Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Generace20
+
Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

02. 03. 2019

Na Kanárské ostrovy se lidi často jezdí ubytovat do luxusních hotelů se službami all inclusive. Student s omezeným rozpočtem si takovou dovolenou dovolit nemůže. Skvělé zážitky se ale "na Kanárech" dají pořídit i za pár tisíc korun.

V únoru je na Tenerife moře ještě dosti studené, ale i to má dost výhod. Není tam tolik turistů, příroda je ale krásná celoročně a celá dovolená tu dá pořídit levně. Ostrov je tak malý, že se dá přejet autem do dvou hodin. Pěšky je to ale podstatně náročnější. Student s omezeným rozpočtem takový problém řeší jednoduše – stopováním. 

„V jednom průvodci jsem četla, že na Kanárech se stopuje v průměru osm minut,“ říká mi kamarádka Bára, s níž jsem na Tenerife v únoru vyrazila. Tohle pravidlo se nám brzy potvrzuje. Někdy stopujeme třeba čtvrt hodiny, jindy zase jen minutu. A to i když nám hned na začátku dovolené místní tvrdí, že lidé na Tenerife moc stopaře příliš neberou, protože se bojí. Říkají i to, že je tu zakázáno stanovat. Policie to podle nich hlídá a trestá přísnými pokutami.

Dlouhá bílá peřina 

Časem sice poznáváme, že na odlehlé pláži daleko od města se spát dá. Později ale přeci jen raději hledáme levná ubytování pod střechou. Tím se nám cena za dovolenou o něco zvyšuje. Pěšími túrami a stopem prozkoumáváme ostrov křížem krážem. S ohledem na počasí, které je na Tenerife velmi proměnlivé, si plány na výlety děláme vždy až ráno.

Jedním z nich je výšlap na sopku Pico del Teide (3718 m. n. m.). Na kopec, který se tyčí uprostřed malého ostrova, se dá vyjet lanovkou, my ale jdeme pěšky. Přespáváme v hostelu pod vrcholem sopky, protože chceme s dalšími šedesáti přespávajícími pokořit vrchol při východu slunce. Oblečené v bundě a termoprádle s čelovkou na hlavě a s osmnácti kilovou krosnou na zádech se ráno po dvouhodinové cestě dostáváme nahoru. Tam na některých místech vyvěrá síra, jejíž zápach se sebe smývám ještě dva dny. Před námi je slunce, které se dere z mraků vypadajících jako nekonečně dlouhá bílá peřina. Na druhé straně vidíme stín sopky promítnutý světelnými paprsky na moře či mraky. Tento nádherný okamžik si chceme zaznamenat, při focení nám ale mrznou ruce, a tak foťáky zase rychle uklízíme. 

Deset za šestku 

Náš low cost je výlet plný zážitků, ale i ovesných kaší, müsli tyčinek, čínských polévek a těstovin s omáčkou z pytlíku. Obědy kvůli pěším túrám vypouštíme, o to víc se radujeme ze snídaní a večeří. Výhody to má hned dvě. Za jídlo moc neutratíme a navíc do Česka přijedeme o pár kilo lehčí. Ušetřily jsme i za letenky. Na cestách na ostrov a zpátky trávíme dohromady dva dny, během kterých několikrát přesedáme do autobusů a letadel. Cesta nás ale vyšla na pouhých 3203 korun. A konečný rozpočet nám ukazuje 6000 korun za osobu. 

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Generace20
+
Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Generace20

Autor: Jiří Lizec

02. 03. 2019

Výsledkové listiny z několika posledních sezón dokazují, že v českém moderním pětiboji vzrostl počet mladých závodníků až o desítky procent. Za tímto nárůstem je například spolupráce s plaveckými a běžeckými kluby.

Moderní pětiboj nepatří mezi masové sporty. I tak ale pouhých 180 závodníků v roce 2013 varovalo pětibojařský svaz, že sport v Česku vymírá. Organizace proto začala hledat cestu, jak spolupracovat s dalšími kluby – třeba běžci nebo plavci. A v loňské sezóně už se počet registrovaných závodníků zdvojnásobil. „V posledních letech se zvyšuje konkurence na závodech ve všech kategoriích. Dříve jsem soupeřil se stále stejnými lidmi, teď se pokaždé objeví někdo nový,“ říká pětibojař Adam Koželuh (17). Ten ještě před dvěma lety stál na stupních vítězů v juniorské kategorii Českého poháru, loni už nestačil ani na první desítku.

Vznik moderního pětibojeModerní pětiboj je uměle vytvořený sport, vymyslel ho baron Pierre de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her. Jeho hlavní myšlenkou je ukázat schopnosti, které by měl mít každý bojovník. Tedy umět šermovat, střílet, plavat, běhat a jezdit na koni.

Českému svazu moderního pětiboje se osvědčila zejména spolupráce s plaveckými kluby. „Pamatuji si, jak přišla dcera Karolína domů z plaveckého tréninku s tím, že začíná dělat moderní pětiboj. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. Trenéři mi vysvětlili, že se bude zakládat oddíl moderního pětiboje a děti z plavání do něj mohou bez problému přejít. Dokonce dcera dělala nějaký čas oba sporty zároveň,“ popisuje svou zkušenost Jana Křenková, matka juniorské reprezentantky v moderním pětiboji.

Jezdectví až nakonec

V moderním pětiboji se jednotlivé disciplíny přidávají postupně. Nejmladší kategorie do jedenácti let závodí pouze v plavání a běhu. Po dvou letech se přidá střelba a následně také šerm. Kompletní moderní pětiboj, včetně jízdy na koni, si závodnici vyzkouší až v osmnácti letech. „Začínal jsem se závodním plaváním a postupně jsem se dostal až k modernímu pětiboji. Nejvíce mě lákala střelba. Byl to takový adrenalin, zastřílet si z opravdové zbraně,“ popisuje své začátky Koželuh.

Rodiče postupné přidávání disciplín vítají. „Nabalování jednotlivých disciplín je fajn. Děti si tak osahají sporty postupně. Do ruky se jim dostane zbraň až ve chvíli, kdy mají sílu a schopnost s ní správně manipulovat,“ popisuje otec dvou závodníků Petr Míka (44). Začínajícím závodníkům tak obrazně stačí plavky a kraťasy. S ostatním vybavením pomáhá začínajícím závodníkům pětibojařský svaz, který ho do oddílů půjčuje. „Oddíly mají spoustu erárního vybavení, není tedy potřeba hned od začátku investovat do těch nejdražších věcí,“ dodává Míka. Svaz tak chce ukázat, že oproti očekávání řady rodičů nemusí jít o nijak drahý sport.

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Generace20
+
Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

02. 03. 2019

Nekončící protesty „žlutých vest“ a demonstrace ve Francii zasahují i do života českých studentů, kteří do země jezdí v rámci studijního programu Erasmus. Kromě zkoušek a učení se musejí potýkat i s neustálými stávkami, které například komplikují dopravu. Navzdory tomu, i přes dřívější teroristické útoky, se většina českých studentů ve Francii cítí bezpečně.

Cesta, která by normálně trvala přes hodinu po dálnici, náhle zabrala kvůli stávkám čtyři hodiny kostrbaté jízdy po okresních silnicích. „Stávky začaly v sobotu 17. listopadu velkou blokádou silnic a dálnic. Mohu potvrdit, že to příjemné nebylo, protože jsem tu zrovna měl návštěvu z Prahy a měli jsme půjčené auto,“ vypráví student pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (UK) Pavel Šíp (23), který je teď na Erasmu ve městě Amiens. Velkým tématem ve Francii je totiž hnutí žlutých vest, které protestuje od listopadu 2018 proti rostoucím cenám pohonným hmot a zdražujícím se životním nákladům. K demonstrantům se nyní přidali i radikálové, kteří požadují mimo jiné odstoupení prezidenta Emmanuela Macrona.

Protesty jako každodenní rutina

I když se hnutí žlutých vest přeci jen zvyklostem vymyká, ve Francii jsou stávky poměrně běžná věc. Život zahraničních studentů ovlivňují nejčastěji dopravními komplikacemi. „Francouzi jsou národ, který pořád stávkuje. Za tu dobu, co jsem byla v Rennes, což je malé město, jich tam bylo mnohem víc než v celé Praze za celý rok. Často se mi stávalo, že měl školní autobus zpoždění, protože byla někde nějaká stávka,“ vzpomíná studentka VŠE Kateřina Cagalová (24).

Mediální obraz Francie působí ale mnohem nebezpečněji než jak vypadá skutečnost přímo na místě. Studenty na Erasmu  stávky neodrazují a v zemi se nebojí. „Na žluté vesty se přilepili všichni radikálové, kteří chtějí vše ničit a zapalovat, proto to na začátku vypadalo trochu děsivě. Teď jsou demonstrace kontrolované a chodí na ně čím dál méně lidí,“ líčí Šíp a dodává, že místní jsou protesty spíše otrávení. Ti, kteří znají situaci ve Francii pouze z televize, ale strach přiznávají. „Nevím, jaká je tam situace nyní. Občas ale sleduji dění na internetu a do Francie bych se bála. Vím, že se podobné situace mohou stát i jinde, ale je to menší pravděpodobnost,“ říká studentka Univerzity Karlovy Lenka Peprníková (21).

