Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Barevný model (RGB)

Barevný model (RGB)

Barevný model (RGB)

+

Barevný model (RGB)

26. 01. 2014

(více autorů)

Dominantní modrá

Dominantní modrá

Dominantní modrá

+

Dominantní modrá

26. 01. 2014

(více autorů)

Na Václaváku

Na Václaváku

Na Václaváku

+

Na Václaváku

26. 01. 2014

Irena Špačková, projekt: www.navaclavaku.blogspot.cz

Mediální den 28. listopadu 2013

Mediální den 28. listopadu 2013

Mediální den 28. listopadu 2013

+

Mediální den 28. listopadu 2013

26. 01. 2014

Irena Špačková, projekt: www.navaclavaku.blogspot.cz

Světlo a stín

Světlo a stín

Světlo a stín

+

Světlo a stín

26. 01. 2014

(více autorů)

Architektura

Architektura

Architektura

+

Architektura

26. 01. 2014

(vice autorů)

StreetArt

StreetArt

StreetArt

+

StreetArt

26. 01. 2014

(více autorů)

Hosté festivalu Všemi směry 2013

Hosté festivalu Všemi směry 2013

Hosté festivalu Všemi směry 2013

Reportáže
+

Hosté festivalu Všemi směry 2013

Reportáže

25. 01. 2014

Festival nezávislé publicistiky Všemi směry představil zajímavé hosty. Festival každoročně pořádají studenti VOŠP. Redaktorka: Oksana Moiseniuková Kamera: Vojtěch Petr, Zdeněk Bašus Střih: Vojtěch Petr Produkce: Alena Ondříčková Ped. vedení: Monika Brotánková © VOŠP 2013 #Reportáže#

Workshopy festivalu Všemi směry 2013

Workshopy festivalu Všemi směry 2013

Workshopy festivalu Všemi směry 2013

+

Workshopy festivalu Všemi směry 2013

25. 01. 2014

Reportáž o workshopech na festivalu Všemi směry. Festival každoročně pořádají studenti VOŠP. Redaktorka: Oksana Moiseniuková Kamera: Vojtěch Petr, Zdeněk Bašus Střih: Vojtěch Petr Produkce: Alena Ondříčková Ped. vedení: Monika Brotánková © VOŠP 2013

Marketér roku 2012

Marketér roku 2012

Marketér roku 2012

Reportáže
+

Marketér roku 2012

Reportáže

24. 01. 2014

Studenti VOŠP natáčeli na 8.ročníku soutěže Marketér roku v klubu Lávka. Redaktorka: Denisa Kučabová Kamera: Pavla Gabrhelíková Střih: Filip Vonka Pedagogické vedení: Monika Brotánková © VOŠP 2013 #Reportáže#

Veletrh Gaudeamus Praha 2013

Veletrh Gaudeamus Praha 2013

Veletrh Gaudeamus Praha 2013

+

Veletrh Gaudeamus Praha 2013

24. 01. 2014

Studenti VOŠP natáčeli na veletrhu Gaudeamus Praha 2013, kterého se škola účastnila. Redaktorka: Šarlota Vilímková Kamera, střih: Lucie Vobořilová © VOŠP 2013

VOŠP : Propagujeme

VOŠP : Propagujeme

VOŠP : Propagujeme

+

VOŠP : Propagujeme

23. 01. 2014

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Generace20
+
Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Ze sbírky v metru si přijdu i na 1 500 korun za den, říká brigádník

Generace20

Autor: Albína Mrázová

20. 01. 2014

Národní divadlo se po vyhoření z vybraných peněz opět postavilo. Dnešní pouliční sbírky už ale takové úspěchy neslaví. Přesto, že se brigádníkům v metru většina lidí vyhýbá, mohou si přijít na slušné peníze. Obvykle mají nárok na 30 procent z vybrané částky, nebo jsou placeni od hodiny.

Lidé, kteří sáhnou do peněženky a přispějí na dobrou věc, dostanou od brigádníka, který vybírá příspěvky, většinou za odměnu plyšovou hračku nebo třeba náramek. Dobrých duší je ale málo, alespoň to tvrdí jeden z brigádníků Robin Müller, který vybírá peníze na zvířata v nouzi.

Aby vybral co nejvíce, postává ve stanici metra Dejvická mnohdy i osm hodin. Podobně jsou na tom i jeho kolegové. “Snažím se získat co nejvíce peněz, protože moje odměna dělá třicet procent z tržby,“ vysvětluje Müller. Některé společnosti však platí svým zaměstnancům od hodiny.

„Většinou tu jsem od osmi do dvanácti, to lidé přispívají nejvíc. Pak se mi daří až večer,” uvádí Müller. Pracuje každý den, ve všední dny i osm hodin denně, o víkendu jen polovinu času. Pracovní doba je totiž volitelná a tak záleží na brigádníkovi, kolik tomu chce věnovat času. Po půl roce vybírání příspěvků ho tato práce stále nepřestala bavit. Rád prý dělá něco pro dobrou věc.

