Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Třináctý mediální den VOŠP

Třináctý mediální den VOŠP

Třináctý mediální den VOŠP

Generace20
+
Třináctý mediální den VOŠP

Třináctý mediální den VOŠP

Generace20

Autor: Jiří Charvát

02. 12. 2019

Někdo se psychicky připravuje na Vánoce, studenti Vyšší odborné školy publicistiky se chystají na mediální den. Téma je sice tradičně až do poslední chvíle přísně utajované, jedno ví ale studenti jistě: třináctý ročník mediálního dne odstartuje ve čtvrtek 5. prosince v osm hodin ráno. Budoucí novináři tak opět dostanou šanci otestovat své schopnosti pod tlakem v terénu. Na celodenní události se bude tradičně podílet i celá redakce Generace 20.

Z unikátní akce, která je mezi studenty oblíbená, ale často obávaná, vzniká hned několik videoreportáží. O ty se starají týmy z audiovizuálních dílen. Mediálního dne se tradičně účastní i redakce Generace20, která připravuje vydání tištěného magazínu Echo. Součástí speciálu je nově i literární příloha. Stejně jako minulý rok, i letos je v Echu také inzerce, kterou připravuje PR tým Václava Loubka. Akci jste mohli sledovat na Twitteru a Facebooku, kde redaktoři Generace20 připravovali podrobné online zpravodajství.

Tradiční online Generace 20 z mediálního dne tímto končí. Jdeme do finále, za okamžik tiskneme magazín Echo a těšíme se na výtvory kolegů z AVD. Děkujeme za pozornost!

Tady si přečtěte, jak šel čas:

20:00–21:00

Mediální den studenty vyčerpává. Někteří jsou vysíleni nicneděláním, jiní zase tím, že mají ještě povinnosti. V redakci Generace20 práce vrcholí, protože se text nalévá do definitivní podoby. Podle posledních zpráv mají čtyři produkční skupiny z devíti již hotovo. V aule se ovšem začíná atmosféra uvolňovat. Jan Svoboda už se moc těší na Vánoce. Filip Jirák, Milan Lukavec a Martin Rodigari jsou nadšeni tím, že mají na sobě stejná trička. Znak nadšení, nebo zoufalství?

19:00–20:00

Po sedmé hodině se začalo pilně pracovat i na pořadu Backstage, do kterého si studenti pozvali na komentář i šéfa Generace20 Martina Kézra. Během natáčení pronesl svou klasickou hlášku: „Šel jsem na práva, protože tam nebylo kreslení“. Mezitím redaktoři z Generace20 dokončili všechny své texty, ale někteří museli poslat svůj článek k autorizaci respondentům. Zbytek redakce vymýšlel poutáky do Echa speciál, aby mohly lamačky Patricie Vokalová a Kateřina Žlabová vytisknout první verzi na kontrolní čtení. Vše tak spěje ke zdárnému konci. Naopak v AVD se stále zuřivě pracuje a konec je zatím v nedohlednu. „Některé týmy jdou do KOPRU, jiné do kopru,“ komentuje dění Kézr.

18:00–19:00

Střižny jsou plné a všichni se snaží stihnout deadline. ,,To nemáte šanci zvládnout,“ neuklidňuje přítomné pedagog Roman Bradáč v počítačové učebně, kde se nacházejí AVD týmy. V redakci Generace 20 panuje větší klid, i když… ,,Kolik máme znaků, sakra?“ zmateně se ptá Marek Veselý. Naopak Jirka Charvát a Petra Macháčková mají splněno a čekání si krátí křížovkou z erotického plátku (zakoupený pro reportážní účely). Na webu Generace 20 redaktorce Tereze Vébrové jsme vydali její audio příspěvek. ,,Nastává kritický čas! Všichni si myslí, že už mají hotovo, přitom celkové dílo je ještě ve zrodu,“ hlasitě hodnotí průběh mediálního dne pedagog Kézr. 

17:00–18:00

Literáti už mají hotovo a čekají jen na zlom a tisk. Anna Jelínková tedy prokrastinuje. Zato atmosféra u redakčních týmů začíná houstnout. Tým č. 8 v čele s Ondrou Štantejským pracuje teprve na postupu. „Co nebude hotové do sedmi, to nechci!“ oznámil Roman Bradáč zděšeným týmům poté, co nakráčel do učebny. Produkční Radka Michalová se mezitím dobývá do zaplněné střižny. „To je krize,“ ozývá se z PR a studenti pomalu začínají poposedávat na chodbách. U Generace20 panuje pracovní ticho, zatímco na chodbě se ozve rána. Jedna ze třeťaček, které pro pořad Backstage zběsile sbírají selfie, spadla, leží na zemi a směje se tomu.

16:00 – 17:00

Únava už je znát. „Už jsme fakt vyčerpané, ale baví nás to, výsledek bude stát za to,“ říká Diana Sangho za tým č. 5. V AVD se pilně stříhá, zatímco v PR poslouchají hudbu, která půjde následně do reklamních spotů, které natočili. Pořád si ale stále neví rady s tím, jaký typ hudby zařadit. Ptají se proto ostatních: Co se hodí víc? Klidná, dramatická nebo inspirativní nálada hudby v reklamě? V redakci Generace20 finišuje příprava článků, už probíhá editace a zbývá jich už jen pár!

15:00 – 16:00

Tým č. 5 je vymrzlý ze stand-upu. Šéfredaktorka Dáša Šamanová píše jako drak, protože má deadline za patnáct minut. Uzávěrka pro PR články se blíží a Martin Kézr dává poslední rady. Michal Pošmourný nabízí redaktorům spacák. V redakci Generace20 se Denisa Korityáková a Marek Veselý snaží vymyslet kouzlo první věty. Redaktoři Jirka Charvát a Petra Macháčková dokončili svůj článek a teď už mají volno. Tým č. 8 dotočil poslední záběr do jejich reportáže a v učebně 106 všechny týmy poctivě stříhají záběry.

14:00–15:00

Nervozita roste! Většina týmů má nabraný materiál a snaží se sepisovat články. První deadline je ale již v 15:20. ,,To stihneme, uklidňuje redaktor Marek Veselý ostatní svým flegmatickým přístupem. Týmy AVD jsou také převážně v terénu. Jediná moderátorka Denisa Pospíšilová nemá (zatím) naspěch a stíhá před svou večerní moderací šlofíka na improvizované „posteli“. Pedagog Martin Kézr také stihl ohodnotit hlasitým projevem tým PR.

13:00–14:00

V redakci Generace20 už téměř všichni pracují na svých článcích. Prozatím poslední se z terénu vrátili Petra Macháčková s Jiřím Charvátem, kteří si vybrali téma o proměně sexu. „Hledáme pornočasopisy, ale úspěch moc nemáme. Spíš z nás mají prodavačky srandu,“ komentuje sbírání informací pro svůj článek Charvát. AVD týmy točí reportáže a na respondenty jdou občas neobvyklými metodami. „V tašce, kde normálně nosíme kameru, máme teď lahváče pro bezdomovce, kdyby s námi nechtěli mluvit,“ říká redaktor Ondřej Štantejský.

12:00–13:00

Některé týmy prožívají první trable. Produkční Kateřina Tučková z hygienických důvodů odmítá spolupracovat s některými respondenty: „S bezdomovci žádné souhlasy podepisovat nebudu!“ Náladu si skupina spravila pauzou na oběd. I tým č. 3 si dopřává odpočinek. „Konečně jsem se dočkala svařáku,“ konstatuje Simona Wieserová. Pedagožka Markéta Dočekalová bohužel nemohla na mediální den dorazit, ale přesto se na něm podílí. Právě poskytuje přes telefon rozhovor skupině pod vedením Terezy Pelcové. Většina redaktorů z Generace20 se opět začíná scházet v redakci. Vrátili se i vedoucí Martin Kézr s šéfredaktorkou Dášou Šamanovou, kteří se účastnili tiskové konference nominace na domácí MS hráčů do 20 let v hokeji

11:00–12:00

AVD týmy už mají za sebou první rozhovory s respondenty. Redaktor Jiří Lizec sbírá materiál k článku na ČVUT. Jeho obavy z toho, že technikům nebude rozumět, se nenaplnily a zjišťuje informace o elektroformulích. Šéfredaktorka Dáša Šamanová také opustila redakci Generace 20 a vyrazila na tiskovou konferenci k nominaci na domácí hokejové MS juniorů. Denisa Korityáková si na vlastní kůži vyzkoušela technologie, které nabízí moderní medicína. Podstoupila rentgen zubů. S Markem Veselým už se z Polikliniky Budějovická vrátili zpět do redakce a připravují článek.

10:00–11:00

Většina týmů je už v terénu a nabírá rozhovory. Mezi prvními, kteří dorazili na místo, jsou redaktoři Generace20 Jirka Lizec a Monika Kabourková. Ti se vydali na Elektrotechnickou fakultu. „Snad jim budeme rozumět,“ doufá Lizec.
Mezitím skupina produkční Kristýny Stokláskové už v teple natáčí rozhovor s instagramovou influencerkou Lucií Vonchitzki. Naopak tým Šárky Dragounové mrzne venku a zpovídá tiskového mluvčího organizace Díky, že můžem.
Pozadu není ani literární skupina, která hlásí, že už má polovinu témat. „Štěpán Kult píše fejeton o sociálních sítích a já píšu povídku o klukovi z roku 1989, který se objevil v roce 2019,“ říká Klára Parmová.

9:00–10:00

Všichni studenti se už domluvili na svých tématech a pomalu se vydávají do terénu, aby je zpracovali.
Týmy si vybraly například téma jako svoboda divadla, lidé bez domova nebo influenceři. Redaktoři Generace20 měli hodinovou poradu s vedením redakce, kde pečlivě probrali všechny nápady.
„Nezaměřujte se jen na srovnávání, co bylo před rokem 1989, a co je teď. Přemýšlejte nad tím, jaké jsou dnešní trendy,“ radí studentům hlavní editor Generace20 a šéfredaktor Hlidacipes.org, Robert Břešťan. Šéf redakce, Martin Kézr, vysílá studenty do terénu a zdůrazňuje, že nejpozději ve 14:00 musí být všichni zpátky, aby stihli texty napsat.

8:00–9:00

V osm hodin ráno puká aula ve švech, je přeplněná druháky, pedagogy, třeťáky i absolventy, kteří přišli vypomoct. „Vidíte, že jsem dostal kafe, takže jsem relativně spokojen. Máme drobný skluz. Času málo, práce hodně, takže jdeme na to,“ zahajuje mediální den VOŠP pedagog Roman Bradáč. „Tématem je, co tady nebylo před rokem 1989,“ prozrazuje. Všichni studenti začínají přemýšlet o tom, co budou psát a točit. „Venku je zima, lidičky, kdo má kulíška, ten vyhrává!“ dodává Bradáč. Prozradil i to, že moderátorem večerních zpráv bude Denisa Pospíšilová. „Je taková otrlá, jen tak něco ji nevyhodí ze sedla,“ okomentoval volbu Bradáč. Třináctý mediální den na Vyšší odborné škole publicistiky začal.

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Generace20
+
Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

30. 11. 2019

Představení s lehce erotickým nádechem jako oslava ženskosti. Tak lze definovat burlesku. Kabaretní tanečnice se v ní nebojí ukázat publiku své nedokonalosti s trochou humoru a nadsázky. Zatímco dříve byla show burlesek považována za striptýz, dnes se jedná spíše o umění a kulturní zážitek.

V zaplněném divadle Royal v Praze se nedočkavě kroutí publikum. Právě začíná představení Prague Burlesque Show, které si za dvanáct let svého působení našlo mnoho příznivců. „Vítejte na naší show,“ křičí do mikrofonu uvaděč Sonny Vargas, přezdívaný králem české burlesky. Jeho extravagantní saténově modrý oblek s motýlkem září přes celé divadlo až k baru. Během představení se chová jako zkušený uvaděč a snaží se v divácích vyvolat více emocí. Nedělá mu problém narušovat jejich osobní prostor nebo je klidně vyzvat na pódium.

Nedokonalosti nejsou tabu

Na jevišti se prolínají hudební a taneční vystoupení s propracovanou choreografií. Každá z tanečnic je něčím specifická. Jedna předvádí akrobacii, další zpívá nebo tančí. Burlesky se nebojí ani akrobatických kousků na kruhu nebo ohnivé show, která má u diváků největší ohlas. Terézia Bělčáková (33) alias Miss Cool Cat rozhodně odvaha nechybí. Její vystoupení začíná svůdným svlékáním do rytmu hudby. Diváky navnadí polykáním ohně a celou show zakončí roztočením hořících ozdob na bradavkách. Stejně jako před lety tanečnice ukazují, že nedokonalosti na těle, jako strie nebo celulitida, jsou vlastně krásné a není třeba je schovávat. „Celé představení pro mě bylo obrovskou inspirací. Ty ženy mají podle mě velké sebevědomí, i když jejich tělo není dokonalé,“ hodnotí vystoupení návštěvnice Laura Nálezová (17), která na podobnou show dorazila vůbec poprvé. 

Vystoupení burlesek se líbilo i divačce Tereze Pelcové (21). „Nikdy v životě jsem na ničem podobném nebyla. Show se mi líbila, mile mě to překvapilo. Nejvíce mě nadchla situace, při které byla jedna z burlesek zavěšená ve vzduchu na kruhu,“ popisuje své dojmy Pelcová.

