Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Generace20
+
Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Sněžka láká davy turistů, velká část z nich ale bezohledně ničí vzácnou vegetaci

Generace20

Autor: Jiří Charvát

08. 11. 2019

Nejvýše položený bod České republiky ročně navštíví desetitisíce lidí. Málokdo se ale na jeho vrcholu chová jako v národním parku. Turisté pro lepší fotku nebo výhled často překračují řetězové oplocení. To přitom nemá zamezit pádu, za úkol má především ochránit vzácný biotop před návštěvníky.

Kdo chce na Sněžku pěšky a rád by se vyhnul davům, měl by vyrazit ideálně brzo ráno ve všední den. O víkendech si totiž musí člověk často vystát dlouho frontu na vrchol. S tím se potýká i Adam Bobal (27), který běhá po horách. „Několikrát do měsíce běhám od Špindlerovy boudy podél hranic s Polskem a kolem Slezského domu, který stojí kousek pod Sněžkou. Už z dálky ale mnohdy vidím, že si cestu nahoru přes turisty nemám šanci proklestit,“ stěžuje si Bobal, který si tak vyběhnutí na vrchol radši odpustí.  

Správci bojují s návštěvníky

Podle Bobala si nejen běžci, ale i turisté výstup na Sněžku mnohdy rozmyslí. Často si chtějí v přírodě odpočinout, a ne se prodírat turisty po strmých cestách. „Obvykle běhám po všech možných vrcholcích okolo Špindlerova mlýna a moc lidí nepotkávám. Na Sněžku je ale nával téměř vždy. Stačí, aby bylo pěkné počasí, nedej bože ještě víkend a je mi jasné, že se jí vyhnu obloukem,“ vysvětluje Bobal. Podle něj může za fronty i fakt, že Sněžka leží právě na hranicích Polska a České republiky, tudíž na ni vyráží i Poláci.

Turisté sedící za hrazením na polské straně Sněžky. Autor Kristýna Oftnerová.

Velké množství turistů přidělává starosti i správcům Krkonošského národního parku (KRNAP). Ti na Sněžce každý den bojují s bezohlednými návštěvníky, kteří nerespektují pokyny strážců parku a dělají si, co chtějí. „Problém je, že chodí tam, kam nemají. Ničí tak vegetaci vzácného biotopu, který se nachází jen na Sněžce. Ten je místy tak vyšlapaný, že už tam prakticky nic neroste,“ říká Jakub Kašpar, náměstek ředitele KRNAP a dodává, že obnova vegetace trvá až desítky let, přičemž mnohdy jsou škody nevratné.

Lidé nerespektují nařízení

Návštěvníci často překračují řetězové ohrazení i přesto, že téměř všude jsou cedule, na kterých se v několika jazycích vysvětluje, proč se za hrazení nesmí. Správci národního parku pracují na Sněžce denně a vyhánějí turisty, kteří nařízení nerespektují. „Je to sisyfovská práce. Nemáme dostatek pracovníků, aby ohlídali všechno. Člověk by předpokládal, že když někdo navštíví národní park, tak se podle toho bude i chovat. Většina lidí si to ale očividně neuvědomuje. Třešničkou na dortu byl letošní obrazec z kamenů,“ zoufá si Kašpar a naráží na incident z 5. září, kdy návštěvnice sestavila spirálu z kamenů, které pomalovala barvami.

Fronta lidí od Slezského domu až na Sněžku. Autor: Adam Bobal.

Vedení KRNAP proto na příští rok plánuje navýšit počet cedulí upozorňujících na poškození místní vegetace. Umístí je i do kabin lanovky z Růžové hory na Sněžku. Přibýt by mělo také míst k sezení, aby lidé nesedali za řetězy. Zároveň ale správci vychází vstříc návštěvníkům v tom, že nehodlají stavět pořádné oplocení, které by kazilo výhled. „Lidé by se měli zamyslet sami nad sebou. Unikátní biotop v Krkonoších je dědictvím nejen České republiky, ale i celého světa,“ říká Kašpar a dodává, že turisté normálně také nelezou po zdech svatovítské katedrály. Proto by se měli chovat k národním parkům se stejnou úctou, s jakou navštěvují historické památky.

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Generace20
+
Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Videoreportáž: Ve Slatiňanech sázeli stromy mladí, rodiny i umělci

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

07. 11. 2019

Duby, buky, borovice a jedle. Takzvanou směs dřevin sázeli dobrovolníci v polovině října po celém Česku. Akce Lesů ČR přilákala přes třicet tisíc lidí, přímo do Slatiňan na Pardubicku dorazila tisícovka dobrovolníků. Organizátory překvapil hlavně velký zájem rodin s dětmi. Stromek si tam zasadila také operní pěvkyně Dagmar Pecková.

Autor: Jan Krejsa

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Generace20
+
Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Americký fotbal nehrají jen kluci. Populární je i mezi holkami

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

06. 11. 2019

Brzy uplyne první dekáda ženského amerického fotbalu v Česku. Od doby, kdy vzniklo první družstvo, si sport upevnil svoji pozici a dnes už se na tuzemských hřištích potkává celkem devět týmů. I když se jedná především o mužskou disciplínu, vzrůstající počet hráček vypovídá o tom, že zájem o drsnou hru mají i ženy.

„To je moc tvrdý sport. Hrají ho jen chlapi.“ Přesně tahle slova slyšela Tereza Zahálková (21), když před dvěma lety své rodině oznámila, že se chce stát hráčkou amerického fotbalu v první ženské lize. Odhodlání ji ale neopustilo, přihlásila se na nábor do pražského týmu Prague Black Cats a stala se součástí party. Vždy ji totiž přitahovala týmová hra a nad americkým fotbalem uvažovala už od střední školy. Lákal ji hlavně drsnou hrou.

Ženské týmy se snaží mezi mladými sport popularizovat a ukázat, že americký fotbal může hrát každá žena. Ať už je drobného nebo vyššího vzrůstu a jakékoliv váhové kategorie. Pozice v týmu se najde pro každou dívku. „Kdybych potkala některé holky z týmu na ulici, neřekla bych, že hrají něco tak drsného. Na první pohled vypadají moc něžně,“ říká Zahálková. 

Dvojí metr i ve sportu

„Deset kliků! A dělej,“ křičí trenér na vyčerpané hráčky během turnaje. Když při zápasu opakují stále stejnou chybu, trenér je nenechá bez postihu. Pravidla v ženské lize jsou stejná jako v té mužské a neliší se ani přístup ke hře. Obě pohlaví na hřišti pohání adrenalin a nebojí se ani brutálních zásahů. Někteří hráči mužského týmu Prague Black Panthers, kteří patří společně s Black Cats pod jeden fotbalový klub, ale už od počátku ženský tým nepodporují. „Ženy nemají tělesné predispozice na to, aby hrály ve výstroji. Ten sport kvůli tomu nevypadá tak tvrdě, jak by měl,“ říká jeden ze současných hráčů Panterů. S jeho názorem ale dívky nesouhlasí. „To přeci nejde srovnávat. To je jako kdyby tvrdil, že ženy mají stát u plotny a chlap má vydělávat peníze. Asi ho kopnu až zjistím, kdo to řekl,“ směje se Zahálková. A její spoluhráčka Barbora Dlabolová (21) dodává: „Jsem pyšná na to, že jsem si vybrala koníček, který bourá představu, že některé sporty by ženy hrát neměly.“

Tým Prague Black Cats se radí o dalším kroku v zápase. Zdroj: Klára Kadlecová
Americký fotbal v ČR

  • 34 týmů, z toho 9 ženských
  • Délka hřiště je 120 yardů (110 metrů)
  • V týmu může být 30 – 50 hráčů. Na každé straně nastupuje 11, v průběhu hry se střídají za další.
  • Cílem hry je dosáhnout tzv. touchdownu, donesení míče do soupeřovy koncové zóny, neboli endzone.
  • Utkání jsou rozdělena do čtyř čtvrtin po patnácti minutách. Čas se smí v průběhu stopovat.
  • Reálný čas zápasu se může vyšplhat i na tři hodiny.

Přísná disciplína a žádný soucit

Americký fotbal přináší i rizika, zejména v podobě nebezpečných úrazů. Nejčastější jsou zlomené prsty a problémy s koleny. Některé části těla neuchrání ani šestikilová výstroj, která se skládá z kovové helmy, chráničů ramen a kyčlí. „Při mém prvním zápasu mi vyrazili dech a měla jsem lehký otřes mozku,“ vzpomíná Zahálková. Když se hráčka při zápase zraní, časomíra běží dál i u vážných úrazů. Trenér proto vždy vyžaduje, aby se co nejrychleji dostala na lavičku, potom teprve může vyběhnout některá spoluhráčka ze střídačky. 

Tým jako druhá rodina

Většina týmu Prague Black Cats se zná už od dětství. Některé jsou sestry, jiné zase kamarádky ze školy, ostatní se seznámily až na prvním společném tréninku, všechny jsou ale nerozlučné přítelkyně, které spojila touha po tvrdém sportu. „Americký fotbal hrajeme kvůli jeho odlišnosti. Přitahuje nás na něm ta originalita. V Česku totiž nic podobného nebylo,“ popisuje jedna z hráček. Trávení společného času a budování důvěry je pro ně zásadní. Právě jejich přátelství zapříčinilo, že se při každém zápase strachují jedna o druhou. „Vždy, když se jedna z nás zraní, mám pocit, jako by se ublížilo někomu z mé rodiny,“ svěřuje se Zahálková.

Podle pražských „koček“ není ženský americký fotbal stejně divácky atraktivní, jako ten mužský. „Tribuny nejsou tak plné, jako když hrají kluci,“ tvrdí jedna z hráček. I přes slabou fanouškovskou základnu ale týmy dál vznikají. Dívky nízká oblíbenost neodrazuje a na odchod z týmu nemají ani pomyšlení. „Dnes už si nedokážu představit život bez amerického fotbalu,“ usmívá se Dlabolová.

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Generace20
+
Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Příprava na Spartan Race začala: bolí i vstávání z postele

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

04. 11. 2019

Když jsem si zavazovala tkaničky od běžeckých bot, samotnou mne překvapilo, že necítím nechuť, ale nadšení. Hlava neměla problém přimět tělo vstát z gauče a šla jsem do toho. Na prvním tréninku jsem uběhla tři kilometry za dvacet minut. K bytu jsem se skoro doplazila, ale to nejhorší přišlo druhý den. Vstát ráno z postele neuvěřitelně bolelo, stejně jako každý krok během dne. Přesto jsem šla večer běhat znovu.

Pocházím z vesnice a i když teď žiji v Praze, po městě jsem se k běhu (nepočítám úprk na autobus či tramvaj) zatím nedostala. Chyběl by mi ten vesnický klid a čerstvý vzduch, říkala jsme si. To teď muselo stranou. Při prvním tréninku mi přišlo šílené probíhat mezi tolika lidmi, měla jsme pocit, že na mne všichni zírají. Na poprvé jsem uběhla tři kilometry, ale to ještě nebylo všechno. Něž jsem se dostala k bytu, čekalo na mě jedenáct pater schodů. Zařekla jsme se, že výtahem jezdit nebudu. Je ale dost rozdíl shody seběhnout a vyběhnout…  Měla jsem toho plné zuby, ale pocit, že jsem konečně s přípravou začala, je skvělý. 

