Absolventi

Od roku 1998 do roku 2012 opustilo naši školu téměř 600 absolventů. Někteří pokračují ve studiu na vysoké škole, většina ale pracuje v tištěných i audiovizuálních médiích. Další pracují jako nezávislí novináři, fiilmaři, rozhlasoví reportéři a fotografové.

Od roku 2006 nabízí Vyšší odborná škola publicistiky studentům vzdělání v oblasti managementu, marketingu a Public relations. Mnozí absolventi své zkušenosti zhodnocují například v pozicích tiskových mluvčích v organizacích ziskového i neziskového sektoru (mj. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97). Řada z nich se dostala i do prestižních agentur, jako jsou Ogilvy Mather PR, PricewaterhouseCoopers, WMC/Grey atd.

V médiích se musíte vyjezdit sami. Aneta Vojtěchová vypráví o svých pracovních zkušenostech

Od magazínu zabývajícím se tetováním až k reportážím pro jeden z investigativních pořadů v České televizi. To je cesta Anety Vojtěchové, reportérky ČT, která se s novinařinou začínala seznamovat na Vyšší odborné škole publicistiky

Text: Markéta Prokšanová (VOŠP).

S jakými názory na VOŠP jste se setkala v médiích?

  • Nemůžu mluvit za média obecně, ale myslím, že zejména díky řadám schopných absolventů a absolventek v nejrůznějších redakcích, agenturách, sdruženích a společnostech, má naše alma mater v mediálním světě dobrou pověst.

Proč jste se ji rozhodla studovat?

  • Moje původní ambice byly výtvarné, ale když jsem se z grafické školy nedostala na žádnou umělecky zaměřenou vysokou školu, rozhodla jsem se zkusit obor, pro který jsem měla asi lepší vlohy.

V čem si myslíte, že byly vaše silné stránky?

  • Vždycky jsem byla zvídavá, bavilo mě číst, psát a komunikovat. Zajímala jsem se o dění kolem sebe, a tak se ukázalo, že publicistika by mohla být správnou volbou.

Čím vás praxe zaskočila?

  • Takových věcí je hodně, ale to je normální. Přirovnala bych to k autoškole. Tam se naučíte ovládat auto, získáte znalost dopravních předpisů, ale „vyjezdit“ se musíte sami. Stejně, jako během autoškoly nemáte šanci zažít všechny situace na silnici, až praxe v médiích vám ukáže nové stránky této práce.

Co pro vás bylo nejtěžší se naučit, když jste začala pracovat v médiích?

  • Musela jsem se naučit být aspoň trochu egoistická.

Jak se z vás stala publicistická reportérka?

  • Začínala jsem psaním a focením pro magazín o tetování, moderováním a přípravou pořadů v rádiu, živým zpravodajským vysíláním v kabelové televizi, až jsem se „našla“ v agentuře, která dodávala publicistické reportáže do celostátních televizí. Odtud už to byl jen krůček do České televize.

Není to tvrdá práce?

  • Často je to práce plná nejistoty, stresu, nocí ve střižně a běžně čtrnáctihodinových natáčecích frekvencí. Ale to není otázka genderu, jako spíš povahy. Mě moje práce baví a poskytuje velkou svobodu, což převažuje nad všemi zápory.

Je v této branži důležité znát lidi, kteří se pohybují dlouho v médiích?

  • Od každého trochu. Vážím si lidí, kteří si svou cestu museli prošlapat sami, ale na druhou stranu vím, že tento obor je hodně o kontaktech. Pokud nejsou zneužívány, tak v tom problém nevidím.

Co byste začínajícím žurnalistům poradila?

  • Dobrý novinář by měl mít hlavně dobrý charakter. A poradila bych jim, ať se nebojí a jdou do toho naplno, jedině vhozením do vody se neplavec naučí plavat.

Láká vás novinářská práce v zahraničí?

  • Zatím nemám žádnou pracovní zkušenost z ciziny, takže bych chtěla zkusit pracovat například pro britskou BBC nebo kanadskou CBC.

Co byste ale ráda dělala tak za deset let?

  • Kromě již zmíněné práce pro BBC nebo CBC bych za sebou ráda viděla kus práce, která má smysl, ale také neuhnutí z cesty, po které jsem se vydala.

Krátce o životě Anety Vojtěchové

  • Narodila se 8. 6. 1984 v Praze.
  • Na VOŠP vystudovala televizní publicistiku, pokračovala na Masarykově univerzitě.
  • V roce 2006 vyhrála hlavní ceny se svým dokumentem ,,Ozbrojen vírou“ na dvou studentských festivalech.
  • Nyní pracuje v České televizi a vytváří příspěvky do pořadů Fokus, Retro, Reportéři ČT.

