Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

GLOSA: Zápas s Chelsea proběhl netradičně – v klidu

GLOSA: Zápas s Chelsea proběhl netradičně – v klidu

GLOSA: Zápas s Chelsea proběhl netradičně – v klidu

Generace20
+
GLOSA: Zápas s Chelsea proběhl netradičně – v klidu

GLOSA: Zápas s Chelsea proběhl netradičně – v klidu

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 04. 2019

Zdá se, že na fanoušky pražské Slavie platí neúprosné „tytyty“. Takové, jakým nám rodiče hrozili, když jsme byli dětmi: „Když budeš zlobit, nepůjdeš na písek.“ My jsme se pak jen koukali z okna, jak si ostatní děti hrají – a přesně tak tentokrát fandili i neukáznění fanoušci Slavie: doma od televize. Bohužel doma u televize na zápas koukala i řada ukázněných příznivců, kteří jen doplatili na cizí bezohlednost.

Zápas s Chelsea, který se hrál ve čtvrtek 11. dubna s uzavřenou částí stadionu, proběhl v klidu. Dokonce za něj fanoušky pochválil na Twitteru i zástupce vedení klubu Jaroslav Tvrdík. „Úplně čistý zápis z utkání a naděje na závěr bez pokuty, to je za poslední roky poprvé. Opravdu hluboká poklona, fans.“ Otázkou je, zda zápas neprobíhal takto v klidu právě proto, že byla Tribuna Sever uzavřená.

UEFA (Unie evropských fotbalových asociací) uzavřením tří sektorů proslulé Tribuny Sever potrestala Slavii za únorový zápas Evropské Ligy s Genkem, při němž fanoušci házeli různé předměty na hřiště. Kvůli několika problémovým fanouškům tak na zápas desetiletí nemohly přijít téměř dvě tisícovky lidí. Někteří příznivci Slavie by si proto měli rozmyslet, zda budou na tribunách slušně fandit, nebo řádit jako zvířata. Aby příště místo nich opět nefandila hráčům jen tribuna plná plachet.

Fejeton: Když je kolem samý expert, je líp mezi amatéry

Fejeton: Když je kolem samý expert, je líp mezi amatéry

Fejeton: Když je kolem samý expert, je líp mezi amatéry

Generace20
+
Fejeton: Když je kolem samý expert, je líp mezi amatéry

Fejeton: Když je kolem samý expert, je líp mezi amatéry

Generace20

Autor: Anna Žáková

17. 04. 2019

Sedím nad skoro vypitým půllitrem piva ve vesnickém sportbaru. „Dobrý den, sportu zdar, fotbalu zvláště,“ zní mi v hlavě úryvek textu písně Fotbal od Jarka Nohavici. Kolem mě jsou samí sportovní nadšenci, dělí se ale na dvě zcela odlišné skupiny.

Zatímco jedni si objednávají pivo za pivem a připomínkují probíhající televizní zápas mezi Baníkem a Karvinou, druzí si nechávají točit růžovou nebo žlutou limonádu a s plastovými kelímky chodí před hospodu. Venku na trávníku mají postavené branky a honí se za mičudou. Pro  nezaujatého diváka skvělá věc – v jeden okamžik se dají sledovat dva zápasy. Jeden z nejvyšší české fotbalové ligy, a pak druhý mezi Fanoušky malinovky proti Milovníkům citronády.

Nabízí se tak i širší společenský obraz: lidé, kteří aktivně něco dělají a ti, co od stolu nadávají, ale jinak vědí všechno nejlépe. O politice, o hokeji, o fotbale…Hráči Baníku by kupříkladu měli více běhat, trenér by měl zvolit jinou taktiku a tým by prostě měl vstřelit nejméně o jednu branku víc než soupeř! Karviná ovšem vede nad Baníkem 1:0 a je opět v útoku. „Baníku to dneska nejde, to i já bych to zvládl líp,“ hudruje další z fanoušků. Figuru na to ale při vší úctě nemá. Ale v tu chvíli ve své hlavě aspiruje minimálně na českou repre. Jdu raději ven. Malinovkáři vedou 7:4 a zakládají další útok. I tady, venku na plácku před barem, určitě běhá nějaký „mistr světa“, ale alespoň při tom propotí vlastní tričko. 

Sběratelství musí být v krvi

Sběratelství musí být v krvi

Sběratelství musí být v krvi

Generace20
+
Sběratelství musí být v krvi

Sběratelství musí být v krvi

Generace20

Autor: Monika Kabourková

12. 04. 2019

Prostory Novoměstské radnice v Praze zaplnily tisíce sběratelských kousků. Od 11. do 14. dubna se více než šedesát obchodníků z Česka představuje na veletrhu Antiqua, tentokrát na téma „Umění a kýč”. Viceprezidentka asociace sběratelů Simona Šustková vybrala téma kvůli mladé generaci, která kráse starožitností nerozumí.

Sběratelství je zálibou spíše starší generace, která je ochotná za staré kusy zaplatit i vysoké částky. Mladí lidé si exponáty spíše prohlížejí. „Podle mě nepotřebuje mladá generace nic materiálně vlastnit. Především cestují nebo třeba dělají muziku,” myslí si viceprezidentka asociace sběratelů Simona Šustková. Sběratelství podle ní musí mít lidé v krvi po rodičích a prarodičích. Tuto lásku většinou získávají do puberty a později se k němu vracejí až okolo čtyřicítky.

Obdiv ke starožitnostem má po rodičích i Jana Košťálková (38), která na veletrhu vystavuje. „Od mala bylo mým snem pracovat se starožitnostmi nebo se šperky. Nakonec jsem se vyučila zlatnicí a nyní se tomu věnuji už čtyři roky. Přála jsem si, aby mi práce procházela rukama,” vysvětluje. Od dětství se sběratelství věnuje i Petra Losová (38). Jako malá měla sbírku poštovních známek po prababičce a nyní s přítelem sbírají také minerály. Bez podpory rodičů by ale její kolekce byla poloviční. „Záleží na nich, jestli jsou schopni děti finančně podpořit. Většina lidí začne sbírat, až když mají vlastní finance,” myslí si Losová.

Briliantový šperk za miliony

Celý veletrh není pouze o prodeji sběratelských kousků, ale uděluje se i cena za nejlepší vystavený exponát. Letos ji získalo italské křeslo z 18. století, které vlastnila zámožná rodina Alberoni. „Tato benátská rodina žila v Praze a dovezla si s sebou mnoho svých starožitností. Později za komunistického režimu si pan Alberoni finančně pomáhal tím, že svůj majetek rozprodával,” vysvětluje sběratel Josef Zíka, který křeslo vystavoval. Podle něj je benátský nábytek velmi žádaný a unikátní. Cena křesla se odhaduje na 320 000 korun, ale v Itálii by se podle Zíky prodal do druhého dne a za dvojnásobek.

Dalším unikátem, a zároveň nejdražším kouskem na veletrhu je briliantový náhrdelník, jehož cenu odhadce vyčíslil na 5 miliónů korun. „Je to nádherný kousek, za který by se nemusela stydět ani britská královská rodina,” říká Šustková. Část exponátů na veletrhu zároveň není k prodeji, ale slouží k nalákání kupců. Například obrazy malíře Jana Zrzavého, které se budou za necelý měsíc dražit v Obecním domě.

Lyžařská sezóna byla rekordně krátká, vlekaři jsou ale spokojení

Lyžařská sezóna byla rekordně krátká, vlekaři jsou ale spokojení

Lyžařská sezóna byla rekordně krátká, vlekaři jsou ale spokojení

Generace20
+
Lyžařská sezóna byla rekordně krátká, vlekaři jsou ale spokojení

Lyžařská sezóna byla rekordně krátká, vlekaři jsou ale spokojení

Generace20

Autor: Jiří Charvát

11. 04. 2019

Zimní sezóna na českých horách byla jednou z nejkratších v historii, trvala pouze 109 dní. Některé skiareály musely zavřít kvůli teplému počasí předčasně. Přesto jsou vlekaři spokojení, návštěvnost byla nejvyšší za posledních sedm let.

Provozovatelé lyžařských areálů mají z letošní sezóny radost. „Zima byla bohatá na přírodní sníh, i když byla poněkud kratší. Měla zpomalený začátek, protože byl teplejší prosinec. To se ale na konci měsíce změnilo a napadlo hodně sněhu. Ale i přes silný únor měla rychlejší konec, jelikož jarní obleva přišla dříve než obvykle,“ vysvětluje ředitel Asociace horských středisek Libor Knot.

I když to tak původně nevypadalo, areály se obešly bez častého umělého zasněžování. Díky vydařeným podmínkám si mohla dokonce dovolit otevřít sjezdovky i menší střediska.

Majitelé se také snažili zlepšovat podmínky ve střediscích, celkově investovali 650 miliónů korun do výbavy. Do lanovek, restaurací a nejrůznějších služeb. I když jsou areály v Alpách kvalitnější a s delšími sjezdovkami, ty v české jsou dle Knota vhodnější pro rodiny s malými dětmi. Ty také tvoří největší část návštěvníků. „Pořád si myslím, že poměr cena výkon je v Čechách dobrý a dá se lyžovat za rozumné peníze. Samozřejmě nabídka pro sportovní lyžaře je menší, ale za to jsou vhodnější na odpočinkový prodloužený víkend s rodinou,“ vysvětluje Knot. O české hory mají stále větší zájem i zahraniční rodiny, které tvoří 34 procent návštěvnosti.

S návštěvností roste i počet úrazů, letos jich bylo v Česku přes šest tisíc. „Řešili jsme infarkt na sjezdovce nebo 16 letého kluka, který neposlouchal svou vedoucí, najel na skoky pro profíky a těžce se poranil,“ líčí Petr Hynek, zástupce středisek Černá hora a Pec pod Sněžkou. Podle něj se jedná většinou o nešťastné náhody.

Děsuplná noc. V Česku začaly státní maturity

Děsuplná noc. V Česku začaly státní maturity

Děsuplná noc. V Česku začaly státní maturity

Generace20
+
Děsuplná noc. V Česku začaly státní maturity

Děsuplná noc. V Česku začaly státní maturity

Generace20

Autor: Jiří Lizec

11. 04. 2019

Maturitní zkoušky kladou před studenty i některé netušené výzvy. Nejde jen o to, aby prokázali své znalosti, ale třeba i o to, jak se na tuto událost správně obléknout.