Nejtěžší jsou angličáky

Na Spartan Race ale jenom běh nestačí, přidala jsem proto i posilování. Co každý závodník musí ovládnout dokonale jsou angličáky, tedy kombinace dřepu, kliku a výskoku. Ty jsou totiž při závodu trestem za nesplnění překážky. Kdo je někdy vyzkoušel, tak ví, jak náročný je to cvik. Pár dní jsem dělala jen sérii dřepů a kliků. Nakonec přišlo na řadu i pár poctivých angličáků. Postupně chci počty zvyšovat, ale začínám a vím, že to nemůžu  přehánět. 

Bez ortézy neudělám ani krok. Zdroj: Daniela Dlabolová

Zatím jsem sama k sobě poctivá, snažím se nevynechat ani jeden trénink, a tak trénuji i při každé návštěvy domova v Krkonoších. Čerstvý vzduch a běh po louce nebo v lesích je pro mě lepší a určitě je i zdravější než po tvrdých chodnících. Přelézaní spadlých stromů, mi také nahradilo překonávání zdí, které mě rozhodně při Spartan Race čekají. Lezla jsem po větvích, abych posílila ruce. Jen do toho bahna, mě nikdo nedostal, i když moc dobře vím, že při samotném závodu se mu nevyhnu. Nejvíc mi trénink v přírodě pomůže, až napadne sníh. Právě ten na mě s nejvyšší pravděpodobností čeká při zimním závodu.

Posouvám se v tréninku

Po dvou týdnech přípravy už zvládnu uběhnout pět kilometrů a vyběhnu pak – i když s přestávkami – těch jedenáct pater ke dvěřím. Když pak popadnu dech, přidám k tomu i sérii posilování. Každý den se snažím odcvičit alespoň něco. Měla jsem i dny, kdy mě bolelo chronicky zraněné koleno, proto jsem musela zvolnit. Ale říkám si, že lepší je jeden lehčí trénink, než riskovat zranění, které by mě mohlo připravit o závod. Nečekám, že výsledky uvidím okamžitě. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta na start Spartan Race. A ještě delší od startu do cíle.

Schody běhám poctivě každý den. Zdroj: Andrea Rychlíková

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Generace20
+
Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Při lowcostovém cestování je důležité nepodcenit výběr hostitelů ani způsob dopravy

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

02. 11. 2019

Ubytování v soukromí u místních a nízkonákladové lety levnější než jízdenka vlakem přes Česko, to jsou způsoby, jak výhodně cestovat. Oceňují to zejména mladí lidé, kteří chtějí poznat nová místa, ale nemohou si dovolit rekreaci za desítky tisíc. Při výběru ubytování a přepravy je podstatné zjistit si všechny dostupné informace a na výlet se připravit.

Lowcostové cestování upřednostňuje módní stylista Jakub Černý (26) už tři roky. Tehdy se rozhodl, že nechce dál podporovat drahé zájezdy od cestovních agentur a raději bude hledat cestu za zážitky sám. Fotografie z cest pak sdílí na instagramovém účtu. Jenže ne vždy má štěstí. Na levné ubytování v Miláně, zajištěné přes webový portál Airbnb, má nemilou vzpomínku. „Místo zarezervovaného soukromého pokoje jsem sdílel jednu místnost s dalšími šesti spolubydlícími. Koupelna a kuchyň působily špinavě, před domem neustále řinčely projíždějící tramvaje a osvěžovač vzduchu vydával každé dvě minuty podivné zvuky. Inzerát byl záměrně chybně napsaný, fotka nejednoznačná a chyběly recenze od předchozích návštěvníků,“ říká Černý o zážitku z loňského roku. Zkušenost ho ponaučila natolik, že si od té doby rezervuje jen kvalitně nafocené ubytování a předem se doptává na informace. „Byl to sice nepříjemný zážitek, ale nakonec na celý pobyt vzpomínám s úsměvem. Navíc v konečném srovnání byla cena pokoje mnohem přívětivější, než kdybych bydlel v hotelu,” dodává. 

Zvýšení bezpečnosti i cen

Airbnb je nejznámější portál nabízející levné ubytování. Registrovaní pronajímatelé poskytují přes platformu pokoje i celé byty. Ty jsou buď v jejich osobním vlastnictví, nebo si je pronajali a nabízejí je dál turistům. Z vydělaných peněz potom často pokryjí vlastní náklady na bydlení.

Ubytování přes Airbnb mohl ještě před dvěma lety nabízet jakýkoliv registrovaný uživatel, v současnosti jsou podmínky pro inzerenty přísnější. „Musíme absolvovat zkoušku formou testu přes internet, zaslat občanský průkaz a nechat si ověřit účet v bance,“ vysvětluje Gabriel Lopéz (44) z Mallorky. Pronajímatelé musí odvádět daň ve výši 20 % a turistický poplatek, který je v každé zemi odlišný.

Tipy na levné letenky a ubytování na listopad

Zpáteční letenky
• Praha – Riga: 329 Kč (RyanAir.com)
• Praha – Benátky: 419 Kč (EasyJet.com)
• Praha – Beauvais: 942 Kč (RyanAir.com)
• Praha – Amsterdam: 1.718 Kč (EasyJet.com)


Ubytování
• Samostatný pokoj v Rize: 328 Kč/noc (Airbnb.com)
• Sdílený pokoj v Benátkách: 285 Kč/noc  (Hostelworld.com)
• Samostatný pokoj v Paříži: 311 Kč/noc  (Airbnb.com)
• Sdílený pokoj v Amsterdamu 293 Kč/noc (Hostelworld.com)

Zlepšení bezpečnostních podmínek s sebou nese i zvýšení cen. „Dříve byly v nabídce levnější byty, ale jejich úroveň byla nízká. Dnes se počet bytů zvýšil, jsou luxusnější, ale zato dražší. Pomalu se přibližují hotelové urovni. A to lidé při hledání levného ubytování tak úplně nevyžadují,“ myslí si uživatel Airbnb Černý. V předchozích letech bylo podle něj možné pořídit pobyt na turisticky vyhledávaných místech za výrazně nižší cenu. „Před dvěma lety jsem byl na Kanárských ostrovech za čtyři a půl tisíce korun. Když jsem si chtěl zarezervovat ten samý pobyt i letos v létě, už by mě stál přes sedm tisíc,“ doplňuje Černý. 

Ubytování zdarma u místních

Zatímco u Airbnb se za pokoj či celý byt platí, Couchsurfing nabízí bydlení u místních zdarma. Tato služba ale není regulovaná. Turisté přes platformu posílají žádosti o ubytování a pokud se s místními domluví, mohou přijet a přenocovat. „Spojení ubytování s poznáním nových lidí v cizině je podle mě unikátní. Využil jsem Couchsurfing v roli hosta pětadvacetkrát a navštívil jsem například Írán, Gruzii, Maroko, Pákistán nebo Jordánsko. Při tomto cestování nejvíc oceňuji možnost poznat město hostitele z jeho úhlu pohledu a s jeho doporučeními,” vysvětluje dobrodruh Michal Muška (23). Jsou ale i tací, kteří právě o takové ubytování přímo u hostitelů nestojí. „Sice za přespání nic neplatíte, ale většinou s vámi hostitelé chtějí trávit čas, protože vás chtějí poznat. A to já nevyhledávám. Raději si zaplatím pokoj či byt a dělám si to, co chci,” poznamenává Černý. 

Přes Couchsurfing turisté navazují nové kontakty intenzivněji, jelikož jsou ubytovaní ve společné domácnosti s hostiteli. Společně cestují, procvičují si jazyky a poznávají jiné kultury. „Každý čtvrtek chodím do restaurace na Couchsurfing meeting, kde pijeme pivo a povídáme si s nově ubytovanými turisty,” prozradil pronajímatel Lopéz. 

S nízkonákladovými společnostmi ušetříte na letenkách mnohdy i tisíce korun. Zdroj: Daniela Dlabolová

Nástrahy levného létání

Při levném cestování se dá ušetřit nejen na ubytování, ale i na přepravě. Nízkonákladové letecké společnosti jako Ryanair, EasyJet či SmartWings nabízejí letenky do různých koutů světa za výhodné ceny. Ačkoliv může být samotná letenka levná, je důležité zjistit si všechny informace o dané společnosti. Některé z nich povolují jen malé příruční zavazadlo s určitou hmotností. Velký kufr může stát i dvojnásobek ceny letenky. Tyto společnosti navíc většinou neumožňují výběr sedadel zdarma. 

Ve spojení s nízkonákladovými lety se debatuje o jejich dopadu na životní prostředí. „Evropské lowcostové společnosti využívají jedny z nejmladších letadel. Právě ty mají mnohem nižší emise než 20 let staré letouny, se kterými se stále běžně létá po Evropě,” říká Jan Pavelka z webového portálu Honzovyletenky.cz. Lowcostové linky navíc podle něj vytíží letadlo na 95 %, což se klasickým aerolinkám nedaří. Některé společnosti používájí jako pohonné hmoty biopaliva, které jsou šetrnější k životnímu prostředí, než klasická letecká paliva. Zároveň umožňují přispět na snížení karbonových stop, o to ale cestující valný zájem nemají. „Možnost zaplatit uhlíkovou kompenzaci využilo jen jedno procento klientů,” řekl mluvčí letecké společnosti Lufthansa Thomas Jachnow pro web Euro.cz. 

Na kratší vzdálenost vlakem

I přesto, že poptávka po low-costových letech stále roste, mnoho lidí využívá na kratší vzdálenosti raději vlakové a autokarové linky. Studentka VOŠP Šárka Dragounová (20) cestuje po okolních státech nejčastěji vlakovou dopravou. „Je to pro mě pohodlnější, levnější a zároveň ekologičtější, než kdybych jela sama autem nebo letěla letadlem. Navíc díky obrazovkám, wifi nebo občerstvení je cesta komfortnější,” upřesňuje Dragounová. Většina cestujících se rozhoduje pro výběr dopravního prostředku na základě ceny, délky cesty a preferovaného komfortu. „Na autobusových tratích do Benátek, Bruselu, Milána či Budapešti mizí autobusové jízdenky velmi rychle. Každoročně roste i počet cestujících, kteří se přepravují vlakem,” řekla PR manažerka Student Agency Alžběta Nečasová. 

U nízkonákladových leteckých společností je tedy nutné počítat s případnými platbami navíc za velký kufr, místenku nebo uhlíkovou kompenzaci. Při hledání levného ubytování je zase důležité zjistit si všechny informace předem. Hlavně u neregulovaných služeb jako Couchsurfing je klíčové přečíst si aktuální recenze. To znamená: kdo chce cestovat levně a nenaletět, musí před odjezdem pečlivě plánovat. 

Anna Čmuchálková s přispěním Jiřiny Havlové

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20
+
Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

29. 10. 2019

Mladí lidé čtou. Podle statistik jsou dokonce nejpočetnější skupinou čtenářů. Vysokým číslům napomáhá fakt, že jsou ke čtení vedeni povinnou maturitní četbou. Jenže studenti nejsou z knih v maturitních seznamech příliš nadšení. Proto do nich školy zařazují díla jako Harry Potter nebo Bábovky Radky Třeštíkové.

