Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

Generace20
+
AUDIO: Hamburger, nebo salát?

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

18. 11. 2019

V dnešní době se mnoho lidí zabývá vzhledem a tím, co jí. Najdou se ale tací, kteří na zdravý jídelníček nedbají. V následujícím audio příspěvku hovoří dvě slečny o svém stravování.

AUDIO: Hamburger nebo salát?

AUDIO: Hamburger nebo salát?

AUDIO: Hamburger nebo salát?

Generace20
+
AUDIO: Hamburger nebo salát?

AUDIO: Hamburger nebo salát?

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

18. 11. 2019

V dnešní době se mnoho lidí zabývá vzhledem a tím, co jí. Najdou se ale tací, kteří na zdravý jídelníček nedbají. V následujícím audio příspěvku hovoří dvě slečny o svém stravování.

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

Generace20
+
„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

17. 11. 2019

Stejně jako před třiceti lety, i letos nesl průvod z Albertova na Národní třídu název Vezmi s sebou květinu. Právě těmito slovy začínal text letáků, který v listopadu 1989 zval studenty k připomenutí uzavření vysokých škol nacisty o půl století dříve. Tuto neděli 17. listopadu 2019 se na vzpomínkový průvod k začátku sametové revoluce vydalo přes deset tisíc lidí.

I když to vypadá, že je pražský Albertov už zcela zaplněn, proudí na něj stále noví lidé. Někteří nesou květinu, jiní českou vlajku. Přišli sem uctít památku 17. listopadu, Dne boje za svobodu a demokracii. „Chceme připomenout, že svoboda není automatická a že žijeme v demokratické společnosti, která taky není běžná po celém světě,“ říká jedna z organizátorek vzpomínkových akcí k 17. listopadu Dominika Antonie Pfisterová (30). Průvod se po chvíli stejně jako před třiceti lety vydává z Albertova směrem na Vyšehrad. Lidé se tlačí ulicí a zdá se, že zástup nikde nekončí. Postupují dál až k Vyšehradu pomalým, ale plynulým krokem.

Původní vzpomínky

Dobovou atmosféru účastníkům přibližují hlasy pamětníků z reproduktorů rozmístěných různě po celé trase. „Vzpomínky jsou opravdu autentické. Lidé nám je posílali několik posledních měsíců. Skrze ně můžeme návštěvníkům přiblížit pocity, které lidé tehdy zažívali,“ vysvětluje Pfisterová. Někdy se davem ozývají překvapené, jindy pobavené reakce, záleží na tom, co zrovna zní z nahrávek. „Pamatuji si, že mi někdo dal svíčku, abych ji zapálil. Jenže jak jsem se pořád otáčel a hledal jsem své známé, tak se mi podařilo zapálit jedné dívce vlasy,“ zní kupříkladu pod Vyšehradem z reproduktoru krátká osobní vzpomínka na listopad 1989.

Lidé zapalovali svíčky hned na několika místech. Zdroj: Daniela Dlabolová

Právě tady, u Vyšehradu měla před 30 lety celá akce původně končit. Kolem tří tisíc demonstrantů se však rozhodlo zamířit do centra Prahy. Tam dav zamířil podle plánu i letos. „Zajímá mě, co se tady dělo před třiceti lety. Dnešní datum pro mě kvůli revoluci hodně znamená. Lidé by si měli uvědomit, co díky ní máme a co bychom mohli ztratit,“ objasňuje důvod účasti v průvodu Pavel Šimek (22). Před Bazilikou svatého Petra a Pavla na Vyšehradě se průvod otáčí a pokračuje dolů do ulice Vratislavova. Stojí zde dnes již historické auto Veřejné bezpečnosti, u nějž si lidé mohli poslechnout další dobové nahrávky, tentokrát z vysílaček příslušníků SNB (Sboru národní bezpečnosti). „S těma transparentama se nám to dalo do pohybu. Průvod jde směrem k Národnímu divadlu. Tak se vsadíme, kam jdou. Na Národní, kamaráde. Kluci, zajeďte tam,“ zní autentické třicet let staré policejní hlášení. 

Průběh byl tentokrát klidný

Atmosféra celé akce je pokojná a vzpomínková. Průvod jde v klidu, bez transparentů, bez provolávání politických hesel, žádný zásah bezpečnostních složek jako před třemi desítkami let nehrozí. „Dnešní průvod beru hlavně jako vyjádření vděku za to, že teď můžeme žít v demokratické zemi,“ konstatuje jedna z účastnic Tereza Winterová (25).

Tisíce lidí přišly uctít památku Dne boje za svobodu a demokracii. Zdroj: Daniela Dlabolová

Na rozdíl od situace před 30 lety, dnes policie jen pomáhá s organizací a řídí dopravu. Směruje procesí z Výtoně přes hlavní silnici, kudy normálně jezdí tramvaje směrem na náplavku. Zde lidé pokládají květiny a zapalují svíčky na počest událostí, které se odehrály 17. listopadu. Několika tisícům účastníků se odsud podaří dostat přímo na Národní třídu.

Není tam ale k hnutí. Hlučící dav širokou ulici zcela zaplnil. Už tak se tady mačkají tisíce lidí, kteří se průvodu vůbec nezúčastnili. Nával od náplavky dav ještě více zahustil. Na místo, kde se odehrál brutální zásah proti studentům, se proto ani všichni z průvodu nedostali. Policie dokonce dostala pokyn nepouštět z bezpečnostních důvodů na místo další lidi a odklání dav rovnou směrem na Václavské náměstí.

Bez tehdejší brutality

Před 30 lety na Národní třídě pohotovostní pluky zatarasily průchody do ulic Spálená, Voršilská, Mikulandská a následně i cestu k mostu Legií, takže odtamtud nebylo úniku a kordon je začal stlačovat. Lidé zpívali hymnu, zapalovali svíčky a dávali najevo, že nechtějí násilí. Přesto policie na demonstranty zaútočila, brutálně je zbila, některé pozatýkala. „Tehdy to muselo být velmi nepříjemné. Totalita lidi svírala desítky let. Dokážu si to představit, ale jen v rámci nejhorších nočních můr,“ říká účastnice průvodu Tereza Winterová. „Cítím k lidem, kteří tehdy demonstrovali, obdiv a vděk. Považuji za velké hrdinství, že tak odstartovali revoluci,“ dodává. 

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Generace20
+
Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

16. 11. 2019

Díky mobilním telefonům a sociálním sítím jsou lidé v nepřetržitém kontaktu s okolním světem. Ne vždy tomu tak bylo. V roce 1989 se mimopražští o listopadových událostech nedozvěděli kvůli cenzuře a monopolu na státní média téměř nic. Proto se tehdejší studenti a herci rozhodli objíždět vzdálené regiony a osobně informovat o aktuálním dění v Praze a o dalších plánovaných demonstracích.

Tehdy čerstvý absolvent Divadelní fakulty AMU Jan Potměšil (53) patřil k těm hercům, kteří jezdili po okolních městech. Jedna z cest se mu stala osudnou. „S kolegy z divadla jsme jeli do Ostravy na setkání s horníky. Chtěli jsme je přesvědčit, aby se přidali ke změnám ve společnosti,” vzpomínal Potměšil před časem pro web Naseostrava.cz. Při cestě zpět do Prahy řidič zřejmě upadl do mikrospánku a havaroval. Herec proslavený například rolí naivního Martina, který naletí skupině veksláků ve snímku Bony a klid (1987), se těžce zranil a ve svých třiadvaceti letech skončil upoután na invalidní vozík. Svého nasazení v listopadových dnech ale ani zpětně nelituje. „Bylo důležité předat informace mimo Prahu, protože byla pod cenzurním poklopem. Pamatuji si, že další ráno po 17. listopadu se média jen zmínila, že studenti dělali bordel a nic víc,” vysvětluje Potměšil v záznamu pro projekt Komunikace89, který zejména mladším generacím přibližuje, jak se měnil režim v časech bez internetu. 

Naživo je to přesvědčivější

V roce 1989 se demonstrace svolávaly prostřednictvím šeptandy a podomácku vytvořených plakátů a letáků. Zcela výjimečně i přes pevnou linku, kterou měl ale v domácnosti málokdo. Až mnohem později, s rozmachem mobilních telefonů a pak i se vznikem sociálních sítí, se zjednodušil a zrychlil kontakt mezi lidmi. Pokud se dnes koná nějaká akce, ať už soukromá oslava či veřejná demonstrace, většinou se událost objeví na Facebooku. Uživatel může ihned zareagovat, dát vědět, zda se zúčastní či ne. „Vidím tam přehledně napsané všechny informace o akci, kolik lidí se zúčastní a jestli tam budou i mí přátelé. Líbí se mi, že se díky sociálním sítím vše dozvím téměř okamžitě,” říká studentka politologie Kristýna Zajícová (20).

Lidé, kteří se zúčastnili demonstrací v roce 1989, vidí oproti dnešním veřejným protestům hlavní rozdíly právě v komunikaci. „Mám pocit, že dříve to bylo v něčem daleko lepší, než dnes, kdy je vše přes sociální sítě. Protože když chtěl člověk něco opravdu sdělit, musel tam dojet. Dnes napsanému projevu nepřikládáme správnou váhu. Tehdy to bylo opravdové,” myslí si herečka Bára Štěpánová (59) v záznamu pro projekt Komunikace89. Herec Potměšil souhlasí, i podle něj je v živém kontaktu jiná energie a jiné přesvědčení, než když se napíše email či SMS.

Červnová demonstrace na Letné pořádaná spolkem Milion chvilek byla největší manifestací od roku 1989. Zdroj: Facebook Milion chvilek pro demokracii

Zkreslené informace kvůli režimu

Sdělovací prostředky byly v socialistickém Československu plně pod kontrolou státu. O událostech během listopadových dní roku 1989 proto informoval tisk, televize i rozhlas jen málo a krátkými příspěvky. Informace byly navíc cenzurované. 

Lidé mimo Prahu se o událostech, které se odehrávaly v pátek 17. listopadu na Národní třídě, dozvídali postupně až během víkendu a dalšího týdne. „Herci a studenti vytvořili skupinky, vzali plakáty s hesly, kazety s vlastními nahranými zprávami a jeli do měst a tamních závodů,” říká dokumentarista Pavel Štingl (59), který se listopadových demonstrací účastnil. Studenti namluvili jimi sepsaný text, k tomu použili ilustrační záběry z předešlých demonstrací a jiných záznamů. Zprávy se nahrávaly na videokazety. „Ty byly za socialismu těžce dostupné a my jich museli nakoupit asi tisíc,” vypráví Štingl.

Za poslech kádrová skvrna

„Na hodinách dějepisu nám učitelka vyprávěla, jak se lidé scházeli na předem domluvených místech. Především v hospodách, kde se toho dozvěděli nejvíce. Pak také fungovala bytová divadla. To se lidé setkávali v bytech a domlouvali se na demonstraci nebo na rozvržení letáků,” popisuje studentka Zajícová, co o téhle, pro ni již dosti vzdálené době, ví. Objektivní informace se ale lidé nedozvídali jen v osobním kontaktu, či v době listopadových událostí od studentů a herců. Necenzurované zahraniční a domácí zprávy vysílaly i rozhlasové stanice Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. „Zprávy ze zahraničí byly označovány za nepravdivé a pobuřující. Poslech cizího rozhlasu znamenal projev neloajality k režimu a tedy kádrovou skvrnu. Proto lidé poslouchali zahraniční rozhlas raději sami nebo s lidmi, kterým důvěřovali,” vysvětluje historik Prokop Tomek pro web Bravo.upce.cz.

Chybí větší odhodlání

Studentka fyzioterapie Zdislava Tučková (20) aktivně navštěvuje současné demonstrace pořádané spolkem Milion chvilek pro demokracii. Tomu se podařilo svolat na červnovou manifestaci na Letenské pláni až čtvrt milionu občanů. „O připravovaných demonstracích se dozvídám především prostřednictvím internetu, protože mi průběžně chodí e-maily s informacemi od spolku,” vysvětluje Tučková. Ačkoliv se jich účastní, domnívá se, že je v dnešní době potřeba větší nadšení pro věc. „Myslím, že organizace manifestací je dnes i díky internetu jednodušší, na druhou stranu bylo v roce 1989 více lidí odhodláno něco změnit. Měli velikou chuť se sejít a jít na demonstraci, což v této době úplně není,” dodává. 

