Galerie VOŠP

Děsuplná noc. V Česku začaly státní maturity

Autor: Jiří Lizec

11. 04. 2019

„Jako sportovec nejsem zvyklý se do školy společensky oblékat. Není mi to pohodlné a v košili se strašně potím,“ říká Patrik Seidemann, student průmyslové školy elektrotechnické v Praze. Jemu a dalším tisícovkám mladých lidí v Česku začaly státní maturitní zkoušky už ve středu 10. dubna – písemnou prací z českého jazyka. Pro studenty závěrečných ročníků středních škol tím odstartovalo období nekonečného učení, které potrvá až do poloviny června, kdy je čekají ústní zkoušky.

Maturanti měli v rámci slohové práce z češtiny na výběr ze šesti témat. Největší zájem vzbudilo hororové vyprávění s názvem Děsuplná noc. „Při výběru jsem šel jen po žánru a bylo mi jedno, o čem mám psát. Hlavně abych dodržel zadaný styl a rozsah,“ popisuje svou taktiku maturant z Gymnázia Přípotoční v Praze David Noll (20). Zcela jinou cestou se vydala Hana Sedláčková (19) z Gymnázia v Hořovicích: „Zajímám se o charitu a dobročinné akce. Když jsem viděla úřední dopis s žádostí o podporu charitativního projektu, měla jsem jasno.“

Dnes, 11. dubna, usedli do lavic znovu ti, kteří dali ve státní části maturity přednost cizímu jazyku před matematikou. Píší dva texty a na rozdíl od českého jazyka mají témata předem daná. „Psali jsme článek o dni v přírodě a žádost o rezervaci v hotelu, takže nic těžkého. Jediné s čím jsem se pral, byl čas. Měli jsme na oba texty jen hodinu, skoro jsem to nestihl,“ komentuje průběh písemné práce z angličtiny Patrik Seidemann (20).

Státní maturity prošly za poslední léta několika změnami. Písemné práce z českého jazyka se od roku 2016 posílají do Cermatu, kde se opravují centrálně. Pro studenty to znamená delší čekání na výsledky. „Vadí mi, že na známku ze slohu budu čekat přes měsíc. Je hrozné se učit na ústní zkoušky a nevědět, zda jsem prošla z písemných,“ dodává Hana Sedláčková. Od roku 2021 má být povinná pro většinu středních škol také maturita z matematiky. O tom, jestli to bude platit i pro umělecké, zdravotnické a sociální obory, se ještě diskutuje.

Sledujte přímý přenos z dvanáctého mediálního dne

Autor: Denisa Bartůňková

11. 04. 2019

8:00–9:00

Tématem dvanáctého mediálního dne je láska, která je studentům dle odhadu pedagogů velmi blízká. „Vymyslel to Martin Kézr,“ přiznává dramaturg mediálního dne Roman Bradáč a prozrazuje moderátora večerního vysílání. „Strašně dlouho byly samé baby, proto moderátorem dnes bude Jan Krejsa, aby došlo k genderovému vyrovnání,“ říká. Týmy si postupně nechávají schválit témata. Kameramanka Michaela Vaňková se svým týmem uvažuje o zpracování tématu láska jako komunálním problému. „Půjdeme do bordelu a budeme se ptát i lidí, kteří bydlí okolo,“ říká Míša. Redaktorka Klára Penzová vyráží do terénu jako první. Její tým bude točit o člověku, který chová netradiční lásku k alkoholu a sbírá etikety.

9:00–10:00

Někteří produkční mají na starosti i dva týmy jako například Milan Lukavec. „Mám chuť se odstřelit,“ říká dramaticky. Naopak v některých týmech panuje nadšení, jako třeba u redaktorky Nikoly Červinkové. „Vyrážíme do sexshopu!“ hlásí kameraman Vojta Krása. Tým číslo devět si vybral serióznější téma – lásku k práci. A vydali se do hračkářství Hemleys. Mezitím se v Generaci 20 schválila témata a první dvojice redaktorů vyrazili do terénu. Například Nikola Mrázková se Sofií Krýžovou se účastní tiskové konference k mezinárodnímu festivalu Letní slavnosti staré hudby. Poprvé se letos mediálního dne účastní i PR tým, který také pravidelně přispívá na Twitter.

10:00–11:00

V aule, kde se ještě před chvílí všichni stresovali, teď není téměř nikdo. Všechny týmy už mají schválená témata a vyrazily do terénu. Například tým produkčního Milana Lukavce točí reportáž o pravdě a lásce, jak ji vnímal Václav Havel. Tým produkční Kristýny Plackové se vydal pro rady za odborníkem na etiketu Ladislavem Špačkem. V reportáži promluví na téma, jak se chovat na rande. Podobné prázdno jako v aule je i v redakci Generace 20. Redaktorky Nikola Mrázková a Sofie Krýžová vyrazily na tiskovou konferenci k mezinárodnímu festivalu Letní slavnosti staré hudby. Ohromen maturitními tématy z angličtiny a matematiky se s úderem jedenácté vrátil redaktor Jiří Lizec. „Jsem rád, že maturitu už mám za sebou,“ říká s úlevou.