Anna Pačesová alias Lady Mousellyca vystupuje jako burleska od osmnácti let. Zdroj: Anna Pačesová

Stud je běžný

Na pódiu sice vypadají burlesky jako ostřílené tanečnice, které nic nerozhodí, ale i ty nejzkušenější jsou často v sexy kostýmech nervózní a stydí se, když se musí postupně vysvlékat do spodního prádla či korzetů. „Nebyla jsem vždy tak sebevědomá, ale postupem času jsem si na jevišti uvědomila, že se nemusím za své tělo stydět,“ říká burleska Anna Pačesová (30), která vystupuje pod uměleckým jménem Lady Mousellyca. „Vzpomínám si, že moje první představení bylo hrozné. Kostým mi přinesli těsně před začátkem show a hudbu jsem slyšela teprve dva dny předem,“ dodává.

Nejvíc lákají kostýmy

Vývoj burlesky

Vůbec poprvé se burleska představila světu v roce 1912. V New Yorku tehdy založili bratři Abe a Billy Minsky vlastní burleskní kabaret. Na show ale chodila převážně nižší vrstva obyvatel, protože byla levnější než jiná divadelní představení. V té době byla první burleskní hvězdou anglická tanečnice Lydia Thompson.

Dnes je světově nejznámější burleskní tanečnicí Dita Von Teese (47). Z Česka pak například Miss Cool Cat (33), Lady Mousellyca (30) nebo Stephanie van der Strumpf (29).

Díky světoznámé tanečnici Ditě Von Teese (47), která burlesce přinesla po šesti dekádách opět slávu, se z kabaretního vystoupení může těšit i dnešní generace. „Nejčastěji nás navštěvují ženy nebo páry. Nejvíce je na představení přitahují kostýmy a to, že vystoupení není vulgární,“ tvrdí Lady Mousellyca.

I když někteří lidé stále mylně považují show burlesek za striptýz, vystupující umělkyně jsou mnohdy oblečené více než většina lidí v létě u bazénu. Jejich kostýmy jsou inspirované mytologií nebo vintage módou, která se nosila ve 40. a 50. letech 20. století. Nesmí chybět doplňky jako vějíře z peří, třpytivé náhrdelníky, síťované punčochy nebo čelenky z živých květin. „Kostýmy vznikají tak, že jdu s nápadem za mojí kostymérkou a ta mi ho ušije nebo zadá nějaké agentuře, která ho vyrobí,“ popisuje Lady Mousellyca a dodává, že za jeden kostým zaplatí klidně i desetitisíce korun. „Nejvíce se mi líbil kostým Miss Cool Cat, která byla při akrobatickém čísle oblečená do průhledného overalu s třpytivými kamínky,“ popisuje Pelcová.

Vzhled burleskních tanečnic má blízko k pin-up módě. Jedná se o styl z 50. let charakteristický vyzývavými prvky jako jsou puntíky, kostky, květované vzory nebo pestré barevné kombinace. Podobně se v minulosti oblékala třeba americká herečka Marilyn Monroe. Tanečnice se tím snaží podtrhnout ženskost, kterou chtějí ukázat divákům. Burleska tak po celém světě bourá stereotypní představy o lidském těle a dokazuje, že krása má mnoho podob.

Text vznikl s přispěním Karolíny Urbanové

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Generace20
+
Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

28. 11. 2019

Kožešina je jedním z nejstarších materiálů používaných k výrobě oblečení. V posledních letech o ni ale zájem upadá, zvláště kvůli neetickému zacházení se zvířaty. Na problém začaly mezi prvními reagovat módní domy jako Chanel nebo Gucci, které přestaly oděvy z pravé kožešiny vyrábět. Od letošního roku nenosí tento materiál ani britská královna Alžběta II.

Studentka Julie Nečajeva (20) má ve své skříni kožich z králíka, ale nenosí ho, protože ji nepřijde moderní. „Moje rodina pochází z Ukrajiny. Tam je jejich nošení zcela normální,” vysvětluje Nečajeva. Jelikož jsou tam mnohem chladnější zimy, jsou pravé kožichy stále v oblibě. Izolují teplo mnohem více než ty umělé. Kromě toho jsou považovány za symbol bohatství a přepychu. „Platí, že čím jsou objemnější, tím je daná osoba bohatší,” dodává.

Symbol přepychu i krutosti

Módní trh cílí na mladé a při tvorbě kolekcí se řídí jejich názory. Mnoho z nich se v dnešní době zajímá o ekologii, udržitelnost a důstojné zacházení se zvířaty. „Nemyslím si, že je v dnešní době zapotřebí zabíjet zvířata pro to, aby se z nich vyrobilo oblečení,” říká studentka Eva Podstavková (20), která by si na sebe pravý kožich kvůli etice a ceně nikdy nevzala. V butiku může zákazníka vyjít až na sto tisíc korun, zatímco umělý stojí v módních řetězcích kolem pěti tisíc korun.   

Naproti tomu majitelka módní PR agentury Babora Bergová (41) pravé kožichy nosí, protože jí je v Česku během zimních dní chladno. „Abych zimu přečkala, neobejdu se bez nich. Nosím je a nosit budu. Navíc ty pravé vydrží několik desítek let,” říká. Přijde jí, že dnes značky využívají umělou kožešinu schválně, aby se zavděčily mladším zákazníkům.

Znečišťování životního prostředí

Pravé kožichy jsou skutečně v některých ohledech lepší investicí. Při správném zacházení, kartáčování a kontrolování, zda nejsou napadeny moly, vydrží mnoho dekád. Umělé kožešiny z módních řetězců jsou při častém používání nositelné pár let, poté se opotřebí a začnou pelichat. Vyrábí se navíc z nerecyklovatelných akrylových přízí. Tento druh plastu, stejně jako ostatní umělé hmoty, znečišťuje životní prostředí. „Výsledky analýzy naznačují, že se mikroplasty dostávají do řek a oceánů pomocí odpadních vod,” vysvětluje Jan Friedinger z neziskové organizace Greenpeace pro Reflex.cz. Mikroplasty ohrožují život mořských živočichů, kteří si je pletou s potravou. Na následky spolknutí mohou zahynout. 

Mladí lidé dávají v dnešní době přednost umělým kožešinám. Zdroj: Daniela Dlabolová
Kolik zvířat je potřeba na jeden kožich?

• 200 až 400 veverek
• 30 až 200 činčil
• 60 až 80 norků
• 16 až 22 rysů
• 10 až 20 lišek
• 10 až 16 vyder

(počet se odvíjí od velikosti oděvu)

Zdroj: Respectforanimals.org

Neetické zacházení se zvířaty

I přesto, že jsou umělé kožešiny neekologické, objevují se v obchodech stále častěji. Důvodem je sílící nezájem o pravé kožešiny. U pravých materiálů si zákazníci i ochránci zvířat po celém světě stěžovali na neetické zacházení s živočichy na kožešinových farmách. „Podmínky zde naprosto neodpovídají etologickým potřebám zvířat. Jsou chováni v malých drátěných klecích bez pevné podlahy. Způsob zabíjení také stojí za zmínku: lišky jsou zabíjeny elektrickým proudem a norci výfukovými plyny,” vysvětluje Barbora Bartušková Večlová z organizace Svoboda zvířat. V České republice byl dokonce vytvořen zákon, který přímo zakazuje kožešinové farmy. Vstoupil v platnost na konci ledna 2019.

Některé značky berou ohled jak na životní prostředí, tak i zvířata. Britská návrhářka Stella McCartney (48) využívá recyklovatelné materiály, jako organickou bavlnu nebo koženku. „Z lišek nebo norků se ve farmách využívá pouze jejich kožešina,” říká Barbora Bartušková Večlová. Na stejnojmenném webu stellamccartney.com návrhářka uvádí, že se zabitá zvířata ani nejedí. Zároveň dodává, že i přes nepoužívání pravé kožešiny nebo kůže, je možné vytvářet luxusní výrobky. 

Nejpopulárnější v 50. letech 

Kožešinové výrobky od 11. století oblékali muži a ženy z vyšších sociálních vrstev. Díky celebritám a značkám byly na vrcholu popularity zejména v 50. a 60. letech 20. století. Německý módní návrhář Karl Lagerfeld (†85) patřil k nejznámějším designerům používajícím pravou kožešinu. 

V současnosti ale návrháři z módních domů Gucci, Versace, Michael Kors či Chanel výrobu kožešinových oděvů a doplňků zcela zastavili. Tito designéři nejsou jediní, kteří na celosvětovou problematiku reagují. Britská královna Alžběta II. se od roku 2019 také zřekla kožešinových výrobků. „Určitě je to krok správným směrem. Je vidět, že toto zboží postupně přestává být symbolem luxusu a že moderním se stává být ohleduplný ke zvířatům a přírodě,” myslí si Bartušková Večlová z organizace Svoboda zvířat. 

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Generace20
+
Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

26. 11. 2019

Extrémně náročný závod Spartan Race zvládají úspěšně dokončit i ženy. Mezi nimi i Eliška Spoustová (24), která vloni vybojovala dokonce Trifectu. Jde o elitní medaili, kterou získá jen ten, kdo během jednoho roku dokončí Spartan Sprint, Super a Beast. Závody se liší svou délkou a počtem překážek. „Člověk to dělá hlavně kvůli sobě. Kdykoliv se podívám na medaile, jsem na sebe pyšná," říká Spoustová.

Co vás přimělo k tomu, abyste zkusila zvládnout Spartan Race? 
Šli jsme do toho s přítelem, teď už manželem. Tenkrát jsme spolu byli strašně krátce, asi tři měsíce. Byl to takový hurá nápad. Zvednout se z gauče a závod dokončit. Chtěli jsme společně zkusit něco bláznivého, tak jsme se přihlásili. Úplně první závod jsme běželi v roce 2016, a to Sprint v Praze.

V roce 2018 jste získala Trifectu. Jak náročné to pro vás bylo? 
První závod Trifecty se konal na konci dubna v Kutné Hoře, kde nás čekal Sprint (pozn. red. 5 km a 20 překážek). Trať byla podobná mému úplně prvnímu závodu v Praze, ten se ale do Trifecty nepočítá. Takže jsem věděla do čeho jdu. Další závody už byly obtížnější. Spartan Super (pozn. red. 10 km a 25 překážek) se běžel v Koutech na konci června, kdy bylo fakt nepříjemné teplo. Zvládli jsme ho za šest hodin. Ale trať byla hodně kopcovitá a běžet se pořádně dalo jenom z kopců. Pak už nám chyběl jen Spartan Beast (pozn. red. 21 km a 30 překážek) na Lipně v září. A tam jsem si sáhla na dno. Byla už zima a brzy po startu jsme lezli pod ostnatým drátem v ledové vodě. Ale po osmi hodinách mi už na krku visela Trifecta.

Přišlo mi, že ten pytel nesu snad hodinu

Měla jste někdy při závodě pocit, že jste na hranici svých možností? 
Nejtěžší moment nastal v Koutech, při nošení pytle s pískem. Jeden měl tak 30 kilo. A museli jsme ho nést na zádech do hrozného kopce. Přišlo mi, že jdu snad hodinu. Krok, krok, zastávka a znova krok. Bylo to neuvěřitelně těžké. Tato překážka byla v druhé půlce tratě, takže síly ubývaly. Nebyla jsem ale jediná, kdo pytel musel na chvíli sundat. Lidé si tam na ně normálně sedali a třeba deset minut se snažili nabrat sílu. Jenže o to horší poté bylo dostat ho zpátky na záda. 

I po tvrdé dřině v závodu pořád s úsměvem. Zdroj: archiv Elišky Spoustové

Zranila jste se někdy během závodu? 
Přímo v závodě ne. Mám operovanou čtyřikrát kyčel a jednou koleno, a i přesto jsem do Spartana šla. Na závod jsem měla zatejpované chodidlo kvůli křečím, obě kolena a krk. Týden před Sprintem jsem každý den trénovala angličáky a při tom se mi zablokoval krk. Brečela jsem bolestí a nakonec skončila v nemocnici na injekcích, které mi měly ulevit. Nebylo to příjemné, ale na start jsem se postavila.

A nenapadlo vás vzdát se? 
Vůbec ne. Prostě jsem musela na start. Je to hodně o hlavě. Tělo ví, že může, ale hlava řekne stop. Při posledním závodě na Lipně mi v cíli přestaly fungovat svaly, jako lusknutím prstu. Nemohla jsem dojít ani k autu a převléknout se byl nadlidský úkon. Ale pocit v cíli stojí za tu bolest a společná medaile spojená ze tří vypadá na zdi dobře.

Kompletní Trifecta spojená ze tří medailí. Zdroj: facebook SpartanRace Czech Republic

Takže jste závody běžela jen kvůli medailím?
To rozhodně ne. Člověk to dělá hlavně kvůli sobě. Kdykoliv se na ní podívám,jsem na sebe pyšná.