Silné osobní nasazení potvrzuje i herec Jan Potměšil. „Kdybych si měl dobrovolně vybrat, jestli budu žít zdravý ve státě, kde vládnou komunisté, nebo na vozíku ve svobodné zemi, vybral bych si bez váhání druhou možnost,” napsal v roce 2012 na svůj facebookový profil.

Anna Čmuchálková s přispěním Jiřiny Havlové

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Generace20
+
Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

15. 11. 2019

Trička potištěná fotografiemi ze sametové revoluce nebo podobiznou Václava Havla jsou produktem módní značky Wear the past. Tu založili dva studenti a kamarádi Michael Topinka (20) a Šimon Weiss (20). Trička slouží k přípomínání historie nejen mladší generaci.

Na propojení módy a historie si vysokoškoláci a kamarádi Michael Topinka a Šimon Weiss založili byznys. Cílem značky Wear the past je dostat pro některé „nudnou” historii mezi mladé lidi a šířit odkaz demokracie a svobody. Trička podnikatelé potiskli podobiznou Václava Havla nebo autentickými fotografiemi z listopadu 1989. „Celé to začalo tím, že jsem chtěl mít Havla, můj vzor, na tričku,” vypráví o začátcích podnikání Weiss. Tričko tenkrát vzniklo jen digitálně. „Vzbudilo ale ohlas u mých přátel, a to byl impuls k tomu, abychom výrobu rozjeli ve velkém,” doplňuje Weiss.  

Politická situace jim hrála do karet

Poprvé trička prodávali na demonstraci na pražské Letné letos v červnu. „Říkali jsme si, že demonstranti jsou jedni z našich potenciálních zákazníků,“ vysvětluje Topinka. A dodává, že se jejich tušení vyplnilo. Deset procent tržby z prodaných triček pak věnovali organizaci Milion chvilek pro demokracii, což bylo něco přes deset tisíc korun. Organizace pak tyto finanční příspěvky využila ke svým aktivistickým činnostem, například ke zmíněným demonstracím.

Havla na tričko nechce každý

Student Sebastián Pachman (20) si koupil tričko s názvem Velvet revolution před více než měsícem. „Chodím na demonstrace, protože se zajímám o politiku a s ní se pojí můj zájem o aktuální dění i historii. Myslím, že je potřeba si připomínat, že svobodu si nesmíme nechat vzít. Nošením trička tento názor podporuji,” vysvětluje svojí motivaci Pachman.

Naopak studentka Patrícia Kalatová (23) by si tričko s potiskem fotografií ze sametové revoluce nebo s fotografií bývalého prezidenta Václava Havla nikdy nekoupila. „Je pravda, že móda je v dnešní době prostředkem sebevyjádření. Mně se však spojení módy a politiky nelíbí,” říká Kalatová. „Neznamená to ale, že bych si svobody a historie nevážila,” dodává. 

Podobný názor zastává i studentka Světlana Thierlová (24), která by si třičko s Václavem Havlem nepořídila. „Myslím si, že jsou jiné významnější osobnosti, které jsou spojované se sametovou revolucí, než je Václav Havel,“ říká Thierlová. Tričko s potiskem fotografie z Václavského náměstí nebo Národní třídy s nápisem „make love“ by jí ale nosit nevadilo.

Režisér Jan Hřebejk v tričku s názvem Prezident. Zdroj: Facebook Wear the past

Chtějí připomínat minulost 

Topinka a Weiss přiznávají, že díky internetovému prodeji se trička dostanou i k lidem, kteří o daném tématu nic neví. „Věříme však v to, že naše trička budou sloužit i jako osvěta. Doufáme, že když někdo takové tričko s motivem sametové revoluce dostane a nic mu to nebude říkat, informace si dohledá,” říkají výrobci značky Wear the past.

Na demonstracích už se znovu prodávat nechystají a spoléhají na internetový prodej. Z vydělaných peněz chtějí do budoucna podporovat spíš poklidnější formy vzpomínání na minulost. Příště se proto chystají věnovat část výtěžku Festivalu svobody, který pořádá akce k výročí 17. listopadu. V první řadě chtějí studenti dostát hlavnímu heslu své značky: „nezapomínáme”.

Fotografie z prvních prodejů na pražské Letné. Zdroj: Facebook Wear the past

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20
+
Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 11. 2019

Josef Šťastna (39) v roce 2015 usedl na šéfredaktorskou židli bulvárního webu v eXtra.cz a svého rozhodnutí rozhodně nelituje. Jak říká, od bulvárních novinářů by se lidé mohli učit, jak s ostatními mluvit a jak jim naslouchat.

Ohrnoval jste vy sám ještě jako student na VOŠP nad bulvárem nos?
Tenkrát jsem bulvár moc nerespektoval, ale aspoň jsem ho sledoval. Což se samozřejmě změnilo a dnes ho nejen sleduji a píši, ale i respektuji.

Máte vystudovanou i religionistiku a teologii. Není to zvláštní, jít pak pracovat pro bulvár, který je k duchovnu spíše v opozici? 
Po VOŠP jsem nechtěl na vojnu, tak jsem si řekl, že zkusím ještě vysokou. Nakonec jsem vystudoval religionistiku a teologii a studium mě nadchlo. Když jsem školu dodělal, měl jsem původně religionistiku vyučovat, ale čtrnáct dní před nástupem jsem se dozvěděl, že mne nakonec nechtějí. Rychle jsem hledal jinou práci a brzy nastoupil do Blesku, kam se mi zpočátku nechtělo. Tam jsem ale pochopil to propojení toho, co jsem studoval a bulváru. V bibli se totiž píše “První budou posledními a poslední budou prvními”. To znamená, nedávat na první dojem. 

A ten o bulvárních novinářích lidé nemají příliš dobrý…
Myslím si, že ano. Bulvární novináři jsou opravdovější a milejší lidé než mnozí akademici a profesoři na teologické fakultě. Myslím si, že od bulvárních novinářů by se dalo učit, jak jednat s lidmi a hlavně jak jim naslouchat.

Nejupřímnější jsou pornoherci

O bulvárních novinářích se ale říká, že jsou často dotěrní a překrucují fakta. Setkal jste se i vy někdy s kritikou?
To víte, že setkal. A mockrát. Ale do háje vás lidé pošlou i v normálním životě. Vlastně mám vypozorovanou takovou zajímavou věc. Jedni z nejupřímnějších, a nejmilejších lidí, které jsem díky své práci poznal, byli pornoherci.

Proč zrovna oni?
Je to ze své podstaty hrozně jednoduché. Oni díky tomu, jak je lidé znají, a že na nich doslova viděli téměř vše, nemají potřebu se přetvařovat a vymýšlet si. Naopak nejhorší na komunikaci jsou začínající seriálový herci a herečky, kteří za sebou mají jeden dva štěky a myslí si o sobě bůh ví co.

Byl jste několik let šéfeditorem zpravodajského webu Tn.cz a v roce 2015 se znovu vrátil k bulváru jako šéfredaktor eXtra.cz. Co vás k tomu vedlo? 
V Tn.cz se mi velmi líbilo. Považuji to za jednu z nejlepších redakcí, jakou jsem poznal a měl jsem tam kolem sebe milé a velmi schopné lidi. Nabídku na post šéfredaktora v eXtra mi nabídl můj velmi dobrý přítel, který pro mne byl zárukou toho, že to bude fungovat a nešlápnu s výběrem vedle. Navíc jsem chtěl zkusit něco jiného než zpravodajství. A nebudu lhát, lákalo mě i finanční ohodnocení.

Sociální sítě táhnou víc

Bude někdy eXtra.cz zaměřené i na jiné oblasti, než jen na bulvár?
V současné době se snažíme orientovat i na téma mimo showbyznys, konkrétně třeba na zpravodajství, lifestyle či krimi. Stává se nám v poslední době často, že nejčtenějším článkem dne není nějaká kauza celebrit, ale třeba článek o tom, jak budou mít o svátky otevřené supermarkety.

Čím to je?
Čtenáři v současnosti častěji sledují celebrity na sociálních sítích, než aby o nich četli v novinách či na internetu. Na sítích na sebe známí lidé prásknou mnohdy víc než novinářům. Další věcí je přesycenost tématy. Například v minulosti, když byla fotka celebrity s odhaleným prsem, bylo to pro bulvár skvělé. Dneska už ale odhalená prsa viděl kde kdo a samy celebrity takové fotky často sdílí na sociálních sítích. 

A jak na to reagují bulvární média? 
Myslím si, že se stírají rozdíly mezi bulvárními a seriózními médii. Bulvární média si otvírají seriózní okénka a naopak. A v průběhu posledních pěti let jde v seriózních médiích vidět výrazný posun k bulvárnějším titulkům.

Žádný volný čas

Šéfredaktorem eXtra.cz jste přes čtyři roky. Berete to zpětně jako dobrý krok?
Ano, neměnil bych. Má to ale jako každá práce i svá negativa.

Která konkrétně máte na mysli?
Jsem šéfredaktorem dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu a nemám téměř žádný volný čas. A tím často trpí i mí blízcí. Vím ale, že v médiích nezůstanu na celý život.

Plánujete je opustit?
V budoucnu ano. Cítím, že stárnu. Za rok mi bude 40 a myslím, že bych si měl umět najít čas i sám na sebe a hlavně na svou rodinu a přátele než jen na čtenáře.

Studentská léta na VOŠP v tom byly asi příjemnější… 
To ano. Na VOŠP vzpomínám jedině v dobrém. VOŠP mi dala víc než jen základy k mé práci, dala mi přátele. Některé doufám na celý život. Prostředí bylo velmi přátelské a učili mne tam lidé s velkým společenským kreditem a znalostmi.

Audio: Jak dobře známe historii?

Audio: Jak dobře známe historii?

Audio: Jak dobře známe historii?

Generace20
+
Audio: Jak dobře známe historii?

Audio: Jak dobře známe historii?

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

14. 11. 2019

Redaktorka Eliška Havlíčková se vydala do centra Prahy, aby zjistila, jak si současná mladá generace stojí se znalostmi historie.

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20
+
Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 11. 2019

Josef Šťastna (39) v roce 2015 usedl na šéfredaktorskou židli bulvárního webu v eXtra.cz a svého rozhodnutí rozhodně nelituje. Jak říká, od bulvárních novinářů by se lidé mohli učit, jak s ostatními mluvit a jak jim naslouchat.

Ohrnoval jste vy sám ještě jako student na VOŠP nad bulvárem nos?
Tenkrát jsem bulvár moc nerespektoval, ale aspoň jsem ho sledoval. Což se samozřejmě změnilo a dnes ho nejen sleduji a píši, ale i respektuji.

Máte vystudovanou i religionistiku a teologii. Není to zvláštní, jít pak pracovat pro bulvár, který je k duchovnu spíše v opozici? 
Po VOŠP jsem nechtěl na vojnu, tak jsem si řekl, že zkusím ještě vysokou. Nakonec jsem vystudoval religionistiku a teologii a studium mě nadchlo. Když jsem školu dodělal, měl jsem původně religionistiku vyučovat, ale čtrnáct dní před nástupem jsem se dozvěděl, že mne nakonec nechtějí. Rychle jsem hledal jinou práci a brzy nastoupil do Blesku, kam se mi zpočátku nechtělo. Tam jsem ale pochopil to propojení toho, co jsem studoval, a bulváru. V bibli se totiž píše „První budou posledními a poslední budou prvními.” To znamená: nedávat na první dojem. 

A ten o bulvárních novinářích lidé nemají příliš dobrý…
Myslím si, že ano. Bulvární novináři jsou opravdovější a milejší lidé než mnozí akademici a profesoři na teologické fakultě. Myslím si, že od bulvárních novinářů by se dalo učit, jak jednat s lidmi, a hlavně jak jim naslouchat.

