Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

I školní jídelna má svá pravidla

I školní jídelna má svá pravidla

I školní jídelna má svá pravidla

Generace20
+
I školní jídelna má svá pravidla

I školní jídelna má svá pravidla

Generace20

Autor: Klára Tichá

10. 10. 2013

Zajišťovat stravu ve školních jídelnách se nemusí zdát na první pohled jako ten nejsnazší úkol. Je zapotřebí vyhovět normám a nepřesáhnout stanovené finanční limity. Ve školní jídelně Střední zemědělské školy v Rakovníku zvládají vařit i pro předškolní děti.

„Pro nás je sestavování jídelníčku už běžnou rutinou,“ svěřuje se vedoucí školní jídelny Lenka Hrdličková ze Střední zemědělské školy v Rakovníku. Strava se zde sestavuje ze sezónních potravin dle spotřebního koše a musí se dbát, aby se nepřekročil stanovený finanční limit.

Školní jídelna v Rakovníku vaří pro téměř všechny věkové skupiny. Jídla se rozvážejí poblíž do mateřské školky, do základní speciální školy a samozřejmě se vaří i pro střední školu a její zaměstnance, kde vývařovna sídlí. „Za den připravíme přibližně kolem tři sta obědů,“ říká Hrdličková.

Už neplatí, že by bylo na výběr pouze jedno jídlo. Strávníci zde mají možnost navolit si týden dopředu mezi dvěma hlavními chody. Samozřejmostí je i polévka dle denní nabídky a kompot nebo zeleninový salát. „Děti mají možnost navolit si jídlo, které si přejí, ale i přesto nechávají zbytky,“ tvrdí Hrdličková. Ceny obědů se odvíjí podle věkových kategorií, do kterých jsou strávníci rozděleni. Za hlavní jídlo tedy zaplatí v rozmezí dvaceti až třiceti korun.

Ne vždy všem chutná

Všem se do chuti strefit pokaždé nedá. Nejen kvůli vybíravosti se zde sestavují individuální plány ze zdravotních důvodů. „Kromě běžných obědů jsme schopni zajistit i dietní stravu, jako je například bezlepková nebo žaludeční dieta,“ svěřila se Hrdličková. I když se mohou zdát tyto alternativní jídelníčky finančně nákladnější, jídelna s tím problém nemá a doplatky za ně nestanovuje.

Aby se dodržel spotřební koš, tak musí zahrnovat tělu prospěšné potraviny v určitém poměru jako je například maso, zelenina nebo luštěniny. „Z masa preferujeme převážně drůbeží a ryby připravujeme minimálně jednou až dvakrát do týdne,“ vyjádřila se Hrdličková. Nepříliš oblíbené luštěniny jsou také základem spotřebního koše ať už ve formě polévky nebo hlavního chodu. „Na některých školách nebývají luštěniny ve spotřebním koši splněny tak, jak by měly být, ale nám se to naštěstí daří,“ tvrdí Hrdličková.

Školní jídelna se snaží, aby poskytovala to nejlepší ze sezónních a čerstvých potravin. Strávníci pak mají možnost najíst se zdravě, chutně a za příznivou cenu. „V letošním roce začínáme pociťovat zvýšení obědů. Pro rodiče dětí je to finančně zajímavé a dítěti je poskytnut vyvážený teplý pokrm,“ uzavírá Hrdličková

„Mladí tvůrci jdou často po penězích,“ říká fotografka, která se jim snaží pomoci

„Mladí tvůrci jdou často po penězích,“ říká fotografka, která se jim snaží pomoci

„Mladí tvůrci jdou často po penězích,“ říká fotografka, která se jim snaží pomoci

Generace20
+
„Mladí tvůrci jdou často po penězích,“ říká fotografka, která se jim snaží pomoci

„Mladí tvůrci jdou často po penězích,“ říká fotografka, která se jim snaží pomoci

Generace20

Autor: Kateřina Horáková

07. 10. 2013

Ukaž, co umíš, a my ti zajistíme, že to lidé uvidí. Fotografka Nina Zardalishvili (23) spolu s kolegy založila projekt nazvaný Restart the Art. Ten si klade za cíl skrze benefiční kulturní akce podpořit mladé začínající umělce a pomoct jim s propagací jejich tvorby. O slastech i strastech tohoto snažení se Zardalishvili rozpovídala v rozhovoru.

Co bylo prvním impulsem k založení projektu Restart the Art?
Začalo to náhodou a s ideou, že to bude jen jednorázová akce. Jednou jsme spolu s dalšími členy KI.NO Films na ulici potkali začínajícího zpěváka Doriana, hrál na kytaru a zpíval. Nás to zaujalo a napadlo nás mu natočit videoklip. Ale na to jsme potřebovali sponzora, protože jsme nechtěli udělat jednoduchou věc, ale něco pořádného. A tak jsme oslovili několik desítek různých společností.

A jak jste pochodili?
Zjistili jsme, že každý je ochoten nabídnout za reklamu svůj produkt, ale přímo peníze nedá. A to bychom pak natáčeli reklamu pro třicet různých korporací a v tom, někde v pozadí, by se občas objevil Dorian. Byli jsme docela zoufalí, a pak nás napadlo – proč neudělat párty, benefiční akci, kde Dorian a pár dalších umělců vystoupí, my nastavíme minimální vstupné a z peněz, co vybereme, se ten videoklip natočí.

Co vás přimělo k tomu ukousnout si větší kus a z jedné párty udělat celý projekt s určitým konceptem?
Vzhledem k tomu, že i já, i my jako KI.NO Films patříme mezi ty mladé začínající umělce, tak nás ten nápad vlastně tak nadchnul, že s tím, jak jsme připravovali první akci, rostla naše chuť do toho jít, přestože jsme věděli, že to bude za naše peníze a tedy naše riziko . Bylo by nám zkrátka líto udělat jednu párty, kde někdo vystoupí, vyberou se nějaké peníze a na konci si zase řekneme „Čau“ a půjdeme si každý vlastní cestou.

Takže jste se rozhodli si vytyčit, řekněme, vyšší cíl?
I tak se to dá říct.(smích) Rozhodli jsme se vytvořit projekt, který bude podporovat všechny začínající umělce, ať už hudebníky, malíře, básníky neb třeba divadelníky. A ukázalo se, že tenhle nápad není tak mimo. Šli jsme do toho s tím, že budeme organizovat pravidelné benefiční akce, skrze něž mladým tvůrcům, kteří na nich budou sami chtít vystoupit, nabídneme prostor pro propagaci jejich děl a druhotně také finanční podporu, tedy výtěžek ze vstupného. Nicméně jsme brzy přišli na to, že i když to byla myšlenka krásná, tak zároveň taky docela naivní.

Proč?
No protože jsme zjistili, že když už někteří z těch mladých umělců chtějí něco ukazovat, tak jsou to právě hlavně peníze, co je pro ně na prvním místě. To je něco, co jsem já vůbec nečekala, ale uznávám, že jsem měla. Když mně nabídli udělat první výstavu v jedné kavárně, tak moje reakce byla „Pane bože, někdo chce ukazovat lidem moje fotky, to je neuvěřitelný!“ a ne, jak to říct… „Ale nejdřív dělej, zaplať mi za to, že ti předvedu tadyty svoje poloamatérský fotky“.

Tak to pro vás ale musí být poměrně velkou komplikací, ne?
Ano, neustále se setkáváme s tím, že ze strany umělců je tu ten požadavek na peníze, často se to týká hlavně hudebníků. Proplácení cesty nebo nějakých drobných výdajů, na to se dá přistoupit, ale taky přicházejí takové věci, že nám kapela oznámí, že nehraje za míň, než za tolik a tolik tisíc, a to má za sebou třeba pár klubových koncertů.

Jak to řešíte?
Zatím jsme dost nekompromisní a vždycky se nám podařilo najít někoho jiného, kdo byl ochoten vystoupit, aniž bychom si ho předtím museli najmout.(smích) A také se nám naštěstí často stává, že nás lidé sami oslovují. A většinou jsou to lidé, kteří se tomu svému umění věnují už několik let, ne ti začínající, kdo lépe chápe tu myšlenk. Tohle nás vedlo taky ke změně konceptu třetí a zatím poslední akce.

K jaké změně?
Od začátku jsme do toho šli s tím, že už prostě nebudeme lanařit a přemlouvat umělce, aby nám tam vystoupili. Chtěli jsme trochu megalomansky vytvořit takový malý veletrh umění, kde předvedeme propojená vystoupení lidí, kteří se nám sami přihlásí s tím, že by se i návštěvníci mohli zapojit.  Ale to taky souviselo s místem konání akce, mělo to být venku.

A proč nebylo? Přihlásilo se málo vystupujících?
Z mnohem prostšího důvodu, kvůli počasí. Nakonec jsme se přesunuli do menšího klubu a s tím se změnil i program. Mě to tedy šíleně znervóznilo, ale nakonec to bylo skvělé. Část večera bylo doslova narváno a zčásti se nám vlastně povedlo ten nový koncept naplnit, protože vystupovali hlavně lidé, kteří se nám předem sami ozvali. Dopadlo to lépe, než jsme si mysleli. Za to já jsem hrozně ráda, pro mě ta třetí akce byla zlomová.

V čem?
Brala jsem to jako takovou zkoušku nakonec, nebo na začátek. Všechno to handrkování a přemlouvání interpretů mě tak unavilo, že jsem si říkala, že to dál asi nemá smysl dělat, i když by mě to mrzelo. Takže jsem ráda, že to takhle dopadlo a že mě to přimělo pokračovat dál.

Co plánujete s Restart the Art dělat do budoucna?
Hlavně bychom se chtěli držet toho, že to sice budou benefiční akce, ale ne pro nikoho konkrétního, tak to bylo i na poslední akci. Vyberou se nějaké peníze a až zpětně člověk, na jehož umělecký projekt padnou. A bude úplně jedno, jestli si bude chtít v pár kopiích vydat svoji knihu, uspořádat si výstavu obrazů nebo nahrát desku. Jen nám bude muset černé na bílém potvrdit, že ten projekt dokončí. Do tohohle rozhodování bychom chtěli také víc zapojit návštěvníky přímo na místě. Já si totiž myslím, že když ne peníze, tak zodpovědnost vůči publiku bude vystupující motivovat.

Thaiboxerka: Když kluci dělají aerobik, tak my můžeme bouchat do pytle

Thaiboxerka: Když kluci dělají aerobik, tak my můžeme bouchat do pytle

Thaiboxerka: Když kluci dělají aerobik, tak my můžeme bouchat do pytle

Generace20
+
Thaiboxerka: Když kluci dělají aerobik, tak my můžeme bouchat do pytle

Thaiboxerka: Když kluci dělají aerobik, tak my můžeme bouchat do pytle

Generace20

Autor: Klára Kučerová

03. 10. 2013

Někteří jim přezdívají chlapi v sukních, u jiných si zas vysloužily respekt. Jsou jimi ženy, které se v posledních letech začaly mnohem více zajímat o bojové sporty. Jednou z nich je i Tereza Dvořáková (16), která rok a půl trénuje Muay thai neboli thajský box, který je považován za jeden z nejtvrdších sportů.

