Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Generace20
+
Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Thirty Seconds To Mars hráli v Praze pro pár poslušných fanoušků. Opět jen ve dvou

Generace20

Autor: Tereza Tancerová

27. 04. 2018

Co je v pohádkách pravidlem tří, pro Thirty Seconds To Mars nutně neplatí. Americká rocková skupina by za tři koncerty odehrané v Praze během posledních osmi let princeznu nedostala. Oproti předchozím rokům si umělci nepolepšili, kromě jednoho člena doma letos nechali i slušnost. Za nekompletní sestavu se ani neomluvili.

Skoro jako kdyby přijeli z donucení. Konceramerické rockové kapely Thirty Seconds To Mars začal 19. dubna v holešovické Tipsport areně s půlhodinovým zpožděním, bez omluvy a v nepřítomnosti kytaristy Toma Miličeviče, který v březnu oznámil, že potřebuje pauzu. Chybějícího člena přitom frontman Jared Leto ani jeho bratr bubeník Shannon, jenž v Praze kvůli problémům se zákonem chyběl o čtyři roky dříve, rovněž nekomentovali. V kompletní sestavě tak koncert v české metropolodehráli jen v roce 2010 a o tři roky dříve jako předkapela skupiny Linkin Park.

Kromě slušnosti v Americe očividně zapomněli také energii, kterou tříčlená skupina obvykle bere poctivě s sebou. Divokým vystupováním je známý především frontman kapely, jenž byl na pódiu tentokrát ztracený jako turista v centru Prahy. Kontakt s diváky se navíc blížil nule a pohyb po pódiu připomínal chronické šlapání zelí, kdy se zpěvák kolíbal ze strany na stranu. K akci se frontman rozhoupal až v druhé polovině koncertu, kdy začal šplhat po konstrukci pódia směrem nahoru.

Slova, která nejsou slyšet

Skupina si oproti poslednímu vystoupení v Praze z roku 2015, vůbec nepolepšila, o čemž se fanoušci přesvědčili už po vyslechnutí prvních tónů. Od samotného začátku se skupina potýkala s technickými problémy v podobě špatného ozvučení. Zpěvákův osobitý chraplák tak vyzněl jen v okamžiku, kdy do mikrofonu hlasitě zařval. Nebýt zpěvu fanoušků, člověk by pomalu nepoznal, kdy přijde refrén. Milé gesto frontman předvedl zhruba v polovině večera, kdy vyzval diváky z vrchní části haly, aby si ho přišli poslechnout o několik řad níž. A jak už je jeho zvykem, zhruba dvacet jedinců si před posledním singlem pozval i na pódium.

V průběhu koncertu se hala několikrát ponořila do tmy. Kvůli časové prodlevě mezi jednotlivými singldiváky pomalu opouštělo prvotní nadšení. Po většinu času se tak bavila jen skupina u pódia, která byla v bližším kontaktu se frontmanem. Fanoušci zabírající zhruba polovinu plochy na stání již tradičně poslušně reagovala na zpěvákovo: „Jump!“ a „Hands in the air!“. Jenže zatímco kotel příznivců skákal s rukama nad hlavou, zbytek haly v tichosti seděl. Sem tam se někdo zakymácel v rytmu a zabroukal refrén. Celá Tipsport arena se postavila až tehdy, kdy je o to zpěvák sám požádal.

To nejlepší si hudebníci zřejmě schovávali na konec. Loňským singlem Walk On Water a osvědčenou klasikou Closer To The Edge zdaleka nezaplněnou halu rozproudili až v posledních minutách koncertu. Na osvědčené hity jako Beautiful Lie nebo From Yesterday, kterými se skupina v roce 2005 dostala do povědomí veřejnosti, ale čekali fanoušci zbytečně. Místo toho jim frontman sice obstojně, ale zcela nevhodně interpretoval píseň Stay od americké zpěvačky Rihanny. Fanoušci přitom chtěli slyšet jejich vlastní tvorbu. Což se skupině nebáli dát najevo hlasitým křikem, který propukal v momentě, kdy názvy oblíbených písní zpěvák zmínil.

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

Generace20
+
KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

KOMENTÁŘ: V kraji znáš-li Bohu milém? České hymně by prospěla spíš změna textu než nové aranžmá

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

27. 04. 2018

Česká hymna by měla více motivovat sportovce a být bojovnější, myslí si předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval. Zadal proto skladateli Miloši Bokovi úkol, aby k písni napsal nové aranžmá. Bok se bojovnost snažil vytvořit monumentálností hudební úpravy, která ale sklidila kritiku, a přidáním druhé sloky. Ta byla součástí státní hymny až do roku 1930. „Odpověď na otázku ‚kde domov můj?‘ přichází až na konci druhé sloky: ‚mezi Čechy domov můj‘,“ vysvětlil Kejval médiím tento návrh. Text druhé sloky je ale natolik zastaralý, že dnešnímu publiku sotva něco řekne. Pokud by se měl stát součástí hymny, zasloužil by novodobou úpravu.

Píseň Kde domov můj bude opravdu jen obtížně burcovat sportovce k touze po boji, když text v první sloce, tedy oficiální části hymny, popisuje pouze krásy země. Hledání odpovědi na otázku, kde jsou Češi vlastně doma, rozhodně není tak burcující jako třeba úsek francouzské Marseillaisy: „Vpřed, vpřed! Ať krev nečistá naplní brázdy našich polí.“

Záblesky bojovnosti se objevují právě až ve druhé sloce české hymny, která obdivuje povahu místních: „Mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu vzdoru zmar.“ Problém je v tom, že tento téměř 200 let starý text je pro dnešní Čechy jen obtížně srozumitelný. Když se k tomu přidá ještě zmínka o „kraji Bohu milém“, která má popisovat jednu z nejateističtějších zemí světa, je druhá sloka úplně diskreditovaná.

V případě, že by se o přidání sloky k hymně uvažovalo, bylo by dobré inspirovat se u jiných států, které se nebály sáhnout na státní symbol a text prostě změnit podle aktuální potřeby. Třeba kanadský parlament začátkem roku schválil genderovou vyváženost hymny a změnil konec druhého verše, který dříve zněl: „Láska pravého vlastence vede všechny tvé syny.“ Nyní Kanaďané zpívají o lásce, jež „vede všechny z nás“. Neoficiálně si v roce 2015 odhlasovali úplnou změnu hymny i Švýcaři. Podobného kroku by se nemuseli bát ani Češi. A pokud by se o slova hymny vedly příliš velké rozepře, je tu ještě řešení ze Španělska, Kosova nebo San Marina – tamní hymny žádný oficiální text nemají.

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Generace20
+
Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Z Bruselu přichází nové nařízení, Češi se opět zbytečně plaší

Generace20

Autor: Anna Žáková

27. 04. 2018

Nadávat na Evropskou unii je v Česku populární. A máme tu zase jeden domnělý důvod navíc. Pětadvacátého května vstoupí po celé Evropské unii v platnost Obecné nařízení na ochranu osobních údajů neboli GDPR (z anglického General Data Protection Regulation). A opět slyšíme, jaké že to zase přišlo nesmyslné nařízení a jak jsme pod diktátem zlého Bruselu.

