Kategorie galerie

Galerie VOŠP

Studenti v akci: reportáže, rozhovory, eventy ...

V naší Galerii chceme nabídnout návštěvníkům tohoto webu to nejlepší z tištěného, on-line nebo audiovizuálního obsahu, který vzniká při práci v našich dílnách.

Vedle ročníkových či absolventských prací tak zde naleznete reportáže, publicistické pořady, upoutávky, články nebo rozhovory.

V redakci studentského magazínu Generace20 publikujeme na webu. Pod vedením šéfa sportovní rubriky deníku Právo Martina Kézra a bývalého editora deníku MF DNES Vojtěcha Krasnického vytváříme v terénu on-line obsah, kde se zaměřujeme na témata, která jsou blízká mladým lidem. 

Specifikem práce na webovém obsahu je rychlost a multimedialita. 

Spolupracujeme s našimi kolegy z audiovizuálních dílen, kteří nám dodávají audio a video obsah. 

V souladu s moderními mediálními trendy jsme personálně propojeni s redakcí školního tištěného magazínu Echo. Na rozdíl od kolegů z tisku máme na webu více prostoru pro naše texty a publikujeme do veřejného prostoru. 

Generace20

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Generace20
+
Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Některé lahve se vyplatí nevypít. Sběratelé alkoholu jsou moderními lovci pokladů

Generace20

Autor: Jiří Charvát

Rubrika: Ekonomika

Zdroj

17. 02. 2019

Ještě před pár lety se v oblasti alkoholu investovalo především do letitých lahví whisky. V současnosti je ale čím dál oblíbenější ukládat finance do rumů, ginů a dalších druhů alkoholu. Nemusí se přitom nutně jednat o archivní ročníky, které už při vydání atakují částky v řádu desetitisíců. Právě naopak, velké množství investičních lahví v počátku nestojí víc než dva tisíce korun. Přitom svou hodnotu s postupem času mnohdy zněkolikanásobí. Na rozdíl třeba od nemovitostí tak stačí investovat podstatně menší částku. Chce to ale hledat.

Z necelých dvou tisíc korun vystoupal na téměř 40 tisíc. Přesně takový cenový skok předvedl rum Diplomatico z limitované edice Single Vintage 2001 během jediného roku.Jedná se přitom o vyloženě český úkaz. Takový skok jezapříčiněn vysokou poptávkou právě na domácím trhu. Kdo si lahev stihl pořídit za původní cenu a nevypil ji, mohl ji v minulém roce prodat v aukcích za částku v řádech desetitisíců. Podobný cenový růst mají i jiné lahve. Sběratel ale musí vědět, které z nich mají potenciál znásobit svou hodnotu a které ne.

Kompletní kolekce mají větší hodnotu

V drtivé většině případů mají šanci se zúročit lahve z limitovaných edicí. „Skotská destilérka Glenmorangie stabilně vydává desetiletou lahev The Original, která je ke koupi snad v každém větším obchodě. Taková lahev má nulovou šanci navýšit svou hodnotu. Od roku 2010 ale vydávají omezený počet Private edition, která každý rok nese jiný název. Vyšlo tak celkem osm různých lahví. První z nich už zaznamenaly nárůst své hodnoty,“ vysvětluje princip limitovaných edicí sběratel Martin Šimek (31). Sám vlastní několik kusů z Private edition, které už svou původní částku 1500 korun zdvojnásobily. Měly by ale mnohem větší hodnotu, kdyby vlastnil všech osm druhů doposud vydaných lahví. Kompletní kolekce bývají vzácné. Přesto se nevzdává naděje a své kusy si hodlá ještě nějaký čas ponechat. „Třeba v nějakém obchodě narazím na další lahve z kolekce, nebo je získám za rozumnou cenu na nějaké aukci,“ doufá Šimek.

Vzácným se alkohol stává i v případě, že daná destilérka zanikne. Jednou takovou je společnost Caroni Rum z Trinidadu. „V minulém století se jednalo o jednu z největších rumových společností na ostrově. V roce 2003 ale stát zavřel svou třtinovou rafinerii, na které bylo Caroni závislé. Krátce poté společnost skončila. Nicméně některé jejich lahve se nyní prodávají i kolem dvaceti tisíc korun,“ vypráví další sběratel alkoholu Kryštof Lédl (22). Ten jednu takovou lahev vlastní a čeká, až její hodnota ještě naroste, aby ji mohl prodat za co možná největší částku. „Natrefil jsem na ni náhodou v jednom obchodě, stála mě 1800 korun. Nyní má hodnotu jedenáct tisíc,“ chlubí se Lédl.

Hledání v obchodech je základ úspěchu

Sbírání investičního alkoholu je tak nejen o vědomostech, ale i o jeho hledání. Kdo by čekal, že vše zvládne přes internet z pohodlí domova, tak by se mýlil. Na internetových obchodech totiž u takových lahví často svítí nápis „vyprodáno“ nebo mají nesmyslně přehnanou cenu. Nejúčinnější je tak vyrazit do obchodů a hledat. „Často procházím podniky, které nabízejí prémiové lahve. Občas se na mě usměje štěstí a já natrefím na lahev, která má mnohem větší hodnotu, než za jakou ji v obchodě prodávají. Obchodníci mnohdy netuší, jaké poklady vlastní,“ popisuje svůj hon za prémiovým alkoholem Šimek.

Právě hledání je mnohdy to, co sběratele baví. „Já už jsem na tom hledání závislý. Kdykoliv jdu kolem obchodu s alkoholem, musím nakouknout dovnitř. I když třeba spěchám na letišti do letadla, jako nedávno v Dubaji. Odlet jsem málem nestihl, každopádně to stálo za to. Přivezl jsem si limitovanou edici whisky Macallan Concept No.1 za 2900 korun, u které pravděpodobně cena ještě naroste na trojnásobek,“ říká Šimek. V případě, že by nakonec cena nevzrostla, zůstane mu jediná možnost. Jednoduše si vychutná kvalitní drink.

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Generace20
+
Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Vratné kelímky jsou v kurzu. Brzy je doplní i víčka

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

Rubrika: Lifestyle

Zdroj

17. 02. 2019

Ke kávě s sebou nabízí 139 českých podniků nejen jednorázové kelímky. Od července loňského roku si zákazník může vzít kávu s sebou i ve vratném kelímku, za který zaplatí zálohu 50 korun. Poté si ho může nechat, nebo vrátit v kterékoliv jiné kavárně, která je součástí projektu Otoč kelímek. Podle iniciátora projektu Jana Havránka (31) doplní za pár týdnů kelímky také víčka. Zatím se ale teprve testují.

Jednou z prvních pražských kaváren, která se zapojila do projektu zálohovaných kelímků na kávu, je Café Lajka na Praze 7. Ta se stala součástí projektu Otoč kelímek v prosinci loňského roku. „Jako kavárna se snažíme být šetrnější k přírodě. Sice máme stále v nabídce papírové kelímky, ale díky těm vratným, které se mohou použít až 600krát, se snižuje odpad. Právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli zapojit se do projektu,“ vysvětluje provozní kavárny Lajka Aja Pávková (29).

V prosinci loňského roku obdržela kavárna 150 kusů vratných kelímků. Ty jsou vyrobené z tvrdého plastu polypropylenu, který je nejen odolný, ale hlavně dobře recyklovatelný a šetrnější k přírodě. Podle Pávkové si po dvou měsících, co jsou v oběhu, získaly mezi zákazníky velkou oblibu. „Naši barmani zákazníkům vždy nabídnou za zálohu 50 korun ten plastový, který je vratný nejen u nás, ale i v dalších 45 kavárnách v Praze. A ten papírový za 5 korun. Což ale znamená, že pokud zákazník užije jeden vratný kelímek desetkrát a rozhodne se ho nevracet, tak se vyrovná ceně papírového. To mnozí zákazníci oceňují,“ popisuje Pávková. Vratné nádoby na pití si vybere šedesát procent zákazníků.

Inspirace z Německa

V současné době je v Česku v oběhu více než 9 600plastových kelímků. Součástí projektu Otoč kelímek je pak 139 podniků hlavně v Praze, Brně a Olomouci, kde projekt vznikl. A jejich počet neustále roste. „Zapojit se do projektu není nijak komplikované. Podniky musí splnit základní hygienické požadavky, jako například mít myčku na provozovně a zavázat se k několika drobným požadavkům, třeba výkupu špinavých kelímků. Součástí vstupu do systému je pak také platba měsíčního poplatku,“ vysvětluje iniciátor projektu Jan Havránek (31).

Inspiraci k zavedení vratných kelímků získal Havránek od německé společnosti CupforCup. Právě ta je i současným výrobcem a dodavatelem kelímků do Česka. „Nechtěli jsme je dovážet přes půl světa z Číny. A není příliš mnoho jiných společností, které něco takového vyrábí. Výrobní formy jsou totiž docela velká investice. Spojení s provozovatelem podobného systému v sousední zemi nám tak dávalo největší smysl,“ vysvětluje Havránek. S touto společností momentálně spolupracuje i na výrobě opakovaně použitelných víček, která si dodnes musely podniky obstarávat samy. Převážně tak používaly ta jednorázová. „Víčka bychom měli mít hotová během několika týdnů. Zatím probíhá testování materiálu, který musí být pružnější kvůli přiléhavosti,“ dodává.

