Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Generace20
+
Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Chovatelé, kteří zvířata přešlechtí, nejsou o nic lepší než množitelé, říká majitelka psů

Generace20

Autor: Anna Kotábová

27. 03. 2019

Zvířata z množíren se rodí do tak špatných podmínek, že trpí i vážnými a dlouhodobými zdravotními potížemi, které mohou skončit jejich předčasnou smrtí. Taková byla i zkušenost Kateřiny Rozehnalové (36), která se skrze dobrovolnickou pomoc ohroženým psům ujala australského ovčáka Eliota. Kvůli nevhodnému křížení množiteli byl hluchý. Měl také epileptické záchvaty, kvůli kterým zemřel v nedožitých dvou letech. Rozehnalová ale zároveň zjistila, že i papírové zvíře za 30 tisíc korun může zdravotně trpět, pokud chovatel psa přešlechtí.
Eliot trpěl epileptickými záchvaty, kvůli kterým nežil ani dva roky. Stejný problém má i jeho bratr Melmen. Zdroj: Archiv Kateřiny Rozehnalové

Váš pes Eliot pocházel z množírny. Měla jste s takovými zvířaty předchozí zkušenost?

Ano, už několik let se snažím například přednáškami bojovat proti množitelům. To jsou lidé, kteří ve velkém rozmnožují vybraná plemena zvířat, nejčastěji psů, čistě za účelem zisku. Nevěnují proto zvířatům potřebnou péči, naopak je mnohdy nechávají zavřené v kotcích ve vlastních výkalech a nevhodně je mezi sebou kříží, čímž jim způsobují vrozené zdravotní problémy. Také poskytuji dočasnou péči psům, kteří nemají domov, potřebují intenzivní péči a třeba jim i hrozí utracení. Snažím se je naučit základním návykům jako chození na vodítku a socializovat je, aby si zvykli nejen na dospělé, ale i na děti a jiná zvířata. Nechávám je také vyšetřit veterinářem a pak jim hledám nový domov. Eliot byl první takové zvíře, které jsem si nechala poté, co byl jako štěně zachráněn vykoupením z množírny. Byl hluchý a měl problémy se zrakem, kvůli kterým hrozilo, že v budoucnu oslepne. Trpěl také epileptickými záchvaty zhruba každé dva měsíce. Poslední záchvat pro něj byl osudný. Měla jsem ho rok, umřel letos 13. října 2018. Dožil se jen dvaceti měsíců.

Dokázali jste z jeho špatného stavu vytěžit i něco pozitivního?

Ano, Eliot se mnou bojoval proti množírnám. Navštěvovali jsme spolu akce, na kterých svým jedinečným vzhledem budil pozornost. Eliot byl australský ovčák, měl krásně bílou srst a modré oči, což se teď lidem líbí. Kvůli tomu množitelé záměrně přivedli taková štěňata na svět. Díky tomu jsem měla šanci mluvit s lidmi o tom, proč je špatné pořizovat psa z množírny a že by se zájemci o zvíře měli vždy detailně zabývat tím, od koho a z jakého prostředí si zvíře pořizují.

Byli majitelé množírny, ze které Eliot pocházel, nějak potrestáni?

Eliot kromě epileptických záchvatů trpěl i problémy se zrakem a byl hluchý. Zdroj: Archiv Kateřiny Rozehnalové

Vůbec netuším. Ani od organizace Tail Story, přes kterou jsem se k Eliotovi zprostředkovaně dostala, nemá moc informací. Vím jen, že ti lidé už měli jeden vrh od stejných rodičů, kteří byli pro křížení právě kvůli vysoké šanci na vrozené vady štěňat nevhodní. Tehdy prý organizace majitele poučila, že nemůžou tímhle způsobem křížit psy, protože jinak budou mít štěňata vážné zdravotní problémy. Údajně majitelé poprvé nevěděli, že tak vážné problémy mohou nastat, ale pak je záměrně i přes upozornění namnožili znovu.

Proč je po zvířatech z množíren taková poptávka, ačkoliv jsou nemocní a trpí ve špatných podmínkách?

Moje osobní zkušenost je taková, že Češi si opravdu primárně vybírají zvíře podle vzhledu a nezajímají se o jeho původ. Mimo jiné proto jsou u nás množírny tak rozšířené. Může se také stát, že člověk, který si chce pořídit psa a nemá v situaci přehled, požádá o radu v nějaké skupině chovatelů na sociálních sítích, ale špatně pochodí. Občas jsou členové těchto skupin přehnaně nesnášenliví. Takoví lidé jsou ale všude. Neznalého člověka dokáží zlými komentáři tak odradit, že si raději půjde pořídit psa přes online nabídky, skrze které se zvířata z množírny často prodávají.

Brala jste k sobě psy, kteří potřebovali pomoc a ujala se štěněte z množírny. Proč jste si zároveň koupila papírového psa z chovu?

Dcera, které je teď tři a půl roku, si hned po narození zvykla být se psy, ráda se o ně se mnou starala. Naučila se s nimi zacházet velmi dobře. Nakonec jsem se rozhodla splnit jí přání a k prvním narozeninám, i když to určitě někdo odsoudí, jsem jí pořídila vlastního psa, bostonskou teriérku Bagetku. Velmi rychle se naučila o ni sama do velké míry starat.

Bagetka měla být zdravý pes z chovu. Kvůli přešlechtění ale trpí zdravotními problémy, které vyžadovaly operaci. Zdroj: archiv Kateřiny Rozehnalové

Můžete porovnat zdravotní stav psa z oficiálního chovu se psem z množírny, jako byl Eliot?

Zvířata z množíren zpravidla zdravotně trpí kvůli špatným podmínkám, ze kterých pocházejí. Množitelé je totiž vidí jen jako věc určenou k finančnímu zisku, ne jako živého tvora. Psi, kteří se ke mně dostali do dočasné péče z množírny, byli mnohdy na pokraji sil, vyčerpaní, nemocní. To jsem pro svou malou dceru samozřejmě nechtěla, proto jsem Bagetku nakonec koupila od chovatelky za 30 tisíc s očekáváním, že bude zdravá. O to větší bylo moje překvapení, když jsem se náhodou kvůli rentgenovému vyšetření dozvěděla, že i Bagetka má vážnou vrozenou vadu pánve a úplně jí chybí křížová kost. Najednou jsem zjistila, že bude potřebovat operace za další desetitisíce.

Takže ani původ od chovatele není zárukou dobrého zdravotního stavu zvířete.

Ano, byla to pro mě opravdu rána. Do té doby jsem bojovala proti množírnám a podporovala jsem chovatele. Teď už ale vím, že situace není jen černobílá. Od kynologické soudní znalkyně jsem totiž zjistila, že tyhle případy nejsou ojedinělé. Navíc se s dalšími odborníky shodli, že je Bagetka přešlechtěná, což je důvod jejích zdravotních problémů. Chovatelka ale tvrdila, že jsem Bagetce problém způsobila sama špatnou stravou a pohybem, což byl i podle veterináře nesmysl, a situaci odmítla řešit. Až když jsem jí řekla, že na ní a její chování upozorním zveřejním posudků od odborníků a rentgenů, ozvala se, že je ochotná se finančně vyrovnat. Musela jsem ale podepsat smlouvu o mlčenlivosti, takže nemohu o situaci mluvit detailně. Vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka s malou dcerou a věděla jsem, že budu muset nějak sehnat peníze na operace Bagetky, přistoupila jsem.

Je v takové situaci, kdy se množitelé i chovatelé orientují primárně na zisk, možná změna?

Doufám, že ano. Mimo jiné zakládám organizaci Drahý Eliote, skrze kterou mám v plánu pomáhat nejen psům, ale i dalším skupinám, jako jsou děti z chudých rodin nebo senioři. Každá organizace je ale bezmocná bez lidí, kteří její práci sdílejí a různými způsoby přispívají. Chci také pokračovat v šíření osvěty. Žijeme totiž v době, kdy mnoho lidí nemá úctu k životu a politici situaci řeší jen minimálně. Bohužel mi proto přijde, že pokud nebudeme pomáhat my, obyčejní lidé, moc se toho nezlepší.

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Generace20
+
Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Potraviny bez obalu v supermarketu: pilotní projekt má šanci, pokud se spotřebiteli neprodraží

Generace20

Autor: Anna Kotábová

27. 03. 2019

Nákup zboží v bezobalových prodejnách získává na popularitě. Je totiž vnímán jako součást ekologického uvažování, které pomáhá snižovat množství odpadu. Právě plast, papír a jiné obalové materiály končí buď na skládkách, nebo v lepším případě jako materiál k recyklaci. Bezobalový nákup ale vyžaduje motivaci udělat pro planetu něco navíc a také čas zajít do specializované prodejny. Proto se mu zatím věnuje jen zlomek společnosti. To se nejspíš nezmění, dokud se možnost tohoto typu nákupu nerozšíří i do větších obchodů, jako jsou supermarkety.

Snaha zredukovat odpad je již pro mnoho lidí součástí životního stylu. Zejména plastové obaly, ve kterých se prodává například sypké zboží jako rýže či těstoviny a plastové lahve na aviváž či mycí saponáty, jsou hlavním zdrojem neorganických odpadků. Proto začaly vznikat obchody jako Bezobalu, které se soustředí na prodej zboží takovým způsobem, aby v první řadě vznikalo co nejméně odpadu z obalových materiálů. Zákazníci si v nich kupují zboží do vlastních dóz, sklenic či sáčků. „Hodně plastu z lahví se ušetří například u stáčené drogerie, tedy u saponátů na nádobí, pracích gelů či aviváží. Jen za letošní říjen jsme prodali cca 1000 litrů produktů, tzn. že jsme ušetřili 1000 litrových lahví z tvrdého plastu,“ zdůrazňuje Ondřej Tesař z obchodu Bezobalu.

Ekologie pro mainstream

Podle Tesaře bude obtížné rozšířit bezobalový prodej mezi běžné spotřebitele do supermarketů. Pro obchody by to znamenalo vzrůst nákladů na zavedení i provoz, protože takový prodej je náročný. Například zabere více prostoru a na zboží by měla dohlížet obsluha, která jej naváží a dohlédne na dodržení hygieny. „Všechny problémy, které by řetězce musely kvůli zavedení bezobalového prodeje překonat, by se promítly do vyšších cen zboží. To by nemusel průměrný spotřebitel tolerovat. Cena je pro mnoho nakupujících důležitější faktor než ekologie,“ myslí si. Podmínkou by tedy byl obchodní model, který by vyšel výhodně pro obchody i zákazníky.

