Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Městská čtvrť - fotografický seriál

Městská čtvrť - fotografický seriál

Městská čtvrť - fotografický seriál

+

Městská čtvrť - fotografický seriál

22. 01. 2019

Fotografický soubor vzniklý v rámci specializační dílny Fotografie.

Portréty z ateliéru 15. 11. 2018

Portréty z ateliéru 15. 11. 2018

Portréty z ateliéru 15. 11. 2018

+

Portréty z ateliéru 15. 11. 2018

21. 01. 2019

Portréty z ateliéru Lukáše Hausenblase.

Week of life 2018/2019

Week of life 2018/2019

Week of life 2018/2019

+

Week of life 2018/2019

21. 01. 2019

Semestrální fotografické cvičení studentů specializačního zaměření Novinářská fotografie.

STUDENT'S life - 2. díl

STUDENT'S life - 2. díl

STUDENT'S life - 2. díl

+

STUDENT'S life - 2. díl

21. 01. 2019

STUDENT'S LIFE - 2. díl

STUDENT'S LIFE - 2. díl

STUDENT'S LIFE - 2. díl

+

STUDENT'S LIFE - 2. díl

21. 01. 2019

pro Seznam TV vyrobila Vyšší odborná škola publicistiky © VOŠP 2018

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20
+
Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20

Autor: Petra Macháčková

21. 01. 2019

Na konci minulého roku se v Bubenečských nebo Strahovských kolejích v Praze se objevily štěnice. Podle vedení ČVUT jsou problémy s těmito nepříjemnými parazity stále častější a viní z toho zejména zahraniční studenty, kteří do Česka jezdí na studijní výměnné pobyty. Štěnice se ale objevují i v domácnostech. Pomoc může jen profesionální desinsekce, běžné prostředky z drogerií na vyhubení nestačí.

Některé studentské koleje na v průběhu loňského roku zamořily štěnice. Problém se netýkal jen pražské Bubenečské koleje, ale i kolejí na Strahově nebo na Jarově. Podobně je na tom i brněnská Masarykova univerzita, Univerzita Hradec Králové či Technická univerzita v Liberci. Vedení jednotlivých kolejí se shoduje na tom, že za častý výskyt parazitů můžou hlavně zahraniční studenti. „Důvodem výskytu štěnic je Erasmus. Na kolejích začínají bydlet občané především z bývalých zemí Sovětského svazu a jižních států, u kterých se štěnice vyskytují. Tito studenti mají neuvěřitelný nepořádek na pokojích a nedodržují základy hygienických zásad,“ sdělil pro Aktuálně.cz ředitel Správy účelových zařízení VŠE Ota Zima. Na druhé straně je zjevné, že štěnice se objevují i mimo studentské koleje a ne vždy za to může nepořádek a nedostatečná hygiena.

Parazité jsou i bytech

Štěnice mohou být problémem i v běžných domácnostech. Přesvědčila se o tom i Lenka Radová (49) z Litvínova. Její dcera Nikola Klímová (17) byla několik týdnů poštípaná, ale  na důvod přijít nemohly. Po pár týdnech si Klímová všimla, jak jí něco malého lezlo po displeji telefonu. Byla to štěnice. „Cítila jsem se jako nějaká špindíra, i když jsme doma měli uklizeno. Nejdříve jsme se pokusili štěnice hubit různými přípravky, ale nezabralo to. Jedinou pomocí byla profesionální desinsekce,“ říká Lenka Radová.

Lidé si štěnice mohou přinést například ve starém nábytku, který si nastěhují do domu. Dovézt si je mohou i z dovolené. Malí parazité nejdříve zalezou do postelí, kde se rozmnoží, a následně se přesunou pod koberec nebo za obrazy. Podle majitele firmy zaměřené na desinsekci Michala Beckera je výskyt štěnic v Česku čím dál častější. Lidé přítomnost štěnic v domácnosti poznají hlavně podle štípanců na těle. Štěnice jsou velmi odolný hmyz, který bez hostitele, kterému by mohly sát krev, vydrží i několik měsíců.

Důležitá je kontrola nábytku

V panelových domech je problém se štěnicemi ještě horší. Hmyz totiž zalézá do rozvodného potrubí a tím se snadno může šířit z bytu do bytu. „U nás se štěnice objevily za kuchyňskou linkou. Dostaly se k nám přes stoupačky od sousedů, kteří bydleli pár pater nad námi. Naštěstí měl náš dům placenou desinsekci, takže brzy bylo brzy po problému,“ popisuje Tereza Šeinerová z Mostu.

