Galerie VOŠP

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Autor: Anna Lacinniková

21. 12. 2018

Krav maga vychází z přirozených a instinktivních reakcí člověka. Osvojit si její techniky by proto měl zvládnout každý. „To, co je v jiných sportech nežádoucí a zakázané, v lidech naopak podporujeme. V našem pojetí chápeme boj tak, že se nechceme prát a měli bychom udělat vše proto, abychom se mu vyhnuli. Pokud je ale neodvratný, musíme bojovat tak, abychom útočníka co nejrychleji zneškodnili a získali čas na útěk,“ vysvětluje smysl sebeobrany instruktor Michal Otipka (38).

Zneškodnit útočníka třeba telefonem

Miroslava Matějková (29) se krav maze věnovala dva roky a hned při první lekci musela předložit výpis z trestního rejstříku. Pokud by byla trestána za násilný čin, tak by ji nepřijali. Podle Otipky slouží tento krok k první selekci lidí, aby se tomuto umění neučil někdo, kdo ho zneužije. Miroslava si z lekcí odnesla hlavně ostražitost. „Vyhýbám se nebezpečným místům. Pokud vím, že půjdu potmě domů, automaticky držím telefon v ruce a pokud by na mě někdo zaútočil, praštím ho telefonem do zápěstí a způsobím mu silnou bolest,“ popisuje Matějková.

Vedle speciálních technik hraje při obraně s pomocí krav maga zásadní roli i fyzická a mentální příprava. „Pokud umím dobře běhat, rychleji uteču. Pokud mám větší sílu, tak je to také výhodou. Všechny tyto věci pomáhají zvýšit naše šance na přežití,“ vysvětluje lektor Otipka a dodává, že lidi cíleně připravují k různým konfliktním situacím, aby při nečekaném útoku měli několik možností řešení. „Jsou pak více v klidu a mají větší šanci situaci zvládnout,“ říká Otipka.

Podle jednoho z členů Hradní stráže, který se krav maze věnuje, se dá toto bojové umění využít jen k prvotnímu odstrašení protivníka. Šance, že se díky ní člověk dokáže ubránit, podle něj není nikdy stoprocentní. „Je složité předvídat faktory napadení. Nikdy nevíte, jestli má člověk u sebe zbraň, ať už střelnou nebo sečnou. Nikdy také nevíte, jestli je člověk pod vlivem drog, kdy jeho pudy fungují úplně jinak a nemá problém zabíjet,“ říká. Pokud by se on dostal do krizové situace, využil by první rady, kterou na lekcích krav maga opakuje každý instruktor bojových umění: pokud to jde, nejlepší je vzít nohy na ramena a utéct.

Sebeobrana pro každého

Krav maze se kromě civilistů a vojáků učí i policejní jednotky. „Policisté jsou ozbrojeni a většinou pracují v týmech. A podle toho se liší i to, co je učíme. Potřebujeme aby vyhověli zákonným postupům, potřebují umět ochránit a použít donucovací prostředky. Umět pracovat v týmu, útočníka zpacifikovat, zadržet, spoutat nebo někam odvést,“ vysvětluje Otipka. Metody civilistů, policie a armády se tak v mnohém liší. Zatímco cílem civilisty je zachránit si život a utéct, u policistů jde naopak o to, aby šli lidem na pomoc.

Variace pro policisty a civilisty ale vznikly až dodatečně. Původní systém krav maga vymyslel bratislavský rodák Imrich Lichtenfeld pro izraelské milice, které působily v Palestině, později ho uzpůsobil pro izraelskou armádu. „Do armády narukovali lidé od 13 do 60 let. Otázka tedy byla, co naučit někoho v tomto věkovém spektru, nehledě na fyzické dispozice, věk a pohlaví. Aby i přesto dosáhli co nejefektivnějších výsledků v co nejkratší době,“ vysvětluje instruktor Jakub Otipka. Proto je podle něj krav maga tak efektivní i v civilní sebeobraně, nehledě na to, kdo ji používá.

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Autor: Petra Macháčková

20. 12. 2018

Během posledního středečního odpoledne se galerie ve Spálené 8 změnila v jeden velký bazar. Začal ve 12 hodin a trval až do osmi do večera. „Původně byl v plánu vánoční večírek, ale chtěli jsme, aby akce měla nějaký větší přesah. Líbil se nám i nápad, že by se oblečení, co sem studenti nebo učitelé přinesou, mohlo někomu předat. Rozhodli jsme se proto pomoct Tereze,“ vysvětluje studentka produkce Kristýna Placková, která se na akci podílela.