Text: Markéta Prokšanová

Aneta Vojtěchová

Ze stíhačky přes Dakar až ke sportovnímu reportérství. Žiju v závodním režimu, říká Tamayo

Největší zážitek — poznat Rallye Dakar na vlastní kůži. To se poštěstilo Viktoru Tamayovi, absolventovi Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP) a milovníkovi motorismu. Skloubil příjemné s užitečným, je zaměstnán jako „sporťák“ v České televizi, kde má na starosti především motosport.

Text: Tereza Potocká

Na VOŠP jste absolvoval v roce 2007. Ale už v květnu 2005 jste nastoupil do ČT jako externí pracovník redakce sportu. To jste byl tak šikovný?

  • To ani ne! (smích) Chodil jsem na seminář Sportovní publicistiky, kterou tehdy učil Jaromír Bosák. Tenkrát si vytáhl pár lidí a nabídl nám, ať to jdeme zkusit do ČT. Tak jsem to zkusil a už jsem tam zůstal.

Chtěl jste být sportovním redaktorem odmalička?

  • Takhle bych to neřekl. Nejdříve jsem chtěl být policistou. Pak jsem viděl film Top Gun a rozhodl jsem se, že se stanu stíhacím pilotem.

Proč z toho sešlo?

  • Nastoupil jsem na Vojenské gymnázium do Brna, kde jsem vydržel pouze jeden měsíc. Pak jsem utekl.

Jakto?

  • Nelíbilo se mi, že jsme tam zavření. Že máme všichni stejné trenýrky a stejné ponožky. A hlavně, že každé ráno musíme nastupovat na rozcvičku.

Co jste se pak rozhodnul dělat?

  • Protože už nikde nebylo místo, neměl jsem z čeho vybírat a skončil jsem na zemědělce.

To jsou pořádné skoky.

  • Když jsem si u maturity vytáhl otázku „Obsluha a údržba dojícího zařízení, tak mě ani ve snu nenapadlo, že o pár let později budu držet diplom z VOŠP. Osud je prostě nevyzpytatelný.

Co vás tedy přivedlo k myšlence, že půjdete studovat publicistiku?

  • Po maturitě jsem chvilku tápal. Jednoho dne už jsem toho měl dost a rozhodl jsem se, že chci dělat publicistiku a že chci do Prahy. Tak jsem zkusil VOŠP a ono to vyšlo.

Jak moc vám v praxi pomohly znalosti získané ve škole?

  • Nejvíce mně asi pomohl fakt, že jsem vůbec na VOŠPu studoval a že jsem se odtamtud dostal do ČT. Prostě jsem byl v pravou dobu na pravém místě. A myslím, že to platí i u dalších mých spolužáků.

Jak to myslíte?

  • Musím říct, že celkem dost z nich, se dostalo na poměrně zajímavá místa v médiích nebo různých PR agenturách. Takže i díky tomu hodnotím VOŠP pozitivně. Rád na studium vzpomínám i proto, že jsem si tam udělal několik dobrých přátel.

Jakou pověst má tedy VOŠP mezi novináři?

  • Myslím, že vyprodukovala několik hodně dobrých a schopných profesionálů. A to je asi ta nejlepší vizitka pro školu.

Na jaký moment z vaší práce vzpomínáte jako na nejzajímavější?

  • Jednoznačně Rallye Dakar 2010 v Jižní Americe.

Proč?

  • Byla to pro mě obrovská zkušenost. Viděl jsem, jak závod prožívají jezdci. A poprvé jsem zakusil to, jak funguje televizní štáb v „bo-jovém“ prostředí.

Povídejte...

  • Spali jsme tři, maximálně čtyři hodiny denně. 20 hodin jsme byli v akci a vznikl z toho 30 vteřinový příspěvek do zpráv. Zdá se to jako neefektivní, ale ve skutečnosti se jedná o pořádný kus poctivé práce.

Takže jedete celou trať se závodníky?

  • Přesně. Měli jsme k dispozici starší závodní auto, s ochraným rámem a číslem. Každé ráno jsme vstávali brzo a vyrazili na trať ještě před startem etapy. Našli jsme si dobré místo a tam zůstali třeba 10 hodin. Musíme totiž vždy natočit toho nejrychlejšího, ale i nejpomalejšího z českých závodníků. Pak se sbalíme a jedeme do bivaku, kde jsou všichni shromáždění a natočí-me nějaké rozhovory.

Kde pak natočený materiál zpracováváte?