O to se aktuálně snaží český projekt MiWa (Minimum Waste – minimální plýtvání, pozn. red.). „Pracujeme s konceptem znovupoužitelných kapslí. Výrobce do nich naplní zboží a poté je dodá obchodu, kde se produkt postupně prodá. Kapsle se poté vyčistí a odešle se opět prodejci k opětovnému naplnění,“ popisuje ve zkratce Hynek Balík, který se ve společnosti MiWa stará o marketing. Pilotní spuštění projektu je domluveno s obchody PROBIO a Country Life. V nich bude prodej spuštěn nejdříve, a to v druhém čtvrtletí roku 2019. „Otestujeme tak v praxi ekonomickou stránku našeho projektu pro všechny členy dodavatelského řetězce,“ vysvětluje Balík.

Zájem stoupá

Projekty jako Bezobalu a MiWa by neměly šanci na realizaci bez dostatečné podpory zákazníků. „Zájem roste zejména v poslední době, kdy se začalo hodně mluvit o problémech plastového znečištění, limitech recyklace a nevhodnosti jednorázových obalů,“ komentuje situaci Balík. Obchodníci i výrobci jsou podle něj vystaveni velkému tlaku veřejnosti. K prioritám odpadového hospodářství tak začínají patřit znovupoužitelnost materiálů a prevence vzniku odpadu.

Pozitivní pohled má i Tesař. „Vzrůstá nám návštěvnost našich dvou obchodů v pražských ulicích Bělehradská a Hradčanská. Navíc neustále vznikají nové bezobalové prodejny po celé republice. Podle serveru Reduca.cz už jich je v České republice 63,“ říká. Radost má také z toho, že je velký zájem o víkendová školení pro lidi, kteří chtějí otevřít vlastní bezobalový obchod a která pomáhá vést. Spuštění konceptu bezobalového prodeje v supermarketech proto vypadá jako pouhá otázka času.

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Generace20
+
Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Lepší kelímek na kávu Zemi nezachrání

Generace20

Autor: Anna Kotábová

26. 03. 2019

Video potápěče plavajícího se zvířaty mezi všudypřítomným plastovým odpadem se na jaře 2018 rozletělo po internetu a rozpoutalo bouři na sociálních sítích. Najednou se téma nadbytečného plastu ve společnosti zvýraznilo a na hladině mediálních rybníčků se drželo jako prázdná PET lahev.
Planetě nepomůže používání jiných materiálů, ale uskromnění a opakovaně použitelné materiály. Zdroj: Flickr

Na problém kromě Evropské unie zareagovaly i firmy jako Starbucks nebo Costa Coffee. Slíbily například nahrazení papírových kelímků na kávu, které obsahují příměs plastu a nejdou proto zrecyklovat, kalíškem z kukuřičného škrobu. A svět opět pomalu ulehl ke spánku a cítil se spasen.

Jenže představa, že nahrazení plastového výrobku nebo obalu nějakou alternativou představuje řešení, je jen naivní víra ve spásu. Jde o spoléhání se na zázraky, které lidem umožní žít ve standardu, na který jsou zvyklí. Stanovisko Starbucksu získalo velkou, ale krátkozrakou podporu. Málokdo zvažoval, jaké důsledky vlastně takový krok má. Kolik zemědělské plochy se bude muset vyhradit na pěstování kukuřice pro výrobu kelímků. Do jaké míry poškodí růst této plodiny, která patří mezi nejméně šetrné, půdu.

Pětiletý výzkum Ústavu experimentální botaniky Akademie věd České republiky navíc ukázal, že se tyto takzvané bioplasty v přírodě nerozkládají tak dobře, jak výrobci deklarují. Potřebují totiž k rozkladu správné podmínky ve speciálním kompostéru, které na skládce odpadu nikdy nenastanou.

Lidstvo žije stylem, který velmi brzo Zemi vyčerpá, což je prostá realita, kterou si prostě někteří nechtějí přiznat. Raději pochybnosti o ekologii zabalí do černých pytlů a hodí na skládku v naději, že když jim sejdou z očí, sejdou i z mysli. Hlavním předpokladem pro zlepšení situace je zejména osvěta lidí, ochota přemýšlet v souvislostech a na tomto základě upravit životní styl.

Bohužel i přesto, že jsou v současnosti informace z historického hlediska dostupné nejsnáze, velkému podílu populace prostě sebevzdělávání za tu námahu nestojí. Pak by ale lidé měli počítat s tím, že život stylem „Po nás potopa“ přinese světu záplavu s plastovým odpadem na vlnách. Nepotřebujeme kupovat každý den kávu s sebou do „lepšího“ kelímku, ale do znovupoužitelného.

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Generace20
+
Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta

Generace20

Autor: Anna Žáková

25. 03. 2019

Lyžování ve volném terénu spousta lidí považuje za nebezpečný a nezodpovědný sport. Neprávem, myslí si nejznámější český freerider Robin Kaleta. Lyžaři mimo sjezdovky si podle něj musí uvědomovat vlastní zodpovědnost daleko víc než lidé na upravených svazích.

Freeride je známý extrémními sjezdy a je vnímán jako nebezpečný sport. Právem?
Lidé mají většinou z freeridu skutečně strach. Ale to hlavně proto, že o něm nic nevědí. Třeba v Česku je lyžování ve volném terénu vnímáno negativně neprávem hlavně asi proto, že se k nám dostanou jen negativní zprávy o tom, kdo kde skončil v lavině. Ale kdo jezdí třeba do Alp, ví, že tam je lyžování mimo sjezdovky běžné. V terénu samozřejmě rizika jsou, ale ta se dají předvídat.

Jaká rizika to jsou?
Člověk může třeba spadnout ze skály nebo narazit do stromu. Případně se ztratit při špatném počasí. To jsou ale věci, kterým se dá jednoduše předejít znalostí terénu. Laviny jsou samozřejmě největší strašák, ale i ty se dají studiem poměrně dobře předvídat. Před každou cestou se snažím zjistit co nejvíc informací o lokalitě, kam jedu. Nějaký čas před odjezdem sleduji předpověď počasí a lavinovou předpověď. A když mě na místě zastihne špatné počasí, musím mít plány B a C. Třeba bezpečnější terén nebo i sjezdovku.

Lidem, co jezdí mimo sjezdovky se někdy vyčítá bezohlednost k přírodě. Respektují freerideři při jízdách i chráněné krajinné oblasti?
Neznám žádného freeridera, který by po sobě v přírodě nechával nepořádek. To je spíš věcí náhodných návštěvníků, kteří k přírodě nemají žádný vztah. Naopak spousta freeriderů jezdí do volného terénu právě proto, že má ráda přírodu a nedotčenou krajinu. Proto ji ani neničí. Pokud jde o chráněné krajinné oblasti, je otázka, jakou škodu může člověk jedoucí po sněhu napáchat. Tam podle mého názoru žádné poškození nehrozí. Něco jiného jsou přírodní rezervace, tam je sjezd přímo zakázaný a nikdo by tam skutečně jezdit neměl.

Hlavní je odhodlat se a vyjet mimo sjezdovku. 

Je freeridové lyžování oproti jízdě po sjezdovkách náročnější?
Fyzická náročnost freeridingu je dána hlavně tím, že se člověk k vytouženému terénu, nejčastěji prašanu, musí nějak dostat. Třeba je nutné na místo startu dlouho šlapat s lyžemi přes rameno. Nebo projet boulemi a rozježděným sněhem. Samotné lyžování v prašanu ve volném terénu tak těžké být nemusí. Pak je také možnost se na vytoužené místo nechat dopravit vrtulníkem.

Takže freeride není jen pro pokročilé lyžaře?
Asi spíš jo, ale pokud chce někdo jezdit mimo sjezdovky, musí se prostě a jednoduše odhodlat vyjet za její mantinely. To bohatě stačí. Není ani nutné jet do Alp, do Švédska nebo do Kanady, kde jsou podmínky pro freeride lepší. Stačí začít jezdit i tady v Česku a po malých krůčcích se zlepšovat. Třeba i jízda v boulích na sjezdovce je dobrá příprava na freeride.

Na kurzech musím hlídat, aby nikomu neruplo v bedně.

Jako organizátor nebo vedoucí freeridingových kempů máte za účastníky odpovědnost. V čem je musíte hlavně hlídat?
Rozhodně je to trochu vnitřní boj. V terénu musím neustále vnímat, co se kolem děje. Nemůžu lítat myšlenkami někde jinde. Vím, že pokud by se nedejbože něco semlelo a někdo se třeba zranil, byl by to důsledek mého rozhodnutí. Taky musím uhlídat, aby někomu z kurzistů neruplo v bedně a neudělal něco neočekávaného, z čeho by mohl být průšvih. V terénu člověka nikdo neochrání a pomoc většinou přijede až za dlouho, je nutné vážit každý krok.

Co vás na lyžování mimo sjezdovky baví?
Úplně všechno. Od toho, že jsem v krásné přírodě až po adrenalin. Zároveň pro mě freeride znamená i jiné nastavení mysli než na sjezdovce. Člověk je mimo sjezdovku na vlastní nebezpečí a zodpovědnost a ve volném terénu si to uvědomuje. Naopak na sjezdovce si lidé koupí permanentku a očekávají upravenou trasu, dokonale urolbovaný sníh, mantinely a sloupy obalené molitanem. A když se jim náhodou něco stane, mají tendenci vinu shazovat na ostatní. Třeba na majitele skicentra za to, že pořádně nezajistil terén a podobně. To mi přijde úsměvné i smutné zároveň.

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Generace20
+
Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Muzikál Kvítek mandragory vsadil na hity Heleny Vondráčkové a muže převlečené za ženy

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

24. 03. 2019

Známé písně zpěvačky Heleny Vondráčkové si diváci mohou poslechnout v novém muzikálu Radka Balaše Kvítek mandragory. Na prknech pražského divadla Broadway měl premiéru 13. března. Představení pojmenované po jedné ze zpěvaččiných nejznámějších písní láká na herecké obsazení a srozumitelný děj. Příběh trochu narušují muži převlečení za ženy, kteří místy předvádí cosi podobného travesti show, což zastiňuje jinak kvalitní herecké i pěvecké výkony.

Po divácky úspěšném muzikálu Mýdlový princ s hity Václava Neckáře představil režisér a autor scénáře Radek Balaš další podobné představení. Muzikál Kvítek mandragory je poctou zpěvačce Heleně Vondráčkové a reakce publika dokazují, že Balaš opět vsadil na správného interpreta. Na veřejné generálce si diváci od dětí až po důchodce nejznámější písně prozpěvovali po celou dobu představení.