Zákazníci ocení větší dostupnost

Zavedení vratných kelímků si pochvaluje pravidelný zákazník Café Lajky Martin Hamouz (31). „Nechci zbytečně vyhazovat odpad a už vůbec ne ten, který je špatně recyklovatelný. Vždy, když mám možnost, beru si v kavárně vratný kelímek. Většinou je pak vracím po dvou nebo třech kusech buď tady v Café Lajka, nebo v jiné kavárně na Praze 7,“ vysvětluje. Ocenil by také, kdyby byly tyto kelímky dostupné na více místech v Praze, aby kavárny nemusel vyhledávat přes webové stránky projektu Otoč kelímek.

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

Generace20
+
V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

V dnešní době se hledá pohádkový režisér Vorlíčkových rozměrů těžko, myslí si mladí filmaři

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

Rubrika: Domácí

Zdroj

17. 02. 2019

Natočil Tři oříšky pro Popelku, Arabelu, Dívku na koštěti či Prince a Večernici. Režisér Václav Vorlíček zemřel ve věku 88 let v úterý 5. února. Mladí filmaři ho obdivují hlavně proto, že se u jeho pohádek baví děti i dospělí a pravidelně se k nim vrací. V dnešní době se podle nich těžko hledá podobně kvalitní pohádkový režisér.

Vorlíčkovy pohádky ovlivnily nejednoho filmaře. „Když vzpomínám na své dětství, okamžitě se mi vybaví Dívka na koštěti. Tu jsem sledoval nejraději, protože mě zajímalo zákulisí kouzelnického světa,“ říká režisér Milan Balek (27), který režíruje pořad MenZone na Prima COOL. Student pražské konzervatoře Aleš Kaizner (20) přiznává, že ho Vorlíčkova tvorba ovlivňuje dodnes. Inspiroval se především vizuálními efekty, například u Saxany. „V jednom díle leží na stole hlava Jana Hrušínského, což bylo udělané jednoduše, před stolem stálo zrcadlo. I tak to vypadalo skvěle,“ popisuje Kaizner.

Prsten, který splní všechna přání

Tvorby Václava Vorlíčka si současná generace váží i proto, že uměl propojit pohádku s komedií a baví tak všechny generace. „V jeho pohádkách si najde své kouzlo jak dítě, tak dospělý. Navíc se k nim diváci stále vrací. To považuji za největší úspěch režiséra,“ vysvětluje Balek. Student filmu na Masarykově univerzitě Vlastimil Musel (22) si v dětství oblíbil především třináctidílný seriál o Arabele a kouzelném prstenu, který vznikl roku 1980. „Jde o krásnou ukázku propojení pohádkového světa se světem reálných lidí. Postavy mezi těmito dvěma světy cestují. Vorlíček se svým proslulým scénáristou Milošem Macourkem vytvořili v době normalizace pohádkové dílo, na které koukají mladí i starší,“ říká Musel a dodává, že Arabela patří mezi pohádky, které se asi každému vryjí do paměti: „Kdo by totiž nechtěl mít prsten, který mu splní vše, na co pomyslí.“

V dnešní době se podle řady mladých filmařů točí převážně pohádky konzumní. Ty nemají atmosféru, divák se na ně podívá jednou a má problém je dokoukat. Podle Musela byla Vorlíčkova tvorba jedním z největších přínosů české kinematografii. „Bez něj by televizní programy o Vánocích zely prázdnotou. Lidé by se pak museli spokojit se současnou podprůměrnou produkcí,“ vysvětluje Musel.

Není lehké najít konkurenci

Vlastimil Musel uznává Vorlíčka i přesto, že svá nejznámější díla točil v komplikovaném období normalizace. „Václav Vorlíček zvolil pro sebe tu nejméně bolestivou cestu. Za cenu občasného režírování agitačního filmu mohl natáčet vše, co neodporovalo tehdejší ideologii. A právě v této době natočil své nejznámější počiny,“ upřesňuje Musel.

Podle Musela nemá Vorlíček v pohádkách v dnešní době konkurenci.„Porovnávat Vorlíčkovy pohádky s posledními pohádkami Zdeňka Trošky je nesmysl. Z hlediska stylizací postav bych k němu přirovnal maximálně Jana Svěráka,“ říká Musel. Podle režiséra Balka v Česku za poslední dobu natočil dobrou pohádku jen Jiří Strach, a to Anděla Páně. Oba mladí filmaři doufají, že se třeba právě jim jednou podaří natočit film Vorlíčkových kvalit.

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

Generace20
+
„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

„Swap bude populární jako Dior,“ myslí si organizátorka výměn

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

Rubrika: Lifestyle

Zdroj

15. 02. 2019

Swap, neboli výměna nevyužívaných věcí za další použité, ovlivňuje nakupovací zvyky lidí po celém světě. Výměny už mají své pravidelné zákazníky, kterých přibývá. Ti se shodují na tom, že používáním věcí z druhé ruky šetří nejen finance, ale i přírodu. A netýká se to jen oblečení. Druhý únorový víkend se v IKEA Point na Václavském náměstí uskutečnila první výměna nábytku a bytových doplňků.

Kupovat si jen nové zboží v dnešní době není nutností. Swapy nabízí mnohem zajímavější zážitky než jen přehrabování se věšáky. „Mou vizí je změnit návyky v nakupování a snížit odpad,“ říká organizátorka některých swapů v Česku Lucie Poubová (35). Výměny pořádá už tři roky a jejich prostřednictvím se snaží své vize uskutečnit. „Měníme myšlení lidí, učíme je sdílet, nelpět na věcech a na penězích,“ vysvětluje. Výměny jsou pro lidi i společenskou událostí a odpočinkem, kde panuje příjemná atmosféra a mohou si popovídat s ostatními.

Swap spočívá v tom, že lidé na vybrané místo přinesou použité věci, které jsou stále v dobrém stavu, ale nehodí se jim. Organizátoři a dobrovolníci je roztřídí. Účastníci výměn si pak mohou vybrat něco, co se hodí zrovna jim. Je jen na jejich svědomí, kolik si toho odnesou. Věc získají zadarmo, nebo za symbolické vstupné. Dají tak úlovku šanci na delší život a zároveň jej pošlou zpět do koloběhu věcí. „Když se mi něco, co si odsud odnesu, přestane líbit, přinesu to na swap příště. Dokonce jsem jednou narazila na svoje triko, které jsem asi před rokem donesla na swap,“ říká dobrovolnice Petra Hyklová. Věci, které si z výměn nikdo neodnese, putují společnosti POTEX, která je rozdělí do různých neziskových organizací.

Kupovat si nové věci přestává být in

Věci, které se na výměnách objevují, často skrývají i hlubší příběh. „Vždycky si představuji, co všechno ten člověk zažil, kde byl, skutečnost ale neznám. Kolikrát to ani nejde, pokud se s předchozím majitelem té věci nedáte do řeči,“ říká Alice Matůšů, kterou nebaví kupovat věci z velkovýroben. Naopak je ráda, když za použitými věcmi vidí příběh, který u zboží v obchodech nenajde. „Přinesla jsem sem tunel, kterým lezou malé děti. Dcera ho skoro nepoužívala, hned si ho někdo vzal,“ vypráví návštěvnice swapu Jiřina Nováková (45), které udělalo radost, že si tunel našel nového majitele. 

Zájem o věci z druhé ruky roste. Před třemi lety byla Lucie Poubová jediná v Česku, kdo swapy dvakrát až třikrát do roka pořádal. Nyní organizuje výměny každý měsíc a chystá se je pořádat i častěji. Podle Poubové jsou návštěvníky swapů převážně ženy různých věkových kategorií. Pravidelně se vracejí a doporučují je i svým známým. „Chodí sem kamarádky, kolegyně z práce, tři generace žen. Jednou přijde jedna, podruhé dvě, pak tři. Zájem se zvyšuje,“ potvrzuje Poubová. Příčinou toho jsou měnící se zvyky v nakupování. Stále víc lidí místo návštěvy obchodu radši počká, až se bude konat další swap a potřebnou věc seženou tam. „Kupovat si nové a nové věci a plýtvat tím teď není in. Swap bude populární jako Dior,“ myslí si Poubová.

Výměnami se šetří zdroje, příroda i peníze

V dnešní společnosti není podle Poubové problém něco získat, ale něčeho se zbavit, aniž by vznikl odpad. Právě na tom je myšlenka swapu založená. Lidé mají doma věci v dobrém stavu, které nepoužívají, a ty pak ztrácí hodnotu. „Mám dost zbytečného nakupování a zbytečného vyhazování. Úplně mě vytočí, když vidím, jak přetékají popelnice. Lidé si nakupují hromadu věcí, které nepotřebují, a pak je vyhodí,“ vysvětluje dobrovolnice Hyklová. Účastníci výměn se shodují na tom, že předáním věcí dál šetří nejen finance, ale i přírodu, a nepodporují tím masovou výrobu. Swap jim připadá jako nejekologičtější cesta, jak se něčeho zbavit a zároveň něco získat. Domů si s sebou odnáší také dobrý pocit, že mohli svými věcmi udělat radost někomu jinému.

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Generace20
+
Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Rusů na českých vysokých školách přibývá. Češtinu můžou zvládnout za necelý rok

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

Rubrika: Domácí

Zdroj

13. 02. 2019

Mladé Rusy do Česka táhne možnost kvalitnějšího vzdělání. Jsou po Slovácích druhou nejpočetnější skupinou cizinců studujících na tuzemských vysokých školách. Z více než 43 tisíc zahraničních studentů tvoří 13 procent. Díky přípravnému kurzu českého jazyka dokáží přijímačky na vysoké školy zvládnout. Problémy jim dělá především mluvení a pády.