Odhalit výskyt štěnic pomůže důkladná kontrola postele a nábytku. Indicií přítomnosti parazita jsou drobné černé tečky – štěničí trus. Běžně dostupné prostředky na štěnice nepůsobí, zbavit se jich proto není jednoduché. „Hlavním důvodem zvýšeného výskytu je, že štěnice dnes už téměř nic nezabije, protože jsou čím dál tím odolnější,“ míní Michal Becker. Za profesionální desinsekce si firmy účtují okolo 2 000 korun.

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Generace20
+
Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

21. 01. 2019

Situace, která se týká hlavně mladých mužů: denně posilují, váží si porce a striktně dodržují jídelníček. Cvičení obětují maximum svého času, protože je baví pozorovat vývoj svého těla. Líbí se jim, že mají disciplínu a jsou na tento přístup k životu hrdí. Někteří z těchto mladých mužů ale cítí, že už překročili míru, a závislosti na fyzické námaze se chtějí zbavit.

Pro někoho je každodenní dřina v posilovně smyslem života. Jiní mají s odstupem času pocit, že jim boj za vyrýsované tělo kus života vzal. Bývalý amatérský kulturista Filip Opička (21) začal každodenně posilovat na střední škole a bylo to pro něj velmi náročné. „Vstával jsem ráno v půl šesté, abych si stihl uvařit na celý den. Protože jsem byl hodně hubený, míval jsem až sedm jídel denně. Nestaral jsem se o nic jiného,“ popisuje Opička. Po dvou letech strávených v posilovně ale skončil kvůli zdravotním problémům.

Doktor Jaromír Havel upozorňuje, že profesionální kulturisté jsou dnes hlídáni odborníky, kteří jim kontrolují zátěž i správnou stravu. Mladí lidé ale často posilují, aniž by na ně někdo dohlížel. „Amatéři se většinou nezaměřují na celé tělo. Cvičí například jen ramena, aby je měli co největší. Může tak dojít k přetížení svalových skupin nebo kloubů,“ upřesňuje Havel. Opička potvrzuje, že o posilování se radil pouze s přáteli ve svém věku a četl knihy. Za to, že ho především zničené klouby donutily přestat cvičit, je ale s odstupem času rád. „Vrátil jsem se k fotbalu, obnovil stará přátelství a našel jsem si holku. Konečně jsem začal na plno žít,“ vysvětluje.

Cvičí celé dny

Pro Zdeňka Brabce (22) se z každodenního pohybu a hlídání jídelníčkustala závislost, ale nestěžuje si. „Už na základní škole mě začaly zajímat holky a fotbal mě nebavil. Chtěl jsem dělat individuální sport a pracovat na sobě, tak jsem začal posilovat,“ popisuje Brabec, který pravidelně cvičí tři roky. Baví ho to hlavně proto, že má disciplínu a může pozorovat neustálé změny svého těla. „Někteří lidé říkají, že trávením veškerého volného času v posilovně přicházím o plno zážitků, ale to si nemyslím,“ brání se Brabec. Přiznává ale, že přišel o spoustu kamarádů. 

Jednou z nejtěžších věcí na kulturistice je podle Filipa Opičky fakt, že nemá jasný cíl. „Člověk se snaží každý den překonat sám sebe. Nikdy ale není spokojený. Vždycky se chce posunout o level výš,“ upřesňuje Opička. To ale Zdeňku Brabcovi vyhovuje. Posilování si dokonce oblíbil natolik, že se na podzim loňského roku přihlásil na své první závody do kategorie men’s physique, což je novější forma kulturistiky. „Příprava byla hodně náročná jak fyzicky, tak psychicky. Intenzita tréninků musela být každým dnem vyšší a energie ubývala. Čtyři měsíce jsem jedl jen maso, vajíčka, zeleninu a trochu rýže,“ říká Brabec. I když na své první soutěži neuspěl, za rok se chce zúčastnit další. „Jednou si chci zazávodit v Americe v kategorii Classic physique a také zažít focení s jedním z nejlepších fotografů kulturistů, s Luisem Rafaelem,“ popisuje Brabec své sny.

