Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Generace20
+
Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Generace20

Autor: Monika Kabourková

27. 10. 2019

Podle odhadu Antonína Havlíka (26), autora knihy Homeless Guide, žije v Praze téměř deset tisíc bezdomovců. Autoři tohoto textu se rozhodli navštívit několik míst, která Havlík ve svém unikátním průvodci po světě lidí bez domova zmiňuje a popisuje. První zastávka byla jasná: okolí pražského Hlavního nádraží.

„Vojto, podej mi tu flašku!“ křičí špinavý silnější muž v potrhané vestě a kraťasech na svého kamaráda. Ten podřimuje na trávě a nevypadá to, že má v plánu kolegu poslechnout. Jsme v pražském Sherwoodu. Vrchlické sady, jak se to tu oficiálně jmenuje, nedostaly svou zbojnickou přezdívku náhodou. Povalující se bezdomovci na trávě a na lavičkách jsou často prvním obrázkem, který člověk, když vyleze z Hlavního nádraží v Praze uvidí. Toto místo je i proto číslem jedna v Homeless Guide, netradičním průvodci bezdomoveckým světem, s nímž dnes Prahu projdeme. 

„Neměli byste tři stovky na ubytovnu? Mám angínu, potřebuji se v teple vyležet,“ odchytne nás v parku prakticky okamžitě postarší žena. Mluví na nás přiškrceným hlasem a snaží se nás obměkčit historkou o tom, jak je na tom bídně. Před podobnými bezdomoveckými příběhy varuje Antonín Havlík ve své knize. „Hlavně na nádražích můžou cestující od bezdomovců slyšet, že nutně potřebují peníze na léky, nebo na vlak domů,“ píše, jako by nám při tom stál přímo za zády. Žena na angínu rozhodně nevypadá, srší energií a tak jí slušně vysvětlujeme, že nemáme hotovost. V tu ránu si nás přestává všímat a jde pryč. 

Vidíme ale i příběhy z druhé strany: „Chceš peníze? Mám jen kartu, tak jestli máš terminál…,“ říká s přezíravým úsměvem mladík zanedbanému muži, co zkouší štěstí jen kousek od nás. Stejně jako triky bezdomovců jsou v Havlíkově knize popsány i nejčastější argumenty, proč lidé žádost o peníze odmítají. Klička s bankovní kartou je ta lepší varianta, na druhém pólu jsou vulgární urážky. 

Boj zvaný lavička

O jistotě, že se každý den budou moct někde v klidu vyspat, si mohou lidé bez domova nechat obvykle jen zdát. Když už najdou svoji provizorní postel, často je z ní vyženou policisté. Častým lůžkem jsou lavičky v parcích. „Město se snaží dávat hlavně do centra lavičky s opěrkami na ruce. Bezdomovcům se na nich hůře spí a nutí je to hledat jiné místo,“ píše Havlík v příručce. A právě v Sherwoodu jiné lavičky, než ty s opěrkami nejsou. Na většině z nich i tak sedí nebo polehávají bezdomovci. Na jedné z těch mála volných zkoušíme, jak je vleže pohodlná. Ukazuje se, že strčit nohu pod opěrku a otočit se na bok je docela náročný kousek. Je to přesně jako v příručce. Komplikované a nepohodlné.

Spát tu naštěstí nemusíme a tak pokračujeme dále, k náměstí Republiky, slangově řečeno „na Repu“. To je podobně, jako další náměstí v centru Prahy, jedno z nejvyhledávanějších míst žebráků a lidí bez domova. „Turistická žebrota je stále fenomén. Cizinci nepospíchají a podpoření chudých drobnými berou jako věc, která jim může přinést štěstí,“ tvrdí v knize Havlík. Lidé bez domova ale zjevně zkouší štěstí u kohokoli, kdo jde kolem, u zahraničních turistů, u Čechů i mezi prodejci u stánků. „Alespoň, že chce jídlo. Peníze bych mu nedala, nejsem charita,“ říká nám jedna z prodávajících, která žebrajícímu muži před okamžikem dala odřezky opečeného masa. „Když jim místo peněz nabídneme jídlo, tak ho nechtějí a odejdou zkoušet štěstí jinam,“ dávají k dobru jinou zkušenost dva prodejci z vedlejšího stánku. Bezdomovci chtějí často peníze proto, aby si mohli obstarat alkohol, nebo drogy. Podle Havlíkovy příručky se opíjejí i proto, aby dokázali usnout v jakoukoliv denní dobu. „Když chlastáte, tak nemáte hlad. Sice si něco k jídlu po čase dáte, ale to jen proto, aby vám nebylo tak špatně od žaludku,“ vysvětluje jedna z hlavních postav knihy, bezdomovec Vojtěch.

Jen o kousek dále, u Obecního domu je situace trochu jiná. I tady žebráci jsou, ale většina z nich tu klečí na chodníku nebo leží na zemi obličejem dolů, takzvaně „na kočku“. „Je to praktičtější, než na procházející lidi pokřikovat a odpudit je,“ vysvětluje v knize Havlík. Směrem k ulici Na Příkopě takto klečí vousatý muž na dlažebních kostkách. Nemá žádný transparent ani nemluví, prostě jen čeká, zda mu někdo něco hodí. „Ne každý má na to, aby fyzicky klesnul pod svůj obvyklý výškový horizont. Je to namáhavé a pro spoustu lidí ponižující,“ píše o tomhle stylu žebroty Havlík. Klekám si cvičně kousek od muže a cítím, jak fyzicky bolestivé žebrání na kočičích hlavách je. Kolena mě bolí už po necelé minutě, cítím se také dost nepatřičně a raději se rychle zvedám ze země. Bezdomovec se na mě po očku podívá. „A zkuste si to na několik hodin,“ zadrmolí a sklání hlavu zpět na chodník. 

Nepsané pravidlo ulice

Lidé bez domova toho z podstaty věci moc nevlastní. Převážně mají to, co sami najdou, případně někde ukradnou. Jenže i o to můžou velmi rychle přijít. „Na čem nespíš, o to tě okradou. Doklady jsem si schovávala do podprsenky, protože ani kapsy nebyly bezpečné. Už kolikrát se stalo, že se někdo probudil s rozřízlou kapsou,“ vysvětluje v knize další z postav žijící roky na ulici, Ivana. V ulici Na Příkopě, která je rušnou pěší třídou, je v brzkém odpoledni vidět hned několik bezdomovců, kteří odpočívají na lavičce v předpisové poloze s věcmi bezpečně přitisknutými na těle. I tohle si chceme otestovat. Dát si tašku pod bundu a lehnout si na ní tělem není ani příjemné, ani pohodlné. Oproti lavičkám v Sherwoodu si zde ale mohu aspoň pohodlně natáhnout nohy – opěrky pro ruce tu nejsou. 

Koš není trezor

Obstarat si jídlo, je i pro člověka na ulici nutností. Není to ale jednoduché. Sice existují potravinové banky, které bezdomovcům nabízejí jídlo, případně charity, kam lze zajít třeba na polévku, ale rychlejší variantou je pro mnohé z nich prohledat odpadkové koše a kontejnery. „Franto, mám dva rohlíky!“ volá radostně muž, který se na Václavském náměstí právě přehrabává v koši. Jeho kumpán k němu dojde a společně se vydávají prohledat další odpadky. Václavák je podle Havlíka pro tento účel místem zcela ideálním. Projde tu spousta lidí, je tu hodně obchodů i stánky s občerstvením. „Ze začátku je člověk na ulici odkázaný pouze na kontejnery a koše. Často v nich je jídlo, pití a nějaké oblečení. Můžou se tam ale najít i úplně nové věci. Ty se pak dají prodat,“ popisuje v knize své zkušenosti už citovaná Ivana. Přicházím k volnému odpadkovému koši a zkouším své štěstí. Ač nerada, vyhrnuji si rukáv a sáhnu dovnitř. Vůbec nic příjemného to rozhodně není, je mi zle jen ze zbytků, co tam vidím, i z prázdných plechovek a vajglů. Kromě novin mě v odpadcích nic nezaujalo. Ty jediné bych možná mohla využít jako aspoň nějakou izolaci v chladné noci. 
I když Havlík o bezdomovcích a jejich životě na ulici napsal knihu, sám na ulici nikdy žít nemusel. V zimě prý ale plánuje týden života na ulici. „Vezmu si spacák, hodně teplého oblečení a z osobních věcí jen občanku.  Rozhodně ale začnu na Hlaváku, jako většina lidi bez domova,“ vysvětluje své plány Havlík. Nám naopak ten jednodenní celkem nenáročný test bohatě stačil. 

O tom, že bezdomovci nemusí být jen špinaví, jsme se přesvědčili sami. Na fotce je muž, který je bez domova už třicet let. Zdroj: Daniela Dlabolová
Vyzkoušeli jsme si, jak pohodlné je ležet na lavičce, která nemá opěrky na ruce. Zdroj: Jiří Lizec

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Generace20
+
Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Generace20

Autor: Petra Macháčková

25. 10. 2019

Čím dál více lidí raději vypne počítač, odloží telefon a jde si s kamarády zahrát deskovou hru. Čeští i světoví vydavatelé si pochvalují, že se prodej těchto her stále zvyšuje. Výhodu hráči vidí v přímé konfrontaci se soupeři a v reálném herním zážitku. Vedle zábavy může být motivací i sběratelství a investice.

Stolní hry už zdaleka nejsou jen záležitostí deštivých dní na chalupě či nerdovské subkultury. Mladí lidé čím dál častěji odkládají mobilní telefony a opouští online hry, aby se mohli věnovat těm reálným se skutečnými přáteli. „I když hraji převážně na počítači, často mě poslední dobou přepadne chuť ho vypnout a jít si raději zahrát s kamarády deskovku. Nejčastěji to jsou Osadníci z Katanu, Citadela nebo klasické Člověče, nezlob se!,“ vyjmenovává studentka VOŠP Adéla Bílková (21) některé z nových i léty prověřených populárních her. 


Nadšenci do deskových her mají i stále více míst, kde si je mohou zahrát i na veřejnosti. V Praze například přibývá podniků, které zákazníkům k pití či jídlu zapůjčí i deskovou hru. A každoročně si příznivci této zábavy mohou zajít druhý říjnový týden na festival Deskohraní. „V prvních ročnících jsme měli několik set návštěvníků během týdne, teď máme za týden přes šest tisíc,” je spokojený zakladatel a organizátor festivalu Jakub Těšínský.