Nejtěžší je kasička v létě

Müllerovi přispívají lidé nejvíc peněz v létě. Myslí si, že je to hlavně proto, že tráví kvůli hezkému počasí více času venku. V tuto dobu si tak vydělá i 1 500 korun na den. O Vánocích mají naopak lidé podle Müllera jiné starosti a chtějí investovat spíše do dárků pro své blízké. I přestojeho denní mzda dosáhne v tomto období obvykle 700 korun. „Záleží také na tom, kde vybírám. Na ulici neutržím zdaleka tolik jako v horních prostorech metra,” konstatuje Müller.

„Výběrčí příspěvků“ však často nebudí důvěru. Příliš jim nevěří ani Štěpánka Mrázková, která studuje Vyšší odbornou školu publicistiky (VOŠP). „Nelíbí se mi, že mají za prodej peníze. Takovou práci by měli dělat spíše doborovolníci,“ myslí si Mrázková. Do kasičky proto vhodí několik mincí spíše výjimečně. „Přispívám jen na sbírky pro Světlušku a jiné známé organizace,“ říká.

Například Lada Šandová, také studentka VOŠP vhodí do kasičky padesát až sto korun každý měsíc. Tvrdí, že pár desítek korun jí chybět nebude a jde především o pomoc. „Kam přispěji si vybírám podle důvěryhodnosti brigádníka nikoliv podle toho, na co sbírka jde,“ říká Šandová.

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Generace20
+
Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Někteří účastníci zájezdu paří nonstop a spí i na pláži, říká zakladatel Party Kýblu

Generace20

Autor: Michael Švarc

17. 01. 2014

Tanec na pláži či na sněhu do brzkých ranních hodin s flaškou alkoholu v ruce. I tak si někteří představují svoji dovolenou. Jan Barek (23) založil se svým kamarádem cestovní kancelář Party Kýbl. Ta, jak sám název napovídá, zprostředkovává party zájezdy do zahraničí. V rozhovoru například prozradil, že většinu klientů tvoří pracující lidé, nikoliv studenti, jak by se mohlo zdát.

Jak vás napadlo založit cestovní kancelář zaměřenou právě na party zájezdy?
Bylo to na jedné velké akci v Thajsku. Ta nás inspirovala k tomu, že jsme se rozhodli podobný zážitek zprostředkovat více lidem.

V čem byla ta thajská akce výjimečná?
Prostředím u moře. Navíc tam byly takové kýble s ledem a lahvemi alkoholu. Na základě toho jsme pojmenovali naši cestovku právě Party Kýbl.

Zájezdy pořádáte do Chorvatska a do Tater. Proč jste vybrali zrovna tyto dvě destinace?
Byla to víceméně náhoda. Ptali jsme se známých a četli recenze. Slyšeli jsme, že v Chorvatsku na Zrče je velký počet klubů. Tatry jsme vybrali, protože podle nás nejsou tolik profláklé jako Alpy a navíc se tam člověk bez problémů domluví.

Jak tedy takový zájezd probíhá?
Nástupním místem je Praha. Do Chorvatska se jezdí autobusem, do Tater teď vypravujeme party vlak. V něm je každý vagón nějak tematický. V jednom se nachází dýdžej, druhý je určen pro seznamování a třetí pro zahraniční studenty. Po příjezdu se lidé seznámí s destinací, a pak už se jen nonstop paří.

party

Zakladatelé Party Kýblu Jan Lenčo (vlevo) a Jan Barek (vpravo). Zdroj: Archiv Jana Barka

Najde se vůbec čas na odpočinek?
To je individuální. Občas někdo nejde spát i celý týden. Vždycky také záleží na jednotlivci, co vše si předem zaplatí. Jestli má jen stravování či také ubytování v hotelu. Může ale klidně spát i na pláži.

Program tedy nezařizujete vy?
V Chorvatsku ne, tam se pořádají přes léto hudební festivaly. Na pláži je také několik klubů, kam mohou lidé zajít. Do Tater ale letos chystáme náš vlastní program.

Jaký?
Pozvali jsme několik dýdžejů, kteří se postarají o hudební složku. Mimo to je ale na programu i lyžování a termální prameny.

Museli jste už někdy řešit třeba problémy s příliš opilými účastníky?
Toho jsme se na začátku strašně obávali, ale kupodivu se zatím nic nestalo. Maximálně taková drobná zranění, když někdo šlápl na střep v klubu, ale jinak nic. Byli jsme však svědky rozchodu. Jeden pár, co s námi jel, se začal v pět hodin ráno celkem nahlas hádat.

Stává se, že si někdo na tak velké akci dá i drogy?
Víme, že si občas někdo vezme extázi nebo si zakouří marihuanu. Ručíme však pouze za naše služby, na místě už je každý zodpovědný sám za sebe.