Daria Mikerinová (31) vystudovala magisterský obor na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Do Česka přijela proto, aby získala kvalitnější vzdělání. Jít studovat do zahraničí je teď podle ní v Rusku trend. „Právě Česká republika je pro Rusy komfortní, protože se mohou za necelý rok naučit česky,“ vysvětluje. Daria češtinu ovládá díky absolvování přípravného kurzu. Na něm se rychle naučila číst a rozumět ostatním. Bála se ale mluvit. „Vím, že mám špatnou výslovnost a bála jsem se, že mi nebude dobře rozumět,“ přiznává.

Problém dělají koncovky, pády a přízvuk

Podobný problém mají Rusové běžně. „Je třeba dát pozor na výslovnost, protože ruský přízvuk je přeci jenom velmi silný,“ vysvětluje učitelka češtiny pro cizince Jana Hudečková. Při ústních pohovorech by ale neměl být překážkou. S přízvukem tak silným, že by cizinci nebylo rozumět, se Jana Hudečková během své desetileté praxe setkala jen výjimečně. „Je třeba dát pozor na určitou podobnost, protože v našem jazyce a v ruštině jsou mnohdy podobné koncovky. Student má pak pocit, že to umí, protože mu ostatní rozumí, ale říká to špatně,“ uvádí Hudečková. Právě koncovky dělají problém i Rusce Ekatěrině Makové (21), která do Prahy přijela pokračovat v magisterském studiu mezinárodního obchodu. „Největší problém mi dělá množné číslo a právě koncovky,“ přiznává.

I přesto, že se Daria Mikerinová původně bála mluvit česky, přijímací zkoušky zvládla. Školu úspěšně dokončila a pokračuje na stejné fakultě v doktorském studiu. Zároveň pomáhá dalším cizincům naučit se česky. Absolventi přípravných kurzů, na kterých spolupracuje, mají 80% úspěšnost u přijímaček. „Považujeme to za úspěch,“ říká. Tyto kurzy jsou ale pro cizince náročné nejen po obsahové stránce, ale i po finanční. Vyšplhat se běžně můžou i na 5000 euro, tedy zhruba na 125 tisíc korun. Mikerinová je ale přesvědčená, že bez navštěvování kurzu cizinci mají jen malou šanci uspět. 

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Generace20
+
Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Ve Frymburku je led jako sklo. Díky obětavosti dobrovolníků

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

Rubrika: Domácí

Zdroj

11. 02. 2019

O bruslařskou dráhu ve Frymburku na vodní nádrži Lipno pečují jen čtyři dobrovolníci. Přesto je ve skvělém stavu i za špatného počasí. Letos se otevřela veřejnosti v sobotu 26. ledna. Týden poté jsem zavázala brusle a vydala se ji otestovat.

Teploměr v sobotu dopoledne ukazuje čtyři stupně nad nulou, což pro led není ideální. Ve Frymburku se na dvoukilometrovém ovále přesto bruslí. „Dneska je led měkčí, takže se nám trochu boří brusle. Ale jsem rád, že mám kde dceru učit bruslit,“ říká jeden z návštěvníků Karel Samek. Na víkend byla vyhlášena teplotní obleva a mnoho bruslařů proto nepřijelo. Led je ale ještě stále pevný, a tak se na magistrále ve Frymburku schází alespoň místní. Děti s nadšením využívají prohrnuté hřiště vedle dráhy, na kterém hrají hokej. A rodiče mají kromě samotné dráhy radost i ze stánku s občerstvením přímo na ledě.

Dobrovolníci dráze obětují čas i peníze

Dříve se o ledovou plochu starali frymburští dobrovolní hasiči. Ti ale mají v zimě práce dost, a proto dělají na ledě pouze víkendový zdravotní a bezpečnostní dozor. O ledovou magistrálu tak pečují jen čtyři dobrovolníci. Věnují jí ale téměř všechen volný čas. „Led začínáme upravovat v pět večer, kdy končí bruslení. Technikou shrnujeme vybruslený sníh a led brousíme. To děláme často i do půlnoci,“ popisuje údržbu dráhy Antonín Labaj, který se ve Frymburku o ledovou magistrálu stará už jedenáctým rokem. Nejtěžší je pak šichta před víkendem. Dobrovolníci na dráhu nastupují i v pět ráno se zametacím kartáčem, protože očekávají hodně bruslařů.

Sami ale z péče o led nic nemají, jen dobrý pocit. Ze svého si dokonce zaplatili i stroje, které používají na údržbu ledu. „Jsme srdcaři. Proto dráze obětujeme čas i peníze. Ledová magistrála přináší ekonomiku pro místní podnikatele a dobrou reklamu Frymburku. Navíc nás to baví,“ usmívá se Labaj, jehož čtyři děti se prohání na ledovém hřišti s hokejkou. S tím, že dráha dělá dobrou reklamu, souhlasí i městys. Proto si na její údržbu vyhradil 150 tisíc. Všechny peníze se ale spotřebují na benzín do techniky a na zaplacení zdravotního a bezpečnostního dozoru.

Minimální tloušťka ledu pro hromadné bruslení je osmnáct centimetrů. První víkend v únoru má podle Labaje tloušťku až 25 centimetrů. A tak se správci ledové magistrály tradičně snaží propojit bruslařskou dráhu z Frymburka až do Lipna nad Vltavou a Přední Výtoně. Zatím se jim to kvůli tajícímu ledu nedaří. „Propojení drah je naší prioritou. Za poslední dva roky se nám to bohužel nepovedlo. Zatím je tedy ve Frymburku na bruslení prohrnutý ovál dlouhý dva kilometry a v Lipně nad Vltavou čtyři,“ vysvětluje Labaj. Dodává, že pokud se lipenskou a frymburskou dráhu podaří propojit i s Přední Výtoní, okruh bude dlouhý až dvanáct kilometrů. „Zima je ještě mladá, máme před sebou celý únor. Snad letos budeme mít opět magistrálu se vší parádou,“ doufá.

GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

Generace20
+
GLOSA: Město a humor na hraně

GLOSA: Město a humor na hraně

Generace20

Autor: Petra Macháčková

Rubrika: Kultura

Zdroj

08. 02. 2019

Není teď v Česku diskutovanějšího a kontroverznějšího seriálu, než je MOST!. Podle mě, jakožto mostecké rodačky, až nečekaně realisticky vystihuje jedinečnost města i tamní společnosti. Seriál dokazuje, že město Most je na hraně, podobně jako humor televizního díla. A to nejen na pomyslné hraně sociálního napětí, ale i docela konkrétně na hraně povrchových dolů a na okraji republiky.

Vždyť kde jinde ve volbách uspějí i strany, které mají jako hlavní body programu vystěhování nepřizpůsobivých obyvatel z města?

Které jiné město má tak nechvalně známé sídliště hrůzy, do kterého se málokdo odváží vkročit? A vtipy o přesunutém a pak dlouho nevysvěceném kostele si také nemůžete dělat jinde než v Mostě. To, co se tam děje, by bylo v jakémkoliv jiném městě za hranicí normálu. 

Seriál dává možnost nahlédnout pod pokličku života v oblasti s nejvyšší mírou nezaměstnanosti, poznamenanou z dob minulých i současných. Dostává i jinak neznalé na místo, kde je tenká hrana mezi láskou a nenávistí, často určená i barvou pleti.

Zdejší obyvatelstvo má trochu drsnější slupku, mnohdy i radikálnější názory než zbytek republiky, ale v jádru to jsou dobří lidé, který se i čas od času sami nad sebou dokáží zamyslet a něco v životě změnit. A MOST! není jen o smíchu, ale je v něm i slza a taky třeba nějaká naděje. Tu přece potřebujeme všichni.

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20
+
Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Studentské koleje se znovu potýkají se štěnicemi. Viní z toho zahraniční studenty

Generace20

Autor: Petra Macháčková

Rubrika: Domácí

Zdroj

21. 01. 2019

Na konci minulého roku se v Bubenečských nebo Strahovských kolejích v Praze se objevily štěnice. Podle vedení ČVUT jsou problémy s těmito nepříjemnými parazity stále častější a viní z toho zejména zahraniční studenty, kteří do Česka jezdí na studijní výměnné pobyty. Štěnice se ale objevují i v domácnostech. Pomoc může jen profesionální desinsekce, běžné prostředky z drogerií na vyhubení nestačí.

Některé studentské koleje na v průběhu loňského roku zamořily štěnice. Problém se netýkal jen pražské Bubenečské koleje, ale i kolejí na Strahově nebo na Jarově. Podobně je na tom i brněnská Masarykova univerzita, Univerzita Hradec Králové či Technická univerzita v Liberci. Vedení jednotlivých kolejí se shoduje na tom, že za častý výskyt parazitů můžou hlavně zahraniční studenti. „Důvodem výskytu štěnic je Erasmus. Na kolejích začínají bydlet občané především z bývalých zemí Sovětského svazu a jižních států, u kterých se štěnice vyskytují. Tito studenti mají neuvěřitelný nepořádek na pokojích a nedodržují základy hygienických zásad,“ sdělil pro Aktuálně.cz ředitel Správy účelových zařízení VŠE Ota Zima. Na druhé straně je zjevné, že štěnice se objevují i mimo studentské koleje a ne vždy za to může nepořádek a nedostatečná hygiena.

Parazité jsou i bytech

Štěnice mohou být problémem i v běžných domácnostech. Přesvědčila se o tom i Lenka Radová (49) z Litvínova. Její dcera Nikola Klímová (17) byla několik týdnů poštípaná, ale  na důvod přijít nemohly. Po pár týdnech si Klímová všimla, jak jí něco malého lezlo po displeji telefonu. Byla to štěnice. „Cítila jsem se jako nějaká špindíra, i když jsme doma měli uklizeno. Nejdříve jsme se pokusili štěnice hubit různými přípravky, ale nezabralo to. Jedinou pomocí byla profesionální desinsekce,“ říká Lenka Radová.