Umí propojit generace

Podle něj je pořád dost lidí, kteří si myslí, že deskové a karetní hry jsou dobré jen na trénink mozku a přemýšlení. „Existují ale i hry, které obsahují prvky psychologie, empatie, odhadu soupeře nebo herectví, ” vysvětluje Těšínský, kterého těší, že každý rok přichází více lidí a namísto virtuálních herních zážitků mají ty opravdové.

Stejně to vidí i studentka VOŠP Tatiana Skoumalová (22). „Podle mě jsou deskové hry mnohem víc společenské a emotivní než ty na konzolích nebo počítači. S babičkou bych si asi těžko zahrála na PlayStationu nebo Xboxu. Deskovky beru jako zábavu pro celou rodinu nebo partu přátel. Líbí se mi na nich, jak dokáží propojovat generace,“ říká Skoumalová. Nejraději hraje Aktivity, Českou hudbu nebo Český svět. „Aktivity jsou skvělá hra k alkoholu. U hry Český svět se navíc i něco nového dozvím,“ dodává.

Investice do budoucna

Deskové hry mají i své sběratele. Jedním z nich je David Rošlapil (28), který vyrůstal na hře Dostihy a sázky nebo na Proroctví. „Kupuji si nové deskovky několikrát ročně. Moje okolí mne může vnímat jako sběratele, ale všechny hry zároveň i hraji. Rád se odstřihnu od telefonu a zahraji si s kamarády na pár hodin deskovku,” říká Rošlapil.

Deskové hry začal nakupovat asi před pěti lety a v současné době jich má bezmála šedesát. Částka, kterou za svou sbírku zatím utratil, by jiným stačila klidně i na ojeté auto. „Sbírka mě stála několik desítek tisíc, ale myslím si, že to je dobrá investice do budoucna. Vlastním například limitovanou edici hry HATE nebo figury k Blood ragi či Rising Sunu, které už se neprodávají a sehnat by se daly pouze od překupníků za mnohonásobně vyšší cenu. Vím, že to, co vlastním, bych mohl prodat mnohem dráž, než jsem koupil. To ale zatím nemám v plánu,“ vysvětluje svou vášeň Rošlapil. Zároveň se těší, až jednou bude učit pravidla své děti a hrát s nimi.

Češi vítězí i v zahraničí

Česká republika se může pyšnit i celosvětově úspěšnými hráči. Například v roce 2012 se stal Jan Šimara (34) mistrem Evropy v deskové hře pocházející z Číny s názvem Go. Ve stejném roce se mistrem světa v jedné z nejoblíbenějších her současnosti,  Carcassonne, kde hráči přikládáním karet staví opevnění, kláštery či louky, stal třicetiletý Martin Mojžíš.

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Generace20
+
Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

22. 10. 2019

Extravagantní obroučky zažívají vlnu popularity. Optiky dnes nabízejí stále více designů a lidé ani nemusí špatně vidět. Brýle kupují i jako nevšední módní doplněk.

Kulaté obroučky, které jako by z oka vypadly těm z filmu Harry Potter. Přesně takové si před pár lety pořídila zpěvačka Lenka Nová (45). Po nevšedních brýlích pátrala několik let. Nakonec si ty své našla v Žilka Optik, která se specializuje na extravagantní designy. „Když je viděla moje desetiletá dcera, řekla, že až ji příště povezu do školy, mám si vzít jiné,“ směje se Nová.  Zaplatila za ně okolo třiceti tisíc korun. „Od Žilky mám čtvery brýle. I přesto, že jsou ceny vyšší než v jiných optikách, jsou pro mě dobrou investicí. Unosím je po několik let,“ vysvětluje Nová.

V optikách dnes lidé narazí na nevšední designy. Zdroj: Eliška Havlíčková

Méně není vždy více

Designové brýle dnes lidé kupují, aby se odlišili od ostatních. Třeba Ráchel Smékalová (26) ke svému vzhledu zvolila velké kulaté obroučky s mramorovým efektem, kombinující krémovou a hnědou barvu. „Mám je z online optiky. Padly mi do oka hned, jak jsem je viděla. Líbilo se mi, že nejsou obyčejné,“ popisuje Smékalová. Stály jí deset tisíc korun. Říká ale, že za osobité brýle by zaplatila i třicet tisíc, pokud by je vůbec nesundavala z nosu.

Být extra ale vyžaduje trochu nadsázky. Podle brýlového stylisty z Žilka Optik Martina Dudka je důležité, aby se klienti s nevšední image dobře ztotožnili. „S netradičním modelem na očích by si jinak nemuseli připadat pohodlně. Pokud si ze sebe nositel umí udělat srandu, může si dovolit extravagantní brýle. Potom je pochopí i jeho okolí,“ myslí si Dudek. 

Ráchel Smékalová by za originální brýle zaplatila i třicet tisíc korun. Zdroj: archiv Ráchel Smékalové

Pouhé obroučky jako alternativa 

Nosit brýle je in. To dokazuje také trend těch nedioptrických. Jsou podstatně levnější, protože neobsahují čočku a oku navíc neškodí. Právě falešnými brýlemi si zpestřuje svůj vzhled studentka Elis Goto (20). „Posunou můj outfit o další level. Když mám na sobě obyčejný volný svetr, doplním ho výraznými brýlemi,“ vysvětluje Goto. Svou sbírku nakoupila buď online nebo na trhu za pár stovek. „Většina mých brýlí je hodně nestandardních. Třeba mají čtvercový tvar nebo mixují barvy jako modrou a bílou,“ dodává Goto.

Nedioptrické brýle jsou populární, ozvláštní například outfit. Zdroj: archiv Elis Goto

Originalita nestárne

Dnes je moderní experimentovat s vlastní vizáží. Čím originálnější a odlišnější, tím lépe. Právě brýle jsou toho důkazem. V kurzu byly dokonce už v minulém století a to jak v Česku, tak ve světě. Zpěvačka a herečka Naďa Urbánková (80) nosila originální designy už v sedmdesátých letech dvacátého století. Podobně je tomu i u americké byznysmenky Iris Apfel (98), která je známá především díky obrovským kulatým brýlím. Nevšednost těmto dvěma dámám pomohla vyniknout. Dnes mají extravagantní brýle stejný účel: odlišit jejich vlastníky od ostatních.

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Generace20
+
Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

20. 10. 2019

Tetovací metoda handpoke v posledních letech získává na oblibě. Od moderní metody tetování strojkem, se liší hlavně svou jednoduchostí. Kresba probíhá „po staru“, pouze jehlou v ruce tatéra. Studií, které tuto techniku provozují, je v Praze kolem dvaceti. Je ale i dost těch, kdo se ručně tetují sami doma. Chtějí tím ušetřit peníze a vytvořit si vlastní originální dílo.

„Částka, kterou požadují tetovací studia, je někdy až nesmyslná. Tatéři často přepalují cenu jen kvůli tomu, že si podle nich kupujete kus uměleckého díla,“ říká začínající tatérka Lucie Nedbálková (20), která se před dvěma lety rozhodla tvořit takzvanou handpoke technikou. Při práci tedy využívá pouze jehlu a inkoust. Učit se začínala nejprve na vlastním těle. „Nechodím do studia na klasický strojek, ani na handpoke. Mám pocit, že nikdo nevystihne vždy přesně to, co chci. Každý tatér vždycky upraví nákres podle sebe, aby byla jasně poznat jeho práce a značka,“ myslí si Nedbálková. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodla tetovat se sama v domácím prostředí. Dnes už ale tvoří i na tělech svým známých.

Jen jehla a ruka

Technika handpoke není v tatérském světě novinkou. Naopak se vrací
k začátkům, kdy elektrické strojky neexistovaly. „Handpoke není nikdy tak dokonalý jako tetování strojkem, ale právě to se mi líbí. Přijde mi to osobitější a hodí se ke mně více,“ popisuje studentka Dominika Bozemanová (21). Ta má na levé ruce vytetované od ramene až k zápěstí dlouhé, nepravidelně tlusté, tmavé čáry se stínováním. Cenově ji práce ve studiu
u profesionála vyšla na 2000 korun.

Pokud se člověk tetuje touto technikou sám, může se částka za materiál pohybovat do 500 korun. Právě cenová dostupnost je pro některé zájemce
o tetování rozhodující.  „Lidé, které znám, se rozhodli pro domácí handpoke právě z finančních důvodů,“ potvrzuje studentka Tereza Radová (21), která ovšem upřednostňuje práci se strojkem a upozorňuje na nevýhody spojené s ruční technikou. „Je hezké, že je veškerá práce čistě na vás, ale zabírá to čas. Prodlužuje se celý proces, a mě osobně to bolelo mnohem víc. Jehla může bodat příliš hluboko, pokud s tím neumíte pracovat,“ upozorňuje Radová

Příprava je klíčová

Zkušení tatéři zdůrazňují, že by lidé, kteří se rozhodnou pro domácí tvorbu na svém těle, neměli podceňovat důkladnou přípravu, hygienu a svůj zdravotní stav. Používat by měli pouze předem určené a speciální vybavení. „Při práci používám vždy ochranné rukavice. Určené místo očistím
a vydezinfikuji. Barvu si připravím do kalíšku, který po použití vždy vyhodím. Do barvy se totiž pokaždé dostane část krve,“ popisuje svou práci Nedbálková. „Pokud vytvářím větší tetování, spotřebuji klidně tři nebo čtyři sterilní jehly. Místo se pak znovu pečlivě vydezinfikuje, očistí a zalepí,“ dodává. Kvalita barev, dezinfekce, sterilita a správné příslušenství jsou podle ní u domácí i profesionální tvorby rozhodující.

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Generace20
+
Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Generace20

Autor: Marek Veselý

20. 10. 2019

Dříve vypadali tatéři jako drsní motorkáři, kteří tetovali jenom své známé. „Dnes stačí sehnat si strojek, barvy, být šikovný a mít Instagram,“ popisuje stav jeden ze současných tatérů, kteří registrují zvyšující se poptávku. I přes nárůst profesionálních studií by zájemci o tetování neměli zapomínat ani na rizika.

