Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

21

Nikdy jsem nebyl novinářem více než teď, říká starosta Řeporyjí Pavel Novotný

Nikdy jsem nebyl novinářem více než teď, říká starosta Řeporyjí Pavel Novotný

Nikdy jsem nebyl novinářem více než teď, říká starosta Řeporyjí Pavel Novotný

Generace20
+
Nikdy jsem nebyl novinářem více než teď, říká starosta Řeporyjí Pavel Novotný

Nikdy jsem nebyl novinářem více než teď, říká starosta Řeporyjí Pavel Novotný

Generace20

Autor: Marek Veselý

26. 12. 2019

Kvůli plánu o vystavení pomníku vlasovcům si Pavel Novotný (38) získal větší pozornost než kdy dříve. Současný starosta Řeporyjí je také bývalý bulvární novinář a absolvent VOŠP. I když své politické straně občas způsobuje potíže, ODS ho bez výhrad podporuje. V komunální úrovni podle vlastních slov uvedl do pořádku již mnoho problémů a práci starosty dělá naplno. „Na roli nekompromisního psychopata už jsem zvyklý," říká.

Začínal jste v MF Dnes, ještě když jste studoval VOŠP. Nemrzí vás, že jste nakonec udělal kariéru v bulvárních médiích, přesněji v časopisu Spy a na webu eXtra.cz?
Nemrzí, i když jsem chtěl být původně investigativní novinář. Jenže pak jsem prošel reality show Bar a tehdy mě oslovili lidé z bulváru. Pakliže jste v bulváru úspěšný kauzař (ten, kdo přichází s vlastními tématy, pozn. red.), máte před sebou velkou kariéru. Najednou se mi rapidně zvýšil plat, měl jsem pětkrát více čtenářů a do roka jsem se stal šéfredaktorem. V této pozici jsem vydržel pět let, což byla neocenitelná zkušenost. Přijde mi ale, že jsem nebyl novinář nikdy více než teď.

Jak to myslíte? Teď jste především starosta. 
Jen blázen by se domníval, že nejsem v kontaktu s médii. I v politice řeším některé situace jako novinář. Mnoho známých sem za mnou do Řeporyjí jezdí, protože nemají témata na články o komunální politice. Je fantastické být politikem a znát dobře lidi z mediální krajiny. Také s facebookovým a twitterovým účtem dokážu na poli komunální politiky neuvěřitelné věci. Například nedávno jsem konfrontoval podnik, který v Řeporyjích vedl černou skládku. Varoval jsem je, že na svůj Facebook s osmdesáti tisíci fanoušky napíšu to, že jsou zkrátka prasata. Další den bylo uklizeno. Na roli nekompromisního psychopata už jsem zvyklý.

Není právě ta image psychopata někdy nepříjemná?
Dříve jsem se tím trápil. Teď mi ale přijde, že mě za poslední rok mnoho lidí začalo brát konečně vážně. Místostarosta David Roznětinský mě občas krotí, ta symbióza vychází perfektně.

Spolupráce je možná s kýmkoliv kromě komunistů

Zmínil jste svého kolegu, který pochází z koalice Strany zelených a Pirátů. Jak reaguje ODS na to, že zde vládnete spolu s touto koalicí a jedním zastupitelem za ANO 2011?
ODS je to ukradené. Na komunální úrovni máme jednoduché pravidlo: spolupráce je možná s kýmkoliv kromě komunistů. Dál si myslím, že by si nikdo z naší strany netroufl jít do koalice s SPD. ODS si navíc určitě povšimla, že se věci daly do pohybu. V roce 2014 byla strana v hluboké krizi, v Řeporyjích se rozpadla stranická buňka, byli jsme rozhádaní a já jsem s modře nabarvenou hlavou horko těžko obhájil jeden mandát. Naproti tomu jsme poslední volby vyhráli a já si upřímně mohl vybírat, s kým budu vládnout. Budu-li příští období stále na svobodě a při chuti, přál bych si zde ústavní většinu. Ale i teď mám pevnou koalici, a dokonce skvělou opozici.

Jak byste vyhodnotil svůj první rok na postu starosty?
Hned po zvolení jsem začal plnit volební sliby, což mnohé zaskočilo. Například slib s rozšířením otvírací doby úřadu. Oznámil jsem tedy, že bude otevřeno i ve čtvrtek ráno. Kolegové mi začali argumentovat tím, že lidé jsou sto let zvyklí chodit v pondělí a ve středu, tudíž mi sem ve čtvrtek nikdo nebude chodit. Já říkám, že je mi to ukradené, že prostě plním volební sliby. Po roce se ukazuje, že ve čtvrtek je tu nejvíc narváno. Lidé si často pochvalují, že úřad s nimi začal konečně komunikovat. Do role starosty jsem zapálen.

Jakou dostáváte zpětnou vazbu od lidí?
Většinou pozitivní, řekl bych, že si mě oblíbili. Například můj boj proti sprejerům lidé dost ocenili. Takže pokud všechno půjde nadále tak dobře, příští volební období tu můžeme udělat ještě lepší výsledek.

Potěšilo vás, že za vámi nedávno přijel na návštěvu předseda ODS Petr Fiala?
Neskutečně mě to zaskočilo a potěšilo zároveň. Z pohledu marketingu na to koukám tak, že to bylo den po tom, co Fiala oznámil nový program a PR oddělení mu řeklo: Udělej něco anarchistického, přitvrď! ODS se potřebuje zviditelnit i pomocí úspěšných komunálních politiků.

Za Pavlem Novotným přijel do Řeporyjí i předseda ODS Petr Fiala. Zdroj: Pavel Novotný

Možná jsem mladý na to být poslancem

Pro web Forum24 jste řekl, že byste chtěl být poslancem. Přitom jste původně tuto myšlenku kategoricky odmítal. Jak tomu lidé mají rozumět?
Musím přiznat, že mám dny, kdy takzvaně vstanu upřímnou nohou. A ten den, kdy za mnou přijela reportérka z Forum24, se tak stalo. Ano, chtěl bych být poslancem, primátorem, předsedou vlády. Tím chci říct, že je rozdíl v tom, co člověk chce a co je reálné.

Takže vám přijde nereálné, že byste se stal poslancem?
Reálné to je, ale nestane se to. I když se nechci vymlouvat na ODS, oni by něco takového nedovolili. Největší problém ale vidím v tzv. partajních hrátkách. Už teď mám minimum času na svou rodinu a právě na partajní hrátky nemám čas vůbec.

Co jsou partajní hrátky?
Abych se mezi vlky prokousával kandidátkami. Člověk, co opravdu nevstoupí do politiky, tyto hry asi nikdy nepochopí. Proto myslím, že bude lepší, když zde dokončím svůj mandát a dám vše do toho, abych ho poté znovu obhájil. Možná jsem stále moc mladý na to být poslancem. Můj sen to ale do budoucnosti je.

Dominik Feri (TOP 09) je o poznání mladší než vy, a přesto poslední místo na kandidátce proměnil v poslanecké křeslo. Co by se stalo, kdybyste byl na posledním místě kandidátky pražské ODS vy?
Určitě bych byl schopen předvést zajímavý výsledek, ale na poslance by to asi nestačilo. Navíc z etického hlediska má strana tahat za jeden provaz a osobitější kampaň před volbami mají vést hlavně lídři kandidátek. Musím se ale přiznat, že uvažuji o tom, že promluvím na příštím kongresu strany. To je snad jediná možnost, jak se vyhnout partajním hrátkám, a přesto stoupat v hierarchii ODS.

Pokud byste opravdu stoupal v hierarchii strany, nebylo by na místě vysvětlit, jak má člověk rozumět tomu, že jste v ODS a přitom se vidíte jako levičák?
Nebral bych tento výrok zas tolik doslovně. Politické spektrum je strašně složitá věc, tudíž se nedá o politikovi přesně říct, kde se vlastně nachází. Je ale pravda, že některé moje postoje jsou v naprostém rozporu se zbytkem členů ODS. Například můj příznivější postoj k uprchlické krizi nebo trochu levicovější sociální cítění.

Spor s Ondráčkem si užívám se vším všudy

I přes některé vaše levicové názory se poslední dobou ostře navážíte do komunistů. Jak se vyvíjí váš spor s poslancem Zdeňkem Ondráčkem (KSČM)?
Nedávno mezi námi došlo k první konfrontaci od té doby, co jsem ho označil za vlastizrádce, a to na facebookové diskuzi. Po tom, co jsem trochu držkoval, mi pan Ondráček napsal, ať si nepřidělávám problémy. Tak jsem mu odpověděl slovy bolševická píčo. Za to mi Facebook na měsíc zablokoval účet.

V současnosti čelíte obvinění za podněcování k vraždě Zdeňka Ondráčka. Připravujete se nějak na případný soud?
Velmi pečlivě. Ondráčka se snažím ukázat ve světle, jaký skutečně je. Nejspíš dostanu pokutu nebo podmínku. To nic nemění na tom, že si to chci užít. Navíc poukazovat na tyto lidi má smysl. Cítím se nevinný.

Přišel jste na policejní výslech v uniformě SNB, kterou nosil Ondráček například během Palachova týdne, kdy se podílel na mlácení demonstrantů. Proč ta uniforma? 
Chtěl jsem tím ukázat, že se nebojím. I na policajtech bylo vidět, že byli pobaveni, jenže oni musí vykonávat svou práci. Je mi jich opravdu líto, což se o panu Ondráčkovi říct nedá. Znovu opakuji, že tento spor si hodlám užít se vším všudy.