Pozdrav do Krkonoš

Dvanáctiletá Terezka nemá jednoduché dětství ani dospívání. Na podzim jí při autonehodě zemřela starší sestra Eliška a pár týdnů poté přišel další šok, když její bratr spáchal sebevraždu. Osud Terezy osobně zná jedna ze studentek školy, jejíž rodiče pomáhali o dívku pečovat.

A jelikož na tom není Terezčina matka po finanční stránce nejlépe, rozhodla se Vyšší odborná škola publicistiky podpořit rodinu a udělat Tereze a její tříleté sestře Rozárce na Vánoce radost. Nad rámec charitativního bazaru škola pro Rozárku zakoupila hračky, knížku a omalovánky. O dárky pro její starší sestru se postarali hlavně studenti. „I když jsem sama tady na bazaru prodávala, koupila jsem si dost věcí, které mi doplní šatník. Všechno, co jsem za prodané oblečení utržila, věnuji Terezce a zbytek oblečení poputuje také k ní, “ říká studentka třetího ročníku Amálie Knotová. Z výtěžku bazaru studenti nakoupili i jídlo a potřebnou drogerii pro celou její rodinu.

Začátek dobré tradice

Nápad na pop up (tedy v moderní terminologii bazar oblečení), kde by si studenti vyměňovali nebo prodávali své obnošené šatstvo, vznikl před více než půl rokem v hlavě organizátorky a bývalé studentky VOŠP Martiny Novákové. „Před dvěma týdny dny jsme se spontánně rozhodli, že uděláme něco pro naše přeplněné šatníky a spojíme to s dobrou věcí. Myslím, že akce byla povedená a výtěžek také nebyl vůbec špatný,“ říká Nováková. Podle té by se z akce mohla stát tradice, která by uzavírala každý semestr a nebylo by podle ní na škodu, zapojit i veřejnost.

Akce se nesla nejen v duchu recyklované módy. Účastníci se mohli občerstvit připraveným pohoštěním, kde nechybělo ani vánoční cukroví či svařené víno. V průběhu večera návštěvníků postupně přibývalo. Spokojeni byli i ti, co se na pop up přišli jen podívat. „Jsem ráda, že se nás tu sešlo víc a vidím tu spolužáky, které normálně nepotkám. Jako velké plus beru svařák, který se organizátorům moc povedl,“ pochvalovala si studentka PR Marie Kučerová.

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Autor: Anna Žáková

20. 12. 2018

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

Autor: Anna Žáková

19. 12. 2018

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Autor: Denisa Bartůňková

19. 12. 2018

V příbramské Havířské ulici se mezi novodobou zástavbou skrývá 400 let stará dřevěná chalupa. Jakmile návštěvníci překročí její práh, ocitnou se v domově hornické rodiny z 19. století, která očekává příchod Vánoc. „Zdař bůh,“ zdraví nově příchozí návštěvníky havíř v bílé vázance s černým kloboukem. Zve lidi, aby si prohlédli tradiční řemesla spojená s Vánoci, která tu předvádí pracovníci Hornického muzea ve třech malých místnostech s nízkými stropy.

Jakoby se zastavil čas

V přítmí jedné ze světniček sedí babička v nadýchané sukni s bílým čepcem. Pečlivě vybarvuje malé bílé figurky. „Tyto postavičky se jmenují chlebáčci. Ženy horníků je vyráběly z těsta podobného tomu na chléb, barvily je a pak je prodávaly na vánočních trzích,“ vysvětluje tradici dětem, které stojí v půlkruhu kolem ní a pozorují její zručnost. Některé se odhodlají a malování si samy vyzkoušejí.

Vedle stanoviště s chlebáčky stojí muž s bílým plnovousem, je to perníkář. Z pece, v níž vznikají medové perníčky, se celým prostorem line typická  vůně a v chalupě je teplo.

