Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Generace20
+
Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

16. 03. 2019

Za uplynulý rok uteklo v Česku chovatelům několik pum, tygrů a lvů. Přibývá také případů, kdy tato zvířata napadnou své majitele. Majitelka soukromé zoologické zahrady Na Hrádečku v Horní Pěně Romana Albrechtová (30) za hlavní problém považuje fakt, že v Česku zákony chov těchto šelem upravují nedostatečně.

Lev ani tygr nejsou typickým domácím mazlíčkem. Proč si je tedy lidé pořizují?
Je to jakýsi trend. Lidé chovají velké kočkovité šelmy hlavně pro pomazlení. Někteří lidé si pořízením velké šelmy plní dětské sny. Jsou ale i tací, kteří si třeba tygra koupí proto, aby měli výjimečného mazlíka a předváděli se sním. Vznikají i takzvané kontaktní mazlící zoo. V nich návštěvníci platí za to, že se například se lvem vyfotí, nebo se s ním pomazlí. Je to pro ně lákavý „jedinečný zážitek”. Pro tato zařízení neexistují žádná zákonem stanovená omezení. Šelmy jsou odebrány od matek už jako malá koťata. Poté jsou ručně dokrmeny, aby byly krotké a neútočily. A to je podle mě rozhodně špatně. V některých zařízeních jsou zvířata rozmnožována, ale dochází ke křížení poddruhů, které poté nejsou geneticky čisté.

Přibývají případy, kdy šelmy utečou nebo zaútočí na své majitele. V čem vidíte hlavní problém? 
Pravidla daná zákonem jsou nedostatečná, podmínky pro chov těchto šelem jsou doporučené. Což znamená, že se jimi člověk nemusí vůbec řídit. Ministerstvo zemědělství v nich třeba stanovuje doporučené velikosti výběhů a ubikací. Pro schválený chov šelem je sice zapotřebí mít povolení od Krajské veterinární správy, jenže vznikají i neschválená zařízení, kde jsou zvířata nelegálně a bez vědomí úřadů. Velkou kočkovitou šelmu jako je lev či tygr si tak může pořídit naprosto kdokoliv a chovat ji klidně doma v obýváku. A to je špatně.

Zvířata není kam dát

Může stát do těchto neschválených chovů nějakým způsobem zasahovat?
Stát může zakročit pouze v případě, že by byla kočkovitá šelma týraná. To ji pak majiteli odebere. Bohužel v Česku není žádné místo, kam by stát mohl zabavená zvířata umístit. Zoologické zahrady si vezmou pouze ta geneticky čistá pro zachování druhu, navíc ZOO nejsou nafukovací. Ministerstvo zemědělství má v plánu měnit zákon o chovu šelem. Podle něj by každý chovatel prošel určitým školením, jak tato zvířata chovat. V plánu je i zákaz, aby nebylo možné se třeba se lvem jen tak na vodítku procházet na veřejnosti.

Vy sama tu ale máte z neschválených chovů lvy či hyeny skvrnité. Proč jste si zvířata z těchto chovů pořídila?
V jednom zařízení ta zvířata umírala a byla ve špatném stavu. Rozhodla jsem se je zachránit a vzít k nám do zoo. Odtud mám právě hyeny skvrnité. V případě lvů jsem chtěla zamezit, aby se zvířata dostala do rukou lidem, kteří je budou chtít jako mazlíčky; pravděpodobně by skončili v nevhodných podmínkách. Získala jsem je před třemi lety jako ručně dokrmovaná lví koťata.

Co chov takových velkých šelem vůbec obnáší?
Člověk, který si chce tato zvířata pořídit, musí mít vrozené schopnosti, nebo praxi. A také peníze. Náklady pro chov jsou obrovské. Lev denně sežere okolo pěti kilo masa. Samozřejmě je potřeba mít patřičnézabezpečení. Výběh a ubikace by měly být nejlépe ze železa a ohraničeny elektrickým ohradníkem, aby zvířata neutekla. My máme elektrický ohradník hlídaný přes SIM kartu, který hlídá funkčnost a zasílá SMS při výpadku proudu. Dále dvojité bezpečnostní dveře a samozřejmě nejlépe kamerový systém. Nejsou to zvířata pro každého, je potřeba mít i cit a pochopení pro jejich chování a instinkty.


Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Generace20
+
Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Generace20

Autor: Jiří Charvát

16. 03. 2019

Souboj s největším sladkovodním dravcem v Evropě je snem snad každého rybáře. Za trofejními sumci se ale od března vydávají do Španělska i ti nezkušení, kteří nevlastní povolenku na české revíry. Jednou z nevyhledávanějších lokalit je řeka Ebro v oblasti Aragonie. Je zde možné ulovit exempláře přesahující délku dva a půl metru a vážících přes sto kilogramů.

Zatímco většina rybářů v Česku vyčkává na léto a zahájení dravcové sezony, někteří si čekání zkrátí výpravou na sumce do Španělska. Tam jsou totiž na rozdíl od České republiky vhodné podmínky už od března, kdy mohou denní teploty vystoupat až ke 30 stupňům. „Přesně to vyhovuje teplomilným sumcům, kteří začínají po zimní pauze hýřit aktivitou a vyjíždí lovit na mělčí vody. Za vycházku tak lze zdolat i více než deset velkých kusů,“ vysvětluje rybář Petr Matoušek (41), který každoročně navštěvuje řeku Rio Ebro a hodlá se k ní vydat i letos na konci března. Právě na španělském veletoku a především na jejích přehradách Maquinenza a Riba Roja, se sumci vyskytují nejvíc.

Kusy atakující sto kilogramů

Na obou přehradách by mělo být dle studie, kterou si nechali vypracovat aragonské úřady přes deset milionů sumců. Ti dosahují rekordních velikostí a ročně rybáři uloví desítky kusů přesahujících hmotnost 100 kilogramů. V Česku mají největší ulovené exempláře sotva 90 kilogramů a jsou zdolány jen výjimečně. „Znám několik rybářů, co už na Ebru překonali vytouženou hranici 100 kilogramů,“ říká Matoušek. Sám radost z trofejního úlovku také zažil. V roce 2017 zdolal 251 centimetrů dlouhého sumce, který vážil rovných 100 kilogramů. „Museli jsme ho zvedat ve dvou lidech, jak byl těžký. Když ho viděla má žena, tak prohlásila, že už do vody nikdy nevleze,“ vypráví s úsměvem Matoušek.

Služby na Ebru
Na Ebru je velké množství rybářských kempů, několik z nich vlastní i Češi. Cestu do Španělska si musí rybáři zařídit sami. Z Barcelony a Girony ale mohou využít za poplatek odvoz z letiště do kempů, které nabízejí ubytování v malých chatkách i velkých apartmánech, zapůjčení lodí, echolotu a rybářského náčiní. Rybářský lístek stojí zhruba patnáct euro, přičemž se za každý den rybolovu platí ještě takzvané cotto, tedy pět eur poplatek. Ten slouží k udržování revírů a zajištění více členů rybářské stráže. Kvůli rozlehlosti Ebra a přehrad je důležité si alespoň na prvních pár dní pronajmout služby průvodce, který revír zná. Někteří  průvodci ale doporučují lovit na nástražní rybky, přestože vědí, že je to zakázané. V případě přistižení rybářskou stráží pak hrozí okamžité sebrání povolenky a vysoká pokuta. Zájezd který vyjde průměrně na 15 tisíc se tak může až o několik desítek tisíc korun prodražit.
I

Právě pro svoji velikost jsou sumci tolik vyhledávaným úlovkem. Zdolání silné ryby může zabrat až hodinu. Zážitek láká nejen rybáře, ale i ty, kteří běžně chytat nechodí. Jedním z nich je i student Dominik Růžička (26). Ten se už tři roky vydává do Španělska na lov sumců se svým strýcem. „Doma mě nebaví chytat, protože tam nemáme tak velké ryby,“ vysvětluje Růžička, který ani nevlastní povolenku pro české vody. Jeho první zkušenost s velkým sumcem však nedopadla nejlépe. „Trvalo mi snad přes hodinu, než se mi ho povedlo přitáhnout k lodi. Hned jak se nám ukázal, tak mi strýc říkal, že sám většího sumce ještě nechytil,“ vypráví Růžička. O svůj úlovek však záhy kvůli své nezkušenosti přišel. Sumec se nečekaně vzepřel a přetrhl šňůru.

Velké úlovky jsou nepoživatelné

I proto je vhodné se na Ebro vydat s rybářem, nebo si na místě pronajmout služby průvodce. Nezkušení lidé mohou v lepším případě přijít o svůj úlovek, v tom horším zase vypadnout z lodě při boji se sumcem. „Když člověk neví, jak se na lodi správně zapřít nebo se na ní neumí pohybovat, tak může celkem lehce skončit i s prutem ve vodě,“ vysvětluje Růžička. Nezkušení rybáři tak mohou být nejen bez večeře, ale i drahého prutu s navijákem.

Když už ale rybář sumce zdolá, může si jich domů odvézt kolik chce. Donedávna dokonce platilo, že se sumci nesmí kvůli přemnožení do vody vracet. „Rybář měl povinnost si sumce vzít, nebo ho ihned usmrtit a vyhodit,“ říká rybář a český porybný Pavel Homoláč (48). Pravidlo ale málokdo dodržoval. Dle Homoláče jsou velké úlovky kvůli jejich tučnosti nepoživatelné, ideální velikost pro konzumaci je 90 – 120 centimetrů. Větším rybám je tak lepší poděkovat za nezapomenutelný zážitek a navrátit je zpátky vodě.

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Generace20
+
Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Generace20

Autor: Aneta Haushalterová

15. 03. 2019

Nahá jóga vznikla v USA v roce 2013. V Česku byla doposud jen její oblečená verze. Jestli si tento kontroverzní styl najde cestu i k české povaze se teprve uvidí. Ne každý se dokáže uvolnit, když je kolem něj spousta lidí bez oblečení.