Doby, kdy ženy musely stát u plotny a jejich jedinými starostmi byla péče o dítě a uklizená domácnost, jsou dávno pryč. Dnes ženy pronikli i do dříve ryze mužských záležitostí. Jednou z nich jsou i bojové sporty.

Tereza Dvořáková (16) dělala ještě před sedmi lety vrcholově aerobik. „Toho jsem nakonec nechala kvůli bolestem zad. K thajskému boxu jsem se dostala přes svou kondiční trenérku, která se mu už věnovala. Tak jsem si řekla, že to zkusím a uvidím,“ říká Dvořáková a dodává, že po roce a půl trénování se dostala až k amatérským zápasům.

Ženy bojují o respekt

To že se dnes ženy mnohem více zajímají o takhle tvrdé sporty, potvrzuje i trenér třetí třídy Muay thai David Hubička. „Myslím si, že je to především díky větší informovanosti okolí a také díky tomu, že se rozrostly tělocvičny, které nabízí hodiny bojových sportů a dveře jsou samozřejmě otevřené i dívkám,“ vysvětluje.

Thajský box je považován za jeden z nejtvrdších bojových sportů. Foto: Archiv Terezy Dvořákové

Hubička také říká, že si ženy často myslí, že když přijdou na trénink, tak odejdou s „nakládačkou“ a nic se nenaučí. Upozorňuje však, že na hodinách jde o přesný naopak, to potvrzuje i Dvořáková. „Na tomhle sportu se mi líbí, že i když člověk umí základy, pořád je čemu se učit a zdokonalovat se.“

Ženy, které se věnují tvrdším sportům, se ale kromě respektu setkávají i s negativními reakcemi okolí. „Občas slýchám, že tyhle sporty prostě pro holky nejsou. Že jsme prý takový chlapi v sukni, ale podle mě to tak rozhodně není. Stejně tak jako muži mohou dělat aerobik, tak holky můžou bouchat do pytle,“ vysvětluje Dvořáková.

Rozdílů je minimum

Na tréninkách se ale Dvořáková, ani Hubička s takovými názory nesetkali. „Thai boxeři berou ženy mezi sebou velmi dobře, jsou i tak trochu chráněny. A když se něco naučí, získají respekt, stejně jako muži. Negativní reakce se objevují spíš u lidí, kteří o bojových sportech nic moc nevědí,“ dodává trenér a vysvětluje, že jeho tréninky jsou smíšené. Sám žádné velké rozdíly nedělá, i když raději trénuje ženy. „K výuce přistupuji u všech stejně, ale s holkami je obvykle větší sranda a líp se na ně kouká,“ směje se.

Pokud jde o výbavu a pravidla, rozdíly se nedělají skoro žádné. Muži jako ochranné pomůcky na zápasy nosí suspenzory, rukavice a chránič zubů, stejně jako ženy, ty mají navíc akorát tvrdé plastikové podprsenky. Více ochranných pomůcek však musí mít ti, kteří bojují v amatérských zápasech a to jak muži, tak i ženy. „Měla bych mít helmu, velký chránič hrudi proti poranění vnitřních orgánů a také chrániče holeně. Vzhledem k tomu, že nejsem plnoletá, je i tak pro mě tato výbava nezbytná,“ vysvětluje.

Dvořáková už má za sebou několik amatérských zápasů a také remízu, kterou vybojovala na domácím bojišti v šestém ročníků kladenské galashow Noc válečníků. Podle jejích slov zaujímá thai box většinu jejího volného času, prozatím je ale pro ni na prvním místě pořád ještě škola.

Kdo se bojí smlouvat, na plavbu slevu nedostane

Kdo se bojí smlouvat, na plavbu slevu nedostane

Kdo se bojí smlouvat, na plavbu slevu nedostane

Generace20
+
Kdo se bojí smlouvat, na plavbu slevu nedostane

Kdo se bojí smlouvat, na plavbu slevu nedostane

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

02. 10. 2013

Každá turistická atrakce má pevnou cenu. Za projížďku parníkem po Vltavě ale není jednotně stanovena. Když se turista nebojí smlouvat a nejde informovaný z hotelu, tak ušetří. Prodejce lístků tím ale porušuje zákon.

Každoročně zamíří za krásami Prahy statisíce turistů. Vyhlídkové plavby po Vltavě jsou stále populární a žádané. Cena za stejný lístek ovšem není pevně daná. Někteří lidé jsou informováni ve svých hotelech, že cena plavby je 250 Kč za osobu. Když chtějí, tak na plavbu přijdou a zaplatí. Někdo je zlákán „lovcem“ turistů přímo v okolí Kampy, odkud lodě vyplouvají. Za hodinovou plavbu loď projede Prahu po Vltavě od Karlova mostu až po ostrov Štvanice, kde se otáčí nazpět.

Pro každého jiná cena

Když se turista setká s „lovcem“, přesnou cenu lístku nezná, protože náhodně prochází kolem Karlova mostu a nehledá plavbu lodí. Prodejce nabídne turistovi standardní lístek za 250 Kč, když nesouhlasí, je ochoten zlevnit. „Lovec“ má lístky v rozmezí od 100 až po 250 Kč. Z každého prodaného inkasuje provizi 20%, takže je lepší prodat lístek za poloviční cenu, než vůbec. Ceny se smlouvají například na lodě Lužnice, Valencia, Porto, Natal a Šumava.

„Většinou už odhadnu, s jakou národností mám tu čest a podle toho se chovám. Němci a Angličani peníze neřeší, ale třeba Češi a Rusové často odmítají plnou cenu lístku. Zlevním o 50 Kč a lístek prodám. Také záleží na tom, kolik mám času, jestli to je rodina a vlastně i jakou mám náladu. Z plné ceny zlevním i 40%,“ říká Rosťa Bártl (28), který se pohybuje v terénu. Však dle slov mluvčího České obchodní inspekce Denise Gaidoše se jedná o porušení zákona o ochraně spotřebitele a až diskriminaci zákazníka. „O takovém způsobu prodeje lístků jsem dosud nebyl informován,“ dodal Gaidoš. Provozovatel Pražska paroplavební s. r. o. se k tomuto tématu nechtěl vyjadřovat.

Obsluha problém neřeší

Většina zájemců o projížďku nemá tušení, že je možné cenu smlouvat.„Tím jste mě zaskočil. Pochopím zvýhodnění ceny pro rodiny a důchodce, ale proč já mám vstupenku za 250 Kč a tento muž za 200 Kč,“ říká německý turista Stefan Felsky na otázku, že člověk sedící naproti má jinou cenu lístku. V nejhorším případě se turisté dožadují vysvětlení u obsluhy, která nemá v takové situaci šanci důstojně obstát. „Párkrát se mi stalo, že si někdo stěžoval na rozdílné ceny lístků, ale většinou to neřeší. Když ano, tak řeknu, bohužel, ale s tím já nemám nic společného a odkazuji je na prodejce lístků,“ sděluje číšník Jakub (24).

Nabízí se otázka, proč „lovci“ neprodávají lístky za nižší cenu a posléze dají turistovi tiket, kde je napsáno 250Kč, a tak se vyhnuli hádkám na palubě. Při vstupu na loď totiž personál odtrhne kus lístku s kódem a cenou pro zápis do inventury. Kdyby odtrhl lístek za 250 Kč, ale byl prodaný například za 150 Kč, tak nebude inventura v pořádku.

Problém je, že cena je vyobrazena i na útržku, který zůstává cestujícímu. Když s lístkem různě mává a pohodí jej na stůl, tak si většinou někdo rozdílné ceny za stejný tiket všimne.

ANKETA: Jak zvládáte studovat a zároveň pracovat?

ANKETA: Jak zvládáte studovat a zároveň pracovat?

ANKETA: Jak zvládáte studovat a zároveň pracovat?

Generace20
+
ANKETA: Jak zvládáte studovat a zároveň pracovat?

ANKETA: Jak zvládáte studovat a zároveň pracovat?

Generace20

Autor: Kateřina Horáková

30. 09. 2013

Konec září přináší kromě sychravého počasí také začátek školního roku pro vysokoškoláky. Valná část z nich kromě studijních povinností řeší také to, jak si vydělat peníze – ať už na přilepšenou či na živobytí. Zeptali jsme se několika pražských studentů, jakým způsobem dokážou zaměstnání se studiem skloubit.
Tereza Vicková. Zdroj: Archiv Terezy Vickové

Tereza Vicková. Zdroj: Archiv Terezy Vickové

Tereza Vicková, 21 let, studuje současně dva obory na Fakultě sociálních věd UK

Pro mě je nejdůležitější si všechno pořádně naplánovat. Mám takový možná trochu legrační systém. Každý týden si poctivě dělám pracovní „to-do list“. V něm mám červeně vyznačeno, co musím udělat, žlutě co musím udělat, ale počká to a zeleně všechno, co nespěchá, ale chci to udělat. Navíc vzhledem k tomu, že pracuju na recepci, mám občas i možnost se učit v práci a abych se z toho nezbláznila, tak mám každý den vyhrazenou jednu relaxační hodinu pro sebe.

 

Jan Leopold. Zdroj: Archiv Jana Leopolda

Jan Leopold. Zdroj: Archiv Jana Leopolda

Jan Leopold, 24 let, studuje Pedagogickou fakultu UK

Ze všeho nejdřív se domlouvám s učitelem. Snažím se to dělat s dostatečným předstihem a hlavně slušně a zatím jsem neměl problém přehodit si termín cvičení nebo vyjednat náhradní práci. Myslím ale, že to je spíš štěstí, že jsem narazil na dobré kantory. U známých pozoruju, že se školou většinou nehnou a spíš často mění práci, aby jim seděla do rozvrhu.

 

Hana Nejedlá. Zdroj: Archiv Hanky Nejedlé

Hana Nejedlá. Zdroj: Archiv Hanky Nejedlé

Hana Nejedlá, 22 let, studuje Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně

První dva roky školy jsem vůbec nepracovala, protože jsem byla ve škole každý den od rána do večera. Teď se mi ale podařilo získat brigádu, která je docela perspektivní, takže jsem se rozhodla školu práci trochu podřídit. Můžu si dovolit zapsat si málo předmětů, a tak budu chodit do školy jen dva dny v týdnu. Ale není to jen kvůli zaměstnání, potřebuju taky čas na psaní bakalářské práce.

 

Tereza Rousová. Zdroj: Archiv Terezy Rousové

Tereza Rousová. Zdroj: Archiv Terezy Rousové

Tereza Rousová, 23 let, studuje současně Evangelickou teologickou fakultu UK a VOŠ sociálně pedagogickou a teologickou

Já vlastně žádný systém nemám. Prostě vstanu, jdu do školy, pak rovnou do práce, pak domů a spát. Nemám žádný čas a už teď mám pečlivě naplánovaný celý říjen, jinak by to byl totální chaos. Takže se těším na dvě předem určené volné soboty. Není to zrovna ideální stav, ale žiju sama a rodiče mě podporují jen částečně. Musím se uživit, po maturitě jsem si dala roční pracovní pauzu, ale škola mi chyběla. Já studovat chci, tak to musím nějak zvládnout.