Pravda, GDPR s sebou přinese nějaká omezení. Firmy například budou muset zaznamenávat, jak nakládají s osobními údaji lidí. Také vznikne pozice pověřence pro ochranu osobních údajů, který bude údaje spravovat a bude mít povinnost komunikovat s dozorovým úřadem. Pověřencem ale může být kdokoliv, firma kvůli tomu nemusí najímat nového člověka. Nejedná se dokonce ani o nic drasticky nového. Už od roku 1995 platí směrnice o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů, kterou se členské státy unie, včetně Česka, už roky řídí. Firmy tedy už nyní musejí ohlašovat zpracování osobních údajů dozorovým úřadům. V moderním světě plném technologií ale nemůže přes dvacet let starý zákon stačit. 

Vždyť v roce 1995, kdy vstoupil v platnost, ještě ani neexistoval internet tak, jak jej známe dnes. Natož Facebook, Marku Zuckerbergovi bylo tou dobou jedenáct…  Teď ovšem osobní data uživatelů Facebooku unikají k nesprávným osobám a informace se ve velkém zneužívají. Třeba společnost Cambridge Analytica tajně pomocí aplikace získala údaje 50 milionů uživatelů. Využila je k manipulaci amerických prezidentských voleb v roce 2016. Nový systém na ochranu osobních a citlivých údajů proto dává smysl. Jinak budou podobné excesy v Evropě stále přibývat. A proto se EU rozhodla zákon změnit a modernizovat.

Z GDPR je tedy zbytečný strašák. Ano, nařízení bude pro firmy, společnosti a instituce znamenat další papírování. Po čase se ale nakonec ukáže, že šlo o další nafouklou bublinu. Stejně jako v případě vyhlášky o pěstování zelí či zahnutosti banánů. Mýtu o všemocném a zlém Bruselu se ale Češi stejně nezbaví. Tak schválně, na jaký další zákon či nařízení se bude nadávat třeba za rok, za dva?

Mediální den 12. dubna 2018

Mediální den 12. dubna 2018

Mediální den 12. dubna 2018

+

Mediální den 12. dubna 2018

26. 04. 2018

Mediální den tentokrát nesl téma budova Opatovická Genius loci. Všechny reportáže se vztahovaly k současné budově bývalého Vilímkova nakladatelství, ve které Vyšší odborná škola sídlí a ze které se bude v následujících letech stěhovat.

VOŠP Aréna

VOŠP Aréna

VOŠP Aréna

+

VOŠP Aréna

26. 04. 2018

Vyrobili studenti dílny AV Týmy, pod vedením Petra Šoukala a Jana Novotného. Redakce: Aneta Bednárová, Kateřina Ryzáková, Matěj Setíkovský Kamera/sřih: Michael Hajn, Lucie Ptáčková, Adéla Veselá Produkce: Simona Červíková © VOŠP, 2018 www.vosp.cz

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Generace20
+
Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší

Generace20

Autor: Anna Kotábová

26. 04. 2018

Česká hymna je krásná, zapamatovatelná a originální, ale podle Českého olympijského výboru nedokáže rozproudit krev sportovců. Proto ČOV nechal vytvořit hned tři nové verze této skladby. V nich se ale to nejlepší z národní písně ztrácí pod zbytečnou pompézností.

Podle tuzemského olympijského výboru je hymna málo bojovná a příliš krátká. Sami sportovci si přitom na hymnu nikdy nestěžovali. Celá tato snaha nastolit ve společnosti téma, kterým se nikdy netrápila, působí zbytečně.

Zavedená verze hymny zní krásně i bez řinčivého orchestru a doprovodu silných hlasů sboru, jak je tomu v nových variantách objednaných ČOV. Výhodou tradičního ztvárnění je přitom to, že jak ve verzi zahrané orchestrem, tak jen zazpívané malým sborem zní pořád stejně líbezně. Hraje si s nostalgií, ne s přehnanou pompézností a dramatičností. Právě v tom je jedinečná. Ostatně v písni zmiňovaný jara květ a šumící borovice by rozproudily adrenalin v krvi snad jen kdyby zpěv doprovázelo mlácení víky od popelnic či rituální kmenové tance. Česká hymna prostě není prvoplánově dramatická a válečnická. Bez výrazné změny textu taková ani být nemůže.

Není ani jasné, co by podle ČOV české hymně onu „bojovnost“ přidalo. Opravdu to mají být jen ty uši drásající instrumentální úpravy? Nebo by raději olympijský výbor měl hymnu ve stylu té francouzské, která doslova volá po tom, aby krev nepřátel zalila pole? Ani v takovém případě však není jisté, že by to sportovcům do žil vlilo to „správné“ odhodlání.

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Generace20
+
Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Kardinál Josef Beran: muž, který byl proti totalitním režimům

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

25. 04. 2018

Nacisté jej věznili a komunisté vyhnali do exilu, ze kterého se už nevrátil. Kardinál Josef Beran odmítl podřídit katolickou církev totalitnímu režimu, a proto musel až do konce života žít ve Vatikánu. Do vlasti se vrátil až posmrtně. V pondělí 23. dubna byly Beranovy ostatky uloženy ve svatovítské katedrále.

Po padesáti letech se splnilo přání kardinála Josefa Berana, který se chtěl vrátit zpátky domů. Komunistický režim mu návrat do Československa nedovolil, a to dokonce ani po kardinálově smrti v roce 1969. Zpět do vlasti byl Beran převezen až v pátek 20. dubna tohoto roku a na začátku posledního dubnového týdne byly jeho ostatky uloženy v Praze. Kardinál Dominik Duka pak odsloužil mši za svatého Vojtěcha. Právě k tomuto českému světci Duka Berana přirovnal. „Obhajoba lidské svobody a zápas s otroctvím spolu s vytrvalým úsilím o láskyplné rodinné soužití. To byl misijní program obou našich velkých exulantů,“ pronesl kardinál Duka v katedrále svatého Víta.

Vězení i afrodiziaka

Josefa Berana věznili nacisté za druhé světové války v koncentračním táboře v Dachau. Rok po osvobození byl jmenován pražským arcibiskupem a stal se hlavou katolické církve v Československu. O dva roky později se však dostali k moci komunisté a postavili Berana před jasnou otázku: „Podřídíte církev režimu?“ Beran odmítl a proti kolaborantské katolické církvi vystoupil. Dal tak jasně najevo, že s režimem nesouhlasí. Také dočasně zbavil hodnosti pátera Josefa Plojhara, který přes Beranův přísný zákaz přijal pozici ministra zdravotnictví v komunistické vládě.

Komunistická diktatura odpověděla po svém a Berana pronásledovala. Knězi dokonce StB tajně přimíchávala do pití afrodiziaka. Nápoje mu pak nosila nastrčená žena a státní policie doufala, že Beran poruší celibát. „Akce skončila debaklem,“ napsala ve své knize Uzavírám vás do svého srdce spisovatelka Stanislava Vodičková. Ta v životopisném titulu popsala Beranovy osudy a dílo.

Život plný podmínek

Beran byl však velmi silnou osobností. Dokonce tak silnou, že si ho komunisté netroufli přímo zatknout. Místo toho drželi kardinála „jen“ v domácím vězení. Amnestován byl až po dlouhých čtrnácti letech v roce 1963. Neobešlo se to však bez sankcí. Beran dostal podmínku, že se nesmí zdržovat v Praze. I na tento popud odjel o dva roky později do Vatikánu. Tam ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.

Josef Beran rozhodnutí odjet z domova s pokorou přijal. I z Říma se pak zasloužil o duchovní správu českých katolíků a stál například za vznikem náboženského střediska na Velehradě. Ve Vatikánu žil Beran pouze tři roky a zemřel na karcinom plic. Jako prvnímu Čechovi se mu pak dostalo té cti, být pohřben ve svatopetrské kryptě ve Vatikánu. Nyní jeho ostatky spočívají už v rodné zemi.

