Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Generace20
+
Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Popularita rozvozových společností roste. Zájmu nahrává lidská pohodlnost i panika

Generace20

Autor: Jiří Lizec

27. 02. 2020

Z regálů obchodů kvapem ubývají trvanlivé potraviny. Lidé nakupují v obavách z koronaviru, například firma Rohlík.cz byla v tomto segmentu nějaký čas prakticky vyprodána. Bez ohledu na strachy z pandemie jsou online supermarkety a rozvozové společnosti v Česku v kurzu.

Ještě před deseti bylo nemožné, aby si člověk objednal jídlo z oblíbené restaurace, která nenabízí vlastní rozvoz. V současné době si ale lidé mohou nechat dovézt nejen hotové jídlo, ale i potraviny z online supermarketů. Rozvozové společnosti, z důvodu velké poptávky po svých službách, rozšiřují pole působnosti už i do menších měst a vesnic. 

Zájem o jejich služby se nyní skokově zvýšil v posledních dnech v souvislosti s tím, jak se lidé snaží pro jistotu předzásobit trvanlivými potravinami. „Prodeje například luštěnin, paštik nebo dětské výživy jsou zhruba pětkrát větší než obvykle. Za den toho prodáme tolik, jako normálně za týden. Momentálně máme úplně vyprodaný sklad,“ komentoval 26. února pro web Forbes.cz ředitel společnosti Rohlík.cz Tomáš Čupr. Dodal, že se poprvé od založení firmy stalo to, že by lidé nakupovali více než o Vánocích. V mezičase se firmě podařilo zásoby doplnit. 

Cesta zabere polovinu času 

Lidí, kteří si nechávají dovést jídlo od rozvozových služeb, je stále více bez ohledu na obavy z koronaviru. „Během denní špičky rozvezeme přibližně 2500 jídel a meziročně jsme zaznamenali nárůst objednávek o více než padesát procent,“ přibližuje situaci na trhu Břetislav Stromko (37), marketingový ředitel společnosti Dáme jídlo. Vedle rozvozu jídla roste podobnou rychlostí také popularita online nákupu potravin. „Minulý rok jsme doručili zhruba 100 tisíc objednávek, což je o polovinu více, než v předcházejících letech. Postupně se snažíme pokrývat stále větší část České republiky,“ řekl pro web zboziaprodej.cz letos v lednu generální ředitel společnosti Košík.cz Tomáš Jeřábek. 

To, že online supermarkety začínají rozvážet potraviny stále více za okraj velkých měst, potvrzuje i studentka Nikola Míková (21) z malé vesnice Neumětely ve Středočeském kraji. Tam začala letos v únoru jezdit společnost Košík.cz a Míková toho hned využila. „Do nejbližšího velkého supermarketu to mám dvacet minut jízdy autem. Nákup i s cestou mi tedy zabere nejméně hodinu a půl. A protože jsou ceny stejné jako v klasických obchodech, tak raději zaplatím maximálně třicet korun navíc a nemusím nikam cestovat,“ vysvětluje svou situaci Míková.

Není nad domácí svíčkovou

V odlišné situaci je prodavačka Pavla Brůžková (21), která přes týden bydlí v Praze a na víkendy jezdí za rodinou do středočeských Hostomic. Tam ale potraviny ani jídlo zatím nikdo nevozí, takže rozvozových společností může využívat pouze v hlavním městě. „Když se mi nechce vařit, tak si objednám už hotové jídlo až ke dveřím mého pražského bytu. Většinou tak pětkrát do měsíce,“ popisuje Brůžková a dodává, že je pro ní ušetřený čas daleko výhodnější. Nevadí jí dát k ceně jídla navíc šedesát korun za krabičku a dovoz.

V nejbližší době by si ovšem mohla Brůžková objednávat potraviny i o víkendech. „Poptávku po rozvozu jídla registrujeme ze všech regionů, takže chceme pokrývat stále větší část České republiky,“ říká Břetislav Stromko. Trochu jiný postoj než Brůžková zastává číšník Petr Záruba (28) z Prahy. Přes týden si sice jídlo z jeho oblíbených restaurací objednává, o víkendu na to ale chuť nemá. „V týdnu chodím většinou na odpolední směny, takže se vracím domů až večer. Hotové jídlo mi tedy pomůže. Ale když jedu na víkend k babičce na venkov, nedokážu si představit, že bych si místo domácí svíčkové objednal třeba čínské nudle,“ vysvětluje Záruba.

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Generace20
+
Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Když se opřu do Slavie, fanoušci za tím vidí Křetínského noty, říká Jan Podroužek ze Sportu

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

26. 02. 2020

Původně psal výhradně o dění ve fotbalové Spartě, po třech letech mu ale vedení redakce svěřilo psaní o Slavii. Jan Podroužek (30) je absolventem VOŠP, po studiu nastoupil do deníku Sport a na web iSport.cz. Obě média vlastní Daniel Křetínský, jemuž zároveň od roku 2004 patří i fotbalová Sparta. To se některým čtenářům moc nezamlouvá a horlivě diskutují nejen pod Podroužkovými články o vlivu Křetínského na jeho média.

Daniel Křetínský vlastní sportovní deník a zároveň fotbalový klub. Pociťujete v redakci jeho vliv?
Tohle je u fanoušků hodně žhavé téma, zvlášť u těch slavistických. Když se něčím opřu do Slavie, tak za tím vidí Křetínského noty. Ale já jsem se s ním nikdy nesetkal a žádným vlivům jsem osobně nečelil. Upřímně za sebe říkám, že bych si uměl představit ideálnější složení majetkové struktury. Ale jako zaměstnanec ji nezměním. Svoji práci dělám podle nejčistšího svědomí a tak, abych se mohl na sebe podívat do zrcadla. To by mělo být důležité pro každého novináře.

Jsou vaši kolegové ze Sparty ovlivňováni majitelem?
Já doufám, že ne. Nerad bych je hodnotil, ale některé věci bych dělal a psal jinak, kdybych měl Spartu na starost já. Sparta hraje příšerně, i když majitelé do ní investují velké peníze. Výkony neodpovídají ceně týmu.

Hlavní roli hraje reklama a mediální dosah

Myslíte si, že i kvůli drahým přestupům hráčů hrají peníze ve fotbale větší roli než třeba u jiných sportů?
Fotbal je populární a peníze do něho patří. Jsme v éře, kdy hlavní roli hraje reklama a mediální dosah. Třeba práva na Ligu mistrů stojí velké peníze. Když to vezmu z hlediska příchodů hráčů do české ligy, tak mi přijde jako nesmysl přivádět sem hráče ze zahraničí za desítky i stovky miliónů. Jako je třeba nejdražší přestup ligy Nicolae Stanciu do Slavie. Jsme malá země, aby se tu takový hráči prosadili. Ale to je už problém klubů a jejich vedení. 

Dostal jste se kvůli svému psaní o sportu do nějakých sporů či kontroverzí?
Měl jsem třeba problém s dřívějším generálním ředitelem Slavie Martinem Kropem. Bylo to, když jsem začal v roce 2016 psát, že by měl Dušan Uhrin mladší skončit na lavičce Slavie. To se za pár týdnů stalo. Nelíbil se mi ani způsob hledání náhrady za něho. Proto se na mě Martin Krop naštval. Asi dva roky jsme spolu neměli dobré vztahy, dokonce mě nepustil na jednu tiskovku. Ale to jsou cenné zkušenosti, které vás formují. Všechny ty věci se dají časem srovnat, napravit, ale důležité je nepřijít o nestrannost.

Dokážete se ve volném čase třeba při sledování fotbalu, oprostit od role novináře?
Ne. Já jsem svojí prací opravdu zasažený do morku kostí. Když mám volno, pustím si fotbal v televizi, nebo se na něj jedu podívat. Když jsme na dovolené a zavolá mi fotbalový agent, nebo někdo z práce, tak to normálně zvednu a bavíme se o práci třeba hodinu.

Jak to snáší vaše partnerka?
Důležité pro partnerský život je mít vedle sebe člověka, který respektuje vaši práci a je smířený, že třeba nechodíte domů úplně včas. Já to štěstí mám. Nedávno jsem přemluvil přítelkyni, vzali jsme 18 měsíční dcerku a jeli se podívat na fotbal. Hrála Slavie B a já jsem věděl, že ji potřebuji vidět kvůli práci. A nemusel jsem tam být, jel jsem tam čistě kvůli sobě. A to jsem mohl mít volnou sobotu. Snažím se ty dva světy skloubit, ale jak říkám, zbavit se toho novinářského nejde.

Chtěl jsem být fotbalista

Musel jste vědět, že je obtížné mít rodinu a dělat tuhle práci, i přesto jste chtěl být vždycky novinářem?
Nechtěl. Hrál jsem dorosteneckou ligu za Tábor, proto jsem chtěl být fotbalista. Tehdy byla pro jihočeské hráče spádová oblast Dynamo České Budějovice. Pro kluky, kteří to chtěli někam dotáhnout, to byla jediná možnost. Já jsme se ani nepokoušel dostat do Dynama. Protože jsem začal přemýšlet, jaký by pro mě mělo smysl vsadit jen na tuhle možnost. Prosadit se tam by bylo těžké a z toho mála peněz, které jako hráč dostáváte, si toho moc do budoucna nenašetříte. A co pak ve 36 letech s oddělanými koleny. Takže jsem vsadil na studia a nastoupil na VOŠP.

Byl jste na VOŠP spokojený?
Musím říct, že ano. Vlastně se naplnilo všechno, co jsem očekával. Naučil jsem se základní věci, a hlavně získal praxi, která je při studiu povinná. V médiích si musí člověk rychle začít budovat pozici a získávat kontakty, protože v Česku je novinářský rybníček hrozně úzký a nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí. I kdyby člověk měl ze začátku dělat zadarmo, je potřeba se chytnout šance. Já se při praxi dostal do iSportu, kde jsem byl měsíc. Když jsem měl končit s praxí, tak si mě tam nechali a tím jsem si vydělával během studia. Hned po absolutoriích jsem dostal smlouvu na plný úvazek a teď už to bude deset let, co jsem ve Sportu.

Když dokončíte VOŠP máte jen titul DiS, nelákalo vás si dodělat alespoň bakaláře?
Ne. Všechno, co jsem potřeboval, jsem získal ve škole. A titul v médiích opravdu nic neznamená. Spousta kolegů dostudovala vysokou školu, ale jejich titul neznám a nikdo se jím nechlubí.

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Generace20
+
Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Občas se neubráním analyzování lidí na ulici, říká klinický psycholog Tomáš Kufa

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

24. 02. 2020

přesto, že s klienty řeší například zvládání stresu, úzkostí a depresí, na sezeních se s nimi i dost nasměje. Tomáš Kufa (31) se svému oboru věnuje sedm let. Má rád pestrost, proto dělá několik různých aktivit. Vede soukromou psychoterapeutickou praxi a pracuje na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde pomáhá lékařům diagnostikovat nejasné poruchy a příčiny chování.

Jak funguje psychoterapie?
Je to takové povídání na několik semestrů. Klienti za mnou chodí do mé soukromé praxe, kde se jim věnuji zpravidla delší dobu. Někteří za mnou dochází i dvakrát týdně po dobu několika měsíců. Řešíme spolu jejich problémy, ale i radosti a občas se s nimi dost nasměji.  V mém vnímání je psychoterapie léčebná metoda, která funguje, pokud se děje v nějaké frekvenci, intenzitě a dávkování. S pacienty si vytvářím osobní vztah a prostor, kde jde říct i to, co jinde ne a zabývat se tím. Pro mě je psychoterapie hledání smyslu. Často jsou nedoceňované i obyčejné rady, například u problémů se spánkem.