Jezdí s vámi spíše studenti nebo lidé, kteří už pracují?
Před Party Kýblem jsme měli název Student holiday a spousta lidí se nás ptala, jestli mohou jet s námi, i když nejsou studenti. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč se přejmenovat a celou myšlenku vložit především do slova „party“. Popravdě se nám víc hlásí mladí pracující lidé než studenti a zhruba deseti procentům našich klientů je více než třicet let.

Vy osobně jezdíte na každý pořádaný zájezd?
Zatím jsem byl na všech. Naposledy o prázdninách celé dva měsíce v Chorvatsku. A také se nám s kolegou párkrát stalo, že jsme spali na pláži.

 

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Generace20
+
Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Ďábelské rytmy a šílená hudba. Tak byl ve svých začátcích nazýván rock’n‘roll

Generace20

Autor: Klára Sýkorová

13. 01. 2014

V padesátých letech se světem začala šířit rock’n’rollová horečka. Divoký styl plný rychlých rytmů to ale ze začátku neměl vůbec jednoduché. I když vznikl v Americe, měl své místo i v tehdejším Československu. O tom se v rozhovoru rozpovídal Karel Skála, moderátor autorského pořadu na Country radiu a specialista na rock’n’roll a country hudbu.

Rock’n’roll vznikl z country hudby začátkem 50. let. V čem byl zásadní rozdíl mezi těmito styly?
Tenkrát si byly velmi podobné, rozdíl byl především v textech. Country texty byly mnohem korektnější a bez zbytečných výkřiků, které v rock’n’rollu uprostřed písní zpěváci dělají. Takové to „jéjéjé.“

Ve svých začátcích byl rock’n'roll velmi kontroverzním stylem hudby a nehrála ho skoro ani rádia. Proč?
Lidé na to totiž nebyli zvyklí.  Poslouchali například Franka Sinatru nebo Deana Martina. Při tanci se drželi za ruce nebo kolem pasu. Ale když se hrál rock’n’roll, tak se mladí vyhazovali do výšky, dělali kotrmelce, podlézali si mezi nohama. A lidé střední a starší generace to vytřeštěně pozorovali a křičeli: „Zarazte to! Zatkněte je!“ Dokonce to nazývali ďábelskými rytmy a šílenou hudbou. Když byl v New Yorku první rock’n’rollový koncert, tak tam přijeli policisté a jeho účastníky rozehnali.

Jaká byla situace v Československu?
Podobná jako v Americe. Byla to celosvětová reakce. V rozhlase se třeba tenkrát hrály jen dojímavé písničky. Rock’n’roll se pak dostal do éteru skrze rádio Luxembourg, které mělo sídlo v Londýně a mohlo se naladit i u nás. V něm se rock’n’rollové hity hrály. Mladí je pak začali hrát třeba v parcích na kytaru a často si vymýšleli slova, která jen anglicky zněla. Začaly tu vznikat i české kapely, například George a Beatovens. Naše dětství na konci 50. a začátekem 60. let bylo ale ovlivněno americkou country hudbou a americkým rock’n’rollem. Nikoliv českým.

Dalo se v Československu k rock’n'rollu dostat i jiným způsobem, než posloucháním rádia?
Ano, například ve vršovické sokolovně, kde v 60. letech existoval New club. Každý čtvrtek tam budoucí pracovník československého rozhlasu Míla Jakub Langer seznamoval posluchače s americkou country hudbou a rock’n’rollem. Hrával tam desky, které jsou dnes nesmírně vzácné. Získával je od své sestry, která emigrovala do Nashvillu. Chodilo tam velké množství tehdejších zpěváků, kteří tam získávali texty a mohli tak přezpívávat některé západní hity v češtině. Například Viktor Sodoma, Miki Volek, Pavel Bobek, Karel Kahovec a mnoho dalších. Klub zanikl po začátku sovětské okupace v roce 1968.

V Praze ale byly i černé burzy, kde se daly pořídit gramodesky…
Máte pravdu. Protože co není možné sehnat oficiálně, je možné sehnat neoficiálně. Takže v 60. až 80. letech vznikaly černé burzy. Jedna taková byla například na Letné. V Praze se dalo sehnat spoustu desek, ale byly za nehorázné peníze. Jedna taková stála třeba 500 korun, což byla čtrnáctidenní výplata začínajícího inženýra. Takže lidé radši nejedli a šetřili si na ně.

Nebylo riskantní tyto trhy navštěvovat?
Čas od času tam vtrhla policie. Všichni popadli své desky a utíkali pryč. Když je policisté chytili, tak je odvezli, desky jim rozlámali a poslali je domů.

Vám se tohle stalo?
Nikdy jsem je neprodával, naopak, byl jsem rád, když jsem vůbec nějakou sehnal. Já je vyměňoval a měl jsem vždycky štěstí. Jednou policisté zastavili u mé hromádky, ale utíkali jiným směrem. Tak jsem rychle popadl své desky a utíkal na druhou stranu.

Půjčovali jste si desky navzájem?
To ano a dokonce nějakou dobu bylo v Praze v nejvyšším patře Lucerny nahrávací studio Fotofon. Tam bylo možné desku přinést a oni vám ji nahráli na jinou desku. Stálo to devadesát korun. To vím přesně, protože jsem byl častým návštěvníkem.