Pozvánka na veletrh FOR CAMERA, FOR MUSIC AND SHOW

Pozvánka na veletrh FOR CAMERA, FOR MUSIC AND SHOW

Pozvánka na veletrh FOR CAMERA, FOR MUSIC AND SHOW

+

Pozvánka na veletrh FOR CAMERA, FOR MUSIC AND SHOW

25. 09. 2013

Vyšší odborná škola publicistiky spolupracovala na veletrhu For Camera a For music and show. Studenti se ptali ředitelky OT volnočasových aktivit ABF Mgr.Aleny Vrátné, na co se mohou návštěvníci těšit. Redaktorka: Veronika Bohmanová Kamera, střih: Jurii Naumenko Pedagogické vedení: Monika Brotánková © VOŠP 2013

Strach z přiznání pomáhá gayům překonat rodina i přátelé

Strach z přiznání pomáhá gayům překonat rodina i přátelé

Strach z přiznání pomáhá gayům překonat rodina i přátelé

Generace20
+
Strach z přiznání pomáhá gayům překonat rodina i přátelé

Strach z přiznání pomáhá gayům překonat rodina i přátelé

Generace20

Autor: Marie Šilhová

23. 09. 2013

„Mami, tati, tohle je můj přítel a budeme žít v registrovaném partnerství,“ je věta, která může děsit spousty rodičů. Stejné noční můry ale způsobuje i těm, kteří chtějí svému okolí přiznat, že se rozhodl žít v partnerském vztahu s osobou stejného pohlaví.

Strach z nepochopení, z odmítnutí, nebo dokonce zavrhnutí, jsou pocity, se kterými se musí vyrovnat někteří jedinci, když si uvědomí svoji homosexualitu. Pro člověka to představuje velmi těžké období životního vývoje. Jako jeden z mnoha si tím prošel i Martin Š. (27), který nechce uvést své celé jméno.

S rozhodnutím strávit svůj život vedle muže a ne ženy, se nejprve svěřil své nejlepší kamarádce. „Bál jsem se zpětné reakce, ale musel jsem se s tím už někomu svěřit,“ povídá Martin. Samozřejmě se dočkal pochopení a společně přemýšleli, jak to oznámit doma. „Připravoval jsem se na to asi rok. Nikdy nebyla ta správná doba,“ vypráví.

Slzy a snaha předělat na heterosexuála

Martin na to šel oklikou a snažil se zjišťovat, jaký postoj mají rodiče k homosexualitě. „Říkal jsem mámě, že jeden můj kamarád chce jít s pravdou ven, ale neví jak na to. Máma sepjala ruce a začala hořekovat, chudáci rodiče, že vůbec neví, jak ona by na to reagovala,“ podívá dál Martin. To ho vyděsilo, takže svůj coming out odložil o dalšího půl roku.

S pravdou ven přišel ve dvaadvaceti letech. Táta mu pak nějakou dobu nosil ukazovat fotky slavných krásných žen v domnění, že ho to probere. Máma probrečela měsíc ve strachu, že Martina spousta lidí odsoudí a nebudou se s ním bavit. Dnes jsou s tím rodiče srovnané, i když dle Martinových slov to trvalo asi tři roky, než se s tím smířili.

Myslela si, že je to jen pobláznění

Větší pochopení pro věc měla matka Lucie Kroupové, Šárka (42). Lucie se rodičům svoji přítelkyni nebála představit. „Řekla jsem to asi po měsíci, co jsem to tak nějak vycítila. Strach jsem ani moc neměla. Byla jsem spíše nervózní, ale mám úžasný moderní rodiče,takže nebyl důvod se bát,“ popisuje.

Lucka ve svých sedmnácti letech přivedla představit svoji první přítelkyni. Nejprve byla její matka, Šárka, v šoku. Ne ale proto, že její dcera má takovou orientaci, ale protože jí to překvapilo. Do té doby si totiž její dcera vodila domů kluky a nikdy nespatřila ani náznak toho, že by to mělo být jinak.

„Vůbec mi to ale nevadilo. Vypadala s tou slečnou šťastně, což pro mne bylo to nejdůležitější. Navíc jsem myslela, že je to jen dočasné pominutí smyslů,“ povídá. S dcerou se pak o tom v klidu bavily a Šárka zjistila, že o zbláznění hormonů nejde. Lucka sice přiznala, že se jí líbí jak ženy, tak muži, ale podle její matky jedno z toho musí převyšovat. „Myslím, že víc inklinuje k ženám,“ uvažuje Šárka.

Zatímco Martin se sám svojí orientace stále ještě trochu bojí, Lucka je s tím srovnaná a nedělá jí problémy seznamovat své přítelkyně s rodiči. „Teď má novou ženskou a to je velká sympaťačka, moc si s ní rozumím,“ usmívá se Šárka. Dodává, že dle ní je podpora rodičů a okolí to nejdůležitější pro člověka a uvědomění si sebe samého.

Šéfredaktorka Bel Mondo Barbora Procházková: Novináři musejí být odborníky, aby mohli dobře psát

Šéfredaktorka Bel Mondo Barbora Procházková: Novináři musejí být odborníky, aby mohli dobře psát

Šéfredaktorka Bel Mondo Barbora Procházková: Novináři musejí být odborníky, aby mohli dobře psát

Generace20
+
Šéfredaktorka Bel Mondo Barbora Procházková: Novináři musejí být odborníky, aby mohli dobře psát

Šéfredaktorka Bel Mondo Barbora Procházková: Novináři musejí být odborníky, aby mohli dobře psát

Generace20

Autor: Klára Kučerová

16. 09. 2013

Měla možnost pracovat ve většině německých periodik, když zde studovala politologii. Novinářka a šéfredaktorka společenského měsíčníku Bel Mondo Barbora Procházková, která se věnuje mimo jiné i přednáškám o mediální gramotnosti. Má jasný názor na to, co česká společnost potřebuje a jak by měla vypadat kvalitní žurnalistika.

Studovala jste v Německu politologii, kde jste se živila i prací lektorky politického vzdělávání. Pomohly vám nějak tyto zkušenosti ve vaší profesi novinářky?

Mně vlastně na začátku pomohly jenom zkušenosti ze zahraničí, protože novinařinu jsem se naučila právě v Německu. V 90. letech v Česku ani nikdo nevěděl, co to stáž je. Já jsem díky studiu na univerzitě v Hamburku měla možnost každé prázdniny, být někde v redakci, jelikož tam to při studiu už tehdy byly povinností. A právě tam jsem se toho naučila nejvíc. Od prvního dne mě kolegové brali vážně jako stoprocentní spolupracovnici redakce. Dodnes jezdím do Německa na novinářské konference, kde vidím, že je tam žurnalistika o mnoho dál. A tuto inspiraci se pokouším přenést do českého prostředí.

V Česku i zahraničí přednášíte o mediální gramotnosti. Co je hlavním cílem těchto přednášek a pro koho jsou určeny?
Jsou pro všechny. Pokládáme si mimo jiné jednoduchou otázku – jak číst noviny. Protože člověk si velmi často myslí, že jen proto, že umí číst, zvládá také číst noviny. Jenže tak jednoduché to není.

Proč si to myslíte?
Nejde totiž jen o to přečíst si písmenka a složit je dohromady, ale musíte se naučit vnímat, co vám médium říká a hlavně nebrat všechno za pravou minci. Dobré je se třeba naučit vnímat skrytou reklamu. Jako novinář to třeba vidíte, protože v té branži pracujete, ale naprostá většina lidí ten rozdíl nevidí. Přitom je to velmi důležité, jelikož média mohou být nebezpečná. Velmi jednoduše totiž můžou rozšiřovat stereotypy nebo rozviřovat různé kauzy a tím ovlivňovat společnost.

Kdyby tedy podle vás lidé uměli správně číst noviny, nenechali by se tak jednoduše ovlivnit?
Rozhodně, nestali by se pak lehce ovlivnitelným davem a ponechali si vlastní hlavu.

Proč jste se rozhodla studovat politologii?
Protože jsem chtěla být novinářka.

Myslíte si tedy, že studium politologie je k povolání novináře nutné?
To není nutné, ale rozhodně také není nutné studovat žurnalistiku. Možná je to asi ten nejhorší nápad, co můžete udělat, když chcete být novinářem. Novinařina je řemeslo, které se nejlépe naučíte v praxi. Jak psát, jak hledat zdroje, jak je oslovovat, jak sestavit článek a podobně.

Ale přesně tohle se na žurnalistických školách budoucí novináři učí, ne?
Jenže co na školách chybí je obsah. To, že umíte psát, je jedna věc, ale důležité je, o čem píšete a jak o tom přemýšlíte. Bohužel u nás byly vzdělávací systémy v novinařině donedávna postavené tak, že vás naučí teoretické základy sociologie, práva, psychologie a tak dále. Vy pak máte základy všeho a tím pádem ničeho. Ale co žurnalistika opravdu potřebuje, jsou odborníci.

Odborníci konkrétně na co?
Na biologii, medicínu či právo, prostě na všechny možné obory. Jedině ti opravdu vědí, o čem píší. Člověk se totiž nemůže v jednom semestrálním kurzu naučit,jak funguje právo. A to je hlavní problém, protože se pak často stane, že jako novinář například zaměníte zastupitelství se zastupitelstvem. Žurnalista pak ztrácí důvěryhodnost a lidé přestávají médiím věřit.

Několik let jste pracovala v týdeníku Respekt a poté přijala místo šéfredaktorky lifestylového měsíčníku Bel Mondo. Proč jste se rozhodla tuto práci přijmout?
Mimochodem raději bych pro Bel Mondo používala výraz společenský časopis. Řekla bych totiž, že u nás je slovo lifestyle vnímáno trochu negativně. Nicméně když mi vydavatelství Respekt Publishing nabídlo místo šéfredaktorky, neváhala jsem. Když máte možnost něco utvářet a dát tomu novou tvář, je to obrovská výzva, která se v podstatě odmítnout nedá.

Proč si myslíte, že lidé v Česku negativně reagují na slovo lifestyle?
Když u nás řeknete lifestyle, většině lidí se vybaví nějaký módní magazín pro ženy. My jsme ale chtěli, aby Bel Mondo bylo inteligentní čtení pro ženy i pro muže. A od toho se odvíjí i neutrální název časopisu.

Bel Mondo je trochu zvláštní pojmenování. Většině lidí se při jeho vyslovení vybaví známý francouzský herec Jean-Paul Belmondo. Proč jste vybrali právě tento název?
Ne, s hercem Belmondem to opravdu nijak nesouvisí (smích). Je to pouhá shoda náhod. Název pochází z italštiny a znamená v češtině Krásný svět. My chceme nabízet ten krásný svět. Ne ve smyslu, že bychom ho chtěli malovat nějak na růžovo, ale mít určitý pozitivní pohled na to, co se ve světě děje.

Některé články v časopise jsou přeložené zahraniční texty. Proč jste se rozhodli pro tuto volbu?
Tento druh konceptu funguje i v Respektu, který má uzavřenou spolupráci s britským týdeníkem The Economist. Čtenářům se to líbí a chtějí víc, takže jsme jim vyšli vstříc. U nás je totiž velký hlad po kvalitní žurnalistice a také po textech, které třeba my z finančního hlediska nemáme ani možnost zrealizovat. Hlavní myšlenkou tedy bylo nabídnout čtenářům i něco kvalitnějšího ze světa. A zatím jsou reakce čtenářů na tento koncept velmi pozitivní.