Sametový speciál [reportáž]

Sametový speciál [reportáž]

Sametový speciál [reportáž]

+

Sametový speciál [reportáž]

25. 12. 2019

Speciální třídílná reportáž z oslav sametové revoluce. Moderátorka: Kateřina Ostrejšová Redaktorky: Nikola Červinková, Anna Žáková Kamera/střih: Anna Žáková Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa Náš Domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Sametový speciál [Evropa, náš domov]

Sametový speciál [Evropa, náš domov]

Sametový speciál [Evropa, náš domov]

+

Sametový speciál [Evropa, náš domov]

25. 12. 2019

Redaktorka Kateřina Ostrejšová vás provede speciální relací k 30. výročí sametové revoluce. Díky, že můžem! Moderátorka: Kateřina Ostrejšová Redaktorky: Nikola Červinková, Anna Žáková Kamera/střih: Anna Žáková Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa, náš domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Stávka Učitelů [reportáž]

Stávka Učitelů [reportáž]

Stávka Učitelů [reportáž]

+

Stávka Učitelů [reportáž]

25. 12. 2019

Učitelé a jejich platy, téma které zaznívá již dlouhou dobu. Tentokrát se již přikročilo k zásadnějším krokům. Redaktorka: Pavlína Papírková Kamera/střih: Michael Hajn Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa Náš Domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Stávka Učitelů [Evropa, náš domov]

Stávka Učitelů [Evropa, náš domov]

Stávka Učitelů [Evropa, náš domov]

+

Stávka Učitelů [Evropa, náš domov]

25. 12. 2019

6.listopadu 2019 se odehrála stávka učitelů základních a středních škol. Redaktorka Pavlína Papírková do jedné z nich vyrazila. Redaktorka: Pavlína Papírková Kamera/střih: Michael Hajn Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Evropa, náš domov pod pedagogickým dohledem Romana Bradáče. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Aerobik není žádné poskakování, ale náročný sport, shodují se trenérky

Aerobik není žádné poskakování, ale náročný sport, shodují se trenérky

Aerobik není žádné poskakování, ale náročný sport, shodují se trenérky

Generace20
+
Aerobik není žádné poskakování, ale náročný sport, shodují se trenérky

Aerobik není žádné poskakování, ale náročný sport, shodují se trenérky

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

25. 12. 2019

Cvičitelky a trenérky sportovního aerobiku Andrea Bulíčková (20) a Veronika Šindelářová (31) na svůj sport nedají dopustit. Bulíčková závodí už od sedmi let a od roku 2015 působí i jako trenérka v Juniorské škole aerobiku Domyno Ivy Farářové. Šindelářová, která aerobik cvičí od čtrnácti, už nyní nezávodí a věnuje se jen trénování. Profesionální cvičitelky v rozhovoru pro Generaci 20 zároveň nezastírají, že tělo dostává při aerobiku zabrat a zranění je mnoho.

Proč vás už v dětství jako sport zaujal zrovna aerobik?
AB: Dostala jsem se k aerobiku díky spolužačkám na základní škole, když mi bylo sedm let. Ze začátku jsem měla problém s hudbou a počítáním dob. Byla jsem buď moc rychlá nebo naopak zůstávala pozadu. Trenérka to se mnou ale nevzdala a pomáhala mi, abych se naučila tlesknout rukama ve chvíli, kdy mám.

VŠ: Jako malá jsem se věnovala baletu a společenským tancům. Začala jsem k tomu chodit i do kroužku aerobiku. Jednou jsem si jela zacvičit na akci s Olgou Šípkovou, naší nejznámější aerobičkou, kde si mě všimli pořadatelé. Oslovili mě majitelé klubu sportovního aerobiku a zeptali se, jestli bych nechtěla zajít na trénink. A tak jsem to zkusila.

Často se o aerobiku říká, že není příliš zdravý. Co si o tomhle tvrzení myslíte?
AB: 
Je to pravda, ale žádný sport není úplně zdravý. Hodně aerobiček má bolavá kolena, záda, kyčle, třísla, zápěstí. Před cvičením je důležité, abychom se pořádně zahřály a protáhly, jinak to je špatně. A taky si musíme dávat velký pozor na to, co zrovna děláme. Například soustředit se na správné dýchání nebo provedení daného prvku. Všechno je ale hodně individuální. Některé holky například tvrdí, že je třeba kyčle nebolí a tak se tolik neprotahují. Mně to ale přijde jako nesmysl.

VŠ: Souhlasím, také mi to přijde jako chyba. Viděli jste třeba někdy hokejistu, který by nastoupil do zápasu, aniž by se nerozbruslil? Ano, každý vrcholový sport je náročný a nese s sebou i zdravotní komplikace. A to platí nejen pro aerobik.

Zranění bylo nespočetně

Jistě jste si z aerobiku samy přivodily už nejedno zranění…
AB:
 Zranění jsem zažila hned několik. Měla jsem třeba zvrtnutý kotník nebo natažené i natržené vazy v koleni.

VŠ:
 Já jsem se vlastně zranila až ke konci kariéry. Konkrétně jsem měla komplikace s vazy v koleni. Jinak jsem ale pravidelně mívala podvrtnuté kotníky nebo natažené svaly, to ale jako zranění nevnímám. Vždy se to stalo v důsledku přetížení organismu anebo kvůli únavě.

A provází vás nyní kvůli zraněním z minulosti nějaké potíže?
AB: Ano, mám problémy od té doby, co se mi natrhl vaz v koleni. Nemůžu kvůli tomu pořádně dělat některé prvky, například skoky do rozštěpu.

VŠ: Dá se říct, že ano. Při tréninku nebo protahování občas cítím táhnutí a bolest kvůli nataženému svalu na zadní straně stehen. Jinak jsem ale zdravotně v pořádku.

Andrea Bulíčková stále závodně cvičí a k tomu ještě trénuje začátečnice. Zdroj: archiv A. Bulíčkové

Jak snášíte náročnost aerobiku?
AB: 
Aerobik rozhodně není pro každého. Hodně lidí tvrdí, že je to jen nějaké poskakování. Jde ale i o to, aby byl člověk schopný udýchat sestavu a zvládl jednotlivé prvky.

VŠ: Je pravda, že aerobik je náročný. K výkonu potřebujete mít dostatečnou fyzickou i psychickou sílu a flexibilitu. Při cvičení je totiž nutné prokázat své schopnosti během jednoho okamžiku.

V jídle jsme se neomezovaly

Pro aerobik je také důležitá sportovní postava, protože se k ní například přihlíží při závěrečném hodnocení na soutěžích. Jak se udržujete ve formě?
AB: Já třeba jím všechno, co mám ráda a vůbec se neomezuji. Když mám prostě na něco chuť, dám si to. Stejně to pak na tréninku vycvičím. Večer se pouze snažím nejíst zbytečné cukry, ale jinak si klidně přes den něco sladkého dám.

VŠ: Když jsem ještě závodila, byla pro mě životospráva stěžejní. Bez kvalitní a vyvážené stravy jsem totiž neměla dobrý výkon. Jedla jsem sice více zeleniny, ovoce a masa než ostatních potravin, ale určitě jsem se nijak neomezovala.

Každá závodnice ale nemusí mít ty správné proporce. Je podle vás správné, že se v soutěžích hodnotí i podle postavy? 
ABJá si třeba myslím, že by se při aerobiku nemělo koukat na postavu ani vzhled. Každá z nás je jiná, tak proč se zbytečně trápit dietami, abychom na závodní ploše vypadaly dobře kvůli celkovému hodnocení.

: Já jsem naopak i pro hodnocení postavy. Člověk prezentuje sám sebe, takže první dojem a hezká postava jsou vždy vizitkou sportovně založeného člověka.

Fantom Karlova mostu [LittleStories]

Fantom Karlova mostu [LittleStories]

Fantom Karlova mostu [LittleStories]

+

Fantom Karlova mostu [LittleStories]

24. 12. 2019

Vyčištěním Karlova mostu se dostal do zájmu veřejnosti. Jaký je však příběh Miroslava Černého, bývalého trestance a majitele firmy na čištění grafitti? Režie: Tatiana Skoumalová Kamera/střih: Vojtěch Krása a Adéla Veselá Produkce: Vendula Šmejkalová Vyrobili studenti v rámci dílny Little stories pod vedením Jana Novotného a Petra Šoukala. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Ženský americký fotbal

Ženský americký fotbal

Ženský americký fotbal

+

Ženský americký fotbal

23. 12. 2019

Tvrdý sport a něžné pohlaví. Jak tyto dvě věci jdou dohromady? Redaktorka: Denisa Stasinková Kamera/střih: Klára Kadlecová Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Generace20 pod pedagogickým dohledem Martina Kézra. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

Ženský americký fotbal [Reportáž]

Ženský americký fotbal [Reportáž]

Ženský americký fotbal [Reportáž]

+

Ženský americký fotbal [Reportáž]

23. 12. 2019

Tvrdý sport a něžné pohlaví. Jak tyto dvě věci jdou dohromady? Redaktorka: Denisa Stasinková Kamera/střih: Klára Kadlecová Produkce: Kristýna Placková Vyrobili studenti v rámci ateliéru Generace20 pod pedagogickým dohledem Martina Kézra. © VOŠP, 2019 http://www.vosp.cz

GLOSA: Vánoční trhy v zahraničí jsou víc vánoční, než nám populisté sugerují

GLOSA: Vánoční trhy v zahraničí jsou víc vánoční, než nám populisté sugerují

GLOSA: Vánoční trhy v zahraničí jsou víc vánoční, než nám populisté sugerují

Generace20
+
GLOSA: Vánoční trhy v zahraničí jsou víc vánoční, než nám populisté sugerují

GLOSA: Vánoční trhy v zahraničí jsou víc vánoční, než nám populisté sugerují

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

23. 12. 2019

Podle tvrzení některých českých politiků by se mohlo zdát, že v Evropě řádí skřítek Grinch, který lidem krade Vánoce. Kupříkladu Václav Klaus mladší se opřel do vánočních trhů v zahraničí. Prý se z nich vytrácí vánoční atmosféra a křesťanské prvky. Předvánoční Paříž je pravým opakem jeho slov.

