Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

KOMENTÁŘ: Hamáček měl pozvednout ČSSD. Socialisty ale dál táhne ke dnu

Generace20

Autor: Jiří Charvát

24. 10. 2018

Komunální a senátní volby dopadly pro ČSSD fiaskem a jen potvrdily mizerný výsledek z loňských voleb do sněmovny. Stranu nedokázal pozvednout ani předseda Jan Hamáček, ani nikdo další z vedení strany.  

Právě nejasné a také nemastné a neslané vůdcovství ČSSD škodí. Strana by potřebovala výraznou osobu, jasnou tvář, s níž si ji volič spojí. Jako ANO s Andrejem Babišem, obrozenou ODS s Petrem Fialou, nebo třeba jako kdysi ČSSD s Milošem Zemanem či Jiřím Paroubkem, jakkoli ti se nakonec rozešli se stranou ve zlém. Problém současné sociální demokracie je, že nemá z čeho vybírat. Silní lídři zoufale chybějí. Její kdysi hlavní osobnosti Milan Chovanec a Lubomír Zaorálek se podílely na propadáku ve sněmovních volbách a moc se  neukazují. Mediálně výrazný Jaroslav Foldyna má zase názory, které patří spíš k vyhraněným populistickým stranám. Letošní únorová volba Jana Hamáčka předsedou byla spíše z nouze ctnost. 

Volební výsledky dokazují, že se ČSSD nepoučila z minulého volebního období, kdy vládla s ANO. Znovu šla s Babišem do vlády a ANO jim sebralo další várku voličů. Osobní ministerské ambice několika jedinců, v čele s Hamáčkem, tak nakonec mohou pohřbít nejstarší českou politickou stranu. 

Je příznačné, že i někteří zasloužilí straníci, jako bývalá ministryně Milada Emmerová, už veřejně prohlašují že jim ve volbách do senátu členství v ČSSD dokonce uškodilo. Nejsou daleko od pravdy. Ve fotbale platí, že když se týmu nedaří, vymění se trenér. ČSSD by mohla spasit už jen výměna předsedy. Jenže nemá odkud brát a dá se proto čekat, že se propadne ještě hlouběji.

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Generace20
+
Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Nepište jen o problémech, nabízejte řešení, žádá nový novinářský trend

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

23. 10. 2018

Pro studenty VOŠP byla přednáška Niny Fasciauxové v mnohém překvapivá. Americká novinářka na půdě školy v polovině října představila metodu "solution journalism", která si postupně hledá své místo v novinářském světě.

Novinářům by už nemělo stačit jen odhalovat a popisovat chyby, omyly a problémy, ale měli by čtenářům nabízet rovnou i řešení. Aspoň tak si ideální žurnalistiku představuje Nina Fasciauxová (32), evropská ambasadorka americké nadace Solutions Journalism Network. Společně s koordinátorkou projektu Ashoka Lucií Černou (37) představily studentům VOŠP žurnalistiku, která se soustředí na řešení problémů a promítá je na příkladech.
„Někde je problém. Zjistím, jak ho řeší jinde, a informuji o tom,“ zjednodušeně vysvětluje nový novinářský přístup koordinátorka projektu Ashoka Lucie Černá. „Často si myslíme, že žijeme ve světě problémů, které nemají řešení. Ale je to spíše tím, že jsme o žádném neslyšeli,“ doplňuje Fasciauxová, která styl práce ukázala i na konkrétních textech. „O Solutions Journalism jsem už slyšel. Na přednášce jsem si ale uvědomil, jak pozitivní vliv by mohla mít na společnost. Byl bych rád, kdyby se tento styl informování uplatnil i v České republice,“ říká student VOŠP Tomáš Kotas.

Konkrétní příklad nabídla i Lucie Černá na projektu Chudé Česko webu Aktuálně.cz. „Web sice popisuje problémy Česka, ale bylo by užitečné k němu přidat i příklad, jak se chudoba řeší v jiných zemích. Tedy dopsat poslední část příběhu,“ vysvětluje Černá.

Organizace Solutions Journalism Network vznikla v Americe v roce 2013. Po čtyřech letech začal tento styl žurnalistiky zaměřené na řešení problémů pronikat i do České republiky. „Letos už aktivně spolupracujeme s českými novináři. Chceme je přesvědčit, že je to styl, který by mohli do své praxe zapracovat,“ říká Černá.

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Generace20
+
Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Čeština se dětem plete s angličtinou. Ve Velké Británii procvičují mateřštinu o sobotách

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

22. 10. 2018

Každou sobotu ráno děti z českých rodin žijících v Anglii vědí, že musí zase do školy. Tam se učí češtinu, která se jim kvůli pobytu v Británii často plete s angličtinou. Bez dokonale zvládnutého mateřského jazyka by v budoucnu mohly mít problém dostat se na vysokou školu v České republice.

V české škole v Leedsu, městě na severu Velké Británie, se pravidelně schází zhruba dvanáct českých žáků. Převážně se jedná o potomky Čechů, kteří odjeli do Anglie za prací, či pochází ze smíšených rodin Čechů a Britů. Sobotní školu navštěvují žáci od tří do dvanácti let. „Děti jsou rozdílného věku, to je při vyučování znát. Snažíme se jim tak předávat pouze základní informace zábavnou a nenucenou formou, aby si z hodin něco odnesly,“ popisuje Jan Kubíček (23), který studuje prvním rokem navazující magisterský obor na Karlově Univerzitě. Ne vždy se ale výuka podaří podle jeho plánu, protože žáci jsou, jak říká, „občas divocí“.

Podle budoucích učitelů děti chodí do české školy dobrovolně, ne z donucení rodičů. „Žáci se hodně snaží a zajímají o probíranou látku. Na vyučování chodí rádi, i když je to něco navíc,“ usmívá se Kubíček. Podotýká, že pro děti je sobotní vyučování možností vidět se s českými kamarády, protože každý z nich většinou navštěvuje jinou anglickou základní školu.

Boj se skloňováním a časováním

Čeština pro děti žijící v Anglii není jednoduchá. „Někteří žáci bojují se skloňováním nebo časováním. Záleží na tom, jak s nimi doma mluví rodiče,“ vysvětluje Kubíček. Dodává, že když děti mluví mezi sebou, často sklouzávají do angličtiny. „Před vyučováním si s dětmi prohlížíme české knížky, které nám nosí ukazovat a čteme je s nimi,“ vypráví studentka pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Dominika Benešová (23). Ta si všimla reklamy na výuku češtiny ve Velké Británii, prošla výběrovým řízením v programu Erasmus+ a odjela.

Výuka je rozdělena na tři bloky. Nejdřív se děti učí češtinu, poté dějepis a zeměpis. „Součástí dějepisu nebo zeměpisu je vždy výtvarná činnost, která navazuje na probíranou látku,“ vysvětluje Benešová. „To znamená, že když jsme probírali české státní svátky, děti si mohly vyrobit například vlastní svatováclavskou korunu,“ dodává. Zábava na závěr podle ní pomáhá k tomu, aby žáci udrželi pozornost a sobotní škola je bavila.

Dvě stě korun za den 

Českých škol či krajanských sdružení je podle českého velvyslanectví v Londýně jedenáct, navštěvuje je přes 700 dětí. Studenti pedagogických fakult jezdí do Anglie v rámci programu Erasmus+. Díky němu mají možnost vycestovat vícekrát za rok a mohou v cizí zemi strávit až dvanáct měsíců. „Rodiče žáků platí organizaci Comenius School in United Kingdom necelých 200 korun za dítě na den,“ popisuje studentka Karlovy Univerzity Dominika Doležalová (23) na příkladu školy v Leedsu. Podle ní se jedná jen o drobný poplatek za to, že děti jsou ve škole tři a půl hodiny.

Pro budoucí učitele je stáž v Anglii neplacenou praxí. Dostávají ale příspěvek v rámci programu Erasmus+, asi 600 euro na měsíc. Musejí pracovat čtyřicet hodin týdně, a tak během pracovních dnů působí i jako asistenti v anglických školách, nebo doučují dospělé Čechy angličtinu. „Vyučováním českých dětí v Anglii získávám především zkušenosti, což je pro mě důležité,“ říká Jan Kubíček. Dodává, že ve Velké Británii si navíc může procvičit i svou angličtinu, což by při výuce češtiny v České republice nemohl.

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Generace20
+
Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Návštěvníci Křečovic budou moci v místní hospodě zakusit atmosféru filmu Vesničko má středisková

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

22. 10. 2018

V Křečovicích, kde se v roce 1985 natáčel film Vesničko má středisková, hodlají vzkřísit atmosféru slavné komedie režiséra Jiřího Menzela. Kde jinde než v hospodě. Vytváří jí Josef Bucek, který chce návštěvníky lákat i na pražákův sloupek či kolo, na kterém jezdila ve filmu Libuše Šafránková v roli Jany Turkové.

Josef Bucek (36) stojí na návsi ve středočeské obci Křečovice, kde se natáčel snímek Vesničko má středisková, a ukazuje na nově opravenou stodolu. „Tam napasuji zadní část škodovky, se kterou ve filmu jezdil Rudolf Hrušínský alias doktor Skružný,“ popisuje svou vizi Bucek. Ten v obci koupil již několik objektů. Z nich se chystá vytvořit kulturní stodolu a hospodu, kam umístí řadu rekvizit, které budou připomínat příběh stále populárního filmu.

Nápad vznikl podle Bucka náhodou. „Chtěl jsem se přestěhovat z Prahy na venkov a když jsem jednou projížděl Křečovicemi, všiml jsem si, že jsou tu na návsi domy na prodej. Proto jsem je v listopadu 2017 koupil. Už při prohlídce prostorů jsem si ale usmyslel, že z nich bude hospoda a kulturní stodola,“ říká Bucek. Až později se k svému překvapení dozvěděl, že se v Křečovicích natáčel film Vesničko má středisková. Rozhodl se toho využít a na filmovém příběhu založit styl hospody. „Ne že bych byl nějaký skalní fanoušek filmu. Spíše se mi to hodilo jako marketingový nástroj,“ přiznává Bucek, který svou vizi představoval obyvatelům Křečovic v sobotu 13. října.

Socha Drápalíka nebude

Bucek už pomalu začíná svůj plán uskutečňovat. Zakoupené domy postupně opravuje a plánuje, jak do hospody umístit rekvizity odkazující na slavné scény z filmu. Jednou z nich bude například pražákův sloupek. Do toho v jedné ze scén narazil řidič Karel Pávek při couvání s nákladním autem kvůli nepozornému závozníkovi Otíkovi. „Chtěl jsem do hospody umístit i sochu Drápalíka – muže, kterého ve filmu přejel kombajn a on jako zázrakem přežil. Nakonec tu ale odlitek nebude, protože bych tím porušil autorská práva,“ vysvětluje Bucek. Kompletně by chtěl mít hostinec hotový v červnu příštího roku.