Lidé po skončení lekce nahé jógy často mluví o pocitech lehkosti, rovnosti a vyrovnanosti. Tento nový druh cvičení probíhá podobně jako klasická jóga, liší se pouze absencí oblečení. „Dříve lidé v odložení pokrývek těla spatřovali zároveň i odložení tíhy veškerých starostí. V tu chvíli si byli všichni rovni. Najednou spočinuli tak, jak je ‚Pánbůh stvořil‘. A k tomu se snaží navrátit i současná nahá jóga,“ říká její instruktorka Věra Vojtěchová.

Drahé legíny jsem neřešila

Někteří lidé berou nahé tělo za přirozenost a nestydí se za něj. I jóga se nahostí vrací ke kořenům, protože v osmém století takto cvičily první jogínské sekty. „Věřím, že někdo se bez oblečení naopak uvolní víc než když cvičí s ním, ale záleží na jednotlivci. Pro lidi, kteří chodí nazí třeba i doma, nebo jezdí na nuda pláže, je to určitě skvělá věc,“ popisuje lektorka pilates a hot jógy Markéta Říhová (33).

Podle instruktorky Vojtěchové dokáže nahá jóga zmírňovat stres lépe než ta v oblečení. Pomáhá rozvíjet pozitivní vztah k tělu a učí lidi mít se rádi takoví, jací jsou. „Najednou jsem neřešila, jestli má slečna vedle mě dražší legíny. Prostě jsem se ponořila sama do sebe a soustředila se jen na své tělo. Byl to skvělý zážitek,“ svěřuje se Bernadett Romposová (25), která cvičí klasickou jógu pravidelně a nedávno vyzkoušela i její verzi „všude bez“.

Svlékání není pro každého

Zatím si ale tato varianta cvičení jógy v České republice moc příznivců nenašla. V Praze existuje jediné studio, které ji do svého rozvrhu zařadilo. Všechny lekce jsou smíšené, tedy pro muže i ženy. Vzhledem k přítmí, které v sále panuje, je ale zachována intimní atmosféra. „Myslím, že by to mohlo fungovat. Slyšela jsem, že je to nejlepší způsob, jak správně rozproudit dech. Pro mě by ale bylo komfortnější mít oddělené lekce podle pohlaví,“ říká lektorka Michaela Grundová (23).

Některým lidem nahota nevyhovuje vůbec. „Vím, že tělo je jen obal, ale ne všichni to tak berou. Pro mě je nahá jóga kontraproduktivní. Mým cílem je si při cvičení protáhnout celé tělo a uvolnit se, což se mi v místnosti plné nahých lidí nedaří,“ říká Sabina Vojvodová (33), majitelka studia Yoga Blue Art. Podle lektorky Jany Jašparové (29) má ale spousta lidí jógu spojenou spíše s nevinností. „Pro cvičitele jógy je často jakékoli svlékání v průběhu lekce vyloučené. Mohou to dokonce považovat za porušení takzvané jogínské etikety.V józe by mělo jít především o propojení těla, mysli a duše. K tomu ani mně nahota nesedí,“ říká Jašparová.

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Generace20
+
Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

15. 03. 2019

Triatlonista Pavel Wohl (21) se i přes prodělanou nemoc a zlomeninu drží na předních příčkách tuzemských závodů. Stojí za tím jiný tréninkový systém a nový pohled na sport. I když Wohl netrénuje tak intenzivně jako dříve, v jeho životě má triatlon stále klíčovou pozici.

Na začátku loňského roku mu zlomenina článku prstu na noze a mononukleóza znemožnily připravovat se na sezonu tak, jak si naplánoval. Půl roku nemohl sportovat. Přesto se Pavel Wohl (21) opět pohybuje mezi českou triatlonovou špičkou. Před několika dny bez tréninku zaběhl osobní rekord na desetikilometrové trati, kterou zvládl za 35 minut a 22 sekund. „Zkusil jsem to a povedlo se,“ říká o silničním závodě Kbelská 10. 

Kvůli zdravotním potížím Wohl vypadl z tréninkového režimu, na který byl zvyklý. „Bylo pro mě trošku utrpení přestat pravidelně trénovat. Zvykl jsem si každý den vstávat ve 4:30, od šesti plavat, pak jít do školy, pak na kolo, následně běhat a nakonec jít třeba do posilovny. Každý den jsem tělo vyčerpával,“ popisuje. Právě to ale musel kvůli nemoci změnit. „Najednou jsem neměl co na práci, vůbec nic jsem nedělal, připadal jsem si dost nepoužitelný a zbytečný. Proto jsem se snažil angažovat aspoň jako trenér,“ dodává. Wohl začal vést plavecké a později i běžecké tréninky dospělých. Vrátil se také zpátky ke studiu. Kvůli triatlonu se vykašlal na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, ale pokračuje na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra.

Sport vnímá jinak

Wohl se specializuje na olympijský triatlon, který tvoří 1,5 kilometru plavání, 40 kilometrů na kole a 10 kilometrů běhu. Dokud studoval na Karlově univerzitě, ještě zvažoval, že by se triatlonem zkusil živit. To je však v České republice obtížné, takže tato varianta padla. A sportu se věnuje hlavně pro zábavu.

Ze zdravotních problémů se jakž takž dostal v květnu loňského roku, když byla triatlonová sezóna na obzoru. Pavel Wohl měl ale to štěstí, že se dostal do formy rychle. Po třech týdnech tréninku se dokázal vyšplhat na sedmé místo na triatlonovém mistrovství České republiky v Mělníku. „Nic jsem od toho nečekal, ale hned první závod se mi povedl a měl jsem svůj nejlepší výsledek,“ vzpomíná. Podle něj za tím stojí klidnější tréninkový režim a změna priorit. I když triatlonu nyní nedává tolik, co dřív, je jeho výkonnost paradoxně vyšší. Hlavní rozdíl vidí v tom, že kdysi trénoval s trenérem a nyní se připravuje sám podle sebe. „Určitě teď cítím větší pohodu a menší stres. Všechno je jen na mně a tréninky si řídím, jak sám chci,“ přiznává.

I přes útrapy předešlé sezony si život bez sportu nedokáže představit. „Jsem sportovec tělem i duší. Patří ke mně a má v mém životě místo už od malička,“ vysvětluje triatlonista. Proto se chce sportu výkonnostně věnovat ještě řadu let. Věří, že loňský výsledek z mistrovství republiky obhájí. „Samozřejmě nepočítám s tím, že se kvalifikuji na mistrovství Evropy nebo světa, ale úplně se své naděje nevzdávám,“ směje se. 

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Generace20
+
Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

14. 03. 2019

Pražský módní salon Hany Podolské se proslavil zejména v období první republiky. Její šaty nosily herečky jako Adina Mandlová nebo Lída Baarová. A studenty oděvního návrhářství Podolská inspiruje dodnes, hlavně svým podnikatelským duchem a precizností ve zpracování oděvů. Její modely můžete ještě dva měsíce vidět vystavené v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Krejčovství se začala Hana Podolská věnovat už ve čtrnácti. O deset let později otevřela společně se svým manželem svůj první salon na Pankráci. V její dílně si nechávaly šít šaty slavné herečky i první dámy Československa, třeba Hana Benešová. „Podolská sázela na absolutní luxus a kvalitu zpracování. Natolik si věřila, že se nebála oslovovat ženy z té nejvyšší společnosti. S postupem času se stalo její jméno natolik věhlasné, že nechat si u ní ušít šaty, bylo považováno za prestiž,“ popisuje stylistka a módní redaktorka Klára Klempířová (48).

Střihy šatů, které lichotily zákaznicím

V módním salonu Hany Podolské se šily večerní šaty, dámské kostýmy, nebo i plavky a pyžama. Šaty od ní dokázaly zaujmout především tím, že odpovídaly postavě nositelky a přirozeně tak vyzdvihly její krásu. „Nebyly příliš honosné a zároveň dokázaly upoutat pozornost svou nenucenou elegancí,“ obdivuje studentka designu textilu a oděvu Emma Fačkovcová (21). Podle Klempířové byla Podolská velmi precizní ve výběru materiálu a v samotném zpracování oděvu. „Dokázala přizpůsobit střih postavám žen tak, aby to zákaznicím lichotilo,“ říká Klempířová.

Inspiraci pro své kolekce čerpala Podolská převážně v Paříži, kam pravidelně jezdila na módní přehlídky. Ty po vzoru Francie začala pořádat také v tehdejším Československu. „V první republice udávala trendy a její přehlídky byly velkolepé. Do nich pak zapojila první profesionální modelky v kombinaci se známými osobnostmi. Ty pak ve svých modelech brávala s sebou na dostihy nebo kolonády, kde je nechala se procházet a vyčkávala na nové zakázky,“ popisuje studentka oděvního návrhářství Martina Brandtlová (23). 

Kvalita vítězí nad kvantitou

Podle Lucie Paslerové (21), která pracuje jako krejčová v obchodě Pietro Filipi, ale nepřinesla Podolská módě mnoho originálního. „Její tvorba byla hodně ovlivněná přehlídkami z Paříže. Z mého pohledu je více přínosné to, že vychovala generaci švadlen, které dbaly na kvalitně odvedenou práci,“ myslí si. Podobný názor má i módní konzultantka Klempířová. Podle ní byla Podolská spíše mistryní v oboru krejčovství než návrhářkou. „Jezdila do světa pro trendy. Tam se buď inspirovala, nebo i něco nakoupila, rozpárala, a předělala to u nás. Byla v tom ale velmi šikovná. Modely dokázala přenést na běžné ženy, které nemají míry modelek. Šaty, které nosily převážně ikony, upravovala a oblékla například i paní továrníkovou,“ popisuje Klempířová.

Podolská tak spíše než jako módní návrhářka, inspiruje mladé tvůrce v preciznosti a pečlivosti zpracování. „V dnešní době fast fashion je to něco k čemu se spoustu návrhářů vrací. Jednou bych chtěla mít svou udržitelnou značku, která se bude zakládat na principu kvality, ne kvantity, tak jako to bylo u Podolské,“ říká studentka Brandtlová. 

