Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Generace20
+
Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Glosa: Levná móda vyhrává nad architekturou. Václavské náměstí „ozdobí“ Primark

Generace20

Autor: Petra Macháčková

11. 03. 2019

Příznivci levné módy se mohou začít radovat. V České republice se příští rok otevře historicky první obchod irského oděvního giganta, značky Primark. Ta láká na levný a široký sortiment. Nemohl být ale obchod jinde, než právě na Václavském náměstí v Praze?

Podle investorů je právě Václavské náměstí klíčové, protože se tam pohybují cizinci, kteří značku dobře znají. Člověk by přitom řekl, že společnost míří do Česka právě za tuzemskými spotřebiteli, kteří kvůli Primarku často absolvují několikahodinové cesty do zahraničí. A za autobus někdy zaplatí víc, než za samotný nákup.

Obchodní dům na rohu Opletalovy ulice navíc nahradí budovu, proti jejímuž zbourání Pražané několik let protestovali. Dům z roku 1880 navrhl Josef Schulz, architekt mimo jiné i Národního muzea. Kulturní památkou už se ale nestal. Lidi tak místo něj budou obdivovat nízké ceny a přetahovat se o poslední pár balerín za stovku. Česko se přitom mohlo inspirovat Berlínem či Vídní, kde jsou obchody tohoto módního giganta v okrajových částech města, a ne v historickém centru. To je beztak už teď přeplněné turisty a možnosti parkování v okolí jsou téměř nulové. S Primarkem se to jistě nezlepší.

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Generace20
+
Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

10. 03. 2019

K vidění byli šmoulové, malíři, piráti, nevěsta se ženichem, ale i pouťové kolotoče. V Horní Pěně, malé obci nedaleko Jindřichova Hradce, se lidé první víkend v březnu rozloučili se zimou tradičním masopustním průvodem. Díky němu se sešlo a společně bavilo několik generací.

„Ta pěněnská chasa mladá roste pěkně nahoru,“ zpívají čtyři muzikanti a hrají na akordeon, buben, trubku a tubu. Drnčí kola vozíku, který vypadá jako pouťová střelnice. Je nazdoben papírovými růžemi, plyšáky na špejlích, lízátky a balónky. Na konci vozíku visí zmenšenina řetízkového kolotoče, na jehož čtyřech sedačkách sedí panenky a točí se dokola. „Přijela pouť! Pojďte se točit, pojďte se bavit,“ volá do ampliónu můj otec. Starosta Horní Pěny Vladimír Šaman je převlečený za principálku a já kráčím po jeho boku jako principál. Vedle nás jdou moje sestry, jedna nabízí pouťové perníky, druhá je převlečená za draka Šarkána. Drží v ruce obruč, točí se dokola a čeká, jestli se do ní lidé trefí nafukovacím míčem. „Když se trefíte, můžete jet další jízdu zdarma,“ volá. Tak začíná masopust u nás na vsi.

Prší. „To vydržíme. Chodili jsme i za horších podmínek, třeba za mrazu,“ prohlašuje Jana Koudelková (64), jedna z nejstarších účastnic masopustního průvodu. Slabý déšť nikdo nevnímá. Zastavujeme se u každého domu v Horní Pěně. Maškary cinkají na zvonky, tlučou na dveře a burcují domácí, aby otevřeli. U každého domu zpíváme a tancujeme. Otevírají hlavně starší rodáci, kteří jsou na masopust zvyklí. Nabízejí typické masopustní koblihy plněné čokoládou či marmeládou, obalené v cukru. Někteří nalévají i panáky jindřichohradeckého rumu. K tomu nám dávají peníze, někdy až dvě stě korun, a mají radost, že jsme se u nich doma zastavili.

V hornopěnském masopustním průvodu by člověk těžko hledal tradiční staročeské masky jako je medvěd, kobyla či smrt. Ty byly dříve důležitou součástí této tradice. Dnes jde v průvodu jen ženich s nevěstou, za které se převlékly dvě sousedky. „Ve dvě máme svatbu na hřišti. Máte u sebe občanky? Potřebujeme svědky,“ zvou na imaginární veselku, rozdávají svatební oznámení a nabízí svatební cukroví. „Abyste tu svatbu utáhli, když zvete každého,“ vtipkují mezi sebou maškary. V průvodu máme šmouly, piráty, šašky, jednorožce, princeznu. Malíři táhnou vozík s barvami a malují po fasádách. „To zas budou lidi nadávat,“ směje se perníkář.

Počtvrté praděda

V maskách chodíme svou obvyklou trasu až do setmění. Hudba se rozléhá po celé vsi. „Jsem počtvrté praděda,“ připíjí s maskami Karel Filípek (85), jeden z nejstarších obyvatel naší obce. S maškarami se objímá a má radost, že se s nimi jednou za čas potká, pohostí je a zazpívá si s nimi. „Rostíku, já si tě pamatuji jako malého kluka. Ještě jednu mi zahrajte, prosím,“ škemrá na padesátiletém muzikantovi Zdena Hloušková (82), která se opírá o své chodítko, prozpěvuje jednu lidovou písničku za druhou a nechce masky pustit k dalšímu domu, protože se s nimi dobře baví.

„Přistěhovali jsme se před osmi lety. Od té doby chodíme celá rodina na masopust a díky tomu známe lidi z celé vesnice,“ říká Pavlína Křiklánová. Její pětadvacetiletí synové se kvůli průvodu vrací každý rok domů. Dodržování tradic, včetně masopustu, z nás tak v Horní Pěně dělá více než jen sousedy. Lépe se známe a žijeme víc spolu, než jen vedle sebe.

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Generace20
+
Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Na Mistrovství ČR v zimním plavání nešlo jen o tituly. Nejstarší účastnici bylo téměř 90 let

Generace20

Autor: Jiří Lizec

09. 03. 2019

Přes 160 plavců se sešlo první březnovou sobotu v studeném bazénu v pražském Podolí, aby se mezi sebou utkali o titul mistra České republiky v zimním plavání v prsařském stylu. Většinu času ale závody připomínaly spíše přátelské setkání než soupeření o cenné kovy.

Voda má lehce přes deset stupňů a vzduch zhruba čtyři stupně Celsia. Diváci si oblékají další vrstvu teplého oblečení a popíjejí jeden teplý čaj za druhým, plavci se ale chystají do vody. „Nikdy bych do takovéto vody nevlezla. Plavání mám ráda, ale v úplně jiných teplotách,“ kroutí hlavou jedna z divaček Romana Jílková. 

Plavání jak v teplém šampusu

Závodníkům ale studená voda vůbec nevadí. Naopak mají pocit, že je příliš teplá. „Plaval jsem i ve vodě, která měla kolem nuly. To už hodně štípe, deset stupňů je proto luxus,“ komentuje teplotní podmínky nejmladší účastník závodů Filip Jícha (14), kterého nerozhodilo ani několik kachen plavajících na hladině během závodu.

I pro nejstarší účastnici Boženu Černou (89) je voda až moc teplá. „Nejraději mám teploty kolem sedmi stupňů, to je takové vlažné a pro tělo příjemné. Dnes to připomíná spíše teplý šampus než krásně ledovou vodu,“ dává najevo určitou nespokojenost s počasím Černá.

Otužování po celý život

Pro zimní plavce začíná otužování každým rokem nanovo. „U nás to nefunguje tak, že se jednou otužíme a už nám to zůstane. Každou zimu si tak zvykáme na studenou vodu stejně, jako kdybychom se otužovali poprvé. Já zkouším i sprchování studenou vodou, ale moc to nepomáhá. Proto hned, jak začne zima, jezdíme plavat do Vltavy a různých jezírek,“ popisuje svůj trénink Jícha. 

Své tréninkové metody má také bezmála devadesátiletá paní Černá: „Už od října 1977 chodím plavat každou středu. Vynechala jsem jen jednou, je to taková moje droga. Vždyť já už jen plavu a dýchám,“ usmívá se závodnice, která šla na řadu až na závěr celého programu. „Alespoň jsem se na závod více těšila. Pro mě jsou ty tři hodiny krátké čekání a stihla jsem si s ostatními  pořádně popovídat,“ dodává Černá, nakonec bronzová medailistka v kategorii nad 70 let. 

Na závěr programu už jen ředitel závodu Tomáš Prokop připomíná, že letošní účast je rekordní a pro většinu plavců jde hlavně o zábavu. „Rád se otužuji s přáteli a vítězství je pro mě jen bonus,“ potvrzuje pozdější vítěz hlavní kategorie do 59 let Petr Mihola.

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Generace20
+
Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Z Kryla je 25 let po smrti Rytíř české kultury. Jeho písně se stále hrají

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

09. 03. 2019

Od smrti zpěváka Karla Kryla uplynulo 3. března již čtvrtstoletí. Autor písní jako Bratříčku, zavírej vrátka, Král a klaun, Anděl nebo Veličenstvo kat má stále mnoho příznivců, mezi starší i mladou generací v Česku a na Slovensku. V dubnu by oslavil 75. narozeniny. To, že se na Kryla stále nezapomnělo, dokazuje i ocenění Rytíře české kultury, které mu 24. února 2019 in memoriam udělilo ministerstvo kultury.

Růžena Bodláková (67), obdivovatelka Karla Kryla, má dodnes doma schovaný poklad – tím jsou pro ni dopisy, které si s umělcem posílala. „Dopisovali jsme si spolu hlavně o věcech, které se týkaly naší země. Zajímalo mě, co si myslí o volbách nebo rozdělení republiky,“ říká.

Dopisy s Krylem vyměnila i Helena Frtúsová (60) ze Slovenska, která se se zpěvákem také toužila setkat osobně. „Krylovi jsem poslala dva dopisy a pokaždé odpověděl. Podruhé jsem ho pozvala na setkání, které neodmítl, ale dopis mi bohužel dorazil až po jeho pohřbu,“ vzpomíná.