11:00–12:00

Všechny týmy pracují v terénu na svých reportážích. Tým produkční Venduly Šmejkalové se Uberem vydal do Ďáblic natočit reportáž o dětském pohřebišti. Podle studentek je nejsilnější láska mateřská, a té by se nemělo bránit. Část týmů už stahuje své záběry a další začínají stříhat. Redaktorky Dáša Šamanová a Anna Lacinniková si mezitím užívají raut na křestu knihy Kuchařka stylu mladého muže od Lukáše Otyse.

12:00–13:00

Některé týmy ještě stále hledají nejlepší místa pro pokrýváky. Tým produkční Kristýny Plackové natáčí u sochy Karla Hynka Máchy a potýká se s nefungující baterkou u mobilu. Kameraman Adam Suchomel pojal téma mediálního dne po svém a sbližoval se s kamerou. „Mám z mediálního dne zatím dobrý pocit,“ říká jako vždy pedagog Roman Bradáč. V redakci Generace 20 už někteří začínají pracovat na svých článcích, jiní teprve vyrážejí do terénu. A šéfredaktorka Denisa Bartůňková konečně našla čas uvařit si čaj.

13:00–14:00

Studenti PR dokončují poslední úpravy svých reklamních textů, na které dohlíží mentor Václav Loubek. Většina AVD týmů se již vrátila z terénu a začíná jim práce ve střižně. Například Sára Suchá s Magdalenou Zindulkovou mají motto: „Stříhání, stříhání, všechny smutky zahání.“ V redakci Generace 20 se kromě onlinu na Twitteru pracuje na článcích pro Echo Speciál. Dáša Šamanová v rámci rešerše nahlédla do časopisu Bravo. Redaktorky Petra Macháčková a Monika Kabourková zase líčí zážitky ze starožitnictví, kde viděly náhrdelník za 5 milionů korun.

14:00–15:00

V redakci Generace 20 se rozdávají časy s deadliny, šéfeditoři už chtějí texty kontrolovat. Grafička Patricie Vokalová stále věří, že Echo bude připravené v 18:00. Roman Bradáč chválí, že zatím nemusel řešit žádný větší problém. Nelíbí se mu ale termín mediálního dne, protože drží půst a nepůjde večer oslavit snad úspěšný konec mediálního dne se studenty. Lukáš Panoch kontroluje online, který běží na školních obrazovkách. Ve škole chybí už jen tým produkční Noemi Bláhové. Ostatní týmy zpracovávají své reportáže.

15:00–16:00

Všechny týmy z AVD jsou už zpět z terénu, i skupina redaktorky Barbory Formánkové: „Nikdo nám nechtěl dát rozhovor na téma prostituce, ale nakonec jsme zpět!“ Redaktoři Generace 20 dokončují články a konzultují je s editory. Grafička Patricie Vokalová láme hotové texty a na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůže. Šéfredaktorka Denisa Bartůňková konečně vymyslela titulek pro úvodní článek Echa Speciál, do kterého zpovídala produkčního Richarda Moučku.

16:00–17:00

Moderátor Jan Krejsa pomalu zjišťuje, co bude ve večerním vysílání. Mezitím Generace 20 dokončuje práci na svých článcích. Ťukání do klávesnice přerušuje akorát šéfredaktorka Denisa Bartůňková. „Jirko, nechceš Brumíka? Mám dva,“ říká svému parťákovi Jirkovi Lizcovi. Poté ale dodává, že mediální den není jen o jídle a o pití. A jde si vařit čaj. AVD týmy začínají odevzdávat své práce. Tým číslo 9 redaktorky Marie Zákostelecké má hotovo jako první. Ostatní jsou na tom hůř. „Jsme první komu spadl Avid,“ popisuje problémy redaktorka Klára Penzová. 

17:00–18:00

Kouzlí, kouzlí, kouzelník a další jazykolamy jsou slyšet na chodbách VOŠP – moderátor Jan Krejsa se pilně připravuje na večerní vysílání. AVD týmy dokončují své reportáže a některé už mají hotovo! Například tým číslo 9 pod vedením produkční Maťky Král’ovské. ,,Máme všechno hotovo, ale mám chuť se odstřelit,“ říká kameramanka Anna Žáková z týmu číslo 9. Své články mají hotové i redaktoři Generace 20, kteří si na posilněnou nechali od bývalé redaktorky Anety Řezníčkové donést kafe. Po chodbách se rozdávaly i perníčky, které unaveným studentům po dlouhém dni přišly vhod.