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Generace20
+
Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Jsme opět v časech studené války, říká o dění v Sýrii novinářka Lenka Klicperová

Generace20

Autor: Klára Dedková

25. 04. 2018

Chemický útok v syrském městě Dúmá, při kterém zahynulo 7. dubna čtyřicet lidí, vyvolal ve světě velkou negativní odezvu. Americký prezident Donald Trump z útoku obvinil syrskou vládu a jejího spojence Rusko.S Velkou Británií a Francií se proto rozhodl pro odvetný krok a v noci z 13. na 14. dubna zaútočil na sklady chemických zbraní v Sýrii. Reportérka Lenka Klicperová (41) v rozhovoru vysvětluje, jak danou situaci chápe a co pro ni osobně znamená. Sama syrskou občanskou válku pokrývala přímo na místě už od roku 2015; nyní je v Česku.

Jaké je to pro vás sledovat situaci v Sýrii z České republiky?
Je to hrozné, chtěla bych být na místě. Myslím na to každý den, hned jak se probudím. Je velmi frustrující, že jsem odkázaná pouze na zprávy z různých aplikací a komunikačních kanálů jako jsou Twitter či Facebook. Pomáhá mi ale moje zkušenost. Znám to prostředí, zažila jsem občanskou válku v Sýrii a díky tomu si to dokážu zasadit do jistého kontextu.

Jak byste zhodnotila to, jak o událostech v Sýrii informují média? 
Od té mé zkušenosti s realitou se to velmi liší. Celý syrský konflikt totiž provází i mediální válka. Po tom údajném útoku v Dúmá, a údajném zdůrazňuji proto, že to stále není prošetřeno a veškeré důkazy zatím přinesla pouze jedna strana konfliktu, se to teď opravdu mění v totální propagandistickou válku. Američané se trumfují s Rusy, kdo přinese větší mediální senzaci. Proto musí být čtenáři obezřetní. Přijde mi, že jsme opět v časech studené války, kdy ta propaganda nabírá neuvěřitelně na obrátkách.

Jde s tím nějak bojovat a zmírnit to?
Podle mě je to džin vypuštěný z lahve, který se úplně zvrhl. Nejhorší je, že nemám pořád sílu každému vyvracet ty bludy. Nemůžete být všude. Samozřejmě, že občas napíšu nějaký článek, ale pak vidím, kolik je tady, zvláště na sociálních sítích, ,odborníků‘, mezi nimiž se to ztratí.

Nejhorší je, že se vůbec válčí.

Jsou útoky pomocí chemických zbraní tím nejzásadnějším problémem syrských válek?
Já to chápu spíš jako nějakou linii, kterou bychom v té válce neměli překročit, ale ve výsledku to není to nejpodstatnější. Nejhorší je, že se vůbec válčí. Nevidím rozdíl mezi dítětem, které zemře na otravu plynem a dítětem, kterému bomby urvou nohy a rozervou břicho. Co je horší? Jak vůbec můžeme srovnávat, že chemický útok je horší než ty útoky dosavadní?

Lenka KlicperováLenka Klicperová (41) je reportérka, fotografka a dokumentaristka. Původně byla učitelkou dějepisu, ale u této práce nevydržela a začala se věnovat novinařině. Od roku 2004 je šéfredaktorkou časopisu Lidé a země. Navštívila řadu afrických zemí, Irák, Afghánistán a v posledních letech především Sýrii, kam cestuje se svou kolegyní Markétou Kutilovou. Klicperová je také čtyřnásobnou vítězkou ceny Czech Press Photo a vydala čtyři knihy, z nichž nejznámější je bestseller Islámskému státu na dostřel.

Takže si myslíte, že je to vyvolané a vyhrocené uměle? Co by to mělo za cíl?
Je to věc, která se dá využívat k takovému trošku divadlu. Některé mocnosti zkrátka potřebují záminku k invazi. Ignorují to, že se tam sedm let válčí, děti umírají při bombardování. Ale najednou, když umřou při chemickém útoku, což stále nemáme potvrzené, jak již dříve zmiňuji, se svět probudí a řekne si, tam někdo umírá? To je prostě takové pokrytectví. Je jen otázkou, zda se to bude vyhrocovat dál, nebo si Rusové s Američany sednou ke stolu a začnou nějaká jednání. Takováto situace může za čas klidně eskalovat do nějakého potenciálně většího nebezpečí, či konfliktu.

Hrozí podle vás tedy otevřený konflikt mezi západními spojenci a Ruskem?
Jde jen o to, jak budou mocnosti naladěny a co budou vlastně chtít získat. Tady nehrají roli žádné emoce, to jsou prostě kalkuly, dopředu promyšlené tahy. Nějaké zabité děti jsou s prominutím vždycky jen záminkou, kterou mocnosti zneužívají.

Popíráme své vlastní hodnoty, na kterých stojíme.

Je podle vás ten odvetný krok USA, Velké Británie a Francie na sklad chemických zbraní v Sýrii oprávněný, nebo je to spíše vměšování se do syrských vnitřních vztahů?
Pokud si chceme říkat demokratické země a demokratický blok, tak přeci nemůžeme bez jakéhokoliv vyšetřování a jasných důkazů o tom, že se něco stalo, dělat nějakou odvetu. To popíráme své vlastní hodnoty, na kterých stojíme. Všichni se tu teď ženou jen za tou americkou verzí.

Proč si myslíte, že mají lidé blíž právě k ní?
Argumentují tím, že přece vědí, že syrský prezident už v minulosti použil chemické zbraně. Já ale vím, že to samé udělali islamisté. Proč by prezident Asad využíval chemické zbraně, když měl už Dúmu celou dobytou? To je první legitimní otázka, kterou si musíme položit. Samozřejmě mohl za tím stát nějaký jeho velitel, ale také je tu verze, že ten útok mohl být zinscenovaný. Stále jsme v rovině takových spekulací, které nikdo nevyšetřil a podle mě nikdy nevyšetří.

Může přijít nyní odveta z Ruska?
Ne, to si nemyslím. Obě dvě strany mají teď zájem to napětí trošku víc tupit. Neříkám, že se nemůže stát něco, co to opět vyeskaluje, ale i ten odvetný útok Američanů byl provedený velmi opatrně, žádné škody nenapáchal. Asadovi bojeschopnost nesnížil a spojenci se velmi snažili, aby nezasáhli nějaké cíle, kde jsou přítomné například ruské základny. Celkově to bylo velice promyšlené. Obecně však konflikt nemůžeme predikovat, nedá se odhadnout, co se stane druhý den. Válka tam je a bude. Podle mě ještě hodně let.

 

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Generace20
+
Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují

Generace20

Autor: Anna Kotábová

24. 04. 2018

Novodobé české dějiny v sobě skrývají dostatek zápletek a silných okamžiků na to, aby výsledkem nebyly jen strohé učebnice, ale i úspěšná počítačová hra jako je Attentat 1942. Tým českých vývojářů z Karlovy univerzity a Akademie věd ji ve spolupráci s historiky a učiteli původně vytvořil hlavně jako učební pomůcku. Herní zpracování období po atentátu na Heydricha a následujících perzekucí během druhé světové války mělo tak dobré ohlasy, že vznikla i verze pro širokou veřejnost.

