Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Generace20
+
Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Generace20

Autor: Jiří Charvát

24. 11. 2018

Tuzemská žurnalistika není v dobré kondici. Na tom se shodli šéfredaktoři Tereza Zavadilová z listu E15, Robert Čásenský z magazínu Reportér, Dalibor Balšínek z týdeníku Echo24 a Tomáš Skřivánek z Deníku. Panelová diskuze s názvem Současná kondice české novinařiny uzavírala první ročník konference Novinářské fórum 2018 v pražských Kasárnách Karlín. Účastníci debaty kritizovali finanční situaci médií, klesající kvalitu zpráv na internetu nebo přístup řady mladých novinářů.

Nedostatek peněz v českých médiích se podle šéfredaktorů velkých deníků a týdeníků dá bez nadsázky nazvat finanční krizí. „Myslím si, že jsou v nejtěžším období vůbec, protože bojují o holou existenci,“ říká Dalibor Balšínek, šéfredaktor deníku Echo24. Kromě ostatních problémů tak média musí řešit, jak zajistit své přežití.

Řešením je zpoplatnění obsahu 

To, co tuzemským médiím schází především, jsou zisky z reklamy. Většina je pod finančním tlakem, který na ně vytváří především dvě internetové platformy – Facebook a Google. „Dříve byla média schopná se uživit, ale dnes to není možné, a to hlavně kvůli dominantnímu postavení Facebooku a Googlu. Ti totiž mají 80 % veškeré digitální inzerce,“ popisuje současný stav Balšínek, a poukazuje tak na ztrátu jednoho z významných příjmů. Obecně totiž platí, že čím vetší společnost, tím víc peněz platí za inzerci. Většina velkých inzerentů ale raději využije právě jednoho ze dvou internetových gigantů, skrze které hledá zprávy a informace velká část populace. Pro srovnání, nejčtenější deník v Česku Blesk má kolem 900 tisíc čtenářů, zatímco Facebook má v tuzemsku 5,2 milionu uživatelů. Reklamy v médiích tak využívají spíš menší společnosti, které platí i méně peněz.

Nejvíce pak trpí noviny, kterým klesají příjmy z prodeje, protože zákazníci přecházejí na zpravodajské servery, které jsou většinou zadarmo. I ty ale často mají problém se uživit. Dlouho diskutované řešení tohoto problému znovu nadhazuje šéfredaktor Deníku Tomáš Skřivánek: „Variantou je, že přejdeme po vzoru zahraničních médií k placenému obsahu,“ navrhuje.

Čtenář ocení exkluzivitu

Spor mezi diskutujícími ale nastal v otázce toho, jaký obsah by měl být zpoplatněný. Balšínek si myslí, že placené zprávy nemají budoucnost a čtenáři budou platit spíš za texty s vyšší přidanou hodnotou. „Podle mě je předplatné vhodný způsob, jak média uchránit před finančními problémy. Lidé nicméně nejsou a nikdy ani nebudou ochotní platit za zprávy, ale za exkluzivní obsah, jako například za analýzu, komentář či jiný publicistický text, který nejde tak lehce ukrást,“ říká Balšínek. S tím ale nesouhlasí šéfredaktorka deníku E15 Zavadilová: „U nás máme zpoplatněný obsah na webu a v počtu odběratelů dominují právě zprávy. Nicméně souhlasím s tím, že vítězí exkluzivita.“ Zavadilová zároveň dodává, že lidé nejsou ochotní platit za zprávy na internetu, protože doposud byli zvyklí, že jsou zadarmo.

Současně klesající kvalita zpráv na zpravodajských portálech je podle Zavadilové jedním z největších problémů soudobé žurnalistiky. „Na internetu často nejsou korektoři. Navíc online zpravodajství chrlí jednu zprávu za druhou. Je tak upřednostněna rychlost před kvalitou,“ říká Zavadilová. Na horší kvalitě se podepisuje i jistá přepracovanost zkušených novinářů. „Mladí jdou do redakce s tím, že budou mít pevnou pracovní dobu. Když pak někomu zavolám o půlnoci, že potřebuji napsat komentář na Babišovy „prázdniny“ na Krymu, tak se diví, proč ho ruším takhle pozdě a mimo pracovní dobu. Proto radši zavolám staršímu novináři, ale logicky tím na něj vytvářím větší tlak,“ svěřuje se Robert Čásenský, šéfredaktor magazínu Reportér.

Špatnému stavu podle něj nepomáhá ani postoj některých českých politiků, v čele s prezidentem Zemanem, kteří neustále slovně útočí na novináře. Médiím se tak nedostává ani nezbytné veřejné podpory. Šéfredaktoři ale věří, že situace není bezvýchodná. „Myslím, že ten zoufalý stav není definitivní. Česká média si ale musí přiznat pravdu a začít s tím něco dělat. Popírání neveselé reality je totiž nejrychlejší cesta do pekel,“ uzavírá debatu Dalibor Balšínek.

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Generace20
+
Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

24. 11. 2018

Podnikání vyžaduje odvahu a chuť pracovat. Těch, kteří se do toho pustí už ve dvaceti, ale ubývá. V tomto věku často lidé nemají dostačující finanční prostředky, ani potřebné zkušenosti. První zakázky dělají zadarmo nebo za minimum peněz. Klíčové je podle nich sehnat si stálé klienty.

Kadeřnici Martině Švíkové (23) s financemi ze začátku pomohli rodiče. Na základní vybavení, jako je mycí box, křeslo pro zákazníky a produkty, potřebovala kolem 50 tisíc. „Po škole jsem si vydělávala peníze na brigádách v kadeřnictví. Zbytek mi pomohli doplatit rodiče, kteří mě v práci podporovali,“ popisuje Švíková, která si díky tomu mohla už v jednadvaceti letech založit svůj vlastní kadeřnický salón v Jindřichově Hradci. Prostor si pronajímá s kosmetičkou, masérkou a manikérkou. Zákazníkovi tak nabízí kompletní péči a navíc nemusí platit sama celý nájem. 

Začít s podnikáním se dá ale i na vlastní pěst, bez pomoci rodičů. To dokazuje grafik Radek Schramhauser (25), který v oboru začal pracovat už na střední škole. Na notebook, který potřeboval k práci, si vydělal na brigádách. „První zakázky jsem dělal zdarma, abych měl nějaké portfolio. Teprve po třech měsících práce jsem si začal říkat o pár stovek. Ceny jsem zvyšoval až s ohledem na zkušenosti,“ vysvětluje Schramhauser. Kosmetička Tereza Fuková (20) se ve svém salónu, který otevřela před rokem, zatím neuživí, a proto má práce dvě. „Pracuji i jako pokladní na půl úvazku a zatím bydlím u rodičů. Volné termíny na kosmetiku vypisuji na svou facebookovou nebo webovou stránku a zákazníci si vybírají, kdy přijdou,“ popisuje své začátky Fuková. Dodává, že zvládat dvě práce je pro ni často náročné. „Už několikrát jsem přemýšlela, že salón zavřu. Práce kosmetičky mě ale baví, proto to nevzdám,“ usmívá se Fuková.

CO JE K PODNIKÁNÍ POTŘEBA
Finance do začátku
Reklama
Aktivní sociální sítě
Získat stálé klienty
Sledovat trendy
Nedávat slevy kamarádům
Získat zpětnou vazbu
Chuť pracovat
Obětovat práci čas
Administrativa, účetní

Nikdo je nezná

Obtížné je pro mladé podnikatele také získávání stálých klientů. Švíková na začátku podnikání nabízela služby za nízké ceny oproti zaběhlým kadeřnictvím. „Zákazníky jsem lákala přes své facebookové stránky, na kterých jsem sdílela fotky účesů. Také jsem roznášela letáčky do schránek a reklamu jsem dávala i do časopisů,“ vypráví kadeřnice. Lidé se k ní naučili chodit až po půl roce a po dvou letech podnikání ji její práce uživí.