Lidé si štěnice mohou přinést například ve starém nábytku, který si nastěhují do domu. Dovézt si je mohou i z dovolené. Malí parazité nejdříve zalezou do postelí, kde se rozmnoží, a následně se přesunou pod koberec nebo za obrazy. Podle majitele firmy zaměřené na desinsekci Michala Beckera je výskyt štěnic v Česku čím dál častější. Lidé přítomnost štěnic v domácnosti poznají hlavně podle štípanců na těle. Štěnice jsou velmi odolný hmyz, který bez hostitele, kterému by mohly sát krev, vydrží i několik měsíců.

Důležitá je kontrola nábytku

V panelových domech je problém se štěnicemi ještě horší. Hmyz totiž zalézá do rozvodného potrubí a tím se snadno může šířit z bytu do bytu. „U nás se štěnice objevily za kuchyňskou linkou. Dostaly se k nám přes stoupačky od sousedů, kteří bydleli pár pater nad námi. Naštěstí měl náš dům placenou desinsekci, takže brzy bylo brzy po problému,“ popisuje Tereza Šeinerová z Mostu.

Odhalit výskyt štěnic pomůže důkladná kontrola postele a nábytku. Indicií přítomnosti parazita jsou drobné černé tečky – štěničí trus. Běžně dostupné prostředky na štěnice nepůsobí, zbavit se jich proto není jednoduché. „Hlavním důvodem zvýšeného výskytu je, že štěnice dnes už téměř nic nezabije, protože jsou čím dál tím odolnější,“ míní Michal Becker. Za profesionální desinsekce si firmy účtují okolo 2 000 korun.

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Generace20
+
Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Posilování je pro ně droga. Obětují mu všechen čas i vztahy

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

Rubrika: Lifestyle

Zdroj

21. 01. 2019

Situace, která se týká hlavně mladých mužů: denně posilují, váží si porce a striktně dodržují jídelníček. Cvičení obětují maximum svého času, protože je baví pozorovat vývoj svého těla. Líbí se jim, že mají disciplínu a jsou na tento přístup k životu hrdí. Někteří z těchto mladých mužů ale cítí, že už překročili míru, a závislosti na fyzické námaze se chtějí zbavit.

Pro někoho je každodenní dřina v posilovně smyslem života. Jiní mají s odstupem času pocit, že jim boj za vyrýsované tělo kus života vzal. Bývalý amatérský kulturista Filip Opička (21) začal každodenně posilovat na střední škole a bylo to pro něj velmi náročné. „Vstával jsem ráno v půl šesté, abych si stihl uvařit na celý den. Protože jsem byl hodně hubený, míval jsem až sedm jídel denně. Nestaral jsem se o nic jiného,“ popisuje Opička. Po dvou letech strávených v posilovně ale skončil kvůli zdravotním problémům.

Doktor Jaromír Havel upozorňuje, že profesionální kulturisté jsou dnes hlídáni odborníky, kteří jim kontrolují zátěž i správnou stravu. Mladí lidé ale často posilují, aniž by na ně někdo dohlížel. „Amatéři se většinou nezaměřují na celé tělo. Cvičí například jen ramena, aby je měli co největší. Může tak dojít k přetížení svalových skupin nebo kloubů,“ upřesňuje Havel. Opička potvrzuje, že o posilování se radil pouze s přáteli ve svém věku a četl knihy. Za to, že ho především zničené klouby donutily přestat cvičit, je ale s odstupem času rád. „Vrátil jsem se k fotbalu, obnovil stará přátelství a našel jsem si holku. Konečně jsem začal na plno žít,“ vysvětluje.

Cvičí celé dny

Pro Zdeňka Brabce (22) se z každodenního pohybu a hlídání jídelníčkustala závislost, ale nestěžuje si. „Už na základní škole mě začaly zajímat holky a fotbal mě nebavil. Chtěl jsem dělat individuální sport a pracovat na sobě, tak jsem začal posilovat,“ popisuje Brabec, který pravidelně cvičí tři roky. Baví ho to hlavně proto, že má disciplínu a může pozorovat neustálé změny svého těla. „Někteří lidé říkají, že trávením veškerého volného času v posilovně přicházím o plno zážitků, ale to si nemyslím,“ brání se Brabec. Přiznává ale, že přišel o spoustu kamarádů. 

Jednou z nejtěžších věcí na kulturistice je podle Filipa Opičky fakt, že nemá jasný cíl. „Člověk se snaží každý den překonat sám sebe. Nikdy ale není spokojený. Vždycky se chce posunout o level výš,“ upřesňuje Opička. To ale Zdeňku Brabcovi vyhovuje. Posilování si dokonce oblíbil natolik, že se na podzim loňského roku přihlásil na své první závody do kategorie men’s physique, což je novější forma kulturistiky. „Příprava byla hodně náročná jak fyzicky, tak psychicky. Intenzita tréninků musela být každým dnem vyšší a energie ubývala. Čtyři měsíce jsem jedl jen maso, vajíčka, zeleninu a trochu rýže,“ říká Brabec. I když na své první soutěži neuspěl, za rok se chce zúčastnit další. „Jednou si chci zazávodit v Americe v kategorii Classic physique a také zažít focení s jedním z nejlepších fotografů kulturistů, s Luisem Rafaelem,“ popisuje Brabec své sny.

Bral jsem steroidy

Kvůli neustálé potřebě se zlepšovat Brabec začal užívat látky, které mu k lepší postavě dopomohly rychleji. „Chvíli jsem bral anabolické steroidy, které podporují nadměrnou tvorbu bílkovin v těle. V progresu mi hodně pomohly. Byl to pocit, jako když si přesednu ze škodovky do Lamborghini. V tu dobu jsem jedl denně kilo masa, to by běžný člověk rozhodně nezvládl strávit,“ upozorňuje Brabec. Anabolické steroidy ale nemohl brát dlouhodobě, protože mu ovlivňovaly psychiku. „Byl jsem neustále nepříjemný. Dokonce se se mnou kvůli mé náladovosti rozešla přítelkyně,“ říká. Hormony je podle něj potřeba mít pod kontrolou. Pravidelně proto chodí na krevní testy a provádí detoxy těla. Už teď je rozhodnutý, že chce posilováním strávit zbytek života. Nedávno si proto koupil i vlastní posilovnu.

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Generace20
+
Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Vrátil jsem se bez peněz, ale nesmírně obohacen, říká umělec Proško o cestě po jihovýchodní Asii

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

Rubrika: Zahraniční

Zdroj

21. 01. 2019

Půjčil si auto a vyrazil z Thajska do Laosu a Kambodži. Sochař Patrik Proško (43) chtěl poznat tamní kulturu a vyzkoušet si nové metody tvorby. Autem plánoval jet i do Vietnamu a Myanmaru, na hraničních přechodech ho ale zastavili a pokračovat musel autobusem. Po jihovýchodní Asii Patrik Proško cestoval sám tři měsíce a cestu zakončil benefiční výstavou v Bangkoku, jejíž výtěžek pomůže chudým a dětem zmrzačeným nevybuchlou municí. Do Česka se vrátil 18. prosince.

Co vás přivedlo k tomu, vycestovat zrovna do Asie?
Původně jsem se rozhodoval mezi Amerikou a Asií. Chtěl jsem se ale odklonit od západního způsobu myšlení, což bych měl v Americe naopak přiblížené. Asie se mi pak líbila zejména proto, že některá její místa jsou turisty skoro nedotčená. Zejména Kambodža, Myanmar a Laos. Některé z mnou navštívených zemí mají také dodnes komunistický režim. Pro mě to byl takový návrat o třicet let zpátky. Hlavně ve Vietnamu a Laosu. Připomněl jsem si, jak jsem vděčný, že mohu svobodně cestovat. 

V jihovýchodní Asii jste navštívil celkem pět zemí. Která na vás udělala největší dojem?
To je otázka, na kterou se nedá jednoznačně odpovědět. Největší dojem na mě udělal asi Laos, kde jsem strávil nejvíce času, asi tři týdny a měl možnost ho blíže poznat. Projel jsem ho od západu na východ a ze severu na jih. Až na pár výjimek jsem navštěvoval neturistická místa, kde jsem viděl život v původním znění. Ze 70 procent pokrývají Laos hory. Většinu této cesty jsem jel třicetikilometrovou rychlostí po totálně zničených a strmých cestách, nebo místech, kde ani cesty nebyly. To člověku zůstane hodně pod kůží, zvláště když je na těch vrcholcích sám. Druhou věcí, která mi rezonuje v hlavě je, že se tam téměř nedá domluvit anglicky. Ani světově známá slova, jako jsou třeba help, car nebo internet, tam většina lidí nezná. Z Vietnamu pak mám jeden z nejhezčích zážitků.

Jaký? Popište nám ho.
Jelikož jsem byl v kontaktu s českým velvyslanectvím, měl jsem to štěstí zúčastnit se oslav stého výročí vzniku Československa v Hanoji. To oslavovali Vietnamci, kteří v Československu kdysi žili. Vzpomínali na časy, které u nás prožili, a oslavovali tak své mládí. Někteří z nich uměli česky. Na akci vystupovala hanojská hudební skupina Ahoj, která zpívala písničky v češtině a slovenštině. Oslava se zahajovala českou hymnou a stoly se prohýbaly knedlíky, chlebem a gulášem. 