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Generace20
+
Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 03. 2019

Už jako malý kluk se Pavel Havlíček (26) chtěl stát řidičem lokomotivy. Splnilo se mu to. Dnes říká, že tahle práce není pro každého, už proto, že strojvedoucí dnes dělají i práci, kterou měly dříve na starost jiné profese. Právě větší náročnost práce a únava může být podle Havlíčka důvodem řady železničních nehod, které se v poslední době v Česku staly.

Minulý týden prohlásil šéf Českých drah Miroslav Kupec, že za časté srážky vlaků v poslední dnech nemůže systém, ale jen strojvedoucí. Souhlasíte s tím?
Je to chyba strojvedoucího, ale otázkou zůstává, co bylo příčinou srážky a co ovlivnilo jeho pozornost. Problém je, že spoustu věcí si musíme dneska jako strojvedoucí dělat sami. Musíme si připojovat nebo odpojovat vagóny a lokomotivy, dělat sami zkoušku brzd, někdy dokonce zastupujeme i výpravčí. Dříve na tyto pozice byli určeni jiní lidé, ale jelikož České dráhy šetří a propouští, tak ta práce přešla na nás. A pak je člověk přetažený, myslí na to, jak už bude doma v posteli a z nepozornosti nebo únavy udělá nějakou chybu. Nejsme stroje, to by si vedení mělo uvědomit.

Není to asi jednoduché povolání…                                                                     
To není. Člověk k tomu musí mít vztah a být i psychicky odolný. Nejhorší na tom pro mne je asi ranní vstávání. Několikrát do měsíce musím vstávat ve dvě nebo ve tři ráno. Do toho mám i několikrát noční, pak den nebo dva volno a zase třeba dva dny denní. Já to zatím zvládám, ale někteří kolegové si stěžují, že je toho na ně hodně. Plus je v tomto povolání hodně stresových faktorů. Není vůbec jednoduché brzdit se 400 tunovým vlakem plným lidí v rychlosti 120 km/h, když se najednou objeví v kolejišti auta, lidé nebo popadané stromy. 

Stalo se vám to někdy, že byste měl auto na kolejích?
Auto jsem tam nikdy naštěstí neměl a doufám, že ani mít nebudu. Lidi tam ale už nějací byli. Když jsem je viděl, začal jsem troubit a modlil se, aby uskočili, což se díkybohu zatím vždy stalo.

Škola pro mašinfíry není 

Strojvedoucím jste už pět let. Jak jste se k té práci dostal?
Od mala jsem si hrál na strojvedoucího. Když jsem byl starší, začaly mě zajímat různé počítačové simulátory na řízení lokomotivy, a tak jsem ji začal řídit, i když tenkrát jen virtuálně. Šel jsem si za svým snem a jsem šťastný, že jsem to dokázal.

Co musí člověk absolvovat před tím, než poprvé sám usedne do kabiny a rozjede vlak?
Vyloženě škola na to není, ale předpokládá se, že ten, kdo chce tuto práci vykonávat, bude mít za sebou nějakou odbornou školu, nejlépe s maturitou.Já jsem studoval střední průmyslovou školu dopravní v Praze. Pak jsem absolvoval u Českých drah přijímací pohovor a vzali mě. Následoval dílenský zácvik, kdy jsem byl přidělen pod mistra a spolu s dalšími kolegy jsem opravoval lokomotivy nebo vagóny. Potom jsem musel udělat zácvikový kurz, dále zkoušku na strojvedoucího, a následně takzvané najíždění, což je zácvik už za jízdy s nějakým zkušenějším kolegou a pak ještě další zkoušky, než jsem konečně mohl jet sám.

Jak dlouho to trvalo, než jste měl všechny kurzy a zkoušky hotové?
Trvalo to bezmála rok, než jsem prvně mohl začít řídit sám.

O práci strojvedoucího snil Pavel Havlíček už jako malý kluk. Zdroj: archiv Pavla Havlíčka

Svatba na nádraží

Říkal jste, že jste chtěl být strojvedoucím od dětství. Nepřišel jste v dospělosti o iluze?
Nepřišel, je to pro mne stále i koníček. Jsem i členem spolku Kolej – to je klub, kde se zabýváme opravou historických vagónů a vozidel. Momentálně máme v provozu jednu posunovací lokomotivu z roku 1969, se kterou jezdíme v oblasti Českého ráje a ještě jeden motorový vůz, se kterým jezdíme asi nejvíc. Kdokoliv si u nás může objednat svůj vlak a můžeme pak s ním jezdit v rámci celé republiky. Tyto historické lokomotivy ale může řídit jen ten, kdo má speciální zkoušky a to jsme ve spolku momentálně tři.

Když je pro vás práce i koníčkem, žádné starosti a trápení z ní nemáte?
Práci si domu netahám. Občas ale vlastně ano, když se s manželkou, co dělá vlakvedoucí, bavíme, jaký jsme měli den. Někdy spolu ale i jezdíme v jednom vlaku, což je milé.

Seznámili jste se ve vlaku?
Možná to zní legračně, ale je to tak. Já řídil rychlík z Turnova do Prahy a ona v tom vlaku dělala průvodčí. Při cestě zpět jsme si začali povídat, přeskočila jiskra a po roce jsme se vzali.

A svatba byla na železnici? 
Ano, brali jsme se loni na nádraží v Rovensku pod Troskami. Přijeli jsme tam i se všemi hosty vypůjčenou historickou mašinou z Turnova, na nádraží jsme se vzali a po obřadu jeli zase zpátky do Turnova, kde jsme měli v železničním depu hostinu a oslavu. Zpátky jsem vlak řídil já, takže jsme do toho společného života doslova společně vjeli.

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Generace20
+
Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

13. 03. 2019

Šárka Strnadová (25) vystudovala obor Textilní a oděvní návrhářství a přes dva roky navrhuje v pražském ateliéru vlastní kolekce. Skrze módu chce lidem ale předat víc než pouze kousek oblečení. Nesouhlasí totiž s prodejem tun oblečení, které se vyrábí v Asii. Podle ní by se lidé neměli oblékat do nekvalitních materiálů a měli by módou hlavně vyjadřovat svou osobnost. 

Je dobré řídit se módními trendy?

Některé trendy jsou v pořádku a je důležité lidem ukázat cestu. Ti se díky tomu alespoň trochu odváží a vychyluje je to od střídmosti v oblékání. Třeba tenisky k sukni jsou na scéně dlouho, ale mě to pořád baví a není to nevkusné. Chyba není v tom, že trendy a diktát módy existují. Je ale špatně, jak moc je všichni řeší. Lidé by se měli pouze inspirovat, protože kdyby diktát všichni brali doslova, tak se oblékají úplně stejně. Móda by měla být hlavně o konkrétní osobě. V tom je kouzlo.

Podle čeho se oblékáte vy?

Já jsem spíše zastánkyní minimalismu a záleží mi na udržitelnosti módy. Mám ve skříni pár kousků oblečení, třeba i několik let starých, ale snažím se je vždy různě kombinovat. Trendy se totiž vracejí. Proto mám také ráda secondhandy. V nich občas člověk objeví krásné a kvalitní kousky. Někdy si samozřejmě ale koupím něco od jiných návrhářů. Vyloženě pro sebe si oblečení totiž nešiji. Na sobě většinou spíše zkouším a nosím kousky z kolekce, které nejsou k prodeji. Zjišťuji tím hlavně, jak se chová materiál. Nenechávám se nikým ovlivňovat, ale dbám na to, aby mé oblečení vystihovalo mou osobnost a bylo kvalitní.

Co módu v současnosti nejvíce ovlivňuje?

Myslím si, že jsou to blogeři, hlavně z hlediska stylingu. Oni dostanou oblečení v rámci spolupráce a většinou ho oblékají jenom proto. Na fotkách ale vypadá dobře a tím určují, co se nosí. Lidé se snaží napodobit přesně to, co vidí na sociálních sítích. A potom samozřejmě módní domy hlavně v Paříži, Miláně a New Yorku určují trendy na dva roky dopředu. Spousta módních designérů se poté inspiruje přehlídkami a dělají kolekce podle nich.

Mou inspirací byla bojovnice

Také se inspirujete na přehlídkách?

Já je právě moc neřeším. Tento diktát módy je byznys a nemá pro mě velkou hodnotu. Za nejcennější vnímám to, když člověk vytvoří kolekci ze své inspirace a z pocitů. Já je dělám tak, jak to cítím a inspiruji se hlavně v lidech. Většinou si představuji konkrétní ženu nebo hrdinku. Například předloni byla mou inspirací postava bojovnice. Chtěla jsem, aby žena v oblečení něco vyzařovala, byla sexy a dodalo jí třeba sebevědomí.

Zajistí vám to originalitu?

Popravdě je těžké vymyslet něco originálního, protože trendy se opakují. Chvíli jsou hitem osmdesátá léta a poté devadesátá léta. Možná se vrátíme k dvacátým létům a třeba večerním šatům. V současnosti je proto móda spíše o inovaci. Návrhář vezme trend z minulosti a zkusí ho přetvořit podle sebe. Použije jiný materiál, ale stejně se přiblíží alespoň střihově. I já kolikrát napodobila nějaký styl, aniž bych chtěla. Originalita je hlavně v tom, že člověk vymyslí materiál, který ještě nikdo nepoužil. To je například různá generace viskózy nebo biologicky rozložitelné plasty.

Ocení lidé oblečení od návrhářů?

Myslím si, že se to zlepšuje. Lidé hlavně začínají řešit i to, že si raději koupí kvalitní kousek od návrhářů, než aby si pořídili pětkrát ročně tričko v obchodě. Kvalita oblečení z velkých řetězců se totiž pořád zhoršuje. To, že si člověk koupí něco u módního návrháře, nemá jenom hodnotu kvality, ale bere kousek, který si koupí jako vzácnost. Myslím si, že je úžasné mít k oblečení takový vztah. Dřív měly holky třeba jen patery šaty a podle mě to tak bylo správně. Oblečení bylo krásné a všichni si ho vážili, a to by se měli lidé znovu naučit.

Co vás motivuje k navrhování dalších kolekcí?