Co v takovém případě pacientům radíte?
Když jdete spát, začněte tím, že si vyvětráte. Nebudete se v posteli hádat s partnerkou, nebudete v ní jíst a přes den budete mít dostatek fyzické aktivity. Potom se vám bude usínat lépe.

Jaké další problémy s lidmi řešíte?
Nejrůznější škálu. Od úzkostí, přes propady nálad, potíže ve vztazích, obavy z vlastních myšlenek, představ, pocitů, až po ztrácení se v realitě. Je to hodně odlišné v nemocnici a ve vlastní praxi. Hospitalizovaní lidé mají mnohem větší výkyvy ve schopnosti fungovat. Zatímco pacienti, kteří za mnou docházejí na psychoterapie, fungují stabilněji.

Zmínil jste, že je pro vás psychoterapie hledání smyslu. Jakého?
Toho, co se danému člověku zrovna děje a co prožívá. Snažím se mu pomoci tak, aby si sám víc rozuměl a vyznal se ve svých pocitech. Nebyl tím tolik zahlcený a zmatený.  

Pomáhám lidem orientovat se v psychoterapii

Mimo soukromou praxi se také věnujete hospitalizovaným lidem ve Všeobecné fakultní nemocnici. Co přesně je tam náplní vaší práce? 
 V nemocnici dělám diagnostiku, kde se snažím vyloučit nebo potvrdit nejasné známky psychických potíží nebo určit začínající diagnózu. S nemocnými vedu diagnostický rozhovor a dělám řadu testů. Pomáhám jim také orientovat se v psychoterapii, kam jít, jak terapie vypadá a na co si dát pozor.

Vyvíjí se psychická onemocnění i s dobou, ve které žijeme?
U nejtěžších onemocnění se mění to, jak se projevují. U lehčích poruch možná některé potíže narůstají. V dnešní době se lidé učí chodit k odborníkům na duševní zdraví – psychiatrům, psychologům, sociálním pracovníkům. Lékaři více diagnostikují, péče je na mnohem lepší úrovni. Lidé se tolik ani nestydí. Chodí k psychologům dřív, dokud se dají problémy nějak podchytit. 

Lidé s potížemi mohou i osobně růst

Když máte v práci za úkol analyzovat lidi, nestává se vám, že potom hodnotíte i své přátele nebo kolemjdoucí na ulici?
Ano a ne. Když jde po ulici architekt a kouká po domech, tak si asi také kolikrát něco pomyslí, něco ho zaujme, nadchne, nebo zdvihne obočí. Jiná věc je, jestli jde zazvonit a ptá se lidí, proč si tu budovu tak postavili, jestli o tom nechtějí mluvit, předělat to, pomoct s tím. Samozřejmě se občas neubráním tomu si o druhých něco myslet, ale když jsem s přáteli, tak si rád odpočinu a na práci nemyslím.

Na webových stránkých vaší praxe píšete, že lidem pomáháte i s osobnostním růstem. To znamená, že za vámi může přijít i člověk, který je po psychické stránce naprosto zdravý a chce se jen někam posunout?
Ano, občas tací chodí. Spíše je to ale kombinace. Buď lidé přichází s tím, že chtějí růst a mají problémy, nebo chodí lidé s potížemi a ve skutečnosti pak rostou. Nejsem si jistý, že je lidem úplně jasné, co chtějí, když klepou sami a dobrovolně na dveře psychologa.

Existuje vůbec člověk, který je psychicky zdravý?
Existuje člověk, který je tělesně zdravý? Spousta z nás je občas nachlazená, má chřipku, nebo nás jen bolí záda. Ano, věřím, že tam někde jsou psychicky zdraví lidé, stejně tak jako tělesně. Možná, spíše normálně fungující a spokojení lidé. 

Jak jste se k psychologii dostal?
Přivedli mě k ní profesoři na gymnáziu, kteří měli k psychologii a filozofii blízko. Nadchlo mě jejich myšlení, jak přemýšlí o problémech, o světě. Zároveň naše škola spolupracovala s pedagogicko-psychologickou poradnou. V rámci dobrovolnického programu jsme pomáhali mladším žákům s různými potížemi. Problémy se týkaly například mezilidských vztahů. Chtěl jsem pomáhat lidem, kteří mají problémy a postupně jsem začal cítít, že psychiatrie a psychologie mi budou ze všech oborů nejblíže. 

Co vás zaujalo na psychiatrii?
Že jsem potkal zajímavé lidi, jak na straně personálu, tak pacientů. Viděl jsem, jakým způsobem koukají na svět, jak ho vnímají. Také jsem najednou dostal možnost ptát se cizích lidí na cokoliv. Teď už svou zvědavost trochu krotím a jsem trpělivější. Pacienti lépe snáší, když jen poslouchám a já se toho dozvím víc.

Působil jste v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, v Denním psychoterapeutickém centru Ondřejov, na Psychiatrické klinice VFN. Kde se vám s lidmi pracovalo nejlépe?
Nejvíc vzpomínám na začátky v Horních Beřkovicích hned po studiu, kde jsem měl možnost se ke všemu dostat hned, vyzkoušet řadu oddělení a potkat spoustu pacientů. S kamarádem jsme tam vymýšleli koncepci oddělení ochranných léčeb pro lidi, kteří by se do léčby normálně nedostali a byli tam posláni soudem. Bylo to pracoviště asi s nejtýmovějším duchem. Měli jsme několik výborných starších primářů a klinických psychologů, kteří na nás mladé dohlíželi. 

Co byste poradil těm, kteří zrovna ve svém životě tápou a nevědí kam dál? 
Když už bych radil, tak aby zašli za blízkými rodinnými příslušníky a přáteli. Pokud budou tápat dál a nebude jim v tom dobře, tak ať vyhledají psychoterapeuta. 

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

Generace20
+
GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

GLOSA: Malina s hořkým nádechem příchází na chuť nové tradici

Generace20

Autor: Monika Kabourková

22. 02. 2020

Udílení amerických anticen The Golden Raspberry Awards, která je v Česku známá jako Zlatá malina, si letos dává opět načas. Protipól Americké Akademie filmového umění a věd se tradičně od roku 1980 uděloval den před slavnostním vyhlášením zlatých Oscarů. Od loňského roku si ale diváci zvykají na novou tradici a vyhlašení se bude konat poslední víkend v únoru. Adepti ale nesmutní, pro pozlacenou malinu si totiž málokdo dojde.

Zlatá malina se předává hned v deseti kategoriích, které se v mnohém shodují se zlatými Oscary. Například ceny za nejhorší film se letos může obávat především snímek Cats, který kritici strhali ihned po uvedení do kin, a tak si okamžitě vyčerpal všechny své kočičí životy. Číslo děvet je pro adaptaci broadwayského muzikálu nejspíše osudné. Své nominace totiž může v ocenění proměnit hned devětkát. Organizátoři se letos navíc rozhodli, že čtyřicáté udílení anticen posunou o stupínek výš, a tak se letošní vyhlášení bude vysílat živě v televizi na stanici Comedy Dynamics Network. Tímto krokem si nadace lehce pojistila svoji navyšujicí se popularitu.

Ben Affleck vyhrál v roce 2004 Zlatou malinu hned za tři filmy – Daredevil, Láska s rizikem a Výplata. Zdroj: YouTube

Tvůrcům se to povedlo už v minulosti, například v roce 2004 s hercem Benem Affleckem, který vyhrál cenu pro nejhoršího herce hned za tři snímky – Daredevil, Láska s rizikem a Výplata. Pro cenu si sice osobně nedošel, ale organizátorům sám napsal s dotazem, kde je jeho ,,pytel zlatých hroznů“. Je docela absurdní, že vyhlašování jako takové bylo dle všeho pod jeho úroveň, ale vidina pozlacené trofeje ve sbírce byla nejspíš silnější. Ta mu nakonec byla týden po vyhlášení předána v Larry King Night. Zde ji ale, překvapivě, Affleck okamžitě rozlomil. Jak se ukázalo, tak Affleck neměl nejmenší tušení, že se jedná o pětidolarovou plastovou cenu, která byla pouze přesprejována na zlatou barvu. Zakladatel malinových cen John Wilson se však rozhodl z údajného odpadu vytvořit poklad a nabídl Affleckovým fanouškům cenu na ebay. A co s vybranými penězi udělal? Prozíravě výtěžek investoval do pronájmu pro nadcházející rok. 

Není ani výjimkou, že je film nebo herec nominován zároveň na Zlatou malinu i na Oscara. Letos se to ,,poštěstilo“ pouze filmu Joker, který má možnost získat sošku v kategorii ,,Nejhorší vyobrazení lidského života.“ Přitom Cenu Akademie za nejlepšího herce získal právě představitel Jokera – Joaquin Phoenix. Právě výběr nominovaných filmů a herců je najčastěji kritizován diváky. Podle nich je hlavním cílem nadace zneuctít největší jména, která se daný rok na černé listině objeví. Úsměvným paradoxem byla v minulosti nominace Jamese Cocoa a Amy Irvingovéna nejlepší a zároveň nejhorší herecký výkon ve stejné roli, který oba, jako jediní umělci v historii, proměnili. V těchto případech je na pováženou vkus organizátorů zlatých anticen.

Sandra Bullock si den po získání Zlaté maliny došla pro svoji první zlatou sošku Oscara za film Blind Side. Zdroj: Shari B. Ellis

Svoji hrdost v minulosti spolklo, a pro cenu si osobně došlo, jen velmi málo herců. Například Sandra Bullock, která si pro trofej hrdě dokráčela a organizátorům věnovala i DVD filmu All About Steve, za který si cenu vysloužila. Podobný scénář by se mohl uskutečnit i letos, například u herečky z filmů Cats a The Hustle, Rebel Wilson, která je nominovaná hned ve dvou kategoriích. Kočičí oblek, který vyvenčila na Oscarech, by tak ještě nemusel přijít vniveč, a mohla by si v něm za dohledu kamer pro cenu ladně dojít. Letošním jubilejním ročníkem tak organizátoři spečetili rozhodnutí, že to nejhorší přeci jen patří na konec.

Rebel Wilson ve svém kočičím oblečku na předávání Oscarů. Zdroj: Youtube.com

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Generace20
+
Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Videoreportáž: Počet skautů v Česku roste. Registrovaných členů je přes 60 tisíc

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

21. 02. 2020

Skaut je pravdomluvný, zdvořilý a pomáhá druhým. Tyto hodnoty vyznávají skauti už více než sto let. Krédem jsou i pro členy nejstaršího českého oddílu Pražská dvojka. V něm svého času působil i spisovatel a průkopník českého skautingu Jaroslav Foglar. V posledních letech v Česku skaut nabírá na popularitě a počet jeho členů stále roste.
Autoři: Sofie Krýžová, Noemi Bláhová, Jiří Lizec

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Generace20
+
Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Polemika: Fotografie v rouškách na sociálních sítích. Není to už moc?

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

20. 02. 2020

Šířící se epidemie koronaviru je téma číslo jedna téměř ve všech médiích i na sociálních sítích. Zvlášť Instagram se v posledních týdnech hemží nastylizovanými fotografiemi lidí s rouškami. Uživatelé ke snímkům nezapomínají připisovat hashtagy typu #coronavirus či #chinavirus. Ve většině případů na sobě mají klasické papírové ústenky, které proti viru nijak neochrání. Proč mají někteří lidé potřebu dávat takové fotografie na sociální sítě? A proč si o ochraně proti nákaze nezjistí dostatek informací?

