preloader

Amy Winehouse: Nejsem hvězda Amy, jsem Amy, holka s kytarou

Rubrika: ProStory
Datum: 18. 11. 2026

Za světly reflektorů a hlasitými výkřiky davu se pomalu ztrácí žena, která chtěla především zpívat.

Příběh Amy Winehouse se odvíjí mezi hudbou, láskou, bolestí a chvílemi, kdy už sama sebe nedokáže poznat. Sláva, která ji měla otevřít možnosti, se postupně mění v klec plnou fotografů, očekávání a nátlaku. Přesto se v ní stále drží touha najít cestu zpět k sobě, a především k hudbě. Je to příběh ženy, kterou svět viděl téměř pořád, ale přesto ji doopravdy nespatřil.  

 

  

 

Autorkou literární reportáže je Michala Matoušková, studentka 2. ročníku.

 

Amy Winehouse: Nejsem hvězda Amy, jsem Amy, holka s kytarou

Květen 2011 

Ticho. Čas mi ubíhá pomalu.  

Výsledky budou každou chvíli.  

Doktorka sedí naproti mně. Připadám si jako malé dítě. V koutku mysli mám malinko hanby. Doktorka se na mě otočí.  

Její výraz mi hodně napovídá. Ukáže mi výsledky. Z proslovu slyším jen dvě slova. Pití a bulimie. Oči doktorky se vpijí do mých. „Podívejte se, opravdu tohle chcete? Chcete umřít?“ slova se mi zaříznou do mozku. Chci to? „Ne, nechci umřít,“ odpovím. V doktorčiným výrazu vidím naději. Mám pořád šanci. Nebo jsou to pro mě jen prázdná slova? 

 

1 Na prahu hlasu 

1998 

Cítím, že se něco láme. Věci se dávají do pohybu a já sotva stíhám držet krok. Společně s Juliette a Lauren stojím v bytě. Malém, obyčejném, ale pro nás znamená všechno. 

Nová začátek. Nové možnosti. 

„East Finchley a my tu máme byt,“ usměji se. Vím, že tohle bude jízda. Taková ta, co se už nedá zastavit. 

Vkročím do koupelny. Zazpívám pár tonů. Zvuk se odráží od zdí, čistý, silný. Akustika je tu skvělá. Zavřu na chvíli oči. Tady to začíná. 

„Srdce domu bude koupelna,“ řeknu nahlas. „Ne kuchyň, jak to mívají všichni.“ 

My nejsme jako ostatní. A ani nechci být. 

Vytáhnu tašku na postel a začnu vybalovat. Všechno působí jednoduše, ale zároveň správně. Jako by všechno zapadalo na svoje místo. 

„Dnes večer jdeme na koncert. Chci nasbírat inspiraci pro psaní.“ 

Bloček pokládám na stůl. Vím, že ho budu potřebovat. 

„Nikdy nenapíšu nic, k čemu nemám osobní vztah,“ říkám spíš sama sobě. „Ten příběh bych neuměla vyprávět, kdybych ho sama nezažila.“ 

Chci být jiná. A vím, že budu. 

 

1999 

Buší mi srdce. Podívám se na sebe do zrcadla. Černé oblečení, kozačky až po kolena. Vlasy nemám výrazné, ale to můžu ještě změnit. Styl je součástí mé osobnosti. 

Vedle mě stojí moje kytara. Moje jistota. Moje opora. 

Nesmím to zkazit. Ale někde hluboko uvnitř cítím, že to ani zkazit nemůžu. 

Povedlo se mi napsat album Frank. Mám manažerský tým, mám lidi kolem sebe. Všechno se konečně dává dohromady. Stačí jeden krok. Jedna šance. 

Přecházím po chodbě. 

„Island/Universal,“ zašeptám si pro sebe. Ještě nechci, aby mě někdo slyšel. Ještě ne. 

Zastavím se před dveřmi. Nadechnu se.  

Tohle je ten moment. 

Otevřu. Dojdu k velkému hnědému křeslu a sednu si. Naproti mně sedí lidé, kteří rozhodují. Lidé, kteří můžou změnit všechno. 

Ale nebojím se. 

Podívám se na ně a vím, že tohle je přesně místo, kam patřím. 

Začnu zpívat. 