Pro mě byla v začátcích největší motivací negativní zkušenost. Po ukončení školy jsem začala pracovat pro obchod, který prodává „rychlou módu“. Viděla jsem tuny oblečení, které k nám chodily v balících a prodávaly se. Z většiny to byly věci ušité v Asii za šílených pracovních podmínek. Tam mi došlo, že to není cesta, kterou chci jít. Proto jsem chtěla jít prodávat své věci na lokální trh a zlepšit módu. Jsem Češka a chci vytvářet oblečení pro Čechy a z kvalitních materiálů bez zbytečné chemie. Chci dělat svou práci poctivě a ukázat, že má smysl. Důležité pro mě je lidem předat módou něco víc než pouze kousek ušitého oblečení.

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Generace20
+
Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Generace20

Autor: Petra Macháčková

11. 03. 2019

Příznivci levné módy se mohou začít radovat. V České republice se příští rok otevře historicky první obchod irského oděvního giganta, značky Primark. Ta láká na levný a široký sortiment. Nemohl být ale obchod jinde, než právě na Václavském náměstí v Praze?

Podle investorů je právě Václavské náměstí klíčové, protože se tam pohybují cizinci, kteří značku dobře znají. Člověk by přitom řekl, že společnost míří do Česka právě za tuzemskými spotřebiteli, kteří kvůli Primarku často absolvují několikahodinové cesty do zahraničí. A za autobus někdy zaplatí víc, než za samotný nákup.

Obchodní dům na rohu Opletalovy ulice navíc nahradí budovu, proti jejímuž zbourání Pražané několik let protestovali. Dům z roku 1880 navrhl Josef Schulz, architekt mimo jiné i Národního muzea. Kulturní památkou už se ale nestal. Lidi tak místo něj budou obdivovat nízké ceny a přetahovat se o poslední pár balerín za stovku. Česko se přitom mohlo inspirovat Berlínem či Vídní, kde jsou obchody tohoto módního giganta v okrajových částech města, a ne v historickém centru. To je beztak už teď přeplněné turisty a možnosti parkování v okolí jsou téměř nulové. S Primarkem se to jistě nezlepší.

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Generace20
+
Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

10. 03. 2019

K vidění byli šmoulové, malíři, piráti, nevěsta se ženichem, ale i pouťové kolotoče. V Horní Pěně, malé obci nedaleko Jindřichova Hradce, se lidé první víkend v březnu rozloučili se zimou tradičním masopustním průvodem. Díky němu se sešlo a společně bavilo několik generací.

„Ta pěněnská chasa mladá roste pěkně nahoru,“ zpívají čtyři muzikanti a hrají na akordeon, buben, trubku a tubu. Drnčí kola vozíku, který vypadá jako pouťová střelnice. Je nazdoben papírovými růžemi, plyšáky na špejlích, lízátky a balónky. Na konci vozíku visí zmenšenina řetízkového kolotoče, na jehož čtyřech sedačkách sedí panenky a točí se dokola. „Přijela pouť! Pojďte se točit, pojďte se bavit,“ volá do ampliónu můj otec. Starosta Horní Pěny Vladimír Šaman je převlečený za principálku a já kráčím po jeho boku jako principál. Vedle nás jdou moje sestry, jedna nabízí pouťové perníky, druhá je převlečená za draka Šarkána. Drží v ruce obruč, točí se dokola a čeká, jestli se do ní lidé trefí nafukovacím míčem. „Když se trefíte, můžete jet další jízdu zdarma,“ volá. Tak začíná masopust u nás na vsi.

Prší. „To vydržíme. Chodili jsme i za horších podmínek, třeba za mrazu,“ prohlašuje Jana Koudelková (64), jedna z nejstarších účastnic masopustního průvodu. Slabý déšť nikdo nevnímá. Zastavujeme se u každého domu v Horní Pěně. Maškary cinkají na zvonky, tlučou na dveře a burcují domácí, aby otevřeli. U každého domu zpíváme a tancujeme. Otevírají hlavně starší rodáci, kteří jsou na masopust zvyklí. Nabízejí typické masopustní koblihy plněné čokoládou či marmeládou, obalené v cukru. Někteří nalévají i panáky jindřichohradeckého rumu. K tomu nám dávají peníze, někdy až dvě stě korun, a mají radost, že jsme se u nich doma zastavili.

V hornopěnském masopustním průvodu by člověk těžko hledal tradiční staročeské masky jako je medvěd, kobyla či smrt. Ty byly dříve důležitou součástí této tradice. Dnes jde v průvodu jen ženich s nevěstou, za které se převlékly dvě sousedky. „Ve dvě máme svatbu na hřišti. Máte u sebe občanky? Potřebujeme svědky,“ zvou na imaginární veselku, rozdávají svatební oznámení a nabízí svatební cukroví. „Abyste tu svatbu utáhli, když zvete každého,“ vtipkují mezi sebou maškary. V průvodu máme šmouly, piráty, šašky, jednorožce, princeznu. Malíři táhnou vozík s barvami a malují po fasádách. „To zas budou lidi nadávat,“ směje se perníkář.

Počtvrté praděda

V maskách chodíme svou obvyklou trasu až do setmění. Hudba se rozléhá po celé vsi. „Jsem počtvrté praděda,“ připíjí s maskami Karel Filípek (85), jeden z nejstarších obyvatel naší obce. S maškarami se objímá a má radost, že se s nimi jednou za čas potká, pohostí je a zazpívá si s nimi. „Rostíku, já si tě pamatuji jako malého kluka. Ještě jednu mi zahrajte, prosím,“ škemrá na padesátiletém muzikantovi Zdena Hloušková (82), která se opírá o své chodítko, prozpěvuje jednu lidovou písničku za druhou a nechce masky pustit k dalšímu domu, protože se s nimi dobře baví.

„Přistěhovali jsme se před osmi lety. Od té doby chodíme celá rodina na masopust a díky tomu známe lidi z celé vesnice,“ říká Pavlína Křiklánová. Její pětadvacetiletí synové se kvůli průvodu vrací každý rok domů. Dodržování tradic, včetně masopustu, z nás tak v Horní Pěně dělá více než jen sousedy. Lépe se známe a žijeme víc spolu, než jen vedle sebe.

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Generace20
+
Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Generace20

Autor: Jiří Lizec

09. 03. 2019

Přes 160 plavců se sešlo první březnovou sobotu v studeném bazénu v pražském Podolí, aby se mezi sebou utkali o titul mistra České republiky v zimním plavání v prsařském stylu. Většinu času ale závody připomínaly spíše přátelské setkání než soupeření o cenné kovy.

Voda má lehce přes deset stupňů a vzduch zhruba čtyři stupně Celsia. Diváci si oblékají další vrstvu teplého oblečení a popíjejí jeden teplý čaj za druhým, plavci se ale chystají do vody. „Nikdy bych do takovéto vody nevlezla. Plavání mám ráda, ale v úplně jiných teplotách,“ kroutí hlavou jedna z divaček Romana Jílková. 

Plavání jak v teplém šampusu

Závodníkům ale studená voda vůbec nevadí. Naopak mají pocit, že je příliš teplá. „Plaval jsem i ve vodě, která měla kolem nuly. To už hodně štípe, deset stupňů je proto luxus,“ komentuje teplotní podmínky nejmladší účastník závodů Filip Jícha (14), kterého nerozhodilo ani několik kachen plavajících na hladině během závodu.

I pro nejstarší účastnici Boženu Černou (89) je voda až moc teplá. „Nejraději mám teploty kolem sedmi stupňů, to je takové vlažné a pro tělo příjemné. Dnes to připomíná spíše teplý šampus než krásně ledovou vodu,“ dává najevo určitou nespokojenost s počasím Černá.

Otužování po celý život

Pro zimní plavce začíná otužování každým rokem nanovo. „U nás to nefunguje tak, že se jednou otužíme a už nám to zůstane. Každou zimu si tak zvykáme na studenou vodu stejně, jako kdybychom se otužovali poprvé. Já zkouším i sprchování studenou vodou, ale moc to nepomáhá. Proto hned, jak začne zima, jezdíme plavat do Vltavy a různých jezírek,“ popisuje svůj trénink Jícha. 

Své tréninkové metody má také bezmála devadesátiletá paní Černá: „Už od října 1977 chodím plavat každou středu. Vynechala jsem jen jednou, je to taková moje droga. Vždyť já už jen plavu a dýchám,“ usmívá se závodnice, která šla na řadu až na závěr celého programu. „Alespoň jsem se na závod více těšila. Pro mě jsou ty tři hodiny krátké čekání a stihla jsem si s ostatními  pořádně popovídat,“ dodává Černá, nakonec bronzová medailistka v kategorii nad 70 let. 

Na závěr programu už jen ředitel závodu Tomáš Prokop připomíná, že letošní účast je rekordní a pro většinu plavců jde hlavně o zábavu. „Rád se otužuji s přáteli a vítězství je pro mě jen bonus,“ potvrzuje pozdější vítěz hlavní kategorie do 59 let Petr Mihola.

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Generace20
+
Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

09. 03. 2019

Od smrti zpěváka Karla Kryla uplynulo 3. března již čtvrtstoletí. Autor písní jako Bratříčku, zavírej vrátka, Král a klaun, Anděl nebo Veličenstvo kat má stále mnoho příznivců, mezi starší i mladou generací v Česku a na Slovensku. V dubnu by oslavil 75. narozeniny. To, že se na Kryla stále nezapomnělo, dokazuje i ocenění Rytíře české kultury, které mu 24. února 2019 in memoriam udělilo ministerstvo kultury.

Růžena Bodláková (67), obdivovatelka Karla Kryla, má dodnes doma schovaný poklad – tím jsou pro ni dopisy, které si s umělcem posílala. „Dopisovali jsme si spolu hlavně o věcech, které se týkaly naší země. Zajímalo mě, co si myslí o volbách nebo rozdělení republiky,“ říká.

Dopisy s Krylem vyměnila i Helena Frtúsová (60) ze Slovenska, která se se zpěvákem také toužila setkat osobně. „Krylovi jsem poslala dva dopisy a pokaždé odpověděl. Podruhé jsem ho pozvala na setkání, které neodmítl, ale dopis mi bohužel dorazil až po jeho pohřbu,“ vzpomíná.