Chalupa se nachází v Havířské ulici. Zdroj: Denisa Bartůňková

Příjemná atmosféra láká mnoho návštěvníků, kteří se každý rok vracejí. Třeba Marie Cigánková (59) si bez hornické chaloupky nedokáže Vánoce představit. Navštěvuje ji pravidelně s vnoučaty již několik let. „Tohle místo působí kouzelně. Úplně tu zapomenu na stres, vánoční úklid nebo shánění dárků a pomůže mi to připomenout, že pravé Vánoce jsou hlavně o rodině, klidu a pohodě,“ snaží se Cigánková překřičet dudáka, který zrovna začal hrát a zpívat koledu Narodil se Kristus pán.

Vzpomínky na dětství

Na okně stojí váza s barborkami, tedy větvičkami třešně nařezanými na počátku prosince, na den svaté Barbory. Ta byla patronkou horníků. Hned vedle je postavený betlém. Pro ty příbramské jsou typické malé lesklé kamínky, které si horníci přinášeli z důlních šachet. „Říká se: co horník, to řezbář. Muži v dolech občas našli volnou chvilku, například když čekali na výtah z šachty nebo až se usadí prach. Tyto prostoje trávili vyřezáváním figurek do betlémů,“ vysvětluje etnoložka z Hornického muzea Klára Posekaná.

Obdivovat figurky v betlému a užít si koledy přišly i studentky Nikol Kokštejnová (24) a Kateřina Štiková (24), které dříve navštěvovaly chaloupku se základní školou. „Vrátily jsme se sem po letech načerpat vánoční atmosféru a možná i trochu nostalgicky zavzpomínat na krásné období, kdy jsme ještě věřily na ježíška,“ přiznává Kokštejnová. Hornické Vánoce připravuje příbramské muzeum již podevatenácté a tento rok akce trvá do 21. prosince. Znovu se pak chaloupka otevře zase až o Velikonocích.

Bývalá kancelář Aloise Rašína stále slouží právníkům

Autor: Anna Žáková

19. 12. 2018

Pamětní deska na fasádě honosného domu v pražské Žitné ulici upozorňuje kolemjdoucí na to, že právě zde žil známý prvorepublikový politik a právník Alois Rašín. Jeho někdejší byt dodnes patří jeho potomkům, na zvoncích je tak stále k vidění příjmení Rašín.

Zvoníme a z druhé strany nás hlas zve do třetího patra. Ocitáme se v předsíni bytu, kde Rašín žil a kde je nyní sídlo advokátní kanceláře. „Klienty většinou při schůzce upozorňujeme, že se nachází právě v bytě, ve kterém žil a pracoval Alois Rašín. Jsou obvykle překvapení, někteří to i předem vědí,“ říká advokátka Lenka Vančatová. V kanceláři pak upozorňuje na nábytek, který zde po Rašínově rodině zůstal. „Původní je lustr, sekretář s nádobím a také zdobený oltář,“ ukazuje Vančatová.

Jak říká, sama v celém bytě cítí ducha rodiny Rašínových. „Nad svým pracovním stolem mám dokonce Rašínův portrét. Cítím v zádech jeho pohled, a to mě nutí dokončovat práci,“ říká o Rašínovi, který byl sám právník. V bytě je i balkon, odkud Alois Rašín shlížel do pražských ulic; pod ním je i jedna ze dvou pamětních desek s podobiznou politika. Druhá je umístěna u dveří – připomíná jak úmrtí Aloise Rašína, který byl právě před svým domem v roce 1923 smrtelně postřelen, tak i smrt jeho syna Ladislava, který zemřel v nacistickém vězení. Dnes se o byt a budovu stará Rašínova vnučka.

Fotografie s knihou na stromě i ve vodě. Uživatelé Instagramu lákají mladé ke čtení

Autor: Anna Lacinniková

19. 12. 2018

Číst knihy se dá opravdu všude, například i pod vodou. Dokazuje to instagramový účet studenta žurnalistiky Jakuba Pavlovského (25). S knihami se fotí na netradičních místech, ať už na stromě nebo na střeše milánské katedrály Duomo di Milano. „Všichni občas potřebujeme motivaci, a tu se snažím díky svým fotkám lidem dávat,“ vysvětluje Pavlovský. Cílem jeho projektu je upoutat pozornost potenciálních čtenářů vlastním čtením. „Je to až neuvěřitelné, ale pravidelně mi někdo napíše, že si díky mě pořídil knihu a přečetl ji, nebo že se konečně pustil do četby té, na kterou doma koukal pár měsíců. Mám z toho velkou radost, je to krásné zadostiučinění,“ dodává.

