem, a skrze ty chutě hledají únik. Ve chvíli, kdy s tímhle umějí pracovat, je vyhráno. Na to cílíme.

Jak ten mechanismus nabouráváte?
Máme přísný režim, který na klienta tlačí. V komunitě rozdělujeme práce a chceme, aby v nich klienti podávali výkon stejně, jako kdyby to byla reálná, placená práce. Klienti se starají o provoz kuchyně, vaří pro sebe a tým, uklízí dům, starají se o domácí zvířata… Musí za sebou vidět úspěch. Mladí speciálně, protože často nemají pracovní návyky, a tímhle se učí, že je po nich vyžadován jasný výsledek.

Co když práci nesplní?
Přichází trest. Třeba musí hodinu navíc pracovat v osobním volnu. Mají totiž denně čtyřhodinovou pracovní terapii, dvou až tříhodinovou skupinovou terapii, a zbytek dne osobní volno. O sankcích rozhodují sami klienti, kteří společně hlasují o konkrétním člověku. Je to lepší, než kdyby tresty rozdávala autorita, protože klienti se tak společně podílí na řízení komunity. Tohle spolurozhodování je také nácvik odpovědnosti za program. Učí se zacházet s mocí, aby nerozdávali tresty třeba z pomsty.

Terapeutická komunita Karlov u Písku se specializuje na léčbu mladých lidí a matek s dětmi. Zdroj: Sananim.cz

Pro každé dítě je i závislá matka strašně důležitá.

Liší se nějak léčba mladistvých oproti matkám s dětmi, které tu také máte?
Základy jsou stejné: nácvik odpovědnosti, psychoterapie, pracovní dovednosti. Ale zrovna tam se to liší. Mladí si musí vyzkoušet pracovat a naučit se režim. U matek je potřeba učit je věnovat čas dětem. Mámy jsou s dítětem buď o samotě, nebo ve skupině s jinými. Mají individuální konzultace s vychovatelkou, které se mohou svěřit, v čem mají s dítětem problémy, co se jim daří a co ne. V neposlední řadě mají skupinové terapie, kde můžou diskutovat o tématech blízkých matkám.

Jak staré děti v komunitě jsou?
Do komunity nastupují už těhotné ženy. Nejstarším dětem je kolem osmi devíti let. Většinou chceme, aby tu byly ideálně děti, které ještě nechodí do školy. To z toho důvodu, aby nebyly vytrženy z prostředí, ve kterém už mají sociální vazby, spolužáky.

Je pro dítě dobré, aby bylo v komunitě, kde jsou závislé matky?
Jsem přesvědčen, že ano. Pro každé dítě je jeho máma v životě ohromně důležitá, i když je závislá. O to víc, když se svou závislostí bojuje a chce ji překonat. Je to obousměrný vztah. Pro matku je také důležité, že společně s dítětem procházejí procesem léčby. Zvykají si na sebe a učí se číst své chování.

Rodiče někdy zcela přirozeně a správně zabouchnou před závislým dítětem dveře.

Jaký případ z praxe vás osobně zasáhl?
Vždycky mě dostanou příběhy o hluboké samotě. Přichází k nám mladí lidé z rozvedených rodin, kde rodiče už mají další rodiny a oni vlastně nikam nepatří. Dítě začne fetovat a rodiče někdy zcela přirozeně a správně zabouchnou dveře. Ten mladý člověk tak zůstává sám a neumí si s tím poradit jinak, než že fetuje dál.

Teď si trochu protiřečíte. Zasahuje vás samota, ale přijde vám výchovné, když rodiče zabouchnout před dítětem, které potřebuje pomoct dveře?
Zraňuje mě, pokud dítě samo přijde a na ty dveře klepe, že chce odvézt do léčebny, a rodiče nereagují.

Setkáváte se i s dojemnými konci?
Ano. Jsou naštěstí častější než ty smutné. Je skvělé, když klient projde léčbou, načerpá v komunitě to, co sám potřeboval a potom se setká opět s rodiči, kteří vidí, že na sobě opravdu zamakal a přijmou ho zpět. 