Studentka Barbora Motrincová (24) si krátí každodenní cestování s knihou v ruce. „Cesta vlakem mi trvá hodinu a půl, proto ji využívám ke čtení. Hlavně to jsou knihy o osobním rozvoji.“ I výzkumy nasvědčují tomu, že většina české populace patří mezi čtenáře. „Rozhodně bych vyvrátila představu, že mladí lidé nečtou. Samozřejmě ne všichni, ale čtou. A to čím dál víc. Vycházejí pro ně na trhu dobré knihy, což jde ruku v ruce s poptávkou,“ říká knižní influencerka Lucie Zelinková (28), která prostřednictvím sociálních sítí doporučuje knihy ostatním. Sama přečte kolem dvou set knih ročně, částečně i proto, že pracuje ve vydavatelském domě.

Výzkum českých čtenářůProcento čtenářů
2013 – 84% -> 2018 – 78%
Roční průměr
12,5 knihy
Nejaktivnější čtenáři
18-24 let
Nejoblíbenější kniha
Harry Potter
Nejpopulárnější autor
Jo Nesbo
Zdroje:
Čtenáři a čtení 2018, Národní knihovna/Nielsen Admosphere
Český statistický úřad

Seznam literatury jako problém

Od roku 2011 se díky státní maturitě ústní zkouška z českého jazyka pro studenty zjednodušila. Namísto klasických maturitních otázek z historie literatury student odevzdá seznam dvaceti přečtených děl. Z těch si jedno vylosuje a rozebírá ho. „Původním záměrem Ministerstva školství bylo přinutit studenty k četbě a myslím, že to funguje,“ prozrazuje učitelka češtiny z Karlínského gymnázia Jana Jeřábková.

Mladí čtou raději knihy, které si sami zvolí. „Občas vídám, že má student na lavici knihu, která není z maturitního seznamu. Vítáme, když si studenti čtou i něco mimo něj,“ pokračuje Jeřábková. Jenže seznam potom podle ní často zůstává stranou a někteří si z něj nakonec vyberou jen z povinnosti. „Kdyby taková nabídka nebyla, studenti nepřečtou nic.“ Její slova potvrzuje studentka Tatiana Skoumalová (22). „Z maturitní četby jsem přečetla jen Malého prince a některé básně z Kytice a ze Seifertovy Maminky. Bylo mi nepříjemné, že mě někdo nutí do čtení knih, které jsem si sama nevybrala.“ 

Podle výzkumu Národní knihovny má podobně negativní vztah k maturitní četbě téměř třetina Čechů. Najdou se ale i takoví, kteří se ke knihám ze seznamu vracejí zpětně. „Až po maturitě jsem přečetla Nerudovy Povídky malostranské. Přemýšlím takhle i o dalších knihách třeba od Franze Kafky, protože se o nich hodně mluví,“ říká studentka Barbora Motrincová. 

Vyrovnávání se s jazykem

Knihy si student ze seznamu vybírá individuálně. Nejpopulárnější jsou díla světové i české literatury z 20. a 21. století. Naopak literatura do konce 19. století není oblíbená. Důvodem je zastaralý jazyk. „Například Babička nebyla pro čtení úplně pohodlná. Četla jsem ji proto pomaleji, ale nebylo to tak těžké. Příběhu jsem rozuměla, i když jsem si musela některá slova dohledat,“ říká Barbora Motrincová. Jazyk, kterým je kniha napsaná, může některé studenty odradit od další četby.

Starší literatura není mladým blízká ani obsahem. „Z literatury do dvacátého století je pro ně lákavý Dekameron, akorát může odradit svým rozsahem,“ domnívá se Zelinková. Mladí podle ní čtou raději to, co se tematicky blíží jejich vlastním životům. „Myslím si, že pro generaci dvacetiletých je hodně atraktivní Romain Rolland a jeho kniha Petr a Lucie. Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda je zase nadčasový a Nabokova Lolita nadchne proto, že je na hraně morálky.“ 

Zkouška z Harryho Pottera

Mnoho středních škol seznamy maturitní četby modernizuje. „Harryho Pottera J. K. Rowlingové či Osvícení Stephena Kinga jsme zařadili proto, že seznam nemá být soupisem „mrtvé“ četby. Musí se neustále vyvíjet a reagovat na současné trendy,“ říká češtinářka Michaela Böhmová z Gymnázia Ostrava-Hrabůvka. Jejich seznam obohacují mimo jiné tituly ze současné literatury, jako je Hra o trůny nebo severské detektivky od Jo Nesba. Podobný názor zastávají i další střední školy. V oddílu české literatury od 20. století Karlínského gymnázia v Praze figurují díla současných autorů jako je Radka Třeštíková, Alena Mornštajnová či Jiří Šulc. 

Do seznamu četby se ale nemůže přidat každá kniha, kterou si studenti zamanou. „V povinné četbě jsou nejlepší díla, která nám literatura v průběhu historie dala. U současných děl by se mělo zvažovat, zda je kniha natolik zralá, aby se do seznamu dostala,“ říká češtinářka Jeřábková. Proto má zařazení knih do seznamu svůj důvod. Nejen že vypovídají o době, v níž byly napsány, ale zároveň patří k všeobecnému přehledu dospělého člověka.

Pestrý knižní trh

Mladí se mírně odklánějí od klasické beletrie a hledají v nových knihách i faktografii. „Aktuálně hodně letí knihy o pamětnících holocaustu, jako například Mengeleho děvče a Tatér z Osvětimi. Dnes jsou takové knihy psané čtivě. Propojují fakta a příběh,“ říká vedoucí knihkupectví Alice Ďurechová (31). Mladá generace tíhne spíš ke knihám, které jsou populární u vrstevníků a jsou vidět na sociálních sítích. Právě knižní influenceři je mohou ke čtení inspirovat. „Sdílím jen knihy, které přečtu. Snažím se vyjádřit svůj názor na ně a popsat, komu by se mohly líbit,“ vysvětluje influencerka Zelinková. Zvýšený prodej takových titulů potvrzuje i vedoucí knihkupectví. „Když nějaký influencer sdílí knihu, zvýší to její prodejnost. Ovlivňují tak lidi i trh.“ 

Výhodou knižní nabídky posledních třiceti let je její různorodost. Poskytuje literaturu různých kvalit a žánrů, od fantasy přes komiks až po horory. Díky tomu si knihu v knihkupectví najde každý.

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20
+
Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Studenti mohou maturovat i z knih, jako je Hra o trůny. Školy je tak chtějí přilákat ke čtení

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

29. 10. 2019

Mladí lidé čtou. Podle statistik jsou dokonce nejpočetnější skupinou čtenářů. Vysokým číslům napomáhá fakt, že jsou ke čtení vedeni povinnou maturitní četbou. Jenže studenti nejsou z knih v maturitních seznamech příliš nadšení. Proto do nich školy zařazují díla jako Harry Potter nebo Bábovky Radky Třeštíkové.

Studentka Barbora Motrincová (24) si krátí každodenní cestování s knihou v ruce. „Cesta vlakem mi trvá hodinu a půl, proto ji využívám ke čtení. Hlavně to jsou knihy o osobním rozvoji.“ I výzkumy nasvědčují tomu, že většina české populace patří mezi čtenáře. „Rozhodně bych vyvrátila představu, že mladí lidé nečtou. Samozřejmě ne všichni, ale čtou. A to čím dál víc. Vycházejí pro ně na trhu dobré knihy, což jde ruku v ruce s poptávkou,“ říká knižní influencerka Lucie Zelinková (28), která prostřednictvím sociálních sítí doporučuje knihy ostatním. Sama přečte kolem dvou set knih ročně, částečně i proto, že pracuje ve vydavatelském domě.

Výzkum českých čtenářůProcento čtenářů
2013 – 84% -> 2018 – 78%
Roční průměr
12,5 knihy
Nejaktivnější čtenáři
18-24 let
Nejoblíbenější kniha
Harry Potter
Nejpopulárnější autor
Jo Nesbo
Zdroje:
Čtenáři a čtení 2018, Národní knihovna/Nielsen Admosphere
Český statistický úřad

Seznam literatury jako problém

Od roku 2011 se díky státní maturitě ústní zkouška z českého jazyka pro studenty zjednodušila. Namísto klasických maturitních otázek z historie literatury student odevzdá seznam dvaceti přečtených děl. Z těch si jedno vylosuje a rozebírá ho. „Původním záměrem Ministerstva školství bylo přinutit studenty k četbě a myslím, že to funguje,“ prozrazuje učitelka češtiny z Karlínského gymnázia Jana Jeřábková.

Mladí čtou raději knihy, které si sami zvolí. „Občas vídám, že má student na lavici knihu, která není z maturitního seznamu. Vítáme, když si studenti čtou i něco mimo něj,“ pokračuje Jeřábková. Jenže seznam potom podle ní často zůstává stranou a někteří si z něj nakonec vyberou jen z povinnosti. „Kdyby taková nabídka nebyla, studenti nepřečtou nic.“ Její slova potvrzuje studentka Tatiana Skoumalová (22). „Z maturitní četby jsem přečetla jen Malého prince a některé básně z Kytice a ze Seifertovy Maminky. Bylo mi nepříjemné, že mě někdo nutí do čtení knih, které jsem si sama nevybrala.“ 

Podle výzkumu Národní knihovny má podobně negativní vztah k maturitní četbě téměř třetina Čechů. Najdou se ale i takoví, kteří se ke knihám ze seznamu vracejí zpětně. „Až po maturitě jsem přečetla Nerudovy Povídky malostranské. Přemýšlím takhle i o dalších knihách třeba od Franze Kafky, protože se o nich hodně mluví,“ říká studentka Barbora Motrincová. 

Vyrovnávání se s jazykem

Knihy si student ze seznamu vybírá individuálně. Nejpopulárnější jsou díla světové i české literatury z 20. a 21. století. Naopak literatura do konce 19. století není oblíbená. Důvodem je zastaralý jazyk. „Například Babička nebyla pro čtení úplně pohodlná. Četla jsem ji proto pomaleji, ale nebylo to tak těžké. Příběhu jsem rozuměla, i když jsem si musela některá slova dohledat,“ říká Barbora Motrincová. Jazyk, kterým je kniha napsaná, může některé studenty odradit od další četby.

Starší literatura není mladým blízká ani obsahem. „Z literatury do dvacátého století je pro ně lákavý Dekameron, akorát může odradit svým rozsahem,“ domnívá se Zelinková. Mladí podle ní čtou raději to, co se tematicky blíží jejich vlastním životům. „Myslím si, že pro generaci dvacetiletých je hodně atraktivní Romain Rolland a jeho kniha Petr a Lucie. Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda je zase nadčasový a Nabokova Lolita nadchne proto, že je na hraně morálky.“ 

Zkouška z Harryho Pottera

Mnoho středních škol seznamy maturitní četby modernizuje. „Harryho Pottera J. K. Rowlingové či Osvícení Stephena Kinga jsme zařadili proto, že seznam nemá být soupisem „mrtvé“ četby. Musí se neustále vyvíjet a reagovat na současné trendy,“ říká češtinářka Michaela Böhmová z Gymnázia Ostrava-Hrabůvka. Jejich seznam obohacují mimo jiné tituly ze současné literatury, jako je Hra o trůny nebo severské detektivky od Jo Nesba. Podobný názor zastávají i další střední školy. V oddílu české literatury od 20. století Karlínského gymnázia v Praze figurují díla současných autorů jako je Radka Třeštíková, Alena Mornštajnová či Jiří Šulc. 

Do seznamu četby se ale nemůže přidat každá kniha, kterou si studenti zamanou. „V povinné četbě jsou nejlepší díla, která nám literatura v průběhu historie dala. U současných děl by se mělo zvažovat, zda je kniha natolik zralá, aby se do seznamu dostala,“ říká češtinářka Jeřábková. Proto má zařazení knih do seznamu svůj důvod. Nejen že vypovídají o době, v níž byly napsány, ale zároveň patří k všeobecnému přehledu dospělého člověka.

