
Barbie se v Česku stala symbolem dětských snů už na začátku 90. let. Pro některé holčičky byla nevyslyšeným přáním, pro jiné vstupenkou do světa fantazie.
V době, kdy se české domácnosti teprve otevíraly západnímu světu a Barbie byla stále spíše vzácností než samozřejmostí, se pro dvě kamarádky stala něčím mnohem větším. Byla součástí příběhu o přátelství, dospívání a snech, které někdy zůstávají v člověku mnohem déle, než bychom čekali.
Autorkou literární reportáže je Valerie Rampasová, studentka 2. ročníku.
Přátelství ve fuchsiově růžové
Vánoce
„Mamííí, mamííí, já chci tu růžovou princeznu z časopisu prosím.“
„Prosímtě, jakou zase princeznu. Podívej se na sebe, třináct let a chtěla bys nějakou princeznu.“ Waltraud zakoulela očima a dál pokračovala v loupaní brambor. Byla jen otázka času, kdy si její dcera bude opět něco bezmezně přát, už to bylo vyčerpávající. Kdyby jen tehdy tušila, jak moc to pro její dceru znamená.
„Ale tohle není pro malé děti, chce jí každá holka ze třídy.“ Stála si malá slečna úpěnlivě za svým.
„Mě je ale jedno co chce každá holka ze třídy, kdyby chtěli skočit z…“
„…z okna skočila by si taky?!“ skočila jí do toho iritujícím toném malá Waltra, protočila oči v sloup a zhluboka si oddechla. Tyhle přirovnání každý pubert´ák vyloženě miluje. Můžu odpřisáhnout.
„A poslala by si alespoň tohle?“ Dívka mámě podala pět papírů, pomalovaných velmi barevnými šaty, nejčastěji fuchsiově růžové barvy.
Od dcery si papíry vzala ale projela je zvlášt´ soudivým pohledem „A to je zase jaká vylomenina, Waltro?“
„Žádná vylomenina. To je do soutěže, můžu tu panenku vyhrát.“ Ledově chladný odměřený tón měl zajistit úspěch celé žádosti. Pro svůj prospěch ale měla spíše použít slovíčko „prosím“, protože to, co se stalo potom, zůstalo jako zrada v srdci mladé dívenky utopené ještě hodně let poté. Se slovy že takovou kravinu rozhodně podporovat nebude, zmuchlala máma pomalované papíry a vší silou je hodila do koše, kam právě loupala ony brambory.
Komu jinému se s takto traumatizující událostí svěřit než své kamarádce. Své nejlepší kamarádce. A tak tedy udělala. Napsala dopis.
Přátelství na dálku? V dnešní době poměrně častá záležitost. V devadesátkách vzácný jev. Bez telefonů, bez počítačů, bez mailů, bez sociálních sítí. Ptáte se, jak to vůbec šlo? Dívky Waltra a Terka na to dozajista měli návod – dopisy. Kámošky od útlého dětství, co se znalostí četby a písma rozšířili své kamarádství z módu „pouze letní prázdniny“ na „dopisování si po celý rok.“ Terka z Prahy totiž společně se svým mladším bratrem jezdila rok, co rok na prázdniny k babičce na Šumavu, konkrétně do Vyššího Brodu. A právě tam celý svůj život žila a žije Waltra. Rozuměli si spolu jak s nikým jiným a nebýt té vzdálenosti dvou set kilometrů od jejich domovů, zcela jistě by byli ty úplně nejvíc nejlepší kamarádky. Ale dopisy, co si spolu psali, jejich přátelství zachovali až do dnešních dnů, i když dopisy vyměnili za smsky.
25. ledna 1991
Ahoj Terezko,
už si slyšela o té krásné panence z ábíčka? Myslím, že jí říkají Barbie nebo nějak tak. Všechny holky ze třídy by si ji přály…já taky. Ale mamka mi i tu poslední naději na to ji získat zkazila. Pořádá se o ní s časopisem soutěž, víš? Ten, kdo namaluje nejhezčí návrh šatů, ji může vyhrát! Tak to můžeš zkusit. Já jich namalovala pět, ale mamka mi je odmítla poslat, a ještě k tomu mi je vyhodila. Štve mě. Snad alespoň tenhle dopis mi poslat povolí.
A kdy se vlastně uvidíme? Přijedete zase za babi na jarní prázdniny? Těším se na tebe.
Měj se krásně.