18:00–19:00

Večerní živé vysílání se oddaluje, zatím se zpoždění odhaduje asi hodinu. Střihem se trápí poslední dva týmy. Tým Tatiany Skoumalové už téměř finišuje s reportáží o sexu na veřejných místech. „Musela jsem kvůli pokrývákům vlézt do křoví a dělat něco s nohou,“ vzpomíná na průběh natáčení Tatiana. Mezitím v redakci Generace 20 zavládla radost. Redaktoři vytiskli první verzi speciálního vydání Echa a ladí poslední detaily.

Autista ve třídě: rychlé změny nálad musí respektovat učitel i spolužáci

Autor: Petra Macháčková

10. 04. 2019

Autismus se u každého dítěte projevuje jinak a nedá se tak jednoduše říct, jak se k  němu chovat a pracovat s ním. Podle ředitelky základní a mateřské školy v Karlštejně Jiřiny Janovské, která měla ve škole několik takových dětí, existuje mnoho alternativ, jak s dětmi komunikovat a pracovat. Důležitý je individuální přístup a kreativita. Autisté často mění své nálady a učitelé a asistenti tak musí počítat s různými variantami. „Pokud má autista dobrou náladu, tak zvládne například napsat diktát, spočítat všechno, co ostatní děti, nebo neodmítne číst nahlas. Toho musí učitelé využít, protože se to může zase rychle změnit,“ vysvětluje Janovská.

Místo matematiky sudoku

Nastávají ale i situace, kdy je autista od rána unavený nebo nepříjemný. „Často se stávalo, že tyto děti neměly ‚dobrý den‘ a bylo s nimi těžké pořízení. Asistenti tak musí umět rychle zareagovat a navrhnout dítěti jinou aktivitu. Například když nechce autista počítat, asistentky mu dají sudoku nebo hlavolam, aby měl jinou matematiku než ostatní děti,“ říká Janovská. Ta také upozorňuje, že autisté jsou mnohdy hodně bezprostřední. „Pamatuji si, jak jeden chlapec, u kterého se dostavovala kolem 12 let puberta, nemluvil několik týdnů o ničem jiném, než o poprsí paní vychovatelky. A často se i dožadoval, aby si na něj směl sáhnout,“ vypráví Janovská. Poté chlapci musela asistentka vysvětlovat, že takové věci není vhodné říkat nahlas.

Učitelé, kteří mají autisty ve třídě, musí také často věnovat mnohem více péče a přípravě vyučování. Na jednu vyučovací hodinu padnou i další dvě až tři na přípravu. „U těchto dětí se vše hrozně rychle mění. V jednu chvíli jsou v dobré náladě a za pár minut může být vše jinak. Takže se musí rodiče a kantoři rychle přizpůsobit a umět na jejich stavy reagovat. A to je pro kantory ale i rodiče unavující a náročná záležitost,“ vysvětluje Janovská.

Důležitý je zdravý odstup

Asistentky tráví s dětmi i několik hodin denně a často se mezi nimi vytváří hlubší pouto, které narušuje potřebný odstup. To potvrzuje i Terezie Kvasničková (21), která s dětmi s autismem jezdí na letní tábory. „S dětmi nejsem tak dlouhou dobu a často se mi na kurzech mění, ale upřímně mám práce občas po týdnu plnou hlavu. Potřebuji se někomu vypovídat a na práci na chvíli zapomenout,“  říká Kvasničková. Asistentky si podle ní s dětmi vytváří vztah i po krátké době. „Snažím se samozřejmě odlišit svůj osobní život a práci, ale občas je to těžké, když mi je nějaké dítě bližší,“ říká Kvasničková.

Pro práci asistentky je důležitá profesionální kvalifikace. I proto, že práce je často psychicky velmi náročná, jak poukazuje právě studentka speciální pedagogiky Terezie Kvasničková. „Děti s autismem vyžadují mnohem intenzivnější péči a ta člověka vyčerpá psychicky i fyzicky.“ popisuje Kvasničková. Péči o ně si ale sama vybrala a dělá ji ráda.

Svazek s cizincem: jaké to je, když jeden z páru musí opustit svou zem?

Autor: Jiří Charvát

09. 04. 2019

S jazykovou bariérou se v menším či větším potýká téměř každý pár, který tvoří lidé ze dvou různých zemí. To ale nemusí být nepřekonatelnou překážkou. Studentka Michaela Kloučková (21) žije se svým přítelem Raphaëlem Quashem (25) v Říčanech. Rodák z francouzského Rouenu opustil svou rodnou zemi, protože chtěl objevovat svět. Teď žije už 3 roky vČeské republice a naučil se mluvit velmi dobře česky. I přesto vznikají mezi ním a jeho přítelkyní menší nedorozumění. „Například když jsem Raphaëlovi řekla, ať uklidí v obýváku a on mi rozuměl, že má uklidit ložnici. Pak jsem zjistila, že obývák je ve stejném stavu, jako byl předtím, a pohádali jsme se kvůli tomu. Teď už si ale rozumíme,“vysvětluje Kloučková, která s Quashem žije šest měsíců. 