Nejupřímnější jsou pornoherci

O bulvárních novinářích se ale říká, že jsou často dotěrní a překrucují fakta. Setkal jste se i vy někdy s kritikou?
To víte, že setkal. A mockrát. Ale do háje vás lidé pošlou i v normálním životě. Vlastně mám vypozorovanou takovou zajímavou věc. Jedni z nejupřímnějších a nejmilejších lidí, které jsem díky své práci poznal, byli pornoherci.

Proč zrovna oni?
Je to ze své podstaty hrozně jednoduché. Oni díky tomu, jak je lidé znají, a že na nich doslova viděli téměř vše, nemají potřebu se přetvařovat a vymýšlet si. Naopak nejhorší na komunikaci jsou začínající seriáloví herci a herečky, kteří za sebou mají jeden dva štěky a myslí si o sobě bůh ví co.

Byl jste několik let šéfeditorem zpravodajského webu Tn.cz a v roce 2015 se znovu vrátil k bulváru jako šéfredaktor eXtra.cz. Co vás k tomu vedlo? 
V Tn.cz se mi velmi líbilo. Považuji to za jednu z nejlepších redakcí, jakou jsem poznal a měl jsem tam kolem sebe milé a velmi schopné lidi. Nabídku na post šéfredaktora v eXtra mi nabídl můj velmi dobrý přítel, který pro mne byl zárukou toho, že to bude fungovat a nešlápnu s výběrem vedle. Navíc jsem chtěl zkusit něco jiného než zpravodajství. A nebudu lhát, lákalo mě i finanční ohodnocení.

Sociální sítě táhnou víc

Bude někdy eXtra.cz zaměřené i na jiné oblasti, než jen na bulvár?
V současné době se snažíme orientovat i na téma mimo showbyznys, konkrétně třeba na zpravodajství, lifestyle či krimi. Stává se nám v poslední době často, že nejčtenějším článkem dne není nějaká kauza celebrit, ale třeba článek o tom, jak budou mít o svátcích otevřené supermarkety.

Čím to je?
Čtenáři v současnosti častěji sledují celebrity na sociálních sítích, než aby o nich četli v novinách či na internetu. Na sítích na sebe známí lidé prásknou mnohdy víc než novinářům. Další věcí je přesycenost tématy. Například v minulosti, když byla fotka celebrity s odhaleným prsem, bylo to pro bulvár skvělé. Dneska už ale odhalená prsa viděl kde kdo a samy celebrity takové fotky často sdílí na sociálních sítích. 

A jak na to reagují bulvární média? 
Myslím si, že se stírají rozdíly mezi bulvárními a seriózními médii. Bulvární média si otvírají seriózní okénka a naopak. A v průběhu posledních pěti let můžeme v seriózních médiích vidět výrazný posun k bulvárnějším titulkům.

Žádný volný čas

Šéfredaktorem eXtra.cz jste přes čtyři roky. Berete to zpětně jako dobrý krok?
Ano, neměnil bych. Má to ale jako každá práce i svá negativa.

Která konkrétně máte na mysli?
Jsem šéfredaktorem dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu a nemám téměř žádný volný čas. A tím často trpí i mí blízcí. Vím ale, že v médiích nezůstanu na celý život.

Plánujete je opustit?
V budoucnu ano. Cítím, že stárnu. Za rok mi bude 40 a myslím, že bych si měl umět najít čas i sám na sebe a hlavně na svou rodinu a přátele než jen na čtenáře.

Studentská léta na VOŠP v tom byly asi příjemnější… 
To ano. Na VOŠP vzpomínám jedině v dobrém. VOŠP mi dala víc než jen základy k mé práci, dala mi přátele. Některé doufám na celý život. Prostředí bylo velmi přátelské a učili mne tam lidé s velkým společenským kreditem a znalostmi.

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

Generace20
+
O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

Generace20

Autor: Marek Veselý

13. 11. 2019

I když se blíží 30. výročí sametové revoluce, učitelé dějepisu na školách věnují stále více pozornosti pravěku či středověku. Události 20. století potom často nestihnou pořádně probrat. Studenti, kteří před společností nechtějí působit hloupě, si musí tyto informace doplnit jinak. Mnozí by tak chtěli, aby školy kladly větší důraz na novodobé dějiny.

Osmičková výročí

1918 – konec první světové války, vznik Československa

1938 – mnichovská dohoda, postoupení pohraničních území Československa (Sudety) Německu

1948 – únorový puč, násilné převzetí moci v Československu komunisty

1968 – sovětská okupace, srpnový vojenský vpád pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy do Československa v čele se Sovětským svazem

Mezery ve znalostech 20. století trápí například absolventku gymnázia, Elišku Hofmanovou (22). „Když se v hospodě řeší například události 50., 60. nebo 70. let, cítím se blbě, protože o tom moc nevím.“ Na gymnáziu se totiž třeba procesem s Miladou Horákovou, pražským jarem nebo normalizací nezabývali. „Nechci to kategoricky házet na školy, protože bych mohla sama vyvíjet větší úsilí a ty mezery zaplnit. Nic to ale nemění na tom, že mají školy na neznalostech studentů z historie svůj podíl,“ dodává Hofmanová.

Podobný názor sdílí další absolvent gymnázia Matěj Štěpánek (22). „Základ z 20. století mám, ale vést intelektuálnější diskuzi třeba o válce o Falklandy už je složitější,“ vysvětluje. Občas si hledá na internetu informace o té či oné historické události, ve které má mezery. „Naposled jsem si na Wikipedii hledal přistání Apolla 11 na Měsíci. Kdyby se tyto události učily na školách, bylo by to mnohem jednodušší,“ myslí si.

Je ale mnoho studentů, kteří si mimo školu znalosti z historie nijak nedoplňují. Podle průzkumů České televize jsou někteří přesvědčeni o tom, že v roce 1938 začala první světová válka. Další z nich si myslí, že v roce 1948 tato válka skončila. Jsou i tací, kteří si pod rokem 1968 představují rozdělení Československa. Studenti svou neznalost dávají často za vinu školám, ve kterých se o zmíněných událostech neučili.

Učitelům chybí čas

Na základních i středních školách končí výuka dějepisu obvykle jednou ze světových válek. „Začínali jsme pravěkem a skončili jsme druhou světovou válkou. Tu jsme ani neprobírali podrobně, abychom ji vůbec stihli,“ zmiňuje studentka Kristina Šmatláková (20), která je absolventkou obchodní školy. „Hlavně, že jsem se dozvěděla mnoho informací o Mezopotámské říši nebo o Keltech,“ dodává ironicky. Gymnázia mají školní vzdělávací program ohledně historie podobný, ale často mají navíc volitelné semináře novodobých a soudobých dějin.

Podle učitelky Olgy Mandové, která učí dějepis na Gymnáziu Na Vítězné pláni, učitelé s tímto problémem moc nezmůžou, situaci jim totiž komplikují základní školy. „Osnovy středních škol by nebyly tak špatné, pokud by nemusely suplovat nedostatky ze základních škol,“ myslí si Mandová. K pochopení 20. století podle ní žák potřebuje znát středověk i novověk. „Máme svázané ruce časem, a to je strašná škoda,“ dodává.

Různé učebnice dějepisu, které využívají střední školy. Zdroj: Marek Veselý

Listopadové události jsou historií

Sametová revoluce bývá na mnoha školách považována za konec historie. Může za to školní vzdělávací program daných škol, který obvykle počítá s myšlenkou: pokud od události neuplynulo alespoň třicet let, nelze ji považovat za historii. Ve většině vzdělávacích programů pražských gymnázií tak bývá posledním tématem české historie sametová revoluce. Ve výuce světových dějin se zase končí rozpadem východního bloku nebo válkou v Perském zálivu.

Absolventka gymnázia, Karolína Ševčíková (21), souhlasí s tím, že historie končí v době, kdy skončila totalita v Československu. „Sametová revoluce je poslední událost, ke které se někteří učitelé na středních školách dostanou. V tomto případě bych vedle výuky dějepisu uvítala i soudobé dějiny jako povinný předmět.“

Pedagog z Vyšší odborné školy publicistiky Jan Adamec naopak považuje za historii i navazující témata na listopadové události. „Privatizace, rozdělení Československa nebo vstup do Evropské unie, to jsou všechno témata z hlediska výuky historie podceňovaná.“ Podle něj by si zasloužila reflexi, analýzu a důstojný vstup do školních osnov.

Diskuze o budoucnosti výuky

Nedá se ovšem říct, že by nespokojení studenti a učitelé chtěli rušit chronologickou výuku dějepisu. Pedagog Jan Adamec by výuku historie rozdělil do tří bloků. „Pravěk bych transformoval do antropologie s přesahem do vývojové biologie a psychologie. Zvlášť bych vyučoval starověk a středověk,“ popisuje první dva bloky Adamec. Třetí blok by byla moderní doba od počátku 16. století dosud. Všechny bloky by probíral paralelně, ale v každém z nich by zachoval chronologii. S moderními dějinami by se tak studenti seznamovali již od počátku, ne až na konci studia.

Učitelka Olga Mandová by zvýšila hodinovou dotaci na dějepis, jenže sama uznává, že by tento krok mohl vyvolat požadavek na více hodin i v dalších předmětech. „Jistě bych omezila výuku starších dějin, aby bylo více prostoru pro ty nové,“ dodává. I přesto, že se ve školách o druhé polovině 20. století moc neučí, většina pražských škol se snaží angažovat ve významných výročích, jako je právě 30 let od sametové revoluce. Sice se jedná zejména o jednorázové besídky nebo exkurze, studenti se ale můžou dostat k informacím alespoň touto cestou.

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Generace20
+
Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Generace20

Autor: Monika Kabourková

11. 11. 2019

Sílu a odvahu celkem deseti sportovců, kteří se postavili nacistické či komunistické totalitě, připomíná výstava Nestáli stranou. K vidění je v galerii Písecké brány v Praze až do konce listopadu. Jedinou ženou mezi vybranými sportovci je držitelka sedmi zlatých olympijských medailí, slavná gymnastka Věra Čáslavská.

Z velkého panelu shlíží na čtyřech fotografiích mladá žena s úsměvem na tváři. Na každé z nich drží gymnastka Věra Čáslavská hlavu hrdě vztyčenou. Své místo na výstavě si zasloužila právě tím, že nesklopila hlavu a na olympiádě v Mexico City v říjnu roku 1968 dala jasným gestem najevo svůj nesouhlas se srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Při předávání medailí, po dobu, co hrála sovětská hymna, opakovaně odvrátila hlavu od sovětské vlajky. „Nesmíme zapomenout na dvě podle mě největší jména naší sportovní historie – Emila Zátopka a Věru Čáslavskou. Ti nesouhlasili s komunistickým režimem a byli za to tvrdě potrestáni. A to i přesto, že ve svém sportu byli nejlepší,“ říká při vernisáži výstavy bývalý hokejový brankář a olympijský vítěz z Nagana Dominik Hašek. Spolu s fotbalistou Ivanem Haškem jsou posledními žijícími sportovci z deseti osobností, kterým je výstava věnována. 

Svůj postoj nikdy nezměnila

Čáslavská před odjezdem na svoji poslední olympiádu do Mexika, podepsala manifest Dva tisíce slov z června roku 1968. Ten upozorňoval na možnou sovětskou vojenskou okupaci anabádal občany, aby podpořili demokratizaci v Československu. „Obětovala bych všechny své dosavadní medaile za letošní vítězství. Protože nebojuji za sebe, ale za nás všechny. A naši lidé si zaslouží vítězství,“ prohlásila po podpisu manifestu Čáslavská. Svoji kariéru nuceně ukončila v šestadvaceti letech, když ji komunisté po návratu z Mexico City vyhodili ze sportovního svazu a bránili jí v kontaktu se sportovním světem. „Nikoho ke mně nepouštěli. Hlídali mi i poštu,“ vzpomínala Čáslavská před pěti lety v Českém rozhlase. O dva roky později zemřela na následky těžké nemoci. Bylo jí 74 let.