Objekty, které Bucek koupil, sousedí s chalupou, ve které bydlel filmový Otík. Před tímto stavením se každé ráno závozník scházel s panem Pávkem a odcházeli pracovat do Jednotného zemědělského družstva (JZD) na druhé straně návsi. Scéna, ve které Pávek s Otíkem míří do JZD, je pro diváky asi jednou z nejznámějších. V záběru dominuje vstupní brána s rudou hvězdou a nápisem JZD Mír Neveklov, středisko Křečovice. „Brána skutečně dlouhé roky ke Křečovicím patřila, nebyla výtvorem filmařů. Později ji omylem při průjezdu strhl zemědělský stroj a pak dlouho rezivěla někde pod senem,“ říká vedoucí zemědělského družstva Křečovice Jan Kryštofík. Až vloni v lednu se JZD Křečovice rozhodlo u příležitosti 30. výročí natáčení Vesničky mé střediskové bránu znovu postavit.

Rudá hvězda budí emoce

„Když jsem do Křečovic přišel, ani mě nenapadlo, že jsem ve „vesničce střediskové“. Občas k nám ale do družstva chodili různí lidé a na bránu se ptali. To nás přimělo ji znovu postavit,“ vzpomíná  Kryštofík. Je přesvědčen, že brána dává vesnici správný ráz. Někteří obyvatelé obce si ale naopak myslí, že slavobrána s rudou hvězdou podobu vesnice kazí. „Rudá hvězda rozdmýchala emoce zejména u starších lidí, kteří ji berou jako symbol komunistického režimu. Tak to ale vůbec myšleno nebylo,“ zdůrazňuje Kryštofík. Zemědělské družstvo Křečovice prý bránu obnovilo pouze jako poctu filmu režiséra Jiřího Menzela, jehož snímek byl v roce 1987 nominovaný na Oscara.

Podobně bude snímek připomínat i hostinec Josefa Bucka. K jeho nápadu se většina obyvatel vesnice staví pozitivně. „Já mu přeji, aby svou vizi dotáhl do konce. Nikdo z místních doposud nedokázal potenciál příběhu Vesničky k něčemu smysluplnému využít. Takže jsem rád, že se někdo konečně našel,“ říká křečovický rodák Jaroslav Hodík. Hostinec by navíc mohl pozvednout i společenský život. Původní hospoda U Kohouta, ve které pronesl Oldřich Vlach v roli pana Kunce známou hlášku: „Chlapi, nelejte to pivo z oken“ je totiž už mnoho let zavřená.

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Generace20
+
Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Bojovnice, která se jen tak nevzdá. Tři olympijské medaile Seemanové jsou přínosem

Generace20

Autor: Petra Macháčková

18. 10. 2018

Českým juniorským sportovcům se na říjnových Olympijských hrách mládeže 2018 v Buenos Aires dařilo. Získali rekordních 13 cenných kovů. Nejvíc, konkrétně tři získala osmnáctiletá plavkyně Barbora Seemanová. Úspěchy mezi juniory ale nemusí být zárukou pro další úspěch, řada z nich přechod mezi seniory nezvládne.

V zimě přitom měla česká plavkyně tříměsíční tréninkový výpadek kvůli mononukleóze a znovu plavat začala až v dubnu letošního roku. Navíc se rozhodla pro olympijský úspěch obětovat účast na letošním mistrovství Evropy. „Je to obrovská satisfakce. Bára měla hodně naplaváno z minulých let. Je bojovnice, která se jen tak nevzdá. Pro nás to byla snová olympiáda,“ řekla její trenérka a vedoucí výpravy plavců na OH mládeže Petra Škábová.

Výsledky juniorů na Olympijských hrách mládeže v Argentině dokazují, že Česko má řadu sportovních nadějí. Seemanová, která vybojovala dvě zlata a jeden bronz, vítězstvím na kraulařské stovce dokonce o devět setin vylepšila český rekord. Nejvíc se ale nadřela na třetí místo z dvoustovky. „Zlato na nejdelší trati bylo opravdu hodně daleko, něco přes vteřinu. Tato disciplína mě i hodně bolela, jak fyzicky, tak psychicky,“ konstatovala Seemanová, která si nejdříve vyzkoušela klasické olympijské hry a pak se teprve kvalifikovala na ty juniorské. Seemanová plavala štafetu už před dvěma lety v brazilském Riu, kde byla nejmladší členkou české výpravy.

OH mládežeVidina pořádat olympijské hry i pro „juniory“ napadla manažera Johanna Rosenzopfa už v roce 1998. Šlo o reakci na zvyšující se dětskou obezitu a klesající zájem mládeže o pohybové aktivity, především v rozvinutých zemích. Mezinárodní olympijský výbor návrh nejprve zamítl, po několika letech ale představil vylepšenou vizi. OH mládeže se konají jednou za čtyři roky, jsou rozděleny na zimní a letní, a účastnit se jich mohou sportovci ve věku od 15 do 18 let.

Důraz na vzdělání

„Účast na OH mládeže přináší juniorským sportovcům mnoho výhod. Okusí atmosféru olympijských her a mohou být více motivováni, neb cesta na vrchol mezi dospělé je opravdu náročná,“ vysvětluje Škábová. Podle šéfa české výpravy Martina Doktora navíc tyto hry nejsou jen o sportu, ale i o vzdělávání. „Mladí olympionici na akci zůstávají, i když už mají po závodech, a absolvují rozmanité workshopy a teambuildingové akce,“ říká Doktor.

Pro mnoho sportovců tak OH mládeže mohou být dobrým odrazovým můstkem pro další rozvoj a cestu na klasické olympijské hry. Ne všichni sportovci ale dokážou nabyté zkušenosti ze závodu využít. „Obecně vzato „úmrtnost“ úspěšných juniorů mířících mezi dospělé je poměrně vysoká,“ přiznává Tibor Alföldi, ředitel komunikace Českého olympijského výboru. Podle něj je výkonnostní rozdíl mezi juniory a dospělými tak vysoký, že někteří jedinci psychicky nevydrží několikaletý posun výsledkovým pořadím směrem dolů.

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Generace20
+
Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi

Generace20

Autor: Petra Macháčková

10. 10. 2018

Drobná česká boxerka s kosovskými kořeny Fabiana Bytyqi (22) předčila svého trenéra Lukáše Konečného (40) a postarala se o historický zápis. V ringu porazila o 24 let starší soupeřku, Britku Denise Castleovou, a získala titul mistryně světa v minimuší váze do 46,27 kg organizace WBC. „Ráda bych svým úspěchem motivovala lidi ke sportu," říká v rozhovoru pro G20 boxerka Bytyqi.

Dosáhla jste největšího úspěchu, který český box zažil a stala jste se mistryní světa. Jaké to je, trumfnout vlastního trenéra?
Je to skvělý pocit. On byl mým celoživotním boxerským vzorem a dotáhl to podle mne z českých boxerů dotáhl nejdál. A já ho teď překonala. Teď můžu sama říct, že jsem také jednou z těch, co to dotáhli daleko. A to je naprosto nepopsatelný pocit, splnit si ve 22 letech životní sen.

Myslíte si, že budete sama pro někoho vzorem?
Já jsem si to vždycky tajně přála. Svůj život se snažím vést normálně, bez jakýchkoliv skandálů. Snažím se jít za svými sny. Je to dřina, bolí to, zvlášť v boxu. Ale přijde mi to skvělé. Byla bych šťastná, kdybych motivovala děti k boxu nebo jakémukoliv jinému sportu.

Začalo díky vám boxovat více dívek?

Myslím si, že ano. Posledních pár let přichází na boxerské tréninky víc a víc slečen. I do našeho klubu v Ústí nad Labem. Mně i trenérům to samozřejmě dělá velkou radost.

Fabiana BytyqiFabiana Bytyqi (22) se začala ve čtyřech letech věnovat karate, později přesedlala na kickbox a v posledních letech se specializuje na klasický box, občas zvládne i zápas v thajském boxu. Narodila se v České republice, její otec pochází z Kosova, matka je Češka. Má bratra Sebastiana (21), který se též věnuje profesionálnímu boxu. Fabiana studuje poslední ročník Ergoterapie na ústecké univerzitě UJEP.

Ženský box byl ale dříve vnímán spíš negativně. Stává se nyní pro společnost atraktivnějším?
Rozhodně. Myslím si, že nám medializace pomáhá. Například kamarádkám mé maminky se box, hlavně ten ženský, nikdy nelíbil. Odsuzovaly ho. A dnes je potkávám na boxerských galavečerech, kam mě chodí s úsměvem pozdravit.

Jaký je to pocit bít se v ringu s někým, kdo je jen o rok starší než vaše matka?
Mám na to naprosto jednoduchou odpověď. Je to pro mě stejně tak těžké, jako bylo pro moji soupeřku boxovat s někým, kdo je o rok starší než její vlastní dcera.

V kolika letech jste vy začala boxovat ?
To se těžko odlišuje. Ve čtyřech letech jsem začala chodit na karate. Později jsem přesedlala na kickbox a v posledních letech se specializuji na klasický box. Občas k tomu přidám i zápas v thajském boxu.

Začala jste tedy již v útlém věku. Je problém, pokud se na box přihlásí třeba dvacetiletá dívka?
To záleží, na jaké úrovni by chtěla boxovat. Jako amatér by určitě neměla problém. Pokud by se snažila, zvládla by i profi box. Boxeři obecně totiž mají svůj fyzický i psychický vrchol kolem třicátého roku. Box je skvělý i jako rekreační sport. Člověk se u něj vybije a není to jen o tom se mlátit. Je to o fyzické zdatnosti, psychické přípravě, řádu, dietách. Box je velmi komplexní sport. Všem ho vřele doporučuji.

Fabiana Bytyqi se právě stala mistryní světa v minimuší váze do 46,27 kg. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi

Diety, ale i zasloužené odměny

Na vašem Instagramu píšete, že musíte před zápasy držet ještě dietu, abyste zhubla do své váhové kategorie. Je to pro vás těžké?
Když se dozvím o zápase, což je tak dva tři měsíce dopředu, tak už trochu upravuji jídelníček. Při zápase totiž nesmím být těžší nad limit dané váhové kategorie. Zhruba měsíc před zápasem vyřazuji přílohy, jím hodně masa a k němu jen saláty, abych váhu srazila co nejníž.