Národnostní rozdíly na školách

Kromě demonstrací čeští studenti potýkají sledují i další problémy. Jedním z nich jsou rasistické předsudky. „Francie je podle mě obecně bezpečná, jezdím tam ráda. Mezi studenty se ale víc než stávky dlouhodobě řeší rozličnost kultur,“  říká Cagalová. Ona sama přitom setkávání s lidmi z jiných zemích vnímá pozitivně. Na hodinách opakovaně spolupracuje vnárodnostně namixovaných týmech a dokonce studenti mají i speciální prezentace, aby se dozvěděli o zvycích a tradicích jiných kultur. „Co mě tady opravdu netěší je vlna antisemitismu. Myslím, že už se o tom mluvilo i ve zprávách v Česku. V kuchyňce na koleji máme mapu světa se všemi vlajkami a někdo jich pár vystříhal. Mimo Rusko a KLDR je vystřižená taky vlajka Izraele,“ líčí Šíp. Souhlasí ale, že se univerzita snaží předsudky odstranit a na hodinách se o rozdílnosti kultur také učí.

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Generace20
+
Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Generace20

Autor: Petra Macháčková

28. 02. 2019

Nedávný výrok ministryně obchodu a průmyslu Marty Novákové o mobilních datech v Česku znovu rozpoutal veřejnou debatu o cenách tuzemských operátorů. Z mezinárodních srovnání vyplývá, že Češi mají jedno z nejdražších volání. Podobně jsou na tom v Evropě jen lidé ve Španělsku nebo nebo Nizozemsku.

Politici slibují levnější data a volání už více než dva roky, přesto ale Česká republika nadále kraluje žebříčkům zemí s nejdražšími daty a voláním. Bývalý předseda vlády Bohuslav Sobotka před dvěma lety sliboval levnější mobilní data a připojení, ale nic se nezměnilo. Podobně změnu nyní slibuje současný premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš a další politici. 

Podle loňského průzkumu americké společnosti Strategy Analytics pro Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj  mají Češi jednoznačně nejdražší volání ze 37 zkoumaných států. Modelový příkladem je uživatel, který měsíčně uskuteční 100 hovorů, pošle 140 SMS zpráv a stačí mu data ve výši 0,5 GB. Taková služba vyjde například obyvatele JižníKoreji  šestkrát levněji než Čechy. „Podíl výdajů za telekomunikační mobilní služby byl v Česku loni o 60 % vyšší než průměr EU. Ve srovnání s Německem byl vyšší o 65 % a ve srovnání s Rakouskem dokonce o 90 %,“komentuje průzkum hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil.

Finanční zátěž pro studenty

Podobně na chvostu jsou na tom podle analýzy společnosti Point Topic Češi s mobilními daty a tarifními balíčky. Za jeden GB stažených dat prostřednictvím mobilní sítě LTE zaplatí nejvíce v Evropě. V průměru je vyjde na 146 korun (6,5 USD). Po Česku následuje už jen Španělsko a Nizozemsko s cenou přes pět dolarů. Naopak nejméně jeden GB stojí ve Finsku, Švýcarsku a Rakousku, a to kolem deseti centů. 

Vysoká cena za mobilní data, ale i za volání, je velkým problémem zejména pro mladé uživatele, kteří chtějí být neustále online. „Mám tarif za 400 Kč. Disponuji sice neomezeným voláním a SMS zprávami do všech sítí, ale data na měsíc mám jen okolo 200 MB. To ale spotřebuji velmi rychle, takže musím hojně vyhledávat wi-fi. Jinde ve světě bych za takovou cenu měl i stonásobek dat,“ uvádí student Lukáš Tomčal (22). O něco spokojenější jsou ti studenti, kteří si nemusejí výdaje za telefon platit sami. „Já jsem se svým tarifem spokojena. Mám neomezené volání, SMS zprávy a přibližně šest GB dat, a to mi stačí, ale připadá mi to za necelých 700 Kč hodně. V současné chvíli mi telefon platí rodiče, sama bych si to moc nemohla dovolit,“ přiznává studentka Lucie Loosová (20).

Ceny se liší napříč republikou

V průměru tuzemští uživatelé měsíčně za telefon zaplatí okolo 670 Kč. Ceny se také liší podle věkové kategorie. Důchodci za telekomunikační služby platí v téměř o 160 korun méně, než je český průměr. Rozdíl je také v lokalitě. „Nejvíce utrácí obyvatelé Prahy (750 Kč), středních Čech (740 Kč) nebo obyvatelé Karlovarského kraje (740 Kč),“ upozorňuje analytik České spořitelny Pavel Vaněček. V průměru nejnižší míru útraty mají lidé na Vysočině, kde za tyto služby uživatelé zaplatí méně než 600 korun měsíčně.

Podle expertů i podle politiků, kteří se nyní o téma mezi sebou přetahují, levnější data a volání Čechům zajistí až příchod nového operátora. Ten by se na trhu mohl objevit už začátkem příštího roku. Český telekomunikační úřad vypsal na letošní rok aukci o nové frekvenci, na kterých by se mohl zatím neznámý nováček usídlit.

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

Generace20
+
I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

28. 02. 2019

Na vlastní kůži poznala, jaké to je bojovat s Islámským státem. Kurdská novinářka Lína Issová sledovala válku v severoiráckém Mosulu z první linie. Devět měsíců ve městě pracovala jako fixerka pro zahraniční novináře, tedy jako někdo, kdo je dokáže dovést až na místo bojů, ale také zpátky. O své zkušenosti a vzpomínky se podělila s návštěvníky debaty, která byla součástí přehlídky filmů s blízkovýchodní tématikou Arabské noci. Ta se uskutečnila v pražském kině Lucerna třetí únorový víkend.

V Mosulu jste devět měsíců působila jako fixerka. Získávala jste kontakty, překládala a sbírala informace pro zahraniční novinářeBylo pro vás, jako pro ženu, náročné ocitnout se přímo ve středu válečného konfliktu?
Těžké byly hlavně začátky. Musela jsem si s tamními lidmi najít společnou řeč a vytvořit si nějaké vztahy. Zkrátka docílit toho, aby mi důvěřovali. Ze začátku bylo těžké získat souhlas vojáků, abych s nimi mohla jít do přední linie a ocitnout se tak v samotném ohnisku boje. Musela jsem jim pokaždé vysvětlovat, že tam musím být a že je to moje práce. Časem mě ale začali respektovat a dovolili nám s českou kameramankou Janou Andertovou zůstat v jejich blízkosti poměrně dlouhou dobu. Také nás bránili. Kdyby se nám něco stalo, měli by velký problém i oni. A to už jenom proto, že nás tam pustili. Ženy tam být nesměly. 

Co bylo náplní vaší práce? 
Naše práce spočívala v tom zachytit vojáky přímo na místě při boji. Proto jsme k nim musely být hodně blízko. Každý den jsme se snažily dostávat do první linie. Tam ale nebyla ani chvilka klidu. Věděly jsme, že odstřelovač nebo mina můžou být kdekoliv. Doteď si pamatuji, jak jsme si jednou udělaly malou přestávku. Z ničeho nic přímo přede mě dopadla raketa. Naštěstí nevybouchla, jen udělala díru ve stěně. Byl to ale velký šok. Ještě dnes si představuji, že kdyby vybouchla, nikdo z nás by nepřežil.

Kolik takových chvil, kdy jste si říkala, že je to váš konec, jste zažila?
Víte, jak bojují válečníci Islámského státu? Často používají takzvané autobomby, auta s výbušninou, ve kterých se nachází jejich voják, který bombu odpálí. Jednou se mi podařilo ve vysílačce zaslechnout, jak se vojáci ISIS baví o tom, že je někde autobomba. Hned jsem řekla Janě a ostatním, že musíme utíkat. To bylo taky poprvé, kdy jsem viděla, jak utíkají majorové. Pro mě to ale bylo velmi náročné. Měla jsem na sobě helmu, kameru a neprůstřelnou vestu, která vážila dvacet kilo a bylo mi v ní strašné vedro. Běželi jsme dlouho, a když už jsem nemohla, tak tehdy jsem si řekla, že to je můj konec. Nemohla jsem běžet ani jít. Jeden voják ke mně přišel a ptal se, proč neběžím. Strkal do mě, abych běžela a říkal, že auto je blízko. Naštěstí nakonec nevybouchlo.

Situaci v přední linii popisuje i film Bojovnice slunce, o kterém jste s diváky debatovala. Odráží podle vás to, jak to v Iráku skutečně vypadá?
Film Bojovnice slunce zachycuje jen malou část toho, co se v oblasti odehrává.  Je ale pravda, že lidem v severním Iráku šlo o přežití. Bojovali jak ženy, tak i muži, a nejen Kurdové. Takže i křehká dívka, která vypadá, že má slabé tělo, se může chopit těžké zbraně a bojovat.

Z Iráku jsem měla noční můry

Z Mosulu jste odjela více než před rokem. Zanechaly na vás zkušenosti z války nějaké následky? 
Ze začátku jsem měla noční můry a když jsem se probouzela, nevěděla jsem, kde jsem. Jestli v Mosulu, doma v Sýrii, nebo na nějakém jiném místě. Ale díky bohu mám okolo sebe spoustu přátel, kterým se mohu vypovídat, a pak se cítím mnohem lépe.

Během debaty jste se zmínila o dokumentu, na kterém v současnosti společně s Andertovou spolupracujete. Co konkrétně chcete snímkem ukázat?
Chceme udělat dokument o Kurdech jako o jednotném národě. Chceme odvyprávět jejich příběh od dávných časů do současnosti. Ukázat, v jakém prostředí žijí, jakým jazykem mluví. O jejich politických problémech a situaci Kurdů obecně. Proč nemají dodnes svou zemi. Proč prosí o její zřízení. Zkrátka tím vším chceme poukázat na problematiku Kurdů a přilákat pozornost veřejnosti. 

Momentálně žijete v Praze pod mezinárodní ochranou. Pracujete i na něčem jiném, než na dokumentu o Kurdech? 
Jelikož jsem studovala žurnalistiku na univerzitě v syrském Damašku, hledám si teď místo v českých novinách, kde bych mohla psát například i o problémech na blízkém východě. A to je můj částečný plán do budoucna. Vím, že k psaní budu potřebovat český jazyk. Proto nyní chodím na kurzy.

