Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

Generace20
+
První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

První jízdy byly jako ze špatného filmu, říká devatenáctiletý závodník ve Formuli 4 Tom Beckhäuser

Generace20

Autor: Martin Choc

09. 08. 2018

Na startovním roštu stanul poprvé vloni, téměř s nulovými zkušenostmi. Přesto nyní Tom Beckhäuser (19), syn podnikatele z Německa, v juniorské kategorii Formule 4 jezdí za tým US Racing - CHRS. Šéfuje mu Ralf Schumacher, bývalý závodník a mladší bratr několikanásobného mistra světa Formule 1 Michaela Schumachera. Začátky závodní kariéry přitom podle českého pilota připomínaly špatný film, končil totiž často poslední.

První testovací jízdu ve formuli jste absolvoval v zimě 2016 v italské Imole. Jaký to byl pocit usednout poprvé do kokpitu?
Samozřejmě jsem měl hrozný strach. Prvně jsem seděl za volantem závodního vozu a ještě k tomu v dešti. Formule 4 je juniorská kategorie, takový přechod mezi motokárami a silnějšími vozidly. Přesto, když jsem poprvé pořádně sešlápl plyn, tak mě její rychlost až vylekala. Mokrá vozovka navíc klouzala a já se dokonce přetočil do protisměru. Ale chtěl jsem pokračovat, proto jsem podstoupil další testy. Začátky byly jak ze špatného filmu, vždy jsem jezdil takových 500 metrů za ostatními. Ale pomalu jsem se učil a do prvního ostrého závodu jsem se kvalifikoval v dubnu 2017.

Šlo o vaši první závodnickou zkušenost?
Ve formuli ano. Ale ještě předtím jsem v roce 2016 absolvoval dva amatérské závody s půjčeným vozem Ford Fiesta na HK Rally v Hradci Králové a jednu jízdu jsem vyhrál. Ukázalo se, že mi to docela jde. Později jsem tátovi řekl, že by mě zajímaly formule. On zná českého závodníka Antonína Charouze, a tak jsme se s ním šli poradit, jak by se dalo začít. Charouz nám pomohl zkontaktovat německý tým Mücke Motorsport, u něhož jsem v zimě 2016 absolvoval onen test v Imole.

Závodit profesionálně jste začal v 18 letech. Není to pozdě?
Začal jsem hrozně pozdě, ale je to o zkušenostech. Já jich mám zatím málo. Ostatní jezdci závodí od deseti let, někdy začínají i dříve. Navíc předtím jezdili třeba na motokárách, zatímco já ne. V tomhle mám proti nim velkou nevýhodu. Vše se ale zlepšuje. Letos už jsem schopen bojovat o bodované pozice v první desítce. V téhle sezoně se mi také ve dvou závodech povedlo probojovat se mezi deset nejlepších. Minulý rok bylo pro mě něco takového skoro nemyslitelné.

Ještě je možné dostat se na lepší umístění, ale jednoduché to nebude.

V německém šampionátu ADAC Formule 4 jste zatím letos v celkovém pořadí poslední. Přitom zbývá už jen poslední závodní víkend ze sedmi. Máte ještě dost sil pro boj o lepší umístění?
Upřímně řečeno nevím. Ještě je možné dostat se na lepší umístění, ale jednoduché to nebude. Strašně těžko se to předpovídá, svou roli hraje mnoho faktorů.

Například?
Zrovna ke konci července se o víkendu jezdilo v německém Hockenheimu. V jednom ze závodů mi ve druhé zatáčce nešla zařadit rychlost a propadl jsem se skoro na poslední pozici. Následně mě nabourali. Tím pro mě závod v podstatě skončil, dojel jsem poslední. Musel jsem zajet do boxů a nechat si vyměnit zadní křídlo. Proto je těžké cokoliv předvídat.

Letos jezdíte pro tým US Racing – CHRS. Šéfuje vám Ralf Schumacher, bratr bývalého mistra světa ve Formuli 1 Michaela Schumachera. Jsou na vás kladeny vysoké nároky?
US Racing byl založen Ralfem Schumacherem a bývalým jezdcem Gerhardem Ungarem. Šéfuje nám hlavně Gerhard, který očekává maximum. Chce, abychom se časem zlepšovali. Oba mě se Schumacherem docela chválí, protože vědí, že mám málo zkušeností a zatím u mě zlepšení patrné je. Spolupracuje s nimi také Antonín Charouz, který se ovšem příliš aktivně v chodu týmu neangažuje.

Ježdění v závodním autě je velmi fyzicky náročné.

Váš týmový kolega Němec Lirim Zendeli vede průběžné pořadí německého šampionátu, další z kolegů Rakušan Mick Wishofer je pátý. Panuje v týmu velká rivalita?
Mezi kolegy rivalita patrná je. Dokonce už došlo jednou k maléru, když se na trati navzájem několikrát předjeli. Mick při jednom z útoků naboural do Lirima, kterému se naštěstí nic nestalo, ale Mick si rozbil křídlo a nedojel. Přitom mohl obsadit velice slušnou pozici, měl závod dobře rozjetý. Podobná kolize dvou týmových jezdců je to nejhorší, co se může stát. Mně spíše oba pomáhají v přípravě, zejména Lirim. On je perfektní učitel, protože je nejlepším jezdcem v roštu Formule 4. Jeho výsledky to jasně ukazují. Soupeřit s nimi zatím příliš nemohu vzhledem k jejich umístěním.

Jak vypadá vaše obvyklá příprava na závody?
Ježdění v závodním autě je velmi fyzicky náročné. Netrénovaný člověk by řízení dlouho nevydržel. Na celé tělo, zejména na krk, působí velké odstředivé síly. Navíc nemáte posilovač řízení a musíte tak vynaložit při zatáčení mnohem víc sil. Roli hraje i teplota ve voze. Trénuji hlavně na kole, běhám a používám i simulátor. Nebo jezdím na motokárách a samozřejmě se zlepšuji také přímo na trati ve formuli.

Zbývá vám při tak náročném tréninku i čas na jiné aktivity?
Přípravě musím věnovat hodně času. Ale jinak bych řekl, že jsem normální teenager. Takže se věnuji i svým koníčkům. Jezdím na kole, koukám na filmy, běhám a občas si zahraju na počítači. Od chvíle, kdy jsem vloni odmaturoval, se ale opravdu věnuji především kariéře závodníka, jiné plány nemám.

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Generace20
+
Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Lekce jógy v parcích nejsou jen o cvičení, mohou zlepšit i koncentraci

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

02. 08. 2018

S letními prázdniny se nejen v parcích objevují skupinky nadšenců, kteří si přišli zacvičit jógu. Oproti tréninkům v sálech, se však musí lidé při cvikách mnohem více koncentrovat kvůli okolním ruchům. Podle lektorky jógy může člověk zažít intenzivní propojení s přírodou a zapomenout tak na každodenní starosti.

Hodiny jógy v přírodě pravidelně navštěvuje Evelína Kamlenková (35). O józe v Havlíčkových sadech na Vinohradech se dozvěděla od své kamarádky, která lekci vedla. Cvičení venku pro ni představuje, oproti běžným tréninkům v sále, velkou výzvu. „Cvičení v parku, který je poměrně rušivý, vyžaduje značné soustředění. Díky tomu zapomínáte na okolní svět, na kolemjdoucí, a svou pozornost věnujete správnému provedení jednotlivých pozic. Vaše mysl si tak dokonale odpočine,“ popisuje Kamlenková.

Spojení s přírodou

Právě díky zvýšené koncentraci si jogíni mohou protáhnout tělo, zklidnit dech i roztěkanou mysl. Což potvrzuje i lektorka Jana Provazníková, podle které člověk cítí intenzivnější propojení s přírodou. „Při cvičení venku vnímáme věci, které v životě běžně neregistrujeme – šum listí, proudění vzduchu nebo prozpěvování různých druhů ptáků,“ vysvětluje. Slyšet jsou však i zvuky, jako hluk projíždějících aut, které mohou při cvičení rušit. „V tu chvíli jde o nejlepší trénink koncentrace, při kterém se snažíme udržet pozornost na svém těle a správném dýchání,“ dodává Provazníková.

V parcích se většinou schází lidé různé úrovně pokročilosti. Lekce jsou pořádány buď zdarma, nebo za symbolickou cenu 30 Kč až 50 Kč, která je oproti tréninkům v sálech několikanásobně nižší. Na venkovní jógu chodí převážně ženy, a to ve věku od dvaceti do padesáti let. „Chtěly jsme začít cvičit ideálně někde venku s jednoduchými cviky, abychom si hned ze začátku neublížily,“ popisuje Renata Hantlová (34), která si přišla poprvé jógu vyzkoušet do Havlíčkových sadů s kamarádkou.

Po skončení hodiny se cítila uvolněně a odpočatě: „Lekce se mi líbila a ráda bych s jógou v parku pokračovala. Největší dojem na mě udělal ten intenzivní kontakt s přírodou. Je ale pravda, že pár cviků jsem nezvládala,“ vypráví Hantlová. Potíže jí dělala například pozice zvaná uttkasána neboli hluboký předklon. Cílem cvičení je dosáhnout dlaněmi až na zem, a přitom mít propnutá kolena. „Mám docela zatuhlé tělo, takže mi šly některé cviky ztěžka,“ dodává.

Hlavně si neublížit

Začátečníci mají podle lektorky Provazníkové nejvíce problémy s pozicemi, ve kterých je třeba mít pružnou páteř, uvolněné kyčle a kolena. Potíže jim také dělají záklony. Ty jsou pro tělo nepřirozené a lidé mají strach, aby se nezranili. „Důležité je postupovat velmi jemně a zbytečně si neubližovat, na což je potřeba velká dávka pokory a trpělivosti,“ upozorňuje Provazníková. S nutnou dávkou opatrnosti cvičí i Evelína Kamlenková: „Pozice se snažím provádět tak, jak mi to umožňuje tělo. Naslouchám mu a zbytečně se nepřetěžuji.“

Lidé si chodí zacvičit jógu nejen do Havlíčkových ale i Letenských sadů či do Malešického parku v Praze 10. Lekce probíhají jedenkrát týdně, a to buď ve středu, nebo ve čtvrtek od 18:00 hodin. Jóga v parku je vhodná také pro ty, kdo si chtějí vyzkoušet různé typy cvičení. Lekce totiž vedou různí instruktoři a často se tak střídají jejich styly vedení hodiny.