Další soukromá sbírka dopisů i fotografií jedné z obdivovatelek hudebníka. Zdroj: Helena Frúsová

Citlivý a vnímavý člověk

Příznivci hudebníkovy tvorby se dodnes sdružují v klubu Karla Kryla. „Zpěvákův kamarád Martin Štrumpf se svými přáteli založili klub v únoru 1990,“ vysvětluje nynější předseda klubu Vojtěch Klimt (45), který vedení převzal rok po založení. Podle Klimta spolek vznikl hlavně kvůli tomu, aby se fanoušci měli možnost potkat s hudebníkem osobně. „Kryl byl velice ochotný. Lidem na setkání zpíval a povídal si s nimi celé hodiny,“ říká.

Členkou klubu je i Růžena Bodláková, která do klubu vstoupila právě proto, aby s Krylem, jehož obdivovala,  mohla být v kontaktu. „Karla Kryla jsem měla možnost poprvé vidět na jaře roku 1992. Působil na mě jako velmi citlivý, inteligentní a vnímavý člověk,“ vzpomíná.

Návrat po dvaceti letech 

Rok po okupaci Československa sovětskými vojsky, v roce 1969, zpěvák emigroval do Německa. Zůstal tam dalších dvacet let. „Promlouval k lidem alespoň pomocí Rádia Svobodná Evropa z Mnichova,“ vzpomíná Frtúsová. Domů se Kryl vrátil až po Sametové revoluci. „Byl doma vítán, milován i obdivován, ale nadšení brzy opadlo kvůli tomu, že začal kritizovat dění v Československu,“ říká Bodláková.

Zpěvák byl podle Vojtěcha Klimta rozčarován nad politickým vývojem v naší zemi. „Kryl se snažil vysvětlovat, jak funguje demokracie i kapitalismus. Za to vše obdržel nálepku věčně nespokojeného kritika,“ uvádí. Podle fanynky Barbory Chvojkové (20) dal ale Kryl společnosti odvahu nebát se říkat vlastní názor a nemlčet. Jeho život náhle skončil v nedožitých 50 letech v Mnichově, kde zemřel na infarkt.

I nadále má ale v Česku početnou základnu fanoušků, kteří mají za to, že Krylovy názory jsou dodnes platné a stále aktuální. „I po letech se ke Krylovu odkazu vracíme,“ říká Růžena Bodláková. 

Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově v Praze. Zdroj: Veronika Mašková
Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově v Praze. Zdroj: Veronika Mašková

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Generace20
+
Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Generace20

Autor: Monika Kabourková

08. 03. 2019

Koncem února se do Česka dostal nový mezigenerační projekt Dopis vnoučeti, který vznikl ve spolupráci s Nadací Charty 77. Šedesátníci a starší mohou dětem a teenagerům napsat, co je podle nich v životě podstatné. Dopisy si přečte nejen současná generace mladých. Vzpomínky, rady i momenty z historie budou uloženy i v Národní kronice.

Napsat dopis vnoučeti, ať už reálnému nebo imaginárnímu, má možnost každý senior v Česku. „Výzvu jsme dali veřejně, i když jsme primárně směřovali na seniorské kluby Senzační senior (Sensen). Otevíráme ale i možnost někomu dalšímu, kdo je starší šedesáti let a chtěl by tímto způsobem předat nějaké poselství,” říká vedoucí projektu Judita Matyášová (39).

Českou novinářku oslovily psycholožky z Varšavské univerzity, které projekt Dopis vnoučeti vymyslely. Chtěly zjistit, jestli seniory v Polsku, Německu a v Česku něco spojuje. „Cílem psycholožek je shromáždit dopisy a nějak je analyzovat. Já bych ale chtěla, aby dopisy byly doručeny těm, kterým jsou určeny, a to mladým lidem,” vysvětluje Matyášová, doktorandka Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Neboj se prát za sebe i za druhé 

Vilma Svobodová (71) z Loun směřovala dopis své sedmnáctileté vnučce Tereze. „Kočičko moje zlatá, žij a užívej si života. Bez alkoholu, drog, ale s dobrými přáteli. Neboj se prát za sebe a někdy i za druhé — slabší, nemohoucí. Pamatuj, lásky a zklamání patří k životu, jako chleba a sůl. Mamka je jen jedna na světě, i když má někdy kecy,” píše Svobodová. 

V dopise také vzpomíná na zlomové okamžiky české historie. „Prezident Klement Gottwald zemřel. Mnoho věcí jsem tenkrát nechápala a postupem doby jsem si vše v hlavě srovnala. V té době se psaly dějiny krví a nikdo nic nesměl,” píše. Organizátorky se nejvíce obávaly, že senioři celý význam projektu pochopí jako impuls k sepsání svých vzpomínek. To se ale nestalo. „Nejde o to, sepsat svůj desítky let dlouhý život, ale najít v něm zlomové momenty, které dotyčného posílily. Čím si myslí, že by to mohlo právě mladé lidi inspirovat,” popisuje Matyášová. 

Není nikdo, kdo by poslouchal 

Někteří ze seniorů věnovali svůj dopis imaginárnímu dítěti. Patří k nim i Jiří Bárta (70) z Ostravy, který vlastní vnouče nemá. „Můj milý vnoučku/má milá vnučko, píši Ti v roce 2019 a nevím, jestli se vůbec někdy dočkám tvého narození. Pokud přece jen, tento můj dopis si sám(a) přečteš až ve své dospělosti a to tady už určitě s tebou nebudu,” píše Bárta. Tento typ psaní může působit smutně a trochu zklamaně. Díky projektu se ale i takové vzpomínky dostanou ke svým čtenářům. „Senioři by rádi někomu něco předali, ale není nikdo, komu by to mohli říct,” říká Matyášová. Dopis tak pro ně může být dalším pokusem, jak navázat kontakt se světem.

Ve svém dopise Bárta popisuje zrod rodinné kroniky, svá životní rozhodnutí, a celé své vyprávění doprovází mnoha příslovími a citáty. „Pokud dočteš, moje vnučko/můj vnuku, mé psaní až do konce a otevřeš si naší rodinnou kroniku, tak bych si po dočtení přál, abych se i já stal tvou hezkou vzpomínkou. A pokud se i ty ujmeš pokračování v jejím vedení, rád Ti seshora poděkuji,” zakončuje dopis Bárta. 

Dopisy na Instagramu

Od konce února se do výzvy zapojily desítky seniorů. Do uzávěrky, která je vypsaná na 17. března, chtějí organizátorky získat alespoň stovku dopisů. Následně by tato psaní chtěly zajímavým způsobem prezentovat mladé generaci. „Mladí jsou orientovaní na Instagram a tak bychom se rády spojily s různými osobnostmi, které na této sociální síti vystupují. Mnozí z nich podporují právě aktivity Sensenu, Konta bariéry a Charty 77,” popisuje Matyášová. Zároveň by tyto osobnosti mohly být součástí diskuzí, které se budou konat na podzim v regionálních klubech Sensenu. V nichse sejdou autoři dopisů s dětmi a teenagery.

Všechny dopisy budou zároveň uloženy v takzvané Národní kronice. Ta vznikla ve spolupráci Nadace Charty 77 a Národního muzea. Jejím cílem je vytvořit největší archiv vzpomínek na události každodenního života. 

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Generace20
+
Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Bude mít Slovensko v čele ženu? Zuzana Čaputová boduje hlavně u mladých

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

08. 03. 2019

Ještě před třemi měsíci znal jméno Zuzany Čaputové jen málokdo. Dnes je právnička a občanská aktivistka horkou favoritkou na prezidentský post. O jeho obsazení se bude poprvé rozhodovat 16. března a případně ještě v druhém kole o 14 dní později. Výhrou Čaputové by Slovensko získalo liberální prezidentku a zároveň první ženu v čele středoevropského státu. Dosavadní prezident Slovenska Andrej Kiska se rozhodl znovu nekandidovat, jako svoji nástupkyni ale podpořil právě Čaputovou.

I přesto, že není v politice kovaná a donedávna byla takřka neznámá, mladé lidi přitahuje. Podle průzkumu agentury AKO z konce února je Zuzana Čaputová (45) s 53 procenty v čele žebříčku kandidátů na post slovenského prezidenta. „Když měl nastupovat Kiska, skoro nic jsem o něm nevěděla, jako o Čaputové doteď. Ale náš současný prezident nám udělal skvělé jméno ve světě a mimo jiné právě tuto kandidátku podporuje. Možná i proto je to pro mě nějaký indikátor podpořit právě Čaputovou,“ říká Slovenka Zuzana Páleníková (25),která studuje na Univerzitě v Bratislavě.

Prezidentka, která chce sjednocovat

Vystudovaná právnička je známá především občanskou angažovaností. Téměř čtrnáct let se pokoušela prosadit uzavření skládky odpadu v Pezinku. Je místopředsedkyní neparlamentní strany Progresívne Slovensko, podporuje adopci dětí homosexuálními páry a snaží se sjednocovat lidi. Její heslo zní: „Postavme se zlu, spolu to dokážeme.“ A právě to části mladých imponuje. „Myslím, že dokáže naší zemi posunout lepším směrem. Líbí se mi její názory. Říká, že je ideální, když má dítě otce i matku. A než aby vyrůstalo v ústavu, je lepší, aby si ho vzal do péče homosexuální pár. A to jsou věci, které konzervativní Slovensko potřebuje, aby se mohlo rozvíjet,“ říká Slovenka Martina Kráľovská (21), která v Česku studuje žurnalistiku.

Čaputové nahrává i fakt, že v ní Slováci, otrávení skandály, vidí šanci na zlepšení situace v zemi. „Její preference jsou produktem vyhrocené atmosféry posledního roku, kdy velká část slovenské společnosti přijímá schéma boje dobra se zlem. Na straně dobra stojí iniciativa Za slušné Slovensko a lidé na náměstích, zatímco zlo jsou korupce a organizovaný zločin,“ říká politolog Vladimír Hanáček. Čaputová podle něj stojí v očích řady Slováků právě na straně dobra, působí věrohodně a jejím plusem je i velké charisma.

