Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Generace20
+
Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

08. 09. 2019

Prvním remakem klasické pohádky od Disneyho, který se setkal u diváků s úspěchem, byl v roce 2010 film Alenka v říši divů. Od té doby uvedlo studio do kin dalších sedm adaptací, z toho tři letos - konkrétně Dumba, Aladina a Lvího krále. Mladé, kteří na klasických disneyovských filmech vyrůstali, láká do kin hlavně nostalgie a zvědavost. Na originální verze ale nezapomínají.

Do Česka vtrhly disneyovské animované filmy po pádu železné opony a v devadesátých letech tuzemské publikum zcela okouzlily. Především současné dvacátníky, kteří tehdy byli dětmi. „Na konci devadesátých let mi byly čtyři roky a doma jsme měli VHS přehrávač. Táta mi kupoval videokazety s disneyovkami a právě tehdy jsem si je zamilovala,“ vzpomíná Yana Tomaidu (24). Líbilo se jí, že ji vždy dokázaly pozitivně naladit, pobavit a rozesmát. Podobně to měla i studentka Tatiana Skoumalová (22). „Vždy mě dokázaly vtáhnout do svého pohádkového světa. Měla jsem chuť tančit a zpívat s nimi a také jsem to většinou dělala,“ popisuje Skoumalová. Disneyovské pohádky si pouští ráda dodnes.

V posledních letech uvedlo studio Disney do kin nové adaptace a mladí tak mají možnost své oblíbené filmy zhlédnout v modernější verzi. „Do kina mě přitáhla hlavně zvědavost a nostalgie. Je skvělé jít s kamarády na film, na kterém jsme vyrůstali,“ říká další fanynka disneyovek Eva Řeřichová (21). Mezi její oblíbené remaky patří Alenka v říši divů a Kráska a zvíře. „U Alenky mě nejvíce zaujala režie v podání Tima Burtona. U Krásky a zvířete mě oslovily herecké i pěvecké výkony a obsazení,“ vysvětluje Řeřichová. Podle ní je také v remaku postava zvířete mnohem děsivější než v původní verzi.

Star factor v každém remaku

V letošním roce vyšly v kinech hned tři remaky, a to Dumbo, Aladin a Lví král. Na podzim by se pak diváci měli dočkat i hrané verze příběhu o psech Lady a Trampovi. „Nejvíce se mi líbila nová adaptace Aladina. Fascinovalo mě prostředí. Také jsem se obávala, jak ztvární Will Smith postavu džina, ale dokázal mu vytvořit zcela nový obrázek. Ukázal se zábavnější a svěží,“ popisuje své dojmy Tomaidu. S kritikou mladých se ale setkal třeba snímek Lví král, který má na Česko-Slovenské filmové databázi vcelku pozitivní hodnocení 81 procent, tedy o devět procent víc než Aladin. Některým divákům vadilo, že všechny postavy byly ztvárněny pouze graficky. „Chápu, že se snažili udělat postavy co nejvíce podobné realitě, ale chyběla mi tam mimika a emoce. U animovaného filmu bychom měli být schopní rozpoznat emoce, i když vypneme zvuk. To se nepovedlo,“ myslí si Řeřichová.

Právě herecké obsazení v nových filmových adaptacích je tím, na čem Disney staví. Podle Pavla Koláře (31), který se věnuje filmovým podcastům, potřebuje každý z těchto remaků takzvaný star factor, tedy slavné herce, kteří stabilně přivádějí do kin tisíce až miliony diváků. „Při těch velkých rozpočtech, které se pohybují od sto sedmdesáti milionů až ke dvě stě šedesáti, je potřeba pojistit výsledek a velká jména do kina natáhnou víc diváků,“ vysvětluje Kolář. Právě džin v podání Willa Smithe je ideální příklad. Aladin sklidil průměrné reakce od kritiků, kterým vadilo neuvěřitelné stavění světa a nevýrazné postavy. Ale lidi se bavili a film v kinech vydělal přes miliardu dolarů. „Naopak se to ale nedá říct o filmu Dumbo, kde podobně silné jméno mezi herci nenajdete. Snímek stavěli pouze na režii Tima Burtona a jeho úspěchu s Alenkou v Říši divů,“ dodává Kolář.

Originál zůstává originálem

Seznam již natočených remaků studia Disney se má v nejbližších letech ještě rozšířit. Už příští rok by se diváci měli dočkat hrané verze Legendy o Mulan a v dalších letech studio slibuje třeba Cruellu, založenou na postavě z filmu 101 dalmatinů, nebo Malou mořskou vílu. Mezi zatím nepotvrzené možnosti pak patří Pinocchio, Sněhurka a sedm trpaslíků či Zvoník u Matky Boží. „Studio Disney přináší filmy, které lidé znají. Na poslední originální filmy, které Disney do kina přivedl, a teď rozumějme nezavedené značky a knižní adaptace,se moc lístků neprodávalo,“ říká Kolář třeba na adresu filmů V pasti času nebo Země zítřka. Naopak Lví král, Kráska a zvíře i Aladin vydělaly každý přes miliardu dolarů. „Rád bych věřil tomu, že do toho studio šlo s dobrým úmyslem přinést nové verze klasických příběhů nové generaci diváků, ale postupem času mi to celé přijde víc a víc jako sázka na jistotu a snadné peníze,“ hodnotí Kolář.

Současní dvacátníci, kteří na disneyovkách vyrostli, mají o svých favoritech jasno. Pochopení ale mají i pro novinky. „Originál bude vždycky originál. Starší animované filmy mají své kouzlo, časem ale přestanou být pro mládež dostatečně graficky dobré a nahradí je remaky,“ myslí si Skoumalová. Podle ní jsou nové verze nejen modernější, ale i vtipnější a tvůrci jim přidali drobná poselství navíc, která se v původních filmech nevyskytují.

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Generace20
+
Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Generace20

Autor: Monika Kabourková

04. 09. 2019

Prohlídka zámku, hradu či jeskyně s průvodcem. To, co je pro Čechy běžné, považují například v západní Evropě za nadstandard. Zatímco na tamních památkách si turista musí vystačit s informačními cedulemi či audioprůvodci, v Česku se mu velmi často dostane výkladu od živého člověka. Ne každý návštěvník to ale náležitě ocení, stejně jako průvodce není nadšený z každého turisty. S čím vším se brigádníci i profesionálové na českých památkách musí potýkat? Na jeden den jsme si to vyzkoušeli, konkrétně naše redaktorka Monika Kabourková na zámku v Dětenicích.

Zbývá pár minut do další prohlídky. Sleduji kamerový systém a počítám své posluchače. Skupina je poměrně velká, podle mého odhadu třicet dospělých a několik malých dětí. Každých pár vteřin někdo z nich vytáhne z kapsy mobil a kontroluje čas. „Měli bychom vyrazit, ať nejsou nevrlí,“ říká s lehkým úsměvem kolegyně. Přikývnu, rychle se naposledy napiji vody a vyrážíme.

„Klasická prohlídka zámku, dobrý den,“ volám. Začíná tlačenice. Každý chce interiér zámku vidět jako první. Kontroluji lístky a zdravím příchozí. „Mámo, to je jak u nás doma,“ hodnotí usměvavý muž. Snažím se protlačit do středu haly skrze početnou skupinu. Je to boj, protože nikdo nechce přijít o své těžce získané místo. Nakonec se úspěšně dostanu na svou pozici mezi děly, odkud už vím, že je mě nejlépe slyšet, a čekám, až se lidé ztiší. Paní v květinových šatech se jako první ujímá slova a napomíná celou skupinu. Moje hlasivky jsou jí vděčné.

Historie versus historky

„Krásný dobrý den, vítám vás na zámku v Dětenicích,“ začínám naučený text, který jsem v průběhu dne řekla už pětkrát. Vysvětluji, že je v prostorách zámkuzakázáno fotit, natáčet a připomínám, že se návštěvníci nesmí dotýkat žádných vystavených exponátů. Pozorně sleduji hlavně tři malé děti, které se mnou během výkladu závodí, kdo bude hlasitější. S přehledem vyhrávají. 

Začíná nejtěžší úkol prohlídky – splnit očekávání co největšího počtu návštěvníků. Skupiny se skládají z několika generací a každý přišel na prohlídku z jiného důvodu. Prohlížím si starší pár, který se zaujetím studuje každou vystavenou zbraň, obraz nebo listinu. Nevraživě hledí na tři hlučné děti, které naopak zajímají jen historky o bílé paní a kouzelných zrcadlech. Podruhé upozorňuji maminku holčičky v růžových šatech, že si ji opravdu nemůže vyfotit, jak sedí na dělu z osmnáctého století. Ostatní vyzývám, aby už skutečně pokračovali do prvního patra. 

Je pan majitel k mání?

Vystoupáme po původních dřevěných schodech, které většinu skupiny vůbec nezajímají, a já pokračuji ve výkladu. Chci zapojit i posluchače a využívám klasický průvodcovský chyták: „Zkusíte si někdo tipnout kolik je na tomto lustru svíček?“ Děti se je pokouší všechny spočítat. Na chvíli je v sále ticho. „Sto třicet,“ volá malý kudrnatý chlapec. „Tři sta třicet?“ zkouší mladá slečna, která se ledabyle zahákne do svého přítele. „Ani jedna. Nejsou to totiž svíčky, ale žárovky, a je jich sto osmdesát,“ prozrazuji. 

Výklad neustále přerušují zvědavé, ale i šťouravé otázky návštěvníků. „Prosím vás, jak je pan majitel starý? A je zadaný?“ ptá se manželka staršího pána. „Paní, a odkud je tohle? To vypadá jako nádobí u nás doma,“ vyptává se asi pětiletý chlapec. Úspěšně procházím jeho testem a trpělivě zodpovídám každou otázku. 

Po další hodině a deseti místnostech plných otázek výklad končí a já se lehce ukláním. Začíná se ozývat bolest nohou po dni stráveném chozením. Bylo to nejméně deset kilometrů. Myšlenkami na mast proti bolesti se pokouším přebít nekonečné tepání v chodidlech. Úsměv na rtech ale stále drží. Návštěvníci tleskají a podobně jako pro herce v divadle je to i pro mě ta nejlepší odměna. Tak ještě pár minut, kdy si snad stihnu alespoň odběhnout na záchod, a hurá na další prohlídku.

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Generace20
+
Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

25. 08. 2019

Ve Španělsku začalo 23. srpna mistrovství Evropy v ženském boxu. Českou republiku reprezentují čtyři boxerky včetně Martiny Schmoranzové (32). V současnosti nejlepší česká amatérka v boxu se tomuto sportu věnuje už čtrnáct let. Do historie českého ženského boxu se zapsala v roce 2006, a to díky bronzové medaili z mistrovství Evropy. Schmoranzová přivezla cenný kov jako vůbec první Češka v historii.