Mladíci riskující s petardami kazí pověst profesionálním ohňostrojům, myslí si pyrotechnik

Mladíci riskující s petardami kazí pověst profesionálním ohňostrojům, myslí si pyrotechnik

Mladíci riskující s petardami kazí pověst profesionálním ohňostrojům, myslí si pyrotechnik

Generace20
+
Mladíci riskující s petardami kazí pověst profesionálním ohňostrojům, myslí si pyrotechnik

Mladíci riskující s petardami kazí pověst profesionálním ohňostrojům, myslí si pyrotechnik

Generace20

Autor: Marek Veselý

29. 12. 2019

Oslavy Nového roku se blíží a s nimi také každoroční barevné ohňostroje na obloze. I když se podle prodejců zájem o rachejtle snižuje, uživatelé by neměli zapomínat na prevenci. „Nejdůležitější je, aby lidé kupovali nepoškozené produkty a u jejich odpalování přemýšleli,“ doporučuje pyrotechnik Martin Hopp. Jeho firma připravovala třeba ohňostroj pro slavnostní zakončení Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.


Co byste poradil laikům, kteří si chtějí připravit vlastní ohňostroj?
Aby nakupovali produkty, které nejsou poškozené. Nejošklivější úrazy se stávají právě proto, že lidé odpalují poškozenou pyrotechniku, a k tomu nedodržují bezpečnou vzdálenost.

V mnoha obchodech, například v pražské tržnici Sapa, nabízejí každoročně běžným zákazníkům pyrotechniku typu F4, která je prodejná pouze tomu, kdo má osvědčení o odborné způsobilosti. Jak se dá takový produkt poznat?
Měl by být jasně označen a pokud není, poznáte to podle ceny. Jakmile kompakt (krabice s více ránami, pozn. red.) stojí přes dva tisíce korun, je to jakýsi signál, že produkt možná není určen pro běžného uživatele, který ho ale přesto muže sehnat v tržnicích a večerkách, aniž by měl povolení.

Právě v Sapě mi nabízeli kompakt za pět tisíc, jehož jednotlivé trubice měly průměr jako lidské lýtko. Jednalo se o typ F4?
Určitě ano. Přesně takový kompakt je často určen pro zájemce starší jednadvaceti let, kteří navíc mají speciální průkaz. V tržnicích prodejci většinou nezohledňují ani jedno a nebezpečné produkty prodávají i nezletilým.

Někteří kupují zakázanou pyrotechniku záměrně

Myslíte, že pravidelné policejní razie proti nekalému obchodu v Sapě pomáhají?
Nepomáhají, protože každý další rok vyjde na povrch, že tam tyto typy pyrotechniky stále běžným lidem prodávají. Abych problematiku uvedl na pravou míru, lidé nejsou hloupí. Nemyslím si, že zakázanou pyrotechniku lidé v Sapě kupují omylem, naopak pro ni chodí záměrně, protože se v běžných obchodech bez povolení sehnat nedá. Ještě horší je to, že sami prodejci většinou o těchto nebezpečných kompaktech nic neví, protože je pouze kupují a pak zase hned prodávají. Nemůžou tak zájemce ani poučit o případných rizicích.

Používání pyrotechniky vzbuzuje v posledních letech kontroverzi. Vedlo to například k tomu, že Praha zrušila tradiční novoroční ohňostroj. Jak se vyvíjí poptávka po zábavní pyrotechnice?
Řekl bych, že se mírně snižuje. Zde je potřeba rozlišit dva naprosté protipóly. Jsou lidé, kteří na Nový rok chtějí vidět na obloze krásné vizuální efekty, a tak nakupují kvalitní ověřenou pyrotechniku a u používání jsou naprosto obezřetní. Pak tu máme nezodpovědné a často opilé mladíky, kteří pyrotechniku nakoupí ve večerkách nebo v tržnicích a hází petardy ještě před Silvestrem. Vede to pak k rušení nočního klidu, nevoli pejskařů a v nejhorším k ošklivým úrazům. Veřejné mínění o zábavní pyrotechnice potom není zrovna pozitivní. Kvůli tomu musela Praha zrušit novoroční ohňostroj. Ten býval sice hlasitý, ale na rozdíl od petard z tržnice není pro lidi nebezpečný a dělají ho profesionálové.