Mít dobrou reklamu a získat stálé zákazníky ale k úspěšnému podnikání nestačí. Nutné je i udržovat se stále v obraze a jít s dobou. Grafik Schramhauser vysvětluje, že proto se v práci neustále vzdělává: „Sleduji trendy a seznamuji se se zajímavými lidmi z oboru. Ti mi totiž mohou přinést nové zakázky.“ Schramhauser také upozorňuje, že je důležité získávat zpětnou vazbu na svou práci, i když je negativní, protože hlavně tím se může posunout dál. Slevy dávám jen, když třeba nedodám práci včas, jinak mám nastavená pravidla, která nepřekračuji,“ říká.

Sami svým pánem

Vlastnímu podnikání člověk často musí obětovat více času, než když je zaměstnaný. „Délku pracovní doby mi určují klienti. V práci zůstávám někdy až do osmi do večera nebo pracuji o víkendech,“ upozorňuje Švíková. S tím předem počítala a na práci si užívá hlavně to, že nemusí poslouchat nadřízené a může si ji naplánovat podle sebe.

Ani mladí podnikatelé se ale nevyhnou nezbytnému papírování, aby se oficiálně stali živnostníky, tedy aby získali registraci jako „osoba samostatně výdělečně činná.“ „Pro otevření salónu jsem potřebovala výpis z trestního rejstříku, schválení prostoru hygienou a živnostenský list, který mě stál 1000 korun,“ upřesňuje Švíková. Dle jejích slov se dá vše zařídit během chvíle na úřadě. „Hygiena přišla do týdne a kontrolovala například, zda mám správně rozdělené koše. Jeden na vlasy, další na alobal a třetí na smíšený odpad,“ popisuje kadeřnice. Téměř každý podnikatel navíc využívá alespoň jednou ročně služby účetní. „Ta mi pomáhá s přiznáváním daní. Zbytek účetnictví řeším přes fakturační systém Fakturoid, který je velmi jednoduchý. Například mě upozorní, když klient nezaplatí fakturu včas,“ popisuje Schramhauser. Po sedmi letech v oboru uživí sám čtyřčlennou rodinu, jeho manželka je na mateřské. Práci dělá především z domova a dokonce si už může vybírat pouze takové zakázky, které ho baví.

Día de los Muertos

Día de los Muertos

Día de los Muertos

+

Día de los Muertos

23. 11. 2018

Vyrobili studenti dílny Univerzální voják, pod vedením Romana Bradáče. Redaktor: Niki Katsianiku Kamera/střih: Anna Žáková Produkce: Vendula Šmejkalová © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Generace20
+
Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

23. 11. 2018

Před devětadvaceti lety stavbyvedoucí Richard Kyselý (60) nechal kolegy zvonit na zvon v Novoměstské radnici. Sice se obával, že ho za to policisté zavřou, ale jeho revoluční nadšení bylo silnější. Další účastníci událostí roku 1989 podobně jako on vzpomínají na to, jak se v nich v jednom okamžiku mísil strach z toho, co bude, spolu s velkým nadšením. Každoročně se lidé 17. listopadu účastní pietních akcí, někteří pamětníci ale tvrdí, že tento den ztrácí význam a atmosféru.

Začátkem listopadu 1989 dostal Richard Kyselý na starost rekonstrukci Novoměstské radnice v Praze jako stavbyvedoucí. Budova sousedila s policejní služebnou. Z vrchu radnice proto mohl Kyselý v pátek 17. listopadu sledovat rojení příslušníků Sboru národní bezpečnosti. „Nikdy nezapomenu na to, jak moji tesaři začali v kritický okamžik, ve kterém stáli pod radnicí všichni policisté připraveni na zásah, na protest zvonit na zvon ve věži Novoměstské radnice. A protože já jsem byl zodpovědný za veškerou činnost prováděnou na radnici, tak jsem tam trpěl jako zvíře. Myslel jsem si, že mě rovnou seberou a zavřou,” vzpomíná Kyselý. Dodává, že policisty se zmíněné služebny, kteří byli nasazení na udržení klidu v ulicích, dobře znal. Řešil s nimi totiž plán přestavby. Velmi silně proto vnímal právě moment, ve kterém se tito jeho známí obrátili proti lidem na ohlášené manifestaci.

I když se Kyselý obával možného postihu, zvonění toleroval. Bylo to podle něj symbolické, protože zvon na radnici se přes 200 let pořádně nerozezněl. Využíval se hlavně do roku 1784 ke svolávání radních. „Nikdy jsem neměl komunisty rád, ale myslel jsem si, že tady budou na věky věků. Nepřipustil jsem si možnost, že by to mohlo být jinak. A i když zvon na radnici kolegové rozezněli jen na malou chvíli, byl jsem za to rád. Vnímal jsem to jako protest proti stávající vládě, a proto jsem jim nenařídil přestat,” dodává Kyselý, jenž se postihu vyhnul. Policisté měli nejdřív příliš mnoho práce s demonstranty na Národní třídě a v revolučních dnech už vše překryly významnější události.

Obavy šly v davu stranou

Strach ale šel u více lidí najednou stranou, což potvrzuje i další z pamětníků František Vtípil (56). „Všude se mluvilo o 17. listopadu. Lidé přijížděli do Prahy z různých koutů republiky. A já pak vzal přátele na Letnou. Uvízlo mi v paměti, jak k sobě lidé byli milí a ohleduplní a vše probíhalo v klidu,” vypráví. Vtípil si myslí, že do davu byli schválně nasazeni lidé od režimu, kteří se snažili vyvolávat spory. „Vždy přišel nějaký člověk a začal nás strkat do výlohy a provokovat nadávkami, jenom aby měl někdo důvod k napadení. Lidé ho ale ignorovali. Všichni totiž drželi spolu, byl cítit respekt, hrdost, a to ve mě zanechalo velkou stopu,” dodává Vtípil s tím, že takovou atmosféru už v dalších letech nikdy nezažil.

Také Richard Kyselý tvrdí, že jeho revoluční nadšení postupem času slábne. Po roce 1989 už se nikdy nezúčastnil žádné pražské demonstrace, která se konala 17. listopadu. „Pro mě to tenkrát na radnici byla naprosto unikátní zkušenost. Uvědomuji si, co tento den pro Čechoslováky znamenal, ale nejsem zastáncem novodobých akcí. Spíše ho prožívám ve vzpomínkách. Význam 17. listopadu je podle mě už potlačen a lidé si dostatečně neuvědomují, jak významná událost se stala, anebo zapomínají,” dodává Kyselý.

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

Generace20
+
I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

Generace20

Autor: Petra Macháčková

22. 11. 2018

Už podesáté dobrovolníci soutěžili, kdo dokáže sníst víc pálivého jídla. Síly změřili na akci Plechová huba v neděli 18. listopadu. Všech deset soutěžních pokrmů zvládl sníst jen Radim Řehůřek a stal se tak mistrem Plechové huby. Ostrá jídla ale mohli ochutnat i diváci, kterých se v pražské Meetfactory sešlo na 500. A se „spálenou pusou“ odcházela i naše redaktorka.

Už při cestě do pražské Meetfactory míjím odpadkové koše plné prázdných lahví od tvrdého alkoholu, na zemi poházené kartony od mléka, ale i kelímky od zakysané smetany. Při vstupu do budovy mám dojem, že jsem se ocitla v pekle. Prostorem se rozléhá rocková hudba, spousta lidí pokašlává a zvedá své sklenice, aby uhasili žízeň. Ve vzduchu cítím indické kuře vindaloo a bohužel i zvratky. „Pojď, protáhnu tě k nám, je tam na soutěžící líp vidět,“ říká mi kamarád a pomáhá mi dostat se k pódiu. Asi po půl minutě jeden ze soutěžících neudrží obsah svého žaludku a využívá kýbl, který je pro jistotu připraven pod všemi účastníky soutěže.

Soutěž má deset kol, v každém z nich musí účastníci sníst jedno pálivé jídlo. Pokrmy mohou zapíjet čímkoliv chtějí, ale jakmile sáhnout po tvrdém alkoholu, mléku nebo začnou zvracet, v soutěži končí. Já sleduji třetí kolo, ve kterém soutěžící ochutnávají pokrm Paincakes, tedy pálivé palačinky. A protože si návštěvníci mohou koupit jakýkoliv soutěžní pokrm a zjistit, jestli by ho také zvládli, ochutnávám je spolu s odvážlivci na pódiu. Připadám si, jako by mě někdo zasáhl paralyzérem přímo do špičky jazyka. Snažím se na sobě nedat nic znát, ale nejde to. Žár v puse chladím pivem. „Hele, je to dobrý, vážně. Cítím tam ananasovou marmeládu, ale trošičku to štípne na konci,“ říká návštěvník Tomáš Botlík, který palačinky s chutí konzumuje a nabízí své matce. „Zbláznil ses? Pivo! Hned, prosím,“ zasténá po jednom soustu Vlasta Botlíková.