  • Na notebooku to sestříháme a pak v nejbližším městě, které je někdy i hodinu cesty od bivaku, hledáme hotel, kde mají wifi zdarma.

Jakto?

  • Připojení k internetu od pořadatelů je dost drahé, takže šetříme.

Takže jako novinář žijete v režimu závodníků?

  • Naprosto.

To je dost náročné, ne?

  • Člověk je nejdřív šíleně unavený, ale pak to odpadne. Funguješ na baterky. Zapneš autopilota a jedeš, protože musíš.

Zažil jste tam nějakou krizovku?

  • Na Dakaru ani ne. Ale když jsem byl na Rallye Silkway, tak tam ano. To se jede z Ruska přes Kazachstán do Turkmenistánu. V posádce s námi byl i Vlasta Korec, který dělal vstupy pro Radio Impuls. Chtěl si vyzkoušet řízení toho auta.

A vyzkoušel?

  • Nechali jsem ho a on zapadl v jedné písečné duně. Bylo tam strašně moc prachu, viditelnost tak na tři metry. Prostě nic nevidíš. Nemohli jsme se vůbec vyhrabat, ale uvědo-movali jsem si, že na závodní trati jsou za námi ještě nějaká auta, a to byla šance na záchranu.

Jak to dopadlo?

  • Dobře, žiju. Vyhrabali jsme se a asi za dvě vteřiny na to, se přesně tím místem, kde jsme viseli prohnal závodní kamion. Kdyby nás trefil, tak bychom byli všichni na kaši. Prostě jsem se podruhé narodili někde uprotřed Turkmenistánu.

Text: Tereza Potockástrong>Krátce o životě Viktora Tamaya Narodil se 20. 5. 1982 v Novém Jičíně, ale vyrůstal v Hodslavicích. Po otci je napůl Kubánec — s nadsázkou sám o sobě říká, že má černé předky a bílé zadky. Dobře však mluví italsky, což mu pomohlo dostat se ke slavným pilotům F1 Michaelu Schumacherovi, Felipe Massovi či Fernandu Alonsovi. V redakci sportu ČT má na starosti především motorismus a fotbal.

Viktor Tamayo

Karina Nováková: Odhalení pěti zásad práce v PR

Usměvavá a energická. Taková je bývalá studentka Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP) Karina Nováková. Na škole vystudovala zaměření PR a média. Nyní pracuje pro Středisko společenských činností (SSČ), což je jeden z ústavů Akademie věd ČR (AV ČR). Z našeho příjemného setkání si odnáším pět cenných rad. Svojí současnou práci pro SSČ, dělá už čtyři roky a stále ji to baví. S kolegy zajišťují projekty na podporu popularizace vědy pro vědecké ústavy AV ČR. Nyní s týmem dokončuje věděcký festival Týden vědy a techniky, který bude probíhat prvních 15 dní v listopadu. Akce plná přednášek a výstav se koná po celé republice.

Text: Kateřina Vaňková

„Praxe a výuka na reálných projektech – to je to nejlepší, co vám tato škola může dát,“ říká mi Nováková při vzpomínce na VOŠP. Právě díky povinné školní praxi dostala možnost pracovat v Public Relations a zjistit, že je to pro ni ten pravý obor. A co nám řekla o svém zaměstnání? „Mám svou práci moc ráda. Pracuji s lidmi, kteří jsou více moji přátelé než kolegové a navíc pracujeme na projektech, kterých si lidé váží,“ říká a dodává, že přesto, že je pro ni práce zábava, bere ji hodně vážně a snaží ctít některé zásady, které vám přiblížíme.

1. Nikdy není tolik času, jak to na začátku vypadá.

  • „Jsem typ člověka, který dělá věci na poslední chvíli. Když spěchám, nenechám se rozptylovat zbytečnostmi. V práci se to ale snažím nedělat,“ vysvětluje a říká, že už přišla na to, že nikdy není tolik času, jak to na začátku vypadá. Úkoly mohou být časově náročnější a mohou vyžadovat něco, co nemusí být v posledních okamžicích k dispozici. Když nestihne vrátit knihy do knihovny včas, zaplatí pokutu. To se stává. Pokud ale uspořádá koncert a je prázdný sál, protože se vyvěsily plakáty o dva týdny později, to se nedá omluvit. „Je-li to jen trochu možné, stanovuji si termíny tak, abych měla dostatečnou časovou rezervu, ale zeptejte se mé tolerantní šéfové, jak se mi to daří,“ směje se Nováková.