Letos v Madridu se chcete pokusit zopakovat svůj úspěch z roku 2006. Kolik musíte porazit soupeřek, abyste měla šanci odvézt si domů medaili?
Přesný počet soupeřek se dozvím buď v den příletu, nebo v den vážení a lékařské prohlídky. Zpravidla to ale bývá pět zápasů do finále.

Vybírají se vám soupeřky podle určitých měřítek a kritérií?
Kdepak. Soupeřky se losují přes generátor na počítači. Takže výběr je čistě o náhodě. Následně se ale pokračuje podle klasického pavouka. Kdo prohraje, vypadává a takhle se jde až do samotného finále.

Našla jste si mezi ostatními boxerkami kamarádky? Není to pro vás těžké je pak v ringu udeřit?
S ostatníma holkama, soupeřkama, se bavím hodně. Přeci jenom už se nějaký ten pátek známe. Většinou si před zápasem pokecáme, pak si jdeme rozbít čumáky a po boxování si zase pokecáme. Ale samozřejmě musím rány dávat a nevadí mi to. Nejsem velikánský bijec, který by chtěl soupeřky zabít, ale spíše technický typ. Člověk tento sport nemůže brát tak, že někomu ubližuje, jinak ho nemůže dělat.

Běh na dlouhou vzdálenost z duše nenávidím

Letos se účastníte mistrovství Evropy podeváté. Jak se na něj připravujete?
Ať se jedná o mistrovství Evropy, světa nebo olympiádu, tak je příprava vždy přibližně dva měsíce dlouhá. Probíhají různá soustředění, tréninky a sparingy. Zaměřujeme se především na boxerské věci, ale příprava musí obsahovat všechno. Svalové a objemové cviky, zaměření na dynamiku, box a samozřejmě člověk musí mít i hodně naběháno. Pokud je něco, co na přípravě z duše nenávidím, tak je to běh na dlouhou vzdálenost. 

Proč musíte mít jako boxerka hodně naběháno?
Kvůli lepší fyzické kondici. Na začátku trati máme objemovou část, kdy běháme právě dlouhé tratě. Poté následuje dynamická část, takže výběhy do kopce, rychlejší úseky a na závěr sprinty. Tratě se ale mění především podle toho v jaké jsem přípravě.

V roce 2016 jste se jako jediná Češka dostala do kvalifikace na letní olympijské hry v Riu de Janeiru. Byla jste na sebe pyšná?
Olympiáda mi o jeden zápas utekla. Takže nemám čím machrovat. Sice jsem na sebe byla trochu hrdá, ale ego mi rozhodně nenarostlo. Myslím, že ani kdybych se kvalifikovala, tak bych se tím nevytahovala. Nejsem ten typ. Pyšná na sebe budu až zvládnu vybojovat medaili z mistrovství světa, nebo se kvalifikuji na příští olympijské hry. Kvalifikace máme v plánu koncem ledna a v květnu příštího roku. Uvidím, jak to vše vyjde. Teď mám před sebou mistrovství Evropy a na to se zaměřuji.

Jsem sice amatérka, ale box mě živí

Na rozdíl od profi boxerů nemáte žádné fixní finanční ohodnocení za zápasy. Jak s tolika soutěžemi stíháte svojipráci?
Já to mám trochu lepší než mé kolegyně. Pracuji pro policii u ochranné služby, ale jsem na stáži pod ministerstvem vnitra. Zde jsem zapsaná pod olympijským výborem jako amatérský sportovec. Takže já nějakou měsíční výplatu od ministerstva a výboru mám a box mě vlastně živí. Poté ještě jako amatéři získáváme finanční odměnu, pokud domů ze zápasu přivezeme nějakou mediali.

A nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste přešla k profesionálnímu boxu?
Dlouhá léta jsem dostávala nabídky boxovat za dobré stáje u profíků, ale má vidina je v mistrovstvích a olympiádě. V profi soutěžích nic takového nemají, tam se bojuje o světové pásy. Ano, říkala jsem si, že bych po příští olympiádě do profíků přešla a zkusila jeden dva zápasy, ale není to můj cíl. Box dělám, protože mě baví a profesionální kariéra by mi už nic nedávala. Navíc si myslím, že české a německé stáje nejsou na takové úrovni, aby člověk mohl vyhrávat proti světovým boxerům.

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Generace20
+
Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

25. 08. 2019

Ve Španělsku začalo 23. srpna mistrovství Evropy v ženském boxu. Českou republiku reprezentují čtyři boxerky včetně Martiny Schmoranzové (32). V současnosti nejlepší česká amatérka v boxu se tomuto sportu věnuje už čtrnáct let. Do historie českého ženského boxu se zapsala v roce 2006, a to díky bronzové medaili z mistrovství Evropy. Schmoranzová přivezla cenný kov jako vůbec první Češka v historii.

Letos v Madridu se chcete pokusit zopakovat svůj úspěch z roku 2006. Kolik musíte porazit soupeřek, abyste měla šanci odvézt si domů medaili?
Přesný počet soupeřek se dozvím buď v den příletu, nebo v den vážení a lékařské prohlídky. Zpravidla to ale bývá pět zápasů do finále.

Vybírají se vám soupeřky podle určitých měřítek a kritérií?
Kdepak. Soupeřky se losují přes generátor na počítači. Takže výběr je čistě o náhodě. Následně se ale pokračuje podle klasického pavouka. Kdo prohraje, vypadává a takhle se jde až do samotného finále.

Našla jste si mezi ostatními boxerkami kamarádky? Není to pro vás těžké je pak v ringu udeřit?
S ostatníma holkama, soupeřkama, se bavím hodně. Přeci jenom už se nějaký ten pátek známe. Většinou si před zápasem pokecáme, pak si jdeme rozbít čumáky a po boxování si zase pokecáme. Ale samozřejmě musím rány dávat a nevadí mi to. Nejsem velikánský bijec, který by chtěl soupeřky zabít, ale spíše technický typ. Člověk tento sport nemůže brát tak, že někomu ubližuje, jinak ho nemůže dělat.

Běh na dlouhou vzdálenost z duše nenávidím

Letos se účastníte mistrovství Evropy podeváté. Jak se na něj připravujete?
Ať se jedná o mistrovství Evropy, světa nebo olympiádu, tak je příprava vždy přibližně dva měsíce dlouhá. Probíhají různá soustředění, tréninky a sparingy. Zaměřujeme se především na boxerské věci, ale příprava musí obsahovat všechno. Svalové a objemové cviky, zaměření na dynamiku, box a samozřejmě člověk musí mít i hodně naběháno. Pokud je něco, co na přípravě z duše nenávidím, tak je to běh na dlouhou vzdálenost. 

Proč musíte mít jako boxerka hodně naběháno?
Kvůli lepší fyzické kondici. Na začátku trati máme objemovou část, kdy běháme právě dlouhé tratě. Poté následuje dynamická část, takže výběhy do kopce, rychlejší úseky a na závěr sprinty. Tratě se ale mění především podle toho v jaké jsem přípravě.

V roce 2016 jste se jako jediná Češka dostala do kvalifikace na letní olympijské hry v Riu de Janeiru. Byla jste na sebe pyšná?
Olympiáda mi o jeden zápas utekla. Takže nemám čím machrovat. Sice jsem na sebe byla trochu hrdá, ale ego mi rozhodně nenarostlo. Myslím, že ani kdybych se kvalifikovala, tak bych se tím nevytahovala. Nejsem ten typ. Pyšná na sebe budu až zvládnu vybojovat medaili z mistrovství světa, nebo se kvalifikuji na příští olympijské hry. Kvalifikace máme v plánu koncem ledna a v květnu příštího roku. Uvidím, jak to vše vyjde. Teď mám před sebou mistrovství Evropy a na to se zaměřuji.

Jsem sice amatérka, ale box mě živí

Na rozdíl od profi boxerů nemáte žádné fixní finanční ohodnocení za zápasy. Jak s tolika soutěžemi stíháte svojipráci?
Já to mám trochu lepší než mé kolegyně. Pracuji pro policii u ochranné služby, ale jsem na stáži pod ministerstvem vnitra. Zde jsem zapsaná pod olympijským výborem jako amatérský sportovec. Takže já nějakou měsíční výplatu od ministerstva a výboru mám a box mě vlastně živí. Poté ještě jako amatéři získáváme finanční odměnu, pokud domů ze zápasu přivezeme nějakou mediali.

A nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste přešla k profesionálnímu boxu?
Dlouhá léta jsem dostávala nabídky boxovat za dobré stáje u profíků, ale má vidina je v mistrovstvích a olympiádě. V profi soutěžích nic takového nemají, tam se bojuje o světové pásy. Ano, říkala jsem si, že bych po příští olympiádě do profíků přešla a zkusila jeden dva zápasy, ale není to můj cíl. Box dělám, protože mě baví a profesionální kariéra by mi už nic nedávala. Navíc si myslím, že české a německé stáje nejsou na takové úrovni, aby člověk mohl vyhrávat proti světovým boxerům.

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Generace20
+
Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

20. 08. 2019

Některé děti si dnes několik týdnů bez elektřiny a pod stanem nedokáží ani představit. Pro většinu skautů je to ale v létě samozřejmost. Díky kamarádům a táborovému programu na internet a technologie ani nemyslí. Letos skauti organizují 1076 táborů, na které vyrazí 32 tisíc dětí.

Kateřina Haklová (21) jezdí na skautské tábory pravidelně už dvanáct let. Když vzpomíná na svůj první, vybavuje si hlavně to, jak moc se jí stýskalo. Smutek ale nakonec přebily zážitky, které ji motivovaly ve skautingu pokračovat. Několikatýdenní tábory ale nejsou pro všechny, obzvlášť v dnešní době, kdy jsou lidé zvyklí trávit mnoho času na internetu. „Asi každému to nemusí sednout. Záleží, jestli se sejdou lidé na podobné vlně a jestli se člověk dokáže trochu odpoutat od domácího pohodlí,“ myslí si Haklová.

Technologie jim nechybí

Skautské tábory vypadají stále stejně už přes sto let. A právě to jejich účastníci oceňují. „Program lidi propojí, takže nemají zas takové nutkání sahat po mobilu nebo počítači,“ říká tisková mluvčí organizace Junák – český skaut Barbora Trojak. Podle ní hraje velkou roli i to, že člověka vtáhne okolní příroda natolik, že na technologie a internet nemyslí. „Dnešní děti jsou sice na své mobily zvyklé, ale i pro ně má táboření v přírodě bez zbytečné techniky něco lákavého,“ říká táborová vedoucí Magdalena Zindulková.  „Je to veliké plus, moct si na pár dní odpočinout od elektroniky,“ pochvaluje si Haklová. Přesto přiznává, že i mobil a připojení k internetu má na táboře své místo. „Je vždycky někdo, bývá to většinou vedoucí, kdo má mobil zapnutý a je stále na příjmu, kdyby se něco dělo. Je tu i možnost dobití ze solární nabíječky,“ vysvětluje. Na příjmu je vždy alespoň jedno číslo, na které se mohou rodiče dovolat. „Technologie částečně používáme, ale nemáme na ně moc čas, protože všechny síly napínáme na přípravu programu,“ říká Zindulková. K technologiím se ale skauti snaží uchýlit jen v nejnutnějších případech.