Hovězí po burgundsku bylo mnohem pálivější, než se očekávalo. Zdroj: Ondřej Nuc

Účast na vlastní nebezpečí

Mezi dalšími soutěžními pokrmy je například vyhlášené Chilli con carne, Ďáblova mini žebírka nebo neoblíbený Kýbl neštěstí. To je kolo, ve kterém si soutěžící náhodně vylosují jednu papričku z kýble a tu pak musí sníst. A jak už název napovídá, řada z nich po tomto kole sahá s pokřiveným obličejem po kýblu, do kterého by si ulevili. Podle pořadatelů Plechové huby se jedná o jednu z nejvyhlášenějších akcí v Evropě. „Naše akce je vážně brutální a přihlašují se do ní jen ti nejotrlejší. Každý z účastníků soutěže musí podepsat souhlas, že do toho jde na vlastní nebezpečí. Samozřejmě tu máme pro všechny případy i záchranou službu, ale zatím se ještě nestalo, že by někoho museli odvézt do nemocnice,“ vysvětluje jeden z pořadatelů Otta Hobst.

Během krátké přestávky ochutnávám soutěžní zázvorovou limonádu. Odkládám ji hned po prvním loku. Rychle běžím pro něco, čím tu pálivou chuť zneutralizuji. U stánku Chilli Doctor ochutnávám sladkokyselé omáčky, které mne příjemně překvapí – dají se totiž jíst, aniž by po nich shořela pusa. A zkouším i švestkový džem se sušeným chilli, který je velmi sladký a umím si představit, že si ho klidně namažu na toast k snídani. S přáteli se ještě podělíme o vanilkovou a čokoládovou zmrzlinu se sekaným chilli. Na prvních pár vteřin sice chutnají božsky, ale o pár chvil později mám v puse opět hotové peklo.

Návštěvníci akce měli možnost ochutnat i všechny soutěžní pokrmy. V nabídce byly i sladké dezerty. Zdroj: Ondřej Nuc

Pot střídají slzy dojetí

Po pauze na účastníky čekají ty nejpálivější pokrmy. Jako sedmá jde na řadu mexická polévka, po ní kuře vindaloo a jako předposlední i obávaný nápoj. „Tenhle drink jsme předloni zařadili jako třetí v pořadí a vypadlo nám na něm 13 z 15 účastníků. Ne náhodou se jmenuje Krev z ďáblova ocasu. Skládá se ze dvou deci rajčatového džusu a extraktu z chilli, který má pálivost okolo 6,5 milionu SHU,“ směje se moderátor. A to je opravdu hodně. Například papričky jalapeňos mají na stupnici SHU pálivost jen okolo 2 500 až 7 000 a i ty jsou pro řadu běžných lidí nepoživatelné. Poslední soutěžní pokrmy se pak pohybují kolem devíti milionů stupňů SHU. A právě na ty teď přišel čas.

V závěrečném kole zůstávají už jen Daniel Všetečka a Radim Řehůřek. Na lžičkách před nimi jsou ty nejpálivější extrakty, se kterými se musí vypořádat.Teče z nich pot, po tvářích jim stékají slzy a očividně se už hodně přemáhají. Nakonec Všetečka zapije poslední dávku mlékem a vítězí tak Radim Řehůřek. „Já jsem letos na „Plechovce“ počtvrté a upřímně už jsem se na soutěžení tolik necítil, je to vážně brutální. Kamarádi mě ale na poslední chvíli přesvědčili, abych soutěžil,tak jsem do toho šel. Mám rád tuhle komunitu,“ říká po soutěži poražený finalista Daniel Všetečka, který už potřetí za sebou skončil na druhém místě.

Následuje vyhlášení vítězů a předání poháru mistra Plechové huby. „Jsem šťastný, že jsem to vyhrál právě dnes. Můj osmiletý syn má narozeniny, takže mu pohár dávám jako dárek,“ říká tentokrát v slzách dojetí vítěz Radim Řehůřek.

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20
+
Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

22. 11. 2018

Po studentském pochodu 17. listopadu 1989 zaplavily Prahu i okolní města plakáty a letáky, které burcovaly k revoluci. Tyto materiály vznikaly ve spěchu, na koleni a mnoho z nich upadlo v zapomnění. Díky designérovi Filipu Blažkovi se ale některé podařilo zachovat až do současnosti.

Transparenty, letáky a plakáty s hesly proti komunistickému režimu k sametové revoluci neodmyslitelně patří. Ti, kdo si rok 1989 pamatují, často vzpomínají, jak se tyto materiály vylepovaly a šířily po Praze i do jiných měst. „Moje dcera Martina často rozvážela revoluční letáky z Prahy do jiných obcí. Rozdávala je s mužem a měla velký strach, aby je nechytli a nezavřeli. Když měli pocit, že je někdo pozoruje, tak se s manželem začali objímat a líbat a schovávali ty letáky pod bundu,“ vzpomíná Dagmar Kořínková (72) na vyprávění své dcery. Plakáty, letáky a prohlášení tvořili jak anonymní studenti, tak i dnes již významní umělci jako například Aleš Najbrt, Pavel Šťastný nebo Roman Werner

Oprýskaná zeď a zamřížované okno 

Některé z tiskovin revoluce se podařilo zachovat až do dnešních dní. Příkladem je plakát grafika Romana Wernera, který se jmenuje Vítejte v ČeskoslovenskuJe na něm zeď s oloupanou omítkou připomínající tvar Československa. Nad ní se nachází ještě zamřížované okno. Plakát vznikl podle Wernera náhodou. Rok před revolucí objevil oprýskanou zeď v centru Prahy. Vyfotil ji a ze snímku vytvořil plakát. „Měl to být symbol toho, jak to tu u nás bylo ošklivé a zničené jako ta zeď. Zamřížované okno zase mělo představovat nesvobodu,“ vysvětluje Werner. Již na začátku roku 1989 nechal designér v noci plakát vytisknout a šířil ho mezi lidi. Když přišla revoluce, přidal k zamřížovanému oknu trikoloru jako symbol naděje a po 17. listopadu ho začal znovu rozdávat při stávkách. 

Plakátů v té době vznikalo tolik, že některé upadly v zapomnění a nyní je u sebe nemají už ani jejich autoři. Na jeden takový kousek si vzpomíná i Werner. „Matně si vybavuji jeden textový plakát proti komunistům, který měl připomínat inzerát, a stálo na něm: Hledám hrob posledního komunisty. Značka: vysoká odměna,“ popisuje Werner. Na všechny vzniklé materiály si ale ani on sám nepamatuje, protože je s kolegy tvořil většinou v noci a ve velkém spěchu.

Příliš agresivní dílo? Pro revoluci akorát 

Plakáty tvořil i slavný grafický designér a zpěvák Aleš Najbrt, který se účastnil i studentského pochodu 17. listopadu. Vybavuje si, že když procházeli kolem Národního divadla, mával jim nalíčený herec Boris Hybner, který se právě připravoval na představení. Tři nebo čtyři dny po 17. listopadu nastoupil Najbrt do galerie Mánes na dnešním Masarykově nábřeží, kde bylo tehdy jedno z center revoluce. „Rozdával jsem tam letáky i plakáty nebo jsem stál u pultíku a informoval jsem lidi o situaci, když nevěděli, co se děje. To mě po pár dnech přestalo bavit, tak jsem šel domů a udělal jsem plakát, na kterém jsem spojil číslice 68 a 89. Byl oboustranný, dal se otočit. Číslice byly černé a měly ostré hrany,“ popisuje Najbrt své dílo. To pak se studenty na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) přes noc vytiskl. 

