Jenom další všední pondělí

Šedé nebe shlíželo na město a mračilo se. Velké kapky studené vody padaly a bubnovaly podivný rytmus na chodníky, kapoty aut a střechy budov. Všude byly kaluže, temné a lesklé vodní plochy zrcadlily zachmuřený svět kolem. Čas od času do nich někdo šlápl, nebo snad kolo aut jimi projelo a rozčeřilo klidnou dýmově šedou hladinu.

Je pondělí odpoledne. Všichni kolem někam spěchají; do práce, z práce, do školy, ze školy, k zubaři. Každý má svůj cíl, za kterým si cílevědomě jde. Snad je stejný, snad jiný, nikdo se nikde nezastaví, nikdo nevyskočí z rytmu, nikdo se jen tak sám od sebe neotočí a nevydá opačným směrem.

Ulice lemují domy, některé starší jiné novější. Zdobené římsy shlíží do silnice ukryté v korunách stromů. Z nahnutých střech se valila dešt´ová voda dolů, přetékala z přeplněných okapů a v provazcích ztékala na chodník.

Na ulici jsou slyšet útržky rozhovorů v různých jazycích, které přehlušuje jenom neustálé rachocení koleček kufrů a kočičí hlavy. Na okna přeplněných restaurací bubnuje déšt´, a ze směnárny se táhne dlouhá fronta na ulici. Turisté cvakají fotoaparáty, cinkají kabelkami a nadšeně na sebe pokřikují.

Žluté zdi jsou tmavé, kamenné chodníky se lesknou a skla jsou mírně zamlžená. Všechno působí tmavěji, smutněji a prázdněji.

Je to jenom další všední pondělí…

Autor: Lenka Beránková (15 let)

Text vznikl v rámci Letní školy tvůrčího psaní jako praktické cvičení. Text nebyl redigován.