Fotografie s knihami si Pavlovský vozí i ze zahraničí. Zdroj: archiv Jakuba Pavlovského

V současnosti má Pavlovský na Instagramu přes čtrnáct tisíc sledujících. Původně začínal jen tím, že zveřejňoval fotografie, na kterých nehybně stojí na různých místech. Chtěl tím poukázat hlavně na to, aby se lidé občas zastavili a vnímali atmosféru daného místa. „Po roce mě to ale přestalo bavit, protože jsem v tom neviděl nic hlubšího. Přemýšlel jsem, co dál. Jednoho rána jsem se probudil s pohledem na svou knihovnu a řekl jsem si, že ty knihy chci konečně přečíst a doporučovat lidem. Věděl jsem, že lidí, kteří potřebují nějakou motivaci stejně jako já, je mnoho,“ říká Pavlovský a dodává, že i pro něj byl jeho instagramový projekt dobrou inspirací k tomu, aby začal víc číst. V posledních třech letech uveřejňuje také fotografie přečtených knih, čtenářských akcí a inzeruje nové knihy. To oceňuje i studentka Valentina Sekalová (21), která Pavlovského tvorbu sleduje. „Připadalo mi to, jako kdyby ukazoval, že číst se dá opravdu všude. Dnes sleduji i jeho videa na Youtube,“ popisuje Sekalová a dodává, že pokud ji nějaká kniha z jeho vyprávění zaujala, vždy si ji ráda přečetla.

Čtenářská gramotnost je podprůměrná

I tyto osobní projekty na sociálních sítích by tak mohly do budoucna přispět k dalšímu zvýšení čtenářské gramotnosti v Česku. Ta je zatím mírně podprůměrná. Vyplývá to z výsledků mezinárodního šetření PISA z roku 2015 vedeného Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), které se soustředí na patnáctileté žáky. Se 487 body se Česko drží na podobné úrovni jako Lotyšsko, Itálie nebo Chorvatsko. Od roku 2009 se výsledky mírně zlepšily, konkrétně o 9 bodů.

Podle Pavlovského se knihy dají číst opravdu všude. Zdroj: archiv Jakuba Pavlovského

Přínos Instagramu a dalších sociálních sítí uznává i Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.„Cokoliv, co přijímají mladí lidé jako svůj přirozený kanál, který není zřízen shora, jim může pomoci ke zvýšení jejich zájmu o literaturu. A není důležité, jestli jsou to zrovna sociální sítě. Žádný kanál není k odsouzení jenom proto, že je podle nás nedůvěryhodný,“ tvrdí Trávníček. I sám Trávníček užívá k čerpání inspirace několik facebookových platforem. „Jsou to velmi živé platformy, kde vám členové skupin vždy doporučí, co si přečíst, a napíšou i své názory na knihy,“ dodává. Literatura tak pomalu přesahuje i do míst, která s ní dříve neměla nic společného. Jestli se díky tomu zvýšila čtenářská gramotnost v Česku by se mohlo ukázat už příští rok, kdy OECD zveřejní výsledky šetření z letošního jara.

Poezii na Instagramu čtou tisíce lidí. O kvalitě básniček to ale nevypovídá

Autor: Denisa Bartůňková

14. 12. 2018

Krátké verše psané roztomilým písmem na pastelovém pozadí – právě to dnes na Instagramu budí zájem o poezii. „A kdyby tušila, jaký je otrava,“ píše se například stručně na profilu Psáno strojem. Tyto krátké básničky jsou u mileniálů čím dál oblíbenější. „Nikdy jsem poezii moc nečetla, ale díky Instagramu si k ní pomalu nacházím vztah,“ přiznává Lucie Králová (23).

Profilů s básněmi vzniká v posledních dvou letech mnoho. Příkladem jsou třeba Zápisky umělce nebo Inkoustová tečka. Ne všichni je ale vítají. „Přijde mi, že už je těch profilů hodně a nejsou moc originální. Všichni se zabývají podobnými tématy, jako jsou vztahy nebo sebeláska. Navíc na mnoha profilech člověk narazí na to samé, protože si texty autoři nejspíš přebírají,“ myslí si studentka Petra Hochová (22).

