Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

V redakci studentského magazínu Generace20 publikujeme na webu. Pod vedením šéfa sportovní rubriky deníku Právo Martina Kézra a bývalého editora deníku MF DNES Vojtěcha Krasnického vytváříme v terénu on-line obsah, kde se zaměřujeme na témata, která jsou blízká mladým lidem. 

Specifikem práce na webovém obsahu je rychlost a multimedialita. 

Spolupracujeme s našimi kolegy z audiovizuálních dílen, kteří nám dodávají audio a video obsah. 

V souladu s moderními mediálními trendy jsme personálně propojeni s redakcí školního tištěného magazínu Echo. Na rozdíl od kolegů z tisku máme na webu více prostoru pro naše texty a publikujeme do veřejného prostoru. 

Generace20

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Generace20
+
Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

Rubrika: Zahraniční

Zdroj

12. 06. 2019

Nadšenec do extrémních sportů, který stále hledá nové výzvy. Tak sám sebe popisuje kaskadér Jakub Bobuski (26). Pokud zrovna nenatáčí filmy, vyhledává další sportovní aktivity, jako je surfování. Hlavně se ale věnuje své druhé vášni a práci, kterou je focení a natáčení.

Vy jste přes dvanáct let dělal judo. Jak vám v kaskadérství pomohlo?
Naučilo mě pohybu a zdatnosti. Jelikož jsem se zabýval bojovým uměním, tak moje specializace u filmu jsou bojové sporty a bojová choreografie. Velká výhoda juda je, že jsem se naučil padat, což je jedna z hlavních dovedností kaskadéra. A také fyzická odolnost, když třeba natáčíme souboje.

Jaké další sporty se vám pro tuto profesi hodily?
Postupně jsem se začal učit šerm, gymnastiku nebo jízdu na koni. Začal jsem s kaskadérstvím už na střední škole, takže za tu dobu jsem se už hodně naučil. Kaskadér musí obsáhnout spoustu disciplín, které jsou pak potřeba pro film nebo videoklipy.

Natáčet jste začal v osmnácti. Jaký byl váš první zážitek na placu?
Pracoval jsem na videoklipu ke skladbě No church in the wild od Kanyeho Westa, který se točil v Praze. Trvalo to několik dní a pracovali jsme i přes noc. Natáčeli jsme velkou demonstraci, takovou jednu velkou bitku, kde byla spousta lidí. Pak se začali přidávat další projekty, jako třeba film Dítě číslo 44 nebo seriál Nightfall.

Jelikož pracujete hlavně na zahraničních filmech, musíte hodně cestovat. Jak tozvládáte?
Třeba když jsem točil film 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází režiséra Michaela Baye, strávil jsem skoro dva měsíce na Maltě. Původně to přitom měly být dva týdny, nikdy to není jasné. Ta práce je těžká, sety jsou od brzkého rána do pozdního večera, ale hlavně je to náročné v tom, že musím permanentně trénovat. Jednak abych byl dobrý, ale také abych to vše fyzicky zvládnul. Tréninky jsou na denním pořádku. Kaskadérství je časově nevyzpytatelné, je těžké plánovat, ale to já stejně moc neumím. A hlavně je to adrenalin, který potřebuji.


Vytipuji si nějaký cíl, kterého chci dosáhnout, a jdu do toho hlava nehlava


Kromě kaskadérství se živíte také focením. Začal jste teprve před třemi lety a rovnou prestižní zakázkou pro Miss Czech Republic. Jak se do té doby amatér k takové nabídce dostane?
Mému kamarádovi, který pro ně už dělal, se líbily fotky, které jsem fotil na Bali. A když jsem se vrátil do Česka, zrovna hledali někoho, kdo by s nimi odjel fotit a natáčet finalistky na soustředění do Itálie. Tak jsem si řekl proč ne. Fotit i natáčet jsem se naučil sám. 

A která z těch prací je pro vás vlastně ta hlavní?
Jsem hlavně fotograf a grafik, ale velkou část života mi určitě zabírají tréninky a natáčení. Když mám ale potvrzeno, že mám hodně času, tak vytáhnu paty do zahraničí. Cestuji rád a focení byl vždycky takový můj koníček, se kterým jsem začal když mi bylo 15. Teď jsem se třeba vrátil z Bali, kde jsem byl skoro dva měsíce fotit. I když jsem na cesty původně vyjel s jiným záměrem.

S jakým?
Jelikož miluji sporty, tak jsem se chtěl naučit něco nového. Po velkém natáčení v prosinci jsem si řekl, že se chci naučit surfovat. Mám to tak, že si vytipuji nějaký cíl, kterého chci dosáhnout, a jdu do toho hlava nehlava. Na Bali jsem byl denně vevodě. Pak jsem tam ale začal spolupracovat s jedním velkým instagramerem, chodil jsem s ním po resortech a točil obsah jak pro něj, tak i pro místní hotely. Bali je hodně fotogenické prostředí, kam jezdí spousta modelek. Pracuju hodně na portrétech. Povedlo se mi tak zdokonalit nejen v surfování, potkat zajímavé lidi, ale i si doplnit portfolio. 

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Generace20
+
Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Nenávist mezi obyvateli Bosny přežívá i čtvrt století po občanské válce

Generace20

Autor: Jiří Charvát

Rubrika: Zahraniční

Zdroj

10. 06. 2019

Během občanské války v 90. letech minulého století uprchlo z Bosny a Hercegoviny více než dva miliony lidí. Nyní odtud lidé emigrují znovu, tentokrát především kvůli špatné politické situaci. Ta je důsledkem rivality a trvajících sporů mezi třemi národnostmi, jež vedle sebe v zemi žijí: mezi Bosňáky, Srby a Chorvaty. V zemi je i vysoká nezaměstnanost a stát nezvládá financovat ani základní oblasti jako je zdravotnictví či školství.

Po celé Bosně jsou stále patrné šrámy občanské války. V Sarajevu stále nelze přehlédnou domy, které jsou v lepším případě poseté dírami po kulkách, v tom horším kompletně rozbombardované. Nikdo je neopravuje. Bosna se dlouhodobě potýká s ekonomickými problémy, které souvisejí především s politickou situací. V zemi rozdělené na Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou totiž vládne tříčlenné předsednictvo Bosny a Hercegoviny, které musí tvořit vždy Bosňák, Srb a Chorvat. „Tento systém vznikl po občanské válce v devadesátých letech na základě Daytonské úmluvy. Důvodem bylo především to, že Bosňáci by nesnesli za hlavu státu Srba nebo Chorvata a naopak. Obzvlášť po válce bylo nepředstavitelné, aby vládl Srb,“ vysvětluje Bosňák se srbskými kořeny Eldin Miličič (29) a naráží tím na fakt, že v občanské válce obléhala srbská vojska několik let Sarajevo.  

Malá šance na změnu

Problém tříčlenného předsednictva voleného vždy na čtyři roky je, že se jednotliví členové vždy střídají po osmi měsících. „Většinou spolu mezi sebou vůbec nevycházejí. Každý během svého období vládnutí podporuje jen své lidi, zatímco ostatní je nezajímají. Za osm měsíců ale stejně nestihnou téměř nic, protože každý má jiné názory a cíle,“ říká Miličič. Podle něj tento systém nepřináší valné výsledky, na druhou stranu alespoň nějak drží nervózní obyvatele země pohromadě. Šance na změnu prý moc není. „Je zde pořád spousta lidí, co by v čele země netolerovala například Srba,“ dodává Miličič. To je následek občanské války, která si vyžádala přes sto tisíc lidských životů, z čehož více než polovinu tvořili civilisté. I proto je mezi jednotlivými bosenskými národnostmi dodnes velká nevraživost.

Občanská válka

Bývalá Socialistická federativní republika Jugoslávie byla hlavně ve druhé polovině 20. století ekonomicky silná země pod vedením komunistického prezidenta Josipa Broze Tita. Po jeho smrti roce 1980 a později s koncem studené války se ale ekonomická situace zhoršila. V souvislosti s tím vyhlásila Bosna v roce 1992 nezávislost, pro kterou v referendu hlasovalo jak obyvatelstvo bosenské národnosti, tak i chorvatské. Proti byla srbská část, která na bosenském území vyhlásila Republiku srbskou. Těsně poté se v Bosně rozhořel válečný konflikt, když Srbové napadli a obklíčili Sarajevo, které dlouhodobě obléhali a ostřelovali. Až 21. listopadu 1995 byla za přispění OSN a USA podepsána mírová dohoda v americkém Daytonu, která mimo jiné ustanovila i současný vládní systém Bosny a Hercegoviny.

Špatné vztahy mezi představiteli tří etnik vyústily v to, že země od posledních voleb z října 2018 stále nemá zformovanou vládu. „Není to ale ještě tak hrozné. Předminulá vláda se dohodla až 26 měsíců po volbách, což je trochu problém, když je volena na čtyři roky,“ přiznává trpce Miličič. Výsledkem nefunkční vlády je, že země strádá. Peníze chybí ve školství i zdravotnictví, těžce nemocní lidé tak často hledají pomoc třeba až v Turecku. Finance chybí i knihovnám a muzeím. Například muzeum bosenské historie vypadá téměř tak, jak ho zanechala občanská válka, tedy bez funkčního topení, s děravou střechou a minimem exponátů.

Lidé utíkají do zahraničí

Kvůli špatné situaci prchají tisíce lidí do zahraničí, především do Rakouska a Německa, ale také do České republiky, kam odešla i Naida Drljača (24). Ta v Česku žije už tři roky a studuje management na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. „Bosnu jsem opustila, protože jsem chtěla lepší školu a možnost nějaké brigády. Doma bylo obtížné sehnat práci či jakýkoliv přivýdělek. Některé holky v mém věku sotva sehnaly práci za pokladnou v supermarketu,“ vypráví Drljača, která pochází z města Banja Luka, jenž leží v srbské části Bosny. V místě svého narození má celou rodinu, ale sama se neplánuje vrátit.

Drljača nevěří, že by se situace v její rodné zemi zlepšila. „Bylo by to krásné, ale je to velice nepravděpodobné. Vztahy mezi národnostmi jsou tam natolik špatné, že jestli k něčemu dojde, tak k tomu, že se země jednou stejně rozdělí,“ myslí si Drljača a poukazuje tím na snahy Republiky srbské o osamostatnění. Už teď v celé Banja Luce člověk nespatří jedinou bosenskou vlajku. Mnohem častější bývá ta srbská.Bosna tak může někomu připomínat časovanou bombu. Nervozita a napětí mezi jednotlivými národnostmi zde trvá i téměř 25 let po válce.

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Generace20
+
Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Cesta do Třeskoprsk: malíř Němeček ve Čtyřlístku zachytil město Doksy i s detaily

Generace20

Autor: Anna Žáková

Rubrika: Domácí

Zdroj

05. 06. 2019

Podívat se do bydliště oblíbených knižních nebo filmových hrdinů bývá často snem mnoha dětí. A pokud člověk patří k obdivovatelům časopisu Čtyřlístek, nemusí za ním cestovat daleko. Městečko Třeskoprsky, ve kterém hlavní hrdinové bydlí, sice na mapě neexistuje, ale existují na ní Doksy u Máchova jezera, které autor komiksu jen přejmenoval. Při procházce okolím se tak dají najít místa, která malíř a spisovatel Jaroslav Němeček poprvé před padesáti lety v příbězích zachytil.