Pestrý knižní trh

Mladí se mírně odklánějí od klasické beletrie a hledají v nových knihách i faktografii. „Aktuálně hodně letí knihy o pamětnících holocaustu, jako například Mengeleho děvče a Tatér z Osvětimi. Dnes jsou takové knihy psané čtivě. Propojují fakta a příběh,“ říká vedoucí knihkupectví Alice Ďurechová (31). Mladá generace tíhne spíš ke knihám, které jsou populární u vrstevníků a jsou vidět na sociálních sítích. Právě knižní influenceři je mohou ke čtení inspirovat. „Sdílím jen knihy, které přečtu. Snažím se vyjádřit svůj názor na ně a popsat, komu by se mohly líbit,“ vysvětluje influencerka Zelinková. Zvýšený prodej takových titulů potvrzuje i vedoucí knihkupectví. „Když nějaký influencer sdílí knihu, zvýší to její prodejnost. Ovlivňují tak lidi i trh.“ 

Výhodou knižní nabídky posledních třiceti let je její různorodost. Poskytuje literaturu různých kvalit a žánrů, od fantasy přes komiks až po horory. Díky tomu si knihu v knihkupectví najde každý.

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Generace20
+
Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší než se zdá

Generace20

Autor: Monika Kabourková

27. 10. 2019

Podle odhadu Antonína Havlíka (26), autora knihy Homeless Guide, žije v Praze téměř deset tisíc bezdomovců. Autoři tohoto textu se rozhodli navštívit několik míst, která Havlík ve svém unikátním průvodci po světě lidí bez domova zmiňuje a popisuje. První zastávka byla jasná: okolí pražského Hlavního nádraží.

„Vojto, podej mi tu flašku!“ křičí špinavý silnější muž v potrhané vestě a kraťasech na svého kamaráda. Ten podřimuje na trávě a nevypadá to, že má v plánu kolegu poslechnout. Jsme v pražském Sherwoodu. Vrchlické sady, jak se to tu oficiálně jmenuje, nedostaly svou zbojnickou přezdívku náhodou. Povalující se bezdomovci na trávě a na lavičkách jsou často prvním obrázkem, který člověk, když vyleze z Hlavního nádraží v Praze uvidí. Toto místo je i proto číslem jedna v Homeless Guide, netradičním průvodci bezdomoveckým světem, s nímž dnes Prahu projdeme. 

„Neměli byste tři stovky na ubytovnu? Mám angínu, potřebuji se v teple vyležet,“ odchytne nás v parku prakticky okamžitě postarší žena. Mluví na nás přiškrceným hlasem a snaží se nás obměkčit historkou o tom, jak je na tom bídně. Před podobnými bezdomoveckými příběhy varuje Antonín Havlík ve své knize. „Hlavně na nádražích můžou cestující od bezdomovců slyšet, že nutně potřebují peníze na léky, nebo na vlak domů,“ píše, jako by nám při tom stál přímo za zády. Žena na angínu rozhodně nevypadá, srší energií a tak jí slušně vysvětlujeme, že nemáme hotovost. V tu ránu si nás přestává všímat a jde pryč. 

Vidíme ale i příběhy z druhé strany: „Chceš peníze? Mám jen kartu, tak jestli máš terminál…,“ říká s přezíravým úsměvem mladík zanedbanému muži, co zkouší štěstí jen kousek od nás. Stejně jako triky bezdomovců jsou v Havlíkově knize popsány i nejčastější argumenty, proč lidé žádost o peníze odmítají. Klička s bankovní kartou je ta lepší varianta, na druhém pólu jsou vulgární urážky. 

Boj zvaný lavička

O jistotě, že se každý den budou moct někde v klidu vyspat, si mohou lidé bez domova nechat obvykle jen zdát. Když už najdou svoji provizorní postel, často je z ní vyženou policisté. Častým lůžkem jsou lavičky v parcích. „Město se snaží dávat hlavně do centra lavičky s opěrkami na ruce. Bezdomovcům se na nich hůře spí a nutí je to hledat jiné místo,“ píše Havlík v příručce. A právě v Sherwoodu jiné lavičky, než ty s opěrkami nejsou. Na většině z nich i tak sedí nebo polehávají bezdomovci. Na jedné z těch mála volných zkoušíme, jak je vleže pohodlná. Ukazuje se, že strčit nohu pod opěrku a otočit se na bok je docela náročný kousek. Je to přesně jako v příručce. Komplikované a nepohodlné.

Spát tu naštěstí nemusíme a tak pokračujeme dále, k náměstí Republiky, slangově řečeno „na Repu“. To je podobně, jako další náměstí v centru Prahy, jedno z nejvyhledávanějších míst žebráků a lidí bez domova. „Turistická žebrota je stále fenomén. Cizinci nepospíchají a podpoření chudých drobnými berou jako věc, která jim může přinést štěstí,“ tvrdí v knize Havlík. Lidé bez domova ale zjevně zkouší štěstí u kohokoli, kdo jde kolem, u zahraničních turistů, u Čechů i mezi prodejci u stánků. „Alespoň, že chce jídlo. Peníze bych mu nedala, nejsem charita,“ říká nám jedna z prodávajících, která žebrajícímu muži před okamžikem dala odřezky opečeného masa. „Když jim místo peněz nabídneme jídlo, tak ho nechtějí a odejdou zkoušet štěstí jinam,“ dávají k dobru jinou zkušenost dva prodejci z vedlejšího stánku. Bezdomovci chtějí často peníze proto, aby si mohli obstarat alkohol, nebo drogy. Podle Havlíkovy příručky se opíjejí i proto, aby dokázali usnout v jakoukoliv denní dobu. „Když chlastáte, tak nemáte hlad. Sice si něco k jídlu po čase dáte, ale to jen proto, aby vám nebylo tak špatně od žaludku,“ vysvětluje jedna z hlavních postav knihy, bezdomovec Vojtěch.

Jen o kousek dále, u Obecního domu je situace trochu jiná. I tady žebráci jsou, ale většina z nich tu klečí na chodníku nebo leží na zemi obličejem dolů, takzvaně „na kočku“. „Je to praktičtější, než na procházející lidi pokřikovat a odpudit je,“ vysvětluje v knize Havlík. Směrem k ulici Na Příkopě takto klečí vousatý muž na dlažebních kostkách. Nemá žádný transparent ani nemluví, prostě jen čeká, zda mu někdo něco hodí. „Ne každý má na to, aby fyzicky klesnul pod svůj obvyklý výškový horizont. Je to namáhavé a pro spoustu lidí ponižující,“ píše o tomhle stylu žebroty Havlík. Klekám si cvičně kousek od muže a cítím, jak fyzicky bolestivé žebrání na kočičích hlavách je. Kolena mě bolí už po necelé minutě, cítím se také dost nepatřičně a raději se rychle zvedám ze země. Bezdomovec se na mě po očku podívá. „A zkuste si to na několik hodin,“ zadrmolí a sklání hlavu zpět na chodník. 

Nepsané pravidlo ulice

Lidé bez domova toho z podstaty věci moc nevlastní. Převážně mají to, co sami najdou, případně někde ukradnou. Jenže i o to můžou velmi rychle přijít. „Na čem nespíš, o to tě okradou. Doklady jsem si schovávala do podprsenky, protože ani kapsy nebyly bezpečné. Už kolikrát se stalo, že se někdo probudil s rozřízlou kapsou,“ vysvětluje v knize další z postav žijící roky na ulici, Ivana. V ulici Na Příkopě, která je rušnou pěší třídou, je v brzkém odpoledni vidět hned několik bezdomovců, kteří odpočívají na lavičce v předpisové poloze s věcmi bezpečně přitisknutými na těle. I tohle si chceme otestovat. Dát si tašku pod bundu a lehnout si na ní tělem není ani příjemné, ani pohodlné. Oproti lavičkám v Sherwoodu si zde ale mohu aspoň pohodlně natáhnout nohy – opěrky pro ruce tu nejsou. 

Koš není trezor

Obstarat si jídlo, je i pro člověka na ulici nutností. Není to ale jednoduché. Sice existují potravinové banky, které bezdomovcům nabízejí jídlo, případně charity, kam lze zajít třeba na polévku, ale rychlejší variantou je pro mnohé z nich prohledat odpadkové koše a kontejnery. „Franto, mám dva rohlíky!“ volá radostně muž, který se na Václavském náměstí právě přehrabává v koši. Jeho kumpán k němu dojde a společně se vydávají prohledat další odpadky. Václavák je podle Havlíka pro tento účel místem zcela ideálním. Projde tu spousta lidí, je tu hodně obchodů i stánky s občerstvením. „Ze začátku je člověk na ulici odkázaný pouze na kontejnery a koše. Často v nich je jídlo, pití a nějaké oblečení. Můžou se tam ale najít i úplně nové věci. Ty se pak dají prodat,“ popisuje v knize své zkušenosti už citovaná Ivana. Přicházím k volnému odpadkovému koši a zkouším své štěstí. Ač nerada, vyhrnuji si rukáv a sáhnu dovnitř. Vůbec nic příjemného to rozhodně není, je mi zle jen ze zbytků, co tam vidím, i z prázdných plechovek a vajglů. Kromě novin mě v odpadcích nic nezaujalo. Ty jediné bych možná mohla využít jako aspoň nějakou izolaci v chladné noci. 
I když Havlík o bezdomovcích a jejich životě na ulici napsal knihu, sám na ulici nikdy žít nemusel. V zimě prý ale plánuje týden života na ulici. „Vezmu si spacák, hodně teplého oblečení a z osobních věcí jen občanku.  Rozhodně ale začnu na Hlaváku, jako většina lidi bez domova,“ vysvětluje své plány Havlík. Nám naopak ten jednodenní celkem nenáročný test bohatě stačil. 

O tom, že bezdomovci nemusí být jen špinaví, jsme se přesvědčili sami. Na fotce je muž, který je bez domova už třicet let. Zdroj: Daniela Dlabolová
Vyzkoušeli jsme si, jak pohodlné je ležet na lavičce, která nemá opěrky na ruce. Zdroj: Jiří Lizec

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Generace20
+
Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Bezdomovcům moc peněz nedávejte, neumějí s nimi zacházet, říká autor knihy Homeless Guide

Generace20

Autor: Jiří Lizec

27. 10. 2019

Setkával se s bezdomovci, trávil s nimi hodně času a poslouchal jejich životní příběhy. Více než rok sbíral tímto způsobem spisovatel a novinář Antonín Havlík (26) podklady pro svou knihu Homeless Guide, která vyšla letos v létě. Tento průvodce světem bezdomovců zachycuje osudy několika lidí bez domova a zároveň nabízí tipy a rady, jak na ulici přežít.

Zkusil jste si někdy sám život na ulici?
Zatím ne. Sice mám zkušenost se spaním venku na lavičce, ale to jen proto, že jsem po jedné párty neměl kam jít. V zimě ale plánuji strávit týden v pražských ulicích. Chci si zkusit, jak jsou začátky bezdomovců těžké, a to především v zimě. Hodně jsem se toho dozvěděl při sbírání materiálů pro knihu, kdy jsem mluvil s mnoha lidmi na ulici,[1] takže nějakou představu mám.