Srozumitelnost vítězí nad kvalitou

„Spíme vedle sebe, nikoli však spolu. Malý rozdíl v tom je, jak pít vodu a chtít kolu,“ veršuje na svém profilu se 14 tisíci fanoušky Bára Vencálková. Ta je právě jednou z autorek, které píšou krátké básně či citáty o problémech s láskou nebo sebevědomím. Vencálková si uvědomuje, že zpracovává témata, kterými se v historii zabývalo už mnoho autorů před ní. „Snažím se je ale zpracovávat co nejvíce originálním způsobem. Zakládám si na tom, aby texty byly co možná nejkratší, ale ne na úkor výstižnosti. Také si hraji s interpunkcí, nadužívám tečky a čárky a snažím se kombinovat poezii s prózou,“ popisuje Vencálková svou tvorbu.

View this post on Instagram

691 Protože tělo a tělo. Nám samo o sobě. // Nikdy tak úplně. Nestačilo.

A post shared by Bára Vencálková (@pise.b) on Nov 16, 2018 at 5:51am PST

Fanynky Vencálkové oceňují na její tvorbě zejména srozumitelnost a schopnost přesně vystihnout to, co dnes mladé dívky trápí. Mezi ně patří i Tereza Boučková (19), která přiznává, že více než kvalita ji zajímá, jestli jsou básně snadno pochopitelné a jestli se nějakým způsobem dotýkají jejího života. „Často se v básních Báry najdu. Pomůže mi to uvědomit si, že v problémech jako jsou například vztahy, nejsem sama,“ říká Boučková. Básně Vencálkové se jí i dalším sledujícím líbili natolik, že autorku začali žádat, aby je vydala knižně. Vencálková se proto snažila básně nabídnout několika vydavatelstvím, ale marně. „Myslím si, že ne každý moji tvorbu pochopí. Čtou to jen ti, které to opravdu zajímá, a ostatní se o to nestarají,“ myslí si básnířka. Nakonec se rozhodla vydat knížku samonákladem a za půl roku prodala přes 500 výtisků.

Komplexy a prázdná slova

Někteří čtenáři ale mají k podobným účtům, jako je ten Vencálkové výhrady. Petra Hochová třeba některé básně o vztazích považuje za prázdná slova. „Většinou jsou instagramové profily místa, na kterých si lidé vylévají své mindráky. A dělá jim dobře, že kolem sebe shromažďují lidi s podobnými komplexy, kteří jim příspěvky lajkují,“ myslí si. Instapoezii jako celek ale Hochová neodsuzuje.Líbí se jí například autoři, kteří svou tvorbou reagují na aktuální politické dění či významné události. „Takové básně podle mě mají smysl. Jsou aktuální, poměrně dobře vyjadřují náladu ve společnosti a navíc dokazují, že se mladí o dění kolem sebe zajímají,“ vysvětluje.

Znovuzrození poezie na Instagramu ale někteří odborníci nevidí jako pozitivum. Vadí jim právě její jednoduchost, amatérismus a nízká kvalita. „Čtenář je mrtev, ať žije konzumem poháněný obsah a instantní gratifikace,“ vyjádřila se o instagramové tvorbě britská básnířka Rebecca Wattsová na webu Flowee. A upozorňuje na to, že počet sledujících na Instagramu v žádném případě neodráží kvalitu publikovaných básní.

Luxusní čundr za čtvrt milionu. Manželé si splnili sen na cestě z Prahy do Santiaga

Autor: Dáša Šamanová

13. 12. 2018

Věřící obvykle absolvují pouť do Santiaga de Compostela z duchovních důvodů. Chtějí dosáhnout odpuštění, pochopení nebo třeba uzdravení. Pro manžele Černé ale Svatojakubská cesta neměla náboženský význam. Chtěli poznat svět z jiné perspektivy, osvěžit si cizí jazyky a zvládnout náročnou trasu pěšky. Španělsko navíc patří k jejich oblíbeným zemím, proto se vydali zrovna tam. „Vždycky jsem snila o tom, že ujdu nějakou delší trasu po vzoru Karla Hynka Máchy. Známý básník šel v roce 1834 šest týdnů do Itálie,“ vysvětluje Kateřina Černá a dodává, že pěšky z Prahy se vydali jen tak s myšlenkou, že uvidí, jestli vůbec do cíle dojdou.