Fotografie s rouškou jsou novým trendem na Instagramu. K tomu nesmí chybět ani patřičné hashtagy, díky kterým si příspěvků všimne větší počet lidí a uživatelé tak mohou získat více lajků. Například hashtag #coronavirus už zmiňuje přes 500 tisíc příspěvků. Na mnoha z nich jsou zachyceni lidé se stylovým oděvem a rouškou na ústech v póze typu ‚je mi jedno, že mě fotíš‘. Zřejmě se snaží přiživit na globální epidemii, nebo chtějí pomocí fotografií a rádoby vtipných komentářů zlehčovat celou situaci. To mi ale v případě, kdy umírají stovky lidí, nepřijde vhodné.

Ignorace nebo lenost zjišťovat informace?

Uživatelé na fotografiích i mladí lidé, které jsem potkala v centru Prahy, většinou nosili klasické papírové roušky, které před viry neochrání. Tento typ ústenek se nosí proto, aby bylo chráněno okolí před nositelem. Naopak proti nákaze je nejefektivnější využít respirátory s vyměnitelným filtrem. Proč si v době, kdy jsme na internetu neustále, nejsou někteří lidé schopni zjistit informace do hloubky? Je to jen lenost nebo čirý nezájem?

Mezi těmi, kteří se s klasickou rouškou vyfotografovali, bylo i několik influencerů. Právě ti by měli díky vlivu vzdělávat své sledující. Místo focení v papírových rouškách na nádherných destinacích a v drahém oblečení mohli vysvětlit, jak se efektivně proti virům chránit. Musí se dodržovat i základní hygienické zásady. Mezi ně patří časté a správné mytí rukou, dezinfekce používaných předmětů jako jsou mobilní telefony nebo zamezení kontaktu s nakaženými lidmi.

Hashtag koronaviru je na Instagramu zmíněn ve více než 500 tisíc příspěvcích. Zdroj: Anna Čmuchálková

Davová panika kvůli koronaviru

Když jsem se ptala několika vrstevníků, skutečně si mysleli, že je klasická rouška proti nákaze ochrání. K neznalosti se přidala davová panika a možná to byl důvod, proč se lidé rozhodli nejdříve nakupovat roušky a až poté zjišťovat informace. Na internetu se totiž objevovaly různé poplašné zprávy. Kolovaly fámy, že se virus dostal i do Česka, a že je několik nakažených. Tyto informace byly nakonec vyvráceny. Mnoho Čechů na vzniklou situaci ale zareagovalo tím, že začali objednávat roušky a antibakteriální gely, aby se před virem chránili. Ve většině lékáren i na skladech byly do několika dnů tyto potřeby vyprodané.

Žijeme v jednadvacátém století, kdy se dokumentování jakýchkoliv okamžiků stalo součástí našich životů. Občas by se lidé ale měli zamyslet nad tím, co sdílejí. Také by neuškodilo, kdyby se společnost naučila myslet více racionálně, nepodléhat panice a zajímat se o informace do hloubky.

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Generace20
+
Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Občas si chci vyzkoušet, jak se lyžovalo v dobách mého dědy, říká Král Jizerek

Generace20

Autor: Jiří Lizec

18. 02. 2020

Kdo chce vyhrát titul Krále Jizerek, musí se zúčastnit zimní běžkařské i letní běžecké Jizerské padesátky a ještě být v součtu obou závodů ze všech nejlepší. To se servisnímu technikovi z Liberce Přemyslu Ježkovi (41) povedlo, i když v předešlé sezóně prodělal operaci páteře. Letos se na obhajobu titulu ale nechystá, protože ho provází i další zdravotní komplikace. V létě plánuje účast na veteránském mistrovství světa v běhu do vrchu. V rámci svého největšího koníčku, kterým je historie běžeckého lyžování, si občas na vlastní kůži vyzkouší, jaké to bylo běžkovat v dobách jeho dědy.

Jste známý tím, že občas běžkujete v kostýmu, který znázorňuje lyžaře třeba z doby před sto lety. Co vás k tomu vede?
Vždycky mě zajímalo, jak běžkoval můj děda. Takže jsem jednou sehnal běžky z roku 1920, přidal k tomu patřičné oblečení a vytvořil jsem si kostým. Ale vytáhnu ho jen na zahájení Jizerské 50, protože jeho součástí je tradiční závod v převlecích. Není to nic dloudobého, spíše takové zpestření.

Zkusil jste někdy ve vašem kostýmu jet třeba celou Jizerskou 50?
To jsem nezkusil, protože by to bylo strašně fyzicky náročné. Staré dřevěné běžky jsou hodně těžké a oblečení by hned promoklo. Ale mám ještě jedny lyže zhruba z roku 1970 a na těch se občas jedu jen tak projet v rámci tréninku. Samozřejmě zase musím přidat i dobové oblečení. Bez něj by to nešlo.

A není jedním z důvodů, že v kostýmu nejezdíte závody, také to, že byste neměl šanci vyhrát?
Samozřejmě, že když jedu na nějaký závod, tak chci dojet co nejlépe. Ale spíše jde o to, že samotná zimní Jizerská 50 je už hodně těžký závod a já si nejsem jistý, jestli bych ji v kostýmu celou zvládl. To platí také pro tu letní. Nedovedu si představit, že bych běžel třeba ve svetru.

Místo diváků jsem viděl jen šmouhu

Která varianta Jizerské padesátky je tedy pro vás osobně náročnější?
I když má každá svá specifika, tak rozhodně ta letní. Přeci jen na běžkách si z kopce alespoň trochu odpočinu, to při běhu nejde. Závodím už přes dvacet let, minulý rok pro mě byla letní Jizerská 50 asi nejtěžším běžeckým závodem v životě.

Co se během něj stalo?
Největší problémy jsem měl s počasím, protože bylo strašné vedro. Asi osm kilometrů před cílem mě začaly brát křeče do nohou a musel jsem asi 300 metrů jít. Bohužel mi v těchto místech utekl můj největší soupeř a já už ho nedoběhl. Možná i proto, že jsem si chvílemi myslel, že zkolabuji. Pak jsem místo diváků viděl jen rozmazané šmouhy. I přes tyto komplikace jsem závod dokončil jako druhý.

Určitě to musel být pro vaše tělo šok. Jak dlouho vám trvalo, než jste se dostal zpět do formy?
Co se týče regenerace, tak člověk musí chodit běhat pravidelně pořád, ale třeba kratší vzdálenosti. Ale celkově jsem se cítil unavený ještě deset dní po závodě, což mě překvapilo. Jednou bylo mé tělo v útlumu snad tři měsíce, a to se mi běželo dobře. Asi jsem měl tenkrát lépe natrénováno.

V roce 2019 se běžela Jizerská padesátka ve velkém vedru. Zdroj: Archiv Přemysla Ježka

Po operaci ještě nejsem zpět ve formě

Kolik kilometrů musíte naběhat, abyste byl na letní i zimní závod podle vás připravený?
Na letní padesátku začínám trénovat tak tři měsíce dopředu a snažím se běhat 80-120 kilometrů týdně. S běžkami je to složitější, protože záleží hlavně na počasí. Zima je celkově dost krátká a ještě když není sníh, tak toho moc nenajezdím. Třeba letos mám jen okolo 400 kilometrů, takže to na žádný velký výsledek nevidím. Hlavně když k tomu připočtu můj zdravotní stav.

Co tím máte na mysli?
Od půlky ledna se potýkám s nějakou virózou, a jelikož je Jizerská 50 už 9. února, tak jsem si šance na hezké umístění odstřelil. Ještě mám od roku 2018 dlouhodobější problémy se zády a vlastně bych ani neměl takhle dlouhé závody absolvovat.

To se asi jedná o závažnější zdravotní problémy…
V lednu 2018 mě najednou začala bolet levá hýždě. Já jsem tomu ze začátku nevěnoval moc velkou pozornost. Odjel jsem zimní Jizerskou 50, ale bolest byla stále větší. Dostal jsem se do fáze, kdy mi začala ochrnovat levá noha, nemohl jsem s ní hýbat a pouze jsem ji tahal za sebou. U doktora mi řekli, že mám vyhřezlou ploténku a musel jsem na operaci páteře.

A za jak dlouho jste se opět vrátil ke sportu?
Operovali mě v červnu 2018 a na konci září toho samého roku už jsem stál na startu Běchovické desítky, mého srdečního závodu. Od té doby cvičím každý den a jednou za dva týdny chodím na fyzioterapii. Bohužel do formy, kterou jsem měl před operací, jsem se zatím zdaleka nedostal. Zejména na lyžích mě záda pořád hodně bolí. Ale dávám tomu tak rok až dva, a budu na tom zase tak, jak bych chtěl být.

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Generace20
+
Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Komentář: Film Parazit vykradl Oscary stejně, jako jeho postavy okrádají vyšší třídu

Generace20

Autor: Marek Veselý

17. 02. 2020

Když minulý rok režisér Alfonso Cuarón získal Oscara za nejlepší režii u snímku Roma, filmová akademie tím dala jasný signál, že neanglicky mluvené filmy tu nejsou jen tak do počtu. Korejská černá komedie Parazit ovšem úspěch cizojazyčných filmů dostala letos do úplně jiné dimenze. Obdržela totiž sošky nejen za zahraniční film a nejlepší režii, ale také za původní scénář a nejlepší film. Parazit je tak prvním zahraničním snímkem v historii, kterému se něco takového povedlo.

Režisér Pon Džun-ho (50) během slavnostního ceremoniálu pronesl, že bude pít až do rána. Na tom není vůbec nic divného, když vyfoukl nejprestižnější ceny tvůrcům, jako je legendární Martin Scorsese (77), jehož filmy Pon Džun-ho studoval už na škole.

Scorseseho Irishman na rozdíl od Parazita ze svých deseti nominací nakonec neproměnil ani jednu, zatímco korejský konkurent získal čtyři sošky z šesti nominací. Irishman rozhodně nebyl jediným horkým favoritem na Oscary, který vyšel relativně naprázdno. Je potřeba si připomenout, že rok 2019 přinesl výjimečné filmové podívané. Například psychologický thriller Joker, válečný snímek 1917 nebo nostalgické vzpomínání na zlatou éru Hollywoodu pod taktovkou Quentina Tarantina (56). Proto je až skoro neuvěřitelné, co se Parazitovi na předávání Oscarů povedlo.

Nutno zmínit, že korejskému snímku pomáhá jeho samotné ukotvení. Mezi silné motivy patří kritika kapitalismu, jak ho obejít a parazitovat na něm. Dále film věrně vyobrazil sociální nespravedlnosti v podobě velmi stísněných korejských sklepních bytů, které se v hlavním městě Soulu běžně vyskytují a žijí v nich tisíce Korejců.

Současné trendy zabývající se nerovností sociálních tříd, politickou nekorektností a rasovou diskriminací tak určitě nahrávaly Parazitovi v tom, aby vykradl celý Hollywood. Rasová korektnost se dnes řeší na všech frontách a Ceny Akademie v tom rozhodně nejsou výjimkou.

Na druhou stranu by bylo levné a nespravedlivé svádět úspěchy Parazita na, pro něj, příznivé tendence současných trendů. Je nutno si přiznat, že hned po premiéře mnoho filmových kritiků věštilo Parazitovi na Oscarech velký úspěch. Ať už svá ocenění získal zaslouženě, či ne, nakonec se jedná o výjimečný a velmi vydařený film.

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Generace20
+
Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení

Generace20

Autor: Monika Kabourková

16. 02. 2020

Canisterapie, neboli léčba psí láskou, je jako jedna ze zooterapií založená na přímém kontaktu člověka se zvířetem. Ulevuje od bolesti či osamělosti, a díky tomu přijdou na lepší myšlenky. Léčebná metoda se využívá především v seniorských domech, u tělesně a psychicky postižených lidí nebo v nemocnicích. Canisterapie se dělí na aktivní, kdy se především děti učí různé motorické dovednosti, a pasivní, při které psi během polohování prohřívají člověku svaly.