Při výstupu z vlaku na malém nádraží v městě Doksy nedaleko České Lípy by málokoho napadlo, že se jedná o domov Fifinky, Bobíka, Myšpulína a Pindi. Právě Doksy a jejich okolí inspirovaly malíře a spisovatele Jaroslava Němečka při tvorbě komiksu Čtyřlístek. Jeho první číslo vyšlo na jaře roku 1969. Je proto nejdéle vycházejícím českým komiksem. Čtveřice kamarádů ale v Doksech nebydlí. Němeček, který má nedaleko města chalupu, jej v příbězích přejmenoval na Třeskoprsky.

dfrghdrfjtg.

V díle Tornádo z roku 2010 je i celý pohled na Třeskoprsky. Vidět je nejen Bezzub, ale i nedaleký Ještěd. Nechybí ani dokský zámeček.

Znalce muzeum nepřekvapí

Podobnosti s komiksovým světem se ale v Doksech při troše pozornosti dají najít téměř v každé druhé ulici. Například hranatá věž zámku nápadně připomíná třeskoprskou radnici a s trochou fantasie je podobné i náměstí plné laviček a rozkvetlých záhonů. A protože měl v Doksech na začátku dubna premiéru nový animovaný film Velké dobrodružství Čtyřlístku, který vznikl k příležitosti padesáti let komiksu, je čtveřice kamarádů díky plakátům vidět doslova na každém rohu. „Za Čtyřlístkem ale musíte jít ještě kousek za náměstí a doprava,“ vysvětluje prodavačka v blízkém květinářství a popisuje cestu do Muzea Čtyřlístku. Najít jej opravdu není složité – po celém městě k němu ukazují cestu cedule.

jjjdfgd

Radnice v Doksech byla Němečkovi inspirací i v díle Superauto z roku 2018. V Třeskoprskách je na radnici i balkon.

Dveře s nápisem Tady bydlí Čtyřlístek vedou do velké místnosti plné figurín komiksových postaviček, sbírky časopisů a informačních tabulí. Na jedné z nich je třeba vidět rozkreslená stránka komiksu, na další jsou popisy jednotlivých hrdinů. „Jeho úhlavním nepřítelem je profesor Zádrhel, který se mu snaží ukrást jeho vynálezy,“ stojí na velké ceduli u figuríny kocoura Myšpulína. Opravdového fanouška komiksu muzeum sice potěší, ale ničím nepřekvapí. Kdo příběhy zná a sleduje, nenajde v muzeu příliš nových informací.

drfrgr

V letošním díle Tajemná jeskyně je i hrad Bezzub, v realitě Bezděz. Němeček nakreslil i skutečné lampy a kámen ve vodě.

Máchův Vilém místo Bobíka

Daleko zajímavější je právě hledání míst z komiksových stránek. Veselou čtyřlístkovskou atmosféru totiž v Doksech přebíjí atmosféra úplně jiného literárního díla – básně Máj od Karla Hynka Máchy. Toho připomíná nejen roubená chalupa, ale i dřevěná socha v nadživotní velikosti a úryvky Máje vyřezané do dřevěných desek podél cesty v centru. Právě rozkvetlé stromy iluzi jedné z nejslavnějších českých básní jen utužují. Čtyřlístek tak začne opět připomínat až cesta k Máchovu jezeru. Pěšinu vedoucí borovým lesem k vodě večer osvětlují pouliční lampy. Úplně stejné člověk může najít i v komiksu. A není ani nutné složitě pátrat v archivu. Stačí otevřít nové číslo, vydání 666.

V díle Bukanýři na Blaťáku z roku 1973 je i mapa jezera. Jeho tvar, včetně okolí, je kopií mapy Máchova jezera.

Na poslední stránku příběhu Tajemná jeskyně malíř Němeček nakreslil stejný výjev, jaký se naskýtá i po východu z lesa. Za velkou vodní plochou s ostrůvkem uprostřed se tyčí hrad. V kreslené verzi Bezzub, v reálném světě Bezděz. I tvar kopce Němeček nechal stejný. Máchovo jezero ale Fifinka s Bobíkem zřejmě neznají. Místo něho mají rybník Blaťák. U něho například v příběhu Bukanýři na Blaťáku z roku 1973 Čtyřlístek bojoval o loď s piráty. A zatímco Čtyřlístek na lodi obeplouval Kočičí ostrov, uprostřed Máchova jezera je ostrov Kachní. Skutečná je i bažina, přes kterou se Pinďa musel dostat při cestě na výzvědy. Člověka by tak vlastně ani nepřekvapilo, kdyby při procházce po pláži potkal fenku v růžových šatech, kocoura v červeném fraku, zajíce s jednou kšandou a prasátko se zelenou košilí.

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Generace20
+
Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Bydlení zdarma výměnou za hlídání kočky a zalévání kytek. Vyzkoušejte housesitting

Generace20

Autor: Kristýna Stoklásková

Rubrika: Domácí

Zdroj

03. 06. 2019

Klasickým hotelům a Airbnb přibývá nová konkurence, takzvaný housesitting. Je to nová forma bydlení zdarma spojená s hlídáním domu a často i domácích mazlíčků. Majitelům domu, kteří odjíždějí na delší dobu, může housesitting vyřešit problém s tím, kdo se jim o domácnost postará. Výhodou pro nové nájemníky zase je, že se na daném místě cítí víc jako doma a mohou lépe poznat cizí zemi.

Michaela Nováková (41) poskytuje svůj dům na okraji Prahy housesitterům už čtyři roky. S manželem rádi odjíždějí na delší cesty do zahraničí, ale ne vždy s sebou mohou vzít i svého psa. Dřív ho nechávali u rodičů, situace se ale změnila. „Rodiče si pořídili nového psa, který se s naším úplně nemusí,“ vysvětluje Nováková. Ta má kromě psa ještě želvy a rybičky a psí hotel tak pro Novákovi nebyl řešením. Nakonec se proto rozhodli právě pro housesitting, který nejvíc vyhovoval jejich potřebám.

Dohled a povinnosti

Hlídání domu je spojené s řadou povinností a je na majiteli nemovitosti, aby určil, kolik jich bude a jaké. Nejčastěji mají dočasní obyvatelé domácnosti na starosti právě zvířata, zalévají květiny, vybírají poštu a musí pravidelně komunikovat s majiteli. Byt či dům by neměli opouštět na delší dobu a důležité je hlavně vrátit ho v takovém stavu, v jakém ho dostali.

Odjet na zahraniční cestu s tím, že se lidem o dům stará cizinec, ale není jen tak. „Je to podobné, jako když vybíráte nového zaměstnance do firmy. Lidé se ozvou a podle toho, co o sobě napíší, si začnete utvářet první obrázek. S těmi, kteří nás zaujmou, a cítíme, že by to šlo, se sejdeme u nás doma. To poznáte, že člověk nemá zvířata rád, či ho nezajímají. Ti, které nakonec vybereme, se k nám stěhují pár dní předtím, než odjíždíme. Chceme, aby si na ně zvykl pes, a vše jim v klidu ukážeme,“ popisuje Nováková.

Housesitting je také vhodný pro lidi, kteří musí často jezdit na pracovní cesty. Místo hotelu se na místě nastěhují do domu, o který se starají, jako by byli doma. To využívá i Linda Martišková (27) s manželem. Oba pracují v online marketingu a je jim jedno v jaké zemi zrovna jsou. Celý koncept housesittingu vnímají jako projev obrovské důvěry. „Myslím si, že u nás v Česku je trošku problém s důvěrou. Že ji máme celkově v sebe navzájem nízkou, což tento způsob bydlení neusnadňuje,“ myslí si Martišková. Tuto formu ubytování proto využívají hlavně v zahraničí, protože lidé v Čechách ho zatím moc neznají.

Jak na housesittingJe lepší začít s lidmi ve svém okolí. Zkuste svěřit nejprve dům a domácí mazlíčky na pár dní známým či kamarádům. Dům na housesitting můžete najít např. na stránkách TrustedHousesitters, HouseCarers nebo Mindmyhouse. V ČR můžete housesitting hledat i přes facebookovou skupinu.

Krádeže jsou výjimečné

Martišková také dodává, že pocit, kdy jim někdo věřil a svěřil jim svůj dům, by přála zažít každému. „Někdo nám dal důvěru, abychom se postarali o jejich miláčky. Je to ukázka lidskosti. Dovedu si představit, že zase já v budoucnu, až budu mít dům a zvířata, tak to ráda pošlu dál. Vrátím to jiným generacím nebo cestovatelům, jako jsem teď já a můj manžel,“ vypráví Martišková.

Ne vždy jde ale vše podle ideálního scénáře. Nájemníci mohou například odjet neočekávaně dříve, než slíbili. „Dále se také musíte smířit s tím, že když se vrátíte, ne vše, je na svém místě tak, jak jste zvyklí. Lidé nevědomky dají věci jinam či je přeskládají k obrazu svému. Leckdy si i myslí, že i pro vás to tak přece bude lepší. Není to nic hrozného, během pár dní si vše srovnáte,“ upozorňuje Nováková.

V krajním případě mohou majitelé najít dům vykradený nebo bez domácího zvířete. Zatímco majitelé, kteří se rozhodnou pronajímat svoji nemovitost přes Airbnb, mají v rámci této platformy proti podobným událostem zajištěné alespoň základní pojištění, u housesittingu si majitel musí vše zajistit sám. Případy, kdy host takto extrémně naruší hostitelovu důvěru, jsou ale výjimečné.

Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AVPO ČR.

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Generace20
+
Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Čechům se v cizině stýská po klasickém jídle. Po chlebu, knedlících i uzeninách

Generace20

Autor: Petra Macháčková

Rubrika: Domácí

Zdroj

29. 05. 2019

Kdo touží ochutnat pochutiny, jako je chlebíček nebo utopenec, jinde než v Česku je obvykle nenajde.

Láska k oblíbenému jídlu dokáže být natolik intenzivní, že se lidem žijícím v zahraničí dokonce promítne i do snů. „Nemohla jsem se dočkat, až si dám bramborový knedlík se zelím. Dokonce se mi o něm i zdálo,” vypráví studentka Jana Hamouzová (22), která pobývala půl roku ve Vietnamu. Přestože miluje asijskou kuchyni, po několika týdnech jí už měla dost. Často tak utíkala do čtvrtí, kde si mohla koupit evropská či americká jídla. „Burger nebo pizza byly sice příjemnou změnou, ale české jídlo je stále můj favorit. Řízku s kaší nebo čerstvému chlebu s máslem se nic nevyrovná,” říká přesvědčivě Hamouzová.

Podobně to vidí i Gabriela Rybářová (24), která strávila přes rok v Indii a teď je aktuálně už 17 měsíců také ve Vietnamu. „Stýskalo se mi po kuřeti na paprice, které jsem si i vařila. Nejvíc mi ale asi chyběl klasický chléb,” vzpomíná Rybářová. Ta si dokonce převážela uzeniny nebo koření, když se po návštěvě Čech vracela znovu do Indie. „Vezla jsem si s sebou tajně i české hovězí maso,” vypráví Rybářová.

Spousta ingrediencí,které běžně nabízí tuzemské obchody jinde ve světě nejsou vůbec k dostání. „V Kanadě třeba vůbec neznali droždí. Měli jen náhražky, ze kterých české buchty neupečete ani náhodou,” popisuje Viktorie Nováková (24), která strávila téměř rok a půl jako au pair v Kanadě. Stýskalo se jí i po klasickém českém pivu. To se alespoň občas dalo sehnat ve větších obchodech.