Vžít se do kůže mladíka, jehož dědeček byl zatčen během heydrichiády, je díky hře Attentat 1942 docela snadné. Hráčům – studentům se tím přibližuje období perzekucí, které následovaly po atentátu na Reinharda Heydricha. Ten byl zastupujícím říšským protektorem protektorátu Čechy a Morava během nacistické okupace.  Vnuk pamětníka se jednoho dne rozhodne odhalit dědečkovu minulost. Proto hledá různé dokumenty a snaží se poskládat útržky dějin dohromady. „Moderní české dějiny se na našich školách mnohdy probírají nedostatečně,“ zdůvodňuje výběr tématu vedoucí projektu Vít Šisler. Tým vývojářů z Karlovy univerzity a Akademie věd proto vytvořil s pomocí historiků hru, která má dětem pomoci při studiu dějepisu. Pro německy psanou verzi slova „atentát“ v názvu hry se prý vývojáři rozhodli proto, aby bylo jméno jejich díla srozumitelné nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Protože se videohra využívá k výuce, byla pro autory klíčová zejména historická věrohodnost příběhu.

Hráč rozmlouvá s fiktivními pamětníky, aby se dozvěděl o dědečkově minulosti, zdroj: Videohra Attentat 1942

Výuka historie s příběhem

Hra se skládá z interaktivních rozhovorů s pamětníky, při kterých je třeba pečlivě vybírat otázky, aby hráč získal potřebné odpovědi. Hráči například i píší dopisy nebo schovávají nebezpečné důkazy před nacistickou policií. S dětmi vyzkoušela hru Jitka Šimková, učitelka na střední průmyslové škole v Kutné Hoře. Věří, že Attentat 1942 studenti nevnímali jen jako zábavu, ale že si opravdu převzali historické reálie. „Hře jsme věnovali dvě vyučovací hodiny. Přijde mi to jako adekvátní čas, protože se jedná o významnou událost českých dějin,“ říká Šimková. Šisler a jeho tým se chtěli vyhnout popisnému stylu učebnic, které podle nich mnohdy vykládají historii pouze jako soubor informací a dat. „Chtěli jsme ukázat minulost skrze intimní osobní zážitky,“ vysvětluje Šisler. Hlavní postavy, zejména pamětníci, mají proto vlastní příběhy a na historii nahlížejí po svém na základě zkušeností.

Simulace má pomoci žákům lépe si danou dobu představit a pochopit hlubší souvislosti událostí. „Měla by také rozvíjet kritické čtení historických materiálů a výpovědí, vybízet k reflexi a diskuzi,“ vyjmenovává Šisler hlavní cíle hry. Původně měla hra sloužit jen školám, tvůrci ji nakonec ale přizpůsobili tak, aby byla atraktivní i pro širokou veřejnost. Například vylepšili animace a přeložili ji do cizích jazyků, jako jsou angličtina či němčina. Komerční verze hry byla mimo jiné nominována na festivalu nezávislých videoher Independent Games Festival Awards v San Franciscu za kvalitní zpracování příběhu.

Historický příběh doplňují i deníkové záznamy. Zdroj: Videohra Attentat 1942

Spolupráce ve třídách

Attentat 1942 má děti nejen naučit historii, ale také vzájemné spolupráci. „Žáci se totiž domlouvají na jednání hlavní postavy za celou třídu. Mají před sebou řadu možností, jak mohou ve hře pokračovat. Musí se dohodnout, kterou vybrat,“ vysvětluje Šimková. Studenti mají nad rozhodnutími vést debatu, snažit se vcítit do postav, přemýšlet nad kontextem situace a každou možnost zvážit. Podle ní by ale nejspíš nešlo vyučovat touto metodou celý dějepis. „To by pro studenty asi bylo nakonec stejně monotónní jako klasická výuka,“ říká. Probrat takto všechnu látku by navíc bylo časově příliš náročné. Podle Šislera navíc tento styl výuky klade větší nároky i na samotné učitele, protože příprava na výuku tímto stylem jim trvá déle. „Celkově ale od pedagogů máme velmi pozitivní ohlasy,“ dodává Šisler.

Výuka hrou nemusí samozřejmě zaujmout všechny studenty. „Někteří žáci byli i pasivní, nechtěli se zapojit do diskuze ani hraní,“ říká Šimková a dodává, že i tak byly podle ní děti aktivnější než během klasické výuky. Vyplácí se tak skutečnost, že Šislerův tým od počátku spolupracoval s pedagogy. „Učitelé testovali s žáky naši hru od prototypu až po finální verzi. Bez jejich pomoci by nemohla fungovat tak dobře,“ říká Šisler. Jelikož byla tato učební pomůcka vytvořena primárně pro školy a za podpory ministerstva kultury, mohou ji učitelé využívat v rámci výuky zdarma. Školy již mají k dispozici i druhý díl simulace s názvem Československo 38-89: Vnitřní pohraničí. „Ten pojednává o poválečných událostech, odsunu sudetských Němců a nástupu komunismu k moci,“ popisuje Šisler. Nyní jeho tým pracuje na komerční verzi tohoto dílu, vylepšuje herní prvky a překládá ho do angličtiny.

 

Interview: Zuzana Bubílková

Interview: Zuzana Bubílková

Interview: Zuzana Bubílková

+

Interview: Zuzana Bubílková

23. 04. 2018

Vyrobili studenti dílny Interview pod vedením Vojty Nouzáka. Redaktorka: Niki Katsianikoy Dramaturgie: Amálie Knotová Kamera: Markéta Lietavcová Kamera/střih: Petr Novotný Produkce: Veronika Mišková © VOŠP, 2018 www.vosp.cz

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Generace20
+
Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Opatovická 18 je skrytým labyrintem v centru Prahy

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

22. 04. 2018

Chátrající budova ve vnitrobloku kousek od Národní třídy v sobě skrývá tajemství v podobě labyrintu chodeb i nejrůznějších běžně nepřístupných prostorů. V pětipatrovém domě se kromě Vyšší odborné školy publicistiky nachází například malířský ateliér, minigolf, ale i psychoterapeutická poradna. Množství zákoutí, točitých schodišť i desítky dveří vytváří dojem bludiště, ve kterém se lze snadno ztratit. V rámci letošního mediálního dne zpracovávali studenti VOŠP reportáže, které měly odhalit minulost i současnost tohoto místa.

Oprýskaná omítka, těžký vzduch a zaprášené místnosti. Spletité chodby v budově Opatovická 18 působí zanedbaně, přesto si uchovávají zvláštní přitažlivost. Starý dům z 30. let 20. století má pět pater, ve kterých jsou místnosti, o kterých studenti Vyšší odborné školy publicistiky nemají ani tušení. První patro zabírají prostory školy, patří k nim i skrytý vstup do sklepa. Ten se nachází naproti vrátnici.

Na přelomu 19. a 20. století se v těchto místech vydávaly knihy Vilímkova nakladatelství. Podzemní prostory byly dříve využívané jako skladiště knih. V současnosti jsou sklepy nevyužité a působí poněkud strašidelným dojmem. Na zemi se povalují kusy železa, kamenů a rozbitých předmětů, například staré tiskařské stroje plné roztříštěného skla. „Víc než redaktorka jsem si tady připadala jako kaskadérka,“ popisuje své zážitky studentka Aneta Bednárová, která pro dobré záběry reportáže v rámci mediální dne vylezla i na strmou stěnu sklepa.