Inspirací k novému muzikálu byl americký film Někdo to rád horké. Podobně jako ve slavném snímku si muži i v Kvítku Mandragory navlékají silonky a nazouvají boty s podpatky. V převlečení pak proniknou do klubu Copacabana coby zpěvačky, protože chtějí dostat majitele – mafiánského bosse – do vězení. Promyšlený plán se ale trojici mužů nakonec zvrtne.

Muzikál ale nespoléhá jen na oblíbené písně nebo komickou zápletku. Tvůrčí tým vsadil také na známé tváře jako je Sagvan Tofi, Bronislav Kotiš nebo Jaromír Nosek. Ti působí dojmem, že si svou roli skutečně užívají. A to i ve chvílích, kdy na jevišti hopsají v šatech a punčochách a jejich taneční kreace divákům občas mohou připomínat travesti show. Divácky vděčná je role bodyguarda Sergeje v podání Ondřeje Bábora, který mluví jako rodilý Rus. Výborné jsou i některé pěvecké výkony. Třeba v provedení zpěvačky Michaely Gemrotové znějí písně Heleny Vondráčkové minimálně stejně dobře jako v originále.

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Generace20
+
Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

23. 03. 2019

Transporty, věznění, fyzické a sexuální násilí. I těmto formám perzekuce musely ženy čelit za Protektorátu. Jejich osudy připomněli historici u příležitosti 80. výročí okupace v Senátu na konferenci Rok 1939 – čekání na válku.

Do nacistických představ o ženách prosakovaly rasové teorie. Nacisté definovali pouze árijskou nebo německou ženu. „Podle vyjádření Adolfa Hitlera z roku 1935 měla rovnoprávnost této árijské ženy spočívat v tom, že se jí dostane zaslouženého ocenění v určitých oblastech života, které jí jsou od přírody určeny,“ říká historička Pavla Plachá (42) z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich posláním bylo podle Hitlera rodit děti za účelem zachování rasy. Od mladého věku byly organizovány do dívčích a ženských svazů. Nesměly se ale profesně angažovat na prestižních pracovních postech, třeba jako soudkyně nebo advokátky. 

Ostatní ženy byly pro nacisty buď nehodné větší pozornosti, nebo přímo problematické, což vedlo k perzekucím a diskriminaci. Nacisté odmítali feminismus, který považovali za výmysl židů. „Nacistický stát se snažil svojí politikou ženy vytlačit do prostoru rodiny, zatímco veřejná sféra a politika měla být určena výhradně mužům,“ napsal pro Nový Prostor sociolog Jan Kratochvíl. O osudu tehdejších žen se toho podle historiků ale stále neví dost. „Ženská perspektiva v dějinách obecně není příliš přítomna,“ vysvětluje Plachá.

První vlna zatýkání

Nacisté přišli v březnu 1939 do Česka už s hotovými seznamy lidí k zatčení. Mezi prvními na nich byly i funkcionářky komunistické strany a členky jiných levicových organizací. Hned za nimi byly ženy z okraje společnosti, takzvané asociálky, ženy obviněné z hanobení rasy, nebo odpůrkyně okupace. Část z nich byla za krátkou dobu propuštěna, řadu z nich ale nacisté poslali do koncentračních táborů.

Deportována byla za své protiokupační projevy i Otýlie Hrušková, učitelka z dívčí měšťanské školy ve Vsetíně. „Jako přesvědčená vlastenka projevovala nevoli vůči okupaci tím, že svým žákyním předčítala obsahy protiněmeckých letáků. Ve škole provolávala na chodbě heslo ‚ať žije Beneš, ať žije republika‘ a na pochodových cvičeních zpívala se žákyněmi zakázané písně Hej Slovane, Šestého července, U Zborova a další,“ popisuje její příběh Plachá. Otýlie Hrušková byla zadržena na základě udání z roku 1939. Tehdy se jí obvinění podařilo u výslechu vyvrátit a byla propuštěna. O tři roky později byla z podobných důvodů zadržena znovu a následně poslána do koncentračního tábora.

Ženské peklo Ravensbrück 

Speciálně pro internaci žen byl vybudován koncentrační tábor u vesnice Ravensbrück, přibližně sto kilometrů severně od Berlína. „Do roku 1942 zůstal Ravensbrück jediným ženským koncentračním táborem německé říše,“ popisuje Plachá. V tomto táboře zemřela také novinářka a spisovatelka Milena Jesenská, která se aktivně účastnila protinacistického odboje.

V táboře se musely vězeňkyně potýkat s různými formami násilí, ať už fyzickým nebo sexuálním. „Už při samém příchodu ženy byly nuceny se vysvléct a promenádovat se před dozorci SS nahé, což byl pro většinu z nich velice traumatický zážitek. Součástí trestů v koncentračních táborech bylo i bití na holý zadek, což bylo pro ženy velmi ponižující,“ říká Plachá. Docházelo také k umisťování žen do nevěstinců, nebo k nuceným sterilizacím. S další formou perzekuce se setkávaly při výsleších gestapa. O konkrétních praktikách dozorců je ale relativně málo záznamů, protože pro oběti bylo později bolestivé o těchto zážitcích hovořit.

Konference byla v Zeleném salonku Senátu. Zdroj: Veronika Mašková

Konference byla příznačně v Zeleném salonku Senátu. Právě tam 15. března 1939 zasedala také vláda ministerského předsedy Rudolfa Berana, aby se seznámila s výsledky jednání tehdejšího prezidenta Emila Háchy s Adolfem Hitlerem v Berlíně. Den na to byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Generace20
+
Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Famfárová generace přichází o své oblíbené postavy z televizní Kouzelné školky

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

22. 03. 2019

Dětem, které vyrostly na Kouzelné školce, pomalu odcházejí postavy, které je provedly dětstvím. Ve čtvrtek 14. března zemřel Stanislav Zindulka, před dvěma lety Libuše Havelková. S každým odchodem někoho takového, jako byl kouzelný děda Standa nebo babička Libuška, si nutně uvědomujeme, že i my stárneme. Jako by nám s každou takovou ztrátou ubyl i kousek z našeho dětského světa.

Když jsme byli malí, všichni jsme to měli stejně. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme seděli v obýváku před televizí a čekali na náš nejoblíbenější pořad. „Ahoj holky, ahoj kluci,“ je to tady. František nás zdraví a nám začala nejkouzelnější půlhodina dne. A tak je pro nás vždy velkou ránou, když se dozvíme, že odešel někdo, s kým jsme prožili kus dětství. Před dvěma lety umřela televizní babička Libuška, před rokem děda Lubin a minulý týden i děda Standa. Postupně tak odešli naši školkoví prarodiče.

Pořad Kouzelná škola byl pro mě, ale i pro mé vrstevníky středobodem vesmíru. Ať se během dne dělo cokoliv, ve čtyři hodiny jsme museli být u televize, přes to – jak se říká – nejel vlak. Nikdo nechtěl propásnout další vylomeniny dědy Lubina nebo nový příběh dědy Standy. Ruku na srdce, kdo z nás jim tenkrát neposlal (či alespoň nechtěl) do Kouzelné školky svůj nejkrásnější obrázek?

Pro rodiče pořad znamenal půl hodiny klidu, pro nás zase chvíli plnou radosti, na kterou vzpomínáme s úsměvem dodnes. Na Facebooku před rokem dokonce vznikla stránka, která spojuje děti famfárové generace. Ta má v současnosti přes deset tisíc fanoušků a nikdo z nich na Kouzelnou školku nedá stále dopustit. Stárneme, i přes to má ale naše generace navždy něco společného. Díky Kouzelné školce jsme prožili famfárové dětství, a za to vděčíme právě i babičce Libušce, dědovi Lubinovi a dědovi Standovi.

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Generace20
+
Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Florbal jde v Česku nahoru a zápasy jsou vyrovnanější, říká útočník Sparty Zouzal

Generace20

Autor: Jiří Lizec

22. 03. 2019

Po necelých dvaceti letech je florbalová Sparta opět v bojích o titul českého mistra. Ve dvou sezónách po sobě postoupila do semifinále Superligy, v letošním ročníku útočila i na vítězství v základní části. Podle útočníka Sparty Marka Zouzala (20) je za tímto vzestupem zejména to, že tým je zkušenější a po letech našel správného lídra.

Do týmu přibyli dva zkušení obránci Milan Garčar a Radim Křenek. Co se s jejich příchodem změnilo?
Příchod Milana Garčara, jednoho z nejzkušenějších českých reprezentantů, nám dodal klid, pozvedl celou naši hru. Na druhou stranu je za tím i celková změna v týmu. Sedli jsme si, tým je skvěle seskládaný a to je ten důvod, proč bojujeme o nejvyšší příčky. Radim Křenek je velkou posilou naší obrany. Jeho přítomnost na hřišti je znát a pětka, ve které hraje, z jeho kreativní hry hodně těží. Velký podíl na vzestupu Sparty v posledních dvou sezónách má také příchod trenéra Ondřeje Kašpárka. 

V letošní sezoně byly zápasy hodně vyrovnané. Každý může porazit každého, a to se mi líbí.

Vy sám v nejvyšší soutěži nastupujete už čtyři roky. Jak se za tu dobu změnila její úroveň? 
Florbal šel hodně nahoru, zápasy jsou náročnější. Když se liga před dvěma lety rozšířila o dva týmy,  čekal jsem, že některé zápasy budou jednoznačné. Ale v letošní sezoně byly zápasy hodně vyrovnané. Každý může porazit každého, a to se mi líbí.

Florbal je unikátní tím, že ve vyřazovací části si výše postavený tým může vybrat soupeře, s nímž bude chtít hrát. Takže nehraje automaticky první proti osmému. Co si o této změně myslíte?
Mně se ten model moc nelíbí. Přijde mi, že týmy, které končí na osmé až páté pozici, ztrácejí ke konci soutěže motivaci dostat se na lepší pozice. Stačí se dostat do play off a pak jen čekají, kdo si je z těch nejlepších vybere. Z mého pohledu bylo spravedlivější, když hrál první s osmým, druhý se sedmým a tak dále.

Váš tým si vybíral soupeře jako druhý v pořadí a zvolili jste Bohemians Praha, kteří skončili osmí. Proč zrovna je?

Nejvíce jsme chtěli hrát proti týmu Otrokovic, ale ten si vybrala jako první Mladá Boleslav. Pak jsme měli na výběr mezi Ostravou a Bohemians Praha. Trenéři to nechali na nás, na hráčích. V týmu jsme měli každý jeden hlas, nejvíc jich nakonec dostala Bohemka. Teď už víme, že jsme si vybrali dobře, protože jsme je vyřadili. 