V Česku si hledáte práci. Chcete tu zůstat? 
To je velmi složitá otázka. Nikdo ze Sýrie nemůže říct, jestli se tam vrátí, nebo ne. V současné době tam není bezpečno. Snažím se začít budovat svůj život tady. Líbí se mi tu. Cítím se v této zemi komfortně a mám tu spoustu přátel, kteří mi pomáhají a dávají mi síly dělat mou práci. Takže pokud se to podaří, zůstanu v Česku.

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Generace20
+
Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Generace20

Autor: Monika Kabourková

28. 02. 2019

Svět financí je pro mladé lidi mnohdy velkou záhadou. Podle osobního bankéře Adama Vrány je však finanční gramotnost zásadní, pomáhá často uchránit od pasti dluhů a exekucí. Stát si je těchto mezer ve znalostech vědom a pokouší se přes různé projekty mladé lidi finančně vzdělat.

Když bylo vyučenému pekaři Ondřeji Filipovi (27) dvacet let, o tom, jak funguje svět peněz mnoho nevěděl, podobně jako většina jeho vrstevníků.„Bylo to něco, co mě vůbec nezajímalo a šlo naprosto mimo mě. Neměl jsem stavební spoření ani penzijní připojištění, prostě nic. Hlavní pro mě bylo najít si po škole práci a začít makat,“ říká Filip. Jeho vrstevník Adam Vrána (23) má naopak ve světě peněz docela jasno. Pracuje jako osobní bankéř a finanční negramotnost, kdy lidé nerozumí financím a neumí s nimi správně zacházet, považuje za jeden z významných problémů dnešní doby. „Více než polovina lidí, se kterými přijdu během práce do styku, nemá dostatečné informace o tom, jak správně naložit se svými financemi. Je přitom žádoucí, aby v budoucnosti nebyli odkázáni na půjčky, ale mohli se spolehnout na své finanční rezervy,“vysvětluje Vrána. Přehled má podle něj spíše starší generace, která má s finanční gramotností zkušenost a uvědomuje si, že bez úspor a rozumného nakládání s penězi se může ocitnout v problémech.

Dluhy kvůli poznámce pod čarou

Filip nejdříve pracoval jako pekař. To ho však tolik nebavilo, a tak si našel práci v pizzerii. Při podpisu pracovní smlouvy si však pořádně nepřečetl dodatky pod čarou. Podepsal smlouvu, která běžně náleží osobám samostatně výdělečně činným-živnostníkům, kteří si podle zákona musí zdravotní a sociální pojištění hradit sami. „V podstatě jsem o placení sociálního a zdravotního pojištění nic moc nevěděl, a tak jsem to nechával být,“ popisuje Filip.

Svou chybu si Filip plně uvědomil až o pět let později, když se rozhodl odejít z pizzerie a najít si o něco lépe placenoupráci. „Těsně před nástupem jsem zjistil, že mám dluh přes dvě stě tisíc korun za neodvádění sociálního a zdravotního pojištění, ke kterým naskákaly úroky,“ říká Filip. Žádná upozornění mu v průběhu pěti let nechodila, protože změnil bydliště. „V té chvíli jsem byl neskutečně naštvaný, ale věděl jsem, že už nic nezmůžu a je pozdě se rozčilovat. Dostal jsem se do exekuce,“ vzpomíná Filip. Musel si najít další práci, aby zvládl splácet a zároveň normálně žít: „Měl jsem mizerně placené práce a žil od výplaty k výplatě.“

Vzdělávácí programy od státu

Je tomu půl roku, co má Filip všechny dluhy splacené. Přesto si nemůže vzít žádnou krátkodobou půjčku nebo třeba hypotéku. „Jsem v insolvenčním rejstříku, ve kterém budu zapsaný ještě dalších pět let. To pro mě znamená, že jsem se označení dlužníka ještě úplně nezbavil,“ přiznává Filip. O tom, že finanční gramotnost je v životě potřebná, se sám přesvědčil až poté, co začaly problémy. „Kdybych měl o lepší přehled a měl založený například spořící účet, tak jsem mohl mít vše splacené mnohem dříve, díky uspořené peněžní rezervě. Největší chybou ale bylo, že jsem pořádně nečetl smlouvu. Takovou chybu už nikdy neudělám,“ říká Filip. Podle finančního poradce Adama Vrány je to problém, který vzniká už při komunikaci rodičů s dětmi. Mladí většinou o jejich zkušenosti a rady nestojí, i když by se díky nim mohli vyhnout budoucím problémům. „Ponaučil jsem se, a nyní se snažím spořit peníze stranou. Například jsem si sjednal penzijní připojištění,“ dodává Filip.

Lidí, kteří skončili v exekuci, stejně jako Filip, jsou v Česku desítky tisíc. V roce 2017, za nějž jsou dostupná poslední kompletní data, to bylo 69 000 mladých lidí ve věku od 18 do 29 let. Celkem je v Česku v exekuci zhruba 900 tisíc lidí. Problémy s nedostatečnou finanční gramotností se snaží řešit stát například tím, že téma je součástí učebních osnov základních škol. Jde však jen o několik hodin v roce. Do řešení se zapojila například i Česká národní banka, která v roce 2016 spustila web Peníze na útěku. Zde si mohou zájemci vyzkoušet jak tvořit rodinný rozpočet, nebo se naučit, jak spořit. 

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Generace20
+
Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Generace20

Autor: Jiří Charvát

28. 02. 2019

Do místa největší jaderné havárie v dějinách lidstva vozí cestovní kanceláře tisíce návštěvníků. Za rok 2017 to bylo podle ukrajinských úřadů téměř 60 tisíc lidí. Velký zájem turistů s sebou přináší i problémy a dříve tajemná apokalyptická atmosféra z oblasti téměř vymizela.

Málokdo by v letech po černobylské havárii čekal, že se z Černobylu jednou stane vyhledávaná turistická atrakce. V roce 2011 ale ukrajinská vláda jednu z nejradioaktivnějších oblastí světa oficiálně otevřela pro veřejnost. Od té doby ji navštívily stovky tisíc zvídavých turistů z celého světa. Nechybějí mezi nimi ani Češi. „Je to asi lidská přirozenost, pídit se po různých tajemstvích a záhadách. To může na první pohled nabízet právě oblast Černobylu, o které kolují mýty, jako například o výskytech zmutovaných zvířat či nejrůznějších anomáliích,“ říká student Karel Macík (24), který Černobyl navštívil vloni na jaře. Jak se ale mohl přesvědčit, nic z podobných legend ve skutečnosti není pravda. V zóně se nepohybují mutanti, ale běžná zvěř.

Část Pripjati stále funguje 

V Černobylu žijí znovu i lidé. Jde o dělníky pracující na výstavbě sarkofágu nad někdejším reaktorem. Po explozi v roce 1986 oblast Černobylu zamořilo velké množství radiace, která z místa výbuchu dodnes uniká. Proto byla poškozená budova zakryta masivním sarkofágem z oceli a betonu. K němu je skupinám povolen přístup na nějakých dvacet metrů. „Zajímavé je, že podle průvodců je povolen vstup jednotlivcům s doprovodem i dovnitř sarkofágu. Na to je ale potřeba týdenní školení,“ říká Macík. Jak se na místě dozvěděl, zůstávají zde stále oblasti, kam se nesmí, jako například silně zamořený Rudý les. „Radioaktivita je na většině míst již velmi malá, člověku téměř neškodná. Na dozimetrech (měřič radioaktivity pozn. redakce), které nám propůjčili průvodci, jsme naměřili větší množství radiace jen na soše Lenina v Pripjaťi,“ vysvětluje středoškolský učitel Tomáš Botlík (26). Ten navštívil bývalou jadernou elektrárnu a takzvané město duchů letos v lednu.

Právě město Pripjať, které se nachází poblíž elektrárny, bývá hlavním lákadlem pro turisty. Kvůli radioaktivitě bylo kompletně evakuováno, lidé si s sebou mohli vzít jen to nejdůležitější, vše ostatní museli ponechat na místě. „Jel jsem do Černobylu především kvůli Pripjati. Přestože nejsem fanoušek urbexu (prozkoumávání opuštěných měst a budov pozn. redakce), není na světě mnoho mrtvých měst, obzvlášť pak takhle zachovalých,“ přiznává Novák. Od průvodců se dozvěděl, že jde o jedno z nejmladších opuštěných míst na světě. Zároveň ale jisté části města znovu fungují. Jsou zde ubytováni ti, kteří pracují na stavbě sarkofágu kolem elektrárny.

Tajemná atmosféra téměř vymizela

Návštěvníci, kteří do Černobylu cestují kvůli jeho tajemné atmosféře, mohou být ale i zklamaní. Jako třeba student Blahomír Donát (22). Jeho záliba v záhadách byla jedním z hlavních důvodů, proč se k jaderné elektrárně a Pripjati vloni v srpnu vydal. „Nakonec jsem byl zklamaný, protože místo kvůli turistům ztratilo záhadnou atmosféru,“ vypráví Donát. Černobyl navštíví každý den v průměru zhruba dvě stovky lidí. Nemluvě o velkém množství lidí pracujících na sarkofágu. Oblast tak opět částečně žije, což ji ale připravilo právě o záhadnou atmosféru. „Nicméně i nadále to tam působí dosti depresivně,“ přiznává Donát.