Nakreslit návrh, vytisknout ho, otisknout obrys na kůži a vrýt různé barvy inkoustu pomocí strojku do těla. Pro tatéra Sona Vu Nguyena (27), kterému nikdo neřekne jinak než Sony, je to již pátým rokem denní chléb. „Když jsem začínal, nebyla v Praze ani polovina studií, co je teď. Bylo mnohem složitější sehnat tatéra nebo se jím stát,“ říká Sony, který i přes velkou konkurenci jiných salonů má zhruba sedm zákazníků týdně.

Motivy jsou různé

Někteří lidé hledají v tetování hluboký význam a symboliku, jiní se tetují jen kvůli tomu, že se jim to zkrátka líbí. Student Filip Kratochvíl (23) zastupuje oba tyto proudy. „Z mých tetování jsou některá velice specifická s hlubším významem, zbytek mám jen kvůli tomu, že se mi líbí,“ vysvětluje Kratochvíl, který má po těle drahé výtvory od zkušených tatérů, ale sem tam si do kůže amatérsky vryje něco sám. To, že se dnes lidé běžně tetují sami doma, také napomáhá tomu, že lidí s nějakým výtvorem na kůži v Česku přibývá. Statistiky tohoto druhu sice nikdo nevede, nárůst ale dokládají počty tetovacích studií nebo pohled na odhalená těla například v létě u bazénů. 

Kouzlo tetování však nemá vliv na každého. Zejména u starší generace přetrvává pocit, že tetování si dělají jenom vězni a že do kultivované společnosti něco takového nepatří. Podobně to ale vidí například i dvaadvacetiletý student Tomáš Borota: „Jsem konzervativní ohledně těchto věcí. Kdybych si teď nechal udělat nějakou kérku, myslím, že bych toho v budoucnu litoval.“ 

Co s nechtěným výtvorem?

Přístup k vlastnímu tetování lidé v průběhu času mění. „Nechal jsem si podstatně přetetovat velkou část mé pravé paže. Viděl jsem se prostě už v jiném stylu než dřív. Ani na chvíli jsem ale neuvažoval o odstranění,“ popisuje Jakub Řeháček (23). Mezi další důvody, proč si lidé nechávají tetování předělávat, patří podle tatéra Sonyho například to, že si původně zvolili nezkušeného autora. „Když ryjete jehlou málo hluboko, inkoust vypadne. Když ryjete moc, inkoust se pod kůží rozpustí do stran,“ vysvětluje Sony. Na stárnutí kůže či odstraňování nápisů spojených s ex partnerem mají „předělávači“ taky slušný byznys.

Úplné odstranění kérky bývá většinou bolestivější a dražší než původní výtvor. Například pražská Premier Clinic nabízí ošetření nechtěného tetování již od 950 Kč. Ovšem takových návštěv je potřeba minimálně pět. „Za 21 let se tetování zkrátka změní. Jako mladá jsem kašlala na názory, že toho jednou budu litovat. Přes obrovskou bolest jsem se rozhodla pro odstranění. Stálo mě to hodně času a peněz,“ popisuje Zita Neumannová (38), která se postupem času snaží zbavit starších výtvorů, které se jí už nelíbí. „Letošní léto jsem strávila v dlouhých rukávech a to příští nejspíš strávím taky,“ dodává.

K odstranění tetování je potřeba minimálně pět ošetření. Zdroj: Zita Neumannová

Rizika nejdou eliminovat

Tetování má i svá rizika. I když autor používá nejkvalitnější barvy na trhu a tetuje ve sterilním prostředí, přesto můžou nastat komplikace. Nejhorší to mají alergici na inkoust. „Nejnebezpečnější jsou barevné inkousty jako třeba červený či žlutý. Obsahují totiž více uhlíku než běžný černý. Ve výjimečných případech se tak stává, že kůže potetovanému začne hnisat,“ varuje tatér Sony. 

S komplikacemi po tetování má své zkušenosti například taxikář Adam Aataya (22). „Po dvou dnech mě stopy po červeném inkoustu začaly pálit. Další den přišlo velmi bolestivé hnisání. Z míst mi neustále tekla voda a rány se nechtěly zahojit,“ vzpomíná Aataya. Jako prevenci proti hnisání tetovací studia doporučují na nově potetovanou pokožku nanášet hojivé masti. „Po třech týdnech, co jsem pravidelně nanášel mast, se mi kůže konečně zahojila. Většina červené barvy ale vypadala,“ dodává.

A jak to bude s tetováním v Česku v budoucnu? Podle Sonyho se počet potetovaných za posledních pět let zvýšil natolik, že společnost tetované lidi běžně akceptuje. „Myslím, že si už brzy nebudeme muset dělat starosti s kérkou na obličeji během pracovního pohovoru, protože personalista, co bude sedět naproti nám, ji možná bude mít také.“

Tuto tezi potvrzují i zkušenosti, které má Adam Aataya z fastfoodu McDonald’s, kde dříve pracoval. Vzpomíná, jak v roce 2014 nadřízení jeho kolegy nutili k tomu, aby si tetování skrývali pod oděvem. Dnes už jsou ale potetovaní zaměstnanci v McDonaldu k vidění běžně.

Kůže po červeném inkoustu ve výjimečných případech hnisá. Zdroj: Adam Aataya

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Generace20
+
Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

19. 10. 2019

O víkendu jsem vyšla tři patra k bytu a málem umřela. Bylo mi do breku, kam jsem proboha dala svoji fyzičku? Seděla jsem u kamaráda v obýváku a dlouho čekala, než popadnu dech. To si říkáš sportovkyně, dobíral si mě. Chtěla jsem mu jedovatou poznámku oplatit, ale v tu chvíli jsem si všimla medailí ze Spartan Race a napadlo mě ho zaskočit jinak, závod si zaběhnu taky.

I když to vypadá jako bezhlavé rozhodnutí, strašně rychle jsem se pro závod nadchla. Dřív patřil sport mezi moje hlavní priority. Hrála jsem sedm let softball a pro zábavu i fotbal. Úspěšně jsem odmaturovala z juda a gymnastiky, jenže po maturitě se ze mě stal lenoch. Už je na čase s tím něco udělat a tohle je skvělá příležitost. 

Bez ortézy ani krok 

Když jsem svůj plán oznámila rodině, jejich první reakce byla: „Ty? Se svým kolenem?“ Nemám totiž úplně v pořádku meniskus a křížové vazy. Bez ortézy, která má po stranách železné výztuhy, se nerozeběhnu. Riskovala bych, že skončím na zemi a už se nezvednu. Děsím se taky šplhu na laně, protože v rukou nemám skoro žádnou sílu. 

Řada překážek závisí na síle v rukou. Zdroj: Facebook Spartan Race Czech Republic

Strach mě nezastaví

Moc jsem netušila, do čeho jdu. Hodiny jsem koukala na různá videa a přečetla i část knihy Spartan ve formě. Jako první mě do očí praštilo motto závodu Pochopíš až v cíli”. A to mi nahnalo strach. 

Smyslem závodu je překonat své pohodlí, fyzické a psychické možnosti. Tratě se liší jak svou délkou, tak i počtem překážek. Já si vybrala tu nejkratší pětikilometrovou, kde na mě může čekat třeba šplh na laně, hod oštěpem nebo brodění bahnem pod ostnatým drátem. Pokud některou z nástrah nesplním, dostávám trest. To znamená třicet angličáků nebo opakovaní překážky.

Po pádu z překážky následuje penalizace. Zdroj: Facebook Spartan Race Czech Republic

Začínám s tréninkem

Letos se už žádný Spartan Race v České republice neběží, což je taky moje jediné štěstí. I když mi nejde o vítězství, nesmím podcenit přípravu. Čas mám do února. Takže přestávám jezdit výtahem, těch jedenáct pater domů si pěkně každý den vyšlapu. Musím zlepšit hlavně běh, posílit ruce a změnit stravu. O tom všem budu psát pravidelné články. Čekají mě tři měsíce těžkého tréninku, životní změna z ale stojí za trochu utrpení. 

Všichni mají jeden cíl – závod dokončit. Zdroj: Facebook Spartan Race Czech Republic

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Generace20
+
Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

19. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20
+
Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

19. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20
+
Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

19. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Generace20
+
Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

18. 10. 2019

Za druhé světové války sem byli deportováni Židé, Poláci, Romové, sovětští zajatci a řada dalších lidí mnoha národností. V rámci „Akce Sokol” nechal Reinhard Heydrich poslat do Osvětimi i několik stovek členů České obce sokolské. Mezi nimi i Josefa Bergra, náčelníka Sokola v Jičíně.

Hned z dálky vidím obří budovy obehnané plotem v oparu mlhy. V nose mě štípe kouř z výfuku autobusu. Nemůžu se zbavit pocitu, že zápach vychází z pecí krematorií, kde nacisté pálili těla obětí. Mezi nimi mohl být i můj pradědeček, Josef Bergr, kterého jako člena Sokola do Osvětimi deportovali z jičínské župy a který zde 10. května 1942 zemřel. Atmosféra na mne i kvůli tomu působí tíživě a nepříjemně. Budovy i zbytky dalších staveb, které zůstaly prakticky ve stejném stavu, jak je vězni po osvobození Rudou armádou opouštěli, tenhle dojem ještě podtrhují. 

Důsledky Akce Sokol

Členové Sokola byli gestapem vnímání jako silní vlastenci, s odporem proti nacistům. Na podzim roku 1941 je proto nechali uvěznit v koncentračním a vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Jedním z nich byl i Josef Bergr, náčelník jičínské župy, můj pradědeček. „Sokol tělem i duší, ocelových svalů i nervů, hrdý a nesmlouvavý, jehož poslední slova ženě zněla: Jen nechoď, prosím Tě, za mne prosit,” napsal o něm JUDr. Karel Klouček, který věznění v Osvětimi přežil, v Jičínském almanachu z roku 1992. „Zemřel vzdálen vlasti i své rodině v Osvětimi dne 10. května 1942,“ píše dále.  