Bral jsem steroidy

Kvůli neustálé potřebě se zlepšovat Brabec začal užívat látky, které mu k lepší postavě dopomohly rychleji. „Chvíli jsem bral anabolické steroidy, které podporují nadměrnou tvorbu bílkovin v těle. V progresu mi hodně pomohly. Byl to pocit, jako když si přesednu ze škodovky do Lamborghini. V tu dobu jsem jedl denně kilo masa, to by běžný člověk rozhodně nezvládl strávit,“ upozorňuje Brabec. Anabolické steroidy ale nemohl brát dlouhodobě, protože mu ovlivňovaly psychiku. „Byl jsem neustále nepříjemný. Dokonce se se mnou kvůli mé náladovosti rozešla přítelkyně,“ říká. Hormony je podle něj potřeba mít pod kontrolou. Pravidelně proto chodí na krevní testy a provádí detoxy těla. Už teď je rozhodnutý, že chce posilováním strávit zbytek života. Nedávno si proto koupil i vlastní posilovnu.

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Generace20
+
Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

21. 01. 2019

Půjčil si auto a vyrazil z Thajska do Laosu a Kambodži. Sochař Patrik Proško (43) chtěl poznat tamní kulturu a vyzkoušet si nové metody tvorby. Autem plánoval jet i do Vietnamu a Myanmaru, na hraničních přechodech ho ale zastavili a pokračovat musel autobusem. Po jihovýchodní Asii Patrik Proško cestoval sám tři měsíce a cestu zakončil benefiční výstavou v Bangkoku, jejíž výtěžek pomůže chudým a dětem zmrzačeným nevybuchlou municí. Do Česka se vrátil 18. prosince.

Co vás přivedlo k tomu, vycestovat zrovna do Asie?
Původně jsem se rozhodoval mezi Amerikou a Asií. Chtěl jsem se ale odklonit od západního způsobu myšlení, což bych měl v Americe naopak přiblížené. Asie se mi pak líbila zejména proto, že některá její místa jsou turisty skoro nedotčená. Zejména Kambodža, Myanmar a Laos. Některé z mnou navštívených zemí mají také dodnes komunistický režim. Pro mě to byl takový návrat o třicet let zpátky. Hlavně ve Vietnamu a Laosu. Připomněl jsem si, jak jsem vděčný, že mohu svobodně cestovat. 

V jihovýchodní Asii jste navštívil celkem pět zemí. Která na vás udělala největší dojem?
To je otázka, na kterou se nedá jednoznačně odpovědět. Největší dojem na mě udělal asi Laos, kde jsem strávil nejvíce času, asi tři týdny a měl možnost ho blíže poznat. Projel jsem ho od západu na východ a ze severu na jih. Až na pár výjimek jsem navštěvoval neturistická místa, kde jsem viděl život v původním znění. Ze 70 procent pokrývají Laos hory. Většinu této cesty jsem jel třicetikilometrovou rychlostí po totálně zničených a strmých cestách, nebo místech, kde ani cesty nebyly. To člověku zůstane hodně pod kůží, zvláště když je na těch vrcholcích sám. Druhou věcí, která mi rezonuje v hlavě je, že se tam téměř nedá domluvit anglicky. Ani světově známá slova, jako jsou třeba help, car nebo internet, tam většina lidí nezná. Z Vietnamu pak mám jeden z nejhezčích zážitků.

Jaký? Popište nám ho.
Jelikož jsem byl v kontaktu s českým velvyslanectvím, měl jsem to štěstí zúčastnit se oslav stého výročí vzniku Československa v Hanoji. To oslavovali Vietnamci, kteří v Československu kdysi žili. Vzpomínali na časy, které u nás prožili, a oslavovali tak své mládí. Někteří z nich uměli česky. Na akci vystupovala hanojská hudební skupina Ahoj, která zpívala písničky v češtině a slovenštině. Oslava se zahajovala českou hymnou a stoly se prohýbaly knedlíky, chlebem a gulášem. 

Na své cestě po jihovýchodní Asii se Proško stravoval ve stáncích, kde si převážně dával lepivou rýži a ryby pečené na ohni. Zdroj: archiv Patrika Proška

Autem s thajskou značkou vás do Vietnamu nepustí.