P.s. Mají v Praze už Barbíny?
V Praze tou dobou už skutečně panenky Barbie měli. Objevili se tu necelý měsíc před Vánocemi roku 1990. Ale ne, že by je mohla mít každá holčička, jak je tomu dnes. Většina o ní jenom tajně snila, ty št´astnější dostali jako dárek její né příliš povedou napodobeninu Steffi či Petru. Těm úplně nejšt´astnější dovezli Barbie rodiče buď z Německa, tak jako naší Terezce, anebo ji zakoupili v Tuzexu či Bílé Labuti. Jediné dvě místa v celé ČR, kde byla tahle panenka k sehnání. I když k sehnání není nejlepší termín. On si ji totiž skoro nikdo nemohl dovolit, stála čtvrtinu výplaty. Průměrný výdělek se tehdy pohybovala okolo 3400 Kč, a tak byla cena panenky pohybující se od 250 do 800 korun pro průměrnou českou rodinu jednoduše řečeno nepřijatelná. I přesto se však panenka Barbie objevila na většině tehdy napsaných dopisů pro ježíška. Pod stromečkem ji ale objevilo jen několik málo št´astlivců. Právě takovým byla Terka. Št´astné dítě, co si z vánočního papíru vybalilo panenku Barbie.
Jarní prázdniny
„Jéžišmarjaa, na co máte tolik kufrů Terezko?“ spráskla babi ruce v údiv.
Terka jen pokrčila rameny „Oblečení a hračky.“
„Na co ti to tu bude?“ Položila babička otázku, teď už spíše do větru. Terka zmizela v zaměstnanecké budově plicní léčebny ve Vyšším Brodě a pokračovala ve stěhování svých a bratrových věcí do babiččina bytu. Otázka ale byla zcela jistě na místě, na co tolik oblečení, když s největší pravděpodobností unosí oba dohromady maximálně 2 páry teplákovek. Avšak více než oblečení, tahali s sebou pražáci hračky.
Zrovinka když Terezka položila poslední kus oblečení do skříně, zařinčel bytem zvonek. Ještě, než babička stihla doříct nadávku, kdo že to zas otravuje, stála copatá blondýnka u dveří. Z druhé strany dveří stála stejně stará, o poznání menší hnědovláska. A tak začali další společné prázdniny Terky a Waltry.
Bylo ještě chladno, tráva byla mokrá a na zahradě za domem stála stará lavička, na které nikdo nesedával. Terka přijela jen na pár dní, za to s kufrem, ve kterém bylo víc věcí, než Waltra kdy měla.
Barbie však vytáhli až druhý den odpoledne. Terka tehdy čekala u kovové školní brány na to, až skončí vyučování. Odpočítávala každou minutu, dopoledne se ve Vyšáků táhly, o to víc když Waltra musela chodit do školy.
Ležela v její dlani, upravená, dokonalá, s vlasy, které se leskly i v tom slabém jarním slunci. Bylo to to první, co Waltra zahlédla, když práskla školními dveřmi. Dívala se na ní jako by ani nedýchala.
„Můžu si ji pochovat?“ zeptala se potichu. Terka přikývla.
Vzala ji opatrně, skoro slavnostně. Prsty jí lehce přejela po vlasech, jako by čekala, že se rozpadnou. Nerozpadly se. Dlouze se panence zadívala do očí a na jazyku se jí vytvořilo jedno jediné slovo úžasu „ty hvězdičky“. Model Barbie superstar z roku 1988 totiž skutečně bílé hvězdičky v očích měl. A nejen to, motiv hvězdiček se u této Barbie vyjevil i na ryze módním, světle růžovém modelu, co měla panenka na sobě. Exkluzivitu této Barbie podporoval detail, v podobě velmi chlupatého boa, co měla panenka přes ramena. Vlasy byli v klasické blond a zdobil ji ještě jeden, velmi nevšední detail. Prstýnek.
Ten den si hrály dlouho do noci. Nejdřív trochu nesměle, každá tak trochu ve svém světě. Pak ale začaly vymýšlet. Barbie bydlela ve velkém domě, cestovala, měla šaty na každou příležitost. Měla život, který byl tomu jejich tak vzdálený, až byl krásný. A zatímco si hrály, rozdíly mezi nimi mizely. Už nešlo o to, kdo je holka z města a kdo má víc hraček, oblečení a všeho mezi tím, šlo o pouhou radost ze hry.
