Kryoterapie, neboli léčba extrémním chladem, mě lákala už delší dobu. Především kvůli slibované regeneraci celého těla. Instrukce byly jasné: s sebou pouze vysoké ponožky a spodní prádlo nebo krat´asy.
Po příchodu do moderně vybaveného centra, který se specializuje na tuto léčbu, mě překvapil příjemně vyhřátý prostor. Nic nenasvědčovalo tomu, že mě za chvíli čeká dobrovolné zmrazení. Teprve při oblékání ponožek začala představa, že budu stát polonahá v mrazáku, nabírat reálné obrysy.
Před vstupem do zimy mi zaměstnankyně detailně vysvětlila, co mě čeká. Dostala jsem speciální vybavení: roušku na ochranu před vdechováním mrazivého vzduchu, teplou čelenku chránící čelo a uši, rukavice, a nakonec jsem si vybrala odpovídající velikost dřeváků. S tímto originálním outfitem jsem byla připravena vkročit do chladu.
Kontakt s mrazem
První zastávka byla v přípravně, místnosti s teplotou dosahující až –60 stupňů Celsia, tedy stejně jako na Marsu. Pocit, že to není tak hrozné, mi vydržel asi dvě sekundy. Poté se začal uvolňovat tekutý dusík a teplota začala prudce klesat. Už po pár vteřinách jsem si říkala, že příprava na tenhle mráz měla spočívat možná spíš v mentálním tréninku.
Ozval se zvukový signál a já věděla, co mě čeká – vstup do hlavní komory. I přes narůstající strach jsem se odhodlala a vykročila dál.
Uvnitř mě čekalo jenom -120 stupňů Celsia. Návod, který jsem dostala, byl jednoduchý: chodit dokola, dýchat a nezpanikařit. Zpočátku jsem se snažila být statečná. Jenže po dvaceti sekundách, kdy jsem kontrolovala čas s mylnou nadějí, že už budu mít půlku za sebou, jsem zjistila, že mě čekají celé dlouhé tři minuty.
Neuvěřitelná zima postupně přecházela do štípání, pak pálení. Pálení jsem nakonec brala jako dobrou zprávu – necítit nic by skoro jistě znamenalo nutnost amputace končetin. Měnila jsem směr chůze, počítala v duchu kroky a snažila se nevnímat ostrý mráz. Po minutě jsem se začala identifikovat jako kostka ledu.
V poslední minutě mi „léčba“ připadala jako maraton bez cílové čáry. Posledních deset vteřin jsem odpočítávala nahlas a pouhá naděje konce mě držela při smyslech. Když se ozval signál k odchodu, chtělo se mi křičet radostí.
Zahřívání
Když jsem vylezla ven, stála místo mě ledová socha. Ta zamířila do zahřívací místnosti vybavené rotopedy a dalšími stroji. Podle pokynů je po terapii nutné se zahřát nějakým cvičením, ale prvních pár minut jsem si při každém pohybu připadala jako po návratu z polární expedice. Kůže zčervenala a bolela, obzvláště na stehnech.
Postupně se tělo začalo zahřívat. Po 15 minutách jsem byla zase schopná normálního pohybu, byt´ jsem ještě cítila slabé dozvuky zimy. Když jsem opouštěla zahřívací místnost, pocit byl nepopsatelný. Lehkost, energie a euforie. Zima venku už mi nepřipadala tak nesnesitelná.
Kryoterapie rozhodně není pro slabé povahy. Další tři dny jsem musela nohy spálené mrazem mazat panthenolem. Bolavým svalům a kolenu to ale bezpochyby pomohlo.
Autorkou reportáže je Barbora Krpálková.
Foto: Archiv autorky