2. Víra ve společný výsledek posiluje tým.

  • Je snadné ostatní kritizovat za jejich postoje, názory, rozhodnutí. Mnohem složitější je snažit se jejich důvody pochopit. „Většinou jejich důvody odhalím rychle. S pochopením, je to ale mnohem složitější,“ upřesňuje. Nováková několikrát zmínila, že ve všech zaměstnáních měla velké štěstí na nadřízené. „Když totiž někomu věříte, je snazší chápat některá rozhodnutí, která znepříjemní vaši práci. Víte, že kdyby mohl rozhodnout jinak, udělal by to,“ říká. Víra ve společný výsledek tým posiluje a dobří šéfové dokáží z týmu dostat hodně dobrých výsledků. Práce, kterou dělá, je velmi časově náročná, zvláště příprava velkých popularizačních akcí. Není místo na protest nad přesčasovými hodinami. Všichni v týmu vědí, že soukromé záležitosti jdou stranou.

3. Strach nezklamat je velkou motivací.

  • Strach ji udržuje bdělou. Hlavně obava z chyby či neúspěchu nutí Novákovou promýšlet svou práci do detailu. Často ji to neuchrání před nepředvídanými situacemi a nepříjemnostmi, ale někdy ano. „Prostě si řeknu: Jasně, s tím jsem počítala a vyřeším to snadno. Mým hnacím motorem je snaha mé kolegy nezklamat,“ vysvětluje, a proto se při práci hodně soustředí. Snaží se za každou cenu odvádět dobré výsledky a nechce zklamat v jakémkoli ohledu.

4. Ďábel se skrývá v těch nejmenších detailech.

  • Ano, člověk se musí soustředit na ty zásadní, důležité věci, ale pozornost detailům se jí vždy vyplatila. Někdy může drobný detail zkazit úplně všechno. „Pokud budete chtít uspořádat nezapomenutelnou velkolepou tiskovou konferenci a generálnímu řediteli uděláte v prezentaci překlep v příjmení, možná si on z celé vaší práce zapamatuje pouze toto. Nálepka „lajdák“ by neslušela nikomu,“ zdůrazňuje.

5. Všechno zlé je pro něco dobré.

  • Některé situace, které vás mohou dohnat k šílenství, lze jen obtížně vnímat jako příležitost. Člověk má tendenci si myslet, že nejde-li něco podle jeho představ, je to zlé znamení. Často to ale může být naopak. To, co se zprvu jeví jako katastrofa, s sebou přinese nečekané souvislosti a nové možnosti. „Stačí jen, když člověk při katastrofách neztratí zdravý rozum. Když nic jiného, dozvíme se o sobě něco nového. Držím nám palce,“ dodává na závěr s úsměvem.

Krátce o životě Kariny Novákové

  • Na VOŠP šla studovat kulturní zaměření, zjistila však, že ji více vyhovuje specializace PR a z ní také v roce 2007 úspěšně absolvovala.
  • Spolu se svým týmem připravuje projekt Týden vědy a techniky.
  • Na Univerzitě Jana Amose Komenského si dodělala bakalářský titul. Nyní přemýšlí, zda pokračovat ve studiu.
  • Ve volném čase se věnuje opernímu zpěvu pod vedením soukromého učitele.

Karina Nováková

Reportér Lukáš Landa o předražených jízdenkách - Neochota aktérů mě povzbudila

V roce 2004 absolvoval Lukáš Landa na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze (VOŠP). Nyní je mu 33 let a pracuje v pořadu Reportéři ČT. Jeho reportáž o předražených jízdenkách na pražskou hromadnou dopravu, vyhrála v soutěži Novinářská cena 2011, v kategorii analytickou-investigativní příspěvek. Nejen o této kauze jsme si povídali v restauraci na Národní třídě v Praze.

Text: Kateřina Vaňová

Počítal jste s tím, že cenu získáte?

  • Samozřejmě, že když jsem s kauzou začínal tak mě to ani nenapadlo. Cena mě potěšila z toho důvodu, že mnoho lidí, o nichž natáčíme reportáže, nám většinou nadává, protože jsme de facto šiřitelé negativních informací. Jsem rád, že v tom nejsme sami a že si naší práce někdo všiml.

Jak jste se k té vítězné kauze dostal?

  • Já jsem začal sledovat problematiku jízdenek v době, kdy se na trhu objevilo velké množství jejich padělků. Znalci, kteří na případu pracovali, říkali, že těch padělků je za několik milionů korun. Dopravní podnik zastával názor, že jich je jen pár.

Kolik tedy těch nepravých jízdenek bylo?