Jak velkou část časopisu tvoří tyto texty?
Plus mínus je to čtyřicet procent z celého čísla, ale každý měsíc je to trochu jiné. Články jsou přeložené například z The New York Times Magazine, německého týdeníku Der Spiegel nebo z britského společenského magazínu lntelligent Life.

Titulní stranu magazínu zdobí vždy nějaká známá osobnost. Vybíráte je vy nebo se podílí celá redakce?
Je to týmová práce. Klíčové ale je, aby ta osobnost přistoupila na naše podmínky. Tedy že se nespokojíme jen s jedním krátkým rozhovorem. Když nám někdo napíše, ať mu pošleme otázky na email, tak na to vůbec nepřistupujeme. Vždy se snažíme s daným člověkem strávit alespoň několik dní. Například teď je na obálce Tereza Maxová, takže naše reportérka a fotografka s ní strávily tři dny v kuse, aby mohla vzniknout reportáž o jejím životě. Lidé, které oslovujeme, jsou obvykle velmi zaneprázdnění, takže trvá třeba i několik měsíců, než se s nimi můžeme potkat.

Na nová čísla časopisu jste začali poutat videonahrávkami, které jsou ke zhlédnutí na Facebooku. Objevilo se zde i několik článků z časopisu. Dáváte na sociální sítě pouze ochutnávku nebo se časem plánujete přesunout i na internet?
Žijeme v multimediálním světě, proto se snažíme komunikovat i tak. A člověk video vnímá ve velké míře na sociálních sítích. Samozřejmě Bel Mondo můžete zakoupit také na iPadu a v PDFkové verzi, ale i přesto chceme zůstat tím médiem, které si v tištěné podobě vezmete do ruky a v klidu si ho přečtete. Myslím si, že kdyby bylo všechno multimediální, lidem by tištěný magazín v ruce chyběl.

„Nemotorkář“, který na motorce objevil svět

„Nemotorkář“, který na motorce objevil svět

„Nemotorkář“, který na motorce objevil svět

Generace20
+
„Nemotorkář“, který na motorce objevil svět

„Nemotorkář“, který na motorce objevil svět

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

12. 09. 2013

Slovinec Igor Brezovar už procestoval 123 a šest kontinentů. Dnes trvale žije a podniká v Praze. Ze svých cest si odvezl domů mnoho dobrodružství a byl svědkem nevšedních zážitků. Se svou BMW R1100 GS, kterou prý nikdy nevymění, má najeto už 230 000 kilometrů. Přesto o sobě tvrdí, že není motorkář – je to pro něj jen symbol romantiky a svobody.

Když mu rodiče v šestnácti řekli, že se budou stěhovat do Československa, souhlasil pod jedinou podmínkou. Dostane motorku. Tak se Slovinec Igor Brezovar (40) dostal k nám, přišel ke své první motorce, podnikl první cestu do chorvatského přístavního města Dubrovník a začal si tak plnit svůj sen. „Celý život jsem snil o cestování na motorce, zapáleném ohni a svobodě,“ říká.

Mělo to však jeden háček. Neměl řidičák. „Papíry jsem padělal. Měl jsem je jen na 50 kubíků. Strojem jsem si tam ve slovinštině dopsal, že platí do 125 kubíků. Dal jsem tam nějaké razítko městského úřadu Československé republiky, ale rozmazal jsem ho, aby nešlo přečíst a tak jsem jezdil,“ přiznává. Policisté ho však nikdy nezastavili, protože měl díky otci diplomatickou značku, a tak uznává, že se ani nebál.

Jeho otec byl totiž do Prahy vyslán kvůli upevnění obchodních vztahů mezi tehdejší Jugoslávií a Československem. Dnes Igor Brezovar se svými dvěma dětmi a přítelkyní trvale bydlí v Praze, kde má od roku 1993 vlastní podnik, který se zabývá prodejem a montáží podlahových krytin.

Motorku, se kterou Brezovar jezdí dnes, má už od svých dvaadvaceti a v současnosti má najeto zhruba 230 000 kilometrů. Podle jeho slov má každý správný cestoval na motorce BMW, a proto si ji pořídil i on. „Mám BMW R11000 GS a už ji nikdy nevyměním,“ říká. Dokonce si ji i pojmenoval, říká jí Junc, což slovinsky znamená tele. „Motorku jsem si vybral i proto, že je to nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak cestu kolem světa zvládnout,“ vzpomíná.

Napakovaný jezdí pořád

V roce 1997 podnikl svojí první cestu mimo Evropu a vypravil se do Indie, na níž obdivuje především vstřícnost a dobrotu tamějších lidí – jak chudých, tak bohatých. Zároveň dodává, že s komunikací a navazováním vztahů neměl nikdy problém. Během cest většinou spí u cizích lidí, se kterými seznamuje díky speciálnímu triku. „Zeptám se, kde je nejbližší hotel, i když vím, že na tom místě žádný není. Zapovídáme se a oni mi většinou nabídnou přespání, s tím, že jim budu vyprávět historky z cest,“ vysvětluje.

Oblíbená motorka Igora Brezovara. Foto: Archiv Igora Brezovara

Oblíbená motorka Igora Brezovara. Foto: Archiv Igora Brezovara

Na základní vybavení nedá na cestách dopustit. Vždy má u sebe 55 litrů benzínu, náhradní pneumatiky, které má většinou zavěšené na kanystrech, lanka na plyn nebo lepidla. Jakmile svou BMW naloží potřebnými věcmi, váží přes 500 kilogramů. Když mu však taková tíha spadne na zem, jediné co Brezovarovi zbyde, je čekat na někoho, kdo mu jí pomůže zvednout. Nejvíce čekal na pomoc čtyři hodiny uprostřed africké džungle. „V nejhorším případě bych ji musel celou odstrojit, ale to je únavná práce, tak radši čekám,“ vysvětluje.

Svojí motorku si však jen tak neodstrojí. Jezdí napakovaný dokonce i v Česku, když jede třeba na vyjížďku. „Je to moje image. Díky tomu mě někteří lidé poznávají,“ říká. I z toho důvodu, že takto nabalená motorka je velmi těžká, jezdí radši po asfaltu. „Je to i nejjednodušší jak se dostat k lidem a památkám. Já mám radši pevné cesty,“ říká. I když v zemích třetího světa to nejde vždy, takže v terénu už má najeto zhruba 50 000 kilometrů.

Z ukradené částky mu vrátili půlku

Nejhorší jízdu zatím zažil v Kambodži v jihovýchodní Asii, kde byl v roce 2004. Za týden ujel jen sto kilometrů kvůli špatnému terénu. Ještě horší zážitek si ale přivezl o dva roky dříve z Keni. Tam byl poprvé a zatím také naposledy v životě přepaden. Hlavními aktéry byli Somálci.

Místní obyvatelé v Keni cestují v kolonách terénních kamionů, na nichž si převáží prakticky celou vesnici. Když se Brezovar zeptal celníka, zda má jet v konvoji, nebo vlastním tempem, tak mu s klidnou tváří odpověděl, že se na tomto místě střílelo před dvěma týdny, takže může jet vlastním tempem, protože si myslí, že by měl být zase nějakou dobu klid. „Takže je jasné, že jsem jel radši v konvoji,“ vypráví.

Brezovar v Keni. Foto: Archiv Igora Brazovara

Fotografie pořízená v Keni. Foto: Archiv Igora Brazovara

Právě kvůli špatné cestě se mu však kamiony ztratily a znovu na ně narazil až večer. Všichni leželi hlavou k zemi s rukama nahoře a kolem stáli muži v kuklách. „ Ukradli mi peněženku. Hrozně jsem se bál, ale vykecal jsem se z toho,“ líčí. Nakonec mu ještě z ukradené sumy sedmdesáti dolarů vrátili čtyřicet na živobytí. Navíc obdivovali jeho motorku a dali mu podržet pušku. „To víte, tohle je Afrika,“ směje se Brezovar.

Podplácel bonbony a alkoholem

Motorku mu však nikdy nevzali. „V Africe pro místní motorka nic neznamená,“ dodává. Naopak v Indii nebo v Asii o ni zájem měli. Proto ji schválně zamazal bahnem, takže se na ni už potom nikdo nevyptával.

I přesto je to paradoxně právě Afrika, která mu přirostla nejvíce k srdci, zejména díky své rozmanitosti. „Jedete suchou pouští a najednou se ocitnete v pralese. Navíc je plná zvířat a usměvavých lidí,“ dodává. Prožil několik dní u kmene Turkana, který ho přijal za svého díky maličkostem, kterými se jim snažil přiblížit. Kouřil místní cigarety, zuby si čistil klacíkem a chodil bos. Aby si získal jejich přízeň, zkoušel také místní uplácet – dětem dával bonbony a dospělým alkohol.

Zároveň u kmene Turkana byl svědkem nevšedního rituálu. „Šéf vesnice zhruba dvaceti ovcím odebral hřebíkem zpod oka krev. Bylo ji asi půl litru, postavil to na oheň a tancovalo se kolem toho. Vrchol všeho bylo, když tam k tomu přišla jeho žena a vymočila se do toho. Kdyby mi to dali teď, tak bych se pozvracel, ale tam to mělo atmosféru,“ popisuje nevšední zážitek.

„Mám obě ruce levý“

Igor Brezovar v Maroku. Foto: Archiv Igora Brezovara

Igor Brezovar v Maroku. Foto: Archiv Igora Brezovara

I když na motorce procestoval již 123 zemí a šest kontinentů, nepovažuje se za správného motorkáře. Celé to pro něj představuje spíš symbol svobody a romantiky, „mašinu“ by prý spravit nedokázal. „Mám obě ruce levý,“ usmívá se. Proto když se mu motorka porouchá, musí najít někoho, kdo tomu rozumí. Z tohoto důvodu si myslí, že nejlepší je kupovat staré stroje, protože ty všude znají a dokáží je opravit.

Brezovar je rád ve společnosti lidí, pokud ale jde o jízdu na motorce, je to spíše individualista. „Když chci doleva, jedu doleva, když doprava tak doprava,“ vysvětluje. I když cestování ve skupině také plánuje. Ale přiznává, že on bude ten pokorný, který se nechá ostatními vést. V nejbližší době chce ale procestovat především Slovinsko a Česko, kde se i přes své cesty cítí být nejvíce doma.

Česká práce se objevuje i na kulisách hollywoodských filmů

Česká práce se objevuje i na kulisách hollywoodských filmů

Česká práce se objevuje i na kulisách hollywoodských filmů

Generace20
+
Česká práce se objevuje i na kulisách hollywoodských filmů

Česká práce se objevuje i na kulisách hollywoodských filmů

Generace20

Autor: Marie Šilhová

09. 09. 2013

Jak se Čech do Hollywoodu dostal, aniž by po tom toužil. Tak by se mohl jmenovat  film o modeláři Radkovi Kučerovi, z jehož dílny pochází kulisy a rekvizity pro některé zahraniční filmy. Ve svém portfoliu má třeba Vetřelce z filmu Vetřelec vs. Predátor, nebo rekvizity z reklamy na čokoládu Milku. Jeho toho však mnohem víc.
Vyhrabané mrtvoly pro seriál Crossing Line. Foto: Radek Kučera

Vyhrabané mrtvoly pro seriál Crossing Line. Foto: Radek Kučera

Obří Santa Claus, který se na televizní diváky na Vánoce 2012 usmíval z televizních obrazovek, nebyl filmařský trik, ale ručně vyrobená loutka. Na jejím zpracování se podílely i zlaté české ručičky, konkrétně ty Radka Kučery. „Za ta léta jsem měl možnost pracovat na mnoha zajímavých projektech,“ pochvaluje si. Ten mimo jiných dekorativních prací také občas vyrábí kulisy  pro zahraniční filmy a reklamy. V Kučerově životopisu vynikají filmy jako Vetřelec vs. Predátor, Liga výjimečných, Babylon AD a mnoho dalších.