Překážky jsou hodně na výdrž rukou

Jak jste se připravovala na závody? 
Chodila jsem hodně plavat, protože toho moc nenaběhám. Samozřejmě je dobré, když člověk ví, že nebude mít problém závod udýchat. Dále je rozhodně potřeba natrénovat angličáky, hodí se při penalizacích za nesplnění překážek na trati. Ty se doma natrénovat nedají. Překážky jsou hodně na výdrž rukou, a to mi dělalo problémy. Jednou jsem přeručkovala z jednoho konce trubky na druhý a měla jsem z toho radost. Jenže na konci musíte zazvonit na zvoneček, jako že jste to splnila. Ale já na něj nemohla dosáhnout, byl pověšený hrozně vysoko. Takže jsem se angličákům stejně nevyhnula.

Po získání Trifecty jste se závody skončila. Šla byste do toho znovu?
Po tom, co jste mě kontaktovala, o tom přemýšlím. Zimní variantu Sprintu jsem ještě neběžela, není součástí Trifecty. Adrenalin a chuť se vrací. Přemýšlím o tom, ale přece jen už jsou do startu necelé tři měsíce a já rok nic nedělala. Taky bych už měla pomýšlet na děti, a ne se mrzačit na trati. Uvidíme.

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Generace20
+
Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

24. 11. 2019

Zpěvák dnes musí umět hlavně pobavit a zaujmout publikum. Hudebníkům dnes stačí málem jen počítač a místo, kde hudbu nahrají. Klidně u sebe v pokoji nebo v ložnici. V Česku je tím známý mimo jiné i písničkář a folkař, který si říká Pokáč. Vlastním jménem Jan Pokorný, profesí programátor, který si často ve svých textech dělá legraci sám ze sebe. Ideálním prostředím pro hudebníky jsou pak sociální sítě a kanál YouTube, které usnadňují komunikaci s fanoušky.

„Měl jsem představu, že mě muzika bude bavit a možná i živit. Nakonec se mi to před dvěma lety povedlo,“ říká Jan Pokorný alias Pokáč (29), který se z IT experta stal vyhledávaným muzikantem. Vystudoval ČVUT a během praxe se podílel na výzkumu samořídících aut pro Toyotu. Dnes koncertuje po celé republice, skládá vlastní písně a vydává singly a alba. Na české hudební scéně je dnes považován za jednoho z nejvýraznějších mladých textařů a písničkářů. Kariéru rozjel mimo jiné i na YouTube, kde dokáže diváky zaujmout a pobavit. Většinu videí přitom natáčí ze své ložnice. V roce 2014 nahrál na svůj youtube kanál společně s hudebníkem Voxelem píseň Ekosong a v roce 2015 Vymlácený entry. Právě tahle písnička ho dostala do povědomí širší veřejnosti.

Složil několik písní i pro fotbalovou Spartu. Pokáčovy texty jsou především satirické a z běžného života. Například písničky o České poště, dospívání nebo o problémech s kočkou a s plešatěním. Na kontě má Pokáč oficiálně vydaná dvě alba: Vlasy (2017) a Úplně levej (2019). Druhé album pokřtil
24. října letošního roku ve vyprodaném Fóru Karlín. Svou práci Pokáč promuje i na Instagramu a Facebooku, kde se snaží být s fanoušky v kontaktu, bavit je a informovat o tvorbě nebo koncertech.

Trendem je mít všechno rychle

Právě sociální sítě zrychlují a usnadňují umělcům práci. „Hvězda informuje veřejnost, že vydá desku. Ta zpráva je rychlá, je online. V tu chvíli už lidé můžou album poslouchat, kupovat, streamovat. Sociální sítě mají zásadní vliv na propagaci hudby,“ říká marketingový ředitel hudebního vydavatelství Supraphon Michal Máka. Podle něj tohle před dvaceti lety nebylo možné. Weby kapel sice existovaly, ale vše bylo v začátcích a nedá se to srovnávat s dnešním provedením. Podle Máky je právě Pokáč důkaz toho, že vtipné a příjemné ztvárnění hudby může urychlovat celou kariéru. „Sítě jsou super způsob, jak být blíž fanouškům. Jste s nimi de facto kámoši. Není mezi vámi taková bariéra, jako když někoho vidíte v televizi,“ myslí si Pokorný, kterého na Instagramu odebírá téměř padesát tisíc sledujících.  

Pokud chce být člověk známý nebo touží prorazit, nepotřebuje podle Máky vydavatelství nebo rádio, postačí vlastně jen počítač. Umělci se tedy v dnešní době mohou spolehnout čistě na sebe. „Sami si doma vše natočí a složí. Příkladem úspěchu systému udělej si sám je Billie Eilish, americká zpěvačka. S bratrem si v pokoji natočili EP desku Don´t Smile at Me a promovali ji na sociálních sítích. Teď je z Billie hvězda a koncertuje po světě. Všechno jde rychle,“ vysvětluje Máka. Zdůrazňuje však, že se v dnešní době rodí mnoho umělců, jelikož mají snazší podmínky pro práci. Nemusí na nic umět hrát, stačí jim nápad a počítač. Hudbu tedy prý může tvořit prakticky kdokoliv. Pak už jen zbývá udělat dobrou reklamu na sociálních sítích.

Příjem je velká loterie

Podle Libora Lisého, marketingového ředitele Warner Music, se reklama před dvěma lety inzerovala výhradně v klasických médiích, jako jsou tiskoviny, rozhlas a televize. „V digitálním prostředí se ještě v roce 2016 využívaly reklamní poutače. Dnes se většina reklamy realizuje na sociálních sítích,“ vysvětluje Lisý. Přibližně před dvaceti lety byl přitom umělcův příjem primárně z fyzických nosičů, jako je CD, DVD, LP. Dnes je hlavně z digitální distribuce. „Na iTunes si lidé mohli stáhnout album za sedm euro. Místo, aby platili deset za CD,“ vysvětluje Michal Máka ze Supraphonu. To, že je prodej fyzických nosičů ztrátovou činností dokazuje krach donedávna největšího českého hudebního prodejce Bontonlandu. Firma koncem září letošního roku oznámila, že vstupuje do likvidace. Důvodem byl právě stále klesající prodej a tak i příjmy. „Kdysi měl vydavatel na starost distribuci a koncerty dělal management nebo agentura. Dneska se snaží vydavatel obstarat jak koncerty, tak i distribuci. Vše kvůli úsporám,“ upřesňuje Máka. Dále uvádí, že teď jdou muzikantům příjmy hlavně z koncertů a reklam než z prodeje nosičů. Podle Pokorného je ale tento způsob příjmu nejistý: „Peníze vám nikdo plně nezaručí. Je to veliká loterie. Ale teď to zaplaťpánbůh jde.“

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Generace20
+
Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Generace20

Autor: Jiří Charvát

22. 11. 2019

Mezi pěti sty lidmi vybranými na mládežnický summit OSN v New Yorku byly jen dvě Češky, jedna z nich byla devatenáctiletá studentka Lucie Smolková. Akce se konala od 21. do 23. září v rámci klimatické konference OSN, kde vystoupila i nejznámější současná aktivistka Greta Thunbergová. Právě k ní bývá často přirovnávána Smolková, která má americkou maturitu a letos byla přijata na Mendelovu univerzitu v Brně. Členka hnutí Fridays for Future a organizátorka klimatických stávek z přirovnávání ke Gretě ale žádnou radost nemá.

Česká média vás kvůli vaší účasti na summitu často přirovnávají k nejznámější mladé aktivistce Gretě Thunbergové. Vadí vám to?
Neuráží mě to, ale ani nejásám z toho, že mě přirovnávají k někomu jinému. Uznávám práci, kterou Greta dělá, ale nijak nevím, proč bych se s ní měla srovnávat. Já přeci jen dělám něco trochu jiného, pomáhám organizovat stávky a dělám besedy po České republice. Greta mluví k celému světu. Je to spíš tím, že zrovna teď jsem mediálně vidět a zrovna to porovnání asi přitáhne víc čtenářů.

Máte z toho, že jste se na summit vůbec dostala, dobrý pocit?
Spíše neutrální. Nikdy jsem o tom nesnila, tak trochu mi to vlastně spadlo do klína. Kamarád mi poslal oficiální formulář, do kterého jsem vyplnila obecné informace, jako své jméno a datum narození. Také se v něm ptali na mé motivace a zapojení do občanského aktivismu, chápaní klimatických změn, kde vidíme potenciál pro řešení a podobně. Vše jsem odeslala a později mi z kanceláře OSN přišlo oznámení že jsem byla vybrána. Osobně mi to nepřišlo jako velký úspěch, každopádně to byla úžasná zkušenost, která mi dává příležitosti a otevírá nové dveře. Teď je otázka, co s tím dokážu dál, aby to mělo nějaký efekt.

Zmiňujete se o otevírání nových dveří, co tím máte na mysli?
Myslím tím, že poznávám nové lidi a získávám další zkušenosti. Ráda se učím a vyvíjím, což je pro mě důležitá hodnota. Proto je skvělé se přímo potkávat s různými lidmi a poznávat, jak ten svět vlastně funguje. Například že není připravený na náhlé změny, ale vše chce svůj čas. Dává mi to pocit, že dělám něco, co má smysl. Potkávám teď i lidi na vysokých postech, jako jsou třeba ministři a zjišťuji, že skoro se všemi se dá rozumně debatovat. Najednou vidím, že když se člověk k lidem chová s pokorou a baví se nimi konkrétně, tak se dá vždy najít spolupráce.

Všichni jsme na jedné lodi, jen ji vidíme úplně jinak

Během mládežnického summitu jste nejen debatovali mezi sebou, ale zúčastnila jste se i workshopů. Jak s odstupem času akci hodnotíte?
Musím říct že se to moje hodnocení v průběhu času změnilo. Prvotní pocit, který jsem měla po summitu, bylo spíš drobné zděšení. Přišlo mi, že tam bylo hodně ukřičených lidí a málo konstruktivní debaty, která by rozebírala aktuální problémy. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím spíš zjišťuji, že přizvat mladé bylo správné gesto. Už jen tím, že jsme byli součástí důležité debaty o klimatu, protože nás se bude v budoucnu týkat nejvíc. Také jsem viděla, jak je náročné, když se setkají lídři z celého světa. 

Jak to myslíte?
Každý má jiné perspektivy, jiné potřeby a starosti ve své zemi. Tito lidé pak mají společně vykročit nějakým směrem, což je neobyčejně náročné, ale je to něco, co potřebujeme. Na světové spolupráci vše stojí a padá. Takže pro mě to znamenalo pochopení, že ten proces je a bude náročný, ale na druhou stranu nic není nemožné, jen se musí zapojit všichni.

Není také problém v tom, že do stávek za klima se zapojují především mladí?
Změna klimatu je něco, s čím se předchozí generace nesetkaly. Teď se všechno děje a mění zběsilým tempem, až i já sama si říkám, že je toho moc. Zažité pravdy starších lidí, které byly dané a na které spoléhali, už mnohdy neplatí. Já se jim tedy vlastně nedivím, že se na téma změny klimatu dívají skrz prsty. Také je špatné, že starší nás mladé mnohdy ani nechtějí vyslechnout.

Čím myslíte, že to je?
Dřív byli studenti bráni jako děti, které chodí do školy a ne jako individuum, které za sebe přemýšlí. Spousta starších to tak bere pořád a změnit tyto zaučené stereotypy bude trvat. Navíc dnes jsme vnímáni, jako hloupé děti s mobily v ruce. Na druhou stranu to není černobílé a pomocí osobních setkání se dá leccos změnit. Potkala jsem mnoho starších lidí, kteří vyslechli mě, a i já jsem si z jejich poznámek a pohledu na věc odnesla mnohé. Zvláště ke starším lidem je třeba se chovat s respektem a trpělivostí. Nakonec jsme všichni na jedné lodi, jen ji vidíme úplně jinak. 

Nemyslíte, že tomu pohledu starších uškodil i projev Grety na summitu, kdy bouřlivá forma zastínila obsah?
Když jsem to viděla poprvé, tak mi to také nebylo příjemné. Musela jsem si uklidnit mysl, pustit si její projev na videu a zaměřit se na to, co vlastně říká. Jsme lidé a vnímáme věci skrz emoce, které má každý nastavené jinak. A pravdou je, že Greta mluvila za lidi z ostrovních států, kteří přicházejí o své domovy. Ona přinášela tu jejich emoční paniku. Přiznávám, že forma jejího proslovu mohla společnost trochu rozdělit. Je ale důležité poslouchat to, co lidé říkají a ne jak to říkají.

Klima je jen ukazatel, který říká, že je tu něco špatně

Věříte, že je reálné zabránit změnám klimatu?
Musím tomu věřit. Problém je ale v naší společnosti zaměřené na neustálý růst, který je mnohdy bezohledný k naší planetě. To klima je jen nějaký ukazatel, který říká, že je tu něco špatně. Jsou to především problémy, které máme ve společnosti, jako sociální nerovnost, chudoba a podobně. Kvůli tomu dochází například k vykácení nebo vypálení pralesů, jako třeba v Brazílii. To jsou ty věci, které je potřeba vyřešit a klima nám dává limit do kdy, nebo s jakou urgencí.