A to se jim nakonec podařilo. Letos na podzim se tak vrátili z túry, která trvala 5 měsíců a týden. Programátor Miroslav Černý si kvůli ní vzal dovolenou, jeho manželka dala výpověď. Cestu si přesto mohli dovolit naplánovat i s trochou luxusu, protože před rokem vydělali na virtuální měně bitcoin. „Rozpočet jsme měli na 400 tisíc korun, a tak jsme se rozhodli peníze utratit za čundr do Španělska. Nakonec nás ale vyšel asi na 250 tisíc,“ říká Miroslav Černý s tím, že vlastně ušetřili. Peníze podle něj nemohli užít lépe. I když si v půlce cesty museli koupit nové boty. Ze 160 dnů spali 100 nocí ve stanu, zbytek strávili na hotelech nebo ubytovnách. „Nijak jsme nešetřili. Když jsme byli unavení, koupili jsme si noc v hotelu,“ vzpomíná na svou vysněnou dovolenou Černá.

Miroslav Černý na cestě do Santiaga de Compostela. Zdroj: Kateřina Černá

Štěstí, úleva i smutek

Denně ušli přes 22 kilometrů. Spíše než fyzicky ale byla podle manželů Černých cesta náročná psychicky. „Těžký byl hlavně začátek. Člověk si musel zvyknout, že má před sebou strašnou dálku. A že sto kilometrů ujde třeba za pět dní. Kdyby sedl na autobus, je na místě za dvě hodiny,“ vysvětluje Černá. Od půle cesty se ale psychika zlomila a pak jim bylo spíše líto, že dochází do cíle. „Když jsme došli na konec, měla jsem smíšené pocity. Cítila jsem štěstí, úlevu, ale i smutek, že končíme,“ vypráví Černá. I když se ji nechtělo vracet zpět do reality všedních dnů, uznává, že konec po necelém půl roce přišel v tu pravou dobu. „Byli jsme vychrtlí, zarostlí, opálení, měli jsme roztrhaná trička. Vypadali jsme spíš jako vagabundi,“ dodává.

Podobných poutníků v létě do Santiaga de Compostela dorazí až několik tisíc denně. Posledních 800 kilometrů do cíle tak manželé potkávali čím dál tím více turistů. „Po několika měsících o samotě to byla poměrně nepříjemná změna. Chodili jsme v davu. Vypadalo to jako pochod Praha – Prčice,“ vzpomíná Černý. A podobně rušno bylo ve Španělsku i na ubytovnách, kde spalo i 15 poutníků v jedné místnosti. Černí se ale nikdy necítili nebezpečně. „Brali jsme to tak, že jsme všichni na stejné vlně,“ vysvětluje Černý.

Cesta vedla přes města i hory. Zdroj: Kateřina Černá

Jiný pohled na svět

Během cesty poznali, že žít se dá jen s pár věcmi v batohu.„Měl jsem krosnu, která vážila i s vodou a jídlem okolo dvaceti kilogramů. Kateřina nesla patnáct,“ vypráví Černý. To bylo v dubnu, kdy byla v noci ještě zima. Postupem času věci redukovali. Zničené vyhodili a nepotřebné dali rodičům, kteří je v průběhu cesty navštívili. Pět měsíců na cestě manžele Černé naučilo vážit si obyčejných věcí. „Jeden den jsme šli asi 35 kilometrů. K večeru nás zastihla bouřka. Přicházeli jsme do kempu promočení, měli jsme toho plné kecky. Když nás kempařka viděla, dala nám místo prostoru pro stan slevu na chatku. Uvařili jsme si, zatopili, seděli na terásce a venku pršelo. Já byla hrozně šťastná,“ vzpomíná Kateřina Černá. Byl to pro ni jeden z nejkrásnějších momentů celé cesty. A tak plánují, že za pár let možná trasu otočí a dojdou ze Santiaga domů.

Historie, móda i luxusní káva. Lombardské Bergamo nabízí to nejlepší z italských tradic

Autor: Petra Macháčková

13. 12. 2018

Pokud turisté dorazí do Bergama ještě před Vánoci, určitě by si neměli nechat ujít vánoční trhy na náměstí degli Alpini. A podle českých měřítek by se jim mělo říkat spíš trhy podzimní. Je zvláštní se jimi procházet, když se teplota pohybuje kolem dvanácti stupňů Celsia, obloha je bez jediného mráčku a po chodnících se válí podzimní listí. Starší prodavač vybízí kolemjdoucí k nákupu pečených kaštanů, jejichž vůně se line celými trhy a jen málokomu se podaří odolat.