Pokud porazíte v semifinálové sérii Vítkovice, pojedete na superfinále do Ostravy. Zatímco úvodní série play off se hrají na čtyři vítězná utkání, ve finále o titulu rozhodne jeden zápas. Vyhovuje vám to? 
Pro zviditelnění florbalu je to určitě lepší. Na zápas přijde hodně lidí, vysílá ho televize. Prostě velká marketingová akce. Ale ze sportovního pohledu mi to nepřijde dobré. V jednom zápase se může stát cokoliv, a série bude vždycky spravedlivější. Na čtyři vítězné zápasy se lépe ukáže, který tým si titul opravdu zaslouží.

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Generace20
+
Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Středoškoláci bojují za zelenou planetu. Chtějí přimět politiky řešit klimatické změny

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

21. 03. 2019

Místo školy vyrazili středoškoláci v pátek 15. března ve více než sto zemích světa protestovat za lepší budoucnost. Akce „Fridays for future“ se konala i v Česku. Studenti se v jejím rámci snaží upozornit politiky a společnost na potřebu důsledné ochrany klimatu a snižování emisí. Školy se k problému staví různě, některá gymnázia vyžadují po studentech omluvenky, někde si dokonce učitelé vzali na stávku dovolenou. Protesty inspirovala Švédka Greta Thunbergová (16), která v srpnu loňského roku seděla každý pátek před švédským parlamentem a požadovala, aby vláda dodržovala pařížské klimatické dohody.

Je pátek. Po osmé hodině ranní se Malostranské náměstí pomalu zaplňuje stovkami natěšených teenegerů, kteří drží v ruce transparenty s nápisy jako „Klima teď, škola potom“ nebo „Dinosauři si taky mysleli, že mají čas“. Začíná celosvětová akce – boj za planetu. Stejně jako v Praze demonstrují studenti třeba ve Švýcarsku, Německu nebo Japonsku. Skupina na náměstí strhává i několik kolemjdoucích, kteří se zastavují a akci sledují. Nechybějí ani asijští turisté, kteří si vše horlivě fotí zpovzdálí. Před třemi měsíci jsme byli tři a nevěděli jsme, jak zorganizovat stávku. Když skupina dětí zvládne tohle, představte si, co by mohli udělat politici, kdyby opravdu chtěli,“ zahajujestávku Petr Doubravský (17), jeden ze středoškolských organizátorů demonstrace. 

Jakmile domluví, několik novinářů oslovuje studenty z předních řad, kteří jsou z jejich přítomnosti nadšení. „Tyjo, právě jsem dal rozhovor do Lidovek, hustý,“ přibíhá mladík v šusťákovce ke svým kamarádům, kteří ho hned chválí za vše, co řekl. Mladí mají velkou radost z toho, že se problém dostane více do povědomí. „Jsem tu, protože je super, že můžeme projevit svůj názor na současnou situaci. Asi teď úplně rapidně nic nezměníme, ale rozhodně dáme najevo, že se o svou budoucnost zajímáme a více to rozšíříme,“ říká Adéla Šerfová (16). K mikrofónu se pak opět dostává hlavní moderátor. Ten vyzývá všechny přítomné, aby začali u sebe a také přesvědčili rodiče, že má cenu zajímat se o klimatické změny.

Bez omluvenky není stávka

Aby na protesty mohli vůbec jít, museli si někteřístudenti zařídit omluvenku ve škole. „Dnes jsme neměli oficiální volno, škola stávku nepodpořila. Ale je nutné projevit náš názor a proto jsem tady, abych přiměl společnost panikařit nad aktuálním vývojem klimatu,“ prohlašuje hrdě student Adam Khalaila (16). Naopak skupinka děvčat, které drží velký transparent „Pátky za budoucnost“ s sebou mají i svého vyučujícího. „Doufala jsem v podobnou akci, zdálo se mi, že je u nás moc ticho. Vzala jsem si na dnešek dovolenou a jsem tu se svými žáky,“ říká Irena Svobodová, učitelka biologie. 

Školáci protestují po vzoru Švédky Grety Thunbergové (16), která loni v srpnu seděla každý pátek před švédským parlamentem a požadovala, aby vláda dodržovala pařížské klimatické dohody. Mladou aktivistku proto skupina norských poslanců nominovalana Nobelovu cenu míru. „Zaslouží si to, protože ona jako jedinec dokázala vytvořit takovéhle hnutí. Jen se podívejte, kolik je tu dnes lidí. Musíme si uvědomit, že změna je potřebná,“ vypráví jedna z organizátorek pražského protestu Veronika Zemanová (17). Hned na to se ozývá hlášení, že začíná dvouhodinový průvod Prahou. Vydáváme se na cestu a všichni hromadně křičí „Stávka za klima“. To vůbec netěší řidiče aut, kteří nervózně čekají, až obrovská skupina přejde na druhou stranu ulice.

Nemáme planetu B

Turisté trochu zoufale sedí na zastávce Malostranská a sledují průvod, který je zdržel cestou na Pražský hrad, protože žádná tramvaj momentálně nejede. Protestující ze všech stran hlídají policisté a školáci tak mohou v klidu pochodovat Prahou. „Ve škole se ochraně země věnujeme, šli jsme i pochod za úklid plastů v okolí Smíchova. Důležité je začít u sebe, a třeba omezit spotřebu masa, což dělám,“ líčí mi během pochodu Vincent Klusák (15), který drží transparent „Tvoje slanina, vyšší hladina“. 

Nejoblíbenějším heslem celého protestu je ale slogan „Nemáme planetu B“, který všichni sborově alespoň jednou za půl hodiny křičí. Stávka se po necelých dvou hodinách pomalu přesouvá zpátky na náměstí. „Jsem tady, protože si myslím, že to má větší smysl, než sedět ve škole a dělat, že se ve světě nic neděje,“ říká svým spolužákům kudrnatý demonstrant. V jednom z posledních projevů středoškoláci apelují na to, aby se globální oteplování stalo tématem celé společnosti. Protesty končí okolo druhé hodiny a studenti pomalu opouští Malostranské náměstí ve vášnivé debatě o tom, jestli budou politici na stávku reagovat.

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Generace20
+
Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Strahov je druhým domovem studentů. Nad bydlením a hospodami tu vede fotbal

Generace20

Autor: Jiří Lizec

20. 03. 2019

Každý semestr využívá Koleje Strahov skoro pět tisíc studentů. Ty jsou kromě bydlení a společenského života nerozlučně spojené i s fotbalovou ligou. Do 48. ročníku, který odstartoval první týden v březnu, nastoupilo přes 2000 nadšenců.

O všechny typy vysokoškoláků je zde postaráno. Mnoho klubů, hospod, obchodů a časté spojení do centra Prahy. Studentům areál nabízí všechno, co pro každodenní život potřebují. A ti, kteří potřebují ke svému životu pohyb, často hrají Strahovskou fotbalovou ligu. „Mezi zdejšími studenty vždy najdeme mnoho sportovců. V současné době máme přihlášeno přes 160 týmů a 2200 hráčů,“ říká jeden z hlavních organizátorů ligy Michal Janoušek. Prostor kolejí je tak podle něj pro fotbalovou ligu tím nejlepším místem.

Parta, zápas a pivo

Hrát ale můžou i ti, kdo mají svá studia dávno za sebou. Jedním z takových týmů je Soubor gymnaziálních kapromilů. Všichni hráči spolu chodili na stejnou střední školu, jen do jiných ročníků. „Dokonce s námi hraje i náš bývalý tělocvikář. Momentálně nás vysokou školu studuje devět a pět kluků už pracuje. Jinde bychom se všichni nesešli,“ popisuje kapitán týmu Pavel Řepka (21).

Pro vstup do Strahovské ligy si stačí najít pár dobrých přátel, kteří si každý týden půjdou zahrát. Pro většinu hráčů ale večer fotbalem nekončí. „Vždy si po zápase jdeme s klukama sednout do nějaké hospody a dáme pivko. To ke sportu a zejména k fotbalu patří,“ popisuje zápasový večer jeden z hráčů Martin Batko. Po utkání se hráči potkají nejen s kolegy z týmu, ale i s protihráči. „Poznáme nové lidi, a když proti nim za týden nastoupíme na hřišti, hned to dodává zápasu nový náboj,“ dodává Batko. 

Nejde o byznys

Ve Strahovské lize hraje i několik fotbalistů, kteří mají zkušenosti například s třetí nejvyšší fotbalovou soutěží v Česku. „Pro účastníky první Strahovské ligy je hlavním lákadlem vítězná trofej − Pohár ředitele Správy účelových zařízení ČVUT Praha. Pro ty ostatní jde zejména o získávání nových a udržování letitých přátelství. To je to kouzlo celého projektu,“ popisuje organizátor Janoušek. 

Startovné za jeden tým se pohybuje kolem 3000 Kč za semestr. Podle organizátorů se s financemi začíná každou sezónu od nuly. „Pronájem hřišť a další výdaje spojené s pořádáním se nám daří pokrýt ze startovného,“ vysvětluje Janoušek. Na konci každého ročníku je i slavnostní vyhlášení výsledků. „Na to se skládají peníze z pokut, které platí týmy za obdržené karty, pozdní nástupy do zápasů a podobně. Takže vlastně čím více faulů, tím větší a honosnější je rozlučka,“ shrnuje s úsměvem Janoušek.

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Generace20
+
Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Nový systém na hodnocení obyvatel odrazuje „české“ Číňany od návratu do vlasti

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

19. 03. 2019

Minulý rok spustila čínská vláda nový systém na hodnocení obyvatelstva, v němž každý člověk dostává trestné body za různé přestupky. Pokud lidé nedodržují nařízení, mohou se rozloučit například s cestováním dopravními prostředky. Část Číňanů, kteří žijí v České republice, považují tento systém za znak tyranie a domů se i proto vracet nechtějí.

Student umělecké vysoké školy Cun Xu (25) se přistěhoval do České republiky teprve nedávno, ale do Číny by se zpět vracet nechtěl. Systém sociálního hodnocení, který se v Číně postupně rozšiřuje, považuje za vyhrocený. Každý občan by měl mít v budoucnu osobní kredit, který bude růst, nebo se snižovat podle toho, jak dodržuje zákony nebo jak se vyjadřuje na sociálních sítích. „Je to omezení lidské svobody a narušování soukromí. Proč by měli mít ostatní přístup k tomu, kde se pohybujete, s kým telefonujete nebo co komu píšete? Jsem absolutně proti tomu,“ říká.