Barbie slaví 60. narozeniny. „Ta pravá“ od Mattela se dnes více podobá skutečným ženám

Barbie slaví 60. narozeniny. „Ta pravá“ od Mattela se dnes více podobá skutečným ženám

Barbie slaví 60. narozeniny. „Ta pravá“ od Mattela se dnes více podobá skutečným ženám

Generace20
+
Barbie slaví 60. narozeniny. „Ta pravá“ od Mattela se dnes více podobá skutečným ženám

Barbie slaví 60. narozeniny. „Ta pravá“ od Mattela se dnes více podobá skutečným ženám

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

28. 02. 2019

Jedna z nejoblíbenějších dětských hraček na světě, panenka Barbie, je i přes změny vzhledu stále v kurzu. Za jejím zrodem stála v roce 1959 americká společnost Mattel. Ikona hračkářského průmyslu v té době byla vyumělkovaná, ale postupně se začala více přibližovat realitě. Teď je panenka dostupná v mnoha odstínech pleti, má různé barvy vlasů, méně make-upu a rozdílné tvary postav.

Na počátku měla panenka Barbie téměř nereálný vzhled − velká prsa, vosí pas a dlouhé štíhlé nohy. Za šedesát let ale získala různé tělesné proporce a vypadá více jako skutečná dívka. „Barbie byla navržena jako bezchybná a dokonalá, zobrazovala nereálný ideál krásy. Je ale fajn, že se výrobci později rozhodli zobrazovat i nedokonalosti,“ říká studentka Eliška Minarová (20), pro kterou bývala Barbie oblíbenou hračkou. „Alespoň nebudou mít dívky komplexy ze své nedokonalé postavy,“ dodává další fanynka Barbie Kristina Procházková (20).

Panenka BarbieBarbie vytvořila prezidentka americké firmy Mattel Ruth Handler, která ji pojmenovala po své dceři Barbaře. Inspirací pro ni byla německá panenka Bild Lilli. Hračka byla poprvé představena roku 1959 na veletrhu hraček v New Yorku. Nejprodávanějším modelem se stala Totally Hair Barbie z roku 1992, s blonďatými vlasy až na zem.

Cesta Barbie k reálnému vzhledu vyvrcholí příští rok, kdy hračka poprvé ožije na stříbrném plátně v celovečerním hraném filmu. Hlavní roli ztvární australská herečka Margot Robbie. Někteří příznivci jsou ale rozpačití z toho, jak bude živá Barbie vypadat. „Nejsem si jistá, zdali je dobré, aby panenku Barbie hrála ve filmu reálná postava. Vytvořit dokonalou animovanou postavičku je přeci jen lehčí,“ říká Minarová.

Nově třeba i s handicapem

Už letos na podzim chystá společnost Mattel ještě jednu novinku. K příležitosti kulatých narozenin chce uvést na trh hračku na invalidním vozíku nebo s protézou nohy. Výrobce se tak podle manažerky firmy Mattel pro Českou republiku Hany Fryšové snaží držet krok se současnou generací a světem, ve kterém žije. „Chápu, že se touhle cestou chce bojovat proti diskriminaci a šikaně, ale pro mě bude Barbie vždycky jen jedna – bez chyb a s růžovým životem,“ konstatuje studentka Minarová. „Barbie s handicapem je dobrý nápad. Postiženým dětem by to mohlo dodat sebevědomí a psychicky je tím podpořit,“ myslí si naopak Procházková.

Na trhu se už v minulých letech objevily panenky, které představovaly různá povolání. Podle Fryšové tím chce Mattel ukázat mladým dívkám, že jednou mohou být kýmkoliv chtějí. „Barbie byla například lékařkou, kosmonautkou nebo IT techničkou,“ říká Fryšová. Kromě rozmanitých povolání existují i Barbie podle slavných celebrit z Hollywoodu. Podobně jako ony je i panenka populární na sociálních sítích Instagram nebo Facebook. Ale zatímco slavní se na nich často snaží svůj obraz idealizovat, Barbie se ve virtuální realitě naopak snaží přiblížit skutečným lidem.

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Generace20
+
Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Jak se poznat se sousedy? Zkuste pingpongový turnaj

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

27. 02. 2019

V jedné ruce pálka, v druhé pivo. Poslední únorovou sobotu se sešli příznivci stolního tenisu v komunitním centru Plechárna v Praze 14. O hlavní cenu, tedy o litrový plecháček, přišlo zabojovat rekordních 45 lidí. Stolní tenis patří mezi nejpopulárnější sporty na světě, a možná i proto tato akce tak trochu přerostla svoji komunitu.

Malá sportovní hala je plná téměř k prasknutí. Občas se mezi lidmi dá jen těžko proplést. Posedávají na židlích i na schodech. Organizátoři musí přistavit další dva pingpongové stoly, aby soutěžící nemuseli čekat a turnaj se zbytečně neprotáhl. „Takový zájem jsem nečekal,“ komentuje velkou účast Vladimír Němeček (32), který třetí ročník spoluorganizuje. Hlavní organizátorka Zuzana Vernerová (32) už mezitím vítá přítomné a oznamuje čísla hráčů, kteří nastoupí proti sobě. „Zdenda číslo pět proti Lukášovi číslo šest,“ ozývá se sálem. Přihlásit se může každý, kdo má chuť si zahrát. Na turnaji se tak objevují lidé všech věkových kategorií – od desetiletých dětí až po šedesátníky.

Turnaj konečně začíná. Prostorem se nesou jen zvuky odrazů míčků a hovory mezi přihlížejícími. Nikdo nikoho nepodporuje pokřikováním, dokonce chybí i potlesk pro vítěze sady. Lidé si přišli spíš odpočinout, než aby brali dnešní výkony příliš vážně. Míček lítá všude možně, odráží se ode zdí, někdy trefí i diváky. Mezi hráči není nikdo, kdo by svými schopnostmi výrazně vyčníval. Najdou se ale i tací, kteří taktizují. „Při hře používám každou část těla. Musím přemýšlet nad tím, jak udeřit míček. Není to tak prosté, jak by si někdo mohl myslet,“ říká jeden z účastníků turnaje Burak Deniz Binay (30). Hlavní rozdíl mezi profesionálním a amatérským turnajem je ale ten, že tu chybí rozhodčí. „Necháváme počítání přímo na dvojici a věříme tomu, že jsou dostatečně čestní, nebudou podvádět a shodnou se,“ vysvětluje organizátorka Vernerová.

Vyhrát není nejdůležitější

Jakmile je u konce kategorie dětí, sál se trochu vylidní. Senioři si našli útočiště v rohu haly. V sobě mají další pivo, na jejich hře to ale není znát. Ping pong je prostě pro všechny. Celosvětově patří k nejrozšířenějším sportům, a to jak na profesionální, tak i na rekreační úrovni. „Stolní tenis není tak fyzicky náročný, jde tam spíš o techniku než o sílu. Člověk se nemusí nějak moc pohybovat, udělá jen pár kroků a obsáhne celou plochu. Všichni to berou hlavně jako zábavu a tím je to pro ně zajímavější,“ myslí si jeden z organizátorů Vladimír Němeček. S tím souhlasí i hráči. „Nehrajeme tady jen s přáteli, ale i s jinými soupeři, se kterými si jinak nezahrajeme. Líbí se mi i zdejší komunita,“ přitakává pan Binay. Bílý plecháček je tak pro vítěze jen třešničkou na dortu.

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Generace20
+
Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Zápasník MMA musí umět přemoct nejen soupeře, ale i vlastní ego. Jinak může přijít k úrazu, říká trenér Barták

Generace20

Autor: Anna Žáková

27. 02. 2019

Smíšená bojová umění MMA se stále potýkají s předsudky. Pro některé lidi jde o brutální sport, ve kterém si soupeři mohou dovolit cokoliv. Podle trenéra Daniela Bartáka (45) pověst sportu souvisí s jeho minulostí, kdy téměř žádná pravidla opravdu nebyla. V současné době je ale podle něj MMA sport jako každý jiný.

V Česku se na konci února poprvé uskutečnila soutěž UFC, což je nejslavnější profesionální organizace, která zápasy MMA pořádá. Myslíte, že tato událost ovlivní popularitu sportu mezi Čechy?
Nějaký dopad na oblíbenost MMA v Česku to určitě mít bude. Díky tomu, že se v pražské O2 areně vůbec poprvé zápasilo pod záštitou elitní UFC, se o MMA hodně mluvilo. A to i v médiích, která jinak tento sport tolik nesledují. Myslím ale, že MMA je v Česku už tak populární dost, soutěž UFC je jen taková třešinka na dortu. I tak ale věřím, že tahle událost přiláká do tělocvičen další lidi, kteří si MMA budou chtít vyzkoušet.

MMA má ale pověst kontroverzního a brutálního bojového sportu.
Tahle pověst se s MMA táhne hlavně kvůli tomu, jak zápasy vypadaly dříve. Před lety zápasy neměly téměř žádná pravidla. Proto někdy byly opravdu brutální. Dnes je ale MMA úplně normálním sportem s vlastními pravidly. Většina technik pochází z jiných bojových sportů, které jsou i na olympiádě. Například z boxu, zápasu či taekwonda. Nevidím proto důvod, proč by kolem MMA měla stále panovat nějaká kontroverze. K té v současnosti přispívají už jen samotní zápasníci.

Jak?
Třeba tím, že si navzájem nadávají před zápasem. To je ale jen divadlo okolo, zápasníci to nemyslí vážně. I kvůli tomu se ale někteří lidé dívají na MMA skrz prsty. Já si ale myslím, že podobné divadlo dělá tento sport naopak zajímavějším.

Kdo není odhodlaný rozdávat a přijímat rány, neuspěje.

Hodně bojovníků MMA ale končí s vážnými úrazy v nemocnicích.
To se sice stává, ale úrazy jsou ve sportu, zvlášť bojovém, úplně normální. Zranění ke sportování prostě patří a aktivní sportovec se nějakému úrazu někdy nevyhne. Třeba v hokeji je úrazů také spousta a hokejisté se spolu moc nemažou. O jiných bojových sportech ani nemluvím. MMA je v tomhle ohledu akorát hodně vidět. Přeci jenom se zápasníci třeba mlátí i do hlavy. MMA je plně kontaktní bojový sport, a tak se na to musí i nahlížet.