Drhnutí o kameny a děravé lodě. Sucho komplikuje vodákům sezonu

Drhnutí o kameny a děravé lodě. Sucho komplikuje vodákům sezonu

Drhnutí o kameny a děravé lodě. Sucho komplikuje vodákům sezonu

Generace20
+
Drhnutí o kameny a děravé lodě. Sucho komplikuje vodákům sezonu

Drhnutí o kameny a děravé lodě. Sucho komplikuje vodákům sezonu

Generace20

Autor: Eliška Neradová

29. 07. 2018

V řekách je oproti předchozím rokům málo vody, což komplikuje situaci zejména vodákům. Špatně sjízdné jsou například Lužnice a Sázava, problémy má ale i Vltava. Kvůli dlouhotrvajícímu suchu vodohospodáři odpouštějí méně vody a v řekách se proto tvoří mělčiny. Špatně sjízdné řeky však většinu vodáků neodrazují.

Vodácká sezona je už dávno v plném proudu, nedostatek vody ji ale komplikuje. „Průtoky v povodí Vltavy jsou oproti dlouhodobému normálu méně než poloviční,“ říká František Pěkný z hydrometeorologického ústavu. Vodáky tak trápí hodně mělčin a kamenů. „Lodě drhnou a sjíždění řeky vyžaduje velkou pozornost. Převrhnout se, totiž znamená odřená obě kolena,“ stěžuje si Markéta Bláhová (31), která v polovině července sjížděla Vltavu na kanoi s manželem. Pod jezem v Českém Krumlově se manželům podařilo loď převrátit.

Slabý proud vody

Kanoe jsou sice vratké, podle Bláhové však jde v současném stavu řek o nejlepší volbu. „Známí, kteří jeli na raftu, se museli hodně nadřít, aby sjeli celý úsek řeky. Voda vůbec neteče,“ říká Bláhová a upozorňuje, že bez pádlování se člověk nedostane nikam. Vodáci tak musí počítat s tím, že i nejvíce sjížděný úsek Vltavy z Vyššího Brodu do Boršova nad Vltavou trvá až o 3 hodiny déle, než tomu bylo v minulých letech. „Letos je vody tak málo, že některé řeky překonaly své historické minimum. A to například Labe, Sázava, Lužnice či Svratka,“ říká Pěkný, podle kterého je důvodem takového sucha málo jarních dešťů ale i sněhu v zimě.

Některé půjčovny musely kvůli mělčinám dokonce stáhnout ze své nabídky rafty a jiné nafukovací lodě. Vodáci je totiž často vrací poškozené. „Protržené lodě řešíme prakticky denně. Jde převážně o přeplněné rafty, které mají velký ponor a při tak malém množství vody to jde snadno,“ říká zaměstnanec půjčovny lodí Daniel Čáslava. Hodně ostrouhané jsou podle něj i plastové kanoe, tam je ale škoda minimální.

Sucho bude pokračovat

Ani mělko a slabý proud vody ale většinu vodáků neodradí. „Vltavu jezdíme každý rok a budeme i nadále. Vody je sice málo a sjíždění řeky si nejde tolik užít. Pořád je tu ale ta pravá vodácká atmosféra, díky které nás to bude bavit vždycky,“ vysvětluje Bláhová. Řeky ale už brzy budou moct sjíždět jen vodáci, kterým nevadí občasné přetahování lodí. Kvůli dlouhotrvajícímu suchu vysychá voda v řekách téměř po celém území České republiky a předpověď počasí zatím neslibuje, že by jí výrazněji přibylo. „Voda chybí ve studnách, velmi nepříznivě se sucho projevuje také na životě všech vodních živočichů a samozřejmě také způsobí významné škody i v zemědělství,“ varuje Pěkný. Přeháňky a bouřky, které se místy vyskytují, jsou jen lokální, a proto situaci do budoucna nejspíš výrazněji nezlepší.

Druhý díl filmu Mamma Mia se svou bizarností hodí spíše do kabaretu než na plátna

Druhý díl filmu Mamma Mia se svou bizarností hodí spíše do kabaretu než na plátna

Druhý díl filmu Mamma Mia se svou bizarností hodí spíše do kabaretu než na plátna

Generace20
+
Druhý díl filmu Mamma Mia se svou bizarností hodí spíše do kabaretu než na plátna

Druhý díl filmu Mamma Mia se svou bizarností hodí spíše do kabaretu než na plátna

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

26. 07. 2018

Letní filmový muzikál Mamma Mia 2, který znovu režíroval Ol Parker, není tak povedený jako první díl. Dojemnému příběhu ubírá na kvalitě absence herečky Meryl Streepové, která se ve filmu objeví pouze jednou, a to až na samém konci. Britskou komedii zachraňují především legendární písničky od skupiny ABBA, které obohacují kýčovitý děj.

Pokračování úspěšného filmového muzikálu má poměrně prostý příběh. Bohyně Donna, kterou ztvárnila americká herečka Meryl Streepová, zemřela a její dcera Sophie, v podání Amandy Seyfriedové, chce obnovit polorozpadlý hotel na ostrově Kaloraki v Řecku. Hned na začátku snímku se divák setkává s flashbacky z doby, kdy mladá Donna, kterou hraje Lily Jamesová, dokončila vysokou školu. Diváci se dozvídají (stejně jako v prvním díle), jak probíhala její seznámení se třemi osudovými muži, s jedním z nichž pak otěhotněla. Scény ze současnosti, ve kterých je Donna již po smrti, trochu chaoticky střídají ty z minulosti. V jedné chvíli si Sophie povídá se svým nevlastním otcem o hotelu a pak děj najednou skočí o dvacet let dozadu, kde mladá Donna chodí po Paříži.

Taneční cesta do Řecka

Lehký zmatek v ději ještě umocňuje bizarnost činů některých postav. Ve filmu je totiž celkem běžné, že někteří z ničeho nic odjedou z práce, nechají své povinnosti a přeletí polovinu světa, aby se mohli podívat na otevření hotelu v Řecku. A to i za předpokladu, že se po celou dobu tváří, že nikam nepojedou. Jako například jeden z nevlastních otců Sophie, který se zvedne uprostřed obchodního jednání v Tokiu a okamžitě pádí za svou dcerou do Řecka. A samozřejmě dorazí včas. Ve stejný moment se vydává na cestu i druhý otec a bere s sebou snad všechny lidi, které cestou potká. Samozřejmě za doprovodu veselých písniček od švédské popové skupiny ABBA.

Bizarnost snímku se však postupně stupňuje příchodem nových postav. Dvě nejlepší kamarádky Donny, které už mají nejlepší léta za sebou, přijíždí v lesklých estrádních oblečcích z 80. let, s tunou makeupu a čerstvou plastikou. Královnou těchto umělých dam je zpěvačka Cher, která hraje babičku Sophie. Po tom, co si střihne písničku, se divák modlí, aby došla z jedné strany místnosti na druhou, jelikož má na nohou obrovské a mohutné podpatky, na kterých se sotva udrží.

Šťastný, ale kýčovitý konec

Co se však tvůrcům rozhodně povedlo, jsou kostýmy a celá výprava, kvůli které snímek působí vesele. Všichni nosí volné a světlé oblečení, což dotváří celkovou atmosféru filmu. Sophie má na sobě vždy top s modrými pruhy, ostatní třeba dlouhé sukně s květovanými vzory. Ve filmu jsou také odkazy na první díl. Například když mladá Donna se zlomeným srdcem zpívá legendární píseň Mamma mia. Šťastný konec je samozřejmostí. Všichni se totiž nakonec shledají a celý kýč je zakončen setkáním uvzlykané Sophie a ducha Donny v malém kostelíčku. Romantická komedie, která sice neurazí. Svou bizarností však připomíná spíše kabaret než celovečerní film.

Komentář: Více ligových zápasů český fotbal nezlepší

Komentář: Více ligových zápasů český fotbal nezlepší

Komentář: Více ligových zápasů český fotbal nezlepší

Generace20
+
Komentář: Více ligových zápasů český fotbal nezlepší

Komentář: Více ligových zápasů český fotbal nezlepší

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

23. 07. 2018

Revoluce v české fotbalové soutěži. Kluby ve Fortuna lize již nebudou hrát „jen“ 30 zápasů. Od letošní sezóny je čeká i nadstavbová část, ve které se týmy rozdělí do tří skupin podle postavení v tabulce po základní části. Vedení Ligové fotbalové asociace (LFA) si od tohoto kroku slibuje zatraktivnění soutěže, jenže kvalitě to sotva pomůže.

Větší prestiž by podle Ligové fotbalové asociace (LFA) měla zajistit nadstavba. Tato snaha je pochopitelná a ve výsledku by z ní měli mít užitek jak fanoušci, média, tak i  sponzoři. Není ale jisté, že nadstavbová část v tomto formátu bude lékem na skomírající úroveň soutěže.

LFA totiž zapomíná na to nejzásadnější – kvalitu výsledného produktu. Více zápasů totiž neznamená lepší fotbal. Příkladů z českého prostředí je přitom mnoho. Pokud některý domácí zástupce hraje evropské poháry i na jaře, má pak velké problémy s šířkou kádru, který je zpravidla prořídlý vinou zranění a únavy.

Ani ty nejlepší kluby nemají tak široký kádr, aby dokázaly sehrát takové množství zápasů. Je tedy hezké, že v mistrovské části nadstavby uvidíme střetnutí těch nejlepších týmů znovu. Jenže nikdo nezná odpověď na to, jak hráči tuto vyšší porci zvládnou. Mohl by pak nastat scénář, že třetinu hráčů budou tvořit v těchto duelech kluci z juniorek. A ti kvalitu fotbalu nezlepší.