Bez průvodce ani ránu

Do Osvětimi se vydávám právě kvůli rodinné historii a je to moje první návštěva vůbec. Společně s dalšími turisty jedeme do koncentračního tábora autobusem z Krakova. Naše skupina se skládá z Čechů, Španělů, Korejců ale také Němců. Každý dostává knihu s informacemi o Osvětimi ve svém mateřském jazyce. Zájem většiny turistů je ale spíše laxní, jeden Korejec si dokonce fotí vysmáté selfie na kolejích, i když kritika podobných fotek na pietních místech byla několikrát propírána prakticky celosvětově. Přidávám se k české skupince s polským průvodcem, který se pokouší mluvit česky. „Na tomto místě končila cesta pro více než půl milionů Židů deportovaných do Auschwitz II. Birkenau,“ začíná vyprávět. 

Od vstupní brány koncentračního tábora Birkenau se přemisťujeme rovnou k ruinám plynových komor a krematorií, kde byli vězni systematicky vražděni a spalováni. „Byli to většinou mladí kluci, kteří museli být neustále ožralí, aby zvládli mrtvoly spalovat,“ říká průvodce o členech Sonderkommanda, skupiny vězňů, kteří v táboře vykonávali právě práci spalovačů. Z krematorií a plynových komor zbyly jen trosky –  vojáci SS se před tím, než z tábora utekli před postupující Rudou armádou, snažili zahladit stopy zvěrstev, která se zde děla.

Oproti tomu plynové komory z Auschwitzu I. jsou zachovalé díky rekonstrukci. Chladné stěny s několika otvory ve stropě, kudy byl dovnitř vhazován smrtící plyn Cyklon B, ve mně i teď budí strach. Problikávající žárovka a zvláštní akustika podtrhuje autentičnost a depresivitu prostoru. Na plynovou komoru navazuje spalovna. „Dokonce zde mezi vězni proběhlo i několik pokusů o dobrovolné otrávení plynem. Když však na to dozorci přišli, upálili vězně zaživa ve spalovně,” vypráví průvodce. Z vyprávění mi běhá mráz po zádech.

Hygiena a nepohodlí

Pokračujeme vstupem do obří dřevěné budovy, podobající se stáji pro koně. Je  strohá. V rozlehlé místnosti je slyšet jen déšť bubnující do střechy. Nikdo ani nedutá. Jakoby děsivé vzpomínky byly součástí místa. Uprostřed dřevěné budovy jsou tři podlouhlé kamenné bloky s desítkami otvorů, které nahrazovaly toalety. O slově intimita nemůže být ani řeč. Při pohledu na improvizované záchody se ani nedivím, že střevní problémy se staly fatálními pro mnoho vězňů, včetně mého pradědečka Josefa Bergra, který zemřel necelý půl rok po zajetí, ve věku 37 let. 

Vězni museli spát v podobně obřích budovách. Nocovali na dřevěných palandách o třech patrech, natlačeni na sebe. „Nahoře bylo nejtepleji, avšak mnohdy vězni neměli sílu se tam vyškrábat. To znamenalo ustlat si na spodní posteli. Někdy vězeň schytal moč, kterou ten nad ním neudržel,” dodává průvodce. Koukám na palandy a představuji si, jak se na nich vězni museli tlačit.

Připomínky domova byly zakázány

Jakákoli drobnost připomínající domov vězňů byla zakázána. Osobní věci jako například obuv, kartáče, oblečení, kufry, fotografie, nebo nádobí, které si Židé a jiní vězni přivezli do koncentračního tábora, byly zabaveny a rozděleny na hromady. To, co se zachovalo, je dosud k vidění v Auschwitzu I.. Jen pohled na hromadu dětských botiček trhá srdce. 

Necelých osm hodin strávených v Osvětimi mi dalo psychicky zabrat. I když k podrobné prohlídce komplexu o rozloze 191 hektarů ani půl dne nestačilo, jsem ráda, že je výlet u konce. Nejen díky promoklým botám a oblečení.

Česká obec sokolská

Organizace známá spíše pod názvem Sokol. Vychází z odkazu zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Jejím účelem a cílem je „zvyšovat tělesnou zdatnost svých členů, organizovat a vykonávat tělovýchovnou, sportovní, kulturní a společenskou činnost, podporovat rozvoj osobnosti a vychovávat k čestnému jednání v životě soukromém i veřejném, k národnostní, rasové a náboženské snášenlivosti, k lásce k rodné zemi a úctě k duchovnímu dědictví našeho národa“.

Koncentrační tábor v Osvětimi

Byl komplexem více než 40 koncentračních a vyhlazovacích táborů postavených a provozovaných nacistickým Německem v okupovaném Polsku během druhé světové války. Skládal se z Osvětimi I., hlavního tábora v Osvětimi; Osvětim II – Birkenau, koncentrační a vyhlazovací tábor vzdálený tři kilometry v Brzezince; Osvětim III – Monowitz, tábora v Monowicích vytvořeného pro práci v továrnách a z desítek dalších menších táborů. První tábor zde vznikl 27. dubna 1940. Existoval až do konce ledna roku 1945, kdy byl osvobozen Rudou armádou.

Portrét Josefa Bergra. Zdroj: Denisa Korityáková

Rodný list Josefa Bergra. Zdroj: Denisa Korityáková

Portrét dcery Josefa Bergra – Blanky. Zdroj: Denisa Korityáková

Průkaz členství ve svazu protifašistických bojovníků jeho manželky Blaženy. Zdroj: Denisa Korityáková

Úryvek z jičínského almanachu z roku 1992. Zdroj: Denisa Korityáková

Pamětní deska Josefa Bergra v Jičíně. Zdroj: Denisa Korityáková

Vstupní brána s nápisem Arbeit macht frei. Zdroj: Denisa Korityáková

Pece a krematorium v části Osvětim I. – hlavní tábor. Zdroj: Denisa Korityáková

Botičky uvězněných dětí. Zdroj: Denisa Korityáková

Areál koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zdroj: Denisa Korityáková

 

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

Generace20
+
S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

Generace20

Autor: Petra Macháčková

17. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Lidem stojícím ve frontě se klepou brady. Některým ze zimy, jiným zase ze smutku. Starší paní kolem šedesáti let v béžovém péřovém kabátu si látkovým kapesníkem otírá vlhké oči. „Brzy už se tam dostaneme,” hlásí starší muž směrem ke své ženě. Fronta k Žofínu, kde mohou dát lidé poslední sbohem zesnulému Karlu Gottovi, se táhne už od Janáčkova nábřeží přes most Legií a následně k Masarykovu nábřeží. 

Ve frontě postávají i mladí lidé. „Můj otec bral Karla Gotta jako vzor a nesmírně ho obdivoval. Dokonce s ním mám fotku jako malá. Mám ho spojeného s dětstvím,” přiznává Magdaléna Hůlová (16), která ve frontě stojí v tu chvíli něco přes hodinu. Podobné vzpomínky má na Gotta i její kamarádka Jaroslava Runlová (16), která s ní přijela z Jesenice. „S Gottovými písněmi mám spojeno mnoho krásných vzpomínek. Pokaždé, když slyším jeho poslední píseň Srdce nehasnou, myslím na to, jak jsme s kamarádkou nedávno běhaly po louce a hrozně se smály,” říká s lehkým úsměvem Runlová. Klopí oči k červené růži převázané černou stuhou, kterou si protáčí mezi prsty.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Srdečný a upřímný člověk

Ne všichni lidé stojící ve frontě však zamířili do Prahy z vlastního přesvědčení. „Kamarád mě nalákal ať jedu s ním, že bude sranda po cestě. Nebyl jsem asi Gottův největší fanoušek, ale písnička z filmu Pelíšky je nesmrtelná,” směje se alkoholem zjevně posilněný Lukáš Hanuš (25). Má na mysli píseň Trezor, začíná si ji prozpěvovat a mává při tom půllitrem s pivem.

„Byl národní ikona a to nám nikdo nevezme. Přišel mi jako srdečný člověk, co si na nic nehrál a neměl potřebu na sebe strhávat pozornost. Píseň Ta pravá a Srdce nehasnou mi přijdou krásné, upřímné a směrované rodině,” zamýšlí se Marek Šťastný (25), který přijel s kamarádem Lukášem z Turnova.

Fronta se stále prodlužuje, ale ani fanoušci, kteří přišli později, si nestěžují. Pokorně postupují směrem k Žofínu. Někteří mlčí a jsou sami v sobě se svým smutkem, jiní si povídají, někteří si broukají nejznámější Gottovy písně, které se z reproduktorů na Slovanském ostrově nesou až na most Legií. 

Oslovil lidi napříč režimy

Karel Gott rozhodně nebyl symbolem jednoho desetiletí či generace. Dokázal to, co se žádnému jinému tuzemskému umělci nikdy nepovedlo. Spojoval svou hudbou lidi napříč generacemi, roky i režimy. „Na jeho písničky jsem se natancovala takových hodin. A myslím, že to stejné by řekla moje mamka, nebo babička. Byla to téměř padesátiletá éra, co nás pojila,” dodává studentka Erika Davidová (23). 

Konec pietního aktu měl být v deset hodin večer, ale velký zájem fanoušků přesvědčil pořadatele aby možnost rozloučit se s Gottem prodloužili. Na všechny zájemce se na konec dostalo a s Karlem Gottem se přišlo rozloučit téměř padesát tisíc lidí.

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Generace20
+
Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Generace20

Autor: Jiří Charvát

10. 10. 2019

Vydal 293 sólových alb, nazpíval tisíce písní, koncertoval v řadě zemí světa a těšil se obrovské popularitě. I proto se Karlu Gottovi říkalo jednoduše: mistr. V úterý 1. října podlehl ve věku 80 let akutní leukémii. Za sebou zanechal dílo, které ovlivnilo hned několik generací mladých lidí.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale Karlu Gottovi se zprvu vůbec nedařilo. Když mu bylo dvacet let, zpíval po pražských tanečních kavárnách a snažil se prodrat na výsluní. Šel si ale vytrvale za svým a píle se mu začala vyplácet. V roce 1962, jako třiadvacetiletý mladík,  nazpíval duet Až nám bude dvakrát tolik s mnohem zkušenější,  o třináct let starší, zpěvačkou Vlastou Průchovou. Píseň se stala hitem roku a Gott se poprvé výrazně zapsal do povědomí širšího publika. 