Rýsovací potřeby vyměnil za sádru

Ačkoliv sám pracuje pro hollywoodské filmy, na motivy jeho příběhu by se žádný kasový trhák nenatočil. Kučera měl od mládí cit pro umění a na co sáhl, to se mu dařilo. Vystudoval ale elektrotechnickou střední školu a na chvíli se jeho pracovním prostředím stal rýsovací stůl v Tesle. „Brzy mi došlo, že tudy cesta nevede, tak jsem se přihlásil na Hollara,“ vypráví. Na střední umělecké škole Václava Hollara vystudoval design a jeho další kroky byly vedeny náhodou.

„Potkal jsem kluky, co pracovali s keramikou. Akorát s ní netočili, ale lili ji do sádrových forem,“ podívá o jednom ze zlomových okamžiků jeho kariéry. Práce se sádrou ho vždy bavila, tak začal vytvářet nové formy a brzy si otevřel svoji dílnu. Díky přátelské povaze a mnoha známým začal dostávat nejrůznější zakázky na práci se sádrou, mimo jiné i pro filmovou reklamu.

Výroba obří knihy pro reklamu. Foto: Radek Kučera

Výroba obří knihy pro reklamu. Foto: Radek Kučera

Pyramidy a krakatice jako součást zakázky

Práce na filmových a reklamových rekvizitách sice nebylo hlavní pracovní náplní, Kučera si ale mohl začít budovat své renomé. Jeho podpis pod mnoha rekvizitami, jako jsou mrtvoly ze seriálu Crossing line, predátoří trofeje z již zmíněného filmu Vetřelec vs. Predátor, nebo výzdoba na autě kapitána Nema z Ligy vyjímečných.

Nic ale netrvá věčně. „Je to tak deset let zpátky, kdy boom podpory natáčení filmů u nás začal dost klesat,“ vysvětluje. Za ta léta se ale filmařům osvědčil a tak stále 80% zakázek přichází díky referencím. „V téhle profesy se hodně dá na osvědčené koně. Nějaké ,jsem tady a jsem šikovný´, tu neplatí,“ krčí rameny.

Kniha pro reklamu pro McDonald´s. Foto: Radek Kučera

Kniha pro reklamu pro McDonald´s. Foto: Radek Kučera

I když práce pro film a reklamu už není tolik, co dříve, stále se občas vyskytne něco bizarnějšího. „Rozhodně nejzvláštnější prací, co jsem kdy dělal, byla zakázka pro McDonald´s z letošího jara,“ vzpomíná. Šlo tam o to na velkém prostranství postavit z polystyrenu osmnáct metrů dlouhou a šesr metrů vysokou otrevřenou kninu. Do knihy pak přidaly makety napříkla Edgyptské pyramidy, Grand Canon, krakatice bojující s vorvaněm a další, na první pohled naprosto nesourodé, objekty. Celá kniha pak bude použita jako rekvizita pro natáčení reklamy.

Pouze výrobou modelů pro filmy a reklamy by se Kučera neuživil. Dalšími zakázkami jsou například modely pro designéry. Dlouhá léta také spolupracuje s firmou Modernista, která se zabývá výrobou replik kubistické keramiky.

Anketa: Jak se vám líbil letošní ročník festivalu Okoř 2013?

Anketa: Jak se vám líbil letošní ročník festivalu Okoř 2013?

Anketa: Jak se vám líbil letošní ročník festivalu Okoř 2013?

Generace20
+
Anketa: Jak se vám líbil letošní ročník festivalu Okoř 2013?

Anketa: Jak se vám líbil letošní ročník festivalu Okoř 2013?

Generace20

Autor: Klára Kučerová

06. 09. 2013

Poslechnout si některé kapely a zpěváky domácí scény mohli návštěvníci na třináctém ročníku festivalu Okoř 2013, který proběhl 17. 8. v podhradí hradu Okoř. Na jednodenní akci tak mohli například slyšet zpěváka Tomáše Kluse, Ondřeje Brzobohatého či zpěvačku Annu Veselovskou. Ze skupin vystoupila například Vypsaná fixa, Kryštof či pražská popová kapela Eddie Stoilow, jejíž součástí je i fotbalový brankář Petr Čech.

O oblíbenosti tohoto festivalu svědčí i fakt, že již týden před začátkem festivalu bylo vyprodáno. Celý areál byl otevřen od dvanácti hodin odpoledne a samotný program začal od dvou hodin vystoupením Anny Veselovské. Akci zakončila rocková skupina Doctor P.P., kterou vede zpívající právník Petr Pečený.

Foto: Archiv Petry Emingerové

Petra Emingerová (27) – zaměstnanec ve Fleet Card Coordinator CZ a SK.

Letošní festival Okoř mi přišel moc fajn. Bylo zde mnoho dobrých kapel a každý si tak přišel na své. Díky tomu, že lístky byly vyprodané už předem, byla skvělá atmosféra, na kterou jen tak nezapomenu! Příští rok určitě vyrazíme znovu.

Foto: Archiv Petra Červenky

Petr Červenka (34) –  zedník

Letošní Okoř se povedla, počasí super, u vstupu žádné dlouhé čekání, stejně jako u stánku s občerstvením, což mě překvapilo. Akorát byl trochu problém s dopravou,čekal jsem asi hodinu na autobus tam. Jinak bych si dal festival klidně i dvoudenní.

Foto: Archiv Václava Machka

Václav Machek (30) – servisní technik plynových spotřebičů

Bylo to super jako vždy. Dobré kapely i lidi a hlavně parádní atmosféra. Jezdím tam pravidelně s kamarádem. Asi nejde říct, jaký ročník byl nejlepší, protože každý má něco do sebe. Třeba minulý rok, tam byla Marta Kubišová, tenhle zase skupina Kryštof, která byla taky skvělá.

Foto: Archiv Simony Holubové

Simona Holubová (21) – zaměstnání v pohostinství

Tenhle ročník byl super, atmosféra skvělá, bylo teplo, takže nebyla potřeba ani bunda. Sešly se jedny z nejlepších kapel za poslední ročníky. Jediné negativum bylo, že festival byl chvilku po povodních, takže na celém placu pod hradem, bylo velké bláto. Co krok, to se člověk zabořil do bláta.

Foto: Klára Kučerová

Tomáš Výravský (26) – barman

Myslím, že to tento ročník byl rozhodně jeden z těch povedenějších. Moc se mi líbil výběr kapel a i celkově byla akce dobře naplánovaná. Akorát byly vyprodané lístky ještě před tím než fesťák začal, takže v areálu bylo hodně narváno, naštěstí to ale atmosféru vůbec nezkazilo.

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Generace20
+
Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Závěr první ligy zastihl táborské atlety ve formě

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

03. 09. 2013

Stadion oddílu ASK Slavia Praha hostil čtvrté kolo I. atletické ligy mužů a žen, které se uskutečnilo v sobotu 24. srpna v Praze. Atleti z Tábora udrželi účast v první lize i pro příští sezónu. Kvalitní výkon předvedl Roman Flaška. Ženy ovládly oštěp a cenné body vybojovaly v dálce a trojskoku.

Atletická I. liga mužů a žen. Soutěž, která má čtyři kola a každý oddíl může do každého nominovat nejvíce čtyřiadvacet závodníků. Za dosažená umístění v jednotlivých disciplínách se sbírají body. Za první místo jedenáct bodů, až po jeden bod za desáté. Celkový součet pak určuje vítěze ligy, který jde do baráže o extraligu a poslední tým, který sestupuje do II. ligy.

Z táborských mužů se nejvíce předvedl Roman Flaška. V Praze zakleknul do bloků své hlavní trati, tedy hladké čtyřstovky. Osmý muž z republikového šampionátu mužů a žen doběhl do cíle v čase 48.47s a obsadil druhé místo. Lepší byl pouze úřadující mistr republiky na této trati a účastník světového šampionátu v Moskvě Jan Tesař, který vyhrál časem 48.41s. „Blíží se konec sezóny a neběhám tak rychle, jak bych chtěl, ale mám celkem náročnou práci a ve výsledku jsme s výkonem spokojený,“ zhodnotil svůj výkon pětadvacetiletý čtvrtkař Flaška, který se momentálně připravuje v Praze.

Ženy se blýskly ve více sektorech

Sarh Leidel nenalezla v oštěpařském sektoru přemožitelku. Její nejdelší pokus měřil 44.53m. Další cenné body za druhé místo v trojskoku vybojovala třicetiletá Zdeňka Pražáková za výkon 11.90m. „Přidat v tréninku, to už snad ani nemůžu, ale nějak to nejde. Druhé místo jsou ale body pro tým,“ řekla rozporuplně po závodě svěřenkyně jihočeské trojskokanské legendy Jiřího Smetany Pražáková.

V konkurenci ženské kategorie obstála ještě juniorka Denisa Chládková. V písku sektoru dálky zanechala stopu ve vzdálenosti 5.67m. Osmnáctiletá táborská rodačka se dokázala poprat s vleklými zdravotními problémy kolen a v letošním roce opět ukazuje svou dávku talentu. Bronzová medailistka z dálky z letošního republikového mistrovství dorostu a juniorů Chládková byla po závodě spokojená a hlavně ráda za navrácení ztracené formy a zdraví.

I. liga bude v Táboře i v příští sezóně

Šéf táborské atletiky David Bor zhodnotil výkony v oddílové soutěži takto: „Myslým, že družstva si vedla dobře. Zachovat prvoligovou příslušnost pro příští sezónu bylo pro Tábor důležité a to se povedlo. Muži navíc v první sezóně po postupu z druhé ligy dokázali udržet krok s lepšími oddíly.“ Červeno černé barvy žen obsadily v konečném zúčtování čtvrté místo. Družstvo muži obsadilo celkově pátou příčku.

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Generace20
+
Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Traumatem holocaustu může trpět druhá i třetí generace

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

02. 09. 2013

Druhá světová válka sice skončila přesně před 68 lety, někteří jsou jí však poznamenáni dodnes. Řeč je především o druhé generaci, tedy děti přeživších, a dokonce i o třetí generaci, tedy vnoučata přeživších Židů. Nejvíce jsou postiženi lidé druhé generace, kteří se někdy stále bojí hlásit k židovství.

Těsně předtím, než vypukla druhá světová válka, žilo ve světě přes devět milionů Židů. Ve válce v koncentračních táborech, jich zemřelo téměř šest milionů. Alespoň taková čísla uvádí Židovské muzeum v Praze. Ti, kteří válku přežili, byli poznamenáni hrozivými zážitky, které je provázely zbytek života. A nejen je. Trauma holocaustu se totiž může generačně přenášet.