Podle Václava Klause mladšího, šéfa hnutí Trikolóra hrajícího otevřeně na populistickou  strunu strachu, se v zahraničí už ani nehovoří o vánočních trzích, ale například o Winterfestu, neboli Oslavě zimy. Otázka je, zda se Klaus junior vůbec obtěžoval vystrčit paty z Česka, než něco takového napsal na svůj Facebook. Kupříkladu v Paříži hned u vstupu mezi stánky visí nepřehlédnutelný nápis Village Noël, neboli Vánoční vesnice. Už pouhá atmosféra musí návštěvníka trknout. Vůně punče, svařáku, vánoční koledy a klasická výzdoba naznačují, že tohle rozhodně nejsou žádné farmářské trhy. Tady jsou to Vánoce.

Betlém v životní velikosti

Populisté a alarmisté si ale dál budou vést svou, že se prý náboženské tradice z trhů vytrácejí, že se vánoční trhy údajně oklikou vyhýbají čemukoli křesťanskému. Jenže, co tedy na těch „nevánočních“ trzích dělají všechny ty betlémy? Třeba na trhu na pařížské třídě Champs-Elysées stojí dřevěný betlém s postavami v životní velikosti a zabírá rozhodně větší plochu než jeden stánek s grilovanými klobásami.

Mezi stánky je bezpečno

Vánoční trhy nepřipomínají ani válečnou zónu, jak se snaží politici typu Klaus či Okamura sugerovat. Třeba trhy v nejmodernější pařížské čtvrti La Défense jsou podobné malé vesničce. Z červenobílých budek se line vůně tradičního vánočního pečiva, ovoce v čokoládě nebo svařeného vína. Uličkami mezi stánky znějí koledy a do očí bije mnohdy až kýčovitá vánoční výzdoba. Na jedné straně stojí pestrobarevné vánoční stromky, z druhé se usmívá postava Papa Noëla na saních, francouzská obdoba českého Ježíška. Představa válečné zóny Klause mladšího se od reality výrazně liší.

Klaus mladší také zřejmě naráží na bezpečnostní opatření, na která se v posledních letech dbá kvůli možným teroristickým útokům. Jistě – opatření jsou, ale nenápadná. Před vstupem do prostor vánočních trhů na LaDéfense stojí jen jeden zaměstnanec bezpečnostní služby a nahlíží návštěvníkům do tašek. S kontrolami tohoto typu dnes mohou lidé přijít do styku úplně běžně – na letišti, nebo při snaze projít v Praze přes Pražský hrad. Trhy táhnoucí se od Place de la Concord kilometr daleko hlídalo asi pět ozbrojených vojáků. Postávají na schodech a návštěvníci si jich sotva všimnou. Na pařížských vánočních trzích rozhodně hlídkuje víc soch cínových vojáčků než těch živých. Navzdory tomu, co si myslí Klaus. 

Chybí nám empatie a zdvořilost, hodnotí lektorka etikety Iva Pluháčková

Chybí nám empatie a zdvořilost, hodnotí lektorka etikety Iva Pluháčková

Chybí nám empatie a zdvořilost, hodnotí lektorka etikety Iva Pluháčková

Generace20
+
Chybí nám empatie a zdvořilost, hodnotí lektorka etikety Iva Pluháčková

Chybí nám empatie a zdvořilost, hodnotí lektorka etikety Iva Pluháčková

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

23. 12. 2019

I když učitelka etikety Iva Pluháčková (38) původně vystudovala antropologii a později i diplomacii, rozhodla se profesně ubírat jiným směrem. Už několik let soukromě vyučuje pravidla společenského chování. Mezi jejími klienty jsou děti, manažeři, diplomaté nebo politici. Za prací létá i do Londýna. Podle ní by si Angličan, na rozdíl od Čecha, v restauraci nikdy nepoložil na stůl mobil.

Původně jste vystudovala antropologii a diplomacii. Co vás vedlo ke změně profese na lektorku etikety?
Přemýšlela jsem po studiích, co se sebou. Diplomacie mi připadala jako dobrý únik z vědecké práce, protože jsem pár měsíců učila antropologii na jedné vysoké škole. Diplomacie bylo něco, co mě velmi lákalo. Hlavně to, že jsem se mohla setkávat s jinými lidmi, jejichž profese má určitý řád a musejí se chovat podle nějakých pravidel. Také mne lákalo vycestovat. V diplomacii jsem byla na několika stážích, ale nikdy jsem v tomto oboru nepracovala. Pak jsem ale pro sebe objevila etiketu jako profesi.

Co s ní má antropologie a diplomacie společného?
Antropologie a etiketa mají mnoho společného. Studují se v nich vztahy mezi lidmi – jak spolu komunikujeme, jednáme, nebo jak si podáváme ruce. Diplomacie a etiketa jsou spolu také provázány. Když někdo pracuje v diplomacii, musí se umět chovat podle určitých společenských regulí. A ty nastavuje etiketa. Diplomaté se musí navzájem potkávat, protože to jsou zástupci různých zemí a musí vědět, co se od nich požaduje a co oni mají očekávat od druhých. Etiketa řeší třeba i to, jak daleko může člověk stát třeba od lidí z arabských zemí, kde je zvykem udržovat užší tělesný kontakt. 

Hlavní je vycítit, jak se v dané situaci chovat

Jaké jsou rozdíly mezi pravidly slušného chování v Česku a jinde v zahraničí?
Česká republika na tom není špatně, i když se máme ještě hodně co učit. Chybí nám empatie a zdvořilost. U etikety je hlavní, abychom vycítili, co máme v dané situaci udělat. Například když kluk sedí v tramvaji a vidí babičku, automaticky si stoupne, aby ji pustil sednout. To se děje i u nás, ale Britové jsou vychováváni podle společenských pravidel už od dětství. Ve Francii vznikla etiketa jako taková, ale v Anglii se vytvářela jednotlivá pravidla, která lidé dodržovali.

Co Češi často v etiketě opomíjí?
Úplně základní galantnost v restauraci. U nás se mi dlouho nestalo, že bych byla s nějakým mužem v restauraci a on by mi automaticky nabídl, kam si mám sednout, odtáhl by mi židli, nechal mě posadit a pak by se teprve usadil sám. V Anglii či Francii se to ale děje úplně běžně. Vychovaný Angličan by si třeba také určitě nedal do pusy lžičku od kávy.

Pozastavují se v zahraničí nad nevhodným chováním českých turistů?
Když někam cestujeme, měli bychom se snažit co nejvíce se přiblížit tamní kultuře a načerpat jejich zvyky. Samozřejmě, že si třeba personál v restauraci všimne, že se zákazník nechová tak, jak by měl. Zažila jsem v Londýně takovou příhodu, když jsem seděla v krásné restauraci. Přišli tam Češi, vybalili si řízky a objednali si jen něco k pití, aby tam vůbec mohli sedět. Personál restaurace byl natolik taktní, že na sobě nenechal znát, že je jejich chování nevhodné. Nechal je to v klidu dojíst, dokud asi po dvou hodinách neodešli. To bylo opravdu bizarní.

I mladí musí v životě zazářit

Navštěvují vaše kurzy i mladí?
I ti si uvědomují, že v životě musí občas zazářit a zajímají se o etiketu. Nejčastěji ke mně chodí mladší slečny, manažerky a podnikatelky. Učím je správnou chůzi, jak vystupovat z auta, nebo jak si sedat na židli. Díky tomu, že se mladí dostávají už v nízkém věku do vrcholných pozic, potřebují být seznámeni s etiketou. Zaměstnavatelé je berou na firemní večírky, kde mají třeba tři sady příborů a nemohou působit nejistě. Není čas se zabývat tím, jaký příbor použijí k čemu. Musí být soustředěni na konverzaci, která tam probíhá a ostatní věci musí dělat úplně automaticky.

K čemu mohou mladí využít znalosti etikety v běžném životě?
Hlavně ke dvěma věcem. Otevře jim to dveře k novým pracovním příležitostem a vztahům. Etiketa se jim hodí i na pracovní pohovory. Ty nejsou jen o profesní stránce, ale i o tom, jak se umíme chovat. Nebo za mnou chodí mladí pánové, aby se ujistili, jak jednat na schůzce se slečnou.

S mobilem u oběda si jídlo nevychutnáme

Je nějaký nedostatek v etiketě, který se vyloženě týká mladých lidí?
Do etikety zasahují i moderní technologie. Když vejdou mladí lidé do restaurace, první, co udělají, je, že vytáhnou mobil a položí ho vedle příboru, aby viděli, jestli jim někdo nevolá. Podle etikety bychom neměli mít telefon vůbec položený na stole. Mobily změnily etiketu v mnohém, protože změnily i naše jednání. Je nevhodné, jestliže si začneme vyřizovat hovor u stolu, vedle kterého někdo obědvá, protože dotyčný si chce jídlo vychutnat. Poslouchání cizích rozhovorů, ať už jsou jakéhokoliv rázu, nám určitě také nebude příjemné.

Jak tento problém mají lidé v dnešní zrychlené době řešit?
Když přicházíme do restaurace, měli bychom svůj mobil přepnout do tichého režimu, abychom neotravovali ostatní a aby nikdo neotravoval nás. Budeme si užívat chvilku, kdy jsme na kávě nebo si vychutnáme jídlo. Když u oběda děláme cokoliv na telefonu, vzdáváme se požitku z jídla. V zahraničí, například v Anglii, mobil nevnímají jako přirozenou součást života. Tam ho na stole neuvidíme. V České republice je to úplně běžné, ale podle mě nepatřičné.