Další dny už si ji Waltra půjčovala bez ptaní. Seděly na zemi v pokoji, kde bylo cítit dřevo a staré věci, a vytvářely příběhy, které neměly konec. Smály se, někdy se přely, ale každopádně se mezi nimi vytvářelo opět něco, co jen tak neskončí. Co ovšem mělo brzo skončit byli jarní prázdniny a s nimi i přítomnost Barbie ve Waltřině světě. Bylo ji do pláče.
Poslední den si hrály méně. Barbie ležela mezi nimi a ony mlčely víc než obvykle.
Venku už bylo tepleji, půda pomalu usychala a všechno se měnilo.
„Vezmeš si ji s sebou?“ Zeptala se.
„No jasně.“ Přikývla Terka naprosto bez uvažování.
Nic jiného se ani čekat nedalo. Když pak modrá škodovka s Terkou na zadním sedadle odjížděla, stála Waltra u plotu a dívala se za ní. Ruce měla prázdné. A přesto měla pocit, jako by něco pořád držela. Možná že to byla naděje. Možná že to byla touha. Možná to byl pouhý dětský sen, mít svou vlastní Barbie s hvězdičkami v očích.

Léto ve Vyšším Brodě 1991 (zleva: brácha Terezy Honza, Tereza, Waltra)
Letní prázdniny
Waltra tehdy strávila většinu svých odpolední stavbou. Stavbou domu. Toho nejkrásnějšího z nejkrásnějších. Byl o velikosti police ve skříni na oblečení. To tehdy Waltraud třídila věci, z kterých už Waltra vyrostla…
„Mami, co budeš dávat místo toho vyházeného oblečení?”
„Nevím, zatím to necháme jako rezervní místo. Třeba na nové.”
„A můžu ji mezitím na něco použít? Nezničím ji, slibuji.”
„Pro mě, za mě.”
„A můžu si vzít pár těch starých trik?” pohled ji sklouzl k hromadě vytříděného oblečení. Především pak k trikům růžové barvy, co s takovou radostí nosívala, ale dnes už ji jsou malé.
„Ale klidně.”
„Děkujuuuu,“ zapištěla s úsměvem na tváři a stáhla mamku do hlubokého objetí. Ta tehdy netušila, proč je to pro malou Waltru tak moc důležité.
Z růžových se staly šaty, z bílých povlečení, z modrých ručníky, z béžových koberce. Díky trikům dostal Barbie domeček zcela svěží nádech. Byl to její dům snů. Celou dobu myslela na to, co na něj řekne Terezka, a jestli tam nechá svou Barbie přespat.
Když v létě 1991 Terka do Vyšáku konečně dorazila, úžasem div nedýchala. Nevypadal sice jako ten z Německa, o kterém ji vyprávěl tatínek, ale vypadal přesně tak, jak by si její Barbie určitě přála. Zatímco Barbie Folding Pretty House, který si tehdy Terka v Německu vysnila, neměl ten ve Vyšáku růžovo – bílé stěny, nýbrž ořechově hnědé. Na podlaze neměl světle růžové parkety, ale béžové koberečky. Nebyl skládací do obdélníku 50 na 30, ale zabíral celou jednu polici. Nebyl z plastu, byl ze dřeva. Ale byl teď a tady.
V obou domečcích se nacházel nábytek od stolu s židličkami, přes gauč a postel až po televizi s krbem. Co ale bylo na domečku v polici výjimečné, bylo to, že nemusel zůstat jen pokojíčkem. Během vteřiny se z něj mohlo stát přehlídkové molo, bazén či škola. Ale kdo by o prázdniny myslel na školu.
Co se ale přehlídkového mola a bazénu týče, Barbie zde předváděla své nejlepší modely. Řazené samozřejmě vzestupně. Začínalo se malovanými šaty na papíru, pokračovalo se přes ty sešité ze starých trik a vrcholem večera byla samozřejmě róba od Mattela s boa. Takhle si holky s pauzami na sváču a procházku hrávali celé dny.
Jednou večer, když už se stmívalo, řekla Tereza zničeho nic: „Nech ji tady. At´ tu dneska spí.“
Byla to maličkost, ale znamenala víc, než to znělo. Barbie zůstala přes noc v domečku. Sama, ale přesto ne úplně. Waltra spala celou noc po jejím boku a cítila se “speciálně”. U ní, v malém ošuntělém pokojíčku, právě spí něco tak vzácného, jako je ona. Běžela k ní hned po probuzení. Chtěla urvat každou vteřinu kdy s ní bude o samotě.