Další soukromá sbírka dopisů i fotografií jedné z obdivovatelek hudebníka. Zdroj: Helena Frúsová

Citlivý a vnímavý člověk

Příznivci hudebníkovy tvorby se dodnes sdružují v klubu Karla Kryla. „Zpěvákův kamarád Martin Štrumpf se svými přáteli založili klub v únoru 1990,“ vysvětluje nynější předseda klubu Vojtěch Klimt (45), který vedení převzal rok po založení. Podle Klimta spolek vznikl hlavně kvůli tomu, aby se fanoušci měli možnost potkat s hudebníkem osobně. „Kryl byl velice ochotný. Lidem na setkání zpíval a povídal si s nimi celé hodiny,“ říká.

Členkou klubu je i Růžena Bodláková, která do klubu vstoupila právě proto, aby s Krylem, jehož obdivovala,  mohla být v kontaktu. „Karla Kryla jsem měla možnost poprvé vidět na jaře roku 1992. Působil na mě jako velmi citlivý, inteligentní a vnímavý člověk,“ vzpomíná.

Návrat po dvaceti letech 

Rok po okupaci Československa sovětskými vojsky, v roce 1969, zpěvák emigroval do Německa. Zůstal tam dalších dvacet let. „Promlouval k lidem alespoň pomocí Rádia Svobodná Evropa z Mnichova,“ vzpomíná Frtúsová. Domů se Kryl vrátil až po Sametové revoluci. „Byl doma vítán, milován i obdivován, ale nadšení brzy opadlo kvůli tomu, že začal kritizovat dění v Československu,“ říká Bodláková.

Zpěvák byl podle Vojtěcha Klimta rozčarován nad politickým vývojem v naší zemi. „Kryl se snažil vysvětlovat, jak funguje demokracie i kapitalismus. Za to vše obdržel nálepku věčně nespokojeného kritika,“ uvádí. Podle fanynky Barbory Chvojkové (20) dal ale Kryl společnosti odvahu nebát se říkat vlastní názor a nemlčet. Jeho život náhle skončil v nedožitých 50 letech v Mnichově, kde zemřel na infarkt.

I nadále má ale v Česku početnou základnu fanoušků, kteří mají za to, že Krylovy názory jsou dodnes platné a stále aktuální. „I po letech se ke Krylovu odkazu vracíme,“ říká Růžena Bodláková. 

Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově v Praze. Zdroj: Veronika Mašková
Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově v Praze. Zdroj: Veronika Mašková

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Generace20
+
Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Generace20

Autor: Monika Kabourková

08. 03. 2019

Koncem února se do Česka dostal nový mezigenerační projekt Dopis vnoučeti, který vznikl ve spolupráci s Nadací Charty 77. Šedesátníci a starší mohou dětem a teenagerům napsat, co je podle nich v životě podstatné. Dopisy si přečte nejen současná generace mladých. Vzpomínky, rady i momenty z historie budou uloženy i v Národní kronice.

Napsat dopis vnoučeti, ať už reálnému nebo imaginárnímu, má možnost každý senior v Česku. „Výzvu jsme dali veřejně, i když jsme primárně směřovali na seniorské kluby Senzační senior (Sensen). Otevíráme ale i možnost někomu dalšímu, kdo je starší šedesáti let a chtěl by tímto způsobem předat nějaké poselství,” říká vedoucí projektu Judita Matyášová (39).

Českou novinářku oslovily psycholožky z Varšavské univerzity, které projekt Dopis vnoučeti vymyslely. Chtěly zjistit, jestli seniory v Polsku, Německu a v Česku něco spojuje. „Cílem psycholožek je shromáždit dopisy a nějak je analyzovat. Já bych ale chtěla, aby dopisy byly doručeny těm, kterým jsou určeny, a to mladým lidem,” vysvětluje Matyášová, doktorandka Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Neboj se prát za sebe i za druhé 

Vilma Svobodová (71) z Loun směřovala dopis své sedmnáctileté vnučce Tereze. „Kočičko moje zlatá, žij a užívej si života. Bez alkoholu, drog, ale s dobrými přáteli. Neboj se prát za sebe a někdy i za druhé — slabší, nemohoucí. Pamatuj, lásky a zklamání patří k životu, jako chleba a sůl. Mamka je jen jedna na světě, i když má někdy kecy,” píše Svobodová. 

V dopise také vzpomíná na zlomové okamžiky české historie. „Prezident Klement Gottwald zemřel. Mnoho věcí jsem tenkrát nechápala a postupem doby jsem si vše v hlavě srovnala. V té době se psaly dějiny krví a nikdo nic nesměl,” píše. Organizátorky se nejvíce obávaly, že senioři celý význam projektu pochopí jako impuls k sepsání svých vzpomínek. To se ale nestalo. „Nejde o to, sepsat svůj desítky let dlouhý život, ale najít v něm zlomové momenty, které dotyčného posílily. Čím si myslí, že by to mohlo právě mladé lidi inspirovat,” popisuje Matyášová. 

Není nikdo, kdo by poslouchal 

Někteří ze seniorů věnovali svůj dopis imaginárnímu dítěti. Patří k nim i Jiří Bárta (70) z Ostravy, který vlastní vnouče nemá. „Můj milý vnoučku/má milá vnučko, píši Ti v roce 2019 a nevím, jestli se vůbec někdy dočkám tvého narození. Pokud přece jen, tento můj dopis si sám(a) přečteš až ve své dospělosti a to tady už určitě s tebou nebudu,” píše Bárta. Tento typ psaní může působit smutně a trochu zklamaně. Díky projektu se ale i takové vzpomínky dostanou ke svým čtenářům. „Senioři by rádi někomu něco předali, ale není nikdo, komu by to mohli říct,” říká Matyášová. Dopis tak pro ně může být dalším pokusem, jak navázat kontakt se světem.

Ve svém dopise Bárta popisuje zrod rodinné kroniky, svá životní rozhodnutí, a celé své vyprávění doprovází mnoha příslovími a citáty. „Pokud dočteš, moje vnučko/můj vnuku, mé psaní až do konce a otevřeš si naší rodinnou kroniku, tak bych si po dočtení přál, abych se i já stal tvou hezkou vzpomínkou. A pokud se i ty ujmeš pokračování v jejím vedení, rád Ti seshora poděkuji,” zakončuje dopis Bárta. 

Dopisy na Instagramu

Od konce února se do výzvy zapojily desítky seniorů. Do uzávěrky, která je vypsaná na 17. března, chtějí organizátorky získat alespoň stovku dopisů. Následně by tato psaní chtěly zajímavým způsobem prezentovat mladé generaci. „Mladí jsou orientovaní na Instagram a tak bychom se rády spojily s různými osobnostmi, které na této sociální síti vystupují. Mnozí z nich podporují právě aktivity Sensenu, Konta bariéry a Charty 77,” popisuje Matyášová. Zároveň by tyto osobnosti mohly být součástí diskuzí, které se budou konat na podzim v regionálních klubech Sensenu. V nichse sejdou autoři dopisů s dětmi a teenagery.

Všechny dopisy budou zároveň uloženy v takzvané Národní kronice. Ta vznikla ve spolupráci Nadace Charty 77 a Národního muzea. Jejím cílem je vytvořit největší archiv vzpomínek na události každodenního života. 

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Generace20
+
Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

08. 03. 2019

Ještě před třemi měsíci znal jméno Zuzany Čaputové jen málokdo. Dnes je právnička a občanská aktivistka horkou favoritkou na prezidentský post. O jeho obsazení se bude poprvé rozhodovat 16. března a případně ještě v druhém kole o 14 dní později. Výhrou Čaputové by Slovensko získalo liberální prezidentku a zároveň první ženu v čele středoevropského státu. Dosavadní prezident Slovenska Andrej Kiska se rozhodl znovu nekandidovat, jako svoji nástupkyni ale podpořil právě Čaputovou.

I přesto, že není v politice kovaná a donedávna byla takřka neznámá, mladé lidi přitahuje. Podle průzkumu agentury AKO z konce února je Zuzana Čaputová (45) s 53 procenty v čele žebříčku kandidátů na post slovenského prezidenta. „Když měl nastupovat Kiska, skoro nic jsem o něm nevěděla, jako o Čaputové doteď. Ale náš současný prezident nám udělal skvělé jméno ve světě a mimo jiné právě tuto kandidátku podporuje. Možná i proto je to pro mě nějaký indikátor podpořit právě Čaputovou,“ říká Slovenka Zuzana Páleníková (25),která studuje na Univerzitě v Bratislavě.

Prezidentka, která chce sjednocovat

Vystudovaná právnička je známá především občanskou angažovaností. Téměř čtrnáct let se pokoušela prosadit uzavření skládky odpadu v Pezinku. Je místopředsedkyní neparlamentní strany Progresívne Slovensko, podporuje adopci dětí homosexuálními páry a snaží se sjednocovat lidi. Její heslo zní: „Postavme se zlu, spolu to dokážeme.“ A právě to části mladých imponuje. „Myslím, že dokáže naší zemi posunout lepším směrem. Líbí se mi její názory. Říká, že je ideální, když má dítě otce i matku. A než aby vyrůstalo v ústavu, je lepší, aby si ho vzal do péče homosexuální pár. A to jsou věci, které konzervativní Slovensko potřebuje, aby se mohlo rozvíjet,“ říká Slovenka Martina Kráľovská (21), která v Česku studuje žurnalistiku.

Čaputové nahrává i fakt, že v ní Slováci, otrávení skandály, vidí šanci na zlepšení situace v zemi. „Její preference jsou produktem vyhrocené atmosféry posledního roku, kdy velká část slovenské společnosti přijímá schéma boje dobra se zlem. Na straně dobra stojí iniciativa Za slušné Slovensko a lidé na náměstích, zatímco zlo jsou korupce a organizovaný zločin,“ říká politolog Vladimír Hanáček. Čaputová podle něj stojí v očích řady Slováků právě na straně dobra, působí věrohodně a jejím plusem je i velké charisma.