Na své cestě po jihovýchodní Asii se Proško stravoval ve stáncích, kde si převážně dával lepivou rýži a ryby pečené na ohni. Zdroj: archiv Patrika Proška

Autem s thajskou značkou vás do Vietnamu nepustí.

Jezdil jste převážně terénním autem Suzuki Caribian, které vám zapůjčil dlouholetý kamarád z Thajska. Proč jste se rozhodl cestovat zrovna tímto způsobem?
Auto mi dává zázemí, je jako můj druhý domov. Mám s sebou sbalenou dílnu s nářadím, barvami a štaflemi, které potřebuji k práci. Ale hlavní důvod je ten, že mi dává velkou svobodu, můžu jet, kam chci, kdy chci a kdykoliv si zastavit. Člověk toho mnohem víc stihne a vidí.

Během tří měsíců jste autem ujel 7456 kilometrů. Měl jste na cestách nějaké potíže?
Už při příjezdu do Laosu jsem měl problém natankovat. Na čerpací stanici nerozuměli anglicky a nevěděli, co znamená slovo benzín, petrol nebo gasoline. Nedokázali jsme se domluvit, a tak jsem odjel. Poté jsem si nechal napsat na kartičku laosky benzín a vždy, když jsem se nedomluvil, jsem ji vytáhl. Také mi několikrát praskl klínový řemen, ale největší problémy jsem ale měl kvůli autu na hranicích. Do Myanmaru a Vietnamu se mi thajským autem dostat nepodařilo. Nikdo totiž nevěděl, za jakých okolností by to bylo vůbec možné. 

Spal jste celou dobu v autě?
Ne, vůbec. Snažil jsem se vždy najít nějakou větší vesničku, kde se ubytování vždycky našlo v nějakém hotelu. Pokoje jsem si ale raději nechával předem ukazovat. Občas jsem viděl, že v posteli už někdo spal a byla neustlaná nebo špinavá. Většinou to byla taková sdílená postel, na což jsem si ale po čase zvykl. V Laosu jsem měl například v posteli i cestičku z mravenců. Když jsem se paní zeptal, co to je, že v mraveništi přece nemůžu spát, pokrčila jen rameny a řekla: „To je Laos.“

Prostor mezi světy.

Umělecká díla vytváříte často tak, že si v přírodě vyberete objekt, například kus ledovce, a následně ho malířsky zpracováváte. Tvořil jste v Asii stejným způsobem, nebo se vaše tvorba nějakým způsobem lišila?
V Asii jsem se chtěl právě odklonit od této manýry a naučených metod, zkusit změnit materiály a prozkoumat nové přístupy k tvorbě. To se pak nejvíce projevilo v instalaci z kovových zábran zvané Intermundium. Intermundium znamená něco jako prostor mezi světy, který vnímám jako zastřešující téma všech mých dosavadních prací, ať už teritoriálně, mentálně nebo umělecky. Právě teritoriální vnímání hranic mezi státy bylo to, co jsem při cestě Asií hodně prožíval a v prostoru mezi světy strávil docela hodně času. Proto vnímám tuto instalaci jako zhmotnění leitmotivu, který všechny mé dosavadní práce propojuje.

Jedním z hlavních cílů vaší cesty byla právě benefiční výstava v Bangkoku. K čemu přesně posloužila? 
Výtěžek z výstavy byl použit na materiální pomoc chudým a zmrzačeným dětem z nevybuchlé munice, která v Laosu zůstala po Američanech z vietnamské války ze 60. a 70. let. Na této výstavě jsem vystavoval práce, které jsem vytvářel na cestě po Evropě a Asii.

Co vám tato cesta Asií přinesla?
Určitě něco, co mi žádná z mých evropských cest dát nemohla, a to je například konfrontace s chudobou a především srovnání úplně jiného vesmíru s tím naším a s tím související přísun nových podnětů do života. Také velmi přátelský a pozitivní přístup lidí konkrétně ke mě jako bělochovi, mě v Asii hodně překvapil a máme se v tomhle směru od nich hodně co učit. Proto také vždy s oblibou říkám, že jsem se vrátil sice úplně švorc, ale nesmírně bohatý.

Proškova istalace zvaná Intermundium sahá do výšky čtyř metrů. Zdroj: archiv Patrika Proška

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

Generace20
+
I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

I nevidomí se mohou věnovat kreslení nebo sportu, dokazuje výstava

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

Rubrika: Kultura

Zdroj

14. 01. 2019

Studentka Vyšší odborné školy publicistiky Kateřina Klabzubová ve spolupráci s Tyflocentrem Ústí nad Labem nafotila benefiční kalendář. Zároveň se podílela i na výstavě, která má na snímcích a textových medailoncích přiblížit veřejnosti příběhy nevidomých a jejich koníčky. 

Jsou nevidomí, přesto kreslí, sportují, hrají šachy a věnují se mnoha dalším koníčkům. Výstava Tyflocentra v Ústí nad Labem boří zažité představy, že mají zrakově postižení lidé kvůli svému handicapu ochuzený život. Série fotografií v Ústí nad Labem naopak prezentuje rozmanitost koníčků, kterým se mohou věnovat.  „Výstava vznikla z ročního projektu, kdy jsme dělali medailonky s životními příběhy našich klientů a s jejich fotografiemi,“ říká sociální pracovnice a autorka medailonků Barbora Žárská.

Nenechají se odradit

Na výstavě je možné vidět například fotografii Pavla Pechmana, který musí mít při malování obrazů obličej jen pár milimetrů od plátna. Jedině tak je schopný něco vidět, protože má kvůli nádoru na mozku pouze zbytkový zrak. To ho ale neodradilo od jeho záliby. „Kreslím stejně jako zdraví lidé, protože své dílo vidím ve své hlavě,“ vysvětluje Pechman. 

Portréty klientů Tyflocentra nafotila studentka Vyšší odborné školy publicistiky Kateřina Klabzubová. Jak sama říká, projekt pro ni byl velká zkušenost i škola do života. „Největší rozdíl byl pro mě v tom, že jsem nemohla klienty navádět pouze slovy, jak se postavit, tvářit nebo natočit. Několikrát se mi při focení stalo, že jsem klientům řekla: ‚Podívejte se na mě‘, jak jsem zvyklá u běžného focení. Naštěstí jsem fotila skvělé lidi se smyslem pro humor a nikdo se neurazil,“ přiznává Klabzubová.

Celý projekt trval deset měsíců a každý měsíc fotila studentka jednoho z klientů. Nejtěžší bylo podle Klabzubové fotit zrakově postiženého autistu. „Nemá rád změny ani kontakt s cizími lidmi. A já jsem byla narušitelkou jeho denního režimu. Focení trvalo dlouho, protože se často uzavíral do sebe, občas byl i trochu agresivní, nadával a nechtěl spolupracovat,“ popisuje svou zkušenost. Aby ho fotografka ještě nerozrušovala, nesměla ho vůbec navádět, jak se má tvářit. Se spoluprací s klientem jí ale velmi pomohla chlapcova maminka, která ho uklidňovala.

Putování po kraji 

I přes všechny komplikace se nakonec podařilo výstavudokončit a podle Klabzubové měla úspěch. Do konce roku 2018 visely fotografie v ústeckém muzeu a od nového roku budou putovat po celém Ústeckém kraji. Navíc se fotky klientů Tyflocentra  staly i součástí benefičního kalendáře. „Mám z toho vážně radost,“ přiznává Klabzubová. Z výsledku práce se mohou těšit i ti nevidomí, kteří stáli fotografce modelem. Jak říká Klabzubová, příbuzní nevidomým fotografie na vernisáži detailně popsali.

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Generace20
+
Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Krav maga: Co nejrychleji zneškodněte útočníka a utečte

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

Rubrika: Sport

Zdroj

21. 12. 2018

Přežít za každou cenu. To je hlavní cíl sebeobrany odvozené z bojového umění krav maga. Letos je to dvacet let od smrti jejího zakladatele Imricha Lichtenfelda. Žid původem z Bratislavy krav magu vytvořil po druhé světové válce pro izraelské milice. V současnosti ale slouží každému, kdo se chce efektivně bránit.

Krav maga vychází z přirozených a instinktivních reakcí člověka. Osvojit si její techniky by proto měl zvládnout každý. „To, co je v jiných sportech nežádoucí a zakázané, v lidech naopak podporujeme. V našem pojetí chápeme boj tak, že se nechceme prát a měli bychom udělat vše proto, abychom se mu vyhnuli. Pokud je ale neodvratný, musíme bojovat tak, abychom útočníka co nejrychleji zneškodnili a získali čas na útěk,“ vysvětluje smysl sebeobrany instruktor Michal Otipka (38).

Zneškodnit útočníka třeba telefonem

Miroslava Matějková (29) se krav maze věnovala dva roky a hned při první lekci musela předložit výpis z trestního rejstříku. Pokud by byla trestána za násilný čin, tak by ji nepřijali. Podle Otipky slouží tento krok k první selekci lidí, aby se tomuto umění neučil někdo, kdo ho zneužije. Miroslava si z lekcí odnesla hlavně ostražitost. „Vyhýbám se nebezpečným místům. Pokud vím, že půjdu potmě domů, automaticky držím telefon v ruce a pokud by na mě někdo zaútočil, praštím ho telefonem do zápěstí a způsobím mu silnou bolest,“ popisuje Matějková.