To samozřejmě neznamenalo, že by si s Terkou snad nehrála ráda. Trávit čas s ní byl pro ni ten nejhezčí dar ale…pár minut o samotě s tak úžasnou hračkou jako byla Barbie s hvězdičkami v očích, to taky stálo za to.
A přesně takhle to šlo příštích pár dní. Přes den si holky hrály. V noci Barbie přespávala ve svém domě snů. A pak se jednoho rána ztratila.
Domeček byl otevřený, všechno na svém místě. Jen Barbie chyběla.
Nejdřív si myslely, že ji jen někam položily. Prohledaly, pokoj, zahradu, verandu. Smích pomalu mizel, nahrazovalo ho ticho.
„Ty jsi ji měla naposledy,“ zaznělo opatrně.
Zavrtění hlavou. Pohled stranou. Ten den si nehrály.
Druhý den ráno ji Waltra držela v ruce a připadala si jinak než kdy dřív. Těžší. Jako by to nebyla jen panenka. Bylo to její svědomí, lítost. Tekly ji slzy. Ona nebyla zloděj. Ona jen toužila.
„Já… já ji měla,“ řekla tiše a natáhla ruku. „Promiň.” Chvíli bylo ticho.
Schovala ji. Nevěděla přesně proč, neví to ani dnes. Možná ji chtěla mít jen pro sebe. Možná si chtěla na chvíli zkusit, jaké to je, když ji nemusí vracet. Byla tehdy připravena na ledasco. Ale to, co Terka udělala, nečekala. Neječela, neobviňovala. Když viděla uplakanou nejlepší kamarádku, ani nemohla.
Vrátila Barbie zpátky do domečku. Na stejné místo jako předtím.
„Mohla si říct, půjčila bych ti ji.”
„Já vím, promiň. Byla jsem hloupá.”
„Nepůjdeme na kolo?”
„Jo, proč ne.”
A mezitím co holky lepily svůj malý šrám vyjížďkou po krajině, Barbie odpočívala ve svém domečku. To ještě netušila že s blížícím se koncem prázdnin se opět bude stěhovat do temné krabice v pražském paneláku. A už vůbec netušila, že takové léto jako bylo to letošní, už nezažije.
prosince 1991
Ahoj Terezko,
to už je zase doba, co jsme se neviděli. To se tak ani neohlídneš a už jsou tu Vánoce. Přeju tobě, bráchovi i tvým rodičům krásné svátky a hodně, opravdu hooodně dárku. Já si na seznam letos napsala jen Barbie, tak snad.
Krásného ježíška.
10. ledna 1992
Ahoj Waltři,
máš pravdu, doba to teda to už je. A to mám špatnou zprávu, letos přijedu až v létě. O jarňákách jedeme do Tater. Což určitě bude super, ale chtěla jsem tě vidět. Co se týče dobrých zpráv, mám Kena. Co ty, máš svou Barbie?
Měj se krásně.
Léto na přes rok
Waltře foukal studený vzduch prach do očí, ale ani to jí nepřinutilo stoupnout si, byt´ jen o metr, dál od kolejí. Právě tudy fičel vlak z Rybníků, kterým měla přijet Terka. A přijel, i když to asi nebyla ta Terka, kterou Waltra čekala. Život, svět i člověk se může změnit lusknutím prstu, a i Tereza nám od minulých prázdnin povyrostla. A to nejen výškově, ale i myšlením. Už to nebyla malá holčička, co si chce hrát na princezny. Byla to velká holka, co bude za královnu diskotéky.
Mezitím co Waltra v bat´ůžku na zádech táhla svoji Anežku. Terka naproti tomu v batohu na zádech táhla líčidla a zcela novou kulmu na vlasy. V loďáku pak zbyla pouze jedna teplákovka, zbytek tvořily šaty na diskotéku a nejnovější móda. Hned, co se holky přivítaly, dohodla Terka sraz hodinu před večerní zábavou v kulturáku. Prý se spolu „vymódí.“
Waltra tedy šla zpět domů, šourala se. I když byla nadšená že tu má opět svou kamarádku, byla smutná, že už si nejspíš nebude chtít hrát. V hlavě se jí začaly honit všemožné scénáře. Když otevřela dveře od svého pokojíčku, dopadla tíživě na postel a zadívala se na Barbie domeček. Slzy se jí pomalu koulely po tváři. A tak vyndala Anežku z batohu a opatrně ji položila zpět do její postýlky. Barbie, to sice nebyla, ale i když to byla pouhá napodobenina, v domečku byla spokojená…Kdo už ve svým domečku ale nebyl tak úplně spokojený, byla Waltra.