Za odhozený nedopalek tresty

Vláda systém vysvětluje tím, že má ukazovat, kdo je důvěryhodný občan, což by mělo být údajně výhodné kupříkladu pro firmy při přijímání nových zaměstnanců. Podle expertního serveru o Číně sinopsis.cz shromažďuje čínská vláda informace o občanech prostřednictvím kamer na ulicích, cloudových databází nebo třeba plateb na internetu. Vše pak ukládá a pokud vyhodnotí, že člověk páchá opakovaně přestupky, může přijít i o práci. Se systémem nesouhlasí ani Jona Xu, která se z Prahy do Číny příležitostně vrací za rodinou. „Nelíbí se mi, že nás chtějí ovládat. Za poslední rok jsem byla doma pouze dvakrát a přijde mi, že se situace v zemi jen zhoršuje,“ líčí.

Podle Cuna Xu má být dodržování určitých pravidel samozřejmostí. „Pokud se jedná třeba o to, že jste jeli načerno a dostanete pokutu, to je podle mě normální. Jenže sledování kamerovým systémem a následné zneužívání informací už zavání tyranií,“ opakuje. Podle čínské vlády vznikl systém proto, aby nezodpovědné občany potrestal. „Jestli se na veřejnosti chováte nevhodně, například házíte nedopalky na zem, tak souhlasím s nějakou pokutou. Nemělo by to ale dojít do extrému, kdy tyto přestupky rozhodují o tom, jestli dostanete třeba půjčku od banky,“ namítá Xu.

Postupné zavádění kontrol

Do Číny se nechce vracet ani podnikatelce Yongie Lu (36), která do České republiky v minulosti přijela studovat vysokou školu. „Doma jsem nebyla už deset let a i když mi občas chybí to prostředí, zpátky už bych se asi nevrátila. Spoustě Číňanů situace přijde asi v pořádku, protože souhlasí s názory Komunistické strany,“ říká. Podle ní vidí někteří Číňané v kreditovém systému dobro, které by mohlo společnosti přinést spravedlnost. Tak to tvrdí i čínská vláda, podle níž by měl být systém zavedený do konce příštího roku po celé Číně. 

80 let po vpádu nacistů do Česka rozhlas oživil události osudného dne

80 let po vpádu nacistů do Česka rozhlas oživil události osudného dne

80 let po vpádu nacistů do Česka rozhlas oživil události osudného dne

Generace20
+
80 let po vpádu nacistů do Česka rozhlas oživil události osudného dne

80 let po vpádu nacistů do Česka rozhlas oživil události osudného dne

Generace20

Autor: Petra Macháčková

18. 03. 2019

Česká republika si 15. března připomněla 80 let od okupace nacistickým Německem. Český rozhlas k tomuto výročí připravil rekonstrukci tehdejšího vysílání. Prostřednictvím redaktorů v Česku i na Slovensku, historických nahrávek a pamětníků znovu oživil události jednoho z klíčových dnů českých dějin. Na hlavním nádraží v Praze bylo zřízeno speciální studio, ze kterého se vysílalo už od čtyř hodin ráno, tedy od stejné hodiny jako v roce 1939. Do éteru promluvili historici, ale také pamětníci a přeživší koncentračních táborů.

Člověk by očekával, že když se jedná o rekonstrukci invaze, bude akce ozvláštněna vojenskou technikou a vojáky nebo policií v dobových uniformách. Tentokrát šlo ale na hlavním nádraží v Praze o něco jiného: prožít tento den pokud možno stejně, jako posluchači rozhlasu před 80 lety, nevěřícně, překvapeně a s obavami. Dvě desítky lidí, kteří přenosu ve čtyři hodiny ráno naslouchali přímo na místě, skutečně vypadaly značně vyděšeně. Pár se jich ošívalo a nevěřícně kroutili hlavou, když slyšeli opakované hlášení, které tehdejší československý prezident Emil Hácha nadiktoval jednomu z plukovníků generálního štábu ještě z Berlína. „Dne 15. března 1939 o šesté hodině ranní začne Německé vojsko obsazovat země Čechy a Moravu. Proto nařizuji, aby veškeré vojenské posádky složily v klidu zbraně, aby okupace Čech a Moravy mohla být hladce provedena, bez jakéhokoli incidentu.“

Okupace dala Němcům úplnou kontrolu 

Důvodů, proč se rekonstrukce okupace koná právě na hlavním nádraží v Praze, je několik. „Před 80 lety sem přijížděly vlaky s nacistickou vojenskou technikou. A ze stejného místa poslal Nicholas Winton 669 převážně židovských dětí vlakem do Spojeného království, aby se vyhnuly nacistům a transportům do koncentračních táborů,“ vysvětluje moderátor Martin Veselovský přihlížejícím. Během speciálního vysílání se totiž vzpomíná nejen na samotný den okupace, ale i na všechno, co s sebou přineslo zřízení Protektorátu a druhá světová válka.

Jiřině Fořtové (94) bylo v době nacistické okupace pouhých 14 let. „Krátce po vyhlášení Protektorátu mě poprvé vzali rodiče na takovou odpolední slavnost do sokolovny a pro mě přišel německý voják. A já jsem řekla: ‚Já nepůjdu.‘ A otec řekl: ‚To musíš, nebo nás zavřou.‘ Tak jsem to odtancovala, ale šli jsme pak radši hned domů,“ vzpomíná do éteru. A minulost si velmi dobře pamatuje i profesor Tomáš Radil (89), který přežil koncentrační tábor v Osvětimi. „Po okupaci získali Němci úplnou kontrolu. Měli potom prostor a moc na to, zorganizovat transporty za cestou na smrt, a já jí naštěstí přežil,“ říká do mikrofonu hlasem, ve kterém je stále cítit smutek.

Neznalí turisté a fanoušci 

Okolo půl páté ráno kolem studia prochází i skupina mužů v červenobílých šálách, kterými krouží nad hlavami. Evidentně mají radost. „Fotbaloví fanoušci se neradují z demokracie, kterou tu dnes máme, ale z vítězství Slavie nad Sevillou,“ glosuje situaci moderátor Martin Veselovský. Čím více je hodin, tím více lidí se u studia zastavuje, většina z nich jsou cestující, kteří si poslechem krátí své čekání. „Cestujeme do Vídně a toto nás mírně vystrašilo. Vůbec jsem netušila, že se vám tu kdysi něco takového stalo,“ říká soucitně britská turistka Sarah (23).

Kvůli úspěchu se hráči geocachingu někdy plazí i kanalizací. Kromě bodu získají intenzivní zážitek

Kvůli úspěchu se hráči geocachingu někdy plazí i kanalizací. Kromě bodu získají intenzivní zážitek

Kvůli úspěchu se hráči geocachingu někdy plazí i kanalizací. Kromě bodu získají intenzivní zážitek

Generace20
+
Kvůli úspěchu se hráči geocachingu někdy plazí i kanalizací. Kromě bodu získají intenzivní zážitek

Kvůli úspěchu se hráči geocachingu někdy plazí i kanalizací. Kromě bodu získají intenzivní zážitek

Generace20

Autor: Anna Žáková

17. 03. 2019

Od procházení se přírodou s rodinou po slézání skal nebo plazení se v podzemí. Celosvětová hra geocaching, při které hráči pomocí GPS navigace hledají ukryté krabičky, má mnoho podob. Někdy se hráči kvůli nalezení krabičky a získání příslušného bodového ocenění neostýchají vlézt ani do kanalizace.

Slabé světlo baterky matně osvětluje betonové zdi tunelu, ve kterém je jinak naprostá tma. Slyšet je jen hučení říčky Botič, která kousek od Vyšehradu ústí do Vltavy. Po kotníky se brodím kalnou a studenou vodou a doufám, že mi nenateče do vysokých bot. „Ještě tak šedesát metrů a budeme odbočovat,“ uklidňuje mě Radek (40), který vystupuje pod přezdívkou Kapička Guttulla. Na rozdíl ode mě stejnou trasou už několikrát šel. Do pražského podzemí jsme se vydali kvůli hře geocaching. Při ní hráči po-mocí zeměpisných souřadnic a nápovědy z webových stránek hry hledají ukryté krabičky. Jejich nalezením pak získávají body.

Jako cesta do podsvětí

Jedna taková krabička, takzvaná keška, se ještě před pár lety nacházela i v této části podzemí. „Tahle keška je sice už zrušená, i tak je ale cesta na její stanoviště skvělý zážitek,“ snaží se mě přesvědčit Radek, který se geocachingu věnuje sedm let. Po několika dalších metrech se geocacher zastavuje a ukazuje na díru v betonové zdi – kanalizační stoku. „Dál musíme po čtyřech,“ říká. Nahlížím do úzké a nízké stoky a začínám chápat, proč se právě tato keška na webových stránkách hry jmenovala Styx. Tunel opravdu připomíná vstup do bájného podsvětí. K dokonalé iluzi říše mrtvých už chybí jen nemrtvý převozník Charón, který by místo po řece Styx připlul po Botiči.

Po kolenou se plazíme cihlovou stokou. Jen dunění aut projíždějících nad námi mi připomíná, že ve skutečnosti nejsem v říši mrtvých, ale jen zhruba deset metrů pod rušnou nu-selskou silnicí. Za necelou půlhodinu se dostáváme k cíli, místu, kde byla ukrytá krabička. Zastavujeme se pod poklopem od kanálu, kterým k nám proniká světlo pouličních lamp. Chodba pokračuje dál, my jí ale už nejdeme.


Sto metrů za půl hodiny

Ztěžka popadám dech a opírám se o špinavou stěnu. Nahlížím do GPS na-vigace v Radkově mobilu. I když mi cesta po kolenou připadala jako tři kilometry, ve skutečnosti jsme „ušli“ jen něco málo přes sto metrů. „A to-hle všechno jsou hráči geocachingu schopní absolvovat kvůli jednomu bodu ve hře,“ směje se Radek. Smích se ještě notnou chvíli rozléhá kanalizací a já si díky dunivé ozvěně a úzké tmavé chodbě připadám jako v hororovém filmu.

Hráči geocachingu si ale při podobných sestupech musí dávat bedlivý pozor. „Jen jedinou věc člověk při sestupu do kanalizace nesmí za žádnou cenu podcenit, a to počasí. Jakmile hrozí déšť, je lepší cestu odložit,“ říká Radek. Předpověď počasí kontroloval už týden před naší výpravou. V červnu 2018 ale na počasí do-platila čtveřice hráčů, která sestupovala do jiné části pražské kanalizace. V podzemí je zastihl přívalový déšť a dva lidé se utopili. „Tady ale nehrozí tak velké nebezpečí. Nejsme daleko od východu a voda by nás velmi rychle jako po tobogánu vyplavila až do Vltavy,“ popisuje Radek a znovu rozsvěcuje baterku. Uzamčeným poklopem se ven nedostaneme, čeká nás proto stejná cesta zpátky ven.