Hlas se rozlije po místnosti. Silný, jistý. Jako by věděl něco, co já teprve zjišt´uji. 

V tu chvíli už není cesty zpět. Žádný druhý pokus. 

Vidím to v jejich očích ještě dřív, než dozpívám. Potlesk přijde dřív. Obrovský úžas od všech v místnosti. 

Usměju se.  

Mám to.  

Stojím na začátku své kariéry. A doufám, že bude dlouhá a úspěšná. 

 

2005 

Je to čerstvé. Ještě to bolí. Možná víc, než bych čekala. 

Sedím někde na podlaze, opřená o zeď. Motá se mi hlava. Všechno se rozplývá. Ani pořádně nevím, kde jsem. Doma… asi jo. Ale vlastně je to jedno. 

V hlavě mám jen jeho. Blakea. 

„Jak jako, že chce zůstat s přítelkyní?“ zamumlám. „A co já?“ 

Napiju se z lahve, která už je skoro prázdná. Alkohol pálí, ale aspoň na chvíli přehluší to, co mám v hlavě. 

Udělala jsem věci, které bych normálně neudělala. Vím to. Ale v tu chvíli mi to přišlo jako jediné řešení. Jako jediný způsob, jak to celé nějak ukončit. 

„Mě bude něco vyčítat?“ uchechtnu se hořce. „To určitě.“  

Odhodím lahev proti zdi. Sklo zaduní, ale nerozbije se. Stejně jako já. Ještě ne. 

Věděla jsem, co dělám. Vím, že ho to zlomí. Že to bude konec. Možná to tak chci. Možná to potřebuju, aby to skončilo, i když to nedokážu říct nahlas. 

My jsme si lámali srdce pořád dokola. A někdo to musel zastavit. 

Jenže když to opravdu skončilo, nezůstalo nic. 

Jen prázdno. 

„Mám pocit, že se zblázním,“ zašeptám. A tentokrát se nesměju. 

Všechno je mi najednou jedno. Fotí někdo, nebo se dívá? K čertu s tím. Nic mi to nedělá. 

Svět jde stranou.  

Zůstává jen ta neutišitelná bolest, která nejde utišit. 

Byl moje životní láska. O tom nepochybuju. 

Ale nikdo mi neřekl, že láska dokáže člověka takhle rozložit. 

Že mě může zničit víc než cokoliv jiného. 

 

Březen 2006 

Ronsonova zahrada je nádherná. Klidná. Tichá. 

Místo producenta mi připomíná spíš starého kamaráda. Někoho, u koho nemusím nic hrát. 

Snažím se dát dohromady. Pomalu. Po kouskách. 

Ten konec. Ten pořád bolí.  

Proto skládám. Jinak to ani nejde.  

Celé tohle období mě nutí psát. Každá emoce, každý myšlenka si hledá cestu ven. Nevím, jestli to někdy přestane. A možná ani nechci. 

Stromy kolem tiše ševelí. Vítr mi pročechrá vlasy.  

Je tu klid. Takový opravdový. 

Jenže ve mně je pravý opak.  

V hlavě mám bouři. 

Jsem čistá. Týden bez alkoholu. Není to moc, ale pro mě to něco znamená. Dívám se na papír. Je skoro popsaný. Slova přicházejí sama.  

On se vrátil k ní.  

A já? Já se vrátila k černé. 

Zvednu hlavu a chvíli jen koukám před sebe. A najednou mi to dojde. 

„To on mě zabil,“ řeknu nahlas. 

Ne fyzicky. Ale něco uvnitř mé hrudi umřelo. 

Rozerval mi duši. Roztrhl ji na kusy, které už nejdou poskládat zpátky tak, jak byly. Vím, že už nikdy nebudu stejná Amy. Má to být správný. Něco jiného přijde. 

Říkají mi, že čas uzdravuje. Možná jo. Ale někdy mám pocit, že se ty rány jen schovají. Vrátí se, když to nečekám. 

O to silnější.  

Jako rána, kterou nečekáš. 

 

2 Začátek konce 

Znovu shledání 

Telefon mi zavibruje. Dívám se na displej. 

Zpráva. 

Na kterou čekám věčnost. Ne. To není možné.  

Blacke. 

Napsal mi. Chce se sejít. Chce začít znovu.  