Předpokládám, že studio moc dlouho nevydrželo…
Po 21. srpnu 1968 zaniklo. Tehdy nebylo v kurzu, aby se tímto způsobem propagoval americký styl života.

Dnes se klasický rock’n’roll už tolik neposlouchá, proč si myslíte, že to tak je?
Protože neexistuje stanice, která by ho hrála. Možná jedině Oldies. Ta ovšem hraje všechno možné, takže i rock’n’roll. Hudba co se hraje dnes, se dá nazvat plevelná. Lidé, kteří měli v dětství rádi rock’n’roll nebo country hudbu ji budou mít rádi, dokud nezemřou. Ale když dnešním mladým pustíte písně, které poslouchali před třemi lety, tak jsou pro ně už moc staré. Takže hudbu, která se pouští dnes, už pravděpodobně nikdo sbírat nebude.

 

 

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Generace20
+
Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Anestezioložka o misi v Afghánistánu: Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

10. 01. 2014

Práce v Afghánistánu byla výzvou pro anestezioložku Evu Kušíkovou (33), která dříve pracovala v pražské nemocnici Královské Vinohrady. Za hranice Česka odjela pomáhat s neziskovou humanitární a zdravotnickou organizací Lékaři bez hranic. Když prvně přiletěla do Kábulu, cítila se kvůli všudypřítomným ozbrojeným hlídkám jako ve filmu. Přesto se v této zemi podle svých slov ani jednou necítila v bezprostředním nebezpečí.

Eva Kušíková absolvovala dvě mise v Afghánistánu, které dohromady trvaly šest a půl měsíce. Působila jako vedoucí jednotky intenzivní péče a urgentního příjmu traumacentra ve městě Kunduz na severovýchodě země. V říjnu loňského se vrátila a plánuje se usadit na rodném Slovensku. Tam se prý hodlá „zregenerovat“.

Proč jste se zapojila do programu Lékařů bez hranic?
Důvodů bylo několik. Jedním z nich byla výzva zkusit pracovat v podmínkách výrazně jiných, než máme ve střední Evropě. Také jsem měla pocit, že to je způsob, jak můžu využít svoje schopnosti a zkušenosti k pomoci lidem.

Neodrazuje vás od misí vaše rodina?
Moje rodina i kamarádi o mě mají strach, to je ale přirozené. Chápou však mé důvody, kvůli kterým se této práci věnuji. Nikdy mě od ní neodrazovali, spíše naopak. Cítím v nich velkou podporu. Ta je pro mě moc důležitá, protože mi dává jistotu, že se vždy mám kam vrátit.

Co jste čekala, když jste do Afghánistánu odjížděla poprvé?
V době před odjezdem jsem potkala několik lidí, kteří tam předtím pracovali a jejich zkušenosti byly vesměs pozitivní. To mě povzbudilo. Stejně jsem ale odjížděla plná nejistoty, která pramenila zejména z velké odlišnosti kultur. Ta se odráží hlavně v jiných pravidlech chování i oblékání. Také jsem netušila, jak se ke mně budou chovat afgánští muži v pozici mých podřízených.

A jak se chovali?
Moje původní obavy z udržení autority se vůbec nepotvrdily. Pro mé kolegy jsem byla v první řadě šéf a učitel, a potom také přítel. S tamním domácím personálem se mi celkově spolupracovalo velmi dobře. Lidé, které jsem poznala, byli přátelští, usměvaví a až neuvěřitelně uctiví a pohostinní. Jejich motivace učit se od nás cizinců byla vskutku mimořádná.

Takže se vaše představy od reality lišily.
Celá atmosféra v nemocnici a v mém týmu byla mnohem uvolněnější, než jsem čekala. Tamější personál je již zvyklý pracovat s cizinci. Měla jsem štěstí na kolegy, se kterými jsme byli sehraní a navzájem si věřili.

Jaké byly vaše dojmy, když jste poprvé přiletěla do Afghánistánu?
Na letišti a při jízdě ulicemi Kábulu jsem se cítila jako ve scéně z filmu. Nebyla jsem zvyklá, že za každým rohem stojí nějaká hlídka se samopalem na rameni. Pamatuji si také všudypřítomný jemný prach a chaotickou dopravu. Při dalším letu do cílové destinace – města Kunduz, jsem byla uchvácená pohledem na hory, které jsme přelétali.

Nastal během vašeho pobytu okamžik, kdy jste se cítila v nebezpečí?
Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení. Zvláště v přítomnosti afgánského personálu jsem měla naopak pocit jistoty. Brala jsem to tak, že když jsou domácí v klidu, znamená to, že všechno, co se kolem mě v tu chvíli děje, je normální a není důvod k panice. Strategie Lékařů bez hranic je postavená na nestranné péči pro všechny, kteří ji potřebují. Není tak v ničím zájmu nás přímo ohrožovat. Spíš se může stát, že se ocitneme ve špatnou dobu na špatném místě. Z bezpečnostních důvodů je pohyb mimo nemocnici a ubytovnu, ve které spolu bydlí celý zahraniční tým pracovníků, striktně omezen na absolutní minimum.