Plakát 69/89 přišel na sametovou revoluci mnohým lidem příliš agresivní. Zdroj: Ze soukromého archivu Filipa Blažka, autorem je Aleš Najbrt

Těchto letáků se nakopírovalo ručně asi 400 kusů. Najbrt vzpomíná, že 24. nebo 25. listopadu přijel pro plakáty na UMPRUM distributor a řekl, že se mu designérův plakát nelíbí. Připadal mu příliš agresivní, ale revoluce měla být podle něj sametová. Proto jel do Mánesa a tam řekl, že plakát 68/89 rozvážet odmítá. Proti tomu se ohradil malíř Stanislav Diviš. „Diviš řekl, že distributor nebude rozhodovat o tom, jestli se plakát bude šířit nebo ne. A ať ho kouká naložit do auta a rozvézt ho,“ vypráví Najbrt. Itento plakát se zachoval dodnes a lze ho najít například na stránkách Muzea hlavního města Prahy či v knize designéra Filipa Blažka, který v průběhu roku 1989 některé plakáty shromáždil a v roce 2009 z nich vytvořil knihu Plakáty sametové revoluce. 

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20
+
Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

22. 11. 2018

Po studentském pochodu 17. listopadu 1989 zaplavily Prahu i okolní města plakáty a letáky, které burcovaly k revoluci. Tyto materiály vznikaly ve spěchu, na koleni a mnoho z nich upadlo v zapomnění. Designérovi Filipu Blažkovi se ale některé podařilo zachovat až do současnosti díky knize Plakáty sametové revoluce.

Transparenty, letáky a plakáty s hesly proti komunistickému režimu k sametové revoluci neodmyslitelně patří. Ti, kdo si rok 1989 pamatují, často vzpomínají, jak se tyto materiály vylepovaly a šířily po Praze i do jiných měst. „Moje dcera Martina často rozvážela revoluční letáky z Prahy do jiných obcí. Rozdávala je s mužem a měla velký strach, aby je nechytli a nezavřeli. Když měli pocit, že je někdo pozoruje, tak se s manželem začali objímat a líbat a schovávali ty letáky pod bundu,“ vzpomíná Dagmar Kořínková (72) na vyprávění své dcery. Plakáty, letáky a prohlášení tvořili dodnes anonymní studenti, tak i v současnosti již významní umělci jako například Aleš Najbrt, Pavel Šťastný nebo Roman Werner

Oprýskaná zeď a zamřížované okno 

Některé z tiskovin revoluce se podařilo zachovat až do dnešních dní. Příkladem je plakát grafika Romana Wernera, který se jmenuje Vítejte v ČeskoslovenskuJe na něm zeď s oloupanou omítkou připomínající tvar Československa. Nad ní se nachází ještě zamřížované okno. Plakát vznikl podle Wernera náhodou. Rok před revolucí objevil oprýskanou zeď v centru Prahy. Vyfotil ji a ze snímku vytvořil plakát. „Měl to být symbol toho, jak to tu u nás bylo ošklivé a zničené jako ta zeď. Zamřížované okno zase mělo představovat nesvobodu,“ vysvětluje Werner. Již na začátku roku 1989 nechal designér v noci plakát vytisknout a šířil ho mezi lidi. Když přišla revoluce, přidal k zamřížovanému oknu trikoloru jako symbol naděje a po 17. listopadu ho začal znovu rozdávat při stávkách. 

Plakátů v té době vznikalo tolik, že některé upadly v zapomnění a nyní je u sebe nemají už ani jejich autoři. Na jeden takový kousek si vzpomíná i Werner. „Matně si vybavuji jeden textový plakát proti komunistům, který měl připomínat inzerát, a stálo na něm: Hledám hrob posledního komunisty. Značka: vysoká odměna,“ popisuje Werner. Na všechny vzniklé materiály si ale ani on sám nepamatuje, protože je s kolegy tvořil většinou v noci a ve velkém spěchu.

Příliš agresivní dílo? Pro revoluci akorát 

Plakáty tvořil i grafický designér Aleš Najbrt, který se účastnil i studentského pochodu 17. listopadu. Vybavuje si, že když procházeli kolem Národního divadla, mával jim z balkónu historické budovy nalíčený herec Boris Hybner, který se právě připravoval na představení. Tři nebo čtyři dny po 17. listopadu nastoupil Najbrt do galerie Mánes na dnešním Masarykově nábřeží, kde bylo tehdy jedno z center revoluce. „Rozdával jsem tam letáky i plakáty nebo jsem stál u pultíku a informoval jsem lidi o situaci, když nevěděli, co se děje. To mě po pár dnech přestalo bavit, tak jsem šel domů a udělal jsem plakát, na kterém jsem spojil číslice 68 a 89. Byl oboustranný, dal se otočit. Číslice byly černé a měly ostré hrany,“ popisuje Najbrt své dílo. To pak se studenty na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) přes noc vytiskl. 

Plakát 69/89 přišel na sametovou revoluci mnohým lidem příliš agresivní. Zdroj: Ze soukromého archivu Filipa Blažka, autorem je Aleš Najbrt

Plakátů se nakopírovalo ručně asi 400 kusů. Najbrt vzpomíná, že 24. nebo 25. listopadu přijel pro plakáty na UMPRUM člověk, který je měl rozvážet a říkal, že se mu designérův plakát nelíbí. Připadal mu příliš agresivní, ale revoluce měla být podle něj sametová. Proto jel do Mánesa a tam řekl, že plakát 68/89 rozvážet odmítá. Proti tomu se ohradil malíř Stanislav Diviš. „Diviš řekl, že distributor nebude rozhodovat o tom, jestli se plakát bude šířit nebo ne. A ať ho kouká naložit do auta a rozvézt ho,“ vypráví Najbrt. Itento plakát se zachoval dodnes a lze ho najít například na stránkách Muzea hlavního města Prahy či v knize designéra Filipa Blažka, který v průběhu roku 1989 některé plakáty shromáždil a v roce 2009 z nich vytvořil knihu Plakáty sametové revoluce. 

Mediální hra 16. 11. 2018 Gymnázium Hostivice

Mediální hra 16. 11. 2018 Gymnázium Hostivice

Mediální hra 16. 11. 2018 Gymnázium Hostivice

+

Mediální hra 16. 11. 2018 Gymnázium Hostivice

20. 11. 2018

The best of Mediální den na VOŠP

The best of Mediální den na VOŠP

The best of Mediální den na VOŠP

+

The best of Mediální den na VOŠP

20. 11. 2018

Totalita zblízka

Totalita zblízka

Totalita zblízka

+

Totalita zblízka

20. 11. 2018

Vyrobili studenti dílny Univerzální voják, pod vedením Romana Bradáče. Redaktor: Jan Krejsa Kamera/střih: Magdaléna Zindulková Produkce: Barbora Šindlerová © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Univerzální voják ZS 2018/2019

Univerzální voják ZS 2018/2019

Univerzální voják ZS 2018/2019

+

Univerzální voják ZS 2018/2019

19. 11. 2018

ECHO 15. listopadu 2018

ECHO 15. listopadu 2018

ECHO 15. listopadu 2018

+

Jak těžké je být novinářem? A jak se pozná pravda od lži? Odpovědi najdou studenti ve hře Fakescape

Jak těžké je být novinářem? A jak se pozná pravda od lži? Odpovědi najdou studenti ve hře Fakescape

Jak těžké je být novinářem? A jak se pozná pravda od lži? Odpovědi najdou studenti ve hře Fakescape

Generace20
+
Jak těžké je být novinářem? A jak se pozná pravda od lži? Odpovědi najdou studenti ve hře Fakescape

Jak těžké je být novinářem? A jak se pozná pravda od lži? Odpovědi najdou studenti ve hře Fakescape

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

15. 11. 2018

Nová hra z dílny studentů politologie a žurnalistiky Masarykovy univerzity v Brně upozorňuje na rizika nekritického přijímání novinových zpráv. Děj hry Fakescape se odehrává v roce 2028 a hráči v ní pátrají po prezidentském kandidátovi, který lže. Vznikla v rámci mezinárodního projektu namířeného proti propagandě a zatím si ji pilotně vyzkoušelo několik studentů Gymnázia a Střední odborné školy pedagogické z Nové Paky u Jičína.