V prázdných polorozpadlých prostorách lze objevit i jiná netušená propojení. „Kvůli reportáži jsme ve sklepě odtáhli těžké dveře, protože nás zajímalo, co je za nimi,“ říká Bednárová, která tím objevila nové schodiště vedoucí do školní kavárny. Pohybovat se mezi jednotlivými patry lze pomocí točitých schodišť, ale i starého výtahu z 60. let, který na první pohled sice vypadá jako nefunkční, ale pořád jezdí.

Cestovat v letité kabině výtahu není nic moc příjemného. V každém patře je slyšet vrzání a skřípot. „Občas se tu někdo zasekne,“ směje se muž, který výtah pravidelně využívá k návštěvě herny Laser Arena. Jeho slova se vzápětí potvrdí a zaseknutý výtah muž zkušeně opravuje několika silnými údery. „Tohle vždycky zafunguje,“ konstatuje.

Výtahem lze vyjet až do nejvyššího patra budovy přímo na střechu komplexu. Zde se nachází i terasa bez zábradlí, z níž je krásný výhled na centrum Prahy. Několik studentů se proto rozhodlo využít prostor jako kulisu ke svým rozhovorům a stand-upům reportáží.

Architekt Zdeněk Lukeš vnímá Opatovickou ulici a domy v ní jako zajímavý fenomén. „Je na ní patrný vývoj Nového Města od středověku až po současnost. Jsou zde totiž zastoupeny nejrůznější architektonické styly jako gotika, novorenesance a z těch novějších art deco,“ vysvětluje. Komplex budov v Opatovické 18 je pozoruhodný. každý jej ale navštívit nemůže. A i ten, kdo sem patří, jako studenti VOŠP, se snadno může ztratit v nekonečných zákoutích této budovy.

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Generace20
+
Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Autorům komedie V husí kůži chybí kreativita. Nudné zpracování zachraňuje jen kvalitní animace

Generace20

Autor: Anna Kotábová

22. 04. 2018

Do záplavy animovaných rodinných filmů se přidala i nová komedie V husí kůži. Největší kvalitou snímku je povedená animace. Kvůli nezajímavému příběhu a málo propracovaným postavám se těžko prosadí mezi konkurencí.

Animované pohádky již dávno nejsou zábavou jen pro nejmenší diváky. Snímky jako Toy Story, Shrek či V hlavě si zamilovali i někteří dospělí díky neotřelým postavám a zajímavým příběhům. Stejné kvality ale nedosáhl nový animovaný snímek V husí kůži. Hlavní postavou je namyšlený a nepozorný houser Peng, který se místo přípravy na zimní migraci svého hejna vytahuje a létá bez rozmyslu. Přitom vrazí do hejna malých kačen a způsobí tak, že se káčata Chi a Chao odpojí od své skupiny. Peng si navíc zraní křídlo, takže za svým hejnem musí jít pěšky. Rozhodne se proto vzít dvě káčata s sebou, aby je dovedl zpět k hejnu. Po vizuální stránce je snímek velmi kvalitní, chybí mu však zajímavé dějové prvky, díky kterým by se mohl vyrovnat konkurenci.

Nerozpracované charaktery i děj

Většinu příběhu tvoří nezáživná pouť rozmanitou přírodou. Místo propracovaného děje čeká diváka sled naprosto náhodných událostí. Během cesty se z nabubřelého frajírka Penga stane zodpovědný houser s velkým srdcem. Od začátku je ale Peng vykreslen jako nesympatický a sebestředný. Divák má tak pocit, že ke hluboké změně jeho osobnosti dojde spíše z povinnosti, kterou filmu ukládá žánr rodinné animované komedie. Zde je jeden z největších nedostatků filmu. Snímek ve výsledku působí jako jakási lepenice, která se snaží s co nejmenší námahou splnit základní podmínky animáku. Jsou v něm roztomilá zvířátka, ze sobce se stane klaďas a všechno skončí dobře. Přidaná hodnota však žádná.

Problematická není jen hlavní postava. Celému snímku zoufale chybí silné a zajímavé charaktery. Kačena Chi je typická starostlivá chytrolínka. Její bratr Chao je až neuvěřitelně hloupý. Jejich cesta trochu připomíná strastiplnou cestu animovaných hrdinů Shreka a Oslíka za záchranou princezny. Tvůrcům se však mezi nimi nepodařilo vytvořit stejně sympatickou chemii. Humor ve snímku je samoúčelný a strohý. Jediné, na co se tvůrci zmohli, jsou vtipy založené na zvířecím pšoukání a nakonec se divák dočká i zvracení. Přihlouplý humor jen těžko zaujme děti či jejich rodiče.

Začátečník mezi profíky

Nejsilnějším prvkem filmu je animace. Děj se totiž odehrává v Číně na přelomu podzimu a zimy, takže filmové plátno jáe neustále plné barev. Vše je navíc animováno velmi precizně a pečlivě. Právě vizuální stránka je to jediné, co se povedlo. Pro Christophera Jenkinse jde o režisérskou prvotinu. Má za sebou zatím pouze práci na scénáři animované pohádky Divoké vlny, která šla do kin v roce 2007. Film V husí kůži tak zapadá mezi mnohem povedenějšími snímky, jakými se pyšní například studio Pixar. To totiž dokáže zaujmout všechny věkové kategorie díky hlubokým příběhům a citlivě vypracovaným postavám. Stačí zmínit Hledá se Nemo, V hlavě nebo nejnovější Coco. Tyto filmy dokazují, že i animáky pro děti jde udělat tak, že si je zamilují i dospělí. Christopher Jenkins by se od Pixaru mohl hodně naučit. Celý jeho snímek totiž kazí lenost tvůrců, které kreativita naprosto minula.

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Generace20
+
Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Vila prezidenta Beneše je nově otevřená pro veřejnost. Přicházejí i pamětníci

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

22. 04. 2018

Sídlo Edvarda Beneše v Sezimově Ústí mohli lidé doposud navštívit pouze šest víkendů v roce. Letos v září uplyne 70 let od smrti druhého československého prezidenta a vláda rozhodla, že se vila otevře pravidelným prohlídkám třikrát týdně po dobu sedmi měsíců.

Skupina patnácti lidí prochází brankou a před nimi se rozprostře velká zahrada s letním sídlem manželů Benešových. V rámci komentované prohlídky návštěvníci nahlédnout do interiéru vily prezidenta Edvarda Beneše a projdou část jinak nepřístupného pozemku. V parku před brankou je volně přístupná hrobka, kde je Beneš pohřben spolu s manželkou Hanou. „Vilu navštěvují i lidé, kteří druhého československého prezidenta ještě zažili a dokonce se účastnili i jeho pohřbu. Když jsem popisovala jedné skupině místo, kde byla vystavena rakev s tělem prezidenta, někteří zadržovali slzy,“ vypráví průvodkyně Tatiana Dvořáčková.

Vzpomínky na první republiku

Prostor, ve kterém byla vystavena rakev Edvarda Beneše, se nazývá sala terrena. Zdroj: Nikola Mrázková

Jedním z takových návštěvníků je i Miloslav Milostný (87) z Prahy, který Edvarda Beneše osobně viděl: „Bylo to v roce 1948. Jako dorostenec jsem cvičil pro prezidenta Beneše, který seděl ve své lóži na devátém všesokolském sletu. Je to můj zážitek na celý život. O to víc mě vzalo, když dva měsíce na to Edvard Beneš zemřel.“ Další návštěvník Antonín Dvořák (74) zase znal doktora, který vystavoval druhému československému prezidentovi úmrtní list. „Často mi o Benešových vyprávěl a právě i z nostalgie jsem přijel na tohle místo,“ říká.