Zlomem pak byl jeho samostatný hit Oči sněhem zaváté, díky němuž se stal v pouhých 24 letech poprvé vítězem soutěže Zlatý slavík, v níž od té doby triumfoval ještě dvaačtyřicetkrát.  „Vůbec jsme tomu nevěřili. Nakonec to byla pro nás i pro něj trefa, protože najednou z posledních míst Zlatého slavíka vyletěl na první, což bylo úplně neslýchané. Neznámý chlapec byl první,“ vyprávěl pro Radiožurnál Jiří Suchý, který písničku složil spolu s Jiřím Šlitrem.  Původně nejistá sázka na zpěv se tehdy mladému Gottovi začala vyplácet. Oslovoval své tehdejší vrstevníky, a právě tato éra se líbí některým dvacetiletým i dnes. „Líbí se mi Gottova tvorba právě z úplného začátku jeho kariéry na počátku 60. let, kdy ještě doznívala éra jazzu a swingu. Navíc je z nahrávek i po letech slyšet, že si v té době zpěv užíval, hrál si s každým tónem a měl geniální frázování,“ vysvětluje student a kytarista Filip Kůstka (22).

Redaktorka Tereza Vebrová se vydala do centra Prahy a ptala se, zda lidé poslouchají Karla Gotta a znají jeho písně. Poslechněte si anketu:

Koncertoval po celém světě

V roce 1965 se Gott spojil se Skupinou Ladislava Štaidla a společně vydali jednu z nejznámějších skladeb Trezor, kterou v roce 1999 proslavil i film Jana Hřebejka Pelíšky. Rock’n’rollová písnička se téměř okamžitě stala oblíbenou především mezi mladými a je populární dodnes, tedy více než 50 let od svého vzniku. „Když se řekne Karel Gott, okamžitě se mi vybaví jeho legendární Trezor. Dodnes, když ho zahrají někde na zábavě, okamžitě se zaplní celý parket,“ říká student Jaroslav Petráš (21).

Od té doby znal Gotta snad každý Čech a jeho hvězda stoupala i v zahraničí. Kromě sousedních zemí začal koncertovat například i v americkém Las Vegas, což bylo v té době u tuzemských hudebníků něco nemyslitelného. Gott si svou pílí a pracovitostí, ale i svým vystupováním na veřejnosti, podmaňoval fanoušky jak v Evropě, tak v USA či v brazilském Riu. „Karel byl jako člověk neskutečný. Uměl být obrovským gentlemanem, ale zároveň to doprovázel lehkou ironií až sarkasmem,“ vypráví studentka VOŠP Nicola Bernardová (21), která se s Gottem znala osobně, jelikož pro něj její otec pravidelně na zakázku organizoval rauty.  „Nevím ve svém okolí o nikom, kdo by Gotta jako zpěváka neznal,“ dodává Bernardová.


Pietní místo u obchodu Supraphon na Jungmannově náměstí. Zdroj: Jiří Charvát

Přizpůsoboval se trendům

Gott získával jedno ocenění za druhým i proto, že se zvládl přizpůsobovat jak hudebním, tak módním trendům a svou tvorbu postupně posouval dál. „Vzhledem k tomu, že byl mainstreamový zpěvák, posouval se s přibývajícím časem stále víc a víc do žánru popu, kde nakonec napevno zakotvil,“ popisuje Gottův vývoj Filip Kůstka, ale zároveň dodává, že tím se mu přestala jeho hudba líbit.  Gott však i s přibývajícím věkem dokázal oslovovat i mnohem mladší generace posluchačů. Příkladem toho je i letošní vystoupení Karla Gotta na koncertě Leoše Mareše ve vyprodané O2 Areně. Gott vyměnil svůj tradiční seriózní oblek za džínsku, na krk si pověsil velký zlatý řetěz a společně s Marešem za bouřlivého aplausu zazpívali inovovaný singl Být stále mlád.

Gott vydával písničky hned v několika jazycích, vedle češtiny zpíval anglicky, německy, slovensky ale i rusky. Jeho Lady Carneval vznikla dokonce ve třinácti jazycích. Přesto, že občas kvantita Gottovy tvorby převyšovala kvalitu, mělo každé album alespoň jeden hit. Díky úvodní skladbě populárního kresleného seriálu Včelka Mája a také písničce Kdepak ty ptáčku hnízdo máš z pohádkové Popelky se dostal i do povědomí lidí, kteří nejsou typickými Gottovými fanoušky. Přinejmenším díky těmto dvěma písním budou Gottův hlas pravděpodobně znát mladí i v budoucnu. „Jeho písničky jsem neposlouchala, vyjma Včelky Máji, kterou znám ze seriálu,“ přiznává studentka Kateřina Trejbalová (20).

S dcerou nazpíval duet

U publika mu po roce 1989 neuškodilo ani to, že v roce 1977 podepsal takzvanou Antichartu (kampaň iniciovaná komunistickým režimem odsuzující opoziční Chartu 77, pozn. redakce).  Sám Gott později přiznával, že se jen chtěl bez omezení a s posvěcením režimu dále věnovat tomu, co tak miloval a v čem vynikal. Gott se dokonce stal i nečekanou tváří revoluce, když s Karlem Krylem zazpívali během demonstrace na Václavském náměstí národní hymnu. Mnozí tento akt považovali za konečný důkaz toho, že se komunistický režim hroutí. A přestože Gott chtěl v roce 1990 skončit se zpěvem, měl před sebou ještě třicet let skvělé kariéry. Poslední písní, kterou nahrál, byl duet s jednou ze svých čtyř dcer Charlotte Ellou.   

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Generace20
+
Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

10. 10. 2019

Nejslavnější hokejová liga po devíti letech znovu přijela do Prahy. V pátek 4. října se v O2 Areně poprvé v nové sezóně střetly týmy NHL Chicago Blackhawks a Philadelphia Flyers. Hráči obou klubů se ale divákům ukázali už o den dřív na otevřeném tréninku. I když mezi hokejovými nadšenci na tribunách vyčnívaly děti, na hvězdy ze zámoří se přišli podívat i dvacátníci.

Před libeňskou O2 Arenou to vypadá jako před hokejovým zápasem, přitom se koná jen týmový trénink. U vchodů se tvoří dlouhé fronty, podobně jako u stánků s hokejovými suvenýry ve vstupní hale. Fanoušci kupují puky, dresy nebo trička jako vzpomínku. Na Chicago a Philadelphii dorazilo necelých osm tisíc diváků. Příležitost vidět naživo hvězdy z NHL si nenechala ujít třeba fanynka Aneta Vlčková (26). „Odmala mě zajímá hokej a život bez něj už si nedokážu vůbec představit. Vždycky jsem proto toužila vidět jedny z nejlepších hráčů na světě, byl to můj sen už od dětství,“ vypráví nadšeně.

Z podobného důvodu navštívil trénink i Filip Šperl (25). „Pozorovat na vlastní oči hráče jako jsou Patrick Kane, Claude Giroux nebo Jonathan Toews se nepoštěstí každý den,“ říká s úsměvem. Mezi hokejovými nadšenci v hale je i fanynka Blackhawks Veronika Drlíková (24). „Na tréninku se nabízí úplně jiný pohled na tým než při zápase. Hráči jsou uvolněnější a rozdávají úsměvy na všechny strany. Je také zajímavé pozorovat trenéra, jak pracuje s týmem,“ myslí si.

Voráček byl největší hvězdou

Většinu času převládá klidná a uvolněná atmosféra. Nikdo hlasitě nefandí, neskáče ani nepíská. Všichni pozorují dění na ledové ploše a případně fotí nebo natáčí na mobily. Děti mávají u mantinelů a prosí hráče o puk. Například hokejového fanouška Martina Strnada (21) to překvapilo. „Diváci na tribunách spíše pozorně sledují, co se děje na ledě. Čekal jsem, že budou více řádit, podobně jako tomu bývá při zápasech,“ přiznává. V několika momentech ale přeci jen nastala situace, kdy to v hale rázem ožilo. „Pokaždé, když se na ledě ukázal někdo z českých hráčů, byli fanoušci hodně slyšet. Skandovali a tleskali jako o závod. Třeba jméno Jakuba Voráčka vyvolávali diváci hned několikrát, měl velký ohlas. To se mi líbilo,“ dodává Strnad.

Na otevřeném tréninku našli kromě atmosféry diváci i další mínus. Zklamaní byli hlavně ti, kteří se přišli podívat na své oblíbené hráče Blackhawks. Podle dresu totiž nepoznali, kdo je kdo. „U hráčů Chicaga mi na tréninkových dresech chyběla jmenovka a číslo. Tím mě zklamali. Přeci jen některé hráče příliš dobře nepoznám,“ říká Vlčková.

Hokejisté Blackhawks, kterým při tréninku chybělo číslo i jmenovka na dresech. Zdroj: Karolína Urbanová

Vstupenky za hubičku

Lístek za 390 Kč na týmový trénink Philadelphie a Chicaga si mohl podle hokejových příznivců dovolit každý včetně studentů. „Uspořádat trénink pro veřejnost byl výborný nápad, většina nás mladých by totiž nemohla jít na páteční zápas, protože se cena vstupenek pohybovala v řádu tisíců,“ konstatuje Drlíková a není sama. „Jsem rád, že jsem měl možnost vidět hráče z nejlepší ligy světa aspoň na tréninku. Dlouho budu mít na co vzpomínat,“ uzavírá Strnad.

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Generace20
+
Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

10. 10. 2019

Redaktorka Tereza Vebrová se vydala do centra Prahy a ptala se, zda lidé poslouchají Karla Gotta a znají jeho písně.
 
 

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Generace20
+
Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

26. 09. 2019

Čtyřicet procent Čechů má doma psa. Mezi dlouhodobě nejoblíbenější plemena v tuzemsku patří německý ovčák, jorkšírský teriér a taky francouzský buldoček. Podle místopředsedkyně spolku Buldočí naděje je to i proto, že často účinkují v reklamách, filmech či seriálech. I kvůli jejich popularitě se na nich ale často snaží vydělat různé množírny a buldočci pak mohou mít jak fyzické, tak psychické problémy.