Budete se nějak speciálně na ten týden připravovat?
Určitě si vezmu spacák, hodně teplého oblečení. Z osobních věcí jen občanku, snad ji neztratím. Dále uvažuji, jestli si vezmu nějaké peníze. Pokud ano, tak maximálně stovku. Určitě začnu na Hlavním nádraží a ve Vrchlického sadech, to je taková Mekka bezdomovectví v České republice. Poté uvidím, kam se dostanu. Mám plán zkusit nějakou noclehárnu, tam se k sobě lidé chovají strašně a nejde tam prý moc dlouho vydržet. 

Máte předem dané mantinely, za které určitě na ulici nezajdete?
Rozhodně nehodlám nabízet své tělo, to by bylo opravdu příliš. Počítám ale s tím, že žebrat určitě budu. Na druhou stranu doufám, že se nedostanu do situace, kdy bych musel jít krást. Nad tím jsem hodně přemýšlel a za hranu zákona se dostat nechci.

Kniha slouží také jako varování.

Kdy jste se začal blíže zajímat o bezdomovectví?
Fascinuje mne to už od střední školy. Úplně první vzpomínku mám ale ze svých šesti let, kdy jsem viděl na zastávce bezdomovce a ptal jsem se mamky, co tu ten člověk dělá. Ona se mi to snažila hodně jednoduše vysvětlit, prostě jako šestiletému dítěti, ale už tehdy mě to zaujalo.

Až jste o tom nakonec za dvacet let napsal knihu… 
Vydal jsem pár článků o bezdomovectví a najednou mi přišla nabídka od nakladatelství Biz books, jestli bych o tom nechtěl napsat knihu. Primárně je to průvodce a rádce pro ty, kteří chtějí život na ulici pochopit, nebo se o něm více dozvědět. Vedle toho má kniha sloužit i jako varování. Ukazuje, na co si dát pozor, aby se člověk na ulici nedostal. Jsou v ní ale i příběhy, které mohou potkat naprosto každého. Například jak Vojtěch, jedna z hlavních reálných postav knihy, propadl alkoholu a postupně se z nadaného umělce stal bezdomovcem.

Bylo těžké poznat pravdu.

V průvodci máte čtyři hlavní postavy – zmíněného Vojtěcha, Karima, Hanuše a Ivanu. Bylo náročné s nimi spolupracovat?
Popravdě vůbec. Kontakty na ně jsem dostal od společnosti Pragulic, která s bezdomovci spolupracuje. To mi do začátku pomohlo. Největším problémem bylo odhalit jejich pravou tvář. Například Karim, který je z bezdomovců mediálně nejzkušenější, se mi dlouho dobu nebyl schopen otevřít. V některých věcech mlžil. Musel jsem se ptát na to samé pořád dokola, protože jsem v jeho příběhu pořád cítil nějaké nesrovnalosti. Nakonec se mi povedlo nahlédnout pod jeho masku, a je to opravdu milý člověk. To se dá říct vlastně o všech lidech v knize. 

Detailní záběr knihy Homeless Guide Zdroj: Archiv Antonína Havlíka

Navázal jste s někým z nich během psaní knihy přátelství?
Se všemi hlavními postavami se dále scházím, tedy kromě Vojtěcha, který bohužel zemřel krátce před vydáním knihy. Ale s Ivanou a Hanušem se vídáme pravidelně. Největší problém s časem má Karim, jelikož provází turisty pražským podsvětím. 

A nedívá se na vás někdo skrz prsty, protože  se stýkáte s bezdomovci?
Z úzkého kruhu přátel a rodiny jsem se s ničím takovým nesetkal. U širší veřejnosti jsem to občas zaslechl, ale je mi to jedno. Každý má právo na svůj názor, ale myslím si, že po přečtení mé knihy by ho mohla spousta lidí změnit. Bezdomovci jsou lidé s životními příběhy a na ulici se často nedostali vlastní vinou, ale například kvůli složitým rodinným vztahům. To si hodně lidí neuvědomuje.

Vydělat si peníze není pro bezdomovce jednoduché.

Bezdomovci často mezi lidmi žádají o drobné. Je podle vás lepší dát jim peníze, nebo jim koupit nějaké jídlo?
V Česku je stále více obchodů, kde je možné „koupit dvě, odnést si jedno“. Prostě ve vybraných obchodech koupíte například dvě kávy, jednu si odnesete a druhou může dostat třeba bezdomovec. S penězi je to složitější. Lepší je dávat žebrákům malé částky, třeba dvacet korun. Někteří lidé dají občas bezdomovcům klidně i tisícovku, ale to je příliš. Oni pak nevědí, co s tak velkým obnosem dělat, protože často nebývají finančně gramotní.

Když si lidé bez domova hledají práci, příliš dlouho v ní většinou nevydrží. Není právě neznalost zacházení s penězi důvodem, proč se neustále vracejí zpět na ulici? 
Bezdomovci to s prací nemají jednoduché. Sice existují obchody a společnosti, které se zaměřují primárně na zaměstnávání lidí bez domova, ale ty nejsou nafukovací. Navíc spousta těchto lidí nemá čistý trestní rejstřík, má dluhy na krku a legálně by je nikde nezaměstnali. Proto když pracují, tak na černo. A pak se běžně stává, že nedostanou zaplaceno. Není se potom čemu divit, že mají před dalším zaměstnáním předsudky. Často mají strach, že budou pracovat bez výplaty a změna nebude žádná.


Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Generace20
+
Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá

Generace20

Autor: Monika Kabourková

27. 10. 2019

Podle odhadu Antonína Havlíka (26), autora knihy Homeless Guide, žije v Praze téměř deset tisíc bezdomovců. Autoři tohoto textu se rozhodli navštívit několik míst, která Havlík ve svém unikátním průvodci po světě lidí bez domova zmiňuje a popisuje. První zastávka byla jasná: okolí pražského Hlavního nádraží.

„Vojto, podej mi tu flašku!“ křičí špinavý silnější muž v potrhané vestě a kraťasech na svého kamaráda. Ten podřimuje na trávě a nevypadá to, že má v plánu kolegu poslechnout. Jsme v pražském Sherwoodu. Vrchlické sady, jak se to tu oficiálně jmenuje, nedostaly svou zbojnickou přezdívku náhodou. Povalující se bezdomovci na trávě a na lavičkách jsou často prvním obrázkem, který člověk, když vyleze z Hlavního nádraží v Praze uvidí. Toto místo je i proto číslem jedna v Homeless Guide, netradičním průvodci bezdomoveckým světem, s nímž dnes Prahu projdeme. 

„Neměli byste tři stovky na ubytovnu? Mám angínu, potřebuji se v teple vyležet,“ odchytne nás v parku prakticky okamžitě postarší žena. Mluví na nás přiškrceným hlasem a snaží se nás obměkčit historkou o tom, jak je na tom bídně. Před podobnými bezdomoveckými příběhy varuje Antonín Havlík ve své knize. „Hlavně na nádražích můžou cestující od bezdomovců slyšet, že nutně potřebují peníze na léky, nebo na vlak domů,“ píše, jako by nám při tom stál přímo za zády. Žena na angínu rozhodně nevypadá, srší energií a tak jí slušně vysvětlujeme, že nemáme hotovost. V tu ránu si nás přestává všímat a jde pryč. 

Vidíme ale i příběhy z druhé strany: „Chceš peníze? Mám jen kartu, tak jestli máš terminál…,“ říká s přezíravým úsměvem mladík zanedbanému muži, co zkouší štěstí jen kousek od nás. Stejně jako triky bezdomovců jsou v Havlíkově knize popsány i nejčastější argumenty, proč lidé žádost o peníze odmítají. Klička s bankovní kartou je ta lepší varianta, na druhém pólu jsou vulgární urážky. 

Boj zvaný lavička

O jistotě, že se každý den budou moct někde v klidu vyspat, si mohou lidé bez domova nechat obvykle jen zdát. Když už najdou svoji provizorní postel, často je z ní vyženou policisté. Častým lůžkem jsou lavičky v parcích. „Město se snaží dávat hlavně do centra lavičky s opěrkami na ruce. Bezdomovcům se na nich hůře spí a nutí je to hledat jiné místo,“ píše Havlík v příručce. A právě v Sherwoodu jiné lavičky, než ty s opěrkami nejsou. Na většině z nich i tak sedí nebo polehávají bezdomovci. Na jedné z těch mála volných zkoušíme, jak je vleže pohodlná. Ukazuje se, že strčit nohu pod opěrku a otočit se na bok je docela náročný kousek. Je to přesně jako v příručce. Komplikované a nepohodlné.

Spát tu naštěstí nemusíme a tak pokračujeme dále, k náměstí Republiky, slangově řečeno „na Repu“. To je podobně, jako další náměstí v centru Prahy, jedno z nejvyhledávanějších míst žebráků a lidí bez domova. „Turistická žebrota je stále fenomén. Cizinci nepospíchají a podpoření chudých drobnými berou jako věc, která jim může přinést štěstí,“ tvrdí v knize Havlík. Lidé bez domova ale zjevně zkouší štěstí u kohokoli, kdo jde kolem, u zahraničních turistů, u Čechů i mezi prodejci u stánků. „Alespoň, že chce jídlo. Peníze bych mu nedala, nejsem charita,“ říká nám jedna z prodávajících, která žebrajícímu muži před okamžikem dala odřezky opečeného masa. „Když jim místo peněz nabídneme jídlo, tak ho nechtějí a odejdou zkoušet štěstí jinam,“ dávají k dobru jinou zkušenost dva prodejci z vedlejšího stánku. Bezdomovci chtějí často peníze proto, aby si mohli obstarat alkohol, nebo drogy. Podle Havlíkovy příručky se opíjejí i proto, aby dokázali usnout v jakoukoliv denní dobu. „Když chlastáte, tak nemáte hlad. Sice si něco k jídlu po čase dáte, ale to jen proto, aby vám nebylo tak špatně od žaludku,“ vysvětluje jedna z hlavních postav knihy, bezdomovec Vojtěch.

Jen o kousek dále, u Obecního domu je situace trochu jiná. I tady žebráci jsou, ale většina z nich tu klečí na chodníku nebo leží na zemi obličejem dolů, takzvaně „na kočku“. „Je to praktičtější, než na procházející lidi pokřikovat a odpudit je,“ vysvětluje v knize Havlík. Směrem k ulici Na Příkopě takto klečí vousatý muž na dlažebních kostkách. Nemá žádný transparent ani nemluví, prostě jen čeká, zda mu někdo něco hodí. „Ne každý má na to, aby fyzicky klesnul pod svůj obvyklý výškový horizont. Je to namáhavé a pro spoustu lidí ponižující,“ píše o tomhle stylu žebroty Havlík. Klekám si cvičně kousek od muže a cítím, jak fyzicky bolestivé žebrání na kočičích hlavách je. Kolena mě bolí už po necelé minutě, cítím se také dost nepatřičně a raději se rychle zvedám ze země. Bezdomovec se na mě po očku podívá. „A zkuste si to na několik hodin,“ zadrmolí a sklání hlavu zpět na chodník. 