V pravidlech MMA je poměrně krátký seznam zakázaných technik, například kousání, úder hlavou nebo útoky na genitálie. Vše ostatní se tedy běžně používá?
Spíš bych řekl, že v pravidlech je jenom vypíchnuté to, co už je opravdu přes čáru. Při zápasech se normálně hledí na zdraví obou zápasníků a je několik možností, jak boj ukončit. To může udělat rozhodčí nebo i trenér zápasníka, když vidí, že je jeho svěřenec v ohrožení. A sám bojovník má také možnost dát znamení rozhodčímu, vzdát se a zápas tak ukončit ještě před tím, než ho protivník nějak vážněji zraní. To, že lidé někdy bojují i přes zranění, je jejich volba.

Co tedy musí zápasník všechno natrénovat, aby byl připraven na boj?
Samozřejmě různé bojové techniky, kterých je velká škála. MMA je složené ze všech možných bojových sportů. V oktagonu (speciální aréně ve tvaru osmiúhelníku, pozn. red.) se tak může postavit specialista na karate proti někomu, kdo je silný v boxu. Je proto nutné být připravený na všechno a umět různé techniky propojovat. Bojovník musí umět zápasit v postoji na nohou i v chvatech na zemi. Když všechno dohromady neposkládá, celý styl se mu rozpadne a neuspěje. Stejně tak nemá v oktagonu šanci uspět člověk, který není opravdu odhodlaný rozdávat rány. A nejen rozdávat, ale i přijímat.

Je součástí tréninků i nějaká psychická příprava?
Nevím, jestli to dělají všichni trenéři, já ale lidem vždycky říkám, aby nechodili přes své možnosti. Když totiž člověk přijde na první trénink, netuší, kde jsou jeho hranice. Třeba si nechá od soupeře moc propnout ruku a druhý den ho to bolí. Tak zjistí, že by měl partnerovi na tréninku signalizovat daleko dřív a raději trénink přerušit. Praxí lidé zjišťují, kde jsou jejich možnosti a práh bolesti, a své hranice posouvají. Každý by měl nakonec vědět, kdy je načase zahodit hrdost a zaklepat, tedy se vzdát. Když si na tréninku někdo nechá vykloubit nebo zlomit ruku jen proto, že se včas neozval a nevzdal se, je to už čistě věc ega.

Když jsem ztratil motivaci závodit, stal jsem se raději trenérem.

Před MMA jste se věnoval čínskému bojovému umění Wing Tsun. Proč jste přešel k MMA?

Ve Wing Tsun se snoubí krásná technika, typická pro asijská bojová umění, s brutalitou úderů. Není to sport, je to čistě bojové umění zaměřené na účinnou likvidaci soupeře. Já se ale chtěl dostat do sportovního okruhu a chodit na zápasy, soutěžit s ostatními. Tak jsem na nějakou dobu přešel k thajskému boxu Muaythai. Ten mi ale přišel až moc tvrdý.

Není paradox, že vám thajský box přišel tvrdý a MMA ne?
Trochu je, ale má to svůj důvod. V thajském boxu se zjednodušeně řečeno lidi jenom mlátí do hlavy, což mi moc nevyhovovalo. V MMA se často pracuje i na zemi. Člověk může protivníka shodit dolů a tam ho umotat v nějakém technicky náročném chvatu. A to se mi líbilo. Přišlo mi fajn, že se v MMA můžu vyhnout tomu, aby mě někdo jenom řezal do hlavy.

V současné době už nezápasíte. Co vás přimělo přestat bojovat v oktagonu a stát se trenérem?
Závodění mě přestalo naplňovat. V ringu už jsem se neměl kam posouvat. Dvakrát jsem vyhrál titul mistra republiky ve Vale Tudo, tehdejším předchůdci MMA. Pak už to vedlo jen k tomu, že mě ostatní vyzývali a souboj se mnou si brali jako metu, chtěli mě porazit. Já už ale věděl, že z toho kolotoče zápasů chci pryč. Ztratil jsem motivaci a odhodlání vyhrávat zápasy, i proto jsem ten poslední prohrál. Takže jsem to raději zapíchl a začal trénovat ostatní. Tak můžu své zkušenosti předávat jiným.

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Generace20
+
Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Mladí čím dál častěji trpí depresemi. Můžou za to i sociální sítě

Generace20

Autor: Petra Macháčková

21. 02. 2019

Roste počet případů, kdy mladé lidi postihují duševní onemocnění. Vyplývá to z loňského průzkumu americké zdravotní pojišťovny The Blue Cross Blue Shield. Jednou z hlavních příčin jsou stále větší nároky nejen ze strany rodičů, školy či partnerů, ale také sledování sociálních sítích a prahnutí po dokonalosti. Spousta lidí se také ztrácí v možnostech, které jim dnešní doba nabízí a neví, co se sebou. Lékem může být kvalitní odpočinek, strava, ale i nadhled.

Je jim kolem dvaceti, celý život mají ještě před sebou, přesto jsou sklíčení pocity strachu, neúspěchu a cítí se pod velkým tlakem. Řeč je o generaci Z, tedy lidech, kteří se narodili v druhé polovině 90. let. Podle odborníků jsou oproti předchozím generacím náchylnější k duševním nemocem. “Druhá nejčastější příčina smrti do 34 let je sebevražda, což je skutečně alarmující. Pokud jedinec trpí duševními poruchami, na 75 procent se to u něj projeví do 25 let,“ vysvětluje zakladatelka organizace Nevypusť duši Marie Salomonová (27), která sama v průběhu dospívání trpěla depresemi. Podle ní je důležité vidět rozdíl mezi depresí a běžnou „depkou“, tedy stavem, kdy nás trápí něco ve škole, práci nebo v partnerském vztahu, ale nemá to dlouhodobé trvání. Skutečná deprese je naopak závažná nemoc, která se musí léčit. 

Nesmí si dovolit žádné chyby

Z průzkumu americké zdravotní pojišťovny The Blue Cross Blue Shield vyplývá, že se počet diagnostikovaných depresí ve Spojených státech zvýšil mezi roky 2013 a 2016 téměř o třetinu. U lidí narozených mezi lety 1995 až 2000 to byl nárůst téměř o 47 procent a u těch narozených už v 21. století to bylo dokonce o 63 procent. A podobný trend je vidět i v Evropě. A spolu s tím roste i užívání antidepresiv. Ty už nějaký čas bere i Adéla Bílková (20), které lékaři diagnostikovali depresi už v 15 letech. „Pro někoho jsou antidepresiva jako berlička, aby se cítil trochu lépe, a někomu skutečně mohou zachránit život. Doslova. Mně osobně antidepresiva pomohla. Samozřejmě bez řádné psychoterapie se zdravotní stav zásadně nezlepší ani s prášky,“ vysvětluje Bílková.

Rostoucí počty diagnóz ale mohou být zavádějící.Odborníci se shodují, že depresemi mohli trpět i rodiče dnešní generace dvacetiletých, jen se o tom ve společnosti tolik nemluvilo, protože duševní zdraví bylo tabu. Podle Martina Duřta (22) je ale na něj a jeho vrstevníky vyvíjen takový nátlak, s jakým se například jeho rodiče nesetkali. „Díky sociálním sítím jsme pod neustálým drobnohledem ostatních a nesmíme si dovolit žádnou chybu, aby nás okolí neodsoudilo,“ říká Duřt.

Umět vypnout

Dnešní dvacátníci mají bezesporu úplně jiné možnosti, než měli jejich rodiče. Vyrůstali na internetu, během základní školy dostávali první chytré telefony a cestování za hranice pro ně není nic neobvyklého. Ale právě dostupnost všeho a téměř neomezené možnosti v nich vyvolávají pocit, že neví, co si z toho nepřeberného množství vybrat. „Přijde mi, že v minulosti se lidé nechtěli moc odlišovat a být v něčem jiní. Šlo asi i o tu dobu, v jaké žili naši rodiče. Neměli tolik možností jako my. Dnes adorujeme ty nejdivnější z nás, protože právě oni mají odvahu být jiní. Nezažili jsme žádnou hlubokou krizi nebo válku, ale krizí jsou naše životy, které neumíme žít,“ popisuje své pocity student práv Vojtěch Felix (20).

Důležité je dle zakladatelky organizace Nevypusť duši Marie Salomonové starat se kromě svých studijních výsledků, financí nebo bydlení, také o duševní hygienu. Mladí lidé, ale samozřejmě i ti starší, by podle ní měli umět občas vypnout sociální sítě, nic chvíli neřešit a relaxovat. Důležité je také udržet si nadhled, odstup od aktuálních problémů a umět si čas od času něco odpustit. Odborníci také doporučují zařadit do svého života více pohybu a pestrou stravu namísto rychlého stravování ve fastfoodech. A pokud lidé nejsou schopni své problémy řešit sami, měli by vyhledat odbornou pomoc a neřešit své trable alkoholem či drogami.

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

Generace20
+
GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

GLOSA: Oscaři diskriminují část svých vítězů. Kontroverzním tahem si poškozují pověst

Generace20

Autor: Jiří Charvát

20. 02. 2019

Americká Akademie filmového umění a věd rozhodla, že diváci v letošním přímém přenosu udílení Oscarů neuvidí předávání cen v některých kategoriích. O odvysílání vítězného momentu a děkovné řeči přijdou výherci v kategorii střih, kamera, masky a krátký hraný film. Předávání Oscarů totiž podle statistik ztrácí zájem diváků, což je podle názoru Akademie zapříčiněno přílišnou délkou pořadu.