„Jako sportovec nejsem zvyklý se do školy společensky oblékat. Není mi to pohodlné a v košili se strašně potím,“ říká Patrik Seidemann, student průmyslové školy elektrotechnické v Praze. Jemu a dalším tisícovkám mladých lidí v Česku začaly státní maturitní zkoušky už ve středu 10. dubna – písemnou prací z českého jazyka. Pro studenty závěrečných ročníků středních škol tím odstartovalo období nekonečného učení, které potrvá až do poloviny června, kdy je čekají ústní zkoušky.

Maturanti měli v rámci slohové práce z češtiny na výběr ze šesti témat. Největší zájem vzbudilo hororové vyprávění s názvem Děsuplná noc. „Při výběru jsem šel jen po žánru a bylo mi jedno, o čem mám psát. Hlavně abych dodržel zadaný styl a rozsah,“ popisuje svou taktiku maturant z Gymnázia Přípotoční v Praze David Noll (20). Zcela jinou cestou se vydala Hana Sedláčková (19) z Gymnázia v Hořovicích: „Zajímám se o charitu a dobročinné akce. Když jsem viděla úřední dopis s žádostí o podporu charitativního projektu, měla jsem jasno.“

Dnes, 11. dubna, usedli do lavic znovu ti, kteří dali ve státní části maturity přednost cizímu jazyku před matematikou. Píší dva texty a na rozdíl od českého jazyka mají témata předem daná. „Psali jsme článek o dni v přírodě a žádost o rezervaci v hotelu, takže nic těžkého. Jediné s čím jsem se pral, byl čas. Měli jsme na oba texty jen hodinu, skoro jsem to nestihl,“ komentuje průběh písemné práce z angličtiny Patrik Seidemann (20).

Státní maturity prošly za poslední léta několika změnami. Písemné práce z českého jazyka se od roku 2016 posílají do Cermatu, kde se opravují centrálně. Pro studenty to znamená delší čekání na výsledky. „Vadí mi, že na známku ze slohu budu čekat přes měsíc. Je hrozné se učit na ústní zkoušky a nevědět, zda jsem prošla z písemných,“ dodává Hana Sedláčková. Od roku 2021 má být povinná pro většinu středních škol také maturita z matematiky. O tom, jestli to bude platit i pro umělecké, zdravotnické a sociální obory, se ještě diskutuje.

Sledujte přímý přenos z dvanáctého mediálního dne

Sledujte přímý přenos z dvanáctého mediálního dne

Sledujte přímý přenos z dvanáctého mediálního dne

Generace20
+
Sledujte přímý přenos z dvanáctého mediálního dne

Sledujte přímý přenos z dvanáctého mediálního dne

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

11. 04. 2019

Láska ve všech podobách je téma aktuálního mediálního dne, při kterém mají studenti VOŠPu možnost vyzkoušet si běžný den novináře v médiích. Online z mediálního dne můžete sledovat na Twitteru, další příspěvky budou i na Instagramu a Facebooku. Doufáme, že si mediální den užijete s námi.

8:00–9:00

Tématem dvanáctého mediálního dne je láska, která je studentům dle odhadu pedagogů velmi blízká. „Vymyslel to Martin Kézr,“ přiznává dramaturg mediálního dne Roman Bradáč a prozrazuje moderátora večerního vysílání. „Strašně dlouho byly samé baby, proto moderátorem dnes bude Jan Krejsa, aby došlo k genderovému vyrovnání,“ říká. Týmy si postupně nechávají schválit témata. Kameramanka Michaela Vaňková se svým týmem uvažuje o zpracování tématu láska jako komunálním problému. „Půjdeme do bordelu a budeme se ptát i lidí, kteří bydlí okolo,“ říká Míša. Redaktorka Klára Penzová vyráží do terénu jako první. Její tým bude točit o člověku, který chová netradiční lásku k alkoholu a sbírá etikety.

9:00–10:00

Někteří produkční mají na starosti i dva týmy jako například Milan Lukavec. „Mám chuť se odstřelit,“ říká dramaticky. Naopak v některých týmech panuje nadšení, jako třeba u redaktorky Nikoly Červinkové. „Vyrážíme do sexshopu!“ hlásí kameraman Vojta Krása. Tým číslo devět si vybral serióznější téma – lásku k práci. A vydali se do hračkářství Hemleys. Mezitím se v Generaci 20 schválila témata a první dvojice redaktorů vyrazili do terénu. Například Nikola Mrázková se Sofií Krýžovou se účastní tiskové konference k mezinárodnímu festivalu Letní slavnosti staré hudby. Poprvé se letos mediálního dne účastní i PR tým, který také pravidelně přispívá na Twitter.

10:00–11:00

V aule, kde se ještě před chvílí všichni stresovali, teď není téměř nikdo. Všechny týmy už mají schválená témata a vyrazily do terénu. Například tým produkčního Milana Lukavce točí reportáž o pravdě a lásce, jak ji vnímal Václav Havel. Tým produkční Kristýny Plackové se vydal pro rady za odborníkem na etiketu Ladislavem Špačkem. V reportáži promluví na téma, jak se chovat na rande. Podobné prázdno jako v aule je i v redakci Generace 20. Redaktorky Nikola Mrázková a Sofie Krýžová vyrazily na tiskovou konferenci k mezinárodnímu festivalu Letní slavnosti staré hudby. Ohromen maturitními tématy z angličtiny a matematiky se s úderem jedenácté vrátil redaktor Jiří Lizec. „Jsem rád, že maturitu už mám za sebou,“ říká s úlevou.

11:00–12:00

Všechny týmy pracují v terénu na svých reportážích. Tým produkční Venduly Šmejkalové se Uberem vydal do Ďáblic natočit reportáž o dětském pohřebišti. Podle studentek je nejsilnější láska mateřská, a té by se nemělo bránit. Část týmů už stahuje své záběry a další začínají stříhat. Redaktorky Dáša Šamanová a Anna Lacinniková si mezitím užívají raut na křestu knihy Kuchařka stylu mladého muže od Lukáše Otyse.

12:00–13:00

Některé týmy ještě stále hledají nejlepší místa pro pokrýváky. Tým produkční Kristýny Plackové natáčí u sochy Karla Hynka Máchy a potýká se s nefungující baterkou u mobilu. Kameraman Adam Suchomel pojal téma mediálního dne po svém a sbližoval se s kamerou. „Mám z mediálního dne zatím dobrý pocit,“ říká jako vždy pedagog Roman Bradáč. V redakci Generace 20 už někteří začínají pracovat na svých článcích, jiní teprve vyrážejí do terénu. A šéfredaktorka Denisa Bartůňková konečně našla čas uvařit si čaj.

13:00–14:00

Studenti PR dokončují poslední úpravy svých reklamních textů, na které dohlíží mentor Václav Loubek. Většina AVD týmů se již vrátila z terénu a začíná jim práce ve střižně. Například Sára Suchá s Magdalenou Zindulkovou mají motto: „Stříhání, stříhání, všechny smutky zahání.“ V redakci Generace 20 se kromě onlinu na Twitteru pracuje na článcích pro Echo Speciál. Dáša Šamanová v rámci rešerše nahlédla do časopisu Bravo. Redaktorky Petra Macháčková a Monika Kabourková zase líčí zážitky ze starožitnictví, kde viděly náhrdelník za 5 milionů korun.

14:00–15:00

V redakci Generace 20 se rozdávají časy s deadliny, šéfeditoři už chtějí texty kontrolovat. Grafička Patricie Vokalová stále věří, že Echo bude připravené v 18:00. Roman Bradáč chválí, že zatím nemusel řešit žádný větší problém. Nelíbí se mu ale termín mediálního dne, protože drží půst a nepůjde večer oslavit snad úspěšný konec mediálního dne se studenty. Lukáš Panoch kontroluje online, který běží na školních obrazovkách. Ve škole chybí už jen tým produkční Noemi Bláhové. Ostatní týmy zpracovávají své reportáže.

15:00–16:00

Všechny týmy z AVD jsou už zpět z terénu, i skupina redaktorky Barbory Formánkové: „Nikdo nám nechtěl dát rozhovor na téma prostituce, ale nakonec jsme zpět!“ Redaktoři Generace 20 dokončují články a konzultují je s editory. Grafička Patricie Vokalová láme hotové texty a na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůže. Šéfredaktorka Denisa Bartůňková konečně vymyslela titulek pro úvodní článek Echa Speciál, do kterého zpovídala produkčního Richarda Moučku.

16:00–17:00

Moderátor Jan Krejsa pomalu zjišťuje, co bude ve večerním vysílání. Mezitím Generace 20 dokončuje práci na svých článcích. Ťukání do klávesnice přerušuje akorát šéfredaktorka Denisa Bartůňková. „Jirko, nechceš Brumíka? Mám dva,“ říká svému parťákovi Jirkovi Lizcovi. Poté ale dodává, že mediální den není jen o jídle a o pití. A jde si vařit čaj. AVD týmy začínají odevzdávat své práce. Tým číslo 9 redaktorky Marie Zákostelecké má hotovo jako první. Ostatní jsou na tom hůř. „Jsme první komu spadl Avid,“ popisuje problémy redaktorka Klára Penzová. 

17:00–18:00

Kouzlí, kouzlí, kouzelník a další jazykolamy jsou slyšet na chodbách VOŠP – moderátor Jan Krejsa se pilně připravuje na večerní vysílání. AVD týmy dokončují své reportáže a některé už mají hotovo! Například tým číslo 9 pod vedením produkční Maťky Král’ovské. ,,Máme všechno hotovo, ale mám chuť se odstřelit,“ říká kameramanka Anna Žáková z týmu číslo 9. Své články mají hotové i redaktoři Generace 20, kteří si na posilněnou nechali od bývalé redaktorky Anety Řezníčkové donést kafe. Po chodbách se rozdávaly i perníčky, které unaveným studentům po dlouhém dni přišly vhod.

18:00–19:00

Večerní živé vysílání se oddaluje, zatím se zpoždění odhaduje asi hodinu. Střihem se trápí poslední dva týmy. Tým Tatiany Skoumalové už téměř finišuje s reportáží o sexu na veřejných místech. „Musela jsem kvůli pokrývákům vlézt do křoví a dělat něco s nohou,“ vzpomíná na průběh natáčení Tatiana. Mezitím v redakci Generace 20 zavládla radost. Redaktoři vytiskli první verzi speciálního vydání Echa a ladí poslední detaily.