Rozvod jako antikampaň

Žena v čele země by byla novinkou nejen pro Slovensko, ale pro celou střední Evropu. „Myslím, že je u nás bohužel ještě stále dost konzervativních lidí a hlavně těch, kteří se nechají lehce ovlivnit negativní kampaní proti ženě. Ještě stále panuje názor, že by žena na takto vysokém postu stát neměla,“ upozorňuje Kráľovská. Podle ní také některým lidem vadí, že je Čaputová rozvedená. To potvrzují i průzkumy. Z těch vyplývá, že starším lidé negativně vnímají jejíkomplikovaný život a nezkušenost v politice. „Nelíbí se mi, že je to takový umělý výtvor, o kterém před třemi měsíci nikdo nic netušil, teda určitě nikdo z obyčejných občanů. Na druhou stranu se mi nelíbilo, jak na ni tlačili, aby se vzdala ve prospěch Mistríka,“ říká manažerka slovenského rádia Frontinus Blanka Ulaherova (58). 

Právě bývalý protikandidát Čaputové, vědec Robert Mistrík, z voleb nakonec odstoupil v její prospěch. Svým voličům doporučil volit Čaputovou hlavně proto, že se ztotožňuje s jejími názory. „Rezignace Mistríka jí pomohla, protože měl sice silnější politické ostruhy, ale chybí mu charisma a tah na branku,“ vysvětluje politolog Hanáček. Z ostatních 14 kandidátů může Čaputovou podle průzkumů ohrozit pravděpodobně už jen místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič (52), který kandiduje za hlavní vládní stranu Směr.

Průzkum agentury AKO, 27. – 28. února 2019, 800 respondentů.

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Generace20
+
Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Freestylových lyžařů je v Česku málo. Chybí zázemí, trenéři i odvaha

Generace20

Autor: Anna Žáková

07. 03. 2019

Přestat po sjezdovce jen jezdit, ale začít na lyžích různě skákat a zdolávat překážky si netroufne hned tak každý. Freestylovému lyžování se v Česku aktivně věnuje jen pár desítek lidí. Důvodem je nejen náročnost sportu, ale i malé zázemí a nedostatek snowparků.

Freestylové lyžování je v Česku stále okrajovým sportem. Každý rok na českých závodech startuje jen omezený okruh jezdců. I na mistrovství České republiky ve slopestylu, tedy jízdě ve snowparku přes překážky a skokánky, má do Pece pod Sněžkou letos v březnu dorazit maximálně 35 závodníků. „Freestyle nemá na českých sjezdovkách dlouhou tradici, takže o něm většina lidí zatím ani moc neví,“ vysvětluje organizátor závodů a několikanásobný mistr České republiky Roman Dalecký. Důsledkem je, že v Česku už několik let závodí stále ti samí lidé a každou zimní sezónu se na turnajích objeví maximálně dva noví jezdci. Freestylovému lyžování v Česku podle Daleckého chybí hlavně dobré zázemí. „V celé republice je jen pár kvalitních snowparků, tedy míst s nejrůznějšími překážkami a skokánky,“ vysvětluje Dalecký. Lyžaři tak mohou naplno trénovat jen v Deštném v Orlických horách, ve Vítkovicích a v Peci pod Sněžkou.

Kreativita na sjezdovce

V blízkém zahraničí je situace lepší. „Například v Rakousku jsou dobře vybavené snowparky prakticky v každém lyžařském středisku,“ popisuje Petr Křivánek, který se freestylovému lyžování věnuje třináct let. V Česku mají lidé k freestylu i odlišný přístup. „Když se u nás učí děti lyžovat, učí se jen na sjezdovce. V jiných zemích instruktoři berou začátečníky právě i do snowparků a učí je tam malé skoky a zdolávání překážek. Už od dětství tak lyžařům vštěpují nějakou kreativitu, aby jen nejezdili nahoru a dolů na sjezdovce,“ říká Křivánek.

Dalším důvodem, proč se lidé do freestylu na lyžích příliš nehrnou, je potřebné vybavení. Ke zdolávání překážek a skokánků jsou potřeba speciální pružné lyžese zvednutou patkou, díky které může lyžař jezdit i pozadu. „Spousta lidí si myslí, že s takovými lyžemi se nedá jezdit normálně po sjezdovce. To je ale nesmysl, což lidé často nevědí. A tak se takové lyže zdráhají koupit sobě nebo svému dítěti a ke skokům nebo překážkám se vůbec nedostanou,“ vysvětluje další z freestylových lyžařů Ondra Beneš.

Strach z pádu odradí

Aby jezdci v závodech uspěli, musí zdolat nejrůznější překážky. Například bedny a zábradlí, skoky s odrazy popředu a pozadu, s chycením lyží a rotací doprava i doleva. I technická a fyzická náročnost a krkolomné triky spoustu lidí od tohoto sportu odradí ještě před tím, než jej vůbec zkusí. „Často se také stává, že se někdo konečně odváží. Neví ale, jak jednotlivé triky správně provést, spadne, namele si a už to zkoušet nechce,“ říká Dalecký.

Rozvoji této disciplíny by pomohlo nejen více snowparků, ale i zkušení trenéři. „V současné době se snažíme získat od lyžařského svazu a z dotací peníze, abychom mohli platit trenéry, kteří by se věnovali talentovaným dětem,“ popisuje Dalecký. V lyžařských střediscích se snowparky také zkušení jezdci často pořádají freestylové kurzy i pro začátečníky. „Freestylerů na lyžích tak přibývá. Jde to ale neskutečně pomalu, u tohoto sportu vydrží opravdu málokdo,“ dodává Dalecký.

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Generace20
+
Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Každý rok přijdou pod sněhem o život desítky lidí. Mnohdy doplatí na svoji lehkomyslnost

Generace20

Autor: Jiří Charvát

07. 03. 2019

S příchodem jara roste počet lavin. Jen během února zasypaly v Evropě desítky lidí. Mezi nejrizikovější oblasti starého kontinentu patří Alpy, ale také Tatry na sousedním Slovensku. Od začátku ledna 2019 v evropských horách zahynulo pod sněhem více než 40 lidí, dva z nich byli Češi. Za pády lavin může nejen oteplení, které způsobuje tání sněhu, ale také neopatrní turisté.

Horská služba riziko lavin důsledně monitoruje. Přesto na ně ve výjimečných případech nemusí být lidé upozornění. Například ve švýcarských Alpách a ve slovenských Tatrách v únoru letošního roku spadly laviny, přestože byl v obou případech vyhlášen jen druhý nejnižší stupeň nebezpečí z pěti možných. U tohoto stupně se přitom nepředpokládá samovolné uvolnění velkých lavin. „Mohou být nevyzpytatelné. Nezáleží jen na venkovní teplotě, ale také na mnoha jiných faktorech, jako například na množství sněhové vrstvy, nebo na její struktuře,“ vysvětluje člen horské záchranné služby Radim Malý (36). Důležitá je i poloha a příkrost svahu. „Nejčastěji vznikají laviny na svazích, které mají sklon víc než 30 stupňů,“ dodává.

Lavinu často strhnou lyžaři

Právě proto je i s moderními technologiemi těžké odhadnout, kde lavina hrozí a kde ne. Konkrétně v Alpách se zatím daří snižovat počet lidských úmrtí v důsledku zavalení lavinou v obydlených oblastech. K tomu přispěly především kontrolované odstřely sněhu pomocí pečlivě rozmístěných naloží. V neobydlených místech je ale množství obětí každý rok jiné. Vyplývá to z výzkumu ResearchGate, který také uvádí, že v Alpách přijde v průměru každoročně pod sněhem o život přibližně sto lidí.

Nejčastěji mohou za pád lavin lidé. „Často se jedná o lyžaře, kteří praktikují takzvaný freeride (sjezd mimo vyznačené trasy pozn. red.). Ti najedou na větší množství sněhu, přetíží ho a strhnou tak lavinu,“ říká Malý. To potvrzuje i Slovák Miro Gajzura (26), který jezdí pravidelně freeride na lyžích ve slovenských Tatrách. Právě tam letos zahynuli dva lidé, včetně dlouholetého člena slovenské horské služby. „Vždy kontrolujeme web horské záchranné služby, než vyrazíme. Pokud hlásí lavinové ohrožení, tak akci rušíme,“ tvrdí Gajzura. Doporučuje taky vyhýbat se rizikovým oblastem, obzvlášť když svítí slunce a je bezvětří. V takovém případě je šance na vznik laviny podstatně vyšší.

Snažit se plavat kraula

Sníh často strhnou turisté a horolezci, kteří se vydávají mimo bezpečné stezky. Podle  záchranáře Malého by měli dbát na doporučení horské služby. Ti, kteří se vyhlášení rozhodnou ignorovat, by měli mít alespoň odpovídající vybavení. Základem je dobře zásobená lékárnička. Každý z členů výpravy by měl mít i takzvaný pípák, který může usnadnit hledání zasypaného pod lavinou. Nezbytná je také sonda, či skládací lopatka. Zachránit život mohou i lavinové airbagy, tedy speciální batohy, které se dají rychle nafouknout.

Pokud se člověk ocitne v bezprostředním ohrožení lavinou, doporučuje se několik postupů. Lyžař nemá zastavovat, ale pokusit se před lavinou ujet šikmo po svahu a dostat se tak do bezpečí. „V případě že člověk na lyžích stojí, už by se neměl pokoušet ujíždět. Místo toho by měl odepnout lyže, odhodit veškerou zátěž a snažit se na lavině plavat kraula. To samé platí i pro horolezce a turisty,“ vysvětluje Malý. Jedním dechem ale dodává, že by si lidé měli v první řadě rozmyslet, jestli má cenu se vydávat na svah i přes vyhlášené lavinové ohrožení.

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Generace20
+
Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightly

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

07. 03. 2019

Vtěsnat život francouzské spisovatelky Sidonii-Gabrielle Colette do jednoho filmu je nelehký úkol. Napsala padesát knih, vystupovala jako varietní umělkyně, měla milostné vztahy s muži i ženami a třikrát se vdala. V roce 1948 byla nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu. Zachytit aspoň část jejího života na filmové plátno se pokusil režisér Wash Westmoreland.

