foto: Český lev 2026
U nás na Publicistice učí profesionálové z praxe. Výjimkou není ani Aleš Hudský, producent filmů a televizních pořadů převážně v mezinárodních koprodukcích, který na Publicistice garantem zaměření Produkce. O tom, že si k produkci vybírá kvalitní filmy se silnými tématy svědčí i jeho podíl na koprodukci filmu Ta druhá (2024), který byl v kategorii Nejlepší dokument nominován na Cenu české kritiky i na Českého lva.
Neodolali jsme ani my a zeptali se ho na několik otázek:
7. února 2026 proběhlo vyhlašování Cen české kritiky a 14. března 2026 potom vyhlašování cen Český lev. Dokument Marie-Magdaleny Kochové „Ta druhá“, který jste koprodukoval, byl v obou případech mezi nominovanými. Dokumentem roku se sice nakonec stal jiný film, ale i nominace jsou velkým úspěchem. Jak hodnotíte rozhodnutí poroty?
Dokumentem roku se sice nakonec stal u obou cen pokaždé jiný film, ale nominace opravdu považuji za úspěch. Konkurence je mezi dokument opravdu velká, kritici hlasovali pro sociální drama a akademici pro hluboce lidské introspektivní drama soužití starších sourozenců dvojčat. A to se obě ceny vyhnuly politickým tématům, na rozdíl od Oscarů, kde vyhrál zase jiný film s českou stopou, „Pan Nikdo proti Putinovi“. Rozhodnutím poroty rozumím, kritici dali přednost upozornění na bezpráví páchané na sociálně slabších spoluobčanech, akademici naopak upřednostnili výsostně filmový portrét výlučných silných osob.
Jaký je váš vztah k tématu nominovaného dokumentu – fenoménu tzv. „skleněného dítěte“ v rodině s dítětem se speciálními potřebami? Máte s ním zkušenosti z osobního života?
S tématem našeho filmu nemám žádnou osobní zkušenost, vybrali jsme ho s kolegy koproducenty pro jeho sílu, oslovilo nás zaujetí jeho mladé režisérky, která obdobný příběh „skleněného dítěte“ zažila ve své rodině. A protože na FAMU studovala dokument, rozhodla se pro ni osobní téma ztvárnit formou dokumentárního sběrného natáčení.
Liší se nějak produkce dokumentárního filmu od filmu hraného? Je vyprodukovat dokument „snazší“?
Jak kdy, jak co. Produkce hraného filmu trvá obvykle méně než jeden rok. Náš 75minutový dokument se natáčel přes tři roky – režisérka zorganizovala casting na rodinu se dvěma sestrami, kde ta starší zdravá je až „tou druhou“ za svou autistickou sestrou. Našla ji v Novém Jičíně, kam štáb zhruba jednou měsíčně dojížděl přes tři roky vlakem na natáčení důležitých scén, na které rodina režisérku dopředu upozorňovala. Dalšího půl roku probíhala postprodukce. Snadné to rozhodně nebylo.
Jak na váš úspěch reaguji studenti na VOŠP?
S naší filmařskou anabází jsem své studenty pravidelně seznamoval během hodin produkce a „historkami z natáčení“ jsem doplňoval výuku. Řada studentů sledovala vyhlášení cen v České televizi a po nich mě uklidňovala: vyjde to příště…
Na co se můžeme těšit ve vaší produkci příště?
V současnosti vyvíjím zcela odlišné dokumenty. Od sociálního dramatu se přesouvám k dokumentárním portrétům známých osobností: Karla Kryla a světového dirigenta klasické hudby Jakuba Hrůši, k rekonstrukci rockové scény „devadesátek“ v Praze, kam rádi jezdili koncertovat Nick Cave nebo Susanne Vega (a letos znovu přijedou, budeme je natáčet), vyvíjíme i portrét herečky Dagmar Veškrnové Havlové.