Kvalita by šla zvýšit jinak

Zůstává pak ještě otázkou, jestli takový počet zápasů navíc neunaví i cílovou skupinu, kterou tvoří fanoušci. Česko není Anglie nebo Německo, kam lidé chodí za svým klubem bez ohledu na předváděnou hru. Naopak v tuzemsku je běžné, že pokud se týmu nedaří, fanoušci raději odjedou na chatu, než aby „ztráceli“ čas sledováním podprůměrné hry.

Nejvyšší domácí fotbalová soutěž by přitom klidně mohla mít o čtyři celky méně. Kluby by dostaly více peněz za vysílací práva a sponzoři by měli na výběr z méně klubů, čímž by se cena jejich smluv taky vyšponovala výš.

LFA ale o takovém kroku nechce ani slyšet a raději se snaží hledat vhodnější podmínky pro kluby, které balancují na pomezí dvou nejvyšších tuzemských soutěží a zavádí baráž. Jak zní tradiční české přísloví, kapři si sami rybník nevypustí…

Komentář: Co se ještě musí stát, aby Češi konečně dostali rozum?

Komentář: Co se ještě musí stát, aby Češi konečně dostali rozum?

Komentář: Co se ještě musí stát, aby Češi konečně dostali rozum?

Generace20
+
Komentář: Co se ještě musí stát, aby Češi konečně dostali rozum?

Komentář: Co se ještě musí stát, aby Češi konečně dostali rozum?

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

20. 07. 2018

Asi nikdo nechce mít v čele ministerstva spravedlnosti člověka, který jedná nespravedlivě. Taťána Malá (ANO) zřejmě úmyslně opsala některé části své diplomové práce. Média na to upozornila hned poté, co byla jmenována do funkce ministryně spravedlnosti. Ještě že v tom křesle zůstala jen třináct dní.

Během této doby Malá nedokázal vyvrátit pochyby o své diplomové práci o mikroklimatických podmínkách v chovu králíků. Tu měla bývalá ministryně spravedlnosti napsat v roce 2005 na Mendelově univerzitě v Brně. V teoretické části textu se některé pasáže shodují s prací ze stejné univerzity z roku 2003. Podobné pochybnosti existují i u druhé diplomové práce Malé, kterou obhájila v roce 2011 na Fakultě práva Panevropské vysoké školy v Bratislavě. Malá se brání slovy, že v parametrech tehdejší doby je její práce v pořádku. Znamená to snad, že před skoro 15 lety bylo opisování podobně důležitých prací běžné a dovolené? To těžko…

Plagiátorští odpadlíci

Nejen že Malá plagiátorství odmítá, ale neustále se snažila svést vinu na vedoucího své diplomové práce se slovy: „Kdyby to bylo špatně, můj vedoucí by mě na to upozornil. Já nevěděla, že dělám něco špatně.“ Každý student ale musí znát pravidla zdrojování. I kdyby Malá pouze zapomněla, jak říká, uvést jako zdroj práci z roku 2003, tak ji to rozhodně neomlouvá a nezbavuje zodpovědnosti.

Během července přezkoumá práci Malé jedenáctičlenná etická komise Mendelovy univerzity. I tak Malá z funkce ministryně spravedlnosti již v úterý 10. července pod zřejmým tlakem médií i odborné veřejnosti rezignovala. Týden po pádu Malé se v české vládě objevil ale další „plagiátorský odpadlík.“ Petr Krčál (ČSSD), nyní už bývalý ministr práce a sociálních věcí, obhájil svou bakalářskou práci roku 2007 na Univerzitě Tomáše Bati. Tváří v tvář usvědčení z opsání několika pasáží z odborných knih, alespoň nehledal hloupé výmluvy a okamžitě oznámil, že podává demisi. Asi nikdo nechce mít ministra, který při psaní své diplomové práce podváděl.

Něco je špatně

Nad tím, že se tak stalo, zůstává rozum stát. S těmito událostmi se pojí asi nejdůležitější otázka – není to tak trochu i vina premiéra Andreje Babiše? To on vzal tyto lidi do vlády, ale jak s takovým přístupem mohou spravovat naši zem? Babiš si měl své ministry řádně prověřit. Měl by si být jistý, že jde o lidi, kteří jsou schopni dělat svou práci v úřadě řádně a důkladně.

Zůstává však otázkou, proč se předseda vlády obklopuje a slepě důvěřuje lidem, kteří selhávají. I to je bohužel důkaz toho, že je něco špatně. Momentálně se kolem vlády dějí věci, za které se nejeden Čech může stydět. Už jen tyjátr kolem jejího skládání a vyslovování důvěry musel spoustu lidí řádně otrávit. Co se ale musí stát, aby Češi při volbách konečně dostali rozum? Třeba se už příště povede zvolit někoho, kdo nedopustí, aby se občané za představitele své země styděli. Nyní tedy nezbývá než doufat, že se naplní slova exprezidenta Václava Havla z roku 2011: „Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20
+
V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 07. 2018

V České republice stále přibývá menších zooparků, které jsou otevřeny pro veřejnost. Často vznikají z drobných rodinných chovů, a i když jsou zooparky u návštěvníků oblíbené, pro majitele se jedná o práci na plný úvazek. Z vstupného, které některé malé zooparky vybírají si na sebe většinou nevydělají.

V internetových recenzích na malé zooparky si lidé nejčastěji chválí klid, čistotu a rodinnou atmosféru, což porovnávají s většími často přelidněnými zoo. O malé zooparky a zvířata v nich většinou pečuje celá rodina, která zařízení vybudovala. „S manželem jsme měli menší chov několika druhů zvířat. Veřejnost se o něm dozvěděla a začala se zajímat. Jednou jsme ze srandy uspořádali komentovanou prohlídku. Ten den stálo před bránou padesát lidí. To nás inspirovalo k vybudování malé zoo,“ vypráví Romana Albrechtová (29), majitelka Zooparku Na Hrádečku v Horní Pěně.

Poté, co se Albrechtovi v roce 2007 vzali, pořídili si plazy, osly, opice a velbloudy. Zájem lidí o zvířata rostl. Když na podzim roku 2016 měli 80 druhů zvířat, zažádali o licenci zoologické zahrady. Bez licence totiž malé zooparky nemohou vybírat vstupné. „Abychom mohli areál rozvíjet, potřebovali jsme finance,“ vysvětluje Albrechtová. Podle zákona musí mít ten, kdo chová více než 20 druhů nedomestikovaných živočichů a chce je za úplatu vystavovat, licencovanou zoo. Její získání však není úplně snadné a má mnoho podmínek. Například kontroly ochranářů životního prostředí, úřadů či požadavky veterinární správy jsou přísnější. „Byl to několikaměsíční proces, který obnášel spoustu papírování,“ popisuje Albrechtová. Nyní vybírají vstupné 100 Kč za dospělého, 60 Kč za seniora 65+ a 50 Kč za děti, studenty a ZTP.

V Zooparku Na Hrádečku majitelé momentálně chovají až 90 druhů zvířat, včetně těch náročnějších. „Zvířata jako lvi nebo osli by nemohli žít v obytné zóně, jsou příliš hlasitá. Naštěstí se náš zoopark nachází na kopci na konci obce, takže je tak trochu odříznutý od světa. Díky tomu je můžeme chovat,“ vysvětluje Albrechtová.

Protože se Zoopark Na Hrádečku nachází na kraji obce, majitelé zde mohou chovat i náročnější zvířata, jako jsou osli. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

Práce na plný úvazek

Zájem o prohlídky podle majitelky stále roste, což je pro jejich práci důležité. „Během posledních dvou let počet návštěvníků stoupl skoro o třicet tisíc,“ upřesňuje Albrechtová. Zooparky se často nachází v menších vesnicích nedaleko větších měst. To majitelé nepovažují za nevýhodu, spíše naopak. „Lidé z města si k nám jezdí odpočinout,“ tvrdí Jiří Karkoszka (37), majitel Zooparku Stěžery, který se nachází nedaleko Hradce Králové.

Majitelé zooparku podle svých slov areálu obětují veškerý volný čas. „Jedná se o práci na plný úvazek. Zvířata vyžadují péči od rána do večera,“ vysvětluje Karkoszka. Ten nemá licencovanou zoo, a tak vybírá pouze příspěvky na krmení.

I když Zoopark Na Hrádečku funguje již druhou sezónu, podle majitelky zdaleka není výdělečný. „Většina zoologických zahrad v České republice je financována městy. My musíme hospodařit s financemi, které jsme vydělali ze vstupného, nebo jeden z nás vydělal v zaměstnání jiném. Pomáhají nám i sponzoři či přátelé,“ popisuje Albrechtová. Majitelé se tak shodují, že i když práce se zvířaty byla jejich snem, budování zooparku je náročné nejen po finanční stránce. Díky dobrým recenzím návštěvníků se však snaží areály i nadále rozvíjet.

Ačkoliv si na sebe zooparky nevydělají, majitelé se je snaží stále rozvíjet. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

 

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20
+
V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 07. 2018

V České republice stále přibývá menších zooparků, které jsou otevřeny pro veřejnost. Často vznikají z drobných rodinných chovů, a i když jsou zooparky u návštěvníků oblíbené, pro majitele se jedná o práci na plný úvazek. Ze vstupného, které některé malé zooparky vybírají, si na sebe většinou nevydělají.

V internetových recenzích na malé zooparky si lidé nejčastěji chválí klid, čistotu a rodinnou atmosféru, což porovnávají s většími a často přelidněnými zoo. O malé zooparky a zvířata v nich většinou pečuje celá rodina, která zařízení vybudovala. „S manželem jsme měli menší chov několika druhů zvířat. Veřejnost se o něm dozvěděla a začala se zajímat. Jednou jsme ze srandy uspořádali komentovanou prohlídku. Ten den stálo před bránou padesát lidí. To nás inspirovalo k vybudování malé zoo,“ vypráví Romana Albrechtová (29), majitelka Zooparku Na Hrádečku v Horní Pěně.