Ohňostroj pro PrahuV srpnu 2019 hlavní město oficiálně zrušilo novoroční ohňostroj a nahradilo ho videomappingem – světelnou projekcí na budovy. Hlavním důvodem zrušení bylo chránění zvířat před hlukem. Pyrotechnici, kteří novoroční ohňostroje připravovali, však chtějí tradici zachovat. Zájemci můžou přispívat libovolnou částkou na transparentní účet. Organizátoři do 28. prosince vybrali přes dvě stě tisíc korun, což je pouze pětina původně odhadované částky. Přesto se ohňostroj uskuteční 1. ledna v 18:00 na Vyšehradě.

Propojit práci a rodinu je těžší, než život s hendikepem, tvrdí jednadvacetiletá Anna Kvičerová

Propojit práci a rodinu je těžší, než život s hendikepem, tvrdí jednadvacetiletá Anna Kvičerová

Propojit práci a rodinu je těžší, než život s hendikepem, tvrdí jednadvacetiletá Anna Kvičerová

Generace20
+
Propojit práci a rodinu je těžší, než život s hendikepem, tvrdí jednadvacetiletá Anna Kvičerová

Propojit práci a rodinu je těžší, než život s hendikepem, tvrdí jednadvacetiletá Anna Kvičerová

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

29. 12. 2019

I s ochrnutou levou částí těla žije plnohodnotný život. Hendikep má Anna Kvičerová (21) od osmi let, probudila se s ním po komplikované operaci mozku. Dnes ho ale bere jako svoji součást. Před dvěma lety se jí narodil syn a s manželem má firmu na čištění koberců a čalounění. Sama říká, že může dělat stejné věci, jako zdravý človek, i když jí okolí podceňovalo.


V osmi letech jste po operaci mozku částečně ochrnula. Proč vás operovali?
V dětství mě často mě bolela hlava, až to jednou přerostlo v záchvat. Jako osmiletou holčičku mě tenkrát odvezli do nemocnice, kde mi objevili nádor. Ten mi tlačil na mozek a operaci nešlo odkládat. Při prvním pokusu o odstranění nádoru ale selhala technika a musela jsem jít na operaci druhou. Po ní jsem se vzbudila s ochrnutou levou částí těla a lehce povislou levou částí obličeje. 

Myslíte si, že lékaři pochybili?
Těžko říct. Při operaci mozku hrozila vysoká rizika a mohlo to dopadnout mnohem fatálněji. Navíc se nemocnice chránila souhlasem k operaci od mé matky, který podepsala. Jakákoliv žaloba by byla bezpředmětná. Tenkrát mámě doslova řekli, že může být ráda, že jsem se probudila.

Jak jste se s tím jako malé dítě vyrovnávala?
Vzala jsem to tak, jak to je. Možná jsem si to ani nepřipouštěla. Vzpomínám si, že pro mě tenkrát bylo nejtěžší koukat, jak se o mě okolí strachovalo. S přibývajícím věkem jsem si to ale více uvědomovala, stejně jako moji spolužáci a kamarádi. Na druhou stranu jsem díky tomu rychle dospěla a obrovsky mě to posunulo. Dnes jsem se svým hendikepem naprosto smířená a nemám problém se s tím někomu svěřit. Priority mám jinde. Jsem vděčná za život. 

Nejtěžší bylo zapojit do života ochrnutou část těla

Co vše jste musela podstoupit, abyste mohla opět fungovat?
Spoustu rehabilitací, které dělám dodnes. První dva roky byly nejhorší. Byla jsem na vozíčku a učila se zvládat triviální činnosti jako čištění zubů. A samozřejmě chodit. Dnes je moje chůze stále značně omezená. Trvalo to, ale naučila jsem se s ní pracovat. Na obličeji už není nic poznat.