V patnácti letech byla Lilianna Jandová (23) dlouhodobě hospitalizovaná v Motolské nemocnici. Návštěva canisterapeutického psa, který na její oddělení docházel se svým psovodem, ji dokázala odreagovat při náročném pobytu. Léčebná metoda ji natolik zaujala, že se ji rozhodla zkusit i se svým psem. „Když jsem se uzdravila a z nemocnice odešla, tak jsem chtěla začít také pomáhat. Napsala jsem do nemocnice Motol, kde vedli canisterapeutické kurzy a začala jsem na ně se svým psem Badym chodit,” vzpomíná Jandová. Po dokončení tříměsíčního kurzu se navíc rozhodla složit canisterapeutické zkoušky u organizace Pomocné tlapky, kde získala certifikát platný ve všech zdravotnických zařízeních. 

Terapie, která má smysl

Jandová teď se svým sedmiletým zlatým retrívrem dochází jednou měsíčně za dětmi, které pobyt v nemocnici špatně snášejí. „Byla jsem ve stejné situaci jako oni. Pamatuji si, jak mě pohled na psa v nemocnici vytrhl ze špatných myšlenek a soustředila jsem se pouze na něj. Proto chci také pomoci,“ říká Jandová. Naopak Lucie Návarová (40) se ke canisterapii dostala úplnou náhodou. „Před šesti lety jsem si pořídila třetí fenku bernského salašnického psa Ann Mary, která oproti ostatním byla velmi kontaktní. Proto mi na cvičáku v Třeboni, kam se svými psy docházím, navrhli, abych s ní zkusila canisterapii. Cvičák provozuje canisterapeutické sdružení Hafík, a tak jsem začala s ročním výcvikem,“ vzpomíná Návarová. 

Chvíle strávené se psy pomahají lidem zapomenout na prostředí, ve kterém se momentálně nacházejí. Zdroj: Archiv oraganizace Animal Therapy

Kurzy se časovou náročností liší podle pořádající organizace. Některé trvají přes víkend, jiné měsíc a další i rok. Především ale záleží, kolik času je majitel psa ochotný do kurzu investovat. „Canisterpie se stále více dostává do povědomí klientů i dobrovolných zájemců se psy. Problém ale je, že výcvik je poměrně náročný a na akce následně chodíte ve svém volném čase, takže ne každý u toho vydrží,“ doplňuje Návarová. Ta nyní každých čtrnáct dní dochází do třídy postižených dětí Speciální školy Trhové Sviny v Českých Budějovicích. Občas zavítá i na jednorázové akce do škol a školek. „Nejlepší pocit je to, když vidím, že má canisterapie opravdu smysl. Například, když se postižené dítě při cvičení se psem krásně uvolní a začne se usmívat,“ říká Návarová. 

Hlavní roli hraje psí povaha

Pro canisterapii nejsou pevně vyhrazená plemena psů. Sice jsou rasy, které mají větší předpoklady k jejímu zvládnutí, ale vždy se jedná o danou povahu psa a jeho vlastnosti. „Na canisterapeutické kurzy k nám dochází i lidé s takzvanými bojovými psi, jako jsou pitbulové a stafordi. Ale i přes všelijaké předsudky a předpoklady jsou tito psi strašně hodní a přítulní. Problém vidím spíše u některých rodičů, kteří jsou s dětmi na výchovných akcích. Mají k těmto plemenům výhrady, a i přesto, že dítě chce bez obav k psovi jít, tak jim to rodiče zakážou,“ vysvětluje Návarová. 

Canisterapeutický pes by měl být přirozeně přátelský ke svému okolí, vyrovnaný a ovladatelný. „Psi musí mít zájem o lidský kontakt a především nesmí vykazovat známky agrese. Je také potřeba zaměřit se na základní poslušnost, zejména na přivolání. Také je vhodné psaseznámit s pomůckami, které klienti využívají – invalidní vozík, berle a v případě dětí přivykat na hlasité zvuky, křik a tahání,“ popisuje trenérka psů Markéta Moravcová, která pracuje pro organizaci Helppes.  

Základem je pevný vztah

Důležitým faktorem je i vztah psovoda se psem. Musí umět rozpoznat signály, kdy je pes už unavený, nebo je mu něco nepříjemné. „Vztah musí být pevný, bez toho by to nešlo. Moji psi mi naprosto důvěřují, jsou mi oddaní a já jim naopak musím rozumět v jejich komunikačních signálech. To znamená zavčasu terapii ukončit nebo udělat přestávku. A to platí i v každodenních činnostech. Mají jasně dáno, co mohou a co ne, ale zároveň ví, že jim do jejich pelechu nikdo jiný nevleze. Každý z nich je jiný, pracuje jinak a vyhovují jim různé skupiny klientů. Na to musím vždy brát ohledy,“ vysvětluje Návarová. 

Fence bernského salašnického psa Ann Mary nevyhovovaly klienti ze seniorských domů. Děti ale miluje. Zdroj: Archiv Lucie Návarové

Majitelé, kteří by chtěli se svými psy začít canisterapii dělat, by si měli hlavně určit, kterému typu pacientů se chtějí věnovat. „Psovodi mohou docházet do mateřských škol, k seniorům, mentálně a fyzicky postiženým nebo třeba problémovým dětem. Pokud si ale nejsou jistí, co by psovi nejvíce vyhovovalo, tak by měli vyhledat odborný kurz s daným tématem a přihlásit se,“ říká Kateřina Preusslerová, která pracuje pro organizaci Animal Therapy specializovanou přímo na canisterapii. Na takový problém narazila i Návarová už při výcviku. Její fence nevyhovovaly seniorské domovy, a tak s ní dochází pouze za dětmi.Už za jeden den si psovod může udělat představu, kde by mohl být se psem nejvíce užitečný.

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Generace20
+
Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Novinařina mě baví, ale nechci ji dělat do konce života, říká absolventka VOŠP Gabriela Krejčová

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

14. 02. 2020

Už při studiu na Vyšší odborné škole publicistiky si vyzkoušela, jak se pracuje v opravdové redakci. Novinářka Gabriela Krejčová (27) psala pro zpravodajský web Novinky.cz nebo působila jako šéfredaktorka Generace 20. Od prosince 2016 pracuje v časopise Sedmička. I když Krejčovou žurnalistika baví, nedokáže si představit, že by se jí věnovala celý život.

Jak jste se dostala do redakce Novinek?
Díky spolužačce. Postupem času jsem se totiž rozhodla, že chci dělat v novinách a konkrétně mě zajímalo zpravodajství. Přála jsem si dělat novinařinu na úrovni a zjistit, jak to všechno funguje.

Proč jste tam nezůstala i po dokončení školy?
Bohužel neměli místo na plný úvazek, i když jsem chtěla zůstat. Musela jsem tedy hledat něco jiného. Nechala jsem se zlákat spolužačkou, která chodila na praxi do PR agentury. Nabídku jsem přijala, líbil se mi malý kolektiv, ale ve finále to bylo hrozné. Vůbec tam nefungovaly vztahy. Navíc jsem horká hlava, takže jsem ze dne na den dala výpověď a přemýšlela dál o tom, co budu dělat.

A tehdy jste našla práci úplně mimo obor, dělala jste vedoucí operátorů na dispečinku taxíků v Kladně…
Ano, byla to práce na směny, takže jsem měla dvanáctky. Vydržela jsem to asi půl roku, noční totiž byly úplně šílené. Poprvé jsem si ale udělala představu o českých celebritách. Volaly nám třeba úplně ožralý, že jim ihned musíme sehnat taxíka a podobně. Aspoň jsem s nimi přišla do kontaktu i z jiného úhlu než jako novinářka.

Nikdy jsem nechtěla dělat bulvár

Jak jste se od práce dispečerky dostala zpět do médií?
Průběžně jsem sledovala nabídky práce v oboru, ale nechtěla jsem brát něco za každou cenu. Úplnou náhodou jsem ale jednou potkala kluka, který pracoval v mediálním domě Empresa Media. Nabídl mi, že se tam poptá po nějaké práci a jednoho dne mi zavolali z redakce časopisu Sedmička. Nejdřív mě to vyděsilo, protože bulvár jsem nikdy dělat nechtěla. Většinou ale píšeme lifestylové články, kdy nám někdo ze slavných řekne, kam třeba jede na dovolenou. Uvědomila jsem si, že tím pádem nikomu nebudu ubližovat, a proto jsem do toho šla. 

Jaké byly vaše začátky v opravdové redakci?
Rozkoukala jsem se poměrně rychle. Chtěli po mně, abych napsala několik článků každý den. A tak jsem pořád jen psala, během půl roku jsem věděla snad všechno o našich celebritách. Nikdy by mě také třeba nenapadlo, že si díky práci mezi prvními v republice přečtu vydanou knížku, nebo půjdu na premiéry filmů a koncerty zdarma.

Soukup pro mě není důvodem odejít

Děláte ve vydavatelství, které patří podnikateli Jaromíru Soukupovi. Ten je některým lidem poslední dobou spíše pro smích, například kvůli tomu, že se ve své televizi Barrandov ve většině pořadů objevuje jen on sám. Nevadí vám to?
Soukup je nejvíce spojovaný s Empresou až teď. Když jsem tu začínala, znalo ho minimum lidí. Myslím si, že bych ale kvůli němu nešla pracovat jinam. Věděla jsem sice, kdo je majitel, ale neřešila jsem to.

A řešíte to třeba v současné době, když je o Soukupovi stále více slyšet?
Vždycky se pod někým pracuje a v dnešní době není příliš na výběr, u koho by mohl novinář psát. U nás v redakci nikdo nikomu neubližuje, neděje se tu nic špatného, a tak jsem v pohodě. Já navíc s majitelem vůbec nepřijdu do osobního kontaktu. Vlastně Soukupa vůbec neznám.

Opravdu jste se s ním nikdy nepotkala?
Samozřejmě jsem se s ním párkrát viděla, ale dostávám se spíš do kontaktu s jeho mluvčí. Například když jsem nastupovala, uspořádal schůzku pro nové zaměstnance, kde nám představil sebe a firmu. Ale rozhodně bych si třeba sama od sebe netroufla, abych mu zavolala. Od toho mám přímé nadřízené, se kterými komunikuji.

V Generaci 20 jsem se naučila, jak funguje redakce

Už při studiu jste byla šéfredaktorkou ve studentském magazínu Generace 20. Dalo vám to nějakou zkušenost do profesního života?
Ano, bylo to pro mě přínosné. Za takovou praxi jsem vděčná, protože jsem zjistila, jak to funguje v pravé redakci. Naučili jsme se se spolužáky pracovat v týmu, ale občas se stejně stalo, že měl někdo všechno „na háku“, a nebo v redakci někoho podrazil.

VOŠP jste dokončila v roce 2015. Jak na školní léta vzpomínáte?
Jen v dobrém. Dostala jsem se díky škole do světa médií, který jsem si do té doby neuměla představit. Myslím si, že jsem se na VOŠP našla. Zpětně jsem také ráda, že jsem si vybrala obor autorské žurnalistiky, protože tam jsem se naučila vše, co jsem pak mohla využít v zaměstnání.

Toužila jste odjakživa studovat novinařinu?
Ne, původně jsem se chtěla věnovat restaurování, kam jsem dokonce byla přijatá na Vysoké škole chemicko-technologické. Moje učitelka na gymnáziu mi ale doporučila VOŠP. Do té doby jsem ani neuvažovala nad školou, kde se platí školné. Vždy jsem to považovala za něco, kdy za peníze dostanu titul a nemusím pro to nic moc udělat. Ve finále to ale tak nebylo, platila jsem si za zkušenosti, které mi předávali lidé z praxe. Tenkrát na mě zapůsobilo i hodnocení školy a ohlasy studentů, takže jsem šla zkusit přijímací pohovor.