Poté, co se Albrechtovi v roce 2007 vzali, pořídili si plazy, osly, opice a velbloudy. Zájem lidí o zvířata rostl. Když na podzim roku 2016 měli 80 druhů zvířat, zažádali o licenci zoologické zahrady. Bez licence totiž malé zooparky nemohou vybírat vstupné. „Abychom mohli areál rozvíjet, potřebovali jsme finance,“ vysvětluje Albrechtová. Podle zákona musí mít ten, kdo chová více než 20 druhů nedomestikovaných živočichů a chce je za úplatu vystavovat, licencovanou zoo. Její získání však není úplně snadné a má mnoho podmínek. Například kontroly ochranářů životního prostředí, úřadů či požadavky veterinární správy jsou přísnější. „Byl to několikaměsíční proces, který obnášel spoustu papírování,“ popisuje Albrechtová. Nyní vybírají vstupné 100 Kč za dospělého, 60 Kč za seniora a 50 Kč za děti, studenty a ZTP.

V Zooparku Na Hrádečku majitelé momentálně chovají až 90 druhů zvířat, včetně těch náročnějších. „Zvířata jako lvi nebo osli by nemohli žít v obytné zóně, jsou příliš hlasitá. Naštěstí se náš zoopark nachází na kopci na konci obce, takže je tak trochu odříznutý od světa. Díky tomu je můžeme chovat,“ vysvětluje Albrechtová.

Protože se Zoopark Na Hrádečku nachází na kraji obce, majitelé zde mohou chovat i náročnější zvířata, jako jsou osli. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

Práce na plný úvazek

Zájem o prohlídky podle majitelky stále roste, což je pro jejich práci důležité. „Během posledních dvou let počet návštěvníků stoupl skoro o třicet tisíc,“ upřesňuje Albrechtová. Zooparky se často nachází v menších vesnicích nedaleko větších měst. To majitelé nepovažují za nevýhodu, spíše naopak. „Lidé z města si k nám jezdí odpočinout,“ tvrdí Jiří Karkoszka (37), majitel Zooparku Stěžery, který se nachází nedaleko Hradce Králové.

Majitelé zooparku podle svých slov areálu obětují veškerý volný čas. „Jedná se o práci na plný úvazek. Zvířata vyžadují péči od rána do večera,“ vysvětluje Karkoszka. Ten nemá licencovanou zoo, a tak vybírá pouze příspěvky na krmení.

I když Zoopark Na Hrádečku funguje již druhou sezónu, podle majitelky zdaleka není výdělečný. „Většina zoologických zahrad v České republice je financována městy. My musíme hospodařit s financemi, které jsme vydělali ze vstupného nebo jeden z nás vydělal v zaměstnání jiném. Pomáhají nám i sponzoři či přátelé,“ popisuje Albrechtová. Majitelé se tak shodují, že i když práce se zvířaty byla jejich snem, budování zooparku je náročné nejen po finanční stránce. Díky dobrým recenzím návštěvníků se však snaží areály i nadále rozvíjet.

Ačkoliv si na sebe zooparky nevydělají, majitelé se je snaží stále rozvíjet. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

 

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Generace20
+
Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Generace20

Autor: Anna Žáková

16. 07. 2018

Chorvatští fotbalisté mají poprvé v historii stříbro z mistrovství světa. V zemi je tato hra jedním z nejoblíbenějších sportů, i proto se úspěchy týmu na letošním mistrovství honosně slaví. Důvodem k chorvatské popularitě fotbalu jsou i velké dotace, které kluby dostávají od státu.

Ať už jako aktivní hráči či zapálení fanoušci, považují mnozí Chorvati fotbal za nejoblíbenější sport. O to více se v zemi slaví úspěchy z letošního 21. mistrovství světa ve fotbale. Národní tým se letos poprvé v historii dostal do finále, ve kterém ale nakonec zvítězila Francie. „Fotbal je v Chorvatsku neobyčejně populárním sportem. Většina obyvatel je do této hry až euforicky zblázněná a věnuje se mu celý život,“ říká Ante Kafadar (70), Chorvat žijící již přes čtyřicet let v České republice.

Bez míče ani krok

Chorvati každý fotbalový úspěch bouřlivě slaví. Například již po postupu do finále 11. července se tamní vláda sešla k zasedání v tradičních červenobílých kostkovaných dresech fotbalové reprezentace. Probojovat se do finále se totiž národnímu týmu až do letoška nikdy nepodařilo. „Při mistrovství světa ve fotbale vládne po zemi téměř chaos. Lidé o soutěži mluví celé týdny, neblázní jen z postupu dál,“ popisuje Kafadar. Podle něj se pořádají velké a hlučné oslavy až do rána. Součástí jsou často i ohňostroje nebo promítání zápasu v areálu některého z fotbalových klubů. Nechybí ani jídlo a pití. Občerstvení mnohdy platí přímo fotbalový klub a pro fanoušky je zdarma.

V Chorvatsku fotbalem žijí nejen dospělí, ale i malé děti.„Všude, kam člověk jde, může vidět skupinky dětí a studentů, jak si kopou s míčem. Na ulici, na pláži, za domy. Děti se bez míče téměř nehnou z domu, přidávají se k nim i dospělí,“ směje se Kafadar. Dodává, že skoro každá chorvatská vesnice a město má postavené fotbalové hřiště. Zájem o tento sport je ale natolik velký, že lidé hrají „fotbálek“ i okolo hrací plochy.

Vysoké dotace od státu

Popularitu míčové hry podporují velké dotace, které stát na fotbal vynakládá. V Chorvatsku proto existuje nespočet dobře vybavených fotbalových klubů a akademií. Mezi ně patří i Dinamo Záhřeb. Ten v roce 2017 vyhlásila sportovní statistická společnost CIES Football Observatory za druhou nejlepší fotbalovou akademii na světě. Právě z tohoto klubu pochází většina úspěšných chorvatských hráčů. Dinamo Záhřeb v žebříčku předstihl jen nizozemský Ajax.

Díky silnému sportovnímu zázemí a velké oblíbenosti fotbalu vedou často rodiče své děti právě k této hře. Fotbalové akademie ale nebývají levné. „V Chorvatsku jsou rodiče velmi často ochotní za své dítě platit vysoké sumy, jen aby mohlo hrát fotbal. Někdy je pro ně sport dokonce i důležitější než studia. A samozřejmě většina rodičů poté doufá, že to jejich dítě dotáhne daleko a že třeba jednou bude hrát první ligu,“ uzavírá Ante Kafadar.

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Generace20
+
Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

12. 07. 2018

Polévka ze zvětralého vína a zeleninových odřezků je podle Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) ideálním úsporným jídlem. Alespoň to tvrdí v Úsporné kuchařce, kterou MPSV vydalo spolu s dalšími organizacemi pro lidi pobírající sociální dávky a pro ty, kteří přijímají jídla z potravinových bank. Kvůli receptům, které jsou tvořené hlavně z konzerv, čelí kritice ze strany výživových specialistů. Podle nich nejsou jídla výživově hodnotná.

Spojení slov levně a chutně, kterými se proslavil televizní moderátor Láďa Hruška, už neplatí pouze pro jeho recepty. Podobným heslem se řídilo i Ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s dalšími organizacemi při vydání Úsporné kuchařky, které se začalo přezdívat Kuchařka pro chudé. Jejím hlavním cílem je naučit lidi zpracovávat efektivně jídla z potravinových bank. Podle výživových poradců, kteří kuchařku kritizují, se ale recepty, které měly být úsporné minuly účinkem. „Recepty v kuchařce rozhodně nejsou zdravé ani úsporné. Z potravin, které daní lidé získají v potravinové bance lze vymyslet mnohem lepší recepty,“ myslí si výživová poradkyně Jana Česlíková z poradny Svět zdraví.

Polévka ze zeleninových odřezků

Osmačtyřiceti stránková kuchařka obsahuje recepty nejen na polévky, pečivo a hlavní jídla, ale také několik nápadů s označením jako „záchranářské recepty“. Ty se skládají především ze zbytků jako například zeleninová polévka, která se připravuje ze stonků z rajčat, zdřevěnělých konců chřestu nebo tvrdého košťálu brokolice. „Polévka ze zeleninových odřezků je vytvořená organizací Zachraň jídlo a není na ní nic špatného. Je zdravotně nezávadná,“ komentuje kritiku vývaru zástupkyně tiskového oddělení Barbara Hanousek Eckhardová. K tomu, zda se na sestavování kuchařky podíleli i lékaři, se ale ministerstvo nevyjádřilo.

Polévku ze zbytků ale neocenili ani v ostravském Azylovém domě pro matky s dětmi, kde kuchařku od MPSV získali. Zároveň ale ocenili ochotu ministerstva a jiných organizací, aby pomohli sociálně slabším s vymýšlením jídel. „Kuchařku jsme dostali, ale zatím jsme si ji jen letmo prohlédli. Některé recepty určitě využijeme, ale moc se nám nezamlouvala třeba polévka ze zbytků, kterou tvoří zvětralé víno a zeleninové odřezky. Ta se nám moc nezamlouvala a myslím, že pro děti není vhodná,“ říká vedoucí azylového domu Dagmar Dančevská.

Chybějící zdroje bílkovin

V jídlech, které tvoří většina potravin z potravinové banky, ale podle specialistů chybí hlavně bílkoviny. „V kuchařce chybí například alternativní zdroje bílkovin, jako třeba vejce nebo tofu, které je levné. Lepší výživovou hodnotu za méně peněz splňuje i sýr mozzarella, který lze ve slevě sehnat za 15 korun. Záleží však na možnostech daného člověka. Vejce je ale levnější a hodnotnější než maso z konzervy,“ objasňuje Česlíková. S výživovou poradkyní z poradny Svět zdraví se shoduje i odbornice Jana Olejníčková. „U polévek se často vyskytuje párek, který bych vyškrtla nebo ho nahradila třeba uzeným masem. Ve finále totiž kuchařka spíš naruší správnou životosprávu,“ říká Olejníčková.

Jídla z konzerv, které si mají lidé z kuchařky vařit podle specialistů často vyjdou na více peněz, než kdyby si je uvařili z čerstvých surovin. Jde například o fazolový guláš, který se má skládat ze tří konzerv. „Rozumím tomu, že si lidé pobírající sociální dávky mnohdy nemohou vybírat. Ti, co mají jídlo z potravinových bank už vůbec ne. Proč by je ale MPSV mělo učit vařit nehodnotné recepty, když jim může ukázat, že i z mála ingrediencí jde udělat dobré jídlo, které je zasytí,“ dodává Česlíková. Výživové poradkyně se tak shodují, že nápad vytvořit Úspornou kuchařku je dobrý, podle nich se v ní však nedbá na to, zda jsou jídla zdravá a hodnotná.