Takže vás hendikep nyní v ničem neomezuje?
Dnes už ne. Naučila jsem se prakticky všechno. Když člověk musí, jde to. Lyžuji, plavu, tancuji, nebo třeba jezdím na kole. Nemám k tomu speciální sportovní uzpůsobení, zkrátka to vše zvládá půlka těla řídit a rovnováhu mi zajišťuje část druhá. Nejtěžší bylo zapojit do života ochrnutou část těla. Tím, jak jsem se naučila pracovat s jednou rukou, tak jsem tu druhou začala opomíjet. A přitom mi mohla pomáhat, i když je nehybná a nemám v ní úchop. Slouží mi například k přidržení si stránky v knížce.

Omezila vás zdravotní indispozice ve studiu školy?
Vůbec ne. Chvíli po operaci mi začaly na základní škole letní prázdniny a já se mohla věnovat sobě. První týdny pro mě byly šílené ale do dalšího školního roku jsem se naučila to nejzákladnější a normálně jsem pokračovala ve studiu. Poté jsem nastoupila na střední obchodní školu v Praze, kde jsem úspěšně odmaturovala. Na vysokou jsem nepokračovala a musím říct, že mě to nemrzí. Práci jsem si našla i bez titulu.

Chtěla jsem dokázat sobě i okolí, že na to mám

Máte dvouletého chlapečka. Plánovala jste tak brzy rodinu?
To ne. Po devíti měsících vztahu s přítelem, nynějším manželem, jsem otěhotněla. Ačkoliv jsem věděla, že budu mladá máma, nepochybovala jsem o tom, že vše společně s manželem zvládneme. Necelý rok po narození syna jsme se vzali a narození Toníka dnes bereme jako nejlepší věc, která nás mohla potkat. I když byla nečekaná.

Nebála jste se rizika, že by váš syn mohl mít také nádorové onemocnění kvůli genetice?
Bála, byla 50% šance, že by nádorové onemocnění mohl mít také. V třetím měsíci těhotenství jsem podstoupila vyšetření a dozvěděla se, že Toník bude zdravý. Pomohlo mi to se uklidnit a už jsem se nebála skoro ničeho.

Přeci jen jste byla mladá prvorodička s hendikepem. Nepochybovala jste o sobě?
Já sama o sobě ne. Všichni v okolí ale měli značné obavy a nevěřili mi. O to víc jsem chtěla sobě a svému okolí dokázat, že to zvládnu. Velkou oporou mi byl manžel. A musím přiznat, že Toník mi také hodně pomáhal. Je to hodný, klidný a zároveň sociální chlapeček. Dokonce začal držet hlavičku dřív než většina dětí. Měla jsem pocit, že ze mě cítí, že ke mně musí být shovívavější. I když jsem ho při chování nebo kojení zvládala držet, tak to nebylo vždy stoprocentní. Možná díky tomu se v tomto dřív zdokonalil. Nyní už jako dvouleté dítě umí mnohem víc věcí a je to pro mě snadnější. Na dopoledne od dvou let chodí do jesliček. A když potřebujeme, pohlídá ho babička nebo chůva.

Je něco, co sama s Toníkem nezvládnete?
Začátky nebyly jednoduché, bojovala jsem s obavami jako každá jiná matka. Po chvíli jsem všechny činnosti, jako je přebalování, koupání či krmení, zvládala s přehledem. S výjimkou jedné věci, a to že Toníkovi neostříhám nehty. Přeci jen žádné dítě chvíli neposedí a já bych ho nůžkami mohla zranit. Toho se vždy ujme tatínek.

Po celou dobu mateřské pracujete z domova. Dělá vám problémy vše skloubit? 
Občas, ale snažím se. Než se narodil Toník pracovala jsem pro firmu v oblasti HR, kde jsem sháněla firmám jako headhunter zaměstnance, nebo se podílela na firemních akcích. Po dobu těhotenství a mateřské jsem práci neopustila, ale pouze omezila. Výchova a práce šla propojit, protože jsem jednala z domova. A když už byl Toníkovi rok, rozhodla jsem se podnikat s manželem.