Nepsané pravidlo ulice

Lidé bez domova toho z podstaty věci moc nevlastní. Převážně mají to, co sami najdou, případně někde ukradnou. Jenže i o to můžou velmi rychle přijít. „Na čem nespíš, o to tě okradou. Doklady jsem si schovávala do podprsenky, protože ani kapsy nebyly bezpečné. Už kolikrát se stalo, že se někdo probudil s rozřízlou kapsou,“ vysvětluje v knize další z postav žijící roky na ulici, Ivana. V ulici Na Příkopě, která je rušnou pěší třídou, je v brzkém odpoledni vidět hned několik bezdomovců, kteří odpočívají na lavičce v předpisové poloze s věcmi bezpečně přitisknutými na těle. I tohle si chceme otestovat. Dát si tašku pod bundu a lehnout si na ní tělem není ani příjemné, ani pohodlné. Oproti lavičkám v Sherwoodu si zde ale mohu aspoň pohodlně natáhnout nohy – opěrky pro ruce tu nejsou. 

Koš není trezor

Obstarat si jídlo, je i pro člověka na ulici nutností. Není to ale jednoduché. Sice existují potravinové banky, které bezdomovcům nabízejí jídlo, případně charity, kam lze zajít třeba na polévku, ale rychlejší variantou je pro mnohé z nich prohledat odpadkové koše a kontejnery. „Franto, mám dva rohlíky!“ volá radostně muž, který se na Václavském náměstí právě přehrabává v koši. Jeho kumpán k němu dojde a společně se vydávají prohledat další odpadky. Václavák je podle Havlíka pro tento účel místem zcela ideálním. Projde tu spousta lidí, je tu hodně obchodů i stánky s občerstvením. „Ze začátku je člověk na ulici odkázaný pouze na kontejnery a koše. Často v nich je jídlo, pití a nějaké oblečení. Můžou se tam ale najít i úplně nové věci. Ty se pak dají prodat,“ popisuje v knize své zkušenosti už citovaná Ivana. Přicházím k volnému odpadkovému koši a zkouším své štěstí. Ač nerada, vyhrnuji si rukáv a sáhnu dovnitř. Vůbec nic příjemného to rozhodně není, je mi zle jen ze zbytků, co tam vidím, i z prázdných plechovek a vajglů. Kromě novin mě v odpadcích nic nezaujalo. Ty jediné bych možná mohla využít jako aspoň nějakou izolaci v chladné noci. 
I když Havlík o bezdomovcích a jejich životě na ulici napsal knihu, sám na ulici nikdy žít nemusel. V zimě prý ale plánuje týden života na ulici. „Vezmu si spacák, hodně teplého oblečení a z osobních věcí jen občanku.  Rozhodně ale začnu na Hlaváku, jako většina lidi bez domova,“ vysvětluje své plány Havlík. Nám naopak ten jednodenní celkem nenáročný test bohatě stačil. 

O tom, že bezdomovci nemusí být jen špinaví, jsme se přesvědčili sami. Na fotce je muž, který je bez domova už třicet let. Zdroj: Daniela Dlabolová
Vyzkoušeli jsme si, jak pohodlné je ležet na lavičce, která nemá opěrky na ruce. Zdroj: Jiří Lizec

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Generace20
+
Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Zájem o deskové hry je stále vyšší. Česko se v nich prosazuje i ve světě

Generace20

Autor: Petra Macháčková

25. 10. 2019

Čím dál více lidí raději vypne počítač, odloží telefon a jde si s kamarády zahrát deskovou hru. Čeští i světoví vydavatelé si pochvalují, že se prodej těchto her stále zvyšuje. Výhodu hráči vidí v přímé konfrontaci se soupeři a v reálném herním zážitku. Vedle zábavy může být motivací i sběratelství a investice.

Stolní hry už zdaleka nejsou jen záležitostí deštivých dní na chalupě či nerdovské subkultury. Mladí lidé čím dál častěji odkládají mobilní telefony a opouští online hry, aby se mohli věnovat těm reálným se skutečnými přáteli. „I když hraji převážně na počítači, často mě poslední dobou přepadne chuť ho vypnout a jít si raději zahrát s kamarády deskovku. Nejčastěji to jsou Osadníci z Katanu, Citadela nebo klasické Člověče, nezlob se!,“ vyjmenovává studentka VOŠP Adéla Bílková (21) některé z nových i léty prověřených populárních her. 


Nadšenci do deskových her mají i stále více míst, kde si je mohou zahrát i na veřejnosti. V Praze například přibývá podniků, které zákazníkům k pití či jídlu zapůjčí i deskovou hru. A každoročně si příznivci této zábavy mohou zajít druhý říjnový týden na festival Deskohraní. „V prvních ročnících jsme měli několik set návštěvníků během týdne, teď máme za týden přes šest tisíc,” je spokojený zakladatel a organizátor festivalu Jakub Těšínský.

Umí propojit generace

Podle něj je pořád dost lidí, kteří si myslí, že deskové a karetní hry jsou dobré jen na trénink mozku a přemýšlení. „Existují ale i hry, které obsahují prvky psychologie, empatie, odhadu soupeře nebo herectví, ” vysvětluje Těšínský, kterého těší, že každý rok přichází více lidí a namísto virtuálních herních zážitků mají ty opravdové.

Stejně to vidí i studentka VOŠP Tatiana Skoumalová (22). „Podle mě jsou deskové hry mnohem víc společenské a emotivní než ty na konzolích nebo počítači. S babičkou bych si asi těžko zahrála na PlayStationu nebo Xboxu. Deskovky beru jako zábavu pro celou rodinu nebo partu přátel. Líbí se mi na nich, jak dokáží propojovat generace,“ říká Skoumalová. Nejraději hraje Aktivity, Českou hudbu nebo Český svět. „Aktivity jsou skvělá hra k alkoholu. U hry Český svět se navíc i něco nového dozvím,“ dodává.

Investice do budoucna

Deskové hry mají i své sběratele. Jedním z nich je David Rošlapil (28), který vyrůstal na hře Dostihy a sázky nebo na Proroctví. „Kupuji si nové deskovky několikrát ročně. Moje okolí mne může vnímat jako sběratele, ale všechny hry zároveň i hraji. Rád se odstřihnu od telefonu a zahraji si s kamarády na pár hodin deskovku,” říká Rošlapil.

Deskové hry začal nakupovat asi před pěti lety a v současné době jich má bezmála šedesát. Částka, kterou za svou sbírku zatím utratil, by jiným stačila klidně i na ojeté auto. „Sbírka mě stála několik desítek tisíc, ale myslím si, že to je dobrá investice do budoucna. Vlastním například limitovanou edici hry HATE nebo figury k Blood ragi či Rising Sunu, které už se neprodávají a sehnat by se daly pouze od překupníků za mnohonásobně vyšší cenu. Vím, že to, co vlastním, bych mohl prodat mnohem dráž, než jsem koupil. To ale zatím nemám v plánu,“ vysvětluje svou vášeň Rošlapil. Zároveň se těší, až jednou bude učit pravidla své děti a hrát s nimi.

Češi vítězí i v zahraničí

Česká republika se může pyšnit i celosvětově úspěšnými hráči. Například v roce 2012 se stal Jan Šimara (34) mistrem Evropy v deskové hře pocházející z Číny s názvem Go. Ve stejném roce se mistrem světa v jedné z nejoblíbenějších her současnosti,  Carcassonne, kde hráči přikládáním karet staví opevnění, kláštery či louky, stal třicetiletý Martin Mojžíš.

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Generace20
+
Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Lidé se nebojí experimentovat s brýlemi. Zaplatí za ně i desetitisíce korun

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

22. 10. 2019

Extravagantní obroučky zažívají vlnu popularity. Optiky dnes nabízejí stále více designů a lidé ani nemusí špatně vidět. Brýle kupují i jako nevšední módní doplněk.

Kulaté obroučky, které jako by z oka vypadly těm z filmu Harry Potter. Přesně takové si před pár lety pořídila zpěvačka Lenka Nová (45). Po nevšedních brýlích pátrala několik let. Nakonec si ty své našla v Žilka Optik, která se specializuje na extravagantní designy. „Když je viděla moje desetiletá dcera, řekla, že až ji příště povezu do školy, mám si vzít jiné,“ směje se Nová.  Zaplatila za ně okolo třiceti tisíc korun. „Od Žilky mám čtvery brýle. I přesto, že jsou ceny vyšší než v jiných optikách, jsou pro mě dobrou investicí. Unosím je po několik let,“ vysvětluje Nová.

V optikách dnes lidé narazí na nevšední designy. Zdroj: Eliška Havlíčková

Méně není vždy více

Designové brýle dnes lidé kupují, aby se odlišili od ostatních. Třeba Ráchel Smékalová (26) ke svému vzhledu zvolila velké kulaté obroučky s mramorovým efektem, kombinující krémovou a hnědou barvu. „Mám je z online optiky. Padly mi do oka hned, jak jsem je viděla. Líbilo se mi, že nejsou obyčejné,“ popisuje Smékalová. Stály jí deset tisíc korun. Říká ale, že za osobité brýle by zaplatila i třicet tisíc, pokud by je vůbec nesundavala z nosu.

Být extra ale vyžaduje trochu nadsázky. Podle brýlového stylisty z Žilka Optik Martina Dudka je důležité, aby se klienti s nevšední image dobře ztotožnili. „S netradičním modelem na očích by si jinak nemuseli připadat pohodlně. Pokud si ze sebe nositel umí udělat srandu, může si dovolit extravagantní brýle. Potom je pochopí i jeho okolí,“ myslí si Dudek. 

Ráchel Smékalová by za originální brýle zaplatila i třicet tisíc korun. Zdroj: archiv Ráchel Smékalové

Pouhé obroučky jako alternativa 

Nosit brýle je in. To dokazuje také trend těch nedioptrických. Jsou podstatně levnější, protože neobsahují čočku a oku navíc neškodí. Právě falešnými brýlemi si zpestřuje svůj vzhled studentka Elis Goto (20). „Posunou můj outfit o další level. Když mám na sobě obyčejný volný svetr, doplním ho výraznými brýlemi,“ vysvětluje Goto. Svou sbírku nakoupila buď online nebo na trhu za pár stovek. „Většina mých brýlí je hodně nestandardních. Třeba mají čtvercový tvar nebo mixují barvy jako modrou a bílou,“ dodává Goto.

Nedioptrické brýle jsou populární, ozvláštní například outfit. Zdroj: archiv Elis Goto

Originalita nestárne

Dnes je moderní experimentovat s vlastní vizáží. Čím originálnější a odlišnější, tím lépe. Právě brýle jsou toho důkazem. V kurzu byly dokonce už v minulém století a to jak v Česku, tak ve světě. Zpěvačka a herečka Naďa Urbánková (80) nosila originální designy už v sedmdesátých letech dvacátého století. Podobně je tomu i u americké byznysmenky Iris Apfel (98), která je známá především díky obrovským kulatým brýlím. Nevšednost těmto dvěma dámám pomohla vyniknout. Dnes mají extravagantní brýle stejný účel: odlišit jejich vlastníky od ostatních.

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Generace20
+
Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Udělat si tetování sám není složité. Lidé ušetří, má to ale i svá rizika

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

20. 10. 2019

Tetovací metoda handpoke v posledních letech získává na oblibě. Od moderní metody tetování strojkem, se liší hlavně svou jednoduchostí. Kresba probíhá „po staru“, pouze jehlou v ruce tatéra. Studií, které tuto techniku provozují, je v Praze kolem dvaceti. Je ale i dost těch, kdo se ručně tetují sami doma. Chtějí tím ušetřit peníze a vytvořit si vlastní originální dílo.