Z každého studenta se na začátku hry dočasně stane novinář a se spolužáky se rozdělí do skupin, které symbolizují jednotlivé redakce. „V týmech pak pomocí úkolů musí vypátrat prezidentského kandidáta, který šíří dezinformace,“ popisuje jedna z vývojářek hry Tereza Kráčmarová (21). O hře mluví jako o únikové, v pravém slova smyslu se ale odnikud neutíká. Studenti hrají ve svých třídách a utéci se obrazně snaží před lží.

Smyslem hry je vyhodnotit co nejrychleji texty se zavádějícími či lživými výroky kandidátů nebo odhalit manipulativní fotografie. „Otázky a úkoly jsme vymýšleli tak, aby obsáhly co nejvíce oblastí, kterých se může prezidentská kampaň dotýkat. Nevybrali jsme současnou problematiku politiky, ale zároveň jsme se snažili zakomponovat do hry obecně známé principy Ústavy a Listiny základních práv a svobod,“ popisuje Kráčmarová. Podle ní by si měli studenti po absolvování hry uvědomit, že prověřování informací by mělo být součástí jejich života.

Příprava na volby, kterých už se budou účastnit

Datum fiktivních voleb, rok 2028, podle organizátorů vychází z toho, že v tu dobu skutečně budou probíhat prezidentské volby, ale zatím je v podstatě nemožné odhadnout, kdo v nich bude kandidovat. „Chtěli jsme vymyslet takovou hru, ve které by se současní kandidáti nemohli identifikovat s fiktivními postavami,“ vysvětluje Kráčmarová.

Studenty by to pak mělo připravit na jejich skutečnou účast v budoucích volbách. „Dřív jsem nekladl takový důraz na pravdivost médií. Až po absolvování hry jsem pochopil, že je nutné informace porovnávat a konkrétně u fotografií je nutné hlídat autorství i zdroj,“ líčí své zkušenosti Jan Mitrus (17). Stejně tak i jeho spolužačka Debora Sečková (18) přiznává, že netušila, že fotografie obsahuje i jiné informace než jen samotný obraz: třeba kdo a kdy fotografii pořídil a všechny údaje ohledně jejího zpracování. „Občas může manipulovat samotná fotografie, někdy její popisek, který se neslučuje s tím, co je na fotografii,“ upřesňuje Kráčmarová.

Studenti Gymnázia a Střední odborné školy pedagogické z Nové Paky u Jičína byli jedni z prvních, kteří si hru vyzkoušeli. Zdroj: archiv Terezy Kráčmarové

Podlehnout je snadné pro každého

Hra je určena primárně pro střední školy. „Jezdíme po školách, kde jim vše připravíme a odehrajeme hru s nimi. V poslední době se nám ale začaly ozývat i knihovny, spolky a základní školy,“ říká Kráčmarová. Ta doufá, že v budoucnu by to mohlo fungovat tak, že se zájemcům pošle manuál a oni si budou moct hru zahrát sami.

Hru oceňuje i jeden z učitelů gymnázia v Nové Pace Stanislav Bendl (56), který si ji se svými studenty mohl vyzkoušet. Podle něj je svou formou pro studenty přijatelnější než tradiční výuka. „Studenti si mohou na vlastní pěst vyzkoušet, jak snadno se dá něčemu podlehnout,“ popisuje Bendl. „Bylo by zajímavé dát tuto hru do sborovny a zkusit si ji zahrát. I učitelé občas podlehnou lživým informacím,“ směje se.

Mládež nekope. Vesnice postrádají novou generaci fotbalistů

Mládež nekope. Vesnice postrádají novou generaci fotbalistů

Mládež nekope. Vesnice postrádají novou generaci fotbalistů

Generace20
+
Mládež nekope. Vesnice postrádají novou generaci fotbalistů

Mládež nekope. Vesnice postrádají novou generaci fotbalistů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

15. 11. 2018

Od roku 2015 už v Česku zaniklo na 350 vesnických fotbalových klubů. A situace se nelepší. Starší hráči v malých obcích nemají pro své týmy nástupce. Může za to nezájem dětí o fotbal, velká nabídka jiných kroužků i nedostatek financí pro malé kluby. Krizi mají i v Horní Pěně na Jindřichohradecku. V obci o šesti stech obyvatelích udržuje místní tým hlavně nadšení trenéra Václava Peška (56).

Fotbal se tam hrál vždycky, alespoň co Pešek pamatuje. První tým totiž v Horní Pěně vznikl už před šedesáti šesti lety. „Já s fotbalem začal v sedmi letech. Tenkrát po hřišti běhali snad všichni kluci z vesnice,“ vzpomíná. Teď je to ale jinak. O fotbal tu mezi mladými není zájem a klub se před několika lety málem rozpadl. „Sezónu před čtyřmi lety Horní Pěna neodehrála, protože neměla dostatek hráčů,“ vzpomíná Pešek a říká, že TJ Sokol Horní Pěna je pro něj srdeční záležitostí. Strávil v něm většinu života, nejdřív jako hráč, pak jako trenér, a členem týmu byl kdysi i jeho otec. Udržet klub jenom z nostalgie je ale podle něj těžké.

Letošní sezónu si ale v Horní Pěně na počet hráčů stěžovat nemůžou. „V týmu máme 22 hráčů, což je oproti okolním vesnicím hodně,“ popisuje trenér Pešek. I tak se občas na zápas všichni nesejdou, proto musí nastoupit i on.

Fotbal má konkurenci v jiných sportech

Tak jako všude i u vesnického fotbalu začíná polovina jeho problémů u nedostatku peněz. „Už jsou pryč 90. léta, kdy každý podnikatel v obci podporoval sport, takže nedostatek financí je jedním z důvodů, proč kluby zanikají,“ vysvětluje trenér Václav Pešek. Vesnice si podle něj nemůžou dovolit platit už v juniorských soutěžích vysoké sumy za to, aby za ně mohly hrát děti zapsané ve větších městských týmech. Navíc mají horší vybavení. „V Jindřichově Hradci je umělá tráva, přenosné branky, kužely a podobně. V Horní Pěně máme jen rozlišovací dresy na tréninky a míč,“ říká fotbalista z týmu Horní Pěny Matěj Miláček (21).

Právě takové detaily pak rozhodují o tom, kam se rodiče rozhodnou své děti poslat. „Zkoušel jsem mládežnický fotbal v Horní Pěně založit, ale většina rodičů odmítla. Šest kilometrů od vesnice se nachází město Jindřichův Hradec, které má lepší fotbalové zázemí. Rodiče dávají své potomky tam. Odmítli ale i kvůli tomu, že děti mohou dělat jiný sport v hale po celý rok,“ lituje Pešek.

To, že by měly děti začínat s fotbalem na malých obcích, podporuje i fotbalista Jan Schramhauser (24), který hraje za třítisícovou Novou Bystřici. „Je jich tam méně a trenéři se jim mohou více věnovat. Když dítě bude hrát dobře, trenéři z lepších městských klubů si ho najdou, jako mě,“ říká. On sám svého času přestoupil do Jindřichova Hradce, nakonec se ale neprosadil a teď je rád, že hraje o víkendech za Novou Bystřici.

Fanděte nám!

Po zápase se Schramhauser odchází pozdravit s fanoušky, kteří ho tak jako každý víkend přišli povzbudit na utkání. Je jich sotva stovka, takže řadu z nich zná osobně. „Hezky, kluci,“ chválí ho jeden z přihlížejících. Právě fanoušci jsou ale těmi, kdo na malých hřištích často chybí a kdo je pro vytvoření té správné atmosféry potřeba.

V Nové Bystřici si svých hráčů váží. Po zápase je čeká večeře v místní restauraci. „Když prohrajeme, platíme třicet korun. Vítězné večeře jsou zadarmo,“ směje se Schramhauser. A i proto se do Nové Bystřice každý víkend rád vrací z Prahy, kam se přestěhoval za prací.