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Generace20
+
Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Lva nebo tygra si může v Česku pořídit kdokoliv a mít ho třeba v obýváku, říká chovatelka Romana Albrechtová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

16. 03. 2019

Za uplynulý rok uteklo v Česku chovatelům několik pum, tygrů a lvů. Přibývá také případů, kdy tato zvířata napadnou své majitele. Majitelka soukromé zoologické zahrady Na Hrádečku v Horní Pěně Romana Albrechtová (30) za hlavní problém považuje fakt, že v Česku zákony chov těchto šelem upravují nedostatečně.

Lev ani tygr nejsou typickým domácím mazlíčkem. Proč si je tedy lidé pořizují?
Je to jakýsi trend. Lidé chovají velké kočkovité šelmy hlavně pro pomazlení. Někteří lidé si pořízením velké šelmy plní dětské sny. Jsou ale i tací, kteří si třeba tygra koupí proto, aby měli výjimečného mazlíka a předváděli se sním. Vznikají i takzvané kontaktní mazlící zoo. V nich návštěvníci platí za to, že se například se lvem vyfotí, nebo se s ním pomazlí. Je to pro ně lákavý „jedinečný zážitek”. Pro tato zařízení neexistují žádná zákonem stanovená omezení. Šelmy jsou odebrány od matek už jako malá koťata. Poté jsou ručně dokrmeny, aby byly krotké a neútočily. A to je podle mě rozhodně špatně. V některých zařízeních jsou zvířata rozmnožována, ale dochází ke křížení poddruhů, které poté nejsou geneticky čisté.

Přibývají případy, kdy šelmy utečou nebo zaútočí na své majitele. V čem vidíte hlavní problém? 
Pravidla daná zákonem jsou nedostatečná, podmínky pro chov těchto šelem jsou doporučené. Což znamená, že se jimi člověk nemusí vůbec řídit. Ministerstvo zemědělství v nich třeba stanovuje doporučené velikosti výběhů a ubikací. Pro schválený chov šelem je sice zapotřebí mít povolení od Krajské veterinární správy, jenže vznikají i neschválená zařízení, kde jsou zvířata nelegálně a bez vědomí úřadů. Velkou kočkovitou šelmu jako je lev či tygr si tak může pořídit naprosto kdokoliv a chovat ji klidně doma v obýváku. A to je špatně.

Zvířata není kam dát

Může stát do těchto neschválených chovů nějakým způsobem zasahovat?
Stát může zakročit pouze v případě, že by byla kočkovitá šelma týraná. To ji pak majiteli odebere. Bohužel v Česku není žádné místo, kam by stát mohl zabavená zvířata umístit. Zoologické zahrady si vezmou pouze ta geneticky čistá pro zachování druhu, navíc ZOO nejsou nafukovací. Ministerstvo zemědělství má v plánu měnit zákon o chovu šelem. Podle něj by každý chovatel prošel určitým školením, jak tato zvířata chovat. V plánu je i zákaz, aby nebylo možné se třeba se lvem jen tak na vodítku procházet na veřejnosti.

Vy sama tu ale máte z neschválených chovů lvy či hyeny skvrnité. Proč jste si zvířata z těchto chovů pořídila?
V jednom zařízení ta zvířata umírala a byla ve špatném stavu. Rozhodla jsem se je zachránit a vzít k nám do zoo. Odtud mám právě hyeny skvrnité. V případě lvů jsem chtěla zamezit, aby se zvířata dostala do rukou lidem, kteří je budou chtít jako mazlíčky; pravděpodobně by skončili v nevhodných podmínkách. Získala jsem je před třemi lety jako ručně dokrmovaná lví koťata.

Co chov takových velkých šelem vůbec obnáší?
Člověk, který si chce tato zvířata pořídit, musí mít vrozené schopnosti, nebo praxi. A také peníze. Náklady pro chov jsou obrovské. Lev denně sežere okolo pěti kilo masa. Samozřejmě je potřeba mít patřičnézabezpečení. Výběh a ubikace by měly být nejlépe ze železa a ohraničeny elektrickým ohradníkem, aby zvířata neutekla. My máme elektrický ohradník hlídaný přes SIM kartu, který hlídá funkčnost a zasílá SMS při výpadku proudu. Dále dvojité bezpečnostní dveře a samozřejmě nejlépe kamerový systém. Nejsou to zvířata pro každého, je potřeba mít i cit a pochopení pro jejich chování a instinkty.


Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Generace20
+
Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Ve Španělsku začala sezona lovu sumců. Zážitek na celý život láká nejen rybáře

Generace20

Autor: Jiří Charvát

16. 03. 2019

Souboj s největším sladkovodním dravcem v Evropě je snem snad každého rybáře. Za trofejními sumci se ale od března vydávají do Španělska i ti nezkušení, kteří nevlastní povolenku na české revíry. Jednou z nevyhledávanějších lokalit je řeka Ebro v oblasti Aragonie. Je zde možné ulovit exempláře přesahující délku dva a půl metru a vážících přes sto kilogramů.

Zatímco většina rybářů v Česku vyčkává na léto a zahájení dravcové sezony, někteří si čekání zkrátí výpravou na sumce do Španělska. Tam jsou totiž na rozdíl od České republiky vhodné podmínky už od března, kdy mohou denní teploty vystoupat až ke 30 stupňům. „Přesně to vyhovuje teplomilným sumcům, kteří začínají po zimní pauze hýřit aktivitou a vyjíždí lovit na mělčí vody. Za vycházku tak lze zdolat i více než deset velkých kusů,“ vysvětluje rybář Petr Matoušek (41), který každoročně navštěvuje řeku Rio Ebro a hodlá se k ní vydat i letos na konci března. Právě na španělském veletoku a především na jejích přehradách Maquinenza a Riba Roja, se sumci vyskytují nejvíc.

Kusy atakující sto kilogramů

Na obou přehradách by mělo být dle studie, kterou si nechali vypracovat aragonské úřady přes deset milionů sumců. Ti dosahují rekordních velikostí a ročně rybáři uloví desítky kusů přesahujících hmotnost 100 kilogramů. V Česku mají největší ulovené exempláře sotva 90 kilogramů a jsou zdolány jen výjimečně. „Znám několik rybářů, co už na Ebru překonali vytouženou hranici 100 kilogramů,“ říká Matoušek. Sám radost z trofejního úlovku také zažil. V roce 2017 zdolal 251 centimetrů dlouhého sumce, který vážil rovných 100 kilogramů. „Museli jsme ho zvedat ve dvou lidech, jak byl těžký. Když ho viděla má žena, tak prohlásila, že už do vody nikdy nevleze,“ vypráví s úsměvem Matoušek.

Služby na Ebru
Na Ebru je velké množství rybářských kempů, několik z nich vlastní i Češi. Cestu do Španělska si musí rybáři zařídit sami. Z Barcelony a Girony ale mohou využít za poplatek odvoz z letiště do kempů, které nabízejí ubytování v malých chatkách i velkých apartmánech, zapůjčení lodí, echolotu a rybářského náčiní. Rybářský lístek stojí zhruba patnáct euro, přičemž se za každý den rybolovu platí ještě takzvané cotto, tedy pět eur poplatek. Ten slouží k udržování revírů a zajištění více členů rybářské stráže. Kvůli rozlehlosti Ebra a přehrad je důležité si alespoň na prvních pár dní pronajmout služby průvodce, který revír zná. Někteří  průvodci ale doporučují lovit na nástražní rybky, přestože vědí, že je to zakázané. V případě přistižení rybářskou stráží pak hrozí okamžité sebrání povolenky a vysoká pokuta. Zájezd který vyjde průměrně na 15 tisíc se tak může až o několik desítek tisíc korun prodražit.
I

Právě pro svoji velikost jsou sumci tolik vyhledávaným úlovkem. Zdolání silné ryby může zabrat až hodinu. Zážitek láká nejen rybáře, ale i ty, kteří běžně chytat nechodí. Jedním z nich je i student Dominik Růžička (26). Ten se už tři roky vydává do Španělska na lov sumců se svým strýcem. „Doma mě nebaví chytat, protože tam nemáme tak velké ryby,“ vysvětluje Růžička, který ani nevlastní povolenku pro české vody. Jeho první zkušenost s velkým sumcem však nedopadla nejlépe. „Trvalo mi snad přes hodinu, než se mi ho povedlo přitáhnout k lodi. Hned jak se nám ukázal, tak mi strýc říkal, že sám většího sumce ještě nechytil,“ vypráví Růžička. O svůj úlovek však záhy kvůli své nezkušenosti přišel. Sumec se nečekaně vzepřel a přetrhl šňůru.

Velké úlovky jsou nepoživatelné

I proto je vhodné se na Ebro vydat s rybářem, nebo si na místě pronajmout služby průvodce. Nezkušení lidé mohou v lepším případě přijít o svůj úlovek, v tom horším zase vypadnout z lodě při boji se sumcem. „Když člověk neví, jak se na lodi správně zapřít nebo se na ní neumí pohybovat, tak může celkem lehce skončit i s prutem ve vodě,“ vysvětluje Růžička. Nezkušení rybáři tak mohou být nejen bez večeře, ale i drahého prutu s navijákem.

Když už ale rybář sumce zdolá, může si jich domů odvézt kolik chce. Donedávna dokonce platilo, že se sumci nesmí kvůli přemnožení do vody vracet. „Rybář měl povinnost si sumce vzít, nebo ho ihned usmrtit a vyhodit,“ říká rybář a český porybný Pavel Homoláč (48). Pravidlo ale málokdo dodržoval. Dle Homoláče jsou velké úlovky kvůli jejich tučnosti nepoživatelné, ideální velikost pro konzumaci je 90 – 120 centimetrů. Větším rybám je tak lepší poděkovat za nezapomenutelný zážitek a navrátit je zpátky vodě.

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Generace20
+
Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Nahá jóga má stírat rozdíly mezi lidmi. V Česku se jí ale zatím nedaří

Generace20

Autor: Aneta Haushalterová

15. 03. 2019

Nahá jóga vznikla v USA v roce 2013. V Česku byla doposud jen její oblečená verze. Jestli si tento kontroverzní styl najde cestu i k české povaze se teprve uvidí. Ne každý se dokáže uvolnit, když je kolem něj spousta lidí bez oblečení.