Panel věnovaný Věře Čáslavské na výstavě Nestáli stranou. Zdroj: Monika Kabourková

Sportu a gymnastiky se ale Čáslavská nechtěla vzdát ani po ukončení své profesionální kariéry. Dálkově vystudovala Fakultu tělesné výchovy na Univerzitě Karlově a v polovině sedmdesátých let trénovala mladé československé sportovce. Nakonec dostala roku 1979 povolení k vycestování z Československa a odjela do Mexika, kde byla stále velice oblíbená a uznávaná. Začala trénovat tamní gymnastky.Svůj postoj vůči komunistickému režimu nezměnila a do Československa se vrátila až po listopadu 1989.

„Dokázala bojovat na dvou polích zároveň – sportovním a politickém. Její odvaha a síla byla obrovská,“ říká návštěvník Marek Jakšič (19), když se zastavuje u panelu věnovaném právě Čáslavské. Podobně to vidí i Nicol Coufalová (20), pro niž je Čáslavská i sportovním vzorem. „Pro ni, jako ženu, to muselo být o dost těžší. Už jen proto, aby ji lidé brali vážně. A právě to, co udělala, bral vážně celý svět,“ dodává Coufalová, která se sama od malička věnuje gymnastice. „Její odvaha byla jedinečná. Nebála se vystoupit se svým názorem. Sice po svém, ale dala najevo, co si myslí. Byla to pořádná ženská, která věděla, jak se postavit za svoji vlast,“ říká Coufalová.

Vzorem pro současné gymnastky

Za svoji sportovní kariéru získala Čáslavská na sto čtyřicet medailí. Mezi ty nejvýznamnější patří sedm zlatých a čtyři stříbrné z olympiád v Římě, Tokiu a Mexico City. „Nesmírně ji obdivuji, a to nejen jako sportovkyni, ale i jako člověka. Takového úspěchu, jaký měla ona, těžko dosáhne jiná česká gymnastka,“ říká Coufalová, která již jedenáct let aktivně dělá moderní gymnastiku. Připouští, že mezi zahraničnímisportovkyněmi, by našla i zdatnější gymnastky, ale v Česku ji považuje za jednu z nejvýraznější osobností v historii sportu. „Myslím, že je snem spousty dívek dokázat to, co ona,“ dodává Coufalová. 

Symbolem vzdoru je Čáslavská i u dnešní mladší generace, která dobu okupace nezažila. Alespoň u těch, kterým její jméno stále něco říká. „Chovám k ní jako k osobnosti obrovský obdiv. Bezesporu byla nejúspěšnější česká olympionička. A i přesto, že ji komunistický režim trestal, ona se nenechala zlomit,“ říká návštěvník výstavy Marek Jakšič. Přesto by si sám nedokázal představit, jak by se za doby komunistů zachoval. „Myslím, že odvahu, jakou v sobě měla Čáslavská, bych v sobě nenašel. Nebyla to žádná sranda postavit se režimu, když teď člověk zpětně vidí, jak to s lidmi poté dopadalo,“ dodává Jakšič. Podobně to cítí i Vítězslav Kozelek (29), kterého na vernisáž přilákala hlavně sportovní tématika. „Jsem velmi rád, že nemusím stát před podobným rozhodnutím jako paní Čáslavská. Nevím, jak bych se sám zachoval. Jsem rád, že to v dnešní době nemusím řešit,“ říká Kozelek.

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Generace20
+
Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

10. 11. 2019

K józe se Barbara Skuherská (31) dostala před necelými deseti lety při studiu na vysoké škole. V té době si procházela náročným obdobím. Byla ve stresu ze školy i práce a žila nezdravě. Trpěla silným ekzémem, měla úzkosti a příležitostně pila alkohol a kouřila. Díky cvičení a meditaci ale postupně všechny problémy překonala a před třemi lety založila vlastní jógové studio Namastery v Praze, kde své zkušenosti předává dál.

Jógu jste poprvé cvičila ve dvaadvaceti, teď už se jí věnujete téměř deset let. Jak konkrétně vám v životě pomohla?
Myslím si, že mi ukázala to, že je jen na mě, jaký si ten život udělám. Rodina a geny není to, co předurčuje naši budoucnost. Na to jsem přišla zejména díky cvičení a meditaci, když jsem procházela osobním rozvojem.

Proč jste začala cvičit zrovna jógu?
Brala jsem ji jako kompenzaci, abych se pořádně protáhla a uvolnila svaly, které jsem zpevňovala v posilovně. Často jsem taky běhala, ale neměla jsem z toho vůbec hezké nohy, byly hodně svalnaté. Nezačala jsem s jógou, protože by mě to bavilo. Cvičila jsem ji sama doma podle videí na YouTube, protože jsem neměla tolik peněz na lekce.

Jóga pro vás tehdy ještě nebyla životní náplní jako dnes. Kdy jste jí tedy propadla naplno?
Při studiu čtvrtého ročníku na vysoké škole, kdy jsem jela na Erasmus do Švédska. Tam jsem objevila učitelku vinyasa jógy. Byla pro mě prvním člověkem, který mi ukázal to pravé tajemství jógy.

Druhy jógy

Jedním z cílů jógy je dosažení klidu a rovnováhy mezi tělem a myslí. Cvičení vede k vyváženému emočnímu a psychickému stavu. V posledních letech je mezi lidmi tento způsob uvolnění často vyhledávaný.

Hatha jóga je klidný a nenáročný typ. Vhodná pro začátečníky.

Bikram jóga, označovaná také jako „horká jóga“, se praktikuje v místnosti vyhřáté na 42 stupňů.

Vinyasa jóga je založena na prodýchávání těla. Jedná se o jógu, která je dynamická a fyzicky náročná.

Těhotenská (gravid) jóga vychází z klidné hatha jógy. Matky s ní mohou začít po ukončení prvního trimestru.

Asthanga jóga má pomoci ve spirituálním hledání nejhlubšího já. Je založená na bázi terapie.

Kundalini jóga má duchovní styl, který kombinuje fyzické cvičení, meditaci, mantru a zároveň dýchací techniky. Posiluje imunitní systém a pomáhá zvládat každodenní stres.

Acro jóga spojuje prvky jógy, akrobacie, výkonu a umění. Pracuje se s vlastní váhou.

A v čem spočívá to tajemství?
Po lekci jsem se vždy cítila úžasně. Lektorka měla příjemný hlas a hodina a půl cvičení mi utekla jako lusknutím prstu. Mělo to magický účinek, jak na mé tělo, tak na mou mysl. Stres a úzkost, které jsem měla nahromaděné v sobě, se odplavily. Cvičením jsem se léčila a později jsem se rozhodla, že chci do jógy více proniknout.

Dva roky poté jste si otevřela vlastní jógové studio. Z jakého důvodu jste se rozhodla pro podnikání?
Hned po škole jsem pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí, ale nenaplňovalo mě to. Uvědomila jsem si, že to, co jsem objevila ve Švédsku při cvičení jógy, bych chtěla předávat ostatním. Získala jsem odvahu vkročit do neznáma. Tak vznikla myšlenka, že založím vlastní studio. Měla jsem nápad a marketingové vědomosti z vysoké školy a moje mamka mi pomohla s financemi.

Maminka ze mě chtěla mít diplomatku

Proč vás původní kariéra nenaplňovala?
Maminka vždycky snila o tom, že budu diplomat. Hodně jsem proto dřela, abych se na tu pozici dostala. Ocitla jsem se na místě, které spousta mých spolužáku považovala za „dream job“, ale já jsem byla nešťastná.

V čem konkrétně? 
Považuji to za dno mého dosavadního života. Cítila jsem se ošklivá, trápil mě silný ekzém a ještě jsem dělala práci, která mě nenaplňovala. Časem jsem si uvědomila, že musím skončit. Ve chvíli, kdy jsem začala poslouchat sama sebe a své tělo, ekzém na tváři pomalu mizel.

Vyhledala jste kvůli úzkostem odbornou pomoc?
Ne, začala jsem se léčit sama. Po večerech jsem četla motivační knihy a díky pohybu a protahování jsem začala pracovat se svými špatnými pocity. To mi hodně pomohlo.

Záviděla jsem ostatním lepší životy

Měla jste problémy už v předchozím zaměstnání? Po vysoké škole jste pracovala i jako módní stylistka v časopisu InStyle…
V módním průmyslu jsem se dostala do kontaktu se spoustou známých osobností. Navštěvovala jsem různé večírky, občas pila alkohol a kouřila cigarety. Později jsem začala známým, které jsem poznala v práci, závidět jejich lepší životy. Nekoukala jsem na to, co mám, ale na to, co chci.

Co myslíte těmi lepšími životy?
V mých očích mi přišel život mých známých takový jednodušší. Připadali mi hezčí a úspěšnější než já. Cítila jsem se jako v jejich stínu. V té době jsem neznala svoji hodnotu. Nedělala jsem to, co je mojí silnou stránkou a nevěděla jsem o svém potenciálu.

Skuherská se ve svém studiu cítí jako doma. Práce, kterou dělá, ji naplňuje. Zdroj: Daniela Dlabolová

Tvrdě pracuji od rána do večera

Od začátku působíte ve studiu jako majitelka i lektorka. Nese to s sebou nějaké překážky?
Původně jsem měla jet na lektorský kurz do Indie, ale to mi nevyšlo, protože jsem dostala příušnice. Abych nemusela čekat další rok, udělala jsem si kurz v Česku. Ve svém studiu jsem chtěla učit oficiálně s papíry, bez kterých by to jinak nešlo.

Po roce od založení studia jste neplánovaně otěhotněla. Jak se vám nyní daří skloubit pracovní povinnosti s rolí matky?
S dítětem pro mě přišel náročnější režim, ale snažím se fungovat jako lektorka jógy, majitelka studia, matka i hospodyňka. Přirozeně bych šla po narození dcery na mateřskou, ale nechtěla jsem se vzdát svých povinností, tak jedu dál. Tvrdě pracuji od rána do večera kromě dovolené. Uvědomila jsem si, že by člověk měl dělat to, co ho činí šťastným. A mě dělá šťastnou moje práce a jóga.

Karolína Urbanová s přispěním Denisy Stasinkové

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Generace20
+
Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Generace20

Autor: Jiří Charvát

08. 11. 2019

Nejvýše položený bod České republiky ročně navštíví desetitisíce lidí. Málokdo se ale na jeho vrcholu chová jako v národním parku. Turisté pro lepší fotku nebo výhled často překračují řetězové oplocení. To přitom nemá zamezit pádu, za úkol má především ochránit vzácný biotop před návštěvníky.

Kdo chce na Sněžku pěšky a rád by se vyhnul davům, měl by vyrazit ideálně brzo ráno ve všední den. O víkendech si totiž musí člověk často vystát dlouho frontu na vrchol. S tím se potýká i Adam Bobal (27), který běhá po horách. „Několikrát do měsíce běhám od Špindlerovy boudy podél hranic s Polskem a kolem Slezského domu, který stojí kousek pod Sněžkou. Už z dálky ale mnohdy vidím, že si cestu nahoru přes turisty nemám šanci proklestit,“ stěžuje si Bobal, který si tak vyběhnutí na vrchol radši odpustí.  

Správci bojují s návštěvníky

Podle Bobala si nejen běžci, ale i turisté výstup na Sněžku mnohdy rozmyslí. Často si chtějí v přírodě odpočinout, a ne se prodírat turisty po strmých cestách. „Obvykle běhám po všech možných vrcholcích okolo Špindlerova mlýna a moc lidí nepotkávám. Na Sněžku je ale nával téměř vždy. Stačí, aby bylo pěkné počasí, nedej bože ještě víkend a je mi jasné, že se jí vyhnu obloukem,“ vysvětluje Bobal. Podle něj může za fronty i fakt, že Sněžka leží právě na hranicích Polska a České republiky, tudíž na ni vyráží i Poláci.

Turisté sedící za hrazením na polské straně Sněžky. Autor Kristýna Oftnerová.