Nelitovala jste zpětně svého rozhodnutí?
Asi ne. Nikdy jsem však netoužila po tom, že budu novinářka. Netušila jsem, kolik pracovních pozic je v novinách, jak fungují média nebo kolik jich třeba v Česku máme. Koukala jsem se maximálně na zprávy. VOŠP mi ale úplně změnila život a nasměrovala mě na další roky dopředu. I když mě žurnalistika baví, stále nevím, jestli ji chci dělat už napořád. Nedokážu si představit dělat stejnou práci celý život.

A co tedy do budoucna plánujete?
Chci si dodělat pedagogické minimum, protože mám v úmyslu jít ve vyšším věku učit. Dnes jsou jiné možnosti a doufám, že se uživím i jinak než novinařinou. Nebojím se totiž riskovat a klidně bych zase dělala něco úplně mimo obor.

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

Generace20
+
V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

V České televizi bych chtěl vydržet stejně dlouho jako můj táta, přeje si Martin Vichnar

Generace20

Autor: Jiří Lizec

12. 02. 2020

Od jeho první brigády v České televizi uplynulo už přes dvanáct let. V současnosti působí absolvent Vyšší odborné školy publicistiky z roku 2017 Martin Vichnar (28) jako florbalový a biatlonový reportér na stanici ČT Sport. Při výrobě pořadu Branky, body, vteřiny spolupracuje občas i se svým otcem, moderátorem ČT Petrem Vichnarem.

Mezitím, co se na palubovce pražské UNYP Areny chystá pražské florbalové derby mezi Bohemians a Black Angels, se čtvrthodinovým zpožděním přijíždí do sportovní haly reportér živého televizního vysílání Martin Vichnar. „Dnes máme pouze malý přenos bez studia, takže lehký pozdní příjezd nevadí,“ říká Vichnar a rychle se běží připravit na první předzápasový rozhovor. Podle informací, které mu předal vedoucí přenosu a komentátor Ondřej Zamazal, bude Vichnarův respondent před kamerou poprvé v životě a je značně nervózní. „Snad to nebude problém. Raději mu předem řeknu otázky, abych ho něčím nezaskočil,“ popisuje svou přípravu Vichnar.

Zlom v pracovní kariéře nastal po dokončení školy

V České televizi pracuje už od svých šestnácti let, kdy mu jeho otec Petr zařídil brigádu, při které zapisoval důležité momenty sportovních přenosů pro snadnější střih zpravodajských příspěvků. „Tuhle práci jsem dělal zhruba sedm let. Byl jsem zavřený ve střižně u malého monitoru a přepisoval jsem na list papíru. Při porovnání s dnešními technologiemi to byl opravdový pravěk,“ vzpomíná Vichnar. Od práce v médiích ho to ale rozhodně neodradilo. Postupem času začal jezdit s televizním štábem na natáčení a před nástupem na VOŠP v roce 2014 už měl zkušenosti s přípravou reportáží a s prací před kamerou. „Na VOŠP jsem se přišel zdokonalit v tom, co už mě v České televizi naučili. S audiovizuální tvorbou se setkával jak v práci, tak i ve škole, což bylo fajn,“ vzpomíná Vichnar na své studium, při kterém například zkoušeli natáčet sitcom. „Nápad jsme si prosadili u vedení školy. Celou noc jsme byli zavření v jednom bytě, připravovali scénu a natáčeli. Vznikly asi tři díly a s odstupem času musím říci, že to nebylo nic zázračného,“ dodává s úsměvem.

Po absolvování VOŠP se Vichnar mohl začít věnovat svému zaměstnání na sto procent, což prý při studiu na škole nešlo. Zanedlouho dostal nabídku na práci reportéra florbalových utkání. „Sám florbal hraji, takže k němu mám velmi blízko. Navíc jsem se při zápasech mediální ligy potkal v jednom týmu s vedoucím florbalových přenosů Ondrou Zamazalem. Když mi dal tuhle nabídku, neváhal jsem,“ říká Vichnar. Nezůstalo ale jen u florbalu. Za svůj největší dosavadní profesní zážitek považuje práci reportéra z biatlonového mistrovství světa 2019.

Martin Vichnar během předzápasového rozhovoru s florbalistou Jakubem Renčínem. Zdroj: Jiří Lizec

Čekám SMS od táty

To, že je Martin Vichnar synem bývalého sportovního komentátora České televize a současného moderátora pořadu Branky, body, vteřiny Petra Vichnara, není žádným tajemstvím. Vliv na svou práci ze strany otce ale nepociťuje: „Občas spolu pracujeme na pořadu Branky, body, vteřiny, to je asi jediný čas, kdy se v České televizi potkáme. Samozřejmě si občas zajdu pro nějakou radu, přeci jen táta pracuje v médiích přes 40 let.“ Následně dodává, že když se mu nějaký výstup v televizi nepovede, rodiče si toho okamžitě všimnou a upozorní ho na chyby. Z toho má obavy i během utkání Bohemians – Black Angels, protože se při jednom ze živých vstupů trochu zakoktal. „To ze mě zas budou doma mít srandu. Natřikrát jsem nedokázal říci správně jednoduchou větu. Čekám za chvilku SMS od táty, co jsem to vyváděl,“ směje se Vichnar.

Titul v médiích nikoho nezajímá

V médiích a v České televizi by chtěl zůstat, po vzoru svého otce, co nejdéle to půjde. „Na rozdíl od soukromých televizí, které může majitel přes noc v podstatě zrušit, bude Česká televize vysílat pořád. Chtěl bych v ní pracovat co nejdéle,“ přemýšlí o své budoucnosti Vichnar a dodává další důvody, proč chce u práce v médiích a zůstat: „Líbí se mi zejména to, že v této branži nikoho nezajímá, jaké kdo má vzdělání, ale hodnotí se odvedená práce. Nikdy mě nenapadlo napsat si za jméno dosažený titul.“ 

Blíží se konec florbalového zápasu, a protože v utkání padlo hodně branek, vysílání se protáhlo. Vichnar tak do poslední chvíle neví, zda se do živého přenosu vejde ještě jeden pozápasový rozhovor. Nakonec se zvedá a říká: „To je dneska všechno, víc toho nestihneme. Udělal jsem jen tři krátké rozhovory, nebylo to nic náročného. Když moderuji ještě studio, mám samozřejmě víc práce.“

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Generace20
+
Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Náctiletí oddalují autoškolu. Mají strach z ostatních řidičů a preferují hromadnou dopravu

Generace20

Autor: Jiří Lizec

11. 02. 2020

Mít hned v osmnácti řidičský průkaz není pro každého samozřejmost. I když se počet náctiletých řidičů zvyšuje, najdou se stálé mladí lidé, kteří nepotřebují usednout za volant ještě několik let po dosažení plnoletosti. Zejména ve velkých městech je pak prioritou hromadná doprava.

Podle instruktora autoškoly ve středočeských Hořovicích, Radka Smrže (37), si tam řidičský průkaz dělají budoucí řidiči hned v sedmnácti nebo osmnácti letech: „Zhruba 85 % našich žadatelů přichází do autoškoly ještě před dovršením plnoletosti a rok od roku je jejich počet stále větší. Například loni se přihlásilo dvakrát více lidí než v roce 2018.“ Tento trend ovšem pozorují zejména instruktoři autoškol z menších měst.

I když kurz pro řidiče osobního automobilu vyjde zhruba na 10 tisíc korun, daleko větší roli v tom, zda si zažádat o řidičské oprávnění ještě v sedmnácti, hraje právě místo bydliště. „Jsem z vesnice a bez možnosti řídit bych se asi neobešla. Ale pokud bych žila například v Praze, asi bych si řidičák udělala klidně až později,“ říká studentka Nikola Míková (21). S tím souhlasí i další řidiči, kteří jsou v opačné situaci. „Nebydlet v centru Plzně, ale někde na vesnici, musel bych si řidičský průkaz udělat hned, jak bych mohl. Teď mi je ale 23 a vystačím si s tramvají,“ popisuje svoji situaci Marek Dojniš (23).

Mladí řidiči zaviní každou desátou nehodu

Ne každý chce za volant usednout hned první den po osmnáctých narozeninách. Například Veronika Šťáhlavská (22) si řidičský průkaz zatím dělat odmítá. „Bojím se zejména mladých řidičů, protože většina z nich nejezdí vůbec bezpečně,“ vysvětluje svou obavu Šťáhlavská. Jedním dechem ovšem dodává, že si jednou papíry na auto bude muset udělat, protože plánuje rodinu a nechce jezdit s kočárkem městskou hromadnou dopravou.

Obavy Šťáhlavské podtrhuje i fakt, že mladí řidiči ve věku 21-24 let zaviní během roku zhruba 10 % z celkového počtu dopravních nehod na českých silnicích. Toto číslo je od roku 2008 prakticky neměnné. S tím chce bojovat ministerstvo dopravy, které plánuje navrhnout vládě letos na jaře novelu silničního zákona. Počítá se i se zavedením řidičského průkazu na zkoušku. To znamená, že čerstvým řidičům by ke ztrátě průkazu stačilo pouze šest trestných bodů. „Přijde mi to jako nesmysl. Omezil bych spíš maximální výkon automobilu než bodový systém. Pracoval jsem deset let jako úředník bodového systému a většina mladých řidičů přišla o papíry kvůli alkoholu a drogám, ne kvůli řidičské nezkušenosti. Neříkám, že by to problém vyřešilo, ale 200 koní pod kapotou nezkušeného řidiče riziko nehody určitě nesnižuje,“ komentuje návrh ministerstva instruktor autoškoly Smrž.

Navíc začátečníci mohou být nebezpeční v každém věku. To, že zkušenosti s řízením zejména v hustém provozu získá řidič pouze praxí, pociťuje Petr Fiala (28), který dokončil autoškolu na konci minulého roku. „Řidičák jsem si musel udělat proto, že jsem chtěl zůstat v mém současném zaměstnání. Teď řídím každý den a občas mám ještě problém dělat věci automaticky,“ říká Fiala. Uznává, že měl začít hned v osmnácti, protože učit se ve třiceti novým věcem je prý daleko složitější.

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Generace20
+
Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Hodně lidí bere lifestyle jako holčičí bláboly, přitom to není pravda, říká hlavní editorka Proženy.cz

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

09. 02. 2020

V médiích se Marie Irová (27) uchytila jako jedna z prvních ze svého ročníku. Během posledního semestru na Vyšší odborné škole publicistiky začala pracovat jako redaktorka v online magazínu Bleskproženy.cz a v současnosti zastává pozici hlavní editorky na serveru Proženy.cz. Lifestyle ji bavil vždycky a jak sama tvrdí, může tím oslovit nejen širokou skupinu lidí, ale některými tématy jim i pomoci.

Proč jste šla během studií pracovat zrovna do Blesku pro ženy? 
Od známých jsem se dozvěděla, že na webu sháněli redaktoru. Bylo to na začátku května roku 2014, takže jsem první dva měsíce pracovala v redakci, dopisovala absolventku a učila se na absolutoria. Bylo to trošku divoké, ale nakonec jsem vše dobře zvládla. Jsem ráda za šanci, kterou jsem od nich dostala. Lepší školu online světa médií jsem si nemohla přát.