Lidé po skončení lekce nahé jógy často mluví o pocitech lehkosti, rovnosti a vyrovnanosti. Tento nový druh cvičení probíhá podobně jako klasická jóga, liší se pouze absencí oblečení. „Dříve lidé v odložení pokrývek těla spatřovali zároveň i odložení tíhy veškerých starostí. V tu chvíli si byli všichni rovni. Najednou spočinuli tak, jak je ‚Pánbůh stvořil‘. A k tomu se snaží navrátit i současná nahá jóga,“ říká její instruktorka Věra Vojtěchová.

Drahé legíny jsem neřešila

Někteří lidé berou nahé tělo za přirozenost a nestydí se za něj. I jóga se nahostí vrací ke kořenům, protože v osmém století takto cvičily první jogínské sekty. „Věřím, že někdo se bez oblečení naopak uvolní víc než když cvičí s ním, ale záleží na jednotlivci. Pro lidi, kteří chodí nazí třeba i doma, nebo jezdí na nuda pláže, je to určitě skvělá věc,“ popisuje lektorka pilates a hot jógy Markéta Říhová (33).

Podle instruktorky Vojtěchové dokáže nahá jóga zmírňovat stres lépe než ta v oblečení. Pomáhá rozvíjet pozitivní vztah k tělu a učí lidi mít se rádi takoví, jací jsou. „Najednou jsem neřešila, jestli má slečna vedle mě dražší legíny. Prostě jsem se ponořila sama do sebe a soustředila se jen na své tělo. Byl to skvělý zážitek,“ svěřuje se Bernadett Romposová (25), která cvičí klasickou jógu pravidelně a nedávno vyzkoušela i její verzi „všude bez“.

Svlékání není pro každého

Zatím si ale tato varianta cvičení jógy v České republice moc příznivců nenašla. V Praze existuje jediné studio, které ji do svého rozvrhu zařadilo. Všechny lekce jsou smíšené, tedy pro muže i ženy. Vzhledem k přítmí, které v sále panuje, je ale zachována intimní atmosféra. „Myslím, že by to mohlo fungovat. Slyšela jsem, že je to nejlepší způsob, jak správně rozproudit dech. Pro mě by ale bylo komfortnější mít oddělené lekce podle pohlaví,“ říká lektorka Michaela Grundová (23).

Některým lidem nahota nevyhovuje vůbec. „Vím, že tělo je jen obal, ale ne všichni to tak berou. Pro mě je nahá jóga kontraproduktivní. Mým cílem je si při cvičení protáhnout celé tělo a uvolnit se, což se mi v místnosti plné nahých lidí nedaří,“ říká Sabina Vojvodová (33), majitelka studia Yoga Blue Art. Podle lektorky Jany Jašparové (29) má ale spousta lidí jógu spojenou spíše s nevinností. „Pro cvičitele jógy je často jakékoli svlékání v průběhu lekce vyloučené. Mohou to dokonce považovat za porušení takzvané jogínské etikety.V józe by mělo jít především o propojení těla, mysli a duše. K tomu ani mně nahota nesedí,“ říká Jašparová.

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Generace20
+
Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Jsem sportovec tělem i duší. Triatlonem se ale neuživím, říká Pavel Wohl

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

15. 03. 2019

Triatlonista Pavel Wohl (21) se i přes prodělanou nemoc a zlomeninu drží na předních příčkách tuzemských závodů. Stojí za tím jiný tréninkový systém a nový pohled na sport. I když Wohl netrénuje tak intenzivně jako dříve, v jeho životě má triatlon stále klíčovou pozici.

Na začátku loňského roku mu zlomenina článku prstu na noze a mononukleóza znemožnily připravovat se na sezonu tak, jak si naplánoval. Půl roku nemohl sportovat. Přesto se Pavel Wohl (21) opět pohybuje mezi českou triatlonovou špičkou. Před několika dny bez tréninku zaběhl osobní rekord na desetikilometrové trati, kterou zvládl za 35 minut a 22 sekund. „Zkusil jsem to a povedlo se,“ říká o silničním závodě Kbelská 10. 

Kvůli zdravotním potížím Wohl vypadl z tréninkového režimu, na který byl zvyklý. „Bylo pro mě trošku utrpení přestat pravidelně trénovat. Zvykl jsem si každý den vstávat ve 4:30, od šesti plavat, pak jít do školy, pak na kolo, následně běhat a nakonec jít třeba do posilovny. Každý den jsem tělo vyčerpával,“ popisuje. Právě to ale musel kvůli nemoci změnit. „Najednou jsem neměl co na práci, vůbec nic jsem nedělal, připadal jsem si dost nepoužitelný a zbytečný. Proto jsem se snažil angažovat aspoň jako trenér,“ dodává. Wohl začal vést plavecké a později i běžecké tréninky dospělých. Vrátil se také zpátky ke studiu. Kvůli triatlonu se vykašlal na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, ale pokračuje na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra.

Sport vnímá jinak

Wohl se specializuje na olympijský triatlon, který tvoří 1,5 kilometru plavání, 40 kilometrů na kole a 10 kilometrů běhu. Dokud studoval na Karlově univerzitě, ještě zvažoval, že by se triatlonem zkusil živit. To je však v České republice obtížné, takže tato varianta padla. A sportu se věnuje hlavně pro zábavu.

Ze zdravotních problémů se jakž takž dostal v květnu loňského roku, když byla triatlonová sezóna na obzoru. Pavel Wohl měl ale to štěstí, že se dostal do formy rychle. Po třech týdnech tréninku se dokázal vyšplhat na sedmé místo na triatlonovém mistrovství České republiky v Mělníku. „Nic jsem od toho nečekal, ale hned první závod se mi povedl a měl jsem svůj nejlepší výsledek,“ vzpomíná. Podle něj za tím stojí klidnější tréninkový režim a změna priorit. I když triatlonu nyní nedává tolik, co dřív, je jeho výkonnost paradoxně vyšší. Hlavní rozdíl vidí v tom, že kdysi trénoval s trenérem a nyní se připravuje sám podle sebe. „Určitě teď cítím větší pohodu a menší stres. Všechno je jen na mně a tréninky si řídím, jak sám chci,“ přiznává.

I přes útrapy předešlé sezony si život bez sportu nedokáže představit. „Jsem sportovec tělem i duší. Patří ke mně a má v mém životě místo už od malička,“ vysvětluje triatlonista. Proto se chce sportu výkonnostně věnovat ještě řadu let. Věří, že loňský výsledek z mistrovství republiky obhájí. „Samozřejmě nepočítám s tím, že se kvalifikuji na mistrovství Evropy nebo světa, ale úplně se své naděje nevzdávám,“ směje se. 

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Generace20
+
Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Návrhářka Podolská inspiruje mladé návrháře dodnes. Oceňují její preciznost a píli

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

14. 03. 2019

Pražský módní salon Hany Podolské se proslavil zejména v období první republiky. Její šaty nosily herečky jako Adina Mandlová nebo Lída Baarová. A studenty oděvního návrhářství Podolská inspiruje dodnes, hlavně svým podnikatelským duchem a precizností ve zpracování oděvů. Její modely můžete ještě dva měsíce vidět vystavené v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Krejčovství se začala Hana Podolská věnovat už ve čtrnácti. O deset let později otevřela společně se svým manželem svůj první salon na Pankráci. V její dílně si nechávaly šít šaty slavné herečky i první dámy Československa, třeba Hana Benešová. „Podolská sázela na absolutní luxus a kvalitu zpracování. Natolik si věřila, že se nebála oslovovat ženy z té nejvyšší společnosti. S postupem času se stalo její jméno natolik věhlasné, že nechat si u ní ušít šaty, bylo považováno za prestiž,“ popisuje stylistka a módní redaktorka Klára Klempířová (48).

Střihy šatů, které lichotily zákaznicím

V módním salonu Hany Podolské se šily večerní šaty, dámské kostýmy, nebo i plavky a pyžama. Šaty od ní dokázaly zaujmout především tím, že odpovídaly postavě nositelky a přirozeně tak vyzdvihly její krásu. „Nebyly příliš honosné a zároveň dokázaly upoutat pozornost svou nenucenou elegancí,“ obdivuje studentka designu textilu a oděvu Emma Fačkovcová (21). Podle Klempířové byla Podolská velmi precizní ve výběru materiálu a v samotném zpracování oděvu. „Dokázala přizpůsobit střih postavám žen tak, aby to zákaznicím lichotilo,“ říká Klempířová.

Inspiraci pro své kolekce čerpala Podolská převážně v Paříži, kam pravidelně jezdila na módní přehlídky. Ty po vzoru Francie začala pořádat také v tehdejším Československu. „V první republice udávala trendy a její přehlídky byly velkolepé. Do nich pak zapojila první profesionální modelky v kombinaci se známými osobnostmi. Ty pak ve svých modelech brávala s sebou na dostihy nebo kolonády, kde je nechala se procházet a vyčkávala na nové zakázky,“ popisuje studentka oděvního návrhářství Martina Brandtlová (23). 

Kvalita vítězí nad kvantitou

Podle Lucie Paslerové (21), která pracuje jako krejčová v obchodě Pietro Filipi, ale nepřinesla Podolská módě mnoho originálního. „Její tvorba byla hodně ovlivněná přehlídkami z Paříže. Z mého pohledu je více přínosné to, že vychovala generaci švadlen, které dbaly na kvalitně odvedenou práci,“ myslí si. Podobný názor má i módní konzultantka Klempířová. Podle ní byla Podolská spíše mistryní v oboru krejčovství než návrhářkou. „Jezdila do světa pro trendy. Tam se buď inspirovala, nebo i něco nakoupila, rozpárala, a předělala to u nás. Byla v tom ale velmi šikovná. Modely dokázala přenést na běžné ženy, které nemají míry modelek. Šaty, které nosily převážně ikony, upravovala a oblékla například i paní továrníkovou,“ popisuje Klempířová.

Podolská tak spíše než jako módní návrhářka, inspiruje mladé tvůrce v preciznosti a pečlivosti zpracování. „V dnešní době fast fashion je to něco k čemu se spoustu návrhářů vrací. Jednou bych chtěla mít svou udržitelnou značku, která se bude zakládat na principu kvality, ne kvantity, tak jako to bylo u Podolské,“ říká studentka Brandtlová. 

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Generace20
+
Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 03. 2019

Už jako malý kluk se Pavel Havlíček (26) chtěl stát řidičem lokomotivy. Splnilo se mu to. Dnes říká, že tahle práce není pro každého, už proto, že strojvedoucí dnes dělají i práci, kterou měly dříve na starost jiné profese. Právě větší náročnost práce a únava může být podle Havlíčka důvodem řady železničních nehod, které se v poslední době v Česku staly.