Velké množství turistů přidělává starosti i správcům Krkonošského národního parku (KRNAP). Ti na Sněžce každý den bojují s bezohlednými návštěvníky, kteří nerespektují pokyny strážců parku a dělají si, co chtějí. „Problém je, že chodí tam, kam nemají. Ničí tak vegetaci vzácného biotopu, který se nachází jen na Sněžce. Ten je místy tak vyšlapaný, že už tam prakticky nic neroste,“ říká Jakub Kašpar, náměstek ředitele KRNAP a dodává, že obnova vegetace trvá až desítky let, přičemž mnohdy jsou škody nevratné.

Lidé nerespektují nařízení

Návštěvníci často překračují řetězové ohrazení i přesto, že téměř všude jsou cedule, na kterých se v několika jazycích vysvětluje, proč se za hrazení nesmí. Správci národního parku pracují na Sněžce denně a vyhánějí turisty, kteří nařízení nerespektují. „Je to sisyfovská práce. Nemáme dostatek pracovníků, aby ohlídali všechno. Člověk by předpokládal, že když někdo navštíví národní park, tak se podle toho bude i chovat. Většina lidí si to ale očividně neuvědomuje. Třešničkou na dortu byl letošní obrazec z kamenů,“ zoufá si Kašpar a naráží na incident z 5. září, kdy návštěvnice sestavila spirálu z kamenů, které pomalovala barvami.

Fronta lidí od Slezského domu až na Sněžku. Autor: Adam Bobal.

Vedení KRNAP proto na příští rok plánuje navýšit počet cedulí upozorňujících na poškození místní vegetace. Umístí je i do kabin lanovky z Růžové hory na Sněžku. Přibýt by mělo také míst k sezení, aby lidé nesedali za řetězy. Zároveň ale správci vychází vstříc návštěvníkům v tom, že nehodlají stavět pořádné oplocení, které by kazilo výhled. „Lidé by se měli zamyslet sami nad sebou. Unikátní biotop v Krkonoších je dědictvím nejen České republiky, ale i celého světa,“ říká Kašpar a dodává, že turisté normálně také nelezou po zdech svatovítské katedrály. Proto by se měli chovat k národním parkům se stejnou úctou, s jakou navštěvují historické památky.

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Generace20
+
Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

07. 11. 2019

Duby, buky, borovice a jedle. Takzvanou směs dřevin sázeli dobrovolníci v polovině října po celém Česku. Akce Lesů ČR přilákala přes třicet tisíc lidí, přímo do Slatiňan na Pardubicku dorazila tisícovka dobrovolníků. Organizátory překvapil hlavně velký zájem rodin s dětmi. Stromek si tam zasadila také operní pěvkyně Dagmar Pecková.

Autor: Jan Krejsa

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Generace20
+
Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

06. 11. 2019

Brzy uplyne první dekáda ženského amerického fotbalu v Česku. Od doby, kdy vzniklo první družstvo, si sport upevnil svoji pozici a dnes už se na tuzemských hřištích potkává celkem devět týmů. I když se jedná především o mužskou disciplínu, vzrůstající počet hráček vypovídá o tom, že zájem o drsnou hru mají i ženy.

„To je moc tvrdý sport. Hrají ho jen chlapi.“ Přesně tahle slova slyšela Tereza Zahálková (21), když před dvěma lety své rodině oznámila, že se chce stát hráčkou amerického fotbalu v první ženské lize. Odhodlání ji ale neopustilo, přihlásila se na nábor do pražského týmu Prague Black Cats a stala se součástí party. Vždy ji totiž přitahovala týmová hra a nad americkým fotbalem uvažovala už od střední školy. Lákal ji hlavně drsnou hrou.

Ženské týmy se snaží mezi mladými sport popularizovat a ukázat, že americký fotbal může hrát každá žena. Ať už je drobného nebo vyššího vzrůstu a jakékoliv váhové kategorie. Pozice v týmu se najde pro každou dívku. „Kdybych potkala některé holky z týmu na ulici, neřekla bych, že hrají něco tak drsného. Na první pohled vypadají moc něžně,“ říká Zahálková. 

Dvojí metr i ve sportu

„Deset kliků! A dělej,“ křičí trenér na vyčerpané hráčky během turnaje. Když při zápasu opakují stále stejnou chybu, trenér je nenechá bez postihu. Pravidla v ženské lize jsou stejná jako v té mužské a neliší se ani přístup ke hře. Obě pohlaví na hřišti pohání adrenalin a nebojí se ani brutálních zásahů. Někteří hráči mužského týmu Prague Black Panthers, kteří patří společně s Black Cats pod jeden fotbalový klub, ale už od počátku ženský tým nepodporují. „Ženy nemají tělesné predispozice na to, aby hrály ve výstroji. Ten sport kvůli tomu nevypadá tak tvrdě, jak by měl,“ říká jeden ze současných hráčů Panterů. S jeho názorem ale dívky nesouhlasí. „To přeci nejde srovnávat. To je jako kdyby tvrdil, že ženy mají stát u plotny a chlap má vydělávat peníze. Asi ho kopnu až zjistím, kdo to řekl,“ směje se Zahálková. A její spoluhráčka Barbora Dlabolová (21) dodává: „Jsem pyšná na to, že jsem si vybrala koníček, který bourá představu, že některé sporty by ženy hrát neměly.“

Tým Prague Black Cats se radí o dalším kroku v zápase. Zdroj: Klára Kadlecová
Americký fotbal v ČR

  • 34 týmů, z toho 9 ženských
  • Délka hřiště je 120 yardů (110 metrů)
  • V týmu může být 30 – 50 hráčů. Na každé straně nastupuje 11, v průběhu hry se střídají za další.
  • Cílem hry je dosáhnout tzv. touchdownu, donesení míče do soupeřovy koncové zóny, neboli endzone.
  • Utkání jsou rozdělena do čtyř čtvrtin po patnácti minutách. Čas se smí v průběhu stopovat.
  • Reálný čas zápasu se může vyšplhat i na tři hodiny.

Přísná disciplína a žádný soucit

Americký fotbal přináší i rizika, zejména v podobě nebezpečných úrazů. Nejčastější jsou zlomené prsty a problémy s koleny. Některé části těla neuchrání ani šestikilová výstroj, která se skládá z kovové helmy, chráničů ramen a kyčlí. „Při mém prvním zápasu mi vyrazili dech a měla jsem lehký otřes mozku,“ vzpomíná Zahálková. Když se hráčka při zápase zraní, časomíra běží dál i u vážných úrazů. Trenér proto vždy vyžaduje, aby se co nejrychleji dostala na lavičku, potom teprve může vyběhnout některá spoluhráčka ze střídačky. 

Tým jako druhá rodina

Většina týmu Prague Black Cats se zná už od dětství. Některé jsou sestry, jiné zase kamarádky ze školy, ostatní se seznámily až na prvním společném tréninku, všechny jsou ale nerozlučné přítelkyně, které spojila touha po tvrdém sportu. „Americký fotbal hrajeme kvůli jeho odlišnosti. Přitahuje nás na něm ta originalita. V Česku totiž nic podobného nebylo,“ popisuje jedna z hráček. Trávení společného času a budování důvěry je pro ně zásadní. Právě jejich přátelství zapříčinilo, že se při každém zápase strachují jedna o druhou. „Vždy, když se jedna z nás zraní, mám pocit, jako by se ublížilo někomu z mé rodiny,“ svěřuje se Zahálková.

Podle pražských „koček“ není ženský americký fotbal stejně divácky atraktivní, jako ten mužský. „Tribuny nejsou tak plné, jako když hrají kluci,“ tvrdí jedna z hráček. I přes slabou fanouškovskou základnu ale týmy dál vznikají. Dívky nízká oblíbenost neodrazuje a na odchod z týmu nemají ani pomyšlení. „Dnes už si nedokážu představit život bez amerického fotbalu,“ usmívá se Dlabolová.

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Generace20
+
Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

04. 11. 2019

Když jsem si zavazovala tkaničky od běžeckých bot, samotnou mne překvapilo, že necítím nechuť, ale nadšení. Hlava neměla problém přimět tělo vstát z gauče a šla jsem do toho. Na prvním tréninku jsem uběhla tři kilometry za dvacet minut. K bytu jsem se skoro doplazila, ale to nejhorší přišlo druhý den. Vstát ráno z postele neuvěřitelně bolelo, stejně jako každý krok během dne. Přesto jsem šla večer běhat znovu.

Pocházím z vesnice a i když teď žiji v Praze, po městě jsem se k běhu (nepočítám úprk na autobus či tramvaj) zatím nedostala. Chyběl by mi ten vesnický klid a čerstvý vzduch, říkala jsme si. To teď muselo stranou. Při prvním tréninku mi přišlo šílené probíhat mezi tolika lidmi, měla jsme pocit, že na mne všichni zírají. Na poprvé jsem uběhla tři kilometry, ale to ještě nebylo všechno. Něž jsem se dostala k bytu, čekalo na mě jedenáct pater schodů. Zařekla jsme se, že výtahem jezdit nebudu. Je ale dost rozdíl shody seběhnout a vyběhnout…  Měla jsem toho plné zuby, ale pocit, že jsem konečně s přípravou začala, je skvělý. 

Nejtěžší jsou angličáky

Na Spartan Race ale jenom běh nestačí, přidala jsem proto i posilování. Co každý závodník musí ovládnout dokonale jsou angličáky, tedy kombinace dřepu, kliku a výskoku. Ty jsou totiž při závodu trestem za nesplnění překážky. Kdo je někdy vyzkoušel, tak ví, jak náročný je to cvik. Pár dní jsem dělala jen sérii dřepů a kliků. Nakonec přišlo na řadu i pár poctivých angličáků. Postupně chci počty zvyšovat, ale začínám a vím, že to nemůžu  přehánět. 

Bez ortézy neudělám ani krok. Zdroj: Daniela Dlabolová

Zatím jsem sama k sobě poctivá, snažím se nevynechat ani jeden trénink, a tak trénuji i při každé návštěvy domova v Krkonoších. Čerstvý vzduch a běh po louce nebo v lesích je pro mě lepší a určitě je i zdravější než po tvrdých chodnících. Přelézaní spadlých stromů, mi také nahradilo překonávání zdí, které mě rozhodně při Spartan Race čekají. Lezla jsem po větvích, abych posílila ruce. Jen do toho bahna, mě nikdo nedostal, i když moc dobře vím, že při samotném závodu se mu nevyhnu. Nejvíc mi trénink v přírodě pomůže, až napadne sníh. Právě ten na mě s nejvyšší pravděpodobností čeká při zimním závodu.

Posouvám se v tréninku

Po dvou týdnech přípravy už zvládnu uběhnout pět kilometrů a vyběhnu pak – i když s přestávkami – těch jedenáct pater ke dvěřím. Když pak popadnu dech, přidám k tomu i sérii posilování. Každý den se snažím odcvičit alespoň něco. Měla jsem i dny, kdy mě bolelo chronicky zraněné koleno, proto jsem musela zvolnit. Ale říkám si, že lepší je jeden lehčí trénink, než riskovat zranění, které by mě mohlo připravit o závod. Nečekám, že výsledky uvidím okamžitě. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta na start Spartan Race. A ještě delší od startu do cíle.

Schody běhám poctivě každý den. Zdroj: Andrea Rychlíková

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Generace20
+
Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

02. 11. 2019

Ubytování v soukromí u místních a nízkonákladové lety levnější než jízdenka vlakem přes Česko, to jsou způsoby, jak výhodně cestovat. Oceňují to zejména mladí lidé, kteří chtějí poznat nová místa, ale nemohou si dovolit rekreaci za desítky tisíc. Při výběru ubytování a přepravy je podstatné zjistit si všechny dostupné informace a na výlet se připravit.