Na konci srpna si Tomáš Janoušek (22) společně s přítelkyní Andreou (21) přivezli domů francouzskou buldočku jménem Luisa. „Dlouho jsme hledali kámošku pro našeho prvního pejska Rastyho, amerického pitbulteriéra. Jednoho dne nám napsala naše známá z útulku Luisin příběh, a ten nás dovedl k rozhodnutí si ji hned adoptovat,“ vzpomíná Janoušek. Luise jsou tři roky a pochází ze slovenské množírny. Většina těchto psů má za sebou nelehký život, a často bojují se strachem z lidí a nového prostředí. „Ze začátku seděla Luisa u zdi a bála se. Nechtěla projít ani dveřmi a venku chytala záchvaty strachu. Vlezla například pod stojící auto a nechtěla vylézt ven, nebo se něčeho lekla a utekla,“ vzpomíná Janoušek.

Ročně zachrání více něž 50 psů

Podobně je na tom i fenka francouzského buldočka Nikoly Glosové (27) Vanda, kterou si před rokem adoptovala z útulku Francouzské potěšení. „Dodnes nemůžu dělat rychlé pohyby, které nečeká. To je pak vidět, že se bojí. Vanda má také problémy s hygienou. Když jsem s ní doma, je všechno v pořádku, ale jakmile odejdu, tak se počůrá a občas udělá i bobek,“ svěřuje se Glosová. I přesto, že Vandu neměla od štěněte, nelituje toho, že si ji adoptovala. „Když jsem si ji brala z útulku, byly jí čtyři roky a vůbec mi to nevadilo. Již před čtyřmi lety jsem zachránila prvního francouzského buldočka a v ten moment jsem si řekla, že pokud to půjde, tak budu zachraňovat tyhle čumáčky dál,“ říká Glosová. Podle ní je mít psa od mala sice krásné, ale nikdy člověk nezažije, jaké to je, když se adoptovaný pes vyvíjí a jakou lásku dokáže dát. „Je vděčný za opravdu každé pohlazení, za každou pusu, za každý kontakt,“ dodává.

Vanda je už druhým psem, kterého si Nikol Glosová přivedla domů z útulku. Zdroj: archiv Nikoly Glosové

Buldočci a další placatá plemena patří dlouhodobě mezi nejoblíbenější plemena. „Pořizovat si je se stalo jakýmsi trendem. Kvůli tomu se zvýšila i nabídka štěňat bez rodokmenu a z anonymních chovů. To je ale špatné nejen pro psy, kteří v těchto množírnách žijí a produkují štěňata, ale škodí to obecně i plemenu samotnému,“ upozorňuje místopředsedkyně spolku Buldočí naděje Hana Ďuráková (29). Ročně tento spolek zachrání více než padesát psů. „Ti jsou nám svěřeni na základě úředního rozhodnutí, nebo se na nás obrací obyčejní lidé, kteří na vlastní pěst nějakého psa z množírny zachránili, ale dál si s ním neumí poradit,“ vysvětluje Ďuráková. V loňském roce například přijali několik psů z množírny v Kamenici nad Lipou, kde starší manželský pár nashromáždil v rodinném domě více než 200 psů atraktivních plemen a jejich kříženců. „Psi žili zavření v přepravkách mezi vlastními výkaly bez pořádného jídla a vody. Tomu odpovídal i jejich stav – byli podvyživení, zablešení, srst i kůži měli zničenou od moči, ve které museli sedět,“ popisuje Ďuráková.

V kontaktu i po letech

V útulcích prochází psi kompletním veterinárním ošetřením. Poté, pokud jim to jejich fyzický i psychický stav dovolí, přichází na řadu takzvaná adopční schůzka. „Při výběru nových majitelů nemáme žádné speciální požadavky ani kritéria. Snažíme se vybírat slušné a zodpovědné lidi, kteří ví, co péče o adoptovaného psa obnáší. Jediná věc, přes kterou nejede vlak, je, že neadoptujeme do zahraničí. Chceme zůstat s rodinou v kontaktu i po adopci a být ku pomoci, kdyby se vyskytly problémy,“ upozorňuje Ďuráková. Při samotné adopci se pak uzavírá smlouva o předání zvířete do péče a platí se poplatek. V poslední době se podle Ďurákové o adopce uchází hodně mladých lidí, většinou mezi pětadvaceti a třiceti lety. „U nich pak chceme vědět, jestli jsou schopni psa zabezpečit. U velmi mladých lidí, jako jsou studenti a čerství absolventi, hrozí vždy riziko, že je život zavane někam, kde s nimi pes nebude moci být, nebo začnou budovat kariéru, která spolkne většinu jejich času,“ myslí si Ďuráková.

Tím nejdůležitějším požadavkem je pak podle ní to, aby noví majitelé zůstávali i nadále v kontaktu s útulkem. O zachráněných psech totiž nechtějí ztratit přehled. „Zajímá nás, jaké dělají pokroky nebo jaké problémy je trápí. Každý zachráněný pes prošel našimi domovy. Zažívali jsme s nimi smutné i veselé chvíle a každého psa už navždycky bereme tak trochu jako našeho,“ vysvětluje Ďuráková. 

Nedílnou součástí poadopčního kontaktu jsou i osobní srazy. Spolek pořádá společné procházky nebo pikniky. V kontaktu s útulkem zůstává i po roce také Nicola Glosová. Jejich předsedkyni má v přátelích na Facebooku a sdílí fotografie s fenkou Vandou. Spolek tak vidí, jak se pes má a jaké dělá pokroky.

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Generace20
+
Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Generace20

Autor: Petra Macháčková

23. 09. 2019

Před čtyřmi lety si Petra Elblová (27) založila blog, kde se čtenářkami začala sdílet svou cestu k zdravému a vyváženému životnímu stylu. V minulosti Elbová trpěla poruchami příjmu potravy, které ale dokázala porazit, a začala o nich psát, aby pomohla dívkám, které je také zažívají. Elbová je licencovaná fitness instruktorka a sestavuje jak individuální cvičící plány, tak i společné tréninkové výzvy nebo točí na YouTube videa o cvičení.

V minulosti jste trpěla poruchami příjmu potravy. Kdy jste si to poprvé uvědomila? 
Nejdřív jsem na střední zkoušela různé drastické diety a hladověla jsem. Tenkrát mi začaly padat vlasy, třepily se mi nehty, a dokonce jsem na čas ztratila menstruaci. Pak začalo zase období záchvatovitého přejídání, kdy jsem snědla téměř cokoliv, co jsem našla v lednici. Sáhla jsem si tenkrát na dno a díky tomu jsem teď v některých situacích mnohem silnější, než jsem bývala. Bylo to těžké. Ovšem nejtěžší bylo si uvědomit, že jediná, kdo s tím může něco udělat, jsem já.

Jak se liší chutě běžného člověka a někoho, kdo trpí záchvatovitým přejídáním?
Každý má občas chuť dát si něco sladkého, nebo pořádně tučného. Ovšem záchvaty přejídání vypadají úplně jinak. Většinou člověk zajídá nějaké problémy, například stres, smutek, zklamání. Jsou dokonce i případy, kdy se lidi přejídali jen kvůli tomu, že se nudí a nemají co na práci. Je to hlavně jiné v tom, že člověku „vypne mozek“ a dokáže sníst hromady jídla v nesmyslných kombinacích. Někdy i to, co by ho nikdy nenapadlo, nebo mu normálně nechutná. Pamatuji si, jak jsem začala jeden záchvat přejídání například kouskem ovoce, pokračovala jsem sušenkami, snědla jsem tři housky s marmeládou a nakonec jsem do sebe nacpala všechno, co doma bylo. V tu chvíli jde jen o to jíst a je jedno, jestli na to máme chuť nebo ne. V ten moment chceme zajíst jen to špatné, co v sobě máme. Ovšem potom se cítíme ještě mnohem hůř. A to ve chvíli, kdy jídlo dojíme a ležíme s bolestmi břicha a nevolností.

Strach z odsouzení

Co vás vedlo k tomu začít psát články o záchvatovitém přejídání, anorexii nebo bulimii? 
Moje osobní problémy s jídlem pro mě byly obrovskou zkušeností, která mě toho spoustu naučila. Dokážu si ale pořád vybavit, jak hrozné stavy a deprese to byly a jak je těžké se z toho dostat. Tenkrát bych byla strašně vděčná za nějakou pomoc, článek, video, motivaci, cokoliv, jen abych věděla, jak z toho začarovaného kruhu ven. Proto jsem to začala dělat.

Bála jste se o vašich problémech s jídlem veřejně promluvit?
Ze začátku ano. Měla jsem strach, že si to přečte někdo, kdo mě zná osobně a odsoudí mě. Postupem času mi ale docházelo, že chci pomáhat právě tím, že to pošlu ven mezi lidi. Bylo mi nakonec jedno, jak se s tím kdo popere a co si kdo bude myslet. Došlo mi, jak je důležité o takových věcech mluvit, a chtěla jsem s lidmi sdílet i to špatné, čím jsem si prošla. Hlavně být upřímná.

Obsah už není jen o jídle

Zhruba před čtyřmi lety jste začala s blogováním o zdravém životním stylu a cvičení. Na youtube kanále máte čtyřicet pět tisíc odběratelů a na Instagramu ještě o patnáct tisíc víc.Je náročné být pro ně vzorem?
Upřímně? Na mém Instagramu vidím číslo 60 tisíc, ale neuvědomuji si, kolik to vlastně musí být lidí. Dochází mi to jen občas, a to až ve chvíli, kdy jsem venku a někdo mě potká, pozdraví, nebo upřeně zírá. Samozřejmě to nese zodpovědnost a snažím se sdílet jen to, za čím si stojím a co mi dává smysl.

Cítíte, že jste se ve své tvorbě posunula někam dál?
Myslím, že každá etapa za tu dobu, co bloguji, mě někam posunula a něco mi dala. A určitě nejen v tom sociálním životě, ale i v osobním. Mám radost, že si dokážu stát za tím, co sdílím, nerozhodí mě už nějaký nepříjemný člověk nebo špatný komentář a snažím se nesdílet už úplně všechno ze svého soukromí. I když to tak někomu může připadat. Největší posun vidím v tom, že se to, co jsem dřív měla jako koníček, stalo mojí reálnou prací. Což byl vždy můj velký sen.

Na svém blogu jste v jednom z posledním článku zmiňovala, že už nechcete mít nálepku „fitness blogerky”. Znamená to, že se chcete věnovat i jiným věcem než jen cvičení?
Nudilo mě, že každý můj obsah „musel“ být o cvičení a jídle. Samozřejmě to miluji a je to součást mého života, ale myslím, že mám co předat i v jiných oblastech a ráda bych s mými sledujícími sdílela více věcí z jiného než jen cvičícího života.