Podobné problémy řeší, i když se společně vypraví za Quashovou rodinou do Francie. Většina jeho rodiny umí anglicky, až na jeho babičku. „S tou si bohužel moc nepopovídám. Jediná možnost je, že nám to bude překládat Raphaël, což je náročné a logicky to není moc dobrý rozhovor,“ říká Kloučková. Líbí se jí ale, že může poznávat Francii a nemusí při tom shánět ubytování. „Je škoda, že kvůli práci i škole nejezdíme do Francie tak často, jak bychom chtěli. Například na Vánoce mě nepustili z práce a rodiče jsem viděl až po půl roce,“ mrzí Quashe, který pracuje jako hotelový manažer. Právě díky zaměstnání v Česku obdržel pracovní povolení pro pobyt.

Bilingvní výchova je výhodou

Povolení obdržel bez problémů i Charles Seaton (44), jehož žena Veronika je Češka. Seaton pochází z amerického Chicaga a už pět let žije s rodinou v Mnichovicích u Prahy. Se svou ženou se seznámili v Americe, kde oba bydleli. Do Česka se odstěhovali poté, co se jim narodila dcera Victoria (7). Chtěli bydlet na bezpečnějším místě než je Chicago. Navíc ve Spojených státech je vše byrokraticky složité a na spoustu věcí je potřeba velké množství formulářů a nejrůznějších povolení. V České republice neměl potíže s povolením pro pobyt, jelikož je ženatý s Češkou.

Victoria má výhodu, že se díky bilingvní výchově naučila plynně česky i anglicky. Naopak Seaton s rodným jazykem své ženy stále bojuje. „Nicméně se ukázalo, že kromě českého jazyka nemám problém téměř s ničím a všude zapadnu,“ říká Seaton. Zároveň ale dodává, že se mu nelíbí, když ho lidé v Česku jako afroameričana pokládají za uprchlíka z Afriky. „Přitom když zjistí, že jsem z Ameriky, tak je najednou všechno v pořádku. Není to nic ve srovnání s čistým americkým rasismem, ale pořád je to nepříjemné,“ popisuje své zkušenosti Seaton. Někdy ho do rozpaků uvedou i českéděti, které na afroameričany nejsou příliš zvyklé, a ptají se ho, jestli je démon. „Na Mikuláše bych mohl vydělat spoustu peněz, kdybych šel za čerta,“ bere situaci s nadhledem Seaton.

Seatonovi rodiče chybí, ale situaci výrazně pomáhají technologie 21. století, kdy není problém být s rodinou v kontaktu online. „Videohovory a má častá přítomnost na facebooku hodně pomáhá mé rodině překonat naše odloučení,“ vysvětluje Seaton a dodává, že za ním rodiče čas od času přiletí do Česka, nebo naopak on přiletí do Chicaga. Seatonovi nicméně zatím stěhování zpět do Spojených států neplánují. „Nejprve se snažím zajistit. Pokouším se v Čechách vybudovat kariéru jako brandingový konzultant a možná i domov. Navíc mám rád české pivo,“ říká Seaton. Zároveň ale dodává, že by se v budoucnu nebránil stěhování doprogresivnějšího města než je Praha. Nejvíce by se mu líbil Berlín, který zatím navštívil jen jako turista. Svého rozhodnutí odstěhovat se z Ameriky ale nelituje, protože jak sám říká, v Čechách se jeho rodině daří.

Lidé si myslí, že když dělám tanec na tyči, musím mít podpatky a svíjet se, říká Pavel Kolář

Autor: Anna Lacinnikova

06. 04. 2019

Vystudoval jste taneční konzervatoř a šest let tancoval v brněnském Národním divadle. Jak jste se od baletu dostal k pole dance?
Přivedla mne k němu moje manželka Lenka. Před čtyřmi lety jsem měl vykloubenou kyčel a tři měsíce byl na neschopence. Když jsem se cítil lépe, začal jsem si hledat nějaký přivýdělek. Po několika měsících jsem začal učit balet v taneční škole, kde jsem se seznámil se svou současnou manželkou, která se pole dance věnovala. Když jsem ji viděl trénovat, řekl jsem si, že to vypadá jednoduše a že to zkusím také. Ona mi ale ukázala, že to tak lehké není. 

Pole dance vás nyní živí?
Ano. S manželkou máme taneční studio, ve kterém vyučujeme balet, moderní tanec a tanec na tyči. Ve studiu trávíme veškerý náš čas a v současnosti nás to i uživí. 