A čím se pak odměníte, když už nejste v tréninkovém režimu?
Upřímně, já jsem jako sportovec spíš neposlušná. Miluji McDonald´s, donuty, pizzu. Teď jsem si například během držení diety psala seznam, na co jsem měla chuť, ale nemohla si to dát. Po zápase si pak všechno odškrtávám. Takže teď jsem si už dala například guláš, sushi, pizzu. Vlastně skoro celý seznam už mám snědený. 

Dostáváte se tedy zpět na svou přirozenou váhu?
Musím říct, že za poslední týden od vítězného zápasu jsem už zvládla přibrat šest kilo. Jsem zpátky na své normální váze, což je okolo 51 kilogramů.

Utrpěla jste někdy vážnější zranění?
Úrazy se mi zatím naštěstí vyhýbají, nesmím to zakřiknout. Měla jsem jednou výron kotníku, což pro mě bylo v podstatě to nejhorší zranění z boxu. Měla jsem samozřejmě i pár monoklů, ale ty se díky make-upu dají dobře maskovat, takže to není často ani poznat.

Boxerka Bytyqi převzala pás mistryně světa organizace WBC. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi

Všechno je o hlavě 

Jste před zápasy nervózní? 
Když jdu těsně před zápasem k ringu, hraje mnou vybraná písnička a pozornost kamer i diváků směřuje na mne, tak nervózní jsem. To je ale asi jediná chvíle, kdy si nervozitu uvědomuji. Jakmile ale prolezu mezi provazy do ringu, jsem hlavou jinde. Nervozita úplně zmizí a já jsem natěšená na zápas. Ostatně zdravá nervozita je potřeba, člověk o sobě musí trošku pochybovat, aby se vyhecoval k lepším výsledkům.


Vy ale máte za sebou už 14 vítězství. Cítíte se díky tomu sebevědomější? 
U nás profesionálních boxerů, co jsme v určitém klubu, se buduje postupný vývoj. Na začátku jsem nedostávala úplnou světovou špičku, takže ty zápasy nebyly tak těžké jako dnes, ale musela jsem se v nich hodně rozboxovat a pracovat s taktikou. A teď vím, že s každým zápasem, do kterého půjdu, přijde těžší a těžší soupeřka. Neříkám si, že jsem na koni a neporažená. Beru to s pokorou a beru v potaz i to, že může přijít soupeřka, která mne porazí. Sebevědomá se tedy rozhodně necítím. 

Váš bratr Sebastian se také věnuje boxu. Máte v rodině velkou oporu?
Myslím, že máme v tomto ohledu skvělé rodiče, kteří mě a bráchu vždy drželi při zemi. Když jsem začala boxovat, chtěla jsem se vykašlat na školu. Říkala jsem si, že nebude v budoucnu potřeba. Maminka mě ale tvrdě uzemnila, že to v žádném případě. Že si vysokou školu mám vystudovat. Od mala, když jsme s bratrem měli úspěchy v karate, nás vždy rodiče stáhli zpátky na zem a nedovolili, abychom měli nos nahoru. Nebýt jich, mohla bych lítat hlavou v oblacích, ale velmi brzy tvrdě spadnout na zem.

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

Generace20
+
V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

V íránském hostelu jsme byli za šedesát let první Evropané, vypráví cestovatel Michal Muška

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

09. 10. 2018

V Íránu jsme se cítili bezpečně. Tak hodnotí oblast na blízkém východě Michal Muška (22), který tam s kamarádem Šimonem Kalným (20) strávil 23 dní. Muška se půl roku před cestou do Íránu učil perštinu, aby mohl lépe poznat místní. Ti jsou podle něj velmi pohostinní a vděční.

V Íránu se podle cestovatelů nebylo čeho bát. „Chodili jsme po nocích v uličkách měst s foťákama na krku. Věděli jsme, že v Íránu jsou přísné tresty, zejména za ublížení turistovi,“ popisuje Michal Muška.

Mnoho Íránců podle něj využívá kontakt s turisty k tomu, aby načerpali informace o okolním světě nebo aby si procvičili angličtinu. Na ulicích je zastavovali sami od sebe. „Několik Íránců říkalo, že s turisty z Evropy mluví poprvé v životě,“ vzpomíná dobrodruh. „V jednom hostelu, kde jsme spali, jsme byli za šedesát let jeho fungování první Evropané, kteří se tam ubytovali,“ dodává.

Íránci si s Čechy chtěli povídat. Zdroj: Šimon Kalný

Umět persky se vyplatilo

Cestu do Íránu začali Muška s Kalným plánovat půl roku dopředu. „Naučil jsem se základní fráze perštiny, také psát a číst arabskou abecedu,“ říká Michal Muška. „Íránci byli nadšení především z toho, že umím i číst a psát v jejich jazyce. Lidé tak byli milejší, ochotnější.“

Typickým příkladem místní pohostinnosti bylo setkání s taxikářem Nematoláhem. „Měl nás odvézt na autobusové nádraží. Nakonec nás vzal na oběd k sobě domů na vesnici. Dům byl zařízen dle jejich možností. Ať už zvenčí vypadal sebehůř, zevnitř byl velice čistý a vkusný,“ popisuje Muška. „K obědu jsme měli rýži se zeleninou. Po obědě došly děti koupit brambůrky. To podle výrazu v jejich očích vypadalo, jako kdyby slavily nějaký svátek,“ vypráví. K večeři měli kuře. „Nevím, jak často si rodina může maso dovolit. Její pohostinnost byla opravdu nevšední,“ dodává cestovatel.

Taxikář Nematoláh pohostil cestovatele rýží a kuřetem. Zdroj: Michal Muška

Čtrnáctiletá tlumočnice

V Nematoláhově domě uměla anglicky jen čtrnáctiletá dívka, která fungovala jako tlumočnice mezi Čechy a íránskou rodinou. Tu zajímaly hlavně osobní životy cestovatelů. „Kamarád jim ukázal fotku své přítelkyně. Mít přítelkyni není v Íránu zvykem, a tak ji před rodinou raději nazval svou manželkou. Dědeček byl i tak velmi pohoršený, že Šimon cestuje se mnou a svou manželku nechal doma,“ vypráví Michal Muška.

Taxikář svolal celou rodinu, aby okamžik prožila s ním. „Svou devatenáctiletou dceru dokonce vytáhl z práce. Neuměla anglicky, tak se na nás zbytek dne jen dívala,“ směje se Muška.

Dědeček z íránské rodiny. Zdroj: Michal Muška

Pohledy z Českých Budějovic

Stejně jako při svých předchozích cestách, i do Íránu vzali Muška s Kalným několik pohledů z Českých Budějovic, odkud pochází. „Pohledy jsme dávali Íráncům, u kterých jsme přespávali a vždy je persky podepsali svými jmény,“ říká Muška. „Pohled přijímali s vděkem ve tváři. Pak ho drželi, hladili rukou a starali se, aby ho třeba náhodou nepomačkali,“ dodává.

Michal Muška se do Íránu chce v nejbližší době vrátit. Další cestu zatím plánuje doma na pravém perském koberci a popíjí íránský čaj. Říká, že když se člověk na cestu do Íránu důkladně připraví, může být velmi příjemnou dovolenou.

Muška s Kalným dovezli Íráncům pohledy z Českých Budějovic. Zdroj: Šimon Kalný

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Generace20
+
Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Posune se čas při cestě z Česka na Slovensko? Zrušení změny času může způsobit zmatek

Generace20

Autor: Jiří Charvát

09. 10. 2018

Češi si možná budou muset při cestě na Slovensko posunout ručičku na hodinkách. A to i přesto, že se obě země nacházejí ve stejném časovém pásmu. Pokud projde návrh Evropské komise na zrušení střídání zimního a letního času, budou si moct státy Evropské unie vybrat jen jeden z nich.

Pokud si každá země zvolí jiný čas, rozbije to dosavadní systém časových pásem, na jaký byli Evropané zvyklí. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nechává definitivní rozhodnutí na státech osmadvacítky. „Členské státy by se samy měly rozhodnout jednou provždy, zda chtějí jejich obyvatelé žít v letním čase, nebo v tom zimním,“ vyjádřil se ve svém projevu v europarlamentu Juncker.

Domluva je na sousedních státech

Europoslanci, kteří prosazují změnu, ale věří, že poskytnutá volnost ve výběru problémy nezpůsobí. „Domníváme se, že výběr mezi zimním a letním časem v jednotlivých státech proběhne ve spolupráci se sousedními zeměmi. Sjednotily by se tak oblasti států, které si vyberou zimní nebo letní čas,“ říká europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL). O konkrétních oblastech už ale nemluví. „Je to jenom naše úvaha, jak by to mohlo fungovat. Není to oficiální doporučení Komise,“ reaguje Svobodova tisková mluvčí Eva Spišáková.

Státům by mohly napovědět výsledky srpnové ankety, která byla umístěná na webu Evropské komise. Hlasování se zúčastnilo přes 4,6 milionu lidí z Evropské unie a většina podpořila právě zrušení každoročního střídání času. Z ankety lze také vyčíst, že pro letní čas hlasovalo nejvíc obyvatel z Portugalska (79 %), z Kypru (73 %) a Polska (72 %). Největší počet hlasujících pro zimní čas byl ve Finsku (48 %), Dánsku (46 %) a Nizozemsku (45 %). V Česku bylo pro zimní čas přes 40% respondentů a pro letní přes 37 procent dotázaných.

Dopravci jsou na změnu připraveni

Změna by výrazně postihla dopravce, kterým by zkomplikovala sestavování jízdních řádů. České dráhy (ČD) tak počítají i s možností, že se země nedomluví. „V minulosti již došlo k neshodě časů u jednotlivých zemí. Pokud by tedy v Evropě nastala podobná situace, dopravci a jednotlivé země by s trasami podle příslušného času v daném státě počítali a do jízdních řádů je zapracovali,“ říká odborový specialista ČD Petr Šťáhlavský.

Původně měla změna času uspořit energii pomocí využívání přirozeného světla. To už ale odborníci v době LED svítidel považují za přežitek. Europoslanci odůvodňují zrušení i zdravotními problémy, které jsou se změnou času spojené.

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Generace20
+
Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Vstup k boromejkám je doživotní závazek. Mladí se dnes takových slibů bojí

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

08. 10. 2018

Boromejky pomáhají potřebným na českém území již více než 180 let. Jejich historii aktuálně připomíná výstava v Klementinu, která potrvá do 28. října. Řádu boromejek se podařilo přečkat období odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce, kdy řád přišel o většinu německých sester, i éru komunistické totality. Dnes zájem o členství v řádu upadá. Pokud tato tendence bude pokračovat, hrozí kongregaci svatého Karla Boromejského v Česku zánik.