Tradice žije dodnes

Na klasických táborech mají děti a vedoucí základní věci jako ubytování a stravu předem připravené. Skauti se o sebe ale v přírodě musí postarat sami. Kromě obstarání jídla si musí vybudovat tábořiště a zajistit pitnou vodu. „Pramení to z tradice, kdy první skautské tábory na začátku minulého století trvaly i měsíc, s tím, že veškeré vybavení se dovezlo na místo, tábor se postavil a posléze zboural a vybavení se zase odvezlo,“ vysvětluje Haklová. Podobně to skauti dělají i dnes. Spí buď v podsadových stanech, nebo teepee. Oddílů, které si vyrábějí podsady pokaždé nové ale už moc není. Důvodem je převaha čtrnáctidenních táborů, kde by výroba zabrala jejich velkou část. „Na třítýdenním táboře si to ale mohou dovolit, protože jeden týden tábor staví a dva týdny tam žijí,“ popisuje Trojak. Budování tábora umožňuje skautům propojení s přírodou a zároveň si vyzkoušejí něco, co se jim běžně nepoštěstí. „Je fajn vybudovat něco na místě, kde předtím nic nebylo, žít tam nějakou dobu, udržovat to místo, a pak zase všechno sbalit,“ myslí si Haklová.

Pokud není v tábořišti studna, čerpají skauti vodu buď z přírodních zdrojů, nebo ji dováží. „Musí mít zdroj pitné vody s pravidelným dovozem, barely s vodou nemůžou v táboře jen stát. Někde jezdí autem s barelem do blízké vesnice, kde si vodu mohou nabrat, nebo chodí pěšky s vozíčkem ke studánce,“ vysvětluje situaci na táborech Trojak.

Právě sepětí s přírodou s sebou ale nese i větší závislost na ní a na počasí. Kvůli silným dešťům či záplavám musí skauti výjimečně tábor i předčasně ukončit. Většinou se ale nepřízeň počasí snaží překonat. „Jednou nám spadl stan. Asi jediné, co se dá dělat, je to přečkat, stan postavit znovu a mokré věci usušit,“ říká Haklová. Upozorňuje také, že vše je dobrovolné a nikdo se ve větru a dešti trápit nemusí. A to se týká i vedoucích, kteří se skautingu věnují ve volném čase a zcela zdarma. Největší odměnou jim tak jsou nezapomenutelné zážitky a další generace nadšených skautů.

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Generace20
+
Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 08. 2019

Cyklistický závod Tour de France možná potká podobný osud jako španělskou Vueltu nebo Formuli 1. Feministickým aktivistkám se nelíbí více než stoletá tradice, kdy je po každé etapě vítěz od hostesek obdarován šampaňským, květinou a polibkem na tvář.

Fatima Benomarová, mluvčí skupiny Les Effrontées (Nestydy), 23. července na svém twitterovém účtu sdílela petici, která žádá konec hostesek na nejslavnějším cyklistickém závodě na světě. Tu na internetu podepsalo už více než 37 tisíc lidí.

Co konkrétně feministkám na hosteskách při sportovních či jiných událostech tolik vadí? Některé na Twitteru mluví o polibcích na tvář jako o „neskutečném sexismu“. Přitom jde vlastně o pouhé gesto, stejné jaké řada z nás používá, když se zdraví se svými známými, nebo přeje dědečkovi k narozeninám. Hostesky samotné to jako problém nevnímají a naopak stojí dlouhé fronty, aby se například právě na Tour mohly ukázat. Je to jejich práce, která je samozřejmě dobře placená, a dělají ji ze svého přesvědčení. Feministky by se tak možná nejprve měly zamyslet nad tím, jestli polibky vadí samotným hosteskám, a nekritizovat to, co zřejmě samy bezmyšlenkovitě také dělají při každém blahopřání nějakému oslavenci.

Ve zmíněné petici feministky také kritizují, že ženy působí pouze jako odměna či dekorace. Uvědomme si ale, že byť se mění svět, mnoho dívek a žen stále stejně jako dřív touží po pozornosti díky svému zevnějšku. Jsou na svoji krásu hrdé, chtějí ji prezentovat a nijak to neodráží, jestli jsou jinak chytré či hloupé, milé či arogantní. Ostatně, ženská krása se vždy prezentovala a hodnotila na společensky významných událostech.

Častým argumentem aktivistek, proč působení hostesek na Tour de France ukončit, bývala i délka sukní. Letošní modely ale dosahují většinou až ke kolenům či do půli lýtek, čímž s přehledem předčí délku veškerých šortek soutěžících cyklistů. Mám proto dojem, že se společnost v roce 2019 zvládne s nějakým tím pohledem na polibek na tvář – ať už od duchaplné, či zcela prostoduché hostesky – docela dobře vyrovnat.

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Generace20
+
Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

26. 07. 2019

Mnoho tuzemských potápěčů dává přednost zahraničním destinacím, přitom i Česká republika nabízí přes dvě stě míst k ponoření pod hladinu. Oblíbené jsou zejména lomy. Díky čisté vodě a dobré viditelnosti jsou vhodné i pro ty, kteří s potápěním teprve začínají.

Kamila Michalková (18) se potápění věnuje už tři roky. Letos si přitom poprvé vyzkoušela ponor v českých vodách. Dříve jezdila hlavně do Chorvatska. Letos ale vyzkoušela i zatopený povrchový důl Lomeček kousek od Domažlic. „Plavala vedle mě metr a půl velká vyza (jedna z největších ryb, které žijí ve sladkých vodách, pozn. red.) a viděla jsem i hnízdo sumců. Sice to nejde přirovnat k mořským korálům, ale tady jsem aspoň věděla, co vedle mě plave,“ popisuje Michalková.

Respekt a pokora

Mezi oblíbené tuzemské destinace patří také lom Slověnice v jižních Čechách nebo Bořená hora ve středních Čechách. Tam potápěči mohou proplouvat například kolem vraku vrtulníku, osobního nebo nákladního auta. „Většina místních lomů podléhá určitému režimu a zpoplatnění vstupu, kdy se ceny pohybují okolo dvou set korun,“ popisuje instruktor Jiří Hruška (55). Podle něj jsou právě tyto destinace vhodné i k výcviku začátečníků. „V lomu Horní Cerekev a Mašovice je malá hloubka a dobrá viditelnost. Leštinka má zas skvělé zázemí s čistou vodou,“ vypočítává. Právě Leštinku začátečníkům doporučuje i Tomáš Doubek (22), který v ní absolvoval základní potápěčský kurz. „Je tam velmi dobře udělaný vstup do vody i výstup z ní. Pod vodou je také plošina na bezpečnostní pauzu. Podle mě je právě tento lom na začátek velmi vhodný,“ myslí si Doubek.

K tomu, aby se člověk mohl ponořit s dýchacím přístrojem, potřebuje mít řádnou kvalifikaci. „Základní potápěčský kurz se nazývá Open Water Diver. Opravňuje k potápění do hloubky až 18 metrů a stojí několik tisíc korun. Člověk získá základní znalosti o potápění a naučí se manipulovat s výstrojí, kterou k potápění potřebuje,“ vysvětluje Hruška. Kromě základních znalostí by si podle něj měli účastníci z výcviku odnést hlavně pokoru a poznání, že jsou ve vodním prostředí jen návštěvníky. Potápění rozhodně nepovažuje za vhodné pro experimentování. „Mám odpotápěno kolem 14 tisíc ponorů a zatím jsem se s žádným nebezpečím nesetkal. To ale souvisí se striktním dodržováním zásad, jako je nikdy se nepotápěj sám, nepotápěj se, pokud se necítíš zdráv, a pečlivě kontroluj bezchybnost výstroje své i partnera. Pokud je člověk všechny dodržuje, odnese si spoustu krásných zážitků,“ dodává Hruška.

Ponor na zkoušku

Ti, kdo si chtějí potápění vyzkoušet, aniž by si připláceli za kurzy, mohou absolvovat takzvaný zkušební ponor. „O technice potápění budou stručně instruováni a při potápění nepřetržitě sledováni instruktory, kteří je provedou,“ vysvětluje Hruška. Pokud se zájemci rozhodnou investovat do základního potápěčského kurzu, doporučuje Hruška pořízení takzvané ABC výbavy. Ta se skládá z masky, ploutví a šnorchlu. „V kurzu potápění je obecně vyžadováno, aby účastníci měli ABC vlastní, a pokud neplánují, že se budou potápět po celý rok, je lepší se mimo ABC výbavu spolehnout na prověřenou výstroj, kterou jim zapůjčí ve všech potápěčských centrech,“ dodává.

Pokud se přeci jen zájemci rozhodnou vycestovat do zahraničí, doporučují čeští potápěči zejména Egypt nebo Chorvatsko. Mezi vzdálenějšími destinacemi pak chválí například Thajsko, Indonésii, Austrálii nebo Filipíny. 

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Generace20
+
Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Generace20

Autor: Jiří Charvát

10. 07. 2019

V červnu a začátkem prázdnin se vydaly na vodu tisíce lidí. Především mezi mladými lidmi oblíbená dovolená může vypadat jako ideální únik před parnými letními dny. Přitom právě vodáci se musí mít před spalujícím sluncem obzvlášť na pozoru.

Na konci školního roku padlo v Česku několik teplotních rekordů a podle českého hydrometeorologického ústavu šlo o nejteplejší červen od roku 1775. To potěšilo řadu vodáků. „Špatné počasí na vodě je to nejhorší, co může být. Pokud vám prší na dovolené třeba u moře, tak je to smůla, ale na vodě se nemáte kam schovat,“ myslí si Lukáš Stránský (24), který začátkem června sjel s partou kamarádů Vltavu z Vyššího brodu do Boršova.

Řeka teplá jako moře

 Stránský se ještě tropickým horkům vyhnul. Na rozdíl od Dominiky Zelíkové (19), která jako většina maturantů vyrazila na vodu až koncem června, kdy teploty na slunci běžně přesahovaly i 35 stupňů. „Bylo to doslova nesnesitelné. Ani v řece jsme se nezchladili,“ stěžuje si Zelíková. Ohře, kterou sjížděla, měla více než 25 stupňů Celsia, což je skoro stejné jako průměrná červnová teplota Středozemního moře.