Tomu lze dát za pravdu, vezme-li se v potaz tříhodinová stopáž, při které nejednoho diváka svrbí prst na ovladači. Nepochopitelné ale je, že Akademie vybrala ze spousty hudebních show, komických a rádoby komických vystoupení právě vyhlášení oněch čtyř kategorií. Přitom by člověk řekl, že právě vyhlášení jednotlivých kategorií je to, proč divák Oscary sleduje.

Jen těžko se dá vcítit do role umělce, který má obdržet cenu za svůj životní výkon, ale lidé místo toho uvidí jen reklamy. Pro výherce dané kategorie je to přeci čest a životní zážitek převzít sošku za své dílo, zatímco ho přitom živě sledují miliony lidí. A právě o tento pocit část budoucích vítězů z rozhodnutí Akademie přijde. 

Také je jistě „potěší“, že jejich kategorie bude vynechaná pouze letos. Akademie oznámila, že aby vše bylo v duchu fair play, vystřihnou příští rok čtyři jiné kategorie. Divák se tak může dočkat dne, kdy se neodvysílá vyhlášení v kategorii nejlepší film, nebo nejlepší herec či herečka. Buďme ale upřímní, zas tak moc fér zřejmě Akademie nebude.

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Generace20
+
Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Generace20

Autor: Jiří Charvát

17. 02. 2019

Ještě před pár lety se v oblasti alkoholu investovalo především do letitých lahví whisky. V současnosti je ale čím dál oblíbenější ukládat finance do rumů, ginů a dalších druhů alkoholu. Nemusí se přitom nutně jednat o archivní ročníky, které už při vydání atakují částky v řádu desetitisíců. Právě naopak, velké množství investičních lahví v počátku nestojí víc než dva tisíce korun. Přitom svou hodnotu s postupem času mnohdy zněkolikanásobí. Na rozdíl třeba od nemovitostí tak stačí investovat podstatně menší částku. Chce to ale hledat.

Z necelých dvou tisíc korun vystoupal na téměř 40 tisíc. Přesně takový cenový skok předvedl rum Diplomatico z limitované edice Single Vintage 2001 během jediného roku.Jedná se přitom o vyloženě český úkaz. Takový skok jezapříčiněn vysokou poptávkou právě na domácím trhu. Kdo si lahev stihl pořídit za původní cenu a nevypil ji, mohl ji v minulém roce prodat v aukcích za částku v řádech desetitisíců. Podobný cenový růst mají i jiné lahve. Sběratel ale musí vědět, které z nich mají potenciál znásobit svou hodnotu a které ne.

Kompletní kolekce mají větší hodnotu

V drtivé většině případů mají šanci se zúročit lahve z limitovaných edicí. „Skotská destilérka Glenmorangie stabilně vydává desetiletou lahev The Original, která je ke koupi snad v každém větším obchodě. Taková lahev má nulovou šanci navýšit svou hodnotu. Od roku 2010 ale vydávají omezený počet Private edition, která každý rok nese jiný název. Vyšlo tak celkem osm různých lahví. První z nich už zaznamenaly nárůst své hodnoty,“ vysvětluje princip limitovaných edicí sběratel Martin Šimek (31). Sám vlastní několik kusů z Private edition, které už svou původní částku 1500 korun zdvojnásobily. Měly by ale mnohem větší hodnotu, kdyby vlastnil všech osm druhů doposud vydaných lahví. Kompletní kolekce bývají vzácné. Přesto se nevzdává naděje a své kusy si hodlá ještě nějaký čas ponechat. „Třeba v nějakém obchodě narazím na další lahve z kolekce, nebo je získám za rozumnou cenu na nějaké aukci,“ doufá Šimek.

Vzácným se alkohol stává i v případě, že daná destilérka zanikne. Jednou takovou je společnost Caroni Rum z Trinidadu. „V minulém století se jednalo o jednu z největších rumových společností na ostrově. V roce 2003 ale stát zavřel svou třtinovou rafinerii, na které bylo Caroni závislé. Krátce poté společnost skončila. Nicméně některé jejich lahve se nyní prodávají i kolem dvaceti tisíc korun,“ vypráví další sběratel alkoholu Kryštof Lédl (22). Ten jednu takovou lahev vlastní a čeká, až její hodnota ještě naroste, aby ji mohl prodat za co možná největší částku. „Natrefil jsem na ni náhodou v jednom obchodě, stála mě 1800 korun. Nyní má hodnotu jedenáct tisíc,“ chlubí se Lédl.

Hledání v obchodech je základ úspěchu

Sbírání investičního alkoholu je tak nejen o vědomostech, ale i o jeho hledání. Kdo by čekal, že vše zvládne přes internet z pohodlí domova, tak by se mýlil. Na internetových obchodech totiž u takových lahví často svítí nápis „vyprodáno“ nebo mají nesmyslně přehnanou cenu. Nejúčinnější je tak vyrazit do obchodů a hledat. „Často procházím podniky, které nabízejí prémiové lahve. Občas se na mě usměje štěstí a já natrefím na lahev, která má mnohem větší hodnotu, než za jakou ji v obchodě prodávají. Obchodníci mnohdy netuší, jaké poklady vlastní,“ popisuje svůj hon za prémiovým alkoholem Šimek.

Právě hledání je mnohdy to, co sběratele baví. „Já už jsem na tom hledání závislý. Kdykoliv jdu kolem obchodu s alkoholem, musím nakouknout dovnitř. I když třeba spěchám na letišti do letadla, jako nedávno v Dubaji. Odlet jsem málem nestihl, každopádně to stálo za to. Přivezl jsem si limitovanou edici whisky Macallan Concept No.1 za 2900 korun, u které pravděpodobně cena ještě naroste na trojnásobek,“ říká Šimek. V případě, že by nakonec cena nevzrostla, zůstane mu jediná možnost. Jednoduše si vychutná kvalitní drink.

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Generace20
+
Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

17. 02. 2019

Ke kávě s sebou nabízí 139 českých podniků nejen jednorázové kelímky. Od července loňského roku si zákazník může vzít kávu s sebou i ve vratném kelímku, za který zaplatí zálohu 50 korun. Poté si ho může nechat, nebo vrátit v kterékoliv jiné kavárně, která je součástí projektu Otoč kelímek. Podle iniciátora projektu Jana Havránka (31) doplní za pár týdnů kelímky také víčka. Zatím se ale teprve testují.

Jednou z prvních pražských kaváren, která se zapojila do projektu zálohovaných kelímků na kávu, je Café Lajka na Praze 7. Ta se stala součástí projektu Otoč kelímek v prosinci loňského roku. „Jako kavárna se snažíme být šetrnější k přírodě. Sice máme stále v nabídce papírové kelímky, ale díky těm vratným, které se mohou použít až 600krát, se snižuje odpad. Právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli zapojit se do projektu,“ vysvětluje provozní kavárny Lajka Aja Pávková (29).

V prosinci loňského roku obdržela kavárna 150 kusů vratných kelímků. Ty jsou vyrobené z tvrdého plastu polypropylenu, který je nejen odolný, ale hlavně dobře recyklovatelný a šetrnější k přírodě. Podle Pávkové si po dvou měsících, co jsou v oběhu, získaly mezi zákazníky velkou oblibu. „Naši barmani zákazníkům vždy nabídnou za zálohu 50 korun ten plastový, který je vratný nejen u nás, ale i v dalších 45 kavárnách v Praze. A ten papírový za 5 korun. Což ale znamená, že pokud zákazník užije jeden vratný kelímek desetkrát a rozhodne se ho nevracet, tak se vyrovná ceně papírového. To mnozí zákazníci oceňují,“ popisuje Pávková. Vratné nádoby na pití si vybere šedesát procent zákazníků.

Inspirace z Německa

V současné době je v Česku v oběhu více než 9 600plastových kelímků. Součástí projektu Otoč kelímek je pak 139 podniků hlavně v Praze, Brně a Olomouci, kde projekt vznikl. A jejich počet neustále roste. „Zapojit se do projektu není nijak komplikované. Podniky musí splnit základní hygienické požadavky, jako například mít myčku na provozovně a zavázat se k několika drobným požadavkům, třeba výkupu špinavých kelímků. Součástí vstupu do systému je pak také platba měsíčního poplatku,“ vysvětluje iniciátor projektu Jan Havránek (31).

Inspiraci k zavedení vratných kelímků získal Havránek od německé společnosti CupforCup. Právě ta je i současným výrobcem a dodavatelem kelímků do Česka. „Nechtěli jsme je dovážet přes půl světa z Číny. A není příliš mnoho jiných společností, které něco takového vyrábí. Výrobní formy jsou totiž docela velká investice. Spojení s provozovatelem podobného systému v sousední zemi nám tak dávalo největší smysl,“ vysvětluje Havránek. S touto společností momentálně spolupracuje i na výrobě opakovaně použitelných víček, která si dodnes musely podniky obstarávat samy. Převážně tak používaly ta jednorázová. „Víčka bychom měli mít hotová během několika týdnů. Zatím probíhá testování materiálu, který musí být pružnější kvůli přiléhavosti,“ dodává.

Zákazníci ocení větší dostupnost

Zavedení vratných kelímků si pochvaluje pravidelný zákazník Café Lajky Martin Hamouz (31). „Nechci zbytečně vyhazovat odpad a už vůbec ne ten, který je špatně recyklovatelný. Vždy, když mám možnost, beru si v kavárně vratný kelímek. Většinou je pak vracím po dvou nebo třech kusech buď tady v Café Lajka, nebo v jiné kavárně na Praze 7,“ vysvětluje. Ocenil by také, kdyby byly tyto kelímky dostupné na více místech v Praze, aby kavárny nemusel vyhledávat přes webové stránky projektu Otoč kelímek.