Ke kongregaci se přidává stále méně mladých žen. „Počet přijatých v době mého příchodu k boromejkám před 25 lety se pohyboval kolem 10 a více ročně. V současné době k nám vstoupí jedna či dvě ženy za rok,“ uvádí řádová sestra Carmen (47), která pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici Milosrdných sester svatého Karla Boromejského pod Petřínem.

Kdo jsou boromejky?Kongregace svatého Karla Boromejského je ženská katolická organizace. Jejím posláním je péče o staré či nemocné lidi, ale třeba i o drogově závislé či vězně. Jméno získala kongregace podle svého patrona, italského biskupa svatého Karla Boromejského, který se staral stejně jako ony o chudé a nemocné.

Menší zájem o vstup do řádu podle sester souvisí s klesajícím počtem věřících, ale i se strachem mladých lidí ze závazků. „Často přirovnávám svůj vztah k Bohu k manželství a kongregaci k rodině. A nechci mladé shazovat, ale kolik z nich se dnes hrne do manželství? A kolik z těch svazků vydrží? Je to můj osobní pohled, ale mám pocit, že se mladí v dnešní době bojí dlouhodobých závazků,“ myslí si sestra Carmen.

Vstup nelze vynutit

Než se dívka stane boromejkou, trvá to i několik let. Nejdříve je dva roky v noviciátu. V tomto období se ženy učí o životě ve společenství. Po dvou letech skládá čtyři sliby: milosrdenství, čistotu, chudobu a poslušnost. Ty se opakují několikrát a pokud za tuto dobu budoucí boromejka své rozhodnutí nezmění, skládá věčný slib. Sestra Carmen uvádí, že se dnes dívky přidávají k řádu s větší rozvahou. „Dříve přicházelo dívek více a v nižším věku, třeba i kolem čtrnácti let. Ale mnoho jich v procesu přijímání skončilo. Dnes do řádu vstupují většinou až po škole, ve věku kolem 24 let a jejich rozhodnutí bývá definitivní,“ říká Carmen.

Boromejky si uvědomují, že může řád pomalu zaniknout. „Zatím ale novicky pořád máme, takže se tímto problémem ještě moc nezabýváme. Navíc vstup do našeho společenství není něco, k čemu se může člověk nutit nebo nějakým způsobem přimět. Je důležité, aby se pro to žena rozhodla dobrovolně a sama. Musí cítit opravdovou lásku k Bohu. Bez toho být v našem řádu nejde, takže to můžeme jen těžko ovlivnit,“ vysvětluje sestra Carmen.

Propojení čtyř světů

Zatímco v 50. letech bylo v Československu kolem tisíce boromejek, v současné době jich je 130. Asi jedné třetině z nich je přes 80 let. Boromejka Remigie Češíková (64) přiznává, že už v současné době počet sester v řádu nestačí. „Lidí, kteří potřebují pomoc je mnoho,“ říká sestra Remigie. Například do léčebného zařízení v Řepích se hlásí tolik lidí, že musí mít pořadník. Odborníci pak vybírají podle závažnosti zdravotního stavu, kdo se do Domova svatého Karla Boromejského dostane.

Ten ale neslouží jen jako ošetřovatelský ústav. Část objektu je využívána jako věznice. Boromejky v zařízení zaměstnávají odsouzené ženy. Starají se o zahradu, pomáhají v kuchyni a pokud si udělají kurz, mohou na lůžkovém oddělení pečovat o nemocné lidi. „V Domově svatého Karla Boromejského se nám podařilo propojit čtyři rozdílné světy. Myslím, že je tahle kooperace pro všechny strany prospěšná. Odsouzeným ženám tato práce pomáhá zůstat v kontaktu s běžnou realitou,“ vysvětluje sestra Remigie. Naplňuje se tak životní poslání boromejek: nabízí pomoc bez rozdílu všem, kteří ji potřebují. A to se ani za více než 180 let nezměnilo.

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Generace20
+
Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Jezdíte na návštěvu sklípku během vinobraní? Podle vinařů to paradoxně není ten nejlepší čas

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

08. 10. 2018

Lidé z celého Česka navštěvují v době sběru révy moravská města. Chtějí si užít nejen atmosféru při sběru hroznů, ale také se dozvědět zajímavosti o vínech, která mají možnost ochutnat. Během vinobraní mají ale místní mnoho práce se sklizní a tak i méně času se návštěvníkům věnovat.

Lubomír Ivičič pěstuje víno v Hustopečích už 20 let. Podzimní měsíce jsou pro něj každoročně vrcholem sezóny. Stejně to podle něj vnímá i řada Čechů, kteří na vinobraní přijíždějí. Neuvědomují si ale, že vinař má v tu dobu úplně jiné starosti. „Češi mají často dojem, že během vinobraní je nejlepší termín k návštěvě sklepa, ale zrovna v tu dobu máme nejvíce práce,“ vysvětluje vinař Ivičič.

Omezený počet ochutnávek

Například vinař Pavel Hruška z Blatnic pod Svatým Antonínkem v době sklizně počet degustací omezuje, aby se mohl návštěvníkům pořádně věnovat. „Z pohledu vinaře se vždycky těším, až vinobraní skončí. Na velké oslavy osobně moc nejsem, protože je práce až nad hlavu,“ vysvětluje Hruška. Podle něj je hlavní si uvědomit, že víno se dělá ve vinohradu a ne jenom ve sklepě.

Vinař pozoruje zasazenou révu po celý rok. Musí určit správně termín sklizně a poté ji zorganizovat. Měsíc tráví každý den mezi vinicemi a do noci lisuje šťávu z bobulí. Celý proces je ale ještě delší, posunout se od sběru révy po zkvašený mošt trvá většinou dva až tři měsíce. „Dny, při kterých jsem od rána do večera ve vinohradu a nebo zavřený ve sklepě, pominou přibližně v polovině listopadu. Až když jsou hrozny doma, tak potom je ten nejlepší čas na degustaci přijet,“ dodává Ivičič.

O měsíc dřívější sklizeň

Letošní rok byl ale mimořádně teplý a víno dozrálo rychleji. Také vinobraní kvůli počasí začalo téměř o měsíc dříve. „Letos jsme začali sbírat hrozny na začátku září a skončili jsme na začátku října, ve kterém většinou sklizeň zahajujeme,“ vysvětluje Ivičič. I z toho důvodu byl v některých sklepech omezený počet degustací už od září. „Mrzelo mě, že někteří vinaři měli v polovině září tolik práce, že u nich ve vinném sklepě nebyla ani možnost degustace,“ říká studentka Kristýna Čechová (20).

Na Moravu se rozhodla jet na konci září i studentka Tereza Nekovářová (21): „Sehnat ubytování a volné místo na řízené degustaci na poslední chvíli nebylo vůbec jednoduché. Většina majitelů sklípků mi řekla, že lidé si svá místa většinou zamlouvají i rok dopředu,“ říká. Vinaři jsou ale se sklizní spokojeni. Hrozny jsou totiž díky vysokým teplotám sladší.

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Generace20
+
Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Jako právník se na Ukrajině neuplatnil, teď bude jezdit s náklaďákem v Česku. Podobně jsou na tom stovky dalších

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

07. 10. 2018

Jen za první pololetí roku 2018 přišlo z Ukrajiny do České republiky za prací přibližně 5 600 lidí. Oproti předchozím rokům přijíždí čím dál více Ukrajinců s vysokoškolským vzděláním. Zajistit si lepší pracovní podmínky a zkrátit čekací lhůtu na vízum jim pomáhá projekt Režim Ukrajina.

Na konci září přijel za lepším výdělkem do České republiky Ukrajinec Taras Lazarev (36). Bude pracovat jako řidič nákladního vozu. Na Ukrajině mu zůstali rodiče, manželka i děti. „Rodičům je kolem šedesáti let, důchod ještě nepobírají a zaměstnání neseženou. Jenom na jejich léky potřebuji měsíčně přes 7 500 korun,“ popisuje Lazarev, a dodává, že nebýt složité situace, Ukrajinu by nikdy neopustil. „Mám vysokoškolské vzdělání, ale pracovní nabídka je na Ukrajině minimální. Za některá místa musí lidé dokonce zaplatit zaměstnavateli, aby vás vůbec přijal,“ vysvětluje Lazarev.

Na vízum si musí počkat

Logistická společnost EuroAsia, ve které bude Lazarev pracovat, je součástí projektu Režim Ukrajina spuštěného v roce 2016 Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem vnitra České republiky. Projekt je určený pro firmy, které chtějí zaměstnat kvalifikované pracovníky z Ukrajiny. Podmínkou pro vstup je finanční a správní kontrola. „Do projektu posíláme doklady vybrané osoby. Oni nám následně nabídnou termín pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, se kterou cizinec získá povolení k dvouletému pobytu a práci. Celý proces je tak několikanásobně rychlejší než tomu bylo doposud,“ vysvětluje pracovník společnosti Dominik Dostálek. Lazarev tak čekal na vízum jen půl roku, nikoliv pár let jako někteří jeho známí. „Musel jsem mít naprosto jasně prokazatelný důvod, proč do Česka jedu. Do poslední chvíle jsem však nevěděl, zda mi vízum vůbec udělí,“ dodává.

Hlavní výhoda, kterou má Režim Ukrajina pro uchazeče o práci v Česku, je, že jim zajišťuje konkrétní zaměstnání za konkrétních podmínek. Pracovní agentury v Česku totiž běžným žadatelům o víza někdy nabízí dobrou pracovní pozici, ale po příjezdu ji změní na práci ve skladu za minimální mzdu. Problém také nastává při úrazu nebo nemoci. Zdravotní pojištění jim totiž často nikdo nehradí. „Ukrajinští uchazeči o práci podepisují smlouvy s agenturami, aniž by si je pečlivě přečetli. I přes špatné podmínky někteří z nich zůstávají a pracují. Lepší pracovní vyhlídky nemají,“ vysvětluje Marie Prokopjuková z Ukrajinské iniciativy v České republice.

Do Evropy za každou cenu

Od spuštění projektu přišlo do Česka už 13 300 lidí z Ukrajiny. Ti, kteří nemají možnost využít tohoto projektu, cestují s krátkodobými vízy. Ta jsou udělována na 180 dní, z nichž v Česku mohou strávit pouze 90 dnů. Poté musí podle zákona Schengenský prostor opustit. Za další tři měsíce mohou opět zažádat o nové vízum. Podle pracovníka cizinecké policie hledají někteří z nich nejrůznější cesty, jak tuto 90denní lhůtu, kterou musí strávit mimo Schengen zkrátit a dostat se co nejdříve zpět. „V úvahu přicházejí falešné doklady. Jsou ale i tací, kteří v zemích střední Evropy pracují na polská víza,“ říká pracovník cizinecké policie, který nechtěl uvádět své jméno. Tato víza obdrží cizinci mnohem rychleji a s větší jistotou. Nejprve vycestují do Polska, polovina z nich ale následně odjede do Česka, Německa nebo na Slovensko.