Co podle vás musí lidé udělat, aby došlo ke zpomalení klimatických změn?
Všichni musí změnit své normy, postoje k tomu, co je dobře a co mám podporovat a jak se mám chovat k životnímu prostředí. Problém je, že spousta negativních věcí, které zhoršují naše klima, má návaznost na ekonomiku a další faktory. Jde o nesmírně obrovský a komplikovaný problém, který nelze vyléčit jedním lékem.  Člověk se tomu ale musí postavit, i když nebude mít okamžitý výsledek. Líbilo se mi, jak to řekl Václav Havel. Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Generace20
+
Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Generace20

Autor: Jiří Lizec

21. 11. 2019

Džíny nebo kraťasy, košile pískové barvy s nášivkami a barevný šátek kolem krku. Tradiční skautský kroj zůstává již po několik desetiletí bez velkých změn. Zato k moderním technologiím se oddíly staví různě. Někde používají místo buzoly GPS a učí se o bezpečnosti na sociálních sítích, jinde mají ale internet úplně zakázaný.

Od svých šesti let je Jindřich Dušek (19) členem nejstaršího českého skautského oddílu Pražská Dvojka. Postupně prošel všemi věkovými skupinami a stal se vedoucím celého oddílu. „Do skautu mě přivedli rodiče a strašně jsem si to tu oblíbil. Navíc mě baví pracovat s dětmi. Mám tu spoustu prostoru pro improvizaci. Vymýšlím různé hry, připravuji letní tábory a dohlížím na většinu schůzek v našem oddíle,“ popisuje Dušek. Zájem o skauting v Česku v poslední době roste. Po znovuobnovení v roce 1989 měl skaut více než 80 000 členů. Jejich počet se pak sice patnáct let snižoval, ale zhruba od roku 2006 je skauting opět populární a sehnat pro zájemce místo v některém z oddílů nebývá snadné. Momentálně má členská základna přes 64 000 registrovaných.

Český skauting v datech
Počet členů
2006 – 40 583
2019 – 64 383
Počet oddílů
2006 – 2086
2019 – 2172
Počet originálních přezdívek
17 642


Historie
Založení 1912
Znovuobnovení 1945, 1968, 1989
Zakladatel: Antonín Bejnamin Svojsík 

Jde to i bez internetu

Do skautských oddílů prorazily už i moderní technologie. „Občas místo buzoly a kompasu chodíme podle GPS v mobilu,“ vypráví před začátkem pravidelné družinové schůzky člen Pražské Dvojky Ondřej (13) s přezdívkou Mravenec. To potvrzuje i jeho vedoucí Dušek. „Máme problém dostat během schůzek děti od mobilů, takže jim je čas od času dovolíme použít ke hledání správné trasy nebo jim dáme úkol, aby něco na internetu našli. Učí se tak pracovat s prohlížečem a rozeznávají pravdivé a nepravdivé informace.“ Další instruktor z Pražské Dvojky Michael Heran dodává, že s dětmi probírají bezpečnost na internetu a sociálních sítí. „Skaut má utvářet člověka tak, aby byl použitelný ve společnosti a dobře do ni zapadl. Proto je učíme pracovat s internetem. Je to nám i dětem bližší a setkáváme se s tím denně,“ vysvětluje Heran. To, že skaut nebude neměnný a stejný jako před desítkami let, je přirozené. Moderní technologie pronikají do společnosti ve stále větší míře. Jsou ovšem i oddíly, kde se naopak snaží internet ignorovat. „Veškeré moderní technologie máme zakázané a internet nepoužíváme vůbec. Dodržujeme spíše tradiční pojetí skauta. Pěstujeme vztah k přírodě a připravujeme člověka na začlenění do společnosti,“ říká skaut Tomáš Křeček (20) z oddílu Radost a Naděje Beroun. To, že i takový přístup řadu lidí láká dokazuje, že se do oddílu stále hlásí noví lidé a kapacita střediska je už plná. 

Historie praktickou formou

V posledních letech se skaut podle některých dlouholetých členů lehce změnil zejména v mezilidských vztazích. „Když jsem před deseti lety byla ve skautu, nejdůležitější byl čas společně strávený s dětmi. Dnes tvoří náplň schůzky jedna hra za druhou. Právě volný čas na obyčejné povídání skautu dnes chybí,“ říká skautka Ester Novotná (22).Na tento problém naráží iJindřich Dušek, který si všímá toho, že se děti mezi sebou neumí přirozeně bavit a je pro ně potřeba vymýšlet neustále nové a zábavné hry. „Například skautskou i obecnou historii učíme děti tak, že se převlečeme do kostýmů z určité doby a poté hrajeme různé scénky. V tomto ohledu je náš oddíl trošku jiný. Jinde se učí opravdu jen fakta a data, mně ale přijde naše metoda lepší,“ říká Dušek.  Podle něj mají děti spoustu prostoru pro volné povídání mimo časy schůzek. Naopak v Berouně se historii učí výkladem faktů. „Máme oddílové osnovy a každý rok si připomínáme rok 1989 a znovuobnovení skautingu u nás,“ popisuje Tomáš Křeček.

Skautské zákony
Skaut je pravdomluvný
Skaut je věrný a oddaný
Skaut je prospěšný a pomáhá jiným
Skaut je je přítelem všech lidí
Skaut je zdvořilý
Skaut je ochráncem přírody
Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců
Skaut je veselé mysli
Skaut je hospodárný
Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích

Změna jde vidět i na skautských táborech. „Dříve bylo běžné jet na tábor na tři až čtyři týdny, dnes je průměrná doba čtrnáct dní,“ říká historik z archivu Skautského institutu Roman Šantora (49). S tím souhlasí i vedoucí oddílu Dušek, podle kterého chtějí být děti spíše doma a nedokáží si představit, že odjedou někam na tábor třeba na měsíc. Příčina prý může být i v návykovosti moderní techniky a naopak v absenci mobilního signálu a internetového připojení kdesi uprostřed přírody. 

Kroje jako osobní vizitka

V čem se ale skaut v podstatě od svého počátku příliš nezměnil jsou vedle jeho hodnot také kroje. Ukazují totiž vizitku a jedinečnost každého skauta. Každý si na něj může umístit různé nášivky z absolvovaných akcí nebo odznaky v podobě lístku za každý rok strávený ve skautu. „Největší význam na kroji pro mě mají oddílové a státní symboly. V kombinaci s ostatními nášivkami tvoří můj jedinečný kroj. Nikdo na světě nemá stejný,“ vysvětluje Jindřich Dušek.

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Generace20
+
Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

20. 11. 2019

Československý skaut byl za dobu své existence třikrát zakázán. Poprvé nacisty za druhé světové války, poté komunisty po roce 1948 a po krátkém obnovení znovu v sedmdesátých letech. Veřejnosti se opět otevřel až po sametové revoluci v roce 1989. Od jeho třetího obnovení uplyne v prosinci 30 let.

Před třiceti lety se splnil sen tisícům skautů, kteří mohli znovu bez obav začít veřejně nosit své tradiční skautské šátky. Mezi nimi byl i dnešní historik z archivu Skautského institutu Roman Šantora (49). „Byla to veliká euforie a radost. O obnově skautu jsem snil, četl jsem foglarovky a miloval jsem každou věc, která s ním byla spojená,“ vzpomíná Šantora. Těsně po revoluci začal s ostatními skauty usilovat o obnovu skautingu a nabíral nové členy. I před rokem 1989 působil Šantora jako vedoucí v oddíle, který vyznával skautské hodnoty, ale byl nuceně začleněn do pionýrské organizace. Pionýr byl sice také volnočasovou organizací pro děti a mládež, na rozdíl od skauta však měla za cíl vychovávat podle komunistické ideologie.

Skauting fungoval v ilegalitě

Pokud si skauti za minulého režimu chtěli svůj oddíl zachovat v původní podobě, museli jej provozovat tajně. Podobných skautských oddílů však bylo málo. „Většina z nich fungovala jen omezenou dobu. Pouze v Praze byl jeden jediný oddíl, který vydržel potají fungovat od zákazu celých 20 let,“ říká historik Roman Šantora. Nejčastěji se původní oddíly ocitly pod střechou pionýra, nebo různých tělovýchovných a turistických organizací.

 

Komunistům vadily hodnoty, které skauti vyznávali. Zdroj: Oldřich Malina

Po roce 1948 řada skautů skončila v komunistických vězeních a lágrech, i později tajný skauting Státní bezpečnost potírala. „Výjimkou nebylo vyšetřování a zatýkání, a to i za drobné věci, jako třeba když vedoucí zapomněli na stole skautský časopis,“ vysvětluje Šantora. Ilegální oddíly sice zachovávaly skautskou symboliku, například typické lilie, na veřejnosti je ale raději neukazovali, zvýšilo by se tím riziko vyzrazení. „Nelpěli jsme na odznacích. Dělali jsme skautskou výchovu a činnost, ale neříkali jsme to veřejně,“ vzpomíná profesor Luděk Bartoš v projektu Paměť národa, která sbírá vzpomínky pamětníků. Ve vedení oddílu Vodní pětka pokračoval i po revoluci už pod obnoveným skautem.

Komunisté respektovali jen pionýra

Od posledního zákazu skautingu v roce 1970 se mohli mladí legálně angažovat pouze v Pionýrské organizaci Socialistického svazu mládeže. Zatímco mezi hlavní skautské hodnoty patřilo například přátelství, pravdomluvnost či zdvořilost, u pionýra to byla hlavně prospěšnost nebo oddanost socialismu. „Za totality se chtělo po lidech, aby poslouchali, co se jim řekne. Skaut sice také vede k tomu, abychom byli i poslušní, ale zároveň, aby žili podle svého svědomí a podle nějakých zásad,“ vysvětluje pro projekt Paměť národa to, co komunistům na skautu nejvíce vadilo, skautka Blanka Lisovská. Stejně tomu jak za nacismu za druhé světové války, tak po nástupu komunistů k moci v roce 1948. Na krátkou dobu byl v roce 1968 skauting obnoven, ale krátce na to opět zakázán. „Je snadné říct, jak by se člověk nedal, jaké by měl zásadové postoje, ale nedokážu si představit situaci, kdyby mne někdo postavil před otázku, zda zůstanu skautem v ilegalitě, nebo se stanu pionýrem,“ říká skautka Ester Novotná (22), která je členkou oddílu Statečná srdce v Praze-Krči od deseti let. 

Obnovení po 17. listopadu

Skauting je pro své členy obvykle srdeční záležitostí. To bylo také hlavní hybnou silou pro obnovu organizace po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. „Oblíbenost skauta byla vždy dána věcmi, které mohou zažívat, kamarádskou partou a také hodnotami, ke kterým skaut směřuje,“ říká historik Roman Šantora. Podle něj právě to vedlo ke snaze o rychlou obnovu skauta. „Hned po revoluci vznikla kancelář, která informovala lidi o příležitosti obnovit skauting. Její členové pak podali žádost na Ministerstvo vnitra k zaregistrování skautu,“ vzpomíná Šantora.

O členství byl tehdy velký zájem. Už krátce po revoluci měl skaut téměř devadesát tisíc členů. „Skauting byl brán jako něco, co vrátí hodnoty do společnosti, která byla zasažená bývalým režimem. Pro lidi bylo velkým pozitivem, že skauting tady je a může společnosti něco nového přinášet,“ říká Šantora. Podle něj se to během uplynulých třiceti let podařilo.

V Městské knihovně v Praze 2. prosince 1989 došlo k obnovení československého skautingu. Zdroj: Oldřich Malina

Skauting před třiceti lety začínal téměř od nuly. Z počátku chyběly hlavně klubovny, kde by se členové mohli scházet. „Proto byl český skauting podporován i ze zahraničí, hlavně finančními dary od rakouských a vlámských skautů,“ vysvětluje Šantora. I díky tomu se skauting v Česku podařilo rozjet a po třiceti letech je mezi lidmi stále oblíbený.

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Generace20
+
Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Generace20

Autor: Monika Kabourková

19. 11. 2019

Čtyři novinářky u jednoho stolu. Tak to vypadalo ve čtvrtek 7. listopadu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde se konala panelová diskuze Ženy žurnalistiky. „Jsem spokojená, že jsme tady čtyři holky. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě někdo pozval do takové sestavy,“ okomentovala svou účast moderátorka České televize Světlana Witowská. Mezi dalšími hosty byly také Silvie Lauder z Respektu, Markéta Chaloupská z Českého rozhlasu a Markéta Hronová z Aktuálně.cz. Diskutovaly o postavení žen v médiích, jejich budoucnosti a možných změnách. V uvolněné atmosféře se ženy shodly, že si své názory před šéfi prosadit umí.

Muži drží zkrátka více při sobě, říká moderátorka Světlana Witowská (46)

V České televizi vede hlavní zpravodajskou relaci Události a pořad Události, komentáře.

V médiích mají převahu muži i přes to, že mezi studenty žurnalistiky jsou hlavně ženy. Jak vnímáte takové prostředí?
V redakci je to genderově poměrně vyvážené. U nás nemají převahu muži jako redaktoři, ale šéfují nám. Řídí nás a my děláme tu práci.

Je pro vás jako pro ženu těžké prosadit si na poradě názor?
Ctím hierarchii řízení, a když se vedení rozhodne, že nějaké téma vznikne, tak s tím problém nemám. Pokud si ale myslím, že by vzniknout nemělo, tak můj názor vyslechnou. Nemyslím si, že by mě bylo méně slyšet, protože jsem žena. Když se budeme bavit o našem osobním výběru témat, tak přirozeně některá témata více zajímají ženy a jiná zase muže. Tím, že je tam mužů více, tak si to téma prosadí snáze. Drží zkrátka více při sobě. Oporu mám ale v kolegovi Martinu Řezníčkovi, který o sobě říká, že je napůl žena. 