Právě v Cittá Bassa je nejlepší s prohlídkou města začít. Čtvrť byla vystavěna až začátkem 20. století. Je moderní a turisté do ní míří zejména za obchody, kavárnami a již zmíněnými trhy, které tu jsou po celý rok. Za návštěvu stojí i ulice Via XX Settembre s obchody italských, ale i světových módních značek.

Do Cittá Alta pěšky nebo lanovkou

Z jedné části města do druhé vede jak silnice, tak i lanovka. Při cestě po svých návštěvníci narazí na kamenné staré vily obrostlé břečťanem, zapadlé kavárny s venkovním posezením, ale i pro Itálii typické skútry značky Vespa, které jsou zaparkované na každém rohu. Na takovém motocyklu jezdila i světoznámá herečka Audrey Hepburn ve filmu Prázdniny v Římě.

Pokud se turistům nechce jít pěšky, můžou využít právě lanovku. „Ježiši, že to není fronta?“ obává se nahlas jeden z turistů. Ta je sice občas delší, ale cestující si tak můžou detailně prohlédnout staré domy, mezi kterými lanovka projíždí až do Horního města. První zmínky o něm pochází ze 6. století, ale většina chrámů a katedrál, které v něm stojí, jsou ze středověku. Některé uličky a zákoutí jsou jako vystřižené z filmů slavného italského režiséra Federica Felliniho.

Hlavním lákadlem čtvrti je ale proslulá Bazilika sv. Marie z roku 1137. Jedná se o jednu z nejstarších staveb v Bergamu. Je vysoká několik desítek metrů a zvenku nepůsobí zvláště okázale. V interiéru je ale obrovské množství zdobných prvků, obrazů i tapisérií na stěnách. Genius loci tu funguje opravdu silně. Architektonicky zajímavý je i strop baziliky a její zevnitř zdobená kopule. Ta je rozdělena na několik částí a v každé z nich je vyobrazen jeden příběh z Bible.

Vnitřek Baziliky sv. Marie, která je jedním z hlavních lákadel v Cittá Alta. Zdroj: Ondřej Nuc

Kuchyně na dosah

Spirituální zážitek se musí chvilku vstřebat. Ideálně hned na náměstí Vecchia, které je hned před bazilikou. Pokud turistům vyhládne, neměli by minout vyhlášené bistro Il Fornario, které je doslova za rohem. Známé je hlavně díky svým výborným focacciám. Jedná se o pečený chléb, který připomíná pizzu, ale jeho těsto je mnohem nadýchanější a vyšší. Nabízí jich tu přes třicet druhů a každý si může říct, jak velký kus a jaký typ focaccii chce. A že je to oblíbené místo na menší oběd či odpolední svačinku i pro místní potvrzuje nejen plné bistro s frontou až ven, ale i spousta zvědavců, kteří okukují pečivo ve výloze.

Než se turisté rozhodnou město opustit, můžou navštívit i katedrálu Duomo nebo kostel sv. Marka a dát si v Dolním či Horním městě šálek dobrého espressa se zákuskem z polenty, která je v oblasti Lombradie

Výstava Totalita zblízka ukázala důležité okamžiky historie naší země

Autor: Anna Žáková

13. 12. 2018

ECHO 6. prosince 2018

06. 12. 2018

http://www.vosp.cz/images/dokumenty/181206_Echo.pdf

Trenér Říha buduje nové jádro hokejového týmu

Autor: Dáša Šamanová

06. 12. 2018

V nominaci na ruský Channel One Cup je nyní celkem sedmnáct hráčů, kteří odjeli v listopadu i na Karjalu do Finska. Skládáte si takto cíleně jádro reprezentace?

Dříve bývalo běžné, že národní tým měl své jádro, a když se do něj chtěl dostat nějaký další hráč, musel předvést skvělé výkony. To udržovalo laťku vysoko. Dnes hráči rychle přijedou, rychle odjedou, odehrají výborně dva zápasy a další dva zase ne. Pokud těch 17 hráčů bude předvádět výkony a budou chtít reprezentovat, budou pravidelně jezdit na turnaje. A oni to sami chtějí. Nedostali jsme žádnou omluvenku, naopak se všichni po zranění hlásí, že jsou připraveni hrát. Naším cílem je mistrovství světa. Kádr si na sebe musí zvyknout, abychom mohli bojovat o nejvyšší příčky.