Lazarev se do České republiky dostal oficiální cestou, někteří jeho známí ale jezdí pracovat do Česka právě s polskými vízy. „Ukrajinci jezdí pracovat do Německa nebo Česka hlavně proto, že tamní zaměstnavatelé poskytují lepší finanční ohodnocení než firmy v Polsku,“ říká Lazarev. Pracovat v České republice s polskými vízy je ale nezákonné.

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Generace20
+
Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 09. 2018

Dovolená v pětihvězdičkových hotelech s all inclusive má své výhody. Člověk se může opálit, přejíst se a pořádně si odpočinout. Existují však i jiné možnosti, jak se někam podívat, například low costovou formou. Během tohoto stylu cestování si sice příliš komfortu neužijete, za to si ale přivezete mnoho nezapomenutelných zážitků. Třeba jako já, když jsem se vydala s kamarádkou na desetidenní túru po jižním pobřeží Velké Británie.

Cesty na vrcholky útesů s těžkými krosnami na zádech jsou náročné. Zdroj: Dáša Šamanová

Šest dní chodíme po stezce South West Coast Path. Zdroj: Barbora Bocková

V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. „Pojmeme to jako low cost dovolenou. Přesouvat se budeme pěšky, nebo stopem. Spát se bude ve stanu, nebo pod širákem. Kupovat budeme jen to nejzákladnější jídlo a pít budeme vodu,“ určujeme si před odletem pravidla s kamarádkou Bárou. Cestu po pobřeží Anglie začínáme v jihovýchodním městě Dover. Každá neseme dvacetikilovou krosnu na zádech, do které jsme sbalily vše potřebné včetně stanu, spacáků a karimatek. Vypadáme, že se nám pod váhou našich batohů každou chvíli podlomí kolena, my jsme ale připraveny téměř na všechno. Nebo si to alespoň myslíme. Máme před sebou tři dny stopování a následujících šest dní pěší túry po stezce South West Coast Path. Cílem naší cesty je totiž město Exeter, které leží na jihozápadě Anglie.

V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. Zdroj: Dáša Šamanová

Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytování a nejezdíme po Británii autem.

Během stopu nám zastavuje šest aut. Zdroj: Dáša Šamanová

Stop nemusí být tak nebezpečný, jak se o něm traduje. Zejména když dodržujete několik základních pravidel. Když jsem se před cestou zeptala zcestovalého kamaráda, co by mi ohledně stopu poradil, odpověď zněla: „Jdi do toho po hlavě.” Důležité je samozřejmě nenastupovat k lidem, kteří se vám na první pohled nezdají. Také záleží na tom, jak moc je vámi navštívená zem bezpečná. Řidiči, kteří zastaví, za svezení žádné peníze nečekají. Když s nimi ale během cesty prohodíte alespoň pár slov, jsou rádi.

Při druhém stopování nás vezou Belgičané. Zdroj: Dáša Šamanová

V Anglii stopujeme celkem šestkrát. Vezou nás Nizozemci, Belgičané i lidé z Walesu. Britové nám zastavují pouze dvakrát. V obou případech se jedná o mladé Angličany, kteří míří na hudební festival. Ptají se, kam jedeme a proč to všechno vlastně děláme. Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytovaní a nejezdíme po Británii autem. Mají pocit, že jsme finančně na mizině a nezbývá nám, než cestovat tímto stylem. Těžko se jim chápe, že jsme si takový způsob zkrátka vybraly. „Když jsme byli ve vašem věku, také jsme si takhle užívali. Dnes už bychom to nezvládli,“ zastavuje nás s úsměvem po cestě několik staříků, kteří vzpomínají na své zážitky z mládí.

Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech.

Dechberoucí výhledy z vršků útesů nám dodávají sílu jít dál. Zdroj: Dáša Šamanová

Chodíme mezi krávami i ovcemi. Zdroj: Dáša Šamanová

Stezka South West Coast Path vede po celém jižním pobřeží. Je dlouhá přibližně 630 mil. Lidé na ní tráví i měsíce. My jsme se rozhodly ujít během následujících šesti dnů malý kousek z ní. „Denně ujdeme alespoň 20 kilometrů,“ domlouváme se s kamarádkou a určujeme si body, kam který den dorazíme. Cesta je náročná. Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech. Na útesech ale nepotkáváme skoro žádné lidi, což nám dává nepopsatelný pocit svobody. Dechberoucí výhledy z vršků útesů máme jen pro sebe. A i když už jsme po několikahodinovém putování vyčerpané, přesně takový výhled nám dodává sílu pokračovat v cestě. Během šesti dnů přibývá puchýřů na nohách a střídavě se objevují bolesti v různých partií těla, samozřejmě z namožení. Táhnout dvacetikilovou krosnu na zádech, není žádná sranda.

Každý pohled z útesů si užíváme. Zdroj: Dáša Šamanová

Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne, ruší mě ze snění kamarádka.

Na plážích spíme po širým nebem, na útesech ve stanu. Zdroj: Dáša Šamanová

Dny jsou náročné, noci však mnohdy ještě náročnější. „Na útesech budeme spát ve stanu, na pláži pod širým nebem,“ zněla jasně dohoda. U moře ve městě Eastbourne ale neodhadujeme délku přílivu. „Vstávej, nebo nás to smete,“ třese se mnou Bára v půl druhé v noci. Voda je od nás asi metr daleko. Sbíráme všechny věci a utíkáme na konec pláže, který je poměrně blízko. Když se konečně uvelebíme, toužíme po jediném – usnout. Nejistotu v nás však vzbuzuje cedule s výstrahou, že ze skály nad pláží padají kameny. Nezbývá nám než to risknout. Pláž je dlouhá a na hledání jiného místa už zkrátka nemáme sílu.

Jednu z nocí spíme na pláži pod přírodní památkou Durdle Door. Zdroj: Dáša Šamanová

Poslední noc nás při spánku pod širým nebem budí déšť. „Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne,“ ruší mě ze snění opět kamarádka. Unaveně procházíme pláží a jedinou střechu objevujeme na nedaleké autobusové zastávce. Prosedíme zde dlouhé dvě hodiny a pozorujeme padající kapky. V hlavě máme obě jedinou myšlenku – ať už prosím přestane pršet a my se můžeme v klidu vyspat.

 

 

Na pláži v Eastbourne nás překvapila délka přílivu. Zdroj: Dáša Šamanová

Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává.

Vodu čerpáme z pítek pro krávy a ovce. Zdroj: Dáša Šamanová

Dobrodružství na nás ale samozřejmě nečeká jen po nocích.V průběhu pěší túry spoléháme na to, že každý den dojdeme do města, kde bude obchod a kde si koupíme alespoň vodu, dobijeme telefony či chytneme signál, abychom se podívaly na mapu. Opak je pravdou. Během prvních tří dnů chůze sice do jakési civilizace přicházíme. Mapa ji označuje městem, ale jedná se spíš o uskupení několika statků. Situace začíná být kritická v momentu, kdy nám po celém dni chození zbývá jen 300 ml vody. Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává, a tak jdeme rychle spát, abychom nevnímaly hlad. Další dny nacházíme po cestě pítka, ze kterých teče voda do koryt pro krávy a ovce. „Já jsem viděla na videu, že se to pít dá,“ přesvědčujeme mě kamarádka Bára o nezávadnosti tamní vody. Další dny se dělíme o vodu s krávami a ovcemi. Inu lepší nějaká voda než žádná.

 

Odjíždíme s mnoha puchýři na nohách. Zdroj: Dáša Šamanová

Po deseti dnech putování odjíždíme s několika obřími puchýři na nohách, rozlámanými těly a vlasy zapletenými do dredů.„To už není ani mastnota,“ směje se spokojeně kamarádka při cestě domů. Šampon během cesty nepoužíváme, myjeme se pouze v moři. Jsme unavené, ale neuvěřitelně spokojené. Během dovolené se staráme pouze o to, kde budeme spát, co budeme jíst, kde vezmeme vodu a jakým směrem půjdeme. Žádné problémy ani stresy všedního života nás netrápí. Nic podobného jsme nikdy nezažily. Deset dní mimo civilizaci. Za ten nekonečný pocit svobody to zkrátka stálo.

Těšíme se, až se umyjeme a pořádně vyspíme. Zdroj: Dáša Šamanová

A i když se těšíme na to, až se pořádně umyjeme, lehneme si do čerstvě povlečené postele nebo si dáme teplé jídlo, odjíždíme domů s dobrým pocitem. Obě se shodujeme na tom, že jsme rády, že jsme se k takovému typu cestování odhodlaly. Komfort v luxusních hotelech je sice příjemný a člověk si na něj rychle zvykne, jenže v hotelovém resortu jen těžko zažije spontánní dobrodružství. Dovolená v low cost stylu nám dala více, než jsme očekávaly. Ujely jsme a ušly celkem 400 km, to všechno během devíti dvní v přírodě. A celý tenhle trip nás včetně letenek vyšel na pouhých 5 000 korun.

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Generace20
+
Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Z „mamahotelu“ se mladým Čechům pryč nechce. Odchod od rodičů odkládají hlavně muži

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

14. 09. 2018

Odchod od rodičů a osamostatnění se je důležitým životním milníkem. Mladí Češi ale toto rozhodnutí odkládají v průměru na 26,4 let, což je podle průzkumu Českého statistického úřadu nad průměr Evropské unie. Dívky jsou však v tomto ohledu vyspělejší. „Chlapci jsou fixovanější na matku více než slečny. Mladí jedinci osamostatnění odkládají také kvůli tomu, že v rodině často chybí mužský element, který by je vyslal do světa,“ říká k tématu dětský psychiatr Peter Pöthe (50).

Osamostatnit se, nebo raději zůstat u rodičů a užívat si pohodlí domova? Český statistický úřad (ČSÚ) má na tuto otázku jasnou odpověď. Podle průzkumu se mladí Češi k odchodu z domova odhodlávají mezi 26. a 27. rokem života, což je mírně nad průměrem Evropské unie, který je 26 let. „Rozdíl mezi Českem a jinými státy je především ve směřování výchovy. U nás se většinou tolik neklade v rámci výchovy důraz na nezávislost, seberealizaci a pracovní úspěch. Mladí tak nemusí mít důvod se odstěhovat, pokud je k tomu rodiče nenutí,“ říká dětský psychiatr Peter Pöthe.