Co vás k tomu vedlo?
Mému manželovi bylo sedmadvacet a měli jsme ročního Toníka. Najednou jsme neměli tolik práce se synem, za to chuť pracovat ano. Manželova firma, která se specializovala na čištění koberců a čalounění, sice prosperovala, ale neměla tolik zákazníků, jen pár stálých. Tenkrát jsem se mu s tím rozhodla pomoct. Rozšířit firmu, udělat jí pořádný marketing, dát ji nové jméno a zkrátka to rozjet ve velkém. Dnes se věnuji převážně našemu podnikání, ale v HR působím stále. I přes to mám čas na výchovu syna a věnuji se mu. 

Chci být šťastná máma a milující manželka

S hendikepem máte plnohodnotný život. Najde se něco, co vám dělá obtíže i mimo zdravotní indispozici? 
Asi propojit práci a rodinu. Je to mnohem těžší, než můj hendikep. Vše musí šlapat podle harmonogramu. K tomu, abych byla šťastná matka a milující manželka, si práci nechci nechat vzít. Cítím, že mě práce naplňuje a rozvíjí. A myslím, že je to lepší, než abych byla zpruzená matka v domácnosti.

Stíháte si s pracovní vytížeností a výchovou syna udělat čas i pro sebe?
Stíhám. Volného času mám sice čím dál tím méně, ale o to víc se snažím si takové chvilky pro sebe najít. S manželem cestujeme, užíváme si života. Někdy, když je chuť, zajdu i s kamarádkami do klubu. Manžel mě k tomu skoro až nabádá. Musím se ale přiznat, že raději zorganizuji grilování a pozvu naše přátele, než abych prohýřila noc. 

Chci přesvědčit lidi, aby při vaření přestali používat umělé náhražky, říká food blogerka Cat & Cook

Chci přesvědčit lidi, aby při vaření přestali používat umělé náhražky, říká food blogerka Cat & Cook

Chci přesvědčit lidi, aby při vaření přestali používat umělé náhražky, říká food blogerka Cat & Cook

Generace20
+
Chci přesvědčit lidi, aby při vaření přestali používat umělé náhražky, říká food blogerka Cat & Cook

Chci přesvědčit lidi, aby při vaření přestali používat umělé náhražky, říká food blogerka Cat & Cook

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

28. 12. 2019

Vaření a pečení propadla food blogerka Ivana Jindřichová (30), už ve svých dvanácti letech. Jak říká, od té doby je to pro ni celoživotní vášeň. Podobně jako kočky, které jí při vaření často dělají společnost. Proto také na sociálních sítích vystupuje pod přezdívkou Cat & Cook. Když už nechtěla přátele na Facebooku zahlcovat fotkami jídel, založila si v srpnu 2015 vlastní blog. Tři roky poté vydala kuchařku, ke které letos v září přibyl druhý díl.

Kdy jste se poprvé postavila k plotně?
Někdy ve druhé třídě na základní škole. Zvala jsem si tehdy kamarádky k sobě a dělala jim míchaná vajíčka. Holky pak už jiné nechtěly a rodiče jim prý dokonce doma vyčítali, že jsou vybíravé. Vajíčka byla tedy první jídlo, které jsem kdy udělala. Ve dvanácti jsem pak upekla medovník a podle babiččina receptu uvařila i svíčkovou s knedlíkem. Chtěla jsem překvapit mámu až přijde z práce a ukázat jí, že umím uvařit pořádné jídlo. Povedlo se…

Vařit jste se tedy naučila docela brzy. Jaké ale pak byly vaše začátky ve virtuálním světě, na blogu a později Instagramu?
Těžké, protože jsem vůbec nevěděla, jak to celé funguje. Musela jsem se naučit fotit a upravovat fotky. Naštěstí mi s tím pomohl můj přítel. Ze začátku jsem myslela, že lidé ocení hlavně dobrý recept, a tak nepotřebuji mít hezké fotky. Jenže jsem rychle přišla na to, že čtenáři jedí očima. Navíc jsem při tom chodila do práce, takže blogu jsem se věnovala jen po nocích nebo o víkendech. Dělám to, co mě baví, takže pracuji do doby, než to se mnou sekne. Postupně se ale učím, abych vaření neobětovala úplně vše.