Jezdil jste převážně terénním autem Suzuki Caribian, které vám zapůjčil dlouholetý kamarád z Thajska. Proč jste se rozhodl cestovat zrovna tímto způsobem?
Auto mi dává zázemí, je jako můj druhý domov. Mám s sebou sbalenou dílnu s nářadím, barvami a štaflemi, které potřebuji k práci. Ale hlavní důvod je ten, že mi dává velkou svobodu, můžu jet, kam chci, kdy chci a kdykoliv si zastavit. Člověk toho mnohem víc stihne a vidí.

Během tří měsíců jste autem ujel 7456 kilometrů. Měl jste na cestách nějaké potíže?
Už při příjezdu do Laosu jsem měl problém natankovat. Na čerpací stanici nerozuměli anglicky a nevěděli, co znamená slovo benzín, petrol nebo gasoline. Nedokázali jsme se domluvit, a tak jsem odjel. Poté jsem si nechal napsat na kartičku laosky benzín a vždy, když jsem se nedomluvil, jsem ji vytáhl. Také mi několikrát praskl klínový řemen, ale největší problémy jsem ale měl kvůli autu na hranicích. Do Myanmaru a Vietnamu se mi thajským autem dostat nepodařilo. Nikdo totiž nevěděl, za jakých okolností by to bylo vůbec možné. 

Spal jste celou dobu v autě?
Ne, vůbec. Snažil jsem se vždy najít nějakou větší vesničku, kde se ubytování vždycky našlo v nějakém hotelu. Pokoje jsem si ale raději nechával předem ukazovat. Občas jsem viděl, že v posteli už někdo spal a byla neustlaná nebo špinavá. Většinou to byla taková sdílená postel, na což jsem si ale po čase zvykl. V Laosu jsem měl například v posteli i cestičku z mravenců. Když jsem se paní zeptal, co to je, že v mraveništi přece nemůžu spát, pokrčila jen rameny a řekla: „To je Laos.“

Prostor mezi světy.

Umělecká díla vytváříte často tak, že si v přírodě vyberete objekt, například kus ledovce, a následně ho malířsky zpracováváte. Tvořil jste v Asii stejným způsobem, nebo se vaše tvorba nějakým způsobem lišila?
V Asii jsem se chtěl právě odklonit od této manýry a naučených metod, zkusit změnit materiály a prozkoumat nové přístupy k tvorbě. To se pak nejvíce projevilo v instalaci z kovových zábran zvané Intermundium. Intermundium znamená něco jako prostor mezi světy, který vnímám jako zastřešující téma všech mých dosavadních prací, ať už teritoriálně, mentálně nebo umělecky. Právě teritoriální vnímání hranic mezi státy bylo to, co jsem při cestě Asií hodně prožíval a v prostoru mezi světy strávil docela hodně času. Proto vnímám tuto instalaci jako zhmotnění leitmotivu, který všechny mé dosavadní práce propojuje.

Jedním z hlavních cílů vaší cesty byla právě benefiční výstava v Bangkoku. K čemu přesně posloužila? 
Výtěžek z výstavy byl použit na materiální pomoc chudým a zmrzačeným dětem z nevybuchlé munice, která v Laosu zůstala po Američanech z vietnamské války ze 60. a 70. let. Na této výstavě jsem vystavoval práce, které jsem vytvářel na cestě po Evropě a Asii.

Co vám tato cesta Asií přinesla?
Určitě něco, co mi žádná z mých evropských cest dát nemohla, a to je například konfrontace s chudobou a především srovnání úplně jiného vesmíru s tím naším a s tím související přísun nových podnětů do života. Také velmi přátelský a pozitivní přístup lidí konkrétně ke mě jako bělochovi, mě v Asii hodně překvapil a máme se v tomhle směru od nich hodně co učit. Proto také vždy s oblibou říkám, že jsem se vrátil sice úplně švorc, ale nesmírně bohatý.