Lidé mohou v rámci prohlídky nahlédnout například do Benešovy pracovny či jídelny, dozví se také zajímavosti z běžného života druhého československého prezidenta a jeho manželky Hany. „Beneš a Masaryk stáli u zrodu první republiky. Proto k nim měla starší generace velmi blízký vztah. Tu dobu zažili moji rodiče, ale ve škole jsme se o ní moc neučili, proto jsem se chtěl do vily podívat,“ vysvětluje důvod své návštěvy Dvořák. Je rád, že prohlídka vily návštěvníkům období první republiky zprostředkuje; podle něj o této době mladí lidé moc nevědí. Každý pátek jsou ve vile i vzdělávací programy pro základní a střední školy.

Součástí zahrady je i skalka, kterou si založila Hana Benešová, protože milovala zahradničení. Zdroj: Nikola Mrázková

Památník po smrti manželů

Sezimovo Ústí manželé Benešovi navštěvovali už před první světovou válkou, jezdili sem za Edvardovým bratrem Bedřichem. „Zamilovali se do okolí řeky Lužnice, a proto se na konci 20. let rozhodli, že si postaví vilu ve stylu venkovských domků na jihu Francie,“ vypráví průvodkyně Tatiana Dvořáčková. Bývalá první dáma Hana Benešová chtěla, aby sídlo sloužilo po její a manželově smrti veřejnosti jako památník. Úřad předsednictva vlády ČSSR, který budovu získal do vlastnictví v roce 1977, ji ale přestavěl a otevřena byla jen členům vlády. „Až v letech 2006 – 2009 se na podnět bývalého premiéra Mirka Topolánka interiér vrátil do původního stavu jako před rokem 1977,“ doplňuje Dvořáčková.

Mediální den LS2018

Mediální den LS2018

Mediální den LS2018

+

Mediální den LS2018

20. 04. 2018

Mozaiku vyrobili studenti Vyšší odborné školy publicistiky. Hudební banka Andy Dragazis - Sea Change Oliver Sadie - Hope Rings Brightly www.hudebníbanka.cz © VOŠP, 2018 www.vosp.cz

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Generace20
+
Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Modely vláčků a letadel už netáhnou. U dětí vedou počítače

Generace20

Autor: Eliška Neradová

20. 04. 2018

Modelování letadel, vláčků nebo aut bylo ještě před několika lety oblíbenou zábavou skoro každého kluka. Dnes už o tento koníček moc dětí nejeví zájem. Podle modelářů, kteří mají tento týden výstavu vláčků v Národním zemědělském muzeu, dorost dává přednost hrám na počítači a telefonům.

Svůj první vláček měl Jiří Hlůžek (60) už v pěti letech. Modelování se začal věnovat ve dvanácti. „V mládí jsem přišel do obchodu, koupil si plánek, poté dřevo a podle návodu jsme pak s tátou tvořili model vlaku,“ vzpomíná Hlůžek. Dnes podle něj rodiče raději koupí hotovou hračku, nebo dítěti strčí do ruky telefon, protože nemají čas si s ním hrát.

Podle Karla Šlechty (50) modelování v dnešní době hodně přebíjí digitální svět. „Děti si raději něco tvoří na počítači ve virtuálním světě, než v reálu rukama,“ míní Šlechta. Upozorňuje ale, že pár dětí, které se modelování vlaků věnují, zná. „Jsou to ale většinou synové a dcerky nás modelářů, kteří jsou k tomu nějakým způsobem vedeni,“ říká Šlechta. Sami o sobě k tomu podle něj děti moc nepřijdou.

Fascinace vláčky

Najdou se ale i výjimky. Přímo na výstavě práci modelářů obdivuje desetiletý Matyáš Kučera. Jak prozrazuje, fascinuje jej už od malička vše, co jezdí po kolejích – vlaky, tramvaje i metro. „S tátou jsme začali modelovat vlaky společně před třemi lety,“ říká malý Matyáš. „Musím ale přiznat, že počítačové hry ho baví víc,“ prozrazuje na něj jeho otec Tomáš Kučera (45).

Modelování se tak věnují zejména ti, jimž zájem o vlaky vydržel až do dospělosti. „Nejmladšímu členovi našeho klubu železničních modelářů v Praze 7 je 45 let,“ vysvětluje Hlůžek s tím, že v 70. letech to byl koníček skoro každého kluka.

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Generace20
+
Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Janu Hauerovi zabili šest sourozenců. I je připomíná čtení jmen obětí holokaustu

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

19. 04. 2018

Veřejné čtení jmen obětí holokaustu pořádá Institut Terezínské iniciativy každoročně. Připomíná si tak lidi, kteří přišli o život v koncentračních táborech. Jedním z pravidelných návštěvníků pietní akce je i Jan Hauer (71).

Na podiu před mikrofonem stojí starší muž a pomalu předčítá jména dávno zemřelých. Na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad se koná již třináctý ročník Veřejného čtení jmen obětí holokaustu. Podobná akce probíhá i v dalších patnácti městech České republiky. Pracovníci Institutu Terezínské iniciativy vybírají jména obětí náhodně. „Menší regiony mají své seznamy přizpůsobené. Snažíme se dohledávat jména lidí, kteří z daného regionu pocházejí,“ říká pracovnice Institutu Eliška Waageová (32). Na Institut se také obrací lidé, kteří nemají záznamy o svých příbuzných odvlečených do koncentračních táborů a snaží se je i po letech dohledat. „Hlavní myšlenkou veřejného čtení je vrátit tato jména do veřejného prostoru,“ vysvětluje Waageová.

Jedním z přihlížejících byl i Jan Hauer (71). Pro něj má tato každoroční akce velký význam. I když se narodil až po válce, v koncentračních táborech přišel o desítky příbuzných a rodinných známých. Mezi nimi bylo šest jeho sourozenců. „V koncentračních táborech Osvětim a Lety u Písku mi zemřelo nejvíce příbuzných. Mé sestře byly tři měsíce. Zemřela v Letech na tifus. Bachař českého původu ji vzal za nohy a hodil do rybníka. Na vlastní oči to viděla naše maminka. Nikdo tomu ale nechtěl uvěřit,“ vzpomíná Hauer. Jeho matka pobyt v koncentračním táboře přežila. Po dlouhém zkoumání, zda není romského původu, ji nakonec propustili. „Měla zelené oči, což ji nejspíš zachránilo,“ říká Hauer. I přes to, že je pro něj tento den důležitý, seznam jmen se ale veřejně číst neodhodlal. Byla by to pro něj příliš bolestná vzpomínka, vysvětluje. Část seznamu četl velvyslanec Rakouska v ČR Alexander Grubmayr, velvyslanec Izraele Daniel Meron a velvyslanec USA Stephen King.

Piety se účastnila i řada mladých lidí. Podívat se přišli například studenti Arcibiskupského gymnázia. „Je dobré, že se čtou všechna ta jména. Oběti tak zůstávají v lidské paměti,“ říká studentka gymnázia Magdaléna Stodulová (17).