Vedle speciálních technik hraje při obraně s pomocí krav maga zásadní roli i fyzická a mentální příprava. „Pokud umím dobře běhat, rychleji uteču. Pokud mám větší sílu, tak je to také výhodou. Všechny tyto věci pomáhají zvýšit naše šance na přežití,“ vysvětluje lektor Otipka a dodává, že lidi cíleně připravují k různým konfliktním situacím, aby při nečekaném útoku měli několik možností řešení. „Jsou pak více v klidu a mají větší šanci situaci zvládnout,“ říká Otipka.

Podle jednoho z členů Hradní stráže, který se krav maze věnuje, se dá toto bojové umění využít jen k prvotnímu odstrašení protivníka. Šance, že se díky ní člověk dokáže ubránit, podle něj není nikdy stoprocentní. „Je složité předvídat faktory napadení. Nikdy nevíte, jestli má člověk u sebe zbraň, ať už střelnou nebo sečnou. Nikdy také nevíte, jestli je člověk pod vlivem drog, kdy jeho pudy fungují úplně jinak a nemá problém zabíjet,“ říká. Pokud by se on dostal do krizové situace, využil by první rady, kterou na lekcích krav maga opakuje každý instruktor bojových umění: pokud to jde, nejlepší je vzít nohy na ramena a utéct.

Sebeobrana pro každého

Krav maze se kromě civilistů a vojáků učí i policejní jednotky. „Policisté jsou ozbrojeni a většinou pracují v týmech. A podle toho se liší i to, co je učíme. Potřebujeme aby vyhověli zákonným postupům, potřebují umět ochránit a použít donucovací prostředky. Umět pracovat v týmu, útočníka zpacifikovat, zadržet, spoutat nebo někam odvést,“ vysvětluje Otipka. Metody civilistů, policie a armády se tak v mnohém liší. Zatímco cílem civilisty je zachránit si život a utéct, u policistů jde naopak o to, aby šli lidem na pomoc.

Variace pro policisty a civilisty ale vznikly až dodatečně. Původní systém krav maga vymyslel bratislavský rodák Imrich Lichtenfeld pro izraelské milice, které působily v Palestině, později ho uzpůsobil pro izraelskou armádu. „Do armády narukovali lidé od 13 do 60 let. Otázka tedy byla, co naučit někoho v tomto věkovém spektru, nehledě na fyzické dispozice, věk a pohlaví. Aby i přesto dosáhli co nejefektivnějších výsledků v co nejkratší době,“ vysvětluje instruktor Jakub Otipka. Proto je podle něj krav maga tak efektivní i v civilní sebeobraně, nehledě na to, kdo ji používá.

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Generace20
+
Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Vánoční bazar ve Spálené. Studenti VOŠP se přišli pobavit i pomoct dvanáctileté Tereze

Generace20

Autor: Petra Macháčková

Rubrika: Domácí

Zdroj

20. 12. 2018

Poslední týden před Vánoci – na Vyšší odborné škole publicistiky se stupňuje nervozita z blížících se zkoušek. I přesto si studenti udělali chvilku pro dobrou věc. Letos poprvé uspořádali charitativní bazar. Jeho výtěžek půjde na pomoc dvanáctileté Tereze z podkrkonošského Trutnova, jejíž rodina je v těžké životní situaci.

Během posledního středečního odpoledne se galerie ve Spálené 8 změnila v jeden velký bazar. Začal ve 12 hodin a trval až do osmi do večera. „Původně byl v plánu vánoční večírek, ale chtěli jsme, aby akce měla nějaký větší přesah. Líbil se nám i nápad, že by se oblečení, co sem studenti nebo učitelé přinesou, mohlo někomu předat. Rozhodli jsme se proto pomoct Tereze,“ vysvětluje studentka produkce Kristýna Placková, která se na akci podílela.

Pozdrav do Krkonoš

Dvanáctiletá Terezka nemá jednoduché dětství ani dospívání. Na podzim jí při autonehodě zemřela starší sestra Eliška a pár týdnů poté přišel další šok, když její bratr spáchal sebevraždu. Osud Terezy osobně zná jedna ze studentek školy, jejíž rodiče pomáhali o dívku pečovat.

A jelikož na tom není Terezčina matka po finanční stránce nejlépe, rozhodla se Vyšší odborná škola publicistiky podpořit rodinu a udělat Tereze a její tříleté sestře Rozárce na Vánoce radost. Nad rámec charitativního bazaru škola pro Rozárku zakoupila hračky, knížku a omalovánky. O dárky pro její starší sestru se postarali hlavně studenti. „I když jsem sama tady na bazaru prodávala, koupila jsem si dost věcí, které mi doplní šatník. Všechno, co jsem za prodané oblečení utržila, věnuji Terezce a zbytek oblečení poputuje také k ní, “ říká studentka třetího ročníku Amálie Knotová. Z výtěžku bazaru studenti nakoupili i jídlo a potřebnou drogerii pro celou její rodinu.

Začátek dobré tradice

Nápad na pop up (tedy v moderní terminologii bazar oblečení), kde by si studenti vyměňovali nebo prodávali své obnošené šatstvo, vznikl před více než půl rokem v hlavě organizátorky a bývalé studentky VOŠP Martiny Novákové. „Před dvěma týdny dny jsme se spontánně rozhodli, že uděláme něco pro naše přeplněné šatníky a spojíme to s dobrou věcí. Myslím, že akce byla povedená a výtěžek také nebyl vůbec špatný,“ říká Nováková. Podle té by se z akce mohla stát tradice, která by uzavírala každý semestr a nebylo by podle ní na škodu, zapojit i veřejnost.

Akce se nesla nejen v duchu recyklované módy. Účastníci se mohli občerstvit připraveným pohoštěním, kde nechybělo ani vánoční cukroví či svařené víno. V průběhu večera návštěvníků postupně přibývalo. Spokojeni byli i ti, co se na pop up přišli jen podívat. „Jsem ráda, že se nás tu sešlo víc a vidím tu spolužáky, které normálně nepotkám. Jako velké plus beru svařák, který se organizátorům moc povedl,“ pochvalovala si studentka PR Marie Kučerová.

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Generace20
+
Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Sportují i přes hendikep. Vozíčkářům pomáhá florbal přijít na jiné myšlenky

Generace20

Autor: Anna Žáková

Rubrika: Video

Zdroj

20. 12. 2018

Ani zdravotní hendikep jim nezabrání ve sportování. Někteří vozíčkáři hrají závodně florbal v rámci ligy hendikepovaných. Jak sami říkají, při sportu se odreagují a přijdou na jiné myšlenky. Florbal pro vozíčkáře ale hrají i lidé bez hendikepu. Láká je na něm netradiční atmosféra i náročnost sportu.

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

Generace20
+
AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

AUDIO: Budova VOŠP očima studentů

Generace20

Autor: Anna Žáková

Rubrika: Audio

Zdroj

19. 12. 2018

Budovu Vyšší odborné školy publicistiky vnímá většina jejího osazenstva jako místo plné povinností. Studenti dílny Základy rozhlasu se na ni ale pokusili podívat z trochu jiného úhlu. Zaměřili se třeba na průchod, ve kterém se natáčely známé filmy, ale také na zajímavé příběhy lidí. To vše pod časovým tlakem - na nahrání zadaného tématu měli jen dvacet minut, dalších dvacet strávili zpracováním a stříháním, posledních dvacet minut pak skládali reportáž dohromady. Během hodiny si tak vyzkoušeli, jaké to je pracovat rychle, lehce ve stresu a pokud možno kreativně.

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Generace20
+
Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Vánoční atmosféra, kde by ji lidé nehledali – v hornické chalupě v Příbrami

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

Rubrika: Domácí

Zdroj

19. 12. 2018

Mezi balením dárků, sháněním vánočního stromečku či kapra, je dobré se zastavit a užít si v klidu adventní čas. Možná trochu nečekaným místem, které to umožňuje, je stará hornická chalupa v Příbrami. Ukazuje, jak trávili předvánoční čas havíři v 19. století.

V příbramské Havířské ulici se mezi novodobou zástavbou skrývá 400 let stará dřevěná chalupa. Jakmile návštěvníci překročí její práh, ocitnou se v domově hornické rodiny z 19. století, která očekává příchod Vánoc. „Zdař bůh,“ zdraví nově příchozí návštěvníky havíř v bílé vázance s černým kloboukem. Zve lidi, aby si prohlédli tradiční řemesla spojená s Vánoci, která tu předvádí pracovníci Hornického muzea ve třech malých místnostech s nízkými stropy.

Jakoby se zastavil čas

V přítmí jedné ze světniček sedí babička v nadýchané sukni s bílým čepcem. Pečlivě vybarvuje malé bílé figurky. „Tyto postavičky se jmenují chlebáčci. Ženy horníků je vyráběly z těsta podobného tomu na chléb, barvily je a pak je prodávaly na vánočních trzích,“ vysvětluje tradici dětem, které stojí v půlkruhu kolem ní a pozorují její zručnost. Některé se odhodlají a malování si samy vyzkoušejí.

Vedle stanoviště s chlebáčky stojí muž s bílým plnovousem, je to perníkář. Z pece, v níž vznikají medové perníčky, se celým prostorem line typická  vůně a v chalupě je teplo.

Chalupa se nachází v Havířské ulici. Zdroj: Denisa Bartůňková

Příjemná atmosféra láká mnoho návštěvníků, kteří se každý rok vracejí. Třeba Marie Cigánková (59) si bez hornické chaloupky nedokáže Vánoce představit. Navštěvuje ji pravidelně s vnoučaty již několik let. „Tohle místo působí kouzelně. Úplně tu zapomenu na stres, vánoční úklid nebo shánění dárků a pomůže mi to připomenout, že pravé Vánoce jsou hlavně o rodině, klidu a pohodě,“ snaží se Cigánková překřičet dudáka, který zrovna začal hrát a zpívat koledu Narodil se Kristus pán.