Rozvod jako antikampaň

Žena v čele země by byla novinkou nejen pro Slovensko, ale pro celou střední Evropu. „Myslím, že je u nás bohužel ještě stále dost konzervativních lidí a hlavně těch, kteří se nechají lehce ovlivnit negativní kampaní proti ženě. Ještě stále panuje názor, že by žena na takto vysokém postu stát neměla,“ upozorňuje Kráľovská. Podle ní také některým lidem vadí, že je Čaputová rozvedená. To potvrzují i průzkumy. Z těch vyplývá, že starším lidé negativně vnímají jejíkomplikovaný život a nezkušenost v politice. „Nelíbí se mi, že je to takový umělý výtvor, o kterém před třemi měsíci nikdo nic netušil, teda určitě nikdo z obyčejných občanů. Na druhou stranu se mi nelíbilo, jak na ni tlačili, aby se vzdala ve prospěch Mistríka,“ říká manažerka slovenského rádia Frontinus Blanka Ulaherova (58). 

Právě bývalý protikandidát Čaputové, vědec Robert Mistrík, z voleb nakonec odstoupil v její prospěch. Svým voličům doporučil volit Čaputovou hlavně proto, že se ztotožňuje s jejími názory. „Rezignace Mistríka jí pomohla, protože měl sice silnější politické ostruhy, ale chybí mu charisma a tah na branku,“ vysvětluje politolog Hanáček. Z ostatních 14 kandidátů může Čaputovou podle průzkumů ohrozit pravděpodobně už jen místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič (52), který kandiduje za hlavní vládní stranu Směr.

Průzkum agentury AKO, 27. – 28. února 2019, 800 respondentů.

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Generace20
+
Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Generace20

Autor: Anna Žáková

07. 03. 2019

Přestat po sjezdovce jen jezdit, ale začít na lyžích různě skákat a zdolávat překážky si netroufne hned tak každý. Freestylovému lyžování se v Česku aktivně věnuje jen pár desítek lidí. Důvodem je nejen náročnost sportu, ale i malé zázemí a nedostatek snowparků.

Freestylové lyžování je v Česku stále okrajovým sportem. Každý rok na českých závodech startuje jen omezený okruh jezdců. I na mistrovství České republiky ve slopestylu, tedy jízdě ve snowparku přes překážky a skokánky, má do Pece pod Sněžkou letos v březnu dorazit maximálně 35 závodníků. „Freestyle nemá na českých sjezdovkách dlouhou tradici, takže o něm většina lidí zatím ani moc neví,“ vysvětluje organizátor závodů a několikanásobný mistr České republiky Roman Dalecký. Důsledkem je, že v Česku už několik let závodí stále ti samí lidé a každou zimní sezónu se na turnajích objeví maximálně dva noví jezdci. Freestylovému lyžování v Česku podle Daleckého chybí hlavně dobré zázemí. „V celé republice je jen pár kvalitních snowparků, tedy míst s nejrůznějšími překážkami a skokánky,“ vysvětluje Dalecký. Lyžaři tak mohou naplno trénovat jen v Deštném v Orlických horách, ve Vítkovicích a v Peci pod Sněžkou.

Kreativita na sjezdovce

V blízkém zahraničí je situace lepší. „Například v Rakousku jsou dobře vybavené snowparky prakticky v každém lyžařském středisku,“ popisuje Petr Křivánek, který se freestylovému lyžování věnuje třináct let. V Česku mají lidé k freestylu i odlišný přístup. „Když se u nás učí děti lyžovat, učí se jen na sjezdovce. V jiných zemích instruktoři berou začátečníky právě i do snowparků a učí je tam malé skoky a zdolávání překážek. Už od dětství tak lyžařům vštěpují nějakou kreativitu, aby jen nejezdili nahoru a dolů na sjezdovce,“ říká Křivánek.

Dalším důvodem, proč se lidé do freestylu na lyžích příliš nehrnou, je potřebné vybavení. Ke zdolávání překážek a skokánků jsou potřeba speciální pružné lyžese zvednutou patkou, díky které může lyžař jezdit i pozadu. „Spousta lidí si myslí, že s takovými lyžemi se nedá jezdit normálně po sjezdovce. To je ale nesmysl, což lidé často nevědí. A tak se takové lyže zdráhají koupit sobě nebo svému dítěti a ke skokům nebo překážkám se vůbec nedostanou,“ vysvětluje další z freestylových lyžařů Ondra Beneš.

Strach z pádu odradí

Aby jezdci v závodech uspěli, musí zdolat nejrůznější překážky. Například bedny a zábradlí, skoky s odrazy popředu a pozadu, s chycením lyží a rotací doprava i doleva. I technická a fyzická náročnost a krkolomné triky spoustu lidí od tohoto sportu odradí ještě před tím, než jej vůbec zkusí. „Často se také stává, že se někdo konečně odváží. Neví ale, jak jednotlivé triky správně provést, spadne, namele si a už to zkoušet nechce,“ říká Dalecký.

Rozvoji této disciplíny by pomohlo nejen více snowparků, ale i zkušení trenéři. „V současné době se snažíme získat od lyžařského svazu a z dotací peníze, abychom mohli platit trenéry, kteří by se věnovali talentovaným dětem,“ popisuje Dalecký. V lyžařských střediscích se snowparky také zkušení jezdci často pořádají freestylové kurzy i pro začátečníky. „Freestylerů na lyžích tak přibývá. Jde to ale neskutečně pomalu, u tohoto sportu vydrží opravdu málokdo,“ dodává Dalecký.

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Generace20
+
Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Generace20

Autor: Jiří Charvát

07. 03. 2019

S příchodem jara roste počet lavin. Jen během února zasypaly v Evropě desítky lidí. Mezi nejrizikovější oblasti starého kontinentu patří Alpy, ale také Tatry na sousedním Slovensku. Od začátku ledna 2019 v evropských horách zahynulo pod sněhem více než 40 lidí, dva z nich byli Češi. Za pády lavin může nejen oteplení, které způsobuje tání sněhu, ale také neopatrní turisté.

Horská služba riziko lavin důsledně monitoruje. Přesto na ně ve výjimečných případech nemusí být lidé upozornění. Například ve švýcarských Alpách a ve slovenských Tatrách v únoru letošního roku spadly laviny, přestože byl v obou případech vyhlášen jen druhý nejnižší stupeň nebezpečí z pěti možných. U tohoto stupně se přitom nepředpokládá samovolné uvolnění velkých lavin. „Mohou být nevyzpytatelné. Nezáleží jen na venkovní teplotě, ale také na mnoha jiných faktorech, jako například na množství sněhové vrstvy, nebo na její struktuře,“ vysvětluje člen horské záchranné služby Radim Malý (36). Důležitá je i poloha a příkrost svahu. „Nejčastěji vznikají laviny na svazích, které mají sklon víc než 30 stupňů,“ dodává.

Lavinu často strhnou lyžaři

Právě proto je i s moderními technologiemi těžké odhadnout, kde lavina hrozí a kde ne. Konkrétně v Alpách se zatím daří snižovat počet lidských úmrtí v důsledku zavalení lavinou v obydlených oblastech. K tomu přispěly především kontrolované odstřely sněhu pomocí pečlivě rozmístěných naloží. V neobydlených místech je ale množství obětí každý rok jiné. Vyplývá to z výzkumu ResearchGate, který také uvádí, že v Alpách přijde v průměru každoročně pod sněhem o život přibližně sto lidí.

Nejčastěji mohou za pád lavin lidé. „Často se jedná o lyžaře, kteří praktikují takzvaný freeride (sjezd mimo vyznačené trasy pozn. red.). Ti najedou na větší množství sněhu, přetíží ho a strhnou tak lavinu,“ říká Malý. To potvrzuje i Slovák Miro Gajzura (26), který jezdí pravidelně freeride na lyžích ve slovenských Tatrách. Právě tam letos zahynuli dva lidé, včetně dlouholetého člena slovenské horské služby. „Vždy kontrolujeme web horské záchranné služby, než vyrazíme. Pokud hlásí lavinové ohrožení, tak akci rušíme,“ tvrdí Gajzura. Doporučuje taky vyhýbat se rizikovým oblastem, obzvlášť když svítí slunce a je bezvětří. V takovém případě je šance na vznik laviny podstatně vyšší.

Snažit se plavat kraula

Sníh často strhnou turisté a horolezci, kteří se vydávají mimo bezpečné stezky. Podle  záchranáře Malého by měli dbát na doporučení horské služby. Ti, kteří se vyhlášení rozhodnou ignorovat, by měli mít alespoň odpovídající vybavení. Základem je dobře zásobená lékárnička. Každý z členů výpravy by měl mít i takzvaný pípák, který může usnadnit hledání zasypaného pod lavinou. Nezbytná je také sonda, či skládací lopatka. Zachránit život mohou i lavinové airbagy, tedy speciální batohy, které se dají rychle nafouknout.

Pokud se člověk ocitne v bezprostředním ohrožení lavinou, doporučuje se několik postupů. Lyžař nemá zastavovat, ale pokusit se před lavinou ujet šikmo po svahu a dostat se tak do bezpečí. „V případě že člověk na lyžích stojí, už by se neměl pokoušet ujíždět. Místo toho by měl odepnout lyže, odhodit veškerou zátěž a snažit se na lavině plavat kraula. To samé platí i pro horolezce a turisty,“ vysvětluje Malý. Jedním dechem ale dodává, že by si lidé měli v první řadě rozmyslet, jestli má cenu se vydávat na svah i přes vyhlášené lavinové ohrožení.

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Generace20
+
Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

07. 03. 2019

Vtěsnat život francouzské spisovatelky Sidonii-Gabrielle Colette do jednoho filmu je nelehký úkol. Napsala padesát knih, vystupovala jako varietní umělkyně, měla milostné vztahy s muži i ženami a třikrát se vdala. V roce 1948 byla nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu. Zachytit aspoň část jejího života na filmové plátno se pokusil režisér Wash Westmoreland.