Kdy jste se definitivně rozhodl vyměnit profesi tanečníka za pole dancera?
K mému rozhodnutí napomohlo naše první společné vystoupení. Tři týdny po tom, co jsem začal trénovat, jsme jeli na soutěž, kde jsem vystupoval jen jako „taneční rekvizita“. Dlouho jsme nemohli nic vymyslet a ona pak z legrace řekla, že bychom to mohli pojmout tak, že se veverka zamilovala do ježka, ale nemůže jim to klapat, když ona je na stromě a ježek na zemi. A tak jsme postavili choreografii na téma smutného milostného duetu. Nečekaně jsme s tím vyhráli, a to mě nakoplo. Tehdy jsme se do toho pustili naplno a začali soutěžit v kategorii dvojic.

Pole dance jako krasobruslení

Měl jste jako profesionální tanečník lehčí výchozí pozici pro tanec na tyči?
Naopak to bylo velmi náročné. Po fyzické stránce má tanečník sice silné nohy, ale slabý střed těla. Také zvedat někoho znamená něco jiného, než se přidržovat a přitahovat na tyči. Takže si myslím, že jsem měl naopak těžší výchozí pozici. Dosud nedělám tak silové věci jako moji kolegové, kteří se dříve věnovali cvičením s váhou vlastního těla nebo kapueře (brazilský taneční styl obsahující prvky bojového umění, pozn. red.). Nemám tu sílu a bojuji s tím, zatímco oni jdou a udrží na tyči kolmý vis snožmo. Ale na druhou stranu mám oproti nim výhodu v lepším estetickém provedení prvků. 

Třikrát jste vyhrál mistrovství ČR v pole sportu a stal jste se i mistrem světa v kategorii dvojice. Je právě ona estetika to, čím si získáváte porotu?
Na soutěžích, ať už v kategorii doubles, nebo jednotlivcích, vyhrávám nejen díky estetickému provedení, ale i díky tomu, že mají jednotlivé sestavy svůj příběh. Ostatní ukazují jen sestavy složené z prvků. My je prokládáme tancem. Na soutěžích se hodnotí nejen prvky, ale i umělecký dojem, kostýmy a hudba. Česká i světová federace, která mistrovství pořádá, se tento sport snaží přiblížit krasobruslení. Krasobruslaři mají povinnou jízdu, kde se snaží odvést správně skoky a točky a nehledí se na to, jak je to zabalené. A pak mají volnou jízdu, kde se hodnotí hlavně umělecký dojem. A v pole dance je to podobné. 

Ženská společnost muže vyděsí

U baletu se tanečníci setkávají často s předsudky ohledně jejich sexuální orientace. Jak se s tím vyrovnáváte u pole dance?
Člověku nezbývá nic jiného, než se nad tím povznést a zasmát se tomu. Jako baleťáka se mě lidé často ptali, jestli tančím na špičkách, nosím růžovou sukýnku a zda jsem gay. U pole dance, stejně jako baletu, je hodně chlapů, kteří skutečně jsou homosexuálové. Většinou si ale na sebe vezmou podpatky a tancují snahu o sexy styl. Buď je to hloupé, nebo vtipné, ale lidi se tím zkrátka baví. Já se pak ale setkávám s lidmi, kteří si myslí, že když dělám pole dance, tak také tancuji na podpatcích a svíjím se u tyče. 

Do tanečního studia Schola Artist k vám na lekce pole dance momentálně chodí dva muži, což není moc. Je to právě i kvůli zmíněným předsudkům? 
Ano, ale chlapy dost často odrazuje i to, že přijdou na lekci, kde jsou samé ženy. Osobně bych to spíš využil k tomu, abych se začal trochu předvádět. Ale já jsem na to zvyklý od mala. Celý život jsem měl vedle sebe tanečnice v trikotu, ve své podstatě skoro nahé. Ale tohle je jeden z důvodů, proč někteří přijdou jednou, a pak už nedorazí. Ve společnosti žen se tu cítí zkrátka nesví a stydí se. Na pole dance totiž chodí holky v topíkách a kraťáskách, a to je vyděsí. Takže k nám v současnosti chodí dva muži, ale neradi o tom moc mluví. Když je například během lekce chceme fotit, odmítají to. Profesionálně se v Česku pole dance věnuje asi deset kluků. Myslím si ale, že těch, kteří to mají jako koníček, je mnohem víc. Akorát o tom prostě nemluví. Asi se bojí toho, co na to řekne jejich okolí.