Poptávka po věcech z druhé ruky stoupá. Šetříme peníze i planetu, říkají mladí

Poptávka po věcech z druhé ruky stoupá. Šetříme peníze i planetu, říkají mladí

Poptávka po věcech z druhé ruky stoupá. Šetříme peníze i planetu, říkají mladí

Generace20
+
Poptávka po věcech z druhé ruky stoupá. Šetříme peníze i planetu, říkají mladí

Poptávka po věcech z druhé ruky stoupá. Šetříme peníze i planetu, říkají mladí

Generace20

Autor: Petra Macháčková

15. 11. 2018

Nosit nové věci teď podle mladých není v kurzu. Fronty se dnes naopak stojí na zboží z druhé ruky. Second handy jsou pro současné dospívající a vysokoškoláky levnější alternativou ke zboží z řetězců a navíc jim dodává dobrý pocit, že zboží nekončí na skládkách, ale v jejich šatnících. Aktuálně je v České republice zhruba 400 kamenných second handů, z toho více než třetina v Praze a okolí.

Oblečení z aktuální konfekce, ale i věci, které oblékali jejich rodiče nebo prarodiče. To všechno mladí hledají v second handech a dokáží si z toho vytvořit svůj osobitý styl. „Moje poslední návštěva sekáče byla skvělá. Koupila jsem si dva kabáty, dva svetry a zaplatila okolo sedmi stovek .To je na tom asi to nejlepší. Nemám pocit, že vyhazuji tolik peněz,“ popisuje zákaznice vysočanského obchodu Mom and Me Šárka Kollerová (23). V sekáčích mladí často vyhledávají kousky, které už toho hodně zažily. „Nejradši mám takové babičkovské svetry, které sice nejsou pro každého, já je ale zbožňuji. Čím větší bizár kousek je, tím víc se mi líbí. Ráda se v tomhle směru odlišuji,“ říká studentka Anna Kryndlerová (20).

Influeceři zvyšují zájem 

Mnoho mladých lidí objevuje second handy i přes sociální sítě, kde obchody své zboží prezentují. „U nás má na lidi vliv hlavně Instagram. Dobrou reklamu nám na něm dělají známí lidé, kteří k nám chodí nakupovat nebo přinesou své obnošené oblečení. Například nedávno se tu stavily sestry Nicole a Lucka, které společně píšou blog pod názvem A Cup of Style, youtuberka Tess Kratochvílová nebo influecerka Shopaholic Nicol,“ říká Eva Kulhánková z charitativního second handu Moment. Ten se od mnoha obchodů tohoto typu liší tím, že část oblečení, které sem lidé zanesou, posílají k firmám, které se zabývají recyklací oděvů, nebo dětským domovům či azylovým domům.

Youtuberce Tess Kratochvílové (25) dřív nošení věcí z druhé ruky připadalo nechutné a nedokázala si představit, že by si koupila oblečení „po někom“. „Přehodnotila jsem to. Nechci podporovat výrobu fast fashion, ničí to planetu,“ sděluje v jednom ze svých videí. 

Fast fashion, tedy rychlá móda, zaplavuje obchodní řetězce každých pár týdnů a v obchodech se točí stále nové zboží. To si ale na Zemi vybírá svou daň. K výrobě oděvních materiálů, jako je třeba bavlna nebo umělá vlákna, je potřeba hodně vody a používají se i zdraví nebezpečné pesticidy. „Upřednostňujeme materiály, které se vyrábí z ropy, namísto abychom využívali materiály přírodní a soustředili se na výrobu oblečení z obnovitelných zdrojů. I současný módní průmysl podporuje ten levný, fosilní a to má samozřejmě velký podíl i na změně klimatu,“ uvádí na svém Instagramovém profilu Veronika Hubková, autorka knihy Příběh skříně a propagátorka zodpovědné módy. 

V second handech si lidé nemusí oblečení jen kupovat. Do Moment charity shopu na Náměstí Míru mohou přinést své obnošené oblečení a mít radost z dobrého skutku.
Zdroj: Veronika Mašková

Staré kousky dostávají nový život

Některé second handy navíc staví na tom, že staré nemusí znamenat nudné či okoukané. S nápadem, jak obnošené oblečení vylepšit, přišel pražský výběrový second hand Crashily. Pod rukama jedné z pracovnic tak vznikají extravagantní kusy, které jsou vždy jedinečné. Sami zákazníci ji mohou oslovit se svým nápadem a ona jim ho zrealizuje. Jedním z jejich z posledních kousků je například džínová bunda, která dostala nový život díky malbě od Vincenta Van Gogha Hvězdná noc, která je namalovaná na zádech. V přední části je bunda doplněna i o květy jeho slavných Slunečnic. Díky velkému zájmu obchod před měsícem spustil také vlastní e-shop.

 Podobně zaměřený je pražský obchod Mint, kde se kromě věcí z druhé ruky prodávají i designerské kousky. „Náš koncept je takový, že chceme oblečení recyklovat, upravit a vdechnout mu trochu nový život. Chodí k nám hodně mladých lidí, ale poslední dobou sem chodí i lidé ve středním věku a s úsměvem si odnáší třeba džínovou Levisku, jakou si pamatují ze svého mládí v osmdesátkách,“ vysvětluje pracovnice Nikita Hošnová.

V pražském obchodě MINT se mimo oblečení z druhé ruky prodávají i výrobky českých a evropských návrhářů. Zdroj: Veronika Mašková

Second handy nejsou ale jen malými útulnými obchody, kde z beden hrají indierockové skladby. Po celé republice je mnoho takzvaných hrabáren, kde se zákazník musí nabízeným zbožím opravdu pracně prohrabat, aby našel něco, co za to stojí. Ani to ale mladé nakupující neodrazuje. „Mám hrozně ráda hrabání v Textile housu. Zrovna nedávno jsem tam koupila svetr za 50 korun. Normálně takové svetry stojí okolo dvou tisíc. To je pak opravdu rozdíl. Navíc nákupem recyklovaného oblečení šetřím aspoň trochu planetu,“ říká studentka Kateřina Struková (20). Ta shrnuje i přístup, který je dnes u mladých stále častější – sekáče jsou podle ní zábavné, zatímco do klasických obchodů už prakticky nechodí, protože ji nemají co nabídnout a zboží v nich jí přijde tuctové.

Zvířata jsou pro lidi od cirkusu členy rodiny. Starají se o ně od rána do noci

Zvířata jsou pro lidi od cirkusu členy rodiny. Starají se o ně od rána do noci

Zvířata jsou pro lidi od cirkusu členy rodiny. Starají se o ně od rána do noci

Generace20
+
Zvířata jsou pro lidi od cirkusu členy rodiny. Starají se o ně od rána do noci

Zvířata jsou pro lidi od cirkusu členy rodiny. Starají se o ně od rána do noci

Generace20

Autor: Anna Žáková

15. 11. 2018

Pro zaměstnance Národního cirkusu Original Berousek je denní rutinou vstávat v pět hodin ráno a skončit s prací až o půlnoci. Medvědi, velbloudi, koně nebo zebry potřebují neustálou péči. Drezura zvířat v cirkusech by ale v Česku mohla brzy skončit. Ministerstvo zemědělství ji navrhuje kvůli několika ojedinělým případům týrání zakázat. Šli jsme se proto na vlastní kůži přesvědčit, jak péče o zvířata v cirkuse vypadá.

Za velkým cirkusovým stanem se brzy ráno ozývá bručení a zvuky lomcování železnými trubkami. Několik medvědů se v klecích staví na zadní a prostrkuje mohutné tlapy ven. Hlukem vítají svého majitele Jiřího Berouska mladšího, ředitele Národního cirkusu Original Berousek. Ten každé zvíře podrbe po hlavě. Medvědi jej na oplátku přátelsky olizují.„Věnuji se jim už od mláďat, takže mě berou jako kamaráda a neublíží mi,“ směje se Berousek. Na rozdíl od něj jsem já v cirkuse teprve chvíli a na velká zvířata si zvykám pomalu.

Koně mají u cirkusu neustále čistou podestýlku.
Zdroj: Veronika Mašková

Vyčerpání před polednem

Zvedám kolečko se slámou a mířím k výběhu velbloudů. Těm už dvě hodiny měním špinavou podestýlku a snažím se u toho moc nepřekážet ostatním zaměstnancům cirkusu. Kousanec od velbloudího mláděte mě vytrhává z myšlenek při zametání slámy. Od dalšího kousnutí mě zachraňuje zkušený ošetřovatel, který dotěrného velblouda odhání. „Nesmíš jim dát najevo, že z nich máš respekt. Jinak si na tebe budou dovolovat,“ poučuje mě. Snažím se jeho radou řídit, i tak si ale dávám záležet, abych byla z výběhu co nejrychleji pryč.