Chovala jste se podle zásad slušného chování už od malička?
Už od mala jsem byla vedena ke slušnému chování. To ovlivnilo můj zájem o etiketu. Já jsem vždy milovala etiketu stolování. Rodiče mne vedli velice přísnou výchovou a od mala jsem musela umět nachystat stůl, aby na správné straně byly příbory, skleničky, talíře. Vždy u nás bylo zavedeno, kdo si kam sedá a kdo dostává jídlo jako první. Občas mne to ale štvalo, měla jsem i chvilky, kdy jsem se vzpouzela, že něco dělat nebudu.

Chodíte elegantně oblečená, ale vezmete si na sebe někdy tepláky?
Ne, tepláky nevlastním a nikdy si je na sebe nevezmu. Nepatří zkrátka do mého šatníku. To ale neznamená, že doma chodím ve svátečních šatech. Převleču se do domácího oblečení, ale tepláky to skutečně nejsou. Mám respekt a úctu ke svému partnerovi, chci, aby mne viděl pěkně upravenou. Ale mikinu si na sebe klidně obléknu.

13. komnata Karla Kašáka

13. komnata Karla Kašáka

13. komnata Karla Kašáka

+

13. komnata Karla Kašáka

22. 12. 2019

Absolventská práce Veroniky Miškové. © VOŠP 2019

Vánoce procházejí žaludkem, shodují se mladí Češi v zahraničí

Vánoce procházejí žaludkem, shodují se mladí Češi v zahraničí

Vánoce procházejí žaludkem, shodují se mladí Češi v zahraničí

Generace20
+
Vánoce procházejí žaludkem, shodují se mladí Češi v zahraničí

Vánoce procházejí žaludkem, shodují se mladí Češi v zahraničí

Generace20

Autor: Petra Macháčková

22. 12. 2019

Trávit vánoční svátky s rodinou není pro každého samozřejmost. Někteří před nimi záměrně utíkají do zahraničí. Jiní by je v rodinném kruhu slavili rádi, ale musí být na Štědrý den třeba na druhém konci světa.

Studentka Michaela Reindlová (21) byla během minulých Vánoc v USA. Pracovala rok jako au-pair nedaleko Bostonu a starala se o tři malé děti. „Byla to příležitost vidět a zažít, jak se tráví vánoční svátky jinde ve světě. Na druhou stranu mi chyběla atmosféra, kterou máme v Česku. V USA nebyly žádné vánoční trhy, svařák nebo pečené cukroví,” vzpomíná na loňské Vánoce Reindlová. Její americká rodina se snažila co to šlo, aby jí svátky co nejvíce zpříjemnila. „Všem jsem vyprávěla, jak Vánoce v Česku trávíme my a co k nim patří. Upekla jsem i linecké cukroví a udělala bramborový salát, ze kterého byli nadšení,” popisuje své loňské svátky Reindlová. Zároveň ale přiznává, že jí chyběli příbuzní. S jejími pocity koresponduje i měsíc starý průzkum mezi spotřebiteli obchodní řetězce Tesco.  Většina dotázaných v něm uvedla, že za „nejúžasnější vánoční dárek“ považují samotný čas strávený s rodinou nebo ručně vyráběné věci od svých blízkých. 

Jíst pizzu, ale myslet na řízek

Vánoce bez rodiny loni trávila i Jana Hamouzová (23), která díky grantu od Ministerstva školství žila půl roku ve Vietnamu. Podle ní české Vánoce tvoří hlavně atmosféra, rodinný kruh, stromek a skvělé jídlo. O to vše před rokem přišla. „Stýskalo se mi, když jsem všude na Instagramu viděla, jak už se lidé chystají k večeři nebo zdobí stromeček. Slzička mi ukápla, ale nic dramatického,” říká Hamouzová. Ve Vietnamu měla oproti Čechům šestihodinový posun dopředu, takže zatímco její rodina slavila, ona už měla dávno půlnoc. České jídlo si ale nevařila. Sehnat podobné suroviny, jako se používají v Česku, bylo v podstatě nemožné. „Na Štědrý večer jsem si dala pizzu. Byla dobrá, ale stejně jsem při tom myslela na český řízek,” směje se Hamouzová. Podle ní je právě vánoční tabule jednou z věcí, bez níž se Češi v zahraničí během Vánoc neobejdou. 

Stejně to vidí hokejista Martin Pulda (21), který hraje ve Francii nejvyšší národní soutěž Ligue Magnus za HC Dijon – Les Ducs de Dijon. „Letos poprvé budu mimo domov, jelikož jsem dostal angažmá ve francouzském týmu. Mám tu mimo hokeje i práci v pekárně, kde mě přes svátky potřebují. Líto mi to je, ale upřímně, asi nejvíce mi bude chybět typické české vánoční jídlo. To si tady ve Francii jen tak nedám,” obává se Pulda.

Útěk na Srí Lanku

Jsou ale i tací, kteří na Vánoce naopak cíleně vycestují do zahraničí a vrací se až po Novém roce. Jednou z nich je i studentka VOŠP Michaela Exnerová (21), která letos poprvé nebude trávit Vánoce s rodinou. Letí raději na Srí Lanku. „Od rozvodu rodičů pro mě nejsou svátky vůbec kouzelné, jako když jsem byla malá a žila s oběma. Doma už pár let nebydlím a Vánoce zkrátka neprožívám. Vlastně je spíše bojkotuji. Nemám stromek, ani výzdobu,” popisuje Exnerová. Vadí jí i všudypřítomný stres a shon kolem Vánoc. Přiznává ale, že upekla alespoň cukroví, aby její přítel nebyl úplně ošizený. 

Jsem máma kvadruparetičky

Jsem máma kvadruparetičky

Jsem máma kvadruparetičky

+

Jsem máma kvadruparetičky

21. 12. 2019

Absolventská práce Amálie Knotové. © VOŠP 2019

Až v Keni jsem si uvědomil, jak se máme v Česku dobře, říká medik Filip Hrdlička

Až v Keni jsem si uvědomil, jak se máme v Česku dobře, říká medik Filip Hrdlička

Až v Keni jsem si uvědomil, jak se máme v Česku dobře, říká medik Filip Hrdlička

Generace20
+
Až v Keni jsem si uvědomil, jak se máme v Česku dobře, říká medik Filip Hrdlička

Až v Keni jsem si uvědomil, jak se máme v Česku dobře, říká medik Filip Hrdlička

Generace20

Autor: Jiří Lizec

21. 12. 2019

Úrazy mačetou a nádor o velikosti fotbalového míče. I s tím se na jaře 2019 setkal Filip Hrdlička (24) při ošetřování pacientů v Africe. Vystudovaný fyzioterapeut a v současnosti student čtvrtého ročníku medicíny na Univerzitě Karlově v Praze měl možnost stát se na měsíc členem Projektu Itibo. Ten v jihozápadní Keni provozuje humanitární organizace Adra ve spolupráci s lékařskými fakultami z celé České republiky. Cílem je poskytovat zdravotnické služby a vzdělávat africký i český lékařský personál.

Setkal jste se během svého působení v Keni s nějakým opravdu kuriózním pacientem?
Těch bylo mnoho. Ale nejvíce mě asi překvapil jeden chlapec, který přišel s bolestí břicha. To jsme bez problémů vyřešili a on měl jít domů. Při odchodu se ale ještě zmínil, že už přes rok nemůže hrát s kamarády fotbal, protože ho strašně bolí koleno. Nechal jsem ho, aby se prošel po místnosti a viděl jsem, že jeho čéška na pravé noze vyskakuje úplně mimo. Po základních vyšetřeních jsem mu řekl, aby dorazil za čtyři dny na ultrazvuk. Ten den totiž nefungoval proud, což se bohužel stávalo i několikrát v týdnu a doufal jsem, že za ty čtyři dny to půjde. Chlapec už ale nepřišel.

Jak to mohl s tou bolestí rok vydržet?
Zvykal si na ni postupně. Prý měl bouračku na motorce. Dopravní nehody jsou tam úplně běžné, protože na jednom stroji jezdí až v pěti lidech. Každopádně při jedné z bouraček spadl chlapec přímo na koleno a poranil si ho. Při velké potřebě si na suchý záchod musel sedat s nohou do X, aby ulevil bolesti. Dělal to tak dlouho, až se mu vnitřní postranní vaz vytahal jako nudle. Spravila by to pouze operace.

A ta by nešla udělat?
Tu dělají jen specialisté ve velkých nemocnicích. Tam musí být pacienti posláni z těch menších, jako je například v Itibu. Jenže protože už chlapec nepřišel, nemohl jsem ho tam poslat. Ale to nebyl jen jeho případ. Spousta pacientů už na doporučenou kontrolu nepřišla.

Při ošetřování pacientů spolu pracovali čeští keňští doktoři. Zdroj: Stanislav Povýšil

Nevadilo vám, že po ošetření už o pacientech dále nevíte?
Samozřejmě bych rád věděl, jak na tom pacienti jsou, ale pokud nepřijdou sami, o jejich zdravotním stavu se už nedozvíme. Jeden pán přišel se zhoubným nádorem na paži, který byl velký jako fotbalový míč. Řekl nám, že ho v Keni nevyléčí a že nás jen přišel požádat o příspěvek. Chtěl vybrat 1,3 milionu keňských šilinků (cca 300 000 Kč), aby mohl na operaci do Indie. Při měsíčním výdělku 3 000 šilinků neměl jinou možnost, než obcházet ostatní. Bohužel už kašlal krev a prognóza nebyla vůbec dobrá. Dali jsme mu jen silné prášky na bolest a on odešel domů. Podruhé už nepřišel, takže se musím smířit s tím, že nevím, jak dopadl.