Příprava na diskotéku jí sice připomínala doby, kdy si s Terčou jako menší hrávaly na princezny, ale nebylo to takové. Místo Dády Patrasové z kazet´áku křičela Madonna, místo růžové a modré, se rvaly do útlých černých šatů a namísto barvení rtů jahodami, si propichovaly uši a patlaly na sebe nekonečné vrstvy make-upu. Při pohledu do zrcadla, se najednou cítila jako Barbie v maxi provedení. Při pohledu na Terku si už byla jistá, sice si dneska nehráli na módní přehlídku, ale dvě perfektně vyšňořené Barbie tu určitě dneska stojí. Vidí jejich odraz v zrcadle. Z copaté pražačky je blond kočka, z kudrnaté čarodějky, svůdnice s černými loknami. „Tohle léto bude bomba.“ usmála se Terka do zrcadla.
Konverzace se to léto už netočily okolo plyšáků, knížek, školy či panenek, ale okolo kluků, songů a hlavně toho, která z těch krásek na sobě měla „totální propadák.“ A i když i Waltra na sobě cítila, že dětství jí pomalu zavírá dveře, zuby nehty si to nechtěla přiznat.
To však platilo jen chvíli. Stačil jeden oční kontakt, jedno poskočení srdce a Waltra se najednou chtěla stát velkou slečnou. Diskotéka tehdy opravdu otvírala nové dveře. Zároveň ale mohla nechat zavřít i ty staré, hezké. Holkám sice otevřela naděje na lásku a dospělácký život, zavřela jim ale ty k dětství, naivitě a tak trochu k svobodě. Holky se nám zamilovaly. Každá teď měla toho svého Kena, pro kterého chtěla být dívkou snů.
Na Anežku od té doby padal prach. Domeček uvolnil místo novým šatům. Barbie s hvězdičkami zapadla do zákoutí mysli. Holky vyrostly.
Narozeniny 2022
Každé léto se pak vídaly míň a míň.
Život se rozběhl jinam. Škola, práce, rodina.
Pak obě měly děti. Když jim kupovaly hračky, nesměla chybět Barbie. Jedna, druhá, třetí. Stály v řadě, krásné, nové, dokonalé. V moderní době už totiž Barbie nepředstavovala nedostupné zboží, nýbrž plně naskladněnou komerci, na kterou jste natrefili v každé hračkárně. I přesto ji každá malá holčička chtěla. Včetně těch Waltřiných, ano, měla dvě malé holčičky, které ale už v dnešních dnech vůbec nejsou malé. Sedí naproti ní na gauči a Waltra jako by v každé ze svých dospělých dcer viděla kousek sebe. Užívají si a vychutnávají dort, ze kterého Waltra před chvíli sfoukla i tu pětačtyřicátou svíčku. Co si při tom přála, můžeme jen hádat, co už ale hádat nemusíme, je radost z toho, že v ruce drží něco, co si vždycky přála.
Pod těžkou vrstvou úhledně poskládaného balicího papíru fuchsiově růžové barvy se totiž skrývá opravdový poklad. Už při prvním trhnutí se Waltře hrnuly slzy do očí. Stačil jeden jediný pohled na tu blonďatou krásku v růžovém obleku s chlupatým boa, co vykoukla škvírou v trhlině.
„Holky moje…jak se Vám to povedlo?”
„Na tom přeci nesejde, teď je tvoje mami.”
Je moje. Přesně to se Waltře prohnalo hlavou, když si krabici tiskla k hrudi. Barbie, s hvězdičkami v očích, růžová princezna…teď je jenom a jenom její. Objala ji o to víc, bez strachu že ji bude muset vrátit. Pak objala své dcery, div je neudusila.
Usmála se, trochu jinak, než se usmívala Barbie, ale odpřisáhla bych že ty hvězdičky v očích tehdy měla úplně stejné. Pochopila, že těch třicet let nečekala na panenku, ale na ten kousek dětství, který v sobě kdysi ztratila.