Málo peněz

Z průzkumu je také patrné, že chlapci bývají na rodičích více závislejší než dívky. Češky odcházejí z domova průměrně ve věku 25,1 roku, zatímco mužské pohlaví kolem 27,7 roku. „Chlapci jsou fixovanější na matku více než dívky. Ty se jí chtějí vyrovnat a plánují vlastní život,“ objasňuje Pöthe. Závislost ale není jen o vztahu k rodičům, ale také o péči, kterou jim poskytují. Studenti tak ušetří za nájem a různé služby, které doma neplatí. „Rodiče mi řekli, že do doby, kdy budu student, mohu zůstat doma. Bydlíme v rodinném domě, takže si nepřekážíme. Osamostatnění má své výhody, ale počkám, až dokončím vysokou školu,“ říká student ekonomiky Ivo Kalivoda (23).

Rodiče ale často své děti k odchodu nenutí. Příkladem je Jana Tomašíková, matka čtyřiadvacetileté pracující Daniely. Svou dceru nechává, ať se k osamostatnění rozhodne sama. „Nevadí mi, že u nás dcera stále bydlí. Rodiče jsou od toho, aby se o své děti starali. Až bude chtít, odstěhuje se. Nutit ji ale nebudu,“ říká. Vidina samostatného života a odpoutání se od matky a otce je ale pro některé mladé lidi naopak lákavá. „Z Ostravy jsem se přestěhoval za studiem do Prahy hned po maturitě. Vždycky jsem se těšil na to, až budu bydlet sám a nebudu pod drobnohledem rodičů,“ říká Roman Hrázdil (24), který pracuje jako policista, a zároveň dálkově studuje vysokou školu.

Fenomén úzkostlivých matek

Stejně důležitým krokem jako osamostatnění, je však podle psychologa i vlastní bydlení. Mladí se tak naučí postarat sami o sebe, což je pro další fungování v životě stěžejní záležitostí. „Člověk musí umět žít sám se sebou, aby psychicky dozrál. Není dobré, aby po odstěhování následovalo společné bydlení s partnerem,“ říká psychiatr, který dodává, že absence tohoto kroku, může mít za následek problémy v budoucím životě. Jedním z faktorů, který může ovlivňovat, proč mladí nespěchají do vlastního, je fenomén takzvaných úzkostlivých matek.  Podle psychiatra má totiž tento typ matek neustálou potřebu své děti dlouhodobě opečovávat. A často i v případě, kdy už to není třeba.

ANKETA:

Proč bydlíte stále u rodičů?

Pavla Bialasová (24) studentka pedagogiky, Ostrava – „U rodičů bydlím především kvůli financím. Stále studuji a nedokázala bych si vydělat tolik peněz, abych mohla mít svůj byt a zároveň prezenčně studovat na vysoké škole. Navíc bydlíme v rodinném domě, a tak ani rodičům nevadí, že u nich stále bydlím.“

 

 

Martin Duřt (22) student Vyšší odborné školy publicistiky, Praha – „Díky bydlení u rodičů nemusím platit nájem, jídlo, energie a internet. Byt, ve kterém žijeme, je asi pětkrát větší než ten, který bych si jako student mohl dovolit. Navíc mi cesta do školy zabere asi jen deset minut.“

 

 

Michaela Rotterová (23) studentka technologie hospodaření s vodou, Karviná  – „Přes školní rok bydlím v Ostravě v bytě se dvěma spolubydlícími, ale na víkend jezdím domů k mamce do Karviné. Zatím jsem se stále neodstěhovala především kvůli financím. Nedokázala bych sama zatím pokrýt všechny potřebné náklady.“

 

 

Michal Kuchař (24) student Fakulty aplikované informatiky ve Zlíně – „Studuji vysokou školu ve Zlíně, kde si platím koleje. Pokud nemusím být ve škole, tak jedu domů do Ostravy, kde jsem u rodičů. Podle mě by bylo kontraproduktivní a finančně nemožné, abych si navíc platil nájem i v Ostravě.“

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Generace20
+
Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Netradiční tematické svatby jsou v kurzu. Snoubenci se inspirují třeba Hvězdnými válkami

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

09. 09. 2018

Pokud se nebojíte upustit uzdu své fantazie a uspořádat si osobitou svatbu, můžete mít za svědka třeba Darth Vadera. Podle matrikářky Jaroslavy Vrňákové si lidé vybírají neobvyklá místa a netradiční svatební témata hlavně proto, aby se odlišili od ostatních. Sjednat si svatbu mimo obřadní síň není nijak náročné. Stačí podat žádost a zaplatit poplatek 1 000 korun.

Tematické svatební obřady jsou mezi budoucími novomanželi stále oblíbenější. Pro svou letošní červnovou svatbu si Ema Rálišová (29) zvolila téma legendární ságy Star Wars. Nápad vznikl půl roku před svatbou, když si její manžel Jakub (35) sestavoval kostým Stormtroopera, skládající se z černobílé kombinézy a bílých plastových štítů. „Tehdy manžel zavtipkoval, že by bylo fajn se v něm oženit. A já mu na to řekla: ,proč ne?‘ Pak se spustila lavina nápadů, co budeme mít na sobě a jaká hudba bude hrát. Všechny ty představy nás bavily, tak jsme do toho šli,“ popisuje Rálišová. Její manžel měl na sobě kostým Stormtroopera a ona si nechala ušít bílé šaty po vzoru princezny Leiy Organy. Svěděk byl v černém kostýmu a přilbě s dýchacím přístrojem Dartha Vadera.

Obřad ve věznici či porodnici

Podle matrikářky Jaroslavy Vrňákové si lidé vybírají neobvyklá místa, témata nebo data proto, že chtějí být něčím zajímaví a originální. „Mladí si také často myslí, že jim netradiční svatba přinese více štěstí do manželství. Je to ale především o srdci a zda k sobě ti dva najdou cestu,“ popisuje Vrňáková, a dodává, že podle jejích zkušeností místo ani datum obřadu manželství nijak neovlivní. Za svou sedmatřicetiletou praxi matrikářky zažila různé obřady. Ve věznici ve Vinařicích, na fotbalovém hřišti nebo dokonce v porodnici.

Někteří si však vybírají neobvyklá témata svateb kvůli tomu, že zkrátka nemají rádi formální obřady. Ondřej Fleislebr (34) spolu se svou manželkou Jitkou (32), se v červnu tohoto roku rozhodli uspořádat svatbu ve stylu setkání přátel na louce. „Neslavíme Vánoce ani narozeniny. Chtěli jsme proto mít svatbu podle svého, a hlavně bez stresu,“ vypráví Fleislebr. Na svatbu mohli lidé přijít v čemkoli. Jeden host dokonce dorazil v kraťasech a v oranžovém tričku s obrázkem lebky. „Po obřadu jsme uspořádali piknik a pustili gramofon. Květiny jsme nasbírali na louce a přinesené občerstvení jedli na dece,“ vzpomíná s úsměvem Fleislebr.

Heslem svatby Ondřeje a Jitky bylo: Nenoste nám dary, přineste něco k jídlu. Zdroj: archiv Jitky Fleislebr

S nápaditostí a vděkem

Éra netradičních svateb začala v roce 2000, kdy vešel v platnost zákon, který umožňuje uspořádat obřad na jiném místě než na matrice. „Ať už se jedná o klasičtější svatby, nebo netradiční, vždycky záleží na lidech a okolnostech, zda se svatba povede, nebo ne,“ říká Vrňáková. Nejvíce jsou podle ní kreativní homosexuální páry. Jsou milí, vymýšlí nádherné obřady a hlavně jsou vděčnější. „Po obřadu mi vždy posílají děkovné dopisy a fotografie ze svateb,“ vypráví. Jeden homosexuální pár oddávala ve vlaku a jiný zas na vodě, kde všichni hosté i partneři byli velká vodácká skupina.

 

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Generace20
+
Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Kvalitního obilí je letos kvůli suchu málo. Hrozí zdražení pečiva i piva

Generace20

Autor: Eliška Neradová

06. 09. 2018

Sucho letos způsobilo zemědělcům podle Agrární komory ČR škody až 11 miliard korun. Údaje Českého statistického úřadu dokazují, že úroda obilovin je ještě slabší než v loňském roce. Obchodníci proto mohou zvýšit ceny některých potravin jako je například pečivo či pivo. Extrémně málo srážek v období léta má za následek také nedostatek krmiva pro hospodářská zvířata. Velký počet z nich budou muset chovatelé porazit.

Soukromý zemědělec Jaroslav Klička (54) obdělává ve Středočeském kraji zhruba 100 hektarů půdy. „Letošní extrémní sucho nám způsobilo největší újmu na úrodě základních obilovin, jako je například pšenice či ječmen,“ říká Klička. Prvotní odhad Agrární komory ČR je, že počasí letos napáchalo škody v českém zemědělství až 11 miliard korun. „Konkrétní čísla zatím nemáme. Čekáme, jak dopadnou plodiny, které jsou ještě na poli – jako brambory či cukrovka,“ upřesňuje předseda Zemědělského svazu České republiky Martin Pýcha.

Předčasné žně

Žně přitom tento rok začaly o 2 až 3 týdny dříve, než je zvykem. „Některé plodiny bohužel nestačily dorůst do správné velikosti a budou na běžném trhu neprodejné,“ stěžuje si Klička. Na špatnou sklizeň a nižší očekávaný hektarový výnos reagují obchodníci zvýšením cen daných komodit. Na světových burzách roste cena pšenice, což podle Agrární komory může vést ke zdražení pečiva. Na takové úvahy je ale podle pekařů brzy, zatím totiž kupují obilí ze skladů za staré ceny. „Teprve až uvidíme, jak se škody způsobené suchem odrazí na cenách mouky, začneme uvažovat, za kolik budeme pečivo prodávat dál,“ říká majitel pekárny v Křepenicích.

Také cena ječmene je stále vyšší. „Téměř na třetině pozemků pěstuji sladovnický ječmen, který je základem do piva. Úroda byla téměř poloviční,“ říká Klička. Proto se dá očekávat také zdražení piva. „Ceny potravin budou záviset především na rozhodnutí zpracovatelů a obchodníků. Ale hodnota jednotlivých surovin ve finálních produktech hraje jen malou roli. Větší vliv na cenu mají například ceny energií, pohonných hmot či práce,“ vysvětluje Pýcha.

Nedostatek krmiva

Velké škody evidují zemědělci zejména u krmných plodin jako je například kukuřice. Krmiva pro hospodářská zvířata proto budou letos mnohem dražší a tím se zvýší i náklady zemědělců v živočišné výrobě. „V tuto chvíli děláme průzkum mezi členy Zemědělského svazu České republiky a zatím se nám ukazuje, že o redukci počtu zvířat uvažuje necelá třetina chovatelů,“ říká Pýcha. Jaroslav Klička, který chová téměř stovku hospodářských zvířat, má také obavy. „Pokud neseženu více krmiva za přijatelnou cenu, budu muset dát část skotu předčasně na jatka,“ stěžuje si Klička. Pokud se tak stane, vybrané maso bude zřejmě na přechodnou dobu levnější.