Jak to vypadá na takové ubytovně?
Je docela dobře zařízená, abychom měli možnost si odpočinout. Kromě pokojů, koupelen a kuchyně tam najdete i jednoduchou posilovnu, pingpongový stůl, internet nebo třeba dataprojektor na promítaní filmů.

Proběhla vám někdy hlavou myšlenka, že jste do Afghánistánu neměla jezdit?
Nevzpomínám si, že bych toho litovala. To ovšem neznamená, že jsem nezažila několik náročných situací. V oboru anestezie a intenzivní medicíny pacienti prostě umírají. Často to nedává žádný smysl a občas je těžké se s tím vyrovnat. Na misi navíc máte omezené možnosti vyšetření a přímá zodpovědnost za rozhodnutí je hlavně na vás. Proto si i výsledky svého snažení někdy berete osobněji. Má to ale dvě stránky. Úspěchy vás zase potěší o něco více, protože na nich cítíte svoji větší zásluhu.

Proč jste se rozhodla jet do Afghánistánu podruhé?
I když moje první mise byla docela vyčerpávající, práce na projektu mě velmi těšila a naplňovala. Proto dávalo smysl v ní pokračovat. V dané chvíli dokonce větší, než zůstat v Praze. A také jsem byla nadšená ze spolupráce s týmem tvořeným domácím i zahraničním personálem. V průběhu obou misí jsem tam potkala hodně výjimečných lidí a našla jsem si několik dobrých kamarádů.

Jaké profesní zkušenosti vám mise přinesly?
Zcela výjimečné. Nemluvím pouze o diagnózách, které mohou být v českých podmínkách vzácné. Jako vedoucí jsem dostala možnost nést zodpovědnost za výkon celého týmu. Nové pro mě bylo, že rodina pacienta se bezprostředně účastnila léčebného procesu. Rozhodování o zásadních terapeutických postupech jako operace či amputace je totiž v Afghánistánu věcí širší rodiny. Pohled na autonomii pacienta, v Česku tolik zdůrazňovanou, tak nabral jiné dimenze.

Změnil vás v něčem pobyt v Afghánistánu?
Snad nejdůležitější osobní zkušeností pro mě byla příležitost zamýšlet se při rozhovorech s kolegy nad vlastní kulturou a vnímáním světa. Získala jsem jiný přístup k rozhodování a osobní zodpovědnosti, k řešení problémů či rozdílných názorů. A také k pojetí svobody.

Plánujete další spolupráci s Lékaři bez hranic?
Nějaká další mise by byla asi moc prima, ale nyní si užívám trochu volna a regeneruji. V nejbližší budoucnosti bych si chtěla najít práci na Slovensku, blíže k rodině. Ale je pravda, že člověk nikdy neví. (smích)

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Generace20
+
Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Musím být i napůl psycholog, říká prodavačka paruk

Generace20

Autor: Eliška Bramborová

07. 01. 2014

Srandovním dárekem, rychlým kadeřníkem a pro nemocné lidi, kteří přišli o vlasy, především snahou o normální vzhled — tím vším může být paruka. Kolik stojí, jak s ní zacházet a zda vybrat umělou či z pravých vlasů, prozradila v rozhovoru Lenka Slezáková. Ta se prodeji paruk věnuje už 15 let. Pracuje jako vedoucí obchodu Salon Gizela v Praze.

Jací lidé u vás nejvíce nakupují?
Většina zákazníků jsou nemocné ženy, které mají rakovinu nebo jsou po úraze. Často trpí alopecií, která způsobuje vypadání všech chlupů na těle. Mnohdy jsou nemocné ženy hodně nerozhodné. Na druhou stranu paruky nakupují také ty, které mají náročné zaměstnání a musí pořád vypadat udržovaně. Paruku tak používají jako rychlého kadeřníka. Občas přijdou také mladá děvčata, která chtějí rychlou změnu barvy vlasů, nebo jdou na nějakou party.

Proč jsou nemocné zákaznice nerozhodné? Mají z koupě paruky obavy?
Ano, kolikrát přijdou i třikrát, než se odhodlají k nákupu. Poprvé přijdou třeba jen proto, že dostaly poukaz od lékaře na slevu. Nakonec však řeknou, že to vlastně není nic pro ně. Podruhé přijdou za týden, že by to tedy asi přece jen zkusily, ale nakonec nakoupí až napotřetí. Všechno se to musí rozležet v hlavě. Jsou také lidé, kteří mají k parukám vyloženě odpor.

Co pak s tím?
Pokud dělá taková žena v byznysu, tak je to docela problém. Když je ale během nemoci doma, nebo pracuje například jako umělkyně, stačí, když si vezme na hlavu čepici nebo šátek.