Backstage - Mediální den 2018

Backstage - Mediální den 2018

Backstage - Mediální den 2018

+

Backstage - Mediální den 2018

15. 04. 2018

Redaktoři: Vojtěch Gross, Tomáš Horáček Kamera: Michal Man Hudební banka www.hudebnibanka.cz © VOŠP, 2018 www.vosp.cz

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Generace20
+
Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Slovinský hokejista Jurij Repe obléká dres kladenských Rytířů: Jágr s námi drží. Věříme, že postoupíme

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

14. 04. 2018

Po českém ledě jezdí 23letý slovinský obránce v kladenských službách Jurij Repe už devět sezón. Jeho matka chtěla, aby byl lyžařem. Šel si ale za svým a s hokejovou reprezentací se podíval na mistrovství světa i na letošní zimní olympiádu v Pchjongčchangu.

Lyžování je ve Slovinsku sportem číslo jedna, proč jste dal přednost hokeji?
Šli jsme se školou bruslit a mně se to hrozně líbilo. Přijel jsem domů a řekl mamce, že chci hrát hokej. Ona chtěla, aby ze mě byl lyžař. První helma, kterou mi koupila, byla proto kulatá, abych v ní mohl hrát hokej i lyžovat. Hodně jsme se ohledně toho hádali.

Takže jste v dětství hrál hokej i lyžoval?
Tři roky jsem dělal oba sporty. Chodil jsem z tréninku na trénink. Když mi bylo osm, rozhodl jsem se stoprocentně pro hokej. Mamka to tenkrát těžce nesla, ale já jsem si šel za svým.

Jak jste se dostal ze Slovinska do České republiky?
Když mi bylo čtrnáct, hrál jsem za klub HK Bled, který byl pozvaný do Třince na kemp pro mladé hokejisty. Hned druhý den za mnou přišel tehdejší trenér juniorů Aleš Mach a nabídl mi smlouvu. Samozřejmě jsem to okamžitě podepsal. Chtěl jsem se hokejem živit, věděl jsem, že ve Slovinsku není hokej na takové úrovni, abych se mohl posunout někam výš.

Tři roky jste hrál v Třinci za juniory, pak jste byl dva roky v kanadském Quebeku v juniorském týmu. Od roku 2015 hrajete za kladenské Rytíře. Nelitujete toho teď, když Třinec, kde jste v Česku začínal, hraje o titul v extralize?
Možná trošku ano, ale snad příští rok budeme s Kladnem hrát extraligu také.

Myslíte si, že dobře rozehranou baráž dotáhnete k postupu?
Doteď jsme v baráži ukázali hlavně obrovské srdce a bojovnost. Nemáme žádné hvězdy, jsme ale opravdu jeden tým, kde hraje jeden za druhého. Nijak nepočítáme, kolik zápasů ještě musíme vyhrát. Vždy se soustředíme na příští zápas. Když budeme takhle pokračovat, tak určitě na extraligu máme.

Takže na Kladně zůstanete i příští sezónu?
Smlouvu na příští rok nemám podepsanou. Všechno se uvidí podle toho, jak skončí letošní sezóna. Když postoupíme do extraligy, určitě bych chtěl nový kontrakt podepsat. Když ne, zatím nevím. Jednou bych chtěl hrát ruskou KHL. Táhne mě to tam více než do NHL, protože maminka je Ruska.

Po návratu z NHL začal Jaromír Jágr hrát za Kladno. Teď je zraněný a tým podporuje ze střídačky. Změnilo to nějak atmosféru v týmu a celkově způsob hry?
Když Jaromír Jágr hrál na ledě, já byl na olympiádě. Pak se zranil, ale když je na střídačce s trenéry, je to určitě znát. Radí nám. Jde hlavně o zkušenosti, které každému předává. Když se nějakému hráči nedaří, jde za ním, uklidní ho a řekne mu, jak by měl danou situaci vyřešit. Je od něj hezké, že takhle drží s námi.

Jakou nejsilnější vzpomínku máte z únorového olympijského turnaje?
Pominu obrovské sportovní zklamání, že jsme po skalpech Slováků a Američanů ve skupině vypadli v boji o čtvrtfinále s Norskem. Kdybychom ten zápas v prodloužení nepokazili, mohli jsme dopadnout při troše štěstí jako Němci, kteří brali senzační stříbro. Nejvíc mě asi zaujala jídelna, velká asi jako kladenský stadion. Tam byly 24 hodin denně k dispozici snad všechny druhy jídla z různých koutů světa. Čínská, francouzská, německá kuchyně…  Mrzelo mne jen, že jsem neměl čas podívat se na lyžování

Budete hrát za Slovinsko i letos na mistrovství světa nižší divize?
Trenéři chtějí, abych jel. Ale šampionát v Budapešti začíná už 22. dubna, a to máme poslední zápas baráže.  Kdyby bylo jasné, že Kladno postoupí do extraligy, zůstal bych si to užít. Pokud by ale byla zřejmá ta druhá možnost, kterou ani nechci vyslovovat, asi by mě v klubu pustili dřív a na mistrovství bych jel.

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Generace20
+
Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Huť Poldi má nového majitele. Vydražil ji za 261 milionů

Generace20

Autor: Anna Žáková

14. 04. 2018

Zkrachovalá kladenská huť Poldi má opět nového majitele. Kdysi slavný ocelářský podnik byl 12. dubna vydražen za 261 miliónů korun. Nejvyšší nabídku podal Stanislav Kraslavski, jednatel nově založené společnosti Compagnia del mediterraneo Steel. Ta má být českou filiálkou mezinárodní firmy. Kraslavski je dalším majitelem v řadě, který slibuje obnovu výroby oceli na Kladně.

Místností v Národním domě na Vinohradech se ozve úder dražebního kladívka. „261 miliónů korun českých pro účastníka číslo 16… potřetí,“ ukončil ostře sledovanou dražbu licitátor aukce Josef Machů. Kladenská huť Poldi a podnik Poldi Trade získává nového majitele. Je jím Stanislav Kraslavski, jednatel firmy Compagnia del mediterraneo Steel s.r.o. se sídlem v Brně. Kraslavski se uklání asi třiceti přítomným lidem. Většina z nich jsou novináři. Sledovali souboj o hutě, které přivedl ke krachu podnikatel Vladimír Stehlík.

Plány na obnovu

Účastníci dražby byli pouze dva, přihazovali asi půl hodiny vždy po 500 tisíc od vyvolávací ceny 160 miliónů. Zájemci o Poldi se přihlásili až na poslední chvíli. Dražba začínala v deset hodin dopoledne a ještě v devět nebylo jisté, zda se podnik vůbec prodá. „Chtěli bychom investovat do obnovy výroby oceli a začít znovu zaměstnávat lidi,“ slibuje krátce po vítězství Stanislav Kraslavski, Své záměry popisuje v ruštině, do češtiny je překládá Kraslavského asistentka. Společnost Compagnia del mediterraneo Steel s.r.o., která Poldovku koupila, byla založená teprve na začátku března. Kraslavski je jejím jediným zástupcem. „Jde o filiálku mezinárodní firmy, která má se zpracováním oceli bohaté zkušenosti,“ vysvětluje jednatel. Neprozradil ale, o jakou mezinárodní firmu jde.

Podobně nejasná byla majetková struktura předchozího majitele, společnosti Rucarto Limited. Ta byla zapsaná na Kypru, oblíbeném daňovém ráji. Spekulovalo se o tom, že skuteční majitelé jsou z Ruska. I když slibovali hutím novou prosperitu, provoz byl kvůli narůstajícím dluhům v prosinci zastaven a zhruba 150 zaměstnanců, kteří ve firmě vydrželi, dostalo výpověď. „Bylo by hezké, kdyby se s novým majitelem Poldi obnovil provoz hutí na Kladně. Česká ocel byla ve světě známá a žádaná. A to je potřeba obnovit,“ myslí si bývalý zaměstnanec Poldi Jiří Duška, který se na dražbu přišel podívat.