„Nikdy se u nás o holocaustu příliš nemluvilo. Rodiče nechtěli děti vystavovat utrpení. Komunistický režim byl také skrytě antisemitisní, takže rodiče usoudili, nejen v mém případě, že se k tomu židovskému původu nebudeme příliš hlásit,“ vypráví novinářka Jana Šmídová. Její táta Milan Weiner vyrůstal v židovské rodině, a když mu bylo šestnáct, byl převezen do Terezína. Zemřel předčasně ve věku 45 let v roce 1969.

Otec Jany Šmídové pan Milan Weiner na fotografie pořízené po válce. Foto: Archiv Jany Šmídové

Otec Jany Šmídové pan Milan Weiner na fotografii pořízené po válce. Foto: Archiv Jany Šmídové

Otec Šmídové nemluvil o konkrétních zážitcích, ale spíše jen velmi obecně. „Co se tam dělo jsem se dozvídala více od Arnošta Lustiga, který byl přítelem naší rodiny,“ upřesňuje. V 60. letech docházelo k obnovení židovských tradic a zvyků a začalo se o holocaustu více mluvit. „Začali jsme navštěvovat židovskou obec a různé přednášky,“ říká Šmídová.

Terapie přišla pozdě

Traumatem holocaustu není druhá generace, tedy děti přeživších, postižena skrze vlastní prožitky, ale tím, že měla rodiče, kteří se těžko vyrovnávali se ztrátou rodin. Psychoterapie, které se provádí v dnešní době a zabývají se tímto problémem, měly přijít už mnohem dříve. Při rozvrhování prvních plánů pomoci Židům, kteří přežili holocaust, byla totiž jejich psychická stránka opomenuta a pomoc byla tak pouze materiální. „Výsledek je takový, že někteří přestali vnímat sebe samu. Jedinci jsou sice různí, ale pokud se udělá součet, dá se to tak říci,“ vysvětluje psychoterapeutka Helena Klímová, která se zabývá tímto druhem traumatu.

Typickým příznakem pro druhou generaci je, že většinou neumí mluvit o svých pocitech a neumí jim porozumět. To je způsobeno tím, že první generace se snažila k sobě své dítě příliš nepřipoutat, aby nebylo ohroženo případnou ztrátou. „Rodiče to vlastně dělali z lásky. Ačkoliv se velmi často snažili poskytnout dětem co nejlepší rodinu, ne vždy se jim to podařilo, a proto jsou někteří lidé z druhé generace často poškozeni,“ vysvětluje Klímová.

I když Jana Šmídová pochází z druhé generace a připouští, že taková událost člověka ovlivní, nemyslí si, že by trpěla traumatem, nebo že by o tom co se stalo jejímu otci, nedokázala mluvit. „Já jsem novinářka tak se na to dívám trochu jinak,“ říká. Naopak se o toto téma vždy velmi zajímala.

Prarodiče Terezy Váňové. Mariana Foltýnová a Evžen Foltýn krátce po válce na výletě na Karlštejně. Foto: Archiv Terezy Váňové.

Prarodiče Terezy Váňové. Mariana Foltýnová a Evžen Foltýn krátce po válce na výletě na Karlštejně. Foto: Archiv Terezy Váňové.

Oproti tomu Tereza Váňová, pracovnice nadačního fondu obětem holocaustu, která měla v koncentračním táboře své prarodiče to potvrdit může. Její dědeček, Evžen Foltýn, přijel prvním transportem do Terezína a babička Mariana Foltýnová byla v Terezíně od roku 1942 do konce války. Transport, který jejího dědečka převezl do Terezína, měl označení AK, což byla rota, která Terezín přestavěla na účely budoucího ghetta. „Měl potom jakési právo chránit další dvě osoby. Chránil tedy mou babičku a svojí maminku, která pak také přežila,“ říká Váňová.

Někteří se bojí k židovství hlásit

„To co se říká o druhé generaci je pravda. Vidím to u mého táty,“ připouští Váňová. Přiznává, že nerad mluví o tom, že jeho rodina byla v koncentračním táboře. „Hrozně mu vadí i bezpráví a silně prožívá například projevy antisemitismu,“ pokračuje. Jedním z dalších následků druhé světové války u druhé generace, je nepřiznání se k židovství ze strachu z dalšího stíhání. „Táta je hrozně rád mezi ostatními Židy, ale zároveň má zábrany chodit například do židovské obce, nebo o tom s někým mluvit. U něj v práci dodnes nikdo neví, že je Žid,“ říká Váňová.

Příznaky traumatu však nevidí jen u svého otce, ale také u jiných lidí druhé generace. Pokud chcete chodit do židovské obce, musíte prokázat židovský původ a tyto dokumenty u sebe většinou mají prarodiče. „Někteří je nechtějí vnoučatům poskytnout, protože nechtějí, aby byli někde zapsáni jako Židé,“ potvrzuje Váňová.

Zároveň přiznává, že od té doby co má děti je určitý následek holocaustu i v ní. „Třeba když je mám někde nechat, bojím se, jestli tam mají dostatečné zabezpečení. Někdy jsem sama překvapená svou reakcí,“ popisuje Váňová. U třetí generace přeživších, je například příznakem i to, že se věnují pomáhajícím profesím, tedy zaměstnání, které napomáhají měnit svět. „Pracuji v nadačním fondu obětem holocaustu, a zároveň jako učitelka v židovské škole, takže i to můžu potvrdit,“ říká Váňová.

I Helena Klímová přiznává, že terapii navštěvují lidé ze třetí generace, kteří tam většinou přijdou z jiného důvodu. „Například nemohou spát, trpí depresemi nebo mají psychosomatické poruchy,“ upřesňuje Klímová.

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Generace20
+
Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Prodejem kosmetiky lze vydělat i statisíce. Chce to čas a charisma

Generace20

Autor: Tereza Potocká

30. 08. 2013

„Je tady Avon!" Mnoho z nás zná tuto hlášku z amerického Filmu Střihoruký Edward. Kosmetické poradkyni Peggy její práce moc peněz nevynáší a tak se snaží kdekomu kdeco vnutit. O tom, že se prací pro nejrůznější kosmetické firmy — prodejem krémů, make-upů a voňavek — dají vydělat i statisíce měsíčně jsem si povídala s kosmetickou poradkyní Evou Liptákovou (23).

Avon, Fleur de Sante, Mary Kay či Oriflame. To vše jsou kosmetické firmy, jejichž zaměstnankyně k vám přijdou i domů, aby vám předvedly zázraky jejich produků. Eva Liptáková, studentka konzervatoře a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, je jednou z nich. Během čtyř let v oboru si vyzkoušela práci pro dvě firmy. Práci kosmetické poradykně má jako brigádu. „Kvůli své časové vytíženosti si měsíčně vydělám v průměru tak čtyři tísíce. Zatím mi to stačí,“ říká Liptáková. Ze zkušenosti profesně starších kolegyň však ví, že pokud se člověk propracuje na manažerský post, dá se tím slušně uživit.

Eva Liptáková. Foto: Archiv Evy Liptákové

Eva Liptáková. Foto: Archiv Evy Liptákové

Jak jste se k práci kosmetické poradkyně dostala?
Úplně náhodou. Šla jsem ze školy a zastavila mě paní, která právě takto nabízela kosmetiku. Nějak jsme se zapovídaly a ona se mě pak zeptala, zda bych to nechtěla dělat také. Tak jsme si řekla. Proč ne. Při studiu je každá koruna dobrá a navíc jsem měla kosmetiku a různé doplňky se slevou.

Teď už ale pracujete pro jinou firmu. Proč?
Když se na to zpětně podívám, tak v té první firmě mi nikdo nic neřekl. Jaký přípravek je na co dobrý, kde jsou jaké alergeny, na co si dát pozor a tak. Byla jsem sice kosmetická poradkyně, ale klientce jsem poradit moc neuměla. I když je pravda, že tato firma na poradenství příliš nebazírovala. Spíš jí šlo o prodej samotný.

Takže proto jste odešla?
Hlavní důvod to nebyl. Tenkrát jsem ani netušila, že je něco špatně. To jsem zjistila, až když jsem si povídala s mojí tetou ze Slovenska, která dělá právě pro tu druhou firmu, u které jsem teď.

A co vám říkala?
Ptala se mě, zda chodím na pravidelná školení a zda znám složení všech výrobků, které nabízím a zda je mám odzkoušené a vím, jak fungují a  co způsobují. Také mě zkoušela z barevné typologie. Nic jsem nevěděla. A tehdy jsem si uvědomila, že když nemám tušení o tom, co vlastně prodávám, tak v tom nemůžu pokračovat.

Okamžitě jste s tím tedy přestala?
Přestala, ale jen na chvilku. Asi po měsíci jsem se opět viděla s tetou. Původním povoláním je učitelka, ze školy však odešla a já si všimla, že najednou vypadá líp, svěžeji a spokojeněji. Ještě aby ne, když se zbavila stresu a finančně si polepšila. Její nejúspěšnější měsíc byl, když si vydělal 160 tisíc korun. Tak jsem se jí svěřila, že bych ráda pracovala s ní a už to bylo.

Na jakém postu se dá vydělat 160 tisíc?
Teta má pod sebou svůj tým kosmetických poradkyň a také své stálé klientky, které od ní pravidelně odebírají. U nás jsou docela vysoké provize z prodeje. Dostáváme 35% z ceny produktu. Někdy je to i více, to záleží na množství prodaných výrobků. U té první jsem měla jen 10% z ceny, takže když jsem prodala rtěnku za sto korun, moc jsem si nevydělala. (smích)

Když jsme u výrobků. Jaké je počáteční investice?
Vlastně ani není velká. Na začátku si musíte koupit jakýsi startovací balík s kosmetikou, ale samozřejmě ne za plnou cenu. Firmy novým zaměstnankyním pomáhají. V té první jsem měla slevu 50% a u druhé to bylo dokonce 70%. Takže jsem za velký kufřík, kde je kosmetika v hodnotě 11 tisíc korun, zaplatila jen tři tisíce.

Obsah kufříku je tedy brán jako tester?
V podstatě ano, s tím začnete obcházet klientky a ukazujete jim produkty. Kufřík také musíte mít proto, aby jste se seznámila se všemi produkty firmy a vyzkoušela si je. S tím vám pomůže vaše vedoucí, která si vás vzala do týmu. Ta má povinnost vás zaučit. Firma mimo jiné nabízí také výukové manuály. Jak líčit, jak jednat s klientkami, jak si budovat svůj tým a podobně. Bez těchto vědomostí to ani nemá cenu dělat. To jsem si vyzkoušela.

Taky si ale musíte nakoupit zboží, které budete prodávat, do toho také musíte nejprve investovat a pak až to prodat ne?
Jistě, ale opět v tom pomáhá firma. První dva měsíce jsem měla 50% slevu na vše.

Takže zpočátku to nevydělává vůbec?
Skoro ne. Musíte si vybudovat síť klientek. A pak už stačí prodat každý měsíc produkty čtyřem až pěti klientkám, každé tak okolo 2500 korun a vyděláte si ty čtyři tisíce.

2500 je poměrně dost…
Málo to není, ale klientky jsou ochotny to za kosmetiku dát.