Martině Techlovské (22), která studuje ve Velké Británii, scházejí typické české pochutiny, jako je chlebíček nebo utopenec. „První věc, kterou sním, až se vrátím na otočku do Čech, bude stoprocentně chlebíček,” říká Techlovská. Zalíbení v klasickém českém chlebíčku nacházejí i cizinci. „Poslední dobou k nám často chodí i turisté, kteří chtějí naši klasiku ochutnat. Nejčastěji volí variantu se šunkou, vejcem a bramborovým salátem,” říká prodavač z Liběřských lahůdek ve Vodičkově ulici.

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Generace20
+
Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Ušpinit si ruce a vlastnit unikát. Veterány mají kouzlo i pro mladé sběratele

Generace20

Autor: Monika Kabourková

Rubrika: Domácí

Zdroj

27. 05. 2019

Ještě jim není ani třicet a vlastní auta a motocykly, které jsou často mnohem starší než oni sami. K veteránům už netíhnou jen starší a bohatí muži, kteří si vybrané kusy oprašují ve svých garážích. Sběratelství aut a motocyklů, které byly vyrobeny více než 30 let nazpátek, je čím dál populárnější u mladých. Ti většinou nehledají dokonale zachovalé kusy, ale spíš unikátní vozidla, která si mohou sami zrenovovat.

Tomáše Konopáska (20) rodiče od dětství vedli k úctě ke starým věcem. Ve svých dvanácti letech se poprvé projel na motorce Babettě 210. „Můj zájem o veterány stále rostl. Nakonec jsem si v šestnácti pořídil svého prvního veterána — motorku Jawu 250,” říká Konopásek. Ten Jawu 250 zachránil před vyhozením do šrotu a nyní čeká, až obstará finance na její renovaci. „Koupil jí děda když si bral babičku. Později na Jawě jezdil i můj táta,” říká Konopásek. Podle něj je ale často problém sehnat náhradní díly na určitý typ modelu. Jedinečnost veterána se totiž určuje podle počtu vyrobených kusů a stáří. „Čím je veterán vzácnější, tím těžší je sehnat k němu originální díly. Při nákupu veteránů je lepší vybrat takového, který má všechny díly původní, i když v horším stavu, a věnovat mu péči,” vysvětluje Konopásek.

Lásku k veteránům probudili rodiče i u Nikity Suvyazova (23). „Od malička jsem měl rád auta, ale k veteránům jsem sklouzl až v osmnácti. Došlo mi, že jich je na silnici vážně málo, a tak jsem to chtěl napravit. O rok později jsem si pořídil vlastního auto veterána — Ladu,” říká Suvyazov.

Škoda 120 už je veterán

Milovníci historických vozidel se sdružují ve veteránských klubech, kterých jsou v Česku stovky. Ty svým členům pomáhají třeba s oficiálním zápisem auta nebo motorky jako veteránského vozidla. Do jednoho takového klubu patří i Konopásek, který kromě Jawy vlastní i motorku typu Stadion. „Jsem členem spolku Stadion Rakovník. Členové jezdí na motorkách Stadion, které se přímo v Rakovníku vyráběly,” vysvětluje Konopásek. Není ale podmínkou, aby majitel veterána do některého z klubů patřil. 

Největší výhodou veteránského vozidla je nižší povinné ručení. Auto se ale nesmí využívat k podnikatelské činnosti, například pro provozování taxi služby. Celkem je v Česku registrováno téměř tři tisíce veteránů a jejich celková hodnota dosahuje téměř tří miliard korun. Například veteránská česká auta značky Škoda výrazně rostou na své hodnotě. Třeba za Škodu 120, která se už také počítá mezi veterány, jsou lidé ochotní zaplatit i sto tisíc korun, pokud je v perfektním stavu.

Proměnil šrot v legendární model

Suvyazov si svého veterána Ladu renovuje sám, v rodinném autoservisu. Je zastáncem toho, že je lepší věnovat čas, investice a trpělivost do přeměny ze staré ojetiny na legendární dílo, než si koupit už zrenovovaný model. „Umazat si ruce a shánět díly po celé Evropě člověka donutí, aby si k autu nebo motorce vytvořil silné citové pouto. Já Ladu renovuji téměř pět let a je mým miláčkem,” pokračuje Suvyazov.

Ladu pořídil, protože chtěl jedinečné auto, se kterým bude jezdit o víkendech. „Mám další dražší auta, která jsou super, ale veterána nemá každý. Koupil jsem si ho, abych na něm mohl dělat sám, co chci, a tak, jak se mi to líbí. Moderní auta jsou hodně drahá a předělávat na nich něco podle mých představ vyjde na dost peněz,” připouští Suvyazov.

Stejného názoru je i Konopásek. Ten kromě veteránů vlastní i moderní motorku. „Je krásné vlastnit moto veterána. Lidé se za vámi otáčí pokaždé když jedete,” říká Konopásek. Ke každodennímu ježdění ale spíše využívá moderní vozidla, protože by nerad přišel o ten výjimečný pocit, když usedne na starší motorku.

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Generace20
+
Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

Rubrika: Lifestyle

Zdroj

25. 05. 2019

Sbalit si batoh a sám vyrazit do světa – tento druh cestování si získává v posledních letech mezi lidmi velkou oblibu. Může za to nejen nárůst individualismu, ale i dostupnost lokalit a možností sehnat levné ubytování i letenky. Cesty na vlastní pěst pomáhají lidem poznávat nejen nová místa, ale i sami sebe.

Student Jakub Janata (21) cestuje osamoceně už od svých sedmnácti let. Za poslední tři roky takto navštívil Španělsko, Thajsko, Kambodžu nebo Vietnam. „Ubytování jsem si vždy hledal až na místě. Nejradši jsem ale přespával u místních lidí. To se mi dařilo hlavně v rozvojových zemích, kde mě každý chtěl pohostit. Pro mě to byla skvělá možnost, jak poznat místní lidi,“ říká Janata. Výhodu v cestování o samotě vidí Janata hlavně v tom, že se nemusí podřizovat jiným. „Když jsem cestoval s přáteli, bylo těžké najít kompromis. Sólo cestování nutí člověka být tím, kým opravdu je. Nemůže se schovávat za přátele a všechno je na něm. Jakákoliv volba, kam jít, jak dlouho tam být, je čistě jeho rozhodnutí. Člověk tak pozná víc sám sebe,“ vysvětluje Janata. 

Připouští, že během cest jsou i chvíle, kdy mu rodina a přátelé chybějí. Zejména ve chvílích, kdy  nemohl sdílet skvělé momenty se spřízněnou duší. „Třeba když jsem pozoroval úžasný západ slunce na Angkor Watu v Kambodži, tak jsem si ze všeho nejvíce přál, aby tam mohla být moje přítelkyně se mnou, abychom ten moment zažili společně,“ říká. Částečně mu tento pocit pomáhal vynahradit telefon. O své zážitky se dělil s rodinou a přáteli po smskách, nebo jim zavolal. 

Bezpečněji než v Česku

Cestování o samotě podle něj není nijak nebezpečné. Podobně to vidí i blogerka Lucie Radová (34), která absolvovala dvě cesty kolem světa. „Na svojí první cestu jsem se vydala ve 26 letech. Tehdy jsem se bála toho, že mi někdo může ublížit. Ale čím víc cestuji, tím více zjišťuji, že kamkoliv jsem přijela, lidé tam byli mnohem přátelštější než u nás,“ říká Radová.

Právě přátelská atmosféra je to, co si na cestách pochvaluje i studentka Veronika Mašková (24), která letos v dubnu absolvovala portugalskou trasu Svatojakubské cesty. „Lidé jsou otevřenější, když vidí jednoho člověka. Několikrát se mi stalo, že si se mnou lidé na ulici začali povídat, nebo si ke mně přisedli v restauraci, protože byli také sami,“ popisuje Mašková. Podle ní cesta o samotě přináší nová přátelství. „Skoro pořád jsem byla s někým a poznala tak spoustu skvělých lidí,“ říká. Podobně to měl i Janata. Ve Vietnamu se seznámil s Britem, kterému je 65 let a cestuje po hostelech. Ve Španělsku zas studentku architektury, se kterou strávil noc na pláži. Koupili si pivo a celou noc popíjeli, povídali si a pozorovali hvězdy.

Na doporučení blogerů

Podle blogerky Radové si lidé v posledních letech oblíbili cestování o samotě proto, že mají více možností kam vycestovat. „Na internetu se dají vytipovat levné letenky a ubytování,“ říká Radová, podle níž cestování v jednom nabízí značnou svobodu volby a rychlost rozhodování. K fenoménu cestování o samotě také podle ní přispěl cestovatelský průvodce Lonely planet, nebo blogeři, kteří se na webu dělí o své zkušenosti a tipy z cest. „Dali lidem návod, jak cestovat i v méně známých lokalitách. Kde se dobře najíst, levně ubytovat nebo směnit peníze. Dříve nic tak praktického nebylo. Lidé byli odkázáni na cestovní agentury, a taková cesta do Nepálu by je vyšla pěkně draho,“ dodává.

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Generace20
+
Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

Rubrika: Domácí

Zdroj

24. 05. 2019

Cesta ze školy do skutečného světa médií − každý z absolventů Vyšší odborné školy publicistiky ji měl trochu jinou. A právě to současné studenty nejvíc zajímalo. V klubu Dup39 v centru Prahy se ale u kelímku piva dozvěděli mnohem víc. Třeba jak se dělá televizní tvorba za málo peněz nebo jak se reorganizoval newsroom vydavatelství Economia.

Jak se stát televizním dramaturgem? Podle Zdeňka Bašuse (29), absolventa VOŠP a provozního dramaturga televize Seznam, to chce vytrvalou práci. Právě to vzkázal studentům, kteří by na jeho cestu chtěli navázat. „Neříkám, že jsem byl úplně vzorný student a pracant, ale šel jsem si za svým,“ vzpomíná. Zdeněk Bašus už během studia pracoval jako kameraman a právě tehdy o podobné pozici snil. I přesto, že tehdy ještě netušil, že televize Seznam vůbec vznikne. „Stává se, že když člověk zjistí, že je v něčem dobrý, přestane se zdokonalovat.To jsem si řekl jednou ještě na škole a okamžitě jsem se zastavil a nikam jsem se dál neposouval, a to bylo špatně. Člověk se ale nemusí mermomocí někam posouvat, jde o to zlepšovat sám sebe,“ radí současným studentům.

V rozhovoru se studentem VOŠP Jakubem Říhou (25) mluvil Bašus mimo jiné o tom, jak natočit kvalitní video a zároveň při tom ušetřit finance. „Dá se hodně ušetřit na technice, protože dneska se dá točit na cokoliv. Telefony a foťáky už točí v dostatečné kvalitě, kamery nemusíte kupovat za 250 tisíc korun,“ vysvětluje. Současná generace má v tomto ohledu podle něj lepší podmínky, než když studoval na VOŠP on. A to i přesto, že je dělí rozdíl jen několika málo let. Naopak by v rozpočtu neškrtal na kreativním člověku. „Redaktor musí mít zápal a nesmí mu vadit, že štáb nemá nějakou techniku, produkčního, nebo režiséra, ale vezme to jako fakt a jde to udělat,“ říká v rozhovoru Bašus. Mezi čtyřicítkou diváků, kteří ho v hledišti poslouchají, je i studentka prvního ročníku Eliška Hofmanová (21). „Já teď začínám na stejném levelu jako začínal on a vidím výsledky. To je velká motivace studovat VOŠP dál,“ přiznává nadšeně. „Se Zdeňkem se známe z práce. Líbí se mi jeho feedback na pořad Student’s life, kde by rád viděl ze strany studentů větší punk,“ říká student Jakub Říha o Bašusovi, který má v televizi Seznam právě tento pořad na starost.