Lowcostové cestování upřednostňuje módní stylista Jakub Černý (26) už tři roky. Tehdy se rozhodl, že nechce dál podporovat drahé zájezdy od cestovních agentur a raději bude hledat cestu za zážitky sám. Fotografie z cest pak sdílí na instagramovém účtu. Jenže ne vždy má štěstí. Na levné ubytování v Miláně, zajištěné přes webový portál Airbnb, má nemilou vzpomínku. „Místo zarezervovaného soukromého pokoje jsem sdílel jednu místnost s dalšími šesti spolubydlícími. Koupelna a kuchyň působily špinavě, před domem neustále řinčely projíždějící tramvaje a osvěžovač vzduchu vydával každé dvě minuty podivné zvuky. Inzerát byl záměrně chybně napsaný, fotka nejednoznačná a chyběly recenze od předchozích návštěvníků,“ říká Černý o zážitku z loňského roku. Zkušenost ho ponaučila natolik, že si od té doby rezervuje jen kvalitně nafocené ubytování a předem se doptává na informace. „Byl to sice nepříjemný zážitek, ale nakonec na celý pobyt vzpomínám s úsměvem. Navíc v konečném srovnání byla cena pokoje mnohem přívětivější, než kdybych bydlel v hotelu,” dodává. 

Zvýšení bezpečnosti i cen

Airbnb je nejznámější portál nabízející levné ubytování. Registrovaní pronajímatelé poskytují přes platformu pokoje i celé byty. Ty jsou buď v jejich osobním vlastnictví, nebo si je pronajali a nabízejí je dál turistům. Z vydělaných peněz potom často pokryjí vlastní náklady na bydlení.

Ubytování přes Airbnb mohl ještě před dvěma lety nabízet jakýkoliv registrovaný uživatel, v současnosti jsou podmínky pro inzerenty přísnější. „Musíme absolvovat zkoušku formou testu přes internet, zaslat občanský průkaz a nechat si ověřit účet v bance,“ vysvětluje Gabriel Lopéz (44) z Mallorky. Pronajímatelé musí odvádět daň ve výši 20 % a turistický poplatek, který je v každé zemi odlišný.

Tipy na levné letenky a ubytování na listopad

Zpáteční letenky
• Praha – Riga: 329 Kč (RyanAir.com)
• Praha – Benátky: 419 Kč (EasyJet.com)
• Praha – Beauvais: 942 Kč (RyanAir.com)
• Praha – Amsterdam: 1.718 Kč (EasyJet.com)


Ubytování
• Samostatný pokoj v Rize: 328 Kč/noc (Airbnb.com)
• Sdílený pokoj v Benátkách: 285 Kč/noc  (Hostelworld.com)
• Samostatný pokoj v Paříži: 311 Kč/noc  (Airbnb.com)
• Sdílený pokoj v Amsterdamu 293 Kč/noc (Hostelworld.com)

Zlepšení bezpečnostních podmínek s sebou nese i zvýšení cen. „Dříve byly v nabídce levnější byty, ale jejich úroveň byla nízká. Dnes se počet bytů zvýšil, jsou luxusnější, ale zato dražší. Pomalu se přibližují hotelové urovni. A to lidé při hledání levného ubytování tak úplně nevyžadují,“ myslí si uživatel Airbnb Černý. V předchozích letech bylo podle něj možné pořídit pobyt na turisticky vyhledávaných místech za výrazně nižší cenu. „Před dvěma lety jsem byl na Kanárských ostrovech za čtyři a půl tisíce korun. Když jsem si chtěl zarezervovat ten samý pobyt i letos v létě, už by mě stál přes sedm tisíc,“ doplňuje Černý. 

Ubytování zdarma u místních

Zatímco u Airbnb se za pokoj či celý byt platí, Couchsurfing nabízí bydlení u místních zdarma. Tato služba ale není regulovaná. Turisté přes platformu posílají žádosti o ubytování a pokud se s místními domluví, mohou přijet a přenocovat. „Spojení ubytování s poznáním nových lidí v cizině je podle mě unikátní. Využil jsem Couchsurfing v roli hosta pětadvacetkrát a navštívil jsem například Írán, Gruzii, Maroko, Pákistán nebo Jordánsko. Při tomto cestování nejvíc oceňuji možnost poznat město hostitele z jeho úhlu pohledu a s jeho doporučeními,” vysvětluje dobrodruh Michal Muška (23). Jsou ale i tací, kteří právě o takové ubytování přímo u hostitelů nestojí. „Sice za přespání nic neplatíte, ale většinou s vámi hostitelé chtějí trávit čas, protože vás chtějí poznat. A to já nevyhledávám. Raději si zaplatím pokoj či byt a dělám si to, co chci,” poznamenává Černý. 

Přes Couchsurfing turisté navazují nové kontakty intenzivněji, jelikož jsou ubytovaní ve společné domácnosti s hostiteli. Společně cestují, procvičují si jazyky a poznávají jiné kultury. „Každý čtvrtek chodím do restaurace na Couchsurfing meeting, kde pijeme pivo a povídáme si s nově ubytovanými turisty,” prozradil pronajímatel Lopéz. 

S nízkonákladovými společnostmi ušetříte na letenkách mnohdy i tisíce korun. Zdroj: Daniela Dlabolová

Nástrahy levného létání

Při levném cestování se dá ušetřit nejen na ubytování, ale i na přepravě. Nízkonákladové letecké společnosti jako Ryanair, EasyJet či SmartWings nabízejí letenky do různých koutů světa za výhodné ceny. Ačkoliv může být samotná letenka levná, je důležité zjistit si všechny informace o dané společnosti. Některé z nich povolují jen malé příruční zavazadlo s určitou hmotností. Velký kufr může stát i dvojnásobek ceny letenky. Tyto společnosti navíc většinou neumožňují výběr sedadel zdarma. 

Ve spojení s nízkonákladovými lety se debatuje o jejich dopadu na životní prostředí. „Evropské lowcostové společnosti využívají jedny z nejmladších letadel. Právě ty mají mnohem nižší emise než 20 let staré letouny, se kterými se stále běžně létá po Evropě,” říká Jan Pavelka z webového portálu Honzovyletenky.cz. Lowcostové linky navíc podle něj vytíží letadlo na 95 %, což se klasickým aerolinkám nedaří. Některé společnosti používájí jako pohonné hmoty biopaliva, které jsou šetrnější k životnímu prostředí, než klasická letecká paliva. Zároveň umožňují přispět na snížení karbonových stop, o to ale cestující valný zájem nemají. „Možnost zaplatit uhlíkovou kompenzaci využilo jen jedno procento klientů,” řekl mluvčí letecké společnosti Lufthansa Thomas Jachnow pro web Euro.cz. 

Na kratší vzdálenost vlakem

I přesto, že poptávka po low-costových letech stále roste, mnoho lidí využívá na kratší vzdálenosti raději vlakové a autokarové linky. Studentka VOŠP Šárka Dragounová (20) cestuje po okolních státech nejčastěji vlakovou dopravou. „Je to pro mě pohodlnější, levnější a zároveň ekologičtější, než kdybych jela sama autem nebo letěla letadlem. Navíc díky obrazovkám, wifi nebo občerstvení je cesta komfortnější,” upřesňuje Dragounová. Většina cestujících se rozhoduje pro výběr dopravního prostředku na základě ceny, délky cesty a preferovaného komfortu. „Na autobusových tratích do Benátek, Bruselu, Milána či Budapešti mizí autobusové jízdenky velmi rychle. Každoročně roste i počet cestujících, kteří se přepravují vlakem,” řekla PR manažerka Student Agency Alžběta Nečasová. 

U nízkonákladových leteckých společností je tedy nutné počítat s případnými platbami navíc za velký kufr, místenku nebo uhlíkovou kompenzaci. Při hledání levného ubytování je zase důležité zjistit si všechny informace předem. Hlavně u neregulovaných služeb jako Couchsurfing je klíčové přečíst si aktuální recenze. To znamená: kdo chce cestovat levně a nenaletět, musí před odjezdem pečlivě plánovat. 

Anna Čmuchálková s přispěním Jiřiny Havlové

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20
+
Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

29. 10. 2019

Mladí lidé čtou. Podle statistik jsou dokonce nejpočetnější skupinou čtenářů. Vysokým číslům napomáhá fakt, že jsou ke čtení vedeni povinnou maturitní četbou. Jenže studenti nejsou z knih v maturitních seznamech příliš nadšení. Proto do nich školy zařazují díla jako Harry Potter nebo Bábovky Radky Třeštíkové.

Studentka Barbora Motrincová (24) si krátí každodenní cestování s knihou v ruce. „Cesta vlakem mi trvá hodinu a půl, proto ji využívám ke čtení. Hlavně to jsou knihy o osobním rozvoji.“ I výzkumy nasvědčují tomu, že většina české populace patří mezi čtenáře. „Rozhodně bych vyvrátila představu, že mladí lidé nečtou. Samozřejmě ne všichni, ale čtou. A to čím dál víc. Vycházejí pro ně na trhu dobré knihy, což jde ruku v ruce s poptávkou,“ říká knižní influencerka Lucie Zelinková (28), která prostřednictvím sociálních sítí doporučuje knihy ostatním. Sama přečte kolem dvou set knih ročně, částečně i proto, že pracuje ve vydavatelském domě.

Výzkum českých čtenářůProcento čtenářů
2013 – 84% -> 2018 – 78%
Roční průměr
12,5 knihy
Nejaktivnější čtenáři
18-24 let
Nejoblíbenější kniha
Harry Potter
Nejpopulárnější autor
Jo Nesbo
Zdroje:
Čtenáři a čtení 2018, Národní knihovna/Nielsen Admosphere
Český statistický úřad

Seznam literatury jako problém

Od roku 2011 se díky státní maturitě ústní zkouška z českého jazyka pro studenty zjednodušila. Namísto klasických maturitních otázek z historie literatury student odevzdá seznam dvaceti přečtených děl. Z těch si jedno vylosuje a rozebírá ho. „Původním záměrem Ministerstva školství bylo přinutit studenty k četbě a myslím, že to funguje,“ prozrazuje učitelka češtiny z Karlínského gymnázia Jana Jeřábková.

Mladí čtou raději knihy, které si sami zvolí. „Občas vídám, že má student na lavici knihu, která není z maturitního seznamu. Vítáme, když si studenti čtou i něco mimo něj,“ pokračuje Jeřábková. Jenže seznam potom podle ní často zůstává stranou a někteří si z něj nakonec vyberou jen z povinnosti. „Kdyby taková nabídka nebyla, studenti nepřečtou nic.“ Její slova potvrzuje studentka Tatiana Skoumalová (22). „Z maturitní četby jsem přečetla jen Malého prince a některé básně z Kytice a ze Seifertovy Maminky. Bylo mi nepříjemné, že mě někdo nutí do čtení knih, které jsem si sama nevybrala.“ 

Podle výzkumu Národní knihovny má podobně negativní vztah k maturitní četbě téměř třetina Čechů. Najdou se ale i takoví, kteří se ke knihám ze seznamu vracejí zpětně. „Až po maturitě jsem přečetla Nerudovy Povídky malostranské. Přemýšlím takhle i o dalších knihách třeba od Franze Kafky, protože se o nich hodně mluví,“ říká studentka Barbora Motrincová. 

Vyrovnávání se s jazykem

Knihy si student ze seznamu vybírá individuálně. Nejpopulárnější jsou díla světové i české literatury z 20. a 21. století. Naopak literatura do konce 19. století není oblíbená. Důvodem je zastaralý jazyk. „Například Babička nebyla pro čtení úplně pohodlná. Četla jsem ji proto pomaleji, ale nebylo to tak těžké. Příběhu jsem rozuměla, i když jsem si musela některá slova dohledat,“ říká Barbora Motrincová. Jazyk, kterým je kniha napsaná, může některé studenty odradit od další četby.

Starší literatura není mladým blízká ani obsahem. „Z literatury do dvacátého století je pro ně lákavý Dekameron, akorát může odradit svým rozsahem,“ domnívá se Zelinková. Mladí podle ní čtou raději to, co se tematicky blíží jejich vlastním životům. „Myslím si, že pro generaci dvacetiletých je hodně atraktivní Romain Rolland a jeho kniha Petr a Lucie. Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda je zase nadčasový a Nabokova Lolita nadchne proto, že je na hraně morálky.“ 

Zkouška z Harryho Pottera

Mnoho středních škol seznamy maturitní četby modernizuje. „Harryho Pottera J. K. Rowlingové či Osvícení Stephena Kinga jsme zařadili proto, že seznam nemá být soupisem „mrtvé“ četby. Musí se neustále vyvíjet a reagovat na současné trendy,“ říká češtinářka Michaela Böhmová z Gymnázia Ostrava-Hrabůvka. Jejich seznam obohacují mimo jiné tituly ze současné literatury, jako je Hra o trůny nebo severské detektivky od Jo Nesba. Podobný názor zastávají i další střední školy. V oddílu české literatury od 20. století Karlínského gymnázia v Praze figurují díla současných autorů jako je Radka Třeštíková, Alena Mornštajnová či Jiří Šulc. 