Občas jsme působili jako atrakce

Narazil jste v Keni na nějaká zranění, která pro nás v Česku nejsou vůbec typická?
Velmi časté jsou tam úrazy mačetou. Mají ji jako hlavní pracovní nástroj, ale bohužel slouží také k sebeobraně. Takže sečná poranění z práce a konfliktů jsou běžná. Pak jsme měli třeba pána, kterému vykousla manželka při hádce kus tkáně z ruky. To bylo opravdu neobvyklé.

Jak jste vnímal keňskou kulturu, která pro nás je hodně neznámá?
Ta mi vedle medicíny dala asi nejvíce zkušeností. Hodně jsem ji vnímal, když jsme s kolegy společně vyrazili do města mimo nemocnici. Tam jsme vždy chodili minimálně ve dvou. Sice jsem se sám nebál, ale ve více lidech je to přeci jen bezpečnější. Působili jsme jako běloši jako taková atrakce. Neustále jsme přitahovali pozornost místních. Například děti si na nás občas sáhly, protože chtěly vědět, jaká je bílá kůže na dotyk. Může to znít jako klišé, ale člověk si opravdu začne vážit toho, jak se má v Česku dobře, až když vidí, jak tam někteří lidé žijí a co musí absolvovat.

Například?
Nejde jen o to, že tam lidé nosí staré a roztrhané oblečení, nejhorší je, jak se tamní životní podmínky podepisují na jejich zdraví. Například aby se mohli umýt a uvařit si, musí chodit opravdu velké vzdálenosti dolů k řece. Poté nesou třicetilitrový kýbl na hlavě do kopce zpět domů. Když takhle chodí každý den, strašně se jim ničí páteř i bedra. Ošetřoval jsem třeba pacientku, která kvůli tomu měla zablokovaná žebra, tedy velké bolesti na hrudi.

Hrdlička se v Keni nevěnoval jen fyzioterapii. Zdroj: Stanislav Povýšil

Cestovní bedekry uvádějí, že v Keni je vysoká kriminalita a velké riziko nákazy například žloutenkou. Neměl jste strach z toho, že vám někdo něco ukradne nebo že chytíte nějakou nemoc? 
To jsem neměl. Proti nemocem jsme očkovaní, dodržovali jsme základní hygienická opatření a celá naše nemocnice byla nonstop pod dohledem ostrahy. Při noční službě přicházel do kontaktu se všemi pacienty jako první hlídač. Ten usoudil, zda je skutečně nutné ošetření a zda nehrozí nějaké nebezpečí. Až poté pacienta i s veškerým doprovodem vpustil do areálu, kde se ho ujali lékaři.

Takové praxe by se mi u nás nedostalo

Do Keni jste jel hlavně jako fyzioterapeut. Zkusil jste si i jinou zdravotnickou práci?
Protože studuji všeobecné lékařství, mohl jsem si vyzkoušet všechna různá odvětví zdravotnické práce. Měli jsme každý den směnu od devíti ráno do pěti do večera, kde jsme se pravidelně střídali na chirurgii, v ambulanci, u hospitalizovaných pacientů a na porodnici. Poté byly ještě noční směny, které trvaly naopak od 17 hodin do devíti a byli tam vždy dva medici. Jelikož nás v Itibu bylo sedm, vycházela noční průměrně na každý třetí den. Hned při té první jsem například byl u porodu nebo šil bodnou ránu v hrudníku.

Počítám správně, že jste sloužil třeba 36 hodin v kuse?
Dá se to tak říci, ale samozřejmě pokud v noci nepřišel dlouho žádný pacient, mohl jsem se i chvíli vyspat. Ideální bylo, pokud mi po noční vyšla služba na základně. To znamená, že jsem vařil, uklízel, nosil ostatním antimalarika a byl k ruce tomu, kdo něco potřeboval. Takže když jsem měl přes den na starosti základnu a večer volno, byl čas na větší odpočinek. Ale už jsem se pak zase těšil do práce, kvůli tomu jsem tam přeci jel.

Africký pacient v rukou Filipa Hrdličky a jeho kolegy. Zdroj: Archiv Filipa Hrdličky

Takže jste načerpal řadu zkušeností, které byste doma jen tak nezískal…
Na škole jsem absolvoval několik stáží na různých klinikách, ale měsíc v Keni mi dal určitě více než jakákoliv delší praxe v Česku. Měl jsem obrovskou zodpovědnost, které by se mi jako studentovi u nás nedostalo. Velkou část dělá samozřejmě kolektiv. Všichni z našeho lékařského týmu tam jeli s cílem se něčemu přiučit, něco poznat a zejména být nápomocni lidem. Byli jsme vybráni jako studenti tak, abychom dokázali zvládnout všechny možné situace a scénáře. Samozřejmě tam byl s námi i profesionální dohled v podobě doktora Lukáše Malého a vedoucího projektu Itibo Aleše Bárty. Zažil jsem takovou čistou medicínu v celé její kráse.

Medailonek: Eduard Marek

Medailonek: Eduard Marek

Medailonek: Eduard Marek

+

Medailonek: Eduard Marek

20. 12. 2019

Vytvořili studenti pod vedením Lukáše Landy. Redaktorka: Kateřina Jozífová Kamera/střih: Magdalena Zindulková Produkce: Milan Lukavec © VOŠP 2019 http://www.vosp.cz

Kdo chce pracovat v médiích, musí se vzdát volného času, shodují se bývalí studenti VOŠP

Kdo chce pracovat v médiích, musí se vzdát volného času, shodují se bývalí studenti VOŠP

Kdo chce pracovat v médiích, musí se vzdát volného času, shodují se bývalí studenti VOŠP

Generace20
+
Kdo chce pracovat v médiích, musí se vzdát volného času, shodují se bývalí studenti VOŠP

Kdo chce pracovat v médiích, musí se vzdát volného času, shodují se bývalí studenti VOŠP

Generace20

Autor: Monika Kabourková

19. 12. 2019

Novinařina se nedá naučit teorií. K tomu se přiklání Václav Hnátek (35) a Jan Homolka (35). Své poměrně klidné studium na Vyšší odborné škole publicistiky v jednadvaceti letech vyměnili za chaos a adrenalin v redakcích. Hnátek si své místo našel v kulturním oddělení MF Dnes. Letos v září po dvanácti letech z práce odešel a živí se jako novinář na volné noze. Homolka začal při studiu pracovat pro televizi Eurosport, kterou po deseti letech vyměnil za O2 TV, kde dělá sportovního komentátora.

VOŠP jste v průběhu studia předčasně ukončili a nastoupili do práce v médiích. Nelitovali jste někdy svého rozhodnutí? 
VH: 
Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem školu nedokončil. Nepatřím k těm, kteří prahnou po titulech a v soukromé svéře vám nějaký diplom ani nechybí. Neskromně si myslím, že všeobecný rozhled mi nechybí. A to je podle mě daleko důležitější, než dokončené akademické vzdělání. Převážně u novinářského oboru, kde se člověk nejvíce naučí reálnou praxí. A ten základ, že zpráva má být vyvážená, novinář si nemá vymýšlet a podobně, to snad za pár semestrů dostanou do každého.

JH: U mě těch důvodů k ukončení studia bylo více. Na konci druhého ročníku jsem měl vážnou autonehodu, ze které jsem se zdravotně poměrně dlouho dostával. Poté, co jsem se uzdravil, jsem se rozhodl ucházet o pozici sportovního komentátora v televizi Eurosport, kam mě k mému štěstí přijali. Najednou neexistovalo nic jiného. Učil jsem se každým dnem za pochodu. To mi dalo daleko víc než škola. Zrovna u sportu jsem o tom přesvědčený. Takže svého rozhodnutí rozhodně nelituji. Kdyby ale nyní přišla otázka, jestli bych se býval na VOŠP přihlásil znovu, odpověděl bych ano. 

Dobré vzpomínky na školu nám zůstaly

Jak s odstupem času na školu vzpomínáte? 
VH: Vzpomínám na ní docela rád. Jak jsem říkal, čistě novinářské vzdělání není v téhle branži tak moc potřebné, ale nebýt mojí alma mater, tak nejsem tam, kde jsem teď. Nikdy jsem nebyl přehnaně ambiciozní a horlivý student, takže jsem školou nějak procházel. V rámci letních praxí jsem se dostal do MF Dnes a nakonec jsem tam zůstal. Tehdy to pro mě byla úžasná příležitost. Byl jsem věčný stydlín, který nerad telefonuje s cizími lidmi, což je u novináře divná vlastnost, které jsem se dodnes úplně nezbavil. Kdyby nebyla ta možnosti, jít do médií už jako student VOŠPu, tak nevím, co bych nyní dělal.

JH: Já jsem díky škole potkal několik dobrých přátel a nynějších kolegů. Patrika Vacka, ten pracuje v deníku Sport, nebo třeba Michala Micku, který komentuje fotbal. Spousty znalostí jsem si ze školy odnesl, ale jiné mi přišly zbytečné. Například výklady z hodin křesťanství. Rád ale vzpomínám na hodiny sportovní publicistiky. Díky formám výuky jsem se vždy zasmál a bavilo mě to.