Ke každému tématu někdo

Zatímco hosté se baví, organizátoři festivalu mají napilno. Ve žlutých tričkách běhají po divadle s vysílačkami. Festival je pro ně vyvrcholením přibližně půlroční práce, kdy zařizovali prostory, finance a výběr hostů. „Snažili jsme se od každého pozvat někoho – soukromá média, veřejnoprávní média, rádio, televize, tisk. Chtěli jsme to nakombinovat tak, aby si úplně každý student téhle školy přišel na své,“ vysvětluje programová ředitelka festivalu Zuzana Kovaříková (23). 

Návštěvníci festivalu hlučí, takže občas je hosty jen špatně slyšet. Šum ale utichá, když přichází na scénu bývalý ředitel redakcí mediálního domu Economia Vladimír Piskáček. V rozhovoru se studentkou Klárou Dedkovou mluví například o svém nástupu do tohoto vydavatelství právě v době, kdy jeho majitel Zdeněk Bakala koupil servery Aktuálně.cz a Centrum. „Představte si pět redakcí, které jsou konkurenční a navzájem se nesnášejí, v jednom prostoru, kde jim nikdo neřekne, co mají dělat a proč tam vůbec jsou,“ popisuje začátky budování nového newsroomu. Pod Piskáčkovým vedením se také zaváděl placený obsah na internetu a zároveň nastavovala pravidla tak, aby novináři nebyli aktivisté a extrémisté. „Vytknul jsem si cíl, že vytvořím newsroom, ve kterém se může každý ráno podívat do zrcadla a být pyšný na práci, kterou médium odvádí,“ říká Piskáček. Mezi studenty vzbudil jeho projev nebývalý ohlas. „Asi nejvíce mne překvapilo, když vyhodil 110 pracovníků redakce a vlastně tím hodně získal. Vytvořil tak nový jednotný newsroom,“ sděluje své dojmy student prvního ročníku Martin Rodigari (22).

VOŠP je jako mediální rodina

Absolventům, kteří na festival Všemi směry přišli předávat své zkušenosti, se často po dlouhé době naskytla také příležitost se znovu setkat se starými přáteli. „Některé jsem neviděl od té doby, co jsem odešel ze školy. Připadá mi super, že se potkávám s lidmi, se kterými jsem se neviděl strašně dlouho a se kterými jsem toho hodně zažil. A ještě se můžu setkat s lidmi, kteří teď točí pro Seznam,“ chválí si Zdeněk Bašus. Absolventi také poslouchají vystoupení svých dávných spolužáků, nebo s nimi popíjejí na balkóně a sdělují si novinky z osobního i pracovního života. Atmosféru oceňuje i absolvent a redaktor Deníku N Jakub Zelenka (29). „Jestli je VOŠP něčím specifická, tak je to rodinná atmosféra. Generace, které ji vystudovaly, se na školní festival vracejí. Doteď mám hodně nejlepších přátel, které jsem potkal na této škole,“ říká Zelenka.

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

Generace20
+
S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

Rubrika: Domácí

Zdroj

23. 05. 2019

Že nejde jen o poblázněné hormony po porodu, ale o projevy deprese, Lucii naplno došlo až ve chvíli, kdy pomýšlela na sebevraždu. Ačkoliv psychické potíže postihnou v těhotenství nebo po porodu jednu z pěti žen, systematická péče o ně stále pokulhává. O zavedení screeningu, který ohrožené ženy včas odhalí, se snaží doktoři z Národního ústavu duševního zdraví ve spolupráci s porodnicí v Neratovicích.

Porod 35leté Lucie byl dlouhý, bolestivý a se zásahy lékařů. „Věděla jsem ale, že jednou skončí, netušila jsem, že opravdové peklo přijde až pak,“ vypráví Lucie. Už v porodnici ji trápily vracející se vzpomínky na porod, bolestivé kojení a velká únava. Psychicky špatně se cítila i po příchodu domů. Jediné, co jí běželo hlavou, bylo, že chce zpět svůj život, kdy se mohla vyspat a necítila stále takovou fyzickou bolest. Večer si přála, aby se už neprobudila. Cítila se, jako by na sobě měla těžkou černou deku, která nešla sundat a tlačila ji k zemi, což je klasický projev deprese.

Jedna z pěti žen

Lucii trvalo čtyři měsíce, než si uvědomila, že její psychické stavy nejsou dány jen běžným hormonálním výkyvem po porodu. „Stále jsem hledala hranici toho, co je ještě normální. Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem začala pomýšlet na sebevraždu jako na jediné řešení,“ říká. Psychické obtíže v těhotenství nebo v období do jednoho roku po porodu zažije podle údajů z kampaně ke Světovému dni duševního zdraví matek jedna z pěti žen. Nejčastěji jde o deprese a úzkosti. V České republice přesto zatím chybí specializovaná péče i program, který by pomohl ohrožené ženy včas rozpoznat.

O změnu se snaží odborníci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), kteří ve spolupráci s porodnicí v Neratovicích spustili screening psychických obtíží v těhotenství a po porodu. „Včasné rozpoznání obtíží pomáhá předcházet jejich prohloubení a rozvoji těžkých depresí a úzkostí, které je pak nutné intenzivně léčit, občas i za cenu hospitalizace,“ vysvětluje garant programu doktor Antonín Šebela z NUDZ.

V praxi screening vypadá tak, že ženy vyplní na tabletu otázky zaměřené na depresivní a úzkostné projevy, které se pak automaticky vyhodnotí podle celosvětově uznávané bodové škály. Pokud v dotazníku vyjdou vyšší známky rizika duševní nepohody, ozve se dotyčné ženě sestra z ambulance v Národním ústavu duševního zdraví a nabídne jí osobní konzultaci.

Sebevražda jako vysvobození?

Rozšíření screeningu do dalších porodnic je zatím jen ve fázi příprav. „Mapujeme síť poskytovatelů psychologické a psychiatrické péče, aby bylo ženy kam odkazovat pro pomoc. Zapojení dalších míst ale určitě v plánu máme,“ říká Antonín Šebela. První ohlasy na screening jsou velmi dobré. Ženy říkají, že jde o důležité téma, které se zatím příliš neřeší.

Kdyby se psychice Lucie někdo věnoval už po porodu, je možné, že by se její nastupující obtíže podařilo odhalit včas. Lucie nakonec začala chodit na psychoterapii a její stav se postupně zlepšoval. Hodně jí pomohla také podpora rodičů, i když za nimi musela jezdit přes celou republiku. Rok po porodu říká: „Už se neděsím každého dne, odeznělo vyčerpání a beznaděj, a uklidnily se i moje emoční výkyvy. Stále ještě chodím na terapii. Snažím se být opět člověkem, ženou. Ne jen stvůrou a troskou jako uplynulé měsíce.“

Autor: Veronika Kubrichtová

Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AFPO ČR.

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Generace20
+
Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

Rubrika: Domácí

Zdroj

22. 05. 2019

Manželství je loterie. Každý druhý pár v Česku se podle statistik rozvede. Ti, kterým to vydrželo, mluví o vzájemné úctě a respektu. Ve vztahu podle nich nesmí chybět čas na společné, ale i vlastní zájmy. Inspiraci, jak partnerství udržet v kondici, jsme hledali u těch, kteří jsou spolu už víc než čtyři desítky let.

Manželé Pánkovi spolu žijí třiačtyřicet let. Seznámili se už během studia na vysoké škole, hned po ní se vzali. Rudolf Pánek i po tolika letech říká, že je šťastný chlap a váží si toho, že může být pro ženu Markétu přítelem a ochráncem. „Univerzální recept na manželství ale neexistuje, protože stejně jako je každý člověk originál, tak je to i se vztahem. Úsměv na tváři drží vztah ve správné rovině,“ shodují se Pánkovi. Všechny těžkosti života se podle nich dají zvládnout s trochou pokory a vzájemnou pomocí.

Podobně jsou na tom Miroslav a Marie Šigutovi, kteří za 60 let manželství poznali, jak potřebné jsou tolerance a komunikace. Potkali se na pouťové zábavě a před svatbou spolu chodili tři roky. „Myslím si, že než se lidé vezmou, měli by spolu zkusit žít,“ říká partnerka, která před svatbou se svými milým nebydlela, a možná i proto měli těžší začátky. Vztah jim ale vydržel. Mají dvě děti a hodně času věnují rodině. „Důležité je, aby měl jeden druhého pořád trochu rád. Každý člověk je jiný, ale je potřeba, aby k sobě ti dva byli tolerantní,“ tvrdí Šigutovi.

Přizpůsobit se druhému

Také Lenka a Jiří Schmidovi mají i 47 let po svatbě stabilní partnerství, ale myslí si, že úplná rovnováha ve vztahu není vždy nejlepším stavem. Některé páry jsou podle nich po delší době spolu pouze ze zvyku nebo kvůli majetku. „Hlavní je výběr partnera. Kdo to ale odhadne dopředu? Podle nás by mělo být spokojené manželství hlavně o tom, přizpůsobit se tomu druhému. A nedělat to pod tlakem, ale proto, že sami chceme,“ vysvětlují Schmidovi.  

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Generace20
+
Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

Rubrika: Kultura

Zdroj

21. 05. 2019

Pochází ze slavného rodu Antonína Dvořáka a Josefa Suka, přesto se u Jana Suka (67) místo hudebního talentu rozvinulo nadání literární. Jedno ale mají společné – skladatel i jeho vnuk napsali mnoho svých děl v domě v Křečovicích. Skladatel zde v letech 1920–1933 psal symfonickou skladbu Epilog, jeho vnuk Jan o necelých 80 let později třeba esejistické texty Jména v soumraku času. Stavení skladatele Josefa Suka je nyní muzeem, kde Jan Suk žije i provádí turisty.

Očekávalo se od vás, že půjdete ve stopách svých slavných předků?
Když jsem byl malý, tak si samozřejmě všichni mysleli, že budu také geniální muzikant, i když dědečka jsme už nezažil. Možná jsem na to měl, ale nějak jsem se „zašprajcoval“. Strašně na mě působil tlak rodiny, hlavně mé maminky, která si strašně přála, abych byl muzikantem. Vím, že to myslela dobře, ale odmítl jsem být hudebníkem a přestal jsem na truc chodit do houslí.

Nakonec jste vystudoval estetiku a začal jste se věnovat literatuře. Dá se tedy říct, že vás příslušnost ke slavnému hudebnímu rodu nijak neovlivnila?
Mě hlavně formovalo to stavení po dědečkovi Sukovi v Křečovicích, kde jsem vyrůstal a nyní je z něj muzeum Josefa Suka. Pohádková zahrada, ale i ten dům plný starého barokního nábytku, sekretářů a starých alb s fotografiemi. Pohyboval jsem se pořád v krásném prostředí, což mě formovalo v estetickém cítění, které jsem se pak rozhodl prohloubit studiem estetiky. Nakonec jsem ale v sobě objevil literární talent a jsem básník, spisovatel, literární kritik a publicista.

Můj dědeček Josef byl milý člověk, kterého znal ve své době každý.