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Generace20
+
Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

05. 09. 2018

Ani farářům se povinná vojenská služba nevyhnula. Plukovníku Jaroslavu Knichalovi (42) ale zásadně změnila nejen pracovní sféru. Duchovní Římskokatolické církve je již patnáct let kaplanem v Armádě České republiky. Od roku 2015 tuto službu vede. Smyslem jeho práce je příprava vojáků na mise i pomoc pozůstalým vyrovnat se se smrtí jejich blízkých. Tohoto úkolu se musel ujmout i v minulých dnech po smrti tří českých vojáků v Afghánistánu.

Na začátku srpna zabil atentátník v Afghánistánu tři české vojáky. Jaká je v takovém případě hlavní úloha kaplana na misi?
V tu chvíli je kaplan psycholog. Primárně se věnuje jednotce, která je na místě tragické události. S těmi, kteří přežili, vede takzvaný debriefing, kde rozebírají traumatickou příhodu. Zároveň připravuje pietní akt před převozem ostatků do Česka.

Jeden z nejtěžších úkolů mají ale kaplani doma. Musí vyjíždět k rodinám předat smutnou zprávu o úmrtí jejich blízkého. Osobně jste tuto situaci zažil čtyřikrát. Jak moc je to těžké?
Nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o svého syna a manželce, že ztratila svého partnera, jsem v životě nezažil. V mladém věku mi zemřel tatínek, ale tohle bylo ještě náročnější. Je to součást mojí služby, ale nejhorší je, že se na to moc nedá připravit. Protože i když máte připravené co a kdy říct, reakce pozůstalých jsou vždy odlišné a vy nevíte, jaká může přijít.

Zůstáváte s pozůstalými v kontaktu?
Vždy rodině a nejbližším nabídnu, že se na mě mohou kdykoliv obrátit a většinou neodmítnou. Je pro ně obrovskou oporou vědomí toho, že je tam pro ně někdo, kdo si je vyslechne a sdílí s nimi tak bolestné okamžiky.

Na základně jsme k dispozici dvacet čtyři hodin denně.

Kromě pomoci při extrémních či tragických situacích sloužíte i jako duchovní opora pro věřící vojáky. Jaká je ale vaše funkci pro ty, kteří nevěří?
Duchovní služba v armádě není primárně postavena na tom, jestli jsou příslušníci armády věřící, nebo ne. Pro nás je hlavní vnímat vojáka jako člověka. Naše práce se pak zásadně liší tím, jestli jsme v České republice, nebo na misi v zahraničí. Doma připravujeme různé semináře a vojáky poznáváme. V cizině je pak naše nasazení stoprocentní už jen tím, že jsme na základně k dispozici dvacet čtyři hodin denně po dobu šesti měsíců.

Obracejí se na vás vojáci se svými problémy často?
To se nedá obecně říct. Jsou týdny, kdy máte jeden rozhovor za druhým. Pak jsou ale období, kdy jich je daleko méně. Zajímavé je, že ačkoliv jsou na misi obvykle dva nebo tři praktikující vojáci, na bohoslužbách mívám v kapli plno. Kluci tam chodí přemýšlet o sobě i rodině a bývá pro ně takovou oázou klidu. Po rozhovorech jim nabízím, že se za ně a jejich blízké pomodlím. Zajímavé je, že tuto nabídku nikdo nikdy neodmítl a naopak jsou překvapení, že se za ně vůbec chci pomodlit.

Nosíte u sebe na misích zbraň?
Kaplani jsou ve službě beze zbraně. Samozřejmě ale existují určitá pravidla, která musíme respektovat. Například v okamžiku, kdy vyjíždím ze základny, tak ji u sebe mám pro vlastní ochranu.

Byl byste ochotný ji v případě ohrožení života použít?
Každý voják, který vyjíždí do zahraničí má jasně stanovené, za jakých okolností může zbraň použít. Mám za sebou základní vojenský výcvik a vystřelit umím. Navíc v katechismu církve (souhrn křesťanských nauk, pozn. redakce) jasně stojí, že v určitých životních situacích je legitimní, aby člověk použil zbraň k ochraně lidí a majetku mu svěřených.

Ačkoliv tu stejnou příhodu slyšíte posté, stále musíte naslouchat.

Jak je pro vojáky těžké vyrovnat se s faktem, že na misi někoho zastřelili?
Jedná se o individuální věc. Drtivé většině vojáků se daný moment v hlavě vrací stále dokola a potřebují, aby si je někdo vyslechl. Protože v okamžiku, kdy něco silného prožijete, tak to prostě nevymažete. Zůstane to ve vás. A stačí malý impuls a vrátí se to. V ten moment je důležité si člověka vyslechnout, a ačkoliv tu stejnou příhodu slyšíte posté, stále musíte naslouchat.

Lze vůbec vojáka připravit na to, že může nastat chvíle, kdy bude muset někoho zastřelit, nebo že někdo v jeho okolí v boji padne?
Strašně těžko. Před misemi pořádáme etické semináře, kde simulujeme určité scénáře tak, abychom přiblížili různé krize. Pokud vytváříme situace spojené se smrtí, všichni začínají v hlavě vymýšlet co udělat, aby to nenastalo. Navíc pokaždé mají členové armády v podvědomí, že jde pouze o hru. Voják odjíždí s vědomím, že taková situace nastat může, ale nepřipouští si to. Lze to přirovnat k případům, kdy slýcháme o dopravních nehodách, ale když vstupujeme do auta, tak si nepřipouštíme, že právě my na silnici zemřeme.

I pro vás musí být těžké prožívat bolest s ostatními…
Nejhorší pro nás je, že známe všechny vojáky a dost často i jejich rodiny. Lidsky je to hrozně bolestivé, ale v tu chvíli to prostě musíme zvládnout. Oporu máme v kaplanech a psycholozích, kteří jsou na jiných základnách.

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Generace20
+
Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

24. 08. 2018

Ještě dnes generace pamětníků sovětskou invazi v srpnu 1968 odsuzuje jako zbytečný a krutý vpád ozbrojených sil. Přesně před padesáti lety vstoupila vojska zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Většina Rusů však o konfliktu neměla do 80. let 20. století ani ponětí. Cenzura v Sovětském svazu totiž informace striktně filtrovala.

Na první dny okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vzpomínají lidé tehdejšího Československa se smutkem. Těsně před půlnocí 20. srpna vtrhly do Československa vojska pěti států – Sovětského svazu, Polska, Bulharska, Maďarska a Německé demokratické republiky. Zuzana Korecká (56) trávila letní prázdniny roku 1968 s prarodiči na chalupě v Jizerských horách. „Ve velké společenské místnosti ráno 21. srpna seděli chlapi a s údivem koukali na televizi. Kolem šesté hodiny jsem přiběhla do místnosti. V tu chvíli dědeček vyděšeně vykřikl: ,podívejte se, obsadili nás Rusáci!‘“ vzpomíná stále s úzkostí Korecká na první okamžiky okupace.

Rodiče jí až po několika letech detailněji vyprávěli, co se ten den v Praze přesně odehrávalo. „Do fabriky jel tatínek na motorce, protože nejezdily tramvaje ani autobusy. Po rozlehlém dvoře stály tanky s ruskými vojáky,“ vypráví Korecká. Po práci se její otec vydal domů za matkou a společně pak chvátali k tehdejšímu Československému rozhlasu podpořit ostatní. „Na silnici ležel mrtvý kluk přikrytý českou vlajkou. Maminka se strašně vyděsila a utekla pryč. Otec se přidal k ostatním Pražanům bránící rozhlas,“ dodává.

Zdroj: youtube.com

Proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se lidé vydali protestovat do ulic. Zdroj: youtube.com

Třídenní cesta do neznáma

Sovětská vojska obsadila většinu důležitých měst tehdejšího ČSSR. Mezi nimi byla například i Mladá Boleslav nebo Klatovy. František Vrhel (75) si na sovětské vojáky v Klatovech vzpomíná jen letmo. Jednadvacátého srpna jel se svým budoucím švagrem a přáteli na svatbu. „Autem jsme zastavili na křižovatce a kamarád říkal: ,zprava dobrý, zleva tanky,‘“ vypráví Vrhel, který v roce 1967 nastoupil na roční vojenskou službu. Bavit se s okupanty jim zakazovali. „Někteří mí klatovští kamarádi za vojáky přeci jen šli a vyptávali se, co tu vlastně pohledávají. Vysvětlovali jim, že jsou tu jen na cvičení,“ popisuje Vrhel. Byl to šok nejen pro místní, ale i pro příchozí sovětské vojáky, kteří nevěděli, kde přesně jsou.

Podobné pocity měl i přítel Ljudmily Klevecké (71) Volodja, který v roce 1968 sloužil v ruské armádě. „V té době mu bylo 18 let. Vyprávěl mi, že mu zavolali a řekli, ať si sbalí věci a nachystají se k odjezdu. Jeli tři dny a nikomu nebylo řečeno, kam přesně jedou a proč,“ vypravuje Klevecká, která celý  život prožila na jihu Ruska. Dále dodává, že ani dnes, po padesáti letech, jí k tomu nedokázal říct víc. Vojáci byli přinuceni podepsat dohodu o mlčenlivosti.

Totalitní dohled

O invazi sovětských vojsk do Československa se Klevecká dozvěděla až v 80. letech 20. století, tedy v době takzvané Perestrojky. Do té doby neměla ani tušení, že tehdejší sovětská vojska vnikla na území Československa. „S odstupem času se v médiích mluvilo o tom, že předsednictvo ČSSR požádalo o pomoc samo. Podle nich mělo dojít s podporou nepřátelských imperialistických zemí k převratu a svržení socialismu,“ vzpomíná Klevecká. Konflikt, který se odehrál v tehdejším ČSSR, vnímá dnes jako něco strašného. „Během srpnových událostí zemřeli nevinní lidé. Změnit historii nemůžeme. Avšak půl století po těchto událostech, bychom se z toho měli hlavně poučit a snažit se, aby se to v budoucnu nikdy neopakovalo,“ dodává.

Totalitní režim Sovětského svazu lidem nedovoloval dozvídat se informace ze zahraničí. „Sovětský komunistický režim byl podle politického vedení jediná správná cesta a všechny ostatní státy byly prezentovány jako hnijící kapitalistické země,“ vysvětluje Klevecká. Lidé žijící v tehdejším Rusku tak podle ní příliš nevěděli, co se odehrává za hranicemi SSSR. O událostech ze zahraničí se mohli dopátrat například z antisovětského Samizdatu, který byl však zakázaný a vydával se jen v omezeném množství.