Zašlá sláva oceláren

Stanislav Kraslavski nyní musí do 14. května složit 261 miliónů korun. Společně s nemovitostí Poldi získal i ochranné známky společnosti i její logo. Bezprostředně po konci dražby nový majitel dostává nabídku ke spolupráci se slévárnami KD Foundry ve Dvoře Králové. „Před lety byly tyto dva podniky propojené, tuto spolupráci bych chtěl obnovit,“ podotýká Jiří Šimsa, jednatel sléváren. Vzápětí ale dodává, že i KD Foundry půjde pravděpodobně brzy do dražby. „Problém je v tom, že jako jednatel sléváren nemám žádného nástupce, který by chtěl podnik převzít. Proto jej možná necháme vydražit,“ vysvětluje Šimsa.

Za pád kladenských hutí je zodpovědný podnikatel Vladimír Stehlík, který Poldi koupil v roce 1993. Tehdy v nich pracovalo přes devět tisíc lidí. Stehlík sliboval, že obnoví slávu hutí, které měly za socialismu velké zakázky ve strojírenském průmyslu a že splatí dluhy, které Poldi měla u dodavatelů materiálu a energií. Po třech letech se ale podnik pod Stehlíkovým vedením dostal do konkurzu, Stehlík dluhy nesplácel. Později byl obviněn ze způsobení škody podniku a porušení zákona při neoprávněném nakládání s majetkem hutí. 10. dubna 2018 jej soud uznal vinným ze způsobení škody nejméně 590 000 korun. Stehlík si rozsudek vyslechl po 22 letech od obvinění.

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Generace20
+
Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Nejtěžší je naučit se smát bez příčiny, říká smícholog Petr Fridrich

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

14. 04. 2018

Učitel jógy smíchu Petr Fridrich (46) byl v Česku prvním certifikovaným učitelem jógy smíchu. Pořádá veřejné semináře a kurzy pro budoucí lektory, kteří chtějí prostřednictvím smíchu pomáhat lidem zlepšovat jejich psychický a fyzický stav. Józe smíchu se Fridrich věnuje jedenáct let a jeho lekcemi prošlo přes tři sta lidí.

Máte zkušenosti s lidmi, na kterých jste mohl vidět pozitivní vliv smíchu ihned po skončení vašeho semináře?
Ano, při aktivitách se seniory. Když přicházejí na kurzy, špatně se pohybují a jsou pomalí. Ale po skončení kurzu je vidím růžolící, rozesmáté a s jiskrou v očích. Je na nich jednoduše znát energie, kterou na začátku neměli. Při józe smíchu jsem zažil i pár dojemných chvil. Například jednou za mnou přišel pán po skončení semináře. Hodně si lekci užil a děkoval mi. Také se mi svěřil, že se zasmál naposled někdy před osmi lety, než zemřela jeho manželka. V takových chvílích si člověk říká, že dělat takovou práci má smysl.

Setkal jste se naopak s lidmi, kterým se tato aktivita nelíbila?
Setkal jsem se s různými typy odpíračů. Říkají, že smát se bezdůvodně není normální a cítí se při tom divně. Siláctvím a bodrým humorem se nejčastěji snaží zakrýt své nízké sebevědomí. Mám ale pár triků, kterými se snažím těmhle myšlenkovým procesům předejít. Pokud se lidé bojí, říkám jim, aby si z té situace vytvořili humornou hru. Například když někdo cvičí takzvaný trapný smích ve skupině 15 lidí, trapnost jde po chvíli stranou a bude se prostě smát.

Jak probíhá cvičení, která děláte během jógy smíchu?
Praktikujeme takzvaný cvičný smích. Ten se postupně díky pohybu a skupinové dynamice stává nakažlivým, spontánním a nenuceným. Vycházím z konceptu cvičení, při kterém se každý může smát jen tak, bez důvodu, tedy bez vtipu či komedie. Tím, že je smích nepodmíněný, obchází naše myšlenkové procesy, které nám brání v uvolnění a které jsou brzdou přirozeného smíchu.

Smích okysličuje naše tělo

Smíchocviky (cviky procvičující smích, pozn.red.) vyvolávají pocit radosti uměle. Mají přesto  stejný dopad jako přirozený smích?
Naše tělo v podstatě nerozlišuje předstíraný smích od přirozeného. Mozek dostává stejné nebo velmi podobné impulsy. Aktivují se centra radosti, spustí se biochemické reakce a začnou se uvolňovat endorfiny. Rozproudí se krev, naše tělo se okysličí a prokrví. Člověk získá energii a časem se začne smát přirozeně.

Ve vztahu ke smíchu se často používá výrok, že „smích léčí.“ Souhlasíte s tím?
Smích stimuluje imunitní systém a také podporuje emocionální uvolnění. Strach, úzkost a smutek ustoupí. Jóga smíchu učí prohloubit naše dýchání. Lidé obvykle nedýchají do bránice, což je chyba. Smích kultivuje člověka, aby se nenásilně a zábavně naučil pořádně vydechovat a současně hlubokými nádechy a výdechy okysličovat tělo. Prudkým stlačováním bránice, která je spojená se smíchem, člověk vysměje ven přebytečný vzduch. Je jasné, že když člověk půjde na jógu smíchu jen jednou, tak se nic zásadního nestane, ale primárně si alespoň lépe okysličí a prokrví tělo.

Jóga smíchu v Česku není příliš známá. Jak jste se o ní dozvěděl?
V roce 2003 jsem si koupil knihu doktora Karla Nešpora Léčivá moc smíchu. Díky ní jsem zjistil, že léčba smíchem existuje. Říkal jsem si, že je léčba smíchem skvělé téma a rád bych se k tomu v budoucnu věnoval.

Cvičení smíchem beru jako sportovní aktivitu

Co vás přimělo se tématem znovu zabývat?
V roce 2008 zasáhla Česko světová krize, která měla zásadní dopad na společnost. Lidé měli často deprese a byli úzkostní. V tomto období jsem i já procházel syndromem vyhoření. Tehdy jsem začal podle knih a internetu zkoušet smíchocviky. Na jaře roku 2009 přijel dánský smícholog Ejvind Jacobsen. Uspořádal první kurz v Česku pro budoucí učitele jógy smíchu. Od té doby jsem věděl, že se chci této aktivitě věnovat a rozšířit ji mezi lidmi. Tahle poměrně jednoduchá věc může pomoci mnoha lidem.

Jaké byly vaše pocity, když jste experimentoval se smíchocviky, poprvé?
Když jsem se pokoušel smát bezdůvodně cvičným způsobem, cítil jsem se trapně a ulítle. Hodně záleží na tom, jak to máme poskládané v hlavě. Na začátku lidem brání jejich omezující přesvědčení, kvůli kterým vnímají bezdůvodný smích jako trapný a nenormální. Jako lektor jsem se musel naučit nejtěžšímu, smát se bez příčiny. Smát se bezdůvodně pro nás není přirozené. Jsme primárně sociální bytosti, a pokud se smějeme, tak v okruhu přátel a rodiny. Postupně jsem se naučil pomocí smíchocviků smát se spontánně. Lezl jsem po zemi po čtyřech a brečel smíchy. Díky těmto cvičením jsem nastartoval svůj organizmus. O smíchocvicích jsem začal mluvit jako o sportu. Cvičím smích a beru to jako sportovní aktivitu.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“