Autista ve třídě: rychlé změny nálad musí respektovat učitel i spolužáci

Autista ve třídě: rychlé změny nálad musí respektovat učitel i spolužáci

Autista ve třídě: rychlé změny nálad musí respektovat učitel i spolužáci

Generace20
+
Autista ve třídě: rychlé změny nálad musí respektovat učitel i spolužáci

Autista ve třídě: rychlé změny nálad musí respektovat učitel i spolužáci

Generace20

Autor: Petra Macháčková

10. 04. 2019

V České republice je podle Národního ústavu pro autismus (NAUTIS) přes pět a půl tisíce žáků základních škol, kteří trpí poruchou autistického spektra. S výukou jim většinou musí pomáhat asistentky. Ty jim ale umožňují být součástí běžného kolektivu. Mezi autisty a asistentkami se často vytváří i hlubší pouta, navzdory tomu, že tyto profesionálky vědí, že by si měly udržet zdravý odstup. Na to i na mnoho dalších aspektů autismu se v úterý 2. dubna snažil poukázat Světový den porozumění autismu.

Autismus se u každého dítěte projevuje jinak a nedá se tak jednoduše říct, jak se k  němu chovat a pracovat s ním. Podle ředitelky základní a mateřské školy v Karlštejně Jiřiny Janovské, která měla ve škole několik takových dětí, existuje mnoho alternativ, jak s dětmi komunikovat a pracovat. Důležitý je individuální přístup a kreativita. Autisté často mění své nálady a učitelé a asistenti tak musí počítat s různými variantami. „Pokud má autista dobrou náladu, tak zvládne například napsat diktát, spočítat všechno, co ostatní děti, nebo neodmítne číst nahlas. Toho musí učitelé využít, protože se to může zase rychle změnit,“ vysvětluje Janovská.

Místo matematiky sudoku

Nastávají ale i situace, kdy je autista od rána unavený nebo nepříjemný. „Často se stávalo, že tyto děti neměly ‚dobrý den‘ a bylo s nimi těžké pořízení. Asistenti tak musí umět rychle zareagovat a navrhnout dítěti jinou aktivitu. Například když nechce autista počítat, asistentky mu dají sudoku nebo hlavolam, aby měl jinou matematiku než ostatní děti,“ říká Janovská. Ta také upozorňuje, že autisté jsou mnohdy hodně bezprostřední. „Pamatuji si, jak jeden chlapec, u kterého se dostavovala kolem 12 let puberta, nemluvil několik týdnů o ničem jiném, než o poprsí paní vychovatelky. A často se i dožadoval, aby si na něj směl sáhnout,“ vypráví Janovská. Poté chlapci musela asistentka vysvětlovat, že takové věci není vhodné říkat nahlas.

Autisté v ČRPodle NAUTISu se každý rok v České republice narodí okolo 1000 ‒ 2000 dětí s poruchou autistického spektra. V mateřských školách se podle ústavu vzdělává okolo tisíce takových žáků. Na základních školách jich je přes pět a půl tisíce a na středních školách zhruba tisíc.

Učitelé, kteří mají autisty ve třídě, musí také často věnovat mnohem více péče a přípravě vyučování. Na jednu vyučovací hodinu padnou i další dvě až tři na přípravu. „U těchto dětí se vše hrozně rychle mění. V jednu chvíli jsou v dobré náladě a za pár minut může být vše jinak. Takže se musí rodiče a kantoři rychle přizpůsobit a umět na jejich stavy reagovat. A to je pro kantory ale i rodiče unavující a náročná záležitost,“ vysvětluje Janovská.

Důležitý je zdravý odstup

Asistentky tráví s dětmi i několik hodin denně a často se mezi nimi vytváří hlubší pouto, které narušuje potřebný odstup. To potvrzuje i Terezie Kvasničková (21), která s dětmi s autismem jezdí na letní tábory. „S dětmi nejsem tak dlouhou dobu a často se mi na kurzech mění, ale upřímně mám práce občas po týdnu plnou hlavu. Potřebuji se někomu vypovídat a na práci na chvíli zapomenout,“  říká Kvasničková. Asistentky si podle ní s dětmi vytváří vztah i po krátké době. „Snažím se samozřejmě odlišit svůj osobní život a práci, ale občas je to těžké, když mi je nějaké dítě bližší,“ říká Kvasničková.

Pro práci asistentky je důležitá profesionální kvalifikace. I proto, že práce je často psychicky velmi náročná, jak poukazuje právě studentka speciální pedagogiky Terezie Kvasničková. „Děti s autismem vyžadují mnohem intenzivnější péči a ta člověka vyčerpá psychicky i fyzicky.“ popisuje Kvasničková. Péči o ně si ale sama vybrala a dělá ji ráda.

Svazek s cizincem: jaké to je, když jeden z páru musí opustit svou zem?

Svazek s cizincem: jaké to je, když jeden z páru musí opustit svou zem?

Svazek s cizincem: jaké to je, když jeden z páru musí opustit svou zem?

Generace20
+
Svazek s cizincem: jaké to je, když jeden z páru musí opustit svou zem?

Svazek s cizincem: jaké to je, když jeden z páru musí opustit svou zem?

Generace20

Autor: Jiří Charvát

09. 04. 2019

Jazyková bariéra ve vztahu s cizincem nemusí být takový problém, jak se může zprvu zdát. Občas přináší i vtipné momenty v podobě malých nedorozumění. Naopak mnohdy obtížnější je překonat odloučení od rodiny, kterou jeden z páru nemusí vidět dlouhé měsíce.

S jazykovou bariérou se v menším či větším potýká téměř každý pár, který tvoří lidé ze dvou různých zemí. To ale nemusí být nepřekonatelnou překážkou. Studentka Michaela Kloučková (21) žije se svým přítelem Raphaëlem Quashem (25) v Říčanech. Rodák z francouzského Rouenu opustil svou rodnou zemi, protože chtěl objevovat svět. Teď žije už 3 roky vČeské republice a naučil se mluvit velmi dobře česky. I přesto vznikají mezi ním a jeho přítelkyní menší nedorozumění. „Například když jsem Raphaëlovi řekla, ať uklidí v obýváku a on mi rozuměl, že má uklidit ložnici. Pak jsem zjistila, že obývák je ve stejném stavu, jako byl předtím, a pohádali jsme se kvůli tomu. Teď už si ale rozumíme,“vysvětluje Kloučková, která s Quashem žije šest měsíců. 

Podobné problémy řeší, i když se společně vypraví za Quashovou rodinou do Francie. Většina jeho rodiny umí anglicky, až na jeho babičku. „S tou si bohužel moc nepopovídám. Jediná možnost je, že nám to bude překládat Raphaël, což je náročné a logicky to není moc dobrý rozhovor,“ říká Kloučková. Líbí se jí ale, že může poznávat Francii a nemusí při tom shánět ubytování. „Je škoda, že kvůli práci i škole nejezdíme do Francie tak často, jak bychom chtěli. Například na Vánoce mě nepustili z práce a rodiče jsem viděl až po půl roce,“ mrzí Quashe, který pracuje jako hotelový manažer. Právě díky zaměstnání v Česku obdržel pracovní povolení pro pobyt.

Bilingvní výchova je výhodou

Povolení obdržel bez problémů i Charles Seaton (44), jehož žena Veronika je Češka. Seaton pochází z amerického Chicaga a už pět let žije s rodinou v Mnichovicích u Prahy. Se svou ženou se seznámili v Americe, kde oba bydleli. Do Česka se odstěhovali poté, co se jim narodila dcera Victoria (7). Chtěli bydlet na bezpečnějším místě než je Chicago. Navíc ve Spojených státech je vše byrokraticky složité a na spoustu věcí je potřeba velké množství formulářů a nejrůznějších povolení. V České republice neměl potíže s povolením pro pobyt, jelikož je ženatý s Češkou.

Victoria má výhodu, že se díky bilingvní výchově naučila plynně česky i anglicky. Naopak Seaton s rodným jazykem své ženy stále bojuje. „Nicméně se ukázalo, že kromě českého jazyka nemám problém téměř s ničím a všude zapadnu,“ říká Seaton. Zároveň ale dodává, že se mu nelíbí, když ho lidé v Česku jako afroameričana pokládají za uprchlíka z Afriky. „Přitom když zjistí, že jsem z Ameriky, tak je najednou všechno v pořádku. Není to nic ve srovnání s čistým americkým rasismem, ale pořád je to nepříjemné,“ popisuje své zkušenosti Seaton. Někdy ho do rozpaků uvedou i českéděti, které na afroameričany nejsou příliš zvyklé, a ptají se ho, jestli je démon. „Na Mikuláše bych mohl vydělat spoustu peněz, kdybych šel za čerta,“ bere situaci s nadhledem Seaton.

Seatonovi rodiče chybí, ale situaci výrazně pomáhají technologie 21. století, kdy není problém být s rodinou v kontaktu online. „Videohovory a má častá přítomnost na facebooku hodně pomáhá mé rodině překonat naše odloučení,“ vysvětluje Seaton a dodává, že za ním rodiče čas od času přiletí do Česka, nebo naopak on přiletí do Chicaga. Seatonovi nicméně zatím stěhování zpět do Spojených států neplánují. „Nejprve se snažím zajistit. Pokouším se v Čechách vybudovat kariéru jako brandingový konzultant a možná i domov. Navíc mám rád české pivo,“ říká Seaton. Zároveň ale dodává, že by se v budoucnu nebránil stěhování doprogresivnějšího města než je Praha. Nejvíce by se mu líbil Berlín, který zatím navštívil jen jako turista. Svého rozhodnutí odstěhovat se z Ameriky ale nelituje, protože jak sám říká, v Čechách se jeho rodině daří.

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Generace20
+
Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

06. 04. 2019

Balet vyměnil Pavel Kolář (27) před čtyřmi lety za tanec na tyči. Od té doby získal třikrát zlato na mistrovství České republiky v pole sportu a po boku své manželky v kategorii dvojic zvítězil i na mistrovství světa v roce 2017. Kolář je jedním z mála mužů, kteří se pole dance v Česku věnují na profesionální úrovni.

Vystudoval jste taneční konzervatoř a šest let tancoval v brněnském Národním divadle. Jak jste se od baletu dostal k pole dance?
Přivedla mne k němu moje manželka Lenka. Před čtyřmi lety jsem měl vykloubenou kyčel a tři měsíce byl na neschopence. Když jsem se cítil lépe, začal jsem si hledat nějaký přivýdělek. Po několika měsících jsem začal učit balet v taneční škole, kde jsem se seznámil se svou současnou manželkou, která se pole dance věnovala. Když jsem ji viděl trénovat, řekl jsem si, že to vypadá jednoduše a že to zkusím také. Ona mi ale ukázala, že to tak lehké není. 