Novinařina je o konfrontační pozici. Musí být žena při rozhovorech důraznější?
Nemyslím si, že je rozdíl v tom, jestli se ptá muž nebo žena. Třeba moji šéfové mě posílají na velké debaty, protože říkají, že na ženu nebudou respondenti tak agresivní, ale já si to nemyslím. Podle mě to nehraje roli. Když pozoruji, jak se ptají moji kolegové v Událostech, komentářích, tak vidím, že se dobírají k té odpovědi stejně obtížně jako já. Naše pracovní nevýhoda je ta, že máme jasně daný čas, ve kterém musíme stihnout své otázky položit a získat na ně odpověď. Nikdo nám ten čas neprodlouží, takže je nutné, abychom diskuze řídili a udržovali v tématu. Důraznější jsme v těchto případech všichni.

Bylo pro vás v praxi někdy těžké se prosadit?
Neměla jsem pocit, že by to bylo pro mě těžší jako pro holku. Ale samozřejmě náročnější bylo, když jsem se vracela po roční mateřské. V České televizi jsem pracovala od roku 1996. Po devíti letech jsem přešla na Primu, kde jsem pracovala do roku 2010. Když jsem se vrátila do ČT z Primy, tak z období, kdy jsem moderovala hlavní zprávy, mě šoupli do ranního Studia 6. Byla jsem po druhé mateřské a měla jsem pocit, že to bylo proto, že jsem podle nich na té mateřské zblbla. Nikdo mi to takto neřekl, ale já jsem ten pocit měla. Začátky po mateřské byly kruté a já jsem si musela znovu vyšlapat cestu úplně od základů. 

Už neplatí klišoidní dělení, že ženy píší měkká témata, myslí si novinářka Silvie Lauder (41)

Působí jako vedoucí rubriky Fokus v časopise Respekt.

Respekt je známý tím, že má v redakci převahu mužů. Došlo v poslední době ke změně?
Myslím, že se to v posledních letech hodně mění. Máme šéfky vydání, obrazovou redaktorku a i mezi reportéry jsou ženy. Vždy říkám, že důležité je nejen to, jak je médium složené, ale i to, o čem píše. Troufám si říci, že Respekt patří mezi média, která pokrývají ženské témata dost nadstandardně. Píšeme hodně o dětech, sexuálních tématech, o domácím násilí nebo o pozdějším mateřství.

A píší tato témata hlavně ženy? Je jim to asi bližší..
Ano. Text o ženské sexualitě napíšu spíše já než kolega, který píše o jaderné energetice. Je to také hodně o tom, koho jaká témata zajímají. Rozhodně ale neplatí klišoidní dělení, že ženy dělají měkká témata, jako jsou zdravotnictví, školství nebo lidské příběhy. Myslím si, že to označení je absolutní nesmysl, protože na nich není nic měkkého. Jsou to klíčová témata v naší zemi. A toto dělení už také neplatí. Dnes dělají ženy investigativu, jsou sněmovní zpravodajky, pokrývají zahraniční politiku a obranu. 

Máte pocit, že musíte volit pádnější argumenty, abyste se v redakci prosadila?
Nemám. Ale nebudu zastírat, že jsem dnes byla na poradě a sedělo tam se mnou sedm mužů. I když to jsou moji blízcí kolegové a jsou tolerantní a otevření, tak ta dynamika je jiná. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že jsem tam jediná žena. Ale svůj návrh jsem si obhájila. Podle mě nesouvisí argumentace tématu s tím, že to jsou muži, ale velmi inteligentní lidé. Občas mám obavu z toho, že mi nápad nevezmou proto, že není zkrátka domyšlený. 

Vnímáte nějaký rozdíl mezi novinářem a novinářkou?
Mám pocit, že hlavní rozdíl je v reakcích, které člověk dostává od veřejnosti. Moji kolegové také dostávají výhružky smrtí, ale nikdo jim nepíše, že jsou hnusní, tlustí a že by s nimi nechtěl žádný člověk spát. Veřejnost se nezamýšlí nad jejich soukromým životem. Mám jednoho čtenáře, který všechny moje texty na facebookovém profilu komentoval tím, že jsou dokladem mého problematického vztahu s otcem. Tak jsem se ho ptala, jak konkrétně text o upálení Jana Palacha dokládá problematický vztah s otcem. Odpovědi jsem se ale nedočkala.

Vždy se snažím klást otázku a nebýt štěkna, říká reportérka Markéta Chaloupská (35)

V současnosti pracuje v investigativním oddělení Českého rozhlasu.

Ve svých tématech se zaměřujete hlavně na korupci. Narazila jste v souvislosti s tím na nějaký problém?
Mám jednu zkušenost, která mě překvapila. Naháněla jsem jednoho z šéfů Povodí Labe, protože si sám sobě přihrával zakázky. Ten s námi ale nechtěl hovořit a komunikoval s námi pouze jeho mluvčí. Já jsem ale chtěla znát jeho stanovisko a počkala jsem si na něj, když šel do práce. Vystupovala jsem z auta a než jsem stačila položit otázku, dostala jsem od něj pěstí. Nečekala jsem to, ale řekla jsem si, že se nenechám vytočit. Pohotově jsem vytáhla mobil a začala ho natáčet. Vzniklo z toho docela pěkné video a ta reportáž dostala úplně jiné grády. 

Novinařina, a zejména ta investigativní, je konfrontační práce. Musíte být jako žena při rozhovorech důraznější?
Razím zásadu být na rozhovor nebo konfrontaci nachystaná. Vždy přemýšlím o různých variantách, které by mohly nastat a vždy se snažím klást otázku a nebýt štěkna. Raději ale dělám ve dvou. Víme více informací a vidíme více postřehů. Snažíme se si i role mezi sebou rozdělovat, co se respondentů týče. Někdo se sejde s kolegou Kroupou, protože ho viděl v televizi, někdo se mnou, protože mám blonďatý vlasy. 

Vy sama pod sebou máte tři muže. Vidíte nějaký posun v obsazení žen v redakcích? 
Žen v redakcích je hodně, spíše schází v těch manažerských pozicích. Nedávno jsme čelili kritice třeba za to, že se k tématu vyjadřovali pouze mužští komentátoři. Jenže on byl problém v tom, že ne všechny ženy se k tomu tématu chtěly vyjadřovat. Je to možná i tím, že si méně věří. 

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

Generace20
+
AUDIO: Hamburger, nebo salát?

AUDIO: Hamburger, nebo salát?

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

18. 11. 2019

V dnešní době se mnoho lidí zabývá vzhledem a tím, co jí. Najdou se ale tací, kteří na zdravý jídelníček nedbají. V následujícím audio příspěvku hovoří dvě slečny o svém stravování.

AUDIO: Hamburger nebo salát?

AUDIO: Hamburger nebo salát?

AUDIO: Hamburger nebo salát?

Generace20
+
AUDIO: Hamburger nebo salát?

AUDIO: Hamburger nebo salát?

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

18. 11. 2019

V dnešní době se mnoho lidí zabývá vzhledem a tím, co jí. Najdou se ale tací, kteří na zdravý jídelníček nedbají. V následujícím audio příspěvku hovoří dvě slečny o svém stravování.

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

Generace20
+
„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

„Tady jsem kamarádce svíčkou omylem zapálil vlasy.“ Vzpomínkový průvod došel z Albertova na Národní

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

17. 11. 2019

Stejně jako před třiceti lety, i letos nesl průvod z Albertova na Národní třídu název Vezmi s sebou květinu. Právě těmito slovy začínal text letáků, který v listopadu 1989 zval studenty k připomenutí uzavření vysokých škol nacisty o půl století dříve. Tuto neděli 17. listopadu 2019 se na vzpomínkový průvod k začátku sametové revoluce vydalo přes deset tisíc lidí.

I když to vypadá, že je pražský Albertov už zcela zaplněn, proudí na něj stále noví lidé. Někteří nesou květinu, jiní českou vlajku. Přišli sem uctít památku 17. listopadu, Dne boje za svobodu a demokracii. „Chceme připomenout, že svoboda není automatická a že žijeme v demokratické společnosti, která taky není běžná po celém světě,“ říká jedna z organizátorek vzpomínkových akcí k 17. listopadu Dominika Antonie Pfisterová (30). Průvod se po chvíli stejně jako před třiceti lety vydává z Albertova směrem na Vyšehrad. Lidé se tlačí ulicí a zdá se, že zástup nikde nekončí. Postupují dál až k Vyšehradu pomalým, ale plynulým krokem.

Původní vzpomínky

Dobovou atmosféru účastníkům přibližují hlasy pamětníků z reproduktorů rozmístěných různě po celé trase. „Vzpomínky jsou opravdu autentické. Lidé nám je posílali několik posledních měsíců. Skrze ně můžeme návštěvníkům přiblížit pocity, které lidé tehdy zažívali,“ vysvětluje Pfisterová. Někdy se davem ozývají překvapené, jindy pobavené reakce, záleží na tom, co zrovna zní z nahrávek. „Pamatuji si, že mi někdo dal svíčku, abych ji zapálil. Jenže jak jsem se pořád otáčel a hledal jsem své známé, tak se mi podařilo zapálit jedné dívce vlasy,“ zní kupříkladu pod Vyšehradem z reproduktoru krátká osobní vzpomínka na listopad 1989.

Lidé zapalovali svíčky hned na několika místech. Zdroj: Daniela Dlabolová

Právě tady, u Vyšehradu měla před 30 lety celá akce původně končit. Kolem tří tisíc demonstrantů se však rozhodlo zamířit do centra Prahy. Tam dav zamířil podle plánu i letos. „Zajímá mě, co se tady dělo před třiceti lety. Dnešní datum pro mě kvůli revoluci hodně znamená. Lidé by si měli uvědomit, co díky ní máme a co bychom mohli ztratit,“ objasňuje důvod účasti v průvodu Pavel Šimek (22). Před Bazilikou svatého Petra a Pavla na Vyšehradě se průvod otáčí a pokračuje dolů do ulice Vratislavova. Stojí zde dnes již historické auto Veřejné bezpečnosti, u nějž si lidé mohli poslechnout další dobové nahrávky, tentokrát z vysílaček příslušníků SNB (Sboru národní bezpečnosti). „S těma transparentama se nám to dalo do pohybu. Průvod jde směrem k Národnímu divadlu. Tak se vsadíme, kam jdou. Na Národní, kamaráde. Kluci, zajeďte tam,“ zní autentické třicet let staré policejní hlášení. 

Průběh byl tentokrát klidný

Atmosféra celé akce je pokojná a vzpomínková. Průvod jde v klidu, bez transparentů, bez provolávání politických hesel, žádný zásah bezpečnostních složek jako před třemi desítkami let nehrozí. „Dnešní průvod beru hlavně jako vyjádření vděku za to, že teď můžeme žít v demokratické zemi,“ konstatuje jedna z účastnic Tereza Winterová (25).

Tisíce lidí přišly uctít památku Dne boje za svobodu a demokracii. Zdroj: Daniela Dlabolová

Na rozdíl od situace před 30 lety, dnes policie jen pomáhá s organizací a řídí dopravu. Směruje procesí z Výtoně přes hlavní silnici, kudy normálně jezdí tramvaje směrem na náplavku. Zde lidé pokládají květiny a zapalují svíčky na počest událostí, které se odehrály 17. listopadu. Několika tisícům účastníků se odsud podaří dostat přímo na Národní třídu.

Není tam ale k hnutí. Hlučící dav širokou ulici zcela zaplnil. Už tak se tady mačkají tisíce lidí, kteří se průvodu vůbec nezúčastnili. Nával od náplavky dav ještě více zahustil. Na místo, kde se odehrál brutální zásah proti studentům, se proto ani všichni z průvodu nedostali. Policie dokonce dostala pokyn nepouštět z bezpečnostních důvodů na místo další lidi a odklání dav rovnou směrem na Václavské náměstí.

Bez tehdejší brutality

Před 30 lety na Národní třídě pohotovostní pluky zatarasily průchody do ulic Spálená, Voršilská, Mikulandská a následně i cestu k mostu Legií, takže odtamtud nebylo úniku a kordon je začal stlačovat. Lidé zpívali hymnu, zapalovali svíčky a dávali najevo, že nechtějí násilí. Přesto policie na demonstranty zaútočila, brutálně je zbila, některé pozatýkala. „Tehdy to muselo být velmi nepříjemné. Totalita lidi svírala desítky let. Dokážu si to představit, ale jen v rámci nejhorších nočních můr,“ říká účastnice průvodu Tereza Winterová. „Cítím k lidem, kteří tehdy demonstrovali, obdiv a vděk. Považuji za velké hrdinství, že tak odstartovali revoluci,“ dodává. 

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Generace20
+
Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

16. 11. 2019

Díky mobilním telefonům a sociálním sítím jsou lidé v nepřetržitém kontaktu s okolním světem. Ne vždy tomu tak bylo. V roce 1989 se mimopražští o listopadových událostech nedozvěděli kvůli cenzuře a monopolu na státní média téměř nic. Proto se tehdejší studenti a herci rozhodli objíždět vzdálené regiony a osobně informovat o aktuálním dění v Praze a o dalších plánovaných demonstracích.