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Generace20
+
Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

09. 07. 2018

Do Karlových Varů se znovu sjely celebrity, slavní herci z celého světa, filmaři i režiséři. Během prvního červencového týdne se zde koná již 53. ročník Mezinárodního filmového festivalu. Za filmovými novinkami jezdí i mnoho studentů. Festival si však umí užít v low costové variantě, třeba i ve spacáku.

Do Varů levně a bez honosné róby. Během deseti dní je na Mezinárodním filmovém festivalu představeno kolem 150 snímků z celého světa. Kvůli nim do Karlových Varů přijíždí nejen slavné osobnosti, ale také studenti. Na rozdíl od celebrit si ale akci chtějí užít co nejlevněji. „Přespáváme v karlovarské základní škole na zemi ve spacákuNoc nás vyjde na 130 korun. Když se člověk snaží, sežene za normální cenu i jídlo a pití,“ vysvětluje studentka Vyšší odborné školy publicistiky Aneta Bednárová (24).

Skromější ubytování

Základní škola ve Varech je hlavním útočištěm pro studenty, kteří si nechtějí platit drahé a často už dlouho dopředu vyprodané hotely. Prokazují se kartičkou na recepci školy a spí různě po třídách. Mohou využívat toalety i sprchy. Vstup do budovy je podle studentky otevřen nonstop. Jediné pravidlo ale je, že se v budově nesmí požívat alkohol. Na zemi ve spacáku ale člověk musí ubrat na náročnosti ohledně svého komfortu. Spaní v jedné místnosti s mnoha nezmámými lidmi také nemusí být pro každého. Pokud návštěvníci festivalu nechtějí spát ve školách, mají k dispozici i jiné možnosti ubytování. Mohou využít například stanové městečko, různé hostely nebo pokoje rezervované přes internetový portál Airbnb.

Cenový rozdíl přespání ve škole je oproti částkám v průměrném penzionu znatelný. Cena pokoje pro dva se v penzionech pohybuje okolo tisíc korun za noc. Karlovarské hotely pak vychází pro dva okolo tří tisíc za noc. Hosté si je ale většinou rezervují rok dopředu.

Promítání filmů levně i zadarmo

Během festivalu se dá kromě ubytování ušetřit i na cenách za vstupenky na filmy. Když si student zakoupí Festival pass na celých deset dní, vyjde ho to na 900 Kč oproti běžný1 200 KčTato akreditace mu pak umožní volný vstup na tři filmy denně, stačí si jen zabookovat lístek. „Místa v sálech rychle mizí, a tak je musíme rezervovat den předem brzy ráno. Když to ráno nestihneme, chodíme se ptát hodinu před filmem, zda-li se nějaký lístek neuvolnil. Další variantou je čekání ve frontě do poslední chvíle, abychom zabrali případná volná místa. V tomto případě vstupenku na promítání i neakreditovaní neplatí,“ upřesňuje studentka Pavlína Valouchová (22) a dodává, že několik křesel se většinou uvolní. Studentská vstupenka bez Festival passu vyjde kolem 60 korun, což je podle Bednárové poměrně přijatelná cena. Bez studentsnké slevy stojí lístek o dvacet korun víc.

Obě studentky se shodují, že Mezinárodní filmový festival nemusí být chápán jako událost pro slavné a bohaté. Studenti s akreditací přespávající ve škole zaplatí 2 200 Kč za celých deset dní. K tomu je však nutné připočíst i cenu za jídlo a pití. Festival se podle studentek dá užít i v levnější variantě a odnést si z něj spoustu zážitků, a to nejen těch filmových.

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

Generace20
+
O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

Generace20

Autor: Eliška Neradová

03. 07. 2018

Počet seniorek a seniorů, kteří používají počítače, podle Českého statistického úřadu stále roste. Více než polovina seniorů ale internet ještě nikdy nepoužila. Právě pro ty je určen základní kurz práce s počítačem, který už podruhé zorganizovalo komunitní centrum v Praze Nesedím, sousedím. Během 16 lekcí se senioři učí posílat emaily, vyhledávat informace na internetu i práci v textových editorech.

Josef Vacek (78) se rozhodl navštívit kurz práce s počítačem hlavně proto, aby mohl komunikovat s dětmi a vnoučaty. „Chtěl jsem si prohlížet rodinné fotky, dnes už je totiž málokdo nechává vyvolat, a také se dostat k nějakým novým informacím, které internet poskytuje,“ říká Vacek. Důvody, proč senioři navštěvují kurzy, jsou však rozmanité. „Většina seniorů vnímá internet jako důležitou součást dnešního světa, které ale nejsou součásti. Chtějí si to tedy také vyzkoušet a osahat,“ vysvětluje Jitka Kolářová, lektorka počítačových kurzů komunitního centra Nesedím, sousedím.

Internet je základ

Zájem o počítačové lekce je podle Kolářové velký. „První termín kurzu, který má kapacitu pěti lidí, byl obsazen prakticky ihned, takže jsme museli nakonec přidat ještě další dva,“ zdůrazňuje Kolářová. Podle ní je zájem o lekce i proto, že je v dnešní době stále těžší obejít se bez internetu. „Většina činností, které jsou senioři zvyklí dělat, lze stále ještě uskutečnit bez internetu. Takových služeb ale hodně ubývá,“ říká Kolářová a upozorňuje, že například komunikace s úřady se čím dál tím více přesouvá na internet.

Stanislava Weiglová (87) absolvovala lekce práce s počítačem, aby se mohla lépe připravovat na kurzy angličtiny, které povede od letošního podzimu. „Cítila jsem, že má počítačová gramotnost není taková, jakou bych jako lektorka angličtiny potřebovala. Chtěla jsem se naučit vyhledávat určité informace na internetu, něco si poslechnout a především komunikovat,“ vysvětluje Weiglová. Senioři se na kurzu učí posílat a otevírat emaily s přílohou, vyhledávat dopravní spoje nebo předpověď počasí. „Byl jsem překvapený z toho, co všechno se dá na internetu najít – staré noviny, videa, fotky i mapy,“ popisuje Vacek.

Čím menší počet, tím lépe

Na kurzech práce s počítačem senioři oceňují především individuální přístup. „Před rokem jsem navštívil kurz, kde nás bylo celkem 30. Téměř všichni jsme tehdy počítač viděli poprvé a lektorka nevěděla, kam skákat dřív. Samozřejmě jsem se nenaučil skoro nic,“ vzpomíná Vacek. Nejvíce tak podle Kolářové seniorům vyhovuje, když je jich na kurzu co nejméně. „Pro některé seniory je počítač zcela nová věc a internet neznámé prostředí. Práce s nimi tedy vyžaduje maximální trpělivost a individuální péči,“ vysvětluje.

Největší problém vidí Kolářová v nejistotě seniorů. „I když některé věci zkouší opakovaně, pořád je znát, že se bojí, zda opravdu klikají na správné tlačítko,“ říká Kolářová s tím, že nejdůležitější je hodně opakovat, aby si senioři určité postupy zautomatizovali. „Protože umím dobře anglicky, pojmy mi problémy nedělají. I psaní na klávesnici je pro mě snadné, protože jsem byla zvyklá psát rychle na stroji. Cítím ale, že budu muset zapracovat na celkové orientaci v počítači,“ přiznává Weiglová. Názory, že u starších lidí mizí schopnost učit se novým věcem a pamatovat si je, Kolářová nesdílí. Je přesvědčena, že na kurzy chodí aktivní a schopní senioři. Fakt, že jim některé věci trvají déle, na výsledku nic nemění.

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Generace20
+
Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Generace20

Autor: Anna Žáková

22. 06. 2018

Hlava českého státu opět udělala ostudu. Prezident Miloš Zeman spálil minulý týden v Lumbeho zahradě v areálu Pražského hradu velké červené trenýrky, které v roce 2015 vyvěsila skupina umělců Ztohoven namísto prezidentské standarty.

Teatrálním spálením trenek Zeman přidal do pomyslné soupisky svých afér nový degradující bod – hned vedle sprosťáren v rozhlase či hledání neexistujícího článku novináře Ferdinanda Peroutky. Podobné chování prezidenta republiky je přinejmenším trapné a nevhodné. Společně s červenými trenkami tak shořely zřejmě i Zemanovy poslední zbytky důstojnosti.

Likvidace trenek, které zavlály na Hradě, mohla být i vtipnou událostí. Ovšem pouze tehdy, kdyby Zeman trenýrky spálil hned před třemi lety s nyní vyřčeným argumentem, že spodní prádlo do politiky nepatří. A ne až poté, co se Hrad se skupinou Ztohoven soudil a umělci dostali podmínku. Zeman vzal celou situaci za špatný konec. Na akci pálení trenýrek pozval novináře, aniž by ale oznámil, co se bude v zahradách dít. Namísto dobrého vtipu tak předvedl jen trapné a opožděné gesto.

Jaký smysl mělo spálení červených trenek nyní po téměř třech letech? Jestli chtěl prezident pouze šokovat, jak je mnohdy jeho zvykem, pak se mu záměr vydařil. Je ale otázkou, zda o takové chování vlastně někdo stojí a jestli můžou být Češi na Zemana jako na svého prezidenta ještě pyšní. Svůj úřad pojal jako otevřený útok proti všem odpůrcům Hradu, čímž však shazuje váhu prezidentského úřadu. Ono je to s činy českých hlav států vůbec těžké, jen si vzpomeňme, jak v roce 2011 svět obletělo video, na kterém bývalý prezident Václav Klaus sebral ze stolu v Chile při státní návštěvě pero a schoval jej do kapsy, aniž by se kohokoliv zeptal. Škoda že ta světová proslulost přichází jen v negativním slova smyslu.