Do seznamu četby se ale nemůže přidat každá kniha, kterou si studenti zamanou. „V povinné četbě jsou nejlepší díla, která nám literatura v průběhu historie dala. U současných děl by se mělo zvažovat, zda je kniha natolik zralá, aby se do seznamu dostala,“ říká češtinářka Jeřábková. Proto má zařazení knih do seznamu svůj důvod. Nejen že vypovídají o době, v níž byly napsány, ale zároveň patří k všeobecnému přehledu dospělého člověka.

Pestrý knižní trh

Mladí se mírně odklánějí od klasické beletrie a hledají v nových knihách i faktografii. „Aktuálně hodně letí knihy o pamětnících holocaustu, jako například Mengeleho děvče a Tatér z Osvětimi. Dnes jsou takové knihy psané čtivě. Propojují fakta a příběh,“ říká vedoucí knihkupectví Alice Ďurechová (31). Mladá generace tíhne spíš ke knihám, které jsou populární u vrstevníků a jsou vidět na sociálních sítích. Právě knižní influenceři je mohou ke čtení inspirovat. „Sdílím jen knihy, které přečtu. Snažím se vyjádřit svůj názor na ně a popsat, komu by se mohly líbit,“ vysvětluje influencerka Zelinková. Zvýšený prodej takových titulů potvrzuje i vedoucí knihkupectví. „Když nějaký influencer sdílí knihu, zvýší to její prodejnost. Ovlivňují tak lidi i trh.“ 

Výhodou knižní nabídky posledních třiceti let je její různorodost. Poskytuje literaturu různých kvalit a žánrů, od fantasy přes komiks až po horory. Díky tomu si knihu v knihkupectví najde každý.

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20
+
Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

29. 10. 2019

Mladí lidé čtou. Podle statistik jsou dokonce nejpočetnější skupinou čtenářů. Vysokým číslům napomáhá fakt, že jsou ke čtení vedeni povinnou maturitní četbou. Jenže studenti nejsou z knih v maturitních seznamech příliš nadšení. Proto do nich školy zařazují díla jako Harry Potter nebo Bábovky Radky Třeštíkové.

Studentka Barbora Motrincová (24) si krátí každodenní cestování s knihou v ruce. „Cesta vlakem mi trvá hodinu a půl, proto ji využívám ke čtení. Hlavně to jsou knihy o osobním rozvoji.“ I výzkumy nasvědčují tomu, že většina české populace patří mezi čtenáře. „Rozhodně bych vyvrátila představu, že mladí lidé nečtou. Samozřejmě ne všichni, ale čtou. A to čím dál víc. Vycházejí pro ně na trhu dobré knihy, což jde ruku v ruce s poptávkou,“ říká knižní influencerka Lucie Zelinková (28), která prostřednictvím sociálních sítí doporučuje knihy ostatním. Sama přečte kolem dvou set knih ročně, částečně i proto, že pracuje ve vydavatelském domě.

Výzkum českých čtenářůProcento čtenářů
2013 – 84% -> 2018 – 78%
Roční průměr
12,5 knihy
Nejaktivnější čtenáři
18-24 let
Nejoblíbenější kniha
Harry Potter
Nejpopulárnější autor
Jo Nesbo
Zdroje:
Čtenáři a čtení 2018, Národní knihovna/Nielsen Admosphere
Český statistický úřad

Seznam literatury jako problém

Od roku 2011 se díky státní maturitě ústní zkouška z českého jazyka pro studenty zjednodušila. Namísto klasických maturitních otázek z historie literatury student odevzdá seznam dvaceti přečtených děl. Z těch si jedno vylosuje a rozebírá ho. „Původním záměrem Ministerstva školství bylo přinutit studenty k četbě a myslím, že to funguje,“ prozrazuje učitelka češtiny z Karlínského gymnázia Jana Jeřábková.

Mladí čtou raději knihy, které si sami zvolí. „Občas vídám, že má student na lavici knihu, která není z maturitního seznamu. Vítáme, když si studenti čtou i něco mimo něj,“ pokračuje Jeřábková. Jenže seznam potom podle ní často zůstává stranou a někteří si z něj nakonec vyberou jen z povinnosti. „Kdyby taková nabídka nebyla, studenti nepřečtou nic.“ Její slova potvrzuje studentka Tatiana Skoumalová (22). „Z maturitní četby jsem přečetla jen Malého prince a některé básně z Kytice a ze Seifertovy Maminky. Bylo mi nepříjemné, že mě někdo nutí do čtení knih, které jsem si sama nevybrala.“ 

Podle výzkumu Národní knihovny má podobně negativní vztah k maturitní četbě téměř třetina Čechů. Najdou se ale i takoví, kteří se ke knihám ze seznamu vracejí zpětně. „Až po maturitě jsem přečetla Nerudovy Povídky malostranské. Přemýšlím takhle i o dalších knihách třeba od Franze Kafky, protože se o nich hodně mluví,“ říká studentka Barbora Motrincová. 

Vyrovnávání se s jazykem

Knihy si student ze seznamu vybírá individuálně. Nejpopulárnější jsou díla světové i české literatury z 20. a 21. století. Naopak literatura do konce 19. století není oblíbená. Důvodem je zastaralý jazyk. „Například Babička nebyla pro čtení úplně pohodlná. Četla jsem ji proto pomaleji, ale nebylo to tak těžké. Příběhu jsem rozuměla, i když jsem si musela některá slova dohledat,“ říká Barbora Motrincová. Jazyk, kterým je kniha napsaná, může některé studenty odradit od další četby.

Starší literatura není mladým blízká ani obsahem. „Z literatury do dvacátého století je pro ně lákavý Dekameron, akorát může odradit svým rozsahem,“ domnívá se Zelinková. Mladí podle ní čtou raději to, co se tematicky blíží jejich vlastním životům. „Myslím si, že pro generaci dvacetiletých je hodně atraktivní Romain Rolland a jeho kniha Petr a Lucie. Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda je zase nadčasový a Nabokova Lolita nadchne proto, že je na hraně morálky.“ 

Zkouška z Harryho Pottera

Mnoho středních škol seznamy maturitní četby modernizuje. „Harryho Pottera J. K. Rowlingové či Osvícení Stephena Kinga jsme zařadili proto, že seznam nemá být soupisem „mrtvé“ četby. Musí se neustále vyvíjet a reagovat na současné trendy,“ říká češtinářka Michaela Böhmová z Gymnázia Ostrava-Hrabůvka. Jejich seznam obohacují mimo jiné tituly ze současné literatury, jako je Hra o trůny nebo severské detektivky od Jo Nesba. Podobný názor zastávají i další střední školy. V oddílu české literatury od 20. století Karlínského gymnázia v Praze figurují díla současných autorů jako je Radka Třeštíková, Alena Mornštajnová či Jiří Šulc. 

Do seznamu četby se ale nemůže přidat každá kniha, kterou si studenti zamanou. „V povinné četbě jsou nejlepší díla, která nám literatura v průběhu historie dala. U současných děl by se mělo zvažovat, zda je kniha natolik zralá, aby se do seznamu dostala,“ říká češtinářka Jeřábková. Proto má zařazení knih do seznamu svůj důvod. Nejen že vypovídají o době, v níž byly napsány, ale zároveň patří k všeobecnému přehledu dospělého člověka.

Pestrý knižní trh

Mladí se mírně odklánějí od klasické beletrie a hledají v nových knihách i faktografii. „Aktuálně hodně letí knihy o pamětnících holocaustu, jako například Mengeleho děvče a Tatér z Osvětimi. Dnes jsou takové knihy psané čtivě. Propojují fakta a příběh,“ říká vedoucí knihkupectví Alice Ďurechová (31). Mladá generace tíhne spíš ke knihám, které jsou populární u vrstevníků a jsou vidět na sociálních sítích. Právě knižní influenceři je mohou ke čtení inspirovat. „Sdílím jen knihy, které přečtu. Snažím se vyjádřit svůj názor na ně a popsat, komu by se mohly líbit,“ vysvětluje influencerka Zelinková. Zvýšený prodej takových titulů potvrzuje i vedoucí knihkupectví. „Když nějaký influencer sdílí knihu, zvýší to její prodejnost. Ovlivňují tak lidi i trh.“ 

Výhodou knižní nabídky posledních třiceti let je její různorodost. Poskytuje literaturu různých kvalit a žánrů, od fantasy přes komiks až po horory. Díky tomu si knihu v knihkupectví najde každý.

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Generace20
+
Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Generace20

Autor: Monika Kabourková

27. 10. 2019

Podle odhadu Antonína Havlíka (26), autora knihy Homeless Guide, žije v Praze téměř deset tisíc bezdomovců. Autoři tohoto textu se rozhodli navštívit několik míst, která Havlík ve svém unikátním průvodci po světě lidí bez domova zmiňuje a popisuje. První zastávka byla jasná: okolí pražského Hlavního nádraží.

„Vojto, podej mi tu flašku!“ křičí špinavý silnější muž v potrhané vestě a kraťasech na svého kamaráda. Ten podřimuje na trávě a nevypadá to, že má v plánu kolegu poslechnout. Jsme v pražském Sherwoodu. Vrchlické sady, jak se to tu oficiálně jmenuje, nedostaly svou zbojnickou přezdívku náhodou. Povalující se bezdomovci na trávě a na lavičkách jsou často prvním obrázkem, který člověk, když vyleze z Hlavního nádraží v Praze uvidí. Toto místo je i proto číslem jedna v Homeless Guide, netradičním průvodci bezdomoveckým světem, s nímž dnes Prahu projdeme. 

„Neměli byste tři stovky na ubytovnu? Mám angínu, potřebuji se v teple vyležet,“ odchytne nás v parku prakticky okamžitě postarší žena. Mluví na nás přiškrceným hlasem a snaží se nás obměkčit historkou o tom, jak je na tom bídně. Před podobnými bezdomoveckými příběhy varuje Antonín Havlík ve své knize. „Hlavně na nádražích můžou cestující od bezdomovců slyšet, že nutně potřebují peníze na léky, nebo na vlak domů,“ píše, jako by nám při tom stál přímo za zády. Žena na angínu rozhodně nevypadá, srší energií a tak jí slušně vysvětlujeme, že nemáme hotovost. V tu ránu si nás přestává všímat a jde pryč. 

Vidíme ale i příběhy z druhé strany: „Chceš peníze? Mám jen kartu, tak jestli máš terminál…,“ říká s přezíravým úsměvem mladík zanedbanému muži, co zkouší štěstí jen kousek od nás. Stejně jako triky bezdomovců jsou v Havlíkově knize popsány i nejčastější argumenty, proč lidé žádost o peníze odmítají. Klička s bankovní kartou je ta lepší varianta, na druhém pólu jsou vulgární urážky. 

Boj zvaný lavička

O jistotě, že se každý den budou moct někde v klidu vyspat, si mohou lidé bez domova nechat obvykle jen zdát. Když už najdou svoji provizorní postel, často je z ní vyženou policisté. Častým lůžkem jsou lavičky v parcích. „Město se snaží dávat hlavně do centra lavičky s opěrkami na ruce. Bezdomovcům se na nich hůře spí a nutí je to hledat jiné místo,“ píše Havlík v příručce. A právě v Sherwoodu jiné lavičky, než ty s opěrkami nejsou. Na většině z nich i tak sedí nebo polehávají bezdomovci. Na jedné z těch mála volných zkoušíme, jak je vleže pohodlná. Ukazuje se, že strčit nohu pod opěrku a otočit se na bok je docela náročný kousek. Je to přesně jako v příručce. Komplikované a nepohodlné.