Někteří by mohli tento magazín spojovat s bulvárem. Nebyla jste vůči němu ze začátku také skeptická?
Kdybych měla předsudky, nemohla bych tam ani nastoupit. Že je redakce Blesku pro ženy oddělená od té bulvární, jsem věděla z dřívějška. Jsou to dvě samostatné redakce, a tudíž se nijak neovlivňují. Vždycky jsem bojovala za to, aby je lidé rozlišovali, protože občas bylo těžké sehnat i nějaké respondenty. Když jsem jim zavolala a představila se, že jsem z Blesku pro ženy, odpověděli mi: „Sorry, ale s Bleskem nekomunikujeme.“

Cestu si radši vyšlapu sama

Už během studií jste psala převážně lifestylová témata. Věděla jste vždy, že se chcete ubírat tímto směrem?
Lifestyle mě bavil vždycky. Myslím si, že tím mohu oslovit širokou skupinu lidí a zároveň jsem k němu přistupovala tak, že některými tématy mohu lidem i pomoci. Například jsem psala o matkách samoživitelkách, nebo o domácím násilí a kolikrát jsem zažila, že lidem pomohlo i to, že s nimi mluví novinář. Zkrátka se mají komu vypovídat. Také je lifestyle přeci jen oblast, kde má člověk čistší hlavu, než když dělá třeba investigativní novinařinu. Do určité míry jsem ovlivněná i tím, že moje maminka pracuje celý život v lifestylu, takže jsem v tom vyrůstala.

Vaše matka v současné době šéfuje Ona Dnes, příloze MF Dnes. Proč nepracujete u ní?
Párkrát jsme se o tom bavily, ale zatím s ní nechci pracovat hlavně proto, že by mi vadily reakce některých lidí. Říkali by si: „Aha, to je dcera Šilhové, tak ji sem dohodila.“ Radši si tu cestu vyšlapu sama a vím, že mi máma kdykoliv pomůže třeba tím, že mi doporučí nějaké kontakty. Myslím, že s ní budu stejně jednou pracovat. Ale až si vytvořím jméno a lidé z mé branže budou vědět, že jsem dobrá novinářka a budou si mě spojovat spíš s tím než s mojí mamkou.

Z Bleskuproženy.cz jste odešla v roce 2017 a v současnosti pracujete v redakci serveru Proženy.cz, která spadá pod Seznam.cz. Co vás vedlo ke změně?
Měla jsem pocit, že se už nemám kam posouvat. Psala jsem hodně o zdraví a už jsem cítila, že jsem vyčerpala témata. Chvilku to vypadalo, že by mě mohli povýšit, ale nakonec to nedopadlo. A tehdy jsem si řekla, že je na čase jít dál. Shodou okolností do redakce Proženy.cz nastoupila na pozici šéfredaktorky Monika Binarová, která mě oslovila s nabídkou práce. Vůbec jsem neváhala a šla jsem. Od září 2017 jsem pracovala jako redaktorka a od loňského léta dělám šéfeditorku, a mám tak na starosti celý web.

A jak vypadá váš pracovní den?
Do práce chodím na osmou. Přečtu si e-maily a podívám se do rozpisu článků, které musím během dne přečíst. Jednou týdně máme v půl desáté redakční poradu, na které s mojí kolegyní říkáme čísla nejčtenějších článků za minulý týden. Po poradě čtu opět články, které mají vyjít v nejbližších dvou dnech, protože jako šéfeditorka jsem poslední výstupní kontrolor. Během dne pak řeším provozní záležitosti, témata redaktorek, sleduji, co se kde děje. Vymýšlíme různé nové projekty. A k tomu i spousty administrativních úkonů, jako je vyplňování nejrůznějších tabulek. Z práce odcházím kolem sedmé večer. Pracuji také z domova, práce mi denně zabere někdy i deset hodin čistého času.

To vám moc času na osobní život asi nezbývá…
Občas je to složitější, ale jde to. Manžel mi často vyčítá, že mám pořád v ruce telefon. Ale pro mě je mobil pracovní nástroj. Sleduji naši čtenost a k žurnalistice patří mít i přehled o tom, co se kde šustne. S nadsázkou řečeno, tohle trochu můj život nabourává, ale dnes si z toho děláme už spíš legraci. Manžel je také dost pracovitý, kolikrát trávíme nedělní dopoledne tím, že sedíme oba u počítače. On si něco rýsuje a já zas píši nebo upravuji texty. 

A stíháte jako šéfeditorka psát články?
Bohužel moc nepíšu, ale ráda bych, protože mi to dost chybí. Když jsem se stala šéfeditorkou, tak to byl šílený hukot naučit se všechny věci kolem a pochopit fungování redakce z té druhé stránky. Jako redaktorka jsem napsala článek, odevzdala ho a měla čistou hlavu. Ale teď musím hlídat spoustu věcí a držet v hlavě například texty, které musí vyjít, které musíme někam poslat nebo věci, které musíme vyřešit. Takže než jsem si našla správný systém, chvíli mi to trvalo. Ale myslím, že teď už to funguje a dostává se do kolejí a už se těším, že až si to sedne úplně, budu moct zase i psát. Kvůli časové vytíženosti ale zvládnu napsat třeba jeden článek za několik týdnů. 

Nemůžete psát o něčem, co v osobním životě zpochybňujete

Někteří lidé považují lifestyle za čtení ke kávě. Jak se k tomu stavíte vy?
To, co mi vadí u lifestylu, je, že ho spoustu lidí bere jako nějaký holčičí bláboly, a přitom to vůbec není pravda. Myslím si, že pokud je lifestyle dobře napsaný, dokáže doplňovat klasické zpravodajství a nenáročnou formou lidi edukovat. Například k třicátému výročí sametové revoluce jsme měli projekt Ženy za revolucí, kde jsme připravovali rozhovory s ženami mužů, kteří dělali revoluci. Celý týden se ve všech médiích psalo o revolucionářích. Jak byli skvělí, že jsme díky nim tam, kde jsme, ale nikde nebylo nic o ženách. Přitom ony mají stejnou sílu, právo a dokážou toho v životě kolikrát víc než chlapi. A v klasickém zpravodajství je to možná nevědomky potlačováno, ty jejich příběhy tam často nejsou. Lifestyle je možná stále zafixovaný jako čtení ke kafičku, ale může to být i novinařina na vyšší úrovni.

Píšete hodně o zdravém životním stylu. Vybíráte si témata, která vás zajímají i v osobním životě?
Redaktor by měl psát o tom, co je mu blízké, co ho baví, zajímá a naopak. Nemůžete psát o něčem, čemu nevěří, nebo co sám v osobním životě zpochybňuje. Neznělo by to důvěryhodně. 

VOŠP jste ukončila před šesti lety. Co jste si ze školy odnesla?
Zpětně člověk dochází k tomu, že to, co se na škole naučil a co mu kolikrát přišlo zbytečné, během profesního života využije. Třeba mnou nenáviděné pojmy z mediálních studií, které jsme se museli učit, jsem později využila v profesním životě k pochopení souvislostí. Autorská žurnalistika mě pak naučila, jak psát články. A tím, jak člověk na škole opakuje stejný chyby furt dokolečka a ví, že takhle se to nemá dělat, tak se vše časem naučí a zautomatizuje. V reálné žurnalistice pak pro mě bylo mnohem jednodušší psát. Už jsem věděla, jak stavět titulky, perex a samotný článek.

Je naopak něco, co vás škola nenaučila?
Online žurnalistiku. Nikdo o tom tenkrát na škole nemluvil a vlastně mi to přijde škoda. Člověk totiž musí zohledňovat mnohem více proměnných, které do toho rázem vstupují. Ze školy jsem odešla před šesti lety a myslím, že za tu dobu se online zpravodajství hodně proměnilo. Tištěné noviny budou vycházet stále, ale čím dál tím více je pracovních pozic v současné době na onlinu. 

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

Generace20
+
I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem

Generace20

Autor: Jiří Charvát

08. 02. 2020

Ponor do hlubin kontejnerů s odpadky ze supermarketů má svůj odborný název: říká se mu dumpster diving. "Odpadkoví potapěči" se do kontejnerů noří ne proto, že je k tomu nutí hlad, chtějí především zabránit plýtvání. Vadí jim, že obchody vyhazují produkty jen kvůli tomu, že jsou prošlé nebo poškozené, i když jsou stále nezávadné a vhodné k jídlu.

Ne každý člověk, který prohrabává popelnice, musí být bezdomovec. Přestože hledání potravin v popelnicích si téměř každý spojí s chudobou, dumpster diving provozují mnohdy pracující lidé nebo studenti, kteří finanční problémy nemají. Jedním z „lovců pokladů“ v kontejnerech je i ajťák Jindřich Kos (26). Tomu vadí, že obchody s potravinami plýtvají jídlem, které po vypršení spotřební lhůty vyhodí. To ale ne vždy musí být zkažené. „Když se někomu zmíním, že se hrabu v odpadcích, kouká na mě jako na blázna. Já to ale dělám proto, že obchody ročně vyhodí několik tisíc tun potravin. Ty jsou často v naprostém pořádku, jen mají třeba poškozený obal,“ vysvětluje Kos a dodává, že supermarkety mnohdy vyhodí celé balení jogurtů jen proto, že se jeden z obalů poškodil a zašpinil ty ostatní. 

Mapy s nezamčenými popelnicemi

Jelikož lze vybírání popelnic a kontejnerů považovat za krádež (odpad ze zákona stále patří majiteli popelnice), je je pro hledače odpadků mnohdy obtížné sehnat v blízkosti obchodů přístupný kontejner. „Většina supermarketů, obzvlášť těch velkých, je umisťuje za zamčený plot a když ne, tak zamykají samotné popelnice,“ popisuje Kos. V hledání snáze dostupných kontejnerů mu pomáhá řada internetových stránek, jako je například web dumpstermap.org. Na něm je mapa, v níž jsou zaznamenané přesné souřadnice míst, kde se nachází volně přístupné kontejnery a popelnice po celé Evropě. Ty do mapy zadávají samotní dumpster diveři, což lze do češtiny převést jako „odpadkoví potápeči“. „Lidem, kteří kontí (vybírají popelnice, pozn. redakce), jde především o to, aby se neplýtvalo jídlem, tak rádi sdílí polohu nezamčeného kontejneru,“ vysvětluje student Jan Šafek (19), který se dumpster divingu věnuje od svých patnácti let. 

Šafka proto potěšil zákon z roku 2018, který v Česku nařizuje supermarketům povinnost posílat neprodejné jídlo charitám. Cílem zákona je snížit plýtvání potravinami do roku 2030 o 50 procent. Potravinové banky tak za rok 2018 dostaly od supermarketů přes čtyři tuny neprodejného jídla, což je oproti předchozímu roku přibližně dvojnásobek. Díky zákonu se tak snížilo plýtvání jídlem a zároveň banky mohly poskytnout tyto potraviny většímu množství lidí v hmotné nouzi.  „Problém ale je, že nařízení platí jen pro obchody s rozlohou větší než čtyři sta metrů čtverečních. Většina malých poboček supermarketů proto neprodejné potraviny stále vyhazuje,“ stěžuje si Šafek. 

V koších jsou i „poklady“ 

Ne všichni „popelnicoví potápěči“ jsou motivovaní pouze odporem k plýtvání jídlem. Student Jakub Rašovec (23) se minulý rok v létě vydal s kamarády na cestu po severu Evropy, kde jsou pro turisty nejdražší evropské země. Když byli v Norsku, napadlo je, že v rámci nízkorozpočtového výletu vyzkouší objet několik supermarketů a podívat se do kontejnerů, zda v nich naleznou něco užitečného. „Většina byla zamčená, protože v Norsku je dumpster diving nelegální, ale našli jsme pár otevřených a tomu, co v nich bylo, jsme se nestačili divit. Spousta druhů ovoce, jako třeba broskve, melouny a banány, vše zabalené v plastové folii a nic z toho nevykazovalo známky plísně. Prostě to bylo jen trochu přezrálé,“ vypráví Řašovec, který si „kontění“ v Norsku vyzkoušel poprvé a prozatím i naposledy, protože v Česku bydlí u rodičů, kteří ho živí a o jídlo se – jak říká – nemusí starat. 