Snímek Colette: Příběh vášně jen v krátkosti nastíní dvacet let života slavné francouzské spisovatelky. Ve filmu vidíme proměnu mladé a naivní dívky v samostatnou a sebevědomou ženu, krize, které provází manželský vztah Colette a Vilarrse, nebo jak spisovatelka začíná projevovat zájem o ženy. Jednotlivá témata, u kterých by ale divák očekával, že jim režisér dá více prostoru, však náhle nahradí jiné. Jednou takovou pasáží je moment, kdy Vilarrs odveze Colette na venkovské sídlo, aby mohla psát druhý díl knihy. Když však psát odmítá, zamkne ji manžel do pokoje a neodemkne, dokud knihu nenapíše. Colette se sice rozčiluje, ale nakonec usedá k psacímu stolu. Náhle děj přeskočí o několik let dopředu a začíná nový příběh. 

Dvacet let za dvě hodiny

Film tak působí dojmem, že se režisér Wash Westmoreland snažil do snímku vtěsnat co nejvíce milníků ze života hlavní hrdinky. Jednotlivá témata však nedotáhl do konce a ukázal je spíše povrchně. Divák se tak nedokáže plně vcítit do role hlavní hrdinky. Nedozví se, co mladá Colette prožívala, když se dozvídala o nevěrách svého manžela. Ve filmu není ani ukázáno, jak na ni nahlížela tehdejší společnost, když se po pařížském nábřeží procházela v pánském obleku. Ženy na přelomu devatenáctého a dvacátého století nosily striktně jen šaty, nebo sukně a na ty, které se vymykaly těmto zvykům se lidé dívali skrze prsty. Některé věci si musí divák zkrátka domyslet po zhlédnutí filmu sám.

I přesto ale zanechá snímek pozitivní dojem. Velkou zásluhu na tom má herečka Keira Knightly, která se ujala hlavní role Colette. Ve svých třiatřiceti letech dokázala dokonale ztvárnit přerod její hrdinky z naivní šestnáctileté dívky do sebevědomé ženy. Jedním z nejpůsobivějších momentů ve filmu je také její monolog, ve kterém svému manželu vytýká prodej autorských práv na knihy o Claudine. Zde herečka dokonale ztvárnila silnou ženu, která se už nebála postavit svému manželovi. Keiru Knightly, kterou si pamatujeme z filmu Pýcha a předsudek nebo Anna Karenina, tak dokázala, že role sebevědomé ženy v dobových kostýmech jí zkrátka sedí. 

Nepřesné české titulky

Světovou premiéru měl snímek už v lednu, v českých kinech se promítá od 28. února. Zhlédnout film je možné s českým dabingem nebo titulky. U nich je na místě zdůraznit, že nejsou vždy přesné a vynechávají i některé fráze, které herci říkají. V originálním znění také bijí do uší francouzská slova, která občas zazní mezi angličtinou. Při sledování snímku působí ale spíše rušivě, než aby dokreslovaly atmosféru Francie.

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Generace20
+
Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

07. 03. 2019

Zbraň poprvé držela střelkyně Michaela Štenglová (23) v ruce už v šesti letech, ve kterých cílila na papírový terč vzduchovkou. Kdyby ale její otec závodně nestřílel, pochybuje, že by se dostala až ke střelbě loveckého parkúru. Je tak jednou z mála žen, které se tomuto sportu v České republice věnují.

Co je při střelbě nejdůležitější?

Rozhodně uvědomit si, že člověk nestřílí pro výsledek, ale sám pro sebe. Po prvních úspěších jsem na sebe měla větší nároky. Jakmile jsem ale začala přemýšlet o tom, že chci mít lepší výsledky, tak se nedostavovaly. Proto je důležitá psychika. Techniku se člověk naučí, ale samotné střílení je o hlavě. Terče musím vymyslet předtím, než se postavím na stanoviště. Pak je hlavní si správně stoupnout, dát dobře hlaveň zbraně a vypnout hlavu. Střílím tělem, a proto je důležité všechno nechat na něm. Jakmile začne hlava nad něčím přemýšlet, je konec.

Přivede vás střílení na jiné myšlenky?

Určitě. Všechno právě odsunu a jsem v tu chvíli myšlenkami jenom na střelnici. Nic nechci řešit. Je to asi jediný místo, na kterém jsem schopná mít celý den mobil v autě a podívám se na něj až večer na hotelu. Paradoxně ale přijedu po celovíkendovém závodě domů unavená. Když střílel jen táta a vracel se v tomhle stavu domu, nevěřila jsem, že může být tolik unavený. Když jsem zažila psychický, ale i fyzický nápor, zjistila jsem, že lovecký parkúr není úplně snadný sport. Za víkend dostanu kolem 300 zpětných ran do ramene od zbraně a několikrát jsem měla „štěstí” na střílení v extrémních horkách. Trávím ale čas s lidmi, které mám ráda a všichni střílíme proto, že nás to baví.

Michaela ŠtenglováPochází z Dnešic na Plzeňsku. Její otec Jiří Štengl založil střelecký klub Cinderella Dnešice, kterého je členkou. Od patnácti let střílí závodně a ze soutěží má také zkušenosti jako rozhodčí. Je několikanásobnou mistryní České republiky v loveckém parkúru a na mistrovství světa se v této disciplíně nejlépe umístila na 11. místě. V roce 2018 vyhrála mistrovství Evropy v Itálii v lovecké kombinaci.

Jaké to je být v komunitě střelců jedna z mála žen, které v České republice střílí?  

Jsme jedna velká rodina a je to jedno z míst, kde se cítím nejlépe. Vyrůstala jsem mezi samými chlapy a je s nimi pohoda. Když přecházíme z jednoho střeleckého stanoviště na druhé, vždycky je sranda, navzájem se podporujeme a chlapi mi vždy řeknou všechno na rovinu. Přijde mi, že naopak ženy občas řeší naprosté hlouposti.

Například?

Třeba to, jestli jsem přišla na střelnici nenamalovaná nebo jaké mám na sobě oblečení. Nejdřív jsem si myslela, že vzhled nemůže ovlivnit výkon. Při střílení je ale hodně důležité sebevědomí a jestli se člověk cítí dobře. A když se na mne bude nějaká holka špatně koukat, tak ho vysoký mít nebudu. Podle mne i proto nestřílí ženy tak dobré výsledky jako muži, protože kromě samotného střílení ještě řeší spoustu věcí okolo. Muži u střílení většinou nepotřebují vypadat dobře. V Čechách je ale střelkyň málo a navzájem se podporujeme.

A na mezinárodních soutěžích je mezi střelkyněmi rivalita?

Rivalita je v každém sportu a hlavně na mezinárodních závodech si na „kamarádky“ s ostatními holkami moc nehrajeme. Dokud jsem nebyla na předních příčkách, nikdo mě neřešil. Až poté, co jsem skončila druhá na mistrovství Evropy v lovecké kombinaci, tak na mě byla na dalších závodech upřena větší pozornost. Řešilo se například, jestli moje zbraň splňuje podmínky soutěže.

Ovlivnilo to i výkon?

Psychicky jsem všechnu tu pozornost neunesla a absolutně jsem nezvládla nastřílet jednu položku závodu. Přestala jsem se soustředit na střílení a podvědomě jsem řešila jenom to, co si o mně kdo myslí. Přijde mi, že chlapi takové věci neřeší, ale ženy jsou nepřející. Když například vyhraje kdokoliv v mužské kategorii, tak mu všichni blahopřejí a vypadají, že mu výhru přejí. Ženy jsou oproti tomu velké rivalky a vražedně po sobě koukají. Myslím si, že neumí unést prohru.

Podporujete se navzájem s otcem ve střelbě?

Občas spolu střílíme ve skupině, často se hecujeme, motivujeme se a radíme si, jakým způsobem terč trefit. Někdy se mi povede ho přestřílet, ale rozhodně to není pravidlem. Nejsme ale rivalové, táta se tomu směje a říká, že mládí má jít vpřed. Je rád, že se mi daří.

Otec vás ale netrénuje. Proč?

Když jsem začala střílet, byl lovecký parkúr v České republice krátce. Každý ze střelců si musel najít sám svůj styl a můj táta nebyl typ člověka, který by mi vysvětlil, jak na to. Naprosté základy mě proto naučil střelec František Hondl a poté jsem začala jezdit pravidelně na závody. Na nich jsem byla ve stejné skupině s několikanásobným mistrem České republiky v loveckém parkúru Pavlem Zázvorkou, který mě na nich současně začal také trénovat.

Lovecký parkúrJe disciplína, při které se sestřelují asfaltové terče ve volné přírodě. Oproti střeleckým olympijským disciplínám trapu a skeetu, přechází střelci na jednotlivá stanoviště, která jsou od sebe vzdálená tak, aby z jednoho nebylo vidět na druhé. Často se nachází na loukách, na skalách a v lesích. Zbraň střelci nahazují do ramene až při spatření terčů, které létají ve vymezeném prostoru v různých kombinacích od střelce, ke střelci, zprava nebo zleva a simulují pohyb zvěře.

Trénujete pouze na závodech. Není to málo?

Parkúroví střelci nemají moc času ani možností trénovat. V České republice je pouze jedna střelnice na Vráži ve Středočeském kraji, která má stacionární vrhačky asfaltových holubů, které se nemusejí rozestavovat na stanoviště. V Dnešicích jsem občas s pár vrhačkami střílela v rámci tréninku alespoň objem terčů, který střílím na závodech. Nejpřínosnější pro mne ale bylo účastnit se každý víkend závodů, při kterých mi Pavel Zázvorka řekl, co je dobře a špatně. Dodal mi sebevědomí a věřil, že mám talent a můžu mít dobré výsledky.

Dá se říct, že má člověk na střílení talent?

Z mého pohledu je talent o tom, že lidé musí pochopit, jak střílení funguje. Jsou střelci, kteří střílí přes patnáct let a pořád mají stejné výsledky a nedokáží se posunout dál. Řeší terče technicky a moc nad nimi přemýšlejí. Proto bych střelbu přirovnala třeba k tancování. Pokud se člověk naučí kroky, už na ně nemyslí a hýbe se automaticky. Poté záleží na provedení. A když střílím, tak se spolehnu na tělo, které už naučené pohyby dělá samo. Občas to ale nevyjde, proto potřebuji zapracovat ještě na tom, abych vždy vypnula hlavu.