Pole dance vás nyní živí?
Ano. S manželkou máme taneční studio, ve kterém vyučujeme balet, moderní tanec a tanec na tyči. Ve studiu trávíme veškerý náš čas a v současnosti nás to i uživí. 

Kdy jste se definitivně rozhodl vyměnit profesi tanečníka za pole dancera?
K mému rozhodnutí napomohlo naše první společné vystoupení. Tři týdny po tom, co jsem začal trénovat, jsme jeli na soutěž, kde jsem vystupoval jen jako „taneční rekvizita“. Dlouho jsme nemohli nic vymyslet a ona pak z legrace řekla, že bychom to mohli pojmout tak, že se veverka zamilovala do ježka, ale nemůže jim to klapat, když ona je na stromě a ježek na zemi. A tak jsme postavili choreografii na téma smutného milostného duetu. Nečekaně jsme s tím vyhráli, a to mě nakoplo. Tehdy jsme se do toho pustili naplno a začali soutěžit v kategorii dvojic.

Pavel Kolář se svou manželkou Lenkou
na mistrovství ČR v pole Art 2017. Zdroj: archiv tanečního studia Schola Artist

Pole dance jako krasobruslení

Měl jste jako profesionální tanečník lehčí výchozí pozici pro tanec na tyči?
Naopak to bylo velmi náročné. Po fyzické stránce má tanečník sice silné nohy, ale slabý střed těla. Také zvedat někoho znamená něco jiného, než se přidržovat a přitahovat na tyči. Takže si myslím, že jsem měl naopak těžší výchozí pozici. Dosud nedělám tak silové věci jako moji kolegové, kteří se dříve věnovali cvičením s váhou vlastního těla nebo kapueře (brazilský taneční styl obsahující prvky bojového umění, pozn. red.). Nemám tu sílu a bojuji s tím, zatímco oni jdou a udrží na tyči kolmý vis snožmo. Ale na druhou stranu mám oproti nim výhodu v lepším estetickém provedení prvků. 

Třikrát jste vyhrál mistrovství ČR v pole sportu a stal jste se i mistrem světa v kategorii dvojice. Je právě ona estetika to, čím si získáváte porotu?
Na soutěžích, ať už v kategorii doubles, nebo jednotlivcích, vyhrávám nejen díky estetickému provedení, ale i díky tomu, že mají jednotlivé sestavy svůj příběh. Ostatní ukazují jen sestavy složené z prvků. My je prokládáme tancem. Na soutěžích se hodnotí nejen prvky, ale i umělecký dojem, kostýmy a hudba. Česká i světová federace, která mistrovství pořádá, se tento sport snaží přiblížit krasobruslení. Krasobruslaři mají povinnou jízdu, kde se snaží odvést správně skoky a točky a nehledí se na to, jak je to zabalené. A pak mají volnou jízdu, kde se hodnotí hlavně umělecký dojem. A v pole dance je to podobné. 

Ženská společnost muže vyděsí

U baletu se tanečníci setkávají často s předsudky ohledně jejich sexuální orientace. Jak se s tím vyrovnáváte u pole dance?
Člověku nezbývá nic jiného, než se nad tím povznést a zasmát se tomu. Jako baleťáka se mě lidé často ptali, jestli tančím na špičkách, nosím růžovou sukýnku a zda jsem gay. U pole dance, stejně jako baletu, je hodně chlapů, kteří skutečně jsou homosexuálové. Většinou si ale na sebe vezmou podpatky a tancují snahu o sexy styl. Buď je to hloupé, nebo vtipné, ale lidi se tím zkrátka baví. Já se pak ale setkávám s lidmi, kteří si myslí, že když dělám pole dance, tak také tancuji na podpatcích a svíjím se u tyče. 

Do tanečního studia Schola Artist k vám na lekce pole dance momentálně chodí dva muži, což není moc. Je to právě i kvůli zmíněným předsudkům? 
Ano, ale chlapy dost často odrazuje i to, že přijdou na lekci, kde jsou samé ženy. Osobně bych to spíš využil k tomu, abych se začal trochu předvádět. Ale já jsem na to zvyklý od mala. Celý život jsem měl vedle sebe tanečnice v trikotu, ve své podstatě skoro nahé. Ale tohle je jeden z důvodů, proč někteří přijdou jednou, a pak už nedorazí. Ve společnosti žen se tu cítí zkrátka nesví a stydí se. Na pole dance totiž chodí holky v topíkách a kraťáskách, a to je vyděsí. Takže k nám v současnosti chodí dva muži, ale neradi o tom moc mluví. Když je například během lekce chceme fotit, odmítají to. Profesionálně se v Česku pole dance věnuje asi deset kluků. Myslím si ale, že těch, kteří to mají jako koníček, je mnohem víc. Akorát o tom prostě nemluví. Asi se bojí toho, co na to řekne jejich okolí.

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Generace20
+
Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

05. 04. 2019

Před čtyřiceti lety bylo normální rodit ve dvaceti. V dnešní době to ale takto mladé matky nemají jednoduché. Většina jejich vrstevníků studuje a cestuje. Ony se ale starají o své děti a učí se, jak být dobrými rodiči.

Ještě v 80. letech bylo těhotenství ve dvaceti běžné. Holky měly maturitu nebo výuční list a na vysokou školu chodil jen malý počet studentů. Chvíli tedy pracovaly a přitom se s přítelem nebo manželem snažily o založení rodiny. V dnešní době se na vysokou školu přihlásí téměř stejný počet studentů jako byl maturantů. Děti plánují až po ukončení vysokoškolských studií, tedy kolem 26. roku života. Proto už nejsou dvacetileté maminky tak obvyklé. Výjimkou je třeba Jana Komárková (21), která otěhotněla v devatenácti letech. S přítelem chodila čtyři měsíce. „Ukončila jsem vysokou školu, protože mě nebavila a pracovala jsem. Cítila jsem, že bych chtěla mít dítě, proto jsme se o něj snažili. S přítelem jsem sice byla chvíli, ale rozuměli jsme si a věděla jsem, že se o mě postará,“ vysvětluje matka půlroční Rozárie Jana Komárková. Svatbu zatím s přítelem nepovažují za důležitou a plánují ji případně někdy v budoucnu.

Negativní reakce

Rodiče Komárkové tušili, že se o miminko pokouší a byli šťastní, že se to podařilo. Ostatní reakce okolí ale nebyly vždy tak pozitivní. „Těhotenství bylo šílené. Každý se mě vyptával, jestli nejsem moc mladá a jestli to vůbec chci. Negativních reakcí jsem se bohužel dočkala i od vzdálené rodiny, se kterou se od té doby nestýkám,“ popisuje Komárková. Jednadvacetiletá maminka si se svým přítelem pořídila byt a musela se rychle naučit starat o svou novou rodinu. Se vším jí ale pomohla její matka, která bydlí ve stejném městě. „Pár lidí mi řeklo, že jsem si zničila život a zkrátila mládí. Před otěhotněním bych mluvila asi jinak, ale s miminkem mi došlo, že si život nejvíce užívám po boku své rodiny,“ říká Komárková. Cestovat plánuje i se svou dcerou a přítelem, v dnešní době to podle ní není problém skloubit. Má ale pocit, že ve svém věku má na dceru energii, kterou by už třeba po třicítce mít nemusela.

Podobně to vidí i Adéla Vinterová (21), jejímuž synovi Alexovi je pět měsíců. „Až budou holky mého věku mít děti, moje už bude samostatné a já jim budu moci poradit a pomoci, budu zkušená,“ upřesňuje Vinterová. S přítelem, se kterým byla tři měsíce, se domluvila, že vysadí antikoncepci, a dítě buď přijde, nebo ne. Přišlo nakonec velmi záhy. Vinterová se proto odstěhovala se svým přítelem do bytu v domě jeho rodičů, kteří jí hodně pomáhají. Vypadla ale z kolektivu svých kamarádů. „Kamarádi studují nebo pracují a než by za mnou přijeli, tak jde malej spát, takže se moc nevidíme. Jsme ale v kontaktu alespoň přes telefon,“ říká Vinterová. Věří, že až syn povyroste, tak se s přáteli zase uvidí častěji.

Mnoho dívek jejího věku si ale nedokáže představit, že by už byly matkami. „Dítě bych ještě nechtěla. Studuji a poté chci získat praxi. Můj přítel také studuje, takže by mě a dítě ani finančně nezabezpečil,“ říká například studentka Lucie Prokešová (21).

Finanční náročnost

Mít dítě ve dvaceti není lehké především z finanční stránky. „Dostala jsem mateřský příspěvek, protože jsem měla úspěšně ukončené studium s maturitou a na mateřskou jsem nastupovala ze zaměstnání. Tam za mě platili nemocenské pojištění,“ popisuje Komárková. Pokud by se ale stala rodičem, aniž by za ní zaměstnavatel platil nemocenské pojištění, měla by nárok pouze na rodičovský příspěvek, tedy 220 tisíc korun čerpaných po dobu tří let. „Mateřskou jsem pobírala deset tisíc po dobu šesti měsíců. Takže kdyby přítel nevydělával, bylo by to složitější. Čím je dítě starší, tím je finančně náročnější. Navíc nás občas podporují i naše rodiče penězi v podobě dárků,“ říká s vděkem Komárková.

Obě maminky také zvažují, že by si studium na vysoké škole ještě dodělaly. „Vystudovala jsem gymnázium, a tak nemám žádnou specializaci. Vzdělání je důležité, a tak jsem letos poslala přihlášku na vysokou školu na dálkové studium. Chci využít toho, že jsem ještě ve věku studenta,“ říká Komárková. Stejně jako Vinterová věří, že péči o dítě s učením skloubí, pokud jí s hlídáním pomohou rodiče nebo přítel.

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Generace20
+
Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

04. 04. 2019

Česko-francouzský spisovatel Milan Kundera 1. dubna oslavil 90. narozeniny. Od roku 1975 žije trvale v Paříži a píše pouze ve francouzštině. Jeho jméno si lidé spojují s knihami Žert, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Směšné lásky. Přesto, že jsou Kunderova díla napsaná složitým stylem, studenti je pořád čtou nejen v povinné četbě.