Vaše práce musí být někdy psychicky náročná.
Ano, to je. Mnohdy nestačí být jen prodavačka, ale také napůl psycholog. Musím vědět, jak řešit chvíle, kdy se například rozpláče zákaznice v kabince. Málokdo si uvědomuje, že když žena přijde o vlasy, tak jí to mnohdy vezme více síly než třeba chemoterapie. Ženy to hodně řeší. Říká se také: „Vlasy, koruna krásy.“ A je to tak.

Chodí k vám také muži?
Ano, ale mnohem méně než ženy. Muži nakupují paruky spíše pro legraci. Třeba plešatému kamarádovi k narozeninám. Spíše než Češi chodí k nám do obchodu muži z ciziny. Diví se, že máme v Česku tak levné paruky. V zahraničí vyjdou na dvojnásobek až trojnásobek.

V jakých cenových kategoriích se paruky pohybují?
Nejlevnější jsou strojově vyráběné z umělého vlákna. Ty vyjdou minimálně na tři až čtyři tisíce korun. Dražší jsou monofilové, které se vyrábějí ručně. U těch začínají ceny na osmi tisících. Monofilové paruky mají však mnoho předností. Látka uvnitř, kterou nazýváme montura, protože se na ní „montují“ vlasy, je v tomto případě téměř průsvitná. Na hlavě vypadá přirozeně, navíc je lehká a prodyšná. Nemocným přispívá zdravotní pojišťovna na všechny paruky většinou tisíc korun.

Dělají se ale také paruky z pravých vlasů. Ty jsou asi ještě dražší.
U vlasových strojově vyráběných paruk začíná cena na devíti tisících korun. Ručně dělané pak přijdou minimálně na 12 tisíc. Máme také jednu hodně dlouhou a objemnou paruku, která stojí 33 tisíc. To jsou už hodně dobře zpracované vlasy, které si i po vyprání drží svůj objem. Lidé ale často nechtějí do paruky příliš investovat. Když jim řeknu, že ty nejhezčí stojí třeba devět tisíc, okamžitě odvětí: „No tak na to rychle zapomeňte.“

Pro koho je vhodnější vlasová paruka a pro koho naopak ta z umělého vlákna?
Každá má své přednosti. Syntetická paruka je praktičtější, protože vlasy drží stále svůj tvar. Stačí ji nasadit a jdete. Po vyprání se nechá jen uschnout na umělé hlavě, pročeše se hřebenem a máte původní účes. Některým lidem s citlivější kůží umělé vlákno, které může být trochu pichlavější, vadí. S přírodními vlasy je zase víc práce. Po umytí musíte udělat navíc nějaký kadeřnický úkon a zformovat tak znovu účes. Vlasové paruky proto kupují především ženy, které nikdy neměly vlasy a chtějí si trochu s jejich česáním a tvarováním pohrát.

Jak často se musí paruka prát?
Když nosí člověk neustále jen jednu, tak zhruba každý týden. Používá se na to speciální šampon a kondicionér, který pečuje o vlákno a zároveň zbaví paruku potu. Při každodenním nošení vydrží opravdu hezká tak rok. Při delším používání je opotřebovanost mnohdy znát už na první pohled. Hodně záleží na tom, jak člověk o paruku pečuje.

Drží paruka na hlavě dobře? Nemusí se třeba přichycovat sponkami?
Nemusí, naopak by se mohla zevnitř poškodit. V montuře je všité na spáncích takové prolamovací pérko, díky kterému drží paruka na hlavě sama o sobě. Ženy v ní chodí cvičit, plavat, mohou dělat i kotrmelce. Měla by vydržet. Pokud se nenasazuje na holou lebku, ale na vlasy, je lepší dát pod paruku tenkou síťovanou čepičku, aby neklouzala.

Jaká omezení nošení paruky přináší?
Žena jde třeba na rande a bojí se, aby ji náhodou muž nepohladil po vlasech. Nebo jede s kolegy někam na víkend a nespí v pokoji sama. Na noc si musí paruku sundat, ale nikdo neví, že ji nosí. Často to proto není jednoduché. Jsou ale i ženy, které se to nebojí říct narovinu. Asi je jen otázka času, než to člověk vstřebá, protože s tím nějak musí existovat. Navíc jsou na světě horší věci než nosit paruku.

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Generace20
+
Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Novinář s PR minulostí pracuje pod lupou kolegů

Generace20

Autor: Benedikt Lederer

05. 01. 2014

S pomyslným cejchem na čele může skončit novinář, který šel na zkušenou do oblasti vztahů s veřejností. To ale nemusí nutně znamenat konec v žurnalistické branži. Pokud má známé v médiích, tak se lze k profesi vrátit. Hrozí však, že člověk bude pracovat pod drobnohledem redakce.

Z novinařiny do PR a zase zpět se v dnešní době jeví jako bezproblémová záležitost. Stát se znovu žurnalistou však ve skutečnosti nemusí být úplně snadné. Lidem z médií totiž není po chuti, když se k nim vrací člověk z oblasti vztahů s veřejností. Obzvlášť pokud se snažil ukázat v co nejlepším světle větší společnost či instituci.