Pro vašeho dědečka byla křečovická usedlost zdrojem inspirace při psaní skladeb. Máte to podobně?
Ano, i když jsem žil dřív Praze, nikdy jsem tam nic nenapsal. I ten nejobyčejnější článek do novin jsem vždycky jel napsat do Křečovic. To místo mě stejně jako mého dědečka, který zde napsal mnoho svých skladeb, jako například Epilog, nějakým způsobem stále inspiruje. Ten genius loci, i když je ten výraz trochu zprofanovaný, tady opravdu je.

Takže jste nakonec za své slavné předky rád?
Má to své výhody, ale i negativa. Někdy mi to, že se jmenuji Suk i ubližovalo. Potýkal jsem se hlavně s malou českou závistí. Všichni mysleli, že si žiju jak v bavlnce a mám všechno snazší. Vadilo mi to, protože to není pravda a nikdy nebyla. Vždycky jsem se snažil, abych se neprezentoval pouze jako potomek slavného rodu Antonína Dvořáka a Josefa Suka.

Teď se k tomu ale hlásíte, třeba právě tím, že žijete ve stavení po svém dědečkovi…
Bral jsem to jako jednu z povinností, která se od potomků očekává, že se budou starat o památku svých předků. Objekt se skládá se ze dvou stodol, zahrady a dvou domů. V jednom z nich bydlím, ve druhém je muzeum, ve kterém dělám průvodce.

O českou hudbu se začínají zajímat Asiaté.

Do roku 2001 byla průvodkyní v muzeu vaše dnes již zesnulá maminka, která si ještě pamatovala skladatele Josefa Suka. Jak na něj vzpomínala?
Moje maminka znala dědečka poslední dva roky jeho života. Vzpomínala na něj jako na milého, občas až přecitlivělého člověka, který nikomu nedokázal říct ne. Měl velkou vazbu na křečovický kraj, nejen inspirační, ale i sociální. Každý ho znal. I ti lidé, kteří třeba neměli vztah k jeho hudbě. Už tehdy byly nějaké ty první nahrávky a ještě za jeho života se už některé jeho skladby hrály v rádiu. Někteří prý říkali – ten pan Suk je strašně hodnej, ale my té jeho muzice vůbec nerozumíme.

Platí i dnes, že ho v Křečovicích zná každý?
Obávám se, že ne. Někteří návštěvníci památníku mi vyprávěli, že když nemohli dům Josefa Suka najít, ptali se někoho z místních, kde že se to muzeum nachází. A oni se prý podivili a řekli: „Tady je nějaké muzeum?“ Ale já doufám, že to jsou výjimky.

Jak velký je o muzeum zájem?
Ročně sem přijde tak dva až dva a půl tisíce lidí. Počet návštěvníků zachraňují hlavně hromadné výpravy škol a zájezdy důchodců. Dnes už je i dost návštěvníků z ciziny. Mám třeba teď ohlášený zájezd čtyřicet Holanďanů. Loni tady byla skupina asi třicet Francouzů, dokonce tu byli i Číňané a Japonci. Už i Asiaté se začínají zajímat o českou hudbu.

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Generace20
+
Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

Rubrika: Domácí

Zdroj

20. 05. 2019

Neziskové organizace jsou v Česku v poslední době pod tlakem, kritizují je někteří politici i veřejnost. Z debat na sociálních sítích plyne třeba přesvědčení, že by v těchto organizacích měli lidé pracovat zadarmo, případně, že by je stát neměl finančně podporovat. Přitom není mnoho rozdílů mezi prací neziskovky a jakékoliv jiné firmy. Finance na provoz se ale v takové atmosféře shánějí velice těžko, říká Zuzana Zděnková, odbornice na neziskový sektor a zkušená fundraiserka.
Zuzana Zděnková
  • 37 let
  • vystudovala magisterský obor Studia občanského sektoru na Univerzitě Karlově
  • v neziskovému sektoru pracuje od roku 2007
  • konzultuje grantové projekty, fundraisingové a PR aktivity
  • pomáhá organizacím se strategickým plánováním
  • hodnotí grantové žádosti a ocenění Spolehlivá veřejně prospěšná organizace

  • Část veřejnost i někteří politici neziskovkám příliš nevěří. Proč by tedy podle vás měl stát neziskové organizace podporovat  a dávat jim peníze?
    Mediální obraz neziskovek je poněkud hystericky vyhrocený právě kvůli některým výrokům politikům a kvůli nevědomosti lidí. Osobně neznám neziskovku, která by jen tak, bez jakýchkoli podmínek a povinností, dostávala peníze. Když se podíváme na statistiky a na strukturu financování neziskovek, snadno zjistíme, že nejpodporovanější jsou různé sportovní svazy a kluby. Největší část peněz putuje právě tam.

    Trnem v oku ale bývají osobní a provozní náklady neziskovek. Lidé si myslí, že se v těchto organizacích má pracovat zadarmo.
    To je hodně zkreslená představa. Zkusme se na neziskovky podívat jinak. Jsou to také organizace o 20 – 30 lidech, které někdo manažersky řídí podobně jako ve firmě.  Řídíte lidi, projekty, peníze. Rozdíl je v tom, že cílem takové organizace není zisk, ale naplnění poslání – tedy uspokojování potřeb cílové skupiny.Navíc neziskovky často suplují práci státu tam, kde ji nezvládá nebo nedělá. Bez neziskovek by se zhroutila celá řada sociálních služeb. Pro stát je výhodné s neziskovkami spolupracovat. Formou dotací nakupuje služby pro občany za zvýhodněnou cenu. Stát navíc hradí jen část ceny, organizace další finance musejí získávat jinde, například od soukromých dárců. 

    Vy jste zkušená fundraiserka. Co když finance hledají třeba studenti na nějaké jednorázové aktivity, jako třeba tady na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP) na studentský festival Všemi směry. Dají se na takovou akci sehnat peníze?
    Záleží hodně na částce, která je potřeba. Důležitá je i podpora školy. Získané finance by ale měly být oddělené od rozpočtu  školy. Existují dotační programy zaměřené na mladé lidi, na nové nápady, komunitní projekty. Studenti mediální školy jsou navíc ve výhodě. Uměj natočit videa, fotit, učí se PR i marketing. Doporučila bych jim také vyzkoušet crowdfunding.

    Co je to fundraising?Fundraising je získávání zdrojů pro činnost neziskových organizací a projektů. Nejde vždy jen o peníze, důležité jsou také nefinanční dary a různé bartery. Fundraising je týmová práce, někdo například píše grantové žádosti, jiní vyjednávají s dárci a sponzory.

    Tedy s žádostí o podporu oslovit „dav“. Širokou veřejnost obvykle přes internetovou sbírku.
    Ano, na českém trhu je nejznámější Hithit. Ale crowdfunding je zároveň i marketingová kampaň, je chyba myslet si, že si jen sednu, něco zveřejním online a získám peníze. U crowdfundingu je výhoda, že nemusí být vyhlášená veřejná sbírka a může ji zveřejnit i soukromá osoba. Pravidla jsou poměrně široká. Jde o to připravit kreativní kampaň, natočit video a vymyslet zajímavé ceny pro podporovatele. Může to být leccos,  od fota s věnováním známé osobnosti, po nějaký kurz. Jako u každé marketingové kampaně musíte přemýšlet nad cílovou skupinou. Důvodem, proč lidé podpoří kampaň na Hithitu není jen odměna, ale i to, že se projekt nebo nápad líbí. Příběh prodává, dárce musíte nadchnout.

    Když mám nápad, jak dlouhá je podle vaší zkušenosti cesta od něj až k realizaci – třeba právě díky dárcovským penězům?
    To je různé. Jedna věc je teorie a druhá věc je energie a nadšení. Řada zajímavých projektů vznikla právě jen z nadšení a energie lidí, kteří za nápadem stojí. S tím souvisí čas a také potřebné štěstí. Ale jen na tom se také stavět nedá, musíte mít plán, o  Musíte vědět, co chcete, co potřebujete, ale i co můžete nabídnout.  Motivací pro protistranu může být ledacos – někomu stačí pocit, že pomůže dobré věci a bude se cítit užitečný, jiný je rád, že se sám něco zajímavého dozví, že se dostane do nového prostředí. S dárci se budujete vztah postupně. Ale rozhodně platí, že kdo nic nezkusí, ten nic nezkazí.

    Autor: Monika Jindrová

    Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AFPO ČR.

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Generace20
    +
    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Generace20

    Autor: Anna Žáková

    Rubrika: Domácí

    Zdroj

    18. 05. 2019

    Celoroční úsilí studentů AVD zaměření na Vyšší odborné škole publicistiky se zúročilo. V rámci festivalu Všemi směry byly předány i ceny školní televize Dot. Studenti v hlasování volili například pedagoga roku nebo nejlepší reportáž. Rozšířila se i školní síň slávy a symbolickou cenu Tomáše Kotase opět převzal Tomáš Kotas.

    Festival Všemi směry nabídl kromě rozhovorů s úspěšnými absolventy Vyšší odborné školy publicistiky i předávání cen školní televize Dot. Vítěze jednotlivých kategorií určovali studenti v hlasování. Za pedagoga roku si zvolili Romana Bradáče, vedoucího zaměření multimediální žurnalistiky. „Neřekl bych o sobě, že jsem pedagog roku. Spíš jen, že jsem populární a výrazná osoba,“ komentuje své vítězství Bradáč, který stejné ocenění získal i minulý rok. „Roman Bradáč by měl titul pedagoga roku mít celoživotně,“ usmívá se absolventka VOŠP Sabina Dračková.

    WC lady proti stoletému skautovi

    Nejlepší reportáží školního roku je podle studentů dílo WC lady o „nejčistších veřejných záchodcích v Praze“. K vidění je ve třetím díle pořadu Student’s Life, který škola připravuje pro televizi Seznam. Jinou reportáž jako nejlepší ale zvolili pedagogové. Těm přišel jako nejvydařenější medailonek skauta Eduarda Marka, kterému je 102 let. „S panem Markem jsme natáčeli krátkou reportáž na mediální den v zimním semestru. Je to zajímavý člověk se silným příběhem a nám přišla škoda s ním už nic dalšího nenatočit. Tak jsme udělali medailonek,“ popisuje autorka Kateřina Jozífová.

    Rozrostla se i školní síň slávy. Do té letos vešel kameraman Gabriel Malík a připojil se tak k absolventovi Lukášovi Panochovi, který je v síni od loňského roku. Malík ale na slavnostním ceremoniálu chyběl. „Gabriel jako obvykle sedí ve střižně, zachraňuje tak ostatním životy a nemůže se dostavit,“ vysvětlovala na pódiumoderátorka festivalu Anna Bábovská.

    Kotasova druhá rodina

    Zato student Tomáš Kotas cenu pojmenovanou po sobě převzal. „Upřímně jsem doufal, že cena Tomáše Kotase byl jen jednorázový vtípek z minulého roku, který se už nebude opakovat,“ směje se Kotas, který ve škole působí téměř už jako inventář. Právě kvůli jeho téměř neustálé přítomnosti v učebně číslo 105 ale vlastní cenu získal znovu. „Snad už letos konečně odabsolvuju a cena Tomáše Kotase se už nebude vyhlašovat, když na škole nebudu působit. Nebo ji získá někdo jiný, kdo zaplní mé místo ve stopětce,“ doufá Kotas. Pochybuje ale, že někdo z nových studentů bude ochotný ve škole trávit tolik volného času jako on. „VOŠP je prostě moje druhá rodina a všech studentů i pedagogů si vážím,“ dodává Kotas, který svým proslovem na pódiu dojal i ředitele Petra Uherku.