Snímek Colette: Příběh vášně jen v krátkosti nastíní dvacet let života slavné francouzské spisovatelky. Ve filmu vidíme proměnu mladé a naivní dívky v samostatnou a sebevědomou ženu, krize, které provází manželský vztah Colette a Vilarrse, nebo jak spisovatelka začíná projevovat zájem o ženy. Jednotlivá témata, u kterých by ale divák očekával, že jim režisér dá více prostoru, však náhle nahradí jiné. Jednou takovou pasáží je moment, kdy Vilarrs odveze Colette na venkovské sídlo, aby mohla psát druhý díl knihy. Když však psát odmítá, zamkne ji manžel do pokoje a neodemkne, dokud knihu nenapíše. Colette se sice rozčiluje, ale nakonec usedá k psacímu stolu. Náhle děj přeskočí o několik let dopředu a začíná nový příběh. 

Dvacet let za dvě hodiny

Film tak působí dojmem, že se režisér Wash Westmoreland snažil do snímku vtěsnat co nejvíce milníků ze života hlavní hrdinky. Jednotlivá témata však nedotáhl do konce a ukázal je spíše povrchně. Divák se tak nedokáže plně vcítit do role hlavní hrdinky. Nedozví se, co mladá Colette prožívala, když se dozvídala o nevěrách svého manžela. Ve filmu není ani ukázáno, jak na ni nahlížela tehdejší společnost, když se po pařížském nábřeží procházela v pánském obleku. Ženy na přelomu devatenáctého a dvacátého století nosily striktně jen šaty, nebo sukně a na ty, které se vymykaly těmto zvykům se lidé dívali skrze prsty. Některé věci si musí divák zkrátka domyslet po zhlédnutí filmu sám.

I přesto ale zanechá snímek pozitivní dojem. Velkou zásluhu na tom má herečka Keira Knightly, která se ujala hlavní role Colette. Ve svých třiatřiceti letech dokázala dokonale ztvárnit přerod její hrdinky z naivní šestnáctileté dívky do sebevědomé ženy. Jedním z nejpůsobivějších momentů ve filmu je také její monolog, ve kterém svému manželu vytýká prodej autorských práv na knihy o Claudine. Zde herečka dokonale ztvárnila silnou ženu, která se už nebála postavit svému manželovi. Keiru Knightly, kterou si pamatujeme z filmu Pýcha a předsudek nebo Anna Karenina, tak dokázala, že role sebevědomé ženy v dobových kostýmech jí zkrátka sedí. 

Nepřesné české titulky

Světovou premiéru měl snímek už v lednu, v českých kinech se promítá od 28. února. Zhlédnout film je možné s českým dabingem nebo titulky. U nich je na místě zdůraznit, že nejsou vždy přesné a vynechávají i některé fráze, které herci říkají. V originálním znění také bijí do uší francouzská slova, která občas zazní mezi angličtinou. Při sledování snímku působí ale spíše rušivě, než aby dokreslovaly atmosféru Francie.

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Generace20
+
Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

07. 03. 2019

Zbraň poprvé držela střelkyně Michaela Štenglová (23) v ruce už v šesti letech, ve kterých cílila na papírový terč vzduchovkou. Kdyby ale její otec závodně nestřílel, pochybuje, že by se dostala až ke střelbě loveckého parkúru. Je tak jednou z mála žen, které se tomuto sportu v České republice věnují.

Co je při střelbě nejdůležitější?

Rozhodně uvědomit si, že člověk nestřílí pro výsledek, ale sám pro sebe. Po prvních úspěších jsem na sebe měla větší nároky. Jakmile jsem ale začala přemýšlet o tom, že chci mít lepší výsledky, tak se nedostavovaly. Proto je důležitá psychika. Techniku se člověk naučí, ale samotné střílení je o hlavě. Terče musím vymyslet předtím, než se postavím na stanoviště. Pak je hlavní si správně stoupnout, dát dobře hlaveň zbraně a vypnout hlavu. Střílím tělem, a proto je důležité všechno nechat na něm. Jakmile začne hlava nad něčím přemýšlet, je konec.

Přivede vás střílení na jiné myšlenky?

Určitě. Všechno právě odsunu a jsem v tu chvíli myšlenkami jenom na střelnici. Nic nechci řešit. Je to asi jediný místo, na kterém jsem schopná mít celý den mobil v autě a podívám se na něj až večer na hotelu. Paradoxně ale přijedu po celovíkendovém závodě domů unavená. Když střílel jen táta a vracel se v tomhle stavu domu, nevěřila jsem, že může být tolik unavený. Když jsem zažila psychický, ale i fyzický nápor, zjistila jsem, že lovecký parkúr není úplně snadný sport. Za víkend dostanu kolem 300 zpětných ran do ramene od zbraně a několikrát jsem měla „štěstí” na střílení v extrémních horkách. Trávím ale čas s lidmi, které mám ráda a všichni střílíme proto, že nás to baví.

Michaela ŠtenglováPochází z Dnešic na Plzeňsku. Její otec Jiří Štengl založil střelecký klub Cinderella Dnešice, kterého je členkou. Od patnácti let střílí závodně a ze soutěží má také zkušenosti jako rozhodčí. Je několikanásobnou mistryní České republiky v loveckém parkúru a na mistrovství světa se v této disciplíně nejlépe umístila na 11. místě. V roce 2018 vyhrála mistrovství Evropy v Itálii v lovecké kombinaci.

Jaké to je být v komunitě střelců jedna z mála žen, které v České republice střílí?  

Jsme jedna velká rodina a je to jedno z míst, kde se cítím nejlépe. Vyrůstala jsem mezi samými chlapy a je s nimi pohoda. Když přecházíme z jednoho střeleckého stanoviště na druhé, vždycky je sranda, navzájem se podporujeme a chlapi mi vždy řeknou všechno na rovinu. Přijde mi, že naopak ženy občas řeší naprosté hlouposti.

Například?

Třeba to, jestli jsem přišla na střelnici nenamalovaná nebo jaké mám na sobě oblečení. Nejdřív jsem si myslela, že vzhled nemůže ovlivnit výkon. Při střílení je ale hodně důležité sebevědomí a jestli se člověk cítí dobře. A když se na mne bude nějaká holka špatně koukat, tak ho vysoký mít nebudu. Podle mne i proto nestřílí ženy tak dobré výsledky jako muži, protože kromě samotného střílení ještě řeší spoustu věcí okolo. Muži u střílení většinou nepotřebují vypadat dobře. V Čechách je ale střelkyň málo a navzájem se podporujeme.

A na mezinárodních soutěžích je mezi střelkyněmi rivalita?

Rivalita je v každém sportu a hlavně na mezinárodních závodech si na „kamarádky“ s ostatními holkami moc nehrajeme. Dokud jsem nebyla na předních příčkách, nikdo mě neřešil. Až poté, co jsem skončila druhá na mistrovství Evropy v lovecké kombinaci, tak na mě byla na dalších závodech upřena větší pozornost. Řešilo se například, jestli moje zbraň splňuje podmínky soutěže.

Ovlivnilo to i výkon?

Psychicky jsem všechnu tu pozornost neunesla a absolutně jsem nezvládla nastřílet jednu položku závodu. Přestala jsem se soustředit na střílení a podvědomě jsem řešila jenom to, co si o mně kdo myslí. Přijde mi, že chlapi takové věci neřeší, ale ženy jsou nepřející. Když například vyhraje kdokoliv v mužské kategorii, tak mu všichni blahopřejí a vypadají, že mu výhru přejí. Ženy jsou oproti tomu velké rivalky a vražedně po sobě koukají. Myslím si, že neumí unést prohru.

Podporujete se navzájem s otcem ve střelbě?

Občas spolu střílíme ve skupině, často se hecujeme, motivujeme se a radíme si, jakým způsobem terč trefit. Někdy se mi povede ho přestřílet, ale rozhodně to není pravidlem. Nejsme ale rivalové, táta se tomu směje a říká, že mládí má jít vpřed. Je rád, že se mi daří.

Otec vás ale netrénuje. Proč?

Když jsem začala střílet, byl lovecký parkúr v České republice krátce. Každý ze střelců si musel najít sám svůj styl a můj táta nebyl typ člověka, který by mi vysvětlil, jak na to. Naprosté základy mě proto naučil střelec František Hondl a poté jsem začala jezdit pravidelně na závody. Na nich jsem byla ve stejné skupině s několikanásobným mistrem České republiky v loveckém parkúru Pavlem Zázvorkou, který mě na nich současně začal také trénovat.

Lovecký parkúrJe disciplína, při které se sestřelují asfaltové terče ve volné přírodě. Oproti střeleckým olympijským disciplínám trapu a skeetu, přechází střelci na jednotlivá stanoviště, která jsou od sebe vzdálená tak, aby z jednoho nebylo vidět na druhé. Často se nachází na loukách, na skalách a v lesích. Zbraň střelci nahazují do ramene až při spatření terčů, které létají ve vymezeném prostoru v různých kombinacích od střelce, ke střelci, zprava nebo zleva a simulují pohyb zvěře.

Trénujete pouze na závodech. Není to málo?

Parkúroví střelci nemají moc času ani možností trénovat. V České republice je pouze jedna střelnice na Vráži ve Středočeském kraji, která má stacionární vrhačky asfaltových holubů, které se nemusejí rozestavovat na stanoviště. V Dnešicích jsem občas s pár vrhačkami střílela v rámci tréninku alespoň objem terčů, který střílím na závodech. Nejpřínosnější pro mne ale bylo účastnit se každý víkend závodů, při kterých mi Pavel Zázvorka řekl, co je dobře a špatně. Dodal mi sebevědomí a věřil, že mám talent a můžu mít dobré výsledky.

Dá se říct, že má člověk na střílení talent?