Po chvíli vyměňuji kolečko a vidle za konve s vodou pro koně. V cirkusové maštali ve velkém pruhovaném stanu ji dolévám každému plnokrevníkovi do speciální nádoby. „Nezapomeň každou nádobu pořádně otřít,“ úkoluje mě Renata Berousková, která s koňmi vystupuje a stará se o ně celý den. S námahou zvedám už poněkolikáté konev a zhruba dva litry mi končí v botách. Snažím se nedat nic najevo a předstírám, že mám ještě spoustu energie. Ve skutečnosti mi už síly docházejí, a to je teprve poledne. Ještě mě čeká práce až do večera. „Zvířata jsou pro nás jako členové rodiny. Například když nějaké marodí, staráme se o něj i přes celou noc. Nemoc zvířete prožívám stejně, jako by mi doma marodilo dítě,“ vysvětluje Jiří Berousek mladší.

Práce stále dokola

Lidé od cirkusu by zvířata za nic nevyměnili.
Zdroj: Veronika Mašková

Podobný přístup ke zvířatům vidím i u ostatních „světských“. Každé zvíře, od papoušků až po slonici Nairu, má neustále co jíst. Čerstvá voda je samozřejmostí. Koním se každý den hřebelcuje lesklá srst a slonici čistí kůže. Často mám pocit, že o zvířata se lidé u cirkusu starají daleko více než o sebe. Jen zřídkakdy vidím někoho odpočívat. Na oběd se jde, až když mají jídlo všechna zvířata. „Sotva se udělá nějaká práce, může se začít dělat znovu. Třeba kydání hnoje,“ povzdychne si Renata Berousková a s lopatou a hráběmi opět míří k bílému hřebci. Jeho box jsme společnými silami vyčistily snad před deseti minutami. Práce tady zkrátka nikdy nekončí. Zvířata se totiž musí neustále udržovat v čistotě.

Zametání a kydání hnoje nikdy nekončí.
Zdroj: Veronika Mašková

Po devíti hodinách vození slámy, sena, hnoje i vody se znaveně opírám o dřevěnou maringotku. „Tak co, mákla sis?“ slyším za sebou pobavený hlas Jiřího Berouska staršího, otce současného ředitele cirkusu. Nemám sílu ani odpovědět celou větou. Bolí mě celé tělo a jsem zamazaná od hnoje. Pro mě práce končí, celý cirkus ale ještě čeká večerní představení, na které artisté se zvířaty pravidelně trénují několik let tak, aby si zvířata na každé číslo pomalu zvykala. Po vystoupení budou zvířata vyžadovat další péči. „Takhle u zvířat otročíme den co den, ale neměnil bych. Nejhorší ale je, když nám někdo ještě řekne, že je týráme a že by nám stát měl všechna zvířata zabavit,“ kroutí hlavou Berousek starší. S úsměvem poté míří k výběhům, aby zvířata před vystoupením ještě zkontroloval.

Smart Health Hackathon Prague 2018

Smart Health Hackathon Prague 2018

Smart Health Hackathon Prague 2018

+

Smart Health Hackathon Prague 2018

13. 11. 2018

Vyrobili studenti dílny Univerzální voják, pod vedením Romana Bradáče. Redaktorka: Anna Bábovská Kamera: Anna Žáková Produkce: Barbora Šindlerová © VOŠP, 2018

Lidé v Kanadě si joint zapálí i o pracovní pauze. Ne každý to ale ocení

Lidé v Kanadě si joint zapálí i o pracovní pauze. Ne každý to ale ocení

Lidé v Kanadě si joint zapálí i o pracovní pauze. Ne každý to ale ocení

Generace20
+
Lidé v Kanadě si joint zapálí i o pracovní pauze. Ne každý to ale ocení

Lidé v Kanadě si joint zapálí i o pracovní pauze. Ne každý to ale ocení

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

10. 11. 2018

Kanaďané u sebe nově mohou nosit až třicet gramů marihuany. 17. října totiž v zemi začal platit zákon o jejím legálním užívání pro osobní účely. V Česku je zatím povolené užívání marihuany jen pro léčebné účely a na předpis doktora. O prosazení stejných podmínek jako v Kanadě se ale snaží Česká pirátská strana. Podle té by legalizace konopí mohla paradoxně jeho dostupnost u mladistvých snížit.

Dospělí Kanaďané si mohou podle nového zákona koupit několik gramů marihuany a bez obav si na ulici zapálit. „Zápach marihuany cítím téměř všude. Na ulicích slýchávám rozhovory rodičů s dětmi. Děti se jich ptají, co je to za divný zápach. Dost špatně se jim to vysvětluje, popisuje Češka Darja Kylarová (30), která žije v Torontu. I přesto, že sama marihuanu neužívá, setkává se s ní denně v práci – ve francouzské restauraci v centru města. „O pauze si chodíme s kolegy zakouřit a zhruba tři z osmi si zapálí jointa. To se pak odráží především na jejich práci a zpomalené komunikaci v kuchyni,“ vysvětluje Kylarová. Kvůli těmto zkušenostem tak vnímá možnost legálního užití marihuany v Kanadě spíš negativně. 

Relaxace na úkor zdraví 

Naopak pro kanadského studenta z Ontaria Gavina (23) se po legalizaci marihuany mnohé změnilo. „Marihuana je teď lépe dostupná. Můžu si ji koupit v obchodě nebo objednat přes internet. Snížila se její cena a můžu si zapálit na ulici,“ říká Gavin. Ten užívá marihuanu několikrát do týdne. „Začal jsem ji kouřit ze zvědavosti na střední škole s kamarády. Užívám ji skoro každý den, protože se pak cítím uvolněně a odpočatě, také mám kvalitnější spánek,“ říká Gavin.

Podle terapeuta Tomáše Böhma (57) z Branického sanatoria Moniky Plocové kouření marihuany nepochybně přináší uvolňující účinky. „Snižuje pocit bolesti, pomáhá při svalových křečích a také zvládat epileptické záchvaty. Nejedná se ale o prostředek, který by bylo možno nazvat lékem,“ vysvětluje Böhm, který poukazuje na to, že nijak nepotírá příčiny těchto nemocí. Kouření marihuany podle něj představuje i zdravotní rizika a vyvolává závislost. „Její časté užívání může vést ke vzniku psychóz, včetně schizofrenie, a ke snížení intelektuálního růstu. Zvyšuje riziko bronchitidy a srdečních vad,“ upozorňuje terapeut Böhm. V užívání marihuany vidí víc negativních účinků než pozitivních a zastává názor, že by marihuana neměla být v Česku zákonem povolená.  

Kanadský premiér Justin Trudeau naopak legalizaci podpořil. Věří, že se tak omezí dostupnost konopí dětem a černý trh utrpí citelnou ránu. „Pro naše děti bylo až příliš snadné opatřit si marihuanu – a pro zločince shrábnout zisk. Teď to změníme,“ napsal Trudeau na Twitteru.

Za legalizaci bojují Piráti

V Česku se o legalizaci marihuany snaží s podobnými argumenty Česká pirátská strana. „I přes to, že je marihuana zakázaná, ke snížení její dostupnosti mezi mládeží nedochází,“ komentuje za Piráty poslanec Tomáš Vymazal. Legalizace by podle něj dostupnost drogy pro mládež paradoxně snížila. „Legální samopěstitelé a prodejci ji nebudou chtít mladým distribuovat. V případě, že by je někdo chytil, přišli by o možnost konopí dále pěstovat a prodávat,“ vysvětluje Vymazal. 

Nový návrh zákona napsaný Českou pirátskou stranou je zkontrolovaný experty na drogovou problematiku a konzultovaný s veřejností v rámci veřejného průzkumu na webové stránce. Novelu chtějí Piráti předložit v průběhu listopadu k projednání vládě. Podle Vymazala ale bude zlomovým okamžikem až první čtení ve sněmovně, kdy se uvidí, jestli je česká společnost připravená na podobný krok jako Kanaďané. 