Fascinuje mě proměňování a kombinace chutí

Na blogu se svěřujete, že jídlo je vaše životní vášeň. Pro někoho to je naopak ztráta času. Co vás na vaření tak baví?
Na vaření mě baví prostě úplně všechno. Miluji dobré jídlo, zároveň mě fascinuje, jak se chutě dají proměňovat a různě kombinovat. Mým hlavním cílem je zapůsobit na lidi a změnit tak třeba i podmínky v oblasti české gastronomie. Že třeba lidé přestanou používat univerzální bujóny. Ráda bych, aby se lidé vrátili k tradiční kuchyni, kde se nepoužívaly podobné umělé náhražky.

A daří se vám to?
Snažím se informace dostat do povědomí lidí kudy jen chodím. A mám dokonce pozitivní zpětné vazby, podle kterých soudím, že se mi to zatím daří. Například vím, že díky mě někteří lidé přestali používat náhražky másla jako je Hera.

Food blogerka Cat & Cook nejen vaří, ale také například peče dorty. Zdroj: Ivana Jindřichová

Chtěla jste odjakživa napsat vlastní kuchařku?
Ani ne, jenže loni mi onemocněla moje první kočka Minda, která v listopadu 2018 nakonec umřela. Všichni moji sledující ji milovali, protože jsem s ní třeba na Instagram natáčela krátká videa nebo dávala fotky, jak mi pomáhá v kuchyni. Řekla jsem si, že když se tedy jmenuji Cat&Cook, nemůžu přeci vydat kuchařku bez Mindy. Takže jsem musela spěchat. U každého jídla jsem ji chtěla vyfotit, protože se mnou byla v kuchyni za každých okolností.

U receptů v řadě kuchařek je celkem těžké sehnat požadované suroviny. Vy ale v podtitulu tvrdíte, že vašich „70 receptů se už nikdy nebudeme bát“. Skutečně jsou tak snadné?
Recept, který je dobře popsaný, zvládne i člověk, který moc nevaří. Zároveň se snažím lidem například i radit, kde mají sehnat netradiční suroviny nebo jim detailně vysvětluji postupy i s foto návodem. Jeden můj známý mi třeba řekl, že když podle mých kuchařek vaří, má pocit, jako bych ho v kuchyni držela za ruku a radila mu. 

Vařit a ochutnávat vlastní piva byl můj sen, a ještě mě to živí, říká sládek Vojtěch Kaprálek

Vařit a ochutnávat vlastní piva byl můj sen, a ještě mě to živí, říká sládek Vojtěch Kaprálek

Vařit a ochutnávat vlastní piva byl můj sen, a ještě mě to živí, říká sládek Vojtěch Kaprálek

Generace20
+
Vařit a ochutnávat vlastní piva byl můj sen, a ještě mě to živí, říká sládek Vojtěch Kaprálek

Vařit a ochutnávat vlastní piva byl můj sen, a ještě mě to živí, říká sládek Vojtěch Kaprálek

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

27. 12. 2019

Nechtěl jít ve stopách rodičů, kteří pracují ve školství, a tak se stal sládkem. Před pěti lety začal Vojtěch Kaprálek (28) vařit pivo v Pivovaru Trautenberk. Spolu s kolegou Tomášem Ďuríčkem (30) v roce 2017 spolupracovali s irskou destilérkou Jameson a vytvořili speciální pivo Imperial Stout 19. „Výsledek předčil naše očekávání a sklízel chválu jak u nás, tak v Irsku,“ říká Kaprálek.

Když uvaříte pivo, musíte ho ochutnat. Nevede vaše profese k alkoholismu?
Nemyslím si. Degustace piva k našemu povolání samozřejmě patří, ale na pití moc času není. Všichni si myslí, že sládek je pán s velkým pupkem, který jen sedí a pije jedno pivo za druhým. Tak to není. Jde vlastně o manažerskou pozici, musíme kromě samotného vaření piva řídit i celý provoz. Objednávky, expedice a plán výroby.