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Generace20
+
Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

05. 06. 2018

Ze všech tropických zemí si skupina Čechů oblíbila právě Dominikánskou republiku. Zamilovali si ji především pro povahu tamních obyvatel, kteří jsou podle nich klidní a vstřícní. Mezi domovy místních budují projekt Pueblo Checo, v překladu českou vesničku, kde kupují rozpadlé resorty a rekonstruují je. Dominikánci nové výstavby vítají, díky nim mají práci. Vydělají si tak dostatek peněz, aby mohli uživit rodinu.

Ondřej Žídek (21) s rodiči a bratrem již dva roky létá mezi Českou a Dominikánskou republikou. Za domov označují obě země. Dominikánu, jak se zemi přezdívá, objevili s rodinou jako vhodné místo, do kterého by mohli investovat. „Považujeme ji za nejatraktivnější tropickou zemi. Vyhovuje nám politická situace, prostředí i ceny,“ vysvětluje Ondřej Žídek.

Zchátralý hotelový resort ve vesnici Jardin Deportivo. Zdroj: Marianna Kadlecikova

Na severu ostrova se skupinou přibližně třiceti Čechů skupuje jeho rodina zchátralé hotelové resorty okolo vesnice Jardin Deportivo a opravují je. „Koncem dvacátého století vybudovali Američané na severu mnoho hotelových komplexů. Když ale objevili jih, kde jsou bílé pláže, bezvětří a klidné moře, přesunuli se tam,“ vysvětluje Žídek. Sever je v dnešní době využíván hlavně pro aktivní dovolené. Díky větru a velkým vlnám tam mohou lidé provozovat sporty, jako je surfování nebo kiteboarding (jízda po vodě na speciálním prkně).

Dominikáncům Češi nevadí

Zchátralé stavby Češi využívají k budování své vesnice. Celý projekt nazývají Pueblo Checo. „Vesnička je určena především Čechům a Slovákům, kteří by chtěli jet do Karibiku na dovolenou nebo se tam dokonce přestěhovat. Pomáháme jim s ubytováním či s koupí staveb,“ popisuje projekt Žídek. Dodává, že chtějí, aby i návštěvníci měli možnost poznat povahu místních obyvatel a zkusili si, že se dá žít bez stresu a nehonit se jen za penězi.

Dominikánci nejsou konfliktními typy, takže se neobávají, že by v jejich vesnici mohlo v budoucnu s přibývajícími Čechy dojít ke kulturním střetů. „Nevadí nám, že se do Jardin Deportivo lidi z Česka stěhují. Vesnice se rozpadá a s jejich pomocí bychom ji mohli udělat znovu turisticky atraktivní,“ vysvětluje rodák Christopher Sims (19). Právě díky turistům by si podle něj mohli místní finančně přilepšit a pozvednout tak životní úroveň.

Všechno prodat a odletět

V Dominikánské republice žijí i Češi, kteří se rozhodli pro razantní změnu a natrvalo opustili svůj domov. Miloslav Lindr (50) se s přítelem na ostrov odstěhoval před devíti lety. „Pracoval jsem jako ředitel call centra. Bylo to časově náročné. Dostal jsem se do stereotypu a vytratila se mi radost ze života. S přítelem jsme chtěli změnu a Dominikána nás povahou místních lákala,“ vysvětluje své rozhodnutí Lindr. Po dvou měsících pobytu v Karibiku už měli ve městě Cabarete pronajatou restauraci. Do České republiky se během devíti let vrátili jen jednou, a to na měsíc. S rodinou udržují kontakt hlavně přes internet.

Díky projektu mají místní obyvatelé práci. „S otcem pracujeme na stavbách, které tu kupují Češi. Jsme rádi, že si můžeme vydělat peníze, protože musíme uživit pětičlennou rodinu,” vysvětluje Christopher Sims. Žídek říká, že jim práce na stavbách dává pravidelný měsíční příjem, bez kterého se neobejdou. Dominikánci jsou sice přívětiví, klidní a usměvaví lidé, v práci ale na ně spolehnutí podle Lindra příliš není. „Museli jsme se smířit s pracovním tempem maňana. Tedy s tím, že vše nechávají na zítra,“ upřesňuje.

Lidé žijící v Pueblo Checo se místním za práci odměňují nejen mzdou, ale i fiestou. Tu pořádají jednou za dva týdny v pátek. „Zaměstnanci dostanou basu piv a talíř plný guláše. Když jsou najedení, začnou tančit s českými ženami. Ty jsou na to už zvyklé,“ vypráví o slavnosti Ondřej Žídek.

Češi se v Dominikánské republice snaží vypomáhát i místním dětem. „Vymýšlíme pro ně různé vzdělávací aktivity. Za odměnu je pak bereme na výlet. V plánu máme i vytvoření edukačního centra, které by mělo fungovat podobně jako škola,“ říká Žídek. Přistěhovalci z Česka mají na ostrově prozatím čtyři budovy, ve kterých mohou své krajany ubytovat. Také provozují čtyři restaurace. Projekt je ale v začátcích, do budoucna plánují rekonstruovat další resorty. Češi doufají, že se jim podaří vybudovat svou vesničku a že se jejich poměrně harmonické soužití s Dominikánci v budoucnu ještě více prohloubí.

 

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Generace20
+
Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

02. 06. 2018

Postavy z povídek Franze Kafky ožijí 19. června a navštíví nemocného spisovatele v posledních dnech jeho života. Nevšední divadelní hru Kafkárium dala dohromady herečka a režisérka Martina Krátká (33) spolu se studenty z Hereckého studia Švandova divadla. Mladí herci nejsou sice žádní profesionálové, vedou je ale zkušení umělci, kteří jim pomohli sžít s těžkým jazykem v Kafkových dílech.

Nová hra je složená z Kafkových povídek, což není úplně obvyklé. Proč jste nezrežírovala nějakou z jeho klasik, jako je Zámek nebo Proces?
Mám dojem, že většina adaptací má takovou fascinující, úzkostnou a tajemnou atmosféru. Já jsem toužila po tom, aby se ukázal i humor, který v Kafkovi je. Sice hrozně krutý a černý, ale je tam.

Kde se podle vás objevuje?
Vybrali jsme například postavy z povídky Umělec v hladovění. Kafka tam vymyslel, že hladovění je vlastně veliká show a na umělce se proto chodí koukat společenská smetánka, což je takový absurdní vtip. To jsme propojili se samotným Kafkou, který na sklonku života nemohl kvůli tuberkulóze už ani pít nebo jíst. Dále je to třeba povídka Zpráva pro jistou akademii, kde opice napodobuje lidi. Jako jejich typické chování vyhodnotí plivání, nadávání a pití alkoholu. Jednou prý četl Kafka povídku svému kamarádovi Maxi Brodovi a strašně se u toho smál. Byl to vlastně veselý člověk a bavič.

Režisérka tvoři hru spolu s mladými herci ze Švandova divadla. Zdroj: Barbora Vacková

Zatím jste hráli jen autorské inscenace, loni jste ale zařadili Erbenovu Kytici, která sklidila velký úspěch. Vybrala jste Kafku, jako známého autora, právě z toho důvodu?
Kvůli tomu ne. Nepotřebuju, aby to bylo vyprodáno dvacet let dopředu. Chci si jen užít tvorbu „s děckama“. Herecké studio je taková forma laboratoře, kde se hledá a zkouší. Studenti nejdříve absolvují dílnu improvizace nebo mluvy a následně dáváme dohromady představení. Není to jako v profi divadle, kde jsou na režisérku kladeny velké požadavky, aby hra byla úspěšná. Je mi naopak příjemné stavět si představení bez ambicí. Je lepší být pokorný v tvorbě, než myslet na to, abychom představení dokázali prodat.

A proč tedy konkrétně Kafka?
Chci, aby si v souboru každý zahrál a všichni měli stejný prostor. Jelikož je ale studentů třináct, je to těžké. V klasických hrách jsou většinou tak tři hlavní postavy a ostatní hrají křoví. Kafkovy povídky nabízí stylizované herectví a navíc jsou pro libovolný počet postav, což se hodí. Vybrali jsme jich okolo patnácti. Zároveň jsem si chtěla zkusit jeho dílo zrežírovat. Kafka používal těžký jazyk, který je náročný na uhrání, takže je to výzva. Kafku mám ráda, tři sezony jsem hrála v divadelním ztvárnění jeho povídky Proměna, které mělo letos derniéru. Chtěla jsem, aby Kafka v nějaké formě ve Švandově divadle zůstal.

Nejsem žádný kafkolog, s hrou mi pomáhal dramaturg.

Budou ve hře i skuteční lidé z Kafkova života, jako třeba některá z jeho manželek?
Částečně. Použili jsme něco z Kafkovy korespondence, například dopis Maxi Brodovi. Snažili jsme se také dodržet počet Kafkových žen a sester. Hra se odehrává ke konci Kafkova života. Potkáváme ho v nemocnici, ve vysokých horečkách, kde ho navštěvují právě postavy z jeho povídek.

V souboru jsou spíše mladší herci, kterým je okolo dvaceti let. Jak se zvládli vžít do takto těžké literatury?
Mě samotnou překvapilo, že to šlo dobře. Čekala jsem, že práce bude probíhat daleko hůř. Někteří členové začali Kafku dokonce i číst. Také jsme měli domluvenou prohlídku po stopách Kafky v Praze. Někteří navštívili jeho muzeum. Mám dobrý pocit z toho, že je představení i trochu vzdělávací záležitost.

Co jste udělala pro přípravu vy, abyste Kafkova díla pochopila?
Myslím, že jsem ještě daleko k pochopení Kafkovy tvorby. To základní jsem samozřejmě četla, ale nejsem žádný kafkolog. S hrou mi hodně pomáhal dramaturg, který měl za úkol Kafku nastudovat, ale já to celé beru zdravě. Mám ještě dvě zaměstnání. Učím na JAMU a nemohu zahltit veškerý svůj čas jen četbou. Koupila jsem si dvě životopisné knihy, ty základní díla jsem četla, některé už na gymnáziu, a byla jsem v Kafkově muzeu. Také jsme si prošli a rozebrali všechny jeho povídky.

Herci mlátí do všeho, od nádobí po kýble.