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Generace20
+
Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

07. 03. 2019

Vtěsnat život francouzské spisovatelky Sidonii-Gabrielle Colette do jednoho filmu je nelehký úkol. Napsala padesát knih, vystupovala jako varietní umělkyně, měla milostné vztahy s muži i ženami a třikrát se vdala. V roce 1948 byla nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu. Zachytit aspoň část jejího života na filmové plátno se pokusil režisér Wash Westmoreland.

Snímek Colette: Příběh vášně jen v krátkosti nastíní dvacet let života slavné francouzské spisovatelky. Ve filmu vidíme proměnu mladé a naivní dívky v samostatnou a sebevědomou ženu, krize, které provází manželský vztah Colette a Vilarrse, nebo jak spisovatelka začíná projevovat zájem o ženy. Jednotlivá témata, u kterých by ale divák očekával, že jim režisér dá více prostoru, však náhle nahradí jiné. Jednou takovou pasáží je moment, kdy Vilarrs odveze Colette na venkovské sídlo, aby mohla psát druhý díl knihy. Když však psát odmítá, zamkne ji manžel do pokoje a neodemkne, dokud knihu nenapíše. Colette se sice rozčiluje, ale nakonec usedá k psacímu stolu. Náhle děj přeskočí o několik let dopředu a začíná nový příběh. 

Dvacet let za dvě hodiny

Film tak působí dojmem, že se režisér Wash Westmoreland snažil do snímku vtěsnat co nejvíce milníků ze života hlavní hrdinky. Jednotlivá témata však nedotáhl do konce a ukázal je spíše povrchně. Divák se tak nedokáže plně vcítit do role hlavní hrdinky. Nedozví se, co mladá Colette prožívala, když se dozvídala o nevěrách svého manžela. Ve filmu není ani ukázáno, jak na ni nahlížela tehdejší společnost, když se po pařížském nábřeží procházela v pánském obleku. Ženy na přelomu devatenáctého a dvacátého století nosily striktně jen šaty, nebo sukně a na ty, které se vymykaly těmto zvykům se lidé dívali skrze prsty. Některé věci si musí divák zkrátka domyslet po zhlédnutí filmu sám.

I přesto ale zanechá snímek pozitivní dojem. Velkou zásluhu na tom má herečka Keira Knightley, která se ujala hlavní role Colette. Ve svých třiatřiceti letech dokázala dokonale ztvárnit přerod její hrdinky z naivní šestnáctileté dívky do sebevědomé ženy. Jedním z nejpůsobivějších momentů ve filmu je také její monolog, ve kterém svému manželu vytýká prodej autorských práv na knihy o Claudine. Zde herečka dokonale ztvárnila silnou ženu, která se už nebála postavit svému manželovi. Keiru Knightley, kterou si pamatujeme z filmu Pýcha a předsudek nebo Anna Karenina, tak dokázala, že role sebevědomé ženy v dobových kostýmech jí zkrátka sedí. 

Nepřesné české titulky

Světovou premiéru měl snímek už v lednu, v českých kinech se promítá od 28. února. Zhlédnout film je možné s českým dabingem nebo titulky. U nich je na místě zdůraznit, že nejsou vždy přesné a vynechávají i některé fráze, které herci říkají. V originálním znění také bijí do uší francouzská slova, která občas zazní mezi angličtinou. Při sledování snímku působí ale spíše rušivě, než aby dokreslovaly atmosféru Francie.

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Generace20
+
Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

06. 03. 2019

Klopýtající fotbalovou Spartu by měl spasit záložník Bořek Dočkal. Rudý dres znovu oblékl na konci února po dvou letech působení v čínském klubu Che-nan Ťien-jie, kam ho v únoru 2017 Sparta prodala za 230 milionů korun. Vedení Sparty i její fanoušci si od Dočkalova návratu na domácí půdu slibují mnoho. Budoucnost klubu ale nezávisí na jediném, byť sebelepším hráči.

Kdysi dominujícímu českému klubu už dlouho chybělo něco, co by ho povzbudilo. Ofenzivní záložník Dočkal do mužstva dobře zapadl a vnesl do něj novou naději. Sparta konečně získala tvůrce hry, který to s týmem umí. Dočkal v posledních duelech s Baníkem Ostrava a Slovanem Liberec přispěl k výhře svého týmu dvěma asistencemi. Mohlo by se proto zdát, že jsou na obzoru lepší časy. Příchod jednoho hráče ale mužstvo nespasí. Neplatí slova písničky z dětského pořadu „znáte Bořka, všechno spraví“.

Sparta se potýká s problémy dlouhodobě. V létě po příchodu staronového trenéra Zdeňka Ščasného přišla naděje, která zase rychle zhasla. Z devatenácti ligových zápasů Sparta devětkrát vyhrála, pětkrát prohrála a pětkrát remizovala. Hráči na hřišti působili rozháraně, jako by nevěděli, co mají dělat. Tento katastrofický scénář začal psát už italský trenér Andrea Stramaccioni. S chaotickou hrou, již předváděla, se Spartě kolo od kola jen dále vzdaloval titul.

Jak se opakovaně potvrzuje, jen otevřená peněženka majitele klubu Daniela Křetínského nestačí. Chybí smysluplná a funkční vize a ti, kdo ji dokáží naplnit. Sázka vedení na zahraničního trenéra Stramaccioniho, který s sebou přivedl jedenáct nových hráčů celkem za půl miliardy korun, nevyšla. Či spíše – Křetínského sen vybudovat silné mezinárodní mužstvo dopadl jako Titanic. Sázka na Ščasného taky nevypadá přesvědčivě. I když se Křetínskému v jiných oblastech byznysu (převážně v energetice) daří, jeho srdcová záležitost, fotbalový klub, upadá. Sparta potřebuje vyhrávat a sbírat tituly. Naposledy ovládla českou ligu před pěti lety. Časy, kdy stála na výsluní českého fotbalu, dávno pominuly a od té doby, jako by ji pronásledovalo prokletí. Pokud se Sparta s dalšími „novými časy“ nevzpamatuje, je otázkou i to, zda majitele klubu neomrzí stále dotovat klub, který si na sebe nedokáže svými výkony vydělat.

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Generace20
+
Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Generace20

Autor: Kristýna Stoklásková

02. 03. 2019

Najít dostupné bydlení, ať už ke koupi nebo na pronájem, je v posledních letech v Česku problém. Málo se staví, nájmy i ceny bydlení stále rostou. A problém neřeší ani Program pro mladé, systém nízko úročených půjček, který vloni spustila vláda.

Manželé Slováčkovi z Prahy (25 let) si raději místo státní půjčky vzali hypotéku. „Hlavním důvodem je to, že jsme neměli finance nad rámec půjčky. Kupovali jsme byt a potřebovali jsme financovat úvěrem co nejvyšší částku. Řešit žádost nám přišlo zbytečně zdlouhavé a dva úvěry, na maximální částku od státu a zbytek v bance, jsme nechtěli,“ říká Lucie Slováčková. 

Bytů je na trhu málo

S manželem měli štěstí, že byt vůbec sehnali. I tam, kde lidé peníze na nákup mají, je problém vůbec nějaký byt či dům ke koupi najít. „K našemu bydlení jsme přišli jako slepí k houslím. Když nám bylo 21 let, pronajali jsme si byt, za rok jsme měli svatbu a po dvou letech bydlení v nájmu nám paní majitelka řekla, že byt chce prodávat. Měli jsme štěstí. Jsou to dva roky, co máme hypotéku,“ vysvětluje Slováčková.

Státní program pro mladéStát se rozhodl pomoci mladým v situaci s financováním bydlení. Prostřednictvím Státního fondu rozvoje bydlení (SFRB) poskytuje od srpna 2018 výhodný úvěr Program pro mladé na pořízení nebo zkvalitnění bydlení pro manželské nebo registrované páry do 36 let a lidi s dětmi do 15 let. Půjčka na bydlení je s výhodným úrokem jedno procento a splatností 20 let, ve výjimečných případech až 25 let. Program pro mladé je kontinuální projekt a každý rok se obnovuje.

A problém je i s nájmy. V Praze v roce 2018 meziročně vzrostlo průměrné nájemné bez poplatků o tři procenta. Za poslední dva roky ale stouplo téměř o pětinu. Většina mladých proto svou bytovou situaci řeší spolubydlením nebo zůstávají u rodičů a šetří na první zálohu hypotéky.

Špatně dostupné bydlení je i v řadě dalších měst a krajů v Česku. Státních a obecních bytů je málo, řešením by podle expertů bylo, kdyby schvalování stavebního povolení netrvalo tak dlouho a stavělo se rychleji. „Pomoc od státu bych také očekával formou výstavby vlastního bydlení, které by bylo nájemní, a které by ulehčilo start do života právě mladým rodinám,“ citovala ČTK hypotečního specialistu Chytrého Honzy Daniela Horňáka.

Hypotéky stále vedou 

„Dokud budou peníze, program státních půjček poběží dál s cílovou částkou jedné miliardy na každý rok,“ slibuje ředitel odboru politiky bydlení ministerstva pro místní rozvoj Jiří Klíma. Podle Lukáše Kovandy, hlavního ekonoma investičních fondů Czech Fund, je ale tato půjčka jen kapka v moři. „V letošním roce si zatím Češi sjednávají hypotéky v průměrném měsíčním objemu 17,45 miliardy korunu. Za jediný měsíc tak na hypotéky jde takřka 27krát více peněz, než je ve zmíněném programu státních půjček přiděleno pro celý rok,“ řekl Kovanda pro ČTK.

Lucie Slováčková sice uznává, že se stát snaží aspoň něco dělat, ale i podle ní tento finanční program na nákup bytu nestačí a většina lidí se stejně musí obrátit na banky. „Podle mě by se mělo více stavět, aby lidé měli kde bydlet za rozumné peníze. Mojí generaci tuto situaci nezávidím,“ konstatuje Slováčková.

Z celkových statistik SFRB pro rok 2018 vyplývá, že nejvíce žadatelů státní půjčky chtělo modernizovat bydlení.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“