Minulý týden prohlásil šéf Českých drah Miroslav Kupec, že za časté srážky vlaků v poslední dnech nemůže systém, ale jen strojvedoucí. Souhlasíte s tím?
Je to chyba strojvedoucího, ale otázkou zůstává, co bylo příčinou srážky a co ovlivnilo jeho pozornost. Problém je, že spoustu věcí si musíme dneska jako strojvedoucí dělat sami. Musíme si připojovat nebo odpojovat vagóny a lokomotivy, dělat sami zkoušku brzd, někdy dokonce zastupujeme i výpravčí. Dříve na tyto pozice byli určeni jiní lidé, ale jelikož České dráhy šetří a propouští, tak ta práce přešla na nás. A pak je člověk přetažený, myslí na to, jak už bude doma v posteli a z nepozornosti nebo únavy udělá nějakou chybu. Nejsme stroje, to by si vedení mělo uvědomit.

Není to asi jednoduché povolání…                                                                     
To není. Člověk k tomu musí mít vztah a být i psychicky odolný. Nejhorší na tom pro mne je asi ranní vstávání. Několikrát do měsíce musím vstávat ve dvě nebo ve tři ráno. Do toho mám i několikrát noční, pak den nebo dva volno a zase třeba dva dny denní. Já to zatím zvládám, ale někteří kolegové si stěžují, že je toho na ně hodně. Plus je v tomto povolání hodně stresových faktorů. Není vůbec jednoduché brzdit se 400 tunovým vlakem plným lidí v rychlosti 120 km/h, když se najednou objeví v kolejišti auta, lidé nebo popadané stromy. 

Stalo se vám to někdy, že byste měl auto na kolejích?
Auto jsem tam nikdy naštěstí neměl a doufám, že ani mít nebudu. Lidi tam ale už nějací byli. Když jsem je viděl, začal jsem troubit a modlil se, aby uskočili, což se díkybohu zatím vždy stalo.

Škola pro mašinfíry není 

Strojvedoucím jste už pět let. Jak jste se k té práci dostal?
Od mala jsem si hrál na strojvedoucího. Když jsem byl starší, začaly mě zajímat různé počítačové simulátory na řízení lokomotivy, a tak jsem ji začal řídit, i když tenkrát jen virtuálně. Šel jsem si za svým snem a jsem šťastný, že jsem to dokázal.

Co musí člověk absolvovat před tím, než poprvé sám usedne do kabiny a rozjede vlak?
Vyloženě škola na to není, ale předpokládá se, že ten, kdo chce tuto práci vykonávat, bude mít za sebou nějakou odbornou školu, nejlépe s maturitou.Já jsem studoval střední průmyslovou školu dopravní v Praze. Pak jsem absolvoval u Českých drah přijímací pohovor a vzali mě. Následoval dílenský zácvik, kdy jsem byl přidělen pod mistra a spolu s dalšími kolegy jsem opravoval lokomotivy nebo vagóny. Potom jsem musel udělat zácvikový kurz, dále zkoušku na strojvedoucího, a následně takzvané najíždění, což je zácvik už za jízdy s nějakým zkušenějším kolegou a pak ještě další zkoušky, než jsem konečně mohl jet sám.

Jak dlouho to trvalo, než jste měl všechny kurzy a zkoušky hotové?
Trvalo to bezmála rok, než jsem prvně mohl začít řídit sám.

O práci strojvedoucího snil Pavel Havlíček už jako malý kluk. Zdroj: archiv Pavla Havlíčka

Svatba na nádraží

Říkal jste, že jste chtěl být strojvedoucím od dětství. Nepřišel jste v dospělosti o iluze?
Nepřišel, je to pro mne stále i koníček. Jsem i členem spolku Kolej – to je klub, kde se zabýváme opravou historických vagónů a vozidel. Momentálně máme v provozu jednu posunovací lokomotivu z roku 1969, se kterou jezdíme v oblasti Českého ráje a ještě jeden motorový vůz, se kterým jezdíme asi nejvíc. Kdokoliv si u nás může objednat svůj vlak a můžeme pak s ním jezdit v rámci celé republiky. Tyto historické lokomotivy ale může řídit jen ten, kdo má speciální zkoušky a to jsme ve spolku momentálně tři.

Když je pro vás práce i koníčkem, žádné starosti a trápení z ní nemáte?
Práci si domu netahám. Občas ale vlastně ano, když se s manželkou, co dělá vlakvedoucí, bavíme, jaký jsme měli den. Někdy spolu ale i jezdíme v jednom vlaku, což je milé.

Seznámili jste se ve vlaku?
Možná to zní legračně, ale je to tak. Já řídil rychlík z Turnova do Prahy a ona v tom vlaku dělala průvodčí. Při cestě zpět jsme si začali povídat, přeskočila jiskra a po roce jsme se vzali.

A svatba byla na železnici? 
Ano, brali jsme se loni na nádraží v Rovensku pod Troskami. Přijeli jsme tam i se všemi hosty vypůjčenou historickou mašinou z Turnova, na nádraží jsme se vzali a po obřadu jeli zase zpátky do Turnova, kde jsme měli v železničním depu hostinu a oslavu. Zpátky jsem vlak řídil já, takže jsme do toho společného života doslova společně vjeli.

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Generace20
+
Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Lidé by si měli více vážit oblečení a brát ho jako vzácnost, říká Strnadová

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

13. 03. 2019

Šárka Strnadová (25) vystudovala obor Textilní a oděvní návrhářství a přes dva roky navrhuje v pražském ateliéru vlastní kolekce. Skrze módu chce lidem ale předat víc než pouze kousek oblečení. Nesouhlasí totiž s prodejem tun oblečení, které se vyrábí v Asii. Podle ní by se lidé neměli oblékat do nekvalitních materiálů a měli by módou hlavně vyjadřovat svou osobnost. 

Je dobré řídit se módními trendy?

Některé trendy jsou v pořádku a je důležité lidem ukázat cestu. Ti se díky tomu alespoň trochu odváží a vychyluje je to od střídmosti v oblékání. Třeba tenisky k sukni jsou na scéně dlouho, ale mě to pořád baví a není to nevkusné. Chyba není v tom, že trendy a diktát módy existují. Je ale špatně, jak moc je všichni řeší. Lidé by se měli pouze inspirovat, protože kdyby diktát všichni brali doslova, tak se oblékají úplně stejně. Móda by měla být hlavně o konkrétní osobě. V tom je kouzlo.

Podle čeho se oblékáte vy?

Já jsem spíše zastánkyní minimalismu a záleží mi na udržitelnosti módy. Mám ve skříni pár kousků oblečení, třeba i několik let starých, ale snažím se je vždy různě kombinovat. Trendy se totiž vracejí. Proto mám také ráda secondhandy. V nich občas člověk objeví krásné a kvalitní kousky. Někdy si samozřejmě ale koupím něco od jiných návrhářů. Vyloženě pro sebe si oblečení totiž nešiji. Na sobě většinou spíše zkouším a nosím kousky z kolekce, které nejsou k prodeji. Zjišťuji tím hlavně, jak se chová materiál. Nenechávám se nikým ovlivňovat, ale dbám na to, aby mé oblečení vystihovalo mou osobnost a bylo kvalitní.

Co módu v současnosti nejvíce ovlivňuje?

Myslím si, že jsou to blogeři, hlavně z hlediska stylingu. Oni dostanou oblečení v rámci spolupráce a většinou ho oblékají jenom proto. Na fotkách ale vypadá dobře a tím určují, co se nosí. Lidé se snaží napodobit přesně to, co vidí na sociálních sítích. A potom samozřejmě módní domy hlavně v Paříži, Miláně a New Yorku určují trendy na dva roky dopředu. Spousta módních designérů se poté inspiruje přehlídkami a dělají kolekce podle nich.

Mou inspirací byla bojovnice

Také se inspirujete na přehlídkách?

Já je právě moc neřeším. Tento diktát módy je byznys a nemá pro mě velkou hodnotu. Za nejcennější vnímám to, když člověk vytvoří kolekci ze své inspirace a z pocitů. Já je dělám tak, jak to cítím a inspiruji se hlavně v lidech. Většinou si představuji konkrétní ženu nebo hrdinku. Například předloni byla mou inspirací postava bojovnice. Chtěla jsem, aby žena v oblečení něco vyzařovala, byla sexy a dodalo jí třeba sebevědomí.

Zajistí vám to originalitu?

Popravdě je těžké vymyslet něco originálního, protože trendy se opakují. Chvíli jsou hitem osmdesátá léta a poté devadesátá léta. Možná se vrátíme k dvacátým létům a třeba večerním šatům. V současnosti je proto móda spíše o inovaci. Návrhář vezme trend z minulosti a zkusí ho přetvořit podle sebe. Použije jiný materiál, ale stejně se přiblíží alespoň střihově. I já kolikrát napodobila nějaký styl, aniž bych chtěla. Originalita je hlavně v tom, že člověk vymyslí materiál, který ještě nikdo nepoužil. To je například různá generace viskózy nebo biologicky rozložitelné plasty.

Ocení lidé oblečení od návrhářů?

Myslím si, že se to zlepšuje. Lidé hlavně začínají řešit i to, že si raději koupí kvalitní kousek od návrhářů, než aby si pořídili pětkrát ročně tričko v obchodě. Kvalita oblečení z velkých řetězců se totiž pořád zhoršuje. To, že si člověk koupí něco u módního návrháře, nemá jenom hodnotu kvality, ale bere kousek, který si koupí jako vzácnost. Myslím si, že je úžasné mít k oblečení takový vztah. Dřív měly holky třeba jen patery šaty a podle mě to tak bylo správně. Oblečení bylo krásné a všichni si ho vážili, a to by se měli lidé znovu naučit.

Co vás motivuje k navrhování dalších kolekcí?

Pro mě byla v začátcích největší motivací negativní zkušenost. Po ukončení školy jsem začala pracovat pro obchod, který prodává „rychlou módu“. Viděla jsem tuny oblečení, které k nám chodily v balících a prodávaly se. Z většiny to byly věci ušité v Asii za šílených pracovních podmínek. Tam mi došlo, že to není cesta, kterou chci jít. Proto jsem chtěla jít prodávat své věci na lokální trh a zlepšit módu. Jsem Češka a chci vytvářet oblečení pro Čechy a z kvalitních materiálů bez zbytečné chemie. Chci dělat svou práci poctivě a ukázat, že má smysl. Důležité pro mě je lidem předat módou něco víc než pouze kousek ušitého oblečení.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“