Galerie VOŠP

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Autor: Dáša Šamanová

11. 02. 2019

Teploměr v sobotu dopoledne ukazuje čtyři stupně nad nulou, což pro led není ideální. Ve Frymburku se na dvoukilometrovém ovále přesto bruslí. „Dneska je led měkčí, takže se nám trochu boří brusle. Ale jsem rád, že mám kde dceru učit bruslit,“ říká jeden z návštěvníků Karel Samek. Na víkend byla vyhlášena teplotní obleva a mnoho bruslařů proto nepřijelo. Led je ale ještě stále pevný, a tak se na magistrále ve Frymburku schází alespoň místní. Děti s nadšením využívají prohrnuté hřiště vedle dráhy, na kterém hrají hokej. A rodiče mají kromě samotné dráhy radost i ze stánku s občerstvením přímo na ledě.

Dobrovolníci dráze obětují čas i peníze

Dříve se o ledovou plochu starali frymburští dobrovolní hasiči. Ti ale mají v zimě práce dost, a proto dělají na ledě pouze víkendový zdravotní a bezpečnostní dozor. O ledovou magistrálu tak pečují jen čtyři dobrovolníci. Věnují jí ale téměř všechen volný čas. „Led začínáme upravovat v pět večer, kdy končí bruslení. Technikou shrnujeme vybruslený sníh a led brousíme. To děláme často i do půlnoci,“ popisuje údržbu dráhy Antonín Labaj, který se ve Frymburku o ledovou magistrálu stará už jedenáctým rokem. Nejtěžší je pak šichta před víkendem. Dobrovolníci na dráhu nastupují i v pět ráno se zametacím kartáčem, protože očekávají hodně bruslařů.

Sami ale z péče o led nic nemají, jen dobrý pocit. Ze svého si dokonce zaplatili i stroje, které používají na údržbu ledu. „Jsme srdcaři. Proto dráze obětujeme čas i peníze. Ledová magistrála přináší ekonomiku pro místní podnikatele a dobrou reklamu Frymburku. Navíc nás to baví,“ usmívá se Labaj, jehož čtyři děti se prohání na ledovém hřišti s hokejkou. S tím, že dráha dělá dobrou reklamu, souhlasí i městys. Proto si na její údržbu vyhradil 150 tisíc. Všechny peníze se ale spotřebují na benzín do techniky a na zaplacení zdravotního a bezpečnostního dozoru.

Minimální tloušťka ledu pro hromadné bruslení je osmnáct centimetrů. První víkend v únoru má podle Labaje tloušťku až 25 centimetrů. A tak se správci ledové magistrály tradičně snaží propojit bruslařskou dráhu z Frymburka až do Lipna nad Vltavou a Přední Výtoně. Zatím se jim to kvůli tajícímu ledu nedaří. „Propojení drah je naší prioritou. Za poslední dva roky se nám to bohužel nepovedlo. Zatím je tedy ve Frymburku na bruslení prohrnutý ovál dlouhý dva kilometry a v Lipně nad Vltavou čtyři,“ vysvětluje Labaj. Dodává, že pokud se lipenskou a frymburskou dráhu podaří propojit i s Přední Výtoní, okruh bude dlouhý až dvanáct kilometrů. „Zima je ještě mladá, máme před sebou celý únor. Snad letos budeme mít opět magistrálu se vší parádou,“ doufá.

GLOSA: Město a humor na hraně

Autor: Petra Macháčková

08. 02. 2019

Vždyť kde jinde ve volbách uspějí i strany, které mají jako hlavní body programu vystěhování nepřizpůsobivých obyvatel z města?

Které jiné město má tak nechvalně známé sídliště hrůzy, do kterého se málokdo odváží vkročit? A vtipy o přesunutém a pak dlouho nevysvěceném kostele si také nemůžete dělat jinde než v Mostě. To, co se tam děje, by bylo v jakémkoliv jiném městě za hranicí normálu. 

Seriál dává možnost nahlédnout pod pokličku života v oblasti s nejvyšší mírou nezaměstnanosti, poznamenanou z dob minulých i současných. Dostává i jinak neznalé na místo, kde je tenká hrana mezi láskou a nenávistí, často určená i barvou pleti.