Přesto by se vodáci neměli vyhýbat častému koupání. „Největším rizikem je totiž přehřátí organismu, ke kterému dochází kvůli vysokým teplotám,“ říká praktický lékař David Mayer (56). Podle něj také patří mezi hlavní příčiny dlouhé vystavení přímému slunci a hlavně dehydratace, která je často důsledkem konzumace alkoholických či slazených nápojů a také kofeinu. „Lidé také často podceňují náročnost dlouhých úseků, na nichž se příliš vyčerpají. Přitom by se v horkých dnech měli vyhýbat velké fyzické námaze,“ zdůrazňuje Mayer a dodává, že následkem často bývá úžeh nebo úpal. Zatímco první je přímým důsledkem pobytu na sluníčku, druhý je způsobený přehřátím organismu a nedostatkem tekutin. Často se ale oba mohou prolínat.

Pít dostatek tekutin

Právě tyto zdravotní problémy jsou na vodě ve velkém horku běžné. Obzvlášť když dotyčný pije místo vody alkohol. „Úpal jsem dostal před několika lety na Sázavě. Tehdy jsme naivně vyráželi na řeku jen s jednou lahví vody na loď. Během plavby jsme pili především pivo, což si v horku vybralo svou daň. Následující den jsem v horečkách prozvracel a musel jsem odjet domů,“ vypráví Stránský. Právě zvracení a bolest hlavy jsou hlavními příznaky přehřátí organismu. „Tomu se dá předejít hlavně častým pitím nealkoholických nápojů a pokrývkou hlavy i těla,“ doporučuje Mayer a zároveň připomíná použití opalovacích krémů s odpovídajícím faktorem. Těch není potřeba používat velké množství, ale je dobré mazání nejlépe každé dvě hodiny opakovat. Zapomenout by pak vodáci neměli ani na sluneční brýle.

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Generace20
+
Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Generace20

Autor: Petra Macháčková

03. 07. 2019

Milovníci seriálů se zvedli ze svých kanapí a vyrážejí navštívit místa, kde se natáčejí jejich oblíbené pořady. Z toho ale nejsou příliš nadšení ani tvůrci, ani místní obyvatelé. Turisté často zapomínají na slušné chování i na to, co se na místě stalo. Zvýšený zájem může lokaci ohrozit nebo ji obrat o její kouzlo.

Po uvedení minisérie Černobyl z produkce HBO a Sky se stala opuštěná oblast na Ukrajině novým turistickým hitem. Lidé místo odpočinku na pláži touží po procházce v postapokalyptické oblasti, kde se před 33 lety udála nejhorší jaderná katastrofa v dějinách. Toho využívají i cestovní kanceláře, které na místo dělají organizované zájezdy. Podle společnosti SoloEast letos lidé do oblasti přijíždějí mnohem častěji než v minulých letech. „V porovnání s loňským květnem vzrostla návštěvnost místa o 30 procent. Rezervace na další měsíce se zvýšily přibližně o 40 procent,” uvedl ředitel společnosti Sergej Ivančuk.

Oblast Černobylu ale turisty lákala i v minulosti. Tomáše Botlíka (27) Černobylská jaderná elektrárna zajímala už od dětství. „Seriál jsem samozřejmě viděl, ale na místo jsem se vydal pár měsíců před jeho vysíláním. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli to bude vypadat tak, jako v dokumentech, které byly o katastrofě natočeny,“ říká Botlík. Je rád, že návštěvu podnikl v zimě, kdy na prohlídce byla jen malá skupina zájemců.

Myslete na ty, kteří v Černobylu trpěli

Speciální prohlídka míst, kde se seriál natáčel, vyjde zájemce přibližně na 100 dolarů na osobu. Webové stránky společnosti Chernobyl Tour, která také zájezdy do oblasti pořádá, popisují vysídlenou zónu jako bezpečnou. I přesto, že některá místa stále vykazují zvýšenou míru radiace. Celková hodnota ozáření za zhruba desetihodinový pobyt se pohybuje okolo 10 µSv, což je asi polovina dávky při rentgenu hrudníku.

Turisté přijíždějí na místa díky seriálům a filmům, často si ale neuvědomují tragickou minulost, která lokality poznamenala. Například v Černobylu se lidé občas chovají naprosto neadekvátně a vypadá to, že jediné, o co jim na výletu vlastně jde, je perfektní fotografie na sociální sítě. Selfie, na které dívka pózuje polonahá a s ochranným pláštěm u kolen před částí elektrárny, se na Instagramu objevila začátkem června a vyvolala velkou vlnu negativních ohlasů. Dokonce i sám tvůrce seriálu Craig Mazin poprosil na svém twitterovém účtu, aby se lidé chovali na místě slušně a brali ohled na to, co se v Černobylu stalo. „Pokud navštívíte tuto oblast, nezapomeňte, že se zde stala hrozná tragédie. Mějte úctu ke všem, kteří trpěli a obětovali se,” napsal Mazin. Redaktorka Deutsche Welle Kai Dambachová upozorňuje, že přitažlivost filmových míst je často jen v tom, že se tam natáčely určité ikonické scény, a nikoliv v tom, že jsou to místa s krásnou přírodou nebo tragickou minulostí. 

Thajská pláž musela být pro veřejnost uzavřena

Situace se ale netýká pouze Černobylu. Turistickým trhákem se v minulosti stal i chorvatský Dubrovník, kde se natáčel seriál Hra o trůny, kultovní sága Hvězdné války nebo nejnovější filmové zpracování Robina Hooda. I Česko zažilo něco podobného. Když letos v únoru Česká televize odvysílala seriál MOST!, každý najednou toužil zajít na pivo do hospody Severka. Extrémní zájem měli turisté také o thajskou pláž Maya, kde se natáčel film Pláž s Leondardem DiCapriem. V její blízkosti vymřela většina korálů a pláž tak byla na jaře roku 2018 pro veřejnost uzavřena.

Některé lokality chrání to, že jsou pro seriálové a filmové nadšence výjimečně špatně přístupné, třeba ostrov La Digue na Seychellách, kde se natáčel dobrodružný film Robinson Crusoe. „Jiní lidé tam kromě mě a mého kamaráda nebyli. Nedá se tam totiž dostat jinak než na kajaku. To místo bylo jako z pohádky,“ popisuje Jiří Čáp (22) svoji unikátní výpravu. Ne vždy ale lokace naplní představy diváků. „Když jsem viděla obří Bradavice, tak se mi zatajil dech, jak je to velké. Přesto mi přišlo, že je to udělané jen pro peníze a atmosféra, kterou jsem si představovala z filmu, mi tam hodně scházela,“ říká Tatiana Skoumalová (21), která navštívila Harry Potter Warner Bros studio v Londýně. Člověk by podle ní od návštěv seriálových nebo filmových míst neměl mít přehnaná očekávání.

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Generace20
+
Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

12. 06. 2019

Nadšenec do extrémních sportů, který stále hledá nové výzvy. Tak sám sebe popisuje kaskadér Jakub Bobuski (26). Pokud zrovna nenatáčí filmy, vyhledává další sportovní aktivity, jako je surfování. Hlavně se ale věnuje své druhé vášni a práci, kterou je focení a natáčení.

Vy jste přes dvanáct let dělal judo. Jak vám v kaskadérství pomohlo?
Naučilo mě pohybu a zdatnosti. Jelikož jsem se zabýval bojovým uměním, tak moje specializace u filmu jsou bojové sporty a bojová choreografie. Velká výhoda juda je, že jsem se naučil padat, což je jedna z hlavních dovedností kaskadéra. A také fyzická odolnost, když třeba natáčíme souboje.

Jaké další sporty se vám pro tuto profesi hodily?
Postupně jsem se začal učit šerm, gymnastiku nebo jízdu na koni. Začal jsem s kaskadérstvím už na střední škole, takže za tu dobu jsem se už hodně naučil. Kaskadér musí obsáhnout spoustu disciplín, které jsou pak potřeba pro film nebo videoklipy.

Natáčet jste začal v osmnácti. Jaký byl váš první zážitek na placu?
Pracoval jsem na videoklipu ke skladbě No church in the wild od Kanyeho Westa, který se točil v Praze. Trvalo to několik dní a pracovali jsme i přes noc. Natáčeli jsme velkou demonstraci, takovou jednu velkou bitku, kde byla spousta lidí. Pak se začali přidávat další projekty, jako třeba film Dítě číslo 44 nebo seriál Nightfall.

Jelikož pracujete hlavně na zahraničních filmech, musíte hodně cestovat. Jak tozvládáte?
Třeba když jsem točil film 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází režiséra Michaela Baye, strávil jsem skoro dva měsíce na Maltě. Původně to přitom měly být dva týdny, nikdy to není jasné. Ta práce je těžká, sety jsou od brzkého rána do pozdního večera, ale hlavně je to náročné v tom, že musím permanentně trénovat. Jednak abych byl dobrý, ale také abych to vše fyzicky zvládnul. Tréninky jsou na denním pořádku. Kaskadérství je časově nevyzpytatelné, je těžké plánovat, ale to já stejně moc neumím. A hlavně je to adrenalin, který potřebuji.


Vytipuji si nějaký cíl, kterého chci dosáhnout, a jdu do toho hlava nehlava


Kromě kaskadérství se živíte také focením. Začal jste teprve před třemi lety a rovnou prestižní zakázkou pro Miss Czech Republic. Jak se do té doby amatér k takové nabídce dostane?
Mému kamarádovi, který pro ně už dělal, se líbily fotky, které jsem fotil na Bali. A když jsem se vrátil do Česka, zrovna hledali někoho, kdo by s nimi odjel fotit a natáčet finalistky na soustředění do Itálie. Tak jsem si řekl proč ne. Fotit i natáčet jsem se naučil sám. 

A která z těch prací je pro vás vlastně ta hlavní?
Jsem hlavně fotograf a grafik, ale velkou část života mi určitě zabírají tréninky a natáčení. Když mám ale potvrzeno, že mám hodně času, tak vytáhnu paty do zahraničí. Cestuji rád a focení byl vždycky takový můj koníček, se kterým jsem začal když mi bylo 15. Teď jsem se třeba vrátil z Bali, kde jsem byl skoro dva měsíce fotit. I když jsem na cesty původně vyjel s jiným záměrem.

S jakým?
Jelikož miluji sporty, tak jsem se chtěl naučit něco nového. Po velkém natáčení v prosinci jsem si řekl, že se chci naučit surfovat. Mám to tak, že si vytipuji nějaký cíl, kterého chci dosáhnout, a jdu do toho hlava nehlava. Na Bali jsem byl denně vevodě. Pak jsem tam ale začal spolupracovat s jedním velkým instagramerem, chodil jsem s ním po resortech a točil obsah jak pro něj, tak i pro místní hotely. Bali je hodně fotogenické prostředí, kam jezdí spousta modelek. Pracuju hodně na portrétech. Povedlo se mi tak zdokonalit nejen v surfování, potkat zajímavé lidi, ale i si doplnit portfolio. 