Z mého pohledu je talent o tom, že lidé musí pochopit, jak střílení funguje. Jsou střelci, kteří střílí přes patnáct let a pořád mají stejné výsledky a nedokáží se posunout dál. Řeší terče technicky a moc nad nimi přemýšlejí. Proto bych střelbu přirovnala třeba k tancování. Pokud se člověk naučí kroky, už na ně nemyslí a hýbe se automaticky. Poté záleží na provedení. A když střílím, tak se spolehnu na tělo, které už naučené pohyby dělá samo. Občas to ale nevyjde, proto potřebuji zapracovat ještě na tom, abych vždy vypnula hlavu.

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Generace20
+
Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Film Colette: Příběh vášně působí jednotvárně. Zachraňuje jej Keira Knightley

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

07. 03. 2019

Vtěsnat život francouzské spisovatelky Sidonii-Gabrielle Colette do jednoho filmu je nelehký úkol. Napsala padesát knih, vystupovala jako varietní umělkyně, měla milostné vztahy s muži i ženami a třikrát se vdala. V roce 1948 byla nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu. Zachytit aspoň část jejího života na filmové plátno se pokusil režisér Wash Westmoreland.

Snímek Colette: Příběh vášně jen v krátkosti nastíní dvacet let života slavné francouzské spisovatelky. Ve filmu vidíme proměnu mladé a naivní dívky v samostatnou a sebevědomou ženu, krize, které provází manželský vztah Colette a Vilarrse, nebo jak spisovatelka začíná projevovat zájem o ženy. Jednotlivá témata, u kterých by ale divák očekával, že jim režisér dá více prostoru, však náhle nahradí jiné. Jednou takovou pasáží je moment, kdy Vilarrs odveze Colette na venkovské sídlo, aby mohla psát druhý díl knihy. Když však psát odmítá, zamkne ji manžel do pokoje a neodemkne, dokud knihu nenapíše. Colette se sice rozčiluje, ale nakonec usedá k psacímu stolu. Náhle děj přeskočí o několik let dopředu a začíná nový příběh. 

Dvacet let za dvě hodiny

Film tak působí dojmem, že se režisér Wash Westmoreland snažil do snímku vtěsnat co nejvíce milníků ze života hlavní hrdinky. Jednotlivá témata však nedotáhl do konce a ukázal je spíše povrchně. Divák se tak nedokáže plně vcítit do role hlavní hrdinky. Nedozví se, co mladá Colette prožívala, když se dozvídala o nevěrách svého manžela. Ve filmu není ani ukázáno, jak na ni nahlížela tehdejší společnost, když se po pařížském nábřeží procházela v pánském obleku. Ženy na přelomu devatenáctého a dvacátého století nosily striktně jen šaty, nebo sukně a na ty, které se vymykaly těmto zvykům se lidé dívali skrze prsty. Některé věci si musí divák zkrátka domyslet po zhlédnutí filmu sám.

I přesto ale zanechá snímek pozitivní dojem. Velkou zásluhu na tom má herečka Keira Knightley, která se ujala hlavní role Colette. Ve svých třiatřiceti letech dokázala dokonale ztvárnit přerod její hrdinky z naivní šestnáctileté dívky do sebevědomé ženy. Jedním z nejpůsobivějších momentů ve filmu je také její monolog, ve kterém svému manželu vytýká prodej autorských práv na knihy o Claudine. Zde herečka dokonale ztvárnila silnou ženu, která se už nebála postavit svému manželovi. Keiru Knightley, kterou si pamatujeme z filmu Pýcha a předsudek nebo Anna Karenina, tak dokázala, že role sebevědomé ženy v dobových kostýmech jí zkrátka sedí. 

Nepřesné české titulky

Světovou premiéru měl snímek už v lednu, v českých kinech se promítá od 28. února. Zhlédnout film je možné s českým dabingem nebo titulky. U nich je na místě zdůraznit, že nejsou vždy přesné a vynechávají i některé fráze, které herci říkají. V originálním znění také bijí do uší francouzská slova, která občas zazní mezi angličtinou. Při sledování snímku působí ale spíše rušivě, než aby dokreslovaly atmosféru Francie.

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Generace20
+
Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Dočkalův návrat trápení Sparty nevyléčí. Řešení je třeba hledat jinde

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

06. 03. 2019

Klopýtající fotbalovou Spartu by měl spasit záložník Bořek Dočkal. Rudý dres znovu oblékl na konci února po dvou letech působení v čínském klubu Che-nan Ťien-jie, kam ho v únoru 2017 Sparta prodala za 230 milionů korun. Vedení Sparty i její fanoušci si od Dočkalova návratu na domácí půdu slibují mnoho. Budoucnost klubu ale nezávisí na jediném, byť sebelepším hráči.

Kdysi dominujícímu českému klubu už dlouho chybělo něco, co by ho povzbudilo. Ofenzivní záložník Dočkal do mužstva dobře zapadl a vnesl do něj novou naději. Sparta konečně získala tvůrce hry, který to s týmem umí. Dočkal v posledních duelech s Baníkem Ostrava a Slovanem Liberec přispěl k výhře svého týmu dvěma asistencemi. Mohlo by se proto zdát, že jsou na obzoru lepší časy. Příchod jednoho hráče ale mužstvo nespasí. Neplatí slova písničky z dětského pořadu „znáte Bořka, všechno spraví“.

Sparta se potýká s problémy dlouhodobě. V létě po příchodu staronového trenéra Zdeňka Ščasného přišla naděje, která zase rychle zhasla. Z devatenácti ligových zápasů Sparta devětkrát vyhrála, pětkrát prohrála a pětkrát remizovala. Hráči na hřišti působili rozháraně, jako by nevěděli, co mají dělat. Tento katastrofický scénář začal psát už italský trenér Andrea Stramaccioni. S chaotickou hrou, již předváděla, se Spartě kolo od kola jen dále vzdaloval titul.

Jak se opakovaně potvrzuje, jen otevřená peněženka majitele klubu Daniela Křetínského nestačí. Chybí smysluplná a funkční vize a ti, kdo ji dokáží naplnit. Sázka vedení na zahraničního trenéra Stramaccioniho, který s sebou přivedl jedenáct nových hráčů celkem za půl miliardy korun, nevyšla. Či spíše – Křetínského sen vybudovat silné mezinárodní mužstvo dopadl jako Titanic. Sázka na Ščasného taky nevypadá přesvědčivě. I když se Křetínskému v jiných oblastech byznysu (převážně v energetice) daří, jeho srdcová záležitost, fotbalový klub, upadá. Sparta potřebuje vyhrávat a sbírat tituly. Naposledy ovládla českou ligu před pěti lety. Časy, kdy stála na výsluní českého fotbalu, dávno pominuly a od té doby, jako by ji pronásledovalo prokletí. Pokud se Sparta s dalšími „novými časy“ nevzpamatuje, je otázkou i to, zda majitele klubu neomrzí stále dotovat klub, který si na sebe nedokáže svými výkony vydělat.

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Generace20
+
Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Mladí řeší, jak bydlet za normální peníze

Generace20

Autor: Kristýna Stoklásková

02. 03. 2019

Najít dostupné bydlení, ať už ke koupi nebo na pronájem, je v posledních letech v Česku problém. Málo se staví, nájmy i ceny bydlení stále rostou. A problém neřeší ani Program pro mladé, systém nízko úročených půjček, který vloni spustila vláda.

Manželé Slováčkovi z Prahy (25 let) si raději místo státní půjčky vzali hypotéku. „Hlavním důvodem je to, že jsme neměli finance nad rámec půjčky. Kupovali jsme byt a potřebovali jsme financovat úvěrem co nejvyšší částku. Řešit žádost nám přišlo zbytečně zdlouhavé a dva úvěry, na maximální částku od státu a zbytek v bance, jsme nechtěli,“ říká Lucie Slováčková. 

Bytů je na trhu málo

S manželem měli štěstí, že byt vůbec sehnali. I tam, kde lidé peníze na nákup mají, je problém vůbec nějaký byt či dům ke koupi najít. „K našemu bydlení jsme přišli jako slepí k houslím. Když nám bylo 21 let, pronajali jsme si byt, za rok jsme měli svatbu a po dvou letech bydlení v nájmu nám paní majitelka řekla, že byt chce prodávat. Měli jsme štěstí. Jsou to dva roky, co máme hypotéku,“ vysvětluje Slováčková.

Státní program pro mladéStát se rozhodl pomoci mladým v situaci s financováním bydlení. Prostřednictvím Státního fondu rozvoje bydlení (SFRB) poskytuje od srpna 2018 výhodný úvěr Program pro mladé na pořízení nebo zkvalitnění bydlení pro manželské nebo registrované páry do 36 let a lidi s dětmi do 15 let. Půjčka na bydlení je s výhodným úrokem jedno procento a splatností 20 let, ve výjimečných případech až 25 let. Program pro mladé je kontinuální projekt a každý rok se obnovuje.

A problém je i s nájmy. V Praze v roce 2018 meziročně vzrostlo průměrné nájemné bez poplatků o tři procenta. Za poslední dva roky ale stouplo téměř o pětinu. Většina mladých proto svou bytovou situaci řeší spolubydlením nebo zůstávají u rodičů a šetří na první zálohu hypotéky.

Špatně dostupné bydlení je i v řadě dalších měst a krajů v Česku. Státních a obecních bytů je málo, řešením by podle expertů bylo, kdyby schvalování stavebního povolení netrvalo tak dlouho a stavělo se rychleji. „Pomoc od státu bych také očekával formou výstavby vlastního bydlení, které by bylo nájemní, a které by ulehčilo start do života právě mladým rodinám,“ citovala ČTK hypotečního specialistu Chytrého Honzy Daniela Horňáka.

Hypotéky stále vedou 

„Dokud budou peníze, program státních půjček poběží dál s cílovou částkou jedné miliardy na každý rok,“ slibuje ředitel odboru politiky bydlení ministerstva pro místní rozvoj Jiří Klíma. Podle Lukáše Kovandy, hlavního ekonoma investičních fondů Czech Fund, je ale tato půjčka jen kapka v moři. „V letošním roce si zatím Češi sjednávají hypotéky v průměrném měsíčním objemu 17,45 miliardy korunu. Za jediný měsíc tak na hypotéky jde takřka 27krát více peněz, než je ve zmíněném programu státních půjček přiděleno pro celý rok,“ řekl Kovanda pro ČTK.