Zdejší obyvatelstvo má trochu drsnější slupku, mnohdy i radikálnější názory než zbytek republiky, ale v jádru to jsou dobří lidé, který se i čas od času sami nad sebou dokáží zamyslet a něco v životě změnit. A MOST! není jen o smíchu, ale je v něm i slza a taky třeba nějaká naděje. Tu přece potřebujeme všichni.

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Autor: Petra Macháčková

21. 01. 2019

Některé studentské koleje na v průběhu loňského roku zamořily štěnice. Problém se netýkal jen pražské Bubenečské koleje, ale i kolejí na Strahově nebo na Jarově. Podobně je na tom i brněnská Masarykova univerzita, Univerzita Hradec Králové či Technická univerzita v Liberci. Vedení jednotlivých kolejí se shoduje na tom, že za častý výskyt parazitů můžou hlavně zahraniční studenti. „Důvodem výskytu štěnic je Erasmus. Na kolejích začínají bydlet občané především z bývalých zemí Sovětského svazu a jižních států, u kterých se štěnice vyskytují. Tito studenti mají neuvěřitelný nepořádek na pokojích a nedodržují základy hygienických zásad,“ sdělil pro Aktuálně.cz ředitel Správy účelových zařízení VŠE Ota Zima. Na druhé straně je zjevné, že štěnice se objevují i mimo studentské koleje a ne vždy za to může nepořádek a nedostatečná hygiena.

Parazité jsou i bytech

Štěnice mohou být problémem i v běžných domácnostech. Přesvědčila se o tom i Lenka Radová (49) z Litvínova. Její dcera Nikola Klímová (17) byla několik týdnů poštípaná, ale  na důvod přijít nemohly. Po pár týdnech si Klímová všimla, jak jí něco malého lezlo po displeji telefonu. Byla to štěnice. „Cítila jsem se jako nějaká špindíra, i když jsme doma měli uklizeno. Nejdříve jsme se pokusili štěnice hubit různými přípravky, ale nezabralo to. Jedinou pomocí byla profesionální desinsekce,“ říká Lenka Radová.

Lidé si štěnice mohou přinést například ve starém nábytku, který si nastěhují do domu. Dovézt si je mohou i z dovolené. Malí parazité nejdříve zalezou do postelí, kde se rozmnoží, a následně se přesunou pod koberec nebo za obrazy. Podle majitele firmy zaměřené na desinsekci Michala Beckera je výskyt štěnic v Česku čím dál častější. Lidé přítomnost štěnic v domácnosti poznají hlavně podle štípanců na těle. Štěnice jsou velmi odolný hmyz, který bez hostitele, kterému by mohly sát krev, vydrží i několik měsíců.

Důležitá je kontrola nábytku

V panelových domech je problém se štěnicemi ještě horší. Hmyz totiž zalézá do rozvodného potrubí a tím se snadno může šířit z bytu do bytu. „U nás se štěnice objevily za kuchyňskou linkou. Dostaly se k nám přes stoupačky od sousedů, kteří bydleli pár pater nad námi. Naštěstí měl náš dům placenou desinsekci, takže brzy bylo brzy po problému,“ popisuje Tereza Šeinerová z Mostu.

Odhalit výskyt štěnic pomůže důkladná kontrola postele a nábytku. Indicií přítomnosti parazita jsou drobné černé tečky – štěničí trus. Běžně dostupné prostředky na štěnice nepůsobí, zbavit se jich proto není jednoduché. „Hlavním důvodem zvýšeného výskytu je, že štěnice dnes už téměř nic nezabije, protože jsou čím dál tím odolnější,“ míní Michal Becker. Za profesionální desinsekce si firmy účtují okolo 2 000 korun.

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Autor: Dáša Šamanová

21. 01. 2019

Pro někoho je každodenní dřina v posilovně smyslem života. Jiní mají s odstupem času pocit, že jim boj za vyrýsované tělo kus života vzal. Bývalý amatérský kulturista Filip Opička (21) začal každodenně posilovat na střední škole a bylo to pro něj velmi náročné. „Vstával jsem ráno v půl šesté, abych si stihl uvařit na celý den. Protože jsem byl hodně hubený, míval jsem až sedm jídel denně. Nestaral jsem se o nic jiného,“ popisuje Opička. Po dvou letech strávených v posilovně ale skončil kvůli zdravotním problémům.