Být dvacetiletou matkou v 21. století? Je to netradiční, ale ženy mají více energie

Autor: Dáša Šamanová

05. 04. 2019

Ještě v 80. letech bylo těhotenství ve dvaceti běžné. Holky měly maturitu nebo výuční list a na vysokou školu chodil jen malý počet studentů. Chvíli tedy pracovaly a přitom se s přítelem nebo manželem snažily o založení rodiny. V dnešní době se na vysokou školu přihlásí téměř stejný počet studentů jako byl maturantů. Děti plánují až po ukončení vysokoškolských studií, tedy kolem 26. roku života. Proto už nejsou dvacetileté maminky tak obvyklé. Výjimkou je třeba Jana Komárková (21), která otěhotněla v devatenácti letech. S přítelem chodila čtyři měsíce. „Ukončila jsem vysokou školu, protože mě nebavila a pracovala jsem. Cítila jsem, že bych chtěla mít dítě, proto jsme se o něj snažili. S přítelem jsem sice byla chvíli, ale rozuměli jsme si a věděla jsem, že se o mě postará,“ vysvětluje matka půlroční Rozárie Jana Komárková. Svatbu zatím s přítelem nepovažují za důležitou a plánují ji případně někdy v budoucnu.

Negativní reakce

Rodiče Komárkové tušili, že se o miminko pokouší a byli šťastní, že se to podařilo. Ostatní reakce okolí ale nebyly vždy tak pozitivní. „Těhotenství bylo šílené. Každý se mě vyptával, jestli nejsem moc mladá a jestli to vůbec chci. Negativních reakcí jsem se bohužel dočkala i od vzdálené rodiny, se kterou se od té doby nestýkám,“ popisuje Komárková. Jednadvacetiletá maminka si se svým přítelem pořídila byt a musela se rychle naučit starat o svou novou rodinu. Se vším jí ale pomohla její matka, která bydlí ve stejném městě. „Pár lidí mi řeklo, že jsem si zničila život a zkrátila mládí. Před otěhotněním bych mluvila asi jinak, ale s miminkem mi došlo, že si život nejvíce užívám po boku své rodiny,“ říká Komárková. Cestovat plánuje i se svou dcerou a přítelem, v dnešní době to podle ní není problém skloubit. Má ale pocit, že ve svém věku má na dceru energii, kterou by už třeba po třicítce mít nemusela.

Podobně to vidí i Adéla Vinterová (21), jejímuž synovi Alexovi je pět měsíců. „Až budou holky mého věku mít děti, moje už bude samostatné a já jim budu moci poradit a pomoci, budu zkušená,“ upřesňuje Vinterová. S přítelem, se kterým byla tři měsíce, se domluvila, že vysadí antikoncepci, a dítě buď přijde, nebo ne. Přišlo nakonec velmi záhy. Vinterová se proto odstěhovala se svým přítelem do bytu v domě jeho rodičů, kteří jí hodně pomáhají. Vypadla ale z kolektivu svých kamarádů. „Kamarádi studují nebo pracují a než by za mnou přijeli, tak jde malej spát, takže se moc nevidíme. Jsme ale v kontaktu alespoň přes telefon,“ říká Vinterová. Věří, že až syn povyroste, tak se s přáteli zase uvidí častěji.

Mnoho dívek jejího věku si ale nedokáže představit, že by už byly matkami. „Dítě bych ještě nechtěla. Studuji a poté chci získat praxi. Můj přítel také studuje, takže by mě a dítě ani finančně nezabezpečil,“ říká například studentka Lucie Prokešová (21).

Finanční náročnost

Mít dítě ve dvaceti není lehké především z finanční stránky. „Dostala jsem mateřský příspěvek, protože jsem měla úspěšně ukončené studium s maturitou a na mateřskou jsem nastupovala ze zaměstnání. Tam za mě platili nemocenské pojištění,“ popisuje Komárková. Pokud by se ale stala rodičem, aniž by za ní zaměstnavatel platil nemocenské pojištění, měla by nárok pouze na rodičovský příspěvek, tedy 220 tisíc korun čerpaných po dobu tří let. „Mateřskou jsem pobírala deset tisíc po dobu šesti měsíců. Takže kdyby přítel nevydělával, bylo by to složitější. Čím je dítě starší, tím je finančně náročnější. Navíc nás občas podporují i naše rodiče penězi v podobě dárků,“ říká s vděkem Komárková.

Obě maminky také zvažují, že by si studium na vysoké škole ještě dodělaly. „Vystudovala jsem gymnázium, a tak nemám žádnou specializaci. Vzdělání je důležité, a tak jsem letos poslala přihlášku na vysokou školu na dálkové studium. Chci využít toho, že jsem ještě ve věku studenta,“ říká Komárková. Stejně jako Vinterová věří, že péči o dítě s učením skloubí, pokud jí s hlídáním pomohou rodiče nebo přítel.