„Částka, kterou požadují tetovací studia, je někdy až nesmyslná. Tatéři často přepalují cenu jen kvůli tomu, že si podle nich kupujete kus uměleckého díla,“ říká začínající tatérka Lucie Nedbálková (20), která se před dvěma lety rozhodla tvořit takzvanou handpoke technikou. Při práci tedy využívá pouze jehlu a inkoust. Učit se začínala nejprve na vlastním těle. „Nechodím do studia na klasický strojek, ani na handpoke. Mám pocit, že nikdo nevystihne vždy přesně to, co chci. Každý tatér vždycky upraví nákres podle sebe, aby byla jasně poznat jeho práce a značka,“ myslí si Nedbálková. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodla tetovat se sama v domácím prostředí. Dnes už ale tvoří i na tělech svým známých.

Jen jehla a ruka

Technika handpoke není v tatérském světě novinkou. Naopak se vrací
k začátkům, kdy elektrické strojky neexistovaly. „Handpoke není nikdy tak dokonalý jako tetování strojkem, ale právě to se mi líbí. Přijde mi to osobitější a hodí se ke mně více,“ popisuje studentka Dominika Bozemanová (21). Ta má na levé ruce vytetované od ramene až k zápěstí dlouhé, nepravidelně tlusté, tmavé čáry se stínováním. Cenově ji práce ve studiu
u profesionála vyšla na 2000 korun.

Pokud se člověk tetuje touto technikou sám, může se částka za materiál pohybovat do 500 korun. Právě cenová dostupnost je pro některé zájemce
o tetování rozhodující.  „Lidé, které znám, se rozhodli pro domácí handpoke právě z finančních důvodů,“ potvrzuje studentka Tereza Radová (21), která ovšem upřednostňuje práci se strojkem a upozorňuje na nevýhody spojené s ruční technikou. „Je hezké, že je veškerá práce čistě na vás, ale zabírá to čas. Prodlužuje se celý proces, a mě osobně to bolelo mnohem víc. Jehla může bodat příliš hluboko, pokud s tím neumíte pracovat,“ upozorňuje Radová

Příprava je klíčová

Zkušení tatéři zdůrazňují, že by lidé, kteří se rozhodnou pro domácí tvorbu na svém těle, neměli podceňovat důkladnou přípravu, hygienu a svůj zdravotní stav. Používat by měli pouze předem určené a speciální vybavení. „Při práci používám vždy ochranné rukavice. Určené místo očistím
a vydezinfikuji. Barvu si připravím do kalíšku, který po použití vždy vyhodím. Do barvy se totiž pokaždé dostane část krve,“ popisuje svou práci Nedbálková. „Pokud vytvářím větší tetování, spotřebuji klidně tři nebo čtyři sterilní jehly. Místo se pak znovu pečlivě vydezinfikuje, očistí a zalepí,“ dodává. Kvalita barev, dezinfekce, sterilita a správné příslušenství jsou podle ní u domácí i profesionální tvorby rozhodující.

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Generace20
+
Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Počet potetovaných stále roste. V Praze jsou tattoo salóny stejně běžné jako kadeřnictví

Generace20

Autor: Marek Veselý

20. 10. 2019

Dříve vypadali tatéři jako drsní motorkáři, kteří tetovali jenom své známé. „Dnes stačí sehnat si strojek, barvy, být šikovný a mít Instagram,“ popisuje stav jeden ze současných tatérů, kteří registrují zvyšující se poptávku. I přes nárůst profesionálních studií by zájemci o tetování neměli zapomínat ani na rizika.

Nakreslit návrh, vytisknout ho, otisknout obrys na kůži a vrýt různé barvy inkoustu pomocí strojku do těla. Pro tatéra Sona Vu Nguyena (27), kterému nikdo neřekne jinak než Sony, je to již pátým rokem denní chléb. „Když jsem začínal, nebyla v Praze ani polovina studií, co je teď. Bylo mnohem složitější sehnat tatéra nebo se jím stát,“ říká Sony, který i přes velkou konkurenci jiných salonů má zhruba sedm zákazníků týdně.

Motivy jsou různé

Někteří lidé hledají v tetování hluboký význam a symboliku, jiní se tetují jen kvůli tomu, že se jim to zkrátka líbí. Student Filip Kratochvíl (23) zastupuje oba tyto proudy. „Z mých tetování jsou některá velice specifická s hlubším významem, zbytek mám jen kvůli tomu, že se mi líbí,“ vysvětluje Kratochvíl, který má po těle drahé výtvory od zkušených tatérů, ale sem tam si do kůže amatérsky vryje něco sám. To, že se dnes lidé běžně tetují sami doma, také napomáhá tomu, že lidí s nějakým výtvorem na kůži v Česku přibývá. Statistiky tohoto druhu sice nikdo nevede, nárůst ale dokládají počty tetovacích studií nebo pohled na odhalená těla například v létě u bazénů. 

Kouzlo tetování však nemá vliv na každého. Zejména u starší generace přetrvává pocit, že tetování si dělají jenom vězni a že do kultivované společnosti něco takového nepatří. Podobně to ale vidí například i dvaadvacetiletý student Tomáš Borota: „Jsem konzervativní ohledně těchto věcí. Kdybych si teď nechal udělat nějakou kérku, myslím, že bych toho v budoucnu litoval.“ 

Co s nechtěným výtvorem?

Přístup k vlastnímu tetování lidé v průběhu času mění. „Nechal jsem si podstatně přetetovat velkou část mé pravé paže. Viděl jsem se prostě už v jiném stylu než dřív. Ani na chvíli jsem ale neuvažoval o odstranění,“ popisuje Jakub Řeháček (23). Mezi další důvody, proč si lidé nechávají tetování předělávat, patří podle tatéra Sonyho například to, že si původně zvolili nezkušeného autora. „Když ryjete jehlou málo hluboko, inkoust vypadne. Když ryjete moc, inkoust se pod kůží rozpustí do stran,“ vysvětluje Sony. Na stárnutí kůže či odstraňování nápisů spojených s ex partnerem mají „předělávači“ taky slušný byznys.

Úplné odstranění kérky bývá většinou bolestivější a dražší než původní výtvor. Například pražská Premier Clinic nabízí ošetření nechtěného tetování již od 950 Kč. Ovšem takových návštěv je potřeba minimálně pět. „Za 21 let se tetování zkrátka změní. Jako mladá jsem kašlala na názory, že toho jednou budu litovat. Přes obrovskou bolest jsem se rozhodla pro odstranění. Stálo mě to hodně času a peněz,“ popisuje Zita Neumannová (38), která se postupem času snaží zbavit starších výtvorů, které se jí už nelíbí. „Letošní léto jsem strávila v dlouhých rukávech a to příští nejspíš strávím taky,“ dodává.

K odstranění tetování je potřeba minimálně pět ošetření. Zdroj: Zita Neumannová

Rizika nejdou eliminovat

Tetování má i svá rizika. I když autor používá nejkvalitnější barvy na trhu a tetuje ve sterilním prostředí, přesto můžou nastat komplikace. Nejhorší to mají alergici na inkoust. „Nejnebezpečnější jsou barevné inkousty jako třeba červený či žlutý. Obsahují totiž více uhlíku než běžný černý. Ve výjimečných případech se tak stává, že kůže potetovanému začne hnisat,“ varuje tatér Sony. 

S komplikacemi po tetování má své zkušenosti například taxikář Adam Aataya (22). „Po dvou dnech mě stopy po červeném inkoustu začaly pálit. Další den přišlo velmi bolestivé hnisání. Z míst mi neustále tekla voda a rány se nechtěly zahojit,“ vzpomíná Aataya. Jako prevenci proti hnisání tetovací studia doporučují na nově potetovanou pokožku nanášet hojivé masti. „Po třech týdnech, co jsem pravidelně nanášel mast, se mi kůže konečně zahojila. Většina červené barvy ale vypadala,“ dodává.

A jak to bude s tetováním v Česku v budoucnu? Podle Sonyho se počet potetovaných za posledních pět let zvýšil natolik, že společnost tetované lidi běžně akceptuje. „Myslím, že si už brzy nebudeme muset dělat starosti s kérkou na obličeji během pracovního pohovoru, protože personalista, co bude sedět naproti nám, ji možná bude mít také.“

Tuto tezi potvrzují i zkušenosti, které má Adam Aataya z fastfoodu McDonald’s, kde dříve pracoval. Vzpomíná, jak v roce 2014 nadřízení jeho kolegy nutili k tomu, aby si tetování skrývali pod oděvem. Dnes už jsou ale potetovaní zaměstnanci v McDonaldu k vidění běžně.

Kůže po červeném inkoustu ve výjimečných případech hnisá. Zdroj: Adam Aataya

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Generace20
+
Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

19. 10. 2019

O víkendu jsem vyšla tři patra k bytu a málem umřela. Bylo mi do breku, kam jsem proboha dala svoji fyzičku? Seděla jsem u kamaráda v obýváku a dlouho čekala, než popadnu dech. To si říkáš sportovkyně, dobíral si mě. Chtěla jsem mu jedovatou poznámku oplatit, ale v tu chvíli jsem si všimla medailí ze Spartan Race a napadlo mě ho zaskočit jinak, závod si zaběhnu taky.

I když to vypadá jako bezhlavé rozhodnutí, strašně rychle jsem se pro závod nadchla. Dřív patřil sport mezi moje hlavní priority. Hrála jsem sedm let softball a pro zábavu i fotbal. Úspěšně jsem odmaturovala z juda a gymnastiky, jenže po maturitě se ze mě stal lenoch. Už je na čase s tím něco udělat a tohle je skvělá příležitost. 

Bez ortézy ani krok 

Když jsem svůj plán oznámila rodině, jejich první reakce byla: „Ty? Se svým kolenem?“ Nemám totiž úplně v pořádku meniskus a křížové vazy. Bez ortézy, která má po stranách železné výztuhy, se nerozeběhnu. Riskovala bych, že skončím na zemi a už se nezvednu. Děsím se taky šplhu na laně, protože v rukou nemám skoro žádnou sílu. 

Řada překážek závisí na síle v rukou. Zdroj: Facebook Spartan Race Czech Republic

Strach mě nezastaví

Moc jsem netušila, do čeho jdu. Hodiny jsem koukala na různá videa a přečetla i část knihy Spartan ve formě. Jako první mě do očí praštilo motto závodu Pochopíš až v cíli”. A to mi nahnalo strach. 

Smyslem závodu je překonat své pohodlí, fyzické a psychické možnosti. Tratě se liší jak svou délkou, tak i počtem překážek. Já si vybrala tu nejkratší pětikilometrovou, kde na mě může čekat třeba šplh na laně, hod oštěpem nebo brodění bahnem pod ostnatým drátem. Pokud některou z nástrah nesplním, dostávám trest. To znamená třicet angličáků nebo opakovaní překážky.

Po pádu z překážky následuje penalizace. Zdroj: Facebook Spartan Race Czech Republic

Začínám s tréninkem

Letos se už žádný Spartan Race v České republice neběží, což je taky moje jediné štěstí. I když mi nejde o vítězství, nesmím podcenit přípravu. Čas mám do února. Takže přestávám jezdit výtahem, těch jedenáct pater domů si pěkně každý den vyšlapu. Musím zlepšit hlavně běh, posílit ruce a změnit stravu. O tom všem budu psát pravidelné články. Čekají mě tři měsíce těžkého tréninku, životní změna z ale stojí za trochu utrpení. 

Všichni mají jeden cíl – závod dokončit. Zdroj: Facebook Spartan Race Czech Republic

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Generace20
+
Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací.