Vyhledám adresu, kterou poslal. Bar. 

Vyběhnu ven, ani se nezastavím. Město kolem mě se rozmazává, jako by přestalo existovat. Jsem jen já a ten bod na mapě.  

Srdce mi bije tak silně, že ho skoro neslyším. 

Jako by se něco, co jsem už dávno považovala za ztracené, začalo znovu skládat dohromady. 

Zrychluju. A pak ho uvidím. Je tam. Živý. Čekající. Jako by se nic nezměnilo. Čas mezi námi byl jen špatný sen, který teď končí. 

Zamilovala jsem se do někoho, pro koho bych bývala i umřela.  A možná právě tohle je droga. 

Jeho náruč je domov. Už neutíkáme. Tentokrát to uděláme skutečné.  

Vezmeme se. 

 

2009 Návštěva vězení 

Spatřím ho po delší době. Přichází ve vězeňské uniformě. Divně mu sluší až absurdně, jako by i tenhle obraz k němu nějak patřil. Běžím k němu a objímám ho, bez přemýšlení, bez prostoru mezi námi. 

„Sedneme si,“ řekne klidně. 

Poslechnu. 

Cítím jen napětí. 

„Je tady sucho. Nemůžu sehnat matroš,“ řekne.  

V očích mám soucit. Je mi ho líto. Musí to být strašné. Za chvíli to skončí, říkám si. Propustí ho. 

„Měla jsi další záchvat. Málem jsi umřela,“ dodá vyčítavě. 

Přikývnu.  

„Nic velkého to nebylo. Jsem v pořádku. Nic mi není. Ani bych to nenazvala jako záchvat.“ 

„Měl jsem okamžik prozření,“ pokračuje. Hlas se mu změní, jako by se vzdálil. „Nemůžeme spolu být. Chci se rozvést. Podle psychologa máme toxickou spoluzávislost. My jsme ten problém. Chci začít znovu. Někde jinde.“ 

Jen zírám. 

Nesedí to. Nedává to smysl. Mluví o někom jiném, ne o nás. 

„Ne,“ vydechnu potichu. 

Vstane a odchází. 

A pak se něco roztříští. 

„Ně!“ křičím za ním. „nemůžeš jen tak odejít! Po tom všem? Proč to sakra zase děláš?!“ 

Hlas se mi láme. Všechno v sobě držím jen na posledních vláknech. 

Ale on se neotočí. 

 

2009 

Zrcadlo naproti mně odráží ženu, kterou skoro nepoznávám. Mám to být já. Oči zarudlé, zmáčené od slz. Make-up rozmazaný, jako by se snažil držet pohromadě stejně marně jako já. 

V bistru je šero. Ale není to nepříjemné.   

I tak to vidím až moc jasně. 

Venku čekají novináři. Sledují mě přes okno. Každý z nich má v ruce fot´ák. Čekají. Na další moment. Na další chybu. Na další pád.  

Táta se zavrtí na židli naproti mně. Usmívá se. Jak zvláštní. Ten úsměv mi v tuhle chvíli připadá příliš cizí. 

„Tati?“ řeknu tiše. Hlas mám unavený, skoro prázdný.  

„Odvez mě do léčebny“. 

Na chvíli je ticho. 

„Jsi si jistá?“ zeptá se. 

Podívám se na něj. Tentokrát bez váhání přikývnu. Jiná možnost už není. Nebo ji aspoň nepoznávám.  

Zvednu se. Mé nohy připomínají želé. Chodící kostra, tak vypadám.  Jakmile otevřeme dveře, všechno se zlomí. 

Hluk. 

Blesky. 

Hlasy. 

„Amy! Amy!“ 

Otázky létají ze všech stran. Nedávají smysl, splývají dohromady. Nevím, kam se dívat. Každý pohled bolí. Každý krok je těžší než ten předchozí. Ta pozornost. Ta ničí. Blesky oslepují. NA chvíli nic nevidím. Cítím vyčerpání. Bolest. A kolem sebe lidi, kteří čekají na další příběh. Ne na mě. 

Prodíráme se davem. Těžce. Auto se hned rozjede. Město začíná mizet. Sedím potichu. Mám pocit, že se vytrácím.  

Mám se znovu najít.  

Tentokrát naposledy.  