Milan Kundera slaví 90. narozeniny. Jeho knihy čtou studenti stále s oblibou

Autor: Karolína Urbanová

04. 04. 2019

Studentka Anna Zahálková (20) čte knihy Milana Kundery ráda. „Vyhovuje mi, že se děj odehrává v Československu, že jsou tam často motivy okupace z roku 1968 nebo praktiky a vliv komunistů. To mě zajímá,“ svěřuje se. 

Podle profesorky českého jazyka na gymnáziu Lenky Perutky si současní studenti cestu ke Kunderovi nacházejí i přesto, že jde o náročnější literaturu. „Na Kunderův styl psaní je potřeba si navyknout. Považujeme ho za složitý z důvodu, že se zabývá historickými tématy, které navíc spojuje s filozofickými úvahami,“vysvětluje profesorka Perutka. Studentům se proto snažídoporučit nejprve jednodušší díla ze spisovatelovy tvorby, jako třeba soubor Směšné lásky nebo divadelní inscenaci Jakub a jeho pán.

Nejoblíbenější je próza

Sbírku povídek Směšné lásky si přečetla i studentka Zahálková. „Na hodině literárního semináře ve třetím ročníku na gymnáziu mi byla doporučena povídka Falešný autostop ze sbírky Směšné lásky. Dílo mě překvapilo příběhem, který se týká vztahů mužů a žen a jejich her na lásku,“ přiznává Zahálková. Od Kundery už přečetla pět knih včetně asi nejslavnější Nesnesitelné lehkosti bytí nebo Žertu.

Student Ondřej Čermák (20) se také považuje za příznivce Kunderovy tvorby. Na jeho knihy přitom narazil náhodou. „U rodičů v knihovně mě zaujal černý obal s bílým nápisem. Jednalo se o román Nesmrtelnost,“ vzpomíná Čermák. Dodává, že toto dílo se později stalo i jeho nejoblíbenějším. „Líbilo se mi autorovo zamyšlení nad světem, lidmi a životem. Kundera dokáže vidět do nitra každého z nás,“ říká.

Život propojuje s filosofií

Kunderova tvorba je podle profesorky českého jazyka Perutky výjimečná zejména díky kompozici a postoji postav k životu. „Jeho díla jsou hořkosladká a zobrazují veselé i smutné stránky života,“ říká Perutka. S tím souhlasí i nadšená čtenářka Anna Zahálková. „Kundera je schopný dokonale vykreslit nejrůznější lidské charaktery a zachytit podstatu věci. Umí skvěle propojit linii příběhu s filosofií,“ vysvětluje.

Žurnalistika zaměřená na řešení přináší výsledky. V USA díky ní změnili zákon

Autor: Sofie Krýžová

03. 04. 2019

Odmlouvání učiteli nebo další běžné přestupky – důvody proč jedna ze základních škol v americkém státě Washington vyloučila několik pěti až desetiletých dětí. Rodiče pak pro ně museli hledat nové školy. „Deník Seattle Times na to upozornil a vláda státu Washington věc začala řešit,“ vysvětluje americká novinářka Kathryn Thierová (42) z Univerzity v Oregonu. Výsledkem byl nový zákon, který školám stanovuje, že tak malé děti nesmí vyloučit ze školy na více než jeden a půl dne, s výjimkou závažných případů. Podobné zákony byly později zavedeny i v Oregonu, Connecticutu nebo v Kalifornii.

Solutions Journalism v Česku

Tento typ žurnalistiky, který vznikl v roce 2013 v USA, si v Česku své místo teprve hledá. Využívá ho například novinář Tomáš Lindner z týdeníku Respekt v reportážích o uprchlické krizi, nebo novinář a vedoucí projektu Nejsi sám Nikita Poljakov z Hospodářských novin v aktuální sérii článků o sebevraždách mužů v Česku.

Poljakovovu sérii tvoří čtyři články, z nichž první reprezentuje problém a v dalších se snaží najít řešení. Zjistil například, že ve Velké Británii existuje speciální tísňová linka, která pomáhá mužům v těžkých situacích, jež mohou vést k sebevraždám. „V Česku ale taková pomoc chybí,“ píše Poljkov.

Média často upozorňují na nejrůznější problémy, ale už k nim nenabízejí řešení. Solutions Journalism nabádá k tomu, aby se s nimi něco dělalo. „To, že někdo říká, že se problém nedá řešit, je vlastně výmluva a novinář ji odhaluje a odstraňuje,“ říká koordinátorka projektu o Solutions Journalism v Česku Lucie Černá (37). Tento typ novinařiny přitom nemá primárně hledat potenciální řešení a podsouvat ho čtenářům, jak se někteří novináři domnívají. „Novinář by měl pouze dávat příklady toho, co je možné,“ říká americká novinářka Kathryn Thierová.