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Generace20
    +
    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Generace20

    Autor: Sofie Krýžová

    Rubrika: Domácí

    Zdroj

    17. 05. 2019

    Tuzemské vysoké školy nedokončí skoro 40 procent studujících. Nejčastěji školu opouštějí po prvním ročníku. Důvodem je špatně zvolený obor, demotivace, ale i vysoké nároky, které jsou na studenty kladeny. U mladých lidí může škola často způsobit i řadu psychických problémů. Nová kampaň Masarykovy univerzity v Brně s názvem Dostuduj, má to smysl se snaží snížit studijní neúspěšnost.

    Se spánkovým deficitem, vyčerpáním a následnou ztrátou motivace ke studiu se potýkala studentka zahradní a krajinářské architektury Martina Holíková (21). Musela omezit odpočinek a své oblíbené činnosti na úkor školy. Po prvním semestru se rozhodla z ní odejít. „Škola byla dost složitá. Spoustu nocí jsem nespala, protože jsem musela rýsovat a dělat na projektech. Nejdřív jsem si říkala, jestli dělám dobře, ale začali se o mě bát i ostatní. Udělala jsem to pro svoje zdraví,“ popisuje Holíková. A svého rozhodnutí nelituje. „Začala jsem znovu víc spát a jíst,“ vypráví. Po půlroční pauze Holíková opět pokračuje ve studiu stejného oboru, jen na jiné vysoké škole. Přestože je studium stále náročné, je spokojená. Chválí si lepší přístup pedagogů a má pocit, že to, co se učí, má konečně smysl. 

    Pauza od učení je jednou z možností, jak potíže řešit. „Během pauzy může student získat od situace odstup a srovnat si, na čem mu záleží,“ vysvětluje psycholožka Iva Rolederová (29). Pauza by ale neměla být delší, než jeden rok. Tuto dobu považuje Rolederová za optimální k odpočinku a nalezení rovnováhy. „Záleží na tom, k čemu student pauzu využije. Pokud bude chodit na brigádu, nebo na terapii, bude po pauze z hlediska studijních návyků v lepší formě, než když se bude celé dny válet doma na gauči,“ říká Rolederová. Při delším výpadku hrozí, že se student do školy nevrátí vůbec.

    Problémy se mohou stupňovat

    Jen na Masarykově univerzitě v Brně do druhého ročníku bakalářského studia nenastoupí 30 procent prváků. Proto univerzita spustila kampaň s názvem Dostuduj, má to smysl. Ta v několika videích představuje absolventy, kteří vyprávějí, jak se se svými problémy potýkali, a proč má cenu vysokou školu dokončit. „Sama jsem měla velkou motivaci medicínu zvládnout a stejně jsem opakovaně bojovala s pochybnostmi, jestli na to vůbec mám. S každým ročníkem jsme se dostávali blíž pacientům, to bylo to, co mě bavilo a hnalo dál. Nevzdávat to a učit se, jak se starat o sebe, abych vydržela a aby mě škola dál bavila,“ říká v jednom z videí absolventka lékařské fakulty a psychiatrička Zuzana Špačková (26). Zároveň univerzita zřídila studentům poradenské centrum, které nabízí psychologickou pomoc. Tu by ocenili i studenti jiných škol. „Kdyby moje bývalá škola nabízela služby psychologa zdarma, určitě bych jich bývala využila,“ říká Holíková. Její současná i předchozí škola sice tyto služby nabízí, ale jsou placené.

    Podle psycholožky Rolederové by studenti neměli řešení svých potíží odkládat. „Neřešené problémy studentů mohou být provázeny pocity méněcennosti, nespokojenosti se sebou a vlastního selhání. Když to trvá delší dobu, může se člověk dostat do úzkostí či depresí,“ vysvětluje Rolederová. Student ve stresu a časové tísni může přestat vidět kolem sebe dobré věci a začne vnímat jen ty negativní. Někdy snaha uniknout z tlaku školy může způsobit jiný problém, u studentů se objevuje třeba závislost na alkoholu. „Pokud si toho student dlouhodobě nakládá příliš, může se stát, že vyhoří. Nebo když se často uchyluje k alkoholu, aby si na chvíli ‚odpočinul‘, hrozí závislost,“ říká Rolederová. Důležité je starat se i o své duševní zdraví a najít si čas na odpočinek. Student by si měl určit, na čem v životě záleží a čemu chce věnovat svůj čas a energii.

    Stres a tlak ze strany školy může studenty připravovat na budoucí život. Množství stresu, které jsou schopni unést, je individuální. „Hodně záleží na tom jak student stres vnímá. Jestli jako něco, co mu ubližuje a ničí jeho zdraví, nebo jako výzvu, která ho motivuje a dává mu chuť na něčem víc pracovat,“ říká Rolederová. Někdy nemusí být selhání ukázkou neschopnosti, ale signálem k tomu, aby na sobě člověk víc zapracoval.

    Titul není podmínkou dobré práce

    Jsou ale i lidé, kteří na svém životním příběhu dokládají, že dobrou práci lze najít i bez dokončené vysoké školy. Bývalého studenta pedagogické fakulty Davida Rošlapila (28) absence titulu neomezuje. „Při své současné práci IT testera titul nepotřebuji a troufám si říci, že ve školství bych lépe placenou práci neměl,“ říká Rošlapil, u jehož povolání rozhodují spíš schopnosti a zkušenosti. K opuštění vysoké školy ho vedla ztráta motivace k výkonu učitelské profese, přestože byl v začátcích studia přesvědčen, že chce učit. „Přišlo mi, že vysokoškolský titul má v dnešní době téměř každý, takže už nemá takovou váhu, jako dříve,“ myslí si. Návrat ke studiu ale zatím nevyloučil.

    Někteří zaměstnavatelé na druhou stranu titul vyžadují. Bez dokončeného vysokoškolského studia se neobejdou například lékaři nebo právníci. To bylo hlavním pohonem k dokončení studia pro psychiatričku Zuzanu Špačkovou. „Povolání lékaře bylo dlouho mým snem. Kontakt s pacienty a možnost být součástí jejich cesty za uzdravením bylo to, co mě motivovalo, a je tomu tak dodnes,“ říká Špačková. Ani titul ale podle ní nezaručí, že člověk bude své povolání vykonávat poctivě, s nadšením a v plném nasazení.

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Generace20
    +
    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Generace20

    Autor: Petra Macháčková

    Rubrika: Domácí

    Zdroj

    16. 05. 2019

    Druhý ročník novinářského fóra nabídl v pražských Kasárnách Karlín 2. května mimo jiné diskuzi speciálně k zahraničnímu zpravodajství. V panelu s názvem My a svět mluvil vedoucí zahraniční redakce České televize Michal Kubal, redaktorka magazínu Reportér Adéla Tallisová Dražanová a Vojtěch Berger, který píše pro web Hlídací pes o dění ve střední Evropě. Podle nich tuzemská média informují své čtenáře a diváky o dění v zahraničí dostatečně a v evropském měřítku je rozsah tohoto zpravodajství nadprůměrný.

    Veřejnost má o práci zahraničních zpravodajů velmi zkreslené představy. Právě na tom se shodli všichni tři novináři, kteří se diskuze účastnili, byť každý z nich pracuje pro úplně jiný typ média. „Není to dovolená. Člověk si musí umět zajistit mnoho věcí najednou. Například dělá sám sobě účetní, daňového poradce nebo IT experta, protože ty lidi, co mu s tím u nás pomohou, v zahraničí nemá,” vysvětlil vedoucí zahraniční redakce ČT Michal Kubal. Sám by považoval za užitečné, kdyby Česká televize měla stálých zahraničních zpravodajů více. „Pokud se stane nějaká nečekaná událost, je samozřejmě lepší tam mít stálého zpravodaje, který se na místo dostane ihned, než posílat někoho z Česka,“ dodal Kubal. V současnosti pro veřejnoprávní televizi pracuje v zahraničí jedenáct stálých zpravodajů.

    Chybí hlubší novinářské vhledy

    Ve srovnání s okolními státy informují tuzemská média o dění v zahraničí několikanásobně více. To si myslí novinář Vojtěch Berger z Hlídacího psa. „Česká republika má po světě celkem dvacet zahraničních zpravodajů, kteří jsou z televize, rozhlasu nebo z tisku. V porovnání například s Rakouskem, které je na tom ekonomicky mnohem lépe, máme o dva zpravodaje více,” řekl Berger. Problém vidí Berger spíš v tom, jak se s informacemi ze zahraničí nakládá. „Vysíláme zprávy o tom, že je povodeň v Latinské Americe, ale jak by to mohlo ovlivnit naše české prostředí, neřešíme. Chybí nám hlubší novinářské vhledy. Měli bychom hledat více souvislostí a nevěnovat se zprávám jen povrchově,” myslí si Berger.

    Některá česká média se však na zahraniční problémy zaměřují velmi podrobně. Dobrým příkladem důsledného informování o zahraniční problematice je podle Kubala například monitorování krize na Ukrajině ve veřejnoprávní televizi. Podle průzkumu, který pro ČT v roce 2014 udělala asociace Media Tenor, byl počet zpráv, které tuzemská média o ukrajinské krizi publikovala, jeden z největších v Evropě. „ČT se tomuto zahraničnímu tématu věnovala často a do hloubky,” řekl Kubal. Podle něj to svědčí i o velké podpoře, kterou má zahraniční zpravodajství v České televizi od svého vedení.

    Domácí zpravodajství táhne více

    Přesto je podle diskutujících pochopitelné, že domácí zprávy budou vždy zaujímat větší porci zpravodajství. Podle redaktorky magazínu Reportér Adély Tallisové Dražanové je to dáno předpokladem, že čtenáře bude spíše zajímat to, co se děje bezprostředně kolem něj, než na druhém konci světa. „V médiích bude vždy méně článků a příspěvků ze zahraniční než z domácí scény, ta bude mít vždy navrch,” sdělila svůj dojem Dražanová.Trojice novinářů spolu ne vždy souhlasila, ale shodli se na tom, že nabídka zahraničního zpravodajství v českých médiích je v evropském měřítku nadprůměrná. 

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Generace20
    +
    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Generace20

    Autor: Sofie Krýžová

    Rubrika: Sport

    Zdroj

    16. 05. 2019

    Jubilejního 25. Pražského maratonu se zúčastnilo přes deset tisíc běžců. I když Jan Večeřa (23) běžel poprvé, mezi ostatními nebyl k přehlédnutí. I v pár stupních nad nulou totiž běžel bez trička. Trasu dlouhou 42,195 kilometrů dokázal zdolat za méně než čtyři hodiny.

    Student české filologie Jan Večeřa před startem vypadá uvolněně. „Malá nervozita tam je, samozřejmě mám respekt z trati,“ přiznává. Na sobě má stále ještě rukavice a šedou sportovní mikinu. Tu však před startem odhazuje. „Poběžím bez trička. Běhám tak, když je nad nulou. Když mrzne, už se obleču do krátkého rukávu,“ vysvětluje Večeřa. Lidé o něm říkají, že je blázen. Běhání bez trika má však podle něj své výhody. „Člověk se tolik nezpotí, nemusí řešit zalepování bradavek, což je normální postup, protože se mu o tričko neodřou,“ dodává.