Vzpomínky na dětství

Na okně stojí váza s barborkami, tedy větvičkami třešně nařezanými na počátku prosince, na den svaté Barbory. Ta byla patronkou horníků. Hned vedle je postavený betlém. Pro ty příbramské jsou typické malé lesklé kamínky, které si horníci přinášeli z důlních šachet. „Říká se: co horník, to řezbář. Muži v dolech občas našli volnou chvilku, například když čekali na výtah z šachty nebo až se usadí prach. Tyto prostoje trávili vyřezáváním figurek do betlémů,“ vysvětluje etnoložka z Hornického muzea Klára Posekaná.

Obdivovat figurky v betlému a užít si koledy přišly i studentky Nikol Kokštejnová (24) a Kateřina Štiková (24), které dříve navštěvovaly chaloupku se základní školou. „Vrátily jsme se sem po letech načerpat vánoční atmosféru a možná i trochu nostalgicky zavzpomínat na krásné období, kdy jsme ještě věřily na ježíška,“ přiznává Kokštejnová. Hornické Vánoce připravuje příbramské muzeum již podevatenácté a tento rok akce trvá do 21. prosince. Znovu se pak chaloupka otevře zase až o Velikonocích.

Bývalá kancelář Aloise Rašína stále slouží právníkům

Bývalá kancelář Aloise Rašína stále slouží právníkům

Bývalá kancelář Aloise Rašína stále slouží právníkům

Generace20
+
Bývalá kancelář Aloise Rašína stále slouží právníkům

Bývalá kancelář Aloise Rašína stále slouží právníkům

Generace20

Autor: Anna Žáková

Rubrika: Domácí

Zdroj

19. 12. 2018

Tam, kde byl dříve byt i advokátní kancelář prvního československého ministra financí Aloise Rašína, i dnes právníci řeší sporné kauzy. Kanceláří v Žitné ulici 10 se tak dodnes prolínají osudy lidí vyhledávajících právní pomoc.

Pamětní deska na fasádě honosného domu v pražské Žitné ulici upozorňuje kolemjdoucí na to, že právě zde žil známý prvorepublikový politik a právník Alois Rašín. Jeho někdejší byt dodnes patří jeho potomkům, na zvoncích je tak stále k vidění příjmení Rašín.

Zvoníme a z druhé strany nás hlas zve do třetího patra. Ocitáme se v předsíni bytu, kde Rašín žil a kde je nyní sídlo advokátní kanceláře. „Klienty většinou při schůzce upozorňujeme, že se nachází právě v bytě, ve kterém žil a pracoval Alois Rašín. Jsou obvykle překvapení, někteří to i předem vědí,“ říká advokátka Lenka Vančatová. V kanceláři pak upozorňuje na nábytek, který zde po Rašínově rodině zůstal. „Původní je lustr, sekretář s nádobím a také zdobený oltář,“ ukazuje Vančatová.

Jak říká, sama v celém bytě cítí ducha rodiny Rašínových. „Nad svým pracovním stolem mám dokonce Rašínův portrét. Cítím v zádech jeho pohled, a to mě nutí dokončovat práci,“ říká o Rašínovi, který byl sám právník. V bytě je i balkon, odkud Alois Rašín shlížel do pražských ulic; pod ním je i jedna ze dvou pamětních desek s podobiznou politika. Druhá je umístěna u dveří – připomíná jak úmrtí Aloise Rašína, který byl právě před svým domem v roce 1923 smrtelně postřelen, tak i smrt jeho syna Ladislava, který zemřel v nacistickém vězení. Dnes se o byt a budovu stará Rašínova vnučka.

Fotografie s knihou na stromě i ve vodě. Uživatelé Instagramu lákají mladé ke čtení

Fotografie s knihou na stromě i ve vodě. Uživatelé Instagramu lákají mladé ke čtení

Fotografie s knihou na stromě i ve vodě. Uživatelé Instagramu lákají mladé ke čtení

Generace20
+
Fotografie s knihou na stromě i ve vodě. Uživatelé Instagramu lákají mladé ke čtení

Fotografie s knihou na stromě i ve vodě. Uživatelé Instagramu lákají mladé ke čtení

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

Rubrika: Kultura

Zdroj

19. 12. 2018

Nevíte jakou knihu vzít do ruky? Inspirovat se můžete třeba na Instagramu. Právě tam zveřejňují někteří uživatelé fotografie přečtených knih spolu se svými dojmy z četby. A reagují na ně tisíce mladých lidí. „Tvá čtenářská pozice je pro mě stále více inspirující a nutí mě ke čtení, “ okomentovala jednu z fotografií Jakuba Pavlovského (25) fanynka jeho instagramového účtu. Právě Pavlovský je jedním z těch, kteří na sociálních sítích inspirují lidi ke čtení.

Číst knihy se dá opravdu všude, například i pod vodou. Dokazuje to instagramový účet studenta žurnalistiky Jakuba Pavlovského (25). S knihami se fotí na netradičních místech, ať už na stromě nebo na střeše milánské katedrály Duomo di Milano. „Všichni občas potřebujeme motivaci, a tu se snažím díky svým fotkám lidem dávat,“ vysvětluje Pavlovský. Cílem jeho projektu je upoutat pozornost potenciálních čtenářů vlastním čtením. „Je to až neuvěřitelné, ale pravidelně mi někdo napíše, že si díky mě pořídil knihu a přečetl ji, nebo že se konečně pustil do četby té, na kterou doma koukal pár měsíců. Mám z toho velkou radost, je to krásné zadostiučinění,“ dodává.

Fotografie s knihami si Pavlovský vozí i ze zahraničí. Zdroj: archiv Jakuba Pavlovského

V současnosti má Pavlovský na Instagramu přes čtrnáct tisíc sledujících. Původně začínal jen tím, že zveřejňoval fotografie, na kterých nehybně stojí na různých místech. Chtěl tím poukázat hlavně na to, aby se lidé občas zastavili a vnímali atmosféru daného místa. „Po roce mě to ale přestalo bavit, protože jsem v tom neviděl nic hlubšího. Přemýšlel jsem, co dál. Jednoho rána jsem se probudil s pohledem na svou knihovnu a řekl jsem si, že ty knihy chci konečně přečíst a doporučovat lidem. Věděl jsem, že lidí, kteří potřebují nějakou motivaci stejně jako já, je mnoho,“ říká Pavlovský a dodává, že i pro něj byl jeho instagramový projekt dobrou inspirací k tomu, aby začal víc číst. V posledních třech letech uveřejňuje také fotografie přečtených knih, čtenářských akcí a inzeruje nové knihy. To oceňuje i studentka Valentina Sekalová (21), která Pavlovského tvorbu sleduje. „Připadalo mi to, jako kdyby ukazoval, že číst se dá opravdu všude. Dnes sleduji i jeho videa na Youtube,“ popisuje Sekalová a dodává, že pokud ji nějaká kniha z jeho vyprávění zaujala, vždy si ji ráda přečetla.

Čtenářská gramotnost je podprůměrná

I tyto osobní projekty na sociálních sítích by tak mohly do budoucna přispět k dalšímu zvýšení čtenářské gramotnosti v Česku. Ta je zatím mírně podprůměrná. Vyplývá to z výsledků mezinárodního šetření PISA z roku 2015 vedeného Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), které se soustředí na patnáctileté žáky. Se 487 body se Česko drží na podobné úrovni jako Lotyšsko, Itálie nebo Chorvatsko. Od roku 2009 se výsledky mírně zlepšily, konkrétně o 9 bodů.

Podle Pavlovského se knihy dají číst opravdu všude. Zdroj: archiv Jakuba Pavlovského

Přínos Instagramu a dalších sociálních sítí uznává i Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.„Cokoliv, co přijímají mladí lidé jako svůj přirozený kanál, který není zřízen shora, jim může pomoci ke zvýšení jejich zájmu o literaturu. A není důležité, jestli jsou to zrovna sociální sítě. Žádný kanál není k odsouzení jenom proto, že je podle nás nedůvěryhodný,“ tvrdí Trávníček. I sám Trávníček užívá k čerpání inspirace několik facebookových platforem. „Jsou to velmi živé platformy, kde vám členové skupin vždy doporučí, co si přečíst, a napíšou i své názory na knihy,“ dodává. Literatura tak pomalu přesahuje i do míst, která s ní dříve neměla nic společného. Jestli se díky tomu zvýšila čtenářská gramotnost v Česku by se mohlo ukázat už příští rok, kdy OECD zveřejní výsledky šetření z letošního jara.

 

 

Poezii na Instagramu čtou tisíce lidí. O kvalitě básniček to ale nevypovídá

Poezii na Instagramu čtou tisíce lidí. O kvalitě básniček to ale nevypovídá

Poezii na Instagramu čtou tisíce lidí. O kvalitě básniček to ale nevypovídá

Generace20
+
Poezii na Instagramu čtou tisíce lidí. O kvalitě básniček to ale nevypovídá

Poezii na Instagramu čtou tisíce lidí. O kvalitě básniček to ale nevypovídá

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

Rubrika: Kultura

Zdroj

14. 12. 2018

Instagram už není pouze místem „selfíček“. Čím dál častěji mohou lidé na této sociální síti narazit na profily s výhradně textovými obrázky. Účty s poezií mají mnohdy desítky tisíc sledujících. Psaní krátkých textů na Instagram, ať už veršovaných nebo prozaických, se věnují hlavně mladé dívky kolem dvaceti let.