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

Generace20
+
V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

17. 02. 2019

Natočil Tři oříšky pro Popelku, Arabelu, Dívku na koštěti či Prince a Večernici. Režisér Václav Vorlíček zemřel ve věku 88 let v úterý 5. února. Mladí filmaři ho obdivují hlavně proto, že se u jeho pohádek baví děti i dospělí a pravidelně se k nim vrací. V dnešní době se podle nich těžko hledá podobně kvalitní pohádkový režisér.

Vorlíčkovy pohádky ovlivnily nejednoho filmaře. „Když vzpomínám na své dětství, okamžitě se mi vybaví Dívka na koštěti. Tu jsem sledoval nejraději, protože mě zajímalo zákulisí kouzelnického světa,“ říká režisér Milan Balek (27), který režíruje pořad MenZone na Prima COOL. Student pražské konzervatoře Aleš Kaizner (20) přiznává, že ho Vorlíčkova tvorba ovlivňuje dodnes. Inspiroval se především vizuálními efekty, například u Saxany. „V jednom díle leží na stole hlava Jana Hrušínského, což bylo udělané jednoduše, před stolem stálo zrcadlo. I tak to vypadalo skvěle,“ popisuje Kaizner.

Prsten, který splní všechna přání

Tvorby Václava Vorlíčka si současná generace váží i proto, že uměl propojit pohádku s komedií a baví tak všechny generace. „V jeho pohádkách si najde své kouzlo jak dítě, tak dospělý. Navíc se k nim diváci stále vrací. To považuji za největší úspěch režiséra,“ vysvětluje Balek. Student filmu na Masarykově univerzitě Vlastimil Musel (22) si v dětství oblíbil především třináctidílný seriál o Arabele a kouzelném prstenu, který vznikl roku 1980. „Jde o krásnou ukázku propojení pohádkového světa se světem reálných lidí. Postavy mezi těmito dvěma světy cestují. Vorlíček se svým proslulým scénáristou Milošem Macourkem vytvořili v době normalizace pohádkové dílo, na které koukají mladí i starší,“ říká Musel a dodává, že Arabela patří mezi pohádky, které se asi každému vryjí do paměti: „Kdo by totiž nechtěl mít prsten, který mu splní vše, na co pomyslí.“

V dnešní době se podle řady mladých filmařů točí převážně pohádky konzumní. Ty nemají atmosféru, divák se na ně podívá jednou a má problém je dokoukat. Podle Musela byla Vorlíčkova tvorba jedním z největších přínosů české kinematografii. „Bez něj by televizní programy o Vánocích zely prázdnotou. Lidé by se pak museli spokojit se současnou podprůměrnou produkcí,“ vysvětluje Musel.

Není lehké najít konkurenci

Vlastimil Musel uznává Vorlíčka i přesto, že svá nejznámější díla točil v komplikovaném období normalizace. „Václav Vorlíček zvolil pro sebe tu nejméně bolestivou cestu. Za cenu občasného režírování agitačního filmu mohl natáčet vše, co neodporovalo tehdejší ideologii. A právě v této době natočil své nejznámější počiny,“ upřesňuje Musel.

Podle Musela nemá Vorlíček v pohádkách v dnešní době konkurenci.„Porovnávat Vorlíčkovy pohádky s posledními pohádkami Zdeňka Trošky je nesmysl. Z hlediska stylizací postav bych k němu přirovnal maximálně Jana Svěráka,“ říká Musel. Podle režiséra Balka v Česku za poslední dobu natočil dobrou pohádku jen Jiří Strach, a to Anděla Páně. Oba mladí filmaři doufají, že se třeba právě jim jednou podaří natočit film Vorlíčkových kvalit.

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

Generace20
+
„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

15. 02. 2019

Swap, neboli výměna nevyužívaných věcí za další použité, ovlivňuje nakupovací zvyky lidí po celém světě. Výměny už mají své pravidelné zákazníky, kterých přibývá. Ti se shodují na tom, že používáním věcí z druhé ruky šetří nejen finance, ale i přírodu. A netýká se to jen oblečení. Druhý únorový víkend se v IKEA Point na Václavském náměstí uskutečnila první výměna nábytku a bytových doplňků.

Kupovat si jen nové zboží v dnešní době není nutností. Swapy nabízí mnohem zajímavější zážitky než jen přehrabování se věšáky. „Mou vizí je změnit návyky v nakupování a snížit odpad,“ říká organizátorka některých swapů v Česku Lucie Poubová (35). Výměny pořádá už tři roky a jejich prostřednictvím se snaží své vize uskutečnit. „Měníme myšlení lidí, učíme je sdílet, nelpět na věcech a na penězích,“ vysvětluje. Výměny jsou pro lidi i společenskou událostí a odpočinkem, kde panuje příjemná atmosféra a mohou si popovídat s ostatními.

Swap spočívá v tom, že lidé na vybrané místo přinesou použité věci, které jsou stále v dobrém stavu, ale nehodí se jim. Organizátoři a dobrovolníci je roztřídí. Účastníci výměn si pak mohou vybrat něco, co se hodí zrovna jim. Je jen na jejich svědomí, kolik si toho odnesou. Věc získají zadarmo, nebo za symbolické vstupné. Dají tak úlovku šanci na delší život a zároveň jej pošlou zpět do koloběhu věcí. „Když se mi něco, co si odsud odnesu, přestane líbit, přinesu to na swap příště. Dokonce jsem jednou narazila na svoje triko, které jsem asi před rokem donesla na swap,“ říká dobrovolnice Petra Hyklová. Věci, které si z výměn nikdo neodnese, putují společnosti POTEX, která je rozdělí do různých neziskových organizací.

Kupovat si nové věci přestává být in

Věci, které se na výměnách objevují, často skrývají i hlubší příběh. „Vždycky si představuji, co všechno ten člověk zažil, kde byl, skutečnost ale neznám. Kolikrát to ani nejde, pokud se s předchozím majitelem té věci nedáte do řeči,“ říká Alice Matůšů, kterou nebaví kupovat věci z velkovýroben. Naopak je ráda, když za použitými věcmi vidí příběh, který u zboží v obchodech nenajde. „Přinesla jsem sem tunel, kterým lezou malé děti. Dcera ho skoro nepoužívala, hned si ho někdo vzal,“ vypráví návštěvnice swapu Jiřina Nováková (45), které udělalo radost, že si tunel našel nového majitele. 

Zájem o věci z druhé ruky roste. Před třemi lety byla Lucie Poubová jediná v Česku, kdo swapy dvakrát až třikrát do roka pořádal. Nyní organizuje výměny každý měsíc a chystá se je pořádat i častěji. Podle Poubové jsou návštěvníky swapů převážně ženy různých věkových kategorií. Pravidelně se vracejí a doporučují je i svým známým. „Chodí sem kamarádky, kolegyně z práce, tři generace žen. Jednou přijde jedna, podruhé dvě, pak tři. Zájem se zvyšuje,“ potvrzuje Poubová. Příčinou toho jsou měnící se zvyky v nakupování. Stále víc lidí místo návštěvy obchodu radši počká, až se bude konat další swap a potřebnou věc seženou tam. „Kupovat si nové a nové věci a plýtvat tím teď není in. Swap bude populární jako Dior,“ myslí si Poubová.

Výměnami se šetří zdroje, příroda i peníze

V dnešní společnosti není podle Poubové problém něco získat, ale něčeho se zbavit, aniž by vznikl odpad. Právě na tom je myšlenka swapu založená. Lidé mají doma věci v dobrém stavu, které nepoužívají, a ty pak ztrácí hodnotu. „Mám dost zbytečného nakupování a zbytečného vyhazování. Úplně mě vytočí, když vidím, jak přetékají popelnice. Lidé si nakupují hromadu věcí, které nepotřebují, a pak je vyhodí,“ vysvětluje dobrovolnice Hyklová. Účastníci výměn se shodují na tom, že předáním věcí dál šetří nejen finance, ale i přírodu, a nepodporují tím masovou výrobu. Swap jim připadá jako nejekologičtější cesta, jak se něčeho zbavit a zároveň něco získat. Domů si s sebou odnáší také dobrý pocit, že mohli svými věcmi udělat radost někomu jinému.

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Generace20
+
Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

13. 02. 2019

Mladé Rusy do Česka táhne možnost kvalitnějšího vzdělání. Jsou po Slovácích druhou nejpočetnější skupinou cizinců studujících na tuzemských vysokých školách. Z více než 43 tisíc zahraničních studentů tvoří 13 procent. Díky přípravnému kurzu českého jazyka dokáží přijímačky na vysoké školy zvládnout. Problémy jim dělá především mluvení a pády.

Daria Mikerinová (31) vystudovala magisterský obor na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Do Česka přijela proto, aby získala kvalitnější vzdělání. Jít studovat do zahraničí je teď podle ní v Rusku trend. „Právě Česká republika je pro Rusy komfortní, protože se mohou za necelý rok naučit česky,“ vysvětluje. Daria češtinu ovládá díky absolvování přípravného kurzu. Na něm se rychle naučila číst a rozumět ostatním. Bála se ale mluvit. „Vím, že mám špatnou výslovnost a bála jsem se, že mi nebude dobře rozumět,“ přiznává.

Problém dělají koncovky, pády a přízvuk

Podobný problém mají Rusové běžně. „Je třeba dát pozor na výslovnost, protože ruský přízvuk je přeci jenom velmi silný,“ vysvětluje učitelka češtiny pro cizince Jana Hudečková. Při ústních pohovorech by ale neměl být překážkou. S přízvukem tak silným, že by cizinci nebylo rozumět, se Jana Hudečková během své desetileté praxe setkala jen výjimečně. „Je třeba dát pozor na určitou podobnost, protože v našem jazyce a v ruštině jsou mnohdy podobné koncovky. Student má pak pocit, že to umí, protože mu ostatní rozumí, ale říká to špatně,“ uvádí Hudečková. Právě koncovky dělají problém i Rusce Ekatěrině Makové (21), která do Prahy přijela pokračovat v magisterském studiu mezinárodního obchodu. „Největší problém mi dělá množné číslo a právě koncovky,“ přiznává.