Doktor Jaromír Havel upozorňuje, že profesionální kulturisté jsou dnes hlídáni odborníky, kteří jim kontrolují zátěž i správnou stravu. Mladí lidé ale často posilují, aniž by na ně někdo dohlížel. „Amatéři se většinou nezaměřují na celé tělo. Cvičí například jen ramena, aby je měli co největší. Může tak dojít k přetížení svalových skupin nebo kloubů,“ upřesňuje Havel. Opička potvrzuje, že o posilování se radil pouze s přáteli ve svém věku a četl knihy. Za to, že ho především zničené klouby donutily přestat cvičit, je ale s odstupem času rád. „Vrátil jsem se k fotbalu, obnovil stará přátelství a našel jsem si holku. Konečně jsem začal na plno žít,“ vysvětluje.

Cvičí celé dny

Pro Zdeňka Brabce (22) se z každodenního pohybu a hlídání jídelníčkustala závislost, ale nestěžuje si. „Už na základní škole mě začaly zajímat holky a fotbal mě nebavil. Chtěl jsem dělat individuální sport a pracovat na sobě, tak jsem začal posilovat,“ popisuje Brabec, který pravidelně cvičí tři roky. Baví ho to hlavně proto, že má disciplínu a může pozorovat neustálé změny svého těla. „Někteří lidé říkají, že trávením veškerého volného času v posilovně přicházím o plno zážitků, ale to si nemyslím,“ brání se Brabec. Přiznává ale, že přišel o spoustu kamarádů. 

Jednou z nejtěžších věcí na kulturistice je podle Filipa Opičky fakt, že nemá jasný cíl. „Člověk se snaží každý den překonat sám sebe. Nikdy ale není spokojený. Vždycky se chce posunout o level výš,“ upřesňuje Opička. To ale Zdeňku Brabcovi vyhovuje. Posilování si dokonce oblíbil natolik, že se na podzim loňského roku přihlásil na své první závody do kategorie men’s physique, což je novější forma kulturistiky. „Příprava byla hodně náročná jak fyzicky, tak psychicky. Intenzita tréninků musela být každým dnem vyšší a energie ubývala. Čtyři měsíce jsem jedl jen maso, vajíčka, zeleninu a trochu rýže,“ říká Brabec. I když na své první soutěži neuspěl, za rok se chce zúčastnit další. „Jednou si chci zazávodit v Americe v kategorii Classic physique a také zažít focení s jedním z nejlepších fotografů kulturistů, s Luisem Rafaelem,“ popisuje Brabec své sny.

Bral jsem steroidy

Kvůli neustálé potřebě se zlepšovat Brabec začal užívat látky, které mu k lepší postavě dopomohly rychleji. „Chvíli jsem bral anabolické steroidy, které podporují nadměrnou tvorbu bílkovin v těle. V progresu mi hodně pomohly. Byl to pocit, jako když si přesednu ze škodovky do Lamborghini. V tu dobu jsem jedl denně kilo masa, to by běžný člověk rozhodně nezvládl strávit,“ upozorňuje Brabec. Anabolické steroidy ale nemohl brát dlouhodobě, protože mu ovlivňovaly psychiku. „Byl jsem neustále nepříjemný. Dokonce se se mnou kvůli mé náladovosti rozešla přítelkyně,“ říká. Hormony je podle něj potřeba mít pod kontrolou. Pravidelně proto chodí na krevní testy a provádí detoxy těla. Už teď je rozhodnutý, že chce posilováním strávit zbytek života. Nedávno si proto koupil i vlastní posilovnu.

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Autor: Anna Lacinniková

21. 01. 2019

Co vás přivedlo k tomu, vycestovat zrovna do Asie?
Původně jsem se rozhodoval mezi Amerikou a Asií. Chtěl jsem se ale odklonit od západního způsobu myšlení, což bych měl v Americe naopak přiblížené. Asie se mi pak líbila zejména proto, že některá její místa jsou turisty skoro nedotčená. Zejména Kambodža, Myanmar a Laos. Některé z mnou navštívených zemí mají také dodnes komunistický režim. Pro mě to byl takový návrat o třicet let zpátky. Hlavně ve Vietnamu a Laosu. Připomněl jsem si, jak jsem vděčný, že mohu svobodně cestovat. 