Spát tu naštěstí nemusíme a tak pokračujeme dále, k náměstí Republiky, slangově řečeno „na Repu“. To je podobně, jako další náměstí v centru Prahy, jedno z nejvyhledávanějších míst žebráků a lidí bez domova. „Turistická žebrota je stále fenomén. Cizinci nepospíchají a podpoření chudých drobnými berou jako věc, která jim může přinést štěstí,“ tvrdí v knize Havlík. Lidé bez domova ale zjevně zkouší štěstí u kohokoli, kdo jde kolem, u zahraničních turistů, u Čechů i mezi prodejci u stánků. „Alespoň, že chce jídlo. Peníze bych mu nedala, nejsem charita,“ říká nám jedna z prodávajících, která žebrajícímu muži před okamžikem dala odřezky opečeného masa. „Když jim místo peněz nabídneme jídlo, tak ho nechtějí a odejdou zkoušet štěstí jinam,“ dávají k dobru jinou zkušenost dva prodejci z vedlejšího stánku. Bezdomovci chtějí často peníze proto, aby si mohli obstarat alkohol, nebo drogy. Podle Havlíkovy příručky se opíjejí i proto, aby dokázali usnout v jakoukoliv denní dobu. „Když chlastáte, tak nemáte hlad. Sice si něco k jídlu po čase dáte, ale to jen proto, aby vám nebylo tak špatně od žaludku,“ vysvětluje jedna z hlavních postav knihy, bezdomovec Vojtěch.

Jen o kousek dále, u Obecního domu je situace trochu jiná. I tady žebráci jsou, ale většina z nich tu klečí na chodníku nebo leží na zemi obličejem dolů, takzvaně „na kočku“. „Je to praktičtější, než na procházející lidi pokřikovat a odpudit je,“ vysvětluje v knize Havlík. Směrem k ulici Na Příkopě takto klečí vousatý muž na dlažebních kostkách. Nemá žádný transparent ani nemluví, prostě jen čeká, zda mu někdo něco hodí. „Ne každý má na to, aby fyzicky klesnul pod svůj obvyklý výškový horizont. Je to namáhavé a pro spoustu lidí ponižující,“ píše o tomhle stylu žebroty Havlík. Klekám si cvičně kousek od muže a cítím, jak fyzicky bolestivé žebrání na kočičích hlavách je. Kolena mě bolí už po necelé minutě, cítím se také dost nepatřičně a raději se rychle zvedám ze země. Bezdomovec se na mě po očku podívá. „A zkuste si to na několik hodin,“ zadrmolí a sklání hlavu zpět na chodník. 

Nepsané pravidlo ulice

Lidé bez domova toho z podstaty věci moc nevlastní. Převážně mají to, co sami najdou, případně někde ukradnou. Jenže i o to můžou velmi rychle přijít. „Na čem nespíš, o to tě okradou. Doklady jsem si schovávala do podprsenky, protože ani kapsy nebyly bezpečné. Už kolikrát se stalo, že se někdo probudil s rozřízlou kapsou,“ vysvětluje v knize další z postav žijící roky na ulici, Ivana. V ulici Na Příkopě, která je rušnou pěší třídou, je v brzkém odpoledni vidět hned několik bezdomovců, kteří odpočívají na lavičce v předpisové poloze s věcmi bezpečně přitisknutými na těle. I tohle si chceme otestovat. Dát si tašku pod bundu a lehnout si na ní tělem není ani příjemné, ani pohodlné. Oproti lavičkám v Sherwoodu si zde ale mohu aspoň pohodlně natáhnout nohy – opěrky pro ruce tu nejsou. 

Koš není trezor

Obstarat si jídlo, je i pro člověka na ulici nutností. Není to ale jednoduché. Sice existují potravinové banky, které bezdomovcům nabízejí jídlo, případně charity, kam lze zajít třeba na polévku, ale rychlejší variantou je pro mnohé z nich prohledat odpadkové koše a kontejnery. „Franto, mám dva rohlíky!“ volá radostně muž, který se na Václavském náměstí právě přehrabává v koši. Jeho kumpán k němu dojde a společně se vydávají prohledat další odpadky. Václavák je podle Havlíka pro tento účel místem zcela ideálním. Projde tu spousta lidí, je tu hodně obchodů i stánky s občerstvením. „Ze začátku je člověk na ulici odkázaný pouze na kontejnery a koše. Často v nich je jídlo, pití a nějaké oblečení. Můžou se tam ale najít i úplně nové věci. Ty se pak dají prodat,“ popisuje v knize své zkušenosti už citovaná Ivana. Přicházím k volnému odpadkovému koši a zkouším své štěstí. Ač nerada, vyhrnuji si rukáv a sáhnu dovnitř. Vůbec nic příjemného to rozhodně není, je mi zle jen ze zbytků, co tam vidím, i z prázdných plechovek a vajglů. Kromě novin mě v odpadcích nic nezaujalo. Ty jediné bych možná mohla využít jako aspoň nějakou izolaci v chladné noci. 
I když Havlík o bezdomovcích a jejich životě na ulici napsal knihu, sám na ulici nikdy žít nemusel. V zimě prý ale plánuje týden života na ulici. „Vezmu si spacák, hodně teplého oblečení a z osobních věcí jen občanku.  Rozhodně ale začnu na Hlaváku, jako většina lidi bez domova,“ vysvětluje své plány Havlík. Nám naopak ten jednodenní celkem nenáročný test bohatě stačil. 

O tom, že bezdomovci nemusí být jen špinaví, jsme se přesvědčili sami. Na fotce je muž, který je bez domova už třicet let. Zdroj: Daniela Dlabolová
Vyzkoušeli jsme si, jak pohodlné je ležet na lavičce, která nemá opěrky na ruce. Zdroj: Jiří Lizec

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Generace20
+
Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Generace20

Autor: Jiří Lizec

27. 10. 2019

Setkával se s bezdomovci, trávil s nimi hodně času a poslouchal jejich životní příběhy. Více než rok sbíral tímto způsobem spisovatel a novinář Antonín Havlík (26) podklady pro svou knihu Homeless Guide, která vyšla letos v létě. Tento průvodce světem bezdomovců zachycuje osudy několika lidí bez domova a zároveň nabízí tipy a rady, jak na ulici přežít.

Zkusil jste si někdy sám život na ulici?
Zatím ne. Sice mám zkušenost se spaním venku na lavičce, ale to jen proto, že jsem po jedné párty neměl kam jít. V zimě ale plánuji strávit týden v pražských ulicích. Chci si zkusit, jak jsou začátky bezdomovců těžké, a to především v zimě. Hodně jsem se toho dozvěděl při sbírání materiálů pro knihu, kdy jsem mluvil s mnoha lidmi na ulici,[1] takže nějakou představu mám.

Budete se nějak speciálně na ten týden připravovat?
Určitě si vezmu spacák, hodně teplého oblečení. Z osobních věcí jen občanku, snad ji neztratím. Dále uvažuji, jestli si vezmu nějaké peníze. Pokud ano, tak maximálně stovku. Určitě začnu na Hlavním nádraží a ve Vrchlického sadech, to je taková Mekka bezdomovectví v České republice. Poté uvidím, kam se dostanu. Mám plán zkusit nějakou noclehárnu, tam se k sobě lidé chovají strašně a nejde tam prý moc dlouho vydržet. 

Máte předem dané mantinely, za které určitě na ulici nezajdete?
Rozhodně nehodlám nabízet své tělo, to by bylo opravdu příliš. Počítám ale s tím, že žebrat určitě budu. Na druhou stranu doufám, že se nedostanu do situace, kdy bych musel jít krást. Nad tím jsem hodně přemýšlel a za hranu zákona se dostat nechci.

Kniha slouží také jako varování.

Kdy jste se začal blíže zajímat o bezdomovectví?
Fascinuje mne to už od střední školy. Úplně první vzpomínku mám ale ze svých šesti let, kdy jsem viděl na zastávce bezdomovce a ptal jsem se mamky, co tu ten člověk dělá. Ona se mi to snažila hodně jednoduše vysvětlit, prostě jako šestiletému dítěti, ale už tehdy mě to zaujalo.

Až jste o tom nakonec za dvacet let napsal knihu… 
Vydal jsem pár článků o bezdomovectví a najednou mi přišla nabídka od nakladatelství Biz books, jestli bych o tom nechtěl napsat knihu. Primárně je to průvodce a rádce pro ty, kteří chtějí život na ulici pochopit, nebo se o něm více dozvědět. Vedle toho má kniha sloužit i jako varování. Ukazuje, na co si dát pozor, aby se člověk na ulici nedostal. Jsou v ní ale i příběhy, které mohou potkat naprosto každého. Například jak Vojtěch, jedna z hlavních reálných postav knihy, propadl alkoholu a postupně se z nadaného umělce stal bezdomovcem.

Bylo těžké poznat pravdu.

V průvodci máte čtyři hlavní postavy – zmíněného Vojtěcha, Karima, Hanuše a Ivanu. Bylo náročné s nimi spolupracovat?
Popravdě vůbec. Kontakty na ně jsem dostal od společnosti Pragulic, která s bezdomovci spolupracuje. To mi do začátku pomohlo. Největším problémem bylo odhalit jejich pravou tvář. Například Karim, který je z bezdomovců mediálně nejzkušenější, se mi dlouho dobu nebyl schopen otevřít. V některých věcech mlžil. Musel jsem se ptát na to samé pořád dokola, protože jsem v jeho příběhu pořád cítil nějaké nesrovnalosti. Nakonec se mi povedlo nahlédnout pod jeho masku, a je to opravdu milý člověk. To se dá říct vlastně o všech lidech v knize. 

Detailní záběr knihy Homeless Guide Zdroj: Archiv Antonína Havlíka

Navázal jste s někým z nich během psaní knihy přátelství?
Se všemi hlavními postavami se dále scházím, tedy kromě Vojtěcha, který bohužel zemřel krátce před vydáním knihy. Ale s Ivanou a Hanušem se vídáme pravidelně. Největší problém s časem má Karim, jelikož provází turisty pražským podsvětím. 

A nedívá se na vás někdo skrz prsty, protože  se stýkáte s bezdomovci?
Z úzkého kruhu přátel a rodiny jsem se s ničím takovým nesetkal. U širší veřejnosti jsem to občas zaslechl, ale je mi to jedno. Každý má právo na svůj názor, ale myslím si, že po přečtení mé knihy by ho mohla spousta lidí změnit. Bezdomovci jsou lidé s životními příběhy a na ulici se často nedostali vlastní vinou, ale například kvůli složitým rodinným vztahům. To si hodně lidí neuvědomuje.

Vydělat si peníze není pro bezdomovce jednoduché.

Bezdomovci často mezi lidmi žádají o drobné. Je podle vás lepší dát jim peníze, nebo jim koupit nějaké jídlo?
V Česku je stále více obchodů, kde je možné „koupit dvě, odnést si jedno“. Prostě ve vybraných obchodech koupíte například dvě kávy, jednu si odnesete a druhou může dostat třeba bezdomovec. S penězi je to složitější. Lepší je dávat žebrákům malé částky, třeba dvacet korun. Někteří lidé dají občas bezdomovcům klidně i tisícovku, ale to je příliš. Oni pak nevědí, co s tak velkým obnosem dělat, protože často nebývají finančně gramotní.

Když si lidé bez domova hledají práci, příliš dlouho v ní většinou nevydrží. Není právě neznalost zacházení s penězi důvodem, proč se neustále vracejí zpět na ulici? 
Bezdomovci to s prací nemají jednoduché. Sice existují obchody a společnosti, které se zaměřují primárně na zaměstnávání lidí bez domova, ale ty nejsou nafukovací. Navíc spousta těchto lidí nemá čistý trestní rejstřík, má dluhy na krku a legálně by je nikde nezaměstnali. Proto když pracují, tak na černo. A pak se běžně stává, že nedostanou zaplaceno. Není se potom čemu divit, že mají před dalším zaměstnáním předsudky. Často mají strach, že budou pracovat bez výplaty a změna nebude žádná.


Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“