Studentka Anna Zahálková (20) čte knihy Milana Kundery ráda. „Vyhovuje mi, že se děj odehrává v Československu, že jsou tam často motivy okupace z roku 1968 nebo praktiky a vliv komunistů. To mě zajímá,“ svěřuje se. 

Podle profesorky českého jazyka na gymnáziu Lenky Perutky si současní studenti cestu ke Kunderovi nacházejí i přesto, že jde o náročnější literaturu. „Na Kunderův styl psaní je potřeba si navyknout. Považujeme ho za složitý z důvodu, že se zabývá historickými tématy, které navíc spojuje s filozofickými úvahami,“vysvětluje profesorka Perutka. Studentům se proto snažídoporučit nejprve jednodušší díla ze spisovatelovy tvorby, jako třeba soubor Směšné lásky nebo divadelní inscenaci Jakub a jeho pán.

Milan KunderaMilan Kundera psal v mládí socialistickou poezii a do konce 60. let byl členem komunistické strany. V době normalizace ale byly jeho knihy zakázané a nesměl publikovat, protože začal kritizovat režim. Roku 1975 emigroval do Francie, kde vyučoval na vysokých školách. V roce 1981 přijal francouzské občanství. Do Čech se vrací zřídka a vždy potají. Od 90. let nechce, aby jeho díla byla překládaná z francouzštiny do jiných jazyků.

Nejoblíbenější je próza

Sbírku povídek Směšné lásky si přečetla i studentka Zahálková. „Na hodině literárního semináře ve třetím ročníku na gymnáziu mi byla doporučena povídka Falešný autostop ze sbírky Směšné lásky. Dílo mě překvapilo příběhem, který se týká vztahů mužů a žen a jejich her na lásku,“ přiznává Zahálková. Od Kundery už přečetla pět knih včetně asi nejslavnější Nesnesitelné lehkosti bytí nebo Žertu.

Student Ondřej Čermák (20) se také považuje za příznivce Kunderovy tvorby. Na jeho knihy přitom narazil náhodou. „U rodičů v knihovně mě zaujal černý obal s bílým nápisem. Jednalo se o román Nesmrtelnost,“ vzpomíná Čermák. Dodává, že toto dílo se později stalo i jeho nejoblíbenějším. „Líbilo se mi autorovo zamyšlení nad světem, lidmi a životem. Kundera dokáže vidět do nitra každého z nás,“ říká.

Život propojuje s filosofií

Kunderova tvorba je podle profesorky českého jazyka Perutky výjimečná zejména díky kompozici a postoji postav k životu. „Jeho díla jsou hořkosladká a zobrazují veselé i smutné stránky života,“ říká Perutka. S tím souhlasí i nadšená čtenářka Anna Zahálková. „Kundera je schopný dokonale vykreslit nejrůznější lidské charaktery a zachytit podstatu věci. Umí skvěle propojit linii příběhu s filosofií,“ vysvětluje.

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Generace20
+
Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

03. 04. 2019

Solutions Journalism, tedy novinařina zaměřená na řešení problémů, má dávat lidem naději, že se jejich potíže dají vyřešit. Tento relativně nový styl už má i reálné výsledky. Poté, co deník Seattle Times upozornil na vyloučení několika dětí ze základních škol za banální přestupky, změnili vlády několika států USA zákon, který to umožňoval. V pondělí 25. března o možnostech Solutions Journalism mluvila na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy americká novinářka Kathryn Thierová.

Odmlouvání učiteli nebo další běžné přestupky – důvody proč jedna ze základních škol v americkém státě Washington vyloučila několik pěti až desetiletých dětí. Rodiče pak pro ně museli hledat nové školy. „Deník Seattle Times na to upozornil a vláda státu Washington věc začala řešit,“ vysvětluje americká novinářka Kathryn Thierová (42) z Univerzity v Oregonu. Výsledkem byl nový zákon, který školám stanovuje, že tak malé děti nesmí vyloučit ze školy na více než jeden a půl dne, s výjimkou závažných případů. Podobné zákony byly později zavedeny i v Oregonu, Connecticutu nebo v Kalifornii.

Solutions Journalism v Česku

Tento typ žurnalistiky, který vznikl v roce 2013 v USA, si v Česku své místo teprve hledá. Využívá ho například novinář Tomáš Lindner z týdeníku Respekt v reportážích o uprchlické krizi, nebo novinář a vedoucí projektu Nejsi sám Nikita Poljakov z Hospodářských novin v aktuální sérii článků o sebevraždách mužů v Česku.

Poljakovovu sérii tvoří čtyři články, z nichž první reprezentuje problém a v dalších se snaží najít řešení. Zjistil například, že ve Velké Británii existuje speciální tísňová linka, která pomáhá mužům v těžkých situacích, jež mohou vést k sebevraždám. „V Česku ale taková pomoc chybí,“ píše Poljkov.

Média často upozorňují na nejrůznější problémy, ale už k nim nenabízejí řešení. Solutions Journalism nabádá k tomu, aby se s nimi něco dělalo. „To, že někdo říká, že se problém nedá řešit, je vlastně výmluva a novinář ji odhaluje a odstraňuje,“ říká koordinátorka projektu o Solutions Journalism v Česku Lucie Černá (37). Tento typ novinařiny přitom nemá primárně hledat potenciální řešení a podsouvat ho čtenářům, jak se někteří novináři domnívají. „Novinář by měl pouze dávat příklady toho, co je možné,“ říká americká novinářka Kathryn Thierová.

Roste zájem o příběhy s řešením

„Lidé cítí, že média přinášejí hlavně špatné zprávy, a to je frustruje,“ říká Thierová. Když si čtenáři přečtou článek o nějakém problému, k němuž je přiložena ukázka reálného řešení, probouzí to v nich naději a pozitivní náladu. Výhody má tento styl i pro média samotná. „Solutions Journalism není univerzální řešení na navrácení důvěry v média, ale je to jedna z cest, jak se ke čtenářům a publiku dá znovu vybudovat,“ dodává Černá. Příběhy s řešením tak posilují důvěru v média a zároveň zvyšují jejich čtenost.

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Generace20
+
Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Generace20

Autor: Jiří Charvát

02. 04. 2019

Pracovat během dovolené nemusí být tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Obzvlášť pak během takové, která může trvat i roky. Takzvaných digitálních nomádů přibývá, tento způsob života ale není nic pro pohodlné lidi. Vyžaduje totiž disciplínu a zodpovědný přístup k práci.

Představě, že digitální nomádi málo pracují se Lucie Zawadovská (27) směje. „Lidé si často myslí, že jen cestujeme a občas něco uděláme,“ říká absolventka pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Rozdíl mezi nomády a lidmi co denně chodí do kanceláří je v tom, že nomádi mohou pracovat odkudkoliv. Zawadovská například od mala ráda cestuje. Vždy si myslela, že si na cesty do zahraničí bude muset nejprve vydělat doma a teprve pak někam vyrazit. „Nikdy by mě nenapadlo, že to jde i jinak,“ říká Zawadovská, která využívá toho, že ji živí práce přes internet, která jí umožňuje pracovat odkudkoliv. Tedy alespoň z míst, kde je dobré připojení k síti. To je dle Zawadovské zároveň jedna z mála věcí, které digitální nomády limituje. V některých zemích je připojení špatné, či chybí úplně.  

Záloha se může vyplatit

Zawadovská je digitálním nomádem už čtyři roky. Momentálně žije v Indii, do které „utekla“ před českými zimami. Pracuje s různými firemními texty, které opravuje nebo překládá. Smlouvu, kterou vždy podepíše v Česku, má s několika zaměstnavateli. „Další komunikace s nadřízenými už pak probíhá přes e-mail, chat nebo telefonicky. Vždycky jim ohlásím, když odjíždím na cesty,“ vysvětluje Zawadovská. Podobně to má i programátor Radek Hlaváč (22), který většinou vytváří či spravuje webové stránky. Úkoly, které plní, také nevyžadují jeho osobní přítomnost v Česku. Placen není od hodiny, ale za odvedenou práci.

Podle Zawadovské je ale důležité si nastavit svou vlastní pracovní dobu a tu dodržovat. Ona sama pracuje zhruba šest hodin denně obvykle přes poledne, kdy jsou největší horka a ven se moc vycházet nedá. Víkendy má volné a využívá je k nejrůznějším výletům po Indii. „Když jsem poprvé vyrazila v roce 2015 do Thajska, tak jsem si víc užívala, než pracovala, což se pak projevilo na výplatní pásce,“ přiznává Zawadovská. Proto je podle ní nutné dodržovat svou pracovní dobu a nepodlehnout jen lákadlům. Důležité je si stanovit i vlastní rozpočet a ten dodržovat. 

Cestují i celé rodiny

Oblíbenými destinacemi digitálních nomádů jsou státy jihovýchodní Asie, ve kterých většinou není pro západní cizince draho. V některých zemích si lze vystačit v přepočtu třeba s dvanácti tisíci korunami měsíčně. „Je dobré si něco našetřit, než člověk vycestuje do zahraničí. Stalo se mi, že jsem utrácel víc, než jsem chtěl, nebo že mi práce nevyšla a já nedostal zaplaceno. To pak nějaká záloha přijde vhod,“ varuje programátor Radek Hlaváč (22). Ten si před cestou vždy našetří alespoň třicet tisíc, do kterých sáhne v případě nouze. Záloha je užitečná i v případě, že člověka potkají nečekané situace. „Hned na mé první cestě mi v Bangkoku vykradli pronajatou garsonku a sebrali mi notebook a harddisk s téměř veškerou mou prací,“ vypráví Hlaváč. Toho nakonec zachránili rodiče, kteří mu poslali na účet peníze na nový počítač a na zaplacení nájmu.

Donedávna bylo digitální nomádství lákadlem především pro jednotlivce, kterým nevadí opustit na delší dobu rodinu i kamarády a vydat se na vlastní pěst do světa. Přibývá však i těch, kteří s sebou berou své partnery, ba i celou rodinu. Vítězslav Válka (38) se věnuje webdesign a cestuje se ženou a dvěma dětmi v dodávce uzpůsobené i ke spaní. Auto jim poskytuje pohodlí a jistotu na cestách. „Nejdříve jsem cestoval sám po hotelech, později s přítelkyní, kterou jsem si vzal anakonec s dětmi. Kvůli nim jsme si pořídili dodávku, díky které máme dům pořád při sobě,“ vypráví spokojeně Válka.