I přesto, že se Daria Mikerinová původně bála mluvit česky, přijímací zkoušky zvládla. Školu úspěšně dokončila a pokračuje na stejné fakultě v doktorském studiu. Zároveň pomáhá dalším cizincům naučit se česky. Absolventi přípravných kurzů, na kterých spolupracuje, mají 80% úspěšnost u přijímaček. „Považujeme to za úspěch,“ říká. Tyto kurzy jsou ale pro cizince náročné nejen po obsahové stránce, ale i po finanční. Vyšplhat se běžně můžou i na 5000 euro, tedy zhruba na 125 tisíc korun. Mikerinová je ale přesvědčená, že bez navštěvování kurzu cizinci mají jen malou šanci uspět. 

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Generace20
+
Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

11. 02. 2019

O bruslařskou dráhu ve Frymburku na vodní nádrži Lipno pečují jen čtyři dobrovolníci. Přesto je ve skvělém stavu i za špatného počasí. Letos se otevřela veřejnosti v sobotu 26. ledna. Týden poté jsem zavázala brusle a vydala se ji otestovat.

Teploměr v sobotu dopoledne ukazuje čtyři stupně nad nulou, což pro led není ideální. Ve Frymburku se na dvoukilometrovém ovále přesto bruslí. „Dneska je led měkčí, takže se nám trochu boří brusle. Ale jsem rád, že mám kde dceru učit bruslit,“ říká jeden z návštěvníků Karel Samek. Na víkend byla vyhlášena teplotní obleva a mnoho bruslařů proto nepřijelo. Led je ale ještě stále pevný, a tak se na magistrále ve Frymburku schází alespoň místní. Děti s nadšením využívají prohrnuté hřiště vedle dráhy, na kterém hrají hokej. A rodiče mají kromě samotné dráhy radost i ze stánku s občerstvením přímo na ledě.

Dobrovolníci dráze obětují čas i peníze

Dříve se o ledovou plochu starali frymburští dobrovolní hasiči. Ti ale mají v zimě práce dost, a proto dělají na ledě pouze víkendový zdravotní a bezpečnostní dozor. O ledovou magistrálu tak pečují jen čtyři dobrovolníci. Věnují jí ale téměř všechen volný čas. „Led začínáme upravovat v pět večer, kdy končí bruslení. Technikou shrnujeme vybruslený sníh a led brousíme. To děláme často i do půlnoci,“ popisuje údržbu dráhy Antonín Labaj, který se ve Frymburku o ledovou magistrálu stará už jedenáctým rokem. Nejtěžší je pak šichta před víkendem. Dobrovolníci na dráhu nastupují i v pět ráno se zametacím kartáčem, protože očekávají hodně bruslařů.

Sami ale z péče o led nic nemají, jen dobrý pocit. Ze svého si dokonce zaplatili i stroje, které používají na údržbu ledu. „Jsme srdcaři. Proto dráze obětujeme čas i peníze. Ledová magistrála přináší ekonomiku pro místní podnikatele a dobrou reklamu Frymburku. Navíc nás to baví,“ usmívá se Labaj, jehož čtyři děti se prohání na ledovém hřišti s hokejkou. S tím, že dráha dělá dobrou reklamu, souhlasí i městys. Proto si na její údržbu vyhradil 150 tisíc. Všechny peníze se ale spotřebují na benzín do techniky a na zaplacení zdravotního a bezpečnostního dozoru.

Minimální tloušťka ledu pro hromadné bruslení je osmnáct centimetrů. První víkend v únoru má podle Labaje tloušťku až 25 centimetrů. A tak se správci ledové magistrály tradičně snaží propojit bruslařskou dráhu z Frymburka až do Lipna nad Vltavou a Přední Výtoně. Zatím se jim to kvůli tajícímu ledu nedaří. „Propojení drah je naší prioritou. Za poslední dva roky se nám to bohužel nepovedlo. Zatím je tedy ve Frymburku na bruslení prohrnutý ovál dlouhý dva kilometry a v Lipně nad Vltavou čtyři,“ vysvětluje Labaj. Dodává, že pokud se lipenskou a frymburskou dráhu podaří propojit i s Přední Výtoní, okruh bude dlouhý až dvanáct kilometrů. „Zima je ještě mladá, máme před sebou celý únor. Snad letos budeme mít opět magistrálu se vší parádou,“ doufá.

GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

Generace20
+
GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

Generace20

Autor: Petra Macháčková

08. 02. 2019

Není teď v Česku diskutovanějšího a kontroverznějšího seriálu, než je MOST!. Podle mě, jakožto mostecké rodačky, až nečekaně realisticky vystihuje jedinečnost města i tamní společnosti. Seriál dokazuje, že město Most je na hraně, podobně jako humor televizního díla. A to nejen na pomyslné hraně sociálního napětí, ale i docela konkrétně na hraně povrchových dolů a na okraji republiky.

Vždyť kde jinde ve volbách uspějí i strany, které mají jako hlavní body programu vystěhování nepřizpůsobivých obyvatel z města?

Které jiné město má tak nechvalně známé sídliště hrůzy, do kterého se málokdo odváží vkročit? A vtipy o přesunutém a pak dlouho nevysvěceném kostele si také nemůžete dělat jinde než v Mostě. To, co se tam děje, by bylo v jakémkoliv jiném městě za hranicí normálu. 

Seriál dává možnost nahlédnout pod pokličku života v oblasti s nejvyšší mírou nezaměstnanosti, poznamenanou z dob minulých i současných. Dostává i jinak neznalé na místo, kde je tenká hrana mezi láskou a nenávistí, často určená i barvou pleti.

Zdejší obyvatelstvo má trochu drsnější slupku, mnohdy i radikálnější názory než zbytek republiky, ale v jádru to jsou dobří lidé, který se i čas od času sami nad sebou dokáží zamyslet a něco v životě změnit. A MOST! není jen o smíchu, ale je v něm i slza a taky třeba nějaká naděje. Tu přece potřebujeme všichni.

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20
+
Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20

Autor: Petra Macháčková

21. 01. 2019

Na konci minulého roku se v Bubenečských nebo Strahovských kolejích v Praze se objevily štěnice. Podle vedení ČVUT jsou problémy s těmito nepříjemnými parazity stále častější a viní z toho zejména zahraniční studenty, kteří do Česka jezdí na studijní výměnné pobyty. Štěnice se ale objevují i v domácnostech. Pomoc může jen profesionální desinsekce, běžné prostředky z drogerií na vyhubení nestačí.

Některé studentské koleje na v průběhu loňského roku zamořily štěnice. Problém se netýkal jen pražské Bubenečské koleje, ale i kolejí na Strahově nebo na Jarově. Podobně je na tom i brněnská Masarykova univerzita, Univerzita Hradec Králové či Technická univerzita v Liberci. Vedení jednotlivých kolejí se shoduje na tom, že za častý výskyt parazitů můžou hlavně zahraniční studenti. „Důvodem výskytu štěnic je Erasmus. Na kolejích začínají bydlet občané především z bývalých zemí Sovětského svazu a jižních států, u kterých se štěnice vyskytují. Tito studenti mají neuvěřitelný nepořádek na pokojích a nedodržují základy hygienických zásad,“ sdělil pro Aktuálně.cz ředitel Správy účelových zařízení VŠE Ota Zima. Na druhé straně je zjevné, že štěnice se objevují i mimo studentské koleje a ne vždy za to může nepořádek a nedostatečná hygiena.

Parazité jsou i bytech

Štěnice mohou být problémem i v běžných domácnostech. Přesvědčila se o tom i Lenka Radová (49) z Litvínova. Její dcera Nikola Klímová (17) byla několik týdnů poštípaná, ale  na důvod přijít nemohly. Po pár týdnech si Klímová všimla, jak jí něco malého lezlo po displeji telefonu. Byla to štěnice. „Cítila jsem se jako nějaká špindíra, i když jsme doma měli uklizeno. Nejdříve jsme se pokusili štěnice hubit různými přípravky, ale nezabralo to. Jedinou pomocí byla profesionální desinsekce,“ říká Lenka Radová.

Lidé si štěnice mohou přinést například ve starém nábytku, který si nastěhují do domu. Dovézt si je mohou i z dovolené. Malí parazité nejdříve zalezou do postelí, kde se rozmnoží, a následně se přesunou pod koberec nebo za obrazy. Podle majitele firmy zaměřené na desinsekci Michala Beckera je výskyt štěnic v Česku čím dál častější. Lidé přítomnost štěnic v domácnosti poznají hlavně podle štípanců na těle. Štěnice jsou velmi odolný hmyz, který bez hostitele, kterému by mohly sát krev, vydrží i několik měsíců.

Důležitá je kontrola nábytku

V panelových domech je problém se štěnicemi ještě horší. Hmyz totiž zalézá do rozvodného potrubí a tím se snadno může šířit z bytu do bytu. „U nás se štěnice objevily za kuchyňskou linkou. Dostaly se k nám přes stoupačky od sousedů, kteří bydleli pár pater nad námi. Naštěstí měl náš dům placenou desinsekci, takže brzy bylo brzy po problému,“ popisuje Tereza Šeinerová z Mostu.

Odhalit výskyt štěnic pomůže důkladná kontrola postele a nábytku. Indicií přítomnosti parazita jsou drobné černé tečky – štěničí trus. Běžně dostupné prostředky na štěnice nepůsobí, zbavit se jich proto není jednoduché. „Hlavním důvodem zvýšeného výskytu je, že štěnice dnes už téměř nic nezabije, protože jsou čím dál tím odolnější,“ míní Michal Becker. Za profesionální desinsekce si firmy účtují okolo 2 000 korun.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“