Tehdy čerstvý absolvent Divadelní fakulty AMU Jan Potměšil (53) patřil k těm hercům, kteří jezdili po okolních městech. Jedna z cest se mu stala osudnou. „S kolegy z divadla jsme jeli do Ostravy na setkání s horníky. Chtěli jsme je přesvědčit, aby se přidali ke změnám ve společnosti,” vzpomínal Potměšil před časem pro web Naseostrava.cz. Při cestě zpět do Prahy řidič zřejmě upadl do mikrospánku a havaroval. Herec proslavený například rolí naivního Martina, který naletí skupině veksláků ve snímku Bony a klid (1987), se těžce zranil a ve svých třiadvaceti letech skončil upoután na invalidní vozík. Svého nasazení v listopadových dnech ale ani zpětně nelituje. „Bylo důležité předat informace mimo Prahu, protože byla pod cenzurním poklopem. Pamatuji si, že další ráno po 17. listopadu se média jen zmínila, že studenti dělali bordel a nic víc,” vysvětluje Potměšil v záznamu pro projekt Komunikace89, který zejména mladším generacím přibližuje, jak se měnil režim v časech bez internetu. 

Naživo je to přesvědčivější

V roce 1989 se demonstrace svolávaly prostřednictvím šeptandy a podomácku vytvořených plakátů a letáků. Zcela výjimečně i přes pevnou linku, kterou měl ale v domácnosti málokdo. Až mnohem později, s rozmachem mobilních telefonů a pak i se vznikem sociálních sítí, se zjednodušil a zrychlil kontakt mezi lidmi. Pokud se dnes koná nějaká akce, ať už soukromá oslava či veřejná demonstrace, většinou se událost objeví na Facebooku. Uživatel může ihned zareagovat, dát vědět, zda se zúčastní či ne. „Vidím tam přehledně napsané všechny informace o akci, kolik lidí se zúčastní a jestli tam budou i mí přátelé. Líbí se mi, že se díky sociálním sítím vše dozvím téměř okamžitě,” říká studentka politologie Kristýna Zajícová (20).

Lidé, kteří se zúčastnili demonstrací v roce 1989, vidí oproti dnešním veřejným protestům hlavní rozdíly právě v komunikaci. „Mám pocit, že dříve to bylo v něčem daleko lepší, než dnes, kdy je vše přes sociální sítě. Protože když chtěl člověk něco opravdu sdělit, musel tam dojet. Dnes napsanému projevu nepřikládáme správnou váhu. Tehdy to bylo opravdové,” myslí si herečka Bára Štěpánová (59) v záznamu pro projekt Komunikace89. Herec Potměšil souhlasí, i podle něj je v živém kontaktu jiná energie a jiné přesvědčení, než když se napíše email či SMS.

Červnová demonstrace na Letné pořádaná spolkem Milion chvilek byla největší manifestací od roku 1989. Zdroj: Facebook Milion chvilek pro demokracii

Zkreslené informace kvůli režimu

Sdělovací prostředky byly v socialistickém Československu plně pod kontrolou státu. O událostech během listopadových dní roku 1989 proto informoval tisk, televize i rozhlas jen málo a krátkými příspěvky. Informace byly navíc cenzurované. 

Lidé mimo Prahu se o událostech, které se odehrávaly v pátek 17. listopadu na Národní třídě, dozvídali postupně až během víkendu a dalšího týdne. „Herci a studenti vytvořili skupinky, vzali plakáty s hesly, kazety s vlastními nahranými zprávami a jeli do měst a tamních závodů,” říká dokumentarista Pavel Štingl (59), který se listopadových demonstrací účastnil. Studenti namluvili jimi sepsaný text, k tomu použili ilustrační záběry z předešlých demonstrací a jiných záznamů. Zprávy se nahrávaly na videokazety. „Ty byly za socialismu těžce dostupné a my jich museli nakoupit asi tisíc,” vypráví Štingl.

Za poslech kádrová skvrna

„Na hodinách dějepisu nám učitelka vyprávěla, jak se lidé scházeli na předem domluvených místech. Především v hospodách, kde se toho dozvěděli nejvíce. Pak také fungovala bytová divadla. To se lidé setkávali v bytech a domlouvali se na demonstraci nebo na rozvržení letáků,” popisuje studentka Zajícová, co o téhle, pro ni již dosti vzdálené době, ví. Objektivní informace se ale lidé nedozvídali jen v osobním kontaktu, či v době listopadových událostí od studentů a herců. Necenzurované zahraniční a domácí zprávy vysílaly i rozhlasové stanice Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. „Zprávy ze zahraničí byly označovány za nepravdivé a pobuřující. Poslech cizího rozhlasu znamenal projev neloajality k režimu a tedy kádrovou skvrnu. Proto lidé poslouchali zahraniční rozhlas raději sami nebo s lidmi, kterým důvěřovali,” vysvětluje historik Prokop Tomek pro web Bravo.upce.cz.

Chybí větší odhodlání

Studentka fyzioterapie Zdislava Tučková (20) aktivně navštěvuje současné demonstrace pořádané spolkem Milion chvilek pro demokracii. Tomu se podařilo svolat na červnovou manifestaci na Letenské pláni až čtvrt milionu občanů. „O připravovaných demonstracích se dozvídám především prostřednictvím internetu, protože mi průběžně chodí e-maily s informacemi od spolku,” vysvětluje Tučková. Ačkoliv se jich účastní, domnívá se, že je v dnešní době potřeba větší nadšení pro věc. „Myslím, že organizace manifestací je dnes i díky internetu jednodušší, na druhou stranu bylo v roce 1989 více lidí odhodláno něco změnit. Měli velikou chuť se sejít a jít na demonstraci, což v této době úplně není,” dodává. 

Silné osobní nasazení potvrzuje i herec Jan Potměšil. „Kdybych si měl dobrovolně vybrat, jestli budu žít zdravý ve státě, kde vládnou komunisté, nebo na vozíku ve svobodné zemi, vybral bych si bez váhání druhou možnost,” napsal v roce 2012 na svůj facebookový profil.

Anna Čmuchálková s přispěním Jiřiny Havlové

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Generace20
+
Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Propojili dějiny a módu. Trička od dvou studentů nabízí možnost vyjádřit názor

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

15. 11. 2019

Trička potištěná fotografiemi ze sametové revoluce nebo podobiznou Václava Havla jsou produktem módní značky Wear the past. Tu založili dva studenti a kamarádi Michael Topinka (20) a Šimon Weiss (20). Trička slouží k přípomínání historie nejen mladší generaci.

Na propojení módy a historie si vysokoškoláci a kamarádi Michael Topinka a Šimon Weiss založili byznys. Cílem značky Wear the past je dostat pro některé „nudnou” historii mezi mladé lidi a šířit odkaz demokracie a svobody. Trička podnikatelé potiskli podobiznou Václava Havla nebo autentickými fotografiemi z listopadu 1989. „Celé to začalo tím, že jsem chtěl mít Havla, můj vzor, na tričku,” vypráví o začátcích podnikání Weiss. Tričko tenkrát vzniklo jen digitálně. „Vzbudilo ale ohlas u mých přátel, a to byl impuls k tomu, abychom výrobu rozjeli ve velkém,” doplňuje Weiss.  

Politická situace jim hrála do karet

Poprvé trička prodávali na demonstraci na pražské Letné letos v červnu. „Říkali jsme si, že demonstranti jsou jedni z našich potenciálních zákazníků,“ vysvětluje Topinka. A dodává, že se jejich tušení vyplnilo. Deset procent tržby z prodaných triček pak věnovali organizaci Milion chvilek pro demokracii, což bylo něco přes deset tisíc korun. Organizace pak tyto finanční příspěvky využila ke svým aktivistickým činnostem, například ke zmíněným demonstracím.

Havla na tričko nechce každý

Student Sebastián Pachman (20) si koupil tričko s názvem Velvet revolution před více než měsícem. „Chodím na demonstrace, protože se zajímám o politiku a s ní se pojí můj zájem o aktuální dění i historii. Myslím, že je potřeba si připomínat, že svobodu si nesmíme nechat vzít. Nošením trička tento názor podporuji,” vysvětluje svojí motivaci Pachman.

Naopak studentka Patrícia Kalatová (23) by si tričko s potiskem fotografií ze sametové revoluce nebo s fotografií bývalého prezidenta Václava Havla nikdy nekoupila. „Je pravda, že móda je v dnešní době prostředkem sebevyjádření. Mně se však spojení módy a politiky nelíbí,” říká Kalatová. „Neznamená to ale, že bych si svobody a historie nevážila,” dodává. 

Podobný názor zastává i studentka Světlana Thierlová (24), která by si třičko s Václavem Havlem nepořídila. „Myslím si, že jsou jiné významnější osobnosti, které jsou spojované se sametovou revolucí, než je Václav Havel,“ říká Thierlová. Tričko s potiskem fotografie z Václavského náměstí nebo Národní třídy s nápisem „make love“ by jí ale nosit nevadilo.

Režisér Jan Hřebejk v tričku s názvem Prezident. Zdroj: Facebook Wear the past

Chtějí připomínat minulost 

Topinka a Weiss přiznávají, že díky internetovému prodeji se trička dostanou i k lidem, kteří o daném tématu nic neví. „Věříme však v to, že naše trička budou sloužit i jako osvěta. Doufáme, že když někdo takové tričko s motivem sametové revoluce dostane a nic mu to nebude říkat, informace si dohledá,” říkají výrobci značky Wear the past.

Na demonstracích už se znovu prodávat nechystají a spoléhají na internetový prodej. Z vydělaných peněz chtějí do budoucna podporovat spíš poklidnější formy vzpomínání na minulost. Příště se proto chystají věnovat část výtěžku Festivalu svobody, který pořádá akce k výročí 17. listopadu. V první řadě chtějí studenti dostát hlavnímu heslu své značky: „nezapomínáme”.

Fotografie z prvních prodejů na pražské Letné. Zdroj: Facebook Wear the past

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20
+
Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,“ říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 11. 2019

Josef Šťastna (39) v roce 2015 usedl na šéfredaktorskou židli bulvárního webu v eXtra.cz a svého rozhodnutí rozhodně nelituje. Jak říká, od bulvárních novinářů by se lidé mohli učit, jak s ostatními mluvit a jak jim naslouchat.

Ohrnoval jste vy sám ještě jako student na VOŠP nad bulvárem nos?
Tenkrát jsem bulvár moc nerespektoval, ale aspoň jsem ho sledoval. Což se samozřejmě změnilo a dnes ho nejen sleduji a píši, ale i respektuji.

Máte vystudovanou i religionistiku a teologii. Není to zvláštní, jít pak pracovat pro bulvár, který je k duchovnu spíše v opozici? 
Po VOŠP jsem nechtěl na vojnu, tak jsem si řekl, že zkusím ještě vysokou. Nakonec jsem vystudoval religionistiku a teologii a studium mě nadchlo. Když jsem školu dodělal, měl jsem původně religionistiku vyučovat, ale čtrnáct dní před nástupem jsem se dozvěděl, že mne nakonec nechtějí. Rychle jsem hledal jinou práci a brzy nastoupil do Blesku, kam se mi zpočátku nechtělo. Tam jsem ale pochopil to propojení toho, co jsem studoval a bulváru. V bibli se totiž píše “První budou posledními a poslední budou prvními”. To znamená, nedávat na první dojem. 

A ten o bulvárních novinářích lidé nemají příliš dobrý…
Myslím si, že ano. Bulvární novináři jsou opravdovější a milejší lidé než mnozí akademici a profesoři na teologické fakultě. Myslím si, že od bulvárních novinářů by se dalo učit, jak jednat s lidmi a hlavně jak jim naslouchat.

Nejupřímnější jsou pornoherci

O bulvárních novinářích se ale říká, že jsou často dotěrní a překrucují fakta. Setkal jste se i vy někdy s kritikou?
To víte, že setkal. A mockrát. Ale do háje vás lidé pošlou i v normálním životě. Vlastně mám vypozorovanou takovou zajímavou věc. Jedni z nejupřímnějších, a nejmilejších lidí, které jsem díky své práci poznal, byli pornoherci.

Proč zrovna oni?
Je to ze své podstaty hrozně jednoduché. Oni díky tomu, jak je lidé znají, a že na nich doslova viděli téměř vše, nemají potřebu se přetvařovat a vymýšlet si. Naopak nejhorší na komunikaci jsou začínající seriálový herci a herečky, kteří za sebou mají jeden dva štěky a myslí si o sobě bůh ví co.

Byl jste několik let šéfeditorem zpravodajského webu Tn.cz a v roce 2015 se znovu vrátil k bulváru jako šéfredaktor eXtra.cz. Co vás k tomu vedlo? 
V Tn.cz se mi velmi líbilo. Považuji to za jednu z nejlepších redakcí, jakou jsem poznal a měl jsem tam kolem sebe milé a velmi schopné lidi. Nabídku na post šéfredaktora v eXtra mi nabídl můj velmi dobrý přítel, který pro mne byl zárukou toho, že to bude fungovat a nešlápnu s výběrem vedle. Navíc jsem chtěl zkusit něco jiného než zpravodajství. A nebudu lhát, lákalo mě i finanční ohodnocení.

Sociální sítě táhnou víc

Bude někdy eXtra.cz zaměřené i na jiné oblasti, než jen na bulvár?
V současné době se snažíme orientovat i na téma mimo showbyznys, konkrétně třeba na zpravodajství, lifestyle či krimi. Stává se nám v poslední době často, že nejčtenějším článkem dne není nějaká kauza celebrit, ale třeba článek o tom, jak budou mít o svátky otevřené supermarkety.