Proškova istalace zvaná Intermundium sahá do výšky čtyř metrů. Zdroj: archiv Patrika Proška

Exkurze kameramanů do Olomouce 2018

Exkurze kameramanů do Olomouce 2018

Exkurze kameramanů do Olomouce 2018

+

Exkurze kameramanů do Olomouce 2018

18. 01. 2019

foto: Pavlína Valouchová, Adéla Veselá

STUDENT'S LIFE - 1. díl

STUDENT'S LIFE - 1. díl

STUDENT'S LIFE - 1. díl

+

STUDENT'S LIFE - 1. díl

14. 01. 2019

pro Seznam TV vyrobila Vyšší odborná škola publicistiky © VOŠP 2018

STUDENT'S LIFE - 1. díl

STUDENT'S LIFE - 1. díl

STUDENT'S LIFE - 1. díl

+

STUDENT'S LIFE - 1. díl

14. 01. 2019

pro Seznam TV vyrobila Vyšší odborná škola publicistiky © VOŠP 2018

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

Generace20
+
I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

14. 01. 2019

Studentka Vyšší odborné školy publicistiky Kateřina Klabzubová ve spolupráci s Tyflocentrem Ústí nad Labem nafotila benefiční kalendář. Zároveň se podílela i na výstavě, která má na snímcích a textových medailoncích přiblížit veřejnosti příběhy nevidomých a jejich koníčky. 

Jsou nevidomí, přesto kreslí, sportují, hrají šachy a věnují se mnoha dalším koníčkům. Výstava Tyflocentra v Ústí nad Labem boří zažité představy, že mají zrakově postižení lidé kvůli svému handicapu ochuzený život. Série fotografií v Ústí nad Labem naopak prezentuje rozmanitost koníčků, kterým se mohou věnovat.  „Výstava vznikla z ročního projektu, kdy jsme dělali medailonky s životními příběhy našich klientů a s jejich fotografiemi,“ říká sociální pracovnice a autorka medailonků Barbora Žárská.

Nenechají se odradit

Na výstavě je možné vidět například fotografii Pavla Pechmana, který musí mít při malování obrazů obličej jen pár milimetrů od plátna. Jedině tak je schopný něco vidět, protože má kvůli nádoru na mozku pouze zbytkový zrak. To ho ale neodradilo od jeho záliby. „Kreslím stejně jako zdraví lidé, protože své dílo vidím ve své hlavě,“ vysvětluje Pechman. 

Portréty klientů Tyflocentra nafotila studentka Vyšší odborné školy publicistiky Kateřina Klabzubová. Jak sama říká, projekt pro ni byl velká zkušenost i škola do života. „Největší rozdíl byl pro mě v tom, že jsem nemohla klienty navádět pouze slovy, jak se postavit, tvářit nebo natočit. Několikrát se mi při focení stalo, že jsem klientům řekla: ‚Podívejte se na mě‘, jak jsem zvyklá u běžného focení. Naštěstí jsem fotila skvělé lidi se smyslem pro humor a nikdo se neurazil,“ přiznává Klabzubová.

Celý projekt trval deset měsíců a každý měsíc fotila studentka jednoho z klientů. Nejtěžší bylo podle Klabzubové fotit zrakově postiženého autistu. „Nemá rád změny ani kontakt s cizími lidmi. A já jsem byla narušitelkou jeho denního režimu. Focení trvalo dlouho, protože se často uzavíral do sebe, občas byl i trochu agresivní, nadával a nechtěl spolupracovat,“ popisuje svou zkušenost. Aby ho fotografka ještě nerozrušovala, nesměla ho vůbec navádět, jak se má tvářit. Se spoluprací s klientem jí ale velmi pomohla chlapcova maminka, která ho uklidňovala.

Putování po kraji 

I přes všechny komplikace se nakonec podařilo výstavudokončit a podle Klabzubové měla úspěch. Do konce roku 2018 visely fotografie v ústeckém muzeu a od nového roku budou putovat po celém Ústeckém kraji. Navíc se fotky klientů Tyflocentra  staly i součástí benefičního kalendáře. „Mám z toho vážně radost,“ přiznává Klabzubová. Z výsledku práce se mohou těšit i ti nevidomí, kteří stáli fotografce modelem. Jak říká Klabzubová, příbuzní nevidomým fotografie na vernisáži detailně popsali.