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

Generace20
+
I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

Generace20

Autor: Monika Kabourková

20. 09. 2019

Od 4. do 8. září se v irském Castlebaru konalo mistrovství Evropy v týmovém přetahování lanem - také známé jako Tug of War. V Česku se tento sport oficiálně provozuje osm let, a to od doby, kdy dobrovolní hasiči ze Všejan uspořádali první oficiální české mistrovství. V současnosti se venkovnímu přetahování lanem věnuje téměř šest set nadšenců. Letos poprvé Česko reprezentoval devítičlenný tým i na zmíněném mistrovství Evropy. Umístil se na posledním, devátém místě, ale nadšení pro přetahování je neopustilo. Podle Josefa Kubišty (27), jednoho z tahounů, je cílem týmu dostat sport do povědomí veřejnosti a časem se vyrovnat i zahraničním soupeřům.

Na mistrovství Evropy v Irsku jste byli nováčky. Co vás nejvíce překvapilo?
Rozhodně pravidla, která se nesmírně liší od těch, podle kterých taháme v Česku. Spoustu věcí jsme dělali špatně. Věděli jsme, že člověk, který je na konci lana – kotva, má okolo sebe omotané lano, ale nevěděli jsme, že v cizině má na sobě speciální vestu a jak se má do tahu opřít. U nás se tahá v šesti lidech u lana, v pracovních botách nebo kanadách. V záklonu a při tahání používáme magnézium. Na mistrovství naopak mají speciální boty, používají pryskyřici a tahají v osmi lidech. Takže jsme hrozně vyhořeli. 

Jak moc vás ten debakl překvapil?
Věděli jsme, že jedeme bojovat proti zahraniční špičce. Například v Irsku tímto sportem žijí a dělají ho na každé škole. Je to jako u nás fotbal nebo hokej. I tak jsme si doma vysnili, že vyhrajeme alespoň jeden jediný tah. (V souboji se tahá dvakrát, na každou stranu jednou, pozn. red.) To se nám nakonec povedlo a za celé mistrovství jsme vyhráli právě ten jediný tah proti Polákům. Sice to byla remíza, ale my jsme měli radost, jako bychom vyhráli zlato v Naganu.

Čím vás protivníci nejvíce zaskočili?
Popravdě jsem si naše soupeře představoval jako hory svalů. Jenže to jsem byl na omylu. Bez narcismu musím říct, že jsme tam byli nejvymakanější tým celého šampionátu. Chlapi měli oblá ramena, tenké ručičky a nohy, pouze obří dlaně. Vůbec nevypadali, že mají nějakou sílu. Ale oni nás tam válcovali šedesátiletí dědkové jen proto, že dokázali stát jako tým. Povídali jsme si se skotským farmářem a ten nám řekl, že v jeho týmu jsou pouze farmáři, kteří se přátelí a tahají spolu třicet let. Scházejí se dvakrát týdně a trénují hodinu a půl. Kladl nám na srdce, že nejdůležitější je, aby se tým nerozešel. Opravdu musí být sehraní. 

Čtrnáct minut se lano ani nepohnulo

Jak vůbec celý souboj probíhá?
Přijde se na místo k lanu a každý si položí na pravý nárt lano. Kotva si natáhne lano k boku, křížem přes záda a zarazí si ho do podpaží. Přitom mu konec visí u boku. Následuje povel, kdy se lano zvedá nártem a všichni si ho dávají do rukou. 

Pravidla týmového přetahování lanemTýmy mají osm členů a jsou rozdělené podle váhových tříd. Družstvo jako celek nesmí přesáhnout stanovenou váhovou hranici. Během celé soutěže smí tým vystřídat pouze jednoho člena ve váhové kategorii. Každý tým má dva trenéry – kouče a trenéra. Pouze kouč ale smí týmu nahlas radit a dávat pokyny. Vyhrává tým, kterému se podaří přetáhnout lano o čtyři metry na svou stranu.

Tým si nemůže pro lano sáhnout rukou?
Ne, ale je to z toho důvodu, aby se tahounům nedostala hlína do pryskyřice na rukou a lano neklouzalo. Ihned poté se zasekává noha. Většina týmů si zařvala povel a všichni jako jeden muž zaseknou. Poté zazní povel připravit a jde se do prudkého záklonu, asi třicet stupňů, a začne se tahat.

Existuje pravidlo, že tým se musí aktivně snažit, aby zvítězil. Copak ony některé týmy nechtějí vyhrát?
Je pravda, že v těch finálových soubojích ty týmy proti sobě prostě čtrnáct minut strnule stály, koukaly na sebe a čekalyjestli ten druhý neudělá chybu. Až poté se začalo něco dít. Ale asi to je proto, že to byly konečné zápasy. Kdyby takhle probíhaly všechny zápasy, tak by ta soutěž byla hrozně zdlouhavá a nezbyly by síly na další souboje.

Jako jediní jsme neměli límeček u dresu 

Jak na vás reagovali soupeři a rozhodčí?
Měli z nás hroznou legraci. Například na vážení se nám rozhodčí hrozně vysmáli, protože viděli naše boty. Řekli, že rozhodně žádnou výhodu nemáme a naše boty nám uznají, ale měli bychom se učit jak se to dělá. V průběhu soutěže nám Lotyši čtvery boty půjčili a čtvery jsme na místě koupili. Lotyši říkali, že před x lety byli ve stejné situaci jako my a také jim je někdo půjčil.

Jak tyto speciální boty vypadají?
Ta bota vypadá jako stará brusle bez čepele, s hladkou podrážkou, vysokým kovovým podpatkem, který musí mít všechny hrany v perfektním pravém úhlu, aby se zabodla do země jako rýč, když se zvedne lano. To jsme my jako lajci absolutně netušili. 

V jakém duchu se nesla atmosféra celého mistrovství? 
Obecně tam panovala gentlemanská atmosféra, což mě ohromě překvapilo. Například jsme si všimli, že jsme jako jediní neměli límeček na dresu a spekulovali jsme, zda to není nějaké společenské faux pas. Dělali jsme strašně moc chyb a byli k nám nesmírně ohleduplní. Především jsme dostávali obrovskou podporu. Hlavně psychickou, abychom to nevzdávali. Dělali jsme vážně ostudu. Upomínali nás, že si po sobě máme uklízet lano, jenže my jsme se váleli hubou v blátě a byli jsme rádi, že jsme rádi. Přesto všechno nás ale nadšení neopustilo. 

Máte po první zkušenosti v zahraničí vytyčené další cíle?
Plánujeme dostat tento sport do povědomí veřejnosti, okopírovat technologii bot a pár jich vyrobit, stejně jako tu vestu pro kotvu. Rádi bychom ve Všejanech předvedli techniku tahů, pravidla a postupnými krůčky se přiblížili k těm světovým standardům. Bylo by fajn, kdyby se tahu věnovali třeba v Sokolu a ve skautu s oficiálními pravidly.

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20
+
Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

16. 09. 2019

Počet elektromobilů v Česku roste. Od začátku roku jich na českých silnicích přibylo přes 400. Podle Centra dopravního výzkumu jde oproti loňsku o více než šestiprocentní nárůst. Vlastníci elektromobilů ale řeší řadu praktických problémů - kromě nedostatku dobíjecích stanic i blokování těch stávajících nezodpovědnými řidiči. Pokud je místo označeno dopravními značkami a majitel vozidla je nerespektuje, může být za přestupek sankcionován.

Tomáš Pospíchal je majitelem auta na elektrický pohon přes čtyři roky. S novým vozidlem je spokojenější než s předchozím klasickým automobilem. K jeho pořízení ho vedly hlavně finanční důvody. „Potřeboval jsem snížit provozní výdaje. Díky elektromobilu mám teď nižší náklady na spotřebu,“ říká Pospíchal. Pochvaluje si šetrnost elektromobilu k okolí. „Je tichý, nepáchne, provoz je levný, parkování na modrých zónách zdarma a do budoucna nebudu muset platit za dálniční známku,“ říká Pospíchal. Nevýhodu však vidí v chaosu u dobíjecích stanic. „Stanice mají rozdílné systémy a způsoby platby. Jsou navíc nevhodně rozmístěné a je jich málo,“ kritizuje Pospíchal.

Dobíjecích bodů je v Česku zatím kolem pěti set. Ministerstvo dopravy má zájem o jejich rozšíření. „Pro období do roku 2020 máme pro rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva vyčleněno 1,2 miliardy korun. Zatím se z dotačního programu podařilo podpořit 250 rychlodobíjecích stanic a 450 běžných dobíjecích stanic celkově za tři sta milionů korun,“ popisuje mluvčí úřadu Lenka Rezková. Momentálně ministerstvo dopravy připravuje dotační program na podporu rozvoje sítě dobíjecích stanic po roce 2020, konečná částka ale ještě není schválená.

Blokování nabíječek

Majitelé elektromobilů se ale často musejí potýkat i s nezodpovědnými řidiči, kvůli kterým si nemohou svá auta na stanicích dobít. „V přístupu k dobíjecím stanicím často brání nevhodně zaparkovaná auta a nově i nenabíjející se elektromobily,“ říká Pospíchal. Záleží však na tom, zda je místo u dobíjecí stanice označeno dopravní značkou pro vyhrazené parkoviště. „Pokud zde bude parkovat vozidlo, kterému není místo vyhrazeno, nebo překročí dovolenou dobu stání, bude se jednat o přestupek, za který hrozí pokuta na místě do dvou tisíc korun,“ říká mluvčí ministerstva dopravy Rezková.

Maximální povolenou dobou stání upravují přímo u místa informační tabulky. Například u dobíjecí stanice na Karlově náměstí v Praze je nejvyšší povolená doba parkování tři hodiny, což k dobití baterie stačí. „U elektromobilů, které jsou již dobity a brání dalším zájemcům o nabíjení, by se měly zvýšit poplatky na dobíjecích stanicích,“ domnívá se Pospíchal. Zatím se ale tento problém nijak neřeší.