Čím to je?
Čtenáři v současnosti častěji sledují celebrity na sociálních sítích, než aby o nich četli v novinách či na internetu. Na sítích na sebe známí lidé prásknou mnohdy víc než novinářům. Další věcí je přesycenost tématy. Například v minulosti, když byla fotka celebrity s odhaleným prsem, bylo to pro bulvár skvělé. Dneska už ale odhalená prsa viděl kde kdo a samy celebrity takové fotky často sdílí na sociálních sítích. 

A jak na to reagují bulvární média? 
Myslím si, že se stírají rozdíly mezi bulvárními a seriózními médii. Bulvární média si otvírají seriózní okénka a naopak. A v průběhu posledních pěti let jde v seriózních médiích vidět výrazný posun k bulvárnějším titulkům.

Žádný volný čas

Šéfredaktorem eXtra.cz jste přes čtyři roky. Berete to zpětně jako dobrý krok?
Ano, neměnil bych. Má to ale jako každá práce i svá negativa.

Která konkrétně máte na mysli?
Jsem šéfredaktorem dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu a nemám téměř žádný volný čas. A tím často trpí i mí blízcí. Vím ale, že v médiích nezůstanu na celý život.

Plánujete je opustit?
V budoucnu ano. Cítím, že stárnu. Za rok mi bude 40 a myslím, že bych si měl umět najít čas i sám na sebe a hlavně na svou rodinu a přátele než jen na čtenáře.

Studentská léta na VOŠP v tom byly asi příjemnější… 
To ano. Na VOŠP vzpomínám jedině v dobrém. VOŠP mi dala víc než jen základy k mé práci, dala mi přátele. Některé doufám na celý život. Prostředí bylo velmi přátelské a učili mne tam lidé s velkým společenským kreditem a znalostmi.

Audio: Jak dobře známe historii?

Audio: Jak dobře známe historii?

Audio: Jak dobře známe historii?

Generace20
+
Audio: Jak dobře známe historii?

Audio: Jak dobře známe historii?

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

14. 11. 2019

Redaktorka Eliška Havlíčková se vydala do centra Prahy, aby zjistila, jak si současná mladá generace stojí se znalostmi historie.

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20
+
Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Absolvent VOŠP šéfredaktorem bulváru. „Odhalená prsa dnes už nikoho nepřekvapí,” říká Josef Šťastna z eXtra.cz

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 11. 2019

Josef Šťastna (39) v roce 2015 usedl na šéfredaktorskou židli bulvárního webu v eXtra.cz a svého rozhodnutí rozhodně nelituje. Jak říká, od bulvárních novinářů by se lidé mohli učit, jak s ostatními mluvit a jak jim naslouchat.

Ohrnoval jste vy sám ještě jako student na VOŠP nad bulvárem nos?
Tenkrát jsem bulvár moc nerespektoval, ale aspoň jsem ho sledoval. Což se samozřejmě změnilo a dnes ho nejen sleduji a píši, ale i respektuji.

Máte vystudovanou i religionistiku a teologii. Není to zvláštní, jít pak pracovat pro bulvár, který je k duchovnu spíše v opozici? 
Po VOŠP jsem nechtěl na vojnu, tak jsem si řekl, že zkusím ještě vysokou. Nakonec jsem vystudoval religionistiku a teologii a studium mě nadchlo. Když jsem školu dodělal, měl jsem původně religionistiku vyučovat, ale čtrnáct dní před nástupem jsem se dozvěděl, že mne nakonec nechtějí. Rychle jsem hledal jinou práci a brzy nastoupil do Blesku, kam se mi zpočátku nechtělo. Tam jsem ale pochopil to propojení toho, co jsem studoval, a bulváru. V bibli se totiž píše „První budou posledními a poslední budou prvními.” To znamená: nedávat na první dojem. 

A ten o bulvárních novinářích lidé nemají příliš dobrý…
Myslím si, že ano. Bulvární novináři jsou opravdovější a milejší lidé než mnozí akademici a profesoři na teologické fakultě. Myslím si, že od bulvárních novinářů by se dalo učit, jak jednat s lidmi, a hlavně jak jim naslouchat.

Nejupřímnější jsou pornoherci

O bulvárních novinářích se ale říká, že jsou často dotěrní a překrucují fakta. Setkal jste se i vy někdy s kritikou?
To víte, že setkal. A mockrát. Ale do háje vás lidé pošlou i v normálním životě. Vlastně mám vypozorovanou takovou zajímavou věc. Jedni z nejupřímnějších a nejmilejších lidí, které jsem díky své práci poznal, byli pornoherci.

Proč zrovna oni?
Je to ze své podstaty hrozně jednoduché. Oni díky tomu, jak je lidé znají, a že na nich doslova viděli téměř vše, nemají potřebu se přetvařovat a vymýšlet si. Naopak nejhorší na komunikaci jsou začínající seriáloví herci a herečky, kteří za sebou mají jeden dva štěky a myslí si o sobě bůh ví co.

Byl jste několik let šéfeditorem zpravodajského webu Tn.cz a v roce 2015 se znovu vrátil k bulváru jako šéfredaktor eXtra.cz. Co vás k tomu vedlo? 
V Tn.cz se mi velmi líbilo. Považuji to za jednu z nejlepších redakcí, jakou jsem poznal a měl jsem tam kolem sebe milé a velmi schopné lidi. Nabídku na post šéfredaktora v eXtra mi nabídl můj velmi dobrý přítel, který pro mne byl zárukou toho, že to bude fungovat a nešlápnu s výběrem vedle. Navíc jsem chtěl zkusit něco jiného než zpravodajství. A nebudu lhát, lákalo mě i finanční ohodnocení.

Sociální sítě táhnou víc

Bude někdy eXtra.cz zaměřené i na jiné oblasti, než jen na bulvár?
V současné době se snažíme orientovat i na téma mimo showbyznys, konkrétně třeba na zpravodajství, lifestyle či krimi. Stává se nám v poslední době často, že nejčtenějším článkem dne není nějaká kauza celebrit, ale třeba článek o tom, jak budou mít o svátcích otevřené supermarkety.

Čím to je?
Čtenáři v současnosti častěji sledují celebrity na sociálních sítích, než aby o nich četli v novinách či na internetu. Na sítích na sebe známí lidé prásknou mnohdy víc než novinářům. Další věcí je přesycenost tématy. Například v minulosti, když byla fotka celebrity s odhaleným prsem, bylo to pro bulvár skvělé. Dneska už ale odhalená prsa viděl kde kdo a samy celebrity takové fotky často sdílí na sociálních sítích. 

A jak na to reagují bulvární média? 
Myslím si, že se stírají rozdíly mezi bulvárními a seriózními médii. Bulvární média si otvírají seriózní okénka a naopak. A v průběhu posledních pěti let můžeme v seriózních médiích vidět výrazný posun k bulvárnějším titulkům.

Žádný volný čas

Šéfredaktorem eXtra.cz jste přes čtyři roky. Berete to zpětně jako dobrý krok?
Ano, neměnil bych. Má to ale jako každá práce i svá negativa.

Která konkrétně máte na mysli?
Jsem šéfredaktorem dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu a nemám téměř žádný volný čas. A tím často trpí i mí blízcí. Vím ale, že v médiích nezůstanu na celý život.

Plánujete je opustit?
V budoucnu ano. Cítím, že stárnu. Za rok mi bude 40 a myslím, že bych si měl umět najít čas i sám na sebe a hlavně na svou rodinu a přátele než jen na čtenáře.

Studentská léta na VOŠP v tom byly asi příjemnější… 
To ano. Na VOŠP vzpomínám jedině v dobrém. VOŠP mi dala víc než jen základy k mé práci, dala mi přátele. Některé doufám na celý život. Prostředí bylo velmi přátelské a učili mne tam lidé s velkým společenským kreditem a znalostmi.

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

Generace20
+
O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

O sametové revoluci se na školách moc neučí. Mnoho studentů si přeje změny ve vzdělávacích programech

Generace20

Autor: Marek Veselý

13. 11. 2019

I když se blíží 30. výročí sametové revoluce, učitelé dějepisu na školách věnují stále více pozornosti pravěku či středověku. Události 20. století potom často nestihnou pořádně probrat. Studenti, kteří před společností nechtějí působit hloupě, si musí tyto informace doplnit jinak. Mnozí by tak chtěli, aby školy kladly větší důraz na novodobé dějiny.

Osmičková výročí

1918 – konec první světové války, vznik Československa

1938 – mnichovská dohoda, postoupení pohraničních území Československa (Sudety) Německu

1948 – únorový puč, násilné převzetí moci v Československu komunisty

1968 – sovětská okupace, srpnový vojenský vpád pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy do Československa v čele se Sovětským svazem

Mezery ve znalostech 20. století trápí například absolventku gymnázia, Elišku Hofmanovou (22). „Když se v hospodě řeší například události 50., 60. nebo 70. let, cítím se blbě, protože o tom moc nevím.“ Na gymnáziu se totiž třeba procesem s Miladou Horákovou, pražským jarem nebo normalizací nezabývali. „Nechci to kategoricky házet na školy, protože bych mohla sama vyvíjet větší úsilí a ty mezery zaplnit. Nic to ale nemění na tom, že mají školy na neznalostech studentů z historie svůj podíl,“ dodává Hofmanová.

Podobný názor sdílí další absolvent gymnázia Matěj Štěpánek (22). „Základ z 20. století mám, ale vést intelektuálnější diskuzi třeba o válce o Falklandy už je složitější,“ vysvětluje. Občas si hledá na internetu informace o té či oné historické události, ve které má mezery. „Naposled jsem si na Wikipedii hledal přistání Apolla 11 na Měsíci. Kdyby se tyto události učily na školách, bylo by to mnohem jednodušší,“ myslí si.

Je ale mnoho studentů, kteří si mimo školu znalosti z historie nijak nedoplňují. Podle průzkumů České televize jsou někteří přesvědčeni o tom, že v roce 1938 začala první světová válka. Další z nich si myslí, že v roce 1948 tato válka skončila. Jsou i tací, kteří si pod rokem 1968 představují rozdělení Československa. Studenti svou neznalost dávají často za vinu školám, ve kterých se o zmíněných událostech neučili.

Učitelům chybí čas

Na základních i středních školách končí výuka dějepisu obvykle jednou ze světových válek. „Začínali jsme pravěkem a skončili jsme druhou světovou válkou. Tu jsme ani neprobírali podrobně, abychom ji vůbec stihli,“ zmiňuje studentka Kristina Šmatláková (20), která je absolventkou obchodní školy. „Hlavně, že jsem se dozvěděla mnoho informací o Mezopotámské říši nebo o Keltech,“ dodává ironicky. Gymnázia mají školní vzdělávací program ohledně historie podobný, ale často mají navíc volitelné semináře novodobých a soudobých dějin.

Podle učitelky Olgy Mandové, která učí dějepis na Gymnáziu Na Vítězné pláni, učitelé s tímto problémem moc nezmůžou, situaci jim totiž komplikují základní školy. „Osnovy středních škol by nebyly tak špatné, pokud by nemusely suplovat nedostatky ze základních škol,“ myslí si Mandová. K pochopení 20. století podle ní žák potřebuje znát středověk i novověk. „Máme svázané ruce časem, a to je strašná škoda,“ dodává.

Různé učebnice dějepisu, které využívají střední školy. Zdroj: Marek Veselý

Listopadové události jsou historií

Sametová revoluce bývá na mnoha školách považována za konec historie. Může za to školní vzdělávací program daných škol, který obvykle počítá s myšlenkou: pokud od události neuplynulo alespoň třicet let, nelze ji považovat za historii. Ve většině vzdělávacích programů pražských gymnázií tak bývá posledním tématem české historie sametová revoluce. Ve výuce světových dějin se zase končí rozpadem východního bloku nebo válkou v Perském zálivu.

Absolventka gymnázia, Karolína Ševčíková (21), souhlasí s tím, že historie končí v době, kdy skončila totalita v Československu. „Sametová revoluce je poslední událost, ke které se někteří učitelé na středních školách dostanou. V tomto případě bych vedle výuky dějepisu uvítala i soudobé dějiny jako povinný předmět.“

Pedagog z Vyšší odborné školy publicistiky Jan Adamec naopak považuje za historii i navazující témata na listopadové události. „Privatizace, rozdělení Československa nebo vstup do Evropské unie, to jsou všechno témata z hlediska výuky historie podceňovaná.“ Podle něj by si zasloužila reflexi, analýzu a důstojný vstup do školních osnov.

Diskuze o budoucnosti výuky

Nedá se ovšem říct, že by nespokojení studenti a učitelé chtěli rušit chronologickou výuku dějepisu. Pedagog Jan Adamec by výuku historie rozdělil do tří bloků. „Pravěk bych transformoval do antropologie s přesahem do vývojové biologie a psychologie. Zvlášť bych vyučoval starověk a středověk,“ popisuje první dva bloky Adamec. Třetí blok by byla moderní doba od počátku 16. století dosud. Všechny bloky by probíral paralelně, ale v každém z nich by zachoval chronologii. S moderními dějinami by se tak studenti seznamovali již od počátku, ne až na konci studia.