Stejně jako v Kytici i v Kafkáriu se objevuje autorská hudba. To máte ve studiu tolik muzikantů?
Je tu i dílna zpěvu, kterou vede operní zpěvačka Blanka Popková. Měla jsem pocit, že je právě letos v souboru muzikantů dost. Přehrála jsem jim asi tři písničky, aby zhruba věděli, v jakém stylu bych si hudbu představovala. Byl to americký jazzový písničkář Tom Waits a pak nějakou klavírní jemnou melodii. Mimo klasických nástrojů jsou ve výsledných skladbách i hodně naturální zvuky. Herci mlátí do všeho, od nádobí po kýble.

Myslíte, že hra bude srozumitelná i pro ty diváky, kteří od Kafky nic nečetli?
Já doufám. Je to takový kabaret Kafkových postav, který nebude klást na diváka břemeno toho, že má něco přečíst. Promítne se tam nejen taková melancholická nálada, ale právě i ten jeho černý humor.

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Generace20
+
Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Generace20

Autor: Eliška Neradová

30. 05. 2018

Ve svých 16 letech začala spisovatelka Michaela Burdová (28) psát své první dílo. V 19 už měla vydané dvě knihy. Začátky mladých českých spisovatelů jsou ale podle ní těžké. Vydat knihu neznámému českému autorovi většina nakladatelů považuje za hazard. Přesto Burdové, autorce fantasy literatury pro mládež, vyšla v dubnu už 13. kniha, která nese název Dcera hvězd.

Jak těžké je pro české autory prosadit se na literárním trhu mezi populárními zahraničními bestsellery?
Je to hodně náročné. Čeští spisovatelé, kteří se psaním chtějí živit, musí hodně přemýšlet nad tím, co za žánr vydávat a najít si početnou cílovou skupinu. Knižní trh v Česku totiž v současnosti ovládají především právě zpopularizované světové bestsellery. Ty jsou prostě jistota, na kterou všechna nakladatelství sázejí. Podpořit neznámého českého autora je pro ně vždycky risk a je hrozná škoda, že se k tomu většina nakladatelů i knihkupců takto staví. Prorazit u nás je opravdu těžké, ale všechno jde, když člověk chce.

Vy jste toho živým důkazem, psaním se živíte. Čemu podle vás vděčíte za úspěch?
Myslím, že velké plus je to, že jsem začala s psaním jako hodně mladá. Člověk má pak více času na rozjezd kariéry. První dvě knihy jsem měla vydané už v 19. Tehdy jsem nevěřila, že by moje kniha mohla někoho zaujmout, ale přála jsem si znát nějaký odborný názor. Oslovila jsem nakladatelství Fragment, které vydává především fantasy a moje práce se jim zalíbila. Je určitě dobré si předem zjistit, jakým knihám se dané nakladatelství věnuje a na co klade důraz. Pak je důležité pořád psát a nepřestat. Snažím se, aby mi knihy vycházely v co nejmenším časovém rozestupu. Zhruba jednou za rok. Čím více knih mám, tím je samozřejmě snadnější se tím uživit. A kniha musí být hlavně vidět, aby se prodávala. Chce to neustále pracovat na propagaci a komunikovat se čtenáři a tak si je získávat. To je to nejtěžší.

Ve fantasy je tolik dobrodružství, které čtenář nezažije nikde jinde.

Neovlivňuje psaní knih v tak krátkém časovém intervalu jejich kvalitu?
Samozřejmě je pro mě vždycky na prvním místě kvalita. Každé knize věnuji tolik času, kolik je potřeba. Vždy do toho dám maximum. Zatím se mi daří psát poměrně často a rychle. Nikdy ale nevydám knihu, dokud s ní nejsem stoprocentně spokojená a jistá si tím, že s ní budou spokojení i čtenáři.

Vaše knihy čtou převážně děti či dospívající dívky. Čím se je tedy snažíte zaujmout?
Snažím se jim ukázat, že ve fantasy je tolik dobrodružství, které nezažijí nikde jinde – všechny ty bájné bytosti, magie a rozmanitost světů. Mám ráda napětí, ale i hloubku. Tohle všechno se do svých příběhů snažím dát. Píšu příběhy o síle přátelství i lásky, o odvaze a zradě i obětování. A to je to, co podle mě mladí rádi čtou.

Není takových knih spoustu?
Snažím se být co nejvíce originální. V dnešní době, kdy je trh přehlcen takovými knihami, je to hodně obtížné, ale myslím, že to pořád ještě jde. Když něco vymýšlím, vždy se snažím přemýšlet nad tím, zda to není až moc podobné něčemu, co už tady bylo. Stejně tak se snažím překvapit a zaujmout postavami, kterým se snažím dávat co možná nejlidštější vlastnosti, aby se s nimi čtenáři mohli ztotožnit. Některé jsou tedy třeba vegetariáni či sběratelé. Trvá mi dlouho, než vymyslím charaktery postav a celistvý příběh se vším všudy tak, aby mi do sebe vše zapadalo. Teprve potom začínám psát.

Každý z hrdinů má i svou temnou stránku.

V dubnu jste měla křest své 13. knihy Dcera hvězd. Prošly vaše knihy v průběhu let nějakou proměnou?
Velkou. Řekla bych, že jsou čím dál tím temnější. Jak člověk stárne, život přestává být tou pohádkou, jako tomu bylo v dětství. V nové knize Dcera hvězd už se příběh neodehrává v tom kouzelném a harmonickém světě dobra jako u mé první knihy, kterou jsem začala psát když mi bylo 16. Žijí tu temní tvorové, lesy se hemží stvůrami a démony. Každý z hrdinů má i svou temnou stránku a vlastní cíl, který ho může přivést na scestí. Čím jsem starší, tím víc se mi líbí temnější literatura. Do mé tvorby se tedy hodně promítá i to, co momentálně čtu. V současné době to jsou například horory a thrillery.

Chtěla byste v budoucnu nějaký thriller nebo horor sama napsat?
Ano, thriller je rozhodně jeden z mých cílů. Také mě napadl nový námět na hororovou fantasy, dokonce už jsem napsala i první kapitolu. Fantasy ale bude vždycky žánr mého srdce, u kterého chci zůstat. Nyní se tedy soustředím hlavně na 2. díl Dcery hvězd, to je moje priorita.

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Generace20
+
Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

27. 05. 2018

Vlna dosahující výšky až 20 metrů. Matěj Novák zdolal jako první Čech takzvanou Big Wave. Ještě před čtyřmi lety sjížděl kopce na snowboardu. Rodák z Příbrami však v současnosti bydlí ve Španělsku, kde pracuje jako instruktora surfingu. V pátek 25. 5. 2018 proběhla v pražské Lucerně premiéra dokument No Wave Back, jenž zobrazuje Novákovu cestu k dosažení vytouženého cíle.

Zdolat surfařskou vlnu s názvem Big Wave je snem každého surfaře. Její specifikum tkví v tom, že je dlouhá a široká zároveň a dosahovat může výšky šest až dvacet metrů. V severním Španělsku v oblasti Asturias se právě tyto vlny vyskytují. Surfař Matěj Novák (29) se na toto místo před čtyřmi lety přestěhoval, chtěl sportovat a živit se pronajímáním ubytování. „Místní vlny jsem po pár měsících objevil a chodil se na ně koukat. Snil jsem o tom, že bych jednou něco takového sjel,“ vzpomíná surfař. Cestu za zdoláním jeho vysněného cíle popisuje dokument No Wave Back od režiséra Martina Smékala (31).

Když před necelými dvěma lety rodák z Příbrami začal přemýšlet o zdolání Big Wave, musel se seznámit se španělskými surfaři. „Nebylo to nic jednoduchého. Místní mají svou surfařskou komunitu a nikoho mezi sebe nepustí. Musel jsem jim dokázat, že surfování beru vážně a že to s nimi na oceánu zvládnu, aby mě k sobě přijali,“ vysvětluje. Španělé žijící v této oblasti mají s vlnami tohoto typu velké zkušenosti. Místní Nováka mezi sebe nakonec vzali a pomohli mu s přípravou. „Poslouchal jsem všechny jejich rady. Dokonce mi vyrobili speciální surf a sledovali se mnou předpovědi, kdy vlna přijde,“ vzpomíná s vděkem Novák.

Matěj Novák před surfováním sportoval na profesionální úrovni. „V Česku jsem měl díky snowboardu svoje jméno, ve Španělsku jsem si ale musel vytvořit novou identitu,“ vysvětluje. Vášeň k surfování objevil díky zájezdu do hor. „Asi před šesti lety jsem byl pozván do Norska na snowboardový kemp. Jednou bylo ošklivě na ledovci, tak jsme si půjčili surfy. Hrozně mě to bavilo,” vzpomíná. Po několika letech odcestoval do Francie na pobřeží Baskicka, kde také surfoval. Před čtyřmi lety se s přítelkyní přestěhoval do Španělska, kde se živí jako surfařský instruktor.

Rok a půl intenzivní přípravy

Zdolání Big Wave vyžaduje nejen odhodlání, ale i poctivou práci. „Na vlnu jsem se připravoval skoro rok a půl intenzivně. Surfoval jsem, běhal, cvičil power jogu, potápěl se. Měl jsem svůj tréninkový plán,“ popisuje Novák. Dodává, že na vlnu se musel připravit i psychicky. „Na surfování po takové vlně musí mít člověk sebedůvěru. A také nesmí panikařit, protože to ho může stát život,“ říká Novák. Dodává, že oceán je velmi silný a zrádný element, a tak je třeba z něj mít určitý respekt.

Oceánská Big Wave se objeví jednou až dvakrát do roka, pokud vůbec. „Surfař na tuto příležitost čeká třeba půl roku, ale nikdy neví, jestli celá příprava nepřijde vniveč,“ upřesňuje Novák. Může foukat vítr, vlna se nečekaně zlomí nebo to člověk na oceánu vzdá a vrátí se zpět na břeh.