Levnější provoz, vyšší kupní cena

Špatné rozmístění a nedostatek dobíjecích stanic řadu lidí od koupě elektromobilu odrazují. Mezi časté argumenty proti koupi elektromobilů patří také krátký dojezd a vysoká pořizovací cena. Ta se sice u malých aut pohybuje kolem 200 000 korun, ale u větších vozů se může vyšplhat až za hranici několika milionů.

Na druhé straně řidiči elektromobilů ušetří na pohonných hmotách. „Ročně mě provoz elektromobilu, kromě pojištění, stojí pět tisíc korun,“ říká Pospíchal. K dobití mu stačí noc v zásuvce. „Pokud to jde, používám i energii z fotovoltaické elektrárny. Dobíjení z veřejných nabíječek využívám tak ze třiceti procent,“ říká Pospíchal. To, co Pospíchal utratí za rok, vyjde majitelce běžného auta Daniele Brücknerové (21) přibližně na dva měsíce. „Běžně během měsíce najezdím kolem tří set kilometrů a tankuji za 2000 až 2500 korun, další údržba vozu mne pak vyjde na několik tisíc ročně,“ říká Brücknerová. Pořizovací cena elektromobilu se tak lidem může v budoucnu vrátit, hlavní motivací pro jejich pořízení ale zůstává hlavně pocit, že jsou tyto vozy šetrnější k naší planetě.

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20
+
Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

16. 09. 2019

Počet elektromobilů v Česku roste. Od začátku roku jich na českých silnicích přibylo přes 400. Podle Centra dopravního výzkumu jde oproti loňsku o více než šestiprocentní nárůst. Vlastníci elektromobilů ale řeší řadu praktických problémů - kromě nedostatku dobíjecích stanic i blokování těch stávajících nezodpovědnými řidiči. Pokud je místo označeno dopravními značkami a majitel vozidla je nerespektuje, může být za přestupek sankcionován.

Tomáš Pospíchal je majitelem auta na elektrický pohon přes čtyři roky. S novým vozidlem je spokojenější než s předchozím klasickým automobilem. K jeho pořízení ho vedly hlavně finanční důvody. „Potřeboval jsem snížit provozní výdaje. Díky elektromobilu mám teď nižší náklady na spotřebu,“ říká Pospíchal. Pochvaluje si šetrnost elektromobilu k okolí. „Je tichý, nepáchne, provoz je levný, parkování na modrých zónách zdarma a do budoucna nebudu muset platit za dálniční známku,“ říká Pospíchal. Nevýhodu však vidí v chaosu u dobíjecích stanic. „Stanice mají rozdílné systémy a způsoby platby. Jsou navíc nevhodně rozmístěné a je jich málo,“ kritizuje Pospíchal.

Dobíjecích bodů je v Česku zatím kolem pěti set. Ministerstvo dopravy má zájem o jejich rozšíření. „Pro období do roku 2020 máme pro rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva vyčleněno 1,2 miliardy korun. Zatím se z dotačního programu podařilo podpořit 250 rychlodobíjecích stanic a 450 běžných dobíjecích stanic celkově za tři sta milionů korun,“ popisuje mluvčí úřadu Lenka Rezková. Momentálně ministerstvo dopravy připravuje dotační program na podporu rozvoje sítě dobíjecích stanic po roce 2020, konečná částka ale ještě není schválená.

Blokování nabíječek

Majitelé elektromobilů se ale často musejí potýkat i s nezodpovědnými řidiči, kvůli kterým si nemohou svá auta na stanicích dobít. „V přístupu k dobíjecím stanicím často brání nevhodně zaparkovaná auta a nově i nenabíjející se elektromobily,“ říká Pospíchal. Záleží však na tom, zda je místo u dobíjecí stanice označeno dopravní značkou pro vyhrazené parkoviště. „Pokud zde bude parkovat vozidlo, kterému není místo vyhrazeno, nebo překročí dovolenou dobu stání, bude se jednat o přestupek, za který hrozí pokuta na místě do dvou tisíc korun,“ říká mluvčí ministerstva dopravy Rezková.

Maximální povolenou dobou stání upravují přímo u místa informační tabulky. Například u dobíjecí stanice na Karlově náměstí v Praze je nejvyšší povolená doba parkování tři hodiny, což k dobití baterie stačí. „U elektromobilů, které jsou již dobity a brání dalším zájemcům o nabíjení, by se měly zvýšit poplatky na dobíjecích stanicích,“ domnívá se Pospíchal. Zatím se ale tento problém nijak neřeší.

Levnější provoz, vyšší kupní cena

Špatné rozmístění a nedostatek dobíjecích stanic řadu lidí od koupě elektromobilu odrazují. Mezi časté argumenty proti koupi elektromobilů patří také krátký dojezd a vysoká pořizovací cena. Ta se sice u malých aut pohybuje kolem 200 000 korun, ale u větších vozů se může vyšplhat až za hranici několika milionů.

Na druhé straně řidiči elektromobilů ušetří na pohonných hmotách. „Ročně mě provoz elektromobilu, kromě pojištění, stojí pět tisíc korun,“ říká Pospíchal. K dobití mu stačí noc v zásuvce. „Pokud to jde, používám i energii z fotovoltaické elektrárny. Dobíjení z veřejných nabíječek využívám tak ze třiceti procent,“ říká Pospíchal. To, co Pospíchal utratí za rok, vyjde majitelce běžného auta Daniele Brücknerové (21) přibližně na dva měsíce. „Běžně během měsíce najezdím kolem tří set kilometrů a tankuji za 2000 až 2500 korun, další údržba vozu mne pak vyjde na několik tisíc ročně,“ říká Brücknerová. Pořizovací cena elektromobilu se tak lidem může v budoucnu vrátit, hlavní motivací pro jejich pořízení ale zůstává hlavně pocit, že jsou tyto vozy šetrnější k naší planetě.

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

Generace20
+
V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

12. 09. 2019

Řada vysokoškolských studentů sociální a humanitární práce má možnost vyjet na zahraniční stáže do rozvojových zemí. Velká část Evropanů v posledních letech míří do Indie, kde pomáhají v místních vesnicích. Ve spolupráci s humanitárními organizacemi, které tamním dětem financují vzdělání, se stážisti ve školách účastní výuky a vymýšlejí program pro děti. Tři měsíce takto strávila i Denisa Stýskalová (21), když vyjela na stáž do států Maháráštra a Karnátaka.

Na vesnicích v Maháráštře je poměrně těžké se s místními domluvit. Používají specifický jazyk maráthštinu, která se vyvinula ze sanskrtu a oproti hindštině má složitější slovní zásobu i pády. „Některé učitelky nebo sociální pracovnice sice trochu uměly anglicky, ale dětem jsem musela často ukazovat, co po nich chci,“ vysvětluje Stýskalová.

Zahraniční studenti sociální a humanitární práce, kteří vyjedou na stáž právě do Indie, většinou místní učí na základních školách, ale také jim často doplňují zcela elementární znalosti přímo v jejich vesnicích. „Učila jsem v angličtině například dny v týdnu nebo geometrické tvary. Na vesnicích jsou lidé často negramotní, takže i tyto základní znalosti potřebují,“ říká Stýskalová. Konkrétně ve vesnici, kde pomáhala, měly děti vždy dvě hodiny společný program se zahraniční lektorkou a pak teprve šly do své regulérní školy, kde byly rozděleny podle věku. 

Tímto systémem chtějí humanitární organizace podpořit indické děti a motivovat je ke studiu. Často jim platí i školné, které by si jejich rodiny nemohly dovolit. Školy jsou oproti těm českým zařízeny většinou skromně. „Ve třídách byly akorát lavice, stůl, nějaké plakáty na stěnách, ale žádné počítače,“ přibližuje Stýskalová. Na jednu základní školu docházelo i tisíc děti. „Výuka v té základní škole, kam jsem docházela, zrovna probíhala v angličtině, takže tam jsem se s dětmi mohla normálně domluvit,“ vysvětluje Stýskalová.


Indické děti stráví velkou část dne studiem. Zdroj: Archiv Denisy Stýskalové

Většinu dne věnují studiu

Většina dětí bydlí od jedenácti do šestnácti let na internátu. Na významné indické svátky jezdí domů, jinak spíš rodiče navštěvují je. „Děti doma nemají dostatečně dobré podmínky pro studium. Humanitární organizace, které jim studium financují, proto chtějí dohlížet na to, že do školy chodí a učí se,“ říká Stýskalová. Poukazuje také na to, že indické děti tráví ve škole mnohem více času než ty české. „Výuka na základní škole trvala do čtyř odpoledne. Pak se děti musely ještě od šesti do půl deváté večer učit. Musí pro ně být těžké se soustředit takhle večer,“ myslí si Stýskalová.

Podobně jako řadu lidí, kteří Indii navštívili poprvé, i Stýskalovou zaujal všeobecný nepořádek, a to ve městech i na vesnicích, který ale místním nijak nevadil. „U nás je vše tišší, čistší, není tady tolik prachu a odpadků. V Indii nebyla sprcha, ale jen kbelík. Pitná voda také neteče hned z kohoutku,“ vzpomíná Stýskalová. „Lidé nás ale vždy hezky přijali. Možná to bylo i tím, že na vesnici je vzácnější potkat se s Evropany,“ domnívá se Stýskalová.

Sto korun na den

Několik dní strávila Stýskalová také v denním centru pro děti stavebních dělníků v Púně, osmém největším městě Indie. Dělníci se často stěhují za prací a jejich děti kvůli kočovnému stylu života nemají možnost chodit do normální školy. „Byly tam děti od jednoho roku do 13 let, jejichž rodiče si je večer vyzvedávali a přes den pracovali na stavbě, kde vydělávali kolem 300 rupií denně, což je zhruba 100 korun,“ popisuje Stýskalová. V areálu, který v Púně navštívila, žije zhruba dvě stě dělnických rodin v plechových boudách. Středisko denní péče tam zřizuje humanitární organizace H.O.P.E., jedna ze čtyř pod níž Stýskalová v Indii pracovala. „Poskytuje dětem v centru jídlo, nošené oblečení, základní vzdělání a zdravotní péči,“ říká Stýskalová. Od založení centra v roce 2005 se 150 dětí dostalo do normální základní školy. Tam pokračují ve studiu, v němž organizace H.O.P.E. vidí do budoucna naději na lepší postavení těchto dětí ve společnosti.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“