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Generace20
+
Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Lidé u nás umírají kvůli nedostatku léků, říká Venezuelan Wilfredo Sánchez

Generace20

Autor: Jiří Charvát

01. 04. 2019

Lidé ve Venezuele jsou v zoufalé situaci. V zemi postižené vysokou inflací je nedostatek jídla, běžných hygienických potřeb i léků, na ulicích vládne chaos a kriminalita. Obyvatelé z Venezuely ve velkém utíkají. Jedním z nich je i programátor Wilfredo Sánchez (33). Po domově se mu sice stýská, dokud se ale v jeho zemi nezmění režim, vrátit se nehodlá. Sánchez se kvůli autoritářskému prezidentovi Nicolási Madurovi a důsledkům jeho politiky rozhodl vydat s manželkou až do Evropy. Nejprve žili v Praze, před dvěma měsíci se přestěhovali do Barcelony.

Jak vypadal váš život ve Venezuele než jste se rozhodli odejít? 
Žili jsme ve světě, kde si nemůžete nijak plánovat budoucnost, protože nikdo neví, co bude zítra. Byl nedostatek jakéhokoli zboží, stály se obrovské fronty. Nebyla základní léčiva, ceny se třeba během jednoho měsíce zdvojnásobily, zatímco výplatu měl člověk pořád stejnou. Studenti v celé zemi měli problém dostudovat školu, protože učitelé utekli do zahraničí a žáky neměl kdo učit. Všude kolem nás byla spousta zoufalých lidí, kteří se rozhodovali, zda mají Venezuelu opustit.

Vy sami jste se rozmýšleli dlouho?

Zrálo to v nás nějaký čas. Žili jsme ve městě Maracay, kde jsem měl malou softwarovou společnost. Tu bylo s rostoucí inflací rok od roku těžší udržet v chodu. Od roku 2015 se ale situace ve Venezuele hodně zkomplikovala. Vzrostla kriminalita, zhoršila se bezpečnost v ulicích, běžné věci začaly být hůř k sehnání. Nakonec to dospělo do bodu, kdy jsme si se ženou řekli, že musíme odejít. Naštěstí se nám podařilo našetřit si dost peněz na letenky. Vzhledem k tomu, že jsme ještě neměli dítě, tak nám stačilo vše důležité zabalit do pár kufrů. V Praze jsme si pak pronajali plně vybavený byt.

Proč jste si jako cíl vybrali pravě Prahu?
Česko jsme už dříve navštívili jako turisté a Praha se nám moc líbila.  Přemýšleli jsme i nad Mnichovem, ale Česko zvítězilo, protože tu byl zájem o mou práci. Přijal jsem nabídku od Commerzbank na pozici softwarového programátora. Zažádal jsem tedy o pracovní vízum, které jsem obdržel a díky tomu se mnou mohla přicestovat i má žena. Svou roli hrálo i to, že je Praha jedno z nejbezpečnějších měst na světě.

Vám se před rokem narodila v Praze i dcera Eva. Proč jste se nakonec odstěhovali do Barcelony, když jste byli v Praze spokojení?
Chtěli jsme být blíže rodině. Ze Španělska jsou přímé lety do Venezuely, což zjednodušuje možné budoucí návštěvy. Máme v Barceloně i nějaké vzdálené příbuzné. Roli hraje samozřejmě i jazyk. Česky neumíme, manželka ani anglicky, kvůli čemuž byla dost odříznutá od společnosti. Ve Španělsku nemusíme překonávat jazykovou bariéru, což je o dost pohodlnější. I Barcelona je krásné a bezpečné město, navíc bydlíme kousek od moře, které mi moc chybělo stejně jako teplé počasí. Je úžasné mít možnost plánovat budoucnost a vidět dceru vyrůstat bez neustálých obav o to, co s námi bude. Za to jsem velice vděčný.

Když jste v roce 2016 opustili Venezuelu, odjeli i vaši dva bratři. Váš nejmladší bratr i s rodiči ale pokud vím zůstali ve Venezuele. Máte o ně strach? 

Samozřejmě mám. Rodiče ale nechtějí odcestovat, protože si myslí, že už na to nemají věk. Museli by začít víceméně od začátku, hledat byt, práci a na to už nemají sílu. Chtějí zůstat ve Venezuele a doufají, že se situace obrátí k lepšímu. Rodičům také s bratry pravidelně posíláme peníze. 

Ve Venezuele je kromě jiného i nedostatek léků, vojenské jednotky ale na Madurův příkaz blokují na hranicích dodávky s humanitární pomocí. Posíláte rodičům i nějaké léky?

Je to rozhodně jeden z největších problémů v mé zemi. Se zasíláním je to ale složitější, protože na většinu důležitých léčiv je potřeba předpis. Naštěstí rodiče mají momentálně zásobu a nic zatím nepotřebují. Někteří mí známí jsou na tom ale hůř. Třeba matka mého kamaráda nedávno umřela na rakovinu, aniž měla jakékoli prášky, které by jí tišily bolesti. Snad každý z mých přátel má alespoň jednoho člena rodiny, který se potýká se zdravotními problémy. Například jeden můj kamarád ze studií má cukrovku, na kterou je téměř nemožné sehnat inzulin. Ve Venezuele už kvůli tomu zemřela spousta diabetiků.

Existuje nějaký způsob, jak se dají léky sehnat?
Téměř žádný, nejsou totiž k dostání ani v nemocnicích. Jediné místo, kde se dají občas sehnat, je černý trh. Ten je ale velice drahý a mnoho lidí si to nemůže dovolit.

Plánujete se jednou do Venezuely vrátit?

Určitě ano. Se ženou oba víme, že nechceme zůstat v zahraničí napořád. Musíme ale vidět, že se politická, ekonomická i bezpečnostní situace zlepšila. K tomu je potřeba aby prezident Maduro odstoupil. Španělsko je sice krásné a daří se nám tu dobře, ale stýská se nám po domově.

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Generace20
+
Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Raději poskytnu zaměstnancům volný čas než firemní posilovnu, říká Jiří Suchý

Generace20

Autor: Monika Kabourková

01. 04. 2019

I do České republiky přichází trend zkracování pracovní doby z pěti dnů na čtyři. Ty české firmy, které už čtyřdenní pracovní týden zavedly, si změnu pochvalují. Podle Jiřího Suchého, spolumajitele digitální agentury Sherpas, jsou nyní jeho zaměstnanci dokonce produktivnější než předtím.

Pracovní týden od pondělí do čtvrtka jste v testovacím režimu spustili letos v polovině ledna. Jak se na to vaši zaměstnanci tvářili?
Ze začátku to pro ně byl šok, protože o ničem dopředu nevěděli. Namísto toho, abychom jim tento plán postupně představili, jsme ho na ně najednou vybalili. Nedokázali tu novinku nejdříve zpracovat. Následně padaly humorné dotazy, co mají říct doma manželce, protože začali přemýšlet, jak budou stále fiktivně chodit v pátek do práce, aby měli čas sami pro sebe.

Našel se i někdo, komu se změna nelíbila?
Negativní reakce nebyla žádná. Je ale pravda, že pro některé lidi je obtížné si na tento systém navyknout. Včetně mě. K našim zaměstnancům jsme ale byli od začátku velmi benevolentní, co se času týče. Byli zvyklí například odejít na oběd a být pryč hodinu a půl. Teď už jim tolik času nezbývá a mají na jídlo pouze půl hodiny, jak je zákonem stanoveno. Naopak mám ale nyní pocit, že jsou do práce více zapálení. Jsou si totiž vědomi toho, že mají práci, kterou musí zvládnout za kratší čas, a chtějí ji sami v termínu dodělat. 

Zaměstnanci pracovali čtyři dny ještě před změnou pracovní doby

Zvládají teď vaši zaměstnanci práci odevzdat do čtvrtka?   
Není to tak, že bychom se v lednu rozhodli, že najednou zkrátíme pracovní dobu o jeden den. Už sedm let máme zavedený určitý režim, kdy naši zaměstnanci odevzdávají hotové zakázky ve čtvrtek dopoledne. Od samého začátku je pro nás důležité, aby si naši lidé práci řídili sami, protože nejlépe vědí, kolik jim zabere času. Už dříve jsme jim vycházeli vstříc. Například jsme podporovali systém práce z domova. Veškerá dosavadní pravidla jsme tedy ponechali tak, jak byla. Včetně platového ohodnocení. Naši lidé vlastně pracovali čtyři dny v týdnu už před zavedením volného pátku. Rozdíl je v tom, že teď si všichni ušetří čas.

Co na to zákazníci, nevadí jim, že tu pro ně v pátek nejste? 
S našimi klienty spolupracujeme už dlouho a osobně se známe. Z toho také vyplývá, že klienti mají pochopení pro to, že jim náš člověk nezvedne telefon třeba hned. A nebo, že ten jeden pracovní den neodpoví na e-mail. Reakce na zrušení pracovního pátku, které zatím od klientů máme, jsou pouze pozitivní. Řada z nich říká, že by volné pátky brali taky. Může se ale stát, že klient bude na schůzce v pátek trvat. V takovém případě si náš zaměstnanec musí vzít dovolenou, pokud nechce být v ten den vůbec rušen. Pokud si jí nevezme, tak musí kvůli klientovi do práce dorazit. V drtivé většině případů ale mají naši lidé pátky úplně volné.  

Mohou si zaměstnanci volný den vybrat jindy než v pátek? 
Ne. Mohou mít volno pouze v pátek. Máme nastavená určitá základní pravidla. Práce, kterou musí zaměstnanec udělat, by měla být hotová do pátku. 

Práce se dá dělat i efektivně

Znáte nějaké firmy, které by se vámi testovanou změnou pracovní doby inspirovaly?
Takové neznám, ale pokouším se tento trend více prosadit ve svém okolí. V blízké době se chystám mít i přednášku na téma čtyři pracovní dny. Znám ale podniky ve kterých tento systém určitým způsobem delší dobu funguje v podstatě načerno. V pátek tam lidé  často předstírají, že jsou na schůzkách nebo si berou práci na doma. Reálně si ale udělají volný den. Otázkou je, kdy si tofirmy uvědomí a začnou to řešit. V některých oborech se práce dá dělat efektivně i v kratším časovém úseku. 