Na listopadovém turnaji ve Finsku byl kapitánem Jakub Nakládal. Proč v nominaci do Ruska chybí?

Klub ruské KHL Jaroslavl, ve kterém Nakládal působí, projevil přání, aby Jakub zůstal k dispozici jim. On sám řekl, že si to s klubem vyjedná. Mohli jsme si trvat na svém, že je reprezentační pauza a že chceme Nakládala v národním týmu, ale lepší bude se s kluby v klidu domlouvat.

Kdo teď tedy bude kapitán?

Měl to být Roman Červenka, ale je zraněný. Lídrem týmu tedy bude mistr světa z roku 2010 Jiří Novotný, který za národní tým odehrál již 148 zápasů.

Zveřejnil jste i jména náhradníků, což je neobvyklé. Proč?

Když jsme v listopadu potřebovali náhradníky, už měli program. Tak jsme je teď zveřejnili rovnou i s nominací hlavního kádru. Vezmeme je i na přípravu před turnajem, protože někteří nominovaní hráči ještě v pondělí a ve středu hrají zápasy v Lize mistrů. S náhradníky tedy hodláme pracovat. Pokud nám sestava vydrží, uvolníme je domů.

Hlavní část turnaje je v Moskvě. Vy jste v Rusku působil jedenáct let, má pro vás tedy Channel One Cup nějaký větší význam?

V Rusku mám spoustu známých. Hodně z nich mi píše, že se na nás těší. Navíc jsme Rusy naposledy porazili 5:2, takže nám to budou chtít vrátit. Jejich tým je silný. Je jasné, že doma budou chtít turnaj ovládnout. O to bude těžší.

Na tiskové konferenci jste ke svým dnešním šedesátinám dostal řadu přání, včetně toho, aby tým pod vaším vedením uspěl příští rok na MS v Bratislavě. To je ale ještě daleko, co byste si přál teď?

Největším dárkem, který jsem mohl dostat, je to, že můžu trénovat národní tým. Takže se dá říct, že teď mám vše, co jsem si přál.

Murakamiho Vzplanutí je jeden z hlavních taháků Filmasia 2018

Autor: Petra Macháčková

06. 12. 2018

Letošní ročník festivalu Filmasia se snaží propojit asijskou kinematografii s literaturou. Ta je podle organizátora Dana Krátkého mnohdy pro lidi lákavější než filmová tvorba. Všechny filmy, které se budou ve dnech 6. – 9. prosince promítat v pražském kině Lucerna a Ponrepo, vychází z knižních předloh. „Letošní ročník jsme chtěli ozvláštnit. Nechtěli jsme, aby divákův zážitek končil při závěrečných titulkách,“ říká Krátký.

Pořadatelé se spojili s českou překladatelkou z čínštiny Zuzanou Li ale i s Tomášem Jurkovičem, který je překladatelem Murakamiho děl. Jeho povídka Barn Burning (zatím nevyšla v českém překladu, pozn. red.), která vyšla poprvé v roce 1983, se stala předlohou pro film Vzplanutí. Ten je podle organizátorů festivalu zřejmě největším lákadlem, protože Murakamiho tvorba je mezi českými čtenáři velmi oblíbená. Snímek pojednává o milostném trojúhelníku, kdy nikdo ze tří zúčastněných neví, jak z této situace ven.

Zdroj: Vzplanutí, režie: Chang-dong Lee

Knihy dostávají nový život

Vzplanutí je podle Krátkého dobrým příkladem toho, jak si pohrát s literární předlohou a na plátně ji vdechnout nový život. Režisér Chang-dong Lee navíc příběh přesunul do Jižní Koreje, i když se v knize odehrává v Japonsku. „Spisovatelé jsou ve své většině rádi, že jejich příběh ožije i v jiné formě, než v té tištěné,“ myslí si Krátký. Podle něj je nejlepším příkladem výrok amerického producenta George Lucase, který na poslední premiéře Hvězdných válek řekl, že „to je jako sledovat svou bývalou manželku s novým mužem, se kterým je opravdu šťastná“.

Festival Filmasia je svým zaměřením výjimečný i v evropském kontextu, program je doplněn o přednášky překladatelů a před každým filmem se prodávají knižní předlohy, ze kterých film vychází.