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Generace20
+
Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Generace20

Autor: Jiří Charvát

10. 06. 2019

Během občanské války v 90. letech minulého století uprchlo z Bosny a Hercegoviny více než dva miliony lidí. Nyní odtud lidé emigrují znovu, tentokrát především kvůli špatné politické situaci. Ta je důsledkem rivality a trvajících sporů mezi třemi národnostmi, jež vedle sebe v zemi žijí: mezi Bosňáky, Srby a Chorvaty. V zemi je i vysoká nezaměstnanost a stát nezvládá financovat ani základní oblasti jako je zdravotnictví či školství.

Po celé Bosně jsou stále patrné šrámy občanské války. V Sarajevu stále nelze přehlédnou domy, které jsou v lepším případě poseté dírami po kulkách, v tom horším kompletně rozbombardované. Nikdo je neopravuje. Bosna se dlouhodobě potýká s ekonomickými problémy, které souvisejí především s politickou situací. V zemi rozdělené na Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou totiž vládne tříčlenné předsednictvo Bosny a Hercegoviny, které musí tvořit vždy Bosňák, Srb a Chorvat. „Tento systém vznikl po občanské válce v devadesátých letech na základě Daytonské úmluvy. Důvodem bylo především to, že Bosňáci by nesnesli za hlavu státu Srba nebo Chorvata a naopak. Obzvlášť po válce bylo nepředstavitelné, aby vládl Srb,“ vysvětluje Bosňák se srbskými kořeny Eldin Miličič (29) a naráží tím na fakt, že v občanské válce obléhala srbská vojska několik let Sarajevo.  

Malá šance na změnu

Problém tříčlenného předsednictva voleného vždy na čtyři roky je, že se jednotliví členové vždy střídají po osmi měsících. „Většinou spolu mezi sebou vůbec nevycházejí. Každý během svého období vládnutí podporuje jen své lidi, zatímco ostatní je nezajímají. Za osm měsíců ale stejně nestihnou téměř nic, protože každý má jiné názory a cíle,“ říká Miličič. Podle něj tento systém nepřináší valné výsledky, na druhou stranu alespoň nějak drží nervózní obyvatele země pohromadě. Šance na změnu prý moc není. „Je zde pořád spousta lidí, co by v čele země netolerovala například Srba,“ dodává Miličič. To je následek občanské války, která si vyžádala přes sto tisíc lidských životů, z čehož více než polovinu tvořili civilisté. I proto je mezi jednotlivými bosenskými národnostmi dodnes velká nevraživost.

Občanská válka

Bývalá Socialistická federativní republika Jugoslávie byla hlavně ve druhé polovině 20. století ekonomicky silná země pod vedením komunistického prezidenta Josipa Broze Tita. Po jeho smrti roce 1980 a později s koncem studené války se ale ekonomická situace zhoršila. V souvislosti s tím vyhlásila Bosna v roce 1992 nezávislost, pro kterou v referendu hlasovalo jak obyvatelstvo bosenské národnosti, tak i chorvatské. Proti byla srbská část, která na bosenském území vyhlásila Republiku srbskou. Těsně poté se v Bosně rozhořel válečný konflikt, když Srbové napadli a obklíčili Sarajevo, které dlouhodobě obléhali a ostřelovali. Až 21. listopadu 1995 byla za přispění OSN a USA podepsána mírová dohoda v americkém Daytonu, která mimo jiné ustanovila i současný vládní systém Bosny a Hercegoviny.

Špatné vztahy mezi představiteli tří etnik vyústily v to, že země od posledních voleb z října 2018 stále nemá zformovanou vládu. „Není to ale ještě tak hrozné. Předminulá vláda se dohodla až 26 měsíců po volbách, což je trochu problém, když je volena na čtyři roky,“ přiznává trpce Miličič. Výsledkem nefunkční vlády je, že země strádá. Peníze chybí ve školství i zdravotnictví, těžce nemocní lidé tak často hledají pomoc třeba až v Turecku. Finance chybí i knihovnám a muzeím. Například muzeum bosenské historie vypadá téměř tak, jak ho zanechala občanská válka, tedy bez funkčního topení, s děravou střechou a minimem exponátů.

Lidé utíkají do zahraničí

Kvůli špatné situaci prchají tisíce lidí do zahraničí, především do Rakouska a Německa, ale také do České republiky, kam odešla i Naida Drljača (24). Ta v Česku žije už tři roky a studuje management na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. „Bosnu jsem opustila, protože jsem chtěla lepší školu a možnost nějaké brigády. Doma bylo obtížné sehnat práci či jakýkoliv přivýdělek. Některé holky v mém věku sotva sehnaly práci za pokladnou v supermarketu,“ vypráví Drljača, která pochází z města Banja Luka, jenž leží v srbské části Bosny. V místě svého narození má celou rodinu, ale sama se neplánuje vrátit.

Drljača nevěří, že by se situace v její rodné zemi zlepšila. „Bylo by to krásné, ale je to velice nepravděpodobné. Vztahy mezi národnostmi jsou tam natolik špatné, že jestli k něčemu dojde, tak k tomu, že se země jednou stejně rozdělí,“ myslí si Drljača a poukazuje tím na snahy Republiky srbské o osamostatnění. Už teď v celé Banja Luce člověk nespatří jedinou bosenskou vlajku. Mnohem častější bývá ta srbská.Bosna tak může někomu připomínat časovanou bombu. Nervozita a napětí mezi jednotlivými národnostmi zde trvá i téměř 25 let po válce.

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Generace20
+
Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Generace20

Autor: Anna Žáková

05. 06. 2019

Podívat se do bydliště oblíbených knižních nebo filmových hrdinů bývá často snem mnoha dětí. A pokud člověk patří k obdivovatelům časopisu Čtyřlístek, nemusí za ním cestovat daleko. Městečko Třeskoprsky, ve kterém hlavní hrdinové bydlí, sice na mapě neexistuje, ale existují na ní Doksy u Máchova jezera, které autor komiksu jen přejmenoval. Při procházce okolím se tak dají najít místa, která malíř a spisovatel Jaroslav Němeček poprvé před padesáti lety v příbězích zachytil.

Při výstupu z vlaku na malém nádraží v městě Doksy nedaleko České Lípy by málokoho napadlo, že se jedná o domov Fifinky, Bobíka, Myšpulína a Pindi. Právě Doksy a jejich okolí inspirovaly malíře a spisovatele Jaroslava Němečka při tvorbě komiksu Čtyřlístek. Jeho první číslo vyšlo na jaře roku 1969. Je proto nejdéle vycházejícím českým komiksem. Čtveřice kamarádů ale v Doksech nebydlí. Němeček, který má nedaleko města chalupu, jej v příbězích přejmenoval na Třeskoprsky.

dfrghdrfjtg.

V díle Tornádo z roku 2010 je i celý pohled na Třeskoprsky. Vidět je nejen Bezzub, ale i nedaleký Ještěd. Nechybí ani dokský zámeček.

Znalce muzeum nepřekvapí

Podobnosti s komiksovým světem se ale v Doksech při troše pozornosti dají najít téměř v každé druhé ulici. Například hranatá věž zámku nápadně připomíná třeskoprskou radnici a s trochou fantasie je podobné i náměstí plné laviček a rozkvetlých záhonů. A protože měl v Doksech na začátku dubna premiéru nový animovaný film Velké dobrodružství Čtyřlístku, který vznikl k příležitosti padesáti let komiksu, je čtveřice kamarádů díky plakátům vidět doslova na každém rohu. „Za Čtyřlístkem ale musíte jít ještě kousek za náměstí a doprava,“ vysvětluje prodavačka v blízkém květinářství a popisuje cestu do Muzea Čtyřlístku. Najít jej opravdu není složité – po celém městě k němu ukazují cestu cedule.

jjjdfgd

Radnice v Doksech byla Němečkovi inspirací i v díle Superauto z roku 2018. V Třeskoprskách je na radnici i balkon.

Dveře s nápisem Tady bydlí Čtyřlístek vedou do velké místnosti plné figurín komiksových postaviček, sbírky časopisů a informačních tabulí. Na jedné z nich je třeba vidět rozkreslená stránka komiksu, na další jsou popisy jednotlivých hrdinů. „Jeho úhlavním nepřítelem je profesor Zádrhel, který se mu snaží ukrást jeho vynálezy,“ stojí na velké ceduli u figuríny kocoura Myšpulína. Opravdového fanouška komiksu muzeum sice potěší, ale ničím nepřekvapí. Kdo příběhy zná a sleduje, nenajde v muzeu příliš nových informací.

drfrgr

V letošním díle Tajemná jeskyně je i hrad Bezzub, v realitě Bezděz. Němeček nakreslil i skutečné lampy a kámen ve vodě.

Máchův Vilém místo Bobíka

Daleko zajímavější je právě hledání míst z komiksových stránek. Veselou čtyřlístkovskou atmosféru totiž v Doksech přebíjí atmosféra úplně jiného literárního díla – básně Máj od Karla Hynka Máchy. Toho připomíná nejen roubená chalupa, ale i dřevěná socha v nadživotní velikosti a úryvky Máje vyřezané do dřevěných desek podél cesty v centru. Právě rozkvetlé stromy iluzi jedné z nejslavnějších českých básní jen utužují. Čtyřlístek tak začne opět připomínat až cesta k Máchovu jezeru. Pěšinu vedoucí borovým lesem k vodě večer osvětlují pouliční lampy. Úplně stejné člověk může najít i v komiksu. A není ani nutné složitě pátrat v archivu. Stačí otevřít nové číslo, vydání 666.

V díle Bukanýři na Blaťáku z roku 1973 je i mapa jezera. Jeho tvar, včetně okolí, je kopií mapy Máchova jezera.

Na poslední stránku příběhu Tajemná jeskyně malíř Němeček nakreslil stejný výjev, jaký se naskýtá i po východu z lesa. Za velkou vodní plochou s ostrůvkem uprostřed se tyčí hrad. V kreslené verzi Bezzub, v reálném světě Bezděz. I tvar kopce Němeček nechal stejný. Máchovo jezero ale Fifinka s Bobíkem zřejmě neznají. Místo něho mají rybník Blaťák. U něho například v příběhu Bukanýři na Blaťáku z roku 1973 Čtyřlístek bojoval o loď s piráty. A zatímco Čtyřlístek na lodi obeplouval Kočičí ostrov, uprostřed Máchova jezera je ostrov Kachní. Skutečná je i bažina, přes kterou se Pinďa musel dostat při cestě na výzvědy. Člověka by tak vlastně ani nepřekvapilo, kdyby při procházce po pláži potkal fenku v růžových šatech, kocoura v červeném fraku, zajíce s jednou kšandou a prasátko se zelenou košilí.