Lovení Big Wave

Na vlnu se poctivě připravoval nejen Novák, ale i ceý štáb, který o něm natáčel dokument. „Za Matějem jsme s týmem do Španělska přijeli třikrát. Poprvé jsme točili surfování na menších vlnách plus ostatní záběry jako třeba moře nebo rozhovory se Španěly. Podruhé jsme už lovili Big Wave. Na oceánu ale začalo foukat a vlny to ničilo. Na potřetí to ale vyšlo,“ popisuje Smékal. Natáčení zabralo dohromady třináct dní. „Bylo to asi nejrychlejší natočení Big Wave. Slyšel jsem, že některé štáby na ni čekali třeba i tři měsíce,“ upřesňuje Novák.

Dokument se natáčel v zimě. Venku bylo podle režiséra chladno, teploměr ukazoval okolo 10 °C. „Když jsem tři hodiny surfoval, ve vodě mi bylo teplo. Kluky ze štábu jsem ale dost často litoval, protože se klepali na břehu a natáčeli mě,“ vypráví surfař Novák. Kamery měli podle režiséra umístěny pod vodou, ve vzduchu i na surfu. Premiéra dokumentu No Wave Back se uskutečnila 25. 5. 2018 v pražské Lucerně. Poté byl snímek promítán i ve Vídni a Bratislavě. Během následujících měsíců bude ke zhlédnutí téměř ve všech větších českých městech.

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

Generace20
+
AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

25. 05. 2018

Média mají ve Velké Británii větší sílu než v České republice, myslí si šéfkomentátor Seznam Zpráv a bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Jiří Hošek. Jako novinář strávil několik let ve Velké Británii a v Německu. Podle něj jsou díky dlouhé demokratické tradici média v Británii kvalitnější a zodpovědnější. „Česko se stále nachází v přechodném období, velké novinařině se učíme,“ míní Hošek.

V čem je nejnáročnější práce zahraničního novináře a jak se liší média v Česku a ve Velké Británii? Rozhovor s bývalým zahraničním zpavodajem Českého rozhlasu Jiřím Hoškem pořídila studentka Vyšší odborné školy publicistiky Tereza Nováková.

 

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Generace20
+
Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

24. 05. 2018

Studio Marvel oslavuje deset let své existence snímkem Avengers: Infinity War. Režírování nového snímku se ujali bratři Russové, kteří proti vesmírnému zlosynovi Thanosovi na plátně postavili marvelovské superhdiny v dosud největším zastoupení. I díky animačním trikům a efektům se jedná zatím o nejpovedenější film tohoto studia.

Ve snímku Avengers: Infinity War nechybí snad žádný superhrdina, kterého studio Marvel od roku 2008 představilo ve svých filmech. V hlavních rolích se tak představil například Iron Man, první Marvelem zfilmovaná komiksová postava, ale i  bůh Thor či Kapitán Amerika. Deset let svého působení se studio rozhodlo oslavit opravdu velkolepě – filmem, ve kterém se objeví ti nejlepší a nejdůležitější marvelovští hrdinové.

Nové Avengers zrežírovali bratři Anthony a Joe Russo, které si Marvel proklepl již z dřívější spolupráce. Před několika lety natočili dva snímky o Kapitánu Amerikovi. Děj v obou dílech nebyl příliš originální, s tím se však scenáristé netrápili ani v Infinity War. Proti sobě stojí padouch Thanos a superhrdina, v tomto případě poněkud inovativněji hodně superhrdinů, kteří bojují o záchranu lidstva. Děj však není složitý a příběh plyne svižně od začátku do konce, což je u snímku trvajícího téměř dvě a půl hodiny rozhodně plus.

Pro znalé fanoušky

V hlavních rolích září hvězdy jako například Chris Evans nebo Scarlett Johanssonová. Některé z herců však možná diváci viděli ve snímcích od Marvelu naposledy, neboť jim končí smlouvy. Týká se to například Chrise Hemswortha, který ztvárnil boha Thora nebo Roberta Downeyho Jr., který opět exceloval jako Iron Man. Nabízí se tak myšlenka, že Marvel tímto filmem neoslavuje jen kulaté narozeniny, ale že snímek (a i připravovaný druhý díl) bere jako rozlučku s některými postavami.

Pokud však člověk neviděl žádný z marvelovských snímků, mohl by být v určitých scénách poněkud zmatený. Jakmile se v příběhu objeví nějaká narážka, například na minulost jednotlivých postav, divák neznalý předchozích filmů se pravděpodobně ztratí. Nebude tak třeba chápat, proč Thor půlku filmu hledá novou zbraň nebo proč spolu Kapitán Amerika a Iron Man nemluví.

Díky přehršle hlavních postav ve filmu vzniká několik dějových linek. Zatímco jedna skupina hrdinů bojuje na loukách ve fiktivní zemi Wakanda, další lítá z jedné vesmírné planety na druhou a snaží se Thanosovi zabránit v získání šesti kamenů, díky kterým by vymazal polovinu lidstva. Děj se tak každou chvíli přenáší na jiné místo. Tvůrci však na diváka nezapomněli. „Přeskakování“ na příběhy hrdinů jsou sice rychlé, ale ne zmatečné. S přehledností v ději pomáhají i názvy lokací, které se na plátně objeví pokaždé, když hrdinové dorazí na nové místo.

Film plný efektů

Snímek Avengers je doslova nadupaný digitálními efekty, čemuž napomáhá i fakt, že je děj z části zasazen do vesmíru. Před tvůrci těchto efektů Charlesem Woodem, Danem DeLeeuwem a Danem Sudickem tak ležel nelehký úkol, kterého se zhostili perfektně. Vesmírná plavidla se sice trochu podobají lodi Han Sola z Hvězdných válek, ale na vesmírných padouších ukázali výtvarníci své bohaté zkušenosti. Titán Thanos i jeho poskoci jsou zobrazeni tak dobře, až má člověk pocit, že nějak takhle by mohli nadpřirozené bytosti vlastně vypadat.

Noví Avengers se tak dají považovat za zatím nejlepší film z celé marvelovské série. A to nejen díky vizuálním efektům. Scenáristé Christopher Markus a Stephen McFeely snímek doslova prošpikovali vtipy a hláškami. Nechybí tak uštěpačné poznámky Iron Mana, kterému zdatně sekunduje mladičký Spider-Man. Jeden vtípek za druhým chrlí i Strážci Galaxie a to zejména ve chvíli, kdy se na jejich vesmírnou loď dostane Thor a řekne jim, že Avengers jsou nejmocnější hrdinové světa. Načež se mu dostane odpovědi, že to je i herec Kevin Bacon.

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Generace20
+
Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

22. 05. 2018

Již brzy se zvýší pravomoci tureckého prezidenta. Obyvatelé země odsouhlasili ústavní změny minulý rok v referendu. Současná hlava republiky Recep Tayyip Erdogan, který je předpokládaným vítězem, proto vyhlásil předčasné volby na blížící se 24. červen. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že Turecko potřebuje silného prezidenta, k čemuž je podle něj třeba, aby země co nejdříve přešla z parlamentního systému na prezidentský.

Podle předvolebních průzkumů je současný prezident Recep Tayyip Erdogan jasným favoritem. „Než se stal Erdogan v roce 2014 prezidentem, byl 12 let premiérem. Lidé mu za tu dobu věří, podporu má hlavně od starší generace,“ myslí si turecká studentka Zisan Cakmaková (22). Vítězství současné hlavy státu předpokládá také politolog Vladimír Hanáček: „Erdogan a politické strany, které ho podporují, se budou hodně snažit získat mandát k vládním změnám. Souvisí to i s mezinárodním postavením Turecka. Prezident chce sehrávat důležitou roli v regionu Blízkého východu a dosáhnout nadvlády v souboji se Saudskou Arábií a Íránem,“ říká.

Referendum pro změnu systému

Turecko bylo doposud státem s parlamentním systémem. Hlavní výkonné pravomoci měla vláda a premiér Binali Yildirim. Turci ale v loňském dubnovém referendu odhlasovali, že se po dalších volbách systém změní na prezidentský. Výsledek byl těsný. Ústavní změny podpořilo 51,4 % obyvatel země. Zanikne tak funkce předsedy vlády, kterou současně zastane prezident. Ten bude moci předsedat vládě a nepřímo tak ovládne i soudy. Doposud měl prezident Turecka podle ústavy ceremoniální funkci a také reprezentoval zemi v zahraničí. Erdogan ale od svého zvolení na post prezidenta v roce 2014 vykonává svrchovanou moc a snažil se, aby mu větší pravomoci náležely i podle ústavy. „Vypsání předčasných voleb je rozhodně snaha Erdogana a nejsilnější Strany spravedlnosti a rozvoje o to, aby upevnili svou moc,“ vysvětluje Hanáček.

Původně se volby měly konat až v listopadu příštího roku, současná hlava státu se však obává ekonomických problémů, které se stále zhoršují. Tato situace by mu mohla sebrat voliče. „Lidem se nelíbí, že se kromě ekonomiky stále zhoršuje i vzdělávací systém. Třídy jsou přeplněné a přibývají hlavně soukromé školy,“ vysvětluje Cakmaková. Erdogan si hodlá vítězství zajistit i změnou pravidel v hlasování. Volební lístky, které turečtí občané budou vhazovat do uren, nemusejí nutně nést razítko příslušné volební komise. To se nelíbí opozici, která tvrdí, že tento systém usnadní volební podvody.

Železná lady jako protikandidátka

Cakmaková dodává, že mladí lidé jsou otevřeni spíše novým možnostem. Tyto voliče by podle průzkumů mohla získat jediná žena mezi kandidáty, bývalá ministryně vnitra Meral Aksenerová (61). Lidé ji přezdívají „železná lady“, stejně tak jako Angličané nazývali britskou předsedkyni vlády Margaret Thatcherovou pro její nekompromisnost a odhodlání. Aksenerová je předsedkyně Strany dobra a chce v zemi upevnit demokracii a ponechat parlamentní systém. „Myslím si, že jde o mocnou ženu a je dobře, že se často setkává s obyvateli Turecka. Nejsem si ale jistá, jestli si tím získá většinu voličů, protože kvůli předčasným volbám nemá mnoho času na kampaň,“ obává se Cakmaková. Erdogan zahájil předvolební kampaň poslední víkend v dubnu a věří, že 24. června volby vyhraje s rekordním počtem hlasů.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“