Nebylo to pro vás náročné, když jste z teoretických výkladů ve škole přešli do plnohodnotné praxe?
VH: 
Pro mě to byl obrovský skok. Dříve na škole nebylo tolik lidí, kteří se v médiích aktivně pohybovali. Proto když jsem přišel do kulturního oddělení MF DNES, tak to bylo něco naprosto nesrovnatelného. Budu se opakovat v tom, že novinařina je řemeslo, které se nejlépe naučí praktickým používáním. Stejně jako ševce nenaučí teorií ve škole šít boty, ale musí si sednout na verpálek a zkoušet to. Moje první články za moc nestály a nelze než děkovat starším a zkušenějším kolegům editorům, kteří se mnou měli trpělivost. I později na mě samozřejmě občas někdo řval, když jsem udělal něco naprosto špatně. Ale tím se nakonec člověk učí nejvíc.

JH: Já osobně jsem ten přesun mezi teorií a praxí jako problém neviděl. Odjakživa jsem se viděl v terénu. Takže jsem do světa médií skočil po hlavě a bez obav.

Naší výhodou je, že nemáme rodiny

Ovlivnila práce v médiích nějak zásadně váš osobní život?
VH: To rozhodně. Člověk nemá skoro žádný volný čas, když tuhle práci dělá. Lidé si mysleli, jak to mám skvělý, když chodím na koncerty zadarmo. Jasně, šel jsem na koncert zadarmo do O2 arény, ale v redakci jsem normálně seděl do šesti. Takže jsem potom spěchal na půl sedmou vyzvednout si lístek. Koncert reálně začne někdy v devět večer a skončí v půl dvanácté. Potom mě čeká cesta domů, psaní recenze, ořezání fotek a než to člověk celé zpracuje, tak jsou třeba tři hodiny ráno. Což z toho ve výsledku dělá další osmihodinovou šichtu, samozřejmě neplacenou. Obrovská výhoda v tomhle režimu je absence rodiny. Člověk tak zanedbává jen sebe sama.

JH: Média jsou krásná věc, ale časově náročná. Navíc pokud je někdo sporťák, tak na volné víkendy, večery a cestování může zapomenout. Nikdy bych ale neměnil, tuhle práci miluji. Mohu se jí věnovat naplno, protože rodinu zatím nemám. Této kapitole svého života nechávám volný průběh.

Je něco, co je pro vás v novinařině výzvou?
VH: 
Pro mě jsou výzvou například všechny rozhovory v angličtině. Nemám takový jazykový talent. Dorozumím se, ale dalo by se to ještě vést lépe. Když píšete o muzice, tak se interview dělají převážně po telefonu. Jede sem například hrát nějaká kapela a pro promotéry není moc zajímavý rozhovor, který se udělá před koncertem a vyjde den po něm nebo za týden. Takže to vše funguje na dálku. A telefon je koneckonců pořád jen sto let stará technologie, kde vše chrčí a někdy vypadává signál. Člověk na druhé straně může být starý, mluvit se skotským přízvukem a ještě je mu to třeba celé nějak jedno. Tak z toho se poté ty informace dolují hodně obtížně. Abych řekl pravdu, tak před každým takový rozhovorem jsem pěkně nervózní.

JH: No, to já mám naopak největší problém s triviálními věcmi. Třeba když uvádím kluky, kteří komentují. Jsem v takovém „laufu“ a zaujetí, že pak ani nevím, kteří kolegové tam jsou. Takže si jejich jména pro jistotu píšu na stoleček. Je to docela paradox, že si nejvíce kontroluji takové maličkosti. Myslím ale, že výzvou je i udržet si zapálení pro práci. Když člověk ztratí motivaci a vášeň, tak jako komentátor musí skončit. Proto se pokouším jiskru v práci neztratit a nebýt v budoucnosti trapný komentátor.

Oba jste ze svých startovních pozic v médiích odešli. Z jakého důvodu jste se k této změně rozhodli? 
VH: 
Byla to už jakási únava materiálu, možná klasická vyhořelost. Dvanáct let jsem pracoval pro MF Dnes, před sedmi lety nám k tomu přibyly povinnosti na iDNES.cz. Navíc ty poslední čtyři roky na pozici hudebního redaktora byly hodně intenzivní. Dělal jsem jak online, tak tištěné noviny zároveň a asi jsem si potřeboval oddechnout a vypadnout z toho nekončícího kola. Velká média dnes bohužel fungují tak, že se nic nedá dělat pořádně, na články není čas ani možnost se soustředit. Takže za odchod mohla jak únava, tak dejme tomu nespokojenost se systémem v práci. Nyní jsem na volné noze a jsem k dispozici těm, kteří o moje články stojí.

JH: U mě rozhodlo srdce. Když jsem šel na konkurz do Eurosportu na post komentátora, tak jsem byl mladý ucho. Při výběru možná sehrála roli náhoda a štěstí. Nějak to do sebe ale zapadlo. A za dva měsíce jsem komentoval tenisový zápas Agassi-Blake na US Open. Za Eurosport jsem odkomentoval přibližně jedenáct tisíc hodin naživo. Ale cítil jsem, že potřebuji změnu. Nechtěl jsem celý život strávit zavřený ve studiu a srdcem mě to táhlo jinam. A když se objevila O2 TV, tak nebylo o čem přemýšlet. Vidina toho, že komentuji Baník-Sparta přímo z Ostravy, mě pohltila. Bylo to těžké rozhodnutí, ale bylo správné. Každým dnem se o tom přesvědčuji a tam, kde jsem, jsem rád.

Pracovat pod politicky činným majitelem je svobodnější, překvapil studenty šéfredaktor MF Dnes

Pracovat pod politicky činným majitelem je svobodnější, překvapil studenty šéfredaktor MF Dnes

Pracovat pod politicky činným majitelem je svobodnější, překvapil studenty šéfredaktor MF Dnes

Generace20
+
Pracovat pod politicky činným majitelem je svobodnější, překvapil studenty šéfredaktor MF Dnes

Pracovat pod politicky činným majitelem je svobodnější, překvapil studenty šéfredaktor MF Dnes

Generace20

Autor: Jiří Charvát

18. 12. 2019

Kousavým otázkám studentů Vyšší odborné školy publicistiky musel tentokrát čelit Jaroslav Plesl (46). Šéfredaktor MF Dnes během čtvrteční přednášky pro tvůrčí ateliér plus odpovídal na dotazy, které se většinou týkaly kontroverzí spojených s mediálním domem Mafra. Ne vždy však dokázal odpovědět klidným hlasem.

„Jardu jsem poznal před řadou let v Lidových novinách jako špičkového novináře,“ představil bývalý ředitel redakcí Economia Vladimír Piskáček (39) hosta čtvrteční přednášky Jaroslava Plesla. Piskáček se před zpola zaplněnou aulou Vyšší odborné školy publicistiky zhostil role moderátora a jeho otázky se zprvu točily kolem současného stavu českých médií. Stejně jako většina novinářů, i Plesl uznal, že média zažívají finanční krizi způsobenou nástupem internetu a ztrátou příjmů z inzercí. Podle Plesla médiím uškodil i způsob, jakým novináři informují. „Myslím, že největší selhání novinařiny je to, jak nejen naši, ale i zahraniční žurnalisté informovali o amerických volbách, kdy ze sebe udělali idioty. Novináři útočili na Trumpa úplně bezhlavě, aniž by chápali, jak to v Americe chodí. Takhle to vypadá, že celá Amerika vede válku proti Trumpovi, ale ono to tak není,“ řekl Plesl studentům. Část z nich v té době nedávala pozor a koukala do notebooků či telefonů, zatímco šéfredaktor MF Dnes dodal, že „tuny aktivismu“ vidí i v Česku.

Studenty zajímaly Babišovy kauzy

Náhle studenti zpozorněli. Podobně jako oni, i Piskáček pochopil, že Plesl nejspíš naráží na novináře, kteří informují o kauzách premiéra Andreje Babiše. „Neznám zemi, ve které by premiér vlastnil média. Je podle tvého názoru špatné, že majitel novin je takhle politicky činný?“ zeptal se Piskáček Plesla přímo. Na podobnou otázku většina přítomných čekala. Přesto Plesl nejen studenty, ale i některé pedagogy svou odpovědí překvapil. „Myslím, že to není na škodu a je to vlastně svobodnější. I kdybych chtěl, tak nemůžu manipulovat věci ve prospěch premiéra, s kterým já navíc nemám nic společného. Ten tlak mě nutí dělat daleko lepší práci než jinde,“ řekl Plesl svůj názor, na který ale někteří studenti zareagovali smíchem a začali se postupně doptávat.

Jeden z prvních, Jindřich Špaček (23), chtěl vědět, jak je možné, že v úterý 6. března 2018 vyšel v MF Dnes na titulní straně článek o autolékárničkách místo zprávy o protestech. Desítky tisíc lidí po celém Česku demonstrovaly v pondělí 5. března proti zvolení Zdeňka Ondráčka do sněmovní komise pro kontrolu GIBS, na titulní stranu se ale informace nedostala. Podle Plesla byl článek o autolékárničkách spojený s reklamou nakoupenou dva měsíce dopředu, a proto ho nemohl zrušit (tuto část jsme zpřesnili – pozn. aut.). Tato odpověď ale studentům očividně nestačila, a proto pokračovali v kladení kritických otázek. Po chvilce se znovu ozval Špaček, který si dohledal konkrétní vydání MF Dnes z 6. března, čímž pobavil své spolužáky. Trefně totiž poznamenal, že na titulní straně bylo kromě autolékárniček článků víc, například velká fotka bývalého kouče fotbalové Sparty Stramaccioniho. „Ten článek o protestech v novinách byl, ale byl na straně dva! Já nevidím rozdíl mezi stranou jedna a stranou dva. Sorry,“ bránil se Plesl. Přitom o chvilku později sám svá slova o nedůležitosti titulní strany popřel. „Na první a druhé straně jsme dnes měli mít věci k dění v Ostravě, ale neměli jsme tolik materiálu. Navíc mi přišla důležitější zpráva o nemocnici v Benešově, takže jsem rozvržení překopal a dal ji na titulku,“ ukázal Plesl posluchačům papír s náčrtem rozložení čtvrtečních novin, které má většinou na starosti právě on.