Lucie Slováčková sice uznává, že se stát snaží aspoň něco dělat, ale i podle ní tento finanční program na nákup bytu nestačí a většina lidí se stejně musí obrátit na banky. „Podle mě by se mělo více stavět, aby lidé měli kde bydlet za rozumné peníze. Mojí generaci tuto situaci nezávidím,“ konstatuje Slováčková.

Z celkových statistik SFRB pro rok 2018 vyplývá, že nejvíce žadatelů státní půjčky chtělo modernizovat bydlení.

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Generace20
+
Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Na ostrově Tenerife se dá strávit deset dní za šest tisíc korun. O zážitky není nouze

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

02. 03. 2019

Na Kanárské ostrovy se lidi často jezdí ubytovat do luxusních hotelů se službami all inclusive. Student s omezeným rozpočtem si takovou dovolenou dovolit nemůže. Skvělé zážitky se ale "na Kanárech" dají pořídit i za pár tisíc korun.

V únoru je na Tenerife moře ještě dosti studené, ale i to má dost výhod. Není tam tolik turistů, příroda je ale krásná celoročně a celá dovolená tu dá pořídit levně. Ostrov je tak malý, že se dá přejet autem do dvou hodin. Pěšky je to ale podstatně náročnější. Student s omezeným rozpočtem takový problém řeší jednoduše – stopováním. 

„V jednom průvodci jsem četla, že na Kanárech se stopuje v průměru osm minut,“ říká mi kamarádka Bára, s níž jsem na Tenerife v únoru vyrazila. Tohle pravidlo se nám brzy potvrzuje. Někdy stopujeme třeba čtvrt hodiny, jindy zase jen minutu. A to i když nám hned na začátku dovolené místní tvrdí, že lidé na Tenerife moc stopaře příliš neberou, protože se bojí. Říkají i to, že je tu zakázáno stanovat. Policie to podle nich hlídá a trestá přísnými pokutami.

Dlouhá bílá peřina 

Časem sice poznáváme, že na odlehlé pláži daleko od města se spát dá. Později ale přeci jen raději hledáme levná ubytování pod střechou. Tím se nám cena za dovolenou o něco zvyšuje. Pěšími túrami a stopem prozkoumáváme ostrov křížem krážem. S ohledem na počasí, které je na Tenerife velmi proměnlivé, si plány na výlety děláme vždy až ráno.

Jedním z nich je výšlap na sopku Pico del Teide (3718 m. n. m.). Na kopec, který se tyčí uprostřed malého ostrova, se dá vyjet lanovkou, my ale jdeme pěšky. Přespáváme v hostelu pod vrcholem sopky, protože chceme s dalšími šedesáti přespávajícími pokořit vrchol při východu slunce. Oblečené v bundě a termoprádle s čelovkou na hlavě a s osmnácti kilovou krosnou na zádech se ráno po dvouhodinové cestě dostáváme nahoru. Tam na některých místech vyvěrá síra, jejíž zápach se sebe smývám ještě dva dny. Před námi je slunce, které se dere z mraků vypadajících jako nekonečně dlouhá bílá peřina. Na druhé straně vidíme stín sopky promítnutý světelnými paprsky na moře či mraky. Tento nádherný okamžik si chceme zaznamenat, při focení nám ale mrznou ruce, a tak foťáky zase rychle uklízíme. 

Deset za šestku 

Náš low cost je výlet plný zážitků, ale i ovesných kaší, müsli tyčinek, čínských polévek a těstovin s omáčkou z pytlíku. Obědy kvůli pěším túrám vypouštíme, o to víc se radujeme ze snídaní a večeří. Výhody to má hned dvě. Za jídlo moc neutratíme a navíc do Česka přijedeme o pár kilo lehčí. Ušetřily jsme i za letenky. Na cestách na ostrov a zpátky trávíme dohromady dva dny, během kterých několikrát přesedáme do autobusů a letadel. Cesta nás ale vyšla na pouhých 3203 korun. A konečný rozpočet nám ukazuje 6000 korun za osobu. 

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Generace20
+
Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Moderních pětibojařů přibývá. Vyplácí se spolupráce s jinými sporty

Generace20

Autor: Jiří Lizec

02. 03. 2019

Výsledkové listiny z několika posledních sezón dokazují, že v českém moderním pětiboji vzrostl počet mladých závodníků až o desítky procent. Za tímto nárůstem je například spolupráce s plaveckými a běžeckými kluby.

Moderní pětiboj nepatří mezi masové sporty. I tak ale pouhých 180 závodníků v roce 2013 varovalo pětibojařský svaz, že sport v Česku vymírá. Organizace proto začala hledat cestu, jak spolupracovat s dalšími kluby – třeba běžci nebo plavci. A v loňské sezóně už se počet registrovaných závodníků zdvojnásobil. „V posledních letech se zvyšuje konkurence na závodech ve všech kategoriích. Dříve jsem soupeřil se stále stejnými lidmi, teď se pokaždé objeví někdo nový,“ říká pětibojař Adam Koželuh (17). Ten ještě před dvěma lety stál na stupních vítězů v juniorské kategorii Českého poháru, loni už nestačil ani na první desítku.

Vznik moderního pětibojeModerní pětiboj je uměle vytvořený sport, vymyslel ho baron Pierre de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her. Jeho hlavní myšlenkou je ukázat schopnosti, které by měl mít každý bojovník. Tedy umět šermovat, střílet, plavat, běhat a jezdit na koni.

Českému svazu moderního pětiboje se osvědčila zejména spolupráce s plaveckými kluby. „Pamatuji si, jak přišla dcera Karolína domů z plaveckého tréninku s tím, že začíná dělat moderní pětiboj. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. Trenéři mi vysvětlili, že se bude zakládat oddíl moderního pětiboje a děti z plavání do něj mohou bez problému přejít. Dokonce dcera dělala nějaký čas oba sporty zároveň,“ popisuje svou zkušenost Jana Křenková, matka juniorské reprezentantky v moderním pětiboji.

Jezdectví až nakonec

V moderním pětiboji se jednotlivé disciplíny přidávají postupně. Nejmladší kategorie do jedenácti let závodí pouze v plavání a běhu. Po dvou letech se přidá střelba a následně také šerm. Kompletní moderní pětiboj, včetně jízdy na koni, si závodnici vyzkouší až v osmnácti letech. „Začínal jsem se závodním plaváním a postupně jsem se dostal až k modernímu pětiboji. Nejvíce mě lákala střelba. Byl to takový adrenalin, zastřílet si z opravdové zbraně,“ popisuje své začátky Koželuh.

Rodiče postupné přidávání disciplín vítají. „Nabalování jednotlivých disciplín je fajn. Děti si tak osahají sporty postupně. Do ruky se jim dostane zbraň až ve chvíli, kdy mají sílu a schopnost s ní správně manipulovat,“ popisuje otec dvou závodníků Petr Míka (44). Začínajícím závodníkům tak obrazně stačí plavky a kraťasy. S ostatním vybavením pomáhá začínajícím závodníkům pětibojařský svaz, který ho do oddílů půjčuje. „Oddíly mají spoustu erárního vybavení, není tedy potřeba hned od začátku investovat do těch nejdražších věcí,“ dodává Míka. Svaz tak chce ukázat, že oproti očekávání řady rodičů nemusí jít o nijak drahý sport.

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Generace20
+
Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Studenti se na Erasmu ve Francii nebojí. Stávky žlutých vest je od pobytu neodrazují

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

02. 03. 2019

Nekončící protesty „žlutých vest“ a demonstrace ve Francii zasahují i do života českých studentů, kteří do země jezdí v rámci studijního programu Erasmus. Kromě zkoušek a učení se musejí potýkat i s neustálými stávkami, které například komplikují dopravu. Navzdory tomu, i přes dřívější teroristické útoky, se většina českých studentů ve Francii cítí bezpečně.

Cesta, která by normálně trvala přes hodinu po dálnici, náhle zabrala kvůli stávkám čtyři hodiny kostrbaté jízdy po okresních silnicích. „Stávky začaly v sobotu 17. listopadu velkou blokádou silnic a dálnic. Mohu potvrdit, že to příjemné nebylo, protože jsem tu zrovna měl návštěvu z Prahy a měli jsme půjčené auto,“ vypráví student pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (UK) Pavel Šíp (23), který je teď na Erasmu ve městě Amiens. Velkým tématem ve Francii je totiž hnutí žlutých vest, které protestuje od listopadu 2018 proti rostoucím cenám pohonným hmot a zdražujícím se životním nákladům. K demonstrantům se nyní přidali i radikálové, kteří požadují mimo jiné odstoupení prezidenta Emmanuela Macrona.

Protesty jako každodenní rutina

I když se hnutí žlutých vest přeci jen zvyklostem vymyká, ve Francii jsou stávky poměrně běžná věc. Život zahraničních studentů ovlivňují nejčastěji dopravními komplikacemi. „Francouzi jsou národ, který pořád stávkuje. Za tu dobu, co jsem byla v Rennes, což je malé město, jich tam bylo mnohem víc než v celé Praze za celý rok. Často se mi stávalo, že měl školní autobus zpoždění, protože byla někde nějaká stávka,“ vzpomíná studentka VŠE Kateřina Cagalová (24).

Mediální obraz Francie působí ale mnohem nebezpečněji než jak vypadá skutečnost přímo na místě. Studenty na Erasmu  stávky neodrazují a v zemi se nebojí. „Na žluté vesty se přilepili všichni radikálové, kteří chtějí vše ničit a zapalovat, proto to na začátku vypadalo trochu děsivě. Teď jsou demonstrace kontrolované a chodí na ně čím dál méně lidí,“ líčí Šíp a dodává, že místní jsou protesty spíše otrávení. Ti, kteří znají situaci ve Francii pouze z televize, ale strach přiznávají. „Nevím, jaká je tam situace nyní. Občas ale sleduji dění na internetu a do Francie bych se bála. Vím, že se podobné situace mohou stát i jinde, ale je to menší pravděpodobnost,“ říká studentka Univerzity Karlovy Lenka Peprníková (21).