I s odstupem času ale vzpomíná, jak v dalších norských popelnicích našli neotevřené sklenice marmelád, balení oříšků a spoustu vyhozených sušenek s dobou expirace v ten den, kdy je objevili. „Schválně jsme si pak zašli do supermarketu zjistit jejich cenu a jedna krabička sušenek Oreo stála přibližně 20 norských korun, tedy zhruba 60 českých. My jsme přitom v kontejneru našli patnáct balení,“ říká Řašovec. Zdůrazňuje ale, že se v odpadcích vždy přehrabovali s rukavicemi a poté si ještě pro jistotu otřeli ruce desinfekčními ubrousky. Jak dodává, i pro dumpster diving platí heslo: hygiena především.

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Generace20
+
Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Spartan Race nepoběžím. Konec přišel ještě před startem

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

07. 02. 2020

Už jsem měla nachystanou tašku s věcmi a byla jsem odhodlaná letošní Winter Spartan Race zvládnout. Smířila jsem se i s dlouhou cestou na závod a nepříznivým počasím, které Česko poslední dny trápí. Stačila však malá chvilka nepozornosti a vyřadila jsem se ze závodu ještě dříve, než začal.


Týdny příprav byly zbytečné. Spartan Race nepoběžím, tedy aspoň ne ten zimní. Pár dní před odjezdem do Brna jsem při procházce na horách nešťastně uklouzla a moje zraněné koleno nápor nevydrželo. Naštěstí nemám nic zlomeného a zranění není nijak vážné. Na nohu sice došlápnu, ale pouze s ortézou. Rozběhnout se bohužel nezvládnu a už vůbec ne seskočit z překážky a dopadnout celou svou vahou na zem.

Jedno uklouznutí

Týden před závodem jsem se rozhodla jet domů do Krkonoš a trochu si odpočinout. Vybrala jsem si ale zrovna čas, kdy napadl sníh a všude hrozila námraza. Neměla jsem v plánu jít lyžovat, nebo si užívat jiných sportovních aktivit, protože bych se mohla před závodem zranit. Stačila však malá chvilka nepozornosti a při obyčejné procházce po lesní cestě mi uklouzla noha na ledě. Ostatní lidé by se zasmáli a hned vstali. Jenže kvůli zranění menisku a předních křížových vazů z minulosti mi koleno vypadlo z kloubní jamky. Jen na pár sekund a zase zpět. Bolest byla ostrá a za chvíli se proměnila v nepříjemné táhnutí.

Už když jsem vstávala ze země, bylo mi jasné, že na Spartan Race 8. února nejedu. Za týden je závod, a to se uzdravit nezvládnu. Mrzí mě to. A moc. Byl to zvláštní druh natěšenosti. Ne takový, jako když jedu konečně na dovolenou, byla v tom spousta adrenalinu. Teď mám ale pocit, že jsem zklamala všechny, co mi věřili, a hlavně sebe, což mě mrzí ze všeho nejvíc. Věděla jsem, že když se na start postavím, závod dokončím za jakoukoliv cenu. Klidně i po čtyřech a kulhajících. Ale takhle se musím vzdát bez boje, aspoň tedy protentokrát.

Neúspěch jako motivace

Skutečnost, že se neobjevím na Winter Spartan Race však neznamená, že se vzdávám úplně. Celá myšlenka závodu se mi dostala pod kůži. Začala jsem chápat, co se lidem na této výzvě líbí. Překonávat své hranice. Proto bych chtěla v přípravě pokračovat. Samozřejmě až se mi koleno aspoň trochu uzdraví. V tréninku mám pořád co zlepšovat a do dalšího závodu, který proběhne v Kroměříži, zbývají čtyři měsíce. Neváhala jsem a na závod se přihlásila. A rovnou jsem se začala těšit. Bude léto. Tady se mi už do cesty nemůže postavit žádný led ani námraza.

Quest Cafe [reportáž]

Quest Cafe [reportáž]

Quest Cafe [reportáž]

+

Quest Cafe [reportáž]

05. 02. 2020

Ne tak obyčejná kavárna, kde si kromě teplého nápoje vyřešíte i logické hádanky. Redaktor: Filip Jirák Kamera/střih: Tereza Lysá Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa Náš Domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

+

Quest Cafe [Evropa, náš domov]

05. 02. 2020

Že káva a únikové hry nejdou dohromady? Omyl. Redaktor Filip Jirák vás zavede do kavárny, kde můžete kromě pití kávy i unikat. Redaktor: Filip Jirák Kamera/střih: Tereza Lysá Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa, náš domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Generace20
+
Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Ikonou pro mnoho mladých sportovců. Kobe Bryant chtěl být vždycky ve všem nejlepší

Generace20

Autor: Jiří Lizec

05. 02. 2020

Díky skvělým předpokladům, tvrdé píli a poctivému tréninku se stal jedním z neúspěšnějších basketbalistů historie. Za dvacet let své kariéry odehrál Kobe Bryant přes 1 300 zápasů, ve kterých nastřílel více než 33 000 bodů. Rodák z Filadelfie, s přezdívkou „Černá Mamba“, tragicky zahynul 26. ledna při havárii vrtulníku v nedožitých 42 letech. Svou hrou na palubovkách zámořské NBA inspiroval mnoho lidí, a to nejen ve světě sportu.

Předpoklady k vrcholovému sportu měl už od narození. K basketbalu ho přivedli společně  otec Joe Bryant a strýc John „Chubby“ Cox, oba bývalí hráči NBA. V kombinaci s talentem, nesmírnou dřinou a výbornými fyzickými předpoklady, bylo už na střední škole jasné, že z Kobeho Bryanta nebude jen průměrný basketbalový hráč. 

Po maturitním ročníku nešel na vysokou, ale rozhodl se vstoupit do NBA. V devadesátých letech to sice nebylo úplně běžné, postupem času se ale ukázalo, že se rozhodl správně. Byl vyspělý, a protože v dětství bydlel s otcem v Itálii a ve Španělsku, ovládal kromě angličtiny další dva světové jazyky. V osmnácti letech si ho tak v prvním kole draftu 1996 vybral tým Charlotte Hornets. Ještě v tom samém roce byl ale Bryant vyměněn za jiné tři hráče do Los Angeles Lakers, kde nakonec strávil celou svou dvacetiletou kariéru.

Třikrát nejmladší

Kobe Bryant se stal postupně nejmladším hráčem, který vstoupil do NBA, nejmladším hráčem v základní sestavě a nakonec také nejmladším hráčem v základu All-Star Games (exhibice pro vybrané nejlepší hráče ligy pozn.red.). Bryant se postupem času stával oporou svého mužstva, ale na týmový úspěch v NBA si musel počkat až do roku 2000 na příchod trenéra Phila Jacksona. Dohromady se spoluhráčem Shaquillem O’Nealem dotáhli Lakers za třemi tituly v řadě. „Neexistují slova, který by vyjádřila bolest, kterou cítím v tento tragický a smutný okamžik, kdy ztrácím přítele, bratra, partnera ve vítězných bitvách, parťáka a kámoše,“ napsal na twitter O’Neal po Bryantově smrti.

Bryant a O’Neal se neměli, hlavně na začátku jejich společného působení v Lakers, úplně rádi. Na hřišti jim to klapalo, ale mimo něj ne. Zejména Braynt chtěl být hlavní hvězdou soutěže a všechno rozhodovat sám. „Když O’Neal v roce 2004 odešel, postupně se změnil i Bryant. Zatímco dřív, když mluvil se spoluhráči, říkal většinou něco jako “dej mi ten zatracený míč“, později jim radil, podporoval je a po zápasech na hřištích soupeře zval celý tým na večeři,“ vzpomíná na Bryantovu proměnu trenér Phil Jackson.

Málo symbolizovalo Kobeho Bryanta tak, jako žlutý dres LA Lakers a číslo 24. Zdroj: Keith Allison

Měl přátele i v jiných sportech

Vítězem NBA v dresu Lakers s číslem 24 na zádech se stal Bryant celkem pětkrát. Po třech titulech s O’Nealem v letech 2000-2002 přidal další až v sezónách 2008-2010. Tentokrát měl po svém boku zejména další dva výborné spoluhráče – Španěla Marca Gasola a Američana Andrewa Bynuma. V obou vítězných ročnících se stal Bryant nejužitečnějším hráčem finále. „Vzpomínám, jak jsem koukal na každý zápas finálové série a s obdivem sledoval Kobeho, jak převyšuje svou hrou všechny ostatní. Byl pro mě velkou inspirací,“ popisuje rok 2010 basketbalista Milan Nový (26). Bryant během své kariéry vyhrál ještě dvakrát olympijské hry, byl osmnáctkrát vybrán do All-Star Games a je čtvrtým nejlepším střelcem historie NBA.

Pronikl nejen do basketbalového světa

Bryant nebyl jen výborným sportovcem, ale také manželem a otcem. S ženou Vanessou měli dohromady čtyři dcery. Druhá nejstarší, třináctiletá Gianna, zemřela společně s otcem při nehodě vrtulníku. „Kobe byl skvělým rádcem, ale hlavně přítelem. Ty i tvoje dcera budete navždy žít v našich srdcích. Soustrast Bryantově rodině i dalším, co při té tragédii někoho ztratili, nejde vyjádřit slovy,“ uvedl tenista Novak Djokovič, který má s rodinou Bryantů velmi dobré vztahy.

Kobe Bryant byl také velikým fanouškem fotbalu, zejména italského AC Milán. Například fotbalista Neymar slavil svůj gól ukázáním číslic dva a čtyři, jako připomínku čísla, které Bryant nosil na zádech. Tenista Nick Kyrgios zase nastoupil k zápasu přímo v dresu Lakers a i další tenisté, jako například Petra Kvitová nebo Karolína Plíšková, vyjádřili na sociálních sítích soustrast se smrtí výjimečného basketbalisty. „Byl příkladem vynikajícího profesionála, několikanásobný vítěz. Kobe byl příkladným sportovcem,“ řekl na tiskové konferenci fotbalový trenér anglického Tottenhamu José Mourinho. K tragické nehodě se vyjádřil i šestinásobný vítěz NBA z osmdesátých a devadesátých let Michael Jordan: „Bolest, kterou teď cítím, se nedá popsat slovy. Miloval jsem Kobeho, byl jako můj malý bráška.“

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20
+
Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Je pro mě čest pracovat pro svůj klub, říká mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

04. 02. 2020

Do světa médií se Marek Táborský (31) dostal poměrně brzy. Už po maturitě pracoval jako elév ve sportovní redakci Týden.cz, kterou o pět let později i vedl. Poté psal pro časopis Instinkt a magazín Interview. Během toho vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky, kde před šesti lety absolvoval. Práci v časopise vyměnil od začátku minulé hokejové sezóny za post tiskového mluvčího HC Sparta Praha. A i když je Táborský v práci téměř pořád, říká, že je pro něj čest pracovat pro svůj klub.

„Víkend nevíkend, na Spartě se maká pořád,“ vítá mě tiskový mluvčí v neděli v devět ráno v pražské O2 areně. Ve spěchu mě vede do své kanceláře, kde sídlí společně s celým PR týmem i marketingem. Kanceláří se místnost dá nazvat ale jen v uvozovkách, jedná se totiž o obyčejnou šatnu, kde zaměstnanci Sparty sedí na dřevěných lavicích a nad sebou mají háčky a poličky na věci. Před nimi jsou jednoduché stolky a na nich několik krabic s věcmi. „To všechno se večer většinou uklízí, O2 arenu má Sparta totiž jen pronajatou. Proto si tu nemůžeme připravit nic předem a dny zápasů jsou pro nás nejnáročnější,“ vysvětluje Táborský. Stálou kancelář má totiž v Holešovicích v Tipsport areně, tedy v bývalém působišti HC Sparta Praha.