 

3 Odchod 

Dům je tichý. Až moc tichý. Sedím na posteli s dívám se do prázdna. Všechno kolem mě působí klidně, ale uvnitř to tak není. Uvnitř je chaos, který neumím zastavit. 

Poslední dny se snažím přesvědčit sama sebe, že to zvládnu. Že tentokrát to bude jinak. Že už to nebude končit stejně. Říkám to lidem kolem sebe i sama sobě. Ale nevím, jestli tomu ještě věřím. 

Beru do ruky telefon. Váhám. Chvíli jen sedím a koukám na jméno na displeji. Nakonec zavolám.  

Juliette. 

Když to zvedne, chvíli mlčím. Nevím, co říct. Najednou mi všechna slova přijdou zbytečná. Nakonec se jen omlouvám. Za věci, které jsem udělala. Za to, jak jsem se chovala. Za to, že jsem se ztratila. 

Chci ji vidět. Ne někdy jindy. Teď. 

Nevím proč, ale přijde mi to důležité. 

Mluvíme spolu chvíli. Mám ji ráda.  Stejně jako Lauren. Když hovor skončí, zůstane po něm zvláštní prázdno. 

Večer zapínám notebook. Najdu si stará videa, jak stojím na pódiu. Lidi křičí moje jméno, zpívám. Vypadám jistě. Silně. Jako někdo, kdo přesně ví, co dělá. Chvíli na to koukám a pak se pousměji. 

„Teda… já ale umím zpívat,“ řeknu polohlasem, spíš sama pro sebe. 

Z druhé strany místnosti se ozve odpověď. Můj bodyguard se jen usměje a přikývne. A na chvíli to působí skoro normálně. Jako by život za něco stál. 

Jenže to není pravda. 

Vím, že jsem toho pokazila hodně. Vím, že jsem si ublížila víc než kdokoli jiný. A někdy mám pocit, že už nejde vrátit zpátky vůbec nic. 

Lehnu si na postel a dívám se do stropu. 

„Kdybych to mohla všechno vrátit,“ řeknu potichu. „Jen abych tím vším mohla projít bez těch malérů.“ 

Ta myšlenka se mi vrací pořád dokola. Nechci být symbolem. Nechci být varováním. Chci jen zpívat. 

Všichni kolem mě říkají, že jsem silná. Ale nikdo nevidí ty chvíle, kdy se člověk rozpadá, když je úplně sám. Kdy neví, jak dál. Kdy se snaží něco změnit, ale zároveň nemá sílu to opravdu udělat. A pomoc nepřijde. Neříkám si o ni.  

Hudba byla vždycky to jediné, co mě drželo nad vodou. Ale i ta se někdy ztratí. 

Noc je klidná. Až nepřirozeně.  

Všechno se zpomalí. Myšlenky se rozplývají. Tělo je unavené. Prázdná flaška je zakopnutá pod postelí. Podívejte, jaký se ze mě stal filozof.  

Ležím v posteli a zavírám oči.  

Možná chci jen čas. 

Možná věřím, že to zítra bude lepší. 

Jmenuji se Amy.  Ztratila jsem se někde mezi tím, kým jsem byla, a tím, kým mě chtěli ostatní.  

A už to nikdy nenajdu. 

Čtěte dále

Humanoidi míří do továren i e-shopů. Do běžného života pronikají zatím pomalu
Do ulic vjíždějí autonomní vozíky, automobilky testují humanoidy a kráčejícího robota si dnes lze pořídit i v běžném internetovém obchodě.…
Autor: Natálie Davidová
Rubrika: Generace20.cz
Datum: 19. 11. 2026
Zapocení již při prvním rande. Run cluby konkurují seznamkám
Místo, čas a tempo na kilometr. Tak málo stačí k ideálnímu rande. Zájem o run cluby roste a s ním…
Autor: Anna Karasová
Rubrika: Generace20.cz
Datum: 19. 11. 2026
Musíme děti učit, že násilí v jakékoli formě není v pořádku, apeluje psychoterapeutka Matesová
České školy čelí prudkému nárůstu agrese a dalšího rizikového chování. Sociální pedagožka, psychoterapeutka a odborná lektorka centra Locika Radka Matesová…
Autor: Anna Karasová
Rubrika: Generace20.cz
Datum: 18. 11. 2026