Národnostní rozdíly na školách

Kromě demonstrací čeští studenti potýkají sledují i další problémy. Jedním z nich jsou rasistické předsudky. „Francie je podle mě obecně bezpečná, jezdím tam ráda. Mezi studenty se ale víc než stávky dlouhodobě řeší rozličnost kultur,“  říká Cagalová. Ona sama přitom setkávání s lidmi z jiných zemích vnímá pozitivně. Na hodinách opakovaně spolupracuje vnárodnostně namixovaných týmech a dokonce studenti mají i speciální prezentace, aby se dozvěděli o zvycích a tradicích jiných kultur. „Co mě tady opravdu netěší je vlna antisemitismu. Myslím, že už se o tom mluvilo i ve zprávách v Česku. V kuchyňce na koleji máme mapu světa se všemi vlajkami a někdo jich pár vystříhal. Mimo Rusko a KLDR je vystřižená taky vlajka Izraele,“ líčí Šíp. Souhlasí ale, že se univerzita snaží předsudky odstranit a na hodinách se o rozdílnosti kultur také učí.

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Generace20
+
Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Levnější data a volání jsou pro Čechy stále v nedohlednu. Pomoci by mohl čtvrtý operátor

Generace20

Autor: Petra Macháčková

28. 02. 2019

Nedávný výrok ministryně obchodu a průmyslu Marty Novákové o mobilních datech v Česku znovu rozpoutal veřejnou debatu o cenách tuzemských operátorů. Z mezinárodních srovnání vyplývá, že Češi mají jedno z nejdražších volání. Podobně jsou na tom v Evropě jen lidé ve Španělsku nebo nebo Nizozemsku.

Politici slibují levnější data a volání už více než dva roky, přesto ale Česká republika nadále kraluje žebříčkům zemí s nejdražšími daty a voláním. Bývalý předseda vlády Bohuslav Sobotka před dvěma lety sliboval levnější mobilní data a připojení, ale nic se nezměnilo. Podobně změnu nyní slibuje současný premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš a další politici. 

Podle loňského průzkumu americké společnosti Strategy Analytics pro Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj  mají Češi jednoznačně nejdražší volání ze 37 zkoumaných států. Modelový příkladem je uživatel, který měsíčně uskuteční 100 hovorů, pošle 140 SMS zpráv a stačí mu data ve výši 0,5 GB. Taková služba vyjde například obyvatele JižníKoreji  šestkrát levněji než Čechy. „Podíl výdajů za telekomunikační mobilní služby byl v Česku loni o 60 % vyšší než průměr EU. Ve srovnání s Německem byl vyšší o 65 % a ve srovnání s Rakouskem dokonce o 90 %,“komentuje průzkum hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil.

Finanční zátěž pro studenty

Podobně na chvostu jsou na tom podle analýzy společnosti Point Topic Češi s mobilními daty a tarifními balíčky. Za jeden GB stažených dat prostřednictvím mobilní sítě LTE zaplatí nejvíce v Evropě. V průměru je vyjde na 146 korun (6,5 USD). Po Česku následuje už jen Španělsko a Nizozemsko s cenou přes pět dolarů. Naopak nejméně jeden GB stojí ve Finsku, Švýcarsku a Rakousku, a to kolem deseti centů. 

Vysoká cena za mobilní data, ale i za volání, je velkým problémem zejména pro mladé uživatele, kteří chtějí být neustále online. „Mám tarif za 400 Kč. Disponuji sice neomezeným voláním a SMS zprávami do všech sítí, ale data na měsíc mám jen okolo 200 MB. To ale spotřebuji velmi rychle, takže musím hojně vyhledávat wi-fi. Jinde ve světě bych za takovou cenu měl i stonásobek dat,“ uvádí student Lukáš Tomčal (22). O něco spokojenější jsou ti studenti, kteří si nemusejí výdaje za telefon platit sami. „Já jsem se svým tarifem spokojena. Mám neomezené volání, SMS zprávy a přibližně šest GB dat, a to mi stačí, ale připadá mi to za necelých 700 Kč hodně. V současné chvíli mi telefon platí rodiče, sama bych si to moc nemohla dovolit,“ přiznává studentka Lucie Loosová (20).

Ceny se liší napříč republikou

V průměru tuzemští uživatelé měsíčně za telefon zaplatí okolo 670 Kč. Ceny se také liší podle věkové kategorie. Důchodci za telekomunikační služby platí v téměř o 160 korun méně, než je český průměr. Rozdíl je také v lokalitě. „Nejvíce utrácí obyvatelé Prahy (750 Kč), středních Čech (740 Kč) nebo obyvatelé Karlovarského kraje (740 Kč),“ upozorňuje analytik České spořitelny Pavel Vaněček. V průměru nejnižší míru útraty mají lidé na Vysočině, kde za tyto služby uživatelé zaplatí méně než 600 korun měsíčně.

Podle expertů i podle politiků, kteří se nyní o téma mezi sebou přetahují, levnější data a volání Čechům zajistí až příchod nového operátora. Ten by se na trhu mohl objevit už začátkem příštího roku. Český telekomunikační úřad vypsal na letošní rok aukci o nové frekvenci, na kterých by se mohl zatím neznámý nováček usídlit.

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

Generace20
+
I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

28. 02. 2019

Na vlastní kůži poznala, jaké to je bojovat s Islámským státem. Kurdská novinářka Lína Issová sledovala válku v severoiráckém Mosulu z první linie. Devět měsíců ve městě pracovala jako fixerka pro zahraniční novináře, tedy jako někdo, kdo je dokáže dovést až na místo bojů, ale také zpátky. O své zkušenosti a vzpomínky se podělila s návštěvníky debaty, která byla součástí přehlídky filmů s blízkovýchodní tématikou Arabské noci. Ta se uskutečnila v pražském kině Lucerna třetí únorový víkend.

V Mosulu jste devět měsíců působila jako fixerka. Získávala jste kontakty, překládala a sbírala informace pro zahraniční novinářeBylo pro vás, jako pro ženu, náročné ocitnout se přímo ve středu válečného konfliktu?
Těžké byly hlavně začátky. Musela jsem si s tamními lidmi najít společnou řeč a vytvořit si nějaké vztahy. Zkrátka docílit toho, aby mi důvěřovali. Ze začátku bylo těžké získat souhlas vojáků, abych s nimi mohla jít do přední linie a ocitnout se tak v samotném ohnisku boje. Musela jsem jim pokaždé vysvětlovat, že tam musím být a že je to moje práce. Časem mě ale začali respektovat a dovolili nám s českou kameramankou Janou Andertovou zůstat v jejich blízkosti poměrně dlouhou dobu. Také nás bránili. Kdyby se nám něco stalo, měli by velký problém i oni. A to už jenom proto, že nás tam pustili. Ženy tam být nesměly. 

Co bylo náplní vaší práce? 
Naše práce spočívala v tom zachytit vojáky přímo na místě při boji. Proto jsme k nim musely být hodně blízko. Každý den jsme se snažily dostávat do první linie. Tam ale nebyla ani chvilka klidu. Věděly jsme, že odstřelovač nebo mina můžou být kdekoliv. Doteď si pamatuji, jak jsme si jednou udělaly malou přestávku. Z ničeho nic přímo přede mě dopadla raketa. Naštěstí nevybouchla, jen udělala díru ve stěně. Byl to ale velký šok. Ještě dnes si představuji, že kdyby vybouchla, nikdo z nás by nepřežil.

Kolik takových chvil, kdy jste si říkala, že je to váš konec, jste zažila?
Víte, jak bojují válečníci Islámského státu? Často používají takzvané autobomby, auta s výbušninou, ve kterých se nachází jejich voják, který bombu odpálí. Jednou se mi podařilo ve vysílačce zaslechnout, jak se vojáci ISIS baví o tom, že je někde autobomba. Hned jsem řekla Janě a ostatním, že musíme utíkat. To bylo taky poprvé, kdy jsem viděla, jak utíkají majorové. Pro mě to ale bylo velmi náročné. Měla jsem na sobě helmu, kameru a neprůstřelnou vestu, která vážila dvacet kilo a bylo mi v ní strašné vedro. Běželi jsme dlouho, a když už jsem nemohla, tak tehdy jsem si řekla, že to je můj konec. Nemohla jsem běžet ani jít. Jeden voják ke mně přišel a ptal se, proč neběžím. Strkal do mě, abych běžela a říkal, že auto je blízko. Naštěstí nakonec nevybouchlo.

Situaci v přední linii popisuje i film Bojovnice slunce, o kterém jste s diváky debatovala. Odráží podle vás to, jak to v Iráku skutečně vypadá?
Film Bojovnice slunce zachycuje jen malou část toho, co se v oblasti odehrává.  Je ale pravda, že lidem v severním Iráku šlo o přežití. Bojovali jak ženy, tak i muži, a nejen Kurdové. Takže i křehká dívka, která vypadá, že má slabé tělo, se může chopit těžké zbraně a bojovat.

Z Iráku jsem měla noční můry

Z Mosulu jste odjela více než před rokem. Zanechaly na vás zkušenosti z války nějaké následky? 
Ze začátku jsem měla noční můry a když jsem se probouzela, nevěděla jsem, kde jsem. Jestli v Mosulu, doma v Sýrii, nebo na nějakém jiném místě. Ale díky bohu mám okolo sebe spoustu přátel, kterým se mohu vypovídat, a pak se cítím mnohem lépe.

Během debaty jste se zmínila o dokumentu, na kterém v současnosti společně s Andertovou spolupracujete. Co konkrétně chcete snímkem ukázat?
Chceme udělat dokument o Kurdech jako o jednotném národě. Chceme odvyprávět jejich příběh od dávných časů do současnosti. Ukázat, v jakém prostředí žijí, jakým jazykem mluví. O jejich politických problémech a situaci Kurdů obecně. Proč nemají dodnes svou zemi. Proč prosí o její zřízení. Zkrátka tím vším chceme poukázat na problematiku Kurdů a přilákat pozornost veřejnosti. 