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Generace20
+
Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi

Generace20

Autor: Anna Žáková

23. 08. 2018

Vzpomínky na boje v pražských ulicích ožívají. Přesně před padesáti lety zabrala tehdejší Československo vojska Varšavské smlouvy. K výročí srpnových událostí roku 1968 se před budovou Českého rozhlasu konala velká pietní akce. Ta se ale chvílemi zvrhla v demonstraci proti současnému premiérovi Andreji Babišovi. Většina pamětníků srpna ´68 ale sledovala skandující dav spíše smutně – přišli totiž zavzpomínat na mrtvé kamarády, kteří při obraně Prahy položili život.

Původně tichá pieta nyní připomíná spíše hlučnou demonstraci. „Ať odejde Bureš!“ skanduje dav před budovou Českého rozhlasu a protestuje proti premiéru Andreji Babišovi. Právě ten má na pietním aktu k příležitosti 50. výročí srpnových událostí 1968 promluvit. Lidé jej ale mluvit nenechají. Když si Babiš bere slovo, rozezní se pískot a křik. Premiérův proslov není přes hluk vůbec slyšet.

Během piety byla odhalena i nová deska se jmény obětí na budově rozhlasu. 
Zdroj: Anna Žáková

S vlajkami proti tankům

Ne všichni účastníci akce ale skandují. „Já si sem přišla vychutnat pietu za své kamarády, kteří tu před padesáti lety padli. A ne poslouchat další demonstraci proti politikům,“ usmívá se smutně Jana Vorlíčková (73). V srpnu 1968 šla proti invazi vojsk Varšavské smlouvy protestovat před budovu tehdy ještě Československého rozhlasu. Právě rozhlas totiž v noci z 20. na 21. srpna odvysílal prohlášení, které invazi odsuzovalo. Sovětští vojáci se vysílání snažili přerušit. „V tom jim bránili pražští obyvatelé. Někteří při obraně rozhlasu i padli. Zcela neozbrojení lidé se jen s českými vlajkami postavili tankům a obrněným vozům. Jejich oběť nebyla zbytečná,“ řekl ještě před Babišovým proslovem současný generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Hlášení Československého rozhlasu„Včera, dne 20. srpna 1968, kolem dvacáté třetí hodiny večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů,“ zněl 21. srpna 1968 ve dvě hodiny ráno hlas moderátora Vladimíra Fišera z vysílání Československého rozhlasu.

 

Na rozdíl od premiérova projevu vyslechli lidé Zavorala téměř se zatajeným dechem. „Je otázka, jestli na této akci k uctění památky obětí invaze měl mluvit právě Andrej Babiš, který býval příslušníkem Státní bezpečnosti,“ zpochybňuje výběr řečníků sedmdesátník Milan Bajgar, který se protestů proti invazi účastnil. Dodává, že by při pietním kladení smutečních věnců k rozhlasu slyšel raději lidi, které by účastníci akce v úctě a klidu vyslechli.

Letadla přehlušila vysílání

Stejně jako Bajgar, i další pamětníci vzpomínali na půl století staré události. „V noci na 21. srpna mě vzbudil táta. Křičel, že k nám vtrhli Rusové,“ vypráví Alena Prokešová (78), která před padesáti lety bydlela v pražských Vršovicích. „Invaze si nešlo nevšimnout. Po ulicích jezdily sovětské tanky a nad městem létala letadla,“ popisuje. Přes zvuk vojenských letadel se celá její rodina snažila poslouchat dnes již památné hlášení Československého rozhlasu.

Některé z transparentů lidé umístili i na Václavské náměstí. 
Zdroj: Anna Žáková

 

Alena Prokešová s rodinou ale nezůstala u rádia sedět dlouho. „Lidé se vždy nejlépe sjednotí proti společnému nepříteli, tehdy sovětským vojskům. Do ulic se proto vyrojily houfy lidí, kteří nechtěli dát svou zemi zadarmo,“ vypráví Prokešová. Pražští obyvatelé začali okamžitě vyměňovat cedule s názvy ulic ve snaze vojska Varšavské smlouvy alespoň trochu zmást. „Bohužel celkem neúspěšně. Nakonec se situace zvrhla v naprosto nerovné boje. Rusové tak v Československu zůstali i přes náš odpor. Tehdy ale ještě nikdo z nás nevěděl, že zde zůstanou až do roku 1991,“ vzpomíná pamětnice.

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

Generace20
+
GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

GLOSA: Výrok o levném pivu a zavřeném Havlovi je populismus. Na facebooku komunistů nemá co dělat

Generace20

Autor: Martin Choc

19. 08. 2018

Liberečtí komunisté nedávno na svém oficiálním facebookovém profilu nostalgicky zavzpomínali na počátek 80. let v bývalém Československu. Podle nich šlo o dobu, kdy pivo stálo dvě padesát, hranice byly zavřené a Havel také. Předsedkyně krajské organizace KSČM a liberecká zastupitelka Dana Lysáková ve svém vyjádření pro Seznam Zprávy zlehčovala výrok jako politický vtip. Možná si však neuvědomuje, že mezi vtipem a populistickými řečmi bez opodstatnění, je velký rozdíl.

Lákat lidi na zlaté dobré časy je od komunistů mazané. Kdo by si v horském letním dni nechal ujít vychlazenou Plzeň za dvě padesát? Jenže jak již bývá u populistů zvykem, když řeknou A, neprozradí B – tedy tu méně líbívou část pravdy. Nejen počátkem 80. let byly platy v Československu mnohem nižší než dnes. A k čemu levné pivo, když byl nedostatek základních druhů zboží? Chvástat se, že dříve bylo lépe, není žádné umění. Vidět však věci v souvislostech a říkat lidem i ty nepřijemné věci, které politickým stranám nutně nezajistí přísun hlasů, to už je jiná věc. Snažit se tedy porovnávat, jak skvěle bylo tehdy oproti současnosti, je přinejmenším nesmyslné.

Výroky o uzavřených hranicích jsou na hraně vtipnosti. Zřejmě mělo jít o narážku na migrační krizi. Ano, Evropa má problém s imigranty, ale opravdu je řešením zavřít hranice? Nebo se snad nostalgicky navracet do minulosti a vzpomínat na to, že když jste chtěli jet na dovolenou k moři jinam než na Balaton nebo do NDR, tak jste měli smůlu.

Zbabělost jako heslo

A zmiňovat bývalého prezidenta a disidenta Václava Havla je už jen ukázkou zbabělosti. Opírat se do někoho, kdo je sedm let po smrti, tudíž se nemůže podobným výrokům bránit, je prostě podlost. A těžko říct, zda KSČM nezapomněla na to, že byl Václav Havel vězněn právě v době komunistického režimu.

KSČM se dnes na svém webu prezentuje jako moderní levice, otevřená rovnoprávnému dialogu a skutečně demokratické společnosti. Pokud si takto někdo z KSČM tyto hodnoty představuje, co přijde příště? Nostalgické vzpomínání na politické procesy z padesátých let? Neměli bychom zapomínat, že několik tisíc lidí se kvůli komunistickému režimu z vězení a lágrů už nikdy nevrátilo.

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Generace20
+
Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Úžasňákovi 2 jsou akční a zábavní. Film ovládlo batole bojující s mývalem

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

17. 08. 2018

Čtrnáct let čekání na druhý díl filmu Úžasňákovi se vyplatilo. Humorný animovaný snímek je nabitý vtipnými a akčními scénami. Dílna Pixar spolu s režisérem a scénáristou Bradem Birdem, tentokrát vsadila na šarm mimina Jack-Jacka, který je nejmladším dítětem v rodině Úžasňákových. I když hlavní roli přisoudili tvůrci matce Elastičce, která se snaží zachránit svět, veškerou pozornost na sebe strhlo batole.

Hlavní hrdinkou animovaného filmu Úžasňákovi 2 se tentokrát stala Elastička. Matka tří dětí, která má schopnost napínat své tělo, dostala v prvním dílu mnohem méně pozornosti. Tvůrci ale v tomto ohledu nebyli moc kreativní, protože ji postavili před téměř identický problém jako dříve jejího manžela – pana Úžasňáka. Zápletka je tak od první chvíle podobná té z „jedničky“, což může být pro diváka po čtrnácti letech čekání poněkud frustrující zjištění.

Hlavním tématem celého snímku je honba emancipované Elastičky za skrytým padouchem Hypnotizérem, jehož identitu může divák tušit už od začátku. V prvním dílu se matka starala spíše o děti a do akce vyrazila až ke konci filmu. Nyní se projíždí na motorce a stává se superhrdinkou, kterou miluje celý svět. Největší pozornost však na sebe strhává nejmladší dítě Jack-Jack s charismatickými grimasami. V některých pasážích filmu se tak děj točí pouze kolem batolete. Což ale není na škodu, protože tak divák nemusí téměř dvě hodiny sledovat pouze tuctový příběh matky. 

Zápletka bez špetky fantazie

Jack-Jack svou moc proměnit se v hořící kouli ukázal už na konci prvního dílu, své superschopnosti však projevil naplno až v tom druhém. To, že umí například procházet zdí, přidělává starosti jeho otci Úžasňákovi, který se místo své ženy stará o všechny tři děti. Téměř legendární je Jack-Jackova scéna s mývalem, proti kterému začne bojovat a ukáže tak všechny své speciální dovednosi, jako je například zmnožení osobnosti. Domácí atmosféra plná strastí s miminem, zlomeným srdcem dcery Violet nebo doučování matematiky prostředního dítěte Dashe, je tak mnohdy zábavnější než celá filmová zápletka.

Závěrečné rozuzlení je až super rychlé. Než si divák uvědomí, co se vlastně stalo, je konec filmu a běží závěrečné titulky. Po čtrnácti letech by si diváci přeci jen zasloužili více rozvinutější a kreativnější konec. A i když jsou Úžasňákovi animovaným snímkem pro děti, je otázkou, zda si ho více neužijí dospělí. Narážky na emanipaci žen, politickou situaci či uporzorňování na různé problémy v domácnosti, které se ve filmu objevují, totiž rozhodně nejsou pro děti. 

Snímek je ale mnohem akčnější než první díl a za některé scény Elastičky by se nemusel stydět ani Tom Cruise ve filmu Mission Impossible. Úžasňákovi 2 jsou více propracovanější. Ať už humorem či bravurně provedenou animací, díky které si divák všimne i jemných tkanin bavlny na tričku pana Úžasňáka.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“