Atmosféra houstla

Otázek na Babiše a jeho vliv na MF Dnes začalo rychle přibývat, jelikož někteří studenti i pedagogové nebyli s Pleslovými  vyhýbavými odpovědmi spokojení. Babiš totiž do nedávna vlastnil Agrofert, pod který spadá mediální dům Mafra, ten vydává mimo jiné právě MF Dnes. S každou další otázkou na toto téma atmosféra houstla a sám Plesl reagoval podrážděně. „Babiš mě nezajímá! Není vlastníkem Agrofertu, není mým šéfem,“ tvrdil Plesl. Když ale v roce 2014 nastoupil na post šéfredaktora, stál ještě Babiš v čele Agrofertu a vlastnil ho až do února 2017. Při otázce studentů, zda Babiš promlouval do vydávání článků, podobně jako to přiznal bývalý novinář MF Dnes Jan Novotný, odpověděl, že nikdy. „Honzíkovi volal Bába (Andrej Babiš, pozn. redakce), že se mu nelíbí jeho článek, pak volal i mně a stěžoval si. Já nemůžu zabránit Bábovi, aby volal novinářům. To je prostě standardní postup, takových hovorů mám od politiků plno,“ vysvětloval – ve vztahu k Babišovi nezvykle familiérně – Plesl. Část publika na to opět reagovala sarkastickým smíchem.

Studenti se vesměs shodli, že Pleslovy reakce byly mnohdy nevhodné. „Atmosféra byla dost napjatá. Spolužáci i učitelé se až na jednu výjimku ptali na konstruktivní otázky a Plesl odpovídal občas až nadřazeně,“ hodnotí studentka Michaela Vaňková (21). S tou souhlasí i student Jindřich Špaček. „Když přišla nějaká palčivější otázka, tak ji Plesl obratem velmi ponížil. Podobná byla i jeho odpověď na mou otázku ohledně autolékárniček. Prý to neznám a nerozumím tomu,“ podivuje se Špaček. Zároveň se oba studenti shodli, že jsou rádi, že šéfredaktor MF Dnes přijal pozvání na přednášku. „Rozhodně jsem se dozvěděla zajímavé informace, jen je u nich potřeba velkého kritického myšlení,“ dodává Vaňková.

Jen v Jaltě se cítím doma, bydlet bych tam ale už nechtěla, přiznává rodačka z Krymu žijící v Česku

Jen v Jaltě se cítím doma, bydlet bych tam ale už nechtěla, přiznává rodačka z Krymu žijící v Česku

Jen v Jaltě se cítím doma, bydlet bych tam ale už nechtěla, přiznává rodačka z Krymu žijící v Česku

Generace20
+
Jen v Jaltě se cítím doma, bydlet bych tam ale už nechtěla, přiznává rodačka z Krymu žijící v Česku

Jen v Jaltě se cítím doma, bydlet bych tam ale už nechtěla, přiznává rodačka z Krymu žijící v Česku

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

17. 12. 2019

Violoncello je pro Annu Boiprav (29) vším. Aby mohla studovat profesionální hudební školu, odstěhovala se společně s rodinou ve dvanácti letech z Jalty do Moskvy, kde navštěvovala hudební školu. Studia dokončila na pražské Hudební a taneční Akademii múzických umění (HAMU) a v Česku už zůstala. Věnuje se sólovému hraní klasicistní i soudobé hudby a vystupuje v souboru ERRAI trio. I přesto, že na Krym dojíždí každý rok, žít by tam už nechtěla.

Hře na hudební nástroj se violoncellistka Anna Boiprav chtěla věnovat už od malička. „Máma je profesionální klavíristka a táta profesionální hráč na akordeon. Začínala jsem se učit hrát na klavír a v devíti letech přešla na violoncello, protože se mi líbil jeho tón,” říká Boiprav. Ve dvanácti letech se s rodinou přestěhovala z krymského přímořského města Jalta do Moskvy. „Přestěhovali jsme se proto, že v Jaltě není žádná profesionální hudební škola a v Moskvě je jedna z nejlepších na světě,” vysvětluje Boiprav. Každé léto se ale do rodného města vrací, protože ho má ráda a jen tam se cítí být doopravdy doma. 

Z Moskvy do Prahy

V osmnácti letech dostudovala hudební školu Imeni Gnesinykh. Rozhodla se opustit nejen Rusko, ale i rodinu. „Tuto konzervatoř vystudoval profesor, který v té době učil na HAMU. Často jezdil k nám na akademii do Moskvy, kde jsem se s ním poznala. Řekl mi, že hraji dobře a rád by mě viděl na přijímacích zkouškách v Praze,” vypráví.

Aby zvládla přijímací zkoušky na HAMU, které byly v českém jazyce, navštěvovala nejdříve konzervatoř v Plzni. „Měli jsme tam kolektivní výuku, takže za dva roky jsem se naučila mluvit i psát docela obstojně. Výuka hry na hudební nástroj ale nebyla tak kvalitní,” vysvětluje. Zpočátku měla veliký problém se v cizí zemi dorozumět. Uměla jen základy a nejtěžší pro ni bylo pochopit, co jí říkají druzí. „Jednou mi volali operátoři z Vodafone, jestli jsem s jejich službami spokojená. Rozuměla jsem jenom název mobilního operátora, takže jsem česky řekla, že nevím, o čem mluví a oni to se mnou radši vzdali,” vzpomíná. Ale rychle se aklimatizovala a po jedenácti letech strávených v Česku se naučila mluvit dobře. Dopomohli jí k tomu kamarádi, ale i HAMU, kde musela mluvit i psát česky. Ruský přízvuk a občas špatné skloňování u ní ale stále přetrvávají.

Poznámky k původu slýchá i dnes

Ačkoliv tu žije dlouho, několikrát se setkala s nepříjemnými komentáři na svou osobu. Nejhorší zážitek, na který si vzpomíná v souladu s původem, se jí stal krátce poté, co se Krym připojil v roce 2014 k Rusku. „Byla jsem s kamarády na party a mluvila jsem tam s jedním Čechem. Zeptal se mě, odkud jsem, protože uslyšel můj přízvuk. Myslel, že pocházím ze Slovenska. Řekla jsem, že z Ruska a on se otočil a odešel, aniž by cokoliv řekl,” podivuje se Anna Boiprav, jelikož jí přijde hloupé soudit člověka na základě toho, kde se narodil. I dnes občas slyší od svých přátel vtipy a narážky, ale nijak se jí nedotýkají. „Většinou to jsou komentáře typu ,tady je zima jako na Sibiři‘ nebo ,v Moskvě chodí po náměstí medvědi a my hrajeme na balalajku a pijeme vodku‘,” dodává. 

Boiprav hraje na violoncello od devíti let. Zdroj: soukromý archiv Anny Boiprav

V Praze žije Anna Boiprav od svých osmnácti let, proto si v Česku zařídila trvalé bydliště. S administrativními záležitostmi díky tomu nemá žádné problémy. Když se přestěhovala do Prahy, v dokladech měla ruské občanství a trvalé bydliště na Krymu. „Ačkoliv tu Krym není uznávaný jako součást Ruska, s papírováním jsem tehdy problémy neměla, což mě udivilo,” říká. Zato její matka před několika lety turistické vízum do České republiky nedostala. „Dali jí ho až poté, co si přepsala trvalé bydliště z Jalty na Moskvu,” upřesňuje.

Na Krymu nebyla voda ani elektřina

Jelikož na Krymu strávila dětství, vrací se tam každé léto na prázdniny. Životní situace se podle ní od roku 2002, kdy se odstěhovala, zlepšila. „Když jsem byla malá, Ukrajina nám každý den během jara a podzimu vypínala elektřinu. Nechápala jsem proč. Svítit jsme si museli svíčkami,” vypráví. Navíc neměli k dispozici ani teplou vodu. Po celý rok tekla jen studená. „Tu jsme si mohli napustit jen ráno a večer, přes den netekla ani studená. Ráno jsme ji napustili do velikých kastrolů a pak podle potřeby ohřívali,” popisuje situaci, která byla na Krymu před sedmnácti lety. 

Situace na Krymu tehdy a dnesKrym byl až do roku 1954 součástí nejprve Ruského impéria a posléze SSSR. Z důvodu blízkých ekonomických a kulturních vztahů byl administrativně přičleněn k Ukrajině. Po rozsáhlých ukrajinských protestech proti tehdejší vládě se v roce 2014 konalo referendum o přičlenění Krymu k Rusku. Podle oficiálních statistik bylo pro 96% občanů při volební účasti 83%. Krym je oficiálně součástí Ruska, výsledky jsou ale podle Evropské Unie a Spojených států nelegitimní.

Před pěti lety sledoval Krym celý svět. Občané si tam totiž odhlasovali připojení území k Rusku. „Měli jsme referendum a lidé sami rozhodli o budoucnosti poolostrova. S výsledkem nesouhlasila asi čtyři procenta obyvatel. Většinou to byli Ukrajinci a Tataři,” dodává. Jenže Krym byl už před konáním referenda obsazen neoficiálními vojáky ruských ozbrojených sil. Průběh i výsledky proto kritizovaly členské státy Evropské Unie i Spojené státy. Odtržení Krymu nakonec neuznaly.