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Generace20
+
Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Generace20

Autor: Kristýna Stoklásková

03. 06. 2019

Klasickým hotelům a Airbnb přibývá nová konkurence, takzvaný housesitting. Je to nová forma bydlení zdarma spojená s hlídáním domu a často i domácích mazlíčků. Majitelům domu, kteří odjíždějí na delší dobu, může housesitting vyřešit problém s tím, kdo se jim o domácnost postará. Výhodou pro nové nájemníky zase je, že se na daném místě cítí víc jako doma a mohou lépe poznat cizí zemi.

Michaela Nováková (41) poskytuje svůj dům na okraji Prahy housesitterům už čtyři roky. S manželem rádi odjíždějí na delší cesty do zahraničí, ale ne vždy s sebou mohou vzít i svého psa. Dřív ho nechávali u rodičů, situace se ale změnila. „Rodiče si pořídili nového psa, který se s naším úplně nemusí,“ vysvětluje Nováková. Ta má kromě psa ještě želvy a rybičky a psí hotel tak pro Novákovi nebyl řešením. Nakonec se proto rozhodli právě pro housesitting, který nejvíc vyhovoval jejich potřebám.

Dohled a povinnosti

Hlídání domu je spojené s řadou povinností a je na majiteli nemovitosti, aby určil, kolik jich bude a jaké. Nejčastěji mají dočasní obyvatelé domácnosti na starosti právě zvířata, zalévají květiny, vybírají poštu a musí pravidelně komunikovat s majiteli. Byt či dům by neměli opouštět na delší dobu a důležité je hlavně vrátit ho v takovém stavu, v jakém ho dostali.

Odjet na zahraniční cestu s tím, že se lidem o dům stará cizinec, ale není jen tak. „Je to podobné, jako když vybíráte nového zaměstnance do firmy. Lidé se ozvou a podle toho, co o sobě napíší, si začnete utvářet první obrázek. S těmi, kteří nás zaujmou, a cítíme, že by to šlo, se sejdeme u nás doma. To poznáte, že člověk nemá zvířata rád, či ho nezajímají. Ti, které nakonec vybereme, se k nám stěhují pár dní předtím, než odjíždíme. Chceme, aby si na ně zvykl pes, a vše jim v klidu ukážeme,“ popisuje Nováková.

Housesitting je také vhodný pro lidi, kteří musí často jezdit na pracovní cesty. Místo hotelu se na místě nastěhují do domu, o který se starají, jako by byli doma. To využívá i Linda Martišková (27) s manželem. Oba pracují v online marketingu a je jim jedno v jaké zemi zrovna jsou. Celý koncept housesittingu vnímají jako projev obrovské důvěry. „Myslím si, že u nás v Česku je trošku problém s důvěrou. Že ji máme celkově v sebe navzájem nízkou, což tento způsob bydlení neusnadňuje,“ myslí si Martišková. Tuto formu ubytování proto využívají hlavně v zahraničí, protože lidé v Čechách ho zatím moc neznají.

Jak na housesittingJe lepší začít s lidmi ve svém okolí. Zkuste svěřit nejprve dům a domácí mazlíčky na pár dní známým či kamarádům. Dům na housesitting můžete najít např. na stránkách TrustedHousesitters, HouseCarers nebo Mindmyhouse. V ČR můžete housesitting hledat i přes facebookovou skupinu.

Krádeže jsou výjimečné

Martišková také dodává, že pocit, kdy jim někdo věřil a svěřil jim svůj dům, by přála zažít každému. „Někdo nám dal důvěru, abychom se postarali o jejich miláčky. Je to ukázka lidskosti. Dovedu si představit, že zase já v budoucnu, až budu mít dům a zvířata, tak to ráda pošlu dál. Vrátím to jiným generacím nebo cestovatelům, jako jsem teď já a můj manžel,“ vypráví Martišková.

Ne vždy jde ale vše podle ideálního scénáře. Nájemníci mohou například odjet neočekávaně dříve, než slíbili. „Dále se také musíte smířit s tím, že když se vrátíte, ne vše, je na svém místě tak, jak jste zvyklí. Lidé nevědomky dají věci jinam či je přeskládají k obrazu svému. Leckdy si i myslí, že i pro vás to tak přece bude lepší. Není to nic hrozného, během pár dní si vše srovnáte,“ upozorňuje Nováková.

V krajním případě mohou majitelé najít dům vykradený nebo bez domácího zvířete. Zatímco majitelé, kteří se rozhodnou pronajímat svoji nemovitost přes Airbnb, mají v rámci této platformy proti podobným událostem zajištěné alespoň základní pojištění, u housesittingu si majitel musí vše zajistit sám. Případy, kdy host takto extrémně naruší hostitelovu důvěru, jsou ale výjimečné.

Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AVPO ČR.

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Generace20
+
Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Generace20

Autor: Petra Macháčková

29. 05. 2019

Kdo touží ochutnat pochutiny, jako je chlebíček nebo utopenec, jinde než v Česku je obvykle nenajde.

Láska k oblíbenému jídlu dokáže být natolik intenzivní, že se lidem žijícím v zahraničí dokonce promítne i do snů. „Nemohla jsem se dočkat, až si dám bramborový knedlík se zelím. Dokonce se mi o něm i zdálo,” vypráví studentka Jana Hamouzová (22), která pobývala půl roku ve Vietnamu. Přestože miluje asijskou kuchyni, po několika týdnech jí už měla dost. Často tak utíkala do čtvrtí, kde si mohla koupit evropská či americká jídla. „Burger nebo pizza byly sice příjemnou změnou, ale české jídlo je stále můj favorit. Řízku s kaší nebo čerstvému chlebu s máslem se nic nevyrovná,” říká přesvědčivě Hamouzová.

Podobně to vidí i Gabriela Rybářová (24), která strávila přes rok v Indii a teď je aktuálně už 17 měsíců také ve Vietnamu. „Stýskalo se mi po kuřeti na paprice, které jsem si i vařila. Nejvíc mi ale asi chyběl klasický chléb,” vzpomíná Rybářová. Ta si dokonce převážela uzeniny nebo koření, když se po návštěvě Čech vracela znovu do Indie. „Vezla jsem si s sebou tajně i české hovězí maso,” vypráví Rybářová.

Spousta ingrediencí,které běžně nabízí tuzemské obchody jinde ve světě nejsou vůbec k dostání. „V Kanadě třeba vůbec neznali droždí. Měli jen náhražky, ze kterých české buchty neupečete ani náhodou,” popisuje Viktorie Nováková (24), která strávila téměř rok a půl jako au pair v Kanadě. Stýskalo se jí i po klasickém českém pivu. To se alespoň občas dalo sehnat ve větších obchodech.

Martině Techlovské (22), která studuje ve Velké Británii, scházejí typické české pochutiny, jako je chlebíček nebo utopenec. „První věc, kterou sním, až se vrátím na otočku do Čech, bude stoprocentně chlebíček,” říká Techlovská. Zalíbení v klasickém českém chlebíčku nacházejí i cizinci. „Poslední dobou k nám často chodí i turisté, kteří chtějí naši klasiku ochutnat. Nejčastěji volí variantu se šunkou, vejcem a bramborovým salátem,” říká prodavač z Liběřských lahůdek ve Vodičkově ulici.

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Generace20
+
Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Generace20

Autor: Monika Kabourková

27. 05. 2019

Ještě jim není ani třicet a vlastní auta a motocykly, které jsou často mnohem starší než oni sami. K veteránům už netíhnou jen starší a bohatí muži, kteří si vybrané kusy oprašují ve svých garážích. Sběratelství aut a motocyklů, které byly vyrobeny více než 30 let nazpátek, je čím dál populárnější u mladých. Ti většinou nehledají dokonale zachovalé kusy, ale spíš unikátní vozidla, která si mohou sami zrenovovat.

Tomáše Konopáska (20) rodiče od dětství vedli k úctě ke starým věcem. Ve svých dvanácti letech se poprvé projel na motorce Babettě 210. „Můj zájem o veterány stále rostl. Nakonec jsem si v šestnácti pořídil svého prvního veterána — motorku Jawu 250,” říká Konopásek. Ten Jawu 250 zachránil před vyhozením do šrotu a nyní čeká, až obstará finance na její renovaci. „Koupil jí děda když si bral babičku. Později na Jawě jezdil i můj táta,” říká Konopásek. Podle něj je ale často problém sehnat náhradní díly na určitý typ modelu. Jedinečnost veterána se totiž určuje podle počtu vyrobených kusů a stáří. „Čím je veterán vzácnější, tím těžší je sehnat k němu originální díly. Při nákupu veteránů je lepší vybrat takového, který má všechny díly původní, i když v horším stavu, a věnovat mu péči,” vysvětluje Konopásek.

Lásku k veteránům probudili rodiče i u Nikity Suvyazova (23). „Od malička jsem měl rád auta, ale k veteránům jsem sklouzl až v osmnácti. Došlo mi, že jich je na silnici vážně málo, a tak jsem to chtěl napravit. O rok později jsem si pořídil vlastního auto veterána — Ladu,” říká Suvyazov.

Škoda 120 už je veterán

Milovníci historických vozidel se sdružují ve veteránských klubech, kterých jsou v Česku stovky. Ty svým členům pomáhají třeba s oficiálním zápisem auta nebo motorky jako veteránského vozidla. Do jednoho takového klubu patří i Konopásek, který kromě Jawy vlastní i motorku typu Stadion. „Jsem členem spolku Stadion Rakovník. Členové jezdí na motorkách Stadion, které se přímo v Rakovníku vyráběly,” vysvětluje Konopásek. Není ale podmínkou, aby majitel veterána do některého z klubů patřil. 

Největší výhodou veteránského vozidla je nižší povinné ručení. Auto se ale nesmí využívat k podnikatelské činnosti, například pro provozování taxi služby. Celkem je v Česku registrováno téměř tři tisíce veteránů a jejich celková hodnota dosahuje téměř tří miliard korun. Například veteránská česká auta značky Škoda výrazně rostou na své hodnotě. Třeba za Škodu 120, která se už také počítá mezi veterány, jsou lidé ochotní zaplatit i sto tisíc korun, pokud je v perfektním stavu.

Proměnil šrot v legendární model

Suvyazov si svého veterána Ladu renovuje sám, v rodinném autoservisu. Je zastáncem toho, že je lepší věnovat čas, investice a trpělivost do přeměny ze staré ojetiny na legendární dílo, než si koupit už zrenovovaný model. „Umazat si ruce a shánět díly po celé Evropě člověka donutí, aby si k autu nebo motorce vytvořil silné citové pouto. Já Ladu renovuji téměř pět let a je mým miláčkem,” pokračuje Suvyazov.