Momentálně žijete v Praze pod mezinárodní ochranou. Pracujete i na něčem jiném, než na dokumentu o Kurdech? 
Jelikož jsem studovala žurnalistiku na univerzitě v syrském Damašku, hledám si teď místo v českých novinách, kde bych mohla psát například i o problémech na blízkém východě. A to je můj částečný plán do budoucna. Vím, že k psaní budu potřebovat český jazyk. Proto nyní chodím na kurzy.

V Česku si hledáte práci. Chcete tu zůstat? 
To je velmi složitá otázka. Nikdo ze Sýrie nemůže říct, jestli se tam vrátí, nebo ne. V současné době tam není bezpečno. Snažím se začít budovat svůj život tady. Líbí se mi tu. Cítím se v této zemi komfortně a mám tu spoustu přátel, kteří mi pomáhají a dávají mi síly dělat mou práci. Takže pokud se to podaří, zůstanu v Česku.

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Generace20
+
Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Mladí se málo orientují ve svých financích. Kvůli neznalosti mohou skončit i v exekuci

Generace20

Autor: Monika Kabourková

28. 02. 2019

Svět financí je pro mladé lidi mnohdy velkou záhadou. Podle osobního bankéře Adama Vrány je však finanční gramotnost zásadní, pomáhá často uchránit od pasti dluhů a exekucí. Stát si je těchto mezer ve znalostech vědom a pokouší se přes různé projekty mladé lidi finančně vzdělat.

Když bylo vyučenému pekaři Ondřeji Filipovi (27) dvacet let, o tom, jak funguje svět peněz mnoho nevěděl, podobně jako většina jeho vrstevníků.„Bylo to něco, co mě vůbec nezajímalo a šlo naprosto mimo mě. Neměl jsem stavební spoření ani penzijní připojištění, prostě nic. Hlavní pro mě bylo najít si po škole práci a začít makat,“ říká Filip. Jeho vrstevník Adam Vrána (23) má naopak ve světě peněz docela jasno. Pracuje jako osobní bankéř a finanční negramotnost, kdy lidé nerozumí financím a neumí s nimi správně zacházet, považuje za jeden z významných problémů dnešní doby. „Více než polovina lidí, se kterými přijdu během práce do styku, nemá dostatečné informace o tom, jak správně naložit se svými financemi. Je přitom žádoucí, aby v budoucnosti nebyli odkázáni na půjčky, ale mohli se spolehnout na své finanční rezervy,“vysvětluje Vrána. Přehled má podle něj spíše starší generace, která má s finanční gramotností zkušenost a uvědomuje si, že bez úspor a rozumného nakládání s penězi se může ocitnout v problémech.

Dluhy kvůli poznámce pod čarou

Filip nejdříve pracoval jako pekař. To ho však tolik nebavilo, a tak si našel práci v pizzerii. Při podpisu pracovní smlouvy si však pořádně nepřečetl dodatky pod čarou. Podepsal smlouvu, která běžně náleží osobám samostatně výdělečně činným-živnostníkům, kteří si podle zákona musí zdravotní a sociální pojištění hradit sami. „V podstatě jsem o placení sociálního a zdravotního pojištění nic moc nevěděl, a tak jsem to nechával být,“ popisuje Filip.

Svou chybu si Filip plně uvědomil až o pět let později, když se rozhodl odejít z pizzerie a najít si o něco lépe placenoupráci. „Těsně před nástupem jsem zjistil, že mám dluh přes dvě stě tisíc korun za neodvádění sociálního a zdravotního pojištění, ke kterým naskákaly úroky,“ říká Filip. Žádná upozornění mu v průběhu pěti let nechodila, protože změnil bydliště. „V té chvíli jsem byl neskutečně naštvaný, ale věděl jsem, že už nic nezmůžu a je pozdě se rozčilovat. Dostal jsem se do exekuce,“ vzpomíná Filip. Musel si najít další práci, aby zvládl splácet a zároveň normálně žít: „Měl jsem mizerně placené práce a žil od výplaty k výplatě.“

Vzdělávácí programy od státu

Je tomu půl roku, co má Filip všechny dluhy splacené. Přesto si nemůže vzít žádnou krátkodobou půjčku nebo třeba hypotéku. „Jsem v insolvenčním rejstříku, ve kterém budu zapsaný ještě dalších pět let. To pro mě znamená, že jsem se označení dlužníka ještě úplně nezbavil,“ přiznává Filip. O tom, že finanční gramotnost je v životě potřebná, se sám přesvědčil až poté, co začaly problémy. „Kdybych měl o lepší přehled a měl založený například spořící účet, tak jsem mohl mít vše splacené mnohem dříve, díky uspořené peněžní rezervě. Největší chybou ale bylo, že jsem pořádně nečetl smlouvu. Takovou chybu už nikdy neudělám,“ říká Filip. Podle finančního poradce Adama Vrány je to problém, který vzniká už při komunikaci rodičů s dětmi. Mladí většinou o jejich zkušenosti a rady nestojí, i když by se díky nim mohli vyhnout budoucím problémům. „Ponaučil jsem se, a nyní se snažím spořit peníze stranou. Například jsem si sjednal penzijní připojištění,“ dodává Filip.

Lidí, kteří skončili v exekuci, stejně jako Filip, jsou v Česku desítky tisíc. V roce 2017, za nějž jsou dostupná poslední kompletní data, to bylo 69 000 mladých lidí ve věku od 18 do 29 let. Celkem je v Česku v exekuci zhruba 900 tisíc lidí. Problémy s nedostatečnou finanční gramotností se snaží řešit stát například tím, že téma je součástí učebních osnov základních škol. Jde však jen o několik hodin v roce. Do řešení se zapojila například i Česká národní banka, která v roce 2016 spustila web Peníze na útěku. Zde si mohou zájemci vyzkoušet jak tvořit rodinný rozpočet, nebo se naučit, jak spořit. 

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Generace20
+
Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Černobyl láká davy turistů. Z radiací zamořené oblasti se stala populární destinace

Generace20

Autor: Jiří Charvát

28. 02. 2019

Do místa největší jaderné havárie v dějinách lidstva vozí cestovní kanceláře tisíce návštěvníků. Za rok 2017 to bylo podle ukrajinských úřadů téměř 60 tisíc lidí. Velký zájem turistů s sebou přináší i problémy a dříve tajemná apokalyptická atmosféra z oblasti téměř vymizela.

Málokdo by v letech po černobylské havárii čekal, že se z Černobylu jednou stane vyhledávaná turistická atrakce. V roce 2011 ale ukrajinská vláda jednu z nejradioaktivnějších oblastí světa oficiálně otevřela pro veřejnost. Od té doby ji navštívily stovky tisíc zvídavých turistů z celého světa. Nechybějí mezi nimi ani Češi. „Je to asi lidská přirozenost, pídit se po různých tajemstvích a záhadách. To může na první pohled nabízet právě oblast Černobylu, o které kolují mýty, jako například o výskytech zmutovaných zvířat či nejrůznějších anomáliích,“ říká student Karel Macík (24), který Černobyl navštívil vloni na jaře. Jak se ale mohl přesvědčit, nic z podobných legend ve skutečnosti není pravda. V zóně se nepohybují mutanti, ale běžná zvěř.

Část Pripjati stále funguje 

V Černobylu žijí znovu i lidé. Jde o dělníky pracující na výstavbě sarkofágu nad někdejším reaktorem. Po explozi v roce 1986 oblast Černobylu zamořilo velké množství radiace, která z místa výbuchu dodnes uniká. Proto byla poškozená budova zakryta masivním sarkofágem z oceli a betonu. K němu je skupinám povolen přístup na nějakých dvacet metrů. „Zajímavé je, že podle průvodců je povolen vstup jednotlivcům s doprovodem i dovnitř sarkofágu. Na to je ale potřeba týdenní školení,“ říká Macík. Jak se na místě dozvěděl, zůstávají zde stále oblasti, kam se nesmí, jako například silně zamořený Rudý les. „Radioaktivita je na většině míst již velmi malá, člověku téměř neškodná. Na dozimetrech (měřič radioaktivity pozn. redakce), které nám propůjčili průvodci, jsme naměřili větší množství radiace jen na soše Lenina v Pripjaťi,“ vysvětluje středoškolský učitel Tomáš Botlík (26). Ten navštívil bývalou jadernou elektrárnu a takzvané město duchů letos v lednu.

Právě město Pripjať, které se nachází poblíž elektrárny, bývá hlavním lákadlem pro turisty. Kvůli radioaktivitě bylo kompletně evakuováno, lidé si s sebou mohli vzít jen to nejdůležitější, vše ostatní museli ponechat na místě. „Jel jsem do Černobylu především kvůli Pripjati. Přestože nejsem fanoušek urbexu (prozkoumávání opuštěných měst a budov pozn. redakce), není na světě mnoho mrtvých měst, obzvlášť pak takhle zachovalých,“ přiznává Novák. Od průvodců se dozvěděl, že jde o jedno z nejmladších opuštěných míst na světě. Zároveň ale jisté části města znovu fungují. Jsou zde ubytováni ti, kteří pracují na stavbě sarkofágu kolem elektrárny.

Tajemná atmosféra téměř vymizela

Návštěvníci, kteří do Černobylu cestují kvůli jeho tajemné atmosféře, mohou být ale i zklamaní. Jako třeba student Blahomír Donát (22). Jeho záliba v záhadách byla jedním z hlavních důvodů, proč se k jaderné elektrárně a Pripjati vloni v srpnu vydal. „Nakonec jsem byl zklamaný, protože místo kvůli turistům ztratilo záhadnou atmosféru,“ vypráví Donát. Černobyl navštíví každý den v průměru zhruba dvě stovky lidí. Nemluvě o velkém množství lidí pracujících na sarkofágu. Oblast tak opět částečně žije, což ji ale připravilo právě o záhadnou atmosféru. „Nicméně i nadále to tam působí dosti depresivně,“ přiznává Donát.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“