    Premiéra na trati

    „Poběžím v klidu, uvidím pražské památky, žádný spěch. I když je to můj první maraton, myslím, že to zvládnu,“ říká rodák ze Zlína hodinu před startem. V rámci tréninku, do něhož řadí i plavání a otužování, uběhne týdně padesát kilometrů. Závodí i v dalších vytrvalostních a překážkových bězích. „Naběháno mám dost a určitě se cítím být v kondici. Ze zimní přípravy běžecký základ mám,“ říká.

    Po startu ze Staroměstského náměstí se soustředí především na to, aby „nepřepálil“ začátek. Dodržuje svůj předem stanovený limit pět minut čtyřicet sekund za kilometr. „Někteří běžci byli hodně rychlí a předbíhali mě, já jsem si start za tónů Smetanovy Vltavy, které zněly z reproduktorů, spíš užíval,“ popisuje. Na startu musí člověk dávat pozor, kam šlape, protože lidi se na sebe mačkají už v koridorech. Jan Večeřa je ale v davu k nepřehlédnutí, běžců bez trička v pár stupních nad nulou se mnoho nenajde. Někteří účastníci na sebe ovšem upozorňují i různými převleky – například zpěváka Freddieho Mercuryho, kašpárka nebo hokejisty.

    Komplikace s povrchem

    Jak Jan Večeřa popisuje po závodě, atmosféru, kterou vytvořili fanoušci, si užíval a kochal se pohledy, které česká metropole nabízí. První dvacítka kilometrů mu prý uběhla rychle, ale pak přišla nudná pasáž podél Vltavy. „Zhruba od 28. do 38. kilometru to bylo náročné na psychiku, ale nechtěl jsem to vzdát,“ popisuje průběh Večeřa. Přesto se ani jednou nezastavil a udržoval běžecké tempo. „Občas jsem cítil zadní stehenní sval, ale ne tak, že bych musel zastavit a rozmasírovat ho,“ říká Večeřa. Už od sedmého kilometru ho trápil na noze puchýř. „Jediné, co mě může limitovat, jsou boty,“ věděl už před závodem. Na trase se objevují různé typy povrchů od dlažebních kostek po beton. „Po kostkách se běží fakt hrozně. Připadalo mi, že furt byly samé kostky nebo koleje, člověk musí dávat pozor kam šlape, nebo se může lehce zranit,“ říká.

    Při běhu myslel hlavně na to, že už chce být v cíli. „Zhruba deset kilometrů před cílem jsem si dělal v hlavě osu, kde se mi načítaly kilometry. Říkal jsem si: Tak už jenom pět, to je jeden Nike Run, pak už jen tři, to je jako u nás doma přes kopec a pak už jsme v cíli,“ vysvětluje svou taktiku. Přes modrý koberec v cíli přebíhal s časem pod čtyři hodiny. S medailí na krku, znovu oblečenému do mikiny a zabalenému do termo fólie, mu je poprvé od startu chladno. „Hlavní je, že když vynásobím čas vítězného Maročana dvěma, tak by mě nepředběhl,“ usmívá se spokojeně v cíli a zahání žízeň nealkoholickým pivem.

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Generace20
    +
    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Generace20

    Autor: Sofie Krýžová

    Rubrika: Sport

    Zdroj

    15. 05. 2019

    Česká republika letos hostí mistrovství světa v softballu jako první evropská země vůbec. Šampionát se pořádá v Praze a v Havlíčkově Brodě od 13. do 23. června. Pro reprezentanta Mikuláše Klase (25) je hrát MS na domácí půdě splněným sportovním snem. Češi jsou v softballu na vrcholu evropského žebříčku, na MS ale byli zatím nejlépe šestí. I když se v Česku úroveň softballu podle Klase zlepšuje, je to stále spíš ženský sport a lidé si ho často pletou s baseballem.

    Co pro vás znamená hrát na domácí půdě?
    Budeme muset ukázat, co v nás je, ale i tak je to splnění sportovního snu. Já jsem chtěl vždycky hrát mistrovství světa doma. Když jsem začínal se softballem, tak vůbec pomyšlení na něco takového neexistovalo, ale teď se to splnilo. Je to skvělá příležitost a chci si to užít.

    MS se koná v Praze a v Havlíčkově Brodě. Proč zrovna v Havlíčkově Brodě?
    Asi proto, že když už je to vůbec v Evropě, tak ať to není jen v Praze, ale i někde jinde. Ale musím říct, že nový areál v Havlíčkově Brodě je strašně hezký, je jedním z nejhezčích, kde jsem vůbec hrál a stojí to za to, aby se tam lidé šli podívat.

    MS v softballu se bude poprvé konat na evropském kontinentu a rovnou v České republice. Proč tomu tak je?
    Důvodem je určitě to, že softball se u nás zlepšuje každým rokem. Česká republika o pořadatelství žádala několikrát a vždy dostala přednost nějaká jiná země mimo Evropu. Myslím, že je to také dobrý způsob, jak softball v Evropě podpořit.

    Na MS byli Češi nejlépe šestí. Myslíte, že vaše výkony mohou být lepší před domácím publikem?
    Před domácím publikem to bude těžké. Tlak publika nás může omezovat, ale doufám, že se na to připravíme. Kdybychom hráli mimo ČR, bylo by to jednodušší, protože tam takový tlak není. Ale děláme maximum pro to, abychom zvládli šesté místo zopakovat, nebo ho vylepšit. Taková naše vidina je, abychom skončili mezi top pěti. Ale nejdřív se chceme dostat do play off mezi nejlepších osm a potom se uvidí. Kdybychom vyhráli, bylo by to skvělé, ale musíme stát nohama na zemi.

    Češi jsou ve skupině A se silnými týmy jako je Nový Zéland, Japonsko a Argentina. Jaké má český tým šance se přes ně dostat?
    S Novým Zélandem a Argentinou to bude určitě těžké, ale za poslední roky, co jsme trénovali, je už Japonsko srovnatelný soupeř. Takové týmy bychom měli porazit. Proto musíme vytrvat v trénincích a makat. Připravujeme se nejen technicky a fyzicky, ale také pracujeme hodně s videi. Sledujeme soupeřovy starší zápasy, jak který nadhazovač hází, abychom se na to mohli na pálce připravit a vytvořit si tím výhodu. Myslím, že pálkařsky a v poli jsme na tom podobně jako ty silné týmy. Ale v nadhozu jsme se vždycky trochu zadrhávali. Snad se to teď změní.

    Je na MS nějaký soupeř, na kterém byste mohli vyhořet?
    Je tam Botswana, která nás vyřadila na posledním mistrovství světa, takže jsme ani nepostoupili do play off. Teď ji máme znova ve skupině.

    Botswana je ale v žebříčku ISF až pod Českem.
    Ano, ale mají strašně dobrého nadhazovače a tenhle sport je hodně o nadhazovači. Hází strašně rychle a silně, tenkrát jsme to nezvládli. Ale doufám, že nás po letošní přípravě znovu nevyřadí.

    SoftballSoftball je původem americký sport, který vznikl v druhé polovině 19. století v Chicagu. V Česku se začal hrát v roce 1919, kdy ještě nesl název playgroundball. Softball u nás zastřešuje Česká softballová asociace. Hrají ho dvě mužstva o devíti hráčích. Jedno družstvo je vždy v poli rozestavěno na metách, druhé se střídá na pálce. Hráč po odpálení míčku běží s cílem dosáhnou dvojité mety a dotknout se jí. Mužstvo v poli se zatím snaží přehodit míček na vnitřní část této mety. Vítězí tým s vyšším počtem bodů.

    Proto se teď v přípravě zaměřujete hlavně na odpálení?
    Ano, vedení se rozhodlo neinvestovat do zahraničních výjezdů, ale naopak sem přivedlo šest nadhazovačů, kteří jsou na dobré úrovni. Jeden je z Austrálie, čtyři z Kanady, jeden z Argentiny. Pomáhají nám při tréninku, takže teď dvakrát týdně každý hodinu pálí na těch šest nadhazovačů. Softball je hlavně o pálce.

    To je dost podobné i v baseballu. Stává se vám někdy, že si vás lidé pletou s baseballistou?
    Dřív se mi to stávalo, teď už tolik ne. Lidé se mě třeba ptali, jestli hraji baseball, ale nikdo neřekl softball. Ale už jsem na to zvyklý. Jsou v tom tři hlavní rozdíly. Je to velikost hřiště, velikost míčku a způsob nadhazování. V baseballu se nadhazuje horem, v softballu spodem.

    Softballu se věnuje více žen než mužů. Proč?
    Říká se, že mužský softball vznikl z ženského softballu. Jde ale hlavně o to, že ženský softball je olympijský sport a tyto sporty mají obecně větší podporu. Ženský softball se navíc hraje na profesionální úrovni, mužský je maximálně na poloprofesionální.

    S reprezentací jste se mohli dostat nejvýš na MS. Myslíte si, že by si mužský softball také zasloužil místo na letních olympijských hrách?
    Ano. Je to atraktivní sport, jsou tam skvělí sportovci a je škoda, že není na olympiádě. Mužský softball je zajímavý i na koukání – je rychlý a něco se pořád děje. Proto je z mého pohledu mužský softball daleko zábavnější než ženský. Myslím, že nižší zájem o softball spočívá také v tom, že baseball je populárnější. Je to jeden z nejznámějších sportů na světě a zakrývá ostatní pálkové sporty.

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Generace20
    +
    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Generace20

    Autor: Denisa Bartůňková

    Rubrika: Domácí

    Zdroj

    14. 05. 2019

    Denisa Cziglová (31) je modelka, blogerka a propagátorka zdravého stravování. Nedávno se představila veřejnosti jako soutěžící v televizním pořadu Master Chef. Než vystudovala vysokou školu, nastoupila na brigádu v McDonaldu, kde ji objevil agent pro svět modelingu. Od té doby cestuje za prací po celém světě. Bezstarostný život ale nabral nečekaný směr, když se jednoho odpoledne probrala z bezvědomí na podlaze kavárny. Na vině byl nádor v její hlavě, jemuž později dala jméno Evžen.

    Když jste se tehdy v roce 2014 dozvěděla, že máte v hlavě nádor, napadlo vás to klasické proč já?
    To ani ne. Ptala jsem se jen proč a snažila se najít odpovědi. Chystali jsme s přítelem svatbu, teprve zpětně mi ale došlo, že jsem si tím nebyla moc jistá. Taky jsem hodně pracovala a cestovala. A nádor se asi objevil jako alarm, že mám sama sebe víc poslouchat. Zní to bláznivě, od té chvíle se ale snažím své intuici maximálně důvěřovat.

    O nádoru mluvíte jako o Evženovi. Proč?
    Nepřišlo to hned, nejdřív jsem byla opravdu vyděšená. Až později jsem si řekla, že když už toho nezvaného hosta v hlavě mám, přijmu to jako fakt. A pomohlo mi, že jsem mu dala jméno, které ve mně evokovalo protivného neškodného ňoumu. Evža je prostě takový blbínek. Potom jsem se už mohla soustředit, jak ho z mé hlavy vyženu. Zvlášť, když po týdnech zdánlivě úspěšné léčby – a po druhé operaci – přišla zásadní rána, že se nádor vyvinul do zhoubného stádia.