Za originální pivo si lidé rádi připlatí. V Česku přibývají až dva minipivovary za měsíc

Za originální pivo si lidé rádi připlatí. V Česku přibývají až dva minipivovary za měsíc

Za originální pivo si lidé rádi připlatí. V Česku přibývají až dva minipivovary za měsíc

Generace20
+
Za originální pivo si lidé rádi připlatí. V Česku přibývají až dva minipivovary za měsíc

Za originální pivo si lidé rádi připlatí. V Česku přibývají až dva minipivovary za měsíc

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

08. 11. 2018

Zlatavý mok s příběhem Čechy láká. I proto počet minipivovarů v tuzemsku stále roste. A to navzdory tomu, že své pivo často prodávají výrazně dráž než velkovýrobci. Návštěvníci minipivovarů navíc kromě speciálního piva dostanou i originální zážitek.

Sládek Jiří Vainar si letos v létě otevřel malý pivovar v Nové Bystřici, která má něco přes 3000 obyvatel. „Chtěl jsem si splnit sen a dostat na trh kvalitní pivo. Do jeho vaření tak vkládám velké množství času i lásky,“ usmívá se Vainar, který prodal svoje první pivo na začátku července. Minipivovar je lákavou atrakcí pro turisty, a tak ho podporuje i samo město.

Prostory a peníze ale nestačí. „Stěžejním bodem pro otevření minipivovaru bylo jednání s celním úřadem, který ke konci musel dát povel ‚můžete vařit.‘ Dále bylo zapotřebí získat různá povolení: stavební, od krajské hygienické správy nebo od potravinářské inspekce. Dále jsem nechal ocejchovat pivní tanky metrologickým institutem. Také jsem musel svou činnost nahlásit na finanční a živnostenský úřad,“ popisuje své peripetie Jiří Vainar, který se byrokratickými překážkami nenechal odradit.

Lokální příběh

Podobně jako on si v Česku povolení vyřídí až dva minipivovary za měsíc. Potvrzuje to i prezident Českomoravského svazu minipivovarů Jan Šuráň. Podle něj je každý originální hlavně svým příběhem a zatím nic nenaznačuje tomu, že by se měl růst zastavit či jen zpomalit. „Minipivovary jsou hitem, a to hlavně v malých městečkách. Podporují tam turistický ruch. Často jsou spojeny s lokálním příběhem. Přináší život do regionů, které by těžko hledaly jinou atraktivitu,“ vysvětluje Šuráň. Vloni bylo v Česku kolem 390 pivovarů, které uvaří do deseti hektolitrů piva ročně. V listopadu letošního roku už jejich počet přesahuje 420.

Pivo z minipivovarů láká lidi i přesto, že si za něj připlatí. Průměrná cena jedenáctky Kozla nebo Regenta se v Nové Bystřici prodává za 26 korun. Novobystřický minipivovar vedle toho nabízí jedenáctistupňové pivo za 35 korun. I tak ho prodá okolo 4000 litrů za měsíc. „V minipivovarech jde především o pestrost chutí, originalitu prostředí a zážitek. Takové pivo není anonymní. Lidé vědí, kdo ho konkrétně uvařil a mohou posoudit, jak si přitom vedl,“ popisuje Jan Šuráň.

Spolupráce s velkými pivovary

Právě tato přidaná hodnota zákazníky k minipivovarům přitahuje. Ty navíc často nabízejí i něco navíc – třeba víkendové pobyty. „V pivovaru Český Rudolec jsem se ubytoval v penzionu, který je s ním spojen. Nabízí nejen prohlídky pivovaru, ale i restauraci a wellness. Tam jsem si dopřál pivní lázeň,“ říká milovník piva Antonín Běhan. Na víkendy do pivovaru jezdí s přáteli často. Považují to za každoroční tradici a vždy vyhledávají nový minipivovar.

Velkým pivovarům menší kolegové většinou nevadí, naopak je často podporují. V listopadu se například v restauracích Plzeňského Prazdroje čepuje ležák, který vznikl ve spolupráci s minipivovarem Matuška. A podobně postupují i další. Právě tudy by tak do budoucna mohla vést cesta k dalšímu rozvoji drobného pivovarnictví v Česku.

Led ovládla ozubená kola. Hokejovou bitvu vysokých škol poprvé vyhrálo ČVUT

Led ovládla ozubená kola. Hokejovou bitvu vysokých škol poprvé vyhrálo ČVUT

Led ovládla ozubená kola. Hokejovou bitvu vysokých škol poprvé vyhrálo ČVUT

Generace20
+
Led ovládla ozubená kola. Hokejovou bitvu vysokých škol poprvé vyhrálo ČVUT

Led ovládla ozubená kola. Hokejovou bitvu vysokých škol poprvé vyhrálo ČVUT

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

08. 11. 2018

Osmý ročník Hokejové bitvy s sebou přinesl historické okamžiky. Prestižní turnaj poprvé vyhrálo České vysoké učení technické. Karlova univerzita, která dominovala předchozím čtyřem ročníkům, letos naopak poprvé za dobu konání hokejové bitvy prohrála už v základním kole. O pohár primátora hlavního města se čtyři největší pražské univerzity utkaly tradičně 1. listopadu.

Hráči v modrých dresech pouští hokejky a vrhají se na jednu hromadu. Fanoušci na tribunách, kteří během finálového zápasu svlékli trička a točili s nimi nad hlavou, je teď samou radostí zahazují na led. V Tipsport Aréně se rozpoutává euforie. „Přepište dějiny, tohle je historický okamžik,“ rozléhá se halou moderátorův hlas. Hokejisté reprezentující České vysoké učení technické (ČVUT) vítězí poprvé v historii Hokejové bitvy.

Favorit sesazen z trůnu

Finálový zápas ČVUT proti Vysoké škole ekonomické je napínavý. Až v poslední minutě se technikům daří vyrovnat na 2:2 a cesta k vítězství vede přes nájezdy. Po závěrečném boji se z hráčů ČVUT kouří a pot z nich teče proudem. Na obličejích mají ale šťastné úsměvy. „Jsem rád, že jsme se ve finále potkali s VŠE a ne s Karlovou univerzitou. Proti té jsme hráli ve finále několikrát a dosud jsme s ní prohrávali, takže máme už vypěstovaný takový psychický blok,“ říká udýchaný hráč ČVUT Ondřej Polák (23).

Karlova univerzita tentokrát zápasí alespoň o bronz. Ten už si nehodlá za žádnou cenu nechat vzít a nakonec nad Českou zemědělskou univerzitou vítězí s přehledem 4:1. „Jsem zklamaný, že letos to nebude zlato, ale ten zápas o třetí místo mi spravil chuť,“ říká fanoušek UK Jakub Šiman (23). I jeho červeně pomalovaní spolužáci si toto utkání v hledišti užívají. Stojí na lavicích, buší do bubnů a skandují: „Rudá síla, rudá síla.“

Rekordní počet diváků

Na hráčích Karlovky je podle rozhodčího Petra Šťovíčka vidět, že tentokrát nejsou sehraní. „Ty kluky znám dobře z Evropské univerzitní hokejové ligy, kterou pískám už pět let, a myslím, že dnes je na týmu znát, že hraje v jiném složení,“ hodnotí Šťovíček. Ten dělá rozhodčího na Hokejové bitvě už čtvrtým rokem a dodává, že dokud ho nesesadí, bude ji rád pískat dál. „Dokonce se hádáme o to, kdo bude Hokejovou bitvu pískat. Atmosféra je tady vždycky výborná,“ myslí si.

Pořadatelé se snaží dojem pro diváky co nejvíce umocnit a každý rok vymýšlejí, jak utkání zpestřit. „Zařadili jsme například pyroefekty při nástupech týmů. Navíc svou roli letos sehrálo i štěstí. Led je připraven pro reprezentační utkání Česká republika-Švédsko, takže ČVUT zvítězilo na „repre ledu“,“ prozrazuje Dejl.

Nejvíc ale k dobré atmosféře přispívají diváci. Historické vítězství techniků vidělo téměř 6000 lidí. A to je podle pořadatele Dejla dosavadní rekord.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“