V jihovýchodní Asii jste navštívil celkem pět zemí. Která na vás udělala největší dojem?
To je otázka, na kterou se nedá jednoznačně odpovědět. Největší dojem na mě udělal asi Laos, kde jsem strávil nejvíce času, asi tři týdny a měl možnost ho blíže poznat. Projel jsem ho od západu na východ a ze severu na jih. Až na pár výjimek jsem navštěvoval neturistická místa, kde jsem viděl život v původním znění. Ze 70 procent pokrývají Laos hory. Většinu této cesty jsem jel třicetikilometrovou rychlostí po totálně zničených a strmých cestách, nebo místech, kde ani cesty nebyly. To člověku zůstane hodně pod kůží, zvláště když je na těch vrcholcích sám. Druhou věcí, která mi rezonuje v hlavě je, že se tam téměř nedá domluvit anglicky. Ani světově známá slova, jako jsou třeba help, car nebo internet, tam většina lidí nezná. Z Vietnamu pak mám jeden z nejhezčích zážitků.

Jaký? Popište nám ho.
Jelikož jsem byl v kontaktu s českým velvyslanectvím, měl jsem to štěstí zúčastnit se oslav stého výročí vzniku Československa v Hanoji. To oslavovali Vietnamci, kteří v Československu kdysi žili. Vzpomínali na časy, které u nás prožili, a oslavovali tak své mládí. Někteří z nich uměli česky. Na akci vystupovala hanojská hudební skupina Ahoj, která zpívala písničky v češtině a slovenštině. Oslava se zahajovala českou hymnou a stoly se prohýbaly knedlíky, chlebem a gulášem. 

Autem s thajskou značkou vás do Vietnamu nepustí.

Jezdil jste převážně terénním autem Suzuki Caribian, které vám zapůjčil dlouholetý kamarád z Thajska. Proč jste se rozhodl cestovat zrovna tímto způsobem?
Auto mi dává zázemí, je jako můj druhý domov. Mám s sebou sbalenou dílnu s nářadím, barvami a štaflemi, které potřebuji k práci. Ale hlavní důvod je ten, že mi dává velkou svobodu, můžu jet, kam chci, kdy chci a kdykoliv si zastavit. Člověk toho mnohem víc stihne a vidí.

Během tří měsíců jste autem ujel 7456 kilometrů. Měl jste na cestách nějaké potíže?
Už při příjezdu do Laosu jsem měl problém natankovat. Na čerpací stanici nerozuměli anglicky a nevěděli, co znamená slovo benzín, petrol nebo gasoline. Nedokázali jsme se domluvit, a tak jsem odjel. Poté jsem si nechal napsat na kartičku laosky benzín a vždy, když jsem se nedomluvil, jsem ji vytáhl. Také mi několikrát praskl klínový řemen, ale největší problémy jsem ale měl kvůli autu na hranicích. Do Myanmaru a Vietnamu se mi thajským autem dostat nepodařilo. Nikdo totiž nevěděl, za jakých okolností by to bylo vůbec možné. 

Spal jste celou dobu v autě?
Ne, vůbec. Snažil jsem se vždy najít nějakou větší vesničku, kde se ubytování vždycky našlo v nějakém hotelu. Pokoje jsem si ale raději nechával předem ukazovat. Občas jsem viděl, že v posteli už někdo spal a byla neustlaná nebo špinavá. Většinou to byla taková sdílená postel, na což jsem si ale po čase zvykl. V Laosu jsem měl například v posteli i cestičku z mravenců. Když jsem se paní zeptal, co to je, že v mraveništi přece nemůžu spát, pokrčila jen rameny a řekla: „To je Laos.“

Prostor mezi světy.

Umělecká díla vytváříte často tak, že si v přírodě vyberete objekt, například kus ledovce, a následně ho malířsky zpracováváte. Tvořil jste v Asii stejným způsobem, nebo se vaše tvorba nějakým způsobem lišila?
V Asii jsem se chtěl právě odklonit od této manýry a naučených metod, zkusit změnit materiály a prozkoumat nové přístupy k tvorbě. To se pak nejvíce projevilo v instalaci z kovových zábran zvané Intermundium. Intermundium znamená něco jako prostor mezi světy, který vnímám jako zastřešující téma všech mých dosavadních prací, ať už teritoriálně, mentálně nebo umělecky. Právě teritoriální vnímání hranic mezi státy bylo to, co jsem při cestě Asií hodně prožíval a v prostoru mezi světy strávil docela hodně času. Proto vnímám tuto instalaci jako zhmotnění leitmotivu, který všechny mé dosavadní práce propojuje.