Otužilci

Otužilci

Otužilci

+

Otužilci

11. 01. 2019

Vyrobili studenti dílny Univerzální voják pod vedením Romana Bradáče. Redaktorka: Kateřina Jozífová Kamera/střih: Magdalena Zindulková Produkce: Vendula Šmejkalová © VOŠP, 2018

Na den pod zem

Na den pod zem

Na den pod zem

+

Na den pod zem

07. 01. 2019

Vyrobili studenti dílny Univerzální voják pod vedením Romana Bradáče. Redaktor: Adam Hejda Kamera/střih: Anna Žáková Produkce: Barbora Šindlerová © VOŠP, 2018 http://www.vosp.cz

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Generace20
+
Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

21. 12. 2018

Přežít za každou cenu. To je hlavní cíl sebeobrany odvozené z bojového umění krav maga. Letos je to dvacet let od smrti jejího zakladatele Imricha Lichtenfelda. Žid původem z Bratislavy krav magu vytvořil po druhé světové válce pro izraelské milice. V současnosti ale slouží každému, kdo se chce efektivně bránit.

Krav maga vychází z přirozených a instinktivních reakcí člověka. Osvojit si její techniky by proto měl zvládnout každý. „To, co je v jiných sportech nežádoucí a zakázané, v lidech naopak podporujeme. V našem pojetí chápeme boj tak, že se nechceme prát a měli bychom udělat vše proto, abychom se mu vyhnuli. Pokud je ale neodvratný, musíme bojovat tak, abychom útočníka co nejrychleji zneškodnili a získali čas na útěk,“ vysvětluje smysl sebeobrany instruktor Michal Otipka (38).

Zneškodnit útočníka třeba telefonem

Miroslava Matějková (29) se krav maze věnovala dva roky a hned při první lekci musela předložit výpis z trestního rejstříku. Pokud by byla trestána za násilný čin, tak by ji nepřijali. Podle Otipky slouží tento krok k první selekci lidí, aby se tomuto umění neučil někdo, kdo ho zneužije. Miroslava si z lekcí odnesla hlavně ostražitost. „Vyhýbám se nebezpečným místům. Pokud vím, že půjdu potmě domů, automaticky držím telefon v ruce a pokud by na mě někdo zaútočil, praštím ho telefonem do zápěstí a způsobím mu silnou bolest,“ popisuje Matějková.

Vedle speciálních technik hraje při obraně s pomocí krav maga zásadní roli i fyzická a mentální příprava. „Pokud umím dobře běhat, rychleji uteču. Pokud mám větší sílu, tak je to také výhodou. Všechny tyto věci pomáhají zvýšit naše šance na přežití,“ vysvětluje lektor Otipka a dodává, že lidi cíleně připravují k různým konfliktním situacím, aby při nečekaném útoku měli několik možností řešení. „Jsou pak více v klidu a mají větší šanci situaci zvládnout,“ říká Otipka.

Podle jednoho z členů Hradní stráže, který se krav maze věnuje, se dá toto bojové umění využít jen k prvotnímu odstrašení protivníka. Šance, že se díky ní člověk dokáže ubránit, podle něj není nikdy stoprocentní. „Je složité předvídat faktory napadení. Nikdy nevíte, jestli má člověk u sebe zbraň, ať už střelnou nebo sečnou. Nikdy také nevíte, jestli je člověk pod vlivem drog, kdy jeho pudy fungují úplně jinak a nemá problém zabíjet,“ říká. Pokud by se on dostal do krizové situace, využil by první rady, kterou na lekcích krav maga opakuje každý instruktor bojových umění: pokud to jde, nejlepší je vzít nohy na ramena a utéct.

Sebeobrana pro každého

Krav maze se kromě civilistů a vojáků učí i policejní jednotky. „Policisté jsou ozbrojeni a většinou pracují v týmech. A podle toho se liší i to, co je učíme. Potřebujeme aby vyhověli zákonným postupům, potřebují umět ochránit a použít donucovací prostředky. Umět pracovat v týmu, útočníka zpacifikovat, zadržet, spoutat nebo někam odvést,“ vysvětluje Otipka. Metody civilistů, policie a armády se tak v mnohém liší. Zatímco cílem civilisty je zachránit si život a utéct, u policistů jde naopak o to, aby šli lidem na pomoc.

Variace pro policisty a civilisty ale vznikly až dodatečně. Původní systém krav maga vymyslel bratislavský rodák Imrich Lichtenfeld pro izraelské milice, které působily v Palestině, později ho uzpůsobil pro izraelskou armádu. „Do armády narukovali lidé od 13 do 60 let. Otázka tedy byla, co naučit někoho v tomto věkovém spektru, nehledě na fyzické dispozice, věk a pohlaví. Aby i přesto dosáhli co nejefektivnějších výsledků v co nejkratší době,“ vysvětluje instruktor Jakub Otipka. Proto je podle něj krav maga tak efektivní i v civilní sebeobraně, nehledě na to, kdo ji používá.