Učitelka Olga Mandová by zvýšila hodinovou dotaci na dějepis, jenže sama uznává, že by tento krok mohl vyvolat požadavek na více hodin i v dalších předmětech. „Jistě bych omezila výuku starších dějin, aby bylo více prostoru pro ty nové,“ dodává. I přesto, že se ve školách o druhé polovině 20. století moc neučí, většina pražských škol se snaží angažovat ve významných výročích, jako je právě 30 let od sametové revoluce. Sice se jedná zejména o jednorázové besídky nebo exkurze, studenti se ale můžou dostat k informacím alespoň touto cestou.

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Generace20
+
Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Vzdor proti okupaci vyjádřila odvrácením hlavy. K Věře Čáslavské lidé vzhlížejí i dnes

Generace20

Autor: Monika Kabourková

11. 11. 2019

Sílu a odvahu celkem deseti sportovců, kteří se postavili nacistické či komunistické totalitě, připomíná výstava Nestáli stranou. K vidění je v galerii Písecké brány v Praze až do konce listopadu. Jedinou ženou mezi vybranými sportovci je držitelka sedmi zlatých olympijských medailí, slavná gymnastka Věra Čáslavská.

Z velkého panelu shlíží na čtyřech fotografiích mladá žena s úsměvem na tváři. Na každé z nich drží gymnastka Věra Čáslavská hlavu hrdě vztyčenou. Své místo na výstavě si zasloužila právě tím, že nesklopila hlavu a na olympiádě v Mexico City v říjnu roku 1968 dala jasným gestem najevo svůj nesouhlas se srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Při předávání medailí, po dobu, co hrála sovětská hymna, opakovaně odvrátila hlavu od sovětské vlajky. „Nesmíme zapomenout na dvě podle mě největší jména naší sportovní historie – Emila Zátopka a Věru Čáslavskou. Ti nesouhlasili s komunistickým režimem a byli za to tvrdě potrestáni. A to i přesto, že ve svém sportu byli nejlepší,“ říká při vernisáži výstavy bývalý hokejový brankář a olympijský vítěz z Nagana Dominik Hašek. Spolu s fotbalistou Ivanem Haškem jsou posledními žijícími sportovci z deseti osobností, kterým je výstava věnována. 

Svůj postoj nikdy nezměnila

Čáslavská před odjezdem na svoji poslední olympiádu do Mexika, podepsala manifest Dva tisíce slov z června roku 1968. Ten upozorňoval na možnou sovětskou vojenskou okupaci anabádal občany, aby podpořili demokratizaci v Československu. „Obětovala bych všechny své dosavadní medaile za letošní vítězství. Protože nebojuji za sebe, ale za nás všechny. A naši lidé si zaslouží vítězství,“ prohlásila po podpisu manifestu Čáslavská. Svoji kariéru nuceně ukončila v šestadvaceti letech, když ji komunisté po návratu z Mexico City vyhodili ze sportovního svazu a bránili jí v kontaktu se sportovním světem. „Nikoho ke mně nepouštěli. Hlídali mi i poštu,“ vzpomínala Čáslavská před pěti lety v Českém rozhlase. O dva roky později zemřela na následky těžké nemoci. Bylo jí 74 let.

Panel věnovaný Věře Čáslavské na výstavě Nestáli stranou. Zdroj: Monika Kabourková

Sportu a gymnastiky se ale Čáslavská nechtěla vzdát ani po ukončení své profesionální kariéry. Dálkově vystudovala Fakultu tělesné výchovy na Univerzitě Karlově a v polovině sedmdesátých let trénovala mladé československé sportovce. Nakonec dostala roku 1979 povolení k vycestování z Československa a odjela do Mexika, kde byla stále velice oblíbená a uznávaná. Začala trénovat tamní gymnastky.Svůj postoj vůči komunistickému režimu nezměnila a do Československa se vrátila až po listopadu 1989.

„Dokázala bojovat na dvou polích zároveň – sportovním a politickém. Její odvaha a síla byla obrovská,“ říká návštěvník Marek Jakšič (19), když se zastavuje u panelu věnovaném právě Čáslavské. Podobně to vidí i Nicol Coufalová (20), pro niž je Čáslavská i sportovním vzorem. „Pro ni, jako ženu, to muselo být o dost těžší. Už jen proto, aby ji lidé brali vážně. A právě to, co udělala, bral vážně celý svět,“ dodává Coufalová, která se sama od malička věnuje gymnastice. „Její odvaha byla jedinečná. Nebála se vystoupit se svým názorem. Sice po svém, ale dala najevo, co si myslí. Byla to pořádná ženská, která věděla, jak se postavit za svoji vlast,“ říká Coufalová.

Vzorem pro současné gymnastky

Za svoji sportovní kariéru získala Čáslavská na sto čtyřicet medailí. Mezi ty nejvýznamnější patří sedm zlatých a čtyři stříbrné z olympiád v Římě, Tokiu a Mexico City. „Nesmírně ji obdivuji, a to nejen jako sportovkyni, ale i jako člověka. Takového úspěchu, jaký měla ona, těžko dosáhne jiná česká gymnastka,“ říká Coufalová, která již jedenáct let aktivně dělá moderní gymnastiku. Připouští, že mezi zahraničnímisportovkyněmi, by našla i zdatnější gymnastky, ale v Česku ji považuje za jednu z nejvýraznější osobností v historii sportu. „Myslím, že je snem spousty dívek dokázat to, co ona,“ dodává Coufalová. 

Symbolem vzdoru je Čáslavská i u dnešní mladší generace, která dobu okupace nezažila. Alespoň u těch, kterým její jméno stále něco říká. „Chovám k ní jako k osobnosti obrovský obdiv. Bezesporu byla nejúspěšnější česká olympionička. A i přesto, že ji komunistický režim trestal, ona se nenechala zlomit,“ říká návštěvník výstavy Marek Jakšič. Přesto by si sám nedokázal představit, jak by se za doby komunistů zachoval. „Myslím, že odvahu, jakou v sobě měla Čáslavská, bych v sobě nenašel. Nebyla to žádná sranda postavit se režimu, když teď člověk zpětně vidí, jak to s lidmi poté dopadalo,“ dodává Jakšič. Podobně to cítí i Vítězslav Kozelek (29), kterého na vernisáž přilákala hlavně sportovní tématika. „Jsem velmi rád, že nemusím stát před podobným rozhodnutím jako paní Čáslavská. Nevím, jak bych se sám zachoval. Jsem rád, že to v dnešní době nemusím řešit,“ říká Kozelek.

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Generace20
+
Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Jóga mě naplňuje a dělá šťastnou, říká lektorka Barbara Skuherská

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

10. 11. 2019

K józe se Barbara Skuherská (31) dostala před necelými deseti lety při studiu na vysoké škole. V té době si procházela náročným obdobím. Byla ve stresu ze školy i práce a žila nezdravě. Trpěla silným ekzémem, měla úzkosti a příležitostně pila alkohol a kouřila. Díky cvičení a meditaci ale postupně všechny problémy překonala a před třemi lety založila vlastní jógové studio Namastery v Praze, kde své zkušenosti předává dál.

Jógu jste poprvé cvičila ve dvaadvaceti, teď už se jí věnujete téměř deset let. Jak konkrétně vám v životě pomohla?
Myslím si, že mi ukázala to, že je jen na mě, jaký si ten život udělám. Rodina a geny není to, co předurčuje naši budoucnost. Na to jsem přišla zejména díky cvičení a meditaci, když jsem procházela osobním rozvojem.

Proč jste začala cvičit zrovna jógu?
Brala jsem ji jako kompenzaci, abych se pořádně protáhla a uvolnila svaly, které jsem zpevňovala v posilovně. Často jsem taky běhala, ale neměla jsem z toho vůbec hezké nohy, byly hodně svalnaté. Nezačala jsem s jógou, protože by mě to bavilo. Cvičila jsem ji sama doma podle videí na YouTube, protože jsem neměla tolik peněz na lekce.

Jóga pro vás tehdy ještě nebyla životní náplní jako dnes. Kdy jste jí tedy propadla naplno?
Při studiu čtvrtého ročníku na vysoké škole, kdy jsem jela na Erasmus do Švédska. Tam jsem objevila učitelku vinyasa jógy. Byla pro mě prvním člověkem, který mi ukázal to pravé tajemství jógy.

Druhy jógy

Jedním z cílů jógy je dosažení klidu a rovnováhy mezi tělem a myslí. Cvičení vede k vyváženému emočnímu a psychickému stavu. V posledních letech je mezi lidmi tento způsob uvolnění často vyhledávaný.

Hatha jóga je klidný a nenáročný typ. Vhodná pro začátečníky.

Bikram jóga, označovaná také jako „horká jóga“, se praktikuje v místnosti vyhřáté na 42 stupňů.

Vinyasa jóga je založena na prodýchávání těla. Jedná se o jógu, která je dynamická a fyzicky náročná.

Těhotenská (gravid) jóga vychází z klidné hatha jógy. Matky s ní mohou začít po ukončení prvního trimestru.

Asthanga jóga má pomoci ve spirituálním hledání nejhlubšího já. Je založená na bázi terapie.

Kundalini jóga má duchovní styl, který kombinuje fyzické cvičení, meditaci, mantru a zároveň dýchací techniky. Posiluje imunitní systém a pomáhá zvládat každodenní stres.

Acro jóga spojuje prvky jógy, akrobacie, výkonu a umění. Pracuje se s vlastní váhou.

A v čem spočívá to tajemství?
Po lekci jsem se vždy cítila úžasně. Lektorka měla příjemný hlas a hodina a půl cvičení mi utekla jako lusknutím prstu. Mělo to magický účinek, jak na mé tělo, tak na mou mysl. Stres a úzkost, které jsem měla nahromaděné v sobě, se odplavily. Cvičením jsem se léčila a později jsem se rozhodla, že chci do jógy více proniknout.

Dva roky poté jste si otevřela vlastní jógové studio. Z jakého důvodu jste se rozhodla pro podnikání?
Hned po škole jsem pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí, ale nenaplňovalo mě to. Uvědomila jsem si, že to, co jsem objevila ve Švédsku při cvičení jógy, bych chtěla předávat ostatním. Získala jsem odvahu vkročit do neznáma. Tak vznikla myšlenka, že založím vlastní studio. Měla jsem nápad a marketingové vědomosti z vysoké školy a moje mamka mi pomohla s financemi.

Maminka ze mě chtěla mít diplomatku

Proč vás původní kariéra nenaplňovala?
Maminka vždycky snila o tom, že budu diplomat. Hodně jsem proto dřela, abych se na tu pozici dostala. Ocitla jsem se na místě, které spousta mých spolužáku považovala za „dream job“, ale já jsem byla nešťastná.

V čem konkrétně? 
Považuji to za dno mého dosavadního života. Cítila jsem se ošklivá, trápil mě silný ekzém a ještě jsem dělala práci, která mě nenaplňovala. Časem jsem si uvědomila, že musím skončit. Ve chvíli, kdy jsem začala poslouchat sama sebe a své tělo, ekzém na tváři pomalu mizel.

Vyhledala jste kvůli úzkostem odbornou pomoc?
Ne, začala jsem se léčit sama. Po večerech jsem četla motivační knihy a díky pohybu a protahování jsem začala pracovat se svými špatnými pocity. To mi hodně pomohlo.

Záviděla jsem ostatním lepší životy

Měla jste problémy už v předchozím zaměstnání? Po vysoké škole jste pracovala i jako módní stylistka v časopisu InStyle…
V módním průmyslu jsem se dostala do kontaktu se spoustou známých osobností. Navštěvovala jsem různé večírky, občas pila alkohol a kouřila cigarety. Později jsem začala známým, které jsem poznala v práci, závidět jejich lepší životy. Nekoukala jsem na to, co mám, ale na to, co chci.

Co myslíte těmi lepšími životy?
V mých očích mi přišel život mých známých takový jednodušší. Připadali mi hezčí a úspěšnější než já. Cítila jsem se jako v jejich stínu. V té době jsem neznala svoji hodnotu. Nedělala jsem to, co je mojí silnou stránkou a nevěděla jsem o svém potenciálu.

Skuherská se ve svém studiu cítí jako doma. Práce, kterou dělá, ji naplňuje. Zdroj: Daniela Dlabolová

Tvrdě pracuji od rána do večera

Od začátku působíte ve studiu jako majitelka i lektorka. Nese to s sebou nějaké překážky?
Původně jsem měla jet na lektorský kurz do Indie, ale to mi nevyšlo, protože jsem dostala příušnice. Abych nemusela čekat další rok, udělala jsem si kurz v Česku. Ve svém studiu jsem chtěla učit oficiálně s papíry, bez kterých by to jinak nešlo.

Po roce od založení studia jste neplánovaně otěhotněla. Jak se vám nyní daří skloubit pracovní povinnosti s rolí matky?
S dítětem pro mě přišel náročnější režim, ale snažím se fungovat jako lektorka jógy, majitelka studia, matka i hospodyňka. Přirozeně bych šla po narození dcery na mateřskou, ale nechtěla jsem se vzdát svých povinností, tak jedu dál. Tvrdě pracuji od rána do večera kromě dovolené. Uvědomila jsem si, že by člověk měl dělat to, co ho činí šťastným. A mě dělá šťastnou moje práce a jóga.

Karolína Urbanová s přispěním Denisy Stasinkové

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“