Ladu pořídil, protože chtěl jedinečné auto, se kterým bude jezdit o víkendech. „Mám další dražší auta, která jsou super, ale veterána nemá každý. Koupil jsem si ho, abych na něm mohl dělat sám, co chci, a tak, jak se mi to líbí. Moderní auta jsou hodně drahá a předělávat na nich něco podle mých představ vyjde na dost peněz,” připouští Suvyazov.

Stejného názoru je i Konopásek. Ten kromě veteránů vlastní i moderní motorku. „Je krásné vlastnit moto veterána. Lidé se za vámi otáčí pokaždé když jedete,” říká Konopásek. Ke každodennímu ježdění ale spíše využívá moderní vozidla, protože by nerad přišel o ten výjimečný pocit, když usedne na starší motorku.

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Generace20
+
Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

25. 05. 2019

Sbalit si batoh a sám vyrazit do světa – tento druh cestování si získává v posledních letech mezi lidmi velkou oblibu. Může za to nejen nárůst individualismu, ale i dostupnost lokalit a možností sehnat levné ubytování i letenky. Cesty na vlastní pěst pomáhají lidem poznávat nejen nová místa, ale i sami sebe.

Student Jakub Janata (21) cestuje osamoceně už od svých sedmnácti let. Za poslední tři roky takto navštívil Španělsko, Thajsko, Kambodžu nebo Vietnam. „Ubytování jsem si vždy hledal až na místě. Nejradši jsem ale přespával u místních lidí. To se mi dařilo hlavně v rozvojových zemích, kde mě každý chtěl pohostit. Pro mě to byla skvělá možnost, jak poznat místní lidi,“ říká Janata. Výhodu v cestování o samotě vidí Janata hlavně v tom, že se nemusí podřizovat jiným. „Když jsem cestoval s přáteli, bylo těžké najít kompromis. Sólo cestování nutí člověka být tím, kým opravdu je. Nemůže se schovávat za přátele a všechno je na něm. Jakákoliv volba, kam jít, jak dlouho tam být, je čistě jeho rozhodnutí. Člověk tak pozná víc sám sebe,“ vysvětluje Janata. 

Připouští, že během cest jsou i chvíle, kdy mu rodina a přátelé chybějí. Zejména ve chvílích, kdy  nemohl sdílet skvělé momenty se spřízněnou duší. „Třeba když jsem pozoroval úžasný západ slunce na Angkor Watu v Kambodži, tak jsem si ze všeho nejvíce přál, aby tam mohla být moje přítelkyně se mnou, abychom ten moment zažili společně,“ říká. Částečně mu tento pocit pomáhal vynahradit telefon. O své zážitky se dělil s rodinou a přáteli po smskách, nebo jim zavolal. 

Bezpečněji než v Česku

Cestování o samotě podle něj není nijak nebezpečné. Podobně to vidí i blogerka Lucie Radová (34), která absolvovala dvě cesty kolem světa. „Na svojí první cestu jsem se vydala ve 26 letech. Tehdy jsem se bála toho, že mi někdo může ublížit. Ale čím víc cestuji, tím více zjišťuji, že kamkoliv jsem přijela, lidé tam byli mnohem přátelštější než u nás,“ říká Radová.

Právě přátelská atmosféra je to, co si na cestách pochvaluje i studentka Veronika Mašková (24), která letos v dubnu absolvovala portugalskou trasu Svatojakubské cesty. „Lidé jsou otevřenější, když vidí jednoho člověka. Několikrát se mi stalo, že si se mnou lidé na ulici začali povídat, nebo si ke mně přisedli v restauraci, protože byli také sami,“ popisuje Mašková. Podle ní cesta o samotě přináší nová přátelství. „Skoro pořád jsem byla s někým a poznala tak spoustu skvělých lidí,“ říká. Podobně to měl i Janata. Ve Vietnamu se seznámil s Britem, kterému je 65 let a cestuje po hostelech. Ve Španělsku zas studentku architektury, se kterou strávil noc na pláži. Koupili si pivo a celou noc popíjeli, povídali si a pozorovali hvězdy.

Na doporučení blogerů

Podle blogerky Radové si lidé v posledních letech oblíbili cestování o samotě proto, že mají více možností kam vycestovat. „Na internetu se dají vytipovat levné letenky a ubytování,“ říká Radová, podle níž cestování v jednom nabízí značnou svobodu volby a rychlost rozhodování. K fenoménu cestování o samotě také podle ní přispěl cestovatelský průvodce Lonely planet, nebo blogeři, kteří se na webu dělí o své zkušenosti a tipy z cest. „Dali lidem návod, jak cestovat i v méně známých lokalitách. Kde se dobře najíst, levně ubytovat nebo směnit peníze. Dříve nic tak praktického nebylo. Lidé byli odkázáni na cestovní agentury, a taková cesta do Nepálu by je vyšla pěkně draho,“ dodává.

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Generace20
+
Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

24. 05. 2019

Cesta ze školy do skutečného světa médií − každý z absolventů Vyšší odborné školy publicistiky ji měl trochu jinou. A právě to současné studenty nejvíc zajímalo. V klubu Dup39 v centru Prahy se ale u kelímku piva dozvěděli mnohem víc. Třeba jak se dělá televizní tvorba za málo peněz nebo jak se reorganizoval newsroom vydavatelství Economia.

Jak se stát televizním dramaturgem? Podle Zdeňka Bašuse (29), absolventa VOŠP a provozního dramaturga televize Seznam, to chce vytrvalou práci. Právě to vzkázal studentům, kteří by na jeho cestu chtěli navázat. „Neříkám, že jsem byl úplně vzorný student a pracant, ale šel jsem si za svým,“ vzpomíná. Zdeněk Bašus už během studia pracoval jako kameraman a právě tehdy o podobné pozici snil. I přesto, že tehdy ještě netušil, že televize Seznam vůbec vznikne. „Stává se, že když člověk zjistí, že je v něčem dobrý, přestane se zdokonalovat.To jsem si řekl jednou ještě na škole a okamžitě jsem se zastavil a nikam jsem se dál neposouval, a to bylo špatně. Člověk se ale nemusí mermomocí někam posouvat, jde o to zlepšovat sám sebe,“ radí současným studentům.

V rozhovoru se studentem VOŠP Jakubem Říhou (25) mluvil Bašus mimo jiné o tom, jak natočit kvalitní video a zároveň při tom ušetřit finance. „Dá se hodně ušetřit na technice, protože dneska se dá točit na cokoliv. Telefony a foťáky už točí v dostatečné kvalitě, kamery nemusíte kupovat za 250 tisíc korun,“ vysvětluje. Současná generace má v tomto ohledu podle něj lepší podmínky, než když studoval na VOŠP on. A to i přesto, že je dělí rozdíl jen několika málo let. Naopak by v rozpočtu neškrtal na kreativním člověku. „Redaktor musí mít zápal a nesmí mu vadit, že štáb nemá nějakou techniku, produkčního, nebo režiséra, ale vezme to jako fakt a jde to udělat,“ říká v rozhovoru Bašus. Mezi čtyřicítkou diváků, kteří ho v hledišti poslouchají, je i studentka prvního ročníku Eliška Hofmanová (21). „Já teď začínám na stejném levelu jako začínal on a vidím výsledky. To je velká motivace studovat VOŠP dál,“ přiznává nadšeně. „Se Zdeňkem se známe z práce. Líbí se mi jeho feedback na pořad Student’s life, kde by rád viděl ze strany studentů větší punk,“ říká student Jakub Říha o Bašusovi, který má v televizi Seznam právě tento pořad na starost.

Ke každému tématu někdo

Zatímco hosté se baví, organizátoři festivalu mají napilno. Ve žlutých tričkách běhají po divadle s vysílačkami. Festival je pro ně vyvrcholením přibližně půlroční práce, kdy zařizovali prostory, finance a výběr hostů. „Snažili jsme se od každého pozvat někoho – soukromá média, veřejnoprávní média, rádio, televize, tisk. Chtěli jsme to nakombinovat tak, aby si úplně každý student téhle školy přišel na své,“ vysvětluje programová ředitelka festivalu Zuzana Kovaříková (23). 

Návštěvníci festivalu hlučí, takže občas je hosty jen špatně slyšet. Šum ale utichá, když přichází na scénu bývalý ředitel redakcí mediálního domu Economia Vladimír Piskáček. V rozhovoru se studentkou Klárou Dedkovou mluví například o svém nástupu do tohoto vydavatelství právě v době, kdy jeho majitel Zdeněk Bakala koupil servery Aktuálně.cz a Centrum. „Představte si pět redakcí, které jsou konkurenční a navzájem se nesnášejí, v jednom prostoru, kde jim nikdo neřekne, co mají dělat a proč tam vůbec jsou,“ popisuje začátky budování nového newsroomu. Pod Piskáčkovým vedením se také zaváděl placený obsah na internetu a zároveň nastavovala pravidla tak, aby novináři nebyli aktivisté a extrémisté. „Vytknul jsem si cíl, že vytvořím newsroom, ve kterém se může každý ráno podívat do zrcadla a být pyšný na práci, kterou médium odvádí,“ říká Piskáček. Mezi studenty vzbudil jeho projev nebývalý ohlas. „Asi nejvíce mne překvapilo, když vyhodil 110 pracovníků redakce a vlastně tím hodně získal. Vytvořil tak nový jednotný newsroom,“ sděluje své dojmy student prvního ročníku Martin Rodigari (22).

VOŠP je jako mediální rodina

Absolventům, kteří na festival Všemi směry přišli předávat své zkušenosti, se často po dlouhé době naskytla také příležitost se znovu setkat se starými přáteli. „Některé jsem neviděl od té doby, co jsem odešel ze školy. Připadá mi super, že se potkávám s lidmi, se kterými jsem se neviděl strašně dlouho a se kterými jsem toho hodně zažil. A ještě se můžu setkat s lidmi, kteří teď točí pro Seznam,“ chválí si Zdeněk Bašus. Absolventi také poslouchají vystoupení svých dávných spolužáků, nebo s nimi popíjejí na balkóně a sdělují si novinky z osobního i pracovního života. Atmosféru oceňuje i absolvent a redaktor Deníku N Jakub Zelenka (29). „Jestli je VOŠP něčím specifická, tak je to rodinná atmosféra. Generace, které ji vystudovaly, se na školní festival vracejí. Doteď mám hodně nejlepších přátel, které jsem potkal na této škole,“ říká Zelenka.

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

Generace20
+
S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

23. 05. 2019

Že nejde jen o poblázněné hormony po porodu, ale o projevy deprese, Lucii naplno došlo až ve chvíli, kdy pomýšlela na sebevraždu. Ačkoliv psychické potíže postihnou v těhotenství nebo po porodu jednu z pěti žen, systematická péče o ně stále pokulhává. O zavedení screeningu, který ohrožené ženy včas odhalí, se snaží doktoři z Národního ústavu duševního zdraví ve spolupráci s porodnicí v Neratovicích.