Vánoční POPup 19. 12. 2018

Vánoční POPup 19. 12. 2018

Vánoční POPup 19. 12. 2018

+

Vánoční POPup 19. 12. 2018

20. 12. 2018

Vánoční bazárek pořádaný studenty Vyšší odborné školy publicistiky.

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Generace20
+
Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Generace20

Autor: Petra Macháčková

20. 12. 2018

Poslední týden před Vánoci – na Vyšší odborné škole publicistiky se stupňuje nervozita z blížících se zkoušek. I přesto si studenti udělali chvilku pro dobrou věc. Letos poprvé uspořádali charitativní bazar. Jeho výtěžek půjde na pomoc dvanáctileté Tereze z podkrkonošského Trutnova, jejíž rodina je v těžké životní situaci.

Během posledního středečního odpoledne se galerie ve Spálené 8 změnila v jeden velký bazar. Začal ve 12 hodin a trval až do osmi do večera. „Původně byl v plánu vánoční večírek, ale chtěli jsme, aby akce měla nějaký větší přesah. Líbil se nám i nápad, že by se oblečení, co sem studenti nebo učitelé přinesou, mohlo někomu předat. Rozhodli jsme se proto pomoct Tereze,“ vysvětluje studentka produkce Kristýna Placková, která se na akci podílela.

Pozdrav do Krkonoš

Dvanáctiletá Terezka nemá jednoduché dětství ani dospívání. Na podzim jí při autonehodě zemřela starší sestra Eliška a pár týdnů poté přišel další šok, když její bratr spáchal sebevraždu. Osud Terezy osobně zná jedna ze studentek školy, jejíž rodiče pomáhali o dívku pečovat.

A jelikož na tom není Terezčina matka po finanční stránce nejlépe, rozhodla se Vyšší odborná škola publicistiky podpořit rodinu a udělat Tereze a její tříleté sestře Rozárce na Vánoce radost. Nad rámec charitativního bazaru škola pro Rozárku zakoupila hračky, knížku a omalovánky. O dárky pro její starší sestru se postarali hlavně studenti. „I když jsem sama tady na bazaru prodávala, koupila jsem si dost věcí, které mi doplní šatník. Všechno, co jsem za prodané oblečení utržila, věnuji Terezce a zbytek oblečení poputuje také k ní, “ říká studentka třetího ročníku Amálie Knotová. Z výtěžku bazaru studenti nakoupili i jídlo a potřebnou drogerii pro celou její rodinu.

Začátek dobré tradice

Nápad na pop up (tedy v moderní terminologii bazar oblečení), kde by si studenti vyměňovali nebo prodávali své obnošené šatstvo, vznikl před více než půl rokem v hlavě organizátorky a bývalé studentky VOŠP Martiny Novákové. „Před dvěma týdny dny jsme se spontánně rozhodli, že uděláme něco pro naše přeplněné šatníky a spojíme to s dobrou věcí. Myslím, že akce byla povedená a výtěžek také nebyl vůbec špatný,“ říká Nováková. Podle té by se z akce mohla stát tradice, která by uzavírala každý semestr a nebylo by podle ní na škodu, zapojit i veřejnost.

Akce se nesla nejen v duchu recyklované módy. Účastníci se mohli občerstvit připraveným pohoštěním, kde nechybělo ani vánoční cukroví či svařené víno. V průběhu večera návštěvníků postupně přibývalo. Spokojeni byli i ti, co se na pop up přišli jen podívat. „Jsem ráda, že se nás tu sešlo víc a vidím tu spolužáky, které normálně nepotkám. Jako velké plus beru svařák, který se organizátorům moc povedl,“ pochvalovala si studentka PR Marie Kučerová.

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Generace20
+
Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Generace20

Autor: Anna Žáková

20. 12. 2018

Ani zdravotní hendikep jim nezabrání ve sportování. Někteří vozíčkáři hrají závodně florbal v rámci ligy hendikepovaných. Jak sami říkají, při sportu se odreagují a přijdou na jiné myšlenky. Florbal pro vozíčkáře ale hrají i lidé bez hendikepu. Láká je na něm netradiční atmosféra i náročnost sportu.