Klasické zmatky

Dnešní den je v O2 areně divoký už od rána. Na chodbách mezi kanceláří a šatnami se vyhýbáme maskotovi klubu, obcházíme stolky s fotbálkem a míjíme spoustu lidí s dětmi, kteří míří na ledovou plochu. „Od deseti hodin je tu akce pro partnery. Ve dvě pořádáme vedle v obchodním centru Harfa autogramiádu bývalých hokejistů Sparty, kteří se v sezoně 1989-1990 stali mistry tehdejší nejvyšší domácí soutěže. A od čtyř hraje Sparta s Olomoucí výroční zápas v historických dresech,“ vypočítává Táborský a vypadá, že neví, kam dřív skočit. Z každé strany na něj někdo mluví a v jednom kuse mu zvoní telefon.

„Klasické zmatky, typický den na Spartě,“ směje se Kateřina Eisová, která je podle Táborského jeho pravou rukou a parťákem z PR týmu. Společně spravují sociální sítě Sparty, což je pro Táborského další činností ke komunikaci s novináři, partnery klubu a hráči. Tiskový mluvčí neustále někam odbíhá s telefonem v ruce.

Marek Táborský s Kateřinou Eisovou spravují sociální sítě Sparty. Zdroj: Dáša Šamanová

Vzpomínky na studentská léta

„Jsou hotové grafiky na legendy?“ vykřikuje po chvíli Táborský směrem k jinému bývalému studentovi VOŠP Vladimíru Kočovi, někdejšímu šéfredaktorovi Generace 20. Ten sedí o kousek dál u stolu a kouká do počítače. Pro hokejovou Spartu dělá grafiku, videa a občas fotí. „Marku, alespoň v tomhle se na mě můžeš spolehnout,“ odpovídá ironickým hlasem Koča. Potom se ale Táborský nemůže dopočítat hokejistů, které má na seznamu, a tak nezapomíná přidat vtípek spojený s jeho bývalou školu. „Šel jsem na VOŠP, protože tam není matematika,“ naráží na jednu z nejznámějších hlášek pedagoga autorské žurnalistky z VOŠP Martina Kézra.

Tiskový mluvčí Sparty má telefon v ruce téměř pořád. Zdroj: Dáša Šamanová

V poledne si tiskový mluvčí mezi prací najde chviličku na oběd v kantýně O2 areny, a tak vzpomíná na svou alma mater. „Byla to škola, kam se mi chodilo příjemně. Profesoři si na nic nehráli a mluvili se studenty jako se sobě rovnými. Jejich práce je bavila, a to bylo na výuce znát,“ vrací se Táborský myšlenkami do svých studentských let. „Až zpětně dokážu docenit, jak zajímavé a praktické zkušenosti jsme na VOŠPu mohli posbírat. Spolužáci z ročníku si díky tomu bez potíží našli super zaměstnání, a to ještě během studií,“ dodává a rychle dojídá. Pak se zvedá a spěchá směrem k ledu, tam totiž začíná nácvik na uctění legend na ledě před zápasem.

Chvilka slávy

Po generálce se Táborský rychle převléká z černé mikiny a kalhot do košile a saka. „Při prvním zápase sezony jsem propotil dvě košile,“ popisuje, když míříme k Síni slávy českého hokeje do obchodního centra Harfa, kde se ve dvě hodiny bude konat autogramiáda. Fanoušci už se scházejí. Pomáhám Táborskému rozmisťovat pití pro bývalé hokejisty a jejich jmenovky. Chvíli na to se začíná scházet několik bývalých slavných hokejistů Sparty, dnes již starších pánů v čele s Leem Gudasem, Martinem Hostákem nebo Janem Reindlem.

Autogramiáda legend Sparty se uskutečnila před Síní slávy českého hokeje. Zdroj: Dáša Šamanová

Po autogramiádě se všichni rychle přemisťujeme do O2 areny, za pár minut totiž vypukne zápas sparťanů v historických dresech proti Olomouci. Na Táborském je znát nervozita, uvědomuje si, že se autogramiáda neplánovaně značně protáhla. Ve čtyři hodiny ale přesně podle plánu legendy vcházejí na červený koberec a fanoušci je hlasitě vítají. Pak už je na řadě ligové utkání. 

Sparťanem po dědovi

„Pracovat tady pro mě byl dream job. Sparťanem jsem po dědovi, se kterým jsem v dětství vyrůstal a od deseti let s ním chodil na hokej. Zemřel rok před tím, než se mi ozvala Sparta. Říkal jsem si, že by byl určitě hrdý na to, že dělám ve Spartě, a proto jsem se pro ni rozhodl,“ vypráví ve volné chvíli Táborský. „Nešel jsem ale do úplně neznámého prostředí, kdysi jsem totiž býval poměrně aktivní fanclubák. Vytvářel jsem choreografie a chodil do kotle, takže mě lákalo poznat to i z druhé strany,“ dodává. 

Marek Táborský oslovuje hokejisty, se kterými chtějí mluvit novináři. Zdroj: Dáša Šamanová

Během zápasu neustále drží v ruce telefon, natáčí videa a přidává grafiky na sociální sítě, po třetinách kontaktuje hokejisty, s nimiž chtějí mluvit přítomní sportovní novináři. Protože Sparta prohrála s Olomoucí 1:2, nevládne příliš veselá atmosféra. Na Táborském je vidět, že už je dost unavený. Je skoro sedm hodin večer, přesouváme se na tiskovou konferenci, kterou Táborský moderuje. Oba trenéři zhodnotí zápas, novináři se na něco doptají a za chvíli už tiskovka končí. 

Nezbývá čas na osobní život

Táborský s Eisovou ještě uklízí ubrus ze stolu, když k nim přichází ředitel marketingu Jakub Hospůdka. „Dneska to bylo vážně náročné. Dobrá práce, bando, zítra si můžete vzít volno,“ chválí je. „To je snad poprvé za sezónu,“ nevěří pochvale kameraman Vladimír Koča. Táborský se netají tím, že se na volno těší, protože za posledních čtrnáct dní měl bez práce jen jednu sobotu. „V práci jsem skoro pořád, nemám moc času na osobní život,“ přiznává. 

Pak ještě přidává poslední příspěvky na sociální sítě, zavírá notebook a jde se převléct zpět do trika a mikiny. „Často si říkám, proč tuhle práci vlastně dělám. Zní to jako klišé, ale pro mě je čest dělat pro svůj klub. Baví mě komunikovat s lidmi a mám kolem sebe kolegy, se kterými rád pracuji i o víkendech. Navíc jsem ve Spartě zapomněl prokrastinovat,“ usmívá se Táborský, už nad pivem, kterým šel spolu s kolegy náročný den, jak se říká, spláchnout.

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Generace20
+
Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Evakuaci VŠE už vnímáme jako běžnou rutinu, komentují studenti plané hlášení bomb

Generace20

Autor: Marek Veselý

04. 02. 2020

Když 4. dubna 2018 poslal anonym varovný email o bombě umístěné na Vysoké škole ekonomické v Praze, nikdo asi netušil, že se tehdy jednalo o pilotní díl stále běžícího seriálu. Za necelé dva roky přišlo na adresu školy dalších jedenáct emailů, které vedly vždy k falešným poplachům. Neznámý pachatel je vyvolává nejčastěji během zkouškového období. Situace komplikuje život studentům i škole, která celkovou škodu odhaduje na deset milionů korun.

Že opakovaný vtip není vtipem, většina studentů VŠE dávno pochopila. Kvůli častému nahlašování bomb musí policie evakuovat budovy školy na Žižkově i Jižním městě, čímž se ruší naplánované termíny zkoušek. „Už mi takto zrušili čtyři zkoušky. Většinou to bývá tak, že se ráno probudím a v emailu se dočtu, že je v důsledku hlášení bomby škola evakuována a uzavřena,“ říká student Tomáš Borota (22), kterému se stává, že škola následně nevypíše náhradní termín, z těch zbylých jsou všechny plné nebo časově nevyhovující.

Siréna houká během testu

Škola má ovšem v tomto ohledu svázané ruce a nemůže situaci nijak ovlivnit. Sám Borota evakuaci jednou zažil. „Během testu začala houkat siréna. Učitel nás vyzval, ať pokračujeme v práci a šel se podívat na chodbu. Poté, co se vrátil zpátky, nás moc nepřekvapilo, že budovu musíme opustit,“ komentuje situaci. Podle něj se celá škola sebrala a v poklidu odešla. „Neprobíhala žádná panika, nikdo se nebál, všichni situaci vnímali už jako běžnou rutinu,“ dodává Borota.

Paradoxní je, že studenti už ani nemusí slyšet v budově hlášení, aby jim došlo, že se jedná o falešné ohlášení bomby. „Jednou jsem přijela ke škole a když jsem viděla před budovou studenty a policejní auta, tak mi to bylo hned jasné – mohla jsem jet zase domů,“ vysvětluje studentka Leona Uhrová (22).

Z náměstí Winstona Churchilla může veřejnost pozorovat postupy policie během častých evakuací školy. Zdroj: Daniela Dlabolová

Sem tam se některým evakuace hodí

Někteří studenti ovšem přiznávají, že jim náhlé zrušení zkoušek občas hraje i do karet. „Sem tam se mi hodí, že se mi vlivem nahlášené bomby zruší test, na který jsem nebyl pořádně naučený,“ říká student Jakub Vinařický (22). Následně ale dodává: „Na druhou stranu znám lidi, kteří si kvůli bombám musí přesouvat termíny zkoušek na dobu, kdy už chtěli mít volno, a rušit tak své dovolené.“ Dalším problémem podle Vinařického je fakt, že jsou studenti znevýhodňováni v zapisování nových předmětů, protože nemají kvůli zrušeným zkouškám včas potřebné kredity.

Někteří učitelé na problém reagují tak, že své zkoušky přesouvají na veřejná místa. „Jednou jsem byl nucen k psaní testu přímo v parku,“ popisuje Tomáš Borota, který od přátel také slyšel historky o zkouškách absolvovaných v hospodách či fastfoodech. „Vrcholem absurdity bylo, když bráchovi den před zkouškou přišel email s instrukcemi, jak bude zkouška probíhat, kdyby byla hlášena bomba,“ dodává Borota.

Škola maximálně spolupracuje s policií

I když situace na VŠE působí beznadějně, škola se ji snaží za každou cenu vyřešit, a to například prodloužením zkouškového období. Lukáš Hulínský (26), akademický senátor VŠE, se už delší dobu snaží být pomyslným mostem mezi studenty a učiteli. Hulínský předpokládá, že hlášení bomb je formou msty. Dále podle jeho slov škola maximálně spolupracuje s policií.

Hulínský chce požádat rektorku, ať s vyšetřovateli zkusí prodiskutovat, jestli by nemohli alespoň nějaké informace o pátrání pustit ven, což by si podle něj škola zasloužila. Student Jakub Vinařický varuje před tím, že hlášení bomb na škole každému zevšednilo. „Možná je úsměvné, že si ze situace dělají srandu už i politici a influenceři, ale přesně tohle jednání znevažuje reálnou hrozbu nahlášené bomby,“ říká Vinařický. Podle něj by se také jednou mohlo stát, že na Žižkově nebo Jižním městě něco opravdu vybouchne, jenže to už se asi nikdo smát nebude.

Z VŠE si dělají legraci i známé osobnosti jako například Tomáš Břínek alias TMBK. Zdroj: tmbkofficial

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon:  +420 725 006 567 (sekretariát)
Telefon:  +420 725 031 431 (studijní oddělení)
E-mail:  vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2022 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“
Škola zpracovává v souvislosti s využitím webových stránek pouze takové cookies, které jsou nezbytně nutné pro zajištění provozu webových stránek a internetových služeb, u kterých není nutno získat souhlas uživatele webu (technické a relační cookies).