Jedním z hlavních cílů vaší cesty byla právě benefiční výstava v Bangkoku. K čemu přesně posloužila? 
Výtěžek z výstavy byl použit na materiální pomoc chudým a zmrzačeným dětem z nevybuchlé munice, která v Laosu zůstala po Američanech z vietnamské války ze 60. a 70. let. Na této výstavě jsem vystavoval práce, které jsem vytvářel na cestě po Evropě a Asii.

Co vám tato cesta Asií přinesla?
Určitě něco, co mi žádná z mých evropských cest dát nemohla, a to je například konfrontace s chudobou a především srovnání úplně jiného vesmíru s tím naším a s tím související přísun nových podnětů do života. Také velmi přátelský a pozitivní přístup lidí konkrétně ke mě jako bělochovi, mě v Asii hodně překvapil a máme se v tomhle směru od nich hodně co učit. Proto také vždy s oblibou říkám, že jsem se vrátil sice úplně švorc, ale nesmírně bohatý.

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

Autor: Denisa Bartůňková

14. 01. 2019

Jsou nevidomí, přesto kreslí, sportují, hrají šachy a věnují se mnoha dalším koníčkům. Výstava Tyflocentra v Ústí nad Labem boří zažité představy, že mají zrakově postižení lidé kvůli svému handicapu ochuzený život. Série fotografií v Ústí nad Labem naopak prezentuje rozmanitost koníčků, kterým se mohou věnovat.  „Výstava vznikla z ročního projektu, kdy jsme dělali medailonky s životními příběhy našich klientů a s jejich fotografiemi,“ říká sociální pracovnice a autorka medailonků Barbora Žárská.

Nenechají se odradit

Na výstavě je možné vidět například fotografii Pavla Pechmana, který musí mít při malování obrazů obličej jen pár milimetrů od plátna. Jedině tak je schopný něco vidět, protože má kvůli nádoru na mozku pouze zbytkový zrak. To ho ale neodradilo od jeho záliby. „Kreslím stejně jako zdraví lidé, protože své dílo vidím ve své hlavě,“ vysvětluje Pechman. 

Portréty klientů Tyflocentra nafotila studentka Vyšší odborné školy publicistiky Kateřina Klabzubová. Jak sama říká, projekt pro ni byl velká zkušenost i škola do života. „Největší rozdíl byl pro mě v tom, že jsem nemohla klienty navádět pouze slovy, jak se postavit, tvářit nebo natočit. Několikrát se mi při focení stalo, že jsem klientům řekla: ‚Podívejte se na mě‘, jak jsem zvyklá u běžného focení. Naštěstí jsem fotila skvělé lidi se smyslem pro humor a nikdo se neurazil,“ přiznává Klabzubová.

Celý projekt trval deset měsíců a každý měsíc fotila studentka jednoho z klientů. Nejtěžší bylo podle Klabzubové fotit zrakově postiženého autistu. „Nemá rád změny ani kontakt s cizími lidmi. A já jsem byla narušitelkou jeho denního režimu. Focení trvalo dlouho, protože se často uzavíral do sebe, občas byl i trochu agresivní, nadával a nechtěl spolupracovat,“ popisuje svou zkušenost. Aby ho fotografka ještě nerozrušovala, nesměla ho vůbec navádět, jak se má tvářit. Se spoluprací s klientem jí ale velmi pomohla chlapcova maminka, která ho uklidňovala.

Putování po kraji 

I přes všechny komplikace se nakonec podařilo výstavudokončit a podle Klabzubové měla úspěch. Do konce roku 2018 visely fotografie v ústeckém muzeu a od nového roku budou putovat po celém Ústeckém kraji. Navíc se fotky klientů Tyflocentra  staly i součástí benefičního kalendáře. „Mám z toho vážně radost,“ přiznává Klabzubová. Z výsledku práce se mohou těšit i ti nevidomí, kteří stáli fotografce modelem. Jak říká Klabzubová, příbuzní nevidomým fotografie na vernisáži detailně popsali.