  • Obchodní ředitel Neographu a soudní znalec Vladimír Sitta vystoupil v médiích a řekl, že to musí být velké množství. Sám tvrdil, že jich při výkupu u jednoho výkupního okénka během chvíle viděl za 30 tisíc korun. K jeho verzi se později připojili další znalci,mluvili o padělaných jízdenkách za milióny korun. Jen Dopravní podnik zastával názor, že jich bylo dohromady ze všech výkupních míst, tuším, jen za 7000 Kč. Přesné číslo tedy nevíme, víme jen, že odhady se diametrálně liší.

Na serveru Vaše svoboda jsem četla článek o tom, že jste dělal celou kauzu na zakázku. Co je na tom pravdy?

  • To jste četla na stránkách, které spoluvytváří advokátní kancelář, na kterou jsem v té kauze taky upozornil. Ta kancelář poskytovala právní služby dopravnímu podniku, zároveň na jejich adrese sídlila pobočka té firmy z Panenských ostrovů a zároveň spolupracují s panem Janem Janků, který je předseda představenstva Neographu. Nehledě na to, že ta firma zastupuje také pana Ivo Rittiga, pražského lobbistu, ke kterému měly podle Nadačního fondu proti korupci ty peníze z ostrovů téct. S těmito všemi fakty je jasné, že okolo sebe advokátní kancelář kope.

V jaké fázi je tedy kauza teď?

  • Je to ve fázi, že ředitel Dopravního podniku, pan Martin Dvořák, odstoupil a smlouva s firmou Neograph byla vypovězena, přesto, že to bylo právně velmi složité. Těch 17 halířů z jízdenky už na Panenské ostrovy také neodchází. Takže si myslím, že se to podařilo.

Jako novinář máte určitě své tajné zdroje, které vám dávají informace. Co za to ti lidé chtějí?

  • Jestli míříte na to, že jim dáváme peníze, tak to ne. Každý zdroj má svoji vnitřní motivaci a tu je dobré znát. V mnohých případech je to například zhrzená manželka nebo něco podobného. Manžel podnikatel dělá špatné věci a manželka to zjistí. Už jsem měl asi tři takové případy. Takže všem korupčníkům radím, aby byli věrní…

Že se ty zdroje nebojí riskovat, vy jste pod záštitou nějaké organizace, ale ony nejsou.

  • Je pravda, že když třeba píšeme o mafiánech, kteří mají velké peníze, tak nám sice mohou trochu znepříjemnit život, ale pořád se to dá ustát. Naše zdroje jsou na tom o dost hůř, proto si jejich jména držíme v tajnosti a snažíme se je neprozradit.

Reportáž o jízdenkách byla vysílána v pořadu Reportéři ČT. Pokud vím, tak jste v Reportérech pracoval již dříve. Odešel jste a pak se vrátil zpátky. Proč tomu tak bylo?

    Chtěl jsem ještě něco zažít. Jezdili jsme s kolegyní Martinou Kutilovou, která myslím také studovala VOŠP, do Afriky, Íránu a přiváželi jsme reportáže ze zahraničí. Myslím, že zrovna z Íránu jsme prakticky všechny věci publikovali v každém větším českém mediu. I přesto nás to neuživilo.

Být na volné noze dnes asi není velký šlágr…

  • Snažil jsem se to táhnout dva roky, ale už po roce jsem věděl, že to nepůjde. Potom jsem na chvíli nakoukl do pořadu Na vlastní oči, pak jsem se mihnul v novinách. Poslední cestu jsem podnikl do Zambie a před odletem jsem oslovil ČT jestli by mě nevzali zpátky, naštěstí mě vzali.

Jak dlouho jste na takové „misi“ byl?

  • Většinou tak 10 – 14 dní. To znamená, že jsme měli přibližně 14 reportáží a každý den jsme volali například do rádia a hlásily reportáže z Íránu živými vstupy.

Myslíte, že můžete jako investigativní novinář vystoupat ještě výše?

  • Ta investigativní novinařina je všeobecně vnímána jako špička té televizní novinařiny. Takže pokud jsem si jednou řekl, že chci být novinář a chci působit v televizi, tak tohle je asi vrchol.

A máte nějaké profesní plány, které by jste chtěl uskutečnit?

  • Určitě zůstat u obrazu, protože mě nejvíce zajímá. Jen bych si přál točit s lidmi, kteří chtějí být natáčeni, ne jen honit nějaké padouchy. Velmi by mě lákalo natáčet dokumenty o lidech se zajímavým příběhem. Už mám nějaké náměty, ale ty si raději nechám pro sebe.

Kateřina Vaňková | Publicistika, Rozhovor | 20. 5. 2012 | Generace20

Lukáš Landa


Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“