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

19. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20
+
Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Reportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

19. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20
+
Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Videoreportáž: S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

19. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Generace20
+
Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

18. 10. 2019

Za druhé světové války sem byli deportováni Židé, Poláci, Romové, sovětští zajatci a řada dalších lidí mnoha národností. V rámci „Akce Sokol” nechal Reinhard Heydrich poslat do Osvětimi i několik stovek členů České obce sokolské. Mezi nimi i Josefa Bergra, náčelníka Sokola v Jičíně.

Hned z dálky vidím obří budovy obehnané plotem v oparu mlhy. V nose mě štípe kouř z výfuku autobusu. Nemůžu se zbavit pocitu, že zápach vychází z pecí krematorií, kde nacisté pálili těla obětí. Mezi nimi mohl být i můj pradědeček, Josef Bergr, kterého jako člena Sokola do Osvětimi deportovali z jičínské župy a který zde 10. května 1942 zemřel. Atmosféra na mne i kvůli tomu působí tíživě a nepříjemně. Budovy i zbytky dalších staveb, které zůstaly prakticky ve stejném stavu, jak je vězni po osvobození Rudou armádou opouštěli, tenhle dojem ještě podtrhují. 

Důsledky Akce Sokol

Členové Sokola byli gestapem vnímání jako silní vlastenci, s odporem proti nacistům. Na podzim roku 1941 je proto nechali uvěznit v koncentračním a vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Jedním z nich byl i Josef Bergr, náčelník jičínské župy, můj pradědeček. „Sokol tělem i duší, ocelových svalů i nervů, hrdý a nesmlouvavý, jehož poslední slova ženě zněla: Jen nechoď, prosím Tě, za mne prosit,” napsal o něm JUDr. Karel Klouček, který věznění v Osvětimi přežil, v Jičínském almanachu z roku 1992. „Zemřel vzdálen vlasti i své rodině v Osvětimi dne 10. května 1942,“ píše dále.  

Bez průvodce ani ránu

Do Osvětimi se vydávám právě kvůli rodinné historii a je to moje první návštěva vůbec. Společně s dalšími turisty jedeme do koncentračního tábora autobusem z Krakova. Naše skupina se skládá z Čechů, Španělů, Korejců ale také Němců. Každý dostává knihu s informacemi o Osvětimi ve svém mateřském jazyce. Zájem většiny turistů je ale spíše laxní, jeden Korejec si dokonce fotí vysmáté selfie na kolejích, i když kritika podobných fotek na pietních místech byla několikrát propírána prakticky celosvětově. Přidávám se k české skupince s polským průvodcem, který se pokouší mluvit česky. „Na tomto místě končila cesta pro více než půl milionů Židů deportovaných do Auschwitz II. Birkenau,“ začíná vyprávět. 

Od vstupní brány koncentračního tábora Birkenau se přemisťujeme rovnou k ruinám plynových komor a krematorií, kde byli vězni systematicky vražděni a spalováni. „Byli to většinou mladí kluci, kteří museli být neustále ožralí, aby zvládli mrtvoly spalovat,“ říká průvodce o členech Sonderkommanda, skupiny vězňů, kteří v táboře vykonávali právě práci spalovačů. Z krematorií a plynových komor zbyly jen trosky –  vojáci SS se před tím, než z tábora utekli před postupující Rudou armádou, snažili zahladit stopy zvěrstev, která se zde děla.

Oproti tomu plynové komory z Auschwitzu I. jsou zachovalé díky rekonstrukci. Chladné stěny s několika otvory ve stropě, kudy byl dovnitř vhazován smrtící plyn Cyklon B, ve mně i teď budí strach. Problikávající žárovka a zvláštní akustika podtrhuje autentičnost a depresivitu prostoru. Na plynovou komoru navazuje spalovna. „Dokonce zde mezi vězni proběhlo i několik pokusů o dobrovolné otrávení plynem. Když však na to dozorci přišli, upálili vězně zaživa ve spalovně,” vypráví průvodce. Z vyprávění mi běhá mráz po zádech.

Hygiena a nepohodlí

Pokračujeme vstupem do obří dřevěné budovy, podobající se stáji pro koně. Je  strohá. V rozlehlé místnosti je slyšet jen déšť bubnující do střechy. Nikdo ani nedutá. Jakoby děsivé vzpomínky byly součástí místa. Uprostřed dřevěné budovy jsou tři podlouhlé kamenné bloky s desítkami otvorů, které nahrazovaly toalety. O slově intimita nemůže být ani řeč. Při pohledu na improvizované záchody se ani nedivím, že střevní problémy se staly fatálními pro mnoho vězňů, včetně mého pradědečka Josefa Bergra, který zemřel necelý půl rok po zajetí, ve věku 37 let. 

Vězni museli spát v podobně obřích budovách. Nocovali na dřevěných palandách o třech patrech, natlačeni na sebe. „Nahoře bylo nejtepleji, avšak mnohdy vězni neměli sílu se tam vyškrábat. To znamenalo ustlat si na spodní posteli. Někdy vězeň schytal moč, kterou ten nad ním neudržel,” dodává průvodce. Koukám na palandy a představuji si, jak se na nich vězni museli tlačit.

Připomínky domova byly zakázány

Jakákoli drobnost připomínající domov vězňů byla zakázána. Osobní věci jako například obuv, kartáče, oblečení, kufry, fotografie, nebo nádobí, které si Židé a jiní vězni přivezli do koncentračního tábora, byly zabaveny a rozděleny na hromady. To, co se zachovalo, je dosud k vidění v Auschwitzu I.. Jen pohled na hromadu dětských botiček trhá srdce. 

Necelých osm hodin strávených v Osvětimi mi dalo psychicky zabrat. I když k podrobné prohlídce komplexu o rozloze 191 hektarů ani půl dne nestačilo, jsem ráda, že je výlet u konce. Nejen díky promoklým botám a oblečení.

Česká obec sokolská

Organizace známá spíše pod názvem Sokol. Vychází z odkazu zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Jejím účelem a cílem je „zvyšovat tělesnou zdatnost svých členů, organizovat a vykonávat tělovýchovnou, sportovní, kulturní a společenskou činnost, podporovat rozvoj osobnosti a vychovávat k čestnému jednání v životě soukromém i veřejném, k národnostní, rasové a náboženské snášenlivosti, k lásce k rodné zemi a úctě k duchovnímu dědictví našeho národa“.

Koncentrační tábor v Osvětimi

Byl komplexem více než 40 koncentračních a vyhlazovacích táborů postavených a provozovaných nacistickým Německem v okupovaném Polsku během druhé světové války. Skládal se z Osvětimi I., hlavního tábora v Osvětimi; Osvětim II – Birkenau, koncentrační a vyhlazovací tábor vzdálený tři kilometry v Brzezince; Osvětim III – Monowitz, tábora v Monowicích vytvořeného pro práci v továrnách a z desítek dalších menších táborů. První tábor zde vznikl 27. dubna 1940. Existoval až do konce ledna roku 1945, kdy byl osvobozen Rudou armádou.

Portrét Josefa Bergra. Zdroj: Denisa Korityáková

Rodný list Josefa Bergra. Zdroj: Denisa Korityáková

Portrét dcery Josefa Bergra – Blanky. Zdroj: Denisa Korityáková

Průkaz členství ve svazu protifašistických bojovníků jeho manželky Blaženy. Zdroj: Denisa Korityáková

Úryvek z jičínského almanachu z roku 1992. Zdroj: Denisa Korityáková

Pamětní deska Josefa Bergra v Jičíně. Zdroj: Denisa Korityáková

Vstupní brána s nápisem Arbeit macht frei. Zdroj: Denisa Korityáková

Pece a krematorium v části Osvětim I. – hlavní tábor. Zdroj: Denisa Korityáková

Botičky uvězněných dětí. Zdroj: Denisa Korityáková

Areál koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zdroj: Denisa Korityáková

 

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

Generace20
+
S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem

Generace20

Autor: Petra Macháčková

17. 10. 2019

Se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem, se v pátek 11.října přišlo veřejně rozloučit tisíce fanoušků. Mezi nimi byli zástupci všech generací. Pietní akt se konal v paláci Žofín, kam měla přístup i široká veřejnost.

Lidem stojícím ve frontě se klepou brady. Některým ze zimy, jiným zase ze smutku. Starší paní kolem šedesáti let v béžovém péřovém kabátu si látkovým kapesníkem otírá vlhké oči. „Brzy už se tam dostaneme,” hlásí starší muž směrem ke své ženě. Fronta k Žofínu, kde mohou dát lidé poslední sbohem zesnulému Karlu Gottovi, se táhne už od Janáčkova nábřeží přes most Legií a následně k Masarykovu nábřeží. 

Ve frontě postávají i mladí lidé. „Můj otec bral Karla Gotta jako vzor a nesmírně ho obdivoval. Dokonce s ním mám fotku jako malá. Mám ho spojeného s dětstvím,” přiznává Magdaléna Hůlová (16), která ve frontě stojí v tu chvíli něco přes hodinu. Podobné vzpomínky má na Gotta i její kamarádka Jaroslava Runlová (16), která s ní přijela z Jesenice. „S Gottovými písněmi mám spojeno mnoho krásných vzpomínek. Pokaždé, když slyším jeho poslední píseň Srdce nehasnou, myslím na to, jak jsme s kamarádkou nedávno běhaly po louce a hrozně se smály,” říká s lehkým úsměvem Runlová. Klopí oči k červené růži převázané černou stuhou, kterou si protáčí mezi prsty.

Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.

Srdečný a upřímný člověk

Ne všichni lidé stojící ve frontě však zamířili do Prahy z vlastního přesvědčení. „Kamarád mě nalákal ať jedu s ním, že bude sranda po cestě. Nebyl jsem asi Gottův největší fanoušek, ale písnička z filmu Pelíšky je nesmrtelná,” směje se alkoholem zjevně posilněný Lukáš Hanuš (25). Má na mysli píseň Trezor, začíná si ji prozpěvovat a mává při tom půllitrem s pivem.

„Byl národní ikona a to nám nikdo nevezme. Přišel mi jako srdečný člověk, co si na nic nehrál a neměl potřebu na sebe strhávat pozornost. Píseň Ta pravá a Srdce nehasnou mi přijdou krásné, upřímné a směrované rodině,” zamýšlí se Marek Šťastný (25), který přijel s kamarádem Lukášem z Turnova.

Fronta se stále prodlužuje, ale ani fanoušci, kteří přišli později, si nestěžují. Pokorně postupují směrem k Žofínu. Někteří mlčí a jsou sami v sobě se svým smutkem, jiní si povídají, někteří si broukají nejznámější Gottovy písně, které se z reproduktorů na Slovanském ostrově nesou až na most Legií. 

Oslovil lidi napříč režimy

Karel Gott rozhodně nebyl symbolem jednoho desetiletí či generace. Dokázal to, co se žádnému jinému tuzemskému umělci nikdy nepovedlo. Spojoval svou hudbou lidi napříč generacemi, roky i režimy. „Na jeho písničky jsem se natancovala takových hodin. A myslím, že to stejné by řekla moje mamka, nebo babička. Byla to téměř padesátiletá éra, co nás pojila,” dodává studentka Erika Davidová (23). 

Konec pietního aktu měl být v deset hodin večer, ale velký zájem fanoušků přesvědčil pořadatele aby možnost rozloučit se s Gottem prodloužili. Na všechny zájemce se na konec dostalo a s Karlem Gottem se přišlo rozloučit téměř padesát tisíc lidí.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2020 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“