Rusko je stát oligarchů

S připojením Krymu k Rusku nemá Anna Boiprav žádný problém. Stejně jako s tím, že je ruským prezidentem Vladimir Putin, který některými svými činy vzbuzuje u mnoha lidí kontroverzi. „Ne se vším, co řekne, souhlasím, ale myslím, že pro zemi je tou nejlepší volbou,” říká. Domnívá se, že by Rusko mělo mít v čele někoho silného a ne liberálního nebo velmi tolerantního. „Je to stát oligarchů a pokud jim bude vše dovoleno, rozkrade se to tam do posledního rublu,” myslí si. 

Do Ruska i na Krym se každý rok vrací, žít by tam ale nechtěla. „Ne snad proto, že by se mi na těchto místech nelíbilo, ale mám ráda změny. Můj sen je vystupovat s violoncellem v newyorské koncertní hale Carnegie Hall a londýnské Albert Hall. I to je důvod, proč bych chtěla žít v jednom z těchto dvou měst,” doplňuje Boiprav. V nejbližších pěti letech se ale stěhovat nechystá. Zvláště kvůli souboru ERRAI trio, se kterým vystupuje hlavně v Česku, Německu nebo Turecku. 

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Generace20
+
Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Generace20

Autor: Jiří Charvát

15. 12. 2019

Přestože ve škole vynikala, měla problém sehnat zaměstnání. Proto byla grafička Patricie Vokalová (24) přes tři měsíce v nejistotě. Obzvlášť znervózněla po absolutoriích na Vyšší odborné škole publicistiky, kde vystudovala obor fotografie a grafika. Přesto Vokalová vytrvale odpovídala jen na inzeráty, které ji skutečně oslovily. Nakonec ji po mnoha odmítnutých žádostech o práci přijali jako grafičku do mediálního domu Economie.

Kdo dnes nemá praxi a nehledá práci už během studia, je u zaměstnavatelů v nevýhodě. Byl to i váš případ? 
Pracovní nabídky jsem si hlídala poslední rok ze čtyř, co jsem studovala na VOŠP. Nicméně do letošního června to bylo hledání typu: To se mi nechce dělat, nabídky ještě budou. Najednou byl ale červen, vrchol hokejbalové sezony v podobě mistrovství světa, kde jsem byla jako rozhodčí a den po skončení jsem měla státnice. Na hledání práce tak nebyl čas. Jenže přes léto pak moc nabídek nebylo. Začaly se objevovat až v srpnu a já rozesílala životopis na inzeráty, které se mi líbily, jako o život. Zkoušela jsem například mediální domy jako Mafra nebo Czech news center, posílala jsem životopis i do Globusu a Hornbachu, kde hledali grafika. Vždycky mi ale přišla nějaká automatická odpověď nebo omluva, že vybrali jiného kandidáta, který více vyhovuje jejich požadavkům. Nikdo z nich mi nedal ani příležitost ukázat, co umím.

Začala jste být nervózní, když se vám nikdo neozval?
Docela ano, v červnu jsem totiž šla sama do pronájmu. Naskytl se mi skvělý byt za dobré peníze a já tak nějak počítala s tím, že od října budu pracovat a vše sama utáhnu. Když do září nic nepřicházelo, začínala jsem mít vážně stáhnuté půlky. Já jsem ale posílala životopisy jen na nabídky, které mě zaujaly, a ne na všechny, které se nabízely. Prostě jsem se držela toho, že chci chodit do práce, kde se mi bude líbit. Známí i rodina mi sice pořád říkali, že si nemůžu vybírat, ale já osobně znám své hodnoty.

Co byste dělala, kdyby vás nikdo nepřijal?
Měla jsem zálohu v podobě nabídky vrátit se do copycentra, kde jsem pracovala předtím, než jsem nastoupila na VOŠP. Tam se mi ale nechtělo. Ne z toho důvodu, že bych nebyla ochotná pracovat, ale protože s tím, co všechno v grafice umím, tam nemám co dělat. Nicméně jsem zariskovala a na poslední chvíli to odmítla. Nakonec se mi to vyplatilo, protože o pár dní později se mi ozvali z Economie.

Na konci září jste tedy prošla pohovorem ve vydavatelství Economia a na začátku října jste tam nastoupila do práce. Musela jste o to místo zabojovat?Ke konci září mi psal nějaký pán, že se mu přes mého kolegu z hokeje dostal do rukou můj životopis. Nabídl mi, že pokud mám zájem, tak mi domluví pohovor v Economii. Ta oficiálně vypsala výběrové řízení na post grafika, takže jsem konkurenci měla. Jasně, že jsem neváhala a v pondělí 30. září jsem na něj šla. Hned v úterý jsem od mého budoucího nadřízeného dostala zadání úkolu na výrobu banneru. Ten jsem ve středu vypracovala, odeslala a den na to mi volali, jestli bych nastoupila už v pondělí. Nabídka tak přišla úplně náhodou a byla naprosto přesně načasovaná. Nikdy bych nevěřila, že vyjde zrovna Economia. Měla jsem vážně z pekla štěstí a mám radost, že to tak dopadlo. 

Kdo do práce chodí s odporem, měl by ji změnit

Nastoupila jste na pozici DTP (desktop publishing) specialisty. Co je náplní vaší práce?
DTP specialista je v podstatě grafik. Rukama mi projdou veškeré inzeráty, které Economia přijímá do printových magazínů a novin, například do Hospodářských novin, Ekonoma, Respektu a podobně. Pracuji ještě s jedním kolegou grafikem a máme na starost printovou inzerci po grafické stránce. Od rána nám chodí do mailu od kolegů inzerce s podklady a my je zpracováváme tak, abychom usnadnili lamačům celých novin a magazínů práci. Občas se sice člověk nezastaví, ale sem tam se najde i klidnější den. Inzeráty chystáme vždy nejpozději na následující den.  Občas děláme i samotnou výrobu advertorialu (placená reklama v podobě článku nebo jiného žurnalistického formátu, pozn. redakce), což znamená, že nám klient zašle text a obrázky, případně náčrt toho, jak chce, aby inzerce vypadala. Takové zadání mám nejraději, protože je to kreativní činnost.

Těšila jste se do práce nebo jste byla nervózní?
Nemohla jsem se dočkat! Zní to asi úplně divně, ale opravdu jsem se těšila. Za chvíli to budou dva měsíce, co jsem v Economii a pořád se každý den těším do práce. Je mi jasné, že to asi někdy opadne, ale ta práce mě opravdu baví. Člověk si musí uvědomit, že v zaměstnání bude trávit velkou část života a já jsem zastáncem toho, že kdo dělá práci, která ho nějakým způsobem nebaví a chodí do ní s odporem, tak by ji měl změnit. Ten pocit, když je vám v zaměstnání dobře, je k nezaplacení. 

Co vám pro práci dalo studium na Vyšší odborné škole publicistiky?
Dalo mi to od všeho něco. Proto jsem si vybrala za absolventský projekt audiovizuální dílo, abych sama sobě ukázala, že mě VOŠP něco naučila, a to natočení a střih reportáže. Grafiku totiž zvládám od střední školy, takže jsem nechtěla dělat něco, co je pro mě banální. Největší školou však byl vždy mediální den, a to jak v pozici kameramana, tak grafika pro dílnu Generace20. Mimo zkušeností a znalostí, jsem si z VOŠP odnesla i přátelství a kontakty, za což jsem velice vděčná.

V čem byl podle vás mediální den největší školou?
V tom, že jsme měli volnou ruku. Při natáčení a střihu nám nikdo nestál za zády a učitelé nás nechali pracovat. Toho jsem si vážila celou dobu na škole. Já osobně nesnáším, když mi někdo kouká pod ruku nebo přes rameno a kontroluje mě. Prostě pedagogové viděli až nějakou část nebo výsledek a až k tomu se vyjádřili. Nekoukali tam průběžně a neměli k tomu neustálé připomínky. To je podle mě globální problém, kterým se zabíjí kreativita. Ať už je to grafika, výtvarnictví, kamera nebo něco jiného. V tomhle byli, a ještě jsou, někteří pedagogové na VOŠP skvělí, protože studenty nechávají pracovat a případně s nimi konzultují plány a nápady.

Dny mám rozplánované do poslední minuty

Mediálního dne jste se také několikrát účastnila jako grafička v dílně Generace20.
Tam na mě záviselo celé vydání speciálního tištěného magazínu Echo. To mě prověřilo v tom, že umím pracovat pod tlakem. Navíc mi ještě vedoucí naložili výrobu přílohy nebo inzerce, což jim ale nemám za zlé. Alespoň jsem se přes dopoledne zabavila a nesnědla jsem všechno jídlo, které jsme si na mediální den nanosili.

Jak jste zvládla přechod ze studentského života do pracovního?
Nebyl to velký problém. Škola mi chybí snad jen v tom ohledu, že můj poslední rok byl jen o absolventce, angličtině a hokeji. Na všechno jsem měla spoustu času. Teď, když chodím do práce, tak mám dny rozplánované do poslední minuty. Upřímně bych ale asi neměla dál trpělivost sedět v lavici ve škole a poslouchat přednášky. Pro můj obor je podle mě totiž důležitá praxe.

Dlouho děláte hokejovou a hokejbalovou rozhodčí. Máte na to ještě vůbec čas?
Mám, ale samozřejmě se musím víc soustředit na plánování, abych stíhala i hokejbal. Do toho ještě deleguji rozhodčí na zápasy mládeže a všechna jejich přátelská utkání ve Slaném. To jsem si letos vzala na starost poprvé. Takže opravdu nemohu říct, že bych se nudila.

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon:  +420 725 006 567 (sekretariát)
Telefon:  +420 725 031 431 (studijní oddělení)
E-mail:  vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2022 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“
Škola zpracovává v souvislosti s využitím webových stránek pouze takové cookies, které jsou nezbytně nutné pro zajištění provozu webových stránek a internetových služeb, u kterých není nutno získat souhlas uživatele webu (technické a relační cookies).