Hrozí, že si z předchozího působení udrží vztahy k lidem, které tam poznal. O nich by například mohl psát neobjektivně, aby jim příliš neublížil. „Takový člověk poškozuje důvěryhodnost sobě i médiu, pro které teď pracuje,“ říká Martina Vojtěchovská, šéfredaktorka Mediaguru.cz, webu o médiích, reklamě a marketingu. Tento názor zastává také Jana Hanušková, vedoucí regionálního zpravodajství deníku Právo.

Minulost někdy škodí i médiu

Podle Vojtěchovské se z PR do médií dostane člověk hlavně díky známému jménu a konexím. Až poté záleží na jeho schopnostech a dřívější „štaci“. Známí mu však už ale nezajistí klidnou práci. „Člověk je pod lupou kolegů z redakce i ostatních médií,“ tvrdí Jiří Ovčáček, jenž během své kariéry stanul na obou stranách barikády. Nyní působí jako mluvčí prezidenta republiky.

Nejtěžší návrat, pokud je vůbec možný, čeká bývalé „píáristy“ veřejných zakázek, politických stran či státních institucí. Tím se podle Hanuškové člověk nejčastěji diskvalifikuje pro práci novináře. Přesto jsou na českém mediálním poli i výjimky.

Jiří Ovčáček se dostal přes komunistické Haló noviny a bulvární Blesk do tiskového odboru Úřadu vlády. Podobnou práci dělal i pro ČSSD, z níž odešel na web Novinky.cz. Z něj pak do domácí rubriky deníku Právo, kde psal o politice.

Výhodou je rozpoznání triků

„S návratem do médií jsem neměl problém,“ míní Ovčáček. Za rozhodující pokládá spíše schopnosti, než předchozí angažmá. Člověk se „škraloupem“ může mít díky své praxi výhodu oproti novinářům, kterých je v současnosti mnoho, ale nemají takové zkušenosti.

Člověk s poznatky z marketingu a vztahů s veřejností drží v rukou oproti novinářům s „čistým štítem“ ještě jeden trumf. Zná totiž různé triky pracovníků z této oblasti a může si tak dát pozor, aby jeho práce nebyla ovlivněná reklamními informacemi. Ty totiž člověk leckdy nepozná a tak jeho text, ač nechtěně, nese sdělení, které chtěli „píáristi“ dostat mezi veřejnost.

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Generace20
+
Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Kontroloři dopingu chodí se sportovci až na toalety

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

02. 01. 2014

I sport má své stinné stránky a jednou z nich jsou zakázané léky. Kvůli antidopingovým kontrolám závodníci musejí hlásit pár měsíců dopředu, kde se budou pohybovat, aby byli neustále k zastižení. Testy na stimulující látky je tak mohou překvapit kdekoliv.

Sportovci se před dopingovými kontrolami nikam neschovají, protože komisaři mohou závodníky náhle odchytnout na testy. Zkušenost s testy má i Pavlína Zasterová (20), která se věnuje vodnímu slalomu a studuje na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP). Přišla s nimi do kontaktu na Olympijských hrách mládeže v Singapuru v roce 2010, kde se umístila jako druhá v kategorii dívek.

„Sportovci, kteří jsou v olympijském programu, mohou být přepadeni kdykoliv a kdekoliv,“ potvrzuje. Zasterová to bere jako samozřejmost, některým závodníkům však připadají kontroly dost otravné. „Musí se uvést třeba až rok dopředu, kde který den budeme. To je nepříjemné,“ vysvětluje Zasterová. Uvádí se přibližné informace o pohybu závodníka, ale tyto informace se průběžně aktualizují. Pokud nebudou k zastižení, dostanou napomenutí.

Člověk může být vybrán k testování také před samotným závodem nebo pak v cíli. První desítka sportovců tam proto musí čekat, dokud se losem neurčí, koho z reprezentantů si kontroloři vyberou. „Pověřený člověk potom chodí pořád s námi a to do té doby, než se převlečeme nebo dokud se nám nechce na toaletu. To proto, abychom si náhodou nevzali nějakou protilátku rušící účinky dopingu,“ vysvětluje sportovkyně.

Úsměvný zážitek si Zasterová vybavuje právě z Olympijských her mládeže v Singapuru. Na dopingové testy mělo jít více závodníků, ale nikomu z nich se zrovna na toaletu nechtělo. „Pamatuji si jak jsme tam všichni seděli, pili a čekali, až se nám konečně bude chtít. Trvalo to docela dlouho, “ vypráví kanoistka.

Kontrola losuje účastníka testu

Nikola Šrámková (19) hraje florbalovou extraligu za pražský Žižkov a také studuje VOŠP. V klubu vždy na sezonu vyberou jednu hráčku, která bude v antidopingovém programu. Výběr probíhá tak, že hlavní trenérky napíšou 10 hráček hlavního kádru a antidopingová kontrola losuje jednoho z nich.