Myslíte, že se časem tento trend v České republice rozšíří?
Zatím tomu popravdě moc nevěřím. Musí nejprve přestat oboustranné pokrytectví a tváření se, že je v pořádku, když v práci trávíte 12 hodin denně, což v pořádku není. Dalším problémem je přístup k zaměstnancům. Práce má mít smysl a jako zaměstnanec musím vidět, že zaměstnavatel se mi snaží dát to nejlepší. Firmy mají například pro své lidi posilovnu. Ale ne každý chce volný čas trávit v posilovně, takže nakonec se pro spoustu lidí o volno nejedná. My lidem raději dáme ten čas skutečně na odpočinek. Ať si oni sami vyberou, jestli budou koukat na Netflix nebo půjdou cvičit. Tím, že mají volný pátek, mohou trávit více času s rodinou, odpočinout si nebo přemýšlet v klidu o své práci. Není výjimkou ani pátek strávený týmovým výletem, který si lidé zařídí dobrovolně a sami.

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Generace20
+
Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Sport, který nemá rozhodčí. V ultimate frisbee hráči spoléhají na fair play

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

30. 03. 2019

S březnem končí halová sezóna a od dubna do konce září bude tento čím dál populárnější sport pokračovat venku. V ultimate frisbee přitom nejde jen o výkon, ale taky o ducha hry. Každý hráč nese zodpovědnost za svůj postup i za znalost pravidel. Fauly si hlásí sami. A to vše zvládají bez rozhodčích a s hrajícími trenéry.

Létající talíř už v ruce držel skoro každý. Hráči, kteří se mu věnují sportovně, s ním ale hrají doslova jinou ligu. Podobně jako v rugby se hráč s diskem nesmí hýbat a cílem je ho dopravit za soupeřovu čáru. „Člověk si hodně zaběhá, ale je potřeba, aby byl i kreativní. Neustále si může zkoušet nové typy hodů diskem, což je zábavné. Navíc je potřeba pochopit mnoho taktik a zákonitostí. Všechno to ale vyžaduje trénink a čas,“ popisuje Tomáš Toušek (29), člen týmu Terrible Monkeys, který tento sport začal aktivně hrát před třemi lety. O ultimate frisbee se podle něj říká, že je to hra pro sportovně nadané, ale také inteligentní lidi, protože hráčům nestačí pouze skvělé atletické předpoklady, ale nad hrou je potřeba i hodně přemýšlet. Navíc je to stále ještě neotřelý sport, a právě tím se snaží oslovit mladé lidi.

Pravidla hryV halové lize má na hřišti každý tým pět hráčů, ve venkovní sedm. Cílem hry je pomocí přihrávek dopravit disk do soupeřovy koncové zóny a jeho chycením za čárou získat bod. S diskem se nesmí běhat, do deseti vteřin ho hráč musí odhodit. Disk může házet jakýmkoliv směrem po hřišti. Fyzický kontakt mezi hráči není povolen. Hra na venkovním hřišti končí buď po dosažení maximálního počtu patnácti bodů nebo po ukončení časového limitu sto minut.

Druhá rodina

Ve hře neexistují rozhodčí, každý hráč si tak nese zodpovědnost za svou hru i za znalost pravidel. „Většinou se sporné situace snažíme řešit tak, že děláme, jako by se nestaly a vrátíme se k té poslední, která byla v pořádku,“ vysvětluje kapitán českobudějovického 3SB týmu Pavel Pelikán (22). Někdy se ale hráči dokáží hádat třeba i pět minut, než se domluví. „I na nejvyšších turnajích, jako je mistrovství světa, jsou rozhodčí pouze poradci, kteří slouží jen na vyžádání. Fauly si hlásí samotní hráči,“ upřesňuje Tomáš Toušek.

Hráči také oceňují soupeřův výjimečný výkon potleskem nebo radí nováčkovi z druhého týmu. To je dokonce zakotveno v pravidlech. Na konci zápasu se hráči všech týmů tradičně chytí za ramena do kolečka, kde hodnotí hru a řeší případné nepříjemnosti, které během hry vznikly. Na konci většiny turnajů se vyhlašuje i cena Spirit, tedy duch hry. Jeho vítěze vybírají sami hráči. „Ultimate frisbee je odlišné od ostatních sportů hlavně v tom, jak se k sobě hráči chovají, respektují se. Pokud má navíc člověk štěstí jako já, může se z jeho týmu stát i jeho druhá rodina,“ usmívá se Denisa Havlová (15), která se k týmu 3SB přidala vloni v září.

Chybí základna trenérů

V České republice vznikla první asociace ultimate frisbee před 28 lety. Od té doby jeho popularita stále roste, na čemž se podílí i středoškolská liga. Do té se mohou přihlásit všechny střední školy, případně i poslední ročník základních škol. „Neměla jsem potřebu se zajímat o jiné sporty, protože ultimate frisbee má vše, co bych si představovala,“ popisuje Havlová. I přes letitou tradici si sport podle Tomáše Touška zatím nedokázal vytvořit základnu trenérů. „Na klubové úrovni mají všechny týmy hrajícího trenéra, což je špatně. Každý, kdo přestane hrát ve zkušeném věku, odejde ze sportu úplně, než aby trénoval mladší generaci,“ lituje. Základna trenérů by podle něj sportu mohla hodně pomoci.

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Generace20
+
Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Množírny v Česku stále přibývají. I v luxusním prostředí často žijí nemocní psi

Generace20

Autor: Monika Kabourková

29. 03. 2019

Noví majitelé si čím dál častěji pořizují zvířata z množíren, aniž by o tom věděli. V chovných zařízeních lidé rozmnožují pro peníze především psy a kočky. Zvířata bývají zavřena v malých klecích, ale vždy to tak být nemusí. Některá jsou chována naopak v luxusním prostředí. I přesto v řadě případů trpí nejrůznějšími nemocemi, které mohou končit i smrtí.

Caroline Podhorová (24) si toužila pořídit psa. Začátkem ledna si na internetu našla inzerát, ve kterém majitelkanabízela na štěně modré čivavy, které bylo bez dokladů o původu a stálo 7 000 korun. Prostředí, ve kterém byla fena chována, se jí zdálo dobré, a tak se ji rozhodla koupit. Už při předání peněz ale začaly první komplikace. Podhorová nedostala kupní smlouvu, ani doklad o zaplacení zálohy. „Z fenky jsem byla tak nadšená, že mi to ten den vůbec nedošlo,” vzpomíná Podhorová. Chovatelka ale Podhorové volala už týden po koupi fenky a nutila ji k pořízení dalšího, dražšího psa. „Řekla mi, že fena je psychicky narušená po matce a že si mám od ní koupit dalšího psa za 10 000 korun. Pokud tak neudělám, tak fenka pravděpodobně zemře na stesk,” říká Podhorová. 

Po pár týdnech navíc nová majitelkazjistila, že má její fena cukrovku. „Před předáním s ní chovatelka navštěvovala několikrát týdně veterináře a ujišťovala mě, že tam chodí pouze kvůli očkování a odčervení. Myslím si, že moc dobře věděla, že prodává nemocného psa. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem koupila fenu z množírny,” říká Podhorová. Nakonec jí v polovině února čivava zemřela na následky epileptického záchvatu. Po smrti psa přestalachovatelka s Podhorovou komunikovat.„Když jsem se jí poté ptala, kolik psů doma vůbec má, po dlouhé odmlce odpověděla, že asi dvacet,” dodává Podhorová. Redakce se také pokusila chovatelku několikrát kontaktovat, ta ale nebyla ochotná případ komentovat.

Štěňata měla ve sklepě

Zkušenost s tím, jak funguje množírna, popisuje Kateřina Vacheková (31). Její známá, které občas hlídala dceru, chovala psy. „Když jsem přišla k chovatelce domů, našla jsem tam psa, který už měl být dávno prodaný do ciziny. Rozhodla jsem se ho od ní koupit, protože byl v tak příšerném stavu, že ho nešlo ani učesat. Po celém těle měl slepené chlupy od svých výkalů,“ vzpomíná Vacheková. Chovatelka jí ale oznámila, že psa prodá za cenu výstavního štěněte, což je asi 16 000 korun. „Nechtěla jsem ho tam nechat už ani o chvilku déle. Nakonec jsme se domluvili na 4 000 korun za psa,“ pokračuje Vacheková.

Podle ní byli i další psi její známé chováni v příšerných podmínkách. „Pamatuji si, že mi dcera chovatelky řekla, že dole ve sklepě jsou štěňata. Šla jsem se tam podívat. Opravdu tam byla a válela se ve vlastních exkrementech. Měla zapnutou televizi, prý aby se cítila více socializována. Bylo mi příšerně,” popisuje Vacheková. Chovatelčino jméno ale nechtěla s redakcí sdílet, protože se dlouho znají.

Musí se prokázat týrání

Česká legislativa nedefinuje pojem množírna. Většinou to bývá špinavá místnost plná klecí se zvířaty, není to ale podmínkou. Někdy mohou být zvířata chována i v luxusním prostředí. Takový byl právě případ chovatelky čivav. „Když jsem si pro čivavu přijela, tak jsem se nestačila divit. Dům, ve kterém jsem si čivavu brala, byl pouze pro psy a vevnitř to vypadalo jako na zámku,” vzpomíná Podhorová.

Aby bylo možné zvíře majiteli odebrat, musí být jednoznačně prokázáno jeho týrání. Například tím, že je na něm vidět silná podvýživa, velmi špatný zdravotní stav nebo má majitel nedostatečné podmínky pro jeho chov. Kontroly těchto zařízení se často konají na popud lidí, kteří napíší písemné prohlášení na Krajskou veterinární správu. Ta následně místo prošetří. Často ale tito chovatelé stihnou místo uklidit a psy schovat například do stodol nebo po svých známých. 

Není výjimkou, že pes z množírny má i dokumenty, které na první pohled vypadají jako pravé. „I přesto že chovatelka nevěděla, jaký pes s fenou štěňata má, tak papíry původu dostala. Vše si nějak zařídila,” říká o své zkušenosti Kateřina Vacheková. Budoucí majitelé by si tak měli před pořízením psa zjistit informace o chovateli a následně k němu zajet, klidně i na nezávaznou návštěvu.

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Generace20
+
Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Nižší emise i náklady. Pražané si zřejmě budou muset zvyknout na autobusové zastávky jen na znamení

Generace20

Autor: Petra Macháčková

29. 03. 2019

Možná už od letošního léta budou muset být cestující v Praze ve střehu. Mohlo by se jim totiž stát, že když nebudou na zastávce vidět, autobus jim nezastaví a ujede. Při výstupu budou naopak muset včas zmáčknout signalizační tlačítko, aby jejich spoj zastavil a zastávku neprojel. Vedení hlavního města totiž zvažuje, že všechny autobusové zastávky na jeho území budou pouze na znamení.