    Jak jste všechno prožívala?
    Ta zpráva mě srazila na kolena, začala jsem úplně od začátku uvažovat o svých vyhlídkách. Jeden lékař mi totiž dával naději, druhý mě vylekal nepříznivou prognózou. Sháněla jsem informace na internetu, jenže těch kvalitních bylo zoufale málo. Co jsem ale našla, byl blog jedné paní, která se při léčbě utěšovala psaním o jídle. Co si vaří, jak ji jídlo uklidňuje. Začala jsem pomaličku taky psát. O své nemoci, o tom, jak ji prožívám, psala jsem pro sebe i pro ty, kteří třeba v mém věku něco podobného prožívají a netuší, že v tom nejsou sami.

    Zmínila jste důvěru ve vlastní intuici. Hrála roli v rozhodnutí, kdy jste v prosinci 2015 odmítla léčbu, kterou vám doporučil onkolog?
    Když mi doktoři řekli, že je nádor zhoubný, představila jsem si okamžitě chemoterapii a zbytek svého života s hlavou v kýblu. Bylo to šílené. Chtěla jsem se uzdravit, to je jasné, ale vidina, že kdyby to nevyšlo, tak umřu jako zvracející troska, mi vehnala slzy do očí. Takže jsem poctivě absolvovala navrženou radioterapii, následné chemo jsem už ale odmítla. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. O to víc, že jsem ho sama musela ustát před lékaři, kteří mě dost důrazně varovali, že za rok možná nebudu mít co řešit

    Měla jste v tom okamžiku už nějakou alternativu k lékaři navržené léčbě, nebo jen pocit, že to chcete jinak?
    O tom, že jídlo ovlivňuje naše pocity i zdraví, dnes mluví i respektovaní odborníci. A já jsem své tělo chtěla co nejvíc posílit. Tehdy začaly mé experimenty s jídelníčkem. Vyhledala jsem člověka, který mi vysvětlil principy, doporučil okamžitě vynechat cukr, přejít na rostlinnou stravu a doplnit ji o bylinky. Přiznávám, že začátky života bez sladkostí byly krušné. Dneska už mám spoustu skvělých receptů, dávám je na můj blog www.foodtherapybydenisa.cz a mám úžasnou odezvu od lidí zdravých i těch, kteří se zatím léčí.

    A co na to Evžen? Po třech letech od vašeho zásadního rozhodnutí působíte zdravě a spokojeně. Máte vyhráno?
    Cítím se skvěle, užívám si každý den naplno a dělám věci, které mě baví. Je to hlavně vaření, můj blog, a taky pomoc těm, kteří jsou na tom podobně jako jsem byla já. Přednáším, sportuji a myslím pozitivně, i když mám v sobě stále zbytek nádoru. Nemůžu říct, že bych byla úplný vítěz. Tím budu, pokud Evžen navždy zmizí. Ale beru to jako životní výzvu, poslání motivovat a pomoct ostatním. Člověk získá jiný pohled na život, má úplně jiné hodnoty. A přesně tohle vnímám jako své vítězství.

    Myslíte si, že by ta vaše cesta bez chemie, cukru a masa, zato doplněná o bylinky, byla účinná i pro jiné pacienty?
    Já jsem hlavně pevně přesvědčená, že strava a životní styl jsou základním pilířem zdraví úplně všech, a stejně tak naše psychika. Cukr je výživou nádorových buněk, maso je často plné chemie a antibiotik. A to myslím není pro onkologické pacienty zrovna to nejlepší na jejich cestě k uzdravení. Taky věřím tomu, že konopná léčba by byla v mnoha případech silnějším lékem, než klasická chemoterapie. Ale bohužel se o této alternativě nemluví.

    Autor: Martina Šmuková

    Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AVPO ČR.

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Generace20
    +
    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Generace20

    Autor: Denisa Bartůňková

    Rubrika: Domácí

    Zdroj

    13. 05. 2019

    Redaktor aktuální publicistiky Českého rozhlasu Plus Jan Burda našel svou životní lásku při studiu VOŠP. V roce 1999, když byl ve třetím ročníku, začal chodit se spolužačkou Zuzanou Dvořákovou, před 15 lety se vzali a ani časově náročná práce v médiích je nerozdělila. Dnes mají dvě dcery. Kromě nich je stmeluje láska k divadlu, které začali hrát v rámci studentského souboru VOŠP.

    Se Zuzanou Burdovou (dcerou herce Josefa Dvořáka, pozn. red.) jste manželé už patnáct let. Pokud vím, pedagog VOŠPu Václav Vokolek bědoval nad tím, že si studentka kulturní větve zvolila studenta větve politické. Už ho to přešlo?
    Pro mistra Vokolka je náš vztah dodnes obrovské téma. Jak asi znáte pana Vokolka, on je takový krásně dramatický a vždycky s nadsázkou bědoval nad tím, jaká je to hrozná tragédie, jak se smíchaly “rasy”, respektive ta zaměření. Když jsme na konci 90. let studovali VOŠP, výuka se dělila pouze do zmíněných dvou větví, společensko-politické a kulturní. A pan Vokolek se nad tím skutečně pohoršoval. Ale myslím, že nám to už odpustil.

    Jak jste se vlastně se Zuzanou dali dohromady?
    Na VOŠP nás nespojila novinařina, ale divadlo. Založil jsem divadelní soubor Kuplet. Byla to aktivita, která vznikla spontánně, škola vedená tehdy doktorkou Neradovou ji ale podporovala. Za divadlo se pak dávala i nějaká stipendia. Kuplet hrál pak ještě dalších asi pět let po tom, co jsme už z VOŠP v roce 1999 odešli.

    Láska k divadlu vám ale vydržela dodnes…
    Máme jej jako společnou druhou profesi a zároveň koníčka. Máme s manželkou svůj soubor v Lysé nad Labem, hrajeme i s Josefem Dvořákem a děláme různé projekty. Vlastně dodnes nás spojuje to, co nás dalo dohromady i na škole.

    Spojují vás i média?
    Novinařina teď už ne. Zuzana média opustila, ale má pro mne pochopení, když řeknu, že jsem úplně vyšťavenej, protože mám moderaci a pak hraji v divadle.

    Jak se ale dá časově i psychicky náročná novinařina spojit s rodinným životem?
    Když jsou oba z páru novináři, může to být problém. Když máte malé děti a nemáte obětavé prarodiče nebo peníze, abyste si zaplatili hlídání, je to dost náročné, skoro nemožné.

    Takže se práce v médiích alespoň jeden musí vzdát?
    Většinou ano, aspoň na čas. U nás se toho vzdala manželka. Poté, co děti odrostou, se k tomu lze vrátit. My máme dvě dcery, jedné je 15 a druhé je 12. Takže si už teď žena může dovolit takový malý mediální comeback. Bude dělat na projektu s Pamětí národa.

    Stalo se vám někdy, že by byla předmětem neshod novinářská práce?
    To si nevzpomínám, ale byly vtipné momenty ještě na VOŠP. Když Zuzka třeba nestíhala, tak jsem za ní napsal polemiku. Druhou jsem napsal pro sebe. Mě pak s polemikou vyhodili a Zuzce jí pochválili a řekli, jak je vtipná. Měla tenkrát asi zrovna nějaké hezké šaty.

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Generace20
    +
    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Generace20

    Autor: Anna Lacinnikova

    Rubrika: Kultura

    Zdroj

    12. 05. 2019

    První květnový víkend odstartovaly Karlovy Vary, jako první západočeské lázně, letošní lázeňskou sezónu. Tu město očekává s velkým napětím. Letos počítá s nižším přílivem tradiční lázeňské klientely, která do města jezdí na dlouhodobé lázeňské pobyty a tvoří ji převážně ruští turisté. Velké naděje vkládá vedení města do možnosti, že bude brzy zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

    Nejdůležitější část klientely, která stráví v Karlových Varech nejvíce nocí, tvoří dlouhodobě turisté z Ruska. „Právě lázeňští dlouhodobí hosté, podporují celý chod lázní a kdyby jich začalo rapidně ubývat, omezil by se celý provoz,“ vysvětluje mluvčí karlovarského magistrátu Jan Kopál. Právě u této skupiny ale zaznamenali v loňském roce propad. „Poprvé jsme úpadek zaregistrovali před čtyřmi lety, když začala ukrajinská krize. Na pár let se situace zdála být lepší, ale od loňského roku zažíváme menší propad,“ říká Kopál. Dnes už nejsou hotely naplněny ruskou klientelou tak, jak bývaly. Rusové dávají v posledních dvou letech přednost zájezdům k moři. Upřednostňují například Turecko nebo Egypt.

    Letecky z Číny 

    Letošní lázeňská sezóna je pro Karlovy Vary již 662. v pořadí. Podle některých obyvatel, zanechal ale každoroční příliv turistů na městě své následky. „Před třiceti lety bylo ve městě spoustu obytných domu. Teď už to tak není. Tím, že se po revoluci zvýšila ekonomická atraktivita, vymizelo bydlení a některé domy byly přestavěny na hotely nebo apartmány,“ stěžuje si postarší návštěvník Varů, který ale nechtěl uvádět své jméno. Jinak to ale vidí Pavlína Valouchová (23), která z Karlových Varů pochází. „Můj tatínek má restauraci na Kolonádě, takže je to pro nás a celkově pro město jedině dobře. Navíc konkrétně Kolonáda je místem pouze pro turisty. Takže je pravda, že turistů je ve Varech hodně, ale bez nich by město těžko fungovalo,“ myslí si Valouchová.

    Do Karlových Varů nyní míří stále více návštěvníků z asijských zemí, především z Číny. Zatímco před šesti lety přijelo do města ročně jen asi tisíc turistů z Asie, dnes jich je desetkrát více. „Je to trend posledních pár let. Proběhlo několik propagačních akcí a napomohlo tomu i to, že v předloňském roce posílily letecké linky mezi Českem a Čínou,“ vysvětluje Kopál. Tito turisté sice stráví ve městě jen několik nocí, i tak ale využívají nabízenou lázeňskou infrastrukturu. Zkouší ozdravovací koupele nebo ochutnávají léčivé prameny.

    Nebýt jako Český Krumlov

    Nejpočetnější skupinou návštěvníků města jsou ale nadále Češi. „Dříve cestovali takzvaně na křížek. Čerpali předepsanou léčbu placenou pojišťovnou. Když se ale změnil zákon a lázeňská péče už nebyla hrazena v takovém měřítku, tento zájem se snížil. Lidé se ale časem naučili jezdit jako samoplátci,“ vysvětluje Kopál.

    Podle Českého statistického úřadu za rok 2018 přijelo celkem do Karlových Varů o 9 % klientů více než v roce 2017. Průměrná délka pobytu v ubytovacích zařízeních se ale snížila na 5,6 dne. Zvýšit zájem u turistů by mohl napomoci i fakt, že se město uchází o zapsání na Seznam světového dědictví UNESCO. „Doufáme, že letošní rok je poslední, kdy vystupujeme jako kandidáti, a že v červnu příštího roku budeme jako jedna z položek UNESCO,“ popisuje naděje města Kopál. Tento krok by mohl mít v budoucnu znatelný vliv na příliv návštěvníků. „Přemýšlíme, jak udělat tak, aby nás nepostihlo to samé, co Český Krumlov. Jezdí k nim turisté na den, proženou se městem s průvodcem a zas odjedou. Tyto klienty vítáme, ale nejsou naší hlavní skupinou,“ dodává.

    Partneři

    Kontaktujte nás

    Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
    Telefon: +420 224 930 851
    Telefon: +420 224 930 037
    E-mail: vosp@vosp.cz
    Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
    Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“