Zatím pivní pupek nemáte, ale neděsí vás?
To může být rozhodně hrozba budoucnosti. Ale jsem v oboru teprve pět let. Pevně věřím, že sport a budoucí, doufám starostlivá, partnerka mě od něho uchrání. 

Kdyby mi někdo mluvil do vaření piva, asi bych to nedělal

Pracujete v Pivovaru Trautenberk. Proč zrovna tam?
Hned na první praxi kvasné technologie jsem byl v pražském Pivovaru Hostivar. Jeho hlavní investor už v té době plánoval vybudovat na Pomezních boudách v Krkonoších Pivovar Trautenberk a já dostal nabídku tam pracovat. Takže to byla vlastně šťastná náhoda.

Když jde o manažerskou pozici, může vám vůbec někdo mluvit do výroby?
Pravomoc na to má jak vedení, tak majitelé. My ale máme naštěstí volnou ruku. Takže se musíme shodnou jen s kolegou, a to nebývá problém. Kdyby nám do vaření někdo mluvil, asi bych to nedělal. Vařím pivo s láskou a podle vlastního citu.

Co vede mladého člověka, jako jste vy, k povolání sládka?
Byl to můj sen a splnil se. Můžu ochutnávat a vařit svoje piva, a ještě mě to živí. Rodiče pracují ve školství a já nechtěl jít v jejich stopách. Přesto, že jsem studoval gymnázium v Kolíně a byl jsem dobrý v humanitních vědách, rozhodl jsem se věnovat chemii. Nastoupil jsem na VOŠ Podskalskou na obor Potravinářská technologie a biotechnologie. V té době se zároveň projevila má láska k pivu a o budoucí dráze bylo rozhodnuto. Je to krásná práce. Mám vzdělání i na víno a líh, tak bych časem třeba mohl přejít na něco tvrdšího.

Co zatím považujete za svůj největší úspěch?
Asi nejzajímavější byla naše spolupráce s irskou destilérkou Jameson v roce 2017. Základem byl silný, tmavý a chuťově výrazný Stout (pozn. red. pivo vyráběné z praženého sladu a ječmene, chmelu, vody a pivních kvasinek). Ten jsme nechali uzrát bezmála tři měsíce v dubových sudech od whisky, která dodala pivu jemný vanilkovo-kokosový tón. Tak vznikl speciál Imperial Stout 19. Výsledek předčil naše očekávání a sklízel chválu jak u nás, tak v Irsku.

Kde berete inspiraci k výrobě?
Inspiraci hledáme jak na našem, tak i zahraničním trhu. Když je příležitost, rádi ochutnáváme jiná piva u konkurence. Snažíme se poznávat i nové pivní styly a experimentovat s netradičními přísadami. Následně vybíráme a zkoušíme přísady a postupy, které by se nejlépe hodily pro náš pivovar.

Stalo se někdy, že jste museli várku piva vylít, když se nepovedla?
Díky bohu ještě ne. Některá piva lidem chutnají více, některá méně. Navíc pivo jen tak vylít nejde. Musí se nechat odborně zlikvidovat pod dohledem Celní správy. Kvůli spotřební dani, proto doufám, že nás to nepotká.

Cestou na Sněžku si spousta lidí dá ráda jeden kousek

Je to neustálé objevování a experimentování váš způsob, jak se prosadit v konkurenci?
Malé pivovary si vzájemně prakticky nekonkurují. Soustředí se více na kvalitu. A pokud je produkt dobrý, své zákazníky si najde. My měli od začátku výhodu v lokalitě. Cestou na Sněžku si spousta lidí dá ráda jeden kousek.

Pocházíte z Kolína. Jak těžké bylo se přestěhovat do hor?
Já se nikdy úplně nepřestěhoval. S kolegou se v pivovaru střídáme. Bydlím tedy vždy týden na horách a pak se vrátím zpátky do Kolína za rodinou a za psy rozmrznout.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“