Lze si vydělat i jinak než z provizí za prodej?
Ano, jednoho dne zjistíte, že vám jen prodej nic nevydělává, tak začnete budovat tým, který budete řídit. Chce to ale více času a dobré komunikační a organizační schopnosti. Ty samozřejmě musíte mít i jako poradkyně, ale pokud chcete ve firemní hierarchii postupovat výše a mít pod sebou lidi, tak je to nezbytná podmínka.

A potom?
Začnete si budovat tým. Vyškolíte ho a pak vám plynou procenta z prodeje každé členky týmu. Ona má svých 35% a já ještě dostanu od firmy procenta dvě. A čím větší tým máte, tím jste na tom lépe. A pokud se ukážete jako dobrá vedoucí, můžete stoupat i výše. Můžete se stát direktorkou.

Co je direktorka?
Pokud máte pod sebou více než osm poradkyň, můžete se jí stát. To se však podaří málo komu. Většinou má direktorka více jak 30 poradkyň.  Musíte se s nimi každý měsíc scházet, hodnotit je, motivovat je  a informovat o novinkách. A tím, že už máte poměrně zodpovědnou funkci a mnoho povinností, dostáváte poměrně zajímavé finanční ohodnocení od firmy. Tak okolo 25 tisíc měsíčně plus k tomu provize z prodeje.

A postupuje se i výše?
Určitě. Nejvyšší pozice je národní direktorka. V Česku a na Slovensku jsou dohromady čtyři a ty už si vydělávají přes půl milionu měsíčně. Reprezentují firmu a jezdí na zahraniční setkání všech národních direktorek. Ale samozřejmě i ty mají pár svých VIP klientek.

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Generace20
+
Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Vydělává, a přesto dluží. Nehlídala si pojištění

Generace20

Autor: Kateřina Horáková

26. 08. 2013

Neznalost zákona neomlouvá. Barbora Koniakovská (23) je pár kroků za prahem dospělosti a drží se na vlastních nohou. Nyní jí je ale podráží exekuce kvůli dluhům, které zavinila cizí chyba. Podle zákona si to ale měla sama ohlídat.

Vydělávám peníze, abych se měla dobře. S takovou myšlenkou odjížděla mladá prodavačka Barbora Koniakovská na letošní dovolenou, kterou si chtěla užít . Věděla totiž, že hned po návratu dostane výplatu. Ke svému překvapení ale na účtu místo potřebných peněz objevila třicetitisícový dluh. Díky detailům transakce zjistila, že se jedná o exekuci kvůli neplacení zdravotního pojištění VZP.

Koniakovská se začala pídit po detailech. „Já celý život studuju nebo pracuju, nevynechala jsem jediný měsíc. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát,“ říká. Nakonec zjistila, že příčinou exekuce je dluh ve výši 3 240 korun z období od ledna do dubna 2010. To ale měla těsně před maturitou. Zároveň tehdy pracovala  hotelu, a tak bylo jasné, že se jedná o omyl.

Barbora Koniakovská. Zdroj: Archiv Barbory Koniakovské

Barbora Koniakovská. Zdroj: Archiv Barbory Koniakovské

Škola je jistota – ale kdeže!

Podle VZP je v tomto případě na vině sama Koniakovská. Za studenty do 26 let sice platí pojistné stát, ale to musí někdo nahlásit. Většinou to dělají právě školy, přesto tato povinnost ze zákona leží primárně na bedrech pojištěnce, a tak si to musí ohlídat. „Studenti obvykle spoléhají na to, že za ně oznámení provede hromadně škola. Většina škol oznámení skutečně provádí, případy, kdy se to nestane, jsou výjimečné,“ uvádí Oldřich Tichý z VZP a dodává, že i přesto by si studenti měli stav svého pojištění průběžně kontrolovat.

Koniakovské ale k vyřešení problému nakonec stačilo donést maturitní vysvědčení. Peníze by se jí měly vrátit, na to má VZP tříměsíční lhůtu. Navíc bude muset pravděpodobně zaplatit poplatky za exekuční řízení a hrozí jí také další postih – zhruba dvacetitisícová pokuta – za to, že se exekuci nevěnovala dřív.

Zároveň vzpomíná na období před třemi lety, kdy už jedné exekuci čelila. Tehdy měla uhradit dvacet tisíc korun kvůli nesplacené pokutě od DPP. „Pokutu jsem dostala v životě třikrát a pokaždé mě to tak vystresovalo, že jsem to hned druhý den běžela zaplatit,“ dušuje se Koniakovská. Doklad, který by to potvrzoval, u sebe ale nemá. Dlužnou částku tak musela vyrovnat.

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Generace20
+
Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Pouliční divadlo „Václaváku“ sluší

Generace20

Autor: Klára Tichá

23. 08. 2013

Žongléři, akrobati a herci ovládli Václavské náměstí. Konal se zde již pátý ročník mezinárodního festivalu pouličního divadla Za dveřmi. Turisté i kolemjdoucí tak mohli zadarmo zhlédnout každý den několik divadelních představení v podání profesionálních umělců.

Václavské náměstí se proměnilo v divadelní prostor. V půlce července se uskutečnil pátý ročník divadelního festivalu Za dveřmi  a kolemjdoucí tak mohli zhlédnout dohromady za celý týden více jak dvacet představení, která se odehrávala od odpoledne až do večerních hodin. Kdo žil v domnění, že divadelní festival bude plný účinkujících amatérů, mýlil se. Byla to akce plná špičkových profesionálů. Mezi vystupujícími nebyli jen čeští umělci, ale hostovali zde divadelníci z Německa, Francie a dokonce i z Japonska.„Dostali jsme se na evropskou festivalovou mapu a do Prahy se nám daří přivážet stále více skvělých představení a iniciovat vznik speciálních festivalových projektů,“ sdělil v tiskové zprávě ředitel festivalu Za dveřmi Jakub Vedral.

Festival byl zahájen českým souborem nesoucím název V.O.S.A. Theatre. Tito domácí umělci si ke své show připravili obří pětimetrové kolo, které se ovládalo tím, jak ho zatěžovali a houpali se na něm. Polský ansámbl Teatr feta se svým představením Nešikovní kuchaři: Žaludeční odysea 2011 předvedl metaforický výstup plný gastronomických „chuťovek“. Ke svému vystoupení si dokonce vybral slečnu z davu. Ta se nenechala odradit ostychem a do divadelního placu skvěle zapadla. Za pozření kombinací jídel, mezi kterými nechyběla šlehačka ve spreji nebo sardinky, si pak společně s Taetr feta zasloužila náležitý aplaus.

Nejen čeští divadelníci Hombres byli důkazem toho, že na ně reaguje dav, při jejich vystoupení se totiž objevili jedinci lehce opojeni alkoholem, kteří se s nimi snažili zavést dialog. I takovéto „vyrušení“ v jejich divadelním výstupu ladilo a utvářelo to živou podívanou.

Okolo divadelní podívané se to vždy hemžilo místními diváky i turisty. Dokazuje to i fakt, že Za dveřmi v tomto roce navštívilo přes deset tisíc návštěvníků.  Představení byla víceméně nonverbální, tudíž nedocházelo k jazykovým bariérám.

„Představení se mi líbí. Něco takového by se v Praze mohlo pořádat častěji,“ vyjádřil se k festivalu student Lukáš Mráz. Okolo divadelní podívané se to vždy hemžilo místními diváky i turisty. Dokazuje to i fakt, že Za dveřmi v tomto roce navštívilo přes deset tisíc návštěvníků.  Představení byla víceméně nonverbální, tudíž nedocházelo k jazykovým bariérám

O návštěvnost nikdy nebylo nouzi, i když se akce odehrávala na „Václaváku“, kterému se spousta Pražanů snaží vyhnout, protože je to místo přeplněné turisty, mezi kterými kličkují.  Protentokrát se ve spodní části náměstí zastavovali, posedávali na zemi a nasávali atmosféru. „Prostor spodní části Václavského náměstí se v loňském roce ukázal být výzvou a musíme uznat, že pouličnímu divadlu sluší. Stejně tak Praze sluší pouliční divadlo.“ dodává Vedral.

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Generace20
+
Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Hybridní zvěrstva hýřící barvami ovládla Rudolfinum

Generace20

Autor: Klára Tichá

21. 08. 2013

Třpytivá krutost, tak lze nazvat plátna, která tvoří umělec Raqib Shaw. Jeho tvorbu těžko přirovnat k nějakému z dosavadních uměleckých stylů. Má svoji zvláštní techniku, která může na první pohled působit jako kýč. Tou pak tvoří bizarní díla, která jsou nyní k vidění poprvé v pražské Galerii Rudolfinum.

Umělec Raqib Shaw. Foto: Wikimedia.org

Raqib Shaw, umělec s indickými kořeny žijící nyní v Londýně, představuje poprvé v České republice svoji tvorbu plnou blyštivé metafory. Pro výstavu v pražské Galerii Rudolfinum byla vybraná jeho nejranější díla, která budou ke zhlédnutí až do půlky září.

Raqib Shaw pracuje s jedinečnou technikou, při které používá emailové barvy a drahé kameny. Dikobrazími ostny pak vytváří výjevy, které mohou pomocí euforického přirovnání naznačovat zvrácenost lidské společnosti. „Raqib Shaw je vypravěč příběhů, pracuje s metaforami, pracuje s bohatou obrazností, ale na druhé straně jeho malířská forma je poměrně pevná, přesná, jinými slovy – rozpoznáme, co na té malbě je,“ řekl pro Český rozhlas kurátor výstavy Petr Nedoma.

Výstava je tvořena převážně cykly. Jedním z nich je Ztracený ráj, což je soubor osmi maleb. Devítimetrové plátno zobrazuje časový koloběh ročních období. Je zde znázorněna minulost, přítomnost i budoucnost a odraz lidského chování k přírodě.

Na diváka může Shawova tvorba na první pohled působit jako kýč, když se ale zahledí, uvidí propracovaná bizarní a hybridní stvoření, vyprávějící příběhy lidských konání. „Ta malba je krásná, napovrch je krásná, ale ve spod je mnohdy velmi rozporuplná, protože zobrazuje krutosti, které v západní kultuře bývají i obvykle skryty pod povrchem,“ dodává Nedoma.

Z umělcovy tvorby je znatelná inspirace východní kulturou, díla jsou třpytivá a působí jako drahokamy. Je to přesně ten typ díla, na který se člověk podívá a pokaždé si všimne něčeho nového. „Shaw mě zaujal především barevností, vnitřní dynamikou a neobvyklou technikou svých děl.  Výstavu bych doporučil zejména příznivcům Bosche a Holbeina, protože v mnohých dílech lze nalézt podobný obraz fantaskní bestiality,“ prozradil návštěvník výstavy Jakub Kaňák.

Na takřka čtyřicetiletém umělci, který žije polovinu života v Londýně je vidět, jak se v něm mísí jeho indické kořeny se západním světem. „Je výjimečným talentem, který se po velmi dlouhé době objevil na malířském nebi,“ sdělil Nedoma.