Roste zájem o příběhy s řešením

„Lidé cítí, že média přinášejí hlavně špatné zprávy, a to je frustruje,“ říká Thierová. Když si čtenáři přečtou článek o nějakém problému, k němuž je přiložena ukázka reálného řešení, probouzí to v nich naději a pozitivní náladu. Výhody má tento styl i pro média samotná. „Solutions Journalism není univerzální řešení na navrácení důvěry v média, ale je to jedna z cest, jak se ke čtenářům a publiku dá znovu vybudovat,“ dodává Černá. Příběhy s řešením tak posilují důvěru v média a zároveň zvyšují jejich čtenost.

Pracují a objevují při tom svět. Digitální nomádství ale není pro každého

Autor: Jiří Charvát

02. 04. 2019

Představě, že digitální nomádi málo pracují se Lucie Zawadovská (27) směje. „Lidé si často myslí, že jen cestujeme a občas něco uděláme,“ říká absolventka pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Rozdíl mezi nomády a lidmi co denně chodí do kanceláří je v tom, že nomádi mohou pracovat odkudkoliv. Zawadovská například od mala ráda cestuje. Vždy si myslela, že si na cesty do zahraničí bude muset nejprve vydělat doma a teprve pak někam vyrazit. „Nikdy by mě nenapadlo, že to jde i jinak,“ říká Zawadovská, která využívá toho, že ji živí práce přes internet, která jí umožňuje pracovat odkudkoliv. Tedy alespoň z míst, kde je dobré připojení k síti. To je dle Zawadovské zároveň jedna z mála věcí, které digitální nomády limituje. V některých zemích je připojení špatné, či chybí úplně.  

Záloha se může vyplatit

Zawadovská je digitálním nomádem už čtyři roky. Momentálně žije v Indii, do které „utekla“ před českými zimami. Pracuje s různými firemními texty, které opravuje nebo překládá. Smlouvu, kterou vždy podepíše v Česku, má s několika zaměstnavateli. „Další komunikace s nadřízenými už pak probíhá přes e-mail, chat nebo telefonicky. Vždycky jim ohlásím, když odjíždím na cesty,“ vysvětluje Zawadovská. Podobně to má i programátor Radek Hlaváč (22), který většinou vytváří či spravuje webové stránky. Úkoly, které plní, také nevyžadují jeho osobní přítomnost v Česku. Placen není od hodiny, ale za odvedenou práci.

Podle Zawadovské je ale důležité si nastavit svou vlastní pracovní dobu a tu dodržovat. Ona sama pracuje zhruba šest hodin denně obvykle přes poledne, kdy jsou největší horka a ven se moc vycházet nedá. Víkendy má volné a využívá je k nejrůznějším výletům po Indii. „Když jsem poprvé vyrazila v roce 2015 do Thajska, tak jsem si víc užívala, než pracovala, což se pak projevilo na výplatní pásce,“ přiznává Zawadovská. Proto je podle ní nutné dodržovat svou pracovní dobu a nepodlehnout jen lákadlům. Důležité je si stanovit i vlastní rozpočet a ten dodržovat. 

Cestují i celé rodiny

Oblíbenými destinacemi digitálních nomádů jsou státy jihovýchodní Asie, ve kterých většinou není pro západní cizince draho. V některých zemích si lze vystačit v přepočtu třeba s dvanácti tisíci korunami měsíčně. „Je dobré si něco našetřit, než člověk vycestuje do zahraničí. Stalo se mi, že jsem utrácel víc, než jsem chtěl, nebo že mi práce nevyšla a já nedostal zaplaceno. To pak nějaká záloha přijde vhod,“ varuje programátor Radek Hlaváč (22). Ten si před cestou vždy našetří alespoň třicet tisíc, do kterých sáhne v případě nouze. Záloha je užitečná i v případě, že člověka potkají nečekané situace. „Hned na mé první cestě mi v Bangkoku vykradli pronajatou garsonku a sebrali mi notebook a harddisk s téměř veškerou mou prací,“ vypráví Hlaváč. Toho nakonec zachránili rodiče, kteří mu poslali na účet peníze na nový počítač a na zaplacení nájmu.

Donedávna bylo digitální nomádství lákadlem především pro jednotlivce, kterým nevadí opustit na delší dobu rodinu i kamarády a vydat se na vlastní pěst do světa. Přibývá však i těch, kteří s sebou berou své partnery, ba i celou rodinu. Vítězslav Válka (38) se věnuje webdesign a cestuje se ženou a dvěma dětmi v dodávce uzpůsobené i ke spaní. Auto jim poskytuje pohodlí a jistotu na cestách. „Nejdříve jsem cestoval sám po hotelech, později s přítelkyní, kterou jsem si vzal anakonec s dětmi. Kvůli nim jsme si pořídili dodávku, díky které máme dům pořád při sobě,“ vypráví spokojeně Válka.