Krátké verše psané roztomilým písmem na pastelovém pozadí – právě to dnes na Instagramu budí zájem o poezii. „A kdyby tušila, jaký je otrava,“ píše se například stručně na profilu Psáno strojem. Tyto krátké básničky jsou u mileniálů čím dál oblíbenější. „Nikdy jsem poezii moc nečetla, ale díky Instagramu si k ní pomalu nacházím vztah,“ přiznává Lucie Králová (23).

Profilů s básněmi vzniká v posledních dvou letech mnoho. Příkladem jsou třeba Zápisky umělce nebo Inkoustová tečka. Ne všichni je ale vítají. „Přijde mi, že už je těch profilů hodně a nejsou moc originální. Všichni se zabývají podobnými tématy, jako jsou vztahy nebo sebeláska. Navíc na mnoha profilech člověk narazí na to samé, protože si texty autoři nejspíš přebírají,“ myslí si studentka Petra Hochová (22).

Srozumitelnost vítězí nad kvalitou

„Spíme vedle sebe, nikoli však spolu. Malý rozdíl v tom je, jak pít vodu a chtít kolu,“ veršuje na svém profilu se 14 tisíci fanoušky Bára Vencálková. Ta je právě jednou z autorek, které píšou krátké básně či citáty o problémech s láskou nebo sebevědomím. Vencálková si uvědomuje, že zpracovává témata, kterými se v historii zabývalo už mnoho autorů před ní. „Snažím se je ale zpracovávat co nejvíce originálním způsobem. Zakládám si na tom, aby texty byly co možná nejkratší, ale ne na úkor výstižnosti. Také si hraji s interpunkcí, nadužívám tečky a čárky a snažím se kombinovat poezii s prózou,“ popisuje Vencálková svou tvorbu.

Fanynky Vencálkové oceňují na její tvorbě zejména srozumitelnost a schopnost přesně vystihnout to, co dnes mladé dívky trápí. Mezi ně patří i Tereza Boučková (19), která přiznává, že více než kvalita ji zajímá, jestli jsou básně snadno pochopitelné a jestli se nějakým způsobem dotýkají jejího života. „Často se v básních Báry najdu. Pomůže mi to uvědomit si, že v problémech jako jsou například vztahy, nejsem sama,“ říká Boučková. Básně Vencálkové se jí i dalším sledujícím líbili natolik, že autorku začali žádat, aby je vydala knižně. Vencálková se proto snažila básně nabídnout několika vydavatelstvím, ale marně. „Myslím si, že ne každý moji tvorbu pochopí. Čtou to jen ti, které to opravdu zajímá, a ostatní se o to nestarají,“ myslí si básnířka. Nakonec se rozhodla vydat knížku samonákladem a za půl roku prodala přes 500 výtisků.

Komplexy a prázdná slova

Někteří čtenáři ale mají k podobným účtům, jako je ten Vencálkové výhrady. Petra Hochová třeba některé básně o vztazích považuje za prázdná slova. „Většinou jsou instagramové profily místa, na kterých si lidé vylévají své mindráky. A dělá jim dobře, že kolem sebe shromažďují lidi s podobnými komplexy, kteří jim příspěvky lajkují,“ myslí si. Instapoezii jako celek ale Hochová neodsuzuje.Líbí se jí například autoři, kteří svou tvorbou reagují na aktuální politické dění či významné události. „Takové básně podle mě mají smysl. Jsou aktuální, poměrně dobře vyjadřují náladu ve společnosti a navíc dokazují, že se mladí o dění kolem sebe zajímají,“ vysvětluje.

Znovuzrození poezie na Instagramu ale někteří odborníci nevidí jako pozitivum. Vadí jim právě její jednoduchost, amatérismus a nízká kvalita. „Čtenář je mrtev, ať žije konzumem poháněný obsah a instantní gratifikace,“ vyjádřila se o instagramové tvorbě britská básnířka Rebecca Wattsová na webu Flowee. A upozorňuje na to, že počet sledujících na Instagramu v žádném případě neodráží kvalitu publikovaných básní.

Luxusní čundr za čtvrt milionu. Manželé si splnili sen na cestě z Prahy do Santiaga

Luxusní čundr za čtvrt milionu. Manželé si splnili sen na cestě z Prahy do Santiaga

Luxusní čundr za čtvrt milionu. Manželé si splnili sen na cestě z Prahy do Santiaga

Generace20
+
Luxusní čundr za čtvrt milionu. Manželé si splnili sen na cestě z Prahy do Santiaga

Luxusní čundr za čtvrt milionu. Manželé si splnili sen na cestě z Prahy do Santiaga

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

Rubrika: Zahraniční

Zdroj

13. 12. 2018

Vždycky chtěli ujít delší trasu pěšky. Proto se Miroslav a Kateřina Černí v dubnu vydali na pětiměsíční túru. Ušli přes 3000 kilometrů, vystřídali dva páry bot a strávili sto nocí ve stanu. Za vysněnou dovolenou utratili 250 tisíc korun a říkají, že peníze nemohli užít lépe.

Věřící obvykle absolvují pouť do Santiaga de Compostela z duchovních důvodů. Chtějí dosáhnout odpuštění, pochopení nebo třeba uzdravení. Pro manžele Černé ale Svatojakubská cesta neměla náboženský význam. Chtěli poznat svět z jiné perspektivy, osvěžit si cizí jazyky a zvládnout náročnou trasu pěšky. Španělsko navíc patří k jejich oblíbeným zemím, proto se vydali zrovna tam. „Vždycky jsem snila o tom, že ujdu nějakou delší trasu po vzoru Karla Hynka Máchy. Známý básník šel v roce 1834 šest týdnů do Itálie,“ vysvětluje Kateřina Černá a dodává, že pěšky z Prahy se vydali jen tak s myšlenkou, že uvidí, jestli vůbec do cíle dojdou.

A to se jim nakonec podařilo. Letos na podzim se tak vrátili z túry, která trvala 5 měsíců a týden. Programátor Miroslav Černý si kvůli ní vzal dovolenou, jeho manželka dala výpověď. Cestu si přesto mohli dovolit naplánovat i s trochou luxusu, protože před rokem vydělali na virtuální měně bitcoin. „Rozpočet jsme měli na 400 tisíc korun, a tak jsme se rozhodli peníze utratit za čundr do Španělska. Nakonec nás ale vyšel asi na 250 tisíc,“ říká Miroslav Černý s tím, že vlastně ušetřili. Peníze podle něj nemohli užít lépe. I když si v půlce cesty museli koupit nové boty. Ze 160 dnů spali 100 nocí ve stanu, zbytek strávili na hotelech nebo ubytovnách. „Nijak jsme nešetřili. Když jsme byli unavení, koupili jsme si noc v hotelu,“ vzpomíná na svou vysněnou dovolenou Černá.

Miroslav Černý na cestě do Santiaga de Compostela. Zdroj: Kateřina Černá

Štěstí, úleva i smutek

Denně ušli přes 22 kilometrů. Spíše než fyzicky ale byla podle manželů Černých cesta náročná psychicky. „Těžký byl hlavně začátek. Člověk si musel zvyknout, že má před sebou strašnou dálku. A že sto kilometrů ujde třeba za pět dní. Kdyby sedl na autobus, je na místě za dvě hodiny,“ vysvětluje Černá. Od půle cesty se ale psychika zlomila a pak jim bylo spíše líto, že dochází do cíle. „Když jsme došli na konec, měla jsem smíšené pocity. Cítila jsem štěstí, úlevu, ale i smutek, že končíme,“ vypráví Černá. I když se ji nechtělo vracet zpět do reality všedních dnů, uznává, že konec po necelém půl roce přišel v tu pravou dobu. „Byli jsme vychrtlí, zarostlí, opálení, měli jsme roztrhaná trička. Vypadali jsme spíš jako vagabundi,“ dodává.

Podobných poutníků v létě do Santiaga de Compostela dorazí až několik tisíc denně. Posledních 800 kilometrů do cíle tak manželé potkávali čím dál tím více turistů. „Po několika měsících o samotě to byla poměrně nepříjemná změna. Chodili jsme v davu. Vypadalo to jako pochod Praha – Prčice,“ vzpomíná Černý. A podobně rušno bylo ve Španělsku i na ubytovnách, kde spalo i 15 poutníků v jedné místnosti. Černí se ale nikdy necítili nebezpečně. „Brali jsme to tak, že jsme všichni na stejné vlně,“ vysvětluje Černý.

Cesta vedla přes města i hory. Zdroj: Kateřina Černá

Jiný pohled na svět

Během cesty poznali, že žít se dá jen s pár věcmi v batohu.„Měl jsem krosnu, která vážila i s vodou a jídlem okolo dvaceti kilogramů. Kateřina nesla patnáct,“ vypráví Černý. To bylo v dubnu, kdy byla v noci ještě zima. Postupem času věci redukovali. Zničené vyhodili a nepotřebné dali rodičům, kteří je v průběhu cesty navštívili. Pět měsíců na cestě manžele Černé naučilo vážit si obyčejných věcí. „Jeden den jsme šli asi 35 kilometrů. K večeru nás zastihla bouřka. Přicházeli jsme do kempu promočení, měli jsme toho plné kecky. Když nás kempařka viděla, dala nám místo prostoru pro stan slevu na chatku. Uvařili jsme si, zatopili, seděli na terásce a venku pršelo. Já byla hrozně šťastná,“ vzpomíná Kateřina Černá. Byl to pro ni jeden z nejkrásnějších momentů celé cesty. A tak plánují, že za pár let možná trasu otočí a dojdou ze Santiaga domů.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“