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Generace20
+
Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Kamenjak ukazuje méně známou tvář Chorvatska

Generace20

Autor: Marie Šilhová

19. 08. 2013

Věta „Jedu do Chorvatska,“ dnes už nikoho ze židle nezvedne. Mnozí lidé si představí zarudlé turisty od sluníčka korzující večer na molu, betonové pláže a vůni gulášové polévky z pytlíku. Přitom existuje ještě pár míst, kde čeština není nejvýraznějším jazykem. Jedno z nich leží na nejjižnějším cípu Istrijského poloostrova a jmenuje se Kamenjak.

V malém městě Premantura na jihu Istrie nenajdete molo vedoucí podél moře, ani oblázkové pláže, kde leží hlava na hlavě. Zato tu najdete přírodní rezervaci Kamenjak, která čítá desítky pláží všech možných velikostí. Rezervace je nejjižnější cíp Istrijského poloostrova, což má své nesporné klady, ale i zápory.

Kvůli své poloze a otevřenému moři je zdejší klima dost větrné. Větry bóra a jugo, které vanou od moře a od pevniny často způsobují bouře. Pokud si tedy člověk chce užít sedm dnů azurově modré oblohy bez jediného obláčku, Premantura pro něj nebude tím pravým ořechovým. „Do Premantury se nejezdím válet na pláži, vždy počítám s tím, že to bude aktivní dovolená,“ říká Radek Kutěra (43), který krásy tohoto místa poznal už na konci osmdesátých let a do té doby se sem rád vrací.

Bóra a jugo bývají vítanými hosty

Na druhou stranu tyto klimatické podmínky si velmi pochvalují místní surfaři. Na západní straně poloostrova jsou po většinu doby ideální podmínky pro windsurfing a kitesurfing. Nejen vyznavači těchto sportů si tu však přijdou na své. Díky pohybu litosférických desek před miliony let je mořské dno velmi členité, a tedy skvělým bydlištěm pro spousty mořských tvorů.

Na výlet za nimi se lze vydat s jednou ze dvou potápěčských bází v Premantuře. To je také jeden z důvodů, proč se sem vrací Kutěra. ,,Podvodní svět je tu krásný, něco naprosto jiného než jižněji v Chorvatsku. Navíc to tu ještě není tolik vybydlené, jako jinde,“ pochvaluje si.

Výhled na moře na nejjižnějším cípu Kamenjaku a zároveň i celého Istrijského poloostrova. Foto: autorka

Ovšem i plážoví povaleči si přijdou na své. Před bórou a jugem se dá docela dobře schovat na jedné z mnoha pláží a zátok Kamenjaku. Výběr je z nepřeberného množství, od malých soukromých pláží, přes ty nudistické, až po masovější, kde se kolem druhé hodiny odpolední budete cítit jak na Makarské riviéře.

Pláže pro adrenalinové nadšence

Jeskyně podél pobřeží jsou velmi oblíbené nejen pro potápěče. Foto: autorka

Jednou z nejkrásnějších míst na Kamnejaku je Safari bar.Nenechte se zmást názvem, bar je zde pouze jako doplňující služba. Tato pláž ale leží nejníže na poloostrově, dál se rozprostírá už jen volné moře a na dohled maják Porer. Pobřeží je tvořeno skalnatými útvary, na některých místech sahají až deset metrů nad vodu. Ti, co mají v sobě dostatek adrenalinu, si mohou vyzkoušet skoky do vody ze skalních říms. Ostatní si mezitím mohou proplouvat jeskyně ve skalách, které jsou všem přístupné.

Navštívit Premanturu a rezervaci Kamenjak je možné jak pěšky, tak na kole. Pokud je ale člověk zvyklý na své pohodlí a trochu lenosti, za příplatek ho do parku pustí i autem. Kouzlo místa není ale takové, dokud si ho neprojdete pěšky.

Doufám, že téměř neporušený ráz krajiny zde zůstane ještě mnoho let, stejně jako průzračně čistá voda s viditelností desítky metrů. To samé si přeje i Kutěra. Největší změny pociťuji ve stavení nových apartmánů, jinak se toho moc nezměnilo. „Třeba Kamenjak je pořád stejný, akorát že dnes o to pečují a chrání před lidmi,“ uzavírá.

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Generace20
+
Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu

Generace20

Autor: Klára Tichá

16. 08. 2013

Slam poetry je umělecká performance, při které vystupují básníci se svými vlastními texty před publikem. O exhibici, originální básnické obraty a energii prostupující sálem tu není nouzi. Tento autorský přednes poezie se před pár lety dostal i do České republiky a stal se zde velmi oblíbeným. Každou chvíli se pořádají akce, kde se „slameři“ objevují. Jedním z nich je i Ondřej Lidický (28), který přiblížil, jak to na slam poetry chodí.

Ondřej Lidický. Foto: Klára Tichá

Jak jste se ke slam poetry dostal?
Nejdřív jsem se pokoušel o něco na způsob fyzického básnictví, což je kombinace hudby, divadla a poezie, se kterým přišel umělec Petr Váša. Zkoušel jsem psát poezii, a pak ji přednášet jako předskokan na koncertech.  O slam poetry jsem se dozvěděl až o hodně let později přes jednoho kamaráda a rozhodl jsem se, že to taky zkusím.

Měl jste někdy i klasické autorské čtení?
Většinou jsem dělal performance, ale několik čtení mám také za sebou. V poslední době především v rámci Literární akademie jako prezentaci kurzů tvůrčího psaní.

Co vás na vystoupení nejvíce baví?
Mám na tom rád především tu atmosféru a kontakt s publikem. Ta moc uchvátit dav a nasměrovat jej přesně tam, kam chci. Při čtení z papíru se ten magický kontakt vytrácí a účinkující tak přichází o značnou dávku zábavy.

Zakládá si tedy slam poetry na improvizaci?
České publikum sice víc oceňuje improvizaci, ale předem připravený text mívá větší hodnotu. Oboje má ale svoje pro a proti. Fenomén „Teď a tady!“ je něco s čím, se s připraveným textem těžko soupeří. Když ho má člověk připravený, dá se víc experimentovat s přednesem a nezůstává se jen u  jedné polohy. Během vystoupení není úplně jednoduché podat publiku vše tak, aby to okamžitě zpracovalo, a proto fungují zpravidla věci jednodušší, nad kterými není třeba tolik přemýšlet. Když vytvářím vystoupení, jsem oproti divákům ve výhodě, protože mám čas si to promyslet. Vlastně to je vůči nim nefér.

Vybíráte si téma, na které chcete rýmovat nebo je to vždycky individuální a reagujete na momentální situaci?
Většinou se v textu, které si připravím já, odráží něco, co člověk skutečně prožil,  aktuální situace ať už třeba životní nebo politická. O politice se vůbec hodně slamuje, rejpání má u nás asi dlouhou tradici. Většinou se ty texty snažím tvořit tak, aby byly funkční i podruhé, i když právě ta aktuálnost je pro publikum hodně přitažlivá.

Je obvyklé číst na slam poetry z papíru?
Slam poetry v zahraničí je specifická tím, že se tam čte daleko víc z papíru, zatímco u nás to je jen zřídka. Nejde jen o to mít ten text naučený, ale i o to umět ho podat, zapojit tělo a vyzkoušet i nějaké možnosti pohybu, které rozvíjejí interpretaci jednotlivých veršů.

Máte někdy problém s dodržením tříminutového časového rámce?
To se dodržuje především na soutěži, a ta je jenom jednou do roka. Pak jsou exhibice, které sice mají formát soutěže, ale časomíra není tak svazující a projdou i delší texty.

Zkoušel jste někdy slam poetry i v zahraničí?
Jednou jsem odjel do Londýna, kde jsem to chtěl vyzkoušet v rámci Open Micu (pozn. red. živá show před mikrofonem) , ale nestalo se tak. Může tam vystoupit každý, ale ten večer už byl nabitý program a nabídli mi termín až na další týden, ale to už jsem byl zase v Čechách. Takže jediný můj zahraniční zážitek je z Košic.

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Generace20
+
Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Díky písmu Comenia Script se děti učí rychleji psát i číst

Generace20

Autor: Tereza Potocká

12. 08. 2013

Správný sklon psaní, jednotlivá písmenka musí hezky sedět na řádcích a hlavně musí být pěkně spojena. Jedno slovo se rovná jednomu tahu perem. Tak nás v první třídě učili psát. Po několika letech ve školní lavici si každý z nás písmo zjednodušil a píše tak, jak mu to vyhovuje. I proto vzniklo nové písmo Comenia Script.

Autorkou nového písma Comenia Script (CS) je grafička Radana Lencová. „Oproti stávajícímu školnímu psacímu písmu je Comenia Script jednodušší, jak je vidět již ze samotných tvarů písmen. Žáci také nenacvičují jednotlivé spojovací tahy,“ vysvětluje. Slova písmen CS totiž vznikají na principu přiřazování. Lencová toto písmo navrhla a po několika letech na základě zájmu učitelů připravila didaktické pomůcky a písanky. „Já však neříkám a nikdy jsem neříkala, že by se děti měly učit psát pouze Comenia Scriptem,“ zdůrazňuje.

Vytvořit nový systém písma napadlo Lencovou v okamžiku, kdy si uvědomila, že se snižuje věk, kdy si děti samy přizpůsobují písmo tak, aby jim vyhovovalo. Právě toto zjednodušování si psaní je u mnohých na úkor čitelnosti textu. „Realita je taková, že v současné době si takto ‚ulehčují’ psaní již žáci ve čtvrté třídě, tedy ihned poté, co se naučí psát,“ vysvětluje Lencová. Předmět psaní se totiž na českých základních školách vyučuje po dobu tří let.

Každý si najde svůj styl

Kateřina Poláková, pedagožka ze základní školy Emy Destinové v Praze, CS učí. „Děti psaní Comenia Scriptem baví, ale není možné nic srovnávat, protože se klasickým vázaným písmem psát neučily, taže nic jiného než Comenia Script neznají,” říká. Zároveň však upozorňuje na to, že není dobré přesvědčovat zaryté odpůrce, aby jejich děti psaly tímto typem písma. S tím souhlasí i Lencová. „Své písmo neprosazuji, pouze komunikuji a spolupracuji s těmi, kteří o něj projeví zájem.“

Písmo se hodně podobá tomu tiskacímu. Proto se jím děti naučí rychleji psát i ho přečíst. Důležitým kritériem je právě čitelnost a úhlednost písma. „Podíváte-li se na písmo žáků na druhém stupni, tak je velmi často stále spojité a nečitelné. Jen část dětí přechází k písmu nevázanému,“ podotýká Poláková, která se o existenci CS dozvěděla před třemi lety. Písmo ji ihned zaujalo a je jeho velkým zastáncem.

K odpůrcům revoluce v psaní patří učitelka a nyní důchodkyně Milena Jandová. Ta vnímá to, že se děti neučí vázat jednotlivá písmenka jako jakousi lenost či pohodlnost. „Děti se na psaní méně soustředí a jsou roztěkané. Rozhodně se mi to nelíbí,“ vysvětluje.Učit děti klasickému psacímu písmu je podle ní základem. Naučí se totiž pořádně držet tužku či pero v ruce a také si zlepšují jemnou motoriku.

Obě se však shodou na jednom. CS tedy není žádný univerzální způsob psaní. Je to alternativa, kterou některé školy svým žákům nabízejí. Rodiče prvňáčků tak mohou rozhodnout o tom, jakým písmem se bude jejich ratolest učit psát.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“