Jaroslav Vaněk (60) řídí autobus už přes třicet let, ale na novinku, která na něj čeká možná už od léta se rozhodně netěší. „Kdybychom se nerozjížděli s autobusy tak často, šetřilo by to životní prostředí, ale nemyslím si, že nějak převratně. Teď jsme naučeni stavět ve stanicích, kde člověk stojí, a nezáleží, jestli zastávka na znamení je nebo není,“ říká Vaněk. Podle něj bude zastavování autobusů na znamení problém zejména pro cestující, co se schovávají v přístřešcích, nebo spoj dobíhají na poslední chvíli.

Regionální organizátor pražské integrované dopravy (Ropid) novinku zvažuje zavést od letošního července. Všechny autobusové zastávky, kterých je v Praze celkem 2342, by byly pouze na znamení. „Vypadá to, že se zavádí něco převratného, ale zhruba 60 % zastávek už na znamení je, celkem přes 1300 stanic. Reálný dopad na cestující by tak neměl být skoro žádný,“ je přesvědčen náměstek ředitele Ropidu Martin Šubrt. 

Méně špíny i hluku

Systém zastávek výhradně na znamení je v řadě měst v zahraničí tradiční a zcela běžný. Příkladem je Vídeň, Paříž, Londýn nebo Berlín. I turisté vědí, že bez mávnutí jim řidič nezastaví. „Přijde mi to jako dobrý nápad si na autobus jen mávnout. Navíc jsou díky tomu přehlednější jízdní řády a člověk se v nich pak lépe vyzná,“ myslí si Češka Martina Techlovská (21), která v Londýně studuje vysokou školu. 

Ropid si od novinky slibuje mimo jiné i úsporu pohonných hmot, zhruba za pět milionů korun ročně. Jedno zastavení a rozjezd autobusu vyjde prý přibližně na jednu korunu. Dalším plusem má být nižší míra emisí v ovzduší, menší vibrace, hluk a nižší opotřebení silnic. 

Návrh má i úskalí

Plošné zavedení všech autobusových zastávek na znamení by mohlo zpočátku dělat problém hlavně mimopražským cestujícím. „Než jsem se v Praze zabydlel, měl jsem se zastávkami na znamení problém. Několikrát se mi stalo, že jsem přejel, protože jsem nezmáčkl tlačítko. Nebyl jsem na to zvyklý,“ přiznává David Rošlapil (28). S návrhem Ropidu nesouhlasí ředitel pražského Dopravního podniku Petr Blažek. Podle něj není třeba dělat všechny zastávky na znamení. Příkladem je podle něj zastávka Nemocnice Krč. Tam jezdí více než dvacet linek a řidiči by tak nepoznali, na který autobus cestující čekají a stejně by podle předpisů museli zastavit. „Na hodně vytížených stanicích není důvod, aby se systém ‚na znamení‘ zaváděl, “ myslí si Blažek

Kdy přesně a zda se změna spustí, bude podle mluvčího Ropidu Filipa Drápala nakonec záviset na tom, jaký návrh schválí vedení Prahy. Ideu už projednal a podpořil magistrátní výbor pro dopravu, musí ji ale ještě schválit rada města.

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Generace20
+
Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Lennonova zeď v novém. Je na ní Havel i ženy odhazující podprsenky

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

28. 03. 2019

Jedno z nejvyhledávanějších turistických míst na Malé Straně v Praze, Lennonova zeď, dostala zcela novou podobu. V pondělí 18. března ji dvě desítky umělců znovu pomalovaly. Tvůrci se drželi zejména motivů svobody a tématu třicátého výročí od pádu komunismu, které měla tato akce připomínat.

V pondělní poledne se u Lennonovy zdi sešlo dvacet českých i zahraničních umělců. Mezi nimi byl i výtvarník a pedagog Pavel Šťastný, mimo jiné autor loga Občanského fóra, a jeho studenti. „Chtěli jsme Lennonově zdi vrátit tvář. Poslední dobou ztrácela svou uměleckou podobu. Začínal to být soubor nenávistných textů a malůvek, kde si každý napsal, co chtěl,“ říká student grafického designu David Pícha (20), který se přemalování účastnil. Touto akcí chtěli kolemjdoucím připomenout, že zeď neslouží k psaní sprostých výkřiků a vulgarit, ale k vyjádření lásky, volnosti a svobody. Tedy hodnot, které zastával i John Lennon, po kterém zeď získala své jméno.

Všechno, co potřebuješ, je láska

Hlavním mottem akce byla píseň anglické skupiny Beatles „All You Need Is Love“, tedy česky „všechno, co potřebuješ, je láska“. Právě slovo láska je na zdi vyobrazeno ve třiceti jazycích. Další obrazy připomínají třicáté výročí od pádu komunismu a znovunabytí svobody. „Bez toho bychom tu nemohli být a volně malovat. Je to událost, které bychom si měli velmi vážit,“ myslí si malířka Alžběta Müllerová (23). Na zeď namalovala dvě slečny, které na počest svobody společně ruku v ruce odhazují podprsenky. „Aby to nebylo příliš vulgární, tak nám ukazují jen obnažená záda. K tomu patří nápis Free since 1989 (Svobodní od roku 1989, pozn. red.). Odhození podprsenky je pak metaforou pro shození okovů komunistického režimu v roce 1989,“ popisuje své dílo Müllerová.

Tématem svobody se inspirovali i další umělci. Šimon Dub (23) vytvořil barevný vzor z takzvaných Havlových véček, kterými spojil jednotlivé kresby dalších umělců. „Ruka se dvěma prsty tvořícími písmeno V. Myslím, že tento symbol odkazuje jak ke třicátému výročí od pádu komunismu, tak i ke zpěvákovi Lennonovi, který toto gesto používal, a proto by mělo být na jeho zdi,“ vysvětluje Dub. Tento klasický symbol míru a svobody vybral spolu se svými kolegy také proto, že je srozumitelný Čechům i cizincům.

Malovali i velvyslanci

První nápisy se na zdi začaly objevovat v šedesátých letech 20. století. Od sedmdesátých let byla zeď nazývaná Zdí nářků. Lidé na ni psali své názory formou vzkazů nebo básní. Po smrti zpěváka Johna Lennona v roce 1980 neznámý autor využil kamenné desky u zdi a vytvořil symbolický náhrobek. Tehdy získalo místo svůj nynější název. „Lennonova zeď je ztělesněním hodnot, které zastával John a celé hnutí hippies – lásku, mír a svobodu. Zároveň je pro mě jakousi památkou svobody ducha z dob, kdy u nás byla svoboda omezována. Lidé na ní vyjadřovali názory, které nebyly žádané. Pro mnoho lidí, kteří chodili okolo, to byl ale střípek naděje, že v tom nejsou sami,“ popisuje Müllerová. 

Naposledy zeď přetřela v roce 2014 studentská streetartová skupina Pražská služba na bílo, čímž chtěla dát prostor pro nová díla. Letos umělci zeď nepřetírali a malovali přímo na staré nápisy. „Některé původní obrazy jsme zachovali, takže bylo občas složité držet se v chaosu, aby neujel štětec. Ale jinak se mi malovalo bez problémů, protože jsem si zprvu natřela celou plochu jinými barvami. Ani mi nebylo líto přetřít některé nápisy, protože nevypadaly už moc dobře,“ říká malířka Eliška Nováková (21), která na zeď přepsala úryvek z knihy Můj svět od Bohumila Hrabala. Kromě umělců na zeď psali i velvyslanci různých zemí, kteří byli na akci pozvaní. „Seznámil jsem se s ománským umělcem Salehem, nebo vyslancem ze Spojených arabských emirátů, který je autorem tamní vlajky,“ popisuje Pícha. Tentokrát měli organizátoři povolení, a tak nehrozilo, že by na ně majitelé podali trestní oznámení tak, jako na streetartovou skupinu před pěti lety.

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

KOMENTÁŘ: Zabere upřímná kampaň i v druhém kole? Čaputová míří k postu první prezidentky Slovenska

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

28. 03. 2019

Už 30. března vyberou Slováci v druhém kole voleb novou hlavu státu. Zvolit si můžou buď místopředsedu Evropské komise Maroše Šefčoviče nebo právničku Zuzanu Čaputovou, která má podle průzkumů, i podle výsledků prvního kola, větší šanci na vítězství. Čím Slováky tolik zaujala ještě nedávno neznámá Čaputová?

Slovensko vloni zažilo velkou ránu; zavražděn byl novinář Ján Kuciak se svojí přítelkyní, což vyvolalo velký společenský otřes i volání po slušnosti a upřímnosti v politice. A právě téhle poptávce jde vstříc Zuzana Čaputová. Vsadila na upřímnost a kampaň bez intrik či útočení a zaujala. V prvním kole získala 40,6 procent hlasů, druhý postupující Maroš Šefčovič výrazně méně – 18,7 procent. Plusem Čaputové je i politická svěžest, která by mohla Slováky oslovit. I proto by podle průzkumů agentury Median SK mohla získat v rozhodujícím kole 60% hlasů. Šefčovičovi pravděpodobně nepomůže jeho důraz na křesťanské a tradiční hodnoty, které jinak Slováci vyznávají, může ale ještě překvapit. Podobně jako v roce 2004 bývalý prezident Ivan Gašparovič, který volby vyhrál, i když to tak na začátku vůbec nevypadalo. V prvním kole získal jen 22 % hlasů, v tom druhém svého protikandádáta Vladimíra Mečiara nečekaně porazil s téměř 60 % hlasů. 

Klíčové bude, kdo osloví voliče kandidátů, kteří se do druhého kola nedostali. Například předseda strany Most-Híd Béla Bulgár, vyzval své podporovatele, aby volili Čaputovou. On sám ale získal v prvním kole jen 3,1 %. Naopak soudce Štefan Harabin, který získal 14,34 % hlasů, se rozhodl nepodpořit nikoho. Dokonce před pár dny zpochybnil výsledky prvního kola voleb. Harabin vítězil hlavně na východě Slovenska, kde je velká část Slováků spíše konzervativní. Jeho voliči k volbám pravděpodobně buď nepůjdou, nebo zvolí Šefčoviče. To samé platí o voličích krajně pravicového politika Mariana Kotleby, který je úplným protipólem liberální Čaputové. I tak se ale nejpravděpodobněji jeví varianta, že Slovensko bude mít po víkendu poprvé v historii v čele státu ženu.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“