Porod 35leté Lucie byl dlouhý, bolestivý a se zásahy lékařů. „Věděla jsem ale, že jednou skončí, netušila jsem, že opravdové peklo přijde až pak,“ vypráví Lucie. Už v porodnici ji trápily vracející se vzpomínky na porod, bolestivé kojení a velká únava. Psychicky špatně se cítila i po příchodu domů. Jediné, co jí běželo hlavou, bylo, že chce zpět svůj život, kdy se mohla vyspat a necítila stále takovou fyzickou bolest. Večer si přála, aby se už neprobudila. Cítila se, jako by na sobě měla těžkou černou deku, která nešla sundat a tlačila ji k zemi, což je klasický projev deprese.

Jedna z pěti žen

Lucii trvalo čtyři měsíce, než si uvědomila, že její psychické stavy nejsou dány jen běžným hormonálním výkyvem po porodu. „Stále jsem hledala hranici toho, co je ještě normální. Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem začala pomýšlet na sebevraždu jako na jediné řešení,“ říká. Psychické obtíže v těhotenství nebo v období do jednoho roku po porodu zažije podle údajů z kampaně ke Světovému dni duševního zdraví matek jedna z pěti žen. Nejčastěji jde o deprese a úzkosti. V České republice přesto zatím chybí specializovaná péče i program, který by pomohl ohrožené ženy včas rozpoznat.

O změnu se snaží odborníci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), kteří ve spolupráci s porodnicí v Neratovicích spustili screening psychických obtíží v těhotenství a po porodu. „Včasné rozpoznání obtíží pomáhá předcházet jejich prohloubení a rozvoji těžkých depresí a úzkostí, které je pak nutné intenzivně léčit, občas i za cenu hospitalizace,“ vysvětluje garant programu doktor Antonín Šebela z NUDZ.

V praxi screening vypadá tak, že ženy vyplní na tabletu otázky zaměřené na depresivní a úzkostné projevy, které se pak automaticky vyhodnotí podle celosvětově uznávané bodové škály. Pokud v dotazníku vyjdou vyšší známky rizika duševní nepohody, ozve se dotyčné ženě sestra z ambulance v Národním ústavu duševního zdraví a nabídne jí osobní konzultaci.

Sebevražda jako vysvobození?

Rozšíření screeningu do dalších porodnic je zatím jen ve fázi příprav. „Mapujeme síť poskytovatelů psychologické a psychiatrické péče, aby bylo ženy kam odkazovat pro pomoc. Zapojení dalších míst ale určitě v plánu máme,“ říká Antonín Šebela. První ohlasy na screening jsou velmi dobré. Ženy říkají, že jde o důležité téma, které se zatím příliš neřeší.

Kdyby se psychice Lucie někdo věnoval už po porodu, je možné, že by se její nastupující obtíže podařilo odhalit včas. Lucie nakonec začala chodit na psychoterapii a její stav se postupně zlepšoval. Hodně jí pomohla také podpora rodičů, i když za nimi musela jezdit přes celou republiku. Rok po porodu říká: „Už se neděsím každého dne, odeznělo vyčerpání a beznaděj, a uklidnily se i moje emoční výkyvy. Stále ještě chodím na terapii. Snažím se být opět člověkem, ženou. Ne jen stvůrou a troskou jako uplynulé měsíce.“

Autor: Veronika Kubrichtová

Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AFPO ČR.

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Generace20
+
Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

22. 05. 2019

Manželství je loterie. Každý druhý pár v Česku se podle statistik rozvede. Ti, kterým to vydrželo, mluví o vzájemné úctě a respektu. Ve vztahu podle nich nesmí chybět čas na společné, ale i vlastní zájmy. Inspiraci, jak partnerství udržet v kondici, jsme hledali u těch, kteří jsou spolu už víc než čtyři desítky let.

Manželé Pánkovi spolu žijí třiačtyřicet let. Seznámili se už během studia na vysoké škole, hned po ní se vzali. Rudolf Pánek i po tolika letech říká, že je šťastný chlap a váží si toho, že může být pro ženu Markétu přítelem a ochráncem. „Univerzální recept na manželství ale neexistuje, protože stejně jako je každý člověk originál, tak je to i se vztahem. Úsměv na tváři drží vztah ve správné rovině,“ shodují se Pánkovi. Všechny těžkosti života se podle nich dají zvládnout s trochou pokory a vzájemnou pomocí.

Podobně jsou na tom Miroslav a Marie Šigutovi, kteří za 60 let manželství poznali, jak potřebné jsou tolerance a komunikace. Potkali se na pouťové zábavě a před svatbou spolu chodili tři roky. „Myslím si, že než se lidé vezmou, měli by spolu zkusit žít,“ říká partnerka, která před svatbou se svými milým nebydlela, a možná i proto měli těžší začátky. Vztah jim ale vydržel. Mají dvě děti a hodně času věnují rodině. „Důležité je, aby měl jeden druhého pořád trochu rád. Každý člověk je jiný, ale je potřeba, aby k sobě ti dva byli tolerantní,“ tvrdí Šigutovi.

Přizpůsobit se druhému

Také Lenka a Jiří Schmidovi mají i 47 let po svatbě stabilní partnerství, ale myslí si, že úplná rovnováha ve vztahu není vždy nejlepším stavem. Některé páry jsou podle nich po delší době spolu pouze ze zvyku nebo kvůli majetku. „Hlavní je výběr partnera. Kdo to ale odhadne dopředu? Podle nás by mělo být spokojené manželství hlavně o tom, přizpůsobit se tomu druhému. A nedělat to pod tlakem, ale proto, že sami chceme,“ vysvětlují Schmidovi.  

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Generace20
+
Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

21. 05. 2019

Pochází ze slavného rodu Antonína Dvořáka a Josefa Suka, přesto se u Jana Suka (67) místo hudebního talentu rozvinulo nadání literární. Jedno ale mají společné – skladatel i jeho vnuk napsali mnoho svých děl v domě v Křečovicích. Skladatel zde v letech 1920–1933 psal symfonickou skladbu Epilog, jeho vnuk Jan o necelých 80 let později třeba esejistické texty Jména v soumraku času. Stavení skladatele Josefa Suka je nyní muzeem, kde Jan Suk žije i provádí turisty.

Očekávalo se od vás, že půjdete ve stopách svých slavných předků?
Když jsem byl malý, tak si samozřejmě všichni mysleli, že budu také geniální muzikant, i když dědečka jsme už nezažil. Možná jsem na to měl, ale nějak jsem se „zašprajcoval“. Strašně na mě působil tlak rodiny, hlavně mé maminky, která si strašně přála, abych byl muzikantem. Vím, že to myslela dobře, ale odmítl jsem být hudebníkem a přestal jsem na truc chodit do houslí.

Nakonec jste vystudoval estetiku a začal jste se věnovat literatuře. Dá se tedy říct, že vás příslušnost ke slavnému hudebnímu rodu nijak neovlivnila?
Mě hlavně formovalo to stavení po dědečkovi Sukovi v Křečovicích, kde jsem vyrůstal a nyní je z něj muzeum Josefa Suka. Pohádková zahrada, ale i ten dům plný starého barokního nábytku, sekretářů a starých alb s fotografiemi. Pohyboval jsem se pořád v krásném prostředí, což mě formovalo v estetickém cítění, které jsem se pak rozhodl prohloubit studiem estetiky. Nakonec jsem ale v sobě objevil literární talent a jsem básník, spisovatel, literární kritik a publicista.

Můj dědeček Josef byl milý člověk, kterého znal ve své době každý.

Pro vašeho dědečka byla křečovická usedlost zdrojem inspirace při psaní skladeb. Máte to podobně?
Ano, i když jsem žil dřív Praze, nikdy jsem tam nic nenapsal. I ten nejobyčejnější článek do novin jsem vždycky jel napsat do Křečovic. To místo mě stejně jako mého dědečka, který zde napsal mnoho svých skladeb, jako například Epilog, nějakým způsobem stále inspiruje. Ten genius loci, i když je ten výraz trochu zprofanovaný, tady opravdu je.

Takže jste nakonec za své slavné předky rád?
Má to své výhody, ale i negativa. Někdy mi to, že se jmenuji Suk i ubližovalo. Potýkal jsem se hlavně s malou českou závistí. Všichni mysleli, že si žiju jak v bavlnce a mám všechno snazší. Vadilo mi to, protože to není pravda a nikdy nebyla. Vždycky jsem se snažil, abych se neprezentoval pouze jako potomek slavného rodu Antonína Dvořáka a Josefa Suka.

Teď se k tomu ale hlásíte, třeba právě tím, že žijete ve stavení po svém dědečkovi…
Bral jsem to jako jednu z povinností, která se od potomků očekává, že se budou starat o památku svých předků. Objekt se skládá se ze dvou stodol, zahrady a dvou domů. V jednom z nich bydlím, ve druhém je muzeum, ve kterém dělám průvodce.

O českou hudbu se začínají zajímat Asiaté.

Do roku 2001 byla průvodkyní v muzeu vaše dnes již zesnulá maminka, která si ještě pamatovala skladatele Josefa Suka. Jak na něj vzpomínala?
Moje maminka znala dědečka poslední dva roky jeho života. Vzpomínala na něj jako na milého, občas až přecitlivělého člověka, který nikomu nedokázal říct ne. Měl velkou vazbu na křečovický kraj, nejen inspirační, ale i sociální. Každý ho znal. I ti lidé, kteří třeba neměli vztah k jeho hudbě. Už tehdy byly nějaké ty první nahrávky a ještě za jeho života se už některé jeho skladby hrály v rádiu. Někteří prý říkali – ten pan Suk je strašně hodnej, ale my té jeho muzice vůbec nerozumíme.

Platí i dnes, že ho v Křečovicích zná každý?
Obávám se, že ne. Někteří návštěvníci památníku mi vyprávěli, že když nemohli dům Josefa Suka najít, ptali se někoho z místních, kde že se to muzeum nachází. A oni se prý podivili a řekli: „Tady je nějaké muzeum?“ Ale já doufám, že to jsou výjimky.

Jak velký je o muzeum zájem?
Ročně sem přijde tak dva až dva a půl tisíce lidí. Počet návštěvníků zachraňují hlavně hromadné výpravy škol a zájezdy důchodců. Dnes už je i dost návštěvníků z ciziny. Mám třeba teď ohlášený zájezd čtyřicet Holanďanů. Loni tady byla skupina asi třicet Francouzů, dokonce tu byli i Číňané a Japonci. Už i Asiaté se začínají zajímat o českou hudbu.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“