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

Generace20
+
AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

Generace20

Autor: Anna Žáková

19. 12. 2018

Budovu Vyšší odborné školy publicistiky vnímá většina jejího osazenstva jako místo plné povinností. Studenti dílny Základy rozhlasu se na ni ale pokusili podívat z trochu jiného úhlu. Zaměřili se třeba na průchod, ve kterém se natáčely známé filmy, ale také na zajímavé příběhy lidí. To vše pod časovým tlakem - na nahrání zadaného tématu měli jen dvacet minut, dalších dvacet strávili zpracováním a stříháním, posledních dvacet minut pak skládali reportáž dohromady. Během hodiny si tak vyzkoušeli, jaké to je pracovat rychle, lehce ve stresu a pokud možno kreativně.

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Generace20
+
Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

19. 12. 2018

Mezi balením dárků, sháněním vánočního stromečku či kapra, je dobré se zastavit a užít si v klidu adventní čas. Možná trochu nečekaným místem, které to umožňuje, je stará hornická chalupa v Příbrami. Ukazuje, jak trávili předvánoční čas havíři v 19. století.

V příbramské Havířské ulici se mezi novodobou zástavbou skrývá 400 let stará dřevěná chalupa. Jakmile návštěvníci překročí její práh, ocitnou se v domově hornické rodiny z 19. století, která očekává příchod Vánoc. „Zdař bůh,“ zdraví nově příchozí návštěvníky havíř v bílé vázance s černým kloboukem. Zve lidi, aby si prohlédli tradiční řemesla spojená s Vánoci, která tu předvádí pracovníci Hornického muzea ve třech malých místnostech s nízkými stropy.

Jakoby se zastavil čas

V přítmí jedné ze světniček sedí babička v nadýchané sukni s bílým čepcem. Pečlivě vybarvuje malé bílé figurky. „Tyto postavičky se jmenují chlebáčci. Ženy horníků je vyráběly z těsta podobného tomu na chléb, barvily je a pak je prodávaly na vánočních trzích,“ vysvětluje tradici dětem, které stojí v půlkruhu kolem ní a pozorují její zručnost. Některé se odhodlají a malování si samy vyzkoušejí.

Vedle stanoviště s chlebáčky stojí muž s bílým plnovousem, je to perníkář. Z pece, v níž vznikají medové perníčky, se celým prostorem line typická  vůně a v chalupě je teplo.

Chalupa se nachází v Havířské ulici. Zdroj: Denisa Bartůňková

Příjemná atmosféra láká mnoho návštěvníků, kteří se každý rok vracejí. Třeba Marie Cigánková (59) si bez hornické chaloupky nedokáže Vánoce představit. Navštěvuje ji pravidelně s vnoučaty již několik let. „Tohle místo působí kouzelně. Úplně tu zapomenu na stres, vánoční úklid nebo shánění dárků a pomůže mi to připomenout, že pravé Vánoce jsou hlavně o rodině, klidu a pohodě,“ snaží se Cigánková překřičet dudáka, který zrovna začal hrát a zpívat koledu Narodil se Kristus pán.

Vzpomínky na dětství

Na okně stojí váza s barborkami, tedy větvičkami třešně nařezanými na počátku prosince, na den svaté Barbory. Ta byla patronkou horníků. Hned vedle je postavený betlém. Pro ty příbramské jsou typické malé lesklé kamínky, které si horníci přinášeli z důlních šachet. „Říká se: co horník, to řezbář. Muži v dolech občas našli volnou chvilku, například když čekali na výtah z šachty nebo až se usadí prach. Tyto prostoje trávili vyřezáváním figurek do betlémů,“ vysvětluje etnoložka z Hornického muzea Klára Posekaná.

Obdivovat figurky v betlému a užít si koledy přišly i studentky Nikol Kokštejnová (24) a Kateřina Štiková (24), které dříve navštěvovaly chaloupku se základní školou. „Vrátily jsme se sem po letech načerpat vánoční atmosféru a možná i trochu nostalgicky zavzpomínat na krásné období, kdy jsme ještě věřily na ježíška,“ přiznává Kokštejnová. Hornické Vánoce připravuje příbramské muzeum již podevatenácté a tento rok akce trvá do 21. prosince. Znovu se pak chaloupka otevře zase až o Velikonocích.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“