Podle Šrámkové ve florbalu ale nejsou kontroly až tak rozšířené. „Do styku s nimi přijdou hráči většinou až na vyšší úrovni, třeba na Poháru mistrů nebo reprezentanti na mistrovstvích světa,“ říká Šrámková, která se zatím antidopingových testů nemusela zúčastnit.

Takové testy se dělají z odběru krve a moči. Během doby, kdy probíhají, nad sebou mají sportovci neustálý dozor. Může se také stát, že někteří hráči užívají ze zdravotních důvodů léky obsahující látky, které se považují za doping. Proto s sebou musí nosit potvrzení od lékaře.

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Generace20
+
Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Atletka Sekanová: Chtěla jsem se zahřát ve sprše, ale ve čtyřhvězdičkovém hotelu tekla jen studená

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

31. 12. 2013

Luxusně vypadající čtyři hvězdičky na hotelu v centru srbského Bělehradu se při vstupu na pokoj pomyslně změnily v jednu „studenou“. Netekla tu teplá voda a teploměr ukazoval pět stupňů Celsia. Takovou premiéru si odbyla třetí neděli v prosinci česká vytrvalkyně Lucie Sekanována mistrovství Evropy v krosu mezi ženami. Vzhledem k nevyhovujícím podmínkám považuje svěřenkyně Roberta Štefka 25. místo za dobrý výsledek.

Splnilo se vám pětadvacátým místem očekávání?
Na umístění jsem nijak nelpěla. Trénovala jsem v rozmezí 3:30 až 3:25 minut na kilometr. Trenér říkal, že když v tomhle tempu poběžím celý závod, tak bude spokojený, i když skončím šedesátá. Navíc to byla moje premiéra mezi ženami. Nikdy jsem neběžela osm kilometrů kros.

Brala jste to tedy pouze jako test?
Ano. Na závod jsem se přímo nepřipravovala. Kdyby ano, tak končím sezónu už na začátku září. Jedu na tři týdny do Tater, kde můžu běhat ve vyšší nadmořské výšce a tři týdny bych byla na Kanárských ostrovech kvůli rychlým úsekům po rovině. Ale nejsou na to peníze a hlavně na trénink nebyl časový prostor. Takže jsem to pojala jako test a trénovala jenom v Česku na Šumavě.

Máte za toto umístění na Evropě nějaké finanční prémie?
Ne. Proto také běhám silniční závody, jako je například Ženeva, Basilej, Berlín, a tam se snažím vydělat na další sezónu. Jsou tam totiž silní sponzoři. Většinu těchto závodů jsem však v letošní sezóně vypustila, abych se alespoň částečně připravila na Evropu, protože jsem chtěla reprezentovat.

Jaké bylo v Bělehradě zázemí pro závodníky?
Šílené. Začalo to už odletem z Prahy.

Co se stalo?
Výprava odlétala v pátek dopoledne v jedenáct hodin z Prahy do Bělehradu s přestupem ve Vídni. Foukal silný vítr, měli jsme hodinové zpoždění a ve Vídni spoj nečekal. Museli jsme tam zůstat šest hodin. Další spoj navíc letěl přes Curych. Na hotel jsme se tak dostali v jednu ráno.

Bylo alespoň ubytování lepší než cesta?
Při příchodu do pokoje čtyřhvězdičkového hotelu, kde jedna noc stála v přepočtu dva a půl tisíce korun, teploměr ukazoval pět stupňů Celsia. Nešlo zapnout topení. Vysvětlili nám, že ovladač na regulaci teploty už na nás nezbyl, protože jsme přijeli pozdě. Spala jsem v mikině a teplácích zmrzlá na kost. Také veškeré jídlo bylo studené, mohla jsem se zahřát jenom čajem.

Jak jste vyřešila problém s topením?
Protože nefungovalo manuální nastavení, půjčila jsem si ovladač od kluků z vedlejšího pokoje a snažila se nastavit program na topení. To se mi nakonec povedlo. Zatím jsem se chtěla zahřát horkou vodu ve sprše, ale tekla jen studená.

A co areál samotného závodu?
To bylo asi jediné, co bylo v pořádku. Po šesti hodinách spánku jsme se šli v sobotu rozcvičit a vyzkoušet si trať. To šok nebyl, další přišel až při návratu na hotel.

Jaký šok?
Na pokoji bylo pro změnu třicet stupňů Celsia. Snažila jsem se nastavit přijatelnou teplotu. Pak jsem odešla na večeři a vrátila jsem se znovu do pěti stupňů. Klimatizace foukala naplno, ale studeně.

Vzhledem k podmínkám jste tedy s výsledkem spokojená?
Ano. To rozhodně. Protože nejdůležitější je noc dva dny před závodem. To se potřebujete pořádně vyspat. Před startem už ani tolik nespíte, protože jste nervózní. Takže tu nejdůležitější noc jsem spala asi šest hodin v hrozné zimě.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“